Schopenhauer Arthur - Svět Jako Vůle a Představa 1

5/21/2018 Schopenhauer Arthur - Svt Jako Vle a Pedstava 1

1/26

Arthur Schopenhauer

Svt jako vle a pedstava

Svazek prvn

Vydavatelstv: Nov tiskrna Pelhimov, s.r.o.Rok vydn: 1998Podle nmeckho originlu Welt als Wille und Vorstellung, Lipsko, 1938

Pekladatel: Milan Va

Prvn kniha

Svt jako pedstavaPrvn vaha:

Pedstava podroben vto dvodu:Pedmt zkuenosti a vdy

Druh kniha

Svt jako vlePrvn vaha:

Objektivace vle

Vc o sob je vle. Pozorovna jako takov a odliena od svho jevu, je mimo as aprostor, a tud nezn dnou mnohost, je tedy jedna. Avak nen jednm jako individuum, anijako pojem, nbr jako nco, emu je podmnka monosti mnohosti, principium individuationis,

ciz. Mnohost vc v prostoru a asu, kter jsou souhrnnobjektitou, se j proto netk a vlezstv nehledna objektivu nedliteln. Nen j teba men dl v kameni a vt dl v lovku,nebopomr sti a celku pat vlunprostoru a nem dn smysl, jakmile se od tto formynazrn odstoup. To vce a mnse tk jen jevu, tj. viditelnosti, objektivace. Z jejho hlediska jevy stupevle v rostlinne v kameni a vy ve zveti ne v rostlin. Ano, zviditelovn vle,

jej objektivace, mm tak nekonenstup, jako je mezi nejslabmi ervnky a nejjasnjmslunenm svtlem, mezi nejsilnjm tnem a nejslab ozvnou. (114-115)

pro m, pi sledovn nezmrnosti svta, je nejdleitj to, e tato podstata o sob,jejm projevem je svt a co vdy tak bt chtl jeho prav samost neme bt tak rozttnav nekonenm prostoru, nbr takov nekonen rozlehlost pslu jedinjejmu jevu, ona sama jenaproti v kad vci prody, v kadm ivotptomna cele a nedliteln. Prvproto lovk nicneztrat, zstane-li stt u jakhokoli jednotlivce. Opravdov moudrost se nedosahuje tm, e se


2/26

vym bezmezn svt, nebo, co by bylo elnj, e se osobnprolet nekonen prostor, nbrspe tm, e se zcela prozkoum jedno jednotliv, v nm se lze dokonale nauit poznat a rozumt

prav a vnitn podstatsvta. (115-116)

Jako nejni stupeobjektivace vle se podvaj nejobecnj sly prody, kter se zsti

projevuj v kad hmotbez vjimky, jako te, neprostupnost, zsti pak na sebe vzjemnpsobve hmot, kter se vbec vyskytuje, tak, e je jedna nad tou a druh nad onou, m prvovldajspecificky rozdlnou hmotu, jako pevnost, kapalnost, prunost, elektricita, magnetismus, chemickvlastnosti a kvality kadho druhu. Jsou to o sobbezprostedn projevy vle, stejnjako konnlovka. Jako takov jsou bezdvodn, stejnjako charakter lovka, jen jejich jednotliv projevy

podlhaj vto dvodu jako jednn lovka, oproti tomu samy nemohou bt nikdy nazvny anipinou, ani inkem, nbr jsou pedchozmi a pedpokldanmi podmnkami vech pin aink, prostednictvm nich rozvjej a zpstupuj svou vlastn podstatu. (116)

Na vych stupnch objektity vle vidme vznamnvystupovat individualitu, zvltulid, jako velkou odlinost individulnch charakter, tj. jako plnou osobnost, vnjnvyjdenou

ji silnnaznaenou individuln fyziognomi, kter spolupojm celkovou korporizaci. Tutoindividualitu na takovm stupni nem dn zve. Jen vy zvata maj jaksi ntr od toho,nadvldu vak nad nimi stle dr druhov charakter. Prvproto maj zvata tak mlo individulnfyziognomie. A m jdeme n, tm vce se ztrc kad stopa individulnho charakteru v obecnmcharakteru species, jedinjeho fyziognomie zstv. (117)

kadho lovka je teba nahlet jako zvluren a charakterizovan projev vle,dokonce jistou mrou jako njakou vlastn ideu, u zvat tento individuln charakter v celku chyb,

piem vlastn vznam m jen species, a stopa individulnosti miz tm vce, v m vtm jsouodstupu od lovka. (117-118)

Kad obecn prodn sla tedy ve sv vnitn podstatnen nim jinm, ne objektivacvle na njakm nim stupni: kad takov stupenazvme vnou ideou, v Platnovsmyslu.Prodn zkon je vak vztah ideje k formjejho projevu. Touto formou je as, prostor a kauzalita,kter maj mezi sebou neodluitelnou souvislost a vztah. (119)

v organismu lze sice prokzat stopy psoben chemickho a fyziklnho druhu, ale nikdyz nich nelze organismus vysvtlit, protoe vbec nen sjednocenm psobenm takovch sil, tedynhodnvzniklm fenomnem, nbr vy ideou, kter si poddila ni prostednictvm

pemhajc asimilace; protoe ve vech idejch se objektivizuje jedna vle, piem usiluje o stlevy monosti objektivace, a tedy ni stupnsvho jevu penechv konfliktu, aby se projevila

ve a tm mocnji. dn vt

z bez boje. Vy idea

i objektivace v

le m

e vystoupit jenpemoenm nich, mus protrpt jejich odpor, odpor sil, kter jsou sice vyuity ke sluebnosti,

ale stle jetusiluj o nezvisl a pln projev sv podstaty. (128)

tento svt, v nm ijeme a jsme, je celou svou podstatou skrz naskrz vl a zroveskrznaskrz pedstavou; e tato pedstava ji jako takov pedpokld formu, toti objekt a subjekt, a tm

je relativn; a ptme-li se, co zstane po zruen tto formy a vech j podzench, kter vyjadujevta o dvodu, toto genere odlin od pedstavy, neme to bt nic jinho ne vle, kter je touvlastn vc o sob. Kad nachz sm sebe jako tuto vli, v n spov vnitn podstat svta, tak

jako se kad nalz tak jako poznvac subjekt, jeho pedstavou je cel svt, kter potud msvou existenci jen ve vztahu k vdom subjektu jako jeho nutnho nositele. Kad je tedy v tomto

dvojm pohledu sm celm svtem, mikrokosmem, nalz jeho obstrnky zcela a plnv sob. A


3/26

to, co se poznv jako jeho vlastn podstata, tot tvo i podstatu celho svta, makrokosmu. Takon je, jako mikrokosmos, skrz naskrz vl a skrz naskrz pedstavou a nen nic vc. (140)

Kad vle je vl po nem, m njak objekt, njak cl svho chtn: Co nakonec chce io co usiluje ona vle, kter nm je podvna jako podstata svta o sob? Tato otzka spov,

jako mnoh jin, v zmnvci o sobs jevem. Jen na jev, ne na ni se vztahuje vta o dvodu,jejm tvarem je tak zkon motivace. Jen u jevjako takovch, jen u jednotlivch vc lze udvatdvod, nikdy u vle sam, ani u ideje, v n se adekvtnobjektivizuje. Tak je teba u kadho

jednotlivho pohybu nebo vbec zmny v prodhledat njakou pinu, tj. stav, kter je nutnnavozuje; nikdy ale u prodn sly sam, kter se zjevuje v nm a v nesetnch stejnch projevech.(140-141)

kad lovk m neustle ely a motivy, podle nich d sv jednn a um si o svmjednotlivm konn vdy dt poet. Avak zept-li se ho nkdo, provbec chce, nebo provbectu chce bt, tak ned dnou odpov, spe se mu ta otzka bude zdt nesmysln. A prvv tomse vlastnvyjaduje vdom, e on sm nen nic ne vle, a svmu chtn tedy rozum od sebe a jen

v jeho jednotlivch aktech pro kad asov bod potebuje bli uren motivem. (141)Vskutku absence vech cl, vech mez pat k podstatvle o sob, kter je nekonenm

usilovnm. (141)

Nejjednodueji se to tak ukazuje na nejnim stupni objektity vle, toti v ti, jejneustl usilovn, pi zjevn nemonosti njakho poslednho cle, je oividn. Neboi kdyby se

podle jej vle vechna existujc hmota spojila do jednoho chumlu, tak by stle jette usilovalake stedu a stle by jetbojovala s neprostupnost, pevnost i prunost. Usilovn hmoty me

bt proto jen brdno, nikdy naplnno i uspokojeno. Prvtak se to ale m s vekerm usilovnmvech projevvle. Kad dosaen cl je opt potkem njak nov drhy a tak donekonena.(141)

Tot se konenukazuje i v lidskch snahch a pnch, jejich splnn se nm vdynamlouv jako posledn cl chtn. Je-li vak dosaen, pak se vak u sobnepodob a proto je brzyzapomenut, antikvovn a vlastnvdy, i kdy se to nepiznv, je jako zmizel klam odkldnstranou. Ostatnlovku sta k tst, kdy si jetnco me pt a o co usilovat, co navozujehru stlho pechodu od pn k uspokojen a od nho k novmu pn. Je-li pechod rychl, nazvse tstm, pomal pak utrpenm. Nen pitom zhodno octnout se v onom vznut, kter se ukazuje

jako straliv, ivot zastavujc nuda, matn vidn bez uritho objektu, umrtvujc languor. V dsledku toho veho v vle, kde ji osvtluje poznn, vdy co chce nyn a zde, nikdy vak, cochce vbec. Kad jednotliv akt m njak el, souhrnn vle dn (142)

Tet kniha

Svt jako pedstavaDruh vaha

Pedstava, nezvisle na vto dvodu:Platnsk idea: objekt umn


4/26

Nm je nyn vle vc o sob, ale idea bezprostedn objektitou on vle na njakm uritmstupni. (145)

..to, co k Kant, je ve sv podstattoto: as, prostor, kauzalita nejsou urenmi vci osob, nbr pat jen jejmu jevu a nejsou nic ne formami naeho poznn. Jeliko ale vechna

mnohost, vznikn a zanikn jsou mon jedindky asu, prostoru a kauzalit, vyplv z toho, ei ony pat jedinjevu, ne vci o sob. Protoe vak nae poznn je podmnno onmi formami, jecel zkuenost jen poznnm jevu, ne vci o sob. Proto tak platnost zkonzkuenosti neme

bt penesena na vci o sob. To, co bylo eeno, se dokonce tk i naeho vlastnho J a my jepoznvme jen jako jev, ne jako to, co m bt samo o sob. Toto je, ve sledovanm dleitmohledu, smysl a obsah Kantova uen. (145)

Platn k: Vci tohoto svta, kter vnmaj nae smysly, nemaj vbec dn prav byt:stle vznikaj, nikdy vak nejsou. Maj jen relativn byt, jsou pouze jen ve vzjemnm vztahu asvm vzjemnm vztahem. Proto lze cel jejich pobyt (Dasein) stejndobe nazvat nebytm.

Nejsou tedy ani objekty vlastnho poznn, neboto se me podvat jen od toho, co je o soba pro

sebe a vdy stejnm zpsobem. Jsou naproti tomu jen objektem njak domnnky podmnnpoitkem. (145)

Co naproti tomu jedin me bt nazvno vpravdjsouc, proto to vdy je, ale nikdynevznik ani nezanik, to jsou reln pravzory onch stn. To jsou vn ideje, praformy vechvc. Jim nepslu dn mnohost, nebokad je svou podstatou jen jednm, a tm vzorem svhoobrazu i stnu, vech j stejnojmennch, jednotlivch, pomjivch vc tho druhu. Jim taknepslu dn vznikn a zanikn, nebojsou vpravdjsouc, ne vznikajc a zanikajc jako

jejich mizejc obrazy. (145-146)

Je zejm a nepotebuje dalch dkaz, e vnitn smysl obou uen je zcela t, e obvysvtluj viditeln svt jako jev, kter o sobnen nim a jen tm, co se v nm vyjaduje (podleKanta vc o sob, podle Platna idea), m vznam a skrytou realitu. (146)

Jednotliv vci nejsou dnou zcela adekvtn objektitou vle, nbr je zde ji zkalenaformami, jejich spolenm vrazem je vta o dvodu, kter jsou ale podmnkou poznn, jako jeindividuu jako takovmu mon. Kdyby nm bylo dovoleno vychzet z nemonho pedpokladu,vskutku bychom nepoznvali jednotliv vci, ani udlosti, ani stdn, ani mnohost, nbr jenideje, jen stupnobjektivace vle, prav vci o sob, v istm nezkalenm poznn a n svt bytedy pro ns byl njak Nuns stans; kdybychom jako subjekt poznn nebyli zroveindividui, tj.nae nazrn by nm nebylo zprostedkovno tlem, od nho vychzej afekce a kter samo je jen

konkrtn vl, objektitou v

le, tedy objektem mezi objekty a jako takov, kdy vstupuje dopoznvajcho vdom, me to bt jen ve formvty o dvodu. Tedy tento objekt ji pedpokld

a tm zavd as a vechny jin formy, kter vyjaduje vta o dvodu. as je pouze rozdlen arozkouskovan nhled, kter m od individuln bytnosti od idej, je jsou mimo as, vn. ProtoPlatn k, e as je pohybujc se obraz vnosti. (148-149)

Co se jev v mracch, potoku a krystalu, je nejslab ozvna on vle, kter vystupujedokonaleji v rostlin, jetdokonaleji ve zveti a nejdokonaleji v lovku. Ale jen to podstatnvech stupjej objektivace vytv ideu. Naproti tomu jej rozvinut, kdy se v tvarech vty odvodu rozproste do rznch a mnohostrannch jev, to je pro ideu nepodstatn, le to pouze vezpsobu poznvn individua a m to tak jen pro nj realitu. Tot nutnplat tak o rozvinut

ideje, kter je nejdokonalej objektitou vle. V dsledku toho djiny lidskho rodu, sled udlost,stdn dob, mnohotvrn formy lidskho ivota v rznch zemch a stoletch to ve jsou jen


5/26

nhodn formy jevu ideje, nepat k n sam, v n jedinle objektita vle, nbr jen k jevu, ktervstupuje do poznn individua a je ideji sam tak ciz, nepodstatn a lhostejn, jako mrakm figury,

je pedstavuj, potoku tvar jeho vra pny, ledu jeho stromy a kvty. (153)

Pramen, z nho pt individua a jejich sly, je nevyerpateln a nekonen jako as a

prostor, neboona jsou, prvjako tyto formy vech jev, tak jen jevem, viditelnost vle. Onennekonen pramen neme vyerpat dn konen mra. Proto je v zrodku kad dusiv udlostinebo nstroje otevena stle jetnesnen nekonenost k nvratu. (154)

Zatmco vda sleduje neustl proud tvero tvarovanch dvoda nsledk, vdy znovu seprokazuje pi kadm dosaenm cli a nikdy neme najt njak posledn cl, ani plnuspokojen, stejnjako lovk neme dobhnout k bodu, kde se mraky stkaj s horizontem, taknaproti tomu je umn vude u cle. Neboobjekty sv kontemplace vytrhv z proudu bhu svta am ho izolovn ped sebou. A toto jednotliv, co v onom proudu bylo mizivmalm dlem, se proumn stv reprezentantem celku, ekvivalentem toho nekonenmnohho v prostoru a ase.Zstv proto u tohoto jednotlivho stt, zastavuje kolo asu, relace pro nmiz, jeho objektem je

jen to podstatn, idea. -- Meme je proto pmo oznait za pozorovn vci nezvisle na vtodvodu, v protikladu pozorovn, je sleduje prvji, co je cesta zkuenosti a vdy. (155)

Genialita nen nic jinho ne nejdokonalej objektivita, tj. objektivn smr ducha,protikladn k subjektivnmu, kter smuje na vlastn osobu, tj. vli. Podle toho je genialitaschopnost chovat se istnazrav, ztrcet se v nazrn a vyjmout poznn ze sluby vli, k n je

pvodnureno, tj. zcela nechat sejt z o jej zjmy, jej chtn, jej ely, na njak as se plnzci sv osobnosti, aby zstal jen istpoznvajc subjekt, jasn oko svta. (156)

geniln vraz spov v tom, e je v nm viditeln rozhodujc pevaha poznn nadchtnm, tedy se v nm vyjaduje poznn bez veho vztahu k chtn, tj. ist poznn. Naproti tomuu hlav, kter jsou pravidlem, pevld vraz chtn a lze vidt, e poznn se dv do innosti vdyna popud chtn, e je tedy zeno pouze motivy. (158)

ostr zachycen vztahpodle zkona kauzality a motivace vlastnvytv chytrost,geniln poznn vak nen smovno na relace, tak lovk chytr, pokud a zatmco jm je, nebudegenilnm, a geniln, pokud a zatmco jm je, nebude chytrm. Konennzorn poznn,v jeho oblasti le idea, je pmo protikladn rozumovmu i abstraktnmu, je je vedeno vtou odvodu. (159)

lenci se vbec neml v poznn bezprostednptomnho, nbr jejich bludn ei se

vdy vztahuj na neptomn a minul a jen tm na jejich spojen s p

tomnm. Proto se mi zd, ejejich nemoc postihuje pam. Sice ne tak, e by jim zcela chybla, nebomnoz znaj mnoho

nazpama obas poznvaj i osoby, kter dlouho nevidli, nbr spe tak, e me bt nit pamtiperueno, jej prbn souvislost tm zruena a nen mon v dn souvislostiznovuupamatovn minulosti. Jednotliv scny minulosti tu sprvnstoj, jako i jednotliv

ptomnost, ale v jejich upamatovvn jsou mezery, kter se potom vypluj fikcemi, je se busamy stvaj fixnmi ideami pak je to fixn blud, melancholie --, nebo jsou to pokad jin,okamit npady to se nazv blznovstvm, fatuitas. (161)

e prudk duchovn utrpen, neoekvan hrozn udlosti asto vyvolvaj lenstv, sivysvtluji nsledovn. Kad takov utrpen je vdy jako skuten udlost omezeno na ptomnost,

tedy jen pechz a jetnepevauje. Pli velkm se stane tehdy, kdy je trvalou bolest. Ale jakotakov je opt jedinmylenkou, a proto le v pamti. Kdy je tedy takov strast, takov bolestn


6/26

vdn nebo pomylen tak muiv, e je k nesnesen, a individuum by mu podlehlo potomv tomto ohledu zkostliv proda sah k lenstv jako k poslednmu zchrannmu prostedkuivota. Zmuen duch peru nit sv pamti, mezery vypln fikcemi a utk tak od duchovn

bolesti, kter pemh jeho sly, k lenstv stejnjako se zancen d amputuje a nahraddevnm. (161)

lenec sprvnpoznv jednotliv ptomn, ale i nkter jednotliv minul, alenepoznv souvislost, relace, a proto se ml a vede bludn ei, tak prvto je bod jeho stykus genilnm individuem. Neboi on, jeliko opout poznn relac, veden vtou o dvodu, aby vevcch vidl jen ideje a pokusil se uchopit v nich nzornvyslovenou vlastn podstatu, piemv tomto ohledu mu jedna vc reprezentuje cel jej rod, a proto, jak k Goethe, plat jeden ppadza tisce tedy i genilnmu lovku miz z o souvislost vc. (162)

svtlo je koreltem a podmnkou nejdokonaleji nazravho zpsobu poznn, jedinho,kter vbec nen bezprostednafikovn vl. Nebovidn vbec nen jako afekce jinch smysl,o sob, bezprostedna svm smyslovm inkem, schopnm v orgnu njak pjemnosti i

nepjemnosti poitku, tj. nem dn bezprostedn spojen s vl, nbr teprve v rozvaovnvznikajc nazrn me takov spojen mt, kter potom le v relaci objektu k vli. U sluchu je tou jinak. Tny mohou bezprostednvyvolvat bolest a tak mohou bt pjemn bezprostednsmyslov, bez vztahu k harmonii i melodii. Hmat, jako jedno s pocitem celho tla, je jetvce

podzen tomuto bezprostednmu vlivu na vli: avak jetexistuje hmatn bez pocitu bolesti iblaha. Pachy (vn) jsou ale vdy pjemn i nepjemn, chutjetvce. Oba posledn smyslyjsou tedy vtinou vyetovny s vl. Proto jsou vdy nejmnulechtil a Kant je nazvsubjektivnmi smysly. Radost ze svtla je tedy vskutku jen radost z objektivn monosti nejisthoa nejdokonalejho nzornho poznvn, z eho lze tedy odvodit, e ist poznvn, osvobozena vymann od v vle, je nanejv potujc a ji jako takov m velk podl na estetickm

poitku. (166)

Co tedy pocit vzneenho odliuje od krsnho, je nsledujc. U krsnho zskalo istpoznn vrch bez boje, nebokrsa objektu, tj. jeho vlastnost usnadujc poznn jeho ideje,vzdlila bez odporu a tedy neznatelnvli a j otroc poznn relac z vdom a nechalo ho tomu uvzneenho je onen stav istho poznn pedevm pobyt vdomm a nsilnm odtrenm odvztahobjektu kvli, poznanch jako nevhodn, svobodnm, vdomvedenm povznesenm senad vli a nad poznn vztahujc se k n. (168)

Kdy se ztratme v pozorovn nekonen velikosti svta v prostoru a ase, pemtme-li ouplynulch a ptch tisciletch nebo tak kdy nm non obloha skutenpostav ped oi

nespoetn sv

ty a tak vtiskne do v

dom nezm

rnost sv

ta ctme se sneni na nic, jakoindividuum, jako iv tlo, jako pomjiv projev vle, jako kapka v ocenu, mizin, rozplynuti

v nic. Ale zrovese proti takovmu straidlu na vlastn nicotnosti, proti takov vylhannemonosti, povzn bezprostedn vdom, e vechny tyto svty tu jsou jen v na pedstav, jen

jako modifikace vnho subjektu istho poznn, jako kter se nalzme, pokud zapomenemeindividualitu a kter jen je nutnm, podmiujcm nositelem vech svta vech dob. Velikostsvta, kter ns pedtm znepokojovala, nyn spov v ns. Nae zvislost na n je zruena jejzvislost na ns. (170-171)

tak na etick lze penst nae vysvtlen vzneenho, toti na to, co se oznaujevzneenm charakterem. I to toti vyplv z toho, e vle nen podncena pedmty, kter by

ovem byly osvojeny, kdyby ji drdily. Vrch vak i tady dr poznn. Takov charakter budepotom lidi sledovat istobjektivn, ne vak podle vztah, kter by mohli mt vi jeho vli. Nap.


7/26

si vimne jejich chyb, dokonce jejich nenvisti a nespravedlnosti vi nmu sammu, ani by tmbyl podncovn k nenvisti; bude nahlet jejich tst, ani by pocioval zvist; bude poznvatjejich dobr vlastnosti, ani by si vak pl bli pouto s nimi; bude vnmat krsu en, ani by ponich touil. Jeho osobn tst i netst ho nebude silnafikovat (171)

Nebove svm vlastn ivota jeho nehodch bude spatovat mnsvj individuln, jakoosud lidstva vbec, a proto se pitom bude chovat vce poznvavne trpn. (172)

Protoe protiklady se vysvtluj, mla by zde najt sv msto poznmka, e vlastnmprotikladem vzneenho je nco, co se asi na prvn pohled nepovauje: drdiv. Rozumm tm to,co vli, tm, e se j nabz, bezprostednudruje, podncuje. Pocit vzneenho vznikal tm, enjak vli pmo nevhodn pedmt se stal objektem ist kontemplace, kter se potom udruje

jen stlm odklonem od vle a povznesenm nad jej zjmy, co prvvytv povznesenost nlady.Naproti tomu drdiv vytahuje divka z ist kontemplace, kterou vyaduje kad pojmnkrsnho. Drdivost pomoc pedmt, je bezprostednpitakvaj vli, vli nutnpodncuje,m pozorovatel pestv bt istm subjektem poznn, nbr se stv potebujcm, zvislm

subjektem vle. (172)

nememe pisvdit Platnovi, kdy tvrd, e stl a idle vyjaduj ideje stolu a idle.My ekneme, e vyjaduj ideje, je se vyslovuj ji v pouhm materilu jako takovm. (175)

Platn u, e pedmt, kter m v myslu podvat krsn umn, vzor malstv a poezie,nen idea, nbr jednotliv vc. Cel n dosavadn vklad tvrd pesnopak a Platnovo mnnns neme mlit. Je to pramen nejvt a uznan chyby onoho velkho mue, toti jeho nzkhodnocen a znevaovn umn, zvltpoezie. (175)

Hmota jako takov neme bt podnm njak ideje. Jak jsme toti zjistili v prvn knize, jeskrz naskrz kauzalitou; jej byt je prostpsoben. Kauzalita je vak tvarem vty o dvodu.Poznn ideje naproti tomu bytostnvyluuje obsah on vty. V druh knize jsme tak zjistili, ehmota je spolen substrt vech jednotlivch jevideje, tedy spojovac lnek mezi idej a jevemi jednotlivou vc. Tud jak z jednoho, tak i z druhho dvodu neme hmota pro sebe podvatdnou ideu. Aposteriori se to vak potvrzuje tm, e o hmotjako takov nen mon vbec dnnzorn pedstava, ale jen abstraktn pojem. V nm se toti podvaj jedinformy a kvality, jejich

je hmota nositelkou a v nich se zjevuj ideje. Vyplv z toho, e kauzalita (cel podstata hmoty)pro sebe nen nzornpedstaviteln, nbr je pouze kauzlnm zetzenm. (176)

Lidsk krsa jako objektivn vraz oznaujc nejdokonalej objektivaci vle na nejvym

stupni jej poznatelnosti, idealov

ka v

bec, pln

vyjd

en v nzorn form

. I kdy zde vak tolikvystupuje objektivn strnka krsnho, pece zstv strnka subjektivn jej stlou prvodkyn. A

jestlie dn objekt ns tak rychle nestrhv k istestetickmu nazrn, jako nejkrsnj lidsktva tvary, pohled, na n v ns okamitvyvol nevslovn zalben a jde nad ns sam a nadvechno, co ns sou; pak to je mon jen tm, e tato nejzetelnj a nejist poznatelnost vlens tak nejsnadnji a nejrychleji penese do stavu istho poznn, v nm miz vechna naeosobnost, nae chtn a jeho stlm souenm, pokud se udruje istestetick radost. (182)

rostlinm lze sice pitat krsu, ale dnou grcii, tu jen v obraznm smyslu. Zvata alovk vak maj oboj, krsu i grcii. Podle eenho spov grcie v tom, e kad pohyb a

postoj se provd nejsnadnjm, nejpimenjm a nejpohodlnjm zpsobem, a tm je ist

odpovdajcm vrazem svho zmru i volnho aktu, bez nadbytenho, co se podv jakoneeln, bezvznamn chovn nebo pekroucen postoj, a bez nedostatkovosti, kter se projevuje


8/26

jako devn strnulost. Grcie pedpokld sprvnou mru vech d, pravidelnou, harmonickoustavbu tla, jako svou podmnku. Nebojen prostednictvm n je mon dokonal lehkost aoividn elnost v kadm postoji a pohybu. Grcie tedy nikdy nen bez jistho stupnkrsy tla.Obse dopluj a ve spojen jsou nejzetelnjm projevem vle na nejvym stupni jejobjektivace. (185)

Jak je toti krsn tlesn forma nejlpe viditeln pi nejlehm nebo dokonce vbecdnm obleen, a proto velmi krsn lovk, kdyby ml zrovevkus a mohl ho sledovat,nejradji by byl vidn nah, obleen jen na zpsob antiky prvtak kad krsn a mylenkov

bohat duch se bude vdy snait vyjadovat se nejpirozenjm, nejpmjm, nejprostmzpsobem, je-li mon, aby sv mylenky sdlil jinmu a tm si ulehil osamlost, kterou ve svt,

jako je tento, mus pociovat. A opanse bude duchaprzdnost, popletenost, pekroucenost odvatdo nejhledanjch vraza nejtemnjho enictv, aby tak do obtnch a pompznch frzzahalila mal, nepatrn, stzliv i vedn mylenky, podobntomu, jemu je odepen majesttkrsy a chce tento nedostatek nahradit obleenm, a tedy se pokou skrt pod barbarskou pardouflitr, per, nabranch lmc, rukvca kabtnepatrnost i oklivost sv osoby. (188)

Vnj vznamnost je dleitost njakho jednn ve vztahu k jeho dsledkm pro skutensvt a v nm, tedy podle vty o dvodu. Vnitn vznamnost je hloubka vhledu do ideje lidstva,kter ji otevr, vytahuje na svtlo vzcnji vystupujc strnku on ideje tm, e nech zetelnarozhodnse vyslovujc individuality, aby prostednictvm elnpostavench okolnost rozvinulysv vlastnosti. V umn plat jen vnitn vznamnost. Vnj plat v djinch. Objsou vzjemnnezvisl, mohou vystupovat spolen, ale tak se jevit kad zvl. Jednn nejve vznamn

pro djiny me bt vnitn vznamnost velmi vedn a obyejn. A naopak, scna z vednhoivota me mt velkou vnitn vznamnost, kdy se v n lidsk individua a lidsk konn a chtna do nejskrytjch zhybprojevuj v jasnm a zetelnm svtle. (189)

Pojem je abstraktn, diskursivn, uvnitsv sfry plnneurit, uren jen svmihranicemi, kadmu dosaiteln a uchopiteln jen rozumem, slovem bez dalho zprostedkovnsdliteln, zcela se vyerpvajc svou definic. Naproti tomu ideu je vdy teba definovat jakoadekvtnho reprezentanta pojmu, je zcela nzorn a akoliv zastupuje nekonen mnostv

jednotlivch vc, pesto je urena s obecnou platnost. Individuem jako takovm nikdy nenpoznna, nbr jen tm, kdo se povznesl nad veker chtn a individualitu k istmu poznn. Jetedy dosaiteln jen gniovi a potom tomu, kter vtinou z podntu dl gnia povil svou istou

poznvac slu do jistho genilnho naladn. Proto nen sdliteln tak vbec, nbr jenpodmnn. Idea zachycen a zopakovan v umleckm dle oslovuje kadho jen podle mry jehovlastn intelektuln hodnoty. (192)

I ti nejplo sice nechvaj platit uznanou autoritu velkch dl, aby toti nevyzradili svouvlastn slabost, avak mlky vdy zstvaj pipraveni vyslovit svj zatracujc soud, pokud jelovk nech doufat, e mohou. Potom propukne jejich dlouho zadrovan nenvist proti vemuvelkmu a krsnmu, kter je nikdy neoslovilo a prvtm pokoovalo, i proti jejich pvodci.

Neboaby vbec mohl lovk ochotna volnuznat a nechat platit ciz hodnoty, mus mt vlastn.(192)

Co je skromnost jinho ne pedstran pokora, prostednictvm n lovk ve svtutpjcm se v nzkch sklonech chce pro pednosti a zsluhy vyprosit prominut tch, kte dnnemaj? Neboten, kdo si dn neosobuje, protoe skutendn nem, nen skromn, ale jen

estn. (192)


9/26

Idea je do mnohosti se rozpadl jednota dky asov a prostorov formna intuitivnaprehenze. Naproti tomu pojem je z mnohosti znovuustaven jednota prostednictvm naehorozumu. Me bt oznaen jako unita post rem, idea jako unita ante rem. Konenlze rozdl mezi

pojmem a ideou jetvyjdit srovnvacm zpsobem takto: Pojem se rovn mrtv schrnce, v nto, co do n bylo vloeno, skutenle vedle sebe, ned se vak u z n vyjmout (analytickmi

soudy) nic vc ne to, co se do n vloilo (syntetickou reflex). Naproti tomu idea se rozvj v tom,co ji zachycuje, v pedstavch, kter jsou v ohledu na jim stejnojmenn pojem nov. Rovn seivmu, rozvjejcmu se organismu, obdaenmu plodivou silou, kter pin to, co v nmneleelo. (192)

Vichni napodobovatel, vichni manristi zachycuj v pojmu ciz vzorov vkony. Avakpojem neme dt nikdy dlu jeho vnitn ivot. Epocha, tj. kad tup mnostv, zn jen pojmy alp na nich, proto pijm manristick dla s rychlm a hlasitm souhlasem. Tat dla jsou vak u

po pr letech nepoivateln, protoe duch asu, tj. vldnouc pojmy, v nich jedinmohly tt, sezmnily. Jen opravdov dla, bezprostednerpan z prody, ze ivota, zstvaj, jako ivot a

proda samy, vnmlad a stle pln sly. Nepat toti dnmu vku, nbr lidstvu. (193)

Jako chemik z plnistch a prhlednch kapalin dostv jejich slouenm pevnousraeninu, tak bsnk zachycuje z abstraktn, prhledn obecnosti pojmtm, e je jistm zpsobemspojuje, konkrtn, individuln, aby tmpronesl nzornou pedstavu. Neboidea je poznvna

jenom nzorna poznn ideje je elem vekerho umn. Mistrovstv v poezii jako v chemii vdyuschopuje zskat sraeninu, kter je zamlena. (199)

to, co je vznamn o sob, ne v relacch, vlastnm rozvinutm ideje, se nalz sprvnji azetelnji v bsnictv ne v djinch, protoe jemu, ato zn paradoxn, je teba pitat mnohemvce vlastn, opravdov, vnitn pravdy ne djinm. Nebohistorik m pesnpodle ivotasledovat individuln udlosti, jak se rozvjej v mnohostrannpropojench etzech dvodansledkv ase, ale neme mt k tomu vechna data, neme vechno vidt nebo vechnovyzkoumat. Kad okamik ho originl jeho obrazu opout nebo se mu pod nj podsunuje falena to tak asto, e si dovoluji domnvat se, e v celch djinch je vce falenho ne pravdivho.Bsnk naproti tomu zachycuje ideu lidstva z njak urit, prvpodvan strnky, kter je

podstatou jeho sama, kter s v nm objektivuje. (200-201)

Velc starovc historikov jsou proto v jednotlivm, kde je data opustila, nap. ve vyprvnsvch hrdin, bsnky; ano, cel jejich druh pojednn ltky se bl epickmu. To vak prvdv

jejich podn jednotu a umouje jim podret vnitn pravdu, dokonce i tam, kde jim vnj nebylapstupn nebo byla zfalovna. Srovnme-li djiny s portrtnm malstvm, v protikladu k poezii,

j by odpovdalo historick malstv, tak dochzme k tomu, e Wincklemannova vroku, eportrt m bt idelem individua, se dreli i sta historici, nebopodvali jednotliv tak, e

vystupovala v nm se vyslovujc strnka ideje lidstva. Naproti tomu nov historici, a na mlovjimek, vtinou podvaj jen sklad odpadka haraburd a nejve hlavn a sttn akce. Kdotedy chce poznat lidstvo podle jeho vnitn, ve vech projevech a vvoji identick ideje, ten si udlmnohem vrnj a pesnj obraz z dl velkch, nesmrtelnch bsnk, ne jakho jsou schopnihistorici. (201)

Jako kruh o prmru jednoho coule a kruh o prmru 40 milionmil maj plnstejngeometrick vlastnosti, tak jsou udlosti a djiny jedn vesnice a jedn e v podstatstejn astudovat lidstvo a uit se je znt me lovk na jednom, jako na druhm. (202)


10/26

v lyrick poezii opravdov bsnk odr nitro celho lidstva a vechno, co milionyminulch, dnench, budoucch lid pociovaly a budou pociovat ve stejnch, protoe stle sevracejcch situacch, tm nalz svj odpovdajc vraz. Protoe ony situace tu dky neustlmunvratu prvjako lidstvo existuj trvale a vdy vyvolvaj tyt pocity, zstvaj lyrick produktyopravdovch bsnkstle sprvn, inn a sv. (203)

vlastn podstatou psnv nejum slova smyslu je nsledujc. Je to subjekt vle, tj.vlastn chtn, vypluje vdom zpvka, asto jako vzan, uspokojen chtn (radost), jetastjivak zejmbrzdn chtn (smutek), vdy jako afekt, ve, promnliv stav mysli. Avak vedletoho a zroves tm si je zpvk prostednictvm nhledu okoln prody vdom sebe jako subjektuistho, vleprostho poznn, jeho neochvjn duevn klid nyn vystupuje do kontrastu s tlakemtoho vdy omezenho, stle jetdoucho chtn. Pocit tohoto kontrastu, tto vzjemn hry jevlastnto, co se vyslovuje v celku psna co vbec vytv lyrick stav. V tom k nm zrovevystupuje ist poznn, aby osvobodilo od chtn a jeho tlaku. Jenom okamik sledujeme, ez klidnho dvn ns od chtn odvd nejbli krsn okol, v nm se nm nabz ist vleprost

poznn. (204)

poetick inek psnnakonec vlastnspov na nzornm a poetickm poznn vty,vysloven v mm Pojednn o vto dvodu a zmnn ji i v tomto spise, e toti identitusubjektu poznn se subjektem chtn lze nazvat divem. V prbhu ivota se oba tyto subjektynebo, populrneeno hlava a srdce, stle vce od sebe rozestupuj, lovk stle vce odliuje svjsubjektivn pocit od svho objektivnho poznn. U dtte je oboj jetzcela spojeno. (205)

el umn je jen jeden, podn idej. Jejich podstatn rozdl spov jen v tom, jakmstupnm objektivace je podvan idea, podle eho se opt uruje materil podn. Tak lze i tanejvzdlenj umn vzjemnvysvtlit srovnnm. Tak lze i ta nejvzdlenj umn vzjemnvysvtlit srovnnm. Tak nap. aby ideje, kter se vyjaduj ve vod, byly plnzachyceny, nestavidt je v klidnm rybnku a v prvtak poklidntekoucm proudu. Tyto ideje se zcela rozvinou atehdy, kdy se voda projev za vech okolnost a pekek, kter na ni psob a umouj pln

projevit vechny jej vlastnosti. Proto ji shledvme krsnou, kdy se vzpn, dun, hu, std dove nebo se rozstikuje pi pdu, nebo kdy se konenza umlho pinucen zved jako paprsek.(205-206)

Adekvtn objektivac vle jsou ideje (platnsk). Podncovat k jejich poznn podvnmjednotlivch vc (nebotakov jsou vdy i umleck dla), co je mon jen pi odpovdajczmnv poznvajcm subjektu, je elem vech ostatnch umn. Vechna tedy objektivizuj vli

jen nepmo, toti prostednictvm idej. A jeliko n svt nen nic jinho ne jev idej v mnohosti,

prostednictvm vstupu do principia individuationis (forma monho poznn pro individuum jakotakov), tak je hudba, jeliko pechz ideje, tak zcela nezvisl na jevcm se svt, naprosto ho

ignoruje a mohla by do jist mry existovat i kdyby svt u nebyl, co vbec nelze ci o jinchumnch. Hudba je toti tak bezprostedn objektivac a odrazem cel vle, jako je svt sm,dokonce jako jsou ideje, jejich znsobenm projevem svt vytv jednotliv vci. Hudba tedyvbec nen, jako jin umn, odrazem idej, nbr odrazem vle sam, jej objektitou jsou i ideje.(210)

Zkladn bas je nm v harmonii tm, co ve svtanorganick proda, nejhrub masa, na nvechno spov a z n vechno vznik a vyvj se. Ve vplkovch tnech mezi basem amelodickm hlasem, kter dotvej celou harmonii, opt poznvm stupovitost idej, v nich se

objektivuje vle. Ty, kter stoj ble basu, jsou nimi stupni, jetanorganickmi, ale jirozmanitji se projevujcmi tlesy, tny vy mi reprezentuj svt rostlin a zvat. Urit


11/26

intervaly stupnice jsou paraleln uritm stupm objektivace vle, uritm species v prod.Odchlen od aritmetick sprvnosti interval, vznikl temperovnm nebo zvolenou tninou, jeanalogick odchylce individua od typu species. Dokonce neist, falen tny, kter nedvaj dnurit interval, lze pirovnat k monstrznm zrdm mezi dvma zvecmi druhy, nebo mezilovkem a zvetem. Vem tmto basovmi a vplkovm hlasm, kter vytvej harmonii,

chyb vak ona souvislost v postupu, kterou m jedinvy, melodick hlas. (210-211)

v melodii, vysokm, zpvnm hlavnm hlase, kter vede a podv celek a s nespoutanousvvol postupuje od zatku do konce v neperuovan, vznamupln souvislosti jedn mylenky,v tto melodii poznvm nejvy stupeobjektivace vle, vdom ivot a sil lovka. Jedinon,

protoe je obdaen rozumem, hled vdy vped i zptky na cestu sv skutenosti a nesetnchmonost, a tak napluje vdom a tud jako celek souvisejc bh ivota. Tedy tm, e odpovdlovku, m jedinmelodie vznamuplnou, zmrnou souvislost od zatku a do konce. (211)

tvrt kniha

Svt jako vleDruh vaha

Pitakn a popen vle k ivotpi dosaenm sebepoznn.

Podle mho mnn je veker filosofie vdy teoretick, neboje j podstatn chovat se stle

i k tomu, co je vdy tm nejblim pedmtem zkoumn, jako istpozorovac disciplna azkoumat, ne pedpisovat. Naproti tomu chovat se prakticky, dit jednn, petvet charakter, to

jsou star nroky, kterch by se filosofie pi svm odtaitm vhledu mla konenvzdt. Nebozde, kde plat hodnota nebo nehodnota njak existence, kde plat spsa nebo zatracen, nerozhoduj

jej mrtv pojmy, nbr nejniternj podstata lovka sama, dmon, kter ho vede a kterho silovk nevybral, nbr on si vybral jeho jak k Platn jeho inteligibiln charakter jak sevyjaduje Kant. (220)

vle je nejen svobodn, nbr vbec vemocn. Z n je nejen jej jednn, ale i jej svt; ajako ona, tak se jev jej jednn, tak se jev jej svt. Oboj je jejm sebepoznnm a jinak nic.

Uruje sebe a prv

tm oboj, nebo

mimo ni nen nic a jednn a sv

t je ona sama. (221)

Je to prvpoznn psluejc vto dvodu, s nm lovk nikdy nedospje k vnitnpodstatvc, nbr donekonena sleduje jen jevy, pohybuje se bez konce a cle jako veverkav kole, a se konenunav, nahoe nebo dole, zstane tie stt u libovolnho bodu a pro ten si i od

jinch chce vyvzdorovat respekt. Prav filosofick zpsob pozorovn svta, tj. ten, kter ns upoznvat jeho vnitn podstatu a tak ns vede za jev, je prvten, kter se nept po tom odkud, kama pro, nbr vdy a vude jen po tom Co svta, tj. kter pozoruje vci ne podle njakch relac, ne

jako vznikajc a zanikajc, krtce ne podle njakho ze tytvarvty o dvodu, nbr opan: zapedmt m prvto, co zstane po odlouen tohoto celho zpsobu pozorovn, sledujcho vtu odvodu, to, co se jev ve vech relacch, samo vak jim nepodzen, vdy stejnou podstatu svta,

jeho ideje. Z takovho poznn vychz jak umn, tak filosofie (222)


12/26

ve svtjako pedstavvzchz vli zrcadlo, v nm se sama poznv, s pslunmistupni zetelnosti a plnosti, piem nejvym je lovk, jeho podstata vak zsk svj plnvraz teprve souvislou adou jeho jednn, jejich sebevdomou souvislost umouje rozum, kterho vdy nechv pehldnout celek in abstracto.

Vle, kter, sledovna isto sob, je nepoznan a jen slep, nezadriteln pud, jak jsme ji

vidli jevit se jetv anorganick a vegetabiln proda v jejch zkonech, jako i ve vegetativnsti naeho ivota, zskv prostednictvm pistupujcho, k jej slubvyvinutho svta pedstav,

poznn o svm chtn a o tom, e je to, co chce, e toti nen nic jinho ne tento svt, ivot, pmotak, jak tu je. Proto jsme jevc se svta nazvali jejm zrcadlem, jej objektitou. A jeliko to, co vlevdy chce, je ivot, prvproto, e nen nic vc ne podn onoho chtn pro pedstavu, tak je to

jedno a jenom pleonasmus, msto vle kat vle k ivotu. (222-223)

Jeliko je vle vc o sob, vnitn obsah, to podstatn svta; ivot, viditeln svt, jev vakjen zrcadlem vle, bude jev provzet vli tak nerozlunjako tlo jeho stn. A bude-li tu vle, budetu i ivot, svt. Vle k ivotu m tedy ivot jist, a pokud jsme naplnni ivotn vl, nemusme sestrachovat o sv byt ani pi pohledu na smrt. Zajist vidme individuum vznikat a zanikat, avak

individuum je jen jev, je tu jen pro poznn zajat vtou o dvodu, principem individuationis. Pronovem pijm svj ivot jako dar, vznik z nieho, ztrc pak tento dar smrt a vrac se zptkyv nic. (223)

prodnezle na individuu, ale jedinna druhu, na jeho udren nalh se v vnost,piem se o nj star tak marnotratn, nesmrnm mnostvm zrodka velkou silou oplozovachopudu. Naproti tomu individuum pro ni nem dnou cenu a neme mt, protoe jej jenekonen as, nekonen prostor a v nich nekonen mnostv monch individu; proto je stle

pipravena nechat individuum padnout. To je nejbezvznamnj nhodami vystaveno zhubnejentiscerm zpsobem, nbr je pro ni u pvodnurena a samotn proda je vede vstc zhubuod toho okamiku, kdy poslouilo zachovn druhu. Zcela naivntakto sama proda vyslovujevelkou pravdu, e jen ideje, nikoli individua maj vlastn realitu, tj. jsou dokonalou objektitou vle.Jeliko pak je lovk proda sama, a sice v nejvym stupni jejho sebeuvdomn, proda je vak

jenom objektivizovanou vl k ivotu, me se ovem lovk, jakmile pijal toto hledisko a setrvalpi nm, utovat ped smrt svou a svch ptel zptnm pohledem na nesmrteln ivot prody,kterou je on sm. (223-224)

...nikdo nem iv pesvden o jistotsv smrti, protoe jinak by nemohl bt tak plivelk rozdl mezi jeho nladou a nladou zloince, odsouzenho k smrti. Kad sice uznv onu

jistotu in abstracto, teoreticky, ale odsouv ji stranou jako jin teoretick pravdy, kter nejsoupouiteln v praxi, ani by je pijmal do svho ivho vdom. Kdo si dobe vimne tto

specifinosti lidskho zp

sobu mylen, uvid, e jeho psychologick zp

soby vysv

tlen zvykem avyrovnnm se s nevyhnutelnm vbec nedostauj, nbr e dvod le hloubji. Z toho je teba

tak vysvtlovat, propo vechny asy, u vech nrodse nachzej dogmata o njakm zpsobupetrvvn individua po smrti a jsou ve vnosti, i kdy dkazy pro to mus bt vdy nanejvnedostaten, zatmco dkazy o opaku siln a poetn, e dokonce vlastnopak dn dkaznepotebuje, nbr je poznvn zdravm rozvaovnm jako fakt a jako takov se posiluje dvrou,e proda le tak mlo, jako se ml a podv sv konn a podstatu oteven, dokonce ji vyslovujenaivn, kdeto jen my sami si bludem zatemujeme vklad toho, co pslun naemu omezenmunhledu. (228)

eho se bojme ve smrti nen vbec bolest, nebota dlem le mimo smrt, dlem asto ped

bolest prchme k smrti prvtak, jako obas opanpebrme hroznou bolest, abychom jetnachvli unikli smrti, jakkoli by byla rychl a lehk. Odliujme tedy bolest a smrt jako dvzcela


13/26

odlin zla: eho se bojme ve smrti, je ve skutenosti znik individua, kter se dv zetelnnajevo, a jeliko individuum je vle k ivotu sama v jednotliv objektivaci, vzpr se jeho cel

bytost smrti. (229)

Cel obsah prody, jej vechny jevy jsou naprosto nutn a nutnost kad sti, kadho

jevu, kad udlosti, lze vdy prokzat, nebomus bt nalezen dvod, na nm jako dsledekzvis. To nestrp dnou vjimku, co vyplv z neomezen platnosti vty o dvodu. Z druhstrany je nm vak tent svt, ve vech svch jevech, objektitou vle, kter, jeliko sama nen

jevem, pedstavou nebo objektem, nbr vc o sob, a tedy nen podzena vto dvodu, formvech objekt, tud nen jako dsledek urena dvodem, tedy nezn dnou nutnost, tj. jesvobodn. Pojem svobody je tedy vlastnnegativn, jeho obsahem je pouze popen nutnosti, tj.

pomru nsledku k svmu dvodu podle vty o dvodu. (232)

Jeliko motivy, kter uruj projev charakteru nebo jednn, psob prostednictvm mdiapoznn, poznn se vak mn a asto kols mezi omylem a pravdou, zpravidla se vak v prbhuivota stle vce vylepuje, ovem ve velmi odlinch stupnch; tak me znatelnmnit zpsob

jednn lovka, ani by to opravovalo k sudku na zmnu charakteru. Co lovk vlastna vbecchce, usilovn jeho nejniternj podstaty a cl, kter podle toho sleduje, to nememe mnitvnjm psobenm, urenm: jinak bychom to mohli petvoit. (237)

Z vnjku lze na vli psobit jedinmotivy. Ty vak nikdy nemohou mnit vli samu,nebomoc nad n maj jen za pedpokladu, e je prvtakov, jak je. Vechno, co mohou, je tedy,e mn smr jejho usilovn, tj. dlaj to, e dvaj vli jinou cestu k tomu, co nemnnhled.Proto me pouen, zlepen poznn, tedy psoben z vnjku, sice vli uit, e se mlv prostedcch, a tedy me zpsobit, e cl, po nm jednou podle sv vnitn podstaty usiluje,sleduje zcela jinou cestou, dokonce ve zcela jinm objektu ne pedtm. Nikdy vak nemohouzpsobit, e by vle chtla nco skutenjinho, ne chtla dosud. To zstv nemnn, nebovle

je jen toto chtn samo, kter by se jinak muselo zruit. (237)

..nap. Mohamednsk rj, lovk se sna hledat jednou ve skutenm svt, podruh vesvtimaginrnm, vdy tomu mrnmi prostedky, a proto poprv chytrost, nsilm a podvodem,

podruh zdrenlivost, spravedlnost, almunami, poutmi do Mekky. Jeho sil se vak protonemn, tm mnon sm. Pestoe se ovem jeho jednn podv v rznch asech velmi rozdln,

jeho chtn vak zstv stejn. (238)

Ltost nevznik nikdy z toho, e se zmnila vle (co je nemon), nbr z toho, e sezmnilo poznn. Podstatn a vlastn na tom, co jsem vdy chtl, musm chtt jet, neboj sm

jsem touto v

l, kter le mimoas a zm

nu. Nemohu proto nikdy litovat toho, co jsem cht

l, alezejmtoho, co jsem uinil; protoe, veden falenmi pojmy, jsem udlal nco jinho, ne bylo

mrn m vli. Nahldnut toho pi sprvnjm poznn je ltost. (238)

Ltost je tedy vdy poopravenm poznnm pomru skutku k vlastnmu zmru. (239)

Napodobovn cizch vlastnost a specifik je mnohem potupnj ne noen cizch at:jeliko tm se vyjaduje soud o vlastn bezcennosti. (246)

neexistuje dn innj tcha ne pln jistota nezmniteln nutnosti. Zlo, kter se nsdotk, ns nemu tolik jako mylenka na okolnosti, jimi jsme je mohli odvrtit; (246)


14/26

Pokud jsme jednou zetelnpoznali sv dobr vlastnosti a siln strnky i sv chyby aslabiny, pak se spokojme se svm clem a to nedosaiteln v ns nech v klidu; tm se nejjistjivyhneme, nakolik to nae individualita pipout, nejvtm ze vech utrpen, nespokojenosti sesebou samm, kter je neekanm dsledkem neznalosti vlastn individuality, falen domlivostia z toho plynouc opovlivosti. (247)

..jak se zdokonaluje jev vle, tak se stle zetelnji ukazuje i utrpen. V rostlinjetnendn senzibilita, tedy dn bolest: velmi nzk stupeobojho sdl v nejnich ivoich,v nlevncch a hvzdicch: dokonce i u hmyzu je schopnost vnmat a trpt jetomezena: vevelkm stupni nastupuje teprve s nervovou soustavou obratlovca s rstem inteligence se dlezvyuje. Tedy ve stejn me, jak dosahuje zetelnosti poznn a stoup vdom, tak roste i trpen,kter dosahuje nejvyho stupnu lovka, a tam opt tm vce, m je lovk zetelnji

poznvajc, inteligentnj: ten, v nm ije gnius, trp nejvce. (249)

V nekonenm prostoru a v nekonenm ase se lidsk individuum shledv jako konen,tedy jako veliina proti nim miziv, mezi nvren a kvli jejich neomezenosti m vdy jen

relativn, nikdy absolutn kdy a kde sv existence: nebojeho msto a jeho trvn jsou konen stineho nekonenho a neomezenho. Jeho vlastn pobvn je jen v ptomnosti, jej nezadritelnnik do minulosti je neustl pechod k smrti, stl umrn; nebominul ivot individua je jizcela odbyt, mrtv a nen vbec nim kromjeho ppadnch nsledkpro ptomnost, kromsvdectv o jeho vli, kter je v nm otitno. Proto mu tak mus bt z rozumovch dvodlhostejn, zda obsahem on minulosti bylo utrpen nebo poitky. Ptomnost se vak pod jehorukama neustle mn v minulost: budoucnost je zcela nejist a vdy krtk. Tak se jeho existence,sledovna ji jedinz formln strnky, neustle t z ptomnosti do mrtv minulosti, neustleumr. (250)

Jestlie jsme ji poznali jako vnitn podstatu nevdom prody neustl snaen, bez cle abez oddechu, pak nm toto vyvstane pi pozorovn zvete a lovka jetdaleko zetelnji. Chtna usilovn je jeho celou podstatou a lze je pirovnat k neuhasiteln zni. Zkladem veho chtn je

potebnost, a nedostatek, tud bolest, kter tedy lovk propad ji pvodna svou podstatou.Kdy mu naopak chybj objekty chtn, kter okamikem ztrc pli snadnm uspokojenm,

pepad ho straliv przdnota a nuda, tj. jeho podstata a existence sama se mu stvaj nenosnmbemenem. Jeho ivot tedy kmit, podoben kyvadlu, sem a tam mezi bolest a nudou a to jsouvskutku jeho posledn stavebn prvky. To se muselo velmi podivnvyjdit i tm, e pot, co lovkvechno utrpen a souen pesunul do pekla, nezstalo pro nebe nic jinho, ne prvnuda. (250)

ivot vtiny je jen stl boj o existenci, kterou nakonec s jistotou vichni ztrat. Co vak

v tomto tak navnm boji umo

uje vytrvat, nen ani tak lska k ivotu jako strach ped smrt, kternevyhnutelnstoj v pozad a me se objevit kadm okamikem. ivot sm je moe pln skalisek

a vr, jim se lovk vyhb s nejvt nmahou a starostlivost, akoli v, e i kdy se mu se vmsilm a umnm poda proplout, prvtm se kadm krokem pibliuje nejvtmu, totlnmu,nevyhnutelnmu ztroskotn a dokonce pmo k nmu pispv k smrti: tak je konen cl navncesty a pro nj hor ne vechna skal, jim se vyhnul. (251)

Co zamstnv vechno iv a dr je v pohybu, to je usilovn o existenci. Avaks existenc, je-li jist, si neumme nic pot: proto je teba udlat nco, abychom nectili to druh, costav v pohybu, sil zbavit se bemene existence, zabt as, tzn. vyhnout se nud. Podle tohovidme, e tmvichni lid chrnn ped bdou a starostmi, pot co konensvalili vechna jin

bemena, jsou pak sami sobbemenem a maj za spch kadou strvenou hodinu, tedy kad


15/26

odtaen od prvonoho ivota, k jeho nejdelmu zachovn se jim dosud nabzely vechny sly.(251)

to, co by se jinak mohlo nazvat nejkrsnj st, nejist radostn ivota, je tm prvjen proto, e ns vyzdvihuje z reln existence a mn ns v jej nezastnn divky. Tedy ist

poznn, je zstv ciz vekermu chtn, zitek krsnho, opravdov radost z umn, protoe toji vyaduje vzcn vlohy, je dopno jen velmi mlo lidem a i tm jen jako pechodn sen: apotom to prvtm mlo lidem zvyuje intelektuln slu k vnmn mnohem vtho utrpen, neby mohli pociovat tupj, a stav je nadto osamocenod znatelnodlinch bytost, m se takvyrovnv ona pedel radost. Nejvt sti lid vak nejsou istintelektuln poitky pstupn;radosti, spovajc v istm poznn, jsou tmzcela neschopni: jsou zcela odkzni na chtn.(252)

Neustl snahy odehnat utrpen nedlaj nic vc, ne e mn jeho tvar. Tm je pvodnnedostatek, bda, starost o zachovn ivota. Potst-li se, co se m za velmi tk, bolest v tomtotvaru potlait, tak se ihned ustavuje v tisci jinch formch, podle st a okolnost, jako pohlavn

pud, vniv lska, rlivost, zvist, nenvist, zkost, ctidost, chamtivost, nemoc atd. atd.Neme-li konenvstoupit do dnho jinho tvaru, tak pichz v smutnm edm rouchuomrzelosti a nudy, proti n se potom podnikaj vemon pokusy. Poda-li se ji konenzahnat,tak se to stane jen tko bez toho, e by bolest opt pronikla do jednoho z pedchozch tvara taneczaal znova; nebomezi bolest a nudou se potc kad lidsk ivot. (253)

Ostatnona vaha o nevyhnutelnosti bolesti a o vytlaovn jedn druhou by mohla vstk paradoxn avak nikoli nepstojn hypotze, e v kadm individuu je jeho pirozenost jednou

provdy urena mra jemu bytostn bolesti, kterto mra ani neme zstat przdn, ani nemebt peplnna, ase forma utrpen mn jakkoli. Jeho utrpen a blaenost by proto nebyly urenyz vnjku, nbr prvjen touto mrou, dispozic, kter by sice fyzicky mohla v rznch asechvykazovat bytek a nrst, v celku by vak zstvala stejnou a nebyla by nic vc ne to, co lovknazv svm temperamentem, nebo pesnji stupnm, v nm je, jak k Platn v prvn knizestavy, nebo , tj. m leh i t smysly. Pro tuto hypotzu mluv nejen znm zkuenost, evelk utrpen zcela utlumuje vechna men a opan, pi absenci velkho utrpen ns trp arozlauj i ty nejmen nepjemnosti; nbr tak zkuenost ns u, e kdy skutendolok velkmu netst, kter ns podsilo u pouhou mylenkou na n, pesto nae nlada, pokud jsme

pestli prvn bolest, se v celku moc nemn; a tak opan, e po dosaen dlouho pedvdanhotst se v celku a trvale nectme o moc lpe ne pedtm. Pouze okamik, kdy nastane ona zmna,ns nezvykle silnpohne jako hlubok al nebo ist jsot, avak oboj brzy zmiz, protoe spovna klamu. Neboto nepovstv z bezprostednptomnho poitku i bolesti, ale jen z oteven

nov budoucnosti, kter se v tom anticipuje. (253-254)

Mra na blaenosti a bolesti v celku je podle na hypotzy pro kad asov bod urenasubjektivna ve vztahu k tomu je onen vnj motiv k zrmutku pro tlo nco jako psavka, kterstahuje vechny zl vy, je jsou jinak rozdleny. Bolest v na bytosti pro tuto asovou perioduzakotven a proto nevyhnuteln by bez on vnj piny utrpen byla rozdlena na sta boda

projevovala by se ve formsta malch mrzutost a vrtochnad vcmi, kter nyn zcela pehlme,protoe nae kapacita pro bolest je ji vyplnna onm hlavnm zlem, je vechno jinak rozttnutrpen zkoncentrovalo do jednoho bodu. Tomu odpovd tak pozorovn, e kdy nm njakvelk tsniv starost konenastnspadne z prsou, ihned na jej msto nastoup jin, jej celltka ji zde byla pedtm, avak nemohla pijt do vdom jako starost, protoe to nemlo u

dnou kapacitu. (254)


16/26

Dmony, bohy a svat si lovk tvo podle svho vlastnho obrazu; potom jim musneustle pinet obti, vznet prosby, zdobit chrmy, skldat sliby a ruit je, podnikat pout,klant se obrazm a zdobit je atd. Sluba jim se vude propojuje se skutenost, dokonce jizatemuje: kad udlost pak bere jako protipsoben onch bytost: zachzen s nimi vypluje

polovinu asu ivota, neustle udruje nadji a tm, e podncuje ke klamu, se stv asto

zajmavj ne obcovn se skutenmi bytostmi. To je vraz a symptom dvojak potebnostilovka, zsti po pomoci a opoe a zsti po zamstnn a zkrcen chvle: a i kdy to asto pmo

pracuje proti t prvn poteb, nebopi nastalch nehodch a nebezpech se drahocenn slyneuitenspotebovvaj na prosby a obti, msto aby se napely k odvrcen zla; tak o to lpeslou druh poteb, prostednictvm fantastickho zachovvn vysnnho duchovnho svta: a tovbec nen zanedbateln zisk vech povr. (259)

Plozen je ve vztahu k ploditeli jen vrazem, symptomem jeho rozhodnho pitkn vlik ivotu: ve vztahu k plozenmu pak nen asi dvodem vle, je se v nm projev, protoe vle osobnezn ani dvod, ani nsledek; nbr jako kad pina je jen pleitostnou pinou jevu ttovle, v tomto ase, na tomto mst. Jako vc o sobnen vle ploditele odlin od vle zplozenho;

jeliko jen jev, nikoli vc o sob, je podzena principu individuationis. Tmto pitaknm za vlastntlo a k vytvoen tla novho se nanovo spolupitakv i utrpen a smrti jako jevm patcmivotu, a monost spsy, dosaiteln nejdokonalej schopnost poznn, se pro tentokrt vysvtluje

jako neplodn. (263)

kesansk vrouka nahl z jedn strany kad individuum jako identick s Adamem,reprezentantem pitakn ivotu, a potud jako propadl hchu (ddinmu), utrpen a smrti, z druhstrany j poznn ideje ukazuje, e kad individuum je identick se spasitelem, reprezentantem

popen vle k ivotu, a potud astn jeho sebeobtovn, jeho zsluhou spasen a zachrnnz pout hchu a smrti, tj. svta. (263)

genitlie jsou vlastnm ohniskem vle, tedy protikladnm plem mozku, reprezentantapoznn, tj. druh strany svta, svta jako pedstavy. Jsou principem udrujcm ivot a zajiujnekonen ivot asu; za tuto vlastnost byly uctvny eky jako falos, u Hindjako lingam, co

jsou tedy symboly pitakn vli. Naproti tomu poznn poskytuje monost zruit chtn, spasit sesvobodou, pekonat a zniit svt. (264)

kad individuum, zcela se ztrcejc v nekonenm svt, nicotnnepatrn, ze sebe insted svta, peuje pedevm o svou vlastn existenci a o sv vlastn blaho, ano, je ochotnoobtovat jim z pirozenho stanoviska ve ostatn, je ochotno zniit svt, jen aby uchovalo o ncodle sv vlastn j, tuto kapku v moi. Toto smlen je egoismus, kter je bytostn kad vci

v prod

. Prv

jm se vak straliv

zjevuje vnit

n rozpor v

le se sebou samou. Tento egoismustoti svm bytm a svou povahou spov v onom protikladu mikrokosmu a makrokosmu, i v tom,

e objektivace vle m jako formu principium individuationis a e se tm vle sobzjevujev nesetnch individuch stejnm zpsobem, a to v kadm z nich zcela a plnv obou strnkch(vle a pedstava). Zatmco tedy kad individuum je sobsammu dno bezprostednjako celvle a cel subjekt, jsou mu ostatn dna pedevm jen jako jeho pedstavy; proto dv sv vlastn

bytosti a jejmu uchovn pednost ped vemi ostatnmi dohromady. (266)

naprosto neexistuje dn oprvnn zsah do vlastnictv, nbr jedinoprvnnpisvojen, pivlastnn vci prostednictvm pvodnho pouit vlastnch sil. Kde toti je vcopracovvna, vylepovna, chrnna jakoukoli ciz nmahou, aby byla sebemen, teba jen sil

vynaloen na otrhn i sbr divoce rostoucch plod, pak ten, kdo tu vc bere, tm zejmbere


17/26

vsledek pouit sil jinho na tuto vc, tedy nech jeho tlo slouit sv vli msto jeho, pitakvsv vlastn vli za jej jev, a k popen cizho, tj. in bezprv. (269)

Na dnou vc, kter nen schopna dnho opracovn prostednictvm vylepen izajitn ped nehodou, neexistuje dn morlnzdvodnn vlun vlastnick prvo: au se

pedpokld jej dobrovoln opoutn od vech jinch nebo vlastnictv spolenosti vznikl nakonvenci, tedy sttu. (269)

Bezprv prostednictvm nsil nen pro toho, kdo je in, tak potupn jako bezprvzpsoben lst, protoe nsiln bezprv plod fyzick sla, kter za vech okolnost imponujelidskmu rodu; lstivm bezprvm se naproti tomu pohrd, e uv obchvaty, vyzrazen slabosti;navc proto, e se me zdait jen l a podvodem, e ten, kdo je in, mus k nmu zrovevnjn

projevovat odpor, aby zskal dvru, a e jeho vtzstv spov na tom, e se v jeho poctivosti,kterou nem. Hlubok odpor, kter vude podncuj lstiv skok, nevrnost a zrada, spov v tom,e vrnost a poctivost jsou poutem, kter vnjnopt sjednocuje vli rozttnou do mnohaindividu a tm omezuje nsledky egoismu, vyplvajcho z tohoto rozttn. Nevrnost a zrada

trhaj toto vnj pouto a tm dvaj bezmezn prostor egoismu. (270)

pojem bezprv je pvodn a pozitivn: jemu protikladn pojem prva je odvozen anegativn. Musme se toti dret ne slov, ale pojm. Vskutku, nikdy by se nemluvilo o prvu,kdyby neexistovalo bezprv. Pojem prva toti obsahuje pouze negaci bezprv a subsumuje se mukad jednn, kter nen pekroenm ve podanch hranic, tj. nen popenm ciz vle pro silnj

pitakn vli vlastn. Tedy ony hranice, v ohledu na njak pouze a istmorln uren, dl celouoblast monho jednn na oblast bezprv a prva. Pokud jednn ve uvedenm zpsobemnezasahuje do sfry cizho pitakn vli a nepopr ji, nen bezprvm. Proto nap. odeknut

pomoci pi tsniv ciz bd, klidn sledovn ciz smrti hladem pi vlastnm nadbytku, je sice kruta belsk, ale nen to bezprv (271)

Pojem prva jako negace bezprv vak nael sv hlavn pouit a bezpochyby tak vzniklv ppadech, kdy se nsilm zabrauje bezprv, kterto obrana neme bt bezprvm, a je tedy

prvem, akoli nsiln innost, kterou vykonv, brna pouze o soba odtaen, by byla bezprvm zde ji opravuje jen jej motiv, tj. in ji prvem. (271)

Ve vech ppadech, kde mm donucovac prvo, naprost prvo pout nsil vi jinmu,mohu podle okolnost pout proti cizmu nsil i lsti, ani bych inil bezprv, a tedy mm skuten

prvo ke li, prvnatolik, jak ji potebuji k donucen. (271)

ist prvn nauka je kapitolou morlky a vztahuje se p

mo pouze na

inn, ne na trp

n.Nebojen inn je projevem vle a jedintyto projevy sleduje morlka. Trpn je pouh danost: na

trpn se me morlka vztahovat pouze nepmo, toti jedin, aby prokzala, e to, co se djepouze proto, aby se netrplo bezprv, nen dnm innm bezprv. (273)

...jestlie rozum zvaujc celek vyjde z jednostrannho stanoviska individua, kterm je, ana okamik se od nj osvobod, vid pokad poitek inn bezprv v njak individuu a dleshled, e kdyby zde ve zstalo ponechno nhod, kad by se musel bt, e bude mt mnohemzdka poitek z pleitostnho inn bezprv ne bolest z trpn bezprv. Rozum zde rozpoznal,e ke snen nade ve rozenho utrpen, aby se rozdlilo co mon stejn, je jedin a nejlep

prostedek vem uetit bolest z trpn bezprv tm, e se vichni zeknou poitku z inn bezprv

Nejsnadnjm prostedkem k tomu je sttn smlouva nebo zkon. (274)


18/26

Republiky tenduj k anarchii, monarchie k despocii, vymylen stedn cesta konstitunmonarchie k panstv odbojnch frakc. K zaloen dokonalho sttu se mus zat tm, e se vytvo

bytost, kter bude prbnpinet sv vlastn blaho v obblahu veejnmu. Teprve tm se vakdoshne existence jaksi rodiny, jej blaho je zcela neodluiteln od blaha zem, a to tak, ealespov hlavnch vcech neme bt jedno bez druhho. Na tom spov sla a pednost ddin

monarchie. (274)

Stt nen vbec zamen proti egoismu, nbr jedinproti nepznivm dsledkm egoismu,kter vychzej z mnohosti egoistickch individu, je si vzjemnru sv blaho. A stt je tuzamen k zajitn tohoto blaha. (275)

jen kdy pozitivn zkonodrstv se v podstatnm prbnuruje podle ist prvnnauky a pro kad jeho lnek lze vdy prokzat dvod v ist prvn nauce, je vzniklzkonodrstv vlastnpozitivnm prvem a stt prvn dohodou, stt ve vlastnm smyslu slova,zzen pipoutjc morlku, ne zzen nemorln. V opanm ppadje pozitivn zkonodrstvzdvodnnm pozitivnho bezprv, je samo veejnvynucovanm bezprvm. Takov je kad

despocie, zzen vtiny mohamednskch , sem pat dokonce i sti mnoha stav, nap.poddanstv, robota atd. ist prvn nauka i pirozen prvo, lpe morln prvo, le vdyv zkladkadho prvnho pozitivnho zkonodrstv, akoli vdy v pevrcen form, jako jeist matematika zkladem kadho aplikovanho oboru. Nejdleitj body ist prvn nauky,

jako filosofie, k elu tradovn zkonodrstv, jsou nsledujc: 1) Vysvtlen vnitnho, vlastnhovznamu a pvodu pojmu bezprv a prva a jeho pouit a msta v morlce. 2) Odvozenvlastnickho prva. 3) Odvozen morln platnosti smluv; nebota je morln zkladnou sttnsmlouvy. 4) Vysvtlen vzniku a elu sttu, pomru tohoto elu k morlce a v dsledku toho

pomru elnho penesen morln nauky o prvech do zkonodrstv. 5) Odvozen trestnhoprva. Ostatn obsah nauky o prvech je pouh pouit onch princip, bli uren hranic prva abezprv pro vechny mon pomry ivota, kter jsou proto sjednoceny a rozdleny pod jistmihledisky a tituly. (276-277)

mimo stt neexistuje dn trestn prvo. Vechno prvo trestat je zakotveno jedinv pozitivnm zkonu, kter mu ped provinnm uril trest, jeho hrozba m jako protimotiv

pevaovat nad ppadnmi motivy k peinu. (277)

bezprostednm elem trestu v jednotlivm ppadje naplnn zkona jako jistsmlouvy. Jedinm elem zkona je odradit od omezovn cizch prv: neboaby kad bylchrnn ped bezprvm, spojili jsme se ve stt, zekli jsme se konn bezprv, vzali jsme nkladyna udrovn sttu. Tedy zkon a jeho provdn, trest, jsou bytostnzameny do budoucnosti,

nikoli do minulosti. To odliuje trest od pomsty, kter je motivovna vhradntm, co se stalo, tedyminulost jako takovou. Kad odplata bezprv tm, e zpsobme bolest, bez elu pro

budoucnost, je pomsta, a neme mt jin el ne utit se pohledem na ciz utrpen, je jsme samizpsobili, za to, co jsme utrpli. To je zlomysln a krut a nelze to eticky ospravedlnit. Bezprv,

je mi nkdo zpsob, mi nijak nedv prvo zpsobit bezprv jemu. (277)

el pro budoucnost odliuje trest od pomsty. Trest je odplatou jen tehdy, kdy jenaplnnm njakho zkona, kter se prvtm ohlauje jako nevyhnuteln pro kad budouc

ppad, a tm dv zkonu odstraujc slu, v n prvspov jeho el. (278)

Ve sttjsme tedy poznali prostedek, pomoc nho se rozumem vyzbrojen egoismus

sna vyhnout jeho patnm dsledkm a nyn kad poaduje blaho vech, protoe je v tom i jehoblaho vlastn. Pokud by stt doshl tohoto elu dokonale, pak by se do jist mry mohl


19/26

odstrannm vech druhzla piblit stavu zemblahobytu, jeliko si um prostednictvmspojench lidskch sil stle vce podrobovat i ostatn produ. Jetvdy vak zstv od tohotocle velmi daleko vzdlen; zsti se tak objevuj nesetn nov zla, bytostn ivotu, kter kdybyodstranil, nakonec by kadho zashla nuda, jako ped utrpenm; zsti stt nikdy plnnevyespory mezi individui, nebolovk, je-li sankcionovn ve velkm, kdl se v malm; a konen

Eris, astnvyhnan z vnitku, se nakonec obrac k vnjku: jako spor mezi individui spojenmiuritm sttnm zzenm vystupuje opt vnjkovjako vlka mezi nrody a povauje ve velkm ajednm rzem krvavou obza nahromadnou vinu, kter se lovk chyte vyhnul v jednotlivm.Dokonce i kdyby toto vechno bylo konenpekonno moudrost tiscilet, pak by nakonecvsledkem bylo skuten pelidnn cel planety, jeho stran zlo se nyn zptomuje jen vesml fantazii. (279)

trznitel i trznn jsou o sobjednou a tou vl, prostednictvm n existuj a ij,prvtou, kter se jev v onom a prvprostednictvm nho se doaduje nejzetelnjho zjevensv podstaty, a tak trp v nsilnkovi a to vce tou mrou, jak m vdom vt jasnost a zetelnosta vle vt vehemenci. e vak hlub poznn, nezajat principem individuationis, poznn,

z nho vychz veker ctnost a ulechtil mysl, u nehj smlen vyadujc odplatu, dokazujeu kesansk etika, kter zakazuje veker odplcen patnho patnm a nech zavldnout vnspravedlnosti v oblasti vci o sob, odlin od jevu. (285)

Pojem dobrje bytostnrelativn a oznauje umenost njakho objektu k jakmukoliuritmu sil vle. Tedy vechno, co vli v jakmkoli jejm projevu pitakv, pln jej el, jemyleno pojmem dobr a tak me bt tak v ostatnm odlin. Proto kme dobr jdlo, dobr

poas, dobr zbran, dobr znamen atd., krtce dobrm nazvme vechno, co je prvtakov,jak my prvchceme; proto pro jednoho me bt dobr to, co je pro druhho pmo jeho opakem.(287)

Absolutn dobro je podle toho protimluv: nejvy dobro, summum bonum, znamen vlastntot, co finln uspokojen vle, po nm by nenastoupilo dn nov chtn, posledn motiv, jehodosaenm by vle dospla k nezruitelnmu dostatku. Podle naich dosavadnch pozorovn v ttotvrt knize je to nemysliteln. (288)

To, co kad pozitivn vrouce dv jej velkou slu, zchytn bod, pomoc nho pevnuchvacuje mysl, je naprosto jej etick strnka; akoli nikoli bezprostednjako takov, nbr tm,e je pevnspojena a zpracovna s ostatnmi specifickmi dogmaty kad vrouky a jev sevysvtliteln jedinjimi; a to natolik, e, akoli etick vznam jednn nen vbec vysvtliteln

podle vty o dvodu, kad mtus vak tuto vtu sleduje, pesto vak vc maj etick vznam

jednn a jejich mtus za zcela neodluiteln, dokonce je povauj za jedno a kad zsah do mt

nahlej jako zsah do prva a ctnosti. To jde tak daleko, e u monoteistickch nrodse stal

ateizmus i bezbonost synonymem absence v morality. Kn takovou zmnu pojmuvtali ajen v dsledku toho mohl vzniknout onen dsn jev, fanatizmus, a mohl ovldnout nejenjednotliv mimodnzvrcen a zl individua, ale i cel nrody a nakonec se na Zpadztlesnitjako inkvizice, kter podle nejnovjch, konenautentickch zprv jen v samotnm Madridu (vostatnm panlsku se stalo jetmnoho takovch duchovnch vrad) nechala za 300 let na

popravitch v mukch zemt 300 000 lid pro vci vry. (288)

Proto, e velk a prudk utrpen je neoddliteln od velkho a prudkho chtn, nese jivraz oblieje velmi zlho lovka otisk vnitnho utrpen: dokonce i kdy doshl veho vnjho

tst, vypad stle neastn, pokud nen zachvcen chvilkovm jsotem nebo pokud senepetvauje. Z tchto jemu zcela bezprostednbytostnch vnitnch muk vychz ne egoistick,


20/26

ale istzlomysln radost z cizho utrpen, kter je vlastn patnost a roste a k ukrutnosti. Pro tohou ciz utrpen nen prostedkem k dosaen elvlastn vle, ale el o sob. (289)

Vzpomnka na vt utrpen, ne jsou nae, utiuje nai bolest: pohled na ciz utrpen mrnutrpen vlastn. Pokud je njak lovk naplnn nadmru prudkm volnm puzenm, chtl by ve

hav dostivosti spolknout vechno, aby uhasil zeegoismu a pitom mus nutnzakusit, evechno uspokojen je jen zdnliv, e nikdy nedoshne toho, co dost slibovala, toti konenhoutien divokho puzen vle; naplnn pn jen mn tvar a nyn prahne po jinm, a konen,kdy jsou vechna vyerpna, tlak vle sm, i bez poznanho motivu zstv a dv o sobvdt

jako pocit dsn pustoty a przdnoty s nespasitelnmi muky: jestlie z toho veho, co piobvyklm stupni chtn pociujeme jen v drobn me, vychz tak jen obvykl mra zkalennlady, u toho, kdo je jevem vle jdoucm a k mimodn patnosti, nutnnadmrnnarstajvnitn muka, vn neklid, nevyliteln bolest; tak hled utien jen nepmo, jeliko pmhonen schopen, toti pokou se zmrnit vlastn utrpen pohledem na utrpen ciz, kter zrove

poznv jako projev sv moci. Ciz utrpen se mu stv elem o sob, je mu pohledem na ktermpase: a tak vznik jev vlastn krutosti, zni po krvi, kterou lze tak asto vidt v djinch,

v Neronech, Domitinech, v africkch bostvech, v Robespierrovi atd. (289-290)

Morlka bez odvodnn, tedy pouh moralizovn, neme psobit, protoe nemotivuje.Avak morlka, kter motivuje, to me provst jen psobenm na sebelsku. Co vak z ttomorlky pramen, nem vbec dnou morln hodnotu. Z toho plyne, e morlkou a abstraktnm

poznnm vbec neme bt navozena dn opravdov ctnost; ta mus vdy vyvrat z intuitivnhopoznn, kter v cizm individuu poznv stejnou bytost jako v sob. (292)

Ctnost toti sice vychz z poznn, ale nikoli z abstraktnho, sdlitelnho slovy. Kdybyz nho vychzela, bylo by mon se j nauit a tm, e bychom zde abstraktnvyslovili jej

podstatu, tak bychom kadho, kdo to pochop, eticky vylepili. Tak to vak vbec nen. Spe lzeetickmi pednkami i kznm pivst k stavu ctnosti tak mlo, jako vechny estetiky, ponajeAristotelovou, mohou vytvoit bsnky. (292)

vrah, stejnjako bandita, kter tm zsk njakou odmnu, je i ten, kdo ve ve, je m zaoprvnnou, vyd kace plamenm; dokonce, podle vnitnch okolnost, i ten, kdo rdous Turky vzaslben zemi, kdy vlastndl proto, e se domnv, e tm si zajist msto v nebi. Nebojen prosebe, svj egoismus, to chtj a staraj se o to, prvjako onen bandita, od nho je odliuje jenabsurdita prostedk. (293)

U dobrch skutk, jejich vykonavatel se odvolv na dogma, se vak vdy mus rozliovat,

zda tato dogmata tak skutenjsou jejich motivem, nebo zda nejsou, jak jsem

ekl ve, klamnmpotem, kterm se lovk pokou uspokojit vlastn rozum dobrm skutkem, jen vyvral ze zcela

jinho pramene, piem ten in uskutenil, protoe je dobr, avak nen s to ho vysvtlit, protoenen filosof, i kdy se za nj rd vydv. Rozdl je vak velmi tk najt, protoe le v nitru mysli.Proto tmnikdy nememe sprvnmorlnposoudit konn jinch a jen zdka sv vlastn.Skutky a zpsoby jednn jednotlivce a nroda mohou bt velmi modifikovny dogmaty, pklady azvyklost. Avak o sobjsou vechny skutky (opera operata) pouze przdn obrazy a jedinsmlen, kter k nim vede, jim dv morln vznamnost. (293)

Prav dobrota smlen, nezitn ctnost a ist lechetnost sice nevychzej z abstraktnhopoznn, ale pece jen z poznn: toti z bezprostednho a intuitivnho, je nelze odrezonovat a

vyrezonovat, z poznn, kter prvproto, e nen abstraktn, nelze tak sdlit, nbr mus se


21/26

otevt kadmu zvl; nenachz proto svj adekvtn vraz ve slovech, ale jen v inech,v jednn, v ivotlovka. (294)

spravedliv jenom nepitakv svmu vlastnmu projevu vle a nepopr vechny jinjako zl lovk, e pro nj ostatn nejsou pouh larvy, jejich podstata je od jeho zcela odlin;

nbr svm zpsobem jednn ukazuje, e svou vlastn podstatu, toti vli k ivotu jako vc o sobpoznv i v cizch projevech, je jsou mu dny pouze jako pedstava, tedy se sm v nich nalz, ado jistho stupn, toti do neinn bezprv, tj. nezraovn. (294)

dobro, lska a lechetnost dlaj pro druh, je vdy jen zmrnn jejich utrpen a tedy to,co me pohnout k dobrm skutkm a dlm lsky je vdy jen poznn cizho utrpen, pochopenho

bezprostednz utrpen vlastnho a jemu kladenho na rove. Z toho vak vyplv, e ist lska(caritas) je svou povahou soucit; utrpen, kter zmruje, avelk i mal, je vdy njakmnesplnnm pnm. (298)

Plje soucit se sebou samm nebo soucit vren zpt na sv vchodisko. Proto je

podmnn schopnost lsky, soucitu a fantazi: proto snadno neplou lid s tvrdm srdcem ani lidbez fantazie a plje vbec teba vdy nahlet jako znak jistho stupndobroty charakteru, kterodzbrojuje hnv, protoe lovk ct, e kdo jetme plakat, ten nutnmus bt schopen i lsky.(299)

askeze. Nesta mu u toti milovat jin jako sebe sama a init jim jako sob, ale vznikv nm odpor k bytnosti, jejm vrazem je jeho vlastn jev, k vli k ivotu, k jdru a podstatonohosvta, jeho ubohost poznal. Prvproto popr tuto podstatu, kter se v nm projevuje a jevyjdena u jeho tlem, a jeho jednn nyn usvduje jej jev ze li a nepokrytj odporuje.Akoli v podstatnen nic jinho ne jev vle, pestv vbec nco chtt, chrn se upnout se svouvli na cokoli, sna se v sobupevnit nejvt lhostejnost ke vem vcem. (301)

Celou podstatu svta abstraktn, obecna zetelnzopakovat v pojmech a zachytit ji jakoreflektovan obraz trvalmi a vdy pipravenmi pojmy intelektu: to a nic jinho je filosofie. (304)

Pod vrazem askeze, kter asto uvm, rozumm v um smyslu zmrn lmn vleodprnm si pjemnost a vyhledvnm nepjemnost, dobrovoln kajcn zpsob ivota asebetrznn k trvalmu umrtvovn vle. (310-311)

sebevrada. Tento fenomn je daleko vzdlen popen vle, je to naopak siln pitaknvli. Nebopopen m svou podstatu v tom, e se neopovrhuje utrpenm, nbr poitky ivota.

Sebevrah chce ivot a je pouze nespokojen s podmnkami, za nich mu byl dn. Proto se vbecnevzdv vle k ivotu, nbr pouze ivota tm, e ni jednotliv jev. Chce ivot, chce byt

nezabraujc tlu a pitakn; ale okolnosti mu nedovoluj a jemu nastv velk trpen. Vlek ivotu sama se shledv v tomto jednotlivm jevu tak brdnou, e neme rozvinout sv sil.Proto se rozhoduje podle sv podstaty o sob, kter le vntvary vty o dvodu a tm je j kad

jednotliv jev lhostejn; zstv tedy nedoten vekerm vzniknm a zaniknm a je nitremivota vech vc. (315-316)

Prvproto, e sebevrah neme pestat chtt, pestv t a vle si pitakv prvtmtozruenm svho jevu, jeliko si u jinak pitakat neme. Pestoe vak prvutrpen, jemu seodtahuje, bylo to, co ho mohlo jako umrtvovn vle dovst k jejmu popen a ke spse; podob se

v tomto ohledu sebevrah nemocnmu, kter nenech dokonit zapoatou bolestivou operaci, je byho mohla zachrnit, nbr radji si podr nemoc. Utrpen pibliuje a jako takov otevr monost


22/26

k popen vle; avak v o sob, e tm, zni-li jev vle, tlo, zstane vle nezlomen. Toto jedvod, probezmla vechny etiky, jak filosofick, tak nboensk, odsuzuj sebevradu; akolisamy k tomu nezdka nemohou dvat dn jin ne sofistick dvody. (316)

kdy tu vle k ivotu je, tak ji, jako vechno metafyzick nebo vc o sob, neme zlomit

dn nsil, nbr me pouze zniit jej jev na tomto msta v tomto ase. Ona sama neme btzruena nim jinm ne poznnm. Proto je jedin cesta spsy ta, e se vle nech bez zbranyprojevit, aby v tomto jevu mohla poznat svou vlastn podstatu. Jen v dsledku tohoto poznn mevle sama sebe zruit a tm tak ukonit utrpen, kter je od jejho jevu neoddliteln. (317)

Skutenje uen o ddinm hchu (pitakn vli) a o vykoupen (popen vle) velkoupravdou, kter vytv jdro kesanstv; zatmco ostatn je vtinou jen oacen a zahalen nebovedlej. Podle toho m lovk chpat Jee Krista stle v obecnosti jako symbol i personifikaci

popen vle k ivotu; ne vak individuelnpodle jeho mtickch djin v evangelich i podle djintuench, je le v jejich zkladu. Neboani jedno, ani druh neme zcela uspokojit. Je to pouzenstroj onoho prvnho pojet pro lid, kter vdy vyaduje nco faktickho. (321)

dogmata kesansk vrouky, kter jsou o sobfilosofii ciz, jsem zde uvedl jen proto,abych ukzal, e etika, kter vychz z celho naeho pozorovn a s jeho vemi stmi je v plnmsouladu a souvislosti, i kdy je podle vrazu nov a neslchan, podle podstaty vak vbec novnen, nbr je plnv souladu s vlastnzcela kesanskmi dogmaty a dokonce v nich v tom

podstatnm u byla obsaena; jako jsou prvtak v pesnm souladu s naukami a etickmipedpisy svatch knih Indie, je jsou opt pedneseny ve zcela jin form. Zroveslouilapipomnka dogmat kesansk crkve k vysvtlen a objasnn zdnlivho rozporu mezi nutnostvech projevcharakteru pi danch motivech (e prody) a svobody vle o sobpopt samusebe a zruit charakter se v na nm postavenou nutnost motiv(e milosti). (323)

svt je sebepoznn vle. (324)

e se tolik dsme nicoty, nen nic vc ne jin vraz toho, e tolik chceme ivot a enejsme nic ne tato vle a neznme nic ne prvji. Obrtme-li vak pohled od vlastn bdy azajatosti na ty, kte pemohli svt, v nich vle dospla k plnmu sebepoznn, nala se ve vem a

pak se sama svobodnpopela, a kte pak u jen ekaj, a uvid mizet jej posledn stopu s tlem,kter oivuje; pak se nm msto nenavnho puzen a usilovn, msto neustlho pechodu od

pn k obava od radosti k utrpen, msto nikdy neuspokojen a nikdy neutuchajc nadje, z nsestv ivotn sen chtjcho lovka uke onen mr, kter je vy ne vechen rozum, onocelkov utien mysli, onen hlubok klid, neotesiteln dvra a radostnost, jejich pouh odlesk

v tvi, jak ho podali Raffael a Correggio, je plnm a jistm evangeliem: z

stalo jen poznn, v

lezmizela. (325)

Ploha

Kritika Kantovy filosofie

Kantovou nejvt zsluhou je odlien jevu od vci o sob na zkladprokzn, e mezivcmi a nmi vdy jetstoj intelekt, proe je nememe poznat, jak jsou o sob. (330)


23/26

Kant sice nedospl k poznn, e jev je svt jako pedstava a vc o sobje vle. Ukzalvak, e jevc se svt je prvtak podmnn subjektem jako objektem, a tm izoloval nejobecnjformy jeho jevu, podal je tak, e tyto formy nelze poznvat jen vychzenm od objektu, ale i odsubjektu a po pehldnut jejich cel zkonitosti, protoe objekt a subjekt m vlastnspolenhranice, a usoudil, e sledovnm tchto hranic nepronikne ani do nitra objektu, ani subjektu, tedy

nikdy nepozn podstatu svta, vc o sob. (333)

zpsobil nejvt revoluci ve filosofii a uinil konec scholastice, kter v udanm irmsmyslu trvala trnct stolet, a tm skutenve filosofii zahjil zcela novou tet svtovou epochu

bezprostedn spch jeho vystoupen byl tmjen negativn, ne pozitivn, protoe nevystavlplnnov systm, jeho by se njak as mohli dret jeho pznivci; vichni si sice vimli, e sestalo nco velmi velikho, avak dn nevdl pesnco. Zejmchpali, e cel dosavadnfilosofie byla neplodnm snnm, z nho je nyn nov doba probudila; ale eho se maj dret te,nevdli. (336)

Kantem pesndokzan fakt, e sti naich poznatkjsme si vdomi a priori, neumouje

dn dal vysvtlen, ne e tyto poznatky vytvej formy naeho intelektu: dokonce je to mnne vysvtlen, spe jen zeteln vyjden faktu samho. (345)

Podstatn rozdle mezi Kantovou metodou a tou, kterou sleduji j, spov v tom, e onvychz ze zprostedkovanho, reflektovanho poznn, j naproti tomu od bezprostednho,intuitivnho. Jeho postup lze pirovnat k men vky ve z jejho stnu, mj paks bezprostednm piloenm mtka. Proto je mu filosofie vdou z pojm, mnvdou v pojmech,z nzornho poznn, kter je jedinm zdrojem veker evidence, uchopenho a fixovanhov obecnch pojmech. (356)

Ji podstata veker vdy spov v tom, e shrnujeme nekonenrozmanit nzornch jevpod komparativ mla abstraktnch pojm, z nich uspodme systm, dky nmu m nae poznnvechny ony jevy plnv moci a umouje vysvtlit minul a urit budouc. V+y si vak mezi seboudl rozlehlou oblast jevpodle jejich zvltnch druh. Nyn nastoupila odvn a astnmylenka, izolovat to podstatn do pojmjako takovch, odhldnuto od jejich obsahu, aby z taktonalezench forem vekerho mylen bylo mono pochopit i to, co je podstatn vemu intuitivnmu

poznn, tedy svtu jako jevu vbec (357)

nzorn poznn pi svm vstupu do reflexe prodl bezmla tolik zmn, jako potrava, jese dostane do ivoinho organismu, jeho formy a meniny jsou ureny samy sebou a z jejichshrnut vbec nelze poznat povahu potravy; - nebo (protoe toto je pli mnohomluvn) by se

alespo

ukzalo, e reflexe se k nzornmu poznn vbec nechov jako vodn zrcadlok odrenm pedmtm, nbr asi tak, jako stny tchto pedmtk nim samm, kterto stny

reprodukuj jen nkolik vnjch obrys, ale tak sjednocuj to nejrozmanitj do tho tvaru a tonejodlinj podvaj stejnm obrysem; take z nich vbec nelze dokonale a jistzkonstruovattvary vc. (357)

Cel reflektivn poznn, i rozum, m jen jednu hlavn formu a tou je abstraktn pojem: tenje vlastn jedinrozumu a nem bezprostedndnou nutnou souvislost s nzornm svtem, kterproto existuje i pro zvata, je nemaj rozum, a mohl by bt tak zcela jin a pesto by se mu onaforma reflexe hodila stejndobe. (357)

k pojmu vzjemnho psoben nelze najt dn pklad. Vechno, co pro to lze nalzt, jebuklidn stav, na nj pojem kauzality, kter m svj vznam jen pi zmnch, nem dnou


24/26

aplikaci, nebo je to stdav sukcese stejnch, podmiujcch se stav, k jejich vysvtlen dokonaleposta prost kauzalita. (362)

pina a inek nejsou dvtlesa, nbr dva postupn stavy tles, tedy e kad z oboustavimplikuje i vechna zastnn tlesa, tedy inek, tj. nov stav, nap. pi nrazu se roziuje

na obtlesa ve stejnm pomru: proto se tleso narejc zmn prvtolik jako tleso naraen(kad v pomru sv hmotnosti a rychlosti). (363)

Kad objekt, neboje tak druhem objektu, nap. kad udlost ve skutenm svt, jevdy nutn a nahodil zrove: nutn ve vztahu k jednomu, co je jej pinou; nahodil ve vztahuke vemu ostatnmu. Nebojej styk v ase a prostoru se vm ostatnm je pouhm setknm, beznutn vazby: proto tak slova nhoda, contingens. Jako je nemysliteln absolutnnutn, tak jenemysliteln i absolutnnhodn. Neboto by bylo prvobjektem, kter nen k dnmu jinmuv pomru nsledku z dvodu. Nepedstavitelnost neho takovho je vak prvnegativnvyjdenm obsahem vty o dvodu, kter by tedy musela bt nejdve vyvrcena, abychom simohli myslet absolutnnahodil: potom by vak ztratilo vechen svj vznam, nebopojem

nahodilho ho m jen ve vztahu k on vta udv, e dva objekty nejsou ve vzjemnm pomrudvodu a dsledku. (364)

vechno, co je skuten, je tak nutn; to se d nahldnout z toho, e nutn byt znamenjen bt dsledkem danho dvodu: tm je u skutenho pina: tedy je vechno skuten nutn.Podle toho zde vidme pojmy monho, skutenho a nutnho spadnout v jedno, piem ne pouze

posledn pedpokld prvn, ale i opan. Co je oddluje, je omezen naeho intelektu formou asu:neboas je prostednk mezi monost a skutenost. Nutnost jednotliv udlosti lze plnpochopit

poznnm jejch vech pin, odlin a navzjem nezvisl piny se nm jev jako nahodil,dokonce jejich vzjemn nezvislost je prvpojmem nahodilosti. Jeliko vak pesto byla kadz nich nutnm dsledkem sv piny, jejich etz nem potek, tak se ukazuje, e nahodilost je

pouze subjektivn jev, vychz z omezen horizontu naeho rozvaovn a je tak subjektivn, jakooptick horizont, v nm se obloha stk se zem. (368)

jsou-li dvvci zrovea pece nejsou jedno, pak se odliuj prostorem; jsou-li dva stavyjedn vci zrove(nap. svit a r kovu), tak jsou to dva souasn inky jedn vci, tedypedpokldaj hmotu a ta prostor. Psnvzato je to zrovenegativn uren, kter obsahuje pouzeto, e dvvci nebo stavy se neodliuj asem, jejich rozdl je tedy teba hledat jinde. (370)

neuviteln nedostatek uvlivosti o podstatnzorn a abstraktn pedstavy vedeKanta k monstrznmu tvrzen, e bez mylen, tedy bez abstraktnch pojmneexistuje vbec

dn poznn njakho p

edm

tu a v

bec nen ni

m ne pouhou afekc smyslovosti, pouhmpoitkem! Dokonce jetvce, e nazrn bez pojmu je zcela przdn; pojme bez nazrn je vak

vdy jetnco. To je prav opak pravdy, neboprvpojmy dostvaj vechen vznam, vechenobsah jedinze svho vztahu k nzornm pedstavm, z nich byly vytvoeny abstrahovnm,odtaenm, tj. odpadnutm veho nepodstatnho; proto, kdy jim odejmeme zkladnu nazrn, jsou

przdn a nicotn. (372)

pomr mezi poitkem, nzorem a mylenm chpal (Kant) falena podle toho nzor,jeho formou m pece bt prostor a sice ve vech tech dimenzch, identifikuje s pouhmsubjektivnm poitkem ve smyslovch orgnech a poznn pedmtu pit teprve mylen, je jeodlin od nazrn. J naproti tomu km: Objekty jsou nejprve pedmty nazrn, ne mylen, a

veker poznn pedmtje pvodna o sobnzorem: ten vak vbec nen pouhm poitkem,nbr pi jeho produkci je ji inn rozvaovn. Mylen, kter k tomu pistupuje jedinu lovka,


25/26

ne vak u zvat, je pouh abstrakce z nzoru, nedv zsadnnov poznn, neklade teprvepedmty, kter tu pedtm nebyly, nbr mn pouze formu poznn, je bylo zskno jinazrnm, in jej toti abstraktnm v pojmech, m se ztrc nzornost, ale je mon jejichkombinace, kter nezmrnroziuje jejich aplikovatelnost. Ltka naeho mylen vak nen nic

jinho ne nae nzory sam a ne nco, co by nebylo obsaeno v nazrn a bylo pineno teprve

mylenm: proto se tak mus nechat u veho, co probh v naem mylen, prokzat ltka v naemnazrn; nebojinak by bylo mylen przdn. (373)

esebezprostednvztahuje pouze na mylen jako takov, tedy na abstraktn pojmya teprve prostednictvm nich na nazrn, k nmu m vak pomr, kter vyvolv celkovou zmnuformy. Co je v nazrn, tedy tak pomry vyplvajc z asu a prostoru, je ovem pedmtemmylen; mus to tedy tak vyjadovat formy ei, avak vdy jen in abstracto, jako pojmy.

Nejblim materilem mylen jsou vdy pojmy a jen na ty se vztahuj formy logiky, nikoli pmonazrn. To uruje vdy jen materiln, nikdy ne formln pravdu vt, kter se d jedinpodlelogickch pravidel. (376)

Jako subjekt a predikt neexistuje vbec nic: nebotyto vrazy pat vlunlogice aoznauj vzjemn pomr abstraktnch pojm. V nzornm svtm bt jejich koreltem nebozstupcem substance a akcidence. Potom vak nepotebujeme u dle hledat to, co vdy existuje jen

jako substance a nikdy jako akcidence, nbr mme to bezprostednve hmot. Ona je substancvech vlastnost vc, kter jsou jejmi akcidenciemi. (383)

Protiklad, kter dal podnt k pijet dvou zsadnodlinch substanc, tla a due, je veskutenosti protiklad objektivnho a subjektivnho. Chpe-li se lovk ve vnjm zazrnobjektivn, shledv prostorovrozlehlou a vbec zcela tlesnou bytost; pojm-li se naopakv pouhm sebevdom, tedy istsubjektivn, nachz bytost pouze chtjc a pedstavujc,svobodnou od vech forem nazrn, tedy i bez jakchkoli vlastnost psluejcch tlu. (384)

me bt hmota mylenka tak jen in abstracto, neme bt nazrna, jeliko nazrn sevdy projevuje ji ve forma kvalit. Z tohoto pojmu hmoty je substance opt abstrakc, tedyvyho rodu, a vznikla tm, e z pojmu hmoty se nechal stt jen predikt setrvalosti a vechnyostatn bytostn vlastnosti, rozlehlost, neproniknutelnost, dlitelnost atd. vak byly odmyleny.Jako kad vy genus obsahuje tedy pojem substance v sobmnne pojem hmoty: avak uneobsahuje, jako kad vy genus, vce pod sebou, nebonezahrnuje vedle hmoty vce nichrod, nbr ta zstv jedinm pravm poddruhem pojmu substance, jedinm prokazatelnm;skrze ni substance realizuje svj obsah a dostv doklad. (384)

Koho Kant uvedl svou kritikou spekulativn teologie pivedl do trvalch rozpak

, to jsouprofesoi filosofie: placeni kesanskmi vldami, nemohou pece hlavn lnek vry nechat ve

tychu. Jak si pnov pomhaj nyn? Tvrd prv, e existence Bo se rozum sama sebou. Tak! Pot, co star svt na et svho svdom dlal divy v dokazovn, a nov svt na nkladysvho rozvaovn postavil do pole ontologick, kosmologick a fyzicko-teologick dkaz podle

pnse to rozum samo sebou. A z tohoto sama sebou rozumnho Boha vysvtluj potom svt: toje jejich filosofie. (400)

Rozum jsem vysvtlil jako schopnost pojm. Tato zcela specifick tda obecnch,nenzornch pedstav, symbolizovanch a fixovanch jen slovy, odliuje lovka od zvat a dvmu vldu na zemi. Je-li zve otrokem ptomnosti, nezn dn jin ne bezprostednsmyslov

motivy, a proto, kdy se mu nabzej, je k nim nutnpitahovn nebo odpuzovn, jako elezomagnetem; tak naproti tomu v lovku prostednictvm daru rozumu nastupuje uvlivost. Ta mu


26/26

umouje dvat se dozadu a dopedu, snadno pehldnout svj ivot a bh svta v celku, in honezvislm na ptomnosti, nech ho uven, plnovita se zetelem k dlu jt ke patnmu idobrmu. (404)

Nai pedkov nevytvoili slova, ani by jim nedali njak urit smysl, nepipravili je pro

filosofy, kte pijdou po staletch a rdi by urili, co si pi tom m lovk myslet; nbr oznaovalitm zcela urit pojmy. Slova u tedy nejsou bez pna a pokldat jim zcela jin smysl, ne mladosud, znamen zneuvat je, zavdt licenci, podle n by mohlo bt kad slovo pouvnov libovolnm smyslu, m by musel vzniknout bezmezn zmatek. Ji Locke obrnvyloil, evtina neshod ve filosofii vychz z nesprvnho pouit slov. (406)

e Kant do vlastnho vznamu etickho obsahu jednn vbec nepronikl, se ukazujekoneni na jeho uen o nejvym dobru, jako nutnm sjednocen ctnosti a blaenosti, a sice tak,e ctnost by byla dstojnost k blaenosti. Ji logick tabulka ho usvduje, e pojem dstojnosti,kter je zde mtkem, u pedpokld etiku jako mtko, a etika z nj tedy neme vyjt. V natvrt knize vyplynulo, e veker prav ctnost, pot, co doshla svho nejvyho stupn, nakonec

vede k plnmu odkn, v nm nachz konec vekerho chtn: naproti tomu blaenost jeuspokojen chtn, objsou tedy zsadnnesluiteln. (411-412)

O Kantovprvn nauce bych tu chtl uinit jen pr obecnch poznmek. Chyby, kter jsemKantovi vytkal jako typick pi zkoumn Kritiky istho rozumu, se v prvn nauce nachzejv tak nadmrnm mnostv, e se lovku asto zd, jako by etl satirickou parodii Kantovskchmanr, nebo e sly njakho Kantovce. Dvhlavn chyby jsou vak tyto. Kant chce (a od tdoby to chtli mnoz) oste oddlit prvn nauku od etiky, nicmnprvn nauku nepodv

pozitivn, tj. v zvislosti na svvolnm nucen, nbr nechv stt pojem prva istapriori prosebe. (412)

Za druh je jeho uren prva zcela negativn a tm nedostaten. Prvo je to, co se sns koexistenc svobody individu vedle sebe podle njakho obecnho zkona. Svoboda (zdeempirick, tj. fyzick, ne morln svoboda vle) znamen nepeken, je tedy pouhou negac: zcelastejn vznam m opt koexistence: zstv tedy u pouhch negac a nemme dn pozitivndojem, dokonce se nedovdme, o em je vlastne, pokud to u nevme jinm zpsobem. (412-413)

Date post:	12-Oct-2015
Category:	Documents
Upload:	pavel-zurek
View:	18 times
Download:	0 times

Schopenhauer Arthur - Svět Jako Vůle a Představa 1

Documents