141

K dyž jsme nechali poslední domky za sebou, vyklouzli jsme tiše z vozu a přešli přes horský hřbet k  lesu. Emma šla po mém boku, tichá a  zamyšlená, ani na chvíli nepus-

tila mou paži, a po mé druhé straně si Millard mumlal něco pro sebe a kopal do kamenů. Byl jsem nervózní a zmatený a dělalo se mi zle od žaludku, a to všechno najednou. Jedna část mého já cí-tila, že se stane něco významného. Druhá očekávala, že se každou chvíli vzbudím, zbavím se toho blouznění, epizody stresu, či co to vlastně je, a proberu se s obličejem v kaluži slin na stole v místnosti obchodu Smart Aid pro zaměstnance a řeknu si Teda, to ale bylo divné a pak se vrátím k tomu starému nudnému zaměstnání, které spočívalo v tom, být sám sebou.

Jenže jsem se nevzbudil. Kráčeli jsme dál; dívka, jež dokázala rukama vytvořit oheň, neviditelný chlapec a  já. Šli jsme lesem, kde byla pěšina široká a čistá jako stezka vedoucí národním par-kem, pak jsme vstoupili do širokého prostoru louky prozářené květinami a  proužkované útulnými záhony zahrad. Došli jsme k domu.

Hleděl jsem na něj užasle – ne proto, že by byl hrozný, ale proto, že byl nádherný. Nechyběl jediný šindel a žádné okno ne-bylo rozbité. Věžičky a komíny už nevypadaly tak, že každou chvílí spadnou, sebevědomě se teď tyčily k obloze. Divoký porost, který polykal jeho zdi, se teď držel v úctyhodné vzdálenosti.

Dovedli mě na vydlážděnou cestu a vyšli jsme nahoru po čer-stvě natřených schodech na verandu. Zdálo se, že Emma mě už nepovažuje za takovou hrozbu jako dřív, ale než jsme vešli dovnitř,

142

svázala mi ruce za zády – napadlo mě, že jen proto, aby se ukázala. Hrála si na lovce vracejícího se z honu a já jsem byl lapenou ko-řistí. Chtěla mě vzít dovnitř, když ji Millard zastavil.

„Má děsně špinavý boty,“ řekl. „Nesmíme dovolit, aby nám tu našlapal. Pták by z toho dostal záchvat.“ Zatímco moji únosci če-kali, sundal jsem si boty a ponožky, které byly taky celé od bláta. Na Millardův pokyn jsem si ohrnul manžety džínsů, abych je ne-vláčel po koberci, a Emma mě netrpělivě chytila a prudce strčila do dveří.

Procházeli jsme halou, kterou jsem si pamatoval jako míst-nost, kudy se nedalo kvůli polámanému nábytku téměř projít. Po-kračovali jsme okolo schodiště, jež teď zářilo lesklým lakem a od-kud po mně mezi sloupky pokukovaly zvědavé tváře, dál do jídelny. Sníh ze sádry zmizel, na jeho místě stál dlouhý dřevěný stůl ob-klopený židlemi. Byl to stejný dům, který jsem předtím prozkou-mal, ale všechno bylo uvedeno do pořádku. Tam, kde jsem si pa-matoval patinu zelené plísně, byly tapety a táflování a veselé ba-revné odstíny malby na stěnách. Ve vázách byly naaranžovány kvě-tiny. Prověšené haldy shnilého dřeva a textilu se proměnily v malé gauče a křesla, a vysokými okny, jež bývala tak ušpiněná, až jsem si myslel, že jsou začerněná, proudil sluneční svit.

Konečně jsme vešli do malé místnosti s výhledem do zahrady za domem. „Dávej na něho pozor, já jdu informovat ředitelku,“ poručila Emma Millardovi a já jsem cítil, jak mě jeho ruka ucho-pila za loket. Když odešla, stisk se uvolnil.

„Ty se nebojíš, že ti sním mozek nebo něco takového?“ ze-ptal jsem se ho.

„Nijak zvlášť.“Obrátil jsem se k oknu a díval se užasle ven. Zahrada byla

plná dětí, z nichž jsem skoro všechny znal ze zažloutlých fotogra-fií. Některé lenošily ve stínu stromů, jiné si házely s míčem a ho-nily se okolo květinových záhonů doslova explodujících barvami. Byl to přesně ten ráj, jaký popisoval dědeček. To byl ten čarovný

143

ostrov, toto byly ty zázračné děti. Jestli sním, nechci se už probudit. Anebo alespoň ne brzy.

Na travnatém hřišti někdo kopl do balonu s příliš velkou ver-vou, ten vylétl do keře sestříhaného do tvaru zvířete a tam se za-klesl. V  řadě stálo několik takto sestříhaných keřů – fantastická stvoření vysoká jako dům, stojící na stráži proti lesu –, včetně okřídleného gryfa, kentaura stojícího na zadních a mořské panny. Dva chlapci se hnali za balonem a doběhli až ke kentaurovi, za nimi děvče. Okamžitě jsem v ní poznal „levitující dívku“ z dědeč-kových obrázků, jenže teď nelevitovala. Kráčela pomalu, každý krok byl pro ni námahou, jako by byla ukotvena k zemi nějakou gravitační silou navíc.

Když došla k  chlapcům, zvedla paže a  oni jí ovázali okolo pasu provaz. Opatrně se vyzula a  najednou stoupala vzduchem jako balon. Bylo to ohromující. Stoupala, dokud se provaz okolo jejího pasu nenapjal, pak se vznášela nějaké tři metry nad zemí a ti dva chlapci ji drželi.

Dívka jim něco řekla, chlapci přikývli a provaz trochu uvol-nili. Stoupala pomalu kolem kentaurova boku, a když se dostala na úroveň jeho hrudníku, sáhla do větví pro míč, ale ten byl zakleslý hluboko uvnitř. Podívala se dolů a zavrtěla hlavou, a ti chlapci ji stáhli dolů na zem, kde si znovu nazula své boty, které ji držely na zemi jako závaží, a odvázala si provaz.

„Bavíš se?“ zeptal se Millard. Tiše jsem přikývl. „Je mnoho snazších způsobů, jak ten míč dostat ven,“ řekl, „ale oni dobře vědí, že mají obecenstvo.“

Venku kráčela ke kentaurovi další dívka. Byla už starší a vy-padala divoce, rozčepýřené vlasy na hlavě připomínaly hnízdo, které se už brzy změní v dredy. Sklonila se, chytila keř za dlouhý listnatý ocas a omotala si jím ruku, pak zavřela oči, jako by se sou-středila. Chvíli nato jsem viděl, že se kentaurova ruka pohnula. Zíral jsem přes sklo, připoutaný k  tomu záhonu zeleně, a  říkal jsem si, že to musí být větrem, ale pak se každý z jeho prstů ohnul,

144

jako by se do nich pomalu vracel cit. Díval jsem se užasle, jak se kentaurova ohromná paže ohnula v  lokti a on si sáhl do své vlastní hrudi, vyškubl míč ven a hodil jej jásajícím dětem. Hra pokračovala, dívka s divokými vlasy pustila kentaurův ocas a ken-taur znovu znehybněl.

Millardův dech zamlžil okno vedle mě. Otočil jsem se k němu v údivu. „Nechci být neslušný,“ řekl jsem, „ale co jste to za lidi?“

„Jsme zvláštní,“ odpověděl a jeho hlas zněl, jako by byl trochu v rozpacích. „Ty snad ne?“

„Nevím. Myslím, že ne.“„To je škoda.“„Jak to, že jsi ho pustil?“ ozval se hlas za námi, otočil jsem se

a spatřil Emmu, jak stojí ve dveřích. „Ale, to nic,“ řekla a šla, aby se chopila provazu. „Jdeme. Slečna ředitelka tě přijme hned teď.“

* * *

Procházeli jsme domem, okolo dalších zvědavých očí vykukují-cích škvírami ve dveřích a zpoza pohovek, a vešli jsme do slun-ného obývacího pokoje, kde seděla na židli s vysokým opěradlem na ozdobném perském koberci distingovaně vyhlížející dáma a pletla. Byla oblečena od hlavy až po paty v černém, vlasy sepnuté v dokonale kulatém drdůlku na temeni, v krajkových rukavičkách a v blůze s vysokým límečkem zapnutém až ke krku – stejně pře-pečlivě upravená jako celý dům. Uhodl bych, kdo to je, i kdybych si ji nepamatoval z fotografie, kterou jsem našel v rozbitém kufru. Byla to slečna Peregrinová.

145

146

Emma mě zavedla na koberec a odkašlala si, pravidelný ryt-mus pletacích jehlic slečny Peregrinové ustal.

„Dobrý den,“ pozdravila dáma a zvedla hlavu od pletení. „Vy musíte být Jacob.“

Emma na ni hleděla s  pusou otevřenou. „Jak to, že znáte jeho…“

„Jsem ředitelka Peregrinová,“ představila se a zvedla prst, aby Emmu umlčela, „anebo, chcete-li, protože nejste v mé péči, slečna Peregrinová. Těší mě, že vás konečně poznávám.“

Slečna Peregrinová mi podávala ruku v rukavičce, a když se mi ji nepodařilo uchopit, všimla si provazu okolo mých zápěstí.

„Slečno Bloomová!“ zvolala. „Co to má znamenat? Takto se zachází s hostem? Okamžitě ho rozvažte!“

„Ale paní ředitelko! Je to čmuchal a  lhář a nevím co ještě!“ Vrhla na mě nedůvěřivý pohled a zašeptala něco slečně Peregri-nové do ucha.

„No tohle, slečno Bloomová,“ řekla slečna Peregrinová a dunivě se zasmála. „Jaký absolutní nesmysl! Kdyby byl tenhle hoch stvůra, už dávno byste se vařila v  jeho hrnci na polévku. Samozřejmě že je to vnuk Abrahama Portmana. Jen se na něj podívejte!“

Pocítil jsem náhlou úlevu, možná že nakonec ani nebudu mu-set vysvětlovat, kdo jsem. Ona mě očekávala!

Emma začala protestovat, ale slečna Peregrinová ji zpražila jediným pohledem. „Dobrá tedy,“ vzdychla Emma, „ale neříkejte, že jsem vás nevarovala.“ Zatahala za uzel a provaz se uvolnil.

„Musíte slečnu Bloomovou omluvit,“ řekla slečna Peregri-nová, zatímco jsem si třel odřená zápěstí. „Potrpí si poněkud na dramatické situace.“

„To jsem si všiml.“Emma se zamračila. „Jestliže je ten, kdo říká, že je, proč

o smyčkách nepozná ani to základní – či dokonce ani netuší, že je v ní? Jen se ho zeptejte!“

147

„Proč nezná,“ opravila ji slečna Peregrinová. „A  jedinou osobou, kterou podrobím otázkám, jste vy, a  to zítra odpoledne, a budu se ptát na správný výběr slovní zásoby!“

Emma něco zabručela.„A teď, když dovolíte,“ pokračovala slečna Peregrinová, „po-

třebuji si pohovořit s panem Portmanem mezi čtyřma očima.“Dívka věděla, že nemá smysl se hádat. Povzdychla si a zamí-

řila ke dveřím, ale než odešla, vrhla na mě přes rameno poslední pohled. Ve tváři se jí objevil výraz, který jsem u ní ještě neviděl – znepokojení.

„Vás se to týká také, pane Nullingsi!“ zvolala slečna Peregri-nová. „Slušně vychovaní lidé nenaslouchají rozhovorům jiných!“

„Chtěl jsem se jenom zeptat, zda si nedáte čaj,“ řekl Millard, který byl, jak se mi zdálo, trochu patolízal.

„Nedáme, děkuji,“ odpověděla slečna Peregrinová odměřeně. Slyšel jsem, jak Millardovy bosé nohy šlapou po podlaze a pak se za ním zavřely dveře.

„Řekla bych vám, abyste se posadil,“ pokračovala slečna Pe-regrinová a ukázala na čalouněné křeslo za mnou, „ale jste hrozně špinavý.“ Klekl jsem si tedy na podlahu a připadal si jako nějaký poutník, který žádá o radu vševědoucí orákulum.

„Už jste na ostrově několik dní,“ řekla slečna Peregrinová. „Proč vám trvalo tak dlouho, než jste za námi přišel?“

„Nevěděl jsem, že tady jste,“ odpověděl jsem. „Jak víte, že tu jsem já?“

„Sleduji vás. Vy jste mě také viděl, ale nejspíše jste si to ne- uvědomil. Přijala jsem svou alternativní podobu.“ Zvedla ruku a vytáhla si z vlasů dlouhé šedé pírko. „Je mnohem lepší vzít na sebe podobu ptáka, když pozoruji lidské bytosti,“ vysvětlila.

Poklesla mi čelist. „To jste byla vy dnes ráno v mém pokoji?“ vypravil jsem ze sebe. „Ten jestřáb?“

„Sokol,“ opravila mě. „Peregrinus, přirozeně.“„Pak je to pravda!“ zvolal jsem. „Vy jste ten Pták!“