š k o l n í č a s o p i s G y m n á z i a Š p i t á l s k á 23. číslo| 15/04/08

* NÁVŠTĚVA JAPONSKÉ RESTAURACE * ROZHOVOR S ROMANEM ŠŤASTNÝM * HRDINA ZÁPADU

Ú V O D N Í K

2

R E D A K C E Marie Kalvová | Klára Piskáčková | Luká š Fiala | Anna Štěpánová | Anna Podroužková | Anna Holanová | Bronislav Čížek | Tomáš Novák grafika Petra Vůjtěchová |web: spit .gymspit.cz | email: redakce.spit@seznam.cz

Tě péro sombréro! Nedá si někdo toast?

Sliby – chyby, proto si teď rvu vlasy a sypu si popel na hlavu, že jsem vám na Akademii planě naslibovala, že Špit vyjde v lednu. Redakce nám nějak zamrzla a tak až první hřejivé paprsky dubnového slunce, rozproudily tělní tekutiny pisatelů, tedy se dalo v práci pokračovat. Zdá se však, že teplo mělo pozitivní vliv i na výskyt inspirace, takže je, myslím, dobře, že jsme vydání tohoto čísla o nějaký ten pátek odložili. Ostatně, ono rychle nemusí vždy znamenat dobře.Už jste někdy jedli sushi? A víte jak to vypadá v Brně? A znáte představení Hrdina západu? A co Roman Šťastný, má rád fotbal? Tak o tom všem se dočtete na dalších stránkách. A to nemluvě o spoustě dalších článků, které vás provezou po dalekých krajích, oblaží poesií a obšťastní autorovými názory. A ještě bych vás mohla trochu navnadit na těsně předprázdninové číslo. Pamatujete si ještě článek o Lodi bezdomovců? Tak zuřivá reportérka Anička Štěpánová se rozhodla své zkušenosti ještě rozšířit a o své úžasné zážitky se s vámi plánuje před prázdninami podělit. Takže by byla opravdu chyba odjíždět na prázdniny předčasně, protože to byste si opravdu neměli nechat ujít.S radostí Vám musím prozradit dvě věci. Tou první je, že máme dalšího člena redakce – Anku Holanovou. Vy, kteří byste taky chtěli patřit do redakce Špitu, nestyďte se. Napište nám e-mail, zajděte za námi, opravdu to nebolí, nekoušeme. Další radostnou zprávou je, že se mezi Vámi našel někdo, kdo nesouhlasil s tím, co jsme psali, a nelenil a napsal nám to. Věřte mi, že nám to udělá vždy velkou radost, když vidíme, že naši čtenáři nejsou jen solné sloupy, ale dovedou s námi i komunikovat. Nejen pochvalu, i kritiku rádi přijmeme, aspoň se budeme moct zlepšit. Jak se venku stále otepluje, připomíná mi to, že už se nám blíží Ručníkový den. Pro čtenáře Stopařova průvodce po galaxii je to jeden z největších svátků roku. Oproti Vánocům má tu výhodu, že je zcela stresu-prostý a nikdo vás při něm fyzicky nenapadá, na rozdíl od Velikonoc. Nepřipomíná žádná upálení ani světové války. Jeho smyslem je uctít památku Douglase Adamse, takže se již tradičně slaví 25.5. což je, tuším, 14 dní po výročí jeho smrti. Během Ručníkového dne je nutné mít neustále s sebou svůj ručník, ideálně nosit jej na viditelném místě. V minulých letech jsem byla na našem ústavu při dodržování této tradice značně osamělá, tedy jsem se rozhodla Vás touto cestou o Ručníkovém dni informovat. Věřím, že spousta z vás tuto knihu zná a ti co ji neznají tuto hlubokou mezeru ve vzdělání rychle napraví, takže letos bude Ručníkový opravdu šťastný a veselý.A teď už se úvodník chýlí ke konci a je čas na loučení. Ale toto loučení už nebude s nadějí na shledání v dalším čísle. Je načase, abych se vypravila vstříc novým zážitkům a pod touto stránkou bude příště podepsán Broňa Čížek. Vybrala jsem ho jako svého nástupce, a tímto mu přeji hodně štěstí v kormidlování Špitu. Jsem moc ráda, že jsem mohla Špit vést. Přišla jsem k této funkci jako slepý k houslím, ale snad se Vám přeci jen aspoň některé mé nápady líbily. A doufám, že si budete Špit kupovat i nadále (ano kupovat, ne půjčovat!) a že bude stále lepší a lepší.

Sbohem a šáteček!

Mája Kalvová

K Vánocům jsme dostali poukaz na návštěvu japonské restaurace v Praze. Když jsme ji navštívili, zanechalo to na mě větší dojem, než bych si dokázal představit v tom nejdivočejším snu. Vrcholem byla ukázka výroby suchi tamějším šéfkuchařem.

Celá naše návštěva restaurace začala vlastně v půl osmé večer. Vstoupili jsme dovnitř a byli jsme uvedeni do jednoho moc příjemného zákoutí, které nám tam zarezervovali. Byl to čtvercový prostor, ze tří stran uzavřený. Uprostřed byly čtyři nizonké stolky. Na kraji se zouvalo a sedělo se přímo na zemi, na bambusových rohožích. Bylo to, jako bychom opravdu seděli někde v Japonsku (pravděpodobně, v Japonsku jsem nikdy předtím nebyl). Obsluha byla velice milá. Slečna, která nás měla na starosti, nám vždy vysvětlila, co se bude dít. Měli jsme nakonec dohromady snad dvanáct chodů – byly po malých kouscích, a tak jsme neměli dost už po třetím, ale až po čtvrtém. Začalo se studeným předkrmem (salát z bílého hřibu), dále jsme měli teplý předkrm, smažené tofu, dva druhy smažených ryb, vepřové závitky, smaženou zeleninu a potom hlavní hřeb večera – suchi. Suchi nám přišel udělat sám šéfkuchař. Klekl si a přímo před našimi zraky vyráběl suchi.

Návštěva japonské restaurace | Tomáš NovákSUCHI

Suchi, jak ho dnes známe (řasou obalená rýže a kousek masa) vzniklo až teprve nedávno, někdy v ob-dobí po druhé světové

válce. K nápadu rýže spojené s rybou se Japonci dostali od konzervace rybího masa – fermentovali ho

rýží. Někoho napadlo rýži použít i dál – první věc, která by se dala pokládat za suchi byl pekáč pokladený kouskami syrové ryby, zasypaný rýží. Na vrchu byl pekáč pokladen listy bambusu, které chránili před napadením zlými

bakteriemi. D a l š í m mezníkem byl jeden Japonec z poloviny 19. století. Přišel s ná-padem dát na rýži filetu z ryby a tak vznikla další

varianta suchi. Suchi se jí s omáčkou, kterou si vyrobíte přímo na stole ze sojové omáčky a wasabi pasty. Při konzumaci by neměla být řasa úplně navlhlá.

Měla by křupnout. Moderní suchi může obsahovat těměř všechno – tento pokrm převzali Američané, a tak si americkou vari-antu (naruby – zvenku rýže, pak řasa a na-konec vnitřní náplň) můžeme plnit téměř

čímkoli.

3

Pot, stres, nervozita,v mozečku mám parazita!

Hryže moje vědomosti,brní mě už z toho kosti.

Brní mi hlava, noha, ruka,jak já prožívám těžká muka!

V křečích sedím v první lavici,šklebí se na mě šprtka po mé pravici.

Její oči říkají: “To nezvládneš, frajerko!”Našpulí pusu a upraví si obnošené bolerko.

Mé ego s velikou rychlostí klesá dolů,dolů až k zeměpisně severnímu pólu.

4

Vyrábění prokládal vyprávěním kapitol z historie suchi, mnoho jsme se dozvěděli také o způsobu života Japonců a také o něm. Byl velice příjemný a nemůžu si vynachválit jeho pokrmy, které byly prostě senzační. Po suchi měla následovat ještě polévka a nakonec typický japonský dezert. Polévka byla – jak jinak než rybí – a příliš nám nezachitnala. Zdejší personál se tomu ani nedivil a konstatovali, že spoustě lidí prostě nechutná. Naše servírka ji prý dlouho nechtěla a pak ji pila dva měsíce v jednom kuse. Dezert byl sladký, nejlépe by se dal asi připodobnit k marcipánu. Byl ale výrazně měkčí. Japonci ho často pojídají jako doplněk k čaji při čajovém obřadu. V průběhu našeho celého programu jsme popíjeli zelený čaj. Chuť to byla nepopsatelná. Rodiče pili zpočátku také saké, po kterém jsem já osobně vůbec netoužil – nemám alkoholické nápoje v lásce. Největším oříškem pro nás Evropany jsou asi hůlky. Bojovali jsme s nimi statečně. Dlouho nám naše jídlo odolávalo, ale pak jsme se při suchi rozhodli vzít ho do ruky a udělali jsme dobře. Jedlo se nám a chutnalo báječně. Odcházeli jsme v jedenáct hodin večer. S sebou jsme si nesli, co jsme nedokázali sníst. Byli jsme zcela nasycení a příjemně naplněni informacemi o Japonsku – zvycích, Japoncích, šéfkuchařově pobytu v Japonsku a suchi. Byl to opravdu neskutečný zážitek a každému takovouto návštěvu mohu jen doporučit.

JAPONCIV Japonsku platí tradice, které u nás v Evropě můžeme jen těžko pochopit. Uspořádání společnosti je tam silně hi-erarchické, japonci nemají šanci předstihnout svého nadřízeného svou pracovito-stí. Teprve, až odejde, mohou se dostat na jeho místo.

Japonci si nikdy neberou dovolenou. Není to z důvodu, že by se báli o místo, ale je jim blbé, aby jejich práci dělal někdo jiný.

Japonci neradi opouštějí Japonsko. Když ho ale opustí, rozdělí se okamžitě na dva tábory. Na ty, kteří se do Japonska už nikdy nechtějí vrátit, a na ty, kteří už Japon-sko nikdy neopustí.

Japonci nemají rádi cizince, polojaponce a všechny, kdo stojí mimo jejich zvyky a trad-ice.

Zvoní školní zvonek, však má to háček,mně už totiž zvoní vysílený umíráček!!!

Mám před sebou písemku z matiky,tolik příkladů a nemám dělat cavyky?!

Pak přijde písemka z češtiny,stejně udělám jen dvě pětiny.

A pak test studijních předpokladů,že by z pasu, z “občanky” a z dokladů?

Ne, ne, to je celé na logiku-jéje, budu mít mozkovou koliku!

Mám po přijímačkách, to je slávy,ale ještě mě čekají, ohledně přijetí,příjemné či nepříjemné zprávy...

Přijímačky | Anna Podroužková

5

Reakce na článek Francoužština vs. “French accent” :Vážená redakce Špitu,

přestože je v letošním školním roce dle mého názoru patrné pozvednutí úrovně časopisu, ve 22. čísle vydaném před Vánoci byl otisknut článek, který mě po

pravdě řečeno pobouřil.Ve své práci se Tomáš Novák rozhořčuje nad Francouzi a jejich znalostí cizích jazyků. Lidé, jejichž mateřštinou je jazyk francouzský, prý mluví velmi špatně anglicky – nevyslovují „h“, jejich „r“ připomíná řezání stromu a u některých je dokonce uměním rozeznat, kdy mluví

francouzsky a kdy anglicky. Dále se Francouzi neustále proviňují tím, že navzdory tomu, že žijí na tak turisticky navštěvovaném místě, neumějí pořádně ani dva světové jazyky. Kromě toho se Francouzi, podle slov Tomáše Nováka, zřejmě nikdy nedokáží naučit jazyku, kterému vládne on

– myšlena je pravděpodobně čeština, ale kdo ví.Na taková tvrzení si dovoluji reagovat. Pro Francouze je podle mého názoru obtížné naučit se správně vyslovovat „h“, tedy hlásku, kterou sami nepoužívají – stejně jako je pro Čechy těžké

používat výrazně otevřených samohlásek vyskytujících se ve francouzštině. Lidská mluvidla totiž v určitém dětském věku – po ovládnutí mateřštiny – ustrnou, a nutit je fungovat jiným způsobem

často stojí značné úsilí.Pokud se týká znalosti alespoň dvou světových jazyků, upřímně řečeno, kolik je - a to jen ve

vyspělých zemích - lidí, kteří je ovládají? Zdálo by se, že dost, protože vzdělaní lidé jsou víc na očích, než ti ostatní. Myslím ale, že třeba mezi Angličany nebo Američany takových rozhodně

většina nebude. Zajímavé je, že v jejich případě se nad tím nikdo nepozastaví.Pro úplnost doplním osobní zkušenost s Francouzi, kterou jsem udělala na vánočním setkání, které i letos organizovala paní profesorka Drábková. Zde jsem se seznámila hned s několika

lidmi, jejichž angličtinu jsem sice nemohla posoudit, zato česky uměli výborně.Závěrem bych jenom dodala, že mě trochu udivuje, že podobné soudy, jako Tomáš Novák ve svém článku, vynáší člověk, který se dle vyznění textu francouzštinu neučí a s Francouzi se setkal pouze několikrát během svého dvoutýdenního prázdninového pobytu „ve francouzsky

mluvící oblasti“, což ostatně vůbec nemusela být Francie. S úctou Jana Tomaščínová (5.V)

ODPOVĚĎ: Cením si kritiky, jsem rád, že si pisatelka nenechala svůj názor jen pro sebe. Zde je něco, co by Vás možná mohlo zajímat vzhledem k věcem, na které kritický dopis naráží. Je pravda, že jsem ve svém článku vyjádřil několik kontroverzních názorů, občas jsem je dokonce špatně naformuloval a hrubě vyjádřil. Naprosto souhlasím, že je problémem naučit se vyslovovat nějaké hlásky „po ustrnutí mluvidel“, jak to Jana popisuje ve svém dopise. Nikoho k tomu nenutím. Proč jsem článek ale napsal? Napsal jsem přesně to, co jsem poznal – občas možná trochu nadsazeně, ale mým hlavním cílem bylo popsat svůj zážitek z French accentu, ne psát o francouzích, co neumí světové jazyky. Mimochodem, jazykem, kterému vládnu rozhodně nebyla myšlena čeština a ta francouzky mluvící oblast byla na území státu Francie.

S úctou, Tomáš Novák

6

Karikatura pro dnešní den ...

Arnoldovi hlava třeštíjací jsou ti lidé dnešní.Do studovny jde jich davaž je Arnold z toho paf!

Dveře zavřít problémem je, každý v zadku strom pěstuje, pozdraviti přítěží, kde to žijem, mládeži?!

Krteček již více není klidným místem pro učení, hudba hraje chtěj nechtěj, byls tu první? Neremcej!

Chcete Arnoldovi napsat? Máte stejný ná-zor, nebo si myslíte, že

Arnold je blb? Chtěli byste znát Arnoldovy názory na

nějaké konkrétní téma? Napište Arnoldovi, sdílí mail s redakcí, takže jeho adresa je redakce.spit@seznam.cz.

Arnold vás má rád.

A h o j ! J á j s e m A r n o l d . H o w d o y o u d o ?

21 SMRDÍ | Lukáš Fiala

Přesně toto jednoduché sdělení jsem již přibližně sedmkrát předával vyslankyni naší třídy na studentské radě (zaslouží-li si tato pozice vůbec takové honosné označení). Podotýkám, že nejsem sám, komu tento problém leží v žaludku. Řešení je ale v nedohlednu, a tak zřejmě budu muset zakalené akvárium trpět až do chvíle, kdy náš ústav opustím nadobro. Tedy, řeknu vám, občas mám jako nezainteresovaný pozorovatel dojem, že studentská rada je tu jen proto, aby si její členové mohli připadat důležití. Abych tomuto orgánu tolik nekřivdil, přiznám se, že jednou jsem se odpovědi dočkal. Obyvatelé třídy 21 prý pár dní před tím akvárium čistili a tím to pro ně zřejmě haslo. Pro mě bohužel nikoliv. Pokaždé, když vstupuji do této místnosti, jakoby mě někdo přetáhl po hlavě pytlem zetlelých ryb a k tomu musím snášet pohled na dvě strádající želvy v tmavozelené kapalině (pojmu „voda“ bych se raději zdržel) s mastnou hladinou. V takové třídě vás už nepřekvapí, ani když z nástěnky zmizí Zelený Raoul a nahradí ho krajně nevkusné koláže z odpadků. Běžně jsem velmi tolerantní člověk a na vzhled pracovního prostředí si moc nepotrpím, ale realistický dojem skládky, kterým na mě dýchá 21, je už i na mě příliš. Jestli jste to dosud nepochopili, tak se tímto okatým způsobem snažím dotyčným vzkázat, aby se o své miláčky laskavě starali tak, aby ostatní studenti mohli volně dýchat. Než mě někdo nařkne z nesnášenlivých postojů, možná bych měl připomenout, že mé vynalézavé spolužačky pořídily želvám čistící rybičky, ale majitelé želv je odmítli. Zřejmě tím chtěli dát najevo, že údržbu zvládnou sami. (…)

7

Rozhovor: Roman Šťastný | Marie Kalvová Pan profesor Rychtr opustil školu tempem sprintera, ale nemusíme být zoufalí. Jak už jistě zaznamenali i ti nejzavilejší nevšímavci, na jeho místo v našem ústavu přibyla nová, šťastná, dušička. Takže jsem opět měla možnost navštívit kabinet tělocviku a zeměpisu a na nové dušičce vyzvědět něco o jejím životě, poslání a vůbec. A zde je tedy rozhovor, s novopečeným kantorem panem profesorem Šťastným. Ano, to je ten, co si ho občas pletete se studentem, zvlášť když předbíhá frontu na oběd.

Odkud pocházíte, pane profesore? Z Hustopečí u Brna. To je krásné městečko na jihu Moravy.Co vás přivedlo do Prahy? A líbí se vám v Praze? Do Prahy mě přivedlo studium a zatím se mi tu líbí.Máte rád cestování? Docela ano, ale spíš jen po naší republice, hlavně po skalách. Do zahraničí jedu málokdy, i když byl jsem třeba ve Spojených státech a ve Velké Británii.Slyšela jsem o vaší výpravě po české republice na motorkách, která skončila na policii, můžete mi k tomu říct nějaké podrobnosti? My máme s kluky v Hustopečích Jawa team a na našich Javách objíždíme jednou ročně Českou republiku. Už jsme byli i na Slovensku a teď už se chystáme dokonce do Chorvatska, protože kluci koupili silnější stroje jako Yamahy, KTM, Hondy. A to ještě není jisté, záleží na tom, jestli se seženou lidi, auto a tak. No a s tou policií... To byl náš první výlet, měli jsme Jawa 21 Pionýr, ukradli nám je a my jsme to šli nahlásit. A ti policisté si nás tam chtěli nechat, že jsme je ukradli my. Bylo to docela šílené, seděli jsme tam na té stanici asi 7 hodin. Potom se to všechno vysvětlilo, pochopilo a dohledalo a policisté se nám nakonec dokonce omluvili. Ale od té doby, co nemá velkou hodnotu, to bych na policii nahlásit nešel.Máte nějaký plán, kam byste se ještě rád podíval? Plánů je hodně, například Turecko, Finsko, Norsko...Na motorkách? To ne, na motorkách leda to Chorvatsko. Za co jste ochotný utratit hodně peněz? Asi za věci na lezení, když už si něco takového kupuji, tak chci, aby to bylo pořádné a to stojí docela dost. Ale i obecně za outdoorovou výbavu. A po skalách lezete jenom u nás? U nás hlavně, ale byl jsem lézt i v Itálii.A v čem ještě máte zálibu? Tak, samozřejmě, ve sportu všeobecně. A také se pokouším hrát na kytaru.Bojíte se něčeho? Hloupých lidí.Nejste náhodou nějak pokrevně spřízněn se školníkem? (smích) Ne, to určitě ne. Nedávno jste tedy skončil školu, kde jste studoval? V Hustopečích jsem chodil na gymnázium, potom jsem se vydal do Prahy na Přírodovědeckou fakultu, kde jsem studoval biologii a k tomu tělesnou výchovy na FTVS. A skončil jsem v říjnu loňského roku.A proč zrovna ta biologie a tělocvik? Protože jsem měl rád sport a biologie se k tomu hodí asi nejvíc. Anatomie k tělocviku patří rozhodně víc než zeměpis. (Scholz – smích)Jste u nás na škole šťastný? Já jsem š(Š)ťastný všude a vždycky.

8

Spřátelil jste se s kolegy? Kolegové jsou výborní.Učil jste už někde? Jenom na praxích z vysoké školy a sice na gymnáziu Botičská a na jedné základce. Praxe byly dobré, třeba na gymnáziu Botičská mě vzali i jako instruktora na lyže. Dokonce se s těmi profesory dodnes stýkám.Chtěl byste být znova studentem gymnázia? Asi už ne. Všechno má svoje, ale je to jedna z etap, kterou si člověk prožije a jde dál, stejně jako vysoká škola. Myslíte si, že učíte dobře? To musí posoudit studenti.Co vás z biologie nejvíc zajímá? Jaké učivo máte nejraději a jaké naopak nejméně rád? Nejméně rád učím rozhodně kytky, a z nich nejhorší jsou jednobuněčné a bezcévné rostliny. Co mám hodně rád, to jsou živočichové, zvlášť obratlovci a samozřejmě anatomie člověka. Ta je velice zajímavá a baví mě.A kamení?

Slyšela jsem, že kladete důraz na latinské názvy. Proč? Já latinské názvy studentům říkám jen pro zajímavost, ale paradoxně když se studentům řekne nějaká zajímavost, tak si ji pamatují mnohem lépe, než ostatní učivo. Asi budu muset začít říkat ty obyčejné názvy, jako zajímavosti. Ty latinské zmiňuji také proto, že když budou číst nějaký odborný text, aby nebyli překvapeni, že jsou tam cizí názvy. A navíc, spousta českých názvů je odvozena z latiny. A když se mě studenti, zvlášť v primě, ptají, proč že se to zvíře takhle jmenuje, tak jim to nejde vysvětlit jinak, než ukázat, že to je překlad z latiny. A když jsme tedy u těch názvů, myslíte si, že je důležitá poznávačka? Určitě. A taky si myslím, že je důležité, aby studenti uměli spojovat ty znalosti do celků. Je k ničemu znát deset pojmů a nevědět, jak spolu souvisí; například, kdyby v anatomii někdo znal názvy všech svalů a kostí, tak mu to je k ničemu, kdyby nevěděl, že to celé dohromady tvoří opěrnou soustavu a umožňuje mu to pohyb.Dělal jste olympiádu z biologie? A jaký je na ni váš názor? No jako student jsem ji nedělal, ale teď jsem organizoval olympiádu pro primu a sekundu. Myslím si, že pokus byl tak na úrovni čtyřletých dětí, ale teoretická část byla extrémně obtížná. A navíc letošní ročník měl velmi nezajímavé téma – „Trávy a květiny luk a polí“. Dětem se úplně rozsvítila očíčka, když zjistily, že na poznávačce jsou i nějací živočichové. Kdybych chtěla studovat biologii, jak byste mě od toho odradil? Neodradil. Všechno to je zajímavé a hezké, a člověk tu zjistí, jak mu funguje spousta věcí v těle, a to je super.

No, geologie, to je kapitola sama pro sebe. Nevadí mi, ale nemám ji moc rád. Ale samozřejmě, že ve všech tématech je něco zajímavé, nedá se říct, že by mě něco vyloženě nebavilo. Omezují vás v biologii nějak osnovy? Chtěl byste učit něco, co není v osnovách? Já myslím, že osnovy jsou teď udělané celkem dobře. Hodně se teď řeší otázka, jak moc zatěžovat žáky, co všechno po nich chtít. Já například teď trochu bojuji s problémem, co všechno vykládat v primě a sekundě, které jsem dostal. Když jsem se totiž podíval do učebnice, zjistil jsem, že bych jim měl říct tak čtvrtinu toho, co jsem původně chtěl. Člověk toho z té vysoké ví prostě mnohem víc, takže se pak musí krotit.

9

Plníte osnovy tělocviku, nebo si myslíte, že míčové hry postačí? Snažím se zabývat celým spektrem, které osnovy doporučují, proto kluci nadávají, že děláme gymnastiku... Budete tedy v tělocviku učit i první pomoc? Já sám mám záchranářský Červený kříž, takže bych určitě chtěl, problém je ale s časem. Zdá se mi škoda, kdyby se studenti během hodiny tělocviku nehýbali. A první pomoc by to chtělo učit spíš ve třídě, než v tělocvičně. Takže to asi budu směřovat spíš do biologie.Bylo pro vás na Tělovýchovné fakultě něco obtížné? Obtížných bylo spousta věcí, například vyjít s profesory a projít místní byrokracií... Ale co se týče sportu, tak jsem nebyl v ničem výjimečný, ale všechny zápočty jsem udělal v pohodě. Myslím, že na určité sporty tam bylo hodně lepších, ale i horších.Co vás při tom studiu nejméně bavilo? Fotbal. To je hra, která mi opravdu moc nejde a asi proto ji nemám rád. Připadalo mi takové zbytečné běhat po tom obrovském hřišti za balónem, tady ve škole je to lepší, to hřiště je menší, už jsem si tu s klukama ten fotbal dokonce zahrál. A ještě navíc, když jsme byli na fakultě, tak tam bylo spousta výborných fotbalistů, co hráli i v různých soutěžích, a ti nám, kdo jsme to tak neuměli, moc nepřihrávali. Takže jsme tam většinou jen tak postávali u branky a čekali, jestli k nám přiletí balón, abychom si aspoň jednou kopli. Odkud pochází ty vaše průměrné výkony populace, které používáte při tělocviku? Slyšela jsem, že to byl možná nějaký nadprůměrný vzorek... Je to z knihy Moravec a kol., EUROFIT test, Tělesný rozvoj a pohybová výkonnost školské populace na Slovensku, 1996. Česko bohužel udělal pan Kolář z Fakulty Tělesné výchovy a sportu teprve loni a ještě to není publikované. Ale jakmile vyjde, tak si ji zakoupím a budu to dělat podle české populace. Je samozřejmě možné, že výkony populace byly před dvanácti lety jinde, to ve známkování samozřejmě zohledňuji, jinak by se asi někteří divili, co by měli za známky. Nutil byste svoje dítě, aby dělalo nějaký sport? Ne, nikdy bych ho nenutil. Spíš bych to udělal, jak to dělali moji rodiče, nabídl bych mu, že může chodit do jakéhokoliv sportu a záleželo by jen na něm, co by chtěl dělat. Znám spoustu kamarádů, jejichž tatínkům se třeba nepovedla fotbalová kariéra a nutili je chodit na ten fotbal. A ti kluci brečeli a nešlo jim to a stejně když jim bylo osmnáct, tak toho nechali. Já, když jsem byl malý, tak mě rodiče nechali vyzkoušet všechny možnosti, co byli v našem městě dostupné. To mělo tu nevýhodu, že já jsem chtěl dělat zrovna Aikido a kvůli tomu bych musel jezdit až do Brna, což mi mamka nechtěla dovolit, když mi bylo 13. Ale od 16 jsem už jezdit mohl, takže jsem na to Aikido nakonec chodil. Jaké jsou vaše nejlepší sportovní výsledky nebo sportovní úspěchy, kterých si nejvíc ceníte? To jsou spíš taková ta osobní vítězství. Třeba, když jsme byli v Itálii na skalách, tak se mi podařilo vylézt cestu o obtížnosti 6b (podle francouzské stupnice UIAA) a přestal jsem se na ska-lách bát výšek. Toho si cením dost. Dalším úspěchem bylo třeba to, že jsem se vůbec dostal na Fakultu Tělesné výchovy. Ale dostal jsem se tam celkem v pohodě, protože jsem celý rok před tím trénoval jako blázen. Jinak, cením si takových různých „osobáčků“, třeba z fakulty 3m na tyčce. Vyloženě soutěží jsem se ale nikdy moc neúčastnil.Trápíte rád malé vepříky? (smích) Cože? To je narážka na malé studenty? No, já netrápím zvířátka, takže asi ne. Děkuji za rozhovor. Není zač. Na závěr bych se ještě chtěla omluvit panu profesorovi Scholzovi, ale otázku, zda má pan profesor Šťastný přítelkyni a kolik je mu let, o které se mě snažil přesvědčit, že by naše čtenářky jistojistě zajímala, bude muset položit kolegovi sám.

10

Naši reprezentanti | Marie Kalvová Loni v létě jsme poslouchala zprávy, ve kterých nějaký sportovní reportér informoval, že v Brazílii právě začíná velmi důležité mistrovství světa osmnáctiletých fotbalistů. Poslouchala jsme pána, jak vychvaluje naše nadějné osmnáctileté fotbalové representanty a přitom jsem myslela na své kamarády, kteří právě odjížděli do Kanady na Mezinárodní Biologickou olympiádu. Věděla jsem, že o nich nikdo ve zprávách neřekne ani slovo, natož že by je tituloval „naši nadějní osmnáctiletí representanti“. Nevím, v čem jsou středoškoláci, kteří jedou na mezinárodní olympiádu třeba v matematice, podřadnější a méně reprezentativní než nějaký sportovec na několikátém mistrovství světa v daném sportu v sezóně.

Samozřejmě, že chápu, že sledovat nějaký sport je divácky atraktivnější, než pozorovat někoho, jak se snaží vypitvat slinné žlázy pakomára. Nerozumím ale tomu, proč mají sportovní události zabírat polovinu zpravodajství, natož v čem jsou osmnáctiletí fotbalisté representativnější a důležitější, než středoškoláci na mezinárodní olympiádě. A co mě vždy nadzvedne ze židle je okamžik, kdy někdo žádá nějakého sportovního representanta, aby se vyjádřil k nějaké události. Co tak nebetyčného může vyplodit třeba hokejista, že by to měl celý národ vědět? Nemyslím, si, že by zrovna účast na Olympiádě pozvedla jeho intelekt. Pokud si pamatuji, tak se tito lidé nezmohou na sofistikovanější sdělení než: „Hlavně aby ty góly padaly, no, a ta obrana bude teda taky muset přidat.“

Žádné větší zprávy se neobejdou bez slepého střeva v podobě sportovních událostí, které bývají obvykle okořeněny žhavými novinkami z NHL. Zde se člověk dozví, že nějaký náš hrdina v brance New York Rangers chytil jeden gól a dva pustil. Ohromné! Neměli bychom ho zvolit za presidenta? A zatímco se jakási gorila s českým občanstvím prohání po americkém ledě, ve stejné zemi v jedné laboratoři pracuje mladý český vědec. Ostatní vědci jej považují za kapacitu, ale z jeho vlasti po něm neštěkne ani pes. Stejně, jako ohromně slavný hokejista i on se několikrát zúčastnil mezinárodní olympiády, ale na rozdíl od ledového mistra se z něj plynule nestane paralympionik.

Vážení čtenáři, stále nechápete, oč mi tu jde? Dobře, tak když jsou sportovci tak důležití, aby byli symbolem našeho státu, uděláme si takový teoretický pokus. Představme si, že by všichni ti „podivíni“ a „blázni“, za které jsou vědci považováni, obuli lyže, oblékli plavky a nazuli tenisky. To bychom třeba rakovinu mohli léčit běžkařským závodem kolem Hradčan, ne? A místo toho, abychom surfovali po internetu, který je k nám domů přiváděn optickým kabelem, bychom mohli sledovat opravdové surfaře na Lipně. A to celé bychom mohli propojit s Olympiádou v Praze!

Po celou dobu jsem stavěla do protipólu ke sportovcům vědce. V žádném případě si nemyslím, že by je měli na jejich zářných pozicích nahradit. Pouze jsem se snažila dokázat, že sportovci nejsou jediní, kdo naši republiku representuje. A ještě bych se na závěr vrátila k tomu loňskému létu. Osmnáctiletí „fotbaloví borci“ skončili dvacátí osmí ze třiceti. Čeští biologové vezli z Kanady stříbro a bronz.

11

ZEMĚPISNÉ OKÉNKO:

Brno | Bronislav Čížek

Kdesi na Moravě mezi kopci na soutoku řek Svratky a Svitavy se tyčí město Brno s bohatou kulturou a historií. Mé putování po Brně započalo na hlavním nádraží, kam jsem přijel naprosto neporuchovým vlakem Pendolino.Odnesl jsem si kufry do hotelu Pegas, kde jsem strávil 3 dny. Shodou okolností to byl i pivovar, tak jsem také jako správný světák ochutnal tamější recepturu.(Pro profesory a profesorky jsem si samozřejmě jen lízl). Prohlédl jsem si centrum Brna, které se mi moc líbilo, prošel jsem okolo kostela sv. Jakuba, který bohužel byl právě v rekonstrukci a náměstí Svobody.Pokračoval jsem hlavní třídou až k Masarykově univerzitě s jeho velikým pomníkem. Potřeboval jsem se dostat až ke hradu Špilberk, který hrdě stojí na kopci nad Brnem. Ale neznalý tamější dopravy-narazil jsem. Brno je rozděleno na několik různých pásem. Zatímco v Praze vám stačí teoreticky jeden lístek na vše, tak v Brně je jich podstatně více. A hlavně kde je sehnat, protože v normální trafice mají nanejvýš 1 až 2 druhy. Musíte tedy do obchodního domu nebo do většího ochodu, což mne nejdříve zarazilo. Ovšem na druhou stranu cestování zde bylo velice pohodlné a bezpečné, protože Brňáci jsou jinak velice klidní a hodní lidé.

Ale zpět k prohlídce města. Nakonec jsem dorazil ke Špilberku a vystoupal nádherným parkem velice strmý kopec až nahoru. Prohlédl jsem si hrad, který byl velice zajímavý a zachovalý a navštívil jsem zde jakési katakomby nebo jak tyto chodby pod hradem nazvat. Mohu-li vám doporučit, jestli tam někdy pojedete, katakomby nenavštěvujte, moc k vidění tam není. Ovšem celkový hrad za tu námahu stojí a jak jsem zjistil, jezdí tam pravidelně každou půlhodinu turistický vláček. A co určitě stojí za to je věž na tomto hradě. Z ní je nádherný pohled do celého kraje, na Petrov a na vilu Tugendhat. Další den jsem vyrazil k radnici, která má jednu zvláštnost. Je ozdobena 5-ti věžičkami, z nichž jedna je nakřivo. Je to zajímavé a stojí určitě za vidění. Dále se pak v radnici nachází Brněnský drak, což je krokodýl pověšený na stropě radnice. Dále je zde Brněnské kolo k němuž se váže pověst, která je nejspíše založena na pravdě.

12

Vypráví o tom, že roku 1636 se vsadil lednický kolář Jiří Birk o 12 rýnských tolarů, že za jeden den porazí strom, zhotoví z něho vozové kolo a ještě týž den je vlastnoručně dokutálí z Lednice do Brna. Svou sázku vyhrál a kolo bylo vystaveno na radnici. Z radnice jsem šel pak až k Zelnému trhu, kde mne upoutala velice fascinující socha. Přišla mi trošku abstraktní, ale velice se mi líbila. Ze Zelného trhu jsem se přesunul až ke katedrále na Petrově. Zde mne překvapilo chování lidí. Viděli nezletilého chlapce s foťákem a tak se hned zeptali, odkud jsem. Radím vám, nikdy neříkejte, že jste z Prahy, hlavně když budete chtít něco poradit. Z velice klidných a opravdu hodných lidí se stanou uražení a naštvaní lidé. Dokonce i jeptiška se na mne urazila a řekla co zde dělám a že mi Brno musí připadat jako dědina. Jsou na to velice hákliví. Katedrála byla velice pěkná, vnitřek rozhodně stojí za vidění. A ze zahrad je opět nádherný výhled. Poslední den jsem se jel podívat na vilu Tugendhat. Nejdříve jsem si říkal, že je to jen obyčejná vila a co může být na ní k vidění. Omyl! Musím přiznat, že jsem byl ohromen a třeba náš celkem moderní dům mi přišel najednou tak nesmírně zastaralý. Ačkoli je tato budova postavena v roce 1928, je to hypermoderní stavba. Byla postavena na přání židů Tugendhatových. Nábytek a vše je zcela moderní i dnes. Je zde veliká stěna zhotovená z polodrahokamu onyx. Je zde třeba elektronické otevírání oken nebo nádherná knihovna s pracovnou, která je právě za onyxovou stěnou, na kterou když svítí slunce tak svítí nádherně oranžovou barvou. Vila je rozdělena do tří pater. První patro je pro hosty, druhé pro ubytování a třetí je kotelna a je zde schována technika. Bylo mi jen líto, že krátce poté, co se Tugendhatovi nastěhovali museli, ze svého vysněného domu emigrovat - tuším, že do Švýcarska. Naštěstí zde měli velice šikovného správce, který omítnul onyxovou stěnu takže když přišli vojáci, mysleli si, že je nosná a nechali ji. Ovšem teď již patří státu a dokumenty, které by dokazovaly, že patří Tugendhatům, již neexistují.Tím skončilo mé putování a jaký je můj dojem z Brna? Fantastický!

13

Paříž - Perla nad Seinou | Anna Holanová Paříž. Většina lidí si pod jménem tohoto nádherného města představí Eiffelovku. Podle toho poznáte, jestli dotyčný v Paříži byl nebo ne,Eiffelova věž je jen zlomek krásy této metropole. K té jsme se dostali až poslední den naší cesty, ale klidně bych se obešla bez vyhlídky na město a zamířila do nějaké galerie nebo boutique. První den v osm ráno nás autobus vysadil na Plazze de la Concorde. První věc, co mne napadla, sotva jsem se rozhlédla, bylo, že se francouzi nebojí plýtvat drahou nádherou. Přímo přede mnou totiž stála jezdecká socha Johanky z Arku celá ze zlata(což dokazuje, jak si i dnešní lidi váží minulosti), za mnou, jak nás informovala delegátka, se majestátně rozkládala pařížská Invalidovna, přičemž na ozdobení její střechy se spotřebovalo dvanáct kilo tohoto drahého kovu a nad námi se tyčil obelisk, který dal údajně vytesat Ramses II. se zlatou špicí, kterou věnoval jakýsi módní návrhář. Ještě jsme se poučili, že pyramida v Lou-vre, obelisk, vítězný oblouk a Velká Archa na Defénse jsou v jedné přímce, známé jako boul-evard Champs Élysées, velice to důležitý orientační bod(avšak pro nás zcela nepotřebný, protože jsme byli skoro pořád na druhém břehu Seiny)a vyrazili jsme vstříc neznámu. Naše výprava pokračovala do Turilejských zahrad plných ranních běžců. Zahrady byly-ne veliko-stí, ale nádherou určitě-srovnatelné s Versailles. Všude krásné sochy, fontány a pečlivě udržované trávníky a živé ploty. Prošli jsme k Louvre, kde jsem si přísahala, že sem musím zbytek rodiny ještě dotáhnout, a odtamtud se šlo na ostrůvek Cité po mostě Pont de la nouveau. Jeho název mně-a asi nejen mně-velmi pobavil, protože v překladu Nový most je nejstarší v Paříži. Na Cité jsme si nejdříve vyslechli výklad k věznici, kde před popravou byli drženi Ludvík XVI. a Maria Anttoineta a šli jsme k Notre-Dame. ta mne uchvátila. Byla tak bílá, jako by to nebylo skoro osm set let, co ji postavili. Nádherná okna ukazovala výjevy z bi-ble, práci opravdových mistrů. O freskách radši nemluvit, ty byly snad to nejnádhernější, co jsem viděla za tři dny v Paříži. Možná proto jsem Notre-Dame prohlásila za nejnádhernější věc, co se v tomto nádherném městě dá vidět.Tam jsme už měli plné zuby toho, že nemáme prostor na vlastní průzkum, po prohlídce bílé katedrály, kde jsem se vyfotila s Johankou z Arku, jsme se odtrhli od skupiny a šli k Pantheonu. Tam jsme přišli na jedinou slabinu našeho samostatného putování. Ti, kteří hádají, že nikdo z nás neuměl ani slovo francouzsky, hádají správně. I když jsme měli z internetu stažený slovníček na cesty, byl absolutně k ničemu. Po prohlídce Pantheonu jsme ochutnali první naše skutečně francouzské jídlo,krepes(palačinky). Pokračovali jsme do Lucemburských zahrad a odtamtud do Louvre, kde jsme proběhli celé egypské a část řeckých sbírek. Přestože to zní, že jsme se prošli opravdu málo, není to tak. Za první den jsme s pomocí GPS naměřili trasu dlouhou patnáct kilometrů a v Louvre nebyl signál-jinak by přibylo dalších pět. Další den jsme,opět v osm ráno,nasedli do autobusu, který nás dovezl před brány Ver-sailles, sídla francouzských králů. Tam jsme celkem rychle proběhli zámek a šli do zahrad. Do odjezdu autobusu zbývala pouhá hodina a protože to bylo jediné spojení do centra, neměli jsme na vybranou. Abychom si stihli prohlédnout alespoň část zahrad, půjčili jsme si u vchodu vozidlo. Bylo to malé autíčko pro čtyři osoby, ne nepodobné golfovému vozítku, a rychlé tak akorát, abychom stihli odjezd a zároveň mohli bez zastavování fotit. Velice chytrý nápad, který není jen tak někde a který turisti určitě ocení. O hodinu a půl později jsme už vystupovali na La Defénse pod Velkou Archou(La Grande Arche). Tam jsem si nakoupili v nějakém super(hyper) marketu, jediném nákupním centru na naší cestě, a usídlili se na schodech k Arše. Na téhle etapě naší cesty se mi nejvíce líbilo, že na Defénse je veškerá doprava pod zemí a celá čtvrť, tj.několik čtverečních kilometrů,je čistě pěší zóna. Nesmí sem dokonce ani cyklisti.

14

Nicméně dvě hodiny po příjezdu jsme se zase naskládali do autobusu a jeli o kus dál, směr Montmartre. Tam jsme si prohlédli Sacré-Coeur, nádherný bílý kostel z devatenáctého století, na kterém se architekt opravdu vyřádil. Byl snad bělejší než Notre-Dame a tak ho ve svém žebříčku zařazuji na druhé místo. Po asi hodinové prohlídce chrámu jsme se šli podívat do čtvrti umělců. Všichni do jednoho kreslili opravdu nádherně a zůstali bychom tam déle, kdyby nás nezlákal pravý francouzský boutique. Potom jsme si sedli na travnatý kopec, na kterém Sacré-Coeur stál, a kochali jsme se výhledem do krajiny, který byl skutečně ohromující. Viděli jsme celou Paříž jako na dlani. Eiffelovka, Louvre, centre de la Pompidou... no prostě všechno. Pak se ještě jelo na plavbu po Seině, kterou jsme s díky odmítli a radši šli na večeři a podívat se aspoň zespoda na Eiffelovku. Nechtělo se mi věřit, že už zítra odjíždíme, ale bylo to tak. Poslední den se delegátka rozhodla, že nám splní přání projet se metrem, a tak jsme byli vysazeni u stadionu Bercy, kde jsme nasedli do metra. Čekala jsem něco podobné pražskému metru, ale skutečnost mně ohromila. Metro jezdilo nad zemí!!!Místo abych si četla, jsem si prohlížela Paříž z trochu netradičního úhlu. Delegátka nás upozornila, že jeden z mostů, po kterých jsme jeli, konstruoval Gustav Eiffel. Ten si na mostu vyzkoušel svoji stavební techniku, kterou později stvořil Eiffelovku. Potom jsme se opravdu podívali ,,tam nahoru“na věž a naše rodina se, stejně jako první den, vykašlala na delegátku a byli jsme nahoře o tři hodiny déle, než ostatní. Tak nádherný pohled na město prostě nešlo vidět jen dvě hodiny. Navíc ve spodních pa-trech byli zajímavosti týkající se věže. Šokovalo mne, že od zboření po druhé válce ji uchránila jen telegrafní stanice na jejím vrcholku. Po prohlídce muzea Gustava Eiffela a muzea hologramů jsme si na poště v prvním patře nechali orazítkovat nakoupené pohledy. Ještě je mám schovaný. Před poštou byla jakási za-sklená ohrazená díra z podleze. A hádejte, co jsme viděli? Stovky, možná tisíce lidí, kteří vstali o pár hodin později než my a teď stáli ve frontách. Sešli jsme po schodech dolů a rozdrobili zbytek našich svačin kachnám v parčíku pod věží. Když jsme je viděli, jak se na drobečky hladově vrhají, začali jsme shánět restauraci. To se nám také povedlo a pak jsme si udělali menší piknik v parčíku před Invalidovnou. Nakonec přišel čas odjezdu a ještě jsme se běželi rozloučit s Notre-Dame a s Louvre, takže to byl běh asi přes čtvrtinu Paříže. Nezdá se to, ale jednotlivé památky jsou dost daleko od sebe. Au Revoir, Paris!!! I když jsem byla v Paříži hodně krátkou dobu, zamilovala jsem si ji a určitě se tam chci někdy vrátit. Třeba už příští prázdniny. Pro všechny cestovatele mám pár rad:1.naučte se aspoň trochu francouzsky, skoro všichni francouzi nesnášejí angličtinu a někteří odmítají komunikovat anglicky.2.Jestli na některé místo nechcete jít, dohodněte se s delegátk-ou. Můžete jít kamkoli, jediné omezení je čas odjezdu autobusu k hotelu. 3.Jestli váháte, jestli jet nebo ne, určitě jeďte. Stojí to za to!!!

<- Notre Dame

Z Eiffelovy věže dolů... ->

15

„UMYJ SI HNŮJ Z BOT, VOLE, JDEME NA KULTŮRU!“ Hrdina západu| Anna ŠtěpánováČinoherní klubautor: John Millington Syngerežie: Ondřej Sokolhudba: Shannonslogan: „Myslíte, že by takhle všichni mohli slavit rozenýho blba?“

Inscenace Hrdina západu se odehrává v zaostalém a nehostinném koutu drsného Irska – tam, kde lišky dávají dobrou noc. Hlavní postavou je mladý Christy Mahon, který se zničehonic objeví v zapadlé irské vesničce a tvrdí, že zabil rýčem svého otce. Tento čilý jinoch se mezi líné a ožralé obyvatele zřítí jako blesk z čistého nebe; vesničanky se o Christyho málem poperou. Jenže je starý Mahon vůbec mrtvý?? Kdo se přetvařuje a kdo mluví pravdu?

Hrdina západu se dá jen těžko někam zařadit. Je to komedie, u které budete brečet. Hlavní hrdina vás bude štvát, ale můžete k němu cítit i jistý druh obdivu. A vesničanky? Ty jsou sice nesmírně hloupé, ale zároveň vychytralé. Žádná z postav se nedá jen tak zaškatulkovat a to je to, co mě na této hře baví. Zážitek z představení umocňuje živá kapela Shannon, která ač česká, tak hraje irské melodie a ozdoby bez jakéhokoliv zaváhání a dokresluje celkovou atmosféru.

Možná, že by se mi hra tak nelíbila, kdybych už z principu neobdivovala vše, co se jenom mírně otře o Irsko. Hrdina západu je však dílko více než zdařilé, a o tom svědčí i nedávné rozdělování Cen Alfréda Radoka. Tato klasická irská hra byla totiž vyhlášena Inscenací roku a Jaroslav Plesl navíc získal cenu za nejlepší mužský herecký výkon (Christy Mahon).

16

ONDŘEJ SOKOL : Christy Mahon není blb! | Anna ŠtěpánováOndřej Sokol se narodil 16. 10. 1971 v Šumperku. V letech 1990-1995 studoval herectví a režii na pražské DAMU. Byl vyhlášen Talentem roku a stal se držitelem Ceny Thálie pro umělce do 33 let.

S Ondřejem Sokolem jsem si povídala těsně před začátkem představení Hrdina Západu...

Jste nervózní, teď před představením? Jsem nervózní, ale jiným způsobem, než když hraju. Většinou jsem hodně nervózní na začátku, než zjistím, co přišlo za lidi, a pak mě to buď pustí, anebo jsem naštvanej až do konce.Budete sledovat herce a říkat si třeba „teď to zvoral!“, apod...? No jasně! Když je představení čerstvý, tak to člověk musí hlídat víc... A kvůli tomu tady jsem - abych se díval, kdo co udělal špatně, a pak mu to říkal. Proč jste se pustil právě do režírování Hrdiny západu? Kde se vzal ten první impuls, kdy jste si řekl „jo, tohle bych chtěl dělat...“? První impuls se objevil asi před patnácti lety! Mě na to tehdy upozornil pan profesor, vedoucí mého ročníku Luboš Pistorius, když vymýšlel, co bych mohl režírovat. Já jsem si Hrdinu přečetl tehdy ještě v Muškově překladu, což je překlad skoro sto let starý - má svůj velký půvab a mně se to hrozně líbilo... Už tehdy jsem ale začal mít z té hry strach. Zrovna jsem bydlel s Petrem Léblem, slavným českým režisérem, kterému jsem o tom vyprávěl. On tu hru pak režíroval Na Zábradlí... a najednou se s ní roztrhl pytel. Vždycky to bylo tak, že Hrdinu zrovna někdo dělal, a protože já jsem se pořád bál, tak jsem to radši oddaloval. Pak se naštěstí stala taková věc, že jsme chtěli dělat Smysl života od Monty Pythonů, ale nedostali jsme práva. Dlouho jsme se s nima tahali, pořád se zdálo, že to nakonec vyjde, ale pak přišlo definitivní NE - asi týden před začátkem termínu zkoušení. Já jsem něco režírovat musel, a protože jsme byli v tak hrozným presu, tak se strach upozadil a řekli jsme si: „Co kdybysme dělali Hrdinu!?“. Asi během půlhodiny jsme to obsadili, během zbytku dne jsme obtelefonovali herce, ti na to kývli a asi týden potom jsme začali zkoušet. Takže k tomu došlo takovou shodou okolností. A já jsem šťastnej, že k tomu došlo. Jak vás napadlo zapojit do představení živou kapelu? To souvisí s duchem hry. Já nejsem jeden z těch režisérů, kteří se snaží nějak extra exhibovat nebo mají nějakej „supr nápad“, jako třeba že budeme dělat Višňový sad a bude se to odehrávat v řeznictví a podobně. Vždycky se snažím hře co nejvíc sloužit a ona mi to, myslím, dost vrací. Mám pocit, že mě to pak zpětně nabíjí. Člověk není zavřený v nějakém ghettu vlastní výjimečnosti... Snažím se vybrat hru, která mě baví, a která se mi zdá výborná. Nechám ji, aby si se mnou v určitém období dělala, co chce – a později si zase já dělám, co chci s ní. Jazyk této hry je melodický, zpěvný, je to taková báseň v próze; některé části jsou skoro rytmizované. Navíc jsou tam ještě dlouhé pasáže, které hraničí až s melodramem, takže mi bylo jasné, že by herci měli mluvit na hudbu. Pak jsem si ale představil, jak by to asi vypadalo, kdyby komunikovali s hudbou z reproduktorů... A to prostě nešlo. Jelikož je to irská hra, tak jsem začal hledat irskou kapelu a našel jsem Shannon, což byla taky docela šťastná náhoda. Kluci mají naštěstí hned na internetu kousky svých skladeb. Zavolal jsem jim s tím, že se sejdem a rovnou jsem jim řekl, že je to takovej pokus, jako jestli jo, nebo ne. Udělali jsme velikou zkoušku a ono to fungovalo...Kapela se občas zapojuje do děje - to jste plánoval už na začátku, nebo vás to napadlo až v průběhu? Já jsem to tak chtěl skoro od začátku... Myslím, že když už tam jsou, tak by si to měli taky odpracovat. Mě hrozně baví na ně koukat, protože kluci jsou zábavní zvlášť v tom, jak je to zajímá a jak to představení sledujou.

17

Přesto je tam pár míst, kde jsem je do toho nechal vstoupit. Jsou lidé, kterým se to nelíbí, ale ty „scizováky“ tam nejsou proto, aby byli lidi nějak spokojení. Je to proto, aby na chvilku vypadli z iluze, protože to není dobový obrázek nebo nějaká hříčka o Irsku... To je teď a tady, hrajou to živí herci a muzikanti; je to tam schválně, aby to lidi malinko vyhodilo z kolejí. Mám pocit, že to téma pak lépe vnímají. Jaký je váš vztah k Irsku? Hned tři hry, které v Činoherním klubu režírujete, byly napsány irskými spisovateli a dvě z nich se přímo v Irsku odehrávají... Já se bráním té nálepce, kterou používají už skoro ve všech novinách, a totiž že jsem nějaký „specialista na irskou dramatiku“. Proto chci říct, že tohle je první klasická irská hra, kter-ou děláme, protože McDonagh, který napsal ty další dvě, je vlastně Angličan s irskými předky. Měl jsem období, kdy jsem na Irsku úplně ujížděl, aniž bych tam byl. Tehdy jsem se do Irska vypravil, ale nedojel jsem tam, páč mě zastavily prachy - nezbylo mi už na trajekt. Nakonec jsem strávil čtrnáct dní ve Skotsku. Nikdy jsem do Irska nedorazil a mám pocit, že to k tomu patří – myslím, že podobně jako pro McDonagha je i pro mě irský ostrov takový zmenšený model světa. Umísťuju si tam svoje fantazie a zdá se mi to přehlednější, když je všechno ve zmenšených rozměrech. Takže já mám k Irsku velmi sentimentální citový vztah, ale spíš takový platonický.Nedávno jste získal Cenu Alfréda Radoka právě za Hrdinu západu! Co na to říkáte? Mys-líte, že si tu cenu zasloužíte? Určitě. Ale to si myslí vždycky každej. Takže kdo na takovou otázku odpovídá, že si tu cenu nezaslouží, tak většinou lže. Samozřejmě, že člověk je schopen najít na svojí práci tolik pozitivního, že vždycky podlehne tomu, že si tu cenu zaslouží. A já se tomu nebráním. Na jednu stranu jsem šťastnej, ale na druhou stranu jsem z toho letos taky trochu rozpačitej... Já na kritiky nějak extra nemyslím, ale jsem samozřejmě rád, když se jim moje práce líbí. Už jednou jsem řekl, že dostat tu cenu je pro mě jako když na někoho zapomenete, a on vám pak pošle dort k narozeninám. Takže jsem rád, ale rozpačitej jsem z toho důvodu, že jsme tu cenu dostali tři. Byly nominovány tři inscenace a všechny to dostaly; byli nominovaní tři herci a taky to všichni dostali. Mám pocit, že to tu cenu trochu degraduje. Radši bych udělal druhé kolo, ve kterém bych klidně velmi rád prohrál. Přijde mi, že když cena, tak by ji měl vyhrát jeden. Tady v Činoherním klubu režírujete celkem pět her... Co z toho vás baví nejvíc?To se hrozně přelívá. Většinou ta poslední, protože je to takový čerstvý dítě a potřebuje podržet, aby neupadlo a nerozbilo si držku. Pak ale i takové hry, co jsou z nějakého důvodu trochu opomíjené... Třeba mám hrozně rád Sexuální perverzi v Chicagu od Mameta, což je hra, o které si spousta lidí myslí, že to je legrace a nevidí tam ten obrovský, tragický rozměr. Takže téhle hry je mi vlastně trochu líto, ačkoliv je to hrozně úspěšná inscenace. Co byste vzkázal fanynce (nebo fanouškovi), který/á si na vašem internetovém fóru stěžuje, že „ve skutečnosti nejste tak skvělej jako v Ordinaci“ (v Růžové zahradě)...? Já jsem tomu člověku nic neodpověděl, takže to znamená, že bych mu asi nic vzkázat nechtěl. Ordinace je zvlášť tady v divadle tak trochu legrační... Kdybych si mohl vydělávat peníze tím, že budu hrát ve Formanových filmech, tak se tím budu určitě živit radši. Ale taková příležitost není. Točení je řemeslo, které se musí malinko trénovat a dá se trénovat i na horším hřišti. A tohle je takový moje škvárový hřiště. Bojujete teď s nějakým náporem fanynek, nebo to nadšení už opadlo? Já jsem si pořídil poměrně velký brejle a čepici... Myslím, že když někdo chce být nená-padnej, tak nenápadnej je. Jsou samozřejmě situace, kdy je to hrozný. Třeba když jsem si ty brejle zapomněl. Je blbý poslouchat, jak na vás lidi v metru pořvávaj „Hele, doktor!“ a běží za váma po schodech. Jednou jsem dokonce utíkal. Ale myslím, že když se tomu chcete vyhnout, tak jsou způsoby.

18

Četla jsem rozhovor, ve kterém o vás pan Pavlata (hraje starého Mahona) říká, že: „Sokol může za všechno... Jde mu všechno, na co sáhne, až je s tím trapnej.“ Jak byste reagoval na tento výrok? Proboha, já mám Míšu rád... Je roz-tomilej v tom, že mě chválí, kde může a dělá to takovým vtipným způsobem. Já Míšu taky chválím; on je dlouhá léta utajený talent, takže jsem rád, že rozkvetl (pod mým vedením). (Smích)Poslední otázka je přímo spjatá s celým představením: Myslíte, že by takhle všichni mohli slavit rozenýho blba? Určitě. Blbové se oslavujou velmi často a my jsme to chtěli ukázat... Christy Mahon ale není blb! To je jenom slovník jeho tatínka. Společnost a dav však dokáže z nuly udělat skoro nekonečno - to je neuvěřitelný úkaz. A o tom ta hra je.

PAVEL ŠVESTKA: Nejsme žádní pánové ve fraku | Anna ŠtěpánováPavel Švestka (32), houslista kapely Shannon, absolvoval housle a zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Kromě Shannonu hraje např. i v jazzovém triu nebo zpívá písně Oldřicha Nového.

Při představení se kapela zapojuje do děje; jaký to má důvod? Dá se říct, že se celá scéna odehrává na dvoře hospody... A tam živá hudba patří! Je to takový kompromis. Máme černý obleky, abysme byli nenápadní a nerušili, když se dole děje něco důležitého, ale na druhou stranu do toho taky tu a tam něco řeknem, aby bylo vidět, že nejsme žádní pánové ve fraku, kteří přijdou nezúčastněně odehrát svůj part a zase jdou domů.Sedíte ve výšce na ochozu nad jevištěm a z hlediště to vypadá dost strašidelně - jako že každou chvíli spadnete... No, to si myslíme taky. Trochu se bojíme, protože pan Kratina má jednu scénu, kdy hraje, že je opilý... Váží možná dobrej metrák, je to prostě kus chlapa. Když se tam „opile“ potácí, tak se chytá všeho možnýho a věší se i za to bidýlko, na kterém sedíme... Přesto, že nás kulisáci přesvědčují, že to je velmi pevně přidělané, tak se to vždycky pořádně zahoupe.Ale ještě nikdo nespadl...!? Ne, ale bubeníkovi spadla při hraní palička. Sice měl nějakou v záloze, ale celou dobu trnul, aby mu tam na ni někdo nešlápl a neuklouzl po ní. Kde bere kapela inspiraci? Odkud čerpáte písně? Nejvíc asi od Irů. V Irsku lidová muzika už pomalu vymírala (hráli to jenom dědulové v hospodě), ale asi před deseti, dvaceti lety to zase začali hrát mladí a s úplně novou energií. Přesto, že do toho nemontujou bicí a elektroniku, tak to hrajou jiným, svižným způsobem a z takových kapel vybíráme asi nejvíc. Líbí se nám třeba Lúnasa nebo Altan... My si vždycky vybereme melodii na cdčku nějaké takové kapely, pak si sednem k internetu, najdem si noty a je to.

19

Takže tady nejde o nějaké porušení práv na tu písničku... Ne, protože je to lidovka. Tady jde jenom o to, že někteří už ji našli dřív než my. Nemusíme se probírat archivama, kde jsou miliony skladeb, ale rovnou si vybereme to, co už jiní předžvejkali. Sestavíme si z těch „tunů“, z těch jednotlivých skladeb, zase svoje vlastní sety.Byl vůbec někdo z kapely v Irsku? Flétnista a bubeník tam byli, protože oba jsou původně tanečníci. Začali hrát až potom, co zjistili, že tancování se nedá dělat dlouho, protože z toho bolí kolena. Ale my se tam chystáme všichni! Celý Shannon jede do Irska na přelomu června a července, takže to tam pořádně omrvočíme. Vydali jste zatím dvě alba, vidíš mezi nimi nějaký rozdíl, posun? Rozdíl je určitě velký, protože na prvním albu jsem ještě nehrál já... Byla tam i jiná zpěvačka. A posun nějaký logicky být musí, protože mezi alby je časové rozpětí 4, 5 let a i kdyby se člověk učil velmi pomalu, tak za pět let už nějaký ten pokrok udělá.Na internetu máte k dispozici všechny písně z prvního alba volně k stáhnutí... Co vás k tomu vede? To cédéčko už je vyprodaný! CD není, takže je to jedno.Myslíš, že se dneska může člověk hudbou uživit? Znám lidi, kteří to dokážou! A to dokonce nejsou žádní popstar... Pár mých spolužáků z konzervatoře teď hraje v Chinaski a ti se tím jako docela živí, ale pak jsou i další spolužáci, o kterých normální smrtelník neví... Pokud nejsou jako muzikanti v první lize, tak přežijou, ale každej z nich většinou ještě učí někde v hudebce nebo na konzervatoři. Ty se taky živíš jenom hudbou, ne? Já to musim formulovat tak, že nemám žádnou práci, kam bych docházel. Takže to, čím se živím, je hudba, ale že bych tím uživil rodinu, to asi ne... Jakou radu do života bys dal těm, kteří by se chtěli v budoucnu stát profesionálními muzikanty (např. z řad studentů našeho gymnázia)?(Nezvykle dlouhá pauza plná soustředěného mlčení) Velmi praktická rada asi bude, abyste si vedle toho drželi nějakou činnost nebo aktivitu, kterou ovládáte, a kterou se můžete v nejhorším případě začít živit. Je třeba něco umět, dřív než začnete dělat hudbu. K tomu se potom můžete vrátit, kdyby ta muzika náhodou nenesla.

A ty máš nějakou takovou aktivitu? No, já právě žádnou nemám, a proto z vlastní zkušenosti tuhle radu velmi doporučuji.

20

Pohádka pro puberťáky - 4. díl | Anna Podroužková Výlet na hor y Zdravím všechny, co čtou můj život! A pro ty, co mě ještě neznají – já jsem Rolo. Na teď jsem vám slíbil příběh o tom, jak jsem s partou byl na horách. Řeknu vám, je dost těžký napsat všechno do pár řádků, takže se mi to všechno sem dát ani nepodařilo, ale nějaké ty věci si určitě domyslíte. Každým rokem na jarní prázdniny jsme každý z party jeli někam s příbuznými. (To se Martyho netýkalo, ten tu chvilku bydlel s kamarády na nádraží.) Ale letos jsme si všichni řekli, že pojedeme někam společně. Eduna s Nelou a Fredym začali básnit o Havaji, že tam budou samí mladí a opálení chlapci. Pak se všichni ale podívali na Martyho a všem bylo jasné, že se nikam k moři nejede. Sice by se tam pořádně umyl, ale kdo by mu tu cestu platil?! No my rozhodně ne! „Máte tedy někdo jiný nápad než Havaj?“ zeptal se Perry. A nikdo se neozval. „Dobře. Napadl mě jeden výlet,“ řekl a my jsme jen čekali, co z něj „vypadne“. „Tak co? Nedělej to dramatický...“ zasyčela Nela netrpělivě. „Co kdybychom jeli na hory? Do Krkonoš...“ „Pod stan,“ doplnila Nela a parta lehla smíchy. „Ne, normálně, do chaty. Říkám, že by to mohla být sranda,“ dokončil Perry a svalil se na trávu v parku, kde jsme byli na pikniku. Nikdo se moc na ten nápad netvářil, ale nic lepšího tu nepadlo. (Teda krom té Havaje.) Rozhodl jsem se, že jeho nápad podpořím a stalo se. Všichni nakonec souhlasili a cestou z pikniku básnili o tom, co si vezmou na sebe. Jediná Nela vypadala jako malá holka, která nedostala vytouženou panenku. Myslel jsem, že je to kvůli té Havaji, a tak jsem ji chlácholil. „To není kvůli tomu, blbče,“ ohradila se docela ostře, „já jen, že...“ „Co?“ „Já prostě neumím lyžovat a ani neumím na snowboardu,“ pošeptala mi fakt potichu. „No tak si vezmeš boby,“ zvolal jsem na celé kolo a Nela mě div nezabila! Střelila mi takovou, že mi odlítla i kšiltovka. Z ní si dělat švandu se nevyplácí. A nevyplatilo se to i Martymu. Proč? Všichni jsme se shodli na tom, že Marty si musí aspoň trochu vydělat, pokud možno nejenom žebráním na Staromáku. Nela vymyslela, že půjde čistit ulice. Na to se jí Marty vysmál a sebevědomě prohlásil, že on pracovat nepotřebuje. Práce prý šlechtí a on je šlechtěný dost. Jen jak to dořekl, připadal jsem si jako na koridě – Nela býk, Marty toreador, jenž se už dávno vzdal. Hryzance na ruce dodnes nezakryje. Týdny plynuly a než se z nás kdo nadál, nadešel den D. Všichni jsme se skládali do Fredyho auta a plni očekávání nových zážitků jsme vyrazili na cestu. I když Fredy měl řidičák, vůbec to neznamenalo, že zná cestu, takže jsme několikrát zabloudili. Nakonec jsme dorazili a byli rádi, že cesta se obešla bez velkých problémů, do kterých nepočítám nevolnost Martyho, která se z potahů sedadel asi ještě dlouho nevypere. „Tady je krásně!“ zvolala Eduna, jen co vylezla z auta. Všichni byli velice nadšení, až na Martyho, který měl na sobě jen mikinu a tepláky a pocítil, co je to opravdová kosa. „Jo, to je. Tak bando, jdeme hledat chatu!“ rozhodl Perry a všichni jsme ho s vervou následovali. Po hodině ustavičného hledání jsme to vzdali. Celá parta lehla do sněhu. Perry se však nějak (ne)šikovně převalil a pohlédl do dáli. „Ježiši, lidi, já vidím chatu!“ vesele pořvával a rozeběhl se k té chalupě. My ostatní jsme ho následovali. Perry vrazil do dveří, vlítnul do hospody, která byla součástí přízemí, a zvolal: „Konečně jsme dorazili! Omlouvám se, že to tak trvalo, ale musím říct, že tahle chata Na vršku je opravdu krásná!“ Celá hospoda pukla smíchy. Čím větší údiv návštěvníci restaurace nacházeli v našich tvářích, tím více se smáli. „Jakou hledáš chatu, chlapče?“ zeptal se hospodský se slzami v očích.

„Na vršku,“ zopakoval Perry. Jen co dořekl, všichni místní ukázali prstem kamsi ven. Marty se otočil jako první a nadšeně zavýskal: „Jupí! To je nádhera!“ Zato Perry byl znechucen: „Ne...Pane Bože, to mi nedělej!“ A pak jsem se otočil já, Eduna, Nela i Fredy a stáli jsme tam jen tak s otevřenou pusou. To nebyla chalupa, ani bouda, ani budka. To byla taková strašná chatrč, vypadala jako o tři metry větší kadibudka! Nikdo s námi neměl slitování, a tak jsme se vydali do naší „vysněné chaloupky“. V té chatrči nás přivítali s obrovským potěšením, asi hosta neměli už dlouho. (Na světě holt není tolik blbců, co naletí. Anebo to ti starouškové, majitelé budky, na nás jen tak hráli?) I když ta chatrč vypadala tuze malince, postele pro všechny tam byly. Ihned jsme je šli vyzkoušet a ač jsme to nečekali, usnuli jsme. „AAAAAAAAAAA!“ Probudilo mě hlasité zaječení patřící Martymu. Chtěl jsem se ho zeptat, co blbne, ale nestihnul jsem. Zalila mě ledová voda, která se nejdříve kvasila v hodně špinavém kýbly. Když jsem se vzpamatoval a zamžoural na pani domácí, vesele mi oznámila: „Je budíček. Vstávat!“ Všichni jsme šli na snídani durch promočení a celkově v náladě pod psa. Jen Marty byl šťastný. „Tak už se nemračte, vždyť je to krása, být takhle po ránu očištěni,“ s úsměvem Marty pravil. „Buď zticha,“ vyjela na něj Nela nabroušeně,“ty ses nemyl nejmíň dvacet let a najednou voníš. Jenže my, co se myjeme normálně každý den, takže takovou změnu momentálně fakt necítíme.“ I když jsem byl taky pořádně naštvanej, nechtěl jsem, abychom měli zkažený celý den. Navrhnul jsem jít na svah. Nejdříve se mi dostalo nepěkných a docela urážlivých přezdívek, ale pod nátlakem všichni souhlasili. Na svahu bylo docela dost lidí. Všude samej lyžař a snowboardista. Já a Eduna jsme měli snowboard, Fredy, Perry a Marty lyže. Marty je splašil u nějaké popelnice. Nela si vezla snowboard, ale místo za námi zamířila k vleku do lyžařské školy ulovit toho nejhezčího instruktora, co tam je, a možná se i něco naučit. První den na svahu byla pohodička. Málo lidí, vlek jel jak po másle a v hospůdce byla klobása s chlebem jen za třicet korun. Večer jsme se všichni sešli v chalupě, v hodně nadneseném slova smyslu, a trpěli při každé větě, co Nela vypustila z úst. Stále mluvila o tom instruktorovi, kterého si najala. Prý schválně padá, aby ji mohl zvedat. Chudák instruktor! Nakonec nám jako dobrý nápad, který nás osvobodí, přišla místní diskotéka. Všichni jsme se oblíkli a vyrazili. Před vchodem byla slyšet hlasitá hudba a v nás to rozproudilo chtíč tancovat a bavit se. Jen co jsme vlezli dovnitř, spadla nám ústa k zemi. V klubu sedělo deset lidí, nikdo na parketu a servírka s chlupatým podpaždím a vousy, kterými by se mohl chlubit i chlap, kouřila na baru. Zasedli jsme k jednomu z šesti volných stolů a otráveně se navzájem na sebe podívali. Nela diskotéky a pařby miluje, tudíž svou lásku k nim musela vyjádřit i tady. Hupsla do středu parketu a začala se tam svíjet jako škrtič kolem krku. Dělalo jí dobře, když na sebe upoutala pohledy všech místních „chlapců“ ve věku od pětatřiceti do sedmdesáti let. Měla na sobě ještě bundu, tak si ji při tanci sundala. Pánové to však pochopili jinak a všichni do jednoho začali potěšeně výskat, tleskat a hulákat. Nele příčina nedošla, a tak tancovala dál. Večírek se začal stávat večírkem a alkohol se popíjel a popíjel. Mně a Eduně ta chlupatice zarostlá nenalila, že prý jsme na to malí. Jo, je nám sedmnáct, ale okoštovat jsme přeci jen mohli...K Nele asi kolem půlnoci přitancoval chlápek s šedesátkou na krku a začal se s ní líbat. Pohled to byl lehce nechutný, musel jsem se jít vydýchat na vzduch. Za chviličku jsem byl zpátky, já vůl si zapomněl bundu! Po mém návratu Nela byla už na nějakém pokoji s tím slintajícím dědulou, Eduna, jak unuděná kvočna na vejcích v rohu stolu, s Perrym, Marty s lahví whisky v jedný ruce a v druhý vodku koukal vousaté číšnici do výstřihu a Fredy tančil ploužák s nějakou roštěnkou – s chlapem, samozřejmě. I když nám to s Edunou a Perrym nepřišlo správné, šli jsme raději zpět do chaty. Ráno jsme se všichni sešli na snídani.„Co máš takový znechucený výraz?“ zeptal se Marty Nely. „Divíš se mi? To jste mi nemohl nikdo říct, s kým se hodlám spouštět?!“ ohradila se. „Promiň, Nelo, ale vypadalo to, že se ti to líbí...“ odvětil jsem. 21

22

„Jo, taky, že jo...,“zasnila se,“on ten šok ale přišel, až když jsem ho spatřila ráno, kdy už bylo po všem. No co, stávají se horší věci.“ „Lidi, já vám něco musím říct, začal Fredy. „Povídej, copak máš na srdci?“ zeptala se Eduna. „Já jsem se zamiloval. Do toho kluka, co jsem s ním tančil. Nejdřív jsem s ním tančil ploužák, pak sambu a končilo to rodeem!“ V tu chvíli nám všem zaskočila snídaně, ale kuckání po chvilce přešlo. Přešlo opravdu rychle, protože Marty se také vytasil se svým úlovkem. Po šichtě s ním vousatá a chlupatá servírka také někam odešla. Po snídani sdílených zážitků jsme se odebrali na oblíbený svah. A to jsme čubrněli! Fronty až do půlky kopce, vlak chvíli co chvíli zastavoval. Největší vrchol byl, že klobása stála rovných padesát! Z finančních důvodů jsme museli všichni zůstat u česnečky, což se mnohým z nás nevyplatilo. Já s Edunou, no my jsme to přežili, ale nový přítel Fredyho ne. Ten mu večer oznámil, že bude chodit jen s někým, kdo bude vonět jako dětská prdelka a s česnekem se zahazovat rozhodně nebude. Nabídnul jsem Fredymu rameno, aby se mohl vyplakat, ale odmítl mě. Asi potřeboval být sám. Během odpoledne se Nelin instruktor moc k naší tanečnici nepřibližoval, zato chlápek z noční revue jí řekl, že si pořídila sexy vůni – bez ironie! A jak to bylo s Martym a Perrym? S Martym ani nevím, ale byl se servírkou každý večer. Perry si tam žádnou holku nenašel, pořád jen lyžoval a lyžoval. Další dny to vypadalo stejně jako tento nepovedený den. Nuda, drahé jídlo, méně sněhu a u některých, již zmíněných, srdeční problémy. Nastal den před odjezdem. Dopoledne jsme se šli na svah pouze projít, jen Nela nešla. Měla zaplacenou poslední lekci u instruktora a chtěla u něj naposledy zabodovat. My ostatní jsme si povídali. „Ale i tak to tu šlo vydržet,“ říkal jsem ke konci našich rozhovorů a vzpomínání na pobyt v horách,“ale myslím si, že není ještě úplně konec a můžeme tu něco změnit. Co by to bylo za pobyt, kdyby tu po nás nic nezůstalo?! Co by to bylo za pobyt, kdybychom něco změnili?!“ „Rolo, přestaň plácat nesmysly,“ řekl Perry zůstávající při zemi. „On má pravdu, Perry. Vždycky jsme někde něco změnili nebo zanechali...,“ začal Fredy. „No, třeba na toaletách...,“ přerušil ho sebevědomě Marty s úsměvem,“ale jako nápad to není zas tak špatný...“ „Jo, to je přesně ono. To je úžasný nápad! Namažu se dětským olejíčkem, půjdu za tím mým tanečníkem a vášnivě ho políbím!“ rozzářil se Fredy. „Já půjdu za svojí servírkou a oholím ji!“ řekl Marty zasněně. „A já půjdu postavit iglú,“ přidala se Eduna. „Já ti s tím pomůžu,“ ozval jsem se já. „A já si půjdu sbalit věci,ať to nemusím dělat ráno,“ rozhodl se Perry. „Aspoň, že se tu nikomu nic nestalo,“ dokončil jsem filosofii. Avšak tuhle větu jsem říkat neměl, protože jak se říká, nechval dne před večerem. Po mém výroku totiž do Nely, která na svahu zápasila s lyžařským uměním, naboural asi sto kilový Němec. Instruktor ji tam sbíral, ale Nela nemohla vstát. Za chvilku jsme k ní dorazili i s horskou službou a Nela se vezla zachumlaná na saních na ošetřovnu. Ten Němčour jí šikovně zlomil nohu, a ani se jí neomluvil. Tenhle úraz Nelu s instruktorem sblížil a snad jim to i takhle na dálku klapalo.(Asi to trvalo jen dva týdny, ale na Nelu docela dlouhá doba.) Ti dva staří manželé, u kterých jsme strávili celý pobyt v Krkonoších, náš odjezd oplakali. Prý dlouho u nich nebydlela žádná tak suprová a „různorodá“ parta, jako jsme my. I pro novou lásku Fredyho a Marty bylo loučení těžké. Marty té své nově oholené slečně nasliboval hory doly, že brzy přijede a podobně, zato Fredy dal svému „protějšku“ číslo a adresu své garsonky. Ti dva spolu chodí ještě teď a musím potvrdit, že jim to fakt sluší. Nela se brzy vyléčila a začala chodit do luxusních podniků lovit zazobané muže. Většinou ulovila nějaké ty starší. (Asi zvyk z Krkonoš). Jinak já, Eduna i Perry jsme na naše jarní prázdniny vzpomínali ještě dlouho!Tohle byl tedy kousek z mého dosavadního života, kousek z mých jarníků strávených s mou fajnovou partou.

23

A o čem vám povyprávím příště? Třeba o tom, jak jsem byl s partou na matějský! Ale pozor! Šla tam se mnou i rodina....Takže se máte na co těšit!Zatím čus!Váš Rolo

Návrh podle vás: Jaká z postav Rolovy party by se podle vás měla nejvíce rozvíjet, nejvíce by se o ní mělo mluvit? Napište nám do redakce nebo vhoďte dopis do schránky na nástěnce. Díky, čtenáři Špitu!

Fenomén čaj | Tomáš Novák V dnešní době se všichni do jednoho přirozeně setkáváme s něčím, co nám přijde, že je „v módě“. Jednou takovou věcí je například čaj, který se dnes dostává do větší a větší obliby. Co v tom čaji všichni vidí? Jak to, že zrovna čaj je nejkonzumovanějším nápojem na celé Zemi? Dokonce ani vody se nevypije tolik, co čaje. Tohle jsou otázky, které se mi honí hlavou vždy, když si nějaký ten šálek vařím. Dle mého názoru se všichni podílíme na chodu světa velkou měrou nebo si to alespoň myslíme. Všechno se snažíme mít hotové včas, abychom splnili vše, co se od nás očekává. To naplňuje náš život velkým stresem a snažíme se ho někde vypudit. Pro mě je například takovým „vymítacím“ prostředkem čaj. Když si vařím čaj, vyřím ho jako lahodný nápoj s charakteristickou chutí a ne jako prostě se něčeho potřebuji napít. Na pití je tu voda. Čaj mi prostě a jednoduše symbolizuje pohodu, vychutnávám si ho, cítím, jako by se zastavil čas. Jeho chuť známe již po staletí a myslím, že je dobře, že na něj nezapomínáme. V poslední době vzniká spousta čajoven, které jsou dnes snad již významnější než kavárny. A je to dobře – vždyť v čajích je mnohem větší výběr.

24 FOTOGRAFIE PRO RADOST :