Kč 15,– 5770 ČERVEN 2010 ROČNÍK 72

VĚSTNÍK ŽIDOVSKÝCH NÁBOŽENSKÝCH OBCÍV ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU

SIVANTAMUZ

Ochranný amulet pro novorozené dítě. Benátky, konec 17. století.

OCENĚNÍ ČESKO-IZRAELSKÝCHVÁLEČNÝCH VETERÁNŮPředseda vlády České republiky Jan Fis-cher ocenil 12. května česko-izraelské vá-lečné veterány pamětní medailí Karla Kra-máře. Jako první vyznamenání převzalJehuda Parna, původním jménem LeopoldPresser, účastník bitvy u Sokolova. Poosvobození působil v armádě ČSR. V roce1948 se podílel na výcviku židovskýchdobrovolníků, s nimiž odešel do Izraele.

Druhou medaili předal premiér HugoviMaromovi. Tento veterán, původním jmé-nem Hugo Meisl, je jedním z Wintono-vých dětí. Ve Velké Británii absolvoval vo-jenský výcvik. V armádě sloužil i poté, copo válce odešel do Izraele. Oceněna bylai Maromova manželka Marta, vězněnáv koncentračních táborech. V roce 1948vstoupila jako dobrovolnice do brigádyHagany a po odchodu do Izraele sloužilav ozbrojených silách.

Vyznamenání se dočkal Nori Harel, pů-vodním jménem Norbert Kurzberg. Jehorodina byla při útěku před nacisty zadrže-na na území dnešní Ukrajiny a poslána dogulagu. Harel se po válce do Českosloven-ska vrátil a v roce 1948 prošel výcvikemleteckého mechanika v rámci formováníHagany. V roce 1949 odešel do Izraele,kde působil 25 let jako hlavní mechanikleteckých základen.

Jehuda Manor byl v roce 1939 jako dva-náctiletý chlapec poslán rodiči do Palestiny.Tam přečkal válku, v roce 1945 se vrátil doČeskoslovenska a pomáhal organizovat ná-bor dobrovolníků do Hagany. Sám v Izrae-li působil jako vojenský pilot.

Moshe Tirosh působil za války v rámcičeskoslovenské vojenské jednotky v SSSR.V roce 1948 se přihlásil jako dobrovolníkdo organizace Hagana a po výcviku odešeldo Izraele. Mezi další vyznamenané váleč-né veterány patří Meier Sheffer z Podkar-patské Rusi, Menachem Tiben z Dolceu Přeštice a Avraham Harshalom z pol-ských Pružan, kteří byli za druhé světovéválky vězněni v koncentračních táborecha po skončení války působili v dobrovol-nických bojových jednotkách v Izraeli.

as

DOBRÁ ZPRÁVA PRO ČRV polovině dubna prošel již posedmé cen-trem Prahy Pochod dobré vůle. Meziná-rodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém(ICEJ), které je pořadatelem akce, chcetakto upozornit na projevy antisemitismua neonacismu. Pochod vyvrcholil v zahra-dě Valdštejnského paláce, kde proběhl –pod patronací předsedy Senátu ParlamentuČR Přemysla Sobotky a primátora hl. m.Prahy Pavla Béma – kulturní a společen-

ský program, kde zazněly jak vzpomínkypamětníků šoa, tak současný špičkový iz-raelský jazz (Kvartet Amose Hoffmana).V jeho rámci byla přednesena také zprávao projevech antisemitismu v ČR v roce2009, kterou zpracovalo Fórum proti anti-semitismu. To působí při FŽO a systema-ticky tyto projevy monitoruje.

Zpráva potvrzuje trend, který byl zachy-cen i v případě nedávno zveřejněného prů-zkumu veřejného mínění či analýzy českýchmédií, prezentované během konferenceICEJ v polovině dubna – totiž fakt, že an-tisemitismus v české společnosti je zcelamarginálním jevem a nenachází většíodezvu. Výraznější jsou spíše sympatiek židovské komunitě a k Izraeli. S tím ost-ře kontrastuje zpráva o projevech antise-mitismu v Evropě. V loňském roce byl za-znamenán rapidní nárůst těchto incidentů,zejména v Evropě západní. Jen ve Franciia Velké Británii se počet útoků zvýšilo více než 60 % a dosahuje tak v obou ze-mích několika stovek evidovaných případůročně. tk

ŽIDOVSKÁ KALIGRAFIE V JERUZALÉMSKÉ SYNAGOZEJeruzalémská synagoga v Praze znovu za-hájila turistickou sezonu a v neděli 25. dub-na zde byla slavnostně otevřena pozoruhod-ná výstava kaligrafických uměleckých dělfrancouzského umělce Michela D’Anasta-sia, nazvaná Judaica Calligraphy. Výstavabyla připravena ve spolupráci s Francouz-ským institutem v Praze.

Mistrovsky vypracovaná hebrejská pís-mena a hebrejské texty umělec pečlivěaranžuje do dramaticky osvětleného pro-středí, tím jim dodává až divadelní charak-ter. Celou kompozici potom fotografuje,takže výsledným dílem není jen kaligrafiesama o sobě, ale fotografie, která nám scé-nu obsahující psané dílo zprostředkuje.Hluboce meditativní charakter jeho kali-grafií tak dostává velice osobní a výmluv-ný rozměr. Výstava Judaica Calligraphy

představuje pražské veřejnosti a hostůmvýběr z D’Anastasiovy tvorby posledníchtří let a potrvá do 3. října (synagoga je pří-stupna od 11 do 17.00 denně kromě sobota židovských svátků). fb

STIPENDIA FEDERACE ŽO V ČRPro školní rok 2010/2011 udělila Federacežidovských obcí v ČR čtyři stipendiav celkové výši 150 000 Kč. Účelem jepodpora studií mladých občanů ČR a SR,kteří jsou členy některého ze subjektůsdružených ve FŽO. Stipendium je udělo-váno na podporu židovských studií kdeko-li ve světě (s výjimkou ČR a SR) nebo i nastudia dalších všeobecných oborů, pokudse uskuteční v Izraeli. O studium mohoužádat členové organizací sdružených veFŽO, kteří jsou k datu podání žádosti o sti-pendium starší než 18 a mladší než 35 let.

fžo

OPRAVENÁ PAMÁTKAZačátkem roku vyhlásil Jihomoravský kraj-ský úřad v Brně již III. ročník soutěžeo nejlépe opravenou památku za předchozírok. FŽO v ČR zastoupená a. s. Matana.přihlásila tentokrát (loni to byla synagogave Strážnici) obřadní síň židovského hřbi-tova v Podivíně. V anketě, v níž se získá-valy body zasíláním SMS zpráv, jsme sicenezvítězili, ale určitě jsme tak zvýšili po-vědomí o specifickém dědictví židovskékultury. V letošním roce bude oprava podi-vínské obřadní síně završena obnovou in-teriéru. Celkové náklady se přiblíží půlmi-lionu korun za finanční podpory ze stranyMK ČR a města Podivína. jk

2 VĚSTNÍK 6/2010

AKTUALITY

OBSAH

Konference AJC 3, 17Sidry na tento měsíc 4–5Trojí ghetto neexistovalo

rozhovor s Peterem Demetzem 6–7, 18

Když končí důvěraCo si o sobě říkají Američané a Izraelci 8–9, 16

Máme na okně Židarozhovor s Annou Bikont 10–11

Pohlednice z BenátekNa návštěvě v synagogáchGhetta Nuovo 12–13

Peter Demetz: O otci a o divadleukázka z knihyPraha ohrožená 14–15, 20

Výběr z českého tisku 18Izrael:

OECD aneb V dobré společnosti 19Kalendárium 20Kulturní pořady 21Zprávy, inzerce 22–23Zprávy ze světa 24

V minulém vydání Roš chodeš jsme natomto místě referovali o konferenci, kteráse konala v Berlíně a věnovala se událos-tem přelomových let 1989 a 1990 z per-spektivy evropských židovských komunit.Uspořádala jí německá kancelář AmericanJewish Committee (Amerického židovské-ho výboru, AJC). Stalo se tak jen několiktýdnů před každoročním vyvrcholenímpráce AJC, kterým je výroční zasedánív hlavním městě USA. Tradičně se hoúčastní i evropští zástupci, včetně těch,kteří přednesli své referáty v Berlíně.Mohlo by se zdát, že tu jde o duplicitu, aleopak je pravdou. Washing-tonské setkání neslouží jenk prezentaci významnýchosobností ze světa kulturya politiky, je to hlavně příle-žitost k setkávání a sdílenínázorů a informací mezi zá-stupci americké židovské komunity (AJCmá své pobočky snad ve všech význam-ných městech USA), ale i mnoha dalšíchkomunit doslova z celého světa.

Světová krize postihla americkou židov-skou komunitu poměrně citelně, referovalijsme o tom ve zprávě z loňského výroční-ho zasedání. Na první pohled by se zdálo,že i program letošní konference byl oprotipředcházejícím ročníkům o něco chudší.Konal se jen necelé čtyři dny – dříve to bylnejméně týden – a na jiném místě. I méněvšak může být více, jak se nakonec ukáza-lo i zde. Významný konferenční hotel, jenpár ulic od Bílého domu, totiž bzučel akti-vitou od rána do večera. A byl doslova na-bit žhavými tématy.

Pořadatelé se tentokrát uchýlili k systé-mu paralelních přednášek a seminářů, vr-cholících jen jedním plenárním zasedánímdenně. A tak si mohli účastníci během ce-lého dne vybrat, zda se zapojí do diskusína téma „Národní energetická koncepce“,„Současný význam šoa“, „Jak rozumětarabsko-izraelskému konfliktu“, nebo„Může být Evropa multikulturní?“ apod.Večerní společný program byl pak nejenpoučný, ale i zábavný. Zdá se, že se tu jižvžila praxe pódiových diskusí, které kopí-rují televizní formáty. Takže na pódiu ne-chyběla pohodlná křesílka či pohovka vestylu Tonight Show Jaye Lena (v ČT pořadUvolněte se, prosím Jana Krause). A kdodo nich letos usedl?

ZAPOMEŇTE NA ZOHANAPrvní večerní program zahájil izraelskývelvyslanec ve Spojených státech MichaelOren. Ti, kteří jsou zvyklí na izraelskouangličtinu s přízvukem, známým z filmuZohan, byli dost překvapeni. Sympatickýpadesátník se totiž narodil a vyrostl v New

Jersey a do Izraele odešel jako student.Nastoupil vojenskou službu a jeden časpůsobil dokonce jako mluvčí izraelské ar-mády. Mezitím ale stihl absolvovat Heb-rejskou univerzitu, přednášet na Harvardu,Yale, přispívat do New York Times či WallStreet Journal a vydat několik knih. Hlav-ním tématem jeho projevu byla – jakoostatně u dalších řečníků – tzv. Goldstone-ova zpráva, jeden z problémů, který dneshýbe židovským světem.

Rada pro lidská práva OSN pověřilajihoafrického soudce Richarda Goldsto-nea, aby pro ni vypracoval zprávu o situaci

v Gaze po operaci „Lité olovo“. Zprávapředložená loni v září vyvolává značněrozporuplné reakce. Na internetu dokoncekolovala informace – jak se později ukáza-lo nepravdivá –, že soudce Goldstone ne-byl kvůli ní připuštěn na bar-micva svéhovnuka. Proč budí tolik vášní? Snaží se býtobjektivní za každou cenu, a odsuzuje pro-to obě strany konfliktu. Michael Orenupozornil mj. i na možné důsledky jejíhovýkladu. Povzbuzen odsouzením izrael-ských vojenských akcí, při nichž podlezprávy trpěli především civilisté, rozmís-ťuje prý nyní Hizballáh v Libanonu šede-sát tisíc raket do stanovišť u nemocnic,škol a dalších civilních oblastí tak, abymohl být v případě odvetného protiúderuIzrael opět označen za válečného zločince.

OBAMA A IZRAELJedna z nejzajímavějších debat se na pó-diu odehrála na téma „Obamova admi-nistrativa a Izrael“. Americká židovskáveřejnost tradičně ve své drtivé většiněpodporuje Demokratickou stranu a Barac-ka Obamu obzvlášť, přesto však nedávnojejí určitá část zpozorněla a znervózněla.Stalo se tak po Obamově projevu v Káhiřev červnu loňského roku, kdy vyzval mus-limský svět, aby Spojené státy vnímaljako svého spojence. Zároveň doporučilIzraeli, aby změnil svou politiku osídlová-ní Západního břehu. Mezitím však izrael-ský kabinet pod vedením Bibiho Netanja-hua představil svou vizi dvou států. Od tédoby pokus o obnovu mírového procesuuvázl na mrtvém bodě a mluvilo se do-konce o jeho krizi. Korunu všemu dalovyhlášení o další výstavbě ve východnímJeruzalémě, situované přesně do doby ná-vštěvy amerického viceprezidenta JoeaBidena v Izraeli. Mění se snad pod vlivem

těchto událostí postoj Ameriky k Izraeli?Tahle otázka visela ve vzduchu i v doběkonání konference. Zabývala se jí i pane-lová diskuse, na které vystoupili novinářJackson Diehl, profesor Robert Liebera velvyslankyně Wendy Shermanová.Shodli se na tom, že strategické spojenec-tví Spojených států a Izraele je neměnné.Co se měnit může, jsou jeho formy, kterévycházejí z celkové koncepce zahraničnípolitiky Bílého domu. Nikdy by to všaknemělo ohrozit Izrael.

To potvrdila i ministryně zahraničíSpojených států Hillary Clintonová, která

před nabitým sálem pro-hlásila, že „svazek mezi li-dem Spojených států a li-dem Izraele je neměnnýa neotřesitelný“. Zní tojako fráze, ale ve světě di-plomacie je takovýto výrok

velice důležitý. V tomto případě předzna-menal fakt, že ledy jsou prolomeny. To sepozději opravdu potvrdilo. Prvním signá-lem snad mohla být i velice přátelskáa uvolněná atmosféra, plná vzájemnýchkomplimentů a vtípků. Na pódiu totižmimo ministryně zahraničí usedl, vedlejejích rezortních kolegů Miguela Morati-nose ze Španělska (jako předsednickézemě EU) a Maxima Verhagena z Nizo-zemska, i Ehud Barak.

MOJŽÍŠ A BERÁNEK„Ehud měl skoro tolik inkarnací ve veřej-ně službě jako já,“ prohlásila s úsměvemHillary Clintonová na začátku svého pro-jevu. Je to pravda: Ehud Barak zastávalv mnoha izraelských vládách různé funk-ce, včetně ministerského předsedy. V Ne-tanjahuově koaliční vládě se stal minist-rem obrany a jako takový dorazil i doWashingtonu. Je otázkou, zda jeho pozvá-ní na konferenci bylo hlavním důvodemjeho návštěvy. Barak totiž sršel optimis-mem a byl zjevně ve výborné náladě. Jakse později ukázalo, podařilo se mu rozhý-bat nepřímé rozhovory s palestinskýmipředstaviteli.

Na konferenci představil vizi své vládyo příštím uspořádání na Blízkém východě.Stejně jako předchozí kabinet Ehuda Ol-merta, i tato vláda mluví o nutnosti vznikupalestinského státu, respektive o koexi-stenci dvou států vedle sebe, Izraele a Pa-lestiny. Jak prohlásil premiér Netanjahu,a zde zdůraznil Ehud Barak, po zkušenos-tech z Gazy je více než jasné, že palestin-ský stát musí zůstat demilitarizovaný. Mo-tivace pro ustavení takového státu nenípolitická, náboženská či vojenská, nýbrždemografická. Natalita izraelské populace

(pokračování na str. 17)

VĚSTNÍK 6/2010 3

AJC V ROCE 2010I méně může být více

CHUKAT (4M 19,1–22,2)Jak osvědčit skutečnou vyzrálost – a o ko-lika z nás (pokud vůbec o někom) lze říci,že je skutečně dospělý? Jsem si jistý, ževšichni máme někdy pocit, že jsme seocitli zpět v mateřské školce a řešíme ty„nejvážnější“ situace.

Domnívám se, že odpověď na úvodníotázku lze nalézt ve velmi obtížné halašeMaimonidově, jíž porozumíme teprvepoté, co si pečlivě přečteme naši sidru.Maimonides začíná Zákony pokání takto:

„Jestliže člověk poruší jakýkoli příkazTóry, ať se jedná o přikázání kladné nebozáporné, ať tak učiní naschvál nebo nedo-patřením, jestliže se kaje a odvra-cí od svého hříchu, je povinenvyznat svou vinu před Všemo-houcím, neboť je psáno: ,Vyznátedy svůj hřích, jehož se dopustil‘(4M 5,7); takové je vyznání seslovy. Toto vyznání je pozitivnípříkaz. Jak člověk vyznává svouvinu? Řekne: ,Prosím, Hospodi-ne, zhřešil jsem, spáchal jsempřestupek, bouřil jsem se protiTobě a učinil jsem to a to. Pohleď,stydím se za své skutky. Nikdyuž nic takového neudělám.‘“

Maimonides formuluje ne-zbytnost vnitřního soustředění(kavana), a to hlavně v situa-cích, jako jsou „příkazy srdce“, což jemodlitba, pronášení Šma, při smutku,když zemře někdo blízký, a v radostio svátcích. Čekal bych, že v této kategoriise objeví i pokání, neboť základem příkazupokání by mělo být zpytování srdce, nejenpouhá slovní formulace.

Maimonidovu textu lépe porozumíme,když se zamyslíme nad pozoruhodnýmaspektem naší sidry Chukat: Mojžíšovýmprohřeškem. Prostý smysl textu je takový:Židé se zase jednou ocitnou bez vody a lajíMojžíšovi a Áronovi: „Proč jste nás odvedliz Egypta? Abyste nás přivedli na toto bídnémísto? Tohle není místo pro obilí, fíky, vínoani granátová jablka! Není tu ani vodak pití!“ (4M 20,6) Mojžíš a Áron padnou natvář před Bohem. Hospodin se slituje a Moj-žíšovi poradí: „Vezmi hůl a spolu se svýmbratrem Áronem shromáždi obec. Před je-jich očima řeknete skále, ať vydá vodu. Vy-vedeš jim vodu ze skály, aby obec i dobytekměli co pít.“ Mojžíš s bratrem poté shro-máždí své lidi u skály, Mojžíš dvakrát udeřído skály a objeví se bohatý proud vody. AleVšemohoucí se rozzlobí: „Protože jste minevěřili a neprokázali před syny Izraele mousvatost, nedovedete toto shromáždění dozemě, kterou jim dávám!“ (4M 20, 7–12)

Je zřejmé, že Mojžíšovi došla v té chvílitrpělivost. Po všech zázracích v Egyptě

a v poušti jeho lid pořád jen láteřil a rem-cal, vinil ho z toho, že nezískali Zaslíbe-nou zemi, a k tomu všemu musel ustát tuponižující vzpouru Koracha, Datana, Avi-rama a jejich nohsledů. Mojžíš se rozhně-vá, nazve Židy „rebely“, a místo aby keskále trpělivě mluvil, prostě do ní praští.Možná, že ta rána patřila spíš jeho okolí,tomu věčně nespokojenému stádu. Hospo-din Mojžíše obviní z toho, že propásl pří-ležitost posvětit Boží jméno, a jako treststanoví, že Mojžíš ani Áron nevstoupí doZaslíbené země. Mojžíš neodpoví a Biblepokračuje další událostí.

Mojžíš ovšem odpoví na jiném místě: vesvé řeči na rozloučenou, v níž shrnul zkuše-nost v poušti, jak ji zaznamenala Kniha Dva-rim. Zdá se, jako by Mojžíš tuto historii pře-psal, nebo jí přinejmenším dodal subjektivnízabarvení. Popis zmíněné události u skályzačíná vzpomínkou na hřích zvědů, kteří sevydali do Zaslíbené země, aby se vrátilis těmi nejponuřejšími odhady na její získání.Prorok cituje sám sebe, jak odpověděl báz-livcům: „Odpověděl jsem vám: ,Nebojte se,nemějte strach! Hospodin, váš Bůh, kterýjde před vámi, bude před vašima očima bo-jovat za vás. Učiní totéž, co s vámi učinilv Egyptě a na poušti. Tehdy jsi viděl, jak těHospodin, tvůj Bůh, nesl, jako nosí člověksvého syna, a to celou cestu, kterou jste šli,

než jste dorazili sem.‘ Ani tenkrát jste všaknevěřili Hospodinu, svému Bohu, ačkoli váspředcházel na cestě, hledal vám místo k od-počinku a ukazoval vám cestu, kterou mátejít – za noci ohněm a za dne oblakem. KdyžHospodin uslyšel vaše slova, rozhněval sea přísahal: ,Žádný z těchto lidí – nikdo z to-hoto zlého pokolení – nespatří tu krásnouzem, o níž jsem přísahal, že ji dám vašim ot-cům. Jedině Káleb, syn Jefunův, ten ji spatří;jemu a jeho synům dám zem, kterou procho-dil, neboť se cele vydal Hospodinu.‘ Kvůlivám se Hospodin rozzlobil i na mne. Řekl:,Ani ty tam nevejdeš!‘“ (5M 1,22–37)

Je zřejmé, že Mojžíš měl okamžitě poté,co udeřil do skály, vyznat svouvinu před Hospodinem. Namístotoho velký vůdce mlčel – a kdyžvzpomíná, viní Izraelce za to, žeon nemohl vstoupit do Svatézemě. Jeho logiku naprosto chá-peme. Prostě mu vypověděly ner-vy. Jenže Hospodin po největšímz proroků chtěl, aby uznal svouodpovědnost – za to, že vybídlk průzkumné cestě, která skončilafiaskem, za to, že ztratil trpělivosta udeřil do skály. Hospodin chtěl,aby Mojžíš uznal svou vinu; Moj-žíš se sice pochopitelně, nicméněnesprávně snaží ospravedlnit.

Co je tedy zkouškou skutečnédospělosti? Podle naší sidry je to zlom,kdy přestaneme obviňovat své rodiče, sou-rozence, učitele, své okolí, svou společ-nost za pochybení, jichž jsme se dopustilisami. Bezvýhradné přiznání vlastní viny jejedním z nejobtížnějších lidských skutků –a proto je také Maimonides považuje zaesenci pokání.

BALAK (4M 22,2 – 25,9)„Není žádné věštby proti Jákobovi, nenízaklínání proti Izraeli.“ (4M 23,23)

Jaké je poslání našeho týdenního oddílu,který vypráví o tom, jak si Balak najal po-hanského proroka, aby proklel izraelský ná-rod – ale ten namísto kletby Izraeli pože-hná, a to těmi nejpoetičtějšími metaforami?Existují skutečně jedinci, kteří mají schop-nost předvídat budoucnost, a měli bychomtyto lidi vyhledávat a ve složitých životníchsituacích je žádat o radu? A jestliže byl Bi-leám nadčlověk s hlubokými jasnozřivýmischopnosti, proč Tóra triumfálně zazname-nává skutečnost, že „kromě těch, které po-bili v boji, synové Izraele zabili mečemtaké věštce Bileáma, syna Beorova“ (Jozue13,22)? A proč náš biblický text klade ved-le sebe Bileámovu křehkou poezii a zdánli-vě směšnou historku o mluvící oslici?

Domnívám se, že celý oddíl Balak jevlastně studií kontrastů mezi legitimně

4 VĚSTNÍK 6/2010

SIDRYPRO TENTO

MĚSÍC

Martin de Vos, Bileám a oslice, 16. století.

získaným proroctvím Mojžíšovým a čaro-dějnictvím Bileámovým, které nabyl ko-rupcí. Tóra chápe, že existují lidé, kteří sezřejmě narodili se zvláštními schopnost-mi: úžasnou tělesnou silou, fenomenální fo-tografickou pamětí, ostrým zrakem, kterýpronikne i nejhustším materiálem, úpor-ným soustředěním, které dokáže, že vy-buchnou předměty, nebo dokonce zpro-středkuje zprávy od mrtvých.

Naši Moudří debatovali o tom, zda uve-dené jevy jsou možné, nebo jsou pouhýmtrikem. Když Bible zaznamenává poslednípokus krále Saula, který se snažil odhalitsvůj osud a vyptával se věštkyně z Endóru,zda by mu dokázala získat radu mrtvéhoSamuela, vědmě se to povede. Předá Sau-lovi zprávu, že „Hospodin tě i s Izraelemvydá do rukou Filištínů!“ (1. Samuelova,kap. 28). Komentáře se ohledně důvěryv příběh liší: rabejnu Sadja Gaon jej přijí-má, zatímco rabi Šmuel Ben Hafni Gaontvrdí, že čarodějnice Saula podvedla.

V pozdější generaci nazval arciraciona-lista Maimonides veškeré výroky, jež pra-menily z nadpřirozené komunikace a vnitř-ního pohledu – včetně psaní a nošenímystických amuletů (kamejot) –, za „faleš-né a zbytečné“, hraničící s modlářstvím. Natomto základě zamítá všechna magická za-klínání jako „zcela neužitečná“ i rav JosefKaro, přiznává jim však určitý kladný psy-chologický vliv na lidi v úzkosti (Šulchanaruch, Jore dea, 179, 6). Proti tomu VilnaGaon oponuje, že filosofické studium Mai-monida „zmátlo“ a že existují amulety, za-klínání a možná i komunikace z jiného svě-ta, jež pramení z posvátného. Nejdůležitějšínázor na problém představil zřejmě rav Šlo-mo Ben Aderet (Rašba, Responsa 548),když musel posuzovat hodnověrnost rebaNissima, který prohlásil, že získal zprávyod andělů; velký talmudista Rašba tvrdil, žebožské komunikace příbuzné proroctví jeschopen jen člověk, který je ryze moudrýa zbožný, silný a odvážný a také dostatečněmajetný, aby své služby nemusel prodávattěm, kdo hledají radu.

Bible zcela jasně varuje, abychom nevy-hledávali kouzla ani jasnovidectví (5M18,9–14). Naši proroci nevynikali v před-povědích budoucnosti, ale spíše vyzývalik morálnějšímu a opravdovějšímu chování;určitě za svá slova nečekali žádnou odměnu.Jedinec, který postrádá řádné – a obtížnězískatelné – intelektuální a duchovní pro-rocké znalosti, není o nic lepší než „mluví-cí oslice“ v naší sidře. Mojžíš byl proro-kem od Boha; Bileám byl čaroděj. Mojžíšhledal Boží pravdu, zatímco Bileám toužilpo zlatu a stříbru.

(Z komentářů rabiho Šlomo Riskina vybrala a přeložila A. Marxová.)

VĚSTNÍK 6/2010 5

BOHOSLUŽBYv pražských synagogách – červen 2010

Staronová synagoga4. 6. pátek začátek šabatu 20.00 hodin5. 6. sobota ŠLACH LECHA 4M 13,1–15,14

hf: Joz 2,1–24perek 3mincha 20.45 hodinkonec šabatu 22.14 hodin

11. 6. pátek začátek šabatu 20.00 hodin12. 6. sobota ŠABAT ROŠ CHODEŠ

KORACH 4M 16,1–18,32hf: Iz 66,1–24perek 4mincha 21.00 hodinkonec šabatu 22.22 hodin

13. 6. neděle 2. den Roš chodeš tamuz18. 6. pátek začátek šabatu 20.00 hodin19. 6. sobota CHUKAT 4M 19,1–22

hf: Sd 11,1–33perek 5mincha 21.00 hodinkonec šabatu 22.24 hodin

25. 6. pátek začátek šabatu 20.00 hodin26. 6. sobota BALAK 4M 4,22,2–25,9

hf: Mi 5,6–6,8perek 6mincha 21.00 hodinkonec šabatu 22.26 hodin

29. 6. úterý půst 17. tamuz 1.47–22.00 hodin2. 7. pátek začátek šabatu 20.00 hodin3. 7. sobota PINCHAS 4M 25,10–30,1

hf: Jr 1,1–2,3perek 1mincha 21.00 hodinkonec šabatu 22.23 hodin

V sobotu šachrit (ranní modlitba) od 9 hodin.Každé pondělí, čtvrtek a na Roš chodeš šachrit od 6.30 hodin.Každý všední den maariv (večerní modlitba) od 19.30 hodin.

Vysoká synagogaVe všední dny šachrit (ranní modlitba) v 8.30 hodin,

mincha (odpolední modlitba) ve 14.00 hodin.

Jeruzalémská synagogaBohoslužby se konají každou sobotu od 9 hodin.

V pátek večer se zde bohoslužby nekonají.

Bejt Simcha (Maiselova 4, Praha 1)

V sobotu 5. června od 18 hodin studium Maimonidova Mišne Tora (r. Yehudai, K. Goldmann), se’uda šlišit a havdala.

V sobotu 12. června od 10.30 hodin: šachrit – ranní bohoslužba a studium Maimonidova Mišne Tora (r. Yehudai, K. Goldmann).

V pátek 18. června od 18 hodin v restauraci Mánes kabalat šabat a společná večeře s rabínem Tomášem Kučerou (pouze pro přihlášené,

přihlášky v Bejt Simcha do 10. 6.) Kabalat šabat každý pátek od 18 hodin,

po bohoslužbě následuje studium týdenního oddílu Tóry s rabínem Yehudaiem.

Pražský rodák Peter Demetz (nar. 1922) jevýznamným germanistou, odborníkem nasrovnávací literaturu a překladatelemčeské literatury do němčiny. V českém pře-kladu vyšly jeho knihy České slunce, mo-ravský měsíc; René; Praha černá a zlatá;Aeroplány nad Bresciou; Dějiště: Čechya Praha ohrožená 1939–1945. Po emigraciroku 1948 žil v Mnichově, pracoval v Rá-diu Svobodná Evropa, poté odjel do USA,kde působil (nakonec jako profesor) na Ya-leově univerzitě. Jeho otec Hans Demetzbyl dramaturgem pražského a brněnskéhoněmeckého divadla.

Pane profesore, je to legenda, nebo prav-da, že váš otec mluvil nad hrobem Fran-ze Kafky?To je legenda. Byl ale jedním z organizáto-rů shromáždění, takové tryzny, která se ko-nala tři dny po pohřbu v Mozarteu. Mluví-val o tom, jak Dora Diamantová při pohřbuomdlela a vrhla se do hrobu.

Znali se dobře?Dobře asi ne, ale chodívali spolu Celetnoua povídali si. Alespoň tak mi to otec vy-právěl. Mě to začalo zajímat až po roce1945, kdy se vrátili mí kamarádi, kteřístrávili válku jako letci v Anglii. Oni setam s Kafkovým dílem seznámili v převo-dech skotského básníka Edwina Muira,který Kafku překládal už ve dvacátých le-tech. Později vedl se svou ženou WillouBritish Council v Praze, byl tu, když mocpřevzali komunisti. Muirovi kolem sebesoustředili lidi, kteří obdivovali anglickouliteraturu, pořádali přednášky, bylo to zají-mavé. Když se vrátil z Anglie můj kama-

rád Ossi Stein, vytýkal mi, že si pořádmyslím, že největším zjevem světové lite-ratury je Rilke, ale přitom v Anglii užvědí, že to je Franz Kafka.

Vy jste o něm pak psal disertaci.Jmenuje se Franz Kafka v Anglii a zabýváse ohlasem Kafkova díla v Anglii. Já jsemtam po válce byl a studoval jsem to, pakjsem s tím měl doma problémy, když ka-tedru převzali komunisti. Ale disertaci miještě v lednu 1948 uznali.

Jaká byla vůbec poválečná germanis-tika?Já jsem začal studovat filosofii a srovnáva-cí náboženství a chtěl jsem i angličtinu.Ale na angličtině bylo úplně narváno, 800lidí v semináři... Tehdy byli mladí hodněanglofilní, obdivovali Anglii jako zemisvobody a tradice, odkud se vrátila exilovávláda i armáda, pokud nebyla Svobodova.

Tak jsem si řekl, že půjdu někam, kdenebude tolik lidí, což byla germanistika,kterou studovalo snad patnáct lidí. Kated-ru vedl Hugo Siebenschein. Jednou šel naschůzi na Mariánské náměstí, tam se roko-valo o tom, k čemu je toho času – byl rok1946 – germanistika. Než odešel, zeptal semě – Co byste jim řekl třeba vy, k čemu jegermanistika? „Abychom mohli číst Mar-xe a Engelse,“ odpověděl jsem. Nevím,jak pochodil. Ale germanistika fungovalatradičním způsobem, přednášelo se, zkou-šelo, někdy k nám chodil Pavel Eisner aj.,to bylo samozřejmě zajímavé. Hodně stu-dentů bylo ze západních armád, z židov-ských rodin, kteří mluvili doma před válkouněmecky, pak strávili válku v emigraci,jako zmíněný Ossi Stein.

Kdy přesně upadl Franz Kafka v oficiál-ní linii v nemilost? Už roku 1948. To se na fakultě objevil Pa-vel Reiman, nepřednášel, ale byl na sezna-mu přednášek, nebo Arnošt Kolman. Kaf-ka byl odepsán od začátku, protože bylspojován s existencialismem, o kterém setehdy hodně diskutovalo. Řada studentůchodila na přednášky k Václavu Černému.Ten přednášel o francouzském existencia-lismu, o Kafkovi ne, protože moc němec-ky neznal. Kafka byl právem pokládán zaexistencialistického autora.

Reiman přitom později o Kafkovi psal.Taky Goldstücker... Když jsem přišel roku1947 do Londýna, hned mi řekli, nejdřív

ze všeho běž na československé velvysla-nectví, tam se představíš nějakému panuGoldstückerovi a řekneš, co tady chceš.Tak jsem tam šel, Goldstücker tam seděljako menší „ouřada“, ale byl nejdůležitěj-ším člověkem na velvyslanectví, protožeho tam poslala komunistická strana. Ze-ptal se mě, co a jak, já jsme mu řekl o Kaf-kovi, nikterak se k tomu nevyjádřil, bylvelmi slušný.

Jak jste v mládí jako obyvatel Prahyvnímal atmosféru „trojího ghetta“ –opravdu žili Češi, Němci a Židé v určitéizolaci, jak psal Pavel Eisner?Trojí ghetto, to je vynález Pavla Eisnera.Na jedné straně to je výstižný pojem, alena druhé straně to neexistovalo. Určitěnelze mluvit o nějakém ghettu. Prolínalose to, každý mluvil s každým, i když vě-děl, že je z jiné skupiny, žádné oddělení ne-existovalo. Ten pojem se vyjímá dobře v li-terární historii, ale v praxi to tak nebylo.

Jaká byla situace v tomhle ohledu v Br-ně, kde jste také pobýval?Ještě lidštější. Jako kluk jsem slýchal, kte-rá rodina je židovská, bylo jich hodněa často mluvili německy, hlavně ti bohatší.Já jsem znal rodinu Fischerů, měli vilu sezahradou v Pisárkách. Žil u nich několiklet v emigraci Oskar Maria Graf, levičák,slavný bavorský spisovatel, sedával na za-hradě, my se s ním bavili.

V textu Jedno pražské knihkupectví vzpo-mínáte na své útočiště za války, na knih-kupectví ve Vodičkově ulici, kde spolupracovali Židé, Češi a Němci. Bylo tako-vé místo, v němž panovala solidarita,v Praze za války něčím výjimečným?Řekl bych, že takových útočišť bylo víc,po kavárnách a tak. Nevím, jestli bych tonazval solidaritou, byl to praktický život –lidi spolu mluvili, kšeftovali spolu.

V tomhle krámě se prodávaly obrazyNěmcům, kteří přišli z Říše. Byly to obra-zy Prahy, které předtím patřily židovskérodině, a tam se mohly prodat.

Vzpomínáte mj. na svého přítele HanseKolbena...To byl vážný mladý člověk. Později jsempochopil, v jaké byl situaci. Jeho otec, to-várník a vynálezce Kolben, žádal pro svourodinu výjimku, aby nepodléhala nacistic-kým protižidovským zákonům. Nějaký časměli naději, ale nakonec ty výjimky Heyd-rich zrušil. Ale Hans zkrátka chodil venkubez židovské hvězdy. Pak ho poznal něja-ký spolužák, udal ho a odvezli ho do Tere-zína, zemřel v Mauthausenu. Žil podiv-ným způsobem. Na jedné straně se musel

6 VĚSTNÍK 6/2010

TROJÍ GHETTO NEEXISTOVALORozhovor s Peterem Demetzem

Foto Karel Cudlín.

bát, na druhé straně si myslel, že rodinaKolbenů je privilegovaná. Žili v rodinnévile na Vinohradech, tam jsem často cho-dil. A rádi jsme chodili do hospody Vikár-ka na Hradčanech. Tam jsme seděli od čtyřdo šesti a kecali.

Věnoval jste se také vlivu Rilkovy poeziena dílo Jiřího Ortena. Setkal jste ses Ortenem v Praze?Ne, a moc mě to mrzí, protože to byl člo-věk, který by mě tenkrát chápal. Pochopilby, že jsem velký rilkovský fanda, jako on.On Rilka studoval německy i česky, ačkolisám říkával, že německy moc nečte. Já četljen originál. Byl jsem Rilkem poblázněný,chodil jsem po Valdštejnské zahradě a re-citoval jsem si. Ale on taky.

Zažil jste na vlastní oči poválečný odsunNěmců? V Praze ano, ale znal jsem spoustu lidí,kteří odsunuti nebyli. Rodinu Färbrovou,nevím, čím se zasloužili za války, a další.Viděl jsem odsun i v pohraničí. Jako stu-dent jsem byl asistentem švýcarského žur-nalisty Herberta Taubera, který psal procuryšský Der Tag. Byl sympatický tím, žejako švýcarský voják kdysi napsal knížkuo Kafkovi. Tehdy to byla důležitá knížka,velmi raná. Seděl v těch švýcarských zá-kopech, neměl nic na práci, protože Němcinešli, tak studoval Kafku a psal o něm.

Přišel do Prahy jako jeden z prvníchšvýcarských žurnalistů, bydlel v hoteluPalace, vždycky jsem mu ráno překládalčlánky z českého tisku. Jednou navrhl, žepojedeme do pohraničí. Tam byly všechnyty hrůzy vidět.

Chodíval jste při londýnských studiíchke spisovateli H. G. Adlerovi?Znal jsem ho už z Prahy. Měl malý byt naStarém Městě, tam nás vždycky zval, sku-pinku lidí z fakulty. Předčítal nám zesvých spisů, výhradně německy, až se člo-věk divil, po tom, čím prošel v koncent-račním táboře. Byl rok 1946–1947 a onbyl tak loajální k německému jazyku, žejsem se jen divil. Uměl česky, ale to ho vů-bec nezajímalo. Byl to přísný člověk, mělurčité zaměření a od toho neupustil.

V emigraci jste ho vídal?To bylo totéž. Byl to snad jediný emigrantv Londýně, který nepsal ani trochu anglic-ky. Znal se s několika exilovými autoryněmeckého jazyka, třeba s Canettim. Alekvůli něčemu se s ním pohádal, a pak užse nebavili.

Existoval nějaký okruh exilových auto-rů v New Yorku?

Jen málo. Emigrace byla rozptýlená podlepovolání a podle zájmů. Jeden čas chodilaskupina kolem rozhlasu Svobodná Evropak Peroutkům, Egon Hostovský tam chodil.Já učil, měl jsem jiné starosti. A taky senám zdálo, že se to neobrátí. V padesátýchletech jsme se scházeli u pana Pospíšilav New Havenu, to byl profesor antropolo-gie, který tady zase učí, zvou ho sem. Tambyly vždycky slavné silvestry, při nichž sescházela emigrace včetně místopředsedysociální demokracie. Parta lidí, mezi nimiEmil Ransdorf, bývalý předseda Všehrdu,který byl považován za budoucího prezi-denta republiky – tedy, kdyby se to obráti-lo. Tam jsme se každý rok na Silvestra se-šli, bavili se, hráli kopanou.

Myslíte si, že mají čeští autoři druhé po-loviny 19. a první půlky 20. století v ně-mecké jazykové oblasti a v Americe svéčtenáře?V Americe se moc nepřekládá, protože toje drahé, nakladatelé nechtějí investovatmnoho peněz do neznámých autorů. Pře-kládají se bestsellery, třeba italští autoři.Neznámí autoři výjimečně, pokud nenív nakladatelství lektor nebo lektorka češti-ny, který to dělá z nadšení. Teď takoví au-toři vycházejí většinou na internetu, málo-kdy jako knížka většího nákladu.

Ani pražská německá literatura se ne-překládá?Ještě v 60. a 70. letech ano. Také Bölla Grass se překládali, ale to bylo jedno na-kladatelství. Pracovala tam lektorka, kteráměla zvláštní zájem o německou literaturu,peníze tehdy ještě byly. Hodně se mluviloo Böllovi, protože se diskutovalo o bu-doucnosti Německa. Tehdy Němci organi-zovali pro Bölla a Grasse turné po univer-zitách a my jsme je vítali, byla to velkásláva, ale spíš politická než literární záleži-tost, většina lidí měla zájem slyšet něcoo současném a budoucím Německu. Teď jeto s překlady mizerné. Z němčiny se pře-kládá snad jen Jelineková, z češtiny Škvo-recký, poezie vůbec ne. Je to bída.

Měl kolem sebe v emigraci nějakou sku-pinu Johannes Urzidil?

On znal hodně lidí, také jsem k němuchodil, měl k naší rodině vztah, protože sevždycky obdivoval buď jedné, nebo druhéz mých tet, nebo mé matce, byl u nás zná-má firma. Už v Praze jsem četl jeho věci.Na akademickém gymnáziu jsem četl Go-etha v Čechách. A když, myslím, že roku1943, vypsali literární soutěž, napsal jsemesej na téma „Goethe v Praze“. Dostaljsem druhou cenu, protože si mysleli, žese to bude hodit, kdyby přišla německá

kontrola – že mají článek o Goethovi. Alejá to celý opsal z Urzidila! Goethe totižv Praze nikdy nebyl, poněvadž on se prá-vem bál, že když navštíví nějakého Čecha,Němci mu to budou vytýkat, a když nav-štíví německého funkcionáře nebo politi-ka, bude mu to vytýkat česká strana. Ko-respondoval s Kašparem Šternberkema držel se spíš v Karlových Varech, Mari-ánských Lázních a tak. Ale překládal třebaHankovy básně.

Urzidil byl nejprve v Londýně, pak seuchýlil do New Yorku, bydlel v malémbytě ve čtvrti Queens. Když se u nějv kumbálu otevřelo okno, bylo odtud vidětmoře. Na to byl děsně pyšný.

Když byl prezident Beneš v New Yorkuv hotelu Waldorf Astoria, byla recepcea Urzidil tam v koutě osaměle stál. Nikdyse nesmířil s Benešovým rozhodnutím od-sunout Němce. Zastával teorie, že je mož-no Němce převychovat a odsun znamenávzdát se možnosti převychovat značnoučást německé menšiny k demokracii. Ni-kdy se té myšlenky nevzdal. Nejdřív Be-neše velmi ctil, viděl jsem v archivu, žemu psal lístečky k Vánocům, ale pozdějiuž ne. Byl hodně zklamaný.

V nakladatelství Sefer plánujeme vydatknihu vaší první ženy Hanny Demetzo-vé Dům v Čechách. Myslíte, že to je do-brý ediční nápad?Určitě, protože je to autentické. Ona si po-trpěla na to, že tam nemá nepravdu. Mělato taky složité, měla židovskou matkua německého otce, který se po válce dob-rovolně vystěhoval, a nechal Hanku, tébylo snad osmnáct, v garsoniéře na před-městí. Starala se o ni úžasně rodina histo-rika Polišenského, která bydlela o dvě po-schodí níž.

Proč jste se vrátil ve své poslední knizek tématu Prahy, a to Prahy za nacistickéokupace?Lidé se mě ptali, proč předchozí knihao Praze končí Masarykovým pohřbem:Vždyť jste tam byl, proč nenapíšete, co sedělo za okupace, to je zajímavější, než cose dělo za Václava IV. Tak jsem to napsal.V Americe měla tato kniha slušný ohlas.Ty knihy o Praze se čtou na vysokých ško-lách, když studenti probírají české dějiny,je to taková školní četba.

Liší se nějak české a americké vydání?České vydání je obohaceno, je tam o pade-sát stránek víc. Nakladatel chtěl víc vzpo-mínek. To chápu, veřejné dějiny jsou zná-my, to není nic nového. Dopsal jsem ještěo Oldřichu Novém, o Eduardu Linkersovi,o filmech, a tak. (dokončení na str. 18)

VĚSTNÍK 6/2010 7

Následující text je složen z e-mailové ko-respondence, kterou si během jara psalidva staří kamarádi, oba spisovatelé a no-vináři. První, James Risen, přispívá do de-níku New York Times, za své investigativnítexty získal roku 2006 Pulitzerovu cenua je autorem knihy Tajná historie CIAa Bushova administrativa. Druhý je JosiKlein Halevi, který píše pro listy The NewRepublic, Los Angeles Times, přednášív jeruzalémském Sha-lom Hartman Institutea je autorem knih Vzpo-mínky židovského ex-tremisty (č. 2001) a Naprahu rajské zahrady.V atmosféře krize důvě-ry mezi Izraelem a jehodosud nejspolehlivějšímpartnerem Spojenýmistáty se rozhodli formu-lovat, co považují zapříčiny současné krize,otevřeně vyslovit „co siAmeričané a Izraelci ří-kají o sobě – ale nesobě do očí“. Doufáme,že jejich (mírně krácená)korespondence bude zajímavá i pro našečtenáře (celé znění textů viz www.tnr.com/article/politics/the-tnr-exchange-trust-fall). K tématu viz též komentář Z. Petráč-ka Mráz přichází z Bílého domu (Rch4/2010).

Milý Josi,někdy na začátku Bushovy vlády jsem seúčastnil oběda s izraelským velvyslancemv USA. Docela mě tehdy zaujal sebevědo-mý tón jeho vystoupení. Nijak se nezdržo-val diplomatickými nuancemi a dal naje-vo, že Izrael, alespoň pro tu chvíli, ztratilzájem o nějaká vyjednávání s Palestinci.Naznačil, že Izrael je připravený vytáh-nout padací most.

Nebylo to zas tak překvapivé, protožepředtím si Izrael protrpěl sérii intifád. Měosobně zarazilo něco jiného: že ambasadorjako by věděl něco, co já ještě ne, totiž žeBushova administrativa je ochotná, a do-konce přeochotná tuhle novou tvrdou liniiIzraele podpořit. Velvyslanec tehdy veskutečnosti do sálu plného amerických re-portérů signalizoval, že George W. Bush –jehož otec byl k Izraeli tvrdý – tiše, alerázně změnil dynamiku vztahu mezi Was-hingtonem a Izraelem, a to způsobem, kte-rý se tamější vládě velice líbil.

Bushův přístup k Izraeli se stal brzypoté veřejnou záležitostí a následujícíchosm let stál Washington po jeho boku,aniž by se jakkoli vměšoval do jeho zále-žitostí a kladl jakékoli požadavky. GeorgeBush a Dick Cheney pohlíželi na Izraeljako na bezvýhradného partnera v jejichválce proti teroru a při neokonzervativ-ním tahu k šíření demokracie na Blízkémvýchodě. Příčilo se jim zatěžovat takové

partnerství tím, že by se snažili přinutitIzrael k znovuzahájení seriózního vyjed-návání.

Listopad 2008 proto musel izraelskémusystému připadat jako šok. Když byl Ba-rack Obama zvolen prezidentem, Izrael užnemohl spoléhat na to, že ho Washingtonbude chovat jako ve vatičce. Obama začalskutečně usilovat o to, aby se mírový pro-ces znovu nastartoval, a totéž dělala jehoministryně zahraničí, jejíž manžel byl po-slední americký prezident, který prosazo-val mír až na hranice možného. George W.Bush se vrátil do Dallasu a koupil si tamnový dům.

Podporu Izraele prosazují v USA oběpolitické strany, ale Bush tak od základůzměnil styl politiky vůči němu, že kdyžteď demokraté požadují skutečný mírovýproces, musejí náhle všichni Izraelcůmpřipadat jako Noam Chomsky.

Ale ve Spojených státech dochází ješ-tě k něčemu hlubšímu, co s novou vlá-dou přímo nesouvisí. Bush Američanyvyčerpal. Kvůli dvěma krvavým a ná-kladným válkám v Iráku a Afghánistánu,které se táhnou víc než deset let, jespousta Američanů Blízkým východemtotálně unavená. V těch bojích zahynulozhruba pět tisíc amerických vojáků,

a tak přibývá lidí, kteří by se chtěli z ob-lasti stáhnout. Krize připravila milionyAmeričanů o práci, a dokonce o domova čím dál míň je jich ochotno podporo-vat miliardové války, do nichž šla Ame-rika o své vůli.

Když tihle lidé myslí na Blízký vý-chod, myslí tím Irák, Afghánistán a svésyny v předních liniích; neuvažují o Izra-eli a jeho problémech. Baví se o tom,jestli jsme v Iráku skutečně zvítězili,jestli vyslání dalších jednotek al-Káiduskutečně ohrozí, co dělat s Pákistánema útočišti teroristů v jeho pohraničníchúzemích.

Pak tu byl problémÍránu a americké a izra-elské hledisko se znovulišilo. Írán údajně pra-cuje na jaderném pro-gramu, ale mnohembezprostředněji pociťujíAmeričané jeho vý-znamnou roli v Iráku.Je fakt, že kdyby se muzachtělo, dokázal byamerické jednotky, kte-ré by uvítaly stažení,zcela zničit. Izraelcihledí na Írán a vidí stínnukleární války. Ameri-čané v něm vidí důleži-tého hráče v oblasti,

především v Iráku. Washington se samo-zřejmě obává nukleárního Íránu, ale větši-na administrativy v něm nespatřuje exi-stenční hrozbu.

Na závěr: ve Washingtonu už není 11. zá-ří 2001. A v tom je celý rozdíl.

Zdravím Tě,Jim

Milý Jime,To, že se Obamova administrativa roz-hodla vyprovokovat krizi s Izraelem, jezpůsobeno tím, že naprosto nepochopilaposlední desetiletí blízkovýchodních mí-rových jednání. Izraelskou deziluzi vůčimírovému procesu nezpůsobilo jen pa-lestinské násilí, které zmiňuješ. Způsobi-la ji skutečnost, že druhá intifáda vypuk-la poté, co Izrael akceptoval možnostvzniku palestinského státu. Když Izraelv prosinci 2000 souhlasil s Clintonovýminávrhy a na oplátku za to se mu dostalonejhorší vlny terorismu v jeho dějinách,Izraelci si z dohodnutého uspořádánízoufali. Jedním z výsledků byl téměř to-tální kolaps izraelské levice, která zvítě-zila (a ukázalo se, že tragicky) v domá-cím sporu o neudržitelnosti okupace jenproto, aby prohrála spor o životaschop-nost mírové dohody.

8 VĚSTNÍK 6/2010

KDYŽ KONČÍ DŮVĚRACo si o sobě říkají Američané a Izraelci

Benjamin Netanjahu při jednání s Barackem Obamou v Bílém domě. Foto archiv.

Přes veškerou skepsi trvaly izraelsképokusy ukončit okupaci po celou dobuBushovy vlády. Premiér Šaron nechalvyklidit osady v Gaze, a co následovalo?Rakety, které Palestinci odpalovali z vy-klizených osad na izraelské vesnice, kte-ré se nacházejí uvnitř hranic z roku 1967.Šaronův nástupce Ehud Olmert nabídlPalestincům ekvivalent sta procent Zá-padního břehu a východní Jeruzalémjako hlavní město. Mahmúd Abbás, pa-lestinský vůdce, prý Olmertovi ani neod-pověděl.

Jestliže Obamova administrativa chcepohnout s mírovým procesem, měla by sesoustředit na jeho hlavní překážku – to, žePalestinci odmítají směrovat své uprchlíkyz roku 1948 do svého palestinského státu.To je pravý důvod, proč palestinští vůdciodmítají izraelské nabídky, vedoucí kevzniku palestinského státu. Žádná izrael-ská vláda nebude souhlasit s usazením po-tomků palestinských uprchlíků na územívlastního Izraele. To by nevedlo k vytvoře-ní dvou států, ale jednoho státu s dvěmanárodnostmi.

Přesto to vypadá, jako by americká vlá-da byla přesvědčena o tom, že zatlačí-lidostatečně na Izrael, mírová dohoda budena dosah. Tohle iluzorní uvažování na-prosto ignoruje Hamás a jeho vzestup.A i kdyby nějakým zázrakem Fatah ustou-pil v otázce práva návratu pro Palestince,na Izraeli se v podstatě požaduje, aby po-stoupil Západní břeh a východní Jeruza-lém polovině palestinského národa, bezohledu na to, že současně bude stále válčits jeho druhou polovinou.

Pro Izraelce i pro Palestince je tragic-ké, že vytvoření dvou států nyní skutečněnehrozí. To ale neznamená, že vyjedná-vat je zbytečné. V mezidobí je nutné za-bývat se řadou věcí – posilovat spoluprá-ci mezi izraelskými a palestinskýmibezpečnostními složkami, odstraňovatdalší izraelské silniční zátarasy, podporo-vat ekonomický růst Palestinců. Jenžetím, že se Obama soustřeďuje na v sou-časnosti nerealistický cíl ukončit kon-flikt, blokuje možnost, aby se dosáhlo ji-ných cílů, které reálné jsou.

Jime, přístup Izraele k Obamovi si vy-kládáš špatně. Izraelci nejsou zaskočenitím, že prezident myslí vážně mírový pro-ces, jak říkáš, ale tím, že jeho úsilí se zdánebezpečně naivní. Tím, že požaduje, abyse přestalo s výstavbou ve starých židov-ských čtvrtích východního Jeruzaléma,Obama vytvořil předběžnou podmínku provyjednávání, na níž dříve netrvalo anisamo palestinské vedení. Absurdním vý-sledkem toho bylo, že palestinští vůdci od-mítli zasednout k jednání s první izrael-

skou vládou, která skutečně přerušila vý-stavbu na Západním břehu, i když s před-chozími vládami, které na územích stavě-ly, vyjednávali.

Izraelci nečekají z Washingtonu bezvý-hradnou podporu, ale očekávají přátelství.Když Obama žádal zmrazení výstavby naZápadním břehu, lidé tady to většinou při-jímali jako způsob, jak ověřit jeho předpo-klad, že by takový krok mohl otevřít cestuvstřícnějším postojům ze strany arabskýchzemí. Ale i když se výstavba zmrazila,žádná vstřícnost na oplátku se nekonala.A kde je hněv americké administrativy naarabskou neústupnost? Upřímně řečeno,Izraelci se ptají, zda Americe pod Obamoulze ještě důvěřovat jako spojenci.

Co se únavy z Blízkého východu týká,Jime, tu chápu. Jenže pokud bude vládníadministrativa stále svalovat veškerouvinu na Izrael, blízkovýchodní politika sestáhne do sebe. Izrael se nenechá od niko-ho tahat za nos, ani od přátel.

Měj se,Josi

Milý Josi,když jsem četl tvou odpověď, zarazilo mě,jak málo jsi pochopil to hlavní z toho, cojsem psal. Takže znovu: Obamova admi-nistrativa a americká veřejnost nyní nahlí-žejí na Izrael prizmatem válek v Irákua Afghánistánu. Velkou ironií globální vál-ky proti teroru, kterou vedl George W.Bush, je, že Spojené státy se tak hlubocezapletly do problémů Blízkého východua širšího islámského světa, že jim v oblastivzniklo nesčíslně nových zájmů, které sa-hají mnohem dál než k Izraelcům a Pales-tincům, k Západnímu břehu a Gaze. Stejnějako to měli Britové v 19. století, Američa-né mají nyní celou řadu vzájemně propoje-né agendy od Levanty až po Střední Asii.Izrael je teď pouhým kouskem strategickéskládačky, a i když by to nikdo neuznal,jeho výlučný politický status ve Washing-tonu je narušený.

Stalo se to kvůli tomu, že Izrael v pod-statě žádá Američany, aby si vybralimezi tím, co je nejlepší pro Izrael, a tím,co pro americké jednotky bojující napříčmuslimským světem. Možná si toho Izra-elci nevšimli, ale zprávy o tom, že gene-rál David Petraeus varoval před hrozbou,kterou pro americkou armádu představu-je izraelský neúspěch při vyjednávánís Palestinci, měly na Washington drtivýpolitický dopad. Sám generál proti tako-vému podání svého komentáře protesto-val a New York Times zdůraznily, že Pet-raeus ve skutečnosti řekl Kongresu, ženedostatečný pokrok na Blízkém výcho-dě vytváří pro Spojené státy nepřátelské

prostředí. Přes generálovy námitky dalprezident Obama na vědomí, že ano, jehovláda skutečně vidí jasnou spojitost meziarabsko-izraelským konfliktem a americ-kým vojenským angažmá v Iráku a Afg-hánistánu. Jak psaly Timesy, prezidentřekl, že vyřešit tenhle spor je „v zájmusamotné národní bezpečnosti Spojenýchstátů“. Jestliže tohle spojení – mezi živo-ty amerických chlapců a mírem na Zá-padním břehu a v Gaze – získá v USAširší podporu, pak se veškerá politickádynamika mezi Washingtonem a Jeruza-lémem radikálně změní. (...)

Zdravím Tě,Jim

Ahoj Jime,máš pravdu: Izraelci ještě nepochopili no-vou Ameriku, která vznikla v souvislostis válkou v Iráku a v Afghánistánu. Možnáje to proto, že se bojíme uvědomit si, žeObamova Amerika jako by přijímala za-hraniční politiku, která se podobá té ev-ropské. To znamená neustále veřejně káratIzrael, aniž by se upozorňovalo na Pales-tince, kteří odmítají řešení dvou států. A zato, že není mír, svalovat vinu na výstavbuosad a nikoli na palestinský odpor k tomu,aby uznali legitimnost Izraele, ať už byměl jakékoli hranice.

Co se týče toho, že Izrael ohrožuje živo-ty Američanů: džihádisté neútočí na ame-rické vojáky kvůli tomu, že Izrael stavív židovské čtvrti východního Jeruzalémačinžák, ale protože tihle vojáci okupujíIrák a Afghánistán. (A generál Petraeusnavíc to, že by řekl, že Izrael ohrožujeamerické vojáky, popírá.)

Je jisté, že kdyby se vyřešil palestinskýproblém, napětí na Blízkém východě bypovolilo. To je stejně v mém zájmu jakov tvém: palestinský problém ohrožuje izra-elské chlapce mnohem víc než ty americké.Jsem připravený učinit téměř jakékoliústupky, které by ukončily tenhle patolo-gický konflikt, pokud bych věděl, že Izraelza to získá bezpečnost a uznání práva naexistenci. Ale to je právě ten problém. Vět-šina Izraelců je přesvědčena, že za stávají-cích podmínek by palestinský stát vyústilv ještě větší terorismus a nestabilitu. Ame-rický tlak nás jen těžko donutí podstupovatriziko, které považujeme za osudové.

(...) V čím větším tlaku se bude Izraelnacházet, tím víc budou jeho nepřátelév arabském světě a v Íránu v pokušení nanás útočit. Není to náhoda, že s tím, jak seprohlubuje americko-izraelská krize, zaží-váme nové raketové útoky z Gazy a dokon-ce miniintifádu v Jeruzalémě. Je to varová-ní, jak džihádisté čtou změnu americképolitiky. (pokračování na str. 16)

VĚSTNÍK 6/2010 9

Vystudovala jste psychologii, ale pracu-jete jako novinářka. Proč jste změnilaprofesi?Když byl v Polsku vyhlášen v roce 1981výjimečný stav, byla jsem vědeckou pra-covnicí na katedře psychologie, ale začalajsem spolupracovat na vydávání ilegálníhoTygodniku Mazowsze. Dělala jsem to přesosm let, a když pak v roce 1989 vzniklnejvětší polský deník Gazeta Wyborcza,všichni jsme ho pomáhali rozjíždět. Mys-leli jsme si, že to potrvá jen pár měsíců,než nás nahradí profesionální novináři, aleta práce nás natolik vtáhla, že už jsmeu novin zůstali.

Kdy jste se začala zajímat o polsko-ži-dovské vztahy?Důkladněji až poté, co jsem si přečetlaknihu Jana Tomasze Grosse Sousedé. Byloto, jako když člověka něco strašně zabolí.Zasáhlo mě to jako strašná obsese, nepře-tržitě jsem na to myslela. Vydalajsem se do Jedwabneho, protožejsem chtěla psát o městečku, kte-ré je po šedesáti letech konfron-továno se svým zločinem. Napsa-la jsem několik reportáží, alepořád jsem se do těch míst vrace-la, absolvovala jsem stovky set-kání, rozhovorů. Nakonec jsemse čtyři roky nezabývala ničím ji-ným, jen tím, co se stalo v Jed-wabnem, a dalšími zločiny.

Jaký měla Grossova kniha Sou-sedé v Polsku ohlas?Vyvolala největší diskusi od chví-le, kdy jsme získali svobodu. Nejbouřlivější,ale také nejcitlivější: zjištění, že právě tohlese stalo tématem nejzásadnější debaty, pře-kvapilo i mě samotnou. Na jedné straně sehodně poukazovalo na odporný polský anti-semitismus. Obyčejně dotyčná osoba, jejich hodně, začne říkat: „Já nejsem antise-mita, moje rodina zachraňovala Židy, ale...“a už je jasné, co bude následovat. Taky jsmeale byli svědky velké otevřenosti. Předtímse u nás totiž o tom, že existují Židé, nemlu-vilo. Navzdory tomu, že před válkou před-stavovali třetinu obyvatel Varšavy a 50 až 60% obyvatel mnoha měst a městeček. O tutohistorii se začali zajímat hlavně mladí lidé,protože o tom vůbec nic nevěděli. Také v In-stitutu paměti národa se začaly vyšetřovatrůzné zločiny vůči Židům, které spáchali je-jich sousedé Poláci. Takže Grossova knihav Polsku mnoho změnila.

Za komunistů se v Polsku o židovsképroblematice nemluvilo?Tenkrát bylo všechno přece rozdělené na tří-dy, byli dělníci, rolníci a vykořisťovatelé.Židé nebyli k ničemu potřební, a tak seo nich nemluvilo, jako kdyby neexistovali.Ani v tak turisticky přitažlivých místech,jako je Kazimierz, což je typické, krásnéa vcelku zachovalé židovské městečko, ne-bylo nikde slovem zmíněno, že tam žili Židé.

Ve Varšavě přece existovalo Židovskédivadlo, to byl dost unikátní jev…Říkalo se o něm, že to je velice špatné diva-dlo, hrálo se v jidiš, tomu nikdo nerozuměl,občas tam chodily povinně školy, ale jinakto byl pro Poláky takový divný folklor.

Známe už všechno o zločinech, kterépáchali Poláci na Židech za války?Tak strašný zločin jako v Jedwabnem, kdebyla celá židovská obec polskými sousedy

upálena (totéž se stalo i v sousedním Rad-ziłówě), se už pravděpodobně jinde v Pol-sku nestal. Historici z Institutu paměti ná-roda už na nic podobného nepřišli. Ještě seale úplně všechno neví o jednotlivýchvraždách Židů. Poláci je zabíjeli ze stra-chu, z touhy zmocnit se majetku, nebo jenproto, že to bylo beztrestné. Tohle teď his-torici začali zkoumat a podle mě to budedalší velký objev, protože takových vraždbylo opravdu hodně.

Nakolik je zmapován jev opačný, kdyPoláci Židům pomáhali a někdy je i za-chraňovali, ale o svých činech nemohliza komunistů otevřeně mluvit?Nedá se říci, že se o tom nemluvilo, přípa-dy pomoci Židům se za komunistů připo-mínaly, když bylo potřeba použít protiži-dovskou, protisionistickou propagandu.

Říkalo se: Vidíte, jak jsou Židi nevděční,Poláci jim pomáhali, a oni... Jinak se aleo Poláky, kteří pomáhali, nikdo nezajímal,natož aby je vyznamenávali. Teprve Jadvašem po nich začal pátrat a pozornostk nim se obrátila až v nezávislém Polsku.Po vydání Grossovy knihy se ale ukázalo,že mnoho z nich o té pomoci nechce mlu-vit pod svým jménem. Hodně lidí o tomnikdy nevyprávělo sousedům, dokonce anirodině. Báli se. Fakt, že se zachránci necí-tili ve vztahu k místní společnosti bezpeč-ní, že nemohli přiznat, že Židy zachraňo-vali, to byl pro mě také šok.

Teď se zdá, že se leccos ve společenskéatmosféře změnilo: o Spravedlivé mezi ná-rody, tedy o lidi, kteří pomáhali Židům,začal být zájem. Dochází k tomu, ale tepr-ve po mnoha letech, dřív tomu tak nebylo,a zachránců už není mnoho naživu...

Jak se změnila situace od okamžiku, kdyvyšla vaše kniha My z Jedwabneho?O tom tématu se hodně diskutovalo už dřív,protože předtím vycházely v Gazetě moječlánky, které vyvolaly neobyčejně bouřlivéa nepříznivé polemiky. Poté, co kniha o Jed-

wabnem vyšla, diskuse se už trochuposunula a měla jsem kupodivuhodně pozitivních ohlasů, dopisů,setkání. Přicházeli zejména mladílidé, kteří říkali, že se teď poprvédozvěděli o Židech, že se seznamu-jí s historií míst, kde žili, že seo tom učí. Stalo se tedy něco jiné-ho, než jsem se obávala. Na setkánípřicházejí lidé, kteří se najednoudozvěděli šokujícím způsobem, žev Polsku existovala velká židovskákultura, a začali se o ni zajímat. Zdáse, že je jich opravdu hodně.

Zejména v místech, kde se stalynejvětší zločiny, v podstatě už žádní Židénežijí, takže antisemitismus tam existujejakoby v prázdném prostoru. Čím to je?No ano. Antisemitismus v podstatě vůbecnepotřebuje Židy. V Polsku je to ale, zdá semi, jinak než v ostatních zemích. V „polskéduši“ je potřeba nějakého odlišení od „du-še židovské“. Tamto jsou Židi, tohle jsmemy – to byla důležitá složka polské identi-ty. Být něčím jiným, než jsou Židi. S tímsouvisí antisemitismus spíš skrývaný: jsoucizí, nejsou to naši lidé, netvoří součástpolské kultury. Když se zjistí, že velkýpolský básník, například Julian Tuwim,byl Žid, vždycky se najdou radní, kteříprotestují proti tomu, aby se po něm po-jmenovala ulice. Tohle existuje dodneška,ten pocit cizosti vůči Židům, kteří spolu-vytvářeli polskou kulturu, ale do té kulturynejsou přijímáni. To přesvědčení je v Polsku

10 VĚSTNÍK 6/2010

MÁME NA OKNĚ ŽIDARozhovor s Annou Bikont, autorkou knihy My z Jedwabneho

Památník v Jedwabnem. Foto archiv.

hluboce zakořeněno a předávalo se z gene-race na generaci. Objevuje se to napříkladv hovorovém jazyce, kde existuje množstvínarážek, obratů a rčení, v nichž je Žid zmi-ňován v urážlivém kontextu. A lidé je běžněpoužívají, aniž si uvědomují tu urážku.

Zdá se mi, že Poláci jsou antisemitismemprodchnutí a že ještě dá hodně práce, aby setoho zbavili. Dost se toho dělá už dneskaa taky možná mladí lidé něco změní. Aleprávě oni připomínají: babička říká to, děde-ček tamto, například když se pták vydělal naokno, dědeček říkal: Máme na okně Žida.Nebo babička nás jako dítě strašila: Kdyžnebudeš spát, zabije tě Žid! A tak podobně.

Je možné si představit, kolik je v Polskulidí, kteří jsou úplně, částečně nebo jenzcela vzdáleně židovského původu?Říká se, že v Polsku může být 20–30 tisícŽidů, ale v „národní anketě“ se jich kesvému původu hlásilo jen tisíc. To takéo Polsku něco vypovídá: tvrdí se, že seotevírá světu, ale zároveň se tu může uspo-řádat anketa, v níž se nesmí uvést, že se cí-títe současně Polákem i Židem. I u násdoma proběhla diskuse na téma, co vlastnějsme – já a jedna dcera jsme napsaly, žejsme Židovky, druhá dcera napsala, že jePolka. Člověk tu stojí před absurdní vol-bou: vždyť přece já jsem Polkou i Židov-kou, a když mi nařizuje vlastní stát, že mu-sím volit jen jedno, je to velice divné.

A zároveň u nás po celou dobu žijí lidé,kteří se bojí židovský původ přiznat. Bylajsem například na setkání členů sdružení Dětiholokaustu. Říkali mi, že když chodí na svéschůzky, tak svému okolí řeknou třeba, žejdou na pravidelnou partii bridže se spolužá-ky, nikdy se nepřiznali ani manželovi, ani dě-tem, aby jim nekomplikovali život. Takžeu nás dodnes existují lidé, kteří skrývají svéžidovství i před nejbližšími členy rodiny.

V posledních letech se téma polsko-ži-dovských vztahů začíná objevovat v pol-ské literatuře, hlavně v dramatu: jennamátkou připomínám například Našitřídu Tadeusze Słobodzianka nebo Sta-rostu Małgorzaty Sikorské-Miszczuk. Je toho hodně. Právě Tadeusz Słobodzianekvede každý rok v létě dva týdny dílny prodramatiky, herce, režiséry. A jednu z dílenpřipravil nedávno na téma polsko-židov-ských vztahů. Vzniklo pak pět her s židov-skou tematikou, které se hrají ve Varšavěi v oblastech. To téma se dneska objevujev literatuře a v dramatu často, zdá se tedy, žeexistovalo někde pod povrchem a teď se vy-nořilo jako aktuální a důležité ve společnos-ti i v umělecké sféře. JIŘÍ VONDRÁČEK

(O knize Anny Bikont viz Rch 3/2010.)

Zakrátko tomu bude rok, co se v Praze zaúčasti 46 států konala Konference o osudumajetku obětí holocaustu. Třicátého červ-na byla završena Terezínskou deklarací,slavnostním prohlášením, v němž se mimojiné hovoří o „důležitosti navrácení komu-nitního a individuálního majetku náležejí-cího obětem holocaustu“. Jak se v deklara-ci dále praví, „účastnické státy požadujívyvinout veškeré úsilí k napravení … kon-fiskací, nuceného prodeje a prodeje podnátlakem, jež byly součástí perzekuce ne-vinných lidí, z nichž převážná většina za-hynula bez dědice“.

Naplňování uvedené výzvy, která vlast-ně jen slavnostně opakuje, co je u nás za-kotveno v zákonu o restituci židovskéhomajetku z roku 2000, pak konkrétně vy-padá třeba takto. Úspěšný židovský pod-nikatel Richard Bloch z Hartmanic naŠumavě se po okupaci v březnu 1939 roz-hodl s celou rodinou emigrovat. Prodejsbírky obrazů přitom mohl jemu i jehoblízkým usnadnit život v zemi, která by jepřijala. V té době ještě někteří Židé mohli,byť s obtížemi, zemi opustit. Tak odjelai rodina Richarda Blocha, ovšem bezdvou svých obrazů: Pokud chtěli vyvéztostatní, museli jimi uhradit vývozní povo-lení. Bylo přitom zvykem, že hodnota ta-kových darů dosahovala až 20 % odhadníceny vyvážené sbírky, takže se jednaloo významnější díla. Ta z Blochovy sbírkyještě v roce 1939 obohatila kolekci Ná-rodní galerie.

Když syn Richarda Blocha Walter, žijícív Německu, požádal před dvěma lety o na-vrácení uvedených obrazů, Národní gale-rie to odmítla. Prý „šlo o typický projevdobové praxe darů za vývozní povolení“,čemuž je třeba rozumět takto: Stejné prak-tiky panovaly již před válkou a ani jejímpočátkem se podle Národní galerie vlastněnic nezměnilo.

Richard Bloch s rodinou však ze zeměneodjížděl tak, jako snad před okupací jinílidé. Blochovi nejeli na výlet do ciziny, anise jim z ničeho nic neznechutilo žít v Če-chách. Museli z rodné země pryč, protožejim v nenávistné antisemitské atmosféře šlojako Židům o život. Prchali a v nejistotě vě-děli jen jediné: Není kam se vracet.

PAN BLOCH MÁ SMŮLUTomuto náhledu dal loni za pravdu Ob-vodní soud pro Prahu 1 a nařídil obrazyWalteru Blochovi vrátit. Národní galeriese odvolala a přitom, což je vskutku ostud-

né u kulturní instituce tohoto jména, v pí-semném vyjádření vyslovila názor, žeŽidé byli v nebezpečí života až od roku1940. Jinými slovy: S hitlerovci v ulicíchse Židé neměli čeho bát.

Národní galerie dala současně ještě ji-nak najevo, že Walter Bloch od ní žádnouvstřícnost v duchu zákona a Terezínskédeklarace očekávat nemůže: Obrátila setotiž na ministerstvo kultury se žádostí,aby dvě díla, která chtěl pan Bloch resti-tuovat, nechalo prohlásit za kulturní pa-mátku. Ministerstvo vyhovělo, a tak kdyžminulý měsíc Městský soud v Praze zamítlodvolání Národní galerie proti verdiktunižší instance, dostal tím sice WalterBloch naději, že se rodinných obrazů do-čká, ale coby české kulturní památky si jenejspíš stejně nebude moci domů odvézt.A kdo ví, Národní galerie možná půjdeještě dál a ve snaze prokázat, že po březnu1939 neměli Židé důvod utíkat z protekto-rátu, podá dovolání k Nejvyššímu soudu.Proč to nezkusit? Třeba jí obrazy zbytečněprchajícího pana Blocha nakonec přecejen zůstanou.

LEO PAVLÁT

(Psáno pro Roš chodeš a Rádio Česko.)

Z pohledu práva je na postupu Národní ga-lerie v popsaném sporu zarážející skuteč-nost, že ve snaze zpochybnit oprávněnostrestitučního nároku pana Blocha Národnígalerie ve svých vyjádřeních překrucujeobecně známé historické skutečnosti a uvá-dí zjevné nepravdy a tím přímo porušujepovinnost obrazy bezúplatně vydat na zá-kladě výzvy oprávněné osoby, kterou jíukládá speciální restituční předpis, zákon č.212/2000 Sb. o zmírnění některých majet-kových křivd způsobených holokaustem.

Takovým jednáním Národní galeriev Praze porušuje dále i povinnost uprave-nou zákonem č. 219/2000 Sb. o majetkuČeské republiky a jejím vystupovánív právních vztazích, povinnost využívatmajetek státu účelně a hospodárně k plně-ní funkcí státu.

Národní galerie Praze brání naplněnívůle státu vyjádřené zákonem napravitmajetkovou křivdu způsobenou v obdobíholokaustu. Národní galerie tak svým jed-náním bohužel prodlužuje trvání majetko-vé křivdy z období holokaustu.

MGR. LADISLAV PROŠEK

(Autor je advokát, zastupuje pana Waltera Blocha v jeho sporu s NG v Praze.)

VĚSTNÍK 6/2010 11

TEREZÍNSKÁ DEKLARACE V PRAXINárodní galerie: Židé se v roce 1940 neměli čeho bát

Na severozápadním okraji benátské čtvrtiCannaregio je přístav, odkud vyplouvajíčluny k ostrovům San Michele, Murano,Torcello či Burano. Původně to bývala

čtvrť řemeslníků a obchodníků, zejménacechů textilní výroby, kde najdeme i Casadel Tintoretto, dům rodiny slavného benát-ského malíře Jacopa Tintoretta (barvíře) sesochami tří Maurů. Hranice mezí čtvrtíCannaregio a Lagunou nebyla dlouhopřesně vymezena a tvořily ji močálovitépozemky, na jejichž odvodnění a zpevněníse začalo pracovat teprve v 16. století.Dnes tuto oblast tvoří tři dlouhé pruhypůdy s chodníky podél kanálů, za nimižuprostřed čtvrti leží na samostatném os-trůvku benátská židovská čtvrt – GhettoNuovo. Dnes je to jedna z nejklidnějšíchobytných čtvrtí v Benátkách. Turisté semzamíří zřídka a většinou právě do ghetta.Přes svou odlehlost je ghetto dobře dosaži-telné ze severního přístaviště Sacca dellaMisericordia, pěšky po Fondamente dellaOrmesini nebo přímo lodí z Canale diCannareggio.

V BEZPEČÍ OSTROVŮ Židé v Benátkách žijí přinejmenším od10. století, ve větším počtu ale přicházeliteprve během 13. století poté, co Benátskárepublika dobyla Konstantinopol a ostrovyv Levantě. O něco později sem pak směřo-vali i z Německa, kde byli stále častěji vy-háněni ze svých starých obcí. První trvalé

osídlení nevzniklo ve městě, ale na sou-sedním ostrově jménem Spinalunga, kterýbyl od poloviny 13. století podle početné-ho židovského sídliště nazýván Giudecca.

V roce 1386 Židé do-stali od vlády také po-zemek na Lidu, kterýod té doby užívali ja-ko své pohřebiště, dnespatří k nejstarším ži-dovským hřbitovůmv Evropě.

Přístup do vlastníhoměsta měli Židé tehdyomezený. Výjimkutvořili zejména lékaři,kterým Benátčanépřes občasné zákazyléčení křesťanů vždydávali přednost. Ban-kéři zpočátku směliotevírat své směnáren-ské stánky pouze napevnině, v Mestre,usazovat se v samot-ných Benátkách mohlipoprvé až roku 1366,ale o třicet let později

museli Benátky opustit v důsledku sporůs křesťanskými směnárníky (mohli všakměsto navštěvovat vždy na dva týdny).Tehdy také bylo Židům nařízeno nositzvláštní označení: žlutý kruh, později žlu-tý nebo červený klobouk. Nová vlna při-stěhovalců do Benátek se objevila po vy-povězení Židů zeŠpanělska (1492)a Portugalska (1496),po nich přišlomnoho španělskýcha portugalských ma-rranos, kteří byliv Benátkách zpo-čátku přijati přátel-sky. Nejvýznam-nějším z novýchpříchozích byl zná-mý kabalista IzákAbrabanel, kterýv Benátkách strávilposlední léta svého života. Nejvlivnějšímčlenem židovské obce byl tehdy Anselmodel Banco neboli Ašer Mešullam, který jepovažován za skutečného zakladatele be-nátské židovské obce. Židé žili tehdy roz-troušeně v jednotlivých farnostech v cent-ru Benátek, zejména v okolí trhů v oblastiRialto.

V roce 1516 řešila benátská vláda (jakouž vícekrát předtím) otázku, zda mají býtŽidé po uplynutí dočasného povolení k po-bytu vypovězeni, a rozhodla, že smějí zů-stat. Jejich sídliště však mělo být od té dobyomezeno na malý zanedbaný ostrov ve tva-ru nepravidelného pětiúhelníku, obestavěnýv 15. století patrovými domy po obvodu, le-žící uprostřed okrajové čtvrti Cannaregio.Místo se jmenovalo Ghetto Nuovo („Nováslévárna“), odtud slovo ghetto jako pojme-nování pro uměle uzavřenou etnickou nebonáboženskou enklávu, které vešlo do světo-vého slovníku. Ghetto Nuovo bylo nověspojeno jedním mostem na severu s Fonda-mento San Girolamo a druhým na jihus Ghettem Vecchio („Starou slévárnou“).Dne 27. března 1516 dóže vyhlásil, že sevšichni Židé musí do ghetta přestěhovat.Vstupy do okolních kanálů byly zazděnya vchody u mostů opatřeny branami, zaví-ranými po západu slunce.

GHETTO NUOVOGhetto Nuovo bylo založeno pro 600 oby-vatel, koncem 16. století jich tu však žilojiž kolem 2000. Prostor byl omezený, ne-mohl se rozšiřovat jinak než dalším zvyšo-váním malých domů, které je místy prozdejší zástavbu charakteristické dodnes(úzké šestiposchoďové „mrakodrapy“). Dovysokých podlaží se vkládaly další stropy,takže v nízkých místnostech se dalo sotvastát, nejednou se takto rozšířené stavbyzřítily, protože základy nebyly pro takovézatížení plánovány. V ghettu, z něhožmohli Židé vycházet pouze ve dne, bylinejbohatší Židé činní jako bankéři a smě-nárníci nebo obchodníci, kteří udržovaliživé obchodní spojení s Orientem; mnozí

z nich zakládalispolečnosti v part-nerství s křesťan-skými kupci. Bylozde k dostání ex-kluzivní zbožíz Orientu, obcho-dovalo se se šper-ky, vzácnými kovy,orientálním texti-lem, další Židépracovali v hebrej-ských tiskárnáchnebo působili jakovážení lékaři, ti

chudší se věnovali podomnímu obchodu.Křesťané přicházeli do ghetta navštívit ži-dovské banky, lékaře nebo obchody s ko-řením, šperky a vzácnými látkami.

V 16. století byly v ghettu postavenynádherné synagogy a ješivy, některé vlast-nily rodiny známé svým bohatstvím a uče-ností. Tyto modlitebny, které byly postupně

12 VĚSTNÍK 6/2010

POHLEDNICE Z BENÁTEKNa návštěvě v synagogách Ghetta Nuovo

Ghetto Nuovo z ptačí perspektivy. Foto archiv.

Bankéř Norsa s židovským znamením, 16. stol.

přestavovány a zařizovány, jsou cennýmsvědectvím života a kultury ghetta, zejmé-na v období jeho největšího rozkvětu v 17.a 18. století. Zvenčí většina synagog nenínijak nápadná, s výjimkou vysokých půl-kruhovitě zakončených oken, zatímcouvnitř jsou bohatě vyzdobeny a díky tomuse staly známou pozoruhodností Benátek.

MUSEO EBRAICOKdyž po obloukovém mostu vstoupíte naCampo di Ghetto Nuovo, na první pohled siuprostřed fronty úz-kých vysokých domůvšimnete menšíhodomku se vstupem doMuseo Ebraico, kterébylo založeno v roce1955. Prohlídka pro-slulých benátských sy-nagog je možná jens průvodcem a začínávždy o půl, takže máteještě čas i na prohlídkuzdejších sbírek. Nepří-liš rozsáhlá expozicev patře je věnovánahistorii zdejší židovskéobce a jejím význač-ným osobnostem (me-zi nimi figuruje takéučený Josef Delmedi-go) a ukázkám proslulého benátského heb-rejského knihtisku. V dalších místnostechnajdete v širokých vitrínách převážně se-fardské ozdoby na Tóru – stříbrné koruny(atarot), nástavce, štíty a ukazovátka, aletaké přenosné schránky na Tóru, zvané tiky,věčná světla, šofary, tality a svitky Ester.Další místnost tvoří jakousi pokladnicistříbrných i bronzových menor, chanukií,šabatových svícnů, kořenek, pohárů na ki-duš či sederových mis a amuletů. V největšímístnosti je umístěna sbírka textilu – vyší-vaných opon a pláštíků na Tóru ze vzác-ných látek, ale také aškenázských povijanůa částí dětských oděvů. V poslední malémístnosti najdeme několik bohatě zdobe-ných ketub a obrazů benátských Židů v his-torických kostýmech ze 16. až 18. století.Ačkoli předměty nejsou ve vitrínách přílišdidakticky uspořádány, prohlídka je o to za-jímavější: v obou velkých místnostech mu-zea po celou dobu návštěvy seděly na zemiskupiny školních dětí, které s velkým zauje-tím naslouchaly vyprávění svého učiteleo židovských svátcích a historii.

SYNAGOGY A ŠKOLYV GHETTU NUOVONevelké skupinky turistů ze všech koncůsvěta se ujímá mladý průvodce, za nímžstoupáme po úzkém schodišti vzhůru do

nejstarší synagogy, zbudované stejně jakoostatní z nedostatku místa a zákazu stavbyvolně stojících synagog v posledním – pá-tém – poschodí úzkého domu. ScuolaGrande Tedesca byla založena v roce 1528na nepravidelném půdorysu a v 18. stoletídoplněna bohatě vyřezávanou a zlacenouoválnou ženskou galerií na sloupech, kteráv elegantní elipse obíhá celý prostor sálu.Postavili si ji němečtí Židé, kteří uprchlido Itálie ve 13. a 14. století před hrozícímipogromy. Stěny zdobené malovaným mra-

morem jsou zakonče-ny pod galerií římsou,na níž je po obvodusálu vepsán text celé-ho Desatera. Staré vy-řezávané lavice jsoustejně jako v ostatníchzdejších synagogáchrozmístěné v řadáchpodél bočních stěna obrácené v úzkémprostoru proti sobě,což vzbuzuje dojempřívětivé intimity.Podlaha je ozdobenačtyřmi velkými kruhys osmicípou hvězdicí,strop s lustry vymalo-ván zlatým baroknímornamentem.

Ve vedlejším domě v rohu náměstí jeScuola Canton, druhá zdejší synagoga aš-kenázského ritu, založená v roce 1531 prokomunitu původem nejspíše z jižní Fran-cie. Také tato nejmenší z benátských syna-gog má aron ha-kodeš a bimu umístěnyproti sobě, přičemžvyvýšená pozdně re-nesanční bima jeumístěna v samostat-ném přístavku s oknypo stranách a maloukopulkou nad šulcha-nem, který osvětlujea otevírá směremk nebesům. Jaký jepůvod této dispozice,není zcela jasné, snadsouvisí s podobnýmuspořádáním synagogv Carpentras a Cavail-lonu. Předčítání z vy-výšené a osvětlenébimy v každém přípa-dě dosahuje výrazné-ho akustického i optického efektu. Třiřady starých lavic stojí proti sobě podéldelších stěn, na nichž jsou rokokové mal-by s biblickými výjevy. Synagoga se dnesužívá zejména pro svatební obřady a jinéslavnostní příležitosti.

O jeden dům vpravo je pěti vysokýmiokny nápadná Scuola Italiana, založenáv roce 1575, dnes v soukromém domě,a proto turistům nepřístupná. Sloužila ko-munitě domácích Židů, kteří přišli do Be-nátek z Říma a z jihu, kde byli rovněž vy-staveni pronásledování; oficiálně nebyliuznáváni jako samostatná skupina, pouzejako součást „německého“ národa, patřilitaké k nejchudší komunitě v ghettu.

Italská synagoga je prostornější než oběaškenázské a má téměř čtvercový půdoryss aronem ha-kodeš a prostornou bimou,vyvýšenou o 8 stupňů nad úroveň modli-tebny a vystupující ze stavby do zvláštní-ho polygonálního přístavku s otevřenoulucernou nad šulchanem, která prý zachy-cuje poslední paprsky slunečního svitu.Jako jediná výzdoba jsou tu po stranácharonu a bimy čtvercová pole s vepsanýmibiblickými citáty. Strop je zdoben plastic-kým zrcadlem uprostřed a kruhovými terčipro menší lustry po obvodu.

GHETTO VECCHIO JE ZA ROHEMVedle tří hlavních synagog bývaly v Ghet-tu Nuovo další studovny a modlitebny,z nichž některé pocházely až ze 17. století,z doby, v níž ghetto zažívalo největší roz-květ. Scuola Cohanim se nacházela u mos-tu do pozdějšího Ghetta Novissimo, alebyla zbořena na konci 19. století. ScuolaMesullanim stávala u druhého mostu doGhetta Vecchio, byla rovněž zbořena a jejízařízení přeneseno do vedlejší menší bu-dovy, kde se nachází mikve. Právě kolemní budeme pokračovat v naší prohlídce be-

nátských synagog do Ghetta Vecchio, k je-hož návštěvě vás někdy příště možná zasepozveme. Z Ghetta Nuovo, na jehož pros-torném náměstí si nyní hrají a pokřikujíškolní děti, je to jen pár kroků.

ARNO PAŘÍK

VĚSTNÍK 6/2010 13

Aron ha-kodeš ve Scuola Spagnola, Ghetto Vecchio. Foto archiv.

Scuola Canton, bima ve výklenku. Foto archiv.

Ve své poslední knize Praha ohrožená1939–1945 se spisovatel, překladatel,germanista a jeden z posledních přímýchsvědků života v multinárodnostní předvá-lečné metropoli PETER DEMETZ (nar.1922) opět vrací k tématu svého rodnéhoměsta. Tentokrát zpracoval jeho osudyv době nacistické okupace, kterou prožiljako syn židovské matky a otce, jehož ro-dina patřila k ladinské menšině v JižnímTyrolsku, v poloilegalitě a posléze v tábo-ře pro židovské míšence. Pro české čtená-ře budou asi nejzajímavější autorovyvzpomínky na jeho blízké, na přátele, nařadu známých i méně známých osobnostíkulturního života, které osobně poznal.(Naše ukázka je pro potřeby Rch nepatr-ně krácena a upravena.)

O otci se mi nepíše lehko. Jakmile si při-pomenu, co si od života sliboval a kolikmu toho zůstalo, když jeho naděje rozbilynapadrť okolnosti, neřkuli přímo historiesama, moje otázky, pochybnosti i obdivzabarvuje melancholie. Naprosto ho chá-pu, proč chtěl své rodině uniknout, i kdyžs téměř nábožensky tvrdošíjnou věrnostípodporoval matku po celý její život (kterýv dlouhé šedé suknici a růžencem u pasutrávila v kuchyni, kde si ladinsky brblala)a snažil se pomoci sestrám a bratrům sná-šet těžký úděl. Jako jiní utíkají k cirkusu,jeho v mládí oslnil báječný svět divadla,takže zřejmě ani nečekal, až bude mít ma-turitu, šel se představit Heinrichu Tewele-sovi, zkušenému kritikovi a řediteli praž-ského Německého divadla, a když mupředestřel svou dramaturgickou koncepci,byl namístě přijat.

Samozřejmě psal verše, dychtivě četlvšechno, co uveřejňovali progresivní spiso-vatelé v Berlíně (pražské německé spisova-tele považoval za příliš konzervativní),a pod bdělým okem Tewelese a Theater-vereinu, který sdružoval pilíře pražské ně-mecko-židovské společnosti, seznamovalnedůvěřivé diváky s novou expresionistic-kou tvorbou. Roku 1916 Tewelese pře-svědčil, aby ctihodné Stavovské divadlouvedlo několik nových komorních čino-her, a na obranu svého dramaturgickéhopočinu začal vydávat Blätter der PragerKammerspiele. Zajímalo by mě, jak dale-ce byl informován o svém odvážném pro-tějšku Karlu Hugovi Hilarovi, jenž načeské straně netradiční německou drama-tiku vzniklou po roce 1914 inscenoval naKrálovských Vinohradech.

OTEC VEŠEL DO HISTORIETřebaže poklidná pražská německo-ži-dovská buržoazie měla ráda divadlo á laArthur Schnitzler, otec nedbal a vešel dohistorie tím, že jako první uvedl Syna odWaltera Hasenclevera, který se stal mluv-čím celé své nespokojené generace. Mladýrežisér neohroženě pokračoval většinoudramat Franka Wedekinda a navzdory své-

mu nelichotivému názoru na Maxe Brodauvedl jeho nový kus. V rámci pionýrskýchexperimentů v říjnu 1919 scénicky ztvár-nil drama Tanja, téměř mystickou hruo revolučním Rusku, kterou napsal ErnstWeiss a ve které hrála hlavní roli jehomanželka Rahel Sanzarová. Potom před-stavil několik dalších Hasencleverovýchher, v nichž překvapivě využil novou tech-niku inspirovanou filmem.

Nějaký čas s ním spolupracovali GeorgWilhelm Pabst (později podle všeobecné-ho mínění nejlepší německý filmový reži-sér) i prominentní osobnost rakouskéhoa německého hudebního a zejména operní-ho života, skladatel a dirigent AlexanderZemlinsky, jenž pražské publikum sezná-mil s hudbou Arnolda Schönberga a takébrněnského rodáka Ericha Wolfganga Korn-golda, který se později proslavil v Holly-woodu jako skladatel filmové hudby.

Mne zase seznámil s literaturou, ale ažpo letech jsem si začal uvědomovat, žepřehled, který mi zprostředkoval, byl sil-ně poznamenán jeho osobním názorem.Formoval se v době, kdy pražské němec-ké písemnictví tvořilo výrazný konglo-merát nejrůznějších žánrů, zájmů a zabar-vení, zvaný „pražská škola“, která je dnes

tématem mnoha seminářů, studií a diser-tací, ačkoli to vlastně žádná škola nebyla,protože k ní patřili spisovatelé, jež nespo-joval žádný konkrétní program či prohlá-šení. Otec je do jednoho znal, a kdykolio nich hovořil, přidával k osobitému hod-nocení všelijaké pikantní podrobnosti.

Zcela zřetelně si vybavuji, že veliceobdivoval expresionistické verše FranzeWerfela a rád zpaměti recitoval básněz jeho whitmanovské sbírky Der Weltfre-und (1911, česky Přítel světa, 1965). Ni-kdy však neopomněl dodat, že Werfelůvzámožný otec, který vyráběl rukavičkypro nejhořejší vrstvy pražské smetánky,vyvážel celou produkci své továrny doLondýna, kde ji nechával označit jakoecht anglické zboží, takže ho mohl „do-ma prodat za dvojnásobnou cenu“.

Poezie Maxe Broda otci moc neříkala,i když k ní ve svých vlastních verších mělpoměrně blízko. Protože se musel věno-vat především novým hrám, na beletriineměl moc kdy, ale upozornil mě, ať sipřečtu jeho Tycho Brahes Weg zur Gott(1915, česky Tychona Brahe cesta k bo-hu, 1917) a další prózy (…) a jedním de-chem mi sdělil, že svého času před domemBrodových zastavoval autokar Čedoku sezahraničními turisty a šofér – prý evident-ně za pořádný trinkgeld a od kohopak asi –začal vyvolávat, že tady bydlí slavný praž-ský spisovatel Max Brod.

O Franzi Kafkovi mi toho otec moc ne-řekl, a když jsem naléhal, prohlásil pouze,že se častokrát za tím mladým pojišťová-kem zastavoval v Celetné, aby probralinejnovější literární drby. (...)

Nevěřím, že si otec něco dělal z toho,když 16. listopadu 1920 rozvášněný čes-ký dav (který už projevil svou nesnášenli-vost útokem na staroměstské židovské in-stituce) pod vedením radikálních herců zeZlaté kapličky násilně vnikl do Stavov-ského divadla, vyvedl otce před budovua jménem československého národa ji za-bral. Od té doby se tam hrálo česky (aleprezident Masaryk tam už v životě ne-vkročil, protože zábor považoval za proti-ústavní a měl za to, že značně poškozujezájmy nové republiky).

Otec se pražským národnostním kon-fliktům zřejmě vyhýbal. Každopádně sebrzy nastěhoval do jiné kanceláře a sesouhlasem nového ředitele Německéhodivadla, pražského rodáka a vídeňskéhoherce Leopolda Kramera, založil na Se-novážném náměstí roku 1922 ve staré,dnes už zbořené budově přilehlé zezaduk Německému (od r. 1945 Slovanskému)domu, tzv. Malou scénu (Kleine Bühne)pro 300 diváků, kde s experimentálnímiinscenacemi pokračoval.

14 VĚSTNÍK 6/2010

Peter Demetz

O OTCI A O DIVADLE

Svatební fotografie rodičů Petera Demetze, 1920.

ŘEDITELEM V BRNĚV polovině dvacátých let se stal ředitelemněmeckého divadla v Brně, z čehož mělvelkou radost, protože se domníval, žei tam bude mít volnou ruku, ale ještě šťast-nější byla maminka, jelikož se odchodemz Prahy ze spárů ladinské rodiny vymanila mohl se věnovat své vlastní. V práci sivšak moc pohody neužil, protože muselzajišťovat repertoár hned tří scén. Byla tojednak činohra ve staré budově na Zelnémtrhu, kde to pořád smrdělo rybinou, opere-ta v další věkovité stavbě a k tomu ještěopera, jejíž představení se hrála každépondělí a úterý na prknech českého diva-dla. Publikum německé opery však byloznačně náročné a mělo ve zvyku programsrovnávat s vídeňským.

O tom, že otec Prahu opouští, referoval10. ledna 1926 divadelní kritik listu Pra-ger Tagblatt. Tím nebyl nikdo jiný nežMax Brod, jenž otcovy dramaturgicképočiny pozorně sledoval a teď s lítostí za-znamenal, že se s Prahou loučí „jednaz nejzajímavějších osobností pražskéhodivadelního života“. Připomněl, že otecjako dramaturg zprostředkovával kontaktpražského divadla se současnou generacídramatiků a vytvořil „řadu novátorskýchinscenací“ (...), pochválil taky otce, žejako první uvedl hry českých a pražskýchněmecky píšících autorů, mezi jinými na-příklad Waltera Tschuppika a Paula Leppi-na. Své dobrozdání ukončil prohlášením,že je to dramaturg širokého rozhledua svěží imaginace, za nějž pražský diva-delní svět bude jen těžko hledat rovnocen-nou náhradu. Někdy tak přemítám, jak siasi otec při té chvále právě z Brodova perapřipadal.

Příchod nového ředitele brněnského ně-meckého divadla přivítal Brünner Tages-bote interview, v němž otec podle méhonázoru obratně smísil pravdu s fikcí, jeli-kož asi chtěl zapůsobit na obecenstvo,které o něm moc nevědělo, a ohromit hovzorovým životopisem a dosaženým vzdě-láním. Uvedl proto, že osm let studoval naAltstädter Gymnasium (Německé státnígymnázium v paláci Golz-Kinských naStaroměstském náměstí), ale o maturitě seani slovem nezmínil, protože když ho Te-weles přijal jako dramaturga, ze školyvlastně předčasně odešel. Divadelní vzdě-lání prý získal ve Francii a v Anglii, cožbyl bohapustý výmysl. Daleko méně nad-nesené bylo jeho tvrzení, že je zkušenýloutkář, což si zřejmě odůvodňoval tím, žesi jako dítě rád hrál s loutkovým divadél-kem. Tím, jak brněnské obecenstvo oceni-lo informaci o divadelních zkušenostechcelé rodiny, si také nejsem docela jistý.(...)

Za čas se otec dovtípil, že odchod doprovinční moravské metropole nepatřiljeho k nejmoudřejším životním krokům.Zajímal se výhradně o písemnictví, vý-tvarné umění a hudbu, takže politika šlamimo něj, ale v Brně musel z titulu svéfunkce najednou rozhodovat o věcech, ježjak němečtí nacionalisté, tak příslušnícibohaté německy mluvící židovské střednítřídy velice pozorně sledovali, ale při je-jichž řešení měl jen velice úzký manévro-vací prostor. Ocitl se tak přímo ve středukonfliktů, kterým se v Praze dlouho úspěš-ně vyhýbal, jenomže tady si to dovolit ne-mohl. Kromě toho se v říjnu 1928 dostaldo situace, jejíž důsledky velmi výrazněovlivnily jeho další život.

Když totiž oznámil, že se 30. října 1928bude v divadle konat slavnostní programk desetiletému výročí československé sa-mostatnosti, navštívila ho v kanceláři dele-gace nacionálně zaměřených německýchstudentů brněnské techniky, vznesla protijeho rozhodnutí ostrý protest a požadova-la, aby program zrušil a refundoval držite-lům předplatného alikvotní částku. Otecjejich nátlaku ne-podlehl, a takstudenti svolalidemonstraci, vtrh-li do divadla, pře-rušili programprávě ve chvíli,kdy se hrála čes-koslovenská stát-ní hymna, a po-kusili se přečístprovolání protioslavám republikyi snahám vnutit jeněmeckým abo-nentům. V nastalévřavě musela za-sáhnout policie,která čtyři demon-stranty zatkla.V lednu 1931 sekonalo přelíčení,v němž otec vy-povídal jako hlavnísvědek obžaloby.Soud studenty po-trestal (…), avšakbrzy se vrátili nascénu jako zarytí nacisté a otec, který mělnavíc za ženu Židovku, už neměl šanci.Když mu roku 1933 skončila smlouva,divadlo ji neobnovilo a on se už k němujako dramaturg a režisér nikdy nevrátil.Odcházel pak často z domova a matka mijednou vysvětlila, že si hledá práci někdejinde. Jelikož si ale navykl znenadánízmizet a pak se zase bůhví odkud zjevit,

nakonec se s ním rozvedla. O tom, codělá, jsem měl rozporuplné zprávy. Prýurčitý čas dokonce pracoval pro mělnic-kou vysílačku, kterou republika zřídilajako odpověď na nacistickou propagandua která pro německé posluchače kromězpráv vysílala i rozhlasové hry a další po-řady.

S NOVÝM V KUCHYNINávrat do Prahy otci umožnil stýkat sezase s přáteli, které měl mezi Čechy od di-vadla a od filmu. K nim patřil kromě ji-ných Oldřich Nový, s nímž se poznali ještěv Brně, kde oba pracovali ve staré budověReduty, otec v kanceláři ve druhém patřea Nový na jevišti, i když pak svou operetupřestěhoval do budovy Starého divadla naVeveří. V naší rodině se často vzpomínalo,že se jeho manželka Fränze (životopisciNového ji nazývají Alice) pocházející z ži-dovské vyšší střední třídy proslavila dět-skou portrétní fotografií. Také jsem jí se-děl. Bylo mi tehdy šest či sedm let, měljsem na sobě kostkovanou košili a na hla-vě rádiovku a snímek vyšel pod titulkem

„Zasněné dětskéoči“ v populár-ním pražském tý-deníku List panía dívek. V Oldři-chově Novémdivadle v Prazejsem byl pozdějivždycky vítán, do-stával jsem vol-ňásky na všechnyhudební kome-die, které nastu-doval, a nemusímani říkat, že jsemminimálně šest-krát viděl jeho slav-né filmy včetněKristiána a Dívkyv modrém.

Fränze, se kte-rou se nehodlalrozvést, muselav roce 1944 doTerezína a jehoposlali do pra-covního táborav německém Har-

zu, kam se za ním otec vydal na jednu zesvých záchranných výprav, a bezpochy-by mu (stejně jako později mně) přivezlšišku suchého salámu. Soudě podlesnímku z května 1945, kdy se vrátildomů, na sobě sportovní pumpky a natváři veselý úsměv, lágr zřejmě Novéhomoc nezkrušil. Kromě toho se jistě

(pokračování na str. 20)

VĚSTNÍK 6/2010 15

Hans Demetz na balkoně Stavovského divadla, 1914.

(dokončení ze str. 9)Jestli někdo ohrožuje něčí životy špatně konci-povanou politikou, pak je to americká admi-nistrativa, která ohrožuje izraelské – a palestin-ské – životy neuměřeným náporem na Izrael.

Zdravím Tě, Josi

Milý Josi,bojíš se, že Amerika se začíná chovat jakoEvropa. Možná je to nevyhnutelná americ-ká reakce na izraelskou stagnaci. Člověkuzvnějšku se totiž může zdát, že v Izraelijako by se zastavil čas.

Když jste nedávali pozor, zbytek světase změnil. Američanům dnes dělá starosti,že Izraelci snad nechápou, že Amerika bo-juje dvě války, a tím se od základů změniladynamika na Blízkém východě. Když sečlověk podívá na Izrael, mohl by být stej-ně dobře rok 1980 jako 2010.

Kvůli tomu začíná izraelsko-palestinskýkonflikt postupně připadat americkýmočím jako Severní Irsko, věčný spor o úze-mí a národ a náboženství a napůl zapome-nuté pokrevní sváry s podivuhodnou odol-ností vůči vlivům vnějšího světa.

Spojené státy vždycky podporovaly Izrael,i když se mu Evropa vzdálila. Ale budouv této podpoře Američané pokračovat, kdyžnevidí pokrok? Když to vypadá – tak jakoteď –, že izraelští vůdci ignorují širší kontext?

Asi před rokem jsem viděl kreslenývtip, který mě rozesmál, ale také bodl.Byly na něm novinové titulky budoucnos-ti. 2020: „Člověk se vrací na Měsíc, izrael-ské tanky se valí na Gazu.“ 2050: „Člověkpřistává na Marsu, izraelské tanky se valína Gazu.“ 2100: „Člověk přistává na Jupi-teru, izraelské tanky se valí na Gazu.“

Pro Izrael je možná nejhrozivější, žeAmeričané pomalu začínají chápat složi-tosti a nuance Blízkého východu. Nějakoudobu po 11. září si místo dvoumetrovéhoRusa představovali dvoumetrového Araba.Ale to ustupuje. Arabové a muslimové sestávají lidštějšími, méně obludnými, méněnebezpečnými. Skoro deset let války v Irá-ku a v Afghánistánu – a skoro deset let beztragického teroristického útoku na USA –tohle se zemí a lidmi prostě něco udělá.

Arabové se stále víc integrují a asimilujído americké společnosti, jsou to teď našisousedé. (...)

Izrael vypadá jako demokracie, kteráčerpá jen ze svých obav. Jako by nesnášelokolní svět, je to země, která si chce vjetdo vlasů i s demografy. Izrael chce být jakdemokracie, tak židovský stát. Ale budouho Spojené státy podporovat, i když se

zdá, že tyto dva cíle jsou stále více neslu-čitelné a Izrael musí budovat stále víc zdí?

Správná otázka nezní, zda bude Obamo-va administrativa používat více či ménětlaku, ale takto: jak dlouho potrvá, nežamerický prezident začne nutit Izrael, abyse konfrontoval se svou budoucností, abyse otevřel Blízkému východu 21. století?

Měj se,Jim

Milý Jime,říkáš, že v Izraeli jako by se zastavil čas,zatímco zbytek světa se změnil. To přecenení pravda: Izrael se změnil k nepoznání.Už dávno nejsme ideologický, průkopnickýstát, ale high-tech společnost, která se zou-fale touží stát součástí globalizujícího sesvěta. A Izraelci jsou ochotni za takové při-

jetí platit územní cenu – za podmínky, žepalestinský stát se nestane ještě horší nočnímůrou, než je ta, ve které jsme se ocitli teď.

Když nabádáš Izraelce k tomu, aby čeli-li realitě a přijali palestinskou státnost,snažíš se vlomit do otevřených dveří.Tenhle spor byl vyřešen, alespoň v teorii,už před dvaceti lety, během první intifády,když většina Izraelců pochopila, že okupa-ce zničí Izrael zevnitř a pro vnější svět náspromění v párie. Většina Izraelců souhlasí,že ukončit okupaci je existenční potřeba –abychom se uchránili vzrůstající izolace,morální vyčerpanosti z okupace a neudrži-telné volby mezi Izraelem jako židovskýma současně demokratickým státem.

Ale to je jen půlka rovnice. Ignoruješ tudruhou polovinu: že palestinský stát by semohl změnit v existenční hrozbu pro Izrael.Většina Izraelců je přesvědčena, že vezme-me-li v úvahu současný stav palestinskéhonárodního hnutí, izraelské stažení se ze Zá-padního břehu by vedlo k raketovým úto-kům na srdce Izraele, včetně Tel Avivua Ben Gurionova letiště. Stačilo by pár „pri-mitivních“ raket, které by Palestinci každo-denně vypálili na izraelské čtvrti – přičemžby nám mezinárodní komunita svázala ruce,kdybychom se snažili o obranu – a normálníživot v téhle zemi by přestal fungovat.

Když obviňuješ Izrael, opomíjíš fakt, žeIzrael se za poslední desetiletí pokusil tři-krát vytvořit palestinský stát. Jenže nabíd-ky, které obsahují závazek přijmout pales-tinské uprchlíky do palestinského státu,palestinští vůdci ignorují. Palestinská pod-mínka pro izraelské stažení je, že Izraelspáchá sebevraždu. Jak mi nedávno řekljeden starý mírový aktivista: Palestinci ne-dopustí, abychom skoncovali s okupací.

Snažili jsme se vyjednávat, ale následo-valy sebevražedné útoky, snažili jsme seo jednostranné stažení a následovaly rake-tové útoky. Co dalšího máme udělat?

Na tvých názorech mě, Jime, nejvíc de-primuje to, že dokazují, že arabská ne-ústupnost vítězí, že s postupem času kom-binace terorismu a popírání izraelskélegitimity utahá i takové přátele Izraele,jako jsi ty. A pak se blízkovýchodní kon-flikt asi opravdu stane nekonečnou krevnímstou. Nebo tou hloupou novinářskou frází– řetězcem násilí. A to, co jsi kdysi věděl –že v klíčových okamžicích Izrael vždyckypřistoupil na kompromis a Palestinci jej od-mítli –, se vytratí ve všeobecné únavě.

Ano, izraelské tanky se zaručeně znovu„povalí na Gazu“. Ale ten kreslený vtip,který cituješ, vynechává něco hodně důle-žitého: „Palestinci střílí na izraelská měs-ta, a poté se izraelské tanky valí na Gazu.“Ale to je jen detail v nekonečném krevnímsváru. Stejně jako fakt, že my jsme se z téGazy odvalili. A že většina z nás by odtá-hla i ze Západního břehu, kdybychom vě-děli, že se z něj nestane druhá Gaza. (...)

Netanjahu ustoupil Obamovi ve dvou zá-kladních bodech. Zaprvé přijal řešení dvoustátů a je to poprvé, co se Likud začlenil donárodního konsenzu ohledně palestinskéhostátu. Zadruhé: přerušil výstavbu na Západ-ním břehu, včetně osad, které se nacházejíblízko hranice a v každém mírovém plánuse s nimi počítá jako se součástí Izraele.Žádný izraelský vůdce ještě nešel tak dale-ko. Ale s Netanjahuem se přesto zacházíjako s válečným štváčem.

Nakonec vznášíš otázku Izraele jako ži-dovského státu versus demokratického stá-tu. Myslím, že vymazat jakoukoli z těchtoidentit by znamenalo osudově poškodit dušiIzraele. Izrael, který by se vzdal své židov-ské odpovědnosti, by nezachraňoval desít-ky tisíc etiopských Židů. A v takovém Izra-eli bych já nechtěl žít. (...)

Rád bych doufal, že Američané pochopísložitost našich dilemat, řeknou nám, kdyžděláme něco špatně, a zaštítí nás, kdyžbude mezinárodní společenství popírat iz-raelskou legitimitu. Alespoň tohle bych odpřátel očekával.

Zdravím Tě, Josi(Připravila Alice Marxová.)

16 VĚSTNÍK 6/2010

KDYŽ KONČÍ DŮVĚRA

Vydrží tradiční spojenectví? Foto archiv.

(dokončení ze str. 3)je obdobná jako v Evropě či Americe. Tovšak neplatí o Palestincích, resp. arabsképopulaci jako takové. V dlouhodobém vý-hledu proto neobstojí koncepce jednoho(třeba i federálního) státu se zárukamipráv menšin. Znamenalo by to naprostouztrátu charakteru Izraele jako židovské ná-rodní domoviny.

Svůj projev doprovodil Ehud Barak ně-kolika anekdotami, většinou známými,které však publikum ocenilo vřelým smí-chem a potleskem. Třeba tu, podle kteréMojžíš vodil Židy čtyřicet let po poušti,aby si byl jistý, že na území, kde se usadí,nebude ropa. Anebo biblický příměr o do-bě míru, kdy vedle sebe ulehne lev a berá-nek. „Je jasné, že toho beránka pak budenutno každý den vyměnit. A ujišťuji vás,že Izrael nebude tím beránkem.“

VÝMĚNA ROLÍNejvíce frekventovaným tématem, u které-ho se zastavila snad většina řečníků, bylÍrán. Zaznívaly zajímavé úvahy, ale i klišétypu, kdo co musí okamžitě udělat. Z víceči méně povedených slovních ekvilibristikvybočil program závěrečného dne, nazvaný„Jakým způsobem mají Spojené státy jed-

nat s Íránem“. Na pódiu se – vedle moderá-tora a dlouholetého politického řediteleAJC Jasona Isaacsona – sešli pouze dvadiskutující, Roger Cohen, redaktor NewYork Times a International Herald Tribune,a Bret Stephens z Wall Street Journal. Pod-le jmen by se dalo usuzovat, že ten prvníbude zastávat protiíránské postoje a ten dru-hý bude spíše vlažný. Jako by si však svérole vyměnili. Roger Cohen strávil nedávnov Íránu několik týdnů. V úvodu poukazovalna to, že íránská společnost je velmi mladá(dvě třetiny lidí do 35 let) a touží po kon-taktu s vnějším světem. Jsou vlastně oběťmia rukojmími režimu, jak se ukázalo při ne-dávných demonstracích. Proto nelze k Írá-nu přistupovat z pozice síly. Bret Stephensse hrdě hlásil k tomu, že je „neocon“, tedyneokonzervativec, a argumentoval zcelaopačně. Je přece třeba brát slova íránskýchpředstavitelů vážně – pokud jeho prezidentříká, že je třeba vymazat Izrael z mapy svě-ta, tak to myslí vážně. A pokud popírá holo-kaust, tak tomu jistě věří. A pokud režim doulic vysílá lidi skandovat „smrt Americe,smrt Izraeli“, tak to také myslí vážně. Načtedy ještě čekat? Až všechny své plány,včetně toho jaderného, uskuteční? Debatase v tomto duchu nesla po celou dobu jejich

vystoupení a byla místy velmi tvrdá a osob-ní. Jediná věc, na které se oba shodli, bylfakt, že Írán připraví v příští době americkézahraniční politice těžké chvíle. Podle častobouřlivých reakcí se zdálo, že publikum se– možná překvapivě – kloní na stranu BretaStephense.

AJC ELEKTRONICKYVýroční zasedání AJC přišlo i letos s veli-ce zajímavým programem a výbornouskladbou přednášejících a hostů. To je užvěc tradiční. V něčem však byla konferen-ce zcela nová. Poprvé bylo možno většinuklíčových projevů sledovat on-line na in-ternetu. V několika diskusích mohli takédiváci prostřednictvím internetu klást vy-stupujícím své dotazy. AJC se – stejnějako většina amerických židovských in-stitucí – velice důkladně zabývá prezen-tací v elektronických médiích. Kromě in-ternetových stránek, YouTube, Facebookua rozhlasových blogů spustil dokoncei vlastní aplikaci pro iPhone. To umožňujepříslušným redaktorům a aktivistům, jdevětšinou o studenty, okamžitě umístit jaké-koliv informace či názory do veřejnéhoprostoru. Příspěvky tam zůstávají poměrnědlouho. Takže pokud bude mít někdo z na-šich čtenářů zájem podívat se na klíčovéprojevy, o kterých jsme tu referovali, stačíkliknout na www.ajc.org.

TOMÁŠ KRAUS

VĚSTNÍK 6/2010 17

AJC V ROCE 2010

Pod titulkem „Z rušného domu, kde vyrůs-tal, vykročil mladý Gustav do Vídně“ za-čala Mladá fronta Dnes (7. 5.) s měsíčnímpředstihem oslavy mahlerovského výročí.■■ „Ahasver – věčně putující Žid. Ani naploše našeho okresu to nebylo jinak,“oznamuje Slovácký deník (27. 4.) v krát-kém článku, nazvaném „Historie Židov-stva v našem okrese“. ■■ Vyškovské novi-ny (14. 5.) začaly otiskovat seriál, který„podrobně mapuje dlouhou historii židov-ské komunity v Rousínově od jejích počát-ků po současnost“. ■■ Pod slibným titul-kem „Výstava vtáhne studenty do životaŽidů“ otiskla MfD (28. 4.) kratičkou ano-taci na výstavku v břeclavské synagoze. ■■

Klatovský deník (5. 5.) přinesl rozhovors Milanem Strnadem, autorem knihy Židév dějinách města Klatov. Na otázku, jak sek tématu dostal, odpověděl mj.: „Diví sedokonce i lidé židovského původu, že sečlověk, který nemá židovské předky, tímtotématem vůbec zabývá.“ Před časem sedozvěděl, že Střední průmyslová školav Klatovech, na které pracuje, byla sběr-ným místem dvou židovských transportů.„Tehdy jsem začal přemýšlet, že nikdo,vlastně ani já, neví, že tady žili Židé a tvo-řili kus historie Klatov. Byly zde jejich to-várničky, obchody, žili tu běžným životemstejně jako ostatní.“ Studenti průmyslovkyvyhlásili sbírku, z jejíhož výtěžku bylaumístěna na škole pamětní deska. ■■ Lido-vé noviny (13. 5.) připomněly, že uběhlopadesát let od chvíle, kdy se izraelskémukomandu podařilo unést Adolfa Eichman-na z Argentiny. ■■ K situaci „Žida za křiš-ťálové noci“ přirovnal překvapivě situaciČSSD její předseda a pretendent na premi-érské křeslo J. Paroubek. Strana, kteréprůzkumy předpovídají vysoké předvoleb-ní preference, se cítí být pronásledovanánikoli nacisty, ale – médii. ■■ „Uvážíme-li, že Židé byli dvě tisíciletí exodu akcep-továni ponejvíce kvůli Ježíšovi, jeví setalmudické polemiky proti němu jako re-zonance bez židovské sebereflexe vůčisvětu,“ píše mj. básník Vít Kremlička v re-cenzi knihy Davida Klinghoffera PročŽidé zavrhli Ježíše (A2, 12. 5.). „Ježíšovazprostředkovatelská vize monoteismuk národům, jež jsou mimo Izrael, není do-sud částí judaistů pochopena,“ soudí autor.■■ Pelhřimovský deník (15. 5.) přinesl roz-hovor s historikem Rudolfem Fischerempři příležitosti vydání jeho knihy o třebíč-ských židovských památkách UNESCO. ■■

Pod titulkem „Smrt jako průmysl“ přinesl

ekonomický týdeník Profit (10. 5.) dlou-hou reportáž z koncentračního táboraOsvětim. ■■ „Připomínkou Brna jako měs-ta etnik Čechů, Němců a Židů“ je podleMfD (15. 5.) publikace Příběhy brněn-ských hřbitovů. ■■ Na věčné téma „Důvo-dy k antisemitismu“, tentokrát z pohledustarověkých Římanů, se rozepsaly interne-tové Britské listy (26. 4.). ■■ „Do Ruska užnikdy,“ svěřil se časopisu Ekonom (6. 5.)úspěšný „karlovarský podnikatel ruskéhopůvodu“ Jakov Frenkel, který opustilMoskvu „kvůli kriminalitě a antisemitis-mu“. ■■ „Někteří sociologové se obávajístudia židovského ekonomického úspěchu,aby neprobudili antisemitské nálady nebonepřispěli ke konspiračním teoriím o ži-dovské ekonomické nadvládě,“ soudí mj.pod titulkem „Co vězí za úspěchem Židů“profesor washingtonské katolické univer-zity v zamyšlení psaném pro Projekt Syn-dicate Institute for Human Sciences 2010.(MfD, 30. 4.) ■■ Studenti čtyř gymnáziíz Ústí nad Labem, Kadaně, Chomutovaa Loun poté, co prošli archivy a vyzpoví-dali pamětníky, uspořádali v ústeckémchrámu sv. Vojtěcha výstavu Tragická mís-ta paměti, v níž upozornili na známé i po-zapomenuté tragédie obyvatel severníchČech v letech 1938–45 (Českolipský de-ník, 21. 5.). ■■ „Ta radost, když jsme veválce ukořistili tatrovky,“ vzpomíná izra-elský veterán a český rodák Menachem Ti-ben v rozhovoru pro iDnes (15. 5.). „A typak jezdily v naší armádě a já měl velikouradost. Bylo mi divné, že českoslovenštíinstruktoři cvičili egyptskou a syrskou ar-mádu, ale pak jsem pochopil, že to bylrozkaz shora.“ Tiben prožil válku za izra-elskou nezávislost jako tankista („Ale tan-ků jsme měli strašně málo, pár americkýchshermanů a dva tři cromwelly, které jsmeukradli Angličanům“), pak pracoval u le-tecké meteorologické služby. ■■ Jako„poctu Židům, kteří se nevrátili z koncent-račních táborů“, kreslili žáci základní ško-ly v Nové Cerekvi obrázky „v rámci gran-tové aktivity Ztrácející se národ“. Obrázkys židovskými motivy budou vystaveny veStuttgartu a v jičínské synagoze a „trvalebudou zdobit také zdi synagogy novocer-kevské“. ■■ „Rituální mikve konečně pří-stupná,“ ohlásilo vysílání ČT 1 (3. 5.)opravu vzácné památky v Mikulově. ■■

Víc než optimisticky zní titulek článkuv Bruntálském a Krnovském deníku(30. 4.): „Krnov se brzy dozví významslova košer.“ (tp)

TROJÍ GHETTONEEXISTOVALO(dokončení ze str. 7)V knize píšete hodně o své rodině. Ma-minka byla židovského původu a tatí-nek Ladinec. Málokdo u nás asi ví, co toje za národnost.To je menšina v Jižních Tyrolích, kterámluví svým vlastním jazykem rétoromán-ského původu. Otec pocházel ze stopro-centně ladinské rodiny, která se z Tyrolpřestěhovala koncem 19. století nejdřív doLince, pak Týnského dvora v Praze. Dědadovážel dřevěné hračky, které vyrábělisedláci v Tyrolích. Zajímavé je, že teďv naší kuchyni visí Slavíček! Z bývaléhobytu je galerie. Prošel jsem se tam a říkaljsem si, tady byla kuchyň, tamhle záchod,teď je tam plno skvostných obrazů. Žilatam babička, která mluvila výhradně la-dinsky, jen trochu německy, děda mluvilněmecky, i děti. Byli jsme jediná ladinskárodina v Praze, a s námi to také skončilo.Někdo mi kdysi říkal, že děda byl poklad-níkem italského spolku v Praze. Takže onse pokládal spíš za Itala než za Čecha.

Neměl otec jako „Němec“ po roce 1918v Čechách problémy?Ani ne. Otec si dal vždycky jednou ročněvyžehlit od služky oblek a bílou košili,protože šel na Hrad. Peněz pro divadlo ne-bylo nikdy dost, tak šel žebrat k preziden-tu osvoboditeli, ten mu dal vždy z vlast-ního rozpočtu dvacet, třicet tisíc korun.Jednou dostal stipendium do Itálie, studo-vat divadlo. Tak odjel za prezidentovy pe-níze do Itálie, matka naříkala, co tam vy-vádí, a přišel domů s kufrem polepenýmelegantními nálepkami z hotelů. S tím ma-lým kufříčkem jsem potom utekl, ale mu-sel jsem jej u Klatov nechat v lese, bylmoc těžký. Byla mezi nimi i báječná ná-lepka hotelu Terminus v Neapoli. Leží totam pod nějakým stromem.

Je zajímavé, jak se zpětně idealizuječesko-německo-židovské soužití nebo senaopak zdůrazňují nevraživosti z českéstrany.Ty jistě byly. Republika nikdy nevěděla,jestli to je stát národní, nebo národnostní.Jeden československý národ se ukázaljako fikce, de facto tady žilo pět šest náro-dů. Velkou výhodou bylo, že republikaměla konstituci jako v Americe, takže po-kud ostatní národy byly politicky aktivní,jako německá sociální demokracie, tak seměly na co odvolávat. Bylo to kompliko-vané, ale nebylo to tak dramatické, jak sednes tvrdí. Bylo to docela civilní.ALICE MARXOVÁ, VERONIKA TUCKEROVÁ

18 VĚSTNÍK 6/2010

NECHÁPAVÍ JUDAISTÉ ...a další události/Vybráno z českého tisku/

Skončila doba, kdy Západ vnímal Izraeljako malého sympatického Davida čelící-ho mocnému Goliášovi. Už čtyřicet let, odšestidenní války a okupace palestinskýchúzemí, naopak pokládá Izrael za silnějšístranu sporu. Západní sympatie pro židov-ský stát nejenom slábnou, ale mění sev antipatie, ba ve výzvy k bojkotům izrael-ských výrobků, diplomatů i univerzit. Je tovidět hlavně v zemích jako Británie čiFrancie, jež pociťují morální dluh vůčisvým bývalým koloniím a tím spíše vidív izraelské politice kolonialismus.

I proto Izrael pokládá 10. květen za velmiúspěšný den. Přijetí do Organizace prohospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD)vypadá na první pohled banálně. Ale ve sku-tečnosti je to prestižní klub teď už 34 nejvy-spělejších zemí s demokratickým zřízeníma tržní ekonomikou, klub, do něhož byloČesko přijato před patnácti lety a Slovenskopřed deseti lety coby bezproblémové státy.O tom, co takový vstup znamená pro Izrael,svědčí už titulek z deníku Ha’arec: „OECDje místem, kde se okupace nepočítá.“

VYSVĚDČENÍ OTEVÍRÁ DVEŘEPro premiéra Benjamina Netanjahua mápřijetí význam vysokoškolského diplomu:„Stejně jako je důležité mít diplom z tech-niky, vstupujete-li třeba na trh práce, vstupdo OECD otevírá dveře do mnoha oblas-tí.“ Chce, aby se Izrael zařadil mezi 15 ve-doucích ekonomik světa, nicméně si stě-žuje na izraelskou byrokracii, která tytoambice brzdí.

Ministr zahraničí Avigdor Lieberman tuzase vidí hlavně diplomatický úspěch. Propřijetí Izraele se jednohlasně vyslovili všich-ni dosavadní členové navzdory překážkám,jež kladl palestinský premiér Sálim Fajjád.Přesvědčoval lídry zemí OECD, že Izraeldo svých finančních údajů zahrnuje dataza osady na palestinských územích, čímžfalšuje statistiky. Těchto argumentů sezprvu chytlo Irsko, Norsko a Švýcarsko,ale samo hlasování proběhlo hladce – propřijetí Izraele hlasovalo i Turecko, jedinámuslimská země v OECD. „Fakt, že ty po-kusy selhaly, dokládá solidní izraelskoupozici ve světovém společenství,“ shrnulto Lieberman.

S tím souhlasí i komentátor Ha’arecuAluf Benn: „Hlasům volajícím po bojkotuIzraele neodpoví nic lépe než přijetí doklubu rozvinutých ekonomik.“ Benn tovšak pokládá za součást politického ob-chodu. Mezinárodní společenství dalo

Bibimu dárek za to, že souhlasí s nepřímý-mi rozhovory s Palestinci. A kdo tomu ne-věří, ať se podívá na načasování.

Podle Benna je to jakýsi návrat do časůz počátku mírového procesu: „Až do vče-rejška Netanjahu jen dával a dával. Sou-hlasil s palestinským státem, se zmraze-ním výstavby v osadách i – byť jen mlčky– ve východním Jeruzalémě. Teď konečněi něco dostává. ,Svět‘ odmítl palestinskýpožadavek, aby nepustil Izrael do svéprestižní organizace.“ Připomíná to pevnápravidla z dřívějška: Izrael ustoupí Pales-

tincům a za to skutečně dostane něco odZápadu – více otevřenosti, více investic,více byznysu.

Tento politický proces nemá vést kevzniku „nového Blízkého východu“, ale mábýt akceptován v Evropě, Americe a Asii.Izraelská ekonomika přece komunikujea konkuruje se Západem, ne se sousednímizeměmi. Problém byl ale v tom, že dosa-vadní instituce, jichž je Izrael členem, ze-jména instituce OSN, nechávají židovskýstát v izolaci – nepatří v nich k žádné země-pisné skupině, de facto v nich nemůže volitani být volen. OECD je zcela jiný případ.Nezahrnuje žádnou arabskou zemi a jedi-ným muslimským členem je Turecko, kteréhlasovalo pro vstup Izraele.

Židovský stát si užije novinku: Poprvévstupuje do nějakého klubu, v němž nejsouani Palestinci, ani Egypťané, ani SaúdštíArabové – nejsou dokonce ani na seznamučekatelů. Nemohou tedy rozhodování

v OECD zatěžovat odsuzováním Izraelea okupace.

PRVNÍ LIGA JDE DO BYZNYSUVstup do OECD ilustruje též posun v sa-motné izraelské společnosti. Už skončiladoba, kdy její elity mířily hlavně do státnísprávy a do armády. Na ty časy mnozí no-stalgicky vzpomínají, aniž by si připouštěli,že Izrael byl silný stát se slabou společností.Teď se to mění a první liga společenskýchelit míří do byznysu. To je asi hlavní důvod,proč dnes lidé skuhrají, že za starých časůměl Izrael v čele silné muže a ženy (BenGurion, Meirová, Šaron), zatímco dnes jetam jen druhá liga. Jak by nebyla, když taprvní dovedla zemi do OECD.

Před dvěma roky to komentoval ThomasFriedman v New York Ti-mes: „Izrael při pohleduzvenčí vypadá jako zmíta-ný nepokoji, hlavně kvůlivyšetřování celé své poli-tické elity. Ale Izrael jeslabý stát se silnou společ-ností, jeho ekonomikabouřlivě roste.“ Letos na-psal podobný text Fried-manův kolega DavidBrooks. Netanjahuovyekonomické reformy, pří-sun milionu přistěhovalcůz Ruska a stagnující míro-vý proces – díky této kom-binaci teď nejnápaditějšíIzraelci nemíří do politiky,nýbrž do oborů, jako jsoutechnologie a obchod.Ničí to politický života veřejnou debatu, ale oži-vuje to hospodářství. TelAviv patří k ekonomic-

kým jádrům planety. Do Izraele míří vícestartovního kapitálu na hlavu než do jakéko-li jiné země. Sedmimilionový Izrael přitahu-je tolik rizikového kapitálu jako Německoa Francie dohromady!

Bude z Izraele Hongkong Blízkého vý-chodu, z jehož vzestupu těží i arabské oko-lí? Tak to vidí Netanjahu. Nebo se propastmezi Izraelem a arabskými sousedy jenzvětší? Tak to vidí Brooks a má své argu-menty: Je pravda, že ropné arabské státy in-vestují miliardy dolarů do vědeckých center,ale místa jako Silicon Valley či Tel Avivnevznikají kvůli penězům, nýbrž díky pro-línání kulturních vlivů. Zatímco Egypťanézaregistrovali v Americe za dvacet let 77patentů a občané Saúdské Arábie 171 paten-tů, Izraelci vedou se 7652 patenty. Společ-nosti, které obklopují Izrael, nemají tradicisvobodné kulturní výměny ani technickétvořivosti. ZBYNĚK PETRÁČEK

VĚSTNÍK 6/2010 19

IZRAEL:OECD aneb V dobré společnosti

Izraelské elity už nemíří do politiky, ale do výzkumu. Foto archiv.

Kalendárium„Tu se stalo, že stará synagoga chytla a sho-řela. Všichni prohlásili, že rádi přispějí nastavbu nové, krásné, kamenné budovy. Po-žádali milostivou vrchnost o svolení a do-stali je v roce 1270, když sami psali letopo-čet 5030. Získali nejlepšího pražskéhostavitele. Ten by ochoten vystavět důmBoží, třebaže dosud žádný neviděl. Vysvět-lili mu, že musí býti obrácen na východ, žejeho podlaha musí býti pod sousedním teré-nem, aby si byli vždy vědomi, že mají volatik Bohu z nejhlubších hlubin svých srdcí, žeokenní zdi mají se rozšiřovati, aby světloz chrámu prýštilo do celého okolí... Pan sta-vitel vystavěl skutečně překrásný dům Boží,se kterým byli všichni nadmíru spokojeni.Nazvali ho ,Staronová synagoga‘, protožejim to staré učení připadalo zbrusu novým...Pražská židovská obec rostla a doba vyža-dovala nové chrámy,přišla doba, kdy jichměla dvanáct, ale taStaronová se jim zdálanejsvětější.“

Těmito slovy osla-vil na přelomu květnaa června v roce 1970,tedy před 40 lety, vrch-ní rabín dr. Richard Fe-der Staronovou syna-gogu. V obsáhlémprojevu, který otisklVěstník židovskýchnáboženských obcí(8/1970), hovořil takéo praotci Abrahamovi, jeho synech Jakobo-vi a Ezauovi a připomněl Desatero, Tórui další vklady starých Židů do duchovníhobohatství světa. Nakonec dodal: „Nepo-chopíme to nikdy, že neimponovala světunaše veliká věrnost, se kterou jsme nasvém starém učení lpěli...“

Byl to nepříliš skrytý vzkaz režimu, kte-rý se – po sovětské okupaci – rychle vracelke staré praxi: vůči českým Židům se zno-vu začal chovat jako k občanům druhéhořádu, obnovil svou nenávistnou politikuvůči Izraeli atd. Byla to těžká rána nedáv-no probuzenému sebevědomí malé židov-ské obce, ale našla na ni malou náplast:oslavila ve Staronové synagoze sedmiset-leté výročí jejího založení. Zdá se, že šloo drobnou mystifikaci, malou lest vůči re-žimu. O přesném datu postavení synagogytotiž historici vedou už staletí spory a do-dnes ho neznají. Jak se ho dozvěděl rabiFeder, nevíme. Není ale vyloučeno, že muho prozradili andělé, kteří jak praví po-věst, chrám, či alespoň jeho základní ka-meny přinesli z Jeruzaléma.

Přesvědčivým dokladem nepřátelskéhochování minulého režimu k Židům je osudPamátníku obětem nacistické genocidyv pražské Pinkasově synagoze, na jejížstěny malíři V. Boštík a J. John zapsalijména a osobní data obětí z českých zemí.Po okupaci Československa v r. 1968 bylpamátník na více než 20 let uzavřen a piet-ní nápisy zničeny; obnoveny byly až por. 1990. Na rozdíl od Staronové, datum za-ložení Pinkasovy synagogy známe přesnědíky hebrejskému zápisu na mramorovépamětní desce: výstavba začala v roce 295malého počtu, tj. před 475 lety. Tuto sou-kromou modlitebnu Horoviců, nejmocněj-ší rodiny ghetta své doby, zbudoval jejípřední člen, pražský židovský měšťanAron Mešulam, zvaný Žalman Hořovský.

Židé v Rakousku-Uhersku vstoupili do poli-tického života ve větší míře až od poloviny19. století. Těm, kteří se rozhodli pro asimi-

laci k Čechům, vyho-vovala většinou politi-ka tradičních českýchpolitických stran. Kon-cem století však, zne-chuceni jejich postojemza hilsneriády, častopřenesli své sympatiena strany, které nepod-lehly protižidovské hys-terii: na Masarykovurealistickou stranu a nasociální demokraty. Pat-řilo sem mnoho zná-mých osobností, (např.jeden z autorů prvore-

publikové ústavy a ministr Alfréd Meissner),my ale chceme připomenout jednoho ze za-pomenutých. MAX POPER (27. 12. 1873v Rychnově nad Kněžnou) byl v r. 1894jako student souzen pro velezradu za své an-gažmá v legendární Omladině. Touha změ-nit poměry ho, spolu se sociálním cítěním,přivedla k české sociální demokracii, tehdyzrovna založené. Patřil pak více než půl sto-letí k jejím příkladným členům: vedle lékař-ské praxe působil jako pražský radní (prosa-dil mj. stavbu nemocnice Bulovka, novoukanalizaci, státní sanatorium aj.), v řadě ve-doucích funkcí ve veřejné zdravotní službě,tělovýchově (zakladatel DTJ), v lékařskýchorganizacích aj. Své názory na řešení sociál-ních a zdravotnických problémů zveřejnilv mnoha publicistických textech a knihách.Za války patřil k nejobětavějším lékařůmv terezínském ghettu, od roku 1945 (to mubylo 72 let) pracoval jako praktický lékař(podle svědectví spisovatele F. R. Krausebyl tehdy nejstarším aktivním lékařemu nás) až téměř do své smrti v Praze 5. 6.1965, tedy před 45 lety. (tp)

O OTCI A O DIVADLE

(dokončení ze str. 15)usmíval také proto, že se shledal s Fränze,která nacistické běsnění přežila. Dalekohůř se mu vedlo za komunistického reži-mu. Směl hrát převážně jen malé a nezají-mavé role nebo objíždět štace s hostovač-kami, a když jeho milovaná Fränze/Alicev roce 1967 zemřela, zůstal dost osamělý.Častokrát sedával v kuchyni našeho bytuv Příčné a hrál karty s mojí macechou,která mi později prozradila, že troškumoc pil.

POD SVÍCNEMV prvních letech okupace měl otec místoasistenta v kanceláři nejhonosnějšíhopražského kina Broadway na Příkopech,ale jednoho dne ho odtamtud německýTreuhänder bez jakýchkoli cirátů vystr-nadil, protože otec se v jeho občasnýchsporech s českými pokladníky a uvaděčistavěl na stranu personálu. A protoževždycky zastával názor, že pod svícnembývá největší tma, přijal nabídku bývaléhokolegy jít pracovat na ředitelství berlínské-ho Rose Theater, posledního soukroméhopodniku svého druhu, jenž se v Prusku do-sud udržel a živily ho lidové veselohryv berlínském dialektu.

Sláva této scény skončila 1. září 1944,kdy se divadla v třetí říši uzavřela, takžeotci, jemuž tehdy bylo už pětapadesát, za-čalo hrozit, že bude muset k Volkssturmubránit Berlín proti Spojencům, kteří hokaždou noc bombardovali. To se mu ne-chtělo, utéct nemohl, a tak vymyslel rafi-novaný plán, jak z nebezpečí uniknout.Rozhodl se, že „nešťastnou náhodou“spadne do kráteru po bombě. Jenomže ten,do kterého nakonec skočil, byl tak hlubo-ký, že si zlámal obě nohy, takže Volksstur-mu se už skutečně nemusel bát. Jeho pří-telkyně ho nechala převézt do Prahy, kdesi ho v nemocnici čeští lékaři a spolupaci-enti drželi coby slušného Němce jakomaskota, takže celý ofačovaný a pro dra-matičtější dojem s berlemi přežil až dokvětnového povstání, kdy napadaje nanohu se jako pikareskní hrdina své dobyodebral domů, kam to přes Karlovo ná-městí měl jen sedm minut chůze.

(Peter Demetz: Praha ohrožená 1939––1945. Z angličtiny přeložil Šimon Pellar,pro české vydání autor upravil a doplnil.Vydalo nakl. Mladá fronta v Praze roku2010. 416 stran plus 8 stran příloh. Dop.cena 399 Kč.)

20 VĚSTNÍK 6/2010

Kresba Marcela Sidonová.

ŽIDOVSKÁ OBEC V PRAZE(společenský sál, Maiselova 18)Podvečer Yvonne Přenosilové■ V úterý 8. června v 15.00 bude našímhostem Věra Martinová, první dáma čes-ké country scény a zpěvačka mnoha hitů.(Změna programu vyhrazena.)

VZDĚLÁVACÍ A KULTURNÍ CENTRUM ŽM V PRAZE(Maiselova 15, Praha 1, 3. patro)Není-li uvedeno jinak, začínají programyv 18.00 a vstup na ně je 30 Kč.■ 1. 6.: Moje dlouhé mlčení. Prezentaceknihy Eriky Bezdíčkové, přeživší šoa, kte-rou můžete znát z dokumentu Olgy Som-merové Sedm světel. Autorka líčí svůj životpřed válkou, věznění v několika táborechi události, které následovaly po válces přesahem do dnešních dnů. Knihu budemožné zakoupit. Malé občerstvení.■ 2. 6.: Nigun – pásmo hebrejských, se-fardských a jidiš písní a houslových im-provizací. Účinkují: Věra Nerušilová –zpěv, Alexander Shonert – housle, na kla-vír doprovází Natalie Shonertová. Vstupné60 Kč.■ 3. 6.: Franz Kafka v ilustracích a vý-tvarném umění. O ilustracích k povídkáma románům Franze Kafky a jejich vlivu naněkteré umělce. Přednáška dr. Arna Paříkauspořádaná při příležitosti 86. výročí úmr-tí Franze Kafky.■ 7. 6.: Aviv sifruti aneb Literární jaros židovskou tematikou. Autorské čteníprózy a poezie s hudbou, kde vystoupí EvaFrantinová, autorka poezie a houslistka,K. Sýs a Vlasta Rut Sidonová, autorka po-vídek ze současného života židovské ko-munity. Klavírní doprovod: Václav Peter.■ 8. 6.: Cesta bez návratu. Prezentacestejnojmenné knihy Ireny Veverkové, kterási předsevzala na osudech jednotlivců při-blížit život židovské menšiny v Kladně.Dozvíme se ledacos nejen o kladenskýchrabínech a synagoze, ale také o životě ži-dovských obchodníků, studentů, lékařů čiadvokátů. Knihu bude možné zakoupit.■ 9. 6.: Židovská menšina na Slovenskuv 50. a 60. letech 20. století: traumataa strategie budoucnosti. Přednáška dr. Pe-tera Salnera z nového cyklu Židovskámenšina v Československu v letech desta-linizace a uvolnění v intencích reformníhokomunismu.■ 12. 6. od 22.30 do 1.00: Židovské muze-um v Praze letos opět v rámci Pražské mu-zejní noci zpřístupní návštěvníkům stálouexpozici Dějiny Židů v Čechách a na Mo-ravě v Maiselově a Španělské synagoze,kde budou po celou dobu k dispozici kva-lifikovaní průvodci. Pro děti je připravendoprovodný program v Maiselově synago-

ze: Najdi odpovědi pro lvíčka Arjeho.Arje po synagoze rozmístil několik zálud-ných otázek. Odpovědi na ně však pozor-ný návštěvník synagogy snadno najde.Kdo najde všechny odpovědi, dostane odArjeho odměnu.■ 15. 6.: Optimistická věc: básnění. MeirWieseltier, současný izraelský básník, seza téměř 50 let své tvorby zařadil do káno-nu moderní hebrejské poezie. Na počátku60. let 20. století stál u zrodu mladé básnic-ké generace, která měla pro vývoj izraelsképoezie zásadní význam, neboť zavedla změ-ny ve formě básnického jazyka i v obsahovéstránce izraelské poezie. Přednáška Zuza-ny Hametové. Ukázky z díla M. Wieseltie-ra přečte Hanuš Bor.■ 16. 6.: Praotec Jákob a pramatky Ráchela Lea. Další přednáška z cyklu přednášekvrchního zemského a pražského rabínaKarola Efraima Sidona. ■ Nedělní program pro děti a jejich rodi-če: 13. 6. ve 14 h: Lvíček Arje jede do Iz-raele. S Arjem navštívíme Izrael, prohléd-neme si některé památky, oslavíme Jomha-Acmaut (Den nezávislosti Státu Izrael).Naučíme se izraelský tanec, hymnu a na-konec ochutnáme tradiční pokrm – falafel.

Prohlídka: pražské Židovské Město.Více o nedělních dílnách na www.jewish-museum.cz/vkc. Jednotné vstupné 50 Kč.

VZDĚLÁVACÍ A KULTURNÍ CENTRUM ŽM V BRNĚ(tř. Kpt. Jaroše 3, 602 00 Brno)■ 1. 6. v 17.00: Vernisáž výstavy Hľadaniesvetla slovenské handicapované malířkyBarbary Tomanové. Vstup volný.■ 3. 6. v 18.00: Magická sedmička: židov-ští skladatelé a jejich nejznámější díla: ArtGarfunkel, Philip Glass, Walter Jurman,Roger Wolfe Kahn, Erich Wolfgang Korn-gold, Oscar Levant a Alex North. Závěreč-ný díl cyklu poslechových pořadů Hudeb-

níci z diaspory uváděného MgA. JanemBeránkem. Vstupné 20 Kč.■ 8. 6. v 18.00: Prostorový a architektonic-ký vývoj třebíčského ghetta – přednáškaPhDr. Rudolfa Fišera, CSc., zaměřená narozvoj židovského sídliště v Podklášteří od16. století do poloviny 19. století. Přednáškudoprovodí fotografie map a plánů ghettaa fotografie z autorova stavebně-histo-rického průzkumu domů. Vstupné 20 Kč.■ 24. 6. v 18.00: Zapomenuté transportydo Polska – promítání filmu za osobníúčasti režiséra Lukáše Přibyla, který poskončení filmu uzavře diskusí čtyřdílnýcyklus dokumentů. Vstupné 20 Kč.■ 27. 6. v 15.00: Jak vypadá židovskásvatba? Chtěli byste si vyzkoušet, jaké toje stát pod svatebním baldachýnem? Comusí ženich nevěstě slíbit a jaký je vý-znam svatební smlouvy? Chcete si smlou-vu (ketubu) vytvořit? Dílna nejenom prorodiče s dětmi od 6 let. Vstupné 30 Kč.

PAMÁTNÍK TEREZÍNMuzeum ghetta Terezín: výstava Terezínmezi nebem a zemí – Nadia Rovderová(fotoalby), Jim Schantz (obrazy), je sou-částí uměleckého projektu Paměť a co jeza ní – dědictví v hudbě a malbě, iniciova-ného Terezín Chamber Music Foundation.Výstava je přístupna denně od 9–18 hod.a potrvá do 22. září 2010.

SPOLEČNOST FRANZE KAFKY(Široká 14, Praha 1)Výstava kreseb švýcarského výtvarníka slo-venského původu Pavla Schmidta, který jehlavně v Německu znám ze spolupráce s ex-kluzivním nakladatelstvím Stroemfeld, jespolečným projektem Společnosti FranzeKafky a Goethova institutu v Praze (Masary-kovo nábřeží 32, Praha 1), kde je také částkreseb z cyklu Přepsané a zkreslené vystave-na. Obě výstavy potrvají do 27. června 2010.

JIDIŠ V DLOUHÉJidiš písně zaznějí opět 20. 6. (tentokrát ve20.00 hodin) v pražském Divadle v Dlouhé(Praha 1, Dlouhá 39). Účinkují: Hana Frej-ková (zpěv), Slávek Brabec (akordeon),Milan Potoček (klarinet) a Marianna Bo-recká jako host (zpěv). fh

SYNAGOGA TURNOV■ Turnovská synagoga (www.synagoga-turnov.cz) je v červnu otevřena denně kro-mě pondělí 9–17 hodin.

V sobotu 5. 6. v 17.00 se v synagozekoná přednáška Archeologie v Izraeli.

V sobotu 19. 6. v 17.00 zde vystoupíduo Ester (K. Hajdovská-Tlustá a A. Haj-dovský) s programem Poklad židovskýchpísní: Písně v hebrejštině, jidiš a ladinu.

VĚSTNÍK 6/2010 21

KULTURNÍPOŘADY

Jim Schantz: z cyklu Obrazy.

LAUDEROVY ŠKOLY V PRAZE■ Duben a začátek května byl v Laudero-vých školách ve znamení přijímacíchzkoušek a maturit.■ V příštím školním roce bude otevřenadalší prima osmiletého gymnázia a sou-časně nastoupí první studenti do 1. roční-ku čtyřletého gymnázia. Mezi úspěšnýmimaturanty byli i ti, kdo chodili do Laude-rových škol od první třídy. ■ Pro nové zájemce o studium na základníškole či gymnáziu, a nejen pro ně, připra-vily Lauderovy školy na konec letošníhokvětna tzv. Den otevřeného vyučování – tj.školní den, kdy je školní výuka otevřenavšem, kteří by rádi okusili, jak se ve školevyučuje. Akce bude mít reprízu na pod-zim, datum bude ještě upřesněno.■ Na Lauderových školách studuje řadadětí, jejichž mateřským jazykem není češ-tina. Právě pro ně existuje kurz češtiny procizince, vedený paní učitelkou Radkou So-bolovou. MŠMT přispělo na činnost kur-zu, na tvorbu individuálních příprav hodinčeského jazyka a na nákup učebnic gran-tem v hodnotě 124 000 korun.

POZVÁNKY■ Vážení čtenáři, srdečně vás zveme nadvě slavnosti, jimiž bychom rádi ukončiliškolní rok 2009/10. První rok existenceuzavře mateřská škola Gan Jehuda, a tosportovním kláním rodičů, hostů a dětídne 16. 6. 2010. Studenti gymnázia před-vedou výsledky svého celoročního úsilípři veřejné prezentaci seminárních pracídne 21. 6. v budově ŽOP Praha. V den pře-dání vysvědčení, 30. 6., proběhne vernisážvýstavy Školní rok ve fotografii.

Na všech těchto akcích vás velmi rádiuvítáme, více informací najdete na www.lauder.cz. jp

NOVÉ WEBOVÉ STRÁNKY CVH MALACH■ Vážení návštěvníci a příznivci Centra vi-zuální historie Malach, rád bych vás po-zval k návštěvě nových internetových strá-nek Centra vizuální historie Malach přiMatematicko-fyzikální fakultě UniverzityKarlovy v Praze, které se nacházejí nahttp://ufal.mff.cuni.cz/cvhm (o centru vizRch 1/2010). Naleznete zde řadu informa-cí o CVH Malach i Archivu vizuální histo-rie Institutu USC Shoah Foundation, od-kazy na připravené materiály pro využitíve vzdělávání a mnoho dalšího. Naším cí-lem je, aby se nové webové stránky stalyživým a pravidelně aktualizovaným médi-em o všem, co souvisí s činností CVH Ma-lach a také s vědeckým i vzdělávacím vy-užitím unikátního materiálu, který je zdepřístupný.

Centrum Malach je otevřeno návštěvámskupin i jednotlivců – badatelů, pedagogů,studentů a nejširší veřejnosti, a to každý denkromě pondělí. K dispozici je 52 000 digita-lizovaných filmových svědectví přeživšícha svědků holokaustu, což z Archivu vizuálníhistorie činí jeden z největších souborů his-torického audiovizuálního materiálu svéhodruhu na světě. Naprostá většina těchto svě-dectví byla katalogizována, indexovánaa digitalizována tak, aby je bylo možné po-mocí archivu prohledávat a sledovat.

Jde o jedinečný, specifický, ale o to sil-nější materiál, který nachází využití nejenv řadě oborů historických, společenskýcha humanitních věd, ale lze jej uplatnitnapř. také v rámci výuky jazyků (k dispo-zici jsou zde rozhovory celkem ve 32 jazy-cích). Výhodou jistě je i to, že jednotlivérozhovory prošly jen zcela minimální doda-tečnou úpravou, což uživatelům poskytujeznačnou volnost v jejich využití a zpraco-vání. V případě zájmu lze pro pedagogy,autory vzdělávacích materiálů a koordiná-tory vzdělávacích programů uspořádatv CVH Malach semináře, kde budous používáním archivu a vyhledávacích ná-strojů obeznámeni.

Těšíme se na vaši návštěvu přímo v cen-tru i na nových webových stránkách!

Jakub Mlynář, koordinátor CVH Ma-lach (malach@knihovna.mff.cuni.cz, tel.221 914 391, http://ufal.mff.cuni.cz/cvhm)

ŽIDOVSKÝ NÁRODNÍ FOND-KKL■ Židovský národní fond-KKL děkujevšem svým příznivcům za příspěvky naČeský les v Izraeli. Rádi bychom vám ozná-mili, že jsme vysadili již 10 000 stromůa že v roce 2011 při příležitosti 110. výro-čí založení KKL chystáme velký charita-tivní večer ve prospěch dalšího rozšířenínašeho lesa v poušti Negev. Již dnes se navás těšíme. Také si dovolujeme upozornitna pořad o KKL, který můžete zhlédnout20. 6. na ČT 1 v 17.05 – Sváteční slovo.

Za výbor KKL Zoša Vyoralová

WIZO■ Vážené členky a příznivkyně, naše příštíschůze se koná dne 23. 6. od 15 hodin v Ma-iselově ulici, výbor se sejde 16. 6. od 15.00v Jáchymově ulici. Těšíme se na vás. zv

SDRUŽENÍ ŽIDOVSKÝCH ODBOJÁŘŮ A VOJÁKŮ ■ SŽOV zve své členy a příznivce naschůzi, která se koná ve čtvrtek 10. červnav 10.00 ve 3. patře radnice ŽOP, Maiselo-va 18, Praha 1. Program: Přednáška Šoaversus holokaust – PhDr. Z. Zudová (His-torický ústav Akademie věd ČR) hovořío prezentaci výstavy Židé v boji a v odbojiv Českém centru v Tel Avivu (květen2010). Na závěr popřejeme našim jubilan-tům. Na vaši návštěvu se upřímně těšíme.

Ing. Jaroslav Poskočil, předseda SŽOV

VÝZVA DĚDICŮM WALDNEROVÝCH■ Kvůli právnímu řízení, které nyní probí-há ve Státu Izrael a týká se pozemku najeho území, žádáme dědice manželů Avra-hama Adolfa Waldnera, který zemřel 29.ledna 1985 v Izraeli, a Berthy Waldnerové,která zemřela 5. října 1985 v Izraeli, aby dotřiceti dnů od vydání tohoto inzerátu kon-taktovali Gabi Shema z advokátní kancelá-ře Sadot & Co. Law Offices, 12 Abba HillelSilver Street, Ramat Gan, Israel. Tel.: 972-3-612-2611, fax: 972-3-612-2377.

INZERCE■ Společnost 2kámen nabízí kamenné prv-ky do interiéru ze žuly, mramoru či pís-kovce. Dále provádíme restaurováníkamenných prvků, schodišť, náhrobků,portálů. Kontakt: 2kamen@seznam.cz,tel.: 604 720 788.

PENZION FLORIÁN OTEVŘEN■ Od 1. května je opět otevřen penzionFlorián v srdci Beskyd na Ostravici. Bližšíinformace naleznete na stránkách www.florian-ostravice.cz.

KULTURNÍ PROGRAM DSP HAGIBOR(Vinohradská 129, Praha 10)■ 2. 6. od 10.30: Beseda s Lisou Pesche-lovou – svědectví o kultuře v Terezíněv letech 1958–1963.■ 2. 6. od 14.00: Beseda se spisovatelemArnoštem Lustigem a jeho sestrou Ha-nou Hnátovou. ■ 8. června od 10.30: Klavírní matinés prof. Ivanem Klánským. ■ 16. 6. od 14.30: Vernisáž artprotisůOlgy Siladiové. ■ 21. 6. od 10.30: Dopolední matiné – klavírAnke Zimmermann, violoncello HartmutMöller.■ 22. 6. od 14.00: Brundibár, dětská operaHanse Krásy. Účinkují studenti Gymnázia– Přírodní škola z Prahy-Letňan. ■ 30. 6. od 14.30: Izrael – vernisáž foto-grafií Dominika Frona.

22 VĚSTNÍK 6/2010

VÝZVY ZPRÁVY

INZERCE

ŽNO BRATISLAVAV júni blahoželáme týmto jubilantom:pani Edita Büchlerová – 87 rokov; paniGizela Davidovičová – 93 rokov; pani Lí-via Demianová – 89 rokov; pán Ing. PeterFeldmar – 50 rokov; pani MUDr. Eva Ja-novicová – 73 rokov; pani Edita Kame-nická – 60 rokov; pán Eugen Kučera – 82rokov; pani Vilma Linková – 73 rokov;pán Ladislav Sojka – 82 rokov; pán OttoŠimko – 86 rokov; pán Pavel Weiss – 65rokov, a pani Gertrúda Zúbeková – 77 ro-kov.

Ad mea veesrim šana!

ŽO BRNOV červnu oslavují své narozeniny tito našičlenové: pan Pavel Fried, nar. 13.6. – 80let; paní Růžena Hanáčková, nar. 9.6. – 60let; paní Judita Havelková, nar. 20.6. – 50let; paní Marcela Hřebíčková, nar. 16.6. –81 let; pan David Mayer, nar. 2.6. – 31 let;pan Josef Ondra, nar. 1.6. – 52 let; panPetr Pisk, nar. 28.6. – 36 let; paní Věra Ste-hlíková, nar. 29.6. – 84 let, a paní Iva Vlč-ková, nar. 25.6. – 29 let.

Ad mea veesrim šana!

ŽO DĚČÍNV červnu srdečně blahopřejeme těmto na-šim jubilantům: pan Tomáš Bartoň, nar.14.6. – 49 let; pan Vladimír Erban, nar.22.6. – 58 let; pan Daniel Malý, nar. 26.6.– 42 let; paní Anna Poskočilová, nar. 28.6.– 70 let; pan Kirill Postovit, nar. 24.6. – 46let; pan David Shakhar, nar. 7.6. – 34 let;pan Oleksandr Shytyi, nar. 5.6. – 49 let;paní Lyubov Tyrpaková, nar. 30.6. – 50let; slečna Naděžda Tyrpaková, nar. 7.6. –16 let; paní Ella Valentová, nar. 17.6. – 99let; paní Nikola Wellemínová, nar. 22.6. –33 let; pan Petr Wellemín, nar. 17.6. – 59let; paní Ruth Žáková, nar. 26.6. – 85 let;slečna Channa Šimonová, nar. 12.6. – 25let; paní Jana Palkovičová, nar. 17.6. – 60let; pan Ivan Kohout, nar. 19.6. – 26 let,a paní Olga Bauerová, nar. 14.6. – 34 let.

Našim členům přejeme vše nejlepší. Ad mea veesrim šana!

ŽO KARLOVY VARYV červnu srdečně blahopřejeme k naroze-ninám paní Evě Šťastné, nar. 17.6. – 81 let,a panu Ing. Hanuši Hronovi, nar. 18.6. –85 let.

Ad mea veesrim šana!

ŽNO KOŠICEV júni blahoželáme a prajeme hlavne pev-né zdravie týmto jubilantom: pani EtelaRotsteinová, nar. 27.6. – 98 rokov; paniGizela Davidovičová, nar. 2.6. – 93 rokov;pani Helena Kleinová, nar. 23.6. – 91 ro-

kov; pani Lívia Jakubovičová, nar. 21.6. –86 rokov; pán Alfréd Novák, nar. 7.6. – 85rokov; pani Irma Mattová, nar. 18.6. – 79rokov, a pán Gabriel Klein, nar. 30.6. – 71rokov.

Ad mea veesrim šana!

ŽO LIBERECV červnu oslavují své narozeniny: paníMargit Příborská, nar. 4.6. – 83 let; panPavel Gerö, nar. 6.6. – 64 let; paní Gabrie-la Rocek, nar. 17.6. – 28 let; slečna Domi-nika Machová, nar. 18.6. – 11 let; panRNDr. Michal Hron, nar. 18.6. – 61 let,a paní Eva Černá, nar. 23.6. – 87 let.

Ad mea veesrim šana!

ŽO OLOMOUCV červnu oslaví životní jubilea naši členo-vé: pan Zigmund Deutsch, nar. 15.6. – 79let; paní Věra Strouhalová, nar. 13.6. – 63let; paní Lenka Murphy, nar. 15.6. – 37 let;paní Mgr. Zuzana Talášková, nar. 25.6. –45 let, a paní Daniela Zavadilová, nar.23.6. – 72 let.

Ad mea veesrim šana!

ŽO OSTRAVAV červnu srdečně blahopřejeme k narozeni-nám: pan Jindřich März, nar. 26.6. – 73 let;paní Jarmila Nováková, nar. 19.6. – 77 let,a paní Hana Vavrečková, nar. 24.6. – 72 let.

Ad mea veesrim šana!

ŽO PLZEŇV červnu oslaví narozeniny tito naši čle-nové: paní Helena Becková, nar. 8.6. – 63let; pan Ing. Ivan Martin, nar. 25.6. – 62let; paní Eva Lišková, nar. 30.6. – 81 let;paní Eva Poráková, nar. 28.6. – 77 let; panKarel Bloch, nar. 21.6. – 78 let; paní VěraSüssová, nar. 26.6. – 80 let; paní Anna Šu-brtová, nar. – 7.6. – 82 let, a pan AdolfStárek, nar. 16.6. – 80 let.

Všem jubilantům přejeme hodně zdraví,štěstí a osobní spokojenosti.

Ad mea veesrim šana!

ŽO PRAHAV červnu oslavují narozeniny: paní Lise-lota Bartovská, nar. 2.6. – 89 let; pan Ar-nošt Brichta, nar. 28.6. – 89 let; paní EvaČerná, nar. 23.6. – 87 let; paní AlbertinaFarská, nar. 5.6. – 89 let; pan Alex Feuer-stein, nar. 20.6. – 92 let; pan Vojtěch Gre-gor, nar. 13.6. – 92 let; paní Erika Hart-mannová, nar. 12.6. – 91 let; paní HanaHnátová, nar. 20.6. – 86 let; paní LenkaKalinová, nar. 11.6. – 86 let; paní Františ-ka Kindová, nar. 29.6. – 94 let; paní HanaMüllerová, nar. 8.6. – 88 let; paní FanyPytelková, nar.20.6. – 83 let; paní KarlaReková, nar. 24.6. – 87 let; pan ZdeněkRoubal, nar. 21.6. – 84 let; paní NaděždaSikytová, nar. 27.6. – 75 let, a paní MarieVítovcová, nar. 15.6. – 82 let.

Přejeme dobré zdraví a hodně pohody.Ad mea veesrim šana!

Úmrtí:Dne 14. 5. 2010 zemřela paní Dagmar Ne-beská ve věku 84 let.

Zichrona livracha!

ŽNO PREŠOVV mesiaci jún sa dožíva jubilea člen Ži-dovskej náboženskej obce v Prešove pánIng. Bernhard Eckhaus, nar. 10.6. – 56 ro-kov. Prajeme mu mnoho zdravia.

Ad mea veesrim šana !

ŽNO RIMAVSKÁ SOBOTAV mesiaci jún majú sviatok narodenín:pán MUDr. Ladislav Šinkovič, nar. 11.6. –74 roky; pani Ing. Judita Gáborová, nar.13.6. – 75 rokov, a pani Kornélia Wirt-schafterová, nar. 28.6. – 84 roky.

Prajeme týmto našim členom pevnézdravie, veľa šťastia a radosti v živote.

Ad mea veesrim šana!

ŽO TEPLICEV červnu oslaví narozeniny tito naši čle-nové: pan Tomáš Burger, nar. 4.6. – 38 let;paní Erna Chaloupková, nar. 9.6. – 83 let;paní Marianne Lebovičová, nar. 21.6. – 94let; pan Bedřich Seliger, nar. 19.6. – 90 let;paní Drahomíra Krásová, nar. 5.6. – 55 let,a paní Alena Šplíchalová, nar. 30.6. – 60let.

Ad mea veesrim šana! Přeje celá teplic-ká obec.

ŽO ÚSTÍ NAD LABEMČlenům naší židovské obce, kteří v měsícičervnu oslaví své narozeniny, přejemehodně zdraví a spokojenosti do dalších let.Naše upřímné přání je pro paní RůženuDuchkovou, paní Mgr. Sabinu Šaferovoua pana Daniela Narwu.

Ad mea veesrim šana!

VĚSTNÍK 6/2010 23

ZPRÁVY Z OBCÍ

BRITÁNIE: KONZERVATIVCI S LIBERÁLYNová britská koaliční vláda, která sdružujekonzervativce a liberály, je zatím pro ta-mější židovskou komunitu velkou nezná-mou. Vicepremiérem se stal Nick Clegg,který loni vyzýval k bojkotu armádníchdodávek do Izraele; a ministrem zahraničíWilliam Hague, bývalý vůdce konzerva-tivců, který během libanonské války roku2006 nazýval izraelskou odvetu na útokyHizballáhu „nepřiměřeným krokem“. Čer-stvý premiér, konzervativec David Came-ron, je naproti tomu známý svou podporoužidovského státu. Jak Clegg, tak Cameronpřislíbili, že podpoří bezpečnostní ochranužidovských institucí, a prohlásili, že budouusilovat o změnu zákona, který umožňujevydávat zatykače na zahraniční politiky,kteří přijíždějí do země. Tento zákon bylv minulosti zneužit proti izraelským poli-tickým a vojenským představitelům.

VOLÁNÍ K ROZUMUTak se jmenuje petice, kterou podepsalona 5600 západoevropských (hlavně fran-couzských) občanů židovského původu.Petice je určena Evropskému parlamentua vyzývá k urychlenému řešení izraelsko--palestinské krize a vytvoření dvou států.Reakce na petici se různí: západoevropskýtisk ji většinou vítá, zatímco představiteléžidovských organizací ji kritizují. V Izraelise k ní vyjádřil například historik ŠlomoAvineri v článku pro deník Ha‘arec nazva-ném „Co se děje s Židy v diaspoře?“. Avi-neri se obává prohlubující se propasti meziŽidy mimo Izrael a v Izraeli a navrhuje,aby se židovský stát s představiteli svýchkritiků setkal při jednání u kulatého stolu.Takovou debatu podle něj může iniciovatjediný člověk – prezident Šimon Peres.

SYNAGOGA U ČÁPA OPRAVENAV polské Vratislavi byla v půli května slav-nostně otevřena synagoga zvaná „U čápa“(v polštině Pod białym bocianem). V re-konstruované budově se sešlo na osm setlidí, včetně vrchního polského rabína,vrchního vratislavského rabína, izraelské-ho velvyslance, představitelů města i kato-lické církve. Synagogu v neoklasicistnímstylu postavili roku 1829 podle návrhu vý-znamného pruského architekta Carla Fer-dinanda Langhanse (název zdědila podlehostince, který původně stál na jejím mís-tě). Během křišťálové noci ji poškodili na-cisté, po válce ji zabraly komunistické úřa-dy a budova chátrala, až z ní zbyly téměřruiny. Roku 1996 byla vrácena židovskéobci; o deset let později založila norsko--židovská divadelnice Bente Kahanová na-daci na její záchranu. V budově má být

umístěno židovské muzeum, mají se tu ko-nat příležitostné bohoslužby a koncerty.Zdejší obec čítá na 300 členů, ale předpo-kládá se, že dění v synagoze ve městě s takstarou a bohatou židovskou tradicí, jakoumá Vratislav, zaujme i širší veřejnost a tu-risty.

ZEMŘEL MOŠE HIRSCHVe věku 86 let zemřel v květnu v Jeruzalé-mě Moše Hirsch. Byl vůdce Neturej karta,skupiny ultraortodoxních Židů, která popí-rá sionismus a právo Židů na vlastní státpřed příchodem Mesiáše. Z tohoto důvodujsou členové NK zastánci palestinskéhonázoru, že Stát Izrael není legitimní,a podporují dokonce přátelské vztahys íránským prezidentem Ahmadínežádem.Hirsch se v osmdesátých letech minuléhostoletí seznámil v Tunisku s Jásirem Ara-fatem a stal se jeho „poradcem pro židov-ské záležitosti“.

BERLÍNSKÝ ZÁZRAKPřes tragickou minulost přitahuje rozma-nitost a multikulturní atmosféra Berlínačím dál více mladých lidí a Izraelci nejsouvýjimkou. Pobočky Goethova institutua Berlitzova jazykového střediska v Izraelizaznamenávají vzrůstající zájem o němči-nu a německou kulturu. „Oblíbenost ně-meckých studií určitě stoupá, pomalu, alevytrvale. Někteří, spíš čtyřicátníci a starší,studují jazyk kvůli rodině. Ti mladší se za-

jímají prostě o jazyk. Mnozí z nich jsouumělci, muzikanti, herci,“ říká ředitel tela-vivského GI Georg Blochmann. „Berlín sestal pro mladé lidi cílem, kde mohou uží-vat svobodu. Berlín jako by nahradil Indii,kam směřovali tihle lidé dříve.“

SPRAVEDLIVÝ SALVADOŘANJosé Arturo Castellanos (1893–1977) jeprvním salvadorským občanem, který zís-kal ocenění Spravedlivý mezi národy. Cas-tellanos byl diplomat, který v době druhésvětové války působil jako generální kon-zul Salvadoru v Ženevě. Zde jej oslovilGyörgy Mandl, maďarský židovský ob-chodník, a požádal ho o pomoc pro sebe,svou rodinu a další ohrožené Židy. Castel-lanos ho jmenoval svým „prvním tajem-níkem“ a společně obstarávali desítkámtisíc Židů ze střední a východní Evropy(mj. i z Československa) falešné doku-menty se salvadorským občanstvím – tímje zachránili před deportacemi do táborůsmrti. Celkem tak pomohli 40 tisícům lidí.

BAAL ŠEM TOVLetos o Šavuot uplynulo 250 let od smrtizakladatele chasidismu, rabi Jisraele benEliezera, známého jako Baal Šem Tov čiBešt. Jeho významem a silou současnéhochasidského hnutí se v deníku Forward za-býval Allan Nadler, který se mj. zmínilo vědeckém zájmu o tuto osobnost: „Izra-elský akademik Moše Rosman si zasloužíúctu za to, jak vytrvale odráží jakékoli po-dezření, které se týká Beštovy existence.Nalezl hotový poklad polských archivníchdokumentů z Beštovy vesnice Medzibož,doklady o jeho penzi a daních, které doto-vala místní židovská obec.“

am

Vydává Federace židovských obcí v ČR, Maiselova 18,110 01 Praha 1, IČO: 00438341, www.fzo.cz Redakcea administrace: Izraelská 1, 130 00 Praha 3, telefon/fax242 487 330, e-mail: roschodes @sefer.cz. Redakce:Jiří Daníček, Alice Marxová, Tomáš Pěkný (šéfredak-tor). Sekretariát a výtvarná spolupráce: Anna Tomáš-ková. Vychází měsíčně, nevyžádané rukopisy se nevra-cejí. Číslo indexu 47 680. Distribuci pro předplatiteleprovádí v zastoupení vydavatele společnost Mediaser-vis s.r.o., Zákaznické Centrum, Vídeňská 995/63, 659 51Brno, tel.: 541 233 232; fax: 541 616 160, e-mail:predplatne@mediaservis.cz, reklamace: 800 800 890.Předplatné pro Slovensko MAGNET press, Slovakias.r.o. P.O. Box 169, 830 00 Bratislava, tel.: 00421-2-67201931-33, fax: 00421-2-67201910 (20,30), e-mail:predplatne@press.sk. Předplatné do zahraničí vyřizujeadministrace Roš chodeš. MKČR E922, ISSN 12107468. Toto číslo vychází 1. 6. 2010.

Cena 15 Kč (0,90 ε)

24 VĚSTNÍK 6/2010

ZPRÁVY ZE

SVĚTA

Synagoga zvaná „U čápa“. Foto archiv.