školní časopis Gymnázia Špitálská17. číslo | 14/11/06

| Staronový tkadleček | vášně honzy pretla | tři dny v paříži | jak pouštět draka |

Maturanti odmaturovali. Z primy je sekunda. Míka už hlásí nehlášené testy někde v jižních čechách. venku je hnusně. v reklamách už začínají běhat Santa-Clausové a pořád nemáme vládu. ale i přes to přeze všechno stále existuje školní časopis. a to je dobře. ale redakce už takřka vymřela, neboť byla přestárlá. k dnešnímu dni tvoří redakci tři čle-nové, tři, to je zvláštní počet. tak akorát na to, aby se dva bavili a třetí plakal v koutku. a zase je jiný šéfredaktor, protože ten bývalý už je také jednou nohou mimo náš gymnaziální svět. a tak tu teď k vám promlouvám úvodním slovem já. školní časo-pis tu byl, je a jestli bude, to záleží i na vás a proto, pište, děti, pište.

Mája kalvová šéfredaktorka

Úvodník

r e d a k c e

2

pilotka: Mája Kalvová | stevardi: Klára Piskáčková, Pavel Vybíhal, Martin Mityska | grafika: Martin Mityska | děkujeme panu profesorovi Tkadlečkovi za záštitu a našim čtenářům za odvahu || web: spit.gymspit.cz || email: casopis.spit@volny.cz |

pan profesor Míka odešel do pasťáku a na jeho místo nastoupil nový kantor na češ-tinu a občanku. a, jak poznamenala paní profesorka kučerová, naskytla se tím naše-mu časopisu další vítaná oběť. pan profesor se jmenuje jaromír tkadleček a vlastně vůbec není nový…

Já bych se Vás chtěla nejdřív zeptat: Odkud pocházíte?já pocházím z jižní Moravy, ale v podstatě už jsem pražák, protože tady žiju hodně,

hodně dlouho.

Staronový tkadleček | Mája kalvová

�

Máte Prahu rád?prahu mám rád asi v tom

smyslu, že jsem si hrozně zvykl a těžko se mi žije jinde než v praze.

Takže byste se nechtěl vrátit na jižní Moravu?

je tam moc hezky, ale nedo-vedu si představit tam to byd-lení a žití.

No a když jste studoval na střední škole měl jste rád češtinu?

češtinu na střední škole jsem měl rád.

A co jste neměl rád? Jakým předmětem jste trpěl?já myslím, že předměty, které mi dělaly největší potíže byly cizí jazyky, ale ne-

jde vysloveně říct, že bych nějaký předmět neměl rád. Měl jsem rád i matematiku, dokonce jsem z ní maturoval, měl jsem rád i chemii a technické předměty.

Proč jste se rozhodl učit češtinu a občanku?tak čeština…připadalo mi, že je to něco, co je nějakým způsobem ve mně. Sloh,

slohová cvičení a psaní jako takové mi nikdy nedělalo potíže, spíš mě to těšilo. a potom byl to určitý zájem o literaturu, takže jsem příliš neváhal. a z občanky…filosofie byla něco, co mě bavilo, když jsem do ní trošku nahlédl.

Chtěl jste vždycky učit? Nebo čím jste chtěl být?původně jsem přemýšlel nad novinařinou, ale nakonec jsem docela rád (z několika

důvodů, které bych ale nerad zmiňoval), že novináře nedělám.

A jak dlouho už učíte?učím devatenáct let.

�

Váš předchůdce, Tomáš Míka, nevěnoval mluvnici ve vyšších ročnících mnoho času. Vy se mluvnicí zabýváte. Proč se Vám nezdá zbytečná?

Myslím si, že zejména skladba, kterou máme, je prospěšná sama o sobě. člověk se má učit určitému systému myšlení, když má formulovat věty nebo myšlenky. a ta skladba je něco, co si, podle mě, zaslouží pozornost.

A nezdá se Vám to jako zbytečné komplikování? Člověk má ten jazyk už zažitý a taková pravidla mu v tom jenom dělají zmatek..

Myslím si, že ne, že ta pravidla jsou něco, k čemu prostě člověk musí přihlédnout. a když se naučí používat vazby, které by jinak nepoužil tak se mu nějakým způsobem dostanou do krve a obohatí ho to. ne všechno máme odposlouchané a v sobě.

Vyhovuje Vám stávající systém školství? Mám na mysli osnovy, známky 1 až 5…

Systém školství, za tu dobu co učím, prodělal všelijaké změny a myslím si, že ne vždycky k lepšímu. a ptáte-li se na známky 1-5 je to něco, co je k úvaze, ale v pod-statě si myslím, že tak tradiční věc by se nemusela měnit.

Nemyslíte, že by bylo lepší slovní hodnocení, místo známky?Myslím, že vždycky ne. že jsou prostě úkoly, kdy se to musí ocenit stroze jako v

autoškole.

Zavedl byste fyzické tresty?ne. Fyzické tresty bych nezavedl.

Kde jste učil do letošního roku, odkud jste k nám přišel?já jsem přišel z Gymnázia z pražačky. osm let, asi tu nejdelší dobu své kariéry,

jsem učil na Gymnáziu nad kavalírkou, potom z rodinných důvodů jsem byl nějakou dobu mimo prahu, hlavně otázka bydlení tam byla důležitá. a chtěl jsem se vrátit se na tuto školu, protože tady jsem maturoval v roce 1983. a podařilo se mi to, když jsem tady vystřídal pana profesora Míku.

A pamatujete si ještě nějaké profesory, učil Vás ještě někdo, kdo tady teď učí?

Ano.

A kdo?rozhodně si pamatuju, nechtěl bych urazit jiné, ale paní profesorku Malaníkovou,

kterou jsem měl na fyziku a taky vlastně na chemii. základy odborné přípravy se jme-noval ten předmět. ale vzpomínám i na jiné profesory, kteří neměli třeba přímo mě.

Jaké byly Vaše první dojmy, když jste se vrátil na tuhle školu? Změnila se hodně?

změnila se hodně, změnila se k lepšímu. Máte tu mnohem hezčí prostředí, než my. rekonstrukce je tady výrazně poznat, nevím jestli to vy cítíte, asi možná ne. ale pro mě to byl ten první dojem, jako že škola, i s ohledem na to, co znám odjinud, vypadá hezky, zejména interiérem. Co se týče studentů, ta atmosféra mi tu připadá docela hezká, milá, příjemná a uměřená.

A co Vás vlastně nejvíc praštilo do očí, co je tu nejmarkantnější změna?za tu dobu toho mého srovnání? no, myslím si, že to je ten vztah studentů a profe-

sorů, ale to už je něco, co mě praštit do očí nemůže, protože tou dobou se to vyvíjí a mění všude. je mnohem přátelštější a bližší, svobodnější…

5

Chutná Vám ve školní jídelně?Chtěl bych pochválit školní jídelnu.

Co rád děláte ve volném čase?i když jsem říkal, že jaksi ten život mimo prahu si nedovedu představit, tak zrov-

na tak si nedovedu představit, že bych z prahy někam nevyjel. čili každé delší volno zabírá chaloupka.

Kde máte chaloupku?daleko, daleko, skoro až na Slovensku. na severní Moravě, v javorníkách.

A máte rád sport?Sport spíš výběrově, mám vztah k cykloturistice, turistice…a věcem, které jsou

nějakým způsobem spojeny s takovým přirozeným pohybem, pobytem v přírodě. nejsem ten typ, který by navštěvoval nafukovací halu.

Posloucháte hudbu?hudbu poslouchám podobně výběrově. nejsem asi nějaký poučený, nebo vyhra-

něný posluchač. líbí se mi ledacos. Mám taková svoje různá období, kdy poslouchám něco více, a něco méně.

A když posloucháte hudbu, zaměřujete se spíše na tu melodii, nebo na to slovo?

(Smích.) Mám velký problém, protože je spousta písniček, které se mi líbí melodií, ale když poslouchám text, tak je to často něco, co tu písničku diskvalifikuje a já si nemůžu pomoct. či-li, vím, že to je taková úchylka, nebo deformace, ale špatný text mi často diskvalifikuje celou písničku.

Co si myslíte o bulvárním tisku a jeho čtenářích? To bylo takové hodně dis-kutované téma s vaším předchůdcem…

no, bulvární tisk, jeho čtenáři... já bych souhlasil s Michalem vieweghem, který napsal knížku lekce tvůrčího psaní, kde vlastně ostře polemizuje nebo poukazuje na to, co dělá bulvární tisk, jaké má motivy jednání, čili ten můj názor je takový výrazně odsuzující. nemám rád bulvární tisk.

A jaký je Váš názor na televizi, myslíte si, že je užitečná, nebo naopak?pro někoho určitě užitečná je. ale myslím si, že televize se často změnila na jakési

zboží a je třeba hrozně vybírat na co se dívat a na co ne. a těžké to mají děti. protože nemají nějaké sítko, výběr, který by jim pomohl, poradil a jestliže celá třída sleduje nějaký pořad pokleslé úrovně tak se těžko najde hrdina, který by nesdílel zájmy celé té třídy.

Legalizoval byste měkké drogy?je to téma, o kterém čtu třeba na internetu docela často. pokud jde o názory těch

největších odborníků z praxe, co se týče léčby, tak tam formulovali něco, že psychi-ka si zvykne na jakýsi motiv odměny, i když ta droga bezprostředně tolik neškodí. i když není třeba tolik návyková. vede to prostě k něčemu takovému, jako ke změně psychiky a já si myslím, že člověk by neměl uměle, chemicky, psychiku měnit. žijeme v době, která je prostě na psychiku náročná a někdo v tom může vidět určitou cestu, jak se vymanit z nějakého problému, stresu… a jednoznačný názor bych tedy neměl, snad jen to, že za nejlepší protidrogovou prevenci považuji vést smysluplný život.

�

Čeho si vážíte na lidech?čeho si vážím na lidech? takových těch základních úplně obyčejných vlastností:

slušnosti, ohleduplnosti, odpovědnosti. potom to ostatní, to je vždycky milé, když člo-věk má, ale tohle je základ, který bych chtěl v lidech vždycky nacházet.

Do které země byste se chtěl podívat?ono se to časem mění. ale zůstávají země jako nový zéland, kanada, austrálie. a

možná bych se rád podíval i do asijské části ruska, i afghánistán a pákistán mě zají-maly ve své době, dnes už je to tam asi trošičku jiné.

A jaký je Váš nejoblíbenější literární autor?nejoblíbenější literární autor jako vůbec?

Jako vůbec.já myslím, že nemám takového nejoblíbenějšího autora.

Tak Vaši oblíbení autoři…z těch českých spisovatelů... byl by to asi kundera, byl by to viewegh. Byli by to i

mnozí jiní a nejen prozaici, ale i básníci. nedá se říct, že bych měl nějaké konkrétní favority. ale rád bych řekl, že také rád čtu a docela velké množství literatury faktů, literaturu memoárů, vzpomínek. a tam se mi líbí člověk jako osobnost, když píše o době, která skutečně byla, o věcech, které skutečně prožil. a někdy má próza takovou umělost, takovou neupřímnost, takže mnoho spisovatelů nemám v oblibě právě proto, že to tam je cítit.

Já jsem Vás požádala o rozhovor předem…Na jakou otázku jste si říkal, že byste chtěl abych se Vás zeptala?

já myslím, že jsem nic takového neřešil, četl jsem vaše rozhovory na špitu, tak jsem to asi trošičku čekal a nějaké speciální přání jsem neměl.

Tak já se Vám položím závěrečnou otázku, kterou jste se jistě v těch roz-hovorech také dočetl: Trápíte rád malé vepříky?

tak tohle, to mi nějak neutkvělo, já jsem si to četl před prázdninami, a netrápím rád vůbec nikoho.

�

tři dny v paříži | klára piskáčkováaneb pražáci ve městě módy

před školou to vřelo. profesorky pobíhaly, psi štěkali, malé děti plakaly a rodiče se loučili se svými ratolestmi. vše bylo přichystáno. poslední polibky a připomínky stran rodičů byly vyřčeny a studenti nahnáni do autobusu. a pak se mávalo. Mávalo se rodičům, sourozencům, zvířatům, kamarádům; mávalo se autům, ulici, chodníkům, patníkům a škole (no dobrá, škole se nemávalo, ale to se přece neříká). jenže jen co

se škola a rodiče vzdálili z dohledu, nálada loučení byla tatam a nahra-dilo je očekávání věcí budoucích. Brzy jsme dali praze vale a hnali se k rozvadovu.

na českou republiku pomalu padal soumrak a v autobuse se rozzářila obrazovka televize. někdo sledoval rafťáky, někdo si povídal, někdo poslouchal Mp3ku a někdo spal. Brzy jsme bez problémů přejeli hranice a pokračovali po německé dálnici dál. nedojeli jsme však daleko, kousek za rozvado-vem nás totiž zastavila německá policie. po hodině čekání, kdy už jsme začínali vtipkovat, že pojede-me domů vlakem, jsme však byli propuštěni a mohli pokračovat v cestě.

na další zastávce jsme se sezná-mili s německými toaletami. velká část z nás totiž nějak nečekala, že u vchodu na záchodky budou turnikety a zahlen Sie bitte. a tak někteří cálovali a jiní podlézali…

Cesta se dále obešla bez pohrom

a ráno po probuzení nás již vítal francouzský východ slunce. a hned po něm nás čekal šok, když jsme si uvnitř benzínové pumpy chtěli koupit něco k snídani. ihned nám ale bylo jasné, že na zdejší šílené ceny si budeme muset zvyknout. v paříži bude hůř…

Svěží nedělní paříž nás uvítala o hodinu později. Během noci sprchlo, takže ulice byly ještě navlhlé a vzduch krásně pročištěný. vyhnuli jsme se i zácpám, pro Francii tak typickým. Byla zkrátka neděle osm ráno, automobilů jen pár a chodce byste hle-dali lupou.

autobus nás vyložil za náměstím etoile a my se vydali prohlédnout si vítězný oblouk. viděla jsem ho už mnohokrát na spoustě obrázků, nezdál se mi však tak velký jak je ve skutečnosti. je to totiž pořádný kolos. po jeho prohlédnutí jsme se vydali dál ulicemi paříže až ke trocadéru, odkud se nám naskytl pohled na eiffelovku. pro ni platilo totéž co pro oblouk – na fotografiích zdaleka nevypadá tak velká. když jsem pak po návratu viděla petřín, musela jsem říct „ten je ale maličký!“ Sestoupili jsme

8

od tocadéra k patě eiffelovky a zahájili výstup do druhého patra. pěšky. už v prvním patře jsem sotva popadala dech a do druhého jsem se dovlekla jen díky zábradlí (v tu chvíli ovšem čerstvě naolejovaného či co to bylo za svinstvo). do třetího patra jsme naštěstí vyjeli výtahy. na vyhlídkové plošině jsem musela uznat, že za tu námahu to stálo. Celá paříž nám ležela u nohou. přiznávám, že jsem si připadala jako japončík – cvakala jsem, kam jsem dohlédla. Bohužel tedy byla trošku mlha, takže fotky ne-

jsou nic extra, ale aspoň mám doklad, že jsem se tam nahoru doopravdy vysápala.

po zdolání eiffelovky a návratu na zem jsme si potřebo-vali chvíli oddechnout a pak jsme se vydali k invalidovně a odtud k Malému a velkému paláci přes známý most ale-xandra iii. zde jsme měli další pauzu, protože zadní voj naší výpravy se při pochodu přímo rovně od invalidovny po dlouhé rovné ulici k palácům ztratil a paní profesorka šabatková se musela vydat na záchrannou akci. netr-valo jí to však dlouho a ztracence přivedla a celá skupina se mohla vydat na Champs-elysées a přes place de la Concorde do tuilerijských zahrad. tam jsme se konečně dočkali delšího odpočinku – po kdovíkolika kilometrech nachozených po památkách už jsme jej potřebovali jako sůl. a tak jsme se svalili na lavičky a dopřáli svým nohám konečně pár minut uvolnění.

jenže hned po odpočinku jsme byli nahnáni do louvru. jeho skleněná pyramida na nás nepochybně na všechny zapůsobila, myslím, že neexistuje člověk, na něhož by nějak nezapůsobila. popravdě řečeno jsem z ní nebyla nadšená, oproti historickým budovám louvru vypadala

jako pěst na oko, ale díky tomu, že jsem o ní dávno věděla a byla s ní smířená, tolik mě nepohoršila.

uprostřed louvru jsme byli rozehnáni, aby si každý mohl prohlédnout co jemu libo. ihned jsme se tedy vrhli k Mona lise. tedy… čekala jsem něco víc. Bylo kolem ní spousta hlídačů a namačkaných turistů, všichni áchali a óchali a Mona lisa se usmíva-la ze svého malého rámu, umístěného mezi spoustami velkoformátových maleb… ani si ji člověk pořádně neprohlédl, protože byla v té plastové vitríně a vyfotit si ji také nemožno.

odešli jsme od Mony lisy poněkud zklamáni a zamířili na chvíli do části o egyptě, naše unavené nohy nás ale sotva nesly a tak jsme to brzy vzdali. věřím, že louvre je plný úžasných obrazů, ale jsou víceméně všechny stejné. Bylo mi trochu líto, že jsem si ho neprohlédla více, ale zároveň jsem na to neměla náladu.

po louvru nás konečně čekal jen autobus a cesta do hotýlku v městečku se jmé-nem Chanteloup-les-vignes, což by se s trochou fantazie dalo přeložit jako zpívající vlk. tento název měl asi značit to, že zde vlci dávají dobrou noc a zároveň to, že Fran-couzi musí mít vždy něco extra – lišky jim na dávání dobré noci nestačí. nám ale nic takového nevadilo a já musím poznamenat, že toho dne se můj spánek podobal spíše klinické smrti.

druhý den jsme měli v plánu velké věci. ráno jsme vyrazili zpět do paříže a měli jsme štěstí, protože i tentokrát jsme se vyhnuli všem dopravním bouchonům, tedy zácpám. po krátkém zabloudění jsme dorazili do moderní čtvrti la défense, které dominuje velká archa – la Grande arche, kterou je vidět přímo po Champs-elysées na vítězný oblouk. tento pohled někoho pohoršuje, někomu naopak vhání úsměv na rty. abych řekla pravdu, mě se tato čtvrť líbila. Byla postavena na kraji paříže v roce 1989 a je to vlastně takový moderní koutek celé historické paříže. Celá la défense

9

mi připadá méně provokativní, než třeba tančící dům u nás v praze. a také, jak jsme zjistili po pár okamžicích, se tu skvěle nakupuje.

uplynulo několik hodin, které jsme strávili v la défense, a museli jsme se vypra-vit dál, tentokrát na Montmartre a k bazilice Sacré Coeur. tato bazilika, umístěná na mírné vyvýšenině, mi učarovala svou bělostí, za kterou však vděčila laserové technice vybělení zčernalého kamene. zároveň se mi také moc líbily úzké uličky plné obchůd-ků, které se skrývaly za ní.

po prošmejdění všeho, co se prošmejdit dalo, vrátili jsme se na sraziště a ti dětinš-tější se povozili na kolotoči. a pak nás opět pohltil autobus a projeli jsme si paříž včetně několika bouchonů a malé demonstrace (Francouzi demonstrovali za dřívější odchody do důchodu – už nyní chodí do důchodu v 60 letech a chtěli by ještě dříve). naším cílem byla tentokrát loděnice, kde jsme nastoupili na vyhlídkovou loď a projeli si Seinu k notre dame a zpět až po malou sochu Svobody. tím byl den zakončen a my byli opět odvezeni do Chanteloupu, kde jsme si sbalili saky paky a po druhém přespá-ní se vystěhovali. nastal totiž poslední den našeho pobytu zde, den, ve kterém jsme měli na programu prohlídku versailles a posléze latinskou čtvrť.

versailles. velké lákadlo, zrcadlová síň, byla právě rekonstruována, ale zklamání z tohoto faktu ihned vyrovnal jediný pohled na zahrady. podíváte-li se před sebe a nevi-díte nic jiného než pečivě upravené a zelenající se zahrady s obřími vodními nádržemi, rozhodně vám to vezme dech. Bohužel jsme měli jen hodinu na to, abychom se dobelhali k velkému a Malému trianonu a k vesničce Marie antoinetty, která byla ke vší smůle zavřená. a tak jsme si zahrady ani pořádně neužili a už jsme se vraceli zpět do paříže. tam jsme si mohli vybrat, zda půjdeme i do Musée d’orsay nebo rovnou po bulváru St. Michel k Sorbonně a panthéonu. vybrala jsem si druhou možnost, protože obrazů jsem měla po louvre stále až nad hlavu. u panthéonu jsme měli opět dlou-hý rozchod a mohli jsme se zatoulat do nádherných uliček okolo něho, taktéž plných obchůdků. zde jsme se občerstvili, zakoupili poslední suvenýry a pak se vydali ulicemi latinské čtvrti k notre damu.

ač jsem vlastenka, musela jsem uznat, že notre damu se svatý vít nemůže vyrov-nat. krásnější katedrálu jsem ještě neviděla. leskla se ve slunci svou bělostí (opět laser) a bohatě vyzdobený portál, ze kterého jen oči přecházejí… a uvnitř, kde se prá-vě konala bohoslužba, vůně kadidla a zpěv náboženských písní… zkrátka atmosféra dokonalá.

na věž notre damu jsem vystoupat nestihla, protože už jsme zase mířili dál, k Centre pompidou. tento kolos, jen o dva roky mladší než pražský obchodní dům Máj, slouží jako muzeum moderního umění a v centru paříže na mě působil doslova příšer-ně. vlevo notre dame, vpravo gotická katedrála svatého eustacha a uprostřed moder-ní Centre pompidou se svými barevnými vodovodními a vzduchotechnickými trubka-mi. zkrátka nevkus!

na Forum les halles jsme opět měli rozchod, většinou jsme však neměli sílu se kamkoliv vypravit a tak jsme skončili po zdejších kavárnách či lavičkách. já jsem s kamarádkami lehce povečeřela (bageta za 5,5 eura, no nekupte to!) a poté jsme se usadily na plastovou lavičku před velice chatrně vyhlížejícím kolotočem. Bohužel nás kolotočář záhy vyhnal, protože zavíral, a my se přesídlily na kamenné schody.

Místní černoši na nás poměrně lačně pohlíželi, a tak jsme se po nějaké době všichni sešli a vyrazili do metra. jeli jsme jen jednu či dvě zastávky, pak jsme přestoupili na automatizovanou linku 14 a dojeli až na stanici Bercy. tam v podzemních garážích nás čekal autobus. na paříž už dávno padla tma, když jsme vyjeli na krátkou prohlídku nočního města a pak sbohem, paříži. Snad se ještě někdy uvidíme. jsi krásná a kou-zelná a plná turistických lákadel, ale znáte to – všude dobře, doma nejlíp.

10

vášně honzy pretla | Martin Mityska, Mája kalvová, pavel vybíhal

rozhovor s dalším absolventem špitálské, který se brzy vrátil, aby se rozvalil za katedrou, profesorem janem pretlem se točil převážně okolo jeho velkých vášní. němčiny, kterou žije a jejíž znalost dovede proto předávat téměř živelně, a hudby, kterou praktikuje od raného dětství.

MM: Mohl byste se pro začátek trochu představit?

němčina je moje hobby num-mer eins, to ostatně znáte i z mého webu: http://www.deut-sch kgb.wz.cz . no a samozřej-mě dělám muziku. to je pak asi moje největší hobby. jinak se cítím pořád jako bývalý student.

MM: Slyšel jsem, že hraje-te na kytaru, klavír...

no, na kytaru hraju teda čistě co bůh dal. tam jsem chodil asi rok, na tu klasickou kytaru. pia-no je teda základ.

MM: V kolika letech jste začínal s pianem?začínal jsem hodně brzo, to bylo tehdy takové docela vtipné, neboť u babičky

na půdě jsem našel takový to modrý dětský piánko. nefungovaly tam půltóny, ty tam byly jenom namalované. tak tohle jsem si přinesl dolů a něco jsem si na něm vybrnkával. a protože mi to začalo jít, tak rodiče pochopili, že mám vlohu, a šli mě přihlásit do hudebky. jenomže jsem ještě nechodil do školy, takže mi asi bylo pět, a oni mě nechtěli ani do přípravky. protože žili v domnění, že děti, které nechodí do školy, neumějí psát, a že budou kreslit noty přes celou osnovu. takže mě tam nechtě-li.

naštěstí táta měl kamaráda, který pracoval v avii, a k tomu jsem chodil na takové ty začátky. pak po roce mě tedy konečně vzali do hudebky.

pak jsem toho několikrát nechal, neb jsem měl takový ty záchvaty, že už to nebudu dělat. potom jsem jednou prodal pianino, koupil si ty klávesy, což byla mimochodem největší blbost v mém hudebním životě. teď už jsem si zase koupil zpátky to pianino.

MM: Ono je asi lepší hrát na nějaký „normální“ nástroj...určitě. protože na tom Casiu se člověk něco naučí, a pak zjistí, že když přijde k

normálnímu piánu, tak to nezahraje. protože ty klávesy, hle, kladou odpor. kdežto Casio neklade. to kladlo maximálně takovej odpor, že se mi vybily baterky. na tom „normálním“ je to o něčem jiném. tak teďka chodím hrát sem do školičky...

11

MM: Když jsme u těch začátků, kdy jste se vlastně dostal k němčině?no, já předpokládám, že jsme asi německý rod. už z toho jména myslím, že máme

nějaké německé předky. jinak máma dělala němčinu, sestra dělala němčinu, ale jenom na takové té základní úrovni na škole.

já jsem chodil na základce na nějaký kurs vedený člověkem, který se jmenoval herr kümmel, což je mimochodem německy kmín, ten nám tam přinesl vždycky nějaké plyšáky, takže jsme dostali plyšáka, když jsme něco řekli dobře. tak možná proto mám takový vztah k tý němčině (smích). potom tedy dál na základce...

MM: A tady jste měl paní prof. Kučerovou?tady jsem měl ten nejlepší rozjezd, jaký jsem mohl dostat, a to paní prof. evu

kučerovou. ta nás měla do kvarty a v kvartě jsme dostali paní prof. tyrpákovou. a tam mi to už nějak šlo.

jen jsem měl vždycky ten problém, že jsem se neučil ty reálie.

MK: Kdy jste si uvědomil, že budete učit němčinu?je fakt, že jsem chtěl učit už hodně dávno. Mě se hrozně líbí prostředí školy, už

jenom když se to vezme v těch filmech... a hlavně člověk zůstane mladým. i když mám už nějaký ty deprese (smích), když vidím ty maturanty, že už vlastně nebudu maturovat nikdy. a tak si tak doma pláču a říkám si: „tak aspoň budeš učit.“

PV: Kdy jste tedy došel k rozhodnutí, že se vrátíte k nám?no, já jsem tady asi tři roky po maturitě nebyl, a potom mi zavolala, teď už nevím,

paní prof. tyrpáková, nebo Barešová. každopádně kvůli těm němcům. to tu byla ještě jana rejšková, to bylo to thale. to byl jeden rok. druhý rok byla paní prof. tyrpáková v lázních, tak jsem tu za ní měl ten měsíc. a pak ještě nějaké záskoky a teď už jsem dostal tu smlouvu.

MK: A studujete nějakou pedagogiku?Studuju na pedagogické fakultě, ale ještě to nemám hotové. ještě teda angličtinu

taky.

MK: A proč neučíte hudebku?no, protože nemám papír. Mě by to bavilo, ale zase na druhou stranu v těch jazy-

cích člověk může apelovat na to, že ti studenti to použijou. kdežto když máte hudeb-ku, tak sedmdesát, pětasedmdesát procent z nich si řekne: „tak k čemu mi je, že půlová nota je s nožičkou a prázdná?!“ tam není moc vidět ten cíl.

MM: A má potom tedy hudebka na střední škole jako povinný předmět nějaký smysl?

Myslím, že určitě má smysl, protože může sloužit jako pošťouchnutí pro někoho, kdo třeba ještě neví.

MM: Jezdíte do Německa. Překvapilo Vás tam něco?vždycky když tam jedu, tak se hrozně těším. tady asi působí nějaký ty germán-

ský geny. vždycky když přejíždím hranici, tak už si říkám: „tak tohle je už německej strom, to už je německý nádraží!“ říkám si, že to už je to germánství, zatímco ten „slovanskej“ strom sice vypadá úplně stejně, ale je to „slovan“. nemám nic proti slo-vanům, ale germáni se mi líběj víc (smích). a pak mam takový to vnitřní vzrušení při té cestě, a pak, když se tam setkám s těmi lidmi, tak si říkám, že to je úplně ji-nej svět. Svět, do kterého prostě nikdy neproniknu, protože jsem tam nikdy nebyl na delší dobu. a zůstat tam déle zase nemůžu kvůli kapelám. takže mi ještě chybí hlubší

12

vhled do té kultury. když vidím, jak oni myslí... nepřijde mi třeba, že by byli všichni studení, jak se o nich říká.

PV: Jak zásadní je rozdíl mezi školskou a reálnou němčinou?no, ten rozdíl určitě existuje. už v tom, že když tu máme ty němky, tak když jde-

me na kafe, probíráme jazykovědný otázky. a ačkoli si myslím, že tu němčinu nějak umím, tak ale, když je pak poslouchám, tak si říkám: „tuhle frázi bych já nezkonstru-oval.“ Samozřejmě, hned toho člověka zastavím a ptám se, proč to řekla třeba takhle a ne jinak. a oni mě pak nemají rádi. oni učí biologii nebo tělocvik a nechtějí se se mnou bavit o tom, jestli támhle použijou to či ono. a ještě k tomu to neuměj (smích).

MM: Co říkáte na masové přejímání anglosaských výrazů do němčiny?Mě se to nelíbí už čistě z estetického hlediska. když vidím nějaké anglické slovo,

jak oni k tomu přidají tu německou koncovku, a ještě to vyčasují, tak to kolikrát zní opravdu příšerně. jinak, teď budu opakovat klišé, ale když je ten cizí výraz trefnější a výrazně kratší, tak z hlediska jazykové ekenomie je lepší použít, holt, ten cizí. pokud je vyloženě trefnější, ne za cenu nějaký „prestiže“.

MK: Na co ze svého studia u nás vzpomínáte s největší nelibostí?na hodiny tělocviku. já jak jsem antisportovec tělem i duší, tak jsem si s tělocvikáři

nikdy moc nerozuměl. já třeba ani nekoukám na fotbal v televizi. Mě to přijde takový divný.

MM: A když jsme u televize, díváte se na ní?já hodně času trávím, pravda, u piána, ale když jde v televizi něco zajímavého,

tak se na to podívám. S oblibou třeba sleduju ty politický debaty. to mám i nahraný, a pak když přijdu večer domů, tak si pustím paroubka s topolánkem a jím u toho. vlastně víc než ta politika mě zajímá jazyk těch politiků. on se tím totiž člověk taky zdokonalí. když sledujete tu řeč, diplomatickou, jak oni jsou schopni se „vymluvit“ ze všeho možného, aniž by uvedli nějaký argument. ono se to občas hodí.

MM: Máte nějakou oblíbenou kapelu?Wallpaper Band a jazzdeath. to jsou ty, ve kterých hraju (smích). no, vyrostl jsem na country. já mám doma všechny ty rangers (plavce), to bych

si dovolil říct, že umím skoro všechny písně zpaměti. pak mě teda country přešlo, ale zase když sedím v nějaký hospodě a vidím, že tam hraje country kapela, tak mám hroznou chuť vstát a jít si zahrát s nimi. pak jsem se dostal přes bývalého profeso-ra šestáka, který měl rád Gotta, ke Gottovi. toho teda taky znám velice dobře. přes něho jsem se zase dostal ke klasice, protože v devadesátém šestém natočil hezkou desku s klasikou. z klasiky na operu, a pak jazz, i když nemyslím ten klasický jazz, ale spíš takový jednodušší. protože to potřebuju do těch kapel. když totiž něco píšu, tak vlastně ve skutečnosti kradu. a v poslední době i populár.

PV: A teď tradiční otázka. Trápíte rád malé vepříky?těšil jsem se na tuto otázku, ale bohužel jsem si nic vtipného nepřipravil. já netrá-

pím.

PV: A máte rád malé vepříky?Mám rád všechny živé tvory.

13

„jsme dva mladý lidi, máme prázdniny a bavíme se o škole. nepřipadá ti na tom něco zvláštního?“

to mi jednou řekl kamarád. a já nemohla, než mu dát za pravdu. ale právě tato věčná vypravování kdo, komu, co a jak na té, které škole mě inspirovala k napsání tohoto článku. Budu vám vyprávět o několika jevech, které mi přišly na školách mých přátel zajímavé. některé z nich by mohly být inspirací i pro naše gymnázium a adep-tem na téma diskuse školské rady…

jednou z výrazných vlastností školy jsou její semináře. Semináře naší školy zahrnu-jí obvyklé maturitní předměty, kromě češtiny. to je vlastně docela zvláštní, z češtiny maturují všichni, takže by se určitě zájemci o takový seminář našli. o semináři z češ-tiny jsem slyšela vypravovat studenty Gymnázia Christiana dopplera a Gymnázia na zatlance. na „dopplerovi“ byl tento seminář zaměřen na stylistiku a mluvnici. na kaž-dou hodinu píší sloh a učí se různé styly, na které v běžných hodinách nedojde, napří-klad sloupek. a z mluvnice probírají třeba přechodníky, které spousta lidí hrdě použí-vá, ale gramaticky naprosto špatně. na zatlance se jedná spíš o rozšiřování znalostí literatury, protože v hodinách se často nestíhá zmínit mnohé autory, kteří by to také zasloužili. Semináře obecně jsou podle mě zcela zvláštně pojaty na Gymnáziu čes-kolipská. kromě několika obyčejných seminářů ze zSv, fyziky atd. si studenti mohou vybrat třeba seminář z dějin umění, nebo kinematografie. na této škole existuje dokonce seminář jménem „kulturně – humanitní“ nebo „relaxační matematika“(tu ale letos neotevřeli). Studenti mohou navštěvovat i „Svět práce“ (učí se vyplňovat papíry na pracáku), „Moderní společnost“ (zatím poznávali sebe sama = inteligenční test) a „ informační blok“ (je to nějaká směs, každý měsíc si jiný profesor vybere jedno téma, takže měli prahu v literatuře, investice v ekonomice a příští měsíc je čeká analytic-ká chemie).tyto semináře jsou hodnoceny na stejné úrovni, jako ty běžné. ale zase vůbec nemají třeba seminář z dějepisu nebo biologie. tyto netradiční semináře jsou docela zajímavý nápad. Sice to k maturitě není skoro k ničemu, ale maturita sama nám také cestu do života neotvírá. ale zato se tyto znalosti mohou uplatnit v dalším studiu. také není všude samozřejmé mít semináře až od septimy, na zatlance si vybí-rají některé semináře už v sextě.

další takové často skloňované téma jsou školní jídelny. Mě osobně dost překvapila školní jídelna ekogymnázia, kterou jsem navštívila. židle tam byly ke stolům přiděla-né ocelovou tyčí, takže se člověk nemohl ani odsunout ani přisunout ani podtrhnout židli kamarádovi. působí to jako drobný detail, ale pro mě to bylo hrozně nezvyklé. Studentku z Gymnázia Ústavní zase překvapilo, že my máme v jídelně tácy. oni tam žádné tácy nemají a dopravování oběda na stůl bývá docela dobrodružné a náročné. a také si mohou vzít polévku jen až po hlavním jídle. My si to asi neuvědomujeme, ale vůbec mít jídelnu ve škole je docela luxus. Studenti z „dopplera“ když chtějí chodit na obědy tak musí jet do jídelny 10min tramvají. takže polední pauza na tuto akci sotva stačí. také jsem slyšela o zajímavém řešení výběru jídel. každý den jsou tři jídla: za jeden bod, za dva body a za tři body, které se samozřejmě liší kvalitou (za jeden bod by byla třeba hrachová kaše a za tři body kuřecí řízek s hranolky). Student si smí za týden dát jedno jídlo za tři body, dvě ze dva body a dvě za jeden bod.

nakonec ještě zmíním řešení posledního červnového předprázdninového týdne na Gymnáziu Christiana dopplera. na tomto gymnáziu není zas tak obvyklé jezdit se třídou na školní výlet, ale místo toho jsou tématické exkurze. na ten týden jednotliví kantoři vypíší program, nějak korespondující s jejich předmětem. třebas výtvarkář

jiná škola, jiný Mrav | Mája kalvová

14

vezme svoji skupinu každý den na nějakou výstavu, nebo biolog pojede se studenty na týden na třeboňsko na ornitologickou exkurzi. exkurze jsou společné pro celou školu a každý student se musí na nějakou z nich přihlásit (a hlásí se sám za sebe, nejede celá třída tamtéž). a tak když se přihlásí do výtvarkářovy skupiny, tak bude sice v praze, ale každý den se bude muset účastnit spolu s ostatními přihlášenými návštěvy výstavy. Myslím si, že je to mnohem lepší řešení, než chodit do školy se flákat a koukat na filmy. a vzhledem k tomu, že naše škola obvykle uzavírá klasifika-ci docela brzo, tak by se na to snad čas najít dal, a bylo by to, podle mého názoru, užitečnější a příjemnější než stávající systém.

jak pouštět draka | klára piskáčkováa nepřijít přitom o rozum

nastal podzim. Stromy pouštějí zbarvený háv, do tabulek oken pleskají dešťové kapky a vítr fouká ze strnišť. zkrátka podzimní idylka. a děti, zblblé ladovými ilustra-cemi, chtějí buď opékat brambory nebo pouštět draka. rodiče tyto nápady nevítají s nadšením, oni by nejraději s hrnkem čaje (vonícím nenápadně rumem) seděli u radi-átoru s plédem přes revmatická kolena a sledovali v televizi, jak se hádá topolánek s paroubkem, co by však pro své ratolesti neudělali. pečení brambor je pro ně ta lepší alternativa, oheň také trochu hřeje a netřeba vyvíjet přílišné aktivity, některé děti ale preferují draka. a tak jsou chudáci rodičové donuceni věnovat jeden víkendový den drakiádě na nejbližším kopci.

drží-li se tatínek motta když už, tak už! nezamíří do obcho-du a nekoupí prvního draka, místo toho se vrátí do dětství a vybaví si, jak draka s kamará-dy stavěli. nu a záhy se stůl v kuchyni hemží dřevěnými tyčka-mi, balicím papírem, nůžkami, lepidlem, klubíčky motouzu a jinými potřebami. děckům svítí oči, nic se ale nevyrovná záři očí tatínka, kterému je právě slad-kých osm let a v klubovně své družiny Modrého šípu (už tehdy fandil odS) s kluky lepí draka.

už je poznat tvar dračí hla-vy a dětské ruce jsou netrpěli-vě odháněny od práce. teprve když je kostra s láskou potaže-

na balicím papírem a lepidlo zaschlo, smí se děti přičinit. dostanou do rukou barvy a nechť uplatní svou fantazii. tatík vše pečlivě hlídá a sotva dítko ponoří štětec hlouběji do vody, zděšeně úpí, že se dráček rozmočí. obličej je však bez pohromy vymalován a dítka odehnána, aby mohla barva zasychat. pak přijde na řadu ocas. tatínek přesně odměří délku motouzu, kterou přibližně otipoval dle paměti, a pečlivě ji ověsí mašlemi z krepového papíru. je hotovo. otec chápe ratolest za ruku a vede na první zkušební let. po pěti minutách se ale vracejí. na cestě je zastihla jedna z podzimních přepršek. dítě mokré, otec mokrý, drak k nepotřebě. nikdo se však nevzdává naděje. Mat-ka suší, otec tvoří. druhý drak je záhy na světě a nezbývá než dočkat, až se počasí

umoudří. a jen co přestane kapat, tatínek opět žene děti ven. konečně se podaří dra-ka vyzvednout do vzduchu, ten však se ve větru neudrží a po několika piruetách končí na mokré zemi.

zní zvonek. Maminka odemyká dveře ubrečeným ratolestem a zamračenému manželovi. „nelítá,“ dozvídá se hned. „a ještě se rozmočil,“ dodává dítko. jde se utě-šit počítačovou hrou, zatímco tatínek bádá, kde se stala chyba. „Byl moc těžký,“ učiní závěr a zanoří se do maminčiných střihů. arch hedvábného papíru propadá jeho moci a stává se základem nového draka. teď si ovšem musí s barvami poradit sám (děti jsou od monitoru počítače neodtrhnutelné). činí se co nejvíc a těší se, jak děti udiví svou nápaditostí. když se však jedna ratolest nachomnýtne, dozví se jen: „Má moc velký nos!“ tatínek se však nenechá odradit a po vyhozením pojistek („asi je někde bouřka…“) vytáhne děti od zhasnutého počítače. na stráni to profukuje, děti se choulí, otec však radostně výská, zatímco běží z kopce s drakem nad hlavou. Sotva se však zastaví, drak se několikrát otočí a opět se poroučí k zemi. děti stojí vedle otce, který rozvíjí myšlenku. „podle fyzikálních zákonů bych řekl…“ a zahloubá se do tajů fyziky. po pěti minutách jej znuděný syn rýpnutím probere z přemýšlení. „a proč teda nelí-tá?“ zeptá se. ihned se mu dostane nabručené odpovědi: „no to kdybych věděl…“

po dalších několika neúspěšných pokusech se dostane rozřešení: „víte co, děti? zít-ra zajedeme do tesca a koupíme si pořádného, ano?“ Geniální myšlénka je jednomy-slně přijata a výprava se dává na pochod do tepla domova. jen jeden dětský hlásek se ještě nesměle ozývá: „a tati, koupíš mi tam zítra i to nový rozšíření Warcrafta?“

15

temná poesie

111 (otrávenÉ MěSto) | pavel BakičSchodiště rozhledny bezradně chodí v kruhuuprostřed města si řeka plete krokhladké chodníky svrasklé v kočičí hlavyvrávorajícídomy se snažípodpírat navzájem

zrcadlo oblohyžiletka sluncetři tahy popelem

- přetisk z almanachu Wagonhttp://almanachwagon.cz/

16

někdo se může podivovat, proč vlastně vyhlašovat literární soutěž, když už tu exis-tuje olympiáda z češtiny a pro většinu lidí je stejně psaní slohovek záležitostí spíše nepříjemnou, až otravnou. oproti zmiňovaným alternativám má totiž výhody. pokud něco napíšete špatně, nehrozí špatná známka hrůzné váhy. odpadá tedy nepříjemný stres před „testem“. naopak, porota každému zúčastněnému vystaví individuální slov-ní hodnocení kladů i záporů dodané práce. toť prvek, který se v českém školství spíše krčí. oproti češtinářské olympiádě odpadají další úlohy jako rozbory atp. hodnocena je pouze kvalita (věcná a gramatická) a originalita napsaného textu. a nelze opome-nout možnost získat ve školních soutěžích nevídanou hlavní cenu. knižní poukázku v hodnotě 600 Kč na libovolné zboží z knihkupectví kanzelsberger.

a nyní ještě krátká rekapitulace soutěžních podmínek.

témata(možno pojmout volněji): točité schodiště Směřování... Co mě bije do očí

rozsah a forma: povídka/úvaha nejméně 2 listy* fejeton nejméně 1 list*

*listem je myšlena strana formátu a4, zaplněná písmem o velikosti 12 bodů

přihlášení: e – mailem na adresu casopis.spit@volny.cz (předmět označte litspit) v papíře do rukou Máji kalvové (7.v) ve všech případech nezapomeňte zahrnout své celé jméno, třídu, téma a formu

porota:vojtěch varyš, student katedry komparatistiky Filosofické fakulty ukpavel Bakič, student katedry anglistiky Filosofické fakulty ukMája kalvová, šéfredaktorka časopisu špitMartin rendla, tribun liduMartin Mityska, bývalý šéfredaktor časopisu špit

každý účastník obdrží po vyhodnocení písemné zdůvodnění rozhodnutí poroty.

Soutěží se ve dvou věkových kategoriích: písmáček | prima – kvarta písmák | kvinta – oktáva

příjem prací bude ukončen 17. 12. 2006. vyhlášení se uskuteční začátkem ledna.

Soutěž litšpit - neBojte Se pSát