Finanční gramotnost

Radim Štork

Tento studijní text je určen pro potřeby účastníků projektu OPPA

„Inovace oboru vzdělávání Sociální práce na Vyšší odborné škole sociálně právní v Praze“

Registrační číslo projektu: CZ.2.17/3.1.00/33319

Autor textu: Radim Štork

Recenzent: Tomáš Vodenka

Jazyková korektura: Jiří Holan

Redakční úprava: Radim Štork

©Vyšší odborná škola sociálně právní, Praha, 2013

ISBN 978-80-87779-07-1 Zadavatel projektu: Hlavní město Praha

Mariánské nám. 2, 110 01 Praha 1

IČ: 00064581

Registrační číslo projektu:CZ.2.17/3.1.00/33319.

Obsah

Psychologie peněz ................................................................................................................................... 8

Volné a vázané statky .......................................................................................................................... 8

Užitná funkce peněz ............................................................................................................................ 8

Proměny společnosti ............................................................................................................................... 9

Globalizace .......................................................................................................................................... 9

Hrubý domácí produkt ...................................................................................................................... 10

Hospodářský cyklus ........................................................................................................................... 10

Druhy hospodářských cyklů ...................................................................................................... 10

Návaznost etap hospodářského cyklu ..................................................................................... 10

Krize 2008 jako příklad návazností ................................................................................................ 11

Prvotní příčiny vzniků změn v hospodářství .................................................................................. 11

Cykličnost ....................................................................................................................................... 11

Periodicita ...................................................................................................................................... 12

Přirozená periodicita ..................................................................................................................... 12

Umělá periodicita ........................................................................................................................ 12

Ohodnocení bohatství ................................................................................................................ 12

Inflace ................................................................................................................................................ 13

Nezaměstnanost ................................................................................................................................ 13

Sociální politika ...................................................................................................................................... 14

Koncepce sociální politiky ......................................................................................................... 14

Realizace sociální politiky .............................................................................................................. 15

Aktéři sociální politiky ................................................................................................................... 16

Typy sociální politiky .................................................................................................................. 16

Rozpočet domácnosti ............................................................................................................................ 16

Tvorba rodinného rozpočtu ............................................................................................................... 17

Přehled všech příjmů ......................................................................................................................... 17

Seznam vydání ............................................................................................................................... 17

Porovnání příjmů a výdajů................................................................................................................. 18

Přehodnocení a přizpůsobení výdajů ................................................................................................ 18

Aktualizování rozpočtu ...................................................................................................................... 19

Nástroje ke zpracování rodinného rozpočtu ..................................................................................... 19

Papír, tužka a kalkulačka ............................................................................................................... 19

Tabulkový procesor ....................................................................................................................... 19

Počítačový program ....................................................................................................................... 19

Webová kalkulačka ........................................................................................................................ 20

Alternativní způsoby rodinného hospodaření ................................................................................... 20

Finanční produkty .................................................................................................................................. 20

Pojištění ............................................................................................................................................. 20

Právní úprava ................................................................................................................................. 20

Forma smlouvy .............................................................................................................................. 20

Podstatné náležitosti smlouvy ....................................................................................................... 20

Pojistné podmínky ......................................................................................................................... 21

Vznik pojistné smlouvy .................................................................................................................. 21

Základní práva a povinnosti účastníků .......................................................................................... 21

Následky porušení povinností ....................................................................................................... 22

Zánik pojištění ............................................................................................................................... 22

Vymezení použitých pojmů ........................................................................................................... 22

Vícenásobné pojištění ....................................................................................................................... 23

Násobné pojištění .......................................................................................................................... 23

Pojistný podvod ............................................................................................................................. 23

Zodpovědnost ................................................................................................................................ 24

Prostý příklad ................................................................................................................................. 24

Likvidace škodní události ............................................................................................................... 24

Motivace k souběžným pojištěním ................................................................................................ 24

Složitější příklad ............................................................................................................................. 24

Motivace ke skládání pojištění ...................................................................................................... 24

Konkrétní možnost pojištění domu ............................................................................................... 24

Produkty zajištění majetku - Majetková pojištěni ............................................................................. 25

Druhy pojištění .............................................................................................................................. 25

Obecné zásady ............................................................................................................................... 25

Cena majetku ................................................................................................................................. 25

Podpojištění ................................................................................................................................. 25

Pojištění domácnosti ......................................................................................................................... 26

Pojistná částka ............................................................................................................................... 26

Rozšíření pojištění domácností ..................................................................................................... 26

Vícenásobné pojištění domácnosti ............................................................................................... 26

Produkty zajištění příjmů - Životní / úrazová pojištěni ..................................................................... 26

Druhy životních pojištění ............................................................................................................... 26

Výhody a nevýhody životního pojištění ......................................................................................... 27

Životní pojištění a daně ................................................................................................................. 27

Vypovězení smlouvy ...................................................................................................................... 27

Spořící a investiční produkty ................................................................................................................. 28

Spořící účet ........................................................................................................................................ 28

Charakteristika............................................................................................................................... 28

Úroky ............................................................................................................................................. 28

Vklady na jméno i doručitele ......................................................................................................... 28

Podmínky pro zřízení spořicích účtů .............................................................................................. 28

Výhody ........................................................................................................................................... 28

Charakteristika............................................................................................................................... 28

Jednorázový účet ........................................................................................................................... 29

Cyklický účet .................................................................................................................................. 29

Manipulace s vkladem ................................................................................................................... 29

Podílové fondy ................................................................................................................................... 29

Důvody použití podílových fondů .................................................................................................. 29

Základní rozdělení podílových fondů ............................................................................................ 29

Statut fondu ................................................................................................................................... 31

Oceňování fondů, NAV .................................................................................................................. 32

Legislativní úprava v Česku ............................................................................................................ 32

Daňová problematika .................................................................................................................... 32

Poplatky v souvislosti s investováním do podílových fondů ......................................................... 32

Bezpečnostní opatření ................................................................................................................... 33

Základní pravidla pro výběr podílového fondu ............................................................................. 33

Magický trojúhelník ....................................................................................................................... 34

Alternativy podílových fondů ........................................................................................................ 34

Spotřebitelské a účelové úvěry ............................................................................................................. 34

Poskytnutí úvěru ............................................................................................................................... 35

Druhy úvěru podle formy poskytnutí a splácení ............................................................................... 35

Zajištění úvěrů ................................................................................................................................... 35

RPSN .................................................................................................................................................. 36

Účel RPSN ...................................................................................................................................... 36

Výpočet RPSN ................................................................................................................................ 36

Příklady .......................................................................................................................................... 37

Lichva ................................................................................................................................................. 37

Historie .......................................................................................................................................... 37

Současnost ..................................................................................................................................... 38

Proces vymáhání pohledávek a souvisejících nákladů .......................................................................... 38

Exekuce .............................................................................................................................................. 38

Exekuce v České republice ............................................................................................................. 39

Soudní výkon rozhodnutí ............................................................................................................... 39

Exekuce prováděná soudním exekutorem .................................................................................... 40

Správní exekuce ............................................................................................................................. 40

Daňová exekuce ............................................................................................................................ 40

Příkaz k úhradě nákladů exekuce ...................................................................................................... 41

Exekuční příkaz .................................................................................................................................. 41

Řešení předlužení .................................................................................................................................. 41

Konsolidace dluhu / Sloučení půjček ................................................................................................. 41

Půjčka či úvěr ................................................................................................................................. 42

Konsolidace úvěru ......................................................................................................................... 42

Poskytovatel konsolidace úvěru .................................................................................................... 42

Oddlužovací agentury - principy, předpoklady, úskalí ...................................................................... 42

Fungování agentur ......................................................................................................................... 42

Obchodní model ............................................................................................................................ 43

Náklady oddlužení ......................................................................................................................... 43

Osobní bankrot - principy, předpoklady, úskalí................................................................................. 43

Návrh a rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení .................................................................... 43

Zpeněžení majetkové podstaty ..................................................................................................... 44

Plnění splátkového kalendáře ....................................................................................................... 44

Rozhodnutí o schválení oddlužení ................................................................................................. 45

Účinky a dispoziční oprávnění ....................................................................................................... 45

Splnění ........................................................................................................................................... 46

Osvobození .................................................................................................................................... 46

Finanční poradenství ............................................................................................................................. 46

Historie .............................................................................................................................................. 46

Finanční poradenství ......................................................................................................................... 47

Nezávislé finanční poradenství .......................................................................................................... 47

Psychologie peněz

Volné a vázané statky

Statek v ekonomické teorii označuje cokoliv, co zvyšuje užitek. Výjimku tvoří tzv. nežádoucí statek,

který užitek snižuje. Statkem nemusí být pouze fyzický objekt, mezi statky se počítají také služby.

Statkem nelze chápat pouze určitý objekt, ale celou skupinu činností a objektů s tím spojenou.

Například voda. Voda, tak jak ji nacházíme v řekách je statek volný (viz níže). Voda, která teče z

kohoutku, už volný statek není – obsahuje v sobě i služby: je pitná, je k dispozici kdykoliv otočíme

kohoutkem, je tam, kde ji chceme mít. Takový statek už není statek volný, ale statek vázaný. Za něj

jsou lidé ochotni platit.

Užitná funkce peněz

Nejdůležitější funkcí peněz je bezesporu jejich služba jako všeobecný prostředek směny. Kdokoliv si

přeje směnit A za B, nemusí hledat jiného člověka ochotného směnit přesně totéž B za A, naprosto

postačí prodat A na jednom trhu a za tyto peníze koupit na jiném žádané množství B. Všechny

transakce jsou proto podstatně jednodušší.

To je však pouze jeden ze způsobů, kterým peníze usnadňují fungování hospodářství. Ještě

důležitější vlastností peněz je skutečnost, že jednotlivým aktérům na trhu zásadně

usnadňují ekonomickou kalkulaci. Peníze jsou totiž společným jmenovatelem, na který lze převést tak

odlišné statky jako je lidská práce, surovinové zdroje, kapitálové vybavení a tak dále. Všechny tyto

veličiny lze ocenit v penězích. Bez této kalkulace by podnikatelé nebyli schopni určit, který výrobní

způsob je nejvhodnější, jaké množství a v jaké kvalitě má být vyráběno a tak dále, protože by nebyli

schopni nijak porovnat vzácnost produkčních faktorů navzájem, ani by nebyli schopni rozpoznat, zda

na trhu vůbec lze produkt se ziskem prodat. Obecně je jakákoliv vyspělá ekonomika bez peněz

nepředstavitelná.

Další výhodou peněz je možnost druhou část nepřímé směny odložit na neurčito, není potřeba, jak je

tomu v případě barteru, aby se prodej a nákup odehrál v jednom okamžiku. Peníze pak slouží

jako dočasný uchovatel hodnoty. Proto by asi bylo korektnější nazývat je v současné podobě pouze

platidlem. Je třeba podotknout, že peníze (v posunutém významu toho slova) nemusí být zdaleka

nejlepším způsobem uchování hodnoty, obvykle jím ani nejsou, i když plnohodnotné peníze si tuto

vlastnost stále uchovávají. Lidé však obvykle část svého bohatství drží ve formě peněz, protože je lze

okamžitě proměnit v libovolný jiný statek, tato vlastnost se nazývá likvidita. Cílem držby takových

peněžních zůstatků je především možnost okamžitě reagovat na nepředpokládané situace, peníze

umožňují snazší přizpůsobení se měnícím podmínkám hospodářství.

A konečně ve vyspělých ekonomikách lidé nedrží veškeré své peníze ve formě hotovosti, ale zapůjčují

je jednotlivým finančním institucím, které pro ně najdou vhodné investice. Tak je prosté spoření

(pouhé hromadění) nahrazeno do značné míry spořením kapitalistickým, kdy peníze reprezentující

minulé vytvořené hodnoty, jsou směřovány do rukou těm nejlepším podnikatelským záměrům. Taková

koncentrace kapitálu umožňuje podstatně vyšší míru hospodářského růstu nesrovnatelnou tím, který

pozorujeme v ekonomikách kladoucích překážky pohybu peněz a rozvoji finančního systému.

Proměny společnosti

Globalizace

Globalizace je abstraktní fenomén, zahrnující různé změny společnosti, které vedly k větší

propojenosti politických, sociokulturních a ekonomických událostí na globální (mondiální) úrovni.

Globalizaci lze chápat jako nerovný proces, v jehož důsledku se některé části světa relativně přibližují,

zatímco jiné relativně oddalují, to vše bez ohledu na geografickou vzdálenost. Tyto nové vzdálenosti

jsou určeny rychlostí přenosu informací a jsou přímým důsledkem úrovně zapojení míst do systému

globální ekonomiky. Díky těmto rozdílům mohou mít podobné procesy v různých částech světa velmi

rozdílné důsledky (typickým příkladem je např. zavádění volného trhu).

Základním impulsem pro zahájení globalizace byla revoluce v dopravě, která proběhla v polovině 20.

století. Díky rychlejší silniční, letecké, železniční i lodní dopravě bylo možné pro firmy uzavírat

smlouvy nejen s těmi lokálními, ale i s těmi, kteří by byli jinak moc daleko – třeba i přes

polovinu planety. Průkopníkem globalizace byly Spojené státy americké, kde místní společnosti

expandovaly v 60. letech na evropské trhy. Došlo k tomu, že Američané se museli částečně

přizpůsobit vkusu evropského zákazníka; zároveň ten se ale stykem s jinou kulturou a způsobem

výroby či prodeje také změnil. Tuto výměnu někteří lidé označili jako přínos, někteří,

převážně nacionalisté se s tím ale nikdy nesmířili. Do globalizace se ale zapojily i další země; později

v 70. letech, když nastal prudký rozvoj japonské ekonomiky a zboží zde vyráběné se rozšířilo do

všech zemí. V USA a Evropě tak byla následkem konkurenčního boje odepsána, nebo výrazně

zredukována celá odvětví průmyslu, jejich místo zaujaly právě japonské firmy s japonským způsobem

výroby. Takové procesy pokračovaly dále i v 80. a 90. letech a probíhají i nadále.

Globalizací se zkráceně nazývá teorie globálního ekonomického růstu (viz Rozvojová politika), podle

níž extenzivní rozvoj vyspělých zemí ve svém důsledku způsobuje i zvýšení životní úrovně a zmírnění

chudoby v rozvojových zemích. Oponenti a odpůrci globalizace v tomto významu upozorňují na to, že

sociální rozdíly se naopak prohlubují a že proti chudobě ve třetím světě musí vyspělé země bránit

aktivní podporou místního drobného podnikání a zmenšením ekologických dopadů průmyslu v

rozvinutých zemích, které jejich situaci zhoršují.

Hlavními centry globalizace jsou vždy velká města, kde se za posledních 40 let kulturní rozdíly začaly

postupně stírat. Těmto městům (např. Berlín, Londýn, New York) se říká tavicí kotel (z angl. melting

pot). Součástí globalizace je i přistěhovalectví, jak v Evropě (Turci, Alžířané, Číňané), tak v Severní

Americe (Mexičani a Portorikánci v USA), ale i v zemích Arabského poloostrova (Indové, Pákistánci).

Globalizace se projevuje u těch nejvíce vyspělých oblastí světa, tedy tam, kde je vysoká kupní síla a

rozvinutá a intenzivní doprava.

Proces globalizace s sebou přináší i různé problémy. Jedním z nich je například přílišná odlišnost

některých kultur, která vede k nestabilitě v některých zemích. Typickým příkladem mohou být země

v západní Evropě, kde dochází občas k nepokojům mezi většinou a přistěhovalci.

Tento problém ale může mít i opačný charakter, příkladem mohou být arabské země, kam proniká

západní globalizovaná kultura a mění tak konzervativní islámskou společnost.

Hrubý domácí produkt

Hrubý domácí produkt (HDP, v mezinárodních pramenech GDP z anglického Gross Domestic

Product) je celková peněžní hodnota statků a služeb vytvořená za dané období na určitém území.

Tento ukazatel se používá v makroekonomii pro určování výkonnosti ekonomiky států. Časovým

obdobím bývá obvykle rok. V mezinárodních srovnáních se také používá HDP na obyvatele (HDP na

hlavu).

Produkt je toková veličina (udává se v penězích za určité časové období). Na rozdíl od bohatství, které

představuje stav, představuje produkt přírůstek bohatství. Z analýz vyplývá příčinná souvislost HDP se

spotřebou energie (HDP je tedy téměř vyjádřením míry spotřeby bez ohledu na kvalitu produktu).

HDP je klíčovým ukazatelem vývoje národního hospodářství, měří výkonnost ekonomiky. Jde o

ukazatel shrnující nově vytvořené hodnoty, který slouží k odhadu ekonomického rozvoje země. HDP

ve finančním vyjádření představuje hodnotu všeho, co bylo nově v zemi vytvořeno za sledované

období – rok, čtvrtletí.

Je nazývána též zbožová nebo produkční metoda. HDP se podle této metody počítá jako součet

hrubé přidané hodnoty jednotlivých institucionálních sektorů nebo odvětví a čistých daní na produkty

(které nejsou rozvrženy do sektorů a odvětví). Je to také vyrovnávací položka účtu výroby za národní

hospodářství celkem, kde se straně zdrojů zachycuje produkce a na straně užití mezispotřeba. Hrubá

přidaná hodnota je rozdílem mezi produkcí a mezispotřebou. Vzhledem k tomu, že produkce se

oceňuje v základních cenách a užití v kupních cenách, je strana zdrojů za národní hospodářství

celkem doplněna o daně snížené o dotace na výrobky.

HDP = Produkce mínus Mezispotřeba plus Daně z produktů mínus Dotace na produkty

Výrobce, který nakoupí materiál za 1000 Kč, zaplatí pracovníkům 800 Kč, spotřebuje energie za 200

Kč a výsledný výrobek prodá za 5000 Kč, přispěje ke tvorbě produktu částkou 3000 Kč (5000 − 1000

− 800 − 200). Pokud obchodník nakoupí tento výrobek za 5000 Kč, prodá jej za 7500 Kč a

nespotřebuje žádný další nakupovaný materiál, energii nebo služby, přispěje tak ke tvorbě produktu

částkou 2500 Kč.

Tato metoda eliminuje duplicity (meziprodukty); bohužel těžko zjistitelná.

Hospodářský cyklus

Hospodářský cyklus je zavádějící, avšak široce používaný pojem vyjadřující kolísání ekonomické

aktivity okolo dlouhodobého trendu. Střídání relativního růstu a relativního poklesu je nazýváno

cyklem. Toto kolísání je často měřeno pomocí hrubého domácího produktu.

Celý hospodářský cyklus v současnosti trvá 8 - 12 let a poté se opakuje.

Druhy hospodářských cyklů

Hospodářské cykly dělíme podle ekonomických příčin na:

monetární (jejich důsledkem jsou fluktuace agregátní poptávky)

reálné (jsou způsobeny pohybem rovnovážného produktu, např. příchodem nové technologie)

Návaznost etap hospodářského cyklu

Každá ekonomika prochází všemi částmi cyklu, které jsou mnohdy nevyrovnané.

Učebnicový hospodářský cyklus obvykle začíná přirozeně velkým hospodářským růstem a rozvojem,

nazýváme jej expanze (konjunktura). Druhý stupeň hospodářského cyklu nazýváme vrchol, zde

dochází ke zpomalení růstu, výroba se zastavuje. Později se trh nasytí a postupně začne

klesat poptávka. Následkem toho se sníží výroba a celkový objem výroby; menší producenti zboží a

poskytovatelé služeb zkrachují, nastane třetí fáze cyklu, recese, později deprese a nakonec krize.

Během ní se zvětší podíl na trhu přeživším podnikům, které začnou bohatnout a celý koloběh se opět

opakuje.

Krize 2008 jako příklad návazností

Nedávno, v letech 2008-2010, bylo možno pozorovat přechod od krize z poklesu poptávky ke krizi z

poklesu nabídky: Nejprve poklesla poptávka obyvatel, to nejdříve především v USA, díky čemuž se do

platebních potíží dostalo mnoho výrobních závodů po celém světě. Vzniklý převis nabídky měl za

následek pokles cen s hrozbou deflace.

Následně mnoho výrobců zkrachovalo. V té době analytici předpovídali nárůst poptávky a růst cen a

inflace a postupné obnovení ekonomického růstu a také doporučovali nové dlouhodobé investice.

Poptávka však nevzrostla a inflace nenastala.

Prvotní příčiny vzniků změn v hospodářství

Příčiny změn v hospodářství jsou vnější a vnitřní. Existují dvě teorie jejich vzniku:

1. První spojuje vývoj s vnitřní nestabilitou ekonomiky. Podle ní dochází ke kolísání agregátní

poptávky a k poklesu domácího produktu. Naopak v případě příznivé situace vzniká rozvoj.

2. Podle druhé nejsou výkyvy způsobeny velikostí rizika, ale vznikají kvůli zásahům vlád do

ekonomiky (např. typy daní) a jejími snahami o tzv. ekonomické regulace. Takové záměry

však nedomýšlejí zpětnou vazbu a proto se míjejí zamýšleným účinkem: Nejde o regulaci ve

smyslu dosažení cílového stavu systému a jeho stability podle teorie řízení,

např. regulátorem. Stát řeší pouze způsob zásahu volbou akční veličiny, ale důsledky pouze

odhaduje, a to ještě jen prvotní vliv zásahu, už však ne do konečných důsledků po ustálení

všech stavových veličin celého ovlivněného ekonomického systému: Ustálenou hodnotu lze

pouze odhadovat pomocí iterativních metod, a to ještě za předpokladu známého popisu

systému pomocí jeho modelu, který však u ekonomiky znát nelze, nanejvýše jeho

zjednodušenou aproximaci, a ani o té není shoda. Přitom bez znalosti parametrů systému

nelze regulátor ani sestavit, natož funkčně používat.

Cykličnost

Cyklus jevů lze chápat jako uzavřený sled jevů v daném pořadí. To ovšem ještě nemusí znamenat, že

tyto jevy nastávají v pravidelných periodách.

Nepravidelné vlivy na ekonomiku jsou buď impulsní, nebo po jednorázovém přechodu už trvalé:

Porovnej impulsní a přechodovou charakteristiku. Záleží na flexibilitě ekonomiky, do jaké se dá těmito

vlivy ovlivnit, v jakém územním rozsahu a s jakou svou dynamikou dosáhne nového ustáleného stavu.

Příkladem takových změn mohou být přírodní katastrofy (jako například vlny tsunami v roce 2010 v

Indickém oceánu a v roce 2011 v Japonsku), války (v Iráku nebo v roce 2011 sled revolucí v severní

Africe a občanská válka v Libyi) a také průlomové technologické objevy (oheň, kolo, kov, uhlí, pára,

elektřina, ropa, tranzistor), které všechny nejprve ovlivnily jen určitou část ekonomiky a jejich vliv se

postupně přeléval mezi obory k novému ustálenému stavu. Protože jde o nepravidelné jevy, lze se jim

bránit jen těžko a spíše plošnými metodami založenými na statistice a řízení rizik.

Periodicita

Naproti tomu pravidelné opakování si zaslouží zkoumání. Může mít dva důvody:

periodické opakování vnějších vlivů,

kmitání jako vnitřní vlastnost systému samotného.

Přirozená periodicita

Typický je vliv ročního cyklu: Jednoznačně je patrný například na stavebnictví. Čím kratší cykly, tím

lokálnější mají charakter: Globální systém má příliš velkou setrvačnost, než aby se na něm projevily,

spíše se vyruší. Naopak místně mohou být právě krátké vlivy značné: Hospodský snadno pozná, že

ve vedlejší továrně opět měli výplatní den. Za celkové zkoumání tedy stojí pouze dlouhodobé cykly.

Ekonomika se typicky zkoumá zvnějšku, pozorováním jejího chování, její vnitřní model není znám. Lze

postupovat buď tak, že se k pozorovanému chování zpětně dohledávají příčiny (neočekávaný pohyb

cen komodit, zdánlivě bez příčiny), nebo tak, že se nejdříve formuluje hypotéza o budoucích

důsledcích známé změny a následně se tato empiricky ověřuje. Výsledkem má být zjištění citlivosti

konkrétních parametrů ekonomiky na konkrétní jevy a na základě toho předvídat výsledek pro příští

podobné situace, rekonstrukce zjednodušeného modelu podle dílčích přenosů.

Jedním z předpokládaných vlivů je jedenáctiletý Sluneční cyklus: Vliv na ekonomiku má přicházet na

jedné straně přes zemědělství, na druhé straně přes vliv slunečního větru na elektrická zařízení na

Zemi. (např. kolapsy rozvodných sítí v Kalifornii, Itálii a Německu během první dekády 21. století)

Umělá periodicita

Ekonomické cykly se však mohou vyskytovat i bez jakýchkoli vnějších vlivů: Pak

je periodické (harmonické) kmitání přímo vlastností systému. Základním axiomem ekonomie však je,

že trh vždy najde rovnovážný stav, tedy ustálenou hodnotu: Kupující a prodavač se musí setkat a

shodnout, jinak by žádný obchod ani neproběhl.

Používanými způsoby, jak rozkmitat jinak stabilní systém, je buď posílení některého jeho vnitřního

stavu kladnou zpětnou vazbou (tak se například konstruují harmonické oscilátory), nebo napojením

některé vnitřní veličiny na vnější zdroj (zřídlo vs. nora, zavedení divergence).

Na základě takové úvahy pak např. minarchisté odmítají zásahy státu do ekonomiky s tím, že místo

aby se tak problém řešil, naopak se ještě zhoršuje (přilévání oleje do ohně). Argumentem je, že to byly

pravě intervence, které ekonomiku vychýlily, a proto ji další intervence v podobném duchu zpět

neuklidní, ale naopak pokřiví ještě více. Nastává paradox, kdy stát bere obyvatelům prostředky, aby je

mohl utratit; a utrácí je právě na to, že dále pokřivuje hospodářské poměry a tím lidé trpí ještě i

podruhé. Kolosálním příkladem byl tzv.New Deal v USA v polovině 20. století, který se nesl v duchu

keynesiánské myšlenky, že "národ obohatíme tím, že budeme rozbíjet okna": Nezaměstnaný totiž

dostane práci a bude bohatší. A to vše za peníze od občanů, nebo na dluh, a pak tedy opět od

obyvatel.

Odpůrci tzv. "velkého státu", minarchisté, dále tvrdí, že bez vlivů státu by žádné vnitřní oscilování v

ekonomice vůbec nevznikalo.

Ohodnocení bohatství

Hospodářské cykly jsou realitou dneška. Ovšem je třeba rozlišovat, která veličina že se vlastně takto

mění: Jsou to především dnešní tzv. inflační peníze, jimiž se ohodnocuje majetek, obzvlášť hmotný

majetek. I tyto nekryté dluhové peníze totiž jsou zbožím. Peníze mají být

především likvidním (tekutým) prostředkem směny jiných hodnot, protože by se už nemanipulovalo až

tak snadno. Co se během krizí mění, tedy je hodnota peněz, ale zůstává skryto, nakolik krize

ovlivňuje bohatství skryté v ostatním nepeněžním majetku. Na fluktuace bohatství v průběhu

hospodářského cyklu totiž lze nahlížet i z pozice statkáře s nulovým bankovním účtem: Toho se potíže

peněz, jakožto komodity, netýkají buď vůbec, nebo jen zprostředkovaně skrze změny v

jeho příležitostech v okolí. Ovšem majetek v jeho momentálním držení zůstává zvnějšku neovlivněn.

Na základě podobných úvah v posledních letech ve světě sílí názory, abychom se vrátili zpět k

opuštěnému zlatému standardu nebo aby se alespoň navýšilo krytí peněz: To je dnes totiž nulové.

Inflace

Inflace je nárůst všeobecné cenové hladiny zboží a služeb v ekonomice v určitém časovém období.

Ekvivalentně lze inflaci definovat jako snížení kupní síly peněz. Změnu cenové hladiny za určité

období udává míra inflace, která se vypočítává jako poměr vybraného cenového indexu na konci a na

začátku období. Nejpoužívanějšími cenovými indexy jsou index spotřebitelských cen, index cen

výrobců a deflátor HDP.

Účinky inflace na ekonomiku jsou různé a mohou být pozitivní i negativní. Mezi negativní dopady

inflace patří snížení reálné hodnoty peněz a dalších peněžních aktiv, nejistota ohledně budoucího

vývoje cen, jež odrazuje investice a úspory. Vysoká inflace může vést k nedostatku zboží, pokud je

spotřebitelé začnou hromadit z obavy, že ceny se v budoucnu zvýší. Mezi pozitivní účinky patří

rozšíření možností centrální banky upravovat úrokové sazby (v zájmu zmírnění recese), a stimulace

investic do nefinančních investičních projektů.

Ekonomové se obecně shodují v názoru, že vysoká míra inflace je způsobena nadměrným

růstem peněžní zásoby. Názory na to, které faktory způsobují nízkou až střední míru inflace, jsou

rozmanitější. Nízká až mírná inflace může vedle růstu peněžní zásoby vysvětlována i kolísáním reálné

poptávky po zboží nebo výkyvy v nabídce a dodávkách zboží. Nicméně panuje konsensus, že dlouhé

období významné inflace je způsobeno tím, že peněžní zásoba roste rychleji než celkový produkt.

Dnes se většina ekonomů hlavního proudu vyslovuje pro nízkou stabilní inflaci. Nízká (na rozdíl od

nulové inflace nebo deflace) inflace může snížit závažnost hospodářské recese tím, že umožňuje

rychlejší vyčištění trhu práce a snižuje riziko vzniku pasti na likviditu (která vylučuje měnovou politiku

jako nástroj pro stabilizaci ekonomiky). Úkol zachovat nízkou a stabilní míru inflace je obvykle svěřen

měnovým orgánům. Obecně platí, že těmito měnovými orgány jsou centrální banky, které řídí velikost

peněžní zásoby nastavením úrokových sazeb, operacemi na volném trhu a stanovením minimálních

bankovních rezerv.

Nezaměstnanost

Za nezaměstnaného je v ekonomické teorii považována osoba schopná a ochotná pracovat, která

však nemůže najít placené zaměstnání. Obecně se (dle metodiky Mezinárodní organizace práce) za

nezaměstnaného považuje osoba, která:

je starší patnácti let,

aktivně hledá práci,

je připravena k nástupu do práce do 14 dnů.

Za vážný ekonomický problém je považována dlouhodobá nezaměstnanost, kdy nezaměstnaný nemá

práci déle než 1 rok. V takovém případě je velmi těžký návrat zpět do práce.

Sociální politika

Sociální politiku lze vymezit dvěma přístupy, předně jako jednání státu a dalších subjektů sociální

politiky s cílem pozitivně ovlivnit životní podmínky lidí. Krebs (2010) uvádí, že toto „širší pojetí sociální

politiky“ je nezbytné pro tvorbu dlouhodobé koncepce sociální politiky, které na sociální politiku nahlíží

jako systém provázaný se společenským okolím. V „užším slova smyslu“ je sociální politika vnímána

jako soubor aktivit, nástrojů a opatření, jejichž smyslem je reakce na nepříznivé sociální události jako

jsou stáří, nemoc, invalidita nebo i nezaměstnanost a chudoba. V praxi jde tedy o systém sociálních

dávek, zdravotního a sociálního pojištění. Cílem sociální politiky je tedy

vytváření důstojných podmínek života všem občanům nebo alespoň jejich většině. Sociální politika je

část veřejné politiky, jejímž předmětem jsou sociální témata.

Koncepce sociální politiky

Přístupy sociální politiky

Z hlediska přístupů k řešení sociálních problémů lze rozlišit dva typy sociální politiky. První přístupem

je aktivní (perspektivní) sociální politika, která se vyznačuje snahou o předcházení vzniku sociálních

problémů a přijímání preventivních opatření. Těch lze dosáhnout jednak systémovou změnou sociální

politiky nebo také intervencí. Pasivní (retrospektivní) politika se Zaměřuje na řešení již vzniklých

sociálních problémů. Její povaha je vždy intervencionalistická.

Principy

Princip spravedlnosti

Český ekonom Josef Macek (1925) definuje sociální spravedlnost jako „největší štěstí největšího

počtu“. Nelze hovořit o sociální spravedlnosti jako o absolutní kategorii, jednoznačně vymezitelnou

nějakou definicí. Podle své ideologické orientace autoři uplatňují různá dílčí hlediska a přístupy.

Liberálové se kloní k zásadě odměňování podle výkonu zásluh daného jednotlivce. Podle

významného liberálního ekonoma Friedricha Hayeka „pojem sociální spravedlnosti nemá smysl,

pokud pravidla nikdo nevytvořil, ale jsou přirozená, protože nespravedlnost není komu vytknout; je to

jako prohra nebo výhra ve hře“. Socialisté naopak zdůrazňují společenskou rovnost, která přispívá ke

stabilitě společnosti jako celku. Tomuto přístupu je blízký také koncept sociálních práv britského

sociologa Thomase Marshalla. Koncept rovnosti příjmů, jako záruky společenského souladu, je v

současné době nahrazován zásadou rovnosti příležitostí, která se projevuje například

rozsáhlou antidiskriminační legislativou.

Princip solidarity

Masaryk (1932) uvádí že: „Solidarita je etickým příkazem, neboť člověk je dlužníkem společnosti, a

zříká-li se svých práv a privilegii ve schodě s ideou solidarity, je to jen splacení dluhu za prospěch,

který skýtá společnost jednotlivci.“ Z hlediska sociální politiky lze rozdělit solidaritu spontánní či

dobrovolnou a solidaritu vynucenou nedobrovolnou. Dobrovolná solidarita je realizována

prostřednictvím různých nestátních neziskových organizací, nadací či charit a financována s

dobrovolných příspěvků. Tento typ solidarity bude s krizí sociálního státu nabývat na významu.

Nedobrovolná neboli vynucená solidarita je realizována státními institucemi a financován z

platby daní a povinného veřejného pojištění. Tento typ solidarity je základem státní sociální politiky.

Princip subsidiarity

Podle principu subsidiarity je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemá-li tuto možnost, musí

mu pomoci rodina či jiné společenství. Teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát.

Povinností státu je primárně vytvoření podmínek, aby si každý mohl pomoci sám. Naopak pomoc

jednotlivci je na posledním místě až po vyčerpání ostatních možností.

Princip participace

V demokratickém systému by se občané měli zúčastnit rozhodování o opatřeních sociální politiky.

Funkce

Kromě principů sociální politiky definuje Krebs také její funkce. Těmito funkcemi jsou funkce ochranná,

preventivní, stimulační, přerozdělovací a homogenizační.

Ochranná funkce spočívá v řešení již vzniklých nepříznivých sociálních situací či

odstranění jejich negativních důsledků.

Preventivní funkce spočívá ve snaze předcházet rizikovým situacím. Je zřetelná

především ve vzdělávací a zdravotní politice.

Stimulační funkce spočívá ve snaze podněcovat žádoucí sociální jednání skupin a

jednotlivců.

Přerozdělovací funkce jde o nejvýznamnější funkci sociální politiky. Uskutečňuje se

výběrem daní a rozdělováním dávek a důchodů.

Homogenizační funkce spočívá ve snaze o zmenšování společenské nerovnosti v dané

společnosti. Směřuje ke společnosti, která poskytuje stejné šance na vzdělání, práci a

zdravotní péči všem občanům bez výjimky.

Realizace sociální politiky

Objekty sociální politiky

Objekty sociální politiky jsou ti, na které je tato politika zaměřena kteří z ní mají prospěch. Podle

převažující cílové skupiny lze vymezit tři formy sociální politiky:

Objektem sociální politiky jsou chudí: Jde o liberální pojetí sociální politiky. Státní pomoc

je v tomto systému určena pouze pro ty, kteří nemohou uspět na trhu práce, a má

především vytvářet podmínky, které brání jejich vyloučení ze společnosti a motivují k

návratu na trh práce. V současné době je toto zaměření sociální politiky realizováno

pomocí adresných dávek sociální pomoci vycházejících z testování příjmů a majetku.

Objektem sociální politiky jsou pracující: Tento přístup je založen na systému sociálního

pojištění. Hlavním cílem je náhrada příjmu v případě jeho ztráty. Tento systém

předpokládá rozhodující roli průmyslu v národním hospodářství a zaměstnanosti.

Objektem sociální politiky jsou občané: Vychází z koncepce sociálního

občanství britského sociologa Marshalla (1950), které do kontextu lidských práv zařazuje

i práva sociální. V systému sociálního zabezpečení je status občana zabezpečován

formou univerzálních dávek, které jsou určeny specifickým sociálním skupinám (např:

rodinám s dětmi). Podstatným rysem tohoto systému je také uplatňování všeobecného

přístupu k vzdělání, zdravotní péči a sociálnímu bydlení.

Aktéři sociální politiky

Aktéři (subjekty) sociální politiky vymezují a řídí sociální politiku. Nejdůležitějším aktérem sociální

politiky je stát, dalšími aktéry jsou územně správní celky. V Česku jde o kraje a obce. Z nestátních

aktérů jde především o zaměstnavatele a jejich svazy, odborové organizace zaměstnanců. Dalšími

aktéry sociální politiky jsou místní komunity, Nezisková nevládní organizace a církve. Významnými

aktéry jsou také mezinárodní organizace, jako Evropská unie, UNICEF nebo ILO.

Stát

Stát je významným aktérem sociální politiky, který určuje prostor pro působení ostatních subjektů.

Významný vliv na jeho politickou koncepci mají jednak mezinárodní ekonomická situace a úroveň

země, politická, demografická situace a také tradice a hodnoty dané země. Sociální politika státu je

realizována mocí zákonodárnou a mocí výkonnou. Parlament tvoří koncepci a legislativní rámec

sociální politiky, který reguluje ostatní aktéry sociální politiky. Vláda a správní orgány zodpovídají za

realizaci konkrétní sociální politiky v daném čase. V České republice je ústředním orgánem

zodpovídajícím za realizaci sociální politiky Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Typy sociální politiky

V každé konkrétní zemi je sociální politika mixem níže zmíněných typů sociálního státu, některé země

mají ke zmíněnému typu politiky blíže než k ostatním. Každý s těchto typů charakterizuje určitý

ideologický koncept. Následující typologie států veřejných služeb bere v potaz vyspělé kapitalistické

země z 80 let 20. století.

Redistributivní (Sociálně demokratický) typ: Centrálním myšlenkou tohoto typu sociální

politiky je vnímání potřeb lidí jako sociálních práv. Pro tento typ sociální politiky je typická

dominantní role státu a velký rozsah redistribuce, aktivita nestátních subjektů je omezená.

Sociální politika je zaměřena na celou populaci daného státu.

Pracovně výkonový (konzervativní) typ: Sociální potřeby mají být uspokojovány na základě

příjmu a zásluh. Jeho základem je systém sociálního pojištění. Míra přerozdělení je nižší než u

typu redistributivního. Stát garantuje pouze sociální minima. Větší roli v sociální politice hrají

nestátní organizace.

Reziduální (liberální) typ: Minimální role státu v sociální politice. V tomto typu je kladen

důraz na individuální odpovědnost a práci jedince. Aktivita nestátních subjektů je při této

politice stěžejní.

Rozpočet domácnosti

Rodinný rozpočet je plán finančního hospodaření domácnosti. Jeho vytvoření vede k získání kontroly

nad finanční situací rodiny a ke snížení rizika jejích zbytečných výdajů a případného zadlužování. Lze

tím najít zdroje pro rezervy a úspory v rodinném rozpočtu a připravit se tak na nečekané výdaje. Podle

sociologických průzkumů má totiž problémy vyjít s penězi každý třetí člověk a v případě nenadálých

výdajů má finanční problémy polovina domácností v České republice. Navíc finanční problémy jsou

podle sociologů skutečným důvodem rozpadu odhadem šedesáti až osmdesáti procent

manželství. Princip tvorby rozpočtu představuje sumarizaci všech příjmů a výdajů rodiny

uspořádaných podle určitých kategorií, jejich vzájemné porovnání, zajištění rovnováhy mezi příjmy a

výdaji a také pozdější přizpůsobování rodinného rozpočtu aktuálním životním

skutečnostem. Sestavení rodinného rozpočtu je tedy podobné tvorbě rozpočtu firem, které také

sumarizují své náklady i výdaje a vzájemně je porovnávají ve snaze o tvorbu co možná největšího

zisku. Ke zpracování rodinného rozpočtu je možné využít buď tužku, papír a kalkulačku, ale

také osobní počítač, popřípadě též internet. Aby však byl rozpočet efektivní, je po jeho vytvoření třeba

důsledně dodržovat jím nastavená pravidla.

Tvorba rodinného rozpočtu

Sestavování rodinného rozpočtu lze rozčlenit do pěti fází:

1. Přehled všech příjmů

2. Seznam vydání

3. Porovnání příjmů a výdajů

4. Přehodnocení a přizpůsobení výdajů

5. Aktualizování rozpočtu

Veškeré propočty rodinného rozpočtu je třeba tvořit pro jednotné časové období (například měsíc).

Všechny položky se pak k tomuto časovému období budou vztahovat. Není-li frekvence konkrétní

posuzované finanční položky rovna zvolené délce časového období, je nutné tuto položku ke

zvolenému období poměrově přizpůsobit. Pro tvorbu opravdu důkladného rodinného rozpočtu je nutné

přistoupit k zhodnocení počátečního stavu všeho v rodině (celé domácnosti, všech věcí, i s jejich

expirační dobou, nejen příjem a výdaje). Např. je podzim, ale již teď víme, že na jaro budou potřeba

boty pro dítko. Musíme toto do svého rozpočtu zahrnout. A to nejen jako položku k propočtu, ale jako

přehled pro nutnou rezervu.

Přehled všech příjmů

V první fázi dochází k evidování všech příjmů rodiny. Tyto příjmy je nutné uvažovat jako čisté, tedy až

po zdanění. Mezi příjmy se řadí:

mzdy

výdělky z brigád či přivýdělky z podnikání

příjmy ze spoření (úroky)

důchod (starobní, invalidní, sirotčí, vdovský, vojenský)

dávky

výpomoc od rodičů a přátel

výživné

výnos z pronájmu (nemovitostí apod.)

dividendy

Seznam vydání

Další fáze sestavování rodinného rozpočtu spočívá v sumarizaci všech vydání rodiny. Lze je rozdělit

na výdaje nutné a zbytné:

výdaje nutné

nájemné

splátky hypotéky, spotřebních úvěrů, leasingu a kreditních karet

pojištění

bankovní poplatky

platby na spoření (např. stavební) a připojištění (důchodové, penzijní či životní)

tvorba finanční rezervy (cca 3 až 15 % z čistých příjmů nebo nákladů domácnosti)

koncesionářský poplatek za rozhlas a televizi (i kabelovou)

platba za elektřinu, vodu, plyn, topení, telefony (i mobilní) a internet

výdaje na dopravu nebo provoz automobilu (včetně jeho pojištění)

potraviny

drogerie, kosmetika a kadeřnictví

léky

běžné oblečení

potrava a péče o domácí mazlíčky

údržba domácnosti či zahrady

školné a školní pomůcky

kroužky

kapesné dětem

oprava oděvů, bot a dalších nezbytností

výdaje zbytné

kouření

jídla v restauracích a v podnicích rychlého občerstvení

oslavy svátků (Vánoce, jmeniny, narozeniny)

módní oblečení

koníčky, sport, nákupy pro radost, kina a divadla

dovolená

vybavení domácnosti

Ke stanovení výdajů může posloužit přesná evidence všeho, co se za dané časové období v rodině

vydá (včetně finančního vyčíslení poměrových částí spotřebovaných ingrediencí pro vaření). Jiným

řešením pro zjištění vydaného objemu finančních prostředků je vytvoření si denních limitů (například

na nákup potravin) a tyto limity pak po celé časové období dodržovat.

Porovnání příjmů a výdajů

Ve třetí fázi sestavování rodinného rozpočtu dochází k porovnání součtu veškerých příjmů se

sumářem všech výdajů. Tyto dvě hodnoty by se sobě měly rovnat. V případě, že jsou vydání větší než

příjmy, je třeba snížit výdaje nebo navýšit příjmy, popřípadě provést obojí. V opačném případě, kdy

jsou příjmy vyšší než výdaje, je vhodné zvýšit částku určenou na spoření k tvorbě finanční rezervy.

Přehodnocení a přizpůsobení výdajů

I přes to, že jsou třeba příjmy domácnosti vyšší než její výdaje, je vhodné provést jejich bilanci a

případné úpravy vydání. Zvažuje se totiž, zda je třeba mít zbytné (ale i nutné) výdaje ve stávající výši,

tedy zda by je nešlo snížit. Podle Jana Harbáčka ze společnosti Partners by ideální rozdělení

finančních výdajů mělo být následující:

10 % na kontě finanční svobody – dlouhodobé úspory, které se budou investovat ve snaze

jejich zhodnocení

10 % na kontě pro radost – koupě oblíbených věcí či dovolených

50 % na kontě běžných nákupů – výdaje na bydlení, jídlo, telefony

10 % na kontě velkých nákupů – finance střádané na pořízení nákladnějších věcí

(pračka, lednička nebo nábytek)

10 % na vzdělávacím kontě – vydání na kurzy, školení či vzdělávací literaturu

10 % na kontě dárků a charity – finance na veškeré dárky (vánoční, narozeninové, svatební),

pozornosti blízkým a vydání potřebným (charita)

Provést lze též změnu využívaných bankovních produktů (kupříkladu místo netermínovaných účtů

využít vklady termínované) nebo volné finance investovat (do fondů, ukládat je do bank

na termínované vklady či spořicí účet, nakupovat akcie nebo dluhopisy, stát se společníkem

nadějného podnikatele, nakupovat a pronajímat nemovitosti anebo finance zkoušet zhodnotit

v loteriích či jiných hrách). Větší část volných příjmů se doporučuje ukládat na spořicí účet a zbývající

část investovat kupříkladu do podílových fondů. Není totiž dobré investovat všechno na jeden účel,

nýbrž lepší je rozdělit své úspory mezi více produktů.

Péči o investice lze svěřit finančnímu odborníkovi nebo mohu investovat sám. Během investování je

však nutné sledovat a vážit míru rizika, likvidity a výnosu investic. Výhody u všech tří pohledů nelze

najednou zajistit (nelze mít vysoký výnos zároveň s vysokou bezpečností a likviditou). Například

stavební spoření sice vykazuje nízké riziko a vysoký výnos, avšak má nízkou likviditu.

Aktualizování rozpočtu

Aby rozpočet odpovídal skutečnosti, je třeba provádět jeho aktualizaci a zahrnovat do něj aktuální

potřeby či vydání domácnosti. Kontrolu rozpočtu se doporučuje provádět jednou za měsíc, za půl roku

či jednou za rok.

Nástroje ke zpracování rodinného rozpočtu

Ke zpracování rodinného rozpočtu lze využít papír, tužku a kalkulačku nebo některý z počítačových

programů.

Papír, tužka a kalkulačka

Během tvorby rodinného rozpočtu pomocí papíru, tužky a kalkulačky dochází k evidenci příjmů a

výdajů rodiny na papíry či do sešitu. Výpočty jsou prováděny ručně a hrozí u nich nebezpečí výskytu

chyby.

Tabulkový procesor

Přehledy lze sestavovat v tabulkových procesorech, jimiž mohou být například programy Microsoft

Excel či OpenOffice.org Calc. Oproti zápisu rozpočtu na papír umožňují jeho případné snadné

rozšiřování či upravování. Navíc je možné zpracovaný rozpočet uložit a později se k němu vrátit. Také

je možné zkoušet různé ekonomické propočty a sledovat jejich projevy. Aby však vynikly rozdíly a

výhody zpracování rodinného rozpočtu tabulkovým procesorem oproti papíru s tužkou a kalkulačkou,

je třeba, aby zpracovatel rodinného rozpočtu uměl s počítačovým programem pracovat a využíval

během práce i zabudované funkce těchto programů (například sčítání). Využít ovšem lze již

sestavených souborů do tabulkových procesorů, které jsou k dispozici na internetu.

Počítačový program

Ke zpracování rodinného rozpočtu lze využít počítačový program, který je možné získat například

na internetu. K dispozici jsou kupříkladu program „Domácí Hospodářství“ či „RQ Money“. Tyto

programy již mají předem připravené (ale modifikovatelné) kategorie příjmů a výdajů, v rámci nichž lze

rozpočet vyhodnocovat, tvořit jeho statistiky či přehledy a graficky jej zobrazovat.

Webová kalkulačka

Porovnání příjmů a výdajů domácnosti je možné spočítat také v kalkulačkách dostupných na webu.

Tyto kalkulačky mají předem definované kategorie příjmů i vydání a nelze je nijak upravovat.

Neumožňují také jakoukoliv archivaci zadaných údajů, neboť při zavření okna prohlížeče se stránkou

webové kalkulačky, dochází k výmazu zadaných hodnot.

Alternativní způsoby rodinného hospodaření

Rodinné finance lze spravovat i jiným způsobem. Příjmy lze rozdělit do obálek či hrníčků, přičemž

každá z takto separovaných částí bude určena na jiný účel finančních výdajů (například na bydlení,

výdaje na energie, na provoz automobilu atp.). Z jednotlivých skupin se pak podle charakteru vydání

odebírají vydávané finanční částky.

V případě, že rodinné finanční transakce probíhají především bezhotovostně, si lze v bance založit

(někdy i bezplatně) více účtů. Ty si pak podle jednotlivých druhů vydání vzájemně odlišit (například

jejich pojmenováním) a finanční částky poté na jednotlivé účty převádět pomocí nastavených

bezhotovostních převodů. Vydání pak budou prováděna z příslušných účtů a lze tak sledovat

množství vydaných finančních prostředků na ten který účel.

Finanční produkty

Pojištění

Pojistná smlouva je smlouvou o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku

nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli

pojistné.

Právní úprava

Pojistná smlouva je upravena zejména zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Některé vztahy

účastníků pojištění pak upravují také zvláštní předpisy, jako je např. zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění

odpovědnosti z provozu vozidla.

Nejsou-li některé vztahy účastníků pojištění upraveny speciálními zákony, řídí se občanským

zákoníkem, jakožto zákonem lex generalis pro soukromoprávní vztahy, a pojistné smlouvy uzavřené

před 1. 1. 2005 se řídí starou právní úpravou, která byla obsažena v části osmé hlavě patnácté

občanského zákoníku (§ 788–828).

Forma smlouvy

Pojistná smlouva musí mít písemnou formu, s výjimkou případů, kdy zakládá pojištění s pojistnou

dobou kratší než 1 rok (krátkodobé pojištění).

Podstatné náležitosti smlouvy

určení pojistitele a pojistníka

určení oprávněné osoby

určení, zda se jedná o pojištění škodové nebo obnosové

vymezení pojistného nebezpečí a pojistné události

výše pojistného, jeho splatnost a údaj o tom, zda se jedná o pojistné běžné nebo jednorázové

vymezení pojistné doby a doby, na kterou byla pojistná smlouva uzavřena

způsob, jakým se bude oprávněná osoba podílet na výnosech pojistitele (bylo-li to v případě

pojištění osob dohodnuto)

Pojistné podmínky

Pojistné podmínky vydané pojistitelem (pojišťovnou) obsahují zejména

vymezení podmínek vzniku, trvání a zániku pojištění,

vymezení pojistné události,

výluky z pojištění,

způsob určení rozsahu pojistného plnění a jeho splatnost.

Vznik pojistné smlouvy

K uzavření pojistné smlouvy je třeba, aby návrh byl přijat ve lhůtě, kterou navrhovatel určil, a neurči-li

ji, do 1 měsíce ode dne, kdy osoba, které byl návrh určen, tento závazek obdržela (je-li podmínkou

uzavření pojistné smlouvy lékařská prohlídka, pak tato lhůta činí 2 měsíce). Návrh pojistitele lze

přijmout též zaplacením pojistného v uvedených lhůtách a ve výši uvedené v návrh. Pojistitel vydá

pojistníkovi pojistku jako potvrzení o uzavření pojistné smlouvy.

Základní práva a povinnosti účastníků

Pojistitel má:

povinnost poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění, a to do 15 dnů po skončení likvidace

pojistné události

povinnost vydat pojistníkovi pojistku (v případě její ztráty i druhopis pojistky)

sdělit pojistníkovi na jeho žádost zásady pro stanovení výše pojistného

právo v zákonem přípustných případech (§13, odst. 3 ZPS ) upravit výši běžného pojistného

na další pojistné období a současně povinnost toto sdělit pojistníkovi nejpozději 2 měsíce

před splatností

právo započíst dlužné částky pojistného proti pojistnému plnění

povinnost přijmout pojistné i od osob odlišných od pojistníka

povinnost pravdivě a úplně odpovědět na všechny písemné dotazy pojistníka i pojištěného

týkající se sjednávaného pojištění

povinnost v průběhu pojistné doby úměrně snížit pojistné, jestliže se riziko podstatně sníží

(neplatí ve většině pojištění osob)

právo v průběhu pojištění navrhnout změnu pojistné smlouvy jestliže se riziko podstatně

zvýší a právo smlouvu vypovědět, jestliže s navrhnutou změnou pojistník nesouhlasí (neplatí

ve většině pojištění osob)

právo smlouvu vypovědět jestliže se v průběhu pojištění riziko zvýší tak, že by smlouvu za

takových okolností neuzavřel (neplatí ve většině pojištění osob)

povinnost zahájit likvidaci bez zbytečného odkladu po oznámení události

povinnost ukončit likvidaci do 3 měsíců od nahlášení nebo sdělit důvody, pro které nelze

likvidaci ukončit a poskytnout přiměřenou zálohu (neplatí v případě zdržení z viny

protistrany)

Pojistník má:

povinnost platit pojistné

povinnost seznámit pojištěného (pokud je odlišný od pojistníka) s obsahem pojistné smlouvy

týkající se jeho pojistného rizika

právo na pojistné plnění pouze pokud má k jeho přijetí souhlas od pojištěného

povinnost pravdivě a úplně odpovědět na všechny písemné dotazy pojistitele týkající se

sjednávaného pojištění

povinnost bez zbytečného odkladu pojistiteli oznámit pojistnou událost, podat pravdivé

vysvětlení, předložit k tomu potřebné doklady a postupovat způsobem dohodnutým v

pojistné smlouvě

povinnost bez zbytečného odkladu pojistiteli oznámit změnu nebo zánik pojistného rizika

Následky porušení povinností

Poruší-li pojistník nebo pojištěný některou z povinností, následkem čehož bylo stanoveno nižší

pojistné nebo porušení povinností mělo podstatný vliv na vznik, průběh nebo rozsah pojistné události,

může pojistitel úměrně snížit pojistné plnění.

Zánik pojištění

1. Uplynutím pojistné doby – Někdy je sjednávána tzv. automatická prolongace - pojištění se

automaticky prodlužuje o stejnou dobu, pokud některá ze stran smlouvy 6 týdnů před

uplynutím pojistné doby nesdělí druhé straně, že na dalším trvání nemá zájem.

2. Nezaplacením pojistného – Pojištění končí po marném uplynutí lhůty stanovené pojistitelem

v zaslané upomínce (nejméně 1 měsíc).

3. Vzájemnou dohodou

4. Výpovědí – Smlouvu může vypovědět pojistník i pojistitel ke konci pojistného období a to 6

týdnů předem (pojistitel takto nemůže vypovědět životní pojištění), nebo do 2 měsíců od

uzavření pojistné smlouvy, anebo do 3 měsíců od oznámení vzniku pojistné události

(pojistitel takto nemůže vypovědět životní pojištění). Pojistitel může smlouvu vypovědět v

průběhu pojistné doby také při zvýšení pojistného rizika (viz výše - práva a povinnosti

pojistitele). Pojistník může smlouvu vypovědět při převodu pojistného kmene na jiného

pojistitele.

5. Odstoupením – Pojistník i pojistitel mohou od smlouvy odstoupit, jestliže při sjednávání

pojistné smlouvy byly písemné dotazy zodpovězeny druhou stranou nepravdivě nebo

neúplně. Pojistník může odstoupit do 14 dnů (do 30 dnů u životního pojištění) od pojistné

smlouvy uzavřené na dálku, např. po internetu nebo telefonu (neplatí pro cestovní

pojištění kratší než 1 měsíc).

6. Odmítnutí pojistitele plnit – Pojistitel může odmítnout plnění ze smlouvy, jestliže došlo k

podání nepravdivých, zkreslených nebo neúplných informací při sjednávání pojištění nebo při

uplatňování práva na plnění.

7. Zánikem rizika – Jde také o případy zániku pojištěné věci nebo smrti či zániku pojištěné

osoby.

Vymezení použitých pojmů

nahodilá událost – skutečnost, která je možná a u které není jisté, zda nebo kdy v době trvání

pojištění nastane

pojistná událost – nahodilá událost blíže označená v pojistné smlouvě, se kterou je spojen

vznik pojistitele poskytnou

pojistné plnění – částka, která je vyplacena v případě pojistné události

pojistná doba – doba, na kterou bylo pojištění sjednáno

pojistitel – právnická osoba, která je oprávněna provozovat pojišťovací činnost (pojišťovna)

pojistník – osoba, která s pojistitelem uzavřela pojistnou smlouvu

pojištěný – osoba, na jejíž život, zdraví, majetek, odpovědnost nebo jiné hodnoty se pojištění

vztahuje

oprávněná osoba - osoba, které v důsledku pojistné události vznikne právo na pojistné plnění

pojistné nebezpečí – možná příčina vzniku pojistné události

pojistné riziko – míra pravděpodobnosti vzniku pojistné události vyvolané pojistným

nebezpečím

pojistné – úplata za pojištění

běžné pojistné – pojistné stanovené za časové období dohodnuté v pojistné smlouvě

(pojistné období)

jednorázové pojistné – pojistné stanovené na celou dobu,na které bylo pojištění sjednáno

likvidace pojistné události - šetření pojistitele nutné k zjištění rozsahu plnit

Vícenásobné pojištění

Vícenásobné pojištění je stav, kdy je předmět pojištěn vícero pojistnými smlouvami najednou, a to i na

různé částky, menší než je jeho vlastní hodnota.

V případě pojistné události pak lze pojistné plnění, tedy součet náhrad od všech pojišťoven, stanovit

nejvýše rovnu celkové škodě, tedy skutečné (reálné) hodnotě pojišťovaného předmětu, a to:

bez ohledu na nadpojištění, na přeplácení pojistného;

s ohledem na podpojištění, tedy s výplatou pouze poměrných částí škody proti celkové

hodnotě a proti uplatňované škodě;

s vědomím, že danou škodu (část škody) lze uplatnit pouze jednou, tedy celkově nanejvýše

rovnu skutečné škodě.

Násobné pojištění

Předmět sice nelze pojistit na vyšší částku, než je jeho hodnota, zato ho lze podpojistit. Takto lze na

předmět sjednat více pojistek (u jedné i vícera pojišťoven).

Pojistný podvod

V případě, že by došlo k vyplácení pojistného plnění vyššího, než je hodnota vzniklé škody, jednalo by

se o trestný čin pojistného podvodu. Pojišťovna proto vyplatí pouze finanční částku rovnou nejvýše

hodnotě předmětu.

Proto je potřeba o souběhu pojištění informovat likvidátory obou pojišťoven. Ačkoli třeba sice jsou obě

(všechny) pojistky v podpojištění, každá zvlášť, celkově už by mohlo dojít k nadpojištění, při součtu

plnění z obou (všech) pojistek: A aby celkové plnění bylo vyšší, než jaká byla skutečná škoda, je

nepřípustné.

Zodpovědnost

Zde není zřejmé, kdo je za celkové vypořádání zodpovědný, aby k nadplnění nedošlo: Pojistník zde

sice těžil z výhod na trhu, na druhou stranu mu to případně přidělá práci a starosti.

Prostý příklad

U případných dvou pojištění, třeba na 60% a 70% na stejnou pojistnou událost, došlo k reálné škodě

na majetku řekněme 80%. Celkové pojistné plnění tedy může být právě jen 80%, ne více (ad pojistný

podvod).

Likvidace škodní události

Na plnění ze škodní události se tedy nutně musí podílet obě pojišťovny. Ovšem jak přesně, například

v jakém poměru si mezi sebou povinnost plnění mezi sebou rozdělí, není jasné: Nelze vycházet jen z

pojistného, protože "cena pojištění" byla u každé pojišťovny jiná, tržní.

Motivace k souběžným pojištěním

Pro takové nastavení situace nemusí být zřejmé důvody, nicméně jich může být i vícero:

nové (druhé, další) pojištění bylo uzavřeno u jiné pojišťovny, například z důvodu

momentálního podpojištění z prvotní pojistky;

a nebylo uzavřeno u původní pojišťovny, protože jiná pojišťovna zrovna nabízí lepší pojistné

podmínky, než momentálně prvotní pojišťovna;

a prvotní pojistka buď nejde vypovědět (nebo by to bylo nevýhodné kvůli sankcím) nebo byla

původně uzavřena za tak dobrých podmínek, že se takové na trhu momentálně už ani

nevyskytují a výpovědí by se o ně přišlo.

Složitější příklad

Například pojištění nemovitosti běžně zahrnuje samu budovu a dále živelné pohromy (živly, vyšší

moc): Pak je rozumným požadavkem mít pokrytá různá živelní rizika.

Motivace ke skládání pojištění

Přitom ale ne všechny pojišťovny běžně nabízejí všechny požadované živly, anebo jsou tato pojištění

proti živlům u každé pojišťovny jinak výhodná. A v kombinaci s obchodními politikami pojišťoven, že

pojištění proti různým živlům uzavírají v cenově zvýhodněných balíčcích, vzniká rozumný požadavek

použít pro pojištění i vícero takových balíčků, a to i za cenu mírného nadpojištění.

Konkrétní možnost pojištění domu

Překryv pojistek, uplatnitelných pojistných událostí, pak tedy sice může tvořit například 115% hodnoty,

nadpojištění, kde k překryvu dochází na pojištění budovy, navíc ale jedna pojistka přináší pojištění

střechy proti kroupám, druhá zas jmenovitě pojištění proti povodni. A v těchto výslovných pojištěních,

v jimi pokrytých pojistných událostech, už zas k překryvu nedochází.

Jak si pak plnění z živelné pohromy pojišťovny rozdělí mezi sebe je teď ještě nejasnější než v

předešlém prostším případě.

Produkty zajištění majetku - Majetková pojištěni

Pojištění majetku je souhrnné označení pro několik odvětví neživotního pojištění. Všechny jsou

upravena v Hlavě III zákona o pojistné smlouvě „Soukromé pojištění věci a jiného majetku“. Při těchto

pojištěních poskytuje pojišťovna pojistnou ochranu majetku v případě, že dojde k jeho zničení,

poškození nebo odcizení.

Druhy pojištění

Mezi pojištění majetku se řadí:

poškození nebo zničení věci živelní událostí,

škody způsobené krádeží vloupáním nebo loupežným přepadením,

pojištění technických rizik (pojištění strojů, elektroniky a stavebně-montážních prací),

havarijní pojištění,

pojištění zásilek,

zemědělské pojištění

a některá další.

Obecné zásady

Při pojištění majetku lze podle pojistit

věc – v souladu s § 119 občanského zákoníku se myslí věci movité a nemovité,

soubor věcí – věci, které lze užívat samostatně, ale společně slouží ke stejnému účelu – např.

zařízení domácnosti,

jiný majetek – práva a podobné majetkové hodnoty, se kterými lze disponovat –

např. patenty nebo know-how.

Cena majetku

Při pojištění majetku lze v pojistné smlouvě dohodnout, z jaké ceny se bude vycházet při

poskytování pojistného plnění. Závisí to i na pojistných podmínkách přiložených ke smlouvě. Není-li to

v pojistné smlouvě nebo smluvních podmínkách dohodnuto, pak se podle § 37 zákona o pojistné

smlouvě pojišťuje na obvyklou cenu, kterou má majetek v době, ke které se určuje jeho hodnota.

Podpojištění

Podrobnější informace naleznete v článku podpojištění.

Pokud je pojištěn soubor věcí, vztahuje se pojištění na všechny věci, které byly jeho součástí

při pojistné události. Není tedy třeba pojišťovně hlásit nákup nových věcí, avšak hranice pojistného

plnění uvedená v pojistné smlouvě se tím nemění. Při výraznějším zvýšení aktuální ceny pojištěného

souboru věcí je proto třeba, aby pojištěný toto oznámil pojišťovně, která s ním změní pojistnou

smlouvu. Jinak by došlo k tzv. podpojištění a v případě pojistné události by poškozený dostal nižší

pojistné plnění, než jaká byla výše škody.

Pojištění domácnosti

Pojištění domácností snižuje finanční výdaje na znovupořízení majetku zapříčiněné živelnými

katastrofami, výbuchem, vypálením, krádežemi, vandalizmem, nebo dalšími neočekávanými

událostmi.

Pojištění domácnosti může sjednat, kdo bydlí v domácnosti nebo je majitelem nemovitosti. Pojištění

domácnosti představuje produkt, který po finanční stránce kryje proti nežádoucím vlivům, kterými

mohou být živelné katastrofy, havárie, úmyslná poškození, nebo krádeže.

Cena pojištění domácnosti v sobě zahrnuje krytí pojistné události, spoluúčast a lokalitu, ve které se

nachází příslušná domácnost.

Pojistná částka

Pojistná částka má odpovídat hodnotě majetku domácnosti. Jestliže by pojistná částka neodpovídala

hodnotě majetku domácnosti a byla by nižší, hrozí podpojištění, v opačném případě přepojištění. V

prvním případě hrozí nízké plnění při pojistné události. Ve druhém případě by splátka pojistného byla

zbytečně vysoká, protože pojišťovna v případě pojistné události bude plnit maximálně do výše hodnoty

majetku. Když by byla domácnost pojištěna u více pojišťoven, plnit se bude v případě pojistné události

pouze u jedné z nich.

Rozšíření pojištění domácností

Pojištění domácnosti lze obvykle rozšířit i o další druhy pojištění jako je pojištění odpovědnosti členů

domácnosti a úrazové pojištění. Tímto pojištěním lze pojistit taktéž peníze a ceniny, cenné papíry,

klenoty, šperky, drahé kovy a kameny, audiovizuální a výpočetní techniku, fotografické přístroje, jízdní

kola, kuchyňské a jiné domácí přístroje a osobní věci členů domácnosti.

Vícenásobné pojištění domácnosti

Pro jednu domácnost lze sjednat i vícero pojištění. Pokud se tato pojištění vzájemně ani tak

nedoplňují, jako spíše svým krytím překrývají, je obtížné a nejednoznačné předvídat, jak a nakolik by

pojišťovny takovou škodnou pojistnou událost opravdu hradily. Vícenásobné pojištění totiž

automaticky neznamená znásobení pojistného plnění. A ani pojistní poradci na tuto možnosti neumí

předem poskytnout jednoznačnou odpověď.

Produkty zajištění příjmů - Životní / úrazová pojištěni

Životní pojištění je smlouva mezi vlastníkem a pojišťovnou, ve které se pojistitel zavazuje zaplatit

určenou peněžní částku pojištěné osobě v případě doby nezbytného léčení, za trvalé následky úrazu,

za hospitalizaci následkem úrazu nebo tuto částku zaplatit oprávněné osobě v

případě úmrtí pojištěného. Pojištěný platí za tuto smlouvu v pravidelných dohodnutých intervalech.

Řídí se zákonem č. 277/2009 Sb. o pojišťovnictví.

Druhy životních pojištění

Na trhu existuje velká nabídka životních pojištění, které se liší různou pojistnou ochranou a mírou

flexibility, tj schopností vyhovět individuálním požadavkům klienta.

Při uzavírání pojištění je důležitý primární účel pojištění. Rizikové pojistky slouží výlučně ke krytí rizik a

veškeré zaplacené pojistné jde právě na rizikovou složku. Kapitálové pojistky garantující výplatu určité

částky nebo důchodu buď po skončení pojistné doby nebo vyplacení částky oprávněným osobám v

případě úmrtí pojištěného. V případě potřeby hodnotit své vložené prostředky je vhodné investiční

životní pojištění, které umožňuje investovat peníze podle vlastního uvážení.

rizikové - pouze na rizika; nejčastěji používané při zajištění úvěru; po uplynutí sjednané

pojistné doby zaniká bez náhrady; zaplacené pojistné nelze odečítat od daňového základu

kapitálové - spojuje širokou pojistnou ochranu zdraví a života se spořením, prostředky

zhodnocované technickou úrokovou mírou + podíly na výnosech pojistitele; daňové odpočty

smíšené - komplexní zajištění rizik podle potřeb pojištěné osoby; možnost pojištění více osob;

možnost daňových odpočtů

investiční - v současné době nejvíce využívané; vyšší zhodnocení vložených prostředků než u

kapitálového životního pojištění díky investici do aktiv

důchodové - obdoba kapitálového pojištění; ve smlouvě je sjednán roční nebo důchod

pojistná částka při dožití; základním cílem je zvýšení životního standardu v seniorském věku

Výhody a nevýhody životního pojištění

Uzavření životního pojištění představuje pro pojišťovnu nejvíce ziskový produkt, ze všech druhů

pojištění. Jen velmi malý zlomek investovaných peněz se pojištěnému člověku skutečně navrátí,

většina zaplacených peněz padne na provize zaměstnanců pojišťovny a samotný zisk pojišťovny. A to

zhruba 70%. Lze říci, že se jedná z hlediska ziskovosti pro pojišťovny o unikátní produkt svého druhu,

jelikož čistý zisk pojišťovny se u tohoto produktu pohybuje okolo 40%. Pokud tento zisk porovnáme se

ziskem obdobně velkých podniků, jako jsou automobilky či obchodní řetězce, je tento velmi vysoký.

Nelze zde hovořit o tom, že by samotné pojištění bylo jistotou pro pojištěného, jelikož pojišťovny mají

velmi propracovaný systém výluk z pojištění, a tak se často stává, že člověk, který ochrne, nedostane

od pojišťovny žádné plnění. Toto pojištění není levnou záležitostí, proto je dobré uvážit, jaké krytí

pojištěná osoba očekává.

Životní pojištění je často nezbytné uzavřít, pokud osoba pracuje v rizikovém prostředí, pokud je rodina

této osoby finančně závislá, při plánování pořízení si vlastního bydlení na hypotéku, využití leasingu,

čerpání úvěru apod.

Životní pojištění a daně

Mezi výhody životního pojištění patří daňová uznatelnost zaplaceného pojistného při splnění

podmínek stanovených zákonem. Novela zákona o daních z příjmů umožňuje odepisovat ze základu

daně z příjmů příspěvek na životní pojištění, když maximální odečitatelná částka činí 12.000 Kč ročně.

Při uzavření více pojistných smluv platí stále částka dvanáct tisíc. Při odpočtu 12.000 Kč činí roční

úspora 1.800 Kč. Smlouva musí být sjednána na minimálně 5 let a minimálně do 60 let věku.

Obsahuje-li pojištění pevnou částku pro případ dožití, musí být její minimální výše 40.000 Kč pro

smlouvy na 5 - 15 let a 70.000 kč pro smlouvy nad 15 let. Dále musí být pojištěná osoba plátcem

pojištění a plátcem daně z příjmu. Pozor, pokud dojde k předčasnému ukončení smlouvy teda před 60

rokem věku je nutné všechny přičtené úlevy vrátit státu.

Vypovězení smlouvy

Smlouvu lze většinou vypovědět bez udání důvodu a to písemnou formou. Pokud se pojištěný

rozhodne pro vypovězení smlouvy, musí počítat s tím, že ve většině případů ztratí část finančních

prostředků, které do této chvíle investoval do životního pojištění.

Spořící a investiční produkty

Spořící účet

Spořicí účet je bankovní účet. Jeho hlavním účelem je shromažďování finančních prostředků, které

klient pomocí svého spoření poskytuje bance. Odměnou za omezené možnosti využití vložených

prostředků banka poskytuje vyšší úročení než u běžných účtů.

Charakteristika

Na spořicí účty lze zpravidla kdykoliv vkládat, ale výběry se musí v případě účtů s výpovědní lhůtou

předem vypovědět. Tento účet nelze běžně použít pro odchozí bezhotovostní platby. Spořicí účty mají

mnoho variant. Nejznámější formou jsou vkladní knížky. Spořicí účty nebývají většinou zpoplatněny.

Poplatky za výběr většinou souvisí s nedodržením výpovědních lhůt nebo zrušení účtu. Výše úročení

není ve většině případů pevně stanovena, ale je vyhlašovaná bankou a odvíjí se od aktuálního stavu

na peněžním trhu.

Úroky

Úroky z vkladu jsou většinou nějaký čas po připsání volné. Poté se kapitalizují.

Vklady na jméno i doručitele

Historické spořicí účty a jejich nejčastější formy - vkladní knížky byly vedeny zásadně na doručitele -

oprávněný byl ten, kdo předložil vkladní knížku. S nástupem nové legislativy je snaha eliminovat

vklady na doručitele - (nové se již v ČR nezřizují) a zřídit z nich vklady splatné pouze majiteli spořicího

účtu nebo zmocněnému zástupci.

Podmínky pro zřízení spořicích účtů

U vkladů na majitele - fyzické osoby prokázání totožnosti platným dokladem. Minimální potřebný vklad

podle podmínek banky. U účtů "bez vkladní knížky" je nutné uzavřít i smlouvu o zřízení tohoto účtu.

U vkladů právnických osob je nutné uzavřít smlouvu podle platných parametrů společnosti zřetelných

z příslušných rejstříků a osoby či osob oprávněných jednat jejím jménem. Příslušný minimální vklad je

podmínkou banky.

Výhody

Vyšší úročení vkladů. Nízké nebo nulové bankovní poplatky. Možnost ochrany vkladu heslem,

podpisovým vzorem. Vklad je možné použít jako zástavu či záruku.

Termínovaný vklad je druh bankovního účtu určený ke garantovanému zúročení vkladu. Sjednává se v

měnách u kterých to banka umožňuje na předem vymezenou dobu (několik dní až několik let) a na

sjednaný úrok. Sjednaný úrok může být stanoven nominálně, jako příplatek k základní bankovní

úrokové sazbě nebo jako aktuální bankovní sazba pro dané parametry účtu.

Charakteristika

Termínovaný vklad je v průběhu úročení vkladu zcela uzavřen vkladovým transakcím. Výběrovým

transakcím je v tomto období až na smluvně stanovené výjimky uzavřen také.

Jednorázový účet

Účet je sjednán pouze na jeden cyklus - sjednaný úrok je platný po celé období vkladu. Po vypršení

vkladu je účet volný a nadále se neúročí.

Cyklický účet

Účet je sjednán na po sobě navazující cykly. Sjednaný úrok je známý jen pro první cyklus. Další

úroková sazba se nastaví podle bankovní sazby ze dne obnovení cyklu termínovaného vkladu pro

dané parametry termínovaného účtu.

Úročení vkladu je s určitými výkyvy většinou větší u velkých částek vkladu a delší doby splatnosti účtu.

Manipulace s vkladem

V den, kdy je vklad volný, může klient vklad vybrat, převést na jiný účet, v případě cyklického vkladu

může vklad navýšit nebo snížit. Pokud volný den vkladu připadne na nepracovní den, je vklad volný

následující pracovní den.

Podílové fondy

Podílový fond je nástrojem, který se využívá k investičním operacím. Podílový fond je jakýmsi

souborem majetku. Rozděluje se do několika kategorií, podle účelu, obsahu a dalších faktorů.

Podílový fond nemá právní subjektivitu (na rozdíl od investičního fondu), je to tedy pouze jakýsi koš,

který sdružuje aktiva. Je spravován investičními společnostmi, které řídí jejich fungování. Základní

jednotkou fondu je podílový list, držitel podílových listů (investor) se nazývá podílníkem fondu.

Otevřený podílový fond má oproti jiným formami investování řadu vlastností, které umožňují jeho

použití ve velmi širokém okruhu investorů.

Důvody použití podílových fondů

Neomezené množství emitovaných podílových listů

Neomezená časová působnost fondu – fond se zakládá obvykle na dobu neurčitou

Profesionální správa majetku- investor nemusí sledovat vývoj trhů, protože se o jeho majetek

stará profesionální správce

Volný vstup a výstup – podílník může kdykoliv do fondu vstoupit i vystoupit (nechat odkoupit

podílové listy) za tržní cenu

Možnost diverzifikace rizik – fond obvykle obsahuje široké spektrum aktiv, tím pádem

problémy spojené s jedním cenným papírem nemusí postihnout celou investici výrazným

způsobem

Sdružovací efekt – díky velkému množství kapitálu fondu a investorů může i malý investor

participovat na výnosech cenných papírů, které by díky omezenému jmění nemohl nakoupit

Základní rozdělení podílových fondů

Podle obsahu

1. Akciové – fondy, jejichž obsahem je převážná většina akciových titulů. Dlouhodobě vykazují

největší výnosy, volatilita (kolísavost) je vyšší

2. Smíšené – fondy, které jsou zpravidla namíchány z méně volatilních akcií a

rizikovějších dluhopisů. Poměr akcií bývá větší.

3. Dluhopisové – investují do dluhových cenných papírů, obvykle do dluhopisů s delší splatností

4. Fondy peněžního trhu – obsahují dluhové cenné papíry s kratší splatností, pokladniční

poukázky, depozitní certifikáty apod. Jejich doménou je prakticky nulová kolísavost, jejich

výnosy jsou ovšem nízké. Často jsou používány jako alternativy bankovních produktů

5. Nemovitostní – správce fondu nakupuje nemovité statky a cenné papíry na ně navázané. Tyto

fondy zpravidla nekorelují s akciovými indexy, mohou tedy být vhodným zajišťovacím prvkem

investičního portfolia

6. Komoditní – základním stavebním kamenem bývají cenné papíry (deriváty, certifikáty apod.)

navázané na komodity, méně častěji i komodity jako takové. Zvláštností oproti ostatním

produktům je stejně jako v předchozí skupině nízká korelace se zbytkem trhu. Bývají

rizikovější. Zpravidla je lze rozdělit ještě na 3 podskupiny – fondy zemědělských produktů,

technologických surovin a drahých kovů. Často bývají doplňky rozsáhlejších portfolií

7. Fondy fondů – zpravidla menší riziko, ale vysoká poplatková zátěž (zdvojení poplatků)

8. Devizové – fond drží měny dle konkrétní strategie. Jejich používání není příliš rozšířené

Podle investiční strategie

1. Teritoriálně zaměřené – např. evropské, americké, asijské, popř. vztahující se přímo ke

konkrétní zemi (např. Itálie), velice oblíbené jsou např. fondy rozvíjejících se ekonomik.

Diverzifikace je zde nižší – vyšší riziko.

2. Sektorové – sledují určitý ekonomický sektor (finance, moderní technologie, značky

zaměřené na luxusní zboží,...). Nižší diverzifikace, vyšší riziko.

3. Fondy sledující určitou myšlenku, etické fondy – např. fondy ekologické (nakupují cenné

papíry společností, které vyrábějí zdraví šetrné produkty atd.)

4. Fondy velkých hráčů (en:Blue Chips fondy) – investují do renomovaných značek

(Pepsi, Microsoft, HSBC, Ford Motors...) - zpravidla bezpečnější akciové investice

5. Fondy rozvíjejících se ekonomik – fondy zaměřené na lokality s dlouhodobě velice vysokým

potenciálem růstu. Mohou být buď celosvětové (manažer tak dostává větší volnost při výběru

cenných papírů k nákupu, na druhou stranu lze hůře tvořit cílenou investiční strategii), nebo

lokální. Tyto investice jsou v krátkých obdobích velice volatilní a velice snadno podléhají

tržním výkyvům, je tedy potřeba počítat s dlouhým investičním horizontem.

6. Fondy typu Total Return/Absolute Return – snahou je udržení hodnoty i v nepříznivých

podmínkách na trzích, na toto se ale nelze vždy spolehnout

7. Dividendové fondy – fondy, jejichž hlavním úkolem je poskytovat investorovi pasivní

příjem z dividendového výnosu akcií, popř. z úroků dluhopisů. Investor tedy získává příjem

nikoliv pouze při prodeji cenných papírů, ale i v celém průběhu jejich držení. Ostatní typy

fondů lze označit jako akumulační nebo reinvestiční fondy; dividendové výnosy v těchto

fondech jsou opět investovány. Obsahem fondu bývají dluhopisy, které průběžně

vyplácejí úrok a akcie, které dlouhodobě přinášejí vysoké dividendy

8. Chráněné fondy – fondy, které jsou zajištěny speciálními instrumenty a deriváty. Jedná se o

tzv. „zaklikávací“ fondy, které jsou obvykle určeny k předem neurčenému horizontu investice,

nebo k časově vymezenému cíli. Tyto fondy mají tzv. garanta, který ručí za splnění závazků

vyplývajících z garance. V naprosté většině případů je garantovaná vložená částka, u

některých produktů je garantovaný i minimální výnos. Zaklikávací fondy mají koncepci

„schodů“ - při dosažení nového maxima ceny se stanoví nová garanční hranice. U těchto

produktů je potřeba až na výjimky počítat s omezením výkonnosti, protože garance bývá dost

nákladná.

9. Fondy životního cyklu – investiční strategie, které kopírují životní cyklus člověka a zajišťují, že

ke konci doby investování nebude kapitál ovlivněn rozsáhlými tržními výkyvy. Zpravidla

fungují tak, že investiční program životního cyklu postupně přestupuje mezi předem

nastavenými podfondy, v nichž je odstupňované riziko podle doby, která zbývá do konce

horizontu. Bývají využívány k důchodovému plánování

Podle cílové skupiny investorů

1. Mass retail fondy – fondy určené pro širokou veřejnost; obvykle se vyznačují nízkými limity

pro minimální investice, což je dělá dostupnými i pro velice malé investory

2. Fondy pro institucionální investory – fondy určené pro korporace a orgány státní správy.

Umožňují vhodně ukládat a zhodnocovat finanční rezervy nebo např. diverzifikovat rizika

vlastního podnikání. Zpravidla se vyznačují vyššími minimálními částkami pro investice

3. Fondy kvalifikovaných investorů – specifická kategorie fondů. Vzhledem k platné legislativě

lze tyto produkty využít k profinancování příležitostí, které by klasické produkty nedokázaly

pojmout. Díky těmto nástrojům tak lze investovat např. do umění, veteránů, vína nebo

dalších investičních či podnikatelských příležitostí. Základní podmínky fondu kvalifikovaných

investorů:

1. Minimálně 2, maximálně 100 investorů

2. Minimální investice jednoho podílníka je 1 mil. Kč

Fondy kvalifikovaných investorů mívají často charakter neveřejných nabídek, nebývají tedy k

dispozici široké veřejnosti

Podle způsobu řízení

1. Aktivně řízené fondy – strategie fondu se přizpůsobuje podle trhu. V průběhu investice

manager fondu sleduje investiční příležitostí a přizpůsobuje jím strukturu majetku fondu.

Tyto fondy se obecně vyznačují znatelně vyššími náklady na správu

2. Pasivně řízené fondy – opakem předchozího. Předem je určena strategie, které se dosahuje

především modelem „buy & hold“ - „kup a drž“. Změny ve struktuře majetku jsou minimální;

nevýhodou mohou být velké propady ceny, které nelze včas zachytit.

3. Indexové fondy - fondy zaměřené na sledování určitého indexu a dosahování podobných

výsledků (např. Eurostoxx 50, Dow Jones, popř. odvozené)

Statut fondu

základní dokument, který upravuje fungování fondu a jeho strategii. Na jeho dodržování

dohlíží depozitář a regulátor - v Česku Česká národní banka. Je nezbytnou součástí každého

podílového fondu

Údaje, které by ve statutu neměly chybět

1. Osoby, které zajišťují fungování fondu (depozitář, správce fondu, dohlížející

subjekt, auditor...)

2. Registrace fondu (místo, datum)

3. Způsob a frekvence ohodnocování

4. Investiční strategie a způsob, jakým jí bude dosahováno

5. Metody garance (je li použita)

6. Rizikový profil investice a investora

7. Poplatky spojené s fondem

8. Rozsah aktiv a instrumentů, s kterými může fond disponovat

9. Upozornění na rizika spojená s konkrétním fondem

Oceňování fondů, NAV

Aby bylo možné mít přehled o výsledcích fondu, je potřeba pravidelně ohodnocovat majetek fondu.

Standardně se používá metoda prostého sčítání cen aktiv - sečteme aktuální tržní ceny aktiv a

součet (NAV) vydělíme počtem emitovaných podílových listů. Tak dostaneme aktuální cenu

podílového listu. Na rozdíl od investičního fondu nemá na cenu podílového listu vliv poptávka a

nabídka po fondu - tj. investor není ohrožen diskontním rizikem.

1. NAV - Net Asset Value - čisté jmění fondu = aktuální tržní hodnota veškerých aktiv fondu

očištěná od poplatků a dalších nákladů

2. Frekvence oceňování závisí na struktuře majetku fondu, způsobu řízení a zvolené strategii

manažera. Standardně se setkáváme s denním oceňováním, dvou či třídenním oceňováním,

popř. týdenním. Některé fondy se oceňují i několikrát denně, indexové fondy se zpravidla

oceňují po skončení obchodování na konkrétní burze.

Fondy s méně likvidním majetkem (reality, fondy kvalifikovaných investorů, umění,...) se oceňují méně

často, protože ocenění provází vysoké náklady a trh s těmito aktivy není tolik pružný, aby bylo např.

denní oceňování smysluplné.

Legislativní úprava v Česku

V České republice se investování a fungování podílových fondů řídí zákonem č. 189/2004 Sb., o

kolektivním investování a zákonem č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Na dodržování

legislativy a konkrétních statutů dohlíží Česká národní banka. Jakýkoliv podílový fond určený k

distribuci na území ČR musí mít povolení a registraci ČNB. Licenci ČNB musí mít i další subjekty,

které s podílovými fondy přijdou do styku – tj. investiční poradci, zprostředkovatelé a investiční

společnosti, popř. obchodníci s cennými papíry

Daňová problematika

1. Fyzické osoby - fyzické osoby jsou dle zákona osvobozeny od daně z příjmu z výnosu cenných

papírů, jsou-li drženy alespoň 6 měsíců

2. Právnické osoby - právnické osoby jsou zdaněny klasickou sazbou dle zákona o dani z příjmu

právnických osob

3. Fond - výnosy fondu registrovaného v ČR jsou zdaněny sazbou 15% (FO osvobození od daně

za předpokladu, že investice bude minimálně na 6 měsíců). Díky tomu registruje řada institucí

své fondy v jiných zemích, kde je daňové zatížení fondů menší.

Poplatky v souvislosti s investováním do podílových fondů

Vstupní – hradí náklady na nákup a úpis podílových listů, odměny zprostředkovateli a další

počáteční náklady. Pohybuje se mezi 0-5%

Manažerský (za správu) – průběžný poplatek, který si manažer strhává každý rok z majetku

fondu. Závisí na druhu investice a způsobu řízení fondu (aktivní strategie jsou obecně

nákladnější). Pohybuje se obecně mezi 0-2% ročně.

Výstupní – není až tak běžný, vyskytuje se především u projektového financování a u

zajištěných fondů. Pokrývá dodatečné náklady, které má správce s předčasným odstupem

investora.

Success fee - Umožňuje správci participovat na výnosu kapitálu. Pro investora může být

zavedení tohoto poplatku dobrou zprávou – manažer je tak silněji motivován k dobrým

výsledkům fondu a je zde omezen morální hazard správce. Určuje se v procentech z výnosu

Bezpečnostní opatření

Garance likvidity – podílník je v jakékoliv chvíli oprávněn své podíly prodat za tržní cenu

zpět emitentovi

Nemožnost krachu – vzhledem k tomu, že podílový fond nemá právní subjektivitu, nemůže

ani zkrachovat

Transparentní operace – podílník je předem seznámen s tím, jak bude s jeho prostředky

naloženo - na rozdíl od bankovních produktů. Podílník se nevystavuje kreditnímu riziku

Dodržování statutu – na dodržování statutu fondu dohlíží jak depozitář, tak regulační subjekt

Čínská zeď – oddělení majetku investorů od správce

Správce vydává doporučení, která jsou poté realizována. Správce sám nemá možnost s prostředky

fondu nakládat a jeho majetek je právně oddělen od majetku podílníků. Majetek fondu je uložen u

depozitáře – banky se speciální licencí. Ani depozitář nemá možnost s prostředky fondu pracovat

(půjčovat je, zastavovat je apod.). Tento majetek je veden na speciálním účtu, který nepodléhá

standardním pravidlům pro výkon činnosti bank. V případě krachu správce se vybere nový správce a

fond pokračuje ve své činnosti. V případě krachu depozitáře se majetek fondu buď rozprodá a vyplatí

se investoři, popř. se převede k jinému depozitáři. Pravidla v konkrétních případech stanovuje Zákon o

kolektivním investování

Základní pravidla pro výběr podílového fondu

Při výběru podílových fondů by se investor měl řídit základními pravidly investování na kapitálovém

trhu. Investor by měl vždy zvážit veškerá rizika, která může daná investice přinést – např. politické

riziko, riziko nemožnosti repatriace kapitálu, měnové, kurzové či úrokové riziko, riziko snížené likvidity

a další případná rizika - viz Riziko. O těchto rizicích by investora vždy měl podrobně

informovat zprostředkovatel. Při tvoření investičního plánu lze také využít odborných

služeb finančního či investičního poradce, který klientovi může pomoci postavit portfolio podle

možností a účelu investice. Poradce také s klientem zpracuje analýzu či alespoň investiční dotazník,

který vyžaduje legislativa.

Další pravidla pro investování:

1. Magický trojúhelník – určuje vztahy mezi bezpečností investice, výnosem a její likviditou

2. Určení investičního účelu – toto je jedna z nejdůležitějších věcí, které je potřeba před

investicí provést. Jinak budeme investovat s účelem naspoření prostředků na penzi a jinak

budeme pracovat s krátkodobou finanční rezervou

3. Investiční pyramida – částečně vychází z předchozího bodu. V první pyramidě jsou podle

důležitosti pod sebe postaveny pravidelné náklady investora (dole nejnutnější, nahoře

zbytné), v druhé depozita (dole nejbezpečnější, nahoře nejrizikovější). V ideálním portfoliu by

nikdy neměly být nejrizikovější investice zastoupeny většinovým podílem.

4. Zkušenosti se správcem – historie a doba existence společnosti, stejně tak jako její jméno

mohou být dobrým vodítkem při výběru správce

5. Minulé výsledky fondu – ač nemusí být garancí budoucích výnosů, slouží jako orientační

obrázek o fungování fondu a kvalitě jeho správy

6. Daňová hlediska – obsah majetku fondu i místo jeho registrace může mít značný vliv na to,

kolik z celkového výnosu zaplatíme na daních

7. Poplatková problematika – zvláště při vyšších částkách je velmi dobré brát tyto faktory v

úvahu, protože vysoké poplatkové zatížení může velice znatelně zredukovat náš výnos ve

prospěch třetích osob. Často najdeme na trhu dva podobné fondy s minimálními rozdíly ve

výsledcích, ale se znatelnými rozdíly v poplatcích. Občas můžeme najít i ten samý fond u

jednoho obchodníka s nižším poplatkem než u jiného.

Magický trojúhelník

Investorské pravidlo, které vyjadřuje vztah mezi bezpečností investice, její možností rychle proměnit

aktiva v hotové peníze (likviditou) a výnosem. Investor se až na drobné výjimky pohybuje vždy mezi

hranicemi tohoto trojúhelníka. Princip magického trojúhelníka říká, že není možné dosáhnout ideální

investice (není možné získat maximální výnos v maximálně bezpečné investici, kterou bude možné

okamžitě prodat a proměnit v hotové peníze)

Alternativy podílových fondů

Investiční fondy – Investiční fond je svým účelem podobný fondu podílovému. Hlavním

rozdílem je to, že investiční fond je na rozdíl od podílového fondu subjektem s právní

subjektivitou. Zpravidla se jedná o akciovou společnost, investor se nestává podílníkem,

ale akcionářem. Tím nese veškerá rizika spojená s akciovou investicí. Majoritní ekonomickou

činností tohoto subjektu je nákup a prodej cenných papírů.

Individuální portfolia – Jedná se o alternativy pro investory s větším majetkem. Portfolio není

sdružené ve fondu, ale jedná se o vhodně zvolenou kombinaci několika cenných papírů

určených k přímým investicím (akcie, dluhopisy, ...). Správcem portfolia není investiční

společnost, ale zpravidla investiční poradce, který pouze vydává doporučení pro investora.

Investiční certifikáty a Exchange Trade Funds/ETF – moderní formy investování, jedná se o

cenné papíry obchodovatelné na burze a mimoburzovním trhu. Výhodou mohou být nižší

poplatky

Bankovní produkty – spořící účty, termínované vklady, vkladní knížky, depozitní certifikáty...

výhodou je pojištění vkladů, nevýhodou je srážkové zdanění výnosu a netransparentní

hospodaření banky s prostředky, většinou také nízký výnos

Spotřebitelské a účelové úvěry

Úvěr je formou dočasného postoupení zboží nebo peněžních prostředků (půjčka) věřitelem, na

principu návratnosti, dlužníkovi, který je ochoten za tuto půjčku po uplynutí nebo v průběhu doby

splatnosti zaplatit určitý úrok ve formě peněžité prémie. Kredit vzniklý bankovním úvěrem tvoří kolem

95 % oběživa Prvního světa.

Poskytnutí úvěru

Poskytování úvěru patří mezi základní činnosti bank; je to hlavní položka jejich aktiv, která jim zajišťuje

příjmy. Nejsou však exkluzivitou banky; ty nejsou jediné, kdo je může poskytovat. Úvěry lze podmínit

(tj. účelové úvěry), a to pořízením konkrétní věci, využitím určité služby atp. Hypoteční úvěry se řadí

mezi takové.

Úvěr se uzavře mezi bankou (či případným jiným poskytovatelem) a fyzickou/právnickou osobou

většinou uzavřením úvěrové smlouvy. U standardizovaných úvěrů jsou podmínky, které musí žadatel

o úvěr splnit, standardizované a odvíjejí se od toho, zdali se jedná o fyzickou, či právnickou osobu (u

fyzických osob jsou jednodušší, neboť se nejedná o velké sumy a navíc těchto úvěrů se poskytuje

mnoho). Banka si například zjistí u klienta jeho osobní údaje a finanční situaci. U právnických osob se

také analyzuje podíl vlastního a cizího kapitálu ve firmě, zkoumá se podíl krátkodobých,

střednědobých i dlouhodobých zdrojů. Nakonec je pak proveden tzv. přepočet bonity, tj. přepočtou se

různé analýzy (likvidity, bonity, rentability aj.), a ten se srovná s ostatními výsledky a poskytovatel

rozhodne, zdali může bezpečně úvěr poskytnout.

Po sepsání a podpisu smlouvy pak může klient čerpat podle uvedených podmínek. Poskytovatel úvěru

sleduje plnění těchto podmínek.

Druhy úvěru podle formy poskytnutí a splácení

Zbožové úvěry – poskytnuté a splácené ve zboží

Obchodní úvěry – poskytnuté ve zboží a splácené v penězích

Revolvingové úvěry – úvěry, kde postupné splácení ovlivňuje možnost opětovného čerpání

Pronájem placený dopředu nebo předplatné – poskytnut v penězích a splácen ve zboží nebo

službách

Peněžní úvěry – skutečné poskytnutí peněz, i když nejčastěji v bezhotovostní podobě.

Kontokorentní úvěr

Provozní úvěr

Investiční úvěr

Eskontní úvěr

Hypotéční úvěr

Spotřebitelský úvěr

Závazkové úvěry a závazky – ručení banky za svého klienta a případné zaplacení jeho závazku.

Akceptační úvěr

Avalový úvěr

Bankovní záruka

Alternativní formy financování – klient získává finanční prostředky za určitých specifických

podmínek

Faktoring

Forfaiting

Leasing

Zajištění úvěrů

Úvěry mohou či nemusí být zajištěné. Jejich zajištění však zvyšuje bance jistotu, že v případě

problémů ze strany klienta dostane svoje peníze zpět a nese s sebou zpravidla nižší úrok. Banka si

může nechat prověřit bonitu klienta či stanovit úvěrům limity. U některých úvěrů tak dlužník ručí

zastavením svého (většinou nemovitého) majetku bance, jindy například směnkou nebo uzavřeným

životním pojištěním s případným plněním ve prospěch banky. V případě abstraktního zajištění přímá

vazba mezi úvěrem a zajištěním neexistuje – v takovém případě se ale nejedná o konkrétní směnku,

ale v podstatě jakoukoliv, která bance zajistí vrácení vlastních peněz.

RPSN

RPSN (roční procentní sazba nákladů) je číslo, které má umožnit spotřebiteli lépe vyhodnotit

výhodnost nebo nevýhodnost poskytovaného úvěru. RPSN udává procentuální podíl z dlužné částky,

který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími

výdaji spojenými s čerpáním úvěru.

Poskytovatel spotřebitelského úvěru je v Česku od 1. ledna 2002 ze zákona povinen uvádět u své

nabídky i RPSN (tato povinnost je částečně omezena, RPSN se nemusí uvádět např. u úvěrů nižších

než 5000 Kč nebo vyšších než 1 880 000 Kč, u hypoték atd.). Pokud poskytovatel tuto povinnost

nesplní, je jím poskytnutý úvěr automaticky úročen diskontní sazbou ČNB (což je zpravidla pro

zákazníka výrazně výhodnější). Obdobnou povinnost mají i poskytovatelé v ostatních zemích EU,

vyplývá ze směrnice 98/7/ES.

Účel RPSN

Při uzavírání půjčky je obvykle velmi obtížné porovnat nabídky jednotlivých poskytovatelů pouze podle

roční úrokové míry úvěru. Často jsou vyžadovány různé dodatečné platby:

poplatky za uzavření smlouvy (administrativní poplatky),

poplatky za správu úvěru,

poplatky za vedení účtu,

poplatky za převody peněžních prostředků,

první navýšená splátka (akontace),

u leasingu odkupní cena předmětu,

pojištění schopnosti splácet

apod.

I úrokové míry bývají uváděny s různým základem (roční, měsíční, týdenní). RPSN, které zahrnuje

všechny platby a je zásadně na roční bázi, tak usnadňuje orientaci při porovnání různých nabídek.

Výpočet RPSN

RPSN vyjadřuje úrokovou míru, pro kterou se rovná čistá současná hodnota získaných půjček čisté

současné hodnotě výdajů (splátek, poplatků apod.), jedná se tedy o takové r, pro které platí

následující rovnice:

,

kde

m je počet poskytnutých půjček,

Ai je výše i-té poskytnuté půjčky,

ti je doba (v letech a zlomcích roku ode dne 1. půjčky), kdy byla i-tá půjčka poskytnuta,

n je počet plateb,

Bj je výše j-té platby (splátky, poplatku atd.),

sj doba (v letech a zlomcích roku ode dne 1. půjčky), kdy byl j-tý poplatek zaplacen.

Z této rovnice se r zpravidla počítá numericky pomocí počítače (např. metodou půlení intervalu), neboť

analytické řešení je obvykle příliš složité.

Příklady

Triviálním příkladem je jednoduchá půjčka na jeden rok bez průběžných splátek, jakýchkoli poplatků

atd. Pokud tedy banka poskytne 1. ledna 2007 půjčku 100 000 Kč, na kterou musí 1. ledna 2008

dlužník vrátit 110 000 Kč, RPSN se spočítá tak, aby platilo:

,

takže

.

V tomto případě je tedy RPSN shodné s ročním úrokem a také s „navýšením“, tzn. s poměrem, o kolik

více dlužník celkem zaplatí.

Ale již při drobné úpravě zadání, kdy se místo jednorázového splacení použijí dvě stejně velké splátky

(55 000, aby zůstala zachována celkem splacená částka) po půl roce, je situace jiná. Zde pro RPSN

platí:

.

Z toho lze vypočítat, že

.

RPSN je tedy v tomto případě vyšší než „navýšení“ (to je stále 10 %), neboť dokáže zachytit i časový

průběh půjčky – tu skutečnost, že za stejné celkové náklady je teď poskytnuta horší služba: 100 000 je

půjčeno jen na půl roku, na dalšího půl roku už je půjčena jen zbývající polovina.

Lichva

Lichva neboli úžera (pravděpodobně z lat. usuria) je obecně závazek nepřiměřený k zisku závazkem

získaným. Nejčastějším příkladem jsou půjčky s velkými nebo dokonce obrovskými úroky, třeba i

100 % za každý den.

Podle českého zákona je lichva trestný čin, jehož se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové

slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout

nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo

takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede. Český zákon však nestanovuje

žádnou procentuální hranici, od které by půjčka byla považována za lichvu a tak jsou nabízeny půjčky

s RPSN i přes 4000%. Viz níže.

Historie

Pojem lichva měl již od starověku odlišný význam – jako lichva byl označován „jakýkoli příjem úroku

za půjčené peníze“. Tórou byla lichva židům zapovězena. Ve středověku byla naopak

zapovězena křesťanům a naopak byla jednou z mála činností, kterou mohli vykonávat židé. Křesťany

byla považována za jeden z nejtěžších hříchů a řada koncilů ji odsoudila jako zavrženíhodnou.

V Koruně české byla lichva křesťanům povolena až roku 1484 Vladislavem II. Jagellonským. Na

počátku 16. století se výše úroku pohybovala mezi 10-35 %. Roku 1545 jej legalizoval Jindřich VIII..

Současnost

V některých západoevropských státech je hranice lichvy stanovena jako procentuální odchylka od

průměrných tržních úroků, v některých státech je stanovena pevně, například ve Švýcarsku je

maximální hranice u spotřebních úvěrů stanovena na 15%. V Česku takováto hranice stanovena

není. RPSN spotřebních půjček renomovaných společností jako Česká Spořitelna nebo Home Credit

tak běžně přesahují 30%, u jiných společností např. Ferratum může dosahovat 3000%. Roční úroková

sazba přitom může být výrazně nižší, nebo i nulová, takže velkou část zátěže pro dlužníka nemusí

tvořit úroky, ale různé poplatky.

V současnosti je lichva problémem hlavně těch, kteří neumí odhadnout následky půjček s vysokými

úroky. V Česku je známa zejména lichva mezi Romy, která je v mnohých případech příčinou bídy, ze

které se dlužníci bez vnějšího zásahu nemohou již nikdy dostat.

Novodobá lichvářka obvykle nevypadá jako Alena Ivanovna, odpudivá stařena z

Dostojevského Zločinu a trestu. Může mít tvář mladé přívětivé ženy vystupující v televizní reklamě

coby dobrosrdečná rodinná přítelkyně, která vám peníze osobně přinese až domů. Někteří věřitelé

půjčují bez záruk sociálně slabým lidem, kteří v řadě případů nejsou schopni dluh během svého života

splatit. Věřitel následně získává nárok na hrazení dluhů ze sociálních dávek. Původní dluh včetně

neustále rostoucího penále sice není nikdy splacen, současná hodnota (present value) dlouhodobě

strhávaných srážek však převýší původní půjčku.

V průběhu roku 2009 se z různých stran českého politického spektra ozvaly hlasy na stanovení hranic

úrokové míry, za kterou bude půjčka považována za lichvu. V dubnu řekl Cyril Svoboda, že by hranici

úroku viděl na 20 %, s čímž souhlasí i zbytek KDU-ČSL; předseda jejich poslaneckého klubu Pavel

Severa přednesl sněmovně návrh stanovující hranici úrokové sazby jako sedminásobek lombardní

sazby. K tématu se pak průběžně vyjádřil Bohuslav Sobotka z ČSSD a před tím i poslanci ODS, v

květnu ale vláda regulaci lichvy zamítla.

Proces vymáhání pohledávek a souvisejících nákladů

Exekuce

Exekuce neboli vykonávací řízení je nucený výkon exekučního titulu. Tím je

např. vykonatelné rozhodnutí soudu, vykonatelný rozhodčí nález, notářský zápis se svolením k

vykonatelnosti, exekutorský zápis, vykonatelné rozhodnutí orgánu státní správy a územní

samosprávy, nebo jiná vykonatelná rozhodnutí a schválené smíry a listiny, jejichž výkon připouští

zákon.

Exekuce spočívá většinou ve vymožení peněžité částky od povinného (dlužníka)

pro oprávněného (věřitele), případně v donucení ke splnění jiné povinnosti. Jako vykonávací řízení

tedy sleduje realizaci toho, co bylo shledáno právem v řízení nalézacím, jestliže poté nedošlo k

dobrovolnému plnění ze strany povinného. Mezi nalézacím a vykonávacím řízením však neexistuje

bezprostřední návaznost, exekuční řízení je samostatný druh civilního procesu se specifickými

procesními zásadami a instituty, v jehož průběhu navíc vznikají nové hmotněprávní vztahy. Vždy ale

musí nejdříve proběhnout řízení nalézací, jehož výsledkem musí být vykonatelný exekuční titul a

teprve v případě dobrovolného nesplnění takto nalezeného a oprávněnému přiznaného práva vůči

povinnému lze podat návrh na zahájení exekuce. Bez návrhu oprávněného nelze vykonávací řízení

zahájit.

Exekuce v České republice

V České republice se rozlišují výkony rozhodnutí, které provádějí soudy samy, a exekuce, které

provádí samostatní soudní exekutoři. Kromě toho své vlastní exekuce mohou provádět i finanční

úřady a další správní úřady.

Samotný pojem výkon rozhodnutí je však relativně novým, který zvolil zákonodárce v roce 1963 při

přijímání občanského soudního řádu, neboť podle tehdejších představ šlo o vhodnější český název,

než dřívější obecný termín exekuce. Ten však v lidovém povědomí přežil a od 90. let 20. století se k

němu česká legislativa opět vrací (daňová exekuce, správní exekuce, exekuce prováděná soudními

exekutory). Při rekodifikaci civilního procesu lze pak předpokládat úplný návrat k tradičnímu

pojmu exekuce.

Od roku 2001, kdy se exekutoři spolu s novým exekučním řádem v Česku opět zrodili, existovala

dvojkolejnost výkonu rozhodnutí. Na jedné straně fungovaly klasické soudní výkony rozhodnutí a na

straně druhé exekuce prováděné prostřednictvím soudních exekutorů. Oba způsoby výkonu se přitom

týkaly v podstatě stejných exekučních titulů, vymezených v § 274 občanského soudního řádu a v §

40 exekučního řádu. K významným rozdílům patřilo například to, že provedení výkonu rozhodnutí

podle OSŘ zajišťuje soudní vykonavatel, který je zaměstnancem soudu, je tedy placen soudem a

řízení o výkonu tohoto rozhodnutí je zpoplatněno podle zákona o soudních poplatcích, výkon

rozhodnutí podle exekučního řádu provádí soudní exekutor – soukromá fyzická osoba, kterou stát

pověřil exekutorským úřadem, náklady exekuce platí zpravidla povinný. Novela občanského soudního

řádu č. 396/2012 s účinností od 1. ledna 2013 tuto dvojkolejnost výkonu rozhodnutí omezila. Nová

právní úprava sice nezrušila ani jeden z těchto způsobů výkonu rozhodnutí, jasně ale specifikovala, ve

které situaci se má postupovat podle OSŘ a ve které podle EŘ.

Soudní výkon rozhodnutí

Podle OSŘ jsou soudy výlučně příslušné pouze k výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí,

o vyklizení bytu nebo místnosti se zajištěním bytové náhrady, o vykázání ze společného obydlí a

nenavazování kontaktů s oprávněným, rozhodnutí orgánů Evropských společenství, cizí rozhodnutí, u

něhož nebylo vydáno prohlášení vykonatelnosti. Návrh na zahájení výkonu rozhodnutí se podává k

místně příslušnému okresnímu soudu, který po odstranění případných vad návrhu usnesením výkon

rozhodnutí nařídí, přičemž v tomto usnesení zároveň rozhodne i o jeho nákladech, které se pak v

rámci nařízeného výkonu také vymůžou. Soud, který výkon rozhodnutí nařídil, se zároveň postará o

jeho provedení.

V každé věci může oprávněný navrhnout jen jeden druh výkonu rozhodnutí: srážky ze mzdy,

přikázání pohledávky, správa nemovitosti, prodej movitých věcí nebo nemovitostí, postižení podniku,

zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem, vyklizení, odebrání věci, rozdělení společné

věci, provedení prací a výkonů, nebo ukládání pokut k donucení ke splnění jiné povinnosti.

Soudní výkon rozhodnutí končí především vymožením pohledávky oprávněného a nákladů tohoto

výkonu, lze ho však ještě předtím zastavit ze zákonem stanovených důvodů, jako je např. neexistence

vykonatelného exekučního titulu, již splněná vymáhaná povinnost nebo nedostatek exekučně

postižitelného majetku. O zastavení rozhoduje soud i bez návrhu.

Exekuce prováděná soudním exekutorem

Exekuci provede ten soudní exekutor, kterého v exekučním návrhu označí oprávněný a který je

zapsán v rejstříku zahájených exekucí. Prvním úkonem takto vybraného soudního exekutora po

zahájení exekučního řízení je zápis v zákoně stanovených údajů do rejstříku zahájených exekucí. Až

poté může exekutor provádět zjišťování a zajišťování majetku povinného. Elektronický rejstřík

zahájených exekucí je neveřejný, je spravován Ministerstvem spravedlnosti a nahlížet do něj mohou

soudy, exekutorská komora a soudní exekutoři.

Soudní exekutor může v jedné věci zvolit více druhů exekuce zároveň, pro každý z nich pak vydá

zvláštní exekuční příkaz. Exekuce ukládající zaplacení peněžité částky může být provedena srážkami

ze mzdy a jiných příjmů, přikázáním pohledávky, prodejem movitých věcí a nemovitostí, postižením

podniku, zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech, správou nemovitosti,

pozastavením řidičského oprávnění. Exekuci ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky

lze provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci nebo provedením prací a výkonů. O

nákladech exekuce je pak rozhodnuto v samostatném příkazu k úhradě nákladů exekuce, přičemž tyto

náklady se také vymáhají v rámci již nařízené exekuce.

Podobně jako soudní výkon rozhodnutí končí exekuce především vymožením pohledávky

oprávněného a nákladů exekuce, lze již však také ještě předtím ze stejných důvodů zastavit. O

zastavení rozhoduje i bez návrhu soudní exekutor, pokud ale v případě podaného návrhu tomuto

návrhu nevyhoví, postoupí jej exekučnímu soudu, který rozhodne s definitivní platností.

Správní exekuce

V rámci správní exekuce nejen vymáhá správní orgán povinnost, kterou v určitém správním

řízení uložil, ale návrh na zahájení může podat i libovolná osoba, které bylo vykonatelným

správním rozhodnutím přiznáno určité právo, případně byl správním orgánem schválen

vykonatelný smír a z tohoto smíru ji vymáhané právo plyne. Návrh na zahájení správní exekuce se

podává k exekučnímu správnímu orgánu, kterým je většinou obecní úřad obce s rozšířenou

působností, případně jiný obecní úřad, krajský úřad nebo i jiný správní úřad. Pokud jím je ten správní

orgán, který vydal exekuční titul, pak o zahájení vykonávacího řízení, ve kterém vystupuje jako

exekuční správní orgán a zároveň je v pozici oprávněného, rozhodne z úřední povinnosti.

Provedení správní exekuce se liší podle toho, zda je vymáháno peněžité plnění, nebo nepeněžité. Pro

exekuci peněžitého plnění se použije stejný postup, jako u exekuce daňové. O provedení exekuce

nepeněžitého plnění rozhodne exekuční správní orgán vydáním vlastního správního exekučního

příkazu, který může znít na provedení náhradního výkonu v případě zastupitelného plnění, přímé

vynucení v případě nezastupitelného plnění (zejména vyklizením, odebráním movité věci nebo

předvedením) nebo na ukládání donucovacích pokut. O nákladech správní exekuce rozhodne

exekuční správní orgán a nebudou-li povinným uhrazeny dobrovolně, budou také posléze exekučně

vymáhány.

Daňová exekuce

Daňová exekuce slouží pouze k vymáhání daňových nedoplatků a nedoplatků na pokutách, udělených

v daňovém řízení. Vymáhajícím orgánem a zároveň v pozici oprávněného je správce daně,

tedy finanční úřad, který kromě využití tohoto typu exekučního řízení může podat i návrh na zahájení

soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce prostřednictvím soudního exekutora. Právní úprava

daňové exekuce je obsažena v daňovém řádu a subsidiárně se využívá občanský soudní řád.

Exekučním titulem je zde vykonatelný výkaz nedoplatků, vykonatelné rozhodnutí ukládající peněžité

plnění nebo vykonatelný zajišťovací příkaz.

O zahájení daňové exekuce rozhodne z úřední povinnosti správce daně a to tak, že vydá

vlastní daňový exekuční příkaz, který může znít na provedení exekuce přikázáním pohledávky,

srážkou ze mzdy nebo jiného příjmu, prodejem movitých věcí, prodejem nemovitostí nebo postižením

jiných majetkových práv. Náklady této exekuce se vymáhají současně s vymáhaným nedoplatkem.

Příkaz k úhradě nákladů exekuce

Příkaz k úhradě nákladů exekuce je rozhodnutí soudního exekutora, kterým určuje své

náklady exekuce a náklady oprávněného v exekuci vzniklé.

Příkaz k úhradě nákladů exekuce musí být vždy vyhotoven písemně a doručen účastníkům řízení.

Musí obsahovat označení exekučního soudu, soudního exekutora, exekučního titulu, účastníků řízení

a vymáhané povinnosti, výrok stanovující povinnost k náhradě určitě vyčíslených nákladů, výši

případně uhrazené zálohy na náklady exekuce, datum vydání, podpis soudního exekutora a poučení o

námitkách. Musí také obsahovat odůvodnění, ve kterém soudní exekutor přezkoumatelně vyčísluje

všechny jím určené náklady.

Opravným prostředkem proti příkazu k úhradě nákladů exekuce jsou námitky, které je nutné podat do

osmi dnů ode dne jeho doručení. Jestliže jim soudní exekutor zcela nevyhoví, rozhodne o nich

bezodkladně exekuční soud, přičemž může napadený příkaz buď jako vadně vydaný zrušit, nebo jako

správný potvrdit. Proti tomuto rozhodnutí se již nelze odvolat.

Exekuční příkaz

Exekuční příkaz je rozhodnutí soudního exekutora, kterým poté, co je pověřen provedením exekuce,

rozhodne o způsobu jejího provedení. V jedné exekuci může těchto způsobů zvolit více, tedy vydat i

více exekučních příkazů, vždy by však měl dbát na účelnost provedení exekuce vzhledem k výši

vymáhané částky, nebo charakteru jiné vymáhané povinnosti.

Exekuční příkaz musí být vždy vyhotoven písemně a doručen účastníkům řízení do vlastních rukou.

Musí obsahovat označení exekučního soudu, soudního exekutora, exekučního titulu, účastníků řízení,

vymáhané povinnosti, zvolený způsob provedení exekuce, komu se doručuje, výrok (ve kterém se

uvedou podrobnosti o daném způsobu provedení exekuce), poučení o odvolání, datum a místo vydání

a podpis soudního exekutora. Exekuční příkaz neobsahuje odůvodnění a nelze se proti

němu odvolat, exekuce se podle něj však neprovede do té doby, než uplyne lhůta 30 dnů od výzvy k

dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti, kterou pověřený soudní exekutor povinnému zašle.

Po zániku exekuce jejím provedením (vymožením pohledávky i nákladů exekuce) nebo po zastavení

exekuce zaniknou ze zákona i účinky všech exekučních příkazů v exekuci vydaných.

Řešení předlužení

Konsolidace dluhu / Sloučení půjček

Konsolidace úvěrů (z latinského con-, dohromady a solidus, pevný; konsolidace tedy znamená

upevnění, ustálení, urovnání) (také konsolidace půjček) znamená, má-li klient více půjček, vyčerpaný

limit kontokorentu, čerpanou kreditní úvěrovou kartu atd., je výhodné všechny tyto pohledávky

"konsolidovat" do jedné, nové "zastřešující" půjčky (úvěru), ze které jsou tyto

všechny pohledávky uhrazeny a klient tak dosáhne mnoha výhod:

snížení splátky

snížení poplatku (platí pouze 1 úvěr)

možné prodloužení doby splácení

Půjčka či úvěr

Půjčka či úvěr je nástrojem, který slouží k aktuálnímu řešení momentálních finančních potřeb. Půjčkou

nebo úvěrem lze řešit například pořízení nového automobilu, nábytku, televize, dovolené a další.

Jestliže těchto půjček, které byly použity na uspokojení potřeb, je několik, lze provést jejich

konsolidaci. Tím lze snížit měsíční splátky, ušetřit na poplatcích či upravit dobu splácení.

Konsolidace úvěru

Konsolidací rozumíme sloučení několika úvěrů/půjček v úvěr jeden. Jedná se o velmi účinný nástroj,

jak ušetřit na splátkách svých závazků a přitom zefektivnit správu osobních financí. Konsolidaci půjček

nebo konsolidaci úvěru je možné aplikovat téměř na všechny druhy půjček a úvěrů.

Poskytovatel konsolidace úvěru

Poskytováním konsolidace úvěru v České republice se začala jako první zabývat a následně ji i

nabízet GE Money Bank. Následovaly ji i další banky, jako například Komerční banka, Česká

spořitelna a další. V současné době nabízí konsolidaci úvěrů a půjček mnohem více společností,

zejména bank.

Oddlužovací agentury - principy, předpoklady, úskalí

Oddlužovací agentura je společnost, která nabízí dlužníkům pomoc při řešení jejich nepříznivé

finanční situace a problémů při splácení dluhů. Zpravidla je využívají dlužníci, kteří se dostávají do

potíží se splácením svých spotřebitelských úvěrů a půjček u jedné nebo více úvěrových společností

nebo bank. Z hlediska principu jejich fungování se však jejich pomoc dlužníkovi jeví jako sporná.

Naopak v mnoha případech doplácí klienti na podpis smlouvy s touto agenturou ještě větším

zadlužením. Stejně tak i „Česká leasingová a finanční asociace jednoznačně doporučuje, aby klient

nepředával řešení svých závazků jinému subjektu a své dluhy řešil přímo s věřitelem.“

Fungování agentur

Oddlužovací agentury nabízejí dlužníkům pomoc při řešení jejich finanční situace. Nejčastěji se jedná

o případy, kdy klient není schopný dostát svým závazkům vůči věřiteli (bankovní nebo nebankovní

instituce), protože nemá dostatečnou hotovost na úhradu splátek. Oddlužovací agentury jsou tedy

prostředníky ve vztahu mezi dlužníkem a věřitelem.

Oddlužovací agentury nabízejí pomoc při správě všech klientových dluhů. Slibují pomoc při

vyjednávání s věřiteli, přitom i samotná agentura se stává věřitelem, protože si účtuje poplatky za svou

práci. Tím se dlužníkova situace spíše zhoršuje, protože místo aby jeho měsíční náklady klesly,

poplatky agentuře je ještě více zvyšují. Z oddlužovací agentury se výsledně stává jen prostředník,

který přeposílá měsíční splátku od dlužníka k věřiteli. Agentury většinou prohlašují, že jsou schopny u

věřitelských společností vyjednat změnu splátkového kalendáře nebo odložení splátek. Přitom věřitelé

zpravidla odmítají s těmito agenturami spolupracovat a s dlužníkem spolupracují napřímo, nikoliv přes

agenturu. Proces komunikace mezi dlužníkem a věřitelem se však komplikuje, a dlužník v dobré víře,

že agentura jeho problémy vyřeší, ignoruje výzvy věřitele. V neposlední řadě agentura získává osobní

údaje o klientovi, a také se dostává ke kompletnímu přehledu o všech jeho závazcích.

Přitom řada bank nabízí tzv. konsolidaci úvěrů. Ta slučuje všechny předchozí úvěry do jednoho.

Pokud klient tento úvěr získá, jsou z něj splaceny všechny jeho předchozí úvěry. Zároveň je tento úvěr

dlouhodobý, aby měsíční splátka byla co nejnižší. Pokud je ale dlužník již v takové situaci, že není

schopný dosáhnout na konsolidaci úvěrů, může využít i tzv. dluhové poradny. Většinou je provozují

různá občanská sdružení a neziskové organizace, které sice nenabízejí finanční prostředky, ale rady,

jak situaci řešit, případně bezplatný právní servis.

Obchodní model

Pokud se klient rozhodne pro spolupráci s oddlužovací agenturou, na začátku zpravidla sepíše

mandátní smlouvu, v níž dává agentuře plnou moc pro řešení jeho závazků vůči věřitelům. Ve

smlouvě se dlužník zavazuje, že zaplatí smluvené poplatky a bude pravidelně splácet danou částku.

Agentura se naopak zavazuje, že se pokusí s věřitelem dohodnout. Zřídkakdy se ve smlouvě objevuje

sankce za neplnění smlouvy ze strany agentury. Klient splácí měsíční splátku v domnění, že tím

umořuje svůj dluh. Přitom ale agentura nemá žádný vztah s věřitelskou společností, a ta s ní proto

odmítá jednat. Klient má tedy i nadále povinnost splácet věřiteli svůj dluh v původní výši.

Náklady oddlužení

Agentury klientovi neposkytují žádné finanční prostředky. Naopak, jako vstupní poplatek za

provedenou finanční analýzu vybírají od klienta jednorázově částku až 2-15 tisíc korun. Některé

agentury si dále účtují poplatek za spuštění celého procesu oddlužení. K měsíční splátce, kterou klient

standardně platí věřiteli, je přičtena provize pro oddlužovací agenturu, která dosahuje až 20 % z

původní splátky. Přitom za porušení podmínek si agentury účtují několikanásobně vyšší pokuty než

samotní věřitelé. Jde především o sankce za porušení smlouvy – např. pozdní odeslání splátky. V

některých případech se tak agentury řadí na pozici prvního věřitele. Znamená to tedy, že pokud klient

pošle nižší částku, než je požadovaná splátka, agentura si nejdříve odečte svůj poplatek, a až zbylou

část pak posílá věřitelské společnosti. Tím se dlužník dostává do mnohem komplikovanější situace,

která jeho problémy eskaluje. Agentury také zpravidla neposkytují vůbec žádné garance na vyřešení

situace dlužníků, smlouva je zavazuje pouze k tomu, aby se dlužníkovu situaci pokusili vyřešit.

Osobní bankrot - principy, předpoklady, úskalí

Oddlužení (či osobní bankrot) je v podstatě sanační způsob řešení úpadku, který byl do českého

právního řádu zaveden insolvenčním zákonem (InsZ). Jeho vymezení jako jednoho ze způsobů řešení

úpadku podle InsZ je možné i navzdory formulačnímu nedostatku § 1 InsZ. Rozdílně je oddlužení

pojato ve slovenské právní úpravě, která oddlužení chápe jako institut, který nastupuje po některém ze

způsobů řešení úpadku, když hovoří o možnosti dlužníka domáhat se po zrušení konkurzu zbavení

zbytku dluhů. Oddlužení je možné chápat jako alternativu konkurzu pro řešení úpadku

nepodnikatelů. Dlužníkem je zpravidla spotřebitel.

Návrh a rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení

Dlužník, jenž není podnikatelem, může navrhnout insolvenčnímu soudu, aby jeho úpadek či hrozící

úpadek byl řešen oddlužením. Návrh není oprávněna podat jiná osoba než dlužník. Za návrh podaný

dlužníkem se však považuje i takový návrh, který jeho jménem podala jiná osoba – zplnomocněný

zástupce, zákonný zástupce, ustanovený opatrovník aj. Návrh jiné osoby musí insolvenční soud

odmítnout.

Lhůty pro podání návrhu na povolení oddlužení jsou odlišně upraveny pro případy, kdy je insolvenční

řízení zahájeno na základě návrhu věřitele a kdy na návrh dlužníka. Dlužník je návrh na povolení

oddlužení povinen podat spolu s insolvenčním návrhem, pokud podala insolvenční návrh jiná osoba,

pak lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do třiceti dnů od doručení insolvenčního návrhu

dlužníku, přičemž o tomto musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen. Podáním

návrhu na povolení oddlužení nejsou dotčeny účinky spojené s nařízením předběžného opatření

insolvenčním soudem. Opožděný návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne

rozhodnutím.

Insolvenční zákon určuje, jaké další náležitosti (kromě obecných) musí podání obsahovat: označení

dlužníka a osob oprávněných za něho jednat; údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících

pěti letech; údaje o příjmech dlužníka za poslední tři roky; návrh způsobu oddlužení nebo sdělení, že

dlužník takový návrh nevznáší.

Povolení oddlužení insolvenčním soudem je rozhodnutí o tomto způsobu řešení úpadku dlužníka.

Soud takové rozhodnutí vydá pouze na základě řádného návrhu oprávněného a při zjištění splnění

podmínek, které zákonodárce vymezil pomocí vylučovací metody. Nedojde-li tak ke zpětvzetí návrhu

na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí.

Samotné povolení oddlužení však neznamená finální rozhodnutí, že skutečně dojde k realizaci tohoto

způsobu řešení úpadku. Oddlužení musí být nejprve schváleno. Mezidobí mezi povolením a

schválením je časem určení formy provedení oddlužení. Zatímco reorganizace neurčuje možné formy

provedení, v případě oddlužení zákon taxativně stanovuje dvě jediné formy – zpeněžení majetkové

podstaty, nebo plnění splátkového kalendáře.

Zpeněžení majetkové podstaty

Jedná se o způsob oddlužení formou jednorázového vyrovnání pohledávek ze zdrojů

stávajících aktiv dlužníka, v zásadě totiž nenáleží do majetkové podstaty při tomto způsobu oddlužení

majetek, který byl dlužníkem nabyt v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení

oddlužení. Postup uspokojení v tomto případě připomíná konkurz i účinky tohoto způsobu na majetek

podléhající zpeněžení jsou obdobní prohlášení konkurzu. Rozdílem je však rozsah majetkové

podstaty. Po schválení tohoto způsobu oddlužení má dispoziční oprávnění k majetku insolvenční

správce, který realizuje zpeněžení i fakticky oddlužení. Zpeněžení, o jehož způsobu rozhoduje

insolvenční správce se souhlasem věřitelského výboru, se děje zejména veřejnou dražbou, prodejem

věcí (dle občanského soudního řádu) nebo prodejem mimo dražbu.

Plnění splátkového kalendáře

Jedná se o způsob oddlužení, při němž je stanovena povinnost dlužníka realizovat pět let pravidelné

úhrady ze svých příjmů. Výše částky odpovídá částce, kterou by plátce mzdy mohl srazit při výkonu

rozhodnutí nařízeném soudem. Dlužník tak přichází o část svých budoucích příjmů. Tento způsob

oddlužení je v české právní úpravě institutem novým. Částka je rozvržena dlužníkem prostřednictvím

insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným

v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku

zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení

zajištění v konkursu. Dlužníku, který o to požádal v návrhu na povolení oddlužení, může insolvenční

soud stanovit jinou výši měsíčních splátek. Učiní tak jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem

důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná

nebo vyšší než polovina jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se

tito věřitelé s dlužníkem dohodli. Přitom dále přihlédne k důvodům, které vedly k dlužníkovu úpadku,

k celkové výši dlužníkových závazků, k dosavadní a očekávané výši dlužníkových příjmů, k opatřením,

která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků, a k doporučení

věřitelů. Dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek není insolvenční soud vázán. K opožděné

žádosti insolvenční soud nepřihlíží.

Rozhodnutí o schválení oddlužení

O tom, zda oddlužení schvaluje, rozhodne insolvenční soud neprodleně po skončení jednání, při

kterém byly projednány námitky věřitelů a v případě, že věřitelé takové námitky neuplatnili, neprodleně

po uplynutí lhůty k jejich podání.

Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo

skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. V případě, kdy ani

jeden ze způsobů oddlužení nezískal prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů, rozhodne

insolvenční soud o způsobu oddlužení. Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne

současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Soud oddlužení schválí, pokud:

je návrh úplný, jinak odmítne a rozhodne o řešení úpadku konkurzem,

neexistují důvody pro zamítnutí návrhu, jinak zamítne a rozhodne o řešení úpadku

konkurzem,

nejsou vzneseny námitky nezajištěných věřitelů a insolvenčního správce nebo jsou tyto

námitky soudem zamítnuty.

Jsou-li splněny podmínky, rozhodnou věřitelé o způsobu řešení. Jestliže není mezi nezajištěnými

věřiteli dosažena shoda o způsobu řešení, rozhodne insolvenční soud.

Ke schválení oddlužení je potřebné rozhodnutí soudu, kterým jsou vázáni jak dlužník, tak věřitelé,

včetně věřitelů, kteří s oddlužením nesouhlasili nebo o něm nehlasovali.

Účinky a dispoziční oprávnění

Účinky schválení nastávají zveřejněním v insolvenčním rejstříku. Právní moc rozhodnutí ruší omezení

dispozičních oprávnění dlužníka, ke kterým došlo před jeho vydáním v dosavadním průběhu

insolvenčního řízení ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu.

V případě, že bylo schváleno oddlužení plněním splátkové kalendáře, soud i bez návrhu rozhodnutí

změní, pokud se podstatně změní okolnosti významné pro výši a další trvání měsíčních splátek. Proti

takovému rozhodnutí může podat odvolání pouze věřitel, který podle něj obdrží na úhradu své

pohledávky méně než podle měněného rozhodnutí.

Dispoziční oprávnění k majetku, jenž náleží do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, má od

právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení dlužník. Výjimku však tvoří majetek, který slouží

k zajištění, který po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře v případě žádosti zajištěného

věřitele po zjištění pravosti výše a pořadí zajištěné pohledávky zpeněží insolvenční správce. Výtěžek

zpeněžení je vydán zajištěnému věřiteli za postupu obdobného jako u zpeněžení zajištění v konkurzu.

Dispoziční oprávnění k příjmům má od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník.

Tento je povinen naložit s příjmy způsobem, který je uveden v rozhodnutí o schválení oddlužení

plněním splátkového kalendáře.

Jestliže dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nebo se ukáže, že

podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, nebo v důsledku zaviněného jednání

vznikl dlužníku po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek po dobu delší třiceti dnů po lhůtě

splatnosti, anebo to navrhne dlužník, insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně

rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Splnění

Splnění oddlužení vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, proti němuž není odvolání

přípustné; právní mocí tohoto rozhodnutí insolvenční řízení končí. Současně insolvenční soud

rozhodne o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech a zprostí insolvenčního správce jeho

funkce.

Osvobození

Jen na návrh dlužníka vydá insolvenční soud po slyšení dlužníka za předpokladu, že dlužník splní

řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, usnesení, kterým dlužníka

osvobodí od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v jakém nebyly uspokojeny.

Osvobození však insolvenční soud odejme, pokud na základě návrhu některého z dotčených věřitelů

do tří let od jeho pravomocného přiznání, vyjde najevo, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání

osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, anebo že dlužník poskytl některým

věřitelům zvláštní výhody. To však neplatí, pokud věřitel, který návrh podal, mohl takovou námitku

uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození dlužníku.

Osvobození zaniká, pokud do tří let od právní moc rozhodnutí o osvobození byl dlužník pravomocně

odsouzen za úmyslný trestný čin, který podstatně ovlivnil schválení nebo provedení oddlužení, anebo

přiznání osvobození, nebo kterým došlo k poškození věřitele.

Finanční poradenství

Finanční poradce je osoba se znalostí služeb a produktů bank, pojišťoven a dalších finančních

institucí, který pro klienta vyhledá a doporučí mu optimální řešení jeho finanční situace. Poradce může

být buď zástupcem konkrétního finančního ústavu, nebo nezávislým finančním poradcem.

Reprezentant určitého finančního ústavu nabízí výhradně produkty svého zaměstnavatele. Naproti

tomu nezávislý finanční poradce nabízí pro svého klienta produkty všech smluvních finančních

institucí.

Historie

Historie a kořeny finančního poradenství jsou propojeny s pojišťovnictvím. V západním demokratickém

světě došlo k rozmachu finančního poradenství v 70. letech 20. století.Československo bylo v té době

v područí SSSR, proto se vývoj zdejšího trhu opozdil přibližně o dvě desetiletí. Před rokem 1989 byl v

Československu víceméně monopol několika málo finančních společností, jako byly Česká

spořitelna nebo Česká pojišťovna.

Neexistence složitějších finančních produktů nevyvolávala poptávku po komplexních finančních

programech, a tedy ani po finančních poradcích. Podnikání, tedy i finanční poradenství, se začíná

rozvíjet až po pádu komunistického režimu. V Československu resp. České republice došlo k

největšímu boomu finančního poradenství v 90. letech souběžně s pojišťovacími makléři, agenty apod.

Od této doby se finanční poradenství neustále vyvíjí a v současné době je na českém trhu kolem 600

zprostředkovatelských společností.

Finanční poradenství

Finanční poradenství je poskytování poradenství, a to jak osobního a rodinného, jež se týká fyzických

osob, tak i firemního týkající se právnických osob. Ve všech zmiňovaných sférách se zaměřuje na

finanční otázky. Je to služba zahrnující poskytování rad ohledně investování finančních prostředků.

Obvyklými okruhy finančního poradenství je zajištění penzí resp. zlepšení finanční situace klientů v

penzi, zajištění rizik hrozících klientům ať už v zaměstnání, ve sportu apod., financování bydlení atd.

Subjektů poskytujících finanční poradenství je mnoho. Teoreticky by měl sice poradce hájit zájmy

klienta, avšak v praxi se může vyskytovat v konfliktu zájmů, a to tehdy, je-li motivován především výší

provize u konkrétního produktu a upřednostní tedy výši svého zisku před doporučením optimálního

produktu pro svého klienta.

Finanční poradenství je pojem zahrnující v sobě dlouhodobou spolupráci klienta a finančního poradce.

To znamená, že finanční poradenství nekončí po schůzce, ale předpokládá se dlouhodobá

spolupráce, kdy finanční poradce poskytuje svému klientovi „servis“ služby – informuje ho o změnách

na finančních trzích, o nových možnostech či produktech na trhu a také o možnostech přizpůsobení

stávajících produktů aktuálním trendům a vývoji na trzích. Všechny tyto aktivity provádí finanční

poradce v zájmu svého klienta, jelikož hájí jeho zájmy a nehájí zájmy žádné z finančních společností.

To je samozřejmě ideální stav a dělá to jen ten poradce, který si od zákazníka nechá za svoji práci

zaplatit. Pokud nenechá, je jeho práce "pro zákazníka" sporná. Je totiž placen institucemi, které mu

dodávají produkty. Jak to chodí, to je popsáno v dalším odstavci.

Nezávislé finanční poradenství

"Nezávislé" finanční poradenství je obor, v němž finanční poradce není vázán ke konkrétní finanční

instituci (bance, či pojišťovně). Poradce tudíž svým klientům nenabízí pouze úzký okruh finančních

produktů od konkrétní finanční instituce, jak je tomu v případě vázaných bankovních či pojišťovacích

zprostředkovatelů. Nezávislý finanční poradce pracuje pro finančně poradenskou společnost, která

sama vlastní finanční produkty nenabízí. Tato společnost spolupracuje s řadou partnerských

finančních institucí, které zastupuje a jejichž produkty svým klientům zprostředkovává prostřednictvím

svých finančních poradců. Jedná se o banky, pojišťovny, penzijní fondy, stavební spořitelny, investiční

společnosti aj, a právě na prodejích jejich produktů profituje.

Díky široké základně obchodních partnerů je možno vybírat svým klientům produkty různé povahy a

od různých finančních institucí. Ideálně je možno dostat právě takový produkt, který by nejlépe pokryl

potřeby zákazníka. Praxe je ovšem taková, že finanční poradce doporučuje ty produkty, na kterých má

společnost, pro kterou pracuje, největší zisk, nebo ty produkty, z nichž poradcům-prodejcům plynou

nejvyšší provize.

Tento střet zájmů je způsoben tím, že právě ve finančním sektoru pro občany je "vše zadarmo":

"Svého" poradce si tak neplatí zákazník, ale instituce, která daný produkt uvedla na trh. Tato instituce

pak daný produkt zatěžuje vícenáklady, pro zákazníka skrytými, typicky právě provizemi pro poradce-

zprostředkovatele. Klient se pak s důsledky může setkat například, když si chce vybrat peníze

z investičního životního pojištění v průběhu prvních dvou let trvání smlouvy.

Alternativa v podobě placeného poradenství sice existuje, dobrá rada finančního poradce však obecně

může být dost drahá. Opravdovou nezávislost na finančních domech nelze zaručit:

Finanční poradce sice může být nezávislý ve smyslu širší nabídky produktů, že není vázaným

agentem jediného finančního domu,

nicméně stále zůstává pod vlivem svých různě vysokých provizí z nabízených produktů (je-li

jejich zástupcem), tedy je ve střetu svého zájmu proti zájmům zákazníka. Nepoměr bývá

zvýrazněn krátkodobými "akčními slevami" vypisovatelů produktů, díky kterým pak "poradci"

mohou svá doporučení pro dlouhodobá řešení zákazníkovy situace měnit ze dne na den,

najednou doporučovat jiné řešení, tedy jiný produkt.

Zejména tento rozpor je důvodem pro silné tlaky občanských sdružení na ochranu spotřebitelů, aby

finanční zprostředkovatelé-poradci dodržovali přísné etické kodexy. Praktická vymahatelnost takových

kodexů a prokazatelnost jejich případných porušení však i tak zůstává sporná.