06/2008 ROČNÍK XXXII CENA 39,50 Vybrané demografické charakteristiky cizinců žijících v České republice Vybrané demografické charakteristiky cizinců žijících v České republice Mezinárodní ekonomická migrace: přínosy a rozpory Mezinárodní ekonomická migrace: přínosy a rozpory Asie: diplomacie a potíže s „rýžováním“ Asie: diplomacie a potíže s „rýžováním“ Asie: diplomacie a potíže s „rýžováním“ „Zvyšující se počet Arabů v Izraeli nemusí mít nutně negativní důsledky“ „Zvyšující se počet Arabů v Izraeli nemusí mít nutně negativní důsledky“ „Zvyšující se počet Arabů v Izraeli nemusí mít nutně negativní důsledky“
Transcript
06/2008ROČNÍK XXXII CENA 39,50
Vybrané demografickécharakteristiky cizinců
žijících v České republice
Vybrané demografickécharakteristiky cizinců
žijících v České republice
Mezinárodní ekonomická migrace:přínosy a rozpory
Mezinárodní ekonomická migrace:přínosy a rozpory
Asie: diplomacie a potíže s „rýžováním“Asie: diplomacie a potíže s „rýžováním“Asie: diplomacie a potíže s „rýžováním“
„Zvyšující se počet Arabů v Izraeli nemusí mít nutně negativní důsledky“„Zvyšující se počet Arabů v Izraeli nemusí mít nutně negativní důsledky“„Zvyšující se počet Arabů v Izraeli nemusí mít nutně negativní důsledky“
MP06_08_obal:MP01_08 19.6.2008 13:59 Page 1
Dokumenty československé zahraniční politiky
ČESKOSLOVENSKÁ ZAHRANIČNÍPOLITIKA V ROCE 1937.
SVAZEK I
Dvanáctý svazek edice obsahuje kromě 312 dokumentů (zahrnují-cích období od 1. ledna 1937 do 31. července 1937) mj. texty: Československá diplomacie v průběhu roku 1937 a Změny v per-sonálním složení a organizačním schématu československé diplo-macie v průběhu roku 1937. Edice je realizována v rámcivýzkumného projektu ÚMV ve spolupráci s Historickým ústavemAV ČR v Praze s grantovou podporou MZV ČR.
K vydání připravil Jindřich Dejmek.(váz., 627 s., ISBN 978-80-86506-65-4, cena 280 Kč)
Vznik Československa 19181994, ISBN 80-85864-07-X (200)
Od rozpadu Česko-Slovenska do uznání česko-slovenské prozatímní vlády 1939–1940PŘÍLOHA – Zápisy ze zasedání Československéhonárodního výboru 1939–19401999, ISBN 80-85864-63-0 (200)
Československá zahraniční politika v roce 1938.Svazek I2000, ISBN 80-85864-84-3 (230)
Československo na pařížské mírové konferenci1918–1920. Svazek I2001, ISBN 80-86506-02-9 (230)
Československá zahraniční politika v roce 1938.Svazek II2001, ISBN 80-86506-16-9 (254)
Od rozpadu Česko-Slovenska do uznání česko-slovenské prozatímní vlády 1939–19402002, ISBN 80-86506-22-3 (294)
Československá zahraniční politika v roce 1936.Svazek I2003, ISBN 80-86506-27-4 (254)
Československá zahraniční politika v roce 1936.Svazek II2003, ISBN 80-86506-30-4 (230)
Československá zahraniční politika a vznik Malédohody 1920–1921. Svazek I2004, ISBN 80-86506-38-X (316)
Československá zahraniční politika a vznik Malédohody 1920–1921. Svazek II2005, ISBN 80-86506-47-9 (279)
Od uznání československé prozatímní vlády dovyhlášení válečného stavu Německu 1940–19412006, ISBN 80-86506-55-X (262)
Již vyšlo:
Objednávky a distribuce tel. 251 108 107, e-mail: [email protected]žno zakoupit i v recepci ÚMV, v pracovních dnech od 7.00 do 19.30.
Nerudova 3, 118 50, Praha 1.
MP06_08_obal:MP01_08 19.6.2008 13:59 Page 2
Obsah čísla 6/2008
Ročník XXXII • Vydává: Ústav mezinárodních vztahů, v. v. i. • Šéfredaktor: Robert Schuster • Úvodníky, ko-mentáře: Zdeněk Zbořil • Odpovědná redaktorka: Milena Strejčková • Sekretářka redakce: Irena Krejčová • Gra-fický návrh: Jakub Tayari • Autor obálky: Filip Sojka • Distribuce: Dagmar Červinková • Redakční rada: Vero-nika Bílková (předsedkyně), Vojtěch Belling, Miloš Calda, Martin Ehl, Jiří Fárek, Václav Hubinger, Kai-OlafLang, Kristina Larischová, Pavel Máša, Jaroslav Olša jr., Miloš Pojar, Pavel Pšeja, Michael Romancov, Jiří Schnei-der, Jiří Štěpanovský, Filip Tesař, Tomáš Veselý, Zdeněk Zbořil • Jednotlivé příspěvky vyjadřují názory autorů, ni-koli vydavatele. Nevyžádané rukopisy redakce nevrací.All rights reserved. Copyright under the International Copyright Convention. No part of this publication may be repro-duced, stored in retrieval systems or transmitted in any form or by any means without the prior permission of the In-ternational Politics editorial office. Reprints are available upon request. Reprints and permissions: Write to Internatio-nal Politics, Nerudova 3, 118 50 Praha 1.Redakce a administrace: Nerudova 3, 118 50 Praha 1 • telefon 251 108 107 • fax 251 108 222 • e-mailová adre-sa [email protected] • Objednávky a předplatné přijímá administrace redakce. Vychází měsíčně. Cena výtisku39,50 Kč. Předplatné na rok činí 380 Kč, ve Slovenské republice 711 Sk. Registrováno MK ČR E 5210.Tiskne Petr Dvořák – Tiskárna, Jeřábová 1302, 263 01 Dobříš. Rozšiřuje redakce a další distributoři v drobnémprodeji. Ve Slovenské republice rozšiřuje L.K. Permanent, s.r.o. P.P.4., 834 14 Bratislava 34 • telefon +421 244 453711 • fax +421 244 373 311 • e-mailová adresa [email protected] • www.predplatne.cz. Informace o MPa ediční činnosti ÚMV na www.iir.cz • Podávanie tlačoviny povolené SsRP Banská Bystrica č.j. Opč-3215/B-96 zodňa 12. 9. 1996. ISSN 0543-7962 • INDEX 46911
Světozor • 1
Demografie a migrace | -zz- • 3
DEMOGRAFIE A MIGRACE
Eva Kačerová | Vybrané demografické charakteristiky cizinců žijících v České republice • 4
Jiří Fárek | Mezinárodní ekonomická migrace: přínosy a rpzpory • 8
Tomáš Fiala, Jitka Langhamrová | Vliv migrace na budoucí demografický vývoj v České republice • 10
Marek Čejka | „Zvyšující se počet Arabů v Izraeli nemusí mít nutně negativní důsledky“ • 14
VZTAHY A PROBLÉMY
Ondřej Klípa | Evropská charta regionálních či menšinových jazyků v České republice • 17
Takaši Hosoda | Umístění amerického protiraketového radaru v Japonsku (II) • 20
DVA POHLEDY
Libor Rouček, Jan Zahradil | Lisabonská smouva • 23
EKONOMICKÝ OBZOR
Jaroslav Foltýn | Asie: diplomacie a potíže s „rýžováním“ • 24
Pavlína Springerová | Bolívie na pokraji rozpadu? • 30
Jakub Kmošena | Guyana Esequibo. Venezuelsko-guyanský sporo problematický región • 32
VOLNÁ TRIBUNA
Lukáš Hoder | Irácká zkušenost jinak • 34
Petre Dutu | Národní a kolektivní prvky v obranné politice Rumunska • 36
RECENZE
David Svoboda | Černá Hora – bílé místo Balkánu • 38
Michal Vrabec | Španělské idearium • 38
POSLEDNÍ STRANA
Foto na titulní straně
Tiráž
Květen 2008Světozor
1. Britští labouristé skončili v komunálních vol-bách až za konzervativci a liberály. Ztratilii Londýn, kde se starostou stal konzervati-vec Boris Johnson.
2. Jane´s Information Group oznámila, že Čí-na tajně buduje na jižním ostrově Chaj-nanpodzemní jadernou námořní základnu.
2. Americký prezident George W. Bush vyhlá-sil nové sankce proti podnikům, které vlastnínebo kontroluje vojenský režim v Barmě.
2. V Makedonii byla zahájena schůzka předákůstřední a jihovýchodní Evropy. Jednalo sehlavně o Kosovu, jehož představitelé nebylina schůzku pozváni.
3. Pět jižních částí Barmy zpustošil cyklón Nar -gis. Vláda v těchto oblastech vyhlásila výji-mečný stav. V kritickém ohrožení se ocitlo1,5 milionu lidí.
4. Obyvatelé východní oblasti Bolívie SantaCruz se vyslovili pro větší autonomii svéhokraje. Oblast je bohatá na zemní plyn.
7. Do funkce ruského prezidenta nastoupilDmitrij Medveděv (43).
8. Ruský parlament schválil Vladimira Putinado funkce premiéra.
8. Silvio Berlusconi a 21 ministrů jeho vládysložili slib.
9. Bojovníci Hizballáhu obsadili západní částBejrútu. V metropoli zuří nejrozsáhlejší bojeod ukončení občanské války v roce 1990.
10. Barmská vojenská junta zabavila veškeroupotravinovou a technickou zahraniční po-moc pro postižené cyklónem.
11. V Srbsku se konaly předčasné parlamentnívolby. Zvítězila proevropská Demokratickástrana prezidenta Borise Tadiče (38,8 pro-centa). Srbská radikální strana dostala 29,2procenta hlasů.
12. Slovensko podpisem prezidenta Gašparovi-če ratifikovalo Lisabonskou smlouvu.
12. Jihovýchod Číny postihlo zemětřesení o síle7,8 Richterovy stupnice. Otřesy následovalyi v dalších dnech. Bylo zničeno až 80 pro-cent budov.
12. Do Barmy dorazil první americký letouns humanitární pomocí. Vláda USA se podří-dila požadavku režimu a ponechala juntěkontrolu nad distribucí pomoci.
12. Ruský premiér Vladimir Putin jmenovalsvou novou vládu. Na klíčových pozicíchzůstali stejní lidé.
14. V Limě se setkalo na 62 politiků z EU a La-tinské Ameriky. Soustředilo se na boj protichudobě a na hospodářskou spolupráci. Při-jatá Limská deklarace vyzývá k uvážlivému
postupu při řešení nedostatku energetic-kých zdrojů cestou biopaliv, k vytvoření fon-du na ochranu Amazónie či andských le-dovců.
16. Nový italský ministr zahraničí Franco Frat-tini se vyslovil pro revizi Schengenské úmlu-vy. Prohlásil, že problémem není volný po-hyb osob, ale zajištění bezpečnosti.
18. Cyklon Nargis si v Barmě vyžádal 128 000mrtvých a pohřešovaných, postiženo je nadva miliony lidí a smrt hladem hrozí 30 000podvyživených dětí. Poblíž Barmy čekajíbritské, francouzské a americké lodi s huma-nitární pomocí, které junta nechce pustit dozemě.
19. Barmská junta povolila humanitárním orga-nizacím ze zahraničí omezený vstup do ze-mě. Na zasedání ASEAN se rozhodlo, žestáty sousedící s Barmou budou koordinovatzáchranné operace. Zahraniční pomoc roz-děluje vojenský režim, humanitární organi-zace poskytují lékaře. Škody se odhadují na10 miliard dolarů.
21. V předčasných parlamentních volbáchv Gruzii zvítězila vládnoucí formace prozá-padně orientovaného prezidenta MicheilaSaakašviliho.
21. Francouzská policie ve spolupráci se španěl-skými kolegy zatkla v Bordeaux údajnéhonejvyššího šéfa separatistické organizaceBaskicko a jeho svoboda Javiera Lópeze Pe-nu a tři jeho komplice.
21. Izrael poprvé oficiálně přiznal, že vede pro-střednictvím Turecka mírové rozhovory seSýrií.
22. Agentura Reuters informovala, že ruské úřa-dy nepovolí vstup na své území těm ukrajin-ským politikům, kteří Rusko poškodí činemnebo slovem. Jde o reakci Moskvy na roz-hodnutí ukrajinské tajné služby zakázatvstup na ukrajinské území moskevskému sta-rostovi Juriji Lužkovovi, který prohlásil, žeSevastopol možná vůbec nepatří Ukrajině,ale že jako přístav zůstal součástí Ruské fe-derace.
22. Stephen Mull, vysoký představitel americké-ho ministerstva zahraničí, který vede jedná-ní s Varšavou, řekl, že Polsko bude muset za-platit větší část modernizace své armády,kterou požaduje od americké vlády výměnouza umístění americké raketové základny nasvém území.
22. Americká Sněmovna reprezentantů snížilavýdaje na protiraketový deštník v Evropě ze719 na 341,2 miliardy dolarů.
22. Ze schůzky britského premiéra GordonaBrowna s tibetským dalajlamou v Londýněvyplynulo, že britský premiér podpoří usmi-řovací proces mezi Čínou a Tibeťany.
22. Rusko a Čína na začátku návštěvy ruskéhoprezidenta Dmitrije Medveděva v Pekinguodsoudily plán Spojených států vybudovatcelosvětový systém protiraketové obrany, je-hož součástí mají být základny v Českua Polsku.
22. Německá Spolková rada schválila Lisabon-skou smlouvu.
22. Italský ministr hospodářství Claudio Scajolaoznámil, že Itálie se vrátí k využívání jader-né energie.
24. V Barmě proběhla druhá část referendao nové ústavě (první se konala 10. května).Vyslovilo se pro ni 92,4 procenta občanů.
25. Americká sonda Phoenix přistála na Marsu.Bude hledat vodu a známky života.
25. Libanonský parlament zvolil novým prezi-dentem generála Michela Sulejmána.
26. Čínské vedení v důsledku zemětřesení povo-lilo rodinám, kterým při katastrofě zahynulodítě, mít dalšího potomka. Povolení se vzta-huje i na rodiny, jejichž dítě utrpělo těžkázranění. Počet zahynuvších se odhaduje na69 000 lidí.
26. Bývalý americký prezident James Carteroznámil, že Izrael má nejméně 150 jader-ných pum. Podle něho má USA více než 12tisíc jaderných zbraní, Rusko přibližně stej-ně, Velká Británie a Francie po několikastovkách.
27. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy bě-hem návštěvy Polska oznámil úplné uvolně-ní francouzského pracovního trhu pro lidiz nových členských zemí EU. Povolenívstoupí v platnost nejpozději na podzim.
28. Nepál se stal republikou. Král Gjánéndra(60) musí do 15 dnů opustit královský palác,z něhož se stane muzeum.
28. V Pekingu došlo k průlomovému jednáníčínského prezidenta Chua Ťin-tchaa se šé-fem tchajwanské strany Kuomintang Wu-em Po-siangem. Jednalo se hlavně o hos-podářských otázkách. Obě strany odsou-hlasily zavedení pravidelné a přímé leteckélinky mezi ostrovem a pevninou. Peking slí-bil, že do Číny bude moci přijet více Tchaj-wanců.
28. Novým předsedou vlády spolkové země Sas-ko byl zvolen křesťanskodemokratický poli-tik Stanislav Tillich, příslušník lužickosrbskémenšiny.
28. Amnesty International ve své výroční zprávěostře kritizovala Ameriku a Rusko za muče-ní osob podezřelých z terorismu či manipu-lací s volbami. Čína ovlivňuje svobodu slovaa zásadním způsobem porušuje lidská práva.
29. Ve Stockholmu se uskutečnila konferenceo Iráku za účasti více než 500 delegátů z 89zemí. Podle americké ministryně zahraničí
potřebuje Irák hlavně investice a technickoupomoc.
Česko a svět5. Generální tajemník NATO Jaap de Hoop
Scheffer při návštěvě Prahy prohlásil, žeČesko by mělo dávat více peněz na obranu.Tyto výdaje u nás nedosahují ani dvou pro-cent HDP, které Aliance požaduje. Dále řekl, že plánovaný radar pomůže Alianci če-lit novým hrozbám a přispěje k větší bezpeč-nosti Evropy.
6. České ministerstvo zahraničí uvolnilo na po-moc Barmě 2,5 milionu korun, nadace Člo-věk v tísni 500 000 korun.
8. Premiér Mirek Topolánek navštívil českoumisi v Afghánistánu.
10. Publicista a aktivista v oblasti lidských právPetr Uhl dostal nejvyšší sudetoněmecké vy-znamenání – Evropskou cenu Karla IV. Při za-hájení sudetoněmeckého srazu v NorimberkuUhl vyzval ke společnému vypořádání se s po-válečným „vyhnáním“ sudetských Němců.
16. Předseda ČSSD Jiří Paroubek přijal v Lido-vém domě místopředsedu opoziční bělorus-ké sociální demokracie Sergeje Skrabetse.Obě strany uzavřely smlouvu o spolupráci.
16. Ministru zemědělství Petru Gandalovičovise po tvrdých jednáních v Bruselu podařilopřesvědčit Evropskou komisi, aby ustoupilaod svého záměru radikálně seškrtat země-dělské dotace pro velké české farmy.
21. Česká vláda uznala nezávislost Kosovaa schválila podepsání česko-americké smlou-vy o umístění radaru.
23. Prezident Václav Klaus pozval na Hradsrbského velvyslance Vladimíra Vereše, kte-rého Bělehrad odvolal na konzultace jako vý-raz protestu na uznání nezávislosti Kosovačeskou vládou. Klaus pro deník MF Dnesnapsal, že se za uznání Kosova českou vlá-dou styděl.
26. Vicepremiér Vondra v Bruselu potvrdil, žeČesko jednoznačně podporuje doktrínu Pol-ska a Švédska ohledně utužování vztahůs partnery na východ od hranic EU (Armé-nie, Gruzie, Ázerbájdžán, Moldavsko, Ukra-jina).
27. Čeští zástupci v Bruselu odmítli výtku ne-vládních organizací, které tvrdí, že Praha ne-dodržuje své závazky k rozvojovým zemím.
30. V rozhovoru pro deník The Washington Ti-mes prezident Václav Klaus vzkázal Rusku,že česká vláda se v otázce radaru řídí tím, coje dobré pro Česko, nikoli postoji Moskvy.
30. Předseda ČSSD Jiří Paroubek požádal dopi-sem ministryni zahraničí USA CondoleezzuRiceovou, aby nepodepisovala smlouvu meziČR a USA o radaru.
Demografie a migraceJedna z možných definic demografie jako vědy sto-
jící na tenké hranici mezi naukami o příroděa o společnosti je, že jde o obor, jehož hlavní me-
todou není jen sběr a třídění dat, ale i analýza a inter-pretace dat neúplných. Vypadá to na první pohled ažjako znevážení, ale jen do chvíle, než si uvědomíme, žejde o vědní obor nebo politiku, která pracuje s tak ob-tížně definovatelnými předměty svého zájmu, jako jsouexistence a reprodukce populací, typologie jejich vývo-je a proměny a také jejich příčiny a důsledky.
Reprodukcí lidských populací nebo demografickoureprodukcí se rozumí přirozená obnova populace defi-novaná rozením a umíráním. Proto se demografie nevy-hýbá zaznamenávání toho, kdy, proč a za jakýchokolností se lidé rodí a umírají, zda je důležité vědět, kdya proč uzavírají partnerské vztahy. Ale také, co přispívák rozvoji či omezování populačního růstu nebo úpadku,jaký vliv na to mají nemoci, úmrtí a zabíjení, a konečnětaké, jak je ovlivňuje pohyb osob, řízený nebo svobodný,v současné době stejně globální jako pohyby jiné.
Demografie se také snaží zobecňovat výsledky svýchpoznání, nacházet zákonitosti a dělat hypotézy budou-cího populačního vývoje, což často přispívá k její dočasnépozitivní nebo negativní popularitě. Jako teoretické neboempirické studium má řadu podoborů interdisciplinárnípovahy, a proto je možné studovat třeba demografii his-torickou, zabývat se vztahem demografie a sociální geo-grafie, v tomto kontextu studovat geografii sídel a jejichobyvatel, politickou a regionální demografii, a také dostatse až k demografickému modelování, studiím populačnípolitiky a k demografickým prognózám. Jedním z pra-menů demografických studií i politiky je pohyb obyvatel-stva, migrace jednotlivců, skupin i celých populací. Dnesse opět jeví jako aktuální problém, a proto se jím zabý-vají mezinárodní organizace i politické instituce.
Řízení pohybu obyvatelstva je jednou z nejstaršíchsociálních a politických institucí a jen v Evropě muselodojít hned k několika revolucím – od francouzské poprůmyslovou, aby mohl být zákaz pohybu znevolněnýchne-li zrušen, tak alespoň podstatně omezen.
Abychom neironizovali jen své předky, případně ev-ropské rasisty a antisemity, připomeňme si i stále se vra-cející negativní emoce ve vztahu k žlutému nebezpečí,latentní rasismus odhalující útoky mongolsko-tatarskýchhord z Východu, uměle vyvolávaný strach z africkéhoexportu AIDS do Evropy nebo třeba jen z agresivníhoalbánského drogového dealera a miniaturního polskéhoinstalatéra.
Jako by ale všechna historická poznání byla opako-vaně vystavována kritice, až se zdá, že nemají žádnou
platnost. Můžeme si sice vyprávět o čínském exodu, alev každé části světa, do které Číňané přicházejí, je výkladtohoto fenoménu odlišný. V Austrálii nebo v jihový-chodní Asii je motivem zájmu o tuto migraci strach z re-lativního přelidnění, ale zároveň vědí, že čínskáčtyřiadvacetihodinová ekonomika je hnacím motorem ta-mější prosperity. V Evropě se o něm většinou mlčí a veSpojených státech si zvykli, že uzavřená China Townsnejsou jen ghetta, ale také příspěvek k různorodostiamerické populace, který je stále zelený už téměř dvěstoletí.
Čínská ekonomická expanze do Afriky, o které jsmev Mezinárodní politice v posledním desetiletí psali již ně-kolikrát, je dnes politicko-ekonomickou realitou, jejíž bu-doucnost nedokážeme dohlédnout, ale už dnes víme, žeje to také velký migrační pohyb, který má své klady a zá-pory. Teprve po vzrušení okolo Tibetu, přírodní katastrofěa pořádání olympijských her v ČLR si nečínský svět uvě-domil, že vlastně neví, co se za kulturní vrstvou tradicea vzdělanosti vlastně skrývá. Zda je ještě možné mluvito jednom národu nebo populaci, který(á) se tak výrazněliší od všech ostatních. Ale ať už to je jakkoli, oblasti poddnešní čínskou svrchovaností nemají jen velký potenciálekonomický, ale také – a možná že zejména – migrační.
Kdybychom se podívali na Evropu z některé asijskézemě, zjistili bychom, že stojíme ve stejném úžasu předkýmkoli, kdo se nám bude snažit vysvětlit rozdíly meziČechy a Slováky, Španěly a Portugalci, Belgičany a Ni-zozemci, a to ještě stále citujeme jména národů totožnýchs názvy států, které jsou navíc členy Evropské unie. A coteprve pohled na rozhádané Srby a Albánce, Vlámy a Va-lony, Basky a třeba Katalánce! Jako kdyby tato různoro-dost, navíc, vzpomeneme-li na její historické, politickéa ekonomické souvislosti, skrývala v sobě stejně výbušnýpotenciál jako v zemích tam někde za Kaspickým mořem.
Migrace mají odedávna svou ideologickou, sociálnía ekonomickou motivaci. Přinášejí užitek, stejně jakoztráty. Vyvolávají strach z neznámého, stejně jako na-dějná očekávání. Jednu nadějnou zoo-demografickouudálost známe i z českých dějin. Byl jí každoroční sva-továclavský export tři set volů do Němec, čin, o který žá-dali vládu protestující studenti v roce 1968 a který bymožná mohl osvěžit českou demografickou politikui dnes.
Ale nejen proto věnujeme toto číslo Mezinárodní po-litiky demografii a migraci. Chceme upozornit, že je-jich studium a aplikace jeho výsledků jsou až naléhavěpotřebné, ať již zvolíme jakýkoliv úhel pohledu.
Složení cizinců se v každé zemi liší: od-povídá to geografické vzdálenosti, odrážíhistorické vazby a politický vývoj v regio-nech sousedících s Evropou. Více než tře-tina cizinců žijících na území ČR v roce2006 byli občané Ukrajiny, téměř pětinajich byla ze Slovenska, 12 procent z Viet-namu a po necelých šesti procentechz Ruské federace a z Polska. Na nečekaněvysokém přírůstku stěhováním se v loň-ském roce největší měrou podíleli občanéUkrajiny (téměř 31 tisíc), dále občané Slo-venska (13 tisíc), Vietnamu (11 tisíc osob),Ruska (téměř 6 tisíc osob) a Mongolska(téměř 3 tisíce osob).
Věková struktura cizinců žijícíchv České republice déle než jeden rok sepodstatně liší od věkové struktury popu-lace České republiky (obr. 2). Věkovástruktura cizinců žijících na území Českérepubliky se liší od domácího obyvatelstva.Mezi hlavní příčiny, proč tomu tak je, lzeuvést především fakt, že postatná část ci-zinců k nám přichází za studiem a zaprací. Téměř 85 procent cizinců je v pro-duktivním věku (20–64 let), zatímco v ma-joritní populaci je to 65 procent.
Počet narozených dětís jiným občanstvím je nízkýSe zvyšujícím se počtem cizinců se také zvy-šuje počet demografických událostí (de-mografickými událostmi jsou sňatek, roz-vod, narození, úmrtí, potrat, přistěhování
a vystěhování), kterése týkají cizinců (tab.2). Počty sňatků s ci-zinci se v posledních le-tech udržují na hodno-tách 4,5–5 tisíc ročně.Počet rozvodů manžel-ství, kde alespoň jedenz manželů byl cizinec,vzrostl za posledních8 let dvojnásobně, při-čemž v majoritní po-pulaci se roční početrozvodů udržuje na kon-stantní úrovni již řadulet. Počty narozených
cizinců vzrostly úměrně zvyšujícímu se za-stoupení cizinců, u potratů cizinek se pro-jevuje klesající tendence shodná s trendyv majoritní populaci. K největšímu nárůs-
ČR (obr. 1). V zastoupení cizinců na cel-kovém počtu obyvatel se tak Česká repub-lika řadí mezi zeměmi Evropské unie spíšek těm, kde je cizinců méně. V zemích EUžije celkem asi 25 milionů cizinců, což je asi5,5 procenta celkové populace Unie. Část tě-chto cizinců jsou občané ji-ných členských zemí EU,část jsou cizinci ze třetíchzemí. Nejvíce cizinců žijev Německu, Francii, Špa-nělsku,Velké Británii a Itá-lii. Nejvyšší podíl cizincův populaci vykazuje Lu-cembursko (39 procent)a nejnižší Slovensko (1 pro-cento), avšak nejčastěji jepodíl cizinců mezi dvěmaaž osmi procenty. Ve všechzemích Evropské unie kro-mě Lucemburska, Belgie,Irska a Kypru převažujív populaci cizinců občané nečlenskýchzemí. Podíl občanů z nových členských zemív zemích EU 15 je velmi nízký (0,2 procentapopulace EU 15) a nejvyšší je v Německu.
V diskusích o demografickém stár-nutí se nejčastěji setkávámes otázkou, zda imigrace může být
řešením tohoto problému, zda může imi-grace stárnutí populace zastavit nebo jejalespoň zmírnit. Podle názoru odborníkůi značně vysoký počet imigrantů ve stáva-jící věkové struktuře problém stárnutí oby-vatelstva České republiky nevyřeší, můžepouze zpomalit jeho průběh.
V České republice žijeméně cizinců než v jinýchzemích EUČeská republika se stává a vlastně již stalaz tranzitní země zemí cílovou. Díky klad-ným migračním saldům (rozdíl mezi poč-tem přistěhovalých a vystěhovalých) početobyvatel České republiky neklesal, přes-tože by se tak dělo v důsledku přirozenéhopřírůstku (rozdíl mezi počtem živě naro-zených a zemřelých) (tab. 1).
Počet dlouhodobě či trvale žijících cizincůna území České republiky v roce 2007 pře-kročil 390 tisíc osob, což představuje neceláčtyři procenta z celkového počtu obyvatel
Demografie a migrace
Mezinárodní politika 6 20084
Eva Kačerová
Migrační trendy se v Evropě v sedmdesátých le-tech minulého století změnily v důsledku zavede-ní restriktivních politik. Pracovní migrace se po-stupně změnily v migrace žadatelů o azyl a mi-grace za účelem slučování rodiny. Rozhodovánímigrovat výrazně ovlivňují sociální sítě, neboťusnadňují přístup migrantů k pracovním příležitos-tem a mohou pozitivně působit i na proces inte-grace. Ekonomické migrace cizinců mohou při-spívat k ekonomickému růstu hostitelských zemí.
Vybrané demografické charakteristiky
cizincůžijících v České
republice
Složení cizinců sev každé zemi liší:odpovídá togeografickévzdálenosti, odrážíhistorické vazbya politický vývojv regionechsousedícíchs Evropou.
tu došlo u zahraničního stěhování, zdevzrostla jak složka emigrační, tak i imigační.
Přestože je z hlediska reprodukce věko-vá struktura cizinců příznivá, počet naro-zených dětí s jiným než českým státním ob-čanstvím je relativně nízký (tab. 3). Tyto poč-ty se sice každoročně zvyšují, s výjimkouv roce 2001 vysvětlitelnou změnou legisla-tivy v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu ci-zinců na území České republiky, avšak po-díl na celkovém počtu živě narozených dětínepředstavuje ani dvě procenta. Zhruba tře-tina narozených cizinců má vietnamské ob-čanství, přestože početně je tato menšina ažna třetím místě. Pobyt Vietnamců je trva-lejšího rázu, často přichází celá rodina (obr.3). Nejnižší přírůstky v počtu narozenýchdětí lze v uplynulých dvanácti letech po-zorovat u občanů Slovenska. Mož ným vy-světlením jsou okolnosti, za nichž naroze-né dítě získává české občanství. Při získá-vání českého občanství není podstatnémísto narození, ale uplatňuje se „ius san-guinis“, tedy pokud má české občanství ale-spoň jeden z rodičů, má české občanství au-tomaticky i narozené dítě. Pokud má dítěod narození dvojí občanství, je české ob-čanství v evidenci nadřazeno. Můžemepředpokládat, že partnerství českých občanůbudou častější s občany zemí nám kultur-ně bližších. A tak vzhledem k homogenitěa uzavřenosti vietnamské komunity se lzeoprávněně domnívat, že jejich děti méně čas-to získají narozením české státní občanství
Demografie a migrace
5Mezinárodní politika 62008
Tabulka 1: Pohyb obyvatelstva České republiky v letech 1993–2007
p – předběžné údaje zdroj: www.czso.cz, Pohyb obyvatelstva
Obrázek 1: Vývoj počtu cizinců žijících na území ČR v letech 1993–2008
Pozn.: Údaje jsou k 31. 12. daného roku, v roce 2008 k 31. 3.
zdroj: Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ministerstva vnitra ČR, graf vlastní
Zdroje• Burcin, B. – Drbrohlav, D. – Kučera,T: Koncept náhradové migrace a jehoaplikace v podmínkách České republiky.In: Demografie 3, 2007, str.: 170–181• Lutz, W. – Scherbov S.: Future De-mographic Change in Europe: TheContribution of Migration, InternationalInstitute for Applied Systems Analysis,Laxenburg, 2003 • Raymer, J. – Willekens, F. (ed.): In-ternational migration in Europe, Wiley,2007• zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání apozbývání státního občanství • zákon č. 326/1999 Sb., o pobytucizinců na území ČR • www.prb.org/pdf06/06WorldDataS-heet.pdf
ných dětí na 1 000 obyvatel středníhostavu, kde středním stavem rozumímepočet obyvatel ke středu sledovaného in-tervalu; obvykle jím je kalendářní rok,a tak za střední stav se považuje početobyvatel k půlnoci z 30. června na 1. čer-vence) a plodností (počet živě naroze-ných dětí na střední stav 1 000 žen vevěkové skupině 15–45 let). Abychom sevyhnuli nutnosti standardizovat porod-nost či plodnost na stejnou věkovou struk-
u nás pobývají zatím spíše dočasně, svou ro-dinu většinou zanechávají doma a z výděl-ku v České republice ji finančně podporu-jí.
Je demografické chováníimigrantů odlišné oddemografického chovánív domovské zemi? Nejvíce imigrantů k nám přichází ze zemís nízkou porodností (počet živě naroze-
po jednom z rodičů. Tuto domněnku můžepotvrzovat i snižující se zastoupení naro-zených dětí se slovenským státním občan-stvím, neboť sňatky či partnerství s českýmobčanem budou častější. Přestože občanéUkrajiny tvoří více než třetinu všech cizincůžijících na území České republiky, podíle-jí se na narozených cizincích necelou pě-tinou. Tato skutečnost je nesporně způso-bena převážně pracovním charakteremimigrace ukrajinských občanů. Ukrajinci
Demografie a migrace
Mezinárodní politika 6 20086
Tabulka 2: Demografické události cizinců v České republice v letech 1999–2006
Počet imigrantů se u nás stále zvyšuje,přesto jejich příspěvky k celkové porod-nosti nejsou nikterak významné. Jen stěžílze odhadovat porodnost imigrantů do bu-doucna. Záleží to na počtech příchozích,na jejich věkové struktuře, na důvodechimigrace, na komplikacích, které přinášíživot v cizím prostředí. V neposlední řaděje třeba vzít v úvahu také poměrně kom-plikované možnosti získání českého občanství. Obavy z vysoké porodnosti přis-těhovalců se podle studií ze zemí, v nichžimigrace dosáhla většího významu, zdajíbýt vesměs zbytečné. Plodnost imigrantekse většinou pohybuje na úrovni mezi plod-ností v domovské zemi a plodností ženv cílové populaci. U dalších generací jsoutyto rozdíly ještě menší nebo žádné. To zá-visí na míře integrace cizinců do majoritníspolečnosti. Tato integrace je však závislána ochotě příchozích se přizpůsobit, aletaké na ochotě domácího obyvatelstva při-jmout cizince mezi sebe.
Tento příspěvek vznikl v rámci dlouhodobé-ho výzkumného záměru 2D06026 „Repro-dukce lidského kapitálu“ financovanéhoMinisterstvem školství, mládeže a tělovýcho-vy ČR v rámci Národního výzkumného pro-gramu II.
Eva Kačerová je asistentkou naKatedře demografie VŠE v Praze.
Úhrnná plodnost žen na Ukrajině, Slo-vensku a v Rusku se pohybuje kolem stejněnízkých hodnot jako úhrnná plodnostu nás (tab. 4).
Úhrnná plodnost ve Vietnamu je právěna hranici prosté reprodukce. Nízká plod-nost imigrantek je jistě způsobená pře-vážně pracovním charakterem jejichpobytu.
turu u všech porovnávaných populací,použijeme k vyčíslení rozdílů mezi plod-ností v České republice, v domovskýchzemích a plodností skupin imigrantekpodle státního občanství ukazateleúhrnné plodnosti, z něhož je patrné, jakýby byl průměrný počet živě narozenýchdětí, které by se narodily jedné ženě zapředpokladu, že by míry plodnosti podlevěku zaznamenané ve sledovaném kalen-dářním roce zůstaly během jejího repro-
Demografie a migrace
7Mezinárodní politika 62008
Tabulka 4: Úhrnná plodnost vevybraných domovských zemíchimigrantek a úhrnná plodnostv ČR podle původu žen, 2006
hovalců jak na trzích práce, tak i na cel-kové populaci.
Podíl v zahraničí narozených rezidentůstarších patnácti let na celkové populaci jeuváděn nejvyšší u Lucemburska (36,6 pro-centa), Austrálie (27,7), Švýcarska (25,1)a Kanady (22,4). Následují Spojené státy,Německo, Francie a Nizozemsko s podí-lem přesahujícím 10 procent a Velká Bri-tánie (9,4). Ve Spojených státech žilo přes31 milionů těchto přistěhovalců, respek-tive 14,5 procenta celkového počtu obyva-telstva. Například v 90. letech přicházel doUSA každoročně legální cestou přibližnějeden milion přistěhovalců (hlavně z Me-xika) a dalších asi půl milionu nelegálně.Údaje pro Evropskou unii se pohybovalyv obdobném řádu.
Největší počet vystěhovalců do rozvi-nutých ekonomik zaznamenala LatinskáAmerika (19 milionů) před Asií (16 mi-lionů). V porovnání jednotlivých zemí pů-vodu migrace figuruje na předním místěMexiko, z něhož odešlo cca 8 milionůosob. Na dalších místech jsou Velká Britá-nie s 3,2 milionu občanů žijících v zahra-ničí a Německo (3,1 milionu). Kolem dvou
promítají do politických souvislostí.Obecně je akceptován poznatek, že averzevůči přistěhovalcům je mírnější v těch ze-mích, které byly v minulosti na migracipřímo vybudované. K nim se zejména řadíSpojené státy, Kanada, Austrálie a NovýZéland. V Evropě je problematika migracedosti citlivým tématem.
Pojetí migrace, respektive vystěhovalec-tví, není definičně zcela sjednocené a lzese setkat s odlišnými přístupy i údaji. Pře-vládá nicméně hledisko Mezinárodní or-ganizace práce (ILO), které za migrantypovažuje osoby žijící mimo svou mateř-skou zemi déle než jeden rok. Jejich početčinil v roce 2005 zhruba 200 milionů, tzn.kolem tří procent světové populace.
Statistiky OECD zahrnují do kategoriemigrantů v zahraničí narozené osoby staršínež patnáct roků a takových žilo v rozvi-nutých ekonomikách podle údajů publiko-vaných deníkem Financial Times v roce2008 více než 75 milionů. Intenzita vystě-hovalectví se v 90. letech minulého stoletívýrazně zvyšovala a vzhledem ke snižovánípřirozeného přírůstku obyvatelstva v mno -ha vyspělých zemích stoupal podíl přistě-
Motivace a směrymigračního pohybuV zásadě lze identifikovat tři hlavní hybnésíly migrace. Za prvé, snaha získat ekono-mický prospěch. Za druhé, špatně fungu-jící stát a jeho instituce v mateřské zemi.Za třetí, síť přátel a příbuzných působícíchv zahraničí.
Ve struktuře migrace převládá pohybpracovních sil z rozvojových nebo tranzi-tivních zemí do rozvinutých ekonomik.Nicméně aktuálním fenoménem se stávárovněž pohyb osob mezi vyspělými ze-měmi, zvláště pak v rámci Evropské unie.Hospodářské stěhování je nebývale usnad-něno technickým pokrokem, jenž snižujenáklady na dopravu, internet a telekomu-nikační spojení.
Přínosy volného pohybu osob pro glo-bální ekonomický růst jsou srovnatelnés užitkem, který přináší odstraňování ba-riér mezinárodního obchodu. Naprotitomu ovšem stojí náklady a problémy, kteréuvolnění migrace způsobuje v oblasti so- ciální, kulturní a politické. Překotný přílivmigrantů vyvolává u místního obyvatelstvarůzná pnutí či averze, které se přirozeně
Demografie a migrace
Mezinárodní politika 6 20088
Mezinárodníekonomická
migrace: přínosya rozporyMezinárodní ekonomická (na rozdíl od výlučně politickymotivované) migrace osob je významným rysem interna-cionalizace světového hospodářství a součástí globali-začních procesů, stejně tak jako globalizace obchodua kapitálu. V základu mezinárodního pohybu lidí spočívajírozdíly hospodářských úrovní zemí a regionů, přičemžintenzita migrace souvisí s prohlubováním nerovnoměr-ností hospodářskopolitického vývoje mezi zeměmi.
placená pracovní místa a makroekono-mické dopady remitend.
V případě makroekonomických dů-sledků jde o obdobu zkušeností z nárůstupříjmů z exportu vysoce oceňovaných ko-modit, jako například ropy. V zemích silnězávislých na devizových příjmech ze za-hraničí může jejich příliv vést ke zhodno-cování místní měny. To pak má zanásledek zlevňování dovozu a pokles kon-kurenceschopnosti domácího zpracovatel-ského a zemědělského sektoru. Jinakřečeno, samotné transfery devizovýchzdrojů ze zahraničí nevytvářejí pracovnípříležitosti a často vytlačují do pozadímístní hospodářství.
Dopady na země hostitelskéZ hlediska vlivu na hospodářství hostitel-ské země jsou účinky přistěhovalectví zna-telně pozitivnější. V prvé řadě stoupánabídka práce, což tlumí tlak na růstmezd, působí na snižování výrobních ná-kladů, a dokonce i usnadňuje udrženívýrob a činností, které by jinak neobstályv konkurenci s levnými dovozy (viz napří-klad textilní průmysl). Zahraniční pra-covní síly jsou mnohdy nezastupitelnév řadě kvalifikačně nenáročných oblas-tech, o které je ze strany tuzemců mini-mální zájem bez ohledu na mzdovéohodnocení.
Užitek pramení i ze získávání kvalifiko-vaných odborníků, na jejichž přípravě sepodílela mateřská země. Typickým příkla-dem „vývozce“ mozků je Indie. Uvádí seaž 1 milion Indů usídlených ve Spojenýchstátech, přičemž z těch, kteří jsou v pro-duktivním věku, je na 75 procent držitelůalespoň bakalářského diplomu. Přistěho-valectví do určité míry kompenzuje poklesporodnosti a stárnutí obyvatelstva v rozvi-nutých ekonomikách, a zejména udržujepodíl obyvatelstva v produktivním věku.Tím se získává více času pro přípravu po-třebných reforem penzijních systémů.
Značná pozornost je věnována feno-ménu kvalifikační bilance mezi vystěho-valectvím a přistěhovalectvím, a to z hle-diska důsledků pro hospodářství jakjednotlivých zemí, tak i jejich hlavníchskupin. V případě Spojených států doklá-dají průzkumy a studie převahu přílivuvysoce kvalifikovaných odborníků nad je-
rozvinutých ekonomik povedou k celko-vému posílení motivace usilovat o získánípotřebného (vyššího anebo specializova-ného) vzdělání. Názorným příklademmohou být indičtí nadaní studenti a počí-tačoví (software) odborníci, dříve motivo-vaní nadějí na uplatnění v Silicon Valleya dnes soustředění v domácím sofistiko-vaně vybaveném průmyslu.
Zjevně příznivě působí vystěhovalectvína příliv devizových zdrojů ze zahraničí,neboť lidé udržují zpravidla s mateřskouzemí kontakty a převádějí tam část vý-dělků, ať již jako úspory, nebo podporurodin a příbuzných. Podle Světové bankyzískaly rozvojové země touto cestou v roce2006 oficiálně přes 206 mld. USD. Jiné
studie z agentur OSNuvádějí pro stejný rokse započítáním neofi-ciálních transferůčástku přibližně 300mld. (proti odhadova-ným 18,4 mld. v roce1980), tzn. podstatněvíce, než činí oficiálnírozvojová pomoc protyto země. Velká částtěchto finančních pře-vodů (tzv. remitendy –remittances) je v ma-teřských zemích vyna-kládaná na bydlení,zdravotní péči, vzdě-
lání, základní podnikatelské aktivitya zboží dlouhodobé spotřeby. Pokud jetoto zboží a služby místní provenience,ekonomika dostává významné růstovépodněty. Další přínosy se odvíjejí od zvy-šování kvalifikační úrovně v případě ná-vratu migrantů zpět do mateřské země.
V hodnocení fenoménu remitend v sou-časnosti výrazně převládají pozitiva, ať jižjde o stabilitu, adresnost či spolehlivosttoků cizoměnových příjmů, redukci chu-doby, podporu škol a zdravotnictví. Výho-dou je rovněž usměrňování remitend doformálního finančního systému, kdemohou být (alespoň v teorii) proměněnyv úspory a zdroje dlouhodobých investic.Odvrácenou stranou přínosů jsou i některápotenciální rizika. K nim patří napříkladvytváření závislosti na příjmech ze zahra-ničí, oslabování motivace přijímat méně
milionů osob se dále vystěhovalo ze zemíjako Itálie, Polsko, Turecko, Čína a Indie.K této hranici se blíží i Filipíny a Rusko.Poměrně překvapivé umístění Velké Britá-nie a Německa je ovšem ovlivněno sou-časným trendem pohybu bohatšíchdůchodců do klimaticky příjemnějších des-tinací (z britských občanů žijících v za-hraničí se uvádí 23 procenta starších 65 leta v případě Německa 19 procent).
Důsledky pro mateřskézeměEfekty ekonomické migrace se projevujíodlišně v mateřských a v hostitelských ze-mích, nicméně v obou případech jsou pro-tikladné. Na jedné straně znamenávystěhovalectví promateřskou zemi ztrátuprostředků, které bylyvynaloženy na vý-chovu a vzdělání mi-grantů. V případěvysoce kvalifikovanýchpracovních sil i tzv.odliv mozků a odplý-vání znalostí a doved-ností, což může vést kezpomalování vědecko-technického pokroku.Na druhé straně od-chod přebytečnýchpracovních sil přispíváke snížení nezamě-stnanosti i k určitým úsporám na nejrůz -nějších sociálních dávkách.
Fenomén přelévání intelektuální kapa-city z chudších rozvojových do rozvinu-tých ekonomik se těší zájmu výzkumui mezinárodních organizací vzhledemk nejednoznačnosti růstových dopadů.Vedle odlivu mozků (brain drain), re-spektive migračního pohybu vzdělanýchkvalifikovaných odborníků, je sledovánaspekt vyčerpávání mozkové kapacity(brain strain) ve smyslu negativních roz-vojových konsekvencí.
Novější studie přicházejí s poznatkem,že samotný odliv mozků nemusí mít nutněza následek nepříznivé rozvojové dopady.Může přinášet také pozitivní výsledky(brain gain), pokud demonstrační efektyúspěšné emigrace, respektive vyhlídky nauplatnění a šance získání vstupních víz do
Demografie a migrace
9Mezinárodní politika 62008
Přínosy volnéhopohybu osob proglobálníekonomický růstjsou srovnatelnés užitkem, kterýpřináší odstraňováníbariérmezinárodníhoobchodu.
Důležitou charakteristikou každé populace je ne-jen její velikost, tedy počet obyvatel, ale přede-vším její tzv. demografická struktura, tj. složeníobyvatelstva podle pohlaví a věku. V demografiise zpravidla udává tzv. dokončený věk, čímž serozumí věk při posledních narozeninách, tedypřesný věk zaokrouhlený vždy „dolů“.
Tomáš FialaJitka Langhamrová
jich odchody do zahraničí. Spo-jené státy jsou tak na špičceúspěšnosti v mezinárodní konku-renci o nejlepší mozkovou kapa-citu a získávají tím, že lidé, kteřípřicházejí, jsou vzdělanější než ti,co odcházejí. Významně k tomunapomáhají i migrační pohyby čivzájemné přesuny pracovních silmezi rozvinutými ekonomikami.K důvodům se vesměs řadí příle-žitosti dalšího studia a růstu kva-lifikace a širší možnosti sebere -alizace s uplatněním ve věděa výzkumu.
Diskutovaným aspektem je vlivmálo kvalifikované imigrace narůst důchodových nerovností rezi-dentů v hostitelských zemích,hlavně stlačováním mezd v méněnáročných profesích. Naprotitomu některé formy nekvalifiko-vané migrace naopak nerovnostimezi tuzemci mohou i redukovat.Příkladem může být příchod ženza prací jako pomocnice v do-mácnosti, pečovatelky či chůvy,neboť lepší a dostupná péče o dětiumožňuje vysoce vzdělaným mat-kám návrat do zaměstnání. Tím sepak na místním trhu práce zvyšujenabídka kvalifikovaných pracov-ních sil vůči nekvalifikovaným.
V literatuře jsou rovněž reflek-továny některé nezanedbatelnéproblémy spjaté s tím, že v řadáchnově příchozích přistěhovalcůzpravidla převládá opakovaná ne-zaměstnanost, nízká kvalifikace,horší životní podmínky a mnohdyi zneužívání velkorysé sítě sociál-ního zabezpečení a podpor. Spe-cifickým aspektem jsou obtížes adaptací do místních sociálnícha politických poměrů a nezřídkai přílišná radikalizace problémo-vých skupin. To se následně pro-mítá i do určitého přitvrzeníimigračních procesů v řadě rozvi-nutých ekonomik.
V souhrnu lze formulovat ně-kolik obecnějších prostředků čiúvah. Za prvé, volný přeshraničnípohyb osob je příznačným rysem
globalizace a napomáhá rozvojisvětové ekonomiky. Za druhé, hos-podářskopolitické dopady mi-grace na jednotlivé země i jejichskupiny jsou nezřídka dosti kon-troverzní a nejednoznačné. Zatřetí, vládní orgány v rozvinutýchzemích jen obtížně nalézajíschůdné a dostatečně citlivé přís-tupy k integraci přistěhovalců dospolečnosti a k ovlivňování mi-gračních toků. Za čtvrté, v pří-padě chudých rozvojových zemípřevládají pozitivní efekty vystě-hovalectví, nejenom srovnatelné,avšak spíše přesahující celkové pří-nosy z rozvojové pomoci a dluho-vých úlev. Za páté, mezinárodníspolupráce v usměrňování či ovliv-ňování migrace je až dosud po-měrně málo rozvinutá, přičemžstávající instituce (například In-ternational Organisation for Mi-gration při OSN) mají limitovanémožnosti i pravomoce k rozsáh -lejší koordinaci přeshraničníhopohybu lidských zdrojů, zejménave srovnání se sférou mezinárod-ních toků zboží, služeb anebo ka-pitálu.
Bez ohledu na nejrůznější pře-kážky mezinárodního pohybuosob je zřejmé, že rozvinuté eko-nomiky vytvářejí miliony lákavýchpracovních příležitostí, které ne-zaměstnaní lidé v rozvojovémsvětě budou ochotně vyplňovat.Neznamená to nic jiného, než žepoptávka a nabídka práce budoui nadále nahlodávat i ty nejodhod-lanější restrikce a bariéry volnéhopohybu lidí mezi zeměmi. Stejnějako jiné aspekty globalizace je mi-grace snadněji uřiditelná v situacimezinárodní spolupráce a trans -parentních principů jejího usměr-ňování.
Praha, květen 2008
Jiří Fárek je profesoremna Technické univerzitěv Liberci. Je členem redakčnírady MP.
Demografie a migrace
Mezinárodní politika 6 200810
Například věkem 0 se tedy rozumí věkdětí, které ještě neměly první naroze-niny, osoby osmnáctileté jsou
všechny, kterým již bylo 18 a ještě nebylo 19let. Podobně chápeme vymezení věkových in-tervalů. Interval 10–14 let zahrnuje všechnyosoby, kterým je 10, 11, 12, 13 nebo 14 let,tedy všechny osoby, kterým již bylo 10 a ještěnebylo 15 let.
Z ekonomického hlediska rozlišujeme třizákladní věkové skupiny obyvatelstva (tzv. eko-nomické generace):• předproduktivní věk – lidé se na ekonomic-kou aktivitu obvykle teprve připravují,• produktivní věk – lidé jsou obvykle ekono-micky aktivní,• poproduktivní věk – lidé již obvykle ekono-mickou aktivitu nevykonávají a pobírají dů-chod.
Věkové hranice těchto generací nejsou jed-notně vymezeny, zpravidla se přitom používajíhodnoty dělitelné pěti. V současné době sezdá proto nejrealističtější považovat za věk za-hájení ekonomické aktivity nikoli 15 jakodříve, ale až 20 let, a za věk ukončení ekono-mické aktivity (tj. věk odchodu do důchodu)nikoli 60, ale až 65 let. Údaje ČSÚ totiž po-
nejen snižování úmrtnosti, tedy prodlužování délky života, alei pokles porodnosti v posledních desetiletích. Objevují se názory,že důsledky stárnutí obyvatelstva může zmírnit imigrace ze za-hraničí. Jaká je skutečnost? Kolik imigrantů by bylo třeba? Jakýby byl počet obyvatel v České republice? Jak by se změnil početa podíl cizinců?
Populační projekce ČR do roku 2060Částečnou odpověď na tuto otázku může dát výpočet populačníprojekce. Jejím výsledkem je odhad budoucí velikosti populacea její demografické struktury, Výpočet vychází z určitých předpo-kladů vývoje plodnosti, úmrtnosti, a především migrace (v celémtomto článku rozumíme migrací pouze migraci zahraniční). Zpra-vidla se zvažuje několik různých variant vývoje těchto demogra-fických procesů.
V posledních letech je to právě migrace, která nejvýraznějiovlivňuje změny počtu obyvatel České republiky. Je to patrné z ta-bulky 2.
Zatímco tzv. přirozený přírůstek (rozdíl mezi počtem živě na-rozených a počtem zemřelých) byl v letech 2003–05 zápornýa ani v roce 2007 nepřekročil 10 tisíc osob, migrační přírůstek bylvždy kladný, každý rok činil několik desítek tisíc, v roce 2007 do-konce překročil 80 tisíc. Podíl cizinců žijících v České republicese v současné době přiblížil 400 tisícům, činí tedy téměř 4 pro-centa populace.
Demografická projekce do konce roku 2060 byla proto vypoč-tena pouze pro jednu variantu předpokládaného vývoje plodnostia úmrtnosti, zato pro několik variant předpokládaného budoucíhovývoje migrace. Předpokládalo se, že plodnost českých žen budev dalších letech s určitým zpožděním „kopírovat“ úroveň i struk-turu plodnosti žen Nizozemska, kde již byl ukončen přesun plod-nosti do vyššího věku a plodnost jednotlivých generací žen se zdezdá být poměrně stabilní. V roce 2007 byla úhrnná plodnost čes-kých žen již 1,44. Během dalších třiceti let se předpokládal její po-stupný další růst až na 1,7 a poté stabilizace na této úrovni.(Hodnotu úhrnné plodnosti lze interpretovat jako průměrný početdětí, které by měla jedna žena za celé reprodukční období, pokud
Demografie a migrace
11Mezinárodní politika 62008
Tabulka 1: Obyvatelstvo ČR k 1. 1. 2008
Ekonomická Počet Podíl z celé generace obyvatel populace
republikytvrzují, že ve věku 15–19 let je ekonomicky aktivních pouzezhruba deset procent obyvatel. Na druhou stranu důchodový věkse v řadě zemí již pohybuje kolem 65 let nebo se předpokládá jehozvýšení k této hodnotě.
Ekonomické generace vymezíme tedy následovně:• předproduktivní věk: 0–19 let• produktivní věk: 20–64 let• poproduktivní věk: 65+ let (tím se rozumí věk 65 a více let).
Jednoduchou charakteristikou stáří populace je průměrnývěk obyvatelstva. Z ekonomického hlediska je však mnohem dů-ležitější charakteristikou tzv. index závislosti seniorů, tj. poměrpočtu osob v poproduktivním věku ku počtu osob v produktiv-ním věku. Jeho hodnotu vyjádřenou v procentech lze interpre-tovat jako počet seniorů připadajících na 100 osobv produktivním věku.
K 1. 1. 2008 měla Česká republika 10 381 130 obyvatel. Po-drobnější údaje o demografické struktuře udává tabulka 1.
Podíl osob v produktivním věku (65 procent) byl spolu se Slo-venskem nejvyšší ze všech zemí Evropské unie. (Skutečný podílpracovních sil byl však menší, neboť důchodový věk je stále – ze -jména u žen – výrazně nižší než 65 let.)
Jaké jsou však perspektivy do budoucna? Jedním z fenoménů,o němž se v poslední době stále více hovoří, je tzv. stárnutí oby-vatelstva, zvyšování podílu seniorů v populaci. Jeho příčinou je
Podobnou hodnotu by měl podíl imigrantůpři počáteční vysoké imigraci a jejím ná-sledném zastavení. Při maximální uvažo-vané imigraci (migrační přírůstek 90 000osob ročně) by tento podíl činil více než40 procent obyvatelstva. (Uvažujemepouze imigranty od roku 2008.)
Trendy vývoje průměrného věku (Graf3) i indexu závislosti seniorů (Graf 4) jsoupochopitelně navzájem podobné. Vidíme,že i při velmi vysoké imigraci (přírůstek90 000 osob ročně) by se průměrný věk zvý-šil z dnešních 40,3 na více než 47 let a in-dex závislosti seniorů by vzrostl na více neždvojnásobek. Všimněme si však přede-vším, že varianta předpokládající vysokou
počáteční imigracia její pozdější za-stavení má v dalšíchletech za následekpoměrně rychlé stár-nutí populace. Prů-měrný věk i indexzávislosti seniorů jev roce 2061 dokon-ce o něco vyšší než
při variantě zcela bez migrace. Je to po-chopitelné: početné skupiny dřívějších imi-grantů zestárnou a noví imigranti již ne-přicházejí.
Je tedy zřejmé, že pokud má imigracetrvale snižovat důsledky stárnutí populace,musí být migrační přírůstek pokud možnokonstantní, nebo dokonce rostoucí (cožmá za následek trvalý nárůst podílu imi-grantů v populaci), nikoli klesající.
Populace stacionárního typuZdá se, že imigrace může poměrně snadnozabránit snižování velikosti populace. Pos-tačující by byl roční migrační přírůstekzhruba 30 tisíc osob. Důsledkem by však
než v roce 2007. Další varianta uvažovalavysoký přírůstek na začátku období a je-ho rychlý pokles v období 2020–2030 nanulovou hodnotu. Pro srovnání byla vy-počtena i varianta zcela bez migrace.
Přehled a označení všech variant mi-gračního přírůstku je uveden v tabulce 3.
Podívejme se nyní, jak by vypadaly ně-které základní charakteristiky populačníhovývoje České republiky při jednotlivých va-riantách vývoje migrace.
Hlavní výsledky projekceÚroveň migrace by výrazně ovlivnila budoucípočet obyvatel České republiky (Graf 1). Bezdalší imigrace by počet obyvatel ČR asi zadeset let začal klesat, zapadesát let by pokleslzhruba o deset procent,v České republice byžilo již méně než 9 mi-lionů obyvatel. Při roč-ním migračním pří-růstku 30 tisíc osob bypočet obyvatel zůstalpod hranicí 11 milionů,při trojnásobné imigraci (90 tisíc osob roč-ně) by došlo k nárůstu počtu obyvatel na 15milionů. Při variantě vysoké počáteční imi-grace s jejím následným prudkým zastave-ním by po počátečním růstu následoval opě-tovný pokles počtu obyvatelstva.
Trvalý kladný migrační přírůstek by po-chopitelně měl za následek stále rostoucípodíl imigrantů v populaci České repu-bliky (Graf 2). Při ročním migračním pří-růstku 30 tisíc osob by v roce 2061 činilpodíl imigrantů a jejich potomků (za po-tomky imigrantů považujeme všechny dětinarozené imigrantkám) téměř 20 procentobyvatelstva ČR, tedy zhruba pětkrátvyšší, než je podíl cizinců v současné době.
by po celé reprodukční období byla plod-nost žen stále stejná jako v daném roce.)
Podobně se předpokládalo, že i úmrt-nost mužů a žen v České republice se po-stupně bude blížit úmrtnosti v Nizozem-sku. V roce 2007 byla střední délka životamužů v ČR již 73,7 roku, střední délka ži-vota žen 79,9 roku. Předpokládalo se, žedo roku 2060 vzroste střední délka životamužů zhruba na 85 let, střední délka ži-vota žen zhruba na 89 let. Struktura prav-děpodobností úmrtí se předpokládala ne-měnná. (Hodnotu střední délky života lzeinterpretovat jako průměrnou délku živo-ta osoby daného pohlaví, pokud by po ce-lou dobu života byla úmrtnost stále stejnájako v daném roce.)
Východiskem pro odhad demografickéstruktury budoucích imigrantů byla sou-časná struktura cizinců na území Českérepubliky a struktura migrantů v letech2002–2006. Pro další období byly uvažo-vány celkem čtyři různé varianty vývojevelikosti ročního migračního přírůstku.Dvě varianty předpokládaly konstantnímigrační přírůstek po celé období. Nízkáhodnota 30 tisíc osob ročně předpokláda-la snížení imigrace na úroveň o něco niž-ší než v letech 2005 a 2006. Vysoká hod-nota 90 tisíc osob ročně odpovídá zacho-vání imigrace na úrovni ještě o něco vyšší
Demografie a migrace
Mezinárodní politika 6 200812
Zdroje• Fiala, T.: Dva přístupy modelování vý-voje úmrtnosti v populační projekci a jejich aplikace na populaci ČR• Kačerová, E.: Foreigners in theCzech Republic• Kačerová, E.: International Migrationand Mobility of the EU Citizens in theVisegrad Countries: Comparison andBilateral Flows. Lisboa 22. 8. 2007–29. 8. 2007 • Koschin, F.: Kapitoly z ekonomickédemografie• Langhamrová, J. – Fiala, T.: TheAgeing of the Population and its Con-sequences• Langhamrová, J. – Kačerová, E.: Vě-kové složení cizinců v České republice• http://epp.eurostat.ec.europa.eu/Eurostat (2008-05-01)• http://www.czso.cz Český statistic-ký úřad (2008-05-01)
Tabulka 3: Uvažované varianty vývoje migračního přírůstku
Označení varianty Roční migrační přírůstek v letech 2008–2060
Bez migrace Nulový celé období
30 tisíc 30 000 osob každý rok
90 tisíc 60 000 osob každý rok
Pokles 90 000 ročně do roku 2020, pokles na nulu do roku 2030, dále nulový
Zabránit stárnutí po-pulace však imigrace(přijatelného rozsahu)nemůže, může jejpouze částečně zpomalit.
být pobyt cizinců pro ně i pro naši společ-nost obohacením. Pokud však je přítom-nost cizinců zdrojem obav, může to véstk nárůstu napětí mezi oběma skupinamia k potenciálním nebo i skutečným kon-fliktům a ke snahám další imigraci ome-zovat.
Jedinou cestou vedoucí k zastavenístárnutí populace by bylo buď zastavenídalšího růstu délky života, nebo trvalý růstvelikosti populace, ani jedna z těchto al-ternativ jistě není žádoucí. Nejmenšíhomožného stárnutí by při dané úmrtnostidosáhla tzv. populace stacionárního typu,
padě vysoké imigrace mohou s rostoucímpodílem cizinců v populaci sílit hlasy po-žadující omezení další imigrace.
Trvalá imigrace má pochopitelně za ná-sledek zvyšování podílu cizinců v popu-laci. Aby byla zachována demografickárovnováha i v okolních zemích, které rov-něž čelí stárnutí populace, bylo by žá-doucí, aby imigranti přicházeli předevšímze zemí s vysokou porodností, což jsouzpravidla země rozvojové. Společnost musíbýt proto připravena přijímat příliv osobjiných národností a často jiných kulturníchzvyklostí. Za vhodných podmínek může
byla skutečnost, že za padesát let by bylzhruba každý pátý obyvatel České repu-bliky buď imigrant, nebo potomek imi-granta. Zabránit stárnutí populace všakimigrace (přijatelného rozsahu) nemůže,může jej pouze částečně zpomalit. Mi-grační přírůstek však musí být v čase kon-stantní, nebo dokonce rostoucí. Pokud sedříve vysoký migrační přírůstek trvalesníží, zejména velmi rychle, má to za ná-sledek v dalším období zrychlení stárnutíobyvatelstva. (Je to srovnatelné se situací,kdy po období stability či růstu začne kle-sat počet narozených.) Přitom právě v pří-
Demografie a migrace
13Mezinárodní politika 62008
Graf 1: Počet obyvatel
Zdroj: vlastní výpočty
Graf 3: Průměrný věk
Zdroj: vlastní výpočty
Graf 2: Podíl imigrantů od roku 2008 a jejichpotomků (v %)
Zatímco v západních zemích se už mnoholet hovoří o úbytku obyvatelstva a o prob-
lémech, jež s tím souvisejí, Izraele se tytoproblémy jakoby netýkají. Na každou ženuzde statisticky připadne 2,7 dítěte. Jaké jsoupro to důvody?
V Izraeli k tomu hodně přispívá jak re-ligiózní část izraelské židovské populace– hlavně charedim (ultraortodoxní Židé)aškenázského původu – tak i některé dal-ší části izraelské společnosti, hlavně se-fardští Židé (i mezi nimi je mnoho chare-dim a zbožných lidí) a izraelští Arabové,kteří dnes tvoří pětinu izraelských obča-nů. U sekulárních Židů je porodnost niž-ší než u předchozích skupin, přesto všakpřevyšuje porodnost v mnoha západníchzemích. Jen dodávám, že tzv. „izraelštíArabové“ nejsou považováni Izraelci za„Palestince“. Ti obývají hlavně území Zá-padního břehu, pásma Gazy, respektivejsou palestinskými emigranty či uprchlíkyv mnoha zemích světa a nemají na rozdílod izraelských Arabů izraelské občanství.
Do jaké míry je vysoká natalita v Izraelimotivována nábožensky?
Velmi výrazně. Porodnost religiózníčásti izraelské židovské populace je jed-na z nejvyšších na světě a značně dra-maticky narůstá (v roce 1980 to bylo6,91 dítěte a v roce 1996 už 8,51 dítětena každou ultraortodoxní ženu). Tohotojevu si můžete všimnout i vlastnímokem, pokud jezdíte do Izraele častěji.Například v Jeruzalémě je tento feno-mén zcela zřejmý. Ve svém konečnémdůsledku bude mít tato skutečnost vlivna celkovou podobu izraelské společ-nosti i státnosti. Politické strany zastu-pující charedim jsou velice vlivné a zá-roveň nekompromisní, pokud se týká ná-boženského zákonodárství (hlavně do-držování šabatu, striktní definice židov-ství pro potřeby Zákona o návratu, do-držování košer stravy, získávání financípro náboženské školy, odmítání vojen-ských odvodů atd.). Je tak možné, že Iz-rael bude získávat stále více náboženskélegislativy a bude se přibližovat teokra-tickému modelu „halachického státu“(tedy buď teokratické republice, případ-ně monarchii, která je bližší židovskétradici). Není náhoda, že před několikalety byl jedním z volebních hesel seku-lární strany Merec slogan: „Izrael nebu-de Írán“. Tím samozřejmě nebylo myšle-no, že by se z Izraele měla stát země aja-tolláhů, ale fakt, že Izrael získá teokra-
tj. populace, kde je roční početživě narozených konstantní a od-povídá dané úmrtnosti a poža-dované velikosti populace. V tétopopulaci se nemění věková struk-tura, nedochází k úbytku, ale anik přírůstku obyvatel. Je to popu-lace v jistém smyslu optimální.
K populaci takového typu lzedospět zvýšením plodnosti a je-jím udržením trvale na úrovniprosté reprodukce (zhruba 2,1 dí-těte na jednu ženu). Pak by nebylpotřebný žádný migrační přírůs-tek. Možností, jak dosáhnout po-pulace stacionárního typu přinižší plodnosti, by samozřejměbylo postupné „doplňování“málo početných ročníků imi-granty.
Zatím je však plodnost vevšech ekonomicky vyspělých ze-mích pod úrovní prosté repro-dukce a zdá se být nereálné, abyse na potřebnou úroveň v do-hledné době zvýšila. Spoléhat sena trvalou rostoucí imigraci alerovněž nemusí být do budoucnapříliš perspektivní. Ze sociobio-logického hlediska je totiž po-chopitelné, že zatímco stabilníroční počet narozených dětí„původních“ obyvatel budezpravidla považován za spole-čensky žádoucí, stabilní ročnípočet nových imigrantů můžedříve či později vyvolávat ros-toucí obavy a požadavky jehoomezování.
Článek vznikl v rámci dlouhodobéhovýzkumného projektu 2D06026„Reprodukce lidského kapitálu“ fi-nancovaného MŠMT v rámci Ná-rodního programu výzkumu II.
Tomáš Fiala, Jitka Langhamrovápracují na Katedře demografieFakulty informatiky a statistikyVysoké školy ekonomickév Praze.
říká politolog Marek Čejka proMezinárodní politiku. Robert Schusters ním hovořil o příčinách vysoké porod-nosti v současném Izraeli, jejích mož -ných dopadech na budoucí tvář společ-nosti a o tom, jak důležitou roli hraje de-mografie v dnešní izraelské politice.
V izraelské politice je demografie dů-ležitým faktorem, i když je někdy i poně-kud populisticky využívána. Velmi častomůžeme slyšet o nárůstu arabské popula-ce v Izraeli, která ohrozí svou velikostíideu „židovského státu“. To ale není úpl-ně přes né. Izraelští Arabové mají sice vy-šší přírůstek v rodinách než Izraelci (při-bližně čtyři děti na muslimskou ženuoproti 2,75 dítěte na židovskou Izraelku),tendence u nich je však klesající, zatímcou židovských Izraelců stoupá. Stejně takse mluví i o neschůdnosti vyřešení otázkybudoucnosti palestinských uprchlíků, ne-boť by při „návratu do svých původníchbydlišť početně zcela převálcovali židov-skou populaci a došlo by de facto k záni-
ku židovského státu“.To je ale opět zjedno-dušující tvrzení. Mno-zí z palestinských upr -chlíků by ani nemělizájem o návrat na sou-časné izraelské území.Části z nich jde ale-spoň o jisté materiálníči morální zadostiuči-nění ze strany Izraele.O tom se ale zatímv Izraeli příliš nemlu-ví.
Co je také velmikontroverzní věc, je na-stěhovávání některýchnových přistěhovalcůdo židovských osad naZápadním břehu. Toje běžná praxe u mno-
ha lidí ze zemí bývalého SSSR, ale stalose to například i v případě zkonvertova-ného jihoamerického indiánského kme-ne. Není potřeba cítit nějaké zásadní sym-patie k Palestincům, avšak lze si v tomtopřípadě udělat představu o pocitu nespra-vedlnosti, když tito indiánští osadníci na-jednou získají větší práva než lidé, kteřízde žijí po celé generace.
Jaký je podíl obyvatelstva arabského půvo-du v Izraeli? Jsou jeho přírůstky podobně
vysoké jako v případě židovského obyvatel-stva?
V současnosti tvoří tzv. „izraelští Ara-bové“ přibližně 20 procent izraelského
tický charakter a rozhodující slovo bu-dou mít náboženské autority – rabíni.
Jakou roli přitom hraje zkušenost holo-caustu a s tím spojená podvědomá potře-
ba částečně „vykompenzovat“ ztráty židov-ského obyvatelstva z let druhé světové války?
Nedomnívám se, že by byla nějaká pří-má souvislost mezi úbytkem Židů běhemholocaustu a snahou Izraele o zvýšení po-pulace mezi Židy postiženými holocaus-tem po roce 1948. Není mi známo, že byexistovaly nějaké statistiky na toto téma.Každopádně mnozí z Židů, kteří přežilikoncentrační tábory a přistěhovali se doIzraele, byli spíše sekulární Židé a v jejichrodinách v Izraeli nebyl žádný výjimečnýpřírůstek. Jde o značně subjektivní věc.Co jsem ale slyšel při rozhovorech s Iz-raelci, bylo, že zdejší rodiny často chtělymít více potomků – chlapců – protožeu nich bylo vyšší nebezpečí než u dívek,že padnou v některém z válečných kon-fliktů. Slyšel jsem také o případu, že ne-byli do vojenské služby povoláni zároveňdva chlapci-dvojčata. Jeden z nich násled-ně padl ve válce a jeho bratr už do nebez-pečných misí povoláván nebyl.
Izraelská společnost je velmi pestrá, mno-ho obyvatel přišlo do Izraele v rámci růz -
ných imigračních vln až v posledních letech.Existuje nějaká skupina, která, pokud jdeo přírůstky obyvatelstva, nějaký zvlášť vyniká?
Demografie a migrace
15Mezinárodní politika 62008
V současnosti nej-více přistěhovalců při-chází do Izraele stáleze zemí bývalého So-větského svazu. Ná-sledují přistěhovalciz Etiopie, Franciea Spojených států. DoIzraele přichází v sou-časnosti přibližně20 000 přistěhovalcůročně. To je určitě vý-razný faktor nárůstupopulace, ale v těchtoskupinách není až navýjimky mimořádněvysoká porodnost. Zá-roveň ale také velkémnožství lidí Izrael každoročně opouští.Jen v devadesátých letech – a to bylo ob-dobí mírového procesu a relativního kli-du – to bylo kolem čtvrt milionu lidí. Promnoho přistěhovalců (hlavně ze zemíbývalého Sovětského svazu) je Izrael to-tiž často jen přestupní stanicí. Poté, co zís-kají izraelské občanství a pas, se napříkladdaleko snadněji dostanou do Spojenýchstátů.
Jak silným faktorem je demografie v sou-časné izraelské politice, ať už domácí, ne-
bo zahraniční? Jak se to konkrétně projevu-je? Mají demografické aspekty i vliv na řeše-ní arabsko-izraelského konfliktu?
Izraelští Arabovémají sice vyššípřírůstek v rodináchnež Izraelci(přibližně čtyři dětina muslimskouženu oproti 2,75dítěte na židovskouIzraelku), tendenceu nich je všakklesající, zatímcou židovskýchIzraelců stoupá.
obyvatelstva (1,5 milionu jehocelkového počtu), jak už ale by-lo zmíněno, jejich přírůstek jesice vyšší než u židovských Iz-raelců, má ale z dlouhodobéhohlediska sestupnou tendenci.Nemyslím si, že by zvyšující sepočet Arabů v Izraeli muselmít nutně negativní důsledky.S izraelskými občany arabské-ho původu nebyly v minulostinějaké významnější problémy.A pokud také Izrael získá vícežidovsko-arabský charakter,než tomu bylo dříve, může to
Demografie a migrace
Mezinárodní politika 6 200816
Etnické složení izraelské společnosti (2007)
Etnická skupina obyvatel % z celku
Židé 5 499 000 75,6 %
Izraelští Arabové1 1 461 000 20 %
Ostatní2 309 900 4,4 %
Celkově 7 269 900 100 %
Údaje nezahrnují Palestince – tedy v tomto případěarabské muslimy a křesťany či ostatní obyvatele Pa-lestinských autonomních území. 1 Včetně Drúzů, arabských křesťanů 2 Zde představují většinu imigranti ze zemí bývaléhoSSSR, kteří nejsou židovského původu, dále Čerske-sové, Arméni, 2 500 Libanonců a křesťané z Ru-munska, Bulharska a Etiopie.
Izraelské obyvatelstvo (2006)
Celkový počet obyvatel1 7 116 700muži 3 517 300ženy 3 599 400
Vybrané věkové skupiny0–14 28,4 %65+ 9,9 %
Roční přírůstek obyvatelstva 1,8 %z toho tvoří přirozený přírůstek 86,8 %
27 % nereligiózní tradicionalisté (jen částečně respektují halachu)
43 % sekulární (53 % sekulárních věří v Boha)
Zdroj: Izraelský statistický úřad (www.cbs.gov.il)
Marek Čejka fotoarchiv Marka Čejky
v konečném důsledku jen pomoci vzájem-nému smíření obou etnik.
Marek Čejka je právníka politolog, v současné době přednášína několika vysokých školách.Mnohokrát navštívil Blízký východ a jeautorem úspěšných knih Judaismus,politika a Stát Izrael (2002), Izraela Palestina (2005), Encyklopedieblízkovýchodního terorismu (2007)a řady vědeckých i populárních článků.Bližší informace na: chunky.webpark.cz/israel.html [email protected]
Pod vlivem rozpadu postkomunistických států a erupce etnic-kých konfliktů v tomto prostoru se mezinárodní společenstvísmířilo s existencí etnických či národnostních menšin v rámcijednotlivých zemí. Při KBSE/OBSE vznikl Úřad Vysokého ko-misaře pro národnostní menšiny, Evropská unie zavedla pod-mínku dodržování lidských práv včetně práv menšin do svéhopřístupového procesu a Rada Evropy vytvořila nový klíčový do-kument – Rámcovou úmluvu o ochraně práv národnostníchmenšin. Zejména tímto dokumentem byla Charta v podstatě od-stavena na druhou kolej.
Šance pro opatrné státy Evropská charta regionálních či menšinových jazyků byla při-pravena k podpisu roku 1992, ale v platnost vstoupila až v roce1998 (v České republice 1. března 2007) po dovršení limitu pětiratifikací ve smluvních státech. Právě Charta se ale stala jedinouúnosnou mezí, do které byly ochotny dojít některé „staré“ státyEU. Podepsala ji (avšak neratifikovala) zcela mimořádně i Fran-cie, která striktně odmítá traktovat své obyvatele podle národ-nosti či etnicity. Díky zapojení většího počtu států napříč Evro-pou získávají kontrolní mechanismy Charty větší váhu, a vzrůs-tá tím její relevance i v očích politiků. Při životě Chartu udrželtaké přitažlivý „menu“ systém.
Charta se skládá z preambule a pěti částí:První část je složena z obecných ustanovení, zvláště definic
pojmů a závazků. Druhá část je tvořena pouze jedním článkem o čtrnácti od-
stavcích a pododstavcích, jež obsahují základní politické princi-py ochrany jazyků. Celou tuto část musí smluvní státy přijmoutpro každý svůj regionální či menšinový jazyk. Tato část je přitomobecným shrnutím v podstatě všech konkrétních ustanoveníCharty, čímž dává veliký prostor mluvčím daných jazyků či stá-tu k jakkoli rozsáhlé iniciativě odůvodnitelné právě těmito obec-nými směrnicemi.
Třetí část se skládá ze sedmi tematických článků (vzdělávání,soudní orgány, orgány veřejné správy a veřejná služba, hromad-né sdělovací prostředky, kulturní činnost a zařízení, hospodářskýa sociální život, přeshraniční výměny), které rozvíjejí jednotlivéoblasti v rozsahu od dvou do 26 odstavců či pododstavců. Smluv-ní stát si stanoví, na které z jazyků pod ochranou části II a na ja-kém území bude aplikovat konkrétní opatření části III. I po při-jetí Charty přitom může rozšiřovat jak počet přijatých opatření,tak počet jazyků přijatých pod ochranu části III. Jednotlivé stá-ty přistupující k Chartě si tedy mohou vybrat z nabídky různýchopatření, která chtějí na svém území dodržovat. Z téměř každé-ho článku části III si musí vybrat stanovené penzum odstavců čipododstavců, přičemž celkový minimální počet přijatých usta-novení pro každý jazyk zahrnutý do části III je 35. Předseda ex-pertního výboru Rady Evropy Stefan Oeter však poukazuje napromyšlený systém Charty, ve kterém jsou jednotlivá ustanoveníčasto jen odstupňovanými blízkými variantami téhož. Státy takobvykle dojdou ke stejnému cíli, a přitom je jim ponechána mož-nost volby odpovídající jejich tradičnímu pojetí a reálným mož-nostem.
Chharta se rodila na půdě Rady Evropy vespolupráci s Evropským parlamentemv osmdesátých letech v situaci bipolár-
ního světa. Západní Evropa tehdy znala jen několikkonstantních menšinových problémů, které nevyvolá-valy potřebu široce pojatých mezinárodních politik.Hlavním motivem vzniku Charty proto bylo překo-nání dosavadního přístupu všeobecné nediskriminaceve směru pozitivní ochrany jazyků vzhledem k minu-lým příkořím a státním asimilačním politikám. Přes-tože Charta v praktické rovině implikuje péčio regionálně a nejčastěji etnicky odlišná společenství,v době jejího vzniku stále převládal poválečný konceptuniverzálních a individualizovaných lidských práv. Ko-lektivní nároky menšin byly zdiskreditovány ireden-tismem a separatismem některých skupin v nedávnéhistorii. Ovšem i samotný termín „etnický“ či „ná-rodní/národnostní“ se začal v oficiálních mezinárod-ních normách explicitně používat až v 90. letech.Charta problémy obešla zaměřením ochrany na ja-zyky jako objektivní kulturní hodnoty, nikoli na jejichuživatele ať již individuálně, či skupinově (jazykovémenšiny). Jednoznačně se pak vyhnula jakémukolispojení s etnikem či národností.
Vztahy a problémy
17Mezinárodní politika 62008
Od českého podpisu Charty v listopadu 2000 k jejíratifikaci uplynulo více než šest let. V některých dal-ších zemích však ratifikační proces Charty trvá ještědéle. Jde totiž o dokument skrývající řadu závažnýchkoncepčních problémů sahajících do politické filoso-fie jednotlivých zemí.
nápisů názvů obcí a ulic nebo zřízeníškol s menšinovým jazykem vyučovacímbyla nově napojena na právo příslušníkůnárodnostních menšin na „účast při ře-šení věcí jich se týkajících“. Jinými slovyse staly závislé na zřízení výborů pro ná-rodnostní menšiny při zastupitelstvíchobcí (či měst a krajů) spolu se stanove-nými limity podílu národnostních men-šin v dané obci. Liberální hranice prorealizaci klíčových ustanovení Charty napouhých deseti procentech podílu pří-slušníků dané národnostní menšinyv obyvatelstvu na základě posledního sčí-tání lidu (2001) však v případě polštinypřesto rozbila možné jazykové milieu naumělé ostrůvky. Nehledě na skutečnost,že velká seskupení lidí mluvících polskyv absolutních číslech (například v Karvi-né, Havířově či Orlové) tak zůstala opo-menuta. V takových lokalitách pak lzerealizaci ustanovení Charty podpořit, alenikoli vymáhat na základě konkrétníhozákona.
Přestože se většina prováděcích záko-nů vztahuje na všechny jazyky státem zo-hledněných národnostních menšin, bylpůvodní návrh na přijetí všech dvanáctijazyků (a také jazyka jidiš) nakonec od-mítnut. Charta výslovně vylučuje i podpo-ru jazyků migrantů, opírajíc se o (velmidiskutovanou a vágní) podmínku „tradič-ního užívání na daném území“. Střídmýpostoj k Chartě vycházel také ze zkuše-nosti ostatních smluvních států, které –jak si povšiml Stefan Oeter – ve snazeo příznivou sebeprezentaci přijímají vícezávazků, než kolik jsou schopny bezezbytku plnit.
V poslední době však podle Thornber-ryho a Estébanez obecně slábne odporproti spojení Charty s příslušníky (či sku-pinami) menšin. Svou roli zřejmě hrajepokles destabilizujících autonomistickýchpožadavků národnostních menšin a záro-veň nárůst sociálního vyloučení Romů,které naopak systematická marginalizacea stigmatizace jejich kultury (a zvláště ja-zyka) spíše prohloubila.
Opomenuté nářečíJelikož bylo možno aplikovat nejrozsá-hlejší závazky vůči polštině (vzhledemk jejímu územnímu charakteru), vyprofi-
rozhodnutím jednotlivým státům i na-vzdory původním předpokladům tvůrcůCharty.
Typický neteritoriální jazyk, jakým jena našem území slovenština, by tak bylv této kategorii zcela marginalizován.Vzhledem k možnostem bezproblémovépodpory slovenštiny i v části III byla při-jata jako menšinový jazyk s územnímrozsahem celého státu. Dalším jazykemv části III, s územním vymezením naokresy Frýdek-Místek a Karviná, se stalapolština. Ve stejné kategorii menšino-vých jazyků byla přijata pouze do části IItaké němčina a romština. Podle české le-gislativy však lze řadu ustanovení z částiIII bez problémů aplikovat i na tyto jazy-ky. Teoreticky lze například oficiálně uží-vat dvojjazyčné názvy obcí též v osmnác-ti obcích, ve kterých se přihlásilo ale-spoň 10 procent obyvatel k národnostiněmecké.
Stín národnostněmenšinové koncepcePříčinou silného vlivu národnostněmenšinového principu v realizaci Char-ty v České republice je v prvé řadě nero-zvinutá koncepce samostatné politikychránící jazyky jako takové. Charta je ta-ké obecně chápána přímo jako komple-mentární dokument k Rámcové úmlu -vě o ochraně národnostních menšin.Příprava přistoupení České republikyk Chartě na půdě Rady vlády pro národ-nostní menšiny (nic podobného jakobritské „Language Boards“ nemáme) sta-věla zástupce menšin do role obhájců„svých“ jazyků a vazbu na národnostněmenšinovou politiku ještě upevňovala.Konkrétně k provádění Charty byla vy-užita řada dosavadních norem na ochra-nu národnostních menšin, včetně samos-tatného „menšinového zákona“ (Zákonč. 273/2001 Sb.) a zákona o obcích (Zá-kon č. 128/2000 Sb.), obsahující závazkyv oblasti menšinových jazyků. Další klí-čové prováděcí zákony k Chartě schvále-né v roce 2004 – zejména části školskéhozákona (Zákon č. 561/2004 Sb.) a správ-ního řádu (Zákon č. 500/2004 Sb.) –pak organicky na tuto národnostně men-šinovou legislativu navázaly. Tak zásadníustanovení jako zavedení dvojjazyčných
Čtvrtá část se věnuje provádění Charty,tedy jejím monitorovacím a kontrolnímmechanismům. Pátá část pak sestává zezávěrečných ustanovení, ze kterých mimojiné vyplývá možnost kdykoli Chartu vy-povědět sdělením adresovaným generální-mu tajemníkovi Rady Evropy.
Regionální, menšinové čineteritoriální jazyky?Již v době podpisu Charty se Česká re-publika potýkala s mnoha problémy přisamotném definování regionálního, men-šinového a neteritoriálního jazyka, kteréjsou v Chartě nepříliš srozumitelně rozli-šovány. Zatímco regionální jazyky jsouužívané „na omezené části území státu,na kterém navíc mohou být používanévětšinou občanů“, menšinový jazyk může,ale nemusí být soustředěn na takovémúzemí. Pak se ovšem může rovnat neteri-toriálnímu jazyku, který „postrádá územ-ní základnu“. Neteritoriální jazyky jsoupřitom explicitně „vyloučeny z kategorieregionálních a menšinových jazyků“,v podstatě se vylučuje jejich užití v částiIII a i pro část II pro ně platí poněkud vol-nější režim (podle článku 7, odstavce 5).Jednoduše řečeno, jde o jazyky, jejichžexistence je zřejmá, ale s jejichž podporousi stát neví rady.
Lze se pak domnívat, že kategoriemenšinového jazyka byla zavedena taképod vlivem národnostně menšinové pro -blematiky. Z pohledu zemí typu Českérepubliky, které neodmítají principiálnípodporu menšin, se zase logicky jako„přidaná“ kategorie (nicméně ulehčujícísituaci státům s opačným přístupem) je-ví spíše regionální jazyk. Na pozici men-šinového jazyka totiž zpravidla dosáhneřeč spojená právě s etnickou skupinous dostatečnou organizační (případně po-litickou) silou, navíc podporovanousvým „mateřským“ státem (např. v bila-terálních smlouvách). Implikují to též je-diné uvedené příklady v Chartě pro ne-teritoriální jazyky (romština a jidiš),u kterých právě absentuje podpůrný ma-teřský stát. Například ale Německo při-jalo pro romštinu jako bonus – ve shoděse svou politikou vůči Romům – dokon-ce některá ustanovení z části III Charty,což ilustruje široký prostor ponechaný
a standardní polštinou. Přesto by Českárepublika měla věnovat tomuto dlouhoudobu marginalizovanému a z lingvistické-ho hlediska pozoruhodnému kódu náleži-tou pozornost.
Postoj k mezinárodnímzávazkůmCharta je však nejen životaschopný, aletaké často velice aktuální dokument. Ne-ní-li totiž národnostně menšinové témaspojováno se sociálně-ekonomickýmiproblémy či politickou autonomií, pak jezpravidla prioritou naplňování jazyko-vých práv. Charta je přitom svou úzkoukoncentrací na jazykové otázky velmiúspěšná v jejich řešení. Ve shodě se svýmpůvodním záměrem může daleko přesa-hovat národnostně menšinovou politikua vyvolat otázky o budoucnosti jazykovérozmanitosti v době globalizace.
Otázkou však je, zda bude Charta v pra-xi dostatečně efektivní. Významnou úlohusehrála již v době svého ratifikačního pro-cesu jako argument pro zapracování důle-žitých článků nových či novelizovaných zá-konů. Přestože jde o typický „soft law“ do-
tánii, vedle těchto v podstatě nářečníchvariant angličtiny (v části II) podporujeVelká Británie také keltské jazyky (v čás-ti III). Podpory se dostává rovněž dolno-němčině v Německu nebo dolnosaštiněa limburštině v Nizozemsku. Nizozem-sko podporuje jen tyto varianty němčiny(v části II) a fríštinu (v části III), ale ni-koli němčinu samotnou. To by odpovída-lo situaci, kdy by na našem území bylotěšínské nářečí přijato dokonce místopolštiny.
Vytvoření samostatného jazyka z pol-ského těšínského nářečí pro účel Charty
by ale jistě narazilona odpor konzervativ-ních lingvistů (ne všakexpertního výboruRady Evropy) a takézástupců polské men-šiny, kterým by mohlopřipomenout minulésnahy o jazykovoua národnostní „depo-lonizaci“ smíšenéhotěšínského regionu.Mohlo by být totiž vní-máno jako narušeníetno-jazykové jednotypolského národa s cí-lem oslabení polskéidentity ve prospěch
národnostně indiferentní regionální iden-tity a následné asimilace. Patrně z těchtodůvodů zástupci polské národnostní men-šiny nářečí poněkud zjednodušeně směšujís polštinou.
Jak vyplývá z první pravidelné zprávyo plnění závazků vyplývajících z Evropskécharty regionálních či menšinových jazy-ků v České republice, jež byla zveřejněnakoncem dubna letošního roku ve Štras-burku, akceptoval tuto optiku vzhledemk provázanosti s národnostně menšino-vým konceptem pro účel Charty i stát ja-ko smluvní strana.
Přijetí těšínského nářečí pod ochranuCharty by také naráželo v mnoha praktic-kých ohledech na chybějící standardizacia kodifikaci nářečí (s čímž se ovšem bezvětších problémů vyrovnávají i výše zmi-ňované státy). V některých případech, ja-ko jsou dvojjazyčné nápisy názvů obcí,pak není žádný rozdíl mezi nářečím
lovaly se do role advokátů Charty zejmé-na organizace polské menšiny. Jejichpředstavitelé však žádali podporu pouzepro standardní polštinu, což není z pohle-du ochrany jazyků jako takových optimál-ní. Skutečně živým a široce užívaným (do-konce nejen občany polské národnosti) ja-zykovým kódem na Těšínsku, který všakpodléhá rapidní bohemizaci, je totiž tě-šínské nářečí (jižní větev slezských pol-ských nářečí). Standardní polština je zdejejími mluvčími užívána především v pí-semné formě, v ústní pak převážně přislavnostních aktivitách polských menši-nových organizací, vevýuce a v kontaktechs polskými občany. Vesvětle výše uvedenéhose pak jeví jazykem re-gionálním v pravémvýznamu kompaktněužívaného kódu v celéoblasti jedině právě tě-šínské nářečí. Polštinajako jazyk spontánněprakticky neužívanýjistě vyžaduje posilupřed úplným zánikem,na druhou stranu jevšak méně vystavenohrožení jazykové asi-milace. Z monitoringuRady vlády pro národnostní menšiny us-kutečněném na podzim roku 2007 (jehožse autor článku účastnil) vyšlo najevo, žev důležitých situacích jako písemná a úst-ní komunikace na úřadech veřejné správy,pro které platí ustanovení Charty, se pol-štiny nikdo nedožaduje, protože komuni-kace probíhá oboustranně v nářečí.
Charta se však explicitně vyhýbáochraně dialektů úředního jazyka (úřed-ních jazyků) státu, což ve své výkladovézprávě rozvádí na všechny místní varian-ty různých nářečí jazyků používanýchostatními obyvateli státu. Diplomatickyvšak ponechává „na příslušných úřadechjednotlivých států, aby v souladu s vla-stními demokratickými postupy stanovi-ly, od jakého bodu tvoří forma vyjadřo-vání zvláštní jazyk“. Díky této možnostise těší relativně široké podpoře napří-klad „jazyky“ skotština (Scots) a ulster-ská skotština (Ulster Scots) ve Velké Bri-
Vztahy a problémy
19Mezinárodní politika 62008
Zdroje• Burcin, B. – Drbrohlav, D. – Kučera,T: Koncept náhradové migrace a jehoaplikace v podmínkách České republi-ky. In: Demografie 3, 2007• Oeter, S.: Euroepean Charter forRegional or Minority Languages, In:Mechanisms for the implementation ofminority rights, ed. by Council of Euro-pe Publishing, (Strasbourg 2004)• Jirasová, M.; Pospíšil, M.; Sulitka,A.: Česká republika v přípravě na ratifi-kaci Evropské charty regionálních čimenšinových jazyků, (Veřejná správa2005)• Thornberry, P.; Estébanez, M. A.M.: Minority rights in Europe, (Councilof Europe 2004)• Vermeersch, P.: Minority Policy inCentral Europe: Exploring the Impactof the EU’s Enlargement Strategy, TheGlobal Review of Ethnopolitics, (Janua-ry 2004)• Walicki, B.: Nasze prawa do uzywa-nia języka polskiego, Europejska kartajęzyków regionalnych lub mniejszościo-wych, (Zwrot 2006)
Zatímco regionálníjazyky jsou užívané„na omezené částiúzemí státu, na kte-rém navíc mohoubýt používané větši-nou občanů“, men-šinový jazyk může,ale nemusí být sou-středěn na takovémúzemí.
První část tohoto článku na téma americké radarovézákladny v Japonsku, otištěná v minulém čísle, po-jednávala o potřebě umístění radaru v Japonsku,
představila obsah smlouvy mezi Japonskem a USA o práv-ním postavení ozbrojených sil (SOFA) a popsala, jak naproblematiku reagovali obyvatelé okolí radarové základnya místní samospráva.
kument, tedy i posudky zestrany Rady Evropy majíspíše doporučující cha-rakter, je velký potenciálještě ukryt právě v kon-trolním procesu imple-mentace Charty. V prů-běhu zkoumání a hodno-cení periodických zprávsmluvních států o plněnízávazků vyplývajícíchz Charty speciálně usta-veným výborem expertůje brán v potaz zvláštěhlas nezávislých nevlád-ních neziskových organi-zací (NNO). Od nich sedo velké míry odvíjí efek-tivita případných dopo-ručení. Z porušováníCharty tedy sice žádné„tvrdé“ sankce nevyplý-vají, ovšem kontrolní me-chanismus dává nezisko-vým organizacím a mé-diím skvělý mate riál, jakproblematiku ochrany ja-zyků dostat do obecnéhopovědomí. V konkrétníchkrocích nápravy pak o- všem záleží především nacelkové politické kultuředaného státu. V Českérepublice se nakonec Ev-ropská charta regionál-ních či menšinových ja-zyků může proměniti v lakmusový papíreknaší schopnosti dostátmezinárodním závazkůmbez biče politických a eko-nomických postihů.
Ondřej Klípa jedoktorandem Institutumezinárodních studií FSV UKa spolupracuje sesekretariátem Rady vlády pronárodnostní menšiny.
v Japonsku (II)Otázka amerického protiraketového radaru je v součas-né době v České republice velice diskutovaným téma-tem. Proti české vládě, která jde cestou spolupráces USA, stojí velká část české veřejnosti, která se do-mnívá, že je namístě ostražitost vůči unilateralismu Spo-jených států a možné reakci Ruska, opakovaně zdůra-zňujícího svůj naprosto odmítavý postoj k možnostiumístění amerického radaru v České republice. Řadazejména místních obyvatel se také obává důsledků ra-daru pro jejich zdraví. Spojené státy se snaží Rusko pře-svědčit k souhlasu a současně už vytrvale postupujís přípravami k umístění radaru. Radarová základna v ČRse pomalu stává skutečností.
Takaši Hosoda Umístění amerického ra-daru na základnu v Šariki(okres Cugaru v prefektuře Ao-mori) bylo posuzováno z něko-lika aspektů. Z technickéhohlediska měl radar doplňovatsystém japonské protiraketovéobrany tvořený raketami SM-3a PAC-3. Radar měl také posí-lit alianci s USA, která tvoří zá-klad japonské bezpečnostnípolitiky. Dalším hlediskembyla potřeba předejít možnéztrátě rovnováhy Japonskas rostoucí Čínou a celkověupevnit vztahy s USA.
Pro Japonsko americkýradar na rozdíl od České repu-bliky neznamenal zcela prvnízkušenost se zařízením ame-rické armády na svém území.Americké ozbrojené jednotkysídlí na území Japonska už půlstoletí a otázka umístění ra-daru do Šariki byla pojímánajako součást jejich transfor-mace a posílení. Proto nebylasepsána žádná dohoda o umís-tění radaru ani nová smlouvao právním postavení ozbroje-ných sil. Platí stále SOFAz roku 1960, která americkýmvojákům připisuje různázvláštní práva. Jejich výji-mečné postavení se dokonceneomezuje pouze na dobu vý-konu služby; také incidenty,které způsobí mimo základnua mimo svou pracovní dobu,jsou často vyšetřovány a posu-zovány v jejich prospěch, cožvyvolává nespokojenost mnohaobyvatel. Severní Korea, kterávyvíjí rakety a jaderné zbraně,je však pro Japonsko natolikvelkou hrozbou, že většina Ja-ponců si přeje, aby byl vybudo-ván protiraketový systém.Odmítavý postoj k americ-kému radaru byl tedy mini-mální. Přítomnost americkéarmády dává Japoncům pocitbezpečí, takže až na obyvateleOkinawy jen málo lidí poža-
vštívil oblast Šariki, abych se seznámil s ak-tuální situací. Ukázalo se, že 1. zatím nebylyhlášeny žádné poznatky o negativním vlivuradaru na zdraví obyvatel, 2. nebyly zjištěnyžádné negativní dopady na kvalitu země-dělské produkce, 3. nedošlo k poruchámpříjmu telekomunikačních signálů a 4. ne-byly zaznamenány žádné incidenty souvi-sející s přítomností amerických vojáků.
Zejména vážné obavy přitom vyvolávalposlední bod, tj. možné problémové cho-vání vojáků americké armády, protože exis-tuje všeobecné povědomí o vysokém počtuznásilnění, krádeží a nerovnoprávném jed-nání zneužívajícím SOFA mezi Japonskema USA, kterých se dopouštějí vojáci ame-rické námořní pěchoty v prefektuře Oki-nawa a vojáci amerického námořnictvav přístavu Jokosuka.
Podle slov místního novináře Micu-masy Saitóa (deník Tóo Nippó), zabývají-cího se radarovou problematikou v oblastiŠariki, tomuto tématu připisovala největšídůležitost i americká armáda a ujišťovalajaponskou stranu, že k podobným problé-mům v žádném případě nedojde. Ameri-čané se zde snaží co nejlépe zapadnout domístní komunity, a dokonce se účastní na-příklad místní dobrovolnické činnosti.Tyto snahy spolu se skutečností, že v Ša-riki je zcela odlišné personální složení nežna Okinawě, jsou podle Saitóa důvodem,proč k incidentům nedochází.
Ekonomické důsledkypřítomnosti radaru naúzemí ŠarikiZjišťoval jsem také, jaký reálný dopad máradarová základna na hospodářskou si-tuaci regionu:
Kultivace území pro umístění radaru Poté, co japonská vláda definitivně schvá-lila rozhodnutí o umístění radaru do blíz-kosti základny protiletadlové raketovéjednotky domobrany v Šariki v květnu2006, dostaly místní firmy zakázky a pro-středky na kultivaci byly těmto firmám vy-placeny z kapitoly japonského státníhorozpočtu určené na krytí nákladů spoje-ných s přítomností amerických vojsk v Ja-ponsku. Ještě před ukončením stavbyradarové základny musela japonská vládana naléhání americké armády reagovat na
stupňuje podle stupně spolupráce: (1. pro-hlášení o přijetí základny, 2. souhlas s prů-zkumem životního prostředí, 3. souhlas sezahájením stavebních prací, 4. dokončenízákladny). Město Cugaru podle tohotoklíče za rok 2007 obdrželo 377 milionůjenů (58 milionů Kč).
Kromě subvencí navíc japonská vládazřídila v dubnu 2006 na pobočce cugar-ského městského úřadu v Šariki poradnu,která má minimalizovat obavy obyvatelz vlivu elektromagnetických vln na zdravía z poškození důvěryhodnosti místního ze-mědělství. Aby uklidnila obyvatele, kteří seobávali zhoršení veřejného pořádku v sou-vislosti s přítomností amerických vojáků,přemístila v prosinci 2006 pobočku pre-fekturální policie v Šariki do blízkosti zá-kladny. Dalším, místními obyvateli velmioceňovaným opatřením, je pravidelné or-ganizované setkání s členy americké ar-mády, které se od března 2006 koná každýměsíc.
Obavy spojené s radarovouzákladnouÚvahy o Šariki jako o nejpravděpodob-nějším místě základny amerického radarupracujícího v pásmu elektromagnetickéhozáření o frekvenci 10 GHz vyvolaly obavymístních obyvatel, které lze zahrnout dočtyř bodů. Tyto obavy se týkají zejména1. vlivu záření z radaru na zdraví obyva-tel, 2. poškození dobré pověsti zeměděl-ské produkce, 3. vzniku poruch příjmu te-levizního a rozhlasového signálu, poruchv mobilní telefonní síti a 4. nárůstu krimi-nality spojené s přítomností americkýchvojáků.
Tehdejší Úřad pro obranu tyto obavyopakovaně odmítal s tvrzením, že mimovymezené ochranné pásmo žádné nebez-pečí nehrozí ani lidem, ani kvalitě země-dělské produkce. Úřad poukazoval naokolnost, že frekvence radaru je odlišná odtelekomunikačních frekvencí, takže nemo-hou ovlivnit televizní a rozhlasový signál.Také zpráva odborné komise z března2006 tvrdí, že vně ochranného pásmao poloměru 100 metrů kolem radaru, sta-noveného na základě okamžitého výkonuvysílače radaru, žádné nebezpečí nehrozí.
Přibližně deset měsíců od uvedení ra-daru do provozu jsem 27. dubna 2007 na-
duje stažení amerických jednotek z Ja-ponska. Dokonce místní obyvatelé z Ša-riki, kteří se zprvu obávali škodlivéhodopadu radaru na zdraví, připustili jehodůležitost a začali si od přítomnosti ame-rických vojáků slibovat pozitivní vliv namístní ekonomiku a vládní subvence.
Druhou část článku věnuji tématu fi-nančních kompenzací a dalších opatření,které japonská vláda podnikla ve snaze vy-nahradit místnímu obyvatelstvu újmu spo-jenou s radarem a americkými vojáky,dosavadnímu vlivu elektromagnetickýchvln na zdraví místních obyvatel a důsled-kům radarové základny pro ekonomickousituaci regionu.
Opatření japonské vládyJako kompenzaci za souhlas s výstavbouzařízení jednotek domobrany či americkéarmády a z toho plynoucí zdravotní rizikaposkytuje japonská vláda samosprávě růz-né subvence. Jak už bylo řečeno, smlou-vou o právním postavení ozbrojených silje dáno, že stavby uvnitř amerického vo-jenského zařízení nepodléhají dani z ne-movitosti a příslušníci americké armádyjsou zproštěni občanské daně, kterou kaž-dý občan platí samosprávě. Poskytne-li sa-mospráva americké armádě pozemek proúčely výstavby vojenského zařízení, jakokompenzaci dostává od ministerstvavnitřních záležitostí a komunikací „sub-vence za základnu“ a „vyrovnávací sub-vence“ za pobyt amerických vojáků v ja-ponských městech a na venkově.
Ministerstvo obrany vytváří fondy naprevenci škod, které slouží k financovánístavebních úprav spojených s výstavbouzákladny. K nim patří stavba sběrnýchnádrží, zpevnění podkladu proti sesuvůmpůdy, stavba protihlukových stěn, vybaveníokolních domů zdvojenými okny a klima-tizací. Ministerstvo dále kompenzuje zásahzákladny do životního prostředí subven-cemi staveb tělocvičen, kulturních zaří-zení, čističek vod, kanalizace apod.
V rámci snah ulehčit Okinawě, kdev současné době sídlí 75 procent všech jed-notek americké armády, uděluje navíc ja-ponská vláda zvláštní subvence těmmístním samosprávám, které jsou ochotnéspolupracovat při novém rozmístění částiamerických jednotek. Výše subvencí se
stávající hrozbu balistických střel ze Se-verní Koreje a umístila provizorně radarna základnu protiletadlové raketové jed-notky domobrany. V červenci 2007 bylradar definitivně přemístěn na původnězvolené stanoviště. Stojí za zmínku, že totostanoviště japonská vláda poskytla ame-rické armádě zdarma.
Výstavba ubytovacího zařízení pro americkévojáky a civilní zaměstnance armádyMístní firma přijala zakázku za 750 mi-lionů jenů (115 milionů Kč). Náklady navýstavbu japonská vláda uhradila firměopět z rozpočtu pro výdaje na americké vo-jenské jednotky umístěné v Japonsku. Zazmínku stojí skutečnost, že místní obyva-telé trvali na tom, aby tyto ubytovny bylypostaveny v bezprostřední blízkosti zá-kladny. Jejich záměrem bylo získat důkazo pravdivosti tvrzení americké strany, želidem z radarové základny nevyplývážádné ohrožení na zdraví.
ZaměstnáníDosud žádná přímá pracovní příležitostpro místní obyvatele nebyla zaznamenána.
ZbožíPotraviny pro příslušníky americké ar-mády se dovážejí z města Misawa. V blíz-kosti jejich ubytoven vznikly v květnu 2007obchody s potravinami, které s Američanypočítají jako s hlavními zákazníky. Je zdemožnost růstu obchodu jako na Okinawě,kde pro americké vojáky a civilní zamě-stnance americké armády fungují napří-klad obchody se spotřební elektronikoua autobazary.
Pohonné hmotyPohonné hmoty Američané nakupujíu místních prodejců z rozpočtu americkéarmády.
ElektřinaElektřinu Američané platí z rozpočtu ame-rické armády japonské elektrárenské spo-lečnosti Tohoku denryoku.
Prefektura Aomori je závislá na země-dělství a rybolovu, ale příjem z těchto odvě-tví není zcela dostačující, takže z velké částispoléhá také na různé státní dotace všehodruhu. K obavám z důsledků umístění ra-
darové základny existovala na druhé straněi jistá očekávání, že radar by mohl mít vlivna zlepšení ekonomické situace regionu.Tato očekávání se v podstatě naplnila.
Ve zpětném pohledu naokolnostiV České republice, které bezprostředně ne-hrozí nebezpečí raketového útoku, převládásilně zakořeněný odpork amerického radaru.V blízkosti Japonska na-proti tomu existuje kon-krétní hrozba jménemSeverní Korea, kterápřes odpor mezinárod-ního společenství testu-je rakety a provádí pod-zemní jaderné pokusy.Skutečnost, že SeverníKorea už proti Japonskunamířila přibližně 200raket Nodong-1 (délkadoletu 1300 km) a nyníúdajně vyvíjí nový typraket s doletem 3 až 4 ti-síce kilometrů, vyvoláváv Japonsku pocit velké-ho ohrožení. Většinaobyvatel požadovalarychlé vybudování protiraketového systé-mu, a proto se proti americkému radaru ne-vytvořila silná opozice.
Nelze však říci, že by se severokorejskáhrozba nevztahovala také na evropskézemě a na Českou republiku. SeverníKorea nejen dodává balistické rakety, tech-nologii výroby raket a jadernou technologiido Íránu, Sýrie a ostatních zemí Blízkéhovýchodu, ale také s těmito zeměmi spolu-pracuje na vývoji těchto zbraní. Dá se s do-statečným opodstatněním předpokládat,že tyto rakety se v budoucnu stanou hroz-bou pro evropské země, a zejména proamerické základny v Evropě. Přitom jenutno říci, že plán japonského protirake-tového systému, který vznikl v reakci nazkušební odpal severokorejské raketyv roce 1998, se realizoval až letos, a navíczatím jen částečně. Bylo k tomu zapotřebídeset let a obrovské množství peněz. Toznamená, stane-li se v blízké budoucnostitato hrozba aktuální v Evropě, nebudezřejmě možné jí okamžitě čelit. Proto je už
od této chvíle potřeba začít s účinnýmiopatřeními.
S ohlédnutím za okolnostmi umístění ra-daru na území Šariki lze stěží hovořito tom, že americká vláda poskytla mí-stním obyvatelům, samosprávě i japonskévládě přiměřené informace. Město Cugaruvšak přesto dospělo k názoru, že umístěníči neumístění amerického radaru jako míst-
ní samospráva nemůžeposoudit, a ponechalorozhodnutí o této zále-žitosti na vládě. Ze sleduudálostí je zřejmé, žeamerická armáda se ří-dila vlastním plánema nebrala ohledy na sta-noviska místních obyva-tel a jejich samosprávy.O umístění radaru doŠariki bylo totiž od za-čátku rozhodnuto.
Třebaže od umístěníradaru se dosud nepro-jevily žádné obávané vli-vy elektromagnetickýchvln na zdraví či na ze-mědělství, zakázky nakultivaci území a na vý-stavbu ubytoven, výnosy
z prodeje zboží, poskytované vládní sub-vence apod. přinášejí místní ekonomice vel-ký zisk. Za zmínku stojí také to, že americkástrana vyhověla požadavku místních oby-vatel, aby na důkaz pravdivosti tvrzení, žeradar neovlivní jejich zdraví, byly ubytovnyamerických vojáků postaveny v bezpro-střední blízkosti základny.
Umístění radaru neznamená konec, alezačátek rozšiřování amerického vlivu. „Po-žádat Ameriku o pomoc“ pro bezpečnostvlastní země je pro stát, který nemá silnývojenský potenciál a jaderné zbraně, di-plomaticky i z hlediska bezpečnosti atrak-tivní volba. Spojenec ovšem musí počítats tím, že výměnou po něm bude požado-váno, aby také sám aktivně přispěl ke spo-jenectví.
Takaši Hosoda je japonskýsociolog hostující na Fakultě sociálníchvěd UK v Praze.
Skutečnost, žeSeverní Korea užproti Japonskunamířila přibližně200 raket Nodong-1(délka doletu 1300km) a nyní údajněvyvíjí nový typraket s doletem 3 až 4 tisícekilometrů, vyvoláváv Japonsku pocitvelkého ohrožení.
1Byly podle Vašeho názoru změny v Lisa-bonské smlouvě v porovnání s původní Ev-
ropskou ústavní smlouvou, kterou odmítli voličiv Nizozemsku a ve Francii, dostatečné, aby nynísmlouva obstála?
LR: Lisabonská smlouva vychází z od-lišné politické a právní logiky než ústavnísmlouva. Na rozdíl odSmlouvy o ústavě pro Ev-ropu, která zrušila Smlouvuo EU a Smlouvu o Evrop-ském společenství, totižnová smlouva vede k úpravěa doplnění stávajícíhosmluvního základu.
Opodstatněním novésmlouvy je však také skuteč-nost, že Evropská unie čelínové realitě a novým vý-zvám. Stávající smluvní zá-klad již neodpovídá součas-ným potřebám. PřijetíLisabonské smlouvy je protonezbytným předpokladem,aby Unie v budoucnu fungo-vala výkonněji a efektivnějinež doposud a také aby semohla dále rozšiřovat.
JZ: Německo, které řídilo jednánío nové smlouvě, se méně snažilo o skutečnézměny a více o taktický postup, který bypředstavil novou smlouvu jako něco zásadněodlišného od euroústavy. To se mu podařilo.Důsledkem je mj. i fakt, že s výjimkou Irskaostatní státy Evropské unie použily tento„nový kabát“ jako záminku, proč nepořádato nové smlouvě referendum. V případě re-ferenda by totiž nová smlouva téměř jistěv některém ze států opět propadla.
Oproti euroústavě je smlouva určitým,byť nepříliš velkým, ústupkem od federalis-tických tendencí. Nevytváří se zde zcelanová smluvní konstrukce, ale novelizuje sestávající smluvní rámec. Bohužel mnoháproblematická ustanovení bývalé euroústavyzůstala zachována.
2Která její ustanovení považujete z hlediskaČeské republiky za nejvýznamnější?
LR: Změn, které významně, ovlivní ob-čany České republiky, je mnoho. Zaprvé po-
sílení evropské spolupráce v mnoha politic-kých oblastech umožní lépe prosazovat spo-lečné zájmy Evropanů. Příkladem může býtposílení smluvního základu pro evropskouenergetickou politiku. Významné změny při-nese Lisabonská smlouva také v oblasti za-hraniční a bezpečnostní politiky.
Z politického hlediska bude také velkýmposunem posílení role nejen Evropskéhoparlamentu, ale také parlamentů národních.Občané tak prostřednictvím přímo volenýchzástupců získají větší vliv na chod Unie a jejípolitiky se jim tak přiblíží.
V neposlední řadě Lisabonská smlouvaodkazuje na Listinu základních práv EU,která tím získává závazný charakter. Vý-sledným efektem bude lepší právní ochranaevropských občanů, a zejména rozšíření tě-chto práv do nových oblastí, včetně sociál-ních práv a práva na kvalitní životní pro-středí.
JZ: Nejvýznamnější negativní změnou jepřenos dalších kompetencí z národní úrovněna úroveň Evropské unie, spojený s odbou-ráním práva veta a změnou většinového hla-sování v Evropské radě ze systému váženýchhlasů na tzv. populační princip. Nejasný jezpůsob aplikace tzv. Listiny základních práva svobod. Jde o to, aby při jejím výkladu ne-
docházelo k porušování tzv. principu subsi-diarity pronikáním evropského práva do těchoblastí národního práva, které nespadají podpravomoc Evropské unie.
Vzhledem k zavedení nových kontrolníchmechanismů a brzd do výroby evropské le-gislativy ze strany národních parlamentůbude napříště hrát daleko významnější roliparlamentní diplomacie a spolupráce. Zabezvýznamné naopak považuji zřízení no-vých funkcí, jako evropského „prezidenta“
nebo vysokého představitelepro zahraniční politiku. Titolidé stejně nebudou mít žá-dnou velkou reálnou pravo-moc.
3Co nastane při neschváleníLisabonské smlouvy?
LR: Případné neschvá-lení Lisabonské smlouvynení zatím předmětem jed-nání evropských institucía jejich představitelů. Sa-mozřejmě, že tato možnostexistuje a není možné ji opo-míjet. Česká republika,země, která bude v první po-lovině roku 2009 Unii před-sedat, by měla udělat vše proto, aby smlouva byla včasschválena.
JZ: Pro Evropu by to nebyla žádná tra-gédie, pouze by to znamenalo další nutnostodklonu od evropského federalismu, což bypodle mého názoru byl naopak pohyb žá-doucím směrem.
Tragédii by to naopak znamenalo promnohé představitele soudobých politickýchelit Evropské unie, kteří do vytváření no-vého smluvního rámce investovali osobníi politický kapitál.
Libor Rouček je poslancemEvropského parlamentu za ČSSDa členem jeho Zahraničního vý[email protected]
Jan Zahradil je poslancemEvropského parlamentu za ODSa předsedou jejího klubu. Je rovněžpředsedou české národní delegacev klubu ELS-ED.
Lisabonská smlouva
Výslednýmefektem bude lepšíprávní ochranaevropskýchobčanů, a zejménarozšíření těchtopráv do novýchoblastí.
Nejvýznamnějšínegativnízměnou jepřenos dalšíchkompetencíz národní úrovněna úroveňEvropské unie.
nentech (například ve Střední a JižníAmerice), nikoli však v Asii. Kromě úbyt-ku osevních ploch totiž asijská výroba rý-že je dlouhodobě malovýrobní, a tudížmálo efektivní, ale opatřuje zaměstnánía obživu milionům lidí. Výnosy v Thajskujsou například stěží poloviční než ve Spo-jených státech, a možná dokonce i v Číně,a to právě pro malý rozměr rodinných fa-rem. Větší farmy má i Vietnam. Nicméněi v této zemi každoročně ubývá cca 40 ti-síc hektarů půdy v důsledku výstavby do-pravní infrastruktury a průmyslovýchzón. Také Thajsko ztrácí kultivovanou pů-du pro rýži, za 10 let (1995–2005) zdeubylo asi 13 procent vhodných ploch.
Užití rýžové biomasy je ale v Asii máloefektivní, zhruba jen poloviční než výrobanapříklad z cukrové třtiny v oblasti Kari-biku nebo kukuřice ve Spojených státech.Bohužel, světové trhy agroplodinami jsoustále více globalizovány. Dochází tak k pa-radoxu – asijská rýže, která je tak potřeb-ná v Indii, Thajsku, na Filipínách i jinde,je exportována do zemí daleko méně po-třebných, často přes polovinu světa (dalšíztráty energie z nafty). Je vyvážena logic-ky za ceny světových trhů, které jsou nynívyšší než domácí ceny v kterékoliv asijskézemi.
Tyto, jakož i další – zejména sociální – dů-sledky asijského nedostatku rýže však pa-
úrovně, pohybující se okolo 300 USD.U ostatních potravin sice došlo také k růs-tu, ale ten nebyl zdaleka tak strmý a bylčasově více rozložen.
Hlavní příčinou, byť nikoli jedinou,jsou tedy problémy ve spotřebě, distribucia v negativních očekáváních na světovýchtrzích.
V Asii to lze pochopit vzhledem k tomu,že rýže je „staple food“, jak bylo řečenovýše. Obtíže jsou však těžko pochopitelnénapříklad ve Spojených státech a v Ev-ropské unii, kde nastalo hromadění zá-sob, ačkoli na trhu je ohromné množstvísubstitučních potravin. Trojnásobné zvý-šení cen je tedy možné vysvětlit spíše spe-kulačními než produkčními faktory.
Produkční faktory jsou zde samozřej-mě zastoupeny také. Vznikly hlavně tím,že mnoho osevních ploch bylo zabránopro výrobu biopaliv. Tento fenomén másnad své určité oprávnění na jiných konti-
Asijská výroba a spotřeba rýže do-sahuje 91 procento světové pro-dukce i konzumu. V posledních
letech a nejvíce v době 2007–2008 je všaknáhle rýže nedostatek. Ekonomické, nu-triční, sociální, ekologické a jiné souvi-slosti jsou mnohotvárné, a zasáhly jiždokonce sféru mezinárodněpolitickou,která je v České republice sledována zejmé -na tímto časopisem.
Proč a kolik rýže na trhuchybí?Světová produkce rýže se pro tento rokočekává ve výši 423 milionů tun, což je si-ce o několik milionů tun méně než v roce2007 v důsledku špatného monzunovéhoobdobí, ale nikoli o tolik méně, aby to vy-volalo tak dramatický rozdíl mezi nabíd-kou a poptávkou na světových trzích. Přes -to rýžová panika propukla a ceny začalykatastroficky strmě stoupat (viz graf), abydosáhly téměř trojnásobku dlouhodobé
Ekonomický obzor
Mezinárodní politika 6 200824
Nikoli, nepůjde v žádném případě o nová zlatá ložiska a mezinárodněpoliticképroblémy okolo nich. V tomto článku chceme upozornit na narůstání krize vevýrobě a ve spotřebě rýže jakožto plodiny. Ta je natolik základní složkou výži-vy zejména v Asii, že v řadě jejích jazyků (například thajštině) splývá pojem „rý-že“ s pojmem „jíst“ – v češtině bychom logicky řekli například „knedlíkovat“.V mandarinské čínštině je slovo „rýže“ dokonce ekvivalentem slova „jídlo“,stejně se píše a podobně vyslovuje.
dů příliš vítán celou řadou vlivných nad-národních korporací. Z podobných důvo-dů není příliš „v kurzu“ ani Japonsko.Namátkou jmenujme alespoň úspěch ja-ponských automobilů ve Spojených stá-tech, což místní výrobci příliš vítat ne-mohou. Jen o trochu méně viditelná jeaverze vůči Jižní Koreji a koneckoncůi Tchaj-wanu.
Upřímně řečeno, velké nadšení nevzbu-zuje ani myšlenka silného seskupení ASE-AN, a to jak ve Spojených státech, tak v Ev-ropské unii. Tendence k formování měkkéhointegračního bloku zatím nevadila, ale
v horizontu zhruba jed-né další dekády není vy-loučen scénář jiný: žetotiž podobné seskupenípřeroste v konečné fáziv integrační seskupenízcela plnokrevné, jakoprotiváha Severoame-rické dohody o volnémochodu (NAFTA),a prokáže některé rysy,jež zatím latinskoame-rickým zemím vadí při„námluvách“ NAFTAk vytvoření celoamerickédohody (NAFTA pluszbytek Latinské Ameri-ky). Může se také stát, žev historické analogiiz ASEAN vznikne cosipřipomínající počátky
západoevropské integrace (EHS). Jestližeby se pak dostalo ASEAN silnější podpo-ry od asijské „velké trojky“ (Čína, Indie, Ja-ponsko), byl by takový scénář velmi reálný,ale nepříjemný pro Spojené státy i Evrop-skou unii.
To by podpořilo očekávané zhodnoce-ní jüanu, jenu i rupie na úkor dolaru a eu-ra, což by se na každý pád setkávalo s váž -ným odporem evropských zemí i Spoje-ných států, ale zastavit takový proces bybylo těžké a nezabránil by humanitárníkatastrofě, která je již dnes v Asii na spad-
vého dynamismu do „nových“ jihový-chodních oblastí. Teorie je známa již od60. let minulého století (Johann Galtung,Bertrand de Jouvenel a další futurologo-vé). Proto jakékoli porušení rovnováhyv Asii uvnitř i navenek je samozřejmoupříčinou obav a východiskem pro meziná-rodněpolitické úvahy o možných důsled-cích většinou značně nepříjemného rázu.
Logicky by při nedostatku rýže, kterývede k popsaným důsledkům a vyplýváz příčin spíše psychologické, eventuálněi spekulační povahy, mělo následovatomezení vývozu, doprovázené státnímiopatřeními, směřující-mi k podpoře této ko-modity uvnitř vlast-ních ekonomik. Tomuovšem brání celá řadamezinárodněpolitic-kých smluv a ujedná-ní, které musí být řeše-ny za pomoci politic-ké a ekonomické di-plomacie a řešení na-vzájem propletenýcha částečně se vylučují-cích a obtížně vyjed-natelných kroků, kteréčasto mají hlubokéa těžko postřehnutel-né kořeny vzájemnéhovztahu.
Začněme nejobtíž -nějšími, skutečně geo-politickými polohami. Z tohoto hlediskaje zřejmé, že silná Asie není v současnégeopolitické konstelaci příliš populární(viz výše uvedená teorie globálního dia-gonálního přesunu). Úplně nejhorší vari-antou je sblížení asijských gigantů Číny,Indie a Japonska. O takzvané ose Dillí–Peking–Tokio se příliš nehovoří a nepíše,ale taková představa, alespoň teoreticky,existovala a stále existuje, i když její reali-zovatelnost je malá a spíše hypotetická.Nejvíce je nyní v nemilosti Čína. V tomtočlánku není místo pro analýzu příčin a je-jich oprávněnost či neoprávněnost, jistévšak je, že latentně existuje politika „za-držování“ (olympijské hry apod.). Indiisice nikdo „nezadržuje“, ale již více neždesetiletý boom indické ekonomiky ne-může být již z čistě konkurenčních důvo-
tří do jiných časopisů: ekonomických, so-ciologických, ekologických, antropologic-kých atd. Tento časopis se zabývá mezi-národní politikou a diplomacií. Nuže, i ta-kové důsledky tu existují a nejsou častoo nic méně důležité než předchozí. Zejmé -na pak ve střednědobém a dlouhodobémčasovém horizontu.
Diplomatickéa mezinárodněpolitickéimplikaceAsijský geopolitický prostor představovalvždy křižovatku zájmů a jeden z nejvý-znamnějších regionů světa, což se nezmě-nilo ani po pádu jeho bipolarity. V někte-rých ohledech bychom ještě snadno shle-dali i argumenty o jeho posílení – vzhle-dem k vývoji v Číně, Indii a vůbec jevech,které se zdají potvrzovat známou teorii„globálního diagonálního přesunu“ ze„starých“ severozápadních oblastí světo-
Ekonomický obzor
25Mezinárodní politika 62008
Zdroje• Time únor–duben 2008• Ročenky FAO 2007• UN Bulletin 1/08
Graf 1: Globální růst cenpotravin
září 1998 =100
Zdroj: OSN (citováno z časopisu Time)
Graf 2: Vzestup cen rýže2007/2008
Zdroj: FAO
Potravinová krizeglobálníhocharakteru se v Asiiprojevujeregionálně jakojednoznačně krizerýžová.Diplomatickáatmosféra v Asiiproto houstnekromě jiného téžv důsledkunedostatku rýže.
Události, které následovaly,změnily politicko-mocen-skou strukturu Libanonu
i celé oblasti Levanty způsobem, jejžbyl málokdo schopen v danémokamžiku předvídat.
Rafík Harírí si získal uznání širo-ké veřejnosti zvláště díky úspěšnéobnově Bejrútu a snahou o přiláká-ní zahraničních investic. Jeho rezig-nace z postu předsedy vlády v roce1998 a 2004 souvisely s rozporys prezidentem Emilem Lahúdemohledně přílišného vlivu Sýrie na li-banonskou vnitřní politiku.
„Bejrútské jaro“z náměstí Marža aJeho masového pohřbu dva dny pojeho smrti se zúčastnilo 150 tisíc li-
Šéf WTO Pascal Lamy proto nazna-čil možnost „tiché diplomacie“, to jezlomení odporu „skupiny 21“ a uzavře-ní již léta se táhnoucích negociacío Katarském kole WTO v Ženevě vý-měnou za odvolání sankcí a penalizacíza porušování volného obchodního re-žimu. Nejde jen o rýži, ale zrniny vů-bec. Jeffrey Sachs označil dohodyo růstu podílu bionafty vůbec za ne-smysl, který se musí neprodleně zrušit.Jenže příslušné dohody jsou již v plat-nosti. Je zřejmé, že světová diplomacievčetně Evropské unie a potažmo i Čes-ké republiky se potravinovou krizí do-stává do nepříjemného kolotoče.
Vraťme se však k vlastnímu tématu– rýže v Asii. Potravinová krize globál-ního charakteru se v Asii projevuje re-gionálně jako jednoznačně krize rýžo-vá. Diplomatická atmosféra v Asii pro-to houstne kromě jiného též v důsled-ku nedostatku rýže. Lze to dokumen-tovat na zhoršování vztahů mezi Čí-nou a Japonskem a též mezi Japon-skem a Jižní Koreou. Různý výkladhistorie a sílící nacionalismus se zře-telně zhoršily právě v důsledku rýžo-vé krize. Padají totiž obviňování o „rý-žovém sobectví“, hlavně ze strany Ja-ponska, po léta uvyklého nahrazovatsvou menší kapacitu z ostatních asij-ských zemí.
Jednat je třeba rychle. Jedna z nej-horších věcí pro světovou ekonomikua politiku by byla destabilizace Asiepodobným způsobem, jako je destabi-lizován Střední východ. DestabilizaceAsie však velmi pravděpodobně nasta-ne, bude-li rýžová krize v tomto obrov-ském prostoru pokračovat ještě jedenči dva roky. Letošní odhady úrody jsousice dobré, ale cyklon v Barmě ze3. května t. r. (i Barma je vývozcem rý-že, byť nevelkým) může situaci zhoršita v této politicky izolované zemi vyvo-lat další turbulence s mezinárodnímidůsledky. Totéž platí o přírodních ka-tastrofách v Číně.
Jaroslav Foltýn je docentempro obor světová ekonomika VŠEv Praze [email protected]
nutí. Kladné efekty zhodnocení asijskýchměn by to překompenzovalo.
Existují nejméně dvě překážky, jak zcelalegitimně a s použitím standardních di-plomatických nástrojů výše popsanémumožnému vývoji účinně čelit. První z nichje členství ve WTO, zakazující postaveníbariér volného obchodu mezi členy. Dru-hou je tzv. bangkocká dohoda o rýži jižz roku 1970, která má podobná ustanove-ní a systém kvót. Thajsko například chcetuto dohodu ještě zpřísnit podle vzoruOPEC, proti tomu ale protestují Filipínya další země, které takové přípravy jižoznačily za „nehumánnost“.
Ekonomická diplomacie by tedy muse-la vyjednat výjimky podle „escape clau-ses“, jež obě schémata obsahují, leč musíbýt výjimečně dobře zdůvodněna. Je vel-mi pravděpodobné, že země OECD tomubudou bránit. Čína a Indie jsou zaklada-teli a hlavními protagonisty „skupiny 21“,blokující úspěšně již po řadu let ukončeníKatarského kola WTO, které není pro vět-šinu rozvojových zemí příliš výhodné (vizřada článků v tomto časopisu z předcho-zích let).
Rýsuje se diplomatickýobchod?Prozatím je situace tak zlá, že řada státůbez ohledu na mezinárodní závazky zmra-zila export rýže, snaží se o dvoustrannédohody (podle Dohody o rýži též nepří-pustné) a o nahromadění dostatečnýchdomácích zásob. Nehledě na možné sank-ce si Filipíny například vyjednaly mimo-řádnou dodávku 1,5 milionu tun s Vietna-mem, který sám ale stanovil striktní kvótyna vývoz pro jiné případy.
Je to však cesta, jež nevede k cíli, pro-tože snahy asijských vlád o zvýšení zá-sob dále jitří panika a tyto snahy jen že-nou ceny vzhůru. Navíc rýže dodaná po-dle zvláštních dvoustranných ujednáníbude chybět pro dovozce, jimiž jsou ze -jména africké země. Ty také již vzneslynámitky u Evropské komise podle Do-hody o partnerství z Cottonou (většinaz nich patří k rozvojovým zemím při-druženým podle této dohody k EU).Tím je do diplomatické hry vtahovánadále Evropská unie.
Ekonomický obzor
Mezinárodní politika 6 200826
Libanon se dostal do povědomí ši-roké světové veřejnosti předevšímdíky Bejrútu označovanému v še-desátých letech 20. století jako„Paříž Východu“, kvůli krvavé ob-čanské válce plundrující zemi v le-tech 1975–1990 a nejnověji aten-tátem na bývalého libanonskéhopremiéra Rafíka Harírího ze14. února 2005 a následnými ma-sovými demonstracemi, jimiž za-čala „cedrová revoluce“.
• Prosinec 2007: brigádní generálFrancois al-Hadž (velitel vojenského zása-hu proti hnutí Fatah al-Islám v táboře Na-hr al-Bárid)
• Leden 2008: kapitán Wissám Eid(hlavní vyšetřující atentátů na politické či-nitele).
K těmto atentátům na konkrétní osobnos-ti je třeba přičíst i další pumové útoky pro-vedené v Bejrútu a jeho okolí mající nasvědomí dalších několik desítek civilníchobětí.
Již takto vyhrocená vnitropolitická si-tuace se dále prohloubila propuknutímkonfliktu mezi Izraelem a Hizballáhemv podobě „červencové války“, trvající od12. července do 14. srpna 2006. Zajetídvou jeho vojáků posloužilo Izraeli jako„casus belli“ pro provedení rozsáhlé vo-jenské operace namířené na zničení infra-struktury Hizballáhu. Výsledkem byly da-lekosáhlé škody odhadované na straně Li-banonu na 7–15 mld. USD a 1200 civil-ních obětí. Hizballáhu se nicméně podaři-lo úspěšně vzdorovat nejmodernější tech-nice izraelské armády, což značně posílilojeho prestiž na veřejnosti s přímými dů-sledky na politickou scénu.
V listopadu došlo k vládní krizi, kdyžvšech pět šíitských ministrů (dva z Hiz-balláhu, dva z hnutí Amal a jeden nezá-
mentu – šíitského Hizballáhu pod vede-ním Hassana Nasralláha – a sekulárníSyrské sociálně-nacionalistické strany. Dočela vlády byl zvolen dle tradice sunnitaFuád Siniora, dlouholetý ministr financív předchozích Harírího vládách.
V opozici tak zůstala pouze největšíkřesťanská strana Svobodné vlasteneckéhnutí v čele s bývalým předsedou vládygenerálem Michelem Aúnem.
Z cedrové euforie zpět doreálpolitiky V této době se však začíná pomalu roztá-čet spirála nekontrolovatelného násilí sa-hajícího až do současnosti, jemuž padlaza oběť řada významných veřejných a po-litických činitelů patřících mezi ostré kri-tiky syrské angažovanosti v zemi. Kvůlipostižení celkového obrazu situace je sto-jí za to uvést:
• Prosinec 2006: ministr průmyslu Pi-erre Žamajjel – maronita
dí. Zlomovým momentem však byla mi-lionová demonstrace na náměstí Maržaav centru Bejrútu 14. března 2005, majícísymbolizovat jednotu všech Libanoncůbez rozdílu vyznání. Tam se zrodilo „bej-rútské jaro“ plné nadějí, jehož protago-nisté požadovali politické reformya okamžité ukončení syrské vojenskéokupace. Sýrie byla obviňována ze spá-chání atentátu.
Následovala bezprecedentní reakcesyrského prezidenta Baššára Asada, kterýna konci března oznámil před parlamen-tem stažení syrských vojsk. Poslední vojákopustil Libanon 26. dubna, čímž skončila29 let trvající syrská okupace.
Celková veřejná euforie došla naplněníkonáním poměrně svobodných parla-mentních voleb v červnu téhož roku. Ví-tězem se stala Koalice 14. března podlepamátného shromáždění na náměstí Mar-žaa vedená synem zavražděného premié-ra Saadem Harírím.
Vítěznou koalici tvořilo několik politic-kých stran, z nichž k těm nejvýznamněj-ším patřily – převážně sunnitské Hnutíbudoucnost vedené Saadem Harírím –většinově drúzská Pokroková socialistickástrana pod vedením Walída Žumblata –maronitské Libanonské síly v čele s Samí-rem Žažou – a maronitská Falangistickástrana vedená bývalým prezidentem Amí-nem Žemajelem. Součástí vládní koalicese rovněž stal Blok odporu a rozvoje slo-žený z šíitského Hnutí Amal v čele s Na-bíhem Berri, jenž se stal předsedou parla-
čalo nekonečné martyrium jednání o jehonástupci. Určitým zábleskem naděje byloprosincové oznámení o nominaci náčelní-ka generálního štábu Michela Sulejmánajako společného kandidáta, který byl zvo-len 25. května prezidentem.
V pasti reality regionálníchzájmůLibanonská krize už však mezitím pře-rostla své hranice a začala zaměstnávat re-gionální i světové velmoci. Stala se taknejpalčivějším problémem Blízkého vý-chodu spolu s válkou v Iráku a mírovýmijednáními mezi palestinským Fatahema Hamásem a Izraelem.
Již v červenci 2007 se vložila do jedná-ní Francie, která zprostředkovala rozho-vory mezi zástupci čtrnácti hlavních poli-tických stran na zámku La Celle SaintCloud. Další jednání pod patronací mi-nistra zahraničí Bernarda Kouchnera pro-běhla v Bejrútu v prosinci, avšak rovněžbez hmatatelného výsledku.
vého městečka přímo v centru Bejrútu.Mezi jejich požadavky byly: rezignacevlád, vypsání předčasných parlamentníchvoleb a vytvoření vlády národní jednoty.Tyto demonstrace se neobešly bez ozbro-jených střetů s příznivci vlády.
Situace se nezlepšila ani v následujícímroce, když naopak vypukl 19. května 2007další vojenský konflikt, tentokrát mezi pa-lestinskými radikály z hnutí Fatah al-Is-lám a libanonskou armádou v uprchlic-kém táboře Nahr al-Bárid blízko Tripoli.V této souvislosti se objevily různé speku-lace o napojení tohoto hnutí na al-Káiduči na syrské tajné služby. Každopádně povelmi tvrdých bojích se nakonec podařilolibanonské armádě 2. září dobýt poslednízbytek tábora s celkovou bilancí 157mrtvých libanonských vojáků, 131 radiká-lů a 42 civilistů.
Politická krize dostoupila vrcholu nakonci listopadu 2007, kdy vypršel mandátdosavadnímu prezidentovi Emilu Lahú-dovi. Již v době před jeho odchodem za-
vislý) plus jeden řecko-ortodoxní vystupu-jí z vládní koalice. Jako důvody své rezig-nace uvedli neschopnost vlády reagovatna útok Izraele, požadavek po vyšším za-stoupení šíitských ministrů ve vládě s prá-vem veta a nesouhlas s vládní podporouustavení tribunálu OSN pro vyšetřováníHarírího smrti.
Vystoupením šíitských ministrů tak do-šlo k zásadnímu přeskupení sil na politic-ké mapě a spojení šíitského Hizballáhua Amalu s křesťanským Svobodným vlas-teneckým hnutím a dalšími menšími opo-zičními stranami. Od 1. prosince pak pře-šly všechny opoziční síly do masovýchprotivládních protestů postavením stano-
Zeměmi světa
Mezinárodní politika 6 200828
Zdroje• Al-Džazíra• Al-Ahram Weekly• BBC News• Reuters• Ya Libnan
Zvolení nového libanonského prezidenta doprovázely nejenom spontánní oslavy na ulicích, ale i děkovné koncerty známých hudebníků.Jamal Saidi, Globe Media/Reuters
tatních, b) vytvoření vlády národní jedno-ty, c) schválení nového volebního zákonapro příští parlamentní volby roku 2009.
Dlouhou dobu se vládní a opozičnístrany byly schopny dohodnout pouze naosobě společného prezidentského kandi-dáta generála M. Sulejmána. Opozicepodmiňovala jeho zvolení zvláště obsaze-ním třetiny vládních křesel zajišťující jí ve-to pro strategická rozhodnutí jako zabrá-nění odzbrojení Hizballáhu nebo naturali-zaci Palestinců a dále větší podíl moci proSvobodné vlastenecké hnutí. Pokračujícíkrize byla tak primárně politického cha-rakteru vzhledem k tomu, že na straněvlády i opozice byly zastoupeny všechnyvýznamné náboženské denominace.
Jakákoli předpověď budoucího vývojeje velmi náročná vzhledem ke spletitostilibanonské politické scény navázané nazájmy regionálních a západních velmocí.Současný ozbrojený konflikt započatý8. května mezi přívrženci vlády a Hizbal-láhu kvůli instalaci vlastní telekomunikač-ní sítě může být vnímán jako rozbuška no-vé občanské války či jako jeden z mnohaozbrojených střetů. Každopádně řešeníklíčových politických otázek se zdá býtprozatím v nedohlednu.
Oldřich Vondruška jedoktorandem Katedry mezinárodníchvztahů a evropských studií FF MUv Brně. [email protected]
linoucí se přes Sýrii až k Hizballáhu a dojisté míry i palestinskému Hamásu.
Nejúčinnějším nástrojem na prosazová-ní vlivu Íránu je právě Hizballáh, vzniknuvšídíky jeho pomoci z šíitských radikálů roku1983 během libanonské občanské válkya těšící se jeho rozsáhlé finanční a vojensképodpoře. Mezi jeho hlavní opěrné body pa-tří chudinské čtvrti jižního Bejrútu a jižní Li-banon, kde si získal značnou prestiž díky roz-sáhlé síti sociálních služeb. Jeho moc spo-
čívá rovněž v tom,že si mohl na zá-kladě dohod z Táifuroku 1989 jako je-diný z nábožen-ských milicí občan-ské války ponechatzbraně. Cílem Hiz-balláhu je nastoleníislámské vlády dleíránského vzorua ozbrojený boj pro-ti Izraeli.
Klíčový význampro budoucnost Li-banonu má bezpo-chyby Sýrie, kterástále považuje Li-
banon za součást své mocenské sféry a nik-dy se nesmířila s jeho násilným odtrženímFrancií roku 1926 a vždy si v něm udržo-vala značný vliv, jenž nabyl vrcholu běhemvojenského obsazení velké části jeho územív letech 1976–2005. Kromě historických dů-vodů má pro Sýrii rovněž strategicko-vo-jenský význam kvůli své jižní hranici s Iz-raelem. Pokud by získala vliv prozápadněorientovaná vláda nakloněná podepsání mí-rové dohody s Izraelem, ocitla by se Sýrieosamocená, vystavená přímé konfrontacimocné izraelské armádě. Sýrie rovněž slou-ží jako komunikační tepna pro dodávkyzbraní a kádrů Hizballáhu. V neposlednířadě jsou zde i důvody náboženské. Od roku1970 vládnoucí rodina Assadů příslušík alawitské odnoži šíy, a tudíž k jediné šíit-ské vládě arabského státu.
Stav a jeho perspektivyAktuální politická krize se točí kolem tříklíčových otázek: a) postoje k ustavenísoudního tribunálu OSN pro vyšetřovánísmrti bývalého premiéra R. Harírího a os-
Francie nahlíží Libanon jako svou tra-diční sféru vlivu ještě z dob mezi světový-mi válkami, kdy byl Libanon součástífrancouzské mandátní správy. Stále si zdeproto udržuje zjevný politický a kulturnívliv zvláště mezi maronity a liberálnímisunnity. Je známo, že R. Harírí patřilmezi osobní přátele bývalého prezidentaJacquese Chiraka.
Nicméně za západní velmoc s největšímvlivem v oblasti jsou pochopitelně považo-vány Spojené státy. Celýkonflikt je mnohými chápánprávě jako zástupná válkamezi USA a Íránem. Spoje-né státy poskytují současnéprozápadně orientované vlá-dě zásadní politickou, eko-nomickou a vojenskou pod-poru. Vnitřní politický vývojLibanonu má totiž klíčovývliv na regionální mocenskéuspořádání, zvláště týkajícíse Izraele, nejbližšího chrá-něnce USA v oblasti. Liba-non patří mezi jednu z málaarabských zemí přímo sou-sedících s Izraelem, nepočí-táme-li Sýrii a Palestinskouautonomii, která s ním ještě nepodepsalamírovou dohodu, a zároveň je útočištěm jakradikálního šíitského hnutí Hizballáh, taki 400 tisíc Palestinců.
Ke klíčovým arabským spojencům Zá-padu patří Saúdská Arábie spolu s Egyp-tem a Jordánskem. Ta si získala značnýkredit díky svému diplomatickému úsilívedoucímu k ukončení libanonské občan-ské války smlouvou z Táifu roku 1989.I díky jejím financím mohl R. Harírí, blíz-ký přítel saúdské královské rodiny, říditúspěšnou obnovu Bejrútu. Hlavním důvo-dem těchto jejích aktivit je zvláště snahaeliminovat vliv Íránu, který je považovánza hlavního náboženského a vojenskéhorivala. Libanon je rovněž příčinou vzniku„malé studené války“ uvnitř arabského tá-bora, odstartované prohlášením syrskéhoprezidenta Assada, v němž označuje výšezmiňované arabské představitele odmíta-jící podporu Hizballáhu v „červencovéválce“ s Izraelem za „zbabělce“.
Na druhé straně pomyslné barikádystojí Írán, jenž je hlavou „osy rezistence“
Zeměmi světa
29Mezinárodní politika 62008
Pokračující krize jetak primárněpolitickéhocharakteruvzhledem k tomu,že na straně vlády i opozice jsouzastoupeny všechnyvýznamnénáboženskédenominace.
Morales záhy po svém zvolení přišels konkrétními plány na radikální změnuústavy, jejímž záměrem je centralizovatmoc ve státě, nacionalizovat přírodnízdroje a přerozdělit půdu, která není vy-
užívána. Návrh ústavybyl, i přes nepřítom-nost opozičních po-slanců, přijatÚstavodárným shro-mážděním a v tomtoroce má být předloženobčanům k vyjádřenív plebiscitu. Ústavounastolený politickýsměr je trnem v okuobyvatelům východ-ních oblastí. V celététo části země, zvané„bohatý půlměsíc“, seprodukuje kolem 65procent HDP celé Bo-lívie a kupříkladu sa-
motné Santa Cruz tvoří jednu třetinunárodního produktu.
Cruzeňos, obyvatelé Santa Cruz, sev plebiscitu 4. května – v souladu s očeká-váním – jednoznačně vyslovili pro posílenívlastní pozice ve vztahu k lapazskému cen-tru. Pro změnu hlasovalo kolem 85 pro-cent voličů a v provincii mohly vypuknoutzeleno-bílé oslavy (barvy departementuSanta Cruz), které neumlčelo ani prohlá-šení prezidenta Moralese o protiústavnosti
mu podařilo mobilizovat rozsáhlé chudin-ské masy a získat ve volbách absolutní vět-šinu hlasů a za druhé s jeho nástupem ros-te antagonismus mezi jednotlivými regionya skupinami obyvatel. Vzrůstající polarizacebolivijské společnostije založena na několikaprincipiálních sporech:centralizace versus de-centralizace; naciona-lizace, agrární reformaversus ochrana a přílivzahraničních investic,zachování práv velko-vlastníků půdy; ayma-rové, kečuové hovořícíindiánskými jazyky ver-sus bílí či mestici ho-vořící španělsky a ko-nečně chudé rolnické,hornické regiony (zá-pad) versus bohatší ob-lasti (východ). Tato po-larizace plně odpovídá volební podpoředvou hlavních politických uskupení – Mo-ralesovu MAS a opoziční Quirogově stře-dopravicové koalici Podemos („Můžeme“,což je akronym složený ze slov Poder De-mocrático y Social – Sociální a demokratickásíla). Současnou situaci tedy musíme na-hlížet v kontextu celkového povolebního vý-voje, v jehož důsledku dochází v Bolívii kezjevné kumulaci opozice politické, regio-nální, ekonomické, společenské a etnické.
Málokterý stát prošel takovýmidějinnými turbulencemi jakotato nejchudší jihoamerická
země. Bolívie za sto let od vyhlášení svénezávislosti ztratila přes 50 procent svéhoúzemí a po dlouhou dobu se zmítala v ob-jetí nestability, vojenských vlád, převratůa totálního vyloučení většinových indiánůz ekonomických a politických procesů. Ponávratu k demokracii v 80. letech prošlaBolívie obdobím neoliberálních ekono-mických reforem, které však ještě více zvý-šily rozdíly mezi bohatými a chudýmivrstvami společnosti. A tak nebylo pře-kvapením, když se v roce 2005 dostalk moci levicový populista indiánského pů-vodu Evo Morales ze strany Hnutí k socia-lismu (MAS).
S Moralesem přišlapolarizaceMoralesův drtivý volební úspěch (v prvnímkole prezidentské volby získal 54 procenta)je zajímavý z několika hledisek, za prvé se
Zeměmi světa
Mezinárodní politika 6 200830
Federativníuspořádání by podlenázoru autonomistůmělo zaručitjednotlivýmregionům větší podílna přerozdělováníprostředků a snížiloby odvody docentrální lapazskékasy.
Zdroje• Romero Ballivián, Salvador, „La elec-ción presidencial del 18 de diciembrede 2005 en Bolivia“. In: Atlas ElectoralLatinoamericano• Springerová, Pavlína, „Bolivijská pra-vice“. CEVRO Revue, 3/2007• MiamiHerald.com, BBC News
Pavlína Springerová
Před krátkou dobou musel svět, a zejména evropské státy, čelit dilema-tu uznání, či neuznání Kosova. Bude se situace opakovat i v případě bo-livijských východních provincií? Poslední události spojené s referendemo autonomii v bohaté, lidnaté a intenzivně se rozvíjející provincii SantaCruz by tomu mohly napovídat. Situace je však mnohem složitější a po-dobnost s evropským Kosovem se po hlubším zamyšlení ztrácí.
by potenciálně samostatný „bohatý půlměsíc“ dokázal prosaditsvou nezávislost mezi jihoamerickými státy, jež jsou buď přátelskynakloněné Moralesovi (Venezuela, Ekvádor), nebo se obávají ja-kýchkoli hraničních úprav, které by mohly otevřít staré rány a vy-volat nové konflikty.
Pavlína Springerová působí na Katedře politologieFilozofické fakulty Univerzity Hradec Králové a je vedoucíKabinetu iberoamerických studií FF UHK. [email protected]
santacruzského referenda, což potvrdil i předseda Národního vo-lebního soudu. Vzhledem k převládajícímu pocitu ekonomickédiskriminace „bohatého půlměsíce“ není překvapivé, že obdobnéhlasování o autonomii ohlásily i další východní departementy (Ta-rija, Beni, Pando).
Autonomii chtějí i další departementyNejedná se ostatně o první pokus, kdy se východní části Bolívie,bohaté mimo jiné na plyn, minerály a kvalitní zemědělskou pro-dukci, vyslovily pro posílení své autonomie. Před necelými dvěmaroky (v červenci 2006) proběhlo celostátní lidové hlasovánío možnosti posílení regionů na úkor centra. Departementy „bo-hatého půlměsíce“ však neuspěly a byly přehlasovány chudšímiregiony jako La Paz, Oruro a Potosí, kde se Morales mezi chu-dými indiány těší značné popularitě.
Mezi Cambas (obyvateli východních provincií) existují různé ná-zory na roli jejich departementů v rámci Bolívie. Objevují se ra-dikální hlasy o možnosti odtržení, dokonce zazněly i spekulaceo možném připojení k Brazílii. Podle názoru Leonidy Zurity Var-gas, která je stoupenkyní prezidenta Moralese a kečujskou pře -dačkou ženských pěstitelek koky, chce autonomistické hnutí„rozdělit Bolívii na dvě části a založit paralelní bolivijský stát“.Takové tvrzení však příliš neodpovídá převládajícímu politické-mu proudu „bohatého půlměsíce“. Většina autonomistickýchpředstavitelů se přiklání k federativnímu (či konfederativnímu)řešení známému i z jiných amerických států. Lídr opozice Jorge„Tuto“ Quiroga pro BBC prohlásil: „Doufám, že vláda nyní usly-ší spíše než volání Huga Cháveze, volání svého lidu a zvolí svůjvlastní směr, přijme návrhy na posílení autonomie a rozhodne,že je čas zasednout k jednacímu stolu.“
Federativní uspořádání by podle názoru autonomistů mělo za-ručit jednotlivým regionům větší podíl na přerozdělování pro-středků a snížilo by odvody do centrální lapazské kasy.V současnosti platí, že jednotlivé departementy odvádějí do centra89 procent svých veškerých příjmů a pouze 11 procent příjmů vy-produkovaných ve svém regionu si mohou ponechat. V nepo-slední řadě představitelé santacruzského departementu požadujívytvoření vlastních policejních sil. Stav současné centrální poli-cie je předmětem časté kritiky z důvodu nedostatečného finan-cování, špatného výcviku a celkové neefektivity.
Rozdělení Bolívie je nereálnéAčkoli jsme v této době svědky eskalace napětí, které pravděpo-dobně bude narůstat s dalšími referendy (už v Santa Cruz bylopři volebních nepokojích zraněno několik desítek lidí), obě stranysi plně uvědomují, že jednání je nevyhnutelné. Lídři ze Santa Cruzdobře vědí, že autonomní statut nemůže být implementován tam,kde pro to neexistuje ústavní rámec, a jak dodává bolivijský poli-tolog René Mayorga: „Obě strany jsou příliš slabé na to, aby po-razila jedna druhou.“ Samotné rozdělení Bolívie se jeví jakonesmyslné i z několika dalších důvodů. Za prvé si nelze předsta-vit, že by zbytek Bolívie mohl existovat a přežít bez svých vý-chodních bohatších částí. Za druhé jen stěží lze počítat s tím, že
Zeměmi světa
31Mezinárodní politika 62008
K oblastem na východě Bolívie, jež chtějí více nezávislosti na centru,patří i region Beni. Na snímku je guvernér Beni Ernesto Suarezuprostřed kampaně před referendem. Stringer, Globe Media/Reuters
ľavicovou stranou PPP, jej spoluprácous Castrovou Kubou a venezuelskou ľavi-covou gerilou. Venezuelská vláda predpo-kladala, že ťažko prístupné a Britskou Gu-yanou spravované územie sa rýchlo stanetranzitným priestorom či základňou preľavicovú gerilu riadenú z Kuby.
V roku 1962 tak vystúpila Venezuelapred XVII. zjazdom Generálneho zhro-maždenia OSN s návrhom revízie výsled-ku Parížskej arbitráže. Hlavným argumen-tom sa stalo tzv. „Mallet-Prevostovo memo-randum“ zverejnené roku 1949, ktoré Ve-nezuela použila ako hlavný argument prijednaniach na pôde OSN, kde si nároko-vala viac ako 100 000 km2 územia podsprávou Britskej Guyany. Jednalo sa o sve-dectvo jedného z účastníkov parížskychjednaní, amerického právnika SeveraMallet-Prevosta, podľa ktorého bol výsle-dok arbitráže zmanipulovaný. Obe stranysporu sa prostredníctvom OSN dohodlina uskutočnení bilaterálnych jednaní, kto-ré prebehli 16. a 17. februára 1966 v Že-neve a boli zakončené podpisom tzv. „Že-nevskej dohody“. Treba podotknúť, že jed-nania neviedli k žiadnemu jasnému či ko-nečnému riešeniu a zhoda nastala lenv otázke založenia štvorčlennej zmiešanejkomisie.
kom päťčlennej arbitrážnej komisie (jejpredseda, Rus, Frederic de Martens získalv roku 1902 Nobelovu cenu mieru). „Pa-rížsky tribunál“ svoj arbitrážny nález vy-niesol 4. októbra 1899. Jednohlasne od-súhlasil ponechanie 94 percenta sporné-ho územia Britskej korune. Venezuele pri-padla strategická oblasť Delty Amacuroa úzky pás pobrežia na východ od delty.Presná podoba hraníc bola dodatočnespečatená na jednaniach v Georgetowneroku 1905. Touto dohodou tak spor Brit-ského impéria a Venezuely (resp. USA)na čas uhasol.
Mallet-PrevostovomemorandumSituácia v regióne sa výrazne mení až kon-com 50. a začiatkom 60. rokov 20. storo-čia, kedy začali v Britskej Guyane silnieťhlasy volajúce po nezávislosti na Britoch.Tento pohyb okamžite využila Venezuela,ktorá logicky očakávala, že samostatnáa slabá Guyana nebude schopná odolávaťpožiadavkám dominantného súpera. Ve-nezuelské snahy boli nepochybne pod-mienené aj objavením nových nálezísk že-leznej rudy v hraničnej oblasti. Ďalšímmožným motivačným faktorom bola ve-nezuelská obava pred vládnou guyanskou
Parížska arbitrážKorene venezuelsko-guyanských územ-ných sporov siahajú minimálne do začiat-ku 19. storočia, kedy britské impérium, nazáklade „Londýnskej zmluvy“, prevzalov roku 1814 od Holandska Zjednotené ko-lónie Decamero, Essequibo a Berlice. Na to-to územie si však robilo nárok aj Španiel-ske kráľovstvo.
Ďalším míľnikom sa stal rok 1840, ke-dy na objednávku Britskej koloniálnejsprávy vypracoval pruský geograf Her-mann Schonburg návrh západnej hraniceBritskej Guyany. Tento návrh však narazilna odpor čerstvo konštituovanej a občian-skou vojnou zmietanej Venezuely. Napri-ek anglicko-venezuelskej dohode uzavre-tej v roku 1850 o vzájomnom neobsadzo-vaní sporného územia bola krátko po ob-javení nálezísk zlata v oblasti založenáBritsko-guyanská ťažobná spoločnosť. Ve-nezuela proti tomuto kroku opäť protes-tovala, no Briti zásadne odmietli účasť naakomkoľvek kompromise a protesty igno-rovali.
Venezuela sa preto v roku 1887 obráti-la na Spojené štáty americké, kde našlasilnú oporu v osobe prezidenta GroveraClevlanda. V roku 1897 sa tak na nátlakUSA Londýn zaviazal k súhlasu so vzni-
Zeměmi světa
Mezinárodní politika 6 200832
Jakub Kmošena
Jedným z mnoha zdrojov napätia v súčasnej LatinskejAmerike je územný spor medzi Venezuelskou bolívarov-skou republikou a Guyanskou kooperatívnou republi-kou, ktorý sa od vzniku oboch krajín prejavuje ako naj-vážnejší problém ich vzájomnej spolupráce. Spornéúzemie, Venezuelou označované ako Territorio Esequi-bo alebo Zona en Reclamación, v angličtine tiež Guya-na Essequiba, má rozlohu 159 500 km2 (viac ako 70percent súčasnej Guyany) a rozkladá sa medzi riekamiEsequibo a Cuyuny. Územie je pod správou Guyany noVenezuela tento nárok oficiálne odmieta a oblasť pova-žuje za súčasť svojho pôvodného teritória.
Guyana Essequiba Venezuelsko-guyanský spor o problematický región
Vzájomné vzťahy oboch krajín sa v prie -behu 90. rokov stabilizovali najmä vďakainiciatívam McIntyra a Jackmana, ale tiežpre vnútropolitický vývoj v oboch kraji-nách. V roku 1998 vyhral prezidentskévoľby vo Venezuele Hugo Chávez, ktorýsíce formálne potvrdzuje venezuelský ná-rok na región Esequibo, avšak jeho reali-záciu presadzuje len v mantineloch „mie-rovej spolupráce a diplomatických nástrojovOSN“. Došlo tak k spolupráci v oblastiachekonomiky, kultúry či ochrany životnéhoprostredia.
Ďalší posun nastal, keď sa obe krajinyv roku 1998 dohodli na vytvorení Bilate-rálnej komisie, ktorej úlohou je hľadaniemožných oblastí spolupráce nielen v re-gióne Esequibo. Ten istý rok prichádzaVenezuela s pomerne kurióznym ná-vrhom, podľa ktorého by malo byť územiespravované spoločne. Guyana tento návrhodmietla. V 1999 roku sa situácia skom-plikovala pre údajnú protidrogovú akciuv oblasti, vykonávanú venezuelskou armá-dou, ako aj pre venezuelský nesúhlass projektom guyanskej vlády, ktorá hodla-la odsúhlasiť výstavbu areálu pre komple-tovanie a vysielanie družíc do vesmíru sú-kromnej americkej firme Beal AerospaceTechnologies. V októbri 1999 venezuelské
sedské vzťahy Venezuely a Guyany sav priebehu 70. rokov čiastočne stabilizo-vali. Dokonca došlo k prehĺbeniu spolu-práce predovšetkým v ekonomickej a kul-túrnej oblasti. Napríklad v roku 1974 Gu-yana získala od Venezuely pôžičku 150miliónov USD na prekonanie ekonomic-kej stagnácie spôsobenej ropnou krízou.V roku 1977 zase obe krajiny spolupraco-vali na príprave výstavby hydroelektrárnena hornom toku rieky Mazurino.
Udalosti posledných rokocha perspektívy vývojaK ďalšiemu kryštalizovaniu nejasnej situá-cie okolo regiónu Esequibo došlo na kon-ci roku 1981, kedy Venezuela odmietla
predĺženie moratória,ktoré de facto slabšejGuyane vyhovovalo.
Významný vplyvna vzájomné vzťahyoboch krajín mala ajvojna o Falklandskéostrovy (Malvíny),v ktorej sa Caracasa Georgetown postavi-li na opačné stranysporu. Situácia okolovojny o Falklandy lo-gicky vytvárala prece-dens, ktorý hral do ka-riet Venezuely. Aj na-priek volaniam vene-zuelských armádnych
špičiek po obdobnom zásahu proti Guya-ne sa pravdepodobne aj pre výsledok falk-landskej vojny žiaden ozbrojený konfliktneuskutočnil.
Po období neistej stagnácie sa krajinykoncom 80. rokov dohodli, že o spro-stredkovanie jednaní požiadajú Úrad ge-nerálneho tajomníka OSN. V roku 1990bol generálnym tajomníkom OSN Pére-zom de Cuéllar, nominovaný na postsprostredkovateľa („good officer“) Sir Alis-ter McIntyre. K prvým úspechom saMcIntyre dopracoval v roku 1993, kedypresvedčil guyanského prezidenta Jaganak návšteve Venezuely a neskôr dojednaldohodu o pravidelných stretnutiach mini-strov zahraničných vecí. V roku 1999 bolOSN na miesto McIntyra menovaný Oli-ver Jackman.
Vyhlásenie nezávislosti Britskej Guya-ny na Veľkej Británii 26. mája 1966 všakopäť zmenilo situáciu. Bez „ochrannéhoštítu“ Veľkej Británie sa z Guyany stala,v porovnaní s Venezuelou, bezvýznamnákrajina čo do počtu obyvateľov ako aj vo-jenskej sily. Už v októbri 1966 zistila gu-yanská vláda venezuelskú prítomnosť naguyanskej polovici ostrova Ankoko. Vočitomuto kroku Venezuely sa Guyana ostroohradila. Nasledovalo niekoľko inciden-tov medzi venezuelskou a guyanskou ar-mádou. Ďalšie vyostrenie krízy nasledova-lo v roku 1967, kedy Venezuela vetovalavstup Guyany do Organizácie americkýchštátov (OAS). Ako zámienka bola použitáklauzula, podľa ktorej sa členským štátomOAS nemôže stať kraji-na, ktorá má hraničnékonflikty s iným člen-ským štátom. V roku1968 zase Venezuelaneoprávnene rozšírilasvoje teritoriálne vodyna úkor Guyany. Nakonci roku 1968 aleprebehla ďalšia závaž-ná kríza. Povstaniev oblasti Rapuni, kdečasť miestnej komunityvyhlásila pripojeniespomínaného územiak Venezuele. Povstalcivykonali útok na guyan-skú policajnú stanicuv Lethem, kde zabili päť osôb. Guyanskáarmáda však povstanie v krátkej dobekrvavo potlačila a väčšina povstalcov utiekla do Venezuely, kde získala azyl.
Protokol z Port-of-SpainPodľa „Ženevskej dohody“ mala zmiešanákomisia prísť do štyroch rokov od svojhozaloženia s návrhom na riešenie sporu.Vzhľadom na stále prebiehajúce nezhodya nepravdepodobnosť nájdenia spoločné-ho riešenia sa krajiny dohodli na dočas-nom zmrazení ďalších jednaní. Podľa„Protokolu z Port-of-Spain“ ratifikovanéhozástupcami Guyany, Veľkej Británie a Ve-nezuely 18. júna 1970 malo moratóriumtrvať maximálne 12 rokov. Na počudova-nie však práve toto neutrálne a dočasnériešenie spôsobilo upokojenie situácie. Su-
Zeměmi světa
33Mezinárodní politika 62008
Vývoj situáciev regióne a osudGuyany Esequibo jedo budúcnosti lenťažkopredikovateľnýs ohľadom nadoterajší kolísavýcharakter(ne)spolupráceoboch krajín.
Základním problémem textu „Vzestup a pád dok-tríny preventivní války“ je poněkud nevhodnésměšování perspektiv mezinárodního práva
a mezinárodních vztahů (tedy International Relations).Nejsem proti vzájemnému obohacování obou disciplín,právě naopak, ale přístup autorky je značně matoucía nejasný. Svůj pohled zakládá na pohledu právníka, ov-šem zcela nesystematicky do něj vkládá dodatky či pou-čení pro oblast mezinárodní politiky. První polovinatextu představuje autorčin pohled na rozdíl mezi prevencía preempcí a na situaci v době mezi 11. zářím 2001a iráckou válkou. Používá terminologii prevence/pre-empce platnou v mezinárodních vztazích, ovšem bylo bydobré uvést, že v oblasti mezinárodního práva mají obatermíny přesně opačný obsah. Právě proto se odbornícina mezinárodní vztahy na Bushovu administrativu zlo-
ústavodarné zhromaždenie prijalo článok, podľaktorého Venezuela uznáva len tie územné doho-dy, ktoré sama nepovažuje za nulitné. Zhromaž-denie teda de facto opäť odmietlo uznať výsledokParížskej arbitráže z roku 1899. Naopak v komu-niké zverejnenom na zasadaní Karibského spolo-čenstva (CARICOM) v Trinidad a Tobagu ten is-tý mesiac podporila organizácia udržanie územ-nej integrity Guyany a jej mierovú spoluprácus Venezuelou.
Od začiatku nového milénia sa situácia v re-gióne zásadne nemení. V roku 2003 navštívili mi-nistri zahraničných vecí Guyany a Venezuely ge-nerálneho tajomníka OSN Kofiho Annana, kto-rého uistili o spoločnej snahe riešiť vzájomnýspor mierovou cestou v horizonte najbližších ro-kov. Za nedávny pokrok vo vzájomných vzťahochmôžeme považovať aj podpis dohody o energe-tickej spolupráci v roku 2005.
Vývoj situácie v regióne a osud Guyany Ese-quibo je do budúcnosti len ťažko predikovateľnýs ohľadom na doterajší kolísavý charakter(ne)spolupráce oboch krajín. Medzi najdôležitej-šie faktory, ktoré budú hrať v budúcnosti rolu pa-trí predovšetkým vnútropolitický vývoj hlavnýchaktérov sporu, postavenie ďalších významnýchhráčov v regióne ako napríklad Brazílie, či hos-podársky vývoj samotného regiónu Esequibo. Jetiež jasné, že slabšia Guyana sa môže zaštítiť pod-porou Britského Commonwelthu a CARICOM-uako to, že súčasný politický diskurz vo Venezueleje natoľko nestabilný a nevypočítateľný, že jehozámery a priority sa môžu meniť zo dňa na deň.Jednou z alternatív je, že Venezuela je dnes na-toľko uchvátená inými otázkami, že na riešeniesporu (mierové či vojenské) so susednou republi-kou sa jej nevyskytne príležitosť. Upozorňujemvšak, že pre vyššie spomenutú nevypočítateľnosťje rovnako možný aj opačný extrém vývoja situá-cie. S najväčšou pravdepodobnosťou však môže-me konštatovať jeden pozitívny a jeden negatívnyfakt, a to, že v blízkom období nedôjde k ozbro-jenému konfliktu, no ani definitívnemu vyrieše-niu sporu. Počas prezidentskej návštevy v Guya-ne, 19. februára 2004, sa Chávez vyjadril, že „obekrajiny sú pripravené začať novú éru vo vzájomnýchvzťahoch“. Verme teda, že Venezuela ani Guyanaa ich najvyšší predstavitelia neostanú len pri de-klaratívnych a prázdnych gestách.
Jakub Kmošena studuje na Institutupolitologických studií FSV UK a FF ÚPOL UKv Praze. [email protected]
Zeměmi světa
Mezinárodní politika 6 200834
Irácká válka z roku 2003 přinesla vícero poučení a mnozí si v níjistě najdou potvrzení svých názorů na zahraniční politiku USA,na roli použití síly v mezinárodním právu či na (ne)vhodnostsvržení darebáckého režimu silou. Text Veroniky Bílkovéz Mezinárodní politiky (3/2008) však na tuto událost nabízíznačně nepřesvědčivý pohled, ze kterého jsou navíc rýsovánapoměrně nevhodná poučení.
Lukáš Hoder
„If I must choose between richteousness
and peace, I choose richteousness.“Theodore Roosevelt
kem v této době však byla pouze invazespojeneckých vojsk do Iráku. Nelekli setedy v Íránu, že by je mohl stihnout stejnýosud jako Husajna? Hodnotit vliv zásahuv Iráku na úmysly a jednání představitelůSeverní Koreje je pak značně odvážné bezzmínky o historii tamního jaderného pro-gramu a o opakujících se vzorcích, které re-žim použil při krizích v letech 1993–1994a 2002–2003.
Za druhé, výkon sebeobrany je (v oby-čejovém mezinárodním právu) skutečněomezen kritérii nezbytnosti a proporcio-nality. Tato kritéria vzniklá v polovině 19.století (tzv. případ Caroline) jistě jsou sou-částí mezinárodního obyčejového práva,ovšem státy se podle nich v souvislostis hrozbou terorismu odmítají chovat. Se-bevědomě tvrdit, že v případě spoluprácestátu s mezinárodními teroristy (a to, žeIrák s teroristy spolupracoval, je fakt) ne-existuje bezprostřední nebezpečí podle stopadesát let starého právního konceptu,a že tedy nevyvstalo žádné riziko, jeznačně problematické.
Úpadek donucovací funkceRady bezpečnostiZa třetí, právě po případu Iráku je nutnétvrdit, že systém OSN v takovýchto pří-padech není účinný, a ukazuje to i praxestátů či proměna právního postavení Radybezpečnosti. Zdá se, že představa o cen-tralizovaném systému založeném okoloRady bezpečnosti se postupně proměňujev systém decentralizovaného výkonu je-jích rozhodnutí. Rada bezpečnosti sice po-siluje v rámci své normativní funkce, kdemá značnou regulativní a interpretativnímoc, která se projevuje například v posi-lování její kvazisoudní a kvazilegislativnírole, na druhé straně však upadá jejífunkce donucovací. Dochází tak k jakésidecentralizaci možnosti použití síly v sy -stému OSN a regionálnímu vypořádáváníse s problémy, které Rada bezpečnostinení schopna řešit.
Za čtvrté, preventivní akce mohou (alenemusejí) mít destabilizační vliv na mezi-národní systém. Nebo spíše na regionálnímezinárodní systém. Je však také otáz-kou, jestli „stabilitu“ Blízkého východuv podobě před válkou v Iráku lze skutečněpovažovat za takovou hodnotu, kterou
let později vyděsilo Dicka Cheneyho a ce-lou administrativu Bushe st., když zjistila,že Saddám Husajn měl takřka na dosah ja-dernou bombu.
Problém textu Veroniky Bílkové tedyvidím nejen v nekoncepčním prolnutíprávního a mezinárodněpolitického (bez-pečnostního) pohledu, ale i v nepřesvěd-čivosti obou pohledů zvlášť. To se ukazujepředevším v druhé polovině textu, kde jsouprezentovány čtyři zkušenosti, kteréz války v Iráku mají po pěti letech plynout.Dovolil bych si na tato poučení reagovata případně nabídnout vlastní pohled.
Kvůli sankcím se HusajnneodzbrojilZa prvé, jak říká Jiří Dientsbier, už polštíkomunisté v 80. letech se sankcím smáli,protože věděli, že zasáhnou pouze prostélidi a zásadně politicky relevantní nejsou.
Tvrdit, že iráckésankce splnily svůjúčel, mi tak při-padne zvláštní,kvůli nim Husajnjistě neodzbrojil.Další samostatnétvrzení, že v oblastidošlo k nárůstu ak-tivit teroristů, jepak také těžko ne-chat bez komen-táře. Od roku 2001jde totiž o „válkus terorismem“, ni-koliv o neúspěšný
„zápas s kriminalitou“ jako v 90. letech.Spojené státy otevřely frontu této válkya z jejich pohledu jde o přenesení boje conejdále od svého území. Zatím se tak nej-spíš jedná o úspěch, když USA nebyly za-saženy dalším útokem a z Iráku se stávávelká věznice pro teroristy. Další tvrzení au-torky, tedy že v „přímém důsledku“ válkyv Iráku došlo k dalšímu kolu jadernéhozbrojení, je přinejmenším u Íránu ne-správné. Íránský jaderný program byl ak-celerován během 90. let, v roce 2002 bylpro veřejnost odhalen jeho rozsah a dle po-sledních zpráv amerických tajných služebbyla v roce 2003 kvůli „mezinárodnímutlaku“ pozastavena jeho vojenská část. Je-diným přesvědčivým mezinárodním tla-
bili, že mate zažité termíny, když v roce2002 připravila „doktrínu preemptivníválky“ (tedy ne „preventivní“), která všakodpovídala spíše studenoválečnému po-jmu prevence. Jde o terminologický zma-tek, ovšem pokud pro hodnocení „dok-tríny preventivní války“ autorka používáprávní kritéria, měla by pak používat i ná-ležité pojmy a přinášet spíše legální závěryči poučení.
Autorizace k použití sílyv Iráku nezaniklaNegativní pohled na válku v Iráku autorkapředstavila hlavně kategorickými soudy, kte-rými ji označuje za pojatou „čistě unilate-rálně“ či za evidentně nelegální a bezschválení Radou bezpečnosti OSN. Váleč-né a politické úsilí Spojených států v tom-to směru však podpořilo až 60 států světa,což jaksi vylučuje použití termínu „unila-teralismus“, a ohledně le-gality války je také možnéargumentovat jinak než au-torka. Například prostřed-nictvím spojeného účinkurezolucí RB 678, 687a 1441, které jednající stá-ty zmocnily k provedení zá-sahu v rámci vynucení pod-mínek příměří z roku 1991,jež Irák porušoval a k je-jichž splnění dostal rezolucíRB 1441 poslední mož-nost. Autorizace RB OSNk použití síly z roku 1991v čase nezmizela a ani ne-byla Radou bezpečnosti zrušena. To je ov-šem širší debata na úrovni mezinárodníhopráva, stejně jako otázka preventivní války,kterou autorka komentuje slovy, že typickýpříklad takového zásahu, tedy útok izrael-ského letectva na irácký reaktor v Osiraku,byl Radou bezpečnosti označen za jasné po-rušení Charty OSN a norem mezinárodníhochování. Jaké však následovaly sankce?Z hlediska principu proporcionality mezi-národní společenství ukázalo, že porušenínorem mezinárodního práva nebylo v tom-to případě hodné žádného potrestání.Z hlediska mezinárodněpolitického paksice Izrael zpomalil irácký jaderný program,ovšem Husajnův režim jej následně potají(a úspěšně) přesunul pod zem, což o deset
Volná tribuna
35Mezinárodní politika 62008
Rada bezpečnostisice posiluje v rámcisvé normativnífunkce, kde máznačnou regulativní a interpretativnímoc, na druhéstraně však upadájejí funkcedonucovací.
Na počátku dubna proběhl v Bu-kurešti významný summit NATO.Byl to první summit, který se sešelna území Balkánu. Ve volbě místase odrazila cesta, kterou Rumun-sko ušlo od skončení studené vál-ky přes svůj vstup do NATO až dozorganizování tak velké a náročnéakce. Proto je logické, že vedlesamotných výsledků summitu sivelkou pozornost zaslouží také při-pomenutí hlavních rysů bezpeč-nostní politiky hostitelské země,tedy Rumunska.
Petre Dutu bylo třeba zásadně ochra-ňovat i za cenu skutečněunilaterálního postoje(Německo) či horečnéhoantiamerikanismu (Fran-cie).
Nemyslím si tedy, žepreventivní zásahy nutnězvyšují bezpečnostní ri-zika spojená s šířenímzbraní hromadného ni-čení, a nemyslím si také,že by skutečnost neexis-tence dalšího preventiv-ního zásahu od roku 2003sama o sobě něco zname-nala. Tento fakt spíše vy-vrací obavy z nekontrolo-vatelného rozšíření praxepreventivních úderů. S Ve-ronikou Bílkovou všaksouhlasím v tom, že iráckáválka z roku 2003 je drazezaplacenou zkušeností.Poučení však nevidímv kritice konceptu preven-tivní války, ale spíšev možnosti soustředěnějipohlédnout na charaktervztahů mezi USA a Evro-pou. Pětileté výročí válkypřináší možnost obnovittransatlantickou vazbua do budoucna předejítsporům, které vedlyk irácké roztržce a kteréby příště mohly mít da-leko závažnější následkypři snaze o řešení palči-vých otázek politiky da-rebných států, šířenízbraní hromadného ni-čení či terorismu.
Lukáš Hoder jestudentemmezinárodních vztahůa práva na Masarykověuniverzitěa šéfredaktoremwebového časopisuGlobal [email protected]
Volná tribuna
Mezinárodní politika 6 200836
Dnešní bezpečnostní situace Ru-munska se vyznačuje bezobdob-ným stavem – bezpečnostní
hrozby jsou na tak nízké úrovni jako nikdypředtím. Přesto však není možné ani v ne-jmenším podceňovat úkoly na poli ob-ranné politiky. Rumunsko proto svéobraně věnuje trvalou pozornost, velkoupéči a nezbytné prostředky. Svou obranunezajišťuje individuálně, ale předevšímv rámci svého aliančního ukotvení.
Rumunsko je dnes členem NATO a Ev-ropské unie, a to mu na jedné straně při-neslo výhody, ale na druhé straně i novouodpovědnost. Jeho obranná politika mádvě složky: národní a kolektivní. Národnísložka je všudypřítomná, především pokud
jde o případnou agresi, která by ohrožo-vala územní celistvost, svrchovanost a po-litickou nezávislost naší země. Jejímihlavními prvky jsou lidské zdroje, bojovéjednotky a veškerá kritická infrastruktura,které mohou být kdykoli mobilizoványa nasazeny, aby odrazily jakoukoli případ-nou agresi.
Národní složka obranné politiky Ru-munska má tři hlavní roviny: vojenskouobranu v pravém slova smyslu, civilní ob-ranu a občanskou rovinu. Vojenská obranaje základní a určující složkou celkové ob-ranné politiky Rumunska. Civilní obranapředstavuje záruku ochrany veřejné moci,bezpečnosti obyvatelstva a zajištění veřej-ného pořádku. A občanská rovina se za-kládá na základním zákonu země, kterýmje ústava, jež pro každého občana Ru-munska uzákoňuje etickou povinnost brá-nit svou zemi.
Občanská rovina ve vztahu ke každémuobyvateli země spojuje úkol i závazek a vy-rovnaně působí na tři hlavní póly národ-ního společenství, jimiž jsou občan, vojáka politik. A právě toto propojení tří pólůje i základem odhodlání k obraně, kterésdílí celý národ. Je také základem účin-nosti veškerého systému národní obrany,který se týká každého rumunského ob-čana.
Globální pojetí obranyHlavními cíli komplexního, dynamickéhoa multidimenzionálního systému národníobrany jsou: obrana územní celistvosti,ochrana obyvatelstva, zajištění národnísvrchovanosti, prosazování strategickýchzájmů země a omezení ekonomické zrani-telnosti dané závislostí na surovinách,
na prvním místě pak příslušnost k NATOa k Evropské unii. Z toho také vyplývá, žepůsobení naší země na mezinárodním poliprobíhá v rámci stávající vzájemné závi-slosti. Zároveň to také znamená, že někdydochází k přesunu svrchovanosti na mezi-národní instituce, jejichž jsme členy. Alekaždý takový významnější přenos je ratifi-kován národními institucemi. Konkrétněse to týká především NATO, ale ve stálevětším rozsahu i Evropské unie, a to
energetických zdrojích a transferu novýchtechnologií. Tím je tedy jasně dáno, že ob-rana se neomezuje jen na určitý prostor vy-mezený hranicemi, uvnitř nichž panujestátní svrchovanost. Jde naopak o globálnípojetí obrany, v jehož rámci se zajišťuje ob-rana vojenská, civilní, ekonomická a kul-turní. Právě v těchto rovinách se ochraňujíživotní a strategické zájmy státu.
Velký význam pro obrannou politikuRumunska mají mezinárodní souvislosti,
Volná tribuna
37Mezinárodní politika 62008
I přes členství v Evropské unii a NATO hodlá Rumunsko při obraně svého státu spoléhatpředevším na vlastní síly. Bogdan Cristel, Globe Media/Reuters
Příslušnost k těmtomezinárodníminstitucím pro násznamená značnýpřínos, protože jeobrovskou pojistkoupro případnou agresiproti naší zemi.
V loňském roce byla českému čtenáři vůbec poprvézpřístupněna kniha Španělské idearium. Když Ángel
Ganivet (1865–1898) tento soubor esejů v roce 1897 vydal,nacházelo se Španělsko v hluboké společenské a morálníkrizi. Tato neutěšená situace však stimulovala intelektuálníčinnost a období, na jejímž počátku působil i Ganivet, jepovažováno za stříbrný věk španělské literatury. Je až s po-divem, že publikace takového kulturního a historického vý-znamu byla v českém překladu vydána poprvé až po 110 le-tech od svého napsání.
Z otázek, kterým se autor věnuje, zmíním jen některé.Zajímavá je Ganivetova typologie národů na základě jejichgeografického umístění; rozlišuje tři tzv. teritoriální duchy:kontinentální, peninsulární a insulární. Určujícím znakemnárodů první skupiny je odolnost, neboť jsou pod tlakemokolních států a intenzitě vztahů se sousedy se mohou vy-hnout jen velmi obtížně. Charakterovým rysem národů po-loostrovních je nezávislost, protože geopolitický význampoloostrovů jakožto mostu mezi oceánem a kontinentem jenezřídka důvodem intervence ostatních států, jež vyvolávánesouhlasnou reakci národa. Ganivet poukazuje na heroickýboj španělského lidu proti Napoleonovi. Ostrovní národyjsou naopak před útokem nepřítele dobře chráněny, protoje jejich duše agresivní. Má-li insulární národ dostatek síly,může se výboji a následným ovládnutím moře stát světovým
Balkánský region poutá pozornost české publicistikyv jakýchsi nárazových vlnách, závislých na živém dění
v této neklidné oblasti. Tak vzniká zajímavý paradox: Kdyžna to přijde, je pozornost věnovaná Balkánu v domácím tis-ku a na veřejných fórech poměrně výrazná; tím spíše sevšak vyjevují její limity, které spočívají v nedostatku nadča-sových studií rozptylujících nepřesnosti a klišé (na něž jetato látka pohříchu bohatá). Studie Františka Šístka ČernáHora je součástí řady Stručná historie států nakladatelstvíLibri. A právě nutná stručnost, jež nepadá na vrub autora,nýbrž daných edičních parametrů, je snad jediným handi-capem knížky.
Černá Hora, po Kosovu druhý nejmladší stát současnéEvropy, je v kontextu západní balkanistiky znevýhodněnasvou malou rozlohou a dějinami, které z ní činily spíše ob-jekt větších celků. Bez kvalitního podání její historie by nic-méně česká znalost regionu nebyla úplná. A právě takovoustudii přináší František Šístek, jenž svůj erudovaný vhled dočernohorské problematiky staví na letech studií, recenzníchpříspěvků i polemik věnovaných tomuto ne právě expono-vanému koutu Balkánu. Před českým čtenářem se tedy ro-zevírá kniha provázející jej od nejstarších dob dějinami zeměna průsečíku kultur a vyznání, přičemž s každou další kapi-
v rámci její Společné evropskébezpečnostní politiky.
Příslušnost k těmto meziná-rodním institucím pro nás zna-mená značný přínos, protože jeobrovskou pojistkou pro pří-padnou agresi proti naší zemi.Každý, kdo by na Rumunskochtěl udeřit, musí brát v úvahu,že pak by následovala náležitáodpověď. Právě jistota, že v pří-padě napadení našeho státu bynásledovala tvrdá odpověď agre-sorovi, má pro obrannou poli-tiku určující a vysoce cenný vý-znam. Přesto však Rumunskonechce v žádném případě býtpouhým konzumentem bezpeč-nosti. Především si dobře uvě-domuje, že články 3, 4 a 5 Se-veroatlantické smlouvy říkají, žev každém případě agrese musíSeveroatlantická aliance odpo-vědět kolektivní akcí. Vyplýváz nich, že NATO by reagovalopodle okolností a podle vla-stního uvážení.
Spoléhání na vlastnísílyRumunsko z dikce výše zmiňo-vaných článků Severoatlan-tické smlouvy vyvozuje násle-dující základní závěry:
Počítá s tím, že v prvníchdnech po případné agresi byspoléhalo především na svévlastní síly, že by nasazovalovšechny své síly a spoléhalo byna odhodlání a nasazení vlast-ních občanů, vojáků a politiků.
Na zajištění své obrany pra-cuje nepřetržitě a se snahouo co nejvyšší účinnost a vý-slednost.
Rumunsko soustavně zdo-konaluje své vlastní nástroje,a to jak pro potřebu vlastní ob-
rany, tak i pro potřeby kolek-tivní obrany. Soustřeďuje sepřitom na zajištění jak lid-ských, tak i nezbytných mate-riálních zdrojů. Jeho cílem je,aby mělo náležitou individu-ální schopnost čelit ozbrojenéagresi.
Spoléhání především navlastní síly, zdroje a odhodláníje pro Rumunsko základem proto, aby bylo bráno jako věro-hodný spojenec, který si zaslu-huje, aby mu v případě agresepřišli na pomoc jeho spojencize Severoatlantické aliance.
Rumunsko trvale počítás tím, že v každé krizové situacibude od prvního okamžikukonzultovat své spojencev NATO. Dostojí povinnosti,že je bude konzultovat před-tím, než přijme jakékoli zá-sadní rozhodnutí, které bymohlo mít dopad na jeho spo-jence a na Alianci jako celek.Vychází přitom ze skutečnosti,že právě takové konzultacejsou nezbytné k tomu, aby nakolektivní úrovni bylo možnépřijmout co nejsprávnější a nej-účinnější rozhodnutí.
Těchto pět předpokladů tvořínezbytný základ aktivní ob-ranné politiky Rumunska, nakterou pak může, v případě na-léhavé potřeby, navazovat po-žadavek na aktivní pomoc zestrany spojenců v NATO. Ta-kové jsou tedy základní deter-minanty bezpečnostní politikyRumunska.
Petre Dutu jeprofesorem na Univerzitěobrany v Bukurešti.
Volná tribuna
Omluva
Mezinárodní politika 6 200838
Černá Hora– bílé místo Balkánu
Španělské idearium
Omlouváme se Pavlu Kotrbáčkovi za to, že jsme dvakrát v obsahu MP uvedlijméno Petr.
hegemonem. Autor v optice této teorie zhod-nocuje koloniální snahy Španělska započatéKatolickými manžely a poukazuje na anglickékoloniální úspěchy.
Čtenáře Mezinárodní politiky jistě také za-ujme reflexe geopolitických možností Španělskana sklonku 19.století. Autor va-ruje před vojen-ským působenímv Africe, kterémělo tehdy vešpanělských kru-zích podporu.Správně odha-duje, že by se zanedlouho proti Španělsku zvedlodpor místních obyvatel se stejně katastrofál-ními důsledky jako v té době probíhající po-vstání Kubánců proti španělské správě. V ob-lasti španělské východní politiky podtrháváautor význam Středomoří a zabývá se i tureckouotázkou. Pokud se týká severního orientování,autor neshledává žádný důvod k tomu, aby seŠpanělsko míchalo do evropských záležitostí.Za perspektivní považuje Ganivet západní směr.Latinoameričany označuje za bratry Španělůa společná historie a kulturní spřízněnost slibujívztahům s jihoamerickými státy budoucnost.
Záběr oblastí, s nimiž se autor vypořádává,mu umožňuje pasovat se do role lékaře, kterýstanovuje diagnózu svému národu. Katastrofouje, že Španělé stále doufají, že někde naleznou„zlatý poklad“, který je vrátí na výsluní. Tato chi-méra deformovala španělské myšlení po celé
19. století. Španělé semusejí spolehnout navlastní úsilí. Veškeráenergie musí směřo-vat do vnitřní konsoli-dace země. Ganivetodsuzuje požadavkyveřejnosti, která siv průběhu 19. století
mnohokrát žádala teritoriální expanzi, ačkoli nato Španělsko nemělo síly. Ganivet v knize kriti-zuje vzdělávací systém a prohnilost politickéhouspořádání období restaurace. Zabývá se kořenyšpanělského národa a reaguje na debatu o vý-znamu španělské vědy. Výsledek? Podle autora jevzestup španělského národa možný pouze pro-střednictvím trpělivé a cílevědomé práce na soběsamém. V tomto ohledu prozíravě varuje předsice svůdným, nicméně velmi nebezpečným ře-šením, jímž by bylo nalezení génia-diktátora.
Španělské idearium je zajímavou exkurzí doatmosféry, která ve Španělsku panovala v po-
sledních letech 19. století. Autor hledá kořenytehdejších problémů a také anticipuje mnohé,co Španělsko ve 20. století čeká. V některýchotázkách španělské minulosti je však dosti ne-kritický (například způsob španělské koloni-zace). Čtením knihy strávíte velmi příjemnéodpoledne, i když nutno podotknout, že čtenářis hlubším zájmem se strávená doba nad publi-kací prodlouží poznámkováním zajímavýchmyšlenek, jichž je text plný. Vždyť z původnípracovní verze Španělského idearia, která mělamít dva svazky, se autorovi podařilo vše zhustitna necelých sto stran. Nakladatel vydává vlastníŠpanělské idearium rozšířené o debatu autoras filosofem Miguelem de Unamunem. Publi-kace je dále doplněna o jmenný, věcný, a do-konce i zeměpisný rejstřík, což zejména nepřílišzasvěcený čtenář bezpochyby ocení. Za vhodnězvolený považuji také obal knihy, na kterém jereplika Goyova obrazu Poprava 3. května 1808.Trefně vystihuje zoufalou situaci ve Španělskuna konci 19. století.
Michal Vrabec je studentemmezinárodních vztahů na FSV UKa národního hospodářství na FNH VŠE.
jovce“ Vítězslava Hálka, jenž oblasti věnovalsvé cestopisné črty, hudebníka Antonína Šul-ce – autora první černohorské hymny – neboKarolíny Světlé (sbírka K slovanskému jihu),o mnohých dalších osobnostech, kterým rov-něž učarovalo černohorské junáctví a chrab-rost, nemluvě. Později se – již ale v parodic-ké poloze – setkáváme s ozvěnou Černé Ho-ry v pohádce Tři veteráni Jana Wericha, za je-jíž populární filmové zpracování v 80. letechvděčíme Zdeňku Svěrákovi.
Práce je doplněna slovníčkem základníchobratů v srbochorvatštině a rejstříkem reálií,jako je černohorská hudba, literatura, výtvarnéumění apod. Nechybějí ani praktické informacepro turisty, základní ekonomické ukazatelea politické schéma. Pobaví pak jistě zmínkao Černé Hoře coby samozvaném „prvním eko-logickém státě světa“, autorem vzápětí poho-tově uvedená na pravou míru. To je ostatně jenjedním z dokladů autorova nadhledu a ne-strannosti charakterizujících knihu, již nelzenež doporučit.
David Svoboda je ukrajinista,pracuje v Ústavu pro studium totalitníchrežimů. [email protected]
ského konfliktu, kdy stála Černá Hora nastraně Bělehradu; ta je v současnosti obe-střena svého druhu amnézií, jež nakonec ne-ní cizí ani českému prostředí. Půvab knihy –pokud lze takové slovo v odborné recenzipoužít – spočívá ovšem jinde. Autor, vzdělá-ním historik a kulturní antropolog, využil
v závěrečné kapitolezasvěcené česko-čer-nohorským vztahůmplodů svých několi-kaletých rešerší, abyvysvětlil, jaký vý-znam měla svého ča-su Černá Hora pročeskou obrozenec-
kou imaginaci. Bez jeho příspěvku by možnázapadlo povědomí o českém přínosu prokonstituující se „periférii evropské periférie“,pro mnohé Čechy ale spíše „slovanskou Spar-tu“. Věhlasná česká jména tak nacházíme vezcela nových, leckdy překvapivých souvislos-tech. Zatímco malíř Jaroslav Čermák a lite-rát Josef Holeček jsou svými vazbami naČernou Horu známi díky svým heroickýmkompozicím zpodobňujícím odbojné Černo-horce a Černohorky, respektive reportážemia analýzami, možná nás zaujme příklad „má-
tolou na časové ose narůstá naléhavost černo-horského skupinového sebevymezení, kterév 19. století přešlo ve standardní zápas o ná-rodní identitu. Černou Horu Šístkova studiepředstavuje jako skanzen kmenových struktura patriarchální tradice, jejichž pouta se počalarozvolňovat až v době relativně nedávné, předněvšak jsou dosudpatrná. Tradicio-nalismus, kterýprostupuje dě-jiny horskéhostátečku a udávalčernohorské stát-nosti její letitýsvéráz, je před-staven českému publiku jako zajímavá markanta– v moderním pojmosloví „case study“ – jed-noho balkánského etnika.
Kniha, kromě líčení dlouhého řetězcestřetů, s osmanskou nadvládou ústícího vefaktickou, později již stvrzenou nezávislost,přináší názorný popis změn, jež přešly Bal-kánem od pádu železné opony až po dnešek.Slouží tedy jako aktuální průvodce po reá-liích černohorské politiky na úsvitu 21. stole-tí. V této souvislosti nelze přejít ani roli čer-nohorských elit v letech krvavého jugosláv-
Recenze
39Mezinárodní politika 62008
František ŠístekČerná Hora
128 s. (Praha: Libri 2007)ISBN 978-80-7277-355-8
Ángel GanivetŠpanělské idearium
Chomutov: L. Marek, 2007. 143 s.ISBN: 978-80-87127-04-9
Cizinec se ve vaší demokracii vyznápoměrně snadno. Hádáte se stejně
často (možná častěji) jako my, Řekové,a umíte se hádat hodně dlouho, rokyo tom samém – v tom jsme také byli dob-ří. Jedné věci ale opravdu nerozumím.Neumíte se dohodnout na tom, kdo je,a kdo není přítel, což byl naopak základnaší městské polis.
Naposledy ten spor o Kosovo. Strana, která si, kdo ví proč, říká li-dová, když ji volí necelých pět procent lidí, je nejprve kategoricky protiuznání téhle malé země, ačkoliv to udělala většina vašich spojenců, v čeles oblíbenými Američany a vaše vláda musela tento bod odložit. Pár týdnůna to sice ve vládě pro uznání nehlasovala, ale její odpor už tak vyhraněnýnebyl. Co se za tu dobu změnilo? Srbsko prý mezitím změnilo vládu, aletam přece ještě žádná není. Kromě toho i vítěz voleb přece křičel dosvěta, že Srbové se Kosova nikdy nevzdají. Zmatení, zmatení jsou tihle
Stát Izrael je dobrým zrcadlem pro Evropa-ny, jakýmsi strojem času. Na jeho boji
o vlastní existenci, o hranice, na jeho úspěšíchi kiksech jako by po sto a více letech Češi, Po-láci, Irové, Italové i jiní sledovali své vlastní zá-pasy za národní svéprávnost a odpovědnost.Tomu, kdo se dívá na Izrael jen očima „míro-vého procesu“, nedalo šedesáté výročí obnovyžidovského státu nic nového – k míru je stáledaleko. Ale ten, kdo sleduje prastaré národnístereotypy, vidí změny téměř revoluční.
Význam Státu Izrael kdysi shrnula americkáhistorička Barbara Tuchmanová takto: „Izrael
je jediný národ na světě, který si vládne sám natémže území, pod týmž názvem, s týmž nábo-ženským vyznáním a týmž jazykem, jako činilpřed třemi tisíci lety.“ Jenže přes vzletná slovazůstávali Židé globálním symbolem diaspory,roztříštěnosti. Tím symbolem asi zůstanou,neboť stereotypy mají tuhý kořínek, ale čísla do-kládají, že realita už je jiná.
Izrael populačně vzrostl z jednoho na sedmmilionů. Před dvěma lety jeho židovské spole-čenství už přečíslilo židovskou komunitu v USAa stalo se nejpočetnější na světě. V Izraeli, předšedesáti lety útočišti jen menšiny ohroženého
národa, dnes žije přes 40 procent světového ži-dovstva, zatímco v Irsku je to necelá desetinapozemšťanů hlásících se k „irství“ a v Arméniijen třetina všech Arménů. Chcete-li jít s dobou,nahraďte si Ahasvera, „věčného Žida“ bloudí-cího světem, nějakým Irem či Arménem. Mc -Ahasver, Ahasverjan, to jsou dnes symbolydiaspory.
To je teda fakt dobrý, dost dobrý. Jak teď bu-deme mít to půlroční předsednictví v Unii, bu-deme šéfíkama, to přece ví každej, tak nějakejastrolog vypočítal z hvězd ty naše priority.O čem by to vlastně mělo bejt, co je pro náshlavní. To muselo stát nějakýho počítání, jakovod Ajnštajna, protože u nás chce každej něcojinýho, natruc ostatním. Všichni dohromady senikdy nedomluví. Vono to vždycky vypadá jakotuhle, když ten chlapík v šatech, počítám tak
za moji celou vejplatu, dobíhal tramvaj, pročtakovej chlap jezdí sockou, to teda nevím, noale stalo se. Řidič už zavíral dveře, ale tenhlestřelec se tam vedral, páč správně vložil do me-zery mezi dveřma nejdřív svůj kufřík. Minutudejchal jak chrt a pak se zeptal, je to dva-náctka? Né, to je třiadvacítka, řekla mu ně-jaká hodná pani. A ten chlap zařval: Ale toujá nechci!, a začal se za jízdy drápat ven. Taktakhle je to s těma našema domluvama. Ale
jak říkám, proč se ptát mrtvejch hvězd, kdyžjsme tady my, lidi, nejdůležitější aktér a držitelmoci. Nás se prostě nikdo na nic neptá. Tak jáza lid řikám: nejde o to co, ale jak! Protožeu nás jde vždycky o to jak. Takže je to jasnáplichta mezi Haškem a starejma židovskejmamudrcema: To chce klid, stejně je všechnojinak. A Franto, ty mi ještě dones jednu hla-dinku.
Homo politicus vulgus
Poslední strana – názory vážné i nadsazené
lidovci. A co teprve váš prezident, Klaus, tuším, tak nějak se snad jme-nuje.
Četl jsem ve vašem posvátném spisu, říkáte mu Ústava, že prezidentpomáhá vládě vládnout. Vždycky jsem učil své žáky, směrem ven, mimostát, jsou věci citlivější než dovnitř. A proto je dobré, když se vládnoucíklany spojí v jednom názoru. Není nic horšího, než když se někdo perepřed očima nepřítele, ukazuje to jeho nejednotnost a nespornou slabost.Takového nepřítele, řekne si každý, snadno porazíme! Vždyť veřejně, předcelým světem, poráží předem sám sebe.
Politika směrem ven je větší hra než směrem dovnitř. Rozhodují jasnágesta a dobře čitelné symboly. Váš prezident ukazuje, že si bude dělat, cochce, a že nerozumí názoru těch, s nimiž vládne, ale ani těm, s nimiž chcetebránit svou zem. „Nemyslel jsem si, že se budu muset někdy stydět,“ taknějak to řekl nenasytným papírovým a obrazovým poslům. Nevěřte mu. Vyostatní přece chápete, jak důležité je pro malý národ vymanit se z nadvládypočetnějších. Moje zkušenost historika mi říká, že stydět se musejí spíševaši vládci za něj. Ale aspoň si prezident zkusí na vlastní kůži, jaké to je.
VÝBĚR Z NOVINEK KNIHOVNY ÚMV3 54 412BALDWIN, RichardEkonomie evropské integrace / Richard Baldwin, CharlesWyplosz. -- Praha: Grada, 2008. -- 478 s.: gr., tab. -- Bibl.-Pozn.-Příl.-Rej. ISBN 978-80-247-1807-1
3 54 561BAUER, AlainVálka teprve začíná: scénáře pro 21. století / Alain Bauer,Xavier Raufer. -- Praha: Themis, 2004. -- 231 s. -- (Studie).-- Bibl.-Chron.-Pozn. ISBN 80-7312-037-2
3 De 54 522BLAUBERGER, MichaelZivilmacht Europa?: Leitlinien europäscher Aussenpolitikin der Analyse / Michael Blauberger. -- Marburg: Tectum,2005. -- 103 s. -- Bibl.-Pozn. ISBN 3-8288-8802-XRec. - In: European foreign affairs review. - Vol. 12, issue4 (2007), s. 581-585.
3 De 54 516BRŮŽEK, AntonínEvropská měnová integrace a Česká republika / AntonínBrůžek, Gabriela Smrčková, Martin Záklasník. -- Praha:Velryba, 2007. -- 197 s.: gr., tab. -- (Podnikání a manage-ment). -- Bibl.-Pozn.ISBN 978-80-85860-19-1
3 54 483BURKIN A. I.Nacional'naja bezopasnost' Rossii v kontekste sovremen-nych političeskich processov / A. I. Burkin, A. V. Vozženi-kov, N. V. Sineok. -- 2. dopol. izd. -- Moskva: RAGS, 2008.-- 478 s.: tab. -- Pozn.-Příl. ISBN 978-5-7729-0312-4
3 54 515CIHELKOVÁ, EvaNový regionalismus: teorie a případová studie (Evropskáunie) / Eva Cihelková ...[et al.]. -- Praha: Beck, 2007. --xxviii, 361 s.: gr., tab. -- (Beckova edice ekonomie). -- Bibl.-Pozn.-Rej. ISBN 978-80-7179-808-8
3 De 54 497 PKCVRKAL, ZdeněkÍrán / Zdeněk Cvrkal. -- Praha: Libri, 2007. -- 174 s.: mp. -- (Stručná historie států ; sv. č. 43). -- Chron.
ISBN 978-80-7277-337-4
3 54 541 PKDRULÁK, PetrJak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologiia mezinárodních vztazích / Petr Drulák a kol. -- Praha: Portál, 2008. -- 255 s. -- Autoři částí: Michal Kořan, JanKarlas, Vít Beneš, Elsa Tulmets, Vít Střítecký, Ondřej Hor-ký, Eliška Tomalová, Mats Braun. -- Bibl.-Rej.
ISBN 978-80-7367-385-7
3 54 426GEGENWARTGegenwart der Vergangenheit: die politische Aktualitäthistorischer Erinnerungen in Mitteleuropa / ed. Julian Pän-ke ... [et al.]. -- Baden-Baden: Nomos, 2007. -- 234 s. --(DGAP - Schriften zur Internationalen Politik). -- Pozn.
ISBN 978-3-8329-2541-3
3 54 402GLOBALISATIONGlobalisation challenges and new trends of governance:conference proceedings / ed. by Dana Steinemetzová. --Prague: Oeconomica, 2007. -- 245 s.: gr., tab. -- Bibl.-Pozn.
ISBN 978-80-245-1316
9 54 545 PKHRADEČNÝ, PavelDějiny Albánie / Pavel Hradečný, Ladislav Hladký. -- Pra-ha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. -- 716 s.: il., mp. -- (Dějiny států). -- Chron.-Rej. ISBN 978-80-7106-939-3
9 54 395ISTORIJAIstorija Rossii XX. - do načala XXI. veka / ed. L.V. Milov. -- Moskva: EKSMO, 2006. -- 958 s. -- (Istorija Rossii s drev-nejšich vremen do načala XXI. veka). -- Chron.
ISBN 5-699-18159-8
3 54 563KERSAUDY, FrançoisDe Gaulle a Roosevelt: souboj na nejvyšší úrovni /François Kersaudy. -- Praha: Themis, 2006. -- 469 s.: il. --(Historie). -- Bibl.-Pozn.-Rej. ISBN 80-7312-049-6
3 54 411KLAUS, VáclavRok pátý: Václav Klaus 2007: projevy, články, eseje / Vác-lav Klaus. -- Praha: Knižní klub, 2008. -- 487 s., [32] s. obr.příl. -- Příl.-Rej. ISBN 978-80-242-2067-3
3 54 414KRÁLIK, JurajKariérny diplomat / Juraj Králik. -- Bratislava: Iura Edition,2006. -- 473 s.: il. -- Pozn.-Příl. ISBN 80-8078-095-1
3 54 403LAURENT, EricTajný svět George W. Bushe: v síti víry, obchodu a moci /Eric Laurent. -- Praha: Intu, 2004. -- 156 s. -- Pozn.-Rej.
ISBN 80-903355-1-9
3 54 415MATĚJKA, ZdeněkPovolání diplomat aneb Jak jsem pomáhal rozpouštět Var-šavskou smlouvu: paměti Zdeňka Matějky / Zdeněk Ma-tějka. -- Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. -- 214 s.: il. -- Pozn.
3 54 554MELEGH, AttilaOn the East-West slope: globalization, nationalism, racismand discourses on Central and Eastern Europe / Attila Me-legh. -- Budapest: Central European University, 2006. -- xi,220 s.: tab. -- Bibl.-Pozn.-Rej. ISBN 978-963-7326-24-0
3 De 54 501
MONGILI, AlessandroStalin a sovětské impérium / Alessandro Mongili. -- [Pra-
