s m oo ON r—I

y—i I

T U D I E

JAN PAVEL II. PAPEŽSKÁ RADA PRO KULTURU

PALQUŠ SMYSL A Dfij INY

TAKZVANÁ PODZEMNÍ ClRKEV

PIT A KATOLIČTÍ LAICI

PREISNER PŘEDPOKLADY DIALOGU

N A H O D I L K lNTEGUATIVNl TEORII TRADICE

KREjCf TOYNBEE A NÁBOŽENSTVÍ

VĚDECKÝ VÝZKUM V CSSR

VNITftNl SUVERENITA - CAHLS1JERSKÁ DEKLARACE

PECHACEK MASARYK. BENEŠ, HRAD (IX)

LlZNA DOPISY Z VĚZENI

ZVEft lNA ZADLUŽENY ŽIVOT

ZÁSAHY PROTI ClRKVI

V ZÁJMU LIDSKÝCH PRAV

KANTŮRKOVA CO JE MODERNÍ

IIUSAK POTftEBUJEME NOVOU SPIRITUALITU

MHA K TRANSCENDENTALNÍ MIÍTOM

ČÍSLO 85-86

O B S A H

Studie

JAN PAVEL II.

JAN PAVEL II.

AUGUSTIN CASAROLI

RADIM PALOUS

L I S T K A R D I N Á L U C A S A R O L I M U U S T A V E N Í R A D Y P R O K U L T U R U

O

P R O S L O V K P A P E Ž S K É R A D Ě P R O K U L T U R U 1 8 . L E D N A 1 9 8 3

L I S T K A R D I N Á L U T O M Á Š K O V I A O S T A T N Í M B I S K U P Ů M A O R D 1 N Á Ř Ú M Č E S K O S L O V E N S K A

S M Y S L A D Ě J I N Y

Články T A K Z V A N Á P O D Z E M N Í C Í R K E V

S D R U Ž E N Í P A C E M I N T E R R I S A K A T O L I Č T Í L A I C I

S Y M P O S I U M O P R O B L É M U V Í R Y V A T E I S M U

R i o PREISNER

OTAKAR NAHODIL

JAROSLAV KREJČÍ

D Ě J E P I S N É R O Z P R A V Y O P R V N Í C H P Ř E D P O K L A D E C H R O Z M L U V Y S V Í C E N E Z N Á M Ý M I

N Á B O Ž E N S K O - F I L O S O F I C K É P Ř Í S P Ě V K Y K I N T E G R A T I V N Í T E O R I I T R A D I C E

T O Y N B E E A N Á B O Ž E N S T V Í

11

1 7

62

7 0

7 7

7 8

110

122

(Pokračuje na 3. straně obálky)

S T U D I E

[ J Vydává Křesťanská akademie v Římě jako dvouměsíčník.

• Redakce a administrace: Accademia Cristiana, Via Concordia 1, 00183 Roma, Italia.

n Redaktor: Dr. Karel Skalický. Spoluredaktoři: Dr. Antonín Kratochvil, P. Václav Steiner.

D Finanční příspěvky posílejte na: Accademia Cristiana, Administrace Studií, Via Con-cordia 1, 00183 Roma, Italia. Tamtéž hlaste změny bydliště.

t ) Rukopisy a ostatní redakční poštu přijímá: Dr. Karel Skalický, Piazza Champagnat 2, 00144 Roma, Italia.

LI Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

• Redakce si vyhrazuje právo zkracovat a upravovat příspěvky.

U Podepsané příspěvky nevyjadřují nutně stanovisko jednotlivých redaktorů nebo členů redukční rady.

• Vytiskla tiskárna PRO - Roma (Itálie).

Printed in Italy

STUDIE HF-'Pravda vás osvobodí"

(Jan 8, 32)

I-n/1983

Studie

JAN PAVEL II.

L I S T K A R D I N Á L U C A S A R O L I M U O U S T A V E N Í R A D Y P R O K U L T U R U

Pane kardinále, již od počátku svého pontifikátu jsem se domníval, že dialog církve se

současnými kulturami je životně důležitou oblastí, kde je v sázce osud světa na sklonku tohoto 20. století. Skutečně existuje základní rozměr, jenž je schopen buď upevnit anebo do základů otřást systémy, jež tvoří ve svém celku strukturu všeho lidstva, a také osvobodit osobní i kolektivní lidský život od nebezpečí, jež mu hrozí. Tímto základním rozměrem je člověk ve své plnosti. Člověk žije plně lidským životem díky kultuře. »Ano, budoucnost člověka závisí na kultuře,« jsem prohlásil ve svém projevu 2. června 1980 v sídle UNESCO, kde jsem měl posluchače tak navzájem odlišné co do jejich původu a názorů. Dodal jsem ještě: »Setká-váme se na poli kultury, a ta je základní skutečností, která nás spojuje. Setkáváme se proto též u člověka a v určitém smyslu přímo v člověku.«

Z těchto důvodů už od 15. listopadu 1979 jsem se o tomto zásadním problému, jímž je odpovědnost Svatého stolce vůči kultuře, chtěl poradit se všemi členy posvátného kolegia kardinálů, kteří se tehdy sešli v Římě, a později 17. prosince 1980 se všemi vedoucími kongregací. S nimi jsem chtěl diskutovat o míněních shromážděných během porad, jimiž jsem mezitím pověřil kardinála Gabriela Marii Garrona.

Ten konečně na mou žádost dal různé podněty k úvahám Radě usta-vené 25. listopadu 1981, která měla po několik měsíců konkrétně studo-

l

vat, jak by se co nejlépe zajistily styky mezi církví, Svatým stolcem a kul-turou ve všech jejích rozličných projevech.

Rád bych vyjádřil ctěnému a drahému kardinálovi svou živou vděč-nost za příkladnou práci, kterou za tím účelem vykonal, s laskavým při-spěním orgánů, které udržují se světem kultury těsné styky, tj. s posvát-nou kongregací pro katolickou výchovu, sekretariátem pro nevěřící, Papežskou akademií věd a s výzkumným střediskem Mezinárodní fede-race katolických universit.

Nyní nadešla chvíle, abychom z těchto prací něco vytěžili. Považuji proto za vhodné založit zvláštní stálý orgán, jehož účelem bude přispívat k dosažení velkých cílů vytyčených II. Vatikánským koncilem, pokud jde o vztahy mezi církví a kulturou. Koncil tomuto problému věnoval celou část pastorální konstituce Gaudium et Spes a zdůraznil v ní zásadní důle-žitost kultury pro plný rozvoj člověka, dále mnohostranné svazky mezi poselstvím spásy a kulturou, vzájemné obohacování církve a rozličných kultur v historickém společenství, jakož i jak je nutné, aby věřící důklad-ně pochopili způsob myšlení a cítění jiných lidí své vlastní doby podle toho, jak se projevují v příslušných kulturách (Gaudium et Spes 53-62).

Ve šlépějích koncilu i zasedání biskupského synodu, konané na pod-zim 1974, si jasně uvědomilo úlohu různých kultur při evangelizaci národů. Můj předchůdce Pavel VI. shrnul plody jeho práce v apoštolské exhortě Evangelii Nuntiandi, kde prohlásil: »Evangelium, a tedy i evan-gelizace, se jistě neztotožňují s určitou kulturou, naopak, jsou nezávislé na všech kulturách. Přesto však je zřejmé, že lidé prožívají Boží království, jež jim evangelium hlásá, v hlubokém spojení se svou vlastní kulturou. Budování Božího království se tedy nemůže obejít bez základ-ních složek kultury jako takové ani bez jednotlivých lidských kultur. I když jsou evangelium a evangelizace nezávislé na kulturách, neznamená to, že by s nimi nutně musely být neslučitelné, naopak, jsou schopny proniknout všechny kultury, aniž by přitom upadly do poddanství vůči některé z nich« {Evangelii Nuntiandi 20).

I já jsem shrnul bohaté dědictví minulého koncilu, biskupského syno-du a svého ctihodného předchůdce Pavla VI. a v Paříži 1. a 2. června 1980 jsem zdůraznil, nejprve v Katolickém institutu a pak na mimořád-ném- zasedání UNESCO, organický a nedílný svazek existující mezi křes-ťanstvím a kulturou, a to vzhledem k člověku v jeho vlastní lidské přiro-zenosti. Tento svazek evangelia a člověka, jak jsem řekl v onom svém projevu před shromážděním představitelů a představitelek kultury a vědy z celého světa, »je ve skutečnosti tvůrcem kultury v jejím samotném základě«.

2

A je-li kultura tím, čím se člověk stává dokonalejším člověkem, je tu ve hře sám úděl a osud člověka. Z toho pramení pro církev, jež je za to od-povědná, důležitost pozorné a prozíravé pastorační činnosti vzhledem ke kultuře, zvláště k tzv. živé kultuře, čili souhrnu zásad a hodnot, jež vytvá-řejí ethos určitého národa: »Spojení mezi kulturou a vírou není jen poža-davkem kultury, nýbrž i víry. Víra, jež se nestane kulturou, není plně při-jatou vírou, neproniká zcela do myšlení a není věrně prožívána,« jak jsem řekl 16. ledna 1982 (Projev k účastníkům italského národního sjezdu cír-kevního kulturního hnutí).

Na tomto poli jistě už po dlouhou dobu pracuje v církvi mnoho orga-nizací (sr. apoštolská konstituce Sapientia Christiana, Velikonce 1979) a nesčíslní jsou i křesťané, kteří v duchu koncilu usilují spolu s mnoha jiný-mi věřícími i nevěřícími o to, aby »umožnili každému člověku a spole-čenským skupinám v každém národě plně rozvíjet vlastní kulturní život v souladu se svými vlohami a tradicemi« (Gaudium et Spes 60). Ale i tam, kde určití myslitelé vycházejí z agnostických ideologií buď nepřátelských křesťanské tradici anebo vyloženě ateistických, církev tím naléhavěji po-třebuje navázat dialog s kulturami, aby tak dnešní člověk poznal, že Bůh není zdaleka jeho sokem, nýbrž že mu umožňuje, aby se plně usku-tečnil ke svému obrazu a podobě. Člověk opravdu dokáže nekonečně překonávat sám sebe. Zjevným úkazem toho je úsilí tolika geniálních tvůrčích duchů o ztělesnění transcendentních hodnot pravdy a krásy v uměleckých dílech a plodech myšlení, při čemž více nebo méně tuší, že tyto hodnoty jsou výrazem absolutna. Setkání kultur se tedy dnes stává půdou pro zvlášť úspěšný dialog mezi lidmi hledajícími nový humanis-mus pro současnou dobu, bez ohledu na rozdíly, které je dosud oddělují. Pavel VI. prohlásil jménem všech koncilních Otců, mezi nimiž jsem byl i já: »I my pěstujeme více než kdo jiný kult člověka« (Projev při uzavření 7. prosince 1965). A před valným shromážděním Spojených národů zdůraznil: »Církev se vyzná v člověku« (4. řyna 1965): v člověku, jemuž s láskou slouží. Láska se podobá velké síle skryté v srdci kultur a vybízí je, aby překonaly svou nevyhnutelnou ohraničenost a umožnily přístup To-mu, kdo je jejich zdrojem i koncem, aby jim dal, když se otevřou jeho milosti, obohacení plnosti.

Na druhé straně je naléhavě zapotřebí, aby naši současníci, zejména katolíci, vážně uvažovali o podmínkách, jež jsou základem pro rozvoj ná-rodů. Je stále zřejmější, že kutlurní pokrok je těsně spjat s budováním spravedlivějšího a bratrštějšího světa. Jak jsem řekl 25. února 1981 v Hi-rošimě představitelům vědy a kultury shromážděným na Universitě Spoje-

3

ných národů: »Budování spravedlivějšího lidstva anebo sjednocenějšího mezinárodního společenství není snem nebo prázdným ideálem. Je to morální příkaz a posvátná povinnost, kterou lidský rozum a duch může uskutečnit tím, že zmobilizuje vlohy a síly všech a využije všechny tech-nické a kulturní lidské zdroje« {L'Osservatore Romano, 26. února 1981).

V důsledku toho a s vědomím svého apoštolského poslání cítím od-povědnost, kterou mám, jak uvnitř společenství universální církve, tak i ve styku a shodě s místními církvemi, aby se prohlubovaly styky Svatého stolce se všemi vymoženostmi kultury a aby se zajistil i prvotní styk v plodné mezinárodní spolupráci a v celé rodině národů, čili velkých »spo-lečenství lidí spojených rozličnými pouty, především však podstatně kul-turou« (Proslov v UNESCO 2. června 1980).

Proto jsem se rozhodl založit a zřídit Radu pro kulturu, schopnou dát celé církvi společný podnět při stále obnovovaném setkání spásonosného evangelního poselství s různými kulturami v rozličných národech, kte-rým má přinášet své plody milosti.

Dobře vím, pane kardinále, jak silně a úzce sdílíte mé starosti, a proto, po bedlivém uvážení výše uvedených důvodů a když jsem o jejich užiteč-nosti rozjímal i při modlitbách, svěřuji Vám péči o organizaci této Pa-pežské rady pro kulturu, složené z předsednického a výkonného výboru, a kromě toho i o vytvoření mezinárodní rady, složené z předních předsta-vitelů světové katolické kultury, jež bude svolávána alespoň jednou do roka. Tato papežská rada zůstane Vaším prostřednictvím těsně spojena přímo se mnou jako nová a originální služba. Zkušenosti a úvahy pak po-stupně dovolí, aby byla přiměřeným způsobem uspořádána, neboť církev se nestaví ke kulturám zvenčí, nýbrž zevnitř jako kvas, protože je tu orga-nický a základní svazek, jenž je těsně spojuje.

Rada bude sledovat své cíle v ekumenickém a bratrském duchu, bude podporovat i dialog s nekřesťanskými náboženstvími, jakož i s jedinci a skupinami bez určitého vyznání a bude spolu s nimi usilovat o kulturní styk se všemi lidmi dobré vůle.

Rada bude pravidelně tlumočit Svatému stolci ohlas velkých kul-turních tužeb dnešního světa, při čemž bude prohlubovat naděje a očeká-vání současných civilizací a hledat nové cesty kulturního dialogu, čímž bude této Papežské radě pro kulturu umožněno lépe plnit úkoly, pro něž byla zřízena a které lze v hrubých rysech shrnout do těchto bodů:

1. Vydávat před církví a světem svědectví o zájmu, který Svatý stolec v duchu svého zvláštního poslání věnuje pokroku kultury, plodnému dialo-gu mezi kulturami, jakož i jejich blahodárnému setkání s evangeliem.

4

2. Mít účast na kulturních problémech, s nimiž se kuriální úřady kongregací Svate' ho stolce setká' vaji př i sve' pra' ci, aby se tak usnadnila koordinace jejich úkolů při evangelizaci kultur a zajistila se tak i spolu-práce kulturních institucí Svatého stolce.

3. Udržovat dialog s biskupskými konferencemi, aby tak celá církev měla prospěch z výzkumů, akcí a výsledků, jež umožňují místním círk-vím aktivní přítomnost ve vlastním kulturním prostředí.

4. Spolupracovat s katolickými, universitními, historickými, filoso-fickými, teologickými, vědeckými, uměleckými a intelektuálními mezi-národními organizacemi a tuto vzájemnou spolupráci podporovat.

5. Sledovat ze svého vlastního hlediska a s ohledem na kompetenci ji-ných příslušných kuriálních úřadů činnost mezinárodních organizací, po-čínaje UNESCO a Radou pro kulturní spolupráci při Evropské radě, jež se zajímají o kulturu, filosofii vědy, vědy o člověku; zjistit též účinnou účast Svatého stolce na mezinárodních sjezdech zabývjyících se vědou, kulturou a výchovou.

6. Sledovat kulturní politiku a činnost různých vlád, které oprávněně pečují o to, aby při rozvyení obecného blaha lidí, za něž jsou odpovědny, daly plně vyniknout i jeho lidskému rozměru.

7. Usnadňovat dialog mezi církví a kulturami na úrovni universtit, výzkumných středisek, uměleckých, odborných a výzkumných organi-zací a prostřednictvím těchto kulturních světů podporovat významná setkání.

8. Přijímat v Římě kulturní představitele, kteří chtějí lépe poznat čin-nost církve na tomto poli, snažit se, aby i Svatý stolec měl prospěch z je-jich bohatých zkušeností a poskytovat jim v Římě místa ke schůzím a dialogu.

Tyto vůdčí linie jistě bodou svědectvím a podnětem, budou-li postup-ně uskutečňovány pod Vaším vedením a podle možností, ovšem i s pro-zíravým a vytrvalým úsilím.

S velkou důvěrou a živou nadějí Vám svěřuji, pane kardinále, tento tak závažný úkol. Přitom ze srdce svolávám Boží pomoc na tuto dnes tak žádoucí a nutnou akci.

S mým zvláštním apoštolským požehnáním. Dáno v Římě u basiliky sv. Petra o svátku Nanebevstoupení Páně, 20.

května 1982, ve čtvrtém roce mého pontifikátu.

5

JAN PAVEL II .

P R O S L O V K P A P E Ž S K É R A D Ě P R O K U L T U R U 18. L E D N A 1983

1. Mám obzvláštní radost, že mohu po prvé a oficiálně přijmout Pa-pežskou radu pro kulturu. Především chci poděkovat členům Mezinárod-ního výboru, které jsem nedávno jmenoval a kteří tak rychle odpověděli na pozvání, aby se sešli v Římě a diskutovali tu o zaměření a budoucí čin-nosti Papežské rady pro kulturu. Vaše působení v ní je pro církev ctí a na-dějí. Vaše všeobecně uznávaná pověst v tolika různých oblastech kultury, věd, literatury, hromadných sdělovacích prostředků, universit a posvát-ných věd opravňuje k naději v úspěšnou práci této nové Rady, kterou jsem se rozhodl založit veden směrnicemi 2. Vatikánského koncilu.

2. Koncil uvedl tuto oblast do nového pohybu, zvláště konstitucí Gaudium et Spes. Dnes je opravdu obtížným úkolem porozumět krajní různorodosti kultur, zvyků, tradic a civilizací. Na první pohled se zdá, že takový úkol přesahuje naše síly, ale nemáme snad ve stejné míře i víru a naději? Církev na koncilu uznala, že mezi církví a kulturou se vytvořila povážlivá trhlina. Moderní svět je oslněn svými vymoženostmi a úspěchy dosaženými ve vědě a technice. Bohužel se nechává příliš často ovládat ideologiemi, měřítky praktické etiky a stanovisky, které jsou buď v rozpo-ru s evangeliem anebo alespoň přehlížejí křesťanské hodnoty.

3. Proto koncil ve jménu křesťanské víry vybídl celou církev, aby na-slouchala modernímu člověku, snažila se ho pochopit a navázala s ním nový způsob dialogu, jenž by umožnil, aby původnost evangelního po-selství pronikla do srdcí lidí s nynější mentalitou. Je třeba, abychom zno-vu našli apoštolskou tvořivost a prorockou důraznost prvních učedníků, abychom vešli do styku s novými kulturami. Je nutno, aby Kristovo slo-vo proniklo v celé své svěžesti do nových generací, jejichž jednání tradič-ní duch někdy těžko chápe, ale které přesto nejsou uzavřeny duchovním hodnotám.

4. Již několikrát jsem prohlásil, že dialog mezi církví a kulturami je dnes životně důležitý pro budoucnost církve i světa. Rád bych zde ještě jednou vyzdvihl jeho dvě hlavní a navzájem se doplňující stránky, ježod-povídřyí dvěma úrovním, na nichž církev rozvijí svou činnost; je to jednak evangelizace kultur, jednak obrana člověka a jeho kulturní rozvití. Oba úkoly vyžadují nové cesty pro dialog mezi církví a kulturami současné doby.

6

Pro církev je tento dialog absolutně nepostradatelný, neboť jinak evangelizace zůstane jen mrtvou literou. Svatý Pavel neváhal říci: »Běda mi, nehlásám-li evangelium!« I nyní, na sklonku 20. století, stejně jako v době, kdy on žil, církev se musí stát všem vším a se sympatiemi se přiblí-žit k dnešním kulturám. Jsou dosud prostředí a mentality, stejně jako kraje a celé oblasti, které je třeba evangelizovat To předpokládá dlouhý a odvážný proces inkulturace, aby evangelium vniklo do duše živých kul-tur, aby odpovědělo na jejich nejhlubší očekávání a přispíval0 k jejich růstu v duchu křesťanské víry, naděje a lásky. Církev již prací svých mi-sionářů vykonala nesrovnatelnou práci ve všech světadílech, avšak tato misijní práce nikdy nekončí, neboť některých kultur se zatím evangelium dotklo jen povrchně, a protože se neustále mění, vyžadují, aby se k nim přistupovalo novým způsobem. A dodejme přímo, že toto vznešené mi-sijní poslání se nyní vztahuje i na staré civilizace poznamenané křesťan-stvím, ale nyní ohrožované lhostejností, agnosticismem anebo dokonce odklonem od náboženství. Vznikají též nové oblasti kultury s novými cíli, metodami a vyjadřovacími prostředky. Dialog mezi kulturami je tedy nezbytný pro křesťany ve všech zemích.

5. K účinné evangelizaci je třeba se vší rozhodností zaujmout postoj výměny a vzájemného porozuměni, což umožní hledět se sympatiemi na kulturní totožnost národů, národnostních skupin a různých složek mo-derní společnosti. Je proto třeba pracovat pro sblížení mezi kulturami, a to tak, aby všeobecné lidské hodnoty byly všude přejímány v duchu bratrství a solidarity. Evangelizace tedy předpokládá jak průnik do zvlášt-ností různých kulturních totožností, tak i podporu výměny mezi kultura-mi tím, že se jim zpřístupňují všeobecné hodnoty, a řekl bych přímo katolicita.

Protože jsem si byl vědom této závažné odpovědnosti, rozhodl jsem se zřídit Papežskou radu pro kulturu, abych tak dal církvi mocný podnět a aby si též všechny odpovědné osoby i všichni svědomití věřící uvědomi-li povinnost nás všech naslouchat modernímu člověku, ne snad abychom schvalovali vše, co dělá, nýbrž abychom odkryli jeho očekávání a skryté tužby. Z toho důvodu jsem vyzval biskupy, osoby pověřené různými úřa-dy u Svatého stolce, mezinárodní katolické organizace, university a všechny lidi víry a kultury, aby se s přesvědčením zapojili do mezikultur-ního dialogu a vnášeli do něj spásonosná slova evangelia.

6. Mimoto je třeba mít na paměti, že v těchto dynamických stycích mezi církví a současným světem křesťané mnoho získávají. II. Vati-kánský ekumenický koncil tento bod zdůraznil a je proto třeba si jej při-

7

pomenout. Církev se značně obohacuje tím, co získává od tolika civiliza-cí. Staleté zkušenosti mnoha národů, vědecký pokrok, skryté poklady rozličných kultur, jejichž pomocí se dokonaleji odhaluje přirozenost člo-věka a otevírají se nové cesty k pravdě, to vseje církvi jistě ku prospěchu, jak to ostatně sám koncil uznal (sr. Gaudium et Spes 44). A toto oboha-cování pokračuje. Výsledky vědeckých výzkumů přispívají k lepšímu po-znání vesmíru a k hlubšímu pronikání do tajemství člověka. Anebo po-mysleme na to, jak mohou prospět společnosti a církvi nové hromadné sdělovací prostředky, sloužící k vzájemnému setkání lidí, schopnost vyrá-bět nespočetné hmotné a kultúrní statky, především však schopnosti zlepšovat výchovu a léčit nemoci, které se dříve považovaly za nevyléči-telné. Jak podivuhodné jsou to vymoženosti. To vše slouží člověku ke cti a je to velikým dobrodiním i pro samotnou církev na její cestě, v její organizaci a v její práci a vlastním poslání. Je tedy normální, že Boží lid, solidární se světem, v němž žije, uznává objevy a vše, čeho dosáhli naši současníci, a sám přispívá co možná nejvyšší měrou, aby i člověk rostl a všestranně se v plnosti rozvíjel. To ovšem předpokládá veliké schopnosti přijímat a obdivovat se, ale přitom i jasný smysl rozeznávat. Tento poslední bod bych chtěl rozvést.

7. Při hlásání evangelia nás víra vybízí, abychom milovali člověka jako takového. A dnešní člověk více než kdy jindy potřebuje obranu pro-ti nebezpečím ohrožujícím jeho rozvoj. Láska, kterou čerpáme ze zdrojů evangelia, z tajemství vtělení Slova, nás vybízí, abychom hlásali, že člověk zasluhuje úctu a lásku, protože je člověk, a že proto musí být respektována jeho důstojnost. Bratři se tedy mají naučit mluvit spolu jako s bratry, respektovat se a snažit se navzájem pochopit, aby i člověk jako ta-kový mohl přežít a růst v důstojnosti, svobodě a cti. Ve stejné míře jako vázne dialog mezi kulturami, jsou v moderním světě konflikty, které se mohou stát smrtelnými pro budoucnost lidské civilizace. Je proto nutno odstranit předsudky a s nimi,i kulturní, rasové, jazykové, náboženské a ideologické přehrady, lidé se musí uznávat za bratry a sestry, musí se navzájem přyímat ve své různosti.

8. Nedostatek porozumění mezi lidmi tedy působí, že jim hrozí osud-né nebezpečí. Člověk je však ohrožován i ve svém biologickém bytí nena-pravitelným zhoršením stavu životního prostředí, dále nebezpečím gene-tických manipulací, útoky proti životu v zárodečném stavu a mučením, které dosud ještě kosí oběti. Naše láska k člověku nám musí dodávat od-vahu k pranýřování teorií, jež snižují člověka na pouhou věc, s níž se může libovolně nakládat, ponižovat a dokonce i usmrcovat.

8

Ale člověk je záludně ohrožován i ve svém mravním životě, neboť je uváděn do područí hedonistických proudů, jež vybičovávají jeho pudy a svádějí ho lákadly užívání všeho bez jakýchkoliv mezí. Veřejné mínění je manipulováno falešnou propagandou mohutně rozvinuté reklamy, jejíž nabízené hodnoty jsou jen jednostranné a měly by nás vést ke kritičnosti a bdělosti.

Mimoto ponižují současného člověka i hospodářské systémy, které vykořisťují celé skupiny. Navíc je člověk i obětí určitých politických či ideologických režimů, které chtějí uvěznit duši národa. K tomu my jako křesťané nesmíme mlčet, naopak musíme pranýřovat tento kulturní útlak, který zabraňuje jednotlivým osobám i celým národnostním skupi-nám, aby rozvinuly vlastní svébytnost, k níž jsou povolány. Právě tyto kulturní hodnoty působí, že jednotlivec či skupina lidí žijí opravdu lid-ským životem a nelze trpět, aby byly zničeny kořeny a důvody jejich živo-ta. Dějiny budou soudit naši dobu tak přísně podle toho, jak ohlušuje, kazí anebo surově zotročuje kultury v tolika oblastech světa.

9. V tomto smyslu jsem pokládal za nutné prohlásit v UNESCO před shromážděním všech národů, co si vám i nyní dovolím ještě opakovat: »Dlužno potvrdit člověka pro něj samého a ne pro nějakou pohnutku či důvod: jedině pro něj samého! Ba víc, dlužno milovat člověka, protože je člověk, dlužno vyžadovat pro člověka lásku jen z důvodu zvláštní důstoj-nosti, kterou má. Soubor prohlášení týkajících se člověka patří k samé podstatě Kristova poselství a poslání církve, i přese všecko, co o tom mohli prohlásit kritičtí duchové, a přese všecko, co mohly vykonat různé proudy nepříznivě se stavějící k náboženství vůbec a ke křesťanství zvlá-ště« (Projev v UNESCO 2. června 1980, č. 10). Toto poselství je zásadně důležité pro možnost činnosti církve v nynějším světě. Proto jsem též v závěru encykliky Redemptor hominis napsal, že »člověk je a stále znovu se stává cestou, po níž kráčí církev ve svém každodenním žití« (č. 21). Ano, člověk je »cestou církve«, neboť jak by se mu mohla hlásat slova života a pravdy bez tohoto respektu k němu a k jeho důstojnosti?

10. Papežská rada pro kulturu bude tedy řídit svou práci podle těchto dvou orientačních zásad: evangelizace kultur a obrana člověka. Na jedné straně je žádoucno, aby se evangelizátor důvěrně seznámil se sociálně-kulturním prostředím, v němž má hlásat Boží slovo. Evangelium je však i samo o sobě kvasem kultury podle toho, jak proniká v člověku do jeho myšlení, jednání, práce a zábavy, to znamená v jeho kulturní specifično-sti, zvláštnosti. Na druhé straně naše víra nám dává i důvěru v člověka stvořeného k Božímu obrazu a vykoupeného Kristem. Tohoto člověka

9

chceme bránit a milovat pro něho samého, s vědomím, že člověkem ho činí právě jeho kultura čili svoboda všestranně růst se všemi svými zvlášt-ními schopnostmi. Váš úkol je sice obtížný, ale nádherný; budete jím společně přispívat k vytyčování nových cest dialogu mezi církví a světem v dnešní době. Jak máme mluvit k srdci a rozumu moderního člověka, abychom mu mohli hlásat slovo spásy? Jak máme učinit své současníky citlivějšími vůči hodnotě, která je lidské osobnosti vlastní, vůči důstoj-nosti každého jednotlivce a bohatství skrytému v každé kultuře? Vaše úloha je veliká, protože budete pomáhat církvi, aby se stala tvůrcem kul-tury ve svých stycích s moderním světem. Zpronevěříme se svému poslá-ní hlásat evangelium dnešním pokolením, neumožníme-li křesťanům, aby poznali nové kultury. Stejně tak bychom se zpronevěřili lásce, jež má být hybnou silou naší činnosti, kdybychom nevarovali před tím, co dnes ohrožuje člověka v jeho lidství a slovem i činem nehlásali nutnost bránit člověka jako jednotlivce i člověka ve společnosti a vysvobodit ho z útla-ku, který ho zotročuje a ponižuje.

11. Ve své činnosti jste byli vyzváni ke spolupráci se všemi lidmi dobré vůle. Poznáte, že duch dobra tajemně působí v tolika našich sou-časnících, dokonce i v některých z těch, kteří se nehlásí k žádnému nábo-ženství, ale snaží se čestně a neohroženě plnit své lidské poslání. Myslí-me přitom na mnoho otců a matek rodin, vychovatelů a studentů, na ty, kdo svědomitě konají svou práci, na mnoho mužů i žen, nadšených pro mír, obecné dobro, spravedlnost a mezinárodní spolupráci. Myslíme i na všechny badatele, kteří vytrvale a svědomitě pracují na tom, co je pro společnost užitečné, i na všechny umělce, kteří žízní po kráse a jsou její-mi tvůrci. Neváhejte navázat dialog se všemi těmito lidmi dobré vůle. Mnoho z nich možná tajně čeká od církve svědectví a podporu k lepší obraně a opravdovějšímu pokroku člověka.

12. Vřele vám děkuji za to, že jste přišli s námi pracovat. Jménem církve papež na vás mnoho spoléhá, neboť, jak jsem napsal ve svém listu ustavujícím vaši Radu, »tato Rada bude Svatému stolci pravidelně tlumo-čit ohlasy velkých kulturních tužeb ve světě, bude prohlubovat to, co současné civilizace očekávají, a bude hledat nové cesty kulturního dialo-gu«. Vaše Rada bude mít především cenu svědectví. Je třeba, abyste před křesťany a před světem dávali najevo hluboký zájem církve o pokrok kul-tury a o plodný dialog mezi kulturami a rovněž o jejich prospěšné setkání s evangeliem. Váš úkol nemůže být určen předem a jednou provždy. Zkušenosti vás naučí nejúčinnějším způsobům práce a jak je nejlépe přizpůsobovat okolnostem. Udržujte pravidelné styky s výkonným vede-

10

ním Rady, účastněte se její činnosti a výzkumů, navrhujte jí své podněty a informujte ji o svých zkušenostech. K tomu vás vybízím a přeji mnoho úspěchů. Od této Rady pro kulturu se výslovně žádá, aby jejími pracovní-mi metodami byly dialog, povzbuzování a podněty, vydávání svědectví a bádání. V tom spočívá obzvláště vhodný způsob, jak může být církev pří-tomna ve světě, aby jej seznamovala se stále novým poselstvím Krista Vykupitele.

Na prahu Milostivého léta vykoupení prosím Krista, aby vám pomáhal a inspiroval vás, aby tak vaše práce sloužila jeho plánu a dílu spásy. Z ce-lého srdce vám předem děkuji za vaši spolupráci. Žehnám vám ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

AUGUSTIN CASAROLI

L I S T K A R D I N Á L U T O M Á Š K O V I A O S T A T N Í M B I S K U P Ů M A O R D I N Á Ř Ů M Č E S K O S L O V E N S K A

Vaše Eminence, nejdůstojnější pane kardinále, Po zveřejnění prohlášení Kongregace pro kněze z 8. března 1982, za-

čínajícího slovy Quidam Episcopi, Svatý stolec dostal z různých stran zprávy o situaci, jež se vytvořila mezi kněžími v Československu co do otázky, jak se mají zachovat stran podniků za uchování míru.

Vaše Eminence dobře ví, že problém míru byl a je předmětem stálé pozornosti a bdělé starostlivosti ze strany církve, papeže i Svatého stolce.

Z pověření Svatého otce a jeho jménem se mám v tomto listě zabývat touto důležitou otázkou a připomenout Tobě a ostatním biskupům a ordinářům vašich národů jak zásady církevního učitelského úřadu, vyvě-rající z evangelia, tak i různé iniciativy nástupců svatého Petra, které všechny podávají svědectví o jejich úsilí ve službě míru v duchu onoho blahoslavenství: »Blahoslavení tvůrcové pokoje, neboť oni budou nazvá-ni Boží děti« {Mt 5, 9).

1. Křesťanské učení o míru má svůj základ v evangeliu, které církev přijala od Krista. On je Vykupitel lidského pokolení, svou obětí kříže smiřuje Boha s lidmi. Toto poselství evangelia je především duchovního

li

rázu, svým světlem září do denního života křesťanů, když ti se řídí Ježíšo-vým příkazem: »Milujte se navzájem« {Jan 13, 34-35; 15, 17), a tak při-pravují den, v němž podle předpovědi proroka Izaiáše lidé »...překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Jeden národ nepozdvihne meč proti druhému národu, nebudou se už cvičit v boji« (Iz 2,4).

Uvedu několik podrobností: a) Učitelský úřad církve se zabýval problémem míru při mnoha pří-

ležitostech. V naší živé paměti je úpěnlivé volání papeže Pia XII. jak před začátkem druhé světové války, tak i během ní a po jejím skončení; ency-klika Jana XXIII. Mír na zemi z roku 1963; učení II. vatikánského sněmu, shrnuté v konstituci Radost a naděje z roku 1965; a konečně vážná slova papeže Pavla VI. k Valnému shromáždění Organizace Spojených národů z roku 1964 - to vše jsou jen některé příklady z posledních let o význam-ných a starostlivých zásazích papežů, aby mír byl upevněn a lidstvu uchován.

Ve šlépějích svých předchůdců věrně a s novou silou kráčí nynější pa pež Jan Pavel II. Už ve své první encyklice Vykupitel člověka (1979) vy-zval mocně všechny k zamyšlení nad nebezpečími, která hrozí lidskému pokolení, pokud lidé neodvrhnou plány, které hrozí moderními zbraně-mi zničit a úplně vyhubit lidské společenství. Tato svá varování opakoval v projevu k Valnému shromáždění OSN 2. října 1979. Své obavy stran míru Svatý otec naléhavě vyjádřil i při četných jiných příležitostech a za různých okolností; bude vhodné připomenout tu aspoň ty nejvýznamnější: v projevu v sídle organizace UNESCO 2. června 1980; v projevu při audienci udělené profesorům a studentům University Spojených národů 25. února 1981. Při obou příležitostech Svatý otec zdůraznil především, jak velká je odpovědnost odborníků ve fyzice za mír.

Nesmíme ani opomenout vášnivou výzvu ke všem lidem, pronesenou v Hirošimě 25. února 1981, nebo konečně list, který poslal Druhému mimořádnému zasedání Spojených národů o odzbrojení, z 11. června 1982, ve kterém neoblomně říká, že mír je možný a že tedy musíme vše-mi prostředky o něj usilovat. Ostatně, neustálá starostlivost papeže Jana Pavla II. o mír se znovu a znovu projevuje nejen během jeho pastorač-ních cest, ale i v jeho sídle v Římě, kdykoliv se setká s vládními představi-teli nebo vyslanci, zastupujícími své vlády při Svatém stolci.

b) Jak jsem už naznačil shora, nauka o míru se projevila také v kon-krétních akcích, které ještě více dokázaly úsilí církve za mír. Abych uvedl několik takových příkladů, které zasluhují zvláštní zmínky v letech po II. vatikánském sněmu: Byla založena Papežská komise Spravedlnost a mír,

12

roku 1967; jejím cílem je studovat otázky týkající se míru mezi lidmi, rozvoje a lidských práv, dále šířit sociální učení církve, a tak zaměřovat a rozvíjet činnost křesťanů ve společnosti, a konečně napomáhat práci bis-kupských konferencí ve prospěch míru.

Kromě toho, že založil tento orgán pro upevňování a šíření míru, pa-pež Pavel VI. dále rozhodl, aby se první den každého roku slavil tzv. Svě-tový den míru; jeho úkolem mělo být: vychovávat Boží lid k míru pro-střednictvím modlitby, zamyšlení a úvah a také nejrůznějších akcí, a to podle zvláštního hlediska vyjádřeného heslem každý rok různým, které pak papežové rozvádějí ve svém příležitostném poselství.

Takový Den míru, slavený poprvé 1. ledna 1968, se stal cenným ná-strojem onoho výchovného úsilí, které církev vyvíjí s trpělivostí a vytrva-lostí; je totiž přesvědčena, že jen správně vychované svědomí je s to dát se cestou, která vytvoří podmínky k nastolení míru mezi lidmi.

Kromě této výchovné činnosti Svatý stolec neopomíjel účastnit se mezinárodních sjezdů, při nichž se projednávají důležité otázky týkt\jící se míru. To bylo příčinou, že Svatý stolec přistoupil za člena Mezinárod-ního společenství o atomově energii hned při jeho založení a že dal svíý souhlas k úmluvě o nešíření atomových zbraní, 25. února 1971, kterou i přes její nedostatky je třeba považovat za významný krok k úplnému vy-loučení těchto zbraní.

Dále: Aby dal svůj přínos k míru, přínos jistě rázu ne technického či politického, ale mravního, protože je inspirován vyššími principy, jimiž se mají řídit vztahy mezi státy a národy, Svatý stolec se zúčastnil Konfe-rence o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a podepsal Helsinský závěreč-ný akt, roku 1975, a i nadále se účastní zasedání, která se komyí v souvis-losti s oním významným dokumentem. Za tímto účelem konečně papež Jan Pavel II. poslal osobní list hlavám států, které podepsaly Helsinský akt (1. září 1980); jedná v něm o důstojnosti a podstatě svobody svědomí a náboženské svobody, a zvlášť tam poukazuje na úzký vztah mezi re-spektováním této svobody a mírem.

Veden obavami o mír a úsilím o jeho udržení Svatý otec vyslal v pro-sinci 1981 delegaci Papežské akademie věd k vládním představitelům Spojených států severoamerických, Svazu sovětských socialistických re-publik, Francie a Velké Britanie, aby jim odevzdali vědecký dokument, vypracovaný řečenou Akademií, o zhoubných následcích užití atomo-vých zbraní.

Na toto téma Papežská akademie věd uspořádala nedávno zvláštní symposium, jehož se zúčastnili předsedové vědeckých akademií z celého

13

světa a také jiní vědci z nejrůznějších zemí - bylo to ve dnech 23.-24. září 1982; závěrem zasedání přítomní přijali Prohlášení o tom, jak předejít atomové válce.

Stojí za to ještě připomenout, že pozorovatelé Svatého stolce byli pří-tomni zasedáním příslušníků několika různých náboženství na podporu míru, jako byla zasedání Všenáboženské mírové konference (v Kyotu ro-ku 1970, v Lovani 1974, v Princetownu, USA, 1979) a Všeobecné konfe-rence za mír na téma »Za záchranu posvátného daru života před jadernou hrozbou« v Moskvě v roce 1982.

2. Církev plní toto své poslání usilovat o spásu a mír mezi národy způsobem, kteiý odpovídá její povaze a její hierarchické struktuře. Její božský Zakladatel ji vybudoval na Petrově skále a na základě apoštolů, a proto ji spravují Petrův nástupce a biskupové, kteří jsou ve společenství s ním. Učí to i II. vatikánský sněm slovy: »Jako podle rozhodnutí Pánova svatý Petr a ostatní apoštolově vytvářejí jeden apoštolský sbor, podobně i římský velekněz, Petrův nástupce, a biskupové, nástupci apoštolů, jsou navzájem spojeni« {Světlo národů 22).

Biskupský sbor, spojený se svou hlavou, římským papežem, nastoupil na místo sboru apoštolů i v učitelském a pastýřském úřadu a spolu s pape-žem vykonává plnou a svrchovanou moc nad všeobecnou církví (sr. tamtéž).

Kromě toho, zase z vůle božského Zakladatele církve, jednotliví bis-kupové, kteří stojí v čele místním církvím, mají vlastní a plnou moc nad částí Božího lidu, která jim byla svěřena. Jako římský velekněz je viditel-ným principem a základem jednoty všeobecné církve, tak tím jsou i jed-notliví biskupové ve svých místních církvích.

Z tohoto důvodu biskupové, k tomu ustanoveni Kristem a posilováni Duchem svatým, pokud zůstávají v hierarchickém společenství s Kristo-vým náměstkem, učí, posvěcují a spravují své místní církve.

Jednotliví biskupové pak svěřují výkon své služby v podřízeném stup-ni kněžím; ti jako jejich spolupracovníci vytvářejí s biskupem jeden kněžský sbor. Svátost kněžství jim uděluje pomazání Ducha svatého {Dekret o kněžství 2), posvěcuje je, aby byli podobni Kristu, nejvyššímu a věčnému Veleknězi, aby hlásali evangelium, vykonávali liturgii a smiřo-vali lidi s Bohem {Světlo národů 28).

Stejné kněžské posvěcení a poslání tedy spojuje kněze s biskupem ve svatý svazek lásky, poslušnosti a vzájemné úcty; a spojuje také kněze svazkem vzájemného bratrství, které se projevuje vzájemnou pomocí, společenstvím života a vzájemnou láskou (viz tamtéž).

14

n. vatikánský sněm neváhá nazvat toto společenství života »důvěr-ným svátostným bratrstvím« (Dekret o kněžství 8); tam též stojí: »Všichni kněží společně s biskupy mají podíl na tomtéž jediném kněžství a službě Krista v takovém stupni, že sama jednota posvěcení a poslání vyžaduje hierarchické spojení kněží s biskupským stavem« (.Dekret o kněžství 7).

Takové organické spojení kněžstva je tak podstatné pro spásonosné poslání církve, že mu Kristus Pán při poslední večeři věnoval dlouhou modlitbu (sr. Jan 17, lln).

Církev, věrná strážkyně odkazu svého Zakladatele, bdí se zvláštní péčí nad tím, aby biskupové, kněží a jáhni velkodušně odpovídali tomu, co žá-dá jejich posvátné povolání. A právě tento cíl mělo i nedávné prohlášení Quidam Episcopi, které vydala kongregace pro kněze, aby se totiž služeb-níci církye ve všem přizpůsobili, jejímu hierarchickému uspořádání.

3. Svatý stolec ze své strany kromě toho, že slavnostně hlásá nutnost míru a ji připomíná, jasně dokazuje, že je vždy ochoten a přeje si upřím-ně jednat s vládami, které to chtějí, ať už o společném úsilí o mír nebo o tom, jak zlepšit vzájemnou spolupráci, nebo co by mohlo k ní napomoci.

Církev jako viditelné společenství žádá, aby všude měla právo žít a být činná, a proto se snaží mít přátelské styky s různými politickými spole-čenstvími, a to při vzájemném respektování nezávislosti na vlastním poli činnosti. Církev nežádá žádná privilegia, ale jen podmínky, které jí umož-ňují jít za svým cílem v jakémkoliv režimu, aby totiž s opravdovou svobo-dou mohla poskytovat lidem věčnou spásu (sr. Radost a naděje 76).

Opravdový mír mezi národy nadto vyžaduje, aby byla respektována lidská práva a jejich základní svobody. Mezi nimi zaujímá přední místo svoboda svědomí a vyznání, kterou Svatý stolec vždy h^jí; a to též tím, že uzavírá smlouvy, jimiž se zaručuje katolickým občanům právo svobodně vyznávat svou víru a konat obřady, ať už veřejně nebo i soukromě.

Vaše Eminence dobře ví, že Svatý stolec vždy projevoval svou blahovůli vůči Československu. Uznal je v roce 1919 jako první z nově vzniklých států z rozpadlé rakousko-uherské monarchie, navázal s ním diplomatické styky a roku 1928 s ještě mladou republikou uzavřel smlou-vu jakéhosi Modu vivendi.

Po druhé světové válce, jakmile jen to poměry umožnily, vyslal do Prahy svého zástupce, který tam zůstal několik let, to je, pokud mu to by-lo dovoleno. Když pak byl svolán druhý Vatikánský sněm, Svatý stolec dal najevo vládě československé republiky, že je ochoten k otevřenému a konstruktivnímu vyjednávání. A opravdu, rozhovory s československými

15

představiteli, započaté v květnu 1963, vedly k vyřešení některých otázek k oboustrannému užitku. Zůstávají však ještě další otevřené otázky, a to velmi důležité, na kterých Svatému otci nadmíru záleží. Dosvědčuje to projev, který měl 22. března minulého roku k vám, biskupům Českoslo-venska, u příležitosti vaší návštěvy ad limina. Vyjádřil tam své vroucí přání, aby všem diecézím stál v čele vlastní biskup; aby se mládež a křesťanské rodiny mohly patřičně vzdělávat ve své víře; aby mladí mužové mohli svobodně jít za svým povoláním ke kněžství a starat se, aby uzrálo, a tak se odpomohlo nedostatku kněží.

Ostatně už 31. prosince 1981 se Svatý otec, protože ho tížil velký ne-dostatek kněží a stav výchovy v seminářích u vás, obrátil zvláštním listem v této věci na vás všechny, biskupy, a poslal o tom 14. ledna 1982 dopis také presidentu Československé republiky. Doufal, že bude možné co nejdříve vyřešit tento velmi vážný problém.

Svatý stolec dále znovu a znovu žádal na československých vládních představitelích, aby byla obnovena jednání a aby byly vyřešeny i ostatní otázky, o nichž vládne nejistota, aby tak došlo k plné a trvalé normalizaci církevního života u vás, aby totiž biskupové mohli svobodně vykonávat svůj posvátný úkol a o společných věcech se radit v rámci vlastní biskup-ské konference; aby řeholní řády a kongregace měly možnost svobodně žít a pracovat; aby se laici mohli svobodně účastnit církevního života a vykonávat, co je jejich právem jako členů církve, zvláště co do života svá-tostného a liturgického. Za těchto předpokladů bude církev schopna ještě více přispět svým přínosem k věci míru.

Sděluji vám uvedené věci z pověření Svatého otce a tlumočím také slavnostně jeho přání, aby Vaše Eminence a všichni biskupové a ordináři zachovávali shora uvedené zásady, týkající se hierarchického uspořádání církve, které bezpochyby jsou jim všem dobře známy a jimiž se řídí, a aby je dokázali v bratrském spojení uplatňovat v praktickém denním životě mezi kněžími svých diecézí. A jim všem žehná spolu s věřícími, kteří jsou svěřeni jejich péči.

Používám této příležitosti, abych Vám, nejdůstojnější pane kardinále, projevil svou úctu.

Ve Vatikáně, 14. února 1983

16

RADIM PALOUŠ (Praha) (*)

SMYSL A DĚJINY Pokus o interpretaci Patočkova motivu a o křesťanské variace na dané téma

Problém smyslu (smyslu života, smyslu dějin, smyslu světa, smyslu člověka) se dnes zdá být odedávným filosofickým tématem par excel-lence. Zdání klame, není tomu tak. Patočka se snaží ukázat (i), že ten smysl smyslu, jak ho známe dnes, se rodil teprve nedávno - v 19. století: ještě Kant a jeho následovníci chápou smysl jako účelnost a nikoli v té šíři a hloubce, jakými zachvacuje toto slovo dnes téměř kouzelně ty okamžiky, kdy se vynořujeme z oceánu všedního obstarávání a mraven-čího shonu moderní doby.

V naší studii budeme téma zkoumat v těchto pěti oddílech: 1) »Proč« jako otázka a zkušenost o smyslu. 2) Dění a dějiny jako explikace smyslu. 3) Dějinné zjevení smyslu jako dějinotvorná událost. 4) Smysl a dějiny jako ontologické určení. 5) Smysluplné dějiny jako bytostně křesťanská záležitost.

1. »Proč« jako otázka a zkušenost o smyslu Nejprve chceme uvážit, co rozumíme slovem »smysl«, když hovoříme

o smyslu světa, života, dějin apod. Tento »smysl« zřejmě míníme, když se např. zeptáme »proč žiji«. Položíme-li otázku »proč« po té které byto-sti, cítíme, že míříme k problematičnosti existence té věci samé vzhle-dem ke komunitě, v níž žije, popř. k existenci vůbec, tj. k tomu situační-mu horizontu, v němž je dotazovaný začleněn. Otázka po smyslu tedy znamená možnost smysluplného nebo nesmysluplného existování té vě-ci, což zahrnuje zároveň i problematičnost komunity, v níž ta která věc (bytost) žije své události, svůj osud, své dějiny. A možnost nesmyslnosti existence potom nechává do otázky pronikat dech nicoty, neexistence, nebytí, zbytečnosti a přebytečnosti dotazovaného jsoucna nebo jeho ko-munity v oné komunitě všeobsáhlé. A to zase nechává probleskovat jaké-musi základnímu tušení, že bytí jako takové musí být smysluplné, jinak... Otázka po smyslu takto ukazuje, jak žádná věc není izolovatelná, jak po-dává své »ruce« ostatním bytostem a jak míří k bytí.

(*) Vychází bez vědomí autora. (1) J. PATOČKA, Kolem Masarykovy ßlosoße náboženství, Praha 1976, rukopis. Pokud sc v

našem textu vyskytne citát označený JP, bude to vždy z této Patočkovy studie.

17

Nechvátejme však příliš a nevrhejme se k celkům nejvyššího řádu, k tomu, v čem všechno jest a že jest, nýbrž spokojme se zatím jen se zjiště-ním, že »smysl« znamená poukaz od bytosti, na niž jsme se zeptali táza-cím zájmenem »proč«, k druhým bytostem nebo ke komunitám obsáh-lejšího určení, prostě poukaz, směřování odněkud někam, od dotazova-ného k druhým bytostem, ke komunitě.

Smysl co směřování, co orientovaný pohyb se zračí v užití slova smysl v geometrii: smysl přímky. Analogicky: smysl rotace, ve smyslu pohybu hodinových ručiček. Podobně oči, uši, nos, povrch těla apod. co orgány čití jsou též »smysly«, jsou přece orientovány, jsou naší zaměřeností k druhým bytostem pro^.otevřenost vystupováni a vstupování, pro příchod věcí k nám; jsou to smysly naší ek-sistence, jimi předstupujeme a promě-ňujeme své bytí u sebe v bytí s druhými a pro druhé, jimi a díky jim se setkáváme: jsou to orgány pro naše bytí ve světovém společenství, na světě.

Jest možno pochopit onu orientaci, ono směřování, které smysl v kaž-dé věci a bytosti znamená, tak, že smysl je mimo tu věc, že tedy sídlí jin-de a odtud osmysluje to či ono, což by v našem kontextu znamenalo, že by byl uložen v minulosti nebo v budoucnosti, v dějích, které se staly, či v rozuzlení, které má přijít?

V tomto směru se nám snaží podat pomocnou ruku Weischedelova analýza. V jedné ze svých přednášek (2) nám zmíněný filosof naší doby poskytl i stručné, přehledné shrnutí svých zevrubnějších šetření. Pro Weischedela významnou úlohu hraje porozumění. První tézí na cestě citované analýzy je, že smysl je to, čemu jsme porozuměli při rozumění nebo co je při rozumění to srozumitelné, porozumitelné (das im Ver-stehen Verstandene bzw. Verstehbare).

Druhý krok: kde tedy má smysl své místo v relaci »rozumění - to, čemu jsme porozuměli, eventuálně čemu můžeme porozumět«? Na kte-ré straně této relace? Na straně rozumění, dohadování smyslu, tedy na straně otázky nebo na té druhé? Může smysl milostné události pochopit ten, kdo nic neví o lásce a jejím smyslu? Zdá se, že do popředí místa, kde se může dít smysl, se dere samo porozumění respektive jeho nositel. Hned se ovšem ozve námitka: co by to však bylo za smysl nějaké věci? Vždyť se tážeme právě po smyslu určité věci nebo události a ne po sobě! Rozumění chce rozumět tomu, co leží před ním, a tedy intenduje k to-mu, aby vydolovalo smysl z věci samotné. Hledání smyslu se přece neděje

(2) W. WEISCHEDEL, Von der Fraglichkeit des Sinnes, v H. GOLWLTZER-W. WEISCHEDEL, Denken und Glauben, Kohlhammer Verlag, Stuttgart-Berlin-Köln-Mainz 1965, str. 258-274.

18

tak, že tazatel vpravuje smysl do skutečnosti jinak bezesmyslné. Což předpokládá, že takový smysl lze hledat spíše na straně dotazované věci; nelze jej vytvářet, lze mu jen jaksi jít vstříc. Tím se ovšem ještě neříká, že smysl je v dotazovaném jsoucnu jako takovém. Jde tedy o míněnou, intendovanou »věcnost« smyslu a netvrdí se ještě, že této intenci odpoví-dá věcnost skutečná.

V třetím kroku se uvedená analýza obrací k otázce, odkud se vlastně může brát smysl nějaké smysluplné skutečnosti. Říká se, že něco má smysl, nikoli však že něco jest smysl. Určitá událost má nebo nemá smysl; neříká se, že je nebo není smysl. Má - tedy podržuje: kde vzala držený smysl, kdo jí dal smysl do majetnictví?

Smysl přece získala odtud, odkud plyne. Tedy nikoli právě ona určitá událost, na jejíž smysl se ptáme, popř. jejíž smysl jsme pochopili a mohli říci, že »má smysl«, nýbrž něco jiného, dalšího, něco mimo tuto událost jí propůjčilo smysl, takže jej nyní má. Ptáme se, jaký smysl má určitá historická událost, dejme tomu, že Caesar překročil Rubicon, a odpoví-dáme např.: Protože chtěl opanovat Řím, protože už měl dost sil, protože ...Tedy: je tu cosi předchůdného, původnějšího, co smysl odevzdalo, jakási další okolnost. Smysl původně netkví v události, která jej nyní má, ale v tom, co jí jej propůjčilo, poskytlo. Třetí krok končí zjištěním, že smysl je zvláštním mezifenoménem (Zwischenphänomen): je čímsi, co se může pohybovat mezi propůjčovatelem a nabyvatelem smyslu.

Čtvrtý krok je nasnadě: zkoumání se musí tedy orientovat nikoli k vě-ci, události apod., která smysl má, nýbrž k onomu preordinovanému, původnějšímu propůjčovateli smyslu. Původnější propCučovatel tedy mu-sí mít smysl k dispozici, aby jej mohl propůjčit, tedy i on musí být - i když předchůdně - něčím, co má smysl. Zde ovšem se hned přihlásí otázky kroku předchozího: odkud tento předchůdný majitel smysl má, co propůjčuje smysl propůjčovateli smyslu? Co např. propůjčuje smysl vyso-koškolské přednášce? Ne ona sama, ale to, že pojednává o nějakých du-chovních problémech, to však bude jen tehdy skýtat smysl, má-li to samo smysl. A ten opět není v pojednávání o duchovních problémech jako ta-kových, aleje založen na dalším propůjčovateli smyslu, na něčem, co má smysl, např. na tom, zda je pro člověka vůbec smysluplné žít duchovně. A tento propůjčovatel smyslu, a tedy majitel, má nutně smysl opět jen propůjčen a ukazuje dál, např. zda lidský život má vůbec smysl; a to zase závisí na smysluplnosti života a bytí vůbec...

Toto odkazování »nahoru« směrem k propůjčovateli či naopak zase »dolů« k nabyvateli lze označit za řetěz smyslu (Sinnkette). Tato řetězovi-

19

tá souvislost smyslu má irreversibilní charakter: propůjčování smyslu jde vždy jedním směrem a není zaměnitelné za nabývání smyslu. A dále: směrem »nahoru« má expansivní povahu; každý další stupeň v řetězci je ve své propůjčovatelské mohutnosti mocnější: může osmyslovat více věcí, událostí apod.

Pátým krokem interpretovaná analýza končí: protože žádná skuteč-nost, která má smysl, neobstojí sama o sobě, nýbrž poukazuje vždy výš, k propůjčovateli, k zahrnující a objímající instanci smyslodárce, a protože souvislost poukazů nelze převrátit tak, že bychom učinili dolní konec horním, tedy jakýmsi počátkem, musíme nutně předpokládat, že na nej-vyšším vrcholu je všezahrnující dárce smyslu, osmyslený sám ze sebe. To znamená, že preordinovaná instance všem postupně preordinováným instancím nemá již smysl z něčeho dalšího, nýbrž ze své vlastní moci (aus eigener Vollmacht). Je to cosi absolutně smysluplného, odkud vyté-ká sám prámem smyslu, rozlévající se potom po veškerenstvu smyslu-plného, živící smyslem vše, co může mít a má smysl. Neexistuje-li něco takového, potom celý řetězec propadne v bezesmyslnost, neboť, jak se ukázalo, to, že něco má smysl, visí na tom, že mu smysl propůjčil smysl vyšší a tomu zase vyšší atd.

Je však třeba důtklivě připomenout, že se tím nijak netvrdí, že něco takového jako absolutní smyslodárná instance skutečně jest. Výsledky interpretované analýzy se nesmí zaměňovat za důkaz Boží existence. Pouze se konstatuje: má-li vůbec být něco smysluplného, pak tu musí být i absolutní instance smyslu. Je třeba přísně dbát na to, že je to konstato-vání kondicionální, že tedy v otázce stále zůstává ono »je-li«.

Závěrem této pětistupňové analýzy se poznamenává, že člověk žije většinou nereflektované jakoby v samozřejmém předpokladu, že je to se smysluplností v pořádku. Některé zkušenosti ho však z této bezstarostno-sti vyvádějí: např. zkušenost smrti. Otázka po smyslu nabývá potom na naléhavosti a provaluje se eventualita bezesmyslnosti, v níž však nelze nadlouho žít. Stačí dát se do jakékoli určité činnosti - a už předpokládá-me jistý smysl. A tak člověk osciluje mezi smyslem a nesmyslem, mezi smysluplností a bezesmyslnosti. Nalézáme se v neustálém sem tam: žiji, pracuji, zajímám se, orientuji se - to vše předpokládá smysluplnost, která vede krok za krokem k absolutnímu bodu, na němž vše visí. Stačí, aby se řetězec kdekoli přetrhl nebo aby absolutní bod visel v prázdnu, tedy nevi-sel na ničem, byl sám nic - a tkvíme v naléhavé, nesnesitelné bezesmysl-nosti vůbec. Člověk jakožto konkrétní existence je právě touto oscilací mezi ano a ne. Toto vrhání člověka sem tam činí z něho bytost v otázce -

20

a filosofie je právě stálou věrností problematičnosti a odvážností zůstat v takové neklidné a nepříjemné vymknutosti, je permanentním odmítáním té i oné pozice, tedy jak pozice smysluplnosti, tak pozice smysluprázdno-sti: jejím úkolem je právě stavět smysl do otázky.

* * *

Interpretovaná analýza hledá porozumění smyslu v oněch postup-ných článcích obrazného řetězce. Řetězce smyslu jsou snadno přehléd-nutelné: na každé proč je určité proto, na něž je tu opět proč se svým pro-to atd. atd. Aby tento řetěz mohl garantovat kterýkoli ze svých článků, musí prý na něčem viset Jedině tento poslední článek není dosažitelný v témže jasu jako články ostatní, nýbrž je tu jen coby evidentní předpoklad takovéto konstrukce smyslu.

Je však smysl, totiž ten, jenž nám ležel na mysli, podstatně postihován obrazem řetězce předávání či propůjčování smyslu? Žijeme v určitých si-tuacích, totiž na určitém místě, v určitém čase, v určitých kontextech. Si-tuace bytostně znamená být v takovéto určitosti, v určitém horizontu souvislostí. Tento horizont souvislostí je vždy reprezentován fragmentár-ností určitých kontextů. Chápeme-li proč to či ono, chápeme-li smysl takového či onakého prožitku či události, žijeme via facti jen ve zpřetrha-ných řetězcích smyslu. Běžný život se jinde než v takových fragmentech neodehrává. Výzva temného, obklopujícího pozadí »za horizontem« však nepřichází tak, že bychom řetězce pospojovávali a v posledu seznali, že poslední články, jakkoli nutné pro »zavěšení« řetězce na archime-dovský pevný bod, jsou jaksi za všemi našimi možnostmi, že nás sice lo-gika odkazů nutí k předpokladu, že »tam« něco existuje, že jsme s to tedy posunovat hranice horizontu »tam« jen teoreticky, ale že ono smyslo-dárné »tarn« je nakonec jen nezaručenou hypotézou. Tak přece neproni-káme k otázce po smyslu, nýbrž do otázky se nám dostává každý článek ve vztahu k onomu temnému pozadí, a to hned, přímo, když naše ladění dá zarezonovat hlásícímu se tónu, sice přítomnému stále, alé zanikajícímu a skrytému v halasu zvuků denního obstarávání, v běžných denních účelech.

Tedy: žijeme zpřetrhané řetězce smyslu a vztah k celkovému smyslu všech smyslů se nešplhá po řetězci odkazů, ale začíná vždy kterýmkoli článkem, i tím nejnižším, vlastně vždy tím nejnižším, neboť každý článek je ve vztahu ke smyslu všech smyslů nulovým bodem startu a míří přímo do srdce tajemství smyslu jako takového. Toto tajemství přesahuje jed-notlivé odkazy propůjčování smyslu v rámci našeho horizontu tak radi-kálně, že je nelze považovat za aproximativní vrchol, úběžník stupňovité

21

stavby řetězce smyslu, ale za cosi z podstaty odděleného, zvláštního, mi-mo kompetenci našeho lidského odpovídání na »proč«, mimo náš hori-zont. A toto radikálně oddělené má tu vlastnost, že může nalehnout na každý článek řetězce smyslu, ba - i když přítomno jen temně - umožňuje vůbec nazývat fragmenty »řetězce«, ba i jeho jednotlivé články příslušní-ky světa smyslu. Z každého »nulového« bodu míříme tak svou otázkou proč, pokud je položena v silném slova smyslu, přímo na onen základ skrytý v temnotách.

Není tedy možno bez zevrubnějšího rozlišení souhlasit s tím, že v bezesmyslnosti nelze nadlouho žít, že by to zničilo všechny možnosti jednat a existovat. Ano, člověk si jde pro vodu, aby se napil, protože má žízeň. Ale celý tento »řetízek« smyslu může být absurdně vysazen do mechanického přežívání, třeba u člověka, kterého stihla těžká ztráta mi-lovaného druha. U takového bolestí rozdíraného, ztraceného člověka si lze přece představit, že dejme tomu »přijde o rozum«, že od chvíle té utr-pěné rány se už nikdy nevrátí do důvěrného »světa smyslu«, že ono tem-né pozadí bude u něho - ať reflektované nebo nereflektované - jinak pří-tomno či nepřítomno než před tím. Bude nadále žít, ale bylo by neodpu-stitelné nevidět, že i když existuje dál a dál, že podstatně vypadl z dřívější samodanosti smyslu. Ostatně: Dostojevského »podzemní člověk« je prá-vě ten, kdo takto žije (viz Patočkovu interpretaci ve výše citované studii).

Interpretovaná analýza řetězců smyslu říká buď anebo: buď je tu řetě-zec, zavěšený na posledním článku, a všechno má smysl, nebo tu není smysl vůbec. Tato analýza neskýtá místo pro podzemního člověka, a ne-jen to: není v ní místo ani pro člověka obtěžkaného zradou smyslu. Toto místo není přece poskytnuto tím, že lidský život je oscilací mezi oběma možnostmi zmíněného buď anebo. Pro takového člověka, prohřešivšího se proti smyslu, základní skutečnost smysluplnosti zůstává, není neexi-stentní, je přítomnou naléhavou skutečností, z níž daný člověk jaksi vy-padl, nevypadl však tak, že by se o smysl nestaral, že by mu smysl byl lhostejným. Je totiž vůči smyslu krajně nelhostejný, je štvancem toho, že nežye ve smyslu, ne-smyslnost naň doléhá, není s to se zbavit hlasu z onoho temného pozadí, k němuž by byl třeba tak rád lhostejný. Žije svou exkomunikaci jako obtěžkanost.

* * *

Jak jsme tedy zatím pokročili? Smysl byl popsán co směřování, orien-tace ke komunitě, k obecenství. Hypotéza, že tato relace »směřování« má povahu »předávání« smyslu jako štafety, se nám pro naše hledání ukázala

22

jako příliš umělá: neodpovídá právě těm životním situacím, v nichž na nás problém smyslu, zpřítomňovaný zpravidla emocionálně naléhavým tázáním »proč«, doléhá, tedy v nichž se smysl stává čímsi konkrétně, neodbytně vystupujícím do popředí.

Několikrát jsme byli už už náchylní užít místo slova smysl slovo účel, tedy místo »to nemá smysl« říci »to nemá účel«. Slovo účel však nevy-stihuje všechno to, co slovo smysl míní. Účel má v sobě důležitou vazbu na cíl - a cíl je něco, čeho se má dosahovat. Účelem (— cílem) jednání zá-mečníka je třeba spravit zámek. Takto je ovšem jednání zámečníka účel-né, a tedy smyslupné. Není však rozdíl mezi otázkou proč, klademe-li ji po účelu a klademe-li ji po smyslu? Patočka říká, že »účel je nepochybně něco smysluplného, aleje otázka, zdaje správné účel a účelnost považo-vat za základ a ústředí všeho smyslu. Zatímco účel je vždy viděn jako skutečnost, neboť jsa cílem v jednání, je míněn jako uskutečnitelný, je smysl ve svém základě této charakteristiky prost. Účel je proto něco by-tostně ontického, jsoucího; nelze-li o něm říci právě jest, existuje, není nic absurdního v tom říci, že bude existovat, jakmile bude plněn. Smysl ve svém základě je však čímsi ontologickým, a to znamená neexistujícím. Základem všeho smyslu je totéž, co je základem všeho porozumění če-mukoli, totiž bytí, jenže právě z téhož důvodu, pro který ustupuje toto umožnění, abychom se setkávali se jsoucny, do temna, nám rovněž v na-šem praktickém konání uniká, že všechno kladení reálných cílů předpo-kládá toto základní porozumění, že veškerá významnost, veškerá hodno-ta, všechny cíle naposledy mají svůj základ v porozumění tomu jest, je dáno, je otevřeno, je přítomno vyslovenému přede vším tím, co se týká obstarávek vlastního života« (JP).

Smysl se tedy podle Patočky má k účelu podobně, jako se má bytí k jsoucnu: tím, že každá věc právě tak a tak jest, zakrývá svým jevením jakožto jsoucím ono samotné »jest«, jest vůbec, bytí. V tomto smyslu v onom prvním plánu existence, totiž že tato věc a další věc takto jest a vždy jen tak a tak jest, bytí není nebo když, tak nanejvýš ve formě pří-tomnosti nezjevené: ve formě zakrytosti. Tak jako bytí nikdy nemůže být po způsobu »jest« jsoucích věcí - vždyť jsoucnost jsoucích věcí zaklá-dá - tak nemůže smysl být ontickým, jsoucím účelem. Účel je podle toho spjat s jednáním namířeným k jsoucímu, smysl není takto beze zbytku redukovatelný do oblasti jsoucího. Účely se týkají obstarávek života, smysl je přede všemi těmito obstarávkami, neboť je porozuměním těmto obstarávkám jakožto účelným či neúčelným. Smyl vždy zahrnuje základ-ní porozumění - mezi jiným i porozumění účelnosti a kladení reálných

23

nebo nereálných cílů - porozumění, které má šanci se jevit tehdy, když reálné cíle se problematizují, ustupují ve své relaci k reálnosti do pozadí, a tedy když se relativizuje jejich relace účelnosti. Smysl co »temný základ«, na nějž je možno jen ukazovat ze všech míst našeho pobytu, ale jejž nikdy nelze nalézat na žádném místě mezi jsoucími věcmi beze zbytku: směřování od jsoucího k čemusi skrytému, preordinovanému, odkud lze zaslýchat nárok smyslu.

* * *

Konkrétnímu fenoménu »smysl« tedy sice přísluší orientace od táží-cího k tomu, k čemu se svým »proč« obrací, avšak toto »něco« je ve všech těch projevech smyslu, okolo nichž krouží naše zkoumání, jaksi unikavé, je vždy za našimi možnostmi. Dotazovaná instance byla nazvá-na »temným základem«, který obnaženě nemůže nikdy vstoupit do naše-ho horizontu, nýbrž co se ve své nejsilnější podobě zjevuje, je-li absentní. Jeho nepřítomnost vyjevuje jeho všudypritomnost.

Ten smysl, který se vyjevuje v absenci smyslu, vedoucí k otázce »proč«, není ztotožnitelný s tím, který možno metaforicky zobrazovat ře-tězením. Pokud bychom chtěli oba typy smyslu - ten řetězovitý (či stup-ňovitý) a ten nezře těžitelný - rozlišit nějakým epitetem, potom se nabízí dvojice slabý - silný smysl. Jeden můžeme sledovat v řetězcích a druhý se co temné pozadí, tajemství zjevuje jako to nezjevitelné, vždy radikálně preordinované. O slabém se hovoří zřejmě proto, že jej můžeme ucho-povat a pochopovat my sami, smrtelníci; o silném proto, že je předchůd-nou podmínkou, oním temným základem, zdrojem všeho smyslu jako takového, ba veškeré ek-sistence slabého smyslu. Slabý smysl by byl pod-le toho smysl, postihovatelný takovým či podobným tázáním, jaké jsme viděli u Weischedela. Vždy se tu lze ptát »proč« a vždy lze odpovídat »proto«, a to dokonce i u posledního proč, na něž se odpovídá jen hypo-stazovanou nutností »proto«. Avšak i na toto hypostazované definitivní proto je možno se ptát a zůstat tak věren otázce, což dle Weischedelovy představy o filosofii znamená: zůstat věren filosofii. Toto však je věrnost stále stejnému proč a stále stejnému proto. Proč a proto se střídá oběma směry, sice možná orientované, ale problematicky, proč vždy stojí před proto, ale i za proto, od nekonečna nulového počátku do nekonečna prázdné otevřenosti - nulita počátku se nijak nenaplnila: tedy od ne k ne, od nic k nic. Slabý smysl skutečně vytváří řetězce, ale ne ze své síly, nýbrž ze své slabosti, např. logiky lidské hlavy moderního common sen-su. Pokud je to tedy vůbec pohyb a pokud vertikálu máme za koordinátu

24

vznosu, pak je to pohyb po horizontále: lhostejno, zda tyto řetězce nazý-váme sledem příčin a následků čili kauzálním spojením nebo sledem prostředků a cílů čili finálním spojením nebo sledem světských příkazů a světské poslušnosti neboli normativním spojením nebo sledem proč a proto čili spojením = řetězcem smyslu. Silný smysl je potom vertikála vztyčovaná nebo vztyčitelná kolmo k horizontále v každém jejím bodě; z každého bodu se vrháme ne po stupních, ale nahoru, výš, vlastně hned až nahoru, nejvýš. Ne však skokem odpovědi, ale pouhopouhé otázky. V tom směru, v tomto smyslu se vůbec ptáme proč, ale onen stálý refrén »proto« se neozývá. Proč není už tázacím zájmenem očekávajícím »pro-to«. Je naléhavým tázáním, často i úpěnlivým výkřikem toho, kdo nemů-že jinak než stavět babylónské věže, aby skrze jejich trosky zahlédal svou odkázanost. Proč, jaký to má smysl - na to přece nečekáme, že ze všech sil hledajíce nalezneme něco pozitivního v duchu »proto« těch babylón-ských staveb, takže se uhodíme do čela a zvoláme: »Aha, no proto!« V oblasti smyslu silného vznášíme svá proč jaksi do vzduchoprázdna a naše proč se vznášejí a nečekají žádné proto ani prostředečné, natož ko-nečné, a nemohou tudíž získávat žádné mezistupně; vždy znovu kleslí radikálně dolů, vždy znovu se kladou a vždy znovu tak svědčí o přítom-nosti významného nepřítomného a nevýznamnosti zproblematizovaného přítomného. Smysl vertikály silného smyslu míří opravdu »nahoru«, k tomu, co nás převyšuje, přesahuje, co je nám naprosto preordinováno, k instanci tajemství, ale ne k odpovědi (3).

* * *

K povaze silného smyslu tedy patří, že je nutně čímsi vždy skrytým. Je-li nutnost skrytosti smyslu substanciální, není naše usilování nahléd-nout, co smysl jest, dát se mu ukázat, zjevit, není tedy čímsi, co jde »proti srsti« tomu, čím smysl v podstatě jest? Není tedy takovéto naše počínání přímou deprivací toho, co bychom měli co privatissimum šetřit(4)?

(3) Podnět k zobrazení »silného« a »slabého« smyslu jako dvou na sebe kolmých koordinát, vertikály a horizontály, dal výklad J. Němce z 8. 1. 1979.

(4) Heidegger dútklivě upozorňuje: »Jsou zakrytí náhodná a jsou zakrytí nutná, tj. taková Je-jichž důvodem je stav toho, co je odkryto. Každý původním způsobem vytvořený feno-menologický pojem a princip je jako sdílená odpověď vystaven možnosti deprivace. Je předáván dál v porozumění, jež je prázdné, ztrácí svou rodnou půdu pod nohama a stává se tézí, která se o nic neopírá. Nebezpečí, že to, co bylo původně chápavé, může zkostna-tět a stát se neschopným něco uchopovat, týká se i konkrétní fenomenologické práce sa-motné. A obtížnost tohoto bádání spočívá právě v tom učinit je v pozitivním smyslu kri-tickým vůči sobě samotnému.« M. HEIDEGGER, Bytí a Čas, Praha 1979, str. 49.

25

Zkoumání smyslu se při nejmenším musí brát tedy tou cestou-metodou, na níž se může zjevovat smysl jako cosi skrytého, cosi, co vždy přesahuje svůj aktuální projev, svou přítomnost, totiž jsoucnost jakožto bytí »při tom«, té které události. Taková cesta bude asi mít spíš podobu cesty ne-cesty, totiž takové, která není pouhým prostředkem kdykoli k dispozici -jako dejme tomu jsou k dispozici cesty-silnice pro automobilový provoz. Usilujeme-li kráčet k něčemu, co přesahuje všechny možnosti objasňová-ní a prosvětlování svou výsostnou skrytostí, potom naše putování nemů-že vést cestou proježděnou a vedoucí od míst nabíledni k místům nabí-ledni. Cesta necesta není prostředkem, který máme po ruce, je cestou, je-jíž opakované použití je vždy novým hledáním a novým ztrácením. Ona spíše vede nás a zavádí, takže nečekaně dá qevit tajům houštin.

* * *

Zkusme ještě učinit na naší cestě krok dále a tematizujme onu preor-dinovanou, skrytou instanci smyslu. Smysl (života, dějin, světa) je bytost-ně skrytý a jeho jevení lze nazvat nepřímým. To neznamená, že by byl něčím nekonkrétním, abstraktním: snažili jsme se vyvolat empirické pro-žitky, v nichž zakoušíme projevy nepřítomnosti smyslu, nikoli jeho nee-xistence. Palčivost jeho absence je naopak projevem jeho silné působno-sti. Nemá-li život smysl, může to vypadat až na sebevraždu; nemají-li dě-jiny smysl, jak směšným a nanicovatým se jeví veškeré to lidské pachtění, trápení a usilování po zajištění, po moci a slávě; nema-li svět smysl, pak k čemu tolik chtít, aby trval se vším tím, co na bolestech a strastech přináší: tak aktuálně se jeví naléhání silného smyslu.

Jak to, že nepřítomnost něčeho nás znepokojuje? Kdyby bylo nepří-tomno to, co nikdy nijak nebylo přítomno, potom ani nebudeme vědět, že je to nepřítomno. Znepokojivost může vyvolat teprve nepřítomnost toho, co zde nějak bylo či je, avšak není nyní zde s námi. To ovšem zna-mená, že smysl musel či musí být nějak přítomný, i když ne teď a zde u nás.

A dále: jeho přítomnost musela či musí být jakýmsi uspokojivým naplněním, aby jeho absence mohla být prožívána jako znepokojivá práz-den, chybění něčeho, co zde není - a to podstatně.

Tím je naznačen jistý dějový pohyb: vystoupení smyslu do přítomno-stí a potom ztracení zjeveného smyslu, jeho znepřitomění, nikoli však ztracení jako zapadnutí např. do nepaměti času, nýbrž ztracení jakožto chybění.

Onen »skrytý základ«» »tajemná instance silného smyslu« se nějak a někdy jevila zřejmě ne proto, že ji někdo »postřehl« či »vymyslel« čí

26

»odvodil«, nýbrž sama ze sebe. To plyne z její »síly«, svrchovanosti, preordinovanosti. Avšak tím, že je i po svém vystoupení základem, který není v dosahu lidské moci, že je nadále preordinovanou instancí nad veš-keré lidské možnosti, podniká svoje vystoupení s rizikem, ba jistotou, že ve své plnosti nemůže být poznána, že - když vystupuje a přestože vystu-puje - zůstane jakožto svrchovaná tajemnou a skrytou, nepochopenou a nepochopitelnou, a tedy zneuznatelnou těmi, pro něž vystoupila. Tako-výto způsob riskantního vystupování pro druhé nazýváme obětavým a motiv této oběti, která se nemůže nadít rentability, jsme nakloněni vidět v milosrdenství, v laskavosti, v láskyplném ohledu.

Tedy fenomén smyslu, který máme na mysli, chceme-li hovořit o smyslu dějin, je

1) orientací, která představuje vztah bytosti ke komunitě (lidí, věcí, přírody, veškerenstva);

2) temným základem, k němuž se vztahujeme, ale který nikdy nedo-sahujeme;

3) který se však vztahuje k bytostem a relativizuje jejich své-bytnost; 4) je »silnou instancí«, která své zjevení a zjevování činí ze své moci,

ze své preordinovanosti; 5) současný absentní způsob, pociťovaný jako podstatné chybění,

předpokládá nejprve jeho vstup co poskytnutí daru, který je pro člověka důležitý a jehož absenci pociťuje jako úzkost;

6) vztahování preordinované instance smyslu je svou podstatou ne-lhostejným vystupováním a přistupováním, je »laskavým« sebevydávi\jí-cím pohybem.

2. Dění a dějiny jako explikace smyslu Jak je tomu s děním a s dějinami ve vztahu k smyslu? Když se »nic

neděje«, znamená to, že před námi se nerozvyí nějaké orientované smě-řování, nýbrž že jde o jakýsi setrvalý stav - byť třeba v podobě neuspořá-daného pohybu částic v prostoru či lidí na náměstí. Teprve když se zač-nou dít události, to jest orientované dění, konstatujeme, že »se něco udá-lo«, popř. že událost, která nějak začala a ještě neskončila, »se stále děje«. Slovem »dění« v té souvislosti, kterou máme na mysli, hovoříme-li o smyslu dějin, míníme tedy smysluplný rozvoj nějakých změn. Slovo »dě-ní« může mít ovšem význam i širší: i neuspořádané změtené změny lze v jistých kontextech nazvat »děním«; nicméně i v tomto případě je pozoru-hodná okolnost, že děním tuto rozhýbanou změť nazveme vzhledem ke

27

klidovému stavu složek, čili vzhledem k aktuální orientaci částic na pohyb, k jejich pohybovému smyslu.

Smysl je tedy to, co zakládá, nese každý děj. Dění je explikací smyslu, jeho rozvinutím vývojem. Každý fragment děje je přítomností »celého« smyslu; každý fragment děje je totiž fragmentem daného dění jen proto, že reprezentuje, zpřítomňuje smysl, tj. směřování odněkud někam; tedy v každém »fragmentu« je ukryt tento celý smysl. Neboli tomu, že děj je explikací smyslu, nelze rozumět tak, že by smysl stál »za«, »mimo« a osmysloval ex post smysluprosté »fragmenty« či jednotlivá jinak be-zesmyslná jednání lidského či světového dramatu; nelze tomu rozumět ani tak, že by smysl byl sumou všech událostí.

Ani zde tedy nelze hovořit o propůjčování smyslu, které by mělo -odkazujíc nahoru a dolů - řetězit skutečnosti do souvislosti smyslu. Není tu nejprve věc, událost, skutečnost beze smyslu a teprve cosi dalšího jí smysl poskytne, nýbrž spíše je tomu tak, že věc, událost, skutečnost jsou vždy už inkarnací smyslu, že jsou »tělem« smyslu. Nejsou věc a smysl, událost v rámci dramatu vždy sou-vnímány, sou-žity? »Nespatříme« věc či událost teprve tehdy, zjeví-li se její smysl? Není zjevení čehokoli proje-vem smyslu, tj. orientovanosti směru, zařazenosti v smysl dění?

Takže se zdá, že žádná část neexistuje bez děje, každá je součástí dění. Obraz nějakého výseku bez dění je jen fiktivní - to jen patříme na cosi, co trčí do našeho horizontu jako to, čehož smysl, jehož dění nám uniká, nepostřehujeme, jakými »skutky« ta trčící skutečnost žije. Jak patrno, problém začíná nabývat ontologických dimenzí.

* * *

Nechrne zatím nabízející se ontologický směr našeho zkoumání ne-využit a obraťme se k otázce po dějinách. Neboř dění, řeknou někteří, nejsou ještě dějiny. Děním je možno nazvat všelijaké procesy třeba i anorganického světa (např. hoření), avšak bylo by násilností takové děje nazývat dějinami. Dějiny jsou vázány na dění typu událostí, čímž se rozu-mí příběhů a dramat lidských osudů. Avšak i toto omezení se bude ně-kterým zdát příliš široké. Je adekvátní označit životní příběh toho či ono-ho jedince za dějiny jeho života? Dějinami přece míníme osudy lidských společenství: rodu, obce, národa, státu.

Přijměme tedy prozatím toto omezení. Přitom ovšem tím, že dějiny jsou v tomto vymezení stále pojaty jako typ dění, pro ně platí to, co bylo řečeno o dění a smyslu, totiž že dění (a tedy i dějiny) je explikací smyslu a že dění beze smyslu přestává být děním, a tedy dějiny dějinami.

28

3. Dějinné zjeveni smyslu jako dějinotvorná událost Dobou historickou označují dějepisci tu část lidského pobývání na

světě, kdy jsou nalézány písemné památky; údobí před touto dobou se označuje za prehistorické. Pokud ztotožníme řecký výraz historia s českým »dějiny«, potom dnešní čtenář musí považovat toto dělítko za formální: neboť dějiny se přece dály i v době prehistorické, tj. předdějinné, svými roz-měry daleko přesahující dobu historickou; a nejen rozměry, ale i významný-mi změnami lidského žití na Zemi. Prehistorie není tedy vlastně dobou nedějinnou, předdějinnou, nýbrž jen tou částí dějin, která postrádá písem-ných záznamů. (Pozoruhodné přitom ovšem je, jak dnešek rozumí veškeré-mu lidskému výskytu na Zemi ode dávna podnes jako jedněm dějinám.)

Avšak řecké slovo historia znamená pátrání, zprávu, výklad, poznání, vědu, vypravování; historikos je výpravný, zběhlý ve vyprávění; ho histo-rikos tedy předběžně přeložíme jako dějepisec a historia jako dějepis. Pro dějiny řečtina nemá výraz, a to z podstatného důvodu: nechápe ději-ny tak, jak jim rozumíme my.

Takže označení dob názvy prehistorická a historická je vlastně zcela konsekventní: předdějepisecká a dějepisecká, doba bez písemných pamá-tek a doba s písemnými památkami, v níž se události - děje zapisiyí. A tak se v takto vyznačené době setkáváme na jejím počátku se stélami, destičkami, papyry atd., zaznamenávajícími kromě kultických záležitostí královské genealogie a činy (vojenské výpravy, význačné stavby apod.), ačkoli i ty byly vlastně náboženského smyslu. Celkový dějinný pohyb ne-ní reflektován, lidské události se chápou konec konců na stacionárním základu, neměnnost je charakteristickým rysem světa, ať už vnímaná jako rytmická střída nebo věčný boj principů.

Na tuto historickou, tedy dějepisnou navazovala Evropa prostřed-nictvím řeckého starověku, zatímco tradice radikálně odlišná, totiž tradice starozákonní, byla Evropě a celému lidstvu zjevena až křesťanstvím. Řecká éra žila svůj život a život veškerenstva především jako věčný zápas chao-su a kosmu, změti a řádu, života a zmaru, světla a tmy, dne a noci, dobré-ho a zlého. Tento duch čiší ze všech památek řeckých zakladatelů naší duchovní tradice, z náboženství, z mystérií, z mýtů, z řecké tragedie.

Když tedy »myslivá síla ionského ducha poprvé v 6. stol. před Kr. po-stavila určitě proti sobě historia jako bádání proti mythos a logos, mýtu a zábavně-epickému vyprávění, trval ještě v dějepiseckém díle zásadní odklon od jakýchkoli všelidských rozběhů« (5).

(5) J. ŠUSTA, Cesty historického poznání a nejstarši výboje kulturní, v Dějiny lidstva, sv. ], Praha 1940, str. XXI.

29

Řecký dějepis reprezentují dvě velké postavy: Hérodotos a Thukydi-dés. Hérodotova Historia je jakýmsi vyprávěním všeobecné povahy s ak-centem na zajímavosti. Tak se zde dočteme o pozoruhodnostech cizích krajů, o fauně a flóře - jakýsi dějepis dohromady se zeměpisem a příro-dopisem. V popředí stojí časné změny vzhledem k základnímu rozvrhu, jímž je lidské porušení rovnováhy, vybočení z pravé míry: bohové potom zasahují a trestají. Hérodotos vidí jako společný jmenovatel různých udá-lostí právě toto provinění a potrestání. Lidé se proviňují nejrozličnějšími způsoby, které všechny mají povahu upřílišenosti: každé »příliš«, bo-hatství i moc i štěstí, provokuje závist bohů. Ti potom uvrhnou takové upřílišněnce do záhuby. »Podrobně proberu osudy měst malých i vel-kých. Neboť z těch, která byla kdysi veliká, se většinou stala města bez-významná, a naproti tomu ta, která jsou velká za mých časů, byla původ-ně nepatrná. Vím totiž, že lidský blahobyt nezůstává nikdy trvale stejný, proto budu pamatovat na obojí stejnou měrou« (6).

Už u Hérodota a ještě více potom u Thukydida dřívější záznamy (na stélách, destičkách apod.) poněkud změnily předmět svého zájmu: místo slavných činů toho či onoho panovníka-boha se nyní, v Helladě, sledují událostí poliš (města, obce-státu), tedy věcí obecných; jde o události veřej-né, politické.

Thukydidés píše na začátku své historie peloponéské války: »Athéňan Thukydidés popsal válku mezi Peloponésany a Athéňany, jak ji spolu vedli, a začal hned při jejím vypuknutí, protože předvídal, že bude velká a ze všech dosavadních nejdůležitější« (7). Popisuje potom události oněch jednadvaceti let, jak je zažil a viděl a jak si vše kriticky ověřil: kdo vedl ko-lik mužů a jak vyzbrojených, jak probíhaly bitvy, jaká nálada byla v poliš, uvádí explicite i projevy stratégů apod, a končí nějakým vysvětlením »smyslu« všech událostí, ale prostě posledními: že Tissafernes šel do Efe-su a že je to 21. rok. Thukdydidés ovšem svým generálním zdůvodně-ním, které proniká jeho zpravodajstvím, přísluší k Hérodotově koncepci. Příčiny, průběh a vyústění peloponéské války vidí v tom, že Atény se sta-ly velmi mocným centrem tehdejšího řeckého světa, čímž vyprovokovaly Spartu se spojenci k odporu, vedoucímu až k ozbrojeným konfliktům -opět motiv překročení pravé míry. Moderna potom přijme toto vysvětlení jako vyhmátnutí »objektivně« působícího faktoru »objektivních« příčin a dnešní historikové Thukydidovu koncepci, původně zakotvenou v řeckém

(6) HÉRODOTOS, Dějiny aneb devět knih nazvaných Múzy, Praha 1972, str. 24. (7) THUKYDIDÉS, Dfyiny peloponéské války, Praha 1977, str. 22.

30

chápání běhu světa, nyní ovšem vyprázdněnou, přijímají (8). To, co se te-matizuje v řeckém pochopení, totiž ona věčná střída, není dějinný pohyb, tj. změny orientované v určitém smyslu a s určitým »dramatickým« roz-vojem, nýbrž status, stav, jak se pokusíme ještě objasnit.

Název »dějepis« a označení řeckých historiografii za »dějepisce« byly tedy jen předběžné; nyní se ukázaly jako mylné. Neboť ani Hérodotos, ani Thukydidés nepíší dějiny.

Řecké sloveso historein znamená vyzvídati, dovídati se, pátrati, po-znávati (ale též vypravovati), takže ho historikos je spíše ten, kdo vyzvídá a dozvídá se, a díky tomu ledacos vypátral a poznal (takže je s to o tom zasvěceně vyprávět): znalec. Historians potom znalectví jak ve svém vý-konu (pátrání), tak ve svých výsledcích (znalost, věda) - v protikladu k mýtu a logu, pochopených jako mytické a zábavně-epické vyprávění.

Řečtí historiografové nepíší o dějinách, nýbrž o tom, co z tehdejšího světa poznali - ať už to bylo s širokým prostorovým i časovým rozma-chem jako u Hérodota nebo úže specializováno jako u Thukydida.

Tato nepřítomnost reflexe dějin, tato »zapomenutost« ovšem nezna-mená, že by lidé takto nereflektovaní nebyli tak jako tak účastníky dějin. Člověk má »nejen sklon propadat světu, ve kterém jest, a zpětně se z ně-ho vykládat, nýbrž propadá spolu s ním také své více nebo méně výslov-ně uchopené tradici«(9). Není-li skutečné reflexe dějin, skutečného děje-pisectví, potom to není důkazem proti dějinnosti pobytu, »nýbrž je to ja-ko deficientní modus této bytostné struktury důkazem, který svědčí pro ni. Nehistorickou může být některá epocha jen proto, že je dějinná« (10).

Ani vztah k směřování světa a lidí, ale ani vztah k směřování jednot-livce nemá dimensi, kterou světu, lidstvu i člověku může dodat až zjeve-ný smysl. Člověk se sice vztahuje ke svému konci a k zásvětí, prosí bohy o přízeň pro životní počínání i pro záhrobí, avšak vše je utopeno ve věč-ném, stálém boji, v tomto kolotání, které se nedostává z místa; základní životní hodnoty běžného občana v řecké po lis jsou určovány touto nezje-veností smyslu, a tedy nedějinností jeho povědomí.

Smysl ovšem, i když netematizovaně a nepojmenované, přece jaksi ži-je. Sokrates se ptá jednotlivých znalců, kteří s nereflektovanou samozřej-mostí žijí to které předsudečné přesvědčení, co je základním životním dobrým. Bědný Oidipos v Sofoklově dramatu se pro své provinění zbavuje

(8) J. PEČÍRKA, Thukydidés, historik peioponéské války, v THUKYDIDÉS, Dějiny peloponěské války, P r a h a 1977, str. 10: Vyl íčení př íčin p e i o p o n é s k é války »je d o d n e s p f i j í m á n o j a k o sp rávné« .

(9) M. HEIDEGGER, cit. d., str. 28-29. (10) Tamtéž.

31

zraku a lidského společenství. My, na které už dolehla otázka po smyslu, se jen těžko vpravujeme do tehdejšího duchovního ovzduší a divíme se jak to, že se Sokrates nezeptá po smyslu života, když už mu tak leží na mysli lidské dobré; jak to, že trápený Oidipos nevzkřikne: jaký to všech-no má vlastně smysl! Aristofanes, který Atéňanům nabízí, aby místo vál-čení usilovali o mír, tak činí proto, že válka znamená zbytečné útrapy a že bez války se lze dočkat blahobytné situace, jak ji vykresluje závěr jeho ko-medie Mír: je to hostina všech občanů, kde se hoduje a vede život v bla-hobytu a v rozkoši. Takto pojatý mír voní »hojností úrody, svátky Dioný-sovými, zvukem fléten, tvůrci tragedií, Sofoklovými písněmi (lyrické par-tie z dramat se zpívaly), drozdy (drozd představoval vybranou pochout-ku), veršíky Euripidovými ... břečťanem (břečťan zdobil Dionýsa a bak-chantky), cedníkem na vinný mok, bečícími ovcemi, ňadry žen běží-cích na pole, opilou otrokyní (scholiast poznamenává: hyperbola hojno-sti, když se i otroci opíjejí), převráceným džbánem, dalšími a mnohými dobrými věcmi« (11). Je snad možno lépe charakterizovat nezjevenost smyslu a dějinné reflexe než těmito Aristofanovými desideraty?

Ani u Platona a Aristotela, těch dvou hvězd na řeckém filosofickém nebi nejrozzářenějších, vrhajících nejvíce světla na další pouť evropského ducha, ani u těch se neshledáme s položením a řešením otázky po ději-nách, jejich smyslu a smyslu vůbec.

Přirozeně, že člověk stojí svými přáními a svým toužením na straně prvních členů soupeření mezi kosmem a chaosem, spořádaností a zmat-kem apod. Tak je tomu i u Platona, který vidí kosmos, pořádek jakožto rozumnou vyváženost nebo lépe nevychýlenost od ideálního stavu, v němž žádná věc nemá ničeho nedostatek a ničeho přebytek, tedy je právě a přesně tím, čím »má být«, čím ve své podstatě co taková a taková věc právě jest v silném slova smyslu. Jestliže všechno je takto se sebou jed-notné, je to kosmos, pořádek, jednota v rozumném. Neboť rozumné je to, čemu můžeme rozumem rozumět, a tak vědět, co k nám i věcem patří jako takovým či co je oním navíc nebo oním chybějícím. Jedno {hen) po-tom panuje a nepropadá neurčité dvojině (aoristos dyas), totiž té dvojí možnosti buď nedostatku nebo přebytku, z nichž každá skrývá ve svém směru nekonečné množství poloh: proto jen jediný stav je výrazem jed-noty, stav určitosti, zatímco vše kolem této jednoty je neurčitostí a neur-čitelností. Čili stojí proti sobě opět soupeření dvou soupeřů: na jedné straně chaos, nerozumná změť, neboť ji nelze rozumem uchopit pro její

(11) J. TOMIN, Podívaná, Praha 1979, rukopis, str. 8.

32

nepochopitelnou neurčitost, na straně druhé jediná možnost identity s tím, co to které jsoucno, a tedy i jsoucno v celku jest: vláda Jednoho, hen.

Člověk může v tomto boji přece jenom přispět tomu, čemu svou ro-zumností přísluší, totiž jednotě, spořádanosti, kosmu. Rozpad jednoty do chaosu lze zastavit a vrátit jednotu k její křišťálové, čiré, skvostné nehyb-nosti {kosmos = ozdoba, okrasa, skvost, šperk), jestliže bytost, která svou podstatnou určeností, svým rozumem, nús, se obrátí ke své domovské příslušnosti: ke své slušnosti, své výbornosti (areté), ke svému dobrému, to jest k ideálním podstatám sebe, věcí a světa, to jest k jednomu proti zmatku neurčitého vychylování k málo nebo příliš.

Avšak nikde v této Platonově nauce, vyvozované badateli složitým a jemným způsobem z nepsaných Platonových přednášek pro nejužší kruh zasvěcenců {agrapha dogmata), nenalezneme otázku po smyslu takové-ho vychylování sem a zase tam, ven a zase dovnitř, k rozptylu a zase k jednotě, tedy otázku po smyslu dějinného pohybu vůbec. Otázka, proč má dejme tomu zrovna zvítězit nehybná jednota, by se v onom diskus-ním Platonově kroužku a pravděpodobně v antickém Řecku vůbec muse-la jevit naivní nebo nepochopitelnou nebo by - v dobrém případě - byla pochopena jako další podnět k novému výkladu téhož. Neboť jako nevi-ditelný vzduch dýchala řecká tradice neprolomenou představu boje dvou principů; příslušnost člověka k oněm prvním členům soupeřících dvojic, světlu proti temnotám, životu proti smrti, kosmu proti chaosu, domovu proti cizotě, bezpečí proti ohroženosti, byla dána právě tak sama sebou jako boj sám.

Mohlo by se zdát, že v Platonových esoterických naukách je přece jen možno klást a odpovídat otázku po smyslu lidské existerice: je-li člověk tím, kdo svým rozhodnutím a přívratem k rozumnému může ovlivnit výsledek onoho soupeření řádu se změteností, jednoty s neurčitou dvoji-nou, a to ve prospěch rozumného principu hen, potom má poslání skuteč-ně veledůležité a je třeba se o to starat, aby se touto svou určeností ne-minul. Avšak toto se nikde u Platona nestane odpovědí po smyslu lidského života - není tu totiž ani otázka, na niž by mohla být odpovědí.

To ostatně potvrzuje i ta okolnost, že nejdůmyslnější a filosoficky nejvlivnější Platonův žák, Aristoteles, vidí nakonec »smysl« lidského žití (po němž se ovšem neptá, totiž též neformuluje problém) v eudaimonia. Dnes by samozřejmě každý hned položil otázku po smyslu této lidské eu-daimonia. Avšak Aristoteles vidí celek světa jako systém ontologických pohybů jednotlivých bytostí pracujících na témže díle. Světovým princi-pem je podle Aristotela »účelnost« (a tento princip bude ještě u Kanta

33

interferovat při náznacích kladení otázky po smyslu). Nutnost i náhoda, to jsou vlastně nedokonalosti. Řemeslník vtiskuje látce účelnou podobu, látka mu klade odpor, totiž klade odpor nabýt formy. Příroda nic nečiní bez účelu, neboť vždy usiluje o to nejlepší. To považuje Aristoteles za imanentní princip přírody. Forma, látka i pohyb jsou věčné. I svět, ves-mír je věčný. Takže je možno explikovat jen a jen jeho složení, nikoli však vznik a zánik. Život sám spočívá v spontánnosti pohybu. Ergon tú anthropúje udělat se člověkem, sebou samým, neboť člověk je si úlohou, ostatní bytosti nikoli.

Za tím vším neleží představa, kterou máme my, myslíme-li na smysl lidského života a světa, totiž představa dějinnosti jakožto orientovaného směřování od jedinečné, neopakovatelné minulosti přes jedinečnou pří-tomnost do jedinečné budoucnosti, ale právě pochopení světaběhu a životaběhu nedějinně: jakožto čehosi v podstatě stále stejného, jakožto věčné střídy, věčného osudového boje principů či věčného dosahování principu jednoho či nekonečného koloběhu stříd v podobě uzavřeného kruhu: takže nihil novi sub sole.

Poslední člen antiky, Řím, začal hned od počátku rozvrhovat svou existenci od jednoho jediného bodu: ab urbe condita, od založení města. Teprve touto »genesí«, tímto životem od ..., stále pokračujícím tradová-ním dál je dána tradice, tentokrát výslovně tematizovaná. Založení už ne-ní jen jakýmsi izolovaným bodem v minulosti, ale je živé novým a no-vým přidáváním, nesením dál, pře-dáváním (trado — trans-do) toho, co předkové učinili a jejich potomci činili a činí. Přidávat, zvětšovat, rozmnožovat - to je římský význam tradice, vyjádřený slovesem augere. Od něho je odvozena auctoritas (12), která významně poukazuje dvěma směry: autor, autorství naznačuje původ, autorita zase vážnost, úctyhod-nost a legitimitu pro vládnutí.

Jestliže Řekové rozuměli svým osudům jako »pohybům« v rámci jed-nostejného, věčného pulzu věků, jestliže tedy časná proměnlivost lidská byla ponořena do oceánu věčného osudového zápasu, kterému podléhají i bohové, potom se v Římě vynořuje nová možnost: to do změn uvržené nabývá jistého významu tradicí, navazováním na předky, takže nabývá kontinuity. Osudy jednotlivce i osudy římské obce-imperia mohou být chápány jako rozvoj počínající ab urbe condita.

A tak ve druhém století před Kristem předkládá Poíybios první tzv. obecně dějinnou představu o sledu velkých světových monarchií od ba-

(12) H. ARENDT. Between Past and Future, New York 1961, část 4: What is Authority.

34

bylónské po římskou. Nicméně takto pojatá sekvence událostí a říší zůstává obrácená do minulosti, nazpět; nadto Polibios zůstává zcela an-tickým svým učením o koloběhu. Proto se nemůže vynořit problém dějin v tom duchu, jak jsme charakterizovali naše pochopení dějinám.

* * *

Zmínili jsme se již o tradici radikálně odlišné, tradici starozákonní, která v sobě koncentruje a vyslovuje hluboké náznaky maloasijské prove-nience. V Novém zákoně pak nalezne své aktuální vyslovení: Evropě a světu se zjeví cosi nového, neslýchaného.

Už v Mojžíšově době, tedy přibližně 1200 let před Kr., kdy Řecko má ještě velmi a velmi daleko k Aristofanovým komediím s jejími »mírový-mi« představami (a zřejmě představami běžného občana Atén a Řeka: vždyť Aristofanes musel při svém přemlouvačském díle přihlížet ke sklonům těch, jež se snažil získat), se děje s izraelským národem něco prazvláštního. Mojžíš je osloven Bohem. Pro jeho soukmenovcc je tento Bůh, Jahve, zprvu jen jedním mezi mnohými: uctívají ho, vlastně i jeho, jaksi že tomu tak bývá a pro všechny případy. Mojžíš však ví, že ten nevi-ditelný Bůh stále a žárlivě pozoruje a posuzuje ty své, ty, kdož jsou blízcí jeho srdci. Není to jen »bůh«, je to ten Jediný, Nejvyšší, Bůh světa a věč-nosti; stvořil svět a soudí svět, to jest i nás. A tento žárlivý Bůh ho, Mojží-še, posílá k jeho národu, aby mu o Něm pověděl, ba nejen pověděl jaksi pro zajímavost, ale aby jej učinil skrze naslouchání poslušným tohoto Boha, který vše vidí: služebníci Nejvyššího, Jediného se musí zříci těch navyklých, pohodlných, běžných měřítek a způsobů a budou muset pod-stoupit cestu vyvolených, to jest cestu čistoty a odříkání: nesmíš kálet, kde se ti zlíbí, ale v ústraní, musíš být čistý na těle i na duchu, musíš být bezelstný a věrný, nesmíš být rozmařilý a prostopášný, musíš žít s jednou ženou a nesmíš otročit rozkoším, musíš ... a nesmíš ... Že toto Mojžíšovo poselství, znějící jako mentorování, ta všechna musíš a nesmíš vyvolený lid Izraele přijímal přinejmenším s rozpaky ne-li s nelibostí, je možno si snadno představit (13). Vždyť jiní bohové a bůžkové dovolují po libosti le-dacos, jen když jim člověk tak říkajíc neleze do zelí. Vyžádalo si to hodně námahy, než Izraelité přijali tohoto nenechavého Boha s jeho příkazy a zákazy, vyjádřenými i písemně Desaterem, než tuto svou rozdílnost od ostatních, tuto výlučnost akceptovali a dali se na cestu, jejíž smysl určil On.

(13) Tuto atmosféru se snaží zachytit Mann ve svém Zákonu. Sr. Tu. MANN, Novely a povíd-ky, Praha 1979, str. 394-442.

35

Jaký to rozdíl proti holdování požitkům, proti té nevytrženosti z pří-zemního ukájení hrdla a pohlaví, jak se s tím setkáváme v neprolomené, nepovolané zabudovanosti řecké veřejnosti, jak o tom vypovídá i vrchol-ná doba řecké vzdělanosti a. její svědek Aristofanes ve svých A charňa-nech: »Spěchej! Všichni už čekají jenom na tebe, vem koš s jídlem a číš. Vše ostatní je připraveno, lůžka, stoly, podušky, matrace, věnce, myrha, zákusky, děvky jsou tam také, koláče, buchty, pečivo všeho druhu, taneč-nice, skvělé, rozkošné« (14).

Nový zákon potom zjevuje tento smysl životaběhu a světaběhu pro Evropu a skrze její dějiny pro celé lidstvo (jako kdysi skrze dějiny národa vyvoleného). Poprvé filosofické tradici otvírá novou cestu, jejíž konse-kvence objeví až moderní věk: rozetíná lhostejnost uzavřeného cyklu a věčnosti boje a dává dějinám smysl, orientaci. Smysl dějin nyní znamená, že všechny události včetně lidských věcí nejsou ani věčnou střídou dvou anebo snad více možných poloh, changecourt dvou nebo více principů, věčným utkáním dvou nepřemožitelných soupeřů (byť by naše sympatie patřily jen jednomu z nich), ani jakýmsi bezesmyslným, tj. nenasměrova-ným rejem nesourodých partikularit. Smysl znamená, že místo reje je tu uspořádání, tj. smysluplný postup, a místo uspořádanosti nekonečně uzavřené kružnice orientovaná přímka s určitým směrem.

Avšak tato pouhá představa dějin v podobě bodu, vytvářejícího svým přímočarým, orientovaným pohybem přímku určitého směru, stále ještě nevystihuje zplna křesťanskou dějinnost. Neboť taková přímka, a tedy i takové dějiny, běží od nekonečna věků do nekonečna věků, od míst vždy předstihovaných dalšími a dalšími možnými dřívějšími k dalším a dalším možným pozdějším, ztrácejícím se v lhostejném nedohlednu. Tak tomu přece rozumí naše moderní populárně vědecké, nekřesťanské pojetí dějin universa. Východisko i cíl jsou potom právě tak neznámy, zlhostejnělé, ba konec konců neexistentní jako u věčné střídy kruhovitého opakování. Vždyť u východiska, ale i u cíle stojí ne, totiž ne-konečno. Dějiny co přímka jsou potom jen přímkou fiktivní: ono »ne« spojuje oba konce v nedohlednu do jednoho a téhož nekonečna - přímka se stává kružnicí s rytmem cyklů co do smyslu (tj. odněkud někam) lhostejných.

Jakmile bychom chtěli uvidět v duchu dnešního populárně scientního pojetí dějin dějiny skutečného života lidí a všech bytostí, hned se provalí ona ne, a to nejen směrem dopředu, ale i teda zpět. Dějiny, které se dějí v představě přímky, se jeví jako sled bezrozměrných mžiků: miniaturní

(14) J. TOMIN, cit. d., sir. 32.

36

událost se rozpadá dál a dál a každá částice dějin už vlastně není, jsouc nahrazena novou částicí, která hned zase není. Dějiny jsou v pohybu, v «^zachytitelném toku. Důležité předpony »bez« a »ne« svědčí o tom, že vlastně přítomnost není, přítomnost je pouze neskutečnou fikcí setrvání toho, co vlastně nesetrvává, přítomnost je ničím, je nic. Každé teď je hned minulostí. Ale to, co bylo, už též není. A to, co bude? To přece ještě není. Takto moderně pojaté »dění« nicuje, ničí vše v sobě utopené - a utopeno je v něm v tomto pojetí skutečně vše.

To však přece nejsou dějiny: přítomnost není jakýmsi bezrozměrným bodem, nýbrž je bytím »při tom«. Má tedy - pokud vůbec hodláme užít kvantifikačních zřetelů - různý rozměr: jednou je to, dejme tomu, pří-tomnost lidstva na Zemi, což představuje dimense přesahující životy ce-lých civilizací, podruhé třeba moderní dobu či dvacáté století, jindy pose-zení přátel ve večerních hodinách a leckdy i onen prchavý okamžik plný štěstí a nadšení či hrůzy a sevřenosti. Minulost je pak oblastí toho, co se stalo a co nemohu měnit, a je tak pro lidský život místem např. zklamání a vin. Budoucnost je prostorem možného, prostorem k rozhodování, do-ménou nadějí. Zklamání nikdy není v budoucnosti. Tam leží doufání, které se může lidskou odvahou, lidským odvážením proměnit třeba ve zklamání: avšak ani to není nic negativního, nic, v čem by skrytě nicovalo nic, neboť zklamání je přece vyjití z klamu: ukázalo se, že naděje byla fa-lešná, že byla lži-nadějí. Vina či zklamání či jiné obtěžkávající prožitky člověka nás možná čekají, ale jsou, až když se udají. Neboť ani když se nadějný optimismus převrací v činění skutků, tedy v přítomné usilování, ani tehdy ještě není případné zklamání tu, stále ještě skutek není uza-vřen, jen se děje a děje se přece z naděje. Teprve hotový uzavřený skutek je skutečností, která skutkuje jakožto zkušenost minulého.

Avšak ani toto ještě není plný význam křesťanských dějin. Žádné factum (to učiněné) není odsouzeno k definitivní propadlosti minulo-sti; jsouc zásluhou či vinou vrací se do přítomnosti a dokonce skrze na-ději na nápravu a odpuštění i do budoucnosti. A tak »přítomní« všechno, nejen přítomnost, ale i minulost a budoucnost. Zatímco moderní pojetí dění v duchu populárního scientismu se snaží vyvozovat z toho, co se sta-lo a co se právě děje, nutnou či více méně pravděpodobnou budoucnost, a tedy říká i tímto způsobem své ne k lidsky žitým dějinám svobody a na-ději, křesťanství znamená, že spásná nadějná budoucnost, přítomná skrze Boží příslib, ukazuje podstatu přítomného i minulého: zrak křesťana je vždy orientován k budoucnosti, avšak tak, že zřetel k ní je přítomen v je-ho aktuálním jednání a v jeho postoji k učiněnému - k minulosti. Tedy

37

místo vyvozování budoucnosti z minulého a přítomného je tu porozu-mění přítomnému a minulému v jeho významnosti či bezvýznamnosti vzhledem k budoucímu. A to vše vzhledem k tomu, co se již jednou provždy dějinně událo: vzhledem k Božímu zaslíbení. »Oč člověku jde, je právě to, na čem lpí celým svým srdcem a čeho se nemůže vzdát, navzdo-ry všemu faktickému a přítomnému« (15).

Křesťanské dění neběží od ne k ne, ale od ano k ano: ráj - (hřích, ztra-cenost, vina, vykoupení) - nebe. Tím má křesťanská dějinnost smysl v dalším slova smyslu: dějiny mají nejen směr, ale začátek a konec, nejsou lhostejným pohybem odkudsi kamsi, ale jsou dějinami spásy. Křesťansky dějinný smysl - to není jen rozvinutí kružnice osudového kolotání do přímky (kteréžto rozvinutí se konec konců vzhledem k totožným ne v jednom i opačném směru ukázalo fiktivním), není jen odmítnutím staré-ho »nic nového pod sluncem« ve prospěch »všechno je vždycky nové a nic se neopakuje«, není jen vyhlášením jedinečnosti a neopakovatelnosti každého okamžiku, ale skýtá ještě další dimenzi pojmu smysl: totiž že ono směřování (smysl jakožto směr, orientace) má smysl (smysl jakožto smysluplnost, umožňující lidské konání jakožto zařazené nebo vyřazené ze smysluplnosti). Je to směřování od něčeho, co se nás týká, co k nám patří a k čemu patříme my, a směřování k něčemu, co nám není cizí a též se lidí, totiž každého člověka bezprostředně životně týká.

Co je tento smysl dějin, života, dění vůbec? Co o něm víme? Odkud o něm víme? Jak vůbec o takovém »metadějinném« smyslu můžeme vědět? Vždyť sami o sobě jsme vždy, naprosto vždy ponořeni do dějinné situace, do osudů, do té neopakovatelné časnosti, jsme sami časováním času a děním dějin, sami uplýváme, jsme sami prach a v prach se obrá-tíme.

K odpovědi nestačí ta skutečnost, že existuje paměť, rozpomínání, anamnesis. Ano, lze říci s Herakleitem, že všechno přechází a nic netrvá, jako nelze dvakrát vstoupit do téže řeky (16), což ovšem pro Herakleita neznamená utopenost v oněch stále tekoucích a uplývajících vodách-změně, naopak: právě vyslovením a podržením toho, že řeka je tokem vody, že je změnou, zůstává řekou-proudem nové a nové vody. Myslí-li se člověk jako dění, může se tedy podržet jako dění, jako změna v poloze bodu, pohybujícího se na přímce nezměnitelně v jednom smyslu. Avšak nic víc. Paměť může dát rozpomenout nanejvýš na první smysl dějinného

(15) J. PATOČKA, Utopie und System der Ziele der Menschheit bei Comenius, Acta Comeniana 25 (1969) , fi. 1, str. 67-75, č e s k é r e s u m é .

(16) Zlomek A 6 z PLATONA, V Zlomky presokratovských myslitelů. Praha 1944.

38

pohybu: plynutí, změnu odněkud někam, směřování. Jaksi se přitom z proudu, z dění vynořujeme. Avšak paměť sama nevede a ani v duchov-ních dějinách evropských nikdy nevedla k smyslu v druhém zmíněném významu, nýbrž jen k oněm představám věčného boje, věčného návratu (viz přírodní koloběh vody), věčné střídy a plynutí.

O silném dějinném smyslu se lidé znovu a nově dozvěděli a dozvídají revelací, zjevením, poskytnutém v evangeliu. Co praví tato »radostná zvěst«: Dějiny jsou dějinami spásy. Přišel Vykupitel. Smrt je přemožena. Vzkříšení znamená, že život, celý život těla i ducha, je víc než smrt, a to díky lásce. Láska že znamená sebevzdání a sebeodevzdání. Že se nic ne-ztratí, že nic samo je zničeno. Že vše bylo, jest a bude zahrnuto a posuzo-váno spravedlivě, avšak laskavě - a tím že panuje budoucnost, která se takto stává všezahrnující velkou přítomností všeho minulého. Že vše má smysl. Že skrze nás (také) se může dít ona spása, ten optimistický, neen-tropický směr dějin. Že jsme k tomu vyzváni, přizváni. Že tak nemáme činit proto, že tak činit musíme, že tak fungujeme, ale že milujeme, to jest, že se otevíráme a dáváme k disposici. Že milování znamená stateč-nost a věrnost, že se nepoddáváme strádáním a bědám, že doufáme a důvěřujeme, volajíce pod tíží ran: »Bože, proč nás opouštíš?«, že Bůh po-chopí naši slabost a že nám znovu dodá sílu k tomu, abychom odmíttyíce kalich hořkosti dokázali žít svůj život v odevzdanosti nikoli do své, ale Boží vůle, neboť ne my, ale On zná smysl všeho, co jsme byli, co jsme a co budeme.

Novozákonní zvěst je obratem k celkovému pohybu, obratem k pohy-bu univerzálního smyslu: jeden jediný Bůh, jeden jediný dějinný pohyb, jeden jediný jeho smysl, avšak tato uni-verzalita (obrácenost k jednomu) neznamená, že jedinec (ať člověk, živočich, rostlina nebo oblázek) je má-lo významnou součástí druhových, rodových aj. celků, ani že je svou konkrétní existencí a osudy anomalií, vybočením od pravé mesotés, od své výbornosti. Odklon, časné změny, pokleslost, namyšlenost, hříšnost, to vše nic neubírá na jedinečném významu individua. Individuum není odvozováno dělením z kolektivu, není absorbováno kmenovou či ná-rodní příslušností. Nelze je ani dále dělit, je ne-dělitelné, in-dividuum. Jeho životaběh je jediným, nerozdělitelným dramatem jediného »hrdi-ny«, od narození k smrti, s jedinou absolutní odpovědností před tváří Boha.

Univerzalita spásné zvěsti znamená tedy zároveň univerzalitu indivi-dua a univerzalita individua není v rozporu, ale v úzké souvislosti, ba v jednotě s univerzalitou světového dění.

39

Ve Starém zákoně se víra v Boha - dějinného strůjce dějin a osudů -váže na univerzální poslání vyvoleného národa. Tím, že subjektem dějin-ných osudů se novozákonní zvěstí stává nejen každý národ, ale každý člo-věk, ztrácí podle Löwitha křesťanské pojetí touto individualizací možnost být dějinným (17), a to proto, že dějinnost se vztahuje pouze k národům a nikoli k individuím. Dějiny jsou podle Löwithajen a jen politickými {po-liš - obec - stát) dějinami, tj. dějinami obecenství, např. národů. Je však novozákonní zvěst popřením lidského společenství v jeho osudových průbězích? Sice se zdůrazňuje individuální nezástupnost před Božími zraky, avšak tato nezástupnost je uložena nikoli jako nezájem o druhé, nýbrž jako odpovědnost za druhé, dokonce i za nepřátele. To, že Kristus vyzývá k následování, znamená přece stálé zvažování, zda člověk hospo-daří se svěřenými hřivnami dobře, a tedy též zda neprohospodařuje ten díl, který se týká spravování věcí obecných - rodinných, rodových, národ-ních, státních či civilizačních. Löwith říká, že židovská teologie dějin je nejen možná, ale vnitřně nutná, zatímco křesťanská filosofie dějin je umělý výtvor, že ve skutečnosti žádná křesťanská filosofie dějin neexistuje, že je tu jen porozumění dějinnému jednání a trampotám ve znamení kříže bez podstatného vztahu k určitým národům v jejich světsky histo-rickém významu.

Tedy: skutečně asi žádná křesťanská filosofie dějin nemůže existovat, pokud tímto výrazem míníme definitivní nahlédnutí do logiky osudů a do rozvrhu Božího plánu, jak se uskutečňuje v jednotlivých událostech uvnitř dějin spásy. Avšak není přece možno na základě oné odpovědno-sti, uložené člověku, zamítnout starost o osudy lidských společenství, která se nemůže a nesmí omezovat na pouhou dobročinnost v malém, nýbrž která se musí starat i o cesty těchto společenství ve větších, ba vel-kých časových dimenzích. Filosofie dějin má zde otevřenu nezanedbatel-nou možnost i v rámci křesťanství a je jen opět otázkou, jak s touto mož-ností lidé naložili, nakládají a naloží. To, co se nám v dalším nabízí k sle-dování, je právě uchopování této možnosti.

Křesťanství tedy rozlomilo bludný kruh, a to nikoli díky filosofické analýze dějinnosti např. po způsobu vynikajících myšlenkových nálezů dávné tradice platónské akademie, ale zjevením. Dějinný pohyb vstupuje teď do povědomí, které se potom stane prakticky pro celý středověk sa-mozřejmostí, vzduchem, v němž evropský duch dýchá, aniž by o něm výslovně věděl, totiž tak, jak o něm ví moderna.

(17) K. LONVITM, Weltgeschichte und Heilsgeschehen, Stuttgart 1961, str. 178-179.

40

Dějinnost dějin, totiž jejich smysl, skutečně nelze nalézat uvnitř ply-nutí toku dějů. Smysl nelze vyvodit z »logiky« světaběhu. Přesto však, je-li smysl zjeven, je zjevena i jeho přítomnost v každém zlomku děni, v každé události. I když s Löwithem souhlasíme, pokud se týče celkové charakteristiky antického porozumění osudu (,moira) a cyklického chápá-ní světaběhu na rozdíl od křesťanské přímočarosti, nemůžeme s ním říci, že dějinné události jako takové neobsahují via facti ani nejmenší poukaz k nějakému celkovému, poslednímu smyslu (is). Novozákonní zvěstová-ní o vykoupení skrze Krista není vykoupením ode všeho světského dění a Ježíšův výrok o rozlišování toho, co je císařovo a co Boží, není jediným poukazem k dějinám světa v Novém zákoně, jak soudí Löwith. Celý duch Nového zákona přece pouze naplňuje, nikoli ruší dějinné poslání lidského údělu: zde, na světě, má člověk milovat bližního, být milosrdný, poctivý, starostlivý o vše, co vstupuje do jeho životního horizontu (tedy i o záležitosti obecné), a to bez nároků na časnou či věčnou odměnu (vždyť levice nemá vědět, co dělá pravice). Novozákonní zvěst nechá pro-nikat do světského dění světlo smyslu celkového, nedává však k disposici zdroj tohoto světla. Löwithovi ovšem jde o zdůraznění té okolnosti, že křesťanství neposkytuje žádnému člověku takový přístup k onomu světlu - logice světaběhu, odkud by bylo možno přehlédnout dějiny v celku i podrobnostech, takže by lidem byla dána k disposici jakási pozorova-telna, z níž by mohli s určitostí rozpoznávat smysl té které události či ná-vaznosti událostí - dějinných epoch. V tom je třeba dát Löwithovi za pravdu. Křesťanské bytování v dějinách spásy je vždy angažovaností člo-věka, která je posuzována, člověk nikdy nemůže zaujmout pozici pouhé-ho zření (řecké theoria), nemůže se nikdy pouze dívat, aby potom mohl vyvozovat, dokazovat, ukazovat. Křesťanská víra znamená přistoupit na nabízenou smlouvu s Bohem, důvěřivě sé svěřit - ne na základě lo-gických dedukcí či pravděpodobnostních odhadů, nýbrž na základě svo-bodné odevzdanosti. Zjevení dějin spásy je tedy věcí uvěření, ne teore-tického poznání. A nelze tedy očekávat, že tuto křesťanskou dějinnost, spojenou s bytostnou neuchopitelností smyslu, toto tajemství lze vyvozo-vat či konstruovat z dosavadních dat a příběhů našeho světa ante nebo post Christum.

Je-li víra v spásné dění rozhodnutím (ale zároveň darem), které leží na člověku (a je mu uloženo) a k němuž je mu poskytnuto více nebo méně sil (a o ně, o víru křesťan prosí ve svých modlitbách na předním místě),

(18) Tamtéž, str. 175.

41

potom ovšem i dějiny, pochopené jako smysluplné děni, jsou z pohledu člověka riskantním s-věřením této podobě světaběhu a nelze je s jistotou vykazovat v situacích kolem nás. Situacím lze rozumět nanejvýš jako poukazům, při čemž toto rozumění je poskytováno nejspíše těm otřese-ným, vyvraceným ze zapomenuté nedbalosti. Z hlediska »rozumného« člověka-současníka kterékoli epochy, který se drží »při zemi«, se nutně musí jevit víra v jakousi jedinečnou událost, týkající se jakési popravy ukřižováním jakéhosi Ježíše Nazaretského, nekritickým přeháněním a fantaskním nadsazováním.

Zjevení dějin jakožto neopakujícího spění od počátku k definitivnímu konci s jedinečnou, neopakovatelnou událostí zjevení Vykupitele-inkar-novaného Boha znamená, že každá lidská činnost v kterékoli době - tedy jak činnost jednotlivcova, tak činnost lidských společenství - je vrhána do problematičnosti vzhledem k tomu, zda je svědčením a osvědčením, či zda je chybováním či hříšnou deviací od správného směru, od své povo-lanosti; rozlišování zrna od plev stává se napínavou a vážnou záležitostí lidského usilování, v níž se rozvíjí téma Božího volání k odpovědnosti a lidská odpověď na ně. Toto stále stejné téma vytváří »jedny« dějiny pro všechny lidi, dokonce vtahuje do této jednoty vše, co se událo před Kri-stem. Každý čin nyní spadá do těchto dějin a nelze určit, že něco jsou »pouze profánní« dějiny a něco dějiny spásy.

Může se zdát z našeho pohledu, který již zakusil dějinnost, že se se světskými událostmi vlastně »nic nestalo«, že světské dějiny se i drive i potom dějí dál bez ohledu na spásný rozvrh křesťanského původu. Avšak to je přece možné jen jako pohled ex post, který »dějinnost« chápe už tak imanentně veškerým společenským změnám, že by se dokázal vpravit do ryzí ne-dějinnosti předkřesťanské a nebiblické povahy jen stěží. Uvidíme ostatně, jak mohlo k takovému oddělení dějinnosti od křesťansky pojaté dějinnosti dojít. Ovšemže se prvokřesťané k světským záležitostem sta-věli odmítavě, ovšemže jejich spásná eschatologie byla jaksi lhostejná k světským dějům. Nerozumělo se ovšem světským dějům jako politickým dějinám tak, jak je chápeme dnes, a nadto šlo přece právě o novou orien-taci, o odklon od profánních užitků a požitků (typických jako účel snaže-ní římských velmožů i lidu) a o přívrat k základnímu smyslu lidského ur-čení. Proto se Ježíš, bohočlověk, situovaný do určité doby a místa, neza-bývá »politickým dějinami« římské říše, proto není teoretikem civilizace v protikladu k barbarství. Nijak však neopovrhuje světskými záležitostmi, jeho výrok o rozlišování mezi tím, co je císařovo a co je Boží, nemůže být interpretován jako vytvoření nepřeklenutelné propasti mezi měnícími se

42

světskými starostmi a stále stejnou výzvou k následování. Naopak: jde přece o neustálé spojování těchto dvou sfér, o jejich nerozdělování. Vztah věřícího k vladařům a k »politickým událostem« nemůže být lho-stejný právě tak, jako ten, kdo věří, nesmí být lhostejný k potřebným, k chudým, k nemocným, k pronásledovaným, k nespravedlnosti a hříšnosti vůbec. To, že se člověk znovu a znovu musí angažovat, je přece základní křesťanskou devizou a osvědčováním pravosti jeho víry, i když při tom vysokému nároku své povolanosti vždy znovu nedostává. Avšak troskotá-ní a útrapy jsou již cestou následování.

Tak se ono »mezidobí« mezi pádem a spásou, ono dějinné »interim« stává neopakovatelným spěním, v němž se mohou vyskytnout mnozí, kteří budou chtít - třeba i ze své poslušnosti Boží výzvě - pochopit a uchopit »logiku« dějin, to hájemství výsostného skrytého základu, do svých hlav.

* * *

Dějiny se začínají pojímat opravdu univerzálně jako událost veške-renstva; tedy ne již jen vladařské činy, osudy poliš či impéria, ale do dějinného vidění se dostává vše od stvoření k poslednímu soudu. Je to vskutku jednotné drama o jediném smyslu, vdechnutém Hospodinem. Tak dějiny koncipuje počátkem čtvrtého století po Kristu Eusebius a brzy po něm Augustin: výkupná oběť Spasitelova znamená naději na dobrý konec celého tohoto dobrodružství. Ano, dobro-družství v doslovném smyslu: neboť těm, kdo uslyšeli výzvu a chtějí být poslušní, se též ukládá, aby byli především dobrými druhy.

Augustin výslovně odmítá pojetí dějin jako věčné střídy či opakování: »Věkové se neopětují, ale v pořádném sledu vyplývají jeden z druhého, při čemž ona blaženost vyvolených zůstává bezpečna před vrácením pře-dešlé bědnosti« (19). Augustin též upozorňuje, že před světem nebyl ne-konečný čas a nekonečný prostor, že totiž stvoření světa a času spadiy í v jedno (20). Spis De civitate Dei věnuje sice největší pozornost tehdejším osudům Říma, tedy jeho vyplenění Goty a jeho pádu (v první části), avšak tyto události zařazuje do celkového kontextu křesťanských osudů a ty potom (v druhé části) zapadají do vylíčení celého světaběhu od počát-ku stvoření. V tomto dějepisném díle se ovšem setkáme i s teologickou diskusí proti Manichejským a Origenovi, takže mnohé by se dnešnímu

(19) Viz český překlad F. L. ČELAKOVSKÉHO: SV. AUGUSTINA O městě Božjm, Praha 1829-1831, díl III., str. 108-109.

(20) Tamtéž, 5. kap., str. 16-17.

43

čtenáři zdálo vybočovat z dnešních obvyklých rámců historického spiso-vatelství.

Augustin nemá totiž nějaký význačný zájem o sekularizaci biblického dějinného rozvrhu. Dobře rozumí tomu, že z běhu světa samotného nelze vyvodit zásadní událost zjeveného tajemství, totiž inkamaci Boha v Ježíšovi. Ba Augustin bojuje proti prvokřesťanským chiliastům, ale i proti Židům a pohanům, kteří se domnívají, že poslední dějinná událost je - z povahy vlastních aktuálních zkušeností individuálních nebo celocivilizač-ních (pád římské říše) - nablízku. Augustin energicky rozlišuje lidské útrapy a zklamání od základního spásného »pokroku« {procursus). Kaž-dý člověk sice nějak žije ve svém věku, avšak jeho žití-bytí může být inte-grováno do smysluplného celkového kontextu jen následováním, jen tak, že se stane účastníkem poutě (peregrinatio). A tak Augustin na jedné straně nepřijímá ani takové starozákonní dějinné motivy, jakým je rozvr-žení světových etap podle Danielova proroctví (Dan 7) do čtyř říší, chal-dejské, perské, řecké a římské (odtud Řím - konec dějin).

Takže Augustin se zdaleka ještě nesnaží uchopit logiku světských dějin do svých rukou »dějepisce«, nechce vyslovovat nějaké jiné, podrob-nější, eschatologické dějinné koncepce než tu, která je v Písmu, to jest: svrchovaným dějinným pánem je Bůh, on je preordinovanou instancí, dějiny jsou pro Augustina ordinatio Dei. Augustin se neodvažuje vnikat dál do hájemství této preordinované instance.

Avšak právě touto svou opozicí k unáhleným zkratům mezi lidským očekáváním na základě lidských zkušeností a Božím řízením může kon-cipovat dějiny z nadhledu naprosto jednotně, tedy koncipovat univerzál-ní dějiny a neutápí se v aktuálních průbězích, do nichž je svým životem právě zasazen.

Augustinův žák Orosius potom v 5. století zahájí sice onu řadu tzv. univerzálních kronik, které přetrvají celý středověk, avšak které prodělají významný posun. V Orosiově díle Historiarum adversum paganos libri VII je základ týž jako u autorova učitele, spis je však obsažnější co do záznamu událostí v rámci světaběhu, jinak ovšem subordinovaných svým smyslem vždy dějinám spásy.

Smysl jakožto dějiny spásy je lidem zjeven jako výzva a východ z bez-nadějné a nakonec amorální nekonečné střídy a kolotání smysluprázdné-ho pobývání člověka na Zemi; tento objev je však zároveň těžkým bře-menem, stálou zkouškou a stálým neobstáváním. Člověk ze své podstaty nemůže obstát plnému nároku. Musí se starat, a to nejen jaksi »přímo« o své vlastní spasení, nýbrž spíše o spasení svých bližních, příbuzných i

44

nephbuzných, přátel i nepřátel, a tím i o vlastní spásu. Takže i samotná »aplikace« zjeveného spásného rozvrhu je úlohou, je problémem, o nějž je třeba pečovat, i když Boží dějinná prozřetelnost je tím vlastním pánem. Je tomu přece podobně jako s vírou: nelze si ji zařídit, je darem, za nějž křesťan děkuje a o nějž znovu a znovu prosí, a zároveň je tím, zač nese odpovědnost, to patří k jeho přednímu starání. Ovšemže lidské starání o dějiny spásy, o jejich aktuální podobu v určité situaci osobní a společen-ské nemůže zastoupit prozřetelnost Boží. Avšak nestarat se o osudy spo-lečenství může být právě tím nejhlubším prohřešováním na křesťanské odevzdanosti druhému a druhým. Dějiny jako zjevený tvar života lidstva a celého světa se stávají kadlubem, který se může stát (a skutečně stal) tím, co věřící nejen splňuje a nesplňuje, ale též s čím u dobré či zlé své vůle, tedy svévolně disponuje, kadlubem, do něhož umisťuje a vtlačuje to, co pokládá za pozoruhodné, např. vedle biblických příběhů i anekdo-tická vyprávění antická.

Významným milníkem na této pouti dějinného koncipování na zákla-dě křesťanského rozvrhuje Joachimovo stanovisko z 12. století, jak uka-zuje Löwith (21). Joachim se pro svůj dějinný pohled inspiruje Zjevením svatého Jana a transponuje vize o novém a posledním pořádku do kon-krétního společenského dění, takže v protikladu k Augustinovi očekává světský pokrok jakožto přípravu spásného naplnění. Tím se významně posunuje zájem o interpretaci událostí tohoto světa: úsilí o jejich zásadní zprůhlednění staví člověka nebezpečně do pozice Boží prozřetelnosti. Tak se Joachimovo učení stává pokusem o teologický historismus: na-hlédnutím do určeností lidských společenských životaběhů. Vášeň escha-tologického předvídání je ovšem nesena jak ryze křesťanským motivem přivrácenosti k podstatnému a opuštění nepodstatných světských záleži-tostí, tak motivem konkrétního obrácení ke konkrétním dějinným sku-tečnostem jakožto křesťanská starostlivost o pomoc bližním, o jejich zá-chranu. Církev prvokřesťanský chiliasmus i dějinnou koncepci Joachimo-vu odmítla; františkánství ovšem znovu usiluje o dokonání dějin skrze dějiny a v dějinách, totiž dělat a udělat něco skutečného pro světské napl-nění dějin spásy.

Kromě dějepisectví v rámci dějin spásy, který se vžil tak, že se ani ne-tušilo, že je zjeven jako dar a propůjčen k respektuplné starostlivosti a ni-koli k nejrozmanitější manipulací, existují i místní kroniky a záznamy různých pozoruhodností.

( 2 ! ) K LÖWITH, cit. d., s tr . 1 3 6 n .

45

Lze připomenout Heideggerovo ostré vidění takové »zapomenutosti«. Jakmile začne vládnout určitá tradice, nakonec zakrývá to základní, od-kud plyne a co traduje. »Odevzdává tradované jako samozřejmost a pře-káží přístupu k původním zdrojům, z nichž byly tradované kategorie a pojmy zčásti ryzím způsobem čerpány« (22).

* * *

Rámec dějin je vyplňován »nehistoricky«, tj. co do minulosti nezna-lecky, vším, co jen bylo lidskému vědění k máni. Velké nadšení a pak vži-tost nechaly zapadnout skromnosti vedoucí k opatrné střízlivosti.

Tak je »pozřen« např. i celý Aristoteles. »Aristotelovo dílo v podobě, jak nám je dochováno, je snůška prací, vyrostlých v různých dobách mys-litelova vývoje, často přepracovávaných a konečně vnějškovou redakcí spojených dohromady. Středověk ve své nedotčenosti hlediskem histo-rickým a filologickým hledal ovšem systematickou jednotu v této nejed-notě. Přitom však s úctou podržoval a do písmenky vykládal každé slovo Aristotelovo, ba jednotlivé výroky a problémy pak řešil odvažováním ar-gumentů pro a proti. Nesoustavnost výkladu pak rostla marně překleno-vána mohutnými pilíři sum« (23).

A tak křesťanství do svého dějinného náhledu pojalo i zcela nedějinné pojímání nebeské báně s hvězdami. Po celý středověk se dění co změna umisťuje do sublunární sféry. Tím víc zůstává zvýslovnění otázky po smyslu skryto, i když odpověď, jak jsme naznačili, vytváří celé duchovní ovzduší: pojetí pohybu se tak zvěcňuje. Pro supralunární sféru, tam na-hoře, pro místa prý blíže Božímu sídlu, se pohyb chápe opět aristotelsky co neměnnost, stav, totiž co neměnný, věčný, stálý kruhovitý pohyb hvězd na obloze.

První, kdo započal s pochybnostmi o této vymknutosti supralunární sféry z osudů obyčejného světa, kdo otřásl »tradičním názorem o sub-stančním rozdílu mezi hvězdným a pozemským světem« (24), byli paříž-ští nominalisté 14. století. Pochyby o bezesporné přijatelnosti dělení svě-ta na sublunární sféru pohybu — změny a supralunární sféru pohybu — stavu nebylo lze odstranit: např. zvláštní pohyb komet, které se ukázaly být tělesy sféry supralunární a nikoli sublunárními meteority, se do ari-stotelského vesmíru nehodil. Zásadní ránu aristotelskému konceptu uštědřil

(22) M. HEIDEGGER, cit. d., str. 29. (23) J. PATOČKA, Mezihra na prahu moderní védy. Cusanus a Komenský. Vesmír 32 (1953),

e. 9, str . 322-323. (24) J. PATOČKA, Cusanus a Komenský. Pedagogika 4 (1954), 5. 7, str. 508-523.

46

objev novy v Kasiopeji r. 1572, který kromě Tychona, Keplera aj. učinil i náš Tadeáš Hájek z Hájku. V obecném povědomí ovšem vládne v našich zemích původní starověký koncept až do 1. poloviny 18. století, kdy ari-stotelské tradici učiní definitivní konec Stepling.

Platónský svět stálého a neměnného Jednoho bylo v duchu aristotel-ského rozvrhu možno vidět za hranicemi pozemskosti, tvořenými měsíč-ním orbitem, zatímco pozemskosti přísluší pohyb co změna. Nebe - pra-vé bytí - je fixováno nahoru, do supralunámí sféry - a ďábel je duch tíže. Svět sublunární je »dole«, »pokleslý«, podílí se na něm nebytí samo. Ari-stoteles proměnil »noetické« pojetí Platonovo (rozuměj: pojetí, v němž jsoucnost pravá je to, co je rozumné, ve shodě a odkázanosti na rozum, nús) na fyzikální model vesmíru. Křesťanství pak tento koncept asimi-luje: pravou doménou Domini je nebe, to nahoře, zatímco pobyt zde do-le, pobyt vezdejší, je průchodem slzavým údolím, který'je třeba překonat, přetrpět, těšit se, až pomine.

Ovšemže má i toto přetavení původně antického konceptu v sobě já-dro dějinného pochopení, totiž pochopení, že člověk je takto účasten správného smyslu dějin; vždyť tento základní rys je, jak jsme se snažili ukázat, kěsťanství vlastní. Avšak když potom »nebe« padlo na zem, když se nebeská tělesa ukázala podrobenými týmž pravidlům jako pozemská, a to jak co do stálosti — podrobenosti prchavému výskytu, »směsi z bytí a nebytí« - vždyť i hvězdy se rodí a zanikají - vytratila se ona dávná před-stava pravé reality nahoře oproti stínové, slzavé dole. Jedni jsou si potom málem s jásotem už už jisti, že křesťanství, ta pověra, bere za své zároveň s touto homogenizací onoho nahoře a dole. Jiní mohou v tom vidět důle-žitý krok evropského ducha, otevírající novou šanci pro osvobození křes-ťanství od nesourodých vlivů evropské metafyzické tradice.

* * *

Tématizaci a zvýznamnění antického duchovního odkazu jako něče-ho sui generis (a nikoli jako čehosi bez jakéhokoli historického povědomí zařaditelného do toku dějin spásy) přináší 14. století humanismem. Cen-trum zájmu se mírně a zlehka přesune na dějiny státu: jako Thukydidés vidi účel svého zaznamenávání v praktickém poučení občanů aténské po-liš, tak i zde se začíná akcentovat pragmatické nabádání politické. Záro-veň se tím množí poznatky o tom, co vlastně konkrétně bylo, co se stalo, co se událo. Místo někdejší euforie, »samozřejmé« zabudovaností do dě-jin spásy, se dostává ke slovu střízlivější znalectví a zpravodajství a bystří se i krise i kritická ostražitost, kterou ještě potom priosíří reformační zápasy.

47

To však platí ovšem jen pro část duchovní elity. Veřejné mínění žije stále duchem univerzálních kronik tak, jak zjevení spásy uchvátilo Evro-pu a jak Evropa uchvátila dějiny spásy: vždyť např. ještě r. 1681 píše Jacques Bossuet pro Ludvíka XIV. Discours sur l'histoire universelle zce-la v duchu univerzálních kronik. A Čelakovského překlad Augustinova De civitate Dei »z latinskego jazyka podlé Maurinskégo vydanj«, vydaný v letech 1829-1831, není zdaleka míněn jen jako historická zajímavost, ale jako stále aktuální způsob dějepisectví.

Takové relikvie ovšem nemají inhibiční vliv na vývoj reflexe dějin. Klasická periodizace (poslední, římská, trvá až do té doby) sice ještě v dě-jepisectví přetrvává, avšak perspektiva se posunuje směrem »k prohléd-nutí« Boží prozřetelnosti. Bossuetův dějinný pohled je prohlédáním plánů Boží prozřetelnosti v měnlivém, zdánlivě zmatečném lidském ko-lotání. Je třeba jen »uvidět« očima víry - a už můžeme spatřovat všude Boží spravedlnost. Bossuetovy dějiny sahají pouze po karolinskou éru -francouzský král je tak pokračovatelem a příslušníkem Svaté říše římské. Bossuetův »ideologický« vhled ovšem naráží na některé problémy, které přineslo zvěcňování dějinného pohledu, především na problém datování. Není si jist počítáním let, a tak udává např. pro stvoření světa dva údaje: 4004 nebo 4963 - rozdíl málem jednoho tisíciletí.

Vico činí na rozdíl od Bossueta další významný krok: lidské dějiny jsou co souhrn toho, co člověk dělá (tedy co souhrn fakt), pochopitelné právě tak, jako člověk může porozumět geometrii jakožto oblasti fikcí, tedy též něčemu, co vytváří člověk sám. Nepochopitelné je to, co stvořil Bůh. I když tedy celková cesta člověka dějinami je dána Boží prozřetelno-stí, Bůh se ve své všemohoucnosti může zdržet neustálých zásahů a působit »přirozeným« způsobem skrze jednotlivé tlaky životních potřeb a nutných podmínek. Životní průběhy samy se potom stávají střídou cho-du vpřed a zpět, nicméně vcelku jsou dějiny řízeny prozřetelností. Tak zpětný chod v podobě civilizačního úpadku je též Boží péčí o správné místo člověka a lidského společenství.

Předmět dění dějin se rázně sekularizuje v osvícenství. Celek je dán, jen se »forma« naplňuje různým obsahem. Na místo vůle Boží, původně nezbadatelné, avšak časem bádané a prohlížené v jejích světských účin-cích, nastoupí myšlenka pokroku. Nastává období »filosofie dějin«, což je termín Voltairův. Působí silně objev čínské civilizace, která nikterak ne-spadá do dějin spásy, odvozovaných z biblického podání. Voltaire proti plánu Boží prozřetelnosti staví postupné civilizační změny coby celkový pokrok v mravech, zákonech, vědách, řemeslných dovednostech, obcho-

48

du atd. Pokrok, to je všeobecné zlepšování lidských poměrů, a to ve smě-ru většího uspokojení a štěstí. Homogenitu světského dění zajišťuje právě jen tento hypostazovaný »pokrok« - a ovšem časová osa. Condorcet vidí záruky a důkazy pokroku v neomezené zdokonalovatelnosti člověka, což je pro něho zaručenou orientací dějinného pohybu, neboť tento dějinný vektor nemůže ze své podstaty směrovat zpět. Pro Proudhona jsou dějiny puzeny znovu a znovu se vynořujícím požadováním spravedlnosti na vždy nových úrovních, jsou tlačeny revolučními krizemi: Ježíšovou, v níž šlo o rovnost lidí, Descartovou - o rovnost před svědomím a rozumem, francouzskou - o rovnost před zákonem, a následující a konečnou, v níž půjde o rovnost ekonomicko-sociální. Romantismus přenáší akcent na nacionalismus. Samotný pojem národa jako hodnoty vypracoval Fichte: někdejší římské ab urbe condita ožije v jeho koncepci národa jakožto ži-vého organismu, který staví proti řecké koncepci státu jako umělé, až me-chanické soustavy.

Po všech těchto výbojích a skrze ně se rozvyí problém filosofie dějin: kadlub je dán křesťanskou zvěstí, obsah zvěsti nahrazován a popřípadě vyprazdňován, až nakonec vyprázdněn. Zůstává formule dějin, smyslu-plnost zbavovaná smyslu. Kadlub se z moci lidské hlavy naplňuje novým obsahem. Herder vysloví osvícensko-romantický koncept, že se totiž ná-rody vyvíjejí k všeobecné harmonii. Hegel pojme dějiny jako přicházení ducha k sobě samotnému, jako jeho sebezjevování (fenomenologie du-cha). Naprosto už nahrazuje nezbadatelnou dějinnou Boží prozřetelnost zbadatelnými dějinami ducha: rozum je tím okem, které může prozřít, prohlédnout celý světaběh; náboženská víra se přeměňuje v rozumové vykazování, ze spásného konce světa se stává návrat ducha k sobě samé-mu, totiž rozpoznáním a určením Boží vůle jako svobody. Hegel je tak tím, kdo je logikou věci samé, tedy racionálně pojatelným vývojem du-cha a tedy Boží vůlí stanoven, aby s konečnou platností přezřel celou ce-stu a konec dějin.

Comte se svým historickým pohledem spíše vrací ke Condorcetově otevřené budoucnosti neustálého pokroku, přece však zahlédá poslední dějinné stadium ve vládě přírodovědecké metody v záležitostech spole-čenských. Sociologie se tak má stát zdrojem a klíčem k uspořádání spole-čenských poměrů. Tím se ovšem ve srovnání s Hegelem do značné míry anonymizuje dějinné dění: vědecká metoda se svým předpokladem ob-jektivního odstupu a zbožštěním chladného faktu staví na místo osobní oslavenosti jednotlivce či povolanosti společenství. Dění dějin se přibli-žuje fungování objektivních zákonitostí.

49

U Marxe má být určujícím faktorem dějinného pohybu materiální produkce. Historický materialismus je tedy subordinací společenských dějů pod změny v materiální oblasti lidského obstarávání. Přitom se jaksi s tímto vývojem a jeho konečným výsledkem i »veze« přeměna iluzivní-ho štěstí lidstva, slibovaného náboženstvím, v skutečné definitivní štěstí, blažené pobývání na Zemi. Vývoj je tedy takto rozumný, vědecký, rozum jej může nazřít, a nejen to: přestože společenský vývoj je hýbán nadlid-skými, anonymními, nenábožensky pojatými silami-zákony, vede v ko-nečném tvaru k uskutečnění pravého života každého jedince jakožto čle-na obecenství, jakožto společenské, politické bytosti.

Když potom Burckhardt odmítne jakékoli »ideologizování« - ať ná-boženské nebo racionalistické, když tedy odmítne jakoukoliv »filosofii dějin«, protože historické dění je principiálně nepodriditelné pod jakou-koli ideologii či konstrukci, zbude mu jediný princip, totiž pouhá konti-nuita. Ta znamená cosi víc než pouhé »a tak dále«, protože to další vždy navazuje, zahrnuje a předpokládá to předchozí; opět motiv římského ne-sení dál, tradice, se zde opakuje v nové podobě. Kontinuita však nezna-mená pokrok. Myšlenka pokroku je ideologickým výplodem, založeným na nepodložených předpokladech, např. na smysluplnosti.

A tak z křesťanské víry a naděje, z optimistického vložení do rukou důvěryhodné, ale nezbadatelné prozřetelnosti, zbude jen onen vyprázdně-ný náhled neopakovatelného sledu změn, tedy v protikladu k antice ne-kruhovitého, avšak v protikladu ke křesťanství bezesmyslného. Světové krize 20. století potom silně otřesou i myšlenkou kontinuity co tradice a navazování na dědictví předků, takže zůstane jen a jen onen vnější kad-lub, zbavený smyslu, čímž se člověk ocitá v těžko snesitelné vysazenosti do běhu anonymního věku.

Aby otázka po smyslu mohla být položena s takovou životní a dějin-nou naléhavostí, s jakou ji klademe my dnešní, musela se nejprve přihlá-sit a dolehnout bezesmyslnost, totiž nikoli jen spekulativně. Jak k tomuto tak zhoubnému a zároveň - projde-li lidstvo spásně touto hrozbou zhou-by - tak nadějnému ohrožení člověka a lidstva vlastně došlo, jsme se po-kusili nastínit.

A tak sama tradice vykořenila a »vykořeňuje dějinnost pobytu tak da-lekosáhle, že se pobyt z^yímá už jenom o mnohotvárnost všemožných typů, směrů a stanovisek filosofování v nejodlehlejších a nejcizejších kul-turách a snaží se tímto zájmem zastřít, že ztratil svou vlastní půdu pod nohama. Důsledkem toho je, že při všem historickém zájmu a při všem zápalu pro filosoficky věcnou interpretaci nechápe už ani nejelementár-

50

nější podmínky, které jediné umožňují pozitivní sestup k minulosti ve smyslu jejího produktivního osvojení« (25).

Dějepisectví se ocitá v krizi, jak konstatují sami dějepisci (26). Co se vlastně má zapisovat? Dějiny králů? Lidu? Myšlenek? Národů? Věcí? Působení zákonitostí? Ducha? Techniky? Životopisy? Kultura? Dějepi-sectví opět klesá na úroveň historia - zaznamenávání toho, co nás zají-má, pozoruhodných příhod a souvislostí v běhu času - ovšem s jedním podstatným rozdílem: se stálou, palčivou přítomností otázky po celko-vém smyslu, onoho proč, relativizujícího každou lidskou koncepci v rám-ci dějinného i dějepisného usilování.

Bylo to právě křesťanské zjevení smyslu, kterým na lidskou reflexi na-lehla přítomnost celku a učinila každou světskou, tzv. »přirozenou« čer-venou nit neschopnou stát se osnovou, přestože dějinnost se jeví jen a jen v takových »nitích«. Dějiny se jeví v událostech, ale nejsou přece jimi vyčerpány. Událost má svou dějinnost díky dějinám, ale nikdy nelze ději-ny redukovat na jednotlivé události. Dějiny se zřejmě m*yí k událostem jako bytí k jsoucnu. Tak jako bytí nikdy nemůže být jsoucím, jsouc vždy skryto a jen v jevícím se jsoucnu vystupuje před naše zraky, tak dějiny ne-mohou být nikdy k dispozici tak jako ta či ona událost.

Není tato dějepiscova bezmoc důvodem k nihilistické rezignaci, je-li jeho pravdivost podmíněna »vědeckou« abstinencí od zdroje smyslodár-nosti?

* * *

Řekli jsme, že křesťanství rozlomilo »věčnost« boje pořádku a změti, kosmu a chaosu, rozevřelo bludný kruh světového dění a poskytlo spás-ný směr. Zjevený dějinný rozvrh se stal novou atmosférou, jež obklopila křesťanskou Evropu. Darovaný smysl žije se samozřejmostí v osudech Evropanů; přijali jej, avšak nejsou s to přehlédnout významnost události života, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Je to přijetí nezaslouženého daru, nezaslouženého sice vždycky, ale v dané situaci obzvláště: vždyť evropský duch nebyl dosud vyzkoušen bezesmyslnosti prázdně a nicoty. Mnohé činy a události evropské éry, v níž se evropský křesťan cítí nadřazeným všem pohanům a jinověrcům a třeba i mečem, brutálním násilím »šíří« po světě to, co se domnívá bohorovně mít, dostávají podobu velmi vzdá-lenou jádru křesťanské zvěsti.

(25) M. HEIDEGGER, cit. d., str. 29. (26) Např. J. ŠUSTA, cit. d.

51

A tak, když se začne ztrácet důvěra v Boha co ens revelatum (to geve-né, co se kdysi stalo a čeho my co obdarovaní jsme majiteli) v neposlední radě díky tomu, že se antická nauka o dění a pohybu, asimilovaná křes-ťanstvím, ukáže neudržitelnou, je nastoupena cesta prudce se svažující do propasti nihilismu. Kartesiánská filosofie se sice ještě pokusí o zá-chranu Boha co ens necessarium, ale moderní filosofické a přírodovědné uvažování prokáže možnost užívat Descartových metodických postupů, především objektivizované systematické redukce toho, co bylo označeno za res extensa, bez předpokladu, že Bůh je nutným, posledním garantem evidence pravdy. Tím zklamává i tento pokus o záchranu toho, co nevě-domky dávalo dýchat křesťanskému duchu v dobách předchozích.

Kant si je toho vědom, tuší tu hrozící rozeklanost světa vědy a světa člověka, hrozbu vyprázdněnosti lidského pobytu. Takže »Kantem započal v metafyzice věčnosti nový styl, orientovaný na smysl světa a života« (JP).

Novověká věda, výrazně odlučující svět lidského doufání a nadějí, zklamání a obav, dobrého a zlého od »objektivní reality«, zbavila vědec-kou pravdu smysluplnosti, totiž plnosti smyslu v rámci dějin spásy. Kant usiluje o založení nové metafyziky smyslu. Ten zapomínaný, opouštěný smysl světaběhu a lidského žití stavěl přece na cestě z pravého světa přes hříšnou pokleslost a vykoupení a vzkříšení do Božího království. Tento opouštěný smysl se dotýkal všeho stvořeného, veškerenstva, vše bylo účastníkem této univerzální události. Pro Kanta nezbývá, než aby smysl explikoval pro člověka. A tak Bůh je tu nikoli proto, že se ze své vůle zje-vil, ani proto, že je pro jakoukoli evidenci lidského chápání a rozumění nutným, garantujícím předpokladem, nýbrž tuje, protože by si jinak člo-věk sám se sebou nevěděl rady. Boží přítomnost se tak povážlivě čím dál tím víc přesunuje především do věcí lidských: antropocentrismus se pro-jevuje i v teologickém rouše. Jde totiž o teologii Boha garantujícího člo-věku, že jeho život má smysl, čehož předpokladem je i smysl světa, v němž člověk žije. Už nejde o pravý svět, o to, aby svět byl pravý, ale o zá-ruky, že lidské proč - ať už jsme s to artikulovat to lidskými ústy nebo ne - je naplňováno v Božím rozumu. Bůh ručí za poslední účely, za smysl-plnost — účelnost stvořeného. Tento Bůh je podstatně méně často ozna-čován za skrytého a tajemství, jehož projevem je zjevení; je podstatně méně označován i za nutného, protože jinak by nemohlo být nic jisté; je však nejčastěji označován za dobrotivého, který díky své všemohoucnosti a porozumění spravedlivě řídí chod světa, který vidí každý náš čin a zná všechny okolnosti a soudí: odměňuje a trestá tu či především pak na věč-nosti, takže vše má svůj následek, vše je takto účelné, žádná činnost,

52

pragma, není bez účelu - bezesmyslná. A to, že má účel, jest účelné -pragmatické.

Patočka upozorňuje, že tato nová metafyzika smyslu-účelu (která se nakonec zvrhá v ono dnes již u nás okřídlené »transcendentální účet-nictví«, totiž kalkul s příslušným honorováním dobrých činů v sumárním personálním formuláři k rukám Nejvyššího Soudu a Předsedy Nebe-ského Senátu - Boha) nese nesmazatelné stopy někdejšího teologického výkladu, protože povstala v souvislosti se ztroskotáním staré ontoteolo-gie. V naší souvislosti akcentujeme troskotání a ztroskotání toho, čeho se Evropa chopila a v čem nepříslušně žila, totiž té samozřejmosti, že ví, jak tomu je, toho nového trhání ze zakázaného stromu poznání, té sebeji-sté suverenity, že křesťan to ovládl, že má tudíž z této své vyvýšenosti právo reglementovat duchem i silou, namyšlenou velkodušností i suro-vým násilím ne-křesťanský zbytek světa. Bůh - tenkrát ens revelatum: už se nám zjevil! Dnes bychom byli asi opatrnější a hovořili bychom spíše o Bohu - ens revelans, ne tedy o hotovém ergon, nýbrž o energeia, ne o zjeveném, ale o tom, který se zjevil, zjevuje a doufejme, že nás, nehodné, nenechá na holičkách, že ono revelans, neustálé zjevování, neustálá Boží přítomnost, zůstane naší vzpruhou i nadále. Bůh se v Kristu zjevil, ale tím se ještě nestal revelatus, zjeveným, tj. již neskrytým. Deus - ens reve-latum je ona zátěž prvního křesťanského vzplanutí Evropy. Málo platné, že moudří, svatí či jinak obdaření jednotlivci rozumějí Kristovu poselství lépe, Evropa žije spíše ukončenost onoho revelatus, což nemohlo pocho-pitelně skončit jinak než odmítnutím Boha skrze obrácení člověka k so-bě samému, ba nakonec jen na sebe: v moderním technovědném světě.

Evropská metafyzika se vplížila do novozákonní zvěsti. Jistěže to bylo cosi významného i v pozitivním slova smyslu, ale nebylo to zdaleka jen pozitivním, ať jakkoli dobře míněným přínosem. Problematicky pocho-pená či až nepochopená stará platónská metafyzika pravého světa stálosti, identity, neměnnosti, implantovaná potom do metafyziky křesťanské teo-logie, se u Kanta mění na metafyziku hodnot, tedy čehosi, co je úzce vá-záno k lidskému tázání, k lidkému postoji, žádajícímu zhodnocení. »Hodnoty věčnosti jsou odpovědi na otázku proč a vztahují se k účelu« (JP). »Smysl lidského života je koncipován jako účel a účel je to, co člo-věku dává jistotu, sebejistotu, že mravný život nebude marný« (JP).

Pokusu o zachraňování náboženského ducha Evropy Bohem - garan-tem hodnoty morálky, smyslu-účelu, se brzy dostane plamenného odmít-nutí: jedním z nejvýznamnějších reprezentantů ostré kritiky »transcen-dentálního účetnictví« je Dostojevský. Odkazujeme v této souvislosti na

53

Patočkovy přesvědčivé rozbory a poznámky k významným dílům Dosto-jevského, především však ke Snu směšného člověka a k Bratrům Kara-mazovým. Dostojevský brojí tedy proti kalkulování s Bohem, Nietzsche chce opustit celou tu »dvoutisíciletou lež« věřící na dějinnost, tj. na po-čátek, postup a konec světaběhu. Chce ji nahradit naprostou reakcí na křesťanství zredukovaného na morálku, totiž myšlenkou věčného návra-tu, který má znamenat bezvýhradné a věčné přitakání bytí-životu. Nicmé-ně Nietzschův věčný návrat již není repeticí antického motivu, neboť akcentuje a do popředí staví věci tak typicky neantické, jakými jsou bu-doucnost a to, co ji má přivést na světlo světa, co ji má vytvořit, totiž vůli. Tyto dva motivy, motiv návratu a motiv chtěné budoucnosti, zůstanou v Nietzschově filosofii dějin rozpornými a nepřeklenutelnými.

A tak se dostavila doba, kdy lze zplna vyslovit - a skutečně to Evropa vysloví - otázku »proč« jakožto otázku po smyslu života a světa tak, jak ji dnes známe a žijeme. Radikální odmítnutí Boha - nepřemožitelného ga-ranta účelnosti otevře zplna dveře odpovědi: není smyslu, to jen člověk klade buď iluzivně nebo s rozvahou před sebe své účely, své cíle a též účely účelů a cíle cílů. Pravým, jedině uznávaným věděním moderního člověka je věda, která takové tázání odsuzuje do oblasti nepředloženého bláznovství, takže se opět aktualizují Pavlova slova o tom, že se oblast smysluplnosti jeví pro moudrost jen lidskou bláznovstvím (1 Kor 1). Jen novověká věda může klást odpovědi pravdivě — objektivně, tj. zbavené »subjektivních« rozměrů dobrého a zlého, smysluplného a nesmyslu-plného vzhledem k existenčním otázkám - i když jeden z nervů této mo-derní vědy, totiž hledisko objektivity a účinného ovládnutí má svůj kořen hluboko v tradici evropské metafyziky, totiž v metafyzickém rozdělení na subjekt a objektivní svět, při čemž účinnost je vztažena antropocentricky k lidským účelům (přežití, ovládnutí, poznání...); poslední vývoj exaktní vědy však naznačuje, že vědecké usilování může nejen přežít amputaci tohoto nervu, ale tím i leccos získat.

Jestliže by se nyní ještě někdo snažil nábožensky zachraňovat ztrácejí-cí se atmosféru smysluplnosti garantované Bohem a jestliže by proti zejí-cí, zoufalé a nesnesitelné propasti absence smyslu, propasti nicoty, člově-ku lhostejné, mrtvolně chladné »zákonitosti« či nezakotvené libovůli, té hře náhod bez pravidel, zesměšňující všechny lidské snahy, ba ani ne hře, ale změti, zmítání částic duchaprázdných konglomerátů hmoty či energe-tických center, poukazoval na jakousi smysluplnou věčnost, sám by byl argumentem pro nihilistickou orientaci. Sám by dokládal, že ona propast tu je, že on již o ní ví, že seji snaží překlenout, že se snaží vymanit z otřesu,

54

kterým se chvěje Evropa i její následovníci, ochraňovaní do té doby ne-postřehovanou přítomností křesťanského rozvrhu; a z jeho argumentace, z jeho chytání smyslu, by se stal jen bláhový, ne-li zbabělý únik pro ty, kdo nejsou s to této nové skutečnosti v lidských dějinách pohlédnout tváří v tvář.

Takže teprve 19. století se stává otázkou po smyslu, otázkou proč, ta-kovou, jak ji známe dnes. Sám pojem »smysl« .v našem slova smyslu se vynořuje až v tomto dějinném kontextu, to znamená tehdy, kdy se po staletí žitý smysl křesťanského životního rozvrhu zproblematizoval a když se objevila obluda nihilismu. Ostatně i slovo »nihilismus« se zrodilo až tehdy (autorem je H. Jacobi). Musel se nejprve vytratit a být naprosto ztracen ten velký dar smyslu, zjevený novozákonním poselstvím. Vy-rostla hradba partikulárního, slabého smyslu. Předmětem jediného a hlavního zájmu se stalo to pomuivě jsoucí, zájmu sebestředně orientova-ného ve »prospěch« člověka a lidí - a dost Slabý smysl a efimerní jsoucí potom zcela pochopitelně podlehnou tomu, co Heidegger nazval Nich-tung a Patočka přeložil odjsoucněni a co v oblasti smyslu dostalo jméno nihilismus. Tato anihilace jsoucího a anihilace slabého smyslu je však sa-ma projevem něčeho jiného. Pokud bychom tkvěli jen a stále ve jsoucím a pokud by se neozývalo nic jiného než smysl slabý (ovšem pokud by se vůbec jsoucí a slabý smysl mohly samy o sobě ozývat!), byli bychom na tom zcela stejně jako spoutaní zajatci v Platonově jeskyni: nemohli by-chom vypadnout ze šalebné hry stínového světa, světa jen jsoucího po způsobu mihotavého uplývání a změny. Pokud bychom byli ponořeni jen a jen do nekonečných vod slabého smyslu, nemohli bychom se ani zeptat na slabý smysl jako takový, totiž jako na slabý.

Takže ne k smyslu slabému a nic k aktuálnímu jsoucnu jsou právě projevem čehosi jiného, silnějšího - vždyť právě toto ne a nic a dokonce i zlhostejnění k tomu, co se nám do té chvíle jevilo důležitým, je výkonem díky ozvě mocnější instance. Jako díky odjsoucněni věcí se věci ukázaly, že a jak právě jsou, tak teprve anihilací, »zhroucením každodenní, na vlastní život a jeho zájmy zavěšené významnosti« (JP) se ukazuje slabost slabého smyslu; ohlašuje se však smysl silný, který ztroskotáním smyslu slabého nejen není dotčen, ale dává znát své bytí. Je to smysl, »který, od-halen zhroucením, sám se nehroutí, v katastrofě smyslu všeho skutečné-ho zůstává nedotčen...« (JP). »Odhalení oné základní pra-diference, totiž diference mezi bytím a jsoucnem, je vázáno k otřesu relativního smyslu a jeho vlády« (JP). Smysl sám jako základ všeho porozumění je prarozdíl mezi bytím a jsoucnem. »Ale veškeré naše úmysly, hodnoty a cíle vyplý-

55

vají z toho Jakým způsobem se tento prarozdíl uplatňuje, zda jeho nená-padnost dovedeme pochopit jako tajemnou přítomnost nezměrného bo-hatství nebo zdali se snažíme prostě vyrvat mu některý dar, některé jeho poselství za tím účelem, abychom se sami povýšili na pány svého okolí, na smyslné a činné ovladatele jsoucna« (JP). »Smysl získává náš život po-chopením, které v skryté, privativní podobě je stále zde« (JP). Člověk teprve po průchodu touto dolinou, údolím ze všech nejslzavějším, má novou, tentokráte poprvé zevrubnou šanci pochopit sebe »jako obdaro-vaného darem neotřesitelným, s nímž nic relativního není srovnatelné, jako bytost, která nemůže a nesmí požadovat po šťastném počátku ještě' šťastný konec, onen happy-end, který od Platona po Kanta filosofie kon-struuje« (JP). »S tím se zdá souviset, že soudobá teologie sama ustupuje od myšlenky postulátů k ideji závazku a naděje« (JP). Teprve když se smysluplnost skutečně ztratila z toho, v čem žil křesťanský svět, teprve když se provalila otázka proč v celé své nesmírné moci, teprve potom se mohla ukázat cesta, po níž se odpovídání může vydat na svou pouť.

Není pozoruhodné, že tento začátek cesty spadá v jedno s koncem evropské metafyziky, jak jej ohlašuje Heidegger? Není významným pouka-zem, že se zároveň s rozevřením této nové cesty, která se filosofii zjevila tak silně, že ji ihned přijala za vlastní, ba dnes jevící se snad nejfilosofič-tějŠím problémem dneška, dostala do krize a ke svému poprvé v dějinách skutečně možnému sebevražednému konci celá technovědní civilizace, tedy civilizace vyrostlá z evropských metafyzických kořenů? Nelze tento začátek konce a doufejme začátek nového začátku, který mohou lidé spa-třit v souvislosti se současným obratem-konverzí a zjevením dějinného smyslu, interpretovat jako součást oné »destrukce tradovaného korpusu antické ontotogie«, jíž se samotné otázce po bytí zjednává »průhlednost jejích vlastních dějin« tím, že se uvolňuje »ztuhlá tradice a odstraňuje pří-krov, jímž je zasuta« (27)? Vždyť přece dějiny nelze mít jen za specifický aspekt určitého typu jsoucna, jímž jsou lidé; smysl přece míří i nad to: dějiny jsou bytostným určením bytí.

4. Smysl a dějiny jako ontologické určení Redukce dějin spásy na dějiny lidstva se ukázala jedním z podstatných

pochybení, plynoucích z přílišné antropocentričnosti. Evropský svět po-chopil biblické výroky o člověku, stvořenému k obrazu Božímu, a o člo-věku, pánovi tvorstva, sebestředně a vyňal vlastní dějinný příběh z pří-

(27) M. HGIDECKIER, cit. d„ str. 30.

56

běhů světa. Koncentrace na sebe se mu stala osudnou. Být zobrazením Božím ještě neznamená být Bohem, být pánem tvorstva ještě neznamená být suverenním vládcem, který to, co má spravovat a ošetřovat, jen exploatuje k vlastnímu prospěchu - nakonec vlastně jen zdánlivému. Člověk-bůh končí v prázdnu bezesmyslnosti, proti člověku-suverénu se vzbouří jeho poddaní tím nejstrašnějším způsobem: tvorstvo vymírá, vzduch a vody jsou otráveny, Země odmítá poskytovat potravu, šat a obydlí.

Dějiny spásy však původně počaly stvořením veškerenstva a skončí koncem světa. Oddělit dějiny člověka a lidstva z tohoto partnerského spolubytí znamená zanedbat a zradit základní komunitu všeho stvořené-ho, znamená okleštit smysl-orientaci ke komunitě, k obecenství.

V počátečním prošetřování toho, co rozumíme smyslem a děním, jsme se zmínili o ontologické relevanci výsledků našeho zkoumání. To, že můžeme uvažovat o smyslu toho či onoho jsoucna a události, zname-ná, že máme smysl, že jsme citliví, že jsme obdařeni čivy, tj. smysly, že máme porozumění, že jsme nelhostejní pro smysl jsoucna. Co je to mít smysl pro jsoucno a jeho smysl? Znamená to, že bytí, zakládající každé jsoucno, nám není zcela skryto, že pro nás (také pro nás) skrze vystupo-vání v daný jev ek-sistuje, vystupuje ze skrytu, že nám věci jdou vstříc tím, že se nám ukazují. Aristoteles praví, že jsoucno jest neskryté. Jak si lze představit naprostou skrytost určitého jsoucna? Nezjevilo by se ani jednou, z žádného úhlu, v žádné příhodné chvíli, bylo by neexistentní, nejsoucí. Nebyla by tu např. hora, kniha nebo přátelství. »Jsoucno« - tím slovem míníme to, co jest. Jest je třetí osoba přítomného času od slovesa býti, tedy »jest« znamená to, co jest přítomné. Jakmile už není »jest« ne-bo ještě není »jest«, nelze říci »jest«, ale bylo či bude. Přítomnost jsoucí-ho vypovídá, že ono »jest« každé věci, její přítomné setrvávání, prochází časem, že věc v čase vystupuje do onoho právě »jest« tu tak, tu onak. Jest tedy nemůže být bez tohoto vystupování do aktuality »tu tak, tu onak«. Toto vystupování je při vší změně vždy vystupováním téhož: kámen byl sice zrozen za horka magmatickými pochody, povětrnostními vlivy pak oddrolen ze skály, pak omílán věkovitým proudem vody až ke své dnešní podobě, avšak to jsou jeho podoby co kamene. Rostlina klíčí, roste, kve-te, plodí, ale to jsou podoby rostliny, stále téže věci, vidíme ji i nevidíme (a nevidíme-li ji, pak nevidíme právě jí), zažíváme různé prožitky, v nichž se věc jeví, ukazuje. V tom je ambivalence zjevování: fenomén se ukazu-je teď právě takto přítomen, ale zároveň poukazuje na cosi jiného, že totiž ukazující se věc není jen tímto zjevením v daném okamžiku, ale že je

57

právě jen momentálním, jen tímto úkazem. Tím, že se jen takto ukazuje, poukazuje na jiné, totiž na to, co se právě takto neukazuje, co zůstává skryto a co se může ukazovat v nových a nových zjevech a jejich kontex-tech a co tedy takto vstupuje do děje.

Říci, že něco jest, znamená: právě jest a skrze toto právě jest poukazu-je k svému bytí. Být potom znamená ukazovat se, vynořovat se, jevit se, takže problém ukazování je základnější než problém bytí: ukazování vysvětluje bytí. Ukazování bytí, toto vystupování pro..., je orientovaným směřováním ke komunitě, tedy tím, co jsme nazvali smyslem. Smysl ze své podstaty nemůže být něčím pouze »umístěným«, nehybně skrytým, ale ze své skrytosti vystupujícím v nové a nové ukazování a toto ukazová-ní zakládá dění.

Samo bytí je podstatně dějinným; je ek-statickým, není něčím v sobě stojícím, nýbrž ze sebe vystupujícím jakožto ukazování. Každé ukázání je zároveň jen tímto úkazem, za nějž se skryjí všechny úkazy minulé i příští, veškeré to ostatní ukazování určité věci. Každý úkaz je tak zároveň zakry-tím. »Zakrytost je pojmový protějšek fenoménu« (28). Vystupování ze skrytosti v úkaz, jež je zároveň zakrýváním, je děním, díky jemuž se dějí dějiny, tedy to, čím může mít život veškerenstva smysl, co umožňuje kaž-dé bytosti účast na smyslu, pokud má být a ne nebýt, pokud má plnit podstatnou určenost bytí a pokud tedy nemá propadat nebytí.

Phainesthai znamená tedy jevit se, což je vystupovat ze skrytosti do riskantního prostoru, kde se to kdysi jen skryté, vlastně nadále skryté, vy-stavuje pro druhé. Phainesthai — směřovat k druhému, smysl — oriento-vaný pohyb a též k druhému. »Fenomén smyslu« je vlastně velkolepou tautologií: smysl smyslu.

Jako existuje pokleslý smysl, totiž ten slabý, ten, v němž se vševládné bytí proměnilo v jsoucno, totiž určité jsoucí toto, a toto jsoucno zakrylo svíu základ a zapomnělo naň, zapřelo jej, tak i phainesthai je silné, když jevení, ono vstřícné vystupování pro nás a pro vše ostatní, zjevuje stále svou podstatu, totiž skrytost, z níž se jeví; je však slabé, když jevení pře-stane poukazovat na nezjevené, na tajemné a temné a stane se jevem, ukončenou hotovostí - z energeia se stalo ergon, z phainesthai se stal phainomenon - pouhý jsoucí jev.

Co to však znamená pro naše zkoumání? Co znamená říci, že ukazo-vání je cosi základnějšího než bytí, že totiž jevení vypovídá o povaze světa cosi původnějšího? Ukazovat se, jevit se znamená přece vystupovat ze

(28) Tamtóž, str. 48.

58

skrytu do zjevnosti, je to pohyb, ne však pochopený pouze jako pohyb z místa na místo, ale z temného úkrytu do zjevu; je to pohyb děje, drama, je to ukazování pro někoho, pro druhou bytost či druhé bytosti, je to opouštění izolace úkrytu a vstupování do kontaktu, avšak kon-taktu, tedy jde o lehké, respektuplné dotýkání, niterně taktní, s ohledem na partne-ry, pro něž se jevení děje; jde tedy o nevnucované harmonické sou-byti v tata-rytmu. Je to směřování, ne přepadání a zmocňování, je to šetrný projev zalíbení být s být pro ... Je to pohyb v určitém směru k druhé bytosti, výraz smyslu pro druhou bytost, je to vystupování ze sebe, se-bevzdávání a sebeodevzdávání. Toto sebeodevzdávavé taktní vystupová-ní pro druhého a druhé bývá zpravidla nazýváno »láska«. Takže lze pře-formulovat větu »ukazování je základnější než bytí« na »láska je základ-nější než bytí«. Láska umožňuje být, díky lásce jest cokoli.

Phainesthai je medium od phaino. Proč právě mediální tvar a nikoli aktivum či pasivum, tedy proč jevit se a ne jevit nebo býti jeven? Jestliže ukazování je to, co určuje bytí (řečeno s Heideggerem), tedy jestliže »být« není ještě poslední možný horizont, nýbrž samo je založeno ukazo-váním, určeno jevením, pak se zdá, že je spíše na místě pasivum. Bytí je »býti ukazován«, »býti jeven« - je to tedy takto vydávající se a trpící (pas-sio) sebeodevzdávavé přistupování k druhým. Není to brutální aktivita nedbající na druhé, není to »jevit«. Ukazování však není naprostou pasi-vitou ukazovaného; je přece Nevydáním: odtud ono vydávat se, ukazo-vat sey jevit se.

A tak se nám původní souhlas s oddělením dějin lidstva od dění světa zproblematizoval. Redukce přírodních dějů (hoření, růst rostlin apod.) na pouhou bezesmysinou procesualitu je už metafyzickým rozhodnutím. Je sice na jedné straně nutno rozlišovat to jsoucno, jež žijeme »zevnitř«, totiž své vlastní »bytí tu« {Dasein — pobyt), a jsoucna, která nejsou takto přístupná. Avšak toto oddělení je vždy jen vzhledem k situovanosti do jednoho horizontu světa a do jednoho jeho rozvrhu částečným, necelko-vým, zvláště když pro sebe a své dějiny reklamujeme smysluplnost a ostatnímu dění přisuzujeme bezesmyslnost.

Podobně problematickým se potom jeví rozdělování životních osudů jednotlivce od dějin společenství. Při veškeré nezástupnosti toho kterého určitého individua je smysl jeho osudů nemyslitelný bez vztahů a odkazů k lidskému a přírodnímu společenství; dějiny tohoto univerzálního spo-lečenství se zase nedějí nikde jinde než v osudech konkrétních individuí a jejich uskupení.

Smysl je bytostně určován směřováním k pospolitosti, k celku. Tato

59

pospolitost je živá, je živým celkem, »organismem«, světem; jeho osudy jsou jediným osudem: univerzálními dějinami s určitým smyslem.

5. Smysluplné dějiny jako bytostně křesťanská záležitost Řekli jsme, že prožitek smyslu tak, jak se ukazuje modernímu člově-

ku, je prožitkem absence smyslu; smysl se skrývá v prezentním modu vě-cí a osudů. Přece však nás má smysl ve své moci, nedá nám spát, jsme mu otevřeni, byť bychom se tvářili sebeodmítavěji. I svým výslovným od-mítáním o něm svědčíme, svědčíme o své příslušnosti k němu, ba i svou lhostejností jej potvrzujeme - jak jinak bychom mohli žít a hovořit o lho-stejnosti k smyslu?

Jsme tímto směrem otevřeni. »Otevřenost znamená porozumění to-mu, že pozitivní smysl, účel, hodnota nejsou nikdy ryzí pozitivum, že jsou vždy postiženy negativitou, že nikdo se nesmí osmělovat tvrdit, že tento smysl v ryzí kladnosti má, zastává a jím se legitimuje. Otevřenost bere v potaz nezbytnou provinilost každého z nás« (JP). »Nikdo z nás ne-má to, co by se dalo nazvat plným poznáním, epistěmé dobrého a zlého; jsme nuceni dohadovat se o nich ve skutečném vědění nevědění, které se opět neprojevuje reklamováním, nýbrž zasazením o věc« (JP). Zasazení pro ..., oddanost vůči..., to jsou všechno synonyma sebevzdání a sebevy-dání, novozákonního »zapři sám sebe« - ovšemže činy žitého života - to je to opus magnum člověka.

V čem můžeme tedy dát za pravdu Kantově metafyzice smyslu, ptá se Patočka a ve své odpovědi zdůrazňuje, že jen a jen v tom, že se k smyslu vztahujeme s úctou, s taktem, jako k něčemu, proč jsme tu, »pro co jsme požadováni« (JP), ale ne jako k něčemu, s čím lze kalkulovat, manipulo-vat, co díky naší laskavosti je zavázáno nám. Jako ten, kdo opravdu milu-je, neočekává a nesmí očekávat opětování lásky od osoby milované pro svou jakkoli upřímnou a nejoddanější lásku, tak člověku není a nesmí být zavazována instance smyslu. V tomto smyslu je jakýkoli egocentrismus či antropocentrismus protismyslný, totiž proti smyslu.

Dějiny jsou explikací smyslu, dějinnost je vlastně smysluplnost veške-renstva v jeho žití. Moderna chtěla tento smysl popřít a stala se tím volky ne-volky novým prostředím jeho silného, naléhavého zjevování skrze absenci. Není to možná vyvrcholení základní krize člověka? Není to elefantiazis lid-ského ego, poprvé v dějinách fakticky rozprostraněného všude po Zemi a je-jím okolí? A nemůže být odjsoucnění, Nichtung, nihilismus, toto první dějin-né ohlášení problému silného smyslu, znamením, které by nemělo být ve svém výstražném a zároveň spásném významu přehlédnuto?

60

Křesťansky pojatý život není totiž ryzí negativitou pokleslých, do bídy a strádání nepřítomnosti silného smyslu uvržených hříšníků; není ani především negativitou, utrpení je přece právě cestou následování, šancí. Antika odevzdávala člověka neosobnímu působení osudu, moira. Křes-ťanství zjevilo smysluplnou dějinnost se začátkem a koncem, v níž život-ní osudy jednotlivce, jeho rodiny, obce, národů a civilizací mají paradox-ní pozici: jsou z jedné strany působištěm Boží prozřetelnosti, výronem otcovského, láskyplného vztahu Boha k člověku, přírodě, světu, bytí jako takovému, z druhé strany jsou příležitostí se osvědčit následováním vý-zvy, jsou tedy polem lidské aktivity, která se má starat o vše, tedy i o osu-dy společenství, a to v teorii i v praxi. Moderna pak chce vidět dějinnost bez Boha a zdůrazňuje jen lidské působení, jehož účelem je člověk sám, lidstvo samo. Ztroskotávání tohoto záměru vyjevuje nesmyslnost a s tím otázku po smyslu jako nikoli cosi v lidské moci a míyetku (ať už zjeveně poskytnutém nebo ukořistěném), nýbrž jako to, co jakožto vždy skrytá podstata naléhá svým absentním modem a vyzývá k citlivému naslouchá-ní, k pokornému poslouchání a k uznání lidské závislosti a příslušnosti ke všemu stvořenému, k bytí vůbec.

Novozákonní zvěst vykupuje člověka a jeho společenství z bezradné nesmyslnosti sysifovského údělu, totiž valení balvanu vracejícího se neu-stále k úpatí hory, a táž zvěst žádá na člověku skoro, ba téměř zcela, aby Sysifův úděl přijal, aby se člověk zřekl toho, že valení balvanu je k něče-mu - a zřekne-li se, bude-li klást to hrdlo svírající »proč«, na něž není od-pověď, potom tímto posledním vydáním, tímto žitým »proč« se přihlásí znovu zvěst, znovu se zjeví a přihlásí sám smysl. Není tato interpretace jakožto křesťanská dokládána centrální událostí novozákonní zvěsti, totiž Ježíšovým ukřižováním a vzkříšením? Bůh umírá na kříži a demonstruje naprostou vydanost, neboť vydávaje život, vzdává se nejen své moci vy-manit se z rukou biřiců, ale i smyslu pro sebe, když volá »proč«: ani tento smysl nemá v oné chvíli k dispozici. A po tomto svém vydání v Synu při-jde zmrtvýchvstání - sebevydávající láska přemohla smrt.

Viděno dějinně: nejprve život v zapomenutosti ante Christum natum, pak zjevení v Kristu, potom uchvácenost zjevením, ale i uchvátanost a uchvacování, a tedy v tomto směru i nepříslušné osvojení daru, poskyt-nutého zjevením, pochybnosti a vyprázdnění zjeveného kadlubu dějin, moderní relativismus a nihilismus a teprve v této souvislosti položení otázky po smyslu a objev dějinnosti člověka (pobytu) jakožto toho jsouc-na, jehož jsoucnost spočívá v tom, že jest mu být. Tím je mu dáno i nahlédnutí do dějinnosti bytí. Vykročit z katastrofického ztroskotání

61

znamená vzdát se snu o panství, vzdát se toho, že jde o naše lidské účely, a přijmout smysl dějin tak, že náš »smysl života nemůže být vázán na ja-kékoli druhé naše požadavky a reklamace« (JP).

Články

T A K Z V A N Á P O D Z E M N Í CÍRKEV

P o d n č t k t ě m t o ú v a h á m poskyt ly dvě skutečnos t i . První: Z a č a l o se mluvi t o n ě c o hlasitěji o p o d z e m n í církvi. Dč lá starost i

přís lušným č in i te lům u nás i v dalš ích s tá tech , jej ichž ideo log ie »je nes luč i te l -ná s n á b o ž e n s k o u v írou«, a pro to snášej í víru a její s p o l e č e n s k é vyjádření jen ve s tavu odumírání . Jiní n a o p a k sledují n á b o ž e n s k é p o d z e m í se sympat iemi , vidí v n ě m z n a m e n í ž i v o t n o s t i ducha .

Podzemí je s l o v o s příchutí . Tam se ukrývají krysy, z loč in , uprchl í trestan-ci - ale o v š e m také lidé o h r o ž e n í vá lkou , p r o n á s l e d o v á n í m , bojovníc i za s v o -b o d u a spravedlnos t . Křesťané byli ča s to »v k a t a k o m b á c h « . N e j e d n o pol i t ic-ké hnut í se z p o d z e m í probi lo př ímo k moci . Celé národy m u s e l y v p o d z e m í bojovat za s v o b o d u . Ba i l i teratura, f i l o s o f i e a u m ě n í m u s e l y nezř ídka s e s t o u -pit d o h l u b o k é h o soukromí .

P o d z e m í si tedy zas louž í nčkdy úctu, někdy o p o v r ž e n í , m ů ž e být špatné i dobré , n ě k d y i jen pošet i lé . Jeho kval i ta n e v y c h á z í z toho , s jakým př í zvukem kdo o něm mluví , ale jen z toho , jaké cíle si k lade a jak jim s louží .

D r u h á s k u t e č n o s t : Vyrojily se i n f o r m a c e o » p o d z e m n í církvi« v ČSSR. V pos l edn í d o b ě se zahraničn í rozhlas a publ ikace i d o m á c í letáky zaměři ly ostře krit icky na aktivitu údajných b i skupů Dav ídka a Zahradníka . Vytýká se jim n e o p r á v n ě n ý v ý k o n c í rkevn ích pravomoc í , s v ě c e n í tajných kněž í a bis-kupů, snad i žen , přehmaty v liturgii a v á ž n é o s o b n í nedos ta tky ; u p o z o r ň u j e se na n á p a d n ě to lerantní p o s t o j Státní b e z p e č n o s t i v ů č i nim. O p a č n ě se o z ý -vají hlasy, ž e t u t o k a m p a ň o b r a t n ě rozvíři la Státní b e z p e č n o s t , aby donut i la c írkev z l ikv idovat v las tn íma r u k a m a akt iv i tu n e p ř í j e m n o u režimu.

C o si o t o m mysle t , jak s e k věc i p o s t a v i t ? H n e d na z a č á t k u bud iž ř e č e n o , ž e n á m tu n e m ů ž e jít o zjišťování fakt a kádrován í lidí. Př ís lušná c írkevní a u -torita u nás i v Římě tu to k o m p l i k o v a n o u s i tuac i s leduje p o lé ta a snaž í s e d o ní z a s a h o v a t tak, aby se s o d s t r a n ě n í m j e d n o h o zla n e z p ů s o b i l o j iné větží . D o -kladem ú ř e d n í h o zá jmu je d o p i s pre fek ta Rady pro veře jné zá lež i tos t i c írkve kardinála Casaro l iho p r a ž s k é m u arc ib i skupov i kard. T o m á š k o v i , z e d n e 3. 12. 1980 , č. 6 4 6 2 / 8 0 . Uveřejni l jej j eden z le táků v překladu n e zce la přesném. Je-h o text zní:

62

»Eminence , m á m čes t sdělit Vám, ž e od urči té doby docháze j í dopisy, a d r e s o v a n é v y s o k ý m o s o b n o s t e m S v a t é h o s to l ce a také S v a t é m u otci , od P. Fel ixe Davídka, k n ě z e brněnské d iecéze , který se podepi suje biskup pro du-chovní záležitosti v ČSSR. Jel ikož nen í z n á m o , že k n ě z Dav ídek obdrže l legi-t imně b i skupské svěcení , tím méně , ž e m u byl udě len - a kým - titul biskup pro duchovní záležitosti v ČSSR, je třeba mít za to, ž e taková jeho pastorační č innos t postrádá k a n o n i c k é oprávnění . S př ih lédnut ím k z á v a ž n o s t i t o h o t o případu si uvědomuj i p o v i n n o s t u p o z o r n i t na něj Vás, Eminence , a ve l i ce Vás prosím, abyste o věc i in formoval ordináře V a š e h o národa s d o d a t k e m , že si Svatý s to l ec vyhrazuje zveřejnění s tanoviska , ukáže-l i se to jako úče lné .«

Sdělení n e o b s a h u j e radikálně j e d n o z n a č n é závěry, jaké z n ě h o vyvozuj í le-táky. Prostě konstatuje , co není z n á m o úředně, a z t o h o př irozeně plyne, že v rámci normáln ího ž ivota církve, ř í z e n é h o kanon ickým právem, n e m á mís to aktivita č lověka , který n e m ů ž e prokázat , že se stal b i skupem normální kano-n i ckou ces tou . Zat ím nic víc. Možná , že o h l á š e n é s t a n o v i s k o S v a t é h o s to lce b u d e určitější. Je v šak naděje, že jej n e b u d e zapotřebí , když sami z a u j m e m e správný postoj . Předevš ím ti, j ichž se to bezpros tředně týká, ať jejich dosavad-ní jednání vyplývalo z dobré vů le n e b o z mot ivů m é n ě ryzích.

Ústřední otázka, pro n e j e d n o h o palčivá, se d o m á h á a s p o ň prozat ímní a r á m c o v é odpověd i : Jak se vyznat v celé situaci a jak se c h o v a t ? Emoc ioná ln í reakce nebývá dobrá, tvrdý s o u d a radikální řešení tím méně: »Člověk má být čilý, když je třeba n ě c o vys l echnout , ale váhavý, n e ž z a č n e mluvi t n e b o než se rozz lobí« {jak 1, 19). Připojme někol ik s lov psychologa: »... lidi mus í bojovat ne jen s vnějš ím nepří te lem (...), ale i s destrukt ivními hlasy ve svém srdci, kte-ré nedovoluj í kriticky a ch ladně číst, poct ivě c i tovat a tlačí do pera deformitu , po lopravdu a někdy i nadávku; ty hlasy si tot iž myslí, že s e tím otupí , ztratí bo les t ivost , zat ím jsou však lačné a neuhlas i t e lné jako každá nenávist , která není z k r o c e n a n e s r o v n a t e l n ě větš í porcí (promíjející a přijímající) lásky« (Ka-rel Z e m a n v Studie 81 [ I I I /1982] , str. 292) .

P o k u s m e se tedy - bez z a s a h o v á n í do k o m p e t e n c e c írkevní autori ty - uvá-žit věc i a spoň v o b e c n é rovině. Zasadit problém do ce lku a hlouběj i se orien-tovat v ce lé oblasti , to je nejlepší p o m o c pro o d p o v ě d n é r o z h o d o v á n í v praxi.

Řádný p o s t u p vyžaduje nejprve p r o z k o u m a t situaci (I. Útlak, II. Obrana) a pak teprve z ní vzn ik lé pot íže a jejich řešení (III. Problémy, IV. Orientace).

I. Útlak

Křesťanská spo lečens tv í , p o d o b n ě jako jiná, bývají státní m o c í přijímána n e b o odmítána, v m e z n í c h př ípadech priv i legována n e b o persekvována . Křes-ťané vědí , že pronás l edován í patří k ž i v o t u církve jako z k o u š k a a úkol , ale přes to se brání; j inak by v z b u z o v a l i dojem, ž e nemají č ím se hájit n e b o že jim chybí vů le k ž ivotu .

Je třeba střízl ivě kons ta tovat , že u nás je c írkev a v ů b e c n á b o ž e n s k á víra v e stavu existenčního ohrožení. K o n e č n ý cíl je l ikvidace c írkve a víry. N e s ice p o m o c í p l y n o v ý c h k o m o r - i když út lak minu lých deset i let í způsob i l ce l é řadě věř íc ích smrt - ale m n o h a jinými způsoby . Bylo by nespraved l ivé přehléd-

63

nout , že zat ím trvá jistá dávka to lerance , která se d o b ř e vyj ímá na p o z a d í sta-l inských let. K o n e č n ý cíl však zůs tává , jak ještě v š e d e s á t ý c h l e t e c h veřejně hlásal ministr K o p e c k ý a k o n c e m s e d m d e s á t ý c h let s o t ř e s n o u n e n u c e n o s t í předestře l k n ě ž í m z Pit jiný č l en v l á d n o u c í špičky, Trávníček. A kdo m ů ž e za-ručit, ž e z e d n e na den n e z a č n e nejtvrdší p r o n á s l e d o v á n í v a l b á n s k é m sty lu? Stačí, aby p o m i n u l y po l i t i cké o h l e d y n e b o doš lo k v ý m ě n ě v e d o u c í skupiny.

Út lak se provádí p ř e v á ž n ě administrat ivní ce s tou , s o u d n ě nepří l iš čas to -zatím. Pas torace je kana l i zována s m ě r e m na staré lidi, na jejich n á b o ž e n s k é záliby, na minulos t . Jen n e n o v á teo logie , n e ž ivá p ř í t o m n o s t c írkve a zaměře -ní na b u d o u c n o s t , a h lavně: »Ruce pryč o d mládeže!« Církev je t o l erována na dožit í . Přesněji řečeno , p r o t o ž e nejeví zájem o o d c h o d z e ž ivota , je jí naordi-n o v á n a eutanaz ie .

Z ů s t a n e h i s tor i ckou h a n b o u , ž e se naš lo něko l ik lidí kdysi p o k ř t ě n ý c h a p o s v ě c e n ý c h na kněze , kteří v e s lužbách s m r t e l n é h o nepří te le tvoří španěl -s k o u s t ě n u zakrývající , jak c írkev p o s t u p n ě dos tává injekce na urychlení její-h o k o n c e . ( H n e d budiž d o d á n o , že to to r o z h o d n ě nezamýš le la vě t š ina kněž í d o n u c e n ý c h vs toup i t d o Pit - ale je už nejvyšš í čas, aby vš ichni so l idní kněž í zbořil i zeď strachu mez i s e b o u a semkli se v e s v é m jed iném vlastn ím d o m o v ě , církvi, jak k t o m u už v některých d i e c é z í c h docház í . )

Ještě důleži tějš í úkol je př i souzen k n ě ž í m p ě s t o v a n ý m a pro t la čo v a ný m do v ě d o m í věř íc ího lidu t i š t ěnou publ ic i tou. Ti by měli na důlež i tých, i bis-kupských , mí s t ech vytvoř i t l o u t k o v é v e d e n í c írkve a t i chou c e s t o u provés t schizma. N e m u s e l o by to být p o d l e m o d e l u »Čínské národní kato l i cké cír-kve«. Stači lo by, aby se ve sporných zá l ež i to s t ech sbor b i skupů resp. ordinářů vždycky podrobi l vůli a t e i s t i ckého rež imu proti papeži . Při tom m o h o u pokra-č o v a t projevy úcty a o d d a n o s t i S v a t é m u otc i v Římě, ale fakt ický »papež« sedí v Praze, v Sekretariátu pro věci církevní. (Metody k o m u n i s t i c k é polit iky vůči kato l ické církvi zpracova l v c iz ině na základě d o k u m e n t ů z archivu Ú V KSČ, d o n ě h o ž měl v určité d o b ě přístup, český historik Karel Kaplan; viz jeho s o u h r n n ý přehled ve Studiích 80 [11/1982] , str. 149-168 , Církev a stát 1948-56 v Československu.) Odtržen í naší c írkve od centra by ji nesmírně os labi lo a usnadni lo její l ikvidaci.

Shrňme řečené . Církev trpí stále př í tomným útlakem, který dusí její ž ivot . Nav íc zůs tává trvalá hrozba, že bude z b a v e n a dalš ích v ý z n a m n ý c h s ložek s v é h o ž ivota popř. že bude její s truktura r o z m e t á n a n e b o d o k o n c e že bude m o c e n s k ý m i prostředky pot lačen v š e c h e n její ž ivo t m i m o s o u k r o m í ( což už prakticky post ih lo v š e c h n y řehole ) .

Ve v š e c h o d s t í n e c h s i tuace o h r o ž e n í je vo lba jen mezi d v ě m a zásadními postoji: zrada n e b o obrana. Oba se m o h o u projevovat různými formami akti-vity n e b o pasivity.

II. Obrana Církev má právo existovat. Je to základní právo platné pro ni s te jně jako

pro jiné s p o l e č e n s k é útvary v c iv i l i zovaném svě tě 20. stolet í . Církev má povinnost existovat. D o k o n c e času mus í s louž i t B o ž í m u krá-

lovství . Lidstvo potřebuje hodnoty , které mu ona zprostředkuje .

64

Odsoudit církev k smrti je zločin, je ío duchovní genocida proti slavnost-n í m d o h o d á m m e z i n á r o d n í m , z e j m é n a o n á b o ž e n s k é s v o b o d ě n e d á v n o u z a -v ř e n é v O S N .

Proti útlaku a ohrožení se církev smi a musí bránit. V zájmu své přítom-n o s t í i b u d o u c n o s t i . N e s t a č í ž i v o ř e n í , jde o plný. normáln í ž i v o t

Normální život církve je veřejný. K l idskému životu patří společenství a sd í l en í h o d n o t - C írkev n e s m í d o b r o v o l n ě o d e j í t d o p o d z e m í ,

V situaci útlaku a ohroženi má církev právo na neveřejný život je to h l a v n í f o r m a její obrany .

T ě c h t o n ě k o l i k z á k l a d n í c h tez í n e s m í m e pus t i t z mysli , máme- l i s p r á v n é p o c h o p i t a z v l á d n o u t n a š i s i tuaci .

R o z e b e r e m e s i p o s l e d n í tezi . Z á m ě r n é n e m l u v í m e o p o d z e m n í ( tajné atd,) c írkví , | e t o p o n ě k u d zaváděj íc í . C írkev je a mus í být j e d e n ce l ek . C o s e o d ní o d š t ě p í , u ž k n í nepatř í , a s p o ň n e v p l n é m smys lu . O h r o ž e n í s i c e lidi sbl ižuje , a l e u v o l n ě n í n o r m á l n í c h v a z e b p o d p o r u j e o d s t ř e d i v o u menta l i tu .

Jiná v ě c f e v e ř e j n ý a n e v e ř e j n ý ž i v o t t é ž e j edné c írkve . Každý s e m ů ž e ú č a s t n i t o b o j í h o , i v n o r m á l n í c h o k o l n o s t e c h žije c írkev - o s t a t n ě i každý s p o l e č e n s k ý ú tvar a k a ž d ý j ed inec - v e d v o u rov inách; veřejné , tj. př í s tupné ji-n ý m buď o s o b n í p ř í t o m n o s t í n e b o a s p o ň i n f o r m a č n ě , a neveře jné . S o u k r o m í p o t ř e b u j e k a ž d ý č l o v ě k , dvoj ice , s k u p i n a (i s tá t ) z r ů z n ý c h d ů v o d ů ; h lavní je p o t ř e b a chráni t s e před m o ž n ý m i š k o d a m i o d c iz ích . Čím je t a k o v á hrozíc í Škoda větš í , t ím v í c e je t řeba p ř e s u n o u t ž i v o t na n e v e ř e j n o u rov inu , utajit ho.

Neveřejný život c í r k v e v e s t a v u t í sně je o d p o v ě d í n a d v ě s i tuace : 1, Útlak b e r e věř íc ím m o ž n o s t p o k o j n é účas t i n a n ě k t e r ý c h ú k o n e c h ná-

b o ž e n s k é h o ž i v o t a (např. k a t e c h e z í c h dět í , n á b o ž e n s k é m v z d ě l á n í d o s p ě l ý c h , s h r o m a ž ď o v á n í , ž á d o u c í l i teratuře, d o b r é m kázání , ba i kř tu dět í , z a o p a t ř e n í v n e m o c n i c i , c í r k e v n í m s ň a t k u , svá tos t i kněžs tv í , v ý k o n u d u c h o v n í s lužby atd.) ; řeho ln íc í s e n e s m í jako t a k o v í shromažďovat , žít v e s v ý c h klášteř ích s v ý m z p ů s o b e m , při j ímat d o r o s t . Církev p o c h o p i t e l n ě nahrazuje neveře jně , o č je n á s i l n ě p ř i p r a v o v á n a veřejně .

2 . Ohrožení s e týká b u d o u c n o s t i : út lak, který s větš í n e b o m e n š í pravdě -p o d o b n o s t i hroz í př i j í t C írkev s e př ipravuje n a horš í a ž nejhorš í s i tuace , i n a ž i v o t v c e l é m r o z s a h u neveře jný , K p o d o b n ý m s i tuac ím d o š l o např. v Angli i v 16. s to le t í , v e Franci i v 18. s to le t í , v M e x i k u a S o v ě t s k é m Rusku d v a c á t ý c h let, v Č í n ě a Albáni i o d padesá tých let.

N e v e ř e j n ý ž i v o t c írkve m ů ž e p r o b í h a t n a úrovn i h ierarchické , k n ě ž s k é a la ické s o u č a s n ě n e b o jen na d r u h é a třetí, v krajním případě jen na laické. U v a ž m e , c o to prakt icky z n a m e n á .

1. Biskupové j sou nenahradi te ln í pro s v é c e n í kněží . K r o m ě t o h o m ů ž e být i tajným b i s k u p ů m d á n o z m o c n ě n í , aby n o u z o v ě nahradil i nejnutnějš í ří-zen í k léru n e b o o c h r o m e n o u správu d iecéz í (u nás v 50. le tech) .

2. Kněží jsou nutní pro slavení eucharist ické oběti, svátost pokání a pomazání nemocných; biskupa m o h o u nahradit při biřmování. Pro rozkotaný ž ivot m o h o u být vybaveni rozsáhlými pravomocemi (praktikováno v našich vězen ích atd.).

3. Laici z b a v e n í b i skupů a kněž í nepřestávaj í být církví, p o k u d jsou s je-jím c e l k e m a h l a v o u spojen i vnitřně. M o h o u apoš to lovat , ka tech izovat ,

65

u d r ž o v a t s p o l e č e n s t v í modl i tby , d u c h o v n í h o p o v z b u z e n í , bratrské lásky a charity, u d ě l o v a t křest, s lavi t liturgii s l ova a pokání , př ipravovat n e m o c n é n a křesťanskou smrt, s n o u b e n c i si udě l i t s v á t o s t m a n ž e l s t v í (před d v ě m a s v ě d -ky). Č l e n o v é řeho l í mají m o ž n o s t p o k r a č o v a t v ž i v o t ě p o d l e s l ibů v př i způso -b e n é p o d o b ě . V krajním př ípadě m ů ž e t a k o v á c írkev žijící jen n a la ické úrovn i p o k r a č o v a t v ž i v o t ě s Kris tem p o ce lé generace , aniž se s t a n e s e k t o u .

Z a t í m c o laici jsou u s c h o p n ě n i pro n o u z o v o u s i tuac i kř tem a o s o b n í du-c h o v n í kval i f ikací , zčást i i k a n o n i c k ý m právem, pro k n ě ž s k o u a b i s k u p s k o u ú r o v e ň je p o t ř e b n é udě len í dvoj í m o c i : s v á t o s t n é {potestas ordinis) a pravo-m o c i ( p o t e s t a s iurisdictionis). V souv i s lo s t i s tím m ů ž e v m i m o ř á d n ý c h po-m ě r e c h v z n i k n o u t m n o ž s t v í problémů. O s v ě t l í m e si je a s p o ň rámcově , se zře-telem na naše aktual i ty .

III. Problémy

Aby c írkev m o h l a dobře působi t , mus í být její ž i v o t uspořádán . S o u č a s n ě platný řád je k o d i f i k o v á n v Kodexu kanonického práva. T e n o b s a h u j e řadu výj imek pro dílčí m i m o ř á d n é s i tuace (např. s v á t o s t manže l s tv í , když je k n ě z n e d o s t u p n ý ) , ale se s tavem c e l k o v é h o út i sku nepoč í tá . K o d e x s l o u ž í normál -n ímu ž ivotu , k d e ž t o s tav p r o n á s l e d o v á n í v y ž a d u j e da l ekosáh lá m i m o ř á d n á opatření , p ř i z p ů s o b e n á daným p o d m í n k á m .

T e n t o úkol připadá pastýři ce lé c írkve, který má »nejvyšší a p lnou pravo-m o c nad v e š k e r o u církví jak ve v ě c e c h , jež se týkají víry a mravů, tak i v těch, jež se týkají k á z n ě a ř ízení c írkve rozš í řené po ce l ém světě . T a t o m o c je vprav-dě b iskupská, řádná a b e z p r o s t ř e d n í jak v z h l e d e m ke v š e m jednot l ivým cír-kvím, tak v z h l e d e m ke všem jednot l ivým pastýřům a věř íc ím a nen í závis lá na ž á d n é l idské m o c i « (kánon 2 1 8 ) .

Z t o h o plyne velmi důlež i tý závěr , ž e papež m ů ž e s v o b o d n ě , p o d l e s v é h o u v á ž e n í j m e n o v a t a dát posvě t i t b i skupy a vybavi t i k n ě z e p r a v o m o c e m i v nej-širším rozsahu , např. řešit věc i n o r m á l n ě v y h r a z e n é p a p e ž s k ý m kongregac ím. Má přitom právo p o m i n o u t b ě ž n ý p o s t u p a přís lušné úřady. N e n í to ne lo -gické, když mus í být náhradní b i s k u p o v é utajeni .

Hlavní smysl n á h r a d n í h o ep i skopátu je zajistit s v á t o s t n ý ž ivo t c írkve skrze kněze , s a m o z ř e j m ě tajně s v ě c e n é a působ íc í neveřejně . Že se t e n t o způ-s o b v děj inách už n e j e d n o u uplatnil , je z n á m o . V s o u č a s n o s t i d o s u d ž ivé je z p o v a h y věc i n e m o ž n é p r o k á z a t b ě ž n ý m i pros tředky ( d o k u m e n t y , veřejným d o s v ě d č e n í m aj.), zdali, k d o a s jakými p r a v o m o c e m i je k d i spoz ic i . T a t o o k o l -n o s t o v š e m činí tu to n o u z o v o u inst i tuci zran i te lnou; b e z d o s t a t e č n é kontro ly m ů ž e d o c h á z e t k n e p a t ř i č n o s t e m a k p o c h y b n o s t e m r ů z n é h o druhu. P r o t o se teď p o d í v á m e na některé s tránky s v ě c e n í a p ů s o b e n í b i s k u p ů a k n ě ž í z e tří h ledisek: platnost i , d o v o l e n o s t i a prospěšnos t i .

A. Platnost s e týká a) svátos t í , b) pravomoc i . a) p la tně je v y s v ě c e n , tj. s t a n e se s k u t e č n ě k n ě z e m n e b o b i s k u p e m p o u z e

pokř těný m u ž ( k á n o n 9 6 8 ) za předpokladu , ž e svě t i t e l je b i skup a že v y k o n á , c o patří k p o d s t a t ě svátost i . Tedy i s v ě c e n í přijaté o d s c h i z m a t i c k é h o b i skupa

66

je z á s a d n ě platné . S v ě c e n í ž e n je třeba p o k l á d a t z a j e d n o z n a č n ě nep la tné , n e z á v i s l e na t e o r e t i c k é m u v a ž o v á n í na to to téma.

1 b) P r a v o m o c už ívá platně, k d o ji dos ta l b u ď s f u n k c í ( d i e c é z n í h o biskupa, faráře aj.) n e b o s a m o s t a t n ě . N e j v ý z n a m n ě j š í je z p o v ě d n í p r a v o m o c , b e z ní ne-ní r o z h ř e š e n í p la tné ( d o p l n ě k k t o m u ještě přijde). R o v n ě ž k př i s luhování s ň a t k u je p o t ř e b n á p r a v o m o c , aby byl c í r k e v n ě p latně uzavřen . M n o ž s t v í dal-š í ch ú k o n ů c í rkevněprávn í p o v a h y ( u s t a n o v e n í d o funkc í , d i s p e n z e r ů z n é h o d r u h u atd.) n e l z e p r o v é s t b e z z m o c n ě n í .

Řadu nej is tot a n e d o p a t ř e n í napravuje c írkev sama: »Při o b e c n é m o m y l u a n e b o při k ladné a d ů v o d n é p o c h y b n o s t i ať v o h l e d u právním, ať s k u t k o v é m , doplňuje c írkev p r a v o m o c v o b o r u jak z e v n í m , tak vni třn ím« ( k á n o n 209) . Prakt icky se to týká h l a v n ě z p o v ě d n í pravomoc i . S v á t o s t n o u m o c dopln i t o v š e m n e m ů ž e ani t e n t o mi losrdný kánon . B e z s v á t o s t n é m o c i n e m ů ž e n ikdo ani rozhřešovat , ani k o n a t mešn í oběť. Ale nad l idskými řády je ještě nejvyšší Pán s m o c í b o ž s k o u . O v š e m - bez o h l e d u na p o d i v n é zprávy ze s t ř e d o v ě k u n e b o t e o r e t i c k é ú v a h y - není mys l i te lné ani v krajní nouz i , aby p o u h ý kněz se p o k o u š e l uděl i t s v ě c e n í n e b o o b e c b e z k n ě z e si namlouva la , že m ů ž e s louž i t e u c h a r i s t i c k o u oběť.

Ještě s e m patří, ž e p a p e ž m ů ž e uděl i t b i skupov i p r a v o m o c , k terou o n smí uděl i t ( s u b d e l e g o v a t ) dalším. Smrtí p a p e ž e p r a v o m o c i jím u d ě l e n é nezanikaj í .

B. Dovolenost M o ž n o s t i dané s v ě c e n í m a právem se musej í u p l a t ň o v a t v řádu. Kdo jej vě-

d o m ě překračuje , m ů ž e k o n a t i platně, ale n e d o v o l e n ě . Větš í h o d n o t y jsou c h r á n ě n y c írkevními tresty.

N a n e b e z p e č í s c h i z m a t u v Číně reagoval Svatý s t o l e c zos třen ím trestu pro biskupa, který uděl í b i skupské s v ě c e n í bez s o u h l a s u A p o š t o l s k é h o s to lce , pro o b a spo lusvě t i t e l e i pro s v ě c e n c e vyh lášen ím e x k o m u n i k a c e nejvyšš ího s tup-ně. Dalš í vývoj ukázal , že n e b e z p e č í bylo reálné; s národní církví nechtěj í mít věrní katol íc i d o s u d nic s p o l e č n é h o a zůstávaj í s tajnými knčž ími n e b o i bez nich.

N e b e z p e č í s c h i z m a t u a s p o ň f a k t i c k é h o hrozí také na rov ině neveřejné . M i m o ř á d n é p r a v o m o c i se nesměj í překračovat , p o k u d jde o území , o s o b y ne-bo úkony . Utajení a n e d o s t a t e k kontro ly nesmí s v á d ě t k z a v á d ě n í s v é v o l n ý c h re forem a pořádků pod le o s o b n í c h představ; mís to ž ivo ta s církví by to bylo v z d a l o v á n í o d n!ř m í s t o s l u ž b y B o ž í m u l idu by to m o h l o být c h o r o b n é s e b e u -p la tňování .

P r o k n ě z e z á p a d n í h o o b ř a d u plat í ce l ibát . V ý c h o d n í ritus př ipoušt í k s v ě -c e n í i ž e n a t é . N e n í v y l o u č e n o , aby la t inský b i s k u p svět i l k n ě z e pro ř e c k o k a t o -l i c k o u c írkev a je m o ž n é d o s t a t v ý s a d u c e l e b r o v a t v o b o j í m obřadu . Je o v š e m o t á z k a , zdal i prakt ické rušen í c e l i b á t u b ir i tua l i smem z ů s t á v á v rámci p a p e ž -s k é h o p o v ě ř e n í . V k a ž d é m př ípadě o p la tnos t í n e n í sporu.

Kandidát i s v ě c e n í m u s í sp ln i t ř a d u p o d m í n e k , např. o s o b n í charakter , vzdě lán í , v ě k (pro k n ě ž s t v í 2 4 roky) . P r o k n ě ž s k o u s l u ž b u v p o d m í n k á c h útla-k u je třeba v y ž a d o v a t n e m é n ě , a l e v í c e o s o b n í c h p ř e d p o k l a d ů , mj. v y s o k o u míru p e v n o s t i , rozváž i l v o s ti, mlčen l ivos t i , př i způsob ivos t i , pokory . R o z h o d n ě

67

nestačí , ž e n ě k d o touž í p o kněžs tv í a p o v a ž u j e se z a p o v o l a n é h o . Kněžs tv í je svá tos t pro druhé, ne pro v lastní prospěch , t ím m é n ě pro uspokojen í t o u h y být v církvi »někým«. P o d l e kán. 9 6 9 n e m á být svěcen , k d o nen í »nutný n e b o prospěšný« s l u ž b ě v d iecéz i .

V liturgii svátos t í je n a p r o s t o n u t n é z a c h o v a t p o d s t a t n é prvky, aby byly svátost i platné. Ostatní pod le m o ž n o s t i . Př i tom by bylo má lo m o u d r é snaž i t s e d o krajnosti z a c h o v á v a t rituální předpisy m í n ě n é pro sakrální budovy , po-kud jen to je m o ž n é . Ještě jiné zřete le s e musej í dos ta t ke s l o v u a někdy převá-žit. R o z h o d n ě je třeba respektovat věc i dů lež i té (např. n e u p r a v o v a t v las tní euchar i s t i ckou modl i tbu) , b o h o s l u ž b u k o n a t důs to jně a z h l o u b k y duše . Vněj-ší obal, např. v š e c h n y koste ln í ná lež i tos t i (zlatý kalich, úplný obřadní oděv ) n e m u s í z a p ů s o b i t v malém d o m á c í m prostoru nejvhodněj i . Liturgie je také umění , proto k ní patří přís lušná míra v k u s n é h o př izpůsoben í d a n é m u pro-středí. N e p o d c e ň o v a t také b e z p e č n o s t n í h ledisko: i za jednu »tajnou« mši se u nás odsuzuje do vězení ! To např. směrn ice pro m š e u n e m o c n ý c h v y d a n é v N D R nepotřebuj í respektovat .

C. Prospěšnost N e v š e c h n o platné a d o v o l e n é také prospívá. Je n u t n é váži t a vybírat z hle-

diska cíle. Z v ý š e n o u m ě r o u to platí pro náročný ž ivot a pastoraci v s i tuaci útlaku. N e z b ý v á než mít trvale na mysli, o č jde, a podle t o h o s tanov i t pořadí důlež i tost i .

Snad se s h o d u j e m e v tom, že c írkev musí 1. žít teď a 2. př ipravovat s v o u b u d o u c n o s t . Tedy žít a přežít (ne doží t ) . I když to dvojí je m n o h d y spojité, přece jen je třeba přihlédnout , zdali j edno neut lačuje druhé, třeba potřebněj -ší. Malý příklad: »veřejný« d u c h o v n í s t ihne roznés t svaté přijímání n e m o c -ným jednou za měsíc , tajný roznáší každý den, takže za m ě s í c má na k o n t ě ně-kolik set návštěv . Ale nechá-l i proto h ladovět duše mladých lidí? Pozor na du-c h o v n í luxus uprostřed d u c h o v n í n o u z e š iroko daleko .

Z t o h o d ů v o d u musí dělit své síly pas torace veřejná, ale ještě víc neveřej-ná: její úkol je doplňovat, ne k o n k u r o v a t a překrývat. A není spor o tom, že v té to době , v t o m t o jaru ducha, kdy se tolik mladých (i nemladých) otvírá pro Boha , je příkaz v ě n o v a t právě jim maximum a také optimum. »Cokol i jste neučini l i ...«

V s o u č a s n o s t i působí trojí klérus: kněží 1. n o r m á l n ě s v ě c e n í a působíc í ve-řejně; 2. normálně svěcení , ale bez s tá tn ího souh lasu ; 3. tajně svěcen í a půso-bící neveřejně . Tato třetí kategorie by měla uvážit , zdali ji nečeká její v lastní poslání spíše v b u d o u c n u , kdyby byli kněží veřejně známí h r o m a d n ě post iženi např. u v ě z n ě n í m . Kde bude zá loha pro nejhorší d o b u ?

S tím souvis í další pravidlo: P ř e d n o s t má veřejná pastorace , a to i m é n ě kvalitní. N e s m í se vytvoři t v mysli věříc ích představa naší malé a jedině do-bré c írkve v př í jemném zákoutí . N e s m í se z b y t e č n ě vyprazdňovat koste ly a křestní i s ň a t k o v é matriky, to je práce pro nepříte le . U p n o u t se na j e d n o h o b l ízkého kněze , o s o b n í h o n e b o s k u p i n o v é h o »kaplana«, je další nezdravý m o m e n t izolující od ce lku církve. Ani e l i tářské o d t a h o v á n í od kněží nesympa-t ických n e b o z a t a ž e n ý c h d o nějaké ko laborace není křesťanské. Z k u š e -

68

nost i mladých lidí, kteří se k nim taktně přiblíží a n a b í d n o u spoluprác i , př i tom v e v h o d n o u chvíl i d o v e d o u v h o d n ě říci upř ímné s lovo , j sou překvapujíc í . N e -dopust i t s c h i z m a mysli!

Tím moudřej i mus í chápat a prakt ikovat s v o u s l u ž b u tajní b i s k u p o v é , po -kud jsou a mají pravomoc i . N e s m í dojít k h ierarchické dupl ic i tě a z m a t k ů m . P o k u d funguj í veře jné d i ecézn í úřady, je třeba jich použ ívat .

IV. Orientace

Z p ř e d c h o z í c h ú v a h vyplynuly b e z p r o s t ř e d n ě některé důs ledky z h lediska právního a mravn ího . Proti n e o d ů v o d n ě n ý m o b a v á m a nekl idu s v ě d o m í při-p o m e ň m e o b e c n o u pravdu, že B ů h je dos t v š e v ě d o u c í a dobrý, aby nest íhal č l ověka za omyly a přehmaty v y k o n a n é v upř ímném přesvědčen í ( b o n a fidc). Napravi t se musej í jen pod le m o ž n o s t i .

O h l e d n ě zvlášť důlež i té svátost i pokání je dobře vědčt , že v n e b e z p e č í smrti m ů ž e rozhřeš i t n a p r o s t o každý kněz platně vysvěcený , i když ještě ne-dostal n o r m á l n ě z p o v ě d n í p r a v o m o c n e b o je v e s tavu e x k o m u n i k a c e . V c e l k u lze u nás kl idně předpokládat z p o v ě d n í p r a v o m o c u kněží , kterým lze odů-v o d n ě n ě důvěřovat .

Jak a do jaké míry z ískat důvěru, to je o p r á v n ě n á starost k a ž d é h o , kdo má př iměřeně v á ž n ý d ů v o d nechat si pos louž i t tajným knězem, k terého dobře zná. Je to skutečně kněz? Je dost kvalif ikován pro tuto záležitost? Je rozumně se mu svěřit? Jsou to otázky oprávněné, vždyť i sem m o h o u proniknout podvodníc i nebo konfidenti , vycvičení ve vzbuzování důvěry. Nelze věřit naslepo.

O v ě ř e n í v y s o k é h o s t u p n ě je svědec tv í zce la spo leh l ivého , m o u d r é h o , s tř íz l ivého č lověka , který d o t y č n é h o d l o u h o a dobře zná. Jinak je třeba z k o u -mat o s o b n o s t t oho , kdo se jako kněz (biskup) představí . Pro jeho v ě r o h o d -nos t mluví o s o b n í ne l í čený vz tah k B o h u , d u c h s lužby, spojení s církví, kladný p o m ě r k její autori tě , nez i š tnos t , o d p o v ě d n o s t , mlčenl ivos t , smysl pro spole -čenství . Ke s třehu pobíz í rys dobrodružnos t i , tajnůstkářství , s e b e z d ů r a z ň o v á -ní, d u c h o v n í p o v r c h n o s t , mravní n e p e v n o s t , nápadná suges t ivnos t , smě lé pře-kračování r o z u m n ý c h mezí , vel ikášství .

Č lověku s těžkými vadami , který se nedá odvrát i l od č innost i poškozuj íc í Bož í věc , n e b o s i lně p o d e z ř e l é m u je nutné zabránit v další akt ivi tě tím, že ne-bude zájem o jeho služby. Dobří lidé o takovém mají v ě d č t pravdu. O v š e m bez přehánění , z i o b y a nenávis t i . Ž á d n é l idské dí lo n e n í d o k o n a l é a žá dný č l o v ě k b e z chyby. S k u t e č n é v a d y a n e b e z p e č í je třeba v i d ě t a ods traňovat . Ále na-jdou-H s e l idé, kteří p r o B o h a u p ř í m n ě riskují t ěžký ž i v o t a v ě z e n í , z a s l o u ž í si ú c t u a v d ě č n o s t .

P r o s m e vš i chn i s p o l e č n ě D u c h a s v a t é h o o dary, k teré zvlášť po třebujeme .

69

S D R U Ž E N Í P A C E M I N T E R R I S A K A T O L I Č T Í L A I C I

Od jara 1 9 8 2 je Sdružen í Pacem in terris (dále jen Sdružení ) p ř e d m ě t e m z v ý š e n é p o z o r n o s t i a r ů z n ý c h jednání s tá tn ích i c í rkevn ích č inite lů, m i m o ji-né v důs ledku b ř e z n o v é h o proh lášen í ř ímské k o n g r e g a c e pro klérus (dále jen Prohlášení ) . Státem k o n t r o l o v a n é s d ě l o v a c í pros tředky u nás přinášejí o do-k u m e n t e c h i j ednáních jen n e ú p l n é n e b o s ty l i zované in formace . Cí lem dal-š ích o d s t a v c ů je přispět k úplnějš ímu o b r a z u o Sdružen í p o h l e d e m z j iného z o r n é h o úhlu: z h lediska kato l i ckých laiků, jako věř íc ích i jako o b č a n ů .

T o t o h led isko , po n a š e m s o u d u z á v a ž n é c írkevně i občansky , bylo d o s u d o p o m í j e n o . Proto s e je p o k u s í m e n a č r t n o u t s o u h r n n ě a říci zře te lně i věci , které by při l epš ích m o ž n o s t e c h k o m u n i k a c e měly být zce la zřejmé. Týká se to, jak m á m e za to, už s p o n t á n n í h o dojmu, který Sdružen í od s v é h o v z n i k u v r. 1971 vyvo lává u věř íc ích o b č a n ů n a š e h o státu. N ě k t e r é rysy Sdružen í o s v ě t l í m e c e s t o u porovnání . Objeví se však také otázky, které by si vyžádaly důkladnějš í rozbor, širší diskusi a s p o l e č n é hledání .

Mezi č innost í Sdružen í a p ř e d l o ž e n ý m h led i skem laiků je h luboký n e s o u -lad. Bylo by s n a d n é vyjádřit jej v y h r o c e n ě . Z d e jsme však zce la v ě d o m ě zvoli l i jiný přístup. Vycház í z toho , ž e la ikům s k u t e č n ě zálež í na h o d n o t á c h , o n i chž Sdružení mluví .

C h c e m e osvět l i t linii Sdružení , nakol ik vyplývá z veřejně z n á m ý c h skuteč -ností . Nejde tedy o p o s u z o v á n í j ednot l ivých č lenů, jejich subjekt ivn ích m o -tivů n e b o jejich k n ě ž s k é č innost i , která n e p o c h y b n ě v některých př ípadech m ů ž e být lepší, než by z l inie Sdružen í vyplývalo .

P u b l i k o v a n ý c h projevů Sdružen í je m n o h o , např. v Katolických novinách (KN). Obš írné citáty snad nejsou nutné . Něko l ikrá t se však o d v o l á v á m e na n e p o d e p s a n ý č lánek, uveře jněný v K N č. 2 8 z 11. 7 . 1 9 8 2 , který mluví j m é n e m Sdružení f o r m o u dopisu ordináři (dále jen Dopis ordináři). Zahraničn í hlasy k o tázkám Sdružení tu z á m ě r n ě p o n e c h á v á m e s tranou, c h c e m e v y c h á z e t z d o m á c í c h zdrojů a zkušenos t í .

1. Otázka pravého místa a zaměření Věříc ím laikům jsou bl ízké p o d n ě t y konc i lu i o d k a z Jana XXIII. a papež-

ské d o k u m e n t y , na něž se Sdružen í stále odvo lává . Rozuměj í jim v tom smy-slu, ž e křesťané mají s l edova t z n a m e n í d o b y a přispívat s v o u s l u ž b o u v d u c h u evangel ia , nejen jako jednotl ivci , ale i s p o l e č n ě a ve s p o l e č e n s k ý c h o tázkách .

Ale je l inie Sdružen í t ě m t o p o d n ě t ů m p ř i m ě ř e n á ? Z hlediska laiků je těž-ko pochop i t e lné , proč by c í rkevně m o t i v o v a n á svě t ská a n g a ž o v a n o s t kato-líků u nás měla být výhradně zá lež i tos t í (některých) kněží ; proč by se mě la soustřeďovat na o tázky míru do té míry, ž e to v las tně os ta tn í snahy vylučuje; jde-li už o z a c h o v á n í p o s v á t n é h o daru ž ivota (obrat čas to u ž í v a n ý v KN) , proč kromě války nemluv i t v íce jednak o terorismu, jednak o n e n a r o z e n ý c h l idských b y t o s t e c h n e b o s e b e v r a ž e d n o s t i mládeže , která je u nás zv láš tě vyso -ká. A proč v ě n o v a t tolik místa s lovním projevům a o p o m í j e t prakt ické a k c e (které by nejspíš z n a m e n a l y s o u č i n n o s t kněž í s laiky) ...

70

Uvažujeme- l i o č innos t i S d r u ž e n i konkré tně , n e d o j d e m e k č e r n o b í l é o tázce , zda k n ě ž í mají n e b o nemaj í pracovat pro mír, ale k m n o h a o t á z k á m p r a v é h o mís ta a z a m ě ř e n í t a k o v é č innost i .

Č l e n o v é S d r u ž e n í j sou katol ič t í k n ě ž í působ íc í v d u c h o v n í správě v s o u -č a s n é m Č e s k o s l o v e n s k u . Jakožto kněž í v pastorac i mají s v é m í s t o a pos lání v církvi . Dalš ími n e o d m y s l i t e l n ý m i v a z b a m i j sou spjati se svým n á r o d e m a jeho dějinami, se s p o l e č e n s k ý m i poměry , v n i chž žijí, a tak dále. P r o t o jsou na mís tě o tázky , jak č i n n o s t Sdružení o d p o v í d á směrn ic ím n e b o o p r á v n ě n ý m poža -d a v k ů m c írkevn ích předs tavených , a le také potřebám, t u ž b á m a m o ž n o s t e m laiků. Jak v y h o v u j e předs tavám a přáním s tá tn ích č ini te lů , ale také, jak o d p o -vídá reálným p r o b l é m ů m s p o l e č n o s t i , v níž ž i jeme, a o d p o v ě d n o s t i křesťanů za její s o u č a s n o s t a b u d o u c n o s t . T a k é o v š e m , zda vyjadřuje evangel i jn í smý-š lení a o s o b n í o p r a v d o v o s t .

Náš poh led z h led i ska laiků z n a m e n á p o h l e d »zdo la« v církvi i v e s p o l e č -nost i .

2. Mírové projevy Sdružení jsou křesťansky nevěrohodné a myšlenkově druhořadé

Pro věř í c ího č l o v ě k a je zarážející , jak málo se v m í r o v ý c h p r o j e v e c h Sdru-žení , v jejich stylu a pojetí , obráž í tradiční křesťanské smýšlení . O b v y k l e se v n ich s p o r n é o t á z k y s v e l k o u sebe j i s to tou líčí tak, jako by ce lá c h y b a byla na d r u h é straně. Kritiky nás i lnost í ve s v ě t ě jsou n á p a d n ě se lekt ivní , zaměřuj í se jen na některé z e m ě n e b o některá hnutí . Udílej í se pádné , ale s n a d n é výtky u rady s tá tn íkům či generá lům v z d á l e n ý c h zemí , z a t í m c o věc i b l ízké a spadající p o d naši o b č a n s k o u o d p o v ě d n o s t s e nechávaj í b e z povš imnut í . O s o b á m , s je-j ichž názory se po lemizuje , jsou b e z e v š e h o přič í tány n e č e s t n é úmysly , nená-vist apod. Místy d o s u d (sr. b o d 8) zaráží i s lovník m í r o v ý c h projevů.

V č e t n ý c h pro jevech se mluví pro mír a proti vá lce na léhavými s lovy, v n ichž však věříc í př ímo b o l e s t n ě postrádají jakoukol i z m í n k u o křesťanských h o d n o t á c h . »Aby n a š e děti kl idně usínaly ...« Z á r o v e ň je s pod ivem, jak málo p o z o r n o s t i věnuje Sdružen í o b s a h u pojmu mír, ačkol i přís lušné c írkevní do-k u m e n t y k t o m u n e j e d n o u podněcuj í . Laici by z e j m é n a očekáva l i , že v cí lo-v é m o b r a z e míru b u d e také mís to pro církev, pro věřící , pro děti křesťansky v y c h o v á v a n é , které m o h o u nejen b e z p e č n ě spát, ale také vyrůstat v lidi zakot -v e n é v e víře.

N e j e n ž e n e n a c h á z í m e nic t a k o v é h o . Z d á se, že k linii Sdružen í př ímo patří nepř ináše t nic v las tn ího , n ic spec i f i cky křesťanského. Proto se d l o u h é a na-v z á j e m p o d o b n é m í r o v é projevy Sdružen í vyznačuj í n á p a d n o u m y š l e n k o v o u druhořadost í .

Da lo by se např. očekávat, že tam, kde je z n á m o více variant mírového úsilí, bude Sdružení vyzdvihovat ty, pro něž mluví nějaké křesťanské důvody: odmítání zbraně z d ů v o d u svědomí (»Mimoto se zdá správné, aby zákony měly vl ídné po-chopen í pro případy lidí, kteří odmítají z d ů v o d ů svědomí používat zbraně, pokud o v š e m jsou ochotn i s loužit l idské společnost i jiným způsobem.« - Gaudium et spes 79) , n e ú č a s t z e m í v b l o c í c h atp. P o k u d z n á m o , Sdružen í t a k o v é k o n c e p -c e neobhajuje , ale ani n e u v á d í křesťanské m o t i v y t o h o t o s v é h o postoje .

71

Při tom je třeba uvážit , ž e zas tánc i míru v s o u č a s n é m s v ě t ě se při vší s h o d ě o cíli ča s to z n a č n ě rozcháze j í v n á z o r e c h n a c e s t u k n ě m u . Někteř í zastávaj í úplný pac i f i smus , jiní spoléhaj í na odstrašuj íc í s í lu zbraní; některé státy usi -lují o neutral i tu atp. Vys lov i t s e k t a k o v ý m o t á z k á m o d p o v ě d n ě už předpoklá -dá jisté o d b o r n é znalost i . V o t á z k á c h zce la k o n k r é t n í c h nav íc m n o h o zálež í na i n f o r m a c í c h - o s tavu vojsk, o p ř e s n é m z n ě n í s m l u v a d o h o d , o utajova-ných v o j e n s k ý c h s k u t e č n o s t e c h (vývoz zbraní aj.) atp.

Je pro to zarážející , s jakou urč i tost í se představi te lé Sdružen í o p a k o v a n ě vyslovují ke k o n k r é t n í m o tázkám, jednot l ivým o d z b r o j o v a c í m k r o k ů m atp., aniž uváděj í bližší argumenty n e b o in formace . Př i tom se při t ě c h t o projevech zřejmě n e m o h o u d o v o l á v a t ani c írkevní nauky, ani v las tn ích o d b o r n ý c h zna-lostí. K t o m u c i tujme z Dopisu ordináfi: »... sdružen í kato l i ckých d u c h o v -ních, j ehož celá č i n n o s t s e od p o č á t k u opírá v ý l u č n ě o p a p e ž s k é d o k u m e n t y a závěry II. v a t i k á n s k é h o konci lu .«

Mírové projevy Sdružen í jsou vždy v plné s h o d ě s m o m e n t á l n í m s tano-v i skem č e s k o s l o v e n s k ý c h s d ě l o v a c í c h prostředků. Tato s h o d a je p o z o r u h o d -ná i tím, ž e o h l e d n ě konkré tn í ch kroků k z a b e z p e č e n í míru se čas to r o z c h á z e -jí i s tanov i ska v ý c h o d o e v r o p s k ý c h států (Jugoslávie, R u m u n s k o ) n e b o marxi-s t ických hnut í ( z á p a d o e v r o p s k é k o m u n i s t i c k é strany). V pro jevech Sdružení je však v ž d y zce la jasné, které s t a n o v i s k o je tč. správné . V n u c u j e se tak dojem, že Sdružen í zas tává jakési » z e m ě p i s n é pojetí pravdy« - s p r á v n é je to, c o tvrdí v ládní č ini te lé v Č e s k o s l o v e n s k u a v urč i tých s p o j e n e c k ý c h zemích , nespráv-né to, c o se tvrdí v urči tých j iných zemích .

D o m y š l e n o do důs l edků je to h r o z n ý názor . Mají se takto or i en tovat i ka-tolíci ve v š e c h o s ta tn í ch z e m í c h ? Tj. má každý chvál i t pod le své s tátní přísluš-nost i d o m á c í v l á d u ? (Katol íci a v ů b e c o b č a n é západn í Evropy by takový pří-s tup v ů b e c ani nepochopi l i . )

Naprot i t omu konci l říká: »Nic ... n e p o m ů ž e př ič iňovat se o b u d o v á n í mí-ru, p o k u d jsou lidé rozdě leni a rozeš tváni proti s o b ě nepřáte ls tv ím, o p o v r ž e -ním a n e d ů v ě r o u , r a s o v o u nenávis t í a nesmiř i te lnými ideologiemi . Proto je nanejvýš nutné , aby se obrodi la v ý c h o v a srdcí a veřejné mínění bylo pro-d c h n u t o n o v ý m d u c h e m . Lidé věnuj íc í se v ý c h o v ě a zv láště mládeži n e b o vy-tvářející veře jné mínění musí p o v a ž o v a t péči o n o v é mírumi lovné smýš len í nejširší veřejnost i za nejzávažnějš í pov innos t . Je třeba, a b y c h o m my vš ichni změni l i srdce a měli na zřetel i celý svě t a ty úkoly, které m ů ž e m e s p o l e č n ě vy-k o n a t k p o v z n e s e n í n a š e h o poko len í« ( G a u d i u m et spes 82) .

Už log icky v z a t o je přece zřejmé, ž e pokrok k míru nen í m o ž n ý , n e b u d o u -li l idé p r o l a m o v a t u z a v ř e n o s t nepřáte l ských s tanov i sek d ia logem, v n ě m ž há-jení v las tn ího zájmu nevy lučuje úctu k d r u h é m u a s p o l e č n é hledání .

3. Linie Sdružení je občansky mělká a nepříkladná N a věřící o b č a n y čas to v íc n e ž na jiné d o l é h á o d p o v ě d n o s t za s o u č a s n ý

s tav i b u d o u c n o s t v lastní z emě . V pro jevech S d r u ž e n í p r o t o některé rysy za-rážejí z křesťanského i o b č a n s k é h o hlediska zároveň .

Jeden z n ich je s n a d n o s t a útěk před nesnadnos t í . Stále o b m ě ň o v a n é po-v š e c h n é argumenty pro mír jsou v las tně ha lasným otv íráním o t e v ř e n ý c h

72

dveří. Č t e m e projevy p ř e d n e s e n é na s c h ů z í c h Sdružení , dopisy naš im v ládn ím č in i te lům, č lánky a d r e s o v a n é č t e n á ř s t v u KN: k o h o z t ě c h t o adresá tů je třeba pro mír o b e c n ě teprve z í skávat?

Proto n e l z e bez r o z p a k ů mluvi t o m í r o v é práci Sdružení . V ě n o v a t tol ik ča-su č innos t i nepřemáhaj íc í žádný o d p o r n e o d p o v í d á ž i v o t n í m u stylu pracují-c í ch lidí, ať věř íc í ch n e b o nevěř íc ích .

S o u b ě ž n ě s tím se l a i ckému čtenáři v n u c u j e dojem, ž e autoř i m í r o v ý c h projevů mysl í v íce na o c e n ě n í shora než na trampoty a prob lémy s p o l u o b -čanů, b l i žn ích dole . Stálým m o t i v e m m í r o v ý c h projevů Sdružen í je tot iž chvá-la s p o l e č e n s k ý c h , soc iá ln ích , kul turních a d o k o n c e n á b o ž e n s k ý c h p o d m í n e k u nás. Z d e jako by n a o p a k č e t n é z a v ř e n é dveře nevadi ly . Zdá se d o k o n c e , že pisate lé ani netuší , jak s i tuace v e s k u t e č n o s t i vypadá. Snad je to i tím, že du-c h o v n í c h se př ímo nedotýkaj í některé problémy, s n imiž se setkávaj í rodiče , v y c h o v a t e l é , z a m ě s t n a n c i na pacov i š t í ch , laici v ů b e c . (Ale nejen tím.) Laici s o t v a m o h o u přijímat jako v ě r o h o d n ý takový mírový projev, v n ě m ž se o je-jich k a ž d o d e n n í c h p r o b l é m e c h nemluv í a takřka se popírají. V ě r o h o d n o s t i n a o p a k prospívá pos to j účast i , pravdivost i , sympat ie se s n a h o u o z lepšení .

Sdružen í si ča s to v e s v ý c h pro jevech připisuje o b č a n s k o u a n g a ž o v a n o s t . S k u t e č n o u a n g a ž o v a n o s t í by se pod le z k u š e n o s t í laiků m o h l a nejspíš mínit právě s n a h a o z l epšen í tam, kde to není snadné . T o však předpokládá , že o problémech víme a že nebagatel izujeme zejména ty těžkosti, které dopadají na naše s p o l u o b č a n y . S tím se nes lučuje nekri t ická až laciná chvá la d a n é h o s tavu věcí . A popírat t a k o v o u chvá lou těžkost i j iných je neso l idární a nekřesťanské.

(K projevům Sdružen í o p o s v á t n é m daru ž ivota by se tu přímo nabíze la s tarost o soc iá ln í s i tuaci m a t e k a mravní p ů s o b e n í nejen na ně, ale h lavně na c e l o u s p o l e č e n s k o u a t m o s f é r u v o t á z k á c h populace , b lahobytu , obět i atp.)

4. Mírová činnost Sdružení je církevně nepatřičná Dopis ordináři se snaží l eg i t imovat m í r o v o u č i n n o s t Sdružen í výzvami z

k o n c i l o v ý c h u s n e s e n í a p a p e ž s k ý c h encyklik. D o očí bijící závada t o h o t o a r g u m e n t u je v tom, že z m í n ě n é v ý z v y jsou a d r e s o v á n y prvotně laikům. Ž e profánní a ze jména pol i t ické pole je d o m é n o u laiků a ne d u c h o v e n s t v a , je v n a u c e kato l i cké c írkve d á v n o z a k o t v e n o u z á s a d o u a odchy lky v h i s tor ické praxi zpravidla nes louž í církvi ke cti. Pro s o u č a s n é p o d m í n k y tyto o tázky z n o v u zře te lně formulova l n e d á v n ý konci l v kons t i tuc í ch Lumen gentium (LG) a Gaudium et spes (GS) .

V t o m t o k o n t e x t u je také třeba číst Prohlášení , j e s p o d i v e m , že n a š e hie-rarchie na t e n t o e l ementárn í a spekt v ě c i n e p o u k á z a l a již m n o h e m dříve.

U v e ď m e některá zřete lná místa výs lovně . »Vlastní a zv láš tn í z n a k laiků je jej ich svě t ský charakter (indoles saecularis). Č l e n o v é p o s v á t n é h o s tavu s e si-ce někdy m o h o u zabývat s v ě t s k ý m i zá lež i tos tmi , třeba i v y k o n á v á n í m svět -s k é h o zaměstnání , a le pro své zv láštní p o v o l a n í jsou určeni h lavně a v las tně k p o s v á t n é č innos t i« (LG 31) .

»Svě t ské p o v i n n o s t i a č innos t i j sou v las tně (proprie), i když ne vý lučně , věc í laiků. Když tedy oni jednají, ať j ednot l ivě n e b o sdruženi , jako o b č a n é svě-ta, b u d o u n e j e n o m z a c h o v á v a t z á k o n y vlastní k a ž d é m u oboru , ale b u d o u se

73

snažit , aby získal i n a t ě c h t o po l í ch s k u t e č n o u o d b o r n o s t . . . Od k n ě ž í mají laici o č e k á v a t svě t lo a d u c h o v n í posi lu . Ať se v š a k nedomnívaj í , ž e jejich pastýři jsou v ž d y c k y takov í odborníc i , ž e když v z n i k n e nějaký n o v ý problém, i obt íž -ný, mají h n e d p o h o t o v ě k o n k r é t n í řešení , n e b o ž e právě to je jej ich pos lání ; sp í še on i sami, o s v í c e n i křesťanskou m o u d r o s t í a s uc t ivým z ř e t e l e m k roz-h o d n u t í m u č i t e l s k é h o úřadu církve, ať na s e b e v e z m o u s v o u o d p o v ě d n o s t « (GS 43) . D á l e s e z d ů r a z ň u j e legi t imní plural i ta n á z o r ů v e s v ě t s k ý c h o t á z k á c h : »... Jiní věř íc í však, jak se čas to a právem stává, b u d o u o t éže věc i s o u d i t jinak. ... V t a k o v ý c h př ípadech nen í n i k o m u d o v o l e n o d o v o l á v a t se c írkevní autori ty ve p r o s p ě c h s v é h o n á z o r u « ( tamtéž) . P o t ř e b u o d b o r n o s t i při řešen í s v ě t s k ý c h p r o b l é m ů z d ů r a z ň u j e t éž encykl ika Pacem in terris (h lava V).

Uváž íme- l i nyní i to, c o bylo u v e d e n o v e d r u h é m bodě , v id íme nepř iměře -n o s t t ě c h projevů Sdružení , v n i c h ž m l u v č í předkládaj í s v é k n ě ž s k é pos lán í i v ě r n o s t c írkevním směrnic ím jako a r g u m e n t ve p r o s p ě c h urč i tých var iant ře-šení ve s v ě t s k ý c h o t á z k á c h .

»Od kněží mají laici očekávat svět lo a duchovn í pos i lu« pro s v é křesťanské p ů s o b e n í v e světě . Ale l inie S d r u ž e n í je t o m u ve lmi vzdá lena .

V Dopise orclináři s e praví: » Č l e n o v é Sdružení , s te jně jako každý d u c h o v -ní, v e d o u s v é věříc í k p lnění jejich k a ž d o d e n n í c h p o v i n n o s t í na pracoviš t i a ve spo lečnos t i . « T o je p o z o r u h o d n é d o z n á n í , které patrně plně o d p o v í d á linii Sdružení : nerozv í j e t v pastoraci laiků ž á d n o u spec i f i cky křesťanskou míro-v o u č innost , ani nepř ímou . N a v í c se tu v ý s l o v n ě říká, ž e č l e n o v é Sdružen í se v t o m t o b o d ě nijak neodl išuj í od kněží , kteří č leny Sdružen í nejsou.

My jsme naproti tomu přesvědčeni , že každý slušný kněz v pastoraci koná i pro mír a jeho předpoklady m n o h e m více. Velmi si váž íme toho, že naše víra a cír-kevní tradice v sobě nese podněty a p o m o c k překonávání sobectví , nesmiřitelno-sti, pýchy, závisti atd., a to ve vztazích mezi jednotlivci a mezi národy. Takové ú-činky má bezděčně každá živá víra. Bylo by ovšem třeba v tomto duchu pracovat zacílené, se znalostí místních podmínek a problémů. To ukazuje na význam a zá-s lužnost nepřímé mírové práce kněží, ke které se však Sdružení nehlásí.

Ces tu k t a k o v é práci ukazuje např. myš l enka nedě l i t e lnos t i míru: nejen mír mez i národy a státy, nýbrž i m e z i jednot l ivc i , v r o d i n á c h a uvnitř s p o l e č -nosti . T a k o v ý poh led je jistě v d u c h u encykl iky Pacem in terris a vyplývá z něj celé bohatství aktuálních podnětů pro pastorační práci. Už v individuální morál-ce lze přece ukázat, že »mir« není v ignorování konfl iktů ani v útěku před nimi, ale v poct ivé snaze o řešení. Že někdy je třeba s konfl iktem d louho ž i ta mít přitom druhého v úctě. Cenné jsou tradiční křesťanské myšlenky o odpuštění a třeba i o tom, jak mluvi t (a jak nemluv i t ) o »prot ivn íkov i« . N o v é je r o z p o z n á n í soc iá l -n í h o aspektu . Věříc í někdy b u d e o d p o r o v a t z l é m u z e sol idarity se s labšími a bezbrannými . T o v š e je pro s p o l e č n o s t př ínosem s a m o o sobě , je to už přímá práce pro mír v malém, ale také příprava pro o t á z k y míru ve v e l k é m .

5. Sdružení a oficiální ateistický program Propaganda i akce o f i c iá ln ího a te i smu v Č e s k o s l o v e n s k u patří k nepře-

h l é d n u t e l n ý m s k u t e č n o s t e m , k n i m ž i Sdružen í mus í - v ý s l o v n ě n e b o m l č k y -z a u j m o u t s t a n o v i s k o .

74

P o k u d z n á m o , zauj ímá je mlčky , a l e s p o ň n a veře jnos t i . Jeho pro jevy zněj í tak, jako kdyby u nás ž á d n é h o m o c e n s k y p o d p o r o v a n é h o a t e i s m u neby lo .

N e n í z n á m o , z d a t o t o m l č e n í vyp lývá z nějaké p r o m y š l e n é k o n c e p c e na s t raně Sdružen í . S o u h r a m n o h a s k u t e č n o s t í v š a k u k a z u j e na to , ž e l inie Sdru-ž e n í v t é t o v ě c i vyp lývá z p r o m y š l e n é k o n c e p c e ate is tů .

T a t o k o n c e p c e by m o h l a v y c h á z e t z e tří p o l o ž e k . P ř e d n ě s e v e zdejš í o f i -c iá lní a t e i s t i cké l i teratuře d ů s l e d n ě o p a k u j e teze , že n á b o ž e n s t v í n e m ů ž e v s o u č a s n o s t i být z á k l a d n o u ž á d n é h o p o k r o k o v é h o úsilí , a je m u př i znána jedi-ná k ladná ú l o h a - úsi l í o mír. P o d l e d r u h é t e z e je v šak třeba n á b o ž e n s t v í ak t ivně p ř e k o n á v a t a o m e z o v a t j e h o vliv. Třet í p o l o ž k a je č e s k o s l o v e n s k á z v l á š t n o s t v c í rkevn í po l i t i ce : u nás neby la p r o v e d e n a o d l u k a c írkve o d stá-tu, t a k ž e k n ě ž í v d u c h o v n í správě j sou p l a c e n i s tá tem.

Z t o h o by p lynulo , že úsilí o mír je křesťanům a c írkv ím p o n e c h á n o jako jediná ob las t s v ě t s k é aktivity. Ta však m ů ž e být r o z v í j e n a jen tak, aby tím n e v z r ů s t a l a re l ig ioz i ta š i r o k ý c h vrs t ev o b y v a t e l s t v a , tj. laiků. K o n e č n ě tuto akt iv i tu lze úč inněj i u s m ě r ň o v a t u k n ě ž í v d u c h o v n í s p r á v ě n e ž např. u do -b r o v o l n ý c h la i ckých akt iv i s tů .

Je-li u v e d e n ý výklad správný , dovo l i l by j e d n o d u š e objasni t r ů z n é zv láš tn í rysy Sdružen í , s n imiž j sme se v p ř e d c h o z í c h b o d e c h setkával i . A l e pro laiky by měl také ten s m u t n ý výs l edek , že jim m o c e n s k ý a t e i s m u s z d o k t r i n á l n í c h d ů v o d ů (první t eze ) n e p o n e c h á v á m í s t o k s p o l e č e n s k y p r o s p ě š n ý m iniciat i -v á m a č i n n o s t e m , jež na d r u h é s t raně s p o l e č n o s t potřebuje . Církevní pol i t ika v j iných z e m í c h r e á l n é h o s o c i a l i s m u bývá v té věc i real ist ičtějš í .

6. Sdružení a laici v církvi

E x i s t e n c e a č i n n o s t S d r u ž e n í uvád í d o zv láš tn í s i t u a c e jednak os ta tn í kněze , kteří do S d r u ž e n í nevs toup i l i , j ednak hierarchi i . A le nen í b e z př ímých d ů s l e d k ů ani pro v n i t r o c í r k e v n í s i tuaci laiků: jak jsme viděli , u p e v ň u j e v last -ně »kler ikální« m o d e l c írkve , v n ě m ž la ikům nepř í s luš í v las tn í akt ivn í ú loha . Z e j m é n a p o k o n c i l u je t o pro věř íc í zarážej íc í a nepř i ja te lné .

Jak z n á m o , S d r u ž e n í od s tá tn í ch o r g á n ů přijalo m o n o p o l nad Katolickými novinami a Duchovním pastýřem. N e l z e říci, ž e by o b s a h t ě c h t o per iodik vy-c h á z e l vs tř í c p o t ř e b á m a z á j m ů m laiků. V K N už d l o u h o nen í d ě t s k á rubrika, t ím m é n ě i n f o r m a c e a d i s k u s e o ž i v o t ě laiků - n e b o d o k o n c e řehoiní lců, k n ě ž í m i m o d u c h o v n í s p r á v u atd. U ž t ím i dalš í č i n n o s t í S d r u ž e n í vznikaj í v n a š e m k a t o l i c k é m ž i v o t ě p ř e k á ž k y jak p lné k a t o l i c k é j ednotě , tak leg i t imní plural i tě .

7. Sdružení a katoličtí věřící (laici, kněží i hierarchie) ve společnosti

S d r u ž e n í si č a s t o připisuje k ladný vl iv na v z t a h y m e z i c írkví a s tá tem. N e n í v š a k m n o h o z n á m o o tom, c o S d r u ž e n í p r o s a z o v a l o a p r o s a z u j e v e p r o s p ě c h n a š e h o c í r k e v n í h o ž i v o t a n e b o s p e c i á l n ě laiků. M ů ž e m e p o u z e k o n s t a t o v a t , ž e v ý s l e d n ý s tav je nes laný . Stač í p o r o v n a t c í r k e v n í p o m ě r y u nás např. s e si-tuac í k a t o l í k ů v N D R , ať u ž jde o t isk, s t a v b u n o v ý c h kos t e lů , práci s m l á d e ž í , s e s t u d e n t y a a k a d e m i k y , o č i n n o s t řehol í , ú č a s t la iků na ž i v o t ě c í rkve v e far-

75

n o s t e c h í d i e c é z í c h (vče tně o d b o r n ý c h sil na plný úvazek) , exerc ic ie pro laiky různých s tavů, c írkevní školy, n e m o c n i c e , rekreační zař ízení atp. O k o l n o s t , ž e v N D R neexis tuje k n ě ž s k é m í r o v é sdružen í p o d o b n é zdejš ímu jistě nen í jediným d ů v o d e m těchto rozdí lů. A l e z a zamyš len í stojí.

M i m o c h o d e m podotkněme, že v N D R se věřícím v m n o h e m širší míře dopřává prostor ke službě společnost i a že příslušnost k církvi tam státní orgány neberou tak politicky podezřívavě jako u nás. To opravňuje k závěru, že českos lovenská verse oficiálního ateismu není nutně spjata s reálným social ismem.

Věřící p o c h o p i t e l n ě n e m o h o u čekat , ž e se jim od s tá tn ích orgánů d o s t a n e podpory, o kterou se neucházej í . A v š a k v ě r o h o d n o s t i v š e c h přání z terénu, aby s e c írkevnímu ž i v o t u dos ta lo vě t š í ch m o ž n o s t í (koste ly n e b o a s p o ň v h o d -né místnost i na sídlišt ích, tisk, vzdě lání , p ů s o b e n í řeholí , exerc ic ie ) , ve lmi ško-dily a škod í paušální a b e z v ý h r a d n é chvá ly na p o m ě r y v e s tátě a na c írkevní p o m ě r y u nás. T a k o v é chvály jsme slýchali od některých představi te lů dřívěj-š ího m í r o v é h o hnutí , o n ě m ž se ještě zmíníme. Nako l ik se p o d o b n é chvály do -sud opakuj í i v projevech Sdružení , m o h o u snad vyvo lávat dojem v zahraničí , ale d o m á c í m u c írkevnímu ž ivotu r o z h o d n ě neprospívají .

Věř íc ímu o b č a n u n e m ů ž e být lhostejné , jak se katol íc i jako ce lek jeví naší veřejnost i . Měli by se jevit jako c írkev věrná s v é m u d u c h o v n í m u poslání , s vnitřní j ednotou i pluralitou, v ě r o h o d n á v e svých projevech . Sdružení přispí-vá v tisku a při různých pol i t ických př í l ež i tos tech k obrazu s o u č a s n é h o kato-lictví u nás v tak ve lkém rozsahu a takovým z p ů s o b e m , že to r o z h o d n ě není úměrné s k u t e č n é m u smýšlení věříc ích. P o k u d d o k o n c e Sdružení vys tupuje na veřejnost i » jménem věř íc ích« , chybí m u k tomu jakákoli c írkevní i občan-ská legit imace.

8. Zátěž minulosti Sdružení his toricky navazuje na někdejš í Mírové hnutí katolického du-

chovenstva ( M H K D , 1951-1968) . Dopis ordináři tu to n á v a z n o s t p o d á v á jako úplnou . Chceme- l i být spravedliví , m u s í m e uznat jisté rozdíly, např. personál -n ího rázu. Pro kato l ické laiky tot iž M H K D představuje předevš ím jednu ze zátěž í minulost i . Zátěží , která nyní přímo dopadá na Sdružení , ale n e m ů ž e být lhostejná ani os tatn ím katol íkům.

Ke z m í n c e v p ř e d c h o z í m b o d ě o chvá lách d a n é h o s tavu př ipomeňme, že přímo o s t u d n é chvály na adresu státu zazníva ly z úst představi te lů M H K D v době , kdy arc ibiskup byl v n e z á k o n n é internaci , s tovky kněž í a t is íce laiků ve vězení , řeho le prot iprávně udušeny , tvrdě pos t i žena církev v ý c h o d n í h o obřa-du atd. N e h l e d ě na z á v a ž n é defekty i m i m o c írkevní sféru.

Tato zátěž také výrazně snižuje věrohodnos t mírových projevů Sdružení, kte-ré se od M H K D dostatečně neodlišilo ani se veřejně nedistancovalo od jeho chyb.

9. Závěry V pozadí c e l é h o n a š e h o z k o u m á n í je základní o tázka: jaké jsou úkoly a

m o ž n o s t i kato l íků v s o u č a s n é č e s k o s l o v e n s k é s p o l e č n o s t i ? K o n c i l o v é a další c írkevní d o k u m e n t y přinášejí jen r á m c o v o u směrnici ,

jejíž konkrétn í naplnění je předevš ím ú k o l e m místní církve.

76

Viděli jsme, že l inie Sdružen í na zák ladní o t á z k u o d p o v í d á z p ů s o b e m , který je v e s v é m ce lku nepři jate lný a nen í m o ž n o na něj v ě r o h o d n ě navázat . P o k u d obsahuje k ladné prvky (viz první bod) , lze je rozv í je t - po n a š e m s o u d u l épe a bez č e t n ý c h p r ů v o d n í c h n e s n á z í - v rámci s a m o t n é c írkevní struktury.

Sdružen í tedy v té to v ě c i zk lamalo a j eho představ i te lé na tom n e p o c h y b -ně mají v inu (kterou nám tu nepřís luš í b l íže z v a ž o v a t ) . A l e nezdar Sdružen í vyplýval i z t o h o , ž e n ikdo jiný - ani h ierarchie - nepřiše l s p ř e s v ě d č i v o u lepší o d p o v ě d í , č a s t o ani v dí lč ích o t á z k á c h . S k u t e č n o s t , že Sdružení m o h l o vznik-n o u t a působ i t uvnitř c írkve u nás, je b ř e m e n o nás v š e c h a zčást i - p o d l e různé o d p o v ě d n o s t i v církvi - také n a š e v ina (kterou n á m tu o p ě t nepřís luš í bl íže z v a ž o v a t ) . S o u d í m e , ž e jakkoli je l inie Sdružen í la ikům cizí, neměl i by ji pok ládat za »cizí« věc , která se jich netýká.

Ale základní o tázka , c o B ů h od nás věř íc ích žádá a jak m ů ž e m e prospět spo l ečnos t i , v níž ž i jeme, s tále n a l é h a v ě čeká na odpověď, v níž laici mají své nezas tup i t e lné m í s t o a v lastní o d p o v ě d n o s t o b č a n s k o u i c írkevní .

Lze doufat , že i promýš len í n e u s p o k o j i v ý c h jevů m ů ž e být krokem k lepší-mu poznání .

S Y M P O S I U M O P R O B L É M U VÍRY V A T E I S M U

Ve dnech 18.-20. června 1982 se konalo v římském Nepomucemu symposium na téma Problém víry v ateismu. Úvodní referát měl Rio Preisner (State College - USA), který1 svi(J příspěvek ve stylu pro něho typických fragmentů nazval Dějepisné rozpravy o prvnich před-pokladech rozmluvy s více neznámými. V dalším referátu Karel Skalický (Řím) podal Průřez teoretickým základem ateistické propagandy, kde se zaměřil na ateistické publika-ce v ČSSR od 50. let do dneška. Druhý den Otakar Nahodil (Lörrach) ve svém referátu Nábožensko-filosofické příspčvky k integrativní teorii tradice rozebral pojem tradice u Jo-sefa Piepera a Marcela Redinga. Rektor Nepomucena Karel Vrána (Řím) promluvil na téma Víra jako lidský a mezilidský fenomén. Poslední den měl závěrečný referát Karel Mácha (Mnichov) na téma Bůh filosofa, v němž rozebral pojem Boha veßlosoßi a zaměřil se pak zvláště na Kierkegaarda.

Značný prostor byl věnován diskusím k jednotlivým referátům, jež doplnily či pro-hloubily podaná témata. Symposium bylo těž doplněno rozhovorem s novinářem Jiřím Le-derem (Griesbach) a vernisáží s malbami Sidonie Dědinové, Miroslava Žáka a grafikami Karla Zednička, při níž byly též předneseny verše nedávno zesnulé lotyšské básnířky Zel-tite Hesse.

V tomto Čísle přinášíme referáty Rio Preisnera a Otakara Nahodila. V. S.

77

Rio PREISNER (State Col lege - U S A )

D Ě J E P I S N É R O Z P R A V Y O P R V N Í C H P Ř E D P O K L A D E C H R O Z M L U V Y S VÍCE N E Z N Á M Ý M I

V e Skutcích apoštolů (9, 29) č t e m e k r o m ě j iného o d ia loz ích či rozmlu-v á c h a p o š t o l a Pavla s j inověrc i a pohany: »Také r o z m l o u v a l a přel s e s řecky mluvíc ími židy. Ti m u však začal i ukládat o ž ivot .« N a j iném mís tě (17, 22 -23 ) je z a c h y c e n p o k u s a p o š t o l a Pavla os lov i t ř ecké p o h a n y jejich v lastními t e o l o -g i cko- f i l o so f i ckými kategoriemi: » A t é ň a n é ! Jak pozoruj i , jste p o k a ž d é strán-ce l idé ve lmi náboženš t í . Když jsem se tot iž prochá ze l po m ě s t ě a prohl íže l va-še posvátnos t i , přišel jsem také na jeden oltář s nápi sem N e z n á m é m u bohu . Co vy tedy neznáte , a přece to ctíte, to já v á m zvěstuji .« V o k a m ž i k u , kdy apo-štol Pavel n e z n á m é h o B o h a z to tožn i l s Ježíšem Kristem, a to proto, že vstal z mrtvých, odpověděl i Atéňané se zdvořilostí lhostejných so f i s tů : » P o s l e c h n e m e si tě o tom zase až jindy« (17, 23) . »O tom« tedy až jindy ...

Vybral jsem dva příklady p o k u s u o navázán í dialogu, j ednou s j inověrc i - s řeckými ž idy - p o d r u h é s řeckými pohany . V o b o u př ípadech s e l i tou tehdej-š ích inte lektuálů , v o b o u př ípadech p o k u s z troskota l . Ved le t o h o o v š e m ne-s p o č e t j iných p o k u s ů v e d l o k obrácení , až ke k o n e č n é m u z ískání Říma. Nejde mi však o to, abych vážil a porovnáva l nezdary a úspěchy , neboť jde o fe -n o m é n jed inečný ve svých r e p r e z e n t a t e c h a z á r o v e ň n e z v a ž i t e l n ě ta jemný s o u h r o u D u c h a s v a t é h o a a p o š t o l s k é o s v í c e n é horl ivost i . Chtěl bych jen po u-kázat na možnost o d v o d i t z t ě ch to popisů základní m e t o d i c k é předpoklady a pos tupy pro dialog mezi křesťanem a nekřesťanem.

A p o š t o l Pavel vycház í z á s a d n ě z báze společných principů; u řeckých židů i u řeckých p o h a n ů . Za s p o l e č n ý princip sui generis lze pak p o v a ž o v a t kategorii neznámého boha. N e j e n ž e je přijatelná pro teologi i z r o v n a tak jako pro f i losof i i , ale z á r o v e ň obsahuje v s o b ě cosi , co transcenduje v y m e z e n ý o k r u h o b o u disciplin. U řeckých ž idů kategor ie n e z n á m é h o b o h a p o u k a z o v a -la na božs tv í Mesiáše , u řeckých p o h a n ů na m o ž n o s t zce la j iného B o h a . V ka-tegorii n e z n á m é h o b o h a je impl ic i tně zahrnuta teo log ie v y k o u p e n í v myste-r iózním sepět í s teologi í Trojjedinost i B o h a .

ApoMol Pavel však v o b o u d ia loz ích z troskota l , i když v y c h á z e l z e spo l eč -n é h o principu. Existuje pro to jistě celý vějíř příčin, kromě j iného i v oblast i vůle, kterou se neodvažuj i z k o u m a t ; už také proto ne, že n e o č e k á v á m pra-ž á d n o u p o m o c od psycholog ie . P o k u d jde o oblast poznání , pak je zřejmé, že apoš to l Pavel kategori í n e z n á m é h o B o h a postavi l dialog na základ, j ehož pr inc ipiá lnost je n e r o z l u č n ě spjata s nejhlubš ím myster iem víry: s Trojjedi-nost i Boha. A p o š t o l tu stál před d i l ematem: z v ě s t o v a t pravdu o křesťanství n e b o křesťanství p ř i z p ů s o b e n é n á b o ž e n s k o - f i l o s o f i c k ý m předs tavám světa. Křesťanství však ne lze z v ě s t o v a t bez zák ladu v Trojjediném Bohu . A p o š t o l Pavel aplikoval tento kategorický základ na svět, aniž by jej přizpůsobil světu tím, že v dialogu se světem použil kategorie »neznámého boha«. Touto aplikací se mu podařilo do noeticky a voluntaristicky uzavřeného n á b o ž e n s k o - f i l o s o f i c k é -

78

h o poznání řeckých ž idů i řeckých p o h a n ů vnés t princip, který uzavřenos t jejich noesis otvíral do zce la j iných, n e t u š e n ý c h d imenz í , aniž by jí byl z c e l a cizí .

D o jaké míry jí v šak neby l z c e l a c iz í? Zajisté , s tač i lo by, aby s e řečt í ž i d é n e b o i řeč t í p o h a n é r o z h o d l i t eo - log icky d o m ý š l e t s a p o š t o l e m Pav lem z v ě s t o n e z n á m é m B o h u . Prot i t é t o t eo - log i ce se v šak kladla m e t a f y s i c k á logika zá-k o n ů ž i d o v s k é h o m o n o t e i s m u i ř e c k é k o s m o l o g i e .

Řečt í ž idé s i ce vědě l i o M e s i á š o v i a čekal i na n ě h o , j enže jejich o č e k á v á n í s tá lo v l o g i c k é m sepě t í se zna los t í z á k o n ů ; a tato zna los t , spo jená s v ě d ě n í m o s l í b e n é m Mes iášov i , vt iskla jejich o č e k á v á n í kval i tu čekán í na cos i z n á m é h o , ba log icky o d v o d i t e l n é h o , na M e s i á š e tedy, který m u s e l p ř e s n ě o d p o v í d a t krajní l o g i c k é k o n s e k v e n c i z á k o n ů a jejich poznán í . Metanoia Z á k o n a v Lás-ku a k t e m a b s o l u t n ě n e z á v i s l é B o ž í s v o b o d y - a tím i m a n i f e s t a c e n e z n á m é h o B o h a - d o v r š e n í S t a r é h o z á k o n a N o v ý m , se neda la ž á d n ý m z p ů s o b e m o d v o -dit z p o z d n ě ž i d o v s k é rac ioná ln í t eo log ie .

P o k u d pak jde o ř e c k o u kosmolog i i , ta už d á v n o z a k a l k u l o v a l a n e z n á m é -h o B o h a d o s v é h o s y s t é m u ident izac í n e z n á m é h o B o h a s b o h e m n e p o z n a t e l -ným. Tím se pr inc ipiá lní otevřenost v kategori i n e z n á m é h o Boha , jak na ni p o u k a z o v a l a p o š t o l Pavel , n e z n á m o s t , jež v s o b ě o b s a h o v a l a k o n t i n g e n c i nej-vyš š ího Z j e v e n í v dě j inách se inkarnuj íc ího B o h a , v z á p ě t í l og i zova la v n e k o -n e č n ě s ta t ický a abs traktn í predikát a b s o l u t n í n e p o z n a t e í n o s t i . Při tom však -n e z a p o m í n e j m e - v e d l e t é to n e p o z n a t e í n o s t i čekal už další pred ikát m e t a -f y s i c k é logiky, tot iž poznatelnost n e p o z n a t e l n é h o v p o d o b ě n e k o n e č n é h o z a s v ě c o v á n í do g n o s t i c k ý c h mystéri í .

Pro m y s t é r i u m V y k o u p e n í a Z m r t v ý c h v s t á n í , j imiž se n e z n á m ý B ů h a p o š -tola Pavla m a n i f e s t o v a l před ce lým s v ě t e m jako B ů h zjevující a zjevujíc í s e b e z a b s o l u t n ě a n e k o n e č n ě s v o b o d n é vůle , jako B ů h vyvracej íc í bez rozdí lu v š e c k y u z a v ř e n é a b s o l u t n í sy s t émy ident i ty n e p o z n á n í skrze p o z n á n í a po-z n á n í skrze n e p o z n á n í , pro i n k a r n o v a n é h o Ježíše Krista n e b y l o místa v systé-m e c h m e t a f y s i c k é a t e o l o g i c k é logiky.

D o h e r m e t i c k é u z a v ř e n o s t i t ě c h t o s y s t é m ů jako by se promíta la z a t v r z e -los t a n e v ý v r a t n o s t pras tarého hř íchu č l o v ě k a . D a l o by se takřka říci, ž e pan-l o g i s m u s v š e c h u z a v ř e n ý c h s y s t é m ů - t e o l o g i c k ý c h či f i l o s o f i c k ý c h - pro něž kategor ie neznámého Boha m ů ž e p o u z e a b s o l u t n ě v y l u č o v a t Zjevení Boha , má cos i z u z a v ř e n o s t i jeskyní a děr a d o u p a t , d o n i c h ž se utekl pos t lapsárn í č lověk . Vytuš i l to už ja snozř ivě Platon.

ir "k rk

N i c m é n ě , d ia log je m o ž n ý jen n a bázi s p o l e č n ý c h principů. B e z té to apriorní premisy n e l z e m l u v i t o d ia logu, ba víc, b e z ní i jazyk jako nástroj po -znávaj íc í k o m u n i k a c e degraduje v p o u h o u v ý m ě n u b i o l o g i c k ý c h s ignálů.

Objev i t s p o l e č n é pr inc ipy patří v š a k také k ne jvyš š ímu cíli d ia logu. C o ž se jeví jako r o z p o r v s a m é p o d s t a t ě , v s a m é m smys lu dia logu. P l a t o n t e n t o roz -por řešil s o k r a t o v s k o u téz í o v r o z e n ý c h ideách , jež j sou na p o č á t k u dia logu l a t e n t n ě p ř í t o m n y a v j e h o p r ů b ě h u s e maieuticky vyzdv ihuj í na svě t lo . A p o š -tol P a v e l v šak kategori í n e z n á m é h o B o h a přesáhl m e z e tak či o n a k poznávaj í -c í h o subjektu a opře l se o objekt iv i tu Prazjevení , jakkol i v p r ů b ě h u dějin a

79

civi l izací z a s t ř e n é h o mýty. Kategor ie n e z n á m é h o B o h a o b e p í n á jako kont in -gentn í báze dialogu v š e c k y kultury od s tarověku až p o n o v o v ě k , tvoří nevidi -te lně spřízňujíc í tmel mez i nimi. Z d á se, ž e t eprve éra postkřesťanská se odci -zi la té to m e z n í d ia logické kategori i a kles la d o h lubin s k o r o to tá ln ího za-p o m n ě n í n e z n á m é h o B o h a , a tím i do propast i n e d o r o z u m i t e l n o s t i a nesděl i -te lnost i fundamentá ln í , kategoriální .

* * *

Existují s p o l e č n é v ý c h o z í principy mez i křesťanstvím a marx i smem, a tím i základ pro s m y s l u p l n o u j a z y k o v o u komunikac i , jako byl dán mez i a p o š t o l e m Pavlem a řeckými židy n e b o řeckými p o h a n y ? N e c h c i říci š m a h e m že nikoli . V marx i smu ne l ze objevi t n ic a n a l o g i c k é h o k nezmámému Bohu, jako to bylo m o ž n é u pohanů , a nejen řeckých, n e m l u v ě o společném B o h u židů a křes-ťanů. Marxis té odmítaj í o v š e m jakoukol i kategori i b o h a a božství , ať už chá-p a n o u ž idovsky , křesťansky n e b o pohansky . Stále ještě se lze však domnívat , ž e v jejich sys t ému je skryta n ě k d e jakási p o d v ě d o m á subs t i tuce božstv í , z níž by se dal odvodi t společný principiální základ dialogu s křesťanstvím. N e m o h l a by být čímsi jako »neznámým bohem« u nich kategorie sociální spravedlnosti?

Oba pojmy: sociální i spravedlnost v marx i smu podléhaj í dialektice , tj. vy-plynuly z negace p ů v o d n í h o smyslu sociální a spravedlnost. Zdá se tedy, že nad vším soc iá ln ím a spravedl ivým v ládne v marxismu dialektika. Dala by se tedy snad o n a chápat jako jakýsi ekv iva lent » n e z n á m é h o b o h a « ? Jinými s lo-vy: m í l by tedy dialog mezi křesťany a marxis ty v y c h á z e t z báze dialektiky c h á p a n é jako kategor ie objekt ivně v še určující , vše povyšující , avšak tak, že se tato její f u n k c e n e b o m o c ref lektuje z pos i ce ante -d ia lekt ické? Asi tak jako se ana log icky B ů h ref lektuje z pos i ce neznámosti? Neoc i táme se tu v rozporu, jenž př ipomíná onu ident i tu n e z n á m ý - n e p o z n a t e l n ý , na níž z troskota l už apo-štol Pavel v r o z m l u v í s řeckými židy i řeckými p o h a n y ? Marxis té tot iž m o c í dialekt iky bazální kategorii neznámého boha též vzápět í povýš í ( a u f h e b e n ) aktem dia lekt ické negace v boha známého, tj. v p o u h o u (gnos t i ckou) projekci nedos t i ž i t e lnos t i ( l idských) ideálů. Přijmout princip dialektiky jako v ý c h o z í bázi a impuls dialogu z n a m e n á při jmout zároveň d ia lekt ickou negaci vší o n -to log ické intenc ional i ty pojmů jazyka, negaci jejich vz tahu totiž k j soucnu a bytí, tedy negaci křesťanské o n t o l o g i e i gnoseo log i e , ba víc: negaci s a m é h o Lo-gu v jeho sepět í s bytím jsoucna, c o ž teo log icky z n a m e n á negaci Ježíše Krista. Z d e by se kruh n e k o n e č n é d ia lekt ické negace uzavřel . » N e z n á m ý bůh« dia-lekticky n e g o v á n v známého boha, tot iž v p o d o b ě l idské projekce , se s tane ident ickým s n e m o ž n o s t í tu to kategori i jakkoli z t o t o ž ň o v a t s Ježíšem Kristem jako B o h e m - jak to činil apošto l Pavel . A p o k u d b y c h o m jako křesťané tak i nadále činili, pak v panlogice této dialektiky bychom vlastně ztotožňoval i nezná-m é h o boha s jakýmsi dávno mrtvým Ježíšem, zoufalé bláznovství, jež se vzdává i o n é poslední útěchy vyplývající ze z totožnění »neznámého boha« s projekcí lids-kého ideálu.

Ano, pak by marxista uznal společný princip dialogu, v této redukci Ježíše Krista na n e z n á m é h o boha, arci v e smyslu jeho n e p o z n a t e l n o s t i , n e m o ž n o s t i j eho zjevení , inkarnace, zmrtvýchvstání, na Ježíše uct ívaného jako hrob nezná-

80

m é h o , p a d l é h o voj ína. Dia lekt iký p a n l o g i s m u s neguje Ježíše Krista s te jně jako neguje kategori i spraved lnos t i c o b y sine qua non m o ž n é h o dialogu. O v š e m ž e , pak už n e l z e m l u v i t o dia logu, nýbrž l eda o m o n o l o g u p r o n á š e n é m unisono n a s p o l e č n é m d ia lekt i ckém princ ipu negace , jíž se k o n e c k o n c ů i t e n t o m o n o -log neguje v d á v n o předz jednaný s o u h l a s s p o z n á n í m nutnos t i .

D i a l o g s m a r x i s m e m b y předpokláda l p r o t o v íc n e ž p o u h o u negac i dialek-t ické n e g a c e - n e m l u v ě o z c e l a nepos tačuj í c ím zapomnění dialektiky, jímž je p o s t i ž e n a s k o r o celá p o s t h e g e l i á n s k á okc identá ln í f i l o s o f i e od pos i t iv i smu přes f e n o m e n o l o g i i až p o ex i s tenc ia l i smus , a právě pro to tak p ř i t a h o v a n é m a r x i s m e m . A m a r n ě b y c h o m se také proti d ia lekt ice d o v o l á v a l i p l a t ó n s k é anamnese f u n d a m e n t á l n í c h idejí. Hege l iánsko-marx i s t i cká dia lekt ika před-s tavuje e s e n c i pos tkřesťanské t e o l o g i c k o - f i l o s o f i c k é - n e b o l épe snad: i d e o s o -f i c k é g n o z e o d p a d l é o d víry a milost i , a tím také od nazírání reality jako díla s tvořeného. Bylo by tedy potřebí návratu k myšlení sub specie h a r m o n i c k é reci-procity pistis a gnosis, a b y c h o m z k o ř e n ů vyvráti l i abso lu tn í sys tém dialekt ic-k é h o ne k v e š k e r é m u s tvoření , ne v m e t e n é h o do tváře B o h a d u c h e m v š e h o padlého . Avšak t e n t o návrat se mi zdá n e d o s a ž i t e l n ý b e z přijetí milost i o b n o -vující. » V š e c k o je n a k o n e c milost ,« jak pravil B e r n a n o s .

Pak je však l épe pro křesťana se za t en zázrak mi lost i modl i t než mařit čas c h i m é r o u dialogu.

* * *

D o k o n a l o s t dialektiky, její n e v ý v r a t n o s t obráž í jakoby dvojí: d o k o n a l o s t a n e v ý v r a t n o s t pádu v j eho m e z n í infernálnost i , a z á r o v e ň to, ž e tato d o k o n a -lost a n e v ý v r a t n o s t m ů ž e být p ř e k o n á n a (i když ve své infernal i tě nikol i zrus-~ena) jedině vykupi te l ským dí lem s a m é h o Boha .

* * *

»Kdyby přišel , nepři jde pro naši spásu , ale přijde potres ta t z loč iny a pří-koří, jež jsme spáchal i proti j eho bratřím, a těší nás, že spáchal i . N e n í n i k o h o , k d o by h o přijal, ani j e d i n k é h o není!« T o jsou s lova č e s k ý c h p o l o p o h a n ů , rá-dobykřesťanů z k o n c e 10. s to let í z o k r u h u pražských Přemys lovců , a vztahuj í se na exu lanta s v a t é h o V o j t ě c h a z rodu P ř e m y s l o v c ů z l ických. S v a t é m u Voj-t ěchov i o v š e m n e š l o o potres tán í z loč inů , nýbrž o d u c h o v n í o b n o v u Č e c h ů p o d l e v z o r u o b n o v y c lunyacké . N e že by se n e n a p á c h a l o z loč inů až až. Pražští Přemys lovc i , o jej ichž s lávě kolují pověst i , j ichž h i s tor ické jádro je čím dá! spornějš í , se e tabloval i u m o c i k r o m ě j iného i best iá lní g e n o c i d o u s v ý c h bratrů P ř e m y s l o v c ů z l i ckých u s a z e n ý c h k o l e m Kouřimi . V Zl icku totiž, a ni-kol i v kraji p r a ž s k é m a b u d e č s k é m přež íva lo křesťanské i kulturní děd ic tv í V e l k é Moravy. A z d á se, že Praha v d ě č í za svůj v z n i k vyvrácen í právě t o h o t o záv i s t ivě a žárl ivě n e n á v i d ě n é h o dědictví .

Č e c h y zůsta ly takto od s a m ý c h děj inných p o č á t k ů d o s a m é h loubi dřeně r o z p o l c e n é v e své el itě d u c h o v n í i m o c e n s k é . To je j eden ze zák ladn ích urču-j íc ích rysů, i když arci n ikol i spec i f i cky českých . P o d o b n o u d u c h o v n í a m o -c e n s k o u r o z p o l c e n o s t lze najít u m n o h a j iných e v r o p s k ý c h národů. I druhý rys se v šak vynořuje h n e d na úsv i tu č e s k ý c h dějin, a je jakoby určen myste -

81

riózní juxtapos ic í d v o u svě tců: s v a t é h o Václava , z rodu v í t ě z n ý c h pražských Přemys lovců , a s v a t é h o Voj těcha , z r o d u d e c i m o v a n ý c h P ř e m y s l o v c ů zl ic-kých. O b a m u ž o v é dovrši l i sva tos t m u č e d n i c k o u smrtí . Svatý Vác lav byl tak-řka log icky i jakýmsi r o d o v ý m p u z e n í m z a v r a ž d ě n svým bratrem, z p l o z e n c e m moc i propadlých pražských Přemys lovců; svatý V o j t ě c h byl z a v r a ž d ě n v exi-lu, vyš tván Čechy mezi pruské pohany . Svě tc i vyrůstají v Č e c h á c h z prostředí kul turních elit m o c e n s k ý c h a z á r o v e ň i z prostředí kul turních elit křesťan-ských. P o k a ž d é však mus í čel i t j e d n o t n é f r o n t ě lidu v e d e n é h o muži , jimž je křesťanstv í leda kartou v m o c e n s k é hře. O p ě t ne l ze o v š e m říci, ž e jde o jakési č e ské spec i f ikum. Vyhlazen í z l i ckých P ř e m y s l o v c ů by m o h l o p o s l o u ž i t za lát-ku č e s k é h o hrd inského e p o s u na z p ů s o b Nibe lungů . S tím rozdí lem, že v č e s k é proven ienc i by bývalo š lo o střet s trany křesťanské kultury s v í t ě z n o u s tranou p o l o p o h a n s k é moc icht ivos t i . V N i b e l u n z í c h v í t ě z o v é i poražen í jsou s tejně vzdálen i křesťanské kultuře, n e m l u v ě už v ů b e c o křesťanství ...

* * *

Z č e s k ý c h k m e n o v ý c h válek n e v z e š e l hrdinský e p o s na z p ů s o b Nibe lungů , nýbrž povsta la l egenda o u m u č e n í s v a t é h o Václava, dílo svým z p ů s o b e m ne-zvyklé a jed inečné . A to proto, že její autor p o c h á z e l podle v š e h o z rodu Pře-mys lovců z l ických, tedy z kmene , jenž byl vyvražděn Přemys lovc i pražskými, jejichž krev kolovala v žilách svatého Václava. Psal tedy zprávu o m u č e d n i c k é smrti s v a t é h o Vác lava Zličan, který by se měl - být p o h a n e m - radovat z bra-trovraždy v lůně n e n á v i d ě n é v ě t v e pražských Přemys lovců . Ba zdá se, ž e ten-to z á h a d n ý Zl ičan byl snad jediný, kdo přežil l ikvidaci své rodiny. Nejnovějš í bádání uvádí totiž jako autora Radlu, p ě s t o u n a a přítele, m o ž n á i s trýce svaté-h o Vojtěcha, muže , jenž patřil k šp ičkám české křesťanské inte lektuální elity. I Radla jako svatý Voj těch muse l n a k o n e c odejít do exi lu z Čech, kde se po to-tálním vyhlazen í pos l edn ích zbytků kultury křesťanských S lavn íkovců , tedy Přemys lovců z l i ckých (kolem 995 ) dostal i s k o n e č n o u platnost í k moc i po lo -pohanšt í pražští Přemyslovci .

K první katastrofální retardaci kultury a křesťanství v Č e c h á c h doš lo te-dy už ke konci 10. stolet í .

* * *

Legendu o svatém Vác lavu lze chápat proto i jako zas třeně pol i t ický spis namířený právě proti s eben ič ivým m o c e n s k ý m ambic ím pražských Přemy-s lovců . Přijmeme-li autorství exulanta Radly, pak jde o t é h o ž muže , který své prot ipřemys lovské pol i t ické zaměření d e m o n s t r o v a l nezas třeně , když jako arc ibiskup os tř ihomský - tedy v diecézi , která patřila kdysi k Ve lké M o r a v ě -získal u papeže krá lovskou korunu nikoli pro Přemys lovce , ale pro maďarské-ho kníže te Štěpána. U v a ž m e jen! Radla, z l ický Přemys lovec , jeden z če lných reprezentantů křesťanské kultury v e l k o m o r a v s k é p r o v e n i e n c e v Čechách , vychova l s v a t é h o Vojtěcha , získal krá lovskou korunu pro s v a t é h o Štěpána, č ímž prakticky zachráni l Maďary jako nezáv is lý národ ve střední Evropě, a to to kul turně pol i t ické dílo na poli křesťanství dovrši l s epsán ím zprávy o mu-č e d n i c k é smrti s v a t é h o Vác lava z rodu svých úh lavn ích nepřátel ...

82

Niko l i n á h o d o u ti Č e c h o v é , v n i chž přež ívá p o l o p o h a n s k ý d u c h o v n í o d k a z b r a t r o v r a ž e d n ý c h pražských P ř e m y s l o v c ů , n ikdy nepřišl i n a chuť o d -k a z u s v a t o v á c l a v s k é m u . T e n svým d u c h e m přerůstá v l a s t n ě hran ice Č e c h a l z e jej řadit k prvním p l o d ů m křesťanské kulturní p r o v i n c i e s t ř e d o e v r o p s k é .

* * *

»Jako v d o b ě sva té Ludmily, s v a t é h o V á c l a v a a s v a t é h o V o j t ě c h a z a c h v a -cuje n o v á kulturní myš lenka i tu nejdříve vrcho ly s p o l e č n o s t i ; je potřebí bez -mála d v o u set let, aby se z m o c n i l a s p o d o b n o u ž i v e l n o u s i lou, ale p r o s y c e n a kacířstv ím, i n iž š í ch vrs tev l idu a dala vzn ik husitství .« T o je n á z o r Josefa Pe-kaře, jak jej vys lovi l v studii o bl. A n e ž c e České Přemys lovně . Z c i tátu lze však o d v o d i t c e l o u řadu o t á z e k a prob lémů. To, ž e pražšt í Přemys lovc i p o smrti s v a t é h o Vác lava reprezentuj í křesťanství a j eho kul turu p ř e v á ž n ě svými žena -mi, stojí za zamyšlení . Co tu však z ů s t a l o předevš ím n e v y s l o v e n o a také o v š e m n e v y ř e š e n o , je příčina d v ě s t ě l e t é h o d u c h o v n í h o z p o ž d ě n í l idových mas v Č e c h á c h , z n ě h o ž vyplynula , zdá se, i další d u c h o v n ě retardující kata-s trofa husi tská. Z a jednu z příčin t o h o n u t n o spatřovat l ikvidaci křesťanské kultury s lavn íkovské , jíž byla v Č e c h á c h přeťata křesťanská kulturní kont i -nuita v e l k o m o r a v s k á . Není možno vytvořit vysokou duchovní kulturu bez kontinuity. Z a k a ž d é přerušení kont inui ty , j e h o ž lze d o s á h n o u t nás i lným zá-krokem p o m ě r n ě s n a d n o a ve ve lmi krátké době , se platí p o g e n e r a c e m n o -h e m odo lně j š í k o n t i n u i t o u barbarství . A č k o l i v Č e c h y naváza ly na křesťan-s k o u kulturu okc identá ln í , m u s e l y zač í t z n o v u a takříkajíc o d e dna. V e d l e t o h o se dá jen t e o r e t i z o v a t o m o ž n é s y m b i ó z e n e b o fúz i byzantskokřesťanské kulturní s féry v e l k o m o r a v s k é s křesťanskou kul turou západní na p ů d ě Čech, o v z á j e m n é m o b o h a c e n í , jež by Č e c h y býva lo v y z d v i h l o na ú r o v e ň op lodňuj í -c ího o h n i s k a křesťanské kultury formujíc í se Evropy. Pražšt í Přemys lovc i byli však příliš s o u s t ř e d ě n i na zájmy seku lárně m o c e n s k é , aby v ů b e c pochopi l i šanc i - n a k o n e c i m o c e n s k o u - takového propojení. Nikoli n á h o d o u i hus i t s tv í v e své pods ta tě m ě l o o p ě t charakter sekulárně m o c e n s k ý a nikoli d u c h o v n í , navazuj íc v tom v las tně na tradici pražských Přemys lovců , která za o n ě c h dvě s tě let z l idověla .

* * *

V Č e c h á c h patří konf l ik t křesťanství a b e z b o ž e c t v í (ať už p o h a n s k é h o ne-b o pokřesťanského) k s a m é p o d s t a t ě dějin, je tedy k o n f l i k t e m dějinným par excellence, a tedy nikol i jen o t á z k o u kultury, nýbrž o t á z k o u sociá lní , poli-t i c k o u i ex is tenciá lní , čili k o n f l i k t e m od s a m ý c h p o č á t k ů , v každé generac i v ž d y a ve v š e m b y t o s t n ě př í tomným.

* * *

Je na čase začít rozlišovat: Když se Pražané o svatém Vojtěchu vyslovili, ž e kdyby se vrátil z exilu, nepřiše l by pro jejich spásu, ale »potres ta t z loč iny a příkoří«, pak tu m á m e n á z o r n ý příklad v ě d o m é h o p ř e k r u c o v á n í pravdy o s k u t e č n é mis ionářské a tím i k u l t u r o t v o r n é práci s v a t é h o Voj těcha , j emuž přece šlo o obrodu duchovn í podle vzoru c lunyackého. V o j t ě c h ů v exil, z r o v n a

83

tak jako smrt s v a t é h o Vác lava , dokazuj í , ž e křesťanství c o b y r a d o s t n á z v ě s t o Kristu, n e b y l o v Č e c h á c h š í řeno nási l ím, nýbrž n a o p a k , bylo č a s t o nási l ím p o t l a č o v á n o . C o se m n o h d y šíři lo nási l ím, byla křesťanská kultura a s n í s p o -jené soc iá lně m o c e n s k é formy. N e n í s n a d n é m n o h d y oddě l i t o d s e b e křes-ťanství a křesťanskou kulturu, i když je to n e m á l o důlež i té . Konf l ik t praž-ských a z l i ckých P ř e m y s l o v c ů vyplynul v p o d s t a t ě z k o n f r o n t a c e starší m o -c e n s k é f o r m y kultury křesťanské s m o c e n s k ý m i a m b i c e m i prot ikřesťanskými, které se však n e v á h a l y n o v ě m a s k o v a t křesťanskou tváří. K o n f l i k t m e z i kn íže -tem V á c l a v e m a j eho bratrem B o l e s l a v e m n u t n o v idě t jako s tře tnut í křes-ťanství a n o v ě se rodíc í křesťanské kultury na j edné s traně a m o c e n s k ý c h ambic í p o l o p o h a n s t v í s křesťanskou tváří na druhé straně.

U ž na p o č á t k u č e s k ý c h dějin je tedy konf l ik t s lož i t ě s t rukturován: křes-ťanství r e p r e z e n t o v a n é k n í ž e t e m , který za s v ě t e c k y p r o s a z o v a n o u m o c platí m u č e d n i c k o u smrtí , n e b o r e p r e z e n t o v a n é s v ě t c e m , který m u s í odej í t do exi lu, p r o t o ž e usiluje o křesťanskou d u c h o v n í ku l turu v z e m i o v l á d a n é m o c e n s k ý m i ambicemi p o l o p o h a n ú s křesťanskou tváří. Světc i funguj í jako prostředníc i ne jen mez i křesťanstvím a p o h a n s t v í m , ale také mez i křesťanstvím a křesťan-s k o u kul turou. Troskotaj í předevš ím v konf l ik tu s p o l o p o h a n s t v í m s křes-ťanskou tváří.

Naprot i t o m u křesťanští c í sařové a krá lové a knížata v ě t š i n o u nebyli svět -ci, c o ž z n a m e n á , ž e nepros tředkova l i - jako svě tc i - mez i křesťanstvím a j eho kul turou, nýbrž m n o h d y tu to kulturu z a m ě ň o v a l i s křesťanstvím, ba c o hůř: cenil i ji výše než křesťanství , č ímž ji vrhal i na dráhu sekular izace . Kris tova s lova o caesarov i se o v š e m vztahuj í i na tyto křesťanské vladaře. N e z a p o -míne jme p r o t o také, že i křesťanská kul tura a c iv i l i zace převážně , i když n e výhradně , s louž i la caesarovi . Z t o h o neplyne , ž e e p i t e t o n křesťanská u t é t o kultury se vz tahuje p o u z e na ty s ložky, které n e s l o u ž í caesarov i , ale v ý l u č n ě B o h u , nikoli , křesťanská byla tato kultura proto , že d o v e d l a v z t a h mez i tím, c o je B o ž í h o , a tím, c o je c í sařovo , u d r ž o v a t v kulturní balanci .

* * *

Nev ím, zda je správné z d ů r a z ň o v a t u s v a t é h o Vác lava hero icky b o j o v n é v las tnost i , tak trochu p o d l e v z o r u Siegfr ieda n e b o Rolanda. To, ž e Jan H u s nazýval s v a t é h o Vác lava »athleta Dei«, l ze chápat dí lem jako autosty l izac i , dí lem jako myt izac i pro potřeby l idových mas , jež podědi ly m o c i c h t i v o s t po lo -p o h a n s k ý c h P ř e m y s l o v c ů s křesťanskou tváří. Pro Hus i ty s a m é athleta Dei byl spíš Jan Žižka.

Svatý V á c l a v patrně nebyl také introvert , s o u s t ř e d ě n ý jen na spásu vlastní duše , ačkol iv ani to by nebyl rys nekřesťanský, neboť spása v lastní d u š e je neoddě l i t e lná od lásky k bl ižnímu, ba k nepřítel i . V á c l a v byl o v š e m kníže , vla-dař, a tudíž n e z b y t n ě i pol i t ik odhaduj íc í nejen m o c e n s k é zájmy n ě m e c k ý c h s o u s e d ů , ale i č e s k ý c h k m e n o v ý c h knížat , n e m l u v ě o jeho v las tn ím bratru. T o vše s tá le ještě n e m u s í o b s a h o v a t nic h e r o i c k é h o v d u c h u h o m é r s k é n e b o stře-d o v ě k é epiky. Vác lav nebyl také rytíř raně g o t i c k é h o střihu. H r d i n o v é , vá leč -níci, bojovníc i , a o v š e m i mordýři a úkladní v r a h o v é - těmi byl o b k l o p e n ve své vlastní rodině . N e š l o však o to pos tav i t p r o t o z a b i j á c k é m u typu hrdiny po-

84

h a n s k é h o n e b o p o l o p o h a n s k é h o jakéhos i ryzího křesťanského rytíře, nýbrž o to, ce lý č e s k ý rodíc í se n á r o d p o s t u p n ě nauč i t c h á p a t a u d r ž o v a t r o v n o v á h u m e z i n á r o k y caesara a n á r o k y B o ž í m i . To, ž e svatý Vác lav byl z a v r a ž d ě n - byť n e p ř í m o - v l a s t n í m bratrem, n e s v ě d č í s n a d o v í tězs tv í caesara, nýbrž o z á k l a d n í m n e p o c h o p e n í n e z b y t n é b a l a n c e mez i m o c í c a e s a r s k o u a moc í d u c h o v n í jako sine qua non z a l o ž e n í a rozš íření vpradě křesťanského kultur-n í h o řádu v Č e c h á c h . Šlo o n e p o c h o p e n í , j e h o ž primérní pr ič ineu nebyla snad barbarská n e v z d ě l a n o s t , a le u v ě d o m ě l á vů le ke zlu.

* * *

P o c h o p i t tu to ba lanc i jako n e z b y t n ý předpoklad us taven í č e s k é h o státu pod křídly křesťanství a v hájemství křesťanské kultury bylo dáno knížet i Václa-vovi . V i d ě t a p o z n a t tuto n e z b y t n o s t m o h l jen zrak státníka, A proto se d o m n í v á m , ž e svatý V á c l a v byl na p ů d ě č e s k ý c h dějin předevš ím prvním č e s k ý m s t á t n í k e m , o d n ě h o ž lze vést spojnic i až k císaři Karlu IV. V puradig-m a t i c k é m propojen í s v ě t e c t v í a s tátnictv í je pak bl ízký sv. T o m á š i Moroví . Právě l e g e n d a Kr i s t iánova při p e č l i v é m čtení odha luje rozhoduj íc í ú lohu , již hrál světec a m u č e d n í k Václav v k ladení k o n c e p t u křesťanského č e s k é h o státu.

* * *

V Kr i s t iánově l e g e n d ě je svatý Vác lav s i ce n a z ý v á n » D e i clcctus miles«, ale také »vir Deo carus« (5, 19), a h l a v n ě pak »reg/// celcstis dux et martyr verus« (7, 175), který pohrdl (contempto) »ducatu terrene nobititatis« ( 7 , 1 7 4 ) , Jak tady r o z u m ě t o n o m u s t á t n i c k é m u umu, který pohrdá kn ížec tv ím v d i m e n s í c h s v ě t a ? Šlo s n a d V á c l a v o v i o krá lovstv í Bož í na zemi jako pozděj i h u s i t ů m ? Mysl ím, ž e nikol i , a to z p r o s t é h o d ů v o d u : jako křesťan - a h lavně jako s v ě t e c - byl rea l i s tou a chápal pohans tv í , jímž byl obkl í čen , jako projev d u c h o v n í entrop ie , jíž je p o z n a m e n á n o pos t lapsární l idstvo a jejímž určují-c ím »po l i t i ckým« rysem je sklon k permanentní zradě jakýchkoli ideálů, ne-v ý v r a t n ý s k l o n k se lhání , p ř i z d o b e n ý o b č a s n ý m i tr iumfy holé , n ič ivé moci . V á c l a v o v i bylo asi brzy jasné, že křesťanský kn íže m ů ž e us i lovat v ncjlepSím př ípadě o v e l m i p o z v o l n o u h u m a n i z a c i t ě c h t o sil, jej ichž des trukt ivní tíhn se jevila v e s r o v n á n í s e s i lami křesťanské t r a n s f o r m a c e jako cos i m n o h e m víc » p ř i r o z e n é h o « .

K d o v š a k zl idšťoval , k d o o n u negat ivní d y n a m i č n o s t c n l r o p i c k é tíhy pře-k o n á v a l p r o t i s m ě r n ě t r a n s c e n d e n t á l n í mocí , byl inkarnovaný Bůh. Děj inná s k u t e č n o s t této inkarnace zavazovala Václava světu, činila ho odpovědným za k a ž d o d e n n í b ě h věcí v zemi plné běsovství , bránila mu v ústupu za zdi klášterů, a to n a k o n e c i v pos ledních okamžic í ch jeho života, kdy před ním boleslavský kněz zavřel dveře chrámu, do nějž se chtěl utéci. K jeho státnickému úkolu patřilo také o s v o b o z o v á n í Čech nejen od duchovních , ale i zděných žalářů pohanství . Nikoli n á h o d o u proslul Vác lav bořením žalářů a š ibenic , jež po Čechách postavili jeho p o k r e v n í příbuzní - » c a r c e r e s destruxitf patibula suppliciaque« (6, 79 a také 6 , 1 9 ) - n ikol i n á h o d o u vykupova l otroky, nikoli n á h o d o u se stal brzy p o smrti pa-t ronem nespravedl ivě o d s o u z e n ý c h vězňů. Je dobře si právě na tomhle uvědomit n a d č a s o v o u aktuálnost tohoto světce a mučedníka .

85

Kníže se střetl ve v las tn i rod ině s d v ě m a nepřáte l skými si lami, k teré v č e s k ý c h dě j inách hrají v j istém smys lu s v o u ú l o h u d o d n e s . V D r a h o m í ř e byl k o n f r o n t o v á n s čirým p o h a n s t v í m v jeho a n a r c h i c k é n e v y p o č í t a t e l n o s t i , s p o -jené s takřka s a m o z ř e j m o u best ia l i tou, z e z v í ř e č t ě n í m m r a v ů a b e z d ů v o d n o u z lovůl í . Krist ián o ní říká, ž e byla » t a m genere quam operum eciam inquita-cione gentílis« (3, 150). V bratru B o l e s l a v o v i se utkal s p o l o p o h a n s t v í m , jež přijalo nikol i křesťanství, ale jen n ě k t e r é prvky křesťanské kultury, a ty pře-d e v š í m z p o u h é k o l a b o r a n t s k y m o c e n s k é vypoč í tavos t i . L e g e n d a n a z ý v á B o -les lava » K a i n e m « , a mysl ím, ž e nikol i jen kvůli analogi i bratrovraha, nýbrž proto , ž e B o l e s l a v je - jako Kain - o n e n dux terrestris, b u d o v a t e l měs t , šiřitel c iv i l izace , jež se zařizuje na zemi totálně , a to právě i tenkrát , když se d o v o l á -vá krá lovs tv í B o ž í h o na zemi. Žaláře a š ibenice , které dal zboř i t Vác lav , B o -les lav obnov i l , r o z u m í se v e jménu p o k o j e v zemi , a o b n o v i l také o troc tv í . Sva-tý Voj těch , ač se snaži l , s e č mohl , nebyl už s to v y k u p o v a t v Č e c h á c h o troky , a před ža lářem či smrtí se sám n a č a s muse l zachrán i t do exilu. B o l e s l a v byl o s t a t n ě také m u ž e m radikálních m o c e n s k ý c h č i s tek se s k o r o g e n o c i d á l n í m i účinky, v č e m ž da leko překona l n e s y s t e m a t i c k é p o h a n y k o l e m Drahomíry . To, že křesťanství v Č e c h á c h pronik lo mez i prostý lid - jak praví Pekař - p o smrtí Vác lava až d v ě stě let pozděj i v d o b ě hus i tské , způsob i la k r o m ě j iného i děj inná katas trofa v Boles lav i a v í tězs tv í m o c e n s k é takt iky - nikol i s trateg ie -Bo le s lavovy . Křesťanství , j e h o ž se lidu nyní dos ta lo , bylo n e m á l o o s l a b e n o tím, c o bych nazva l m o c e n s k ý m i f e r m e n t y p o l o p o h a n s t v í , jež v lidu p o d l o m i l y inst inkt pro t ranscendenc i . U ž svatý Vác lav zápasi l tedy se si lami, j imž dnes -v kval i tat ivně u m o c n ě n é p o d o b ě postkřesťanské - mus í če l i t pos l edn í křesťa-né v Č e c h á c h .

* * *

N e r o v n ý dialog křesťanství s křesťansky m a s k o v a n ý m a pozděj i z j evným p o h a n s t v í m či a t e i smem, n e r o v n ý ve smyslu z á s a d n ě podléhaj íc í s trany křes-ťanské, p o z n a m e n á v á č e s k é děj iny snad v íce než j iné děj iny s t ř e d o e v r o p s k ý c h národů. Jako v 10. s to let í , tak i ve s to le t í hus i t ských válek, za tř icet i leté války, za jo se f in i smu a jistě i d n e s lze o p a k o v a t s Kris t iánem: »Regnaverunique in iota provincia Boemorum velut magnifici duces, sed non ex Deo« (4, 70) .

* * *

Legenda o umučení svatého Václava a jeho báby Ludmily byla, jak zná-m o , z n o v u o b j e v e n a v baroku B o h u s l a v e m Balb ínem, který ji už tenkrát o z n a -čil za p a m á t k u z d o b y s v a t é h o Voj těcha , tedy z k o n c e 10. s tolet í . O s v í c e n s t v í a s ním i č e s k é o b r o z e n í tuto l egendu p o c h o p i t e l n ě n e m o h l o strávit . Josef D o b r o v s k ý ji Šmahem degradova l v p o u h o u k o m p i l a c i z p o č á t k u 14. s to let í , tedy v podvrh . T e n t ý ž D o b r o v s k ý , j ehož o d d a n ý m ž á k e m byl Vác lav Hanka , s v o u a u t o r i t o u podpoř i l pravos t Rukopisů. 1 v t o m je kus logiky: o s v í c e n s t v í a č e s k é m u o b r o z e n í byl m n o h e m bližší o n e n p o l o p o h a n s k ý f erment , který s e dal k o n e c k o n c ů ve lmi d o b ř e vs třebat a in tegrovat typicky o s v í c e n s k o u dia-l ek t ikou rac iona l i smu a mýtů. H r d i n o v é Rukopisů jako by z oka vypadl i

86

o n ě m n i b e l u n g s k ý m h e r o ů m , kteří kráčí děj inami »zvie eherne Wesen« a exi-stují »nur durch und für sich«, jak je v ý s t i ž n ě p o p i s o v a l G o e t h e (Artemis Ge-denkausgabe, 2. E r g ä n z u n g s b a n d , 2 9 5 ) . O n o »7iur durch und für sich« - toť t re fný op i s n a p r o s t é z tráty t r a n s c e n d e n c e , vakua , jež d o l é h á na č l o v ě k a jako ž e l e z n é z á v a ž í d u c h o v n í entropie .

D o b r o v s k é h o orte l vyvrát i l Josef Pekař v r. 1902 , který l e g e n d u p á d n ý m i d ů k a z y zařadi l z p ě t do 10. s to let í . P r o t o ž e v š a k v e s p o r u o Kr i s t iánovu legen-du byl z a v i n u t m n o h e m hlubš í k o n f l i k t m e z i křesťanskou k u l t u r o u a od osví -c e n s t v í v í t ě z n ě e t a b l o v a n o u c ivi l izací pos tkřesťanskou , h i s tor ikovy d ů k a z y jako by neplat i ly . Prot i Pekařov i vyvs ta l ce lý šik o s v í c e n ý c h a, r o z u m í se , p o -k r o k o v ý c h h is tor iků, kteří l e g e n d u s v e h e m e n c í s e b e v ě d o m ý c h p ř i s l u h o v a č ů s tá le o s v í c e n ě j š í h o s tátu , n e z a d r ž i t e l n ě přerůstaj íc ího v t o t a l i t a m i sys t ém, označ i l i o p ě t za fa l sum 14. s to let í : Záv i š Kalandra v r. 1946 , Rudolf U r b á n e k v roce 1948 , Z d e n ě k Fiala v r o c e 1 9 7 4 a 1975 - ty l e t o p o č t y z d e mluv í za sebe . N o v o o s v í c e n s t v í si v t om p o d a l o ruku s o s v í c e n s t v í m . Záviš i Ka landrov i šlo v r o c e 1 9 4 6 o p o d p o r u p o h a n s t v í proti křesťanství , č e m u ž v ě n o v a l svůj t lus to-spis České pohanství T o t é ž p o h a n s t v í pak v e své i n t e g r o v a n é pos tkřesťanské p o d o b ě s v é h o bud i t e l e s m e t l o . Rudo l fu U r b á n k o v i š lo pak o to dokáza t , že L e g e n d a patří mezi typické propagandist ické protihusitské pamflety. V Kalan-drov i jako by se s y m b o l i c k y o p a k o v a l o s tře tnut í s v a t é h o V á c l a v a se s t ranou Drahomíry , v U r b á n k o v i s e s t ranou B o l e s l a v o v o u . Marxis ta Z d e n ě k Fiala pak předs tavuje jakous i s y n t é z u a d ia l ek t i cké p o v ý š e n í o b o u p r o t i v n ý c h stran.

N a Josefa Pekaře naváza l za to Jaroslav L u d v í k o v s k y , který s y n t a k t i c k ý m r o z b o r e m Kris t iánova jazyka - Záv i š Kalandra jej k las i f ikova l jako » n e c h u t -ný«, » o b l u d n ý « , » h r ů z o s t r a š n ý « - a přesným č ten ím l e g e n d u j e d n o z n a č n ě za-řadil d o k o n c e 10. s to let í . Její jazyk, jak p r ů k a z n ě zjistil, byl z 8 0 % o v l i v n ě n s l o v n í k e m Vulgáty a s ty l i s t ickými prvky zapadal do raně s t ř e d o v ě k é la t inské prózy. A u t o r a l egendy pak L u d v í k o v s k ý - jako už Pekař a po Pekarov i Oldř ich Králík ( 1 9 6 0 ) - o z n a č i l za S l a v n í k o v c e , tedy za č lena pos trann í v ě t v e P ř e m y s l o v c ů . M á m za to, ž e t eprve Olga U h r o v á vyřeši la tajemství j eho iden-tity. S v e l k o u p r a v d ě p o d o b n o s t í jde o S l a v n í k o v c e Radlu, s trýce a v y c h o v a -tele s v a t é h o Voj těcha . Spor jako by byl vyřešen , d ia log o s o b ě však v Č e c h á c h i v exi lu pokračuje . (J. L u d v í k o v s k ý shrnul s v é s tud ie o L e g e n d ě nu závěr s v é h o překladu, který pod n á z v e m Kristiánova Legenda vydal v nakl . Vy-šehrad, Praha 1978 . S t u d i e Olgy U h r o v é vyšla » i legálně« v e x i l o v ý c h Nových obzorech, č. 4, r. 1982 , str. 55-65 . )

* * *

T a k é s v a t é m u V o j t ě c h o v i š lo o ba lanc i m o c i d u c h o v n í a m o c i s v ě t s k é v křesťanském státě. T a k é j emu jako už s v a t é m u V á c l a v o v i by lo jasné, ž e č e s k ý s tát b e z t é t o ba lance , jej ímž n e z b y t n ý m p ř e d p o k l a d e m je n e z á v i s l o s t Církve, s m ě ř u j e m i m o křesťanství a j eho kul turu. T o t o » m i m o « z n a m e n a l o buď z t o -t o ž n ě n í s tá tu s organizac í , jej ímž c í l em je u s k u t e č n i t l idskými s i lami n e u s k u -t e č n i t e l n é »krá lovs tv í B o ž í na zemi« , n e b o a b s o l u t i z a c i s t á t u s c í l em zapoj i t lid d o h e r m e t i c k é h o s y s t é m u p o d ř í z e n o s t í . N e z á v i s l o s t Církve v š a k skýta la

87

m o ž n o s t o n o h o »třet ího« , tot iž s trukturá ln ího r o z d ě l e n í sil v e s tá tě do na-vzájem se kontro luj íc í ch a vyrovnávaj í c í ch enkláv; j inými s lovy, skýtala záro-d e č n é pred i spos i ce demokrat i čnos t i . N e z á v i s l o s t Církve v po l i t i cké d imenz i implikuje tot iž z á s a d n í re lat iv izaci jakékol i m o c i v e s tátě a z á r o v e ň nezbyt í její legální k o n f r o n t a c e s os ta tn ími si lami osobuj íc ími si - s o d v o l á n í m na ne-záv i s los t m o c i d u c h o v n í - právo, o d v o z e n ě duchovní právo na ú č a s t v e vládě. N e z á v i s l o s t Církve propůjčuje tedy skrze instanci s v é h o d u c h o v n í h o práva legalitu: k o n f r o n t a c i »o s o b ě « i s i lám v té to konfrontac i . Tím se zlidšťuje m o -c e n s k ý konf l ik t n e b o skromněj i ř e č e n o : debarbarizuje se tím, že síly v e s tátě jsou n u c e n y řešit jej nikol i »s k o n e č n o u p latnost í« , čili l ikvidací prot ivníka, nýbrž vývojově , progres ivně , k o m p r o m i s n í s o u h r o u a kooperac í . Je na čase p o c h o p i t , ž e bez s t ř e d o v ě k ý c h p a p e ž ů bojuj íc ích o n e z á v i s l o s t Církve by-c h o m v o k c i d e n t u nikdy nedospě l i k pluralitní demokrac i i , nýbrž p o u z e k p s e u d o d e m o k r a c i i jakobínské , l idové .

* * *

Pojem polopohanslví lze snad nej lépe osvět l i t sub specie po l i t ické f i loso -fie. Boles lav , bratr kn íže te Václava, skýtá pro to dobrý příklad. Jde o pojet í moc i a vlády, která n e m á nejmenš í smysl pro balanci moc i s v ě t s k é a m o c i du-chovní , a to proto , že křesťanství c h á p e jako p o u h o u variaci svě tu imanentn í , soc iá lně po l i t i cké síly, jejíž údajná t ranscendentá ln í d i m e n s e má leda h o d n o t u m o c e n s k y z u ž i t k o v a t e l n é h o mýtu, tedy č is tě l idské projekce , a že také v křes-ťanské kultuře nevid í ž á d n é s p e c i f i c k é hodnoty , jež by ji snad b y t o s t n ě vy-zdv ihova ly nad kultury nekřesťanské. B o l e s l a v s k é p o l o p o h a n s t v í , z e j m é n a v m o c e n s k o p o l i t i c k é děj inné dimensi , není s to se podřídit v ládě caesara při s o u č a s n é m využi t í toho , že dosah jeho v lády je v las tně v y m e z e n n e z á v i s l o u d u c h o v n í m o c í Církve. P o l o p o h a n s k á představa moc i vy lučuje jakoukol i děl-bu, jakékol i o m e z e n í pod t ranscendentá ln ím t lakem, t íhne z á s a d n ě k m o c i ho -m o g e n n í a centra l i zované . V tom jistě stojí v tradici předkřesťanského caesara a j eho říší. Bo le s lav o v š e m nebyl caesar, nýbrž p o u h á jeho derivace , která se s n a h o u o imitatio caesaris, tedy ve snaze etablovat stát s absolutně suverenní , nedí lnou mocí na malé ploše, musela dostat dříve nebo později do bezvýchodné situace o n o h o »proti všem«; do situace tedy, jež dříve n e b o pozděj i m u s e l a s k o n č i t kapitulací před m o c í caesara , u p l a t ň o v a n é nyní m n o h e m radikálněji a tvrději, a jež mohla o h r o z i t proto i s a m u ex i s tenc i národa. »Bo les lavská« k o n -c e p c e vedla v Č e c h á c h už v 2. p o l o v i n ě 10. s to le t í k tragickým z m a t k ů m , jež poškodi ly národ pol i t icky, kul turně a předevš ím o v š e m d u c h o v n ě .

Př ímo katas tro f i ckým se tento »bo les lav i smus« s tává v Č e c h á c h od dějin-n é h o o k a m ž i k u , kdy s r o z p a d e m křesťanské kultury - tedy zhruba od 18. s to-letí - h i s tor ická ba lance m o c i caesarské a moc i d u c h o v n í rapidně us toupi la před stále abso lutnějš í a nedí lnějš í m o c í caesarskou . Tato abso lu t i zace , prosa-zující se po n á b o ž e n s k ý c h vá lkách 17. stolet í , n e m o h l a však už o b n o v i t m o -noimper iá ln í s trukturu p o h a n s k é h o Říma, v níž by s t ř e d o v ě k á b a l a n c e m o c i s v ě t s k é a m o c i d u c h o v n í byla o p ě t n a h r a z e n a myt ickým pojet ím n\oci caesara jako o h n i s k a k o s m o g o n i c k ý c h sil. T e n t o m ý t u s neby lo už m o ž n o - po éře

88

křesťanství - r e s t i t u o v a t N a m í s t o t o h o a b s o l u t i z a c e c a e s a r i s m u p o s t u p n ě v e d l a k organizac i m o c i » b y t o s t n ě j iné«, jej ímž ú k o l e m a c í lem s e stala m e t a -s ta t i cká - abych p o u ž i l t e r m í n u V o e g e l i n o v a - p r o m ě n a svě ta a č l o v ě k a v k o n k r é t n o abso lu tn í u top ie . P o k u d b y c h o m i z d e chtě l i ještě h o v o ř i t o mýtu , pak i t o m u by přís lušel p ř í d o m e k » b y t o s t n ě jiný«.

P o d z o r n ý m ú h l e m m o c i b y t o s t n ě jiné lze b o l e s l a v i s m u s d o v é s t ad absur-dum p o k u s e m v y m a n i t se z p o d r u č í caesara , j e h o ž orbis je stále ještě jakž takž v y m e z o v á n křesťanskou kulturou, do quasicaesarské, n e b o lépe: bytostně jiné su-verenity pod zárukami moc i bytostně jiné... V tomto circulu se anihiluje národ ve jménu jeho metastat ické proměny v konkrétno n o v é h o národa v impériu utopie.

* * *

M e t a s t a t i s m u s b y t o s t n ě jiné m o c i lze v j istém smys lu vyvod i t z křesťanské kultury, p o k u d z r a d í m e n e b o z n e t v o ř í m e její pravé t r a n s c e n d e n t á l n í jádro. Rodil se už v parale lní kul tuře s t ř e d o v ě k ý c h g n o s t i c k ý c h sekt , z jejich p o k u s ů l idskými silami a » p o s v á t n ý m « nási l ím k o n k r e t i z o v a t utopi i z v a n o u králov-ství Bož í na zemi, zrál v c h a o s u náboženských válek, byl f i losof icky konc ipován perverz í t r a n s c e n d e n c e v m e t a f y s i c k o u gnos i rac iona l i smu a e senc ia l i smu, které se od o sv í cens tv í , a z e j m é n a pak v éře nac iona l i smu, už m i m o d ě k dia-l ekt i zova ly v s o u h r u ratio a mýtu. V H e g e l o v ě s y s t é m u se t o m u t o metas tat i s -m u d o s t a l o t e o r e t i c k é h o n á v o d u k praxi, o v š e m b y t o s t n ě jiné kvality, k praxi totiž , jej ímž c í l em byla k o n k r e t i z a c e a b s o l u t n í h o m e t o d o u p e r m a n e n t n í ne-g a c e č l o v ě k a a světa , tedy v š e h o , c o kdysi křsťanská kul tura chápa la jako z ů s t a v e n é praxi kreaturá lně tvořivé .

* * *

Patří k tragedii p a p e ž s k é moc i , ž e n e d o v e d l a zabráni t abso lu t i zac i m o d e r -n í h o caesar i smu v systém bytostně jiného, že nedovedla podvázat - t eo log i cky ani f i l o s o f i c k y - perverz i t r a n s c e n d e n c e a s ní s p o j e n é h o v ě d o m í ana log ie bylí v m e t a f y s i c k ý r a c i o n a l i s m u s a j eho v y ú s t ě n í v d i a l e k t i c k o u panlogiČnost , a tím zabráni t i v z n i k u ideo log i í o n é m e t a s t a t i c k é k o n k r e t i z a č n í praxe. Tím byl s k u t e č n ý dě j inně d u c h o v n í p o k r o k - v děj inách o k c i d e n t u s k o r o vždy repre-z e n t o v a n ý papežs tv ím - n a k o n e c obrácen naruby, nikoli snad v p o u h o u reukci, nýbrž v negac i v š e h o , c o by lo pos i t i vně a v zájmu č l o v ě k a o b m ě n i t e l n é prak-t ickými zásahy . T a t o negace se pak stala východ i skem bytostně jiné m o c e n s k é praxe, jejímž cílem byla konkret izace zcela jiného: bytostně j iného stvoření, bytostně j iného č lověka a o v š e m i bytostně j iného caesara.

Encykliky o spravedl ivém sociálním řádu n e m o h o u už čelit této rozběhlé by-t o s t n ě j iné k o n k r e t i z a č n í praxi a s ní s p o j e n é b y t o s t n ě jiné m o c i z p r o s t é h o d ů v o d u , ž e byl d á v n o už p r o m e š k á n čas jim čelit , a to v době , kdy b y t o s t n ě ji-ná praxe byla ješ tě v e s tavu k o n t i n g e n c e , dřímajíc v p o d o b ě teorie praxe by-t o s t n ě jiné. N e m l u v ě o tom, ž e sy s t ém g n o z e , jenž tu to b y t o s t n ě j inou m o c a praxi projektova l , zůs ta l v t ě c h t o e n c y k l i k á c h nejen n e d o t č e n , ale v e s v é p o d -s ta tě n e p o z n á n , a tím n e p o z n á n a zůs ta la právě v e s v é b y t o s t n é j inakost i i k o n k r e t i z a č n í praxe sama.

89

Nemys l ím, ž e je jakkol i m o ž n é k o n t r o l o v a t aliud b y t o s t n ě jiné moc i . O n o je o s t a t n ě také nepř í s tupné l idskému, tj. k o m u n i k a t i v n í m u jazyku, neboť v še vztahuj íc í se k s k u t e č n o s t i - jako i pojmy jazyka - neguje právě kvůl i t o m u t o s k u t e č n o s t n í m u v z t a h u (nazývaj íc jej reakčním, ned ia lekt i ckým) a vyzdv ihu-je do roviny, kde p ů v o d n í s k u t e č n o s t n í v z t a h y - tedy i j a z y k o v é - j sou nahra-z e n y v a z b o u k b y t o s t n ě j inému k o n k r é t n u . Jediná m o ž n o s t , jež se ješ tě nabízí , tkví patrně v abso lu tn ím zničení , vyvrácen í t é to moc i . R o z p o r s p o č í v á však v tom, ž e tato by tos tně jiná m o c usi luje o b y t o s t n ě jiný a n o v ý typ »ba lance« , v níž p o k u s o její z n i č e n í implikuje z n i č e n í s k u t e č n o s t i svě ta i č lověka , tedy to, o č o n a s a m a od p o č á t k u usi luje jako o předpok lad totální metas tase . Smrtící ú tok proti ní v e d e z á r o v e ň a r o v n o u k z t o t o ž n ě n í s jejími cíli a s ní s a m o u . Z té to infernální »ba lance« m ů ž e l ids tvo v y s v o b o d i t jen T v ů r c e a O b n o v o v a t e l vší h a r m o n i c k é skutečnos t i , svě ta a č lověka , Kristus-Logos .

* * *

P r o m ě n a in ternac ioná ln í S v a t é říše ř ímské v říši »národa n ě m e c k é h o « předzjednává ces tu k m o c i by tos tně jiné. Je zaj ímavé, jak rychle o s t a t n ě o n a perverze caesar i smu v aliud postupuje . Už Friedrich Barbarossa byl imperá-torem s markantn ími prot ikřesťanskými a s t ímto pos to jem spojenými totali-tárními rysy. Nikol i n á h o d o u se v t o m t o císaři shl ížel Hitler, tvůrce »třetí ří-še« , v níž o n o »třetí« se už z t o t o ž ň u j e s »bytos tně j iným«. Třetí říše, Třetí Řím, třetí ces ta - ka tas tro f i cké iíinerarium n a š e h o stolet í , jež se r o z h o d l o od-m í t n o u t s p a p e ž e m i h i s tor i ckého caesara a ubírat se »bytos tně j inam«, kamsi m i m o dějiny.

* * *

Přemys lovc i překonal i bo les lavský syndrom v p r o c e s u p o n ě m č o v á n í Sva-té ř ímské říše n e b o přesněji pod t lakem i n h e r e n t n í h o s eku lar i začn ího trendu caesarské moci . Jím byli př ímo ins t inkt ivně vrženi na s tranu m o c i papežské . Posí l i lo to vzápět í po l i t i ckou poz ic i č e s k ý c h zemí , jej ichž panovn ík se nako-n e c stal v á ž n ý m p r e t e n d e n t e m c í sařského trůnu. D i l ema té to pos i ce tkvě lo však v tom, že císař z rodu Přemys lovců by byl p o s t a v e n před vo lbu: buď na-v á z a t na h o h e n s t a u f o v s k ý p r e c e d e n s a p o k r a č o v a t v uni laterální abso lut izac i caesarské moc i n e b o o b n o v i t p o r u š e n o u balanci m o c i s v ě t s k é a m o c i d u c h o v -ní. P o k r a č o v a t v tenkrát už s v ů d n ě moderní abso lut i zac i caesarské m o c i zna-m e n a l o však pro č e s k é z e m ě o h r o ž e n í národní ex i s tence . Je dobře si to u v ě d o -mit z e jména s o h l e d e m na tragický osud Přemysla Otakara II., který jako císař S v a t é říše ř ímské by byl patrně vol i l c e s t u caesarské a b s o l u t i z a c e - jež se če-ským his tor ikům odjakž iva z a m l o u v a l a - a tím i b y t o s t n é h o o h r o ž e n í národní e x i s t e n c e ěeské . K ironii s t ř e d o e v r o p s k ý c h dějin patří pak i to, že v í tězs tv í Ru-dol fa H a b s b u r s k é h o z a ž e h n a l o pro český národ právě to to nebezpeč í .

* * *

90

Je d o b ř e s i t a k é u v ě d o m i t , ž e d u c h o v n í m o c p a p e ž s k á naš la z n a m e n i t é h o s p o j e n c e prot i caesarov i v rozví jej íc ím se raním f i n a n č n í m kapita l i smu.

* * *

Sláva a nebý v a lý kul turní r o z k v ě t č e s k ý c h z e m í za c í saře Karla IV. j sou za-l o ž e n y v křesťanském internac iona l i smu, jejž t e n t o císař v říši obnov i l , t edy v j e h o p o k u s u po s ta v i t S v a t o u říši ř í m s k o u n a H o h e n s t a u f y po rušený základ ba lance m e z i m o c í s v ě t s k o u a m o c í d u c h o v n í . S k u t e č n o s t , ž e Karla IV. n e m o -h o u strávit h i s tor ikové n ě m e c k é h o n a c i o n a l i s m u z r o v n a tak jako his tor ic i s té marxist ičt í , neskrývá v s o b ě n ižádný rozpor . N a o p a k : o d p o r ke Karlu IV. vy-plývá z e s p ř í z n ě n é h o v y z n a v a č s t v í h o m o g e n n í moc i , jež - p o k u d jde o nac io -nalisty - neguje n e b o a s p o ň překrývá parciální s k u t e č n o s t druhých národů a jež - p o k u d jde o marxis ty - neguje tota l i tu d a n é s k u t e č n o s t i »o s o b ě « . M o c d u c h o v n í , jako prot ivn ík v š e c h t ě c h t o negací , s e projevuje p a r a d o x n ě svým úsil ím o univerzá ln í z a c h o v á n í hmotných subs tanc í j soucna , z e jména v jejich ned í lné j e d n o t ě s e j soucny d u c h o v n í m i . V h i s tor i cké projekci to z n a m e n á , že usi luje o z a c h o v á n í plurality n á r o d ů a jejich kultur, s p ř í z n ě n ý c h v s trukturo-v a n é j ednotě d u c h o v n í katol ic i ty .

* * *

Univers i ty od s v ý c h s t r ě d o v ě k ý c h p o č á t k ů předs tavova ly dů lež i t é závaž í na o n é v z á c n é a s n a d n o poruš i t e lné balanci mez i m o c í s v ě t s k o u a m o c í du-c h o v n í . Karel IV. založ i l p r a ž s k o u univers i tu s ú m y s l e m u p e v n i t » u č e n o u Cír-kev« , v n íž v iděl ne jen garanta o n é r o v n o v á h y , a le z á r o v e ň i s t rážce vnitřní n e n a r u š e n o s t i m o c i d u c h o v n í o sobě . Univers i ty však b o h u ž e l č a s t o pod léha-ly s v o d u r e p r e z e n t o v a t na jedné s traně skutečnou a p r a v o u Církev proti bis-k u p ů m a papež i , na druhé s traně p a k z l é t o údajné r e p r e z e n t a c e o d v o d i t ná-rok na rozhoduj íc í po l i t i cký m a n d á t v okrsku m o c i caesarské . Jinými š lový: je-jich skrytým cí lem bylo nahradi t h i s tor i ckou balanci m o c i s v ě t s k é a m o c i du-c h o v n í rac ioná ln ím s y s t é m e m n a d č a s o v ě d o k o n a l é s v ě t o v l á d y teo log izuj íc ích a f i l o so fu j í c í ch gnost iků . A b y dosáh ly t o h o cíle, neváhaly univers i ty s p o j o v a t se s n e v z d ě l a n ý m i l idovými masami prot i císaři i proti papeži . V t o m t o smyslu je i č e s k é hus i ts tv í d o z n a č n é míry d u c h o v n í m z p l o z e n c e m superbiae univer-sitatis Pragensis, jakéhos i un ivers i tn ího metas ta t i smu, jenž n e m á l o přispěl k n á b o ž e n s k ý m , po l i t i ckým a soc iá ln ím katas tro fám v Evropě .

* * *

Univers i ty tíhly odjakživa lc tomu, co by se dalo nazvat dnešn ím m ó d n í m termínem »třetí ces ta« . Od s t ř e d o v ě k u tahle »třetí cesta« neved la snad mez i Scy l lou m o c i caesarské a Char ibdou m o c i papežské , nýbrž byla č irou ab-straktní propos i c í s m ě ř o v á n í za s y n t é z o u ideá ln ího caesaropapi smu. Ideální-h o v tom smyslu, ž e by byl z t ě l e s n ě n v d o k o n a l é v ládě s t i tulem abso lutn í m o -ci, a to právem s v é d u c h o v n í , tj. v ě d e c k é autority. Konč i lo to o v š e m tím, ž e ta-to p r o p o s i c e přispívala k rozbit í ba lance m e z i m o c í s v ě t s k o u a m o c í d u c h o v -ní; k rozbit í , j ímž bývá p o s t i ž e n a předevš ím a nejdříve m o c d u c h o v n í . M o c svě t ská pak tuto propos ic i oktrojovala pro sebe, aby jí ospravedlnila své vlastní

91

spěn í za abso lut izac í . »Třetí ce s ta« konč i la pak in tron izac í caesara s u z u r p o -v a n ý m n á r o k e m d u c h o v n í m při s o u č a s n é m » z a p o m n ě n í « jakékol i autority , d u c h o v n í i m o c e n s k é . N o v á autorita , p o k u d lze ješ tě v ů b e c p o u ž í t t o h o p o -jmu, s e teď leg i t imovala č irou fakt i c i tou čiré m o c i - t edy ve lmi abstraktně , takřka n a d č a s o v ě - m o c i p r o s a z o v a n é tudíž i punktuá lně , anarchis t i cky , s na-p r o s t o u l ibovůl í , t edy s k o r o m i m o jakýkol i h i s tor icky ověř i t e lný řád. A n e v y -k a z o v a l a snad tím tato praxe c e l o u řadu rysů » v ě d e c k é « m e t o d y ? A s p o ň té, která s e zavád í na un ivers i tách d u c h o v n ě k a s í r o v a n ý c h , aby s l e p ě s louž i ly metas ta t i ckým cí lům ten tokrá t reálné , n iko l i abstraktní hydry, jež z t ě l e sňuje o n u v y t o u ž e n o u c a e s a r o p a p i s t i c k o u f ú z i ?

* * •

V e třech s o u s t ř e d n ý c h s f érách p o z n á n í prokáza ly univers i ty s v o u legit im-ní autor i tu: v teologi i , v křesťanské f i losof i i - z e j m é n a v její křesťansko-huma-nis t ické projekci - a v př írodních v ě d á c h . Se z á n i k e m křesťanské kultury zakrněla , aby n a k o n e c s k o r o z c e l a zanik la s féra s y s t e m a t i c k é h o p o z n á n í t eo -l o g i c k é h o a s ním sp ja tého p o z n á n í křesťanské f i l o s o f i e (v pojet í A u g u s t i n a n e b o Erasma R o t t e r d a m s k é h o ) . Zbyla pro legit imitu jen s féra p o z n á n í příro-d o v ě d e c k é h o , zce la o d c i z e n é h o však s férám křesťanské teo log ie a f i l o so f i e . Tím d o š l o o v š e m také k bankrotu p ů v o d n í h o smys lu a úko lu univers i ty: d o -s á h n o u t un iversá ln ího poznán í , o n o h o »de omni scibili«. Přírodní v ě d y ve s v é m t e o l o g i c k o - f i l o s o f i c k é m o d c i z e n í m o h o u universal i tu p o z n á n í p o u z e ka-m u f l o v a t . V e s k u t e č n o s t i však byly d e g r a d o v á n y na ú r o v e ň jakéhos i labora-torního p r o v o z u v e v a k u u krajní nekul turnos t i , totá lní ztráty d u c h o v n í c h h o d n o t , jinými s lovy: v b a b y l ó n s k é m zajet í un iversá ln ího barbarství . Zaj íma-v é přitom je, že n e v ý v r a t n o s t l idskost i se projevuje právě v e s féře o d d u c h o v -ně lých př írodních věd m n o ž í c í m i se případy p ř í r o d o v ě d c ů supluj íc ích neex i -stující křesťanské teo logy a humanis ty . Příklad: m a t e m a t i k So l žen i cy n , fysik S a c h a r o v (byť ate ista) , matemat ik a inženýr Šafarevič ; a v Č e c h á c h ?

* * *

Univers i ta , jež c h c e splnit úkol un iversá ln ího p o z n á n í svě ta bez teo logie , představuje rozpor v s o b ě samé. D e m o n s t r u j e leda, že není s to p o z n a t ani zá-kladní pred i spos i ce s v é h o úkolu , že troskotá g n o s e o l o g i c k y takříkajíc a prio-ri, c o ž lze vyjádřit také takto: z a m ě ň u j e p o z n á n í světa p o z n á n í m svě t ským.

* * *

Jen přírodní v ě d y si z a c h o v a l y ještě so l idní n a u k o v o u bázi, již reprezentuj í šiky p r ů m ě r n ý c h s ice , ale spo leh l ivých badate lů . Právě tato so l idní n a u č n á bá-ze zce la zmize la v d i sc ip l inách t eo log ie a křesťanské f i losof i e . K o n t i n u i t u teo -logie a křesťanské f i l o s o f i e udržují už j e n o m zce la inzulární o s o b n o s t i , větš i -n o u v obk l í čen í in te lektuá lů produkuj í c í ch cos i jako subjekt ivní t e o l o g i c k é imprese , ve lmi č a s t o pro po třebu s d ě l o v a c í c h prostředků, ba hůř: pro propa-gand i s t i ckou po třebu tota l i tárních sys témů.

* * *

92

K n e b l a h é z á m ě n ě d u c h o v n í c h rov in přispěla i zce la fa lešná d o m n ě n k a , ž e p o z n á n í t e o l o g i c k é a f i l o s o f i c k é jaksi s a m o č i n n ě integruje víru, c tnost i , virtü, ba ž e d o k o n c e implikuje milost . T o se týká o p ě t a předevš ím university, jejíž neb lahý sk lon v y v o z o v a t mravní autor i tu z p o u h é skutečnos t i , že je mís tem poznání , způsob i l k r o m ě j iného i v č e s k ý c h děj inách n e m á l o škody. Patří prá-vě k j e d n o m u z dů lež i tých úko lů křesťanské f i l o s o f i e p o u k á z a t na zásadní di-f erenc i m e z i p o z n á n í m a mravnost í , mez i r o z u m n o s t í a s v ě d o m í m , mez i hu-manizac í s p o l e č e n s k ý c h n o r e m a p o k o r o u , m e z i o b e c n o u správnost í n á z o r ů a vírou. U p o z o r ň o v a l na to už John H e n r y N e w m a n . Ptám se - která o k c i d e n -tální universita dnes je vůbec s to dospět k poznání těchto základních diferencí, a t o t o p o z n á n í pros tředkovat jako jeden z důlež i tých úkolů , ba cílů univers i ty?

* * *

Universal i ta poznání , toť sine qua non p o z n á n í reality. Krize o n t o l o g i c k á a g n o s e o l o g i c k á v západní f i losof i i souvis í s r o z p a d e m universal i ty p o z n á n í vyplývaj íc ího ze s fér ické souhry, z vě j í řov i tého sepět í křesťanské teo log ie , křesťanské f i l o so f i e a přírodních věd, z universal i ty z a l o ž e n é právě v nich. Ře-č e n o v y h r o c e n ě : n ě m e c k ý idea l i smus a jeho der ivace jsou p l o d e m rozvrácen í universá lně c e l k o v o s t n í h o poznání , jež tvoři lo základ křesťanské kultury. A patří k n ě m u nejen t eo log ické Sumy, které v s o u h ř e s ar is tote lským real i smem připravily půdu pro real ismus př írodních věd , ale i un iversá lně c e l k o v o s t n í nazírání reality u t a k o v é h o Danta , Shakespeara , G o e t h a n e b o u Rembrandtn, u Bacha . Realitu č l o v ě k a i věc í lze tedy p o z n á v a t podstatné jen universá ln ím zrakem, a jenom skrze něj v e d e také přístup k p o z n á n í smyslu reality.

* * *

N e b e z p e č í pro přírodní v ě d y nehroz í z e strany teo logie , na tož křesťanské f i losof ie , které naopak je m o h o u leda uvés t do u m ě n í nazírat realitu v její sub-stanciá lní skutečnos t i , do umění brát vážně h m o t n o u s k u t e č n o s t , již z k o u m a -jí a analyzují . T o t o brát vážně zahrnuje v s o b ě úžas nad tím, žc exis tuje cosi subs tanc iá ln ího , jež je zároveň i smysly vn ímate ln é a poznate lné , a z t o h o vy-plývající úctu před esenc iá ln í nevývratnos t í t ě ch to substanc í , jež us tav ičně poukazuje k t ranscendentá ln ímu aktu s tvoření .

O p r a v d o v é n e b e z p e č í hroz í přírodním v ě d á m z postkřesťanské teo log izu-jící f i losof ie , v jejímž g n o s e o l o g i c k o - o n t o l o g i c k é m základu zeje b e z e d n á pro-past n e k o n e č n é dialektiky z t o t o ž ň o v á n í bytí a nicoty. Tato dialektika, přene-sená do sféry př írodních věd , v e d e k vzn iku tzv. s v ě t o n á z o r o v ý c h »nauk«, n á h r a ž k o v ý c h nábožens tv í , v n i chž se laboratorní »správnost« š m a h e m zto-tožňuje s p o s v á t n o u pravdou v sys tému jakési universální f i l o s o f i e přírody, k o s m u atd., j ehož k o n s t r u k c e a s truktury se zdají tím oslnivějš í a svůdnějš í , č ím snadněj i a samozřejměj i m o h o u být p o h l c e n y n i c o t o u .

* * *

Ú ž a s nad tím, že n ě c o jest, a nikol i není, se m ů ž e v z t a h o v a t p o u z e na reali-tu s t v o ř e n o u . N e l z e tedy ž a s n o u t nad tím, že B ů h jest a že nikol i není . B o h a lze p o u z e uct ívat n e b o odmítat . S t a n o v i s k o »třetí«, jež vyvsta lo s jinými »tře-

93

tímí« ces tami p o zán iku křesťanské kul tury a jež m l u v í o nepoznateínosti, zrcadl í v prvé řadě o n t o l o g i c k o u krizi z p ř e l o m u 17. a 18. s tolet í , t edy téz i o n e p o z n a t e í n o s t i věc i »o s o b ě « , z níž dosp ívá a log ickým s k o k e m k n e p o z n a t e í -nost i B o h a . Tím s e c h c e ta to »třetí« ce s ta v y h n o u t jak adorac i , tak odmítnut í . Jde o s tanov i sko , které by s e snad dalo o z n a č i t p o j m e m indi ference , v lažnost i , n e i n t e r e s o v a n o s t i , př í značné o s t a t n ě pro éru tzv. rac ionáln í to lerance . Jde o »vztah« , který je v r o z p o r u sám se s e b o u a v e s k u t e č n o s t i p o u z e obráž í s i tuaci a b s o l u t i z o v a n é h o subjektu na c e s t ě k d ia lekt ické sebeobjekt ivac i . Z a m e t a f y -s ickým agnos t i c i sm em se skrývá ümysl nahradi t B o h a l idským subjek tem u v ě d o m í z t o h o vyplývaj íc í log ické nutnos t i t en to subjekt anih i lovat . V l a ž n o s t , ind i ferentnos t , n e i n t e r e s o v a n o s t nabývá kval i ty s e b e v r a ž e d n o s t i a k t e m abso-l u t i z o v a n é h o obžerstv í . Vraťme se však k východ i sku:

Úžas sám j a k o ž t o schopnost u ž a s n o u t není pr imárně závis lý na v z t a h u k s t v o ř e n é skutečnos t i , nýbrž na in tenc iona l i t ě v z t a h u k n e s t v o ř e n é m u B o h u , vy lučuj íc ímu jakékol i ne-bytí . T e n t o v z t a h v š a k - jak ř e č e n o - n e m ů ž e být n a z v á n úžasem, nýbrž jedině adorací b o ž s k é h o kabod. A d o r a c e B o h a v Jeho n e m o ž n o s t i ne-bytí v t i skuje v š e m u p o z n á n í vylučující , roz lučuj íc í a rozl išující kategori i záporu. Ta teprve působ í jako h lavní m o t i v a c e úžasu , který se teď zač íná jevit jako inic iat ivní s t u p e ň p o z n á v a j í c í h o nazírání s t v o ř e n é s k u t e č n o -sti v její universalitě, v její k o m p l e x n ě s t r u k t u r o v a n é ce lkovos t i , n a jedné s traně o n t o l o g i c k y d i f e r e n c o v a n é od m o ž n o s t i ne-bytí , na druhé s traně inte-grálně o n t o l o g i c k y d i f e r e n c o v a n é od ve lebnos t i , od nádhernos t i , o d kabod jejího T v ů r c e ( též jako n e m o ž n o s t i ne-bytí) .

U Aris tote la chybě la t o m u t o ú ž a s u nad s t v o ř e n o u real i tou ještě o n a uni-versá lně c e l k o v o s t n í a z á r o v e ň s u p r a k o s m i c k á d i m e n z e , k terou mu vtiskla až doxa B o h a i n k a r n o v a n é h o , n á d h e r n o s t Krista.

Universal i ta p o z n á n í jako úkol a smysl univers i ty je nemys l i te lná bez Kri-sta. Proto také se z á n i k e m křesťanské kultury musí logicky z a n i k n o u t i uni-versity, její př irozený výtvor.

* * *

F u n d a m e n t á l n í m e t o d a p o z n á n í křesťanského h u m a n i s m u : explication des textes. Jenže text n u t n o chápat v d i m e n s í c h universá ln ích , n u t n o jej s nimi u s t a v i č n ě k o n f r o n t o v a t , v d i m e n s í c h tedy, jej ichž universal i tu rozevře l h o r i z o n t á l n ě i ver t iká lně Kristus-Logos . T e x t e m n u t n o r o z u m ě t i jazyk hud-by, malířství , architektury, nejen poesi i . N e b e z p e č í tkví v tom, ž e se t ento text ve své universal i tě na bázi Logu synte t izuje v »universální poes i i« , v »univer-sální román« , č ímž se rázem zastře d i f erence (a s ní i m o ž n o s t rozlišující ex-pl ikace) mezi jazykem textu a Logem.

Explication des textes je tedy nemys l i te lná bez universal i ty a ce lkovos t i , jež jsou zas nemys l i t e lné bez di ferencuj íc í analog ie s Logem. Nejde tedy o pra-jazyk, jde o Logos . Prajazyk je leda o t c e m »universální p o e z i e « , je d o ní zavi -nut jako u z e n á č d o p o t i š t ě n é h o papíru. Bez d i f erenčn í ana log ie Logu jako nejvyšší h e r m e n e u t i c k é a h o d n o t o v é koordináty se text pod t lakem expl ikace p o u z e rozpadá a od lupuje po vrs tvách až k jádru nicoty , která jej prostě pozře,

94

s m a ž e b e z e stopy, b e z e smyslu. B e z L o g u s e n i co ta dá nazva t prvním a pos led-n í m s lovem, a l fou a o m e g o u prajazyka.

* * *

D v a průvodn í cí le explication des textes: p o z n á n í svě tec tv í a p o z n á n í ďá-belství . Ve lc í umělc i t o t o věděl i : Dante , S h a k e s p e a r e i G o e t h e , v naší d o b ě Dos to jevský , L é o n Bloy, Bernanos , ale nikoli už postkřesťanšt í humanis té . Modern í u m ě n í je o v š e m plné ďábelství, nikol i však p o z n á v a n é h o v k o n f r o n -taci se svě tec tv ím, nýbrž skrze gnosi o s l a v o v a n é h o .

* * *

Bez ďábla ne lze p o c h o p i t jisté, v š e c h n u l idskou míru přerůstající Časopro-s t o r o v é d imense: » n e k o n e č n ý « p o h y b dějin s » n e k o n e č n ě « n e b o l épe kos -micky se vrstvíc ími s e d i m e n t y utrpení; impéria, jejichž ve l ikos t stojí v přímé úměře k s l u ž b ě lži, takže svě tov láda se s k o r o logicky musí stát totální lživlá-dou. Říkám-li ďábel, mysl ím tím nikol i z lo jako neutrum, nýbrž z lo jako jakési m i m o p o h l a v n í maskulinum. Z lo jako neutrum je č l o v ě k s to přeh lédnout , z a h r n o u t do svých vždy n e d o k o n a l ý c h počtů , z lo jako maskulinum proh lédá č lověka a zahrnuje ho d o svých velmi přesných počtů . Nikol i z l o -neutrum ve-de č lověka k plánovité negac i s tvoření , nýbrž z lo -maskul inum, které v ů b e c č lověku , zdá se, v n u k l o skrz naskrz negat ivní ideu plánu, jímž se na jedné s traně kamuf luje cos i jako ratio, na druhé s traně vylučuje láska.

* * *

Literatura se zabývala ďáblem s k o r o vždy v dobách , kdy děj inné d imense začaly přerůstat l idsky p o c h o p i t e l n o u a u c h o p i t e l n o u míru: u Danta ve chvíl i krize v z t a h u mezi m o c í s v ě t s k o u a moc í p a p e ž s k o u na prahu renesance , u Mil tona ve chvíl i krachu C r o m w e l l o v y »s lavné revo luce« , o n o h o p o k u s u o za ložen í království B o ž í h o na zemi, u Klops tocka v konfrontac i s »neutrál-ním« zlem osv ícenstv í , u G o e t h a na rozhraní kultury křesťanského krcatura-lismu a postkřesťanských sys témů dia lekt ické negace , u Balzaca na pozadí m a s o v ý c h válek n a p o l e o n s k ý c h , u G o g o l a a D o s t o j e v s k é h o , u Melvil la a Con-rada tváří v tvář organizuj íc ím se m o c n o s t e m »bytos tně j iného«,

* * *

Příznačný je parale l i smus mez i stále preciznějš ím, a tím v las tně i křesťan-štějším obrysem ďábla v m o d e r n í l i teratuře u D o s t o j e v s k é h o , H u y s m a n s e , Bernanose , L é o n a Bloy a mez i jeho z t o t o ž ň o v á n í m s b o ž s k ý m principem, spojeným s p o c h m u r n o u o s l a v o u jeho t ě ž k o m y s l n é krásy u Baudelaira, Rim-bauda, Verlaina a ovšem také už u markýze de Sade, u Stendhala, Barbey d'Aure-vil lyho, A. Gida a Thomase Manna. Ztotožnění ďábla s božstvím má arci prasta-rou tradici mazda i s t i cko-manichej skou , ale modern í l iteratura v tom navazu-je předevš ím na r o m a n t i c k é ideal is t ické sys témy v če le s Schel l ingem, jež sa-my zase vyrůstají z kořenů protes tantských . Nej l épe je to patrné u e x p o n e n t a n ě m e c k é h o myš lení v e Francii, u Sartra, j ehož nihi l ist ický ex i s tenc ia l i smus se dá plně p o c h o p i t teprve ze základu identity B o h a a ďábla, na n ě m ž je posta-

95

v e n a který převzal z t i tanské Sche l l ingovy f i l o s o f i e s v o b o d y . H e g e l pak t en to sys tém s v o b o d y uvedl takříkajíc d o p o h y b u tím, ž e objevi l m e t o d u , jak j eho či-rou abs traktnos t převés t do konkre t i začn í praxe, d ia l ekt ikou tot iž , směřujíc í k o n é b l a s f e m i c k é ident i tě B o h a a ďábla. Sartre, zdá se, se před v s t u p e m d o to-h o t o in ferná ln ího s u p r a p a n t e i s m u zachráni l v p o s l e d n í m o k a m ž i k u k o n v e r z í na smrte lné postel i . V e Francii Vo l ta i rově to je ješ tě m o ž n é , v N ě m e c k u T h o -m a s e M a n n a a Gi intera Grasse z á c h r a n u z n e m o ž n í n a k o n e c paralyt ické ší-lenství .

* * *

Je snazš í mít s o u c i t se Sta l inem a Hi t lerem než s ďáblem. N e b o lépe: je možné mít souc i t s D ž i n g i s c h á n e m a Stal inem, n e n í však m o ž n é mít souc i t s ďáblem. N i c m é n ě : z m o ž n o s t i souc í t i t s m a s o v ý m i vrahy se ana log icky o d v o -zuje i m o ž n o s t s o u c i t u s ďáblem, souc i tu , který napos l ed v kato l i cké oblast i vyhlašoval tuším G i o v a n n i Papini. A přitom si mysl ím, že i maniche j ská iden-t izace ďábla s božským princ ipem vyplývá p a r a d o x n ě ze snahy a b s o l u t i z o v a t t ento s o u c i t - d o n ě h o ž se pak, rozumí se, dá z a h r n o u t jaksi m i m o c h o d e m a bez rozdílu veškeré l idstvo . D o s t o j e v s k ý v s o u c i t u odhal i l rys vzdorné revoluč-nosti, z č e h o ž lze vyvodi t , ž e souc i t je egalitářský, neh ierarch ický a t íhne na-konec k nedi ferencované totalitě. »Revo lučn í« v s o u c i t u je také v n ě m impl iko-vané z n e u z n á n í s v o b o d n é vůle č lověka , sk lon vysvět l i t v še de terminac í v šeho . S tím je spjata i n e s c h o p n o s t či n e o c h o t a v idět vz tah mez i z l em a v ě d o m ý m s o u h l a s e m s ním, v souh lasu , v n ě m ž je z a l o ž e n infernální »pante i smus« ne-roz l i š i t e lného »jedno« ďábla a jeho v y z n a v a č ů . A b s o l u t i z o v a n ý s o u c i t ústí na-k o n e c d o k o s m i c k é zas lepenost i .

* * *

Bylo by m o ž n é k o n s t r u o v a t o b e c n é platný model prot ikřesťanské d u c h o v -ní p la t formy? Přesněji vzato , a s o h l e d e m na historii , v las tně m o d e l y dva: mode l p la t formy proť/křesťanské a m o d e l p la t formy posťkřesťanské? I kdyby oba m o d e l y měly patrně s te jné základní souřadnice , přibyla by m o d e l u post-křesťanskému d i m e n z e » b y t o s t n ě j iného« , jíž by se i základním s p o l e č n ý m souřadnic ím v n ě m dos ta lo n o v é h o , »bytos tně j iného« předznamenán í .

Byly by to asi m o d e l y m n o h o v r s t e v n ě s t rukturované . Pro m o d e l p lat formy prot ikřesťanské by se snad dala uváži t následujíc í stratigrafie:

Nejhlouběj i : t éže o integraci či oč i s tě křesťanství, z níž se o d v o z u j e : 1) ne-gace dějin a děj inné tradice při s o u č a s n é m d o v o l á v á n í děj inné knihy par ex-cellence: Bible; 2) p ř e h o d n o c e n í děj innost i v proces s m ě ř o v á n í k utopi i d o k o -na lého soc iá lně po l i t i ckého zřízení; 3) abso lutn í d u c h o v n ě m o c e n s k ý rozpor mez i králem a l idem, který se řeší l ikvidací ve jménu jednol i té l idovlády; 4) ikonoklas t i cký útok proti křesťanské kultuře, který přes romant i cko -avantgardi s t i ckou a tomizac i v e d e k ujařmení a d e h u m a n i z a c i kul tury v ů b e c aktem dia lekt ické perverze mimesis; 5) vyvrácen í komunikat ivn í a v z t a ž n é f u n k c e jazyka ve p r o s p ě c h newspeaku jako nástroje sdě lován í abstraktních programů, p lánů a jejich imperat ivn ího prosazován í , newspeaku, který tuto imperat ivnos t o d v o z u j e z inspirace nikoli už D u c h e m svatým, ale d u c h e m

96

z jevuj ích s e z á k o n ů k o s m u a dějin; 6) e m a n c i p a c e č l o v ě k a v e j m é n u s v o b o d y , již v š a k m o h o u p o právu a p lně u ž í v a t jen z a s v ě c e n í v y v o l e n c i zna l í z á k o n ů k o s m u a děj in; 7) n o v á f o r m a m o c i , jež přís luší a ná lež í e m a n c i p o v a n é m u č lo -v ě k u , který n e u z n á v á ž á d n o u j inou m o c ani autor i tu n e ž právě totá ln í m o c a autor i tu v y v o l e n ý c h a z a s v ě c e n ý c h e m a n c i p á t o r ů ; 8) ta to m o c pak m á pře-d e v š í m právo k o n t r o l o v a t r y z o s t e m a n c i p o v a n é u v ě d o m ě l o s t i , r y z o s t víry v o s v o b o z e n í č l o v ě k a d o v las tn í vyvo lens t i ; 9) ta to m o c pak má také bdí t nad tím, aby m e z i č l o v ě k e m a nejvyšš ím a b s o l u t n e m j e h o cí le n e e x i s t o v a l y ž á d n é z o t r o č u j í c í in s t i tuce jako Církev n e b o stát , c o ž zaručují speciální k tomu ú č e l u z a ř í z e n é ant i - ins t i tuce c í r k e v n í c h a s t r a n i c k ý c h v ý b o r ů ; 10) láska n a l é z á pak s v é n a p l n ě n í a svů j smysl v z a c h o v á n í i d e o v é ryzost i a n e p o s k v r n ě n o s t i p o d -staty o n o h o anti-, v doz íraj íc ích ant i - ins t i tuc ích; 11) n e g a c e křesťanského pojet í h ř í c h u a zla d o vyšší f o r m y a b s t r a k t n í h o a s n a d n o k o n t r o l o v a t e l n é h o roz l i šení m e z i v y v o l e n ý m i a z a t r a c e n ý m i ( také z d e mizí v š e c h n y p ř e c h o d o v é mez iú tvary , d o b r o je i n t e g r o v á n o v d o k o n a l o s t , j e h o ž n e p o r u š i t e l n o s t tkví v u v ě d o m ě l o s t i a v e v ě d o m í v y v o l e n o s t i , z lo je u m o c n ě n o v n e v ý v r a t n ě před-z j e d n a n é za tracen í ) ; 12) o d m í t n u t í v š e c h křesťanských d o g m a t v e p r o s p ě c h p o z n á n í z á k o n ů k o s m u a dějin.

T u t o prot ikřesťanskou p l a t f o r m u jsem n e o d v o d i l z marx i smu, nýbrž z mír-ně z o b e c n ě l é h o ka lv in i smu.

* * *

Stojí za to i d n e s si přeč ís t G i d e o v u Pastorální symfonii, a b y c h o m p o c h o -pili, c o z n a m e n á mravně zkažený s luha Boží , o n e n ortel a triumf, jímž m o d e r n í č e s k á h i s tor iograf i e o p e r o v a l a s o b l i b o u (a o v š e m farizejsky) při l í čení příčin v z n i k u h u s i t s k é revo luce . Jistěže, i ka to l i cký k n ě z m ů ž e být m r a v n ě z k a ž e n ý , j enže v í c e n e ž v d o b ě hus i t s tv í v y v s t á v á v d n e š n í i pravá »kval i ta« t é to jeho z k a ž e n o s t i , jak ji m i s t r n ě pop i suje nikol i A. Gide , ale G. B e r n a n o s v Mrtvé far-nosti. Rozdí l by se dal o b r a z n ě vyjádřit asi takto: z k a ž e n ý kato l i cký k n ě z pro-padá ďáblu, z a t í m c o m r a v n ě z k a ž e n ý p r o t e s t a n t s k ý pastor z a p a d á právě jen d o baž iny s v é mravn í z k a ž e n o s t i a propadá nejdřív p s y c h o a n a l y t i k o v i .

• * *

R e f o r m a c e a p r o t i r e f o r m a c e byly p r o v á z e n y rozsáh lými k o n f i s k a c e m i ma-jetků. Zat ímco na straně katol ické se konf iskací rozuměla právě a jen konf i skace z trestu a s c í lem upevněn í státní moci , strana reformační konf iskovala vždy také s p o u k a z e m na to, ž e tím přispívá i k ř e š e n í problémů »mravně e k o n o m i c k ý c h « . Ta-to očiv idná lež - jak dějiny nadmíru jasně prokázaly - se však stala o b e c n ě vyzná-v a n o u » v ě d e c k o u « pravdou v d o b ě marxist ických revolucí, které také »řeší« mravní i e k o n o m i c k é problémy š m a h e m a převážně konf i skacemi , vyvlastňová-ním, a to nejen s o u k r o m ý c h majetků, ale i ce lých národů, s cí lem vyvlastnit nako-nec i celý padlý svět a padlého č lověka v něm z vlastnění s e b e sama.

* * *

Čeští komunis té mají ve lké sympatie, ba p o c h o p e n í pro návrh evropské spo-lečnost i národů, o jehož prosazení diplomaticky usiloval král Jiřík z Poděbrad v domnění , že takováto organizace m ů ž e přispět k zachován í míru. P o d o b n ě sym-

97

patizují češt í k o m u n i s t é také s K o m e n s k é h o teoriemi s v ě t o v é v lády pansof i s tů . U ž s a m o p o c h o p e n í a s y m p a t i e k o m u n i s t ů by m ě l y v z b u d i t a s p o ň nek l id , n e -řku-lí p o d e z ř e n í v m y s l í c h č e s k ý c h h i s tor iků . J e n ž e je t o m u n a o p a k : h i s tor io -graf ie č e s k á si n e m ů ž e v y n a c h v á l i t ty to skrz n a s k r z u t o p i c k é projekty . U t o -p iemi z ů s t a l y o s t a t n ě i W i l s o n o v a S p o l e č n o s t n á r o d ů p o 1. s v ě t o v é vá lce , j a k o ž i R o o s e w e l t o v y a T r u m a n o v y S p o j e n é n á r o d y p o 2. s v ě t o v é vá l ce . S v o u u t o p i c k o u p o d s t a t o u přispívaj í k dalš í d e s t r u k c i v z t a h ů m e z i n á r o d y tím, ž e skýtaj í p ř e d e v š í m a r é n u pro v r a ž e d n ě a b s t r a k t n í k o m b i n a t o r i c k o u hru m o -c e n s k ý c h b loků . K a ž d á u t o p i e k l a d e abs t raktn í s y s t é m , a bs t ra ktn í projekt , a z n ě h o vyp lývaj í c í a b s t r a k t n í k o m b i n a c e z á s a d n ě a n e s m i ř i t e l n ě prot i d ě j i n n ý m v z t a h ů m , proti d ě j i n n é m u č l o v ě k u , a t ím n a k o n e c i prot i Kris tov i v dě j inách . A l e z p ě t k č e s k ý m h i s tor ikům. C o je od 19. s to l e t í až d o d n e s - n e m l u v ě o mar-x i s t i c k ý c h h i s t o r i c i s t e c h - ladí p ř í z n i v ě v ů č i o b ě m a s tarým č e s k ý m p r o j e k t ů m - k teré je o s t a t n ě n u t n o v idě t v e v z t a h u s ř a d o u e v r o p s k ý c h u t o p i c k ý c h pro-jektů r e p r e z e n t u j í c í c h d u c h a r e n e s a n č n ě b a r o k n í h o a n t r o p o c e n t r i s m u na p o -zadí rac ioná ln í a b s o l u t i z a c e s tá tu - c o č e s k é h i s tor iky t e d y tak s p ř í z ň u j e s p o z d n ě r e n e s a n č n í m a b a r o k n í m a n t i h i s t o r i c k ý m u t o p i s m e m , je j eho prot ic ír -k e v n í o s t e n . J iř íkovy S p o j e n é n á r o d y i K o m e n s k é h o s v ě t o v l á d a s e z á s a d n ě buduj í na bázi jakési z o b e c n ě l é , přesněj i z n e u t r a l i z o v a n é křesťanské o b c e , v níž k a t o l i c k á un iversa l i ta by byla n a h r a z e n a t o t a l i t o u e g a l i t o v a n ý c h » v y z n á -ní«, s v o r n ě n e g u j í c í c h papežs tv í . A t o t o z o b e c n ě l e i n d i f e r e n t n í křesťanstv í by s l o u ž i l o jako s tá tn í s v ě t o n á z o r s v ě t o v l á d ě , jejíž k o l e k t i v n í p a n s o f i č n o s t i by se tím d o s t a l o n a v í c quas i sp ir i tuá ln í l eg i t imace , která by n o v ě z d ů v o d n i l a staro-n o v o u identitu autority svě t ské a autority d u c h o v n í . Výs l edkem této ko laborace by byl s eku lar i zovaný imanent is t ický caesaropap i smus - d ia lekt izovaný o v š e m n e z b y t n o u předcházej íc í negací caesara i p a p e ž e v jejich historické di ferenciaci -v ládnouc í nad m a s o u neutra l i zovaného , d o hloubi duše indi ferentního, z lhostej-n ě l é h o (rozuměj: d u c h o v n ě k a s í r o v a n é h o ) křesťanstva. O totéž, jenže m n o h e m

účinněji , dík p e r m a n e n t n ě up la tňované dialektice, usilují marxisté.

* * *

M í r o v ý návrh s p o j e n ý c h n á r o d ů , který p r o s a z o v a l král Jiřík z P o d ě b r a d , byl spjat s ús i l ím o neutra l i zac i křesťanstv í t a k é a s n a d d o k o n c e p ř e d e v š í m pro to , ž e s j eho přijet ím by se byl »vyřeš i l« jaksi i p r o b l é m s v y v l a s t n ě n ý m cír-k e v n í m m a j e t k e m v Č e c h á c h . Jde o z a j í m a v o u s o u v i s l o s t ; a to m e z i n a h r o m a -d ě n o u r e v o l u č n í kořist í na j e d n é s t r a n ě a na d r u h é s t r a n ě k o n c i p o v á n í m n e u -tral izuj íc ích s v ě t o n á z o r ů a ideo log i í ; n e u t r a l i z u j í c í c h s p o u k a z e m na to, ž e d u c h o v n í autor i ta n e m ů ž e mít ž á d n é h m o t n é nároky , jež by m o h l y s tát v c e s t ě m í r o v ý m z á j m ů m m o c i s v ě t s k é . C o ž v e d e k d v o j í m u : buď se od d u c h o v n í au-tority z a č n e p o ž a d o v a t n a p r o s t ý k o n f o r m i s m u s s m o c í s v ě t s k o u - a pak ať se tedy těší i j istým h m o t n ý m s t a t k ů m - n e b o se p r o s t ě v y v l a s t n í a z a b a v e n é h m o t n é s ta tky s e o d e v z d a j í d o r u k o u těch , kteří j sou o c h o t n i t u t o k o n f o r m i t u r e p r e z e n t o v a t v p o d o b ě n á h r a ž k o v é d u c h o v n í autor i ty . T ím se Kris tův příkaz o d á v á n í c a e s a r o v i , c o j eho jest, a B o h u , c o Mu nálež í , s tav í na h lavu: c a e s a r s á m nabíz í podí l na p e n í z u d a n ě těm, k d o ž j sou o c h o t n i o z n a č i t B o h a za »dia-

98

l ekt icky« t o t o ž n é h o s caesarem. Z č e h o ž plyne , že pod í ln i c tv í na c a e s a r o v ý c h p e n ě z í c h s e s t a n e z n a m e n í m u v ě d o m ě l é h o v z t a h u k B o h u . Když pak od Fran-c o u z s k é až p o m a r x i s t i c k o u revo luc i se z a č a l o d ia lekt icky v y v l a s t ň o v a t vše, t edy i to, c o ná lež í B o h u , by lo t ím z a h á j e n o v y v l a s t n ě n í v l a s t n ě n í o s o b ě , vče t -n ě s v é b y t n é s u b s t a n c e č l o v ě k a s a m é h o , aby tak »vše« m o h l o být o d e v z d á n o » b y t o s t n ě j iné« b o ž s k é moc i . M o c b y t o s t n ě jiná t ímto totá ln ím v y v l a s t n ě n í m s a m ý c h p o d s t a t l idství na j edné s t r a n ě zruši la m o ž n o s t platit pen íz daně , ale na d r u h é s traně o p l á t k o u p o ž a d u j e nyní, aby jí č l o v ě k o d e v z d a l to, c o nálež í B o h u , i když v p o d o b ě b e z e zbytku a h e r m e t i c k y i m a n e n t i z o v a n é , z k o n k r é t -ně lé ; v p o d o b ě d o ž i v o t n í h o o t r o c t v í nejen těla, a le i d u c h a . T a k é e k o n o m i e té-to r e v o l u c e si věru z a s l o u ž í p ř í d o m e k »zce la j iná«.

* * *

S k o r o v š e c k y here t i cké sekty vykazuj í cos i jako parabolu s v é v iru lence . Od v ý c h o z í h o p u n k t u t eore t i cké a s l o v n í kr i t ičnost i tato křivka prudce s tou-pá, až d o s á h n e roviny, kde se kr i t i čnost a b s o l u t i z o v a n á a totá lní z v r h n e v o z b r o j e n ý útok, v j e h o ž p r ů b ě h u p ů v o d n í » d u c h o v n í « program je vys tř ídán úsi l ím o totá ln í - v ě t š i n o u p a r a k o m u n i s t i c k o u - reorganizac i s tátu, s p o l e č n o -sti a hospodářs tv í , vše s a m o z ř e j m ě v e j m é n u e tab luj í c ího se královstv í B o ž í h o na zemi , t edy o b č a n s k o u vá lkou . V í t ěz s tv í v t é t o v á l c e v e d e v š a k k p o m ě r n ě rych lému a n u t n é m u r o z p a d u - křivka rap idně klesá - s p o j e n é m u s mravními excesy , j imiž se oh lašuje v e s v é n o t o r i c k é n e d o č k a v o s t i z k l a m a n é b louzni l -ství, jež spatřuje p o s l e d n í zbraň v q u a s i p r o m é t e o v s k é m p r o v o k o v á n í Boha , až po m a r a s m u s a zánik - křivka d o s a h u j e nu lpunktu . P o r á ž k a v t é to vá lce v e d e k jakémus i radikal i smu naruby, ke kv ie t i smu a u t o p i c k é m u pac i f i smu. O tom druhém svědčí v Čechách sekta Českých bratří, v n ichž lze s p a t ř o v a t výruz s t e r e o t y p n í h o k v i e t i s t i c k o - p a c i f i s t i c k é h o v y z n ě n í p o r a ž e n é h o m i l i t a n t n í h o husi tství . Právě proto , že Češt í bratři představuj í jakýsi od l iv p o v ý t c e s tředo-v ě k é h o husitství , bylo by mysl ím n e s p r á v n é hledat d u c h o v n í kořeny č e s k o -bratrství v re formac i .

* * *

Radikal i tě hus i t ské r e v o l u c e se vyrovna la až o d v ě s tě let pozděj š í puri-tánská r e v o l u c e C r o m w e l l o v a . C r o m w e l l o v i se - na rozdí l od hus i tů - podaři -lo z l i k v i d o v a t k r á l o v s k o u m o c p o p r a v o u Karla 1. v r o c e 1 6 4 9 - tedy rok po u z a v ř e n í V e s t f á l s k é h o míru s j eho d e v i z o u » c u i u s regio eius et religio« - a in-s ta lova t v ládu »sva tých« , jakýchsi p o v ě ř e n c ů či k o m i s a ř ů krá lovs tv í B o ž í h o na zemi; a př í s lušnou g e n o c i d o u kato l íků v Irsku a s prvními i n s c e n o v a n ý m i procesy . I Č e c h y by s e patrně bývaly m o h l y s tát ko lon i í - n ikol i tedy už husi t -ským n u k l e e m - o b d o b n é h o krá lovs tv í B o ž í h o na zemi , j e h o ž těž i š tě by l e že lo buď v e Š v é d s k u n e b o v s e v e r n í m N ě m e c k u - kdyby s vítězstvím s t a v o v s k ý c h na Bí lé h o ř e se karta obrát i la v e p r o s p ě c h » z i m n í h o « krále, jenž by pak o v š e m vládl v íc n e ž j ednu s e z o n u . A n o , děj iny C r o m w e l l o v y říše, v n íž s e n e s m ě l hrát S h a k e s p e a r e , by se mě ly p o v i n n ě s t u d o v a t v Č e c h á c h p o s t i ž e n ý c h chro-n i c k ý m prot iř ímským a f e k t e m .

* * *

99

To, c o bylo n a p s á n o o ku l turně po l i t i ckém č e s k é m v l a s t e n e c t v í b a r o k n í c h kněž í v č e l e s jezuity, upadlo m e z i t í m - ne jen dík Ú n o r u 1 9 4 8 - v h l u b o k é za-p o m n ě n í . Ale už v době , kdy na t o t o v l a s t e n e c t v í p o u k a z o v a l i t a k o v ý Josef Vašica , Em. Ježek, Josef Pekař se n e r o z l i š o v a l o d o s t jasně m e z i pa tr io t i smem 17. a ještě i 18. stolet í , a n a c i o n a l i s m e m 19. s to let í . B o h u s l a v Balb ín například byl č e s k ý patriot , nikol i č e s k ý nac ional i s ta , j inými s lovy: Ba lb ínov i š lo o če ský jazyk, o č e s k o u kulturu a pol i t iku v e s v a z k u s t ř e d o e v r o p s k é m a v e s v a z k u o k c i d e n t á l n ě ř ímském, nikoli o č e s k o u kul turu v e smys lu jej ího o b r o z e n s k o -n a c i o n a l i s t i c k é h o vynět í z e s t ř e d o e v r o p s k é h o p o l y f o n n í h o k o n c e r t u národů , a to se s o u č a s n ý m n a v a z o v á n í m » b y t o s t n ě j iných« s v a z k ů , například s by-z a n t s k ý m Ruskem. Ba lb ínův patriotismus p o v a ž o v a l s o u s t a v n o u spo luprác i s r e formačn ími vzdě lanc i , spo luprác i Č e c h ů a N ě m c ů v Č e c h á c h za r a d o s t n o u samozře jmos t , jíž se leda přispívá ke ku l turn ímu i po l i t i ckému r o z k v ě t u otč i -ny, patriae. Češt í a n ě m e č t í katol íc i i pro te s tanté - v š i chn i byli č l eny j edné ro-diny pod j e d n o u s t ř e c h o u patr iarcháln ího příbytku. Č e s k é o b r o z e n e c t v í a če ský nac iona l i smus , a o v š e m po roce 1 8 4 8 i rozmáhaj íc í se »říšský« n a c i o n a -l i smus N ě m c ů v Č e c h á c h , ve s r o v n á n í s patr io t i smem se vyznačuj í rysy mar-n o t r a t n é h o syna, jenž o p o u š t í o t c o v s k ý dům, o b t í ž e n dědic tv ím, které rychle promarní s ch imér ickými spřeženc i .

V roce 1 9 8 2 by se v Česku, v tom v y k a s t r o v a n é m rezul tá tu č e s k é h o a n ě m e c k é h o nac iona l i smu, měl teprve p lně zač í t chápat d u c h o v n í v ý z n a m s k u t e č n o s t i , ž e pro t i re formačn í jezuitš t í k o n i á š o v é vydával i v K l e m e n t i n s k é t iskárně spisy exulanta Jana A m o s e K o m e n s k é h o .

* * *

To, že si j ezui té za p r o t i r e f o r m a c e mohl i dovo l i t vydávat v e své vlastní t iskárně spisy Jana A. K o m e n s k é h o , lze vysvět l i t k r o m ě j iného i tím, ž e Církev byla tenkrát s tá le ještě nezávis lá na státě , který K o m e n s k é h o , čekaj í c ího » o s v o b o z e n í « d o k o n c e z rukou Turků, měl o v š e m za ve l ezrádce . Rac ioná lně o s v í c e n s k é re formy jose f ínské , jimiž se ve střední Evropě organ izačně , byro-kraticky už předzjednáva la sous tava , již b e z e z m ě n y převzal d o k o n c e i total i-t á m í sys tém p o ú n o r o v ý s k o r o dvě stě let pozděj i , n e m i l o s r d n ě podřídi ly Cír-kev státu. Go e the si v té době ve svém italském deníku poznamenal z Říma zvěsti 0 brzkém zániku kato l i cké církve... Církev v podkřídl í o s v í c e n s k é h o státu vedla zce la zv láš tn í ex i s tenc i . Stát neváha l s ice p r o n á s l e d o v a t teo logizuj íc í li-berály a reformisty (například skup inu ko l em Bo lzana) , o n y radikály, které b y c h o m d n e s - p o u č e n i tota l i tar ismem a ana log iemi mez i k l ero faš i smem a k í cromarx i smem - označ i l i za l evopravé , ale tentýž stát z á r o v e ň dal po l ice jně s l edova t a vys lýchat i s k u t e č n é h o s v ě t c e sv. K lementa H o f b a u e r a a jeho přívr-žence , kteří představoval i tenkrát jádro inte lektuáln í s t ř e d o e v r o p s k é Církve. O s v í c e n é m u státu š lo tedy o jakési křesťanství »s tředu« u m í s t ě n é h o mezi in-t e n c i o n á l n ě h e r e t i c k o u levopravic i a p o k u d m o ž n o n e k o n e č n ě d a l e k o od ja-kéhoko l i o h n ě o r t o d o x n í h o světec tv í . T e n t o stát by byl patrně uvítal n a k o n e c 1 jakousi fúz i r a c i o n á l n ě - m y t i c k é h o zednářs tv í s d e m y t o l o g i z o v a n ý m křes-ťanským » z b y t k e m « v cos i jako v lažný ideál, tedy v rozpor o s o b ě na z p ů s o b m o k r é h o ohně .

100

Živý a p l o d n ý a s m y s l u p l n ý d ia log p ř e d p o k l á d á h i s t o r i c k o u k o n t i n u i t u p o g e n e r a c e ! T a k é pro to , ž e trvá g e n e r a c e , n e ž s e v y t v o ř í jazyk, j e m u ž s k u t e č n ě r o z u m ě j í a s n í m ž s o u h l a s í o b ě s t r a n y d ia logu . K d e v š a k je t a t o k o n t i n u i t a prervána , r o z p a d á s e v e l m i rych le jazyk r o z u m ě n í a s o u h l a s u a r e k o n s t r u k c e n e n í m o ž n á , neboť n e l z e r e k o n s t r u o v a t růst, dě j inný čas ( d o n ě h o i n v e s t o v a -ný) , n a d ě j e generac í , d o n ě h o vk ládané . Je to jako bankro t , který s e dá vyrov-n a t j e d i n ě s o u d e m .

A v z t a h u j e s e t o i na d ia log s ú d a j n é Jiozými d u c h o v n í m i f o r m a c e m i a for-m u l a c e m i . I ty t o t i ž to nové m u s í v á z a t n a předcházej í c í , má-lt s e v s k u t k u o s v ě d č i t i v e s v é n o v o s t i , a nebýt p o u h o u e f imérní , m ó d n í b u b l i n o u . Exis tuje o v š e m nové, k t eré s e o s v ě d č u j e des t rukc í v š e h o p ř e d c h á z e j í c í h o , a le i t o t o n o -v é , ba p r á v ě to , je k o n e c k o n c ů p o u h o u n o v o u o b m ě n o u n e g a c e , jež svými ko -ř e n y sa há k s a m ý m p o č á t k ů m dějin. Právě t o t o des t rukt ivn í n o v é kráčí p r o t o v ž d y jako z á k e ř n ý vrah za t ím, c o je před-cház í .

* * *

Malý příklad t o t á l n í h o přervání z á k l a d n í c h v z t a h ů m e z i Č e c h y a N ě m c i v e vzn ikaj í c ím č e s k é m s tá tě v r o c e 1 9 1 9 . Cituji z Článku Jana Ryby Ze zákulisí první čs. republiky o t i š t ě n é h o v Národního politice v květnu 1982, r. xiv. , č. 5: » P o z a l o ž e n í z e d n á ř s k é l ó ž e Národ v P r a z e v r. 1 9 1 9 vyjádřil i s e n o v o p e č e n í češ t í zednář i o s v ý c h bra trech n ě m e c k ý c h z e d n á ř í c h : s te jná s l o v a mají jiný o b s a h v č e s k é m a n ě m e c k é m pojet í . I p o j e m cti je jiný, i p o j e m B o h a . Celý d u c h a tradice naš í národn í h i s tor ie je v o d p o r u s d u c h e m a tradicemi h is tor ie n ě m e c k é , jak j sou p r o m í t á n y mys l emi v š e c h N ě m c ů . « K ironii přispívá, ž e se tu vys lovuj í č l e n o v é j e d n é a t é ž e ta jné o r g a n i z a c e o č l e n e c h t é to organ izace , s leduj íc í ú d a j n ě r a c i o n á l n ě h u m a n i t n í cí le. K o b d o b n é m u vn i t řn ímu o d c i z e n í d o š l o v e d v a c á t ý c h l e t e c h mez i katolickými k n ě ž s t v e m v Č e c h á c h .

* * *

Stát , který ujařmuje Církev, př i sp ívá k s v é v las tn í l ikvidaci tota l i tárním sy-s t é m e m . U j a ř m e n í Církve s t á t e m je z n á m k o u nejvyšš í krize s tátu . V láda tota-l i tar ismu pak je z n a m e n í m kr ize v s a m é Církvi.

* * *

Metafys ická netrpěl ivost heretiků: chtějí v idět Krista pokud m o ž n o v příštím okamžiku, v e čtyři třicet odpo ledne , nejpozději za týden, a ustavičně ho vyzývají, aby sestoupil k nim. D o dějin promítnutá výzva: Jsi-li Syn Boží , ses tup s kříže!

* * *

Král z B o ž í mi lost i . K d o d n e s si u v ě d o m u j e , c o to z n a m e n á ? Klíč k t o m u je o b s a ž e n u ž ve S tarém z á k o n ě v první kn ize p r o r o k a Samue la , kapi to la osmá. T a m se l ze doč ís t , ž e král p o u z e n a h r a z u j e v y v o l e n é pros tředn íky m e z i B o -h e m a n á r o d e m : proroky. Vláda proroků , toť z n a m e n í ryzí, krá lovské v lády B o h a - O t c e . D o s a z e n í m krále se tato ryzí v láda degraduje a m ů ž e být ospra-v e d l n ě n a patrně jen v y k u p u j í c í m u k ř i ž o v á n í m ,krále králů. N i c m é n ě , v Sa-m u e l o v ě k n i z e č t e m e : » N e z a v r h l i t e b e - praví H o s p o d i n p r o r o k u S a m u e l o v i -

101

nýbrž zavrhl i m n e : n e m á m býti jejich k r á l e m . « A B ů h pak v y j m e n o v á v á náro-ky a práva krále z B o ž í milost i : »Toto b u d o u nároky krále, který v á m b u d e v ládnout i . V e z m e vám syny, přidělí si je k svým v o z ů m a kon ím, p o b ě ž í před jeho vozy , přiděl í si je za ve l i te le odd í lů t is ícnin i za ve l i te le padesá tn in , b u d o u orati j eho o r n o u půdu, skl ízet i j eho žně , vyrábět i j eho v o j e n s k é nářadí a v o z o -vé náčiní . V e z m e vám dcery, aby mícha ly masti , vařily a pekly. Nej lepš í z va-š ich po lnos t í , vinic , o l i v o v ý c h s a d ů v e z m e a dá je svým úředn íkům. Z toho , c o vám p o n e c h á z orných pol í a vinic, p o ž á d á desátky a dá je svým d v o ř a n ů m a s lužebn íkům. V a š e s luhy a s lužky, z v a š e h o s k o t u nej lepší kusy i v a š e osly ve -z m e a použ i j e ve s v é m hospodářs tv í . Z v a š e h o bravu v e z m e desátek . B u d e t e jeho otroky, A budete-l i j e d n o u kvůli s v é m u králi, k t e r é h o jste si zvol i l i , úpěl i , Jahve vám o n o h o dne neodpov í . «

T o t o je král z B o ž í milosti . A c o ž teprve vladaři d o s a z e n í nikoli z mi lost i Bož í pro trest l idu o d v r á c e n é h o od B o h a , nýbrž d o s a z e n í z mi lost i t o h o l idu o d p a d l é h o od Boha , aby vrhali ce lé národy do propast i o n o h o odpadu. . .

* * *

Systo la a d iasto la déjin: př ivo lávání a odda lování , př ib l ižování a v z d a l o -vání katastrofy . Pokrok, vývoj, toť p o u z e z m ě n a v prouděn í velmi rych lého , h o r e č n a t é h o d e c h u dějin.

* * *

Český inte lektuál se rád styl izoval do role P r o m é t e a p ř i p o u t a n é h o na m e z -ní skále mez i Z á p a d e m a V ý c h o d e m . O r l o v é přilétali pak za jeho játry j ednou z prava, p o d r u h é z leva. Tato at i tuda krajně riskantní, i když inspirat ivní m e -z ipo lohy vyvstala , mysl ím, v s k u t e č n ě ex i s tenc iá ln í p o d o b ě až po z a l o ž e n í první republiky. Č e c h o v i v hájemstv í r a k o u s k é říše byla tato m e z i p o z i c e cizí, i když se snad některý intelektuál do ní rád styl izoval . V pro jevech č e s k ý c h in-te lektuálů, z e jména ke konc i stolet í , ne lze s k o r o najít v á ž n ý a z d ů v o d n ě n ý vý-raz poc i tu jakékoli o h r o ž e n o s t i národa, ať už ze strany rakouské nebo d o k o n c e snad z nějaké vrženost i na rozhraní Z á p a d u a V ý c h o d u . Ex i s t enc ia l i zovaná z á p a d o - v ý c h o d n í tématika, v y h r a n ě n á tedy d o m e z n í c h p o l o h - n e m l u v ě o p s e u d o p o l i t i c k é teorii »mostu« - vyplynula z mocenskopol i t i cké situace první republiky, jejíž př inejmenším nezvyklá geograf i cká forma o n e n západo-vý-chodní rozpor přímo provokovala. Provokovala, aniž byla vůbec s to, vyvržena z hájemství r a k o u s k é říše, konf l ikty Z á p a d u a V ý c h o d u z a c h y c o v a t , zpracová-vat a vyrovnávat . K tomu jí chyběl nezbytný a ná lež i tě s t r u k t u r o v a n ý prostor, j ímž ve střední Evropě disponovala (vedle Německa) jedině rakouská říše.

* * *

D ě j i n n ě pol i t ická a b s u r d n o s t této z á p a d o v ý c h o d n í m e z n í s i tuace če ské tkví v tom, že její zaj ištění a smys lup lné (!) p ř e h o d n o c e n í se spa třova lo v infi-n i tes imálním protažen í z á p a d n í h o křídla přes Paříž a L o n d ý n až d o Wash ing-tonu a v ý c h o d n í h o křídla pak přes po l sko-ukraj inské stepi do M o s k v y a dále na Sibiř. Proti z á p a d o - v ý c h o d n í m u protikladu by se měl zač í t klást pro Čechy polit icky, ku l turně a o v š e m taky his tor icky m n o h e m plodnějš í a smysluplnějš í vztah navzájem se dop lňuj í c í ch s truktur o k r s k ů Vídně , Prahy a Berl ína, zašt í -

102

t ě n ý c h prot i V ý c h o d u po l i t i cko-kul turn ími okrsky Varšavy a Budapeš t i , Po -kud pak jde o »Zäpad« f ten byl od k r i z o v é h o 17. s to le t í s to reagovat na tuto s t ř e d o e v r o p s k o u duchovní a l ianci l eda rac ioná lně pragmat ickým eklekt ic i s -m e m , j e h o ž n e j h o d n o t n ě j š í m p l o d e m je a n g l o a m e r i c k á d e m o k r a c i e . C o ž v e d e k p ř e k o t n é m u závěru , ž e Západ, aě s r o z p a d e m křesťanské kultury d u c h o v n ě s tá le eklekt ičtějš í , doved l n i c m é n ě a s p o ň na s v é m nejzazš ím křídle d o s p ě t k r o z u m n ý m k o n k l u z í m pol i t ickým, z a t í m c o s t ř e d o e v r o p s k á a l iance setrvala v m e z í c h d u c h o v n í kultury, kterou pyšně abso lu t i zova la natol ik, ž e to i d o s féry m o c e n s k o p o l i t i c k é v n e s l o čiré » d u c h o v n í « k o n c e p t y , jej ichž abs traktnos t i nej lépe o d p o v í d a l y utopie . Rezultát: m o c e n s k o p o l i t i c k á katas trofa , ba hůř se-b e v r a ž d a s třední Evropy, nad jejímiž troskami tragicky gest ikulují pozůs ta l í reprezentant i n e h y n o u c í h o »ducha« a n e h y n o u c í »kultury«, z a t í m c o nastu-pující a přežívaj íc í g e n e r a c e s l epě tápou v labyrintu » n e h y n o u c í « dialekt iky, jež se jim vtírá jako jediný, pravý, tr iumfující v í těz .

* * *

Spec i f i cky č e s k á f i l o s o f i e nevzn ik la d o d n e s snad také proto, že to neby lo zapotřebí . V Praze se f i l o s o f o v a l o v pods ta tě tak jako v Berl íně nebo ve Vídni, v ž d y pod j e d n o u a t o u ž e f i l o s o f i c k o u s t řechou . Z n a m e n á to tedy ck lekt ic i s -m u s ? Nikol i - ten se vyvíjel spíš, a jistě s c i c e r o n i á n s k o u kval i tou, v Paříži n e b o v L o n d ý n ě . Spec i f i cky český přínos k t o m u t o s t ř e d o e v r o p s k é m u f i loso -f o v á n í by muse l být v y z n a č e n úsilím o p ř e k o n á n í t é to tradice, v p o d s t a t ě tedy o p ř e k o n á n í f i l o s o f i c k é h o ideal i smu od Kanta p o Hegela . K d o se t o h o však odváž i l v Evropě se z d a r e m ? Kdo v ů b e c pochop i l g r a n d i ó z n o s l i n e z b y t n o s t t o h o t o ú k o l u ? Snad jedině Vladimír So lověv .

* * *

M a s a r y k o v a f i l o so f i cká cesta z V ídně přes Lipsko d o Prahy v e d e po stře-d o e v r o p s k ý c h souřadn ic í ch Vídeň - Berlín - Praha. Když pak Masaryk /.a vál-ky začal p e n d l o v a t mez i A m e r i k o u , Francií a Ruskem, začal klást o n y n e b l a h é z á p a d o v ý c h o d n í souřadnice , jimiž vytyčil obrys, tj. počátek i konec svého státu.

B u d e třeba se ještě j e d n o u zamysl i t nad zce la zv láštn ím z á p u d o v ý e h o d n í m propojen ím v M a s a r y k o v ě f i l o so f i ckých souřadnic í ch . Linie v e d e od H u m e h o a Johna Stuarta Milla (k terého mu zpros tředkova l o v š e m vc Vídni Franz B r e n t a n o ) přes C o m t e h o k To l s t ému, D o s t o j e v s k é m u a S o l o v č v o v i . T ě ž k o si d o v e d u představit , jak je m o ž n o tak r ů z n o r o d é vlivy uvés t d o s m y s l u p l n é ba-lance. S p o l e č n é h o j m e n o v a t e l e t o h o z á p a d o v ý c h o d n í h o f i l o s o f i c k é h o hori-z o n t u lze snad spatřovat v o d p o r u k n ě m e c k é m u ideal i smu; př i čemž však ne -s m í m e z a p o m í n a t , ž e H u m e t en to idea l i smus inic ioval přes Kanta, C o m t e pak je j eho p o z d n í m p lodem. S k u t e č n o u frontu proti n ě m e c k é m u idea l i smu tvoří spíš S o l o v ě v a D o s t o j e v s k ý (nikoli Tolstoj) . Jenže právě jejich návrat k e křes-ťanství jako j ed inému zák ladu pro úč inný d u c h o v n í z á p a s s idea l i smem (pod j e h o ž ž e z l o spadá i mater ia l i smus) Masaryk m n ě n e p o c h o p i t e l n ý m z p ů s o b e m »počešt i l« návratem k regionální a ghe t to idn í s ek tě Českých bratří. Jako ne-p o c h o p i l g lobální d u c h o v n í radiaci, a tím i m o c e n s k o u d y n a m i k u s o v ě t s k é revo luce , tak n e p o c h o p i l ani universá ln í d imens i D o s t o j e v s k é h o a S o l o v ě v a .

03

Proti tota l i tě a a b s o l u t n u f i l o s o f i c k é h o idea l i smu n e b y l o m o ž n o se op lo t i t v z á h u m e n í č e s k é h o p o s t h u s í t s k é h o kv ie t i smu.

* * *

D v a v ý z n a m n í češ t í n i e t z s c h e o v c i : Ladis lav Kl íma a O t o k a r Fischer. V e d l e n ich F. X. Šalda a V. Černý, jej ichž s t y l i z o v a n é n a d č l o v ě č e n s t v í právě p r o t o b o h u ž e l č a s t o k o n č i l o v narc i s i smu. A le vš i chni os tře kri t izoval i s v o u kulturu, s p o l e č n o s t , pol i t iku, jako to dělal před nimi N i e t z s c h e . V t o m je n u t n o v idět dobrý začá tek , jen začátek, od n ě h o ž by mě la vé s t ces ta dá le a výše ke krit ice e v r o p s k é h o myš len í a o k c i d e n t á l n í kul tury v ů b e c a ještě výše ke krit ice hege-l íanismu a jeho odnož í a n a k o n e c k tvůrčímu navázání na přeťaté tradice křes-ťanské kultury a f i losofie. Od N i e t z s c h e h o ke křesťanství, nezn í to paradoxně? N e v e d e spíš cesta od N i e t z s c h e h o k totalitárním ideologi ím? N a to bych o d p o v ě -děl takto: Je třeba navázat v N i e t z s c h e o v ě kritice na o n e n archimedický punkt, kde se jeho kritika obrací proti jeho vlastnímu myšlení v jakési d ionýsky opojné důslednosti , ukazujíc tím cestu ke kritice vší f i losof ické totality a absolutna.

* * *

Co zbylo v Čechách z f i losof ie po f i losof ickém selhání Masaryka? Ú z k o s t n ě sklerotický posit ivismus Františka Krejčího, Gustava Tichého, Josefa Tvrdého, krit izovaný vágním »vitalismem« Františka Mareše, který u takového Karla Vo-rovky ústí, jak se dalo čekat pod impulsy transcendence z b a v e n é h o bergsonismu a debarok izovaného Leibnize, do panteist ické gnoze.

Zbývá stále ještě en igmat ický Ladis lav Klíma, j e h o ž dílo neby lo d o s u d po-d r o b e n o v á ž n é m u f i l o s o f i c k é m u s o u d u a který, d o m n í v á m se, n a p r o s t o se n e m ů ž e měři t s F. N i e t z s c h e m . Zůstávaj í poct iv í , pracovi t í katol ičt í f i l o s o f o v é a autoři pracně k o s t r b a t é h o překladu T o m á š o v y Sumy - od Josefa Kratochv í -la po M e t o d ě j e H a b á n ě OP; na s traně pro te s tantů pak n e s p o r n ě E m a n u e l Rádi, r e p r e z e n t a n t č c s k c p r o v e n i e n c e B a r t h o v y d ia lekt i cké teo log ie , nejne-bcKpcčnější m e t a s t a z e H e g e l o v a sys tému.

* * *

V Č e c h á c h se o v š e m f i l o s o f o v a l o také po k o o r d i n á t e c h z á p a d o v ý c h o d -nich. Z Paříže byl převzat b e r g s o n i s m u s a pozděj i Sartrův ex i s tenc ia l i smus , aniž by kdokol i r o z p o z n a l v nich zásadn í vl ivy s t ř e d o e v r o p s k é h o ideal i smu od Schel l inga až po ž ivo tn í f i losof i i . Na půli ces ty z Paříže do M o s k v y s tanul pak rádobyf i lo so f K. Tcige , autor n e p o ž i v a t e l n é mixtury z útržků přestárle idea l i s t i ckého avantgard i smu a n e p o c h o p e n é h o marxismu. Te ige se stal nic-m é n ě m o d e l e m pro č e s k o u recepc i marx i smu i se svým s k l o n e m »okc identa l i -z o v a t « či » h u m a n i z o v a t « jej př imíšením p o z d n ě ideal i s t ických, ve s k u t e č n o s t i zase jen hcgc l i ánských prvků. Tím se o v š e m z n e m o ž n i l o z á s a d n í pron iknut í k jádru s k u t e č n é h o , k o r t o d o x n í m u m a r x i s m u a jeho dia lekt ice .

T e p r v e s H u s s e r l e m se f i l o s o f i e v Č e c h á c h vráti la do s v é h o v las tn ího stře-d o e v r o p s k é h o okrsku. Považuj i to h lavně za z á s l u h u Jana Patočky , který tím také nas toupi l c e s tu - n e v í m nakol ik p r o g r a m o v ě - k o d y s e o v s k y l s t ivému p ř e k o n á n í o b o u f i l o s o f i c k ý c h Kyklopů: H e g e l a a Marxe .

• * *

104

P o k u d spa třujeme primární smys l a úče l jazyka v j e h o k o m u n i k a t i v n o s t i , tedy v j eho s c h o p n o s t i u tváře t mez i l id ský vz tah , m u s í m e t e n t o jazyk n u t n ě c h á p a t jako nástroj sakrální . To proto , ž e v z t a ž n o s t v e své p r a p ů v o d n í f o r m ě byla z a l o ž e n a na pravz tahu t r a n s c e n d e n t á l n a k č l o v ě k u . Jinými s lovy: to, že t r a n s c e n d e n t á l n o v s t o u p i l o v e v z t a h k č l o v ě k u , u m o ž n i l o t eprve v z t a ž n o s t m e z i l idskými subjekty , a tím dalo zák ladní impuls k v y t v o ř e n í a d e k v á t n í h o nástroje t é to v z t a ž n o s t i - nástroje s c h o p n é h o růstu a vývoje s o u b ě ž n ě s k o m -plexním p r o h l u b o v á n í m té to v z t a ž n o s t i - jazyka. Rac iona l i smus odmí tá t e n t o výklad a s ním i primární k o m u n i k a t i v n í smys l jazyka. V z t a ž n o s t nahrazuje do sebe uzavřeným, myslícím, poznávaj íc ím subjektem. Cogito, ergo sum. Jazyk t o h o t o p o z n á v a j í c í h o subjektu s l o u ž í v prvé řadě p o z n á n í objektů v nejširším s lova smys lu . Tím se jazyk v z á p ě t í desakral izuje , rychle ztrácí f u n k c i k o m u n i -kat ivní a redukuje se v rac ionáln í ideál l o g i c k é h o s y s t é m u znaků . Jakmile se pak t e n t o sys tém abso lu t i zu je z a v e d e n í m p a n l o g i c k é dialekt iky, jazyk se mus í stát a b s o l u t n ě d o k o n a l ý m nástrojem t o h o t o druhu a b s o l u t n í h o poznán í . T o z n a m e n á , že k a ž d é s l o v o (ba každá hláska) t o h o t o j a z y k o v é h o s y s t é m u m ů ž e a mus í vy jadřovat c o k o l i a vše , v e smys lu d ia lekt i cké ident i ty subjektu a objektu , bytí a nicoty. S l o v o se s t a n e tak v ý c h o d i s k e m v p r a v d ě n e k o n e č n é (d ia lekt ické) in terpre tace v n e k o n e č n é m p r o c e s u př ib l ižování a b s o l u t n í m u poznán í . S l o v o se s t a n e r o z p o r e m s e b e sama. Tím se b e z e zbytku vy louč í z ja-zyka v e š k e r á sakrá lnos t a tím i k o m u n i k a t i v n o s t , ž á d n é s l o v o nen í už s to os lovi t , d o v o l a t s e d r u h é h o , tím m é n ě jakkoli o s l o v o v a t t r a n s c e n d e n t á l n o . Řvouc í zvíře má víc m o ž n o s t i se sdělit , dát se s lyšet druhov i , ba d o k o n c e i t r a n s c e n d e n t n u , než č l o v ě k o d k á z a n ý na pan log i cký sys tém znaků.

Z r u š e n í m latiny jako sakrá ln ího jazyka l i turg ického i Církev, ins t i tuce Církve, jakoby se vydala na ces tu za pan log ickým jazykem g n o z c , jímž se pře-tínají v š e c h n y v z t a h y k b l i žn ímu a k B o h u .

* * *

S e k u n d á r n í vl iv m a r x i s m u by se dal př irovnat k s o u s t ř e d n ý m , n e u s t á l e se Šířícím kruhům na vodě , do níž byl h o z e n kámen. Jeho vliv má tedy charakter otřesu, kterým se rozrušuj í p ů v o d n í vztahy , a to z p ů s o b e m , který se liší od o třesů - řekl bych - př irozených , jak je v y v o l á v á na h ladině vítr, déšť, příliv, odl iv atd., z p ů s o b e m tedy, který vnáš í do p ř i r o z e n é h o prostředí cosi abstrakt-ně g e o m e t r i c k é h o , v y p o č í t a t e l n é h o . Vím, že př íměr s k a m e n e m h o z e n ý m do v o d y z n a č n ě p o k u l h á v á , jako o s t a t n ě vě t š ina příměrů. M n ě jde o to rozlišit mez i v las tn ím k a m e n e m , který tu r e p r e z e n t u j e o r t o d o x n í marx i smus- l en in i s -mus , a p o u h ý m i » g e o m e t r i c k ý m i « otřesy, jež z p ů s o b u j e . Tyto o třesy se proje-vují v oblast i l i d s k é h o d u c h a v y z d v i ž e n í m j istých abs traktn ích imperat ivů , jež se k l a d o u jako sine qua non s p r a v e d l i v é h o l idského řádu. Z n a m e n á to tedy, že tyto imperat ivy jsou marx i s t i cké p o u z e v d r u h o t n é m smyslu , n i c m é n ě jsou s m a r x i s m e m spjaty.

Patří k nim například teze , ž e soc iá ln í s p r a v e d l n o s t v y ž a d u j e redistr ibuci v las tn ic tv í ; nebo ž e n a d m ě r n é z i sky n u t n o e l iminovat ; nebo ž e příjmy mají být p o k u d m o ž n o s tejné; nebo ž e p o u h á e x i s t e n c e lidí b o h a t ý c h m e z i c h u d ý m i a a n a l o g i c k y k t o m u také e x i s t e n c e n á r o d ů b o h a t ý c h m e z i národy c h u d ý m i je z n a k e m vykořisťování .

105

V e s v é m ú h r n u v e d o u tyto imperat ivn í t é ž e k závěru , ž e urči tý druh lidí, ba n á r o d ů n u t n o o z n a č i t za z l o č i n n é a h o d n é potres tán í : napřík lad kulaky ne -b o j ihoamer i cké p lantážníky , n e b o továrn íky a p o d n i k a t e l e v š e h o druhu, ne -b o Amer ičany . T r e s t u h o d n í j sou pak také ti l idé, kteří dosahuj í n a d m ě r n ý c h z i sků tím, ž e vymýšlej í pro č l o v ě k a z b y t e č n é objekty. Z t o h o k o n s t a t o v á n í p a k p lyne dál c e l k e m log icky s trateg ický závěr , ž e řešení t ě c h t o n e r o v n o -m ě r n o s t í n e l z e d o s á h n o u t jinak n e ž k o l e k t i v n ě , tj. n á s i l n o u p o l i t i c k o - e k o n o -m i c k o u revo luc í . T o m u t o s k o r o n e z b y t n é m u nási l í by se prý snad da lo přede-jít v y t v o ř e n í m m e z i n á r o d n í c h či g lobá ln ích organizac í , jež by doh l í že ly na ce-ny, inves t ice , výrobu, o b c h o d a také na v ý c h o v u lidí k soc iá ln í o d p o v ě d n o s t i . O d t a k o v ý c h organ izac í by pák už neby lo d a l e k o k s p r a v e d l i v é m u s v ě t o v é m u řádu. T a t o v i z e se n a k o n e c m ů ž e z d ů v o d n i t i p o u k a z e m na to, ž e B ů h stvoři l s v ě t pro v š e c h n y a nejen pro vykoř i sťovate le a b o h á č e .

Tol ik , p o k u d jde o o n y quas imarx i s t i cké »otřesy« , o d ě n é h á v e m idejí jasných, s n a d n o p o c h o p i t e l n ý c h s k o r o jako zák ladní g e o m e t r i c k é p o u č k y , j enže na rozdíl od těch - jež Kierkegaard nazva l nezaj ímavými pravdami - by se tyto p s e u d o i d e j e daly n a z v a t zaj ímavými , ba s v ů d n ý m i nepravdami . Vyvra-ce t je nen í v las tně těžké , za p ř e d p o k l a d u o v š e m , ž e jejich v y z n a v a č i si z a c h o -vají ještě t rochu z d r a v é h o r o z u m u a smys lu pro realitu. Předpok lad ve 20 . s to -letí ne z r o v n a snadný . V e d l e t o h o s k u t e č n ý o r t o d o x n í m a r x - l e n i n i s m u s n e l z e v y v r a c e t p o u h ý m o d k a z e m na common sense a na smysly v n í m a t e l n o u sku-tečnos t . K r o m ě t o h o se o r t o d o x n í m u m a r x i s m u podař i lo natol ik u ž rozruši t k o m u n i k a t i v n o s t jazyka, že o n e n b y t o s t n ě jiný jazyk na bázi d ia lekt iky zajiš-ťuje před »banální« real i tou a před »baná ln ím« č l o v ě k e m teď i s féry jeho s e k u n d á r n í h o vlivu.

* * *

Zdravý r o z u m ve v z t a h u Ic s k u t e č n o s t i svě ta praví, ž e z e m ě , ač s t v o ř e n á k už i tku všech , s a m a o s o b ě n e p o s k y t u j e č l o v ě k u bez t ěžké práce a bez ingenia takřka nic. Čili jen ti jedinci , jen ty národy, kteří n e c o u v a j í před t ě ž k o u prací a jej ichž n á b o ž e n s t v í a kultura jim u m o ž ň u j e a d o v o l u j e z m o c ň o v a t se přírody a z e m ě m e t o d i c k y , tj. in te l igentně a p r o m y š l e n ě , j sou s to n a h r o m a d i t jisté bohats tv í a přebytky. T o t o bohat s tv í se pak rozdě luje p o d l e jejich m o c e n s k o -p o l i t i c k é h o s y s t é m u v íce či m é n ě n e r o v n o m ě r n ě ; lidé u m o c i n e b o lidé podni -kaví, vyna lézav í dostávaj í o b v y k l e v íc n e ž lidé prost í a pas ivní a tudíž m é n ě vyna lézav í , m é n ě podnikav í , spíš pos lušn í př íkazů a plánů těch druhých . Pro-speruj íc í národy přitom poznaly , že s n a h a o r o v n o m ě r n é r o z d ě l e n í s ta tků podvrac í p o d n i k a v o s t a v y n a l é z a v o s t t ěch ne dost i o d m ě ň o v a n ý c h na jedné s traně a p r a c o v i t o s t o n ě c h s te jně o d m ě ň o v a n ý c h na s traně druhé . A nejen to, p o k u s y o redistr ibuci s ta tků centrá ln í m o c e n s k o u organizac í s tátu skonč i ly vždy bezpříkladnou korupcí rozdě lovačů a zvláštní preferencí pro geometr ickou řadou narůstaj íc í kádry byrokrat ické . Na v s k u t k u c h u d é z b y d e z jim nav íc př idě l ených s ta tků obvyk le jen nepatrný z l o m e k . A k a ž d á kontro la kontro ly in infinitum p o u z e rozšiřuje řady neprodukt ivních byrokratických dohližitelů, bezos tyšně parazitujících na statcích, jež jim jsou svěřeny k distribuci »pro chu-dé«. N a k o n e c takováto egalitářská redistribuce v e d e k c e l k o v é m u poklesu život-ního standartu, k poklesu výrobnosti , a tím vlastně k dalš ímu o c h u z e n í chudých.

106

R o z p o r m e z i c h u d ý m i a b o h a t ý m i vyplývá pr imárně nikol i z o l u p o v á n í c h u d ý c h bohatými , nýbrž z e s k u t e č n o s t i , ž e z e m ě s a m a o s o b ě neposkytu je č l o v ě k u s k o r o n ic b e z n a m á h a v é práce d u c h a i těla; t eo log icky by se dalo říci, ž e vyplývá z h o l é h o faktu v y h n á n í z ráje.

* * *

V t a k z v a n é m »třet ím« s v ě t ě lze s t u d o v a t tuto real itu z e m ě ve lmi n á z o r n ě . S ta lo se tam z v y k e m trestat e k o n o m i c k y nejen nejv íc prosperuj íc í menš iny , z e j m é n a když j sou j iného e t n i c k é h o p ů v o d u - po o d c h o d u b ě l o c h u například Číňany, Japonce n e b o jiné Asiaty v Afr ice - s výs l edkem, ž e p o z a b a v e n í jejich maje tku r á z e m rapidně pokles ly v ý r o b n o s t a ž ivotn í s tandart - sám o s o b ě už nízký - p o d ú r o v e ň minima. I v E v r o p ě se o p a k o v a l y případy k o n f i s k a c í ma-jetků, prakt icky tedy l o u p e ž e o r g a n i z o v a n é s t á t e m n e b o v ladařem. 1 z d e po-k a ž d é n á s l e d o v a l p o k l e s v š e o b e c n é ž ivo tn í úrovně , j enž muse l být v y r o v n á n a p ř e k o n á n o p ě t jen k o m b i n a c í p o d n i k a t e l s k é h o ingenia a práce. C o ž o p ě t v e d l o k n o v é d i ferenc iac i m e z i b o h a t ý m i a chudými , b e z níž, jak s e ukazuje , n e l z e d o s á h n o u t ž i v o t n í h o s tandartu, jenž i c h u d ý m zajišťuje l idsky přijatelné h m o t n é z a b e z p e č e n í .

* * *

Dějiny j sou d o b r o u š k o l o u e k o n o m i c k é h o common sense. Š p a n ě l s k o za-p lavené u l o u p e n ý m ind iánským z latem se právě tím e k o n o m i c k y ožebrač i lo . D o d n e s p o k u l h á v á e k o n o m i c k y za s v o u býva lou koloni í , dnešn ím produkt iv-ním H o l a n d s k e m n e b o Belgií. V třet ím s v ě t ě ž ivoří c h u d í na n c o b d č i a n ý c h lá-n e c h n e s m í r n ě ú r o d n é půdy. Nikol i proto , že by nesměl i půdu obdě lávat , ale proto , ž e s e jim pros tě n e c h c e tu to půdu obdě lávat , p r o t o ž e se nedost f ivá in-genia a o r g a n i z a č n í c h impulzů, jež by teprve ved ly k d o b r ý m v ý n o s ů m . M n o -h e m snažš í je d o ž a d o v a t se přidělení té půdy, k terou připravili a obdělal i s na-s a z e n í m vůle, obět í , v y n a l é z a v o s t i a o r g a n i z a č n í h o ta lentu jiní.

Při tom žijí dnes v e svě tě národy s nejvyšš ím ž i v o t n í m s t a n d a r l c m na půdě , kterou ani vytrvalá práce ce lých generac í n e v y r o v n a l a kval i tou o r n i n ě v m n o -h ý c h z e m í c h třet ího světa: N ě m e c k o , Š v ý c a r s k o a jistě také Japonsko , nemlu-v ě o o s t r o v ě Taivanu. V e d l e n ich žili a žijí národy, které po ce lá stalet í nebyly s to, a t o i v d o b ě , kdy m o c e n s k y předči ly své v íce prosperuj íc í sousedy , vytvo-řit d o m a e k o n o m i i v s k u t k u prosperujíc í : Turci například, národy indické, a fr ické národy v d o b á c h předko lon iá ln ích , A z t é k o v é a I n k o v é atd. K ironii dějin patří i s k u t e č n o s t , že e k o n o m i c k y prosperuj íc í z e m ě v třetím s v ě t ě býva-ly obvyk le kdysi ko lon iemi .

N e l z e z a p o m í n a t také, ž e Evropa ještě n a p o č á t k u 19. s to le t í - n e m l u v ě o S p o j e n ý c h s t á t e c h - ži la e k o n o m i c k y na úrovn i d n e š n í h o třet ího světa , a to se týká i p r ů m ě r n é h o v ě k u č lověka . Přes to právě z d e se přímo s k o k e m vyvinula e k o n o m i c k á struktura, která učini la z Evropy n e j m o c n ě j š í ob las t na ce lém světě , tak m o c n o u , že prakt icky s k o r o po j edno sto let í t en to s v ě t ovládala . Její m o c byla o c h r o m e n a d u h o u s v ě t o v o u vá lkou, Evropa byla z p u s t o š e n a , ztráty n a ž i v o t e c h dosáh ly m n o h a mi l iónů m u ž ů v e s m ě s s t ředn ího věku. Zbytek Evropy, p o k u d nepad l za oběť soc ia l i smu, byl však s to - b e z k o l o n i á l n í h o vy-

107

kořisťování - vytvoři t b ě h e m jedné generace ž ivotn í s tandart nebývalý ani v d o b á c h nejvě t š ího m o c e n s k é h o vypět í celé , nedí lné Evropy, standart , v n ě m ž i chudí žijí ž ivo tem, jenž pro z á m o ž n é třet ího svě ta je v m n o h é m nedos t i žný .

* * *

Mluvit o b e c n ě o c h u d ý c h lze jedině teo logicky , mysl íme-l i c h u d é d u c h e m , onu e n i g m a t i c k o u kategorii . Když Ježíš hovoři l o chudých, zahrnova l do t o h o termínu v š e c h n y tyf j imž se předevš ím d o s t a n e b lahos lavenstv í . A pak t ímto po jmem označ i l ty, mezi něž Jidáš chtěl rozděl i t pen íze apoš to lů a z b o ž n ý c h žen, a v č e m ž ho Ježíš zadržel .

E k o n o m i c k ý common sense rozl išuje c h u d é také proto, aby mohl mez i ni-mi r o z e z n a t ty, kteří nejnutněj i potřebují m o m e n t á l n í č a s n o u p o m o c . Jsou chudí , kteří promarnil i v e l k é majetky, n e b o zase chudí , které ožebrač i la ne-moc , neštěst í , zabaven í majetku n e b o pol i t ické pronás ledování , popř ípadě e k o n o m i e soc ia l i smu. Jsou také chudí , kteří dávají přednos t c h u d o b ě z d ů v o d ů n á b o ž e n s k ý c h , f i l o so f i ckých , a jiní zas pros tě z o d p o r u k práci. Jsou pak chudí, které udržují v c h u d o b ě prastaré n á b o ž e n s k o m y t i c k é n e g a c e ve-zdejš ího světa, h l u b o k o z a l o ž e n é pověry a předsudky atd. N e o d v a ž u j i se po-soudit , na které chudé mezi nimi se vztahuje příslib Kristových blahoslavenství.

Obdobná diferenciace je nutná, zkoumáme-l i příčiny chudoby celých národů. Mohamedánská revoluce v Iránu vedla k prudkému poklesu životní úrovně při současném vzniku nových neproduktivních revolučních elit, jejichž bohatství povstalo z konfiskací, to vše také jako eticky zdůvodňovaný rezultát, ba cíl moha-medanismu samého. Tentýž mohamedanismus zakazuje odměňovat práci žen. Chudoba v Indii - bok po boku s pohádkovým a zároveň i neproduktivním bo-hatstvím - je též institucionalizovaná kastovním systémem a náboženským nihi-lismem. V Asii žijí milióny lidí, kterým myšlenka organizovaného zušlechťování a dobývání přírody se zdá blasfemií a které naplňuje postlapsární hrůzou. Tyto mi-lióny lidí žijí v jakémsi ekonomickém ztrnutí, mimo jakoukoli eko no micko u per-spektivu, vlastně pod úrovní instinktivní e k o n o m i e v říši zvířat a hmyzu. Jedi-né sucho , jediná záplava je s to je nikoli ožebrači t , ale zdec imovat .

* * *

O t á z k a p o m o c i právě t ě m t o u b o ž á k ů m se kompl ikuje tím, že v š e c h n y stat-ky, jež se jim dají k disposici , nu tně procházej í rukama jejich v ládnouc í třídy n e b o kasty, která spotřebuje p ř e v á ž n o u část také s v ě d o m í m , že p e r m a n e n c e c h u d o b y jejich p o d d a n ý c h zaručuje další přísun statků a že její v lastní mo-censká pos ice se utvrzuje přímo úměrně s m o ž n o s t í r o z h o d o v a t o distribuci t ěchto statků. Tak n a k o n e c d a ň o v ý poplatník v západní Evropě n e b o v U S A podpoří vrstvu lidí v třetím světě , která je v e s k u t e č n o s t i nejen z á m o ž n ě j š í než on, nýbrž i m n o h e m mocicht ivějš í a z i skucht ivějš í n e ž on.

Chtít t ento problém řešit g lobální central izací rozděluj íc í m o c i by s ve lkou p r a v d ě p o d o b n o s t í ved lo k instalaci total itární moci , s úč inky ještě z h o u b n ě j -šími než svět poznal za Lenina, Hitlera, Stalina, M a o aj., neboť by před ní ne-bylo už úniku. Holá ex i s tence , přež ívání z j e d n o h o dne na druhý by záv i se lo na distr ibuční milost i této nejvyšší instance . K ní - a nikoli k B o h u - by se asi

108

l ids tvo zača lo modl i t : panem nostrum quotidianum da nobis hodie... S o u -č a s n ě by pok le s produkt iv i ty vedl k p e r m a n e n t n í m u h l a d o m o r u , k perma-n e n t n í m v z p o u r á m na p o z a d í p l á n o v a n é genoc idy: neboť g lobá ln í plán redi-s tr ibuce s ta tků by byl t o t o ž n ý s p l á n o v i t o u g lobáln í g e n o c i d o u , nerozl i š i te l -n o u od g lobální s e b e v r a ž d y l idstva z b a v e n é h o p o s l e d n í c h p r o d u k t i v n í c h sil a impulsů , n a k o n e c i v e svých his tor icky p r o d u k t i v n í c h enk lávách .

* * *

Jakousi přirozenou zábranu proti globálnímu »spojení« lidstva tvoří odvěká historická nepřáte l s tv í mez i národy. Jako by se krví prol i tou v t ě c h t o neutu-chaj íc ích v á lká ch plati lo za o c h r a n u před m e g a k a t a s t r o f o u , již by přivodila s v ě t o v ě o r g a n i z o v a n á redis tr ibuce statků. Na druhé s traně však právě tyto u s t a v i č n é války v e d o u k vytváření stále vě t š í ch m o c e n s k ý c h bloků, č ímž se z i n t e n z i v ň u j e z á k o n i t ě i t o u h a po g lobáln í organizaci , jež by tyto války zne-m o ž n i l a z a v e d e n í m »spraved l ivého s o c i á l n í h o řádu«. Jenže v še - z e jména hi-s tor ické z k u š e n o s t i s k o m u n i s m e m a s o c i a l i s m e m - n a s v ě d č u j e tomu, ž e t e n t o spravedl ivý soc iá ln í řád by se rovnal g lobální g e n o c i d ě - s e b e v r a ž d č , k níž lid-s t v o soc ia l i smem a k o m u n i s m e m odjakž iva la tentně směřuje . Igor Šafarev ič ve lmi přesně vyst ihl to to sepět í mez i tím, co nazývá anih i lačním principem nirvány, a soc ia l i smem. Je d o b ř e si u v ě d o m i t , že teprve v t o m t o b o d ě sekun-dární der ivace marxismu, o n y jím v y v o l a n é s féry »otřesů« , splývají s or to -doxi í m a r x i s m u s a m é h o .

* * *

Jidáš byl jediný z u č e d n í k ů Kristových, který si o s o b o v a l v ě d ě t lépe n e ž je-ho Mistr, č e h o je potřebí: rozdat peníze , i ty které mu nepatřily, mezi c h u d é (Jan 12,1-19). Jidáš d i sponova l tedy u v ě d o m ě l e maje tkem druhých v e jménu c h u d é h o lidu. Tím se zařadil k prvním soc ia l i s t i ckým v y v l a s t ň o v a t e l ů m . A to-též soc ia l i s t i cké u v ě d o m ě n í ho př ived lo k státní vrchnos t i s tím, aby jak náleží zakroč i la proti Ježíšovi, který se na jedné s traně vydává za Mes iáše a na druhé s traně Jidášovi do oč í řekne , že c h u d é b u d e m e mít vždy mezi s ebou . Kolabo-race soc ia l i s ty Jidáše se s tátní m o c í ve jménu o k l a m a n é h o c h u d é h o lidu, to je paradigma pro v š e c h e n b u d o u c í ant ikr i s tovský soc ia l i smus , i tím, jak je / u z á -v o r k o v á n G o l g o t o u a s e b e v r a ž e d n o u zradou. Jidáš si o s t a t n ě jako u v ě d o m ě l ý aparátčík, j ímž se stal po o d p a d u od Krista, dá také zaplat i l z e s tátní pok ladny za zv láš tn í práci, za spec iá ln í s lužbu p r o k á z a n o u c h u d é m u lidu.

* * *

P e n í z e jsou pros tředek komunikat ivn í , a v tom spř ízněny - i když vzdále -n ě - s jazykem. P e n ě z y lze platit za sebe , j iným i za jiné, jako lze mluvi t za se-be, k j iným i za jiné. Zaj ímavá je zástupná f u n k c e peněz , která p e n í z e uvádí d o m y s t e r i ó z n í h o v z t a h u k utrpení . Lidová m o u d r o s t : za v š e c k o se m u s í pla-tit, se vz tahuje k utrpení , ale tím také - n e p ř í m o - k m o ž n o s t i , ba nutnos t i zástupného utrpení . A zde se otev írá pak také cesta ke Kristu. M n o h é z t o h o tušil už L. Bloy.

109

OTAKAR NAHODIL ( L ö r r a c h )

N Á B O Ž E N S K O - F I L O S O F I C K É P Ř Í S P Ě V K Y K I N T E G R A T I V N Í T E O R I I T R A D I C E

Tradice , j eden z e z á k l a d n í c h jevů l idské ex i s t ence , ná lež í jako p ř e d m ě t i prob lém v š e m v ě d á m o č l o v ě k u , př i čemž kterákol i z k o n k r é t n í c h věd je o p r á v n ě n a př ispět k integrativní teorii tradice s t ěž í n ě č í m v í c e n e ž svým spe -c i f i ckým podí lem. Ž á d n á k o n k r é t n í v ě d a si n e m ů ž e č ini t n á r o k na m o n o p o l i -zaci prob lemat iky tradice. N a d r u h é s traně m ů ž e k a ž d á věda , která se z e své -h o s p e c i f i c k é h o z o r n é h o úhlu zabývá č l o v ě k e m , př inést k t a k o v é s y n t é z e p l o d n á p o z o r o v á n í , n o v ě p o s t a v e n é o tázky , s o u v i s l o s t i a p o d n ě t y k ú v a h á m , a tím vyvo la t , insp irovat a urychli t úsil í o integraci .

L z e předpok ládat , že nejdelš í tradice s y s t e m a t i c k é h o a z á r o v e ň ve lmi an-g a ž o v a n é h o v ý z k u m u tradice s p o č í v á v oblast i n á b o ž e n s k é f i l o s o f i e a t eo lo -gie. V naší první práci k teorii tradice (1) byli někteř í představ i te lé t ě c h t o dis-ciplin ná lež i tě jmenován i . Dnes , v s o u v i s l o s t i s poje t ím tradice krystal isujícím se jako universální kulturní proces (2), s e tážeme , jaké tvůrčí m y š l e n k o v é p o d n ě t y n á m přinášejí některá z ne jnově j š í ch děl t ě c h t o oborů .

JOSEF PIEPER vydal kn ihu o tradici (3) a z a n e c h a l v ní svým n á s l e d o v n í k ů m své n á b o ž e n s k o f i l o s o f i c k é krédo. T o t o dí lo bylo zře jmě k o n c i p o v á n o jako zá-věr jeho dřívějš ích spisů k pojmu tradice (4) a je s e p s á n o f o r m o u f i l o s o f i c k é -h o eseje. N e m o h l o se stát t e o l o g i c k ý m s o u h r n e m o n é o b s á h l é prob lemat iky tradice (5) a její b o h a t é o d b o r n é l i teratury (6), avšak z ů s t á v á ve s v é m v ý c h o -disku i ve s v ý c h f i n e s á c h v s o u l a d u s ř í m s k o k a t o l i c k o u teologi í , ba d o k o n c e je jí v ě d o m ě popla tné .

(1) OTAKAR NAHODIL, Menschliche Kultur und Tradition. Kulturanthropologische Orientie-rungen, Paul Pattloch Verlag, Aschaflenburg 1971, paralelní vydání v Christiana Verlag, Stein um Rhein 1971. Dílo vyšlo jako svazek I - 4a/b encyklopedické rady Der Christ in der Welt.

(2) OTAKAR NAHODIL, Universale Kulturprozesse und Probleme der Menschenrechte, Mexi-co City 1981, druhé vydání tohoto referátu na X. Světovém kongresu pro právní a sociální filosofii bylo pod týmž názvem v nčmeinč vydáno v kongresových sbornících. Viz Fiioso-ßa del derech o y filosofla de la cultura. Memoria del X. Congresso mundial ordinario de ßlosoßa del derecho y filosofa social, vyd. JosÉ Luis CURIEL B., sv. VIII, Universidad Nacional Autonoma de Mcxico, Mexico 1982, str. 173-184.

(3) Jost-F PIEPIÍR, Überlieferung. Begriff und Anspruch, Kösel Verlag, München 1970. (4) JOSHI- PIEPER, Bemerkungen über den Begriff der Tradition, v Hochland 49 (1957), str.

401-413; TÝ2, Über den Begriff der Tradition, řada Arbeitsgemeinschaft für Forschung des Landes Nordrhein-Westfalen, Geisteswissenschaften, sešit 72, Köln-Opladen 1958; TÝŽ, Tradition als Herausforderung. Aufsätze und Reden, Kösel Verlag, München 1963.

(5) Sr. Lexikon für Theologie und Kirche, 2. vyd., vyd. JOSEF HÖFER a KARL RAHNER, sv. X, Herder, Freiburg 1965, str. 290-299; Die Religion in Geschichte und Gegenwart, v Hand-wörterbuch für Theologie und Religionswissenschaft, 3. vyd., svazek VI, vyd. J. C. B. MOHR a PAUL SIEBECK, T ü b i n g e n 1962, str. 966-984; YVES M.-J. CONGAR, La Tradition et les Traditions. L Essai historique, Librairic Arthémc Fayard, Paris I960, II. Essai theo-logique, Paris 1963.

(6) YVES M.-J. CONGAR, Die Tradition und die Traditionen, díl I, Mathias-Grünewald-Verlag 1965, přiložený bibliografický soupis na stranách 283-292.

110

Problemat ika tradice je pod le J. P iepera základním zájmem f i l o so fu j í c ího mysl i te le . T a t o v ý z n a m n o s t není zře jmě h o d n á p o z o r u u v š e c h f i l o so fů , tím spíše, že se např. v běžných německých f i losof ických s l ovn íc í ch nevyskytuj í ani patř ičná hesla. Je př ímo kuriózní , ž e je z d e řeč p o u z e o tradicionalismu, n iko-li o tradici (7), c o ž lze k o n e č n ě nezř ídka k o n s t a t o v a t i v s o c i á l n ě v ě d n í c h pří-r u č k á c h t o h o t o druhu. Tradice , f e n o m e n o l o g i c k y iden t i f iko v a ná H.-G. Gada-m e r e m jako element lidské kultury (s), nebývá čas to ani jediným hes l em za-s t o u p e n a v e t n o l o g i c k ý c h a j iných k u l t u r n ě v ě d n í c h př íručních s lovn íc í ch .

Josef Pieper, jak lze zjistit z jeho p o m ě r n ě l a k o n i c k ý c h a zdržen l ivých au-tob iogra f i ckých črt, byle s v ě t o n á z o r o v ě p ř e d z n a m e n á n v e smys lu katoli-c i s m u dík enkul turac i v mi ins ter landské vesnic i , dík v ý c h o v ě na tradicional i -s t i ckém gymnas iu v Müns teru a studiu, které uzavře l disertací Ontický základ mravnosti podle Tomáše Akvinského (9). Jeho » f i l o s o f i c k o - t e o l o g i c k ý pod-klad o d b o r n é h o věděn í« h o již jako s t u d e n t a vedl k jakési »iniciaci« do s tavu dospě los t i , k u s k u t e č n ě n í v ě d o m í »základů vlastní e x i s t e n c e « (10). Stal sc a n g a ž o v a n ý m representantem m o d e r n í a u g u s t i n s k o - t o m i s t i c k é scho las t iky a tu to pozic i si s tále věrně u c h o v á v á .

V e smyslu této f i l o s o f i c k o - t e o l o g i c k é or i en tace rozv inul J. Pieper r o v n ě ž s v o u teorii tradice. A v t o m t o smyslu je m u podání (die Überlieferung) p o u z e procesem transmise (Traditionsvorgang): »Jeden podává , d r u h é m u je cosi p o d á v á n o . « Podané (das Überlieferte) o d p o v í d á v jeho n á b o ž e n s k é f i losof i i pojmu traditum, a to, co má být podáno (das Zu-Überliefcrnde)} pojmu tra-dendum (11). T a k o v é přísné d i f erencován í uvnitř pojmu tradice, pocházej í c í z e s c h o l a s t i c k é h o učení , m ů ž e za určitých o k o l n o s t í vés t k o m y l ů m . Ve sku-tečnos t i neex i s tuje ž á d n é tradere bez traditum či tradendumy tedy ž á d n ý pro-ces transmise bez o b s a h u podání a o p a č n ě . Oba m o m e n t y jsou o d d ě l e n ě po-c h o p i t e l n é jen v abstrakci (12).

»Jedno je pro v š e c h n a ... tradita s p o l e č n é : vždy se jedná o cosi , c o má kva-litu v ů b e c být v o s o b n ě vo ln ím aktu přijato a p ř e d á v á n o dále.« Josef Pieper (13) s e d is tancuje od Gerharda Krugera, v j e h o ž def inic i f iguruje tradi-ce jako »stálé trvání ž ivota ve střídání ž ivo tn ích fází a generac í« n e b o jako » o p a k o v á n í t é h o ž « , č ímž prý má být u c h o v á n a »identi ta j souc ího (Identität des Seienden)«. Za t ěchto o k o l n o s t í by tradendum z n a m e n a l o cosi trvale l idského, d o k o n c e snad samu »pods ta tu« č lověka . T a k o v é m y š l e n k o v é po-c h o d y J. Pieper a priori odmítá.

P r o c e s transmise je pro J. Piepera »cosi z á s a d n ě j iného n e ž diskuse . Mezi g e n e r a c e m i zpravidla probíhá též proces u č e n í (Lernvorgang); a ten snad

(7) J. PIEPER, Überlieferung, cit., str. 19. (8) Viz jeho příspěvek v příručním slovníku Die Religion in Geschichte und Gegenwart, Ví,

1962, str. 966. (9) JOSEF PIEPER, Noch wusste es niemand. Autobiographische Aufzeichnungen J904-J945,

Kösel-VerJag, München 1976, str. 53n, 68, 70, 111, 121nn, 156, 247 aj. (10) Tamtéž, str. 73. (11) J. PIEPER, Überlieferung, cit., str. 21. (12) O. NAHODIL, Menschliche Kultur und Tradition, eil., str. 54. (13) J. PIEPER, Überlieferung, cit., str. 22.

III

zauj ímá nejvě t š í p r o s t o r z e v š e h o , co se z d e o d e h r á v á . A v š a k u č e n í je j edna věc ; a je ... z c e l a jiná v ě c d o s t a t n ě c o p o d á n í m a n ě c o p ř e d a n é h o při jmout . T e n t o rozdí l o v š e m m ů ž e b ý t . . . v k o n k r é t n í m př ípadě t é m ě ř n e p o z o r o v a t e l -ný« (14). T a t o t h e s e o d p o r u j e k o n k r é t n í m u mater iá lu kul turní a n t r o p o l o g i e , s r o v n á v a c í v ě d y n á b o ž e n s k é , ku l turní h i s tor i e atd. Přej ímání víry se u v š e c h n á r o d ů a za v š e c h Časů u s k u t e č ň u j e v rámci c e l é h o o b j e m u kul tury v p r ů b ě h u procesu enkulturace, k terý je v dě t s tv í a m l a d é m v ě k u f u n d a m e n t á l n í , avšak i nadá le z ů s t á v á v ý z n a m n ý jako celoživotní proces učení (Lernprozess) se v šemi svými tzv. rites de passage atd. Ž á d n é n á b o ž e n s t v í n e e x i s t u j e v lidu-p r á z d n é m pros toru , m i m o s p o l e č n o s t , m i m o její ku l turní tradici a dějiny. T r a n s m i s e z g e n e r a c e na generac i je jak interpretat ivní , tak i s e l ek t ivn í p r o c e s a m á v ž d y co č ini t s e s o c i o l o g i c k ý m a s p e k t e m časoprostorové kontinuity (15).

K o n k r é t n í n á b o ž e n s k o e t n o l o g i c k ý a n á b o ž e n s k o h i s t o r i c k ý materiál nám přináší n e s č e t n é d ů k a z y o tom, ž e k o n k r é t n í o b s a h y víry uvni tř j ednot l i vých kul turn ích o b j e m ů vykazuj í po d l o u h á t is íci let í p ř e k v a p i v ě vytrvalé m o m e n t y kul turní tradice. Jestl iže J. P ieper c h á p e přijetí a převze t í p o d á n í zce la e x t r é m n ě v e f o r m ě víry (Bauform von Glauben), jest l iže p o d á n í pro n ě h o z n a m e n á víru, »př i jmout cos i za pravdivé a p la tné n ikol i na z á k l a d ě v l a s t n í h o náh ledu , nýbrž na z á k l a d ě s p o l e h n u t í na k o h o s i d r u h é h o « (16), pak platí ten-to p o ž a d a v e k ne jen pro křesťanství , nýbrž pro v š e c h n a n á b o ž e n s t v í , n i t erně o s v o j o v a n á v rámci e n k u l t u r a č n í h o p r o c e s u . Pro P iepera v š a k p ř e d á v a t zna-m e n á cos i j iného n e ž učit a převz í t p o d á n í nen í ident i cké s u č e n í m . Právě tak nemá být k o l e k t i v n í p r o c e s učen í , který se u s k u t e č ň u j e v p r ů b ě h u generac í a č a s o v ý c h e p o c h , n a z ý v á n tradicí a podáním. » V e s k u t e č n o s t í jde o dva zce la rozd í lné p r o u d y ve splet i h i s t o r i c k é h o p r o c e s u « (17).

Vlas tn í akt t radování ( transmise) , ve f r a n c o u z š t i n ě o z n a č o v a n ý s l o v e s e m transmettre, má svůj angl ický e k v i v a l e n t v to hand down, t radovat , p o d á v a t n ě k o m u , zře jmě bližnímu, »předat cos i p ř e d a n é h o , předt ím d o v lastní ruky v t i s k n u t é h o ; sděl i t cos i př i jatého a p ř e v z a t é h o ; dále předávat cos i o b d r ž e -n é h o - aby to bylo dále přijato a p ř e d á v á n o dále« (18). Tu zazn ívá o p ě t o n a z n á m á patr iarchá lně k o n s e r v a t i v n í s e n t e n c e A u g u s t i n o v a »... quod a patri-bus acceperunt, hoc jiliis tradiderunt« ( » c o přejali od o tců , to předali s y n ů m « ) , jež pro Piepera vyjadřuje »v íce m é n ě p ř e s n ě vni třní akt ivn í f o r m u podání« (19).

Ve s trnulé m o n o t o n i i s tředověkých scholast ických myš lenkových p o c h o d ů p ř e k v a p i v ě z a z n í v á hlasitá, p r o n i k a v á a jaksi o s v o b o z u j í c í d i s o n a n c e . ). Pie-per zjišťuje, jak málo je skutečné podání čímsi čistě statickým a jak je chyb-né pojem tradice » u v a ž o v a t s p o l e č n ě se s p o č í v á n í m či d o k o n c e se s tagnací . Ve s k u t e č n o s t i je průběh ž i v é h o předáván í j i s tého traditum nanejvýš dyna-

(14) Tamtéž, str. 23. (15) Sr. KARL MANNHEIM, Essays on the Sociology of Culture, vyd. ERNEST MANNHEIM a

PAUL, KUCSKEMETI, Roctledge & Kegan Paul, London 1967, 3. vyd., str. 83n. (16) J. PlEPKR, Überlieferung, cil., str. 35. (17) Tamté/., str. 35n; sr. též jeho spis Über den Begriff der Tradition, cit., str. 19. (18) J. PIEPER, Überlieferung, cit., str. 28n. (19) Tamtéž, str. 29; sr. též jeho spis Tradition als Herausforderung, cit., str. 22n.

112

m i c k o u zá lež i tos t í« (20). T a t o dynamika dává m o ž n o s t předpok ládat o svě t -lení vitálních procesů. Avšak v t o m t o díle již k t o m u t o osvě t l en í n e d o c h á z í . V téže d o b ě však vydal Luis A l o n s o S c h o c k e t v y s o c e za j ímavou t e o l o g i c k o u knihu , v n íž je dynamika o n é tradizione viva s h lubokými z n a l o s t m i a nadto v i tá lně rados tným sty lem ana lysována . př ičemž se objevuje i transmise řeči a kultury ved le vita religiosa (21). P o zj ištění , že tradice je ž ivá realita, dále že k tradici patří podávaj íc í subjekt , akt podání , p ř e d m ě t podání a prostředky transmise , o d v a ž u j e se S c h ö c k e l f o r m u l o v a t a z d ů v o d n i t své vlastní s t a n o -visko. Tradici nelze chápat pouze jako konservující sílu. Konservace jc pou-ze jeden pól, druhým pólem je pokrok (22). T u t o thesi analysu je a dok ládá P í s m e m a ž i v o t e m církve. Vitální z p r a c o v á n í dynamiky tradice mu d o v o l u j e nejen re trospekt ivu , nýbrž i p o h l e d do b u d o u c n a .

M y š l e n k o v é p o c h o d y t o h o t o druhu nebyly ]. P ieperov i n e z n á m y . Vzájem-ný v z t a h tradice a o b n o v y resp. podán í a p o k r o k u byly však jeho n á b o ž e n s k é f i losof i i přece jen p o d s t a t n ě cizí. Tradici je třeba - v e smyslu jeho k o n c e p c e -od pokroku , předevš ím od ku l turn ího p o k r o k u principiá lně roz l i šovat . Pojem p o k r o k u je zde »př ímo nemís tný« (23).

Kulturní pokrok je od tradice kategor icky o d d ě l o v á n , tím spíše , že vzn iká z učení. }. P iepera rušila představa, ž e cos i p ů v o d n ě p ř e v z a t é h o je mladou ge-nerací kriticky samostatně o s v o j e n o , vlastní z k u š e n o s t í a ú v a h o u p o c h o p e n o a přijato a p o t o m - upraveno, rozmnoženo, obohaceno - » p ř e d á v á n o dále, aby to bylo p o t o m k y opět u č e n í m přejato, to z n a m e n á nejprve nekri t icky při-jato, avšak p o t o m p ř e z k o u š e n o , o p r a v e n o , d o p l n ě n o a o b o h a c e n o . . . « (24). Za t ě c h t o o k o l n o s t í by bylo nelegi t imní , uznat č irou ex i s tenc i kulturní tradice a v ě d e c k y se z a b ý v a t jejími e l e m e n t y a m e c h a n i s m y . T e n t o n á b o ž e n s k ý f i losof se trvává na svém autor i ta t ivn ím postoj i a zůs tává into lerantní vůči kul turním vědám. O př í spěvku k integrativní teorii tradice n e m ů ž e být u J. Pieperu ani řeči. Exklusivnost j eho s trnule s c h o l a s t i c k é h o pojmu tradice stojí v přímém r o z p o r u nejen k tomu, nýbrž i k j eho vlastní thesi o tradici jako »nanejvýš dy-n a m i c k é zá lež i tos t i« .

N e n í m o ž n é hovoř i t o jakékol i dynamice , jest l iže traditum je čímsi, »co v průběhu p r o c e s u transmise právě / í čnarůstá« . Pod le Piepera, p o k u d pojmem tradice »daná in t ence je s to se udrže t čistá, pak v y s l o v e n ě n e d o c h á z í k aku-mulaci , k o b o h a c e n í , pokroku . Tato in tence se spíše soustřeďuje právě na to, aby p ů v o d n ě přejatému nebylo nic přidáno. S a m o z ř e j m ě se n e m á z p ů v o d n í h o ob jemu r o v n ě ž nic v y n e c h a t či z a p o m e n o u t . . . « (25).

Objev sv i tků od M r t v é h o moře ( Q u m r a n ) byl n e p o c h y b n ě v e l k o u událost í jak pro křesťanské c írkevní dějiny, tak pro v š e o b e c n é dějiny kultury a nábo-

(20) J. PIEPER, Überlieferung, cit., str. 31; Tradition als Herausforderung, cil., str. 26. (21) Luis ALONSO SCHÖCKEL, JI dinamismo della tradizione, v řadě Bibliotcca di cultura reli-

giosa, Paideia Edítrice, Brescia 1970, str. 190. (22) Tamtéž, str. 204. ( 2 3 ) I P I E P E R , Überlieferung, cit., str. 3 8 .

(24) Tamtéž. (25) Tamtéž, str. 39. Pokud by platily tyto Pieperovy názory, pak není ani žádná historie spásy

možná, jak uvažuje OSKAR KÜHLER, Tradition, v Staatslexikon. Recht - Wirtschaft - Ge-sellschaft, Herder, Freiburg 1962, sv. VII, str. 1022.

113

ž e n s t v í . H l e d á n í s v ě d e c t v í t o h o t o p o d á n í j a k o ž i a n a l ý z u s e k t á ř s k ý c h pravide l v t ě c h t o s p i s e c h pok láda l s o t v a k d o za ne leg i t imní . V e s m y s l u p i e p e r o v s k é t eor ie t rad ice by tím bylo býva lo p ř e s t o u p e n o jakés i př í sné tabu.

V y l o u č e n í m akumulace, obohacení, pokroku a v e s k u t e č n o s t i t éž dyna-miky z p o j m u trad ice j sou konstitutivní elementy kulturních procesů, a t ím i kulturní tradice p r o h l á š e n y za n i c o t n é . Josef P ieper jako v ý z n a m n ý badate l v oblas t i t radice a d ů s l e d n ý o b h á j c e svatého podání (26) i g n o r o v a l lidskou tra-dici, o n u , která je j inak » p o d s t a t n ý a k c i d e n s č l o v ě k a « , » s o u č á s t č l o v ě k a v ů b e c « (27). T a t o l idská tradice n e m ů ž e být z n e h o d n o c e n a jako profán-ní (28). R o z l i š o v á n í svaté a profánní t radice v tak př í sném s l o v a s m y s l u n e n í Šťastné, tím spíše , ž e je o h r a n i č e n o p o u z e na n á b o ž e n s k o u s féru . Jak by asi P ieper k las i f ikova l tradici křesťanské kultury?

T a k z v a n é profánní tradice (v plurálu) , pro P iepera n o r m y c h o v á n í , zvyky, předs tavy , názory , ins t i tuce , k teré »ne j sou n u t n ě pře j ímány jako cos i pros tě z á v a z n é h o , avšak přece b e z v ý s l o v n é h o k r i t i c k é h o př í s tupu, aby byly o p ě t dá le p ř e d á v á n y « (29), s e v k o n k r é t n í c h p ř í p a d e c h redukuj í na p o d ř a d n é kon-vence, s a m o z ř e j m é z v y k o v é banal i ty v š e d n í h o dne . P o c h o p e n í kul tury se z d á být j edním z nejs labš ích č l á n k ů P i e p e r o v y f i l o s o f i e .

Lidská tradice ovšem není žádný konglomerát n á h o d n ý c h z l o m k ů chování , představ či konvenc í , jak ji nazírají laikové. Je to především relevantní conditio humana, nepostradate lný e lement l idského bytí a definiens pojmu kultury (30). Tradice patří k základním kuLtumím procesům (31), ke konservujíc ím a záro-veň dynamickým procesům (32). Neexistuje žádná kultura bez tradice a žád-ný pojem kultury bez tradice jakožto definiens. D n e s m ó d n í příkrá konfronta-ce tradice a pokroku resp. modernity, stejně jako vy loučen í pokroku z tradice, ne-mají ž á d n é opravdu v ě d e c k é zdůvodněn í , tím spíše, ž e se pokrok a tradice nevylu-čují a navíc je pokrok »předprogramován« někdy i velmi d á v n o u tradicí.

K na ne jv ý š k o n s e r v a t i v e m p ř e d s t a v á m t o h o t o n á b o ž e n s k é h o f i l o s o f a pa-tří m y š l e n k a uchování tradice a její udržení v čistotěf » c o ž z n a m e n á , ž e vý-

(26) J. PIEPER, Überlieferung, cit., str. 103. (27) FRANZ STEINHACIIER, Kultur als Daseinsbewältigung, IL Bouvier & Co., Bonn 1967,

str. 86. (28) J. PIEPER, Überlieferung, cit., str. 105. (29) T a m t é ž , str. 63. (30) SR. DELBERT BARLEY, Grundlüge und Probleme der Soziologie. Eine Einführung in das

Verständnis des menschlichen Zusammenlebens, IL Luchtcrhand, Neuwied am Rhein-Berlin 1968, 3. vyd., str. 64; OTAKAR NAHODIL, Kultur und Humanität. Prolegomena einer Theorie der Kultur, Verlag Erich May, Bad Krozingen 1970, str. 34; FRANZ STEINBA-CIIER, Kultur. Begriff - Theorie - Funktion, Verlag W. Kohlhammer, Sluttgart-Berlin-Köln-Mainz 1976, str. 128.

(31) VINICÍ] L. GROTTANI-LU, Ethnologica. L'uomo e la civi/tar Edizioni Labor, Milano 1966, str. 319; SAÜL SIBIŘSKY, Qué es la cuttura, Editorial Columba, Buenos Aires 1966, str. 40; OTAKAR NAHODIL, Universale Kulturprozesse unci Probleme der Menschenrechte, eil., vyd. 1981, sir. 6.

(32) KARL, M. SETZEN, 'Tradition - Normen - Werte in der Industriegesellschaft. Eine soziolo-gische Bestandsaufnahme, Lcmpp Verlag, Schwäbisch Gmünd 1976, str. 21-25; ERNESTA CERIJLLI, Tradlzione e etnocidio. I due poli della ricerca etnologica oggi, UTET, Torino 1977, str. 4Inn.

114

c h o z í stav, ať již učení , příkaz n e b o instituce, má být bez u m e n š e n í a přídavku, n e z f a l š o v á n a n e s m í š e n s č ímkol i c iz ím a n e n á l e ž i t ý m , v p r ů b ě h u č a s u u c h o -ván , p ř í t o m e n a takříkajíc př ipraven k dispozici . . .« T u t o f o r m u l a c i (33) jsme již dř íve p o z n a m e n a l i o t a z n í k e m (34). T e n t o k r á t je j e d n o z n a č n é p ř e k o n á n a ne jnově j š ími děj inami k a t o l i c k é církve. N a D r u h é m v a t i k á n s k é m k o n c i l u byl d y n a m i c k ý p o j e m tradice p o t v r z e n . Tím se církvi o t e v ř e l a m o ž n o s t s taré s lo-v o P í sma d o p l n i t u č e n í m d o p o s u d n e d o g m a t i z o v a n ý m , vy lož i t je a a k t u a l i z o -vat pro p ř í t o m n o s t (35).

Josef P ieper z n á p o u z e j e d i n o u tradici, tradici Pravdy (Wahrheitstradi-tion); »její p o d á n í jde k o n e c k o n c ů zpět až k B o ž í m u S lovu , tedy k Zjeven í v př í sném s l o v a smys lu« (36). Tradice m ů ž e ex i s tova t » p o u z e za p ř e d p o k l a d u , že je z a r u č e n a b o ž s k o u autor i tou , to jest tím, že jejím p ů v o d e m je Zjeven í« (37).

Ty to v ě t y m ů ž e m e o z n a č i t jako Pieperovo krédo a jako t a k o v é i r e s p e k t o -vat. A t o t o krédo z á r o v e ň říká, že j eho pravá tradice není z t o h o t o světa , a vysvět lu je nám, proč pro J. P iepera byla kulturní tradice tol ik c o ire levantní . T e n t o autor bral ve lmi m á l o v ú v a h u »svě t ská« podání , p o n ě v a d ž »jejich zá-v a z n o s t je j i n é h o d r u h u než z á v a z n o s t s v a t é h o p o d á n í « (38). »V oblast i č i s tě kul turní lze so tva o d ů v o d n i t n ě j a k o u z á v a z n o s t , jež by č l o v ě k a m o h l a př imět cos i fakt i cky p ř e v z a t é h o p o d r ž e t a předávat dále...« (39). » V ý s l o v n ý re spekt před n e d o t k n u t e l n o s t í s v a t é h o p o d á n í tkví v re lat iv izaci tradice již p ř e d e m a činí ji t eprve m o ž n o u a o d ů v o d n i t e l n o u . . . « (40).

O b j e k t h o d n ý tradice mus í pro J. P iepera o b s a h o v a t kval i tu d o k o n a l o s t i -a ta je p o u z e u B o h a . Č l o v ě k u , j eho kultuře , j eho kreac ím nevěř í , p o n ě v a d ž ty-to m u s í být s tá le z d o k o n a l o v á n y a podléhaj í z m ě n á m . Co bylo v y t v o ř e n o č lo -v ě k e m , činí h o nej i s tým. T o platí i o mýtu, v n ě m ž vidí n á b o ž e n s k é vyprávění , »o n ě m ž se p ř e d e m ví, ž e by lo z t v á r n ě n o č l o v ě k e m , a p r o t o jím stá le dál m ů ž e být p ř e t v á ř e n o « (41). Z t ě c h t o d ů v o d ů je m ý t u s j a k o ž t o n e d o k o n a l á l idská kreace , jako h o d n o t o v á v ý s l e d n i c e tradice (Traditionsgut), pro t o h o t o n á b o -ž e n s k é h o f i l o s o f a nepřijate lný.

K o n e č n ě budiž v té to souv i s lo s t i jmenován ještě jeden aspekt tradice, totiž transmisivní charakter (Überlieferungscharakter) řeči. Pro }. Piepera je řeč »v íce než p o u h ý m p r o s t ř e d k e m podání . O n a sama je traditum - nejen ve s m y s l u , že urč i tý s l o v n í p o k l a d s p o l u s p a t ř i č n o u g r a m a t i k o u je p ř e d á v á n z p o k o l e n í na p o k o l e n í . Vždy se tot iž s e s l o v y pojí jakýsi již v y h r a n ě n ý v ý k l a d

(33) J. PIEPER, Überlieferung, cit., str. 40; sr. též jeho dílo Über den Begriff der Tradition, cit., str. 19.

(34) O. NAHODIL, Menschliche Kultur und Tradition, cit., str. 96. (35) Sr. RICHARD BOECKLER, Der moderne römisch-katholische Trad it ions begriff Vorge-

schichte. Diskussion um das Assumplio-Dogma. Zweites Vatikanisches Konzil, Vander-hoeck & Ruprecht, Güttingen 1967, str. 228.

(36) J. PIEPER, Überlieferung, cit., str. 56. (37) Tamtéž. (38) Tamtéž, str. 57. (39) Tamtéž, str. 70. (40) Tamtéž, str. 7In. (41) Tamtéž, str. 85.

115

svě ta a bytí...« (42). Ta to dvoj i tá ro le řeči - jako medium tradice a z á r o v e ň výsledek tradice, hodnotové bohatství tradice - je pro v ý z k u m tradice vý-z n a m n ý aspekt . Autors tv í t o h o t o zj ištění p o n e c h á v á m e př i tom s tranou .

S o u h r n e m je m o ž n o říci, ž e Josef Pieper nazírá tradici v e svém v y s o c e sty-l i s o v a n é m eseji - p o d o b n ě jako v dřívějš ích prac ích - jako a n g a ž o v a n ý homo religiosus. Jeho ú v a h y o svatém p o d á n í se pohybuj í jíž v oblast i překrývající se s teologi í . T o t o dílo s a m o potvrzuje , ž e n e j e n o m tradice, nýbrž i t eor ie tra-dice je s v ě t o n á z o r o v ě manipu lova te lná .

Z h lediska kulturní a n t r o p o l o g i e je v ý p o v ě ď t o h o t o díla t éměř ire levantní . T a k z v a n é profánní zaj ímá t o h o t o autora zce la okrajově , př ičemž jeho příklady ze v š e d n í h o ž i v o t a znějí jako banali ty . Kulturní procesy j sou z j eho poh ledu již a priori vy loučeny , tím spíše, ž e jejich znaky jsou in terpre továny jako tradici cizí. Z h lediska teorie kultury je zaj ímavé p o u z e jeho zj ištění o transmis ivním charakteru řeči. Jeho f i l o s o f i c k o - t e o l o g i c k á k o n c e p c e našla své v ě d e c k o - h i s t o r i c k é t ěž i sko u Platóna, Aristotela , Augus t ina a předevš ím v učen í j eho » c t ě n é h o Mistra« (43), T o m á š e A k v i n s k é h o . Nos ta lg i cky se or ien-tuje pod le scho las t iky a jejího i d e o v é h o světa , který jej vždy tak aktuá lně ov l ivňoval . N e n í ani tak důlež i té , co t ento au tor z n á a říká, nýbrž m n o h e m významnějš í je, c o se zdráhá uznat a zpracovat . V t o m t o smys lu m ů ž e jeho kniha pro kul turn ího teoret ika být per negationem p o s o u z e n a positivně, jako nutný proces učení , jako p o d n ě t n ý podklad k diskusi .

Z hlediska m o d e r n í kato l ické teo log ie publ ikoval MARCEL REDING svůj zce la překvapivý př íspěvek K pojmu tradice (44). Pron ikavě k o n c i p o v a n á inovat ivní s tudie zač íná in medias res, tot iž v z t a h e m a de terminac í ž ivota a kultury: »Kultura určuje ž ivot společnost i a tradice kulturu« (45). Již na samém začátku se odvolává na kulturní antropology a soc io logy (Margaret Mead, Ralph Linton, Talcott Parsons), nikoli v první řadě na teology či náboženské filosofy, a v celém textu - i když nikoli výlučně - sleduje kulturně f i losof ické anebo antropolo-gické myš lenkové pochody. Tím získává jeho stručné, zato však nanejvýš zhuště-né dílo na plasticitě, multidimensionalitě a plausibilitě.

Dvoj í role, charakter i s t ická pro f e n o m é n tradice, jednak konservuj íc í , jed-nak konservat ivn í (46), vedla při nevy jasněnos t i pojmu tradice k ambiva lent -ním, g lobálním a čas to v y s o c e a f e k t i v n ě za t í ženým ú s u d k ů m . Spíše p o c i t o v ě f igurovala tradice b ě h e m tisíciletí jednak jako nekri t icky poc iťované a přece-ň o v a n é centrum securitatis, jednak jako p o d v ě d o m ě n e n á v i d ě n á nutnos t . Ve svých ex trém ních f o r m á c h vedly tyto dvě t e n d e n c e jednak k n e p l o d n é m u , s t rnu lému tradicionalismu, jednak k sebezničující negaci tradice ve smyslu zák ladn ího f e n o m é n u l idské kultury a v ů b e c e x i s t e n c e toho , c o bývá o z n a č o -v á n o jako conditio Humana.

(42) Tamté / . , str. 92. (43) JOSEF PIH PI-K, Noch mtssfe es niemand, cit., str. 205. (44) MARCTL ŘEDINO, Zum begriff Tradition, Sborník Rekonstruktion des Konservatismus,

vyd. GHIU)-KLAILS KALTENBRUNNER, Verlag R o m b a c h , Fre iburg i.Br. 1973, 2. vyd.; 1. vyd. vyšlo v roce 1972, citujeme podle 2. vyd.

(45) T a m t é ž , str. 561. (46) O. NAHODIL, Menschliche Kultur und Tradition, cit., str. 97nn.

1 1 6

U Marce la Redinga lze předpokládat , ž e t u t o - l e ckdy až k ideo log i i s tup-ň o v a n o u - dichotomii pojetí tradice hodlá p o d r o b n ě interpretovat. V jeho spi-se z m í n ě n á jména a ško ly v e sporu o o b s a h a h o d n o t u tradice n á m dovo luj í t e n t o m y š l e n k o v ý s o u z v u k p o z o r o v a t . Jeho kritika je z a m ě ř e n a také proti v y s l o v e n ě g lobá ln ím ú s u d k ů m , proti »tradici p ř i p i s o v a n ý m r o z p o r n ý m f u n k -cím u d r ž e n í č i s to ty víry, zaj iš tění pravdy, o z d r a v e n í s p o l e č e n s k ý c h p o m ě r ů na j e d n é straně, z n e č i š t ě n í víry, z n e m o ž n ě n í n a l e z e n í pravdy a s p o l e č e n s k o -p o l i t i c k é h o p o k r o k u na s traně druhé , jakož i proti o p a č n ý m , d o z n a č n é míry i d e o l o g i c k y u r č e n ý m teori ím, s p o j e n ý m s t ěmi to r o z p o r n ý m i postoji . . .« (47).

V z d á l e n j e d n o s t r a n n ý c h n e b o d o k o n c e i d e o l o g i c k ý c h úsudků , usi luje M. Reding o s v o u v las tn í n a d o b o r o v o u definici, kerá je f o r m u l o v á n a p ř e k v a p i v ě m o d e r n ě : »Tradice je p r o c e s y učen í (Lernvorgänge) z p r o s t ř e d k o v a n é spo le -č e n s k é předáván í urč i tých h o d n o t (Güter) z g e n e r a c e na generac i« (48).

T o t o se zdá být sp í še s o c i á l n ě v ě d n í Či a n t r o p o l o g i c k é n e ž t e o l o g i c k é rcsp. n á b o ž e n s k o - f i l o s o f i c k é určení pojmu, které je v ě d e c k y ve lmi za j ímavé a od-p o v í d á nav í c urč i tým integrat ivním p o ž a d a v k ů m . Jinými slovy» je to spíše »svě t ská« formulace , která o v š e m jinak neobsahuje žádné teologické koncese . Potvrzuje se, že t endence v ě d e c k é integrace jsou i v teologii m o ž n é a podnětné .

Tradice s e s tává p o d l e M. Rcdinga (49) z nás leduj íc í ch - ve smys lu jeho spi-su n a f o r m u l o v a n ý c h - m o m e n t ů : a) základ tradice; b) předpoklady tradice; c) z p r o s t ř e d k o v á n í tradice; d) autors tv í tradice; e) nos i t e l é tradice; f) m e d i u m tradice; g) o s v o j e n í tradice; h) transmise; i) h o d n o t y tradice (Tiaditionsgiitcr); j) smysl tradice; k) centra a zař ízení tradice.

Primární základ tradice (50) tvoří nedostatečnost (Mangelhaftigkeit) a potřebnost člověka, obtížnost uspokojování jeho potřeb, jakož i jeho schop-nost učit se a možnost naučené si uchovat. V ý c h o d i s k o tvoří tedy kulturně antropologické s k u t e č n o s t i . Po třeba k a ž d é h o č l o v ě k a v prot ik ladu k zvířeti , tot iž p o t ř e b a » n e o b y č e j n ě d l o u h o trvající v ý c h o v y v rodině« (51), by m o h l a být za t ě c h t o o k o l n o s t í z p ř e s n ě n a kul turně a n t r o p o l o g i c k ý m pojmem enkul -turačního procesu. N e n í náhodou , že cnkulturace jako proces zač lenění jednot-l ivce d o té které kultury (52) v určitých def inicích nebo definicím blízkých vyme-zen ích bývá interpretován jako kult urní proces učení spojený s přivlastněním tradice (53), případně řeči a tradice (54).

(47) M. REDING, Zum Begriff der Tradition, cit., Str. 562. (48) Tamté/.. (49) Tamtéž. (50) Tamtéž, str. 563. (51) Tamtéž. (52) O. NAHODIL, Universale Kulturprozesse und Probleme der Menschenrechte, cit., str. 7. (53) MELVILLE J. HERSKOVITS, Man and His Works, Alfred A. Knopf, New York 1948, str. 39,

491; FELIX M. KEESING, Cultural Anthropology. The Science of Custom, Rinchart & Co., New York 1960, str. 428; MARVIN HARRIS, Culture, Man and Nature. An Introduction to General Anthropology, Thomas Y. Crowell Co., New York 1971, sir. 632; Nonuo SHIMA-HARA, Enculturalion - A Reconsideration, v Current Anthropology, sv. 11, č. 2, str. 143; WILLIAM A. HAVILAND, Anthropology, Holt, Rinehart and Winston, New Yorkatd. 1974, str. 17,120,268; MICHEL PANOFF-MICHEL PURIN, Taschenwörterbuch der Ethnologie, List Verlag, München 1975, str. 87; PHILIPP EGGERS-FRANZ STEINBACHER, Pädagogische So-ziologie. Begründet von Carl Weiss, Verlag Julius Klinkhardt, Bad Heilbrunn 1979, str. 34.

(54) LOWELL D. HOLMES, Anthropology. An Introduction, The Ronald Press Co., New York 1971, 2. vyd., str. 159.

117

T e o l o g i c k á in terpre tace z á k l a d u tradice vyjadřuje, ž e člověk má potřebu zvěstování a tradice tohoto zvěstování: » B o h e m nabídnuté přátelství je bližší základ b o ž s k é h o z jeven í a j eho tradice, tak jako p o t ř e b a ob lékání , bydlení , vě -děn í atd., spec iá ln í p o t ř e b n o s t č l o v ě k a v r ů z n ý c h ž i v o t n í c h o b l a s t e c h je bliž-š ím z á k l a d e m tradice v t ě c h t o o b l a s t e c h « (55). Č l o v ě k p o t ř e b n ý tradice m ů ž e být v křesťanském smys lu - jak si d o v o l u j e m e dopln i t - o z n a č e n jako bližní. O r i e n t a c e na b l i žn ího je tím o b s a ž e n a v e f u n d a m e n t u tradice a m ů ž e být mj. také in t erpre tována jako smysl tradice.

Existuje m n o h o předpokladů tradice, které M. Reding (56) je o c h o t e n uznat , d o k o n c e i v o b l a s t e c h mater iá ln í kultury, kde m i m o kontinuitu přichá-zejí v ú v a h u ještě další m o m e n t y . O řeči jako »mater iá ln í objekt ivac i myš le -n e k a u m o ž n ě n í t ě c h t o m y š l e n e k « (57) b u d e pozděj i p o j e d n á n o jako o m e d i u tradice. » K r o m ě předáván í m y š l e n e k exis tuje též předáván í nástrojů, u m ě -leckých forem, n á b o ž e n s k ý c h ritů při pohřb íván í mrtvých , s taros t o jejich další osud , uc t ívání b o ž s k ý c h m o c n o s t í « (58).

Zprostředkování tradice v e smys lu v e d e n í a zv láš tě v ý c h o v y , jak jí r o z u m í M. Reding (59), o d p o r u j e m y š l e n k o v ý m p o c h o d ů m Josefa Piepera, pro n ě h o ž je z oblast i tradice v y l o u č e n o vše , c o se nazývá proces u č e n í (60).

V y c h o v a t e l » n e m ů ž e b e z p r o s t ř e d n ě dát pravdu, nanejvýš ji m ů ž e zpro-s t ř e d k o v a t slovem... Přičemž s lovo je pomocí , avšak chabou pomocí .« M. Reding v tomto myš lenkovém p o c h o d u sleduje p latónskou filosofii , její nedůvěru v slo-vo a především v písmo. »Slova jsou prý slabé nástroje podání, a tím spíše psané, nehybné s lovo, jemuž rozumný své nejlepší myšlenky nesvěřuje...« (61).

Tradici víry c h á p e M. Reding dynamicky, adaptivně, inovativně, a tím ži-votně. Trad ice mus í »v ře tězu generac í v ž d y z n o v u d o z n a t n o v ý c h osvět len í , jež ož iv í ske le t tradice s i lou o s v o j e n í a vybaví s i lou o b m ě n y , p ř i z p ů s o b e n í o k o l n í m u s v ě t u a výkladu. Kde t ento ž i v o t a tato síla chybí , tam tradice zka-mení , zastará, umírá. Z k a m e n ě l á , přestárlá tradice se upíná k n e j m e n š í m u de-tailu k o n s e r v o v a n é h o , jež se h r o m a d ě n í m s tává b ř e m e n e m « (62). V t o m t o smys lu souh las í z n a k y tradice s oněmi , jež nah l í ž íme jako definientes kultur-ních p r o c e s ů (63).

O t á z k a autorství tradice se zpravidla v kul turní antropolog i i , e tno log i i a e tnograf i i neklade . P ů v o d c i tradic jsou v ě t š i n o u s tejně a n o n y m n í či ko lekt iv -ní jako jejich nos i t e l é a z p r o s t ř e d k o v a t e l é . V e tn i ckých v ě d á c h , v e s r o v n á v a c í v ě d ě n á b o ž e n s k é a v děj inách kultury je z n á m o , že největš í kulturní v y n á l e z y a objevy a n o n y m n í c h inovátorů byly ex post př ip i sovány kul turním heroům, b o h ů m a p o l o b o h ů m . N á b o ž e n š t í f i l o s o f o v é a t e o l o g o v é se táží po počátku , př ípadně po m n o h ý c h s o u č a s n ý c h p o č á t c í c h na různých mís tech . »Jako lidští

(55) M. REDING, Zum Begriff der Tradition, cit., sLr. 563. (56) Tamtéž, str. 563n. (57) Tamtéž, str. 564. (58) Tamtéž. (59) Tamtéž, str. 564-567. (60) J. PIEPER, Über den Begriff der Tradition, cit., str. 19; TÝŽ, Überlieferung, cit., str. 35n. (61) M. RBDING, Zum Begriff der Tradition, cit., str. 564. (62) Tamtéž, str. 566. (63) O. NAHODIL, Universale Kulturprozesse und Probleme der Menschenrechte, cit., sir. 5.

1 18

z a k l a d a t e l é p o d á n í platili v e s t a r o v ě k u h e r o o v é . A b r a h á m , Izák a Jakub j sou o t c o v é tradic, které zůs ta ly ž ivé v ž i d o v s k é m , m o s l i m s k é m a křesťanském s v ě t ě « (64).

Pro v š e o b e c n o u - n e j e n o m pro e t n o l o g i c k o u - teori i tradice je p r o b l é m autors tv í tradice re levantní .

Procesualita tradice je pro M. Redinga n e j e n o m s p o l e č e n s k é h o c h a r a k t e -ru. nýbrž i jev o d k á z a n ý na j ednot l ivce , na ú k o n učení , v z p o m í n á n í , p o c h o p e -ní a n a p o d o b e n í . S k u t e č n o s t , ž e exis tuj í rozdí ly m e z i j ednot l ivými nositeli tradice, »vyplývá již z toho , ž e jedni jsou autory tradice, jiní jejími z p r o s t ř e d -k o v a t e l i a příjemci . Mez i příjemci tradice jsou její ochránc i , s trážci , pohrdač i , n ič i te lé , takoví , kteří tradici manipuluj í a zneuž íva j í« (65). »V d o b á c h o h r o ž e -ní tradice vys tupuj í v e l k é děj inné o s o b n o s t i , k teré tradici ož ivuj í n e b o jí č iní k o n e c , n e b o též n o v o u tradici zakládaj í« (66). Jako n o s i t e l é tradice vys tupuj i k r o m ě » jed inců s krátkým ž i v o t e m « svazy , národy, ins t i tuce , f irmy, školy , ústavy, sekty, církve, které v e svých vlastních oblas tech tradice pěstuji a nesou .

Jest l iže si d o v o l í m e nás leduj íc í e l e m e n t tradice iden t i f iko v a t jako medium tradice, pak jistě n e proto , a b y c h o m M. Rcd ingov i připsali t a k o v é pojmy, kte-ré j eho k o n c e p c i neodpov ída j í . Jedná se o řeč, k níž a n a l y s o v a n é dílo prozra-zuje a m b i v a l e n t n í vz tah . Jednak exis tuje n e o d m y s l i t e l n é s l o v n í p ř e d á v á n í m y š l e n e k , b e z n i c h ž je tradice s těž í představ i te lná , jednak p l a t ó n s k o - a u g u -s t inská s k e p s e v e v z t a h u k » c h a b o s t i l i d s k é h o s lova« a v e vyšší míře s lova p s a n é h o .

T e n t o k r á t se řeč r o z u m í jako podmínka a tvůrce tradice zároveň. Přes to -že je č l o v ě k s c h o p e n s v é tradice v š e m i smys ly vn ímat , jak lze e t n o l o g i c k y v oblast i l idové stravy, l i d o v é h o u m ě n í atd. bez obt íž í do lož i t , jest tradice b e z řeči »krajně o b t í ž n á « , »nane jvýš n a m á h a v á « . »Řeč p o d l é h á jiným z á k o n ů m v ý v o j e n e ž os ta tn í kul turní jevy. M ě n í s e pomalej i n e ž mravy, právo a pol i t ika. Je nás tro jem sdě lení , v ý z v y a z n á z o r n ě n í z á r o v e ň « (67) a jako takový prostře-dek m ů ž e být o z n a č e n a p o j m e m medium. In margine p r o b l e m a t i k y řeči se objevuje o d s t a v e c o lidu jako nositeli a produktu tradice (68). S k u t e č n o s t , že ex i s tuje re lace e t n o s - tradice, se p o u z e kons ta tu je a d o k l á d á n ě k o l i k a příkla-dy. D ů k l a d n á ana lyse t o h o t o p r o b l é m u stojí t eprve před námi, tím spíše , že ú l o h a tradice v t o m t o k o n t e x t u je ideo log icky m a n i p u l o v a t e l n á (69). Pro tyto o t á z k y n e n í o v š e m k o m p e t e n t n í ani n á b o ž e n s k á f i l o so f i e , ani teo log ie .

Ú v a h y o osvojení tradice z p ř í t o m ň u j e o p ě t tomis t i cká tradice při bádání o f e n o m é n u tradice tím, že to, c o je d á n o k osvo jen í , jest o s v o j o v á n o podle p o v a h y o s v o j o v a n é h o , quidquid recipitur, ad modům recipientis recipitur. Ž i v o t a m y š l e n í s p o l e č n o s t i , která přejímá d u c h o v n í obsahy , f o r m u j e tyto

(64) M. REDING, Zum Begriff der Tradition, cit., str. 567. (65) Tamtéž. (66) Tamtéž, str. 567n. (67) Tamtéž, str. 568. (68) Tamtéž, str. 569. (69) Sr. např. JULIAN VLADIMIROVIČ BROMLEJ, Ethnos und Ethnographie, Akademie-Verlag,

Berlin 1977, str. 63nn; TÝŽ, Sovremennyje probiemy etnografii, Nauka, Moskva 1981, str. 350 atd.

119

p o d l e d imens í , m y š l e n k o v ý c h m o ž n o s t í a p r a k t i c k ý c h d a n o s t í (Bereitschaf-ten), jež j sou v ní č i n n é « (70).

V s o u v i s l o t i s životností podání a přijetí n e m á plat i t psané , nýbrž m l u v e n é s l o v o a s p o l e č n é v y r o v n á n í s n ím (Auseinandersetzung) za p o s l e d n í a nejvyš-ší v p o d á n í a z p r o s t ř e d k o v á n í pravdy.

V životnosti procesu » z n a m e n á tradice n e j e n p ř e d á v á n í dále, o s v o j o v á n í , p ř i z p ů s o b e n í , interpretac i , nýbrž i p o t l a č e n í , pře in terpre tován í , p o s u n u t í a k c e n t u . Tyto m o ž n o s t i l idské tradice a s nimi s p o j e n é š a n c e i o h r o ž e n í p ů v o d n ě d a n é h o volaj í p o krit ice, p ř e z k o u m á n í , b á d á n í a o c h r a n ě před mani -pulac í a o d c i z e n í m tradice« (71). Z d e j sou v y t a ž e n y v š e c h n y nejdůlež i tě j š í rej-stříky procesua l i ty . Při tom se tyto c h a r a k t e r i s t i c k é m o m e n t y netýkaj í svaté , n á b o ž e n s k é n e b o c írkevní tradice, nýbrž exp l i c i tně lidské tradice, j inými s lo-vy tradice kulturní. Jednot l ivé m o m e n t y z m í n ě n é h o p r o c e s u se za t ě c h t o o k o l n o s t í týkají kulturního procesu v j e h o nejš irš ím o b j e m u .

Transmise, další e l e m e n t tradice , n e n í ž á d n ý s y n o n y m tradice, jak bývá o b č a s v l i teratuře r e d u k c i o n i s t i c k y c h á p á n a . O d d ě l e n í po jmu transmise od pojmu tradice a j eho i s o l a c e jsou tím vysvě t l i t e lné , že se vyskytuj í i j iné kore -lace, např. s p o j m e m sociálního dědictví, social heritage, n e b o s p o j m e m pat-tern. Soc iá ln í dědictv í , p ř e d á v a n é kulturní c e s t o u , se v i ta lš t ině p ř í z n a č n ě n a z ý v á patrimonio culturale (72), tedy kulturní dědictví, a k o n e c k o n c ů se kryje s po jmy traditum n e b o tradendum. Pattern v j e d n o m z m o ž n ý c h vý-kladů z n a m e n á v l a s t n ě o p ě t tradici.

M. Reding r o z u m í transmis i jako dění n e b o činnosti a o b s a h u tradice jako předmětu tohoto dění nebo činnosti. Jako dění patří tradice »k typu předávání, převádění...; jest předáváním určitého druhu...« K druhům předávání, které ne-jsou tradicí, počítá předávání b io log ického dědictví , práv a majetkových hodnot . »Co odlišuje tradici od jiných forem předávání , je delší d o b u předpokládající zprostředkování p o m o c í procesů učen í a ukládání, p o m o c í paměti, úsilí o porozu-mění, osvojení a převedení do praxe« (73). Jde tedy o kontinuitu v rámci střídá-ní generací, o evolutivníproces resp. historický pochod. 1 v t o m t o o h l e d u jde o kulturní tradici v širším a n t r o p o l o g i c k é m či h i s tor i ckém smyslu .

Obsah tradice tvoří předměty, které jsou předávány dále, události, zkušeno-sti, názory, postoje (74). Lze je identif ikovat se statky (75), př ičemž statky, právě tak jako objekty resp. předměty, patří k nejdúležitějším e l ementům def in ice hod-not (76). Traditum tedy m ů ž e m e jinými s lovy označ i t jako hodnotové objekty.

(70) M. REDING, Zum Begriff der Tradition, cit., str. 570. (71) Tamtéž. (72) MARCELLO PERETTI, Culture, Editricc La Scuola, Brescia 1978, str. 12; ALESSANDRO CA-

VALLI-JACOPO INCISA DELLA ROCCHETTA, / / processo di socializzazione, v Sborník A. CAVALLI-J. INCISA DELLA ROCCHETTA-M. R. RAMPAZI-F. ROSiTI-G. BUTTAFAVA-S. CHIAURANDO-D. DAMI-D. TESTA, Socializzazione e cultura giovaniie, ISEDI, Milano 1978, str. In.

(73) M. REDING, Zum Begriff der Traditiont cit., str. 570. (74) Tamtéž, str. 562. (75) Tamtéž, str. 571. (76) RÜDIGER LAUTMANN, Wert und Norm. Begriffsanalysen für die Soziologie, Westdeut-

scher Verlag, Köln-Opladen 1969, str. 26n, 9Sn.

120

Jakmile je v d iskus i kategor ie h o d n o t , v z n i k á p r o b l é m její kvality a jejího s o c i á l n í h o či h i s t o r i c k é h o objemu. Co lze s p a t ř o v a t jako s k u t e č n o u h o d n o t u , jako z d á n l i v o u h o d n o t u , p s e u d o h o d n o t u či n e h o d n o t u ? Co je indiv iduální h o d n o t a , h o d n o t a m a l é skupiny , m a s o v á h o d n o t a , národn í h o d n o t a atd .? Co je h o d n o t o u ad hoc, c o h o d n o t o u e p o c h y , c o t i s íc i le tou h o d n o t o u , př ípadně » v ě č n ě l idskou« h o d n o t o u ? Z d e se s i tuace s tává nane jvýš prekérní a je vydá-na v š e m o ž n ý m subjekt iv i smům.

Marce l Reding je si v ě d o m m o ž n ý c h p r o t i c h ů d n ý c h m í n ě n í a hledá o d p o -vědi na p o s t o j e Karla Marxe , de Bona lda , Herdera a Pascala . Jak rozumí Mar-xovi , je tradice z c e l k o v é h o s tavu p o d á n í p o u z e »výběrem toho , co je o d s o u -z e n o k smrt i« . Lze však vys lov i t i zce la o p a č n é úsudky: »Čím hlouběj i z a k o ř e -n ě n v tradici, tím pravdivějš í a cennějš í je předmět . P r o t o ž e však h i s tor ie s se -b o u v l eče i b e z c e n n é , zá lež í na tom p ů v o d n ě p ř e d a n é a jeho pozdějš í z n e h o d -n o c e n í od s e b e oddě l i t a zachrán i t p ů v o d n í náplň tradice« (77). M o h o u exi-s t o v a t i j iné m y š l e n k o v é m o ž n o s t i ; tak např. má každá doba » svou v lastní ne-n a h r a d i t e l n o u h o d n o t u , každá d o b a své m n o ž s t v í p la tných pravd a forem, které by m o h l y být přejaty do s tavu (Bestand) pozdě j š í ch časů« (78).

Vycház íme- l i z t o h o , ž e tradice m ů ž e být s p a t ř o v á n a jako z á s o b á r n a a pře-dávání h o d n o t , a z t o h o , ž e i tradice s a m a platí jako h o d n o t a (79), pak m ů ž e -me u Redinga předpokládat , že nen í o p a č n é h o mínění .

O t á z k a po smyslu tradice se v kul turní antropo log i i zpravidla neklade . Fi losof o v š e m n e p o k l á d á podán í za s a m o ú č e l n é . » Ú č e l e m tradice jc u c h o v a t vy tvořené , vše to, c o se s ta lo , událo , č e h o se d o s á h l o , pos tav i t je do s lužby př í tomnost i , jíž je to to předáváno , n e b o také pos tav i t p ř í t o m n o s t d o s lužby t ě c h t o věc í , převés t p ř í t o m n o s t do v z t a h u k lepší minulos t i . Jejím úče lem je př ípadně i z lepš i t a vyv inout , č e h o bylo již d o s a ž e n o , a tím u m o ž n i t p o k r o k « (80). Jinými s lovy, a b y c h o m t e n t o výrok přeloži l i clo a n t r o p o l o g i c k é t ermino log ie , smysl tradice je nutno spatřovat v akumulaci a tvůrčí inovaci kulturního dědictví. P o k r o k tedy nen í n a p r o s t o v rozporu s tradici, tím spíše, že je v ní o b s a ž e n a jí p ř e d p r o g r a m o v á n .

V rámci o b s a h u tradice je s m y s l u p l n é d i f e r e n c o v a t . »Smysl předávání zá-visí p o d s t a t n ě od o b s a h u toho , c o se předává. Zá lež í na tom, jak v y s o k o u hod-notu má p ř e d a n é v ex i s tenc i př í jemce tradice, co z t o h o př í jemce má n e b o c h c e vytvořit . Na t o m t o smys lu , na o b s a h u tradice a na postoj i k n ě m u závisí ve v e l k é míře o s u d tradice« (81). V o b l a s t e c h materiá lní kultury a věděn í s p o č í v á p o d l e Redinga smysl tradice nikol i p o u z e v k o n s e r v o v á n í , nýbrž i v p o k r o k u .

P ě s t o v á n í tradice má k o n e č n ě i svá centra a zv láš tn í zařízení. Je institu-cionalisována ve ško lách , c h r á m e c h , ku l tn ích s p o l e č n o s t e c h atd. Ve lké f i lo-s o f i c k é , po l i t i cké a n á b o ž e n s k é tradice mají své bašty, svá geogra f i cká centra.

(77) M. REDING, Zum Begriff der Tradition, cit., str. 571. (78) Tamtéž. (79) O. NAHODIL, Menschliche Kultur und Tradition, cit., sir. 110. (80) M. REDING, Zum Begriff der Tradition, cit., str. 575. (81) Tamtéž, str. 576.

121

Ztráta tradice, pro nás naprosto žádný pojem, nýbrž uměle vyvolaný horor naší doby (82), jímž se Reding v závěru své studie zabývá, m ů ž e být přeformulo-ván d o pojmů jiných. Moderní pomlouvání , diskreditování, ze směšňování , po-hrdání a proklínání tradice, or ientované na její rozvrácení , pocház í jednak z naiv-ního nihilismu h o d n o t od labilních a manipulovate lných jedinců naší doby, jed-nak z v ě d o m ý c h a plánovitých forem předprogramovaného odstranění demokra-t ického právního řádu a l idských práv a zavedení totalitní svě tové moci , postave-né na svě tové revolucí , m o c i s jejími vlastními hodnotami , normami, právy a pře-manipulovanými , zato však m n o h e m závaznějš ími tradicemi.

Pokud spolu s W. E. M ü h l m a n n e m c h á p e m e kultury jako typické šance lidsky m o ž n é h o chování (83), jest l iže je kul tura naš ím z p ů s o b e m ž ivota , pak tradice jako fundamentální kulturní proces nemůže přestat působit. Ztráta tradice by v y ž a d o v a l a vyh lazen í l id ského ž ivota . V t o m t o smys lu mluv í Mar-cel Reding s taros t l ivě o » o h r o ž e n í tradice, jež je pro ž i v o t č l o v ě k a tak n u t n á « , a spatřuje o d v r a t od z n i č e n í tradice a od její m a n i p u l a c e »v s e b e n á p r a v ě uče -ním z výs l edků děj inné praxe ... v krit ice tradice a v u v ě d o m ě l é , k o n t r o l o v a n é péči o tradici« (84).

N á b o ž e n s k á f i l o s o f i e a t eo log i e interpretuj í tradici z p ů s o b e m , jaký jim d o -voluj í jejich rozh led a m e t o d y . Spatřují t entýž f e n o m é n tradice v j iných s o u -v i s lo s t ech než kulturní historie , kul turní a n t r o p o l o g i e či jiné disc ipl iny, h leda-jí své v las tn í integrující m o m e n t y a d o p o m á h a j í jiným v ě d á m kor igovat či d o p l ň o v a t v lastní p o z i c e a o b j e v o v a t v lastními z p ů s o b y o p ě t integrat ivní ce-sty k p o r o z u m ě n í tradice v její total i tě .

A u t o r i s o v a n ý překlad z n ě m e c k é h o originálu p o ř í d i l a SIDONIA NAHODILOVA

JAROSLAV ICKEJCÍ ( L a n c a s t e r )

T O Y N B E E A N Á B O Ž E N S T V Í

Arno ld J. T o y n b e e byl v prvé řadě h i s tor ikem, nikoli však v tradičním smys lu; jeho m i m o ř á d n á z n a l o s t kul turních a po l i t i ckých proudů v s v ě t o v ý c h děj inách je z n á s o b e n a h l u b o k ý m p o r o z u m ě n í m spir i tuálním a in te lektuá ln ím př í s tupům jednot l ivých kultur. V t o m t o smys lu je T o y n b e e e k u m e n i c k ý m hu-mani s tou ; své p ř e s v ě d č e n í je s c h o p e n vyjádřit nejen akademicky , nýbrž také poet icky . Jeho d v a n á c t i s v a z k o v á Teorie dějin (A Study of History, O x f o r d Univers i ty Press 1 9 3 4 - 1 9 6 4 ) se v y z n a č u j e jak šíří f a k t o g r a f i c k é h o záběru, tak a n a l y t i c k o u h l o u b k o u a f i l o s o f i c k o u d imenz í . P o z o r u h o d n é jsou však také

(82) O. NAHODIL, Menschliche Kultur und Tradition, cit., sir. J26nn. (83) WILHELM EMIL MOIILMANN, Homo Creator. Abhandlungen zur Soziologie. Anthropolo-

gie und Ethnologie, Otto I larrasowitz, Wiesbaden 1962, str. 103. (84) M. REDING, Zum Begriff der Tradition, cit., str. 580.

122

T o y n b e e h o jednot l ivé m o n o g r a f i e . Z n i c h m ů ž e n a š e č t enáře ne jv íce zaj ímat j eho Přístup historika k náboženství (An Historian's Approach to Religionf

2. vyd., O x f o r d Univers i ty Press 1 9 7 9 , 3 4 0 str.). Hlavní myš l enky t o h o t o p o z o -r u h o d n é h o díla lze s h r n o u t př ibl ižně takto .

T o y n b e e z d e s leduje d v ě linie; d ě j i n n o u a s trukturální . Děj inný vývoj roz-děluje do něko l ika p o s t u p n ý c h (vývo jových) s tupňů. V první děj inné fázi č lo-v ě k z b o ž ň u j e a uct ívá přírodu. S p ř e c h o d e m od v íce m é n ě s ta t i cké s p o l e č n o -sti do c iv i l izační f á z e v ý v o j e se objevuje t e n d e n c e k uct ívání č lověka , ať už v e f o r m ě z b o ž n é h o héroa či a n t r o p o m o r f n í h o božs tva .

B r a t r o v r a ž e d n é války mez i k m e n o v ý m i a měs t skými státy vyúst i ly k vy-tvoření »un iverzá ln ích říší«, které se pak staly v las tn ím o b j e k t e m z b o ž n ě n í . Z d e T o y n b e e uvažuje něko l ik v ý v o j o v ý c h al ternat iv: a) od z b o ž n ě n í p a n o v n í -ka ke z b o ž n ě n í ins t i tuce (např. ve f a r a ó n s k é m Egyptě); b) od z b o ž n ě n í insti-tuce ke z b o ž n ě n í p a n o v n í k a (např. v Říši ř ímské); c) přenos z b o ž n ě n í z pa-n o v n í k a na b o h a (např. Darius , Aure l ianus , Hammurabi , Umajjove i utd.). Snaha po l i t i cké autor i ty vnut i t s p o l e č n o s t i n á b o ž e n s t v í , které bylo u m ě l e vy-t v o ř e n o pro potřeby státu, však nikdy p o d l e T o y n b e e h o nez í ska la p o t ř e b n o u o d d a n o s t p o d d a n ý c h . Krize prest iže t ě c h t o inst i tucí a o třesen í víry v jejich b o ž s k ý p ů v o d přivedla na h i s t o r i c k o u s c é n u f i losofa . T e n t o přesun v uct ívání byl v ý s l e d k e m indiv idual i zace l idského v ě d o m í ; projevuje se v něm přesun z k o m u n á l n í h o d o ind iv iduá ln ího s e b e u v ě d o m ě n í . Z d e lze uvés t jako příklad Sokrata, B u d d h u a Konfuc ia . Ve v š e c h t ě c h t o př ík ladech f i l o s o f o v é hledali naplněn í v a k u a v z n i k l é h o n e z d a r e m z b o ž n ě n í k o m u n i t y či státu. Výs l edek to-h o t o přesunu v uct ívání p o s t u p n ě ukázal , že f i l o so f i e , která se nepře tvoř í v n á b o ž e n s t v í , je m á l o působ ivá , a to z něko l ika d ů v o d ů : n e m l u v í c poe t i ckým jazykem srdce (jak to činí mýty) , je s r o z u m i t e l n á jen inte lektuáln í elitě; navíc je její p ů s o b e n í o s l a b e n o tím, že je z v ě s t o v á n a zpo la v á h a v č z poc i tu p o v i n n o -sti. A tak uct ívání Člověka tak jako uct ívání přírody n u t n ě konč í ; vznikaj í vyš-ší n á b o ž e n s t v í přesahuj íc í č l ověka i přírodu. Tato vyšší n á b o ž e n s t v í jsou pak hlavním p ř e d m ě t e m T o y n b e e h o analýzy.

T o y n b e e rozl išuje vyšš í n á b o ž e n s t v í na skup inu juda ickou a buddhis t i c -kou. Zdá se mi však, že n e d o c e ň u j e př í spěvek zoroas t r i smu a předjudaických n á b o ž e n s t v í v M e z o p o t a m i i a v Egyptě ke s p o l e č n é m u děd ic tv í západn ích te is t ických n á b o ž e n s t v í . P o k u d se týká indické a dá lně v ý c h o d n í oblast i , zde po m é m s o u d u T o y n b e e n e d o c e n i l prvky r igvédy a tao ismu. Podle o b s a h u T o y n b e e rozl i šuje m e z i p o d s t a t n ý m i a vedle jš ími (př í lež i tos tnými či nahodi lý -mi) z n a k y n á b o ž e n s k ý c h n á z o r ů a zvyklost í . Za p o d s t a t n é znaky pok ládá ná-s ledujíc í n á b o ž e n s k é p o z n a t k y : 1) vesmír je z á h a d n á j s o u c n o s t ; 2) č l o v ě k sám o s o b ě není nejvyšš í spir i tuální bytos t í ve vesmíru; nejvyšš í s u b s t a n c í je n ě c o , c o není o b s a ž e n o ani v n ě k t e r ý c h j ednot l ivých jevech, ani v jejich s o u h r n u ; 3) l idské p o z n á n í s a m o o s o b ě není cí lem, nýbrž p r o s t ř e d k e m k č innost i a cho -vání; 4 ) c í lem č l o v ě k a je h ledání pospo l i tos t i s t o u t o s u b s t a n c í a d o s a ž e n í h a r m o n i e s abso lu tn í spir i tuální real i tou; 5) l idská bytos t n e m ů ž e d o s á h n o u t h a r m o n i e s a b s o l u t n í real i tou, p o k u d se n e z b a v í své v r o z e n é s o b e c k o s t i . Tato s o b e c k o s t je p o d l e T o y n b e e h o r o v n a p r v o t n í m u hříchu.

S e d m vyšš í ch n á b o ž e n s t v í s o u č a s n o s t i (v a b e c e d n í m pořádku: buddhis -

123

m u s - v e d v o u z á k l a d n í c h o d l i š n ý c h v e r z í c h h ina jána a m a h a j á n a , h i n d u i s m u s , i s lam, j u d a i s m u s , křesťanstv í a z o r o a s t r i s m u s ) se liší h l a v n ě o n t o -l o g i c k ý m poje t ím t r a n s c e n d e n t n í d i m e n z e ( z d a je o s o b n í či n e o s o b n í , zda je m o n i s t í c k á či p lural i tn í ) a e t i c k o u c h a r a k t e r i s t i k o u . S v ý j i m k o u h i n a j á n y v š e -c h n a o s t a t n í n á b o ž e n s t v í poj ímaj í t u t o ne jvyšš í s u b s t a n c i v e v e s m í r u jako o s o b n í . N ě k t e r á n á b o ž e n s t v í ji pok ládaj í z a j e d n u j e d i n o u ( is lam, j u d a i s m u s , z o r o a s t r i s m u s ) ; j iná z a t ro j j ed inou ( h i n d u i s m u s , křesťanstv í ) a m n o h o j e d i n o u (sem patř í m a h a j á n a , p r o t o ž e u z n á v á p lural i tu b o d h i s a t t v ů ) . K t o m u t o č l e n ě -ní je třeba d o d a t , ž e T o y n b e e d o něj n e z a h r n u j e k o n c e p c i d u a l i s t i c k o u , ačko l i se ta to z ř e t e l n ě v y s k y t u j e u o r t o d o x n í h o z o r o a s t r i s m u . Činí tak p a t r n ě proto , ž e z o r o a s t r o v s k á k o s m o g o n i e a e s c h a t o l o g i e pos tu luj í m o n i s t i c k ý prin-c ip v první i k o n e č n é fázi k o s m i c k é h o p r o c e s u . A v š a k dů lež i t ě j š í n e ž o n t o l o -g i cká kval i ta je e t i c k á c h a r a k t e r i s t i k a nejvyšš í s u b s t a n c e v e v e s m í r u .

U pěti v y š š í c h n á b o ž e n s t v í , k terá př iznávaj í ne jvyšš í s u b s t a n c i o s o b n í v la s tnos t i , je její e t i c k á p o v a h a v n i t ř n ě d o b r á ; p o u z e v h i n d u i s m u je a m b i v a -lentní . U d v o u vyšš í ch n á b o ž e n s t v í , v křesťanstv í a m a h a j á n ě , se z á k l a d n í d o -bro ta ne jvyšš í by tos t i pro jevuje u trpen ím, k teré na s e b e bere spas i te l , aby byl př ík ladem pro n á s l e d o v n í k y . P o d l e T o y n b e e h o je u t r p e n í ant i t ez í m o c i . K o n -v e r t o v a n á d u š e o p o u š t í s n a h u n e o b r á c e n é l idské p ř i r o z e n o s t i u n i k n o u t utr-pen í p o m o c í n ě j a k é m o c i - ať k o l e k t i v n í a f y z i c k é či ind iv iduá ln í a p s y c h i c k é . Mís to t o h o o b r á c e n á d u š e u t r p e n í přij ímá a s n a ž í se je p ř e m ě n i t v p o z i t i v n í č i n n o s t , v s o u c i t a lásku k b l i žn ímu. Ježíš a B u d d h a j sou v z o r e m t é t o transf i -gurace . V t é t o s o u v i s l o s t i je t řeba z d ů r a z n i t , ž e B u d d h a je př ík ladem t é t o t r a n s f i g u r a c e jen v m a h a j á n s k é a nikol i h i n a j á n s k é verz i b u d d h i s m u . V h ina-jáně B u d d h a d o s á h n u v n irvány, z ů s t á v á v t o m t o s t a v u a b s o l u t n a , k teré by-c h o m m o h l i n a z v a t n e o s o b n í b l a ž e n o s t í ; v m a h a j á n ě se v š a k B u d d h a vrac í d o s v ě t a smys lů , d o s v ě t a kauza l i ty a relativity, aby p o m á h a l j iným s l e d o v a t ces tu , k t e r o u on objevi l . Křesťanstv í a b u d d h i s m u s h o d n o t í T o y n b e e jako nej-vyšš í z v y š š í c h n á b o ž e n s t v í ; křesťanstv í o b e c n ě a b u d d h i s m u s v j eho m a h a -j á n s k é verzi . V o b o u t ě c h t o n á b o ž e n s t v í c h l idské u t r p e n í n a b ý v á smys lu , ne -boť je p ř e k o n á n o n ikol i p o u h ý m s o u c i t e m , nýbrž s e b e o b ě t u j í c í l á skou . T o y n -b e e h o s lovy: » A b s o l u t n í real i ta přij ímá v las tn í u trpení z d ů v o d u , který je po -c h o p i t e l n ý l idské bytost i , neboť také o n a je jím o v l i v ň o v á n a . T í m t o d ů v o d e m je láska k b l ižním, která n e v á h á vz í t na s e b e u trpen í pro s v é bl ižní .«

Leč to je p o d s t a t a n á b o ž e n s k é h o p r o g r a m u - m ů ž e m e s n a d říci n o r m a t i -vu. V ě c i m o h o u p r o b í h a t j inak v h i s t o r i c k é p e r s p e k t i v ě . Býti p ř í s l u š n í k e m ná-b o ž e n s k é o r g a n i z a c e ješ tě n e z n a m e n á c h o v a t se p o d l e jej ích p o ž a d a v k ů a č in-n o s t a role n á b o ž e n s k ý c h o r g a n i z a c í se m ů ž e p o d s t a t n ě lišit v j e d n o t l i v ý c h f á z í c h d ě j i n n é h o p r ů b ě h u . V e z m ě m e příklad r e n e s a n c e ve vývoj i n ě k t e r ý c h c iv i l izací . Jak z n á m o , t é m ě ř k a ž d á c iv i l i zace prož íva la p o d o b n é s t a d i u m . Leč v j e d n o m př ípadě r e n e s a n c e přeros t la s a m a s e b e : v z á p a d n í m křesťanství . Z a -t í m c o např. r e n e s a n c e f a r a o n s k é h o ideá lu v Egyptě , z o r o a s t r i s m u v Iránu, b r a h m a n i s m u v Indii a k o n f u c i a n i s m u v Číně s m ě ř o v a l y v p o d s t a t ě k n a p o d o -ben í minu los t i , an iž o t ev í ra ly n o v é p e r s p e k t i v y v ý v o j o v é , e v r o p s k á r e n e s a n c e zaháj i la ř e t ě z o v o u reakc i inovac í , k teré v y ú s t i l y v k o m p l e x n í t r a n s f o r m a c i z á p a d o e v r o p s k é c iv i l i zace .

124

Vývoj p o d l e T o y n b e e h o probíhal takto: Po p o č á t e č n í m r o z k v ě t u v u m ě n í a v l i teratuře zapust i la r e n e s a n c e h e l e n i s m u p e v n é k o ř e n y jen v oblast i polit i-ky (v z á s a d ě suveren i ty m a l ý c h s tátů) ; r eakce na m r a v n í l axnos t r e n e s a n c e vzbudi la t o u h u po r e n e s a n c i p r v o t n í c h křesťanských ctnost í . T a t o s n a h a vedla k re formaci , která rozdě l i la křesťanství do něko l ika v z á j e m n ě soupeř í -c í ch táborů. Ident i f ikac í s e státy, které s v é v z á j e m n é vá lky posvě t i ly nábo-ž e n s k ý m i programy, se křesťanství z d i s k r e d i t o v a l o po s t r á n c e n á b o ž e n s k é i soc iá ln í . T o y n b e e však klade z a č á t e k t o h o t o nešťas tného v ý v o j e do doby m n o h e m dřívější, do 13. stol. , kdy vzp lanu l boj mez i d u c h o v n í a s v ě t s k o u mo-cí, po n ě m ž v e 14. až 15. stol . n á s l e d o v a l o p a p e ž s k é s c h i s m a a k o n f r o n t a c e pa-pežs tv í s k o n c i l o v ý m hnut ím. T e p r v e p o t o m svě t ský d u c h r e n e s a n c e oslabi l n á b o ž e n s k é c í tění vyšš ích , k u l t i v o v a n ý c h vrstev.

O ž i v e n í n á b o ž e n s k é h o c í tění re formac í bylo jen d o č a s n é . V n á b o ž e n s k ý c h vá lkách 16.-17. stol . vě t š ina křesťanských d e n o m i n a c í o d p o r o v a l a svým c h o -v á n í m Ježíšovu evangel iu . Co nás l edova lo , bylo p o s t u p n é z h r o u c e n í z á p a d n ě křesťanského z p ů s o b u ž ivota . A n t i c k ý kult malých s u v e r é n n í c h s tátů s p o j e n ý s n o v ě o ž i v e n ý m d u c h e m n a c i o n a l i s m u se stal z á k l a d n o u n o v é h o s p o l e č e n -s k é h o d y n a m i s m u . V této s i tuaci d u c h o v n í v ů d c o v é západn í s p o l e č n o s t i zača-li odmí ta t nejen jednot l ivé tradiční autority , nýbrž i princip autor i ty samé. T a k t o v z n i k l é v a k u u m bylo n a p l n ě n o nikol i a l t ernat ivn ím autor i tářským sy-s t é m e m , nýbrž n o v ý m ž i v o t n í m př ís tupem, v n ě m ž e x p e r i m e n t a t e c h n o l o g i e zaujaly přední místo .

Z á p a d o e v r o p s k á c iv i l i zace se tak odvrát i la od své tradice a vyúst i la v no-v o u z e s v ě t š t ě l o u verzi , v níž n á b o ž e n s t v í bylo n a h r a z e n o technolog i í . N o v o u verzi z á p a d n í c iv i l i zace tak charakter izuje v í ce v š e o b e c n á o r i e n t a c e t ech-nická n e ž nějaký n á b o ž e n s k ý n e b o f i l o s o f i c k ý s v ě t o v ý názor .

T o u t o s o c i á l n ě kulturní t rans formac í se z á p a d n í c iv i l i zace stala dyna-m i c k o u s p o l e č e n s k o u s i lou, která však s o u č a s n ě byla krajně to lerantní v o táz -kách n á b o ž e n s k é or ientace . To bylo p ř e d p o k l a d e m její c e l o s v ě t o v é e x p a n z e od k o n c e 17. do 20. stol . V š e c h n y os ta tn í c iv i l i zace byly v y s t a v e n y jejímu tla-ku. Jejich předs tav i te l é se snaži l i v ě t š i n o u reagovat se l ekt ivně ; převz í t tech-n ické v y m o ž e n o s t i , h lavně a nejprve v oblast i vojenstv í , z a c h o v a t však v lastní kulturní identitu. T o y n b e e v té to souv i s los t i vys lovi l někol ik hypotéz , které však lze ú s p ě š n ě d e m o n s t r o v a t jen na něko l ika málo př ípadech; nemají tedy v š e o b e c n o u platnost .

V e studi i o postoj i h i s tor ika k n á b o ž e n s t v í T o y n b e e vyslovi l názor , že -přes o d p o r v n ě k t e r ý c h o b l a s t e c h - se s o u č a s n ý svě t p o s t u p n ě s j e d n o c u j e pod eg idou západn í t e c h n o l o g i c k é c iv i l izace; po l i t i cká polarita západu a v ý c h o d u je m u jen vnitřním a s p e k t e m té to c iv i l izace . V e své Teorii dějin poskyt l T o y n -b e e přesvědč ivě j š í vysvě t l en í s o u č a s n ý c h prot ik ladů. Ruská i č ínská s p o l e č -n o s t se oc t ly v s i tuaci , kdy byly n u c e n y převz í t z á p a d n í v o j e n s k o u a průmys lo -v o u t echn iku , aniž by se při tom vzda ly své kul turní a pol i t ické osob i tos t i . Ře-šen í na lez ly v převze t í o n é ideo log i e západu, která vyrost la z o p o z i c e proti je-jich v las tn ím premisám, tj. v marx i smu. T e n si osvoj i ly a př izpůsobi ly s v é m u v las tn ímu o b r a z u a tradici.

Soc iá ln í sy s t émy a kulturní prof i ly v y t v á ř e n é na zák ladě takto p ř i z p ů s o b e -

125

n é h o m a r x i s m u s e v š a k n a t o l i k liší od z á p a d n í s p o l e č n o s t i , ž e je s o t v a m o ž n o m l u v i t o c i v i l i z a č n í j e d n o t ě s v ě t a v T o y n b e e h o smys lu . A to t ím spíše , ž e v d o -b á c h č a s o v ě v z d á l e n ě j š í c h T o y n b e e roz l i šu je m e z i z á p a d n í m a v ý c h o d n í m křesťans tv ím a m e z i c i v i l i z a c e m i vyp lývaj í c ími z t o h o t o r o z d ě l e n í . P ř i t o m roz -díl m e z í d v ě m a v e r z e m i křesťanstv í a s n imi s p o j e n ý m i s o c i á l n í m i s y s t é m y byl m é n ě p o d s t a t n ý , n e ž je rozd í l m e z i l iberální , p l u r a l i s t i c k o u a o t e v ř e n o u » m o -d e r n i t o u « Z á p a d u a autor i ta t ivn í , c e n t r a l i z o v a n o u a u z a v ř e n o u » m o d e r n i -t o u « V ý c h o d u .

Z d e se ukazuje , jak p o d s t a t n ý je u T o y n b e e h o n e d o s t a t e k k o n s i s t e n t n í c h kritéri í p r o i d e n t i f i k a c i c iv i l izac í . Jes t l iže i d e n t i f i k u j e m e j e d n o t l i v é c i v i l i z a c e p o d l e s v ě t o v é h o n á z o r u a h o d n o t o v é h o s y s t é m u jej ich o f i c i á l n í c h předs tav i -telů, zj išťujeme, ž e v d n e š n í m s v ě t ě ex i s tu je n ě k o l i k c iv i l i zac í a že jen j edna z n ich , a to m o d e r n í z á p a d n í c iv i l i zace , o d p o v í d á T o y n b e e h o charakter i s t i ce .

N ě k d y p o m ů ž e k r o z l i š e n í v h o d n é o z n a č e n í . By lo by např. m o ž n é m í s t o b e z b a r v é h o o z n a č e n í » m o d e r n i t a « m l u v i t o B e n t h a m o v s k é c iv i l i zac i n a bře-z í c h z á p a d n í h o A t l a n t i k u a L e n i n s k é c iv i l i zac i v srdc i Euras ie . T a k o v é o z n a -č e n í by také v í c e o d p o v í d a l o i j iným z n a k ů m c h a r a k t e r i z u j í c í m ty to c iv i l iza-ce . N e n í snad l iberální u t i l i tar i smus tou f i lo so f i í , k terá tvoř í s p o l e č n o u h o d -n o t o v o u z á k l a d n u c e l é h o tzv. m o d e r n í h o z á p a d n í h o s v ě t a ? N e n í to jen t e n t o ne jn ižš í s p o l e č n ý j m e n o v a t e l , k terý jí d o v o l u j e v s t ř e b á v a t d o t u d o s o b i t é so -c iá lně ku l turn í ob las t i j a k o např. J a p o n s k o ? A n e n í to snad L e n i n s k á inter-p r e t a c e Marxe , která tvoř í f i l o s o f i c k o u a i d e o l o g i c k o u z á k l a d n u s p o l e č e n s k é -h o s y s t é m u v S S S R a v j e h o s a t e l i t e c h ?

N a v í c se Čína v š e d e s á t ý c h l e t e c h e m a n c i p o v a l a o d s o v ě t s k é h o s v ě t a a e v r o p s k ý m a r x i s m u s - l e n i n i s m u s p ř i z p ů s o b i l a s v é m u d u c h u . S t a l i n s k á inter-p r e t a c e byla n a h r a z e n a na k r á t k o u d o b u m a o i s t i c k o u verz í a v p ř í t o m n é d o b ě j sme s v ě d k y h l e d á n í n o v é k o m b i n a c e . P o d o b n ý p r o c e s h l e d á n í a u s i l o v á n í o v las tn í c iv i l i začn í f o r m a c i p r o b í h á v e v ě t š i n ě i s l á m s k é h o svě ta . R o v n ě ž v pří-p a d ě I n d i e by bylo p ř e d č a s n é v y s l o v i t k o n e č n ý ú s u d e k . V r o c e 1 9 8 3 v y p a d á c iv i l i začn í k o n s t e l a c e s v ě t a j inak, n e ž se m o h l o z d á t v r o c e 1953 .

A č k o l i v v š e c h n y m o d e r n í s p o l e č n o s t i uct ívaj í t e c h n o l o g i i , v ž á d n é z nich, jak T o y n b e e s p r á v n ě ukázal , n e n í » t e c h n i k « s v o b o d n ý m č in i t e l em. V z h l e d e m k o b r o v s k ý m n á k l a d ů m na v ý z k u m a v y n á l e z y a v z h l e d e m k jejich v o j e n s k é -m u využi t í , oc t l s e t e c h n i k v p o d r u č í po l i t ika . Se z t r á t o u s v o b o d y ( s a m o s t a t -nos t i ) z a č a l a také k lesat pres t iž t e c h n o l o g i e . Z a č á t e k t o h o t o p r o c e s u lze po-z o r o v a t ke k o n c i d r u h é s v ě t o v é vá lky , kdy t e c h n o l o g i c k ý v ý v o j d o s á h l ú r o v -ně, která v y ž a d o v a l a n e b ý v a l o u o d p o v ě d n o s t od u ž i v a t e l ů . S a m a o b t í ž n o s t j ednat v a n t a g o n i z o v a n é m s v ě t ě o d p o v ě d n ě v z á j m u v e š k e r é h o l ids tva v y v o -lala n o v ý druh d u c h o v n í krize.

V z n i k á o t á z k a , může- l i být sp ir i tuá ln í krize m o d e r n í z á p a d n í c i v i l i z a c e p ř e k o n á n a p o s t u p e m o b r á c e n ý m , tj. o s l a b e n í m s v ě t s k é h o a p a r o c h i á l n í h o h o d n o c e n í v e p r o s p ě c h h o d n o c e n í s p i r i t u á l n í h o a e k u m e n i c k é h o ? V e s v é projekci d o b u d o u c n a T o y n b e e nas t iňuje m o ž n o s t p o l i t i c k é h o s j e d n o c e n í svě ta . V j e h o rámci vidí př í l ež i to s t k n á b o ž e n s k é m u o b r o z e n í . P o d l e j e h o s l o v lze p ř e d p o k l á d a t s tav , kdy by l ids tvo h l e d a l o k o m p e n z a c i z a z trá tu m n o h é p o l i t i c k é a e k o n o m i c k é s v o b o d y a n á r o d n í n e z á v i s l o s t i v e z v ý š e n é s v o b o d ě

126

spir i tuální . T o o v š e m p ř e d p o k l á d á p o l i t i c k é s j e d n o c e n í po v z o r u ř í m s k é h o impér ia . T o y n b e e z ů s t á v á příl iš h i s t o r i k e m v y r o s t l ý m v l iberá ln í c iv i l i zac i , n e ž aby p lně d o c e n i l i d e o l o g i c k o u d i m e n z i t o t a l i t n í h o s tátu . P o u z e s v ě t s k ý , p lura-l i s t ický Z á p a d u m o ž ň u j e s v o b o d n o u k o e x i s t e n c i v š e c h n á b o ž e n s t v í .

T o y n b e e dá le p o č í t á s m o ž n o s t í , ž e o př í s lušnos t i k n á b o ž e n s k é k o m u n i t ě n e b u d e r o z h o d o v a t pros tředí , v n ě m ž se k d o narodi l , a le s v o b o d n á v o l b a p o d l e d u š e v n í c h s k l o n ů a p o t ř e b j e d n o t l i v c e . V t é t o s o u v i s l o s t i v y s l o v u j e d o m n ě n k u , ž e k a ž d é ze s o u č a s n ý c h n á b o ž e n s t v í o d p o v í d á j e d n o m u z m n o h a z a m ě ř e n í l idské duše . D o m n í v á m s e však , ž e z t o h o , ž e v m o d e r n í z á p a d n í ( B e n t h a m o v s k é ) c iv i l i zac i je již n á b o ž e n s k á s v o b o d a p e v n ě z a k o t v e n a , nep ly -ne, ž e by m u s e l o doj í t k r o z š í ř e n í t é to s v o b o d y na ce lý svět . T o je po m é m s o u -du sp í še p ř á n í m n e ž e x t r a p o l a c í h i s t o r i c k ý c h t rendů .

N a z á v ě r s tud ie , jejíž s t ě ž e j n í m y š l e n k y j s m e z d e načrt l i , T o y n b e e f o r m u -luje s v o u v las tn í h y p o t é z u o sp ir i tuá ln í d i m e n z i a jejím vývoj i a s v é o s o b n í krédo . H l a v n í b o d y lze s h r n o u t takto : Ž i v o t je p ř e d u r č e n z a c h o v a t sám s e b e ; za ú č e l e m d o s a ž e n í t o h o t o c í le ž i v o t p l á n o v a l a u s k u t e č n i l d o k o n a l e e f e k t i v n í o r g a n i z a c i h m o t y . V e vývoj i f o r e m ž i v o t a na Z e m i má pro č l o v ě k a z v l á š t n í zá-v a ž n o s t v y n o ř e n í v ě d o m í . T o t o p o d l e T o y n b e e h o n e m o h l o v z n i k n o u t ani z n e ž i v é h m o t y , an i z ž i v o t a b e z v ě d o m í . T o y n b e e věří , že ž i v o t a v ě d o m í clo b i o s f é r y p o s t u p n ě vnik ly . Věří , ž e ž i v o t a v ě d o m í mají t r a n s c e n d e n t n í k o ř e n y ; objevuj í s e pozděj i n e ž f y z i c k ý svět , ať již t e n t o c h á p e m e jako s t v o ř e n ý n e b o jako v ě č n ý k o s m o s . T í m t o z p ů s o b e m prý lze p ř e k l e n o u t n e l o g i č n o s t k o n c e p -c e s o u č a s n ě v š e m o h o u c í h o a mi lu j í c ího B o h a . T o y n b e e se př iklání k n á z o r u M a r c i o n o v u , ž e Ježíš byl p o s l e m B o h a , který sám byl c i z i n c e m v n a š e m v e s m í -ru. Jeho p o s e l s t v í lásky - tak jako jiná p o d o b n á p o s e l s t v í - v y z a ř u j e z ne jvyšš í real ity, jež je m i m o d o s a h n o r m á l n í l idské z k u š e n o s t i o m e z e n é č a s e m a pro-s t o r e m .

M o d l i t b a je j edn ím z i m p u l s ů č l o v ě k a . Snad je to j e h o potřeba . A le je rozdí l mez i m o d l i t b o u k n ě k o m u a m o d l i t b o u za n ě c o . Lidská b y t o s t je s c h o p -ná se m o d l i t j e n o m k B o h u , o n ě m ž věří, že má m o c a už ívá jí p o d l e s v é vůle . P r o t o se T o y n b e e n e m ů ž e m o d l i t k lásce , a le m ů ž e se m o d l i t za lásku, aby se její k r á l o v s t v í rozš íř i lo ; m ů ž e se m o d l i t za s e b e i s v é bl ižní , aby rozšíři l i krá -l ovs tv í lásky svými Činy. »Tápu v t e m n o t á c h , « říká T o y n b e e . »Má l idská s c h o p n o s t m i l o v a t a r o z u m ě t je s labá . A le b u d u se s n a ž i t m i l o v a t a r o z u m ě t , p o k u d m é v ě d o m í b u d e se m n o u . «

Stěž í b y c h o m naš l i lepší vy jádřen í s p i r i t u á l n í h o d i l e m a t u naší m o d e r n í zá-p a d n í c iv i l i zace , c iv i l i zace , jej ímž h l a v n í m j e d n o t í c í m z n a k e m je s p í š e urč i tý př í s tup k p r o b l é m ů m n e ž víra, a le v n íž s e s o u č a s n ě pociťuje n e u s p o k o j e n á t o u h a p o n ě č e m v íce , n e ž m ů ž e dá t ú s p ě š n á m e t o d a jak z a s a h o v a t d o b ě h u př írody a s n a d i k o s m u .

127

Dokumentace

C H A R T A 7 7 IC S I T U A C I V Ě D E C K É H O V Ý Z K U M U V Č S S R

P ř e d s e d o v i v l á d y ČSSR dr. L. Š t r o u g a l o v i S tá tn í p l á n o v a c í k o m i s i Prez id iu Č e s k o s l o v e n s k é a k a d e m i e véd M i n i s t e r s t v u š k o l s t v í ČSR a SSR

V ů d č í ú l o h a v ě d y při ře šen í s p o l e č e n s k ý c h i e k o n o m i c k ý c h p r o b l é m ů s o u -č a s n o s t i je n e s p o r n á - z e j m é n a tváří v tvář r y c h l é m u s v ě t o v é m u t e c h n i c k é m u vývoj i , k terý z á s a d n í m z p ů s o b e m o v l i v ň u j e z a b e z p e č o v á n í v š e c h mater iá l -n ích i d u c h o v n í c h p o t ř e b s p o l e č n o s t i .

S t e j n ě n e s p o r n ý m f a k t e m je, ž e č e s k o s l o v e n s k ý v ě d e c k ý v ý z k u m plní svoj i ú l o h u jen č á s t e č n ě , jen v e l m i n e d o k o n a l e .

S n a d nej l epš ím d ů k a z e m p la tnos t i o b o u t ě c h t o z j i š tění v n a š i c h p o m ě r e c h je s k u t e č n o s t , ž e v p o s l e d n í d o b ě se t o u t o p r o b l e m a t i k o u zač ínaj í n e s m ě l e za-bývat i o f i c i á l n í d o k u m e n t y v lády ČSSR, n ě k t e ř í po l i t i č t í p ř e d s t a v i t e l é a na n ě n a v a z u j í c í o f i c iá ln í p r o p a g a n d a . V í c e n e b o m é n ě k o n k r é t n ě se k o n s t a t u j í m e -zery a n e d o s t a t k y v řídící a o r g a n i z á t o r s k é č i n n o s t i v o b o r u v ě d e c k é h o vý-z k u m u a vývoje , a le p r o t o ž e krit izující j sou s v á z á n i i d e o l o g i c k ý m i zřete l i , v o -iuntar i s t i ckými př í s tupy a z á v a z n ý m i po l i t i ckými s m ě r n i c e m i , m ě n í se jejich krit ika v p o u h é b ě d o v á n í nad ne jkř ik lavě j š ími př íklady n e s m y s l n o s t í a c h y b . N a v í c j sou tyto c h y b y a n e d o s t a t k y p r a v i d e l n ě př ič í tány nikol i š p a t n é m u s y s t é m u , a le š p a t n é práci j e d n o t l i v c ů n e b o j e d n o t l i v ý c h v ě d e c k ý c h k o l e k t i v ů . Je to p o c h o p i t e l n é : takto c h á p a n á krit ika n e m ů ž e p ř e k r o č i t s a m u sebe .

N e u t ě š e n ý s tav č e s k o s l o v e n s k é h o v ě d e c k é h o v ý z k u m u a v ý v o j e je v š a k už d á v n o p ř e d m ě t e m d a l e k o p o u č e n ě j š í c h a o d p o v ě d n ě j š í c h kr i t i ckých d i skus í v s a m o t n é v ě d e c k é veře jnos t i . Je o v š e m p ř í z n a č n é - a s m u t n é - že tyto d i s k u s e n e m o h o u p r o b í h a t veře jně , na o t e v ř e n é m fóru , p r o t o ž e by to v m n o h a přípa-d e c h a u t o m a t i c k y z n a m e n a l o m o c e n s k ý pos t ih d i skutuj í c í ch . Je p ř í z n a č n é a s m u t n é , ž e n e j i n f o r m o v a n ě j š í a n e j p o v o l a n ě j š í k r i t i k o v é z b y r o k r a t i z o v a n é h o , z e š n ě r o v a n é h o a f o r m a l i s t i c k é h o »ř ízen í« Č e s k o s l o v e n s k é v ě d y mají m o ž n o s t u p l a t ň o v a t s v é k o n s t r u k t i v n í p o s t ř e h y a n á v r h y p o u z e v př í sném s o u k r o m í m e z i přátel i .

Z e z m í n ě n ý c h d i skus í j e d n o z n a č n ě vyp lývá , že v ě d e c k á Činnost v Č S S R n e s m í r n ě trpí s i lným z b y r o k r a t i z o v á n í m v e j m é n u c e n t r a l i z a c e a s t á t n í h o d o h l e d u . V n ě j š í m v ý r a z e m t o h o t o z b y r o k r a t i z o v á n í je p ř e d e v š í m f o r m á l n í p l á n o v á n í v ý z k u m ů a o b j e v ů a n a p r o s t o c h y b n á k á d r o v á po l i t ika při při j ímá-

128

ní a p o s u z o v á n í v ý z k u m n ý c h p r a c o v n í k ů a při v ý b ě r u v e d o u c í c h a p ř e d s t a v i -te lů jak j e d n o t l i v ý c h pracovišť , tak o r g a n i z a c í (např. Č S A V ) . Stávaj íc í s y s t é m d e g r a d u j e e r u d o v a n é v ě d c e a v ý z k u m n í k y n a p r o s t é v y k o n a v a t e l e ú z k ý c h i d e o l o g i c k ý c h a par t iku lárn ích zájmů, k teré se kryjí f l o s k u l í tzv . » s p o l e č e n s k é o b j e d n á v k y « . V praxi s e tak na n a š i c h v ě d e c k ý c h p r a c o v i š t í c h v e l i c e č a s t o rea l i zuje rovn ice , ž e p r ů m ě r n á po l i t ika se r o v n á p r ů m ě r n é v ě d ě a p r ů m ě r n á v ě d a p r ů m ě r n é po l i t i ce .

Je s i ce pravda , ž e v ý z k u m n á p r á c e v y ž a d u j e s y s t e m a t i c k é d l o u h o l e t é úsilí a ž e v j i s tém s l o v a s m y s l u je třeba p o s t u p o v a t p lánov i t ě . Z á r o v e ň v š a k je v ž d y n u t n o př ih l í že t také k n e p o s t i ž i t e l n ý m o k a m ž i k ů m š ť a s t n é h o n á p a d u , k e s h o -d á m o k o l n o s t í , k teré n á h l e n a z n a č í n o v o u , n e č e k a n o u c e s t u řešen í , p r o s t ě k v o l n é m u p r o s t o r u pro fantaz i i , n e z a s t u p i t e l n o u a n e n a h r a d i t e l n o u tvůrč í in-v e n c i , která n e n í p o s t i ž i t e l n á b y r o k r a t i c k ý m r e g l e m e n t o v á n í m , ať typu for-m á l n í h o p l á n o v á n í Či k á d r o v é h o v ý b ě r u d n e š n í h o stylu.

J inou t e n d e n c í , k terá rozvoj i č e s k o s l o v e n s k é v ě d y e v i d e n t n ě Škodí, je sku-t e č n o s t , ž e z e j m é n a v p o s l e d n í d o b ě se p ř e h n a n ě pre feruje tzv. a p l i k o v a n ý v ý z k u m na ú k o r v ý z k u m u t e o r e t i c k é h o . Je p o c h o p i t e l n é , že z o m e z e n é h o hle-d i ska v ý r o b c ů se m ů ž e a p l i k o v a n ý v ý z k u m jevit k o m e r č n ě v ý h o d n ě j š í , jde v š a k o p o u h o u k r á t k o d e c h o u iluzi. M o d e r n í v ě k přines l n e j e d e n d ů k a z o tom, jaký o b r o v s k ý , n e n a h r a d i t e l n ý v ý z n a m měly práce z ryze t e o r e t i c k ý c h oblast í , k teré se tzv. p r a k t i k ů m jevily a jeví jako příliš o d t a ž i t é . Jde tu nejen o o b j e v y v p ř í r o d n í c h v ě d á c h - v m a t e m a t i c e , fyz i ce , a s t r o n o m i i , chemi i , b io log i i aj. -n ý b r ž i v e v ě d á c h s p o l e č e n s k ý c h , např. v e k o n o m i i , f i lo so f i i , teorii ř ízení , so-c io logi i , j a z y k o v ě d ě a p o d . N e l z e popří t , že b e z t eore t iků , kteří př ipravova l i p ů d u , by v ů b e c nebyl v y t v o ř e n pros tor pro prakt i cké d ů s l e d k y t e o r e t i c k ý c h v ý b o j ů l i d s k é h o d u c h a ( D e s c a r t e s , N e w t o n , E ins te in a řada da l š í ch) .

Je tragické, že v ku l turn í z e m i na s k l o n k u 20. s to le t í je n u t n o jako nov in -ku u p l a t ň o v a t názor , ž e v ě d u n e m o h o u řídit p o k y n y a s m ě r n i c e po l i t i ckých inst i tuc í , n e b o přesněj i p o k y n y a s m ě r n i c e jejich č a s t o n e k v a l i f i k o v a n ý c h ve-d o u c í c h o d b o r ů či p o d ř í z e n ý c h p r a c o v n í k ů . V ě d e c k á práce s a m a o s o b ě pří-m o p ř e d p o k l á d á o d v a h u h l e d a t p r a v d u b e z o h l e d u na přání m o c n ý c h , o d v a h u v z e p ř í t se c h y b n é směrn ic i , n e p o d ř í d i t se jí. T o však je v d n e š n í m Českos lo -v e n s k u n e m y s l i t e l n é . V ě d e č t í p r a c o v n í c i jsou m a n é v r o v á n i d o n e s m y s l n é h o a n e l i d s k é h o d i l ematu: buď si z a c h o v a t m o ž n o s t v ě d e c k é č i n n o s t i tím, že se vzdaj í n e p o s t r a d a t e l n é s o u č á s t i v ě d e c k é m e t o d y p o z n á v á n í reality, n e b o si z a c h o v a t s v o u l i d s k o u i v ě d e c k o u č e s t a n e c h a t s e z b a v i t práce.

Př ík ladů n e ř e š i t e l n ý c h r o z p o r ů m e z i ct í a s v ě d o m í m Čs. v ě d c e a j e h o pro-s t o u t o u h o u přež í t l ze u v é s t n e s p o č e t n é m n o ž s t v í . Z oblast i p ř í r o d n í c h věd s t a č í p o u k á z a t na s i tuac i t ěch , je j ichž ú k o l e m je n a l é z a t a u v á d ě t d o p r o v o z u n o v á l o ž i s k a uhlí , u r a n u , p ř e k r a č o v a t t ě ž b u dřevn í h m o t y n a d ú n o s n o u míru, v z e m ě d ě l s k é v ý r o b ě pak z v y š o v a t h e k t a r o v é v ý n o s y b e z o h l e d u na s tav půdy aj., c o ž č a s t o p ů s o b í n e n a p r a v i t e l n é š k o d y na ž i v o t n í m prostředí . N a p r o t i to-m u o b l a s t o f i c i á l n í c h s p o l e č e n s k ý c h v ě d už d á v n o d e g e n e r o v a l a na cos i , co s v ě d o u n e m á nic s p o l e č n é h o . T ě ž k o lze o z n a č i t za v ě d c e a p o l o g e t y , jej ichž j e d i n o u p r a c o v n í n á p l n í je h l e d a t a n a l é z a t » t e o r e t i c k á « z d ů v o d n ě n í pol i -t i c k ý c h r o z h o d n u t í , v y v o l a n ý c h v ž ivot po třebou t o h o t o dne, t o h o t o okamžiku .

129

N a v z d o r y d e f o r m a c í m , j imž j sou v y d á n a v š a n c v š e c h n a o d v ě t v í n a š e h o s p o l e č e n s k é h o ž ivo ta , a tedy i o d v ě t v í v ě d e c k é h o v ý z k u m u , n a v z d o r y překáž -kám, k teré musej í p ř e k o n á v a t , je v Č S S R řada v ě d c ů h o d n ý c h t o h o t o o z n a č e -ní. N e p ř í m ý m d ů k a z e m t o h o je i stať o n ě k t e r ý c h p r o b l é m e c h v ě d e c k é h o vý-z k u m u , k t e r o u z d e z v e ř e j ň u j e m e . Dali n á m ji k d i spoz ic i přá te l é Charty 77 -vědci , j imž leží na srdci ne jen b u d o u c n o s t čs. vědy , ale p ř e d e v š í m b u d o u c n o s t Č e s k o s l o v e n s k a a j eho p o s t a v e n í v e svě tě .

D o m n í v á m e se, ž e t e n t o p o d k l a d by m o h l př i spě t k o d b o r n é a o b e c n ě j š í r o z p r a v ě a v e ř e j n é d iskus í o ú l o z e v ě d y v rozvoj i p r o d u k t i v n í c h sil, inte lek-t u á l n í h o a k u l t u r n í h o p o t e n c i á l u Č e s k o s l o v e n s k é s p o l e č n o s t i . D o m n í v á m e se, ž e by to m o h l o přispět k u jasněn í v ý z n a m n ý c h s o u v i s l o s t í m e z i v ě d e c k o -v ý z k u m n o u prací a v ý v o j e m s p o l e č n o s t i i j ednot l i vce , m e z i ř ízen ím v ě d y a ř ízením s p o l e č n o s t i .

Charta 77 p o s t u p u j e t e n t o p o d k l a d jak př í s lušným ins t i tuc ím, tak v ý z k u m -n í k ů m a o b č a n s k é veřejnost i . P o k o u š í s e tak nahrad i t n e d o s t a t e k v ě c n é h o a o t e v ř e n é h o p o s u z o v á n í s k u t e č n o s t í n a š e h o ž i v o t a i v t o m t o směru .

P o d á v á m e tak další d ů k a z p o z i t i v n í h o smys lu d l o u h o l e t é h o us i lován í Charty 77 o nápravu v š u d e tam, kde to vyžaduj í o k o l n o s t i , b e z p r o s t ř e d n ě či z p r o s t ř e d k o v a n ě se týkající ž i v o t a o b č a n ů a jejich práva na z n a l o s t a účas t při p o s u z o v á n í v ý z n a m n ý c h z á l e ž i t o s t í s p o l e č n é h o ž i v o t a a s p o l e č n é bu-d o u c n o s t i .

V Praze, d n e 10. sprna 1 9 8 2 Za s p r á v n o s t Ladis lav Lis

Dr. Radim Palouš , m l u v č í Charty 77 A n n a M a r v a n o v á , mluvč í Charty 77 Ladis lav Lis, m l u v č í Charty 77

K SITUACI V M N X K É I I O VÝZKUMU v Č S S R

Organizace a plánování výzkumu

Z á k l a d n í v ý z k u m v naší z e m i je s o u s t ř e d ě n předevš ím v Č S A V a n ě k t e -rých vě t š í ch v ý z k u m n ý c h ú s t a v e c h . Je o r g a n i z o v á n a ř ízen p o m o c í p lánů zá-k l a d n í h o v ý z k u m u a r o z č l e n ě n p o d l e t émat až do s tá tn í ch úko lů z á k l a d n í h o v ý z k u m u . Je p o m ě r n ě d o b ř e z n á m o , že ú s p ě c h y naš í z e m ě v e s v ě t o v é m n e b o e v r o p s k é m měř í tku jsou v naší d o b ě v p o d s t a t ě n e p ř í m o ú m ě r n é p e v n o s t i v a z b y v b y r o k r a t i c k é m aparátu . Plány a p ř e d e v š í m d l o u h o l e t é p lány jsou prv-ním úskal ím r o z v o j e z á k l a d n í h o v ý z k u m u . Jejich z á k l a d n í m n e d o s t a t k e m jsou bylo s k u t e č n o s t i : n e r e s p e k t o v á n í p ř i r o z e n é h o vývoje v ý z k u m u , j e h o ž p o k r o k y jsou do z n a č n é míry ž i v e l n é a záv i s l é na n e p l á n o v a t e l n ý c h ú s p ě š í c h j ednot l ivců; z a ř a z o v á n í a p r o s a z o v á n í témat , která n e s o u o k a m ž i t é a t e c h n o -log ické výs ledky , avšak z a n e d b á v a j í z k o u m á n í z á k l a d n í c h z á k o n i t o s t í a širší souv i s lo s t i (např. n e p ř í z n i v é d ů s l e d k y na ž i v o t n í pros tředí ) ; z a ř a z o v á n í d lou-

130

h o d o b ý c h perspektiv, které jsou nepružné a m o h o u se s tát b r z d o u s k u t e č n é h o vývoje ; p o z d n í z a ř a z o v á n í t é m a t m o d e r n í c h vyví jej íc ích se směrů; z a v á d ě n í r ů z n ý c h priorit v z h l e d e m k z p o ž d ě n é m u n á s t u p u v o b o r e c h , které se v e s v ě t ě rychle rozvíjejí . U v e d e n é n e d o s t a t k y mají za n á s l e d e k zhruba t ento vývoj: N a z á k l a d ě jednání v y s o k ý c h s tá tn ích orgánů, v y c h á z e j í c í c h v p o d s t a t ě ze s o u -č a s n é h o s t a v u s v ě t o v é výroby ( m é n ě již v ý z k u m u , neboť jeho nejnovějš í vý-s l edky jsou buď tajeny n e b o chybí s p o l u p r á c e na odpov ídaj í c í úrovni ) a na z á k l a d ě předpok ladů , znalost í , př ípadně ambic j ednot l ivců ze z á k l a d n í h o v ý z k u m u se vytvář í d l o u h o d o b ý pět i letý plán z á k l a d n í h o v ý z k u m u , j e h o zá-kladní rysy jsou s i lně o v l i v n ě n y s o u č a s n ý m i p o ž a d a v k y a tlaky ze strany nej-výš š ích orgánů. Nejvě t š í tlak je o b v y k l e vyví jen na rychlý vývoj a rozvoj těch oborů , které vznikly , př ípadně se rozv inu ly v e s v ě t ě b ě h e m p o s l e d n í c h pěti let a v e kterých jsme nezachyt i l i nástup. P r o t o ž e b ě h e m pěti let nas toupi l vyspě lý svě t obvyk le již ce s tu p r ů m y s l o v é výroby, jsou tyto o b o r y u nás f i n a n č n ě i per-s o n á l n ě p r e f e r o v á n y - o v š e m na úkor aktuá lně » m é n ě « v ý z n a m n ý c h n e b o tzv. »klasických« či »okrajových« oborů. V následujících pěti letech zaznamená p r e f e r o v a n ý o b o r rychlý rozvoj , avšak o b y č e j n ě se mu nepodař í d o s t i h n o u t s o u č a s n o u s v ě t o v o u ú r o v e ň (ta o b v y k l e není z n á m a v z h l e d e m k málo častým a n e d o s t a t e č n ě h l u b o k ý m m e z i n á r o d n í m k o n t a k t ů m ) . Nen í řídkým jevem, kdy v ý s l e d k e m je p o u z e v ý c h o v a odborn íků , kteří jsou s c h o p n i zavés t a pro-v o z o v a t v ý r o b u v rámci z a k o u p e n é l i cence . N e n í třeba z d ů r a z ň o v a t , ž e k o u p ě l i c ence před pěti lety a o k a m ž i t é vys lání o d b o r n í k ů do zahranič í k z a š k o l e n í by v t o m t o případě přišlo levněji . 1 v lepším případě však daný o b o r čeká v dalš ím o b d o b í n e s n a d n ý úkol d o h á n ě t z p o ž d ě n í a z a v á d ě t p r ů m y s l o v o u výro-bu do n e o c h o t n ý c h a z h led iska vývoje s t rnu lých p r ů m y s l o v ý c h podn iků . Vý-voj v tzv. n e p r e f e r o v a n ý c h o b o r e c h se pro nepř í zn ivou f inančn í a personá ln í s i tuac i zpomal í n e b o zastaví a je závis lý p o u z e na n a d š e n ý c h jednot l ivc ích . Dojde- l i b ě h e m této d o b y v n ě k t e r é m z t ě c h t o o b o r ů ve svě tě k v ý z n a m n é m u o b j e v u a b o u ř l i v é m u rozvoji , p o u z e přihl ížíme. Až do k o n c e p ě t i l e t é h o o b d o -bí n e d o j d e tot iž k větš ím z m ě n á m . T e p r v e pět i le té o b d o b í m ů ž e tento o b o r -ve s v ě t ě s e již p r ů m y s l o v ě rozvíjej íc í - pre ferovat a s i tuace se opakuje . Ta ko -vým vývojem prošla již např. kybernet ika , e l ektronika , eko log ie , nyní b io log ie a genet ika , s d ě l o v a c í t echnika atd. Na o t á z k u , jak se vymani t z n e p ř í j e m n é h o kruhu, ex is tuje odpověď: Vysí lat d o světa o d b o r n í k y a přijímat odborn íky , kteří by se k o n k r é t n ě podí le l i na nejrůznějš ích projektech - n ikol iv tedy platit zdvoř i lo s tn í n á v š t ě v y v e d o u c í c h p r a c o v n í k ů v rámci tzv. » v ě d e c k é turist iky«. Tito o d b o r n í c i by byli s c h o p n i o k a m ž i t ě zachyt i t rozvoj , př ípadně se na něm akt ivně podí let . Dá le je n u t n o u m o ž n i t o k a m ž i t ý r o z v o j o b o r u i v e v lastní ze -mi, i když neby l p ů v o d n ě p l á n o v á n . Třetí n u t n o s t í je rychlé z a v e d e n í do prů-myslu. Zák ladn í organ izačn í n e d o s t a t k y lze s h r n o u t do d v o u s k u t e č n o s t í : d l o u h o d o b é a n e p r u ž n é plány a n e d o s t a t e k a n e o d p o v í d a j í c í ú r o v e ň zahra-n ičn ích k o n t a k t ů ( v č e t n ě o d b o r n é l i teratury).

Financování výzkumu

S p ř e d c h o z í m p r o b l é m e m souv i s í i o t á z k a f i n a n c o v á n í v ý z k u m u . Z á k l a d n í v ý z k u m v naš í z e m i je - jak je t o m u č á s t e č n ě i ve s v ě t ě - d o t o v á n s tá tem. T a t o

131

s k u t e č n o s t s i c e u m o ž ň u j e n e r u š e n ý r o z v o j n ě k t e r ý c h z á k l a d n í c h o b o r ů , a v š a k m ů ž e v é s t k e s t a g n a c i - j e s t l i ž e d o t o v a n ý v ý z k u m je v r u k o u n e z o d p o -v ě d n é h o , l h o s t e j n é h o a n e s c h o p n é h o p r a c o v n í k a . B y l o ty t e d y u ž i t e č n é , aby č á s t f i n a n č n í c h p r o s t ř e d k ů si i z á k l a d n í v ý z k u m z í s k á v a l s á m v e s p o l u p r á c i s p r ů m y s l e m - to by o v š e m p ř e d p o k l á d a l o v š e o b e c n ě v y š š í ú r o v e ň k o n t a k t ů s v e d e n í m m n o h ý c h p r ů m y s l o v ý c h p o d n i k ů . N e h l e d ě n a s k u t e č n o s t , ž e ú s t a v y o z b r o j e n ý c h s l o ž e k j sou f i n a n c o v á n y z j i n ý c h p r o s t ř e d k ů , v š e o b e c n á s i t u a c e je n y n í n e p ř í z n i v á . Z h r u b a o d r. 1 9 7 0 s e např. z í s k á v a j í se s t á l e v ě t š í m i pot í -ž e m i př ís troje a zař í zen í . Jde z e j m é n a o př ís troje , k t e r é je n u t n o k u p o v a t za va lu ty . Jen t e n t o z p ů s o b n a b í z í nejš irš í s o r t i m e n t , v y s o k o u kva l i tu a r y c h l é d o d á v k y n o v ý c h př ís trojů . Č á s t k y va lu t , k t e r é v ý z k u m n é ú s t a v y d o s t á v a j í p r a v i d e l n ě na n á k u p př ís trojů , j sou p l á n o v á n y a v s o u č a s n é d o b ě j s o u tak níz-ké, ž e s t a č í s p í š e jen na n á k u p n á h r a d n í c h dí lů k již z a k o u p e n ý m př í s tro jům. N o v é a d r a h é př í s troje p o d l é h a j í z v l á š t n í m u s c h v á l e n í - d o s á h n o u t z a k o u p e -ní př ís troje v k o n k u r e n c i s j inými ú s t a v y n e b o o d d ě l e n í m i je pak č a s t o v í c e v ě -cí o s o b n í c h k o n t a k t ů a m o c e n s k é p o z i c e než l i o d b o r n é h o z d ů v o d n ě n í . Pří-s tro je z e soc . s t á t ů j sou v y r á b ě n y v n e d o s t a č u j í c í m a v ě t š i n o u k l a s i c k é m sort i -m e n t u a jej ich d o d a c í l h ů t y j sou n e z ř í d k a n ě k o l i k let. I z d e s e f i n a n č n í s i t u a c e v p o s l e d n í c h l e t e c h zhorš i la . P o d o b n á s i t u a c e je i s n á k u p e m m a t e r i á l u a d r o b n ě j š í c h p o m ů c e k . Z v l á š t n í s i t u a c e v z n i k l a např . v n e d á v n é m i n u l o s t i v n á k u p u k a p e s n í c h k a l k u l a č e k . P r o n e k v a l i f i k o v a n o s t p r a c o v n í k ů n ě k t e r ý c h ú s t ř e d n í c h ú ř a d ů v z n i k l d o j e m , ž e se j edná p o u z e o » h r a č k y « , t a k ž e např. jed-n o m i n i s t e r s t v o z a k á z a l o n á k u p n ě k o l i k a k a l k u l a č e k pro v ě d e c k é v ý p o č t y s o d ů v o d n ě n í m , ž e n á k u p k a l k u l a č e k z p e n ě z n a v ě d u a v ý z k u m je » n e d ů s t o j -ný«. P ř í s l u š n é m u ú s t a v u byla c e l á č á s t k a ( z ř e j m ě z t res tu) o d e b r á n a a v ě n o -v á n a na j iné účely . I v n á k u p u přís trojů se v e l m i n e p ř í z n i v ě projevuj í n e p r u ž -n é d l o u h o d o b é plány.

V p o s l e d n í d o b ě je třeba p l á n o v a t i m n o h é m a l i č k o s t i , j e j i chž p o t ř e b a n e n í p ř e d e m z n á m a na 1 - 2 roky n a p ř e d . Je z ř e j m é , ž e č a s t o ani u v ě t š í c h př í s trojů n e n í v ě t š i n o u m o ž n o jej ich p o t ř e b n o s t o d h a d n o u t pě t roků p ř e d e m ! N ě k o l i -ka le té z p o ž d ě n í d o d á v e k pak n e z ř í d k a z n a m e n á , ž e z í s k a n ý př ís troj už n e n í k už i tku . Z b y t e č n ě se p o t o m zvyšuj í m a t e r i á l n í a p ř í s t r o j o v é p o ž a d a v k y (dělají se z á s o b y ) a v ý z k u m se p r o d l u ž u j e .

Š p a t n é f i n a n c o v á n í p r a c o v n í k ů v e v ě d ě a v ý z k u m u je již d o s t a t e č n é z n á -m o a č a s t o p ů s o b í emigrac i p r a c o v n í k ů d o v ý r o b y , d o j iných o b o r ů n e b o d o z a h r a n i č í . Plat v ě d e c k é h o p r a c o v n í k a s n ě k o l i k a l e t o u v ě d e c k o u praxí (s h o d -nos t í k a n d i d á t a v ě d ) se p o h y b u j e k o l e m 3 . 0 0 0 K č s za m ě s í c , c o ž v z h l e d e m k t o m u , ž e o p r o t i v ý r o b n í s f é ř e n e l z e přič í tat p r a v i d e l n é p r é m i e , n e n í příl iš vý-h o d n á s i t u a c e . S y s t é m z v l á š t n í c h o d m ě n je d o z n a č n é míry záv i s lý na vůli v e -d o u c í c h p r a c o v n í k ů - o d m ě n y s e p o h y b u j í u v ě d e c k ý c h p r a c o v n í k ů k o l e m 2 . 0 0 0 - 3 . 0 0 0 Kčs za rok. Č a s t o se p r a k t i k u j e t a k o v ý » s y s t é m « o d m ě n , k terý be-re v ú v a h u p ř e d e v š í m urč i t é f u n k c e a m o c e n s k é p o z i c e . T a k např. z á s t u p c e ř e d i t e l e ú s t a v u si » n a o r d i n o v a l « až p o l o v i n u v e š k e r ý c h o d m ě n . V ý b o r R O H přes p r o t e s t y ty to o d m ě n y schvá l i l . Jiné m o ž n o s t i v ý d ě l k u - např. s m l o u v y o d í lo - j sou v s o u č a s n é d o b ě o m e z e n y na m i n i m u m . S p o l u p r á c e s p r ů m y s l e m n e n í o b l í b e n a , n e b o ť v ě t š i n a o d m ě n y za práci p r a c o v n í k a jde na f o n d R O H a

132

jen ve lmi m a l o u čás t d o s t á v á pracovník , který práci vykonal . (Jiná je s i t u a c e v tzv. vedlejš í h o s p o d á ř s k é č innos t i na v y s o k ý c h ško lách , kde p r a c o v n í c i dos tá -vají za práci m i m o p r a c o v n í d o b u svoji h o d i n o v o u mzdu. ) Př ivydě lávat si v ě d e c k ý m i p u b l i k a c e m i n e b o p a t e n t y je nereá lná představa. Za publ ikac i s třední délky ( k o l e m o s m i s tran n a stroji) platí čs. o d b o r n ý časop i s k o l e m 4 0 0 -6 0 0 Kčs, zahran ičn í časop i sy v ě t š i n o u neplat í v ů b e c . Při tom čtyři p ů v o d n í od-b o r n é pub l ikace pro v ě d e c k é h o p r a c o v n í k a za rok nen í tak špatný průměr. Z a v é s t v y n á l e z do výroby je jednak pracná a n e s n a d n á zá lež i tos t , dalš ím ne-s n a d n ý m k r o k e m je z ískat za v y n á l e z odpov ídaj í c í o d m ě n u , kterou autoř i získají m n o h d y až po l é t ech (čas to i s o u d n ě ) . Dle vyhlášky o o d m ě ň o v á n í vy-ná lezů je m o ž n o autory m a x i m á l n ě o d m ě n i t p o d l e tzv. č i s t é h o s p o l e č e n s k é -ho p r o s p ě c h u za ne jvýhodněj š í rok využ íván í v y n á l e z u b ě h e m s l e d o v a n ý c h pěti let, p ř i č e m ž na t e n t o » v ý h o d n ý « rok mus í autor i 4-5 let čekat . Je pravdě-p o d o b n é , ž e v p o r o v n á n í s o s ta tn ími tvůrčími o b o r y jsou vědeč t í pracovn íc i ne jhůře p laceni . T a t o s i tuace se odráž í jak v zájmu o tyto obory, tak v c e l k o v é kval i tě v ý z k u m n ý c h pracovn íků . S i tuace v e f i n a n c o v á n í o d b o r n ý c h a tech-n i c k ý c h p r a c o v n í k ů je o b d o b n á .

F i n a n c o v á n í z a h r a n i č n í c h ces t se děje pros třednic tv ím p l á n o v a n ý c h f o n d ů n e b o na z á k l a d ě výměn . Oboj í vyžaduje p lánováni , č a s t o d l o u h o d o b é ( n e j m é n ě rok předem) , a je tedy nepružné . F inanční f o n d y na cesty do »valu-t o v é « c iz iny jsou v p o s l e d n í c h le tech miz ivé . Jsou s ice p o s k y t o v á n a různá zahran ičn í s t ipendia , avšak jejich s e z n a m nemají řadov í pracovníc i buď k di-spoz ic i , a p o k u d si s t i p e n d i u m opatří jednot l ivc i sami na zák ladě v ě d e c k ý c h kontaktů , n e b ý v á s c h v á l e n o . Je m o ž n o d o s á h n o u t f i n a n c o v á n í zahran ičn í ce -sty r o v n ě ž min i s t ers tvem, průmys lovým p o d n i k e m n e b o ČSTVS, avšak tato m o ž n o s t je př í s tupná spíše v e d o u c í m n e ž b ě ž n ý m p r a c o v n í k ů m , kteří by po o d b o r n é s t r á n c e z n a m e n a l i v zahranič í m n o h d y víc. Kontakty se z e m ě m i soc . tábora jsou častějš í a snadnějš í , neboť nevyžaduj í valuty. D l o u h o d o b é p láno-vání však i z d e z n a m e n á n e p r u ž n é k o n t a k t y n e b o prezentac i pos l edn ích výs ledků.

D o c h á z í k př ípadům, kdy o d p o v ě d n í pracovníc i svým ko legům s t ipend ium zatají a přihlásí se sami n e b o přihlášku n a b í d n o u v y b r a n é m u s p o l u p r a c o v n í -ku. N ě k d y zahran ičn í s t ipendia spíše p r o p a d n o u , než aby byla nabídnuta os tatn ím. S c h v a l o v a c í ř ízení p r o v á d ě n é s tátními a pol i t ickými orgány ještě dále preferují o d p o v ě d n é p r a c o v n í k y a jejich c h r á n ě n c e před os tatn ími . Č a s t o u praxí je, ž e se p o d k l a d y pro s c h v á l e n í »ztratí«, n e b o obvyk le něko l ika -měs í čn í lhůta n e n í d o s t a t e č n á pro schvá len í .

Členstv í v m e z i n á r o d n í c h organ izac í ch je další f o r m o u m e z i n á r o d n í s p o -lupráce . Je zře jmě z naší s trany p o z o r n ě s l e d o v á n o a regu lováno . P r a v d ě p o -d o b n ě m u s í být každý náš p r a c o v n í k d o m e z i n á r o d n í h o orgánu d o m a s c h v á -len, p ř e d e v š í m na z á k l a d ě tzv. » k á d r o v ý c h h led i sek« .

Publikační činnost Publ ikace v ý s l e d k ů se děje pros tředn ic tv ím v ý z k u m n ý c h zpráv, publ ikac í

d o m á c í c h a z a h r a n i č n í c h a p o m o c í a u t o r s k ý c h o s v ě d č e n í n e b o objevů . Chybí však spoj.ovací č lánek, j enž by dával m o ž n o s t uplatn i t výs l edky rychle v prů-

133

myslu . T e n t o z n á m ý n e d o s t a t e k je z p ů s o b e n p ř e d e v š í m n í z k o u o d b o r n o u kva l i f ikac í v e d o u c í c h o r g a n i z a č n í c h p r a c o v n í k ů p r ů m y s l o v ý c h p o d n i k ů , kte-ří m n o h d y t eo re t i ckým v ý s l e d k ů m n e r o z u m ě j í a n e j s o u je t e d y s c h o p n i o c e n i t . A v š a k ani př ípadná dobrá o d b o r n á ú r o v e ň p r a c o v n í k a v průmys lu n e n í roz -hoduj íc ím h l e d i s k e m ; p r o t o o výs l edky v ě d e c k é h o v ý z k u m u nen í zájem. N e -j e d n o u se již s talo , že j sou z n o v u o b j e v e n y a rea l i zovány v c iz ině , o d k u d je za va lu ty k u p u j e m e . S i t u a c e s v ě d č í o tom, ž e t en který p o d n i k n e n í s c h o p e n na z á k l a d ě v ě d e c k ý c h v ý s l e d k ů v y p r a c o v a t t e c h n o l o g i c k ý předpis , t a k ž e si m u s í z a k o u p i t předpis již h o t o v ý .

O d b o r n é pub l ikace podléhaj í s c h v á l e n í ús tavn í rady n e b o řed i te le ús tavu . N ě k d y se takto m ů ž e uplatn i t pub l ikačn í p e r z e k u c e urč i tých p r a c o v n í k ů , pře-devš ím rozhoduje- l i o p u b l i k o v á n í jedna o s o b a . T a k t o lze z e j m é n a p o š k o d i t pracovn íky , kteří nemají m o ž n o s t z a h r a n i č n í c h cest , a publ ikace , z e j m é n a zahraniční , j sou pro n ě j e d i n o u m o ž n o s t í o d b o r n é p r e z e n t a c e . O d m í t n u t í pu-bl ikace lze v ě t š i n o u dos t s n a d n o z d ů v o d n i t » n í z k o u ú r o v n í « n e b o tvrzen ím, ž e p u b l i k a c e o b s a h u j e s k u t e č n o s t i , které by se z e j m é n a v zahran ič í n e m ě l y zveře jňovat . Materiá lní p o d p o r a v ě d e c k ý c h p r a c o v n í k ů při p u b l i k o v á n í je malá. N e z ř í d k a si m u s í autor zajist it i přepis na stroji, nakres l en í o b r á z k ů a sám zaplaj.it překlad.

S a m o s t a t n o u k a p i t o l o u je p u b l i k a c e pros tředn ic tv ím přednášek . Z a t í m c o účas t na d o m á c í c h p o d n i c í c h nen í až na výj imky p r o b l é m e m , účas t v zahran i -čí bývá č a s t o jen snem. Stává se, ž e autor s e n e s m í účas tn i t v ě d e c k é s c h ů z k y , do jej íhož programu bylo jeho s d ě l e n í z a č l e n ě n o . A u t o r sám se m n o h d y dos tá -vá do n e p ř í j e m n é s i tuace , když si m u s í vymýš le t d ů v o d y s v é náhlé n e p ř í t o m -nost i ( o m l u v n ý dop i s obsahuj í c í s k u t e č n é d ů v o d y by nebyl s c h v á l e n ) .

Publ ikace v ý s l e d k ů s m ě r e m » n a h o r u « f o r m o u ne jrůzněj š í ch h lášen í a r á m c o v ý c h zpráv je v ě t š i n o u formáln í . V p o d s t a t ě s e poč í tá s tím, ž e v nadří-z e n é m orgánu n e b u d e zprávu číst pracovn ík s d o s t a t e č n o u v ě d e c k o u n e b o o d b o r n o u kval i f ikací . Z o d b o r n é h o h led i ska jsou tato h lášen í b e z c e n n á , mají však p ř e v á ž n ě r o z h o d u j í c í vl iv na další f i n a n c o v á n í a z a ř a z o v á n í př í s lušného tématu . M o r á l n ě ve lmi p o c h y b n o u s t r á n k o u pub l ikačn í č innos t i je s k u t e č -nost , ž e na pub l ikace se č a s t o připisují o soby , které s e n e p o d í l e l y na její tvor-bě - a to nezř ídka na první místo . Často si takto zvyšuj í svůj pub l ikačn í roz-sah v e d o u c í pracovníc i , kteří pro o r g a n i z á t o r s k o u a » s p o l e č e n s k o u « č i n n o s t nemají již na v ě d e c k o u práci čas a nejsou d o s t a t e č n ě poct iv í , aby si přiznali , že se jedná o příž ivnictví . S i t u a c e jde m n o h d y tak da leko , ž e v e d o u c í p r a c o v -ník supluje před veře jnos t í v š e c h n y s v é p o d ř í z e n é , a č k o l i v k t o m u n e m á a m n o h d y ani n e m ů ž e mít kvalifikaci. Existují případy, kdy v y s o c e pos tavený pra-covník objíždí sympos ia a zahraniční firmy s přednáškami obsahujíc ími s o u h r n y práce v ě d e c k ý c h a odborných pracovníků s v é h o ústavu. Rovněž sám systém pu-blikací některých výsledků vede k tomu, ž e skuteční autoři v ů b e c nejsou zazna-menáni (je z a z n a m e n á n jen o d p o v ě d n ý pracovník, který nemusí být autorem).

Kádrovací činnost Ú z c e souv i s í s předcháze j í c í kapi to lou . Je to p r a v d ě p o d o b n ě n e j m é n ě z v e -

ř e j ň o v a n á č i n n o s t - a l e s p o ň ř a d o v ý m p r a c o v n í k ů m . Je v c e l k u zřejmé, ž e mez i

134

z v e ř e j ň o v a n ý m i kádrovými mater iá ly a s k u t e č n ý m i »osudy« p r a c o v n í k u je rozpor . I když např. někdy p o s u d k y s d ě l o v a n é » p o t r e f e n é m u « obsahuj í pří-j emná adjekt iva »pracov i tý« , » ta l en tovaný« , »ob l íbený« atd. a v ý s l e d k e m ří-z e n í je závěr, ž e p r a c o v n í k se m ů ž e n e r u š e n ě dál v ě n o v a t své práci ( jest l iže se b u d e r o v n ě ž » s p o l e č e n s k y « angažovat ) , č a s e m n a b u d e kádrovaný brzy do -jmu, že s ním v š e c h n o v pořádku není. N e m o h o u mu totiž ujít rozdí ly mez i ním a p r e f e r o v a n ý m i ko legy pol i t icky se angažuj íc ími . Rozdí ly v m o ž n o s t i z í skat p o m o c n í k y , místo , přístroje, účas tn i t se konferenc í , stáží , předevš ím pak roz-díly v m o ž n o s t i j akéhoko l iv pos tupu . Např. h o d n o s t doktora věd, p o d l e vý-roků k á d r o v ý c h referentů , je p o d m í n ě n a a b s o l v o v á n í m př í s lušného pol i t ické-h o ško len í ; k t o m u však mus í být pracovn ík vyzván , n e m ů ž e se tedy o ně u c h á z e t sám. D le p ř e č t e n ý c h z k u š e n o s t í lze říci, že o d b o r n é kriterium z d e ne-ní nejdůležitějš í , rozhoduj í c í výběr byl již p r o v e d e n výběrem pro školení . V pos l edn í d o b ě se ukazuje , že i pro d o s a ž e n í n ižš ích s t u p ň ů v ě d e c k é h o zařaze-ní je po l i t i cké h led i sko rozhoduj íc í . Dobrý v ě d e c k ý pracovn ík je však nej lépe a n g a ž o v á n s v o u prací a výsledky.' Špatný v ě d e c naprot i t o m u n e m ů ž e být nikdy »k ladně s p o l e č e n s k y a n g a ž o v á n « . Jeho a n g a ž o v a n o s t je p o u h ý nátěr, který má zce la jiné mot ivy než v ě d e c k o u p o c t i v o s t - t o u h u po moci , po peně -zích, po pochva le , po klidu b e z k o n f l i k t n í h o v c g e t o v á n í . Z m í n ě n ý rozpor mez i z v e ř e j ň o v a n ý m h o d n o c e n í m a s k u t e č n ý m i výs ledky kádrování v e d e k pode -zření, že kádrová pol i t ika má dvě tváře. Na jedné s traně je vše - až na křiklavé výj imky - v pořádku, na druhé, té neveřejné , však pracovn ík zřejmě díky taj-ným p o s u d k ů m a jednáním d o s t á v á ná lepku »neperspekt ivn í« , »ostatní« , »na doži t í« , c o ž z n a m e n á s t o p jakéhoko l iv p o s t u p u bez o h l e d u na coko l iv . Stejně jako je n e p o c t i v ý sám ten to abso lu tn í princip o d s o u z e n í v drt ivé vě t š ině prá-vě p o c t i v ý c h a t a l e n t o v a n ý c h pracovníků , jsou n e p o c t i v é i cesty, kterými se dosp ívá k t a k o v é m u o h o d n o c e n í - závist , o s o b n í ant ipat ie , s trach z konku-rence , p o m s t a atd. V apriorním m o c e n s k é m kádrovac ím předpisu, kdo smí a kdo nesmí, je již o b s a ž e n princip s tagnace , jímž si sama m o c e n s k á struktura škodí .

Správní činnost

j e d n o t l i v é ústavy jsou centrá lně s p r a v o v á n y prez id iem ČSAV, Zálež i tos t i týkající se vni třních věc í ús tavu a předevš ím s a m o t n é pracovn í č innos t i si ús tavy spravují samy. V n ě k t e r ý c h ú s t a v e c h pracují pracovníc i vni třní správy dobře , avšak jsou případy, kdy např. při p l á n o v á n í přístrojů m u s í v ě d e c k ý p r a c o v n í k z n á t i p o s l e d n í c e n u přístroje v p ř e p o č t u na naši m ě n u ; kdy na ho-s p o d á ř s k ý c h o d d ě l e n í c h neex i s tuj í kata logy přístrojů a vybaven í ; kdy pracov-ník správy při m a l é z m ě n ě s o r t i m e n t u v ý r o b c e p o ž a d a v e k pros tě zruší, aniž by i n f o r m o v a l pracovn íka; kdy se ve skladu na p o ž a d a v e k ne j jednodušš í po-l o ž k y vyř izuje až na druhý d e n atd. S a m o z ř e j m ě , že při charakteru v ý z k u m n é práce, která vyžaduje rychlé z m ě n y v z a m ě ř e n í práce, je n e p r u ž n o s t správní -ho aparátu poc iťována ještě hůř než l i ve výrobě .

Řada záležitostí je ovšem spravována centrálně. Tato správa má do z n a č n é míry f o r m á l n í charakter . T é m ě ř d e n n ě přicházej í o b ě ž n í k y vyžaduj íc í různá

135

hlášen í a údaje . Jen m e n š i n a je j ich s k u t e č n ě k o n k r é t n í c h , týkaj íc ích s e př ímo p ř e d m ě t u v ý z k u m u a jeho po třeb . O f o r m á l n o s t i t ě c h t o o b ě ž n í k ů s v ě d č í již to, ž e s e rozes í laj í s te jně , c y k l o s t y l o v a n é v š e m ú s t a v ů m . M n o h d y j sou to sku-t e č n é v ý p l o d y » ú ř e d n í h o š imla«. Př í s lušný r e f e r e n t v ú s t a v u m á např. vypln i t d l o u h o u tabu lku o ú r a z e c h , kde m á u v á d ě t p r o c e n t a úrazů v z n i k l ý c h při ce -s tě d o práce , při r e k r e a č n í č innos t i , při l abora torn í č innos t i , v d í lnách , v admi-n i s trat ivě atd., p r o c e n t a růstu n e b o p o k l e s u úrazů a další v ě t š i n o u z b y t e č n é údaje. U m a l ý c h ús tavů , kde dojde za rok k j e d n o m u až d v ě m a ú r a z ů m , p ů s o -bí t a k o v é h lášen í s m ě š n ě a přispívá ke zkres l en í c e n t á l n ě č i n ě n ý c h závěrů . Ji-ná p o d o b n á h lášen í s tabulkami se týkají s o u t ě ž í , z a k l á d á n í r ů z n ý c h brigád a hnut í a zře jmě mají p o u z e z d ů v o d n i t ex i s t enc i r e f e r e n t a na ústředí , k terý si je vymýšl í . B y r o k r a c i e v t o m t o s m ě r u již doš la tak da leko , ž e např. o d p o v ě d n ý p r a c o v n í k ús tavu mus í z d ů v o d ň o v a t , proč n e d o š l o k » p l á n o v a n é m u v z r ů s t u « p o č t u v y n á l e z ů , jako by se v y t v o ř e n í v y n á l e z u - o který t éměř jistě n e b u d e zájem - r o v n a l o vyp lněn í o n é tabulky v y n á l e z ů a hlášení . Je zřejmé, ž e se ne -r o z e z n á v á m e z í adminis trat ivn í a t v o ř i v o u prací, sp í še se podř izuje tvoř ivá práce adminis trat ivě . M n o ž s t v í různých referátů na c e n t r á l n í m úřadě z n a m e -ná o v š e m s p o u s t u práce pro př í s lušné d o b r o v o l n é f u n k c i o n á ř e na ús tavě . A tak na j edné s traně m u s í v ě d e c k ý p r a c o v n í k z tráce t čas, aby byla z d ů v o d n ě n a e x i s t e n c e n ě j a k é h o c e n t r á l n í h o re ferátu , na d r u h é s t raně přebírá d o b r o v o l n ý f u n k c i o n á ř i f a k t i c k o u o d p o v ě d n o s t za p l a c e n é h o re f erenta na ús tředí (např. referát p o ž á r n í o c h r a n y , b e z p e č n o s t i práce) . Ztrác í se tedy už i t ek za z a m e -š k a n ý čas v ě d e c k é h o p r a c o v n í k a a platí se z b y t e č n ý n e b o n e č i n n ý re ferent . Chyběj íc í t echn ič t í pracovn íc i v ú s tavech , kteří by provádě l i práce l aborantů , t e c h n i k ů a d r o b n é úkoly admini s tra t ivn í p o v a h y (vyř izován í m e n š í c h zaká-zek , inventury) , jsou n a h r a z e n i f o r m á l n í m a přebuje lým a p a r á t e m na ústředí , který n i k o m u n e p o m ů ž e , ale v y ž a d u j e o d p r a c o v n í k ů n a o p a k práci, aby se sám udržel . O m e z e n í c e n t r á l n í h o aparátu , ind iv iduáln í př í s tup k ú s t a v ů m a větš í s a m o s t a t n o s t ús tavů by věc i jen prospěly .

Kolektivní práce při výzkumu

Je z n á m o u s k u t e č n o s t í z h is tor ie v ě d y 20. s to let í , ž e n e j v ý z n a č n ě j š í vě-d e c k é objevy vznikaj í ve s t imuluj íc í a t m o s f é ř e tvůrč ích ko lekt ivů , jej ichž čle-n o v é jsou o r i e n t o v á n i na s t e j n o u p r o b l e m a t i k u a v z á j e m n ě si rozuměj í . T a k o -vé ko lekt ivy vznikaj í zprav id la šťastnou n á h o d o u , č a s t o jako s k u p i n a »žáků« n ě k t e r é h o o d b o r n ě i p e d a g o g i c k y vyn ikaj í c ího b a d a t e l e ( zak ladate l e urč i té »školy«) . A t m o s f é r a k o l e k t i v n í práce a tvůrčí pros třed í p o s k y t u j e d o k o n c e si lnější m o t i v a c i pro v ě d e c k o u práci n e ž h m o t n á z a i n t e r e s o v a n o s t .

S o u č a s n á o r g a n i z a c e v ě d e c k é h o v ý z k u m u u nás k lade n e o d ů v o d n ě n é , n ě k d y až a b s u r d n ě z b y t e č n é překážky v z n i k u t a k o v ý c h ko lekt ivů . O p r á v n ě n í ško l i t e l é aspirantů , kteří by mohl i vytvoř i t př íznivé p o d m í n k y pro v z n i k tvůr-č í ch ko lekt ivů , j sou j m e n o v á n i p o d l e kriterií, která až v d r u h é řadě přihlížejí k jejich o d b o r n é úrovn i a zpravid la n ikdy k jejich s c h o p n o s t e m zapál i t spo lu -p r a c o v n í k y pro nějaký problém. R ů z n á o r g a n i z a č n í o m e z e n í , např. p o ž a d a -v e k p ř í s n é h o d o d r ž o v á n í p r a c o v n í d o b y (již sám o s o b ě v n ě k t e r ý c h o b o r e c h

136

s p i s e k e š k o d ě n e ž k d o b r u ) , n ě k d y zčás t i , j indy ú p l n ě z n e m o ž ň u j í , a b y s e s tý -kal i p r a c o v n í c i r ů z n ý c h pracov i šť ( a k a d e m i e , v y s o k ý c h š k o l a p o d . ) na s p o l e č -n ý c h s e m i n á ř í c h , k d e by d o c h á z e l o k p l o d n é v ý m ě n ě n á z o r ů . P o k u d p ř e c e jen n ě k d y v z n i k n e n a d ě j n ý t v ů r č í k o l e k t i v na n ě k t e r é m p r a c o v i š t i , je t é m ě ř pra-v i d l e m , ž e je v z á p ě t í o r g a n i z a č n ě r o z š t ě p e n . S o b d o b n ý m i o b t í ž e m i s e s e t k á v á n e j e n p r a c o v n í s p o l u p r á c e s p e c i a l i s t ů v t o m t é ž o b o r u , a v š a k i v e l i c e ž á d o u c í , a v š a k u nás n e o b y č e j n ě v z á c n á s e t k á n í a d e b a t y i n t e r d i s c i p l i n á r n í h o c h a -rakteru .

E x i s t u j e s i c e m o ž n o s t s e t k á v a t se v s o u k r o m í , po b y t e c h ( v ě d e c k á p r a c o v i -š t ě j sou m i m o p r a c o v n í d o b u n e p ř í s t u p n á ) ; t a k o v é s c h ů z k y v š a k v z b u z u j í spí -še p o d e z ř e n í , n e ž a b y byly p o d p o r o v á n y , a j sou z n á m y d o k o n c e př ípady, kdy se s ta ly p ř e d m ě t e m v y š e t ř o v á n í b e z p e č n o s t n í c h o r g á n ů . O f i c i á l n í v ě d e c k é s p o l e č n o s t i , k t e r é by m ě l y p o d o b n é a k c e p o d p o r o v a t , j sou s v á z á n y n e s č e t n ý -mi o m e z u j í c í m i p ř e d p i s y , c o ž mj. s o u v i s í s t ím, ž e n e j s o u n e z á v i s l é ; v ě t š i n o u j sou p o d ř í z e n y Č S A V - s v ý j i m k o u Č S V T S , která si v š a k s v o u s l o ž i t o u a d m i n i -s t ra t ivn í s t r u k t u r o u s a m a v y s t a č í - a z p r a v i d l a nemaj í z á j e m h l e d a t n o v é z p ů -s o b y práce .

Z a z v l á š t n í z m í n k u stoj í o b t í ž e s p o j e n é s e s p o l u p r a c í se z a h r a n i č n í m i v ě -d e c k ý m i p r a c o v n í k y . N a n a š i c h v ě d e c k ý c h a v ý z k u m n ý c h p r a c o v i š t í c h e x i s t u -jí n e o b y č e j n ě s t r ik tn í p ř e d p i s y o s t y k u s c i z ími s t á t n í m i př í s lušn íky , ať už jde o k o n t a k t v ě d e c k ý n e b o s p o l e č e n s k ý . P ř i n e j m e n š í m je t řeba k a ž d ý t a k o v ý s tyk j e d n o t l i v ě h lás i t ( ex i s tuj í k t o m u s p e c i á l n í f o r m u l á ř e , o b s a h u j í c í m j, p o n i -žuj íc í d o t a z , z d a při s t y k u d o š l o k n ě j a k é » m i m o ř á d n é u d á l o s t i « ) . P o v i n n o s t e v i d e n c e se v z t a h u j e i na p o u h o u k o r e s p o n d e n c i se z a h r a n i č í m ( ú ř e d n í i s o u -k r o m o u p o š t o u ) . Je pravda , ž e t a k o v o u t o o z n a m o v a c í p o v i n n o s t je m o ž n o po-v a ž o v a t za a d m i n i s t r a t i v n í f o r m a l i t u (řada v ě d e c k ý c h p r a c o v n í k ů ji tak bere) , p r a v d o u v š a k t a k é je, ž e o s o b n í v ě d e c k é k o n t a k t y se z a h r a n i č n í m i p r a c o v n í k y s e v jejím d ů s l e d k u a u t o m a t i c k y r e d u k o v a l y na z l o m e k ž á d o u c í h o r o z s a h u . Př i tom je k a ž d é m u z c e l a jasné , v jakém s m ě r u při t a k o v é m k o n t a k t u p r o b í h á tok i n f o r m a c í .

* * *

Jak p a t r n o , r o z b o r si v š í m á p ř e d e v š í m ob las t i p ř í r o d n í c h v ě d , kde lze pře-c e jen s p í š e o č e k á v a t j i s tou míru v ě c n o s t i a p o c t i v o s t i . S i t u a c e v o b o r u s p o l e -č e n s k ý c h v ě d je v n a p r o s t é v ě t š i n ě d a l e k o krit ičtějš í . Je to t i ž o t á z k o u , z d a lze v ů b e c h o v o ř i t o v ě d ě a v ý z k u m u , k d y ž č i n n o s t » v ě d e c k ý c h « p r a c o v n í k ů má p o u z e n a p l ň o v a t m o c e n s k y p ř e d e m u r č o v a n á s c h e m a t a . V ž d y ť n e l z e h o v o ř i t ani o m a r x i s t i c k é m v ý z k u m u : ani v t o m t o s m ě r u p ř e c e n e j d e o s e r i ó z n í v ě -d e c k o u prác i , n ý b r ž o p o s l u š n é p l n ě n í m o m e n t á l n í c h » i d e o l o g i c k ý c h « di-rekt iv . T a t o n e b l a h á s p o l e č e n s k o v ě d n í s i t u a c e má o v š e m s v ů j n e g a t i v n í v l iv n a v ě d u v ů b e c : o m e z u j e t v ů r č í h o d u c h a v ě d y v e s p o l e č n o s t i a p r e f e r u j e o p o r t u n n í n e v ě d e c k é p o s l u h o v á n í m o c i .

137

V N I T Ř N Í S U V E R E N I T A - C A R L S B E R S K Ä D E K L A R A C E (*)

Program dohody Poláků z roku 1982

S i t u a c e , v j a k é s e o c t l o P o l s k o p o 13. p r o s i n c i 1 9 8 1 a v j a k é je p o o s m i m ě -s í c í c h v á l e č n é h o s t a v u , v y ž a d u j e o d n á s d v ě v ě c i :

- j a s n ý a r e á l n ý p r o g r a m u k a z u j í c í v ý c h o d i s k o z e s i t u a c e ; - j e d n o t u v š e c h o s v o b o z e n e c k ý c h si l p ů s o b í c í c h m e z i P o l á k y a v z á j m u

P o l á k ů n a z á k l a d ě t a k o v é h o p r o g r a m u . P r o g r a m m u s í s t a n o v i t h o d n o t y , p o s t o j e , s m ě r y a m e t o d y č i n n o s t i u z n á -

v a n é či p ř i j a t e l n é p r o v š e c h n y s k u p i n y a o s v o b o z e n e c k é s í ly , p r o v š e c h n y m o -rá ln í a u t o r i t y p o l s k é h o n á r o d a . M u s í t o t e d y b ý t r á m c o v ý p r o g r a m , z á r o v e ň v š a k n a t o l i k k o n k r é t n í , a b y m o h i p o d n í t i t s o u č i n n o s t . M u s í s j e d n o t i t v u z n á n í z á s a d a c í lů c í r k e v a n á r o d , P o l á k y v e v l a s t i a v z a h r a n i č í , p ř e d s t a v i t e l e r ů z -n ý c h g e n e r a c í , Solidaritu a j iná o s v o b o z e n e c k á h n u t í p ů s o b í c í v p o d z e m í i v e ř e j n ě . A d á l e : m u s í s j e d n o t i t P o l á k y a v š e c h n y o s t a t n í n á r o d y b o j u j í c í v p o -d o b n é s i t u a c i z a s v é o s v o b o z e n í - a t o jak v e v l a s t i , t ak i v e m i g r a c i .

Ú č a s t n í c i s y m p o s i a , k t e r é s e k o n a l o v C a r l s b e r g u v e F a l c k u ( N S R ) v e d n e c h 2 7 . - 2 9 . s r p n a 1 9 8 2 z i n i c i a t i v y Křesťanské služby osvobození národů, v y j a d ř u j í p ř e s v ě d č e n í , ž e p r o g r a m » v n i t ř n í s u v e r e n i t y « , k t e r ý p r o j e d n a l i , o d -p o v í d á u v e d e n ý m p o ž a d a v k ů m a m ů ž e s e s t á t s p o l e č n o u z á k l a d n o u č i n n o s t i v š e c h P o l á k ů , s m ě ř u j í c í k o s v o b o z e n í n á r o d a a k s o u č i n n o s t i s j i n ý m i n á r o d y u s i l u j í c í m i o s t e j n ý cí l .

P r o g r a m byl z f o r m u l o v á n v s e d m n á c t i t e z í c h r o z d ě l e n ý c h d o tří k a p i t o l . V d o d a t k u n a z v a n é m » N á s t i n o b e c n é s t r a t e g i e p o l s k é h o b o j e o s u v e r e n i t u « je v d e s e t i d o p l ň u j í c í c h t e z í c h j e š t ě j e d n o u f o r m u l o v á n p r o g r a m » v n i t ř n í s u -v e r e n i t y « , p ř i č e m ž se v p o n ě k u d j iné p o d o b ě o p a k u j í n ě k t e r é d ř í v e u v e d e n é t e z e .

D o t a t e k s e m ů ž e p o v a ž o v a t z a z k r á c e n é a s a m o s t a t n é z p r a c o v á n í n a š e h o t é m a t u a p r o g r a m u . Ú č a s t n í c i s y m p o s i a , k teř í p o d e p s a l i d e k l a r a c i , s e o b r a c e j í na v š e c h n y , k t e r ý m jde o o s v o b o z e n í P o l s k a a j i n ý c h n á r o d ů a kteř í p ů s o b í in-d i v i d u á l n ě n e b o j s o u z o r g a n i z o v á n i v e s d r u ž e n í c h , a b y se př ipoj i l i k e Car l s -b e r s k é d o h o d ě , a t ím a b y s e n a v z á j e m p o d p o r o v a l i při u s k u t e č ň o v á n í p r o g r a -m u o s v o b o z e n í n a z v a n é h o » v n i t ř n í s u v e r e n i t a « .

I. Vnitřní suverenita jako program osvobození

1. F o r m u l a c e » v n i t ř n í s u v e r e n i t a « j a k o n á z e v p r o g r a m u o s v o b o z e n í p o l -s k é h o n á r o d a (a j i n ý c h n á r o d ů ) n e z n a m e n á , ž e j d e o n ě j a k ý m i n i m á l n í p r o -g r a m či ž e s e s n a d n e u s i l u j e o p l n o u , v n ě j š í s u v e r e n i t u n á r o d a , n ý b r ž c h c e p r á v ě u k á z a t c e s t u k t a k o v é s u v e r e n i t ě . P ř í d a v n é j m é n o » v n i t ř n í « n e z n a m e -ná , ž c s e s u v e r e n i t a o m e z u j e n a o b l a s t p s y c h i c k é h o , d u c h o v n í h o ž i v o t a , n ý b r ž

(*) Tu lo deklaraci mj. rozvedl P. Franciszek Blachnicki na polsko-čcském setkáni ve Frankenu, o nim?, podaly zprávu Studie 84 (VI-1982), str. 587-588 - pozn. red.

138

o z n a č u j e v š e c h n y druhy suveren i ty , k t e r ý c h m ů ž e být u ž nyní d o s a ž e n o , a č k o l i c h y b í ještě p lná vnějš í , po l i t i cká s u v e r e n i t a .

2. V p r o g r a m u »vni třní s u v e r e n i t y « je tedy třeba v idět tři ob las t i ú k o l ů u s k u t e č ň o v a n ý c h z á r o v e ň - p o p ř í p a d ě jako tři p o s o b ě jdouc í e tapy. Jsou to tyto ú k o l y či e tapy:

a) ind iv iduá ln í ( o s o b n í ) s u v e r e n i t a ; b) s u v e r e n i t a m a l é s k u p i n y ( sdružen í ) ; c) s u v e r e n i t a s p o l e č e n s k ý c h , h o s p o d á ř s k ý c h a k u l t u r n í c h s y s t é m ů .

Plná nebo l i po l i t i cká s u v e r e n i t a , tj. č tvrtá e tapa, b u d e p ř i r o z e n ý m a nut -n ý m d ů s l e d k e m p r o c e s u z í skáván í s u v e r e n i t y v o s t a t n í c h třech o b l a s t e c h .

3. S u v e r e n i t u nebo l i s v o b o d u j e d i n c e sám r o z h o d o v a t o s o b ě je třelna chá-pat v p e r s o n a l i s t i c k é m smys lu jako v l a s t n o s t patřící k nezadatelným l idským p r á v ů m s t e jně jako k p r á v ů m p o s p o l i t o s t i tvoříc í národ . N i k d o tedy n e m ů ž e o č e k á v a t a ž á d a t od Po láků , aby se n a d o b r o vzdal i práva na s u v e r e n i t u - ta-k o v á r e z i g n a c e n e m ů ž e být z d ů v o d n ě n a ž á d n ý m i a r g u m e n t y tzv. p o l i t i c k é h o rea l i smu či geopo l i t iky , neboť p r á v o na s u v e r e n i t u patří k e t i ckým poža -d a v k ů m , které nezáv i se j í na a k t u á l n í c h po l i t i ckých k o n s t e l a c í c h .

Exis tuje p o u z e o t á z k a taktiky, o t á z k a m e t o d y v e d o u c í k z í skání p lné s u v e -renity, p ř e d m ě t e m d i s k u s e v š a k n e m ů ž e být k o n e č n ý cíl p o l s k é h o o s v o b o z e -n e c k é h o boje . Tak vidí t e n t o p r o b l é m r o v n ě ž p a p e ž Jan Pave l II., který čus to k o n s t a t o v a l , ž e P o l s k o je z e m ě , »která má plné právo být vlast í s u v e r é n n í h o n á r o d a « ( G e n e r á l n í a u d i e n c e 20. l edna 1982) .

4. Jasné v ě d o m í cíle, tj. s u v e r e n i t y j a k o ž t o n e z a d a t e l n é h o l i d s k é h o práva a práva n á r o d a , j a k o ž t o e t i c k é h o p o ž a d a v k u , s t e jně jako t o u h a d o s á h n o u t jí a rea l i zova t ji - v y j á d ř e n é také v e ř e j n ě - s e mus í stát z á k l a d e m a v ý c h o d i s k e m v š e c h inic iat iv a o s v o b o z e n e c k é h o úsilí Po láků ve vlast i i m i m o ni. Z í skán í ta-k o v é h o p ř e s v ě d č e n í a jeho v e ř e j n é vyjádření je z á r o v e ň reá lnou s k u t e č n o s t í i o s v o b o z e n e c k ý m č i n e m , který působí , že ten, kdo zauj ímá t a k o v ý t o postoj , stojí d u c h o v n ě nad ujařmující s i lou, ž e se d o b r o v o l n ě n e v z d á v á d o o troc tv í .

II. individuální suverenita

5. S u v e r e n i t a j e d n o t l i v c e j a k o ž t o u v ě d o m ě l é h o a s v o b o d n é h o s u b j e k t u práv a o d p o v ě d n o s t i je z á k l a d e m a zdro jem v e š k e r é dalš í suveren i ty , a p r o t o je v c e l é m o s v o b o z e n e c k é m s n a ž e n í z a p o t ř e b í p ř e d e v š í m a ze v š e c h sií s m ě ř o -va t k rea l izac i t é t o suveren i ty . T a t o s u v e r e n i t a je p ř e d p o k l a d e m vnějš í s u v e -renity, s a m a v š a k n e n í p o d m í n ě n a vnějš ími o k o l n o s t m i a v k o n e č n é m d ů s l e d -ku závis í jen na s v o b o d n é m r o z h o d n u t í j ed ince .

P o c h o p í m e - l i t u t o tezi a pře svědč íme- l i s e o její správnos t i , pak m á m e klíč k e k a ž d é m u o s v o b o z e n e c k é m u h n u t í - ta to z á s a d a d o d á v á h n u t í d y n a m i k u a propůjčuje m u n e z l o m n o u sí lu a v íru v e v í tězs tv í .

6. P ř e d c h á z e j í c í t e z e je p r o s t ý d ů s l e d e k k ř e s ť a n s k é h o naz írán í na č l o v ě k a j a k o ž t o na o s o b n o s t , k terá rea l i zuje s v o u d ů s t o j n o s t a s v o u s v o b o d u tím, že

139

d o b r o v o l n ě u z n á v á r ů z n é h o d n o t y , z e j m é n a pravdu, p ř i č e m ž je z á r o v e ň vy-z n á v á a v ž i v o t ě u s k u t e č ň u j e . O d u s k u t e č ň o v á n í s v é s v o b o d y a s u v e r e n i t y m ů ž e č l o v ě k a z d r ž o v a t p o u z e s trach. Překoná- l i č l o v ě k s t rach a rozhodne-I i se pro p r a v d u a j iné h o d n o t y p o d s t o u p i t utrpení , z trá tu s v o b o d y a d o k o n c e i ž ivota , s t a n e se s v o b o d n ý m č l o v ě k e m i tehdy, bude- l i n a v e n e k z o t r o č e n . V t o m tkví p o d s t a t a vnitřní , ind iv iduá ln í suveren i ty , jejíž u s k u t e č n ě n í v k o n e č -n é m d ů s l e d k u z ů s t á v á v j eho m o c i - v n ě m m u n i k d o n e m ů ž e zabráni t .

7. V š e c h n y tota l i tn í rež imy, a z v l á š t ě s o v ě t s k ý k o m u n i s m u s z o t r o č u j í c í P o l s k o a jiné n á r o d y v ý c h o d n í Evropy, se s n a ž í p ř e d e v š í m o m e z i t a zn ič i t tu to vnitřní s u v e r e n i t u jed ince , neboť v ní vidí ne jvě t š í p ř e k á ž k u při real izaci s v ý c h v l á d y c h t i v ý c h plánů. Proto je jej ich h lavní z b r a n í lež a s trach - s trach, který má l idem zabráni t m l u v i t pravdu, d o ž a d o v a t se jí a p o d l e ní jednat . Pro-to s u v e r e n i t a jed ince , který o d v á ž n ě hlásá pravdu a hájí ind iv iduá ln í a morál -ní h o d n o t y , je v ž d y n u t n ě v í t ěz s tv ím nad z o t r o č u j í c í m s y s t é m e m a z a s a h u j e jej v j e h o nejc i t l ívějš ím mís tě . V y c h o v á v a t lidi k t a k o v é m u postoj i , p o s i l o v a t je v tom, aby jej dával i najevo , šířit zprávy o př ík ladech t a k o v é h o jednání , v y s o c e h o d n o t i t j e h o v ý z n a m - to v š e c h n o má velký, r o z h o d u j í c í v ý z n a m pro d u c h o v n í boj za o s v o b o z e n í ze s o v ě t s k é h o tota l i tar ismu.

8. Dalš ím zdro jem a pro jevem ind iv iduá ln í s u v e r e n i t y je v ě r n o s t pří-k a z ů m s v ě d o m í . S o v ě t s k ý k o m u n i s m u s s o u s t a v n ě znás i lňuje s v ě d o m í lidí a d o ž a d u j e se, aby se v š e c h n o a v š i c h n i b e z p o d m í n e č n ě podřídi l i z á j m ů m ty-r a n s k é h o rež imu, který se p o v a ž u j e za a b s o l u t n í a de f in i t ivn í n o r m u . P o m o c í s t r a c h u jsou lidé n u c e n i s p o l u p r a c o v a t se z l e m n a v z d o r y s v ě d o m í a přesvěd-čení . Z á r o v e ň jsou p o d p o r o v á n y v š e c h n y j iné f o r m y d e m o r a l i z a c e nabývaj íc í p o d o b u s p o l e č e n s k ý c h n e d u h ů , aby se tak z lidí stal i o troč í .

V e š k e r á č i n n o s t směřuj íc í k morá ln í o b r o d ě , k v ý c h o v ě a p o s i l o v á n í íidí tak, aby jednal i v s o u l a d u se s v ě d o m í m , jež se u z n á v á za nejvyšš í n o r m u jed-nání bez o h l e d u na důs l edky , se s tává z á r o v e ň bo jem za o s v o b o z e n í národa , a to bojem k l í č o v ý m a r o z h o d u j í c í m .

9. N e j v y š š í h o s t u p n ě s u v e r e n i t y d o s á h n e jed inec tehdy, zbaví-!i se ve s v é m boji za o s v o b o z e n í nenáv i s t i a u ž í v á n í síly. H e s l o odp íra t sí le s i lou, která je čas to s labší a je s p o j e n a se s k u t e č n ý m hrdins tv ím, je třeba u z n a t za d n e s už zas tara lý z p ů s o b r e v o l u c e . Lidstvo v y p r a c o v a l o ve své vyšš í v ý v o j o v é e tapě f o r m u r e v o l u c e vy lučuj íc í uži t í nási l í a převahy a o č i š t ě n o u o d nenáv i s t i , for-mu, která v y s o k o p o z v e d á d ů s t o j n o s t č l o v ě k a a dělá h o zce la s u v e r e n n í m . Ta-to r e v o l u c e , která má kořeny v e v a n g e l i u a křesťanství - jejími d u c h o v n í m i o tc i se v s o u č a s n é d o b ě stali M a h a t m a G á n d í a Mart in Luther King - se o s v ě d č i l a také v soc iá ln í a po l i t i cké oblast i ; je př í značná r o v n ě ž pro revo luc i p o l s k é h o sprna 1 9 8 0 a p o l s k é Solidarity. V té to chví l i neex i s tu je důlež i tě j š í ú k o l než s n a h a z a c h o v a t t e n t o z isk p o l s k é h o o s v o b o z e n e c k é h o boje a snaž i t se o to, aby se Polác i nedal i s v é s t na s t a r o u ce s tu r e v o l u c e k o n f r o n t a č n í h o typu, jej ímž s y m b o l e m se stala barikáda. N o v á r e v o l u c e p ř e d p o k l á d á o v š e m v y s o k ý morá ln í prof i l s v ý c h v ů d c ů a skupin , které dávaj í p o d n ě t y a v e d o u . Ti-to lidé m u s í p o c h o p i t , že t o u t o c e s t o u se dá d o s á h n o u t v y š š í h o s t u p n ě vni třní

140

s u v e r e n i t y b e z o h l e d u na to, zda l idé v t a k o v é m t o boji dosahuj í v í t ě z s t v í Či s távaj í s e j eho obět í .

10. U v e d e n é pos to je , k teré tvoř í o b s a h po jmu »vni třní s u v e r e n i t a « , mus í mít n á b o ž e n s k ý , křesťanský základ . P o u z e v e s v ě t l e Kr i s tova kř íže je m o ž n é najít smys l o b ě t i p ř i n á š e n é v e j m é n u pravdy a j iných m o r á l n í c h a ind iv iduá l -n í c h h o d n o t a p o u z e v t é t o s k u t e č n o s t i je m o ž n é najít sí lu k p ř e k o n á n í n e n á -vist i a t o u h y po o d v e t ě . Zde , v e z n a m e n í kříže , se nejni terněj i se tkávaj í ce s ty n á r o d a a c írkve , její n á b o ž e n s k é , křesťanské ces ty b o j e za o s v o b o z e n í . Mají-li s e o b ě c e s t y s e t k a t a s k u t e č n ě h l u b o k o p r o l n o u t , mus í n á r o d n í o s v o b o z e -n e c k ý boj u z n a t h o d n o t y a p ř e d n o s t i » ind iv iduá ln í s u v e r e n i t y « - z á r o v e ň v š a k mus í c írkev a její př í s lušníc i p o r o z u m ě t e v a n g e l i u j a k o ž t o Dobré novině o o s v o b o z e n í č l o v ě k a v e v š e c h ú s e c í c h j eho e x i s t e n c e a mus í víru prož íva t ni-koli jako ú t ě k z t o h o t o světa , nýbrž jako reáUiou m o c , která m ů ž e měni t č lo-v ě k a a s p o l e č n o s t .

T o v e d e k p o ž a d a v k u o b n o v y c í rkve a z á r o v e ň se tím prověřuj í ti, kteří re-prezentuj í c í rkev v oblast i jejích v n ě j š í c h s tyku se s v ě t s k o u m o c í a v oblast i tzv. d i p l o m a t i c k ý c h s tyků.

III. Suverenita skupin a společenských systémů

11. Ind iv iduá ln í s u v e r e n i t y n e n í s n a d n é d o s á h n o u t a n e n í ani s n a d n é u d r ž e t si ji. Př i tom z n a m e n á jed inou , ú č i n n o u ces tu k o s v o b o z e n í v d n e š n í m svě tě . V ý c h o v a k takto c h á p a n é s u v e r e n i t ě se pro to m u s í s tá t ú s t ř e d n í m úko-lem o s v o b o z e n e c k ý c h hnut í . Ú k o l n e m ů ž e být s p l n ě n bez v z n i k u m a l ý c h sku-pin, které by m ě l y charakter sdružen í . Jedinec mus í mít k o l e m s e b e ko lekt iv , má-Ii v n i t ř n ě uzrát a d o s á h n o u t v las tn í suveren i ty . O r g a n i z o v á n í co největš í -ho p o č t u m a l ý c h skup in , které b u d o u us i lova t o real izaci s k u t e č n ý c h indivi-d u á l n í c h h o d n o t , p o s k y t u j e p o m o c a o p o r u j e d i n c ů m , kteří se snaž í d o s á h -n o u t a u d r ž e t si v las tn í s u v e r e n i t u , z á r o v e ň však se tyto s k u p i n y s a m y stávají s u v e r é n n í m s u b j e k t e m a s v o u e x i s t e n c í a č i n n o s t í rozšiřuj í pros tor s v o b o d y v e s p o l e č n o s t i .

12. N a prvním mís tě m e z i malými s k u p i n a m i a s d r u ž e n í m i , které se m o -h o u stát pros třed ím, v n ě m ž se utváří ind iv iduá ln í s u v e r e n i t a ( p ř i č e m ž se sa-my m o h o u v e v e l k é míře stát s u v e r é n n í m s u b j e k t e m ) , je třeba u v é s t rodiny. R o d i n a se n e j s n á z e m ů ž e s tá t pros třed ím, k teré se u z a v ř e před p ů s o b e n í m lži-v é p r o p a g a n d y a z ů s t a n e tak d u c h o v n ě n e z á v i s l é . T a k t o c h á p a n á s u v e r e n i t a rodin se m u s í s tát u v ě d o m ě l e p l á n o v a n o u a p o d p o r o v a n o u s n a h o u o s v o b o z e -n e c k ý c h hnut í .

13. S r o d i n a m i jako s t a v i v e m je třeba tvoři t na s p o l e č e n s k é m z á k l a d ě se-b e v z d ě l á v a c í s k u p i n y věnuj í c í s e o s v o b o z e n e c k é p r o b l e m a t i c e , a to p o d l e v z o r u ta jných k u r s ů v d o b ě 2. s v ě t o v é války. Pro ty to s k u p i n y je třeba připra-vit program a mater iá ly , p ř i č e m ž je n u t n é v y u ž í t z e j m é n a m a g n e t o f o n o v ý c h kazet . T a k o v é t o kursy, k t e r é by převza ly ú l o h u tzv. » lé taj íc ích univers i t« , m o h o u v z n i k a t také v z á v o d e c h , n a v y s o k ý c h Či j iných š k o l á c h atp. Š iroká a s tá le s e rozrůs ta j í c í síť t a k o v ý c h t o s e b e v z d ě l á v a c í c h skupin , d o v e d n ě p o d p o -

141

r o v a n ý c h p r o g r a m n í m i a r e d a k č n í m i s tředisky, m ů ž e v y v i n o u t v e l k ý vl iv na v ý c h o v u s p o l e č n o s t i k vn i třn í s u v e r e n i t ě .

14. V e d l e t ě c h t o skupin , s l o u ž í c í c h š íření pravdy o s v o b o z u j í c í č l o v ě k a , mus í p r a c o v a t jiná siř, síť skup in v z á j e m n é p o m o c i - c h a r i t a t i v n í c h skup in p ů s o b í c í c h v ú z k é s p o l u p r á c i s c írkví a jejími a k c e m i a využ ívaj í c í jejích tradic a z k u š e n o s t í v soc iá ln í a char i ta t ivn í č innos t i . V ob las t i s k u t k ů m i l o s r d e n s t v í a s l u ž b y bl ižním č l o v ě k p r o ž í v á zvlášť i n t e n z i v n ě s v o u s u v e r e n i t u .

15. N a z á k l a d ě m a l ý c h skupin se organizuj í ne jrozmani t ě j š í s k u p i n y o d -poru a přímé o s v o b o z o v a c í a k c e v e s p o l e č e n s k é a po l i t i cké oblast i . Je třeba, aby také tyto s k u p i n y převza ly d o s v é h o programu v ý c h o v n é prvky, proh lu -bující z á s a d y ind iv iduá ln í suveren i ty , jakož i prvky p r o g r a m u výše u v e d e n ý c h skupin , s n imiž tato síť m u s í s p o l u p r a c o v a t . Zabrán í s e tím izo lac i a j e d n o -s trannost i a o b ě sítě s e s t a n o u s o u č á s t í š i r o k é h o h n u t í vn i třn í suveren i ty .

16. P o v z b u z o v á n í m pos to jů ind iv iduá ln í s u v e r e n i t y a vy tvářen ím s u v e -rénn ích n e z á v i s l ý c h skup in b u d e m o ž n é u s k u t e č n i t třetí e t a p u p lánu o s v o b o -zen í - s u v e r e n i t u ce lých s y s t é m ů ( s p o l e č e n s k ý c h , ku l turn ích a po l i t i ckých) . Naskýtaj í se při tom č e t n é m o ž n o s t i , takže je m o ž n é uvés t jen n ě k o l i k jako pří-klad - bylo by třeba v ě n o v a t jim p o d r o b n ě j š í studii a ana lýzu . K s y s t é m ů m , které mají ve lký d o s a h p ů s o b n o s t i a které j sou v e v e l k é míře suverénn í , patří rod ina a c írkev. D á l e je třeba p o u k á z a t předevš ím na z á v o d , p o p ř í p a d ě na ce-lý s o u b o r pracovišť. V té to oblast i se p r o b l e m a t i k a vnitřní s u v e r e n i t y s týká s p r o b l e m a t i k o u n e z á v i s l ý c h o d b o r ů - a tudíž prakt icky s p r o b l e m a t i k o u Soli-darity a d ě l n i c k ý c h s a m o s p r á v . T o v še je pak s p o j e n o s r o z s á h l o u a b o h a t o u p r o b l e m a t i k o u h o s p o d á ř s k é h o ž ivo ta a s u v e r e n i t y v té to oblast i .

K o n e č n ě je třeba uvés t úsek k u l t u r n í h o ž ivo ta jako v ý z n a m n o u oblast , v níž - a r o v n ě ž jejím pros tředn ic tv ím - je třeba rea l i zova t p o ž a d a v e k vni třní suveren i ty .

17. V š e c h n o , o č e m se mluv í v p ř e d c h á z e j í c í c h tez ích , n e n í jen program do b u d o u c n a , nýbrž je to s k u t e č n o s t , která se už z a č í n á rozví jet .

Nyně j š í d o b a vyžaduje , aby se v y p r a c o v a l a o b e c n á s trategie p o l s k é h o boje za o s v o b o z e n í a s u v e r e n i t u . V p o s l e d n í část i t o h o t o d o k u m e n t u je z v e ř e j n ě n p o k u s n a č r t n o u t v hrubých rysech t a k o v o u o b e c n o u strategi i , p ř i č e m ž se vy-cház í z p ř e d c h á z e j í c í c h tezí.

IV. Náčrt obecné strategie polského boje o suverenitu

1. Po l ský boj o s u v e r e n i t u n e m ů ž e být v e d e n z národní či po l i t i cké p o z i c e , nýbrž z p o z i c e boje o n e z a d a t e l n á práva jedince a národa na s e b e u r ě e n í čili boje o suveren i tu . T e n t o boj s e tedy n e m ů ž e dos ta t do k o n f l i k t u s něk terým pol i t ickým s m ě r e m či s e zájmy j iných národů; P o l s k o se tím o c t n e v jedné řa-dě se v š e m i ins t i tucemi a národy, které bojují o tytéž h o d n o t y .

2. Plná s u v e r e n i t a zahrnuj íc í také p o l i t i c k o u s féru se m u s í s tát jasně for-m u l o v a n ý m cí lem o s v o b o z e n e c k é h o boje bez o h l e d u na a r g u m e n t y tzv. poli-t i c k é h o real ismu či geopol i t iky . T a k o v á t o s u v e r e n i t a patří to t iž k n e z a d a t e l -ným právům národa j a k o ž t o s p o l e č e n s t v í lidí, je e t i ckým - tzn. a b s o l u t n í m -

142

p o ž a d a v k e m a n i k d o n e m á právo žádat o d Po láků , aby se vzdal i s v é h o práva t e n t o p o ž a d a v e k v e ř e j n ě vys lov i t . Formulac í t o h o t o p o ž a d a v k u Polác i udělají první , n e z b y t n ý krok na c e s t ě k z í skání vnitřní a d u c h o v n í ( indiv iduální ) su-vereni ty .

3. U v e d e n ý p o ž a d a v e k vyplývá r o v n ě ž z pods ta ty l idské s v o b o d y , spoč í -vajíc í na zásadě , že č l o v ě k smí veře jně v y z n á v a t a rea l i zovat pravdu, k terou vn i t řně p o z n á v á a uznává . Pro to musí p ř e k o n a t s trach, jenž m u n e d o v o l u j e říkat pravdu a pravdu žít. S trach m ů ž e č l o v ě k p ř e k o n a t jen tehdy, uzná-l i pravdu za t a k o v o u h o d n o t u , pro niž stojí za to trpět a přinášet obět i . Kdo bu-de tu to pravdu z a c h o v á v a t , z ů s t a n e s v o b o d n ý i v e vězen í ; z ů s t a n e s v o b o d n ý i v případě, že b u d e musit za pravdu po lož i t ž ivot . Ta to k o n c e p c e o s v o b o -zen í pros tředn ic tv ím pravdy, za niž se n e r o z p a k u j c m c p o d s t o u p i t utrpení a vz í t na s e b e třeba i kříž, se s tává zvlášť v ý z n a m n á v oblast i o v l á d a n é s o v ě t -ským tota l i tar i smem, jenž s v o u sílu založi l na šíření lží a zas trašován í lidí. Ší-ření pravdy a o d s t r a ň o v á n í s t rachu je p r o t o první zásada v í t ě z n é strategie v boji s t ímto s y s t é m e m .

4. Druhá , s tejně v ý z n a m n á zásada té to s trategie je s k u t e č n o s t , ž e v boji proti tyranské n a d v l á d ě o d m í t n e m e nenávis t , t o u h u po odvetě , p o u ž í v á n í ná-silí a v š e c h fo rem teror ismu. T e n t o p o ž a d a v e k n e m ů ž e m e z d ů v o d n i t p o u z e pragmat icky , tj. tím, že se tak zabrání o b ě t e m a pro lévání krve, nýbrž přede-vš ím tím, že t a k o v ý m t o z p ů s o b e m si č l ověk z a c h o v á s v o u důs to jnos t , s tane se zce la s u v e r é n n í a d o s á h n e d u c h o v n í h o v í tězs tv í nad těmi, kteří nespraved l ivě použ ívaj í přesily. Boj za o s v o b o z e n í bez užit í násilí (nou violence) mus í zůs ta t p o l s k o u c e s t o u k o s v o b o z e n í , neboť to je z a r u č e n á ces ta k v í tězstv í - i když si v y ž á d á obět i . Je to ces ta , na níž se z lo potírá dobrem, je to cesta, která zachrán í l idskou d ů s t o j n o s t - a to je k o n e č n ý cíl n a š e h o boje.

5. U v e d e n é zásady u m o ž ň u j í r o z v i n o u t strategii boje za o s v o b o z e n í pod hes l em vnitřní suvereni ty . Tato strategie , která o b s a h u j e indiv iduální suve -renitu a s u v e r e n i t u m a l ý c h s k u p i n s te jně jako s u v e r e n i t u ce lých s p o l e č e n s t v í a soc iá ln ích , ku l turních a h o s p o d á ř s k ý c h s e skupen í , mus í nutně vést při d ů s l e d n é m p r o v á d ě n í k z í skání p lné suveren i ty národa r o v n ě ž v pol i t ické oblast i .

6. Má-li být t o h o t o c í le d o s a ž e n o , mus í se v š e c h n y o s v o b o z e n e c k é síly v Po l sku s jednot i t na zák ladě u v e d e n ý c h zásad s trategie »vnitřní suveren i ty« .

T a t o jednota , jež není v prot ik ladu k rozmani tos t i j ednot l ivých úkolů, me-tod a akcí, p o v e d e k v í tězstv í . Stejná j ednota musí v z n i k n o u t mez i polskými s k u p i n a m i na Z á p a d ě usi lujícími o o s v o b o z e n í Po lska a také mez i skup inami na Z á p a d ě a o s v o b o z e n e c k ý m hnut ím v Polsku. Ú k o l e m skupin v exi lu je po -s k y t o v a t hnut í o d p o r u ve vlasti v š e m o ž n o u podpo ru , zv láš tě morá ln í a du-c h o v n í p o d p o r u při u p e v ň o v á n í základů vnitřní suvereni ty . Z á r o v e ň mus í o v l i v ň o v a t veře jné m í n ě n í na Z á p a d ě tak, aby je přesvědč i ly o nutnos t i a vý-z n a m u o s v o b o z e n e c k é h o boje v Po l sku . R o v n ě ž na Z á p a d ě musí být š ířena pravda, která o s v o b o z u j e .

7. Program vnitřní suvereni ty , program o s v o b o z e n í pros tředn ic tv ím prav-dy a bez použ i t í násilí má k o ř e n y a z á r o v e ň h l u b o k é o p o d s t a t n ě n í v evange l iu a v křesťanském n á b o ž e n s t v í . N e n í mys l i te lné , že by bylo v Po l sku m o h l o

143

v z n i k n o u t o s v o b o z e n e c k é h n u t í t y p u Solidarity b e z v l i v u c í r k v e ; c í r k e v háj i la v c e l é m p o v á l e č n é m o b d o b í n e u s t á l e l i d s k á p r á v a i p r á v a n á r o d a . A n i h n u t í v n i t ř n í s u v e r e n i t y s e n e m ů ž e o b e j í t b e z p o d p o r y c í r k v e a její p a s t o r a č n í a v ý -c h o v n é p r á c e , b e z j e j í h o s v ě d e c t v í p r a v d y a její d u c h o v n í a m o r á l n í s í ly . Jed-n o t a s c í r k v í je p r o t o n u t n o u p o d m í n k o u ú s p ě š n é h o o s v o b o z e n e c k é h o b o j e . C í r k e v v š a k n e n í m o ž n é j e d n o d u š e z t o t o ž ň o v a t s v ý r o k y a č i n y č i s t a n o v i s k y j e d n o t l i v ý c h č e l n ý c h c í r k e v n í c h p ř e d s t a v i t e l ů n e b o s i n s t i t u c e m i , k t e r é ji n a -v e n e k r e p r e z e n t u j í . T o p r o t o , ž e u n i c h j s o u m o ž n é - a t a k é s e s k u t e č n ě vy-s k y t u j í - l i d s k é c h y b y a s l a b o s t i . C í r k e v je t ř e b a c h á p a t j a k o s o u h r n m o r á l n í c h a d u c h o v n í c h sil , k t e r é v ní p ů s o b í , j a k o s o u h r n její k a ž d o d e n n í p a s t o r a č n í , v ý c h o v n é a c h a r i t a t i v n í č i n n o s t i .

8. B o j z a o s v o b o z e n í n á r o d a c e s t o u v n i t ř n í s u v e r e n i t y b u d e t í m ú č i n n ě j š í , Čím v í c s e b u d e o p í r a t o v š e o b e c n ě u z n á v a n o u m r a v n í a u t o r i t u . T a k o v o u j e d -n o z n a č n o u a u t o r i t o u je p r o v š e c h n y P o l á k y p a p e ž P o l á k , Jan P a v e l II. V n ě m je t ř e b a v i d ě t d u c h o v n í h o v ů d c e n á r o d a v boj i z a o s v o b o z e n í a o j e h o u č e n í je t ř e b a se opř í t .

9. O b e c n á s t r a t e g i e o s v o b o z e n í v y ž a d u j e , a b y s e d o s p ě l o k j e d n o t ě a s o u -č i n n o s t i v boji s e v š e m i o s t a t n í m i n á r o d y v t z v . v ý c h o d n í m b l o k u , k t e r é s o v ě t -št í v l á d c i r o v n ě ž ujařmi l i a k t e r é p r o t o v e d o u s t e j n ý b o j z a s v é o s v o b o z e n í . P r o b l é m o s v o b o z e n í P o l s k a n e n í m o ž n é v y ř e š i t v o d t r ž e n í o d p r o b l é m u o s v o -b o z e n í j i n ý c h n á r o d ů . D n e š e k n á s v y z ý v á , a b y c h o m d o s p ě l i k b r a t r s t v í v š e c h n á r o d ů n a V ý c h o d ě , k t e r é z t r a t i l y p o 2. s v ě t o v é v á l c e s u v e r e n i t u . Z v l á š t n í m ú k o l e m P o l á k ů je v y b u d o v a t t u t o j e d n o t u a p o m á h a t j i n ý m n á r o d ů m z k u š e -n o s t m i z v l a s t n í h o b o j e .

10 . P o s l e d n í p o ž a d a v e k o b e c n é s t r a t e g i e o s v o b o z e n í P o l s k a je p ů s o b i t n a z á p a d n í v lády , z v l á š t ě na v l á d u S p o j e n ý c h s t á t ů , a p ř e s v ě d č i t je, ž e i d e o l o -g i c k ý a d u c h o v n í b o j p r o t i s o v ě t s k é m u s y s t é m u u j a ř m e n í n á r o d ů m á z á s a d n í v ý z n a m . O v ý s l e d k u t o h o t o b o j e r o z h o d n e v ě t š í m ě r o u n e ž v o j e n s k á , h o s p o -d á ř s k á a p o l i t i c k á o p a t ř e n í . Z á l e ž í - l i t ě m t o v l á d á m s k u t e č n ě n a o b r a n ě l id-s k ý c h p r á v , na s v o b o d ě n á r o d ů a z a c h o v á n í m í r u a chtě j í - l i n a p r a v i t k ř i v d u , k t e r o u s p á c h a l y na n á r o d e c h v ý c h o d n í h o b l o k u t ím, ž e p o d e p s a l y j a l t s k o u d o h o d u , p a k by m ě l y p o s k y t n o u t v š e m o ž n o u p o d p o r u h n u t í m a s k u p i n á m b o -ju j í c ím za s v o b o d u a s u v e r e n i t u P o l s k a a j i n ý c h n á r o d ů - tak , a b y se t a t o h n u -tí m o h l a v y d a t na v y t y č e n o u c e s t u .

V C a r l s b e r g u , d n e 2 9 . s r p n a 1 9 8 2

D O K U M E N T P R O S K O L E N Í P O L I T I C K Ý C H K Á D R Ů V H A B E Ž I

Důvěrný dokument pro školeni politických kádrů podává následující pokyny: Použi-tím těchto taktických prostředků bude křesťanská církev buď zlikvidována anebo postave-na pod statni kontrolu.

Uvádíme plné zněni dokumentu, jak jej otiskl západoněmecký list F rankfur te r Allge-m e i n e Ze i tung 7. října 1982:

144

1. S v o l á v e j t e o b e c n í s c h ů z e v ž d y na n e d ě l i d o p o l e d n e . V y ž a d u j t e , aby by-la z a z n a m e n á v á n a ú č a s t v š e c h , k d o žijí v p ř í s l u š n é ob las t i . D b e j t e na to , aby s e s c h ů z í v š i c h n i účas tn i l i . Ty, k d o na n ě n e p ř i j d o u , t r e s t e j t e p e n ě ž n í m i p o k u -t a m i n e b o v ě z e n í m .

2. V y b í r e j t e a k t i v n í křesťany p r o d o b r o v o l n é práce , k t e r é m u s í být v o b c i v y k o n á n y . B u d o u - l i t a k t o z a m ě s t n á n i , n e b u d e jim z b ý v a t č a s pro k ř e s ť a n s k o u č i n n o s t . P ř í p a d n é o d m í t n u t í b u d e pro v á s d ů v o d e m k jej ich z a t č e n í .

3. S n a ž t e s e v p a š o v a t d ů v ě r y h o d n é Členy s t rany d o c í r k e v n í c h s k u p i n a n á b o ž e n s k ý c h s h r o m á ž d ě n í . Ať t a m dávaj í p o z o r z e j m é n a na h o r l i v é věř íc í a ty, k d o s k u p i n y a s h r o m á ž d ě n í řídí.

4. V y z ý v e j t e v š e c h n y Členy o b c e , aby ja sně prohlás i l i , z d a j sou křesťané n e b o ne . P o z d ě j i pak p ř e m l o u v e j t e ty, k d o s e prohlás i l i za křesťany, aby se ví-ry odřekl i . B u d o u - l i v á h a t , de j t e je z a t k n o u t a l e s p o ň na n ě k o l i k dní . P o p r o p u -š t ě n í zařiďte, aby na ně jej ich r o d i n n í př í s lušn íc i v y k o n á v a l i ná t lak k o d p a d u o d víry a n e b o a l e s p o ň k je j ímu jen t a j n é m u v y z n á v á n í , a b y se tak r o d i n a vy-h n u l a t ě ž k o s t e m .

5. Z a k a z u j t e n á v š t ě v u k o s t e l a h l a v n ě m l a d ý m l idem. O d e j m ě t e v š e m , k d o se ú ě a s t n í b o h o s l u ž e b , p r ů k a z y . N e c h t e je pak c e l é dny č e k a t a p r o t a h u j t e jej ich z á l e ž i t o s t , d o k u d je to n e o b l o m í . Jes t l iže n e b u d o u mít s t r a c h ani z v ě z e -ní, p o h n e je s t r a c h jej ich rod ičů , a b y přestal i c h o d i t d o k o s t e l a .

6. Jest l iže z á k a z n á v š t ě v y k o s t e l a n e ú č i n k u j e , z a t k n ě t e c í r k e v n í v e d o u c í . Ne j l epš í je z a t k n o u t s o u č a s n ě i ty nejvyšš í , aby n i k d o n e m o h l u z a v í r a t roz -h o d n u t í . V e v a z b ě n e d o v o l u j t e v e d o u c í m n á v š t ě v y a s tyk s j inými o s o b a m i , a b y n i k d o s urč i to s t í n e v ě d ě l , c o se děje .

7. Jes t l iže n ě k o h o z a t k n e t e , n e v z n á š e j t e proti n ě m u ž á d n é p ř e s n é o b v i n ě -ní. Byla-li už p o d á n a urč i tá o b ž a l o b a , v y h ý b e j t e s e p ř e s n é m u s t a n o v e n í cíne pře l í čen í . Z a m e z t e jej ich s tyky s o s t a t n í m i , k d o j sou v e v ě z e n í . T r e s t e j t e iy, k d o p o m á h a j í r o d i n á m v ě z ň ů p e n ě z i či p o t r a v i n a m i . Je-li s t a n o v e n a k a u c e , u r č e t e v y s o k ý o b n o s a d o h o d n ě t e se, ž e k a u c e s e z trác í , ať p o t o m p r o c e s d o -p a d n e jakko l iv . R o d i n n í př í s lušn íc i a přá te l é v ě z n ě n ý c h b u d o u dě la t m é n ě ne -p ř í j e m n o s t í , b u d o u - l i cít it , ž e a g i t a c e z jejich s trany jen z h o r š u j e s l a v v ě z n ě .

8. Z a v í r e j t e kos te ly . Jako d ů v o d u v á d ě j t e p o t ř e b u o b e c n í c h s b ě r e n a úřa-d o v e n . S p a l t e n e b o rozb i j t e o l t á ř e a j iné v ě c i v k o s t e l e , k t eré mají n á b o -ž e n s k ý v ý z n a m .

9. D o v o l t e m í s t n í m ú ř a d ů m , a b y se v d o s a h u s v é m o c i v š e m i z p ů s o b y za-býval i křesťany, k t e r é p o v a ž u j í za v h o d n é . Zařiďte to tak, a b y v ž d y p r á v ě n ižš í úřady z a v í r a l y k o s t e l y a z a t ý k a l y křesťany. T a k n e b u d e m o c i být krajská sprá-va o b v i ň o v á n a , ž e je pro t ikřesťanská .

10. D á v e j t e p r a v i d e l n ě l i d e m na v ě d o m í , p o m o c í r o z h l a s u , č a s o p i s ů , v ý v ě -s e k a v š e m i j inými m o ž n ý m i z p ů s o b y , ž e j sou p o v i n n i z a c h o v á v a t v ě r n o s t p o u z e s v é vlast i . Z d ů r a z ň u j t e , že , dávají- l i svůj čas či p e n í z e c írkvi , zkracuj í o to s v o u v l a s t a n e p o d p o r u j í p l n ě v ládu .

11. P ř e c h á z e j t e křesťany při p o v y š o v á n í , v ý b ě r u s t u d e n t ů pro v y š š í ško ly , u d ě l o v á n í s t i p e n d i í atd.

145

12. Přeb íre j te o d c í rkevních s p o l u p r a c o v n í k ů a mis ionářů c írkevní správní objekty , k a n c e l á ř e , ško ly , n e m o c n í c e a d o p r a v n í p r o s t ř e d k y . Říkejte , ž e v lá-da v š e c h n y ty to v ě c i p o t ř e b u j e .

13. V i n k u l u j t e b a n k o v n í k o n t a c írkví , c í r k e v n í c h ško l a m i s i o n á ř s k ý c h s k u p i n , a b y n e m o h l y p r a c o v a t p r o n e d o s t a t e k f i n a n č n í c h p r o s t ř e d k ů .

14. Z a k a z u j t e v e š k e r á vě t š í n á b o ž e n s k á s h r o m á ž d ě n í . V y ž a d u j t e , aby cír-k e v n í s k u p i n y m ě l y p o v o l e n í pro k a ž d é v e ř e j n é s h r o m á ž d ě n í , a ž á d o s t i buď o d m í t e j t e a n e b o o d k l á d e j t e n a n e u r č i t o u d o b u . D o v o l u j t e však , a b y n ě k t e r é k o s t e l y z ů s t a l y o t e v ř e n y , t a k ž e n i k d o n e b u d e m o c i říci, ž e je p o r u š o v á n a n á -b o ž e n s k á s v o b o d a .

15. Z n e s v ě c u j t e mís ta , která křesťané p o k l á d a j í za p o s v á t n á . H ř b i t o v y p ř e m ě ň u j t e v trž iš tě . V e l k é n á h r o b k y m o h o u být p o u ž i t y jako p r o d e j n í pul ty . Je-li to o b t í ž n é , o d v e z t e je pryč n e b o je z n i č t e .

16. N e u d ě l u j t e n i k o m u v í z a a p o v o l e n í k n á v š t ě v ě ško l , p ř e d n á š e k a s j e z d ů o c í r k e v n í c h o t á z k á c h ani d o m a , ani v z a h r a n i č í .

17. N e d o v o l u j t e m i s i o n á ř ů m n e b o c í r k e v n í m s p o l u p r a c o v n í k ů m s v o b o d -n ě c e s t o v a t v zemi . P o v o l e n í b u ď o d m í t n ě t e a n e b o o d l o ž t e na n e u r č i t o u d o b u . B u d o u - l i se ptát, p r o č s e z á l e ž i t o s t tak d l o u h o p r o t a h u j e , o d p o v ě z t e , že o t o m n e r o z h o d u j e t e Vy, nýbrž n ě k d o vyšší , k t e r é h o n e m ů ž e t e j m e n o v a t .

18. O m e z u j t e p r o d e j c í r k e v n í l i t eratury v š e m i m o ž n ý m i z p ů s o b y . N e p o -vo luj te^krajským t i skárnám při j ímat o b j e d n á v k y na tisk k ř e s ť a n s k ý c h kn ih . S t a n o v t e jako p o d m í n k u , že v š e c h n y kn ihy m u s í projí t c e n s u r o u . U v á d ě j t e j a k o d ů v o d , ž e c e n s o r m n o h o k n i h n e s c h v á l i l .

19. N ě k t e r é křesťanské kn ihy v š a k d o v o l u j t e t i s k n o u t . B u d o u - l i brzy v y p r o d á n y a bude- l i o n ě v e l k ý zá jem, n e p o v o l u j t e dalš í vydání .

20 . V y ž a d u j t e , aby v š e c h n y přek lady P í s m a s v a t é h o byly p ř e d k l á d á n y c e n -sorov i . N e p o v o l u j t e tisk P í sma n e b o n á b o ž e n s k ý c h p o j e d n á n í v k m e n o v ý c h d i a l e k t e c h , chybí-Ii př í s lušný c e n s o r . Pro z a c h o v á n í n á b o ž e n s k é s v o b o d y p o -stačí , je-li P í s m o s v a t é k d i s p o z i c i jen v n ě k t e r ý c h h l a v n í c h jazyc ích .

21 . V y ž a d u j t e , aby pro v š e c h n y žáky a s tudenty od zák ladn ích škol až po uni-versitu byla a l e s p o ň j ednou týdně pov inná účast na pol i t ickém školení . P o d m í n -k o u pro p o s t o u p e n í d o vyšší třídy m u s í být, aby žák či s tudent nepropadl u z k o u š -ky z t o h o t o po l i t i ckého kursu. V kursech zdůrazňujte , že B ů h neexistuje .

22 . Z a k a z u j t e modl i tby a če tbu Písma ve v š c c h ško lách , a to i v c í r k e v n í c h . 23 . N e d o v o l u j t e křesťanům, a b y s e s h r o m a ž ď o v a l i k m o d l i t b á m a č e t b ě

P í sma s v a t é h o v s o u k r o m ý c h d o m e c h . 24 . V y b í z e j t e dět i a m l á d e ž , a b y p o z o r o v a l i k ř e s ť a n s k o u č i n n o s t s v ý c h ro-

d ičů a v š e c h n o hlásili . O d m ě ň u j t e je pak za to. R o d i č e pak b u d o u m í t s t r a c h v y z n á v a t víru i v s o u k r o m í .

25 . N e c h á v e j t e c í r k e v s v o b o d n ě e x i s t o v a t jen d o té míry, aby v l á d a m o h l a k o n t r o l o v a t v o l b u jej ích v e d o u c í c h p ř e d s t a v i t e l ů a c í r k e v n í po l i t iku .

26 . V z á j m u b u d o u c í z a h r a n i č n í p o m o c i a tur i s t iky p o v o l u j t e n ě k t e r ý m m i s i o n á ř ů m p o b y t v z e m i . V ě t š i n ě z n i c h v š a k ber te chuť k práci p o t í ž e m i při v y s t a v o v á n í v í z a p o v o l e n í k č i n n o s t i . M ů ž e t e p r o t a h o v a t jej ich vyř ízen í i c e l á léta. N e s t y ď t e s e u z a v í r a t a z a k a z o v a t jim c e l á ú z e m í a v t ě c h z e s t á t ň u j t e jejich maje t ek . N e d o v o l u j t e , aby s e m i s i o n á ř i s p o l u s c h á z e l i a n e b o a b y pořá-

146

dali s c h ů z e s d o m á c í m klérem. U ž í v e j t e v ý š e u v e d e n o u takt iku o d m í t á n í či p r o t a h o v á n í .

27 . Je-li a b s o l u t n é n u t n é z l i k v i d o v a t n ě k t e r é h o d ů l e ž i t é h o c í r k e v n í h o předs tav i te l e , nas tro j te to tak, aby zmize l , a j e h o smrt n e o z n a m u j t e . R o d i n y a c írkev b u d o u p a k d o u f a t , ž e je naž ivu; vyvaruj te se b u d i t r o z r u c h , že je j e h o ž i v o t v n e b e z p e č í .

28 . Pop íre j t e v š e c h n a o b v i ň o v á n í , ž e je n á b o ž e n s t v í p r o n á s l e d o v á n o , h l a v n ě před s v ě t o v ý m t i skem. Z d ů r a z ň u j t e , ž e z n á r o d ň o v á n í je n u t n é pro po-l i t ické r e f o r m y a ž e c í rkev n e m ů ž e o č e k á v a t privilegia. U v á d ě j t e jako d ů k a z n á b o ž e n s k é s v o b o d y , ž e m n o h o k o s t e l ů z ů s t á v á o t e v ř e n o a ž e v z e m i p ů s o b í m n o h o mis ionářů .

29 . Censuruj t e p r a v i d e l n ě p o š t u a t e l e f o n i c k é r o z h o v o r y v š e c h p o d e z ř e -lých křesťanů a mi s ionářů . Bude- l i pak n u t n é proti n im zakroč i t , z í s k á t e k to-m u t ímto z p ů s o b e m o p r á v n ě n í .

P o u ž í v e j t e k a ž d o u takt iku, k t e r o u v e s v é s i tuac i p o k l á d á t e za v h o d n o u . T ě m i t o takt ikami b u d e křesťanská c írkev buď z l i k v i d o v á n a a n e b o p o s t a v e n a pod s tátní k o n t r o l u .

JAROSLAV PECHACEK ( N e w Y o r k )

M A S A R Y K , B E N E Š , H R A D (IX) Dokumenty ze zajímavého archivu

Čtenáři tohoto seriálu si jistě všimli, že řadu dopisu, které jsme tu citovali, posílal Masaryk Benešovi z ciziny. Některé z nich jsou velmi podrobně a svědčí o tom, že jej ich odesilatel nejen sledoval pečlivě události kolem sebe v cizině, ale že byl také stále přesní' informován o tom, co se děje mezitím doma, a že na oboji bezodkladně reagoval. Ani na okamžik se nehodlal zbavit odpovědnosti a povinnosti, které mu ukládal jeho vysoký úřad. Kdyby se byl někdo pokoušel přemluvit ho, aby si dal na chvíli pokoj, byl by se patrně se zlou potázal...

Česly do zahraničí podnikal Masaryk jednak v rámci svých povinností, úředně jako hlava státu* jednak soukromě, zejména v rámci rekonvalescence po několikerých nenlo-cích. Pisatel těchto poznámek nemůže tvrdit, že vyčet těchto cest, kterými se v tomto po-kračování zabývá, je úplný, protože nemá jistoty, že prameny, které má k dispozici, jsou kompletní. Buď jak buď, cesty, z nichž Masaryk posílal dopisy» které tu publikujeme* jsou v této kapitole zachyceny.

První oficiální cestu jako hlava nového státu vykoná! Masaryk v říjnu 1923 do Paříže, odtud do Belgie a pak do Anglie,Návštěvu na první zastávce, v Paříži, popisuje barevně, ve svých Pamětech profesor Václav Černý (68 Publishers Corporation, str. 73n):

}) V říjnu 1923jsem byl s mladším přítelem Peškem vyhrán, abychom v Paříži zastupo-vali naši studentskou sekcí na slavnostním zahájení Institutu slovanských studií při stát-ní návštěvě presidenta Masaryka ve Francii. Zážitek nad zážitky. Toužil jsem stejně po-toulat se bez dozoru Paříží jako spatřit TGMr nikdy jsem ho dosud na vlastní oči neviděl. Byl jsem zvědav, jak ho Francie přijme; pro nás, chlapecké synky Svobody teprve pětileté

147

zůstával idolem a symbolem veškeré velikosti. President-Osvoboditel. President-Zaklada-tež. Velikán Velikánovič. Cítili jsme se jakoby mladší generaci jeho legionářů. Chlubili

jsme se jím, filosofem na trůně, svět mél jediného Masaryka, a ten byl náš. Koho rovno-cenného mohla vedle něho postavit soudobá Francie? V jejích termínech byl pro nás TGM zároveň náš Clemenceau, politický autor našeho vítězství, a náš Foch, vojenský strůjce triumfu.

Přijetí TG Masaryka v Paříži, to bylo přijetí podle jeho formátu, sláva sláv, naše srdce plesala. První stránky novin, dlouhé životopisy, obrázky, interviewy, prapory, fanfáry, sal-vy, nastoupené oddíly vojska a ná rodní gardy, Marseil laisa stíhala Kde d o m o v můj , gene-rálové a diplomati se rojili. President sídlel na Quai d'Orsay, pak v hotelu Grillon, přijí-mal, navštěvoval. Poprvé jsme ho spatřili a byli mu představeni v den inaugurace Inst i tut ďčLudcs Slaves dne 17. října 1923 v rue Michelet 9, v domě kdysi Denisově, teď upravova-ném za sídlo ústavu. Provázel ho velký zástup, president Millerand s protokolární suitou a generalitou, ministr školství Berard, rektor Sorbonny Appel, profesoři Meillet, Eisen-mann, generální tajemník Inst i tut Fourno l , hlavy slovanských ambasád v Paříži pověře-ných, z našich hlavně ministr Beneš, Jan Masaryk, pařížský vyslanec Osuský, meziná-rodní mrak novinářů: vysoký, štíhlý, bílý, elegantní, vlídně nemluvný, vyjímal se v čele zástupu jako veličenstvo v davu svých dvořanů. Jádrem slavnosti byla presidentova před-náška, kterou všichni přítomní v sále i na tribuně, včetně Milleranda, vyslechli stojíce, ten projev úcty nám strašné lichotil, cítili jsme přímo svou husí kůži, že ten starý muž Francii i světu za něco platí, a s ním i naše vlast. President definoval úvodem účel a smysl slovan-ských studit v obecném rámci světové vědy a kultury a připomněl, že založení podobného ústavu v Paříži u Sorbonny bylo předmětem jeho debat s Benešem již z jara 1915 a pak

jeho jednání s Denisem za jeho průjezdu z Ameriky přes Paříž do Prahy v říjnu 1918. Na-čež se obrátil k výkladu nových dějin a nastínil v podstatě svou filosofickou koncepci, kte-rou zanedlouho obšírné rozvedl v posledních kapitolách své své Svčtové revoluce (1925). V podstatě: kulturně-politický vývoj moderního lidstva znamená zápas myšlenky humani-sticko-demokratické s autokratickými silami feudálního monarchismu a tyranskými resi-duy, které se stavějí v cestu procesu osvobozování národního a sociálního; snahy probou-zejících národů slovanských se v 19. století inspirují čím dál tím patrněji západním huma-nismem a demokratismem.

Masaryk přijížděl do Francie především vyjádřit jí dik za její aktivní a rozhodující roli v našem osvobození a státním ustanoveni, to v každém projevu zdůrazňoval. A vyslovit ji za to spojeneckou věrnost.« Tolik profesor Černý.

Konkrétním výsledkem Masarykovy návštěvy v Paříži byla pak spojenecká smlouva s Francií z 25. ledna 1924, ve které se Francie zavázala, že přijde Československu v rámci Společnost i národů na pomoc, bude-li napadeno.

Z Paříže zajel Masaryk 19. října (do Paříže přijel dne 16. října 1923) na bojiště na Marně, kde přihlížel manévrům francouzského letectva. Týž večer odjel královským bel-gickým vlakem z Paříže do Bruselu. Na nádraží ho uvítal král Albert a korunní princ Leo-pold. V odpovědi na jeho uvítání Masaryk připomněl sympatie a obdiv Čechoslováků k Belgičanům za jejich statečnost během války. Belgie, jak známo, byla právě tak jako v druhé světové válce přepadena německými jednotkami, které v srpnu 1914 porušily neu-tralitu Belgie a bez vyhlášení války napadly belgické vojsko u Luttychu.

23. řijna přijel do Londýna, kde chtěl zřejmě po dlouhé nepřítomnosti obnovit staré svazky, které tu do dubna 1917, kdy odjel do Ruska a odtud do Spojených států před ná-vratem do vlasti, navázal. Děkoval při uvítáni za to, že mohl v Londýně pracoval pro osvo-bozeni Čechoslováků. Přednášel také na Kings College, kde byl za války hostujícím profe-sorem. Za dva dny na to, dne 25. října, se vracel přes Francii, Švýcarsko a Rakousko do Prahy.

148

Krátce na to, v dubnu 1924, podnikl kratší prázdninovou cestu do Itálie a na Sicilii. V březnu 1927 odjel na blízký• východ do Egypta, Palestiny a Řecka se zastávkou v

Ženevě, aby se jako soukromník zúčastnil zasedáni Společnost i ná rodů (Odložilik, T. G . Masaryk, str. 46). Důvody cesty byly jednak soukromé, potřeboval naléhavé zotaveni, jednak politické. Masaryk kromě zájmu o cizí země, zejména Palestinu, odjel z Prahy navíc také z vnitropolitických důvodů. Bylo to uprostřed kampaně před třetí presidentskou volbou a Masaryk byl ro z mrz en nad prudkou agitaci a dokonce v dopisech z cesty hrozí rezignaci, popřípadě nepřijetím volby, kdyby většina pro něho byia slabá, »seškra-baná «.

Masarykova návštěva v Palestině byla vůbec první návštěvou hlavy nezávislého státu v zemi pod britským mandátem. Došlo k ni v období, kdy prodělával sionismtts - hnuti pro návrat Židů do Palestiny a založeni židovského státu - hlubokou krizi. Židovská imigrace do Palestiny byla vystřídána emigraci. Masarykovi nemohly i(fif primitivní podmínky v sídlištích. »Je možné,« píše v publikaci z r. 1972 pražský rodák profesor dr. Hugo Berg-man, první děkan Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, »že se i\fasaryk vrátil z Palestiny s pochybnostmi o vyhlídkách sionismu na úspěch v založeni vlastního státu. Vyplývá to z je-ho interview s Gershonem Swetem, v němž vyjádřil pochybnost, ze sionismus uspěje a že bude obnovena hebrejština. Swet z toho dedukoval, že Masarykova obrana Hilsnera vy-cházela nikoliv z lásky k israelskému národu, ale spiše z jeho nenávisti k habsburské mo-narchii.«

Naproti tomu při návštěvě v Na ha la le dne 14. dubna / 9 27 ho pozdravil židovský před-stavitel Leib J a f f e připomínkou Masarykovy knihy Základy marx ismu. »Stále vzpomínám na dojem, který' vyvolala Vaše kniha u mladé židovské generace. Byli jsme v té době zma-ten i, izo lo váni a poh rdán i. Naše n á ro dn i h n utí by i o p o k lá dá no v o ěich n ašich p ro ti vn ik ů. ale i v očích některých našich přátel, za reakěni, neblahé. Ale náhle jsme našli w Vaši knize kapitolu o našem národním hnuti, sionismu, o jeho oprávněni a vnitřních hodno-tách. Inspirován náboženstvím a svou bezúhonnosti, rozpoznal jste morální silu našeho hnuti a pravdu, která je motivuje« (ICJC Newsletter, AT. XI, c. 2/59/19S0).

Jak jsme se už zmínili, měl Masaryk přímou iniciativní ů cast na spojenecké smlouvě s Francii, která byla podepsána krátce po jeho návštěvě v Paříži. Za necelý půl roku po po-depsání smlouvy s Francii, byla podepsána přátelská smlouva také s Itálii.

Masaryk se přímo podílel také na úpravě vztahů mezi Československem a Rakou-skem. První rakouský kancléř Renner přijel do Prahy již začátkem roku 192(1 Byla to vůbec první oficiální zahraniční návštěva v hlavním městě mladě Československé republi-ky. Jejím výsledkem byia prozatímní hospodářská smlouva s Rakouskem z dubna 1920. V p ros in ci téhož ro k u přijel do Pra hy raka uský p res i den t Hein is ch a sp o Ik o v/' kan cléř Sch o -ber. Při této příležitosti byla podepsána v presidentově sídle na zámku v Lánech s Ra-kouskem smlouva politická. Tato tzv. »lánská dohoda« zaručovala oběma státům územní integritu. Zároveň se v ní obě strany zavázalyf že nebudou trpět žádné snahy a tendence, které by ohrožovaly vzájemně vztahy, které vznikly mezi oběma státy z poválečných míro-vých smluv a ujednáni (Emil Strauss, Tschechos lowakische A u ß e n p o l i t i k , sir. 55).

Přímým svědectvím Masarykova zájmu o vývoj v sousedství Československa je zajíma-vý dokument v Papánkově archivu. Je to důvěrná situační zpráva o vývoji v Rakousku v třicátých letech, kdy se tato země dostala do vážně vnitropolitické krize. V záhlaví tohoto německy psaného dokumentu Masaryk vlastní rukou poznamenává: »Dal mně Min. Czech 23/3 33: psal Dr. Bauer.« Dr. Bauer, rakouský sociálně demokratický politik, patřil vedle Max Adlera a R. Hilferdinga k hlavním zakladatelům a představitelům tzv. austro-marxismu, jedné z forem neomarxismu, namířené proti revizionismu a bolševismu. Dr. Czechr předseda sudetoněmeckě sociálně demokratické strany, byl od r. 1929 až do dubna i938 ministrem v několika čsi. vládách. Zemřel v Terezíně r. 1942.

149

Pétistránková podrobná Bauerova zpráva připomíná rozděleni sil v Rakousku: na jedné straně menšina, národní socialisté a štýrský Heimwehr, usilující o Anschluss s Hitlerovým Německem, a na druhé straně v nesmiřitelném nepřátelství sociální demokra-cie v oposici a křesťanští sociálové v čele s kancléřem Dollfusem a s podporou Starhem-bergových heimwehru ve vládě. Bauer ve zprávě předvídá ozbrojenou srážku mezi sociálně demokratickým délnictvem a Dollfusovou vládou. Zmiňuje se také o italské a britské pod-poře Dollfusovi. K otevřenému boji došlo, jak známo, následujícího roku v únoru, kdy po krvavém potlačení povstání ochranného Svazu (Schutzbundu) byla sociálně demokra-tická strana rozpuštěna a krátce na to v červenci 1934 byl Dollfus zavražděn nacistickými pučisty. Tyto události byly předzvěstí začleněni Rakouska do Hitlerovy Třetí říše v březnu 1938.

Na dokumentu je opět zajímavé, s jakým zájmem Masaryk zprávu pročítal. Nezapo-míná ji označit v levém rohu jako tajnou s podtržením a vykřičníky a pak několik řádek a četná jednotlivá slova podtrhává. Některé odstavce si na okraji rozděluje, označuje jed-notlivě části písmeny a), b), c) - zřejmě, aby mu ani slovo neuniklo. Opět další doklad,

jak intenzivně sledoval všechno, co se děje i v zahraniční politice. Při tom je zajímavé, že Masaryk neviděl vývoj v té době tak dramaticky, jak ve skuteč-

nosti probíhal. Na závěr tohoto seriálu se krátce dotkneme i jeho názoru na Henleinovo hnutí u nás. Buďjak buď, ještě ke konci roku 1933, jak poznamenává profesor Odložilik CT. G. Masaryk, str. 48), »byl Masaryk přesvědčen, že nebude druhé světové války«.

Wir haben in Oesterre ich mit zwei einander entgegengese tz ten

lJa^oJL8^ijoh_en^BÄ»egungen zu tun ; mit den H a t i o n a l s o z i a l i ß t e n und den

ihnen nahestehenden s t e i r i s o h e n Heimwehren e i n e r s e i t s ,mi t den von Star-

hemberg ge führten Ubrlgeh Heimnehren a n d e r s e i t s .

I n f l o r p o l l t l e o h b e s t e h t zwischen den Z i e l e n d i e s e r be iden B e l e -

gungen kein Untersch ied; b e i d e wol l en den v o l l s t ä n d i g e n rasoiBmuß nach

i t a l i e n i e o h e m und deutschem Vorb i ld .

Getrennt s i n d d i e be iden Bewegungen durch ihre a u s e e n p o l i -

. t i s c h e n Z i e l e . D i e N a t i o n a l s o z i a l i s t e n und mit ihnen d i e s t e i r i s c h e n Heim-

/ wehren ers treben den Xneohlusa an Deutschland; da d i e N a t i o n a l s o z i a l i s t e n

• i n e T e i l o r g a n i s a t i o n der deutschen H i t l e r p a r t e i slndjW&re der Ansohluee

t a t e ä o h l i o h v o l l z o g e n ! sobald N a t i o n a l s o z i a l i s t e n »die aus B e r l i n ihre g

Weisungen bekommen^die Maoht Übernahmen.Die StarhembeivHelmwähren dagegen

wUnsohsn dj .e^gelbi tändlglce l t O e s t e r r e i c h s gegenüber Deutschland j e i n e

Verbindung O e s t e r r e i c h s mit Ungarn und d i e H e r s t e l l u n g e i n e s neuen tf

Oesterreloh-Ungarn unter dem Szepter der Habsburger»Häufig sprechen s i e

ja /"davon,daBB s ioh dissem nouen Oesterreich—Ungern auoh Kroatien a l a drit—

t e r T e i l a n s o h l i e e s e n werde*

150

Jak jsme se již zmínili, Masaryk podnikl několik cest do ciziny čistě ze zdravotních důvodů, na zotavenou. V životě ho provázela, ačkoli se dožil požehnaného veku vice net 87 let, častá vážná onemocněni, která nejednou zasáhla do jeho vědecké i politické práce. Tak krátce po svatbě s Charlottou Garigueovou, která se konala 75. března 1878, onemoc-něl Masaryk tyfem. V tě době žili novomanželé ve stísněných poměrech v jednopokojovém bytě v Salmgasse ve Vidní. Vinou onemocněni ztratil Masaryk jakýkoliv výdělek, rostly dluhy, a jen občasně podpory od tchána z New Yorku umožnily tnu přežit zlou dobu.

O dalším vážném onemocněni piše Alice Masarykova v knize Dětství a vzpomínky (str. 124): »V létě 1913 se otec po těžké nemoci vypravil za sluncem na ostrov Capri. Mat-ka mě poslala s nim. Otec měl rád slunce, jeho zář, teplo.«

Zvlášť těžké onemocněni stihlo Masaryka už jako presidenta čsl. státu v pněních měsí-cích r. 1921. Profesor Odložilik piŠe, že »byly chvíle, kdy jeho život visel na vlásku« (T. Cí. Masaryk, str. 40). Presidentovo onemocněni a jeho odjezd do ciziny na zotavenou zname-naly vážnou zkoušku pro nový stát. V tě době se objevily velké těžkosti. Hospodářství bylo rozvráceno, zásobováni vázlo, výroba se rozjížděla jen pomalu pro nedostatek surovin a pro špatnou pracovní morálku. Národní jednota zašla, jak napsaly Národní listy v »otrav-né žumpě stranických bojů«. Národní sbratření dvacátého os/něho rýna ustoupilo vášním a bojovnému sobectví. A právě když stá t potřeboval naléhavě jeho autority, president na naléhavou radu lékařů odjíždí. Naštěstí právě vážnost situace přinutila politické strany a

jejich vůdce k tomu, aby odložili vzájemně sváry a dali se dohromady. Z toho vznikla zná-má »pětka«, neformální koalice představitelů per i státotvorných stran, která se na pravi-delných schůzkách dohodovala o nezbytných opatřeních k záchranč státu. Tato instituce se natolik osvědčila, že zůstala i po presidentově návratu (v srpnu 1922) trvalým zjevem čsl. politiky až do konce první republiky. Z velké miry se zasloužila o to, že, ačkoliv mělo v té době Československo patrně rekord v počtu politických stran, našla se vždycky spo-lehlivá vládní většina, která zajistila politickou stabilitu a jůngujici demokracii.

Ale vraťme se k Masarykovu zdravotnímu stavu a jeho vlivu na politický vývoj stáru. V dopise ministerskému předsedovi Švehlovi 9. ledna 1933, který* jsme tu už citovali, piše mj.: »Prodělal jsem teď chřipku, která se mi vrhla na srdce...« Z tohoto onemocněni se už plně nezotavil. Jeho politická aktivita postupně slábla. V květnu r. 1934 byl po čtvrtě zvo-len presidentem, ale při volbě samé už byla na něm pokročilá nemoc patrná. Jeho sekre-tářka Jarmila Kalousová v knize Pod jednou střechou s T. G. M. o tom piše: »Prvního května 1934 odjel president (z Topolčianek) do Prahy na Smetanův festival. Vrací se una-ven, druhý den leží. Je nemocen... Volba ve Vladislavově síni: Při skládáni slibu hlas pre-sidentův slabý a nejistý. Také chůze nejistá. Osobni lékař Lány téměř neopouští. Pracovna na něho marně čeká...«

V archivu jsou dvě zprávy o Masarykově záchvatu flirt v ice, které poslal dru Benešovi ošetřující lékař profesor Pelnář. První dopis je datován 22. srpna 1934, druhý šest dni po-zději. Pelnář piše:

V y s o c e v á ž e n ý p a n e min i s t ře , m i n u l ý t ý d e n m ě l p a n p r e s i d e n t d v a z á c h v a t y závrat i , l e h č í j e d e n a 20 . L m.

těžš í , p o n ě m ž se p o h o r š i l a n o h a , i ř e č i v ý s l o v n o s t ; v č e r a j sem naše l p a n a pre-s i d e n t a c e l k e m v d o b r é m s t a v u , v d o b r é n á l a d ě , a le o b r n a r u k y s e sp íš prot i m i n u l u zes í l i la a i n a n o z e je s l a b o s t urč i tá , t a k ž e při c h ů z i je to c e l ý typ j e d n o -s t r a n n é o s l a b e n o s t i ( s e m i p a r e s a jako p o mrtv ic i ) .

To , ž e s e u ž tř ikrát u k á z a l t a k o v ý z á c h v a t »závrat i« , zhoršuje p r o g n o s u q u o a d s a n a t i o n e m - n e v š a k q u o a d vi tam.

151

V y p r o š u j e si u c t i v é ruky p o l í b e n í m i l o s t i v é P a n í j sem V á m , v á ž e n ý p a n e minis tře , o d d a n ý

P e l n á ř 2 2 / 8 3 4

i) V c t í -h^ivjrfjCc-f

ÓC

ZoMfúJ^ < Lul! « t>-*~ Ui4*L, AO

•hMÍa. i C KLZ C <wpLpvrj£nt ; 'vuZt* KX/ft/

^(X^u tUsU** * JlráxL>ri JUutk I T JMr-l

e- t-' Ha T v a u 1 W 4 / yd ft L

« H i V " » 6 - J x m j u M / X t w ^ t ^

I t fc A V ^ c í l Í VcjCata i "LÁcurdr

fa, U ^ u ^ i ^ f M i K ^ t u T A W / t f n e w -

•»u- - n V ^ - pyUhoS vi' •

f ; uxA'cri A w A yrJitvUiyitfjL

Text druhého dopisu:

V y s o c e v á ž e n ý p a n e minis tře , při d n e š n í n á v š t ě v ě jsem b o h u ž e l sh leda l , ž e se p o r u c h y m o z k o v é od

pá tku z a s e zvětš i ly , n ě c o m á l o na pravé n o z e , ale urč i tě na řeči: e x p r e s s i v n í s l o ž k a řeč i ve lmi utrpěla , a pan p r e s i d e n t nejen ž e t ě ž k o v z p o m í n á na s lova , ale nen í v s t a v u s o u s t a v n ě mluvi t . Afas i e n e n í úp lná , t a k ž e s e n ě k d y podař í

152

p r o n é s t s o u v i s l é v ě t y , n ě k d y l ip a n g l i c k y n e ž č e s k y , a l e v r o z h o v o r u t o v á z n e n e j v í c . P r o n á š e n é ř e č i r o z u m í . O b r n a n o h y s e n e z h o r š i l a , sp í š t r o c h u p o l e p š i -la. C e l k o v ý s t a v je s t á l e d o b r ý , n e b e z p e č í ž i v o t a n e n í , a l e n a d ě j e n a r e s t i t u t i o a d i n t e g r u m b o h u ž e l u b y l o .

N á l a d a j e z d á n l i v ě v ý b o r n á , a l e m y s l í m , ž e i t o č á s t e č n ě p a t ř í k p r o j e v ů m n e m o c i , a c h v í l e m i z p r o n e s e n ý c h p o z n á m e k je p a t r n o , ž e v á ž n ě a s p r á v n ě o c e ň u j e s v ů j t ě ž k ý s t a v .

V y p r o š u j e s i u c t i v é r u k y p o l í b e n í m i l o s t i v é p a n í c h o t i j s e m V á m v h l u b o k é ú c t ě o d d a n ý

P e l n á ř 2 8 . V l i l . 3 4

(Pokračováni)

Svědectví

Čí JSOU K A T O L I C K É N O V I N Y ?

Věc: »Katolické noviny« V Praze, 1. l is topadu 1982 Čj. 263/82 Ord.

Redakci Katolických novin v Praze Sděluji Vám, že s platností od 1. l istopadu 1982 j s e m odvolal z funkce c i rkcvniho cen-

zora kanovníka Jana Lebedu . Proto nadále n e m ů ž e být v tiráži KN uvedeno , že »Církevní cenzor pražského ordinn-

riátu je kanovník Jan Lebeda« a žc Č K C H vydává KN »s církevním schválením«, (pečcf pražského arcibiskupství) František kard. T o m á š e k (*)

arcibiskup - metropol i ta a pr imas český

Redakci Katolických novin, S n ě m o v n í 9, Praha - Malá Strana

Na vědomí : Ředitelství Českc katol. Chari ty, Vladislavova 12, Praha I; Sekretariátu pro věci církevní při M K , Valdšte jnská 10, Praha - Malá Strana

* * *

Pražský arcibiskup j e diecézní ord inář místa, kde vycházejí Katolické noviny. Pro to m á právo a povinnos t bdít nad jejich o b s a h e m . Náboženský tisk j e totiž j e d n a z forem evangelizace a pastorace. Církevní dozor , p rováděný fo rmou cenzury J e pro Čtenáře záru-kou, že se v t o m tisku setkává s h lasem církve. Je to z n á m k a pravosti , p o d o b n ě j ako j m é n o autora signalizuje Čtenářům, že publikace přináší j e h o myšlenky. Pod j e h o j m é n e m uve-řejni t něco j iného , na tož j e m u cizího n e b o odporu j íc ího , j e podvod .

(*) Vychází bez vědomí autora.

153

Katolické noviny, časopis podle názvu katolický, ú d a j n ě vycházející s c í rkevním schválením a s c í rkevním cenzo rem, uve ře jňu je názory a pos to je prot ikatol ické. V j a k é m smyslu?

Svatý otec byl n u c e n zakázat kněž ím členství a č innos t v organizaci Pacem in terris, která pod plášt íkem mírové činnost i slouží a p o m á h á státní proticírkevní politice, u m r t v u -je pas torační působen í , tváří se jako mluvčí církve mís to rádných b i skupů a f u n g u j e při po-s t u p n é m zatlačování n á b o ž e n s k é h o života j ako zás těna. K N neot iskly př ís lušné proh lášen í Kongregace pro duchovens tvo z 8. 3. 1982 a odpověď je j ího prefekta , kard. Odd iho , na p řed ložené otázky: v ní j e výslovně řečeno , že se prohlášení plně vz tahu je také na P IT v ČSSR. Ne jen to, K N ješ tě intenzivněj i referovaly o podnic ích P IT o přinášely projevy, i ze s t rany státních úřadů (č. 30, 44), k teré ř ímské - vnitrocírkevní! - opa t řen í veře jně odmí ta -ly a poskytovaly kněžské organizaci všes t rannou p o d p o r u proti církevní autor i tě .

Kdyby k té to absurdní situaci pražský arcibiskup dále mlčel, vzbuzoval by do j em, že souhlasí s nepos lušnos t í vůči nejvyšší duchovn í autor i tě církve ř ímskokatol ické a že nic n e m á proti využívání kněžské organizace k poli t ickým cí lům, nora bene prot ic í rkevním. Po řadě předchozích protestů proti necírkevní linii KN se kardinál T o m á š e k vyslovil zcela dů razně ve dvou dopisech, da tovaných d n e m 6. září 1982. Sekretariátu PIT napsal mj . : »Po vydání t o h o t o Prohlášení j e n e ú n o s n é , abyste do KN, které dosud vycházejí s církev-ním schválením, nadá le posílali zprávy, které se týkají nyní církevně zakázaného sdružení Pacem in terris.« D r u h ý dopis adresovaný vedouc ímu redaktorovi K N Fr. H o c h m a n o v i , vyúsťuje v závěr: »S největší závažností p ro to Vám znovu p ř ipomínám a zdůrazňuj i , že no-viny, které mají titul katolické, musej í důs l edně zachovávat linii církve ř ímskokatol ické a její nejvyšší hlavy, j inak by n e m o h l y mí t ani schválení církevní, ani by n e m o h l y mít titul katolické. T o je zcela e lementá rn í případ kázně, která mus í být d ů s l e d n ě dodržována ne jen ve s t raně politické, ale i v každém společenství vůbec . A ve smyslu ješ tě vyšším to platí v oblasti církevní.« Redakce to nevzala na vědomí , p ro to muse l nás ledovat dopis z 1. 11. 1982.

Katolický lid m á právo na pravdu. Pražský arcibiskup j e n splnil svou povinnost , která j e součástí j e h o pas týřského poslání (viz mj. 2. vatik. koncil , kons t i tuce Dei verbum č. 7 a 10) a j e konkré tně vyslovena v dekre tu Kongregace pro nauku víry o s ledování tisku z 19. 3. 1975 a v Kodexu kanonického práva (kánon 1399: »Již mocí práva j sou zapověze-ny ... knihy ... jež se snaží rozvracet církevní kázeň ...«). Slovem knihy z ah rnu je Kodex i j i n é publ ikace (kánon 1384).

Kardinál T o m á š e k se v minulých letech opě tovně obracel i j m é n e m osta tn ích ordi-nářů na redakci a úřady a t lumočil st ížnosti věřících na obsah KN. Odezva byla nulová ne-bo opačná - mís to zlepšení náboženské tematiky byla r o z m n o ž e n a a zdů razněna (nejen p ř e s u n u t í m i na 1. s t ranu) tematika politická, h lavně č innost PIT. V současnost i j sou např . Čtenáři dezinformováni, jako by všichni ordináři stáli za PIT, zatímco ve skutečnosti se více m é n ě akt ivně v tom směru projevuje pouze menš í část z nich (ze 13 j e n 4-5), a to navzdory v y v y e n é m u tlaku.

Co dělat? Rostoucí rozhořčení m n o h a věřících j e pochopi te lné . Jenže sdě lovat si pocity mezi se-

bou nic nezměn í . Úřady se tváří, j ako by věřící lid byl se všim vděčně spokojen (sr. če tná poděkování představitelů PIT). Teď však už přišel čas, aby katolíci projevili nějak veřejně, co si myslí, co pot řebuj í a na co mají právo.

Normáln í s t ížnost - ús tavou zaručené právo každého občana - m á podle dosavadních zkušenost í j en dvojí nás ledek: 1. větš inou se nedočká ani odpověd i ; 2. oboha t í kar totéku Státní bezpečnost i . Tvrzení presidenta Husáka v rozhovoru pro rakouskou televizi (novi-ny ze 17. 1 1. 1982), že »... náboženská svoboda i občanská práva j sou zde respektována ...

154

Pokud nějaké nedosta tky j sou , us i lu jeme o jej ich odst raněni« , nemuse j í být v rozporu s komunis t i ckou předs tavou církevní politiky, ale rozhodně j sou v rozporu s t ím, co podle názoru věřících je za ručeno mez iná rodn ími dohodami . Kromě toho z těchto tvrzení zatím neprosví tá vůle skutečně ods t raňovat »nedostatky«. Normáln í domáhán í práva je tedy vyhrazeno pouze n e m n o h ý m , j i m ž to odpovědnos t za rodinu atd. ve svědomí dovolí.

J iná f o r m a protes tu by byly a n o n y m n í dopisy, ale ty o d m í t á m e z důvodů zásadních. Někteř í přestali číst a odebírat KN, aby si šetřili nervy. Masové odhlášení odbě ru KN

by sice m o h l o udělat do jem, ale jed iný důs ledek by patrné byl, že by se drasticky snížil ná-klad, a to natrvalo. Ale katolický lid má právo na svůj tisk (kdekterá d robná skupina má svůj časopis). Nen í tedy řešeni v tom, že bychom se vzdali pos ledního zbytku periodické-ho tisku. Naopak : odbírat a žádat, aby to byl katolický časopis a ne j e h o karikatura. Zdá se, že nej lépe řeší tu to ú lohu ti, kteři protestuj i proti n e v h o d n é m u a nepř i ja te lnému obsahu např. tak, že vystř ihnou z jednot l ivého čísla vždycky partie, které podle jej ich názoru do KN nepatři , a pošlou je v zalepené obálce redakci. Nějak naznačí svůj nesouhlas (ovšem; jen zdvořilý projev je důstojný křesťana!).

Velmi žádoucí j e in formovat duchovni pastýře o svém mínění oh ledně KN u PIT. Správci diecézí i farnost í na to mají právo. Jinak m o h o u mít zkreslené představy a zdánlivě j m é n e m lidu je t lumoči t ú ř a d ů m , církevním a s tá tním. Zvláštní projev vděčnosti si zaslou-ží otec kardinál T o m á š e k za odpovědné biskupské vystupováni v poslední době.

Nikdo nesmi šířit pomluvy, jako by šlo v Římě nebo u nás o politické zájmy. Jde pou-ze o základní prostor pro křesťanský život křesťanů v církvi. Katolíci m o h o u žít v socialis-m u , ale plánovité odumí rán í př i jmout n e m o h o u .

Kdo mlčí, souhlasí . Kdo si nehájí svobodu , nezaslouží si ji. Cirkev, která se bez viditel-n é h o odporu nechává dusit , vzdává se práva na život. Ale katolická církev u nás, lo jesl my všichni u p ř í m n ě věřící, žít chceme . Po Svatém otci, kardinálu Tomáškovi a dalších ordiná-řích j e řada na nás osta tních, abychom to začali zřetelně a vytrvale projevovat.

Doplněk »Tyto Katolické noviny nejsou katolické«, to byla poslední slova zesnulého kardinála

Berana, která ještě m o h l pronést v katedrále svatého Víta o Božím těle 19<19. Žalostná existence Katolických novin, které musel i katolíci mezit ím př i jmout aspoň

jako nouzové řešení , by si zasloužila vyčerpávající s tudii : do roku 1968 a po krátkém nor-málně j š ím mezidobí zase pozvolné klesání už do nynějš ího stavu. Zde aspoň několik he-slovitých př ipomínek.

V rámci p o s t u p n é h o oklesťování a šednut í mizely rubriky: pro mládež, pro děli, pro n e m o c n é , dopisy č tenářů, recenze knih.

Zmizely (nebo téměř) celé temat ické oblasti: výchova a katechezc, e k u m e n i s m u s , ře-hole , dějiny, život v cen t ru církve, život bratři po světě včetně socialistických slátů, misie, nové projevy životnosti církve, víra a věda. Obrana proti ateistické propagandě a vyvracení ú toků a pomluv je zcela nemysl i te lná. Ci tuje se sice z koncilových a papežských doku-m e n t ů , ale h lavně na potvrzení u ložených pozic. Ze lenou m á vedle mírové propagandy urč i tého typu to, co j e blízké s tarým l idem: staré u m ě n í , vzpomínky na staré doby, životní výročí a úmrt í , n ená ročné náboženské úvahy s ta rého stylu.

N e n á p a d n ý m , ale sous tavným u s m ě r ň o v á n í m materiálu se vyvolává představa církve jako us t rnu lé insti tuce, která odchází z jeviště dějin. Pokud existuje, smí být společensky uži tečná, že nabádá své členy k poct ivému plnění občanských povinnost í a k budování společenské s truktury, v níž pro ni n e b u d e místo .

V urči té době byl rozsah rozšířen o další list. Pro Boží lid to z n a m e n á hlavně to, že do-stává v každém čísle velkou dávku čtení, o které nestojí , protože j e nachází v běžných no-vinách. Stojí za porovnání , kolik plochy pokrývají v jednot l ivých číslech tyto věci a hlavně

155

obšírné referáty o všech možných podnicích PIT, chvalořeči na jeho představitele apod. -a naproti tomu zbytky hodnotnějšího obsahu. Ty sice opravňují odebírání KN, ale jejich celkový profil nemění.

Starší čtenáři postrádají velkou řadu autorů, kterých si vážili, ale kteří už dlouho jsou tabu: byli zatlačeni do literární neexistence. Do této kategorie patří i vynikající zahraniční teologové vesměs. Místo nich jsou protěžováni a pobízeni k psaní aktivisté PIT bez ohle-du na kvalitu.

Je možné, že se budou dále tisknout Katolické noviny »s církevním schválením« na poslední stránce dole. Ale je naprosto nezbytné, aby všichni jejich čtenáři a lidé dobré vůle znali pravdu.

Či jsou Katolické noviny, je zřejmé. Čí budou, to záleží také na nás všech.

FRANTIŠEK LÍZNA (*)

DOPISY Z VĚZENÍ

Ruzyň, 6. června 1982 Milá sestro Magdaleno,

tak již Vám opět - díky Pánu Bohu - posílám mnoho modrých kotviček (kéž den ode dne vzrůstá naše naděje!) a mimo to, že je zde tady mám před očima, mám i další velký důvod k tomu, abych si je dnes znovu v mysli oživil a připomněl - je slavnost Nejsvětější Trojíce a to, že ji i v letošním roce budu opět slavit tady v Praze, jsem si před 2 měsíci vůbec nepředstavoval. Pochopitelně tím nechci naznačit, že bych tuto slavnost stejně neoslavoval, af bych byl již kdekoliv, ale přece jen děkuji Pánu Bohu za tento dnešní den s jeho jasným, teplem a sluncem ozářeným nebem, které tady mohu bez obtíží spatřovat. Od té doby, co jsem brzy po vysvěcení dostal od kohosi kazetu s nahraným kázáním otce biskupa J. Hloucha, které měl na Třemešníku pár dní před svou smrtí, volím každoročně jeho přístupovou cestu k této slavnosti a vrcholné tajemství trojjedinosti Boží nechávám v sobě dozrávat trpělivě až k samotným branám smrti nás všech - živých i mrtvých; nepod-léhám panice, že něco promeškám a že mi něco uteče, protože naše budoucnost je v kaž-dém případě v rukou milujícího Boha Otce i Syna a Ducha sv. a zatímco pro mnohé je skutečnost smrti důvodem ke zděšení, pro nás, znovu dosvědčuji, že až nepochopitelně plýtvavě obdarovávané, je stržením roušky.

Už příchod Ježíšův nás přece osmělil natolik, že jsme my, novozákonní svědci jeho vzkříšení, navěky odložili starozákonní kaftany zahalující tváře proroků při setkání s Ho-spodinem, roztřesení údů se přemístilo k srdci a k dychtivosti spatřit Jeho milující tvář, a teď, po téměř dvoutisícileté skutečnosti Jeho Církve nás ona přivádí k neochvějné jistotě, že skrze Joho smrt je naše smrt branou k proniknutí všech tajemství, včetně toho největši-ho. Nestalo se mi, diky té nahrávce, abych nepospíchal na Nejsvětější Trojici každoročně na pouC na Třemešník, a tak jsem tam i dnes v této chvíli se všemi, kteří tam stojí a stáli před oltářem a skutečnost proměny chleba a vína v Jeho Tělo a krev, tak prostá i vznešená zároveň, mne znovu a znovu fascinuje. Bez ní, co bychom si počali? Kam bychom směro-vali a pro koho bychom prostírali slavnostní stůl a stavěli kostely a zdobili stěny chrámu. Kde by byl pak jejich střed? U kterého obrazu či výjevu bychom hledali sílu a který z

(*) Vychází bez vědomí autora.

156

nich by nás př iměl k adoraci? Bylo to v r. 1966 n e b o 1967, kdy j s e m poprvé vyrazil z ma-ringotky z H u b e n o v a u Jihlavy a šel j s e m sám podle značek pres pole a lesy. d l o u h o sám a sám, př í roda byla fantast ická a o tevřená , n ikdo m n e nezastavoval a po d l o u h é m pu tován í j s e m k o n e č n ě sparlil před sebou T remešn ík , lákavý již svým s a m o t n ý m j m é n e m . Mlhavě si j iž pama tu j i na t amni kostelík, řekl bych. že j s e m se vlastně do něj ani nedosta l , byl to všední den , nebyl tam žádný Člověk, který by mi dvéře otevřel , ale urči tě j s e m se t am něja-kým způsobem pomodl i l a pouť j s e m tam určitě vykonal , p ro tože se mi tamější mis to trva-le vrylo do pamět i .

T e ď vás všechny v id ím, vás poutníky Absolu tna , n e s c h o p n é se pokořit mod le , ne-s chopné na cestě upros t řed se zastavit a změn i t s m ě r k nejbližši z rádné výhodě , a ačkoliv si nic n e n a m l o u v á m a spatřuji i na mis te s a m o t n é m n o v o d o b é farizeje, pokrytce a kramá-ře, se sd í lnou vděčnost í chci s vámi poděkovat za ty, kdo se s N im obětu j í a je j ichž srdce překypuje p ro to láskou. Ty os ta tn í pozná te dle z a c h m u ř e n ý c h tváří a svědomí , které se schovává a o k terém se nemluví . Teď m ě napadá, že tam určitě je také slyšet zpěv ptáčků, vždyť j e to upros t řed lesa a luk, a l e j e m o ž n é , že j e j slyší j e n ti naslouchaj íc í na okraj ích, protože j a rmarečn í vřeštěni p řeh lušu je to, co j e pravé a vychází z nitra. M á m radost /, míst , kde j e Nejsvčtcjši svátost u m í s t ě n a v t ichých prostorách. T a m , kde by zaslechla i ty ncj-j emnejš í trylky a tóny a n e m ě l o by m á m z nich u n i k n o u t ani oblažující vlnění křídel an-dě lů , když se střídají.

T o všechno však duše vn ímá ne ve s t řehu a napet i , ale jaksi d o p r o v o d n ě jako jakési již n e h m o t n é zasazení celého obrazu , j e h o ž s e j í dostává. Př iznávám se, že tady po n ě m do-slova p r a h n u , ale úniku z has ter ivého h luku m i m o noc t é m ě ř není . Myslím teď na vrabčá-ky z Lurd, o krerých mi napsala sestřička. M o c jí za její vnímavost děkuj i a ti vrabčáci na ten křik měl i výj imečně výsostné právo. Vždyť si vybudoval i svá hnízdečka // nohou Matky Boží! Dali n á m příklad, vzácný přiklad, vhodný následování . Jejich hlasitost m ě zvlášť nadchla , i když to bylo při mši svaté. C o ž nechtěl i tím upozorni t , že j sou také př í tomni? Jak zahanbuj í nás, kteří se někdy ze stydlivosti či s trachu schováváme na kůrech a za var-hanami!? K o n e č n ě p ro každého křesťana by neměla být jej ich haŠtcřivost a hlasitost důvo-d e m k rozmrzelost i , ale d ů v o d e m k da lš ímu posi lněni naši bezpečnost i a naděje . Nesej í , n ežnou , nema j í komory , a přece je Bůh živí. Oč větší cenu má te vy než ptáci! Sláva Otci i Synu a D u c h u sva tému ...

... T e n t o měsíc j e nap lněn tak krásnými církevními s lavnostmi. Lze zůstat k n im lho-stejný? Nepochybu j i o Vašem vni t řním pocitu bezpečí a zakotvení v N ě m .

* * *

18. července 1982 Milovaní ,

př i jměte , p ros ím, ode m n e m é nejsrdečnějš í pozdravení . Vychází ze srdce, kde j c u loženo všechno to cenné , co j s e m doposud dostal od Pána Boha a lidí - j e h o tvorů; a tak si sami m ů ž e t e k m é m u pozdravení přidat vše to, co Vás zahřeje ve Vás samotných . Byl bych totiž nešťasten, kdyby Vás m ů j dopis zanechal lhos te jnými , pro tože by mířil j en ně-kam na okraj, na místa nežádoucí a nech těná . M o h l o by se to i snadno přihodit , neboť se někdy stává, že i přes naši u p ř í m n o u snahu se před námi vhodná slova schovávají , i když se sami snaž íme sebevíc vybrat z těchto stovek slov, k teré použ íváme , ta pravá, nedař í se n á m to. Avšak v posledních měsících, co j s em od Vás fyzicky oddě len ne jen vzdálenost í , ale i dalšími překážkami, však dochází i pro m n e k p o d i v u h o d n é m u jevu - že Vás pozná-vám m n o h e m intenzivněji a že naše fyzická vzdálenost j e až s m ě š n ě bezmocná a bezvýznamná. Možná , že bychom si j e n o m při setkání posteskli , že m á m e tak málo příle-

157

žitosti se d o t k n o u t navzá j em, ale v ž á d n é m př ípadě n e j s e m p ře svědčen o t o m , že b y c h o m se za ty u p l y n u l é m ě s í c e svou vlastní sí lou a návš t ěvami k s o b ě více přiblížili než jaksi s a m o v o l n ě v t ěch to mi los t íp lných d n e c h , H ledám- l i vysvět lení , n a c h á z í m j e v t o m , že j e to J e h o mi los t p ros t ředkuj íc í , k terá ná s spo ju j e t ím in tenz ivněj i , č ím in tenz ivněj i ná s uchva -cují o d p u d i v é síly. Cí t ím to sám tak j a s n ě , že j s e m o c h o t e n za Vás vyslovit to též . K o n e č -n ě m n e zde často navš t ěvu je t e a j á Vaší bl ízkost doce la z ře te lně pociťuji. P o k u d si p a m a t u -ji , n ikdy j s t e nepřišl i n e v h o d . Nyní od 15. Června (den sva t ého Víta!) j s e m j iž v tzv. výkonu t res tu , takže se mi p o n ě k u d výrazněj i změn i l styl života, n e ž js te na ně j byli zvyklí se m n o u v pražské vazbě. N o č n í či ranní m o d l i t b a se p řesouvá do d e n n í c h chvilek, ale zůs tá-vá. D n e s j s e m zvlášť vzpomína l na . . . , který m á d n e s na rozen iny a vyprošoval j s e m m u p e v n é zázemí víry, nadě je a lásky. Své v z p o m í n á n í j s e m pak rozšířil na Vás všechny . Věř ím, že t en to dopis b u d e již j e n p í s e m n ý m d o s v ě d č e n í m toho , co j s t e se m n o u prožívali Vy. Je to m i m o c h o d e m m ů j první dopis z výkonu t restu a d o k u d se m a m i n k a nevrát í zpět na Moravu , b u d u moci psát p o u z e do L o n d ý n a a n i k o m u j i n é m u , p ro tože se psát od-tud b ě ž n ě m ů ž e p o u z e p ř í b u z n ý m . A j e n od Vás b u d u dopisy dostávat . N e j e d n á se však o o m e z e n í vý j imečná , neboť opak by byl p ravdou . Na psaní se z n á m ý m i zde n e m á m dle předpisů nárok a vý j imka nebyla povo lena . V í m , že m é v ě r n é dopisova te lky ... b u d o u z to-h o trošku s m u t n é , ale o to větší b u d e je j ich rados t , když se dozvědí , že píši V á m . A to, co píší V á m , se v las tně týká i všech os ta tn ích , kteří na m n e s láskou vzpomína j í , a to n e p ro m o j e zás luhy, a le z mi los rdens tv í Božího , k t e r ého j sou p o s l u š n ý m i nástroj i . U ž j s e m zcela z a p o m n ě l na číslo m é h o pos l edn ího dopisu z vazby, a tak začnu s n o v ý m č ís lováním, abych usnadn i l or ientaci při dopisování . Psát se V á m p o k u s í m každých 14 d n ů , i když se z d e m ů ž e psát každý týden , d o m n í v á m se však, že těch 14 dní j e pro m n e v h o d n ě j š í m o b -d o b í m , Výj imky o v š e m ne j sou p ř e d e m vyloučeny, i když m á s n a h a b u d e j i s tě vytrvalá. Rád bych Vám popsal prost ředí , ve k t e r ém žiji, avšak o b á v á m se, že bych de ta i lně j š ími zá-běry znemožni! zaslání dopisu, a tak nezbývá, než abych se v psaní pohyboval na okraj ích v pods ta t ě n e d e t e r m i n u j í c í h o pros t ředí a dělil se s V á m i o své duševní pos t řehy , d o j m y a zá-žitky. T í m vlas tně nic nez t r a t íme a měl i b y c h o m si sdělovat to pods t a tné , n e b o ř j e n to, co p ř i p u s t í m e do nitra a č e h o se v ni tru z m o c n í m e , nás přetváří b u ď k d o b r é m u či z l ému . U ž nyní si předs tavuj i , jak b u d e vypadat naše sku t ečné se tkání , v k teré pevně vě ř ím. T o j iž b u -d e m e zase t rochu starší a v ni tru j iní , a přece j en to d r u h é , n i t e rné , m ů ž e da leko p ř e d b ě h -n o u t poče t př ibylých měs íců . Vždyť v p o u h é m okamž iku m ů ž e m e povsta t j a k o noví lidé a v j e d i n é m okamž iku m ů ž e m e ztrati t v šechno . M é z h r u b a měs íčn í mlčen í (v p o d o b ě nepsan í dop i sů) m n e zcela j i s tě z tvárňovalo blíže s m ě r e m k V á m v e n k o v n í m , a tak neby lo zcela j is tě n e u ž i t e č n ý m , byť by se tak m o h l o p o v r c h n ě zdát. Z mlčení tot iž vyrůstá t o u h a a slova d l o u h o nevys lovovaná totiž vyznívají přesvědčivěj i , neboť se rodila v t ichu a o s a m o -cení. Stává se mi tedy dosti často, že i up ros t ř ed h luč íc ího davu vyslovuji taková t ichá slo-va. 'Jl lou prcs 'ht i ik čfál, směru j í k uš ím nas loucha j í c ím , teď nejčas tě j i k zeleni s t r o m ů za zdí (jak výborně j sou zakořeněny! ) až k m i h o t a v ý m věžím v e l e h r a d s k ý m (díky O t m a r u za ten objev!) n e b o k m r a k ů m a o b l a k ů m , k vět ru , který v n í m á m , a k v ě c e m , které stvořil náš Pán a Bůh a kterých se t é m ě ř nedo tk la lidská ruka. J sou to věci (odpusť te t en to u b o h ý vý-raz) da leko dokona le j š í než ty, které j s m e ko lem sebe vyrobili m y lidé, a já na nich nalé-zám až vznešenos t . J s e m také fasc inován t ichostí , s j a k o u j sou Boží věci na zemi p ř í tom-ny, s j a k o u se pohybu j í , a v ů b e c nej raděj i , t é m ě ř s ú ž a s e m pozoru j i , s j a k o u nezadrži te l -nou pmvidelností přechází den v noc a noc v den. Pro m n e již není příkaz ze stvoření světla p o u h ý m př íkazem či s tvoř i te lským ges t em s t r o h ý m a ú s e č n ý m , ale láskyplným dí lem, kte-ré ke m n ě d e n n ě nově p r o m l o u v á skrze s t řechu a vězeňská okna , svědčí o t o m , že O n o nás ví, že nás navš t ěvu je s n e o h r o z i t e l n o u pravidelnos t í , že na N ě h o m ů ž e m e zcela spolé-hat a že naše t echn ika j e proti J e h o dílu ža los tně n e m o t o r n á , že za t ímco my s r á m u s e m a kví lením m d l e a nej is tě s o b č a s n ý m s e l h á n í m r o z s v ě c u j e m e u b o h á světla žárovek^ O n v

158

ú c h v a t n é m tichu dává vycházet Slunci a Měsíci. J s em však zde pozornějš í a ani si nepama-tuji, že bych v poslední d o b ě viděl krásný s luneční západ a n e b o pohádkově plující M ě -síc; m á pozornos t totiž t é m ě ř každodenně s leduje tuhle tu p r o m ě n u světla v t m u a naopak skrze stíny, které se večer prodlužuj í a dopadaj í z věcí zde ko lem nás, a s te jně tak jasně v n í m á m intenzitu světla přes celý den a zvláště v noci , když nesp ím a kdy se probouzí no -vý den. Jde mi o to, abych ten př íchod nového dne nezmeškal anebo nepokazil svou tu-pou nevnímavost í , a i když n e m o h u s ptáckv zpívat, přece j en ve fantazii mi vyvstávají ti nedávní , a já a lespoň o milosrdenství Božím chci zpívat. Rád bych t ím zpěvem zaplnil zby-tek a poslední s t ránku dopisu a ačkoliv j s e m již v životě ledasco riskoval, neměl bych od-vahu teď zanecha t na řádcích nápěv toho, co zpívám. K o n e č n ě noty naštěstí doposud neu-mím ani číst, ani psát. Musel bych nejprve vymyslet grafické znaky pro to, co si tady pro-zpěvuji , ale to by bylo skoro tak obt ížné jako ten samotný rodící se zpěv, protože zpívám teprve v s amo tných začátcích. Jsou to j en kratinké tóny h n e d za no tovým kliěem a já se obávám, že bych Vás zklamal krátkostí toho , co j s e m si vymyslel, a tak Vás prosím, abyste se Vy samotn í s lavnostně shromáždil i a v zás tupech zpívali Hospod inu píseň novou . Ne , m o c se neohlížej te , j en zpívejte, v tóninách př íznačných pro náš úděl , m n e určitě uvidíte, jak o h r o m e n ě zírám na veliké věci, které n á m připravil ve své veliké lásce náš Pán. Mus ím se přiznat , že se někdy tady pomyš len ím na ten Váš zpěv utěšuj i a že sc mi ta představa je-ví až kouzelně vábivá. I tak s e j í však nelekám, protože nepůsobí pří t om svůdně a nesku-tečně. Naopak! Myslím si, že mi takový slavnostní zpěv v ž á d n é m případě n e m ů ž e unik-nou t , protože si naše vzkrišení nedovedu představit bez zpěvu zástupů (proto ten výra/, i pro Vaši rodinu), určitě tam b u d o u slyšet i sóla, ale budou to zástupy, které b u d o u vzdávat své díky Hospod inu za Jeho vládu a milosrdenství . M é Široké vidění těchto konečných obrazů nabývá ve m n ě d o m i n a n t n í h o postavení, zvláště upros t řed lidí, mezi kterými se nacház ím, a skličující poznání abso lu tn ího nesouladu s t ím, co vidím a Čím žiji, m n e vrhá na d ruhé s t raně do sklíčenosti až děsivé. Bezesporu poznáte , že j sem boles tně prožíval ty-to rozpory a že má odpovědnos t před Pánem b u d e vážnější. Za t ímco j s e m se dopracovat až k této Části obt ížně psaného dopisu, Častokrát p ře rušovaného , uběhly dva dny, a tak dnes je již podvečer 20. 7., den pro m n e m i m o ř á d n ě slavnostní, neboť před 41 lety j sem byl pokř těn . D n e s se mod l ím za své rodiče i kmotry , i za celou jevíčskou farnost . Tobě , m a m i n k o a tat ínku, děkuji za život i křest a dotýkám se z n a m e n í m kříže v duchu starobylé křtitelnice v jevíčském kostele a obnovuj i svůj křestní slib před obrazem P. M. Královny. ... Pan s Vámi. Ž e h n á m Vám.

* * *

16. února 1983 Milá m a m i n k o ,

dnes Ti , milá m a m i n k o , chci poděkovat za Tvou návštěvu, která m ě velice potěšila. Mel j s e m velikou radost , že j s m e se opět mohl i setkat a dekuj i Ti též za balíček, celý osah byl velice v h o d n ě volený, Pán Bůh zaplať. Chci věřit, že j s te šťastně dojeli ...

D n e s j e již Popeleční středa. V pamět í mi uvízlo, že j s e m před rokem vzpomínal ve svém dopise z Ruzyně na poslední popelec, který j s e m přijal »na svobodě«, a vím dobře , že to bylo u sv. Ignáce, k d y ž j s e m pospíchal do práce. Netradiční způsob j e h o udělování se mi vryl do pamět i více než m n o h é j iné zážitky z té doby, a lo natolik, že m ě to vede k del-š ímu zamyšlení i nyní. D n e s se však k uvedené reminiscenci přidalo i něco z Izaiášova líčení p ravého pos tu , a to m ě přivedlo k t o m u , že j s e m se oholi l dříve, než j sem zasedl k t o m u t o psaní , a měl-li bych zde j ím vzpomínaný vonný olej, natřel bych se j ím, abych vypadal, jak si prorok přál. M o c se mi líbí slavit půst s takto svátečně okráš lenou radost-n o u dusí, s takovou, j ež prosvěcuje naši tvář a nap lňu je radostí i s m u t n á místa, kde se

159

nacházíme. To už tam s námi pronikají neviditelné proudy iontů radosti z bohatých darů Božího ducha a ne jen my samí ubozí, ubití a znavení. Představuji si, že přislib rozváza-ných pou t m ů ž e m e směle vztahovat na sebe samotné , a naše naděje tak dostává patřičný vziet, a zat ímco pouta polevují, otroctví ducha se pro nás stává t éměř cizím prvkem či pou-ze teoretickým p o j m e m , o kterém lze nanejvýš s lítostí uvažovat.

Přál bych si prožít těchto 40 dní a nocí takto: tak, jak sí přeje Pán anebo ještě lépe: nechci být dnes sobecký a totéž vyprošuji Tobě , milá maminko , a všem našim blízkým, kteří s námi se podílejí na s te jném díle a kteří se od nás liší nanejvýš svou horlivostí a šíří snahy žít tak, jak si přeje Pán.

Nerad bych ztroskotal a skončil na vzletných obrazech, aniž bych se přidržel reality, v níž ži jeme. A tak raději se chci uchýlit pod m o c n o u ochranu Boží a letošní postní dny pro-žít s Kristovým křížem, který, ač tolikrát znázorněný, je neviditelný a který se proto nedá ani nikterak nahradit a naplánovat , protože ten pravý je j ed ině ten, je jž nám připravila Boží prozřetelnost,

I tak se s radostí připojím o svatém týdnu k tém, kteří jej budou doprovázet ulicemi se sestrou a celou její rodinou (Bohu díky!) a se všemi, kteří j sou s námi spojeni. Čtyřicet dní naší pouště skončí radostným vzkříšením!

Milá maminko , v trpělivosti očekávejte Pána a j eho zaslíbení.

A K C E STÁTNÍ B E Z P E Č N O S T I PROTI F R A N T I Š K Á N Ů M

Podle § 83 odst. 1 tr. řádu byly usnesením nařízeny domovní prohlídky dne 27. 3. 83 v 7 hod. v bytech a přilehlých prostorách u všech podezřelých osob z § 178 tr.z., ze jména v pražských a bratislavských obvodech, v Plzni, v Jinřichově Hradci, v Liberci, ve Voticích, v Jesenici u Prahy, v Roztokách u Prahy, v Trnavě, v Rožmberku , v Hlohovci, v Popradě, v Prešově, v Košicích, vc Vranově a j inde , s celkovým celodenním výslechem více než 250 osob. Z toho důvodu bylo vyšetřovateli SNB započato trestní stíhání ve smyslu § 160 odst. 1 tr.ř. pro trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr.z. na tom skutkovém základě, že doposud neznámí pachatelé na různých místech ČSSR i j inde vykonávali náboženské obřady v úmyslu mařit výkon státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. Vzhledem k výše uvedenému d ů v o d n é m u po-dezření byly převzaty do vazby tyto obviněné osoby:

František Inocenc Kubíček, vc výpomoci v duchovní správč sv. Jiljí v Praze; Jaroslav Alois Moc, vc výpomoci v duchovní správě sv. Františka v Praze; Vojtěch Aleš Zlámal, bez s tátního souhlasu, invalidní důchodce ; Michal Pomet lo , duchovní správce v Plzni; Jiří Mazanec, duchovní správce v IlolýŠově u Plzně; inž. Miroslav Jáchym, pracovník Státní banky Československé v Jindřichově Hradci; Jaroslav Brázda, pracovník Čs. akademie věd, t.č. v Košicích; Anton Šmíd, zaměs tnanec SN, Bratislava; Alois Glubasnia z Ostravy; Peter Ručka, zaměs tnanec Polygrafických závodů, Bratislava; inž. Jiří T ů m a , Praha - a další, o kterých po 14 dnech není žádných zpráv.

Všechny obviněné osoby a trestně stíhaní podali proti usnesení vyšetřovatele v zákon-né lhůtě stížnost proti výkonu vyšetřovatelů a provedení domovní prohlídky. P ředmětem stížnosti bylo: stížnost na nezákonný způsob vyšetřování a provádění domovní prohlídky vyšetřujícími orgány a podání žádosti o prozkoumání zneužití pravomoci činitele u městských prokuratur. Současně ten den byl podán protest a nesouhlas s výsledky vyše-třování městským prokurá torem, zejména, že nelze souhlasit s obsahem protokolů, které

160

byly vyslýchaným p ředem vykons t ruované podávány k podpisu . Také t ím, že právní po-měry' s tá tu k církvi ř ímsko-kaiolické j sou upraveny podrobně j i v ládním nař ízením Č. 219/ 49 sbírky, k terým je rímsko-katolická církev ch ráněna z á k o n e m , a t ím, že usnesen ím vyše-třovatelů ze d n e 25. 3. 83 o zahájeni úč inných osobních domovn ích prohl ídek byla zabírá-na různá ř ímsko-katolická l i teratura pro po t řebu s o u k r o m é h o projevu vín*, byla požádána individuelně výše obv iněnými t res tně s t íhanými Členy ř ímsko-katolické církve všechna biskupství prostřednictvím přís lušných farních ú řadů o ochranu post ižených osob ř ímsko-katolické církve, jakož i o společenskou o b h a j o b u při s o u d n í m nastávajícím přelíčeni.

• * *

ZPRAW OCITYCH SVÍDKC

28. 111. 1983, 1Ü hod.

Zpráva o loupežném přepadení naších dvou komunit Statni bezpečnosti v Bratislavě v neděli 27. března o i/2 S hod. letního času

Na Květnou neděli kolem 1/2 8 h. ranní le tn ího času byli j s m e sh romážděn i v Bra-tislavě na Křižovatkách č. 74 k svěcení ratolestí.

Tu přiběhla s. Těrka Šmídová, že přišla policie. Vyzval j s e m bratry a sestry, bylo nás asi 15-16, aby se modlili , že j im pů jdu vstříc. Začali se modli t cxorc ismus .

Já j s em se představil jako kněz a provinciál f rant i škánského řádu. Uvědomi l j sem je, že nemaj í oprávnění od prokurátora a že se t ímto dopouště j í kvalifikovaných zločinů proti lidskosti podle § tr. z. č. 259. (Ten to § hovoří o likvidaci kul turních, národních a nábo-ženských skupin a vyručuje trest 12-15 let, popřípadě trest smrti .) Dodal j s em, že mají-li rádi sebe a své rodiny, aby této akce zanechali .

Ukázal j s em jej ich veliteli, že m á m na hodinkách 1/2 7 a pět minu l podle s tarého času a že t ímto okamžikem je vydávám pod trestající ruku Boží.

Zároveň j s em j im př ipomněl , že mají v nás ncjlepší přátele a že, jestli upustí od této akce, dos tane se j im i jejich rod inám b ě h e m měsíce m i m o ř á d n é přízně Boží,

Členů policie bylo asi 6 a j e d n a žena. Jejich velitel klidně a korektně jednal a prohlásil, že mus í provést domovn í prohl ídku. Vyzval nás, abychom sc seřadili na chodbě a foto-graf si udělal b leskem dva snímky.

Toník Šmídů se začal modl i t »Zdrávas Královno« a já po tom začal bolestný růženec. Když j s m e j e j stř ídavě dokončil i , Toník opčt začal »Otče náš« za naše nepřátele , aby se j im dostalo spásy. P o l o m Stanko, který si sedl, zanotoval »Křiž je naše spása ...«, po ní »Slovensko moje ...« a p o t o m » M á m velkou radost . . .« . Dál nevím, co se na Křižovatkách dálo.

P o t o m m n e a s. Mar tu vzali do auta a odvezli na policii. M ů j referent se představil j ako kapitán Mravec a velmi korektně se vyptával na m ů j účel cesty, na naši č innnos t jako řehole a na j m é n a bratři a sester. Prohlásil j sem, že v té věci n e b u d u vypovídat.

Protokol měl asi pět řádek a zněl takto. V. Zlámal, bytem v Roztokách u Prahy, ne-hodlá vypovídat, protože řehole nebyly u nás zrušeny. Citoval j sem mu onen § 259, s tím Božím t res tem i p o ž e h n á n í m . D o d á v á m , že po právní s tránce j s em byl volán j ako svědek. Nic ne tuše , vrátil j s em se zase k naš im, ale tentokrát do komuni ty na Stanične 5, abych poobědval . Tak j sem padl Státní bezpečnost i znovu d o rukou .

Bránil j s e m se, že už j sem byl vyslýchaný, a oni : »co tu h ledám.« A já : »že si j du pro tašku.«

161

A oni: »Která j e vaše taška?« Ukázal j sem na j e d n u , která moje nebyla. V předsíni stálo totiž několik tašek s u loupenými kn ihami a věcmi pot řebnými k liturgii a duchovní-m u životu. Chtěl j s em tak aspoň něco zachránit . A oni na m n e : »Tak vás m á m e , « patří vám, vy js te s ní přijel.

Tak j sem j iž potřetí opakoval o n e n paragraf s vydáním pod trestající ruku Boží a s doda tkem, že ten to m e c h a n i s m u s pracuje na 100%.

Trochu se rozkatili, že j e vydávám »j is tému m e c h a n i s m u a peke lnému ohni« , a vsadi-li m n e í s »moj í t aškou« do auta a vrátil j s em se b ě h e m hodiny tam, odkud j s e m byl pro-puštěn .

Znovu byl protokol o tašce. Prohlásil j s em, že není moje a nevím, co v ní je . Byl připo-jen dodatek, »že o věcech řehole nehod lám vypovídat«.

Byl j sem propuštěn s doda tkem, abych tentokrát opravdu už jel, odkud j s e m přijel. To to j sem popravdě napsal, nechtěje nic přidat ani ubrat .

fr. Aleš Zlámal o f m (*)

Příchod Státní bezpečnosti

Dne 27. 3. 1983 před 7 hod. ranní j sem spal j ako host v d o m k u Vojtěcha Zlámala, při-šla do d o m u Státní tajná bezpečnost s povolením od prokurátora ze dne 25. 3. 1983 k prohl ídce bytu a »fary« Vojtěcha Zlámala.

Při př íchodu došlo ke konfliktu s Pavlem Lúčkou, který bydlí v tomto d o m ě , protože prý kladl odpor , mu zkroutili ruce a nasadili pouta a připoutali k ús t ředn ímu topení.

Potom nás rozdělili a k výslechu odvezli p. Lúěku, pí Šustrovou a p. Bělohoubka. Nás s pí Kusovou zatím ponechal i v d o m ě jako svědky prohlídky. Upozorňuj i , že pí

Kusové j e 76 let a velmi špatně vidí, je po operaci očí a byla z celé akce tak vyděšená, že j sem byl jako svědek prohlídky, kcrou dělalo 6 příslušníků v několika mís tnos tech , prak-ticky sám (přitom j sem byl nucen k pobytu pouze při prohlídce kuchyně, obývacího poko-je v přízemí, chodby v patře a j e d n é menší místnosti) . V místnosti , kde bydlí pan Zlámal , j s em při prohl ídce nebyl. Tzv. »nezúčas tněný svědek« byl přivezen StB a byl prý obstarán den předem z Prahy 6. K mojí stížnosti na j e h o nezúčas tněnos t nebylo přihlíženo, že stě-žovat si má právo pouze majitel bytu. Působil na m n e spíše d o j m e m jako jejich pomocník .

Při prohlídce nebyly věci sepisovány jmenovi tě , ale byly dávány do obálek, pytlů a ku-fru, který byl přelepen, a já j sem musel podepsat pre lepenou lepenku. Příslušníci hlavně sledovali a zabavovali f inanční částky, a to i 400 Kčs, které byly v kuchyňské lince na do-mácnost . Dále zabavili všechny strojopisné listy a kopíráky, knihy bez označení vydavatele a knihy vydané v cizině, a to i před rokem 1948. Zvláště je zajímala literatura o františ-kánství a teologické knihy a skripta. Prohlídka trvala od 8.00 do 15.00 hod. Potom j s m e byli s paní Kusovou převezeni k výslechu na Státní bezpečnost v Bar tolomějskč ulici.

Výslech byl prováděn do 20.00 hod. a vyšetřující mi asi 2 hod. odmíta l dál poučení a sdělit, zda j de o výslech obža lovaného nebo svědka, nebo svědeckou výpověď. Po tom mi sdělili, že jde o výslech svědka a v poučení mi řekli, že mus ím vypovídat, i když j s e m pře-svědčen, že otázky se netýkají trestné činnosti , a vyhrožovali mi, že mus ím vypovídat. Po sepsání svědecké výpovědi zničil příslušník 1 stránku a napsal ji znovu s úplným poučením.

Uvádím výslovně, že j sem vypovídal pod nát lakem a že celý den j s e m byl značně vyčerpán, takže výpověď považuji za nepla tnou.

Při výslechu je hlavně zajímala organizační s t ruktura Frant iškánského řádu v naší vla-sti a osobní obsazení , dále existence »Frant iškánského semináře«, finanční otázky a ho-spodaření , majetkové poměry. Dále chtěli vědět , kdo vydává a jestli j s e m četl Informace o církvi. Řekl j sem, žc nevím.

(*) Vychází bez vědomí autora.

162

U mne je zajímaly moje osobní záležitosti, které považuji za soukromé a s věci nesou-visející, takže výslech působil spíš dojmem výslechu obžalovaného. Také mě chtěli pře-svědčit, že jsem členem Františkánského řádu a studuji na »Františkánském semináři« a doporučovali mi. abych toho nechal, »dokud je Čas«.

Po příchodu do Kunratic, kde bydlím, jsem zjistil, že tam byla také prohlídka obdob-ného stylu jako v Roztokách, takže pani Kiiglová. která je nemocná, dostala záchvat, že do této doby nemůže vstát z postele.

28. III. 1983 Křivanec Miroslav (*)

• * *

PRVNÍ NEÚPLNĚ ZPRÁVY o CELKOVÉM ROZSAHU

Z Čech ... Dne 27. března na Květnou neděli ráno mezi 6.30 a 7.30 hod. byly provedeny prohlíd-

ky v soukromých bytech, domech a na farách, kde žiji členové Františkánského řádu nebo jejich přátelé. Tyto prohlídky byly v Čechách a na Slovensku.

V Praze a okolí: byt kněze P. Františka Kubíčka na Národní třídě a dům ve Kbelích; byt kněze P. Jaroslava Moce Praha 10, Na spojce; dům v Kunraticích, kde žijí řádně za-městnané civilní osoby; dům v Roztokách u Prahy, kde žije P. Vojtěch Zlámnl, který v tu dobu nebyl přítomen; byt ing. Jiřího Tůmy v Praze 6. Dále v Čechách mimo Prahu byt P. Jáchyma v Jindřichově Hradci; fara ve Voticích, kde je P. Šťastný; fara u Mělníka, kde působí P. Drahoslav Bernard Říský. Dále fara v Plzni, kde působí P. Jiří Pometlo, a fara v Holýšove s Josefem Mazancem.

Na Slovensku dům v Bratislavě Na křižovatce, kam přejeli bez písemného souhlasu k prohlídce. V tomto domě se v té době nalézal P. Vojtěch Zlámal, který jc bez povolení clo domu nevpustil. Teprve, když si povolení opatřili, provedli prohlídku. A dále dům v Koši-cích, kde rovněž žijí osoby řádně zaměstnané.

Usnesení o domovní prohlídce podepsané vyšetřovatelem StB a městským prokuráto-rem bylo odůvodněno trestním stíháním ve věci trestního činu maření dozoru nad církve-mi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr. z.

Při prohlídkách byly odebrány všechny náboženské knihy a písemnosti (samizdaty), psací stroje, peníze, v některých případech bohoslužebné předměty (kalichy, paténty, bo-hoslužebná roucha).

Všichni obyvatelé žijící v těchto bytech a domech byli postupně odváženi k několika-hodinovým výslechům a pak bud propuštěni nebo dále zadrženi. Jen v Praze bylo vyslý-cháno nejméně 20 osob, celkem v Čechách a na Slovensku nejméně 50 (předpokládám, že více).

Zadrženi byli: P. František Inocenc Kubíček, kněz vypomáhající se státním souhlasem v kostele sv. Voršily a sv. Jiljí. Je mu 70 let, před třiceti léty byl odsouzen k 22 letům věze-ní, vrátil se na amnestii po osmi létech v roce 1960. Ve vězení byl těžce nervově nemocen.

P. Jaroslav Alois Moc, působil se státním souhlasem v kostele v Krěi, je mu 65 let, v 50. létech rovněž vězněn, je nemocen.

P. Vojtěch Aleš Zlámal, invalidní důchodce, 59 let, před několika léty po výslechu na StB postižen srdečním infarktem, od té doby v invalidním důchodu. V 50. létech rovněž vězněn.

Ing. Jiří Tůma, u kterého byly nalezeny tiskoviny náboženského obsahu ve větším množství.

(*) Vychází bez vědomí autora.

163

P, Josef Jiří Mazanec , působi l j ako kněz se s tá tn ím souh la sem v Holýšově u Plzně. 59 let, n e m o c n ý po infarktu.

P. Jiří Michal Pometlo, kněz se státním souhlasem v Plzni. Stár kolem 40 l e t těžce ne-mocen (tuk v krvi).

Pan Jáchym, bankovní ú ředník z J indř ichova Hradce , 50 let, velmi n e m o c n ý . Žil se svou přes 80 let s tarou ma tkou , která zůstala sama.

Na Slovensku v Bratislavě Petr Ručka, j m é n o d r u h é h o n e z n á m , zrovna tak j a k o ne -znám zadrženého z Košic. Jistě však vím, že byli zajištěni.

Zaj iš tění z Prahy j sou nyní vg věznici v Ruzyni , z Plzně j sou na Borech.

... a ze Slovenska

D n e 27. b řezna 1983, tj. na Kvě tnou neděli , byla Státní bezpečnost í vykonána akce, k terou j e m o ž n o srovnat s d u b n e m 1950, kdy došlo k likvidaci řeholí . 27. 3. 1983 StB v ranních hod inách (7.00 hod.) vytvořila f rontální ú tok proti f r an t i škánskému řádu . Doš lo k obsazení d o m ů podle dosavadních zpráv v Košicích, Hlohovci , Liberci, Bratislavě, Brně a v Praze.

V Bratislavě doš lo k obsazení dvou d o m ů a j e d n o h o bytu ( d o m e k Strážničná č. 5, do-mek Na křižovatkách č. 74, byt paní Vincencie Z a ň o v č v Súmračské ul. v Hlohovci) . Byl také obsazen byt paní Františky Fendekové , členky řeho le , která je zároveň varhanicí , v Dvorn íkách . P o d o b n ě byly obsazeny d o m y a byty v Košicích, ale o d t u d zatím nejsou zná-my podrobnos t i .

Ve všech bytech byly provedeny prohlídky. Pos tup StB v d o m ě v Bratislavě, Strážnič-ná č. 5, ne j lépe charakter izuje , jak celá akce vypadala. V d o m ě spalo ze soboty na neděli 12 osob. V neděli ráno v 7 hod. zazvonila v t o m t o d o m ě jakási mladá žena s d louhými světlý-mi vlasy a řekla, že nese vzkaz od Cyrila z Košic. Jakmile jí bylo o tevřeno , vtrhlo do d o m u 6 příslušníků StB a j e d e n pracovník měs t ského n á r o d n í h o výboru. Maji tel d o m u Peter Ručka žádal o předložení povolení k vs tupu a k prohl ídce, což příslušníci StB odmít l i s t ím, že je obdrží doda tečně . Na to soustředil i všechny osoby s výj imkou maj i te le d o m u v su te rénu a od tud j c odváželi na StB do Februá rové ul. V d o m ě p o t o m začala prohlídka, která trvala od nedě le ráno až do úterka. Příslušníci StB vytrhávali např . l ino leum z podla-hy, prohledávali celou zahradu a každého , kdo n á h o d o u přišel do d o m u , zadrželi a vyslý-chali.

V Bratislavě bylo vyslýcháno 29 o sob j ako svědci. Zatčeny a drženy ve vazbě j sou tyto osoby: Peter Ručka, nar. 1955, Bratislava, Strážničná č. 5; A n t o n Šmíd, nar. 1955, Bratisla-va, Na křižovatkách 74; inž. A n t o n Glabasnia , nar. 1955, Bratislava, Na křižovatkách 74; Jaroslav Brázda, nar. 1952, Kosice, Moravská ul.; Bystrík z Košic (křestní j m é n o není zná-mo) ; inž. Miroslav Jáchym, nar. 1927, J inr ichův Hradec - j e nezvěstný!

V bytě N a křižovatkách 74 se nacházel páter Aleš Zlámal z Prahy - podle všech pří-znaků byl odvezen do Prahy.

* * *

Vf.fUcí A C H A R T A 77 plši P K H S I D I Í N T O V I

15. 4. 1983

Vážený pane pres idente , obrac íme se na Vás jako obyvatelé té to země , j ako občané toho to státu. Obrac íme se

na Vás jako na ús tavního garanta zákonnos t i v republice. T a t o funkce koncen t ru je na Vás ncjvyŠsí právní a polit ickou o d p o v ě d n o s t za poměry vc státě.

164

Vede nás k tomu více okolností z posledního období, které v nás vyvolávíyí znepoko-jení nad možnostmi realizace náboženského přesvědčení v Československu, ale bezpro-středním podnětem k tomuto dopisuje poslední zásah Státní bezpečnosti proti věřícím z 27. března t. r.

V neděli 27. března, na Květnou neděli, přibližně v 7 hod. ráno obsadily skupiny pří-slušníků StB několik domů a bytů po celém Slovensku: v Bratislavě, Hlohovci, Košicích, Prešově, Trstené (tam 29. března), Tvrdošině, Ružomberku, Luboehni, Popnidě, Svitě, Vranově, Humenném. Provedli v nich domovní prohlídky a zajistili všechny přítomné osoby. Další domovní prohlídky a zatýkání proběhly ve stejnou dobu také na některých místech v Čechách a na Moravě.

Domovní prohlídky a zajišťování směřovaly proti osobám, které se z vnitřního pře-svědčení rozhodly zasvětit svůj život Bohu. Jejich rozhodnuti v žádném směru nezname-nalo odvrácení od této společnosti a od účasti na společenské pnící. Inspirováni příkladem sv. Františka z Assisi připodobnili se sociálně nejslabším skupinám obyvatel a pomáhali jim. Přitom chodili řádně do zaměstnání, na pracovištích jsou hodnoceni jako dobři pra-covníci. Volného času využívali ke zdokonalení ve své víře. A právě tato stránka jejich ži-vota nejvíc zajímala Státní bezpečnost. Při domovních prohlídkách v jednotlivých domech a bytech Bezpečnost zabavila stovky položek naučné náboženské literatur)', modlitebních knížek, kříže, bohoslužebné předměty. Bezpečnost vyslýchala desítky osob a kladené otáz-ky se týkaly opět nejvíce původu náboženské literatury, účasti na bohoslužbách a okruhu osob, angažovaných v této Činnosti. Nejméně 8 osob na Slovensku bylo ponecháno ve vy-šetřovací vazbě a obviněno z tzv. maření dozoru nad církvemi, které měly spáchat svým členstvím v údajně ilegálním františkánském řádu.

Zásah Státní bezpečnosti je hrubým porušením platného práva. Ústava ČSSR zabez-pečuje všem občanům náboženskou svobodu. Mezinárodní pakl o občanských a politic-kých právech, ratifikovaný Československem a uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 120/ 1976, pokrývá veškerou činnost obviněných, za niž jsou stíháni. Ještě podrobněji specifikuje a zabezpečuje náboženská práva Pakt o náboženské snášenlivosti, schválený Valným shromážděním OSN v r. 1981 a zavazující naši republiku přinejmenším morálně. Konečně právo na výměnu informací, zahrnujících i náboženskou literaturu, obsahuje Zá-věrečný akt Helsinské konference, který jste za Československo podepsal právě Vy, pane presidente.

Zásah Bezpečnosti dne 27. března prqběhl protiprávně i v některých detailech. V Bra-tislavě nepředložili příslušníci StB při prohlídce souhlas prokurátora, neumožnili zaintere-sovaným osobám účast na prohlídce, nedoručili kopii zápisu o zabavených věcech. Obvi-nění neobstojí též z toho důvodu, že řehole včetně františkánské nejsou u nás zakázány žádnou právní normou.

Naše znepokojení zvyšuje skutečnost, že tento zásah proti věřícím občanům se ode-hrál na pozadí celého řetězu trestních postihů v posledních letech, souvisejících s nábo-ženstvím. Jejich průběh v mnohém připomíná zlé období v poválečných dějinách naší re-publiky, o němž jsme se domnívali, že je nenávratně překonáno. Procesy proti věřícím, obžalovaným z maření dozoru nad církvemi, probíhaly fakticky s vyloučením veřejnosti před soudy, které není možno označit za nezávislé, s omezenou možností dokazování neviny obžalovaných v průběhu trestního stíhání.

Vážený pane presidente! Váš osobní osud v 50. letech je varováním, do jakých tra-gických situací může uvrhnout vlastní občany státní aparát ovládaný netolerantní ideolo-gií. U vědomí této skutečnosti i u vědomí Vaší odpovědnosti před zákony a před dějinami této republiky obracíme se na Vás se žádostí: zastavte znovu se rozbíhající postihy věří-cích občanů. Nařiďte propuštění zatčených z 27. března t. r. a zastavení jejich trestního stíhání.

165

V d u b n u 1950 Bezpečnost p o d o b n ý m způsobem obsadila všechny kláštery v republi-ce a jejich obyvatele celá léta prot iprávně držela v internačních táborech. Slibovala si, a nejen ona , likvidací řeholí nejpozděj i s vymřen ím tehdejších řeholn íků . Dnes , po třiatřice-ti letech, Bezpečnost znovu zatýká mladé lidi, na rozené po r. 1950, a stíhá j e pro přísluš-nost k řeholi . Stíhání nelikviduje řehole , ale poškodí stát, který je stíhá.

Slovenské dějiny j sou 1100 let spojeny s křesťanstvím a kulturní dějiny našeho národa si nelze představit bez působení řeholních společenství. I z toho odvozu j eme své právo a povinnost ozvat se proti zásahu Státní bezpečnost i - ješ tě více než z právních no rem.

Podpisy 85 kněží, řádových sester a laiků

Př ikládáme přibližný seznam postižených osob: inž. Mária Šumílasová, KoJárikova 2, Košice; Mária Jakubíková, Tat ranská 2, Košice;

inž. Jaroslav Brázda, Bajkalská 7, Košice - za tčen; Bystrík Janík, Bajkalská 7, Košice; Mária Binderová, Pionierska ul., Poprad; A n n a Terpáková, Pionierska uL, Poprad; He lena Šebestová, Prešov; Helena Torkošová, Prešov; Štefánia Mihalusová , Pod skalkou, Ru-žomberok - zatčena; A n n a Holičková, Pod skalkou, R u ž o m b e r o k - zatčena; Olga Iváková, sídliště Medvedzie , Tvrdošín - za tčena; Marta Červená, sídliště Medvedzie , Tvrdošín -zatčena; Mária Janáčová, Budat ín ; Viera Onderková , Košice; An ton Šmíd, Na křižovat-kách, Bratislava - zatčen; Terezia Šmídová, Bratislava; Vincencia Záňová, Súmračná 4, Bratislava; Peter Ručka, Staničná, Bratislava - zatčen; Lubomí ra Lampar tová, Bratislava; Terezia Ščúrková, Bratislava; A n n a Ščúrková, Bratislava; Františka Fendeková , Hlohovec ; Mária Čarnogurská, Bratislava; Marta Andělova , Trnava; Anna Bodoňková, T m a v a ; Veronika Čarnogurská , Trs tená ; Štefan Janík, Mníšek nad Popradem; inž. Glabasnia , Na křižovatkách, Bratislava - zatčen.

U osob bez poznámky »zatčen« byla p rovedena domovní prohlídka.

Dokument Charty 77 č. 12/83

Pane presidente ,

j edna z nejrozsáhlejších akcí Státní bezpečnost i za pos ledních 20 let je mot ivem toho , že se k Vám obrac íme s následujícími fakty.

Ve dnech 27. až 29. 3. 83 došlo k zásahu proti f ran t i škánům, který postihl asi 250 osob. V soukromých bytech, v domech a na farách, kde žijí členové f rant iškánského rádu nebo jej ich přátelé, byly provedeny domovn í prohlídky. Byly při nich odebrány nábo-ženské knihy, písemnost i , psací stroje, peníze, bohos lužebné předměty jako kalichy, paté-ny, roucha. Usnesen í o domovn í prohl ídce bylo z d ů v o d n ě n o t restním st íháním ve věci t res tného činu podle § 178 tr, z. (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými spo-lečnostmi) . Všichni obyvatele žijící v těchto d o m e c h a bytech byli pos tupně odváženi k výslechům, někteří byli zadrženi na 48 hod.

D o vazby byly vzaty tyto osoby: páter Kubíček, páter Moc, páter Zlámal , páter Mazanec, páter Pomet lo , inž. T ů m a , J.

Rýper, J. Jáchym, inž. J. Brázda, Štefánia Mihalusová, Anna Holičková, Olga Iváková, Maria Červená , A n t o n Šmíd, Peter Ručka, A n t o n Glabasnia.

T e n t o tvrdý zásah výrazně i lustruje skutečný p o m ě r státních orgánů vůči řeholn ím společnos tem. Právní podklad řeho ln ího způsobu života státní orgány popřít n e m o h o u . O řcholnících mluví dosud platné, i když značně přežité právní normy. Zákon č. 218/49 sbir-

166

ky § 10 ods t . 2 mluv í o k o m u n i t á c h , j a k o ž i § 11 ods t . 2 s t e j n é h o zákona . Vládní nař ízeni č. 2 1 9 / 4 9 sbírky § 2 ods t . 1 říká: » D u c h o v n í , působíc í v d u c h o v n í správě, j e s t světský n e b o řeholní duchovn í . « § 11 ods t . 1 t éhož v l ádn ího nař ízení mluv í o opa tech , § 16 ods t . 1: »Ja-koukol i d u c h o v e n s k o u č innos t m o h o u vykonáva l světšti i ř e h o l n í d u c h o v n í j e n se s t á tn ím s o u h l a s e m . « Po d o b u p la tnos t i zákona 218 /49 sb. a v l á d n í h o nař ízení Č. 2 1 9 / 4 9 byly ř eho l -ní o s o b y vys taveny tv rdým pe r sekuc ím. 13. a 27. d u b n a 1950 byly z l ikvidovány všechny m u ž s k é a ženské kláštery v celé zemi , reholn íc i a r eho ln ice nás i lně k o n c e n t r o v á n i v pra-covních t áborech s k r u t ý m v ě z e ň s k ý m r e ž i m e m . Předs taven í a akt ivnějš í č l enové byli v m n o h a p ř ípadech o d s o u z e n i k vysokým t r e s t ů m o d n ě t í svobody až. na 25 let. Někteř í byli p ropuš t ěn i v r. 1968.

V r. 1968 m u ž s k é i ženské řeho ln í společnos t i vytvořily Sekretar iá t ř eho ln í ch společ-nost í , který' usi loval o legální záruky r á d n é h o ř e h o l n í h o života. Výs l edkem je j ich úsilí bylo p roh lášen í generá ln í p roku ra tu ry č. j. 111/ O d 2060/68-14 ze d n e 29. 11. 1968: »Řády a kongregace , které existovaly před vydán ím zákona 2 1 8 / 4 9 sb. o h o s p o d á ř s k ý c h zabezpeče -ních církví a n á b o ž e n s k ý c h společnos t i , nebyly z rušeny t í m t o ani j i n ý m z á k o n e m , existuj i právně dále a nen í překážky, aby v mez í ch p l a t n é h o p rávn ího řádu řádový život obnovi ly n e b o v n ě m pokračovaly.«

T ě m t o s n a h á m učini la k o n e c normal izace s n á s l e d o v n o u , i kdv / oprot i 50. l e tům n e s r o v n a t e l n ě mírně jš í , ale n e u s t á l o u persekuci , zahrnuj íc í i vězněn i akt ivních č lenů , např . to byli F. J. Gajz le r , pá ter Fišer, pá te r J. Bárta, pá ter Frant išek T r o j a n , pá ter Duku, pá te r Frant i šek Lízna, pá te r F o r m á n e k , G. R o m p f a j . Reholn íc i n e s m ě j í nadá le žít v ko-m u n i t á c h a kněž ím z je j ich řad , kteří maj i s tátní souh la s k výkonu d u c h o v e n s k é č innost i , je zakazováno nosit ř eho ln í šat. Mnoz í z n ich j s o u přek ládáni d o od leh lých farnos t í j e n p ro to , že patří k řehol i . Doros t př i j ímat nesměj í . Reho ln i ce sice směj í žit v k o m u n i t á c h , p ředevš ím v Char i tn í ch d o m o v e c h pro d ů c h o d c e , pod léha j í však přísné kont ro le a doh le -du správce, k t e r ého j m e n u j e př ís lušný ná rodn í výbor . Reho ln ice m u m u s í hlásit každou návš těvu , opuš t ěn í d o m u a mus í m u předk láda l p řeh led o f i n a n č n í m h o s p o d a ř e n í . Správ-cové zasahuj í i d o vn i t řn ího rež imu k o m u n i t y . Bez je j ich p ř e d b ě ž n é h o souh lasu n e s m í být vyvíjena ž á d n á iniciativa. Řády nesměj i př i j ímat doros t . Řeho ln í sestry, které vstoupi ly do ř e h o l e v le tech 1968-69, n e m o h o u v m n o h ý c h př ípadech sdílet společný život s k o m u n i -tou a mus í pracovat m i m o ni. V pos lední d o b ě j sou vyt lačovány i z d o m o v ů pro těžce tě-lesně pos t i žené i z d o m o v ů d ů c h o d c ů přes to , žc se osvědčuj í j ako vzorné pracovnice s cit-livým a nez i š tným p ř í s t upem k p a c i e n t ů m , kteří je j ich s lužby vysoce oceňu j í . A b s u r d n í s t rach z i d e o v é h o p ů s o b e n i na pos t i žené převládá nad reá lným p o s o u z e n í m a h o d n o c e -n ím je j ich práce. Reho ln i ce si ne smě j í zvyšovat o d b o r n o u kvalifikaci na s t ředn ích příp. vy-sokých školách, i když pro to splňuj í všechny p o d m í n k y . R o v n ě ž ces tovat clo zahraničí j c pro ně t é m ě ř vy loučeno .

Již d l o u h á deset i le t í j c v naší zemi pa t rné úsilí oklcŠťoval n á b o ž e n s k o u s v o b o d u lak, aby z ní zbyla p o u h á svoboda ku l tu , m o ž n o s t účasti na o b ř a d e c h . P roh lašova t svobodu kul tu za svobodu nábožens tv í j e však absu rdn í , p ro tože s v o b o d n é vyznání víry ne lze od-děli t o d m o ž n o s t i vytvářet společens tv í , a to i taková, která maj í specif ická ideová z a m ě ř e -ní a s p o l e č n é zá jmy. Vzdá t se m o ž n o s t i vytvářet společenství z n a m e n á rozptýli t společ-n o s t d o p o u h ý c h sh luků j e d i n c ů , vyznačuj íc ích se urč i tou duševn í p o t ř e b o u , která do jde s v é h o u s p o k o j e n í v y k o n á n í m urči tých o b ř a d ů , ú k o n ů , na v y h r a z e n é m mís tě vc vyhraze-n é m Čase. Ř e h o l e nep ředs t avu j í ž á d n o u vý lučnou , od os ta tn ích o d d ě l e n o u část. S m y s l e m je j ich ex i s tence nen í n e ž být v z o r e m b e z v ý h r a d n é h o o d d á n í u r č i t é m u d r u h u s lužby. V ž á d n é m p ř ípadě n e j d e o odvrácen í od té to spo lečnos t i a od účasti na spo lečenské práci. Ř e h o l e j s o u j e d n o u z n e z a n e d b a t e l n ý c h s ložek spo lečnos t i , která žitím svých ideálů m ů ž e př ispět k m r a v n í o b r o d ě společnos t i a svou b e z v ý h r a d n o u př ipravenost í k char i ta t ivní čin-nost i u lehči t leckterý n e d u h s o u d o b é h o života.

167

P r a k t i k o v a n ý p o s t u p vůči ř e h o l í m o d p o r u j e ú s t a v ě Č S S R , k te rá z a r u č u j e n á b o ž e n s k o u s v o b o d u , M e z i n á r o d n í m u p a k t u o o b č a n s k ý c h a po l i t i ckých p r á v e c h , r a t i f i k o v a n é m u Č S S R , který z a r u č u j e p rávo s d r u ž o v a t se za u r č i t ými z á j m y p o d l e p ř e s v ě d č e n í a s v o b o d -n o u v ý m ě n u i n f o r m a c í , o d p o r u j e t éž P a k t u o n á b o ž e n s k é snášen l ivos t i , s c h v á l e n é m u Val-n ý m s h r o m á ž d ě n í m O S N v r. 1981.

A k c e , n a m í ř e n é k n a r u š e n í či d o k o n c e zn ičen í ř e h o l n í h o z p ů s o b u života , j s o u v roz-p o r u s p l a t n ý m i p r á v n í m i n o r m a m i čs, p r á v n í h o ř á d u . § 259 tr. z. ř íká: » K d o v ú m y s l u zni-čit ú p l n ě n e b o č á s t e č n ě n ě k t e r o u n á r o d n í , e t n i c k o u , r a s o v o u n e b o n á b o ž e n s k o u s k u p i n u u v e d e p ř í s lušn íky t akové skup iny do t a k o v ý c h ž ivo tn ích p o d m í n e k , k t e r é ma j í p ř ivod i t je -j i ch ú p l n é n e b o č á s t e č n é fyz ické zn i čen í , b u d e p o t r e s t á n o d n ě t í m s v o b o d y n a 12 až 15 let n e b o t r e s t e m smr t i . « § 236 tr. z. říká: » K d o nás i l ím , p o h r ů ž k o u násilí n e b o p o h r ů ž k o u j i n é t ěžké ú j m y a) nu t í j i n é h o k účast i n a n á b o ž e n s k é m ú k o n u , b) z d r ž u j e j i n é h o b e z o p r á v n ě -ní od t a k o v é účast i , c) j i n é m u v už ívání s v o b o d y vyznán í j i n a k b rán í , b u d e p o t r e s t á n o d n ě -t ím s v o b o d y až na 1 rok n e b o n á p r a v n ý m o p a t ř e n í m . « K t o m u j e š t ě p o d o t ý k á m e , že akce prot i f r a n t i š k á n ů m , ačkoli j e svým r o z s a h e m ne jvě tš í v p o s l e d n í c h l e tech , n e n í j e d i n o u . N a p o d z i m r. 1981 u s k u t e č n i l a S tB p o d o b n o u akci prot i ř e h o l n í m u spo lečens tv í d o m i n i -k á n ů v K a d a n i a Moravc i .

Za něko l ik t ýdnů b u d e n á š s tát v P r a z e vítat de legá ty z c e l é h o svě ta na S v ě t o v é m s h r o -m á ž d ě n í za m í r a život prot i n u k l e á r n í válce. Stá t , k terý n e d o k á ž e žít v m í r u se svými o b -čany , popí rá g lobá ln í m í r o v é úmys ly . K p řesvědč ivos t i , že o t ázka m í r u n e n í p o u h o u ideo-log ickou p r o k l a m a c í a p r o p a g a n d o u , p ř i spě je n e m a l o u m ě r o u i revize c e l k o v é h o pos to j e čs. s t á tn ích o r g á n ů vůči ř e h o l í m , p r o p u š t ě n í a zas tavení t r e s t n í h o s t íhání z a t č e n ý c h r eho l -n íků . T a k o v ý krok by m o h l vážnos t i Č e s k o s l o v e n s k a j e n o m p r o s p ě t .

P r a h a , 3. k v ě t n a 1983 J a n Kozl ík , mluvč í C h a r t y 77 M a r i e R ú t Kř ížková , mluvč í C h a r t y 77 A n n a M a r v a n o v á , mluvč í C h a r t y 77 Václav Malý , č len kolekt ivu mluvč í ch C h a r t y 77

* * •

DOPIS Z VĚZENÍ

P o k o j a d o b r o ! V á ž e n ý s o u d r u h u n a d p o r u č í k u M u s i l e !

V nedě l i , d n e 27. b ř e z n a 83, bylo na ú z e m í Č e s k o s l o v e n s k a p r o v e d e n o m n o ž s t v í d o -m o v n í c h p roh l ídek . Přes to , že j s e m Vás j iž v dř ívě jš ích d o p i s e c h varoval , p o k r a č u j e t e v kva l i f ikovaných z loč inech prot i l idskost i vůči m n ě a o s t a t n í m ř e h o l n í k ů m . J e d n á se o § 259 tr. z. ( l ikvidace e tn i ckých , k u l t u r n í c h a n á b o ž e n s k ý c h s k u p i n , mez i n ě ž náleží Uiké ř eho le ) . J e na ně vysoký v ý m ě r ( res tu , a p r o t o n e z n a j í p r o m l č e n í . Kval i f ikace , tj . větší v ina a větší t rest j e dán t ím , že ty to z loč iny pos t ihu j í n e p ř í m o d ě l n i c k o u t ř ídu i pracuj íc í , p ro to -že l ikvidují ty ř e h o l n í k y a ř e h o l n i c e , j a k o ž i p ř ízn ivce t ě c h t o ř eho l í , kteří n e z i š t n ě s louží n a š e m u zř ízení tak j a k o d o b ř í k o m u n i s t é . O t o m svědčí ta s k u t e č n o s t , že d o ús t avů , ve k t e rých pracuj í , se vod í cizí d e l e g a c e a v o s t a t n í c h p o d n i c í c h ma j í od v e d e n í ta ne j l epš í d o b r o z d á n í .

J s e m k n ě z f r an t i škán a nejvyšší p ř e d s t a v e n ý f r a n t i š k á n s k é p rov inc ie v Č e c h á c h a na M o r a v ě . M á m za s e b o u 9 a půl roků vězen í , n e p o č í t a j e m o u s o u č a s n o u v a z b u , a p r o t o o kva l i f ikovaných z loč inech prot i l idskost i ( g e n o c i d a , násilí p ro t i s k u p i n ě obyva te l a j e j i ch p ř e s v ě d č e n í ) a o č i n e c h h r u b ě na ruš iy íc í ch o b č a n s k é souž i t í v ě n c í c h n e m l u v í m n a d a r m o . V Žel ivě v in te rnac i byl j s e m v ě š e n na p rovaze , r d o u š e n a m ě l j s e m revolver na srdci a dvě

168

minuty na rozmyšlenou. Od toho okamžiku jsem Šedivý. Podobná mučeni mají za sebou i ostatní bratři, pokud ještě žijí. Navíc před šesti lety jsem měl výslech ve věci našeho rádu a dostal jsem infarkt. Od té doby jsem v invalidním důchodu. My, představení mužských i ženských řeholí v ČSSR, jsme v dubnu oslavili 33. výročí všech druhů pronásledování. Navzdory úmluvám z Helsinek jsme stále vystaveni zastrašování, výslechům i domovním prohlídkám. Za to, že ještě existujeme, vděčíme Bohu, který nám dává sílu k překonání těchto strastí i k dalšímu přežití. Budiž velebeno jeho svaté jméno! Denně jsme svědky toho, jak naše zřízení, komunistická strana i sdělovací prostředky na celém světě se zasa-zují o dodržování lidských práv, na které máme i my, řehole v ČSSR, právo. Navíc známe velmi dobře situaci řeholních společnosti v ostatních socialistických státech, kde se po-dobná situace neděje.

Proto vydávám pod trestající ruku Boží všecky ty, kdo pokračuji v této likvidaci. Tento postih se především vztahuje na hlavni viníky, tj. na ty, kdo cílevědomě plánují, programu-jí a dávají směrnice k této likvidaci. Ujišťuji je, že tento Boží mechanismus pracuje na 100%. O tom můžeme vydat četná svědectví od prokurátorů až k těm, kdo rozbíjeli a ha-nobili kříže a ničili sochy svatých. Postihuje všechny akce od sledování přes výslechy, do-movní prohlídky, trestní řízení, vězení či policejní psychiatrii, ať již přímo nebo skrze pro-středníka. Zvědí, že Bůh je Bohem slabých, nepatrných, že se nenechá dál vysmívat a ochrání své věrné.

Na druhé straně jsem povinen žehnat všem, tzn. svolávat na ně i jejich rodiny všechno dobro, při zachovám našich základních lidských práv. Ve jménu Otce i Syna i Ducha sva-tého, amen.

Máte v nás upřímné přátele, kteří vám vyprošují na Bohu to nejlepši. Vyberte si: buď požehnání nebo zatraceni. Pánem nad vašimi životy z moci Boží jsem já.

Vojtěch Aleš Zlámal, provincial OFM (*)

JOSEF ZVĚŘINA (Praha) (*)

Z A D L U Ž E N Ý Ž I V O T

Růžena Vacková očima teologa

Informace o církví č. 1/1983 přinesly zprávu, ze 14. 12. 1982 v Praze zemřela Dr. Růžena Vacková, profesorka klasické archeologie Karlovy university.

Narodila se 23. dubna 1901 ve Velkém Meziříčí, studovala dějiny uměni v Praze i v ci-zině, působila jako docentka a potom jako řádná profesorka na Karlově universitě. V posledních měsících války byla pro svou odbojovu činnost zatčena a uvězněna. Po osvobo-zeni znovu přednášela na Karlově universitě až do svého »vyakčnění« ve školním roce 1948/49.

V zimě 1952 byla zatčena a v polovině Června téhož roku senátem Státního soudu v Brně s dalšími sedmi představiteli katolické inteligence při vykonstruovaném monstrpro-cesu odsouzena k 22 letům vězení pro velezradu a vyzvědačstvi. Z vězeni byla propuštěna v květnu 1967, tedy po více než 15 letech. Na jaře 1969 byla rehabilitačním senátem Krč-ského soudu v Brně plně rehabilitována a byly jí znovu přiznány akademické hodnosti.

(*) Vychází bez vědomí autora. (*) Vychází bez vědomí autora.

169

Poslední léta vážné choroby nesla hrdinné, ba lze říci radostně. Přinášíme úvahu o jejím íivoté z pera jejího přítele, teologa Josefa Zvěřiny, jez byla

zveřejněna v témže čísle In formací o církvi.

M a r n é účtování , tady se nedopočí táš : »naše paní«, jak říkali její posluchači , n e b o prostě »Růženka« , jak říkali ostatní , se zadlužila n e po krk, ale až na věčnost . »Půjčujete-l i t ěm, u n ichž j e naděje , že vám to vrátí, m ů ž e t e za to čekat Boží uznání?«, říká Lukáš (6. 34). Kdo od ní odešel neobda rován? Od koho něco čekala? Ba, nemyslela ani na to »Boží uznání«. Bůh ovšem neni je j ím d lužn íkem, ale my, kteří j s m e od ní dostávali, aniž j s m e prosili, aniž j s m e vraceli. Byla ten b lahoslavený chudý , který n e m á nic, ale všechny obda-rovává. Sama s h u m o r e m říkávala před svou konverzí : »Oj, osude«, když neměla »ani vin-dru«; »vařím z vody a Ducha svatého«, říkávala po své konverzi , když rozdávala p lnýma rukama.

M a r n é účtování. . . T e n t o národ, který neoplývá talenty, hospodaří s nimi h a n e b n ě . Už nikdy nepochopí , jak ublížil této velké ženě. Ano , patří k velkým ženám našeho národa , i když to ví j en málo lidí. Nepronikla na světové fó rum, protože byla Češka: r. 1939 byla je-diná pozvána do Berlína na kongres klasických archeologů, ale Růžena Vacková odmít la pozvání, protože německá věda začala propadat nacis t ickému šílenství. Nepronikla na na-še oficielní fó rum, pro tože byla abso lu tně nekonvenčn í , protože byla žena a nakonec pro-tože byla katolička. Na mater iá lu klasické archeologie vychovávala k h l u b o k é m u kul turní-m u vidění celou generaci , ale j en málo lidí mě lo odvahu se k je j ímu odkazu přihlásit. Její velké koncepce s lohových cyklů (v n ichž zase naopak ona vděčně rozvíjela myšlenky svého učitele Vojtěcha B i m b a u m a ) přesahovaly a přesahuj í uznávanou pros t rednost . Její j ed iná velká práce, vydaná r. 1948 za velkých obtíží, Výtvarný projev v dramatickém umění, j e malou s u m o u vědění na toto téma. Její Latinské kořeny západní kultury, její s tudie o Keltech nespatřily světlo světa. Snad někde čekají na světlejší časy naší kultury. K d y ž j s e m r. 1946/47 seděl ve škamnách L'Institut d'Art et ďArchéologie a Sorbony v Paříži s j e d n í m Růženč iným pos luchačem - ne právě vděčným - a dost j s m e se nudili , vzdychl: »Zlatá naše paní!«

Bohatý a živý člověk - měla zá jem všude, kde se něco pods t a tného dělo. Jako s tudent -ka si dopisovala s Jiřím Wolk rem, z čehož vznikl j e d e n z více vymyšlených r o m á n ů , neboř Růženka nebyla nepůvabná a bez o s o b n í h o šarmu. Daleko přesáhla rámec výtvarných uměn í , zajímala se o j iné obory. Stýkala se s prof. H u t r e m z hudebn ích věd, s mladým Ja-n e m Patočkou, Václavem Če rným, Z d e ň k e m Kalistou, s p rofesorem ř ímského práva Bo-háčkem, s p ro feso rem fyziky Dole j škem (zahynul v koncentráku) , s Bedř ichem Fučíkem z Mcluntr ichu a če tnými j inými lidmi. Z osobních přátel n e s m í m z a p o m e n o u t na prof, arch. Oldřicha Stefana a paní Boženu Krchovou ze Svazu žen, »ženského státníka«, jak ji Růženka žer tovně nazývala. T e n t o výčet není zdaleka úplný - ale snad dostačí k charakte-ristice léto nevšední ženy.

Zaj ímala se o život nesčetných lidí. Starala se nejen o hlavu, ale i srdce svých poslu-chačů, byla ta jemnicí jej ich lásek, manželských krizí - a spolu se svým o tcem doc. Vackem pečovala i o tě lesné zdraví m n o h a lidí.

E tos a charakter byla nejen její často užívaná slova, ale páteří j e j ího života. Leccos jí vytýkali, ale nikdy bezpáteřnos t . Její mravní neúp la tnos t ji přivedla za okupace do ilegální práce. Ačkoliv již byl popraven její bratr dr. B. Vacek a švagr dr. Gjur ič - také n e z n á m é oběti t oho to národa - neváhala nosit části ta jné vysílačky skupiny »Voláme č. 15«, kde by-lo třeba. Skupina dodala cenné zprávy o mís tech výroby zbraně V-2, v k terou německé vo-jenské velení kladlo velké nadě je pro »rozhoduj íc! úder«. Skupina s ložená z české inteli-gence, větš inou sociálních demokra tů (maliř Šourek aj.), vypracovala též velmi pozoru-h o d n é plány na hospodářskou obnovu z e m ě po válce. Nakonec byla Růženka zatčena (v

170

únoru 1945). Jen konec války ji uchránil konce života, leten' neváhala vydávat - a zase na nesplacený dluh ...

Po krá tkém, ale in tenzivním působen í na univerzi tní půdě v r. 1945 byla postavena před novou zkoušku svého charakteru . Za únorových událost í r. 1948 šla se s tuden t skou demons t rac i na Pražský hrad. Na prvni schůzi n o v é h o profesorského sboru se objevili té?, s tudent i - idea drahá Růžence , neboť vždy snila o vysokoškolském společenství profesorů a s t uden tů - universiras magisirorum er scholaríonim - jak původně i Karlova univer / i ta byla. Jenže to byli zástupci akčniho výboru. Začalo se mluvit novým jazykem, který nupo-tom upadl v dokonalý s tereotyp. Mluvilo se o nové době , o nových m o ž n o s t e c h , které bu-dou dány, o nových úkolech , které b u d o u zvládány, atd. Růžena Vacková položila otázku kritérií v šeho toho nového . Sklidila uznání dvoj ího d r u h u : uznán i s ta tečnost i i prudký od-por, který vedl Arnošt Ko lman (za dva roky zmizel z Karlovy univerzity tak tiše, jak tam přišel). Akční výbor pak Růženku »vyakčnil« t ímto p a m á t n ý m a jazykové p o z o r u h o d n ý m výnosem: »Žádáte se, abyste ve školním roce 1948/49 v p řednáškách nepokračovala.«

Za další dva roky byla Růžena Vacková poctěna rozsudkem, který' zněl na trest 22 let odnět í svobody a ztrátu občanských práv na dalších deset let pro velezradu n vyzvědačstvi, Proces byl j e d e n z o n ě c h »mons t rp rocesů« , které proslavily naše soudnictví . Konal se v Brně v červnu 1952; pro zvýšeni d o j m u byli k té skupině kněží, řeholn ic n s tuden tů přidáni dva s tudent i , kteří byli odsouzen i k trestu smrti . Růženku si odpykala plných 15 let. Když se vrátila a dověděla se, že její prokurá tor je n e m o c e n , chtěla ho navštivit, aby věděl, že nechová v srdci nenávist ; protože se však obávala, že by ten ubožák takovou mravní veli-kost nesnesl , upusti la od svého úmyslu .

Patřila též mezi prvni, kteří r. 1977 podepsali Prohlášeni Char ty 77. »Vnitřní f o r m a n l o u « - užívám jej ích vlastních výrazů - Růženčina života byla vira.

Proniknuta e tosem i pa tosem Nie tzscheho nemoh la žít v konvenci a prostřednost i . Ale je j ím ideálem n e m o h l být »nadčlověk« - proti t o m u měla v sobě příliš m n o h o pokory a lásky. Její další vnitřní kroky řídila neúprosná vůle k pravdě. Rozhodný m o m e n t její kon-verze byla právě smr t je j iho bratra a švagra. Tehdy s e j í ve vši ostrosti / jevi lo d i lema: bucf důs ledný nih i l i smus a n e b o důs ledný klad; b u d nic - a n e b o Bůh; b u ď d c f m i t i v n i smr t ane-bo vzkříšeni. »Neni těžké Boha poznal , ale je těžké se mu vzdát,« řekla později . Růžena Vacková zvolila - jako vždycky - to, co bylo těžší. Byla tak prostá, že si šla koupit katechis-m u s ; byla luk pokorná , že j im nepohrd la ; byla tak vnitřně tvořivá, že byla schopna je j do-mysli t ; byla tak rozhodná , že jí nezbylo než radikální následování c h u d é h o a současně vel-kého Ježíše Krista. T o byla její cesta k » n ě ž n é m u Bohu«, jak to osvědčil u její rakve P. M. Máša. Vydala celý svůj život J e m u , vydávala z N ě h o l idem. Noblesní a prošlá, milovala babičky v kostele , pros té kněze a sestřičky, své synovce i prasynovce, blízké i vzdálené, do poslední chvíle přitahovala k sobě i mladé .

Bála se sakristií - j ako pravá intelektuálka. Ale j e d n o u se p řemohla , donesla mi Muys-mansovu Katedrálu, neboť j s e m u sv. Mikuláše pro pražskou sme tánku v kázání navazo-val na to, co tam bylo vidět . »Není to k dostáni , m ů ž e vám to posloužit , i když j sou tam bludy.« »Vy t o m u rozumíte?«, ptal se povýšeně mladý kněz - podle indického přísloví: Mladé tele se ani lva nebojí . S nev inným holčičím poh ledem mi řekla: » T o je totiž m ů j obor .« Tak začalo naše přátelství. Nebyla schopna se urazit. Ce lou její h loubku j s em si uvědomil nejvíc, když ji navštívil při svém pražském pobytu Karl Rahne r : setkali se dva prostí a velcí lidé. O teologovi ví celý svět, o j e h o ženském protějšku jen Bůh.

Ke konci života byla stižena afasií. Těžko dostávala ze sebe slova - slova nevypravitel-ná. »Mlčení je char isma,« prohlásila. V tom tichu dozrávala plnost toho to p o d i v u h o d n é h o člověka, vnitřní žeň, jej íž cenu neznáme . Pos louchala nás, pos louchala , co my sami nesly-š íme - za nás, pro nás ...

171

Z Á S A H Y PROTI CÍRKVI

Případ P. Josefa Dolisty (1)

OBŽALOBA

Okresní p rokura tu ra Měln ík , Pv 378/82 Okresn ímu soudu v Měln íku

Okresní p rokurá to r v Mělníku podává obžalobu na Josefa Dolistii, nar . 20. 3. 1954 v Praze, trvale bytem Tepl íce 2, Čapajevova 1469, p ř e c h o d n ě b y t e m Měln ík , Kostelní 18, zam. O N V Mělník jako kaplan ř ímskokatol ické církve farnost i Mělník, že oá měs íce září do měs íce prosince 1981 na faře v Mělníku jako kaplan ř ímskokatol ické církve prováděl ilegálně výuku nábožens tv í skupiny s tuden tů Střední zemědě lské technické školy v Měl-níku v rozporu se »Směrnic í pro výuku nábožens tv í př ihlášených žáků Z D Š « vydanou ve Věstníku minis ters tva školství a kul tury ČSR z 20. 6. 1974 a, aby tu to č innost utajil, po-kračoval v ní od iedna 1982 do 7. 4. 1982 v s o u k r o m é m bytě u občana Frant iška Paďoura v Měln íku , Ne jed l ého 2; tedy v úmyslu mař i t nebo ztěžovat výkon s tá tn ího dozoru nad církví porušoval us tanovení zákona o hospodá ř ském zabezpečení církví a náboženských společnost í .

Tím spáchal t restný čin mařen í dozoru nad církvemi a náboženskými spo lečnos tmi podle § 178 tr. zák.

Navrhuji: 1) u h lavního líčení slyšet svědky: Čes tmí ra B ö h m a č. 1/12, Soňu Horovou č. 1/19,

Evženii Slavíkovou č. 1 /28, Radovana Slavíka č. 1/32, R o m a n u Pojíkalovou č. 1/38, Marii Niklovou Č. 1/43, Frant iška Paďoura č. 1/49, Josefa Z indulku č. 1/54, J iř ího Wein fu r t e ra č. 1/63, Václava Zikitu č. 1/66, Ondře j e Vaňka č. 1/68, Pavla Nováka č. 1/90, Petra Dolis tu č. 1/96, Josefa Špatku č. 1/97;

2) Číst záznam o pohovoru u c í rkevního ta jemníka č. 1/102 a osobn í výkazy obvině-n é h o č. 1/103-106.

Odůvodnění: Obviněný Josef Dolista nas toupi l d n e 15. 9. 1980 po složení slibu věrnost i u O N V

Mělník do funkce kaplana ř ímskokatol ické církve v Mělníku. Již ke konci t oho to roku do-šlo k j e h o s e z n á m e n í se s t u d e n t e m Střední zemědě l ské technické školy v Mělníku Pet rem Dol is tou , který docházel pravidelně na m š e vedené obv iněným a později ho navštěvoval i v mís tě p ř e c h o d n é h o bydliště o b v i n ě n é h o v kaplance farnost i Mělník . Pros t řednic tvím to-ho to s tuden ta získal obv iněný od září 1981 další s tudenty , kteří p o t o m pravidelně dochá-zeli do kaplanky, kde j e obv iněný vyučoval náboženství . Aby ta to j e h o č innos t zůstala uta-j ena , instruoval s tuden ty k t o m u , aby do kaplanky docházel i buď jednot l ivě n e b o v ma-lých skupinkách. T í m t o z p ů s o b e m se p o t o m schůzky konaly pravidelně j e d n o u týdně a ce lkem se j ich zúčas tňovalo 7 s t u d e n t ů . K o n c e m roku 1981 byl obviněný u p o z o r n ě n cír-kevním t a j emn íkem na to, že se proslýchá, že vyučuje v kaplance žáky náboženství , a pro-to se j m e n o v a n ý rozhodl , že další schůzky uskutečn í v s o u k r o m é m bytě. D o h o d l se pro to s Fran t i škem Paďourem, který j e by tem v Měln íku ul. N e j e d l é h o 241/9 , o konání schů-zek v j e h o bytě. P o t o m informoval o z m ě n ě schůzek s tuden ty a v ilegálních schůzkách po-

(1) Sr. naposledy Studie 82 (IV/1982), str. 387.

172

tom pokračoval v bytě Františka Paďoura. Schůzky byly pravidelné, byl v idy stanoven den a hodina a opět na žádost obviněného studenti do tohoto bytu docházeli buď jednotlivě nebo v malých skupinkách a stejným způsobem po ukončení výuky náboženství z místa schůzky odcházeli. Pří schůzkách prováděl obviněný výuku náboženství se zaměřením na určitá témata a dále informoval i studenty o postavení církve ve společnosti a v různých státech jalco např. v ČSSR a PLR- Když se dověděl o tom, že schůzky se studenty jsou prozrazeny, poučoval je o tom, jak při případných výsleších si mají počínat a co maji vypo-vídat.

Obviněný přiznává, že se se studenty pravidelně scházel, že je vyučoval náboženství, a uvádí, že se domníval, že se nedopustil žádného trestného Činu,

Z výslechů svědku Böhma, Horové, Paďoura, Zindulky» Petra Dolisty a dalších je pro-kázáno,. že obviněný v kaplance v Mělníku shromažďoval studenty za účelem ilegální výu-ky náboženství a že po upozornění církevním tajemníkem na tuto svoji protizákonnou činnost s tímto nepřestal, ale z důvodů utajeni ji přenesl do soukromého bytu. Že si byl dobře vědom protizákonnosti svého jednáni, nasvědčuje ta okolnost, že výuku nábožen-ství prováděl v soukromém bytě* že upozorňoval studenty, aby odcházeli jednotlivě nebo v malých skupinkách, aby tuto činnost utajili.

Podle Čí. 1 odst. 2 Směrnic pro výuku náboženství přihlášených žáků ZDŠ je možno učit náboženství v určených školních místnostech. Z tohoto lze vyvodit, že schůzky obvi-něného se studenty jsou ilegální, neboč se konaly v soukromém bytě. jednání obviněného bylo úmyslné, nebof si byl dobře vědom, že tento způsob výuky je protizákonný* a také či-nil opatření k tomu, aby jeho činnost zůstala utajena.

V tomto případě je třeba rozlišit od povolené výuky náboženství výuku ilegální, ke které nemel oprávnění.

Obviněný Josef Dolista pochází z dělnické rodiny. Vystudoval Střední zdravotnickou školu v Teplících a Bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Po ukončení studia byl jmeno-ván kaplanem římskokatolické církve na farnosti Mělník. Je hodnocen jako aktivní du-chovní, soudně stíhán dosud nebyl. V místě bydliště nemá žádný záznam.

Obviněný Josef Dolista prováděl vědomČ výuku náboženství studentů Střední Školy technické ilegálně v soukromém byte. Místo výuky, a to jak v kaplance, tak později v sou-kromém byte, se snažil utajit tím, že studenty instruoval, aby na místo schůzek docházeli jednotlivě nebo v malých skupinkách, a později je navádět \ k tomu, jakým způsobem mají v případě vyšetřování vypovídat. Jeho jednáním je naplněna skutková podstata trestného činu maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr. zák., a to jak po subjektivní, tak po objektivní stránce. Jeho jednání je pro společnost nebezpečné, neboť došlo k maření státního dozoru nad činností církve.

Podání obžaloby okresního soudu v MČInífcu je tedy odůvodněno. V Mělníku dne 14. 2. 1983 (Doručeno dne 18. 4. 1983)

Okresní prokurátor: JUDr Bohumír Slanař

DOPIS KARDINÁLA TOMÁŠKA ( 2 )

V Praze, 25. dubna 1983 Okresnímu soudu v Mělníku Byl jsem informován, že P. Josef Dolista, kaplan v Mělníku, má se dostavit k Vám k

soudu 4. května í. r. v 8.30 hod. Podle Vašeho vyjádření jde o »trestní čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi« podle § 178 trestního zákona.

(*) Vychází bez vědomí autora.

173

Já, j akož to arcibiskup pražský a met ropol i ta český, j s e m s kapi tu ln ím vikářem kan. Jose fem H e n d r y c h e m j e h o církevní nadř ízený, a p ro to V á m píši. V j e h o záležitosti j s e m podal p ro tes t j iž dříve př ípisem na Kra jskou p rokura tu ru v Praze d n e 16. července 1982.

Opět zdůrazňuj i , že trestní řízení v t o m t o př ípadě o d p o r u j e Ústavě Č S S R i zákonu č. 218 /49 Sb.

Ústava v čL 32 p roh lašu je : »Svoboda vyznání j e zaručena . Každý m ů ž e vyznávat ja-koukoli n á b o ž e n s k o u víru n e b o být bez vyznání i p rovádět n á b o ž e n s k é úkony, pokud to není v rozporu se zákonem.«

Jed iné o m e z e n í této v ústavě široce z a m ě ř e n é svobody j e v tom, že nesmí být v rozpo-ru se z ákonem. T í m t o z á k o n e m j e zákon č. 218 /49 Sb. o h o s p o d á ř s k é m zabezpečení církví a náboženských společnost í s tá tem, který však v § 7 stanoví pouze , že d u c h o v e n s k o u (kazatelskou apod. ) č innos t v církvi m o h o u vyvíjet j en osoby, které k t o m u mají státní souhlas a k teré vykonají slib, což j e v t o m t o př ípadě sp lněno.

Ústava zaručuje svobodu vyznání, kdežto Váš postup omezuje tuto svobodu vyznání na svobodu kultu, podle níž by se dovolovalo projevovat nábožensky jen kultem, v kulto-vých prostorách, tj. v kostelích a kaplích k tomu určených. Ta to sku tečnos t je ne jen velmi závažná, ale také rozhoduj íc í .

P. Josef Dolista j e obviněn z t res tn ího činu maření s tá tn ího dozoru nad církvemi niko-liv proto , že d u c h o v e n s k o u Činnost, k níž byl op rávněn u d ě l e n í m s tá tn ího souhlasu , pro-váděl, ale že ji prováděl v s o u k r o m é m bytě.

T e n t o zákon však n e m á žádnou oporu v zákoně č. 218/49 Sb., neboť ten j ed ině m ů ž e vymezit Ústavou za ručené právo každého občana na svobodu vyznání.

Kterékoliv j iné n o r m y nižšího s tupně n e b o dokonce interní směrn ice nejsou záko-n e m , a proto n e m o h o u právo, které dává naše Ústava, omezova t n e b o dokonce rušit.

Obžaloba okresního prokurátora uvádí jednání obžalovaného jako maření dozoru nad církví podle § 178 tr. z. Př i tom však jak zákon o hospodá ř ském zabezpečení církví č. 218/49 Sb., tak i § 178 tr. z. upravují výkon s tá tn ího dozoru nad církvemi na zásadě, že du-chovní m o h o u působi t j en se s tá tn ím souh la sem a že d u c h o v e n s k o u č innost m o h o u ko-nat jen osoby, které získaly státní souhlas a vykonaly slib.

Tyto podmínky byly i podle obžaloby splnčny. T e d y jed iné , o co se obžaloba opírá, j e tvrzení, že obžalovaný prováděl výuku v rozporu se »Směrnicí pro výuku náboženství přihlášených žáků Z D Š « , publ ikovanou ve Věstníku M Š K , a v tom spat řu je ilegální, tj. ne-zákonnou činnost . Již ze samého pojmu plyne, že nezákonná činnost je činnost odporující zákonu a nelze tedy jako nezákonnou kvalifikovat činnost, která je výslovně zamčena ústavou a není zapovězena žádným zákonným předpisem, nýbrž resortní směrnicí.

Poněvadž j ako arcibiskup pražský a met ropol i ta český m á m odpovědnos t i za diecézi l i toměřickou, do které náleží Mělník, žádám Vás, abyste celou tu to záležiost znovu zvážili, posoudil i a učinili žádoucí opatření , aby se plně respektovalo j)rávo, které zaručuje článek 32 ústavy ČSSR a zákon č. 218 /49 Sb.

Frant išek kardinál T o m á š e k , arcibiskup pražský a met ropol i ta český

Na vědomí : 1. Kancelář pres identa republ iky; 2. Sekretariát pro věci církevní při M K ; 3. Kan. Josef Hendrych , kapitulní vikář v Li toměřic ích; 4. P. Josef Dolista, kaplan v Měl-níku.

ik "k ie

174

Vyšetřování děti ve Velkém Krtíši a v Dolních Plachtincich

D n e 6. 10. 1982, ve s t ředu, zahájily orgány StB ve Velkém Krtíši vyšetřováni dětí a mládeže , které se zúčastňuj í katolických bohos lužeb . Ve s t ředu 6. 10. to byly tři děti : Ka-tarina To thová , Milota Notová a Anička Šulková, žačky 4. třídy Základní devítileté Školy ve Velkém Krtíši, které si z vyučováni vyžádal ředitel školy a zavedl do ředitelny, kde je čekal vyšetřovatel StB Hošala . Při vyšetřovaní byla p ř í t omna také j edna učitelka. Děti byly vyslýchány jednot l ivě a upozorněny , že nesměj í lhát. Předložili j im fotografie ze slavnosti p rvního sv. při j ímání z m i n u l é h o roku 1981 ve Ve lkém Krtíši, na kterých měly identif iko-vat rodiče dětí a j iné osoby na fotografii . Otázky se týkaly správce farnosti v Doln ích Plachtincich a Velkém Krtíši - kde je učí náboženství , co j im vypráví a co je učí zpívat, kdo hraje na kytaru, na j a k é m papíře j im přináší písně nebo zda j sou napsané ve zpěvníku atd. Po skončení vyšetřováni dal vyšetřovatel podpisovat d ě t e m d v o j m o zápis. Děti nevědí , co v n ě m bylo napsáno. J edna z děvčat . Milota Notová , nechtěla vypovídat na otázky ani po-depsat zápis a při o d c h o d u zakřičela na vyšetřovatele: »A just b u d u chodit do kostela!« Dět i přišly d o m u se zprávou, že b u d o u vyhozeny ze Školy, Čím? j im hrozil vyšetřovatel.

7. 10., ve čtvrtek ráno, si šli rodiče dvou děti o sobně stěžovat řediteli školy na vyšetřo-vání dětí v je j ich nepř í tomnos t i . Ředitel j im n e m o h l ukázat ani zápis, protože ho neměl , a úda jně ani nevěděl , co v n ě m bylo napsáno . Dět i vyzvedl z vyučování na příkaz člena StB. D o celé věci nebyl j inak zaangažován.

T é h o ž dne , ve čtvrtek 7. 10., byla z vyučování vyzvednuta také s tudentka 3. ročníku gymnázia ve Velkém Krtíši Mária Š iminová z Dolních Plachl inců. HoŠala ji vyslýchal nsi dvě hodiny. Ptal se na zpěv v kostele, zdali hraje na kytaru, kdy j e mládežnická mše , zda ví, j aké že to mají správce farnosti , a co si myslí, proč j e už na šes tém mís tě apod. , s výhrůžkami , že se nemus í dostat na vysokou školu. Vyslýchaná podepsala nakonec zápis.

V pátek 8. 10. týž vyšetřovatel navštívil dopo ledne také 17-Ietou Lubicu Lackovou na je j ím pracovišti v o b c h o d ě s potravinami v Obcckově. Vyšetřoval ji vc skladě. Protože nechtěla vypovídat ani podepsat zápis, předvolal ji ús lně na odpo l edne do Velkého Krlíše do své kanceláře. Vyšetřovaná předvolání ignorovala, načež byla znovu ústně a prostřed-nictvím třetí osoby pozvána na pondělí 11. 10., kdy se k výslechu rovněž nedostavila.

T é h o ž dne , v pátek 8. 10., byla ve Velkém Krtíši v katolickém kostele v 18 hod. mše svatá, z aměřená hlavně na děti. Po mši svaté zůstaly (asi 30) děti i s rodiči v kostele na pří-pravu před přijetím svátosti při j ímání. Děti se připravují pouze v kostele, protože ani letos škola nepovoli la vyučování náboženství ve škole, ač rodiče v ú ředně s t anoveném termínu přihlásili asi 30 dětí. Přihlášky byly poslány doporučeně , neboř o s o b n ě nebyly při j ímány. Všichni rodiče dostali po uplynut í t e rmínu k přihlášení odpověď s te jného o b s a h u : »Pro neúplnos t vaší přihlášky ji n e b e r e m e v úvahu.« Asi v 18 hod. do kostela vstoupil církevní t a jemník Kukučka a Hošala . Když vzápětí chtěl kněz propust i l děli d o m ů , Hošala před-stoupil před oltář a Kukučkovi přikázal hlídat vchod do kostela a n ikoho nepust i l ven. Ho-šala okřikl děti, aby se nikdo n e h n u l z místa a každý m u nadiktoval svoje j m é n o . Proti chování příslušníka StB v kostele se ohradil správce farnosti a děti znovu vyzval, aby ode-šly d o m ů . Hošala vyběhl ke dveřím kostela a n ikoho nechtěl pustit ven, proti č e m u ž se už ohrazovali i p ř í tomní rodiče. Pustil z kostela pouze děti, které byly se svými rodiči. Rodi-če, kteří se ozvali, chtěl legit imovat a tři z nich a správce farnost i Júlia Prachára chtěl okamži tě vzít s sebou , což nařídil příslušníkovi StB stojícímu před koste lem. Hošalova arogance a suverenita hned opadly, j akmi le ho rodiče upozorni l i , že j e ev iden tně pod vli-vem alkoholu , a j e d e n z rodičů ho požádal , aby m u nadiktoval číslo s lužebního průkazu, což on odmít l . Větš ina dětí odešla v šoku a s pláčem d o m ů s rodiči. Deba ta s os ta tními ro-diči a příslušníky StB a s církevním t a j emníkem Kukučkou před kos te lem se protáhla asi do 19.30 hod. Mezi t ím k ohnivě debatu j íc ím h loučkům okolo tří vyšetřovatelů začali

175

docházet také další obyvate lé Velkého Krtíše, rodíce dětí, které u ž stihly věc oznámi t do-m a po př íchodu z kostela a p o d o b n ě i za larmovaní věřící z Doln ích Placht incú. N a k o n e c žádal Hoša la správce farností , aby všechny rodiče uklidnil a na celou věc zapomněl , j ako kdyby se nebyla stala. R o d i č ů m přislíbil, že vzh ledem k t o m u , že ředitelé dvou Základních devítiletých škol ve Velkém Krtíši porušili při př ihlašování na nábožens tv í směrnice , sám proti n ím zahájí t res tné s t íhání a vyučování nábožens tv í na škole zařídí. Poslední odcháze-li z mís ta incidentu rozhořčení rodiče ješ tě s některými dětmi .

Po pá tečním incidentu se vyšetřování p r avděpodobně neskonči lo . V ponděl í 11. 10. si z d o m o v a na pracoviště pozvali dva příslušníci StB občana z Doln ích Placht incú pana Tur -čányho, od k te rého chtěli vědět , zdali h o místní správce farnosti nepřemlouva l k vystou-pení ze strany, k návštěvám kostela a k zapsání dětí do vyučování náboženství .

Události potvrzují všichni ocítí svědkové z Velkého Krtíše a Dolních Placht incú, pří-tomní ze jména pří pá tečním incidentě orgánů StB ve VeLkém Krtíši v ř ímsko-katol ickém kostele.

* * *

Sestra Božena Duchoňovú (3), domin ikánka , byla 30. l is topadu 1982 odsouzena k tre-stu odnět í svobody na 2 roky s p o d m í n k o u na 4 roky.

* * *

P. Jaroslav Duka (4), domin ikán , byl p ropuš těn na svobodu . Zatčen byl v sprnu 1981 v Plzni, v prosinci t éhož roku byl odsouzen na 15 měsíců vězení. Za j e h o propuš těn í inter-venovaly různé osobnost i a skupiny Amnesty International, neboť byl odsouzen za to, že sloužil s o u k r o m ě mši svatou a uděloval svátosti.

* * *

P. Radim Illožúnka (5) byl ze zdravotních důvodů propuš těn na svobodu . Byl m u p o d m í n ě n ě přerušen výkon trestu. Leží v civilní nemocnici v Plzni,je po mozkové mrtvici.

* * *

Tlak na ods t ranění P. Františka Kohlička (6), faráře v Praze 7 - Holešovicích, bylo cí-tit už po m n o h o let, zesíleně asi čtyři roky. D ů v o d e m bylo, že měl rozvinutou pastoraci, která přesahovala míru povolenou úřady. Př i tom zdaleka nedosahovala pastorace obvyklé např. v N D R !

Hlavě vadilo, že konal bohos lužby a katecheze pro mládež v kostele; tam chodily děti rodičů, kteří se oprávněně báli diskriminace své i dělí , kdyby se pokusili posílat j e na vyu-čování náboženství ve Škole - to os ta tně v Praze už sotva existuje.

(3) Převzalo zc samizdatového mčsíčníku Informace o církvi (dále IOC), č. 1/1983, str. 6. (4) Převzato z IOC, tamtéž. O případu sr. Studie 81 (III/1982), str. 276-277; 83 (V/1982),

str. 484-485. (5) Převzato z IOC, tamtéž. O případu sr. Studie 81 (111/1982), str. 278-279; 83 (V/1982).

str. 485-489. (6) Převzato z IOC, č. 2/1983, str. 13.

176

Pražské arcibiskupství pochopitelně nemělo důvod odstranit kvalitního kněze z velké pražské farnosti. V listopadu 1982 sdělil pražský tajemník pro věci církevní pražskému ar-cibiskupovi, že odnímá P. Kohlíčkovi státní souhlas k duchovenské činnosti. Pojednáni bylo povoleno P. Kohlíckovi působit dál, ale pouze v Českém pohraničí, v městečku Loket.

Opět jeden z mnoha příkladů, jak se potlačuje náboženství tzv. administrativními pro-středky, tj. mimo zákon a proti ústavě. Podobná fakta nepotvrzují propagandu presidenta Dr. Husáka a jiných představitelů státu o svobodě náboženství u nás, ale naopak dávají za pravdu údajným pomluvám o porušování mezinárodních dohod v ČSSR.

* * *

Státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti byl k 1. únoru 1983 odňat Tomáši Ko-ňařikovi (7), který doposud působil v Liptáni a tam obětavě opravoval kostel. Předtím byl dlouhou dobu jako duchovní správce v Opavě.

P. Koňařík nyní leží v nemocnici po operaci.

* * *

D n e m 1. ledna 1983 nastoupil na místo Karla Hrůzy, který po čtvrt století byl hlav-ním vykonavatelem proticírkevní politiky v ČSSR, jako vedoucí sekretariátu pro vČci cír-kevní při Úřadu předsednictva vlády ČSSR Vladimir Janku (8).

Pokud je známo, působil od Čtyřicátých let na ministerstvu zahraničí, dále dlouho jako zahraniční expert v Ořadu předsednictva vlády ČSSR, několik let jako zástupce vedoucího zahraničního odboru ÚV KSČ. Odtamtud byl přeřazen do Ústavu marxismu-leninismu jako ideologický pracovník. V církevní oblasti dosud nepracoval.

• * *

Zesílený tlak na knéze (9) StB na Slovensku zahájila rozsáhlou kampaň mezi mladými kněžími, aby je získala

pro kněžské sdružení PiT, jež je podle rozhodnutí Kongregace pro klérus zakázáno. Du-chovní byli zároveň dotazováni na své smýšlení o PiT, zda budou navštěvovat jeho shro-máždění apod.

Zvláštní pozornost věnuje StB těm duchovním, kteří působí mezi mládeží. Obávají se, že mladí lidé jsou »zneužíváni« k náboženským účelům. Rcligiosita mládeže opravdu vzrůstá mezi studenty a mladými akademiky. Kněží a laici, o nichž se StB domnívá, Žc mají vliv na akademickou mládež, jsou pod stálou kontrolou, pro kterou jsou získáváni i spolubydlící a sousedé.

* * *

Československé velvyslanectví v Bonnu vrátilo bez komentáře písemnou žádost Sva-zu německé katolické mládeže, kterou podepsaly čtyři tisíce mladých z Junge Generation a jíž žádaly za propuštění P. Františka Lízny z vezení.

(7) Převzato z IOC, č. 2/1983, str. 14. (8) Převzato z IOC, tamtéž. (9) Převzato z IOC, tamtéž.

177

V žádost i mladí protestovali proti n e d b á n í základních práv, zvláště proti neustávající-m u pronás ledování věřících o b č a n ů , což j e v p ř í m é m rozporu s t ím, co vláda Č S S R hlásá. P ropuš t ěn ím a p lnou rehabilitací P. Lízny by vláda projevila v ě r o h o d n o s t své politiky (10).

* * *

Helena Gondová a František Novajovský (11) byli odsouzen i k trestu odně t í svobody n a j e d e n rok podle § 7 tr. z. z přípravy t r es tného činu pobuřován í (§ 100 tr. z.). Hlavní líče-ní se konalo 24.-26. 1. 1983 v Bratislavě. P ů v o d n ě byli oba obžalování podle § 178 (maření dozoru nad církvemi).

Před p rocesem rozdávali mladí l idé v Bratislavě letáky s fo tograf iemi obžalovaných, aby tak upozornil i na proces. V den procesu se sh romážd i lo před soudn í b u d o v o u m n o h o mladých katolíků, aby projevili podporu o b ě m a obža lovaným. Když byl vynesen rozsu-dek, ozývaly se hlasité protesty. Zástupci Fustitia et Pax nebyl povolen vstup do soudní síně.

Za t ímco se v Bratislavě ve dnech 24.-26. 1. 1983 konal soud proti He leně G o n d o v é a Frant išku Nova jovskému , při n ě m ž byli oba odsouzen i pod le § 100 (pobuřován í proti so-cialist ickému zřízení a dobrým spo jeneckým vz tahům k j iným z e m í m ) a podle § 178 (ma-ření dozoru nad církvemi a náboženskými spo lečnos tmi) ke ztrátě svobody v trvání 12 měsíců , v Praze bylí 25. 1. 1983 přijati mí s top ředsedou vlády M a t e j e m L ú č a n e m představi-telé církví a náboženských společnost í , reprezentant i Sdružení katolických duchovn ích PÍT v Č S S R a Regioná ln ího sdružení křesťanské mírové konfe rence v ČSSR. »Poděkoval i též za to, že j sou v Č S S R vytvořeny všechny předpoklady k p l n é m u n á b o ž e n s k é m u vyžití věřících občanů« (12).

Protes t proti odsouzen í II. G o n d o v é a Fr. Nova jovského podala f rancouzská pobočka organizace fustitia et pax. K protes tu se přidružilo i Mez iná rodn í sdružení katolických právníků. V obou protes tech se prohlašu je , že odsouzen í j e dok ladem diskr iminace věří-cích v Českos lovensku .

V O N S S D Ě L U J E

Případ Milana Vyhnálka

Milan Vyhnálck , nar. 23. 5. 61, dělník, bytem v I-Ináticích 229, okr. Ústí nad Orlicí, byl odsouzen okresn ím s o u d e m v Ústí nad Orlicí d n e 3. 6. 81, Číslo rozsudku T 236/81 za předsednictví J i ř ího Morávka (soudci Miroslav Brůna a Vladimír Brabinec) podle § 100 odst. 1 tr.z., podle § 112 tr.z. za přečin 6b zákona č. 150/09 sb. k ú h r n n é m u trestu 25 mě-síců odnětí svobody nepodmíněně ve druhé nápravně výchovné skupině. Byl obžalován, že:

1) Připevnil na veře jnou tabuli v Le toh radě dne 27. 1. 81 a 10. 2. 81 text ú d a j n ě zamě-řený proti spojeneckým vztahům k SSSR a Polské lidové republice a dne 10. 3. 81 připevnil na stromy u nádraží tamtéž 4 letáky údajně zaměřené proti socialistickému zřízení ČSSR;

2) 15. 1. 81 odeslal dopis do Radio Monte Carlo a European Transcentrum Dánsko, obsahuj íc í zprávy o p o m ě r e c h v ČSSR, obža lobou označené za nep ravd ivé ;

(10) Převzato z IOC, č. 2/1983. str. 15. (11) Převzalo z IOC, č. 2/1983, str. 14 a č. 3/1983, str. 10. (12) Katolické noviny, č. 6/1983. str. 1.

178

3) Od 15. 12. 80 měl v držení pistoli ráže 7.65 m m VZ 50. v letácích žádal propu-štěni politických vězňů v ČSSR. v dopisech poukazoval na útlak věřících u nás.

K žalovaným činům se doznal a při hlavním líčení uvedl, že vyšetřovatel, poručík Ně-meček, na něho činil nátlak a nutil ho k doznání, že činy provedl z nepřátelství k sociali-stickému zřízení.

Dále byl Milan Vyhnálek odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 2 dne 8. 2. 82 (číslo rozsudku 3T 15/82) předsedkyní Helenou Nitkovou a soudci Janem Křečkem a Dr. Pavlem Tréglem pro trestné činy podle § 174/1 (křivé obvinění) a § 175/1 a, b tr. zákona (křivá vý-pověď k trestu) na 18 měsíců odnětí svobody nepodmíněně ve druhé nápravně výchovné skupině. Dne 8. 7. 81 údajně lživě obvinil vyšetřovatele StB, nadporučíka Jána Predtynoše, z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele J e h o ž se měl vyšetřovatel dopu-stit, že ho nutil dne 24. 3. 81 v Hradci Králové k nepravdivé výpovědi. Dále jako svědek údajně nepravdivě vypověděl o vztahu obžalovaného Jiřího Gruntorúda k čs. společenské-mu a státnímu zřízení a tyto okolnosti úmyslně zamlčel. Milan Vyhnálek objasnil, že nátla-ku se dopustil jiný vyšetřovatel StB, a to poručík Petr Němeček, a jindy, totiž 13. 3. 81 při vyšetřování jeho vlastní trestní věci. Nadpor. Predajnoš ho vyslýchal 24. 3. 81 v trestní věci Jiřího Gruntoráda, kterého mu označil jako osobu zaměřenou proti společenskému a stát-nímu zřízení ČSSR a jako osobu bez cti a charakteru a řekl, že bude-li Milan Vyhnálek vy-povídat v tomto smyslu, mohl by být odsouzen k nižšímu trestu. Milan Vyhnálek vypově-děl do protokolu podle jeho přání. Dne 8. 7. 81 při hlavním líčeni v trestní věci Jiřího Gruntoráda u Městského soudu v Praze tuto výpověď odvolal a vypovídal podle pravdy. Milan Vyhnálek je vězněn v nápravně výchovném ústavu Minkoviee. V roce 1980 byl ve výkonu trestu v nápravně výchovném ústavu Plzeň-Bory, kde byl vězněn pro pokus trest-ného činu opuštění republiky (§ 109/1).

Praha 2. 2. 83 Sdělení č. 317

* * *

Projednáni žádosti o podmíněné propuštěni ing. Jana Litomiskěho

Dne 17. 11. 1982 proběhlo v plzeňské věznici projednání žádosti ing. Jana Litomiské-ho, člena VONSu, o podmíněné propuštění. Soud ing. Litomiského nepropustil s odůvod-něním, že se jeho chování nedá hodnotit jako vzorné a že z dosavadního průběhu výkonu trestu nelze zaručit, že jeho pobyt v ÚNV (Ústav nápravné výchovy) splnil svůj účel. O pří-padu ing. Litomiského jsme informovali ve sděleních 162, 169, 175, 212 a 236.

2- 2- 1 9 8 3 Sdělení č. 318 * * *

Drahomíra Fajtlová ve vazbě

Drahomíra Fajtlová, nan 7. 12. 1927, zaměstnaná jako provozářka Krkonošských in-terhotelů, bytem Trutnov, ul. Pujmanové 280, byla dne 2. března 83 při služební cestě na Růžohorkách vyzvána příslušníkem SNB, aby se dostavila na své pracoviště v hotelu Ko-řalka, Pec pod Sněžkou, a podala blíže neurčené vysvětlení. V Peci pod Sněžkou už čekaly tři plně obsazené vozy StB, jejíž příslušníci provedli prohlídku na pracovišti a později í v Horní Malé Úpě na Pomezních boudách v horské chatě, která patří manželům Fajtíovým. Hosté, kteří zde trávili pololetní prázdniny s vnuky (šlo o příbuzné), byli přinuceni před prohlídkou chatu opustit. Současně byla provedena domovní prohlídka v trutnovském bytě manželů Fajtlových, u matky Drahomíry Fajtlové, v Pražské boudě pod Černou ho-rou u přítele manželů Fajtlových, Vladimíra Širokého, který zde pracuje jako účetní, jakož

179

i v j e h o h r a d e c k é m bytě, kde n e m o h l být prohl ídce p ř í t omen , neboť j e vážně n e m o c n ý . Ce lkem se této razie účastni lo na 30 př ís lušníků StB z T ru tnova , z Hradce Králové a z Prahy. Zabaveny byly převážně publ ikace nezávislé kul tury, vycházející na území republi-ky, a t iskoviny, oficiálně vycházející v r. 68. Manže í D r a h o m í r y Faj t lové, Jaroslav Fajtl , dělník t ru tnovského závodu na výrobu dřevařských strojů, nebyl ani j e d n é prohl ídce příto-m e n a d o k o n c e m u byl o d e p ř e n protokol o zabavených věcech na jej ích hor ské chatě. D r a h o m í r a Fajt lová byla odvezena do Hradce Králové, kde byla vzata do vazby krajským p rokurá to rem dr. A lo i sem Brábl íkem. R o z h o d n u t í o vazbě bylo u č i n ě n o 4. 3. 83, ale rodi-n ě bylo po urgencích o z n á m e n o p í s e m n ě až 11. 3. 83, tedy s t ý d e n n í m zpožděn ím. Mezi-tím bylo ma tce D r a h o m í r y Faj t lové o d m í t n u t o správou věznice v Hradci Králové poslat dceří hygienický balíček, na který m á každý zadržený pod le vězeňského řádu nárok. V o z n á m e n í krajský p rokurá to r píše: » O z n a m u j i v á m , že u s n e s e n í m kra j ského prokurá tora ze dne 4. 3. 83 byla vaše manže lka D. Fajt lová, s t íhaná pro podezření z t r e s t ného činu po-buřování podle § 100 1 a, c tr. z., vzata do vazby z d ů v o d ů uvedených v § 67 b, c t res tn ího řádu. Vazba j e vykonávána v Hradci Králové, PS 62.«

Manže lé D r a h o m í r a a Jaroslav Fajtiovi j sou v Krkonoš ích velmi obl íbeni pro svou pracovitost a vzácně čisté charakterové vlastnosti .

24. března 1983 Sdělení č. 320

* * *

Jiří Gruntorád znovu obviněn Jiří G r u n t o r á d , nar. 21. 9. 1952, bytem Praha 2, V í t ězného února 4, o j e h o ž př ípadu

j s m e informoval i ve sděleních č. 83, 155, 195, 225, 255 a 256, byl d n e 21. října 1981 převe-zen z ruzyňské věznice, kde držel protes tn í 13denní h ladovku, do nápravně výchovného ústavu Mínkovice . Z d e j e od té doby t é m ě ř nepřetrž i tě vystaven ne j různě j š ím perzeku-cím, trestán za neexistuj ící přes tupky (kázeňské tresty, samovazba , krácení dodávek j ídla, stř íhání dohola) , š ikanám v zaměs tnán í a vystaven provokacím příslušníků Sboru náprav-né výchovy. J eden z nich, ústavní psycholog nadporučík Sochůrek , se proti n ě m u pokou-šel poštvat ostatní vězně. Represe vyvrcholily d n e 17. 3. 83, kdy byl v nočních hod inách izolován a po te zbit podporuč íkem Procházkou pěstmi do obličeje. Ú t o k e m m u byly způ-sobeny z h m o ž d ě n i n y a podli t iny. Incident vyšetřoval tamějš í vyšetřovatel kapitán ProkŠ. Náčelník N V Ú , podplukovník Š imek, odmít l zaručit J i ř ímu Grun to r ádov í osobn í bezpeč-nost. Protože doš lo k t r e s t n é m u činu, nepodrobi l se Jiří G r u n t o r á d výhrůžkám a poža-davkům, aby případ neoznamova l . Z á k o n u odpovídaj ící důs ledky z ce lého incidentu vyvo-zeny nebyly, naopak dne 7. 4. 83 bylo proti J i ř ímu Grun to rádov í vzneseno obvinění a za-há j eno trestní s t íhání pro ú d a j n é křivé obvinění (§ 174/1 tr.z.), j e h o ž se měl dopus t i t t ím, že oznámil své napaden í př ís lušníkem SNV. Lékařskou prohl ídkou bylo ú d a j n ě zj iš těno, že zranění neodpovída j í popisu zbití. Prohl ídku provedl ús tavní lékař m a j o r Pěnička a zubní lékařka dr. Jana Břcčková. Prověřováním u podporuč íka Procházky ú d a j n ě kapitán Miroslav ProkŠ zjistil, že Jiří G r u n t o r á d zbit nebyl . Po napaden í byl Jiří G r u n t o r á d držen 6 dní v samovuzbě , d o k u d nezmizely viditelné následky zbití. Usnesen í Okresní prokura tury v Jablonci nad Nisou č.j. Vp 4 0 / 8 3 podepsal vyšetřovatel Jíří N ě m e c . Proti usnesen í o za-hájení t res tn ího st íhání podal Jiří G r u n t o r á d st ížnost .

Do skončení výkonu trestu zbývá J i ř ímu Grun to r ádov í j e š t ě 20 měs íců a nyní m u tedy hrozí nový trest až do výše tří let.

20. d u b n a 83 Sdělení č. 323

180

C H A R T A 77 K J E D N Á N Í M V M A D R I D U

Dokument č. 29 $2

Dopis Charty 77 k pokračováni madridských jednáni signatářů helsinského Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě

Vládě ČSSR, Praha O b r a c í m e se k vám j m é n e m občanů usilujících o lo, aby orgány n a š e h o Českoslo-

v e n s k é h o s tá tu respektovaly svůj podpis na Z á v ě r e č n é m aktu K o n f e r e n c e o bezpečnos t i a spolupráci v Evropě (ZA KBSE) z Hels inek a dodržovaly vůči v š e m o b č a n ů m závazky, zá-sady a n o r m y s t anovené f á d n ě ra t i f ikovanými m e z i n á r o d n í m i pakty o lidských právech. Char ta 77 vznikla j ako odpověď Československých občanů na výzvu, k terou předs tavuje Z A KBSE. Smys lem je j ího j iž něko l ika le tého úsilí je , aby principy obsažené v Z A KBSl\ vešly do života i v naší vlasti. P o d o b n ě j ako m n o z í další o b č a n é naší republiky j s m e s po-zornost í četli v projevu minis t ra zahraničních věcí Č S S R ve všeobecné rozpravě Va lného s h r o m á ž d ě n í Spo jených ná rodů d n e 7. 10. 82 slova o z á j m u naši vlády, aby nadcházej íc í o b n o v e n á schůzka účastníků Z A KBSE v Madr idu probíhala v duchu kons t ruk t ivn ího dia-logu a potvrdila pokračování procesu detente, aby skončila v nejkratší d o b ě při jet ím obsaž-n é h o a vyváženého závě rečného d o k u m e n t u . S t ím nelze nesouhlas i t . Odpov ídá to konec konců i p o d n ě t ů m a n á v r h ů m , j e ž mluvčí Char ty 77 vyjádřili v dopise a d r e s o v a n é m vám v p ředvečer madr idských j e d n á n í 17. 9. 80 a znovu před o b n o v e n í m madr idské kon fe r ence 22. 2. 81.

ZA KBSE j e velmi důleži tá a smys lup lná událos t , která m ů ž e n a p o m o c i d ů s t o j n é m u životu i bezpečné existenci lidstva. J s m e s toupenc i mí rové koexis tence . Vě ř íme , že ZA KBSE m ů ž e přispět k dosažení těchto cílů. Právě j akož to občané země , která k o n c e m 30. let ka tas t rofá lně doplat i la na snahu po míru za každou cenu , v íme, že s lovo mír není zdaleka j e d n o z n a č n é . M ů ž e sloužit propagandis t ické rétorice, zakrýváni v e l m o c e n s k é roz-pínavosti , poh rdavé nadvládě nad l idmi a d u c h o v n í m u u j a řmen í , m ů ž e se stát ná lepkou pro spolčení mocných vůči b e z m o c n ý m , m ů ž e být též výrazem rezignace, vzdání lidské důs to jnos t i a výrazem výprodeje všech lidských h o d n o t ve j m é n u sobecké sebezáchovy. Hovoří-li představi tel českos lovenské vlády o vyváženosti p ř ip ravovaného závě rečného d o k u m e n t u , o ně jž v nastávající fázi m a d r i d s k é h o j ednán í h lavně pů jde , z n a m e n á to, že uznává , že v n ě m má najít výraz každý ze základních principů m í r o v é h o soužití a spoluprá-ce, jak j e def inoval ZA K B S E z Hels inek. Týká se to tedy také závazků zúčas tněných vlád respektovat základní práva a svobody všech svých občanů , jak j sou deklarovány ve Všeo-becné deklaraci lidských práv a v mez iná rodn ích paklech o lidských právech.

Plnění t ěch to ú m l u v , k terými j sou vlády zavázány o b č a n ů m svých s tátů, dek la ru je prá-v e m Z A K B S E j ako n e o p o m e n u t e l n o u , n u t n o u součás t o p r a v d o v é h o m í r o v é h o soužití a spolupráce . Dosavadn í j e d n á n í j ak v Bělehradě , tak v Madr idu však ukázala, že nen í shoda mezi účastníky, p o k u d j d e o obsah a realizaci právě t o h o t o principu zře te lně vy jád řeného Z A KBSE. D o m n í v á m e se pro to , že p ř í n o s e m pravě naší z e m ě na K B S E byl měl být důraz na to, že učini t slovo m í r j e d n o z n a č n ý m lze j e n tehdy , budou- l i státníci i řadoví občané po j íma t a u tváře t mí r ne j en j ako př íměří mezi státy, nýbrž j ako takový život uvni t ř s tátu, kde by pr ior i tn ími h o d n o t a m i byla svoboda , lidská důs to jnos t , o d p o v ě d n o s t a obě tavos t pro d r u h é a úc ta k pravdě. Mírové snahy s tátníků se s tanou v ě r o h o d n ý m i teprve tehdy, budou- l i doprovázeny a p ředcházeny m í r o v ý m vz t ahem vlád k v las tn ím o b č a n ů m , založe-n ý m na o b o u s t r a n n é m respektu k z á k o n ů m a p rávům. Napě t í mezi státy se m ů ž e neutral i-zovat, nebudou- l i l a t en tn ím z d r o j e m konfl iktů napět í mez i v l ádnouc ími a ov ládanými li-bovů le a nespolehl ivos t občansky nekon t ro lova t e lné moc i , která ne respek tu je ani zákony,

181

které s a m a vydává a o d n íž se ne lze tud íž nadí t , že by dodržova la jakékol i d o h o d y , n a t o ž m e z i n á r o d n í .

D o m n í v á m e se pro to , že by naše delegace v M a d r i d u přispěla k d u c h u kons t ruk t ivn í -h o dia logu, p o ž a d o v a n é h o naší v ládou , kdyby p o m o h l a t o m u , aby závěrečný d o k u m e n t m e z i n á r o d n í h o zasedání obsahova l m i m o j i né závazek všech zúčas tněných vlád d ů s l e d n ě plni t m e z i n á r o d n í pakty o l idských právech a do d o h o d n u t é lhů ty uvés t s n imi v p lný s o u -lad svů j právní řád i praxi svých o rgánů , z e j m é n a bezpečnos tn í ch a jus t ičn ích . Úč innos t i t a k o v é h o d o h o d n u t é h o závazku by j i s tě n a p o m o h l o us t anoven í k o o r d i n a č n í h o o r g á n u KBSE, j e n ž by s ledoval p lnění a byl ve s tyku s občanskými iniciat ivami vzniklými a půso-bícími ve větš ině zúčas tněných zemí j ako projev skutečnos t i , že n e j e n vlády, ale i lid těch-to zemí se chce ak t ivně účas tni t ud ržován í a rozšiřování vymoženos t í o b s a ž e n ý c h v Z A KBSE. N e n í pochyby o t o m , že j e d n í m z p ředpok ladů pro nepře t rž i té a tvořivé rozvíjení ce loev ropského procesu n a s t o u p e n é h o v Hels inkách , j ak o n ě m hovoři l předs tavi te l českos lovenské vlády ve VS O S N , j e vytváření a zvyšování v z á j e m n é důvěry mez i zúčas t -n ě n ý m i státy. Mezi opa t řen í způsobi lá k t o m u a ke zvýšení v ě r o h o d n o s t i mí rových slov, a to zvlášť v očích domác í i m e z i n á r o d n í veřejnost i , patří n e s p o r n ě důkazy d ů s l e d n é h o dodržován í všech zásad i závazků, s t anovených Z A K B S E z Hels inek . Nejvýrazněj i a ne jpůsobivě j i p rokáže s k u t e č n o u m í r o v o u vůli vlád respektování práv i svobod vlastních o b č a n ů .

V t o m t o s m ě r u by pozici naší de legace v M a d r i d u i v ě r o h o d n o s t mí rové polit iky naší vlády p o d s t a t n ě posíli lo, kdyby

a ) bylí n e p r o d l e n ě p ropuš těn i z vězení a byl z rušen rozsudek nad občany , kteří poža-dovali d ů s l e d n é p lnění závazků, převzatých českos lovenskou vládou podp i sem Z A K B S E z Hels inek , a kteří poukazoval i na případy k o n k r é t n í h o po rušován í c i tovaných závazků. J sou to např . J. A d á m e k , J. Bárta, R. Battěk, V. Benda , O. Bednářová , Z . Čeřovský , J. D u -ka, M. Fryč, J. G r u n t o r á d , V. Havel , R. Hložánka , J. Hrab ina , M. Hýbek , Š. Javorský, I. Ji-rous , J. K r u m p h o l c , J. Li tomiský, Fr. Lízna, D. N ě m c o v á , P. Pospíchal , G. Povala , G . R o m p f , R. Smahe l , Fr. Stárek, Dr. T ro j an , P. Uhl , A. Zla tohlavý a další;

b) bylo zas taveno trestní st íhání čí policejní š ikanování a exis tenční d i skr iminace ob-čanů a je j ich rodin za to, že se v sou ladu s ús tavou dožadu j í p lnění a dodržován í pr incipů Z A K B S E z Hels inek , požadu j í c ího respektování práv a svobod o b č a n ů zúčas tněnými vlá-dami . Týká se to např . t ěch to o b č a n ů : J. Bělíková, J. Dolis ta , J. Há jek , I. Havel , O. Havlo-vá, ing. H o l o m e k , J. Hořec , Z. Jičínský, E. Kan tů rková , M . Kusý, K. Kyncl , L. Lis, V. Ma-lý, J. Mlynářík , J. Mül le r , J. N ě m e c , Jan R u m l , Jiří R u m l , J. Šavrda, J. Šiklová, M. Š imečka a další;

c) vedouc í státní orgány plnily d ů s l e d n ě své ús tavní pov innos t i pod le čl. 29 ústavy vůči o b č a n ů m , požaduj íc ím dodržování u v e d e n é h o pr incipu a u p o z o r ň u j í c í m na j e h o po-rušování ;

d ) federá lní s h r o m á ž d ě n í , vláda a generá ln í p roku ra tu ra přistoupily k v ě c n é m u , ob-j e k t i v n í m u p ř e z k o u m á n í p la tných z á k o n ů v d u c h u Z A K B S E i m e z i n á r o d n í c h paktů o lidských právech, p ředevš ím t res tn ího zákona i zákona o SNB, j a k o ž i zásad praxe just ič-ních a bezpečnos tn í ch o rgánů , a př izpůsobi ly j e závazkům, j e ž na sebe vzal p res iden t republ iky i vláda podp i sem m e z i n á r o d n í c h d o k u m e n t ů , s loužících věci mí ru a spolupráci mezi státy. P o v a ž u j e m e za úče lné , kdyby v t o m t o s m ě r u použi l generá ln í p rokurá to r n e b o j iná o p r á v n ě n á inst i tuce hlavu 6 Ústavy Č S S R o ús t avn ím s o u d u , který však j e š tě nebyl u v e d e n v č innos t .

Jak uvedl i mluvčí Char ty 77 v d o k u m e n t e c h dřívějších i le tošních, např . v d o k u m e n t u č. 15 z r. 78, j akož i v d o k u m e n t e c h Č. 12 n e b o 22 z r. 82, j sou účastníci té to o b č a n s k é iniciativy hotovi spo lupracova t kons t ruk t ivně s př í s lušnými o rgány při t akovém díle,

182

potvrzuj ícím opravdovost vůle Českos lovenska přispět k věci m í r u a bezpečnos t i v Evropě i ve světě.

V Praze, dne 22. ř í jna 1982 Dr. Rad im Palouš, mluvčí Char ty 77 A n n a Marvanová , mluvčí Char ty 77 Ladislav Lis, mluvčí C h á n y 77

Prof. Dr . Jiří Hájek , člen kolektivu mluvčích Char ly 77

(Dr. Václav Benda , mluvčí Char ty 77 a ing. Rudol f Battěk, mluvčí C H 77 - t.Č. ve vězeni)

V Z Á J M U L I D S K Ý C H PRÁV

Spisovatel Václav Havel těžce nemocen

Minulou neděli 23. 1. 83 ke třetí hod ině odpo ledne m n e náhle a opravdu se zvláštní nárazovostí přepadla nemoc , diky kterc j s e m byl již v pondělí ráno přijat na ústavní oŠe-t řovnu a pak v pátek, po jakémsi složitém dohadován í , převezen sani tkou sem, tj. do pan-krácké nemocn ice . První dny až do včerejška byly hrůzné . Měl j s e m tak vysokou horečku, že j s e m se třásl a se m n o u se třásla celá postel. Hrudník , záda, křiž a r amena m n e bolely tak, že j s e m n e m o h l skoro v žádné poloze ležet. Těžko j sem se hýbal a hlavně těžko dý-chal. Co nadechnut í , to ú d e r bolesti . Hlava m ě nepřetrži tě bolela jako střep, celý týden j sem nebyl schopen nic pozřít. Byl j sem úplně vysušený a s a m o z ř e j m ě j s e m vůbec nespal. Poprvé j s e m si zdříml v noci na dnešek . Nepama tu j i si, že by mi někdy v životě bylo tak blbě. Měl j s e m za to, že u m í r á m . Zdálo se mi, že to srdce n e m ů ž e u t á h n o u t a že se také udus ím , uvažoval j s e m zcela vážně o tom, že Ti napíši dopis na roz loučenou. Pochopitel-ně s pos ledními ins t rukcemi. A rozčarování, že n e m á m k t o m u sílu. Teď už j e to všechno lepší, teploty j sou j e n o m zvýšené. Bolesti h rudn íku a zad sice trvají, ale lze s tím u ž j n k ž takž žít. Ploužím se jak pravoúhlá babička. Ncjhorší je to kašlání nebo náhlý pohyb. Není m o c zvykem vyjevovat v ě z ň ů m jejich diagnózy, př ičemž má diagnóza j im nebyla navíc dost d l o u h o jasná . Tak j s e m byl n a d l o u h o odkázán na neurč i té zvěsti o těžkém zápalu plic, s p o j e n é m j e d n o u se záně tem ledvin, j e d n o u průdušek a j e d n o u pohrudn ice . Byla obava i alternativa TBC. Nejdř íve mi dávali j e n acylpyrin, což mi připadalo dosl nepř imě-řené. Ve s t ředu po ren tgenu atd. j s e m začal dostávat už antibiotika. Koňská injekce peni-cilinu a s t rep tomycinu j e věc, kterou bych si, kdybych mohl , naordinoval už v neděli . Poprvé od doby přijetí mi bylo smys lup lně vysvět leno, co mi je. J e n o m ž e já j s e m byl po cestě sani tkou, v níž mi ležení abso lu tně komplikovaly obligátní náramky, tak pople tený, že j s e m to asi nepochopi l přesně. Jde z ře jmě o nějaký komplikovanější zápal plic, p ř ičemž hlavní důvod komplikace j e tzv. výpotek ú d a j n ě někde v h rudn íku . Od svého předchoz ího zápalu plic z ledna 1980 v Heřmanic ích m á m sníženou odolnos t dýchacích orgánů proti virovým nákazám. T o j e mi dávno notoricky j a sné a při každé příležitosti na to upozorňuj i . Z toho to hlediska byla práde lna pro m n e velmi v h o d n é pracoviště. Když m n e z ní přeřa-dili, bylo mi jasné , co přijde.

Z dopisu VÁCLAVA HAVLA (1) ze d n e 30. 1. 1983

(*) Vychází bez vědomí autora.

183

Dokument Charty 77 c. 5/83

Dr. Gustáv Husák, prezident ČSSR, Praha, Hrad

Pane prezidente, s veškerou naléhavostí Vás upozorňujeme, že je ohrožen život vězněného spisovatele

a dramatika Václava Havla. Už 24. ledna musel být převezen s vysokými horečkami do vě-zeňské nemocnice v Praze. Jak se ukázalo, jde o komplikovaný zápal plic. V r. 1980 ve věz-níci v Heřmanicích prodělal Václav Havel již jeden zápal plic, který zanechal následky na jeho zdraví. Nynější zápal plic ohrožuje už Havlův život.

Žádáme a prosíme Vás, pane prezidente, abyste v této situaci použil své pravomoci nejvyššího státního činitele a propustil Václava Havla na svobodu, aby se mohl vyléčit a aby byl zachráněn život, který navíc patří světoznámému spisovateli.

Praha, 4. února 1983 Radim Palouš, mluvčí Charty 77 Anna Marvanová, mluvčí Charty 77 Jan Kozlík, mluvčí Charty 77

Přerušení výkonu trestu Váciava Havla (2)

Dne 7. února 1983 byl rozhodnutím Městského soudu v Praze přerušen výkon trestu odnětí svobody Václavu Havlovi ze zdravotních důvodů (dle § 325 tr. z.). Václav Havel byl téhož dne převezen z nemocnice NVÚ Praha-Pankrác na oddělení intenzivní péče Ne-mocnice pod Petřínem. V této nemocnici se nyní zotavuje po silném zápalu plic a zánětu pohrudnice.

* * *

Mluvci Charty Ladislav Lis ve vazbě

Dne 5. ledna 1983 bylo proti dr. Ladislavu Lisovi, mluvčímu Charty 77 a členu Výbo-ru na obranu nespravedlivě stíhaných, zahájeno trestní stíhání pro trestný čin pobuřování dle § 100/1 a tr. z. Týž den byla u Ladislava Lise provedena domovní prohlídka jak v jeho pražském bytě, tak v místě jeho přechodného bydliště v Sosnové-Pekle u České Lípy, a byl vzat do vazby. Vyšetřovatel nadpor. Havlas ho viní z toho, že Ladislav Lis pobuřoval nejméně dvě osoby tím, že je seznámil s tiskovinami a jinými materiály pobuřujícího charakteru, které byly v měsíci srpnu 1982 zajištěny u manželů Charvátových z České Lípy a o nichž podali svědeckou výpověď jak manželé Charvátovi, tak manželé Erenovi, rovněž z České Lípy. Dále byl Ladislav Lis obviněn z přečinu podle §3 /1 a zák. 150/69 Sb! za to, že »Ladislav Lis v místě přechodného bydliště má naloupanou kukuřici, která po-chází pravděpodobně z polí velkovýkrmen Zákupy, kterou používá pro krmení svého hosp. zvířectva, přičemž byly viděny zatím nejméně dva pytle této kukuřice v hodnotě nejméně 100 Kčs«.

Ladislav Lis se narodil 24. 4. 1926, jako'invalidni důchodce je zaměstnán ve V D inva-lidů Meta Praha J e ženatý a má dvě děti. V roce 1979 byl 9 měsíců ve vyšetřovací vazbě pro obvinění z tr. činu podvracení republiky (§ 98/1, 2 ab) a toto trestní stíhání nebylo za-staveno.

26. lednu 1983 Sdělení VONS č. 316

(2) Převzato z Informace o Chartě 77, únor 1983, str. 4.

184

Dopis Charty 77 ministru vnitra ČSSR J. Obzinovi

Pane ministře, 5. l edna 83 zadržely orgány Severočeského kraje, spadající pod Vaši p r a v o m o c , Ladi-

slava Lise, provedly v j e h o ob jek tu d o m o v n í prohl ídku a obvinily h o z pobuřován i pod le § 1 0 0 / l a tr. z. Podle znění p ř í s lušného paragrafu lze takové obv iněn i upla tni t j e n tehdy , jest l iže n ě k d o p o b u ř u j e n e j m é n ě dvě osoby »z nepřátels tví k social is t ickému s t á t n í m u zří-zení republiky«. Z n á m e dobře smýšlen í i způsob vyjadřováni Ladislava Lise a j s m e pevně přesvědčeni , že žádné své even tue ln í p ř ipomínky a kritické soudy ke společenské , poli-t ické či ekologické situaci v naší vlasti neučini l z nepřátels tví , nýbrž s úmysly prospět celé-m u n a š e m u společenství . V t o m t o smyslu působi l také v r. S2 jako mluvčí Char ty 77.

Vyhláška 120 z 10. 5. 76, podepsaná min i s t r em zahraničních věcí inŽ. B o h u m i l e m C h ň o u p k e m , o M e z i n á r o d n í m paktu o občanských a polit ických právech, s chvá l eném 11. 11. 75 Fede rá ln ím s h r o m á ž d ě n í m za předsednic tv í Aloise Indry a ra t i f ikovaném prez iden-t e m republ iky dr. H u s á k e m , dek la ru je v čl. 19, že »každý má právo zastávat svůj názor bez překážky« a že »každý m á právo na svobodu projevu«, což zah rnu je » svobodu vyhledávat , při j ímat a rozšiřovat myš lenky všeho d r u h u bez o h l e d u na hranice , ať ús tně , p í s e m n ě Či t i skem«. Čl. 19 sice př ipoušt í even tue ln í o m e z e n í »k ochraně státní bezpečnos t i či veřej-n é h o pořádku , n e b o ve ře jného zdraví, n e b o morálky«, což j e plný počet př ípadů even tue l -ních o m e z e n í , avšak žádné zásady v t o m t o s m ě r u nesměj í likvidovat základní smysl pří-s l u š n é h o článku př i ja tého paktu. Vždyť v čl. 2 os ta tně přijali zástupci naší republiky í záva-zek respektovat deklarovaná práva a zajistit je j ich up la tněn í pro všechny jednot l ivce , a to tak, že stát p o d n i k n e n u t n é kroky, »aby byla up la tněna práva u z n a n á v paktu«. Pro tože se v bodu 3 čl. 2 paktu stát zavázal, že zajistí, aby se kterékoli o sobě dosta lo v d u c h u přijatých občanských práv ochrany , ob rac íme se na Vás, pane minis t ře , abyste tu to o c h r a n u uplatnil v př ípadu Ladislava Lise.

Us t anoven í § 100 tr. z. navazuj í dle k o m e n t á ř e z r. 80 na us tanoven í § 98. V komen tá ř i k t o m u t o paragrafu se tvrdí, že pro posuzování p o d o b n ý c h př ípadů rozhoduj í další okol-nosti , z e j m é n a »vnitřní a mez iná rodn í s i tuace v d o b ě činu«. Je to právě mez iná rodn í situa-ce, která spo luzpůsob i la naše překvapení , když j s m e se dozvěděl i o zadržení a obv iněn í Ladislava Lise, neboť v t émže prvn ím týdnu roku 83 zasedali v Praze nejvyšší představi te lé Varšavské s m l o u v y a schválili a zveřejnili deklaraci , v níž znovu zdůrazňuj í Hels inské do-hody a výslovně se uvádí i oblast human i t á rn í , tj. oblast zahrnuj íc í d o h o d y o lidských a občanských právech.

Ješ tě m u s í m e , pane minis t ře , p ř i p o m e n o u t i další human i t á rn í zřetel. Ladislav Lis j e vážně n e m o c e n . Trpí a s tmat ickými záchvaty a v poslední d o b ě kašlal krev. Je o t cem dvou malých dětí . Mart in ješ tě nechod í do školy, Kateř ina j e žákyní 6. třídy základní školy. In-validní př ídavek Ladislava Lise je nízký, přivydělával si p ro to j ako domác í dělník svařová-n í m polye thy lenových sáčků. V r. 82 se na n ě h o sous t ředi la vyděraČská akce n e z n á m ý c h teror is tů , kteří požadoval i vysoké Částky p e n ě z pod p o h r ů ž k o u , že připraví j e h o děti o ži-vot. Ladislav Lis Čelil d o s u d všem t ě m t o životním těžkos tem se s ta tečnou př ímost í , stále si zachovával opt imis t ickou d ů v ě r u a o tevřenos t .

Obrac íme se na Vás, pane minis t ře , abyste v té to záležitosti zasáhl a aby bylo obvinění prot i Ladislavu Lisovi z rušeno .

Praha , 10. l edna 83. Dr . R a d i m Palouš , mluvčí Char ty 77 A n n a Marvanová , mluvčí Char ty 77 Jan Kozlík, mluvčí Char ty 77

185

Dopisy Aleny Lisové, manželky Ladislava Lise, generálnímu prokurátorovi (3)

Pane generální prokurá tore , v r r a z e z / " L ' 6 0

několik znepokojuj íc ích okolností m n e nutí obráti t se na Vás s vážnými obavami a s na léhavým dotazem, kde j e m ů j m u ž . Na Ladislava Lise byla uvalena vazba dne 7. 1. 83. Protože při odchodu z d o m o v a s sebou nic n e m ě l , poslala j s em na adresu, k terou mi pí-s e m n ě sdělil okresní prokurá tor V. Vaněk, balíček se základními hygienickými po t řebami Balíček se však vrátil beze slova vysvětlení. Poslala j s e m je j tedy znovu, ale právě se znovu vrátil s p o z n á m k o u » jmenovaný není u zdejš ího útvaru«. D n e 25. 1. 83 mi pošta oznámila , že m á pro m é h o m u ž e d o p o r u č e n o u zásilku do vlastních rukou ze d n e 17. 1. 83 z česko-lipské prokuratury, která vzala m é h o m u ž e do vazby, a za 12 dní poté , co byl zadržen, sa-m a nevěděla, kde vlastně je . Také obhájce neměl ješ tě m o ž n o s t manže la navštívit. D n e 17. 1. 83 j s e m Vás, pane prokurátore , žádala, abyste dal pokyn k propuštění m é h o muže z vazby s oh ledem na j e h o nedobrý zdravotní stav a také proto, že svědkové k j e h o případu byli vyslechnuti a provedena u nich domovn í prohlídka již v loňském srpnu, tedy před pěti měsíci. Na svůj dopis j s em nedostala žádnou odpověď.

Tyto neb lahé okolnost i nasvědčují t o m u , že okresní prokurátor , který m á mít dohled nad vazbou m é h o muže , sám neví, kde Ladislav Lis je. Jak víte, v loňském létě vyhrožova-la dosud neodha lená skupina teroristu m é m u muži a m n ě zavražděním obou našich dětí. Všechny tyto skutečnost i j sou tak závažné, že Vás m u s í m požádat , pane generální proku-rátore, abyste zjistil, kde vůbec je m ú j muž , v j a k é m je stavu, a aby mi byla o tom podána spolehlivá zpráva, eventue lně , abych mohla svého m u ž e navštívit a s ama se přesvědčit , co s ním je.

A lena Lisová

V Praze, dne 26. d u b n a 83 Pane generální prokurátore , dnes ráno, v úterý 26. 4., j s e m Vám psala o nejasných okolnostech kolem vazby m é h o

m u ž e Ladislava Lise, od n ě h o ž mi nedochází po dva měsíce žádné zprávy, přestože s urči-tostí vím, že m n ě a dě tem píše. D n e s dopo ledne měl manžela navštívit j e h o právní zástup-ce. Když se však dnes v 8.30 dostavil do vězení v Litoměřicích, bylo mu s lužbou sděleno, že před hod inou a půl byl Ladislav Lis eskortován do věznice v Liberci. Nic určitějšího se právnímu zástupci nepodaři lo zjistit. Př ipomíná mi to neb lahou zkušenost po zatčení mé -ho muže , kdy ani okresní prokurá tor V. Vaněk, který měl mít dohled nad j e h o vazbou, ne-věděl, kde Ladislav Lis je . Nyní už mus ím mít za to, že zdravotní stav m é h o manžela j e tak špatný, že o tom n e s m í m číst v j e h o dopisech, že ho ne smím vidět a nesměl z ře jmě vidět ani j e h o právní zástupce. V posledních dvou měsících prodlužuje te vazbu Ladislava Lise Vy, pane generální prokurátore , a proto Vás znovu naléhavě žádám, abyste mi umožni l návštěvu m é h o manžela , abych sama viděla, v j akém je stavu.

Alena Lisová * * *

Případ dr. Šavrdy a prof. Liberdy

Dne 3. března 83 proběhl u Okresního soudu v Ostravě proces se signatářem Charty 77, spisovatelem dr. J a romí rem Šavrdou, nar. 25.5.33, a Vladimírem Liberdou, nar. 7.6.23. Oba byli vzali do vazby po předchozí domovn í prohl ídce, při níž byly zabaveny různé písemnost i , dne 24.9.82 a bylo proti n im zahá jeno trestní stíhání podle § 100 odst . la , cc

(*) Vychází bez vědomí autora.

186

ir. zák. Veřejné přelíčeni se konalo v jednací síni. ve které bylo pro veřejnost 12 míst, z nichž 8 obsadily »blíže neidentifikované osoby«. Po předvedeni obžalovaných zahájit předseda senátu dr. Voznica v S~30 hod. jednání. Králce poté bylo přerušeno na základě přednesení námitky obviněného dr. Šavrdy, který' konstatoval, že neměl možnost projed-nat se svým obhájcem přesný text obžaloby. Asi po 20 minutách, během nichž di\ Šavrda konsultoval se svým advokátem a zároveň orgány VB na chodbě soudní budovy kontrolo-valy doklady jedné z účastnic soudu a během nichž příslušníci StB neúspěšně žádali inž. Hradílka, aby s nimi odešel k pohovoru, bylo jednání obnoveno.

Městský prokurátor dr. Jurča přečetl text obžaloby, ve které obvinil prof, Libcrdu a prof. Šavrdu z pobuřování, čehož se dopouštěli z nepřátelství k republice, společenskému řádu a k přátelským svazkům s ostatními socialistickými 2eměmi, zejména s SSSR. Toto pobuřování spočívalo v získávání, rozepisování a rozšiřováni materiálů Charty 77, jiných písemností a vlastních i cizích literárních děl s protisocialistickým obsahem. V textu obža-loby byla zdůrazněna společenská závažnost a míra nebezpečnosti teto činnosti.

Po odvedení dr. Šavrdy zahájil předseda soudu výslech prof. Liberdy, To však netrvalo dlouho, neboť žalobce dr. Jurča podal důkaz naprosté lhostejnosti a cynismu vůči obžalo-vaným, když znaven ctěním obžaloby začínal tlouci špačky. Usínal, což se projevovalo tím, že mu nejen padala víčka, ale často i hlava až k desce stolu. To neuniklo pozornosti předsedy, který přerušil jednání a nechal na krátkou dobu vyklidit soudní síň, V další vý-povědi pak prof. Liberda vysvětloval důvody své činnosti a poukazoval na přijaté meziná-rodní pakty, obsažené ve vyhlášce 120 sbírky z r. 1976, a důrazně odmítl nařčení z nepřá-telství k republice a k socialismu. Když se předseda soudu dolkl životopisných údajů obža-lovaného. ten upozornil na skutečnost^ že v přípravném řízení vyšetřovatel neprotokoloval významná životní data, týkající se asi patnácti let života. Dr. Voznica tuto námitku akcep-toval. Prof. Liberda s pohnutím seznámil přítomné s otřesnými zážitky za protektorátu, s motivy svého vstupu do KSČ v r. 45 i příčinou svého vyloučení o 10 let později, což niěío dopad na jeho pracovní zařazení. Hovořil také o novém podání přihlášky do KSČ v r. 68 a jejím stažení po srpnu. Talo fakta byla ^protokolována. Prof, Liberda svým klidným a důstojným vystupováním a vyjadřováním působil dojmem člověka naprosto přesvědčené-ho o správnosti předchozího konání, za které je nyní souzen, a o své nevině.

Obdobně se choval druhý obžalovaný, dr. Šavrda, který navíc zdůrazňoval vedle občanské odpovědnosti svou morální povinnost, vyplývající z toho, že se dobrovolné stal signatářem Charly 77. Také on při své výpovědi rázně odmítal nařčení z nepřátelství vöti republice.

Po vyslechnutí obou obžalovaných byl předvolán soudní znalec doc. dr. Kaía CSc z Palackého univeizíiy v Olomouci* aby krátkými komentáři doplnil písemné posudky k li-terárním dílům, zabaveným u obou obžalovaných, a zejména aby tato díla dianijcíerizoval z hlediska protisociaJislickeho zaměření. Téměř všechny písemnosti označil jako ptoilso« cialístické a vůbec nebral ohled na to, že mnohá z těchto děí vyšla v Československých nakladatelstvích v 60. letech. Jednalo se např. o tyto tituly: Grosman-Šimek, Povídky; Švandrlík, Černí baroni; Solženicyn, Tele a dub; Solženicyn, Rakovina, První okruh; AW-lujevová, Jen jeden rok; Černý, Pláč koruny české; Kohák, Národ v nás; Škvorecký, Plněni Fučíkova odznaku; Mlynář, Mráz přichází z Kremlu; Šavrda, Historické reminiscence; Šavrda, Cestovní deník; Šavrda, Autostop v sobotu odpoledne; Šavrda, Ulice se zakáza-ným vjezdem; Tvardovský, 7orkin na onom světe. V případu zmíněného díla Tvardovské-ho se rozvinula polemika mezi soudním znalcem, který trvdil, že poema je svým obsahem jednoznačně protísocialistická a že v SSSR nikdy nebyla oficiálně vydána, že tam vyšla pouze v samizdatu a odtud byla přeložena a vydána u nás, a mezi obžalovanými, kteří do-kazovali, že byla řádně vydána v r. 1967 v lenigradském Časopise Novyj mira že ještě nyní je možné si ji vypůjčit např. v Městské knihovně v Ostravě. Docent Kala trval ovšem na

187

svém, dokonce zdůrazňoval , že v oficiální bibliografii A- Tvardovského to to dílo nen í v z p o m e n u t o . T í m byla ukončena výpověď s o u d n í h o znalce a prakticky' také dopo ledn í část s o u d n í h o j ednán í .

V odpoledn í části, kdy byl j iž soudn í znalec nep ř í t omen , se obhá jce dr. Šavrdy vrátil k p roblemat ice knížky Ťorkin na onom světě a citací ze Slovníku sovětských spisovatelů, vy-d a n é h o u nás v r. 77 a zapů j čeného o přestávce procesu v ostravské kn ihovně J a s n ě doká-zal nesprávnost tvrzení s o u d n í h o znalce, a t ím také zpochybnil j e h o celkovou o d b o r n o u úroveň s o h l e d e m na vypracované posudky.

Odpolední j e d n á n í bylo zahá jeno ve 13.00 hod . vys lechnut ím svědků obžaloby, kteří pouze hovořili o osobních kontaktech s obžalovanými a o zapůjčení ev. rozpisování někte-rých l i terárních děl. V žádném př ípadě jej ich výpovědi nepotvrzovaly obžalobu z nepřá-telství k republice a k social ismu. Manželka prof. Liberdy, předvolaná j ako první svědek, využila svého práva a odmít la vypovídat. K r o m ě j e d n o h o svědkové neznali oba obžalova-né. Jeden ze svědku daroval dr. Šavrdovi bibli a také m u na j e h o žádost další výtisk bible prodal . Dva svědkové o b h a j o b y se nedostavili a soud po krátké poradě zamítl žádost prof. Liberdy o jejich doda tečné předvolání . Soud se seznámil také s vysoce pozit ivním pracov-ním p o s u d k e m na prof, L iberdu od j e h o zaměstnavate le .

Po vyřešení protokolárních otázek předal předseda senátu závěrečné slovo městskému prokurátorovi . Ten ve svém návrhu znovu zdůraznil společenskou nebezpečnos t úda jné -ho t res tného konání obou obžalovaných ve smyslu § 100 tr. z., vyzvedl aspekt nepřkels tví a upozorni l , že v případe dr. Šavrdy se j e d n á o recidivu. Pro prof. L iberdu navrhl trest od-nětí svobody n e p o d m í n ě n ě při horní hranici 2 /3 výměru a pro dr. Šavrdu trest odnět í ne-p o d m í n ě n ě se zpř ísněným rež imem při horní hranici výměru .

Poté se ujali slova obhájci . Oba s h o d n ě dokazovali nevinu svých klientů, poukazovali na to, že obvinění nebylo prokázáno, všimli si pozitivních vlastností obžalovaných a j iných polehčujících okolnost í . Znovu byla p ř ipomenu ta n e o d p o v ě d n á a nekompe ten tn í role s o u d n í h o znalce a v případě dr. Šavrdy bylo poukázáno na velmi vážný zdravotní stav. Oba obhájci žádali pro své klienty osvobozující rozsudek.

Ve své závěrečné řeči prof. Liberda znovu zdůraznil o n e n mravní aspekt své činnosti , který ho vedl k hledání pravdy, a rozhodně popřel jakoukol i vinu a ve věci post ihu růz-ných li terárních děl apeloval na soudce, aby se pokusili dle svých možnos t í z jednat nápra-vu, neboř praxe v tomto směru je pro náš stát vyloženě ostudná a připomíná údobí inkvizice.

Dr. Šavrda vc svém vystoupení napros to s rozumi te lným způsobem rozvedl myš lenku občanské spo luodpovědnos t i , neboť právě tato zajišťuje, aby zdánlivá krit ičnost nebyla nahrazena zaslepenost í , servilností a bezpá te řnou loajalitou. Odmít l jakoukol i vinu a při-pomněl , že podal žádost o propuš tění z vazby z důvodů vážného zdravotního stavu, což subjekt ivně velmi intensivně pociťuje. Vyjádřil znovu, že v podmínkách N V Ú dojde k ta-kovému zhoršení j e h o choroby , že b u d e n u t n o ampu tova t obě dolní končet iny a poukázal na svou neustá le klesající osobní h m o t n o s t , což při j e h o d l o u h o d o b é invaliditě m ů ž e mít vážné následky.

Veřejná část j ednán í byla pak v 15.00 hod. přerušena s t ím, že v 16.15 b u d e pokračovat vynesením rozsudku. Ve s t anovenou dobu přečetl předseda senátu rozhodnut í soudu . Oba obžalovaní byli uznáni v innými ve smyslu § 100, odst . 2 tr. z. Došlo tedy k překvalifi-kování a byli odsouzeni k trestu odnět í svobody n e p o d m í n ě n ě v případě dr. Šavrdy na do-bu 25 měsíců v 2. nápravně výchovné skupině a v případě prof. Liberdy na dobu 20 m ě -síců v I. nápravně výchovné skupině. Žádost dr. Šavrdy o propuš těni z vězení z důvodů špa tného zdravotn ího stavu soud zamítl , neboť dle informací vězeňského lékaře v Ostravě dr. Kopce j e zdravotní stav dr. Šavrdy stabilní a není d ů v o d u k obavám, že by dr. Šavrda n e m o h l pokračovat vc výkonu trestu. Dále soud rozhodl zabavit psací stroje a různé inkri-minované p ísemnos t i s t ím, že některé tituly se rozhodl vrátit.

188

Odsouzeni i žalobce využili lhůty k odvoláni. Obhájce požádal předsedu senátu o po-volení setkání odsouzených s manželkami, což bylo umožněno až následující den po do-bu 20 min. Pod dojmem procesu a cynismu vůči zdravotnímu stavu svého muže se pani Šavrdová přestala na krátkou dobu ovládat a bylo nebezpečí, že se dostane do konfliktu se zákonem - to však bylo včas zažehnáno.

Tak skončilo v 16.45 soudní jednání s dr. Šavrdou a prof. Liberdou u Okresního sou-du v Ostravě. Tak skončilo zároveň jedno z běžných líčení tohoto druhu okresního formá-tu, ve kterém se v plné míře projevila ona schizofrenie, tak typická pro mravní a duchovni úpadek naší zdemoralízované společnosti. Samo o sobe by nepřerostlo ostravský rámec, kdyby na lavici obžalovaných neseděli muži, jejichž statečnost a občanská odpovědnost jsou pro nás všechny nejen naději, nýbrž také, a zejména také, výzvou. Paní Dolores Šavr-dová po návratu domů z procesu zjistila, že má odpojený telefon. K nápravě došlo až po několika dnech.

Životopis prof. V ladím i ra Liberdy Narodil se 7. 6. 23 v rodině hajného. Za protektorátu v r. 1941 byt se skupinou stu-

dentů vyloučen z gymnázia pro Šíření letáků. Pak pracoval jako lesní dělník. V rámci svých povinností zjistil, že v jedné z loveckých chat pobliž Morávky jsou ubytováni partyzáni. Je-ho otec pak zajistil partyzánům materiál na vybudování zemljanky a i jinak jim se synem pomáhal. To však bylo v r. 1944 odhaleno a otec a švagr Vladimíra Liberdy byli před jeho očima popraveni zastřelením. On sám byl také předveden před popravčí četu, byl vŠuk omilostněn, neboť gestapo se domnívalo, že přes něho odhalí další partyzánskou skupinu. Vladimír Liberda pak v. r. 1945 vstoupil do KSČ, aby se tyto hrůzy nemohly opakovat, a aktivně se zapojil do společenského dění tehdejší doby. Po ukončeni studií začal vyučovat, v r. 1955 byl však vyloučen z KSČ, neboť nechat propadnout dceru okresního tajemníka a ten se za to pomstil. Od té doby znovu pracoval jako dělník. V r. 1963 byl odsouzen k tre-stu odnětí svobody na dobu 8 měsíců pro urážku hlavy státu. Trest mu byl vymazán. V na-ději na obrat k lepšímu požádal v r. 1968 znovu o vstup do KSČ. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR vzal však žádost zpět. Prof. Liberda je zaměstnán v hutích Montáží Ostrava, kde je velmi dobře pracovně hodnocen. Je ženatý, má dvě dospělé děti. Adresa manželky: Ludmila Liberdová, Ostrava-Zábřeh, Bělíkova 1.

Zpráva pani Dolores Šavrdové (4) Vše se odehrálo tak Jak jsem očekávala. Na chodbách soudu jak uniformovaní přísluš-

níci SNB, tak i mnoho StB. Místnost č. 63 maličká, většina mist již obsazena lidmi, které jsme neznali. Chtěla jsem vidět manžela, až ho povedou. Šla jsem tedy ven. Přivedli tros-ku, silně vyhublého a zestárlého člověka, rovněž prof. Liberda byl velmi zchátralý. Proces mohl začít. Žaloba zněla na § 100 - pobuřování. Konečně se dozvídám, co bylo u nás do-ma při domovní prohlídce zabaveno (protokol o domovní prohlídce mi nebyl předložen, i když jsem o něj žádala). Na prvním místě byla uvedena poema íorkin na onom světě spi-sovatele Tvardovského, dvě vlastní manželovy básně Historické reminiscence a Cestovní deník, dále Život po životě, studie o posmrtném životě, vlastní detektivní povídky Vilce se zákazem vjezdu a Autostop v sobotu odpoledne, Informace o Chartě, dále 16 balíků Čisté-ho kancelářského papíru (při první domovní prohlídce 26. 9. 79 zabaven nebyl), pak osob-ní korespondence.

Byl určen soudní znalec v oboru literatury doc. dr. Kála CSc z Palackého univerzity v Olomouci. Opět na prvním místě mluví o Tvardovského poemě Ťorkin na onom světě. Ří-

(*) Vychází bez vědomí autora.

189

ká, že p o e m a j e silně prot isovětská, nikdy v SSSR oficiálně nevyšla a Tva rdovskému j e p o u z e př isuzována. Opis Ťorkina si pořídil m ů j manže l v létě r. 1982 z knihy zapů jčené Měs tskou kn ihovnou v Ostravě. Báseň m é h o m u ž e Cestovní deník nebyla sh ledána zá-vadnou , ovšem až do okamžiku , kdy se znalec dozvěděl , a to až u s o u d u , že au to r j e dr. Šavrda. Uvedl tedy, že báseň spojená s j e h o j m é n e m nenechá n ikoho na pochybách , že je protisocíalistícká, p o m l o u v á p o m ě r y ve věznici ( p ů v o d n ě dostal k posouzen í báseň bez uvedení j m é n a autora) . Detekt ivní povídky byly sh ledány nezávadné , dokonce oceňuj í práci SNB, ale chvála se netýká StB, pak podotkl znalec.

Spor o Ťorkina b u d e n u t n o rozebrat zvlášť, pro tože na t o m t o příkladu je m a r k a n t n ě vidět, jak se znalecké posudky dělají a k č e m u maj í sloužit. Napros to zarážející je , že tako-vé dí le tantské meze ry ve zna los tech o díle p ředn ího sově tského spisovatele si m ů ž e dovo-lit soudn í znalec, nosi tel titulu pracovník univerzity. V polední přestávce j sem si opatřila v ostravské kn ihovně Slovník spisovatelů, Sovětský svaz, 1. a 2. díl, vydaný O d e o n e m , na-kladatelství krásné li teratury a u m ě n í j ako 3 570. publikace v Praze r. 1977. Na str. 477 2. dílu lze nalézt : »Tvardovský Alexandr Tr i fonovič , * 8 . 6 . (21 .6 . ) 1910 Zagoi je , t 18.12.1971 Moskva, ruský sovětský básník, člen komunis t ické s trany od r. 1940, posla-nec NejvyŠŠího sovětu RSSR, kandidát ÜV KSS, ta jemník Svazu sovětských spisovatelů, d louhole tý šéf redaktor Časopisu Novyj mir, za války dopisovatel f ron tového tisku.« Dále pak na str. 478: »Na p o e m u Ťorkiri vo lně navazuje p o e m a Ťorkin na onom světě (1954-1963, Ťorkin na onom světě r. 1965), satirický groteskní obraz nedos ta tků sovětského živo-ta.« Tolik Slovník spisovatelů k Ťorklnovi. Celý skandál okolo Ťorkina j e zaprotokolován. Slovník spisovatelů byl předložen sená tu .

M i m o j iné obha joba poukázala na viditelně špatný zdravotní stav obža lovaného . Ná-mitka byla zamí tnu ta s poukazem na posudek vězeňského lékaře dr. Kopce, který prohlá-sil dr. Šavrdu za s c h o p n é h o výkonu trestu. K tomu se m ů j manžel vyjádřil, že ho lékař vi-děl naposledy před měs ícem, že ho ani nezvážil, přes tože viditelně ubývá na váze. K 23. 12.82 ztratil 18 kg. Při pobytu ve vězeňské nemocnic i v Praze-Pankrác, kde byl od 7 . 1 . 8 3 , d o 7 .2 .83 , m u bylo sděleno, že j e h o stav j e vážný a po t řebu je okamži tou operaci cév, j e d n a n o h a j e již viditelně slabší. Dopis m é h o m u ž e z Prahy z 16 .1 .83 (dopis j s e m obdržela 11 .2 .83) byl řádně cenzurován , má razítko okresn ího soudu 9 . 2 . 8 3 . »Bylo zjiště-no, že naléhavě potřebuj i rozsáhlou rekonstrukci cév v nohách , kterýžto zákrok se ve vězeňských nemocnic ích nedá provést . Proto lékaři navrhuj í zrušení vazby a odchod do civilní nemocnice .«

Zprávy a recense

U D Ě L E N Í C E N Y J A N A P A L A C H A

M e z i n á r o d n í v ý b o r p r o p o d p o r u C h a r t y 77 se s íd lem v Pař íž i uděli l Cenu Jana Paladia 1982 kněž ín i , p a s t o r ů m a l a i k ů m , č l e n ů m C h a r t y 77, za je j ich » d ů s l e d n o u a o d h o d l a n o u o b r a n u n á b o ž e n s k ý c h s v o b o d v Č e s k o s l o v e n s k u « .

U d ě l e n í c e n y bylo v y h l á š e n o v Pař íž i 17. l e d n a 1 9 8 2 ve v ý r o č n í d e n s m r t i J ana P a l a c h a .

C e n a V ý b o r u byla u d ě l e n a už po Čtvrté. Jc u r č e n a j e d n o t l i v c ů m n e b o s k u p i n á m v n e s v o b o d n é m Č e s k o s l o v e n s k u za zvlášť vyn ika j í c í d í lo n e b o s p o l e č e n s k y v ý z n a m n o u č i n n o s t .

190

Jména a bližší údaje o vyznamenaných katolických i protestantských aktivistech nemohou být zveřejněna vzhledem k m o ž n é m u policejnímu postihu těchto lidí. Třeba dodat, že 25 .000 francouzských franků, jimiž je cena dotována, je výsledkem sbírky v celém světě, k níž Češi a Slováci žijící mimo svou vlast přispěli významným dílem.

EVA KANTCRKOVA ( P r a h a ) (* )

CO JE MODERNÍ Josefu Zvěřinoví k sedmdesátinám

Slovo modernost a moderní se mimo oblast dámského odívání téměř nepoužívá, moderna ustrnula v pojem uměleckého směru starého celá desetiletí. Ještě tak pová-lečná období jsou štvanci modernosti , souvisí to nejspíš s rozpadem hodnot, který válka způsobila. A dnes snad čeká slovo modernost v koutku nn převraty? Ale ne; na-jednou jsem je uslyšela, kde bych se toho nejméně nadála. »To není moderní,« řekl Josef Zvěřina o komsi nesnášenl ivého chování n maličko máchl rukou, jen nepatrně, aby nedal odsudek viditelně najevo. A mně najednou to s lovo zaznělo živě, nevyěpě-le, zrovna jako Čerstvě vytvořené, nečekaný posun v úhlu pohledu. Takže modernost.

Nejdřív se k č lověku blížíme se zvědavostí , aspoň já, zvědavá Eva. Pak vzniká mnoho možností: sblížení, rozčarování, obdiv, odpor, souznění, znechucení , podma-nění... Zde se vyznávám z úcty až plaché a z citu ničím nezkaleného. Hloubnvost však tu současně zůstává stát před uzamčenost í cclku, a to bych ráda vysvětlila.

Z dětství mám uchovanou představu kněze jako osoby ve ctihodnosti nedotknu-telné. Tehdá se ještě mše celebrovaly latinsky, náš pan farář nosil kolárek i ve všední den a na mši vycházel z fary v dlouhém Černém hábitu; my děti ho zdravily: » Pochvá-len Pán Ježíš Kristus«, a on nám odpovídal: »Až na věky«; a vůbec mluvil jinak než ostatní učitelé a věci nás učil jen tajemné, tak tajemné jako byla latina, svatostánek, zpovědnice, kúr i farská zahrada za vysokou zdí. Moje zážitky s ním spojené jsou poetické, tak stejně a silně poetické, jako jsou dopisy, které mi Josef Zvěřina píše o ví-ře. Památce venkovského faráře Josefa Buchtely se před několika roky přišel poklo-nit celý kraj, a ten věru neoplývá zbožností , pan furář měl prý pohřeb jak nějaký biskup, lidé vědí, koho uctít. A co jsem četla například ve Zločinu pátera Amara, zůstalo mi - díky jemu - zkušeností jen literární, a jeho lidsky vroucí obraz mi nepře-kryl ani zasvěcený Brezův popis státu a úřadu jménem Vatikán. Náš popovický pun farář byl dobrý, ale rozhodně nebyl moderní. Například když zemřel TGM, vězel tak hluboce v katolickém přesvědčení, že odmítl na faře vyvěsit černý prapor, a navzdory všeobecné úctě, jíž se těšil, vyvolal veliké pohoršení.

Bylo by však hrubé říci, že svrchu uvedená modernost jc moderností tím, že by přesahovala meze katolictví nebo kněžství. Takto založený výklad by byl zcela faleš-ný. Ale současně si nejsem jista, zda každý tu modernost vidí a zda ji každý chválí. A možná, napadá mně, já ji cítím intenzivněji a jako blahodárnou právě proto, Že při-cházím odjinud. Nazvala bych ji duchovním úsilím, duchovností , a jeho síla si mě začne podmaňovat , když pocítím, jak touží chápat svět v celistvosti, jak do svého po-

(*) Vychází bez vědomí autora.

191

chopení zahrnuje í mne, člověka nenáboženského, a jak to čin! ne tak, že by mě pře-tahovalo na svou víru. Ne: je to »jen« vůle porozumět smyslu i toho, co se děje před prahem víry, kterou vyznává, za jejím pomezím. A to potom, protože to není úsilí jen slovní, jen úvahové, protože je to způsob žití, začínají padat jakékoli hranice, méně se myslí na to, co které lidí rozděluje, více na to, jak který má dar soužit, a duchovní úsi-lí vrůstá ve svět lásky a přátelství. Pan farář Buchtela mě měl rád, dával mi svaté obrázky a vybral mě zpívat na kůru; tehdá však o mojí dětské víře nebylo pochyb. Měí by mě však rád dneska?

Svá setkání s Josefem Zvěřinou cítím jako div. Jsme přece v Čechách, v národě od věků rozpolceném, kde se i dějiny píší tak, že musíš někam patřit, buďk Čechům proti Němcům nebo k husitům proti katolíkům; a žijeme v komunistickém Českoslo-vensku a oba už tkvíme každý svým způsobem v dějinách. V době, kdy Josefa Zvěři-nu hnali do žaláře, já vstupovala na vysokou školu; cítila jsem se nikoli vyvolencem, tehdy nám nebyly moderní výsady, ale jejich ničení, rozhodně však jsem se domníva-la mít před sebou budoucnost. Jeho budoucností byl rozsudek na dvaadvacet let vě-zení. Šťastný život na kostech podmaněných, zrůdný a hloupý paradox. A tak, že re-voluce protivníky ničí, může sice přinést změnu, ale nikdy Štěstí. Za skutečné své ži-votní štěstí mám to, že události uzrály během jedné generace, zrály tedy dost rychle, abychom se stačili sejít.

Když Josef Zvěřina vypráví o svém odsouzení a věznění, činí to zvláštní směsicí žcrtovnosti a věcného líčení. Z věcnosti, která je střídmá, vysvítá tupá hrůza poli-tických soudů a lágrů, žertovnost vyzrazuje dobrotu srdce. Jeho některá lágrová vy-právění jsou něžná jak dítě. To třeba, jak těžko bylo obstarat hrozinky a jak ještě těž-ší bylo pak nechat je zkvasit, aby měli mešní víno pro tajnou bohoslužbu. »Čtrnáct let!«, řekla jsem jednou, »to je celá třetina dospělého života.« - »Bylo by mi hůř ne-být zavřený,« řekl on, »tam jsem byl svobodnější.«

Až sem úvaha dosáhne: být zmanipulovaným knězem je horší nesvoboda než být knězem vězněným. (Jaký asi prapor vyvěsil pan farář Buchtela při smrti různých pre-zidentů?) Vnímavý člověk tu zahlédne nejzazší Člověkovu výspu, a to tím spíš, že lidé uvažují právě opačně: raději být »trochu« zmanipulovaný než »hodně« zavřený; vní-mavý člověk se dokonce za tu úvahu trochu stydí; on teoretizuje, kdežto Josef Zvěři-na těch čtrnáct let v lágru opravdu prožil. Avšak modernost Zvěřinová, jak jsem ji pochopila, sahá ještě dál, mimo všechny výspy takzvaně »normálního« uvažování. Těžký kus života je vstřebán a zkušenost zahuštěná v etos vyústí v odmítnutí nenávi-sti. A to nejen té nenávisti cizí, té, která ho uvěznila, ale nenávisti vůbec. »Přece si ne-poŠpiním srdce,« řekl mi, když jsem se ho zeptala na vztah k trýznitelům.

Taková modernost má možná dnes sílu a naději přemoci nepřízně světa. Je to etos nedosažitelný rozumem, každá úvaha je tu krátká. Kde je jen úvaha, tam je ještě účel, tt tato modernost funguje prostč sama sebou, »jen« Je a »jen« jedná - a človčk před ní zůstane v tichém úžasu. Cítíš zajisté jako její předpoklad hlubokou kultivovanost úža-su. Cítíš zajisté jako její předpoklad hlubokou kultivovanost teologa a teoretika umě-ní, zaslechneš ozvěnu řeckého a latinského verše, postřehneš římské vzepětí teolo-gické a ozve se ti i dunivý dech francouzských gotických katedrál, vysvětleno však nemáš nic; div je viditelný, dovnitř však nenahlédnutelný. Někteří lidé jsou utvořeni jak dokonalé umělecké dílo: to též je nerozlousknutelné ve svém tajemství. Zde platí, žc buď v sobě něco máš, anebo to nemáš; některých hodnot se zvenčí nezmocníš.

Když jsem prvně přečetla Zvěřinovu esej Nežit v nenávisti, pocítila jsem úlevu. Dokud ještě někdo dokáže takto uvažovat, nejsme ztracení. Instinkt odmítá dát si vnutit pohled na svět a na tuto naši zemi jako na Titanik, najíždějící na ledovec a po-tápějící se do hlubin. Země je a bude, lidi jsou a budou, jen my nebudeme. Někdy však

192

člověku shledávajícímu pozií ivnost chybějí důkazy. Pro ten případ si ještě vždycky můžu říci: plivat na svět není moderní.

Byla bych však nerada, kdybyste si ho vy, kteří Josefa Zvěřinu osobně neznáte, představili jako asketického mnicha v jeskyni. Domeček před malvazinskou strání dýchá pohodou, před okny kvetou růže a zrají broskve, v podkroví se rodí vysoká teo-logie plná básnivostl, o svátcích paní Andělka pokryje stůl dobrotami a jídelnou i podkrovím procházejí hosté cestou za milostí, a někdy jsou okna zavřena a záclony zataženy a dopis přijde s udáním místa »Někde«, U nás na chalupě jsem se zesměšni-la starostí, jak se chovat v létě s knězem u řeky. Kněz oblékl plavky, vlezl do Otavy, plaval desetkrát 3íp než já a vykřikoval blahem stejně jako my. "To bylo legrační,« ří-kává. »Ty byly veselé, ty ř á d i l y p o c h v á l í . Na parníku, když Marie Rút Křížková vdá-vala dceru, byl kapitánem plavby a do mikrofonu přednesl novomanželům humorné kázání. Jednou jsme si spletli čas a přiSli do Pisku o hodinu dřív na nádraží, seděli jsme na jeho aktovce a na jeho kapesníku na odložených pražcích a povídali si. O čem už nevím; jen nezapomenu vůni pražců, trav a ze leného listí, dotek Šťastně chví-le, který nás pak sytí.

(A minulý týden jsem se doslechla, že soudním řízením proti knihám a ruko-pisům, zabaveným Josefu Zvěřinoví při domovní prohlídce, propadla jeho esej NcŽťi v nenávisti zničení, protože prý zesměšňuje státní zřízení. Může nesnášenlivost a zášť jakékoli provenience dostat výmluvnější políček?)

BOHUMÍR B U N Ž A ( N e w Y o r k )

IN MEMORIAM ING. LADISLAVA HUSÁKA

Byla to smutná a bolestná zpráva, že dne 3. února t.r. zemřel ve Winterthuru ve Švýcarsku ve věku 7 2 let ing. Ladislav Husák. Nikdo z jeho přátel, kteří se s ním po léta osobně stýkali, nečekal, že tento muž plný energie, ž ivotního elánu a zájmu o ve-řejný a společenský život nás po krátké a těžké nemoci tak nečekaně, navždy opustí. Ladislav Husák byl vzácný člověk po všech stránkách. Velký vlastenec a demokrat, bojovník a také trpíte! za ideály svobody a upřímný křesťan. Proto také byl pronásle-dován nepřáteli svobody. Není možné na několika stránkách vylíčit jeho plodný život jako vlastence, politického a sociálního myslitele a pracovníka, a proto bych chtěl za-chytit jen ty hlavní etapy.

Láďa Husák, diplomovaný strojní inženýr, byl obětí nejprve nacistické a pak ko-munistické zvůle a pseudojusticc. Za nacistů si odtrpěl rok vězení, Po pádu nacismu se dlouho netěšil ze svobody a práce ve svobodě. Již v září r. 1949 byl zatčen u odsou-zen pro »velezradu« na 25 let ztráty svobody. Od trpěl si ve vězení jedenáct let, V r. 1960 byl »omilostněn«, ale nikoliv osvobozen od strachu a nejistoty. Jeho pozdější manželka Helena byla též obětí komunist ického teroru. Byla odsouzena v jiné skupi-ně též pro »velezradu« na doživotí a odtrpěla si také jedenáct let ve vězení. V téže věznici - na Borech - byl ve stejnou dobu na cele smrti její bratr. By] však před popravou »omilostněn« a trest mu byí změněn na doživotní žalář. Přes tato hrůzná utrpení nebyli manželé Husákovi zatrpklí, naopak hovořili o svém utrpení klidně^ bez výčitek a hořkostí. 1 když od roku I 9 6 0 byli na svobodě, svobodní a bezpeční se v komunistickém režimu necítili, a proto po okupaci Československa sovětskými

193

vojsky opustili vlast a požádali o politický asyl ve Švýcarsku. Oba tam našli dobré po-stavení u známé švýcarské firmy Sulzer, obdoby plzeňské Škodovky.

Láďa se ihned pustil do politické a odborářské práce mezi čs. exulanty a jako praktikující katolík mezi exulanty křesťansky smýšlejícími. Založil s několika nejbliž-Šími přátelí a spolupracovníky a až do své smrti vedl Odborový svaz čs. křesťanských pracujících jako součást švýcarských křesťanských odboru. V této funkci vydával měsíčník Zprávy, v nichž se zabýval nejen otázkami odborovými, ale ce lou proble-matikou čs. exilu ve vztahu k domovu a ce lkové mezinárodní situaci. Zprávy vydával i v jazyku německém a francouzském, aby informoval o našich problémech fran-couzsky a německy mluvící přátele. V těto odpovědné a vyčerpávající práci měl vel-kou pomoc a podporu ve své manže lce Heleně.

Láďa Husák byl také dobrý organizátor. Od r. 1972 organizoval několik symposií ve Švýcarsku, hlavně na téma čs. zahraniční akce a poslání čs. exilu. Symposií se zú-častňovalo vždy kolem stovky Českých a s lovenských pracovníků a zájemců o Československou zahraniční činnost a o problémy související se současnou evrop-skou a světovou situací. Poslední dvě symposia, v r. 1979 a 1981, měla ráz středo-evropský, protože se jich zúčastnili mimo českos lovenských představitelů též zájem-ci z ostatních národů střední Evropy, v prvé řadě Poláci.

Bylo jen přirozené, že Láďa Husák jako přesvědčený demokrat a křesťan se po svém příchodu do zahraničí ihned zapojil do křesťansko-demokratického hnutí. Za-ložil při švýcarské křesťansko-demokratické straně zvláštní českos lovenskou skupi-nu. Stal se také členem pracovní skupiny českos lovenských křesťanských demokratů, která je součástí Světové unie křesťanských demokratů. Zúčastňoval se také kon-gresů a pracovních zasedání této Světové unie. Jeho diskusní příspěvky byly jednak cennou informaci o politické a kulturně náboženské situaci v současném Českoslo-vensku, ale též přesvědčivým rozborem komunistické ideologie.

Ladislav Husák byl nejenom orgapizátor kulturně politických a odborových set-kání, ale též myslitel f i losofický a sociálně politický. Byl obdivovatelem ruských filo-sofů Berďajeva, Solovčva a hlavně Sorokina. Na podkladě jejich křesťanské f i losof ie a idejí křesťanského polit ického filosofa Jacquese Maritaina vypracoval nástin ideo-vého programu křesťanské demokracie jako manifest českos lovenské křesťanské de-mokracie v exilu. Hlásal filosofii lásky a obětování a sám podle ní žil. Byl činný Člen v Radě svobodného Československa, ve Společnosti pro vědy a umění (SVU). Zúčast-nil se posledního svě tového kongresu SVU v Pittsburgu v říjnu 1982, kde předložil svoji práci na téma Evropské sjednocovací snahy. Pro svou záslužnou činnost nábo-žensko-kulturní a svůj vzorný křsťanský život byl zvolen č lenem Českého nábožen-ského střediska Velehrad v ftímě a Křesťanské akademie v ftímě.

Láďa Husák byl opravdu dobrý člověk. Nevěřil v lidskou Špatnost, snad jen v lidskou slabost. Všichni, kteří ho znali, si ho vážili pro jeho práci, charakter a přede-vším pro jeho velké srdcc. Zůstane nám velkým příkladem.

LADISLAV HUSÁK T

POTŘEBUJEME N O V O U SPIRITUALITU

»Lidský duch dychtí především po tom, co mu umožňuje spolupracovat na díle stvoření,« praví Salvador de Madariaga vc stati O svobodě. Hlas lidu by řekl, že »kaž-dý chce být k něčemu dobrý«. Současný Člověk, především člověk atlantické kulturní

194

oblasti, má však s tímto velké potíže. Konfliktních situací přibývá, místo aby jich ubý-valo. Promiskuita dobrého a z lého jako by se ustalovala ve stavu setrvalého zmatku. Ani prostředí poměrně nebývalé osobní svobody, ani sebevětší množství speciálních vědomost í v oblasti přírodních věd i v oblastech duchovědných nepomáhá. Dospět k alespoň trochu uspokojivému-pocitu pohybu vpřed se nedaří. Všude se stále něco děje, ale všichni vědí - jak říká Dostojevský - že »to není TO«. Avšak Člověk se schopností vnímat trvání a společenství , a plný oné touhy »být k něčemu dobrý«, ten člověk to pravé TO opravdu velice potřebuje.

V minulosti nechybělo věřících i nevěřících myslitelů, kteří se zabývali příčinami podobných jevů a hledali východisko z podobných slepých uliček. Jedním z posled-ních je harwardský profesor ruského původu Pitirim Sorokin, zesnulý před patnácti lety. Překladem jeho populárního díla Krize našeho vČku chtěla Karlova universita v roce 1948 oslavit své 600-leté jubileum. Dnes, více než tehdy, si říkáme» že právem. Na základě historického zkoumání trvdí totiž Sorokin. že pro lidské počínám* a jeho proměny, pro to, co člověk shledává dobrým, je směrodatné to, co v té či oné době po-važuje za hodnotu. Z dvojí přirozenosti lidské, duchovní a tělesné, mu pak vyplývají dva základní sociokulturní hodnotové systémy - senszitivní a ideačnu V prvém jc člo-věku hodnotou především to, co uspokojuje jeho smysly; v druhém to, co uspokojuje jeho touhu po nadsmyslném Bohu. Zdravou vyváženost obou přirozeností předsta-vuje pak sociokulturní systém, kterému Sorokin říká »idealistický« a který se v histo-rii lidstva ustálil. Bohužel vždy jen přechodně v obdobích mezi dvěma extrémními. Neklidní, stále hledající a stále nejistí lidé, tvořící určité společenství , se vrhají jed-nou sem, jednou tam, jako veliké kyvadlo s dobou kyvu vždy několik set let; vždy od počátečního nadšení, s nímž objevují nové zdroje hodnot až vždy do slepé uličky, v níž zjišťují, že zdroje jsou vyčerpány a že nové jsou jaksi na druhé straně. V současné době se podle toho nachází evropské resp. atlantické lidstvo ve slepé uličce přes (i 00 let trvavší vlády sociokulturního systému senzitivního, který následoval po neméně dlouhém období ideačním - a tak dále. Naše situace se tudíž podobá, skoro jako vejce vejci, situaci na konci staré říše římské. A jako tehdy byl vystřídán vypotřebovaný senzualismus radostným systémem křesťanských hodnot duchovních, tak i my če-káme dnes na příchod nové spirituality.

Když Sorokin koncipoval v třicátých letech před válkou své Čtyřsvazkové dílo Social and Cultural Dynamics, zdálo se být uprostřed tehdejšího politického napětí na takovéto věci přinejmenším dost času. Když v letech padesátých vydal The Ways and Power of Love, výzvu k tvořivému altruismu a k oživení náboženství, byla už ho-dina dvanáctá. Zvonění na duchovní poplach utlumila však tehdy zbujelá poválečná hospodářská konjunktura, kterou neoliberál W. Röpke nazval výstižně obdobím dlouhé chvíle, dodejme zejména dlouhé chvíle rádoby vzdělaných mas. Na druhé straně je oslabila též z této konjunktury plynoucí dodatečná opožděná móda vě-deckého pozitivismu v teoreticky interesantních jakoby pokrokových marxistických variacích - a malý zájem příliš etablovaných křesťanů. Po uplynutí dalších dvaceti let by dnes už tedy mělo být vlastně pozdě, přede dveřmi by měla být katastrofa - kdyby se od té doby nebylo přece jen leccos sběhlo, co představuje k nové spiritualitě přinej-menším začátek dychtění, i když ne zrovna vždy už začátek cesty. Celkem negativně smýšlí m n o h o lidí o vyrojivších se přerůzných sektách a o hnutích orientálního my-sticismu usadivších se na atlantické neboli křesťanské půdě. Asi též o současném a nesporném oživení islámu. K událostem tohoto druhu patří ovšem také ustavení řady organizací křesťanských, řádových, polořádových a laických pro práci mezi lidem, křesťanských organizací politických, odborových, kulturních. Též řada počinů v lůně samotné katolické církve - samotný druhý Vatikánský koncil - a de facto i neklid a

195

ruch kolem pokusů o nové teologie či o nové interpretace. Vynikajícím způsobem sem patří i hnutí za lidská práva a jak se zdá čím dále tím pevnější postoj nábožensky uvSdomělých lidí za že leznou oponou.

To všechno ovšem zdaleka ještě není onen oheň, od kterého by vzplál žádoucí duchovné revoluční požár nového, podle Sorokina ideačního nebo ještě lépe »ideali-stického-/ sociokulturního systému. Klade se otázka: Co tedy dělat? Co mají dělat li-dé, kteří v sobě cítí puzení »něco dělat«? Všechno? - řečeno velmi volně podle svaté-ho Pavla - všechno možné, hned, rychle - a zatím dokonce bez přebírání, na něž bu-de čas až později?

Ve švýcarském Winterthuru se před několika lety vydal místní farář do ulic, za-stavoval chodce a vyptával se, co si myslí o křesťanství a o církvi, co jim náboženství dává a co jim nedává. Ve Švýcarsku se faráři volí. Brzy po té byl už na oné faře jiný. Byly ty otázky katol ického faráře nedůstojné? Nebyl však spíše naopak onen kněz pionýrem toho, jak by to mělo být? Oslovovat ex cathedra lze snad některé dnešní in-telektuály, nikoliv však lidi prosté. Ti jsou velice nároční a nedůvěřiví, zejména k my-šlenkám vzniklým jaksi mimo ně, mimo to, co se nazývá »hlasem doby«.

V následujících řádcích jsou vysloveny jako tři nástupní posice tři náměty, o kte-rých se autor domnívá, že je tomuto hlasu doby odposlouchal:

1. Proti dalšímu a soustavnému rozdrobování by měl být nazírán obsah, dění a smysl jsoucna též či v prvé řadě jako celek - s trojjediným Bohem jako stvořitelem, určovatelem a uživatelem. Jen takový celek je úplnou realitou.

K dosažení schopnosti nazírat takto svět, v němž žijeme a v němž činíme svá roz-hodnutí, by bylo ovšem třeba řady přeměn v přístupu k němu. Tak například vykázat racionalitu do jejích mezí a přestat ji (zase jednou) uznávat tak či onak za rozhodčí-ho mezi smysly a zjevením; vypáčit ducha z jejího područí, v kterém jej drží leckdy ja-koby v muzeu, a dát mu vanout, kde uzná za vhodné sám. Ostatně tu by půda nebyla tak docela nepřipravena: Takřka z druhé strany barikády se například P. Feyerabend v nedávno vyšlé Science in a Free Society dožaduje dokonce občanské iniciativy pro-ti dnešní dominaci věd a ironisuje pokus H. Klinga postavit i ce lou teologii »jasně a důsledně« podle výsledků přírodních věd. Tu by měl spíše opak přijít v úvahu: Ne vědu do náboženství nýbrž náboženství do vědy - jak se to již dávno začalo ozývat z úst samotných přírodovědců jako M. Plancka, A. Einsteina, Švýcarů B. Staehelina, W. Heitlera.

Není pochyby o tom, že následky úsilí o syntézu až k celku a teprve odtud o no-vou dělbu zpět by se dostavily v podobě nových priorit, nových klasifikačních sché-mat a rozdělení úkolů, ba i nových smyslů starých pojmů. I takových jako svoboda, spravedlnost, pravda. Až k rozmělnění hranic mezi přirozeném a nadpřirozenem a mezi poznatclným n nepoznatelným - ale i těch docela obyčejných mezi názorovými orientacemi společenskými a politickými, které jsou dnes nezřídka na nůž. Jak často si už dnes člověk jen trochu zahleděný do dálky říká, »tvoje starosti bych chtěl mít«, když naslouchá mnohým hněvuplným sporům.

Nakonec není pochyby o tom, že dříve či později by právě touto cestou došlo k novému dychtivému prostoupení denního života náboženstvím a naopak nábožen-ství denním životem - a to na vysoké úrovni. A že by pak bylo nejenom méně tako-vých, o nichž píše Chesterton, že »v neděli je jim bible hlavní knihou, ale ve všední clen hlavní kniha - účetnická - bibli«, nýbrž ještě méně že by bylo pak těch, kteří mají život těžký, poněvadž nevědí, že také oni jsou děti Boží.

Druhý námět jako důsledek předchozího je tento: 2. Proti křečovitému a kontestativnímu usilování za každou cenu o jistotu vědě-

ní o všech možných věcech by měla být přijata za základně jistou pouze jsoucnost

196

Boží , a o v š e m o s t a t n í m , z c e l k u j s o u c n a v y d ě l e n é m , by m ě l a být u z n á n a n e m o ž n o s t t a k o v é či p o d o b n é j is toty .

Vždyť č l o v ě k , animal insicurum p o d l e f i l o so fa n e j i s t o t n o s t i P e t r a W u s t a , n e n í p ř e c e k t a k o v é u n i v e r s á l n í j i s to tě an i s t v o ř e n . J e h o k a p a c i t a p o z n á v a c í i č i n o r o d á je o m e z e n á - a a n i v y j a d ř o v a c í c h p r o s t ř e d k ů tol ik a t a k o v ý c h n e m á . M ů ž e vše tuš i t , j ak p r a v í J a c o b B u r k h a r d t , a l e ne v š e c h n o v ě d ě t . A n i při s e b e v ě t š í d ě l b ě a s p e c i a l i z a c i věd , f i l o so f i e , t eo log ie - i m r a v o u k y - i n á b o ž e n s t v í a c e l é h o ž ivo ta .

N a d r u h é s t r a n ě by p ř i j e t í z á s a d y svým z p ů s o b e m p o k o r n é n e j i s t o t n o s t i m ě l o z n a m e n a t m n o h o n o v ý c h p o z i t i v n í c h v z t a h ů : N o v é f o r m y d i s k u s e , a le i n o v e t o l e r a n -ce, r e g l e m e n t a c e a d i d a k t i k y - i n á b o ž e n s k é . Bylo by m o ž n o o č e k á v a t v n á b o ž e n -s k ý c h s t r u k t u r á c h i n o v é p ů s o b e n í t r a d i c e j a k o v ý s l e d k u l a i c k é h o n a s l o u c h á m t a j e m s t v í m z p o z a p ř e h r a d y smys lů . S n a d i o b e c n é o ž i v e n i p o j m u t a j e m s t v í v ů b e c ja-ko p r i n c i p u u n i v e r s á l n í h o a r a d o s t n é h o - a v p r a v é m s lova s m y s l u r a d o s t z ne j i s to t -nos t i . k t e r á je pod o c h r a n o u ve l iké j is toty j s o u c n o s t i Boži . Při tom je m o ž n o věř i t , že by pod t o u t é ž o c h r a n o u zůs t a ly z u p l y n u l ý c h s t a l e t í s o c i o k u l t u r n í h o s c n s u u l i s m u za-c h o v á n y o n y h o d n o t y , k t e r é j sou p o z i t i v n í a k t e r é by b rán i ly , aby se n o v a m e t a f y z i k u n e z v r h l a či n e z d e g e n e r o v a l a v n ě j a k ý nový n e k ř e s ť a n s k ý o p a k t o h o . co je l idská při-r o z e n o s t , co p ř e d s t a v u j e j e d n o t a d u š e a tě la . A že v ě d o m i j is toty j s o u c n o s t i Bož í by bylo t ak s i lné , aby n e d o v o l i l o z a m ě ň o v a t o b e c n o u n e j i s t o t n o s t v ě d ě n i za n e j i s t o t u v k o n k r é t n í m r o z h o d o v á n í a v o d p o v ě d n o s t i .

K t o m u cíli o s t a t n ě t a k é n á m ě t t ře t í : 3. P ro t i k ř e č o v i t é m u a k o n t e s t a i i v n í m u hledám" v š e c h m o ž n ý c h m ě ř í t e k v šech

m o ž n ý c h věc í by m ě l a být p ř i j a t a za z á k l a d n í m ě ř í t k o l á ska , d a n á n a š i m S p a s i t e l e m za ne jvyšš í p ř i k á z á n í .

»Na k o n e c ž i v o t a b u d e m e s o u z e n i pod l e lásky*. - ř íká sv. Jan od Kř íže . » M o d l e t e se za ty, k d o vás p r o n á s l e d u j í c - ř íká Ježíš - a ce lým N o v ý m z á k o n e m v y t y č u j e trini-t á r n í s t r u k t u r u t é to ne jvyšš í c t n o s t i : Láska B o h a k l idem - láska lidí k b l ižn ím v č e t n ě n e p ř á t e l - a n a k o n e c láska lidí k B o h u .

T a t o t r o j j ed iná l á ska , v y t v á ř e j í c í s k u t e č n o u , n ikol iv jen z a m ý š l e n o u j e d n o t u s tvo-ř e n é h o j s o u c n a a B o h a , p ř e d s t a v u j e v l a s t n ě k řesťans tv í . Mi lu jeme- l i , jsou s t a r o s t i mi-l o v a n é o s o b y n a š i m i s t a r o s t m i , její žal naš ím ža lem a její r a d o s t naš i r ados t í . J a k o s tav se láska j ed iná o b e j d e bez č a s o v é h o a p r o s t o r o v é h o r o / . m č m . Jako č i n o r o d ý p r i n c i p je j e d i n o u s k u t e č n o u revo luc í , r e v o l u c í K r i s t o v s k o u nebo l i úp lným p ř e v r a t e m člově-ka s p ř i r o z e n ý m s k l o n e m ke z l é m u , r o v n a j í c í se j eho s p a s e n í . J ako ž ivo t je láslui i s p r a v e d l n o s t í , i s v o b o d o u , i p r a v d o u - i s l u ž b o u - l idem i S tvoř i t e l i . Ne jvě t š i s l u ž b o u b l i ž n í m u je p ř ivés t ho k B o h u či u p e v n i t ho v n ě m : Je-li to č lověk z a t v r z e l ý , jak j inak n e ž l á s k o u h o p ř i v e d u k t o m u , aby m n ě vě ř i l ? N e j v ě t š i s l u ž b o u s p o l e č e n s t v í je zbav i t je n e n á v i s t n ý c h k o n f l i k t ů : Jak j inak či l épe než na z á k l a d ě lásky p lných v z t a h u , d e j m e t o m u v s t ř í c n o s t i , p ř í n o s n o s t i a č i s to ty , c o ž jsou m r a v n í z á s a d y p r o g r a m u e x i l o v é h o Čsl. svazu křesťanských pracujících Švýcarska, je m o ž n o ve s v o b o d ě o r g a n i z o v a l s p o l e č n o s t h o s p o d á ř s k y , pol i t icky , t ř í d n ě i s o c i á l n ě ?

C e s t a lásky je o v š e m ve l iká p r á c e - p ř e d e v š í m na s o b ě s a m é m . Z d á se, j a k o by si p r v n í k ř e s ť a n s k é g e n e r a c e u v ě d o m o v a l y t u t o s k u t e č n o s t m n o h e m z á s a d n ě j i n e ž ty da l š í v č e t n ě naš í . » K a ž d ý , k d o n e n á v i d í s v é h o b r a t r a , je v r a h « - p r av í s t v rdým d ů r a -z e m a p o š t o l Jan . Od té d o b y j a k o by se k ř e s ť a n s t v o pídi lo p ř e d e v š í m po tom » m í t jas-no« nebo l i v ě d ě t . J e n o m ž e r o z h o d o v a t se l idé m u s í i t ehdy , jes t l iže v š e c h n o n e v ě d í -a jes t l iže k ře sťan v á h á , p a k za n ě h o , a č a s t o i v n ě m , r o z h o d n e n e k ř e s ť a n .

N a č r t n u t é tři n á m ě t y b u ď t e ž a l e s p o ň m a l ý m p ř í s p ě v k e m k n a l é h a v é o f e n z i v ě , k t e r á Čeká naš i g e n e r a c i o d p o v ě d n o u za to, j ak po všech n e d o s t a t c í c h a c h y b á c h ge-n e r a c í p ř e d c h o z í c h n a š e d o b a v y j d e z e své s l epé ul ičky. N e n í p o c h y b y o t o m , že t u t o

197

odpovědnost by měli mít především křesťané. Dospět k Sorokinovské přeměně men-tality nikoliv kulturní a společenskou katastrofou, ale usilováním uvědomělých je-dinců - to není a nebude věc snadná. Síly a nakonec i časové kapacity protagonistů jsou lidsky omezené . N a druhé straně odpor negativních pozitivistických a sensuali-stických návyků a způsobů nazírání je a bude velmi silný. Vlastní řady pak mohou být rozkolísány následkem jakéhosi fázového pošinutí některých problémů, které patří hluboce do minulého ba předminulého století (například vztah mezi mocí světskou, církevní a náboženstvím), ale dochází na ně až dnes - a tu se neš ikovně pletou mezi problémy současné. Svou roli zahraje i strach, docela obyčejný lidský strach z onoho kousíčku Kříže, který bych na sebe musel vzít. Tu se pak nelze uzavřít do ulity eli-tářství - ani intelektuálského, ani politického, ani církevního - nýbrž je třeba ofen-zivně a v pravém slova smyslu »jít do ulic«. Snad bude dokonce třeba počínat si více Či méně tak, jako sí počínali kdysi dávno ti první na počátku naší křesťanské éry.

KAREL ĎÍHA ( Ř í m )

MYŠLENKOVÉ ZÁKLADY SVĚTA, V N Ě M Ž ŽIJEME

V 82. čísle Studií, str. 399-402, byla otištěna moje malá glosa K diskusi o trans-cendentáln! metodě. K přemýšlení o tomto problému mě nevedl čistě «akademický zájem« o f i losofickou metodologii , nýbrž spíše snaha ujasnit sobě i jiným, pokud je to možno, ideové předpoklady současné kulturní, duchovní a společenské situace, která bývá označována jako krizová. Chtěl bych nyní toto téma doplnit recenzí drobného, ale fascinujícího dílka, které jsem tehdy znal pouze z druhého pramene. Je to publi-kace o pouhých 111 stranách: Kant und die Wirklichkeit des Geistigen (Kant a sku-tečnost duchovna). Vyšla r. 1978 v Johannes-Berchmans-Verlag v Mnichově. Její au-tor, August Brunner, by se měl letos dožít 89 let. Nechybíme tedy snad příliš, bude-me-li onu knížečku považovat za jakýsi jeho duchovní odkaz, vyzrálý plod jeho Čin-nosti jako profesora f i losofie ve Valkenburgu v Holandsku a v Jersey a potom spolu-pracovníka Časopisu Stimmen der Zeit, autora četných a rozsáhlých prací, z nichž Základní otázky filosofie (Die Grundfragen der Philosophie) se dočkaly dosud 7. vydání.

Kdežto Rahner, Lötz a jejich škola se hlásili k tomistické filosofii a chtěli ji podá-vat moderní transcendentální metodou, oddálil se Brunner výslovně od scholastické-ho pojetí poznání směrem k personalismu a filosofii (ne pouhé analýzy) řeči. To je zřejmé i z jeho posledního dílka, jež obrací naši pozornost k Immanuelu Kantovi jako základnímu mezníku v dějinách evropského myšlení. Jeho Kritika čistého rozmyslu (Kritik der reinen Vernunft, l . vyd . 1781;2 . částečně odlišné vyd. 1787) je dosud - ať přímo či nepřímo - uznávána jako směrodatná v chápání smyslu, metody a hodnoty vědeckého bádání vůbec. Brunner se nepokouší Kantův systém nějak opravovat. Praví, že je geniálně důmyslný a důsledný: kdo přijme jeho principy, nemůže již nijak uniknout jeho důsledkům. Zdůrazňuje však jeho známou slabinu: je totiž vybudován na zúžené základně, tj. chápe poznání pouze podle způsobu poznání v přírodních vě-dách; původnější a základnější poznání, jež se děje v meziosobních vztazích, nemá v tomto systému místo. Tím, že Kant takto odtrhl jevy smyslové zkušenosti od jejich zakotvení v realitě osob, byl nucen prohlásit, že naše poznání se omezuje na pouhé jevy, že skutečnost je pro nás nepoznatelná.

198

Tento svět jevu, jímž se zabývá poznání v pravém smyslu - to je podle Kanta pouze poznání vědecké - je více konstruován nežli zvenčí přijímán: neuspořádaná mnohost dojmů je pořádaná podle prázdných forem naší smyslovosti v jednotě pro-storu a času a dále s jednocována myšlením podle prázdných, tj. o sobě bezobsažných pojmů neboli apriorních kategorií rozumu (podstata, příčina, možnost , nutnost, reali-ta atd.). Tak vzniká svět vědy, jenž je dílem rozumu: neboť rozum může - podle Kanta - »nahlédnout jen to, co sám vytvořil« (55). Rozum je ovšem důsledně veden k otázce na nejvyšší principy, které by tomuto systému dávaly jednotu uzavřeného cel-ku. Tyto principy - svět, duši. Boha - s ice nutně předpokládáme; poněvadž se však nevztahují k žádné možné zkušenosti , jsou to pouze nevyhnutelné iluze bez jakého-koliv obsahu. Tyto rozumem nepoznatetné ideje jsou předmětem viry, jež je zcela oddělena od vědění. V oboru poznání nám zůstává svět vědy, jenž je dílem člověka, stvořený k obrazu a podobenství člověka, určený jeho rozumovými principy a ovla-datelný technicky, ale konečně záhadný, nepochopitelný. Známe totiž pouze fungo-vání tohoto světa, ne jeho bytí, smysl a hodnotu.

Myšlenky nejsou pouhé neúčinné v sebe uzavřené reflexe, odpoutané od konkrét-ního života. Myšlenky jsou síly, jež z jedné strany vycházejí ze zážitku skutečnosti , na druhé straně pak opět zpětně působí na utváření této skutečnosti . Je jisté, že myšlen-ky Kantovy jsou vnitřně spjaté se světem, v němž žijeme, i když nelze rozhodnout, nakolik jsou jeho předpokladem a nakolik jeho příznakem a projevem. Jaký je to však svět, v němž žijeme a jejž pokládáme za tak samozřejmý, žc si jinou možnost nedove-deme ani představit? Je to svět vědecko-technické civil izace; vyznačuje sc přímoča-rým zrychleným pokrokem v ovládání a využití přírodních s i l /až k zatlačování a ni-čení přírody, dále ztrátou smyslu pro hodnoty osobnosti , a konečně neklidným těká-ním ve vychýlených lidských vztazích s hojnými konfliktními situacemi, v nichž sc vnitřní rozpory občas projevují katastrofálně.

Kořeny tohoto světa sahají ovšem dále než kc Kantovu myšlenkovému systému. Jsou podmíněny nějakými zásadními obraty a dějinnými rozhodnutími. Ve středově-ku byl Bůh samozřejmým středem lidských vztahů. Na počátku novověku, v Inuna nismu a renesanci, se středem zájmu stává Člověk sám. Jeho subjektivita již není za-členěna do nadosobních vztahů, nýbrž postavena sama na sebe. Tato situace nalézá výraz v Descartově filosofii , v níž sebemyslíeí subjekt nalézá sám v sobě zdroj své jistoty. Tento sebemyslíeí subjekt proniká svět pomocí vrozené ideje rozsaŽnosti, vy-jadřující vztahy mezi délkou, Šířkou a výškou těles v geometrických pojmech a mate-matických rovnicích.

Uplatnění geometrie a matematiky v přírodních vědách vedlo lc velkým a oslňují-cím úspěchům. Je m o ž n o propočítat do minulosti a budoucnosti pohyby nebeských těles i vlnění světe lného paprsku. Co je však podstatou barvy, zvuku, světla, elektři-ny, magnetismu, zemské přitažlivosti, zůstává touto metodou nepohnutelné. Mate-matická fyzika pouze vysvětluje pohybovou složku, doprovázející fyzikální jevy, ne-bo dokonce tyto jevy - neoprávněně - redukuje na pouhý pohyb. Proto poznávací hodnota tohoto způsobu myšlení zůstává problematická a je vlastně nepatrná. Pouze vysvětluje všechno v rámci abstraktních matematických funkcí, které jsou projekcí našeho ducha. Tyto projekce nalézají ovšem potvrzení ve zkušenosti , ale pouze za to-ho předpokladu, že skutečnost omez íme na pouhé měřitelné vztahy neboli kvantita-tivní aspekty. Naproti tomu v poznání, jež se děje v meziosobním setkání, »chápeme opravdově, co je myšlení, chtění, dobrota, nepřátelství, uznání nebo odmítnutí , láska nebo nenávist« ve skutečnosti (36).

Brunner uznává relativní hodnotu vědeckých teorií, ale staví se proti jejich vý-lučnému nároku platnosti neboli proti jejich absolutizaci. Chce je znovu začlenit -

199

integrovat - v realitě meziosobníeh vztahů, jež jsou spjaty se vseobsáhlou skutečno-stí a odkazují k pravému Absolutnu, jež Člověka přesahuje. Poznání v meziosobním setkání není poznání o samoceného vědce. Nevniká násilím do svého předmětu a ne-vede k uplatňování moci. Otevírá se v osobním sdělení a očekává svobodný projev, zjevení druhé osoby, jako nezas louženou milost, jíž je třeba přijat v pokoře.

Charakteristické vlastnosti tohoto poznání obsaženého v meziosobním setkání jsou: přesažnost a syntetický postup. Přesažnosí (Transzendenz, Überstieg) je vlast-nost poznání, které na tělesném zjevu bezprostředně postřehuje pro člověka cha-rakteristické svébytí a spolubytí nebolí jeho osobnost a duchovost . Tento způsob poznání se rozšiřuje i na poznání živých bytostí vůbec a celé přírody. Tím se pozve-dáme od každé bytostí přímo k vyšší skutečnosti . Tělesný tvar odkazuje k duchu, kte-rý jej stvořil, a stává se jeho symbolem. Symbolický význam stvořených bytostí se v tomto poznání projevuje tak mocně, že přezařuje nebo zastiňuje objektivně-věcný, druhotný způsob poznání. V tomto pohledu na svět se může rozvíjet náboženská ví-ra, která je ovšem svobodné, ale nikoliv bezdůvodné rozhodnutí.

Druhou charakteristickou vlastností tohoto poznání je jeho syntetický postup. To je dáno tím, že se v tomto poznání naskýtá jiný způsob zřejmosti než v poznání objektivně-věcném. V syntetickém procesu je každý náš nový poznatek zařazen do obrazu světa, jak jsme jej přijali v našem životním společenství , prostřednictvím řeči, dějin a tradice a jej samostatně utvářeli osobním poznáním a zaujetím svobodného postoje. Tím ovšem nepostřehujeme pravdu přímo, ale m ů ž e m e se k ní nekonečně blížit.

Velké systémy idealistické f i losofie - Fichte, Schelling, Hegel a jejich následovní-ci - se snažily jinou cestou uniknout odlidšťujícím důsledkům včdy redukované na pouhou jevovou objektivitu. Domýšlely totiž důsledně svým způsobem »transcen-dcntální obrat« (transzendentale Wende) Kantova myšlení, tj. obrat pozornosti od objektu k vnitřní aktivitě subjektu myslící tento objekt. Joseph Maréchal, Karl Rahner, Johannes Baptist Lötz a jejich škola chtějí touto »transcendentální meto-dou« dosáhnout bezprostředně realitu subjektu v jeho aktivitě a o sobě (»Subjekt im Vollzug«, »Subjekt art sich« Emericha Coretha), a tím výchozí bod k poznání reality vůbec. Tím, jak se tvrdí, je prý možno vlastní Kantovou metodou, důsledně použitou (tedy imanentní kritikou) překonat Kantovo omezení poznání na pouhý svět jevů. Brunner zásadně popírá, že by »obrat k subjektu« neboli »transcendentální reflexe« mohly mít tento význam. Subjekt je i v transcendentální reflexi vždy jen subjekt poznání a nikdy jeho objekt. Zůstává stále za námi, nikdy mu nestojíme tváří v tvář. Mluvímc-lí o tomto subjektu, je to jen subjekt, jak se nám jeví neboli jak je dán naší vnitřní smyslové zkušenosti , ne subjekt, jak bezprostředně ve skutečnosti je. Subjekt vpravdě poznáváme jako jednotu svébytí a spolubytí v meziosobním setkání.

Subjekt představovaný transcendentální metodou byl osamocený a v sebe uza-vřený a nemohl jinak než podle principů Kantovy fi losofie prohlásit se za stvořitele svého světa. Tato snová existence nemohla dosáhnout ani osobní, ani věcné reality, a tím méně zakotvení v osobním Bohu. Bůh idealistu byl buď projekce jejich solipsi-st ického myšlení (98) nebo nelidský přírodní zákon (101). Neuchránil ani toto myšle-ní, aby se nezvrhlo ve svůj pravý opak, tj. v materialismus, jenž vydává člověka napo-spas »pohybu hmoty bez cíle a smyslu« (91). Naše civilizace, charakterizovaná stá-lým typickým neklidem, se může zachránit jen obratem k hodnotám lidské osoby, jež se konstituují a projevují v meziosobním setkání jako jednota svébytí a spolubytí, lid-ství jako danosti a lidství jako úkolu, sebeurčení a určení od jiného. Jsou to hodnoty čestnosti , věrnosti, oddanosti a milosrdné lásky. Ty dávají hlubší zakotvení, větší stá-lost a trvalý smysl lidské existenci.

200

Mohl i bychom jen doplnit , ž e tyto hodnoty také tvořily základ naši původní křesťanské evropské kultury- a ž e tedy. když je h ledáme, h ledáme s v o u vlastní iden-titu. Tak logické vývody přecházej í s a m o v o l n ě v na léhavý apel, ž ivot jako danost a ž ivot jako úkol se ukazují ve s v é nedí lné jednotě. Tuto m a l o u knížku s explos ivním o b s a h e m ne lze číst z pouhé zvědavost i , j sme nuceni se nad ní zamýšlet a s ní vy-r o v n á v a t

ANTONÍN KRATOCHVIL ( M n i c h o v )

P S Y C H O L O G I C K É ASPEKTY B R A N N É V Ý C H O V Y (*)

Č e s k o s l o v e n s k o patří vedle SSSR a N D R k zemím, kde je nejdůsledněji v ce lém soc ia l i s t ickém bloku real izována a rozš iřována předvojenská, tzv. branná v ý c h o v a všech oběanů. Systematicky každým Školním rokem se prohlubuje a rozšiřuje její působení především ve Školách, a to v šech stupňů a odvětví , od mateřských Škol přes u č ň o v s k é školství až po university; každým rokem se zvyšují nejen požadavky, ale hledají se nové metody. Militarizaci mládeže je v ě n o v á n o da leko v íce řasu než v mi-nulých letech. Intenzita branné výchovy svým rozsahem a polit ickým zaměřením přesáhla již daleko rámec padesátých let.

O s n o v y předvojenské v ý c h o v y jsou na všech s tupních Škol stejné v českých ze-m í c h jako i na Slovensku. Na tento aspekt je kladen zvláštní důraz. Odrazovým můst-kem je zákon č. 73 z e dne 27. 6. 1973 O branné výchovů. Podle zprav z dobře infor-m o v a n ý c h kruhů má být tento zákon nove l i zován . Předvojenská výchova mládeže se odehrává především v rámci vyučování , ale je nově důmys lně propracována i v řadě mimoško ln í ch zařízení a organizací .

Jestliže byl v minulých letech kladen především důraz na aspekty pedagogické a výchovné , v roce 1 9 8 2 se formulovala branná výchova žáků a s tudentů na tzv. psy-ch ickou o d o l n o s t a připravenost (1). Je to důs ledně promyšlený systém, který dobře navazuje na předchoz í body a č lánky osnov .

Dříve byla real izována snaha, aby se předvojenská výchova zrcadlila v jednotli-vých předmětech, tzn. že byly vyhledávány branně-výchovné aspekty v každém vyučo-vacím předmětu. Jako příklad bývalo u v á d ě n o vyučován í ruskému jazyku, který prý má bezesporně brannou hodnotu sám o sobě, neboť je dorozumívac ím jazykem vel i te lství armád Varšavské smlouvy. Ruský jazyk prý také vede žáky k obdivu k SSSR a k Rudé armádě. Avšak stejně dobře se dají k předvojenské v ý c h o v ě použí t i ostatní předměty od matemat iky až k dějepisu. »Branné v ý c h o v ě « podle s o v ě t s k é h o vzoru nejsou ušetřeny ani mateřské školky. I branná výchova dětí předškolního věku je nově psychologicky promýšlena a má své pevné místo v současném systému výchovy.

Dalš ím b o d e m bylo zaměřen í pozornost i v branné v ý c h o v ě na tzv. o tázky spole-čensko-po l i t i ckého významu. Branná výchova se stala dominuj íc í a nedí lnou součá-stí komunis t i cké výchovy . Musí prostupovat celým rež imem školy a usměrňovat i

(*) Autor zde navazuje na svůj článek Kategorický imperativ: militarizace, Studie 70 (IV/1980), str. 400-402.

(1) Učitelské noviny, Bratislava, 27. 5. 1982, str. 3.

201

vo lný čas m l á d e ž e . Základním cí lem obrany soc ia l i s t i ckého státu je f o r m o v á n í uvě -d o m ě l é h o marx i s t í cko- l en inského postoje k ozbro jené obraně soc ia l i s t i ckého tábora. Na vysokých Školách vzrost l proto v minulých l e tech v ý z n a m příprav uč i te lů branné výchovy . »Cílem pět i ročn ího s tudia uč i te l s tv í branné v ý c h o v y je všes tranná připra-v e n o s t uči te lů v y u č o v a t kva l i f ikovaně tento předmět a dále organ izovat a vés t bran-nou č innos t v m i m o š k o l n í c h spec iá ln ích v ý c v i k o v ý c h zař ízen ích« (2).

N o v ý aspekt přináší nyní do předvojenské v ý c h o v y p o ž a d a v e k f o r m o v á n í psy-ch ické odolnost í žáků a s tudentů . D o c e n t dr. Karel Pavl ica zdůrazňuje v ú v o d u své analýzy, ž e s o u č a s n á válka by mohla vyvo lat u mladých lidí duševní s i tuace , které by mohly způsobi t škody v o b r a n ě s c h o p n o s t i a připravenost i .

V psycho log ické přípravě jde prý o c í l e v ě d o m é »utváření psych ické připraveno-sti občanů v p o d m í n k á c h s o u č a s n é eventuá ln í války«, c o ž prý z n a m e n á vytváření takových kvalit psychiky, která by umožni la úspěšně pracovat a bojovat ve s lož i tých podmínkách o z b r o j e n é h o zápasu v souladu s komunis t i ckým přesvědčením. . .

Pavl íca zdůrazňuje , že s o u č a s n ý stav rozpracován í této problematiky ukazuje, že k hlavním zásadám patří:

1) Z a b e z p e č e n í funkčn í spolehl ivost i p o z n á v a c í c h procesů Člověka, aby mohl uplatnit racionální přístup k nejrůznějš ím vojenským akcím a s i tuacím.

2) Utváření e m o c i o n á l n ě p o d b a r v e n é vů le k stabilitě, která zaručuje opt imální míru psych ického vzrušení a vede tak k odvaze , rozhodnost i , houževnatos t i , sebe-ov ládání a překonání všech těžkost í při sp lnění d a n é h o úkolu.

3) Udržován í stálé pevné psychické odolnost i občanů , aby byli připraveni oka-mži tě úč inně z a s á h n o u t na obranu soc ia l i s t ických v y m o ž e n o s t í krajin Varšavské smlouvy .

4) Utváření a rozví jení psychické odo lnos t i č l ověka a vn i t roskupinové pevnost i bojových ško l ských a j iných kolektivů, c o ž představuje nejdůležitejš í a zároveň nej-složitější ú lohu psycho log ické přípravy (3).

Podle Pavlíci je tedy jádrem psycho log ické přípravy vypěs tován í psychické odol -nosti žáků vůči vnějším negat ivním vl ivům v případě války. Jako u v š e c h nových aspektů předvojenské v ý c h o v y jsou i v tomto případě závěry v y v o z o v á n y z Lenina.

Pavl ica použil k tomu citát, ve kterém Lenin zdůrazňuje , Že »přesvědčen í o spra-vedl ivost i vojny, v ě d o m í nutnost i obČtovat ž i v o t pro b laho svých bratrů, pozdv ihuje morálku vojáků a nutí je snáše t nes lýchané těžkost i«!

D o m n í v á m e se, ž e není dosud přesně m o ž n é konkrétně určit, které d ů v o d y vedly č e s k o s l o v e n s k é »branné pedagogy a teoretiky« k snaze vysvět l i t nutnost individuál-ního a z n a č n ě k o m p l i k o v a n é h o f o r m o v á n í »psych ické odo lnos t i s tudentů« v případě války či vá l ečných stavů. Urč i tě zde vSak sehrála roli s i tuace na dnešn ích polských univers i tách a odborných š k o l á c h stejně jako rozšiřující se mírové (prot irež imně za-měřené ) hnutí v soc ia l i s t i ckých s tátech v č e t n ě Č e s k o s l o v e n s k a (4).

(2) Vysoká škola, ě. 9, květen 1981. (3) Učitelské noviny, Bratislava, č. 21, 27.5.1982, str. 3. (4) Spojování psychologického branného aspektu s komunistickou výchovou na jdeme v řade

článků, především v orgánu ministerstva školství ČSRSocial is t ická škola, a souhrnné ve studii K otázce vzniku, vývoje a stavu školni branně výchovy od docenta Ladislava Reit-mayera z katedry branné výchovy pedagogické fakulty Karlovy university v Praze. Peda-gogika. č. 1/1982 - vydává ČSAV v Praze.

202

JAROSLAV DRESLER ( M n i c h o v )

R O V N O B Ě Ž K Y NACISTICKÉ A KOMUNISTICKÉ KULTURNÍ POLITIKY

Padesáté výročí Hitlerova uchvácení moci v Německu nám znovu připomíná, že v nacionálně-socialistické a komunist ické kulturní politice můžeme sledovat rovno-běžky, podobné tendence a metody. Obě hnutí vznikla z jiných příčin a měla jiné osu-dy. V kulturní politice však nacismus a komunismus postupovaly často souběžně a dokonce se vzájemně často napodobovaly. Věci dostávaly ovšem různá německá a ruská jména. Postup a výsledky se překvapivě podobaly.

Totalitnímu režimu běží nejprve o tyto věci: o podřízení, nacisté říkali »zglajch-šaltování« organizaci, o zákazy knih a jejich likvidaci a posléze o vyřazení n zneškod-nění spisovatelů, kteří tvoří nebo by mohli tvořit opozici a od nichž by mohla vychá-zet kritika.

Víme, jak postupovali komunisté po únoru 1948 a po srpnu 1968, nemusíme uvá-dět podrobnosti. Nacisté postupovali takto: Za jednu z bašt možného odporu poklá-dali Pruskou uměleckou akademii, kde byla organizována řada mezinárodně zná-mých spisovatelů a umělců. Jak to bývá, začalo to nevinně. Tak člen Pruská akade-mie umění, spisovatel Franz WerfcI, dostal od této instituce 27. března 1933 dopis, aby prý obratem vyjasnil otázku své státní příslušnosti. Podobné dopisy dostali Leon-hard Frank, Jakob Wassermann, Georg Kaiser a jiní. Tato akce vedla krátce nato k je-jich vyloučení z Akademie. Současně byli do Akademie najmenováni nacisté a sou-putníci. Posléze museli všichni č lenové Akademie podepsat čestné prohlášení, že me-zi jejich předky nebyly osoby ž idovského náboženství . Toto podřízení Pruská akade-mie umění bylo prvním krokem k pozdějšímu ustavení říšských komor pro kulturní písemnictví, výtvarné umění, divadlo a film a tak dále. ftíšské komory nebo umělecké svazy: oba systémy se postupně etablovaly v nacistickém Německu a v Sovětském svazu současně v první polovině třicátých let.

K vel ikému divadlu s bubny a píšťalami, s pochodněmi a s planoucími hranicemi došlo v německých univerzitních městech v polovině května 1933. Na příkaz nacistů pálili univerzitní studenti za asistence svých rektorů, děkanů, profesorů a docentů zakázané knihy. První černou listinu zakázaných knih uveřejnil časopis Das Börsen-blatt jür den Deutschen Buchhandel dne 16. května 1933. V důvodové zprávě se mi-mo jiné pravilo, že jde o to vymýtit negativní literaturu intelektuálního nihilismu.

Okázalé nacistické divadlo vyvolalo ve světě rozhořčeni a ani v Německu nezů-stalo bez protestu. Podřízení německé kultury nacismu nebylo ještě dovršeno, a lak se v novinách Volksstimme, vycházejících v Súrsku, ozval romanopisec Oskar Maria Graf. Jeho knihy nebyly tehdy na černé listině, ale Graf už v titulku svého článku napsal: »Spalte mne!« Proti nacistům byla pak ve světovém tisku často c i tována pro-rocká věta německého básníka Heinricha Heina: »Tam, kde se pálí knihy, budou se nakonec spalovat také lidé.«

Komunistická paralela se v této patetické okázalosti v Československu ani po únoru 1948, ani po sprnu 1968 nekonala. Mnohem nenápadnější postup komuni-stické kulturní politiky popsal Bohumil Hrabal ve své novele o národním podniku Sběrné suroviny. Miliony knih skončily v padesátých letech ve stoupě. Režim Gustá-va Husáka obnovil tuto původně nacist ickou metodu v nové rafinovanější variantě: nežádoucí a zakázané knihy nejdou už bez výběru do stoupy, ale část se prodává za dolary do západních vědeckých antikvariátů. Proti pálení knih nacisty v květnu 1933 je to po padesáti letech »ekonomický pokrok«. Ale zase jen částečný. Ani nacisté přece

203

zdaleka nespálili všechny obrazy moderních malířů, které pokládali za zvrhlé. Ty cenné dali do dražeb ve Švýcarsku.

Třeba jen přihlédnout blíže, aby rovnoběžky víc vynikly.

* * *

V květnu 1933 pálili nacisté knihy, které právě zakázali, velmi okázale na námě-stích univerzitních měst s projevy, pochodněmi, bubny a píšťalami. Komunisté také zakazují a ničí knihy, ale méně nápadně, ve stoupě, anebo ekonomicky pokročilejší metodou, prodejem do západních cizojazyčných, zejména vědeckých antikvariátů. Velmi nápadně postupovali nacisté i při likvidaci umělecké kritiky, kterou komunisté likvidovali a likviduji v zákulisí, skrytě, a navíc to maskují neustálým řečněním o po-třebě kritiky. Výsledky jsou právě - paralelní.

Ministr propagandy Joseph Goebbels dal už 16. května 1933 otisknout v odbor-ném listě německých knihkupců první seznam zakázaných knih. jak se nacistický re-žim radikalizoval, tento úřední seznam se postupně rozrůstal a zahrnoval také někte-ré klasiky a mnohé zahraniční autory včetně Jaroslava Haška, Karla Čapka, Maxe Broda a další.

»Umění musí být třídní, umění musí být stranické,« říkají nám ideologové komu-nismu, »Také umění může a musí být posuzováno z vnitřku ce lkové kulturní ideje nacionálního socialismu,« dekretovali v třicátých letech ideologové NSDAP. Na tyto rovnobčžky nacistické a komunistické kulturní politiky chtěl nepřímo poukázat před únorem 1948 také teoretik moderního umění Karel Teige, když do pražského časopi-su Kvart přeložil různé výroky o umění od Adolfa Hitlera a nacist ického ideologa Al-freda Dresslera. Když Teige volal: »Už nikdy nacismus!«, věděli jsme, že myslí nejen na Hitlera, ale i na Stalina, jehož výroky o umění byly sice méně nápadné než Hitlero-vy, ale mířily k témuž cíli.

Pokud jde o moderní výtvarné umění, postupovali nacisté přímo podle sovětské-ho vzoru, ale opět s okázalou pompou. Stalin dal ve dvacátých letech postupně likvi-dovat futuristy, abstraktivisty, kubisty a jiné skupiny a skupinky moderních umělců, zabavit jejich obrazy a zakázat publikace. V třicátých letech přistoupil Stalin k likvi-daci fyzické, Hitler, sám umělecký diletant a milovník Wagnerových oper, chtěl mít svou operní inscenaci: dal v mnichovské Anglické zahradě postavit Dům německého umění, uspořádal tam monstruózní přehlídku propagandistických plátěná v blízkých arkádách u mnichovské Rezidence dal k tomu uspořádat anti-výstavu pod názvem Zvrhlé umění.

Umělecká kritika byla v Sovětském svazu postupně l ikvidována ve dvacátých a třicátých letech. Hitler byl vSak netrpélívéjší než Stalin, nespokojil se s dlouhodobým procesem, chtěl míl opčt své divadlo. Goebbels mu rád vyhověl. Dne 28. listopadu 1936 vyšlo v ústředním orgánu nacistické strany Völkischer Beobachter nařízení říšského ministra lidové osvěty a propagandy z předešlého dne, kterým byla umělec-ká kritika v dosavadní formě zakázána. Goebbels sděloval, že ponechal uměleckým kritikům čtyři roky, aby si osvojili zásady nacionálního socialismu. »Protože však ani rok 1936 nepřinesl uspokojivé zlepšení,« pravil Goebbels doslova, »zakazuji dneš-ním dnem s konečnou platností vykonávání umělecké kritiky v dosavadní forme.« Kritiku byla zrušena a místo ní byla zřízena instituce referování a recenzování atd. V novinách byli jmenováni straničtí vedoucí referentských a recenzentských rubrik.

Komunisté nikdy nepostupovali tak okázale, ale postupně zavedli podobný stav. Umělecká kritika v pravém slova smyslu byla v Československu možná jen po něko-lik měsíců roku 1968. Propagandisté dávají komunistickým kritikům za vzor Šaldu.

204

Nikdy, ani v roce 1968, jeho kritiky nevydali. Kritika, zejména umělecká, je nakažlivá, v diktaturách přímo podvratná.

JifU LEDERER (Griesbach)

V NĚMECKU O P R O N Á S L E D O V Á N Í CÍRKVE U NÁS

Účastnil jsem se v posledních dvou letech několika konferenci, které se konaly v N ě m e c k u a které se zabývaly stavem křesťanských církví, zejména pak církve kato-lické, v Československu. Všechny ty konference se vyznačovaly jedním podstatným: úsilím o objektivní obraz náboženského života v Československu po únorovém pře-vratu z roku 1948.

Poslední podobná konference se konala v Katolické akademii ve Stuttgartu. Uyly na ní předneseny čtyři základní referáty za přítomnosti asi stovky účastníků, Čechů a Němců. První referát se věnoval otázce církevní politiky pražské vlády, jak sc zásady církevní politiky formovaly ihned po únorovém převratu: vytvořit takzvanou národ-ní církev, odtrženou od Vatikánu. Protože se to nedařilo, vytvořil komunistický re-žim v 50. letech z povolných takzvané hnutí vlasteneckých kněží, v němž hlavní roli hrál zprofanovaný Josef Plojhar. Po roce 1968 vytvořil režim novou organizaci Pa-cem in terris, která však v loňském roce byla Vatikánem zakázána. A o to se dnes ve-de spor - mezi církví a komunistickým státem. Faktem však je, že komunistická stra-na svého hlavního strategického cíle - vytvořit národní církev odtrženou oil Vatiká-nu - nedosáhla, a to díky pevnosti dávného kardinála Berana a díky pastýřské hou-ževnatosti dnešního kardinála Tomáška. Díky tomu si církev navzdory některým ne-hodným kněžím i biskupům uchovala své tradiční základy a svazky se Svatou stolici. Církevní politika komunist ické strany byla sice úspěšná v demolování církví, zejmé-na katolické, ale v podstatě její církevní politika je bezperspektivní. Svého strategic-kého cíle nikdy nemůže dosáhnout: nepodaří se jí ani vyrvat /. duší lidí náboženskou víru, ani zničit církev, protože ta je v ncjhorSim případě schopna přežít i v podzemí.

Dnešní stav církve byl zevrubně probrán v druhém referátě a stejně tuk byly ana-lyzovány v jiném referátě mnohé aspekty rozsáhlého a stabilního zápasu proti nábo-ženství, zápasu vedeného velmi početným administrativním, propagandistickým n hlavně policejním aparátem.

Všechno to byly velmi důkladné zprávy opřené o dokumenty. Zprávy svědčící o tom, jak vážné je studium života v Československu. Jistým vrcholem této konference bylo vystoupení biskupa dr. Jaroslava Škarvady, který byl teprve před několika týdny papežem Janem Pavlem II. vysvěcen na biskupa, a tím vlastně na hlavu české kato-lické církve v exilu. Je dobře známo, a i o tom se na konferenci hovořilo, že Rudá prá-vo označi lo vysvěcení dr. Škarvady na biskupa za »provokaci Vatikánu«.

Vystoupení biskupa Škarvady na konferenci bylo vlastně jeho prvním veřejným vystoupením v N ě m e c k u po vysvěcení. O to bylo též významnější . Vždyť v Německu žije nemálo Čechů, a proto příjezd biskupa Škarvady do této země byl svým způso-bem exi lovou událostí.

Biskup Škarvada ve svém vlastně poněkud improvizovaném vystoupení hovořil plasticky a velmi živě o našich lidech v exilu. Vyprávěl příběhy ze všech koutů světa. Příběhy, v nichž se tak trochu obráží náš národní osud. Neboř exil, jehož hlavní jádro

205

se tvořilo po komunist ickém převratu v roce 1948, je součást í našeho národního osu-du. A součást í nad jiné výmluvnou, neboť zpětně nemálo vypovídá o stavu naší do-moviny.

Závěrem konference byla podiová diskuse všech referentů. Byl to pokus o odpo-věď na otázku jak pomoci lidem doma, v Československu, co činit, aby tam byl život přijatelnější a snadnější. Tato diskuse vyznívala v tom smyslu, že zápas proti proná-sledování náboženství a církví v Československu je součástí širšího zápasu o svobo-du v celé Evropě a na světě, že je to zápas o duchovní základy naší civil izace. A proto je třeba o všech problémech, které Československo prožívá, hovořit nahlas a veřejně, mlčení by znamenalo vlastně spoluvinu na utrpení nevinných.

Kdybych měl bilancovat tuto konferenci, potom bych se musel vyjadřovat v pod-statě optimisticky. Tak skutečně celá konference vyznívala, protože na jedné straně ukázala bezmocnost komunist ického režimu v úsilí o zničení církví, bezmocnost in-tenzivní ateistické propagandy, která má mnohdy právě opačný účinek - získává některé mladé lidí právě pro náboženskou viru, a na druhé straně ukázala široký zá-pas doma o respektování lidských práv, který zmnožuje a zesiluje zápas na obranu li-dí věřících, těch, kteří s vědomím nebezpečí se věnují náboženskému životu, podni-kají vše, aby bylo dost náboženské literatury v zemi, která tuto literaturu pronásleduje.

Domnívám se, že taková společná konference - Čechů a N ě m c ů - má ještě jeden dodatečný aspekt: že odstraňuje nebo aspoň minimalizuje nacionální předsudky, ji-miž jsou česko-německé vztahy zatíženy. A že tak vytváří na dobrých základech předpoklad pro otevřené, sousedské vztahy mezi našimi národy, a právě mezi těmi národy, které mají za sebou historii vztahů plnou napětí a vlastně i zápasů, konfliktů. Cesta k urovnání takových vztahů je dlouhá, protože je na obou stranách obtížena mnoha neblahými vzpomínkami. Je to však cesta sice dlouhá, ale - nezbytná. Začaro-vaný kruh konfliktů musí být jednou přerván, aby se otevřela perspektiva účelné a plodné spolupráce mezi českými a německými lidmi. Spolupráce, která může být so-lidní jen lehdy, když si vzájemně nebudeme nic nalhávat a nic zamlčovat . Jen pravdi-vá otevřenost a fundované vzájemné poznání vede k cíli. V zájmu obou národních celků, zaujímajících v Evropě tak významné postavení, postavení geopolit ické.

JAKOSI.AV DUKSI.IÍI! ( M n i c h o v )

N O V É KNIHY

Proč se vydávají knihy? Pro čtenúFe, pro čs. stutistiku, jen tak, aby se na nich usazoval prach? Kdopak si

us i koupí novinku NávštĚva Gustáva Husáka v Libyi, Etiopii a ]LDR, náklad osm ti-síc výtisků, 92 strany, vázaná kniha za deset korun? Jak pohotové, návštěva se kona-la v září 1981, ani moskevská olympiáda nebyla jako knížka tak rychle na trhu. Když před čtvrt stoletím padl Stulinův kult, »kult osobnost i« , šprýmař Václav Lacina si povzdechl: »Co s kulty osob, které nejsou osobnostmi?«

Josef Rybák je »národní umělec«, a tak je třeba ten titul podezdít umělcovými knihami. Jednu taková cihla, spíš cihlička, vyšla nedávno do podezdívky. Josef Rybák, Uničili a život (výbor z esejů), čtyři tisíce výtisků, za třicet korun dokonce vázáno v kůži. Do kůže se teď váží buď bibliofilie, tam Rybák asi nepatří, anebo dekorace clo knihovny. Podivná dekorace do podivné knihovny.

206

Hledaná novinka má název Jan Werich vzpomíná,., vlastně Potlach, vydal ji Me-lantrich v nákladu čtyřicet tisíc výtisků a stojí vázaná 4 2 koruny. Název vystihuje druhou polovinu Werichovy umělecké dráhy. Když se po válce vrátil s Voskovcem z Ameriky, začalo »velké vzpomínání« , V & \V byli ž ivou legendou a vše, co spolu v krátkém údobí do února 1948 podnikali, mělo už lehký nádech nostalgie. Werich pak z této legendy tyl až do smrti. Voskovec a Werich byli sami sebou jen v první republi-ce, to byl svět, v němž se jejich humoru dařilo a kdy jako umělci rostli s každou novou hrou a písničkou. Byla to doba nevázané improvizace, ale pak přišly horší časy, a cen-zoři si improvizace necení.

Jan Werich nebyl bojovník, i když se traduje, že za první republiky »bojoval« pro-ti fašismu. Nebylo třeba bojovat, každý mohl projevit veřejně a na plno své míněni a nebylo k tomu zapotřebí žádné statečnosti . Ke konci první republiky nemohl i ostatně ani Voskovec a Werich říci na prknech svého divadla o Hitlerovi, co by chtěli, proto-že zájmy republiky přikazovaly jistou diplomatickou zdrženlivost. Zbýval jinotaj, a Jan Werich se stal pro zbytek svého života mistrem, velmistrem jinotaje. Nostalgie a jinotaj, to byl Jan Werich od komunis t ického puěe 1948 do své smrti. Měl asi rád Chválu bláznovství od renesančního fi losofa a teologa Erasma Rotterdamského, kte-rý ustupoval moci, aby si mohl sám v sobě myslet, co chtěl.

Také Jan Werich se vyskytoval v dvojím převleku. Byl Werich málem oficiální, podepisující takzvanou anti-chartu, a byl Werich svůj, který si v téže chvíli myslel o ce lé té komedii věci , které se nehodí jako citát ani asi pro tiskařskou čerň, Werich, bohatýrsky stolující s kamarády v exilu, a Werich na podzim 1968, vracející se jako zmoklá slepice z Vídně do Prahy.

V knize Depeše z konce tisíciletí (Praha 1982), která shromažďuje koresponden-ci básníka Vítězslava Nezvala , je k tomu ilustrace z roku 1957. To byl následující rok po pádu Stalinova kultu a po sjezdu spisovatelů, dogmatici zase zvedali hlavy a Jan Werich v nemilosti psal Nezvalovi , že ho obdivuje, a pak se pustil do průhled-ného jinotaje, v němž Nezvalovi vypočítával , č eho všeho je plná ta velká zeměkoule dogmatiků, »pazderů, budižkničcmú, obouruklevejch, uhnípanejch, umývačů mrtvých nápadů, f lákačů, perníkových praporečníkú, vazačů rukou, co lžou i ze spa-ní, prázdných lusků, falšovačů ozvěn, smradů bez sejra, kazatelů bez víry, nicek před i za deset inou tečkou« a mnoha, mnoha jiných. Na závěr dopisu Vítězslavu Nezvalo-vi Jan Werich připsal: »Já ti to posílám po poslu, neb pošta je vůl.«To bylo roku 1957, před 25 lety. Werichovi »obouruklevejchové« jsou nezmaří. Jak Tři mušketýři, »uh-nípaní pazderové« ještě po pětadvaceti letech.

KAREL H R U B Ý ( B a s i l e j )

Č E S T N Ý D O K T O R Á T S T A T E Č N É Ž E N Ě - J. M. L O C H M A N O N E D Ě L I T E L N O S T I E V R O P S K É D U C H O V N I T R A D I C E

B o ž e n ě Komárkové, vynikající Člence hunutí Charty 77 a autorce útlé, ale my-šlenkově hluboké knížky Sekularizovaný svět a evangelium (vyšla v curyŠské Kon-frontaci, 1981) byl basilejskou universitou udělen čestný doktorát teologie. Stalo se tak in absentia doktorandky u příležitosti dies academicus, na němž byl po druhé uveden do úřadu rektora této university prof. J. M. Lochman. Neúnavné pracovnici na poli náboženském a statečné obhájkyni lidských práv proti moccnsko-poi i t ické

207

zvůl i s e t a k d o s t a l o v p ř e d v e č e r j e j í ch 80 . n a r o z e n i n (na r . 28 . l e d n a 1 9 0 3 v B r n ě ) za -s l o u ž e n é h o u z n á n í .

P r o f . L o c h m a n p o u k á z a l ve své r e k t o r s k é téz i n a n e d ě l i t e l n o s t d u c h o v n í h o d ě -d i c tv í e v r o p s k é h o s v ě t a ; v j e h o t r ad ic i je j m é n o B o h a z á r u k o u t o h o , ž e o m e z e n é m u l i d s k é m u byt í je p r o p ů j č e n a n e p o d m í n ě n á d ů s t o j n o s t s p ř í s l ibem s v o b o d y v e s v ě t ě n u t n o s t í . O t u t o n e p o d m í n ě n o u d ů s t o j n o s t a s v o b o d u j d e n e p o c h y b n ě n a o b o u s t r a -n á c h m o c e n s k é h r a n i c e , k t e r á se d n e s t á h n e s t ř e d e m s t a r é h o k o n t i n e n t u . P r o f . L o c h -m a n p ř i p o m n ě l , j a k p r á v ě na v ý c h o d od t é t o h r a n i c e d o c h á z í d n e s k j e d i n e č n é z k u š e -nos t i : a čko l i k o m u n i s t i c k é r e ž i m y tu r o z p o u t a l y s i lnou a t e i s t i c k o u p r o p a g a n d u , ne -z m i z e l o t é m a B o h a z o k r u h u ž i v o t n í c h z á j m ů č l o v ě k a , n ý b r ž s t a lo se n a o p a k t é m a -tem ve lmi a k t u á l n í m . T i tu l , k t e r ý dal s v é h o č a s u (1967 ) m a r x i s t i c k ý a u t o r V. G a r -d a v s k ý své kn ize , je p r o t o ve lmi p ř í z n a č n ý : Bůh není zcela mrtev! Km n a t v r d é h r a -nici s t a l i n s k é h o v š e d n í h o d n e n e z t r a t i l o t o t o t é m a na své ž i v o t n í sile. A s t e j n ě j a k o na V ý c h o d ě , t a k i na Z á p a d ě v y n o ř u j e se z n o v u , kdyko l i j de o z á k l a d n í l idské o t á z k y , o t o u h u po o s o b n í m a se s e b o u s a m ý m i d e n t i c k é m l idském byt í s t e j n ě j a k o o o t á z k u o t e v ř e n é a s o l i d á r n í s p o l e č n o s t i . V š u d e t a m n a b ý v á t é m a B o h a n o v é a k t u á l n o s t i a h o d n o v ě r n o s t i .

P ro f . L o c h m a n se z a b ý v a l t aké o t á z k o u v z t a h u m e z i moc í , s p r a v e d l n o s t í a l á s k o u ( k t e r á n e n á h o d o u se j ako č e r v e n á n i t t á h n e i ž i v o t n í m z á p a s e m B o ž e n y K o m á r k o -vé) . C i tova l i n d i c k é h o e k u m e n o l o g a S. L. P a r m a r a , p o d l e n ě h o ž » s t r u k t u r y n e s p r a -v e d l n o s t i j sou i m u n n í pro t i s e n t i m e n t á l n í m v ý z v á m . M o c m ů ž e u m o ž n i t l á sku , jest l i-že p o d p o r u j e s p r a v e d l n o s t . P r v n í k r o k v ý v o j e t a k o v é m o c i je o d p o r k n e s p r a v e d l n o -sti.« M o c bez p r á v a , p o z n a m e n a l ]. M. L o c h m a n , je b e z b ř e h á , r o z k l a d n á a s e b e n i č i v á . Ale s t e j n ě tak p r á v o bez lásky se m ů ž e s t á t n e m i l o s r d n ý m . K ř e s ť a n o v i je o r i e n t a č n í m b o d e m ve s v ě t ě l á ska , láska Jež í šova , a r t i k u l o v a n á v k á z á n í n a H o ř e a ž i tá i p r o t r p ě -ná j e h o ž i v o t e m .

B o ž e n a K o m á r k o v á , jíž byl p o t é t e o l o g i c k o u f a k u l t o u u d ě l e n č e s t n ý d o k t o r á t , po-d á v á ce lou svou ž i v o t n í p o u t í s y n t é z u k ř e s ť a n s k é lásky s p e v n o s t í o d p o r u p ro t i ne-s p r a v e d l n o s t i , p ů s o b e n é b e z b ř e h o u , n i č ivou a s e b e n i č i v o u inocí . Když byly v r. 1 9 3 9 n a š e z e m ě o k u p o v á n y , p o s t a v i l a se na o d p o r p ro t i n a c i s t i c k o - t o t a l i t á r n í m u n e b e z p e -čí; byla za to o d s o u z e n a b e r l í n s k ý m s o u d e m k d v a n á c t i l e t é m u ža l á ř i . Po v á l c e se n e z l o m e n a da la z n o v u d o p r á c e : p ů s o b i l a j a k o p r o f e s o r k a h i s t o r i e a f i l o so f i e na kla-s i c k é m g y m n a s i u v Brně . P řed lož i l a h a b i l i t a č n í p rác i Lidská práva ve filosofii 19. století, k t e r á v š a k neby la p ř i j a t a - po k o m u n i s t i c k é m puč i n e b y l o p r o B. K o m á r k o -vou m í s t o an i na g y m n a s i u , a tak m u s e l a p ř e d č a s n ě o d e j í t do p e n s e . Pod í l e l a se v šak s n e u t u c h a j í c í m e l á n e m na d u c h o v n í m z á p a s e n á r o d a p ro t i k o m u n i s t i c k é t o t a l i t n í m o -ci na poli c í r k e v n í m i o b č a n s k é m . Měla z n a č n ý vliv na m l á d e ž vc s v é m oko l í a by lo jen log ické , í.c s tá la mc/.i p r v n í m i s i g n a t á ř i C h a r t y 77 . Svými t eo log i ckými ú v a h a m i n p ř í k l a d n ý m ž i v o t e m p o m á h á i d n e s d á t v p r a v d ě e v a n g e l i c k o u o d p o v ě ď na výzvu se-k u l a r i z o v a n é h o svě t a , j e h o ž p r o n i k a v o u a n a l ý z u p o d a l a ve své kn ize .

R E D A K Č N Í O M L U V A

P r o s í m e za p r o m i n u t í , ž e t o t o čís lo p ř i c h á z í se z p o ž d ě n í m , jež n e n í z a v i n ě n o p o u -ze l i knavos t í r e d a k c e , a le t éž o b t í ž e m i , j ež vzn ik ly v d ů s l e d k u z m ě n y t i s k o v é t e c h n i -ky. N o v ý t i ska ř ský háv si v y ž a d u j e s v ů j čas .

208

Dokumentace C H A R T A 7 7 K S I T U A C I V Ě D E C K É H O V Ý Z K U M U V Č S S R 1 2 S

V N I T Ř N Í S U V E R E N I T A - C A R L S B E R S K Ä D E K L A R A C E 1 3 8

D O K U M E N T P R O Š K O L E N Í P O L I T I C K Ý C H K Á D R T I V H A B E Š I 1 4 4

JAROSLAV PECHAČEK M A S A R Y K , B E N E Š , H R A D ( I X ) 1 4 7

SVĚDECTVÍ

Č Í J S O U K A T O L I C K É N O V I N Y ? 1 5 3

FRANTIŠEK LIZNA D O P I S Y Z V Ě Z E N Í 1 5 6

A K C E S T Á T N Í B E Z P E Č N O S T I P R O T I F R A N T I Š K Á N Ů M 1Ö0

JOSEF ZVĚŘINA Z A D L U Ž E N Ý Ž I V O T 1 6 9

Z Á S A H Y P R O T I C Í R K V I 1 7 2

V O N S S D Ě L U J E 1 7 8

C H A R T A 7 7 K J E D N Á N Í M V M A D R I D U 1 8 1

V Z Á J M U L I D S K Ý C H P R Á V 1 8 3

ZPRÁVY A RECENSE

UDĚLENÍ CENY JANA PALACHA 190

EVA KANTŮRKOVA C O J E M O D E R N Í 1 9 1

BOHUMÍR BUNZA I N M E M O R I A M 1 N G . L A D I S L A V A H U S Á K A 1 9 3

LADISLAV HUSAK P O T Ř E B U J E M E N O V O U S P I R I T U A L I T U 1 9 4

KAREL ŘIHA M Y Š L E N K O V É Z Á K L A D Y S V Ě T A , V N Ě M Ž Ž I J E M E 1 9 8

ANTONÍN KRATOCHVIL P S Y C H O L O G I C K É A S P E K T Y B R A N N É V Ý -C H O V Y 2 0 1

JAROSLAV DRESLER R O V N O B Ě Ž K Y N A C I S T I C K É A K O M U N I -S T I C K É K U L T U R N Í P O L I T I K Y 2 0 3

JMR LEDERER V NĚMECKU O PRONÁSLEDOVÁNÍ CÍR-KVE U NÁS 205

JAROSLAV DRESLER N O V É K N I H Y 2 0 6

KAREL HRUBÝ Č E S T N Ý D O K T O R Á T S T A T E Č N É Ž E N Ě - J. M , L O C H M A N O N E D Ě L I T E L N O S T I E V R O P S K É D U C H O V N Í T R A D I C E 2 0 7

R E D A K Č N Í O M L U V A 2 0 8