1,1 Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.1,2 Abraham zplodil Izáka, Izák zplodil Jákoba, Jákob zplodil Judu a

jeho bratry,1,3 Juda zplodil Fárese a Záru z Támary, Fares zplodil Chesróna,

Chesrón zplodil Arama.1,4 Aram zplodil Amínadaba, Amínadab zplodil Naasona, Naason

zplodil Salmóna,1,5 Salméon zplodil Boaze z Rachyby, Bohaz zplodil Obéda z Růt,

Obdéd zplodil Isaje, 1,6 Isaj zplodil Davida krále.[Král] David zplodil Šalomouna z ženy Uriášovy,1,7 Šalomoun zplodil Roboáma, Roboám zplodil Abiu, Abia zplodil

Asafa,1,8 Asaf zplodil Jóšafata, Jóšafat zplodil Jórama, Jóram zplodil Uziáše,1,9 Uziáš zplodil Jótama, Jótam zplodil Achaza, Achaz zplodil

Ezechiáše,1,10 Ezechiáš zplodil Manasese, Manases zplodil Amose, Amos zplodil

Joziáše,1,11 Joziáš zplodil Jechoniáše a jeho bratry za babylónského zajetí.1,12 Po babylónském zajetí Jechoniáš zplodil Salathiela, Salathiel

zplodil Zorobabela,1,13 Zorobabel zplodil Abiuda, Abiud zplodil Eljakima, Eljakim

zplodil Azóra.1,14 Azór zplodil Sádoka, Sádok zplodil Achima, Achim zplodil Eliuda, 1,15 Eliud zplodil Eleazara, Eleazar zplodil Mattana, Mattan zplodil

Jákoba.1,16 Jákob zplodil Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený

Kristus.1,17 Všech pokolení od Abrahama do Davida bylo tedy čtrnáct, od

Davida po babylónské zajetí čtrnáct a od babylónského zajetí do Krista čtrnáct.

1,1 Ve skutečnosti se zde nesetkáváme s rodokmenem v onom tradičním slova smyslu, nýbrž s čímsi jako lidskou linií, tedy na rozdíl od oné linie Božské Pána Ježíše Krista. Nejde zde o genealogii, tedy o rodokmen v užším slova smyslu, ale o dědictví lidství po duchovní stránce. I proto se tato genealogie tak velmi odlišuje od genealogie u Lk 3,23n! Tam teprve jde o pravý rodokmen.

„Syna Davidova“ - Pán Ježíš sám odmítl, že by byl potomkem Davidovým, ač jako titul toto označení na sebe bral (srov. Mt 22,41-45). Zřejmě nechtěl, aby

1

ho někdo považoval pouze za lidského Mesiáše, který nemá svůj hlavní rodový původ u Boha Otce. Označení Syn Davidův odkazuje však na to, že dle těla byl Kristus z rodu Davidova (srov. Řím 1,3), byl tedy Židem a to z Judského pokolení, pokolení Davidova z něhož měl vzejít Mesiáš.

„Syna Abrahamova“ - odkazuje ke dvojímu: Především Abraham je otcem všech věřících a dále je Abraham otcem vyvoleného Izraelského národa. Tak i PJK byl synem Abrahama podle své pevné a neochvějné víry a dále též podle lidského pokolení.

1,3 „Z Támary“ - první žena, která se objevuje v Ježíšově rodokmenu. Je to žena nevalné pověsti. Snad právě pro tento důvod je zde jmenována. Jmenovat ženu v rodokmenu bylo velmi tehdy nezvyklé.

1,5 „Z Rachaby“ - Rachab byly nevěstkou, která se připojila z pohanského národa k Izraeli. Milost je i pro pohanské národy.

„Z Rút“ - Rút byla pohankou rovněž. Tedy opět se zde setkáváme s ženami pochybné pověsti v rodokmenu PJK. Jde též o to, že Pán Ježíš přijímal pohany za svůj lid a miloval je.

1,6 „Z ženy Uríjášovy“ - další žena pochybné pověsti, protože se oddala králi Davidovi a spáchala s ním cizoložství. Pán Bůh si vyvolil i ji, aby z ní vzešel Spasitel! To je úžasná Boží milost.

1,16 Rodokmen nevede kupodivu k Marii z níž se Kristus narodil podle těla, ale k Josefovi, muži Marie. Dá se z toho jasně též odvodit, že též Marie byla stejného rodového původu jako Josef.

Ježíš řečený Kristus – toto slovo odkazuje na to, že Ježíš Nazaretský byl pravým Kristem, tedy Mesiášem, podle hebrejštiny. Byl i zůstává našim Kristem Pánem a Zachráncem. Je vyvýšený nad všechny lidi, je pravý Boží Syn, patří mu veškerá sláva i vláda. V něm jsme zachráněni od věčné smrti.

1,17 I když zde nejde o přesný rodokmen, jen o důraz na lidskost Spasitelovu, tak přece jen je zde vyzdviženo to, že všechno nastalo v pravý čas, podle Božího plánu. Sedmička je v Bibli číslo plnosti a zdvojená sedmička je číslo dvojnásobné plnosti.

1,18 S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Marie byla zasnoubena Josefovi. Dříve než se sešli, zjistilo se, že je těhotná z Ducha Svatého.

1,19 Její muž Josef byl spravedlivý, ale nechtěl ji vystavit hanbě; rozhodl se propustit ji potají.

1,20 Když to rozvážil, hle, Pánův anděl se mu ukázal ve snu a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou ženu; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha Svatého.

1,21 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů."

2

1,22 To všechno se událo, aby se naplnilo co bylo řečeno od Pána skrze proroka:

1,23 'Hle, ta panna otěhotní a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', což v překladu znamená: 'Bůh s námi'.

1,24 Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu nařídil Pánův anděl, a přijal svou ženu.

1,25 Ale nepoznal ji, dokud neporodila [svého prvorozeného] syna. A dal mu jméno Ježíš.

1,18 "Zasnoubena" - Zasnoubení mělo v tehdejších dobách poněkud jiný význam (hlubší) než má dnes. Znamenalo, že si snoubenci slíbili věrnost a nerozlučitelnost svého svazku i když spolu ještě sexuálně nežili.

"Z Ducha Svatého" - Šlo o nadpřirozené početí bez pozemského otce. Toto nadpřirozené početí mělo především ten význam, že Bůh se stal člověkem. Bůh sám se snížil v klín ženy a narodil se jako malé dítě na naši zem.

1,19 - "Byl spravedlivý" - Toto slovo neznamená jen bezúhonnost, ale i věrné dodržování židovského zákona, který odsuzoval smilstvo. Josef se pochopitelně domníval, že jeho snoubenka měla poměr s jiným mužem a tak s ní nechtěl žít. Z křesťanského hlediska ji pochopitelně mohl také odpustit, avšak Marie zřejmě nemohla se k ničemu přiznat a tak i projevit lítost.

1,20 - "Pánův anděl" - Anděl etymologicky znamená posel. Může jít tedy o jakoukoliv bytost. Většinou však označuje bytost nadlidskou, služebníka Božího, který vyřizuje nějaké poselství. I dnes se mohou ukazovat andělé a to komukoliv. Nejde o běžný způsob Božího jednání, ale to neznamená že by zrovna tobě se andělská příhoda nemohla přihodit.

1,21- "Neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů" - Bůh v Kristu osvobodil každého člověka, kdo se k němu přizná a Ježíše přijme za svého Zachránce a Pána, od následků hříchů a do jisté míry i od hříchu samého. Osvobození od hříchu je tedy objektivní a to tak, že člověk již nepropadá soudu a subjektivní, tak že člověk může nad hříchem vítězit. Vítězství nad hříchem je ovšem v praxi podmíněno také našim úsilím o svatý život a odevzdaností života.

1,23 - "Panna" - Citát z Iz 7,14 v hebrejském překladu (viz. poznámka v ek. Bibli k tomuto místu) je možné přeložit také dívka, ale správný překlad je vskutku panna.

- "Bůh s námi" - To neznamená jen duchovní přítomnost Boží v životě věřícího, ale i Ježíšovu tělesnou přítomnost na této zemi. Ježíš byl vtěleným Bohem a jako takový byl ukázkou toho co znamená "Bůh s námi". Je to jeden z odkazů na Božství Ježíše Krista.

1,25 - "Svého prvorozeného" - I když je toto slovo méně doloženou variantou v Lk 2,7 je doloženo jasně. Dá se z něho usuzovat, že Ježíš měl ještě další sourozence.

3

2,1 Když se Ježíš narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mágové od východu přišli do Jeruzaléma

2,2 a říkali: "Kde je ten narozený král Židů? Spatřili jsme jeho hvězdu, když vycházela, a přišli jsme se mu poklonit."

2,3 Když to uslyšel král Herodes, znepokoj se a s ním celý Jeruzalém.2,4 Shromáždil všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se

jich, kde se má Mesiáš narodit.2,5 Oni mu řekli: "V judském Betlémě; neboť tak je napsáno skrze

proroka:2,6 'A ty, Betléme', země Judova, vůbec nejsi 'nejmenší mezi vladaři

Judy, neboť z tebe vyjde vůdce, který bude pást můj lid, Izrael'."2,7 Tehdy Herodes tajně zavolal mágy a podrobně se jich vyptal na čas,

kdy se hvězda ukazovala, 2,8 poslal je do Betléma a řekl: "Jděte a pečlivě se vyptejte na to dítě; a

jakmile je naleznete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit."2,9 Vyslechli krále a vyšli. A hle, hvězda, kterou spatřili, když

vycházela, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.2,10 Když spatřili hvězdu, nesmírně se zaradovali.2,11 Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou. Padli na zem a

poklonili se mu. Pak otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary; zlato, kadidlo a myrhu.

2,12 A poněvadž dostali ve snu pokyn, aby se k Herodovi nevraceli, odebrali se do své země jinou cestou.

2,1 Zde jde o okultní astrologické učence, tedy o pohany, které však oslovil živý Izraelský Bůh. Někdy tomu tak chodí i dneska, že Bůh může zapůsobit i tam, kde jde o okultní nauky. Ovšem nemáme jít cestou okultismu, velmi v Písmu odsuzovaném.

Mágové přišli hledat Spasitele Ježíše, který byl zároveň Izraelským králem. Stejně tak mají všichni lidé, ať jsou vzdělaní nebo nevzdělaní hledat setkání s Ježíšem Kristem.

2,2 - "Král Židů" - Ježíš je skutečně především král a to král nejen Židů, ale především těch. I pohané od doby Ježíše Krista mohou patřit k vyvolenému národu, protože mohou být naroubováni na ušlechtilou olivu Izraele (Ř 11,17-24). To, že je Ježíš král znamená že je vládce nad celým světem. Je vládcem ovšem především v životě svého lidu, těch, kteří jej vědomě jako krále uznají a přijmou.

2,3 - "Znepokojil se" - To nebyl jen případ krále Heroda. I my se někdy, když se přistihneme v nějaké špatnosti znepokojíme pomyšlením na Krista. Znepokojíme se tím, že nás nejen vidí, ale bude nás také jednou i soudit. Je velká Boží milost, že stejně jako jsme se Kristem znepokojili, právě jim

4

můžeme být i uklidněni a upokojeni, když si připomeneme jeho odpuštění. Chovej se tak, aby tě Boží přítomnost nemusela znepokojovat.

2,6 Ježíš je náš Pastýř, protože on je tím, kdo pase svůj lid. Tedy nejen Hospodin je náš pastýř (Ž 23,1) ale též Ježíš je náš Pastýř a tvůj osobní Pastýř. Tedy ten, kdo tě přivádí na šťavnatou píci a dává ti ochranu a bezpečí. I lidé nám mohou být pastýři, ovšem jedině v PJK máme skutečně dokonalého a bezchybného a věrného pastýře, Boha živého. On zemřel za naše hříchy, položil svůj život za ovce (viz. Jan 10,11).

2,9 - "Hvězda ... šla před nimi až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě" - Z této poznámky jasně plyne, že hvězda, která přivedla mudrce k tomu že šli za Ježíšem nebyla obyčejné přírodní těleso, ale zázračná hvězda, která šla před mudrci a mohla se i nad určitým místem zastavit. Proto výpočty narození Pána Ježíše na základě konjunkce nějakých přírodních těles jsou liché.

2,10 - "Nesmírně se zaradovali" - Mudrcové při cíli své cesty za Spasitelem prožili velkou radost. Jsou tak určitým obrazem i křesťana, který na své pouti životem má stanou tváří v tvář Kristu. Proto i tvůj odchod z tohoto světa může být provázen velkou radostí. Stejně tak ovšem je hodno radosti i samotné prvotní setkání s Ježíšem v duchovní oblasti při znovuzrození.

2,11 Je příznačné, že se mudrcové neklaní panně Marii, ale dítěti. Nikde v Písmu nenalezneme pobídku k tomu, že bychom se měli klanět Marii nebo tzv. svatým. Nemáme je tedy ani uctívat, jen prohlašovat Marii blahoslavenou, což ovšem neznamená uctívání jen vyhlášení a uznání toho, že je šťastnou a požehnanou ženou. I Marie ovšem potřebovala Spasitele a Boží milost. Nebyla vůbec bezhříšnou ani snad počata bez dědičného hříchu. Toto učení je naprosto vyrostlé z modloslužby v kultu Marie.

2,13 Když odešli, hle, ukázal se Josefovi ve snu Pánův anděl a řekl: "Vstaň, vezmi dítě a jeho matku, uteč do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu, protože Herodes bude dítě hledat, aby je zahubil."

2,14 On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku a odešel do Egypta. 2,15 A byl tam až do Herodovy smrti, aby se naplnilo, co bylo řečeno

od Pána skrze proroka: 'Z Egypta jsem povolal svého syna.'2,16 Když Herodes uviděl, že ho mágové oklamali, velice se rozlítil a

dal pobít všechny chlapce v Betlémě i v celém jeho okolí, od dvouletých níže, podle času, který vyzvěděl od mágů.

2,17 Tehdy se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka Jeremiáše:2,18 'Hlas v Ráma bylo slyšet, [nářek a] pláč a velké bědování; Ráchel

oplakává své děti a nechce se dát utěšit, protože jich není.'2,13 Ježíš byl Bohem nadpřirozeně chráněn celou dobu svého pozemského

života až do doby, kdy měl na kříži zemřít za naše hříchy. A nejen PJK, ale i my křesťané jsme nadpřirozeně stále Pánem Bohem chráněni. Tedy nikomu z nás se nic nestane bez Boží vůle a Božího dopuštění.

5

2,14 Josef se tedy prakticky řídil nadpřirozeným zjevením, které od Pána obdržel. Pochopitelně máme zkoumat všechno co k nám přichází a nejednat slepě. Když však rozpoznáme, že jde skutečně s největší pravděpodobností nebo s jistotou o Boží slovo, potom je naší zodpovědností, abychom jej jasně poslechli.

2,15 - "Aby se naplnilo, co bylo řečeno od Pána skrze proroka" - Zde se setkáváme s dvourovinovým významem textu. Jistě, že prorokovo (Ozeášovo) slovo se týkalo především vysvobození izraelského národa z Egypta, ale šlo dle tohoto místa i o proroctví o povolání Ježíše, Božího Syna z Egypta.

2,16 Toto nebyl důsledek, jak se někdy mylně tvrdí, okultismu který mudrce údajně do Betléma přivedl, ale jen prosté lidské (i satanské) zloby vůči Mesiáši. I dnes pro Ježíše a pro to, že jej lidé nenávidí umírají nevinní lidé.

2,18 Toto je opět dvourovinové proroctví které se prvotně (jako pouhé konstatování přítomnosti) týkalo těch, kdo byli odvedeni do babylonského zajetí a druhotně se vztahuje k vraždění betlémských nemluvňátek.

2,19 Když Herodes zemřel, hle, Pánův anděl se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě

2,20 a řekl: "Vstaň, vezmi dítě a jeho matku a jdi do země izraelské, neboť ti, kteří ukládali dítěti o život, již zemřeli."

2,21 On tedy vstal, vzal dítě a jeho matku a vešel do izraelské země.2,22 Když však uslyšel, že v Judsku kraluje místo svého otce Heroda

Archelaos, bál se tam odejít. Na pokyn ve snu odešel do oblasti Galileje.2,23 I přišel a usadil se ve městě zvaném Nazaret, aby se naplnilo, co

bylo řečeno skrze proroky: 'Bude nazýván Nazaretský.'2,20 Smrt je zde tedy přípravou pro život Mesiáše v Zemi zaslíbené. I smrt

bezbožníka může napomoci k projevení Božích svatých plánů.2,22 Josef se stále řídil zjevením od Pána Boha a to zde jak čteme „ve snu“.

Tedy neměl kupříkladu prorocký dar, ale i tak k němu Hospodin mohl mocně promlouvat. Jsou různé dary, některé jsou víc viditelné, jiné méně. Nemáme však žádnými duchovními dary pohrdat a usilovat máme přitom o vyšší duchovní dary.

2,23 V originále zde stojí „Nazorejský“, tedy vystrojený Pánem Bohem ke zvláštnímu účelu. Nazíři byli Židé zasvěcení pro svého Boha. (viz. Nu 6. kapitola) PJK byl opravdu Pánem Bohem vystrojený a oddělený pro zvláštní úkol. Kéž i my jeho následovníci žijeme jako oddělení pro Boha i Krista. Kéž i my celým svým životem dáváme najevo, že je nám Bůh nade vše a všechno jiné a další je méně důležité.

3,1 V těch dnech přichází Jan Křtitel hlásající v judské pustině:3,2 "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes."

6

3,3 To je ten, o němž bylo řečeno skrze proroka Izaiáše: 'Hlas volajícího v pustině: Připravte Pánovu cestu, vyrovnávejte jeho stezky!'

3,4 Sám Jan pak měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás a jeho potravou byly kobylky a med divokých včel.

3,5 Tehdy vycházel k němu Jeruzalém a celé Judsko i celé okolí Jordánu

3,6 a dávali se od něho pokřtít v [řece] Jordánu, vyznávajíce své hříchy.3,7 Když však uviděl jak mnozí farizeové a saduceové přicházejí k jeho

křtu, řekl jim: "Plemeno zmijí! Kdo vám ukázal, jak utéci před nadcházejícím hněvem?

3,8 Vydejte tedy ovoce svědčící o pokání.3,9 A nedomnívejte se, že si můžete říkat: 'Náš otec je Abraham.' Neboť

vám pravím, že Bůh může Abrahamovi vzbudit děti z těchto kamenů.3,10 Sekera je už přiložena ke kořeni stromů; každý strom, který

nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.3,11 Já vás křtím ve vodě k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je

silnější než já; jemu nejsem hoden ani nést sandály. On vás bude křtít v Duchu Svatém a ohni.

3,12 V jeho ruce je lopata; i pročistí svůj mlat a shromáždí svou pšenici do sýpky, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným."

3,13 Tehdy Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby byl od něho pokřtěn.

3,14 Ale Jan se mu v tom snažil zabránit a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?"

3,15 Ježíš mu odpověděl: "Nech to nyní; neboť takto je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost." On ho tedy nechal.

3,16 Když byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle, otevřela se [mu] nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho.

3,17 A hle, ozval se hlas z nebes, který říkal: "Toto je můj Syn, Milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení."

3,1 Jan Křtitel přišel v Duchu a moci Elijášově, ač sám se za proroka Elijáše nepovažoval. Ježíš ho za Elijáše prohlásil. Měl za úkol připravit cestu Božímu Synu – Pánu Ježíši Kristu. I my máme připravovat svým životem cestu Ježíši k druhým lidem. Ať již takovým nebo jiným způsobem. Máme být citliví na hlas Ducha Božího a nechat se jim stále vést v této přípravě. Jan Křtitel byl největší prorok SS (viz. Mt 11,11).

3,2 „Čiňte pokání“ - znamená vlastně změňte své smýšlení, obraťte se k Bohu a litujte svých hříchů. Přemýšlejte tedy jinak, duchovně. Na rozdíl od

7

starého života k vám Bůh směřuje se svým novým životem. On vidí do nás co si stále nosíme ve svém srdci a co tam nepatří, co není dobré. Miluje nás, ale chce, abychom své životy proměňovali pravým pokáním, pravou změnou smýšlení. To všechno je možné. Nejde o neproveditelný příkaz.

Odůvodnění: „Neboť se přiblížilo království Nebes“ odkazuje na království Boží, které se přiblížilo v osobě PJK. On je centrem veškerého Božího kralování. V něm se projevuje Duch svatý, v něm se projevuje láska, která je hnací silou Boží v jeho vládě.

I my čtenáři 21. století máme usilovně dbát na to, abychom vnímali Boží království spolu s pokáním, abychom se na Boží království připravili skrze pokání od veškerého hříchu a nepravosti.

3,3 Viz. Iz 40,3.3,5 Jan Křtitel měl velmi dobrou pověst u prostého lidu jak z Jeruzaléma,

tak z celé Judeje, tak z okolí Jordánu. Byl znám pro své prorocké zvěstování (zázraky nekonal, srov. Jan 10,41).

3,6 Šlo o křest vyznání hříchů. To nebyl křesťanský křest ve jménu svaté Trojice. Šlo o přípravu na duchovní obnovu národa i osobní obnovu. Křest vyjadřoval lítost toho, kdo se nechával křtít nad svými hříchy a ochotu k nápravě. (srov. Sk 19,1n)

3,7 Tito farizeové a saduceové se domnívali zřejmě, že bude stačit vnější obřad k tomu, aby se duchovně očistili. (viz. vv. 3,8)

To však nikdy nestačí, proto je nemoudré a nebiblické též křtít malé děti, které ještě nemohly činit pravé pokání. Máme mít rádi všechny lidi, ale přát jim řádně duchovní život. Život v Boží blízkosti nejde přijmout obřadem, jde pouze přijmout srdcem.

3,8 Ono ovoce pokání je především vnitřní ochota srdce činit pokání, změnit své myšlení. Máme žít dále tak, aby náš život svědčil o tom, že jsme se obrátili, že jsme učinili pokání. Pokání je víc než pocit lítosti, je to rozhodnutí sloužit Bohu a přestat sloužit tomu Zlému a světu. Nesloužit tedy například i sám sobě, ale sloužit Hospodinu v PJK.

3,9 Prostá správná rodová linie, tedy ani věřící rodiče dítěti nezaručí nový a u Boha platný život! Každý se sám za sebe musí obrátit k Bohu.

3,10 Viz. 3,8.3,11 Křest v DS je tak velmi důležitou složkou křesťanova života, že je zde

zmíněn místo znovuzrození. Je to vystrojení Boží mocí, vystrojení Duchem svatým ke službě Bohu. Nejde v něm jen o modlitbu v jazycích, ale nebraňme se také ji.

„V ohni“ - zde jde o obraz Boží moci. Ježíš Kristus bude ponořovat do Ducha svatého i do své moci.

3,12 „Pročistí svůj mlat“ - toto slovo znamená odkaz na Boží soud, neustálý soud, který se má dít v Božím lidu, kdy je Boží lid tříben a prověřován, zda je

8

jeho víra pravá. Máme být ochotni podřizovat se tomuto Božímu tříbení. Máme následovat Beránka, ale pamatovat i na tento aspekt jeho charakteru a služby, totiž na aspekt Božího soudu.

Jde především ovšem o oddělování věřících od nevěřících. Plevami zde jsou neznovuzrození a neobrácení lidé, kteří ještě nečinili

pokání. Je čeká věčné zatracení. 3,15 Naplnit všechnu spravedlnost, to zde znamená učinit všechno co je v

plánu Pána Boha s Mesiášem. PJK se chtěl podřídit Janovi, protože ctil jeho službu a ztotožnit se s hříšníky. Neměl s tím vnitřní problém, ba naopak, i když nikdy nezhřešil tak se s hříšníky ve křtu ztotožnil.

3,16 I PJK potřeboval pro svoji službu být vystrojen Duchem svatým. Čím více to potřebujeme my! Potřeboval to přestože byl sám Bohem.

3,17 Nebesa jsou zde místem Božího přebývání, tak zde promlouvá sám Pán Bůh ke svému Synu.

Nazývá ho „Milovaným“ - protože je i podle Ducha života Synem Božím, tedy dle svého narození z panny. Je též milovaným, neboť nikdy neučinil nic hříšného a zlého. Je též milovaným jako předjímka pro všechny další Boží děti, které jsou u Boha též milované.

4,1 Tehdy Duch Ježíše vyvedl do pustiny, aby byl pokoušen od Ďábla.4,2 A když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl.4,3 Tu přistoupil Pokušitel a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z

těchto kamenů stanou chleby."4,4 On však na to řekl: "Je napsáno: 'Člověk nebude živ jen chlebem,

ale každým slovem, které vychází z Božích úst.'4,5 Potom ho Ďábel vzal do svatého města, postavil ho na okraj střechy

chrámu 4,6 a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je napsáno: 'Svým

andělům přikáže o tobě, a na rukou tě ponesou, abys snad nenarazil nohou na kámen.'

4,7 Ježíš mu řekl: "Je také napsáno: 'Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.'

4,8 Pak ho Ďábel vzal na velmi vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu.

4,9 A řekl mu: "Toto všechno ti dám, jestliže padneš na zem a pokloníš se mi."

4,10 Tu mu Ježíš řekl: "Odejdi, Satane. Vždyť je napsáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.'

4,11 A tehdy ho Ďábel opustil. A hle, andělé přistoupili a sloužili mu.

9

4,1 Bylo to v plánu Božím, aby došlo k tomuto střetu mocí. K onomu střetu pravdy se lží. PJK musel být dle slov Písma pokoušen ve všech věcech jako my (Žid 4,15). Ďábel je vrchní velitel sil odporujících Bohu v neviditelné oblasti. Jeho pád byl zapříčiněn dle svědectví Písma skrze domýšlivost (viz. Ez 28,17n).

4,2 Jistě pod vedením DS. Ne každý se má tak dlouho postit, ale pokud to zdravotní stav dovolí a pokud je k tomu vedení Boží, je to cestou jak být připravený více na duchovní boj.

4,3 Ďábel nabádá Ježíše k něčemu, co by Ježíš klidně sám mohl učinit, dokonce to dostává na závěr pokušení skrze anděly (viz. vv. 4,11), ale nechce dělat zázraky na rozkaz Ďábla. Ani my nemáme konat divy a znamení jen pro své vlastní uspokojení nebo pro jiné hříšné pohnutky. Máme činit však zázraky, které lidi přivedou k uctívání pravého Boha. Problém zde byl v tom, že zázrak chtěl Satan a nikoliv Bůh. Zkoumejme své srdce kdo nás vede, zda chceme oslavit Božího Syna a Pána Boha Otce nebeského.

4,4 Ježíš se brání slovy z Deuteronomia, tedy Božím slovem. Nenechá se pokoušet Ďáblem aby si sám pomohl. I my se máme bránit Božím slovem, tím Slovem, které nese dobrou zprávu i tím slovem, které někdy je v rozporu s našimi lidskými touhami a chtíči. Máme všechno ve svém životě podřizovat Pánu a jeho slovu.

Pravidelnou četbou Bible (tedy Božího slova) můžeš být a máš být živ. Máš poznávat svého dobrého Pána a Zachránce Pána Ježíše Krista a máš stále více a více chápat jeho cesty.

4,7 Nemáme chtít pokoušet živého Pána Boha. Nemáme chtít vyvolávat zázraky skrze naše jednání, které není na základě důvěry, ale všetečnosti. Máme přistoupit snad na onu hru démonů, že člověk potřebuje ke svému životu slávu tohoto světa? Zajisté ne! Rozhodně ne! Máme být služebníky Kristovými, služebníky Božími, kterým je vzácný Pán Ježíš i jeho království, ve kterém jde o něco jiného než o pozemskou slávu. Pozor na divy a zázraky, které chceme konat pro své vlastní zviditelnění. Bez založení našeho srdce v úctě a lásce k Bohu.

4,8 I nám občas Ďábel ukazuje krásu tohoto světa a navádí nás k tomu, abychom opustili dobrou cestu a začali se klanět mocnostem temnosti. (viz. vv. 4,9)

Je zvláštní, že Lukášovo podání tohoto příběhu má poslední dvě pokušení přehozena oproti podání Matoušovu (srov. Lk 4,1-13). Můžeme tomu rozumět jako tzv.. malé chybě, nebo ji vysvětlit také tak, že Duch svatý zde naznačuje, že nejde o pořadí pokušení, ale o něco jiného. Další vysvětlení, které jsem slyšel je to, že u Lk je použita spojka a a nikoliv spojení „a pak“, což může říkat to, že nezáleželo na pořadí pokušení.

4,10 Ježíš zde oslovuje Satana. I my máme právo oslovovat Satana a přikazovat mu, aby od nás odešel. Je to dokonce naše povinnost (srov. Jak 4,7).

10

Dále Ježíš vyznává, že je psáno, že se máme klanět a máme uctívat jen Boha. Nikoliv tedy bytosti jiné, například anděly, pannu Marii, nebo takzvané svaté. Nemáme se k nikomu jinému než Boží Trojici modlit.

4,11 PJK měl kolem sebe jako své služebníky anděly. I my Boží děti máme kolem sebe anděly jako ochránce a pomocníky. Nemáme se však k nim modlit, jen pokud by se nám zjevil nějaký anděl, jistě můžeme být vedeni k dialogu s ním. Andělská navštívení jsou častější tam, kde se na anděly víc věří.

4,12 Když [Ježíš] uslyšel, že byl Jan uvězněn, odebral se do Galileje.4,13 Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnaum, které je u moře, v

oblastech Zabulon a Neftalí,4,14 aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka Izaiáše:4,15 'Země Zabulon a země Neftalí, cestou u moře, za Jordánem -

Galilea pohanů; 4,16 lid sedící v temnotě uviděl veliké světlo, těm, kteří seděli v krajině

a stínu smrti, vzešlo světlo.'4,17 Od té chvíle začal Ježíš hlásat a říkat: "Čiňte pokání, neboť se

přiblížilo království Nebes."4,12 Janovo uvěznění mělo na Ježíše určitý vliv. Soužení tvých bližních na

tebe má mít vliv. Máš s nimi soucítit a milovat je. Také nezapomínej na modlitby za soužené křesťany.

4,14 - "Aby se naplnilo" - Ježíš vědomě jednal tak, aby to co činil bylo po všech stránkách v souladu s Božím slovem.

4,16 Světlo je zde obrazem spasení. Všichni lidé před svým obrácením k Ježíši Kristu žili v duchovní temnotě. Neznali cestu záchrany a Zachránce.

4,17 Zvěst Ježíše Krista byla stejná jako zvěst Jana Křtitele (sr. 3,2). Šlo o stejnou linii víry i když Ježíš pověděl postupem času mnohem víc než Jan Křtitel.

4,18 Když se procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak do moře vrhají kruhovou síť; byli totiž rybáři.

4,19 Řekl jim: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí."4,20 Oni hned opustili sítě a následovali ho.4,21 A když odtamtud poodešel, uviděl jiné dva bratry, Jakuba, syna

Zebedeova, a jeho bratra Jana, jak v lodi se svým otcem Zebedeem spravují své sítě. I povolal je.

4,22 Oni ihned opustili loď i svého otce a následovali ho.4,18 Šimon Petr byl první učedník, kterého Ježíš povolal, spolu s jeho

bratrem Ondřejem.

11

4,19 Jít za Ježíšem znamená skutečně být rybářem lidí i když ne každý křesťan to bude činit tak jako apoštolé. Nezapomínej na to, že nemáš jen pást ovce, ale také lovit lidi pro Boží království.

4,20 Následovat Ježíše něco stojí. Musíš opustit starý způsob života a dát se na jinou cestu. Nevyznačuje se to však tím, že by člověk sám ze své síly a se zaťatými zuby něco konal pro Boha, ale milostí a Boží láskou, která nás uschopňuje ke všemu co je dobré a co po nás Bůh žádá.

4,21 Všechny povolané učedníky zastihl Ježíš v plné práci. Než jsi poznal Krista dělal jsi patrně mnoho věcí, které tě zatěžovaly a jimž věnoval svůj čas. Nemusíš být jako křesťan mužem nebo ženou, kteří ve světě nic nezískali. Je dobré umět lovit i ryby a spravovat sítě. Nepohrdej světským vzděláním, ale buď za něj Pánu Bohu vděčný.

4,22 U těchto dvou učedníků je konkrétně napsáno, že opustili i svého otce. V židovské společnosti to bylo ještě víc neslýchané než dnes, protože jedno z Božích ustanovení byl příkaz ctít své rodiče. Ježíš je ovšem sám o sobě důležitější než každá rodinná vazba.

4,23 Procházel celou Galilejí, učil v jejich synagógách, hlásal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou slabost v lidu.

4,24 Pověst o něm se roznesla po celé Sýrii. Přinesli k němu všechny nemocné, kteří byli sužováni rozličnými nemocemi a trápeními, démonizované, náměsíčné i ochrnuté a on je uzdravil.

4,25 Šly za ním veliké zástupy z Galileje, Dekapole, Jeruzaléma, Judska i Zajordání.

4,23 Ježíšova služba byla s naprostou grandiózní jistotou doprovázena zázraky uzdravení. Je psáno, že uzdravoval každou nemoc a každou slabost, tedy nutně to neznamená, že uzdravoval všechny lidi, ale dá se tomu i takto rozumět. Máme v Písmu jiná místa, která to potvrzují. Zůstaňme však u toho poznatku, že náš Pán uzdravoval všechny druhy nemocí. Uzdravoval tedy i nemoci, které jsou i dnes nevyléčitelné a totéž můžeme tedy očekávat i v dnešní době. Zůstává pro mnohé palčivou otázkou, proč Kristus když je stále stejný neuzdravuje stejně i dnes. Odpověď by neměla být složitá, ale někdy je pro nás bolestivé ji přijmout. Doufáme, že Kristus bude stejně pracovat i v dnešním světě. I kdyby se tak ovšem v posledním čase skutečně stalo, přesto nemůžeme popřít, že dlouhá staletí dějin lidé pramálo zakoušeli Boží uzdravující moc. Proč tedy Kristus tehdy tolik uzdravoval? Bylo to jasně z toho důvodu, aby dokázal své mesiášské poslání. To byl hlavní důvod, který dnes ustoupil do pozadí. Pravda je že i dnes potřebujeme prokázat pravdivost naší zvěsti, ale můžeme spolehlivě poukázat na Kristovo vzkříšení a jeho osobní skutky. Jsou to skutečně spolehlivé prameny, které to tvrdí. Rozhodně ovšem nezavrhuji myšlenku, že Kristus stále uzdravovat zázračně chce. Nedělá to však v tak velké míře jako to činil při své službě. Očekávej na Boží působení, modli se i za nemocné, ale neměj v těchto modlitbách svůj hlavní důraz. Hlavní důraz je v samotném evangeliu o smrti a vzkříšení Krista.

12

4,24 Čekej na Boha v tom, k jaké službě tě povede. Někdy se zapomíná na některou oblast křesťanské služby. Ježíš uzdravoval nejen fyzické nemoci, ale i slabosti a také lidi démonizované. Démonizace je napadení démonickou mocí. Démon nebo více nečistých duchů může ovlivňovat i čistě tělesnou funkci našeho těla, ale většina z nich se zaměřuje na oblast naší psychiky. Je možné hovořit téměř o všech nemocích, kterými se zabývá psychiatrie jako o démonicky podmíněných. Především je to patrně u různých forem schizofrenie, kdy člověk má různé halucinace, ale stejně tak deprese jako životní styl, pochází nejčastěji právě z tohoto zdroje. Uzdravit démonicky podmíněnou nemoc není ovšem složitější než nemoc tělesnou. Je to v zásadě prostší, protože duchovní člověk může nad těmito silami vítězit. Potřebuje ovšem duchovní vhled, který mu umožní odhalit příčiny, které k takové povázanosti vedly.

4,25 To, že Ježíš tak jasně uzdravoval za ním přitahovalo mnoho lidí, mnoho těch, kteří jej následovali i ještě víc těch, kteří byli jen prostými diváky. Když se v Božím lidu začnou dít velké zázraky, potom je to sice příležitost k tomu, aby mnoho lidí uvěřilo, ale také je to trochu nebezpečné, protože se objeví mnoho těch, kteří se k církvi začnou hlásit jen z prosté sympatie nebo dokonce z vypočítavosti, že i jim bude nějak tělesně pomoženo. Přesto Bůh vychází lidem vstříc a rád uzdravuje nemocné.

Všimni si z jak velké oblasti byli ti, co následovali Ježíše. 5,1 Když spatřil zástupy, vystoupil na horu. A když se posadil,

přistoupili k němu jeho učedníci.5,2 Otevřel ústa a učil je:5,3 "Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království Nebes.5,4 Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.5,5 Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi do dědictví.5,6 Blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni

budou nasyceni.5,7 Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.5,8 Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha.5,9 Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími

syny.5,10 Blahoslavení tí, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť

jejich je království Nebes.5,11 Když vás budou tupit a pronásledovat a mluvit proti vám lživě

všecko zlé kvůli mně, jste blahoslavení.5,12 Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích; vždyť

takto pronásledovali proroky, kteří byli před vámi."5,1 Učedník je ten, kdo se učí. I tady je vidíme při plné pozornosti. Díky

nim také můžeme mít tento jasný a drahý zápis 'Kázání na hoře' jak se často říká

13

5. až 7. kapitole Matoušova evangelia. To, co bude následovat (i podle verše 2) bude určeno především pro křesťany, pro lidi, kteří již vstoupili do jasné smlouvy s Bohem, ale jistě je dobré tomu učit i lidi hledající, vždyť i tady byl přítomen značný zástup.

5,2 Vyučování je velmi důležitá věc pro Boží lid. I my se máme navzájem poučovat a vyučovat. Bůh sám teď přišel v PJK aby lidi učil. On dneska stále učí svůj lid ve svém svatém Slovu i v DS. Kéž jsme mu pozorní k naslouchání.

5,3 Blahoslavení vlastně znamená šťastní. Tedy zde ve smyslu prohlášených za šťastné, ač si to tito lidé třeba ani citově ani jinak neuvědomují. Máme možnost být šťastnými lidmi podle Boha, tedy podle Božích představ.

Obrat „chudí duchem“ ve skutečnosti znamená lidi kteří se příliš nemají čím chlubit ve věci svého já. Prostě jejich já je nevyzrálé a ani není zatím moc duchovní podle představ zákoníků a farizeů tohoto světa. Jde o lidi nikoliv však duševně nemocné nebo slaboduché, i když i pro ně náleží Boží království, ale to se zde nemíní. Máme všichni pěstovat silnou svou vlastní osobnost v pravé Boží spravedlnosti, ale naše staré já nechť je chudé v duchu, tedy v našem nitru nechť je slabé.

Království Nebes zde vlastně znamená totéž jako království Boží. Nebesa jsou zde (i jinde u Matouše) opisem pro Boha samého. Tak lidé slabí ve svém starém lidství mají jedinečnou možnost prožívat své blahoslavenství skrze království Nebes. Tedy skrze království ve kterém vládne jediný Král Bůh Otec nebeský. Máme mocného a dobrého Krále, dobrého Panovníka, kterému se stále musíme podřizovat. Nechť je toto blahoslavenství povzbuzením pro každého křesťana, který sám ze sebe nedokáže být dobrým! Nechť je dobrý skrze Krista.

5,4 Nejsou míněni jen tak ledajací plačící lidé, třeba plačící sebelítostí, což je forma pýchy a nemoudré jednání. Ale jde o plačící nad vlastními hříchy, to je jistě na prvním místě míněno.

Ale na druhé výkladové rovině jsou zde též míněni též všichni lidé trpící a strádající na srdci pro Boží království, plačící, protože jim cosi vzalo radost ze života, protože cosi musí stále snášet, co je nepříjemné. Plačící s plačícími též.

Bůh takovým lidem zaslibuje, že budou potěšeni, dostanou pravé Boží občerstvení a potěšení. Nemusí to být až v nebi, ale může jít i o potěšení již v tomto životě.

5,5 Zemi za dědictví dostanou pochopitelně Boží děti, Boží lid, nikoliv pohané. Zemi za dědictví dostanou lidé tiší, mírní, takoví, kteří se neohánějí vlastními silnými lokty. Takoví, co hledají víc Boží zájmy než zájmy své. Být tichým člověkem znamená být mírným a pokorným člověkem.

5,6 Hladovět a žíznit po spravedlnosti vyžaduji spravedlnost také znát, nebo ji sice moc neznat, ale toužit ji horečně poznat a pochopit. Boží spravedlnost je jiná než lidská, protože v sobě zahrnuje vždy prvky milosti Boží. Milost jakoby pak odporovala spravedlnosti. Ovšem to je jen zdání. Milost má Bůh právo

14

udílet komukoliv, protože již nad ním nic víc není a nikdo není. Nikomu není povinován.

Hladovět a žíznit po spravedlnosti máme s otevřeným srdcem. Máme toužit po tom, aby se spravedlnost uskutečňovala především v našem osobním životě, tedy nikoliv abychom my se jen měli dobře, ale aby spravedlivý Bůh v našich životech vládl. Máme spravedlivého Pána Boha.

A zaslíbení, že tak hladovějící lidé budou nasyceni se opět nemusí týkat pouze věčného života, ale může být naplněno již daleko dříve. Kéž žijeme takovým způsobem, který odráží naši touhu po spravedlnosti. Spravedlnosti z víry, spravedlnosti z milosti i spravedlivého jednání na základě našich skutků. Obojí se nemá vylučovat.

5,7 Milosrdenství se úzce dotýká našeho nejvnitřnějšího bytí. Je to postoj, při kterém je nám líto lidí, kteří trpí a také se pro ně snažíme něco dobrého udělat. Nezůstáváme přitom jen u povzbudivých slov, ale také se snažíme těmto lidem materiálně (pokud to potřebují) pomoci.

Všichni lidé nějak Boží milosrdenství potřebují. Proto nechť jsme též všichni my milosrdnými lidmi.

5,8 Vidět Boha je velmi veliká věc. Je psáno, že nikdo nemůže vidět Boha, má-li zůstat naživu, rozuměj v tomto životě. Jednou pokud vytrváme, uvidíme Boha tváří v tvář. K tomu však potřebujeme čisté srdce. To se získává jako Boží dar, jako nadpřirozené dar Božího srdce ve víře skrze znovuzrození. Jsme lidmi, kteří však potřebují dál a dál očišťovat naše srdce od všeho zlého a nečistého, co se do něj dostalo. Především jde o nečistotu okultní a sexuální, která lidské srdce dnes znečišťuje, ale též o hříchy další související se srdcem.

5,9 Nikdo ovšem nemůže získat Boží synovství skrze zásluhu! Potřebujeme vstoupit do smlouvy s Bohem v Kristu Ježíši. Potřebujeme přijmout Krista Ježíše za svého Pána a Zachránce. Verš nás však přivádí k myšlence, že potřebujeme působit pokoj, abychom mohli být nazváni Božími syny. To znamená velmi důležitý důraz na pokoj, který se v nás má rozlévat skrze víru v Krista. Pokoj Boží, který je převyšující všeliký rozum lidský.

Máme působit svým životem pokoj kolem sebe všude kam přijdeme. Máme vnášet pokoj do nepokoje tohoto světa. Nemáme na druhou stranu ovšem podporovat falešný pokoj. (srov. Jr 6,14).

5,10 Pronásledováni pro spravedlnost jsou ti, kteří jsou pronásledováni pro dobrou víru, nikoliv pro nějaký blud. Jde v tom velmi o naše dobré motivy, o to, abychom nezahořkli, abychom nechtěli se na druhých mstít. Máme své nepřítele dále milovat. Máme jim přát jen a jen dobro.

Nechť náš obšťastňuje toto Boží zaslíbení, že těm, kteří pro Krista trpěli s ním budou též kralovat v království Nebes.

5,12 V protivenství pro Ježíše Krista se máme důvod radovat. Ovšem dávejme si pozor na to, abychom nebyli pronásledováni ve skutečnosti pro cosi

15

jiného, než pro evangelium, třeba pro vlastní pyšné a zlé srdce. Máme sloužit Bohu s radostí, že jsme následovníky SS proroků.

5,13 "Vy jste sůl země. Jestliže sůl ztratí chuť, čím bude osolena? Nehodí se již k ničemu, než aby ji vyhodili a lidé po ní šlapali.

5,14 Vy jste světlo světa. Nemůže být ukryto město ležící na hoře.5,15 A když rozsvítí lampu, nekladou ji pod nádobu, ale na stojan; a

svítí všem, kteří jsou v domě.5,16 Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a

vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích."5,13 Sůl je zde především představitelkou chuti pro pokrmy. Dodává

našemu světu slanost, tedy živost. Máme své poslání v šíření evangelia a z tohoto poslání stále nějak žijeme. Nejde v něm však o nás, již spasené, ale především o ty, kteří Boha a Krista zatím odmítají. Pozoruhodné je to, že malé procento křesťanů je schopno oživit celou společnost. Dělejme všechno s bázní a třesením, v upřímném vztahu ke Kristu a milujme všechny ztracené lidi. Kéž nás provází „slanost“, která nikdy nebude zničena. Tou slaností není samotná misie, jak by se mohl někdo domnívat, ale duchovní napojení na nebeského Otce v Kristu.

Nesmíme své napojení na Krista a Boha Otce ztratit, protože to bychom též ztratili svou slanost. Máme co v této věci stále napravovat. Naše srdce nás svádí dál od Krista, když mu nasloucháme víc, než jasnému hlasu Božího slova. Svádí nás též tento svět i Ďábel. Všemu se s vírou musíme postavit, že Bůh je s námi a velmi nás miluje. K pravé křesťanské slanosti však náleží i veškeré ovoce Ducha a láska jako největší duchovní ctnost.

5,14 Jsme též světlo světa, tedy světlo pro tento svět. Světlo odhaluje duchovní temnotu, odmítá hříšné jednání, zjevuje je a přivádí do průhlednosti a vykazatelnosti veškeré naše jednání. Potřebujeme chápat i to, že Ježíš je světlem světa především (srov. Jan 8,12). On přišel na tento svět jako světlo do naprosté duchovní temnoty, kde nebylo Spasitele. Kde neznali Zachránce v Něm. On přišel a i my tak máme přicházet do světa a upozorňovat na pravdu. Pravda a světlo jsou rodné sestry. Je to velmi snadné k porozumění, co je ve světle, co je řečeno ve světle, to je pravdivé. Co není ve světle, to je buď nějakou pomluvou, nebo vyloženou lží. Máme svým životním příběhem odrážet svoji závislost na Ježíši. Máme odrážet jako rozzářené planety světlo Slunce, kterým je náš Pán Ježíš.

Pán Ježíš nám zde též dává cosi jako zaslíbení i pobídku. Nemůže naše světlo být neviditelné. Nemáme se o to pochopitelně snažit, máme naopak usilovat o to, aby co nejvíce lidí vidělo Světlo Pána Ježíše Krista i naše světlo na něj ukazující.

5,15 Viz. 5,14.5,16 Lidé kolem nás mají vidět naše dobré skutky. Mají je vnímat mají je

vidět jako jasné Boží dílo, nejen jako dílo lidské. Máme se snažit ovšem zalíbit

16

se především Pánu Bohu a teprve potom lidem. Člověk má být však pro nás drahý a vzácný, máme ho mít rádi i skrze ony dobré skutky. Dobré činy konané ve víře.

Je zde příznačně řečeno, že lidé budou vzdávat slávu Otci v nebesích a tedy nikoliv nám. To nás má přivádět též na myšlenku, že nic jsme si nezasloužili, že všechno naše dobré konání je pouhou milostí Boží. Proto tedy sláva náleží jen Bohu.

5,17 "Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit.

5,18 Neboť amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.

5,19 Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým.

5,20 Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte."

5,17 Zákon sice nebyl zrušen, ale křesťan už pod ní nemusí ani nemá být. Zákon dle 1. Tim 1,8-11 je určen ne pro spravedlivého, ale pro lidi nespravedlivé tedy ne pro znovuzrozené křesťany. Koresponduje to s dalšími výroky o Zákonu z NS. Co tedy tímto slovem mínil Ježíš? Především chtěl zdůraznit, že on je tím, koho Zákon a Proroci předpověděli a že navazuje na zvěst starozákonních Písem. I křesťan má čerpat moudrost a poučení z knih SS, ale vždy si být také vědom toho, že některé věci již jako účastník smlouvy nové, činit nemusí, jiné ovšem, především ty, o kterých se Ježíš zmiňuje dále, by měl dělat i když přímo ze Zákona nevyplývají.

5,18 Zákon jako závazná Písma, bude platit až do druhého Kristova příchodu, respektive až do ustanovení nových Božích zákonů v Miléniu a také toho, co má náš Pán připraveno pro novou zemi a nové nebe.

5,19 Láska k Bibli je zásadní věc pro každého člověka, kdo chce být účasten Božího požehnání. Pravidelně a věrně si z Písma čti a nepohrdej ničím co Bible obsahuje. Někdy mají křesťané tendenci snižovat v Bibli to, čemu nerozumějí a co si nedovedou vysvětlit. Každé Boží slovo je ovšem od Boha a je tedy dobré a prospěšné. Písmo je zapotřebí vykládat i v dobovém kontextu a dbát na správné pochopení všech jednotlivostí.

5,20 Spravedlnost, kterou požaduje Kristus je spravedlnost, která není konána na oko, ale která je činěna ze srdce. Tím se liší od spravedlnosti učitelů Zákona a farizeů.

5,21 "Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezavraždíš.' Kdo by zavraždil, propadne soudu.

17

5,22 Já vám však pravím, že soudu propadne každý, kdo se [bez příčiny] hněvá na svého bratra. Kdo by svému bratru řekl: 'Raka,' propadne veleradě. Kdo by mu řekl: 'Blázne', propadne ohnivé Gehenně.

5,23 Jestliže tedy přinášíš svůj dar na oltář a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,

5,24 zanech tam před oltářem svůj dar a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem, a pak přijď a obětuj svůj dar.

5,25 Dohodni se se svým odpůrcem rychle, dokud jsi s ním na cestě, aby tě snad odpůrce nevydal soudci a soudce strážci, a byl bys uvržen do vězení.

5,26 Amen, pravím tobě: Jistě odtamtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš poslední haléř."

5,21 Zákaz zavraždit je ustanoven v Božím Zákoně. Nejde jen o lidské ustanovení. Ježíš užívá zvláštního obratu (stejně tak v 5,27; 5,33), který je sice zde dobře přeložen, ale nevystihuje plnou podstatu tohoto slova. Toto slovo znamená nejen předky, ale také minulou dobu, lidí minulého období. Ježíš záměrně staví Zákon do období minulosti a posléze jej prohlubuje svým vlastním ustanovením.

5,22 Hněv je na citové a volní rovině totožný se snahou druhému ublížit. Je to postoj při kterém vnitřně chceme pro druhého něco zlého, někdy i smrt. Proto Ježíš hněv odsuzuje stejně jako vraždu. Dodatek 'bez příčiny' není součástí nejbezpečnějších rukopisů a může navozovat nepatřičné ospravedlnění našeho hněvu. Je ovšem pravda, že existuje i dobrý hněv, spravedlivý hněv, který ovšem nemá nic společného s nenávistí, ale spíše s rozhořčením nad něčím zlým a špatným. Takovým hněvem se hněval Ježíš, když vyháněl obchodníky z chrámu.

„Raka“ znamená (tak jak správně uvádí poznámka v překladu KMS) skutečně prázdný, ale i bezcenný a hloupý.

Bláznem rozuměj člověka, který ne že by byl duševně nemocný, ale je prostě nemoudrý. Je možné toto slovo také přeložit slovem pošetilý.

„Ohnivé Gehenně“ - lépe překládat tento idiom tradičně jako „ohnivému peklu. Jde o místo zatracení bezbožníků. Doslovný převod je příliš nesrozumitelný.

5,23 Konáš-li jakoukoliv náboženskou činnost, tedy kupříkladu, chceš-li se za něco modlit nebo i Boha chválit či pro něj konat nějaké tělesné dílo, nemá toto všechno cenu, pokud nežiješ smířlivě s těmi, kdo jsou ti blízko a pokud je nemiluješ. Jsou ovšem případy, kdy je mezi tebou a někým nepokoj a přitom jsi udělal co jsi uměl k tomu, aby tomu tak nebylo. Tehdy pochopitelně můžeš být požehnaný.

18

5,25 Odpůrcem zde je nepochybně sám svatý Bůh, vždyť nikoliv člověk nás může vydat Božímu soudu, ale Bůh sám. Máme žít v odpuštění a míru s Bohem i lidmi.

5,27 "Slyšeli jste, že bylo řečeno [předkům]: 'Nezcizoložíš.'5,28 Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu tak, že po ní

zatouží, již s ní zcizoložil ve svém srdci.5,29 Jestliže tě tvé pravé oko svádí, vyjmi je a odhoď od sebe; neboť je

pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo vrženo do Gehenny.

5,30 A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo odešlo do Gehenny.

5,27 Cizoložství je porušení manželské věrnosti. Ovšem Písmo na mnoha místech zavrhuje i smilstvo, které je nedovoleným pohlavním stykem, tedy pohlavním stykem mimo manželství. Je pozoruhodné, že Ježíš neříká na tomto místě nesesmilníš, ale nezcizoložíš.

5,28 Tento verš může vést skutečně k nedorozumění, jestliže se vezme příliš doslova. Slovo, které je zde přeloženo, ovšem zcela správně, jako zatouží má v originálním jazyce skutečně smyslné zabarvení. Problém smyslného chtivého pohledu na ženu, která mi nepatří je velice častým duchovním břemenem křesťanských mužů. Domnívají se totiž, zcela mylně, že jakákoliv představa nahé ženy, která není jejich partnerkou je sama o sobě již hříchem. Těmto myšlenkám se usilovně brání, ale jen málo jich dokáže být tak zásadovými, aby čas od času v této věci nezklamali své vlastní představy cudnosti. Pán Ježíš jistě pověděl právě to co řekl a nic jiného. Přesto je silným nepochopením jeho slov, když si neuvědomíme, že mluvil o cizoložství, které je porušením manželství a nikoliv o smilstvu. Jistě nechtěl aby muži ani nevěděli jak nahá žena vlastně vypadá. Jistě mu také nešlo o to, že by se ti, co chtějí uzavřít řádné manželství nemohli těšit na společný intimní život již před svatbou. Vnášet do textu tyto nemoudré představy by znamenalo činit sex něčím hříšným sám o sobě. To však neobstojí ve světle biblického učení. Také není vůbec pravda, že pohled na nahou ženu je již hříchem jako by člověk nesměl vidět jak vlastně vypadá. To je také vážné křesťanské nedorozumění, které lidem působí v dnešní, pro sex tak otevřené společnosti, mnoho bolesti. Nemůžeme samozřejmě schvalovat, když vidíme, že lidé jsou necudní a odhalují se před davy diváků nebo když dokonce před nimi provádějí pohlavní styk, avšak pokud něco takového člověk někde náhodou spatří, potom ještě nemusí vůbec udělat nic zlého. Prostě jen viděl stvořené tělo a jednání, které někdo jiný koná. Hřích v této oblasti se vždy týká nejen samotného lidského těla, ale i lidského jednání a myšlení. Máme také v Bibli knihu Píseň písní a některá další slova o lidské sexualitě. Co tedy Pán Ježíš zde tak jasně odsuzuje? Odsuzuje snění o pohlavním styku na ženách, které jsou zadané a vdané.

19

Odsuzuje také zajisté snění ženatého muže nad nějakou cizí ženou o tom, že by s ní rád souložil, ale rozhodně neodsuzuje pouhou myšlenku na ženskou pohlavnost nebo toužení po nějaké dívce kterou skutečně chci pojmout za manželku.

5,29 Je lepší se na některé věci nedívat vůbec, než si zahrávat s hříchem. To platí nejen o ženách a pornografických časopisech, ale rovněž to může pro některé mít přenesený význam třeba v zápase s přejídáním nebo jinou formou tělesných žádostí.

5,30 Ruka člověka může svádět rozličným způsobem. Je moudré nedávat svému tělu příležitost k tomu, aby dělalo zlé a hříšné skutky. Třeba je moudré, když člověk rád slouží svým tělem vlastní slávě a přijetí od lidí (to platí obzvlášť pro některé ženy), aby se toho radikálně vzdal a třeba i za cenu vnitřní trpkosti takového jednání.

5,31 "Také bylo řečeno: 'Kdo propustí svou ženu, ať jí dá rozlukový list.'

5,32 Ale já vám pravím, že každý, kdo propouští svou ženu, kromě případu smilstva, uvádí ji do cizoložství, a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží."

5,31 Rozlukový list, byl velmi jednoduchá forma rozvodu, při které stačilo, aby nespokojený manžel dal své manželce tzv. rozlukový list, aby se mohla svobodně dál vdát.

5,32 Bůh nenávidí rozvod a rozhodně se staví proti tomu. Toto biblické místo je velmi silně znějící a tak důrazné právě proto, aby nás odradilo od koketování s myšlenkou, že se po sňatku stejně za nějaký čas můžeme rozvést. Kdo vstupuje do manželství s tímto smýšlením, dopouští se právě onoho cizoložství. Jsou ovšem případy, kdy se s námi osobně někdo rozvede a my jsme po tom vůbec netoužili. To je jiný případ. Jiný případ také nastává tehdy, když nás partner opustí pro naši víru nebo pro zmíněné smilstvo, tedy pro nějaký jiný sexuální vztah. Obecně ovšem platí, že Bůh bere v úvahu rozvod jako faktický konec manželství. Rozhodně neplatí častá domněnka mnohých křesťanů, že člověk rozvedený se již nikdy nesmí oženit nebo vdát. To odporuje Božímu milosrdenství a vychází to z nepochopení tohoto místa.

5,33 "Dále jste slyšeli, že bylo řečeno předkům: 'Nebudeš křivě přísahat, ale splníš Pánu své přísahy.'

5,34 Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože je to trůn Boží;

5,35 ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého Krále.

5,36 Nepřísahej ani při své hlavě, protože ani jediný vlas nemůžeš učinit bílým nebo černým.

5,37 Ať je tedy vaše slovo 'ano, ano' - 'ne, ne'; co je nad to, je ze Zlého."

20

5,34 Zákaz jakékoliv přísahy je zapotřebí brát v kontextu tohoto oddílku. Nemusíme si činit problémy při situacích, kdy nás k přísaze zavazují zákony naší země, neboť svou přísahou nestojíme proti tomu, že naše slovo má být vždy pravdivé. My však nemáme používat svou přísahu k tomu, abychom upevňovali pravdivost svých slov. Používej slovo k lásce a nebudeš přísahu potřebovat.

5,36 Někteří lidé by rádi protestovali, proti tomu, když se snižuje jejich právo uzpůsobit své vlastní jednaní a chování jen svým vlastním potřebám. Ježíš nás varuje, že když normálními tehdejšími prostředky nemůžeme učinit ani to nejmenší, nemáme svou pravdomluvnost zakládat ani na své vlastní osobě. Máme být ovšem lidmi důvěryhodnými a věrnými.

5,37 Řeč některých lidí je tak neurčitá, že si z ní každý může vybrat to co se mu nejlépe hodí. Nejen profesionální politici se dopouštějí kliček a úhybných manévrů při svých projevech. Tento zjev je žel stále častý i při rodinném společném životě a vůbec tam, kde dochází k názorových střetům. Máme být ve svém vyjadřování určití a přesní. Když jednou řekneme jednu věc takto, nemáme ji za chvíli svévolně odvolávat. Ještě horší je ovšem praktický rozpor mezi našimi slovy a skutky.

5,38 "Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Oko za oko a zub za zub.'5,39 Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když

tě někdo udeří do [tvé] pravé tváře, nastav mu i druhou tvář.5,40 A tomu, kdo se s tebou chce soudit a vzít ti košili, nech i plášť.5,41 A když tě někdo bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.5,42 Tomu, kdo tě žádá, dej a od toho, kdo si od tebe chce vypůjčit, se

neodvrať."5,38 Zde Pán Ježíš staví své vlastní osobní učení do protikladu s učením

Zákona. To ovšem neznamená, že se nad Zákon nějak povyšuje, ale prostě předkládá vyšší cestu lásky. Tato cesta hledá vždy prospěch druhého víc než prostou matematickou spravedlnost. Proto je dobré, když i naše soudnictví není postaveno na principu odplaty, ale nápravy přiměřeným trestem. Rozhodně není moudré, když někteří křesťané propagují potřebu trestu smrti i když v SZ jej vidíme zcela běžně. Jako lid Ježíše Krista máme být velmi milosrdní a pamatovat na to, že i nenapravitelný zločinec se může jednou obrátit ke Kristu a nikomu předem nebrat možnost poznat Boha jako toho, kdo odpouští a církev jako přítele hříšníků.

5,39 Zákaz odporování zlému se mnohdy mylně vykládal jako křesťanský postoj absolutního přijímání jakéhokoliv příkoří. Pán Ježíš naproti tomu sám odmítl ránu sluhy, kterému se nelíbila jeho odpověď a požadoval vysvětlení (Jan 18,22-23). Správná křesťanská aplikace tohoto biblického výroku nemá být v tom, že popíráme možnost sebeobrany před jasným útočníkem, ale v ochotě se případě zdržet i spravedlivého odporu. Nemáme tvrdě lpět na svých vlastních

21

právech, ale na druhou stranu bychom měli věrně chránit druhé a to především ty, kdo jsou slabší a zranitelnější než jen tiše přihlížet nějakému příkoří.

5,40 Jako křesťané nemáme lpět na majetku, ale naopak jej rozdávat. Nemáme ovšem také být lidmi, kteří své přátele využívají různým podivným a nepěkným způsobem.

5,41 Podobný příklad nás přivádí i do oblasti zaměstnaneckých vztahů, kdy po nás zaměstnavatel může chtít někdy něco co není v naší pracovní náplni. Měli bychom vycházet i v takových případech vstříc a pokud to nepřekročí rozumnou míru svému zaměstnavateli takto dělat radost.

5,42 Pro mnoho lidí je těžké, aby svůj život spravovali moudře a potřebují naši pomoc. Neměli bychom být lidmi, kteří toto slovo obrací proti druhým a dožadují se tohoto práva. Je určeno k tomu, aby nás motivovalo v službě lidem a to ve službě, které téměř nemá žádné normální hranice. Je ovšem rozumné, aby naše jednání vždy sloužilo dobré věci a abychom svojí dobrotou nenapomáhali něčí lenosti nebo jinému hříchu. Mnoho těch, kdo žadoní o pomoc křesťanů je skutečně potřebných lidí a nemají jiného zastání, ale jsou i takoví, kteří zneužívají naší lásky a vlastně místo toho, aby třeba hledali normální zaměstnání obcházejí věřící lidi a žádají finanční podporu. Někdy ovšem i těmto nezodpovědným lidem, kteří si své problémy zapříčiňují skutečně především sami může dobře posloužit k víře, když jim přesto rádi něco dáme. Nechávejme se v konkrétních případech vést Božím Duchem.

5,43 "Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Budeš milovat svého bližního' a nenávidět svého nepřítele.

5,44 Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, [žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí], a modlete se za ty, kteří vás [urážejí a] pronásledují,

5,45 abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

5,46 Jestliže si zamilujete ty, kteří vás milují, jakou máte odměnu? Což i výběrčí daní nečiní totéž?

5,47 A pozdravíte-li jen své bratry, co činíte navíc? Nečiní totéž i pohané?

5,48 Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec."5,43 V době před příchodem Krista bylo běžné, že se nepřátelé a to i

nepřátelé Božího lidu tvrdě potírali a pronásledovali. Máme o tom mnoho dokladů i ve Staré smlouvě. Přesto Pán Ježíš přichází i v této věci s něčím převratným, když nás vybízí abychom své nepřátele milovali.

5,44 Modlit se a žehnat našim nepřátelům má důležitý důvod. Jednak to potřebují oni sami, ale potřebujeme to i my, abychom se lépe naučili je milovat. K lásce patří ovšem také ochota odpustit a nedržet hněv.

22

5,45 Zde Kristus krásně odůvodňuje proč je jeho požadavek tak radikální. Máme být podobni samotnému Bohu v jeho dobrotě a nezištné lásce ke všem lidem. Přestože Bůh lidi také soudí a někdy i dovolí, aby Satan jejich život skutečně ovládl, přesto i lidem bezbožným a hříšným dává mnoho dobrých darů. Boží požehnání ovšem v užším slova smyslu mohou zakoušet jen lidé obrácení k Bohu a věrně se jej držící.

5,46 Jestliže ovšem budeš milovat i lidi nesympatické a nepřátelské potom tě čeká nebeská a někdy i již pozemská odměna.

5,47 Přátelské vztahy máme udržovat s co největším počtem lidí a nemají v nich chybět ani lidé nevěřící a ti se kterými bychom se bez Božího vedení nechtěli potkat.

5,48 Ježíš nám zde přikazuje něco velmi silného a pro člověka nemajícího Ducha Božího naprosto nemožného. Věřím ovšem tomu, že Bůh všechny své příkazy mínil tak, že je možné je uposlechnout a tedy i tento velmi obtížný a vedoucí mnoho křesťanů k tomu, že ve skutečnosti o dokonalost již přestali prakticky usilovat neboť se jim to zdálo příliš obtížné. Nicméně z Písma vyrozumívám, že úplnou křesťanskou dokonalost prožijeme až na věčnosti, když poznáme všechny zákoutí zlého jednání a když budeme mít naprostou svobodu dělat všechno skutečně dobře. Dokonalost je v Bibli představována na více rovinách. Zde se mluví především o Boží dokonalosti v milosrdenství. I když nejsme tak milosrdní jako Bůh můžeme se k této dokonalosti i prakticky přiblížit protože máme nové srdce a nového Ducha, který nás k těmto hodnotám aktivně vede. Dokonalý člověk se projevuje v této oblasti tak, že miluje všechny lidi i když nutně nemusí být ze všech lidí stejně nadšený. Měl by také nacházet cesty k těm, kteří jsou mu nějak přirozeně nesympatičtí a kterými by měl důvod opovrhovat. Dokonalost ovšem nespočívá jen v naší lásce k druhým lidem, ale též v tom jak se stavíme sami k sobě a především k samotnému Kristu.

6,1 "Dávejte, si pozor, abyste nekonali svou spravedlnost před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce, který je v nebesích."

6,2 Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj to před sebou, jak to činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby je lidé pochválili. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu.

6,3 Ale když ty dáváš almužnu, ať tvá levice nepozná, co činí pravice, 6,4 aby tvá almužna zůstala skrytá. A tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti

odplatí [zjevně]."

6,1 Spravedlnost je zde míněna dobrými skutky, dobrými činy jak slovem nebo úkonem, činem. Máme je konat bez ohledu na to, zda se na nás někdo dívá nebo nedívá. Nemáme je konat naoko, ale spravedlivě a poctivě, máme všechno konat pro svého dobrého Boha, tedy jako Pánu a ne lidem. Nemáme stavět svou vlastní skutkovou spravedlnost na odiv, jako bychom to byli především my sami, kdo se zasloužil o takové dobrodiní. Naše srdce má být otevřené vnímat

23

slavného Boha a vzdávat mu stále čest a nehledat prázdnou chválu. Bůh nám posléze daruje svoji odměnu. Když však budeme chtít odměnu od lidí a nepočkáme si na Boží odměnu v nebesích, tak nám to nebude připočteno k dobru.

6,2 Byl to zřejmě tehdejší rozšířený zvyk se chlubit svojí almužnou nebo jinou zbožností. My se však chlubit svojí zbožností před druhými lidmi nemáme takovýmto způsobem, ovšem můžeme se chlubit tím, že známe Boha (srov. Jr 9,23). Není tedy biblické dávat své finance na Boží dílo nějak okatě a viditelně před celým sborem.

6,3 Ani před sebou samotnými si nemáme dělat nějakou zásluhu z toho, že dáváme na Boží dílo. Můžeme však očekávat Boží odměnu za naše desátky nebo jiné finance darované na Boží dílo, ale i zde varuji před pokryteckou zbožností, která nehledá na prvním místě slávu Boží.

6,5 "A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, stojíce v synagógách a na rozích ulic, aby je viděli lidé. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu.

6,6 Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí [zjevně].

6,7 Když se modlíte, neopakujte naprázdno slova jako pohané, neboť ti se domnívají, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.

6,8 Nebuďte proto jako oni; vždyť váš [Bůh] Otec ví, co potřebujete, dříve, než jej poprosíte.

6,5 Modlitba náleží dnes k něčemu čím se v našich podmínkách lidé rozhodně nechlubí. Jinak tomu bylo v tehdejším Izraeli.

6,6 Soukromí je dobrým pomocníkem našeho soustředění při modlitbě. Někdy je ovšem dobré, abychom se svojí modlitbou předstoupili před Boha společně s dalšími lidmi. I o tom Pán Ježíš ví.

Náš Bůh zůstává tiše skrytý, ale to neznamená, že je méně reálný nebo že nás neslyší.

Jako odplatu přijímej už to, že můžeš mluvit s Bohem. Nespokojuj se však jen s tím, že jsi se odmodlil svou povinnost, ale měj srdce otevřené vírou pro Boží odpověď.

6,7 Rozdíl mezi intenzivní přímluvnou modlitbou, kdy můžeme skutečně také použít mnoho a mnoho slovo a pohanským způsobem modlitby je v tom, že když se takto přimlouváme nesnažíme se Boha přemluvit svými slovy, ale věříme tomu, že je dobré se takto modlit prostě proto, že Satan je vůči nám v duchovní opozici a vyslyšení modliteb intenzivně brání. Existuje i jeden velmi rozšířený nedobrý křesťanský zvyk, který uhašuje modlitební zápas a tím je to,

24

že křesťané ve svých modlitbách používají stále stejné fráze a nehledají přitom pravý význam slov.

6,8 Vědomí, že náš Otec v nebesích ví skutečně o každé naší potřebě nám může dávat opravdový pokoj a spočinutí v něm.

6,9 Vy se modlete takto: Otče náš, který jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno.

6,10 Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.6,11 Náš denní chléb dej nám dnes. 6,12 A odpusť nám naše viny, jako jsme i my odpustili těm, kdo se

provinili proti nám.6,13 a neuveď nás do pokušení, ale vysvoboď nás od toho Zlého [neboť

tvé je království i moc i sláva na věky. Amen]. 6,14 Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, odpustí váš

nebeský Otec i vám; 6,15 jestliže však lidem [jejich přestoupení] neodpustíte, ani váš Otec

vám neodpustí vaše přestoupení."6,9 V tomto oddíle nacházíme vzorovou modlitbu pro celý náš modlitební

život. Obsahuje to nejdůležitější co lze na toto téma v krátkosti povědět, ale celé biblické vyučování o modlitbě je daleko širší. Přesto stojí za řádnou a hlubokou úvahu obsah této modlitby, už proto, že se jí tolik křesťanů někdy i několikrát za den modlí.

- "Otče náš" - Bůh je na rovině toho co známe nejvíce podobný našemu dobrému pozemskému otci. Přesto jej samozřejmě v mnoha ba všech ohledech předčí. Předčí jej jednak v moudrosti, ale také v lásce k nám lidem a to nemluvíme už ani o Božích vlastnostech jakými je spravedlnost a třeba všemohoucnost. Náš Bůh ovšem rád používá pro objasnění svého vztahu k nám toho, co nějak můžeme dobře pochopit. I když ve Staré smlouvě se Bůh nazývá Otcem jen zcela výjimečně není to zcela tak, že by teprve Ježíš zavedl toto oslovení. Bůh je Otcem už tím, že je také našim Tvůrcem, tím kdo nám ve skutečnosti dal náš pozemský i věčný život. To, že Boha Ježíš nazývá tak často jako Otce pramení především z toho, že jedině v Kristu máme k Bohu skutečně otevřený a naprosto důvěrný vztah. I když již v Staré smlouvě nacházíme mnoho krásných důvěrných příkladů toho, jak Boží lid důvěřoval Bohu není to nikdy bez určitého stínu částečného poznání. Teprve když Pán Ježíš Kristus za nás položil svůj drahý a vzácný život a byl také Bohem vzkříšen, teprve tehdy jsme dostali odpověď na naše hledání Božského Otce. To, že je Bůh jako otec znamená také to, že má nad námi, svými syny a dcerami autoritu. Přitom je to pochopitelně jiné než u našeho pozemského tatínka, kterému nemůžeme bezmezně důvěřovat neboť je chybující bytostí. Jestliže máš problém s tím, abys Bohu důvěřoval, je to možná i proto, že tvůj pozemský otec nepředstavoval dobrý model pro toho Otce nebeského a ty si jeho vztah k sobě promítáš do svého vztahu k Bohu.

25

Povšimni si drobného detailu, který může zůstat nepochopen, že Ježíš neučí své učedníky této modlitbě v jednotném čísle, ale v množném. Není to pochopitelně jen proto, že mluví právě ke skupině. Mohli by dost dobře použít i jednotného čísla. Chce ovšem, abychom své křesťanství neprožívali odděleně od druhých bratří a sester.

- "Který jsi v nebesích" - To, že Boha oslovujeme jako Otce, tedy velmi důvěrně, a je možné toto místo dobře přeložit také jako oslovení 'Tatínku', neboť to je nejpřesnější obsah tohoto slova, šlo o běžný výraz, kterým oslovovaly hebrejské děti svého pozemského otce, může vést k tomu, že nevidíme jeho velikost a oddělenost od nás a od hříchu. Nic nám sice nebrání v tom, abychom před Boha předstupovali skutečně s důvěrou, ale stále bychom neměli zapomínat, že on je v nebi a mi na zemi.

- "Buď posvěceno tvé jméno" - Posvětit znamená učinit svatým. Posvěcujeme se jako křesťané skrze Boží moc, abychom se tak líbili svému Bohu. Proč tedy má naše modlitba obsahovat prosbu za posvěcení samotného dárce vší svatosti? Proč je to dokonce obsahem této vzorové modlitby? Odpověď je poměrně jednoduchá. Potřebujeme sami považovat Boha za svatého, za toho, kdo je jiný než my sami, kdo je ve své oddělenosti, což vlastně toto slovo 'svatý' znamená, naprosto dokonalý. Člověk, který se takto modlí musí ve svém srdci prožívat bázeň před tímto Otcem. Musí mu jít o to, aby se mu líbil a aby mu cele patřil. Mnoho lidí se modlí tuto modlitbu a přitom ve svém srdci nosí k Bohu velkou nedůvěru a vlastně tedy i nelásku. Nemohou totiž důvěřovat té představě Boha, kterou v nich vzbudilo jejich jalové a prázdné náboženství. Naproti tomu ti, kteří Ježíše skutečně přijali jako svého Pána a Zachránce, mohou být v jiném pokušení, že totiž považují své křesťanské postavení za tak bezpečné a jisté, že ani Bůh sám ani nikdo jiný jim nemůže do jejich způsobu života již mluvit.

6,10 - "Přijď tvé království" - Království Boží stále roste a rozmáhá se ve své moci a síle. Potřebuje však naše modlitby aby jej bylo stále na více místech. Nemusíme se modlit za to, aby Boží království vůbec přišlo ve své plnosti, ale můžeme přibližovat dobu, kdy se tak stane. Tato modlitba ovšem znamená víc než jen obecnou prosbu o postup Boží vlády nad lidmi. Vyjadřujeme jí také svou touhu, aby Bůh byl našim skutečným Králem a Pánem, abychom se mu poddávali ve všech oblastech našeho života a také touto prosbou toužíme a voláme po samotném Bohu.

- "Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi" - V nebi se děje plná Boží vůle a naší touhou má být, aby se tak stávalo i na naší zemi. Ten, kdo touží po naplnění Boží vůle by si měl jasně uvědomit, že všechno důležité a zásadní Bůh již svému lidu zjevil v Bibli. Nepotřebujeme tedy v podstatných otázkách života a věrouky vědět víc než je možné odvodit z Písma. To však neznamená, že nejsou praktické problémy ve kterých potřebujeme Boží vůli hledat a potřebujeme ji mít zjevenou nově do konkrétní situace. Nejdůležitějším znakem, že je něco skutečně Boží vůlí je to, když křesťan po jasné modlitbě za

26

Boží moudrost zkoumá pokoj nebo nepokoj ve svém srdci a podle toho se zařídí. Naše jednání má být v souladu s Božím pokojem.

6,11 - "Náš denní chléb dej nám dnes" - Denní chléb je obrazem všech našich lidských skutečných potřeb, ale můžeme sem dobře zahrnout i potřeby méně významné, protože Bůh nás má skutečně rád a záleží mu na naší radosti a prospěchu. Není ovšem správné, když se toto slovo příliš zduchovňuje, jako by potom v této modlitbě nebylo už žádné místo pro naše tělesné potřeby a touhy.

6,12 - "A odpusť nám naše viny" - Hřích je vina, kterou trpí každý člověk. Základním předpokladem našeho očištění a Božího odpuštění je ovšem to, že jsme přijali Krista do svého života a ne jen prostá modlitba za odpuštění. Bez skutečného pokání, tedy bez změny našeho smýšlení a životního nasměrování je to jen prázdné mluvení. Přesto je tato prosba na místě i u křesťanů a to nejen tehdy, když o nějakém svém poklesku vědí, ale prakticky vždy. Je mnoho věcí, které prostě nejsme schopni vidět a máme před svého Boha předstupovat jako ti, kdo hledají jeho milost.

- "Jako jsme i my odpustili těm, kdo se provinili proti nám" - Abys mohl mít z Božího odpuštění skutečně dobrý užitek, musíš sám chtít odpustit druhým. Jestliže toho sám nejsi schopen, potom pros o Boží pomoc a rozhodni se šlápnout na svou vnitřní pýchu a touhu po pomstě. Odpuštění je především rozhodnutím a nikoliv stavem našich citů.

6,13 - "A neuveď nás do pokušení" - Přestože Bůh nikoho nepokouší, může na nás pokušení dopustit. Má proto smysl jej prosit o to, aby to nečinil a nedovoloval Satanu, aby nám dával do cesty svod ke hříchu. Ten, kdo se takto modlí by měl ve svém srdci ovšem nosit také osobní touhu hřích nenávidět a od něj utíkat. Jestliže my sami budeme velkým spojencem hříchu, potom potřebujeme ne Boží ochranu před ním, ale změnu našeho uvažování. Jsou případy, kdy cítíme, že přes naše dobré rozhodnutí nehřešit je hřích příliš silný na to, abychom mu dovedli dobře odolat. Jednou z forem pomoci může být kromě této modlitby také postoj pokory před Bohem a odmítání vlastní snahy se mu zalíbit. Přesto jsme stále za svůj život odpovědni.

- "Ale vysvoboď nás od toho Zlého" - Zlým je zde míněn opravdu především Satan a jeho služebníci, kteří jsou pro nás největším nebezpečím a to jak v oblasti svodu ke hříchu, tak i v každém jiném problému. Proti Satanu se ovšem nemodlíme proto, abychom Boha přiměli k nějakému razantnějšímu postupu proti němu, ale s důvěrou, že tím dáváme Bohu příležitost, aby se jakýmkoliv způsobem sám oslavil.

- "Neboť tvé je království i moc i sláva na věky" - Tato doxologie není uvedena v nejdůležitějších rukopisech a tedy možná není úplně původní. Neobsahuje ovšem nic, co bychom se s dobrou myslí nemohli modlit.

- "Amen" - Slůvko 'amen' znamená náš souhlas s modlitbou. Nejde o zaklínadlo, kterým bychom z jinak běžné řeči dělali modlitbu.

27

6,14 Text pokračuje zdůrazněním toho, co bylo pro Krista v tomto proslovu obzvlášť důležité, ale co se týká i mnohých dnešních lidí. Problém neodpuštění je jeden z nejzávažnějších problémů i v církvi.

6,16 "Když se postíte, nebývejte zasmušilí jako pokrytci; ti se totiž tváří ztrápeně, aby lidem ukázali, že se postí. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu.

6,17 Ale ty, když se postíš, potři svou hlavu olejem a svou tvář umyj,6,18 abys neukázal lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je v skrytu.

a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí."6,16 Všechno co jako křesťané konáme, máme dělat z principu a ne naoko

pro své zviditelnění. Půst náleží i životnímu stylu křesťana. Je nemoudré ovšem nařizovat nějaké

povinné posty, pokud lidé sami nemají touhu po zbožnosti a nehledají Boha i v jiných chvílích života.

6,19 "Neshromažďujete si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde se zloději prokopávají a kradou.

6,20 Shromažďujte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde se zloději neprokopávají ani nekradou.

6,21 Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce."6,22 "Lampou těla je oko. Je-li tvé oko čisté, celé tvé tělo bude plné

světla.6,23 Ale je-li tvé oko špatné, celé tvé tělo bude temné. Je-li tedy i světlo

v tobě tmou, jak velká je pak temnota!"6,24 "Nikdo nemůže být otrokem dvou pánů; buď bude totiž jednoho

nenávidět a druhého milovat, nebo se k jednomu upne a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu."

6,19 Pomíjivost lidského majetku je zjevná, ale ne každý člověk je ochoten přistoupit na slova Pána Ježíše Krista. Naopak stále se setkáváme s tím, že křesťané, natožpak nevěřící, shromažďují majetek. Jistě, že člověk potřebuje mít jistý kapitál, aby z něj platil své stálé i mimořádné výdaje. Myslím, že je zřejmé, že náš Pán proti takovému spoření nemluví. Nemluví například proti spoření rodičů pro jejich děti, nebo proti dobrému investování v rámci podnikání.

Naše srdce však nemá být u majetku. Máme být srdcem u Krista a jeho vlády. Máme se starat víc o štěstí druhých lidí, než o hojnost v naší vlastní peněžence. Písmo též ví o tom, že bohatý člověk má dávat nuznému ze svého majetku. Nemá doufat v nejisté bohatství, ale pamatovat na to, že majetek je pomíjivou hodnotou na rozdíl od hodnot duchovních. Hodnoty Božího království jsou poněkud jiné, než hodnoty těla, hodnoty pokrytecké bezbožné lidské hamižnosti. Nemáme ubližovat druhým lidem svým marnivým shromažďováním hmotného bohatství.

28

6,20 Jaké to jsou poklady, ty v nebi? Především láska a Bůh sám! Bůh je láska, která má osobnost. Bůh nechť je tvým štěstím a tvým útočištěm. Bůh nechť je pro tebe hlavním životním pokladem.

Nemyslím, že křesťan má uvažovat ve svém životě v dimenzích nějaké odměny pro své vlastní skutky (zásluhy). Vždyť v podobenství o dělnících na vinici v Mt 20,1n stojí jasně psáno, že všichni, ať odvedli jakoukoliv práci, dostanou stejnou odměnu. Milost je úžasnou věcí, která přesahuje i naši touhu po spravedlnosti.

6,21 Mít duchovní poklad v nebi, to je záležitost, která se promítá do tvého srdce. To je záležitost, která se prolíná s tvým životem. Mít čisté srdce, to je duchovní pravá hodnota. Mít víru, to je též dobrá duchovní hodnota. Mít věrné srdce v málu i v mnoha věcech, to je též deviza, která stojí za pozornost.

Na počátku stojí rozhodnutí našeho srdce, tedy naše volní a myšlenkové i citové rozhodnutí. Máme mít nitro naplněné touhou pomáhat druhým lidem a pak nebudeme ochuzeni. Například modlit se můžeme neustále.

6,22 Tento verš hovoří o přejném postoji našeho pohledu pro druhé lidi, pro naše bližní. Máme toužit po tom, aby se lidem kolem nás mnoho dobře dařilo. Nemáme být závistiví, jak je možné přeložit i ono „špatné oko“ v následujícím verši.

6,23 Viz. v. 6,22.6,24 Naše srdce potřebuje ostře rozlišovat komu slouží! To je velmi pro

naše křesťanství důležité. Máme být otroky, služebníky, PJK. Nikoliv mamonu, tedy bůžku bohatství. Nemáme též sloužit jiným bohům, než je Bůh pravý a onen jediný.

Naše služba je službou ve vztahu naprosté závislosti podobně jako byla služba otroků v oné době. Otroci neměli žádná vlastní práva, museli poslouchat své pány. Podobně i my nemáme na nic svého právo, ale na rozdíl od postavení lidských otroků ve vztazích neduchovních, tak jsme lidmi, kteří mají možnost se svým Pánem mít intenzivní přátelství a vztah lásky.

6,25 "Proto vám pravím: "Nedělejte si starosti o svůj život, o to, co budete jíst [a co budete pít], ani o své tělo, o to, co si obléknete. Není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?

6,26 Pohleďte na nebeské ptáky: nesejí, nežnou ani neshromažďují do stodol, a vás nebeský Otec je živí. což vy nejste o mnoho cennější než oni?

6,27 Kdo z vás dokáže svou starostlivostí přidat k délce svého věku jediný loket?

6,28 A proč si děláte starosti o oděv? Podívejte se pozorně na polní lilie, jak rostou. Nenamáhají se ani nepředou,

6,29 a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své slávě nebyl oblečen jako jediná z nich.

29

6,30 Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je a kterou zítra hodí do pece, nebude tím spíše oblékat vás, malověrní?

6,31 Nepropadněte tedy starostem a neříkejte: 'Co budeme jíst?' nebo: 'Co budeme pít?' nebo: 'Co si oblečeme?'

6,32 Neboť o to všechno horlivě usilují pohané. Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete.

6,33 Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.

6,34 Nedělejte si tedy starosti kvůli zítřku, neboť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost vlastního trápení."

6,25 Pán Ježíš něco praví, cosi podstatného říká. Všechno to, co říká Bůh je pro náš život důležité, ale ne všechno stejně. Nesnažme se příliš kategoricky sami rozsuzovat, které Boží příkazy jsou podstatné a které nejsou tolik důležité. Máme poslouchat celou Boží vůli.

Ježíš nám sděluje, že se nemáme s úzkostí pečovat o svůj život, o všední věci tohoto světa. Jak zvláštní postoj, když uvážíme, že lidé se přece jen nějak stále o svůj pozemský život starají. Tedy o jídlo a pití. Starají se a přitom, žel, zapomínají na věci víry. To jistě neznamená, že by věřící člověk se vůbec o světské věci nasycení a pití neměl starat. To by zemřel hlady, ale znamená to dávat těmto věcem užitečným pro naše tělo patřičné meze. Nikoliv aby nás silně a silnou touhou ovládaly. My jsme kristovci, tedy lidé patřící Kristu, lidé jeho, kteří se o svůj pozemský život nemusí bát. A pokud máme snad důvod racionální se nějak strachovat, třeba když jsme nezaměstnaní a nemáme možnost obživy, nemáme třeba ani sociální dávky, potom se máme rozumě zamýšlet čím jsme si naši situace způsobili, zda v tom přece jen není i kus našeho hříšného srdce. A za všech okolností se máme modlit a obracet k Pánu Ježíši a Bohu Otci o pomoc. On je připraven nám pomoci a posloužit. Nečekejme od něj, že by nás nechal umírat hlady, ač i to se někde ve světě děje.

A život je vskutku víc než pokrm a tělo víc než oděv, jde v životě též o duševní hodnoty, o hodnoty nasycení našeho rozumu i citů, a především v něm, což prvotně měl PJK na mysli jde o duchovní život o vztah k Pánu Bohu a o vztah náš k jeho království. Neboť Boží království je věčné, ale náš život který se skládá jen z toho materiálního je časný.

6,26 Máme si vzít příklad z nebeského ptactva. Tedy se zvířátek, která si nedělají zásoby. My si zásoby dělat jako lidé můžeme, to odpovídá postoji moudrého plánování, ale nemáme si dělat zásoby a starosti přehnané (srov. Lk 12,13-21). Pán Bůh je Otcem, co se o nás moudře stará. Jistě, že i ptáci potřebují sbírat semena nebo jinou potravu, ale nečiní to v nějaké panice nebo chaosu. Činí to systematicky a s rozvahou. My se nemusíme bát, protože jsme o mnoho cennější než oni.

6,27 Tento verš nás nemá vést k fatalismu a víře v jakýsi osud, že všechno je snad předem určeno. Jeho obsah je zcela jiný. Míří proti přehnané snaze

30

opečovávat se a starat se sami o sebe a to bez ohledu na své bližní a káznění svých Bohu nepřátelských žádostí. Pán Ježíš nám zde ukazuje, že naše dny jsou v jeho ruce. Jistě máme žít zodpovědně, totiž tak, abychom svůj život naplnili dobrými věcmi a nepromarnili ho. Jinak zkrátíme ve skutečnosti svůj život, ač může mít i na délku dlouhou dobu.

6,30 Víra je klíčem k tomu, abychom mohli mít též oděv (i potravu a další pro náš život potřebné věci). Ten, kdo Bohu nevěří, činí ho lhářem, posmívá se mu ve svém srdci, nebo na něj reptá. My máme svého Boha milovat. Ovšem nemáme též odsuzovat ty lidi, kteří žijí v nuzných podmínkách (Je moudré též zohlednit místo, kde lidé žijí, protože jsou země a krajiny, kde člověk prakticky žádný oděv nepotřebuje, nebo jen velmi skromný.). Tento verš by nás měl též vést k zamyšlení nad tím, zda přehnaně nepečujeme o svůj šatník, zda nevynakládáme přehnané finanční částky na naše oblečení. Máme chodit čistě, ale spíše skromně, i když pěkně.

6,31 Jasný příkaz Pána Ježíše. Nemáme se nechat zneklidnit a znepokojit ať se děje cokoliv. My jsme královské kněžstvo, které nemusí být vystaveno potupě strádání tohoto světa. (Něco jiného je však dobrovolně se zříci prosperity pro to, abych dal ze svého nuznému.)

6,32 My nemáme o věci vezdejšího tělesného života horlivě usilovat, abychom nebyli podobni pohanům. Je jasné, že právě toto nám chce Ježíš zde sdělit. Miluje nás a chce nám ukázat, že náš nebeský Otec to co potřebujeme všechno ví. A pokud něco ví, tak to také dokáže naplnit v našich potřebách.

Ano, Pán Bůh je všemohoucím Bohem. Není slabý, aby pro nás nemohl připravit i jídlo, pití a oděv nebo i další naše potřeby. (srovnej též 1.Tim 6,7-9).

6,33 Co to ale znamená hledat Boží království a jeho spravedlnost? Uvedu seznam v bodech:

1. Znamená to poslouchat všechna přikázání NS.2. Znamená to nadevšechno milovat svého Boha i Pána Ježíše i mít

obecenství s DS.3. Znamená to být s DS v obecenství, aby nás on mohl vést kdykoliv jdeme

nějakou životní cestou. Je nesmírně podstatné toto Boží vedení, protože jinak budeme jen tělesnými (neduchovními) křesťany!

4. A konečně: Protože je ve verši přímo zmíněna Boží spravedlnost, lze z toho usoudit, že máme stále žít pod zorným úhlem Kristovy spravedlnosti, která je nám dávána darem z milosti, nikoliv ze skutků. Také ovšem spravedlnost dále znamená, že žijeme vzorným způsobem života, že nikomu nenadržujeme, že milujeme stejně všechny lidi okolo nás.

„A to všechno vám bude přidáno“ - oním vším není cokoliv na co si člověk pomyslí, ale jde o ony základní lidské potřeby. Ovšem z Boží lásky můžeme usuzovat též na to, že nám chce dávat nadbytek dobrého, nejen to, co je základní. Jeho „prostřený stůl“ lásky je tu pro každého, kdo plní jeho podmínky. Kdo nežije v žádném vědomém hříchu nebo kdo nesnižuje význam oběti PJK.

31

6,34 „Nedělejte si starost kvůli zítřku“ - velmi často opomíjený Kristův příkaz a pobídka. My se nemáme bát budoucnosti. To nechť je našim křesťanským postojem.

7,1 "Nesuďte, abyste nebyli souzeni.7,2 Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou

měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.7,3 Proč tedy hledíš na třísku v oku svého bratra, ale trámu ve svém

oku si nevšímáš?7,4 Anebo jak můžeš říkat svému bratru: 'Dovol, ať vyjmu třísku z

tvého oka', a hle, ve tvém oku je trám? 7,5 Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak jasně uvidíš, jak

vyjmout třísku z oka svého bratra."7,1 Přísný a nemilosrdný postoj souzení druhých lidí volá po Božímu soudu

těch, kteří tak činí. Hle, právě jsem ale vyslovil odsuzující větu! Proto platí též to, že máme posuzovat, tedy rozlišovat mezi dobrem a zlem, máme i v církvi káznit nehodné lidi, ale nemáme být pyšní a namyšlení na svou vlastní větší duchovnost. Nemáme přísně soudit tam, kde sami selháváme, ale i tam, kde si myslíme, že nám „posvěcení jde“. Bůh je tím, kdo bude nakonec všechny lidi soudit spravedlivě a skutečně poctivě. Nám konečný verdikt nepřísluší.

7,3 Možná v církvi ani moc těch třísek nevidíš. Snad se ti jeví církevní lidé docela hodní a příjemní. Možná však na nich i mnoho vidíš. Jsou různě posvěcené sbory i církve. Je moudré nesoudit ovšem povrchně a neodsuzovat lidi podle lidských měřítek. Máme mít především lásku k druhým lidem. Máme usilovat o to, aby náš život byl plný pokoje i navenek, nejen dovnitř. Máme usilovně zápasit o jednotu v DS. O takový druh jednoty, kdy vidíme hříchy druhých spravedlivě, kdy tedy před nimi nezavíráme oči, ale tím více také nezavíráme oči před hříchy vlastními. Ostatně, dej si pozor, abys nežil v žádném vědomém hříchu. Je velkým nebezpečím společenství křesťanů, že se každý bude starat jen sám o sebe a nebude se zajímat o posvěcení druhých (vyjma pomluv!).

7,4 Oním trámem v našem oku může být nedostatek citlivé lásky, nedostatek pokory. Máme milovat a znovu a znovu milovat své bratry a sestry. Pozn.: Z hlediska židovského kontextu lze tomuto místu rozumět nejen jako slovu do církve, ale vůbec do společnosti, neboť slovo bratr se užívalo i ve světském styku.

7,5 Pokrytec je i ten člověk, který se tváří, že je zbožný skrze pasivitu ve věci napomínání. Pochopitelně též takový, který napomíná, ale ve skutečnosti je plný hříchu.

Je dobré si všimnout, že cílem nakonec je náprava bratra (i svoje).

32

7,6 Nedávejte psům, co je svaté, a neházejte své perly před svině, aby je snad nohama nepošlapaly, neotočily se a neroztrhaly vás."

7,6 Pozoruhodný verš, často zneužívaný lidmi, kteří nejsou ochotni misijně působit. Vidí všude možně psy a svině, tedy v lidech. Pán se vyjadřuje velmi silným způsobem. Nemám za to, že zde míní pohany, protože používá velmi silný termín a sám byl přítelem hříšníků. Chtěl povědět, že máme být v misii obezřetní, abychom nedávali svaté věci, evangelium a jeho zásady před lidi, kteří nám budou ubližovat a nic jiného dobrého z toho nebude. Má to i obrácenou stranu mince: My sami máme být hodnými lidmi, kteří neštěkají jako psy a neválejí se v bahně hříchu.

7,7 "Žádejte a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.

7,8 Neboť každý, kdo žádá, dostává, a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.

7,9 Kdo z vás je takový člověk, který podá svému synu kámen, když ho požádá o chléb?

7,10 Nebo mu podá hada, když ho požádá o rybu?7,11 Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary,

čím spíše dá dobré věci těm, kteří ho žádají, váš Otec, který je v nebesích!7,12 Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim; neboť

to je Zákon a Proroci."7,7 Máme vytrvale žádat svého Boha. To není troufalost, to je láska k jeho

zaslíbením! Je nevyhnutelné pro náš duchovní pokrok, abychom se modlili s vírou, že Bůh nás nejen slyší, ale že nás též rád vyslyší. On je věrný. Nemusí nás vyslyšet vždy. To v textu také nečteme, jen ono prosté konstatování, že nám bude po naší žádosti dáno. Máme žádat jistě v pokoře a v postoji: „Děj se vůle Páně.“ Ovšem ne v nějakém alibistickém postoji, kdy zaklínadlem Boží vůle řešíme svoji vlastní nedověru v Boží moc a schopnost nám přispět na pomoc. Máme velmi mocného Boha, všemohoucího Boha. Všechny naše legitimní potřeby je schopen naplnit a mnoho též našich tužeb, které nám chce splnit právě třeba pro naši vytrvalou modlitbu.

Verš dále odkazuje na to, že zaslíbení má i naše hledání. Hledání pravdy? Jistě, to je velmi důležité. Též hledání Boží lásky i své vlastní lásky. Můžeme zde dosadit cokoliv užitečného a svatého. Cokoliv, co se objevuje v Bibli jako potřeba Božích dětí.

Závěr verše hovoří o tlučení. Jaký je to asi tlukot? Může jít o ještě větší zdůraznění usilovné modlitby. Může se tím též mínit to, že Bůh slyší, když tlučeme na jeho bránu spasení, aby nám dal život věčný. Může jít též o zdůraznění onoho našeho hledání.

7,8 Tento verš vskutku hovoří o „každém“, tedy jistě se zde nemíní zcela každý člověk, který něco na Bohu žádá. Je totiž možné chtít i nemoudré a zlé

33

věci. Míní se však ten, kdo žádá spasení z milosti, kdo tluče na nebeskou bránu. Míní se každý, kdo prosí Boha ve víře, pokoře a též v rámci Boží vůle. Myslí se též takový člověk, kterému záleží víc na Kristu a Bohu Otci, než na jeho vlastní prosperitě. Tím však nechci nic povědět proti odkazu Písma na Boží požehnání. Bůh nás velmi miluje.

Nezapomeňme tedy žádat Boha, hledat jeho království a panství, tlouci na jeho bránu. A to zcela prakticky. (Pozn.: Všimni si čtenáři, že též není řečeno, kdy člověk danou věc dostane, zda hned, nebo až za několik dlouhých let! Je třeba mnohdy se modlit vytrvale – srov. Lk 11,5-13; Lk 18,1n.)

7,9 Bůh nedává špatné dary! Pokud však máme srdce hříšníků, kteří své hříchy vyhledávají a jich nelitují, potom můžeme dostat i od Boha cosi jako zlý dar, dar soudu. Zde však PJK zdůrazňuje cosi jiného, právě tu skutečnost, že se nemusíme za běžných okolností bát přijímat od Boha jeho dary, volat o ně k Bohu. To se týká různých Božích darů. Nejen pozemského chleba, ale též duchovních hodnot. Například se vede častá polemika proti daru mluvení cizími jazyky, kdy se křesťané domnívají, že když mluvící jazyky neví co říká, že může jít od cosi démonického a satanského! To přímo odporuje tomuto slovu. Bůh dává dobré dary. Nejen že nedává kámen, tedy zde obraz čehosi neužitečného, ale nedá dle dalšího verše ani hada, tedy dar satanský. (Had je zde obrazem moci temnosti.)

7,11 To, že PJK nazývá posluchače těmi, co jsou zlí, nás nemá vést k představě, že všichni křesťané jsou snad zlými lidmi. (srovnej např. Sk 11,24). Vždyť jsme Božími ospravedlněnými dětmi a můžeme být lidmi prostými hříchu. PJK oslovuje obecný dav, který měl mezi sebou mnoho nekajících lidí.

Ovšem všichni jsme „zlí“ ve srovnání s dokonalým Bohem. Všichni jsme v něčem selhali nebo i selháváme stále.

Máme dobrého Otce nebeského, který nám chce dávat dobré dary. Zde můžeme vidět i cosi jako přirovnání, které je poučné z hlediska nevyslyšených modliteb. I lidští otcové nedají svým dětem všechno, co ony chtějí. Rozvažují, co pro ně bude dobré. Podobně náš nebeský Otec rozvažuje, co je pro nás dobré.

7,12 Takzvané zlaté pravidlo: Máme druhým činit to, co chceme aby i oni činili nám. Je to dobrý test pro náš vztah k lidem. I Bůh je dobrý a sám se řídí svými zákony. I on je takový, že činí dobré vůči lidem a očekává, že též my se k němu budeme chovat dobře. Miluje nás a přeje nám dobré a solidní mezilidské vztahy. Jeho láska je víc než jen dávání darů, ale zahrnuje též dává darů lidem.

7,13 "Vejděte těsnou branou, protože široká je [brána] a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí.

7,14 Jak těsná je brána a zúžená cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají!"

7,13 Mnoho nedorozumění vzniklo v Božím lidu špatným pochopením tohoto verše. Především si člověk vybaví, že se musí co nejvíc snažit, aby byl

34

spasen! Och, jaký to velký omyl! Spasení, záchrana od věčného zatracení, to je otázkou víry a nikoliv množství dobrých skutků. Není to také tak, že by se člověk musel co nejvíc snažit nějak uvěřit, že by se musel všeho potěšení na tomto světě vzdát (I když ono potěšení třeba vůbec není hříšné.). Máme tedy otázku: Co je tou těsnou branou? Odpověď je v tom, že sám PJK o sobě říká, že je dveřmi pro ovce. On je tedy i touto branou. Je to brána těsná, právě protože je to Ježíšova brána a ne jiná. Není možné přijít k Bohu jinou cestou, než cestou skrze Krista. Věř z celého svého srdce v důležitost projít k Otci nebeskému přes spasení z pouhé Boží milosti, přes kříž Pána Ježíše Krista. Věř z celého svého srdce, že není jiné cesty k Otci nebeskému, než cesta skrze víru v Krista. To ti pomůže nést pak pro něj každou těžkost, každou radost s ním prožívat nesobecky a vznášet se na perutích jeho moci.

Tento verš však dále hovoří o prostorné cestě a široké bráně, která vede do záhuby. To znamená, že na tuto cestu se člověk nijak vlastně nemusí rozhodovat. Stačí všechno nechat tak jak to je od jeho narození. Stačí zůstat vůči Pánu Bohu netečný. Nemusí dotyčný člověk nic měnit. Nemusí se dále snažit pochopit evangelium, což je nezbytné, aby se někdo stal křesťanem. Má to i další aplikaci:

Cesta široká je cesta bezbožnosti. Cesta na které nevládnou nadpřirozené mravní zásady a zákonitosti. Jde o cestu, která polevuje hříchu v jeho nejrůznějších podobách.

7,14 Onou zúženou cestou je cesta víry i lásky i naděje, cesta následování PJK. Máme na ní mnoho možností milovat, ale žádnou možnost hřešit (tedy pokud zhřešíme, můžeme se navrátit zpátky).

7,15 "Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci.

7,16 Po jejich ovoci je poznáte. Což se sbírají z trní hrozny nebo z bodláčí fíky?

7,17 Tak každý dobrý strom nese krásné ovoce, ale prohnilý strom nese špatné ovoce.

7,17 Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani prohnilý strom krásné ovoce.

7,19 Každý strom, který nenese krásné ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně.

7,20 Poznáte je tedy po jejich ovoci."7,15 Špatní vůdcové nemusí být nutně ti křesťanští učitelé, na kterých se ti

zrovna něco nelíbí. Ba je nebezpečné slepě kritizovat křesťany, kteří jsou ve vedoucím postavení. Podobně je nedobré pohrdat proroky a jejich dary. To, co je rozhodující je ovoce jejich služby i života. Máš-li vážnou pochybnost o tom, že dotyčný člověk je opravdu znovuzrozený, pak zkoumej dále. Jistě, že je také

35

pravda, že i člověk znovuzrozený a Boha nějak následující může upadnout do vážného bludu. Ovšem pokud miluje Krista bude to dále poznat na ovoci jeho služby i ovoci Ducha Božího.

Dravost falešných prorockých učitelů (a nemusí to nutně být učitelé prorocky vystupující, ale vůbec vyučující) se projevuje zejména v tom, že chtějí těžit ze stáda, chtějí těžit z křesťanů. Buď slávu, buď i přímo finance, nebo cosi i jiného. Najdou se i takové případy padlých učitelů v církvi, kterým jde o sexuální nečistotu nebo kteří mají nadpřirozené kontakty s nečistým duchovním světem. Nebo jejichž špatným duchovním světem je vláda rozumu. (Nebo u někoho jen citů a nálady.). Motivy jsou zde velmi důležité. Kdo nemá vzorné motivy pro svoji službu, měl by ještě počkat v ústraní, protože se jinak vystavuje nebezpečí pádu do ještě hlubší hloubky hříchu.

7,16 Ovoce je zde míněno dvojí. Především ovoce Ducha Svatého, co by ovoce charakteru jak jej uvádí Pavel v Gal 5,22-23: „Ovoce Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání.“

Dále jde též o ovoce skutků a služby. Ne každý musí být úspěšný, aby byl pravý prorok nebo pravý učitel církve, ale každý musí sloužit opravdu jako celistvá osobnost. Pokud ovšem nemá nějaký učitel vůbec žádné ovoce služby, je otázkou zda je učitelem pravým, zda je člověkem na pravém místě.

U proroků je ovocem dále i to, že se jejich slova plní, že si neprotiřečí, že milují nejen svoje vlastní zjevení, ale též zjevení druhých v Božím lidu a že jsou sebekritičtí.

7,18 Slůvko „nemůže“ je velmi důležité. To, co my všechno nemůžeme, protože jsme lidmi je velmi mnoho. Nemůžeme také žít v morální čistotě, pokud nás Kristus nevysvobodí. My nemůžeme nést ovoce Ducha Božího, pokud nemáme Ducha Božího. Může žít jen s nějakou jeho napodobeninou, ale to je velmi nepraktické a Bůh to jako první odhaluje.

7,19 Pokud žiješ ve vzpouře vůči Boží milosti, pokud na druhou stranu přijímáš Boží milost nadarmo, nebo pokud hřešíš a nelituješ svých hříchů, pokud jsi nepřijal PJK jako svého Zachránce a jen se nějak snažíš, nebo trošku snažíš, potom tě čeká věčný trest v pekle, což je zde zobrazeno ohněm.

7,21 "Ne každý, kdo mi říká: 'Pane, Pane', vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích.

7,22 Mnozí mi v onen den řeknou: 'Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů?'

7,23 A tehdy jim vyznám: 'Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, pachatelé nepravosti.'"

36

7,21 Vyznání ústy je ovšem též důležité, ale není to celá Boží vůle. Celá Boží vůle pro spasení člověka, pro to, aby se z člověka jdoucího do pekla stal člověk jdoucí do věčnosti, tak takovou Boží vůlí je přijmout Ježíše Krista jako Pána skutečného, tedy jako Vládce nad vlastním životem. Jde ovšem dále o to, jej přijmout též jako svého Zachránce, nesnažit se k Bohu dostat přes vlastní dobré skutky. Zásadní je pochopit toto dvojí.

Náš verš mluví proti lidem, kteří se sice hlásí nějak ke křesťanství, případně ke Kristu, ale nečiní vůli nebeského Otce. Žijí zvráceně a neznají Boha. To však v nějaké oblasti našeho života může platit prakticky o každém z nás! Milost je to, co nás zachránilo, přijetí milosti je to, co nám dalo život věčný. Ovšem zase ne jen samotná milost bez akceptace Krista jako Vládce nad svým životem. (Pozn.: „Ovšem míra vlády se může různit. Nemyslím, že bychom jako duchovní miminka a novorozeňátka hned museli pochopit všechny nuance toho, co to znamená mít Ježíše jako Pána, ale jde o ono základní přesměrování svého života z cesty bezbožnosti na cestu na které je Ježíš mým Vladařem a Pánem i Zachráncem.)

7,22 Oním dnem, je den Kristova soudu nad církví i světem. Vyhánět démony tito lidé nemuseli, mohli se o tom jen podle svých

vlastních představ pokoušet, neboť jak čteme u Mt 12,24-27 není možné, aby lidé neobrácení vymítali démony. Mohou se však o to snažit a dokonce démoni mohou se chovat podobně jakoby vycházeli. Jinak je pochopitelné, že falešní proroci mohou prorokovat i ve jménu Krista, ale to je nečiní spasenými. Také mocné činy nečiní člověka spasenými, když je koná.

Největším mocným činem v našich životech je obrácení se k Bohu skrze PJK. Celý oddíl nás varuje před tím, abychom opomíjeli ovoce DS na úkor činění divů.

7,23 Je velmi smutné, pokud nás Ježíš nechce znát. Odůvodňuje to v tomto našem textu a v této souvislosti jednoduše: „Jděte ode mne pachatelé nepravosti, tedy bezzákonného života, života ve kterém si člověk sám zařizuje co chce a na Boží vůli se netáže. Máme bdít, abychom nebyli nalezeni nahými před Pánem Bohem. Naší spravedlností je omilostnění skrze kříž Kristův a naše pozitivní zareagování na tento kříž. To je zvěst zbytku NS. Ovšem kdo nečiní žádné skutky víry, kdo nežije podle své víry, ten s největší pravděpodobností vůbec nepoznal co je to obrácení se ke Kristu a tedy záchranu pro věčnost.

7,24 "Každý, kdo slyší tato má slova a činí je, bude tedy podoben muži prozíravému, který postavil svůj dům na skále.

7,25 A spadl déšť a přihnaly se vody a zaduly větry a udeřily na ten dům - ale nezřítil se, neboť byl založen na skále.

7,26 A každý, kdo slyší tato má slova a nečiní je, bude podoben muži pošetilému, který postavil svůj dům na písku.

37

7,27 A spadl déšť a přihnaly se vody a zaduly větry a udeřily na ten dům - a zřítil se a jeho pád byl veliký."

7,24 Máme být rozvážní a moudří, nemáme jednat pošetile a bláhově. Máme stavět svůj život na skále, nikoliv na písku bláhové představy, že když nic pro svého Boha nebudeme konat, že je to stejně jedno. My nemáme hřešit. Nemáme pít hřích jako vodu. Nejen máme být posluchači, ale též činitelé Boží vůle a Božích skutků. Naše představy o tom, co je Boží vůle se může lišit, ale to hlavní je držet se Kristovy milosti a přitom nezapomínat milovat. Nezapomínat na veškerý způsob křesťanské lásky. Nezapomínat milovat jak své přátele, tak své nepřátele. Milovat máme ovšem nejvíce Pána Boha. My to nedokážeme sami ze sebe a tím nás toto slovo může obviňovat, ale s Kristovou pomocí se nám může podařit mnoho, ba velmi mnoho dobrého, co bychom jinak nezvládli.

7,25 Pokud jsme nepostavili svůj životní dům na skále Kristovy milosti a lásky samotné, potom se nám snadno v bouři života zhroutí. Potom můžeme dopadnout velice špatně během jedné bouře života. Takovou bouří může být osobní tragedie, která se mimochodem může přihodit právě tím více, čím méně Boha máme rádi (Nikoliv naopak!). To nás vyučuje učení SS o požehnání a prokletí (viz. Dt 28. kapitola). Bouře života může být i prosté lidské pokušení, třeba pokušení vstoupit do manželství s neobráceným člověkem. Nebo pokušení jiného druhu, je jich mnoho.

Náš verš ovšem hovoří o tom, že se nepohne náš životní dům, pokud jsme ho dobře postavili. To je povzbuzení, to není nic špatného. Nemusíme se bát a strachovat. Máme přece mocného Zachránce a Spasitele PJK! Máme v něm skrytý náš životní rytmus, máme v něm skryty všechny důležité i méně důležité věci pro náš život. On nás pevně drží, pokud jsme postavili svůj život na jeho SKÁLE.

7,27 Viz. v. 7,25.

7,28 A stalo se, že když Ježíš dokončil tato slova, byly zástupy ohromeny jeho učením,

7,29 neboť je učil jako ten, kdo má pravomoc, a ne jako [jejich] učitelé Zákona.

7,28 Pozitivně ohromeny, nikoliv tak, jak se to může nám kazatelům stát, že upoutáme svojí nemoudrostí a neduchovností nebo falešnou duchovností. PJK upoutává své posluchače i ty buď jeho posluchačem. Přiviň se k němu a naslouchej mu jako svému královskému Otci. Naslouchej mu a neboj se, že jeho slovo pro tebe bude znít všedně a až příliš známě. I to si nakonec Bůh totiž může použít, když vytrváš a budeš Kristu dál a dál naslouchat. Můžeš od PJK totiž také stále přijímat nové a dobré důrazy. Podobně jak si v tom lebedím i já, když mi DS dává toto učení. Drž se představy, že být ohromen učením PJK je na místě a nikoliv ne. Drž se té představy, že Bůh ti rozumí ve tvých

38

teologických otázkách, ale že též na druhou stranu nehodlá přistupovat na levné evangelium, které je vyprázdněné.

7,29 PJK má dodnes pravomoc. Mají ji i ti, kdo zvěstují Boží Slovo opravdu v čistotě a pravdě. Mají ji i jinak běžní lidé, kteří znají svého Krista – svého Boha. Nebuď člověkem, kterému nezáleží na duchovním vlivu. Buď mužem, ženou, kteří touží aby jejich slovo bylo Božím Slovem. Aby jejich slovo platilo a dávalo i život věčný i další dobré dary lidem kolem nich.

8,1 Když sestoupil z hory, vydaly se za ním velké zástupy.8,2 A hle, přišel malomocný, klaněl se mu a říkal: "Pane, kdybys chtěl,

jsi mocen mne očistit."8,3 On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: "Chci, buď očištěn." A hned byl

očištěn od svého malomocenství.8,4 Ježíš mu řekl: "Hleď, abys o tom nikomu neřekl. Ale jdi, ukaž se

knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal, jim na svědectví."8,1 K PJK šly velké zástupy, nejen ovšem k němu, ale též za ním. I my

máme následovat Ježíše Krista. Máme jít po vší životní cestě na které je on. Nemusíme se přitom bát, že nebudeme mít dostatek síly na takový křesťanský život. Naopak máme se radovat z Boží síly, která nás provází na cestě za Kristem.

Boží Slovo vzbuzuje popularitu, tedy v případě PJK tomu tak bylo (Není to zaručená cesta k popularitě, ale Bůh si své Slovo ochrání a vyvýší.).

8,2 Malomocný se PJK klaněl, uznával jeho Božství a jeho velikost. Nebral Krista na lehkou váhu. I my se máme klanět Kristu. Máme vyhledávat uctívání jeho slavného jména, neboť jeho jméno je nesmírně veliké, nesmírně mocné (Uvaž, že v ten moment ještě malomocný zůstával malomocným!).

Modlitba, či přesněji prosba a vyznání malomocného vyznívá jakoby neurčitě, ale to, co je v ní určitého je víra, že Ježíš uzdravuje, pokud chce. Ne tehdy když nechce. A to platí doposud. Malomocenství i jiná nemoc a trýzeň se ztrácí, když důvěřujeme v Boží vůli, že je pro nás připravena jako dobrá. Když očekáváme na Boží rozhodnutí a nechceme si svůj tělesný prospěch vynucovat. Bůh může, ale nemusí uzdravit z tělesné nemoci. Může, ale nemusí pomoci i v jiných oblastech našich životů. On je svatý a dobrý ale i spravedlivý. Jeho nelze obelstít. Jemu nelze vyčítat rozhodnutí jeho vlastní vůle, je dobrá a svatá. Nechť je zde pro nás malomocný dobrým příkladem, že se máme modlit podle Boží vůle.

Malomocný dále vyznává, že věří, že PJK je uzdravit schopen! I my máme důvěřovat Kristu, že je schopen uzdravit, napravit náš život, nám všelijak a ve všech ohledech pomoci.

8,3 PJK odpověděl dotykem na nečistého člověka a prohlásil onu památnou větu: „Chci, buď očištěn.“ Bůh v PJK chtěl uzdravit tohoto malomocného

39

člověka. Proč dneska tolik lidí zůstává nemocných? Protože Bůh ne vždy odpovídá stejně v PJK jako tehdy, protože šlo o důležitou dobu znamení pro ukázání Krista Ježíše jako židovského Mesiáše. Mělo to poukazovat k jeho Božství. Nebojme se však, že by Bůh v dnešní době jednal tak naprosto jinak, než v čase chození Krista po naší zemi. On je především ve svém srdci stále stejný a motiv soucitu k nemocnému člověku pro něj velmi mnoho znamená. Nejen motiv ukázání na své Božství.

Malomocenství odešlo ihned. 8,4 Kupodivu PJK zakazuje tomuto uzdravenému, aby zvěst o svém

uzdravení dál rozhlašoval. Z některých náznaků Písma se dozvídáme, proč tak PJK jednal. Především proto, aby mohl dál působit svobodně mezi lidmi. Měl totiž jistou míru popularity, kterou nechtěl překročit.

Dříve malomocného vedl dále k tomu, aby se ukázal knězi a obětoval dar, na svědectví, že Hospodin Bůh Otec Ježíše je velký a schopný uzdravovat.

8,5 Když vešel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho:

8,6 "Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a ehrozně trpí."8,7 [Ježíš] mu řekl. "Já přijdu a uzdravím ho."8,8 Setník však odpověděl: "Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod

mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.8,9 Vždyť i já jsem člověk postavený pod pravomocí a mám pod sebou

vojáky; a řeknu-li tomuto: 'Jdi', on jde; řeknu-li jinému: 'Přijď', přijde; a řeknu-li svému otroku: 'Udělej toto', pak to udělá."

8,10 Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kteří ho následovali: "Amen, pravím vám, takovou víru jsem v Izraeli nenašel u nikoho.

8,11 Pravím vám, že mnozí přijdou od východu i západu a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království Nebes;

8,12 avšak synové království budou vyvrženi do nejzazší temnoty; tam bude pláč a skřípění zubů."

8,13 I řekl Ježíš setníkovi: "Jdi, [a] staň se ti, jak jsi uvěřil." A v tu hodinu byl [jeho] sluha uzdraven.

8,5 Setník byl pohan, tedy člen pro Židy nečistého národa, národa, který si nevyžadoval pozornost. Ježíš se mu však věnuje. Věnuje se každému lidu, národu i pokolení, věnuje se starým i mladým, věnuje se všem lidem, protože je velmi miluje. Nemá zalíbení v tom, aby lidé prožívali těžká strádání a aby jim bylo všemožně zle u srdce i na těle. Tento setník měl sluhu, který potřeboval uzdravení. Neváhal se za něj u PJK přimluvit. Neváhejme též jít za Kristem s problémy druhých lidí.

40

8,8 Setník je si vědom své nehodnosti, je si vědom toho, že nemá právo vyžadovat osobní přítomnost PJK. Žel mnoho dnešních formálních věřících se modlí takovým způsobem, jakoby neměli pro PJK cenu, jakoby je PJK nemiloval. Setník však jako pohan věděl, že Kristus by se kulticky znečistil, kdyby jej navštívil.

Má však víru v Ježíšovo slovo. Věří, že ho stačí vyslovit a jeho sluha bude uzdraven. I my křesťané 21. století máme mít víru, že stačí slovo, nemusí často ani být člověk přítomen někde na zázračném shromáždění, nemusí často být mazán olejem, nemusí na něj být vkládány ruce, prostě stačí pouhé Boží Slovo. Bůh je velmi činným Bohem skrze své promluvení. On promlouvá v autoritě k nám lidem. Koná velmi mnoho pro nás věřící a mnohdy i pro lidi ještě nevěřící. Je moudré pamatovat na moc Božího Slova. Tedy na moc prorockého Slova i na moc biblického Slova.

V celém textu je dále podstatná setníkova víra, že PJK je schopen uzdravovat na dálku, že není nutná jeho osobní přítomnost. Dnes nechodí PJK po naší zemi, ale máme DS, který nám jeho přítomnost zprostředkovává. Nemusíme se starat o to, zda je Ježíše jakoby víc, nebo méně, on je všudypřítomný.

8,10 PJK vychvaluje pohanovu setníkovu víru za jeho důvěru, že PJK uzdravuje kdykoliv chce a že je to on, kdo vládne, že to není cosi jako náhoda nebo něco podobného. Mějme stejnou víru. Mějme i větší víru! Nebojme se mít absolutně velikou víru, totiž tak velikou víru, která dokáže připustit ve svém srdci důvěru v zázrak, důvěru v Boží péči, důvěru v naplnění Božích zaslíbení, které nám Ježíš dal. Důvěru v Boží laskavost k nám lidem. Buďme oddanými Bohu v PJK v tom slova smyslu, že nebudeme žrát na Boha, že se nebudeme podílet na pochybnostech. Silná víra ovšem není taková, která nemá žádné pochybnosti, je to víra, která pochybnosti přehluší a umlčí. Je to víra spoléhající víc jak na své pocity a prožitky na Boha samého.

8,11 Proroctví PJK o duchovním probuzení, či jinak řečeno o misii mezi pohanskými národy. Budeme stolovat, čili mít obecenství s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království Nebes, tedy tam, kde vládne Bůh a kde jsou též jeho svatí, kde je Boží svatý lid, který nás do věčnosti předešel. Máme velikého Boha, který stále volá další a další pohany, kteří slyší Boží volání. Kteří slyší povolání do obecenství s Hospodinem a do obecenství s jeho církví. Církev je všude tam, kde se zvěstuje v pravdě a čistotě Ježíš Kristus.

8,12 Pouhá příslušnost ke království skrze rodovou linii nepostačí! Nebude nikdo spasen od věčného zahynutí pouze proto, že byl členem židovské komunity. Ba naopak může to být mnohým lidem i na překážku, když si myslí, že je jejich rod zachrání, že je zachrání jejich pokrevní vztah k Židům.

Peklo, věčné zahynutí je zde vylíčeno jako místo pláče a skřípění zubů, tedy jako místo obrovského utrpení, věčné zatracení bude místem oddělení od Pána Ježíše, místem beznaděje, místem trvalé zkázy a trápení duševního, fyzického i duchovního. Pro lidi jemu propadlému není žádná naděje.

41

8,13 „Jak jsi uvěřil, tak se ti staň“ - toto má být dobrou zprávou i pro nás. Protože my přece nejsme stvořeni k tomu, abychom Pánu Ježíši a Bohu Otci nevěřili, ale abychom mu důvěřovali. Ne všemu porozumíme v tomto životě, ne vždy máme na něco mít víru, tedy mít ji od Boha, ale máme o víru, totiž o důvěru v Krista usilovat. Víra není vždy jen naplnění našich přání a představ, jde o cosi ještě vznešenějšího o naplnění Boží láskou o obecenství s Kristem. Toto čisté obecenství je darem úžasné Boží lásky každému, kdo splní příslušné duchovní podmínky. Jde též mnoho o milost Kristovu ke konkrétnímu člověku, neboť víra je i Božím darem.

Uzdravení proběhlo prakticky okamžitě.

8,14 Když Ježíš přišel do Petrova domu, uviděl, že jeho tchyně leží a má horečku.

8,15 Dotkl se její ruky a horečka ji opustila; i vstala a obsluhovala ho.8,16 Když nastal večer, přinesli k němu mnoho démonizovaných; i

vyhnal duchy slovem a všechny nemocné uzdravil, 8,17 aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka Izaiáše: 'On sám

naše slabosti vzal a nemoci nesl.'8,14 Petr měl tchyni, tedy byl ženat. Což je kuriózní, když na něj

pomyslíme jako na údajného prvního římského papeže. Byl tedy ženat, podobně hovoří též apoštol Pavel v 9. kapitole 1. Kor.

PJK si všímal toho, co se kolem něj děje především za účelem pomoci lidem. Nebylo mu jedno, že Petrova tchyně v horečce. Nevíme jak o vážnou nemoc šlo, ale možná to je pro nás podstatné, že to zde není uvedeno, prostě PJK záleží na uzdravení, ať je naše nemoc jakákoliv.

8,15 PJK uzdravuje dotykem. V přeneseném slova smyslu se to týká Božího dotyku nás lidí, toho, že nás Bůh osloví svojí svatou přítomností, že se nás dotkne slovo víry. Má na nás mnoho, co by nám mohl třeba i vytknout, on však především chce uzdravit naši duši a někdy též pomáhá našemu tělu. On je dobrý lékař člověka. Lékař, který uzdravuje, nikoliv jen povrchně mazlivě hladí.

8,16 Démonizovaní lidé jsou lidé sužovaní nečistými démony. Bůh nechce abychom žili ve spoutanosti nějakým nečistým démonem. Možná je mnoho čtenářů, kteří na démony prakticky nevěří, protože mají takzvaný moderní světový názor. Domnívají se... Spíše neví co si s podobnými poznámkami v Písmu počít. Snad jiná doba? Vymřeli snad ale démoni? Ne nevymřeli. Já mám to duchovní poznání, že téměř všechny nemoci, kterým se věnuje lidská psychiatrie jsou způsobeny, nebo mohou být způsobeny, nečistými démony. Démoni působí též na lidské tělo. Působí různým způsobem a trápí lidi. U Lk 4,39 se dočítáme, že Pán Ježíš horečce v tomto stejném případě pohrozil, tedy, hrozí se nikoliv neživým věcem, ale bytostem. Za horečkou stály démoni.

42

Nečisté duchy PJK vymítá svým slovem, tedy Božím Slovem, které je mocné a účinné. Má velikou moc též v dnešní době. Ovšem je též podstatné z úst koho je vysloveno. PJK byl dokonalý Boží Syn, je příznačné, že démony vymítá ať je duchovní situace takto démonizovaných jakákoliv. Bůh však v dnešní době ve velkém počtu případů vyžaduje víru, která se projevuje opuštěním hříchu démonizovaného člověka.

Další věcí je to, že Ježíš uzdravuje všechny nemocné, nejen tedy některé. To je účinek jeho mesiášského poslání. My dneska nemáme tuto moc uzdravit všechny nemocné, neznám nikoho, kdo by tuto moc měl. Máme však jednat na základě Božího vedení. Jednat ve víře v laskavého PJK, který nemocné lidi velmi miluje. Neuzdraví dneska asi všechny za které se modlíme, ale může uzdravit některé nebo mnohé.

8,17 Matouš připomíná Izajášovo prorocké slovo o tom, že Mesiáš vezme naše slabosti a nemoci ponese. Z tohoto slova se ovšem někdy mylně odvozuje, že každé nemoci člověka Ježíš nesl a trvale odnesl. Ovšem smrt je tvrdá veličina, která postihne i věřící lidi. A mnozí zůstávají dál a dál nemocní. Jde především o prorocké zaslíbení Mesiášovi moci.

8,18 Když Ježíš kolem sebe uviděl zástup, rozkázal přeplavit se na druhou stranu.

8,19 Tu přišel jeden učitel Zákona a řekl mu: "Učiteli, budu tě následovat, kamkoli půjdeš."

8,20 A Ježíš mu řekl: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá kde by hlavu složil."

8,21 Jiný z [jeho] učedníků mu řekl: "Pane, dovol mi nejprve odejít a pohřbít svého otce."

8,22 Ježíš mu však řekl: "Pojď za mnou a nech mrtvé, ať pohřbí své mrtvé."

8,18 Ježíš měl svůj mocný a dobrý duchovní plán. Vždy se nepoddával řízení takovému, které bychom očekávali, totiž že bude nablízku lidem, kde je jich především mnoho. Co ho čekalo na druhé straně se dozvídáme dále. To byl zřejmě též důvod, proč tam jel, totiž osvobodit dva démonizované lidi. (Silně démonizované.) PJK čas od času jakoby upřednostní někoho, nějakého jednotlivce, či menší skupinku lidí, před většími davy. On má na to právo, on je Pánem, tedy tím, kdo rozhoduje.

8,19 Je jistě krásné následovat PJK a to kamkoliv on jde, my máme takto žít, dle knihy Zjevení je to charakteristika věrných, že následují Beránka kamkoliv jde (Zj 14,4). I my máme následovat PJK kamkoliv duchovně jde, být s ním a poslouchat ho i naslouchat mu. Máme být jeho věrnými učedníky, nemáme se bát, že by nás odmítl v touze mu sloužit, ale jak uvidíme v následujícím verši chce nás přivést do pravdy i v této věci.

43

8,20 Nečteme zde slůvko „ale“, nýbrž „a“, tedy Slovo Boží nechce vyjádřit, že by se cosi příčilo Božímu zájmu, jen uvádí smýšlení učitele Zákona na pravou míru. Říká mu, a to nechť slyšíme v dobré duchovní souvislosti i my, že ne všechno bude na cestě následování jednoduché. Učitel svého následovníka nechce jen odradit, ale varuje ho. Možná tento Zákoník ve skutečnosti přesto PJK následoval! To nikde nečteme, že by odešel podobně jako bohatý mládenec. Je příznačné, že Ježíš uvádí zvířátka opět jako příklad, příklad toho, jak se mají dobře, viz to co bylo zde napsáno v Mt 6,26. Ježíš však nemá, kde by hlavu složil. To však neznamená, že by stále spal kdesi pod modrou oblohou, protože pobýval dle Písma například v Kafarnaum (viz. Mk 2,1) v domě. Upozorňuje však na to, co patrně bylo pro učitele Zákona čímsi jako živým nervem, tedy jeho bolavým místem. I pro nás dneska platí varování, abychom nechtěli žít přehnaně pohodlně, upozornění tohoto místa Bible, že život v následování Ježíše cosi vyžaduje i z našeho pohodlí. Můžeme například být lidmi méně spánku a více modliteb nebo jiné duchovní činnosti. Máme následovat Krista s rozvahou. Máme být lidmi, kteří od něj neutečou, když se dozví, že jde v nějakém případě o problémové následování, však Ježíš se nad námi smiloval a stále má moc se o nás postarat i když je situace jakákoliv.

8,21 Toto slovo mohlo nejspíše znamenat odkaz na stáří otce, kterého chtěl v jeho stáří tento učedník nejdříve podpořit a teprve potom následovat Ježíše. Myšlenka, že by šlo o konkrétní pohřeb se jeví jako méně pravděpodobná.

8,22 PJK nepochybně myslí na duchovně mrtvé lidi, kteří se starají pouze o konvence a nikoliv o Ducha Boha živého a jeho nasměřování. Ovšem postarat se o stárnoucí rodiče bylo též přikázáním plynoucím ze zákona. Je tedy možné tomuto slovu rozumět i jako vyvýšení PJK nad Zákon a jeho ustanovení.

8,23 Pak vstoupil do lodi a jeho učedníci ho následovali.8,24 A hle, na moři se strhla veliká bouře, takže vlny zakrývaly loď; on

však spal.8,25 I přišli [jeho učedníci], vzbudili ho a řekli: "Pane, zachraň [nás],

hyneme!"8,26 Řekl jim: "Proč jste ustrašení, vy malověrní?" Pak vstal, pohrozil

větrům i moři; a nastal úplný klid.8,27 Lidé užasli a říkali: "Kdo to asi je, že ho i větry i moře

poslouchají?"8,23 Ježíš měl k dispozici loď, patrně malinké plavidlo, které se používalo k

rybářským účelům. I my máme Kristu dávat k dispozici svůj majetek. On není chudý, ale chce, abychom byli obohaceni tím jak rozdáváme to, co nám náleží, jak to rozdáváme na Boží dílo.

8,24 Spící Ježíš na velmi rozbouřené hladině vyvolává krásné pocity. Ježíšovým učedníkům se to ovšem nelíbilo, protože neviděli tak svého Pána jednajícího, svého Pána jako toho, kdo je může zachránit. I dneska se nám může

44

jevit Kristus jako spící, Bůh jako spící, Duch Svatý jako nepřítomný. My však nemusíme dělat to co učedníci, že Ježíše vzbudili, můžeme Bohu důvěřovat a modlit se s důvěrou. Jen pokud je nám opravdu moc zle, to bychom mohli volat ke Kristu i velmi zoufale v naději. Nebojme se naděje, která má odměnu. Nebojme se spícího Ježíše, on spí, protože má důvěru ve svou duchovní moc. On však též jako oslavený Spasitel nikdy nespí a nikdy nedříme (viz. Ž 121,4).

Proč PJK spal? Zřejmě si chtěl odpočinout. Paralelní místo z Mk 4,38 totiž říká, že spal na zádi lodi na podušce. Kdy si dáváme podušku? Když si chceme odpočinout, nikoliv když z nepozornosti usneme. Pán Ježíš odpočíval protože si chtěl odpočinout. Nevíme jak dlouho si pospal, než ho učedníci začali budit.

8,25 Bouře již zřejmě trvala nějakou dobu, učedníci však přestali mít důvěru v Boží ochranu a volají na PJK, aby je zachránil nějakým svým zásahem. I my někdy ztrácíme hlavu, ztrácíme důvěru v Boha a to je hřích a naše mínus, naše chyba. Máme být k Bohu důvěřiví, nemáme se bát, když na naší loďce spí Pán Ježíš! On vskutku může odpočívat. Můžeme ho snad i klidně probudit, ale ne ve smrtelné hrůze, to bychom činit neměli. Proč? Protože to není cesta důvěry v Boží ochranou ruku v Ježíšovu ochranou ruku.

8,26 Vyznívá to tak, jakoby se učedníci měli o bouři postarat sami, jakoby ani snad neměli budit PJK. To však nemusí být pravda. Problém byl zjevně v jejich ustrašenosti. My máme jistě jednat bez tělesné osobní přítomnosti Ježíše na této zemi, dnes to jinak ani nejde, ale nemáme být vyplašení a ustrašení, to bývá velice často (Ne však vždy.) projevem nedověry. Nedověra je absence dobré víry, víry v Boží ochranu. Jde v ní o závislost na okolnostech víc jak na Božím Slovu a Božích zaslíbeních. My tak nemáme žít, máme volat ke svému Bohu v důvěře, že se o nás postará a nikdy nepropadat strachu, který je projevem nevěry. Učedníci měli věřit v Ježíše co by tišitele bouří, jak se také dále projevil.

Stačilo pohrozit větrům a moři a nastalo veliké utišení. Bůh může proklít fíkovník, může pohrozit moři i větrům, může tím však také demonstrovat jisté duchovní jinak utajené skutečnosti, že totiž za bouří stály démonické síly. Mnozí teologové totiž uviděli, že po tomto příběhu následuje Ježíšova konfrontace s velmi silnou démonickou mocí. V Mk čteme, že ho tamní duchové žádali, aby je neposílal pryč z oné krajiny (Mk 5,10). Démonické síly se zjevně tedy snažili zničit Ježíše ještě než došel na místo konfrontace. Proto poroučí moři a větrům.

Poučení budiž pro nás též to, že PJK je schopen zkrotit přírodní živly i v dnešní době. (Opět se tak může stát na základě naší víry, nebo nemusí.)

8,27 Pán Ježíš je opravdu Bůh a je jedinečný ve své moci. Můžeme ovšem chodit v jeho moci, když na to budeme mít dostatek autority, Boží víry i poslušnost Božím ustanovením i zdravé biblické učení.

45

8,28 A když se dostal na druhou stranu do krajiny Gadarenských, setkali se s ním dva démonizování, kteří vyšli z hrobů. Byli velmi nebezpeční, takže tou cestou nemohl nikdo projít.

8,29 A hle, zakřičeli: "Co je ti po nás, [Ježíši], Synu Boží? Přišel jsi sem, abys nás trýznil před ustanoveným časem?"

8,30 Daleko od nich se páslo stádo mnoha vepřů. 8,31 démoni ho prosili: "Jestliže nás vyháníš, pošli nás do toho stáda

vepřů!"8,32 Řekl jim: "Jděte!" Oni vyšli a odešli do vepřů; a hle, celé stádo

[vepřů] se zřítilo po svahu do moře a zahynulo ve vodách.8,33 Pasáci utekli, a když přišli do města, vyprávěli všechno, i to o těch

démonizovaných.8,34 A hle, celé město vyšlo naproti Ježíšovi; a když ho spatřili,

poprosili ho, aby odešel z jejich území.8,28 Matouš upřesňuje Markovu zprávu, protože zde zmiňuje dva

démonizované, ale Marek pouze jednoho. Zřejmě se Marek věnoval pouze tomu, který chtěl Ježíše následovat, nebo obecně byl víc vidět. Není v tom tedy třeba vidět rozpor v Písmu.

Démonizovaní vyšli z hrobů, což nasvědčuje tomu, že pobývali s oblibou na nečistých místech, že milovali zvrácenost. Milovali nečistotu míst nebožtíků. Byli též velmi nebezpeční, tedy ohrožovali svým jednáním i své lidské okolí a je zde dokonce upřesnění, že onou cestou se nikdo neodvažoval projít. Démonizovaní lidé jen zcela výjimečně jsou nějak nebezpeční svému okolí. Často tiše trpí a někdy se o tom ani nikomu nezmíní. Pro tak těžkou spoutanost se hodí i termín „posedlý“. Byli to lidé zcela ovládaní démony.

8,29 To křičeli démoni v těchto démonizovaných, nikoliv jen démonizovaní ze své vůle. Démoni říkají, že Ježíš jedná protiprávně, že jde o vymítání před ustanoveným časem. Možná jde o narážku na ústřední vítězství PJK na Golgotě. Ale docela je možné za tím vidět i prostou démonickou lež.

Ježíši vskutku je něco do démonů. I my křesťané nemáme být vůči démony sužovanými lidmi lhostejní, protože jde o lidi často velmi zle trápené.

8,32 Je třeba vědět, že pěstovat vepře bylo pro Židy zcela nevhodné zaměstnání a že je docela možné, že se Ježíš zde uvoluje démonům ke vstoupení do vepřů protože se mu hnusila tato pohanská činnost, tehdy platil ještě Zákon Mojžíšův (srov. Lv 11. kapitolu). Též z tohoto biblického místa pro nás může plynout poučení, že Kristu nejde v první řadě o naše materiální blaho a prosperitu, pokud je v nějakém smyslu nečistá.

Je to ojedinělá zmínka v Písmu, hovořící o tom, že démoni mohou napadnout i zvířata. Mk uvádí, že těchto vepřů bylo kolem dvou tisíc kusů! Což nás může upozornit na to, co všechno démonizovaný člověk může vydržet a

46

ještě žít! Není vůbec pravda, že by se démoni museli projevovat vždy velmi nějak hlučně a silně.

8,34 Lidem zřejmě vadila ztráta vepřů, přepadl je strach co tento Mistr všechno dokáže a o co je snad ještě připraví. Byli zděšeni, dle Mk též nad tím, jak rozumně se choval dříve démonizovaný člověk, co chtěl jít s Ježíšem.

9,1 Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se a přišel do svého města.9,2 A hle, přinášeli k němu ochrnutého, položeného na lůžku. Když

Ježíš uviděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti [tvé] hříchy."

9,3 A hle, někteří z učitelů Zákona si řekli: "Ten člověk se rouhá!"9,4 Ježíš uviděl jejich myšlenky a řekl: "Proč smýšlíte zle ve svých

srdcích? 9,5 Vždyť co je snadnější? Říci: 'Odpouštějí se ti hříchy', nebo říci:

'Vstaň a choď'?9,6 Abyste však věděli, že Syn člověka má pravomoc odpouštět na zemi

hříchy..." tu řekne ochrnutému: "Vstaň, vezmi své lůžko a jdi do svého domu."

9,7 A on vstal a odešel do svého domu.9,8 Když to uviděly zástupy, zmocnil se jich strach a vzdaly chválu Bohu, který dal lidem takovou pravomoc.

9,1 Toto město bylo dle paralely u Mk 2,1n Kafarnaum. Zde PJK měl zjevně svou základu, nebyl to tedy Nazaret odkud pocházel. Snad to bylo místo které mu z nějakého důvodu sloužilo za základu jeho práce.

9,2 Mk uvádí v 2,1n, že se k Ježíšovi dostali střechou domu, což je známější varianta tohoto příběhu (pochopitelně se texty vzájemně nevylučují). Ježíš reaguje na víru nemocného i víru těch, co ho nesou. Z toho někteří mylně usuzují, že například křest nemluvňat je platný pro zástupnou víru (zde ovšem není řečeno, že by se chvála víry netýkala i samotného nemocného!).

Ježíš nejprve neuzdravuje ochrnutého, ale odpouští mu hříchy. To mohl udělat pouze jako Bůh sám, což rozpoznali též učitelé Zákona (v. Mk 2,7). Ano jen Bůh může odpustit hřích proti sobě samému, což je vlastně každý hřích. Proč Ježíš tomuto člověku jeho hříchy odpouští má trojí dnes pro nás význam: Především zde víme, že PJK odpouští i naše hříchy, že má tuto moc (potažmo že zemřel za naše vlastní hříchy). Dále zde Mt naznačuje souvislost mezi ochrnutím a hříchem, tedy to, že člověk potřebuje mít Boží pokoj a Boží odpuštění, aby věděl, že ho PJK i Bůh Otec miluje a chce ho uzdravit (což ovšem není nutnou podmínkou zázraku uzdravení). Konečně z textu můžeme vyrozumět tu skutečnost, že pravděpodobně nemoc ochrnutím nějak souvisela s hříchem dotyčného člověka (srov. Jan 9. kapitolu, kde Ježíš naopak spojení nemoci a hříchu v přímé souvislosti odmítá).

47

9,4 PJK vidí i naše myšlenky, vidí zcela všechny myšlenky všech lidí na tomto světě žijících! Zná nás naprosto dokonale. V myšlení se odráží stav toho jací jsme duchovně. Učitelé Zákona patrně měli odsuzující myšlenky vůči PJK protože v něm nechtěli vidět pravého Boha – Božího Syna. I my se s tím dnes můžeme setkat, například u Svědků Jehovových, kteří popírají Kristovo Božství.

9,5 Snadnější je pochopitelně říci, pokud jde o slova to, co vyvolá menší pohoršení a menší nebezpečí prohry, když se nic nestane. Odpuštění hříchů nemusí být vůbec vidět, ale pokud Bůh jednal, pokud se skrze víru člověk obrátil ke Kristu a své hříchy mu vyznal, potom má následovat též Boží pokoj a jistota odpuštění hříchů. Někdy je zapotřebí o jistotě odpuštění a jistotě spasení též dále vyučovat (vlastně velmi často to tak v životě chodí). Říci: „Vstaň a choď naproti tomu bylo velice riskantní, protože se hned mohlo očekávat to, že se stane zázrak. To nás učí tomu, že pokud někdo přikáže podobným způsobem, měl by se zázrak stát, neuznávám jako Boží služebník takzvanou víru, která tvrdí, že se něco stalo jen v duchovní oblasti, když se to neděje také viditelně. To je pověra a nikoliv víra. Ježíš však pokračuje:

9,6 Kristovo uzdravení mělo za následek posilnění víry lidí v jeho moc odpouštět hříchy. My máme zvěstovat lidem odpuštění hříchů a také zvěst o mocném Kristu Ježíši, co by tom Bohu, který též může uzdravit.

9,7 Uzdravení proběhlo okamžitě. 9,8 Protože Pán Ježíš byl Bohem i člověkem, nemusíme vyčítat zástupům,

že mluví o lidské moci. Vždyť jistě rozuměli i tomu slovu o tom, že to byl Bůh, kdo tuto moc dal.

9,9 A když Ježíš odtamtud odcházel, uviděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: "Následuj mne!" Matouš vstal a následoval ho.

9,10 A stalo se, když byl Ježíš u stolu v domě, hle, přišlo mnoho celníků a hříšníků, aby stolovali s ním a s jeho učedníky.

9,11 Když to uviděli farizeové, říkali jeho učedníkům: "Proč váš Učitel jí s celníky a hříšníky?"

9,12 Když to [Ježíš] uslyšel, řekl [jim]: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.

9,13 Jděte a naučte se, co znamená: 'Milosrdenství chci, a ne oběť'. Neboť jsem nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky [k pokání]."

9,9 Ježíš jde dál svou cestou. Jde aby našel Matouše, kterého povolává mezi svoje učedníky. Z tohoto textu vyrozumíváme, že je to Ježíš, kdo povolává svého učedníka (své učedníky). Je to on, kdo shromažďuje své vyvolené. I dneska je to on, kdo nás vyvolil před založením světa, my jsme jen uposlechli na jeho zavolání.

48

Pracovat jako celník bylo sice výnosné, ale potupné zaměstnání. Celníci byli přísloveční svými podvody s financemi, kdy se obohacovali na úkor lidí jiných.

Matouš PJK uposlechl poté, co ho Ježíš povolal. Povolává také ovšem každého z nás, ovšem ne každý máme za svůj duchovní úkol to stejné, například být kazatelem. Můžeme pracovat v různých oblastech života i služby. Například být matkou v domácnosti znamená věnovat se dětem a vychovávat příští generaci, což má též velký význam, ač to je činnost dneska málo ceněná.

Je zajímavé, že pro celníka Matouše nebylo vůbec problémem následovat PJK hned.

Co se týče otázky, zda tento Matouš je totožný s autorem Matoušova evangelia, mám o tom značné pochybnosti, protože Matoušovo evangelium ze značné míry čerpá z Mk a je zde otázka, proč by tak bylo, kdyby bylo též psáno očitým svědkem. Pro jeho inspiraci DS to však není podstatné.

9,10 Šlo patrně o cosi jako hostinu na rozloučenou, jako slavnost, kterou uspořádal celník Matouš aby se rozloučil jednak se starým životem, ale i se svými přáteli.

9,11 Farizeům se jednání PJK nelíbilo, protože se domnívali, že je nehodné svatého člověka, aby se stýkal s lidmi, kteří nezachovávají přísně Zákon. Pochopitelně v tom byla jejich pýcha, ale i snaha se tímto nemoudrým způsobem zalíbit Bohu. Dneska víme, že PJK se líbí, když máme přátelství s lidmi ze světa, především proto, abychom jim mohli svědčit o PJK, aby sůl nezůstala ve slánce.

9,12 PJK je nebeským lékařem, je tím kdo uzdravuje z moci hříchu i často tělesné a duševní nemoci. Je tím, kdo léčí zraněná srdce a vyhaslou duši. On miluje slabé lidi. Zde jsou hříšníci představeni jako slabí, jako ti, kteří potřebují svého lékaře v Bohu Ježíši. Je to příznačné pro Ježíšovu službu, že se věnoval lidem, kteří na tom byli i ve vlastních očích zle, kteří si o sobě nemysleli, že jsou spravedliví, ale věděli o svém hříchu. My také máme jednat podobně, máme vědět, že Ježíš pro náš život má odpuštění, že nás nepřišel zatratit, ale zachránit, že jsme potřebovali všichni a stále potřebujeme jeho odpuštění i očištění od hříchů.

Když se máš zle, uteč se ke Kristu!!!9,13 Učit se tomu, co to znamená „milosrdenství chci, a ne oběť“ je i pro

současný křesťanský život velmi důležité. Bohu se nebude líbit, jestliže nebudeme mít k druhým lidem milosrdenství, a to i tehdy, když budeme plni obětavosti k lidem okolo nás. Jak tomu však rozumět, protože oběť je často spojována s milosrdenstvím. Zde však PJK upozorňuje na SS obětní praxi, která byla překonána Boží Novou smlouvou. I když PJK nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit, neznamenalo to, že by nechtěl změnit Starou smlouvu ve Smlouvu novou! Proto je pro nás zásadní to myšlení, abychom spolu s prorokem vyznávali, že potřebujeme především Kristovo milosrdenství a tím také žili pro

49

druhé lidi, své bližní, a teprve pak se věnovali tomu, abychom nějak plnili Zákon, my dokonce vůbec již totiž pod Mojžíšovým Zákonem nejsme a to ani pod Desaterem (například nectíme sobotu).

Pán Ježíš přišel povolat lidi, kteří ví, že jsou hříšní, tedy Pánem Bohem odsouzení. Přišel je však povolat k spravedlivému životu, nikoliv proto, aby ve svém hříchu zůstali. My nemáme zůstávat ve svém hříchu. Tak je moudré a přiměřené rozumět všem zmínkám NS o tom, že Ježíš přišel za hříšníky, například i podobenství o marnotratném synu nebo o ztracené ovci. My jsme Bohu drazí, protože jsme jeho děti, není jedno, zda hřešíme nebo ne. Ale nemáme být domýšliví a myslet si, že Boží a Kristovu milost nepotřebujeme. Ježíš přišel zachránit pokorné lidi!

9,14 Tehdy k němu přišli Janovi učedníci a řekli: "Proč se my a farizeové [často] postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?"

9,15 Ježíš jim řekl: "Mohou svatebčané truchlit, dokud je s nimi ženich? Přijdou však dny, kdy jim bude ženich odebrán, a tehdy se budou postit.

9,16 Nikdo nedává záplatu z neseprané látky na starý šat; taková výplň se totiž ze šatu vytrhne a trhlina se ještě zhorší.

9,17 Ani se nedává mladé víno do starých měchů, jinak se ty měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy se zničí. Mladé víno se dává do nových měchů, a obojí zůstane zachováno."

9,14 Janovi učedníci neměli stejné poznání jako učedníci PJK, ale byli jistě s hnutím PJK spřízněni, protože Jan Křtitel vedl své následovníky, aby následovali Ježíše. Farizeové byli skupinou velmi vážených věřících přísně zachovávajících židovský Zákon. Často však byli v odporu vůči PJK.

Učedníci PJK se nepostili, tedy ani asi málo, natož hodně. Což dneska již nemusí rozhodně platit a nemá platit, protože PJK již není viditelně s námi a má se na nás naplňovat slovo PJK z v. 9,15 o tom, že až bude ženich od učedníků odňat, že v těch dnech se budou postit. Lze ovšem tomuto verši též rozumět tak, že učedníci PJK se nemusí postit, když zakoušejí velikou Boží přítomnost, když jim Bůh žehná a mají se duchovně dobře (samozřejmě nikoliv v nějaké samolibosti a duchu vzpoury, ale důvěry ve svého Boha).

9,15 Postíš se, když je něco v nepořádku ve tvém vztahu s Bohem? Hledáš Boha i tak, že si odepřeš jídlo? Toto místo je téměř ojedinělou pobídkou a konstatováním o náležitosti půstu, ale ne jistě proto, bychom ho měli zcela pominout. Máme žít intenzivním životem s Bohem a to čas od času vyžaduje též náš půst. Je moudré se postit duchovně a nikoliv jen hladovět. Proto půst má být víc než cvičení sebekázně ohledně jídla (případně i pití), má být cestou, kterou voláme k Bohu, kterou podpoříme své modlitby. Má být cestou, kterou vyjadřujeme svůj hlad a žízeň po hodnotách duchovních a nikoliv jen fyzických a tělesných. Máme sebe držet též v kázni ohledně jídla, nepřejídat se, jednak pro

50

své zdraví, ale i pro krásu své postavy, dále ovšem i proto, abychom svým životem vydávali dobré svědectví druhým lidem. Máme též podporovat úsilí o nasycení lidí, kteří tělesně hladoví.

9,17 Podobenství ve verších 16 a 17 se týkají našeho vztahu k Zákonu Mojžíšovu. Ovšem ani v něm příliš nenacházíme pobídky k půstu. Nejznámějším oddílem a nejobsáhlejším je 58. kapitola proroka Izajáše, ve které se ovšem nezdůrazňuje úloha půstu jako odřeknutí se potravy, ale spíše jako život v duchovní svobodě, jako život v sociálním cítění k lidem potřebným. Zákon však farizeové tehdejší doby velmi rozšířili a přeplnili ho příkazy o půstu (u Lk 18,9n například čteme o farizeovi, který se chlubí před Bohem tím, že se postí dvakrát týdně, možná to byla obvyklá tehdejší praxe farizeů). Existuje dokonce cosi jako antislovo o půstu, kdy při vidění Boha Hospodina starší posléze jedí a pijí, což se událo též ve SS (viz. Ex 24,11). Bůh tedy půst příliš nezdůrazňuje, i když má náležet do křesťanova života. Nechme se v tom též vést DS.

9,18 "Když jim to říkal, hle, přišel jeden z představených synagógy, klaněl se mu a řekl: "Má dcera právě zemřela; ale pojď, vlož na ni svou ruku, a bude žít."

9,19 Ježíš vstal a šel za ním i se svými učedníky.9,20 A hle, žena dvanáct let trpící krvotokem přišla zezadu a dotkla se

třásní jeho šatu.9,21 Neboť si říkala: "Jestliže se jen dotknu jeho šatu, budu

zachráněna."9,22 Ježíš se otočil, a když ji spatřil, řekl: "Buď dobré mysli, dcero, tvá

víra tě zachránila." A od té hodiny byla ta žena zachráněna.9,23 Když Ježíš vstoupil do domu představeného synagógy a uviděl

pištce a hlučící zástup,9,24 říkal: "Odejděte! Vždyť ta dívka nezemřela, ale spí." I posmívali

se mu.9,25 a když byl zástup vyhnán, vešel, uchopil její ruku a děvče se

probudilo.9,26 A zpráva o tom se rozšířila do celé té země.9,18 Velká víra, kterou Pán Ježíš pochopitelně nepokáral za její velikost,

ale zde nám ji autor evangelia dává za příklad, abychom se nebáli ani smrti. Bůh je ten, kdo je mocen vzkřísit i mrtvého člověka.

9,20 Krvácení bylo znečišťující pro židovskou ženu, tedy neměla se nikoho dotýkat. Ale PJK ji nekárá, naopak se o ní postará. Někdy nám může připadat, že jednání některých věřících lidí je poněkud upjaté, ale PJK se jich přesto ujímá. Protože žena zůstávala po dvanáct let kulticky nečistá, nemohla se také zúčastňovat duchovního života v plném rozsahu. Byla vyloučena z chrámového společenství. Její postavení bylo tím žalostnější. Lidé se na ni dívali jako na

51

ženu souzenou Bohem a před Pánem Bohem nečistou a tedy vyčleněnou z obecenství s ním.

9,21 Víra ženy byla rovněž veliká, stačilo se dotknout a už jsem uzdravena. Nemusí o tom Ježíš ani vědět! On však nechtěl aby žena zůstala v anonymitě. Chtěl ji poznat a vyjádřit se k tomu, co učinila. Někteří křesťané z tohoto místa usuzují na to, že je možné za PJK přijít s žádostí o uzdravení a vůbec se ho neptat na jeho vůli. Cosi malinko pravdy na tom je, ale rozhodně bych nikomu nedoporučoval žít ve vzpouře vůči Bohu, který mne zrovna neuzdravil! Jsme lidmi, kteří mají ctít svého Boha. Žena se mohla ptát Boha Otce na jeho vůli a viděla i zázraky, které Ježíš činil dříve.

Dotknout se PJK znamená dotknout se ho ve víře. Nemáme se ho dotýkat ve strachu a v obavách, nemáme se ho dotýkat ve výčitkách, ale s důvěrou, že nám pomůže. On je nádherným věrným Bohem i když vždy to nemusí dopadnout po tělesné stránce tak dobře jako za časů, kdy chodil po této zemi. Dnes může jednat a jedná jinak, což vidíme na každém kroku. Ale nebojme se přiblížit ke Kristu ve své víře a to v důvěře, že nás miluje a neodežene nás od sebe, když za ním přijdeme. Dotknout se živého Krista znamená dotknout se Boha a mít z toho užitek obecenství s ním. Duchovně se ho dotknout můžeme v každé situaci.

9,22 To, co zachránilo nemocnou ženu od její nemoci, to byla její víra, důvěra v Ježíše, který uzdravuje, její víru vidíme ve v. 21.. Spoléhejme se na sílu Boha živého na sílu vyznávání jeho věrného Slova Božího – Bible a nebojme se, že budeme oslyšeni. Pán nás velmi miluje a hledá víru, hledá důvěru ve svou moc. Není připraven nás uzdravovat na rozkaz, ale na základě důvěry toho učiní mnoho.

Uzdravení proběhlo ihned. 9,23 Pištci a hlučící zástup oplakával zemřelé dítě. 9,24 Ježíš vidí očima víry v moc svou a svého nebeského otce. Zemřelá

dívka byla opravdu mrtvá, ale před Ježíšem jen spala, protože ji čekalo brzké vzkříšení z mrtvých.

9,25 První vzkříšení mrtvých, které je v Bibli NS popsáno, dále u Lk 7 se mluví o vzkříšení syna vdovy z Naim a u Jana 11 o vzkříšení Lazara. Máme ovšem důvod se domnívat, že PJK vzkřísil lidí ještě více, protože rozkaz probouzet z mrtvých dal též svým vyslaným učedníkům (Mt 10,8).

Podobný zázrak není vyloučený ani dnes. Máme ovšem též počítat s tím, že Bůh si může ze světa živých někoho odvolat jak sám chce, třeba i v mladém věku. Ne všechny tragedie si můžeme vysvětlit. Stojí též za zmínku, že vzkříšení z mrtvých nikdy nemůže být záležitostí víry dotyčného člověka.

9,27 Když odtamtud Ježíš odcházel, vydali se za ním dva slepci, kteří křičeli: "Smiluj se nad námi, synu Davidův!"

52

9,28 A když vešel do domu, přistoupili ti slepci k němu. Ježíš jim řekl: "Věříte, že to mohu učinit?" Řekli mu: "Ano, Pane."

9,29 Nato se dotkl jejich očí a řekl: "Staň se vám podle vaší víry!"9,30 A jejich oči se otevřely. Ježíš jim pohrozil a řekl: "Hleďte, ať o

tom nikdo neví!"9,31 Oni však vyšli a rozšířili zprávu o něm po celé té zemi.9,27 Slepota bývá lidmi považována za jedno z nejhorších postižení.

Nemusí tomu tak být, ale jistě je to život s velkým handicapem. Slepí volali k PJK o smilování. Potřebovali uzdravení a Ježíš to věděl, ani se je neptal (v. 28). Kristovo smilování je to, co potřebujeme abychom vyšli především z duchovní slepoty, ale jistě i z tělesných nemocí nebo duševních soužení. Máme-li dobře rozumět našemu vztahu k Bohu a ke Kristu, potom věřme způsobem, který hledá u Boha smilování, nikoliv odsouzení, pokud ovšem vědomě nehřešíme. Pokud nechceme hřešit vědomě.

9,28 PJK se tázal slepých, zda věří, že je může uzdravit. Neptal se je jako někteří dnešní křesťané (na základě deformované teologie), zda věří, že jsou již uzdraveni, ač se nic nezměnilo. Je moudré a žádané Bohem, abychom měli víru, že nás miluje a podle své dobré vůle též chce uzdravit z nejrůznějších trápení, ovšem opravdu jde o to, že Bůh to může učinit, ale nemusí. Nemusí, ale může. On odpovídá na naši víru.

9,29 Jistě i nám se bude dít podle naší víry. Ježíš uzdravil slepé, protože mu věřili. Neuzdravil automaticky každého člověka, ale především uzdravoval na základě lidské víry, i když uzdravoval též celé zástupy, kde patrně ne všichni měli silnou víru.

My nemáme být lhostejní vůči Boží lásce a tvářit se, že ji nepotřebujeme, my ji velmi mnoho potřebujeme. Nemáme se bát, že by PJK nás nechtěl vyslyšet v našem trápení. Ať v tomto pozemském životě, nebo na věčnosti, jednou budou všechny naše nemoci uzdraveny. On je Pán a věřit v jeho panství je víc, než věřit, že se mi s Kristem bude vždy dařit zaručeně příjemně.

9,30 viz. 8,49,32 Když odcházeli, hle, přivedli k němu němého démonizovaného

[člověka].9,33 A když byl démon vyhnán, němý promluvil. a zástupy užasly a

říkaly: "Něco takového se v Izraeli nikdy nestalo."9,34 Ale farizeové říkali: "V moci vládce démonů vyhání démony."9,32 Z textu je dále zřejmé, že démonizace u tohoto nemocného působila

němotu (nebo i hluchotu, dle poznámky v textu NS o tom, co znamená slovo „němý“). Démoni tedy mohou působit i tělesné nemoci. Je to záhadné, když kdosi bez Božího zjevení ví, jak nemoc vznikla a že je určitě takové a takové příčiny? Ne není, ale také se ukazuje, že přirozená věda neví o nemocech všechno podstatné, protože nebere v úvahu duchovní svět. Nechci tvrdit, že za

53

každou nemocí těla stojí démon, ale něco zlého ano. Třeba i působení sil zla obecně.

9,33 Zázrak přivádí zástupy k úžasu. I v dnešní době Bůh k sobě volá lidi skrze zázraky vymítání démonů a uzdravování. Nemáme to podceňovat, ani přeceňovat. Bůh nechce abychom všechno v této oblasti dělali naoko, ale abychom též měli soucit k lidem všemožně postiženým.

9,34 Farizeové měli svá „duchovní“ vysvětlení. Jistě zázrak není automaticky indikací Božího jednání, ale pokud jsou vymítáni démoni, potom není možné o tom mluvit jako o práci nečistého ducha. (viz. Mt 12,22n). Jsou ovšem i dneska učitelé v křesťanství, kteří démony vymítají pouze naoko, ale ne skutečně. Navíc je zde mnoho okultních zaříkávačů a čarodějů, kteří se o vymítání také snaží.

9,35 Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, hlásal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou slabost [v lidu].

9,36 Když uviděl zástupy, byl nad nimi hluboce pohnut, protože byli utrápení a sklíčení jako ovce, které nemají pastýře.

9,37 Tehdy řekl svým učedníkům: "Žeň je velká, dělníků je však málo.9,38 Poproste tedy Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň."10,1 Zavolal si svých dvanáct učedníků a dal jim pravomoc nad

nečistými duchy, aby je vyháněli a aby uzdravovali každou nemoc i každou slabost.

10,2 Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův a jeho bratr Jan,

10,3 Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, 10,4 Šimon Kananejský a Juda Iškariotský, který ho pak zradil.10,5 Těchto dvanáct Ježíš poslal, když jim předtím nařídil: "Nechoďte

na cestu pohanů a do města Samaritánů nevstupujte; 10,6 ale jděte raději k zahynulým ovcím z domu Izraele.10,7 Cestou hlásejte: 'Přiblížilo se království Nebes.'10,8 Uzdravujte nemocné, probouzejte mrtvé, očišťujte malomocné,

vyhánějte démony - zadarmo jste přijali, zadarmo dejte.10,9 Neopatřujte si do svých opasků zlato ani stříbro ani měď; 10,10 neberte si na cestu ani mošnu ani dvě košile ani sandály ani hůl,

neboť dělník si zaslouží svou obživu.10,11 Do kteréhokoli města nebo vesnice vejdete, vyptejte se, kdo v něm

je toho hoden; a tam zůstaňte, dokud neodejdete.

54

10,12 Když budete vcházet do domu, pozdravte jej.10,13 Bude-li toho ten dům vskutku hoden, ať na něj přijde váš pokoj.

Nebude-li však toho hoden, ať se váš pokoj navrátí k vám.10,14 A když vás někdo nepřijme a nevyslechne vaše slova, při odchodu

z toho domu nebo onoho města vytřeste prach se svých nohou.10,15 Amen, pravím vám, v den soudu bude snesitelněji sodomské a

gomorské zemi než onomu městu."10,16 "Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní

jako hadi a prostí jako holubice.10,17 Mějte se na pozoru před lidmi, neboť vás budou vydávat

soudům, budou vás bičovat ve svých synagógách,10,18 dokonce před vladaře a krále vás budou vodit kvůli mně, jim i

pohanům na svědectví.10,19 A když vás vydají, nestarejte se, jak nebo co promluvit; neboť v

tu hodinu vám bude dáno, co máte promluvit.10,20 Vždyť to nejste vy, kdo mluví, ale Duch vašeho Otce, jenž mluví

ve vás.10,21 Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti

rodičům a usmrtí je.10,22 A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno. Kdo však vytrvá

do konce, bude zachráněn.10,23 Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného;

neboť amen, pravím vám, jistě nebudete hotovi s izraelskými městy, než přijde Syn člověka."

10,24 "Učedník není nad učitele ani otrok nad svého pána.10,25 Stačí, aby učedník byl jako jeho učitel a otrok jako jeho pán.

Jestliže hospodáře nazvali Belzebulem, tím spíše jeho čeleď!"10,26 "Nebojte se jich tedy; neboť není nic zahaleného, co nebude

zjeveno, a nic skrytého, co nebude poznáno.10,27 Co vám pravím ve tmě, řekněte na světle; a co slyšíte šeptem do

ucha, vyhlašte na střechách.10,28 A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. raději

se bojte toho, kdo může i duši i tělo zahubit v Gehenně.10,29 Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nespadne

na zem bez vůle vašeho Otce.10,30 I všechny vlasy na vaší hlavě jsou spočteny.10,31 Nebojte se tedy; vy jste cennější než mnoho vrabců."

55

10,32 "Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, se i já přiznám před svým Otcem, který je v nebesích.

10,33 Kdo by mě však zapřel před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem, který je v nebesích."

10,34 "Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.

10,35 Neboť jsem přišel postavit člověka 'proti jeho otci, dceru proti její matce a nevěstu proti její tchyni

10,36 a nepřáteli člověka budou členové jeho domácnosti'.10,37 Kdo má rád otce nebo matku víc než mne, není mne hoden; a kdo

má rád syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden.10,38 A kdo jde za mnou a nebere svůj kříž, není mne hoden.10,39 Kdo nalezne svou duši, ztratí ji; a kdo ztratí svou duši kvůli mně,

nalezne ji."10,40 "Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho,

který mne poslal.10,41 Kdo přijímá proroka proto, že je to prorok, obdrží odměnu

proroka; a kdo přijímá spravedlivého proto, že je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého.

10,42 A kdo by jednomu z těchto maličkých dal napít proto, že je učedník, i kdyby mu dal jen pohár studené [vody], amen, pravím vám, jistě nepřijde o svou odměnu."

9,35 PJK se věnoval celé zemi, kterou procházel. Pochopitelně i on byl limitován svým lidským tělem, jako jsme i dnes my limitováni. Věnoval se městům, tehdy spíše větším vesnicím podle našich měřítek, ale též se nevyhýbal vesnicím. Věnoval se, jak čteme též jednotlivcům. Je docela pravděpodobné, že my křesťané podceníme buď roli velkého města, nebo roli obyčejného města, či vesnice a vesnic. Na vesnicích žije velmi mnoho lidí. Nejsou to pouze města, která Boha zajímají. Buďme Bohu vděčni za duchovní zdravá hnutí, která se projevují i na malých městech a vesnicích. Je moudré pamatovat v našich podmínkách ČR i na to, že téměř v každé vesnici je katolický kostel, kde se věřící mohou také něco o Pánu Ježíši dozvědět. Není moudré lidem brát víru, že v kostele se mohou dozvědět cosi víc o Bohu, než třeba jen z četby duchovní literatury. Máme mít s lidmi soucit a vést je k duchovnímu životu uprostřed obecenství. PJK se tedy věnoval i vesnicím.

Soustřeďoval se na židovské synagógy, což je někdy podobné, jako se soustředit v současnosti na katolickou farnost, žel PJK byl patrně tehdy přijímán v těchto synagógách s poměrně velikou otevřeností, naproti tomu, co by zažil charismatický evangelista v tradičním katolickém kostele. Navazoval tedy na židovství. Navazoval na Starý zákon, z kterého, jak se dozvídáme například u Lk 4. kapitole též v synagóze četl. Čteme dále, že hlásal evangelium království,

56

toto slovní spojení vyjadřovalo hlavní obsah Boží zvěsti. Evangelium znamená radostnou zprávu, tedy radostnou zprávu království. Onoho Božího království. Pán Bůh má zalíbení v tom, aby člověku dával radostné zprávy. Nechce nás přivádět k duchovnímu strachu, nechce, abychom se jen ho strašili a báli. Má nás moc rád a přeje nám vyslechnutí evangelia jeho radostné zprávy. Zprávy o tom, že Bůh vládne, že přišel potěšit trpící, že se ujímá lidí, kteří na své hříchy myslí a nepodceňují je, ale kteří se též nebojí se s nimi utéci ke Kristu.

Pán Ježíš také uzdravoval každý nemoc i slabost. Nejen nemoci Bůh dneska chce uzdravovat, ale i méně nebezpečné slabosti. Chce, abychom byli v Kristu silní, sice ne za každou cenu, ale má to ve svém záměru. Miluje nás totiž, podobně jako se o lidi staral Ježíš. Z těchto slov též vyrozumíváme, že pro Ježíše nebyla žádná nemoc nevyléčitelná!

9,36 Neměly snad tyto ovce pastýře? Byly snad bez Pána Ježíše? Jistě on s nimi byl, ale nemohl toho mnoho zvládnout, protože tehdy například nebyly zesilovací zařízení zvuku a tak mohl kázat jen omezenému počtu lidí. Nemohl být též přítomen všude kde chtěl.

Pocítil lítost ve svém nitru. PJK cítí i dneska lítost ve svém nitru nad lidmi, kterým chybí pastýři, duchovní vedení. Jsou vydáni jakoby na pospas osudu, tomu, co je samotné napadne. My máme být lidmi, kterým též záleží na ovcích, lidech, kteří touží po Bohu, nebo i netouží, ale toužit by mohli a nemají duchovní vedení. Máme být moudrými duchovními vedoucími. Bůh může pocítit lítost! To nechť je útěchou pro ty, kteří dneska trpí.

Lidé byli utrápení a sklíčení. Nestačilo jim asi jen jednoduše říci pár slov evangelia, potřebovali hlubší vedení. Ježíš sám na to nestačil – proto následující oddíl o povolání učedníků.

9,37 Toto slovo žel platí stále. Dělníků není mnoho, ale málo a žeň je mnohá. Tedy lidí, kteří nevěří a mohli by uvěřit i lidí, kteří jsou již křesťany, ale potřebují jasné další vedení je mnoho (někde).

9, 38 Žeň, tedy misie, má svého Pána žně, tím je Bůh Otec i PJK i DS. Duch Svatý je hlavní vedoucí evangelizace. Máme žít v hluboké touze milovat ztracený svět. Milovat lidi, kteří ještě nepoznali PJK.

Máme se modlit za další dělníky, které Bůh povolá do duchovní služby. Jistě jsou zde míněni v prvé řadě evangelisté, ale i jiní pracovníci v Božím království.

10,1 I dneska má PJK své učedníky, tedy ty, kteří se od něj učí a chtějí učit. Chce také je vystrojovat duchovní mocí a autoritou. Ne vždy musí být tak velká, a také nebývá tak velká jakou mělo tehdy oněch dvanáct.

Měli pravomoc nad nečistými duchy, tuto pravomoc má v zásadě každý znovuzrozený křesťan, zejména pokud se vymítání démonů nějak má týkat jej samotného (srov. Mk 16,17).

57

Měli též pravomoc uzdravovat každou nemoc i každou slabost. Dneska již tuto moc učedníci v tak velké ba absolutní pravomoci nemívají, ale částečně ji mohou mít. Zázraky nepřestaly, protože Bůh je stále Bůh zázraků.

10,2 Na seznamu apoštolů (apoštol znamená posel, či poslaný), je zajímavá ta skutečnost, že ne všichni se stali nějak biblicky známými, o některých nevíme vůbec nic než jejich jméno. Naopak zde ještě pochopitelně chybí známý apoštol Pavel, kterého si PJK povolal nadpřirozeným způsobem a o jehož činnosti máme nejobsáhlejší materiál v Bibli.

Apoštolská služba je nadsborová misijní i jiná služba. Nejde o cosi jako super duchovní řád lidí, ale o to, že mají zvláštní dary, aby vedli sbory. Ovšem oněch prvních dvanáct apoštolů stálo v autoritě neopakovatelné. Dnes tedy lze též hovořit o apoštolské službě a apoštolech, ale význam je poněkud posunutý.

10,6 PJK nechce nikoho pominout, ale tehdy preferoval misii mezi Izraelci. Z toho pro nás nemá plynout, že jako pohané máme před Bohem menší cenu než Židé. Cenu před Bohem má ten, kdo přijal PJK jako svého Spasitele a Pána, nikoliv ten, kdo má jistý pokrevní původ.

10,7 Toto království Nebes, vlastně znamená „království Boží“, Nebesa jsou zde opisem pro Boží jméno. Máme též hlásat blízkost Božího království. Boží království se uskutečnilo v PJK. Nikoliv jen v prostém tesaři, ale v Bohočlověku. Na jiném místě PJK říká i to, že království Boží je uvnitř vás (Lk 21,17). Platí tedy o něm, že se přiblížilo, ještě tu zcela v plnosti není, ale částečně je zde naplno, když se člověk otevře Božímu působení.

Království Nebes se přibližuje všude tam, kde lidé slyší pravdivou zvěst a i tam, kde DS působí zázraky uzdravení a především vysvobození nebo i osvobození z trýzně soužení srdce. Je to Bůh, komu náleží čest za přiblížení jeho království. Je to Hospodin, kdo vládne svým královstvím, nikoliv papež nebo jiný člověk.

10,8 To je duchovní program učedníků. Mají uzdravovat nemocné! To nechť je programem církve i v dnešní době, nevadí příliš Bohu naše současná slabost, nevadí, že se na to necítíš. Máš jednat ve víře. Máš vstupovat do novým životních příběhů, kdy se za nemocné lidi budeš modlit.

Máme též mít ve svém křesťanském programu vymítání démonů. K tomu je potřebujeme identifikovat. Jak jsem se již jinde vyjádřil, považuji téměř každou psychiatrií léčenou nemoc za démonickou. Tedy duševní nemoci, to jsou poruchy převážně způsobené démony (jmenuji pro názornost především deprese, schizofrenie všeho druhu, ale i například mentální anorexii a bulimii). Léky mohou mnoho, ale konečné vítězství záleží v očištění člověka od sil démona, či démonů. Ovšem duchovní svět je provázaný a nejde pouze o ono známé vymítání, ale též o vyznávání hříchů a též o milost Boží, která může způsobit skrze modlitbu i bez vymítání, někdy i jakoby bez modlitby potřebného člověka.

58

PJK dodává: „zadarmo jste dostali, zadarmo dejte“ - to neznamená, že by pracovníci v církvi dneska nemohli brát plat (viz. 1.Kor 9. kapitola), ale PJK zde vyzývá učedníky, aby nekonali uzdravovací a další službu přímočaře za peníze, aby na Boží milosti nechtěli vydělávat.

10,9 Mědí jsou zde míněny též mince. Učedníci mají být odkázaní na tom, co získají od dárců (jak jsem však napsal výše, nemají sloužit za peníze, ale nezištně). Srovnej též 10,10.

10,10 Učedníci nemají být příliš obtěžkaní zavazadly. Mají si vzít jen to zcela nejnutnější. Učí nás Písmo zde tomu, abychom spoléhali na Hospodina i tehdy, když jdeme do misie, kdy jdeme do křesťanské služby. Protože Bůh se o nás bude starat. Což jistě ne vždy máme chápat zcela stejně jako učedníci, protože náš kontext služby může být zcela jiný. Málo kdo by se dneska vydal do zahraniční misie, bez zavazadel.

Dělník si zaslouží svou obživu. Toto slovo znamená pobídku k důvěře, že Pán Bůh se bude průběžně skrze lidi o své učedníky starat. Obživu si zaslouží každý Kristův učedník.

10,11 Instrukce ohledně toho, jak se mají učedníci prakticky zachovat, mají vyhledat příhodný dům, kde by se zdržovali a odkud by působili na ono místo.

10,12 Slušné chování náleží k správnému křesťanskému postoji. Pozdravit dům znamená zde především pozdravit lidi v jisté domácnosti.

10,13 Boží pokoj je dar, který je nám dáván z milosti. Nemáme chodit a všude jen rozhlašovat Boží pokoj, to bychom byli nevyrovnanými učiteli. Máme vědět, že Bůh je tím, kdo rozděluje svůj pokoj. Kdo rozděluje své požehnání. Veskrze závisí od lidského postoje k hříchu a spravedlnosti i samotnému evangeliu a PJK.

10,15 Hřích je různě velký. Odmítnutí evangelia je jeden z největších hříchů! Pamatujme na to. Na Božím soudu budou lidé mít různé „pocity a dojmy“, budou různě přísně posuzováni. Jejich hříchy budou různě veliké. Všechny hříchy nejsou stejně velké.

10,16 Zde začíná řeč PJK k učedníkům, která se týká pronásledování pro víru, týkala se zřejmě nejen oné krátké misijní cesty tehdy, ale týkala se vůbec postavení učedníků mezi nevěřícími.

Nevěřící lidé ne vždy jsou oněmi vlky, ale někteří ano. Jsou nebezpečí, musíme se před nimi mít na pozoru. Nemáme být lehkovážní, ale obezřetní, Sk dávají mnoho příkladů pronásledování Božích učedníků.

Máme být též prostí jako holubice, tedy jinými slovy ryzí. Nemáme se přetvařovat, máme být nikoliv lstiví, ale upřímní. Máme mít srdce na dlani. Milovat a opět milovat lidi kolem nás.

10,17 PJK předpovídá učedníkům utrpení. To není věcí víry nebo nevěry, zda se nás dotkne pronásledování pro PJK! Apoštol Pavel praví: „Všichni, kdo budou chtít zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni“ (2.Tim 3,12)!

59

Nemáme ovšem pronásledování vyhledávat, proto slovo Ježíšovo o tom, že máme být opatrní jako hadi. Máme na něj však být vnitřně připraveni. Je velký rozdíl mezi utrpením pro Krista a utrpením působeným kupříkladu nemocí, či dokonce nečistým duchem!

10,18 Toto slovo se naplnilo kupříkladu na apoštolu Pavlovi, který se patrně dostal i před císařský soud.

10,19 Nádherné zaslíbení pro dobu pronásledování. Věřící člověk si nemá dělat starosti co bude říkat na soudu pro Boží věc. Ovšem něco jiného je duchovní příprava na konfrontace, které souvisí s naší vírou, kdy kupříkladu člověk o cosi usiluje na poli víry, ale není zcela jisto, že je to dobré. Tehdy potřebuje zápasit o dobré slovo.

DS dokáže naplnit naše ústa svým prorockým slovem, slovem poznání a slovem moudrosti. Dokáže učinit cosi nádherného, ale to nám nezaručí, že rozhodně nebudeme vydáni pronásledování.

10,20 Zaslíbení jasně pokračuje. Podmínkou zde spíše tušenou, než přímo vyslovenou je ovšem věrnost Ježíši. Kdo není pravým učedníkem Páně tomu se bude dít podle jeho převrácené víry. My však nepatříme k těm, kteří nežijí podle Božích pravidel, ale k těm, kteří podle nich žijí. Můžeme tedy očekávat Boží jasné a nadpřirozené naplňování Duchem Svatým.

A nejen jistě v situacích pronásledování. O slovo do našich úst mají usilovat též kazatelé evangelia, vyučující na sborech i evangelisté i další služebníci Božího Slova. Víra je zde velmi důležitým faktorem toho, aby si nás DS mohl takto použít. (srov. v. 19.)

10,22 Od všech rozuměj od všelijakých, nikoliv zcela od všech lidí, to by nedávalo smysl. Vždyť i mezi neobrácenými lidmi je možno se dočkat přijetí evangelia i jeho služebníků.

Dávejme si pozor, abychom byli nenáviděni ne pro své vlastní hříchy, ale pro Kristovo jméno.

Oním koncem, do kterého máme vytrvat je především naše smrt a dále pak druhý příchod Kristův. Znamená to Ježíše nezapřít a neodejít od něj.

10,24 To však neznamená, že by učedník PJK nemohl učinit nějaký nadmíru velký Boží čin, třeba i větší, než je znám z evangelií. Například apoštol Petr sloužil lidem i skrze svůj vlastní stín, o čemž u PJK nečteme. Verš je třeba číst v kontextu ohledně otázky pronásledování a nikoliv otázky Boží moci.

10,26 Každá tajnost lidského srdce bude jednou poznána před Bohem i lidmi. Všechno bude odhaleno. Všechno, co se událo v skrytu bude zjeveno. Nic nekalého nebude ukryto trvale.

Z kontextu je ovšem jasné, že PJK myslí též na dobré své vlastní slovo a jednání, na to jak vysílá své učedníky a jak je uschopňuje k duchovní práci. I nic dobrého nebude ztraceno, všechno bude zjeveno na posledním soudu.

60

10,27 Tma zde zjevně není obrazem nečistoty a hříchu, ale obrazem skrytosti. Jsme povoláni k tomu, abychom to, co v soukromí od Ježíše přijímáme, abychom to předávali podle jeho vedení dál na veřejnost.

10,28 „Gehena“ by se lépe měla přeložit jako peklo. Verš je možná záměrně dvojznačný, protože ten, koho se křesťan má bát a kdo uvrhuje do pekla je především Bůh sám, jeho moudrá rozsuzovací moc a rozhodovací pravomoc.

Na druhé straně není špatný ani ten výklad, že oním tím, kdo uvrhuje do pekla je Satan. Před ním se máme též bát v tom dobrém slova smyslu, totiž dávat si na něj pozor.

10,29 Nebeský Otec ví a nejen ví, on též má svou svatou vůli. Nic se nám bez něj nemůže zlého přihodit, i proto, protože jsme o mnoho cennější než vrabci, o kterých též Otec nebeský ví a nad nimiž bdí. Dobré slovo pro ekologický důraz evangelia. Bůh miluje též zvířátka.

10,31 Člověk má na rozdíl od zvířat ducha a jasnou duši. Člověk byl jako jediný učiněn k obrazu Božímu, nese stále tento obraz. Zvláště jej může nést, pokud žije ve smíření skrze krev PJK.

10,32 Přiznat se k Pánu Ježíši Kristu před lidmi nemusí vždy být odkazem na pronásledování ve kterém ho nezapřeme. Může jít též o to žít praktickou vírou i v čase pokoje. Žít tak, abychom vyznávali Ježíše Krista svými slovy i životem. On se pak k nám přizná. Nemáme ho zapírat.

10,33 Věřím tomu, že Bůh je milostivý k těm křesťanům, kteří ho v čase pronásledování zapřeli. Kteří nevydrželi tíhu protivenství a odvolali svoji víru, ale ve svém srdci věřit nepřestali. Něco jiného je zradit a zapřít Krista srdcem, kdy od něj vědomě odejdeme. To se pochopitelně též děje na místech pronásledování, ale nejen tam.

10,34 Meč je zde přenesený význam slova pro rozdělení. Rozdělení mezi lidmi a nikoliv vždy jen smír a pokoj. I mezi lidské těsné vztahy vstupuje Ježíš, aby je rozdělil. Není to však našim cílem, ale někdy je to nutným důsledkem evangelia a našeho dobrého postoje. Dávejme si též pozor, aby příčinou neklidu mezi námi lidmi, třeba v rozdělených rodinách, nebyl náš vlastní nemoudrý postoj a hřích.

10,35 Z tohoto verše se dá usoudit, že křesťan nemusí otrocky ctít a poslouchat své rodiče, protože evangelium je ještě důležitější. (srovnej však Mt 15,4-6).

10,37 Bohu patří největší naše láska. Nikoliv lidem. Nemáme si být ve svém srdci jisti falešnou láskou k Bohu, která je ve skutečnosti spíše láskou k nebeské domovině nebo k duchovnímu i jinému požehnání. Bůh je osoba a přísluší mu osobní láska. PJK nás upozorňuje dokonce na skutečnost, že ten, kdo miluje otce nebo matku víc než jej, tak ho není hoden, tak nevstoupí do Božího království. Pochopitelně to neplatí pouze u vztahu k rodičům, ale též o vztahu k dalším lidem.

61

10,38 Jít za Ježíšem znamená vždy brát na sebe též kříž. To však není nemoc, protože nemoc na sebe člověk nebere dobrovolně! Ani chudoba nebo cokoliv jiného, co na člověka prostě padlo spíše jako prokletí. Jde v tomto duchovním obrazu o to jít na smrt, jít svému starému člověku na smrt, ukřižovat ho a stále dál a dál ho křižovat. Máme být velmi bdělými lidmi, abychom nepodlehli našeptávání Satana, který cestu sebezapření a kříže nenávidí. Máme nést svůj kříž, nikoliv kříž Ježíšův, což naznačuje, že my máme jinou životní cestu než Beránek, ten obětovaný za lidské hříchy. My se za nikoho stejným způsobem obětovat nemůžeme.

10,39 Cílem je tedy „nalezení duše“! Nikoliv to, že ji ztratíme. Máme žít tak, že se budeme obětovat pro Boha a Boží věci. Máme tak „nacházet svůj život, svou duši“. Což si někteří křesťané špatně vysvětlují tak, že věřící člověk má mít smutný výraz a jiní naopak tak, že má přijímat od Boha jen pohodlný život a život v neustálém blahobytu.

10,40 I my máme přijímat Boží služebníky jako bychom přijímali samotného Krista. Máme je velmi milovat.

10,41 Dar proroctví je nutné rozsuzovat, ovšem zde jsou míněni praví proroci. Odměna od proroka je pochopitelně jeho prorocká zvěst, osobní nebo veřejná. Prorockými dary nemáme pohrdat. Nemáme je snižovat též na úroveň lidského vyučování, případně ještě níže, jakoby šlo o cosi pofidérního.

Spravedlivý člověk je takový, který zachovává Boží zákon, ctí příkazy Nové smlouvy, příkazy apoštolů PJK.

10,42 Bůh pečlivě zaznamenává všechny činy, které vykonáme. Nečekejme však odměnu větší než duchovní, tedy patření na Boha, obecenství s Kristem, neboť není stejně větší odměny. Mnoho křesťanů si představuje život v nebeském království rozdělený na kasty! (to je však podle učení Mt 20,1n zcela mylný přístup.

11,1 A stalo se, když Ježíš dokončil příkazy svým dvanácti učedníkům, že odtamtud odešel, aby učil a kázal v jejich městech.

11,2 Jan uslyšel ve vězení o Kristových činech, poslal vzkaz po svých učednících

11,3 a otázal se ho: "Ty jsi Ten, který má přijít, nebo máme očekávat jiného?"

11,4 Ježíš jim odpověděl: "Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: 11,5 Slepí opět vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší

slyší, mrtví vstávají a chudým se hlásá evangelium.11,6 Blahoslavený je ten, kdo by se nade mnou nepohoršil.11,7 Zatímco odcházeli, začal Ježíš říkat zástupům o Janovi: "Co jste

vyšli spatřit do pustiny? Třtinu zmítanou větrem?

62

11,8 Nebo co jste vyšli uvidět? Člověka oblečeného do jemných [šatů]? Hle, ti, kdo nosí jemné šaty, jsou v královských palácích.

11,9 Ale co jste vyšli uvidět? Proroka? Ano, pravím vám, a více než proroka.

11,10 To je ten, o němž je napsáno: 'Hle, já posílám svého posla před tvou tváří, který upraví tvou cestu před tebou.'

11,11 Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel; avšak ten nejmenší v království Nebes je větší než on.

11,12 Ode dnů Jana Křtitele až dosud je království Nebes vystaveno tlaku a ti, kdo se do něho tlačí, je uchvacují.

11,13 Neboť všichni Proroci i Zákon prorokovali až do Jana.11,14 A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít.11,15 Kdo má uši [k slyšení], ať naslouchá."11,16 "Ke komu přirovnám toto pokolení? Je podobné dětem, které

sedí na tržištích a volají na ostatní: 11,17 'Pískali jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste se

nebili v prsa.11,18 Přišel Jan, nejedl a nepil, a říkají: 'Má démona!'11,19 Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: 'Hle, člověk žrout a pijan

vína, přítel celníků a hříšníků!' Ale moudrost byla ospravedlněna svými dětmi."

11,3 Jan Křtitel si není jistý mesiášstvím PJK. Proto posílá z vězení s dotazem své učedníky a ti jdou přímo k PJK. Nejdou jinam. Což naznačuje určitou důvěru v něj. Především je třeba z tohoto místa si vzít ponaučení, že Mesiáš je pouze jeden, zachránce světa Kristus je a byl i bude pouze jeden a není možné, aby jich bylo více. Buď jim byl Ježíš z Nazareta, nebo nebyl. Všimněme si též toho, že Jan řeší svůj duchovní problém s Kristem a nechodí kupříkladu za farizei, kterým ostatně málo mohl důvěřovat, vždyť je tak mnoho kritizoval. Neposílá však své vlastní učedníky také za učedníky PJK. I když by patrně mohl. Vyhledá přímo toho, koho se jeho otázka nejvíc týká. I my máme jít podobnou cestou ve svém vztahu ke Kristu. Máme chodit za ním na modlitbě, když jsme na pochybách a až potom třeba do církevního prostředí.

Podobně ve vztahu k učitelům církve máme naslouchat především tomu, co oni sami učí a pak teprve jejich protivníkům.

11,5 PJK poukazuje na své mocné činy, tedy na zázraky i na zvěstování evangelia, jako na důkaz toho, že on je Mesiáš. I pro nás, kteří čteme Bibli mají být Ježíšovy zázraky důkazy toho že Ježíš je Mesiáš, že je zachránce a také ovšem jaký je Mesiáš, že uzdravuje, že pomáhá a miluje lidské bytosti.

63

Je velmi nemoudré říkat o Bohu, že je to ten, kdo chce pro člověka zlo a to zlo bez důvodu. Bůh přišel v Kristu, aby se ukázal jako dobrý a pravdomluvný, proto zvěstoval evangelium tak jak ho zvěstoval. Nemáme jeho Slovem ani jeho činy pohrdat. Máme být muži a ženami víry, kteří věří všemu tomu, co čteme ve svých Biblích o PJK. Pak budeme upokojeni ve svém srdci. Vždyť se nemusíme bát, že by nebyl dobrý nebo moudrý.

11,6 Pohoršit znamená nechat se svést k hříchu nebo se pyšně odtáhnout. Má toto slovo tento dvojí význam. Pohoršit se nad PJK znamená odtáhnout se pyšně od něj a přisuzovat případně jeho činnost náhodě, bludu, nebo dokonce satanské moci. My jsme blahoslavení, když se nebudeme nad ničím co Ježíš činil pohoršovat. Ať se nám to lidskou myslí jeví jakékoliv. Máme však též mít osobní zkušenosti s Kristem z našeho života a v těch též vidět Boha jednajícího. Pokud jakoby nejedná, nepohoršujme se nad ním, je stále živý!

11,10 Jan Křtitel byl přímým předchůdcem Mesiáše. Navíc sloužil prorockým darem velmi výrazně po dlouhé prorocké pauze (ač víme i o jiných prorocky obdarovaných lidech z té doby, například prorokyně Anna nebo prorocky obdarovaný Simeon). Jeho velikost byla především v tom, že připravoval cestu, v duchu a moci Elijášově, cestu PJK. Vedl lidi k pokání a změně života. Také křtil křtem pokání, tedy křtem, kterým křtěný člověk vyznával, že činí pokání, že se obrací k Bohu.

10,11 My křesťané jsme se nenarodili pouze z ženy, ale též z DS. Jsme znovuzrozenými lidmi, Božími dětmi. Tím jsme všichni, ať velcí nebo malí větší než Jan Křtitel, protože patříme do jiné duchovní dispenzace. Ovšem též mít obecenství se SS svatými je velikou, Písmem vyzdvihovanou, výsadou. Jednou bude jedno stádo a jeden pastýř (srov. Jan 10,16).

10,11 Je potřeba lidské vůle, „tlaku člověka“, aby se dotyčný dostal do nebeského království i když je prvním Pán Bůh, který nás k sobě volá a zve.

10,13 S poselstvím Jana Křtitele končí éra Zákona a SS proroků. Nekončí však doba kdy se Bůh dává poznávat svému lidu v zákoně Ducha a v moci proroků NS.

10,14 Onen předpovězený prorok Elijáš měl dle Malachiáše přijít před Hospodinovým dnem velikým a hrozným. My dneska víme zcela jistě, že oním Elijášem byl právě Jan Křtitel, protože v PJK přišel nový Boží den. Přišel sám Pán Bůh v lidské podobě.

10,15 Mít uši k slyšení je záležitostí zde pochopitelně nikoliv tělesného stavu, ale duchovního odhodlání slyšet Boha a jeho zvěst.

10,18 Askeze nemusí být vždy cosi zlého, my lidé moderní západní Evropy, moderního světa máme mít víc pochopení pro chudobu třetího světa. Máme žít vděčně, ale i můžeme žít jako Jan Křtitel velmi skromně. To je otázkou Boží moudrosti, kterou máme poslechnout. Nejde to

64

naporučit. Varuji však před sebetrýznivými řeholními řády a podobnými praktikami, neboť v nich jde nikoliv o uctívání Boha láskou, ale o otročení duchovním temným mocnostem strachu z pekla a záslužnictví.

10,19 Jedení a pití není samo o sobě hříšné. Hříšné je nemístné přejídání a neochota se postit, když nás k tomu vede Bůh. PJK se dokázal radovat s lidmi pochybné pověsti.

Oněmi dětmi moudrosti mohou být ti, kteří uvěřili Janovi i PJK.

11,20 Tehdy začal Ježíš kárat města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných činů, že nečinila pokání.

11,21 "Běda tobě, Chorazin! Běda tobě, Betsaido! Protože kdyby se byly v Týru a Sidónu staly ty mocné činy, které se staly ve vás, dávno by v žíni a popelu učinili pokání.

11,22 Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude v den soudu snesitelněji než vám.

11,23 A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do podsvětí budeš strženo! Neboť kdyby se v Sodomě staly mocné činy, které se staly v tobě, zůstala by až do dnešního dne.

11,24 Ale pravím vám, že sodomské zemi bude v den soudu snesitelněji nežli tobě."

11,20 Zázraky absolutní moc nad lidským pokáním nemají. Ovšem čím víc člověk zažije ve svém životě Božího zázračného i jiného jednání, tím větší je fakt, že pak zůstává bez výmluvy.

Zázraky mají v lidech působit víru. Zázraky ji však nepůsobí automaticky, je třeba i lidského přispění. Proto uvažme, že potřebujeme na Boží divy, jako je třeba zázrak uzdravení nebo vysvobození od démona pozitivně reagovat a změnit své myšlení směrem k Bohu. Milovat ho více a následovat ho stále věrněji.

11,21 Zázraky by tedy odvrátily Boží soud nad těmito konkrétními městy.11,22 Bůh bude soudit různým způsobem, podle možnosti člověka uvěřit

nebo menší možnosti uvěřit. 11,23 „Sodoma mohla být zachráněna!“ Toto slovo jsem slyšel od jistého

evangelisty zázraků. Ano zázraky by mohly způsobit i to, že v zhýralé a hříšné Sodomě by došlo k obratu. Zázraky jsou tedy velmi důležitým katalizátorem víry.

11,25 V ten čas pak Ježíš řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.

65

11,26 Ano, Otče, protože tak se ti zalíbilo.11,27 Všechno mi předal můj Otec; a nikdo plně nepoznává Syna, jen

Otec, ani Otce nikdo plně nepoznává, jen Syn a ten, komu by ho Syn chtěl zjevit.

11,28 Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek.

11,29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším.

11,30 Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno lehké."11,25 Být nemluvnětem co se svého života týče tomu se musí správně

rozumět. Nejde přece o to, aby člověk byl hloupý! To rozhodně Písmo v celém svém kontextu nevyzdvihuje (srovnej například celou zvěst knihy Přísloví). PJK se však raduje z milosti, kterou Boží učedníci, snad právě oněch Dvanáct, ale i někteří další dostali ve zjevení Božích tajemství obrácení a pokání. My nejsme lidmi, kteří by nepotřebovali též tuto Boží milost. Považme, že je moudrostí Boží se nepovažovat za příliš moudrého ve vlastních očích, kéž jsme moudří tak, že zůstaneme pokorní.

11,26 Bůh má určité zvláštní zalíbení dotýkat se lidí bezmocných v sobě samých, lidí, kteří volají po Kristu a kteří se k němu upnuli.

11,27 PJK byla dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi (viz. Mt 28,18) od Boha Otce. Jednou však i Syn Ježíš Kristus se podřídí opět Otci a pak bude Bůh všechno ve všem (viz. 1.Kor 15,28). Narážíme zde na tajemství Boží trojjedinosti a vztahů uprostřed Trojice. Bůh se zjevuje ve třech osobách, nejen v jedné osobě.

Je velikou výsadou plně poznat Otce. Plně poznat Boha. To je záležitostí především duchovního čistého smýšlení, smýšlení proměňovaného vírou i láskou i nadějí. Zůstává otevřená otázka, zda se zde počítá se všemi znovuzrozenými křesťany, nebo jen výběrovou skupinou těch nejvíc duchovních. Pojem „znát Boha“ je však důležitým biblickým pojmem.

11,28 Jinými slovy: „Kdo se snažíte být spaseni!“ „Kdo usilujete skrze své skutky se zachránit! Tak pojďte ke mně ke Kristu, který vám dám odpočinutí!“ To je základní duchovní význam těchto slov.

Nepochybně však mají význam širší. Bůh je útočištěm lidí, kteří mají těžký život a nalézají u Boha odpočinutí. Toto odpočinutí není vždy na první pohled patrné, ale ten, kdo opravdu má PJK rád, tomu se jeho životní cesta stává rozkošnou a příjemnou právě pro tento vztah.

11,29 Být zapřažen v Kristově jhu znamená táhnout s ním za jeden provaz, jít stejnou cestou života, milovat jeho Slovo a jeho ustanovení a plnit je. Následovat Krista ať se děje cokoliv. A Kristus zaslibuje odpočinutí duši takového věrného svého následovníka.

66

Máme se též od Ježíše Krista učit. Máme se od něj učit pokoře a tichosti srdce. To pochopitelně my můžeme dobře vidět na Kristu evangelií, jak jednal a co pro něj znamenala opravdová pokora. Byla to především naprostá závislost na Bohu Otci a na jeho Slovu. Dále pak postoj služebníka k lidem potřebným, ale i uvádění do pravdy tam, kde vládli lidé zlí (například v konfrontacích s farizei a zákoníky).

11,30 Být zapojen do Kristovy služby skrze spolupráci s ním je příjemný způsob života. Jde přitom o jho, tedy o cosi co by mohlo člověka tížit, ale ve skutečnosti ho netíží. Je pro něj příjemné.

Pro mnoho křesťanů se zdají Boží přikázání těžkým břemenem. Tak to však v jejich životě působí polovičatá poslušnost a polovičatá odevzdanost Kristu. My můžeme vědět, že PJK nám zaslibuje život s lehkým břemenem poslušnosti jeho přikázáním a ustanovením. (srovnej též 1.Jan 5,3)

12,1 V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci dostali hlad a začali trhat klasy a jíst.

12,2 Když [je] uviděli farizeové, řekli mu: "Hle, tvoji učedníci dělají, co se v sobotu dělat nesmí."

12,3 On jim však řekl: "Nečetli jste, co udělal David, když vyhladověl, on i ti, kdo byli s ním?

12,4 Jak vešel do Božího domu a jak snědli chleby předložení, které nesměl jíst ani on ani ti, kdo byli s ním, ale jen kněží?

12,5 Anebo nečetli jste v Zákoně, že o sobotách kněží v chrámě porušují sobotu, a přece jsou bez viny?

12,6 Pravím vám, že zde je někdo větší než chrám.12,7 kdybyste věděli, co znamená: 'Milosrdenství chci, a ne oběť',

neodsuzovali byste nevinné.12,8 Vždyť Syn člověka je pánem soboty."12,1 Někoho by mohlo pohoršit, že Ježíš se svými učedníky „krade“ obilí,

tedy, že jí cizí úrodu. Ovšem podle Mojžíšova zákona mohl člověk jíst z úrody pole i když bylo cizí, ale nesměl žnout úrodu srpem (viz. Dt 23,26). Boží zákon byl tedy i milosrdný k lidské chuti si něco vzít, nebo když měl člověk zrovna hlad.

12,2 To však výslovně nebylo v Mojžíšově Zákoně zakázáno dělat v sobotu, jen bylo uvedeno, že se nesmí konat žádná všední práce.

12,3 Ono „nečetli jste“ nechť je upomínkou i pro nás křesťany. Musíme Boží Slovo znát, i SS i NS a to důkladně, abychom se Bohu líbili. Pokud Boží Slovo nečteme, potom nemůžeme podle něho dost dobře žít. Najdi si ve svém životě pravidelný čas na čtení Bible.

12,4 PJK upozorňuje farizee na Boží milosrdenství, na to, že v případě lidských základních životních potřeb je na ně třeba brát ohled. Podobně máme být milosrdní i my.

67

12,5 Službu Bohu je již ve SS možno vykonávat stále. Natož v čase NS kdy neplatí ustanovení SS, jsme svobodni jako Boží služebníci od ustanovení dne odpočinku. Kazatelé evangelia mívají nejvíce práce povětšinou právě v oddělený den.

12,6 PJK by tím někým, kdo byl větší než chrám. On mohl rušit SS ustanovení a v jeho blízkosti je možné žít jinými, totiž apoštolskými ustanoveními, ustanoveními DS, nikoliv ustanovení SS.

12,7 PJK se odvolává na slova proroka Oz 6,6. Boží milosrdenství je třeba neustále brát v úvahu při naší křesťanské službě i v civilním životě. Máme žít tak, že neubližujeme nevinným lidem a neodsuzujeme druhé za jejich běžné potřeby. To však jistě neznamená, že nemáme žít životem spojeným s obětí Bohu. NS oběti jsou ovšem jiné povahy, než oběti ve SS. My máme především nést celý svůj život jako oběť Bohu, což se našemu Pánu vždy líbí, ale ne bez milosrdenství k druhým lidem.

Verš nás také upozorňuje na to, že nemáme odsuzovat nevinné lidi. Což se týká nejen soudců a podobných rozhodčích, ale i života ve společnosti.

12,8 Syn člověka je zde sám PJK. On je pánem nad sobotou i nad každým jiným ustanovením. Lze tomuto slovu též rozumět tak, že on ač žije podle pravdy a práva je tím, kdo může své vlastní právo změnit a nahradit právem jiným. Což se též stalo příchodem NS.

12,9 A když odtamtud odešel, přišel do jejich synagógy.12,10 A hle, byl tam člověk, který měl odumřelou ruku. I otázali se ho:

"Je dovoleno v sobotu uzdravovat?" To proto, aby jej obžalovali.12,11 On jim řekl: "Kdyby měl někdo z vás ovci a ta by mu v sobotu

spadla do jámy, což by ji neuchopil a nevytáhl?12,12 Oč je člověk cennější než ovce! Proto je dovoleno v sobotu činit

dobře."12,13 Potom tomu člověku řekl: "Natáhni svou ruku." Natáhl ji, a byla

zase v pořádku a zdravá jako ta druhá.12,14 Farizeové však vyšli a radili se proti němu, jak by ho zahubili.12,15 Ježíš to věděl a odešel odtamtud. A následovaly jej velké zástupy

a on je všechny uzdravil; 12,9 PJK vyhledával obecenství v synagoze. Tam se scházeli k

bohoslužbám a k vyučování tehdejší Židé. I my máme vyhledávat obecenství Božího lidu. Nemusí vždy nutně jít o pravý a neposkvrněný Boží lid. Někdy je moudré jít i jinam, to podle Božího vedení (například navštívit jako protestant katolickou mši).

12,10 I v místě, kde se zvěstuje Boží Slovo se může vyskytnout nemocný člověk. Víra nás automaticky nezbavuje trápení a soužení. Ovšem v našem případě PJK dotyčného nakonec uzdravil.

68

12,11 My jsme pro Krista jako jeho jediná ovečka. Věř tomu, že mu stojíš za velikou pozornost. Tím se rozšíří tvé oči víry. Věř tomu, že by se obětoval na kříži třeba jen pro jediného člověka, tedy i tebe. Buď poslušnou ovečkou, která nechce skončit v jámě. Buď si však vědom, že když zabloudíš, že tvůj nebeský Pastýř tě bude chtít zachránit a z hlubiny jámy vytáhnout.

12,12 Člověk je opravdu cennější než dobytek, než zvířátko. Je nesmírné ceny, protože PJK dal za člověka svůj vzácný život. Ovšem to nás nemá vést k pýše a namyšlenosti, ale k věrnosti a zodpovědnému životu. Jsme lidmi, kteří hřešili a jejich cena byla záporná, protože naše hříchy přivedly Boha na kříž, ale to na druhou stranu znamená, že nás miluje a že jsme mu za to stáli.

V sobotu (i v neděli) je dovoleno činit dobře. Jistě je též moudré pamatovat na to, že člověk někdy potřebuje oddychnout a odpočinout. Potřebuje žít v jiných dimensích než jsou dimense výkonu.

12,13 Nemocný člověk musel s vírou poslechnout. Musel udělat pohyb, aby se jeho ruka uzdravila. Podobně i my musíme často cosi změnit ve svém životě, v některé věci Boha uposlechnout a nebát se následků.

Nemocný člověk byl okamžitě uzdraven. Bůh má tuto moc i dnes i když ji ne vždy používá.

12,14 Farizeové se pokládali za velice zbožnou židovskou skupinu. A také dbali na přísné dodržování zákona. Jejich zášť vůči PJK byla velmi veliká, až na smrt. Můžeme se nad tím podivovat, protože přece tito lidé znali SS a věděli, že nemají svévolně zabíjet. Měli vědět i o lásce k bližnímu. Patrně si však z Písma SS vzali to, že své nepřátele mohou nenávidět. Neberme si tedy ani my ze SS příklad v oblasti nenávisti k lidem. Mohli bychom v něčem být podobni zlým farizeům.

12,15 Ježíš znal lidská srdce. Z textu není jasné, zda se o nenávisti farizeů dověděl přirozenou cestou nebo nadpřirozenou. Jistě však k tomu druhému měl moc.

Mocné Ježíšovo uzdravování, kdy byli všichni ze zástupu uzdraveni. S tím dnes žel nemáme zkušenosti, ale nemějme pro své zkušenosti zablokovanou důvěru v Boží lásku a péči i moc uzdravit nemocné lidi a vysvobodit démonizované.

12,16 a přísně jim domluvil, aby nerozšiřovali pověst o něm.12,17 To proto, aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka Izaiáše:12,18 'Hle, můj služebník, kterého jsem si vyvolil, můj milovaný,

kterého si oblíbila má duše. Vložím na něho svého Ducha a ohlásí soud národům.

12,19 Nebude se přít ani křičet, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas.12,20 nalomený rákos nedolomí a doutnající knot neuhasí, dokud

nepřivede právo k vítězství.12,21 A v jeho jméno budou národy skládat naději'.

69

12,16 PJK nechtěl na sebe upoutávat zatím nepatřičnou pozornost, protože to nebylo jeho posláním od Otce. Snad nechtěl též získat víc popularity z toho důvodu, aby nedošlo k nějakým politickým nepokojům.

V dnešní době ovšem máme žít životem vyznavačským, kdy nám jde o prosazování Božích hodnot a Božího království kamkoliv se dostaneme. Máme žít duchem misie, protože to je posláním církve.

12,17 DS vedl Krista podle Písma svatého, podle pradávných proroctví.12,18 Kristus nebude zakřikle mlčet, bude ohlašovat soud národům. To

však neznamená, že půjde jako buřič dávných řádů, jako politický Mesiáš. Kristus přišel aby naplnil především svůj duchovní úkol vybudovat církev a položit základ víry ve své oběti na kříži a ve svém vzkříšení. I dneska se potýkáme s otázkami kolem Božího soudu, kolem toho, jak moc hlasitě se případně máme ozvat. Máme mnoho otázek, které žádají odpovědi, ale největší odpovědí našim životním tápáním a blouděním dává Ježíš ve své činnosti pokorného služebníka. On je pravdivý ve svém odsouzení zla a obdarování a vyvýšení dobra. Jeho spravedlnosti vyžaduje potrestání zla, to je též záležitostí soudu, dále pak též odměnu dobrého jednání.

12,19 Lze tomuto slovu též dobře porozumět tak, že PJK neusiloval o světskou popularitu a opravdu se neprosazoval nějakými lidskými, nýbrž Božími prostředky. Jeho zbraní byla duchovní moc uzdravovat nemocné a sloužit pokorně Božím Slovem. I my máme následovat Kristův příklad a neprosazovat sami sebe násilnými metodami.

12,20 Bůh v Kristu se ujímá slabých a nalomených lidských existencí. Nechce, abychom byli zničení a nalomení, ale když takoví jsme, tak nás nedorazí a nesrazí, ale pokud činíme pokání ze svého hříšného způsobu života, ze svých pyšných a jinak hříšných postojů, potom se nás rád ujímá a napravuje náš život. Duchovně i duševně a někdy i tělesně ho napravuje. My se nemusíme bát toho, že na nás přijde jako zlý Bůh soudce, když jej milujeme a chceme zachovávat jeho přikázání. Jsme stvořeni pro důležitý životní cíl, oslavovat Boha vším čím jsme.

12,21 Nejen tedy Izrael, ale též ostatní národy.

12,22 tehdy k němu přivedli démonizovaného, který byl slepý a němý. Uzdravil ho, takže ten němý [a slepý] mluvil a viděl.

12,23 A všechny zástupy byly u vytržení a říkaly: "Snad to není ten Syn Davidův?"

12,24 Když to uslyšeli farizeové, řekli: "Ten člověk vyhání démony jen v moci Belzebula, vládce démonů."

12,25 [Ježíš] však znal jejich myšlenky a řekl jim: "Každé království samo proti sobě rozdělené pustne a žádné město nebo dům sám proti sobě rozdělený neobstojí.

12,26 A vyhání-li Satan Satana, rozdělil se sám proti sobě. Jak tedy obstojí jeho království?

70

12,27 A vyháním-li já démony v moci Belzebula, v čí moci je vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci.

12,28 Jestliže však já vyháním démony v moci Ducha Božího, pak už k vám přišlo Boží království.

12,29 Nebo jak může někdo vejít do domu siláka a uloupit jeho majetek, jestliže siláka nejdříve nespoutá? A teprve pak vyloupí jeho dům.

12,30 Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.

12,31 Proto vám pravím: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti duchu odpuštěno nebude.

12,32 A tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale tomu, kdo by promluvil proti Duchu Svatému, nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím."

12,22 Patrně právě ono tělesné postižení bylo způsobeno démony. I tělesné nemoci mohou být vyvolány démonickou mocí. Je však třeba mít duchovní rozeznání pro tuto oblast života, aby člověk všude jen neviděl nečisté duchy. Na druhou stranu každá nemoc je v jistém slova smyslu prací toho Zlého. (srov. Sk 10,38).

Boží Slovo zde nemluví o vymítání nečistého ducha, ale o uzdravení. Pojmy se v Písmo prolínají.

12,23 Za Syna Davidova byl považován Mesiáš. Šlo tedy o velmi velikou poklonu. Ovšem Ježíš v Mt 22,41-45 odmítá se nazývat Synem Davidovým, tedy podle pouhého původu člověka. On je víc, než lidské představy o Mesiáši, je Boží Syn. Bůh sám v lidském těle. (více ve výkladu Mt 22,41-45).

Kristus zázrakem uzdravení získal velikou popularitu. I dneska se nám podobně může přihodit, ovšem nechodí to tak vždy automaticky. Bůh nás též varuje před tím, abychom svůj život zaměřili jen na divy a znamení a nehledali charakter u těch, kteří slouží.

12,25 To platí nejen pro vymítání démonů, které je tak, je-li skutečné, znamením Boží moci, ale též lze mluvit tímto slovem o království proti sobě rozděleném jako obrazu rozdělené církve, které neslouží, když se člověk staví svévolně proti svému bratru. Ovšem pravda Božího Slova je důležitější než ekumenické hnutí.

12,26 Není možné vyhánět Satana Satanem nebo démona démonem. Je moudré na to pamatovat v křesťanské službě. Někdy je ovšem službě nějakého Božího služebníka poněkud smíšená. Ne ve všem jsme my lidé dokonalí a tak třeba někdo úspěšně vymítá démony, to však není znamením kupříkladu pro jeho celkovou neomylnost v učení. Máme brát slovo Písma v celém jeho kontextu. PJK však chce říci, že farizeové jsou pokrytci, kteří záměrně falšují jasnou skutečnost.

12,27 Zajímavý poznatek, že též žáci farizeů vymítali démony. Zřejmě úspěšně. Žel dnešní církev se velmi odcizila praxi prvotní církve PJK, když

71

prohlásila tiše nebo i veřejně démony za věc pouze okultismu kdesi v Africe. Nečistí duchové však nevymírají. Je třeba proti nim stále bojovat.

12,28 Vzhledem k předcházejícímu je zde podstatné slůvko „já“, tedy PJK v němž se v plnosti zjevuje Boží království. Vymítání démonů také dnes náleží k poslušnému následování Pána Ježíše. Jde o jedno ze znamení učedníků (viz. Mk 16,17).

12,30 PJK je jedinou cestou k Bohu Otci a jedinou správnou cestou. Kdo jde proti němu, kdo nejde s ním, ten rozptyluje. Otázkou zůstávají takzvaní lidé dobré vůle, zda lze vůbec hovořit o nevěřících lidech (nebo lidech z jiných než křesťanských náboženství) jako o lidech dobré vůle. Pán Ježíš Kristus si zasluhuje naši vrcholnou pozornost. Nemáme důvod hledat své odpočinutí života jinde než u něj. Otázka spasení lidí neznalých nechť náleží především Bohu a pak též nechť nás motivuje k misii.

12,31 Proti Duchu se rouhá takový člověk, který odmítá jeho usvědčování z hříchu, který zůstává neobráceným. Nejde tedy o cosi jako rouhavé slovo vůči DS, ale o postoj zatvrzení vůči víře ve kterém člověk trvale zůstává. Je možné vždy najít u Boha milost. To je základem evangelia. Je však hřích, který je neodpustitelný a to když člověk se vší svobodou a svou vůlí nechce trvale žít s Bohem a tak se protiví a rouhá DS.

12,32 viz. v. 12,31

12,33 "Vypěstujte krásný strom, a jeho ovoce bude krásné, nebo vypěstujte špatný strom, a jeho ovoce bude špatné. Vždyť strom se pozná podle ovoce.

12,34 Plemeno zmijí, jak můžete mluvit dobré věci, když jste zlí?12,35 Dobrý člověk z dobrého pokladu vynáší dobré, a zlý člověk ze

zlého pokladu vynáší zlé.12,36 Pravím vám, že z každého neužitečného výroku, který lidé

promluví, vydají počet v den soudu.12,37 Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov

odsouzen."12,33 Strom je zde člověk. Člověk potřebuje pěstovat a vychovávat, ale

základním předpokladem dobrého stromu je semeno, které je dobré a tím je znovuzrození z DS. Bez dobrého semena nevzejde dobrý strom. Uvažme, že stále potřebujeme pěstovat duchovní život, stále se potřebujeme ve své víře zdokonalovat. Je to úkol na celý náš zbytek života. |Nehleďme zpět v zoufalství, co se nám nepodařilo, ale pěstujme dobrý strom.

Ovoce dobrého stromu bude pak dobré, ale ovoce špatného stromu bude špatné. Tedy ovoce služby, ovoce DS, ovoce přátelství s lidmi i Bohem.

12,34 Ústy se projevuje velmi silně náš duchovní život. Není dost dobře možné žít čistým duchovním životem, bez toho, že by všechno začínalo v našem srdci. Nejde začít jen slovy, ta jsou důležitá, například slova vyznání a přiznání se ke křesťanské víře, ale počátek našeho pravdivého duchovního

72

rozpoložení je třeba hledat v našem srdci (tedy sídlu rozhodování i myšlení i úmyslů a citu). Nechej se opanovat Boží vládou, aby všechno čím jsi bylo krásným svědectvím o živém Hospodinu Bohu i jeho Synu PJK. Buď v tom vytrvalý.

12,36 Slovo člověka je velmi důležité. Například křesťan, který dělá plané vtipy, který tak na sebe chce upoutat nepatřičnou pozornost, si povětšinou léči své mindráky a nikoliv, že by rozdával dobrého Ducha, či ducha. Je moudré bdít nad svými Slovy. Nad tím, co říkáme. Skrze naše ústa zajisté nemají projít nejen zlá slova neodpuštění a nevěry, slova sprostá a ničemná, ale též slova prázdná a neužitečná, slova, která nemají pozitivní duchovní vliv. My máme možnost uvažovat o tom, co promluvíme.

12,37 Odkaz na víru, která má být vyznávána slovy našich úst. Má být vyznávána navenek, a nikoliv kdesi v skrytu našeho srdce. Víra je veřejnou záležitostí našeho života. Nepatří pouze do soukromí, ale do života v křesťanském i nekřesťanském obecenství.

12,38 Tehdy mu někteří z učitelů Zákona a farizeů řekli: "Učiteli, chceme od tebe uvidět znamení."

12,39 On jim však odpověděl: "Pokolení zlé a cizoložné vyhledává znamení, ale znamení mu nebude dáno, kromě znamení proroka Jonáše.

12,40 Vždyť jako 'byl Jonáš v břiše velké ryby tři dny a tři noci', tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země.

12,41 Ninivští muži povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť učinili pokání na Jonášovo kázání - a hle, zde je někdo víc než Jonáš.

12,42 Královna jihu povstane na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, protože přišla od končin země, aby uslyšela Šalomounovu moudrost - a hle, zde je někdo víc než Šalomoun."

12,38 Znamením mínili oni lidé cosi velmi velkého a vznešeného, co by je přesvědčilo o pravdivosti Mesiáše PJK.

12,39 Vyhledávat znamení, když člověk stojí před živým PJK je velmi nepatřičné. Každý, kdo poznal Pána Ježíše a kdo ho pozval do svého srdce se již nemusí snažit od něj získat nějaké znamení jeho moci. Může dychtivě však očekávat na Boží moc, ale to je cosi jiného, to PJK neodmítal. Nechejme se inspirovat dobrými příklady Boží moci. Dobrými příklady, kdy Bůh skutečně dal lidem poznat sám sebe a to ať byli dřív jacíkoliv. My nemáme právo soudit druhé, ale je s podivem jak byli učitelé Písma a farizeové tvrdého srdce, když se setkávali s tak mocným Božím vyučováním a když se setkávali s jasnými zázraky, ale přitom jim to nestačilo.

12,40 Předpověď smrti a vzkříšení Pána Ježíše. Toto se mělo stát tím největším znamením pro celé lidstvo. Také se to tak stalo.

12,41 Pochopitelně obrazná řeč. Zaručený „kazatel“ nevypůsobí hned automaticky pokání. To je ponaučení z tohoto slova i pro nás. To, že jedná DS

73

neznamená, že se lidé určitě obrátí. To, že se lidé neobracejí, neznamená, že nejednal DS.

12,42 Boží moudrost krále Šalomouna byla úžasná a až příslovečná. Ale moudrost PJK je daleko větší a jeho duchovní postavení je daleko větší a nespočívá pouze v moudrosti, ale též v lásce a dalších dobrých vlastnostech. Největším vyjádřením Boží moudrosti je pak Kristův kříž.

12,43 "Když pak nečistý duch vyjde od člověka, prochází bezvodými místy, hledaje odpočinutí, ale nenalézá.

12,44 Tehdy si říká: 'Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel'. A když přijde, nalézá dům prázdný, zametený a vyzdobený.

12,45 Potom jde a vezme s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám; vejdou a bydlí tam. A poslední věci onoho člověka se stávají horšími než ty první. Tak bude i s tímto zlým pokolením."

12,43 Nečistí duchové touží mít podíl na trápení lidí. 12,44 Duchovní prázdnota, nenaplněnost Duchem Svatým a zaměřenost jen

na vlastní pohodlný život, to všechno vede k obsazení nečistými démony. Ti milují „pořádek“ v lidském těle, v lidské mysli, ale takový druh pořádky ve kterém se cítí jako doma oni, totiž, že tento dům je vyzdobený různou sexuální i okultní nečistotou, vyzdobený závistí a prokletím různého druhu.

12,45 Kdo je osvobozen od nečistého démona, tomu se může stát skrze jeho pýchu nebo další zcela třeba i jiný hřích osudný další vývoj, protože ne vždy člověk přechází od slávy k slávě. Potřebujeme setrvávat v Kristu v DS abychom miloval Boha a aby všechen náš život zůstával z pravdy, která osvobozuje.

Dovětek, že takto to bude s tímto zlým pokolením nás upozorňuje na ten fakt, že PJK sice vymítal démony, ale lidé když nečinili pokání, tak nakonec končili ještě hůře než předtím.

12,46 Když ještě mluvil k zástupům, hle, venku stáli jeho matka a bratři a chtěli s ním mluvit.

12,47 [Kdosi mu řekl: "Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit."]

12,48 On však tomu, kdo mu to říkal, odpověděl: "Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?"

12,49 Ukázal rukou na své učedníky a řekl: "Hle, má matka a moji bratři.

12,50 Neboť každý, kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka."

12,48 Bohu pochopitelně záleží též na rodině a na příbuzenských svazcích, ale Boží království je daleko důležitější. Ježíš zde jasně nedává sluchu Marii. Navíc se z textu dozvídáme, že Ježíš měl bratry, což patrně byli jeho pokrevní

74

bratři, sourozenci, protože těžko by Marie s Josefem žili ve svém manželství i po zplození Ježíše v nějakém celibátu, jak si to představuje řkc.

12,50 Podstatné hledisko pro naši blízkost Bohu PJK je mít na paměti a plnit Boží vůli. Boží vůli poznáváme z Písma a dále skrze zjevení DS. Též částečně skrze svědomí. Dále skrze křesťanské obecenství. Je moudré pamatovat na to, že u Boha nehraje roli příliš velkou pokrevní příbuznost, ale to, jaký vztah k Bohu i lidem máme co se týče Boží vůle. A Boží vůle bývá velmi praktická. V tento moment byla taková, že Ježíš nechtěl mluvit se svou matkou ani svými bratry a sestrami.

13,1 Toho dne vyšel Ježíš z domu a sedl si u moře. 13,2 I shromáždily se k němu velké zástupy. Proto vstoupil na loď a

posadil se. Celý ten zástup stál na břehu.13,3 A pověděl jim mnoho v podobenstvích: "Hle, vyšel rozsévač, aby

rozséval.13,4 A jak rozséval, padla některá zrna podél cesty; i přiletěli ptáci a

sezobali je.13,5 Jiná padla na skalnatá místa, kde neměla mnoho země, a hned

vzešla, protože neměla hlubokou zem.13,6 Když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla.13,7 Jiná padla do trní; a trní vzešlo a udusilo je.13,8 Jiná padla do dobré země a vydávala úrodu, některá stonásobnou,

jiná šedesátinásobnou, jiná třicetinásobnou. 13,9 Kdo má uši [k slyšení], ať poslouchá!"13,10 Tu přistoupili učedníci a řekli mu: "Proč k nim mluvíš v

podobenstvích?"13,11 On jim odpověděl: "Vám je dáno poznat tajemství království

Nebes, ale jim to dáno není.13,12 Neboť kdo má, tomu bude dáno a bude mít nadbytek; avšak

tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má.13,13 Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože hledíce nevidí a

naslouchajíce neslyší ani nechápou.13,14 naplňuje se na nich Izaiášovo proroctví, které říká: 'Vskutku

budete slyšet, a jistě nepochopíte, budete ustavičně hledět, a určitě neuvidíte.

13,15 Neboť srdce tohoto lidu ztučnělo, ušima začali slyšet ztěžka a své oči zavřeli, aby očima neuviděli a ušima neuslyšeli, srdcem nepochopili a neobrátili se, a já je neuzdravil'.

13,16 Blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší.13,17 Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili spatřit,

co vidíte vy, ale nespatřili, a slyšet, co vy slyšíte, ale neuslyšeli.

75

13,18 Vy tedy poslyšte podobenství o rozsévači.13,19 Ke každému, kdo slyší slovo o království a nerozumí, přichází ten

Zlý a uchvacuje to, co bylo zaseto v jeho srdci; to je ten, který byl zaset podél cesty.

13,20 zasetý na skalnatá místa, to je ten, kdo Slovo slyší a hned je s radostí přijímá,

13,21 nemá však v sobě kořen, ale je nestálý. Když pak nastane soužení nebo pronásledování pro Slovo, ihned odpadá.

13,22 zasetý do trní, to je ten, kdo Slovo slyší, ale starosti [tohoto] věku a svod bohatství Slovo dusí, a tak se stává neplodným.

13,23 zasetý na dobrou půdu, to je ten, kdo Slovo slyší a rozumí mu: ten pak nese úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, jiný třicetinásobnou."

13,1 Nevíme, zda je míněn jeho vlastní dům (kdesi v Kafarnaum), nebo dům někoho jiného. My máme pozvat Boha v Kristu do domu svého vlastního života. Z něj pak on může sloužit dále dalším lidem.

13,3 Podobenství jsou zvláštním druhem výroků PJK. Jde v nich o to ozřejmit nějakou duchovní pravdu na praktickém životě, světském životě. Důvod řeči v podobenstvích osvětluje oddíl 13,10-17. I my křesťané máme vnímat věci Božího království na podobenstvích. A nikoliv pouze na těch biblických, máme se dívat kolem sebe a upoutávat cizí nebo i svou vlastní pozornost skrze podobenství různého druhu. Tak se rozhojní naše moudrost.

Rozsévač je zde PJK (Syn člověka), ale též tímto rozsévačem může být každý, kdo druhým zvěstuje zvěst o Božím království – evangelium.

13,4 Výklad viz níže 13,18-23. Též výklad následujících veršů.13,11 Mít dáno známost Božího království je především záležitostí tvrdosti

nebo nakloněnosti našeho srdce (srovnej v. 15!). Bůh předem nikoho nepředurčil k tomu, aby neslyšel. Všechny volá k pokání a k věčnému životu. Na druhou stranu, bez jeho zavolání nám nepomůže ani měkké srdce, ani srdce nakloněné Bohu, neboť sami v sobě jsme zcela zkažení a neschopní uslyšet Boha. Ten k nám ovšem rád promlouvá jako první. Je to jeho pravidelný způsob.

13,12 Rozhodni se, že budeš patřit mezi ty, kterým je dáno a kteří budou mít nadbytek duchovního požehnání. Pán Ježíš je dobrý a miluje lidi, ale když někdo lpí na své neznalosti, potom s ním nic nespraví.

13,15 Mít ztučnělé srdce a zavřené oči, to je lidská iniciativa, nikoliv Boží hněv, který by stíhal nevinné lidi. Bůh nikoho nespravedlivě neodsoudí. On dal každému člověku příležitost uvěřit, ať již v tomto věku, nebo v budoucím (srov. 1.Pt 4,6!).

Zaslepenost pohledu člověka na evangelium souvisí s náklonností nás lidí k hřešení a k hříchu. Protože my jsme nevěrní, protože nehledáme Boží pravdu, protože nemilujeme Pána Boha, proto a pro mnoho dalšího zlého jiného zavíráme své oči před evangeliem i svá srdce obalujeme tukem, který zabraňuje

76

tomu, aby naše srdce bylo otevřené pro Pána Ježíše. Varujme se tedy lhostejnosti a zarputilosti vůči Božím věcem. Je to naše zodpovědnost.

13,16 Jde o nesmírně velký Boží dar, že můžeme vidět a slyšet zvěst o Božím evangeliu, o Božím království. My nemáme většího štěstí, než to, že se můžeme ve Slovu Božím setkávat s Kristem. Slovo je sám Kristus (srov. Jan 1,1n).

13,17 Vidět a slyšet PJK je velkou výsadou. Nikdo z naší doby to nezažil, ale máme možnost se s Kristem setkávat skrze DS. Máme onu velikou výsadu o které apoštol Jan mluví Ježíšovými ústy, že je pro učedníky lepší, aby on odešel, protože když on neodejde Zastánce k nim nepřijde, míněn DS (Jan 16,7)! Jsme tedy ještě v lepší době, kupodivu, než v jaké době byli učedníci před letnicemi. Jsme v tak požehnané době, ač si to mnohdy neuvědomujeme. A stává se nám pak podle naší víry.

13,19 Porozumění zvěsti o Božím království je základem pro osvobození z moci Satana, toho Zlého, který bere Boží Slovo z našich srdcí. Kdo jen slyší a nechápe, tomu jeho znalost není nic platná (ledaže by se mu později známost proměnila v pochopení). Máme tudíž zvěstovat Slovo Boží pochopitelně a modlit se též vroucně za to, aby Boží Slovo bylo správně a plně pochopeno. Jednak našimi posluchači, jednak však též námi samotnými, protože těžko zvěstovat cosi, čemu jsme sami neporozuměli. Dlužno dodat, že pravé porozumění s sebou nese též poslušnost, nikoliv pouze intelektuální znalost.

13,20 Radostné přijetí Slova Božího zde může vyznít jako cosi negativního, což tak ovšem není míněno. Jde v tomto podobenství o kontrast mezi radostným přijetím a dalším duchovním vývojem. Máme zvěstovat evangelium, které má být pro člověka radostnou zprávou (evangelium znamená radostná zpráva).

13,21 Žít věcmi tohoto světa v tomto kontextu znamená příliš si nezačínat s hlubinami Božího království, žít povrchní vírou, nechat se ovlivňovat „světem“ v onom negativním janovském pojetí, kdy svět je oblast Pánu Bohu nepřátelská. Věci tohoto světa máme však využívat pro růst Božího království, nemusíme se bát například moderní techniky nebo počítačů, či internetu a vědy. Máme však pamatovat na to, že věcmi v tomto světě negativními nemáme žít, což jsou především hříšné postoje a modlářství ve kterém nám jde o něco nebo někoho víc jak o Pána Ježíše.

Boží Slovo je zde synonymem pro Božího Syna. Když nechceme nést zátěž pro Krista, jsme pak blízko odpadnutí od své víry. Což je tragické.

13,22 Starosti jsou nepřítelem Božího království a Božích spravedlivých. My si nemáme dělat přehnané starosti. Nemáme se pečovat o věci tohoto světa. Máme žít uvolněným a prostým životním stylem. Stylem ve kterém si dokážeme najít čas na Boha, ale též na jeho vlastní milosrdenství a milostivou spravedlnost. Tato Boží spravedlnost nás nemá vést k přehnanému workoholismu nebo čemukoliv tomu podobnému. Na druhou stranu pečovat o Boží království je věcí krásnou, tedy starat se o Boží království.

Svod bohatství číhá nejen u lidí bohatých, ale též u lidí střední třídy i u lidí zcela chudých. U každého trochu jiným způsobem. Nemáme svůj život stavět na bohatství, na mamonu a majetku. Máme být spokojeni s tím co máme a

77

dobře s majetkem i penězi hospodařit. Všechno k Boží slávě. Nikoliv pro marný zisk, kterého člověk často ani za svého života nedokáže stejně využít.

Slovo musí být plodné v našich životech. Nemáme být lidmi plané víry, která nenese dobré ovoce. Taková víra je zcela falešná. Užitek ze Slova Božího může být v našem proměněném charakteru, v lásce k bližním konané v praxi, na modlitbách, skrze službu různého druhu a ovoce této služby.

13,23 Dobrá půda lidského srdce to je taková půda, kde člověk jednak slyší, ale též rozumí. Rozumí jednak slovu o smrti a vzkříšení PJK, ale též dalším potřebným duchovním pravdám. Aby nesl podle míry svého duchovního porozumění užitek. Je zpozdilé se domnívat, že pokud někdo porozumí dobré zprávě, že automaticky bude všechno dobré. Nebude, pokud dále a dále nebude zůstávat v Kristu a nesetrvá na dobré cestě.

Tři příklady užitku (stý, šedesátý, třicátý) nám naznačují, že lidská obdarování i míra posvěcení jsou různé. Ne všichni věřící jsou schopni následování stejně jako ti druzí. Dodejme: I menší „úroda“ života svědčí o tom, že člověk byl zaset na dobrou půdu. Každý nemusí být velkým Božím mužem, není to realistické očekávání. Na druhou stranu je moudré dát Pánu Ježíši opravdu všechno a nic si nenechat pro sebe, cele se pro něj nasadit.

13,24 Předložil jim jiné podobenství: "Království Nebes je podobné člověku, který na svém poli zasel dobré semeno.

13,25 Zatímco lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozesel mezi pšenici plevel a odešel.

13,26 Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, ukázal se i plevel.13,27 Přišli otroci toho hospodáře a řekli mu: 'Pane, cožpak jsi nezasel

na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?'13,28 On jim odpověděl: 'Nepřítel člověk to udělal'. A otroci mu řekli:

'Chceš tedy, abychom šli a posbírali jej?' 13,29 On však řekl: 'Ne, abyste snad při sbírání plevele nevytrhli z

kořenů spolu s ním i pšenici.13,30 Nechte, ať obojí roste spolu až do žně; a v čas žně řeknu žencům:

Nejprve posbírejte plevel a svažte ho do otýpek, abyste jej zcela spálili, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.'"

13,24 Výklad tohoto oddílu bude za oddílem ve v. 36-43.13,31 Předložil jim jiné podobenství: "Království Nebes je podobné

zrnu hořčice, které člověk vzal a zasel na svém poli.13,32 Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než

ostatní zahradní byliny a je z něho strom, takže přilétají nebeští ptáci a hnízdí v jeho větvích."

13,31 Pole je tento svět a rozsévačem je zde opět Boží Syn PJK, nebo též jiný křesťanský zvěstovatel nebo učitel.

78

13,32 Boží království mělo malý počátek. V malém dítěti kdesi z Nazaréta. I dneska může Boží království začínat zcela nenápadně, není to však vždy absolutní pravidlo. Církev však vskutku vznikla, co by projev Božího království z velmi nepatrných podmínek a rozrostla se v nádherný strom.

Ptáci, kteří se usídlili se v jeho větvích jsou nejspíše národy země. Ovšem na druhé rovině výkladu může jít i o démonické mocnosti. To potom hovoří oddíl o zesvětštění a zpohanštění církve.

13,33 Pověděl jim jiné podobenství: "Království Nebes je podobné kvasu, který žena vzala a skryla do tří měřic mouky, dokud to všecko nezkvasilo."

13,34 Stejný význam jako v předchozím podobenství. 13,34 To všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez

podobenství k nim [vůbec] nemluvil, 13,35 aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka [Izaiáše]: 'Otevřu

svá ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení [světa]'.13,34 viz. v. 11n.13,36 Potom opustil [Ježíš] zástupy a vešel do domu. I přistoupili k

němu jeho učedníci a řekli: "Vylož nám to podobenství o plevelu na poli."13,37 On [jim] odpověděl: "Rozsévač dobrého semena je Syn člověka 13,38 a pole je svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel

jsou synové toho Zlého;13,39 nepřítel, který je zasel, je Ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou

andělé.13,40 Jako se tedy sbírá plevel a pálí se v ohni, tak bude při skonání

[tohoto] věku.13,41 Syn člověka pošle své anděly, i seberou z jeho království všechna

pohoršení a ty, kdo činí nepravost,13,42 a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.13,43 tehdy se spravedliví rozzáří jako slunce v království svého Otce.

kdo má uši [k slyšení], ať polouchá!"13,36 I my máme žádat Krista v DS o vysvětlení duchovních podobenství a

dalších pravd, kterým nerozumíme. Žel někdy nám je blízko též to stanovisko, že si sami vystačíme se svým pochopením a nehledáme porozumění skrze DS a nadpřirozenou duchovní pomoc. Jsme odpovědní za to, co si vysvětlujeme a zvlášť za to, co chceme dál interpretovat dalším lidem.

13,37 PJK rozsévá ve svém věčném vyvolení dobré semeno Božího lidu. Lidu jim vyvoleného a vybraného. Děje se tak na poli našeho světa skrze Boží Slovo, skrze evangelium.

13,38 Důležitou poznámkou je to, že polem není církev, ale tento svět! Jde o velmi důležitý moment, neboť v církvi se má konat protrhávání a tedy káznění členů té které denominace. V církvi ve které se kázeň nekoná, tedy kde se za

79

členy sboru i církve přijímají jen formálně věřící lidé a ne opravdově obrácení, tak taková církev ztrácí svůj pravý duchovní náboj. Dovoluji si s reformátory povědět, že taková „církev“ vlastně již není pravou církví. Je však církví podle jména.

Verš ukazuje na to, že na tomto světě žijí vedle sebe věřící i nevěřící a že se s tím v podstatě až do skonání tohoto věku nedá nic dělat. Není naší věcí abychom vytrhávali plevel, abychom ničili život nevěřícím lidem a panovali nad jejich svědomím. My však můžeme rozšiřovat řady věřících lidí, tím, že budeme zvěstovat evangelium.

Nevěřící jsou zde nazýváni jako synové toho Zlého, tedy Satana. Kdo není synem Božího království, ten je synem toho Zlého, žádná třetí možnost neexistuje!

13,41 Boží soud nad nevěrnými lidmi bude jistý. Pokud někdo slouží sám sobě, pokud není služebníkem Božího království a není znovuzrozený, potom je jeho úděl vykořenění na konci času, nebo na Božím soudu. Boží království zde představuje jednat tedy všechno kde vládne Pán Bůh, tedy tento svět, ale rovněž církev ve které se pochopitelně též vyskytují, ač to nechceme, pokrytci a lidé falešné víry.

13,42 Obraz pekla, co by ohnivé pece, kde bude pláč a skřípění zubů. Bůh nepřipravuje bezbožným lidem pohodu kdesi v pekle, ale velmi velké utrpení a to jak vyrozumíváme z jiných míst Bible navěky!

13,43 Rozzáření spravedlivých bude skrze jasné setkání se svým Pánem Ježíšem v nebeském království, které bude na konci času. Máme se nač těšit. Protože můžeme mít jasnou jistotu své záchrany, jistotu spasení.

13,44 "Království Nebes je podobné pokladu skrytému v poli, který člověk nalezl a skryl; a z radosti nad ním jde a prodává všechno, co má, a kupuje ono pole.

13,44 Podobenství má dvě rovnocenné roviny výkladu. První říká, že oním člověkem je sám Ježíš, který opustil nebeskou slávu a vše dal pro nás. My jsme tedy pro něj tím vzácným pokladem ukrytým v poli bezbožného světa.

Na druhé výkladové rovině je oním člověkem právě křesťan, který pro Boží království opustí všechno co má.

13,45 Království Nebes je dále podobné člověku kupci, hledajícímu krásné perly.

13,46 Když našel jednu drahocennou perlu, odešel a prodal vše, co měl, a koupil ji.

13,45 Výklad je úplně stejný jako u předchozího podobenství.13,47 Dále je království Nebes podobné síti, která byla spuštěna do

moře a shromáždila všechny druhy ryb.13,48 Když se naplnila, vytáhli ji na břeh, posadili se, dobré sebrali do

nádob a špatné vyhodili ven.

80

13,49 Tak tomu bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé zprostředka spravedlivých

13,50 a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů."13,47 Sít je zde obrazem evangelizace a misie, při níž se do církve a mezi

pravý Boží lid dostanou nedopatřením i lidé bezbožní a neobrácení. 13,49 K definitivním oddělení spravedlivých od hříšníků dojde až při

druhém Ježíšově příchodu. 13,50 Míněno je peklo, místo věčného trápení a hněvu. 13,51 [Ježíš jim řekl:] "Rozuměli jste tomu všemu?" Řekli mu: "Ano,

[Pane]."13,52 On jim řekl: "Proto se každý učitel Zákona, který se stal

učedníkem království Nebes, podobá člověku hospodáři, který ze svého pokladu vynáší nové i staré."

13,52 My křesťané již nejsme pod Mojžíšovým zákonem. Nepatříme ani pod Desatero. Máme nového vládce v DS. Máme Novou smlouvu, ovšem ze svého duchovního pokladu máme vynášet nové i to staré ve zdravé rovnováze Ducha Božího a patřičných výkladů.

13,53 Když Ježíš dokončil tato podobenství, odešel odtamtud.13,54 Přišel do svého domovského města a učil je v jejich synagóze,

takže ohromeni říkali: "Odkud se u něj vzala taková moudrost a mocné činy?

13,55 Není to ten syn tesařův? Nejmenuje se jeho matka Marie a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda?

13,56 A nejsou všechny jeho sestry u nás? Odkud tedy má toto všechno?"

13,57 A pohoršovali se nad ním. Ale Ježíš jim řekl: "Prorok není beze cti, leda ve [své] vlasti a ve svém domě."

13,58 A pro jejich nevěru tam neučinil mnoho mocných činů.13,55 Syn tesařův může též znamenat „tesař“. Ježíš s největší

pravděpodobností zdědil své světské povolání po svém pozemském otci Josefovi. Važme si našeho Božského Ježíše, který pracoval až do asi 30 let jako prostý dělník. Teprve potom veřejně vystoupil po křtu Janovu v Jordánu a po pokušení na poušti. Bůh byl ovšem s PJK již před jeho veřejným vystoupením.

Církev řkc pro svou nepatřičnou nechuť k pohlavnosti odmítá věřit tomu, že by Josef mohl mít s Marií další syny a dcery, tedy nevlastní Ježíšovy bratry a sestry. Což je ovšem velmi nemoudré a stojí za tímto učením duchovní temné mocnosti převráceného vztahu k sexualitě i k Marii Ježíšově matce.

Jaký by to byl život Josefa s Marií v řádném manželství, kdyby dle řkc měla být navždy pannou? To je až směšné ,či k pláči.

81

13,56 Pán Ježíš měl své mocné činy od nebeského Otce, od Pána Boha. Nepůsobil je jen sám ze sebe, ale byl na nebeském Otci plně závislý. I my máme následovat Ježíšův příklad.

13,57 Jde opravdu o častý zjev, že doma nikdo není prorokem. Ovšem člověk má mít mezi svým vlastním sborem dobrou pověst. Nemá se zaslepeně ohánět tímto výrokem Písma o nepřijetí mezi vlastními, když mu je přitom co vytknout. Proroci mají být ovšem nejen závislí na mínění lidském, to vlastně ani nemají, ale mají být Božími vyslanci.

13,58 Pro jejich nevěru! To nechť nás varuje a nechť chceme PJK stále velmi důvěřovat a to ve všech oblastech života. Nemáme jej považovat jen za lidského učitele, máme v něm jasně vidět Božího Syna. Nemáme být na něm závislí jen v tělesných věcech, jako je vyslyšení v nemoci, ale být na něm závislí duchovním životem. Podle naší víry se nám stává.

14,1 V ten čas uslyšel tetrarcha Herodes pověst o Ježíšovi 14,2 a řekl svým sluhům: "To je Jan Křtitel. Vstal z mrtvých, a proto v

něm působí tyto moci."14,3 Herodes se totiž zmocnil Jana, spoutal [ho] a uvrhl do vězení kvůli

Herodiadě, ženě svého bratra Filipa.14,4 neboť Jan mu říkal: "Nesmíš ji mít."14,5 Herodes ho chtěl zabít, ale bál se lidu, protože ho pokládali za

proroka.14,6 Když však nastal den Herodových narozenin, zatančila dcera té

Herodiady mezi hosty, a zalíbila se Herodovi,14,7 takže jí s přísahou slíbil dát, o cokoli požádá.14,8 Ona pak, navedena svou matkou, řekla: "Dej mi zde na míse

hlavu Jana Křtitele."14,9 Král se zarmoutil, ale pro ty přísahy a kvůli spolustolovníkům

poručil, aby [jí] byla dána; 14,10 dal tedy Jana ve vězení stít.14,11 Jeho hlavu přinesli na míse a dali jí té dívce a ta jí donesla své

matce.14,12 I přišli jeho učedníci, vzali tělo a pohřbili je; pak šli a oznámili to

Ježíšovi.14,2 Pověrčivost se žel nevyhýbá ani mocným lidem. Pověrčivé představy

jsou všude tam, kde je neduchovní život i falešně duchovní.14,4 Jan Křtitel se nebál kritizovat i světskou vrchnost (autoritu), když žila

v hříchu. I SS proroci mnohdy vystupovali proti vládcům a panovníkům. Například prorok Elijáš vystoupil proti králi Achabovi. Nemáme se tak příliš sklánět před světskou i církevní vrchností, že bychom popírali její hříchy a nebyli ji ochotni napomenout.

82

14,6 Tělesná náklonnost vždy nemusí vést k tak zlému činu, je mnohdy velmi užitečná, zejména pro intimní manželský život.

14,7 My křesťané nemáme slibovat neuváženě, nemáme pak zvláště přísahat a tak se dovolávat Boha pro splnění nějakého svého rozhodnutí nebo činu. Máme však být připraveni žít v pravdě a milovat pravdu i bez potvrzení přísahou, ale slibovat můžeme, dejme si však pozor na neuvážené sliby, kterých bychom později mohli litovat. Je též moudré slibovat dobré věci „s pomocí Boží“.

14,13 Jakmile to Ježíš uslyšel, odplul odtamtud v lodi do ústraní na

opuštěné místo; ale zástupy o tom uslyšely a vydaly se z měst pěšky za ním.14,14 Když vystoupil, uviděl veliký zástup, byl nad nimi hluboce

pohnut a uzdravil jejich nemocné.14,15 A když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: "Toto

místo je opuštěné a hodina již pokročila; propusť zástupy, ať odejdou do vesnic a nakoupí si jídlo.

14,16 [Ježíš] jim řekl: "Nemusejí odejít; vy jim dejte najíst!"14,17 Oni mu řekli: "Nemáme zde než pět chlebů a dvě ryby."14,18 On však řekl: "Přineste mi je sem!"14,19 A poručil zástupům, aby se rozložily na trávě, vzal těch pět

chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, rozlámal chleby a dal je učedníkům a učedníci zástupům.

14,20 Všichni jedli a nasytili se. A sebrali dvanáct plných nůší zbylých úlomků.

14,21 Těch, kdo jedli, bylo asi pět tisíc mužů, kromě žen a dětí.14,13 Náš Pán jistě byl dojat nad smrtí svého duchovního předchůdce. I

když umíral první křesťanský mučedník Štěpán, tak povstal, aby se lépe podíval i aby jej přivítal v nebeském království. Bůh není netečný, chce „být sám“, když vidí, že jeho děti prožívají utrpení.

14,14 Možná byl Ježíš vyrušen z rozjímání čímsi jakoby méně duchovním, totiž touhou zástupu po tělesném uzdravování. Nemáme pohrdat touhou lidí po tělesném uzdravení i když také si máme najít čas na sebe a Pána.

14,15 Učedníci sice přicházejí k Ježíši, ale ne proto, aby od něj očekávali zázrak, jen dávají jakousi radu.

14,16 „Dejte jim najíst vy!“ Toto slovo je silně provokativní. Nakonec to nebyli sami učedníci, kdo nasytil zástup, ale byli u toho nápomocni PJK. Rozdávali potravu zástupu. My jsme poněkud v jiné situaci, protože zde tělesně již Ježíše nemáme. To však neznamená, že máme sytit z vlastních sil zástupy nebo dělat jinou duchovní činnost. Vždy jde tak nějak o spolupráci Boha s člověkem, ale lidská práce v tom má své místo. Víra učedníka PJK je důležitá i když nikoliv zcela nevyhnutelná, aby Pán Bůh mohl zasáhnout.

83

14,19 Slovo „požehnal“ vlastně znamená přesně to, co zde je napsáno. Nejde o modlitbu, ale o požehnání i když modlitba tam jistě také byla. I my máme žehnat pokrmu, máme ho přijímat s požehnáním od Boha. To se děje skrze naši pokornou důvěru v Boží péči a vděčnost. Někdy i vyslovením žehnání.

14,21 Stal se veliký zázrak, Bůh v PJK zasáhl do nouze lidí. Bůh i dneska zasahuje skrze Krista do tělesné i duševní a duchovní nouze. Dává i nadbytek, tedy víc, než je nutně zapotřebí (podobně jako zbyly nějaké úlomky).

14,22 A Ježíš hned přiměl [své] učedníky, aby nastoupili do lodi a jeli před ním na druhou stranu, než on propustí zástupy.

14,23 A když zástupy propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě pomodlil. Když nastal večer, byl tam sám.

14,24 Loď již byla od země vzdálena mnoho stadií, zmítána vlnami, protože vítr vál proti ní.

14,25 O čtvrté noční hlídce šel [Ježíš] k nim, kráčeje po moři.14,26 když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se a řekli: "To je

přízrak!" A strachem vykřikli.14,27 [Ježíš] na ně hned promluvil: "Vzchopte se, to jsem já, nebojte

se!"14,28 Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě

po vodách!"14,29 On řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodách a přišel

k Ježíšovi.14,30 Ale když viděl [silný] vítr, dostal strach. začal tonout a vykřikl:

"Pane, zachraň mě!"14,31 Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč

jsi zapochyboval?"14,32 A když vstoupili na loď, vítr přestal.14,33 Ti, kdo byli v lodi, se mu poklonili a řekli: "Opravdu jsi Boží

Syn."14,22 Učedníci se možná domnívali, že Ježíš za nimi dopluje v jiné loďce

spolu s někým dalším.14,23 Snad šlo o pokračování obecenství s Otcem, které bylo přerušeno

přítomností zástupu. I my můžeme odbočit ve svém životě víry z čehosi pro nás podstatného a pak se k tomu navrátit, když se okolnosti změní. Například, když máme modlitební ranní či večerní chvilku a zazvoní telefon. Vždy však jistě nemusíme brát cosi jako zvonění telefonu hodné toho, abychom svůj duchovní život omezovali. I tu záleží na vedení Božím.

14,24 Nastala tedy větrná bouře, něco velmi nepříjemného i pro zkušené rybáře.

84

14,25 Čtvrtá noční hlídka je mezi třetí a šestou hodinou ranní. Tedy velmi pozdě v noci po dlouhé době se Ježíš k učedníkům dostal chůzí po vodě.

Tento zázrak byl i je velmi výjimečný. Šlo o projev daru mocných činů. 14,26 Někdy i my křesťané vidíme v Ježíšově jednání „přízrak“, tedy cosi

pro nás nepříjemného a divného. Ovšem Pán Ježíš je moudrý a nejedná pošetile a nemiluje bláznovství.

14,27 Bůh v Kristu uklidňuje pravidelně lidská srdce a osvobozuje je svou přítomností od strachu. My nemáme důvod se bát, když je blízko PJK. A on je blízko vždy, když po jeho blízkosti zatoužíme, když se k němu modlíme a když ho požádáme o pomoc.

14,28 Petr měl jistě již víru, když žádal toto znamení. Jinak by ho voda neunesla. Měl víru, že jde kolem Ježíš. I my můžeme vykročit z loďky, když vidíme jít kolem ní Ježíše, tedy v obrazném slova smyslu.

14,29 Petr nešel jen jakoby po vodě, ale po Slově Božím skrze PJK – ono „pojď“ ho opravňovalo k tomu, aby vykročil a šel po vodě. Dělal něco proti přírodním zákonům. Něco co dělal též jeho mocný Pán. I my máme vyhledávat mocné Boží skutky, a to ani nemusíme čekat, že za to sklidíme u lidí potlesk nebo slávu.

14,30 Vidět vítr mohl snad i předtím, ale teď dostal strach, což bylo projevem nevěry. Nevěry, že Ježíš a Bůh ho dokáže ochránit. Víc dal na okolnosti, jak na Ježíšovo povolání jít po vodách k němu.

Dále čteme, že začal tonout a volal k Pánu Ježíši o pomoc. Nevěra působí v našem životě to, že prohráváme svůj boj o zázraky.

14,31 Ježíš vyčítá Petrovi nikoliv to, že vyšel z loďky, ale jeho malověrnost a jeho pochybnosti. Základem pro Boží napomenutí je stav našeho srdce, to zda PJK věříme, nebo mu nevěříme.

14,32 Vítr přestal, což bylo způsobeno Boží mocí. Vítr kupodivu nepřestal dřív. Snad chtěl skrze vítr Ježíš Petra vyzkoušet v jeho důvěře.

14,33 Boží Syn byl titul pro Mesiáše jako Zachránce celého světa.

14,34 Přeplavili se a dorazili k zemi u Genezaretu. 14,35 Jakmile ho muži z toho místa poznali, poslali zprávu do celého

okolí. Přinesli k němu všechny nemocné14,36 a prosili ho, aby se směli jen dotknout třásní jeho šatu; a všichni,

kdo se dotkli, byli uzdraveni.14,36 Je krásné, že Pánu Ježíši stačila malá víra, víra v moc doteku Ježíše,

který byl již znám a pověstný svou uzdravující mocí. Nic nečteme o něčem jako je hluboká zásadová víra. Byli uzdraveni všichni! Bez jediné výjimky.

15,1 Tehdy přišli k Ježíšovi z Jeruzaléma farizeové a učitelé Zákona a řekli:

85

15,2 "Proč tvoji učedníci přestupují tradici starších? Vždyť si neomývají [své] ruce, když jedí chléb."

15,3 On jim odpověděl: "Proč i vy přestupujete Boží příkaz kvůli své tradici?

15,4 Vždyť Bůh řekl: 'Cti otce a matku' a 'kdo zlořečí otci nebo matce, ať zemře.'

15,5 Vy však říkáte: Kdo by řekl otci nebo matce: 'To z mého majetku, co by ti mohlo pomoci, je dar určený Bohu',

15,6 ten již není povinen uctít svého otce [nebo svou matku]. Zrušili jste Boží slovo pro svou tradici.

15,7 Pokrytci! Dobře o vás prorokoval Izaiáš, když říkal:15,8 'Tento lid mne ctí rty, ale jejich srdce je ode mne velmi daleko.15,9 Marně mne však uctívají, vyučujíce nauky, jež jsou jen lidskými

příkazy'.15,10 Zavolal k sobě zástup a řekl: "Slyšte a rozumějte.15,11 Člověka neznečišťuje to, co vchází do úst, nýbrž člověka

znečišťuje to, co z úst vychází." 15,12 Tu k němu přistoupili [jeho] učedníci a řekli mu: "Víš, že se

farizeové pohoršili, když to slovo uslyšeli?"15,13 On odpověděl: "Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský

Otec, bude vykořeněna.15,14 Nechte je! Slepí jsou vůdci [slepých]. Jestliže slepý vede slepého,

oba spadnou do jámy."15,15 Petr mu na to řekl: "Vylož nám [toto] podobenství!"15,16 [Ježíš] řekl: "I vy jste ještě nechápaví?15,17 Nerozumíte, že všechno, co vchází do úst, jde do břicha a

vypouští se do záchodu?15,18 Co však z úst vychází, vystupuje ze srdce, a to znečišťuje člověka.15,19 Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství,

smilstva, krádeže, lživá svědectví, urážky.15,20 To jsou věci, které člověka znečišťují; ale jíst neomytýma rukama

člověka neznečišťuje."15,1 Naše slova mohou mít různou motivaci. Farizeové a učitelé Písma

přišli za Ježíšem ne zrovna s dobrými úmysly. My máme chodit za PJK s čistým srdcem. Pokud si nejsme jisti svými úmysly a motivy, potom mu svůj strach vyznejme a spolehněme se na jeho nesmírnou milost a stabilní jeho přijetí pro naše upřímné srdce.

15,3 Tradice, to co bylo předáno lidmi jako závazné náboženské ustanovení, to je to, co učinili lidé a odporuje to přitom Božímu Slovu. Zde je tomuto slovu dáván tento význam. Apoštol Pavel ovšem mluví též o pozitivní

86

tradici evangelia (viz. 1.Kor 11,2 ČEP – jde je ovšem užito jiné slovní spojení v originále). Tradice nemá sloužit sama sobě, ale musí za ní stát samo Boží Slovo, samotná Božská autorita, jinak se osamostatní a bude žít kupříkladu jako závazná řkc tradice vedle tradice Písma. Písmo Svaté ovšem stojí velmi vyvýšeně nad každou lidskou tradici.

15,5 Falešné náboženské odůvodňování neposlušnosti jasnému Božímu příkazu nám stále hrozí. Ovšem co se týče úcty k rodičům a našeho náboženského života (srovnej též Lk 14,26). Pán Bůh a poslušnost skutečně jeho Slovu je důležitější než poslušnost a úcta k našim rodičům. Ovšem za předpokladu, že opravdu jde o Boží stejně platné slovo a ne jen o lidskou tradici!

Výraz „dar určený Bohu“ znamená prohlášení o tom, že daná věc je zasvěcena Pánu Bohu a z ní se nemusí dávat pro otce nebo matku. Patrně to neplatilo o desátcích, které byly také ustanovením Zákona.

15,6 Právě toto je největší varování pro tradiční církve, které lpí vedle Písma na své lidské tradici. Často si říkají, že jejich tradice je odůvodněná například tím, že za ní jako za církví stojí PJK, ale to je zkreslením skutečnosti. PJK stojí a vždycky stál za pravým inspirovaným Bohem vdechnutým Božím Slovem. Nikoliv za lidskými ustanoveními, které by nepocházeli z časů apoštolské církve.

Ovšem i církve i jednotlivci z protestantských kruhů mohou mít své vlastní tradice, často velmi úporné a žijící sami o sobě. Žijící proti Božímu Slovu. I z tohoto důvodu máme znát pravdu Božího Slova – Bible nejen nějak povrchně, ale opravdu věrně a poctivě, abychom mohli rozsuzovat co je pouze lidská tradice a co je pravdivým učením Písma.

15,8 Srdce je místo, kde se rozhoduje o našem lidství, jaké by bylo, zda se Bohu líbíme. Pochopitelně též záleží na našich slovech, ale stejně tak i na našem vlastním srdci, tedy na instanci naší vůle a našeho vnitřního života, rozumu i citu a postojů.

My máme být svým srdcem velmi blízko Pánu Bohu. Ne jen nějak povrchně blízko skrze občasnou modlitbu, ale horlivě blízko skrze vnitřní krásné obecenství s Kristem v DS. Kéž je pro náš život velmi zásadní otázka toho, zda jsme blízko Bohu se svým srdcem!

15,9 Lidské příkazy, to jsou příkazy nepodporované Bohem. To jsou příkazy vymyšlené lidmi. Ne každý příkaz, který se žije v našich církvích a je užitečný a dobrý ovšem lze prvotně odůvodnit Biblí, ale vždy má být takový, aby Písmu svatému neodporoval a aby jej nezatlačoval do pozadí. Láska i pravda zde musí být v náležité shodě. Láska k bližnímu i Pánu Ježíši a pravda Boží, která slouží této lásce padni komu padni.

Je tedy podstatné pro Krista, co máme za lubem vyučovat ve svých sborech a na svých duchovních setkáních!

15,10 Ježíš rozlišuje mezi tím, co říká farizeům a co říká širšímu okruhu zástupu. Zde chce patrně autor vyjádřit, že Ježíši velmi záleží na tom, aby následující poselství slyšelo co možná nejvíce lidí.

87

15,11 PJK navazuje na v. 2. ve kterém ho farizeové nařkli z přestupování své tradice, že si před jídlem neumývají jeho učedníci ruce. Šlo pochopitelně o kultické ustanovení, o ustanovení náboženské, které mělo, dle představ farizeů zabránit znečištění jídla. To ovšem v Zákoně nečteme takto přesně a přísně ustanoveno. Šlo o cosi jako odvozeninu z ustanovení zákona o kultické čistotě.

Ježíš zdůrazňuje, že není důležitá kultická čistota, zvláště ne taková, která ani nevychází z ustanovení Zákona, ale že je důležitá čistota vnitřní, či nečistota vnitřní – srdce.

15,12 Slovo pohoršit je zde třeba chápat v kontextu jako řeč o duchovní pýše, která se povznáší nad druhé. Také ovšem částečně jako slovo o tom, že dotyčný pohoršený člověk je zatvrzen pro svůj hřích.

15,13 Být zasazen nebeským Otcem – Bohem znamená být narozen z DS, znovuzrozen, obrácen směrem k Bohu. Milovat Boha a milovat svého bližního opravdu darem milosti a ze srdce. Milovat ze síly, kterou dává DS a kterou působí v člověku. Chtějme hlásat evangelium takovým způsobem, aby lidé mohli být spaseni, znovuzrozeni, protože jinak budou vykořeněni. Jinak budou vyťati. Jinak neobstojí na Božím soudu.

15,14 „Nechte je!“ Může pro nás znít tvrdě, ale pochopitelně některým lidem pro jejich duchovní pýchu není pomoci. Jsou nadutci a lidmi, kteří jsou samospravedliví. Nepřijímají napomenutí a nepřijímají Boží vůli a radu. Žijí si sami jak chtějí. Taková byla ona skupinka lstivých farizeů. Hořko je tomu společenství, kde jsou podobní samospravedliví vůdci.

15,16 Poznání je záležitost též našeho duchovního postavení, našeho života, který žijeme s Kristem. Naše nechápavost může být tedy naší vinou, nikoliv neutrálním problémem.

15,18 Můžeme toto slovo též otočit a mluvit o tom, co posvěcuje člověka tím dobrým co skrze jeho ústa vychází z dobrého srdce.

15,19 Špatné myšlenky – to jsou myšlenky nerozumné, myšlenky bezbožné, myšlenky na hřích a držící se hříchu. Myšlenky o činění zla. Atp..

Vraždy – dle učení PJK nešlo pouze o skutečně dokonaný čin, ale zlo bylo již v oblasti nenávisti a nelásky. Ten, kdo nenáviděl, ten již jakoby chtěl zabíjet. Srdcem chtěl dát druhému zlo, ba až vraždu. (viz. Mt 5,21-22).

Cizoložstva – jde o porušení manželství svého nebo druhého člověka skrze sexuální hřích. Počátek tohoto hříchu ovšem vychází ze srdce, nikoliv kdesi v tajemném podvědomí froidovském. Jde o vnitřní postoje a zodpovědné jednání vlastních rozhodnutí žít v nečistotě.

Smilstva – širší pojem sexuální nečistoty, než cizoložstvo. Jde v něm o mimomanželský pohlavní styk, o masturbaci, o necudnost v podobě pornografie a jejího vyhledávání i o homosexuální styk.

Loupeže – obohatit se na úkor druhého, a to i firmy nebo státního podniku je hřích, který Bůh vidí již v jeho zárodku. Zvláštním případem loupeže je loupení Pána Boha na tom, co mu náleží, totiž naše životy i naše majetky a finance.

88

Lživá svědectví – opět započínají svůj existenční život v lidském srdci.Urážky – vycházejí i z nenávisti i nelásky a pohrdání. Jsou jedem, který

může přerůstat i v činy jako je rozšiřování pomluv. 15,20 Jde tedy o jasné hříchy, ale neumýt si své ruce pro náboženský

důvod, to je otázkou postranní teologie. Nikoliv čehokoliv podstatného z hlediska víry (jistě je třeba zachovávat hygienu pro ochranu před šířením nakažlivých nemocí, to se zde však neřeší).

15,21 Ježíš odtamtud vyšel a odebral se do končin Týru a Sidónu.15,22 A hle, z těch končin vyšla nějaká kananejská žena a křičela:

"Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Mou dceru zle trápí démon.15,23 Ale on jí neodpověděl ani slovo. I přistoupili k němu jeho učedníci

a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí!"15,24 On řekl: "Byl jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z domu

Izraele."15,25 Ona však přišla, klaněla se mu a říkala: "Pane, pomoz mi!"15,26 On odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit jej psům."15,27 Ona řekla: "Ano, Pane, ale vždyť i psi jedí z drobtů, které padají

se stolu jejich pánů."15,28 Tehdy jí Ježíš odpověděl: "Ó ženo, tvá víra je veliká. Staň se ti,

jak chceš." A od té hodiny byla její dcera uzdravena.15,22 Příběh tedy mluví o ženě pohance o ženě, která nepatřila do

vyvoleného národa. Což je pro jeho pochopení hodně důležité. Ovšem dozvídáme se zde i další věc, totiž to, že tato žena věděla, že Ježíš je Syn Davidův. Snad se to dozvěděla od jiných lidí ze zástupu, který následoval PJK do těchto končin.

Věděla též, že onen Syn Davidův, tedy jinými slovy Mesiáš má moc vymítat démony a že se slitovává. Kéž i my máme tuto víru, že Ježíš i dneska vymítá démony skrze své učedníky a svou vlastní mocí a že se slitovává nevšedním slitováním. Volat k Bohu (k Ježíši) je přitom velice důležité. Tedy chtít jeho pomoc a utíkat se k němu o pomoc. On nikdy neoslyší upřímné srdce, které se k němu obrací s důvěrou, ač nemusí vyslyšet hned a podle našich představ. On ví, dobře ví, jak si připadá člověk, kterému obsadil nějaký nečistý démon dítě. Vysvobození v dnešní době pochopitelně je zásahem Boží nadpřirozené moci a není samozřejmé. Vyslyšení modliteb je ovšem na jiné rovině než pouze na rovině čistě modlitby, která se setká s vnějším úspěchem.

15,23 Setkal jsem se s názorem, že toto Ježíšovo jednání bylo takové odmítavé protože chtěl, aby žena projevila ještě víc své víry. Plně se s tímto názorem ztotožňuji. Bůh nám někdy neodpovídá „ani slovo“, abychom k němu ještě vytrvaleji volali a vroucněji o něj samotného stáli i o jeho pomoc. On je věrný a miluje i pohany.

89

15,24 Zde nacházíme další důvod proč Ježíš odmítá této ženě pomoci, snad dotyčná žena měla předtím představu, která ho obtěžovala, totiž tu, aby šel do jejího domu a dceru uzdravil a vysvobodil. Na to však Kristus asi neměl teď čas, proto jeho odmítavý postoj pokračuje tímto způsobem. Nejde o výmluvu, protože pokud by nikam nemusel chodit, jistě by ženě hned pomohl. (srovnej však možnost, že chtěl zkusit velikost její víry).

15,26 Uzdravení nebo osvobození je tedy „chléb dětí“, je to cosi samozřejmého, co máme očekávat od svého nebeského Otce. Je to potřeba často velmi základní, ale nemáme na ni právo.

Židé měli pohany za potupné psy. Na tuto tradici navazuje Ježíš, ale jistě jde o jeho zkoušku víry ženy, nikoliv o vyjádření Ježíšova postoje k pohanům. On miloval všechny lidi a za všechny lidi zemřel!

15,28 Velikost víry této ženy byla v její neodbytnosti i v jejím pokoření. (srov. Mk 7,29!). Máme mít též neodbytnou víru, která se též dovede pokořit před Ježíšem Kristem a přijmout jeho usvědčení z toho, že sami o sobě jsme bezvýznamní a bezcenní. Sami o sobě jsme jen těmi psy, kteří nepatří ani k vyvolenému národu, ale díky Bohu jsme byli ospravedlněni a náš status se změnil.

15,29 A přecházeje odtamtud, prošel Ježíš kolem Galilejského moře, vystoupil na horu a posadil se tam.

15,30 Tu k němu přišly veliké zástupy, které měly s sebou chromé, slepé, zmrzačené, němé a mnohé jiné. Položili mu je k nohám a on je uzdravil,

15,31 takže zástup užasl, když viděl, že němí mluví, zmrzačení jsou zdraví, chromí chodí a slepí vidí; i vzdali chválu Bohu Izraele.

15,32 Ježíš si pak zavolal své učedníky a řekl: "Cítím s tím zástupem, protože již tři dny zůstávají se mnou a nemají co jíst. A nechci je propustit hladové, aby nezemdleli na cestě."

15,33 A učedníci mu řekli: "Kde vezmeme v pustině tolik chlebů, abychom nasytili takový zástup?"

15,34 Ježíš jim řekl: "Kolik máte chlebů?" Oni řekli: "Sedm a několik rybiček."

15,35 Nařídil zástupu posadit se na zem;15,36 vzal těch sedm chlebů a ty ryby, vzdal díky, rozlámal a dával

učedníkům a učedníci zástupům.15,37 Všichni pojedli a nasytili se; a sebrali sedm plných košů zbylých

úlomků.15,38 Těch, kteří jedli, bylo čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí.15,39 Potom zástupy propustil, vstoupil na loď a připlul na území

Magadan.

90

15,29 Hora je pro Ježíše místem odkud k nám může promlouvat v obrazném slova smyslu. Promlouvá svrchu, tedy shůry, jako Panovník a Vládce. My jeho svaté Slovo máme přijímat vskutku pokorně. Ale dle kontextu našeho místa od něj můžeme přijímat též pomoc a to opravdovou lidskou pomoc, důležitou pomoc pro náš život a to jak duchovní, tak duševní, tak i tělesnou. Bůh v Kristu stojí nad námi a je též s námi. Činí mocně svoje dílo jako svrchovaný Pán, jako velký Vládce.

Nechej Ježíše, aby usedl na královském trůnu ve tvém srdci. Aby ti mohl požehnat. Aby s tebou též měl společenství.

15,30 Pokorné složení nemocných k Ježíšovým nohou je znamením toho, že lidé potřebují mít Krista jako Vládce. Jako toho, kdo nejen musí uzdravit, protože to my lidé chceme, ba to je zcela špatný přístup! Uzdravuje pro svou slávu, protože to tak chce.

15,31 Lidé vzdali chválu Bohu Izraele, když viděli zázraky a když poznávali Krista jako toho, kdo je schopen i ochoten uzdravovat nemocné a soužené lidi. I dneska se tomu může dít podobně. Potřebujeme vidět Krista v jeho slávě a k tomu nám může pomoci vidět jeho uzdravující a vysvobozující moc.

15,32 PJK cítí se zástupem. I dneska je stejný. Cítí nejen s davem lidí, ale též s jednotlivcem, tebou a mnou. Rozumí nám a ví jak se cítíme a co prožíváme. Vidí do naší osobnosti tak, jak sami sebe vnímáme i to, co ani nedokážeme pojmenovat.

Je možné být s Ježíšem a přitom mít v něčem nedostatek! To nechť je velkým poučením pro každou triumfalistickou teologii. Pán Ježíš však též v pravý čas dokáže napravit to, co je temného v našich životech. Jistě to nebylo nic příjemného být tři dny bez jídla.

15,33 Jakoby učedníci pozapomněli na to, co se stalo předtím, když Ježíš nasytil pět tisíc. Snad i nezapomněli, ale neměli odvahu Ježíše o takový zázrak znovu prosit.

15,36 Ježíš vzdal díky, tedy poděkoval za toto málo jídla a učedníci potom od něj toto málo rozdávali zástupu. Stal se veliký zázrak, když jednali na základě poslušné víry, která věří, že když rozdají takové množství, že Bůh to rozmnoží. I dneska má Kristus moc rozmnožovat chleby i ryby, tedy množit jídlo. Ovšem jde o velmi výjimečný zázrak.

15,38 Celkové množství lidí bylo tedy mnohem větší než čtyři tisíce. Pochopitelně jde i u mužů o zaokrouhlené číslo, které je příkladem toho, že není moudré všechno v Písmu chápat doslovně.

16,1 I přistoupili k němu farizeové a saduceové a zkoušeli ho; chtěli, aby jim ukázal znamení z nebe.

16,2 On jim však odpověděl: "[Když nastane večer, říkáte: 'Bude pěkně, neboť se nebe červená'.

91

16,3 A ráno: 'Dnes bude bouřka, neboť se červená zamračené nebe'. Vzhled nebe tedy rozeznávat umíte, a znamení časů nikoli?]

16,4 Pokolení zlé a cizoložné vyhledává znamení, ale znamení mu nebude dáno, kromě znamení [proroka] Jonáše." A zanechal je tam a odešel.

16,1 Farizeům a saduceům nestačilo to mnoho, co od Ježíše neustále viděli, totiž že uzdravoval nemocné a moudře vyučoval i vymítal démony. Nestačilo jim to protože měli převrácené srdce. Chtěli znamení pro jeho Božské pověření, snad i pro jeho Mesiášství. Žádali znamení z nebe, tedy snad cosi jako Boží světlo a jasný hlas z nebe. Nějaký ještě větší zázrak.

16,4 Pod pojmem „cizoložné“ lze vidět nevěru tohoto pokolení a nevěrnost Pánu Bohu, nikoliv cosi jako porušení sedmého přikázání v sexuální oblasti.

K neupřímnému člověku se Bůh chová převráceně, tedy tak, že reaguje na převrácenost jeho srdce. Nehodlá přistoupit na hru oněch zlých lidí a odmítá jim dát znamení. Vyjma jednoho, totiž znamení proroka Jonáše, kterým míní svou smrt, pobyt v hrobě, a vzkříšení. Pro dnešního člověka je toto znamení proroka Jonáše základním poznávacím znamením, že Ježíš je skutečně Mesiáš, pravý Boží Syn.

16,5 [Jeho] učedníci přišli na druhou stranu a zapomněli vzít chleby.16,6 Ježíš jim pověděl: "Dávejte si pozor a varujte se kvasu farizeů a

saduceů!16,7 Oni se pak mezi sebou dohadovali a říkali: "To proto, že jsme

nevzali chleby."16,8 Ježíš to poznal a řekl: "Proč se mezi sebou dohadujete, malověrní,

že nemáte chleby?16,9 Ještě nerozumíte? Ani se nepamatujete na těch pět chlebů pro pět

tisíc, a kolik nůší jste nasbírali?16,10 Ani na těch sedm chlebů pro čtyři tisíce, a kolik košů jste

nasbírali?16,11 Jak to, že nerozumíte, že jsem k vám nemluvil o chlebech?

Varujte se kvasu farizeů a saduceů!"16,12 Tehdy pochopili, že neřekl, aby se varovali chlebového kvasu,

nýbrž učení farizeů a saduceů.16,5 Člověk někdy prostě něco nezvládne a zapomene. Nikdy by však

neměl zapomínat na Boží skutky a Boží velikost. Nikdy by neměl zapomenout na to, že Kristus zemřel za jeho hříchy a další podstatné věci evangelia.

16,6 viz. v. 16,1216,8 Ježíš učedníkům vyčítá jejich malověrnost, že se bojí, že nemají s

sebou jídlo. Upozorňuje je posléze na to, že dokázal nasytit pět a čtyři tisíce lidí. Což bylo daleko více, než právě teď potřebovali. Snad jejich problém vidění zázraku byl i v tom, že teď nebylo z čeho chleby rozmnožit, že neměli žádný

92

základ pro rozmnožení chlebů. Někdy můžeme být v podobné situaci, že totiž menší zázrak ve skutečnosti najednou vidíme jako zázrak větší. Subjektivita při vnímání zázraků je opravdu vážný faktor vnímání.

16,12 Někteří lidé mají zcela falešné učení. Ježíš upozorňuje své učedníky na to, že farizeové a saduceové mají převrácené učení. Víc k tomuto tématu je obsaženo v 23. kapitole Mt.

16,13 Když Ježíš přišel do oblasti Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"

16,14 Oni řekli: "Ti za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za Jeremjáše nebo za jednoho z proroků."

16,15 Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?"16,16 Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha."16,17 Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone Bar-Jona, protože

ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích.16,18 A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev a

brány podsvětí ji nepřemohou.16,19 [A] tobě dám klíče království Nebes, a cokoli svážeš na zemi,

bude již svázáno v nebesích, a cokoli rozvážeš na zemi, bude již rozvázáno v nebesích."

16,20 Tehdy přikázal [svým] učedníkům, aby nikomu neřekli, že on je Mesiáš.

16,13 PJK se však táže i tebe za koho jej považuješ? Je pro tebe víc než mravním učitelem? Je pro tebe opravdu oním Božským Synem člověka, který je ovšem opravdu nebeskou bytostí nejen lidskou? Je pro tebe Ježíš Vykupitel z hříchů, nebo jen mravokárce? Máš ho rád? To jsou důležité otázky vyžadující správné odpovědi. Vskutku vždy, když se nás Ježíš Kristus táže za koho jej máme, potom máme příležitost se hluboce zamyslet nad svým vztahem k němu a k Bohu vůbec.

16,14 Jak zvláštní pestrost v smýšlení tehdejších lidí! Bůh je v Kristu Mesiášem, ale to ani učedníci nezmínili, že se to mezi lidmi říká. Vždyť již o Janu Křtiteli se domnívali, není-li on Mesiáš, a teď to ani nezmiňují! Možná protože o tom nechtějí otevřeně mluvit, ač to bylo pro zástupy jasné.

16,16 Mesiáš je totožné označení jako Pomazaný nebo Kristus. Pomazaný jako oddělený pro velký a královský Božský úkol zachránit svět. Mnohými SS proroctvími Bůh zjevoval svému lidu, že jednou přijde tento Mesiáš. Tedy kdosi, kdo osvobodí Boží lid z jeho hříchů a ustanoví Boží království. Většinou si však lidé toto Boží království představovali politicky. Musíme si být dobře vědomi Božství PJK, které je pro nás křesťany nerozlučně spojeno s vyznáváním Ježíše jako Mesiáše.

93

Nebylo opravdu samozřejmé považovat Mesiáše za Syna živého Boha. Šlo o nadpřirozené Boží vnuknutí, které Petr dostal. Označení Syn živého Boha neznamená nic méně, než Ježíšovo Božství.

16,17 Blahoslavený je každý další, komu bylo zjeveno, že Mesiáš je Boží Syn, že je Bůh sám. Blahoslavený znamená šťastný a za šťastného prohlášený. Máme mocného Boha, který dává své zjevení nikoliv jen skrze tělo a krev, tedy skrze duši a rozum člověka, ale který dává zjevení skrze nebeského Otce v DS.

16,18 Petr znamená řecky kus skály (kámen), kdežto ta skála na které bude vybudována církev je skálou, jde o Ježíše samotného. (srov. 1.Pt 2,7). Ježíš je ten kámen na kterém stojí církev. Petr byl jen malým oblázkem, na kterém církev nestojí. Jen mohl být součástí Ježíše jako jeho Kristova těla. I my však jsme součástí Kristova těla. Církev je tedy vybudována na skále Kristu. On je pro církev pevnou oporou.

Brány podsvětí nepřemohou církev, tedy nezískají nad ní převahu. Nebudou nad církví vládnout. Církev, pokud se jí nemyslí jednotlivá denominace, ale církev složená ze všech věřících, to je církev, která obstojí navěky až do věčnosti obecenství s Bohem. Je příznačné, že brány podsvětí se snaží církev zničit, avšak není to možné. Neboj se o církev lidským strachem. Můžeš se však obávat o Boží dílo v tom, či kterém místě.

16,19 Moc svazovat a rozvazovat dostali též všichni učedníci, nejen Petr. Petr ovšem měl tu výsadu, že otvíral nově cestu nejprve Židům o Letnicích, posléze Samařanům v Samaří a dále pohanům v Kornéliově domě. Byl též prvním apoštolem mezi všemi ostatními. Což však neznamená žádný základ pro pokračování jeho jakoby úřadu v papežství. Pro to nenacházíme v Písmu žádné opodstatnění.

16,20 Je čas mlčet o Mesiáši, ovšem dneska žijeme v jiné době. Tehdy měl PJK zájem na svém mesiášském tajemství, dneska chce, aby jeho jméno bylo vyhlášeno všem národům.

16,21 Od té doby Ježíš začal svým učedníkům ukazovat, že musí odejít do Jeruzaléma a mnoho vytrpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, být zabit a třetího dne být vzkříšen.

16,22 Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: "Bůh tě chraň, Pane, to se ti určitě nestane!"

16,23 Ale on se otočil a řekl Petrovi: "Jdi ode mne, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské."

16,24 Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: "Jestliže chce za mnou někdo přijít, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne.

16,25 Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však zahubil svou duši kvůli mně, nalezne ji.

16,26 Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale uškodí své duši? Anebo co dá člověk výměnou za svou duši?

94

16,27 Syn člověka má přijít v slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.

16,28 Amen, pravím vám, [že] někteří z těch, kdo zde stojí, určitě neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího ve své královské moci."

16,21 Je až zarážející jak pozdě jim to PJK pověděl. Jistě to bylo proto, že ještě dřív dost dobře nevnímali Ježíše jako velkého Vůdce Mesiáše. My však máme též v tomto slovu vnímat předzvěst následujícího příběhu o Petrovi.

16,22 Apoštol Petr vůbec nechápal jak drze a nemoudře se vůči svému Pánu chová. Chtěl být duchovnější než jeho Mistr. I my si dávejme dobrý pozor na to, abychom nechtěli být „duchovnější“ než Pán Ježíš ve své svatosti a ochotě trpět! On není bůžkem, který by byl Bohem jen zdaru, ale může skrze kříž vyvolat cosi pozitivního. Tak vždy občas jednal a tak jednal v ústředním bodě lidských dějin. Platí tedy velmi důrazné varování, abychom se nechovali jako apoštol Petr.

16,23 Satane zde znamená „protivníku“ v hebrejštině. Z kontextu je zřejmé, že zde působil jak satan s malým „s“, tak „Satan“ jako nečistá bytost v Petrovi. Petr byl ovládán tím Zlým protože byl ovládán touhou umenšit ochotu Kristovu obětovat se pro Boží děti. Bůh nenávidí ducha protivníka jeho díla. Staví se přísně proti němu. I my lidé se můžeme žel stát někdy nástroji Satana, můžeme se stát nástroji toho Zlého.

Problém Petra byl v tom, že myslel lidsky a na lidské věci a nikoliv na věci Boží. I my máme stále určitý sklon myslet víc na lidské věci, než na věci Boží. Potřebujeme dobře rozlišovat skrze DS co je správné a jak máme jednat. Jinak zabloudíme a budeme pohoršením. Budeme svodem ke hříchu. Nemysli si drahý čtenáři, že potřebuješ především naplnit své životní potřeby. Ty potřebuješ naplnit Boží potřeby, být služebníkem Božím. Jako Kristův učedník, který ho miluje.

16,24 Vzít svůj kříž neznamená nechuť k životu, ale jít vnitřně na smrt, tedy se svým sobeckým já jít na smrt. Nechat si ho ukřižovat. Nechat ho zemřít.

Následování Krista není ve smrti člověka, alespoň většinou, ale v životě zasvěceném jemu. Jsme učiněni pro život věčný s Bohem.

16,25 Místo slova „duši“ můžeme též dosadit „život“. 16,26 Duše člověka je místo, kde člověk potkává své vnímání, kde se

setkává jeho duševní život, jeho citový a rozumový i volní život. Je to místo též celého člověka. Je sporné, zda pod pojmem duše je zde míněn celý člověk, nebo jen cosi jako jeho nitro.

16,27 To základní jednání podle kterého budeme souzeni nebo ospravedlněni je přijetí PJK. Nikoliv množství dobrých či zlých skutků, to by odporovalo jiným částem Písma svatého, kde se mluví o cestě spasení jako o cestě milosti.

16,28 Vzhledem k tomu, že ve všech synoptických evangeliích je toto slovo vysloveno před slavným proměněním na hoře, je jasné, že oním zjevením

95

království Božího v moci je míněno právě ono proměnění. Jiný výklad by byl velmi problematický.

17,1 Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.

17,2 A byl před nimi proměněn. Jeho tvář zazářila jako slunce a jeho šaty zbělely jako světlo.

17,3 A hle, ukázal se jim Mojžíš a Eliáš a rozmlouvali s ním.17,4 Petr na to Ježíšovi řekl: "Pane, je pro nás dobré tu být. Chceš-li,

udělám tu tři stánky, tobě jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden."17,5 Když ještě mluvil, hle, zastínil je zářivý oblak, a z oblaku se ozval

hlas: "Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte."

17,6 Když to učedníci uslyšeli, padli na tvář a velmi se báli.17,7 Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte a nebojte se."17,8 Když pozvedli oči, neviděli nikoho, jen samotného Ježíše.17,9 A když sestupovali z hory, Ježíš jim přikázal: "Nikomu o tom

vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých."17,10 [Jeho] učedníci se ho zeptali: "Jak to, že učitelé Zákona říkají, že

nejprve musí přijít Eliáš?"17,11 On odpověděl: "Eliáš opravdu přichází a všechno obnoví.17,12 Avšak pravím vám: Eliáš již přišel, a nepoznali ho, ale udělali s

ním, co chtěli; tak bude od nich trpět i Syn člověka."17,13 Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.17,1 Trojice učedníku PJK byla zřejmě užším výběrem z dvanácti

učedníků. Například při vzkříšení dcerušky Jairovi si náš Pán také vybral právě tyto učedníky.

Boží služebníci, kteří slouží s dalšími lidmi si mohou podle potřeby vybírat užší skupiny kolem sebe, aby s nimi spolupracovali a společně jim tvořili užší obecenství.

17,2 Pravděpodobně šlo o to, že Ježíš dostal oslavené tělo, které měl po vzkříšení. Není to však jisté. Každopádně byl v něčem podstatném proměněn.

17,3 Mojžíš a Elijáš tedy byli živí. Přišli z neviditelného Božího světa, ač Mojžíš zemřel na rozdíl od Elijáše, který byl vzat živý do nebes. Z tohoto slova můžeme vyvozovat, že člověk po smrti žije dál okamžitě v určité podobě a že neprochází nějakým „spánkem“.

17,5 Boží Otcův hlas zazněl z oblaku jeho slávy. Důrazně upozornil učedníky a po nich všechny křesťany, že PJK je Boží milovaný Syn, kterého mají poslouchat. Nemusí mít pouze Otce nebeského, ale nemusí již také sloužit zákonu Mojžíšovu skrze ony dva služebníky Boží (Mojžíše a Elijáše). Ježíš

96

Kristus je pro nás Pánem, tedy Vládcem, kterého my křesťané máme poslouchat.

17,6 Boží přítomnost v hříšných lidech vyvolává strach. To nalézáme na mnoha místech Bible.

17,7 Ježíš však oznamuje svým učedníkům, že se nemusí bát. Protože? Vždyť jsme byli ospravedlněni a očištěni!

17,10 Učitelé Písma se zjevně odkazovali při svých úvahách na proroctví proroka Malachiáše 3,23-24. Elijášem byl Jan Křtitel. Jde ovšem o funkci proroka Elijáše, nikoliv o zcela totožnou postavu, jakou byl Elijáš, který se učedníkům zjevil na hoře proměnění.

17,14 Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a padl před ním na kolena

17,15 řka: "Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a zle trpí; často totiž padá do ohně a často do vody.

17,16 A přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdravit."17,17 Ježíš odpověděl: "Ach, pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho

ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám snášet? Přiveďte ho sem ke mně!"17,18 Ježíš mu pohrozil a démon od něho vyšel; a od té hodiny byl

chlapec uzdraven.17,19 V soukromí potom k Ježíšovi přistoupili učedníci a řekli: "Proč

jsme ho nemohli vyhnat my?"17,20 On jim řekl: "Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-

li mít víru jako zrno hořčice, řekněte této hoře: 'Přejdi odtud tam', a přejde; a nic vám nebude nemožné.

17,21 [Tento rod nevychází jinak než v modlitbě a půstu.]"17,15 Z dalšího je zřejmé, že náměsíčnost (nešlo-li spíše o epilepsii) působí

démonický duch. 17,17 Ježíš se hněvá na nevěru svých učedníků, protože tehdy byla možnost

aby uzdravili, ale nemohli. Pro svou malouvěrnost (v. 20). Naše víra je velmi důležitým činitel pro vymítání démonů a projevů uzdravování. Máme od Boha očekávat dobro. Máme se Bohem však ve všech životních situacích též nechávat řídit. Učení o potřebnosti víry nemá znamenat, že naše víra vždy zvítězí nad nemocí.

17,18 Podle názvosloví se zde prolíná démonická spoutanost, démonizace s uzdravením.

17,20 Příklad s hořčičným zrnem navozuje představu velmi malé víry. Nejde tedy o velikost víry, ale o kvalitu víry. O to, aby člověk byl vírou dobře zakotven v Bohu. Nejde o pocity věření, jako spíše o poslušnost milovanému Pánu Ježíši Kristu a Bohu Otci v DS.

97

17,21 Tento verš neobsahují zásadní řecké rukopisy. U Mk v tomto příběhu nacházíme slovo o modlitbě a o půstu též jen v některých rukopisech. Přesto ze zkušenosti církve můžeme potvrdit obojí. Důležité je mít obecenství s Bohem na modlitbě, aby člověk mohl vítězit nad Satanem a démony a též přiměřený moudrý půst je na místě.

17,22 Když se zdržovali v Galileji, řekl jim Ježíš: "Syn člověka má být vydán do rukou lidí;

17,23 zabijí ho, ale třetí den bude vzkříšen." A oni se velmi zarmoutili.17,24 Když přišli do Kafarnaum, přistoupili k Petrovi výběrčí

dvojdrachem a řekli: "Copak váš Učitel neplatí dvojdrachmu?"17,25 Řekl: "Ale ano". Jakmile vešel do domu, Ježíš ho předešel

otázkou: "Co myslíš, Šimone? Od koho vybírají králové země poplatky a daň? Od svých synů, nebo od cizích?"

17,26 Když [Petr] řekl: "Od cizích", pověděl mu Ježíš: "Synové jsou tedy svobodni.

17,27 Abychom je však nepohoršili, jdi k moři, hoď udici a vytáhni první rybu, která se vynoří. Až otevřeš její ústa, nalezneš statér; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe."

17,23 PJK si byl dobře vědom toho, že musí být vydán do rukou lidí, aby lidi tímto způsobem vykoupil z moci Božího hněvu a hříchu. Stále je Bohem, který vidí dopředu.

17,24 Dvojdrachma byla chrámová daň. 17,25 I zde Ježíš prokázal svou vševědoucnost, dobře věděl co Šimon prožil

a proto ho předešel otázkou. 17,26 Náležet k Božímu chrámu příslušelo především Božímu Synu. On se

stavěl do pozice toho být pánem nad Božím domem, mít na jeho bohoslužbě účast. I dneska si klade podobně požadavek na vladařství nad tím, co mu náleží, tedy nejen pochopitelně celá země, ale především Boží lid.

V jistém slova smyslu měl Ježíš právo dvojdrachmu neplatit. 17,27 Důvod pohoršení dneska může v podobném kontextu se týkat

kupříkladu kazatele, který by podle toho co káže ovečkám též dávat desátky. Ostatně levité, kteří sloužili z desátků, odváděli desátý díl z desátku rodu Arónovu.

Mnoho věcí ve svém životě můžeme konat z podobných motivů, totiž abychom druhé lidi nepohoršili. Ovšem musíme mít motivy čisté, nikoliv se snažit falešně zalíbit lidem.

Bůh se umí i nadpřirozeně postarat o své děti. I zde Ježíš předvídá budoucnost. I zde vládne jako mocný panovník. I zde též prokazuje svou lásku k učedníkovi Petrovi, když se stará též o jeho placení chrámové daně. I my můžeme očekávat nadpřirozenou Boží pomoc v materiálních záležitostech.

98

18,1 V tu hodinu přistoupili učedníci k Ježíšovi a říkali: "Kdo je tedy v království Nebes největší?"

18,2 [Ježíš] přivolal dítě, postavil je doprostřed nich18,3 a řekl: "Amen, pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako

děti, jistě nevejdete do království Nebes.18,4 Kdo se tedy pokoří jako toto dítě, ten bude největší v království

Nebes.18,5 A kdo přijme jedno takové dítě na základě mého jména, mne

přijímá."18,6 "Kdo by však svedl k hříchu jednoho z těchto maličkých, kteří věří

ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu na krk pověsili velký mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.

18,7 Běda světu pro svody! Svody sice musí přijít, avšak běda tomu člověku, skrze kterého svod přichází!

18,8 Jestliže tě tvá ruka nebo tvá noha svádí k hříchu, utni ji a odhoď; lépe je pro tebe, abys vešel do života zmrzačený nebo chromý, než abys měl obě ruce nebo obě nohy, a byl uvržen do věčného ohně.

18,9 A jestliže tě svádí tvé oko, vyjmi je a odhoď; lépe je pro tebe, abys vešel do života jednooký, než abys měl obě oči, a byl uvržen do ohnivé Gehenny."

18,10 "Dávejte si pozor, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Neboť vám pravím, že jejich andělé v nebesích stále hledí na tvář mého Otce, který je v nebesích.

18,11 [Vždyť Syn člověka přišel zachránit, co zahynulo.]18,1 Být největší v království Nebes, to chtělo a stále chce mnoho křesťanů.

Usilují o to, aby měli čestné místo v nebi. Ovšem zde je nutné si dávat velký pozor na naše motivy. Pokud naše srdce prahne po poctách, po tom, abychom se měli (třeba na rozdíl od těch ostatních méně duchovních) v nebesích lépe, tak něco zásadního jsme nepochopili. Bůh jasně říká, že pro něj je podstatná láska, neboť on je láska. Láska, která nehledá svých vlastních věcí, ale věcí pro svého bližního.

18,2 Ježíš miloval děti a několikrát učedníkům na nich něco důležitého chtěl ukázat.

18,3 Musíme se obrátit, tedy odvrátit se od hříšného způsobu života a od svévole ke Kristu a jeho vládě, abychom vešli do Božího království. Obrácení je tedy základním předpokladem toho, abychom mohli vůbec uvažovat o své nebeské budoucnosti. Ježíš to ví a ukazuje na dítě jako na příklad. Je to určité tajemství v čem chce, abychom byli jako děti. Nejspíše mají pravdu ti, kteří říkají, že jde o důvěřivost malé lidské bytosti ke svým rodičům. Je to opravdu víra, co nás zachraňuje. Víra, která se upjala k Pánu Ježíši jako jediné cestě k Bohu. Víra, která přijímá Krista do svého srdce. A v neposlední řadě se zde ozývá též důraz na nutnost se znovuzrodit. Stát se tedy nepatrným malým dítětem v duchovní oblasti přijmout nový život.

99

18,4 Zde PJK ještě přesněji objasňuje co míní tím, být jako dítě, to je být pokorným člověkem, tedy člověkem závislým na Hospodinu a Ježíši Kristu. Být na něm závislý skrze právě víru.

A dlužno doplnit, že se zde již nemluví jen o vstupu do Božího království, ale o tom, kdo je v tomto království největší. Největší není tedy ten, kdo má ostré lokty a kdo sám sebe chce prosazovat na úkor druhých, ale ten, kdo se pokořuje pod Boží vůli, pro koho je Pán Ježíš vším skrze důvěru a pokoru. Kdo si sám nevystačí.

18,5 Přijmout dítě na základě Ježíšova jména rozhodně není odkaz na křest dětí, neboť první církev (tak to alespoň máme doloženo) děti nekřtila. Nemá důvod se domnívat, že je křtila, protože vyžadovala víru křtěného. Přijmout dítě na základě Ježíšova jména znamená milovat ty poslední lidi, milovat ty maličké děti, které jsou pro rodinu často zátěží a které ještě nic neumí a nemají kromě sebe sama, co by druhému dali. Ve svých nejnepatrnějších bližních můžeme přijímat Krista! To nechť nás povzbuzuje a potěšuje v naší práci s postiženými a slabými lidmi (srovnej též Mt 25,31n).

18,6 Ježíš nás varuje před tím, abychom maličké lidi nesváděli k hříchu. Abychom jistě nesváděli kohokoliv k hříchu a nepohoršovali ho. Je třeba rozlišovat mezi tím, co máme dělat podle svého nejlepšího křesťanského přesvědčení a tím, čeho se můžeme i máme směle vzdát, abychom někomu druhému neublížili. Jsou mnohé nepodstatné věci, kterých se můžeme vzdát, abychom někoho druhého nepohoršili a nesvedli ho k hříchu. Tím víc to platí o věcech podstatných.

18,7 Svět je zde obrazem oblasti hříchu, kde působí lidský hřích i Satan. Jde o svět ve kterém se sice nacházejí lidé věřící i nevěřící, ale který je svým uspořádáním Bohu nepřátelský. Svět v tomto slova smyslu je nebezpečím pro lidskou víru.

To, že svody musí přijít by nás mělo povzbudit k zápase proti pokušení. Nemáme vyhledávat situace pokušení a svodu, ale máme být bdělí.

18,8 To, že není moudré brát toto slovo doslova lze odůvodnit především z Boží lásky k lidskému tělu, ale též ze skutečnosti, že zde je řeč o jedné ruce nebo jedné noze. Mohou tě svádět tvé nohy nebo ruce, ale nikoliv jen jedna noha nebo jedna ruka. Jde o podobenství, které nás nabádá k radikalismu v boji s hříchem a pokušením. Uniknout pokušení je velmi podstatné, tak podstatné, že se pro to stojí za to obětovat rozhodným a velkým způsobem.

18,9 Gehenna je cizojazyčný popis pro peklo. 18,10 Pán Ježíš myslí nejen na děti, ale též na každého slabého ve víře, na

každého člověka vůbec, protože před Bohem jsme všichni maličcí. Všichni jsme slabí a nepatrní vzhledem k nebezpečí pokušení, pokud by nás Bůh neochránil. Potřebujeme Boží ochranu. A potřebujeme sebou navzájem nepohrdat. Milovat znamená vždy si též do jisté míry vážit, když ne způsobu života dotyčného člověka (například velkého hříšníka), tak alespoň lidské bytosti jako Božího obrazu, jako člověka potřebujícího slyšet o Kristu.

100

18,11 I když tento verš nemá velikou podporu v rukopisech, přece jen je zcela v duchu evangelia.

18,12 Co myslíte? Kdyby nějaký člověk měl sto ovcí a jedna z nich by zabloudila, nenechá těch devadesát devět na horách a nevydá se hledat tu, která bloudí?

18,13 A stane-li se, že ji nalezne, amen, pravím vám, že se z ní raduje víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily.

18,14 Právě tak není vůle vašeho Otce, který je v nebesích, aby zahynul jediný z těchto maličkých."

18,12 Poslušnými ovcemi jsme zde my křesťané. Jistě si z toho nemáme odvozovat, že by se o nás Ježíš chtěl starat méně než o lidi ztracené. Jde o podobenství, kterým Ježíš ukazuje na svoji lásku k těm, kteří jsou mimo ohradu, kteří jsou ztraceni. Miluje je a vydává se za nimi. Nehledejme v tom ani kousek umenší Kristovy lásky k těm, kteří Ježíše milují. Oni s ním jsou přátelé a poslušné ovečky, které od něj mají jeho požehnání.

18,13 V tomto verši nám zaznívá další důraz, totiž ten, že jsou křesťané a lidé věřící, kteří se považují za věřící protože nikdy nic zlého neučinili. Podobně jako byli samospravedliví někteří farizeové Ježíšovy doby. Ovšem dle slov Písma jsme všichni zabloudili! (srov. Iz 53,6).

18,15 I ti tedy, kdo zatím bloudí, kteří nechodí do církve, kteří nemají srdce nakloněné ke Kristu jsou v oblasti Božího zájmu. Bůh nás v Ježíši hledal dříve, než my jsme hledali jej. On za nás zemřel, abychom nemuseli nést trest za svůj hřích a chce nás navrátit z našich vlastních cest k sobě.

18,15 "Jestliže tvůj bratr [proti tobě] zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra.

18,16 Jestliže by však neposlechl, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok.

18,17 Jestliže by je neposlechl, pověz to shromáždění, a jestliže by neposlechl ani shromáždění, ať je ti jako pohan a celník."

18,18 "Amen, pravím vám, cokoli svážet na zemi, bude již svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude již rozvázáno v nebi.

18,19 [Amen] opět vám pravím: Shodnou-li se dva z vás na zemi v jakékoli věci, o niž požádají, stane se jim od mého Otce, který je v nebesích.

18,20 Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mé jméno, tam jsem já uprostřed nich."

18,15 Verš je co se týče textové kritiky poněkud problematický, neboť vsuvka [proti tobě] je jen jemně méně nedoloženou variantou. Ovšem DS mi osvědčuje, že pokud se hříchu týče, neměli bychom k němu mlčet, pokud je to jen trošku možné nikdy. Tedy zvláště ne, když se jedná o nás, ale nejen tehdy. Máme se bratrsky napomínat. Máme usilovat o pravdivé napomínání, které bere ohled na úctu k druhému člověku. Které se nechová povýšeně. Z kontextu je

101

zřejmé, že jde o hřích, který je zjevný, nikoliv jen o nějaké vágní podezření. Máme přitom zachovat náležitý postup. Nejprve probrat záležitost s tím, koho se týká. Poněkud jinak to může být tehdy, když zhřeší někdo na vyšším církevním postavení. (srov. 1.Tim 5,19-20). Ale i v takovém případě je vhodné bratra napomenout v soukromí.

18,16 Opět je zde zdůrazněn další postup napomínání v případě pádu do hříchu. Napomínání předpokládá lásku a mírný přístup i dostatek odvahy napomínajícího.

18,17 Povědět to shromáždění vyžaduje říci to vedení sboru nebo jinému orgánu, který sbor vede, třeba členskému shromáždění. Princip je zde velmi důležitý, protože nám jasně zvěstuje, že člověk, který nečiní pokání a dále v něm setrvává do církve a Božího lidu nepatří a nemáme ho tam dále trpět. Tu se dotýkáme otázky církevní kázně, která se má konat, pokud církev nemá ztratit svou slanost.

18,18 Moc svazovat a rozvazovat tedy nedostal pouze apoštol Petr nebo apoštolé jako vyvolené skupina, či dle řkc jejich nástupci v biskupech. Je to věcí zdravého sborového života, abychom rozhodovali (zde použit zvláštní obrat svazovat a rozvazovat). Abychom přijímali lidi za členy církve a též je z církve vyškrtávali, pokud hřeší a nekají se.

Naše rozhodnutí má být konáno v bázni před Bohem. 18,19 Zde přecházíme k tématu modlitby. Společná modlitba zde nese jasné

zvláštní zaslíbení. Podobně verš následující.

18,21 Tehdy přistoupil Petr a řekl mu: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Až sedmkrát?"

18,22 Ježíš mu řekl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát."

18,23 "Proto je království Nebes podobné králi, který chtěl provést vyúčtování se svými otroky.

18,24 Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc talentů.

18,25 Protože však neměl čím zaplatit, rozkázal ho [jeho] pán prodat i se ženou a dětmi i se vším, co má, aby tak splatil svůj dluh.

18,26 [Onen] otrok padl na zem, klaněl se mu a říkal: 'Měj se mnou trpělivost, [pane], a všechno ti vrátím!'

18,27 I slitoval se pán onoho otroka, propustil ho a dluh mu odpustil.18,28 Ale když onen otrok vyšel, nalezl jednoho ze svých spoluotroků,

který mu byl dlužen sto denárů; popadl ho a začal ho škrtit, říkaje: 'Zaplať, co [mi] dlužíš!'

18,29 Jeho spoluotrok padl [k jeho nohám] a prosil ho: 'Měj se mnou trpělivost, a zaplatím ti'.

102

18,30 On však nechtěl, ale šel a uvrhl ho do vězení, dokud nezaplatí dluh.

18,31 Když jeho spoluotroci uviděli, co se přihodilo, velmi se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všechno, co se stalo.

18,32 Tehdy si ho jeho pán zavolal a řekl mu: 'Otroku zlý, celý ten dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě poprosil.

18,33 Neměl ses také ty smilovat nad svým spoluotrokem, jako jsem se i já smiloval nad tebou?'

18,34 A jeho pán se rozhněval a předal ho mučitelům, dokud [mu] nezaplatí celý dluh.

18,35 Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru [jeho přestoupení]."

18,21 Sedmička bylo číslo plnosti. Petr tedy neříkal žádné malé číslo, a i kdyby nešlo o číslo plnosti, pouze o počet, stačí si představit, že bychom my někomu odpouštěli sedmkrát!

18,22 Ježíš dává naprosto ohromný požadavek na odpuštění. Když člověk má odpustit 490x nebo jen 77x (což není z originálu jasné, jaké číslo je míněno), tak se dostává do situace, kdy již to ani nelze počítat. A o to právě Bohu jde. Abychom odpouštěli stále. Abychom nehleděli na to, zda nám kdo ublížil mnoho nebo jen málo a jak často. Někdy život přináší velké důvody k zatrpklosti, jindy jen drobnosti. Přesto máme odpouštět stále. Máme mít ve svém srdci stálý postoj odpuštění.

18,24 Deset tisíc talentů bylo vyjádření též nesmírně velkého množství, podobně jako existuje v češtině slovo miriáda.

Náš dluh vůči Pánu Bohu byl pro naše hříchy a neuznávání Boha i Krista velmi veliký, nesmírně veliký, nikdy bychom jej nemohli svými skutky odčinit!

18,27 Obraz Božského odpuštění skrze PJK. 18,28 Dluh spoluotroka byl tedy nesmírně menší než onen dluh otroka vůči

jeho pánu. 18,30 Neodpuštění je podobný postoj jako držet někomu jeho dluh. Jako

touha se mu pomstít třeba i tak, že ho uvězníme. 18,33 Odpuštění, jenž nám daroval Bůh v Kristu nás zavazuje k tomu,

abychom též odpouštěli druhým lidem. 18,34 Mučitelé jsou dle mnohých vykladačů démoni, kteří napadají lidi,

kteří neodpouštějí svým bližním. Opravdu podmínkou osvobození z démonických pout je velice často právě odpuštění bližním.

18,35 My máme odpouštět ze srdce, tedy z jádra své bytosti. Ze své nejvnitřnější podstaty. Máme odpouštět ovšem svou vůlí i v zaopatření Boží síly. Pocity odpuštění přijít nemusí hned, důležité je naše volní rozhodnutí. Ovšem to neznamená, že bychom o pocit odpuštění neměli usilovat.

19,1 A stalo se, že když Ježíš dokončil tato slova, odebral se z Galileje a přišel na území Judska za Jordán.

103

19,2 Šly za ním velké zástupy a on je tam uzdravil.19,3 Přistoupili k němu farizeové, aby ho pokoušeli. Říkali: "Je

dovoleno, aby [člověk] propustil svou ženu z jakéhokoli důvodu?"19,4 On [jim] odpověděl: "Nečetli jste, že ten, který stvořil člověka, od

počátku učinil je jako muže a ženu'?19,5 A řekl: 'Proto člověk opustí otce i matku a přilne ke své ženě a ti

dva budou jedno tělo, 19,6 takže již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, ať člověk

neodděluje!"19,7 Řekli mu: "Proč tedy Mojžíš nařídil dát ženě rozlukový list a

popustit ji?"19,8 Řekl jim: "Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil popouštět

vaše ženy, od počátku však tomu tak nebylo.19,9 Pravím vám, že kdo by propustil svou ženu, pokud by to nebylo na

základě smilstva, a oženil se s jinou, cizoloží; [a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží]."

19,10 [Jeho] učedníci mu řekli: "Jestliže je to mezi mužem a ženou takové, je lépe se neženit."

19,11 On jim řekl: "Ne všichni chápou [toto] slovo, ale jen ti, kterým je to dáno.

19,12 Jsou totiž eunuchové, kteří se už takto narodili z matčina lůna; a jsou eunuchové, které učinili eunuchy lidé; a jsou eunuchové, kteří se sami stali eunuchy pro království Nebes. Kdo může chápat, chápej."

19,1 Matouš zjevně měl přehled o tom, kde co PJK pověděl! Na rozdíl od mnohých liberálních teologů, kteří se snaží z evangelií vysondovat to původní historické, zde nacházíme jasný popis dějinných událostí.

19,2 Veliké zástupy šly za Ježíše z různých motivů, zde se dočítáme, že u PJK nacházeli tito lidé uzdravení. I my můžeme dnes jít za Kristem s motivem, aby nás uzdravil. On rád naplňuje i tuto naši potřebu.

19,3 Pro farizee bylo běžné, že se manželky propouštěly, zde se však táží, zda je dovoleno manželku propustit z jakékoliv příčiny. Ze slova o pokoušení můžeme vyvozovat, že předem věděli, že Ježíš bude ve svém učení v rozporu s tradicí i SS Písmem. Jak se dočítáme dále.

19,5 Manželství je ukotveno již v řádu, který dal lidem Pán Bůh. V tom řádu, že jsou zde osoby dvojího pohlaví. Ne nadarmo je zde řeč o jednom muži a jedné ženě, mimochodem tak tedy PJK odmítá mnohoženství. Dále je moudré si povšimnout té skutečnosti v jakém pořadí stojí tento verš (verš je citátem z knihy Gn 2,24). Nejprve musí zde být vnitřní (i je též moudré vnější) opuštění otce a matky. Moudré je, aby lidé co započínají nové manželství odešli od stávající rodiny a rozhodnu musí být duševně i duchovně na svých rodičích dále nezávislí. Což může být pro mnohé jistě bolestné, ale stojí to takto v Božím

104

řádu a má to praktický význam. Do nové rodiny by též z opačného pohledu neměli rodiče novomanželů přehnaně zasahovat.

Prakticky zároveň se uskutečňuje ono přilnutí muže k jeho ženě i opačně. Přilnout je velmi důležité protože jde o akt milostné lásky. Bez lásky by se manželství dlouho neudrželo. Láska milenců musí tedy též počítat s oním předchozím opuštěním rodičů a velkým upřednostněním lásky k svému protějšku. Jde nejen o lásku eros, ale též o lásku agape. Neboť v pravém manželském svazku nemá jít pouze o přirozenou přitažlivost, ale též o lásku sebezapírající. Jeden typ lásky nevylučuje druhý.

Teprve nakonec mají být ti dva jedno tělo. A to je míněno jednak fyzicky co by pohlavní spojení a život se sexuálním vyjádřením, ale též v obrazném slova smyslu na rovině duše i ducha. Křesťané by si tedy neměli brát nevěřící partnery již pro ten velký rozpor mezi sjednocením světla s temnotou.

19,6 PJK dále vyvozuje, že manželský svazek spojil do jednoho těla Pán Bůh a jeho rozdělení je hříšné. (zde se hlouběji nebudeme zabývat tématem rozvodu, kdy je přípustný, jen podotýkám, že to je biblicky v tom případě, když partner žije ve smilstvu nebo když nechce s partnerem žít, neboť je nevěřící)

19,7 Zde opravdu šlo o SS ustanovení z Dt 24,1. 19,8 Je tedy důležité, co bylo od počátku, co bylo v Božím ustanoveném

řádu stvoření. Bůh nenávidí rozvod a pokud ho lidem umožnil ve SS, kromě dalších ustanovení, která ubližovala člověku (kupříkladu otrocký řád), tak tak učinil jen jako ústupek pro zamezení ještě horšího zla. Bůh ostatně neřekl v SS, aby se lidé rozváděli, ale jen skrze Mojžíše dal lidem rozlukový lístek jako formu rozvodu. Nikdy rozvod nepřikázal (vyjma rozluky s pohankami – srov. Ezd 10,19).

19,9 Ježíš tedy uznává jako legitimní důvod k rozvodu pouze smilstvo, tedy manželskou nevěru (nebo hříšnou sexuální orientaci partnera). Ovšem z verše nelze vyvozovat, že by hřích rozvodu byl nezvratný a že by člověk, který se nechal rozvést již nikdy nemohl vstoupit do manželství. Bůh odpouští každý hřích. Zde Ježíš svými slovy chce jen zdůraznit závažnost manželské smlouvy.

19,11 PJK míní slovo o celibátu, tedy o možnosti žít v samotě. 19,12 Zde slovo eunuch (vykleštěný muž) je zřejmě použito přeneseně ve

významu člověka, který je pro manželství nezpůsobilý nebo který se jej dobrovolně odřekl.

Jen někdo má dar žít v samotě. I naděje na životního partnera je cosi jiného než zasvěcení se pro bezženství či bezmužství. Doporučuji, aby naše nasměřování bylo na Boží království a abychom se zbytečně netrápili otázkou, kde najdeme životního partnera. Je docela možné sloužit Bohu i v celibátu, tedy osamotě. Někdy je to dokonce daleko lepší. Obecné přesvědčení, že lidé osamocení, žijící bez manželství jsou proto nešťastní nemusí být vždy pravdivé.

19,13 Tehdy k němu přinesli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se; ale učedníci je pokárali.

105

19,14 Ježíš však řekl: "Nechte děti a nebraňte jim přijít ke mně, neboť takovým patří království Nebes."

19,15 A vložil na ně ruce a šel odtamtud.19,13 Vzkládání rukou není rozhodně totožné se křtem! Jde o přenášení

duchovního požehnání. Křest naproti tomu je znamením, že člověk přijal Krista. Proto není vhodné křtít ty, kteří se pro Ježíše zatím nerozhodli. Je to velmi nemoudré i u maličkých nemluvňat.

Máme se za děti modlit i můžeme na ně vkládat po vzoru PJK ruce k udělení požehnání.

19,14 Ježíš zde vyzdvihuje důvěřivost malých dětí. I my se máme učit důvěře k Bohu od dětí. Ovšem od jistého věku tato víra může vymizet a proměnit se ve vědomou vzpouru. Ovšem je třeba též říci, že i poměrně malé dítě, již přibližně od doby, kdy začíná chodit do školy, je schopno pochopit evangelium a přijmout Krista. Tedy pak může následovat i křest, kterému bychom, stejně jako přijetí do sboru, neměli bránit.

19,16 A hle, přistoupil k němu jeden člověk a řekl: "Učiteli, co dobrého mám učinit, abych obdržel věčný život?"

19,17 On mu řekl: "Proč se mě ptáš na dobré? Jeden je dobrý [:Bůh]. Chceš-li vstoupit do života, zachovej přikázání!"

19,18 Řekl mu: "Která?" Ježíš řekl: "Nezavraždíš, nezcizoložíš, neukradneš, nevydáš křivé svědectví,

19,19 cti otce a matku, budeš milovat svého bližního jako sebe.19,20 Mladík mu řekl: "To všechno zachovávám [od svého mládí]. Co

mi ještě schází?"19,21 Ježíš mu řekl: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a

dej chudým, a budeš mít poklad v nebesích; pak přijď a následuj mne."19,22 Když mladík uslyšel [toto] slovo, odešel zarmoucen, neboť měl

mnoho majetku.19,23 Ježíš řekl svým učedníkům: "Amen, pravím vám, že bohatý do

království Nebes vejde těžko.19,24 Opět vám pravím, je snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly,

než aby bohatý vešel do Božího království."19,25 Když to učedníci uslyšeli, byli velice ohromeni a říkali: "Kdo tedy

může být zachráněn?19,26 Ježíš na ně pohleděl a řekl jim: "U lidí je to nemožné, ale u Boha

je možné všechno."

19,16 Mnoho lidí se snaží dostat k Bohu a získat věčný život nějakou svou dobrou činností. Jde však o nepochopení, neboť Bůh je zcela dokonalý a jen jediný hřích zabrání nám lidem, abychom vstoupili do Božího království skrze

106

své činy. Musíme přijmout PJK do svého srdce, přijmout jej vírou a to jako Spasitele i Pána. To je jediná cesta k věčnému životu.

19,17 Skutečně dobrý je jedině Bůh. Tedy ve smyslu Božského světa. PJK zřejmě chce upozornit tohoto člověka na skutečnost, že nemůže čekat od něj radu ohledně dobrého, pokud s ním nepočítá jako s Bohem samotným! To zní pro některé lidi velmi silně, ale koresponduje to s pravou podstatou titulu Syn člověk, Mesiáš i Boží Syn.

Máme si uvědomit i my, že pokud chceme nalézt dobré a dobro, můžeme tak učinit pouze u samotného Boha. Boha v jeho Trojici.

Dále PJK říká to, co dotyčný člověk patrně cítil, že by měl učinit. Navazuje na jeho znalosti SS. Chce po něm, aby zachovával Boží přikázání. Nám jako křesťanům toto slovo může znít neevangelikálně a cize, protože počítáme s milostí Kristovou. Přijmout však milost Kristovu, to je cesta o které SS lid ještě nevěděl. Bůh je přesto ospravedlňoval svou laskavou milostí, když usilovali o ctnostný život a věřili Bohu. Dneska se můžeme setkávat s křesťany, kteří předůrazňují roli dobrých skutků v životě člověka. To je jistě špatné. Přes zachovávání přikázání toho druhu jak jsou zde dále vypsána cesta do nebe nevede. Jedinou cestou k Bohu je PJK. Ježíš se zde zjevně přizpůsobuje myšlení SS proto, aby vyjasnil nečistotu ve svědomí tazatele.

19,18 Ježíš zjevně nevyjmenoval všechny příkazy SS! To o čemsi podstatném svědčí, uvádí jen příklady. Není jeho záměrem říci, co všechno Zákon přikazuje a nakazuje, ale chce demaskovat falešnost srdce tázajícího.

19,20 Mladík zde pronáší důležitý dojem a pocit, že mu totiž stále něco k získání věčného života schází. Cítí se zjevně nespravedlivý i když se snažil zachovávat všechny tyto Boží příkazy a dokonce o sobě prohlašuje, že je dodržel. Každý kdo staví na svých skutcích a nikoliv na milosti potřebuje vědět, že jeho životu bude něco scházet, pokud Boží milost nepřijme.

19,21 Často slyšíme pouze první část tohoto slova, jakoby spasení bylo z odřeknutí se majetku. Zde však bylo podstatné především to, aby se mladík vydal cestou za Ježíšem, aby následoval Ježíše jako svého Pána a Zachránce. Jinak nebude mít klidu svědomí a neobdrží věčný život.

Majetek to však byl, co mu bránilo v radikálním rozhodnutí pro PJK. Nechtěl se ho vzdát, jak čteme dále.

19,23 Slovo zde použité je moudré aplikovat o každém druhu bohatství, nejen o majetku, ale též o náboženské pýše, které si vystačí sama bez Boží pomoci a milosti. Kdo si myslí, že všechno dobré dodržoval a kdo si myslí, že Boha a jeho milost ve skutečnosti k záchraně své duše nepotřebuje, tomu je těžké pomoci. My si potřebujeme uvědomit, že jsme chudí před svatým Bohem, byť bychom jinak byli velkými boháči ducha. I podle hojnosti majetku.

19,24 Toto slovo neznamená, že je to nemožné, protože dle v. 26 je u Boha možné všechno. Tedy i bohatý člověk může být spasen. Především ovšem je moudré vědět, že samotný majetek nás nemůže od Boha sám o sobě oddělit, potom by opravdu nikdo, kdo něco vlastní nemohl být spasen! A to je holý nesmysl.

107

19,25 Někdy jsme vyděšeni, protože nechápeme moc evangelia. Zde šlo o tento případ.

19,26 Spasit se sami tedy nemůžeme! Spasit nás od věčného zatracení může jedině Bůh, protože pro něj je možné všechno. Jinými slovy: Je nesmyslné hledat u sebe ospravedlnění před Bohem v sobě samotných. Je to falešnou cestou. Potřebujeme přijmout Krista a jeho milost.

19,27 Na to mu řekl Petr: "Hle, my jsme opustili všechno a vydali se za tebou. Co tedy budeme mít?"

19,28 Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, až se Syn člověka při obnovení všech věcí posadí na trůn své slávy, usednete také vy, kteří jste mne následovali, na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct kmenů Izraele.

19,29 A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku [nebo ženu] nebo děti nebo pole pro mé jméno, vezme stokrát víc a získá věčný život.

19,30 Mnozí první budou poslední a poslední první."

19,27 Ptát se na to, co budeme mít z radikálního následování Krista je zcela na místě. PJK tuto otázku neodmítá, ale odpovídá na ni.

19,28 Sláva, která nás čeká bude mít pro některé lidi též odvrácenou tvář, protože budou posuzováni svatým Bohem. Oněch dvanáct lze brát zcela doslova (s tou výhradou, že za Judu Iškariotského byl vybrán Matěj). Podstatou slova je však to, že Bůh odměňuje věrnost slávou.

19,29 Podmínkou tohoto stonásobného požehnání je ovšem opuštění světských vazeb. Nehledejme v tom nějakou složitost. Bůh dává svou časnou i věčnou odměnu. Dává ji těm, kdo mu jsou věrní. Dává ji ochotně a rád. Ne každý to ovšem zakusí, ne každý dokáže být ve všem živ s duchovní čistotou a svatostí, které jsou nutnou podmínkou požehnání. Ovšem milost Kristova i tu převyšuje veškerou lidskou snahu. Je důležité, abychom si při čtení tohoto příběhu uvědomili kouzlo křesťanské služby. (srovnej paralelu u Lk 18,30).

19,30 Ne každý člověk, který stojí ve vysokém duchovním postavení bude mít též u Boha velkou odměnu. My lidé nedovedeme často dobře ohodnotit druhého člověka. Naše měřítka svatosti bývají velmi neobjektivní. Bůh však zná pohnutky nejvnitřnější lidské bytosti. Ovšem srovnej též podobenství o dělnících na vinici z Mt 20,1n!

20,1 "Neboť království Nebes je podobné hospodáři, který časně zrána vyšel najmout dělníky na svou vinici.

20,2 Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici.20,3 A když vyšel kolem deváté hodiny, spatřil jiné, jak stojí nečinně na

tržišti,20,4 a řek jim: 'Jděte i vy na vinici a dám vám, co bude spravedlivé.'

108

20,5 Oni šli. Opět vyšel kolem dvanácti a tří hodin odpoledne a učinil stejně.

20,6 Vyšel kolem páté hodiny a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: 'Proč tu stojíte celý den nečinně?'

20,7 Řekli mu: 'Protože nás nikdo nenajal.' Řekl jim: 'Jděte i vy na [mou] vinici [a dostanete, co bude spravedlivé].'

20,8 Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, počna od posledních až k prvním.'

20,9 Přišli ti, kteří byli najati okolo páté hodiny, a každý dostal denár.20,10 Když přišli ti první, myslili, že dostanou víc; ale i oni dostali po

denáru.20,11 Vzali si jej, ale reptali proti hospodáři:20,12 'Tito poslední dělali jedinou hodinu a postavil jsi je na roveň

nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!'20,13 On však jednomu z nich odpověděl: 'Příteli, nekřivdím ti!

Nesmluvil jsi se mnou denár za den?20,14 Vezmi, co ti patří, a odejdi! Chci i tomu poslednímu dát jako

tobě.20,15 Nemám [snad] právo udělat si ve svých záležitostech co chci?

Anebo je tvé oko zlé proto, že já jsem dobrý?'20,16 Tak budou poslední první a první poslední. [Neboť je mnoho

pozvaných, ale málo vybraných.]"20,1 Následující podobenství objasňuje velmi důležitou zásadu, která se

často opomíjí, že totiž Boží odměna pro jeho lid bude stejná i když lidé různě trpěli a různé mnoho pracovali. Zdá se to sice být v napětí s jinými částmi Písma, ale jde pouze o zdání. Jak je osvobozující vědět, že sloužím Bohu nikoliv pro maximální odměnu, ale pro odměnu být s Ježíšem. Všichni v Božím království budou s Ježíšem. Nikdo nebude mít nárok pro něco jiného, než Boží rozhodnutí mít nějaké výsadní postavení, tedy nikoliv ze skutků je křesťan živ, ale z Boha a jeho laskavosti. Věřit tomu je velmi důležité pro každodenní boj a zápas. Ostatně nemusíme se bát, že by Pán Ježíš nedokázal ocenit naši snahu, a na druhou stranu se má čeho bát ten, kdo žije vlažným způsobem života.

20,17 Když Ježíš vystupoval do Jeruzaléma, vzal si stranou Dvanáct [učedníků] a cestou jim řekl:

20,18 "Hle, vystupujeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Odsoudí ho k smrti

20,19 a vydají pohanům, aby se mu vysmáli, zbičovali ho a ukřižovali; a třetího dne bude vzkříšen."

20,20 Tehdy k němu přistoupila matka synů Zebedeových se svými syny, klaněla se mu a o něco ho žádala.

109

20,21 On jí řekl: "Co chceš?" Řekla mu: "Ustanov, aby ve tvém království tito dva moji synové usedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici."

20,22 Ježíš odpověděl: "Nevíte, co žádáte. Můžete pít kalich, který mám pít já?" Řekli mu: "Můžeme."

20,23 Řekl jim: "Můj kalich sice pít budete, ale není mou věcí, abych dal někomu usednout po mé pravici a po mé levici, neboť tam usednou ti, pro které je to připraveno od mého Otce."

20,24 Když to uslyšelo těch deset, rozmrzeli se na ty dva bratry.20,25 Ježíš si je zavolal a řekl: "Víte, že vládci pohanů panují nad nimi

a velcí nad nimi vykonávají svou svrchovanou moc.20,26 Mezi vámi tomu tak nebude; ale kdo by se chtěl mezi vámi stát

velkým, bude vaším služebníkem; 20,27 a kdo by chtěl být mezi vámi první, bude vašim otrokem.20,28 Stejně jako Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby

posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."

20,21 „Co chceš?“ To je důležitou otázkou též pro nás křesťany dneska. My nemáme být motivováni touhou po získání nějakých vysokých postů v nebeské slávě (především na úkor jiných), ale máme milovat Boha i Krista pro něj samého s důvěrou, že od něj tak nebudeme daleko, ale budeme mu velmi blízko.

20,22 Kalich je zde obrazem utrpení. Nebeský Otec je ten, kdo bude rozhodovat o naší odměně v Božím

království i o postavení. Ovšem jak bylo naznačeno v oddíle Mt 20,1n počítejme s tím, že naše odměna nebude ze skutků, ale z milosti a to pro všechny křesťany stejná!

20,26 Ježíš však nepopírá, že někdo může být mezi ostatními křesťany velkým. Cesta k velikosti vede však přes službu a nikoliv lidskou vládu.

20,29 Když vycházeli z Jericha, vydal se za ním velký zástup.20,30 A hle, dva slepí seděli u cesty; jakmile uslyšeli, že jde kolem Ježíš,

vykřikli: "Smiluj se nad námi [Pane], synu Davidův!"20,31 Zástup jim přísně domluvil, aby utichli. Oni však vykřikli ještě

silněji: "Smiluj se nad námi, Pane, synu Davidův!"20,32 Ježíš se zastavil, zavolal je a řekl: "Co chcete, abych vám učinil?"20,33 Řekli mu: "Pane, ať se nám otevřou oči!"20,34 Ježíš byl hluboce pohnut, dotkl se jejich očí, a hned prohlédli a šli

za ním.

110

20,29 Za PJK chodil velký zástup. Není účelem křesťanova života, aby za ním chodily davy lidí (ovšem pro slávu evangelia je možné, že je někdo povolán k tomu, aby za ním chodili zástupy lidí, třeba na masovou evangelizaci). Ovšem důležité je ukazovat svým životem na Krista a nikoliv na sebe sama.

20,30 Oslovení „synu Davidův“ vlastně byla veliká poklona víry v Mesiáše. 20,31 Je zvláštní jak někdy jsou lidé nemilosrdní, jak někdy jakoby nechtěli

dát druhým stejné požehnání, které sami od Pána Ježíše přijímají. Být v zástupu jdoucím za Ježíšem je velkým požehnáním, ale pamatujme i na ty, kteří ještě v tomto zástupu nemají účast a kteří od Krista potřebují konkrétní praktickou pomoc.

Slepci se však nenechali odradit a vykřikli ještě silněji. Volali ke svému Kristu Mesiáši o pomoc, protože věřili, že jim může pomoci z jejich trápení. I my máme volat ke Kristu o pomoc, pokud stojíme v jakémkoliv trápení. Nenechme si ukrást tuto víru naprosto nikým a ničím!

20,32 Ježíš se slepců táže co chtějí, aby pro ně učinil. Je docela možné, že zkoušel jejich důvěru. Mohli chtít třeba i něco menšího než tak velký zázrak.

I pro nás je důležitá Ježíšova otázka: „Co chcete abych pro vás učinil?“ Kéž na ni dokážeme pravdivě a přitom Božímu království věrně odpovědět. Není účelem vždy dosáhnout tělesného uzdravení, ale je dobré od Krista chtít především duchovní prospěch. To vyžaduje kázeň ve vlastním životě, protože Bůh žehná věrným lidem. Znamená to též vyznávat své hříchy a činit se stále svatějším a svatějším.

20,34 Našeho Pána to hluboce pohnulo v jeho srdci. Jemu to nebylo lhostejné, že tito dva slepci toužili po svém uzdravení od Krista. A také je uzdravil. Je to veliký zázrak, ale též v dnešní době se může stát.

21,1 Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky

21,2 a řekl jim: "Jděte do protější vesnice a hned naleznete uvázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně.

21,3 A kdyby vám někdo něco řekl, povězte: 'Pán je potřebuje a hned je pošle.'

21,4 Toto [všechno] se stalo, aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka:

21,5 'Řekněte dceři siónské: Hle, tvůj král k tobě přichází, tichý a sedící na oslici a [na] oslátku, synu té pod jhem.'

21,6 Učedníci šli a učinili, jak jim Ježíš nařídil.21,7 Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil.21,8 Mohutný zástup rozprostřel své pláště na cestu, jiní zase

odsekávali větve ze stromů a stlali je na cestu.

111

21,9 Zástupy, které šly před ním, i ty, které ho doprovázely, křičely: "Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Pána! Hosana na výsostech!"

21,10 Když vjel do Jeruzaléma, celé město se zatřáslo a říkalo: "Kdo to je?"

21,11 Zástupy říkaly: "To je prorok Ježíš, ten z Nazareta v Galileji."

21,1 Ježíš si používá své vlastní učedníky. Chce si používat i tebe. Jen se mu musíš podřizovat, jinak to není možné.

21,2 Pán Ježíš neměl své vlastní oslátko, svůj vlastní dopravní prostředek. Byl chudý a musel si ho vypůjčit.

21,3 Bůh má právo půjčit si nějakou naši věc. On ji také nemusí vracet, pokud se mu tak zlíbí. Mějme ten druh obětavé víry, která dává všechno ochotně svému Bohu (čas, peníze, srdce, mysl, tělo atd.).

21,4 PJK naplnil slovo ze Zacharjáše proroka. (viz. Za 9,9).21,6 Učedníci mohli mít pochopitelně různé otázky, třeba po tom, zda je to

morální vzít cizí oslici s oslátkem. Ale nebyli tak nedůvěřiví, ale splnili to, co po nich Ježíš chtěl.

24,7 I my můžeme být takovým oslátkem na kterém vjíždí slavně PJK. Máme být třeba jen pokorným bezbranným tvorem, poddaným jemu a sloužící mu.

21,12 Ježíš vstoupil do [Božího] chrámu a vyhnal všechny, kteří v chrámě prodávali a kupovali, zpřevracel stoly směnárníků i sedadla prodavačů holubů

21,13 a řekl jim: "Je napsáno: 'Můj dům bude nazván domem modlitby, ale vy z něj děláte jeskyni lupičů."

21,14 a přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a uzdravil je. 21,15 Když velekněží a učitelé Zákona spatřili ty podivuhodné věci,

které učinil, i děti volající v chrámě: "Hosana synu Davidovu", byli pobouřeni

21,16 a řekli mu: "Slyšíš, co tihle říkají?" Ježíš jim řekl: "Ano, Nikdy jste nečetli: 'Z úst nemluvňat a kojenců sis připravil chválu'?"

21,17 I nechal je a vyšel ven z města do Betanie, kde přenocoval.

21,12 Šlo patrně o obchodníky, kterým šlo především o jejich nekalý zisk a nikoliv o prospěch druhých. Neboť čteme v Písmu, že lidé potřebovali obětovat náležité oběti a ty museli někde získat. Nebylo tedy špatné to, že se obchodovalo se zvířaty, ale to jakým stylem, nebo též kde přímo se tak činilo. Dneska nejsme v takové situaci, abychom měli chrám Boží. Stejně tak ovšem

112

pro nás má platit, že nemáme dávat prostor nepatřičnému a špatně motivovanému obchodování ve svých modlitebnách a kostelích.

21,13 Dům Boží má být místem modlitby. Tedy domem modlitby, což znamená místem vztahu k Pánu Bohu a naslouchání jemu. Vztah k Bohu je vrcholně důležitý. Bez dobrého vztahu k Bohu se nemůže konat správná bohoslužba.

Zde v tomto verši se právě dočítáme o falešných pohnutkách obchodníků, kterým nešlo o poctivý zisk.

21,14 PJK byl připraven kdykoliv uzdravit nemocné lidi. I dneska je ochotný nám lidem pomáhat v našich tělesných nouzích. Míra jeho moci je velmi dneska závislá na naší důvěře v jeho lásku a ochotu pomoci. Dále však též je dobré vědět, že dneska je jiná doba a že znamení a zázraky jsou dobrým prostředkem pro upevnění víry lidí, ale ne jediným a prvotním. V čase kdy Ježíš chodil po zemi však znamení a zázraky ukazovaly na jeho mesiášské poslání.

21,15 Lidem, kteří jsou ovládání neláskou k Pánu Ježíši se nelíbí jeho uctívání.

21,16 I my si můžeme, ačkoli odrostlí a velcí, připadat jako nemluvňata, když chceme vyjádřit Ježíši chválu. Pozorně si též všimněme, že Ježíš sám sebe zde ztotožňuje s Bohem Otcem.

21,17 Odjinud víme, že v Betanii žily dvě sestry Marie a Marta a jejich bratr Lazar.

21,18 Když se časně ráno vracel do města, dostal hlad.21,19 Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu, ale nenašel na něm nic, jen

pouhé listí. Řekl mu: "Ať se z tebe již nikdy ovoce neurodí!" A fíkovník ihned uschl.

21,20 Když to učedníci uviděli, podivili se a říkali: "Jak ten fíkovník hned uschl!"

21,21 Ježíš jim na to řekl: "Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nezapochybujete-li, učiníte nejen to, co jsem učinil s fíkovníkem, ale kdybyste i této hoře řekli: 'Zvedni se a vrhni se do moře,' stane se to.

21,22 A všechno, oč byste v modlitbě požádali, budete-li věřit, dostanete."

21,18 Náš Pán Ježíš měl toto pozemské tělo, které mohlo trpět i hladem. O hladu hovoří u PJK též Mt 4,2. Ve všem nám byl podobný kromě hříchu. I my můžeme dostat tělesný hlad, někdy i hlad duchovní.

21,19 Marek zde dodává, že tehdy nebyl čas fíků. Tedy Ježíš očekával cosi nemožného. Pro Pána Ježíše máme být připraveni konat i nemožné věci. Máme být připraveni mu dát své „fíky“, máme mu být připraveni vydávat své ovoce Ducha i když se nám to jeví jako nemožné. Nebo ovoce služby, když se nám jeví konat duchovní službu nesmírně těžké. Ba nemožné. Bůh je schopen totiž

113

toho, aby nás zmocnil a uschopnil ke všemu dobru a dobrému, abychom svého hladového Pána nasytili. My jsme těmi, kdo přitom dostáváme radost. My jsme těmi učedníky, kteří přitom dostávají štěstí.

Nepřipravenost jíst ovoce pro Ježíše Krista nás uvádí do prokletí, podobně jako byl proklet fíkovník. Musel uschnout.

21,20 Učedníci se podivili velkému zázraku. Podivili se tomu, že fíkovník uschl. Kéž jsme schopni vnímat Boží zázraky kolem sebe a divit se jim. Jsou mnohdy málo viditelné, některé jsou viditelnější, ale Bůh je činí i dnes.

21,21 Verš 22. nás upozorňuje na tu skutečnost, že zde Ježíši nejde o pouhé nezávislé naše přání, ale o to, že cosi v duchovní oblasti děláme skrze modlitbu. Máme tak velikou moc, jak velikou máme víru. Máme však též tak velikou moc, kam až sahají naše modlitby. Tedy nemáme si myslet, že můžeme činit naprosto cokoliv, co si uvěříme. Co ve své mysli si představíme. Ale víra je vztah k živému Hospodinu. Víra je dar, kterým můžeme přemisťovat hory. A měli bychom přemisťovat hory problémů a potíží. Jistě jde v Kristově slově právě o podobné hory. Nepotřebujeme pohybovat horami. (Nebo jinak řečeno: I to by se stalo, kdyby to chtěl Bůh.)

21,22 Máme se modlit s důvěrou, že nám to, zač prosíme Bůh daruje. Pokud to bude ovšem Boží vůle. Ne za cokoliv co si my vymyslíme. To by odporovalo Božímu charakteru. Víra v tomto verši navozuje představu vztahu k Bohu, nejde pouze o přesvědčení, že se cosi stane.

21,23 Když přišel do chrámu a vyučoval, přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli: "V jaké pravomoci činíš tyto věci? Kdo ti dal tuto pravomoc?"

21,24 Ježíš jim odpověděl: "I já se vás zeptám na jednu věc. Jestliže mi to řeknete, i já vám povím, v jaké pravomoci tyto věci činím.

21,25 Odkud byl křest Janův? Z nebe, či z lidí?" Oni se mezi sebou dohadovali: "Řekneme-li 'z nebe,' řekne nám: 'Proč jste mu tedy neuvěřili?'

21,26 Řekneme-li však 'z lidí,' obáváme se zástupu, neboť všichni mají Jana za proroka."

21,27 Odpověděli Ježíšovi: "Nevíme." a on jim řekl: "Ani já vám nepovím, v jaké pravomoci tyto věci činím."

21,23 I my se máme tázat Božích zjevení a činů moci, v jaké pravomoci jsou činěny? Je to čiň oslavující Krista a Boha vůbec? Jde v něm o lásku nebo o pokryteckou zbožnost? Jde v něm o cosi prakticky dobrého nebo pouze o plané řeči? Máme se ptát Pána Ježíše. Ovšem my nemáme pokoušet samého PJK, kterému máme bezmezně důvěřovat.

21,24 PJK se chce vyhnout přímé odpovědi, neboť nechce upadnout do připravené pasti. Do oné pasti, že by se začal s těmito představiteli náboženské moci přít. Mohl jistě ovšem odpovědět i jinak.

114

21,27 Tito představitelé prozrazují svou neochotu přiznat svůj negativní pohled na Jana Křtitele. A tím i na celé Boží království, tak jak ho představil Jan i Ježíš jak jej představuje.

Když my neuznáme pravdu a říkáme Bohu, ač víme, že nevíme, potom konáme pokrytectví, které nebude odplaceno Boží upřímností v Kristově odpovědi. Ježíš nám odplácí často stejnou měrou s jakou my k němu přistupujeme. Pokud my jsme pokrytci, pokud se přetvařujeme tak Ježíš nám nedá dobrou odpověď. Pokud však naopak budeme upřímní, PJK se s námi dá rád do rozhovoru! Tomu druhému věřme též.

21,28 "Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl: 'Synu, jdi dnes pracovat na [mou] vinici.'

21,29 On odpověděl: 'Nechci.' Ale potom toho litoval a šel.21,30 Přistoupil k druhému a řekl totéž. On odpověděl: 'Ano, pane', ale

nešel. 21,31 Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?" Řekli: "Ten první."

Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, že celníci a prostitutky vás předcházejí do Božího království.

21,32 Neboť Jan k vám přišel cestou spravedlnosti, ale neuvěřili jste mu. Celníci a prostitutky mu však uvěřili. A když jste to uviděli, ani potom jste toho nelitovali, abyste mu uvěřili."

21,29 Důležité není ani tak naše dobré nebo špatné předsevzetí, ale vykonání nebo nevykonání skutku. My se můžeme počítat za lidi původně neznabožské, ale Ježíši pak můžeme začít sloužit. A o to právě v tomto podobenství PJK jde.

21,30 Neříkejme Ježíši ano, když nejsme připraveni toto ano provést! Ale jistě nemáme říkat též ne Ježíši, máme ho poslouchat. Ideál není ani ten první syn, ale ideál je říci ano a též jít.

21,32 Celníci a prostitutky činili ze svého špatného života pokání. Proto uposlechli. Kdežto oni zbožní kněží a starší lidu Boha ve svém srdci neposlouchali. Nekonali to dobré, co po nich Hospodin chtěl. Patrně si na svých vysokých postech dál zakládali, místo toho, aby byli lidmi milosrdenství a lásky.

21,33 "Poslyšte jiné podobenství: Byl jeden člověk, hospodář, který vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl věž; pak ji pronajal vinařům a odcestoval.

21,34 Když se přiblížil čas úrody, poslal své otroky k vinařům, aby převzali jeho úrodu.

21,35 Ale vinaři jeho otroky chytili, jednoho zbili, druhého zabili, dalšího ukamenovali.

115

21,36 Znovu poslal jiné otroky, bylo jich ještě více než těch prvních, ale učinili jim totéž.

21,37 Naposled k nim poslal svého syna a řekl: 'Zastydí se před mým synem.'

21,38 Když však vinaři uviděli syna, řekli si: 'To je dědic. Pojďte, zabijme ho a zmocněme se jeho dědictví!'

21,39 I chytili ho, vyhodili ven z vinice a zabili.21,40 Když tedy přijde pán vinice, co učiní oněm vinařům?"21,41 Řekli mu: "Ty zlé zle zahubí a vinici pronajme jiným vinařům,

kteří mu budou úrodu odevzdávat v určených časech."21,42 Ježíš jim řekl: "Copak jste nikdy nečetli v Písmech: 'Kámen,

který stavitelé po prozkoumání zavrhli, se stal hlavou úhlu. Od Pána se to stalo a je to podivuhodné v našich očích'?

21,43 Proto vám pravím, že vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který přináší jeho úrodu.

21,44 Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho padne, toho rozpráší jako plevy."

21,45 Když velekněží a farizeové uslyšeli tato jeho podobenství, poznali, že mluví o nich.

21,46 Chtěli se ho zmocnit, ale báli se zástupů, protože ty ho měly za proroka.

21,33 Hospodářem je zde Pán Bůh a oněmi vinaři židovští představitelé tehdejší doby. Vinice pak je duchovní Izrael. Bůh i dnes svěřuje vedoucím autoritu nad svým lidem a žádá dobrou správu.

21,35 Obraz vyjadřuje utrpení pravých proroků a učedníků Božích, které představitelé tehdejšího Božího lidu odmítli. Jejich posláním bylo upozorňovat vůdce i lid na nesení ovoce, na bohatou úrodu náležející Bohu.

21,37 Oním synem je zde míněn nepochybně Ježíš sám. Jako Boží Syn se zde označuje i na jiných místech.

21,42 I my dostáváme od našeho PJK někdy otázku, zda jsme něco nečetli v Písmu? Máme Boží Slovo dobře znát. Máme ho znát rozumem i srdcem. Máme ho neodmítat. Máme ho milovat. A poslouchat. Neznalost chtěná je velmi zlá vlastnost Božího lidu.

Oním úhelným kamenem je zde Ježíš. On byl odmítnut špičkami a vedoucími Izraele, ale stal se kamenem úhelným, to je nesoucím celou klenbu jako kámen základní. Na něm všechno spočívá. Nic nemůžeme učinit bez Pána Ježíše Krista.

21,43 Oním národem je zde míněna církev. To však neznamená, že by Židé měli přestat být Božím lidem podle těla a vyvolení (srov. Řím 11. kap.).

116

21,44 Není možné účinně bojovat proti PJK! On je základ našeho života a to nejen zbožného života, ale života vůbec. Potřebujeme s ním spolupracovat, nikoliv se proti němu stavět.

22,1 A Ježíš k nim znovu promluvil v podobenstvích: 22,2 "Království Nebes je podobné králi, který vystrojil svatbu svému

synu.22,3 A poslal své otroky, aby zavolali pozvané na svatbu; ale ti nechtěli

přijít.22,4 Poslal znovu jiné otroky se slovy: 'Řekněte pozvaným: Hle,

přichystal jsem svou hostinu, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, přijďte na svatební hostinu.'

22,5 Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem.22,6 Ostatní se zmocnili jeho otroků, ztýrali je a zabili.22.7 Král se rozhněval, poslal svá vojska, zahubil ony vrahy a jejich

město vypálil.22,8 Potom řekl svým otrokům: 'Svatba je sice připravena, ale pozvaní

jí nebyli hodni.22,9 Jděte tedy na křižovatky cest a každého, koho naleznete, pozvěte

na svatební hostinu.'22,10 I vyšli ti otroci na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i

dobré. A svatební síň se naplnila stolovníky.22,11 Když král vstoupil, aby se na stolovníky podíval, spatřil tam

člověka, který na sobě neměl svatební šat.22,12 I řekl mu: 'Příteli, jak jsi sem vešel bez svatebního roucha?' A on

oněměl.22,13 Tehdy řekl král služebníkům: 'Svažte mu nohy a ruce a vyhoďte

ho do nejzazší temnoty; tam bude pláč a skřípění zubů.'22,14 Neboť je mnoho pozvaných, ale málo vybraných."

22,2 Bůh Otec je zde králem a syn je Pán Ježíš Kristus. 22,3 Otroky jsou služebníci evangelia, kteří zvou lidi na účasti na Božím

království. Všichni nějak máme mít, pokud to jen jde, podíl na zvaní do Božího království.

Oni nechtěli přijít! Ach jak velký nerozum, když člověk odmítá velkorysou nabídku Boží milosti a lásky. Když odmítá přijít a účastnit se svatby Beránkovi.

22,5 Světské záležitost odvádějí pozornost též dnešních lidí od pohledu k Bohu a jeho království. Odvádějí onu základní pozornost člověka od Boha a přivádějí ho k věcem méně podstatným, věcem, které nejsou věčné.

117

22,6 Prorocké slovo o pronásledování křesťanů i všech spravedlivých, kteří ač zvali své bližní do Božího království za živým Pánem Bohem, dostalo se jim nejen nepřijetí, ale vyloženého až k smrti nepřátelství.

22,7 Pán Bůh bude soudit každou nevině prolitou krev.22,9 „Každého koho naleznete,“ to je odkaz na všeobecnost poznání

Kristova do jeho království. Nejen pro Židy, ale též pro pohany je určeno Boží království. Nejen pro mladé, ale též pro staré, nejen pro muže, ale též pro ženy.

22,10 „Zlé i dobré“, tedy ty, kteří navenek vypadají zle i dobře. Obojí mají mít místo v Božím království, které není královstvím pouze pro slušné, ale stejně tak není též království jen pro vyloženě černé hříšníky. Je pro všechny, kteří přijmout Ježíše jako Pána a Spasitele.

22,12 Svatební roucho mělo tehdy bílou barvu, je zde obrazem očištění skrze krev Pána Ježíše. Je zde obrazem znovuzrození, bez kterého nikdo nemůže vstoupit do Božího království.

22,13 Pláč a skřípění zubů je zde i jinde obrazem pekla, věčného zatracení. 22,14 Vybraní jsou ti, kteří uvěří a uposlechnou evangeliu.

22,15 Tehdy farizeové šli a poradili se, jak by ho chytili za slovo. 22,16 A poslali k němu své učedníky spolu s herodiány, kteří řekli:

"Učiteli, víme, že jsi pravdivý a Boží cestě učíš podle pravdy. A nedbáš na nikoho, neboť nebereš ohled na postavení člověka.

22,17 Řekni nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dát daň císaři, nebo ne?"22,18 Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: "Proč mne zkoušíte,

pokrytci?22,19 Ukažte mi peníz daně." Přinesli mu denár.22,20 Řekl jim: Čí je tento obraz a nápis?"22,21 Odpověděli mu: "Císařův." Tu jim řekl: "Co je tedy císařovo,

odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu."22,22 Když to uslyšeli, podivili se, nechali ho a odešli.22,18 Trik oné nepříjemné zkoušky je zřejmý. Pokud by Pán Ježíš

odpověděl že se daň dávat má, pak by byl prohlašován Židy za kolaboranta. Pokud by dávání daní popřel, pak by byl snadno žalovatelný římské moci.

22,21 Ježíš tedy nepochybně souhlasí s tím, aby se dávala daň císaři. Dodává však i tu pravdu, že ty věci, které jsou Boží (mysle jistě především na naše lidské životy samotné), že ty náleží Bohu.

22,23 V ten den k němu přišli saduceové, kteří říkají, že není vzkříšení, a zeptali se ho:

22,24 "Učiteli, Mojžíš řekl: 'Zemře-li někdo bezdětný, jeho bratr si podle řádu švagrovství vezme jeho ženu a svému bratrovi vzbudí potomka.

118

22,25 U nás bylo sedm bratrů. První se oženil a zemřel; a protože neměl potomka, zanechal svou ženu svému bratrovi.

22,26 Stejně i druhý a třetí, až do sedmého.22,27 Poslední ze všech zemřela ta žena.22,28 Kterému z těch sedmi bude tedy ta žena patřit při vzkříšení?

Vždyť ji měli všichni."22,29 Ježíš jim odpověděl: "Bloudíte, protože neznáte Písma ani Boží

moc.22,30 Při vzkříšení se totiž lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako

[Boží] andělé v nebi.22,31 Pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli jste, co vám bylo od Boha

řečeno slovy:22,32 'Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův? [Bůh]

není Bohem mrtvých, ale živých."22,33 Když to zástupy uslyšely, byly ohromeny jeho učením.22,24 Řád švagrovství měl původně zaopatřovat vdovu, aby našla někde

přízeň a manželství. 22,29 Je třeba znát obojí. Jak Písmo, tak i Boží moc. Obě věci však nestojí

proti sobě, ale jdou ruku v ruce. Tam kde je víra v Bibli jako v autoritativní Boží Slovo, tam přichází i projevy Boží moci.

22,30 Jelikož známe dvě jasná biblická místa, kde vystupují andělé jako sexuální bytosti (Gn 6,1-4; Jud 6-7) není tento verš možné chápat tak, jak se zpravidla chápe, že by totiž lidé v nebeské slávě neměli možnost žít jako pohlavní bytosti. Jde o učení z nečisté antisexuální lidské tradice. Ve skutečnosti zde Pán jen odsuzuje ono kupecké uvažování nad rolí manželské lásky. Neprotestuje zcela jistě proti něčemu tak krásnému jako je manželský svazek. Co se týče řešení otázky s kým budeme žít na věčnosti, pokud jsme měli nešťastné manželství nebo více partnerů, pak tuto starost přenechme Bohu.

22,34 Když farizeové uslyšeli, že umlčel saduceje, sešli se spolu 22,35 a jeden z nich [zákoník] ho chtěl zkoušet a zeptal se:22,36 "Učiteli, které přikázání je v Zákoně největší?"22,37 On mu řekl: "Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou

svou duší a celou svou myslí.'22,38 To je největší a první přikázání.22,39 Druhé je mu podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.'22,40 Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci."22,37 Pán jasně zdůrazňuje, co je pro něj nejdůležitější. Je to láska k Bohu.

Tu nikdy nesmí nahradit naše láska k lidem.

119

22,39 Ono „jako sám sebe“ nechce rozhodně povědět cokoliv na obranu lidského sobectví. Jde o rčení, které chce dát druhému člověku stejnou lásku jakou zpravidla lidé chtějí pro sebe samotné.

22,40 Zákon a Proroci zde reprezentují celý SZ. 22,41 Když se farizeové shromáždili, Ježíš se jich zeptal: 22,42 "Co si myslíte o Mesiáši? Čí je syn?" Řekli mu: "Davidův."22,43 Řekl jim: "Jak to tedy, že ho David v Duchu nazývá Pánem, když

praví:22,44 'Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud tvé nepřátele

nepoložím za podnož tvých nohou?'22,45 Jestliže ho tedy David nazývá Pánem, jakpak je jeho synem?"22,46 A nikdo mu nemohl odpovědět ani slovo; od toho dne se ho již

nikdo neodvážil zeptat.22,45 Našemu Pánu Ježíši zjevně záleželo na tom, aby Mesiáš pro lidi

nebyl jen lidský davidovský potomek. Někteří jej tak totiž vnímali.

23,1 Tehdy Ježíš promluvil k zástupům a ke svým učedníkům:23,2 "Na stolci Mojžíšově usedli učitelé Zákona a farizeové.23,3 Proto udělejte a zachovávejte všechno, co by vám řekli, avšak

podle jejich skutků nečiňte; neboť mluví, ale nečiní.23,4 Svazují těžká [a neúnosná] břemena a vkládají je lidem na

ramena, ale sami jimi nechtějí hnout ani prstem.23,5 A všecky své skutky dělají proto, aby je lidé viděli. Rozšiřují své

modlitební řemínky a prodlužují třásně [svých oděvů],23,6 mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v

synagógách,23,7 zdravení na tržištích, a jsou rádi, když je lidé oslovují Rabbi

[Rabbi].23,8 Vy se však nenechte nazvat Rabbi, neboť jediný je váš Učitel, vy

pak všichni jste bratři.23,9 A nikoho nenazvěte na zemi svým Otcem, neboť jediný je váš

Otec, ten nebeský.23,10 Ani se nenechte nazvat Vůdci, neboť váš Vůdce je jeden, Mesiáš.23,11 Ale největší z vás bude vaším služebníkem.23,12 Kdo se bude povyšovat, bude ponížen, a kdo se poníží, bude

povýšen."23,13 "Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože

zavíráte království Nebes před lidmi; sami totiž nevstupujete, a těm, kdo by chtěli vstoupit, vstoupit nedovolujete.

120

23,14 [Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože vyjídáte domy vdov a okázale dlouho se modlíte; proto vezmete těžší odsouzení.]"

23,15 "Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože obcházíte moře i souš, abyste získali jednoho proselytu; a když se jím stane, děláte z něho syna Gehenny, dvakrát horšího, než jste sami."

23,16 "Běda vám, slepí vůdcové! Říkáte: 'Kdo by učinil přísahu při svatyni, nic to neznamená; ale kdo by učinil přísahu při zlatu svatyně, je vázán,'

23,17 Blázni a slepci, co je větší: zlato, nebo svatyně, která to zlato posvětila?

23,18 A 'kdo by učinil přísahu při oltáři, nic to neznamená, ale kdo by vyslovil přísahu při daru, který je na něm, je vázán.'

23,19[Blázni a] slepci, co je větší: dar, nebo oltář, který ten dar posvěcuje?

23,20 Kdo tedy přísahá při oltáři, přísahá při něm i při všem, co je na něm.

23,21 A kdo přísahá při svatyni, přísahá při ní i při Tom, kdo v ní přebývá.

23,22 A kdo přísahá při nebi, přísahá při trůnu Božím i při Tom, který na něm sedí."

23,23 "Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbali jste závažnější věci Zákona: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba udělat a tamto nezanedbávat.

23,24 Slepí vůdcové! Cedíte komára, ale velblouda polykáte."23,25 "Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože čistíte

číše a mísy zvnějšku, ale uvnitř jsou plné chamtivosti a nezdrženlivosti.23,26 Slepý farizeji! Napřed vyčisti vnitřek číše [a mísy], aby se stal

čistým i jejich zevnějšek."23,27 "Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože se

podobáte obíleným hrobům, které se zvenčí zdají pěkné, ale uvnitř jsou plné kostí mrtvých a veškeré nečistoty.

23,28 Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste plni pokrytectví a bezzákonnosti."

23,29 "Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože stavíte náhrobky prorokům a zdobíte pomníky spravedlivých

23,30 a říkáte: 'Kdybychom žili ve dnech našich otců, neměli bychom s nimi na prolévání krve proroků podíl.'

23,31 Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří proroky zavraždili.

23,32 I vy naplňte míru svých otců!

121

23,33 Hadi, plemeno zmijí! Jak uniknete trestu Gehenny?23,34 Hle, proto já k vám posílám proroky a moudré muže i učitele

Zákona; některé z nich zabijete a ukřižujete, některé z nich budete bičovat ve svých synagógách a pronásledovat od města k městu,

23,35 aby na vás padla všechna spravedlivá krev vylévaná na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše, syna Barachiášova, kterého jste zavraždili mezi svatyní a oltářem.

23,36 Amen, pravím vám, to všechno přijde na toto pokolení."23,37 "Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty,

kteří jsou k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste.

23,38 Hle, váš dům se vám zanechává [pustý].23,39 Neboť pravím vám, od nynějška mne již neuvidíte, dokud

neřeknete: 'Požehnaný, který přichází ve jménu Pána!'23,2 Stolcem je zde míněna soudná stolice, rozhodčí stolice ve věcech víry.23,3 Poslouchat farizee a učitele Písma měli učedníci ovšem jen v těch

otázkách, kde se jejich učení krylo s učením Kristovým. Například je nemohli poslouchat v učení o sobotě v té jejich známé nemilosrdné podobě. Dle tohoto místa Písma farizeové a učitelé Písma zjevně jinak učili druhé a jinak žili, což muselo být i nějak poznat.

23,4 PJK nám dává únosná břemena. I když někdy to třeba rozumem ani citem takto nevnímáme. Potřebujeme Boží rozsuzování toho, co je to pravé Boží břímě a co nikoliv.

23,5 Dělat cokoliv náboženského pro oko nějakého diváka, aby člověk byl za to pochválen je zlé. Našim motivem má být posloužit lidem a žít k Boží slávě.

23,8 Učitelem je zde míněn Pán Ježíš Kristus. Je míněn pochopitelně honosný titul Učitele s velkým „U“. Nikoliv postavení učitele v církvi nebo dokonce mimo ni.

23,9 Dávat jakékoliv osobně náboženský titul „Otče“ je tedy zlé. 23,11 Být služebníkem a sloužit, nikoliv jen cosi rozkazovat a peskovat lidi,

to má být našim motem. Sloužit máme na tom duchovním úseku služby, kam nás postavil Pán Bůh skrze svého Ducha. Nemáme se domnívat, že být služebníky znamená něco úlisného a pobožnůžkářského.

23,14 Tento verš s velikou pravděpodobností neobsahuje původní originální text.

23,15 Bylo by srozumitelnější překládat slovo Gehenna slovem peklo. Proselytou je míněn člověk přestoupivší z pohanství k židovské víře.

23,23 Že Pán Ježíš doporučuje zákoníkům a farizeům aby dále dávali desátky i z maličkostí vůbec neznamená, že příkaz dávat desátky platí pro učedníky Pána Ježíše. Jde o ustanovení SZ. Z verše však jasně vysvítá, že si

122

člověk nemůže vypomáhat od poslušnosti poukazem na skutečnost, že jde o malicherné věci.

Důraz je ovšem zde v tomto verši na závažnější věci zákona, totiž na právo, milosrdenství a věrnost (nebo jinak přeloženo: víru). Právo ukazuje co chce po nás Bůh a jaké máme mít vzájemné vztahy mezi lidmi. Milosrdenství k těmto vztahům prostého práva a zákona přidává důležitý rozměr lásky a shovívavosti a blahosklonnosti. Věrnost je potom odkazem na věrnost Bohu i v mezilidských vztazích. Máme být lidmi, kteří dbají prvořadě na tyto zásadní věci Zákona.

23,24 Komár i velbloud byli pro Židy kulticky nečistí. 23,25 Mít čisté nitro, to je základní křesťanova ctnost. Nejde jen o věci

vnější, ovšem též o ně. Jde o celého člověka. 23,30 Představy a falešná myšlení o tom, co bychom dělali kdyby, to

provází též lidi i v dnešní době. Dávejme si na to pozor. 23,33 Had byl pro Židy obrazem Satana a pokušitele. (srov. Gn 3,1n)Gehennou je zde míněno peklo.23,37 PJK naříká nad Jeruzalémem za jeho vzpurné srdce. Člověk se

potřebuje pod Boží vůli pokořit, aby mohl od Pána Boha přijmout též jeho požehnání. Jde často o věc velmi zásadní a přitom jednoduchou. O věc lidského rozhodného křesťanství, které čerpá ovšem svou sílu u Boha v DS.

23,39 Ona chvíle je teprve před námi. Jde o čas druhého Ježíšova příchodu v slávě.

24,1 Ježíš vyšel z chrámu a odcházel. Tu přistoupili jeho učedníci, aby mu ukázali na chrámové stavby.

24,2 Ale on jim na to řekl: "Vidíte to všechno? Amen, pravím vám, jistě zde nezůstane kámen na kameni, který nebude stržen."

24,3 Když seděl na Olivové hoře, o samotě k němu přistoupili učedníci a říkali: "Řekni nám, kdy to bude a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku?"

24,4 Ježíš jim odpověděl: "Dávejte si pozor, aby vás někdo nesvedl.24,5 Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: 'Já jsem

Kristus' a svedou mnohé.24,6 Budete slýchat o válkách a uslyšíte válečné zvěsti. Dejte si pozor,

neděste se. To [všechno] musí nastat, ale to ještě není konec.24,7 Povstane totiž národ proti národu a království proti království,

budou hladomory a zemětřesení na různých místech.24,8 Ale to všechno bude počátek porodních bolestí.24,9 Pak vás budou vydávat do soužení a budou vás zabíjet; a všechny

národy vás budou nenávidět pro mé jméno.24,10 A tehdy mnohým to bude kamenem úrazu, budou se navzájem

zrazovat a jeden druhého nenávidět.24,11 Také povstanou mnozí lživí proroci a mnohé svedou.

123

24,12 A protože vroste bezzákonnost, ochladne láska mnohých.24,13 Ten však, kdo vytrvá do konce, bude zachráněn.24,14 Toto evangelium království bude vyhlášeno po celém světě na

svědectví všem národům. a tehdy přijde konec."24,15 "Když pak uvidíte 'ohavnost zpustošení', o níž mluví prorok

Daniel, jak stojí na svatém místě - kdo čte, ať rozumí -24,16 tehdy ti, kdo budou v Judsku, ať utečou do hor.24,17 Kdo bude na střeše, ať nesestupuje, aby si vzal věci ze svého

domu.24,18 Kdo bude na poli, ať se nevrací zpátky, aby si vzal svůj plášť.24,19 Běda těhotným a kojícím v oněch dnech!24,20 Modlete se, aby k vašemu útěku nedošlo v zimě nebo v sobotu.24,21 Neboť tehdy bude velké soužení, jaké nenastalo od počátku světa

až do nynějška, a nikdy již nenastane.24,22 A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebylo by zachráněno žádné

tělo; ale kvůli vyvoleným budou ony dny zkráceny. 24,23 Tehdy, když by vám někdo řekl: 'Hle, zde je Kristus!' nebo: Je

zde!, nevěřte.24,24 Povstanou totiž falešní Kristové a falešní proroci a budou

ukazovat veliká znamení a divy, že by, kdyby to bylo možné, svedli i vyvolené.

24,25 Hle, všechno jsem vám řekl předem.24,26 Řeknou-li vám tedy: 'Hle, je v pustině', nevycházejte; 'hle, v

úkrytech', nevěřte!24,27 Neboť jako když blesk vychází od východu a je vidět až na západ,

tak bude [i] příchod Syna člověka.24,28 Kdekoli je mrtvola, tam se shromáždí supi."24,29 "Ihned po soužení oněch dnů se zatmí slunce a měsíc nebude

vydávat svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebes se zatřesou.24,30 Potom se ukáže znamení Syna člověka na nebi, a tehdy se budou

bít v prsa všechny kmeny země. a uvidí Syna člověka přicházejícího na nebeských oblacích s mocí a velikou slávou.

24,31 A pošle své anděly s mohutným [zvukem] polnice a ti shromáždí jeho vyvolené ze čtyř větrů, od jednoho nejzazšího konce nebes až k jejich druhému nejzazšímu konci."

24,32 "Od fíkovníku se naučte podobenství: Když již jeho větev změkne a vyhání listy, poznáváte, že léto je blízko.

24,33 Tak i vy, až toto všechno uvidíte, poznávejte, že je to blízko, přede dveřmi.

124

24,34 Amen, pravím vám, že určitě nepomine toto pokolení, dokud se toto všechno nestane.

24,35 Nebe a země pominou, ale má slova jistě nepominou."24,36 "O tom dni a hodině nikdo neví, ani andělé nebes, [ani Syn],

jenom sám Otec.24,37 Neboť jak tomu bylo za dnů Noé, tak tomu bude [i] při příchodu

Syna člověka.24,38 Jako totiž v oněch dnech před potopou jedli, pili, ženili se a

vdávaly, až do dne, kdy Noé vešel do korábu,24,39 a nic nepoznali, dokud nepřišla potopa a všechny nesmetla,

takový bude i příchod Syna člověka.24,40 Tehdy budou dva na poli, jeden bude vzat a druhý bude

zanechán.24,41 Dvě budou mlít na obilném mlýnku, jedna bude vzata a druhá

bude zanechána.24,42 Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde.24,43 To však vězte, že kdyby hospodář věděl, v kterou noční hlídku

přijde zloděj, zůstal by vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu.24,44 Proto i vy buďte připraveni, protože neznáte hodinu, v níž přijde

Syn člověka."24,45 "Kdo je tedy věrný a rozumný otrok, jehož pán ustanovil nad

svou čeledí, aby jí dával pokrm v pravý čas?24,46 Blahoslavený ten otrok, kterého jeho pán po svém příchodu

nalezne, že tak činí.24,47 Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším svým majetkem.24,48 Kdyby si však onen zlý otrok ve svém srdci řekl: 'Můj pán

dlouho nepřichází'24,49 a začal by bít své spoluotroky, jíst a pít s opilci,24,50 přijde pán onoho otroka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou

nezná.24,51 Oddělí ho a určí mu úděl s pokrytci. Tam bude pláč a skřípění

zubů."24,4 Nechat se svést z ohledem na prorokovaný druhý brzký příchod Pána

Ježíše se již žel stalo osudným mnoha Božím dětem. Dále Pán vysvětluje v čem spočívá charakter onoho svedení.

24,5 Nemáme věřit nikomu, kdo tvrdí, že je Kristus, protože druhý Kristův příchod bude v jasné a otevřené slávě, kdy se ukáže naprosto všem.

24,6 Nemáme si dělat přehnané starosti ze zvěstí o válkách o kterých slyšíme. To ještě vůbec nemusí být konec. Ani třetí světová válka nemůže

125

nahradit druhý příchod Kristův. Patrně k jaderné válce světové nedojde, neboť by znamenala konec světa válkou a nikoliv druhým Kristovým příchodem.

24,9 PJK nám tedy neslibuje ráj na zemi, nýbrž protivenství. Nelekejme se toho však.

24,11 Mnozí falešní proroci neznamenají naprostou absenci pravých proroků.

24,12 Vždy když člověk jedná jako by Božích řádů nebylo, nebo jako by si je sám mohl vymýšlet ochladá skutečná láska.

24,13 Vytrvat do konce je tedy podmínkou našeho spasení. Je možné dle tohoto verše (a mnoha dalších v NS) od Krista odejít.

24,14 Jde o znamení, které se ještě zdaleka nenaplnilo. Je otázkou do jaké míry musí být evangelium hlásáno všem národům. Z verše se zdá, že PJK ještě v brzké době, dle lidských měřítek, nepřijde.

24,15 „Ohavností zpuštění“ je zde míněn Antikrist spočívající v Božím chrámě. Ani toto varování se zatím nenaplnilo.

24,20 Pobídka k modlitbě za útěk jindy než v zimě nebo v sobotu není poukazem na zakázanou sobotní činnost. V sobotu byly totiž zavřeny Jeruzalémské brány a utéci tehdy nešlo. Dnes již tato pobídka tedy nemá aktuální platnost.

24,21 Jde o pronásledování skrze Antikrista. 24,23 Pán Ježíš přijde podruhé ve velké ohromující a celý svět obklopující

slávě. Proto nemáme věřit žádné zprávě o jeho výskytu kdekoliv jiným jakoby obyčejným způsobem. Podobně jde o varování před kýmkoliv z lidí, kdo by se prohlašoval za Mesiáše.

24,24 Předvádět velké zázraky samo o sobě tedy nemusí znamenat Boží pověření. I sám Satan má moc dělat velké divy. Pro Boží dítě je rozhodující především čisté ovoce lidského života daného služebníka. Například nesobecký charakter a nenávist k hříchu vůbec.

24,28 Tento příměr neznamená nic jiného než prostou skutečnost, že si Pán Bůh najde své vyvolené kdekoliv.

24,29 Zatmění slunce s měsícem není třeba chápat tělesně. Spolu se zatmění hvězd jde o obraz nevýslovné duchovní temnoty, nebeská tělesa jsou obrazem Boha a jeho slávy v Božím lidu.

24,30 Není řečeno, co bude oním „znamením Syna člověka“, nabízí se kříž, ale je možné i jiné znamení. Může jít též o samotné zjevení Syna člověka.

24,32 Podobenství o fíkovníku ve skutečnosti nic neznamená ohledně obrazu fíkovníku jako Židovského národa. Jde o pouhý příměr ke znamením.

24,34 Oním pokolením je míněno pokolení lidí, kteří se setkají s působením samotného Antikrista. Není třeba tento verš vztahovat na současníky Ježíšovy.

24,35 Slovo Ježíše Krista nikdy nepomine. Navěky je ustanoveno v nebeské slávě a působí i zde na naší zemi. Pokud máš problémy třeba s tím, že tě ohrožuje nějaké pokušení, učinit nebo naopak něco dobrého neučinit, potom se

126

uteč k Božímu dobrému slovu, které dává sílu uskutečnit to, co přikazuje. Jde o velmi velkou věc.

24,36 Nelze pro člověka tedy vypočítat datum a rok druhého Kristova příchodu.

24,39 Ono „nic nepoznali“ ovšem nemá platit pro věrný Boží lid. 24,40 Ježíš zde popisuje tzv. vytržení církve. 24,42 Bdít zde znamená stále žít ve vztahu s Bohem. 24,46 Oním věrným otrokem jsou zde míněni především učedníci Pána

Ježíše a všichni ostatní, kteří slouží výkladem Božího slova. 24,49 Opilství a obžerství jsou závažným hříchem, před kterým nás i zde v

kontextu druhého Kristova příchodu Písmo varuje.

25,1 "Tehdy bude království Nebes podobné deseti pannám, které vzaly své lampy a vyšly naproti ženichovi.

25,2 Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných.25,3 Pošetilé vzaly [své] lampy, ale nevzaly s sebou olej. 25,4 Rozumné však se svými lampami vzaly i olej v nádobkách.25,5 Když ženich dlouho nepřicházel začaly všechny podřimovat a

usínat.25,6 Uprostřed noci se však ozval křik: 'Hle, ženich! Vyjděte mu

vstříc!'25,7 Tehdy všechny panny vstaly a daly své lampy do pořádku.25,8 Pošetilé řekly rozumným: 'Dejte nám ze svého oleje, neboť naše

lampy dohasínají!'25,9 Ale rozumné odpověděly: 'Ne, nemuselo by vystačit pro nás i pro

vás. Jděte raději k prodavačům a kupte si!'25,10 Zatímco odcházely, aby nakoupily olej, přišel ženich, a ty, které

byly připravené, s ním vešly na svatební hostinu; a dveře byly zavřeny.25,11 Později přišly i ostatní panny a říkaly: 'Pane, pane, otevři nám!25,12 Ale on odpověděl: 'Amen, pravím vám, neznám vás'.25,13 Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu."25,1 Všechna tři podobenství v této kapitole se týkají budoucnosti. My máme jít naproti našemu ženichovi PJK! On je náš vítaný Spasitel a

Pán, kterého máme milovat a pro něj uctivě sloužit se vší věrností a oddaností. Máme mu jít naproti, což znamená, že nemáme hledat pouze své lidství, ale vycházet naproti živému Bohu.

25,2 My máme být rozumnými lidmi, podle Božího soudu rozumnými a inteligentními lidmi. Máme být moudří podle Krista, tedy pravým duchovním způsobem. Pošetilost nepatří do života pravého křesťana.

127

25,3 Olej bývá nejčastěji v Písmu obrazem Ducha svatého. Mít Boží nástroje, ale nemít Boží výstroj Ducha, to je velmi zpozdilé.

My můžeme přijímat DS! Máme jej brát do svého života vírou!25,5 Určitá nedokonalost se může snadno vloudit i mezi vyvolený Boží lid,

který nakonec dobře skončí. Ne všechno dokáže učinit naprosto perfektně, ovšem můžeme a i máme o to usilovat. Tak podle Ježíšova slova, že máme být dokonalí, jako je dokonalý náš nebeský Otec. (Mt 5,48).

25,12 PJK bude znát ty, kdo budou opravdovými křesťany, kteří budou mít v srdci nového ducha, kteří budou duchovními lidmi. Znovuzrozenými z Ducha svatého.

25,13 Máme stále být bdělí. Nemáme tedy upadnout do snění a zdání.

25,14 "Je to totiž jako s člověkem, který se chystal odcestovat: zavolal své otroky a svěřil jim svůj majetek.

25,15 Jednomu dal pět talentů, druhému dva, třetímu jeden, každému podle jeho schopností, a ihned odcestoval.

25,16 Ten, který přijal pět talentů, šel a vložil je do obchodu, a získal jiných pět.

25,17 Stejně [i] ten, který dostal dva, získal jiné dva.25,18 Ale ten, který dostal jeden, odešel, vykopal v zemi jámu a ukryl

peníze svého pána.25,19 Po dlouhé době pak přišel pán oněch otroků a začal s nimi

účtovat.25,20 Přistoupil ten, který dostal pět talentů, přinesl jiných pět talentů

a řekl: 'Pane, pět talentů jsi mi svěřil; hle, jiných pět talentů jsem [ jimi] získal'.

25,21 Jeho pán mu řekl: 'Dobře, otroku dobrý a věrný, byl jsi věrný nad málem, ustanovím tě nad mnohým; vejdi v radost svého pána'.

25,22 Přistoupil také ten, [který dostal] dva talenty a řekl: 'Pane, dva talenty jsi mi svěřil; hle, jiné dva talenty jsem získal.'

25,23 Jeho pán mu řekl: 'Dobře, otroku dobrý a věrný, byl jsi věrný nad málem, ustanovím tě nad mnohým; vejdi v radost svého pána'.

25,24 Přistoupil pak i ten, který dostal jeden talent a řekl: 'Pane, poznal jsem, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nezasel, a shromažďuješ, kde jsi nerozsypal.

25,25 Dostal jsem strach, odešel jsem a ukryl tvůj talent v zemi. Hle, zde máš, co je tvoje'.

25,26 Jeho pán mu odpověděl: 'Zlý a lenivý otroku, věděl jsi, že sklízím, kde jsem nezasel, a shromažďuji, kde jsem nerozsypal?

25,27 Měl jsi tedy mé peníze dát směnárníkům, a já bych si po návratu vzal, co je moje, i s úrokem.

128

25,28 Vezměte tedy od něho ten talent a dejte tomu, který má deset talentů!

25,29 Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít hojnost. Tomu, kdo nemá, však bude odňato i to, co má.

25,30 A toho neužitečného otroka vyhoďte do nejzazší temnoty. Tam bude pláč a skřípění zubů'."

25,15 Bůh zde v Kristu nám říká, že dává různou míru obdarování. Máme různé množství talentů, tedy přeneseně řečeno schopností. Máme různou míru duchovních darů. Ovšem jsme zodpovědni každý za tu míru, kterou jsme obdrželi. Může jít o dary přirozené již nám dané od našeho narození, nebo též o dary nadpřirozené, třeba jako je dar mluvení cizími jazyky nebo proroctví a další.

25,16 Máme rozumě se svými obdarováními nakládat tak abychom získali nějaký „zisk“, tedy abychom dál a dál druhým lidem sloužili.

25,19 Náš Pán bude jednou účtovat také s námi! Proto dobře hospodařme se svěřenými nám dary.

25,21 To co máme je z hlediska věčnosti vždy jen málo i kdyby to bylo v lidských očích mnoho. Přesto budeme pochválení i když jsme nad tím málem byli věrní.

25,25 Mít strach z Božího hněvu, vidět Pána Boha jako zlého je velký zlý čin, který plodí duchovní neplodnost. Takové postoje Bůh odsuzuje.

25,27 Ježíš prohlédne všechny lidské motivy. I motivy těch lidí, kteří jakkoliv Pána Boha soudí.

25,29 Zde „mít“ znamená především mít Krista samotného, věřit a poslouchat.

25,31 "Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni [svatí] andělé s ním, tehdy se posadí na trůn své slávy;

25,32 a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů.

25,33 Ovce postaví po své pravici, kozly po levici.25,34 Potom řekne Král těm po své pravici: 'Pojďte, požehnaní mého

Otce, přijměte do dědictví království, které je pro vás připraveno od založení světa.

25,35 Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a ujali jste se mě,

25,36 byl jsem nahý a oblekli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou'.

25,37 Tehdy mu spravedliví odpovědí: 'Pane, kdy jsme tě spatřili hladového a dali jsme ti najíst, nebo žíznivého a dali jsme ti napít?

129

25,38 Kdy jsme tě spatřili jako cizince a ujali jsme se tě, nebo nahého a oblékli jsme tě?

25,39 Kdy jsme tě spatřili nemocného nebo ve vězení a přišli jsme za tebou?'

25,40 Král jim odpoví: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili.'"

25,41 "Potom řekne i těm po levici: 'Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, který je připraven pro Ďábla a jeho anděly!

25,42 Neboť jsem hladověl, a nedli jste mi najíst, žíznil jsem, a nedali jste mi napít,

25,43 byl jsem cizincem, a neujali jste se mne, byl jsem nemocný a ve vězení, a nenavštívili jste mne.'

25,44 Tu mu odpovědí i oni: 'Pane, kdy jsme tě spatřili hladového, žíznivého, jako cizince, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?'

25,45 Pak jim odpoví: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste neučinili.'

25,46 A tito půjdou do věčného trápení, ale spravedliví do věčného života."

25,40 Toto podobenství mají někteří učitelé církve zvyk odvysvětlovat v jeho důrazu poukazem na to, že se týká pouze soudu nad pohany, říkají, že daná měřítka spravedlnosti neplatí pro křesťany, že ti jsou souzeni jen skrze svou víru. To však je základní nepochopení tohoto místa. Právě pro nás Boží lid bylo toto slovo vysloveno, abychom se ujímali všech těch, o nichž je zde řeč. Spasení máme z víry, ale z živé víry, která se projevuje i skutky praktické lásky.

25,41 Peklo je zde znázorněno jako věčný oheň. Nelze tomu slovu rozumět jinak než jako poukaz na to, že kdo se do něj jednou dostane, již z něj nikdy nemůže vyjít ven!

26,1 I stalo se, že když dokončil všechna tato slova, řekl Ježíš svým učedníkům:

26,2 "Víte, že za dva dny bude Hod beránka a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován."

26,3 Tehdy se shromáždili velekněží a starší lidu ve dvoře velekněze, který se jmenoval Kaifáš,

26,4 a společně se poradili, jak by se lstí Ježíše zmocnili a zabili ho.26,5 Říkali však: "Ne ve svátek, aby nenastalo pobouření mezi lidem."26,6 Když byl Ježíš v Betanii v domě Šimona Malomocného,26,7 přistoupila k němu žena, která měla alabastrovou nádobku

drahocenného oleje, a když byl u stolu, vylila mu ji na hlavu.26,8 Když to [jeho] učedníci uviděli, rozhořčili se a řekli: "K čemu tato

ztráta?

130

26,9 Vždyť se to mohlo draze prodat a peníze dát chudým."26,10 Ježíš to poznal a řekl jim: "Proč působíte té ženě těžkosti?

Vykonala na mně dobrý skutek.26,11 Vždyť chudé máte stále s sebou, mne však nemáte stále.26,12 Když ona vylila tento olej na mé tělo, učinila to k mému pohřbu.26,13 Amen, pravím vám, kdekoli po celém světě bude hlásáno toto

evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila."26,14 Potom jeden ze dvanácti, který se jmenoval Juda Iškariotský, šel

k velekněžím26,15 a řekl: "Co jste ochotni mi dát, když vám ho vydám?" A oni mu

odvážili třicet stříbrných.26,16 Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby jim ho vydal.26,17 Prvního dne svátku nekvašených chlebů přistoupili učedníci k

Ježíšovi a řekli: "Kde chceš, abychom ti připravili k jídlu velikonočního beránka?"

26,18 On pak řekl: "Jděte do města k jistému člověku a řekněte mu: 'Učitel říká: Můj čas je blízko. Budu u tebe se svými učedníky slavit velikonočního beránka'.

26,19 A učedníci učinili, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka.

26,20 Když nastal večer, stoloval s Dvanácti [učedníky].26,21 A když jedli, řekl: "Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí."26,22 Velmi se rmoutili a jeden každý [z nich] [mu] začal říkat: "Jsem

to snad já, Pane?"26,23 On odpověděl: "Kdo se mnou namočil ruku v míse, ten mě zradí.26,24 Syn člověka sice odchází, jak je o něm napsáno, ale běda tomu

člověku, skrze něhož bude Syn člověka zrazován. Pro toho by bylo lépe, kdyby se nenarodil!"

26,25 Juda, který ho zrazoval, na to řekl: "Jsem to snad já, Rabbi?" [Ježíš] mu odpověděl: "Tys to řekl."

26,26 Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, rozlomil ho, dal učedníkům a řekl: "Vezměte, jezte. Toto je mé tělo."

26,27 Pak vzal kalich, vzdal díky a dal jim ho se slovy: "Napijte se z něho všichni.

26,28 Neboť toto je má krev [nové] smlouvy, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů.

26,29 Pravím vám, [že] od této chvíle již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy jej budu pít s vámi nový v království svého Otce."

26,30 A zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu.

131

26,1 Opět zde vidíme jasný historický rámec Matoušova vyprávění. DS neklame posluchače.

26,2 Ukřižování Syna člověka pochopitelně znamená centrální zvěst celého Písma svatého (pokud je spojeno s Kristovým vzkříšením). Není důležitější zvěsti mimo tuto. Není nic tak podstatného jako učení o Beránku Božím, Synu člověka, Mesiáši Ježíši, který pro naše hříchy položil svůj vlastní život! Je to velikou výsadou věřit v jeho odpuštění, kterého jsme se stali účastni skrze přijetí Pána Ježíše do svého srdce a víru v zvěst kříže.

26,8 Pro Pána Ježíše není ničeho škoda! Je pofidérní se domnívat, že služba například chudým je důležitější než adorace a uctívání Ježíše Krista. Střed našeho života má být v samotném Pánu Ježíši. On je hoden naší pozornosti.

26,10 Nemáme odsuzovat prostou důvěřivou víru věřících, kteří chtějí něco dobrého dát svému Bohu a Pánu! Nemáme soudit jejich touhu a rozmělňovat ji poukazem na užitečnost. Vždyť sláva náleží Kristu a Bohu Otci a tato sláva je tak nezměrná, že ji nikdy nebude přespříliš.

26,11 Pochopitelně je moudré toto slovo chápat v kontextu ve kterém bylo vysloveno. Dneska víme, že Ježíš je přítomný ve svém DS i v současné církvi, ovšem ne již v lidském těle tak jako dřív.

26,13 Až roztomile mluví náš PJK! Upozorňuje na dobrý skutek ženy, kterou odmítli i učedníci. Upozorňuje na to, že součástí evangelia bude též zvěst o této ženě. Můžeme si to převést do jiného rozměru víry tak, že si uvědomíme co se tehdy vlastně stalo? Stalo se to, že pouhé pragmatické myšlení Ježíš odsoudil a uctil tu ženu, která pro něj osobně chtěla něco příjemného a milého. I my máme mít srdce této ženy.

26,15 Položme si důležitou otázku: „Není nějaká hodnota tak vysoká, že bychom pro ni byli schopni zradit Pána Ježíše?“ Jistě nemá mít nic pro nás větší cenu než sám Ježíš, neboť on je Bohem.

26,21 Ježíš se nevyhýbá tomuto nepříjemnému tématu zrady. Někdy i při příjemných příležitostech nás DS může vést podobně těžkým způsobem. Ne všechno musí být v jakési pohodě a poklidu.

26,24 Být synem zatracení, stát se člověkem, který si vyvolí spíše majetek než Boží milost a přítomnost, to je úděl lidí, pro které by vskutku bylo lépe, kdyby se byli ani nenarodili. Vždyť být věčně v pekle to je úděl všech neobrácených lidí, to je úděl všech, kteří odmítnou Boží milost.

26,26 Slova ustanovení Večeře Páně pro nás mají velký význam. Pán Ježíš zde praví, že chléb při jeho večeři je jeho tělem. Přitom však sám sedí u stolu a proto není moudré hledat v hostii cosi jako hmotnou Boží přítomnost. Ovšem Bůh je stejně všude přítomný a v Kristu tím víc právě při Večeři Páně v chlebu a víně.

26,27 Z kalicha mají pít všichni učedníci. Všichni obrácení křesťané. Z čehož plyne bibličnost přijímání pod obojí způsobou.

132

26,28 Krev znamená život. My můžeme přijímat ve Večeři Páně Kristův život, jeho krev pít. Tedy nejen nějak obrazně, ale též reálně podle moci Boží, která působí ono tajemství. Nemůžeme ho správně nikdy uchopit rozumem, ovšem máme usilovat o čistý stůl Páně.

Jde o krev nové smlouvy, tedy duchovního nového svazku, který k nám přišel v Pánu Ježíši Kristu. Již zde nejsou zvířecí oběti, ale nová smlouva se svým centrem v oběti Beránka! On za nás položil svůj život. Hod Večeře Páně nemá být pro nás samotným centrem křesťanství, jak to často bývá u řkc, ale má to být pro nás Kristus za nás obětovaný (o to právě při VP jde).

Krev Kristova se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů. My máme své hříchy všechny naprosto odpuštěny Ježíšovou krví, jeho obětí! To je základní zvěst evangelia.

26,29 Pán Ježíš opět přijde a i to si připomínáme u Večeře Páně. I na to myslíme, když s Kristem stolujeme. Jsme tu a on je na nebesích, ale jednou my budeme v novém těle s ním v jeho království stolovat.

26,30 Ojedinělá zmínka o tom, že i PJK a jeho učedníci zpívali chvalozpěv. NS však velmi vyzdvihuje roli chvály a uctívání Boha též zpěvem. (např. Ef 5,18-20).

26,31 Tehdy jim Ježíš řekl: "Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť je napsáno: 'Budou mít pastýře a ovce stáda se rozptýlí'.

26,32 Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje."26,33 Na to mu Petr řekl: "Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy

neodpadnu!"26,34 Ježíš mu řekl: "Amen, pravím tobě, že mě této noci, dřív než

kohout zakokrhá, třikrát zapřeš."26,35 Petr mu řekl: "I kdybych měl s tebou zemřít, určitě tě nezapřu."

Podobně mluvili i ostatní učedníci.26,36 Tehdy s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl

učedníkům: "Posaďte se zde, zatímco se tamhle odejdu pomodlit."26,37 Vzal s sebou Petra a oba Zebedeovy syny; tu se začal rmoutit a

znepokojovat.26,38 Pak jim řekl: "Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a

bděte se mnou."26,39 A trochu poodešel, padl na tvář, modlil se a říkal: "Můj Otče, je-

li to možné, ať mne mine tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak chceš ty."

26,40 Potom přišel k učedníkům a nalezl je spící, i řekl Petrovi: "To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou?

26,41 Bděte a mdlete se, abyste nevešli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo slabé."

133

26,42 Opět podruhé odešel a pomodlil se, říkaje: "Můj Otče, není-li možné, aby [mne] tento [kalich] minul, musím-li ho vypít, staň se tvá vůle."

26,43 Pak šel a nalezl je opět spící, protože měli velmi těžká víčka.26,44 I nechal je, znovu odešel a pomodlil se potřetí, říkaje [opět]

stejnou prosbu. 26,45 Tehdy přišel ke [svým] učedníkům a řek jim: "Ještě spíte a

odpočíváte? Hle, přiblížila se ta hodina a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.

26,46 Vstávejte pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mne zrazuje."26,31 PJK věděl, že od něj učedníci odejdou, že dokonce je to

předpovězeno, takže se to musí stát. Přesto ho to zjevně rmoutilo a nebylo mu to jedno. I my máme žít jakoby mimo dosah nějakého osudu. Máme možnost se upínat stále k nebeskému Bohu k PJK a DS. Máme možnost s ním žit dynamickým způsobem života ve kterém má velkou roli modlitba a hledání konkrétní Boží vůle.

26,32 PJK opět předpovídá nejen svou smrt, ale též své vzkříšení. Byl si jim jist.

26,34 Tedy jakoby zde Ježíš popíral učení o pozitivním vyznání. Naopak čistě pozitivnímu vyznání Petrovu oponuje. My nemáme být nestřízliví křesťané, kteří mají své plané sliby a předsevzetí. Máme však to, co slíbíme Bohu dodržet. To Petr nedokázal.

26,35 My čteme pouze o zapření Petrově, ovšem ten alespoň šel do nebezpečných míst za svým zajatým Pánem. (plus apoštol Jan, jak čteme v jeho evangeliu).

26,36 Pán Ježíš chtěl mít soukromí na svou modlitbu. I my máme vyhledávat soukromí pro osobní modlitbu. Záleží pochopitelně na situaci, někdy je vhodná i modlitba společná.

26,37 Ježíš přece jen s sebou někoho bere, totiž tři své nejbližší učedníky, Petra, Jakuba a Jana.

Můžeme se domnívat, že náš Pán pociťoval strach prostě lidský, protože být plně též člověkem. Prožíval strach z odloučenosti od nebeského Otce, která ho na Golgotě měla čekat. Kéž je nám povzbuzením, že i náš Pán se rmoutil a měl strach. Ovšem uvažme též míru jeho utrpení a míru svých trápení.

26,38 Ježíš měl opravdu převelký zármutek a smutek. Musel probojovat velmi důležitý duchovní boj. Stál před celým peklem. Peklem i lidmi připraveným a především připraveným samotným Satanem. Satanem, který se snažil Ježíše zastrašit. A zjevně dle učení Písma svatého i před Ďáblem, který nevěděl, že kříž je v Božím plánu (viz. 1.Kor 2,8) a chtěl PJK zcela zlikvidovat.

Teď je již Pán Ježíš oslavený na nebesích a my můžeme mít v něm svého Přímluvce a modlitebníka, který stojí s námi. Zde potřeboval podporu svých učedníků. Ovšem té se nedočkal a přesto obstál v pokušení nejít cestou kříže.

134

Jako věřící křesťané máme stát skrze podporu na modlitbách jeden s druhým. Nemáme nechat na holičkách nikoho, kdo nás o podporu požádá.

26,39 Z Písma víme, že Krista Bůh Otec v jeho zápase slyšel! (Žid 5,7: „On ve dnech svého pozemského života s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby tomu, který byl mocen ho zachránit ze smrti, a byl vyslyšen pro svou zbožnost.“). Máme tomu rozumět tak, že PJK zápasil se svým lidstvím o to, aby dokázal podstoupit všechno utrpení, které stálo před ním. Ježíš trpěl velmi mnoho, ne že netrpěl. Oním kalichem však bylo především to, co my si nedokážeme ani představit, totiž naprostá vydanost do mocností zla. Bůh Ježíše ochránil před krutostí mocností zla, třeba již tím, že zemřel poměrně brzy. I tak ovšem pro nás snesl velmi veliké trápení.

Máme si z toho ovšem vzít to poučení, že PJK byl vyslyšen pro svou zbožnost a že i my můžeme být vyslyšeni! Čím více my, když byl vyslyšen i on, v čase, ve kterém dal svůj život pro nás? On zvítězil! On nepodlehl pokušení si nějak ukrátit své utrpení, které mělo záslužnou povahu. Ovšem my již nemusíme trpět, když místo nás trpěl Ježíš. On nám je i zde vzorem, že trápení samo o sobě nevyhledával, ale volal ke svému nebeskému Otci.

26,40 Ježíš někdy též vyčítá. Nevěřme tomu, že všechno na našem životě se mu musí líbit, to je bláznivá víra, nečistá víra bludařů. Bůh nechce, abychom byli lidmi, kteří nebdí. My máme s PJK bdít na modlitbách, máme usilovat o obecenství s ním. Máme se modlit nejen za sebe, ale též za druhé. Kéž je nám útěchou Boží moc skrze kterou můžeme procházet všemi životními potížemi a problémy. Bůh žije a miluje nás. On nechce, abychom se utíkali jinam než k němu, třeba do nějaké své představy vlastní spravedlnosti. On je svatý a dokonalý a nechce, abychom podporovali nedokonalost ve svém životě.

26,41 Máme být bdělí a modlit se. Nejen jedno bez druhého. Bdít znamená nemít zasněnou povahu, neupadnout do zdání. Bdít znamená být s Ježíše Kristem. Bdít znamená milovat a opět milovat ať to stojí, co to stojí. A s tím zároveň má být naše modlitba. V soukromí i v obecenství s dalšími křesťany. Je to velikou zbraní oproti pokušením. Pokušení přichází nejčastěji právě tam, kde se člověk přestane kontrolovat, tedy bdít a tam, kde se nemodlí.

Tělem zde můžeme chápat starého člověka s jeho svodem ke hříchu. Duch je člověk ve své nasměrovanosti na Pána Boha.

26,47 Když ještě mluvil, hle, přišel Juda, jeden z Dvanácti, a s ním veliký zástup od velekněží a starších lidu a s meči a holemi.

26,48 Ten, který ho zrazoval, s nimi domluvil znamení: "Je to ten, kterého políbím; toho se zmocněte."

26,49 A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: "Buď zdráv, Rabbi," a vroucně ho políbil.

26,50 Ježíš mu řekl: "Příteli, proč jsi přišel?" Tu přistoupili, vztáhli na Ježíše ruce a zmocnili se ho.

26,51 A hle, jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, natáhl ruku, vytasil meč, udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho.

135

26,52 Tehdy mu Ježíš řekl: "Vrať svůj meč na místo. Neboť všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou.

26,53 Či myslíš, že nemohu poprosit svého Otce, a on mi hned pošle víc než dvanáct legií andělů?

26,54 Jak by se však naplnila Písma, že se tak musí stát?"26,55 V onu hodinu řekl Ježíš zástupům: "Jako na lupiče jste vyšli s

meči a holemi, abyste mě zatkli. Den co den jsem sedával v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mne.

26,56 Toto všechno se však stalo, aby se naplnila Písma proroků." A v té chvíli ho všichni učedníci opustili a utekli.

26,51 Oním učedníkem byl dle Janova evangelia sám apoštol Petr.26,52 Svědkové Jehovovi se na tento verš odvolávají, když chtějí zdůraznit,

že křesťan by nikdy neměl používat zbraň natož absolvovat vojenskou službu. Nic takového však toto místo neříká. Je třeba mu rozumět v jeho souvislostech. Z dějin SZ jasně víme, že Bůh sám některá válečná tažení schvaloval. Obranná válka je téměř vždy Boží vůlí.

26,53 Je to opravdu vojsko nesmírné síly. Jediný Boží anděl má totiž daleko větší schopnosti a sílu než kterýkoliv člověk. Jednou jediný anděl bude stačit na spoutání samotného Satana!

26,54 Učení StS je pro Pána Ježíše nesmírně cenné a podstatné. Písmo se musí naplnit byť to Krista stálo život. Jistěže právě proto, že za učením a zvěstí proroků Písma StS stojí Bůh sám. I pro náš život má být důležitá zvěst proroků též StS, nejen NS!

26,57 Ti, kdo se Ježíše zmocnili, ho odvedli k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili učitelé Zákona a starší.

26,58 Petr šel zpovzdálí za ním až k veleknězovu dvoru; vešel dovnitř a seděl se služebníky, aby uviděl konec.

26,59 Velekněží, [starší] a celá velerada hledali proti Ježíšovi křivé svědectví, aby ho mohli odsoudit k smrti,

26,60 ale nenašli, ačkoli předstoupilo mnoho křivých svědků. Nakonec předstoupili dva [křiví svědkové]

26,61 a řekli: "Tento člověk říkal: Mohu zbořit Boží svatyni a ve třech dnech [ji] vybudovat."

26,62 Tu velekněz povstal a řekl mu: "Nic neodpovídáš? Co tito lidé svědčí proti tobě?"

26,63 Ježíš však mlčel. Velekněz mu řekl: "Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zda jsi Mesiáš, Syn Boží!"

26,64 Ježíš mu říká: "Ty jsi řekl. Avšak pravím vám, od nynějška spatříte Syna člověka sedícího po pravici Moci a přicházejícího na nebeských oblacích."

136

26,65 Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: "Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání.

26,66 Co si o tom myslíte?" Oni odpověděli: "Je hoden smrti."26,67 Pak mu naplivali do tváře a ztloukli ho pěstmi; někteří ho uhodili 26,68 a říkali: "Prorokuj nám, Mesiáši, kdo je ten, který tě udeřil?"26,69 Petr seděl venku na dvoře. Přistoupila k němu jedna služka a

řekla: "Také ty jsi byl s Ježíšem Galilejským!"26,70 Ale on to přede všemi zapřel, říkaje: "Nevím, o čem mluvíš."26,71 A když [on] vyšel k bráně, spatřila ho jiná a řekla těm, kdo tam

byli: "[I] tenhle byl s Ježíšem Nazaretským."26,72 A on opět zapřel s přísahou: "Neznám toho člověka."26,73 Za chvilku přistoupili ti, kteří tam stáli, a řekli Petrovi:

"Skutečně i ty jsi z nich, vždyť i tvá řeč tě prozrazuje!"26,74 Tehdy se začal zaklínat a zapřísahat: "Neznám toho člověka!" A

hned nato zakokrhal kohout.26,75 Tu si Petr vzpomněl na Ježíšovo slovo, jak řekl: 'Dříve než

kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš'. I vyšel ven a hořce se rozplakal.

26,59 Nemohli tedy zjevně najít pravé svědky, potřebovali PJK usvědčit z něčeho nekalého, co neučinil. On nikdy nezhřešil. On neučinil nic zlého, natož to, co by si zasluhovalo tak potupnou smrt.

26,63 Ježíš zjevně nechtěl uhýbat před cestou kříže. Věděl že jde v posledku o Boží vůli, nikoliv jen o cosi jako nespravedlivý proces.

Velekněz se přímo Ježíše ptá, zda je oním Synem Božím, Mesiášem, kterého vyhlíželi. Nechtěli však přijmout takový druh Mesiáše, chtěli Mesiáše podle svých vlastních představ. Proto další Ježíšovo slovo bylo pro ně rouháním. Měli za to, že se činí rovný Bohu, takové též bylo Ježíšovo chápání toho, že je Mesiášem.

26,64 Slovní spojení: „Ty jsi řekl.“ Znamená to stejné jako souhlas s stvrzením. Tedy kladnou odpověď.

„Mocí“ je zde míněn Bůh Otec. Jde o opis Božího jména, které Židé nechtěli vyslovovat.

26,67 Ježíš trpěl nejen na kříži, ale již předtím těžkým utrpením. 26,72 Z tohoto místa Písma můžeme směle usoudit, že i zlá přísaha může

být zrušena a odvolána. Bůh je Bohem odpouštějícím. PJK Petrovi jeho hřích zapření i s přísahou odpustil.

26,75 Pláč často bývá pravým projevem pokání. Zde tomu tak jistě bylo. Ježíš později vzkazuje ženám, které potkal po svém vzkříšení, aby zvlášť Petrovi řekli, že je vzkříšen.

137

27,1 Když nastalo ráno, usnesli se všichni velekněží a starší lidu proti Ježíšovi, že ho usmrtí.

27,2 Spoutali ho, odvedli a vydali vladaři [Pontiu] Pilátovi.27,3 Když jeho zrádce Juda uviděl, že byl Ježíš odsouzen, pocítil lítost a

vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším, 27,4 říkaje: "Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!" Oni však řekli:

"Co je nám po tom? To je tvoje věc!"27,5 Tu pohodil ty stříbrné do svatyně a vzdálil se; pak odešel a oběsil

se.27,6 Velekněží vzali ty stříbrné a řekli: "Není dovoleno vhodit je do

chrámové pokladny, protože je to cena za krev."27,7 Poradili se a koupili za ně hrnčířovo pole k pohřbívání cizinců.27,8 Proto je ono pole až dodnes nazýváno Pole krve.27,9 Tehdy se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka Jeremiáše: 'I vzali

třicet stříbrných, cenu Oceněného, který byl oceněn od synů Izraele; 27,10 a dali je za hrnčířovo pole, jak mi nařídil Pán.'27,11 Ježíš byl postaven před vladaře. Vladař se ho otázal: "Ty jsi král

Židů?" Ježíš [mu] řekl: "Ty to říkáš."27,12 A když ho velekněží a starší obviňovali, nic neodpověděl.27,13 Tu mu Pilát řekl: "Neslyšíš, co všechno proti tobě vypovídají?"27,14 Ale on mu neodpověděl ani na jedno obvinění, takže se vladař

velmi divil.27,15 O svátcích měl vladař ve zvyku propouštět zástupu jednoho

vězně, kterého chtěli.27,16 Tehdy tam měli významného vězně, který se jmenoval Barabáš.27,17 Když se tedy lidé shromáždili, řekl jim Pilát: "Koho chcete,

abych vám propustil, [Ježíše] Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Kristus?"27,18 Věděl totiž, že ho vydali ze závisti.27,19 Když seděl na soudní stolici, vzkázala mu jeho žena: "Neměj nic s

tím spravedlivým, neboť jsem dnes kvůli němu ve snu mnoho vytrpěla."27,20 Velekněží a starší přesvědčili zástupy, aby si vyžádaly Barabáše,

ale Ježíše aby daly zahubit.27,21 Vladař jim tedy řekl: "Kterého z těch dvou chcete, abych vám

propustil?" Oni řekli: "Barabáše!"27,22 Pilát jim řekl: "Co tedy mám udělat s Ježíšem, zvaným Kristus?"

Všichni [mu] řekli: "Ať je ukřižován!"27,23 A [vládce] řekl: "Co tedy udělal zlého?" Oni však ještě víc

křičeli: "Ať je ukřižován!"

138

27,24 Když Pilát uviděl, že to ničemu neprospívá, ale že pozdvižení je čím dál větší, vzal vodu, umyl si před zástupem ruce a řekl: "Jsem nevinen touto krví. Je to vaše věc."

27,25 A všechen lid na to řekl: "Jeho krev na nás a na naše děti!"27,26 Pak jim propustil Barabáše. Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby

byl ukřižován.27,27 Tehdy vladařovi vojáci vzali Ježíše do vládního paláce a

shromáždili k němu celý oddíl vojska.27,28 Svlékli ho a oblékli mu nachový plášť,27,29 upletli věnec z trní a vložili jej na jeho hlavu a do pravé ruky mu

dali rákosovou hůl. Padali před ním na kolena a posmívali se mu: "Buď zdráv, králi Židů!"

27,30 A když ho poplivali, vzali tu hůl a začali ho bít po hlavě.27,31 Když se naposmívali, svlékli mu plášť a oblékli mu jeho šaty. A

odvedli ho, aby ho ukřižovali.27,1 Ne všechno k čemu se rozhodnou náboženští představitelé té které

doby je dobré a ctihodné! Musíme vždy více poslouchati Boha než člověka. (viz. Sk 4,19)

27,3 Lítost zde ovšem není pokáním! V originále je použito jiné řecké slovo, než jaké se používá pro pokání. Máme žít tak, abychom svých rozhodnutí nemuseli litovat. A pokud už litujeme, máme litovat před Bohem a nikoliv jen sami před sebou.

27,5 Příklad Judy Iškariotského, který se oběsil je varováním pro každého, kdo by si svévolně chtěl šáhnout na život. Jde o hřích, který Bůh bude soudit. Není to řešením.

27,11 Pravým králem Židů i pohanů je Ježíš! On za nás položil svůj život a již předtím byl našim králem, našim vládcem. On kraluje celému světu viditelnému i neviditelnému.

27,18 Závist je největší lidský hřích, hřích, který motivuje velkou část lidského jednání. Skrze závist byl usvědčen i apoštol Pavel, když o hříchu mluví v 7. kapitole Římanům (tedy o žádosti a to co ji pohání). Hřích závisti ničí lidské vztahy. Je možné závidět i duchovní moc, což právě zjevně oni náboženští představitelé Ježíši záviděli. My církevní vedoucí nemáme závidět Boží moc druhým, ale máme u Boha hledat tu životní cestu, kterou nám připravil. Máme druhým přát a nikoliv jim zlořečit.

27,19 Zvláštní příběh se ženou Piláta mluví o Ježíšově spravedlnosti. Mluví též o tom, že skrze sen k člověku nějak může promlouvat Bůh.

27,25 Tento biblický verš byl v dějinách zneužíván k pogromům na Židy. Jistě, že se k ničemu takovému zde nevyzývá. Můžeme tomu i rozumět prorocky v tom slova smyslu, že Ježíš přišel svou krví obmýt i Židy.

139

27,29 Vojáci tedy měli legraci z čehosi zcela nepatřičného, totiž z Ježíšovy slávy a jeho kralování. Zesměšnili ho snad? Nemyslím, protože PJK byl v srdci naprosto oddaný své věci a nikdo jej nemohl ohrozit. I nám se může stát, že se nám lidé budou posmívat za naše křesťanské ideály. Že se nám budou snažit vzít naši víru, ovšem my buďme pevní a silní v našem Pánu.

27,32 Když vycházeli, potkali jednoho člověka z Kyrény, jménem Šimon; toho přinutili, aby vzal jeho kříž.

27,33 Když přišli na místo zvané Golgota, což znamená 'Místo lebky',27,34 dali Ježíšovi pít víno smíchané se žlučí. Okusil, ale nechtěl pít.27,35 Ukřižovali ho a rozdělili si jeho šaty házejíce o ně los; 27,36 pak seděli a střežili ho tam.27,37 Nad hlavu mu dali nápis o jeho provinění: "Toto je Ježíš, král

Židů."27,38 Zároveň s ním byli ukřižováni dva lupiči, jeden po pravici a

druhý po levici.27,39 Kolemjdoucí ho uráželi, potřásali hlavou27,40 a říkali: "Ty, který boříš svatyni a ve třech dnech ji stavíš,

zachraň se, jsi-li Syn Boží, [a] sestup z kříže!"27,41 Podobně se posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími.

Říkali:27,42 "Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je králem Izraele,

ať nyní sestoupí s kříže, a my v něho uvěříme.27,43 Složil naději v Bohu, ať [ho] nyní vysvobodí, stojí-li o něho.

Vždyť řekl: 'Jsem Boží Syn!'27,44 Stejně ho tupili i lupiči, kteří byli ukřižováni spolu s ním.27,45 Od šesté hodiny nastala tma po celé zemi až do hodiny deváté.27,46 Kolem deváté hodiny zvolal Ježíš silným hlasem: "Eli, Eli, lema

sabachthani?" To jest: 'Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?'27,47 A když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: "Ten člověk

volá Eliáše."27,48 Jeden z nich ihned vyběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, připevnil

na rákosovou hůl a dával mu pít.27,49 Ostatní však říkali: "Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a

zachrání ho!"27,50 Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a vypustil ducha.27,51 A hle, opona svatyně se roztrhla ve dví odshora až dolů a země se

zatřásla a skály se roztrhly

140

27,52 a hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena;

27,53 když vyšli z hrobů po jeho vzkříšení, vstoupili do Svatého města a ukázali se mnohým.

27,54 Když setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, uviděli zemětřesení a to, co se stalo, velmi se ulekli a řekli: "Opravdu to byl Boží Syn!"

27,55 Bylo tam mnoho žen dívajících se zdaleka, které se vydaly za Ježíšem z Galileje a sloužily mu.

27,56 Mezi nimi byla Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova a Joseefova, a matka synů Zebedeových.

27,57 Když nastal večer, přišel bohatý člověk z Arimatie, jménem Josef, který se také sám stal Ježíšovým učedníkem.

27,58 Ten přišel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Tehdy Pilát rozkázal, aby mu [to tělo] vydali.

27,59 Josef tělo vzal, zavinul je do čistého plátna27,60 a položil [je] do své nové hrobky, kterou vytesal ve skále. Pak ke

vchodu do hrobky přivalil veliký kámen a odešel.27,61 Byla tam Marie Magdalská a ta druhá Marie a seděly naproti

hrobu.27,62 Nazítří, to je po přípravě na svátek, se u Piláta shromáždili

velekněží a farizeové27,63 a řekli: "Pane, vzpomněli jsme si, že onen svůdce ještě za svého

života řekl: 'Po třech dnech vstanu.'27,64 Rozkaž tedy, ať je do třetího dne hrob zajištěn, aby nepřišli

[jeho] učedníci, neukradli ho a neřekli lidu: 'Vstal z mrtvých'. A bude poslední blud horší než ten první."

27,65 Pilát jim řekl: "Máte stráž. Jděte a zabezpečte to, jak umíte."27,66 Oni pak šli a zabezpečili hrob tak, že zapečetili kámen a postavili

k němu stráž.

27,35 Ježíšovo ukřižování bylo obrazem prokletí tím způsobem, že se na něm naplnilo StS slovo o tom, že je prokletý ten, kdo je pověšen na dřevě. (viz. Gal 3,13). A tak se Ježíš stal místo nás prokletým! Místo nás, abychom my již nemuseli být zlořečení a prokletí.

Kříž je též vyjádřením Boží nesmírné lásky. Vyjádřením utrpení pro nás lidi. Utrpením pro nás pozemské tvory, které si zamiloval Bůh sám a poslal svého Syna Ježíše!

Losování o Ježíšův oděv bylo předpovězeno ve StS také. (viz. Ž 22,19). 27,36 I my se někdy podobáme těmto vojákům, když hlídáme Pána Ježíše

aby nám náhodou nějak neutekl, nějak nám ho neukradli. Nevíme přitom o tom, že PJK je věrný a miluje nás a i na kříž šel ze své veliké lásky.

141

27,37 Provinění jasné a srozumitelné, neboť z politického hlediska šlo o vzpouru. Ovšem Ježíš byl pro Židy též rouhačem, který se vydával za Syna Božího.

27,42 Pán Ježíš nepřišel na naši zemi, aby zachránil sám sebe, ale aby vskutku spasil ty druhé. To vyvrcholilo právě na Golgotě na kříži. Tam položil za nás svůj čistý a spravedlivý život. Tam nám vydobil čisté a spravedlivé spasení, tam nám umožnil se dostat k Bohu Otci.

27,45 Číslování hodin je vzhledem k našemu číslování posunuto. Tma nastala tedy od 12 hodin našeho času do třetí hodiny odpolední.

27,46 „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ To je počátek žalmu 22, mesiášského žalmu, hovořícího o ukřižování. Je pravděpodobné, že pro Ježíše šlo též o osobní výkřik opuštěnosti Bohem Otcem pro hříchy, které na kříži na něj byly vloženy. Ježíš totiž nesl hříchy celého světa, abychom je již nemuseli nést my. Můžeme též směle povědět, že PJK byl opuštěn Bohem proto, abychom my se již nikdy nemuseli cítit opuštěni Bohem! Máme zaslíbenou trvalou Boží blízkost právě v Golgotě.

27,50 To znamená, že zemřel. Ježíš musel zemřít, abychom my mohli dosáhnout odpuštění hříchů. Tak vzal na sebe naše hříchy a byl pro ně potrestán. Místo nás je nesl.

27,51 Bůh zrušil oponu mezi svatyní a velesvatyní, oponu rozdělující člověka běžného od Boží přítomnosti. Učinil tak jasným způsobem. Zázrakem. Můžeš vstoupit do vztahu k Bohu, neboť dneska je již tato opona zrušena.

27,53 Bůh jednou vzkřísí všechny lidi, jedny k životu věčnému, jiné k věčnému zatracení. Proč by tedy nedokázal něco v malém měřítku již kdysi?

27,54 Setník tedy tímto prohlášením uznal Ježíše jako Mesiáše. Uznal též jeho spravedlnost. I jemu mohl Bůh odpustit!

27,63 Ježíš nás nepřišel oklamat! Ježíš je věrný v pravdivosti. On miluje pravdu a není svůdcem. On je spravedlivým učitelem nás všech. Nedomnívej se, že pokud by tě cokoliv v životě oklamalo, že by to bylo Boží vinou. Bůh se však spravedlivě odměňuje spravedlivým a s převrácenými převráceně nakládá.

27,66 Stráž u hrobu se tu objevila zjevně z toho důvodu, aby sláva Ježíšova zmrtvýchvstání byla tím jasněji prokázána.

28,1 Po sobotě, když už svítalo na první den týdne, přišla Marie Magdalská a ta druhá Marie, aby se podívaly na hrob.

28,2 A hle, nastalo veliké zemětřesení, neboť Pánův anděl sestoupil z nebe, přistoupil, odvalil kámen a posadil se na něm.

28,3 Jeho vzhled byl jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh.28,4 Strachem z něho se strážci roztřásli a zůstali jako mrtví.28,5 Anděl promluvil k ženám: "Vy se nebojte. Vždyť vím, že hledáte

Ježíše, toho ukřižovaného.

142

28,6 Není zde, neboť byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte a podívejte se na místo, kde ležel [Pán].

28,7 A rychle jděte a povězte jeho učedníkům, že byl vzkříšen [z mrtvých]; a hle, jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte. Hle, řekl jsme vám to."

28,8 Rychle odešly od hrobky a se strachem i velikou radostí to běžely oznámit jeho učedníkům.

28,9 A [jak šly dát zprávu jeho učedníkům], hle, Ježíš je potkal a řekl: "Buďte pozdraveny!" Ony přistoupily, objaly mu nohy a poklonily se mu.

28,10 Tehdy jim Ježíš řekl: "Nebojte se! Jděte a oznamte mým bratřím, aby odešli do Galileje; tam mě uvidí."

28,11 Když ženy odcházely, hle, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím všechno, co se přihodilo.

28,12 Ti se shromáždili se staršími, poradili se a dali vojákům hodně peněz

28,13 se slovy: "Řekněte: 'Jeho učedníci přišli v noci a když jsme spali, ho ukradli.'

28,14 Doslechne-li se o tom vladař, my [ho] uchlácholíme a vás zbavíme starostí."

28,15 Oni vzali peníze a učinili, jak byli poučeni. A tato zpráva je mezi Židy rozšířena až do dnešního dne.

28,6 Vzkříšení Kristovo je nedílnou součástí jeho vykupitelského díla. Pavel jasně svědčí, že pokud by Kristus nebyl vstal z hrobu, že by naše víra byla marná.

28,15 Pokud by měli Židé pravdu, že učedníci Kristovy se dopustili takového podvodu, pak by bylo mnoho z následujícího vývoje nevysvětlitelné. Kdosi pěkně podotkl, že mnoho lidí dovede zemřít pro nějakou ideu nebo svedeni druhými, ale nikdo nebude trpět, tak jako první učedníci Kristovy pro vědomou lež.

28,16 Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kterou jim Ježíš určil.

28,17 Když ho spatřili, poklonili se [mu]; ale někteří pochybovali.28,18 Ježíš přistoupil a promluvil k nim: "Byla mi dána veškerá

pravomoc na nebi i na zemi.28,19 Jděte [tedy] a učiňte mými učedníky všechny národy, křtěte je ve

jméno Otce i Syna i Ducha Svatého 28,20 a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já

jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. [Amen]."28,17 Je zvláštní jak i v čase tak slavném někteří ještě zapochybovali.

Pochybovali o tom, že snad nevidí vzkříšeného Ježíše, ale jen ducha? Nevíme, ale pochybnost je nepřítelem naší víry. My máme mít založenu svou víru na

143

dobrém základě Božího Slova. Máme ctít to, co k nám toto Slovo říká a máme věřit i živému Božímu vedení v současnosti (to s rozsuzováním).

28,18 Ježíši a nikoliv Satanu náleží veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Ježíš je ten, kdo vládne a komu se též budeme zodpovídat. Jemu můžeme též se svěřit s veškerou svou starostí a se všemi svými potížemi a problémy. Věřme mu, že on stačí na každý problém. Jemu je totiž vskutku dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi.

28,19 Máme učinit učedníky všechny národy. To se děje skrze zvěstování evangelia. Skrze zvěst o smrti a vzkříšení PJK. Zvěst o obrácení k Bohu od lidských hříchů. Nemáme činit pouze nominální věřící, ale učedníky, tedy křesťany, kteří jsou ochotni se nechat vést a učit dál od Ježíše.

Církev je též má křtít. Má je křtít ve vodě a to s trojiční formulí, tedy ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého. V tomto verši velmi vysvítá nauka o Boží Trojici. Kdyby Ježíš byl pouhým andělem, proč by se v jeho jméno dávali lidé křtít. Kdyby Duch byl pouhou sílou, proč by se v jeho jméno dávali lidé křtít? Ale Bůh je trojjediný.

28,20 Po křtu má následovat další a další duchovní vyučování a to k zachovávání všeho, co Ježíš přikázal učedníkům. Jde o proces, který má být v církvi zachováván se systematickou moudrostí.

Ježíš je tu na zemi s námi až do skonání tohoto věku. Tohoto času. Je s námi tedy Boží živý Syn, sám Bůh. Je s námi i v nás v Duchu svatém. Mějme z toho radost a kéž nás od Boha a jeho Syna i Ducha nic a nikdo nedokáže odloučit. Amen.

144