Číslo 4/2010Říjen

Workshop s novináři

Čtěte na straně 3NOVÝ ČIPOVÝ SYSTÉM

Co přináší tato inovace?

POŽADAVKY NA ŠKOLNÍ BUFETCo vám chybí?

JAK JE NA TOM ŠKOLA S HYGIENOU?Jak mluví zákony a co na to říkají naši studenti.

Slovo úvodem… Toto  čtvrté  číslo našeho školního  časopisu vydáváme s přáním, aby vás  ‐  čtenářů bylo více než  doposud.  Tentokrát  se  na  dvaceti  stranách  věnujeme  především  dění  na  škole,  ale zabrousíme také mírně do politiky – přinášíme rozhovor s kandidátkou na primátorku města, která jako jediná byla ochotna na naše otázky odpovědět. Doufáme, že také oceníte prostor, který jsme vyhradili vašim názorům a přimějeme vás nad našimi články přemýšlet. 

Příjemné čtení vám přeje Martin Vérteši     

  

      

         

   

    

 

Obsah čísla  

Zapojte se do diskuze!Na našich webových stránkách www.casopiskomar.wz.cz můžete v kategorii Diskuzní fórum po registraci diskutovat na jakákoliv témata, o kterých v Komárovi píšeme. Také můžete sami založit nové diskuzní téma. Zajímavé názory posléze otiskneme v časopise. 

Časopis Komár – Školní časopis gymnázia Komenského v Havířově.  ČÍSLO: 4/2010. VYŠLO: 14. 10. 2010. Šéfredaktor: Martin Vérteši. Redakce: Roman Kula, Viktor Harazin, Jakub Svoboda. Další spolupracovníci: Petr Lukašík, Aneta Wroblová. Grafika: Martin Vérteši. Web:  www.casopiskomar.wz.cz. Email: casopiskomar@seznam.cz

Workshop a přednáška s novináři z Respektu. 

Zavedení nového čipového systému… co přinese? 

Předvolební rozhovor s Mgr. Karin Mackovou. 

Školní exkurze do archivu města Ostravy. 

Něco pro volnou chvíli – nonogram. 

Co všechno můžeme najít ve školním bunkru? 

Úvaha nad vlastenectvím a příběh na pokračování. 

Názory z různých stran. Dáváme prostor čtenářům…

Havířovské vlakové nádraží. Hrůza a děs.

Komár o Komárovi: Redakce se představuje. 

Co se hraje o přestávkách? Menší fejeton… 

Hygiena ve škole. Nejsme na tom špatně… 

Co byste chtěli ve školním bufetě? Více pečiva… 

Sport kolem nás. Fotbal a hokej v Havířově. 

Že jej vůbec držíte v ruce Na  sklonku  loňského  škol‐ního  roku  jsme  se dozvěděli o  onom  projektu  a  těsně před  jeho uzávěrkou  se  roz‐hodli  přihlásit.  V narychlo vytvořená dvě  čísla  školního časopisu jsme velkou důvěru nevkládali,  avšak  v půlce prázdnin  přišel  překvapivý výsledek  – postupujeme.  To tedy  znamená  jediné  –  na konci  září  budeme  absolvo‐vat workshop, abychom svůj časopis mohli vylepšit. Takže to,  že  nyní  držíte  v ruce  již čtvrté  číslo  školního  časo‐pisu,  a  že  tento  časopis  vů‐bec  vznikl,  je  zásluhou  vý‐hradně tohoto projektu. Mediální gramotnost? Od  půl  deváté  měla  třída kvinta a další zájemci ze čtvr‐

tých  ročníků  možnost  vy‐slechnout si přednášku pana Ivo Mludka  o mediální  gra‐motnosti. Orientace  v  dneš‐ním světě médií není zdaleka výsadou  každého  jedince, který se do jejích útrob vrhá. Každý  by  ale  měl  znát  zá‐kladní  principy  této  „skoro vědy“,  aby  se  nenechával denně oklamávat. Nejprve  jsme ale museli po‐chopit,  že  média  nikdy  ne‐přinášejí  dokonalý  obraz reality a v průběhu vývoje se média  stávají  čím  dál méně přehledná. Telekracie,  mediokracie, kdo se v tom má vyznat? Stručně  jsme proletěli histo‐rický  vývoj  médií,  zastavili jsme  se  ale  u  některých  za‐jímavých mezníků. Například 

Hostili jsme novináře a odborníky na média 

Ve čtvrtek 30. září jsme na naší škole uvítali novináře Re‐spektu  a  odborníky  na média  v rámci  projektu  „Staň  se respektovaným  novinářem“.  Dozvěděli  jsme  se  spoustu užitečných  informací  a  především  dostali  rady  jak  dále pokračovat s Komárem. 

STUDENTSKÁTVORBA 

 Nepochopená  Zírám na papír. Spisuji myšlenky zhrzené milenky, ztracené slečny. Jsou v papíru věčny.   Hledím v prázdnotu, v její nahotu. A prázdnota z papíru zvolna se ztrácí...  Tříštění skelných bran. Hojení bolných ran. A tříštěná trvá...   Ďáblové v hloubi nás brzy ti zlomí vaz. Cítíš je. Konec se blíží.   Chvěješ se strachem. Ďábel tvým brachem. Našli tě. Dnes již neunikneš.  Chytli ji Z anděla ďáblem se stala. Nevinná vinu nese. Neb život si vzala. Aneta Wroblová, kvarta 

prezidentská  debata  z roku 1960 Nixon – Kennedy, která byla  kromě  rozhlasu  poprvé vysílána  prostřednictvím televize, nám demonstrovala vítězství  formy  nad  obsa‐hem.  Vítězem  voleb  se  ten‐krát  stal,  jak  všichni  víme, kandidát  Kennedy,  který  ale v debatě  neměl  navrch  věc‐ností  argumentů,  nýbrž  pří‐jemnějším  vystupováním  a celkově  lepší  „formou“.  Při‐tom  ale  posluchači  rozhlasu jednoznačně  za  lepšího označili kandidáta Nixona. Přežvýkané informace Jedna z nejdůležitějších věcí, které  bychom  měli  znát,  je proces,  který  předchází  vy‐dání novin. (nebo jiných mé‐dií).  Získali  jsme  tedy  další poučení:  informace  nejprve někdo  třídí  podle  toho,  co nás  nejspíš  bude  zajímat. Vybrané  zprávy  následně redaktor  zestruční  a  zjedno‐duší  a  nakonec  dojde  k  cel‐kovému zkreslení.  (Ať už  jde o  zkreslení  neúmyslné  nebo úmyslné.) Přednáška  pana  Ivo Mludka 

byla  bezesporu  zajímavá  a aspoň pro některé přínosná. Těžko říct, zda byla přínosná i pro primány, kteří se připo‐jili zhruba v polovině. Jak to rozjet? Po  přednášce  následoval workshop  s paní  Bárou  Pro‐cházkovou,  redaktorkou Respektu.  Tohoto  work‐shopu  se  zúčastnila  přede‐vším  naše  redakce,  ale  také některé  starší  zájemkyně  a zájemci. Hned  v úvodu  jsme se  začali  ubírat  poněkud jiným  směrem,  než  bylo zřejmě  původně  v plánu. Řešili  jsme  možnosti  vydá‐vání  školního  časopisu  na škole,  zapojení  dalších  stu‐dentů  a  profesorů.  Rovněž jsme  zabrousili  do  metod žurnalistické  práce,  jako např.  rozhovory,  názory ostatních  studentů,  skladba článků, jejich zaměření apod. Rozhodně máme  co  zlepšo‐vat Z workshopu  jsme  si odnesli spoustu  cenných postřehů a nápadů,  jak náš  školní  časo‐pis  vylepšit.  Již  toto  číslo by 

mělo  přinést  viditelnou změnu, další budou následo‐vat.  Toto  číslo  budeme  rov‐něž posílat do druhého  kola projektu  „Staň  se  respekto‐vaným  novinářem“  a  bu‐deme  doufat  v jeho  co  nej‐lepší umístění.  Autor: Martin Vérteši,  foto autor 

STUDENTSKÁTVORBA 

 Obléhání Dusající kopyta. Cválající kati. Pevnost je dobyta. V okovy jati.   Zlý osud stihl nás. Co s námi bude? Vzpomínkou potečou potoky rudé.   Strážný na cimbuří nevlídně hledí. Neprávem odsouzen. Zda‐li to vědí?   Sťali nám hlavy. Teď na kůly vsazeny. S ozvěnou slávy mrtvý v zem pohřbený...  Aneta Wroblová, kvarta 

Zaujal vás tento článek? Můžete o něm diskutovat v diskuzním fóru na webu www.casopiskomar.wz.cz! 

Máme nový čipový systém  

Na naší škole byl na začátku 

září  zaveden  nový  čipový 

systém, který by měl usnad‐

nit  vstup  do  školy  po  osmé 

hodině a zamezit odchodům 

během  vyučování  mimo 

školní  pozemek.    Zařízení  je 

umístěno  na  hlavních  dve‐

řích.  Předtím  vždy  při  pozd‐

ním  příchodu  student  nebo 

studentka museli zazvonit na 

školníka  nebo  sekretářku  a 

doufat, že nemají dovolenou 

nebo  nejsou  zaneprázdněni, 

aby  jim  otevřeli  (sice  se  to 

nestává  často,  ale  stát  se 

může  cokoliv).  Systém  má 

jen  jednu  výhodu,  snadný 

vstup do  školy. Mnohem víc 

je však nevýhod: 

1) Nutnost  vlastnění 

čipů 

 Zařízení  se  spouští  pomocí 

čipů na obědy,  to  znamená, 

že  si  všichni  studenti,  kteří 

nechodí  na  obědy,  musí 

pořídit čip za 100 Kč. Poté se 

čipy  musí  aktivovat  u 

správce  serveru,  profesora 

Ireina.  Aktivace  je  velice 

rychlá,  stačí  pouze  říci  své 

jméno, předložit čip a vyčkat 

asi tři vteřiny.                         

2)  Nefunguje  brzy 

ráno 

Někteří  studenti  by  se  rádi 

dostali  do  školy  dříve,  ale 

mají  smůlu,  protože  či‐

pový  systém  po    přilo‐

žení  čipu  pouze  zapípá, 

ale  dveře  se  neotevřou. 

Stálo by za to pokusit se 

tento  nedosta‐

tek  vyřešit.  (Po‐

kud  je  to 

v technických 

možnostech  zaří‐

zení. ) 

3) Pocit vězení 

Škola  stále  víc  a  víc 

připomíná  vězení,  kde  trá‐

víme  30‐33  hodin  týdně. 

Dojem  vězení  připomínají  i 

mříže,  které  můžeme  na 

některých  místech  ve  škole 

spatřit.  

Na  obrázku  dole  je  vyfoto‐

grafován čip k zařízení. 

Máte  nějaké  dotazy  nebo 

návrhy  na  zlepšení  tohoto 

časopisu?  Pomozte  nám 

vytvořit  ten  nejlepší  školní 

časopis,  pište  na  naše 

stránky do záložky FÓRUM.  

Viktor Harazin, foto autor 

„Už jsem se nechtěla jen rozčilovat u sporáku, roz‐hodla jsem se něco dělat!“ 

Mgr. Karin Macková pracuje již osmnáct let v Třineckých železárnách a v loňském roce se rozhodla aktivně zapojit do politiky. Zaujala ji strana Věci veřejné. Letos se stala její člen‐kou a rozhodla se kandidovat v komunálních volbách.  Co  Vás  přivedlo  ke  vstupu do politiky? Především  můj  dlouhodobý zájem  o  politiku.  Sleduji  již dlouho,  co  se  děje  na  naší politické  scéně. Nová  strana mi  dala  impuls  zapojit  se osobně  a  začít  ovlivňovat věci,  které  se  u  nás  dějí  a které  si  mi  nelíbí.  Doteď jsem  se  jen  rozčilovala  u sporáku  při  sledování  tele‐vizních  zpráv  a  tak  jsem  si řekla,  proč  se  aktivně  neza‐pojit.  Před  květnovými  par‐lamentními  volbami  jsem uvažovala  také  o  kandida‐tuře  do  Poslanecké  sně‐movny, avšak  ještě  jsem ne‐byla  pevně  přesvědčena,  že to  zvládnu  a  že  na  to mám dostatek  znalostí  a  zkuše‐ností.  Netvrdím,  že  to  je v komunálních volbách lehčí, to určitě ne, ale pohybuji se v domácím  prostředí.  Když člověk  v politice  začíná,  je lepší mít kolem sebe kolegy ‐ odborníky  a  za  sebou  ro‐dinné  zázemí.  To  vše  tady mám,  na  rozdíl  od  vzdálené Prahy. Když jsme se v červnu v klubu  VV  rozhodli  sestavit kandidátku  do  komunálních voleb,  byla  jsem  i  já  již  roz‐hodnuta, že se aktivně zapo‐jím  a  že  se  společně  poku‐síme  změnit  rozložení  sil  na radnici. Myslím si, že někteří stávající radní by si měli uží‐vat zaslouženého odpočinku,  

 chodit  do  lesa  s  vnoučaty  a ne  řídit město,  které  by  již měli vést mladší lidé.  Ve  Vašem  volebním  pro‐gramu  máte  jako  jeden z bodů  bezpečnost  havířov‐ských občanů a omezení he‐ren  u  školských  zařízení.  Je právě  v Havířově  problém s hazardními hrami mladist‐vých? Podle našeho předvolebního průzkumu  je  bezpečnost v Havířově  nedostatečná  a kriminalitu a bezpečnost ob‐čané  intenzivně vnímají  jako problém.  A  herny  u  škol‐ských zařízení, to je problém téměř  všech  velkých  měst. Pro mladistvé jsou automaty lákadlem,  drogou  i  vidinou snadného  zisku.  Tady  vidím velký úkol pro policii i pro le‐gislativní zásahy města.  Dalším  bodem  Vašeho  pro‐gramu  je  využívání  veřej‐ných  prací  k dohledu  nad přechody pro chodce v době největšího  pohybu  dětí.  Co to bude  znamenat?  Zname‐nalo  by  to  třeba,  že  když děti  půjdou  do  školy,  tak  u přechodu  budou  stát  lidé, kteří  teď  třeba  uklízejí město  a  budou  děti  převá‐dět přes přechody? V tomto  kontextu  o  tom uvažujeme. Musíme ale  roz‐lišovat veřejnou službu a  

 obecně  prospěšné  práce. Obecně prospěšné práce vy‐konávají  lidé  jako  alterna‐tivní  trest  uložený  soudem. Veřejnou službou si lidé udr‐žují  výši  příspěvku  na  živo‐bytí.  Pro  obce  jsou  tito  lidé 

užitečnou  pracovní  silou především při udržování  čis‐toty a pořádku a my chceme tyto  činnosti  rozšířit.  A  jed‐nou z možností  je, že budou hlídat přechody pro  chodce. Mohou  zde  stát  kdykoliv bude potřeba. Myslíme si, že městští  policisté,  kteří  dnes chrání  děti  na  přechodech, mohou  být  pro  svou  odbor‐nost  a  zkušenosti  využíváni jinde mnohem efektivněji.  Prvenství  našeho  města v užívání  drog.  Chcete  vy‐

 Karin Macková kandiduje na post primátorky  města Havířova za politickou stranu Věci Veřejné 

světlovat  rodičům  žáků středních  škol  význam  sou‐hlasného  prohlášení  k mož‐nosti orientačního testování působnosti  návykových  lá‐tek  v těle.  Co  by  to  vlastně znamenalo? Jenom  tak  ze  zvědavosti, tvoje maminka podepsala ve škole tento dokument?  My  právě  o  ničem  takovém nevíme,  rodičům  nic  tako‐vého předloženo nebylo.  Na středních školách funguje prevence  v  oblasti  sociálně patologických  jevů ve  spolu‐práci  s  rodiči  a  odbornými pracovišti.  Podle  současné legislativy mohou  pouze  ro‐diče povolit souhlas s testem na působnost návykových lá‐tek  v těle  v době  vyučování, ale  učitelé  dnes  nemohou rodiče  přesně  informovat  o svém  skutečném  podezření. Souhlasné  prohlášení  k možnosti  orientačního  tes‐tování  působnosti  návyko‐vých  látek  v těle  dává  ředi‐teli  školy možnost  v případě podezření  rychle  reagovat. Větší  pochopení  a  souhlas rodičů v této oblasti budeme považovat za významný krok v prevenci.   Teď  trochu osobní otázka – se vstupem do politiky  je to určitě  velká  změna,  jak  na vás  působí  politické  pro‐středí, cítíte nějaký tlak? Cítím především velkou zod‐povědnost.  Moje  pozice  na kandidátce mě zavazuje vůči mým  kolegům  a  volebnímu výsledku.  Kolegové  mi  ale vycházejí  maximálně  vstříc 

kdykoli  potřebuji  pomoci. V těchto dnech aktivně oslo‐vuji voliče  i své známé s na‐ším  volebním  programem  a Ti mi často přejí hodně štěstí a  drží  mi  palce.  Negativní tlak  tedy osobně  nepoci‐ťuji  a  dosud nemám  zcela nepříjemnou zkušenost,  snad jen  s některými novináři.  Ale  i to  beru  jako cennou zkušenost  a poučení  pro příští klání.  Ve  Vašem  pro‐gramu  se  také objevuje  spa‐lovna.  Můžete nám k tomu říci něco bližšího? Jsem  pozorný čtenář  Radnič‐ních  listů  i  zá‐pisů  z jednání zastupitelstva města,  ale  název  KIC  mi dlouho nepřipadal nijak pod‐statný.  Teprve  před prázdninami  jsem  se  dozvě‐děla, že vlastně znamená vý‐stavbu  spalovny  komunál‐ního odpadu v katastru Kar‐viné.  Ve  čtvrtek  7.  října  jsme  šli městem  v  průvodu  „Za zdravé  město“.  Průvod  měl dva  důvody.  Tím  prvním  je naše  rozhořčení,  že  radnice rozhodla v tak závažné věci o nás  bez  nás!  Že  „schovali“ výstavbu  spalovny  pod  nic neříkající  název,  jen  proto, aby  náhodou  na  to  někdo 

nepřišel  a  neprotestoval proti  spalovně  tak  jako v Ostravě  nebo  v  Pardubi‐cích.  Druhým  důvodem  je náš  nesouhlas  s  navrženou technologií. Pokud  se dosta‐

neme na radnici, budeme se snažit  úplně  zastavit  sou‐časně  navržený  projekt. V této  lokalitě, s velkou kon‐centrací obyvatelstva si další komín  nezasloužíme,  snad jedině  za  předpokladu,  že budou skutečně použity nej‐novější  světové  technologie, které  nezhorší  naše  už  tak dost  znečištěné  životní  pro‐středí.  Děkuji za rozhovor.  Ptal se Martin Vérteši, foto autor 

Věci Veřejné uspořádaly 7.10. protestní pochod Havířovem proti spalovně 

Školní exkurze do archivu města Ostravy Pondělí 27. září bezpochyby nebylo pro kvintu a 1.A jedno z těch unavených dní na začátku každého týdne. Spíš se dalo brát jako součást prodlouženého volna, které nám následující den zařídil svatý Václav. Jen to počasí kdyby bylo trochu lepší…  Komplikace už doma Celá  akce  byla  samozřejmě dokonale  naplánována, takže  sraz  na  vlakovém  ná‐draží v 7:15, abychom mohli vlakem 7:34 odjet na ostrav‐ské hlavní nádraží. Dopravní situace  ve  městě  však  má‐lem  celou  akci  zhatila,  když se  hlavní  organizátor  akce, profesor  Sedlařík,  minul  s autobusem  a dorazil na ná‐draží  pět  minut  před  od‐jezdem.  Naštěstí  je  v dobré fyzické kondici.  Malý velký památník Krátce  jsme  se  zastavili  u malého  památníku  obětem prvního deportačního  trans‐

portu  židů  v  Evropě  z  Ost‐ravy  do  Niska  nad  Sanem, kterého by si před budovou hlavního  nádraží    asi  nikdo normálně nevšiml. Židle za sedmnáct tisíc 

Před  budovou  ar‐chivu  v  Přívoze  jsme se  rozdělili  na  dvě skupiny,  načež  jedna šla  nejprve  navštívit Hasičské  muzeum. Postarší  hasič  nám pustil  krátký  propa‐gační  film, ve kterém sám hrál hlavní roli, a názorně  nám  také ukázal, jak se sjíždí po požární tyči. Co si ale vyzkoušeli  skoro všichni, bylo  sezení  v hyperpohodlné  židli za  sedmnáct  tisíc, která  je  součástí  vy‐bavení  Integrovaného  bez‐pečnostního centra.  Regály  jako  ušité  na schovku První  část  návštěvy  samot‐ného archivu (ano, konečně) bylo  vyslechnutí  přednášky o  historii  archivu,  archivář‐ské  práci  apod.  Objektivně je ale třeba říci, že většinu z nás  zajímal  spíš  způsob  vý‐kladu  pana  přednášejícího, který  jako  by  neustále  ztrá‐cel  niť  svých  myšlenek  a někdy  toho  chtěl  říct  tolik, že nevěděl,  jak  to nám  stu‐dentům vhodně podat. O  dost  zajímavější  ale  byla návštěva  ve  studovně  a ná‐sledně  ve  dvou  skladech archiválií.  Tyto  sklady  jsou vybaveny  pojízdnými  regály na  kolejích,  takže  není  pro‐

blém  někoho  přimáčknout v uličce nebo se dokonce do některého  z  regálů  schovat. Ne že by si to někdo dovolil udělat.  Vidět  jsme  zde  ale mohli  i  staré  výtisky  novin, školní dokumentace, knihy a mnoho  dalších  archivních materiálů.  Počkejte na nás! Korunku celé dnešní exkurzi nasadilo  dobíhání  na  vlak, který  jsme  vlastně  ani  ne‐stihli, ale přesto  jsme  s ním jeli.  Průvodčí  zapískal,  ale my  jsme  drželi  dveře  a  na poslední  chvíli  naskákali dovnitř. A  nakonec  se  i  ten déšť umoudřil…  Autor: Martin Vérteši Foto: internet

Pro volnou chvíli – nonogram 

Co  je nonogram? Nonogram  je též nazýván kódový obrázek.  Svou podstatou  je  to hra, která se podobá známému japonskému hla‐volamu  SUDOKU.  Odměnou  je  obrázek, který vyřešením vznikne. 

Jak řešit nonogram? Po obvodu jsou číselné hodnoty.  Každá  číselná  hodnota  předsta‐vuje blok souvisle vybarvených polí, tz.: je‐li napsána  u  řádku  dvojka,  vybarvíte  v tom řádku  dva  čtverečky  vedle  sebe.  Obdobně postupujeme u sloupců. Pokud se v řádku či sloupci objeví více  čísel, dodržuje se pořadí čísel, mezi  jednotlivými bloky musí být ale‐spoň jedno pole volné. Tabulku vyplňujeme řádky  z leva  a  sloupce  z vrchu.  Počet  vypl‐něných čtverců v řádku ve výsledku musí sedět s čísly uvedenými na okraji tabulky.  

Co potřebujeme? Pouze tužku a gumu. Příklad vyplnění můžete vidět výše. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   

Příklad 

Školní atomový kryt – co skrývá?

Ano, máme ho.      

Kdyby  vypukla  třetí  světová 

válka nebo by na naši  školu 

dopadla  atomová,  vodíková 

či  jiná bomba,  je naše  škola 

dostatečně  ochráněna?  Já 

říkám  ano.    Naše  škola  je 

vybavena  protiatomovým 

krytem. Mnozí nevědí, že na 

naší  škole  je  a mnohem  víc 

studentů  ani  neví,  kde  se 

nachází, přiznám se, že ani já 

jsem  to donedávna nevěděl. 

Proto  se mi  zdá  velmi  důle‐

žité informovat vás o tom.  

Zatím slouží jako skladiště. 

Kryt  se  nachází  u  kotelny, 

vedle  sprch  a  lze  jej  poznat 

díky  tlustým  železným  dve‐

řím,  které  můžete  vidět  na 

obrázku.  Kryt  je  velmi  pro‐

storný,  uvnitř  krytu  je  blu‐

diště  temných  chodeb. Moc 

hluboko  v  krytu  jsem  sice 

nebyl takže přesně nevím jak 

daleko  tyto  chodby  vedou, 

ale  i  v  té  části,  kterou  jsem 

navštívil  je  kryt opravdu  ve‐

liký.  Kryt  právě  teď  spíše 

slouží  jako  skladiště  pro  ne‐

potřebné  věci,  jako 

například  lyže,  běžky 

a  lyžařské  hůlky,  je 

také  ale  vybaven 

proti  válce  velkým 

počtem  ochranných 

plynových  masek, 

které  slouží  k 

ochraně  obličeje,  očí 

a  dýchacích  cest  no‐

sitele  před  toxickými 

látkami ve vzduchu.  

Chemicky  odolná 

guma. 

Je  tvořena  ze  silné  vrstvy 

speciální  chemicky  odolné 

gumy,  brombutylkaučuku. 

Její  funkcí  je  chránit  obličej 

nositele  před  stykem  s  ne‐

bezpečnými  látkami  ze  za‐

mořeného  vzduchu.  Důle‐

žitou  částí  je  ochranný 

filtr,  který  obsahuje  proti‐

dýmovou vložku a náplň  z 

aktivního  uhlí.  

Protidýmová vložka 

zachycuje  větší 

pevné  částice 

(prach)  a  kapičky 

aerosolů  a  je  vždy 

umístěna  před 

vložkou  tvořenou ak‐

tivním uhlím. Plynové 

masky  jsou  velmi 

účinné  a  často 

dokážou  zachránit 

mnoho  životů.  Takže 

pokud  by  ve  světě 

proběhla třetí světová válka, 

myslíte si stejně jako já, že je 

naše  škola  dostatečně 

chráněná?  Pokud  máte  jiný 

názor,  můžete  se  o  něj 

podělit  v  našem  diskuzním 

fóru  na  stránce: 

http://www.casopiskomar.w

z.cz/forum. 

Viktor Harazin, foto autor 

Svatý Václave, nedej zahynout nám ni budoucím! Nedávno  jsme  oslavili 

svátek  svatého  Václava, světce a politika, který bránil naši  zem  před  válkou  a rozpínavostí našich sousedů. Téměř ve všech kostelech se zpívala nejstarší česká píseň, Svatý  Václave.  Zpívá  se  v ní mimo  jiné  i:  Svatý  Václave nedej  zahynout  nám,  ni  bu‐doucím.  Dnes  se  zdá,  že český  národ  je  svobodný, prosperující  a  silný,  ne  ta‐kový,  jaký byl v době, kdy se tato  píseň  po  venkově  zpí‐vala, ale je to jen iluze. 

Každá  doba  má  své  ne‐bezpečí,  některá  větší,  jiná menší.  Nyní  žijeme  v době, která  se  vyznačuje  růstem ekonomiky, platů a důchodů, co však neroste  je populace, počet obyvatel naší vlasti  se dokonce zmenšuje a jen díky přistěhovalectví  úbytek  lidí není výrazně patrný. Tomuto znepokojivému  tématu  se ale nyní nechci věnovat, chci 

se věnovat druhému a mno‐hem  bližšímu  nebezpečí  a tím  je  rozplynutí  se  českého národa  v  multikulturním guláši vytvořeném Bruselem.  

Něco  takového  je  ne‐myslitelné,  jelikož  se  tím ztrácí  vědomí  vlastního  ná‐roda a podrývá víru v druhou největší  autoritu,  kterou  byl člověk  zvyklý  ctít  a  poslou‐chat. První autoritou byl Bůh či jeho zástupce na zemi, ale s postupující  sekularizací  se u  většiny  lidí  naprosto  od‐bouralo  přesvědčení  žít  tak, aby se dostali do  ráje  či byli za  to  po  smrti  nějak  odmě‐něni.  Druhou  autoritou  byl stát,  již  v době  českého  kní‐žete byl naprostou mocí nad životy  občanů,  nyní  je  stát omezován  Evropskou  unií, která  pod  záštitou  lepší spolupráce  propaguje mnohdy nesmyslná nařízení. 

Podle  dosavadního  smě‐řování  evropské  unie  by  šlo 

říci,  že  Evropa  směřuje  ke společnosti,  v jednom  státě, která by v sobě měla co nej‐více národů a kultur. Taková společnost by se mohla zdát ideální, ale nebyla by. Člověk by  byl  vytržen  ze  všeho,co zná a v čem vyrostl, a byl by vržen  do  obrovského  novo‐dobého  Babylonu.  Osobitá kultura, jazyk, zvyky určitého kraje, vše by bylo rozemleto na určitou průměrnou pseu‐dokulturu.  Nyní,  v poslední době,  byl  nastartován  pro‐ces, který by  i průměrný mix kultury mohl nadobro zničit. Tímto  procesem  je  islami‐zace,  mocní  evropské  unie se  rozhodli,  s  heslem  na rtech: „Po nás potopa!“, zvát do Evropy hrozbu, před kte‐rou se jejich předkové snažili bránit, islám!   Musíme proti ní bojo‐vat nebo se nechat pohltit!  Jakub Svoboda

Chytrá čtyřka Příběh na pokračování, část: 3., píše Martin Vérteši 

To  už  se  vracely  dívky,  již  s úsměvem  ve  tváři.  „Děku‐jeme mockrát.“ řekla jedna z nich.   „Já jsem Danča.“   „Já Vendula.“   „A já Verča.“ předsta‐vila  se  postupně  všechna děvčata.   „A vy jste…“   „Chytrá  čtyřka!“  pra‐vil pyšně Martin. 

Přistoupil  k  děvčatům  a každé  podal  ruku.  Tak  se všichni  seznámili.  „Co  pro vás  můžeme  udělat?  Jsme vám hrozně vděčné!“   „Ale, to nic nebylo. A kdo  to  vůbec  byli,  ti  kluci?“ zeptal se Petr.   „Ale,  banda  tam  z těch  zapadlých  ulic.  Nemají co dělat a tím se baví.“ Takto  se bavili  ještě dlouho. Spřátelili  se.  Příští  den  se 

měli  kluci  sejít  u  Adama doma. Ostatní tři členové už byli  u  jeho  domu,  když  tam spatřili tři holky. Ano, byly to ty  tři,  se  kterými  se  včera seznámili.  „Ahoj  chytrá čtyřko!“ řekla Danča. „No, teď asi jen trojka.“ řekl legračně Lukáš. „Ale stejně ahoj.“ 

„Co potřebujete?“ zeptal se Martin. 

Názory z různých stran Rozhodli jsme se zjistit, co si někteří ostatní studenti a profesoři naší školy myslí o téma‐

tech, která jsme v předešlých číslech rozvinuli. Tady jsou výsledky.  

KVALITA VÝUKY ANGLIČTINY V ČESKÉ REPUBLICE  

Mgr. Marie Kostovčíková  Stěží mohu  zhodnotit  výuku  u  nás  v kontextu  s Evropou,  protože  s výukou  angličtiny  v jiných  státech nemám  zkušenosti. Když  jsem  ale byla  svědkem  výuky  angličtiny  v Dánsku,  tak měli hodinu  angličtiny, kdy měli  před  tím  přečtenu  nějakou  knihu  a  o  té  knize  diskutovali. Protože  všichni Dánové hodně  cestují,  tak  anglicky mluví  aniž by  se gramatiku učili ve škole. Ta výuka tam byla úplně jiná. Tady se musí jít úplně od začátku. To znamená, že se musíš naučit nejprve slovní zá‐sobu,  trochu gramatiky a pak v těch hodinách můžeš  číst něco upra‐veného a diskutovat. Což  je u vás ale  těžké, protože vy nejste zvyklí 

diskutovat ani o českých knihách, protože všeobecně málo čtete.  Kdybych měla shrnout výuku jenom tady u nás v Česku, tak si myslím, že teď už jsou všechny školy vybaveny dostupnou technikou, takže třeba učebnice jsou tak připraveny, že se student naučí psát, mluvit a vyjadřovat své myšlenky a názory, což je v tom jazyce asi nejdůležitější.  Po  stránce  materiální,  co  člověk  potřebuje,  to  tady má.  Učebnice,  audio,  nej‐ více samozřejmě cd, dvd a videa,  zjednodušené  texty  v originále,  je  k tomu spousta  obrazového mate‐ riálu, na  internetu  je toho také nepřeberné množství.  Ale pokud člověk ve škole nechce  spolupracovat  s  kantorem  a  plnit  jeho úkoly, tak   se  jazyku sám nikdy nenaučí, na  jazyk potřebuješ někoho, s kým komunikuješ. A pokud neznáš slovní zásobu, nemůžeš komunikovat. A slovní zásobu budeš umět jedině když se jí budeš učit. Na stáži nám pořád říkali: na gramatiku se vykašlete, hlavní je komunikace. Avšak  na  našich  vysokých  školách  dostanou  studenti  nejprve  gramatické  testy.  Když  je neudělají,  tak se k té komunikaci ani nedostanou. Takže gramatika a komunikace musí být propojeny.  Záleží  také  na  studentech,  jestli  nejsou  plaší  a  nebojí  se,  že  udělají  chybu,  to potom mohou znát všechno, ale není to vidět, zato někdo zná padesát slovíček a nebojí se mluvit, a vypadá to, že je tam úžasná výuka. Stěží to tak srovnat. Všechny školy si daly jako prioritu angličtinu. Někde se vyučují všechny předměty v tomto  jazyce. Všechno  je to ale o lidech – kdo má třeba i ty nejhorší podmínky ale chce, může být excelentní.  

Mgr. Dobruše Fajkusová Myslím si, že na naší škole je velice dobrá úroveň výuky cizích jazyků, všech těch čtyř, které se zde zatím učí. Ostatní školy lze jen těžko po‐suzovat. Když  se k nám  scházejí  studenti do prvních  ročníků, přijdou z různých  základních  škol  a  někteří  ovládají  cizí  jazyk  velmi  dobře. Nejhůř jsou na tom ti, kteří musí studovat pro ně nový jazyk mezi po‐kročilejšími. Učila  jsem studenty, kteří teprve začínali angličtinu, pro‐tože se učili němčinu, ale je poznat, že studium na gymnáziu byla pro ně dobrá volba. Sice se neodvažují maturovat z angličtiny, ale „mají na 

„Všechno je too lidech.“ 

to“. Pořád se mluví o tom, že obzvlášť v našem regionu není dostatek aprobovaných učitelů cizích  jazyků,  což  je  také  problém  znesnadňující dobrou  výuku.  A  tak  se  různost  vyučování  projeví třeba  i ve výsledcích ma‐ turit.  Opravdu  si  myslím, že na naší škole dosahuje  výuka  cizích  jazyků  velmi dobrou  úroveň. Vždyť  se  studenti  úspěšně  účastní mezinárodních zkoušek a někteří i studují v zahraničí! 

  ISLAMIZACE EVROPY 

 

Adam Bystroň Mě tady ti muslimové ani nějak nevadí. Zatím nás tady nějak neohro‐žují,  vůbec nás  nijak  neničí.  Já myslím,  že  si mohou  dělat  co  chtějí, však  tady máme  demokracii,  všichni  jsme  si  rovni,  ať  je  to muslim nebo křesťan, u nás v České republice, a vlastně téměř v celé Evropě. A uvěřím tomu, až sem opravdu přiběhnou se zbraněmi, potom proti tomu začneme něco dělat, nebo aspoň já, do té doby… Oni sem stejně podle mě chodí hlavně za prací, aby měli lepší život, ne aby tu zabíjeli. Jedna věc je přečíst si Korán a věřit mu a druhá věc je ty věci opravdu udělat. Náš problém to ale zatím není, u nás moc islamistů není.  

 

Jakub Svoboda Já si myslím, že je to velký problém, protože islamizace Evropy je prav‐děpodobně to, co Evropu zničí. Protože Evropa se stejně jako Římská říše  v době  svého  úpadku  neroz‐růstá, ale pořád ubývá obyvatel  ‐  Evropanů,  a  přichází  sem  jiní  – muslimové,  kteří  nejsou  nositeli naší  kultury,  ale  jsou nositeli  jiné kultury, shodou okolností  je to kultura, která se nás snaží zabít. Je to islám.  Islám  je  velice nebezpečný,  jako  čtenář Koránu mohu  říct,  že 

dost veršů tam pojednává o zabíjení nevěřících, bití žen a dalších různých věcech. Korán sa‐mozřejmě nejen upravil zabíjení nevěřících, ale také přinesl mnohé zajímavé a dobré prvky do tehdejší arabské kultury. Ale do naší kultury se naprosto nehodí.  

Tomáš Tychtl Já  se  teď o  islamizaci  Evropy nezajímám,  takže na  to  zatím nemám názor žádný.  Jak můžete vidět, ne každého  tato problematika  zajímá, a názory  se rovněž  v mnoha  případech  radikálně  liší.  Děkujeme  dotázaným  stu‐dentům za odpověď.  Ptali se Martin Vérteši a Roman Kula, zpracoval Martin Vérteši, foto Martin Vérteši 

„Islám je velicenebezpečný.“

„Úroveň se určitěbude lišit.“

Havířovské vlakové nádraží – obrovská prázdná hala Železniční stanice v Havířově byla dostavěna v roce 1969. Na  tehdejší poměry patřilo ná‐draží k nejmodernějším, od  té doby ale nebylo  rekonstruováno a požadavky doby  se už přeci jen změnily. Historická hala ale stále odolává.  I když je Havířov většinou jen průjezdní  stanicí,  každo‐denně  ze  zdejšího  nádraží odjíždějí  stovky  lidí  za  prací do okolních měst, především do  Ostravy  a  Českého  Tě‐šína.  Prostorná  hala  dříve poskytovala  velké  množství služeb,  jako  pekařství,  ob‐čerstvení,  prodejny  textilu, koberců  atd.,  nyní  zde  ale najdeme  jen  trafiku  a malý bufet. Co je příčinou? Všechno je o penězích   Zdejší  prostory  nejsou  pro obchodníky  lukrativní.  Že‐lezničářům  se  už  dlouhou dobu nedaří do dvoupatrové haly  nalákat  nájemníky.  Při‐tom  náklady  na  její  provoz nejsou  malé  –  obrovský prostor  téměř  není  možné vytopit, nástupiště  jsou udr‐žována  jen  nezbytnými opravami a záchody snad ani neodpovídají normám. Rekonstrukce je nutná „Havířovské  nádraží  je  sice 

frekventované,  ale  je v nepořádku,  určitě  by  si zasloužilo rekonstrukci.“  říká paní profesorka Růžena  Jan‐dorová, která každý den ces‐tuje do práce vlakem. „Velkým úspěchem ale je, že před  měsícem  namontovali velký displej, takže se člověk konečně  dozví,  kdy  nějaký vlak  jede.“  dodává  paní profesorka. Něco přeci jenom máme 

Přesto,  že  je  nádraží  nepo‐chybně  v katastrofálním stavu, můžeme  nalézt  i  ně‐kolik  pozitivních  stránek.  Je k dispozici  samoobslužný automat  k nákupu  jízdenek z elektronické  peněženky  a nedávno  byl,  jak  konstato‐vala  profesorka  Jandorová, instalován  nový  monitor. Profesorka  také  dodává: „Pokladny  fungují,  vlaky jezdí, to je hlavní.“ Plány by byly Těšit nás může asi  jen to, že rekonstrukce  je  v plánu.  Po‐čítá  se  s vybudováním  jaké‐hosi uzlu, který by zahrnoval také  nová  stanoviště  pro autobusy.  Otázkou  zůstává, zda  se  současná  budova úplně  zbourá,  nebo  bude pouze  přestavěna.  Jisté  ale je,  že  se  nedočkáme  dříve, než za několik let.  Martin Vérteši, foto autor

Komár o Komárovi: Redakce se představuje Víte, jací jsou lidé, kteří vám přinášejí informace o všem, co se nás týká? Víte, kdo vytváří váš školní časopis? Pokud ne, bez otálení si přečtěte tento článek!  

Martin Vérteši, šéfredaktor 

Patnáctiletý  student  kvinty zabrousil  poprvé  do  oblasti žurnalistiky  před  třemi  lety, kdy  začal  vydávat menší  ča‐sopis v rámci Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Rovněž  se věnuje  literární  tvorbě  pro‐střednictvím  literárních  sou‐těží,  jako  např.  Máchovou stopou,  literární  soutěž  Jána Kollára,  Komenský  a  my nebo  Rosteme  s knihou. V nedávné  době  obdržel  za své  úspěchy  ocenění hejtmana  Moravskoslez‐ského kraje. Mezi  jeho  záliby  patří  turis‐tika,  sport,  četba  dobro‐družné  literatury,  tvorba webové  grafiky,  působení  v neziskových  organizacích  a práce  s mládeží. V  současné době  je  šéfredaktorem  a grafikem časopisu Komár.  

Jakým  způsobem  ses dostal k literatuře?  MV:  Už  když  jsem dostal svůj první sešit, zjistil  jsem,  že  mě velice baví vymýšlet si různé  příběhy.  Po‐stupně  jsem začal snít o  napsání  knihy,  ale většinou se to smrsklo na  několikastránko‐vou povídku. Dokonce na základní škole jsem se pustil s jedním spo‐lužákem  do  tvorby knihy,  a  nebýt  toho, že  jsem  posléze  ode‐

šel  na  gymnázium,  nejspíše bychom  ji  skutečně  dokon‐čili. Od  tohoto  snu  jsem po‐sléze  upustil  a  začal  jsem psát povídky do šuplíku.  Jak  hodnotíš  dosavadní práci naší redakce? MV: Hlavně si myslím, že od počátku  naší  činnosti  jsme učinili  dosti  velký  pokrok. Pořád ale  vidím  spíše  ty ne‐dostatky,  kterých  je  podle mého  názoru  víc  než  dost. Někdy mi připadá, že ostatní členové  redakce  neberou naši  práci  tak  zodpovědně, jak  bych  si představoval. Co mi  například  poměrně hodně  vadí,  je  neschopnost dodržovat  uzávěrku.  Ale  na druhou stranu musím říci, že snaha je vidět u každého a té si nesmírně cením. 

Myslíš  si,  že  časopis  Komár má budoucnost? MV:  Pokud  bych  si  to  ne‐myslel,  vůbec  bych  se  ho nepokoušel  zakládat.  Důle‐žité  ale  je,  aby  jej  i  ostatní studenti chápali  jako přínos‐nou  věc  a  nebyl  jim  osud časopisu  lhostejný,  protože  my  jednou  ze  školy  ode‐jdeme a musí se najít někdo, kdo bude mít  chuť pokračo‐vat.  Chtěl  by  ses  v budoucnu věnovat žurnalistice? MV:Musím  říci  že  o  tom hodně  uvažuji,  rozhodnut ale  ještě  vůbec  nejsem. Ne‐pochybně  by  mě  ale  lákala možnost  být  součástí  re‐dakce  nějakých  větších  no‐vin.  K tomu  ale  vede  ještě dlouhá cesta.  Názor Romana Kuly,  redak‐tora Komára: Martin,  člověk mírně  chole‐rické  povahy,  člověk  s  vel‐kým smyslem pro povinnost; podle  mého  názoru  se  nej‐více  hodí  k vedení  naší  re‐dakce.  Spolupráce  s  ním vždy  končí  ve  znamení shody. Má snahu porozumět požadavkům  svých  spolu‐pracovníků.  Je  to  člověk  s velkou vizí a velkým srdcem.  Děkujeme  za  představení.

Roman Kula, redaktor 

Tento  patnáctiletý  student kvinty se dostal k žurnalistice prostřednictvím  časopisu Komár.  Již předtím  se  věno‐val  psaní  článků  s odbornou tématikou.  K jeho  zájmům patří  studium  biologie,  che‐mie  a  latiny.  Je  rovněž úspěšným  řešitelem  kraj‐ského  kola  chemické  olym‐piády  a  účastníkem  národ‐ního kola  latinské olympiády (Certamen  latinum).  Mezi jeho  záliby  patří  turistika, sport,  četba  odborné  litera‐

tury, působení v neziskových organizacích  a  práce s mládeží.  V současné  době 

je  redaktorem  ča‐sopisu Komár.  Čemu  by  ses  chtěl věnovat  v  budouc‐nosti?  RK:  Rád  bych  se především  zaměřil na  komplexní  stu‐dium  genetiky  a snad  pokud  mi bude  štěstí  přát rozšířil hranice sou‐časného poznání.  Co  pro  tebe  zna‐mená  být  součástí 

redakce našeho časopisu? RK:  Je  to  pro  mne  velká zodpovědnost.  Abych pravdu  řekl,  mám  někdy problém  ji  unést.  Byla  to  a samozřejmě  stále  je  velká pocta.  Obecně  to  pro  mne znamená  poznání  dosud nepoznaného.  Myslíš  si,  že Komár má  bu‐doucnost? RK: Jako školní časopis nepo‐chybně.  Ovšem  nejsem  si 

jist,  pokud  se  bude jednat  o  školní  ča‐sopis,  jakými  té‐maty  vyplníme ostatní  díly  časo‐pisu.  Připadá  mi totiž,  že  veškerá témata  padla  v  do‐savadních  číslech časopisu. A  škola  je přece  jen  zařízení, kde  novoty  denně 

„nekynou“.   

Jak  hodnotíš  dosavadní práci redakce? RK:  Na  to,  že  je  redakce pouze  čtyřčlenná,  odvádí skutečně  dobrou  práci.  Po‐kud  ale  chceme  časopis  Ko‐már vydávat  jako školní mě‐síčník,  potřebujeme  počet‐nější  a  strukturovanější  re‐dakci.  Jak kombinuješ  školu,  časo‐pis a další zájmy? RK: Já jsem člověk od přírody systematický.  Mám  rád  po‐řádek  a  strukturu  ve  svých povinnostech  či  zájmech. Vždy  si musíme  určit  ty  po‐vinnosti  (popř.  zájmy)  které „vedou“ a  které  „následují“. Mám určité priority, které na úkor  „následujících“  nehod‐lám  za  žádnou  cenu měnit. Myslím si, že toto  je nejlepší systém,  jak dosáhnout úspě‐chu,  neboť  strukturu  „ve‐doucích“  a  „následujících“ vytvořila  samotná  příroda. Tento  systém  fungoval,  fun‐guje  a  nejspíše  bude  fungo‐vat až do zániku  lidské civili‐zace.  Názor  Martina  Vértešiho, šéfredaktora Komára: S  Romanem  je  velice  pří‐jemné  pracovat,  je  však zřejmé,  že  časopis  pro  něj nepředstavuje  jakousi  prio‐ritu. Píše ale kvalitní články a to považuji za hlavní.  Děkujeme za představení. Další redaktory vám představíme v příštím čísle. Zpracoval: Viktor Harazin

Redaktorská porada Komára 

Našim studentům mozek tak lehce nezestárne 

Milovníci deníku MF 

Dnes jistě vědí, o čem mlu‐

vím.  8.  10.  2010  vyšel  člá‐

nek  o  stárnutí  mozku. 

Kromě věcí, které demenci 

napomáhají  (sledování  te‐

levize,  stereotyp),  zde byly 

uvedeny  i  věci  působící 

proti stárnutí mozku. Mohli 

jsme  se  dočíst,  že  skvělou 

prevencí  je  fyzická aktivita, 

změny každodenní rutiny a 

mimo jiné hraní her. 

Studenti  našeho 

gymnázia  jsou  přímo  po‐

sedlí  různými  stolními 

hrami.  Během  přestávky 

můžete  na  odpočívadlech 

narazit dokonce až na čtyři 

skupinky věnující se této  či 

podobné  volnočasové akti‐

vitě. Dokonce  při  odchodu 

ze  školy  jsem  narazil  na 

hlouček  kluků,  kteří  právě 

hráli  nějakou  karetní  hru. 

Opravdu  je  radost  vidět,  jak 

se  studenti  snaží  zapojit  a 

pocvičit  svůj mozek  a  záro‐

veň  tím  dělají  něco  pro  své 

zdraví. 

Mezi  nejvíce  rozší‐

řené hry předně patří šachy. 

Jen  v naší  třídě  je  sedm  lidí, 

kteří dokážou hrát onu  „hru 

králů“.  Dokonce  jsem  byl 

svědkem  svedení  tří  šacho‐

vých  turnajů  během  jedné 

hodiny  češtiny.  Další  velmi 

oblíbenou  hrou  jsou  The 

Magic.  Jedná  se  v současné 

době  o  jednu  z  nejmoder‐

nějších  sběratelských  karet‐

ních  her  na  světě.  Pořádají 

se  v ní  turnaje  a  dokonce  i 

mistrovství  světa. Do  třetice 

se  můžeme  setkat  na  naší 

škole  i  s pokerem.  Nehraje 

se tady však o horentní sumy 

peněz.  Méně  časté  je  hra 

Dračí  doupě,  a  ve  výjimeč‐

ných případech můžete vidět 

i hru Člověče, nezlob se. 

Opravdu,  studenti 

našeho  gymnázia  se  snaží 

preventivně  působit  proti 

stárnutí  mozku.  Berou  to 

skutečně  velmi  svědomitě, 

neboť  Alzheimer  nikdy 

nespí. 

Roman Kula 

Foto: Martin Vérteši 

Hrajete ve škole další 

zajímavé hry? Dejte 

nám vědět! Napíšeme 

o nich reportáž. 

Jak je na tom škola s hygienou? 

Do začátku vyučování zbývá ještě hodina, avšak já již stojím ve vestibulu Gymnázia na Ko‐

menského  ulici  v  Havířově.  V  ruce  držím  §  4  vyhlášku  Ministerstva  zdravotnictví  č. 

108/2001 Sb., která upravuje hygienické požadavky na prostory a provoz škol a v duchu 

očekávám obtížnost v nalezení korelace mezi „psanými pravidly“ a realitou. 

Ačkoliv si mnozí z nás 

myslí,  že  hygiena  na  naší 

škole  je  velice  zaostalá  a 

podprůměrná,  pravda  to 

není. S radostí konstatuji, že 

naše  škola  nepřichází  do 

kolize  se  žádným  bodem 

vyhlášky  Ministerstva  zdra‐

votnictví  č.  108/2001  Sb. 

snad  až  na  pár  drobností 

jako  např.:  v  šatně  by  se 

mělo  počítat  nejméně  150 

mm délky věšákové stěny na 

1  žáka  nebo  každá  škola  by 

měla mít  1  hygienickou  ka‐

binku na 60 dívek starších 12 

let. Ale  jsou  to pouze ojedi‐

nělé případy. Důležité  je,  že 

z  globálního  pohledu  je  na 

tom škola velmi dobře. 

Pokud  však  mluvíme 

o  hygieně  ve  škole,  nestačí 

nám  pouze  dát  školu  do 

souladu s nějakým zákonem. 

Školu navštěvujeme my, žáci 

a  prioritou  je  naše  pohodlí. 

Vyrazili jsme tudíž do terénu 

a ptali se našich znalých stu‐

dentů.  Student  Jakub  Svo‐

boda  zasazuje  první  políček 

do „tváře“ hygieny ve škole: 

„Chybí tady  jedna věc, a tou 

je ručník nebo alespoň papí‐

rové  ubrousky  na  utírání 

rukou,“ říká Jakub, a dodává: 

„Větráky,  které  jsou  zde  in‐

stalovány  jsou  semeništěm 

baktérií,  virů  a  různých 

onemocnění.“  Vcelku  trefil 

„do  černého“,  neboť  jak  se 

říká:  „ Není nad  starý dobrý 

ručník“. Opravdu je mnohem 

pohodlnější  si  ruce  postaru 

utřít než je strkat pod nějaký 

ventilátor  a  jak  již bylo  zmí‐

něno,  jde  tady  též  o  naše 

zdraví.  Co  do  kvality  naší 

hygieny,  Jakub  říká:  „Jsem 

rád  a  potěšen,  když  vidím 

spoustu plísně na této škole, 

protože to označuje, že naše 

škola  je  zdravá.  I  takový 

choulostivý organizmus, jako 

je plíseň, se na ni udrží.“ Stu‐

dent Mirek  Krabec  shledává 

za  zlé  akutní  nedostatek 

ubrousků  ve  školní  jídelně: 

„Vadí  mi  nedostatek 

ubrousků  ve  školní  jídelně, 

protože ne každý dokáže  jíst 

tak,  aby  si  nezamazal  prsty 

od omáčky.“ stěžuje si Mirek 

a  říká:  „Nemůžete  se  tedy 

utřít,  musíte  jít  do  umy‐

várny.“ Studentu Janu Kolar‐

czykovi  zase  nevyhovuje 

výška  pisoárů.  Bezpochyby 

bychom  našli  spoustu  dal‐

ších  podobných  případů. 

Nyní  se  ale  zeptáme  stu‐

denta,  který  celou  věc  vidí 

odlišně.    S  onou  oponentu‐

rou  vystoupil  student  Adam 

Bystroň, hodnotí: „Myslím si, 

že  hygiena  ve  škole  je  na 

celkem  slušné úrovni. Nikde 

nevidím špínu, paní uklízečky 

se  „obracejí“.  Takže  já  si 

myslím, že čistota ve škole je 

a  že  se  nemáme  za  co  sty‐

dět.“ 

         To, že sousedovic tráva 

nám připadá zelenější, víme 

již  od  dětství.  Je  to  však 

pravda?  Na  základě  článku, 

který  zformuloval Dr.  James 

Frederick  Rogers,  šéf 

oddělení  Tělesné  výchovy  a 

Školní  hygieny  na  Minister‐

stvu školství ve Washington, 

D.  C.,  v  němž  hodnotí  sou‐

časný  stav  školní hygieny ve 

Spojených  Státech,  mohu 

říct,  že  stav  naší  hygieny  ve 

školách  je  mnohem  lepší. 

Jako  obvykle  Amerika  dává 

přednost  řešení  detailů  nad 

řešením  globálních  pro‐

blémů, např.: Amerika nemá 

vytyčené  směrnice  ohledně 

toalet,  v  některých  státech 

dokonce  neznají  zubaře. 

Všechny tyto věci se Americe 

následně  odrážejí  v  kvalitě 

jejich  hygieny  na  školách. 

Takže  buďme  pyšni  na  naši 

školu a hygienu v ní. 

Roman Kula 

Co vám chybí ve školním bufetě? 

Jako na většině škol tak i na na‐

šem gymnáziu, jak jste si jistě všimli, je 

školní  bufet.  Subjekt,  jenž  se  stal 

neodmyslitelnou  součástí  naší  školy  a 

našeho života v ní. Zkuste někdy spočí‐

tat žáky ve vaší třídě kupující si svačinu 

či  jinou věc ve školním bufetu. V jeden 

den se v mé třídě sešlo více než patnáct 

takových  lidí. A vůbec, vzpomeňme na 

ten báječný pocit po  tělocviku, kdy dr‐

žíte v ruce vychlazenou  limonádu z bu‐

fetu  a  v duchu  počítáte  vteřiny,  které 

vás dělí od prvního  loku. Ano, školní bufet  je velmi přínosná věc. Ovšem,  jaký  je ten náš 

školní bufet?  

S velkou  nelibostí 

shledávám,  že  nejsou  žádné 

vyhlášky,  které  by  upravo‐

valy  podmínky  pro  provoz 

školního  bufetu.  Snad  jen 

sbírka  zákonů  č.  107/2005 

upravující  podmínky  škol‐

ního  stravování  (týká  se bu‐

fetu  velmi  okrajově,  př.:  zá‐

kaz  prodeje  alkoholu,  tabá‐

kových  výrobků,…).  Tudíž 

paní  bufetářka  či  firma  pro‐

vozující  náš  školní  bufet 

nemá  absolutně  žádný 

právní  rámec.  Kdo  ví,  co 

všechno  by  mohla  bez‐

trestně prodávat. 

Jelikož bufet nespadá 

pod  žádný  zákon,  nemusí 

dodržovat  výživové  normy 

stanovené  Ministerstvem 

zdravotnictví  ČR.  Studenti  si 

většinou tohoto faktu nejsou 

vědomi  a  bufet  považují  za 

svůj hlavní „výživový orgán“. 

Je  pravda,  že  energetickou 

spotřebu  svého  organismu 

pokryjí  i  z bufetu.    Jenomže 

správná  strava  studenta  by 

měla být pestrá. Přiznám se, 

že  ryby  ani  luštěniny  či 

brambory  jsem  ve  školním 

bufetu nenašel. Ne  že by  to 

byla chyba bufetu.  

Ani  náš  školní  bufet 

není  dokonalý.  Náš  časopis 

udělal  průzkum  ohledně 

požadavků  studentů  na  bu‐

fet.  Většina  studentů  pova‐

žuje  náš  bufet  na  velmi  vy‐

soké úrovni. Jedinou věcí, na 

kterou  si  studenti  stěžují, 

jsou  nedostatečné  zásoby 

pečiva,  především  ke  konci 

otvírací  doby.  Dále  se  pak 

ojediněle  vyskytovaly  poža‐

davky jako např.: snížit ceny, 

zavést možnost  placení  kre‐

ditní  kartou,  větší  zásoby 

vepřového  masa,  značkové 

bagety. 

A  ceny?  Náš  časopis 

rovněž  udělal  srovnání  cen 

našeho bufetu  s obchodními 

řetězci.  Konstatuji,  že  jsem 

nebyl  svědkem  přílišného 

předražování  v našem  škol‐

ním  bufetu.  Většina  cen  si 

odpovídá,  nebo  je  pouze  o 

korunu  vyšší  než  v běžných 

obchodech  (bereme  dopo‐

ručené  prodejní  ceny,  bez 

slev).  

Roman Kula 

Foto: Martin Vérteši

Výkony MFK Havířov zůstávají daleko za očekáváním  Umístění  týmu,  který  vedou trenéři  Leon  Válka  společně s hrajícím  asistentem  Sáblí‐kem,  bylo  před  začátkem soutěže  tipováno  v horní polovině  tabulky,  vedení  si přálo  umístění  do  šestého místa.  První  zápas  nového ročníku  Moravskoslezské divize  –  skupiny  E,  který  se odehraje  pouze  s patnácti účastníky z důvodu odhlášení Poruby  tři  dny  před  začát‐kem  soutěže,  odehráli  Indi‐áni  (přezdívka  klubu  – pozn. autora) v neděli 8.8. na půdě Opavy  „B“.  Zápas  prohráli vysoko 5:0 a ve  stejném du‐chu  se  nesly  i  úvodní  čtyři zápasy,  kdy  tým  zužovala rozsáhlá  marodka.  A  ani v dalším  průběhu  soutěže tým  nezískal mnoho  bodů.  I když  došlo  ke  zlepšení  a 

k posílení  kádru  (na  hosto‐vání  z Baníku  Ostrava  přišel útočník  Vít  Přecechtěl),  vý‐kony  týmu  jsou  stále  nevy‐rovnané.  S favority sice dokážou dr‐

žet krok a zle  je potrápit, ale se  slabšími  týmy  kvůli  špat‐ným  výkonům  zbytečně ztrácí body. Aktuálně  jim po desíti  kolech  patří  předpo‐

slední,  tedy  čtrnáctá  příčka, před  dalším  zástupcem  kar‐vinského  regionu  v soutěži  – týmem Slavie Orlové. Orlová měla  velice  nešťastný  vstup do soutěže, kdy  i přes dobré výkony  nedokázali  zvítězit,  a tak  na  tým  bohužel  padla „psychická  deka“.  Nezbývá mi  tedy,  než  doufat  v lepší zítřky…

Hokejisté AZ zatím úspěšní  

Minulá  sezóna  nepatřila  k těm,  na  které  by  havířovští fanoušci  rádi  vzpomínali. Klub  dospěl  díky  nezodpo‐vědnému  hospodaření  ke krachu, který vyústil v odhlá‐šení  týmu  z  probíhajícího ročníku  první  ligy.  Do  nové sezony  druhé  ligy  vstoupili havířovští s novým názvem a vedením. 

Po dvaceti  letech se klub vrátil  k  historickému  názvu AZ Havířov  a  vedení  se  ujali Jaroslav Mrowiec s Martinem Potočným  s  jasným  cílem  – hospodařit tak, aby nemuseli řešit  existenční  problémy. Trenérem  byl  jmenován  Jan 

Daneček  se  zkušenostmi  z extraligového Třince, který si za  svého  asistenta  vybral Stanislava Sztefka. Tým složili z  hráčů,  kteří  v  Havířově projevili  zájem  hrát,  přede‐vším  z mladých  odchovanců klubu. A při pohledu na sou‐pisku  je  jasné,  že  se  jim  po‐dařilo sestavit poměrně silné mužstvo,  kterému  nechybí ani  zkušenost  v podobě hra‐jícího  sekretáře Martina  Po‐točného.  

První  utkání  muselo  být pro  hráče  frustrujícím  zážit‐kem,  naštěstí  však  se  šťast‐ným  koncem  pro  AZ.  Na vsetínském  Lapači  se  ode‐

hrály  pouze  dvě  třetiny utkání. Kvůli nepřístojnostem fanoušků  bylo  utkání  před‐časně  ukončeno,  protože však Havířov vedl 3:2, připsal si do tabulky tři body. 

Nejvíce  může  hokejisty mrzet ztracený domácí zápas proti  Prostějovu,  kdy  před poslední  třetinou  vedli  hráči AZetu  4:2,  nakonec  však podlehli 4:6. Po  sedmi  zápa‐sech má  tým  na  kontě  pat‐náct  bodů.  Aktuálně  jim  tak patří  pátá  pozice  se  čtyřbo‐dovou ztrátou na první Šum‐perk, ti však mají na kontě o jeden zápas více. 

Autor: Petr Lukašík