R. L. Stine

Stopy hrůzy 4

Tajná loţnice

2

TAJNÁ LOŽNICE

R. L. Stine

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit

3

Copyright © 1991 by Parachute Press, Inc.

Translation © Josef Hlavnička, 1992

ISBN 80-85279-53-3

4

I.

Lea Carsonová klopýtla a z rukou jí vylétl tác s obědem. Snaţila se udrţet rovnováhu a pozorovala, jak tác plachtí směrem

k plně obsazenému stolu. Skoro jako ve zpomaleném filmu

sledovala, jak narazil do opěradla ţidle, na které sedělo nějaké děvče.

A pak uţ bezmocně přihlíţela, jak z tácu vypadla miska s tmavým

chilli a převrhla se na rukáv jejího bílého svetru.

Děvče zaječelo, vyskočilo a rozpřáhlo ruce, které připomněly dva

vyplašené ptáky, snaţící se uletět. Potřáslo rameny a pak si začalo

ohmatávat rukáv a sundávat červené fazolky a kousky rajčete.

Celá naštvaná se otočila na Leu. Také všichni ostatní u stolu se

obrátili a zírali na ni, pár kluků překvapeně, jedno děvče se odmítavě

mračilo. Lea cítila, jak jí hoří a rudnou tváře. Proč jsem si vybrala

zrovna chilli, napadlo ji. Nemohla jsem si vzít třeba obloţený

chlebíček?

„Můj nový svetr!“ zaječelo děvče a pořád si popotahovalo a

otíralo rukáv svetru. Měla rudé vlnité vlasy, zastřiţené nakrátko

podle módy, a světle modrýma očima metalo blesky hned na Leu,

hned zpátky na svetr.

„Je mi to líto,“ vypravila ze sebe Lea. „Na podleze bylo něco

rozlitého, uklouzla jsem.“

„Půjdu to spláchnout studenou vodou,“ prohlásilo děvče a

ignorovalo Leinu omluvu a Leu vůbec. Udělalo čelem vzad a s

okázalou přezíravostí prošlo kolem ní.

„Je mi to fakt líto,“ volala Lea.

S rukou na pobryndaném rukávu proběhlo děvče dveřmi jídelny,

ani se neohlédlo.

5

Od jiného stolu zaslechla Lea smích a věděla, ţe patří jí. Shýbla se

pro tác a cítila, ţe se všichni dívají jen na ni.

Kdybych radši na místě umřela, napadlo ji.

Jsem na téhle škole teprve dva týdny a uţ se takhle zesměšním.

Pomyslela si, jak bylo těţké pro tak ostýchavého tvora jako je ona

zvyknout si na novou střední školu, najít nové přátele a zabydlet se

tu. Byla nesporně docela hezká. Roztomilá – to uznával kaţdý – s

bystrýma zelenýma očima a tmavohnědými vlasy, sestřiţenými do

uličnické fazónky, s ofinou skoro přes obočí.

Kaţdý vţdycky říkal, ţe má krásný úsměv, takový, co rozsvítí

celý její obličej.

Ovšem na Shadysideské střední neměla moc důvodů k smíchu.

Spoluţáci jí připadali strašně drzí a nafoukaní, a ke všemu teď

uklouzla před očima poloviny školy a pokecala paprikovým salátem

tu zrzku v bílém svetru.

„Podívej,“ vytrhl čísi hlas Leu z myšlenek. „Tady máš ještě

hromádku toho salátu.“

„No tohle.“ Byl to jeden z chlapců od toho stolu. Popadl Lein tác

a shraboval na něj zbytky jejího oběda. „Díky,“ pípla Lea.

Zazubil se na ni, kdyţ od něho brala tác. A zase cítila, jak jí hoří

tváře.

Je ohromně milý, napadlo ji.

Nedá se říct krasavec, ale milý. Měl upřímnou, přátelskou tvář s

hnědýma očima a kudrnaté hnědé vlasy. Byl pomenší, asi jako Lea,

ţádný svalovec, spíš klukovský typ. Na sobě měl tričko v barvách

Shadysideské střední, kaštanově hnědé a šedé, přetaţené přes

vybledlé dţíny.

Sebral z podlahy Lein příbor a poloţil ho na tác. „Podle všeho to

bylo prima chilli,“ utrousil, a pořád se usmíval.

Seděli na bobku pod stolem, Lea drţela tác a on na něj dál házel

zbytky oběda. Lea si olízla rty, nervózní návyk, jehoţ se nedokázala

zbavit. „Uklouzla jsem.“ Řekla.

Co to jen plácám, pomyslela si. To je přece jasné. „Marcie to

přejde,“ utěšoval ji. Ale vzápětí dodal: „Za nějakých sto let.“ Z jeho

tváře se vyrazil úsměv.

„Byla strašně naštvaná,“ poznamenala Lea.

6

To je přece taky jasné! Spraţila sama sebe. Proč plácáš takové

nesmysly.

„Je to zrzka,“ prohlásil, jako by se tím všechno vysvětlovalo.

Oba vstali, On si otřel ruce do dţín a podíval se ke dveřím do

jídelny. Marcie se ještě nevrátila. Ostatní kluci a děvčata od stolu uţ

odešli.

„Ty jsi tu nová?“ upřeně a zkoumavě se jí díval do očí.

„Mhmm. Jsem tu druhý týden,“ řekla Lea a cítila se trapně s

tácem v obou rukách. „Za týden uţ to asi bude lepší,“ dodala trpce.

„Jak se jmenuješ?“

„Lea. Lea Carsonová.“

„Zatím neznám ţádnou Leu.“ Řekl a stahoval si cípy u trička přes

štíhlé boky. „Já jsem Don Jacobs. Uţ jsi o mně moţná slyšela. Já

jsem ten kluk, co sbírá salát z podlahy.“

Lea se zasmála. Čekal, ţe něco řekne, ale jí vůbec nic nenapadlo.

Stydět se je hrozná věc. Prostě hrozná, pomyslela si.

Znovu se podíval ke dveřím do jídelny, pak zase na Leu. „Chodíš

do vyšší nebo do niţší?“ „Do niţší.“

„Kdo je tvůj třídní?“

Olízla si rty. Nemohla si vzpomenout, „Pan Rubbins.“

„Kde bydlíš?“

„Na Fear Street1,“ odpověděla Lea. „Pár ulic od starého hřbitova.“

„Na Fear Street?“

Lea si uţ zvykla na udivené reakce lidí, kdyţ slyšeli, kde bydlí.

„Moji rodiče se prostě vyţívají, kdyţ můţou dávat do pořádku staré

baráky,“ vysvětlovala. „Kdyţ otce přeloţili sem do Shadyside, tak

koupili ten nejzpustlejší dům, který mohli najít. Léta ho budou

zkrášlovat, a potom zase přeloţí.“

Lea si povzdechla a sklouzla pohledem ke stolu u zdi, kde u svého

oběda seděla Deena Martinsonová a lehce jí kynula. Gesto

následoval vykulený, překvapený pohled, kdyţ si všimla, s kým Lea

stojí. Zatím byla Deena jediná, s kým se Lea v Shadyside

skamarádila.

„Kamarádka na mě mává.“ Řekla Donovi. „Je uţ pozdě. Měla

bych si vzít jiný oběd a jít si k ní sednout.“

1 Fear Street – ulice hrůzy, strachu, Hrůzná ulice.

7

Slyšel jsem, ţe to chilli je fakt výborné.“ Poznamenal s váţnou

tváří.

„Dík za pomoc,“ odpověděla Lea.

Vykročila směrem k frontě na obědy, kdyţ tu Don natáhl ruku a

zadrţel ji. „Jsi tu nová, a vůbec,“ řekl a šlehl pohledem ke dveřím.

„Chci říct, jestli bys nešla v sobotu do kina, nebo tak něco?“

Prohrábl si kudrnaté hnědé vlasy a zasmál se tím

nejpodmanivějším klukovským smíchem.

Lea překvapením málem ztratila řeč, ale podařilo se jí vykoktat,

ţe tedy ano. Stála a s rozpačitým úsměvem se snaţila přijít na to, co

ještě by měla říct.

„Tak fajn,“ odpověděl, ale v tom okamţiku se jeho výraz změnil.

Lea sledovala jeho pohled ke dveřím, kde stála Marci, ruce zkříţené

na prsou, a probodávala je pohledem.

„Tak se rychle zařadila do fronty na jídlo. Dost moţná, ţe uţ tu

nebudu tak sama, pomyslela si celá šťastná kdyţ s roztřesenýma

rukama poloţila špinavý tác na hromadu a vzala si čistý.

S myšlenkami na Dona, na to, jak komicky vypadal, kdyţ se plazil

po podlaze a pomáhal jí posbírat zbytky oběda, si vybrala sendvič s

tuňákem, krabici jablkového dţusu a pospíchala k Deeně.

„O čem jste mluvili s Dome Jacobsem?“ zeptala se Deena a

otírala si drobky z brady papírovým ubrouskem.

„No , hlavně o tom, jak jsem vyklopila oběd na tu holku, co s ním

stojí támhle u dveří.“ Odpověděla Lea a usadila se proti ní.

„Ty jsi vyklopila oběd na Marci Hedryxovou a já u toho nebyla?“

vyjekla Deena s přehnaně zklamaným výrazem.Deena měla drobný,

oválný obličej zarámovaný velice jemnými, světlými vlasy aţ na

ramena. Pořád si stěţovala, jaká je bledule a jak se svými vlasy

prostě nic nesvede, protoţe jsou tak strašně jemné, ale ve skutečnosti

byla moc hezká.

Ve vánočních hrách na základní škole asi pokaţdé hrála anděla,

napadlo Leu, kdyţ ji uviděla poprvé.

„Don mi připadá prima,“ poznamenala Lea, váhavě se zakousla do

sendviče a rozhodovala se, jestli říct nebo neříct Deeně, ţe ji pozval

na sobotu večer. Nakonec usoudila, ţe to prostě musí udělat.

„Je moc prima,“ souhlasila Deena a přes Leina ramena sledovala,

8

jak u dveří do jídelny vzrušeně debatují Marci s Donem. „Dona má

kaţdý rád, je to prostě sympaťák na první pohled. Má spoustu

kamarádů.“

„A kamarádek?“ byla zvědavá Lea.

„Jen Marcii,“ upřela Deena zase pohled na Leu. „Don a Marcii,“

řekla a ušklíbla se. „Ta ho tedy drţí pěkně zkrátka.“

„Jak to?“ Lea se málem zadusila sendvičem.

„Co já vím, tak ti dva uţ spolu chodí odmalička,“ řekla Deena a

znovu zalétla pohledem ke dveřím, právě včas, aby zahlédla, jak si to

Marci ţene pryč a Don kluše za ní.

„Pozval mě na schůzku,“ prozradila Lea tiše, přestoţe nablízku

nikdo nebyl.

„Kdo? Don?“

Lea přikývla, aţ jí ofina zavlála a zase spadla nazpátek do čela.

„Zrovna teď?“ Deenina jemná ústa se zformovala do uţaslého O.

„Ano, zrovna teď. Zrovna teď mě pozval na schůzku.“ Lea se

musela zasmát, jak vykuleně se tvářila její nová kamarádka.

Deena napřáhla ruku přes stůl a varovně poklepala Leu na zápěstí.

„Pozor na Marci.“

„Ale Deeno, Don určitě…“

„Říkám ti, dej si na ni pozor.“ Váţně opakovala Deena.

Lea se otočila, aby zkontrolovala dveře do jídelny. Několik ţáků

právě odcházelo. Jídelna se vyprazdňovala. Kaţdou chvíli zazvoní na

pátou hodinu.

„Coţe jsi to na ni převrhla?“ zeptala se Deena, kdyţ odšoupla

ţidli a vstala.

„Chilli,“ opakovala Lea a cítila, jak zase upadá do hrozných

rozpaků.

„Na ten bílý kašmírový svetr, co má na sobě?“

K jejímu překvapení se Deena rozesmála.

„To není legrace,“ hlesla Lea. „Já se mohla propadnout hanbou!“

„Je to legrace – kdyţ víš, kdo je Marci!“

Cestou ke skříňkám se Deena nepřestávala chichotat a kroutit

hlavou, zatímco Lea myslela na Dona a uvaţovala, proč ji pozval,

kdyţ tak dlouho chodí s Marci.

„Zatím nashle,“ řekla Deena a namířila si to přes halu ke své třídě.

9

Ale Lea ji neslyšela. Uvaţovala o Marci a o tom, jak ji Deena

varovala, aby si na ni dala pozor, a vrtalo jí hlavou, jestli si hned

druhý týden na škole neudělala nepřítele.

10

II.

Dům, kde Lea bydlela, se před ní vynořil jako temná nestvůra z filmového hororu. Odpoledne vypadá zrovna tak starý a děsivý jako

v noci, uvědomila si Lea, přehodila si ruksáček z jednoho ramene na

druhé a vyrazila po rozbitém kamenném chodníčku k domovním

dveřím.

Nad její hlavou zachytila dvě okna v prvním patře – okna její

loţnice – záři odpoledního slunce, a jako by se rozsvítila. Jako dvě

zlé oči, napadlo ji.

Ten dům mě vidí, kdyţ se po vyučování vracím domů, a pozorně

mě sleduje. A já teď vlezu do jeho dokořán otevřené černé tlamy.

To chce klidnou hlavu, Leo, pokárala sama sebe. Nedramatizuj to.

Dobrá, ten dům je ohromný, zchátralý, je to ruina. Ale to ještě

neznamená, ţe v sobě skrývá něco zlého.

I kdyţ stojí na Fear Street.

Potýkala se se zámkem, s nímţ ještě nebyla obeznámená, odemkla

přední dveře a vešla do tmavé vstupní haly. Na rozdíl od chladného

podzimního povětří venku bylo uvnitř teplo a vlhko a páchlo to tu

kyselou zatuchlinou, jak to v některých starých domech bývá.

Co proboha otec a matka na takových starých barácích mají? Ptala

se sama sebe. Pod nohama jí vrzala dřevěná podlaha, kdyţ pohodila

na zem ruksáček a šla prázdným domem do kuchyně pro něco na

zub.

Seděla u stolu v malém jídelním koutě, květované tapety na

stěnách kuchyně byly plné skvrn a odlupovaly se. Vybírala lţičkou

jogurt z kelímku na misku a vzpomínala, jak před necelým měsícem

přišla poprvé do toho domu.

11

Bylo zrovna takové odpoledne jako to dnešní, chladné a větrné, a

přestoţe vysoko na obloze zářivě svítilo slunce, ve vzduchu uţ byl

cítit podzim.

Jako kdyby někdo vypnul světlo v okamţiku, kdy je realitní

agentka zavedla do domu, a zavřel za ní dveře. Bylo to, jako kdyby

někdo zhasil jasnou baterku, jako kdyby ten dům vypudil ven

sluneční světlo, přibouchl před ním dveře, a zahalil je do teplé

temnoty.

Okamţitě ji vyděsila letitá špína na zdech, nános prachu na

oknech, odtrhané lišty, prošlapané staré koberce na rozvrzaných

podlahách. Ten prach. A vůbec ten pocit.

Její rodiče, jak také jinak, se do toho domu okamţitě zamilovali.

„Je prostě kouzelný, prohlásil pan Carson.

„Jen povaţ, co všechno se tu dá dělat,“ odpověděla paní

Carsonová.

Paní Thomasová, realitní agentka, sympatická, stále se usmívající

ţena ve velice elegantním tvídovém kostýmu, si povšimla

nešťastného výrazu Leina obličeje.

„Dovolte, abych vám ukázala loţnice v prvním poschodí,“ řekla a

usmála se na Leu. „Potřebují úpravy, to je jasné, ale jsou velice

prostorné. Druhá loţnice – předpokládám, ţe bude patřit tobě, Leo –

je nejsvětlejší pokoj v domě. Obě okna vedou na pření stranu domu a

do místnosti celý den svítí slunce.“

„Obývací pokoj je tak tmavý,“ stísněně poznamenala Lea. Chtěla

poprosit rodiče, aby ten dům nebrali, ale věděla, ţe by to bylo

beznadějné. V posledních sedmi letech bydleli ve třech různých

domech, a všechny byly stejně zchátralé a podivné.

„Aţ tu všude rozvedu světlo, nebude tmavý,“ prohlásil pan

Carson, pozorně si prohlíţel strop obývacího pokoje a pak

zkontroloval zásuvky podél podlahových lišt.

„Pojďme nahoru,“ vyzvala paní Thomasová Leu. „Jen opatrně,

zábradlí je trochu uvolněné.“

Lea ji následovala po schodech, které se pod jejich vahou houpaly

a kaţdý jednotlivý stupeň jako by sténal na protest, kdyţ na něj

šlápli. „Zpevnit zábradlí bude hračka,“ prohlásil pan Carson

bezstarostně.

12

„Na schodiště poloţím běhoun,“ řekla paní Carsonová. „A

protáhnu ho aţ sem na odpočívadlo, něco světlého. Tím se všechno

projasní a bude to vypadat jako nové.“

„Hmm, to určitě,“ zamumlala Lea na půl úst. Věděla, ţe to

zaslechnou, a doufala, ţe si uvědomí, jak je nešťastná.

Hlavně nešťastná z toho, ţe se do Shadyside vůbec přistěhovali.

Trvalo jí tak dlouho, neţ si v Daly City našla přátele a cítila se tam

spokojená a šťastná. A právě kdyţ ji to tam začalo bavit, jejího otce

přeloţili a ona musela do nové školy, čtyři týdny po začátku pololetí.

„No podívej. Leo, jaký budeš mít velký pokoj,“ vykřikla matka,

kdyţ vešli do velké čtvercové místnosti. Dvě velká okna v protější

stěně byla prozářena ţlutým slunečním světlem. Na ošoupaném

modrém koberci se rozprostřely hřejivé obdélníky.

„Vidíš, s tím světlem jsem měla pravdu,“ poznamenala paní

Thomasová, ruce v kapsách kabátku a trvalý úsměv na tváři. „A teď

se podívej na šatnu, Leo.“

Lea poslušně přešla pokojem k šatně.

„Nejdřív ze všeho poloţíme tvůj koberec,“ slíbil pan Carson. „A

zbrousíme podlahu.“

Lea otevřela dveře do šatny a nahlíţela do rozsáhlé, černé dutiny

za nimi. Náhle ji zamrazilo. Je to jako jeskyně, jako zvířecí doupě,

napadlo ji. Jaké zvíře asi číhá v téhle tmavé jeskyni?

„Uţ jsi někdy viděla tak velkou šatnu?“ zeptala se paní

Thomasová triumfálně, postavila se za Leu a zlehka jí poloţila ruku

na rameno. Byla cítit mentolem. Lea se zhluboka nadechla. Ta vůně

byla tak sladká v tom zakyslém starém domě.

„Je fakt ohromná,“ potvrdila Lea a její oči si pozvolna zvykaly na

tmu. „Je velká jako nějaký pokoj.“

Zdálo se, ţe paní Thomasovou potěšilo, jak Lea zareagovala. „Je

tam spousta místa na uloţení věcí,“ řekla. „Ty uţ letos chodíš do

vyšší střední, Leo?“

„Ne, do niţší.“

„Moje dcera Suki také chodí na Shadesideskou, ale uţ do vyšší.

Řeknu jí, aby se u tebe zastavila. Seznámíte se.“

„Díky, paní Thomasová,“ odpověděla Lea rozpačitě.

„A teď vám ukáţu zbývající část prvního poschodí,“ prohlásila

13

paní Thomasová a zase se věnovala Leiným rodičům. „Je tu

půvabný, zvláštní pokoj, který můţe poslouţit jako pokoj pro hosty

nebo pracovna.“

Ještě poslední pohled na to, co měl být její pokoj, a Lea vyšla za

nimi na chodbu. Paní Thomasová a její rodiče byli uţ skoro na jejím

tmavém konci. Slyšela, jak paní Thomasová nadšeně švitoří o

moţnostech, kde zařídit manţelskou loţnici.

„Páni, co je tohle?“ Lea se zastavila u kovového ţebříku

zasazeného do zdi hned vedle dveří do jejího pokoje. Pohled nahoru

jí ukázal, ţe vedou k dřevěným padacím dveřím ve stropě. „Kam to

vede?“ zeptala se.

Trojice dospělých se vrátila k místu, kde stála Lea. Pan Carson

vyzkoušel pevnost kovového ţebříku. „Určitě vede do mansardy,“

prohlásil a prohlíţel si poklop ve stropě.

„Ano, tam nahoře je mansarda,“ potvrdila paní Thomasová, kdyţ

si to ověřila v deskách s poznámkami. „Dokonce poměrně velká.

Chcete ji vidět?“

„Ani ne, díky,“ pospíšila si Lea s odpovědí.

„Ovšemţe ano,“ prohlásila paní Carsonová. „Já prostě miluju

mansardy. Jako malá holka jsem byla v té naší doma pečená vařená a

hrála jsem si tam se všemi moţnými poklady.“

„Hmmm, poklady,“ sarkasticky poznamenala Lea. „Pavouci,

špína a netopýři.“

Paní Carsonová na ni vrhla nešťastný pohled. „Moc bych si přála,

aby ses trochu víc snaţila.“

„Snaţila o co?“ odsekla Lea.

„Projevit trošku pochopení. Trošku víc radosti. Aspoň trošku. Je

to těţké pro nás pro všechny, pochop. Nejen pro tebe.“

Lea se cítila trapně. Paní Thomasová ji upřeně pozorovala a ona

nesnášela, kdyţ jí někdo káral před cizími lidmi. Coţ to matka nikdy

nepochopí?“

„Tak fajn, mrkneme se, co je v mansardě,“ prohlásila s

předstíraným nadšením. Předešla otce a odstrčila ho z cesty, uchopila

postranice šedého kovového ţebříku a začala šplhat nahoru.

„Myslím, ţe stačí ty padací dveře odšoupnout,“ volala na ni paní

Thomasová. „Jednoduše odsunout z toho otvoru.“

14

Lea vylezla ke stropu a oběma rukama se opřela do poklopu. Dal

se lehce zvednout. Odstrčila ho, vystoupila o několik příček výš a

prostrčila hlavu do podkrovní místnosti.

Bylo tam teplo, aspoň o deset stupňů tepleji neţ dole v domě.

Mansardu tvořil jediný nečleněný prostor, dlouhý a nízký. Stěny z

omítnutých dřevěných desek, popraskané a zaţloutlé. Strop sledoval

sklon střechy. Celý prostor osvětlovalo jediné kulaté okénko.

„Vylez nahoru, ať se také můţeme podívat,“ netrpělivě vykřikl

otec.

Lea se vysoukala do místnosti. Kdyţ se postavila, zbývalo jí nad

hlavou jen pár centimetrů. Její otec, který měřil stopětaosmdesát,

bude muset chodit ohnutý.

„Je tu nááádherně!“ zavolala k nim dolů hlasem plným jízlivosti.

„Já tu budu pečená vařená, se všemi těmi báječnými poklady.“

„No tak přestaň, Leo,“ napomenul ji otec, protáhl svoji mohutnou

postavu úzkým otvorem a pak se narovnal, jak to jen šlo, aby si

mansardu prohlédl.

Za pár vteřin uţ s nimi v nízkém a dusném prostoru byly i Leina

matka s paní Thomasovou. „Moc vzduchu tu není,“ postěţovala si

poprvé za celý den paní Carsonová a ovívala se rukou.

„Bude tu spousta místa na uskladnění věcí,“ poznamenala paní

Thomasová a nervózně se poškrábala na krku.

Mě tady taky všechno svrbí, pomyslela si trpce Lea.

Přešla ke kulatému okénku. Prachem zaneseným sklem bylo vidět

na příjezdovou cestu a na růţek předního dvora, zarostlého plevelem

a vysokou trávou. Odpolední slunce klesalo za stromy.

Pak prošla kolem dospělých ke stěně na protějším konci

podkrovní místnosti. „Podívejte, co je tohle za dveře?“ vykřikla a její

hlas zazněl v tom uzavřeném prostoru hlasitěji, neţ zamýšlela.

Dřevěné dveře ve stěně byly napříč zatlučeny třemi prkny. Lea se

pokusila otočil kulovou klikou. Dveře byly zamčené. „Co je tam?

Proč jsou ty dveře zabedněné?“ chtěla vědět Lea.

Také ostatní se k ní připojili. Pan Carson otočil knoflíkem a došel

ke stejnému závěru jako Lea. Dveře byly zamčené. Prohlédl si prkna

přibitá na dveřích. „Vypadá to, ţe ten pokoj někdo zabednil uţ

dávno,“ poznamenal a pořádně zabušil na dveře. Podle zvuku byly

15

masivní a pevné.

Paní Thomasová sevřela v rukou desky a pevně je přitiskla k

hrudi. Poprvé za celé odpoledne se z její tváře vytratil úsměv. „Víte,

k těm dveřím se váţe velice zajímavý příběh,“ pronesla poněkud

váhavě. A pak rychle dodala: „Podle mého podávají tyhle záhadné

historky domu zvláštní kouzlo, nemyslíte?“

Leou náhle projela vlna strachu. Měla pocit, ţe se stěny okolo ní

svírají a strop na ni padá. Zhluboka se nadechla a očima zkoumala

zamčené, zabedněné dveře.

Její rodiče si vyměnili pohledy. Pan Carson, hlavu skloněnou

kvůli nízkému stropu, se opřel zády o stěnu.

„O jakou záhadnou historku se jedná?“ zeptala se paní Carsonová

a v jejích tmavých očích svitl zájem.

Paní Thomasová stále pevně tiskla ke klopám saka sloţku s

lejstry. „Samozřejmě, k většině domů na Fear Street se váţou

podobné historky,“ začala tichým hlasem. „Podle mě na nich nic

není. Aspoň ne na všech.“

A upřeně se dívala přímo před sebe na mosazný knoflík na

dveřích.

„Chcete říct, ţe jde o nějaký strašidelný příběh?“ Paní Carsonová

byla čím dál víc zaujatá.

Lea nervózně přešlápla.

„Bliţší podrobnosti neznám,“ odpověděla paní Thomasová.

„Přece víte, jak se tyhle povídačky časem vytrácejí z paměti, nebo se

zase nafukují. Všechno, co o tom vím, je, ţe za těmi dveřmi je pokoj

a ţe v tom pokoji se odehrálo něco strašného.“

„Něco strašného?“ zeptala se Lea.

„Stalo se to před sto lety. Nejméně před sto lety,“ pokračovala

paní Thomasová a jak světlo za podkrovním okénkem postupně

bledlo, ocitla se její tvář ve stínu. „Kdosi byl v tom pokoji zavraţděn.

Aspoň se to povídá.“

„Nevíte kdo? Nebo proč?“ vyptávala se Lea, pohled upřený na

dveře napříč zabedněné prkny.

Paní Thomasová zavrtěla hlavou. „Prostě nějaká vraţda – víc o

tom nevím. A ten pokoj je od té doby zavřený a zabedněný.“

Všichni přítomní ztichli, oči upřené na dveře.

16

Ticho přerušilo zakašlání paní Carsonové. „No, necháme to tak,

jak to je.“ Navrhla a pohledem jako by ţádala Leina otce o podporu.

„Ty nejsi zvědavá, co je za těmi dveřmi?“ zeptal se pan Carson.

Sklonil se a znovu zaklepal hlasitě.

Všichni naslouchali, jako by čekali, ţe někdo odpoví. Pak se

rozesmáli. Nervózním smíchem.

„Ne, já se těch dveří ani nedotknu.“ Rezolutně prohlásila paní

Carsonová. „Dole máme práce nad hlavu.“

To je tedy pravda, pomyslela si Lea otráveně.

„Lidé si tyhle historky vymýšlejí a člověk nechápe proč,“

prohodila paní Thomasová veselejším tónem. „A jak uţ jsem řekla,

kaţdý dům na Fear Street má nějakou svoji hrůzyplnou báchorku. A

přitom lidé, kteří tu bydlí a které znám, jsou naprosto normální.“

Pomalu se sunula nazpátek k padacím dveřím a neobratně, sloţku

s papíry v jedné ruce, začala slézat po ţebříku. „Prosím, váţení, v

kuchyni je pár zajímavostí, které jsem vám ještě nestihla předvést.“

Rodiče uţ zmizeli dole, ale Lea se ještě pozdrţela. Upřeně

pozorovala dveře, které ji současně přitahovaly i odpuzovaly.

Opravdu se v tomhle domě stala vraţda? V téhle mansardě? V

tom pokoji za dveřmi?

A i kdyţ tam došlo k vraţdě, proč je místnost zavřená a

zabedněná – uţ sto let?

Lea postupovala krůček za krůčkem, aţ stála těsně u dveří.

Přitiskla dlaně na dřevo.

Zamrazilo ji, přestoţe v mansardě bylo teplo.

Vedená náhlým impulsem přitiskla ucho na dveře.

Ach!

Co to bylo za zvuk, který zaslechla?

Co to bylo?

Byl to něčí dech?

Ne, to není moţné.

To je absolutně vyloučené.

To slyšela svůj vlastní dech. Opravdu tak těţce dýchá?

Poodešla od dveří a připadala si jako hlupačka.

Byl to můj vlastní dech, přesvědčovala sama sebe.

Na druhé straně dveří bylo naprosté ticho.

17

Uvaţovala, jak asi vypadá místnost za těmi dveřmi, a cítila, jak ji

k nim zase přitahuje jakási tajemná síla.

Ne.

Musím okamţitě dolů.

Násilím se odvrátila od dveří. V uších pořád slyšela svůj vlastní

vzrušený dech, kdyţ sestupovala úzkým obdélníkovým otvorem a

pečlivě zasouvala padací dveře na jejich původní místo.

18

III.

„Ano, já vím. Bude tu kaţdou chvilku,“ řekla Lea. Bezděčně si obtáčela telefonní šňůru kolem zápěstí a teď ji pracně rozmotávala.

„Nějak jsem se zamotala,“ řekla Deeně a se sluchátkem

zaklesnutým mezi ramenem a bradou volnou rukou odvíjela šňůru.

„Ne, nejsem nervózní, vůbec ne,“ prohlásila se smíchem.

Proč bych měla být nervózní, uvaţovala. Jen proto, ţe je sobota,

osm hodin večer, a já mám schůzku s jedním z nejprímovějším

mládenců na škole?

Natáhla šňůru se sluchátekm tak daleko, jak to jen šlo, aby se

mohla znovu podívat do oválného zrcadla nad prádelníkem, jak je

učesaná. Neměla bych dát pryč tu nemoţnou ofinu? Uvaţovala.

Nosím ji od deseti a kaţdý říká, ţe v ní vypadám jako roztomilá

holčička. Ale co kdyţ uţ chci vypadat jako dospělá?

Co kdyţ uţ potřebuji změnit typ? Neměla bych radši nosit afro a

pořídit si náušnice s dlouhými přívěšky? To je ano? A dost moţná, ţe

ještě o nějakých patnáct centimetrů vyrostu a nikoho ani nenapadne,

ţe vypadám jako skřítek.

Jako roztomilý skřítek…

„Cos říkala, Deeno? Promiň, neposlouchala jsem,“ přiznala Lea.

A zatímco Deena vzrušeně drmolila, Lea si popotahovala svetr a

upravovala límeček.

„Jo, jasně. Zítra ráno ti brnknu. Spolehni se.“

Lea si uvědomila, ţe uţ má zase telefonní šňůru omotanou kolem

zápěstí. Klid, musím se uklidnit, přesvědčovala se. Nebo se mě bude

uzlíček nervů, aţ přijde Don.

Olízla si rty a snad uţ posté se podívala na hodiny na svém stole.

19

Osm deset. „Co říkáš, Deeno? Coţe děláš dnes večer?“

U Deeny se měla zastavit její kamarádka Jade Smithová, ţe si

budou dělat vlasy.

„Moment, počkej, mám dojem, ţe někdo zvoní,“ skočila jí do řeči

Lea, celá rozčilená. Odtáhla sluchátko od ucha a naslouchala.

Klamal ji sluch?

„Tak ne, nebyl to zvonek,“ oznámila kamarádce. „V těchhle

starých barácích je slyšet tolik všelijakých zvuků. Mhmm. Já vím.

Koukni, Deeno, já uţ bych měla končit. Mhmm. Slyším, jak někdo

zvoní. Brnknu zítra, můţu? Ţe pozdravuji Jade. Ne, zaboha si

nestříhej vlasy. Podle mě bys je měla nosit ještě delší. Jasně. Tak

pá.“

Poloţila sluchátko, mokré od zpocené ruky.

Osuškou, kterou předtím pohodila na postel, si otřela lepkavé ruce

a poslouchala, jestli neuslyší zvonek.

Chvilku přecházela sem a tam, a kdykoli míjela oválné zrcadlo,

letmo se vněm obhlédla. Stolní hodiny ukazovaly osm dvacet tři.

Co je s ním?

Sedla si na kraj postele, osušku hodila na podlahu a popadla

Georgieho, plyšového tygra, uţ odmalička svoji oblíbenou hračku, a

pevně ho k sobě přitiskla.

„Co to dělám?“ zeptala se hlasitě sama sebe.

Opatrně poloţila starého opelichaného tygra na polštář a sáhla po

časopisu Sassy. Její pohled upoutal článek s titulem „Dvacet

interesantních námětů k rozhovoru na první schůzce.“ Začala číst, ale

byla uţ tak nervózní, ţe místo slov za chvilku viděla jen rozmazané

skvrny.

Zkusila jen nazdařbůh obracet listy a prohlíţet si jenom obrázky,

ale ani na to neměla dost trpělivosti a soustředění.

Časopis letěl na postel a Lea s hlasitým povzdechem vstala, pořád

nerozhodnutá, co dál.

„Leo?“

Volání matky zdola od schodů ji polekalo.

„Leo?“

„Ano, maminko?“ zavolala mezi dveřmi svého pokoje.

„Jdeš dnes večer někam?“ chtěla vědět matka.

20

Lea by ji nejradši zavraţdila. „Mami, uţ jsem ti řekla stokrát, ţe

jdu ve!“ vykřikla celá naštvaná.

„co je to s tebou, prosím tě?“

Brzdi, holka, napomenula sama sebe Lea. Nevyskakuj si na matku

jen proto, ţe jsi rozčilená kvůli Donovi.

„Asi se chvilku opozdil,“ Lea trochu zmírnila tón.

Matka neodpověděla a podle šoupání bot a skřípání a vrzání

dřevěné podlahy Lea odhadla, ţe se vzdaluje.

Znova zkontrolovala hodiny. Osm třicet dva.

„zavolám mu domů,“ prohlásila nahlas.

Zhluboka se nadechla. Ale neznám jeho telefonní číslo, uvědomila

si.

Odplíţila se dolů pro telefonní seznam, který byl na polici v hale.

Nechtěla, aby ji otec nebo matka viděli a ona jim musela vysvětlovat,

jak to, ţe volá Donovi domů. To by jí bylo aţ moc trapné.

S telefonním seznamem pod paţí vyběhla nazpátek po mrzutě

sténajících dřevěných schodech. Za pár vteřin našla jeho číslo. Srdce

jí divoce bušilo, kdyţ ho vyťukala a poslouchala. Jedno zazvonění.

Druhé.

„Haló?“ Ţenský hlas. Podle všeho Donova matka.

„Dobrý večer. Je Don doma?“

Krátká pauza. „Ne, není. Kdo volá?“

„Tady Lea.“

„Lea?“

Na lince se ozvalo hlasité zapraskání. Statická elektřina.

„Omlouvám se, ţe vás obtěţuji. Don se měl pro mě zastavit v osm

a…“

„Ale Don je s Marci,“ přerušila ji ţena, která zřejmě nic

nechápala.

„Coţe?“

„Odešel asi před hodinou, drahoušku.“

„Ale to je vyloučené!“ vykřikla Lea.

A vzápětí upadla do rozpaků.

Víte určitě, ţe voláte správné číslo?“ zeptala se Donova matka.

„Ne, víte, já… vypadá to tak… Promiňte.“ A rychle poloţila

sluchátko.

21

Měla pocit, ţe všechno v pokoji na ni padá. Starý mahagonový

prádelník, psací stůl se stahovací roletou, původně patřící jejímu otci,

poloprázdné police s knihami, krabice narovnané u zdi, které

nestačila vybalit. To všechno se šinulo k její posteli a obkličovalo ji

ve stále se svírajícím kruhu.

Zavřela oči.

Kdyţ je otevřela, všechno bylo zase na svém místě.

Donova matka se určitě zmýlila, našla si Lea vysvětlení.

A co kdyţ jí Don řekl, ţe má schůzku s Marci, protoţe se mu

nechtělo sáhodlouze vysvětlovat, kdo jsem.

Ano. Určitě je to tak.

Ale… kde tedy je?

Ciferník hodin jako kdyby se rytmicky rozbušil a jasněji a ještě

jasněji rozzářil, aţ ji to přinutilo odvrátit od něj oči. Osm čtyřicet

sedm.

Nebudu tu přece jen tak sedět a civět, aţ se z toho zcvoknu,

rozhodla se Lea.

Bez uvaţování otevřela shadysideský telefonní seznam.

Třesoucím se prstem rychle proběhla písmeno H.

„Hendryx, tři, čtyři, nula, dva. Canyon road,“ přečetla nahlas.

Strnule seděla na okraji postele a skloněná nad noční stolek s

telefonem vyťukala číslo tak rychle, aby si to nemohla rozmyslet.

Kdosi zvedl sluchátko, ještě neţ skončilo první zazvonění.

„Haló?“

Lea okamţitě rozeznala Marciin hlas.

„Marci? Tady Lea Carsonová.“

„to snad není pravda,“ řekla Marci nikoli do telefonu, ale komusi

vedle. „Lea?“ tentokrát do sluchátka.

„Marci… je… no…“

Proč já jí volala? Zaúpěla Lea v duchu. To je přece trapas. Tohle

snad nepřeţiju. Tohle ne.

„Marci, je tam Don?“

V uchu jí explodoval Marciin krutý a bezcitný smích.

„Marci…?“

Smích ustal, jako kdyţ utne. „Leo, já nechápu, jak jsi na to mohla

naletět.“ Z Marciina rozmarného tónu čišela faleš.

22

„Coţe?“

„Přece jsi nevěřila tomu, ţe s tebou Don někam půjde, to snad

ne?“ Marci byla rozjetá. „To byl jen takový fórek.“

„Ty, Marci, počkej…“ Lea cítila, jak v ní začíná vřít vztek a mizí

rozpaky.

„Ne, ty počkej!“ vztekle odsekla Marci. „Proč by měl Don jít s

tebou na rande, to mi prozraď. Chodí přece se mnou. To všechno byl

jen fórek, Leo. To já sama jsem ho navedla, aby tě pozval. Ale ani ve

snu mě nenapadlo, ţe na to naletíš.“

Marci zakryla rukou mluvítko. Lea slyšela, jak tlumeným hlasem

někomu něco říká. Asi Donovi.

„Tohle tě odnaučí dolízat za mým klukem,“ zlým tónem

prohlásila Marci. „Sladce se vyspi.“ A v telefonu to hlasitě cvaklo.

Lea práskla sluchátkem, zaječela vztekem, padla na postel a

zabořila obličej do polštáře.

Tohle nemůţe být pravda, pomyslela si.

Vtiskla tvář hlouběji do měkké tmy polštáře a potlačila nutkání

znova zaječet.

Chtělo se jí vřískat, skučet, výt.

K čemu by to bylo dobré? Poloţila si otázku. Přiběhli by rodiče,

nic jiného by se nestalo. A rodiče v ţádném případě nechtěla vidět.

Nikoho nechtěla vidět.

Uţ nikdy.

Někam uteču, napadlo ji.

Vezmu si auto a pojedu a pojedu… aţ na samý konec světa tam se

zřítím…

Ne. Pojedu a pojedu… dokud nepřejedu Marcii!

Uvědomila si, ţe jí dochází dech, a odtáhla polštář z obličeje.

Zůstala však leţet na posteli tváří dolů.

A co kdyţ Marci lţe?

Ano, lţe, je to lhářka, lhářka prolhaná.

To nebyl jen nějaký fórek, kdyţ mě Don poţádal v jídelně o

schůzku. Myslel to váţně. Opravdu se chtěl se mnou sejít.

To Marci ho k tomuhle přinutila.

Ano, je to tak.

Marci se to dověděla a přinutila ho schůzku zrušit. To je jasné. A

23

teď lţe, kdyţ tvrdí, ţe všechno byla je legrace, ţe všechno vymyslela

ona, ţe to byla jen pitomá provokace.

Jasně, je to tak.

Nebyla to legrace. Na něco takového je Don aţ moc správný kluk.

Aţ moc správný…

Lea si vzpomněla, jak byl sympatický, kdyţ jí pomáhal sbírat z

podlahy zbytky oběda. Vzpomněla si, jak se plaše usmíval, kdyţ ji

poţádal o schůzku. Jak znervózněl, jaké pohledy vrhal ke dveřím

jídelny.

„Ne, nebyla to legrace.

To Marci přinutila Dona, aby tohle provedl.

Lhářka, lhářka prolhaná.

Kdyţ to ale myslel váţně, proč jí nezavolal? Mohl jí přece zavolat

a všechno vysvětlit. Nebo se omluvit. Nezáleţí na tom, jak.

Proč se podílel na Marciině kruté legraci?

Měl z ní strach? Nebo… je zrovna tak krutý jako ona?

Ne!

Celá zmatená a plná zlosti a sebelítosti zvedla Lea svého

plyšového tygra a pevně si ho přitiskla k bradě. Ty bys mě nikdy

nezradil, viď, ţe ne, Georgie?

S hlasitým povzdechem odkopla Lea přikrývku. Nemohla usnout,

přestoţe se o to dlouho pokoušela.

Opřena o lokty dívala se přes pokoj k oknům. Ještě na nich nebyly

záclony a zalévalo je stříbřité měsíční světlo. Bledé a něţné, vnitřek

pokoje se v něm mihotavě třpytil.

Uţ nikdy neusnu, napadlo Leu. Myslela na Dona a Marci a

uvaţovala, kde jsou v tuto chvíli, jestli pořád mluví o ní a pořád se

baví na její účet. Nesmím na ně myslet, přesvědčovala sama sebe.

Ale to se snadno řekne.

Jakési vrzání ji vytrhlo z bezútěšných myšlenek.

Poslouchala, zvuk se opakoval. Vypadalo to, ţe se ozývá přímo

nad její hlavou.

A znovu.

A nebylo to vrzání, jaké vydává tenhle starý dům. Lea uţ začínala

rozeznávat jeho charakteristické sténání a skřípění.

24

Tenhle zvuk byl příliš pravidelný, příliš rytmický.

Natáhla se nazpátek na polštář, teď uţ ve střehu, a poslouchala

pozorněji.

A zase ten zvuk.

Kroky?

Ano. Znělo to jako zvuk kroků nad její hlavou. Ale to není moţné.

S Georgiem v náručí napjatě poslouchala.

Zvuk se vzdaloval a ztrácel.

To si s ní zahrávala její představivost.

Byla to jen hra…hra… obyčejná hra…

Obyčejný fórek… obyčejná hra… pouhý klam…

V duchu si opakovala tato slova, aţ upadla do těţkého, neklidného

spánku.

25

IV.

„Deeno, kde hrome vězíš? Netrpělivě uvaţovala Lea, opřená o vykachlíkovanou stěnu na chodbě před jídelnou. Měly domluveno,

ţe se v pondělí po čtvrté vyučovací hodině sejdou u oběda. Kolem

proudili studenti, smáli se, hlasitě se bavili a hrnuli se k obědu, ale

Deena nikde.

A kdyţ sledovala, jak procházejí kolem, nemohla se zbavit pocitu,

ţe to všichni vědí. Ţe všichni vědí o krutém ţertu, jehoţ obětí se

stala, ţe všichni vědí, jak byla pošetilá a naivní.

Všichni to vědí. A všichni se mi smějí.

Uhýbala jejich pohledům, oči upřené dolů na vlastní tenisky.

Marci tu historku roznesla po celé škole. Určitě to udělala.

Uţ jen vrátit se do školy stálo Leu ohromné úsilí. Celou neděli

chodila po domě jako tělo bez duše, naplněná pocitem poníţení,

zklamání a nevýslovné hanby. A kdyţ Deena v neděli odpoledne

zavolala, proč se Lea neozývá, zlostně ze sebe vychrlila, co se jí

stalo.

Deena se ji pokusila utěšit, ale Lea v jejím hlase rozeznala podtón

„já ti to přece říkala“, a připadala si ještě hloupější a osamocenější.

A teď tu tedy stojí u dveří jídelny, kolem ní prochází celá škola,

všichni ji očumují, a kaţdý se jí posmívá.

Všichni to vědí.

„Chováš se jako cvok,“ pokárala se Lea, ale dál uhýbala jejich

pohledům.

Vtom do ní někdo pořádně razil. „Dávej pozor…“ vykřikla.

„Promiň. On do mě strčil.“ Tmavovlasý kudrnatý pořízek se na ni

zazubil a ukazoval na kluka vedle sebe. Poznala, ţe je z její třídy,

26

jmenoval se Ricky Schorr a v jednom kuse vyváděl nějaké

pitominky. Oplatil kamarádovi šťouchance a cestou do jídelny dál

vyváděli jako malí kluci.

Všichni jsou tu tak nedospělí, pomyslela si Lea.

Aţ na mne. Nejsem úplně dospělá, ale uţ nejsem nedospělá.

Uţ chtěla čekání na Deenu vzdát, kdyţ její úvahy přerušil hlas.

„Ahoj, Leo.“

Otočila se. Vedle ní stál don a tvářil se provinile.

„Ahoj,“ odpověděla chladně a stálo ji značné úsilí neprojevil

překvapení, ţe ho tu vidí, a nedat najevo ani špetku jakékoli emoce.

„Já… já… já nevím, co bych řekl,“ zamumlal Don a upřeně se jí

zadíval do očí. Ruce měl vraţené v kapsách dţín a rozpačitě se

pohupoval dopředu a dozadu na podráţkách tenisek.

Lea neodpovídala.

Don se jí dál díval do očí. „Chtěl bych se ti… no prostě se

omluvit.“

Lea přelétla očima dlouhou halu, v tu chvíli aţ na pár opozdilců

prázdnou.

„Chtěl jsem ti zavolat, říct ti to no.“ Don vytáhl jednu ruku z

kapsy a podrbal se na zátylku. „Víš, Marci…ona je tak trochu

ţárlivá. Chci říct…“

zarazil se, doufal, ţe Lea něco řekne, ţe mu pomůţe z té trapné

situace.

Ale Lea neřekla ani slovo.

Podívala se na něj a nedávala najevo sebemenší zájem.

Na čele mu vystaly kapky potu, přestoţe v hale bylo chladno.

„Marci je báječná, fakt,“ pokračoval a dál se klátil dopředu a dozadu.

„Ona je prostě strašně ţárlivá, v tom je celá ta potíţ.“

Odmlčel se, zhluboka se nadechl, vydechl a zavrtěl hlavou.

„Neměl bych se omlouvat za ni, ale za sebe. Je mi to fakt líto, Leo,“

řekl a upřeně sledoval její tvář.

„Díky za omluvu, Done,“ odpověděla tichým a pevným hlasem.

„Minulý týden v jídelně,“ pokračoval poněkud méně rozpačitě,

„kdyţ jsem tě viděl, tak mě napadlo.l“ Náhle se zarazil. Lea

sledovala jeho pohled napříč halou.

Za rohem se objevila Marci.

27

Leou projela vlna zlosti smíšené se strachem.

„Víš, já uţ bych měl jít,“ ukončil don rychle rozhovor.

„Omlouvám se, váţně. Věř mi.“ Otočil se, vyhnul se dvěma

děvčatům mířícím do jídelny a odklusal, aby dostihl Marci.

Lea zůstala opřená o zeď a chladně ty dva pozorovala. Don

přiběhl k Marci, otočil ji k sobě a společně zmizeli za rohem.

Páni, takhle to tedy je, pomyslela si Lea. Marci ho má ochočeného

jako psíka.

„Promiň, jdu pozdě.“ Za Leinými zády se vynořila Deena a

popadla ji za rameno.

Lea sebou překvapeně trhla. „To jsi ty? Ahoj.“

„Wagner mě zdrţel po hodině. Úplně jsem zvorala chemický

pokus. Nenechal mě odejít, dokud se mi to nepovedlo.“

„To je v pořádku,“ odpověděla Lea zasmušile a následovala

kamarádku do jídelny. „Stejně ani nemám hlad.“

„Pořád myslíš na dona a Marci?“

„Mhmm. Asi ano,“ pokrčila Lea rameny. „Kdybych si je tak

dokázala vyhnat z hlavy, přibouchnout za nimi dveře, zamknout a

zabednit je jako ten pokoj u nás v mansardě.“

„Pokoj u vás v mansardě?“ Deena nevěděla, co si má z toho

vybrat.

„To nic,“ řekla Lea a vzala si z hromady tác, jako obvykle celý

rozpálený a vlhký.

Po vyučování vyndala nějaké knihy ze své skříňky, nacpala si je

do ruksáčku, zavřela skříňku a chtěla ji zamknout. V tu chvíli si

uvědomila, ţe za ní stojí Marci.

Krátké rezavé vlasy měla dokonale natupírované, na sobě přes

černé punčocháče zelenou semišovou minisukni a zelený hedvábný

vypasovaný kabátek, který zvýrazňoval plnost její postavy. Stačilo

stát vedle ní a Lea si připadala maličká a spíš jako kluk.

„Co chceš, Marci?“ V jejím hlase byla spíš nedůtklivost neţ

zloba.

„Chci se ti omluvit,“ řekla Marci tiše.

„Coţe?“ Lea si hodila ruksáček na záda.

„To já se postarala, ţe se ti Don omluvil, a teď to chci udělat za

sebe.“

28

Lea měla zčistajasna pocit, ţe se ocitla ve snu, ţe spí hlubokým

spánkem a celá tahle scéna se odehrává kdesi v jejím podvědomí.

Nedívala se proto na Marci, ale přelétal očima chodbu. Masivní zdi,

kluci a holky u skříněk, to všechno svědčilo, ţe to není sen. Byla to

skutečnost.

„Ty ses postarala, aby se Don omluvil?“ Lea nedokázala potlačit

překvapení a rozpaky.

„Fakt jsem to přehnala,“ uznala Marci a upřeně se jí zadívala do

očí. „Nejsem nějaká potvora. Teda normálně. Ale tentokrát jsem to

opravdu přehnala. Po té sobotě jsem se cítila hrozně.“

„Já taky,“ trpce si postěţovala Lea.

„Ráda bych ti to vynahradila,“ prohlásila Marci a zlehka jí

poloţila ruku na rameno. „Zítra po vyučování máme schůzku dívčího

spolku. Neměla bys zájem přijít a případně se k nám připojit?“

Lea si zkoumavě měřila Marci a snaţila se uhodnout její

myšlenky. Myslí to upřímně? Opravdu stojí o to, aby k nim Lea

vstoupila? Lea si vţdycky přála někam patřit, skutečně patřit, ale ať

přišla kamkoli, všude byla outsider, ostýchavý outsider.

„Já nevěděla, ţe… ţe na Shadysideské existují nějaké dívčí

spolky,“ vykoktala.

„Ale ovšemţe existují,“ s úsměvem potvrdila Marci. „Sejdeme se

zítra po vyučování v místnosti 409. Prosím tě, přijď, Leo.“ Znovu jí

poloţila ruku na rameno. „Fakt bych se ráda revanšovala za ten

minulý víkend. Hrozně se stydím.“

Lea od ní zlostně odstoupila.

„Ty, tak pitomá zase nejsem,“ vyštěkla a probodla Marci očima.

„Tahle škola má jen tři patra. Ţádné číslo 409 tady není.“

Marci zaklonila hlavu a rozesmála se. „Kdyţ není, tak není!“

vykřikla posměšně. Otočila se a se smíchem odběhla.

Takový debilní vtip! Pokusila se za ní vykřiknout Lea, ale z jejího

hrdla nevyšlo ani slovíčko.

Vztekle praštila pěstí do skříňky. Paţí jí aţ k ramenu projela

bolest. „Au.“

Ještě ţe Marcii tenhle pitomý vtip nevyšel.

Ještě ţe jí to zapálilo a uvědomila si, kolik pater má Shadysideská

střední.

29

Jo, já jsem fakt chytrá holka, trpce konstatovala Lea. Fakt chytrá.

Proč mě vlastně Marci chce týrat? Uvaţovala. Proč mě tak

nenávidí?

Ať si pro mě za mě má Dona. Já jí ho fakt neberu. Doufám, ţe

budou spolu šťastni.

Jen ať mě nechají na pokoji, já o nikoho nestojím.

Vyšla ze dveří a podívala se vzhůru k obloze. Byla šedá, déšť na

spadnutí. Prudký podzimní vítr ji šlehal do obličeje. Na chodníku

pod schody uviděla Marci v debatě s hloučkem jiných holek. Kdyţ

Lea sestoupila ze schodů, zmlkly a civěly na ni. Pak se daly do

smíchu.

Marci jim vyprávěla o mně, uvědomila si Lea.

Zaplavila ji vlna vzteku, jaký dosud nepoznala.

Musím se Marci pomstít.

30

V.

Lea stiskla tlačítko Stop na dálkovém ovládání, pak Rew a video přístroj začal vzápětí s poslušným cvaknutím vracet filmový záznam.

Byla sobota večer, ona byla sama doma, a vleţe na gauči v

obýváku právě potřetí během tří měsíců zhlédla ducha. Dost moţná,

ţe počtvrté, uţ ztratila přehled.

Patrick Swayze je opravdu rozkošný, napadlo ji a ospale se

protáhl. Ten mě můţe kdykoli přijít strašit.

Zívla, podívala se na pendlovky v rohu pokoje, vedle krabic s

nevybalenými knihami. Čtvrt na tři?

V tu chvíli dočista zapomněla, ţe hodiny nejdou.

Byl to jen další „drahocenný krám“, který její otec koupil s

úmyslem, ţe ho příleţitostně opraví. Při pomyšlení na otce se

usmála. Jako úředník v osobním oddělení firmy vyrábějící

elektroniku nedělal rukama nic jiného, neţ ţe asi překládal lejstra z

jednoho konce stolu na druhý. Ale sotva přišel domů, nepřestal je

zaměstnávat nejrůznějšími pokusy, projekty, konstruováním,

zkoumáním a opravami všeho druhu, jako kdyby jim chtěl nahradit

všechen čas, který ve dne prozahálely.

A její matka se vyţívala se stejným elánem v zařizování a

zvelebování věcí, se stejnou energií malovala a tapetovala a vůbec

vylepšovala svět.

A aţ tady s tím budou hotovi, bude tahle halda krámů vypadat

jako skutečný domov, o tom byla Lea přesvědčena.

To uţ se ovšem budou zase stěhovat jinam.

Aţ se vdám, usadím se na jednom místě a nikdy se odtamtud

nehnu, umínila si, a při tom pomyšlení se usmála. Třeba si jenom

31

vyhrabu díru v zemi, skromnou, pohodlnou díru, tak akorát pro sebe

a svou rodinu, a tam uţ jednou provţdy zůstanu, zapustím tam

kořeny jako strom.

Loudala se nahoru do svého pokoje a cestou zhasínala světla,

jenom se přesvědčila, ţe nechala rozsvíceno pro rodiče na verandě u

vchodu do domu. Ti byli na druhém konci města, na večírku, který

pořádal otcův kolega z nového zaměstnání. Večírek na uvítanou,

podle otce.

Kdyby tak někdo uspořádal večírek na uvítanou pro mě, zatouţila

Lea.

Hodiny na jejím psacím stole ukazovaly půl dvanácté. Jsem

unavená a půjdu spát, rozhodla se.

Příští den, v neděli, měly s Deenou v plánu zahrát si tenis na

krytých kurtech tenisového klubu ve čtvrti North Hills, kde byli

Deenini rodiče členy.

Aspoň něco, nač se můţu těšit, pomyslila si ospalá, zívající Lea.

Odstrčila Georgieho do nohou postele, cvaknutím vypínače zhasla

lampičku na nočním stolku a vklouzla pod přikrývku.

Tma ji přikryla jako měkoučká deka. Za dvojitými okny mraky

zastřely měsíc. Obloha byla šedivá a klidná.

Lea si udělala v polštáři důlek pro hlavu a zadívala se do

sametové černoty. Ještě ţe jsem prosadila, abych si s sebou mohla

vzít svoji starou postel, uvaţovala spokojeně. Něco, nač jsem zvyklá,

něco pohodlného…

Na samém pokraji příjemného usínání znovu uslyšela ten hluk.

Tentokrát jasněji.

Přímo nad hlavou.

Kroky. Určitě to byly kroky.

Pokusila se nebrat zvuk na vědomí, pevně zavřela oči a okraje

měkkého péřového polštáře si přetáhla přes uši.

Ale přesto je slyšela.

Kroky. Strop pod nimi sténal.

Jeden. A druhý. Potom v opačném směru. Jako kdyby někdo

přecházel nad její hlavou.

Nahoře v mansardě.

Ale jak? Kulaté podkrovní okénko bylo moc vysoko a moc malé,

32

neţ aby tudy mohl někdo vlézt dovnitř. A jiný vchod tam nebyl.

Lea se v posteli posadila.

Strop zaskřípěl přímo nad její hlavou.

Kroky v botách na podlaze v podkroví.

Klap. Klap. A nazpátek… klap, klap.

A teď hlasitější.

Ne!

Lea odkopla přikrývku, vyskočila, srdce jí bušilo.

„Héj!“ vykřikla, oči upřené k tmavému stropu.

Mlčky naslouchala.

Klapání na chvilku přestalo, pak se ozvalo znova.

V tom na ni padl strach, rozsvítila lampičku a pak lustr. Přes

pyţamo si navlékla hedvábný modrý ţupan a vyklouzla do

vietnamek, které pouţívala jako slipry.

Měla bych asi zavolat policii, napadlo ji.

Jsem koneckonců docela sama v domě a nahoře určitě někdo

chodí.

Kdyţ tam ale prostě nikdo chodit nemůţe.

A i kdyby se tam někdo dostal, tak proč by tam jen tak přecházel a

nepokusil se slézt dolů?

Jednoduše proto, ţe to všechno je jen výplod mé fantazie nebo

podivné zvuky, které vydává kaţdý starý dům, ubezpečovala se Lea.

Co kdyţ je to uvolněný šindel na střeše?

Jasně, to je ono. Musí to být ono. Uvolněný šindel. A pokaţdé,

kdyţ pod něj zafouká vítr, tak se zvedne a s klapnutím zapadne

nazpátek.

Lea se cítila trochu líp. Ale věděla, ţe se o tom musí doopravdy

přesvědčit.

S překvapením zjistila, ţe je na kovovém ţebříku za dveřmi svého

pokoje. Jako by na chodbu vyšla náměsíčná. A uţ šplhala po ţebříku,

i kdyţ měla hruď sevřenou strachem, zvedla a odstrčila padací dveře,

povylezla ještě výš, dost vysoko, aby mohla nakouknout do dlouhé,

nízké mansardy.

„Je tu někdo?“ zavolala, udivená vlastní kuráţí.

Tma byla neproniknutelná a chladná. A němá.

33

Jasně ţe tu nikdo není, ujišťovala se.

Vysoukala se na podlahu mansardy a tápala podél zdi, aţ našla

vypínač. Jediná holá ţárovka, visící ze stropu, zalila místnost bledým

naţloutlým světlem.

Lea si prohlédla okno, pak se otočila a očima prozkoumala

zabedněné dveře do druhé místnosti.

Nikde nic. Nikde nikdo. Jen ticho.

Tiše a s úlevou si oddechla a sáhla po vypínači, ţe zhasne.

Vtom znovu zaslechla kroky.

Docela blízko.

Tři kroky jedním, dva opačným směrem.

Lea se rozhlédla, zaposlouchala se a zadoufala, ţe zvuk přichází

shora, ze střechy. Ţe se potvrdí její teorie o uvolněném šindeli.

Ale to uţ věděla, odkud zvuky vycházejí. Z místnosti za

zamčenými dveřmi.

To je šílené, napadlo ji.

Ale popošla ke dveřím a ještě si sundala šlapky, aby šla tišeji.

Opřela se o jedno prkno a přitiskla ucho na dveře.

To je šílené, to je absolutně šílené.

Zvuky bylo slyšet dál.

Ano, slyšela, ţe přicházejí z druhé strany dveří.

To je šílenství, naprosté šílenství.

Ta místnost je sto let zamčená.

Určitě šílím. Začínám ztrácet rozum.

Zamknutá a zatarasená sto let.

„Haló! Slyšíte mě?“ zakřičela do dveří.

Naklonila se, těsně přitiskla ucho ke starému dřevu a netrpělivě

naslouchala.

Teď z druhé strany neslyšela nic. Zvuky ustaly.

Srdce jí prudce bušilo a celá se třásla. V matném ţlutavém světle

vypadalo všechno neskutečně, jako by se ocitla ve vybledlém starém

filmu.

Zvuky přestaly, jako by reagovaly na její výkřik.

„Haló!“ zavolala znovu přímo do dveří, ruce do trychtýře jako

megafon.

Na druhé straně bylo ticho.

34

Tíţivé ticho, jako kdyţ někdo poslouchá. Poslouchal, co udělá

ona.

A pak zaslechla tichý, ţbluňkavý zvuk dopadajících kapek.

Zvedla hlavu právě včas, aby zahlédla tmavou tekutinu, která

začala prosakovat škvírou nad horním okrajem dveří. Stékala rychle

v jediné vlně rovnou na podlahu u dveří a rozlila se u Leiných nohou.

Lea zaječela a uskočila nazpátek.

Byla to hustá tmavá tekutina. Byla to krev. Krvavá opona. Valila

se dolů po dveřích a na podlaze u jejích nohou utvořila tmavou, šířící

se louţi.

Přitiskla si ruce na obličej a nebyla schopna odtrhnout oči od toho

krvavého vodopádu.

Znovu zaječela.

A znovu a znovu.

35

VI.

„Deeno, prosím tě, pospěš si!“ Lea si ani neuvědomila, ţe do telefonu křičí.

„Uklidni se, jen to zkus,“ chlácholila ji vyděšená Deena dna

druhém konci linky. „Jsi hysterická, Leo. To, co říkáš, nedává ţádný

smysl.“

„Ovšem to nedává ţádný smysl,“ zavřískala Lea, křečovitě tiskla

sluchátko a lapala po dechu. „On v tom ţádný smysl není! Prosím tě,

pospěš si.“

„No dobře. Jen co si vezmu něco na nohy,“ ujistila ji Deena.

„Hned jsem tam. A vůbec, kde máš rodiče?“

„Nevím. Někde na návštěvě. Číslo mi tu nenechali,“ vyrazila ze

sebe Lea jedním dechem, oči upřené na podlahu u dveří svého

pokoje, jako by očekávala, ţe proud krve poteče za ní dolů.

„Ta hnusná Fear Street,“ vykřikla Deena. „Proč musíš bydlet

zrovna na Fear Street? Minulý rok jsem tam zaţila něco hrozného!“

„Dělej, Deeno, já jsem tu sama!“ ţadonila Lea.

„dobře, tak nashle.“ Linka oněměla.

Lea poloţila sluchátko, oči stále upřené na podlahu u dveří. To je

pochopitelné, ţe moje historka nedává ţádný smysl, uvaţovala. Jak

by také mohla?

Kroky v místnosti uţ sto let zabedněné? Vodopád krve stékající

po dveřích?

S rukou na sluchátku klesla na kraj postele.

Naslouchala. V domě bylo v tuto chvíli ticho. Takové ticho, ţe

slyšela měkký tikot hodin ve svém pokoji. Takové ticho, ţe slyšela,

jak v bezlistých korunách starých stromů na dvorku před domem

36

sviští vítr.

Nahoře byl klid. Ale co ta krev? Ještě pořád teče? Zaplavila uţ

mansardu? Uţ brzy prosákne stropem dolů na její postel?

Vrhla zděšený pohled na strop.

Ta ohromná okrouhlá skvrna kolem mosazného lustru… Byla tam

uţ předtím? A co ty dlouhé, rovné praskliny v omítce? Také si

nevzpomínala, ţe by je předtím viděla.

Musím se odtud dostat, rozhodla se.

Rozběhla se k šatně, otevřela dveře a trhnutím za šňůru rozsvítila.

Všechny věci v šatně jí připadaly, jako by patřily někomu jinému.

Byly její ty šaty pověšené na tyči, narovnané na policích, naházen na

podlaze, ty hromádky punčoch a prádla, blůzy a trička, které ještě

pořád čekaly na roztřídění a uloţení?

Nic mi tu nepatří, pomyslela si a zmocnila se jí panika. Všechno v

tomhle domě je mi cizí. Nic tu není, jak má být.

Překotně ze sebe stáhla pyţamo, odkopla je stranou a popadal

dţíny a zelený svetr s dlouhými rukávy.

Kam bych měla jít? Kam můţu jít? Kdyby tu tak byli otec a

matka! Ale co by si počali s tou krví, s tím proudem krve?

Lea vyběhla ze svého pokoje, zarazila se ve dveřích, rozhlédla se

na obě strany chodby, a teprve teď si uvědomila, ţe je bosa.

„Kam chceš jít?“ zeptala se hlasitě sama sebe. Ve velkém starém

domě zněl její hlas slaboučce a ustrašeně. „Nedokáţeš jasně

uvaţovat.“

Pohledem k hornímu konci ţebříku se přesvědčila, ţe padací

dveře jsou na svém místě. Ano, je to tak.

Dokonce ani na zběsilém útěku před proudem krve, na útěku z

mansardy, kdyţ celá šílená, roztřesená strachem, jaký ještě nezaţila,

strachem předtím naprosto nepředstavitelným, sjela po ţebříku dolů,

nezapomněla zašoupnout padací dveře.

Ulehčilo se jí, kdyţ viděla, ţe jsou pořád na svém místě.

A v domě ţe je klid.

Ale co nahoře? Co se děje v mansardě?

Zavolám policii, rozhodla se.

Proč ji to nenapadlo dřív?

To je přece jasné. Policie.

37

Běţela dolů, dřevěné schody ji studily do bosých nohu. Cestou do

kuchyně rozsvítila všechna světla. Popadla sluchátko a vytočila 911.

Neţ se na druhé straně ozvalo zvonění, byl na lince slyšet šum

statické elektřiny. Za pár vteřin se ozval muţský hlas. „Serţant

Barnett.“

„Haló… já… já potřebuju, abyste mi pomohli.“

„Jak vám můţu pomoci?“ zeptal se starostlivě.

„Víte… víte… … je tam krev. V naší mansardě,“ vykoktala Lea a

upřeně zírala kuchyňským oknem do noční tmy.

„Prosím?“

„Přijeďte, prosím vás. Musím vám to ukázat.

Je to krev. Teče dolů. Jsem tu sama.“ Lea si uvědomila, ţe to, co

říká, nemá hlavu ani patu, ale v hlavě jí vířilo a slova byla nesouvislý

blábol.

Odvrátila se od okna a pohledem přeletěla dlouhou chodbu k

hlavnímu vchodu, jako by čekala, ţe tam něco nebo někoho uvidí.

Chodba však byla prázdná.

Já fakt ztrácím rozum, napadlo ji.

„Pospěšte si… buďte tak laskav,“ prosila do telefonu.

„Hned k vám někoho pošlu,“ ujistil ji serţant. „Řekněte mi své

jméno a adresu.“

Lea měla absolutně prázdnou hlavu.

Jméno a adresu?

Takhle to vypadá, kdyţ člověka posedne panika. Přestane ti to

myslet, na všechno zapomeneš… na všechno, kromě strachu.

Musím pryč odtud, rozhodla se.

Ozval se zvonek u dveří.

Deena!

Vrátila se jí paměť. Řekla serţantovi své jméno a adresu.

Zvonek u dveří se ozval podruhé, tentokrát déle a naléhavěji.

„Ještě si ověřím, jestli jsem si to zapsal správně,“ poţádal serţant

Barnett.

Lea zaúpěla. „Pospěšte si, prosím vás.“

Serţant opakoval Leinu adresu. „Náš vůz tam bude za pět minut.

Bude to stačit, co myslíte?“

„Snad ano,“ hlesla Lea a běţela po chodbě k domovním dveřím.

38

Otevřela, právě kdyţ Deena zazvonila potřetí.

„Leo… ty jsi neotvírala. Měla jsem takový strach!“ Divoce

rozcuchané blonďaté vlasy padaly Deeně do obličeje a cípy vlněného

ponča vlály v prudkém větru.

„Díky, ţes přišla. Pojď dál, rychle. Je hrozný vítr,“ vyhrkla Lea a

očima zkontrolovala ulici v obou směrech. Po trávníku vířilo listí v

divokém nekončícím tanci. Staré stromy se ohýbaly a kymácely.

Jako kdyby celý přední dvůr oţivl, připadalo jí.

Přibouchla dveře a celá se třásla. „Já ti… já ti…l mám takový

strach,“ vydechla.

„Já fakt nevím, oč jde,“ řekla Deena, strhla ze sebe pončo a

přehodila je přes zábradlí. „Tak ty jsi šla do mansardy a viděla tam

krev?“

Byla jsem ve svém pokoji,“ znovu vysvětlovala Lea. „Spala jsem.

Ale probudila jsem se, protoţe jsem slyšela nahoře nějaké zvuky.“

„Nahoře v mansardě?“

„Ano. Kroky. Aspoň to vypadalo jako kroky.

Já ale věděla, ţe to není moţné, a proto jsem tam nahoru vylezla

a… a pak ty dveře… po těch dveřích začala stékat krev a…“

Deena poslouchala s otevřenými ústy a nedůvěřivě vytřeštěnýma

očima. Vtom se výraz jejího obličeje změnil a významově si Leu

změřila.

„Leo, to se ti jen zdálo,“ poloţila jí konejšivě obě ruce na třesoucí

se ramena.

„Coţe?“

„Byl to sen. Určitě. Ty jsi spala, říkalas to tak, ne? A to ostatní se

ti zdálo. A pak ses probudila ve svém pokoji a myslela sis, ţe se to

opravdu stalo. A zavolala smě.“

Lea ucouvla a vysmekla se kamarádce z rukou. „Ty si myslíš, ţe

jsem cvok, ţe si to myslíš?“

„Ale ne, jasně ţe ne,“ trpělivě ji ujišťovala Deena. „Některé sny

můţou být hrozně ţivé. Já také takové mívám. Jako ze ţivota.“

„To nebyl sen,“ zlostně trvala na svém Lea. „Ta krev tekla dolů

rovnou k mým nohám.“

Deena sklouzla pohledem na její nohy. „Umyla sis je?“

„Ne, ovšemţe ne. Neměla jsem čas,“ odpověděla Lea, a také se

39

podívala na své nohy.

Nebyla na nich jediná krvavá skvrna. Ani stopa po krvi.

Pozvedla hlavu. „Uskočila jsem. A potom jsem běţela dolů.“

„Leo…“ začala Deena. Ale Lea jí popadla za ruku a táhla ke

schodům.

„No tak, co to děláš?“

„Ukáţu ti to,“ prohlásila Lea.

Deeniny ruce byly ještě pořád studené, jak přišla zvenku. „Tak

pojď. Ukáţu ti, ţe to nebyl sen.“

„No tak počkej, Leo…“ zdráhala se Deena. „Snad bychom tam

ani neměly chodit.“

„Proč se bojíš, kdyţ to byl jen sen?“ provokovala Lea kamarádku.

„Já prostě…“ Deena potřásla hlavou, jako by s pokoušela

uspořádat myšlenky. „Já prostě nemám ráda staré tmavé půdy.“

„Tak koukni,“ prohlásila Lea a vlekla ji dál, „ty jsi řekla, ţe jsem

cvok, a tak…“

„Neřekla jsem, ţe jsi cvok. Já jen připustila, ţe se ti to mohlo zdát.

Ţe jsi měla něco jako noční můru.“

„Ono to také je jako noční můra,“ povzdechla si Lea. „Jenomţe

opravdová, Deeno. To všechno je pravda!“ Tak pojď.“ A vlekla ji s

obnovenou silou.

„Tak dobře, ale netahej mě!“ souhlasila Deena. „Sama nemůţu

uvěřit tomu, co dělám.“

Pod ţebříkem u Leina pokoje zaváhaly. Obě se podívaly vzhůru k

padacím dveřím a naslouchaly.

Ticho.

„Tak pojď,“ zašeptala Lea. Začala šplhat po ţebříku. „Jenom ti

ukáţu tu krev a pak to zase zavřeme.“

„Mně se to fakt nelíbí.“ Deena stoupla na ţebřík a drţela se těsně

za Leou.

Lea zvedla a odsunula poklop. Obě mlčky zíraly do mlčenlivé

tmy.

„To je divné. Nechala jsem v mansardě rozsvíceno. Vím určitě, ţe

jsem nezhasla,“ ţasla Lea a podívala se dolů na kamarádku.

Deena jí pohled beze slova oplatila. A po chvíli poznamenala:

„Co kdybychom si vzaly baterku nebo tak něco?“

40

„Ne, já rozsvítím,“ trvala na svém Lea, protáhla se obdélníkovým

otvorem a zmizela.

„Leo, prosím tě…“ zavolala tiše Deena a její rozechvělý hlas

prozrazoval strach. „Nechoď tam. Stůj!“

Pozdě. Lea uţ vstoupila na podlahu mansardy a Deena se

vysoukala za ní.

Nerovná prkna na podlaze studila Leu do bosých nohou. Tápavě

nahmatala vypínač a otočila. Ţlutavé světlo zalilo dlouhou, nízkou

mansardu.

„Tamhle…“ vydechla Lea a ukázala. „Tamhle jsou ty dveře. A

podívej…“

Obě děvčata se schoulila k sobě a matným ţlutým světlem

pohlédla tím směrem.

Ţádná nepromluvila.

Na střeše nad jejich hlavami burácel vítr.

První přerušila ticho Lea. „Já tomu nerozumím,“ hlesla a pevně si

přitiskla ruce na obličej.

41

VII.

„Žádná krev,“ řekla tiše Deena. „Ţádná krev,“ opakovala Lea. V ţlutavém světle vypadalo

všechno nereálně jako ve snu. Dalo se snadno rozeznat, ţe dveře byly

jako vţdycky neporušené, zamčené, zabedněné – a suché.

„Tak to byl přece jen sen,“ zašeptala Lea a upřeně se dívala před

sebe.

„Mně se ti tak ulevilo,“ oddechla si Deena.

Lea si uvědomila, ţe také ona by měla cítit úlevu, ale k vlastnímu

překvapení ji přepadl větší strach neţ předtím. „Pojďme dolů,“ řekla

rychle.

Deena sestupovala první, aby Lea mohla zašoupnout padací dveře.

Kdyţ šly po schodech dolů, ozval se zvonek u domovních dveří.

„Policie!“ zavolal hlas zvenčí.

„Ještě tohle!“ zaúpěla Lea a poloţila si ruku na čelo. „já zavolala

policii. Co jim jenom řeknu?“

„Policie!“ opakoval hlas. Následovalo hlasité bušení na dveře.

„Já nevím!“ vykřikla Deena.

„Přece mu nemůţu říct, ţe se mi něco hrozného zdálo,“ naříkala

Lea. Otevřela domovní dveře. Pod lucernou na verandě stál mladě

vyhlíţející policista. V tmavomodré uniformě, jednu ruku na pouzdru

s revolverem, druhou napřaţenou, ţe znovu zabuší.

„Jmenuji se Beard a jsem od policie,“ představil se a zkoumavě si

prohlédl nejdřív Leu, potom Deenu. „Tak jaké tu máte problémy?“

„No… všechno je vlastně v pořádku,“ hlesla Lea a pootevřela

vnější dveře jen pár centimetrů.

„V pořádku?“ Jeho malé, tmavé oči se podezřívavě zúţily.

42

„No… ano,“ vypravila ze sebe Lea, neschopná skrýt rozpaky.

„Slyšela jsem nějaký hluk nahoře v mansardě. Chci říct, měla jsem

dojem, ţe slyším hluk. Ale vlastně jsem nic neslyšela.“

„Jaký to byl hluk?“ zeptal se policista, viditelně se mu ulevilo a

jeho ruka klesla dolů k boku.

„Vlastně ţádný … Chci říct…“ Lea očima hledala pomoc u

Deeny, ale ta jen pokrčila rameny. „Šla jsem nahoru do mansardy,

ale nic tam nebylo,“ pokračovala Lea.

„Dostal jsem tísňové volání na tři nula dva.“ Policista Beard se jí

díval přímo do očí, jako by v nich pátral po pravdě. „Dovolte, abych

šel dál a trošku se tam porozhlédl?“

„Ano, jen pojďte,“ váhavě souhlasila Lea. „ale váţně je všechno v

pořádku. Fakt.“

Podrţela dveře a ostraţitý policista vešel dovnitř. Potom ho

doprovázela na rychlé prohlídce domu.

„Jsem rád, ţe nejsou ţádné problémy,“ prohlásil bez úsměvu,

kdyţ se po prohlídce vracel na verandu.

„Promiňte,“ upřímně se omlouvala Lea. „Měla jsem hrozný

strach. Byla jsem docela sama doma a myslela jsem, ţe slyším

bůhvíco. Fakt mi to promiňte.“

„Nic se nestalo,“ řekl policista, kdyţ uţ vyšel na chodník u domu

a všiml si prázdných krabic naskládaných u postranní zdi. „Tahle

končina můţe člověku nahnat hrůzu. Vidím, ţe jste se právě

přistěhovali.“

„Ano,“ přisvědčila Lea.

„Jen beze všeho zavolejte. Lepší mít jistotu, neţ pak litovat. Víte,

jak to myslím?“ A v širokém úsměvu odhalil policista Beard dlouhé,

křivé přední zuby.

„Díky,“ řekla Lea s ulehčením. „Moc vám děkuju.“

Gestem opravdového filmového poldy se dotkl okraje čapky. Lea

s Deenou sledovaly, jak kráčí po příjezdové cestě ke svému

černobílému hlídkovému vozu. Potom Lea zavřela dveře a chystala

se, ţe zamkne.

„Ne, nezavírej, musím uţ taky jít,“ řekla Deena s pohledem na

hodinky. „Jsi uţ v pořádku?“

„Jasně, uţ je to fajn.“ Ujistila jí Lea a zívla. „Teď uţ vím, ţe se mi

43

to všechno jen zdálo.“

„Jednou jsem byla v kině na hororu,“ začala vyprávět Deena, „a

tam se nějaké holce v jednom kuse zdály příšerné sny, a pak byly ty

sny pořád strašidelnější a strašidelnější a ona se nemohla probudit, a

přitom věděla, ţe jestli se neprobudí, tak v tom snu jednou provţdy

uvízne a ten sen bude jako její skutečný ţivot. Podle Jade to bylo

ohromně zajímavé, ale na mně to ještě měsíc leţelo jako noční

můra.“

„No tohle. Ještě ţe sis to nenechala pro sebe,“ poznamenala suše

Lea.

Obě se rozesmály.

„Já uţ budu fakt dobrá,“ ujistila ji Lea. „Díky, ţes přišla. Jsi

opravdová kamarádka.“ A objala Deenu.

„Běţ spát, A ten zítřejší tenis pusť z hlavy. Pěkně tě to sebralo,“

loučila se Deena, natáhla na sebe pončo a vyšla z dveří.

„Díky, kámoško.“

O pár vteřin později uţ byla Lea v posteli, aţ po bradu

zachumlaná do pokrývky. Příkrov těţkých mraků se rozestoupil a

okny se dovnitř linulo stříbřité měsíční světlo. Lea zahlédla zář

reflektorů a měla dojem, ţe slyší, jak u domu zastavuje vůz jejích

rodičů, ale bylo to nějaké jiné auto projíţdějící kolem.

Ten večírek musí stát za to, pomyslela si. Rodiče normálně

nezůstávají tak dlouho venku.

Ale sotva začala usínat, uslyšela nad hlavou zvuky. Jednotvárný

dusot. Nejdřív jedním směrem, potom nazpátek.

Dusot bot na dřevěné podlaze.

Ne, ne, ne.

Zvuky tentokrát připomínaly údery prstů do bubnu, byly stále

silnější.

Vleţe naznak si Lea přetáhla přes uši cípy polštáře, který zvuky

utlumil, pevně ho sevřela a usnula.

„Víš určitě, ţe to nebylo takové to normální vrzání, co se ozývá v

kaţdém domě?“ zeptal se jí u snídaně otec. Na jeho kníru ulpělo pár

kapek mléka z vločkové kaše.

Lea zavrtěla hlavou a podala mu papírový ubrousek z

44

plastikového zásobníku na stole. Seděli u malého stolku v koutku

kuchyně, kde obyčejně snídali. Zaprášenými okny pronikalo dovnitř

bodavé ranní slunce. „Ne, ne, ty zvuky tady uţ znám,“ protestovala

Lea, jednu ruku pod bradou, druhou si zakrývala oči před dotěrným

sluncem.

„Musíme sem dát záclonky,“ podotkla matka a mhouřila oči.

„Nechceš si se mnou vyměnit místo? Leo? Slunce ti svítí rovnou do

očí.“

„Dost moţná, ţe tam nahoře je veverka nebo moţná párek,“ dostal

nápad otec. Pozvedl misku k ústům, nahnul ji a vypil zbytek mléka.

„Nesmíš být tak vyplašená,“ připojila se matka a pokoušela se

odloupnout dílek z grapefruitu. „Myslím, jak jsi volal policii.“

„Mhmm, udělala jsem poplach,“ poznamenal Lea zamyšleně.

Rozhodla se neříct jim o krvi stékající po dveřích. Hlavně proto,

ţe ţádná krev po dveřích netekla. Uţ tak bylo dost zlé, kdyţ si Deena

myslí, ţe mi přeskočilo. Nechtěla, aby si také rodiče dělali starosti.

„Mohly to být veverky. Nebo dokonce mýval,“ prohlásil otec a

upil kávy. Kdyţ oddálil šálek od úst, měl knír celý mokrý.

Jak jen můţe nosit ten knír? Pomyslela si Lea, a sledovala, jak si

jej osušuje papírovým ubrouskem.

„Jak by se tam dostal mýval?“ byla zvědavá Lea.

„Mýval je mazaný,“ odpověděl otec. „Dostane se všude, kam

chce. Podívala ses někdy pozorně na mývalí tlapku?“

„ani ne,“ zasmála se Lea.

„nevěřila bys, jak jsou šikovní.“ Obrátil ruku dlaní vzhůru, svinul

ji a pohybem prstů předvedl mývalí tlapku.

„Dost moţná, ţe to byl mýval,“ připustila Lea, upila z

pomerančové šťávy a zatvářila se kysele. „Brr. Je v tom pucek.“

„Promiň,“ rychle reagovala matka. „Já vím, ţe ty duţinu nesnášíš,

ale nedostala jsem tady ten druh, který ty ráda. Obchod je tu jinak

zásobovaný.“

„To nevadí,“ řekla Lea a znovu se opatrně napila.

„Potom tam nahoru zajdu,“ slíbil pan Carson. „Ale aţ podruhé

uslyšíš nějaké zvuky tak si jich nevšímej, platí?“ Usmál se na ni,

tmavé oči nad rezavě hnědým knírem. „Jen ţádnou paniku. To je

naše heslo. Souhlas?

45

„Souhlas,“ řekla Lea a zase si představila krev stékající po

dveřích.

„To tedy byl sen!“

„Je nejvyšší čas pustit se do práce,“ prohlásila matka s pohledem

na hodiny. „Dneska děláme koupelnu v přízemí.“ Oba rodiče

vyskočili a odkvapili z místnosti.

Lea ještě zůstala sedět u stolu, jen odšoupla ţidli, aby na ni

nesvítilo slunce. „Jen ţádnou paniku,“ opičila se nahlas po otci.

Jemu se to mluví.

Večer seděla shrbená nad psacím stolem, pomalu se prokousávala

nekonečnou kapitolou z občanské nauky a ignorovala škrábání a

klepání nad hlavou.

Také příští večer, kdyţ leţela v posteli a – navzdory svému

nejpevnějšímu předsevzetí na něho nemyslet – myslela na Dona

Jacobse, se zase přinutila nebrat ty zvuky na vědomí.

Klap, klap, klap. Pak nazpátek, v opačném směru: klap, klap,

klap.

Pan Carson šel do podkroví, jak slíbil, a vrátil se s prázdnou.

„Našel jsem tam nahoře jen pár chuchvalců prachu,“ oznámil jí se

smíchem. „Moţná ţe v našem baráku máme strašně hlučné

chuchvalce prachu.“

„Já ale včera večer zase ty zvuky slyšela,“ protestovala Lea.

„Hlasité jako údery na buben. Nebo kroky.“

Otec se poškrábal na hlavě a v zamyšlení svraštil čelo. „Mohl to

být uvolněný šindel,“ uvaţoval. „Nechám tu střechu prohlédnout.

Moţná ještě tento týden.“

Lea se zabrala do domácího úkolu a snaţila se větším

soustředěním vyhnat zvuky z hlavy. Pozdě v noci, kdyţ uţ byla v

posteli a pozorovala kalné měsíční světlo prosakující novými

záclonami, které matka právě pověsila, měla dojem, ţe slyší shora

nějaký hlas, ţe někdo mluví přímo nad její hlavou.

Prostě to ignoruj, instruovala sama sebe, a zvuk se opravdu hned

ztratil.

Příští noc se jí zdálo o místnosti naoře.

Zdálo se jí, ţe leţí v posteli a hlasité, vytrvalé kroky jí nedovolují

usnout. Podívala se ke stropu. Lustr se otřásal. Celý pokoj se začal

46

otřásat pod těmi těţkými kroky.

Zdálo se jí, ţe její postel začala klouzat napříč pokojem, a tak

vyskočila a v pyţamu vyběhla, na chodbu. Bylo tam chladno. Začala

šplhat po ţebříku do mansardy. Měla hrozný strach, ale jiný neţ ve

dne, takový, co člověka zavalí a zmocní se ho, takový, co ochromí

jeho svaly a mozek – takový druh strachu, co existuje jenom ve snu.

V mansardě byla tma a zima. Kdyţ cvakla vypínačem, tma ještě

houstla. Přikradla se k zamčeným dveřím. V tomto okamţiku si

uvědomovala, ţe je to se. Chtěla se probudit. Snaţila se probudit.

Ale nedokázala to.

Nemohla uniknout tomu, co se mělo stát vzápětí.

Za zamčenými dveřmi uslyšela hlas. Byl to hlas děvčete, tichý a

ustrašený, a přicházel odkudsi zdaleka.

Lea naslouchala za dveřmi, slyšela hlas a potom začala odtrhávat

těţká prkna blokující dveře. Překvapilo ji, ţe se dala odtrhnout tak

snadno, jako kdyby byla z lepenky, a odpadla.

Zaváhala, pak poloţila ruku na knoflík u dveří. Pálil jako oheň!

Zaječela bolestí a ucukla rukou. Chci se probudit. Proboha, ať se z

toho snu probudím.

Skoro proti vlastní vůli její vlastní ruka znova sáhla po knoflíku, a

bez ohledu na pálení jím otočila a otevřela dveře.

Nahlédla do pokoje. Bylo v něm oslnivě jasné světlo. Kdosi byl v

pokoji, ale Lea nedokázala rozeznat kdo. Světlo bylo příliš jasné.

Musela si zastínit oči.

Kdosi pokročil kupředu, mimo dosah světla, jakási tmavá postava

bez tváře.

„Kdo jsi?“ vykřikla Lea.

Ani se nemusela dívat a věděla, ţe je to někdo – nebo něco –

hrůzného. Něco odporného. Nějaké stvoření plné zloby, které jen

čekalo, aţ bude puštěno ze řetězu.

„Kdo jsi?“ opakovala a zvedla ruce jako na obranu.

Jasné světlo zbledlo a tmavá postave se přiblíţila do zorného pole.

„Ne!“ vyjekla Lea, kdyţ poznala smějící se postavu před sebou.

Byla to Marci. Marci Hedryxová.

Lea se probudila a posadila se v posteli, otřesená, rozechvělá a

zalitá studeným potem.

47

Nevěděla, jestli se má smát nebo brečet.

Tento týden, její třetí na Shadesideské střední, se hrozně vlekl, a

také se cítila osamělá. Rodiče měli plno práce s úpravami v domě a

málo času pro ni. Deena chodila s novým klukem, vysokým

blonďatým basketbalistou jménem Luke Appleman, a veškerý svůj

čas trávila s ním.

Lea měla snahu sblíţit se s Deeninou kamarádkou Jade. Avšak

Jade byla nesmírně oblíbená a pořád v jednom kole, angaţovaná ve

spoustě klubů a se spoustou přátel, a podle všeho neměla na Leu čas.

Lea se pokoušela moc neuvaţovat o tom, jak je osamocená. To ale

bylo zrovna tak snadné, jako nemyslet na Dona Jacobse. Během toho

týdne ho několikrát zahlédla. Pokaţdé byl s Marci. Po kaţdé se na

Leu podíval plachým, omluvným pohledem, aby vzápětí zase

věnoval pozornost Marci.

V sobotu večer byla Lea zase sama doma, otec s matkou odešli na

jiný večírek. Původně s Deenou plánovaly, ţe půjdou do kina, ale

Luke na poslední chvíli zavolal Deeně, ţe má dva lístky na rockový

koncert ve velkém sále ve Waynesbridge. Deena se moc omlouvala a

prosila Leu, aby to pochopila, a šla na koncert.

Lea se chvilku dívala na televizi, mačkala dálkové ovládání, hned

sledovala jeden program, hned druhý, ale nic ji moc nezaujalo.

Napadlo ji, ţe by si měla udělat domácí úkol, ale usoudila, ţe by to

bylo zrovna takové ubíjení času. Jít do biografu sama jí bylo také

trapné, hlavně proto, ţe tam určitě budou kluci a holky z

Shadysideské střední.

Vypůjčím si kazetu s nějakým filmem, rozhodla se, vypnula

televizi a přecházela sem a tam v obýváku po sešlapaném koberci,

který rodiče ještě nevyměnili. Pak ten nápad zamítla. V sobotu večer

v tuhle dobu uţ stejně budou všechny dobré filmy rozpůjčeny.

Nakonec, chvilku po deváté, šla nahoru do svého pokoje, ţe si

bude v posteli číst nový historický román, který si její matka

vypůjčila v Shadysideské knihovně.

To je zrovna, to co potřebuji. Utéct nazpátek do jiného století,

řekla. Si.

Přečetla jen pár stránek, kdyţ se nad její hlavou ozvaly ty zvuky.

48

Klap, klap. Klap, klap.

Ţuch, ţuch. A zavrzání.

Zkusila nevšímat si jich, obrátila stránku a četla dál.

Ale zvuky byly silnější a naléhavější, jako kdyby ji vybízely, aby

poslouchala a vynucovaly si její pozornost.

A znovu měla dojem, ţe slyší nahoře nějaký hlas. Nebo hlasy.

Klidné, apatické, měkké, jako šumění větru.

Ale není to vítr.

Určitě to není vítr.

Lea odloţila knihu a vstala, oči upřené na strop. Ta zamčená

místnost musí být přímo nad její hlavou.

Ţuch, ţuch, ţuch. A zavrzání.

Hlasy nahoře zesílily a zase zeslábly.

Já z toho snad zešílím, pomyslela si Lea, a srdce jí divoce bušilo.

Vzpomněla si na svůj sen. Nesmysl, Marci Hendryxová a

uvězněná v tomto zabedněném pokoji.

A na druhý sen, ten s krví stékající po dveřích, který byl tak

skutečný.

Štípla se do paţe. Pořádně…

Jsem vzhůru. Není to sen.

Tohle je skutečnost – ţádný sen.

A zvuky nahoře se ozývaly dál.

Jdu tam, rozhodla se.

Kdyţ šplhala nahoru po kovovém ţebříku a snaţila se odšoupnout

padací dveře z otvoru ve stropě, překvapilo ji, ţe tentokrát neměla

tak velký strach.

Byla jen naštvaná. A zvědavá.

Co se to vlastně děje? Kdo – nebo co – dělá ten hluk? A proč? Jen

proto, aby ji dohnal k šílenství?

Otec má asi pravdu. Podle všeho je to uvolněný šindel ve střeše,

namlouvala si, kdyţ se šátrala podél zdi a rozsvítila ţlutavé světlo.

Vyskočil před ní její vlastní stín a vyděsil ji.

Jen ţádnou paniku.

Pozorným pohledem přelétla dlouhou nízkou mansardu a opatrně

přešla k zabedněným dveřím. Kráčela pomalu a obezřetně a pozorně

naslouchala.

49

Zastavila se u dveří a předklonila se. Zadrţovala dech.

Ano.

Bylo slyšet hlasy.

Příliš tiché, neţ aby bylo rozumět slovům.

Ale někdo byl uvnitř. Nějaké děvče. Byl to hlas děvčete.

Znovu si připomněla svůj sen.

Tentokrát jsem vzhůru, opakovala si. Jsem vzhůru. Jsem vzhůru.

Přitiskla ucho na dveře. Pak si představila proud krve na dveřích,

rozmyslela si to a zase odtáhla hlavu.

Slyšela hlas, ale nemohla rozeznat ani jediné slovo.

„Kdo je tam?“ vykřikla a nepoznávala vlastní hlas. Tak byl

pronikavý. „Kdo je tam?“ Čekala na odpověď.

Hlas na druhé straně dveří zmlkl.

„Vím, ţe jsi tam. Slyšela jsem tě,“ zavolala, tak rozčilená, ţe ani

necítila strach.

Ticho.

Dokonce i svištění větru zvenčí jako by ustalo.

Rozluštím tu záhadu jednou prov�