Ročník II.

ŤCTV X>^ X X Leden 1972, č. 1

Časopis československé socialistické opozice

ČESKOSLOVENSKO 1972:

PLIZIVA l i ť j r i v i j n ť j

V úvodním článku č. 6 "Listů'1 z listo-padu 1971, jsme napsali: "Oficiální politika se potácí mezi silovou lirou a podbízením. Silou se má hrát s těmi, kteří trvají na svém. Tím se mají zastrašit i ostatní a tito postrašení mají zase dostat nabídku laska-vého zacházení — půjdou — li k urnám". A dalo by se k tomu dodat: budou — li ochotni jakkoliv okupačnímu režimu po-máhat, ať již prohlášením, denuncováním svých bývalých přátel či názorů nebo prostě — mlčením či přikyvováním a vzdáním se jakékoliv opozice a vlastního stanoviska.

Tato zásada byla potvrzena znovu právě v období těsně před volbani a po nich. Re-žim zmobilisoval kde koho, aby vyzýval k hlasování pro jednotnou kandidátku: od zpě-váku přes populární sportovce až po cír-kevní představitele. Mnozí z těch, kdo se takto vyjádřili — většinou neradi a často velmi vyhýbavě — byli ještě nedávno pra-nýřováni jako "nepřátelé", "signatáři" růz-ných manifestů, "vlasatci", "propagátoři zá-padního způsobu života", "maloměšťácké elementy" atd atd. Ale když byli ochotni utrousit laskavé slovo a Husákově vedení, o konsolidaci, o pořádku, pak jim bylo

najednou vše odpuštěno. Směšné, i když nebudem zapírat že i trochu smutné di-vadlo, které isme tolikrát poznali v nedáv-ných dějinách naší země. Většina si jistě říkala: proč bych to neudělal, vždyť to stejně na věci nic nezmění?

Opozice promluvila Ale zdaleka ne všíclmi přijali tuto hru.

Naopak, velmi mnozí ji odmítli a pokračují důsledně ve svém odporu proti okupaci a jí vnucenému režimu, Zarputile trvají na svém. Iíusák tomu říká "exhibicionismus". Všude jinde na světe se tomu říká "občanská statečnost", jež patří k předním vlastnostem svobodného občana. Nevadí, že tito stateční lidé žijí v okupované zemi, Že jsou umlčo-váni, zavíráni, odsuzováni, vyhazováni z práce a veřejného života, že mnozí musí ži-vořit v nedostatku. Neboť právě proto, že stojí na svém, oni jediní jsou v tomto státě svobodni.

i

Tak i před volbami proti barnumské re-klamě režimu zazněla statečná slova opozice. Předvolební leták, Socialistického hnutí čs. občanů jehož text jsme přinesli v č. 6/71 ještě podpořily svými podpisy další skupiny opozice: Revoluční skupina Jan Palach, Ko-munisté v opozici, Hnutí občanské resisteuce-česká a slovenská sekce a další.

Bylo rozšířeno desetitisíce letáku, které odhalovaly volební frašku a pravou tvář re-žimu. Policie jich mnoho zabavila, ale obje-vovaly se stále nové. A tak rozlícené vedení dalo příkaz nejpřísnějších policejních razií. Výslechy, domovní prohlídky, kontroly ve-řejných místností, nejvyšší pohotovost bez-pečnosti a armády: to všechno uvedl režim do pohybu, aby umlčel "neexistující opo-zici' , Nebo snad proto, aby dokázal stupeň "konsolidace'1 ?

Zatčení J. Sabaty a J. Miillera

tak jak tomu bylo za německé okupace a stalinského teroru v letech 1949-54.

Ve stejných dnech 26. a 27. listopadu 1971 byl v Brně zatčen také známý vedoucí činitel studentského hnutí Jiří Müller, který byl již za režimu Novotného vyloučen z ČSM a z vysoké školy pro kritiku stranické byrokracie a údajné styky s čínským vel-vvslanectvím v Praze, v r. 1968 rehabili-to váli a aktivní účastník reformního hnutí, zvláště na vysokých školách jak před 20.8.68, tak i v prvním období okupace, zejména při známe studentské stávce v listopadu 1968.

Mezi dalšími zatčenými v Brně je stu-dentka Jana Táborská z -pedagogické fakulty, Dr. Kutný (lékař) se svou manželkou a dalších 40 lidí, všichni uvězněni v Brně-Bohunicích.

Nelze se ubránit podobnosti této "akce" se zatýkáním okolo t, zv. Šliugovy aféry v Brně v padesátých letech, jež tehdy zna-menala začátek laviny zatčení po celé re-publice a vyústila ve známý celostátní proces proti R, Slánskému a t, zv., "protistátnímu centru'',

Ovšem nešlo jen o přehlídku síly, ale sku-tečnou represi: ve dnech před volbami bylo v Praze, Brně a Bratislavě zatčeno asi 90 lidí, většinou v souvislosti s rozšiřováním předvolebních letáků a provolání opozice.

Mezi zatčenými je Jaroslav Šabata, psy-cholog a politolog, známý jako aktivní bo-jovník za myšlenky "socialismu s lidskou tváří" v jihomoravském kraji a v , r . 1968 v Praze, kam přišel pracovat na ÚV KSČ jako poradce tajemníka ÚV KSČ a člena Dubčekova vedení J. Špačka. Jako řádně zvolený delegát XIV. mimořádného sjezdu KSČ byl zvolen na jeho prvním zasedání 23.8.1968 členem ÚV KSČ. V č. 4-5 "Listu" jsme přinesli text projevu, který Šahat a pronesl na zasedání ÚV KSČ 31.8.1968 po návratu delegace z Moskvy a v němž otevřeně odsoudil okupaci, "spojenectví doktrinářů ve vedení KSSS i v jiných stranách s našimi doktrináři" a moskevský diktát. Do r. 1969 sice ještě zastával funkci tajemníka KV KSČ v Brně, ale jeho nekompromisní postoj mu vynesl — jako tolika dalším —- vylou-čení ze strany i z jakékoliv možnosti politické a vědecké práce. V posledním roce pracoval jako pomocný stavební dělník u firmy Ar-mabeton v Brně.

Spolu s ním byli zatčeni jeho oba synové, 25-tiletý Václav, který po absolvování filo-sofické fakulty zůstal bez místa a 19-tiletý Jan, který po maturitě nebyl přijat na vy-sokou školu a pracoval, jako pomocný dělník, dále dcera Hana, která studovala na filoso-fické fakultě v Brně a snacha Ivana, která rovněž byla bez místa. Tedy celá rodina, kromě manželky, která zůstala sama doma,

Odsouzení Ladislava Mravce

Že však nejde jen o potlačování činnosti opozice a že režim si vybírá oběti tak, aby si vyřizoval staré účty, o tom svědčí zatčení a odsouzeni, dne 29. prosince 1971 Ladis-lava Mravce, bývalého vedoucího funkcio-náře Svazu vysokoškolského studenstva, na 18 měs. vězení nepodmíněně. Studující fyziky, vyloučený ze studií v březnu 1971 pro svou činnost ve studentském linutí, pracoval jako dělník. Oficielně byl obžalován z toho, Že v lednu 1969 (!) předal polskému studentovi Kalowskému tn dokumenty SVS, zvláště pak 10 požadavků studentů za listopadové stávky v r. 1968 a Že pomohl Kolawskému a jeho spolupracovnici Tworkowské opatřit si rozmnožovací přístroj pro vydáváni pol-ského bulletinu. Kalowsla byl později od-souzen v Polsku v procesu s t. z v. alpmisty, t. j. skupinou mladých lidí, kteří přenášeli letáky a jiné tiskoviny přes čs.-polské hra-nice v oblasti Tater. Absurdní na tom je, že SVS byl v té době zcela legální organizací a že všechny tři inkrimiuované dokumen-ty byly tehdy zveřejněny v tisku a nebyly nijak důvěrného charakteru. Mravec také dokázal u soudu, že o obsahu a určení pol-ských tiskovin tehdy nic nemohl vědět. Ostatně je známo, že kritizovaly Gomulkův režim stejnými slovy, jak to nyní činí první tajemník polské strany Gierek. O tom ostatně

2

svědčí fakt, že polští odsouzeni z procesu t. zv. alpinistu byli již všichni propuštěni na svobodu.

Spolu s Mravceui ve stejném procesu byly odsouzeny ještě další osoby: Adnezka Iloí-landowa, bývalá studentka v Praze, která měla pomáhat obviněným polským studen-tům v ubytování a rozšiřování jejich bulle-tinu a překladatelska polské literatury v Československu Stachová, jež byla odsou-zena na 12 měsíců podmíněně za podezření, že spolupracovala s polským literárním In-stitutem "Kultura" v Paříži a poslala mu " antisocial istickou" povídku "Western". Ob-žalovaná Stachová dokázala před soudem, že uvedená povídka byla již dříve uveřej-něna ve francouzském časopise "Les Temps modernes". Záhadným způsobem se u soudu ztratily dokumenty, které Stachová předlo-žila soudci jako důkaz, vyvracející obža-lobu. Jediným důkazem proti ní byly vý-povědi polských "alpinistu", dnes propuš-těných.

Je jistě příznačné a přímo symbolické, že zatím co polské orgány se snaží celou zále-žitost v klidu smazat a všechny odsouzené propustily, čs. policie a justice chce mermo-mocí dokázat, že je důsledněiší v hájení "socialismu" i v sousední zemi. V rozsudku nad Ladislavem Mravcem se totiž uvádí, že "pomáhal svrhnout socialistický systém v bratrské zemi". Nebyl by dnes v Praze odsouzen do vězení také Gierek a zejména dělníci z baltského pobřeží, kteří se nejen "pokusili", ale skutečně svrhli Gomulkův režim ?

Karel Kyncl a opět L. Pachman

V další, lednové vlně zatčených je ša-chový mistr a publicista Luděk Pachman, který strávil ve vězení více než rok a byl teprve loňského roku propuštěn.

Spolu s ním byl zatčen známý novinář a komentátor čs. rozhlasu a televize Karel Kyncl, který byl již delší dobu v nemocnič-ním ošetření. Tentýž Karel Kyncl, který na schůzi Svazu novinářů, 29. října 1970 kde byl spolu s desítkami dalších angažovaných novinářů vyloučen řekl ve svém statečném projevu o tehdy právě propuštěném Luďkovi Pachmanovi: "Člověk, na kterého se asi většina z vás pamatujete jako na živého diskutéra a socialistického novináře tělem a duší je fyzicky a psychicky zničený člověk. Kdybych řekl, že ho do tohoto stavu dostali jeho věznitelé, dopustil bych se patrně trest-ného Činu. Neříkám to tedy. Pouze konstatuji, Že z naprosto zdravého člověka je téměř

o čtrnácti měsících pobytu v Ruzyni a na ankráci lidská troska".

Je známo, že Karel Kyncl a Luděk Pach-man patří k 10 signatářům petice o 10 bo-dech, kterou adresovali nej vyšším předsta-vitelům státu vykonávajíce právo, které za-ručuje každému občanu naše ústava.

Milan HUBL

je další obětí lednové vlny zatýkání, Hi-storik, bývalý rektor Vysoké školy politické a člen ÚV KSČ byl znám svým principiel-ním postojem proti stalinským deformacím již za Novotného režimu, kdy byl v r. 1964 vyloučen z KSČ za své Články o historii strany. Rehabilitován v r. 1968, byl jedním z nej aktivnějších účastníků vývoje a podílel se na vypracování mnoha hlavních doku-mentů "pražského jara". Na XIV. sjezdu KSČ, konaném 23. srpna 1968, v Praze-Vysočanech byl zvolen členem ÚV KSČ a jeho předsednictva. 31.8.1968 byl kooptován do ÚV KSČ, odkud byl v září 1969 vylou-čen, stejně tak jako ze strany a vyhozen ze zaměstnáni. Rovněž jeho manželka byla pro-puštěna z University 17. listopadu.

Milan Hubl patřil k těm českým politi-kům, kteří pochopili význam slovenské otáz-ky a nebojácně odhalovali přezíravý postoj Novotného ke slovenskému národu i ne-důslednost v řešení národnostní otázky u nás. Proto měl mnoho přátel na Slovensku, mezi nimiž byl také Gustáv Husák, o jehož politickou rehabilitaci se Milan Hubl zasa-zoval. Je jen příznačné pro Husákovu poli-tiku a charakter, že Hubl se stal jednou z prvních obětí čistek po jeho příchodu k moci.

Překonat strach

Připojíme-li k tomu zatčení větší sku-piny osob v Praze ve dnech 9.-11 .listopadu 1971, mezi nimiž byl historik Josef Tesař, již vězněný spolu s Pachmanem a Battekem a pak propuštěný, filosof L. Hejdánek s manželkou a skupina českobratrských kněží a členů synodu teto církve jako Dr. Novák, Dr. Jirásek, farář Dus a dalších asi 25 osob, všechny údajně pro nesouhlas s volební fraš-kou a další velkou vlnou zatýkáni v době mezi svátky, ve dnech 25-26 prosince, kdy bylo voláno k výslechu několik set osob na základě toho, že cenzura zadržela jejich do-pisy do zahraničí a shledala je "závadnými" (část těchto osob byla propuštěna, část ale zůstala ve vazbě) a k tomu ještě mnoho procesů a zatýkání, o nichž nikdo neví, pak máme obraz druhé strany mince, jíž se říká "konsolidace".

3

Normalizovaný tisk bude dál mluvit o tom, že v Československu nejsou politické procesy a persekuce (snad se dodatečně u všech zatčených objeví, že defraudovali pe-níze?) nebo že byli odsouzeni podle zákona (ale toho, který zemi vnutila cizí okupace a který proto mezinárodní právo neuznává).

Represe v okupovaném Československu tedy nej en pokračuj e, ale j eště j e tvrdší právě po '4 vítězných volbách''. Ale je a bude dělána — podle sovětského vzoru —-tak, aby se o ní nemohla dovědět ani domácí, ani zahraniční veřejnost. Proto budou nej-více stiháni ti — jako v SSSR Bukovskij, Amalrik, Gri^orenko a další — kdo tuto represi budou nazývat pravým jménem a budou ji odhalovat doma i před světem. Protože Brežněv potřebuje před evropskou konferencí klid ve své říši a Husák mu v tom musí pomáhat, vydávaje Českosloven-sko za "klidnou" a "pořádkumilovnou" zemi.

Husák jistě mluví upřímně, když říká, že nechce opakovat "sliow-procesy" z pa-desátých let. Když přijal "plíživou" kon-trarevoluci, proč by nemohl vynalézt "plí-živou" represi? I když je mírnější, než byla ta stalinská, není o nic lepší. Nesmíme ji přijmout jako "menší" zlo, nesmíme jí podlehnout, nesmíme k ní mlčet a nesmíme si ií nechat nahnat strach. Překonat strach

tm

znamená i překonat represi, učinit ji bez-mocnou.

Z análů "socialistické zákonnosti"

Tisíce lidí, vyhozených z práce podle § 46 e) nebo 53 c) zák. práce už měly příležitost ocenit kvalitu nástroje naší třídní justice, jemuž se říká "narušení socialistického spo-lečenského řádu". Tento gumový důvod k výpovědi, vhodný pro každou příležitost, byl uplatňován už v roce 1970, ale sku-tečné období jeho rozkvětu nastalo teprve v r. 1971. S postupující "konsolidací" totiž čs. pracovně právm soudnictví přibližně od počátku roku 1971 odhodilo i poslední dě-ravou zástěrku objektivity. O tento zá-věrečný akt justičního striptýzu se mezi jiným postaralo í stanovisko, které v únoru publikoval v oficiálním Buletinu Nej vyššího soudu ČSR (pro interní potřebu soudů ČSR) předseda občansko právního kolegia Nejvysšího soudu JUDr Vlastimil Handl.

Handl v tomto stanovisku vysvětlil soud-cům, že mezi hlavní zásady našeho spole-čenského zřízení patří i vedoucí role KSČ, dále "duch světového názoru marxismu-leninismu", a trvalé spojenectví se SSSR. "Kdo tedy", napsal Handl, "svou činností narušil některou z těchto základních složek

našeho společenského zřízení, narušil socia-listický společenský řád".

Leč mohlo by se stát — uvažoval asi dr. Handl — že např. pokud jde o narušení marxismu-leninismu, mohly by soudy přijít do rozpaků. Zdůraznil proto ihned, že "při výkladu, . . je však třeba vycházet ze situace roku 1968 a počátku joku 1969. . . kdy byly zpochybňovány a napadány principy socialistického společenského zřízení. . . " . A o několik odstavců dále dospěl k samotným vrcholům socialistické zákonnosti větou, kte-vo\i stojí za to ocitovat celou:

"Činností ve smyslu § 46 odst. 1 písm. e) a § 53 odst. 1 písm. c) zák. práce nutno rozumět i kvalifikovanou nečinnost; jde o nečinnost u těch pracovníků, kteří trpěli v oboru své působnosti antisocialistickou činnost, ač-koliv z náplně jejích funkce vyplývalo, že bylo jejích povinnosti proti takové činnosti zakročit a zamezit jí".

Vzhledem k tomu, co všechno se v dnešním v r

Československu oficiálně Vydává za "anti-socialistickou činnost let 1968-69", je možno říci, Že podle stanoviska Nejvyššího soudu ČvSR může být v českých zemích vyhozen z práce kdokoli od mistra v továrně až po presidenta republiky, buď za činnost nebo za nečinnost. A navíc ani tuto činnost, ani tuto nečinnost není nutné ve výpovědi nějak specifikovat, neboť — citujeme dále dr. Handla — "jestliže se zřetelem k tomu, co výpovědi předcházelo, je mezi účastníky skutkově nepochybné, co je důvodem výpovědi, stačí i pouhá citace zákona, jak také rozhodl Nej vyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 30.11.1970 sp. zn. 3 Cz 32/70".

Bule tin Nej vyššího soudu ČSR nepochybně patři mezi dokumenty, které budoucí historik bude považovat za klíčové, až se bude snažit charakterizovat propast, do níž v éře Husáka, Indry a Bilaka klesla tzv. "socialistická zákonnost".

P.S.: Ostatně v tomtéž čísle Buletinu je možno najít i řadu dalších dokladů tohoto druhu. Např. v příspěvku "Průzkum a hodnocení praxe soudů ve věcech ochrany osobnostních práv, pokud souvisí s konso-lidačním procesem ve společnosti", si Nej vyšší soud ČSR pochvaluje praxi soudů, které se zabývaly žalobami podle tiskového zákona takto: "Při posuzování, zda uveřejněný údaj je nepravdivý nebo pravdu zkreslující a zda byl objektivně schopen dotknout se cti navrhovatele, uplatňovaly soudy zpravidla správně politické hledisko a v odůvodnění rozsudků odhalovaly protisocialistický profil navrhovatele".

Po panzer-rnarxismu zřejmě opravdu zcela zákonitě následuje byrokrat-marxismus.

HUSÁKOVO PERPETUUM MOBILE

Mnozí se ptají, kdy nž ten blázinec a lion na lidi skončí a kdv ti nahoře přijdou k rozumu. Jenže to není otázka rozumu, ale moci. Aby mohli vybudovat své postavení, museli provést největší čistku v dějinách KSČ, aby dostali občany na kolena, museli rozběhnout celonárodní prověrku.

Jenže nyní cítí, že jejich postavení není stále tak pevné, jak by chtěli a jak by po-třebovali, aby si mohli být jisti i při nad-cházejících obratech v mezinárodní politice.

Nynější vládcové dobře vědí, že mohou udržet aspoň zdání vnějšího klidu společnosti tím, že budou vyvolávat mezi občany neklid čistek, strach před prověrkami-ať už kádru nebo norem. Neboť jen ustrašení je budou trpět u moci. A protože se u moci udržet chtějí, musí pokračovat v započatém díle. Proto na jedné straně prohlašují — jako

třeba Josef Kempný — že těch prověrek už bvlo dost, že nové lidi neseženeme a

* *

musíme pracovat s těmi, co máme a proto musí odbornici dostat novou příležitost a na druhé straně si současně vymýšlejí nové me-thody "protřásáuí kádru" (jak výstižně tuto politiku nazval J. V. Stalin).

Navíc působí i pomstychtivost a současně strach prověřovatelů, kteří si rychle zvykli šikanovat lidi a nahánět jim strach, protože vědí, že když se jich lidé přestanou bát, mohlo by dojít i na ně samotné. Prověřova-telé jsou jako moloch, který okusil krve a žádá si nové a nové oběti.

Husák se svou družinou uvedl, možná bezděky, do pohybu perpetuum mobile pro-věrek a Čistek, které ted nemohou zastavit, i kdyby snad chtěli. Bude se točit až do zadřeni ložisek?

Zlomení AJoise Poledňáka Řekli jsme již mnohokrát, že okupační

režim se vedle pronásledování těch, kdo s nim nesouhlasí bude pokoušet získat slabé charaktery a kolísavce na svou podporu a denioralizovat opozici a národ tím, že do-nutí pár dříve angažovaných lidí, aby popli-vali veřejně sebe, své přátele a své dřívější názory.

Avšak Husákův pokus vyvolat jakési "zá-topkovské hnuti" v morální sebehaně ne-přineslo až dosud mnoho úspěchů. Lidé jako Václav Prchlík, Vladimír Škutina, Luděk Pacliman, Petr Uhl, Věra Čáslavská, Marta Kubišová a drtivá většina předních spiso-vatelů, umělců, novinářů a politiků z r. 1968 odmítla se propůjčit této hře. S nimi stati-síce neznámých občanů, kteří se angažovali v. r. 1968 a musí za to dnes snášet vyhazovy, pomlouvání, ponižování, ústrky všeho druhu. Josef Smrkovský se nebál promluvit před celým světem. Tisíce dalších riskují svou účastí v opozičním linutí.

Režim proto potřeboval právě před vol-bami nějaký "bod" ve svůj prospěch: vyhlédl si pro tuto operaci bývalého generálního ře-ditele Čs. filmu, poslance a předsedu kul-turního výboru parlamentu Aloise Poledňáka, který byl od 14. srpna 1970 ve vězení a

začátkem července r. 1971 odsouzen ke dvě-ma letům žaláře. 4. listopadu 1971 byl pro "dobré chování" předčasně propuštěn a 11. listopadu vystoupil v čs. Televizi v interview s redaktorem Jaroslavem Bouzem, který pro svou pochybnou protektorátu! niiuulost byl vybrán bezpečností a vedením Čs. televize pro zvlášť "delikátní úkoly". Domácí rozhlas a tisk pak Poledňákovo "doznání" náležitě rozmazaly s vítězoslavným pokřikem, že je-den z « mužů jara 1968" uznává své omyly, zříká se svých bývalých přátel, chválí soud za jeho korektnost, popírá existenci politic-kých procesů a vyjadřuje důvěru Husákovu vedeni.

Pokud tím chtěl režim ovlivnit veřejné mínění ve světě, pak žalostně ztroskotal. Světový tisk zaznamenal Poledňákovu "se-bekritiku" jako nový důkaz zvrácenosti sy-stému, který používá své vězně k tak poni-žujícím veřejným přiznáním viny. Pokud chtěl přesvědčit domácí veřejné mínění, že u nás vládne "zákonnost" a není žádná po-litická persekuce, pak by to jen svědčilo o absolutní neznalosti skutečného smýšlení i schopnosti úsudku našich Udí, kterým stačí denní zkušenost "prověřování", vylučování, vyhazování z místa, nepřijetí dětí na Školu,

5

odmítání výjezdů atd. atd. plus psaní tisku o 1'pozvání bratrských armád" v r. 1968 plus celá barnumská komedie s volbami.

Z tohoto hlediska bychom se nemuseli tímto dalším výplodem propagand}' zabývat. Ale zůstává jeden aspekt, který nemůžeme

řejít mlčením: rána je mířena především o řad těch, kdo stále ještě věří v platnost

idejí "pražského jara" a v čestnost jeho představitelů. A především do řad těch sta-tisíců obyčejných občanů,' kteří sami vy-trvávají a snášejí proto všecluia možná pří-koří. Neboť právě tyto statisíce chce režim zlomit, unavit, demoralizovat.

Nemáme právo nikoho soudit za jeho ná-zory, i když s nimi nesouhlasíme. Ani za projevy slabosti. Ovšem jiné hledisko mu-síme mít na lidi, kteří měli veřejné funkce a proto jejich jméno je spojeno s určitým hnutím, k němuž se dobrovolně přidali. A to je také případ Aloise Poledňáka. Vážíme si ho pro záslužnou práci, kterou vykonal jako ředitel čs. filmu i pro jeho postoj proti okupaci v srpnu 1968 i proti "normalizaci" na začátku r. 1969. Nemůžeme také přeh-lížet, že Alois Poledňák se dostal do mimo-řádné situace tím, Že byl zatčen a musel prožít rok ve vězení v Ruzyni než se dostal k soudu, se všemi nejistotami budoucnosti a psychologickou depresí, jež kriminál s sebou přináší a jež si mohou lidé na svobodě těžko představit. To vše jsou tak říkajíc poleh-čující okolnosti, které bereme v úvahu, aby-chom byli maximálně spravedliví. Ale na druhé straně je fakt, že v podobné situaci bylo a je mnoho desítek a stovek jiných lidí, kteří nepodlehli nátlaku (i když si neděláme iluzí, že i jiní mohou podlehnout). Poledňák byl odsouzen v červenci 1971 na dva roky a v době propuštění mu zbývalo ještě 8 měsíců do konce trestu. Nestál tedy nad ním stín dlouholetého žaláře, i když každý den je v Ruzyni dlouhý a těžký. Proto mu-síme říci, že Alois Poledňák nevydržel a svůj boj vzdal.

I to by se dalo pochopit, byť s politováním. Ale moli! jej vzdát důstojně. Mohl prostě odejít do svého soukromí a zříci se jakékoliv politické angažovanosti. Ostatně to naznačil své obhájkyni, když jí přišel s kyticí po-děkovat, ale vyslovil naději, že jejích služeb již nikdy nebude potřebovat, protože si "už nikdy nechce hrát na národního hrdinu". Jako by zapoměl, že vůbec dnes nejde o nějaké hraní si na hrdiny, ale prostě o to stát za svým názorem. Alois Poledňák však zvolil nedůstojný způsob odchodu, který mu navrhnuli jeho věznitelé.

Není pochyb o tom, že Poledňák nejednal z vlastní iniciativy, ale že byl vyhlédnut režimem jako člověk, na kterém se dá provést pokus "morálního sebehanění". Rozhodnutí zřejmě padlo již při neveřejném přelíčení, kdy Poledňák — na rozdíl od ostatních žalovaných — přiznával svou vinu. Po vy-nesení rozsudku se zase na rozdíl od ostatních odsouzených — neodvolal. Ve vězení pro-žíval stavy těžké deprese, ostatně pochopi-

telné. Proto se jevil věznitelům jako vhodný objekt jejich pokusu.

V Poledňákově interview je mnoho míst, která jasně prozrazují ruku "režiséra", ne televizního. Jak se na př. Poledňák dozvěděl o protestu 46 předních filmových režisérů a kritiků na mezinárodním filmovém festi-valu v Cannes v červnu 1971, když o tom nepsal vůbec náš tisk? Jestliže mu ale tento dopis skutečně ukázali — ať již dříve nebo teprve při přípravě onoho interview — jak muže říci "Nebyl jsem souzen za nic tako-vého, co jim bylo předloženo", když ve skutečnosti v tomto dopise se vůbec ne-ní luví o tom, zač byl Poledňák souzen — byl dokonce napsán v době, kdy se nevědělo, zda a kdy bude souzen? Žádá se v něm jeho propuštění na svobodu. Jak vůbec mů-že vědět co bylo "předloženo" v Cannes a co není v žádném dokumentu?

Poledňák o sobě přímo ilagelantsky tvrdí, že byl odsouzen "na základě velmi konkrétní skutkové podstaty", ale neříká nikde, jaké. Prý vykládal Dr, Steinovi a Kubiasové "slu-žební tajemství", která pak byla předávána "cizím vyslanectvím". Ale jaká? ICaždý přece ví, že Alois Poledňák nezastával od poclzimu 1969 žádné veřejné a státní funkce. Naopak, byl vyhozen z místa ústředního ředitele Čs. filmu a zbaven poslaneckého mandátu a mohl pracovat jen jako lektor v nakladatel-ství dětské knihy. Jaká "služební tajemství" potom mohl mít? Jestliže se toto obvinění vztahovalo na obdolDÍ do podzimu 1969, pak to, co se podle okupačních zákonů u nás považuje za "služební tajemství" se v každé demokratické zemi lze dočíst v denním tisku.

Vyvrcholením všech absurdností tohoto smutného divadla je pak Poledňákovo tvrze-ní, že patři "k lidem, kteří byli politicky poraženi", "politickými argumenty, politic-kým vývojem, i d e o v ě (podtrženo red.), nikoliv soudními rozsudky". Alois Poledňák přece viděl sovětské tanky okolo parlamentu, protestoval proti nim, věděl dobře, jak došlo k odstraněni Dub Čele a a mnoha dalších jeho osobních přátel z ÚV, vlády a parlamentu — včetně jelio samotného — a odsuzoval to veřejně, pokud mohl a když pak nemohl, tak v kruhu svých známých. Ví přece dob-ře, že Dubček, Smrkovsky, Kriegel a ostat-ní nebylí poraženi "politickými argumenty", ale cizí armádou a umlčeni těmi, kdo si sedli na její bodáky. Ani Alois Poledňák nebyl poražen politicjcými argumenty či ideo-vě, ale zlomen ve vězeni. Poražen by byl skutečně teprve tehdy, kdyby uvěřil tomu, co říká ve svém interview.

Ale Alois Poledňák si jistě nemyslí to, co říká panu Bonzovi v televizi. Právě proto neuspokojí ani mocipány, kteří mu nikdy věřit nebudou, ani vlastní svědomí. Ať již se později odhalí jakékoliv motivy tohoto jednání, je celý tento případ novým dů-kazem nemorálnosti tohoto režimu, který nejdříve člověka poníží, pošpiní a zavře, aby ho pak použil k podpoře sve vlastní autority. Ale ie to také trapné selhání člověka. Na-štěstí ojedinělé.

6

závodů

Soudruzi dělníci, od ledna 1968 nás dělí již čtyři léta. V nich několik málo měsíců nadějí a perspektiv v

nové, opravdu socialistické uspořádání politických a hospodářských problémů naši země, bylo násilně přerušeno vstupem cizích vojsk, S jejich pomoci, proti vůli lidu, převzala moc dogmaticko-byrokratická klika, která bezohledně potlačuje všechna práva a demokratické svobody občanů.

Převážná většina příslušníků obou našich národu nesouhlasí se současnou vládnoucí moci a nepodporuje ji. Největší podíl na tomto odporu má dělnická třída. Přijala nejen myšlenky ledna jako síprávné východisko z krize novotnovské éry, ale začala především ihned uskuteč-ňovat Akčm program přímo ve svých závodech.

Dočasné násilné prerušeuí polednového vývoje přineslo dělníkům nové revoluční zku-šenosti. Brzy poznali, že tak zvaná konsolidace je především přímým útokem na ně samotné. Zbavila je pokrokových» socialismu oddaných vůdců. Tisíce dělnických funkcionářů bylo vyloučeno z KSČ. Tisíce dalších bylo vyhnáno z odborových funkcí na závodech. Ústřední odborové orgány byly změněny v poslušný nástroj, ochotný souhlasit s kterýmkoli v proti-dělnickýni opatřením, jak se to již stalo při změnách v zákoníku práce. Zlikvidovány byly rady pracující cli, ne j významnější výsledek polednového vývoje, které jim dávaly skutečné právo podílet se na řízeni a kontrole vlastních závodů.

Dáníci jsou stále častěji označováni za hlavní příčinu neúspěchů národního hospodářství. Vládnoucí skupina na ně svádí svoji neschopnost nově řídit socialistickou ekonomiku. Aby zvýšila výrobu a zastavila pokračující inflaci, tvrdě prosazuje mzdový strop. Ceny však dále rostou a životní úroveň pracujících se snižuje. Vývozní přebytky v socialistických zemích jsou vyčerpány a naše zadluženost u nich roste. Hubené valutové fondy v západních měnách jsou používány k dovozu zboží, často i druhořadé kvality, které je občanům prodáváno za vysoké ceny. Tato opatření maji vyvolat dojem dobrého zásobení trhu a přitom i nejběžnější nebo levnější výrobky denní spotřeby nejsou často vůbec k dostání.

Vládnoucí klika se sama prohlašuje za mluvčího dělnické třídy a jediného vykladače zásadového marxismu leninismu. Každého, kdo má jiný než oficiální názor, označuje za pra-vicového oportunistu, protisovětský a protisocialistický živel. Ani mezi sebou však není jed-notná. Její jednotlivé skupiny se mezi sebou navzájem rvou o mocenské pozice, o dobře pla-cená místa ve straně, vládním aparátě i v závodech. Nemůže být nic ve větším rozporu s re-volučními zájmy dělnické třídy než tato vláda neschopných karieristů, která se sama pový-šila na představitele dělníků, násilně potlačuje všechny zbytky socialistické demokracie a vede nasi společnost do hluboké politické a hospodářské krize.

O osudech národů nerozhodují však malé skupinky dogmatiků i kdyby se obklopily nej-početnějším aparátem byrokratů a fízlů. O dalším vývoji socialismu v naší zemi rozhodnou miliony pracujících v čele s jejich revolučním jádrem, dělníky průmyslových a výrobních závodů. Proto stojíme dnes před požadavkem sjednotit naše síly a soustředit je na tyto hlavní úkoly:

1. Na výročních členských schůzích KSČ nevolit do funkcí v základních organizacích a celozávodních výborech krajní leviČáky, nenavrhovat je ani do veřejných funkcí. Žádat dodržováni stanov a nenechat si vnutit funkcionáře stranickým aparátem.

2. Na výročních odborových schůzích a konferencích trvat na tajném hlasování. Do funkcí navrhovat soudruhy, kteří jsou schopni nebojácně hájit zájmy dělníků.

3. Trvat na tom, aby vybavení pracovišť odpovídalo platným předpisům o bezpeč-nosti při práci. Požadovat urychlená opatření ke snížení hlučnosti, prašnosti, k vybavení strojů kryty a protiúrazovými zařízeními. Zdraví je to nej cennější co máš.

4. Prostřednictvím dílenských a celozávodních odborových orgánů stavět se rozhodně proti dalšímu oklešíování dělnických práv, vyžadovat alespoň důsledné dodržování zákoníku práce.

5. Využít kolektivních smluv k ochraně proti dalším útokům na mzdy, ke zlepšení péče o zdraví, stravování a pracovní prostředíT

6. Konkrétně a otevřeně kritizovat neschopnost nově dosazených vedoucích a žádat, aby nesli za svoji práci plnou odpovědnost, jako dělník za zmetkovou práci. Nesouhlasit však s nekonkrétní a všeobecnou kritikou technických pracovníků jako celku. Rozhodující vět-šina z nich má stejné názory jako dělníci. Nezapomínat, že právě tuto metodu rozdělování velmi často používal Novotný, aby odvedl pozornost od chyb vedení. Také dnešní vládnoucí skupina se jí bude snažit při narůstajících hospodářských obtížích využit.

7. Nezúčastňovat se masových parád, které mají před mezinárodní veřejností dokázat, Že pracující s politickou situací v naší zemi souhlasí.

7

Soudruzi, každý náš závod, každé pracoviště se musí stát pevností, ve které budou mít rozhodující

slovo sami dělníci. V našem boji nejsme již sami. Tytéž problémy, které jsme chtěli řešit po lednu 196S, začíná chápat stále více dělníků v ostatních socialistických zemích i v SSSR. S námi bojují i pokrokoví lidé ostatních zemí, kterým další vývoj socialismu není lhostejný.

„Nespočetná fakta potvrzují, že sovětské vedení neuplatňuje ve své po-litice socialismus, ale — jak řekl Lenin — socialismus ve slovech a imperia-lismus v činech, to jest sociál-imperialismus"

„Sovětští představitelé jsou asi zvyklí jednat jako patriarchální vládcové ve své malé říši a myslí si, že co oni řeknou, ostatní je musí poslouchat. Jinak vás označí za anti-sovětské štváče. Nikoliv, vážení představitelé Sovětského svazu, mýlíte se! To není anti-sovětismus: je to opozice a odpor proti va-šemu postoji velmocenského šovinismu a politiky sociál-imperialismu. My jsme měli dlouhou zkušenost s tímto vašim chováním. Avšak čínský lid se tomu nepodřídí a váš pendrek již na něj neplatí! Skončila doba, kdy super-velmoci mohli ovládat svět. Stále větší počet středních a malých zemí si uvě-domuje vaši skutečnou tvář a prohlédlo vaši politiku. Čím dříve to sovětská delegace pochopí, tím lépe pro ni a pro práci Spojených národů".

„Sovětský sociál-imperialismus se všude roztahuje pomocí agresí, in-tervencí, diversí a expansí. Nikdo nezapomene na vojenskou agresi a ozbro-jenou okupaci Československa Sovětským svazem v r. 1968... Současná sovětská vláda je na 100% sociál-imperialistická, ať se to panu Malikovi líbí nebo ne, ale tento přívlastek jí sedí a dobře".

„Pan Malik zde mluvil o „československém incidentu". Dokonce vy-jádříl své politování, že Čína se nepodílela na této agresivní akci sociál-im-perialismu. To je snad sen! Vláda a Komunistická strana Číny již dávno slavnostně a jednoznačně tvrdě odsoudily agresi sovětské vlády proti česko-slovenskému lidu. Vy jste „nepomohli" socialistické zemi! Jako zločinci jste za noci propašovali svá vojska do Československa, shodili jste parašutisty a nechali přistát protizákonně svá letadla na letišti v Praze, aby ovládli toto město. Unesli jste do Moskvy vedoucí činitele Československa a donutili jste je přijmout československý lid zrazující a ponižující podmínky, které jste jim vnutili. To odhaluje plně podstatu vašeho sociál-imperialistického pojetí „podání přátelské ruky".

i,Čína nemá vojenské základny a ani jediného vojáka na cizí půdě. Avšak kdo podnikl vojenskou agresi a okupaci Československa? Kdo umístil velké množství svých vojáků na cizím území? Kdo buduje vojenské základny ve všech částech světa? Kdo kontroluje své spojence? Kdo se pokouší svrhnout legální vlády v zemích Asie a Afriky? Není to právě sovětská revizionistická klika renegátů, kteří zradili marxismus-leninismus, sovětský lid a lid celého světa?"

o SSSR a Československu

26 listopadu 1971

5 prosince 1971

15 prosince 1971

8

SITUACE ČS. HISTORIKU Pod Unito titulkem vyšel v prosinci 1971 v

Č. 3 italského Časopisu "Studi storici" (Histo-rické studie), vydávaného Institutem Gramsci při Ú V Komunistické strany Itálie redakční Článek, který uveřejílujeme v přesné)): překladu. Pro závaznost stanoviska připojujeme, ze Ča-sopis je řízen redakčním vedením, jehož Členy jsou významní členové KSI: Giulino Procacci, Ernesto Raggionieri, Rosario Vili ar i, Renato Zangheri, z nichž 2 jsou Členy O V italské ko-munistické strany.

"Zdrávy, které nám docházejí z různých zdrojů o osobní a pracovní situaci česko-slovenských historiků potvrzují mimořádně závažný stav. Českoslovenští vědci, kteří se angažovali v hnutí pro politickou a kulturní obnovu, zardoušeném v létě 1968, byli zba-veni svých funkcí a propuštěni z práce. Ti šťastnější z nich, kteří získali nějaké mís-to v kulturní oblasti musejí pracovat v institucích, které neodpovídají jejich kvali-fikaci a vykonávají proto druhořadou práci. Jiní byli předčasně dáni do pense a další pak musí vykonávat práce, které nemají nic společného s jejich kvalifikací nebo dokonce jsou bez zaměstnání. Všem byly odebrány cestovní pasy a ti, kdo byli členy komu-nistické strany byli vyloučeni. Navíc je proti nim namířena diskriminace ve využíváni vě-deckých pramenů, spočívající na příklad v tom, že je jim bráněn přístup do knihoven a odborných institucí.

Tváří v tvář těmto závažným faktům cí-tíme povinnost vyjádřit náš protest proti porušování práva na svobodu vědeckého a kulturního bádání a činnosti, jak to potvrzují výše uvedené příklady. Na druhé straně se domníváme, že časopis jako "Studí storici" by se neměl omezit jen na takový protest. Nemůžeme totiž ignorovat, Že postižení a diskriminovaní českoslovenští vědci jsou mar-xisté a že |ejicli historiografická práce byla věnována především takovým oblastem jako jsou dějiny současného socialismu, Říjnové revoluce a Třetí Internacionály, při jejichž zpracování je nejnaléhavějším úkolem a před-pokladem překonání dogmatických koncepcí a schémat, jak převládaly v období staii-

. nismu. Jsme tedy svědky nejen kulturního násilí,

jež je samo o sobe odsouzení hodné, ale také politické a kulturní tendence, jeiítnŽ cílem je zakázat kritické zkoumání minulosti hnutí, íehož jsme my i českoslovenští soudruzi sou-částí. Pokud jde o nás, jsme pevně odhodláni pokračovat v cestě kritické diskuse, nastou-pené po X X . sjezdu, diskuse, do níž tak významným způsobem přispěli českosloven-ští historikové svými pracemi, z nichž mnohé byly přeloženy do našeho jazyka. Jsme přes-vědčeni, že tímto způsobem vyjádříme naši konkrétní solidaritu s československými ko-legy".

Spisovatelské svazy: v Cechách cleny lákají,na Slovensku vyhazují

»

Po několikerém odložení a po záhadné smrti předsedy přípravného výboru Svazu čes-kých spisovatelů, básníka Josefa Kainara byl konečně — ale v diskrétním ústraní — ustaven nový Svaz českých spisovatelů. Sám Husák o předloženém seznamu členů řekl, že v něm ni-koho nezná a radil k dalšímu odkladu. Ale Fojtík a Brůžek mají naspěch s "konsolidací" kul-turní fronty, protože se bojí, že by jim jednoho dne někdo mohl vytknout neúspěch. A za to se platí funkcí.

Jak známo, většina předních spisovatelů odmítla do nového vazu vstoupit. Chlapský a důsledný postoj, který ]en posílil morální autoritu naší spisovatelské obce v národě. Jiní se ucházeli, ale nebyli přijati. Celkem bylo do nového Svazu přijato z bývalých několika set členů i en 94 spisovatelů, kritiků a překladatelů, z toho asi desítka je více méně známých^ o ostatních se tono ví pramálo, zejména na literárním poli. Sjezd nového Svazu má být na jaře, ale zřejmě, sami jeho vedoucí funkcionáři chápou, že se není čím chlubit a proto má být prý "pracovn^ a jednodenní. To se toho o ideový ch problémech moc nenadiskutuje. Ale na dopis Husákovi to bude stačit. A na zvolení nových funkcionářů také. A o víc zřejmě nejde.

Zatím co český Svaz má potíže, jak sehnat víc členů, na Slovensku se zase rozhodli, že musí existující Svaz slovenských spisovatelů zbavit členů-a právě těch nejlepších spisovatelů, kteří proslavili slovenskou literaturu ve světě. Dalších 50 slovenských spisovatelů padlo za oběť této nevídané čistce, mezi nimi jména jako Petr Karvaš, a Dominik Tatarka, Zora Je-senská, Ján Rozner, Ladislav Tažký a mnoho dalších.

Že by chtěli na Slovensku vyrovnat vzniklou "asymetrii"?

9

Jsme se sovětskou opozicí!

Ještě se jistě všichni pamatujeme, jakým morálním povzbuzením byl pro nás v srpnu 1968 čin malé skupiny sovětských občanů, kteří se odvážili manifestovat dne 25 srpna 1968 na Rudém náměstí v Moskvě za svo-bodu Československa a proti sovětské inter-venci. Bylo jich sice málo, jako kapka v moři lhostejnosti, ale o to větší odvahu mu-seli projevit. Proto jsme byli celým srdcem s nimi, když stáli před soudem a opět sta-tečně a otevřeně hájili své gesto a nenechali se zlomit ani tresty vězení a vyhnanstvi. Skuteční internacionalisté a přátelé.

Mezi těmi, kdo odvážně vystoupili na Ru-dém náměstí proti okupaci Československa byla také Larissa Danielová-Bogoraz, man-želka spisovatele Jurije Daniela, který byl již před tím odsouzen v r. 1966 na pět let nucených prací. Larissa byla odsouzena v říjnu 1968 na čtyři roky nucených prací na Sibiři. Proto jsme přijali s uspokojením zprá-vu, že Larissa Danielová byla na konci loňského roku propuštěna a že se bude moci opět setkat se svým manželem, který se vrátil z vězení již v září 1971 a Žije nyní v Kaluže.

Radost naše i přátel Danielových byla však zkalena zprávou, že jiný známý so-větský spisovatel a historik Andrej Amalrik, odsouzený na 3 roky za svou publicistickou Činnost a odpykávající si svůj trest v jiném sibiřském táboře nucených prací těžce one-mocněl a jeho život je v nebezpečí. Výbor pro ochranu práv Člověka, založený v Mosk-vě akademikem Sacharovem a fyzikem Ča-Hdze požádal Nejvyšší sovět, aby byl Amal-rik propuštěn a mohl se léčit.

Mezitím však v novém politickém procesu odsoudil moskevský soud sovětského básní-ka Vladimíra Bukovského dne 5. ledna — téměř rok po leningradském procesu — na dosud nejvyšší trest: 7 let vězeni a 5 let vyhnanstvi, celkem tedy 12 let života "mimo zákon". Bukovskij byl odsouzen za nesouhlas s nynější politikou sovětského vedení. Ústava to dovoluje. Ale stranické vedení netrpí.

Tvrdý rozsudek má být zřejmě varováním a zastrašením celé sovětské opozice. Desítky, stovky a tisíce jejich příslušníků sedí ve vězeních a psychiatrických klinikách. Ale ne-nechali se zlomit. .Pokračují dál ve svém boji, který je součástí i našeho boje za svo-bodu a nezávislost. Neboť oni bojují za So-větský svaz a Rusko, které by dalo skutečnou svobodu a sociální spravedlnost svým obča-nům a neutlačovalo ani ostatní národy.

Vladimír Bukovskij řekl ve své statečné obhajobě před moskevským soudem: "Naše

společnost je nemocná strachem, který ještě přežívá ze stalinské éry. Ale proces duševního ozdraveni naši společnosti již započal a nikdo jej nemůže zastavit".

Bukovskij a všichni jeho přátelé a sou-druzi, kteří pokračují v tomto boji a ne-nechali se zlomit ani represí, ani sliby dávají příklad a sílu nám všem. Odhaluji současně slabost těch, kdo utíkají z boje pod záminkou, Že se nedá nic dělat.

Vyjadřujeme proto naši upřímnou solida-ritu s Bukovskym a ostatními příslušníky sovětské opozice a protestujeme proti jejich pronásledování stejně jako protestujeme proti věznění Prclilíka, Sabaty, Hübla, Kyncla, Škutiny, Uhla, Kuby, Müller a, LiČky, Tesaře, Mravce a všech ostatních obětí okupačního Husákova režimu u nás. Náš boj je společný. Společné bude i naše vítězství.

Redakce "Listů"

Kdo krade peníze pracujících?

Nynější vládnoucí byrokratická klika se denně ohání frázemi o "třídním zájmu",

obhajobě "dělnické třídy" a také o tom, že "jak dnes pracujeme, budeme zítra Žít". Obviňují demagogicky spisovatele, že se chtěli "obohacovat", hnuti za obrodu so-cialismu označují za období " rozkrádání" společného majetku a sami sebe vystavují na odiv jako "skromné", "dělnické třídě oddané" funkcionáře, kteří všemi silami musí bojovat proti absencí a nízké pro-duktivitě práce dělníků, proti zpronevěrám a meloucliářství a vůbec nepoctivosti všeho druhu.

A zatím se sami řídí heslem "Obohacujte se, dokud je čas". Především si zvýšili platy a obnovili všechna privilegia pro stranickou a státní nejvyšší byrokracii, odbouraná v době "pražského jara": když se na jedné schůzi ptali tajemníka ÚV KSČ O. švestky, jaký má plat, odpověděl skromně, že vlastně "ani neví a Že peníze nejsou to hlavní v životě". Jistě, Švestka a jemu podobní vlast-ně peníze nepotřebují, protože mají vše "slu-žební" a tudíž zdarma: byt, telefon, auto se šoférem, dovolenou atd. Plat-základ činí 17.000 KČs měsíčně — je pro něho a další jen kapesným. f

Jiný příklad povznesenosti této kasty nad takovými "maloměšťáckými předsudky" jako jsou peníze: loňského roku si vybíral ředitel Čs. televize Jan Zelenka v jedné pražské bance 65.000 Kčs. Když ho za dvě hodiny z banky volali, aby se omluvili, že mu omy-lem daň jen 6.500, odpověděl klidně: "Vážně?

10

Já jsem to ani nepočítal, strčil jsem je jen tak do aktovky!".

Nyní si prominenti v Praze založili "by-tové družstvo". Jeho členy jsou Antonín Kapek, Alois Indra, Evžen Erban, Zoja Svobodová — Klusáková (dcera pana pre-sidenta) a další. Celkem má být pro toto "družstvo prominentů" postaveno 19 vil. Ale nejzajímavější jsou na tom podmínky: každý člen družstva složí v hotovosti 60.000 KČs. Celkový náklad každé vily má bvt okolo 1,000.000 Kčs (ale již nyní je jasné, že bude vysoko překročen, jak je to u nás zvykem). Každý družstevník dostane "státní nenávratnou dotaci", t. j. dar od státu 300.000 Kčs (!) — vyplácí Ústřední rada druž-stev, jejímž předsedou je dlouholetý člen Novotného vedení O. Šimůnek — a zbytek, t. j. 650.000 a více jim bude poskytnut jako půjčka 1 % ( ! ! ) ' s e splatností na 30 let (!!!).

Staví se pro ně 20-25-tipokojové vily v Praze na Hadovce, na Cihlářce a jinde. Ale není to jen pražská specialita. I krajští by-rokraté nechtějí zůstat pozadu. Na př. ve-doucí tajemník K V KSČ v Plzni Jan Ši-mek, nyní také poslanec, si staví v Plzní atriový dům asi za 1 milion Kčs, podmínky obdobné.

Není divu, že za těchto podmínek se tato stranická byrokracie chce držet u mocí zuby nehty, aby chránila svá privilegia. To se pak mluví o "třídnosti"!

Sílená doba -sílení lide

Otřesná příhoda se odehrála o volební noci z 26. na 27. listopadu 1971 v Praze na Starém městě. Mladý muž začal z ničeho nic střílet v Liliové ulici na kolemjdoucí chodce: jednu dívku zastřelil, několik lidí postřelil, včetně členů hlídky VB, která ho stíhala. Když se dostal poblíže Konviktské ulice do slepé uličky, odkud nemohl uniknout, obrátil zbraň proti sobě a zastřelil se.

V oficiální tiskové zprávě se tvrdilo, Že jeho totožnost nebyla zjištěna. Ví se však, Že střílel z rychlopalné opakovači pistole (20 ran), jakými je u nás vybavena jen StB. Byl to tedy přís-lušník StB, který sešílel z nekonečných před-volebních služeb a pohotovostí a pod vlivem Školení všude hledal "kontru"?

Koncem listopadu a začátkem prosince bylo blízké i vzdálenější okolí Prahy svědkem Čet-ných přepadů večerních a nočních autobusů, které neznámý pachatel o stře lov al z automatu. Další oběť šílenství doby? Z kterého štábu LM pochází tento automat?

a V Král

V č. 4-5 "Listů'' z července 1971 jsme uveřejnili část "přísně tajného dokumentu" o situaci v naší historiografii, který sepsali pro presidium Čs. Akademie věd a stranické orgány historikové Čestmír Amort a Václav Král. Tento skutečně historický "dokument" sloužil vedení ČSAV a ostatním orgánům jako podklad k taženi proti nejlepším hi-storikům, z nichž drtivá většina byla vy-loučena ze strany, ze škol, z ústavů Aka-demie a jiných pracovišť a je štvána z místa na místo. Celé dvě generace naší historické vědy maji být takto decimovány, umlčeny a jejich práce zařazeny mezi "libri prolii-biti" či spáleny.

Ale ani tyto výsledky oba autory neuspo-kojuji a ve své koniáŠské činnosti pokračují dál. Kromě udavačských článků shromaždují nyní v čs.-sovětském institutu materiál pro vypracování elaborátu pro radu sovětského velvyslanectví v Praze Prasolova, o naší in-teligenci, která je označována v těchto zprá-vách za potencionálního nepřítele SSSR, ob-viňována z troekismu, revisionismu atd.

Poněvadž oba jmenovaní se pokoušejí v poslední době dostat se do mezinárodní or-ganizace historiků jako skuteční "represen-tanti" čs. historiografie, bude jistě zajímavé seznámit naši i světovou, veřejnost s někte-rými aspekty jejich minulé činnosti.

Čestmír A m o r t byl za německé okupace (podobně jako televizní komentátor Bouz) čelným funkcionářem Moravcova Kuratoria mládeže na Příbramsku. Byl často viděn i v uniformě a vyznamenal se zvláště tím, že když na místo zabitého Heydryclia nastoupil další vrah Daluege, věnoval mu Čestmír Amort báseň "Kytice", kterou nechal na-tisknout s věnováním Daluegovi a jeden exemplář poslal také Emanuelu Moravcovi. Těsně před skončením války, když si uvě-domil německou prohru vytvořil "ilegální odbojovou skupinu . Protože však po válce byl několikrát vyšetřován a necítil se bez-pečným, vstoupil do služeb NKVD a tím se stal imunním.

V á c l a v K r A x byl znám za režimu A . Novotného svými udavačskými zprávami, které posílal na ÚV KSČ o svých kolezích a známých. Ale také ve své veřejné činnosti byl velmi rasantní proti všem "nepřátelům", zejména "nacionalistům". Na pr. ve své knize "Pravda o okupaci", které vydalo v r. 1962 nakladatelství Naše vojsko píše o Laco Novomeském, že udržoval pravidelné styky s šaňo Machem od r. 1941 a přes něho s Tisem. Na str. 310 říká o L. Novo-meském, že " . . . j e h o kavárenské styky s ludáky se řídily heslem: co politika rozdvo-juje, to slivovice spojuje. . .

u

Král se také proslavil článkem v "Kul-turní tvorbě" o Slovenském národním pov-stání, ve kterém znovu obvinil Husáka a Novomeskélio ze spolupráce s fašistv a z "buržoasního nacionalismu", ač komise úst-ředního vvboru KSČ v t. zv. Barnabitkách již odhalila lživost tohoto nařčeni a její závěry byly schváleny plénem ÚY.

Je zvláště pikantní, "že Václav Král dnes mů-že pod Husákovým vedením znovu pronásle-dovat a denuncovat tu skupinu historiků a stranických pracovníků, kteří v barnabitské komisi "bojovali nejdůsledněji za politickou rehabilitaci Husáka a Novomeskeho proti Bilakovi a Šalgovičovi, kteří se naopak tvrdošíjně stavělf proti Husákově rehabilitaci. Inu, časy se mění a lidé s nimi. . .

zachování V V n s e

Má-li Sovětský svaz překročit současnou etapu svého vývoje a přejít ze stadia in-dustrializace zaostalé agrární země k vy-tvoření rozvinuté industriální společnosti, musí nutně změnit svůj politicky systém, ra-dikálně reformovat svou vnitřní politickou strukturu — řekli isme. Muž na druhé straně se usmál: Zapomínáte, že sovětské Rusko je impérium a hlavní starostí impérií je zachování říše, nikoli vnitřní reformy. — Což bývá právě příčinou rozpadu impérií, ne-myslíte?. . . Atakdále. Diskuse trvala ho-diny a nebylo důvodu, proč by nepokra-čovala donekonečna. Nejzajímavějším výsled-kem bylo zjištění, jak stále ještě žasneme nad tím, že logika vývoje a chování impérií je určována nikoli světovým názorem, ale samou prapodstatou imperiální existence. Napříč staletími, napříč ideologiemi.

Své historické myšlení, vlastní historickou určenost překonává každá země toliko pře-měnou materiálních podmínek vlastní existen-ce. Jen ta vede ke skutečným změnám politických struktur, k likvidaci starých nacionáínich trpkostí, nostalgie po starých říších. Ty zase naopak živí každý, z tak či onak zaostalé struktury vyrostlý mili-tari s ti cký režim. To platí i pro Stalinovo Rusko. V jeho zorném poli hrála stále větší roli mapa někdejšího Ruska, a to nejen na Východě ve Střední Asii, ale i v Evropě . K jeho nacionálním nostalgiím patřilo Finsko, Baltické republiky, Polsko. Naopak jeho pohled na Německo nebyl zatížen evropskou historickou zkušeností. Finská válka, ně-mecko-sovětský pakt, okupace Pobaltí a poloviny Polska na začátku války (právě

tak j ako už kdysi dávno rozdrcení gru-zínského emancipačuího hnutí) — to nejsou náhodné, okamžité improvizace, nýbrž činy rostoucí z hlubokého liistoricko-politického podvědomí, navíc utvrzovaného málo pro-zíravým, omezeně třídně určovaným postojem západních demokracii k SSSR v clobě nej-většího ohrožení světa fašismem. Restituce carské říše v jejích předr evoluční cli hranicích se postupně stává obsahem stalinské verze prolet ářského internacionalismu. Minulost, stejně jako jinde, i tady požírá budoucnost, stará realita je silnější než nová utopie, z revoluční ideologie zbývá postupně jenom systém etiket lepených na nádoby se zcela jiným obsahem. Válka dovršila tento proces a jako důsledek sovětského vítězství se zrodila i nová sovětská zájmová sféra, kterou Stalin i jeho dědicové nikdy nechápali jako spojenectví svobodných národů, nýbrž jako rozšíření říše (Jugoslávie, po válce svou mentalitou i politickým uspořádáním nej-bližší Stalinovu Rusku, to paradoxně poz-nala první). Málokoho z evropských marxistů napadlo ve chvíli, kdy "spojenectví socialismu a demokracie dobylo vítězství nad silami minulosti", že není rozdílu mezi válkami, že každá se vede za přerozdělení známého, konkrétního světa; že nové dělení je ne-vyhnutelným důsledkem vztahu mezi vítězi a poraženými, i mezi vítězi navzájem, že klade základy nových impérií, a také příš-tích rozporů a konfliktů.

Nové ruské impérium se však pochopitelně nespokojilo a nemohlo spokojit tím, co získalo v Evropě. Imperiální logika, logika velkých říší, je taková, že je neodvolatelně žene k vytváření zájmových sfér, k nástupu všude, kde byla oslabena role jejich předchůd-ců. Rusko se tak stává nejen nástupcem Německa v jeho tradiční zájmové sféře v Evropě, ale vstupuje postupně i 11a místo britské říše na Blízkém Východě a v Indickém oceánu (pokus o rozšíření sovětské zájmové sféry na někdejší britské državy v Africe prozatím ztroskotal). Tato expanze a im-periální strategie nemají nic společného s ideologií. Na Blízkém východě jí Moskva bez váXání obětuje společensky nepoměrně progresivnější stát Izrael, který úporně po-máhala vytvořit, a stává se ochráncem, spojencem a protektorem feudálního a po-lofeudálního arabského světa. Na indickém poloostrově a na Ceylonu jde naopak v podstatě o podporu liberálních režimů Role protektora konkurenčního státu, který Britové po sobě zanechali, Pákistánu, i s jeho neskrývaně feudálně militaristickým režimem, připadá zprvu Spojeným státům a postupně stále více Číně, která tu otevřeně vstupuje na scénu jako aspirant na podíl v poválečném přerozdělováni světa.

Vstup Čínské Lidové Republiky 11a me-zinárodní arénu hraje mimo všechno ostatní i roli důležitého rozbíječe ideologických mysti-fikací. Pro vytváření a udržování nového ruského impéria bylo pochopitelně třeba ideologického zdůvodněni. To se nakonec našlo v důsledné aplikaci Stalinovy téže o

12

třídiiosti sovětské zaliraničiií politiky, o třídních omezeních principu sebeurčeni, o třídním souladu zájmu sovětského státu a těch, jejichž jménem nebo za které jedná na mezinárodním kolbišti. Odmítnout toto ideologické zdůvodnění vyžadovalo až do-nedávna provedení důkazu především o imperialistickém charakteru sovětského státu a nové promyšlení theorie o třídním charak-teru imperialismu. Konflikt sovětsko-čiuský — který je svou podstatou totožný s konflik-tem sovětsko-jugoslávským a stává se dnes paradoxně jediným skutečným velmocenským konfliktem — odhalil beze zbytku celý ideologický podvod s třídností sovětské vel-mocenské politiky. Ukázal, že lze-li tu vůbec nalézt a definovat nějaký třídní zájem, pak toliko zájem sovětské vojensko-politické by-rokracie. Ale že ze všeho nejspíše je impérium a jeho vnitřní logika kategorii o sobě a chová se analogicky v různých historických obdobích, téměř bez ohledu na stupeň civilizačního vývoje a vnitřní uspořádání. Jediným rozho-dujícím kritériem je zájem impéria, jeho rozšíření či jeho zachování. Tento zájem je téměř vždycky v nesouladu se zájmy těch, kteří se ocitli pod jeho botou a jsou nutně, bez ohledu na ideologii či národní nebo ;iné preference, hnáni alespoň dočasně po Dok zájmům impéria konkurenčního. Svět nám dnes a denně předvádí živé příklady takové logiky a zároveň nám ukazuje, jak je obtížné a prakticky nemožné uniknout před touto Scyllou a Charybdou, at už se nacházejí kdekoli a jsou polepeny jaký-niikoli ideologickvmi etiketami.

Součástí vnitřní logiky imperiálního myšleni je snaha kontrolovat všechny jeho složky a vnější hranice vlastní vojenskou silou, nebo alespoň disponovat právem kdykoli sem své vojenské síly přivést. Tady je jeden z hlavních rozdílů mezi impériem a spojeneckým systé-mem, opírajícím se vždycky o poměrně vysokou míru společenství zájmů a nutně tak či onak omezujícím převládnutí zájmu jediného, zájmu jediné dominující mocnosti. Tento aspekt imperiálni politiky nebyl stále ještě vzat dostatečně v úvahu při analýze sovětských motivů okupace Československa v roce 1968. Československo bylo jedinou otevřenou mezerou v systému vlastní vojen-skou silou zaručovaných hranic impéria od Baltu k Černému moři. Na rozdíl od Atlantic-kého paktu, který je vojenským spojenectvím založeným na společenství zájmů (to, že Francie například vykázala americké jed-notky ze svého území, nic podstatně ne-změnilo na jejím místě uvnitř systému), je Varšavský pakt toliko etiketou systému imperiálního. Z tohoto hlediska byla nepří-tomnost sovětských jednotek na českoslo-venském území nejen vážným nedostatkem, ale nebezpečným precedentem, který kdykoli v budoucnu mohl ohrozit impérium jako takové. Nátlak na Československo, aby přijalo na svém území natrvalo sovětská vojska, stoupal v šedesátých letech přímo úměrně tomu jak se zmenšovalo mezinárodní na-pětí, mizelo nebezpečí vojenského konfliktu

v Evropě a tím se uvolňovalo vnitropolitické sevřeni. Na jaře 1968 se stalo jasným, že nebude-ii Dubčekúv režim zlikvidován, zmizí jakákoli naděje, že by se sovětské jednotky kdy nastálo na československé území dostaly a naopak vyvstane otázka přeměny imperiaí-ního systému v systém spojenecký. Což nutně znamená i konkrétní definování spo-lečných zájmů, obecně deklarovaných po druhé světové válce jako důsledek bezprostřed-ní zkušenosti s hitlerismem. Vojenská oku-pace byla poslední a z imperiálního hlediska ideální šancí vyřešit tento problém.

Dr Iiusák uvažuje přesne v duchu im-periálu! logiky, když prohlašuje, že pří-tomnost sovětských jednotek 11a českoslo-venském území nejen není na překážku, nýbrž naopak umožní vnitřní uvolněni, li-beralizaci, odstranění příčin stagnace, která charakterizovala předlečluový vývoj. Vojenská okupace všech součástí říše jednotkami metropole se logicky jeví jako předpoklad jisté autonomie provincií i liberalizace jejich vnitřního života. A jen v rámci takové perspektivy se mohou i komunistické strany a konkrétně československá, znovu jevit jako možný či nutný rámec tohoto vývoje.

Jenže o impériích platí, bez ohledu na ideologické etikety a 'vědeckost' či 'ne-^ědeckosť státního náboženství či světoná-zoru, 'že nikdy nic nepochopí, nikdy se ni-čemu nenaučí. Stejně jako impérium so-větské uvažovala i všechna před ním. I ona věřila ve vojenskou okupaci provincií, i ona doufala, že vojenská okupace umožní vnitřní liberalizaci a postupnou přeměnu obyvatelstva nepřátelského v obyvatelstvo alespoň lhostejné ke svému národnímu osudu. A všechna impéria bez rozdílu se přesvěd-čila o tom, že vojenská okupace je toliko dočasným a povrchním řešením problémů, pouhým odkladem toho, co nevyhnutelně přijít musí: rozpadu říše.

Rozpad imperií nemá historicky vždy příčiny zcela totožné, ale provází je obvykle jeden charakteristický rys: Neschopnost vy-rovnat se s ekonomicko-politickymi poža-davky nové epochy. Tato neschopnost se v moderní dojě , stává prostě nemožností sladit existencí prosperující, nebo alespoň fungující moderní industriáluí společnosti, se systémem imperiáluích vztahů mezi metro-polí a bližšími Či vzdálenějšími provinciemi. Ve století nepřetržité celosvětové komu-nikace, ve století takového rozvoje civilizace a techniky, jež vyžaduje, aby každá jednotlivá společnost měla možnost vydat ze sebe maximum kvality svobodně myslících a jednajících mozků a iniciativ, se stává stále obtížnějším a nemožnějším podřizování této nutností krátkodobým každodenním zájmům jednotlivých velkých center a jejich pevné kontrole. To si tak či onak uvědomují na všech stranách. Ve Spojených státech se ozývají na adresu vlády kritické hlasy zprava, upozorňující, že liberální systém činí vládu a tudíž i stát, jemuž vládne, i spojenecké systémy, v nichž hraje vedoucí roli, málo účinnými ve srovnáni se systémem zalo-

13

Ženým na pevné centrální kontrole a j ej í nesmírné pravomoci. Aniž se otevřeně do-žadují likvidace liberalismu, navrhuji zmínění kritikové, aby se vývoj v USA a v jejich zájmové sféře, bral podobným směrem a tím učinil Spojené státy schopnějšími soutěže s 'totalitními systémy'. Tito kritikové ovsem netuší, že to,* co navrhují, je v podstatě návrat dozadu, Že síla USA a jejich převaha spočívá právě na míře svobody rozvoje tvůrčích sil společnosti, jíž bylo v jejich systému dosaženo. Tato míra svobody, nutná k dosažení současného stupně rozvoje, činí nemožným návrat k imperiáhúm praktikám devatenáctého století v politice zahraniční a v politice vnitřní k tvrdě administrativním reámům, podobným těm, jaké znala Evropa v minulém století. Rozpad impérií jako bylo britské či francouzské, je právě nez-bytnou cenou placenou za vstup do současné, moderní, vyspělé industriálni či postindu-striální společnosti (vstupu do evropského hospodářského společenství musela Velká Británie obětovat poslední imperiálni pre-rogativy, jež se, navzdory jistým výhodám, ukázaly perspektivně překážkou rozvoje). Že tato moderní společnost si začíná vy-žadovat a bude vyžadovat stále naléha-věji větší systematičnost při cílevědomén využití individuálních energií, je otázka jiná. Ale předpokladem jejího řešení je právě zachování základních podmínek vzniku a uvolňování těchto energii.

V Sovětském svazu se naopak ozývají na adresu vlády kritické hlasy zleva, upo-zorňujíc! úpěnlivě na to, že nedojde-li k liberalizaci sovětského systému, bude SSSR stále zaostávat za vyspělým světem a ani rozloha ani počet obyvatelstva nebudou už stačit k tomu, aby mu zajistily privi-legované postavení, jež dnes ve světě zaujímá. Tito kritikové zase nechápou, nebo se tak přinejmenším tváří, Že reforma, liberalizace, demokratizace sovětského systému je sice nezbytným předpokladem překonání stagnace a dosažení temp rovnoměrného rozvoje, od-povídajících možnostem země, ale zároveň isou takové reformy smrtelné pro sovětskou říši jako takovou. V srpnu 1968 dal Sovětský svaz definitivně přednost zachování říše před její přeměnou ve spojenectví, jež by nutně vedlo i k liberálním reformám mimo

Československo. Důvody, jež sovětské vedení k tomuto rozhodnutí vedly, byly nepochybně důvody dobré, prověřené historii mnoha jiných impérií: Neriskovat a držet! Jenže

řesně tato politika vede dříve nebo poz-ěji k explozím, k ničivým společenským

smrštím, po nichž už nebývá ani impérií ani spojenectví.

Dilema sovětské politiky stále totéž a stále akutnější. Veškerý další rozvoj, který by nebyl pouhým přešlapováním na místě a tedy už zastaveníxn rozvoje, kategoricky vyžaduje vytvoření svobodných občanů jako jeho nositelů. Dokonce i využití americ-kých, západoevropských a japonských inve-stic, o něž se SSSR uchází a jež zřejmě získá, vyžaduje vytvoření zcela jiných podminek, než jaké čekaly třeba investory z italské Fiatky ve městě Togliattigrad na Volze. Nehledě k tomu, Že tyto mvestice budou vytváření nových podmínek provokovat a vynucovat. Ale žádná vojenská okupace, žádné jednotky v sovětských republikách či periferních oblastech nemohou udržet pohromadě impérium, které by už nebylo založeno na tvrdé vládě vojensko-pohcejně byrokratického aparátu. Výbušnin, nahro-maděných za posledních pětapadesát či pětadvacet let, je příliš mnoho.

Nikoli socialismus, nikoli vyšší úroveň hospodářského a společenského rozvoje, nýbrž hrubá vojenská síla a říše na ní založená učinily Sovětský svaz druhou světovou vel-mocí. Jenže právě toto postavení, toto impérium se svou vnitřní logikou motivo-vanou jen a jen ohledem na zachování říše, mu znemožňuji učinit další zásadni krok, který by mu dovolil opřít své postavení ve světe o jiné, modernější parametry. Je obtížné, skoro nemožné představit si cestu z tohoto začarovaného kruhu: Existence říše je podmínkou postavení ve světě; udržet toto postavení znamená přeměnu v moderní industriálni společnost; její vytvoření před-pokládá reformy, liberalizaci, demokratizaci; ty ve svých důsledcích nevyhnutelně vedou k rozpadu říše, Atakdále, podle libosti. Až do chvíle, kdy nějaký náraz poruší křehkou rovnováhu, v níž sovětské vedení udržuje tento nekonečný kruh rozporů a protikladů.

Daumi i ,

VÁCLAV PRCHLÍK V NEBEZPEČÍ

Bývalý generál a člen ÚV KSČ a poslanec parlamentu Václav Prchlík, který byl vojen-ským soudem v Příbrami odsouzen na 3 roky vězení za to, že na veřejné tiskové konferenci v červenci 1968 háiil politiku tehdejší vlády a žádal reformu Varšavského paktu odpykává svůj trest ve známé věznici na Borech. Kromě těžké práce je vystaven špatnému zacházeni a podle smutně známých method byl umístěn na celu s kriminálními živly. Správa věznice je otevřeně povzbuzuje, aby si to s "rudým generálem vyřídili a slibuje jim za to snížení trestu.

14

zla" EUGEN LÖBL

Na knižním trhu v USA se v krátkém časovém rozpětí objevily dvě mimořádně zajímavé knihy. Jsou ještě zajímavější, když si je přečteme současně. Jedna z nicli jsou paměti Chruščovovy, a v druhé jsou nám předkládány paměti "Vůdcova náměstka" Alberta Speera.

První i druhá kniha odhaluje mechanismus diktatury, v níž panuje malá skupinka lidi, jež ve svých rukou koncentruje veškerou moc.

Koncentrace veškeré moci v rukou jedné osoby se po stránce operativnosti projevuje jako souhrn výhod a nevýhod. Možnost okamžitého rozhodnutí může být v určité situaci skutečně velikou výhodou. Na druhé straně vyúsťuje však tato možnost řešení ve zvůli a v ne věcná a nebezpečná rozhodnutí. Speer jasně ukazuje, jak Hitlerova svévolná rozhodnutí přispěla k porážce. Na druhé straně Stalin svými rozhodnutími nejen zbavil života okolo 15 milionů lidí v různých Čist-kách, nýbrž navíc oslabil armádu, přivedl sovětské hospodářství na okraj katastrofy a téměř prohrál válku, jež byla logickým důsledkem jeho svévolného paktu s Hitlerem. Cliruščov sám píše, že ačkoli byl členem politbyra, dozvěděl se jen náhodně o Ribben-tropově příjezdu a o dohodě připravené mezi prvým socialistickým a prvým nacistic-kým státem na světe.

Myslím, Že v tomto kontextu je třeba pochopit Chruščovovu éru, která v některém ohledu přežívá navzdory restalinizaci.

Stalinovou smrtí nastala nová situace jen v tom smyslu, že bylo možno rozhodnout, zda se má i nadále veškerá moc koncentrovat v rukou jednotlivce, či zda má být svévole a moc koncentrována v rukou malého kolek-tivu, j akýin j e politické byroe, respektiv ústřední výbor. Koncentrace moci v jedněch rukou byla velmi zdískreditováná a zřejmě se téměř všichni členové politbyra báli, připustit takovou koncentraci. Neslo o to, zda je to demokratické nebo ne, neboť kon-centrace veškeré moci v rukou hrstky lidi je stejně nedemokratická, jako koncentrace v jedněch rukou. Šlo jen o to, aby mocní tohoto státu nežili ve věčném strachu před tím, jenž má absolutní moc.

Beria byl potenciálním nástupcem Stalina jako muž, jenž ve svých rukou koncentroval mocenský aparát státní bezpečnosti a stal se tak vážným nebezpečím pro ostatní členy politbyra. Proto se zdálo být racio-nálním, odstranit Beriu a rozdělit si moc

mezi sebou tak, aby nikdo z vedoucích nebyl ohrožený.

Tento cil vyžadoval také oslabení moci policejního aparátu, odstraněni svévolnosti soudu a zavedení jakési takés i zákonnosti v celém státě.

Podstatou chruščovismu byl tedy určitý stupeň decentralizace moci, určitý stupeň odstranění svévole jediné osoby. Nešlo o to, dát občanům práva, dát jim možnost; de-mokraticky rozhodovat. Veškerá moc zůstala nadále koncentrována v rukou stranických vedoucích, bylo jen podstatně omezeno právo na zneužití této moci jednotlivcem. K zneuží-váni této moci bylo oprávněno jen politbyro jako celek. Pokud chápeme nesvobodu v pojmech koncentrační tábory, popravy, své-volné persekuce, pak můžeme říci, že se míra nesvobody zmenšila. Chápeme-li však nesvobodu jako projev bezprávnosti občana, pak zůstává nesvoboda, jak ji zavedl sta-linismus, stále základním principem, na němž je vybudován sovětský model. Občan je zbaven základních občanských práv. Režim může kdykoli změnit kurs a učmí tak, jak-mile budou pragmatické důvody působit v tomto směru.

Toto platí v celém sovětském bloku. Ovšem v okupovaných státech, jako je třeba Česko-slovensko, existuje kromě vlastni diktatury ještě superdiktatura a nejen jednotlivci jsou zbaveni svých lidských a občanských práv, nýbrž i národ jako celek je zbaven svého práva na sebeurčenl. V tomto kontextu ie třeba vidět teorii "Husák je menším zlem .

Názor, že snad kolaboranti chrání národ před větším zlem, to je před ještě horšími kolaboranty, není nový. Husák sám tako-vouto teorii neuznával a byl radikálním zastáncem nejvyšších trestů pro kolaboranty.

Husák je proti zavedení svévole, neboť neví, kdy se obrátí jako bumerang proti němu. Avšak ani Bilak, Štrougal, Kapek a ostatní si nepřejí režim, kde by se museli třást, jako se třásli Molotov, Chruščov, Mikojan a ostatní. Dobře vědí, že se situace mění, že ti, kteří dnes vládnou, mohou být zítra bezmocní. Osud Chruščovův nebo Go-mulkův, kteří po pádu dostali řádnou pensi, je přece milejším příkladem než osud Slánské-ho či Clementisův. Husákovi oponenti by ovšem velmi rádi viděli, kdyby Husák začal s procesy a tresty, hlavně však proto, aby se Husák ještě více zkompromitoval a aby na něj mohli útočit z pozic obhájců spra-vedlnosti.

15

Je třeba vidět dialektiku diktatury. Kon-centrace moci — a ta sama o sobě je již bezprávím —-je velmi dvojsečná, a ti, kdož touží po moci, mají současně strach z principu koncentrace moci. Chtějí mít policejní svstém, avšak současně z něho maji strach. Chtějí mít klid a pořádek, avšak jakou cenu musí za to zaplatit?

Znovu se vracím k Chruščovově knize. Je otřesné Číst v ní, jak se mocní členové politbyra, kteří rozhodovali o osudu mi-lionů, třásli, zda je Stalin pozve do kina a na večeři. Chovali se před ním jako ustra-šení kluci, ponižovali se a přijímali jakékoli ponížení. Žádná ideologie, žádné morální a etické hodnoty, jen zvířecí strach dominoval. Stejný strach měl Stalin před nimi.

V této dialektické hře je třeba vidět i slabost tehdejší diktatury. Na jedné straně chtějí udržet násilím a moci existující režim, dobré vědouce, že s ním stojí a padají, a na druhé straně se každý jednotlivec cítí ohrožen režimem moci a teroru. Pokud se lidé mýlí pojmy o menším zle a mají z teroru ještě větší strach než sami inocipáni, věci se daří.

Co se však stane, až lidé nahlédnou do karet mocným a uvidí, že jim chybějí ty největší trumfy, že jejich hra se opírá jen o "blufř"?

Shodou okolností měl jsem v těchto dnech příležitost hovořit s několika publicisty, kteří se vrátili ze Sovětského svazu, kde byli po řadu měsíců. Byli v Moskvě, Leningrad.il, v baltických státech a na Ukrajině.

Předmětem jejich iivah a diskuse byla akce židů v SSSR. Najednou, jakoby z ničeho, bez jakékoli organizace vznikl masový odpor židů proti zákazu opustit SSSR. Tento zákaz není ani možno hodnotit jako anti-semitismus, neboť žádný sovětský občan nemá právo volně cestovat. Avšak vzniklo z toho hnuti. Židé riskují, že budou uvěz-něni, demonstrují, jdou na úřady, sednou si na schody a nelinou se odtamtud. Odvlečou je do vězení, přijdou však jiní. Když je z vězení propustí, j)rvá jejich cesta vede opět na úřady. Už několik tisíc židů takto prosadilo kapitulaci sovětské vlády, která v dříve nevídané míře, povoluje emigraci.

Je těžké předvídat další vývoj. Ale tq'j co se stalo, je třeba hodnotit jako strach sovětské vlády ne před Židy, nýbrž před systémem brutální moci. Je tam dost sil, volajících po klidu a pořádku a hlásajících, že jedině stalinská krutost udrží nespokojence na uzdě. Ale současně je ještě větší osobní strach ze stalinského režimu.

Monolit není ani zdaleka monolitní. To ukázaly i polské události.

Neměli bychom klást důraz na "menší", nýbrž na "zlo". Není takové zlo, které by mohlo být ještě horší. Jak jednou přistoupíme na zásadu "menšího zla", ať chceme nebo nechceme začneme udržovat princip zla.

Proti zlu je možno bud bojovat, nebo se s ním smířit. Proto se mi jeví nesporným, Že teorie menšího zla je věcně nesprávná, politicky oportunistická a eticky odsouze-níhodná.

Šance která se dá

propást

Rok 1971 byl svědkem stupňujícího se sovětského iisili po svolání Konference o evropské bezpečnosti, Brežněvova cesta do Paříže, Kosyginova návštěva v Kanadě, Dánsku a Norsku byly jen jednotlivými momenty sovětské diplomatické invase — zá-vodu s časem — kdy jde o to, jak zabránit vytvoření ekonomicky silné a politicky sjed-nocené západní Evropy.

V posledních letech Sovětský svaz poznal, že "status quo" v Evropě vytvořený v poz-dních čtyřicátých a ranných padesátých letech nemůže již být dále zachováváno. Situace se změnila a mění pod vlivem mnoha faktorů: Evropské hospodářské společenství (EHS) se rozširuje. Evropské neutrální země (Finsko, Švédsko, Rakousko) hledají užší vztah}' k EHS a budou podstatně více eko-nomicky i politicky závislé na zvětšeném EHS. Zvětšené EHS bude mít nevyhnutelně větší přitažlivost pro evropské socialistické země. Konečně Spojené státy budou v nad-cházejících letech hrát v Evropě jxjdstatně menší roli. Naopak, politická role Cíny i v Evropě vzroste. Výsledkem bude nový stupeň vztahů mezi východem a západem jak na ekonomickém, tak i na politickém poli. Přítomná horečná diplomatická činnost má pouze jediný cíl — kdo bude diktovat podmínky nového "státu quo" v Evropě.

Budoucí vztah Sovětského svazu a evrop-ských socialistických zemí k EHS je jedním z klíčových problémů odpovědi na tuto otázku. V Bruselu, sídle EHS, se všeobecně předpokládá, Že v průběhu několika příštích !et socialistické země musí diplomaticky uznat EHS, i když jen proto, aby se vyhnuly potížím v obchodních vztazích. Tento názor ovšem ignoruje skutečnost, Že ze sovětského hlediska diplomatické uznání EHS pouze

osílí EHS politicky i ekonomicky a přispěje e zformování západní Evropy ve čtvrtou

či pátou světovou mocnost (USA, SSSR, Čína a EHS a snad i Japonsko).

Sovětská strategie

Sovětský svaz vidí otázku diplomatického uznání či neuznání EHS v kontextu své dlouhodobé strategie pro vytvoření budoucího evropského politického uspořádání. Prvním faktem nove sovětské "evropské" politiky je to, že již není zaměřena na pouhé udržení "státu quo" v Evropě a na využívání roz-porů v rámci současného státu quo pro sovětský krátkodobý politický zájem. Na-neštěstí většina současných politických analýz

16

neporozuměla ještě této nové sovětské po-litické strategii a ztotožňuje sovětskou po-litiku uchování státu quo ve východní Evropě s udržováním celoevropského státu quo.

Sovětský svaz již ale dávno opustil Stali-novu isolacionistickou politiku a stejně tak již dávno opustil oportunistickou politiku Chruščevovy éry. Naopak, Sovětský svaz se z těchto výkyvů vynořil v posledních letech jako uznaná světová mocnost s globál-ními ambicemi. Aby mohl hrát tuto roli, Sovětský svaz potřebuje dvojí: východní Evropu jako bezpečné zázemí a neutr ali-sovanou západní Evropu.

Nová sovětská strategie je založena na prosazování dvojitého návrhu na svolání Konference o evropské bezpečnosti a na vytvořeni systému pan-evropské spolupráce. Kdyby sovětské návrhy byly přijaty, Evrop-ská konference by měla formu vrcholného shromáždění všech evropských zemí, které by diskutovaly evropské politické a ekono-mické problémy na permanentní bási a vytvořily celoevropskou organisaci. Perma-nentní instituce takto vytvořené by omezil v roli EHS na Čistě ekonomické otázky, popří-padě ji ještě snížily s tím, jak by se vliv celoevropských institucí zvyšoval.

Kdyby tato strategie nepracovala tak, jak Sověti očekávají, Sovětský svaz má možnost začít s alternativní politikou: maximálně posílit RVHP a použít RVHP jako základny pro vyjednávání s EHS na vice-méně stej-ných podmínkách.

Oportunismus minulých let.

Musíme nyní uznat, Že sovětská politika v posledních letech se hodně vzdálila od původní ignorace EHS a integračních procesů vůbec, založené na naději, že EHS se dříve či později zhroutí v důsledku svých vnitřních rozporů.

V prvních letech trvání EHS sovětská "evropská" politika byla založena na po-litických rozporech mezí Francií a NSR. Ale jako taková, sice mohla krátkodobě využit rozporů, ale nemohl se od ní očekávat trvalejší prospěch. Rozpory mezi Francií a NSR nebyly trvalého charakteru, navíc So-větský svaz je mohl ovlivňovat jen omezeně.

První záblesky změny se v sovětské "zá-adoevropské" politice projevily v roce 1962, dy Chruščev vida že očekávané zhroucení

EHS se nedost a vuje, navrhl spolupráci mezi EHS a RVHP Js cílem prosadit tak rychlejší integraci uvnitř RVHP a posílit sovětskou dominaci ve východní Evropě). Chruščevův pragmatismus povzbudil první socialistické země aby se pokusily o navázáni prvních tajných, či neoficiálních kontaktů s EHS (Nedávno jeden z hlavních Gierkových po-radců přiznal v soukromém rozhovoru, že na-vázal první neoficiální kontakty mezi Polskem a EHh již v roce 1960. Jeho nedávné od-volání ze západní Evropy a jmenování Gierkovým poradcem může také naznačovat, kam bude směřovat polská politika v těchto měsících). Po Chrušcevově pádu, sovětská politika se vrátila do tradicních kolejí a byla založena na De Gaullovi a jeho odporu k ekonomické a zejména politické integraci v západní Evropě.

Sovětské obavy z vlivu EHS značně vzrostly v prvních měsících roku 1968. Rumunský Maurer tehdy prohlásil, Že Ru-munsko nemá principiální námitky proti uŽŠím vztahům s EHS. Polsko uzavřelo s EHS dohodu, týkající se množství země-dělských produktů. Madarsko projednávalo s EHS zvláštní dohodu, umožňující vyšší vývoz maďarského vepřového masa na trhy zemi EHS. Jugoslávie uznala EHS diplo-maticky a poslala do Bruselu svého vyslance. Českoslovenští ekonomové, kteří došli v so-cialistických zemích nejdál v teoretickém ocenění vlivu EHS na hospodářský růst a prosperitu západní Evropy, naopak neuspěli, aby jejich teoretické závěry měly větší vliv na novou formulaci československé západní politiky a československé kontakty s Komisí BHS byly více než neoficiální.

V této souvislosti je nutno připomenout že v roce 1968 se začínaly formulovat principy společné zahraníČně-obchodní politiky zemí EHS vůči nečlenským zemím a že tato politika měla začít platit od roku 1970. (Nyní je posunuta do roku 1973). Podle této společné obchodní politiky dohody mezi neČlenskými státy a státy, které jsou členv EHS nemohou být již projednávány bi-laterálně, ale ne členské státy musí přímo jednat s Komisí EHS v Bruselu. Státy, které EHS neuznávají diplomaticky, pocho-pitelně jednat nemohou. Nemožnost uzav-ření dohody sice neznamená nemožnost obcho-du mezi takovými zeměmi a zeměmi EHS, ale v každém případě přístup jejich zboží

) il — ...«IIIMM l il" I '1 »n «'1T»'—t̂iMm

KOLKOVÁNÍ PASŮ

Jak již oznámil denní tisk, provádí federální správa pasů a viz kontrolu všech vydaných pasů a cestovních doložek. "Prověřeným" nalepí známku, která nahradí dosavadní trvalou výjezdní doložku do socialistických zemí.

Ve skutečnosti jde o novou politickou prověrku držitelů cestovních dokumentů, při které bude zbaven platnosti pas těch, kdo dosua proklouzli při akci odebírání pasů "pravicovým živlům", o níž jsme již referovali. Tato další diskriminace "pravice" postihne zejména ty, kdo nešli k volbám či na kandidátce škrtali.

17

na trhy EHS bude velice ztížen jak celní bariérou EHS, tak i lepšími konkurenčními podmínkami zboží ostatních nečlenských stá-tů, které měly možnost v jednáních s EHS dohodnout vzájemné ústupky,

V té době si Sovětský svaz začíná uvědo-movat nemožnost úspěchu své dosavadní západoevropské politiky. Ekonomická role Francie se začala prudce snižovat ve srovnáni s NSR. Navíc vztahy mezi těmito dvěma státy se značně zlepšily v důsledku dohody o vzájemných pravidelných konsultacích. Ko-nečně NSR se snaží urychlit postup integtace včetně politické.

De Gaullovým odchodem z politického života v dubnu 1969 sovětské obavy byly plně potvrzeny. V současné době se projevilo další nebezpečí: rozšíření EHS o další země, zejména o Velkou Britanii. Skandinávské země se začaly pokoušet vytvořit regionální integrační seskupeni NORDEK s perspektivou jeho budoucího splynutí s EHS.

Formulováni nové politiky.

Zde je také začátek nové sovětské "evrop-ské'' politiky. V dubnu 1969 země Varšavské smlouvy vydávají provolání o nutnosti svolat Konferenci o evropské bezpečnosti. Ve stejném měsíci také začínají první oficiální jednání mezi SSSR a NSR a komuniké vydané po Budapeštské schůzce zaujímá nezvykle mírný postoj k NSR. V dubnu téhož roku So-

zemím ^ mf

zemního dodávky zemního plynu. A řadu obrovských projektů, na kterých by zá-padoevropské firmy mohly značně vydělat "kdyby zde neexistovala řada překážek pan-evropské spolupráci, tzn. diskriminační celní politika EHS", jak připojuje sovětský ko-mentář.

Po Konferenci šéfů vlád zemí EHS v Haagu se události začaly pohybovat se zvětšující se rychlostí. Sovětské vedení oče-kávalo, že president Pompidou bude v Haagu pokračovat v De Gaullově politice odporu vůči politické integraci západní Evropy a odmítne zvětšení EHS. Ovšem Pompidou v Haagu zaujal opačný postoj. Na rozdíl od dřívějška se však sovětská politika neo-mezila na kritiku a defensivu, ale naopak — SSSR zahajuje konkrétní jednáni s NSR a stupňuje útok proti britskému připojení se k EHS. Sovětský svaz také použil svého vlivu nad Finskem, aby sabotoval NORDEK. Sabotace NORDEKU sice přinutila Dánsko a Norsko k podání přihlášky do EHS a dnes vede Švédsko k hledání pracovní formy sdružení s EHS, ale toto bylo pro Sovětský svaz méně nebezpečné, než kdyby se v budoucnosti celý NORDEK spojil s EHS,

rotoŽe v současném uspořádání Finsko a védsko (dvě nejdůležitější země pro so-

větskou politiku na severu Evropy) jsou vystaveny nadále sovětskému tlaku na pod-poru jeho koncepce pan-evropské spolupráce a Konference o evropské bezpečnosti. Navíc Finsko v létě 1971 začalo projednávat s RVHP možnost svého přidružení.

Důležitým mezníkem ve formování so-větské "evropské" politiky byla Budapešťská konference v červnu 1970, která Žádala, aby Konference o evropské bezpečnosti vedla k ustanovení permanentní celoevropské or-gan! sace pro bezpečnost a ekonomickou spo-lupráci v Evropě. Podle Sovětského svazu by takováto spolupráce umožnila zvýšit životní úroveň v celé Evropě, a zachovat Evropu jako nej důležitější centrum světové civilisace. Sovětské noviny také naznačovaly, že západoevropští obchodníci si začínají uvědomovat omezenost EHS a jeho pro-tekcionistické politiky a přivítali by pan-evropskou spolupráci jako prostředek vy-manění se z nadvlády amerického dolaru a americké technické dominace.

Smlouva mezi SSSR a NSR byla po-depsána dva měsíce později a podstatně zlepšila naděje na svolání Evropské kon-ference .

Načasování konference je pro Sověty velmi výhodné. Brežněvova doktrína "omezené su-verenity" plně platí ve východoevropských zemích a ve sve podstatě byla uznána také západními státy. Velká Británie vstoupí do EHS až v roce 1973 á Norsko, Dánsko a Irsko až o něco později. Formulování společné politiky zemí EHS a politická integrace bude v důsledku toho posunuto a ztíženo. Spojené státy v té době již také asi započnou opouštět západní Evropu. Navíc SSSR mezitím uspěl ve zformulování cílů Konference o evropské bezpečnosti, aby již nezněly jen jako propagandistické fráze. Naopak, jeho návrhy o ustanovení celoev-ropské organisace, doprovázené podstatně zlepšeným sovětským vztahem k Ekono-mické komisi pro Evropu a ke GATTu a kombinované se systematickým útokem proti diskriminační politice EHS, mohou najít jistou odezvu mezi ostatními zeměmi.

Manévrovací prostor pro východoevropské země

Dnes, začátkem roku 1972, je jasné, že Konference o evropské bezpečnosti bude v dohledné době svolána, a že sovětské návrhy budou s veškerou vážností disku-továny. Dokonce je i možné, Že dojde k ustanovení nové celoevropské organisace a tím položen základ k podstatně silnějšímu sovětskému vlivu nad celou Evropou. Na druhé straně, sovětská "evropská" politika dává historicky první důležitější možnost ostat-ním socialistickým zemím, osamostatnit se od SSSR a začít úspěšně provádět nezbytné reformní změny.

Dnes poprvé, Sovětský svaz, ve snaze zajistit úspěch Konference o evropské bez-

ečnosti, musí dovolit ostatním socialistic-ým zemím rozvinouti užší vztahy se zá-

padoevropskými zeměmi a musí jím dovolit rozvinouti vztahy v rámci jím navrhované celoevropské hospodářské organisace. Musí to udělat, i když jen proto, aby ukázal "čistotu" svých evropsko-politických cílů a vzbudil dostatečný pocit důvěry. Zdá se,

18

Že Sovětský svaz je ochoten vzíti na sebe takové risiko.

Pro československo a ostatní výcho-doevropské země je tudíž nezbytné začít okamžitě jednat. Když nebudou jednat, sovětské risiko vyplývající z větších vztahu mezi socialistickými a západoevropskými ze-měmi, bude nesmyslně malé ve srovnání s možností ustanovit nové evropské "status quo'\ diktované podle sovětských představ: východní Evropa zůstávající pod sovětskou kontrolou a zvětšené EHS v západní Evropě předurčené věnovat se čistě ekonomickým záležitostem. Politická integrace v západní Evropě by tak byla prakticky zastavena a Sovětský svaz by se stal dominující silou politicko-ekonomické spolupráce v pan-evrop-ském rámci. Spojené státy a Čína nemohoucí příliš zasahovat do evropskvch záležitostí, protože ty pak budou vnitrně-evropskými záležitostmi. Západní Evropa se tak nestane Čtvrtou světovou mocností, naopak v Evropě zůstane jen jedna světová mocnost-SSSÍl.

Západní Evropa, jako celek, do jisté

míry dnes přijala sovětskou hru. Francie je dnes jedním z nejhorlivějších podporo-vatelů Konference o evropské bezpečnosti, protože to odpovídá jejím krátkodobým politickým cílům. Ovšem nedá se očekávat že západoevropské země půjdou v sovětské politické hře příliš daleko a i Francii bude ekonomick á a pol i t ick á i nt egr aee z áp adní Evropy bližší nez sovětský koncept pan-evropské spolupráce. Nicméně nová sovětská strategie a současný západoevropský souhlas s účastí na Konferenci o evropské bezpeč-nosti otevírají pro východoevropské země dveře k alespoň dvěma-třem rokům poli-tického manévrování pod praporem vůle k pan-evropské spolupráci. Těchto několik málo let je také tou nej větší šancí pro výcho-doevropské země změnit jejich postavení vzhle-dem k SSSR a k navázání užších kontaktů se západoevropskými zeměmi. Naneštěstí se nezdá, že by Husákovo Československo — spo-lu s Bulharskem — si tuto skutečnost vůbec uvědomovalo.

Brusel, leden 1972

Zakázaný ARÁGON

V odvetu za kritické postoje vůči okupaci Československa a persekuci čs. kultury zařa-dily naše úřady celé dílo Louise Aragona na index zakázaných knih. Naposledy postihlo v naší zemi podobné opatření tohoto francouzského spisovatele a člena ÚV Komunistické strany Francie za německe okupace. Aragonovy knihy se nesmějí ani prodávat, ani půjčovat ve veřejných knihovnách a samozřejmě ani vydávat. Bud náhodou nebo pro jiné podmínky však na Slovensku vydali jeho "Basilejské zvony".

Snad to umožní pochopit některým západním intelektuálům, co by je čekalo v případě "rozšířené normalizace".

F. Dürrenmatt odpovídá StB

Jak jsme uvedli v č. 6/71 "Listů" označili pracovníci StB v Ostravě připravovanou insce-naci švýcarského dramatika Friedricha Durrenmatta "Dvojník" za "jednoznačnou alegorii na čs. poměry s tendencí pobuřovat". Na základě toho byla podána na vedoucího a herce ostrav-ského divadélka "Waterloo" žaloba pro "pobuřování". Vedoucí souboru oznámil, že hodlá požádat autora hry, aby potvrdil, že "Dvojník" nebyl napsán o dnešním Československu a že tedy eventuelní shoda je čistě "náhodná".

Na dotaz švýcarského tisku, prohlásil autor Friedrich Důrrenmatt: " Hra "Dvoinik" byla původně napsána pro rozhlas v r. 1946 a byla vysílána ženevskou stanicí a pak dalšími. Byla napsána v době, kdy v Československu ještě nebyl komunistický režim a proto nemohla obsahovat kritiku této země. "Dvojník" pojednává o absurdnosti justice v souvislosti s ná-boženstvím". K otázce, jak si možno vysvětlit reakci čs. úřadů, Důrrenmatt poznamenal: "Když člověk ví, co se v té zemi odehrává, tak si dovede představit, že určitá díla jsou "špatně pochopena" a určité náznaky a přirovnáni, i když značně náhodné, 'špatně vyloženy'

Švýcarský časopis "Feuille ďAvis de Neuchatel", který otiskuje Důrrenmattovy od-povědi a zprávu o "ostravském incidentu" končí svůj článek slovy: "Když se jakýkoliv re-žim začne bát kultury. . . " .

19

F E J E T O N

o-

115 VOLU

Sto patnáct volských koster, nedávno nalezených u obce Oupaty, v blízkosti staré obchodní stezky do Bavor, nenechá nám spát i.

ProČ sto patnáct? A proč u Oupat?

Radiokarbon C-14 prozrazuje, ze kostry pocházejí z doby knížete Václava. Nebohá dobytčata byla zřejmé na cestČ k vévodovi Arnulfovi, když je pár kilometrů od hranic stihla pohroma. V něk-terých kostrách byly nalezeny saské oštěpy, jeden dokonce s monogramem Jindry Ptáčníka.

Tento detail ponecháváme nyní stranou, neboť nechť si vyříkají Sašové s Bavory sami, proč si vzájemně nepřáli Českých volů.

Pomíjíme i tu okolnost, že v místě nálezu chybělo byť nepatrné množství z hřiven stříbra, které s tím souvisely. Uznáváme totiž, že sežrali-li Sašové maso z uvedených volů, měli jistě dosti sil, aby pak odnesli i stříbro.

Soustředíme se na jedinou otázku. ProČ pouze sto patnáct volů? ProČ ne sto dvacet? Jan Kliment v Rudém právu tvrdí, že prý nestačili Sašové sežral všech 120 volů, Že stačili

sežrat jenom 115 a zbývajících pět že si odehnali do Karl-Marxstadtu. Odmítáme tuto teorii jako nepodloženou, i když přiznáváme Janu Klimentovi prvenství objevu,

že Karl-Marxstadt založil Jindřich Ptáčník. Pro odpověd na otázku pěti volů si nemůžeme zřejmě jiti do Rudého práva, a dokonce už ani

do televize. Odpověd však existuje ve franckých archivech. ; V korespondenci Ludvíka Dítěte, byť byl .tento údajně slabomyslný, nachází se totiž (befindet sich) dopis kněžny regentky Drahomíry, datovaný na BudČi 21. srpna 925, kde tato žádá východofranckého vladaře o úl e v u ve výši pěti volů toíioroČního odvodu.

Francký archiv neobsahuje Ludvíkovu odpověd\ avšak ta by se možná dala nalézti v bednách, vytažených z Černého jezera. Ludvík byl zřejmě Drahomíře po vůli, aspoň ve věci pěti volů. Proto bylo v r. 925 vypraveno z Prahy k vévodu Arnulfovi do Bavor, který pro císaře Čechy kasíroval, nikoli obvyklých 120, ale jenom 115 volů.

Hladoví Sašové by bývali bezpochyby sežrali všech 120 volů, jen kdyby jich opravdu bylo 120. Bylo jich však sežráno jenom 115, což přiznává v Rudém právu Jan Kliment, který jinak nedá na Sasy dopustit. Jan Kliment se jen snaží zlehčit aféru tvrzením, Že Sašové chtěli oněch chy-bějících pět volů sežrat až dodatečně v Karl-Marxstadtu.

Položme si tedy základní otázku: K Čemu potřebovala Drahomíra z ničeho nic pět volů? Bylo snad na tom knížectví České již tehdy tak Špatně, že je mělo spasit pět volů? Nejsme toho názoru, aspoň ne kategoricky. Na podzim 925 se však podle historické chronologie měly v Čechách konat volby do Rady

lechů, předtím několikrát odložené. A politická situace v knížectví nebyla nijak růžová. Kromě těchto voleb měli Češi na krku i bavorské posádky, Arnulfa, Ptáčníka a Drahomíru. Hrozilo ne-bezpečí, že vládní většina ani přes jednotnou kandidátku neprojde.

Chytrá Drahomíra se proto rozhodla, že si nakloní vybrané vrstvy obyvatelstva. Na Vyšehrad byli svoláni starci a těhotné Ženy, a z pěti volů jim byl uvařen volební guláš.

Co zbylo dojedli úředníci. Takové je logické vysvětlení, které nechce Jan Kliment pochopit. Nechť í/šak Čte dějiny pozornějil Pracující, vměstnáni mezi Bavory, Lechy a nasycené starce, nakonec hlasovali. A již příští

rok putovalo k Arnulfovi obvyklých 120 volů, jejichž kostry, oŽrané od Sasů, byly také v pořádku nalezeny pět kilometrů dál již před lety.

O nedlouho později, jak je rovněž známo, začali Čechové nakládat se svými voly po svém, ale to je již jiná historie.

20

OTEVŘENÝ DOPIS který Rudé právo iieuveřej nilo

Pan Zdeněk Hoření, redakce Rudého Prava P r a h a

Pane, dne 7. srpna 1971 jste uveřejnil v Rudém Právu vášnivý Článek o vražděni v Súdánu. Dostal

jste dopis od "lázeňských hostů" v Karlových Varech, ze "s radostí poslouchají, jak statečné se vypořádal súdánský lid a jeho president s pokusem komunistů zotročit celý národ" a ze "věří, že i u nás přijde doba, kdy budeme účtovat s našimi tyrany. Ať žije president Nimajrií". Přikládáte tomuto dopisu takovou důležitost, že kvůli věrohodnosti jste uveřejnil dokonce i jeho fotokopii.

Z toho usuzuji, Že se neobáváte uveřejnit názory protivníků, dokonce ani když vyzývají k vraž-dČní komunistů. Tím spíše tedy zajisté uveřejníte můj dopis proti vraždám komunistů. O to více, že svou argumentaci chci založit výlučně na informacích, uveřejněných v československém tisku, nebo v komunistickém tisku jiných zemí a nikoli, chraň bůh, na tvrzeních '' s i o n i s i i ck o-imp e r i a l i s t i ck é propagandy". Moje naděje, že Rudé Právo můj dopis uveřejni, se zakládá i na tom., že souhlasím s hlavním závěrem Vašeho článku:

"Sťin protikomunistického teroru lehl nyní na Súdán. . , súdánská kontr ar evoluce vraždí, vězni, zatýká, pronásleduje sůdánské vlastence, odbo) '(i'yct ííiczt mmt z jsou i komunisté. A kontra-revoluce v zahraničí tleská této skutečnosti, fsou ochotni se komukoliv prodat, s kýmkoliv se špik-nout, spolčit. Kontr ar evoluce je jev mezinárodní".

Stručně řečeno, odsuzujete protikomunisty ve Vaší zemi, protože jsou ochotni spolčit se s kontrarevolucionáři, s vrahy komunistů na celém světě. A s kým se chtějí spolčit súdánšti kontra-revolucionáři, kteří "vraždí, vězní, zatýkají, pronásledují" vlastence? — S Vámi, s Vašimi vůdci, pane. Generál Nimajri prohlásil, Že pronásledování komunistů je jedna věc a přátelské svazky mezi Súdánem a Sovětským svazem jsou druhá věc, zatímco o generálovi Nimajrim se říká dokonce i v srpnovém Čísle "Otázek míru a socialismu" (tedy už po krvavé protikomunistické lázni, kterou připravil), že "pokroková opatření byla v Súdámí uskutečněna revoluční radou a vládou pod ve-dením Džafara Nimajriho". Co je tedy Nimajri? — Pokrokový kontrarevolucionář?!

Ne, neříkejte mi, že situace se změnila až po Nimajriho návratu k moci. Vždyť už v únoru 1971 uveřejnil list Komunistické strany Libanonu, "A Nida", společnou výzvu komunistických stran Libanonu, Sýrie, fordánska a Iráku, v níž protestovaly proti projevu generála Nimajriho, v němž prohlásil, že "rozdrtí" komunistickou stranu ve své zemi (anebo, jak se jemně říká v proh-lášení arabských komunistů, "podnikne represálie proti komunistické straně Súdánu"), projev, jenž "vyvolal bolest" v srdcích arabských komunistů. Po tomto projevu byl zatčen generální tajem-ník KS Súdánu, Abdel Chalek MahdŽub (jenž byt v červenci popraven), A po těchto hrozbách, po zatčeni Mahdžuba, navštívil generál Nimajri Moskvu a ve společném prohlášení o jeho návštěvě (19. dubna 1971) se praví, že rozhovory se sovětskými vedoucími probíhaly "v přátelském a upřím-ném ovzduší" a že sovětští představitelé "vyzvedli významnou roli súdánské revoluce v osvoboze-neckém boji na africkém kontinentě a v arabském světě".

Pronásledování súdánských komunistů bylo už v plném proudu a Abdel Chalek Mahdžub už seděl ve vězení, když představitel Nimajriho politické org ani sace byl pozván na sjezd KSSS, uspořádaný 1971 v březnu a byl pozván také v květnu do Prahy na sjezd Vaší strany. Lidé jako Alexandr DubČek, František Kriegel anebo Eduard Goldstucker a jiní podobní " kontr arevolucio-náři" na něm neměli místo; představiteli KS Itálie na něm nebylo povoleno pronést projev; KS Austrálie na něj nebyla pozvana; ale představitel "Revoluční rady demokratické republiky Súdán, soudruh Avadzeide" se jí samozřejmě zúčastnil, jak se mohli dočíst Čtenáři Rudého Práva ve dnech sjezdu.

Představitel "Súdánské revoluční rady", tedy Nimajriho organisace, byl pozván také na sjezd SED v Berlíně v Červnu 1971. Zástupce Nimajriho, "soudruh Zain Eljabdin Abdel Gadir" se na sjezdu vyjádřil velmi otevřeně o záměru vlády pokračovat v pronásledování komunistů. Řekl, podle listu Neues Deutschland: "Slavíme se proti rozvratným metodám. Celou silou revoluce za-sadíme úder každému, kdo se považuje za silnějšího než revoluce". Bylo to varování! A jak reagovali delegáti na slova "soudruha" Gadir a? — "Dlouhotrvajícím potleskem, všichni vstávají", jak o tom referoval Neues Deutschland. Není divu, že "soudruh" Gadir vyjádřil ve svém projevu diky za pozvání na sjezd a řekl, že "jsme hrdi na loto pozvání, zrovna tak jako na svou účast na sjezdu KSSS". Vyhlásit program pronásledování komunistů a potom doslal pozvání na komunistický sjezd, jehož delegáti "vstávají a dlouhou dobu tleskají" projevu pronásledovatele komunistu — to je opravdu dobrý důvod k hrdosti!

21

Nyní píšete, pane, že "jsme šokováni rozsudky smrti, popravami, nebezpečím, které hrozí životu mnohých bezpochyby čestných, své vlasti a pokroku oddaných Súdánců" (RP 2S.7.1971); a ze "je nutno otevře fič řici, že žád ný z reakčních súdánských režimů nepostupoval vůči demokratic-kému hnuti v Súdánu, proti demokratům, komunistům a odborářům tak br utál ně jako režim nynější1* (RP, 30.7.1971). Ale před krátký}): časem jste včci liČili jinak. Jeden z vedoucích KS USA, Henry Winston, napsal, například, v "Otázkách míru a socialismu" (listopad 1970): "Mluv i-li se o skutečné demokracii, je třeba řici, ze Izrael je kapitalistická země, v niž rozhoduje buržoasie. A jakkoli by chválili bur Žoas ně-de mokrat i cký řád v Izraeli, nepochybná existuje demokracie vyššího typu. Například, před krátký))} Čase))i jsem měl ))iožnost strávit několik týdnů v demokratické re-publice Súdán. Mohl jsem sledovat Činnost Revoluční rady, která buduje stát národní demokracie. Tato demokracie neslouží vládnoucí třídě, nýbrž zájmům celého národa".

w V

Na základě tohoto hodnoceni je mi jasné, proč jste udržovali úzké styky se súdánskou de-mokracií vyššího typu, zatímco jste přerušili diplomatické styky s "buržoasně demokratickým Izraelem". . . Nic podobného jste nepodnikli ani vůči Indonésii, přes "krev téměř fiiilionu mrtvých bílého teroru Indonésie roku 1965", jak právem uvádíte ve svém článku.

Tak tedy vyspělá národní demokracie, příklad osvobozeneckého boje na africkém kontinentě. Podívejme se blíže na tento příklad. Po převratu, jenž svrhl Nimajriho (a jenž ztroskotal po třech dnech) psala bratislavská Práca (24.7.1971), že noví súdánšťi vůdci "obviňuji Nimajriho z útlaku pokrokových sil a nevyřešení rozporů mezi arabským severem a černošským jihem". Podstata tohoto "neřešeni rozporů" byla velmi plasticky vylíčena v Rudém Právu, naprosto ne po proli-převratu Nimajriho, nýbrž víc než před rokem, v červenci 1970, kdy zpravodaj RP napsal po návratu ze Súdánu: "Je také pravda, že jsme na třicet dědin museli zlikvidovat, protože separatisté tu měli své základny — tvrdí generál (Hasan El-A min, velitel tří jižních provincii Súdánu)". Neměl jsem dojem, že by autor článku anebo redakce Rudého Práva byli zvláště šokováni likvidací tři-ceti dědin. Ať tak či tak, o barbarství amerických vojáků ve vietnamské vesnici My-Lay jsem v Rudém Právu Četl alespoň 30 rozhořčených Článků; o likvidaci 30 dědin v Súdánu jen půl věty v jediném článku a i to bez sebemenšího projevu morálního rozhořčení. Súdán byl ve vašich očích i nadále příkladem osvobozeneckého boje na africkém kontinentě, jehož heslo je: "Sever a jih spo-lečně po cestě pokroku, za lepši budoucnost" (jak napsal madarský list Népszava 15. Července 1971, týden před zahájením protikomunistické řeži v Súdánu).

S kým jste se tedy spolčili? Koho jste zvali na své sjezdy? Na počest koho jste vstávali ze svých míst? O pisatelích dopisu z Karlových Varů píšete ve svém článku, že "není vyloučeno, Že (kdyby měli příležitost), že by jednali poučeni praxí generála, jemuž it léčebných vřídel v tichu volají na slávu". Možná, že tomu je tak a možná že nikoli, Mimo vší pochybnost však je, Že jste to byli vy, kteří volali slávu generálu Nimajrimu, například, za jeho návštěvy v ČSSR v květnu 1970. A není vyloučeno, že v budoucnosti mu opět budete volat slávu. Vždyť ve zdejším vašem "bratrském" listě, v orgánu Vilnerovy skupiny, jsem se už dočetl, že v Súdánu "nastalo uklidnění" a také v Rudém Právu jste už mezitím přestali publikovat protesty proti vraždění v Súdánu. Mlčíte, třebaže jste protesty uveřejňovali pod titulkem "Nemůžeme mlčet". . . Zdá se, že výzva redaktora káhirského listu "AI A hrám", Muchameda Hasnina Haj kála, "rozprášit letní mraky" ve vztazích mezi so-cialistickými zeměmi a arabskými stály nachází u vás sluchu a pro-sovětský antikomunismus podle vzoru Nimajriho není zcela proti vaší mysli, třebaže "letní mračna" do sebe vstřebávají prolitou krev komunistů.

Ale proč bychom se pouštěli do dohadů, zda v budoucnosti budete volat slávu Nimajrimu — když už dnes voláte slávu jeho přátelům . Babaker A -Nur, jenž měl být v Čele súdánské revoluční rady, byl zatčen v Lýbii, po tom, co britský letoun, v němž letěl do Chártumu byl protiprávně do-nucen přistát v Bengházi. Spolu se svým spolupracovníkem byl vydán Nimajrimu a v Chártumu popraven. O jeho osudu zpravilo RP své Čtenáře dne 23. července. Člověk, jenž je vydal napospas smrti, lýbijský vládce, plukovník Ghadafi byl dne 10.6.1971 vylíčen v Rudém Právu jako "nepod-platit elný, ryzý vlastenec. Ctitelé ho nazývají hrdinou arabské revoluce". Ještě předtím prohlásil tento "hrdina arabské revoluce" v rozhovoru s dopisovatelem pařížského listu Le Monde, že se staví proti komunismu "z ideologických, náboženských, politických, společenských a hospodářských důvodů". Kdyby měl ve své zemi komunisty, za jistě by jim připravil krvavou lázeň, ve srovnání s kterou by vybledly činy generála Nimajriho. Kontr ar evoluční převrat Nimajriho "přijala s úlevou nejenom Lýbie, nýbrž také SAR, jak poznamenal president Sadat", napsal madarský list Népszabadság. Ve slovenské Práci uveřejnili nedávno společný snímek Ghadafího, Nimajriho a Sadata a všichni tři byli líčeni jako "hlavy pokrokových arabských států, kteří jsou oporou ce-lo arabského postoje k situaci na Středním východě". Mimochodem, mluvíme-H už o Sadatovi: koho že to vlastně soudí? Pro koho žádá jeho prokurátor trest smrti? Vždyť to jsou lidé —AU Sabri, Abdel Muchsen Abu-Nur, Diadin Daúd — kteří byli hosty všech komunistických sjezdů ve východní Evropě a přísahali na nich věrnost myšlenkám Lenina. Francouzští komunisté protestují proti káhirskému procesu — vy mlčíte a podáváte ruku Sadatovi. Komu to vlastně podáváte roku, pane?

Četl jsem v Rudém Právu z 18. srpna 1971, že v Praze dlel na návštěvě předseda Svazu iráckých novinářů, Saad Kasim Hamoudi, jenž jednal o další spolupráci na poli profesionálním a sociál-ním. Na závěr jeho pobytu uspořádal irácký velvyslanec v Praze přátelský večer. Jako zástupce hlavního redaktora RP jste se snad zúčastnil tohoto setkání — a ne-ji vy, pak někdo jiný z Vašich kolegů. Chci se Vás zeptat: víte, komu jste podal ruku?

— představiteli režimu, který KS Libanonu, ve svém dopise, jenž byl odevzdán iráckému velvyslanectví v Bejrutu, obvinila ze zodpovědnosti za osud soudruha T. II. Elniho, Člena ÚV KS

22

Iráku "uneseného iráckými úřady" (ií.P /J.5.1971). Proti únosu s. Elniho "iráckými bezpečnost-ními úřady" protestovaly spoleŽně h:omunistické strany Libanonu, Sýrie, a Jordánská, po tom co už dříve došly z Iráku zprávy o um uče fi i vedoucích KS Iráku, Kaduma Jasima a Aziza Hamida (RP, 2S.1.1971). A zatímco tři arabské kom it ni st i ck é strany o dso: (d i ly p ro n ti sic d o vá n i kom un i stů, demokratů a pokrokových lidi v Iráku, jez "je v protikladu se základními principy demokracie a lidských práv" (Neues Deutschland, 30.1.1971), přijela do Iráku na návštěvu stranická (ni-koli státní!) del ega ce ze SSSR a moskcvsk á Pravd a psala o této / i á i»£ těv č (14.7.1971), že je v ýzn ani-ným krokem k utužení přátelství a spolupráce mezi obě)na země))!i a že "navázání kontaktu mezi KSSS a iráckou stranou Baas na základě společného boje proti reakci a imperialismu, za spole-čenský pokrok, je zásadně nový prvek v situaci". Je zbytečné připomenout, že představitelé strany Baas byli pozváni na sjezdy v Moskvě, Praze, Berlině atd. Proto ani nemá smyslu vytýkat Vám, že podáváte ruku představitelům iráckého oficiálního tisku, když Vaši vůdcové podávají ruku představitelům vládnouc i strany v Iráku, kterou vaši soudruzi, arabští komunisté, obvinuji z tý-rán i a vra zděn i i rá ck ých komun i s tu, zdá se, v rámci "společn éh o b oje z a s p o le Če 11 sk ý pokrok" . . .

Mýlím se snad tedy, řeknu-li, Že protiklad mezi Vámi a lázeňskými hosty z Karlových Varů, kteří vám napsali, není zcela nepřekonatelný? Na každý pád, snad mi vysvětí i tc, zda to nebyl sklon k sebekritice, jenž TVís přiměl napsat ve Vašem pozoruhodném článku: "Jsou lidé, kteří nedů-věřivě kladli otázky: Copak u nás jsou takoví, kteří by šli do krajuostí? Jsou, Bohužel jsou. Žijí mezi námi. Čas od času se sami přihlásí, jako dnes hosté z lázni. Jsou ochotni se komukoliv prodat, s kýmkoliv se spiknout, spolčit. Kontrarevoluce je zjev mezinárodni". Ruku na srdce, pane Ho-řeni: existuje země, kromě Súdánu, Indonézie a jim podobných, kde jsou komunisté pronásledováni v tak masovém rozsahu, jako v Československu?

Koho jste měl vlastně na mysli? Koho máte na mysli, když mluvíte o " konlr ar evoluci, která je zjev mezinárodni?!

S patřičnou úctou Jigal Arci, Tel-Aviv

v v

Delegace KS Španělska v Cíne

Delegace Komunistické strany Španělska, vedená generálním tajemníkem Santiago Ca-rillo navštívila v listopadu 1971 Čínu, kde měla rozhovory s vedoucími představiteli KS Číny a seznamovala se po celý měsíc se situací v zemi.

Po návratu vylíčil dojmy delegace San-tiago Carillo v časopise KS Španělska "Mundo obrero". Z jeho interview vyjímáme:

"Zlomyslní lidé tvrdí, že Komunistická strana španělska jen změnila "vedoucí stra-nu". My ale zásadně odmítáme myšlenku jakékoliv vedoucí strany nebo vedoucího cen-tra pro naše hnutí. KSSS sice po určitou dobu plnila tuto úlohu a z této doby Žijí ještě zbytky tohoto pojetí v zásadě, že 'vztah ke KSSS a SSSR ]e prubířským kamenem proletářského internacionalismu v nebo ve vě-tě, kterou jsme si mohli nedávno přečíst v jednom časopise: "Sovětský svaz je mate-rielní a duchovní centrum komunistického hnutí". Toto pojetí ale bylo kategoricky zavr-ženo usneseními mezinárodní konference v r. 1969 a z toho je nutno vyvodit všechny důsledky. . . .

"Obnovení vztahů s Komunistickou stra-nou Číny neznamená tedy změnu "vedoucí strany", protože pro naši stranu existuje jen jediné centrum a to je její sjezd a její úst-řední výbor".

"T. zv. kulturní revoluce byla ve sku-tečnosti politickou revolucí. Dosud jsme v

naší theorii a praxi nepředvídali možnost politické revoluce za socialismu. Mysleli jsme si, že za socialismu může docházet jen ke kontrare volučním povstáním. To vedlo k rozpakům, jež vyvolala kulturní revoluce".

Carillo pak zdůrazňuje, že "čínští vedoucí činitelé říkají, že kulturní revoluce je vnitřní záležitostí a jevem v Cíuě a nebyl a nikdy předkládána jako recept, kterého by měli používat jiné strany".

Delegace KS Číny a KS Španělsku se po jednání dohodly navázat styky a spolupráci, i když jsou si vědomy názorových rozdílů a přijaly při tom zásadu, Že "názorové rozdíly se ponechají stranou, protože doba a zku-šenost ukáží, kdo měl pravdu", že budou jednat vždy na základě naprosté rovnosti, při čemž každá strana sama rozhodne o formách a methodách akce, jež uzná pro sebe .za správné a jakékoliv vměšování Či vnucování svého názoru druhé strany bude zcela vyloučeno. "Na tomto základě může dojít k nové jednotě komunistického hnutí, k jednotě v rozdílnosti".

Carillo j>ak uzavírá "Kdo si představuje, Že tato nová jednota může byt dosažena prostým návratem KS Číny do mezinárod-ního komunistického hnutí v jeho nynějším stavu, ten se velmi mýlí. Vyjasnit nové zá-sady, na jejichž základě jednoho dne může vzniknout tato jednota je jednou z nejdů-ležitějších úkolů komunistického hnutí".

23

To jsou slova závažná a pro Moskvu a Bilaka přímo kacířská. Za takové pojetí vztahů komunistických stran bylo Českoslo-vensko obsazeno Brežněvovvmi voiskv a sta-tisíce komunistů vyloučeno z KSt. Je pa-radoxem, Že tyto zásady může hlásat KS Španělska jen proto, že pracuje v podmín-kách ilegality ve Španělsku a část vedení sídlí v Západní Evropě. Ostatně i tak so-větské vedení aktivně připravuje rozkol této strany a jeji "normalizaci''. '1 Zdravé síly11

v čele s generálem Listerem jsou již připra-veny a Bilak s Auersperger.i jim slíbili ak-tivní pomoc v rozbijecske činnosti.

V

Švédští komunisté proti okupaci

Komunistická strana Švédska patří k oněm evropským komunistickým stranám, které se v průběhu šedesátých let výrazně zba-vovaly jak stalinistického dogmatického ná-nosu, tak i pout moskevského liegemonismu, a které usilovaly o návrat do postavení skutečně národní politické síly s vlastním revolučním avšak současně demokratickým programem, strategií i taktikou. Švédským komunistům byl proto velice blízký česko-slovenský demokratizační vývoj v roce 1968. Spojovali s "pražským jarem" veliké naděje, zejména pokud jde o budoucnost socialismu ve východoevropských zemích. Jejich postoj k sovětské vojenské intervenci byl proto naprosto odmítavý. Jménem stranického ve-dení charakterizoval tehdy předseda strany C. H. Hermansson intervenci jako "čin, který musí být odsouzen, protože kompro-mituje socialistické a komunistické ideály". Vyslovil dokonce požadavek, aby Švédsko přerušilo všechny oficiální styky se Sovětským svazem. Prohlásil doslova: "Vyzýváme všech-ny komunisty a socialisty, aby bezvýhradně podpořily protiintervenční boj čs. komunistů a čs. Hdu. Posíláme plamenný bojovný pozdrav zahájenému mimořádnému sjezdu čs. strany a vyjadřujeme mu plnou solidaritu. Státy Varšavské smlouvy ohrozily svou in-tervencí v Československu slibný vývoj k prohloubení socialistické demokracie, který s nadějí pozdravili všichni skuteční ko-munisté ve světě. Sovětské vedení nemá Žádné právo, aby se podle vlastního rozhod-nutí etablovalo jako jakási svého druhu policie socialismu!".

Moskva i "normalizovaná" Praha vyvíjely později veliké úsilí, aby i ve Švédsku *— tak jako v ostatních západoevropských zemích — mobilizovaly staré stalinistické síly uvnitř strany a dosáhly změny stanoviska k in-tervenci a "normalizaci". Orientovaly se zejmé-na na konzervativní stranické kruhy, soustře-

24

děné na hornickém severu země kolem časopisu Norrskeiisilamme. Dosáhly sice toho, že v tomto časopisu byl konečně v roce 1970 uveřejněn článek, schvalující intervenci, avšak čin byl provázen tak velkým pobouře-ním jiných stranických organizací i většiny stranického vedeni, že účin byl spíše opačný. Jako jistý projev změny stanoviska po-kusili se pak v Praze i Moskvě vydávat účast druhořadé delegace švédských ko-munistů na tzv. 14. sjezdu KSČ v květnu 1971, i když její vedoucí Urban Karlsson — jen pracovník aparátu strany — se ve svém pozdravném projevu na sjezdu i v uveřejněném článku o sjezdu v Časopise NY Dag zcela vyhnul vyjádření jakéhokoliv kladnějšího hodnocení intervence a "nor-malizace".

I tak ovšem účast delegace v "normalizo-vané" Praze vyvolala pohoršení mnohých organizací švédské strany. Ukázalo se totiž, že vyslání delegace nebylo projednáno ústředním výborem, nýbrž jen sekretariátem, t.j. příslušníky aparátu, a na to jsou silně antibyrokratičtí příslušníci Švédské levice velmi alergičtí. Z mnohých organizací, např. Birka-Vasa aj., došly ústřednímu výboru rozhořčené protesty.

Tzv. Revoluční marxistický svaz, sdružující převážně mladé nonkonforinni švédské ko-munisty, obrátil se veřejně na předsedu strany C. H. Hermanssona s otázkou, zda strana skutečně nemění svůj postoj k čs. událostem 1968. Hermaiissou odpověděl pí-semně, a jeho odpověd, uveřejněná v záři-jovém čísle časopisu Mullvaděn, je zajímavá i pro československé čtenáře Listů. Hermans-sou totiž napsal:

"Nikoliv, Komunistická strana Švédska nezměnila své kritické stanovisko k vojenské invazi států Varšavské smlouvy do Českoslo-venska v srpnu 1968. Kritika, kterou jsem tehdy vyslovil jménem strany, byla od té doby znovu potvrzena i stranickým sjezdem. Odsuzujeme vojenskou intervenci v Česko-slovensku proto, že byla a je zločinem proti principu národního sebeurcení, svébytnosti a suverenity, a proti nezadatelnému" právu lidu každé země rozhodovat samostatně o svých záležitostech. Další setrvávání cizích vojenských sil v Československu je rovněž odsouzeníhodné, protože je každodenní hroz-bou proti suverenitě země.

Každá strana má právo řešit své pro-blémy po svém. Když jsme byli pozváni jako hosté na stranický sjezd v Českoslo-vensku, pokládali jsme za správné pozvání přijmout. Naše stanovisko k minulým udá-lostem se tím nezměnilo, a také naše sta-novisko k vývoji po dubnu 1970 je vedení KSČ dobře známo*.

Vztah k sovětské intervenci, k pobytu sovětských vojsk v Československu a k tzv. "normalizaci" je i ve Švédsku nadále jed-ním z hlavních zkušebních kamenů důvěry uvnitř celé levice. Moskva se zbytečně snaží zastírat tuto skutečnost — stejnou i ve všech ostatních zemích — frázemi o "obno-vování jednoty a semknutosti".

• «o i rn**M i> i*— 111 i'» «'.Tg'. >»

o situaci v Polsku

V prosinci 1971 se konal ve Varšavě VI. sjezd Polské sjednocené dělnické strany. Naši spo-lu občané se o něm dozvěděli prostřednictvím Rudého práva a jiných normalizovaných sdělovacích prostředků jen to, co t.zv. vedeni povazovalo za vhodné mu sdělit: ze byl obnoven pořádek, ze se kon-solidovalo Gierekovo vedeni a ze polskou stranu za to pochválili Brežněv i Husák. Mnohem stručněj-ší byla informace o " směrní cích" ( dokumentu, který dostali delegáti před sjezdem jako podklad ke sjezdové diskusi. Ještě před rokem psalo Rudé právo o povstání polských dělníků jako o "akci chuligánů na baltickém pobřeží" a přesto ze polské vedeni takové pojetí popřelo, nenašli jsme v našem tisku ani řádku opravy. Zprávy z Polsku se stále cenzuruji a dokonce se omezují cesty do této země jen na zvláštní pozváni nebo přes Čedok.

Už jen tyto příklady potvrzuji, že s tou konsolidaci je to asi všelisjaké a že konfliktní situace Isku trvá. Přesto je ale v Polsku volnější atmosféra pro diskusi a kritiku než v jiných socia-v Polsku volnější atmosféra pr

listických zemích. Ne proto, že by si to stranická byrokracie přála, ale protože cestu tomu proklestilo právě povstání baltických dokařů i stávkové hnutí v celé zemi. Proto bude jistě pro naše čtenáře zajímavý dopis, který poslal bývalý první tajemník polské strany Ochab Členům své základní orga-nizace v letecké továrně v Okrecii.

Ochab byl prvním tajemníkem strany do r. 1956, kdy byl vystři dán Gomulkou. Pak byl pos-tupně tajemníkem ÚV strany, ministrem zemědělství a potom předsedou Státní rady. V r. 1968 se vzdal všech funkcí, protože nesouhlasil s potlačením studentských demonstrací a antisemitskou kampaní.

Jako člen strany pokládáni za svou povin-nost informovat vás před VI. sjezdem strany o svém kritickém stanovisku vůči "směrnicím".

Směrnice pomlěuji o celé řadě klíčových problémů, které musí strana a dělnická třída resit. Mnoho dalších otázek staví do faleš-ného světla.

1) Prosincové události dramatickým způ-sobem dokázaly, že autokratický režim Go-mulky a jeho Udí vyiistil v hlubokou poli-tickou krizi, že postavil vedeni strany proti dělnické třídě a proti lidovým masám a že koneckonců poskytl výtečnou pastvu ne-přátelům komunismu. Analýza, kterou pro-vedlo VIII. plénum ústředního výboru, je podle mého názoru jednostranná a povrchní.

Despotický způsob Gomulkovy vlády, nas-toleny již několik let před prosincovou ka-tastrofou, se opíral — stejně jako způsob Stalinův — o:

a) Bezpečnostní orgány, které se de fac-to postavily nad stranu a hluboce demora-lizovaly její aparát;

b) Úplné potlačení demokracie uvnitř strany a postupné vylučování pracovníků strany včetně nejzasloužilejších a nejnada-nějších, pokud se "odvážili" postavit se proti vuli samovládce;

c) Soustavné rozmisťování do vedoucích míst stranického a státního aparátu, bezzá-sadových osob, kariéristů, cyniků, slepě po-slouchajících Gomulku;

d) Podřízeni tisku a informačních pro-středků diktátu samovládce a jeho mužů při zachováni téže frazeologie o socialistické demokracii, soudružství, službě národu atd.;

e) Šířeni legend a mýtů, nacionalistic-kých provokací a lží včetně antisemitismu (mj. "spiknutí lékařů", Slánského "sionistické

centrum" a v neposlední řadě nebezpečí, které pro socialismus v Polsku představuje "sio-nistická pátá kolona");

/ ) Zbavení Sejmu, národních rad, děl-nických rad, odborů, svazů mládeže, země-dělských družstev a dalších masových orga-nizaci skutečné nezávislosti; to vedlo ke snížení společenské Činnosti lidových mas a ke zmenšení avantgardní úlohy dělnické třídy ve státě.

Směrnice budou muset navrhnout opat-ření která by uchránila stranu před novými autokratickými a antileninskými deformacemi.

2) Nešťastná zkušenost z doby stalin-sko-beriovského despot ismu a u nás z doby předcházející prosincové události vyžaduje, abychom kladli zvláštní důraz na nezbyt-nost účinné kontroly na všech stupních stra-ny, zvláště pak v jejím vedení a na úrovni vojvodstev a bezpečnostních orgánů, které se už nikdy nesmějí stát nástrojem v rukou kliky bezectných kandidátů na úřad "vůdců" lidu.

Dále bude třeba jasně před celou stranou říci, že získávání donaŠeců a agentů bez-pečnosti mezi jejími členy je hrubé poru-šování stranických principů; bude tudíž nutno prohlásit £a neplatné veškeré "závazky" ke spolupráci s orgány ministerstva vnitra, jež byly tímto způsobem získány, a pohnat k odpovědnosti funkcionáře, kteří se k těmto protiprávním metodám propůjčili.

Komise ústředního výboru bude muset zkoumat možnost, jak omezit úkoly minis-terstva vnitra a dosáhnout tak ťispory ve státním rozpočtu asi o 1 miliardu zlotých ve srovnání s rokem 1970.

3) Bude třeba odsoudit protistranický postup bývalého prvního tajemníka ústřed-ního výboru proti členům strany zvláště pak

2$

propouštěni kádrů v březnu 196S, a navrhnout VI. sjezdu, aby vyzval všechny komunisty bezdůvodně vyloučené na V. sjezdu, aby se znovu zapojili do činnosti ve straně.

Bude třeba maximálně využít všech bý-valých členů slavné polské komunistické stra-ny a Komunistického svazu polské mládeže na všech úsecích těchto organizaci, v mís-tních odbočkách i v různých sociálních ko-misích, v redakcích novin, ve vydavatel-stvích, všude, kde lze ve prospěch dělnické třídy co nejlépe uplatnit dlouholeté zkuše-nosti ze stranické práce a odvahu získanou v ilegálním a tvrdém boji proti silám kon-träre voluce, nacionalismu a revizionisinu.

Bude rovněž třeba rychle a účinně zlepšit podmínky důchodu pro všeclmy staré účast-níky polského revolučního hnutí, kteří již nepracují, a pro jejich rodiny.

4) Autokratícká politika z doby před prosincem citelně oslabila kádry státního apa-rátu, Svazu mládeže a strany. Změny při-jaté VII. a VIII. plénem komunistické strany budou muset být provedeny až do konce, aby se z aparátu strany a z vládních orgánů vyloučili zatvrzelí byrokraté, kariéristé, an-tisemiti, nacionalisté, bezzásadová a amorální individua.

Je to jeden z nej důležitější cli způsobů, jak znovu získat důvěru mas ke straně.

5) Zvláště bude třeba dbát na to, aby z vedoucích míst v tisku, v nakladatelstvích a v informačních prostředcích byli odstra-něni kariéristé bez morálky, kteří po léta představovali oporu autokratíckého režimu a vyznačovali se zápalem v boji proti židům a komunistům (samozřejmě pod rouškou boje proti sionismu), vychvalovali dobrodružná usnesení o změně cen a nových "stimulech", a to i v tragických dnech, kdy už na baltic-kém pobřeží proudem tekla krev; dnes se domnívají, že stačí celou tuto nešťastnou minulost svalit na Gomulku, aby se sami očistili, používat přitom frází o stranické disciplině a zachovat si tak vlivná místa, odkud vyhnali Čestné a zasloužilé komunisty.

Veřejné mínění a zvláště mínění dělnické třídv pociťuje vůČÍ těmto prodejným karié-ristum, jejichž slova popírají myšlenky, je-nom pohrdání.

6) Veřejné mínění přísně soudí neakce-schopnost Sejmu, která se projevila v době utužování autokratických tendenci a zvláš-tě v tragických prosincových dnech. Bude třeba hledat hluboké příčiny tohoto jevu. Všichni kandidáti na místa poslanců byli vlastně schvalováni Gomulkou a Kliszkem. Zkušenost z posledních voleb upevnila vše-obecné přesvědčení, že schválení seznamu kan-didátů bylo rozhodující pro jejich definitivní zvolení. Poslanci věděli, že autokratický re-žim drží ve svých rukou skutečný monopol práce, mezd a tisku; vyvodili z toho jediné možné důsledky a nedistancovali se od toho.

Domnívám se, že volby do Sejmu se musí od kořene změnit.

Dnes, dvacet sedm let po vzniku lidového Polska, je třeba, aby každá strana Jednotné

lidové fronty, případně i bezpartijní, sdru-žení v této frontě, mohli předkládat vlastni kandidátní listinv. Takový volební systém si vyžádá, aby ústřední i vojvodské vedeni strany věnovalo výběru kandidátů na místa poslanců mnohem větší pozornost. Donutí je, aby usilovalo o mnohem větší popularitu a skutečnou autoritu kandidátů, jejichž zvo-lení nebude moci být automaticky zajištěno. Pokud jde o kandidáty, ti se budou muset snažit, aby získali důvěru voličů, a počítat s jejich mhlením.

Volba různých kandidátek by se měla pro-jevit na růstu úlohy Sejmu a posílit přesvěd-čení miliónů voličů, že ínajji skutečný vliv na výběr poslanců a na veřejné záležitosti.

Takové volby budou jistě dobře přijaty našimi bratrskými západními stranami, které vedou boj za vytvoření jednotné dělnické fronty a široké lidové fronty; už po léta prohlašují, že volby s jedinou kandidátní listinou nejsou jejich cílem.

7) Prosincové události ukázaly, jak se liší optimismus vedoucích činitelů strany a Státu od pocitů dělnické třídy; požáry bu-dov krajských výborů strany na baltickém pobřeží odhalily celou hloubku politické kri-ze v Polsku. Nelze odstranit dlouhodobé důsledky této krize tím, Že se odstraní nej-kompromitovanější političtí činitelé, že se změní pracovní styl některých stranických instancí a že se odvolají nej dobrodružnější usnesení a koncepce minulého vedení.

Strana bude moci řídit s úspěchem boj a práci mas pro vybudováni beztřídni společ-nosti jen tehdyf bude-li se těšit plné (Ěivěře a aktivní podpoře dělnické třídy, zvláště pak dělníků velkých podniků. Ovšem dělníci před-stavují ve straně sotva 40 % a ve stranických orgánech je toto procento ještě nižší, někdy dokonce zcela nepatrné. Situace není o nic lepší v národních radách, je dokonce horší.

Během událostí na baltickém pobřeží ne-hrály místní organizace strany, odborů a mlá-deže ani předsednictva národních rad prak-ticky Žádnou úlohu; byly jednoduše vyřazeny.

Je třeba z těchto bolestných událostí vy-vodit všechny důsledky. Vraťme se k Leni-novým poučkám a směrnicím o úloze a významu rad dělnických delegátů, kteří byli dělnickými masami přímo povoláváni a kteří mohou být pro stranu nej lepší oporou.

Domnívám se, že věc strany a úsilí o vybudování socialismu mohou jenom získat, j estliže jednalc uznáme, Že je třeba zvolit nové národní rady a nový Sejm — na zák-ladě nového volebního řádu, a jednak vv-dáme výzvu k volbám rad dělnických dele-gátů ve všech závodech s více než stem za-městnanců.

Polský sjezd dělnických delegátů bude mu-set mít stejná práva jako Sejm a předsta-vovat tak druhou sněmovnu našeho socialis-tického zastupitelského systému.

Domnívám se, že podobná strukturální změna bude vřele přijata celou dělnickou třídou a všemi pokrokovými silami národa; zároveň upevní i sílu a autoritu strany.

26

ale o cem se u nas nesmi psát

Chruščevova omluva Jistě si všichni vzpomínají na smutně

známý projev Nikity ChruŠčeva v r. 1963 o výtvarném umění. Méně známé bylo jeho tehdejší střetnuti s moskevským sochařem Neizvěstným na zahájení výstavy v Manéži. Již tehdy se v zasvěcených kruzích vědělo, že Chrušěev spadl do léčky, kterou Ill> 11 XX ct3 ** tražil tehdejší tajemník UV KSSS, odpo-vědný za ideologii (a nynější náměstek mi-nistra zhraničních věcí) Iljičev. K odsou-zení Neizvěstného stačilo, že jeho dědeček (z otcovy strany) byl žid (což zatím ještě nestačilo pro odsouzeni Lenina, i když ar-chivy odhalily, že měl podobnou vadu, jen-že z maminčiny strany). Neizvěstný mě) být autorem mohutného památníku sovětsko-egyptské spolupráce na Asuánské přehradě, ale přesto že egyptská strana jeho výtvarný návrh již schválila, nebylo mu sovětskými místy povoleno projekt uskutečnit.

Níkita Chruščov si před svou smrtí uvě-domil svou tehdejší chybu a nejen ^ že po-prosil Neizvěstného půl roku před svým sko-nem, aby mu odpustil, ale ve své závěti vyslovil přání, aby právě tento sochař byl autorem jeho náhrobku.. .

Je pravda, že lidé zazlívali Chruščevovi mnoho věcí: jeho vychloubání, nereálné sliby, časté změny názorů, nerozvážnost. Zpočátku k němu shlíželi s nadějí, Že je zbaví stalinské byrokracie a byli ochotni se za něho postavit a pomoci mu proti jejímu odporu. Tím větší bylo Jejich zklamání, že kapituloval. Ale ve chvíli, kdy se dozvěděli s dvoudenním zpožděním o jeho smrti, se rozčilovali, proč stranické a státní vedení neoznámilo jeho linutí jako v případech jiných starých bol-ševiků, proč byl několik dní uzavřen hřbitov, kde byl pochován a rozhovory o něm kon-čily slovy "Ale byl to člověk!"

Tím větší byl údiv sovětských diváků, když viděli v novém sovětském dokumen-tárním filmu o kosmonautech, jak Gagarin přijímá své vyznamenání z rukou. . . Brež-neva! šikovná montáž — j ale o mnohokrát v minulosti — zfalšovala historickou pravdu. A tak si lidé říkají, že režim, který se bojí mrtvého musí na tom být dost špatně. . . V promítacích sálech se na tomto místě vždy ozve "oživení mezi diváky". Lidé přece jen nejsou tak zapomětliví.

Jak za časů Puškina Vůbec mají byrokraté potíže s pohřby. 18.

prosince zemřel přední sovětský básník Ale-xandr Tvardovskij, bývalý šéfredaktor li-terárního časopisu "Novyj niir", který bo-joval proti cenzuře a dogmatismu a který také m. j. zveřejnil první známý román Alexandra Solženicyna "Den Ivana Deni-so viče". Aby zabránily demonstracím sym-patií s mrtvým, který byl uštván právě vedením sovětského svazu spisovatelů, uspo-řádali tentokráte byrokrate slavnostní po-hřeb se všemi náležitostmi: oznámením v tis-ku s podpisy předních činitelů, slavnostní projevy, čestná stráž a státní smuteční slav-nost. K všeobecnému překvapeni přišel na pohřeb i Alexandr Solženicyn který jinak žije v přísném ústraní a hluboce se uklonil pred hrobem zesnulého.

V těchto dnech koluje po Moskvě článek, který napsal Solženicyn k poctě Alexandra Tvardovského. Píše v něm m. j . " :

"Jsou různé způsoby, jak zabít básníka. Aby zabili Tvardovského, vybrali si k tomu jeho oblíbené dítě: jeho časopis, pro který tolik vytrpěl". Když popisuje oficielní část pohřbu, Solženicyn p í še " . . . Čestná stráž

byla složena z těchto průměrných a tučných lidí ze sekretariátu Svazu spisovatelů, kteří ho celý Život s křikem pronásledovali. Bylo tomu tak u nás vždycky už od časů Puš-kina. I po své smrti zůstává básník nástro-jem v rukou svých nepřátel. I tentokráte uzavřeli těsný kruh okolo jeho katafalku s myšlenkou: konečně jsme ho "dostali". Zni-čili jeho jediný Časopis a mysleli si, že vy-hráli . . . Hlupáci, až zahřmi hlas mládeže, budete litovat, že |ste nedovedli být trj>ě-livými kritiky, kteří dovedou povzbudit a kterým by proto každý naslouchal. Budete pak chtít vlastníma rukama rozrýt zemi, abyste vrátili život Tvardovskému, ale bude už poždě. . . " .

Ale byrokraté se nemohou poučit. Ještě na konci r. 1971 byli ze Svazu sovětských spisovatelů vyloučeni dramatik Alexandr Ga-líč, autor známých písní, které se ale nesmí vydávat a básník Evžen Markin, který se ve dvou poemách, otištěných v říjnu 1971 v časopise "Novyj mír" nepřímým způ-sobem omlouvá, že v r. 1969 hlasoval pro vyloučení A. Solženicyna ze Svazu spi-sovatelů.

27

Československá socialistická republika R O Z S U D E K

jménem republiky. Krajský soud v Ostravě jednal ve dnech 31.5., 1.6., 10.-11.6.1971

v hlavním líčení v senátě složeném z předsedy dr. Leopolda Ondrucha a soudců dr. Václava Knýbla, Břetislava Adamuse, Jana Řičice a Fr. Vašuta a rozhodl t a k t o :

Obžalovaný ing. Bohumír K u b a ,

nar. 5.10.1924 ve Znojmě, středoškolský profesor, bytem Nový Jičín, Gottwaldova 11. t.č. ve vazbě ve věznici MS v Ostravě od 12.8.1970.

u z n á v á se v i n n ý m , že

v době od dubna 1968 do června 1970 v N. Jičíně, Kopřivnici a na jiných místech, zneužívaje nastoupeného politického kursu po lednu 1968, využívaje svého postavení ve funkci v SPB jako odpůrce socialist, společenského a státního zřízení a spojenectví se Sovětským svazem, cílevědomě svými ústními i písemnými projevy na veřejnosti i při jiné veřejné činnosti a v rozhovorech s jednotlivci znevažoval vývoj ČSSR po roce 1948 jednostranným zobecňováním některých chyb a nedostatků, napadal a urážel socialist, principy v budování so-cialismu, zejména postavení KSČ ve společnosti, po srpnu 1968 se snažil vyvolávat a stupňovat protisovět. nálady mezi obyvatelstvem, v této činnosti pokračoval i po dubnu 1969, kdy zejména napadal spojenectví se SSSR, urážel čelné představitele ČSSR a ÚV KSČ a tím znesnadňoval probíhající proces konsolidace poměrů v naší společnosti, t e d y z nepřátelství k sociál, společenskému a státnímu zřízení

republiky prováděl podvratnou činnost proti jejímu spo-lečenskému a státnímu zřízení a proti jejím mezinárodním zájmům,

č í m ž s p á c h a l trestný čin podvracení republiky podle § 98 odst. I. tr. zák.,

z a c o ž s e o d s u z u j e podle § 98 odst. 1 t v9 zák» k trestu odnětí svobody v trvání tří (3) roků nepodmíněně.

Podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazuje se pro výkon trestu do první nápravně výchovné skupiny.

Podle § 46 odst. 1 tr. zák. vyslovuje se u obžalovaného ztráta čestných titulů a vyznamenání.

Podle § 47 odst. 1 tr. zák. vyslovuje se u obžalovaného ztráta vojenské hodnosti.

Podle § 55 odst. 1. písm. a), b) tr. zák. vyslovuje se u obžalovaného propadnutí věcí a to písemností, jak jsou založeny ve vyšetřovacích svazcích č. 2 a 3, č.l. 319-393.

O d ů v o d n ě n í : Obžal. ing. B. Kuba po absolvování povinné školní docházky se

vyučil stroj, zámečníkem. Jeho otec byl vrchním strážmistrem SNB. V době okupace byl obž. zapojen do odboje a to v Prvé Čs. partyz. brigádě Jana Žižky. Za tuto činnost byl vyznamenán Čs. medailí za chrabrost a za zásluhy II. stupně. Po skončení války vystudoval vyšší

-

28

průmyslovou školu strojní a po té pracoval na různých místech a dálkově studoval a studium ukončil v r. 1962 promocí na fakul. stroj, inženýrství v Bratislavě. Ve výkonu voj. zákl. služby docílil hodnos-ti četaře. V r. 63 nastoupil na střední průmyslovou školu v Kopřiv-nici, kde vyučoval technickým předmětům. Obž. je ženat, otcem čtyř nezletilých dětí a jeho manželka v současné době pracuje jako pradlena.

Obž. ing. Kuba se prakticky v dřívějších letech nikterak výrazně politicky neprojevoval. Jeho polit, angažovanost je nutno dát do doby, kdy u nás počal krizový vývoj a kdy celá řada osob, jakož i obžalovaný se začal nepřátelským způsobem angažovat ve vztahu k základním principům našeho soc, zřízení, především však proti ved. úloze KSČ ve státě a společnosti a proti přátelství a spojenectví se SSSR. Živnou půdou pro hlásání jeho protisoc. názorů a teorií se stala v případě obž. zvláště místní organisace SPB v N. Jičíně. Tak ku př. v dubnu 68 se výrazně podílel na organizaci mítinku, který se konal 21.4.68 a kterého se zúčastnil ing. Jiří Hanzelka, JUDr. Goliát z Ostravy i další osoby. Obžalavaný tento mítink řídil a sám měl na něm úvodní slovo, ve kterém navodil situaci tak, že po vystoupení JUDr. Goliáta dostal mítink zcela protisoc. a protisovětský charakter. Přitom nelze opominout, že to byl právé obž. ing. Kuba, který JUDr Goliáta na mítink pozval jelikož tohoto slyšel hovořit při obdobné příležitosti v Ostravě. Na tomto mítinku byly rovněž napadeny lidové milice a někteří funkcionáři okresu N. Jičín. Činnost obžalovaného poté po-kračovala a obž. znovu veřejně vystoupil a to v souvislosti s odhale-ním pomníku T. G. Masaryka v Kopřivnici ve dnech 9.5.68, kde měl veřejný projev. Ve svém veř. projevu se znovu neodpustil napadat vývoj ČSSR po r. 68, kdy kupř. mimo jiné řekl: „jednak v době, kdy Masaryk žil, nebyla citová oblast člověka tak ušlapána, jako tomu bylo v minulých 20-ti letech", „pravdu vystřídala nepravda, lež a přetvářka. Bylo třeba odstranit i toho, jemuž pravda se stala životním krédem. Říkali, že mluví jménem lidu, ale ve skutečnosti se tohoto lidu děsně báli".

Obž ing. Kuba byl rovněž iniciátorem na přejmenování Leni-nova nám. v N. Jičíně na nám Masarykovo, jak o tom svědčí dopisy ze 17.5. a 29.6.68, když první návrh k tomuto přejmenování dal obž. 21.4.68 na shora vzpomenutém mítinku, kde bylo přítomno 600-650 lidí. Obsah vzpomenutých dopisů, kde je podepsán obž. jako před-seda SPB a OV sdružení partyzánů, rovněž je plný invektiv proti mi-nulé době a je tam dále zdůrazňováno, že půjde o zcela samozřejmou nápravu chyb a deformací, ke kterým došlo pod nátlakem nedemokra-tických sil v letech 50-tých.

Výslovně antikomunist. výpady obž. ing. Kuby byly pronesené v jeho úvodním slově před přednáškou MUDr Milana Myslivého, v květnu 68. Ve svém úvodním slově, kde bylo přítomno asi 100 ob-čanů m. j. řekl: „Všechny tyto následky hrozných útrap válečných vězňů, o nichž uslyšíte, se plnou měrou týkají i dalších desetitisíců nevinných vězňů, koncentračních táborů naší poválečné doby, o níž se honosně říkalo, že je to slavná historická doba, v níž se teprve člověk dožil plného osvobození a dočkal se úžasného rozmachu tvo-řivých sil a vůbec naplnění lidství. Naštěstí se dnes může už říkat pravda". „Nad hlavními branami německých koncentr. táborů visely cedule, Recht oder.. . -alles für Vaterland. Nad našimi věznicemi a konc. tábory v 50-tých letech mohly docela klidně obstát nápisy,

"Právo, nebo bezpráví — vše pro komunismus". Tímto a dalším ci-tátem, které použil obž., není snad zapotřebí komentáře. V květnu 68 dále obž. vypracoval programové usnesení, které četl 26.5.68 na shro-máždění příslušníků partyzán, odboje v N. Jičíně. Toto programové usnesení nelze jinak nazvat než nátlakovým, s tím cílem, aby byla negována vedoucí úloha KSČ. Rovněž i nástin rezoluce z 5.6.68, která měla být určena ÚV SPB v Praze je jednoznačně protisocialistická. Jak jinak hodnotit totiž kupř. bod 4) této rezoluce: "Název SPB je zprofanován. Vycházeje patrně z tohoto názvu dřívější vedení SPB určovalo takovou linii, jakoby poslání svazu bylo jen poštěkávání po nacistech, či fašistech, kteří jsou v NSR ve vyšších funkcích, (příp. byl název přizpůsoben této linii). Přitom se ale mlčelo o tom, že ideály svobody, demokracie a humanismu, za které jsme bojovali, byly u nás hrubě pošlapány. Nevidělo se, nebo lépe nechtělo se vidět, že jasné prvky fašismu se objevily a v praxi po dlouhou dobu udržo-valy v naší tzv. sociál, společnosti".

Stejně nutno hodnotit stanovisko OV sdružení Čs partyzánů v N. Jičíně, zpracované obž. ing. Kubou ke kontrarevoluční výzvě 2000 slov, které bylo uveřejněno 11.7.68 v LL. V tomto stanovisku je po-žadováno odstoupení A. Indry a gen. Kodaje a naproti tomu podpořen kurs L. Vaculíka a J. Hanzelky. Těmto všem programovým usnese-ním, rezolucím i stanovisku nutno dodat jediné, že duševním otcem těchto myšlenek byl obž. ing. Kuba, jelikož nelze pominout návaznost jednotlivých těchto dokumentů na sebe, jejich stejný cíl a politické zabarvení.

Rovněž po 21.8.68 se počal obž. ing. Kuba plně angažovat v ovzduší tehdejší protisovětské hysterie. Jednak chtěl dosáhnout vysílání svého projevu k výročí Slov. nár. povstání, který nutno hodnotit jako zcela protisovětský. Vzhledem k tomu, že byl Čs. rozhlasem odmít-nut, předal svůj projev redakci Nové Svobody, avšak ani tam tento nebyl publikován. Rovněž tak na zasedání KV v Ostravě navrhoval odchod do ilegality a navíc chtěl dopravit z Kopřivnice 1.000 až 2.000 osob. Zde není nejmenších iluzí o tom jak by takový tábor lidu těsně po 21.8.68 dopadl a jaké by měl důsledky.

Činnost obžalovaného pokračovala dále, jak o tom svědčí jeho dopis z 19.1.69, který zaslal redakci Nové Svobody v Ostravě, Svazu vysokoškolského studenstva v Praze a matce JanaPalacha. Tento dopis i když v N. Svobodě nebyl zveřejněn jednoznačně se staví proti konso-lidačnímu úsilí, vyzývá k boji za svobodu, plně se staví za ty pracovníky v hromadných sdělovacích prostředcích, kteří se negativně angažo-vali celou dobu a kteří záměrně rozdmýchávali vášně a emoce u našich občanů,

Obžal. prakticky využil všech svých funkcí k tomu, aby vždy prosadil svá protisoc. stanoviska, která si pak dal pokrýt příslušným výborem a tím dociloval toho, že nejde o jeho osobní stanovisko, ale o stanoviska orgánů. Tyto skutečnosti dosvědčuje i okolnost, že obž. ing. Kuba podobné hovory vedl v lednu a v únoru 70, když byl v nemoc-ničním ošetřování v nemocnici v N. Jičíně. Zde rovněž znevažoval poměry v ČSSR, naše styky se SSSR negativně se vyjadřoval o so-větské armádě, dále že KSČ není schopna vést společnost, urážlivě se vyjadřoval o presidentu republiky a tím, že jej přirovnával k dr. Háchovi a rovněž se urážlivě vyjadřoval i o dr. Husákovi. Ještě v červenci 70 za jízdy s Oldř. Chalupou v automobilu měl negativní

30

hovory o sov. armádě, o pobytu těchto vojsk na našem území a pod. Obžal. ing. Kuba jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení

celou trestnou činnost se snažil popírat, a to tím způsobem, že svým hovorům buď dal jiný smysl, nebo je vůbec kategoricky popřel, jak kupř. pokud jde o jeho řeči v nemocnici v N. Jičíně se zdůrazněním, že on nikdy nebyl proti socialismu u nás a proti vedoucí úloze KSČ. Dále uváděl, že pokud někdy něco negativně hodnotil, tak že to bylo vždy namířeno ke konkrétnímu negativnímu jevu, nebo ke konkrétní osobě. Obhájce obž. uvedl, že obž. může býti činěn zodpovědným toliko za své výroky, které pronesl v nemocnici v N. Jičíně, jinak že nelze pominout, že doba předchozí byla plná emocí, obž. že byl bezpartijní s křesťankým názorem a zastáncem myšlenek Masary-kismu. Že stejně jako on hovořili i další lidé a to ve vyšších funkcích a politicky fundovaní. Z těchto důvodů má za to, že může nanejvýš jiti o trestný čin pobuřování podle § ICO tr. zák.

Při hodnocení důkazů, které byly provedeny u hlavního líčení nutno v úvodu říci toto. Není pravdivá obhajoba obž. ing. Kuby, že vždy svým jednáním brojil proti konkrétním negativním jevům, nebo proti konkrétním osobám. Veškerá jím stylizovaná prohlášení, nebo veřejné projevy, které učinil, se vyznačují paušální kritikou celého vývoje naší společnosti po únoru 48 a mimo konkrétního han-livého vyjádření vůči našemu presidentu a generálnímu tajemníku KSČ vždy jeho další vyjádření jsou rovněž neadresná, paušalizující se stejným záměrem, jak byl výše naznačen. — Trestnou činnost obž. možno rozdělit jednak na tu oblast, kde zůstaly dochovány písem-nosti, které zaznamenal on sám, jako kupř. úvod k přednášce dr. Myslivého, rezoluce z 5.6.68, programové usneseni z 26.5.68, projev pro Novou Svobodu a Čs. rozhlas po 21.8.68 a dopis z 19.1.69 v sou-vislosti se sebeupálením Jana Palacha apod., nebo jde o písemnost, která byla publikována v L Listech dne 11.7.68 k pamfletu 2.000 slov. Podstatná část těchto písemností byla rozebrána ve skutkových zjištěních a tvoří součást vyšetřovacích spisů. Z těchto písemností nepochybně plyne, že obž. po delší dobu soustavně brojil proti sociál, vývoji v ČSSR po únoru 48, znevažoval naše spojenectví se SSSR a byl zásadně proti vedoucí úloze KSČ v našem Státě. Mimo to je obž. v těchto směrech usvědčován i slyšenými svědky u hlavního líčení. Tak kupř. svědek Jaroši. Jeřábek potvrdil, že projev obž. v Kopřivnici v souvislosti s odhalením pomníku T. G. Masaryka jej pobouřil, jelikož znevažoval dělnickou třídu a oslavoval jen Masa-ryka. Taktéž svědkyně Jarmila Foralová uvedla, že slyšela obž. vystoupit v červnu 68 na schůzi sdružení partyzánů v Polském do-mě v Ostravě, kde obž. ing. Kuba jednak četl návrh program, usne-sení a dále, že hovořil v tom smyslu, že jsme žili 20 let v porobě vinou KSČ, která se v r. 48 stala vedoucí silou ve státě a že za doby Habs-burků nebyla taková poroba, jako za posledních 20 let. Z těchto dů-vodů rovněž žádal změnu názvu SPB na název Svaz bojovníků za Svobodu. Svědkové Karel Sýkora a Jos. Seidl potvrdili, že obž. byl iniciátorem, aby bylo přejmenováno i nám. v N. Jičíně. Svědek Oldř. Libosvár u hl. líčení uvedl zajímavou skutečnost a sice, že všechny rezoluce nebo stanoviska, které byly odeslány OV sdružením Čs. partyzánů, byly projednány tímto orgánem, že však některé věci byly odeslány před projednáním, ale že byly projednány dodatečně. Tudíž tato okolnost plně svědčí proto, co již výše bylo řečeno, t.j. že

31

ř iniciátorem všech výše uvedených rezolucí, dopisů a pod. byl ing. Kuba, které si nechal buď schválit předem nebo dodatečně v přísl. orgánu, t.j. ve sdružení Čs. partyzánů, nebo v SPB. Že jde ale o jeho formulace a myšlenky, svědčí i různé soukromé poznámky obž., které byly zadrženy při domovní prohlídce a kdy stylizace a formulace těchto tzv. osobních poznámek je fakticky shodná s tím, co bylo odes-láno ve formě dopisů a rezolucí. Tudíž k této části trestné činnosti lze jednoznačně uzavřít, že obž. byl nejen politickým odpůrcem tohoto zřízení, ale i osobou s vyhraněně nepřátelským postojem k našemu sociál, zřízení, což dával jasně najevo i svými veřejnými projevy a stanovisky. To, že nešlo o žádnou politickou činnost, ale o nepřátelskou činnost vůči našemu zřízení, svědčí ta skutečnost že obž. paušálně očerňoval celé údobí vývoje naší společnosti po únoru 48, záměrným vyzvedáváním urč. nedostatků, skreslováním těchto nedostatků a fakticky dával rovnítko mezi fašismem a nacismem a naším zříze-ním, jak o tom nejlépe svědčí úvod k přednášce dr. Myslivého.

Druhou oblast jeho trestné činnosti tvoří jeho ústní projevy při různých příležitostech a to at již na veřejném foru, nebo při rozho-vorech s jednotlivými osobami. Svědek Jaromír Čermák potvrdil, že obžalovaný byl hlavním organizátorem mítinku, který se konal 21.4.1968 v Novém Jičíně. Úvodní slovo obžalovaného, že nebylo otev-řeně protisocialistické, ale že bylo v duchu hesel, kterými místnost byla ozdobena (svoboda-demokracie — humanismus — věc veřejná). A že i toto úvodní slovo v duchu uvedených hesel vyvodilo příslušnou atmosféru, která nabyla pak protisocialistické a proti-sovětské gradace zvláště po vystoupení dr. Goliáta. Neobstojí dále obhajoba obžalovaného, že si nebyl vědom na jaké téma vystoupí na mítinku Judr. Goliát. Nelze totiž pominout, že obžalovaný slyšel dr. Goliáta hovořit na shromáždění zahraničních vojáků v Ostravě, a že to byl právě obžalovaný, který osobně dr. Goliáta seznámil s připravovaným mítinkem v Novém Jičině a současně jej požádal, aby na mítink přijel a vystoupil. Zajímavá je rovněž výpověď svědka Františka Kubalce, který uvedl, že ing. Kuba mu říkal, že obdobný mítink by se mohl uskutečnit i v Kopřivnici a že tento hovor spolu vedli po mítinku v Novém Jičíně. Svědek Karel Sýkora u hlavního líčení rovněž potvrzuje, že na mítinku v Novém Jičíně vystoupil i ing. Jiří Hanzelka a to proti Lidovým milicím. Vystoupení dr. Go-liáta je hodnoceno svědky jako otřesné, (viz svědek Čerbák, Kubalec). Tudíž z celého je patrno, že obžalovaný jako hlavní organizátor mí-tinku si byl vědom, jakým směrem půjde uvedený mítink a to právě vzhledem k osobám, které na tento mítink pozval, a kteří svými diskuzními příspěvky po úvodním slově obžalovaného docílili toho, že celý mítink měl protisocialistický a protikomunistický charakter. Svědek Štefan Hudec potvrdil u hlavního líčení, že obžalovaný se před ním a před dalšími vyjadřoval v tom smyslu, že komunisté to u nás vedou špatně, a že by zde měly býti čtyři rovnoprávné strany, neboť vedoucí úloha KSČ není na místě. Když svědek nesouhlasil s utvořením samostatné organizace Sdružení partyzánů mimo rá-mec SPB nazval jej kolaborantem a zaprodancem Sovětského svazu. Taktéž i svědkyně Jarmila Foralová, potvrdila výroky, které před ní a dalšími v Polském domě Ostravě pronášel obžalovaný, jak již dříve uvedeno. Svědek Eduard Pavlíček u hlavního líčení uvedl, že to byl právě obžalovaný, který na schůzce v bytě u Heneka 22.8.1968

32

hovořil, že je třeba jiti do lesů a že tam půjde přesto že má malé děti. Rovněž i tohoto svědka obžalovaný označil jako kolaboranta. Svědek Josef Henek potvrdil, že obžalovaný byl protisovětského zaměření a proti KSČ, že o posledních 20 letech hovořil jako o temnu.

Svědek Jaroslav Síkora u hlavního líčení uvedl, že v době, kdy probíhalo jednání našich a sovětských představitelů v Moskvě, po 21.8.1968 se k němu dostavil obžalovaný a nabízel mu, že může dovézt z Kopřivnice 1.000-2.000 lidí na tábor lidu do Nového Jičína, který uspořádal na náměstí a to na podporu našich představitelů v Moskvě. Jmenovaný svědek, který v té době byl ve funkci předsedy OV NF v Novém Jičíně uvedl, že jeho návrh odmítl s tím, že jestli tábor lidu uskuteční, že budou proti němu vyvozeny důsledky a proto k ma-nifestaci nedošlo. Uvedený svědek, který měl možnost s obžalovaným hovořit vícekráte, charakterizoval obžalovaného jako člověka, který nenávidí marx-leninskou ideologii, KSČ a její vedoucí úlohu ve spo-lečnosti. Obžalovaný se rovněž zajímal, kdo roznáší časopis „Zprávy" a kteří štramberští partyzáni se sejdou se sovětskými důstojníky, jak o tom vyprávěl svědek František Mičola a Josef Seidl. Svědek Jaroslav Stodůlka rovněž potvrdil, že obžalovaný nesouhlasil s ří-zením v ČSSR a zejména s tím, aby v našem státě byla KSČ jako vedoucí strana. Tento svědek rovněž potvrdil, že se zúčastnil meetingu 21.4.1968 v Novém Jičíně, který organizoval obžalovaný, meeting sám zahajoval, když v úvodu kritizoval uplynulé období 20 let a rovněž vystoupil i s požadavkem na přejmenování náměstí v Novém Jičíně, jak již výše uvedeno. Svědek František Steiner uvedl, že s obžalovaným se poprvé setkal 23.8.19(8 v bytě Josefa Heneka, kde obžalovaný hovořil o tom, že je t e >a opatřit si náhradní bydliště a v případě potřeby přejít do hor. A že stejné myšlenky pronášeli i další přítomní jako Josef Henek a František Švec. Svědek Zdeněk Hartoš, který byl ve stejné době hospitalizován v nemocnici v Novém Jičíně jako obžalovaný počátkem roku 1970 potvrdil, že obžalovaný se o pamfletu 2.000 slov vyjadřoval jako o správném, že strana není v současné době schopna úspěšně vést a s odkazem na 50. léta hovo-řil tak, že je to jeden z důvodů, proč KSČ nemůže vést stát spravedli-vě. Svědek Bohumír Resler, který rovněž byl v kritické době léčen v nemocnici, uvedl, že s obžalovaným se sešel povětšinou na kuřárně a zde obžalovaný před více osobami se hanlivě vyjadřoval o presi-dentu republiky Ludvíku Svobodovi s tím, že je to zrádce a hanlivě jej přirovnával k protektorátnímu presidentu. Při tom se vyjadřoval v tom smyslu, že je mu jedno, jestli někdo z pacientů je#v KSC a jestli ho „udá". Tuto skutečnost potvrdil i svědek Repper, zvláště pokud jde o hanlivé vyjádření o presidentu republiky Ludvíku Svobodovi. Tento svědek také potvrdil, že pokud pacienti počali hovořit o vnitro-politických poměrech u nás, o sovětské armádě a pod. tak vždy ob-žalovaný k těmto otázkám se stavěl negativně a měl námitky proti všemu, co se u nás dělo. Naproti tomu, že velmi vychvaloval t. zv. období obrodného procesu a tehdejší politiky jako ku př. Jiřího Hanzelku. Svědek František Binar, který v uvedené době byl rovněž hospitalizován v nemocnici uvedl, že obžalovaný projevoval nespo-kojenost s dnešním zřízením ČSSR s tím, že je to barbarský režim a že to tak nemůže zůstat. O dr. Husákovi se vyjadřoval v tom smyslu, že vyštval Dubčeka z funkce proto, aby mohl táhnout s Rusama a tito mohli vyssávat, též že všechno vyvážíme do SSSR a od nich že

i 33

nic nedostáváme. Dále 26 KSČ není schopna vést a ani to nedokáže, sovětská vojska že u nás nemají co pohledávat, že nás přišla okupovat a že nás vyjídají a všechno vykupují v obchodech. Tito svědkové rov-něž shodně potvrdili, že u těchto hovorů bývalo přítomno 3-5 lidí a to ponejvíce v místnosti, kde pacienti kouřili. Svědek Oldřich Chalu-pa potvrdil, že obžalovaný ing. Kuba ještě v červenci 1970, kdy jej vezl domů, se vyjadřoval o sovětských vojskách jako o okupantech, kteří zde nemají co pohledávat a že nás jen okrádají. V této souvislosti, že jej vybízel, že je nutno se semknout a usilovat o odchod sovětských vojsk.

Tudíž z celého je patrno, že obžalovaný takřka při každé pří-ležitosti, která se mu naskytla, projevoval výhrady proti socialistic-kému vývoji naší společnosti, proti vedoucí úloze KSČ v našem státě a navíc nutno dodat, že v těchto svých útocích pokračoval i v roce 1970. Tudíž i v době, kdy celá naše společnost již uskutečňovala vy-týčené směry konsolidace a kdy již nešlo o žádné emocielní půso-bení. Soud neměl důvodů nevěřit svědkům, když výpovědi svědků kupř. těch, kteří byli hospitalizováni s obžalovaným v nemocnici, byly zcela jednoznačné a svědkové potvrdili jen to, co obžalovaný pronesl v jejich přítomnosti bez nejmenší snahy nějak obžalované-mu škodit. Rovněž i výpovědi svědků jako Foralové, Čerbáka, Opra-vila, Janošce, Jaroslava Síkory, Jaroslava Jaška, Františka Steinera, Eduarda Pavlíčka a pod. byly zcela jednoznačné jak ve směru hod-nocení osoby obžalovaného na základě výroků, které obžalovaný pronášel nebo na základě akcí, které obžalovaný organizoval. Naproti tomu výpovědi svědků Stefana Hudce, Josefa Henka, Karla Sýkory, Oldřicha Chalupy, Oldřicha Libosvára, Josefa Seidla a pod. bylo nutno brát s určitou reservou avšak ne tak, že by tito svědkové chtěli vypovídat v neprospěch obžalovaného ale naopak, přičemž právě celá řada těchto svědků si připomněla výroky, které pronášel před nimi obžalovaný až po té, kdy byly předestřeny jejich svědecké vý-povědi z přípravného řízení. Tudíž šlo o výpovědi svědků, kteří se snažili zmírnit situaci obžalovaného a to z různých důvodů a mo-tivů, ať již kupř. proto, že spolu pracovali v určitém orgánu nebo se zúčastnili schůzek (viz v bytě Heneka) a pod. Co se týče výpovědi svědků Vojtislava Štěpánka a zvláště MUDr, Věroslava Duška tak šlo o výpovědi, které vyloženě měly prospět obžalovanému.

Z těchto důvodů krajský soud po skutkové stránce uzavřel hod-nocení v tom smyslu, že obžalovaný ing. Bohumír Kuba se dopustil jednání jak je popsáno ve znělce tohoto rozsudku a jak je rozvedeno ve skutkových zjištěních. V daném případě nešlo o žádnou politic-kou činnost, jak se snažil celou věc postavit obžalovaný, ale že šlo již o tr. činnost páchanou po delší dobu, se stejným záměrem a stejným cílem, to je brojit proti našemu socialistickému zřízení, proti vedoucí úloze KSC v našem státě, proti spojenectví se Sovětským svazem a proti probíhajícímu konsolidačnímu procesu, v naší společnosti.

Pro úplnost ještě dodat, co již jednou bylo řečeno, že se strany obžalovaného ing. Kuby nešlo o žádnou politickou činnost. Nelze totiž pominout, že obžalovaný využil určitého uvolnění, které nastalo po lednu 1968, avšak jeho činnost nesměřovala k upevnění socialistic-kého zřízení v našem státě, ale právě využil jako celá řada jiných dočasného oslabení vedoucí úlohy strany k tomu, aby vystupoval proti socialismu a to právě tím, že negativně hodnotil naši socialistic-kou společnost po roce 1948 a to jednostranným vyzvedáváním ne-

34

dostatků a to na platformě tzv. Masarykové humanitní demokracie, s cílem škodit socialistickému zřízení negovat vedoucí úlohu strany.

Po takto provedené skutkovém zjištění dospěl krajský soud k závěru, že obžalovaný se svým jednáním v době od dubna 1968 do července 1970 dopustil trestného činu podvracení republiky podle § 98 odst. 1 tr. zák. a to právě tím, že jak svými veřejnými projevy, písemnostmi a verbálními projevy před jednotlivci hanobil poměry v republice, naše spojenecké vztahy se Sovětským svazem, brojil proti opatření státu nutných k urychlené konsolidaci vnitropolitic-kých a mezinárodních vztahů ČSSR, vystupoval proti vedoucí úloze Komunistické strany Československa a nakonec hanlivě se vyjad-řoval i o dvou čelných představitelích ČSSR. Tudíž za tohoto stavu by bylo možno izolovaně v jednotlivých jednáních obžalovaného ing. Kuby spatřovat trestný čin pobuřování podle § 100 odst. 1 písm. a, c) tr. zák., event. pokus tohoto trestného činu podle § 100 odst. 3 písm. a) tr. zák. a to zvláště pokud jde o dopisy, které zaslal k uveřejnění časopisu Nová Svoboda nebo Čs. rozhlasu v Ostravě a kdy nedošlo k uveřejnění bez vlivu obžalovaného, čili z jiných objektivních příčin. Další jednání obžalovaného ing, Kuby, kdy hanobil dva čelné před-stavitele ČSSR, jak výše bylo uvedeno, by bylo možno podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu hanobení republiky a jejího předsta-vitele podle § 103 tr. zák., event. rovněž i pod trestní čin pobuřování podle § 100, odst. 1 písm. a) c) tr. zák., když by výroky obžalovaného v nemocnici v Novém Jičíně byly vzaty v celém komplexu. Pokud obžalovaný brojil proti našem spojenectví se Sovětským svazem, tak zde by jeho jednání bylo možno podřadit pod ustanovení § 104, tr. zák. t.j. pod trestný čin hanobení státu světové socialistické sous-tavy a jeho představitele. Lze proto uzavřít, že obžalovaný ing. Kuba soustavně vyvíjel činnost proti vnitropolitickým i zahraničním zájmům ČSSR, znevažoval charakter socialistického státu, vedoucí sílu tohoto společenského zřízení, KSČ a brojil proti spojenectvím a přátelským vztahům naší socialistické republiky k jiným státům, konkrétně Sovětskému svazu. Dle názoru soudu jde proto o takovou činnost, která právě pro svou soustavnost a použité formy zvýšila natolik stupeň nebezpečnosti těchto projevů pro společnost, že jed-nání obžalovaného nelze hodnotit izolovaně, jak bylo shora naz-načeno, ale v celém komplexu, t.j. jako trestný čin podle § 98, odst. 1 tr. zák. Vyhraněný postoj obžalovaného ing. Kuby, který zpochyb-ňoval opodstatněnost socialistického společenského a státního zří-zení, včetně vedoucí úlohy KSČ, zahrnuje v sobě i kvalifikovanou pohnutku, t.j. že činu se dopustil z nepřátelství k tomuto socialistic-kému zřízení. Nelze totiž pominout výroky a projevy, které obžalo-vaný v uvedené době pronesl a jak tyto byly blíže rozvedeny ve skut-kových zjištěních a kdy už tyto samy o sobě dovolují, aby byla dovo-žena shora naznačená pohnutka. Na druhé straně pro úplnost třeba však upozornit, že obžalovaný již ve svém vystoupení 4.9.1967 na školení funkcionářů SPB v Rástoce hodnotil uplynulých 20 let vývoje naší společnosti jako období „temna" a nesvobody, jak o tom vy-pověděl svědek Karel Sýkora. Rovněž nelze pominout tu skutečnost, že obžalovaný využíval k této trestné činnosti svých funkcí jako před-sedy místní odbočky SPB, tak i funkce předsedy OV Sdružení čs. partyzánů v Novém Jičíně. Rovněž i jeho vystoupení z Revolučního odborového hnutí v r. 1967 signalizuje, že obžalovaný se ještě před r. 1968 připravoval k otevřenému vystoupení proti našemu zřízení

35

a očekával jen příhodnou dobu, která se mu právě naskytla v r. 1968. Nelze rovněž pominout a to čiší i ze všech projevů obžalovaného, který je zastáncem myšlenek buržoasního masarykismu a křesťanské ideologie a že právě tyto myšlenky vždy zdůrazňoval a tím chtěl zpochybnit opodstatněnost a vědecké formy socialistického spole-čenského a státního zřízení ČSSR. Obžalovaný ing. Kuba se snažil svými postoji republiku oslabit a poškodit, tedy způsobit závažnější následky, než mají na mysli příslušná ustanovení, postihující jednotli-vě o sobě méně závažné projevy nepřátelství, jak shora byly rozve-deny. Nelze rovněž pominout osobu obžalovaného, který má vyso-koškolské vzdělání, dostatek odborných informací, aby byl schopen sám činit seriózní a pravdivé závěry o celkovém dění v našem státě. Proto nelze přisvědčit jeho tvrzení, že byl pomýlen a stržen atmosférou roku 1968, když jeho činnost je zcela na platformě nacionalismu a antisovětismu a jeho činnost nekončí někdy v dubnu 1969, kdy u nás nastoupilo nové vedení s důsledným požadavkem na konsolidaci poměrů, ale obžal vaný naopak pokračuje ve své činnosti prakticky do doby svého zat ení. Tudíž Ue uzavřít, že obžalovaný měl a chtěl vyvolat nepřátelský vztah k naší socialistické republice a to činností, která byla namířena proti zájmfm, jak tyto jsou chráněny v § 98 tr. zák. a že jeho cílem bylo vytvářet a prohlubovat záporný vztah i u jiných občanů k naší republice. Z těchto důvodů byl proto obžalovaný uznán vinným.

Při stanovení druhu a výše trestu vycházel soud z ustanovení § 23 tr. zák., které poj, d lává o účelu trestu a z § 31 tr. zák., které ho-voří o výměře trestu. V daném případě u obžalovaného ing. Kuby je účelem trestu chránit společnost před pachatelem a zároveň zab-ránit obžalovému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej, aby vedl řádný život a tím zároveň působit i z hlediska generální prevence. Stupeň nebezpečnosti pro společnost souzené trestné věci je značný a to již vzhledem k významu ch áněného zájmu, který byl trestným činem dotčen. Nejde totiž pominout, ža obžalovaný se do-pustil trestné činnosti proti republice a to trestného činu podvracení republiky podle § 98 odst. 1) tr. zák. Rovněž nelze pominout způsob provedení činu, který byl promyšlen, páchán různými formami, to znamená projevy na veřejnosti, písemnostmi a verbálními projevy, při čemž obžalovaný zneužil funkcí, do kterých byl zvolen, jak výše bylo rozvedeno. Činnost navíc byla spáchána i v době, kdy celá naše společnost a stát nastoupil důslednou cestu konsolidačního procesu. Taktéž i osoba pachatele je rozhodující a jedním z kritérií stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. I když na obžalovaného nutno hledět jako na osobu dosud netrestanou, nelze pominout, že trestnou činnost páchal po delší dobu soustavně, čímž je zvýšená míra jeho zavinění, když pohnutka je přímo zákonným znakem trest-ního činu, který spáchal. Ze znaleckého posudku znalců psychiatrů se podává, jak tento i u hlavního líčení byl stvrzen, že obžalovaný ing. Kuba v době páchání trestné činnosti netrpěl žádnou duševní poruchou nebo chorobou pro kterou by vůbec nemohl rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání nebo své jednání ovládát. Že jde o anomální osobnost se sklonem k neurotickým reakcím a že proto jeho schopnosti ovládat své jednání je lehce a tudíž nepods-tatně snížena. Tyto všechny úvahy pak vedly krajský soud k tomu že obžalovanému byl uložen trest odnětí svobody k trvání tří (3) roků nepodmíněně.

36

Vzhledem k tomu, že obžalovaný nebyl dosud ve výkonu trestu odnětí svobody, byl pro výkon trestu zařazen do první nápravné výchov-né skupiny ve smyslu § 39 a odst. 2) písm. a) tr. zák.

Jelikož obžalovaný spáchal úmyslný trestný čin z nepřátelství k so-cialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky, uložil mu soud ztrátu čestných titulů a vyznamenání, který spočívá v tom, že ob-žalovaný ing. Kuba ztrácí čs. vyznamenání,která mu byla propůjčena.

Nepřátelství proti socialistickému společenskému zřízení je nutno označit jako zvlášť zavržitelnou pohnutku a proto z těchto důvodů uložil obžalovanému také trest ztráty vojenské hodnosti.

Soud rovněž vyslovil u obž. ing. Kuby trest propadnutí věcí a to písemností, jak jsou uvedeny ve znělce tohoto rozsudku, jelikož jde o písemné materiály, kterých bylo jednak užito k spáchání trestného činu (jako kupř. jeho písemné projevy, které přednesl na veřejnosti, nebo zaslal k uveřejnění časopisům a pod), a dále jde o věci, které byly k spáchání trestného činu určeny (jde o další písemnosti, hlavně tzv. soukromé poznámky, ze kterých obžalovaný čerpal při své trestné činnosti, o čemž svědčí shoda myšlenek, které jsou v těchto poz-námkách a které byly zjištěny i v konkrétní trestné činnosti obž). Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 8 mi

dnů od písemného doručení opisu rozsudku. Odvolání možno podat i prostřednictvím náčelníka věznice ke kraj-skému soudu v Ostravě. Odvolání má odkladný účinek a rozhodoval by o něm Nejvyšší soud ČSR.

Krajský soud v Ostravě dne 11.6.1971

Za správnost vyhotovení: Předseda senátu: Nečitelný podpis Dr. Leopold Ondruch, v.r.

OPRAVA A POZNÁMKA V informací o soudním přelíčení s prof. Kubou (Listy č. 4-5) jsme se dopu-

stili nepřesnosti. Krajským prokurátorem, který podal žalobu a uvalil vazbu na prof. Kubu a při procesu zastupoval obžalobu nebyl dr. Oldřich Hlaváček, jak jsme uvedli, ale clr. Jaroslav Voda. Profil tohoto prokurátora zajímavé dokresluje kuriózní příhoda, k niž došlo v soudní síni: při přestávce v soudním přelíčení vytáhl najednou dr. Voda fotoaparát a vyfotografoval si skupinu nejbližších příbuzných a známých prof. Kuby, kteří se procesu účastnili jako diváci. Tento čin vysvětlil tím, že prý mu jde o dokumentární snímek, kdo je v soudní síni, protože buržoasní novináři často komentují čs. soudní procesy a při tom se jich pry ani nezúčastní.

Předseda soudu na protest proti estébáckým manýrám prokurátora Vody reagoval rovněž pozoruhodně: pravil, že proces s prof. Kubou je ''veřejný" že dr. Voda tedy může fotografovat v soudní síni co chce a že příbuzní obžalovaného mohli udělat totéž — a přinést si do soudní sině třeba filmovou nebo televizní kameru(!M).

Stovky našich občanu, kteří se marně pokoušeli získat vstup na řadu podobných "veřejných" procesu (na př. s Vladimírem Škutiuou, se skupinou ing. Petra Uhla a spol, s gen. Prchlíkem atd) vědí dobře, co si o této záležitosti mají myslet. A to přitom žádného z nich ani ve snu nenapadlo, že by mohl žádat o povolení v soudní síni fotografovat. . .

Prof. Kuba se proti rozsudku odvolal, avšak nejvyšší soud české republiky jeho odvolání zamítl. Tedy tři roky vězení za- názory a činnost, která se kryla s názory a činností miliónů našich občanů!

Uveřejňujeme rozsudek v plném znění i s gramatickými chybami, se znešva-řeným byrokratickým jazykem i pozoruhodným právním stylem jako autentický dokument o dnešní justici a o tom, že "u nás nejsou lidé stíháni za své názory",

" K d o staví na podvodu, je dříve nebo později odhalen" Gustáv Husák na předvolebním projevu v Praze, dne 24.11.1971

37

Učitelské odbory v nebezpečí náh

Nakažlivým prostředím byla evropská kon-ference učitelských organizací v Dubrovnilut ve cínech 18.-22. října 1971. Sešly se tu — po prvé od r. 194S -— zástupci odborových učitelských organizací ze Západní Evropy se svými partnery z východních evropských zemi. Iniciátory schůze byly jugoslávské uči-telské odbory, které si obezřetně zajistily účast zástupců z Francie i SSSR, Anglie i Rumunska.

V Praze museli mit značné starosti s vý-běrem čs. zástupců. Netroufali si vyslat hy-sterickou předsedkyni Růžičkovou, která se nedávno vyznamenala na oslavě 2 5. výr očí mezinárodní učitelské organizace FISE, kdy u předsednickélio stolu hrcliuuě-byla totiž sa-ma-zapěla "Náš prapor nade trůny vlaje" za doprovodu varhaníka Karolina. Nakonec vybrali třetí garnituru: předsedu plzeňského krajského aparátu Vaňka a člena sloven-ského výkonného výboru Kočko.

Chudák Vaněk prožíval perné chvíle, když se ho zástupci západních odborových orga-nizací ptali na osud bývalého dlouholetého předsedy Československého učitelského sva-zu, jeho jmenovce Vaňka, který — přes žalostnou sebekritiku — zmizel v r. 1969 v politickém propadlišti.

Ale ještě horší bylo to, co museli oficiální představitelé husákovsko — bilakovské linie vyslechnout a nakonec odhlasovat. Jugosláv-ský iivodní referát na thema "Důsledky vě-decko-technické revoluce pro pokrok ve vý-chově a pro orientaci učitelů — velmi dobré úrovně — neostyšně citoval Radovana Richtu z dob, kdy ještě nebyl normalizován a pro-sazoval se svým kolektivem (mimochodem mnozí se ptali, kam se kolektiv poděl?) hu-manistickou orientaci s důrazem na lidský potenciál ve výrobě, v sociální organizaci a v socialistické kultuře. Příspěvky zástupců z Maďarska, Rumunska a dokonce i Bulhar-ska nebezpečně přihrávaly linii, která pojímá školu spíše jako "dílnu lidskosti" než "na-lejvárnu" vulgárního marxismu leninismu, deformovaného stalinismem — jak si ji snaží modelovat "Učitelské noviny" v duchu od-staveného, ale duchem zřejmě stále přítom-ného ministra Hrbka i jeho neméně pilného nástupce Havlína.

Na konci konference byly přijaty jedno-myslně "závěry", které z hlediska pražské oficiální ideologie a zvláště politické praxe obsahují nejednu podvratnou myšlenku. Zdů-razňují na př., že každý jednotlivec má právo "bez rozdílu politické příslušnosti" na vzděláni "všech stupňů". Učitelé mají mít podle demokratických zásad skutečný vliv na rozhodování o organizaci a obsahu výuky. Změny ve výchovných systémech mají od-povídat "aspiracím a požadavkům mládeže" a mají být uskutečňovány ve spolupráci s

rodiči. "Závěry" se odvolávají na Světovou učitelskou cli ar tu, kterou vypracovalo UNES-CO společně s Mezinárodním úřadem práce a která byla schválena v r. 1966 všemi člen-skými vládami, včetně Československa. Účast-níci dubrovnické konference se zavazují informovat veřejné mínění svých zemí o nutnosti podřizovat školskou politiku zása-dám této Chart v.

w'

Protože čs. delegace také hlasovala pro tyto "Závěry" dalo by se očekávat, že "Učitelské noviny" a ostatní tisk i orgány školské správy seznámí se "Závěry" dubrov-nické konference a s Chartou UNESCO české a slovenské učitele i širší veřejnost.

MA TO SMYSL? Možná, úspěch není rozhodně předem za-

ručen. Nicméně ale stojí přece jenom za to pokusit se o soupis Českých a slovenských umělců a uměleckých řemeslníku, kteří Žijí mimo Československo. Zkušenost nás pou-čila, že se při nejrůznějších příležitostech na nás obracejí zájemci o herce, malíře, sochaře, muzikanty, ale i o zlatníky, umě-lecké zámečníky, kováře, textiláky — prostě o kumŠtýře všeho druhu a všech uměleckých profesí. Někdy o někom víme a můžeme poradit, jindy zase ne a ne si právě na toho potřebovaného vzpomenout. To je škoda. Leckdy velice zajímavý tvůrčí projekt unikne (a to bývá namnoze i finančně zajímavý úkol). Nadto by realizace mohla být za-čátkem mnohdy značně širší a všestranně zajímavé spolupráce s televizemi, filmovými společnostmi, s architekty a designatéry, s textilními továrnami, s nábytkáři apod.

Chceme se proto pokusit shromáždit jména a adresy lidí kolem kumštu, kteří pocházejí z Československa a dnes Žijí v zahraničí. Dáme potom všem zájemcům na vědomí, že takové centrum existuje a uděláme vše potřebné, aby se mohly navázat styky mezi zájemcem a českým Či slovenským umělcem.

Máte-li dojem, Že byste od takového po-kusu mohli něco pro sebe očekávat, pošlete nám lístek na adresu: ART KATALOG, 8 Munchen 13, Postfach 722, BRD. Uvedte své jméno, adresu, obor, v němž umělecky pracujete, pokud jste uměleckým řemeslní-kem pak i jméno poclnikix, v němž jste pra-coval v Československu (Umělecká řemesla, Ústředí lidové umělecké tvořivosti, Soluna apod.).

K ničemu se tím nezavazujete a my vám také nic předem neslibujeme: snad jen to, že se pokusíme všude, kde se naskýtají možnosti, prosadit talent a profesi on álni zruč-nost českých a slovenských rukou a mozků.

S - á r

38

Kdys chybí "stengazeta • • •

Na základě čs.-francouzské kulturní dohody uzavřené v r. 1965 t. zv. "Československé sekce" ve třech francouzských lyceich (Dijon, X in: es, Št. Germain en Laye) uniozňuji skupině Čs. středo-školáků studovat tři léta ve Francii a složit francouzskou maturitu. Toto opatřeni existovalo v prvni republice a nynější režim je objevil teprve tehdy, kdvz většina východních zemi, včetně Bul-harska, prokázala podstatně lepši výsledky ve výuce západních jazyků.

Na podzim r. 1970 slovenský ministr školství Chochol a náměstek českého ministra školství prof. Angelis navštívili lycea v St. Germain, kde 30 českých a slovenských děvčat absolvuje stře-doškolská studia ve francouzšti ně Tito představitelé školství se nezajímali o pokrok děvčat ve studiu (který jeden z nich nebyl vůbec sto posoudit), nýbrž o to, jak probíhá politická "převýchova" těchto studentek. Zjistili nehoráznou skutečnost: nikde v lyceu nebylo " stčngazety", která by for-movala politickou výchovu těchto děvčat ve věku 15-18 let podle nejnovějších direktiv tehdejšího ministra Hrbka. I byl v Praze a Bratislavě poplach veliký. . . který mčl za následek energické rozhodnuti: československá sekce v St. Germain se ruší a 30 děvčat, která začala slibně francouzská studia si musí hledat m i sta na domácích gymnasiích.. . Toto rozhodnutí bylo sděleno 30-ti děv-čatům počátkem srpna 1971. . . Než však byly rozřešeny nemate problémy s umístěním těchto stře-doškolaČek, příslušná ministerstva vydala nový oběžník: Žákyně se vyzývají, aby se připravily na cestu do St. Germain na školní rok 1971/72. . . Nevíme přesně, zda poslední rozhodnuti lze při-číst na vrub zbytkům zdravého rozumu, které se našiv v Praze a Bratislavě, Či zda zapůsobil údiv francouzských úředních míst. Jisté je, ze incident v Saint Germain je pikantní ukázkou kulturně politické kocour kov šli ny Husákova režimu.

Husákova principielnost aneb až budeme s odstupem doby...

"Zvláště se chci připojit ke slovům soudruha Černíka a jiných a poděkovat soudruhu Dub-čekovi za vykonanou velkou práci v období, kdy byl prvním tajemníkem naši strany. Není ted Čas na hodnoceni práce. Myslím si. osobně, že až se budem dívat na náš vývoj v letech 1967-68 s odstupem doby, že vysoko vyzvedneme práci soudruhů, kteří v zápase proti starému vedení uvolňovali u nás prostor, pomohli odstraňovat deformace atd. A zde má soudruh DubČek velmi Čestné místo. Jsem přesvědčen, že tuto Část historie naši strany bude hodnotit velmi pozitivně."

G. Husák, závěrečné slovo na zasedáni ÚV KSČ 17.4.1969, "Projevy a stati", str. 10, vydalo nakladatelství Svoboda r. 1970

"Kto dnes chválí tuto pražsku jar, to, čo nazývame kontrarevolučným pohybom? Predstavitelia západných rozviedok, západnej buržoazie. Teraz sa nám snažia napilá do polievky, ale nedaří sa im to ''

G. Iíusák, 26.10.1971, Pravda, str. 1-2.

SPOLEČENSKÁ RUBRIKA

M A R T A KUBIŠOVÁ, populární zpěvačka, která má zákaz vystupování, protože zpí-vala "Modlitbu", byla vyfotografována, jak objímá A. Dubčeka a poztfeji obviněna na zá-kladě zfalšované fotomontáže, ukazující ji svlečenou 11a klíne A« vilu Čelí n a hlavně protože odmítla cokoliv odvolat a kát se či podpořit okupační režim, se živí lepením sáčků pro jedno výrobní družstvo.

JAN NĚMEC, její muž, známý filmový režisér, má rovněž zákaz filmovat a je bez za-městnání.

LADISLAV HELGE, filmový režisér, který byl až do r. 1969 předsedou FITES (Svazu filmových a televizních umělců) nesmí sice také režírovat hrané filmy, ale bylo mu "laskavě1' dovoleno režírovat dubing.

FRANTIŠEK ONDŘICH, nový tajemník ÚV ICSČvpro otázky organizační a NF je dlou-holetým aparátníkem. V r. 1968 byl tajemníkem O V KSČ v Českých Budějovicích a hlavním organizátorem konzervativních sil v jižních Čechách. Po okupaci se zasloužil o sesazení Jana Duby, z funkce vedoucího tajemníka KV KSČ a byl povolán k práci v organizačním oddě-lení ÚV KSČ. Přes své sympatie k "jodasovcům" se zde přidal k Husákovi, který ho získal s pomoci Štrougala jako posilu proti A. Indrovi.

39

INZ. J A R O M Í R NOVOTNÝ, zeť Josefa Smrkovského, smí po propuštěni z předchozího zaměstnání pracovat jako pomocný dělník ve skladě, přesto že je ekonomem zahraničního obchodu. Znalost čtyř světových jazyku muže uplatnit při čtení nápisu na bednách.

J A R O M Í R SEDLÁK, naposledy tiskový tajemník čs. velvyslanectví v Londýně, bývalý i ^daktor Rudého práva, byl jmenován novým ředitelem bývalého Ústavu mezinárodni po-1 tiky a ekonomie. Tento "odborník na "ideologickou diversi", který kdysi ani nebyi s to obhájit kandidátskou práci, jistě pozvedne vědeckou úroveň Šuejdárkova Ústavu.

OLDŘICH VOLENÍK, bývalý kraj ský t a j e mní k KSČ v O s t r a ve a pak předseda Id ub u poslanců KSČ ve Federálním shromáždění byl jako notorický alkoholik postrachem všech recepcí, kcle se mu pravidelně podařilo ztropit nějaký skaudál. Dokonce i polský velvyslanec

ueod-mís-

Aka-AV

členové v *

Akademie, pracovali po zbavení svých funkcí na krátkodobé pracovní smlouvy v ústavech ČSAV. Nyní je má Valné shromáždění akademie zbavit členství, aby mohli být ze služeb Aka-demie zcela propuštěni.

ILJA ŠETLÍK, bývalý dlouholetý korespondent Rudého práva v Itálii pracuje nyní jako řidič nákladního auta. Nejdříve mu bylo nabídnuto místo ředitele dokumentárního filmu, ale když 11a něm bylo požadováno, aby vyhodil několik spolupracovníku, odmítl a raději ode-šel pracovat k manuální práci. Důkaz, že si lze i za těžkých podmínek udržet charakter.

MILOŠ M A R K O vystoupil 15.12.1971 na sjezdu sovětských novinářů v Moskvě a po-děkoval jim "jménem našich novinářů za bratrskou internacionální pomoc v letech 1968-69". Správný příklad principiálního postoje Husákova muže: v r. 1967 děkoval "jménem novi-nářů" Novotnému za uděleni novinářské ceny, v r. 1968 ujišťoval "jménem novinářů" věr-ností Dubčeka.

Prof. VLADIMÍR KAŠÍK z filosofické fakulty v Praze, autor knihy o I. Internacionále a Bakuninovy biografie je po zbavení místa na fakultě již osmý měsíc bez zaměstnání.

JUDr ŠTĚPÁN FLAJŠAR byl po volbách zvolen předsedou ONV v Praze 6-Dejvicich. Předvolební charakteristika říká velmi skromně, že dříve pracoval v justici. Zamlčela však, že v 50. letech byl předsedou Vojenského kolegia Státního soudu a má na svědomí nejednu justiční vraždu (za to byl také 1.8.1963 z rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ spolu se šva-chem a Hloužkem ze své funkce sesazen-viz zprávy t. zv. Kolderovy a Pillerovy komise). Režim bývalého vězně z 50-tých let G. Husáka si vybírá skutečně "spolehlivé" a "osvědčené" kandidáty.

„ , lift > • I III m**Ět>*4 »'«<M1,W

LISTY - vycházejí jako dvourněsíčník střídavě v cizině a doma a jsou určeny především čtenářům v Československu. Přečtěte a předejte svým známým! V zahraničí je možno časopis objednat na r. 1972 za roční předplatné 16, — DM (nebo ekvivalent v jiné valutě) pro evropské země, 21, DM pro USA, Kanadu, Izrael a j. zámořské země, 23, — DM pro Austrálii, N. Zeeland, Jíž. Afriku a Již. Ameriku.

Upozorňujeme abonenty z r. 1971? že pokud písemně neobnoví předplatné na r. 1972 nejpozději do konce února 19729 přestaneme jim časopis posílat.

Předplatné a příspěvky na tiskový fond posílejte na: LISTY, Konto No 112844, Bayerische Vereinsbank, Leopoldstrasse, Miinchen.

Veškerou korespondenci a objednávky časopisu a knih :TANKY PROTI SJEZDU a ZAKÁZANÝ DOKUMENT; posílejte na adresu:

LISTY, c/o MPL, Via Torre Argentina 21, 00186 ROMA.

40