_

=" SNE OTROK

H

PG5038C45P481908c.lROBARTS

Presented to the

LIBRARY ofthe

UNIVERSITY OF TORONTO

by

ALEX S. HAVRLANT

rborJ

Presented to the

LIBRARY ofthe

UNIVERSITY OF TORONTO

by

ALEX S. HAVKLANT

4SVATOPLUK ECH:

PÍSN OTROKA.

JEDENATICATE NEZMNNÉ VYDANÍ.

V PRAZE.

NAKLADATEL F. TOPI KNIHKUPEC

1908.

TISKEM »UNIE« V PRAZE.

Otroci:j

Dobe dnes tu pod palmami hovti ve svitu luny

tlu prací zmoenému — po hodech spí strážce náš —k nám si sedni, zpvný druhu, sladkozvuké nala struny,

vyjev písní zlaté dumy, které v ele snivém tkáš

!

Mladá otrokyn:

Zpívej o kvtech a hvzdách!

Mladý otrok:

Chválu dívích zrak pj

!

Jiný:

Zazvo žertu rolnikami!

Staéec:

Zvstuj dávných vk dj \

Pvec:

Jinaké dnes písn táhnou duší mojí nebohou,

jako boue jek a rachot mraící se oblohou;

daleka jich zdoba kvt, krása dv a rek pych,

zub skípot, ston a vzdechy, inkot pout je slyšet v nich.

Otroci:

Pouta zvuk nám hudba všední, ale pece pj a hu;jen hlas pitlum, panstvo spící, strážce s biem neprobu!

n.

Nuže, prolom hrázi ret,

boue, jíž se prsa dmou,

myšlénky, jak blesky v letu

kižující duše tmou,

ohni studu, viche zloby,

z líných sn a tžké mdloby

vyburcujte strunu mou!

Nezlíhly se moje zpvyv mkkém hnízd vonných kštic,

nehálo je srdce dvy,na mém srdci sladce sníc,

kmitly hlavou utýranou,

když pod zpupné psti ranou

v krvi zardla se líc.

Ano, z krve, slz a žlui

zrodily se v dobách zlých,

když jsem patil, kterak muí

násilník dav bratr mých,

když jsem mam skípal zuby,

vida, kterak biic hrubýz našich muk si tropí smích.

Vím, že nebude tu vdku,vím, že ekne mnohý z vás:

Y týraného drsném skekunení umní a krás,

nade rmutnou doby vavupovznášet má pvec hlavu

v slunných výsot istý jas.

Snad to pravda. Ale volnkterak vzlétat v oblohu,

na prsou když cítíš bolntžkou noní mátohu?Kemohu cit jiný pti,

než mi bouí v ader zmti—nemohu a nemohu!

m.

Otrokem jsem zplozen,

otrokyní zrozen,

kolébavkou býval

deku pouta chest,

po mj život celý

okov zrezavlý

z jitra k noci zníval

pustinou mých cest

Sotva junou sílu

ucítil jsem v týlu,

už mi šíje spjata

ocelovým jhem,

uil jsem se shýbat

nízko vaz a líbat

dtky svého kata,

elem bíti zem.

Ros jsem, otrok chabý,

mezi bratry raby,

za šperk okov zvonil

sestrám u bok,a kam zel jsem kolem

s hanbou, hnvem, bolem,

do prachu leb klonil

národ otrok.

Zlé jsem zvykal sudb,drsné pouta hudb,plašící z mé chaty

všechen žití vdk;i když v bouném citu

sáh' jsem po varitu,

v moji píse klatý

zaznl pouta skek.

A pec oko asemplachým svitlo jasem,

napínal jsem ucho

_za les, za vody;

mnil jsem, že tam kdesi

jásá pod nebesy,

letí v naše hlucho

píse svobody.

Ale jak se vznesla,

hlava zase klesla,

znova v hanb, hoirok šel za rokem —V šíji dosud jamoa zrak eká darmovykoupení zoi —zemru otrokem!

Již se vaz mj chýlí,

na skráni vlas bílý,

nadje už v temnoujese nekynou;

vím, že ruce spjaté

nestesou jho klaté,

že má pouta se mnouv hrob spoinou.

IV.

Z more veera dech vane,

ochlazuje žhoucí vzduch,

vršky palem rozhoupané

oživuje divný ruch:

smaragdové list asyšepotají tichou zvst —

Sbor otrok:

Veerních to stín hlasy,

duch tajný zpv to jest.

Rozumím já list šumu,

ztlumoím vám duch vzkaz,

podveerní palem dumu,

pohroužených v zašlý as,

kdy háj tento ve svém stínu

vidl volný národ kvést —

Sbor otrok:

Ach, to v šerém vk klínu,

ach, to dávno, dávno jest.

li

Volnými jsme lidmi byli,

patila nám tato zem,

pro sebe jsme ryli, šili,

lán svj stehli proti všem,

vítzné jsme vedli války

za svj krb a za svou est

Sbor otrok:

Jako z nedozírné dálky

matné ševelí ta zvst.

Svoji vli, svoje statky

mli jsme i svoji cest,

nežli našich myslí zmatky,

naše viny stihl trest,

nežli ve prach slávu naši

strhla cizí pst a lest

Sbor .otrok:

Palem zkazku nyní plaší

bie svist a pouta chest.

Jsme otroci. Jsme cizí zvle loutky,

v nás bez trestu smí bušit každá pst,po máme, híkou ledaí je choutkya v pospas každému je naše est.

Jsme zástup skotu v jamu biem štvaný

pro cizí prospch z jitra do noci —

Sbok otrok:

Jsme bez vle, bez práva, bez ochrany,

jsme otroci!

Pán dí: Jen plahote se v potu, znoji,

že hojnou klopotn mi noste z lích,

bych mohl zkojit každou choutku svoji

a štde plnit ruce milc svých,

bych mohl poídit vám pouta tužší

a nové dtky na vás, otroci!

13

Sbor otrok:

Smích vné potupy nám eže duší,

jsme otroci!

Nic není našeho, vším jiný vládne,

náš pro nho pot rosí pedk lán,

krom jeho pro nás není vle žádné,

nám právem, zákonem jen co chce pán.

Lež pravdou proti nám a kivda ádema pro nás nebe samo bez moci —

Sbor otrok:

Jsme lájí bez práva, jsme bídným stádem

jsme otroci.

VL

Dost rab zíme na blízku i v dáli,

jichž stejn jako náš jhem sklonn týl,

jež stejn potupný znak v cele pálí,

jimž stejn bi a pouto za podíl.

Ó jest jich kolem jako písku v moi,

kdož násilníkm bídn otroí,

kdož s námi zdají vykoupení zoi

z té noci, v níž se veky plahoí

Lee nejtrpí my pijem' kvas,

všech nesem' vtší muku:

nám jamo dvojí hnte vaz

a dvojí pouto ruku.

Tam stejná ple i kleslé ve jhu šíje

i ruky, v nížto bi; tam stejný zvuk

z úst pochop i zjamených se lije

a pán i rab jsou téhož dda vnuk.

IS

I zkazky znají, pi nichž mocnj' bije

jich obou srdce v náhlém souznní,

a když sok cizí v est jich rodu plije,

tu obou krev se stejné rozpní

Však jiná ple v prach šlape nás,

nám laje v cizím zvuku —nám jamo dvojí hnte vaz

a dvojí pouto ruku.

V ple barvy jiné šleh se pádnj' vrývá

a více bolí, cizí rukou dán;

jen bázliv nám slovo ze rt splývá,

neb zvuk ten cizí nenávidí pán.

Yše odporno mu, co nám všeho dražší,

za on se nití, protivno je nám,

on z nás by vyrvat chtl hlas krve naší

a pedk znak a zvst a jazyk sám —

Všech nejtrpí my pijem' kvas,

všech nesem' horší muku:nám cizí jamo hnte vaz

a cizí pouto ruku.

VH.

Pán své dtky pozdvihuje,

mává jimi nad hlavou

a hvizd jejich doprovází

eí zpupn rouhavou:

„Hle, jak pestí se tu pkn,v ladné uzly spleteny,

jako chumá had lesklých

rznobarvé emeny!

Slyšte, v libé harmonii

jak tu syí každý had!

Hle, jak svíjí se a krcmtí,

vašich plecí cktiv a zad!

A by zub jich jedovatý

mén krutým zdál se vám,

každé z peestých tch zmijí

blahozvuné jméno dám.

Hle! ten emen sluje Vírou,

jež vám káže: Zbožn nes

jho svých pán, za trud žití

v ráji najdeš vný ples.

17

Ten zas emen zovu Právem,

z vašich vlastních zad je drán,

vaší krví na nm psáno,

že jste raby a já pán.

Zde ten uzel Zvyk je dávný,

onde Mrav, tam Osvta,

ba, i Svobody se fraška

s Poádkem zde proplétá.

Lidskostí ten emen sluje,

onen Pravdou, Ctností ten —Co tu svistí v mojich dtkáchna vybranou krásných jmenl

Otce, praddy již vaše

mrskaly ty emeny,ctihodný jsou odkaz vk,staletími svceny;

chcete-li však, vyfintím je

hrstkou z brusu nových cet —jen když pst má jimi vládnout,

cítit je váš bude hbet!"

vin.

Rabkyn, jež nad robátkemstinnou chýlíš snt,

v liánovém lžku vratkém

noupajíc své lásky kvt:odlož kvetoucí tu snítku —nauím t raba dítku

kolébavku pt.

„Zavi milá oka svoje,

malý otroku!

Již se tpytí hvzdné roje

v temnomodrém vysoku;

tvoje má, den celý štvaná,

oddechnout smí, utýraná,

tob po boku.

Co t vinu do náruí,

ve tvj dtský sluch

otrocká již hudba zvuí:

pout mých drsnohlasý ruch.

19

Nevíš ach! co v sobe chová,

že i tob již se kováželezný ten kruh.

Zrodila jsem tebe s bolema pec nejsi mj,

jako sup již krouží kolemnedokav katan tvj;sotva rozum tvj se vzbudí,

do dtské již zatkne hrudi

dravý pazour svj.

Pikážou ti v prachu ctíti

strjce našich bd,dtský duch již bude píti

rabské povrhlosti jed,

abys pána stroj byl pouhý,

každé volné dumy, touhy

zdusí v tob sled.

Až pak vzrosteš v jaré síle,

modla snivých dv,odvlekou t s jamem v týlo

pod pánovu korouhev,

poženou t v pusté vavprolít k jeho cti a sláv

mladou, velou krev.

20

Totem svým pro pdu rosit

budeš do hrobu

nek — h ješt! — mrzkou nosit

drábv jeho ozdobu,

budeš vlastní bratry týrat,

pomžeš mu vaz jim svírat

v tužší porobu.

Temné kídlo noní mryochvívá tvou líc,

nad palmami s modré hrysvítí hvzd už na tisíc;

zavi oka, moje kvítí —k potupnému raba žití

neprobu se víc!"

IX.

Pánu našemu zlý soused slovem zhyzdil est,

a pán hnvem zjiten chystá na zbjníka trest;

ze svých rab vybral juny statných, jarých tl,

zavsil jim na bok mee, na plec touly stel.

Oblekl je v rudé cáry, péra vlají s hlav —za nho tak stoupá k boji zotroilý dav.

Táhnou nmi, s elem chmurným — jejich stud a stesk

topí saki z tykve duté, tlumí bubn tesk.

Krvavý na žerdi prapor ped nimi je vzpjat,

zkrvácený topor v zadu tímá divý kat;

kdo by vypjal vzdorn hlavu, váhal jíti v ped,pod sekyrou jeho dsnou zachropotí hned.

Již se stetli. Ston a skeky — krve potoky —v slepém vzteku otrokové vraždí otroky,

navzájem se sápou lít jako dravá zv,a již hlavy sokm saté nesou za kade.

22

Vítzn s tou vracejí se žatvou krvavou,

pánu svému k nohám kladou hlavu za hlavou,

volajíce: „Sláva tob!" z jitra do noci,

a on praví pohrdliv: „Dobe, otroci."

Zbra jim bére zkrvácenou, v pluh je spahá zas,

dtkám hlída zas dává hbet jich na pospas,

z nich se mnohý ješt chlubí: „Já tam také byl,

v hrdinném za pána boji svoji krev jsem lil."

Já však svírám psti hnvem, stud mi žehá líc.

„Dál jen padej, bii!" volám. „ež tu láji víc,

které bez bázn smí trapi v ruce dáti zbra,

která za sebe mít nezná, k jatkám kráí za!"

Otrokyn žhavooká,

hlad kolicí, pružnoboká,

nohou lehkou jako péro

pede mnou chvj v poskoku,

zatancuj, má bajadéro,

nech si místo zlata, sloni

kolem kotník ti zvoní

železný šperk otrok!

Za let mladých temná kštice,

krásných oí blýskavice

astokrát mou bytost celou

strhly ve svj arokruh,

tiskna dvu v náru velou,

zapomnl jsem rabskou sudbu,

vnímal jako plesnou hudbu

i sám pouta teskný ruch.

21

Pede mnou zde vííš, lepá,

pružný krok tvj pdu tepá,

vlají svdn erné vlasy,

a zas cítím kouzla moc,

ze spod unylé tvé asytemných oí hloubka bezdná

jako nebes propast hvzdnáíoudí v zapomnní noc.

Do té vábné do propasti

pohbít hnvy své a strasti,

z rubínové rt tvých íše

píti opojivý med,

ze sladkého jedu skrýše,

jímž duch rázem zapomíná

spáru, jenž se v adra vtíná,

rabství potupy a bd.

Yšak jsi také v podnož dána

téhož sveepého pána,

jeho zvle pouhá híka,v jeho rukou lehký mí;pouhým kynem svého víkaza kus chleba tvému hladu,

za cár pestrý tvoji vnadu

mže urvat jeho chtí.

25

Velikou pán milost iní,

když svou zhrdá otrokyní,

když smí otrok z íše píti

tch, jež pánu patí, vnad,

v boui smysl zapomníti

hrotu, jenž se v duši ryje,

mrhat poslední vzdor šíje,

jeho rab množit ad.

Kže, spj v mou náru vzpjatou,

sklo se — Ne, ne! Deptni patou

pohrdliv druha žal,

jenž k tvé hanb zírá nm,jenž jsa mužem, tvrdých sval,

zhoubci slouží otuple,

než by, mužn smrti ele,

leb mu rozbil okovem l

XI.

Vizte, na mozol mé dlannáhodou si motýl sedá,

kídla skvoucí kloní, zvedá,

a já hledím zadumanna tu bitkou protivu:

na ple drsnou, svrasklou, temnou,

plnou jizev práce krušné,

a ty lehké tvary vzdušné,

barev skvostných záí jemnou

oko zvoucí k obdivu.

Nenadálý vzácný hoste,

ustrojený v zá a duhu,

milce kvetoucího luhu,

bytí tvé, o živý skvoste,

jeden za rozkoší let:

taníš jenom po- své zvli

v modru volném, v teplém jase,

v lásky hrách a vném kvase,

k nmuž v nektar svj ti z duli

kyne sterý záný kvt.

Zatím v poutech ruka moje

z jitra k noci každé chvíle

lopotí se v krušném díle,

vn splývá ruej znoje

s ela, jež se kloní v prach;

jako v pluhu skot se vleku

pod ranami kruté psti,

neznám požitku ni štstí,

neznám životního vdku,znám jen péi, žal a strach.

A pec nezávidím tob,

motýle, tvj život hravý,

požitku rej kolotavý,

ve zlata i nachu zdobstálý tanec luinou:

Nechtl bych jen sníti lín,

za rozkoší jen se honit,

osud náš: pot v pdu ronit,

po zdárných jen inech v klín

ruce sladko spoinou.

Rád bych volnou, estnou prací

ducha napínal i paže,

prácí, již hlas vlastní káže,

která pracovníku splácí

žitím hodným lovka;

£0

prácí, která k dobru elí,

z níž by vzaly plody zlaté

bytosti s mým srdcem spjaté,

lid mj, vlas, sbor lidstva celý

budoucnost i daleká.

Ale kletbou práce tato

ujamená, ponížená,

znesvcená, znevážená,

kterou rám, poutem spjato,

koná v dtek svistní,

která pro jiného vije

rozkošnictví mrzké kvítí,

jíž on za mzdu v elo ryj o

korunu z všech trn žití

a své moci znamení.

XII.

Ze všech kleteb otroiny,

jíž nás stihl bh,nejtrapnjší, nejhroznjší

otrocký je duch.

Hleme kolem na své ady,co tu klamu, lsti a zrady,

co tu nízkosti se plazí,

co tu zášti srdce mrazí,

co tu zmijí

ped cizím se podle svíjí,

svým pak vztekle syí v sluch !

Hle ! tu rab, jejž za hlídae

otroká dal nám —kterak zapírá nás rázem

prodejný ten chám !

Cit svj, rozum, duši tebaprodává mu za kus chleba,

30

íhá na kyn jeho brvy,

by zdvih' na nás dtky prvý,

stokrát heproti vlastním bratrm zuenežli nepítel náš sám.

Jiným otroctví tak vniklo

do všech žil a šlach,

že se hrbí dobrovoln,

by je šlapal vrah,

že se derou chtiv k nmu,dotknout se jen šat lemu,

svábit na schýlené hlavy

pohled jeho pohrdavý,

sypat kvtynoze, jež ty kopá skety,

zlíbat jeho stopy prach.

Druzí zas boj mezi sebou

vedou divoký,

místo na zhoubce kyj berou

soci na soky,

radj' v zisk a radost vrahu

bratr maí bratra snahu,

sami navzájem se bijem',

v útrobách svých vlastních ryjem',

srdce jásá,

i když cizí zloba drásá

padlé spoluotroky.

31

Což ach! stejný všech nás útisk

nikdy k pleci plec

nepirazí, nezvítzí

nikdy svatá vcv osobních tch vášní veni,

kde záš, závist chléb nám denní,

což vzlet vyšší shody duhu

nerozklene v našem kruhu,

který vavouvn otásá se dravou

iako šelem lítých klec ?

!

XIII.

V bázni boží na rohoži

šedý rab si hoví syt,

za svj hrnec stuchlé rýže

ponížen dtky líže,

jimiž tisíckrát byl zbit.

Za posmchu tretu z plechu

na hru zavsil mu pán,

a náš ddous v dtské pýše

nad námi pne hlavu výše,

že je rabm za vzor dán.

„Dvé jen v žití hvzd mi svítí:

pána mého est a zisk;

za to vizte! na otroka

z pejasného Jeho oka

paprsk pízn vzácné trysk'.

S3

Jak se tlo blahem chvlo,

slzou štstí vlhnul zrak,

když mi na šíj rabstvím kivou

vlastní rukou milostivou

zavsil Své pízn znakl

Díky vroucí, pehoroucí

hrudí slastn zavlály,

když jsem pochýlit sml k zemi

elo v Jeho šat lemy,

zulíbat Mu sandály.

Yle boží za podnoží

urila nás Jeho pat;

pjme hymny k Jeho chvále

a kdo neplazí se stále

v prachu ped Ním, budiž klát!

Kéž mé tlo kdysi stlelo

pod stopami Jeho drah,

pode prahem k Jeho kob,aby šlapal ješt v hrobraba Svého prach!"

XIV.

Vari, Zpve mranobrvý

!

Již se tvá mi hnusí zvst,

v nížto s prachem, slzou, krví

smíšen pouta chest.

Co je mi vkol po rmutne' vav,po všedním znoji, okovech mých —podoba svtlá blíží se smav,pouta skek mní v hrdliek smích,

vnci mne snní makovou ásní,

skutena trudy smuje básní,

vznáší mne v ether z otrockých lích.

Zde jsem volný v modru šírém,

hluboko se tratí zem,

a hluk pustý s vášní vírem

nedoniká sem.

33

Vzdušné tu íše vidin a zdání,

nehmotných zjev tajemný ruch,

žádný tu okov nepoutá vláni

vtrných postav, nadzemských tuch,

v nesmírno dumy peru se šíí,

v zoi krás vných skví se a pýí—tlo nech v poutech, králem je duch!

Jenom kyne a již vítá

vábnjší mne sad

nežli ten, kde z rží svítá

velmogulv hrad.

Y rozkošné sít jímá vše valem

bájených svlac lehounký vzmach,

zaplétá v obí vjíe palem

kalich skvostných azur a nach,

vzlétajíc k nebi vzduchem se blýští

stíbrná vláha, pádem se tíští

o stup mramor v duhový prach.

Z vonného pak stín pítmíroucho vlaje pavuí,

nožky zvoní v ladné rytmy

zlatou obruí,

36

v kadeí noci nad lunou skrání

kmitá se vncem svtlušek plam,

na adrech v roušky prsvitné vláni

nejdražší hoí Golkondy kam,

krásnj' však ješt pod asou stinnou

líbezná svtla záí a kynou

v úsmvu vcném k milostným hrám.

Zdvihám náru s blahým vzlykem,

zdvihám ruce — ký to tesk?

Zainklo mé pouto — Mžikemprchá vdk i lesk.

Kolem též iní okovy druh,

pod biem sténá rodná tu krev,

trhá mne dol s oblaných luh,

rozkoš se mní v bolest a hnv;

na místo písní krásy a nhybouí zas nitrem pod kat šlehy

náku a pomsty divoký zpv!

XV.

Kdys otroci dva z cesty daleké

jsme vraceli se širou lesní pouští,

kde shlukem vtví kmeny stovkéa pivšených úpon bujnou houští

den v soumrak mnily. Ty vzepenoujsme na zedraných nesli ramenou,

na které se zbožím se houpal žok.

Co chvíli laním zrychloval náš krok

i ranami náš hlída, s kopím v psti.

Tu náhle zapraskaly ratolesti

a žíhaná srs protáhlého tlase mihla vzduchem ohromná jak stela —

'— skek zaznl jediný — žer klesla s žokcmv prs rozrytou, již zbarvil krve slap:

to druh mj v pedu, sražen šelmy skokem,

se svíjel pod pazoury dsných tlap.

Nás hlída bezdky svou napáh' zbra —tu dravec, pustiv mrtvý raba trup,

jak blesku mihnutím se uvrh' nali v houští unášel svj nový lup.

s&

Já, schvácen hrzou, zdvihl oštp man,jenž hlídai pa z ochromené dlan,

a dal se v bh. Cht z lesa uniknouti,

než noci mrak se na krajinu shroutí,

dál, dál jsem bez rozmyslu kvapil v peda zbloudil s cesty. Do výšky m vekrok bezdný, kde píze lián ídla.

Však z nenadání erná svoje kídla

noc krajem rozpjala — tu zjevil vhod

svit poslední mn skalní sluje vchod,

kam zemdlen na vlhkou jsem klesl dr,

jat brzy spánkem, tžkým jako smrt. —

Když procitl jsem divn osvžen,

svt krásný byl jak v první tvorstva den.

Až v dálku tam, kde velký slunce kruh

jak božstva plápolavý štít se hížil

nad oceánu zamodralý pruh,

les nekonený pode mnou se nížil

po sklonu horstva nenáhlém a širém,

bez lidské stopy, slavným objat mírem.

Kam hledl jsem, jen zele pralesa,

tak svží, divukrásná, svtlem sytá,

tu byla v jedno valné moe slita

vln smaragdových, z nhož v nebesa

jen orel stoupal modrojasnou šíí

nad nesetnými palem nad vjíi.

39

A za mnou daleko, mhou zastena,

svým snhem vným velhor temena

sem kmitala pes nižší vrcholy.

I zde již istší, svžejší byl vzduch,

a pralesa se mírnil bujný ruch,

le za to smavé píní údoly

se kryly v rozeklané horstva skráni

uprosted skalních kužel a bání.

Tam horských bystin kišál tekutý

se tíštil vodopádem v sníh a duhu,

a vplétal semo tamo tpytnou stuhu

v trav kyprý samet, nikdy netknutý

snad krokem lovka. Tch kvt vdkyas nikdy nessál lidský zrak a ich,

a v kouzlu rajském, nerušeném vky,sen zem dtský zdál se dímat v nich.

Z vln pažitu se pjaly ostrovy

rozkošn skupeného stromoví,

jež protkávaly svlace kvetoucí,

a vnce révy kol se pletoucí,

jíž nikdo nepstil. A haluzemi

ve smsi lupen se modral hrozen

neb rumnil se plod, jenž padal k zemi

jen tíhou pezrálý neb vtrem shozen.

To panenské byl obraz pírody,

jhem lidským netknuté, ráj svobody.

A náhle myšlénka mi bleskla skrání,

hru zachvla se v burném zaplesání:

40

Jsi svoboden! Prost navždy kletých pout!

Znik' všechen útisk potupný a bolný.

Skrýš bezpená ten dálný horský kout,

zde mžeš hnízdit jako orel volný.

Tam daleko je život vných bdza stonu zjamených a dráb skeku,

jenž denn ronil v rány duše jed,

jed hanby žhoucí, bezmocného vzteku;

ten tam je spolurab bídný sbor,

jich kleslost, podlost, vný svár a spor;

vše rázem splynulo jak hrozný sen

tam v dálce mlhavé. — Jsem svoboden!

O pírodo, tvé v lokty zelené

chci pohbít druhou polovinu žití,

své zapomenout rány scelené,

a v jedno s duší tvou své nitro slíti!

Ta jeskyn mi za skrýš bude vhod

a tráva ložem; strom volný plod

a rucej skal mi hlad a žíze zkojí;

ten oštp bude proti šelmám zbrojí.

A žil jsem tam. Duch okíval jak divem

po zmti spor, bd a lopoty

v tom spoinutí klidném, volném, snivém

na klín Pírody a Samoty.

Mn zdálo se, že teprv nyní zrak

jsem z prachu zve, kam jha jej chýlil tlak,

jak ponejprv bych rozhlížel se zemí,

svt videi teprv s jeho vdky všemi

a pekvapen se nemoh' vynadívat.

O v jakém tehdáž slastném obdivu

jsem vídal v moi slunka ter se skrývat

v par podveerních vzdušném pedivu,

jež prošleháno v posled jeho žehy

roj mrák nebem tkalo nachový

a aruplné zlaté ostrovy,

v mih každý divn mnící své behy!

A když pak po blankytném sklepení

jak drahokam drobných spousta valuá

hvzd zasvítilo skvoucí hemžení,

tu vzlétal duch mj v ona svtla dálná,

jak motýl oceánem zlatých kvt,tam v bezdnu tkal ode svta k svtu,

a z nebeských tch sad vynášel

dum velkolepých opojivý pel.

Já pemýšlel: Tch svt bezdný rej

vše chová v sob — všechny tvar zmny,jež možno sníti, všechen bájný dej

i ducha div etz neskonený —vše, co si lidská fantasie spádái co jen tuší nejasn a hádá,

a nad to ješt zjev nekoneno,o nichžto nemá, nemž' míti tuchu

i2

duch lovka ... A pece vesmír v ruchu

svém oživeném, prostor, as i vnojsou eho's pouhý závoj hvzdotkaný,

co za tím bytím veškerým se kryje,

co nemá hmotné, duchové ni strany,

co jinak, nežli chápem', jest a žije,f

co nelze mit žádnou ducha mírou,

a zdaleka ni tušit žádnou vírou,

co není hmotou ani hmoty duší,

ni duchem, který nad hmotou se chví,

ni prasilou ni bohem — emu sluší

jen jedno jméno: Vné tajemství.

Nic o nm nevíme, jen duše cítí,

ví urit, že musí Cosi býti

za svtem tím, v nmž vládne prostor, as,

a za íší, jež myslí, cítí v nás,

sic jinak celý vesmír neskonalý,

by hluchý byl a nebohý a malý!

A do mé duše tedy hvzdný týn

jen taje vrhal neproniklý stín,

o povznášel m výše nežli zá,

v niž knzi otrok zde chlubn vijí

nám boha svého malou, lidskou tvá,

i víru jamem kladouce nám v šiji,

tu víru, upravenou pánu v hod,

by ve tmách sloužil mu náš ztuply rod.

43

Však nejen peohroraná svt íš

mou duši vznášela, i kvítk malých

azurná, rosou operlená íš:

co pvab jsem poznal neskonalých

i v nejdrobnjších dítkách pdy kol,

jež dotud nedbale jsem krušil patou;

svj rzný vdk mi zjevil každý stvol,

list každý s tásní jemn pilovatou

a kvt tvary, plné rzných vnad,

i barev svžích arovábný lad.

I tvor nejmenších m vábil ruch:

um pavouka, když robil vzdušné sít,

i vzhru dol pesný tanec much,

jak zavšených na kmitavé nit,

a jako íše trpaslií djpod travou mravenc jsem stíhal rej. -

Tak jednou v údolí jsem tsné vešel,

kam s rozliného svah stromoví

tlum bujný rostlin popínavých všel

tak hust ozdobné své vncoví,

že pozvedat mi bylo v každém kroku

ty vzdušné clony, ^vánkem kolébané,

ze sliných kvt rzných barev tkané.

A za jednou se mému zjevil okuzjov krásy kouzelné. Ve travin klínu

pod stromem spala device a kol

sms úpon kvtných sklánla se v dol

44

jak tásní záivého baldachýnu,

jak padající kvt bystiny,

jak dštící safíry a rubíny.

A chvjícím se lehkým pedivem

tch rznobarvých zvonc paprsk ranní

sem vnikal v polosvitu mnivém,

že mihotavých svtel, stín hraní

po sliné podob, to jemné tlo

v pel pohádkových vidin obláelo.

Kde vzala se zde tato útlá knžna

ve vzácném rouchu, lehkém jako dech,

v nmž jevila se v libých obrysech

jak pestrou vlnou úd krása nžná?

Lee zaprášen byl jeho asný lem

a trhlina též sem tam zela v nm,jíž prohledala jemn pozahndlá,

však tím jen pvabnjší tla ple.

Kol skrání nádherná houš vlas pedla

vln erných voln splývající zm,v nich zlato elenky se lesklo drahé,

s níž v pedu skvostná perla do ela

jak velká, tpytná slza visela.

Pod hlavu podložené-rám nahé

nad loktem obejímal zlatý had

a jeden pramen vlas kolem ouška

na hrdlo útlé, panenské se kraa ješt níž, kde potrhaná rouška

45

prs mladý, svží, oble vypjatý

jen místy halila. Šat asnatý

kryl ve svých tásních jednu nohu zcela,

le druhé lepotvárný, nžný vdkaž nad kotníky z nich se povysmek',

tam, kde se šra perel na nm skvla.

Jak rozkošný ten obliej mne jímal

svým nžným, istým, sladkým oválem,

tím pelem dívích sn, jenž na nm dímal,

i pisndlosti lehkým zákalem,

jenž divn slušel pleti sametové.

I rozsmekli se rtové ústek malých,

jak pootvírá za jitra svj kalich

kvt nachový, a jakby blazí snové

je oblétali, usmívat se zdáli,

a stopy slz jí v ranním lesku plály

pod ernou asou víek semknutých

v brv jemných stínu, krásn zklenutých.

Y tom zabloudil k ní motýl v poletu

a dlek její brady zvoliv sídlem,

níž, výše pohyboval velkým kídlems ok dvojích duhou v modrém sametu.

Tu ze sna ruku k tomu místu vztáhla —vzle motýl — na skrá jí však usezase —tu sebou hnula, prozela te znáhla

a v uleknutí rychle vzchopila se.

4G

Já pravil však: Ó dívko, nemj bázn.

Ni vlasu tob nezkivím. Kdos', milá,

a jaké v pouš tu zavedly t strázn?

Tu ona zkoumav v mé líce vryla

svj velký, erný, sladký sajhy zrak,

mžik ješt váhala i ekla pak:

]STuž, hoký osud svj ti vypovím.

Jsem otrokyn. Avšak horší bdunež jama tíž pod biem dráhovým

mn chystal mrzký ohe v pána hledu,

a jednou místo okov mi dali

kol ramenou ty skvositné kruhy zlata,

ten šat, jenž nyní rozedrán m halí,

a tímto z perel poutem noha spjata —Však ob zdobenou než mohli vést

v dm násilníka, zoufalost mé síly

jak divem vzpružila i všeptla lest,

že vhodnou k útku jsem našla chvíli.

I prchala jsem nocí v hustý les

a dny již tkám pouští; doušek vody

mi skýtá pramen, pokrm lesní plody

a skrytou ložnici kdes úpon sms.

A píští den mi chystá cokoli —skon v šelmy drápech lepší, jedem zmije,

neb krutou ranou divochova kyje,

než ozlacená hanba v nevoli.

47

Já dl: Nás osud stejný k sob ve —i mn dal uniknouti z rabských bd.Tam v dáli obou ždá jen zkáza jistá —nuž, zsta zde! Zvol vedle mne svj krov'

Má záštita ti klidné bydlo schystá,

chci s tebou dlit, co mi skytne lov,

a vnikne-li sem vrah, než tebe chopí,

dív do tchto mých prsou ocel ztopí.

Tu vdn s mým se stetl Zajmin zrak

a dviv podala mi ruku;

v mé dlani nžných prst jemný tlak

mnou celým zachvl v mocném srdce tluku.

Já tehdáž kvetl v plné mužství síle

a ruce mladých rabek asto již

se vášní tásly na mém jarém týle,

když hrubé rozkoše jsem píval íš,

muk rabských lokal krátké zapomnní;

le svtlý obraz jinošského snní,

jenž stále v dáli záiv se míhal

a po nmž náru nadarmo jsem zdvihal,

te teprv se mi zjevil v živém tle,

já poznal teprv lásky kouzlo celé.

Však stežil jsem se, toužebný ten cit

by pohledem jen plachým projevit,

4S

stud její díví zakalit jen dechem.

Jí penechal jsem skalní úkryt svj,

jej vystlav travou kvtnatou a mechem,

sám opodál si zvoliv jinou sluj.

V les odcházel jsem s oštpem a domzv nosil uhitou i vzácný plod,

jenž kdes m zlákal zlézti vrchol stromu;

pak její rukou schystán prostý hod.

Ty nžné prsty z rznobarvých hlin

tvar pkný rozmanitých nádob shntly

a rohož do mé sluje z hebkých ttin

i z lýka brašnu loveckou mi spletly —vdk domácnosti skrovné poal kvésti

v té pustin, i poznal jsem, jak mála

je teba k lidí poklidnému štstí,

že dosti skromných požitk by pála

zem každému, by zbujnost sobc líných

týt nežádala z tžké práce jiných.

Yše upomínky nectné poroby,

ty ramen, skrání zlaté ozdoby

a šry perel Zajma s úd sala

a krašší blýskavého pepychu

šperk za jitra si v erné vlasy tkala

ze sliných, velkých svlace kalich,

jež plny rosných krpjí a pelu,

tu modrem záily, tu v snžném belu.

Pod tímto svžím skvostem pírody

zrak vzhledal plný isté lahody

jak pod kvetoucí vtví oko lan,

tu sladkou mlhou zasten zaduman,však nejastji v ilém veselí

se jiske, jakby hrav blyštly

slunení blesky v démantové hran,

a smavé rozkoše ten slunný tpytpak hrál jí po ele i na rtech, lících,

v nž mihotavý dlek býval vryt, —ba zdál se hrát i po hrdle a kšticích,

tak jakby spanilá ta postat' celá

zá veselosti byla zosobnlá.

A zponenáhlu veselý ten jas

i mn se sdílel: v ela temné runy,

jež zstavil tam rabství dlouhý as,

svj odlesk vysílal ten paprsk slunný,

s úst rozkošnjších nad kvt granátový,

vždy uchystaných v žert a do zpvu,host na rty písné pelétal mi nový —to hravý, zlatý motýl úsmvu. —

Kdys ped jeskyní sedli jsme spolu

a v pvab kraje pohled hížili:

Pod námi v dálném, široširém kolu

se sklony horstva zvolna nížily

GO

ve zvláštním, divném podveerním tpytu,

jímž zele stromoví se promnilav zá skvostnou smaragdu a malachitu —ta bujná zele, která všechno kryla,

níž, níž se eíc protáhlými svahy,

po stupních klesajíc jak íné prahy,

tu v hustém nakupení mnohohlavémjak vlny slévajíc své vrcholy,

tu zase nad ostatních korun davempnouc osamlé pyšné chocholy,

tu skaliska zas kolmým úpademjsouc perušena, srázem holé strán,

le jako smaragdový diadem

houš palem slinou vinouc v jeho skrán,

s níž popínavých rostlin vncovív dol spouštlo svj závs kvtovýTak v arokrásném, hustém rounu palemníž, níž se klonil úval za úvalem

až tam, kde moe lemoval je pas,

v nmž, nyní purpurném, žár slunce has\

A mrák lehkých píze ohnivá

svá nad ním tkala vidma mnivá,v nž pohled snivý, když se kolem tratí

tvá zem v temnotách, rád matnou tuchu

o jiném, mimohmotném svt šatí,

o kraji divuplném blahých duch.

Tu náhle cítil jsem, jak nžná dlamn na týl pozadu Se vznesla jemn,

01

jak vlasy mkké rozlily se nase skrán, jež se pitulila ke mn,a když jsem stranou shlédl v Zájmy líc,

zrak láskou záící mi hledl vstíc

skrz hojné slzy rozkoše a touhy,

v nichž skvl se erné asy hedbáv dlouhý —mým tlem prošlel burné slasti plamen,

že chvjící se dívku bezdkyjsem schvátil v prudké objetí svých ramen,

a srdcí dvé se spjalo na vky.

Byl ráj to lásky, v nmž jsem odtud žil;

den ke dni jako v slastí vnci arnémkvt ke kvtu vždy nový pvab vil —já nejen v tlu Zájmy lepotvárném

se kochal, než i v ducha kráse vnitní,

tak isté, smavé jako paprsk jitní.

Však pece blahem tím se mihl asemstín jeden rušivý: jen plaše prv'

a kradmo kmit' se nkdy duše jasem,

však pozdj' chmurn sedal v temno brv:

to vystupoval ped mj vnitní zrak

dav bídných, v dálce strádajících druh,strast na lících a v ele hanby znak;

já slyšel inkot ocelových kruh

F.2

a skípot zub, stony, bi šleh —znl ve mn hlas: Zda smíš a mžeš v klidu

zde pít jen íši rozkoší a nh,kdy strast a trud jsou losem tvého lidu?

Tak dumal jsem a tu pak štstí moje

mne tísnilo jak proti bratrm hích;

le rozptýlil vždy opt stín roje

mé Zájmy vdk a jasný v oku smích.

Kdys ráno se mnou ke zdroji se brala

a s vodou nazpt k jeskyni se dala.

Já na lov jít se chystal; ale chvíli

jsem postál open o kopí a zíral,

jak vracela se k sluji krokem víly,

džbán nesouc na hlav, jejž podepíral

tlak útlé ruky, vzhru vypjaté,

nad mkkým vlasem, jehož houštku temnou

spjal pružný svlaec v pouto kvtnaté;

zrak s rozkoší ssál harmonii jemnou

tch krásných linií, jež utkávaly

pvabný obrys štíhlé postavy

a chzí vdkuplnou zahrávaly

ve vlnách roucha, svdn míhavy;

a když se skryla, ješt mému sluchu

se hlásil písní sladkozvuký ret,

již asto pla — dosud zní mi v duchu

ten zpv, jenž tehdy zaznl naposled:

53

Jak v jitním pouptiplá krpj rosy,

jak prsten v objetí

svou perlu nosí,

jak nebe hvzdy jas

a kišál horská sluj,

tak chová v každý asmé srdce obraz tvj.

Spíš v dol se pohoí,

v souš moe zmní,

spíš slunce dohoía luny skvní,

spíš ve mn živoucí

bít srdce ustane,

než k tob horoucí

v nm láska doplano.

Le sotva umlknul ten sladký zpv,

ruch podivný se ozval z hloubi lesa

jak praskot vtví, šupot, dravc ev,blíž, blíže houští oživlou se nesa,

až posléz vyítil se bdný zjev:

zjev sešlé staruchy, jíž v pustém vláni

sníh vlas polétal kol vpadlých skrání,

kol tla vyzáblého cár sms,

v nž odv rozsápal jí trním les,

C4

i svrasklou kži sem tam zraniv hrotem,

že krev z ní pryštla. Strach šílený

byl v jejím pohledu. Prach s krví, potem

jí obliej kryl k dcku schýlený,

jež na hru pivíjela pevným stiskem—tak mimo mne se kmitla divým tryskem.

Však poznal jsem ji: Jamo téhož pána

ped krátkém šíji svíralo nás obou —Ó jist trýzní k zoufalosti hnána

též prchá v pustinu ped jeho zlobou!

i lidokupec chtl jí urvat dcko,

to vnoue útlé, blaho její všecko?

Hle! již tu z houští, s lesklou v ruce zbraní,

dvé jeho biic se vrhá za ní . . .

Já, ukryt za pnm obrovského stromu,

mol zstat svdkem tajným štvaný tomu,

a hon, jenž vynoil se z lesních stín

jak pízrak náhle, byl by zmizel mžikem

zas v pustiny té hluché širém klínu,

jen chvilku zátiší mé vzbouiv rykem—le pi pohledu na staruchu štvanou,

s níž kdysi stejné jho mou šíji telo

a na ty dráby, pod jichž dtek ranou

se asto svíjelo i moje tlo,

krev horkým varem do mé hlavy tryskla

a rudá mlha zvlnila se v oku,

Gj

dla keovit devo kopí stiskla

a z úkrytu jsem vyle v bystrém skoku -

Na chvilku ztrnulí ped náhlým zjevem,

pak na mne drábové se vrhli s evem.

Tu Zajma zamihla se mezi kmeny —zím dosud, zvíeným jak letí prachem,

jak vlají erné vlasy rozvicheny

kol tváe sliné, bledé o mne strachem,

jak ramena mi vzpíná ku pomoci

a blesk jí šlehá z krásné zrak noci:

to nebyla již sladká holubice,

než za svou mla v boj chvátající lvice.

Se zem v bhu suchou vtev zdvihla—však slabou ranou jen páž díví stihla

leb drába jednoho. Ten kopí své

jí v prsa vrazil. Jako stéblo kvtné,

když útlou lodyhu srp žnoucí petne,

k mým nohám kleslo tlo mladistvé —Tu zapomnl jsem boje, všeho kolem,

k ní klesl jsem, jí hlavu mroucí zvea lásky pozdrav se zoufalým bolem

jsem v oku hasnoucím e naposled

Jak bezduch pak jsem snášel bez obrany

vztek pochop, již spoutali m v ráz,

jich pstí údery a bsné hany,

když zpt mne vlekli, brati, mezi vás,

56

zpt ve jho potupné. Já jedva cítil

trest ukrutný, jímž pokáral m pán —byl krutší bolestí duch rozerván!

A dlouho palivý ten bol se nítil

v mém nitru chorém, až pak zpustla duše

a v osud bdný poddala se hluše.

Zas jamu zvykla udolaná šij,

den za dnem v tupém odevzdání míjel

a douškem hrubých požitk jsem zpíjel

tu asem v adrech budící se zmij'.

Yšak pec i chvíle povzlet jsem míval

a zanícení. Tu jak paprsk luny

zjev záivý vždy do mé noci splýval

a v toužný zpv mé rozševelil struny,

Stár nyní jsem, vlas jíním prokvétá;

le dosud jako tkán ze vzdušných tpytmé Zájmy obraz ke mn pilétá

a srdce hrouží v moe sladkých cit,

chest perel slyším na kotníku jemném

a slyším její zpv; zím nžnou líc,

smích sladký zablýskne jí v oku temném

a ruce loudiv mi vzpíná vstíc,

jak zvala by mne k rajské lásky hodu

tam k sob, za hrob, vnou na svobodu.

XVI.

Jest leckde volnost pouhý hlahol slova

a svoboda jen hluchý, prázdný zvuk,

le u nás prociuje denn znova

to heslo boulivý všech srdcí tluk;

kam zrak se upne, plamenem je psáno

a koldokola vným zvonem zní,

je prvním naším vzdechem každé ráno

a veer modlitbou je poslední.

Když v dálku bez mezí nás vábí moea volný vítr vlas nám rozvlaje,

když na obzoru kmitne híva oe,

jenž uzdy nezná, stepí tkaje,

když hrdý orel ped námi se vznese

a kídlem zahrá v modré výsosti, —tu ruka vzpjatá poutem pozatese

a rtové zachvjí se: Volnosti!

O volnosti, jak divukrásná báje

k nám luzn šumíš z as daleka.

C3

jak matný ohlas ztraceného ráje,

jenž dímá ztajen v srdci lovka;a duch náš s poutem srostlý jedva ví,že víc ta zvst než snivé zkazky plod,

že bylo pravdou, co se v dálce šeí,

že býval kdysi svoboden náš rod.

Tys klonila se dcku do pohádky

jak záná víla s hvzdnou elenkou,

když dd mu ítal starých kronik ádky;

tys byla pravou juna milenkou,

tvj slunný zrak se ped ním stále míhal,

tys byla dumou vzletných jeho chvil,

on ve snách pro tebe me lesklý zdvíhal

a ve snách pro tebe krev horkou lil.

Tys v noci rabství byla hvzdou muži,

a dalekou, a nedostižnou žel!

Dum jeho tajnou, vnou's byla druží,

všech jeho tužeb cíl jen v tob tkvl

Jak zem zaslíbená z dáli kyneš

i sivé lbi, když nad okovem sní,

a mihotavým leskem ješt splyneš

na mroucích oí zásvit poslední.

Ó volnosti, a v doby rtech tvé jméno

zvuk plný ztratilo, kdys jasný tak,

a sobci zištnými je znesvceno,

již na svá tržišt tvj vsí znak,

nech na svj prapor vetkali te lživ

i mnozí škdci pravé svobody

a ti, kdož sami znikli jha, zas divtvým jménem rdousí jiné národy:

My chováme t v srdcích ryzí stále,

nás uí znáti plnou cenu tvou

déš poliku, na líci kleslé pále,

ty dravé ruce, jež nám všechno rvou.

Co denn šleh surových nás švihne,

co denn trn skrán probodá,

za každým duší obraz tvj se mihne

a z hloubi tryskne povzdech: Svoboda!

O volnosti, my denn z tvého rubu

tvj poznáváme plný skvoucí vdk,v tom stonu hluchém, ve skípotu zub,jímž udidlo své hryzem' celý vk;kdy po šíji nám šlape cizí pata

a každý chám nás tupit, muit smí —rty mlí sevené pod biem kata,

le v srdci boue touhy: Volnost! hmí.

XVII.

Když nad zemí se shluknou mraky tmavé

jak v rozlíceném šiku satané,

jich zahmí štíty, vzplanou mee žhavé,

tu vzhru týím ruce spoutané:

Ysta, boue, v celé hrze své a moci,

všech živl probu nekonený vztek,

a zem se chvje v troskách, ohni, noci,

v luh rozlije se moe, vodstvo ek!

Co pána našeho, v&e zpustoš valem,

prs odnes vlnami, v .pouš luhy zm,skla s vtví kvty a plod každý s palem,

zlom, vyrvi z koen jich sliný pe!

Cl

Bá zlatou rozbij s vížek zdobným tlumem,

dm pánv nádherný svým ohnm ztrav

a strop mramorových dštícím rumemzdr tyrana i dráb jeho dav!

Kéž nepítel se s živl vztekem spojí,

kol zuí pochodní a ocelem!

A kdokoli — zdar budiž jeho zbroji:

Kdo pána vrah, ten naším pítelem.

xvm.

T boha našeho nám uril pán

a viti nám káže,

že bohem tím bi v jeho ruku dán,

nám v pouta spjato páže —Ó kote se, ó klate se

ped Pánem hvzdné bán,

ó kote se, ó klate se

ped pánem v zemském láno;

jen pokora i poslušnost

otvírá nebes bránu

a nejkrásnjší duše skvost

je zbožná úcta k pánu.

Tak nejsvtjší lovenstva cit

je v službách otrokáe,

v líc samu božství vného je vryt

rys jeho zpupné tváe,

63

a lichých knží chórovod

se shrbenými zády

mu hymny pje o závod,

je sloupem jeho vlády,

na každou hlavu volá zmar,

jež volnji se vztyí

a modlí se za jeho zdar

a žehná jeho bii.

Ret velebného kdysi proroka

všech lidí rovnost kázal

a rozrážeje etz otroka

vše lásky poutem vázal;

le jeho žák lstivý sbor

v rub jeho zákon zvrátil,

nám bdným chválí svatý vzor,

sám podíl moci schvátil,

. ve stínu pízn pánovy

se tší mrzkým plenem

a za to svtí okovy

jak v posmch mistra jménem.

Ó bože náš, náš pravý bože, slyš!

Ty bože chudých rab,jenž do zlata svj oltá nestrojíš,

své knží do hedvábu,

64

jenž trníš v kráse pírody

a v prostých srdcí tluku:

ty velký bože svobody,

svou zdvihni mocnou ruku,

z pout odvkých nás vyprosti,

vzty z prachu naše hlavy

a svtu v chrámech volnosti

svj zvstuj zákon pravý i

XIX.

Utichni te, struno lkavá,

ticho, brati — ztajte dech!

V ruku schyl se dumná hlava,

zbystete svj vnitní slech.

Slyšíte-li? Slyšíte-li?

Z blízka, dáli temný zvuk,

jak by poutem zainelymilióny rabských ruk.

Celý svt širý

v nejzazší kout

temnou zní hudbou

železných pout.

Nespoísti, nedozíti,

co nás rab chová svt,

myriády druh cítí

stejnou bídu, stejný hnt

berou nám i slova tcliu,

trpt musí otrok nm:Ticho dole! Ani vzdechu!

Kdo jen špetne — roubík sem!

Ale jen rukou

potebí hnout,

ozve se v tichu

inení pout.

Zvuk ten mluví zvláštní eí,jíž moc žádná neztlumí,

jíž rab rabu tajn svdí,jíž pán bledna rozumí;

e ta nejednou mu plaší

s hedvábného lože sen,

dsnou vidinou ho straší,

že již blízek pomsty den.

Tekel ufarsin

v hodovny kout

píše mu ruka

v inení pout.

Darmo šepce: „Liché zvsti!

Bez mee je rabská dla,

b7

proti boui holých pstí

ochrání mne strážc zbra"Až hnv milión vzplane,

stráž tvá hrzou onmí,okov ruky upoutané

v dsnou zbra se promní.

Na lebky katv strašlivý soud

stotisíc teskneželezných pout.

XX.

Zas nadje mi v prsou klíí, —lesk hvzdný hustou chmurou kmizas pevnji se hlava tyí —v noc padl svží jitra svit:

To slibné jitní vzplání,

té hvzdy tšný jas

jsem zoil z nenadání

ve stínu juných as.

Když nad skrání mu kadeavoupst zaal strážce surový,

hoch nezble se sklonnou hlavou

a nespjal ruce s okovy,

le hrd vznesl skráni

» a vzdorn oi zvea v tch jsem z nenadání

svit nové doby vzhled'.

To nebyl rabský pohled chabý,

jenž zbable se chýlí v prach,

kdy staí dtek zámih slabý,

v ráz ubít krátký inu vzmach.

Ve stínu mladé brvy

ten zrak se div lesk',

jak blízké boue prvý

by z nho sršel blesk.

Mn vzešla útcha z té záe,

že pedk stín v nás pece zbyl,

že nevyssál hnt otrokáe

krev jejich všecku z našich žil,

že jiskry, jež jsme stehli,

vždy v duchu zjameném,

se v srdci syn zžehly

tím jarým plamenem.

Nech palivá i výtka srší

z tch zrak mladých v naši hru,

nech na as jejich zápal zvrší

jen bídu naši — vítán bu!Bu zdráv, ty jarní blesku,

jenž svítáš z juných as•a vstíš v noci stesku

nám brzké spásy jas!

XXI.

Ó jinochu, tys nadchl hrstku druh,by vzepela se hrd strážcm svým,

dla povysmekla z železného kruhu

a trapiovi zahrozila jím;

le pán tu zaval: „Kate, mj se k dílu,

by ohromil vše rabstvo bledý strach!"

Moc jeho snadno zlomila tvou sílu

a pod meem tvá hlava klesla v prach.

Te na tvém pustém hrob pod ekanemrab šedý káže moudrou rozvahu:

„Hle, smrtí potupnou ve kvtu ranném

zde za šílenou pykal odvahu,

tam jeho druh zástup hustou míží

rve darmo, v temných slujích vadne cho,

a všem nám jama zdvojeného tíži

vrh' na šije ten pošetilý vzdor."

V i

Já volám vsak: Ó muenníku juny,

jak hvzda jitní v naše temno za!Ty mladá otrokyn, v lesku luny

hrob jeho kvítím nejslinjším da;však slzami je nepokrápj bolu,

že ztratila jsi tchu jedinou —pla hrdostí, ty šastná v dvic kolu,

že milována byla's hrdinou!

On žití okov stás, host jiných luh,

kde slunce vné volnosti se skví,

smrt jeho vítzstvím. A sudba druhzda horší jest než naše otroctví?

My v širším jenom žijem' ve žalái,

a lepší podzemní jich temný kout:

My pouta nesem' v plné slunce zái

a k tomu ješt hanbu, tžší pout.

XXII.

Vidím snahy roztíštné,

slyším hesel pustou sms,duch proud se rzno. žene,

smetá dnes, co vera vznes',

každý hlásá nové zvsti,

každý jiné dráhy klestí,

každým jitrem nový vdcevstává s rušnou družinou —kéž by radj' všechny ruce

v houš se shlukly družn spjatou

za velikou, za všem svatou,

za myšlénku jedinou!

Slyším rozlícenou vádu

o svobody podstat,

o budoucím lidstva ádupo kivd mrzkých rozvrate,

73

zatím co nás všechny kruší

dále jho den ke dni tužší,

na vše naše práva plyne

a v nás deptá lidskou est —Mlte, všechny snahy jiné,

ped tou jednou, nejdávnjší,

nejnutnjší, nejhlavnj ší

:

nejprv z jama šíji vznést!

Když se probral z omráeníujamený vrahem dd,v prvním hlavy povztyení

k této hvzd upjal hled,

k ní se našich otc zraky

stále pjaly skrze mraky,

z dtství všecko naše snníprozaoval její svit —má-liž jiných svtel chvní,

bludiek rej kolotavý

jediný ten maják pravý

naší spásy zaclonit?

Nejprv proti škdc tlaku

všech se svorn vzepni šij,

v jednom hustém, burném mrakuvšech nás hnv a vzdor se slij,

n

v jeden píboj srazme pleco,

zlomit pruty rabskó klece,

a když v odpoutané síle

v náru stisknem Svobodu,

potom pravá bude chvíle,

pemýšlet a ešit, sníti,

kterak dál ku svtlu jíti

V ad volných národ.

ttx.ni!

Stojím v šeru na skalin, o niž v pnu, déš a kouduníc, jeíc rozbíjí se nesmírného vodstva bou.Jako pták, jenž marn hledá k odpoinku výspy tes,

pohled mj se teskn hrouží v mlhy, vln a mraksms,

která pede mnou se temn v nedohlednou dálku ste

a sta mrštmi a víry jak var arodjnic ve.

Stojím tu a hledím nazpt: V otroctví tam úpí zem.

Hledím k pedu : Vše tam hrozí živl bsným zá-

pasem,

orkán divoký se blíží — již mi vzlétá vichrem vlas,

I pout mojich inkot vný pehlušuje boue hlas.

Le já spoutané ty ruce zdvihám píští spoust vstíc,

polibkm jak dvy drahé šlehm vtru vzdávám líc:

Vítej, boue! Vykoupení slibuje tvj strašný zjev,

ve tvém rachotu a evu svobody mne zdraví zpv!

7G

A te náhle moje zraky jiskivou se plní mhou,cítím, jak mi náhlým ohnm tepající skrán žhou,

kterak z nitra na rty chvj né blouznivý se dere šuma jak duši do budoucna nesou kídla vštích dum.

Mžiká cosi, kmitá, svítá za tou spoustou chmur a pn,jakby jimi prozaoval tžce rodící se den,

v ervánky se hrzn krásné šatí burný moe hnv,jakby místo vody síro kypla tam krev, jen krev.

Nestvrných vln hbety táhlé, rozšlehané vláhy prach,

smršt divoké a strže — všechno dsný krve nach

a sluch plní tesk a hlomoz, jakby v boji bez mezí

srážely se lítých vjfi oštpy a pavezy — —Však již mlknou bubny boue, zvolna ztišuje se var

a štít slunce zlatoskvoucí z ržových se klube par.

Vítzný den chmury, mlhy ve vlající cáry rve,

jako v táse poletavou zdrané bitvou korouhve,

prchá tmy voj rozprášený, ztichl boue divý ruch —modré nebe, modré moe, mezi nimi zlatý vzduch . . .

Však co vidím? Beh tam nový — smavé slunce

píštích let

ozauje jiný, svží, bouí obrozený svt.

Palem rozkošná tam zele, v níž se blýská zlatý plod,

obhlíží své libé vdky v modré hloubi klidných vod

a kraj úrodou se smje, kvt a klas a hrozen rév,

k pilné *práci, vdné sob, veselý se druží zpv,

ruce všechny bez okov, jasná pracovník tvá,

nikde dozorce tu s biem, otylý ni otroká,

77

nikde neblýská tu kopí sveepého vojína,

pokrytecky neblá se ásné roucho bramína,

nikde nepsána tu v elo rznou hlinkou rta kast,

rovných, volných spolubrati svobodná tu, šastná vlast.

Svorn mísí se v tch davech rzná ple a rzná e,nechoulí se žebrák v hadrech, neplá skvostem zahale,

ty tam bídné chaty, všude prostý sic, však ladný dma kde palác lepotvárný hrd strmí k nebesm,není sídlem sobc zpupných, otvírá své brány všem,

o svých osudech sám voln rokuje tam lidu snm,záe vdní ztad šíí blahodárný vkol svit,

umním se duch tam kochá, zušlechuje lidský

cit — —Okov mne vzbudil inkot— prchá svtlý, krásný sen

v trud a hanbu pítomnosti smutným zvratem

promnn . .

.

Avšak ne! To nebyl pouhý pelud roztoužených sn.

Vím, že svitne, svitne jist jitenka tch lepších dn,že se vidiny té skvlé aspo velká splní ást.

Mn sic nebude již páno jamo staré šíje stást,

moje hlava posivlá v otrockou se skloní prs,

otrocké mi ruce hodí k poutm v hrob hlíny hrst,

ale vy, ó druzi mladší, než vám skoní vku bh,vystoupíte nohou šastnou na svobody slunný* beh.

78

Protož nechat v temnu vkol biem vládne hrubá pst,

každý v srdci vrn chovej budoucnosti blahou zvst,

všechny mysli sdružuj pevn jedné velké snahy svaz,

všechny síly sbírejte se, až je k inu svolá as,

pobratí se lidstvo volné, klesnou pouta otrok

a též prapor náš, ó brati, zavlá v jasném vysoku.

o *ÉÉÉ^Sco

^mUj CN

co

a. o

£1 —i——-ze »n

O">-

<= OD O

i—

^

išS3=

Q CO