Purkyňácký Školní Tisk - #1

PŠT!

Co studujeme? Co se (ne)děje na naší škole Odborné články Přispěli jsme Rozhovor

SPŠEIT očima studentů Co na srdci, to na papíře Recenze S nadhledem P

urk

yňác

ký

Škol

ní

Tis

k -

prvn

í vy

dán

í!

#1 Konečně přichází…

…kdo?

PŠT!

3

Konečně

přichází… kdo?

PŠT! Ano, už je tomu tak! Právě máte před sebou první online číslo na-šeho časopisu PŠT!. O vzniku škol-ního časopisu se uvažovalo už dří-ve a my všichni jsme se rozhodli tento nenaplněný sen proměnit v realitu. A já osobně se domní-vám, že velmi úspěšně. PŠT! vznikl ve spolupráci studentů Purkyňky i Kouničky. J Řekla bych, že to mů-žeme vzít jako náš první pokus se sjednotit, a napjatou situaci mezi námi tak usměrnit.

Určitě vás zajímá, proč zrovna název PŠT!, a já vám ráda toto malé tajemství prozradím. Není to jen pouhá zkratka, za níž se skrývá označení Purkyňácký Školní Tisk, ale je v tom ukryto daleko víc. To, co se (ne)děje mezi studenty, v naší škole, ale i mimo ni. I já sa-ma se přiznám, že jsem toho moc o aktivitách na škole nevěděla, dokud jsem nezačala psát pro VÁS. Teď máme všichni možnost zapojit se do dění ve škole a vy-jádřit svůj názor…

A proto vznikl tento časopis.

Přispět svým nápadem či přímo článkem můžete na e-mail časopi-su [email protected], nebo se stačí podívat na právě vznikající webové stránky časopi-su, o jejichž přesné adrese vás budeme brzy informovat.

Doufáme, že se vám první číslo časopisu PŠT! bude líbit a také věříme, že nám poskytnete zpět-nou vazbu, např. v podobě vašich vlastních příspěvků nebo návrhů, co byste změnili, nebo toho, co se vám líbilo.

Tak vzhůru do čtení! :)

Za redakční tým

Nikol Novotná-P3

Tiráž

Obsah

3

4

5

6

8

9

12

13

13

14

15

16

18

19

21

22

23

24-25

Co studujeme?

Mechanik-elektronik

Anketa

Co se (ne)děje na naší škole?

Studenti prosazují práva mládeže

Odborné články

Pečovatelky v akci

Windows 8—luxus nebo opruz?

Přispěli jsme

Já za 20 let

Setkání v únoru

Jeden obyčejný všední den

Rozhovor

SPŠEIT očima studentů

Společný most pro jednotný kolektiv Purkyňky

Co na srdci to na papíře

Fantasy

Rváč

Proč právě mně?

Poezie

Recenze

Když padá nebe...

Vstal Slash z mrtvých?

S nadhledem

První číslo Purkyňáckého Školního Tisku-PŠT! | XI-XII 2012

Šéfredaktor: Mgr. Pavlína Machačová,

Redakce: Mgr. Radka Belzová—editor, Nikol Novotná-P3, Veronika Tauvinklová-

S2C, Anna Martinková-I3, Patrik Procházka -V3B, Dominik Zachoval-V3B, David

Jančík-V3B, Kateřina Weissová-P3, Kamil Šrámek,-K3, Martin Fojt-V3C, Tomáš Pod-

rabský-L4AR , Ondřej Pavlech-T3,Michaela Rolná-P3, Dominika Macků-Z3K, Ludmila

Kiktová-V3C, Kristýna Jandová—V2A, Lucie Novotná-S2C

Grafika: Věra Crhová-I2-foto, Martin Fojt-V3C, Jan Zagata-V3B

uzávěrka příštího čísla: 18.2. 2013

mailto:[email protected]

4

Mechanik elektronik pro výpočetní a zabezpečovací techniku

Co je to vlastně za obor? Je jeho studium

těžké? Dá se vůbec v tomto oboru najít

dobře placená či alespoň nějaká práce?

Na tyto i další otázky bych rád odpověděl

v následujícím textu.

Náš obor je tříletý a ukončen je závěreč-

nou zkouškou, po jejímž úspěšném složení

dostane student výuční list. Celý název

našeho oboru je Mechanik elektronik pro

výpočetní a zabezpečovací techniku.

Obor má velmi široké využití, neboť se

učíme celou řadu věcí, jako je například

pájení, vytvoření desky plošného spoje

(„taková ta zelená deska“, na které jsou

veškeré součástky J), měření různými pří-

stroji (což jsou např. voltmetry, ampérme-

try aj.) a dále také poznávání součástek,

což potřebujeme především. Zkrátka a

dobře, věnujeme se opravdu mnohým

činnostem.

Já osobně si myslím, že studium tohoto

oboru není těžké, jenom musí člověk chtít

se o zmíněném odvětví něco dozvědět.

Asi nejzákladnější otázka, kterou si nyní

kladete, je ta, jestli se budete muset učit.

Budete muset… J Někteří si zřejmě také

říkáte, co se na tomto oboru může něko-

mu líbit – i já si to říkal, ale není nic hřeji-

vějšího na srdci, než když vám to, co si

sami navrhnete a vyrobíte, funguje . Mů-

žete vyrábět mnoho zajímavých věciček –

barevné ledky do auta, které blikají, stro-

boskop, zesilovač, zdroj, ale třeba i dálko-

vé ovládání na auto či vlastního robota.

Myslím si ale, že není k zahození ani to, že

získáte poznatky o alternativních zdrojích

elektrické energie, například se dozvíte,

jak vyrobit sluneční ohřívač na vodu či na

topení. Máme proto mnoho možností vy-

užití tohoto oboru a fantazii se meze roz-

hodně nekladou.

Součástí učebního oboru je rovněž zabez-

pečovací technika, což jsou různé alarmy,

senzory, sirény a veškeré příslušenství

sloužící například k navržení umístění sen-

zoru tak, aby systém zabezpečení fungo-

val. Díky vědomostem získaným v tomto

oboru se pak v případě potencionálního

vyloupení ochráníte proti zlodějům sami a

když budete hodně chytří, tak některé

zloděje také pomůžete chytit.

V dnešní době je velice těžké najít si práci

v oboru, ale, jak už bylo několikrát řeče-

no, my máme velké uplatnění. Můžeme

pracovat například u firmy se zabezpečo-

vací technikou, u prodejce elektroniky a

součástek všeho druhu, ale třeba také u

pásu a osazovat součástky a v neposlední

řadě ještě můžeme spravovat elektroniku.

Kamil Šrámek, K3

Co studujeme? Co se (ne)děje na naší škole Odborné články Přispěli jsme

Rozhovor SPŠEIT očima studentů Co na srdci, to na papíře Recenze S nadhledem

5

ANKETA

Představy studentek sociální péče o „Káčkách“ Máš představu o tom, co studují kluci z „Káček“?

„Jsou to elektrikáři.“

„Nevím.“

„Elektrikář – slaboproud.“

A co podle tebe dělají kluci na odborné praxi?

„Stříhají dráty.“

„Učí se svářet, pracují s elektřinou.“

A co o oboru říkají sami „Káčkaři“?

Jak bys stručně popsal svůj obor pro dívky ze sociálních oborů?

„Náš obor se týká slaboproudu. Dokážeme opravit skoro každé zařízení, ve kterém je nízké napětí (DVD, rádio, šicí stroje atd.). Musíme znát také bezpečnost práce.“

„Musíme se naučit moc vzorečků, se kterými potom musíme počítat, když si chceme něco vyrobit – například zesilovač nebo různé „blikačky“.“

Co děláte na odborné praxi?

Na praxi se učíme, jak se s čím zachází, spravujeme nebo zapojujeme různé souborové práce, na kterých zpětně poznáváme také teorii.“

„Učíme se zapojovat, měřit a nastavovat různé elektrické součástky.“

Kateřina Weissová, P3

5

6

Studenti prosazují

práva mládeže

Krajský parlament dětí a mládeže 1.11. 2012 se zástupci naší školy zúčastnili II. Sněmu mládeže a jednání Krajského parlamentu dětí a mládeže Jihomo-

ravského kraje (dále jen KPDM) na Střední škole polytechnické v Brně (Jílová 36g).

Řešilo se zde schvalování důležitých dokumentů KPDM, a to volebního řádu, statutu a jednacího řádu. Také probíhaly

volby zástupců do Krajského parlamentu dětí a mládeže a delegátů Městských parlamentů a Národního parlamen-

tu. Delegáti, kteří byli zvoleni, tvoří Radu parlamentu. Rada, která vznikla tímto hlasováním, tvoří základ KPDM a roz-

hoduje o budoucí činnosti KPDM.

Proč je důležité mít delegáty v jednotlivých parlamentech dětí a mládeže?

Delegáty je důležité vysílat do parlamentů proto, aby škola a hlavně studenti na škole měli povědomí o tom, co se

v parlamentech děje a jak oni sami mohou přispět k nejrůznějším chystaným projektům, či se jich přímo účastnit.

Proto má i naše škola 2 delegáty v KPDM, kteří budou informovat o činnosti tohoto parlamentu, a to třeba prostřed-

nictvím našeho (skvělého) časopisu.

Z naší školy byli vybráni dva delegáti (Ludmila Kiktová z třídy V3B a Nikol Novotná z třídy P3), kteří naši školu budou

zastupovat KPDM.

Naše škola bohužel nemá delegáty v Městském parlamentu dětí

a mládeže, takže pokud někoho z řad studentů naší školy tento parlament osloví a bude se chtít podílet na jeho cho-

du, nechť se obrátí na paní učitelku Machačovou.

Co je KPDM, jak a proč funguje?



7

KPDM existuje druhým rokem a jeho úkolem je především hájit práva a názory dětí a mládeže na území Jihomoravské-

ho kraje. Jedním z cílů KPDM je rovněž zajišťovat chod jednotlivých parlamentů městských a školních a současně pod-

porovat jejich vznik na školách a ve městech, kde ještě parlament nemají.

Existuje na naší škole parlament?

Na naší škole parlament nemáme a jeho vznik by byl asi vzhledem ke sloučení obou škol dost složitý. Přesto doufáme,

že budeme mít brzy své zástupce nejen v KPDM, ale i v Městském parlamentu dětí a mládeže.

Nikol Novotná, P3



8

V době od 21. září do 12. října jsem si užívala dobrodružství v německém městě Salzgitter spolu s 11 děvčaty z naší školy.

A jak to vlastně celé vzniklo? Každá studentka nebo student, kteří studují obory Sociální péče, se této odborné praxe mohou zúčastnit. Stačí jen ve správnou dobu podat přihlášku. J Pro mě tato malá dobrodružná výprava stála rozhodně za to J.

Děvčata jsou vybírána podle prospěchu a také hraje důležitou roli jazyk – němčina. A samozřejmě rovněž podle pořadí – tzn. kdo podá při-hlášku dříve.

Odbornou praxi jsme vykonávaly v zařízeních sociální péče, která nám zajistila partnerská škola. Já osobně jsem pak v rámci praxe byla v luxusním domově pro seniory, který má název Greifpark – podle parku u tohoto domova pro seniory.

V Salzgitteru jsme se zabydlely na moc pěkné ubytovně ve středisku pro náplň volného času. Pokoje zde mají čtyřlůžkové a velmi prostorné. Také sociální zařízení je velmi pěkné a čisté. Součástí našeho ubytování byla i kuchyň a společenská místnost, o víkendech nám byla zpřístup-něna dokonce i pračka.

První dny jsme objevovaly krásy města Salzgitter. Protože město vzniklo spojením různých vesnic, je svojí rozlohou větší než Berlín. Také nás přivítali žáci z partnerské školy BBS – Fredenberg, v části zvané Lebenstadt. (Se studenty partnerské školy jsme si v jejich škole vařili a společ-ně jsme rovněž zavítali na dýňový festival.) Poté jsme navštívily zámek v Saldru, nově postavenou kliniku nebo Mateřské centrum.

Kromě Salzgitteru jsme poznávaly i jiná krásná města: Braunschweig, Berlín, Hannover či Goslar. Mně osobně se nejvíce líbilo v Berlíně, ale většina děvčat upřednostňovala Hannover a Goslar.

Celá praxe v Německu se mi opravdu velmi líbila. Sponzorovaná byla z evropského projektu Leonardo, takže veškeré výlohy na pobyt byly plně hrazeny. Budoucím potencionálním adeptům, kteří mají možnost tuto praxi absolvovat, rozhodně doporučuji neváhat a jet. Nejenže získáte nové poznatky, ale také nahlédnete do cizí kultury, procvičíte si jazyk a navštívíte mnoho zajímavých a krásných míst.

Nikol Novotná, P3

Poznávání Německa aneb

pečovatelky v akci

Odborná pečovatelská praxe v Německu



9

Windows 8 - luxus nebo opruz? Jak již mnozí z vás jistě zjistili, MS před nedávnem vydal nový OS Windows, označený jako '8'. V tomto článku si řekneme, co je v něm nového, jaké slasti a strasti na nás čekají a také něco o vývoji aplikací pro tento systém.

Určitě si brzy všimnete tzv. živých dlaždic, které se zobrazí na místo

nabídky start. Ta postrádá tlačítko a vstupuje se do ní například kláve-

sou 'windows', nebo najetím do levého dolního rohu (pozn. dá se stáh-

nout doplněk, který tlačítko přidá). Najdete zde své aplikace, které kla-

sicky klepnutím spustíte. Co je na dlaždicích 'živého' je automatický

refresh a měnění obsahu. Například počasí, novinky, Facebook... se

automaticky synchronizuje a na dlaždici vidíte aktuální stav bez nut-

nosti aplikaci spouštět. Aplikace vás také může upozorňovat pomocí

tzv. Toast notifikací.

Windows 8 - Toast notifikace

Nově se programy ovládají pomocí prvků, které zobrazíte najetím myši na konec pravé části obrazovky. Aplikace také občas míva-jí skryté prvky nahoře na obrazovce.

Windows 8 - Interakce aplikací se systém

Dále je nemožné si nevšimnout nové vizáže oken aplikací. Namís-

to Area je zde Metro.

Pro tento systém existují dva druhy aplikací:

Desktop aplikace, Windows Store aplikace.

Desktop aplikace: Jsou klasické aplikace, na které jste zvyklí z předcho-

zích verzí Windows a jiných OS.

Windows 8 - Desktop aplikace

Windows Store app: Nové aplikace, které si můžete stáhnout (koupit)

přes Windows Store, což je vlastně taková napodobenina Google Play

či Apple store s tím, že tyto aplikace jsou kompatibilní jen s Windows

8. Ovšem Windows 8 je navržený pro tablety, tzn. že tyto aplikace

můžete mít i pro tablet s Windows 8 (Surface). Ne však pro mobil s

Windows 8, tam se sice používá stejné jádro, ale zbytek je odlišný,

a proto se zde aplikace musí instalovat zvlášť. Jsou zpravidla

ve fullscreen zobrazení,

a to buďto landscape (na šířku) nebo portrait (na výšku). Dále je možné

je hodit do tzv. Snap view (panýlek na straně monitoru) ne-

bo Fill (zbylé místo vedle Snap view)

Také se hodně mluvilo o tom, že nový systém přinese nový souborový

systém označený jako ReFS. Ten má být lepší z hlediska bezpečnosti,

přístupu k souborům a rychlosti. Zjistil jsem ale, že v základu není a



10

prý, že ho tam ani nedali. Ale lze naformátovat disk na ReFS a pak na

ten daný oddíl W8 nainstalovat.

Jako zajímavost: lze si povšimnout, že rozdílnost mezi Windows 8 a

Windows 1.0 není zase tak velká.

Windows 8 - Skype Snap view, Fill

Vývoj pro tento systém

Pro W8 lze vyvíjet buďto klasické desktop aplikace, jako doposud,

nebo již zmíněné Windows Store aplikace.

NET 4.5 ve Visual Studiu 2012 přináší mnoho novinek, mezi nimiž je

samozřejmě podpora a několik šablon pro aplikace Windows Store.

Lze vyvíjet buďto v C# (VB), C (C++), přičemž GUI bude v XAML nebo

v JavaScriptu, kde GUI bude v HTML/CSS. Přístup máte pouze k WinRT

api. Pokud aplikace bude sahat někam jinam (např. Win32), pak ne-

projde certifikací (o tom za chvíli).

Aplikaci Windows Store lze integrovat se systémem. Například již zmí-

něné dlaždice, či sdílení obsahu pomocí menu po pravé stra-

ně, vyhledávání pomocí oné aplikace pomocí vyhledávacího pole Win-

dows atp.

Využívají se zde asynchronní metody. Používají se zpravidla bez call-

backu s klíčovým slůvkem await, které z nich dělá synchronní a kód

pod nimi je považován za callback. Tyto metody se pak označují slův-

kem async.

Aby aplikace prošla certifikací a bylo ji možné sdílet ve Windows Sto-

re, je třeba dodržovat několik konvencí: již zmíněné užívání pouze

WinRT api musí být stabilní a podporovat Snap view (stačí tam dát

obrázek, nemusí to nic ělat), full screen, scrollování jedním smě-

rem atp.

A co že to ta certifikace vlastně je? Když si sestavíte program, bude

pod vývojářskou licencí a bude fungovat 30 dní. Musíte jej proto ode-

slat k certifikaci, kde tester zkontroluje, zda produkt splňuje všechny

podmínky, a poté bude vystaven ve Windows Store ve full licenci. Je

možné jej stále re-buildovat. "Není" jiná možnost, jak si zajistit plnou

verzi. Vývojářské prospekty lze nalézt na www.dev.windows.com.

Měl jsem z toho smíšené pocity. Mohl jsem si vybrat, zda v tomto člán-

ku MS pomluvím a řeknu, že schvalování aplikací, abych je mohl užívat

byť jen pro osobní potřebu, je fakt hrozné atp., nebo zda to zastíním a

udělám z nich luxusní systém. Je to na každém z vás.

Windows 8 - Visual Studio 2012 Win. store

Osobně hodlám Windows 8 povýšit na svůj primární OS koncem roku.

Vývoj Metro Style aplikací si také určitě vyzkouším. Líbí se mi jednodu-

chá integrace aplikací se systémem. Propojenost mezi nimi a nové

ovládání systému je dle mě uživatelsky přívětivé

a dá se na něj rychle zvyknout a navyknout. Poté zpříjemní a urychlí

každodenní činnosti. David Jančík , V3B

Architektura platformy Windows 8

10

http://www.dev.windows.com/

11



12

Do jaké míry jsou vyšší ambice zdravé, škodí příliš vysoké cíle?

Každému člověku je odmalička sugerováno myslet na budoucnost. Pamatujete si, kdy vám byla poprvé položena otáz-

ka „ČÍM CHCEŠ BÝT, AŽ BUDEŠ VELKÝ?“? Přiznám se, že jsem tuto otázku nenáviděl. Hlavně proto, že jsem na ni neznal

odpověď, nevěděl jsem, jaký cíl si zvolit.

Zachránila mě až reklama na jogurt, v níž si na položenou otázku našli geniální odpověď, kterou rád využívám dodnes:

„Až vyrostu, chci být jahodou.“ A já říkám, proč ne? Člověk by si neměl klást hranice a měl by si jít

za cílem, ať se zdá jakkoli nemožný. Proč bych si nemohl zkusit být jahodou, tušíte, jak úžasný to může být pocit? Být

zahradní jahoda, o kterou se stará zahrádkář, zalévá ji a hnojí a vy mu děláte radost jen tím, jak krásně zrajete. Či být

lesní jahoda, ozdoba všech paloučků a mýtinek, povídat si se suchohřibem vedle vás a vdechovat zdravý vzduch lesa?

Člověk, který nesní, prostě nežije. Chcete důkaz? Představte si dva naprosto obyčejné lidi, mezi nimiž základní rozdíl

tvoří jejich pohled do budoucna. Jeden uvažuje realisticky – jeho hlavním cílem je mít průměrnou práci

a rodinu. Jeho snaha toho dosáhnout je průměrná. Vždyť chce jen to, co každý člověk a vlastně ani není problém se

rozhlédnout a ve svém okolí několik takových lidí najít. Postupem času pak mohou nastat dvě potencionální situace:

Buď se mu to z nějakého důvodu nepodaří, nebo si svůj sen splní. V tom prvním případě je člověk nešťastný – přesto-

že mu stačil tak obyčejný cíl, nedokázal ho dosáhnout.

V druhém případě je ovšem člověk rozhodně šťastný. Ale jak dlouho? Když už bude mít svůj životní cíl splněný, musí si

pak horko těžko hledat cíl nový. Nevím jak vy, ale mě by žít s pocitem, že už mám všechno hotové, jednoduše nebavi-

lo. To už vlastně nemusím dělat nic, když mám všechno splněné.

Teď se vraťme k druhému příkladu: k člověku s cíli nevídanými. Takový člověk má užasnou motivaci se snažit. Udělá

víc než ten, který má své šance mnohem jistější. Do všeho dává vše a prožívá život naplno. Na druhou stranu je tu vel-

ké riziko neúspěchu, proto pokud se rozhodnete jít touto cestou, silně doporučuji se připravovat na to, že vám to ne-

musí prostě úplně vyjít. Druhou možností je vymyslet si prostě záložní cíl. Já si třeba plánuji, že když mi to nevyjde

s jahodou, zkusím kariéru rytíře Jedi a budu udržovat mír v celém vesmíru, nebo budu vést velkou továrnu na roboty,

kteří budou lidem zpříjemňovat život.

Martin Fojt, V3 příspěvek do MF Dnes v rámci projektu Studenti čtou a píší noviny

Já za 20 let



13

Setkání v únoru Vítězná povídka z Olympiády ČJ



Ten páteční únorový den byl stejný jako všechny ostatní, a přesto výjimečný. Odseděli jsme si poslední dlouhé

hodiny v lavicích, probili jsme se do přeplněné tramvaje a už nás známý autobus vezl k domovu.

Unavený se choulím v sedadle hned u zadních dveří a začíná mne přemáhat spánek. Někde na pomezí snu a rea-

lity mne ale probudí něco, na co jako by moje oči čekaly celý život. Jemná křivka tvaru otevřeného U. Mělké vrásky

smíchu v koutcích. Rty barvy květu šípkové růže. Je to sen? Anděl? Výplod mé fantazie? Ne, to nemůže být skutečnost.

Pozvolna otevírám oči, které mne přesvědčí o opaku. Dívka přede mnou je tak skutečná jako sedadlo, na kterém

sedím. Dívá se na mne a usmívá se. Ano! Ten úsměv patří mně! Není o tom pochyb, stejně jako není pochyb o tom, že

jsem se právě zamiloval.

Její oči vždy na moment uhnou, ale pak se zase vrátí. Její oči! Ty oči barvy hořké čokolády s řasami dlouhými jak

u pouťové panenky.

Ale co to? Z mého živého snu mě vytrhne zastavení autobusu. Vystupuji. Už ji nikdy neuvidím! Bože! Ona vystu-

puje se mnou?! Oslovit ji? Blázníš? Co se může stát? Odmítne? Bude mne mít za blázna? A tak rozmýšlením zda ano, či

ne promarním svou poslední šanci. Poražen odjíždím domů. Byl to den jako každý jiný, a přesto na něj nemohu zapo-

menout.

Ještě ten víkend jsme se totiž náhodou potkali v klubu, bydlela ve vedlejší vesnici. A tak se můj sen stal skuteč-

ností. Jsem se svojí femme fatale, Janou, už rok a půl a neuplyne den, kdy bych si nepřipomněl naše seznámení.

Ondřej Pavlech, T3

Vystupuji z šaliny a pomalými lehkými kroky se blížím k budově zvané škola. Zpoza plotu se mi postupně odhalí ten skvost, ta budova, bez které bych nebyl nic. SPŠE. Mé kroky vedou ke vchodu, kde jak již tradičně stojí zástup lidí čekající na přiložení čipu k terminálu, aby byli oficiálně ve škole. Někteří se nedočkavě tlačí do dveří, jiní si v klidu do-tahují ranní cigárko a nikam nespěchají. Vždyť jdou jen do školy. Konečně kráčím po schodech směr třída a vtom za-zvoní na hodinu. Lehce zrychlím, ale mé srdce bije klidně. Tato situace se opakuje velmi často mnoha žákům. Začátek hodiny většina stihne, protože učitelé toto vědí a opozdilce nechají v klidu převléct a popřípadě požvýkat první ranní sousto.

Učitel vchází do dveří. Někteří hledají první záminku pro vyzkoušení dobrovolníka, jiní od začátku do konce ho-diny píší, mluví, píší a mluví, ale někteří jim nerozumí. Každá hodina je jiná. Jedna suchá, jedna pestrá. Někdy je to na spaní, jindy se smějeme, až nám tečou slzy. Hodina je vždy jedno velké překvapení, záleží jen na nás, jakým způsobem si je otevřeme. Pestré a zábavné hodiny jsou samozřejmě příjemnější než ty nudné, kde neví-me kam s hlavou, s rukou, co nakreslit do sešitu, nebo s kým si co říct.

„Zvoní!“ upozorňujeme někdy učitele. Dopoví jen větu a my máme pár minut oddych. Ve třetím ročníku se pravidelně přesunujeme do jiných tříd a odborných učeben. Takové stěhování probíhá až

se zvoněním na hodinu, po cestě si dáme ještě čokoládu nebo kávu. Někteří to stihnou i do kantýny. Poslední hodinu se už jen málokdo dokáže plně soustředit na výuku. Každý odpočítává poslední minuty, ke

konci i vteřiny. Jakmile zaslechneme pronikavý zvonek, vydáme se na cestu ke skříňkám a poté ven z budovy. U dol-ních dveří se opět potkáváme s onou frontou na čip, který nás oficiálně odhlásí ze školy. Nyní se každý vydává svou cestou. Na šalinu, do parku nebo na oběd.

Tomáš Podrabský, L4AR

Jeden obyčejný všední den Ke 100. výročí budovy na Kounicově

14

Ahoj Peťo, na tvoje stránky „Žít Purkyňku“ jsem narazila před pár týdny a od té doby je navštěvuji a čtu každý den. Za-

jímalo by mě, a myslím si, že nebudu jediná,…pár věcí.

Co tě inspirovalo/vedlo k tomu, abys vytvořil tyhle stránky? Kdy jsi stránky začal vytvářet?

Začalo to přesně 1. listopadu. Už delší dobu jsme si do statusů na Facebooku psali hlášky učitelů

a podepisovali je pod nimi. Byla to sranda, ostatně každý si je teď může prohlídnout. No

a spolužáka napadlo, že bychom tyhle citace mohli shromažďovat v nějaké databázi a v

budoucnu se na účet učitelů dobře pobavit. Ten nápad se mi líbil, ještě ten večer jsem

zaregistroval doménu a začali jsme vkládat příspěvky. No a zrovna v té době jsem potře-

boval přijít na jiný myšlenky a neměl jsem žádnou práci, tak mě napadlo, že bych mohl o

škole psát taky články. Nebylo tomu dávno, co se řešilo vycházení ze školy o přestávkách,

tak jsem o tom jednoduše napsal. Pak přišla kritika školního webu, nějaké básničky a dál

už to všichni znají.

Jsi na to sám, nebo jste nějaká skupina?

Článek vždycky napíšu sám, ale ještě než ho na web nahodím, vždycky ho pošlu pár ka-

marádům

a snažíme se to spolu nějak doladit. Většinou mi teda opraví jen hrubky. Samotné náměty se na mě ale hrnou ze všech

stran. Na téhle škole se pořád něco děje, takže to mám docela snadné. Viz například nedávná řízková aféra...

Vím, že někteří učitelé čtou stránky, nebojíš se?

Nevím, čeho bych se měl bát, právě naopak - jsem rád. Abych se přiznal, tak trochu to bylo mým cílem. Zároveň je to

pro mě motivace psát kvalitněji. Je to docela výzva napsat článek tak, aby se zasmáli učitelé i studenti zároveň.

Kdy si budeme moct všichni koupit odznak? A slyšela jsem něco o tričkách ... jsou taky?

Odznaky už prodávám. Většinou je mám na sobě, aby mě každý poznal. Ještě jich máme asi 20. Trič-

ka plánuju taky, ale tam je to hodně individuální kvůli velikosti, takže to vidím tak, že vytvořím po-

tisk a jen to rozešlu, ať si to každej nechá udělat sám. Akorát na tom nevydělám no … [smích].

Co bude, až odmaturuješ? Bude někdo v práci na stránkách pokračovat?

No zatím mám dost práce s koncepčním plánem své vlastní budoucnosti, o budoucnosti webu jsem zatím moc nepře-

mýšlel, ale jestli budu v kontaktu s někým ze školy, tak mi nic nebrání psát dál.

Veronika Tauvinklová, S2C

ŽítPurkyňku.cz Rozhovor s Petrem Holubem, autorem stránek Žít Purkyňku



15

Společný most pro jednotný kolektiv Purkyňky

Před pár týdny jsem se vracela domů autobusem, chvílemi jsem pozorovala lidi kolem sebe, a všimla jsem si jedné zají-mavé věci. Dvě postarší ženy seděly vedle sebe a v družném hovoru si sdělovaly svoje zážitky ohledně pěstování květin. Tři mladé maminky si povídaly o starostech s dětmi. Parta kluků vášnivě diskutovala o nové hře na počítač. Všechny tyto skupinky mají něco společného, je to jejich věk a společné zájmy. Mohlo by se ale stát, že lidé stejné věkové skupiny, se stejným zaměřením a cílem mezi sebou mají propast, která je dělí na dva tábory? Zdálo se mi to jako nemožné, ale po-tom jsem si všimla, co se děje na škole od doby, kdy byla Purkyňova spojena s Kounicovou. Studenti Purkyňky se drží stranou od studentů z Kouničky a u žáků se projevuje silná nevole, pokud je učí učitel z druhé školy. Nejsem první, kdo si klade otázku, proč to tak je a co s tím udělat. Většině současných studentů je pravděpodobně jedno, jak celkový ko-lektiv na škole vypadá. Koneckonců jsou na škole již nějaký ten rok a za chvíli je čeká maturita, proč se tedy zabývat ně-čím, na co zbývá tak málo času a co se nevyřeší za chvíli. Myslím si ale, že by byla škoda vzdát se bez jediného pokusu. Zkusme se sami sebe zeptat: Ať už jsem z jakékoli školy, pokusil(a) jsem se spřátelit s někým ze školy druhé? Už jsem slyšela pár názorů ohledně sloučení naších škol. Purkyňáci tvrdí, že nově příchozí jsou vetřelci a Kouničáci, že jim byla ukradena jejich škola. O tom, že na výuce všech žáků se podílejí učitelé obou škol, nemůže být řeč, protože téměř niko-mu nevyhovuje výuka vedená „cizím“ učitelem. Otázkou na závěr je, co se s tím dá dělat. V zásadě jsou dva možné způ-soby. První způsob je mávnout nad tím rukou a být spokojený se současným stavem, protože to nevyžaduje žádnou ná-mahu. Druhý způsob je sám pro to něco udělat, vždyť to nemusí být nic složitého! Co třeba úsměv pro druhou polovinu naší školy? S trochou snahy by tak nakonec pod novým názvem našich sloučených škol mohl vzniknout zajímavý kolek-tiv.

Anna Martinková, I3



16

Úvodní myšlenka

Uprostřed nehostinné pustiny spojující Noxuské državy

s Demaciiským panstvím v blízkosti Ioniskýho chrámu, opředený znač-

nou mlhou, zarostlý květy krvavého ibišku, tyčí se hrad obepínán úh-

lednými zahradami, postaven z černého kamene. Jedinou cestu do

jeho nitra představují zdobné tepané dveře, ve spárech starobylých

cihel tkví mech pomalu ničící dávnou krásu objektu. K hradu těžko

dojedete pomocí kočáru či koně, příjezdová cesta již dávno zmizela

v prach. Společně s menšími vesničkami poblíž dohlíží na situaci obou

bojových front, jež rády křižují tento kraj. Často toto místo působí

osaměle, bohužel jen do té doby, než vás hradní pán pozve dovnitř.

Zavítáte-li sem, nemusíte hned propadat panice, šance na se-

tkání s místními obyvateli, nebo dokonce samotným hrabětem, nedo-

sahuje ani mizivých hranic. Nesetrváte-li zde příliš dlouho, váš život

zůstane zdráv, nedáte-li si pokoj, pravděpodobně naleznete smrt pod

kopyty stovky ořů nebo pod rty lačných úst. Sám pán je zahalen více

než značnou rouškou tajemství, nevychází za dne, ani nekomunikuje

s lidmi obývajícími jeho kraj. Samotné spory dvou nepřátelských zemí,

zkracující si krvavou dobyvačnou cestu přes holé pláně země, nevzru-

šují jeho zvědavost.

Pokud lze říct pouze jednu určitou skutečnost o hraběti, je to

fakt zavazující povinnost a pokora vůči Lize hrdinů - organizaci zaštiťu-

jící hrdiny dvou nepřátelských zemí svázaných dlouhodobým konflik-

tem.

Myšlenka 1

Podlouhlou úzkou chodbou, ústící do hlavního sálu, se nesou

zvuky těžkých kroků. Hradní pán se již navrátil z dlouhé procházky.

„Opět vás rád vidím, pane,“ pronese sluha, letmo skrčený ve-

dle dřevěných dveří uvozujících vstup k hlavnímu sálu. Nehledí však

na pána s oddaností, nýbrž opovržením hodné netvora. Nastaví dlaně,

aby mohl odebrat plášť visící přicházejícímu přes rameno.

Znechuceně pohlédne k nahrbené postavě – proč tě tu vůbec

trpím. Rychlým pohybem odepne sponu svírající popruhy, které přidr-

žují saténový rudý plášť. Ten skončí sluhovi v náručí. Pokračuje bez

mrknutí oka dál, rukou otírá zakrvavená ústa.

„Přejete si něco?“ otázka padne už v odchodu. Nevypadá to, že

by sluha toužil strávit v přítomnosti pána déle, než je nutné. Už sa-

motná skutečnost existence této kreatury přiměje většinu lidí

k šílenství. On vstoupil v jeho služby dobrovolně, kvůli ušetření své

vesnice, doteď ale nepochopil, na co ho je vůbec potřeba, nebo proč

ho hrabě stále trpí. Hrad sám o sobě má úctyhodné rozměry, avšak

uklízí se pouze tři místnosti v západním křídle a spodní patro se vstup-

ní halou.

O rozhovory s ním také není valný zájem, hradní pán nejí ani nepije,

což se dá považovat za více než znepokojující. Samotné utíraní skvrn

krve či drhnutí zaschlých fleků z kabátu pouze potvrzuje šílené poví-

dačky kolující o něm.

„Ne,“ stoupá po kamenném schodišti, směrem do západního

křídla. Zkrvavenou rukou prohrábne zrůžovělé vlasy. Na nejvyšším

schodu ještě věnuje pohled sluhovi, doprovázený tichým uchechtnu-

tím… máš jediný štěstí, že tak hrozně páchneš.

Kroky ho dovedou až do podlouhlé chodby, lemované čtrnácti

dveřmi po každé straně, na většině z nich se již zub času značně pode-

psal. Než zkontroluje zamčení všech dveří, pohlédne přes rameno, zda

-li zase nepřišel šmírovat. Poté co získá ujištění, zkontroluje dveře

jedny po druhých, vždy udělá krátkou zastávku, jemně stlačí kliku,

zatlačí. Všechny dveře kromě jedněch jsou skutečně zamčené, těch na

konci. Do těch také rychle vstoupí, pečlivě zaklapne.

Letmo přejede pohledem po místnosti. Vypadá ohromně, krás-

ně vybavená, slouží jako ložnice i pracovna. Neproudí sem žádné svět-

lo, nehledě na to, že teď je noc, ale černé závěsy se nikdy neodhrnují.

I když do pokoje neproudí přirozené světlo, stále zde matně poblikává

svíčka postavená na zdobné komodě před postelí s nebesy, potažené

rudým prostěradlem. Nalevo stojí stůl, věčně zaskládaný papíry, vedle

vyřezávaná skříň, vpravo postel, komoda a noční stolek. Sluhova prá-

ce odvedená tady věčně padá nazmar.

Přistoupí ke starobylému stolu zdobenému množstvím orna-

mentů vrytých do čtyř nohou. Ani tato obdivuhodná ruční práce neu-

nikla výbuchům zloby svého majitele. I když dopisy, jež chodí

na hrad, nebývají vždy jen špatné, většinou jsou-li špatné, úpí některý

z kusů nábytku. Pod zadní levou nohou lze zpozorovat tlustý svazek

v kožené vazbě, nadepsaný ohavně páchnoucí tekutinou,

o kus nohy přišel stůl už dva roky dozadu, hrabě do teď této vykonané

ohavnosti lituje. Usedne na židli, hlasitě zaskřípe, není nejlepší, ale

její saténové čalounění již není k sehnání, to z ní činí nad míru ceně-

nou starožitnost.

Povytáhne jediný velký šuplík, nacházející se pod lesklou

deskou stolu. V matném světle je těžké rozeznat obrysy, na tož najít

hledané věci, překvapivě ne pro všechny. Bleskurychle vytáhne špa-

ček svíčky společně s křesadlem. Letmý plamen druhé poblikávající

svíčky naplní místnost. Rukou odhrne většinu papíru bránící mu splnit

momentální úkol, co na tom, že svitky s velkým rachotem padnou na

zem, teď jsou tu neodkladnější záležitosti.

Fantasy Studentská povídka na pokračování



17



Rukou nahmatá brk ukrytý v boční kapse kalhot. Brk jako každý

jiný samozřejmě, jehož špička místo černé září rudou. Přimhouří zrak,

párkrát proklepne hrot, zatím v pořádku.

Na stole zůstal shodou náhod nebo snad úmyslně volný list.

Trošku narovná kraje starého svitku. Podrží brk ve výšce očí. Ještě

párkrát zamrká. Prudkým pohybem pošle pero dolů, přímo do otevře-

né dlaně. Hrotek se lehce zanoří do měkké tkáně. Bodne hlouběji, bu-

de to dlouhý dopis. Stále ne? Začne hrotem kroužit v ráně, rozšiřuje

tenounké okraje. Pomalu se dlaň mění v kalamář plný krve. Teprve až

po okraji dlaně začne přetékat pramínek, pustí se do psaní:

Drahá Caytlin,

pár slov úvodem, ty ani tvoje problémy mne nezajímají, nechápu, nač musím tyhle hlouposti

dostávat poštou.

Dál, co se jedná mé dohody, nevím, kde jsi to vyposlechla, být tebou nestrkám

do takových nejistých informací nos.

Tvoje naivní ideály mi lezou krkem,uklidni se, nebo se za nimi podíváš .

PS: S tím hlupákem,co ti poskytl mou adresu, provedu krátký proces.

Vladimír

Dynaheira

18

Rváč Studentská povídka



Ten pocit, když tak strašně chcete zabránit něčemu, čemu

zabránit nemůžete…

Nebylo to poprvé, co odcházel z domu za účelem, který jí

nebyl nijak příjemný. Nemusel ani nic říkat, vždycky na

něm poznala, když se šel rvát. Její přítel byl prostě od rá-

ny… na ni nikdy nevztáhl ruku, ale konflikty s jinými se nau-

čil řešit pěstmi.

„Tak já jdu,“ povídá on.

„Nechoď…“ zašeptá dívka smutně.

„Promiň, slíbil jsem to…“ naposledy ji zezadu obejme a po-

líbí na tvář… pak se

za ním zaklapnou dveře.

Vlna strachu, která ji zalila pokaždé, když takto odcházel…

celé tělo se jí třáslo a po tvářích stékaly slzy.

Jako když odešel poprvé.

„Kampak jdeš?“

„Něco jsem slíbil Johnnymu…“

„Co jsi mu slíbil?“

„Nebude se ti to líbit…“

„O co jde?!“

„Jdeme zmlátit toho hajzla, co mu chodí za mladou…“

Prosila ho na kolenou, brečela a křičela… on ji jen pevně

objal a zašeptal: „Neboj se, dobře to dopadne.“

Poprvé se vrátil v pořádku. Vlastně tomu tak bylo celkem

často… ale stejně tak tu byly chvíle, kdy přišel s vlastní krví

na triku.

Nemohla tomu zabránit, pro něj bylo slovo do bitky to nej-

svatější…

Ta doba, kdy byl pryč, se jí zdála jako věčnost. Přijde

v pořádku? Přijde vůbec?

Tentokrát to ale opravdu bylo dlouho… Hodina utekla, dru-

há, třetí… Čtyři hodiny byl pryč, už táhlo na pátou. Bála se

čím dál víc… Pokoušela se volat, ale nikdo hovor nepřijímal.

Volala znovu a znovu, ale pokaždé neúspěšně.

Šest hodin od jeho odchodu… Telefon zazvonil. Jeho číslo.

Přijala hovor.

„Zlato, jsi v pořádku?“

„Dobrý večer, slečno, tady fakultní nemocnice…“

Krev v žilách jí ztuhla, když slyšela, že její přítel leží s mnoha

hlubokými ranami na jednotce intenzivní péče. Vzala klíčky,

sedla do auta. Smysly omámené, snad ani nevnímala, jak

překračuje povolenou rychlost… chtěla být u něj, chtěla ho

vidět… Takhle daleko to ještě nikdy nezašlo.

Byla u něj rychle. Ležel tam, oči zavřené, ještě se ani nepro-

bral. Seděla u něj, držela ho za ruku a plakala. Zůstala tam

celou noc, usnula na nepohodlné nemocniční židli.

Slunce znovu vyšlo a on otevřel oči. Doktoři jej zkontrolo-

vali… a pak k němu konečně přistoupila ona.

„Lásko…ty jsi mi dal.“

Jen na ni koukal.

„Prosím, přestaň s tím… tohle už je moc.“

„Promiň,“ zašeptal, „musíme to těm hajzlům vrátit. Já ne-

můžu přestat… Odpusť mi to, jestli můžeš…“

Smutně na něj koukala. Byla bezmocná. Nemůže ho doma

připoutat k posteli

a držet ho tam násilím, aby se nepral. Jediné, co může udě-

lat, je být mu oporou,

i když si nic nepřeje tolik, jako aby už nikdy do boje neod-

cházel… Ona moc dobře ví, že ať řekne nebo udělá cokoli,

on stejně vždycky půjde.

Ten pocit, když tak strašně chcete zabránit něčemu, čemu

zabránit nemůžete…

Lucie Novotná, S2C

19



Zapálené prskavky spadly na časopis. Okamžitě se vzňal.

Oheň se šíří a já volám o pomoc. Nikdo mne neslyší. Nemůžu se hnout, ležím v posteli a můj vozíček je u

skříně. Nemám nohy, a proto ho potřebuju, abych se odtud dostala. Bojím se. O co přijdu dnes? Za co mě Bůh trestá? Já nechci zemřít!! Chci tady ještě být a smát se s kamarády.

Oheň z kuchyně přeletěl do pokoje. Blíží se a já nejsem schopna se pohnout.

Na nočním stolku mívám mobil, ale dnes tam není. Ho-rečně přemýšlím, co mám udělat. Musím k telefonu! Mu-sím se dostat k telefonu!

Postel není vysoká, přehoupnu se přes okraj a ruce opřu o zem. Sklouznu dolů. Uhodím se hlavou o podlahu, ale strach z ohně je silnější než bolest. Rychle se plazím podél zdi k telefonu, který je v protějším rohu. Vytočím číslo hasičů. Ani nemůžu pořádně mluvit, křičím do telefo-nu a prosím...

Oheň se žene ke mně... Náhle zahlédnu, jak někdo z mého bytu utíká. Je to

muž. Volám znovu o pomoc. Ale on se jen otočí a zařve na mě: „Uhoř!" Dochází mi, že to byl asi on, kdo mi sem ok-nem hodil prskavky, a teď se šel přesvědčit, jestli tu oprav-du jsem.

Ze všech sil se snažím doplazit do koupelny. Pouštím vodu, aby na mě oheň nemohl.

Slyším houkání. Hasiči už jedou! raduji se v duchu. Ale nic se neděje, nikdo ke mně neběží. Ozve se znovu siréna. Mám halucinace? Bojím se, že můj život už brzy skončí...

Najednou voda přestává z kohoutku téct a oheň se blíží ke mně. Brečím, křičím ze všech sil... Opět slyším houkání, ale stále se nikdo neobjevuje, aby mne vysvobodil. Roz-brečím se ještě víc... Někdo volá mé jméno! Co když je to ten muž, co mě chtěl upálit? Mlčím a raději neodpovídám. Bojím se.

Objevuje se muž v hasičské uniformě. Rychle mě bere do náruče a odnáší. Jsem polomrtvá strachem. Všechno vnímám jako ve snu.

Před domem stojí pět hasičských vozů a chrlí proudy vody. Můj zachránce mě předává lékařům do sanitky. Od-váží mě do nemocnice.

Čeká mě spousta vyšetření a několik návštěv policistů. Chtějí vědět, jak vypadal žhář, který mi zapálil pokoj. Po-

píšu jim ho tak, jak jsem si ho pamatovala. Za čtyři dny mi paní policistka přichází říct, že už ho chytili, že je to ten muž, co zavinil i autonehodu, při které zahynuli oba mí rodiče a já přišla o nohy.

Stále jen brečím. Jsem tak sama. Co se mnou bude dál, kde budu žít? Vždyť je mi teprve deset let.

„Sestřičko, prosím, řekněte mi, co teď se mnou bude?“ plačtivě se ptám ošetřovatelky, která o mne v nemocnici pečuje. Hladí mě po vlasech a říká, že to bude dobré. Vím, že mi lže, ale přesto je milá. „A sestřičko, nevíte, co je s mou sestrou? Mám ještě sestřičku, ale moc si na ni nepa-matuji. Když se stala ta autonehoda, byly mi čtyři roky, víte?“ Sestřička chce, abych povídala dál. Ale já jen bre-čím. Nemůžu.

„No, neplač, to bude dobré,“ znovu mě utěšuje. „Po tvé sestře se poptáme, ale prozatím budeš muset jít do dětského domova. Jsou tam hodní lidé, poznáš nové ka-marády, bude tam o tebe fajn postaráno, uvidíš...“

Tečou mi slzy, ani nevím, zda od radosti, či od bolesti. Asi obojí.

Za týden mne odvážejí i s vozíčkem do mého nového domova. Nechci být sama. Poprosím, zda bych nemohla bydlet s nějakou dívkou, která je v mém věku. Ošetřovate-lé se nějak divně usmívají a zavezou mne do pokoje. U ok-na na parapetu sedí nějaká dívka. Ani se od okna neotočí, když na svém vozíčku vjedu do místnosti. Je ke mně zády a dívá se ven na deštivou oblohu.

„Ahoj,“ zašeptám, když přijedu až k ní. „Ahoj...,“ odpoví a ani se na mě nepodívá. Něčím mě

přitahuje. Cítím něco podivného v jejím chování. „Ty jsi taky sama?“ zeptám se. Ona stále mlčí, jen lehce

pokývá hlavou. „Málem jsem uhořela,“ pokračuji. Chtěla bych, aby se

mnou mluvila. Proč nemluví? Pokračuji tedy sama: „Myslela jsem, že už umřu, bylo to strašné. Někdy mám pocit, že můj život nemá smysl....“

Najednou se ke mně obrátí. Je moc krásná, ale oči má uplakané.

„Můj život taky nemá smysl,“ zašeptá. „Chci do nebe za svými rodiči...“ „Jsi úplně sama?“

„Prý mám někde sestru, ale nikdy jsem ji neviděla...“ Nakláním se k ní a dávám jí ruce kolem pasu. Poti-

chounku říkám, že máme stejný osud...

Proč právě mně? Studentská povídka

20 Co studujeme? Co se (ne)děje na naší škole Odborné články Přispěli jsme


Položí mi ruce na vlasy a zvedne mou hlavu. Díváme se na sebe a cosi se mezi námi děje. „Jak se jmenuješ?“ zeptá se mě. „Eva,“ zašeptám. „A dál? Příjmením?“ „Petrovská.“ Její oči se najednou zalesknou. Nakloní se a vyndá z knihy položené na okně fotku. Podá mi ji. Je na ni muž se ženou, drží se za ruce a z každé strany se k nim tulí jedno děvčátko. Všichni se usmívají. Nemohu tomu uvěřit. Jak ta holka může mít fotku mých rodičů? A ty holčičky jsou přece.... Najednou mi to došlo! „Ty jsi...., ty jsi....,“ nemohu to vyslovit. Hrdlo se mi sevřelo. Ohlédnu se ke dveřím, kde stojí ošetřovatelé. Kývají hlavami a usmívají se na nás. Oni to věděli! Proto mě zavezli do tohoto po-koje! Našla jsem svou o rok starší sestřičku! Alenku, kterou jsem nikdy po autohavárii neviděla. Mám zase pro koho žít! Můj život už má zase smysl. Rok uplynul a já se v domově zabydlela. Se sestrou bylo všechno krásné, ale jednu věc mi neřekla. Měla leukémii… Ted' sedím u okna na jejím místě, držím fotku a přemýšlím, proč se tohle všechno muselo stát. Proč právě mně?

Veronika Tauvinklová, S2C

21



Zasněžené rolety z páva odlítají do teplých krajin sbírat postříbřené ježky

aby měly čím zdobit jehličnaté palmy

Oslava narození parohatého jehovisty který přináší nechtěné dary v teplém kabátu bez kalhot

a s ojí od spřežení hluboko zabořenou v letopisu

Kusy baněk, žárovky a mrtvý elektrikář pověšený na opelichaném kaktusu

leklá paní zápolí s kaprem co se lekl, když polykal vlastní kosti zbytek rodiny umřel hlady – ať žije půst!

Zlatým prasetem ukradené svátky klidu

letos se prý nekonají jen pro žluté trpaslíky

co prodávají rukavice bez palců Anonym

Nadpis

Jing & Jang Bez jednoho není druhé, vždy to platí, ve všem, všude.

Bez dne není noci. Bez chaosu není řádu.

Bez hluku není ticha. Bez jednoho není druhé, vždy to tak bylo, a dál tak bude.

Bez nemoci není zdraví. Bez radosti není smutku.

Bez dobra není zla. Bez jednoho není druhé, vždy jeden druhého potřebuje.

Bez světla není stínu. Bez klidu není zlosti. Bez tepla není zimy.

Bez jednoho není druhé, vždy musí být strany vyrovnané. Bez pravdy není lži.

Bez velkého není malé. Bez hrdosti není hanby.

Bez jednoho není druhé, vždy na konci začátky jsou.

Dominika Macků, Z3K

Vánoční čase, jsi tu zase? Padá jasná hvězda, je vánoční čas, všude sníh a štěstí je v nás. Láska zrodila se v srdcích našich, to jiskra překvapení září v očích vašich. Děti sáňkují a dovádí, pozornost od hraní vůně kapra jim odvádí. Zvuk rolniček se ozývá všude kolem, přes lesy, hory i bílým polem. Najednou se kdosi objeví ve dveřích, to máma volá děti k večeři. Po večeři dárky dětičky rozbalí a svá nadšená očka vyvalí. Tak šťastně končí čas Vánoc, spousta štěstí, lidská ochota a tichá noc.

Michaela Rolná, P3

22



KDYŽ PADÁ NEBE… Jak všichni milovníci Agenta 007 jistě víte, do kin přišla nová, již dvacátá třetí bondovka, ztvárněná držitelem Oscara za

režii filmového debutu Americká kráska Samem Mendesem, který se toho ujal

s elegancí. Film má všechno, co správná bondovka má obsahovat, jako je řádná porce ak-

ce, krásné ženy, rychlá auta, výborné titulky, skvělá ústřední píseň. Ale má ještě něco na-

víc, silný příběh, dobře prokreslené postavy s uvěřitelnou psychologií a se zápletkou, která

se točí okolo minulosti Bondovy nadřízené M a Mi6.

Po své „skoro“ smrti a zavrhnutí se James Bond vrací zpět do Británie jako odepsaný. Nej-

prve neprojde vstupními testy, jejichž výsledky M zfalšuje,

a tak se Bond vrací do zpět do služby, aby vypátral, kdo stojí za útokem

na Mi6 a ukradeným harddiskem, který se mezitím podařilo zločincům rozšifrovat.

Po nějakém čase se ukáže, že za vším stojí zhrzený bývalý elitní agent Mi6 Silva, který se

doposud nevyrovnal s tím, že se stal obětí. Silva touží

po pomstě, a jelikož je bývalý agent Mi6, zná dokonale prostředí a způsob myšlení lidí

z tajné služby

a využije toho ve svůj prospěch.

Skoro celý film se odehrává v Anglii a poté je hlavní akce přesunuta na tajné místo jménem SKYFALL, kam se Bond vrací

za svým starým známým a pečlivě připravují M na útok Silvy.

Film trvá něco přes dvě hodiny, napjatý příběh

a zápletka vás nenechá chvíli v klidu a přiláká

i odpůrce Bondovek. V hlavní roli agenta je již

potřetí Daniel Craig, který ztvárnil tuto roli

s noblesou a elegancí. Film jsem si užil

a rozhodně doporučuji jeho zhlédnutí jak

v kině, tak doma u vašich televizorů.

Dominik Zachoval, V3B

23



Vstává Slash z mrtvých?... Rok 2012 přinesl, mimo mnoha jiných alb, další nadupanou desku

do rock'n'rollové síně slávy. O tu se postaral jeden z posledních žijících legendárních kytaristů

Slash. Deska s názvem Apocalyptic Love je druhá v pořadí ze sólové kariéry tohoto ikonického

hudebníka, navazující na titul, který Slash vydal pod svým přízviskem v roce 2010.

Tentokrát se na desce podíleli, jak Slash řekl, ti nejlepší z Los Angeles. A tak se pod tuto novinku

podepsal např. zpěvák z kapely Alter Bridge Myles Kennedy a nově vzniklá skupina The Conspira-

tors ve složení Todd Kernz (baskytarista ze Sin City Sinners) a Brent Fitz (bubeník ze Theory Of A Deadman a Alice Coo-

per). Celé dílo vzniklo opět pod jménem producenta Erica Valetina ve studiu Barefoot Studio v Kalifornii.

Slash popsal toto nové album jako „velmi heavymetalo-

vé“, ale pravdou je, že hardrocková duše pana Hudsona

nezůstala sedět v koutě. Úvodní „Apocalyptic Love“ od-

startuje desku nebezpečně rychle

a představuje, podle mého názoru, jakousi podobu celého

alba. Rychlé, tvrdé a plné neuvěřitelných kytarových sól a

riffů. Prostě stará dobrá heavymetal-hardrocková deska.

V celém albu se nacházejí asi čtyři pomalejší kousky, jako

je například Far and Away, které dodávají celému dílu

magický nádech. Prostě poctivý, nekomplikovaný a tvrdý

rock, který vám připomene, proč rocková hudba vládla

světu.

Vstává Slash zmrtvých?...

Patrik Procházka, V3B

24 Co studujeme? Co se (ne)děje na naší škole Odborné články Přispěli jsme


Něco pro zasmání 12 faktů o třídních učitelích: 1. Třídní učitel má pravdu. 2. Třídní učitel má vždy pravdu. 3. Třídní učitel nespí, třídní učitel sbírá energii. 4. Třídní učitel nejí, třídní učitel se stravuje. 5. Třídní učitel nepije, třídní učitel zahání žízeň. 6. Třídní učitel se neopožďuje, třídní učitel byl zdržen. 7. Třídní učitel nenadává, třídní učitel projevuje nesouhlas. 8. Třídní učitel se nerozčiluje, třídní učitel má málo času. 9. Třídní učitel nezapomíná, třídní učitel má moc jiných starostí. 10. Třídní učitel nezaspal, třídní učitel byl pozdě vzbuzen. 11. Za třídním učitelem se chodí s vlastními nápady, odchází se s nápady třídního učitele. 12. Třídní učitel se neplete, byla mu sdělena špatná informace. Jeden profesor byl velmi důsledný při dodržování podmínek u testů a když řekl, že test skončil, tak kdokoliv ještě něco psal, dostal nedostatečnou. Jednou takhle jeden student v pohodě po skončení testu, když ostatní odevzdávali, ještě dvě minuty psal, pak se zvedl a nesl papír ke katedře. Profesor: „Mladíku, ani se neobtěžujte. Máte to za pět.“ „Pane proferose, vy nevíte, kdo jsem!“ „Ne, to nevím, a vůbec mne to nezajímá. I kdybyste byl Santa Klaus, z tohohle tesu máte za pět!“ „Vy fakt nevíte, kdo jsem?“ ptá se student s téměř hysterickým výrazem ve tváři. „Vůbec netuším, kdo si myslíte, že jste.“ „Tak to je dobře!“ řekl student, vrazil svoji písemku doprostřed hromádky s ostatními a kvapně opustil učebnu. Učitelka: „Tak si někoho vyvoláme!“ Z třídy se ozve: „Například Satana!“ Student při zkoušce neumí a tváří se zoufale. Kantor ho osloví s otázkou: „Jak vy si vlastně představujete zkoušku na vysoké škole?“ Student: „Jako rozhovor dvou inteligentů.“ Kantor: „No jo, ale co když jeden z těch dvou není inteligent, ale naprostej vůl?“ Student: „No, v tom případě inteligent bere index a odchází.“ Víte, jaký je rozdíl mezi školou a vězením? Žádný, sedíš, a nevíš za co!

Ludmila Kiktová, V3B

25



Přílet krav je naplánován na příští úterý Jak jste již mohli zachlechnout, škola uvažovala o zlepšení stravování studentů přidáním zdravějšího jídla a hlavně čerstvého mléka. Podle průzkumu 95% ajťáků pro mléko ve škole není, jelikož nikdo nepozná, kde končí jejich kůže a kde začíná mléko. Po jednohlasném hlasování jediného člověka se rozhodlo, že se tato inovace stejně provede, takže na organizační stůl začala padat spousta plánů. Nejlépe se samozřejmě uchytil ten nejlevnější. Hned jak se o tom dozvěděly místní firmy, začal boj o to, kdo je největší kráva. Vyhrála to Bůtylda Bůtýlková, stračena, jež nemá konkurenci. Takže úřední šiml, pardon, kráva, už byla zajištěna. Stačilo postavit ohradu. Jak si všichni pamatu-jeme, neměli jsme podzimky celý týden, prý kvůli opravě podhledů. Ale samozřejmě to bylo proto, že se naší Bůtyldě stavěla ohrada. Krávu nám stát dodá během příštího týdne a všichni se můžeme těšit na skvělé čerstvé mléčko. Závěrem bych chtěla upozornit studenty, že škola vyhlašuje konkurz na pozici hlídač, jelikož se bojí únosu naší milované kravičky ufouny. Všichni studenti doufající v naplnění této příležitosti ať se prosím neprodleně přihlásí na sekretariátu školy.

Kristýna Jandová, V2A

První číslo Purkyňáckého Školního Tisku PŠT! XI-XII 2012 šéfredaktor: Mgr. Pavlína Machačová redakce: Mgr. Radka Belzová—editor, Nikol No-

votná-P3, Veronika Tauvinklová-S2C, Anna Martinková-I3, Patrik Procházka -V3B, Dominik Zachoval-V3B, David Jančík-V3B, Kateřina Weissová-

P3, Kamil Šrámek,-K3, Martin Fojt-V3C, Tomáš Podrabský-L4AR , Ondřej Pavlech-T3,Michaela Rolná-P3, Dominika Macků-Z3K grafika: Věra Cr-

hová-I2-foto, Jan Zagata-V3B uzávěrka příštího čísla: 18.2. 2013

Date post:	23-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	jan-zagata
View:	231 times
Download:	0 times

Purkyňácký Školní Tisk - #1

Documents