49
-1- s. 1 - vakát
- 1 -
s. 1 - vakát
- 2 -
- 3 -
LUBOŠ VINŠ
HROUTÍCÍ SE TÍŽE
Plzeň 2016
- 4 -
© Luboš Vinš - heirs, 2016 Frontispice © Roman Szpuk, 2016 Epilogue © Vladimír Novotný, 2016 Editory © Robert Janda, 2016
- 5 -
a svět zůstává nepolíben v moci kouzel a čar
- 6 -
s. 6. - vakát
- 7 -
Až jednou nebudem
- 8 -
- 9 -
Až jednou nebudem Ke sklonku života mi táta jednou řekl: „Nedovedu si představit, že až umřu, všechno to tady bude dál.“ je to, jako když roztaje sníh nikdo by neřekl, že tu jaký kdy byl jen voda v polích upomíná bělostnou zář a možná ani to ne jizvy stromů nářek ztracených o šedou střídu mraků ztroskotal úplněk k čemu jsou potom básníci aby připravovali cestu steskem? a kdo přijde po nich ne-li stíny probdělých nocí až tady nebudem možná se stane něco krásného možná vzejde zase ta duha jež oslnila svým smíchem a možná nic jen úžas
- 10 -
Bůh strom bleskem uťatý rozum uhnětený z hlíny milostná záře bolů početí prožít, jak kdesi raší vítr jak vichřice sténá co hlíza trůnit v temnotách zemských na akord vyrazit ven, za štěstím nechat se unést plavným letem ptáků rozhvězdit do všech příštích dojetí nechat se rozbít na tisíc kousků prohnat vnitřnostmi světa zamést za sebou a objevit se v podobě krásné květiny někde na druhém konci galaxie do sněhu udeřit osnovou básně a všem se jim vysmát pak už jen ticho padající shůry ticho obrůstající závory duše ticho lehounce tápající po útku života bouře
- 11 -
Po hlasu káně po hlasu káně kulí nepohneš budeš ji vzývat stejně jak ty ze souřadnic nicoty usoukána jest po hlasu káně uctívati budeš budeš ji ctít stejně jak ty magické rovnosti přetížením éterem vznětů budeš se vznášet nadlehčovat rozpustilostmi ducha nad jehlicemi úzkostí nebeských poskakovati budeš na znamení uctivosti protřepávat dlaně ozvěně budeš oplácet stejnou měrou ticho prolévat do třech stran ještě tak kružidlem po asymptotě mrštit ještě tak umřít ještě tak vymazat tuhle báseň ještě tak žít
- 12 -
Všechno je to ve mně výstava A. Vančátové všechno je to ve mně krabička od sardinek a připínáček vzedmuté mosty benátské harfenice a sněhuláček neustálý pohyb odnikud nikam a ať si třeba sněží všechno to vzrušené usebrání trepky, trilobiti a květiny vrhající se dolů z věží všechno je to ve mně! odpadkový koš, vrak kabátu po bezdomovci ztroskotalá krabička lovce cigaret DNA toulavých psů a ztracených básní beznadějně probodený ret tající vzpomínka na podšálek s nanukáčem rvačka horké noci kdy toužil jsem po lásce a odešel jenom s pláčem všechno je to ve mně a co je tam mlčenlivých ryb kdybych tak mohl za nimi narodit se jako anděl dodržet jednou daný slib dát sbohem svojí ztracené generaci vyrazit proti proudu řeky do neznámých končin kde žijí motýli a barvotiskoví ptáci stejně jednou nezbude nic ani těch pár strof v kalendáři v co se pak promění svět kdo zavře oponu a zatáhne dluhy
- 13 -
Cesty zdlouhavý strop vědomí ne však natolik dlouhý aby dosáhl pod hladinu která již beztak přetéká takže, panta rhei všechno plyne protéká nám život mezi prsty plyne voda v řece, plynou hvězdy plyne vše, co není připoutáno a co je připoutáno účastní se plynutí vyšších jen čas neplyne čas hostí andělé vše, co zbylo po velkém třesku Michelangelovi padlí duchové vyprodaná úzkost, štěstí na úvěr je jen střepem na němž po neklidných vodách nelze se plavit jak rád bych překročil propast které se děsím žil svoje teď a nyní jako nikdy, jako o život něco nám stále zbývá a ani tomu neunikneme neboť není cesty jež nezarostla by trním a hložím
- 14 -
Hlas volajícího na poušti
hlas volajícího na poušti míjí se s halekáním davu
nepotkává se s cvrkotem nákupních vozíků kmitajících ušoupanýma nožičkama s rodinkama, co jsou zaručeně in
a už teď propadají úzkosti že na to zítra nebudou mít
hlas volajícího na poušti přítele krkavce volá aby ze sloupu slétl a nakrmil ho manou
volá marně mana vyhrazena zbytkům pravověrných
raději úzkost a honbu za větrem
raději bolestné přemítání než mámivé vyvolení
raději hlad než přestat hledat
raději kotrmelce života nežli růžovou zahrádku s napomádovanými kůly
raději trýzeň, co volá a kvílí do divokých písků než bolehlav všednosti
raději divoké strže rozeklané imaginace než spokojenou tupost
raději zůstat v pustině než do světa hulákat tolik žádané nesmysly
je mi milejší můj uzoufaný neoslyšený hlas hlas volajícího na poušti nežli arogantní sebevědomý poprask
- 15 -
Hroutící se tíže hroutící se ostění štafírunk kolem vitráží kouzelných zahrad vrže nepřístojně
zatímco zlověstnost oněch zahrad vystavěných pro pochybné kousky plazů dotírá hlučně, zhola nic nechápeme
padající střecha žhavými oharky čmárá po vybělené omítce
vypaluje znamení do dubového těla lavic seřazených ke slyšení
věž sebejistoty vezdejší též vzala za své ani nestačili vztyčit májku
tak stavitelé zapíchli do nebe alespoň hromosvod
nakonec nemístný rachot hroutící se tíže otrávil i čumily
prchají ke svým nikdy neexistujícím jistotám
ze sutin trčí kostra plejtváka žhaví obruče strachů dřevce pochybností
na zbořeniště usedá malověrný strach
tedy vodám vstříc nejistě přešlapujeme namísto plic žábry
dolů, dolů brousí chlopně bez ohledu na přitažlivost shůry dolů do pekel nedosažitelného pokoje
- 16 -
Náhle rozumím nevím, kde na mne čeká báseň zdali se zastaví na kus řeči nebo jen blázniviny ztropí neustále ladím abych ji nezmeškal neodradil přelétavé bdění jinak by mi scházelo něco nesmírně důležitého něco, co po celý život hledám a možná nečeká tiše z ní vyrůstají květiny berou vodu ptáci sytí mračna onou nesmírně vzácnou šťávou exotických světů báseň, stále po ní toužím nastavuji vše, co mám rozvrzaná tykadla mysli pulčíky imaginace osahávám kůru stromů zdali se neukryla tam horkem rozechvělá podoba skutečnosti utvrzuje mne ve víře že ji jednou potkám že porozumím
- 17 -
Nečekaná bolest svítání nostalgie trojstěžníků dálek vyhlížejících zemi při sestupu utěší tě sladkosti nahotinky rosy co vykulila se z odříkání mlhy v údolích načechrané paničky po kolena ve vodě čekají obstojný vítr aby je vzal v podpaží vtisknul polibek na vlnách stylově černých smrků houpe se náladová křivka obzoru někde opodál tušit tu na nože branou úzkost co umlčí i křik sojky výčitky, že jsem tu nepatřičný že někdo přijde odsud mne vyhodí z tohoto světa z tohoto vesmíru ze sebe sama
- 18 -
Orobinec ach, ty měkké, měkoučké proměny orobince něco na způsob bílé vlajky poražené armády nabodnuté na kopí nadýchaná tělesa doutníků poněkud zplihlé matrony natřásají se ve větru odspoda na kola osudu tlačí voda a nad něčím takovým přece nelze zvítězit minarety stejně brzy svalí nemožná tíže a začne to všechno znovu nejprve uhasit požár pak opatrně, láskyplně z pochvy vyjmout ještě křehké šavličky co nedokážou seknout snad ještě tak říznout ten nepříčetný koloběh tradic, bojů a odevzdání začne popraskem ve výčepu ale možná je opravdu čas vyvěsit bílou vlajku chutě zastepovat a vytřít jim oči vezměte si, co chcete naše touhy, naše sny bitva se nekoná a jelikož není čas barikád není ani čas lásky ta se dá stihnout do kuropění
- 19 -
Útočiště citadelu mých útěků boudu v lese skolil vítr kam teď budu utíkat se kde hledat útočiště? hrad mého nitra roznesli krkavci dírami zatéká trámy olizuje houba podlaží plné vzdechů bolestně naklání se vyvráceno vše místa kde mohl jsem být šťasten zaryta do hladové hlíny vybledlé fotky lucerničky citů jen chabě svítí dálky zamrzly v kostech a já zůstal úplně sám na záporné straně vesmíru miluj mne, Athéno ještě jednou miluj mne docela!
- 20 -
Zlatá brána Věnuji všem, kdo to nikdy nevzdali stále mám černé svědomí že jsem někým jiným že bárka do neznáma vratce u mola rezivějící je ve skutečnosti mojí lodí cesta lesem nad obzorem líná soumrak světlo dosud dokáže vyvolat z nicoty kouzelné vize v úvozu mezi stromy září zlatá brána jako by šlo chybějící třetí oko něčím nahradit skutečnost jindy žárlivě upjatá ke svým svodům a vysokostem zlatavě září ale stačí nepatrný pohyb a je jí polovic opozdíš se mizí v zapomnění hned o kus dál strmí ta pravěká z Rousseauova snu vymaloval ji na divanu v pozadí barevné květiny liány, záhadné stromy a zaklínačka hadů tušíme též všechen ten šelest a vznět nepravděpodobné pohyby džungle oči nebezpečných šelem upřené na nás cosi zastírají temná brána nevěstinky vlasy si rvou a oslepují jimi
- 21 -
odepínají kýlní pásy buší s nimi o kavárenské stolečky do květin až na práh bolesti dožadujíce se čehosi ach, ta zblitková modř bezvědomého l’art déco kulaťoučký měsíc padá dolů jako kámen za cenu nesmírna upírá kurtizána zraky v dál ta černá brána ji má v moci a zlatá bez pomoci nehledě na nebezpečí též rozechvěle obcházím kolem vyhýbaje se přístavišti kde by bylo lze nastoupit pošetile vdechuji výpary z džungle totálně ztracen buším na smolná vrata a přece narazit na temnotu při hloubení studní se nepokládá za ztroskotání
- 22 -
Až potkám až potkám svého anděla bude mi nadějí bude mi chloubou nebudu už bažinami kde stíny se dlouží bloudit bludiček se na cestu ptát až potkám svého anděla bude mi náručí vlídnou bez bodláčí touhy úzkosti rzi bez ostřic ubývání už nebude výčitek a trýzní už nebude ptaní bolesti žár uhasí až ho potkám nebudu se bát že ho ztratím nebudu se bát sebe nebudu se už vůbec ničeho bát až potkám svého anděla až ho potkám
- 23 -
Pálení básní Josefu Hrubému báseň je mojí zástupnou obětí namísto krve řinoucí se ze zápěstí posílám báseň s každou tak trochu umírám bez ní nežiji mojí mírou světa je báseň je mi amuletem pro štěstí korálkem spadlým z nebe chrání před nicotou v úzkých uličkách smyslobraní zahání saň sebe brání poločasu rozpadu mého splašeného o překot pádícího já báseň dává chaosu míru jenom s ní dá se nezešílet v tomhle podivně pošetilém světě jsem pálen spalován každou nenapsanou každou napsanou b -ásní básní!
- 24 -
Nebeská tíže mamince vidíš, a já zrovna děkoval osudu že tě ještě mám že mi pomáháš tlačit na to strašlivé závaží nicoty ale tys ulétla jako balónek ponechaný dětskou rukou zvědavě napospas větru a tak tedy dřu sám aby se nebesa nepřevážila abychom neskončili všichni na nečitelné straně mince hrajeme čáru na hraně úzkosti na druhé straně saze, stíny prosím nepřidávej se k nim přes všechno to děsivé mlčení zůstaň s námi tak jako vždycky nedovol jim vtrhnout sem!
- 25 -
Až bude po všem …neither fear no hope až bude jednou po všem až bude až nebudu už muset temnotě spílat cukrátka loudit a marně plát nebudu už muset prostorem probíjet se vláčet dál svoji tíži budu už jenom nebudu a teprve potom nastane ta pravá zábava
- 26 -
s. 26 - vakát
- 27 -
Otevřená brána temnoty
- 28 -
s. 28 - vakát
- 29 -
toužím po celistvosti všechna ta bolest a ztroskotání minulosti byla způsobena nedostatkem celistvosti cožpak ale nevíš, hlupáčku, že opravdovou celistvost je možno nalézt až ve chvíli smrti? zkratky neexistují, ani sebevražda nemáš pocit, že si stále jenom něco namlouváš?
- 30 -
Zeptej se stromů zeptej se stromů zdali chtějí růst zeptej se trávy, květin zdali chtějí plát nežli pozvedneš sekeru zeptej se trávy, obilí zeptej se větru, kamení nežli je setneš, zeptej se dobytčat zeptej se husí nežli jim pustíš žilou zeptej se laní zdali chtějí žít nežli vezmeš pušku bez jejich pokorné vůle k životu bez práce slunce, větru, vody kde bys byl-nebyl? nad přírodou panují jen hlupáci jen hlupáci bez rozmyslu drancují a vraždí svět člověka je podivný odívá se do lesku pod pozlátkem červi hnijí vše se hroutí ani skála nestojí pevně přijdou-li na ni s dynamitem moře zvrací kopy igelitu co dál možná vědí možná ti to poví
- 31 -
Strach naše vědomí je jen korálkem navlečeným na šňůrce spojující všehomír bytosti, stromy, kytky, kamení a tak ani nemá smysl bát se neboť strach není vlastností boží někde v realitě svého já je stejně každý z nás bohem vyhráno však ještě není otevřená rána temnoty stále mokvá jako o šibřinkách předhánějí se touhy a city která maska zvítězí k čemu snít o lepším životě když ho máme v sobě teď a principál? ten dal košem světu v deliriu vznáší se ani nahoře ani dole strach je jen projevem strachu samého a ten křen, co se geluje v povzdálí připaluje žváro ten si jen brousí vousky není se čeho bát protože na konci jednání stejně odejdeme postoupíme na další level nicoty
- 32 -
Pán Příběhů velký pán příběhů vyvolává z nicoty verze našich zamotaných existencí ale i my máme svoje příběhy které si nenecháme vzít vysypat jen tak mezi ostatní sajrajt na skládku všemocného dění příběh našeho zrození našich lásek, smrti kterou si tak jako tak budeme muset vytrpět sami! naše zklamání, prohry naše malá vítězství momentky, kdy múza ukázala svatozář chvíle, kdy schylovalo se k opravdu výjimečnému zjevení a nakonec se ukázalo že nám jen straší na věži těch bylo opravdu dost alespoň není pochyb že jsme to opravdu my naše příběhy jakkoliv nicotné naše dějiny vyražené pojistky prasklé pero u hodin ztracená stokoruna od babičky příběhy archivované v žabím vlasu hlídá vodomil na dně proudící řeky sjížděli jsme ji jako páni vsedě klusali zadky po kamení hýždě rozdírali o zelený vlas
- 33 -
a ta roztomilá zvířátka co zalézala pod trenky kde za bouřlivého smíchu sála naši uličnickou krev ale, ach, co je to dnes s námi? křiví nás stále stejná žízeň touha napít se z kalicha opojení ztratit na chvíli tu hebce ujařmenou sebekontrolu po které přijdou výčitky utratit do posledního halíře všechno co jsme kdy neměli jsme stále stejní jen pár šrámů na těle i na duši pár pečetí odlomeno a z kalicha opojení vyklubal se kalich hořkosti ale v pohodě řeka se za chvíli zklidní tůně, kde už se dá jenom jako o život plavat tonout, volat o pomoc přijmou nás melodramaticky zpět do klína jsme stále stejní zbývá jen trochu ohně plamínek zvící velehor
- 34 -
Studně svět studní leží v hlubokém zapomnění jen občasný přelet ptáků upomíná jejich dávnou slávu karavany odměřovaly jimi délku svých kroků studně byla srdcem obranných valů dnes je země provrtána množstvím děr ani o nich nevíme čerpáme vodu z nespolehlivých hloubek leč studně má i jiný smysl její koruna dotýká se plnosti zrovna tak jako prázdnoty podle toho, jak žízeň volí volí-li vědro, se kterým třeba sestoupit je ctí nalézání zvolí-li pumpu ocitá se v zemi nikoho nikdo neví, zdali je pouhou chimérou běsem sedícím na prameni anebo skutečným zázrakem klíč od studně odemyká pak vrátka do nitra hory a akvanaut lačný moudrosti nezůstává u hladiny klesá hlouběji oproštěn od sil chaosu poutajících jej k světu nalézá vědomí, jež obrátí po dvakrát strop přízraků, jež spolu s pokušením v jednom reji krystal, jenž tolik brusů má že nevědomého oslní vyvanout nelze nutno klesat dál ač hrozí nebezpečí ztráty
- 35 -
jen nemnozí však odváží se pod slupku pevné skořepiny sestoupit hledat hladiny kde vytrácí se pevnina a sídlí shluky stavebních kamenů pak pod úroveň molekul a nakonec pod hladinu atomů tam už je voda živá a pak? co nalézá pod vrstvou závrať čirou existenci ztrácí se sobě anebo nalézá? studně uprostřed zahrady ztichlé na obrubě volný pád něco mechu ještě upomíná svět i s jeho skrytými významy ale hlubina již volá její hlas zní mírně tak jako volání odlétajících je místem poutníků hledajících hlas
- 36 -
Nepohodlná báseň I. štváni horkou hrůzou marně utkávají se rytíři black&white vítěze není žabí princeznu uválcovanou lhostejnými koly aut v ohyzdnou masku zachraňuje nakonec vítr a svět zůstává nepolíben v moci kouzel a čar tak tohle je ta nepohodlná báseň otlučená duše svíjí se píšťalička na mraze rackové teprve přilétají a já nevím, co bude dál boží muka v poli bestie nejistota rozlézá se vystrkuje drápky ale než vyumělkovanou tumpachovou věčnost strašáka věčnost to raději za katr a vůbec, k čemu ten koloběh marnosti jakoby nebylo dost ticha zhlížejícího se v sobě II. báseň na účtence z konzumu stopy v bahně vypuštěného rybníka psát dokud tě nějakej debil nesrazí nepoštve mušku smrtonošku neuvězní do zářezu na pažbě to pak adié světe toč se klidně dál vyletím jako roleta kamsi za obzor
- 37 -
III. nechat se vykastrovat ve dvaceti zbavit se toho nalézt nebeskej klid avšak nedá se jen tak z oprátky vykroutit eunuchové na císařském dvoře ve snách bloudí jede to dál navzdory vichru odírajícímu loňský listí našich připosraných duší IV. bejt sám sebou nedokáže ani vrchní z hořejší hospody ten se štamprličkou v ciferníku a to je, pane, nějakej kabrňák! natož jeřabina divá jelenu, kde seš, hledala jsem tě! hlas nedělních zvonù ach, kolik za sebou člověk zanechá životů těch nevinně přihlížejících utéct není kam se vším se však dá žít ale jak jenom smířit se s tíhou vyčkávání vyšších je jaro, léto koketa pohupuje klasy podzim doutná bolestnou tupost přehlušuje výsostná krása vzcházejícího lesa konec, spěte dál konec
- 38 -
Bratr Slunce skálopevná roleta mraků ani se nepohne svět je celý z kamene z betonu srdce zamrzla v ledu bratr Slunce přičinlivý bratr Slunce nemá kde hlavu složit za mořem za kopcem pustina a v ní poustevna vztahuje se na něho temnota proto bude muset vyhasnout a pak vytáhneme svítilny a svíce a svítilny a svíce neboť temnota si žádá oběť temnota žádá si oběť a tak na kopci zapálíme louče a naměříme tvar sebe změříme Zemi propočteme krásu vesmíru ale bez Slunce zbude jen pár slepých a prázdné gesto
- 39 -
Zrcadlo ty se nalézáš já se ztrácím stále častěji marné pokusy o tvé nanebevzetí končí
- 40 -
s. 40 - vakát
- 41 -
Učíme se nalézat a ztrácet Co skrývá se uvnitř básníkovy teskné, horoucí naděje? Kterak básník obcuje se svojí nalomenou psýchou? Těžce, neboť se v něm sváří několik principů. Za rezavými, hřeby pobitými vraty vlaje pole vlčích máků. Nad ním tančí lehkonohé víly líbající omamnými doušky láskou zkřehlé motýly. Kentauři však vždy o polednách nabíjejí kuše a víly, jedna po druhé, bez lítosti a smutku padají. V básníkovi slzí by se nedořezal, tak těžko je. Chiméry, jeho jediné bohatství proměňují se v cáry mlhy, v loňské listí. Smutek zaplavuje jej nevýslovný. Zároveň však v sobě nemůže zapřít nutkavé volání vydržet do konce. Vyčkat až do chvíle, kdy skončí to srdceryvné divadlo. A při tom martýriu doufat, že ho smutek a žízeň a šílenství, jehož hrdlo je tak úzké, že nelze mu uhnout, nezradí. Že bolístku obětuje jasnozřivosti a ona naservíruje mu pak něco zbytků z hostiny, společného stolování Apollóna s Dionýsem. Doufat, že pochopení, v čem smysl dění, uštkne ho a on, nehodný, že dohlédne za milostné pletky těla. A možná jen vzbouří se proti zbytečnosti světa, ve kterém něžná krása uvadá. Rebelie na papíře, jedna z výsad básníků. Báseň, třebaže nedojde zasloužené pozornosti, jednou již napsaná, vytržená z rozeřvané hrudi vesmíru, existuje. Stejně jako existovala před tím, když hřála se ve skrytu svojí nehotové formy. Nechceme svět utvrzovat v představě sice zbytečného, avšak jakousi aureolou ověnčeného pisálka, který živen nektarem imaginace, neschopen jiné smysluplné činnosti, zmírá na náhrobcích či kráčí s hlavou v oblacích. Trapná neužitečnost básníkova nespočívá v jeho založení, avšak v založení světa. Co si budeme povídat. Básníka, ani toho nejbásníko-vatějšího, nelze považovat za éterickou bytost žijící ze vzdechů a snění prostě proto, že je též, kupodivu, obtížen tělem. Ač pln dychtivosti nalézat a ztrácet, musí se utkat se světem vezdejším, jehož mocnosti chtěly by ho splést. A to samozřejmě zakládá na dvojakost. Ale když prokletí sbírky neduhů, vášní a pochybností jej na chvíli opouští, procitá naděje. Snad jen inspirace má takovou moc. Básník, vytržen z bědného obstarávání, obrací se ke svému původu. V nepevných končinách nevědomí je mu velmi svátečně. Začíná mít pocit, že získal schopnost vhledu do skutečnosti mimo něho. Netuší, že se stal obětí sebeklamu a čeká na zázrak. Zázraky však jsou doménou třásní roucha Leviatana. Proměna nepřichází.
- 42 -
Zklamaně dlouho, nehybně sedí, ani nevrzne. Pošetile doufá, že múzy, bakchantky nestálé, ohnivě přiletí. Že spletou si jej s medonosným keřem a třeba jen na okamžik usednou. A že on pak mocí tvůrčí vzkřísí onen zašlý svět, kde, jak víly, kentauři, tak on sám, mají oprávnění. Snad celé věky uplynou při tom čekání. Kontinenty tuhnou, láva mění se v pole a sady. Nahý vítr bičuje zemi. Pak ale tvůrčí vytržení přichází a vypukne pozdvižení. Nebohý zmítán je přívaly, jež sladce jej zaplavují a zároveň blaho mění v úzkost. Hladina vzdouvá se a básník, veden naprostou pošetilostí, počíná psát. Vzhlíží do výšin nikdy nedostavěných katedrál, jež by chtěl, opilý náhlou možností, ve třech dnech dostavět. Vzápětí do koše metá lichá břevna slov. Zmuchlané papíry pokrývají zasněžený srpek měsíce, toho nebeského klínu. Básník, jat náhlostí, dobývá se do svatyně. Ta však zůstává mu zapovězena. Muchlá tedy dál. Kriketové míčky písmen a slabik a slov plní koš. Vztekle z té bídy života do prázdných dlaní vzlyká. Nedám jim ani kousek, o píď neustoupím! Umiňuje si tvrdohlavě. Ale jen proto, aby ho nepřízeň osudu nepoložila. Romane, jistě ten stav nehotovosti znáš. Spíláš múzám, osudu, světu. Všechno marno. Hloupou hlavu pokrytou potem bezútěšného vypětí noříš vzápětí zoufale do koše, kde hemží se to červy. A hle, pak buď stane se zázrak a na zvlhlé skráně nalepená písmena složí se v slova a ta slova v báseň, anebo žijeme marně. Prostě jsme takoví. Něco skrýváme, cosi se snažíme vyslovit. Dosahujeme, kam nelze dosáhnout, a tam odtud prosti křídel padáme. Však šílenství je již započato. Blouzníme, píšeme. Píšeme, blouzníme. Ne snad, že bychom chtěli vystavovat obílené hroby. Jen musíme zůstat věrni zázračnému volání, jež zve nás, vábí, slibuje. Aniž by kdy dostálo touze. Učíme se sotva nalezené, nenalezené ztrácet. Pak zhyneme. Kverulanti neužiteční, lovci trčící na citadelách posedů, lovíme chvíle, kdy vznikání a zanikání zastiženo jest ve vzácné rovnováze. Kdy otevírají se zašlé vchody do končin, kde se to kutí. Jaká krásná iluze. Těsně před prahem poznání kratičký zášleh vědomí omráčí nás. Nestačíme však ani vzdechnout, natož pak zapsat dojmy. Pak, abychom si nenechali ujít zaslouženou poctu, zmateně improvizujeme tanečky předváděné na různých patrech věže babylonské, té země divů. Lom světla na vypouklém zrcadle. Přestáváme být sebou, ale není to uchvácením.
- 43 -
V té chvíli domnělé svatosti neodvažujeme se ani pohnout, neodvažujeme se nespokojeně zařvat, aby falešné kouzlo nevyvanulo. Ale nic netrvá věčně. Opojení, tak jako tak náhražkové, mizí stejně nepředvídatelně, jako přišlo. A když je mu konec, zpropadeně toužíme, aby se to opakovalo. Alespoň ještě jednou, alespoň trošku, trošilinku! Kdo jsme? Závisláci. Namísto jehly a stříkačky vláčíme s sebou všude jen blok a pero. I kdybychom při tom měli zcepenět, toužíme napsat báseň tak velkou, že by se posměváčkům nevešla do huby. Básnění tedy není žádná pohoda, jak by se mohlo zdát. Je to krvavý potlach na prach rozemletých srdcí, dávné mlčení zmučených rybích dušiček. Jsou to pouta. A tedy báseň? Báseň je vždy cestou někam. Slovem, které od počátku hledá tvar. Nemá tělo, má jen duši. Chová se však, jako by jí patřil celý svět, ač mnohdy ani nenalezne, kdo by ji vyslovil. To pak trpí tak mocně, že aby došla naplnění, sáhne třeba i po někom takovém, jako jsou básníci. Pak je jen na nich, nakolik její očekávání pokazí, a zdali vůbec dokážou otevřít se jejímu nároku. Uděláme-li to, hned po nové vlně vydanosti litujeme. Psaní básní je návykové. Jedná se o jakési neveřejné slyšení, kdy sáhneme si tu na dno, tu dotkneme se zpola zapovězených výšin a vzápětí z nejzazší meze propasti skulinkou v ostnatém drátě rozhořčeně šmírujeme vzhůru. Přes všechno vypětí však vnímáme pouze iluzi. Iluzi. Opravdová báseň přichází jako zloděj. Ale jakmile jednou přijde, nelze se jí ubránit. Udiveně pozorujeme, jaké ona křehká podklesnutí, prudké závany dechu na skle vyčarovaly květy. Zároveň bojíme se sáhnout po peru, neboť mezi cáry mlhy neprobleskuje nic menšího, než hrad nitra. A právě proto se nakonec odvážíme položit spanilou dívku, která jej obývá, na papír. Když sebereme dost odvahy a zachytíme nejistou podobu básně, abychom mohli přičinlivě cizelovat ta roztodivná, po životě bažící stvoření, co přičichla ke kreativitě božství, ubýváme. Rosteme. A kupodivu to, alespoň občas, dává všechno smysl. Čtenáři básně, pokud ještě vůbec dnes někdo takový existuje, mohou vstoupit do jejího hájemství, občerstvit se po strofách podávaným elixírem života. Mohou nechat se přivést na tajemnou cestu, kterou před tím nepoznali. Vnímat nový svět, pírko unášené horkým dechem nevyzpytatelné skutečnosti. A jedná-li se o čtenáře osvícené, mohou nechat se oním horkým dechem, vyvěrajícím odkudsi z katakomb inspi-race, z vrchlíků psychických mimoprostorů proměnit.
- 44 -
Báseň je zvláštním druhem poznání. Bez ní zůstala by nám celá jedna část skutečnosti skryta. Ale jak často namísto básně svíráme v nedočkavé dlani obláček. A po něm truchlení za něco, co vystaveno pohledům světa zprůsvitnělo. Naše příští já ustavuje se tak na nicotě. Ovšem, my si přesto psaní nenecháme vzít. Ale než abychom si to s nicotou rozdali přímo, vsedli na Rosinantu, vytáhli ořezávátko kopí, byli definitivně pro smích, pokoušíme se ze slov vykutat jejich určení. Marně však. Zaměstnáváme urputný prak imaginace, abychom se, alespoň na chvíli, zachránili ze sevření sebe. Abychom ohavnosti, jichž jsme plni, proměnili v cosi svébytného. Je to bitva s marností. Tak tady nás máte! Stojíme u chrámové studně a plni zvratků vrávoráme nad nicotou. Ale dokud žijeme, můžeme napsat báseň. Něco změnit! Magie Chrámové studně dosahuje až do sfér, kde se děje něco nepostižitelného, avšak nesmírně důležitého. Jako bys byl při vší své nedokonalosti, nepravosti, zbloudivší v lkajících slatích ochranným bůžkem Šumavy. Hrází proti tupé závrati, která se na ni dere z údolí. Romane, jak rozumím tvojí obraznosti. Je napjatá, zvídavá. Citlivá, zastíněná stromovím, kusy světa, popleteným utrpením člověka, originální. Oheň v ní klíčí, avšak olizuje zatím jen první patro. Až zvedne se výš, zahyneme. Ve svém básnickém gestu stojíš tu, jak bys chtěl přemostit nebezpečná úžlabí. Bludiště plná rohů, kam vždy jsme zahnáni, když pokusíme se o útěk. Jako bys chtěl pod hladinou jezera vystavět čarovnou zahradu, na bažinu bezmocnosti klást hatě soudnosti. Stojíš jak Atlas, potrava blesků. Komu předáš schopnost dubů? Moc přitahovat a odrážet údery prázdnoty. Schopnost, o kterou svět utvrzující se v blahobytné nízkosti nestojí? Jak krásně napájejí tě prameny imaginace. Proudy zaseté pod kamením vyvěrají a cloumají tvýma rukama, nohama, celým člověkem, že stáváš se jurodivým. Nutnost učinit nemožné přesahuje tě. Scházíš, pozvedáš se, padáš. Kolemstojící se připitoměle usmívají, asi se baví. Nakonec odcházejí a nechávají tě, vydaného běsům, svíjet. Vítr fučí, uschlé palice máků nepřístojně chrastí. Civíme tu bezradně, zase jen napospas sami sobě, nazí. Šém pálí. Přesto, bez básně nelze žít. Teprve v ní nalézáme jakés takés ospravedlnění. Nelze bez ní žít. Nedokážeme to však ani s ní. Tedy, dokonáno jest. Svět má tvar.
- 45 -
Jak básnicky ztrácet a básnicky nalézat
Vše, co na sklonku svého nedlouhého života chtěl Luboš Vinš povědět o poezii, leč také o tom, jak žil a jak psal zkraje třetí-ho tisíciletí, vyslovil v eseji-stickém vyznání, které je součástí knihy Hroutící se tíže. Vše, co bylo nezbytné sdělit o koncepci a genezi předkládaného výboru, vtělil editor Robert Janda do ediční poznámky. Co zbývá dodat? S vědomím, že když se předčasně zesnulý básník (i prozaik!) horoucně a hořce rozepsal o poezii, arciže vycházel z vlastního zápalu, proto tato slova vyznívají jako hlas srdce a hlas duše? Nechť se proto ve zkratce dostane i na nadčasové literárněkritické racio. V pokolení, které souhrnně označme za postundergroundové či post-moderní, zastupuje Vinš jeho existencialisticky zacílenou, proto i básnicky žitou a prožívanou estetickou variantu. Z tohoto pohledu má filosoficky i poeticky nejblíže ke svému generačnímu druhovi Romanu Szpukovi, byť básník z Blatné zvolil putování ke čtenářstvu mnohem krkolomnější a svým způso-bem trnitější: snad desítce románů je i nadále souzeno odpočívat v autorově pozůstalosti! Co však nyní uveřejňované básně z posledního desetiletí Vinšovy životní pouti? Ponejvíce v nich jde o předčasné bilancování, o všeobjímající skepsi, o řeřavý pocit sounáležitosti se „ztracenou generací“ formující se v krušných dobách, kdy i krapítky volnosti a zlomky krásy občas vyznívaly jako mauriacovský polibek malomocnému. Proto i tam, kde umělec promlouvá ve jménu „tady a teď“, není přítomnost téměř přítomna: Vinš básník jako kdyby úporně levitoval nad propastí mezi nestvůrným kdysi a mezi tím, co nastane, až nastane ono… „až“. K němu vede básnická cesta steskem a jen jejím přičiněním lze dlít a být ve světě, co zůstává nepolíben. Čili žít, přežít a dožít v bájné moci všech kouzel a čar, jež se zovou poezie. V jejích hájemstvích se ryzí celistvost může nalézat ve smrti, kdy ztrácíme vše, leč hledejme ji též v umělcem vyřčené triádě umřít – vymazat báseň – žít. Není však ještě celistvější protitriáda žít – nesmazat báseň – zůstat tu právě jejím prostřednictvím? Vždyť i Luboš Vinš si básnicky přál „potkat anděla“. Nakonec jich poznal vícero: anděla spásy v tvoření, anděla zhouby v životě. Tíže se zhroutila.
Vladimír Novotný
- 46 -
EDIČNÍ POZNÁMKA Básník a prozaik Luboš Vinš (1959–2014), jehož život i předčasná smrt jsou úzce spjaty s krajinou kolem Blatné, zanechal v pozůstalosti dosud nepublikované básně, z nichž je sestaven tento výbor. Jde především o sbírku se symbolickým názvem Až jednou nebudem (verše z let 2007–2013), kterou autor ještě stačil dokončit a která tvoří i podstatnou, úvodní část nynějšího svazku. Vzhledem k rozsahu edice Ulita, v níž nyní Vinšovy texty vycházejí, nebylo možno publikovat sbírku, jak ji autor sám připravil. Další část výboru pod názvem Otevřená rána temnoty předsta-vuje nezařazené básně napsané většinou v posledním roce života (2014). Publikaci uzavírá esej Luboše Vinše Učíme se nalézat a ztrácet, který je reakcí na knihu Romana Szpuka Chrámové studně (Stehlík, Volary 2008) a zároveň je i básníkovým vyznáním a holdem poezii. Sám autor si přál tento text zařadit k dokonče-né sbírce, jak se vyjádřil v dopise Romanovi Szpukovi: „Před časem jsem ti posílal reakci na tvoji Chrámovou studni. Ještě jsem ji trochu upravil a chtěl bych ji použít jako úvod nebo závěr, nebo prostě jako text do svojí sbírky Až jednou nebudem.” Básně Luboše Vinše uveřejňujeme v původním znění a úpravě; byly v nich provedeny jen drobné jazykové korektury. Vypustili jsme pouze časové a místopisné datace. Robert Janda
s. 46 - vakát
- 47 -
Obsah: Až jednou nebudem Až jednou nebudem................................................. 9 Bůh ........................................................................... 10 Po hlasu káně .......................................................... 11 Všechno je to ve mně .............................................. 12 Cesty ......................................................................... 13 Hlas volajícího na poušti ........................................ 14 Hroutící se tíže ........................................................ 15 Náhle rozumím ....................................................... 16 Nečekaná bolest ...................................................... 17 Orobinec ................................................................ 18 Útočiště ................................................................... 19 Zlatá brána .............................................................. 20 Až potkám ................................................................ 22 Pálení básní ............................................................. 23 Nebeská tíže ............................................................ 24 Až bude po všem ..................................................... 25
Otevřená brána temnoty Zeptej se stromů ..................................................... 30 Strach ...................................................................... 31 Pán Příběhů ............................................................. 32 Studně ..................................................................... 34 Nepohodlná báseň .................................................. 36 Bratr Slunce ............................................................ 38 Zrcadlo .................................................................... 39
Učíme se nalézat a ztrácet ............................... 41
Jak básnicky ztrácet a básnicky nalézat (Vladimír Novotný) ................................................. 45 Ediční poznámka (Robert Janda) ......................... 46
- 48 -
Edice Ulita
Svazek 44
Luboš Vinš
Hroutící se tíže
Vydalo Pro libris za finanční podpory Města Plzně
Edici řídí Vladimír Novotný Obálka a frontispice Roman Szpuk
Doslov Vladimír Novotný Editor Robert Janda
Redakce Jana Horáková a Vladimír Gardavský
Tisk Vladimír Hanzar, Přeštice
Plzeň 2016
Náklad 200 ks
ISBN 978-80-86446-86-8
- 49 -
HROUTÍCÍ SE TÍŽE
LUBOŠ VINŠ
