Společná laboratoř optiky | Od nanometrů k …€¦ · Web view6 Základní makroekonomické...

Univerzita Palackého

v Olomouci

I N V E S T I C E D O R O Z V O J E V Z D Ě L Á V Á N Í

M O D E R N Í T E C H N O L O G I E V E S T U D I U A P L I K O V A N É F Y Z I K Y

C Z . 1 . 0 7 / 2 . 2 . 0 0 / 0 7 . 0 0 1 8

MODERNÍ TECHNOLOGIE VE STUDIU APLIKOVANÉ FYZIKY

ÚVOD DO EKONOMIE

Eva Jílková

Olomouc 2010

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Obsah

Úvod..............................................................................................................................51 Základní pojmy a souvislosti ekonomie.....................................................................6

1.1. Vymezení ekonomické teorie.............................................................................6

1.2 Základní ekonomické pojmosloví........................................................................6

1.3 Dělení ekonomie.................................................................................................7

2 Trh a tržní mechanismus.........................................................................................10

2.1 Vznik trhu..........................................................................................................10

2.2 Typy trhů...........................................................................................................10

2.3 Důležité elementy trhu......................................................................................11

2.4 Pravidla tržního systému...................................................................................12

2.5 Ekonomický koloběh.........................................................................................13

3 Chování spotřebitele a výrobce...............................................................................15

3.1 Teorie spotřebitele (domácnosti).......................................................................15

3.1.1 Rovnováha spotřebitele v případě kardinalistického přístupu....................16

3.1.2 Rovnováha spotřebitele v případě ordinalistického přístupu.............................16

3. 2 Poptávka a její funkce......................................................................................18

3.2.1 Změny poptávky a poptávaného množství.................................................18

3.2.2 Pružnost poptávky......................................................................................19

3.3 Rozhodování výrobce (firmy)............................................................................20

3.2.1 Náklady.......................................................................................................20

3.2.2 Příjmy a zisk...............................................................................................24

3.2.3 Rovnováha firmy.........................................................................................25

4 Dokonale a nedokonale konkurenční trhy, tržní selhání..........................................28

4.1 Model dokonalé konkurence.............................................................................28

4.1.1 Rovnováha dokonale konkurenční firmy....................................................29

4.2 Efektivnost dokonale konkurenčního trhu.........................................................30

4.2 Nedokonale konkurenční trhy...........................................................................31

4.2.1 Monopol......................................................................................................31

4.2.2 Oligopol.......................................................................................................32

4.2.3 Monopolistická konkurence........................................................................33

4.3 Další typy tržního selhání..................................................................................34

4.3.1 Veřejné statky.............................................................................................34

4.3.2 Externality...................................................................................................35

4.3.3 Asymetrie v informacích.............................................................................36

5 Trhy výrobních faktorů.............................................................................................38

5.1 Základní odlišnosti trhu výrobních faktorů........................................................38

2

5.2 Trhy prvotních výrobních faktorů.......................................................................39

5.2.1 Trh půdy......................................................................................................39

5.2.2 Trh práce....................................................................................................40

5.3 Trh kapitálu........................................................................................................41

5.3.1 Vymezení kapitálu......................................................................................41

5.3.2 Cena kapitálu a trh kapitálu........................................................................42

6 Základní makroekonomické ukazatele a jejich měření............................................43

6.1 Národní produkt a důchod.................................................................................43

6.2 Metody měření výkonnosti národního hospodářství.........................................44

6.2.1 Produkční metoda vyjádření HDP..............................................................44

6.2.2 Výdajová metoda měření HDP...................................................................45

6.2.3 Důchodová metoda....................................................................................45

6.3 Další makroekonomické ukazatele...................................................................46

6.4 Makroekonomická rovnováha...........................................................................47

6.4.1 Agregátní nabídka......................................................................................48

6.4.2 Agregátní poptávka....................................................................................49

7 Inflace a nezaměstnanost........................................................................................51

7.1 Inflace a její měření...........................................................................................51

7.1.1 Další pojmy související s vývojem cenové hladiny.....................................53

7.1.2 Stupně inflace.............................................................................................53

7.1.3 Důsledky inflace.........................................................................................54

7.2 Nezaměstnanost...............................................................................................54

7.2.1 Typy nezaměstnanosti a její ekonomické a sociální důsledky...................55

7.2.2 Důsledky nezaměstnanosti.........................................................................57

7.2.3 Politika zaměstnanosti................................................................................57

8 Problematika ekonomického růstu a faktory růstu...................................................60

8.1 Vymezení ekonomického růstu.........................................................................60

8.2 Zdroje ekonomického růstu...............................................................................61

8.3 Omezení ekonomického růstu..........................................................................62

9 Fiskální a monetární politika státu...........................................................................64

9.1 Fiskální politika vlády........................................................................................64

9.1.1 Nástroje fiskální politiky..............................................................................65

9.1.2 Cíle fiskální politiky.....................................................................................65

9.2 Monetární politika centrální banky....................................................................67

9.2.1 Cíl centrální banky......................................................................................67

9.2.2 Nástroje monetární politiky.........................................................................67

3

9.3 Omezení fiskální a monetární politiky...............................................................69

10. Hospodářská politika a její účinnost.....................................................................71

10.1 Vymezení hospodářské politiky.......................................................................71

10.2 Cíle a nástroje hospodářské politiky...............................................................71

10.3 Účinnost hospodářské politiky státu................................................................73

4

Úvod

Ekonomie jako vědní disciplína má oproti vývoji lidské

společnosti nedlouhou historii a tradici. Seznámení se základními pojmy

z ekonomie (makroekonomie, mikroekonomie) pomůže studentovi odhalit

souvislosti a vlastnosti reálného ekonomického prostoru, ve kterém funguje

mnoho zákonitostí i nahodilých jevů, a který zároveň poměrně dobře zná,

protože se v jeho reálné podobě pohybuje, dokonce je jeho součástí.

5

1 Základní pojmy a souvislosti ekonomie

Klíčová slova

Ekonomická teorie, ekonomika, vzácnost, výrobní zdroje, potřeba, spotřeba,

užitečnost, efektivnost, makroekonomie, mikroekonomie.

1.1. Vymezení ekonomické teorie

Obecná ekonomická teorie jako společensko-vědní disciplína studuje

a vysvětluje celou řadu procesů a jevů, jako např. trh a jeho vlastnosti,

organizační formy ekonomiky, problematiku zdrojů a jejich vzácnosti, ale také

třeba zákony ekonomického chování člověka. Rozmanitost jejího předmětu

zkoumání znamená také různorodost pojetí samotné vědy, tudíž existuje více

definic ekonomie, např. „Ekonomie zkoumá, jak různé společnosti využívají

vzácné zdroje k výrobě užitečných komodit a jak je rozdělují mezi spotřebitele“1.

Jednou z nejznámějších formulací je následující definice, kterou uvádí většina

ekonomických slovníků: „Ekonomie je studium organizačních forem, jejichž

prostřednictvím lidstvo řeší fundamentální problém vzácnosti. Potřeby každé

společnosti přesahují možnosti disponibilních zdrojů (výrobních faktorů), proto

musí existovat mechanismus, který tyto zdroje alokuje mezi vzájemně si

konkurující užití“2. V obou definicích se objevuje studium subjektu, který řeší

základní ekonomický problém, a to omezenost vzácných zdrojů. Tím subjektem

je míněno lidstvo společnost či člověk – jednotlivec a ekonomie pojednává

právě o ekonomickém chování tohoto subjektu a o tržním procesu, který se

v ekonomické realitě odehrává.

1.2 Základní ekonomické pojmosloví

Vymezení ekonomické teorie obsahuje celou řadu pojmů (zejm. vzácné

zdroje - výrobní faktory, vzácnost, potřeby, užitečnost, rozdělování

a efektivnost, mechanismus trhu), které je nutno objasnit pro studium dalších

kapitol.

Za výrobní faktory jsou považovány přírodní, lidské, finanční a jiné

zdroje, které vstupují do výroby a napomáhají vytváření ekonomických statků.

Označují se za vzácné, neboť jejich množství je omezené. Řadí se sem půda,

1 SAMUELSON, P. A.; NORDHAUS, W. D. Ekonomie. 2007, s. 4.2 PEARCE, D. W. (1992), s. 84

6

práce, kapitál a technologie. V úzké souvislosti se zdroji se vyskytuje pojem

vzácnosti, jež představuje skutečnost, že zdroje (výrobní faktory) jsou

nedostatečné, a tudíž i množství vyrobených statků není takové, aby došlo

k uspokojení všech lidských potřeb.

Otázka lidských potřeb je velmi široká, ekonomie však neřeší jejich

rozsah, strukturu a členění. V rámci ekonomické teorie jsou relevantní potřeby

ekonomické, které jsou uspokojovány spotřebováváním vyrobených statků

a poskytovaných služeb. Podstatou je uspokojování pocitu nedostatku něčeho,

co je pro daného spotřebitele žádoucí, a skutečnost, že nikdy nedojde

k celkovému uspokojení, neboť naplněním jedné potřeby vzniká další, mění se

intenzita (naléhavost) potřeby apod. Na problematiku potřeb je nutné navázat

pojem spotřeba ekonomických statků, která vede k uspokojování lidských

ekonomických potřeb, přičemž se logicky předpokládá užitečnost těchto statků,

tzn. schopnost statku uspokojit danou potřebu.

Takto vymezené skutečnosti jasně vypovídají o tom, že je nutné

zvažovat rozdělování zdrojů v ekonomice a efektivnost využití omezených

zdrojů. Jde o to, nalézt nejvýhodnější možné využití disponibilních zdrojů mezi

různými alternativními možnostmi. Možností se ekonomickým subjektům nabízí

vždy několik, někdy dokonce mnoho. Pak je třeba vyřešit odpovědi na základní

otázky ekonomie: „Co?“, „Jak?“ a „Pro koho?“ vyrábět. Mechanismem, který na

ně nalézá odpovědi, je v tržní ekonomice trh, „…jehož prostřednictvím se

kupující a prodávající střetávají, aby určili cenu zboží a množství, jež se

nakoupí a prodá“3.

1.3 Dělení ekonomie

Zkoumání v rámci ekonomie se odehrává ve dvou teoretických rovinách:

pozitivní a normativní.

Pozitivní přístup umožňuje prozkoumání reality, popis daného stavu,

napomáhá pochopení ekonomických vztahů, protože odhaluje zákonitosti

fungování ekonomiky. Ekonomové tohoto směru analyzují ekonomickou realitu

vysvětlováním její podstaty. Vysvětlení funkce a příčin existence pomáhá

pochopit tyto jevy v té podobě, v jaké se v daném hospodářství nalézají

3 SAMUELSON, P. A.; NORDHAUS, W. D. Ekonomie. 2007, s. 27., blíže v kapitole 2.

7

a umožňuje tak snazší orientaci všech ekonomických subjektů v dané realitě

hospodářského života.

Normativní ekonomie nejen, že sleduje ekonomický jev a jeho vývoj,

ale snaží se jej také ovlivnit. Obsahuje též etiku a hodnotící soudy, na jejichž

základě vynáší hodnotící zásady toho, jaká by ekonomická realita měla být

a nastoluje opatření a normy. Tím normativní ekonomie vytváří teoretické

základy pro koncepční rozhodování různě orientovaných vládních činitelů,

a konkrétní návrhy na změny či zdokonalení ekonomických faktorů a jevů.

Obecnou ekonomickou teorii lze rozdělit z hlediska jejího zaměření na

mikroekonomii a makroekonomii. Obě tyto oblasti lze studovat a zabývat se jimi

jednotlivě, avšak pro pochopení ekonomické teorie je nutné si osvojit základní

poznatky z obou rovin zkoumání a následně tyto poznatky propojovat a docílit

tak širších souvislostí. Mikroekonomie zkoumá chování jednotlivých

ekonomických subjektů (domácností a podniků) ve snaze pomoci porozumět

procesu, při němž dochází k alokaci vzácných zdrojů mezi různé formy jejich

užití, a roli cen a trhů v tomto procesu.

Obsahem makroekonomie je zkoumání národního hospodářství jako

celku, jeho chování, vývoje a trendů. Makroekonomie zkoumá ekonomické

veličiny státu jako celku, hospodářskou politiku vlády, ekonomické pojmy

globálního charakteru jako je např. inflace, ekonomický růst či stagnace, daně

a působení daňové soustavy na chování všech ekonomických subjektů,

nezaměstnanost, množství peněz v národním hospodářství, stav platební

a obchodní bilance státu, strukturu národního hospodářství apod.

Výše zmíněné členění se týká ekonomické teorie, kterou je navíc nutno

odlišit od ekonomické praxe, tzn. ekonomii od ekonomiky. Zatímco ekonomie je

společenskou vědou, která zkoumá ekonomické jevy, ekonomika představuje

oblast ekonomické praxe neboli ekonomickou realitu. V makroekonomickém

měřítku pak odpovídá národnímu hospodářství.

Shrnutí

Kapitola obsahuje vymezení předmětu ekonomie, seznámení se

základními pojmy z ekonomické teorie a objasnění podstaty ekonomie. Také

8

studenty seznamuje se členěním ekonomické teorie a druhy teoretických

ekonomických přístupů.

9

2 Trh a tržní mechanismus

Klíčová slova

Tržní mechanismus a funkce trhu, typy trhů, poptávka, nabídka, cena,

konkurence, ekonomické subjekty, ekonomický koloběh.

2.1 Vznik trhu

Vznik a vývoj trhu je dlouhodobý proces, který postupoval s vývojem

společnosti, nutně souvisel s vývojem výrobní činnosti a výrazným momentem

jeho utváření byla dělba práce. Již její první forma, přirozená dělba práce,

znamenala krok k formování tržních principů a vztahů. S dělbou práce se

postupně objevoval problém výměny výrobků a činností mezi jednotlivými

výrobci. K nutnosti vzniku trhu dále přispěly specializace ve výrobě, tvorba

přebytků produkce a jejich směna. S vývojem trhu souvisí též vývoj peněz

a těsnou spojitost spatřujeme v alokaci a užívání zdrojů.

Trh jako forma uspořádání, při kterém se setkávají a vzájemně se

ovlivňují prodávající strana a kupující strana, je různými autory definován různě,

jako proces, prostor nebo mechanismus, např. „…trh je mechanismus, jehož

prostřednictvím se kupující a prodávající střetávají, aby určili cenu zboží

a množství, jež se nakoupí a prodá“4. Lze se shodnout na tom, že trh je místo,

kde se střetává nabídka s poptávkou. Podstatou trhu je proces vzájemného

působení a ovlivňování tržních elementů, jimiž jsou kromě nabídky a poptávky

také konkurence a cena, respektive její tvorba.

S ohledem na vyspělost a pokrok lidské společnosti je trh nezbytný,

neboť představuje nejdokonalejší dosud poznaný mechanismus, který může

regulovat a stimulovat ekonomický i společenský rozvoj.

2.2 Typy trhů

Existuje mnoho různých typů trhů, které se rozlišují podle různých hledisek

třídění. Nejčastější členění je na základě územního kriteria, které rozeznává

místní, národní a světový trh.

Dalším hlediskem je počet zboží, které je na trhu prodáváno. Pak se jedná

o trh dílčí a agregátní.

4 SAMUELSON, P. A., NORDHAUS, W. D. Ekonomie. 2007, s. 27

10

Podle předmětu koupě a prodeje se trhy člení na trhy finální produkce,

jež obsahují trh výrobků a trh služeb, a trhy výrobních faktorů, které zahrnují trh

práce, trh půdy a trh kapitálu.

2.3 Důležité elementy trhu

Již bylo uvedeno, že se na trhu setkává nabídka s poptávkou. Co

představují tyto základní pojmy?

Nabídka (angl. supply, S) je rostoucí funkce, která vyjadřuje přímou

závislost ceny a množství zboží. Tržní nabídku je možné definovat také jako „…

souhrn všech zamýšlených prodejů, se kterými přicházejí na trh výrobci“5.

Poptávka (angl. demand, D) představuje rovněž vztah mezi cenou

a množstvím zboží, avšak nepřímý vztah, jde o klesající křivku, protože pro

kupujícího je zboží lákavější, čím je jeho cena nižší. Této skutečnosti se říká

zákon klesající poptávky.

Na trhu je velice důležitým činitelem cena (angl. price, P), která plní řadu

funkcí. Nejenže ceny vyjadřují hodnotu zboží a výrobních zdrojů a jejich

prostřednictvím dochází k ustalování tržní rovnováhy, ale „…slouží také jako

signály výrobcům a spotřebitelům“6. Ceny tudíž plní informační funkci a tím

koordinují chování a rozhodování ekonomických subjektů na trhu.

Tržní rovnováha (angl. equilibrium, E) je vnímána jako vyrovnání

nabídky a poptávky na trhu, jako rovnováha mezi kupující a prodávající stranou

trhu (viz obrázek č. 2.1). Na tržní rovnováhu a fungování tržního mechanismu je

však nutno nahlížet jako na schopnost vyřešit tři základní ekonomické problémy

(Co? Jak? Pro koho?) a jejichž prostřednictvím dochází k racionální alokaci

vzácných zdrojů.

Rovnice tržní rovnováhy: S = D

Na obrázku č. 1 je zobrazena rovnováha na trhu. Tuto rovnováhu

v obrázku znázorňuje bod E, který splňuje podmínku rovnosti nabídky

a poptávky, tedy nabízeného a poptávaného množství. Druhou souřadnicí bodu

E je veličina na ose y, kterou je cena (P). Cena, která odpovídá tržní rovnováze,

5 FUCHS, K., TULEJA, P. Základy ekonomie. 2005, s. 506 SAMUELSON, P. A.; NORDHAUS, W. D. Ekonomie. 2007, s. 27

11

je označována jako rovnovážná cena (PE), někdy také vyčišťující, trh čistící

cena, neboť vyčišťuje trh od přebytečných nabídek a poptávek.

Obrázek č. 1 Tržní rovnováha

P D S

E PE

QD = Q S Q

Trh jako princip představuje mechanismus nabídky a poptávky, který je

procesem neustálého přizpůsobování se. Působení nabídky a poptávky ukazuje

graf na obrázku č. 1. Toto znázornění je však pouze momentálním vyjádřením

stavu tržních sil, je časově omezen, mění se, pohybuje se doprava, doleva,

křivky se vlní atd. Graf tedy zachycuje vždy jen okamžitý stav k určitému datu.

2.4 Pravidla tržního systému

Tržní systém funguje na základě svobodné volby jeho účastníků, kteří

sledují vlastní zájem. Je však nutné si uvědomit, že i svobodné tržní prostředí

musí mít svá pravidla fungování, která dávají jeho účastníkům pocit jistoty své

plány na trhu realizovat. Tržní ekonomika bývá označována jako systém

směnných procesů, kde rozhodujícími faktory jsou směna a cena. Účastní-li se

ekonomické subjekty směny, vstupují do tzv. směnných vztahů, které „mají

podobu smluv. Aby lidé směňovali, musí mít elementární jistotu, že se smlouvy

dodržují.“7

Z uvedeného vyplývá, že v rámci svobodného tržního prostředí je nutné

stanovit a dodržovat určitá pravidla, kterými jsou:

dodržování smluv,

ochrana soukromého vlastnictví,

volný vstup na trhy.8

7 HOLMAN, R. Ekonomie, 2005, s. 138 Srov. tamtéž, s. 13

12

Stanovení pravidel či rámce fungování je v kompetenci státu, který tím

zabezpečuje chod ekonomiky prostřednictvím právního řádu.

2.5 Ekonomický koloběh

V tržní ekonomice se vyskytuje a realizuje velké množství různých

subjektů, které se účastní směnných a dalších ekonomických vztahů, přičemž

celý systém funguje jako nepřetržitý koloběh činností. Jelikož je tržní ekonomika

složitým systémem, obsahujícím mnoho různých vztahů a procesů, je nutné pro

zobrazení základního ekonomického koloběhu určité zjednodušení. Podstatou

zjednodušení je předpoklad, že v ekonomice fungují pouze dva sektory:

domácnosti a firmy. Dále je třeba vědět, že pro výrobu jsou nutné výrobní

zdroje, kterými jsou: půda, práce, kapitál, které jsou nabízeny a prodávány na

trzích výrobních faktorů.

Postavení domácností a firem na základních dvou typech trhů se liší. Na

trhu finální produkce (hotových výrobků a poskytovaných služeb) jsou

domácnosti na poptávkové straně trhu a firmy vystupují jako nabízející, kdežto

na trzích výrobních faktorů jsou domácnosti vlastníky těchto výrobních zdrojů,

tedy na trhu je nabízejí a firmy je nakupují, tvoří poptávku po zdrojích.

Obrázek č. 2 Ekonomický koloběh v tržní ekonomice

Směna hotových výrobků, jakož i výrobních faktorů probíhá

prostřednictvím peněz. Platby, které firmy platí domácnostem za nájem

výrobních faktorů, se nazývají důchody (příjmy) domácností. Za tyto příjmy

pak domácnosti nakupují od firem finální produkci. Peníze, které firmy inkasují

13

TRHY FINÁLNÍ PRODUKCE

TRHY VÝROBNÍCH ZDROJŮ

DOMÁCNOSTIFIRMY

od domácností za prodané výrobky a poskytnuté služby, jsou tržby (příjmy) firem.

V jednoduchém modelu na obrázku č. 2 jsou firmami vyráběny výhradně

spotřební statky a služby, které nakupují domácnosti. Tok výrobků, služeb

a také výrobních faktorů se ve schématu odehrává proti směru hodinových

ručiček, zatímco tok finančních prostředků lze sledovat ve směru šipek.

Shrnutí

V kapitole jsou objasněny základní principy trhů pro pochopení

mechanismu fungování ekonomiky. Jednotlivé podkapitoly obsahují stručný

popis vzniku trhu, členění trhů dle různých hledisek třídění a základní tržní

elementy, kterými jsou nabídka, poptávka, konkurence a cena. V poslední

podkapitole je charakterizován ekonomický koloběh, tedy tok výrobních faktorů

a finální produkce, jakož i opačný tok peněz.

14

3 Chování spotřebitele a výrobce

Klíčová slova

Spotřebitel, užitek, užitečnost, statek, služba, výrobce, příjmy, náklady, zisk.

3.1 Teorie spotřebitele (domácnosti)

V teorii spotřebitele se jedná o zkoumání poptávkové strany trhu na

trzích hotových výrobků a poskytovaných služeb (neboli trzích finální produkce).

Spotřebitel je takový ekonomický subjekt, který na trh přichází s cílem uspokojit

své potřeby prostřednictvím nákupu statků a služeb.

Východiskem teorie spotřebitele je užitečnost, která je však kategorií

subjektivní, neboť každý jedinec má potřeby různé, pociťuje jinou intenzitu

uspokojení své potřeby, má jinak uspořádány potřeby dle jejich naléhavosti

apod. Užitečnost ovlivňuje rozhodování spotřebitele o tom, jak vynaloží svůj

důchod.

Racionální spotřebitel při rozhodování o nákupu zvažuje dvě základní

skutečnosti:

užitek plynoucí ze spotřeby statku či služby a

vynaložené výdaje na pořízení požadovaného statku či služby.

Existují dva přístupy k užitečnosti, jejichž odlišnost spočívá v měřitelnosti

užitku. V případě kardinalistického přístupu, užitek a užitečnost lze měřit.

Jednotkou tohoto měření je cena, kterou spotřebitel za daný statek platí. Podle

toho, zda jsou výdaje na statek celkové anebo zda se jedná o přírůstek těchto

výdajů, se rozlišuje užitek (užitečnost) celkový a mezní.

Celkový užitek (TU) je dán celkovým uspokojením potřeb, takže

s rostoucím množstvím spotřebovaných statků užitečnost roste.

Mezní užitek (MU) jako každá jiná přírůstková veličina představuje změnu

(zpravidla zvýšení) celkového užitku.

Druhá verze užitečnosti – ordianalistická - odmítá možnost jakkoli užitek

a užitečnost měřit. Spotřebitel není schopen přesně stanovit, jak velký užitek

mu spotřeba přináší, ale dokáže určit, co je pro něj užitečnější, tady pořadí

15

spotřeby jednotlivých statků a tyto statky z hlediska užitku porovnávat. Tento

teoretický přístup k vyjádření užitku využívá tzv. indiferenčních křivek.

Indiferenční křivka (IC) znázorňuje všechny dostupné kombinace dvou

statků, které přinášejí spotřebiteli stejný užitek. Pro každou dvojici statků lze

zakreslit celou řadu křivek, které jsou seřazeny vzestupně od počátku (tzv.

vrstevnice uspokojení) a jejich souboru se říká indiferenční mapa.

Obrázek č. 3 Indiferenční mapa

Y

IC

X

3.1.1 Rovnováha spotřebitele v případě kardinalistického přístupu

Spotřebitel je podle kardinalistů v rovnováze, jestliže vydává takovou

část svého důchodu na nákup statku, která je právě ve výši příslušného

mezního užitku. Mezní užitek se tedy rovná ceně daného statku: MU = P.

Spotřebitel však nespotřebovává pouze jeden statek, ale celou řadu

statků v různé kombinaci, jinými slovy nakupuje spotřební koš. V tomto

spotřebním koši se nachází 1 - n statků, z nichž plynou spotřebiteli mezní užitky

(MU1 – MUn). Spotřebitel je v rovnováze tehdy, pokud pro spotřební koš určitých

výrobků platí:

MU1 MU2 MUn

= = … = P1 P2 Pn

3.1.2 Rovnováha spotřebitele v případě ordinalistického přístupu

Ordinalistický přístup využívá indiferenčních křivek a grafického vyjádření

jejich sklonu. Sklon indiferenční křivky určuje tzv. mezní míra substituce (MRS), která představuje poměr, v němž je možno vzájemně nahrazovat statek

X a statek Y, aniž se spotřebiteli mění jeho užitek.

16

∆ Y MUX MRS = =

∆ X MUY

Pro nalezení rovnováhy (optima) spotřebitele je nutné znát jeho

rozpočtové omezení, tedy částku, kterou chce na statky X a Y vynaložit, jakož

i ceny jednotlivých statků. Pak je možné sestrojit tzv. linii příjmů (BL), která

zobrazuje maximálně dostupné kombinace rozdělení důchodu spotřebitele na

nákup dvou statků (X a Y). Sklon BL je dán převráceným poměrem cen statků X

a Y. Pro linii příjmů platí:

∆ Y PX =

∆ X PY

Obrázek č. 4 Linie příjmů

Y

BL

X

Linie příjmů je přímka, respektive úsečka, která ukazuje, jak lze rozložit

danou částku (rozpočet, důchod) na nákup dvou statků. Její lineární rovnice pak

má tento tvar:

I = P x * X + P y * Y

Spotřebitel vynakládá svůj rozpočet optimálně, jestliže se poměry

mezních užitků statků a jejich cen rovnají, čili:

MUX PX =

MUY PY

Rovnováha spotřebitele se nachází v bodě dotyku indiferenční křivky

s linií rozpočtu (E), v němž se také sobě rovnají jejich směrnice.

Obrázek č. 5 Rovnováha (optimum) spotřebitele

17

Y

E IC2

IC1

X

Takto sestrojená rovnováha je optimální kombinací nákupu statků X a Y

s vynaložením celého rozpočtu a spotřebitel dosahuj maximálního užitku.

Kombinace, které leží nad indiferenční křivkou (IC2), jsou pro daného

spotřebitele nedostupné, nemá na ně dostatek zdrojů. Všechny ostatní

kombinace, které se nacházejí pod linií rozpočtu či pod IC1 jsou cenově

dostupné, avšak přinášejí nižší míru užitku.

Rovnovážný stav je v reálném životě výjimečnou situací. Velmi často

dochází z různých důvodů k vychýlení z této rovnováhy. Faktory působícími na

změnu rovnovážného stavu jsou např. výše a změny důchodu (příjmu)

domácnosti, změny cen statků X a Y, či samotná preference spotřebitele,

charakter statku apod.

3. 2 Poptávka a její funkce

Spotřebitelé na trhu výrobků a služeb vytvářejí poptávku. Poptávka již byla

definována jako funkční nepřímo úměrný vztah mezi cenou a množstvím. Je

třeba odlišovat poptávku – vztah dvou závislých a ovlivňujících se veličin –

a poptávané množství, jakožto jednu těchto proměnných.

Odlišnost uvedených dvou v praxi často zaměňovaných kategorií lze

snadněji pochopit v jejich grafickém vyjádření. Zatímco poptávka představuje

celou křivku a vyjadřuje vztah závislosti množství na ceně, je poptávané

množství pouze bodem na křivce poptávky, respektive bodem na ose x.

3.2.1 Změny poptávky a poptávaného množství

Na poptávku a poptávané množství působí celá řada faktorů. Jedná-li se

o změnu ceny výrobku či služby, za jinak nezměněných podmínek

a předpokladu normálního statku reagují spotřebitelé tak, že nakoupí menší či

18

větší poptávané množství dané komodity. Taková změna se projevuje jako

posun po křivce poptávky doleva či doprava.

Nákup spotřebitele je však ovlivněn i jinými faktory, než je cena. Zejména

je to výše jeho důchodu (příjmu) a ceny jiných druhů zboží. Kromě těchto

základních faktorů to může být řada dalších, jako např. spotřebitelský vkus,

preference podle věku a pohlaví, móda, sezónní vlivy, klimatické podmínky

a další. Změnou uvedených faktorů může dojít ke změně v poptávce po daném

druhu zboží a to tak, že se celá křivka poptávky posune doleva či doprava.

Posun vlevo, směrem k počátku os souřadnic znamená pokles poptávky a je

vyvolán např. snížením důchodu spotřebitele, snížením cen substitutů

(podobných výrobků se srovnatelným užitkem pro spotřebitele), či zhoršením

kvality dané produkce.

Při studiu poptávky se uvažuje vždy změna pouze jednoho z faktorů, aby

bylo možné sledovat dopady této změny. V praxi se však vyskytují všechny

skutečnosti současně a může dojít k různým kombinacím a souvislostem

jednotlivých faktorů. Proto se v reálné tržní situaci nemusí být dopady

vysledovány, nemusí se „v konkrétní tržní souvislosti projevit, neboť např. růst

důchodu může být současně doprovázen upřednostněním spotřeby zboží

cenově náročnějšího a spotřebitel opustí poptávku po zboží, které dříve

nakupoval“ 9.

3.2.2 Pružnost poptávky

Pro poptávku platí zákon klesající poptávky, který říká, že s růstem ceny

klesá poptávané množství. Mimoto také platí, že „intenzita, s níž se mění

množství v závislosti na změně ceny, je u různých zboží různá“10. Její míru či

citlivost reakce spotřebitelů na změnu ceny poměřuje cenová pružnost (elasticita) poptávky, která se vyjadřuje jako poměr procentní změny množství

k procentní změně ceny daného statku nebo služby.

3.3 Rozhodování výrobce (firmy)

9 FUCHS, K., TULEJA, P. Základy ekonomie. 2005, s. 7510 Tamtéž, s. 77

19

Na trhu výrobků a služeb nabídku této produkce vytvářejí ekonomické

subjekty nazývané firmy, které vystupují v roli prodávajících. Firma vyrábí

a prodává produkty či distribuuje služby, při čemž využívá výrobní zdroje, které

nakupuje na trzích výrobních faktorů. Vynaložené prostředky na nákup

výrobních zdrojů a jejich používání či zpracování jsou náklady firmy. Hotovou

produkci pak firma nabízí na trzích a očekává příjmy z realizovaného prodeje,

které pokryjí vynaložené náklady a přinesou firmě také další užitek v podobě

zisku. Lze říci, že firmy přicházejí na trh s cílem maximalizovat zisk, tedy

dosáhnout co nejvyššího rozdílu mezi celkovými příjmy a celkovými náklady

firmy.

Rozhodování a chování firmy je různé s ohledem na časový horizont, který

omezuje či rozšiřuje její možnosti. Při studiu teorie firmy rozlišujeme dva

základní časové údaje, a to krátké a dlouhé období. Krátké období je období,

v němž je firma omezená určitými skutečnostmi, zejména tím, že nemůže

neomezeně a jakkoli měnit (zpravidla zvyšovat) množství výrobních faktorů

(vstupů).

Dlouhé období představuje pro firmu možnost rozšiřovat své výrobní

kapacity a tím i objem výroby. Všechny vstupy do výroby jsou proměnlivé, za

fixní se považuje pouze stav dostupných výrobních technologií a úroveň

vědeckotechnického pokroku.

3.2.1 Náklady

Firma k realizaci své činnosti spotřebovává výrobní faktory, za které

odvádí příslušné platby, čímž firmě vznikají náklady.

Náklady jsou finanční částky vynaložené na pořízení vstupů a spojené

s výrobou produkce určené k prodeji na trhu. Jejich výše je závislá na množství

a zejména cenách využívaných výrobních faktorů, na jejich kombinaci, kvalitě

a dostupnosti.

Existuje celá řada nákladů, které můžeme třídit podle různých hlediske

třídění či různého úhlu pohledu. Některé nákladové položky nabývají

samostatného významu pro rozhodování firem, jiné jsou relativně zanedbatelné.

Důležité je také vzít v úvahu sledované časové období, neboť nákladová

analýza se liší dle délky období.

20

Celkově vynaložené náklady (total costs, TC) obsahují dvě základní složky

nákladů:

fixní náklady, označované FC (fixed costs),

variabilní náklady, VC (variable costs).

Tuto skutečnost lze zapsat jako jednoduchou rovnici:

TC = FC + VC.

Fixní náklady (někdy označované jako režijní či zapuštěné) jsou náklady

neměnné a nezávislé na objemu vyrobené produkce. Jsou to položky, které

v krátkém období nelze měnit, a které firma platí i při nulovém výstupu (např.

nájemné, náklady na údržbu zařízení apod.).

Variabilní náklady jsou náklady proměnlivé i v krátkém období a jsou

závislé na množství vyrobené produkce, tzn. s růstem objemu výroby se

zvyšují.

Jelikož fixní náklady zpravidla představují náklady na kapitál a variabilní

jsou náklady na nájem pracovní síly, lze výše uvedenou rovnici zapsat jako:

TC = r.Kfix + w.L

kde K, L jsou výrobní faktory kapitál a práce, r je cena kapitálu a w cena práce

(mzdová sazba).

Příslušné náklady lze znázornit pomocí nákladových křivek uvedených

v následujícím obrázku:

Obr. 6 Nákladové křivky

Kč TC

VC

FC

Q

V rozhodování firmy o objemu její nabízené produkce jsou dalšími

důležitými typy nákladů průměrné a mezní náklady.

21

Průměrné náklady (average costs, AC) představují náklady připadající

na jednotku produkce, někdy označované jako jednicové náklady. Jejich výše

se odvodí z úrovně celkových nákladů tím, že se tato vydělí počtem kusů

vyrobených statků:

AC = TC / Q

Průměrné náklady jsou stejně jako celkové složeny ze dvou částí –

z fixní a variabilní. Průměrné fixní náklady (AFC) s objemem výroby klesají

a promítají podíl fixních nákladů na jednotku produkce, zatímco průběh

průměrných variabilních nákladů (AVC) je nejprve klesající a poté rostoucí

a jde o vyjádření nákladů na práci připadající na jeden vyrobený produkt.

Uvedeného vyplývá, že průměrné náklady lze zapsat také jako:

AC = AFC + AVC

Dalším typem nákladů firmy jsou mezní náklady (margine cosi, MC). Jde

o náklady dodatečné či přírůstkové, tzn. o přírůstek celkových nákladů, který je

třeba k rozšíření výroby o jednu jednotku produkce. Označují se jako:

MC = TCt – TCt-1

Grafické vyjádření všech uvedených nákladů znázorňuje obrázek č. 7.

Obrázek č. 7 Průměrné a mezní náklady firmy

Kč MC AC

AVC

AFC

Q

Z obrázku vyplývá několik souvislostí, které objasňují vztah jednotlivých

typů nákladů. Mezní náklady totiž ovlivňují vývoj nákladů průměrných. Křivka

MC protíná křivky AC i AVC zespodu v jejich minimu, což ukazuje, že jsou-li MC

menší než náklady průměrné, vyžaduje výroba každé další jednotky produkce

náklady nižší než jednotka předcházející. V opačném případě, tedy převyšují-li

22

mezní náklady průměrnou výši nákladů, je možné dodatečnou jednotku

produkce vyrobit pouze s vyššími náklady, než činí jejich průměr, a proto

průměrné náklady rostou.

Rovnost MC a AC odpovídá takovému objemu finální produkce, který lze

vyrobit s nejnižšími (minimálními) průměrnými náklady.

Popsané vztahy jsou platné zejména pro krátké období činnosti firmy,

v delším časovém období dochází k novým vlivům, protože „dostatečně dlouhé

období umožňuje firmě využívat dodatečné výrobní faktory. Investiční aktivita

umožňuje udržet, případně snížit mezní náklady, které by při využívání

dosavadních kapacit neúměrně vzrostly“11. Tím, že firma v dlouhém období

rozšiřuje prostřednictvím investic své výrobní kapacity, se mění úroveň a tvar

křivky průměrných nákladů. Dodatečné investice v dlouhém období tedy firmě

umožňují zvyšovat velikost objemu produkce, které je doprovázeno snižováním

průměrných nákladů. Tuto situaci ilustruje obrázek č. 8.

Obrázek č. 8 Průměrné náklady firmy v dlouhém období

Kč SAC1

SAC2 LAC SAC3

Q

Nákladové křivky SAC jsou krátkodobé křivky průměrných nákladů, platí

tedy v krátkém období. V důsledku investic firmy v dlouhém období a změny

zapojení výrobních faktorů se mění i úroveň finální produkce, kterou lze vyrobit

s nejnižšími průměrnými náklady a vzniká dlouhodobá křivka průměrných

nákladů LAC (tzv. obalová křivka).

3.2.2 Příjmy a zisk

11 FUCHS, K., TULEJA, P. Základy ekonomie. 2005, s. 91

23

V předchozí kapitole popsané náklady jsou pro firmu velmi důležitým

ukazatelem, avšak pravý význam získávají až v jejich porovnání s příjmy firmy.

Příjmy firma pobírá za realizaci prodejů své produkce. K výpočtu jednotlivých

typů příjmů je třeba znát cenu za jednotku produkce (P) a množství prodaných

výrobků (Q).

Veškeré realizované peněžní příjmy (tržby) jsou označovány jako celkové příjmy (total revenue, TR) a jednoduchý vztah pro jejich výpočet vypadá takto:

TR = P . Q

Průměrný příjem (avarage revenue, AR) je peněžní částka připadající na

jednotku prodané produkce. Jelikož TR = P.Q, AR = TR/Q, tedy P.Q/Q. Z toho

vyplývá, že průměrný příjem je roven ceně produkce: AR = P. Grafické

znázornění průměrného příjmu bude přímka (horizontální v případě neměnné

výše ceny právě na její úrovni) anebo křivka vyjadřující závislost mezi cenou

a objemem prodané produkce stejně jako je tomu u poptávky.

Mezní příjem (marginal revenue, MR) je přírůstková veličina, která

znamená dodatečný příjem neboli přírůstek celkového příjmu vyvolaný změnou

vyrobeného množství produkce o jednotku.

MR = TRt – TRt-1

Obrázek č. 9 Příjmy a zisk firmy v případě konstantní ceny

Kč TR

TC

zisk

ztráta MR = AR = P

Q

24

Obrázek č. 10 Zisk firmy v případě nedokonalé konkurence

Kč TR

TC

zisk

ztráta MR AR

Q

Každému množství realizované produkce odpovídá příslušná výše

celkových příjmů a celkových nákladů. Vypočtením rozdílu mezi oběma

veličinami zjistíme výši zisku firmy. Zisk (profit, π) je:

π = TR - TC

Záporný výsledek tohoto rozdílu znamená ztrátu.

Tento jednoduchý výklad je nutno doplnit o druhy zisku, které představují

různé pojetí celkových nákladů. Účetní zisk je takový zisk, v němž se promítají

pouze účetně zaznamenané a reálně vynaložené náklady spojené s realizací

produkce, které jsou označovány jako explicitní náklady. Jiné pojetí zisku bere

v úvahu také implicitní náklady, které znamenají vyšší úroveň celkových

nákladů, neboť zahrnují také veškeré náklady spojené s užíváním výrobních

faktorů, za něž firma ve skutečnosti neplatí (alternativní využití faktorů ve

vlastnictví podnikatele). Odečtením implicitních nákladů od účetního zisku

získáme tzv. čistý ekonomický zisk.

3.2.3 Rovnováha firmy

Hlavním cílem firmy je zisk, který představuje základní motiv podnikání.

Prostřednictvím zisku firma prokazuje svoji úspěšnost na trhu. Dosažení zisku

také předpokládá možnost tvorby dalších zdrojů, investic, technického rozvoje

a inovací apod.

Za rovnovážnou situaci je považována taková, kdy firma dosahuje

maximálního zisku, tzn. nachází se na optimální úrovni objemu produkce,

25

respektive optimální úrovni ceny realizovaných výrobků. Pro rozhodování firmy

o objemu a ceně jsou nejvýznamnějšími ukazateli výše uvedené mezní příjmy

a mezní náklady. Firma porovnává mezní příjmy s mezními náklady, tzn. jejich

vzájemný vztah je klíčový pro zvolení optimálního objemu produkce.

Při porovnávání MR a MC mohou nastat tři případy:

MR ˃ MC

V tomto případě bude firma zvyšovat objem své výroby, neboť každé zvýšení

výroby o jednotku znamená větší přírůstek celkových příjmů než celkových

nákladů. Vyššího zisku lze dosáhnout zvýšením objemu výroby, protože za této

situace je množství vyráběné produkce nižší než optimální.

MR ˂ MC

Jsou-li mezní příjmy vyšší než mezní náklady, znamená to, že zvýšení objemu

o jednotku produkce způsobí větší růst celkových nákladů než celkových příjmů

a zisk firmy klesne. Pro zvýšení zisku je třeba snížit objem výroby, což vyvolá

větší pokles celkových nákladů než celkových příjmů. Ani v tomto případě tedy

není firma v rovnováze, objem její výroby je vyšší než optimální a její zisk

nedosahuje maximální úrovně.

MR = MC

Rovnost mezních nákladů a mezních příjmů bývá označována jako zlaté pravidlo maximalizace zisku. Za této situace firma dosahuje maximální

úrovně zisku, protože změnou objemu produkce není možno zisk zvýšit. Objem

výroby, pro který tato rovnost platí je označován jako optimální.

Firma je tedy v rovnováze, jsou-li mezní příjmy rovny mezním nákladům.

Tato rovnováha je však rovnováhou krátkého období, v němž firma může

dosahovat ekonomického zisku (případně realizovat ztrátu).

Dlouhodobá rovnováha firmy nastává, pokud platí stejná podmínka

rovnosti, avšak firma dosahuje nulového ekonomického zisku. Tato situace

bývá zároveň nazývána jako rovnováha trhu, kdy firmy z trhu ani neodcházejí

ani na něj nevstupují nové ekonomické subjekty, takže se objem produkce

celého trhu nemění.

Shrnutí

26

Na trhu vystupují dvě základní skupiny ekonomických subjektů, a to domácnosti

a firmy. Na trhu finální produkce (hotových výrobků a sužeb) spotřebitelé

představují poptávkovou stranu trhu a svým chováním – nákupem zboží

a služeb – se snaží maximalizovat svůj užitek plynoucí ze spotřeby této

produkce. Firmy zde vystupují jako nabízející a snaží se prodat svoji produkci

za co nejvyšší ceny, aby dosáhly maximální výše zisku. Spotřebitel nachází

svoji optimální situaci poměřováním cen a mezních užitků, zatímco firmy

poměřují příjmy z prodeje svých výrobků a náklady potřebné na jejich výrobu.

4 Dokonale a nedokonale konkurenční trhy, tržní selhání

Klíčová slova

27

Rovnováha firmy v dokonalé konkurenci, výrobní efektivnost, alokační

efektivnost, monopol, oligopol, monopolistická konkurence, inovace

Dokonale konkurenční firma představuje ekonomický model, jehož

předpoklady se v praxi v plném rozsahu nevyskytují. Význam má zejména pro

pochopení ekonomických principů efektivnosti (výrobní a alokační). Každý trh

vyžaduje existenci konkurence a dokonalá konkurence je základní podmínkou

pro správné, rychlé a optimální fungování tržního mechanismu.

4.1 Model dokonalé konkurence

Konkurence je proces vzájemného střetávání, soutěž tržních subjektů na

trhu, tj. spotřebitelů, výrobců, obchodníků. Dokonalá konkurence znamená

rovné podmínky pro všechny účastníky trhu.

Dokonale konkurenční trh představuje velké množství malých

(identických či velmi podobných) firem, které nemohou jakkoli ovlivnit celkovou

tržní nabídku. Kromě velkého počtu nabízejících mezi předpoklady dokonalé

konkurence patří:

homogenita produkce – na trhu se prodává stejnorodý produkt,

neexistence překážek vstupu na trh – firmy mohou jakkoli

vstupovat a vystupovat z daného odvětví, aniž by je to stálo zvýšení

jejich nákladů, překonání právních překážek apod.,

dokonalá informovanost všech subjektů na trhu – firmy

i domácnosti mají úplné informace, které jsou jim dostupné,

poptávka po produkci firmy je dokonale pružná – firma může

prodávat svoji produkci za konstantní výši ceny, cenu nemůže

ovlivnit, je daná trhem,

dokonalá mobilita výrobních faktorů – výrobní zdroje lze volně

přesouvat z jednoho odvětví do druhého, aniž by to obnášelo

překonávání jakýchkoli bariér či zvýšení nákladů.

Nemožnost ovlivnit cenu je podstatným důsledkem uvedených

předpokladů. Protože je výrobek stejnorodý a nabízí ho mnoho firem, je firma

cenovým příjemcem, cenu přijímá z trhu a jakýkoli objem své produkce prodává

za stejnou výši ceny.

4.1.1 Rovnováha dokonale konkurenční firmy

28

Podmínkou rovnováhy je v modelu dokonalé konkurence, která platí

i v konkurenci nedokonalé, je rovnost mezních nákladů s mezními příjmy. Tato

skutečnost je v grafu na obrázku č. 11 vyznačena bodem E. Jelikož v dokonalé

konkurenci jsou mezní příjmy na úrovni ceny, která je konstantní, lze podmínku

rovnováhy pro dokonale konkurenční firmu zapsat jako:

MC = P

Obrázek č. 11 Rovnováha dokonale konkurenční firmy

P/Kč MC AC

PE E MR = AR = d

qE QNa obrázku lze sledovat také vztah průměrných veličin, tedy průměrných

příjmů a průměrných nákladů. V bodě E se křivky AR a AC protínají, obě

veličiny se tudíž sobě rovnají. Znamená to, že dokonale konkurenční firma

dosahuje nulového ekonomického zisku. Zisk (ztráta) firmy může být v dokonale

konkurenčním prostředí pouze krátkodobým jevem.

Ziskovou se firma stane, jestliže AR ˃ AC, což může vyvolat například

zvýšení poptávky a tím i tržní ceny. Vidina zisku přiláká další výrobce do

odvětví, což umožňuje neexistence bariér vstupu. Bude tudíž následovat růst

nabídky a postupné snižování tržní ceny. Kladného zisku může firma dosáhnout

také tím, že sníží svoje průměrné náklady zavedením nových technologií či

určitého zdokonalení. Protože na dokonale konkurenčním trhu existuje

dostupnost informací i mobilita výrobních faktorů, další firmy v odvětví v krátké

době napodobí toto zdokonalení a to se projeví v poklesu ceny, která se

postupně dostane znovu na úroveň průměrných nákladů odpovídající nulovému

ekonomickému zisku.

V opačných případech, při poklesu tržní poptávky nebo růstu průměrných

nákladů, se firma stává ztrátovou. Krátkodobě lze minimalizovat ztrátu, pokud je

firma schopna hradit průměrné variabilní náklady. V dlouhém období však musí

platit P = AC.

29

4.2 Efektivnost dokonale konkurenčního trhu

Rovnováha firmy popsaná v předchozí kapitole je pouze částí rovnováhy

tržní, která navíc obsahuje také rovnováhu spotřebitele. Jde o vyrovnání

nabídky s poptávkou. Je-li spotřebitel v rovnováze, platí rovnost mezního užitku

a ceny MU = P. Pro rovnováhu firmy platí, jak bylo uvedeno výše P = MC.

Pro tržní rovnováhu tedy musí platit, že mezní užitek plynoucí ze

spotřeby daného statku se rovná mezním nákladům potřebným na jeho výrobu:

MU = MC

V této situaci je trh v rovnováze i všechny jeho subjekty. Dokonale

konkurenční trh je považován za výrobně i alokačně efektivní.

Efektivnost obecně znamená situaci, kdy jsou výrobní zdroje na trhu

rozděleny tak, že jakékoli jejich přeskupení nemůže způsobit zlepšení situace

žádného z účastníků trhu. Není tedy možné zvýšit výrobu jednoho druhu statku,

aniž by došlo ke snížení výroby jiného a zároveň není možné zvýšit užitek

spotřebitele, aniž by došlo ke zhoršen situace jiného spotřebitelského subjektu.

Výrobní efektivnost znamená, že je produkce firmy vyráběna s minimálními

průměrnými náklady. Tato efektivnost je zajištěna tím, že mají firmy volný vstup

do (a výstup z) odvětví. V dokonale konkurenčním prostředí se jedná o mnoho

malých identických firem, takže lze konstatovat, že všechny firmy v odvětví

vyrábějí s minimálními průměrnými náklady. Alokační efektivnost je vyjádření

skutečnosti, že firmy vyrábějí právě takový objem produkce, který je spotřebiteli

vyžadován. Tržní situace je efektivní (výrobně i alokačně), jestliže „výrobci

vyrábí nejefektivněji (minimalizují náklady na výrobu) a současně poskytuje

spotřebitelům nejvyšší možnou kombinaci komodit při daných zdrojích

a technologii“12.

4.2 Nedokonale konkurenční trhy

V předchozí kapitole popsané rovné podmínky dokonale konkurenčního

prostředí však v reálném světě neexistují. V reálné ekonomice se vyskytují vždy


30

pouze v různé míře a vzniká tak nedokonalá konkurence, jako jedna z poruch

fungování tržního mechanismu (základní typ tržního selhání).

Nedokonalá konkurence vzniká za situace, kdy na trh vstupují výrobky

různé kvality, různého množství, za různých cen, neboť někteří výrobci mají

určité výhody a tím nižší náklady, příznivější umístění, snadnější přístup ke

zdrojům apod.

Na reálných trzích lze rozlišovat tři základní typy nedokonalé

konkurence:

monopol,

oligopol,

monopolistická konkurence.

4.2.1 Monopol

Nedokonalá konkurence způsobená uplatněním určitých výhod vede ke

vzniku monopolu. Monopol přitom představuje vrcholnou formu nedokonalé

konkurence. Jedná se o jednoho prodávajícího, který poskytuje svou produkci

jako jediný všem poptávajícím. Tato situace mu zaručuje možnost výrobce

libovolně diktovat ceny své produkce (obzvlášť v případě nezbytných statků)

a může tak ze svého postavení realizovat značné výhody.

Monopol může vzniknout dvěma různými cestami:

administrativním zásahem státu, kdy bylo určité společnosti uděleno

výsadní právo obchodu, výroby či služeb,

normálním fungováním tržního mechanismu likvidací drobných

konkurentů až do fáze vytvoření jediného, výlučného výrobce

(obchodníka, poskytovatele služeb atd.).

Firma v postavení monopolu má pro výrobce několik výhod:

výrobce sám určuje vysokou, tzv. monopolní cenu a kupující musí

nakupovat za tuto cenu,

poptávka a nabídka, jakožto tržní síly přestávají fungovat, tržní

mechanismus není alokátorem zdrojů,

výrobce nic nenutí k vyšší náročnosti na kvalitu - způsob prodeje,

servis, chování k zákazníkovi, poskytování služeb atd., je prováděno

31

na mnohem horší úrovni než za situace volné soutěže s ostatními

konkurenty a odběratelé musí tolerovat všechny nedostatky, jen aby

získali zboží pro sebe,

monopolního výrobce nic nenutí k tomu, aby zvyšoval objem nabídky,

téhož dosáhne prostým zvýšením ceny a nedostatkové zboží tak

vytváří trvalý převis poptávky,

monopol nevyrábí s nejnižšími možnými náklady, nehospodaří co

nejefektivněji se vzácnými zdroji což vede k tomu, že buď nejsou

zdroje plně využity anebo nejsou využívány zcela efektivně.

Uvedené výhody ilustrují oba druhy neefektivnosti, které jsou pro monopol

typické. Alokační neefektivnost znamená selhávání tržních sil, na trhu existuje

převis poptávky a není nabízeno dostatečné množství produkce, která je

realizována za vyšší cenu, než by tomu bylo v podmínkách dokonalé

konkurence. Protože monopol nehospodaří efektivně, je jeho produkce

vyráběna s vyššími náklady než minimálními průměrnými náklady a vykazuje

tak výrobní neefektivnost.

V současnosti, v otevřeném tržním hospodářství vyspělých států, je však

existence absolutních monopolů prakticky nulová. Existenci monopolního

postavení velmi ztěžuje vysoký stupeň otevřenosti ekonomiky, do které může

přicházet zahraniční kapitál, volná výměna zboží a výrobních faktorů, zejména

pracovních sil, vytvoření podmínek pro dovoz a vývoz a konkurenční prostředí.

4.2.2 Oligopol

Ve vyspělých státech s rozvinutým tržním hospodářstvím se častěji

vyskytuje tzv. oligopol. Oligopol vzniká přirozenou, tj. ekonomickou cestou,

pokud několik málo firem produkujících stejné výrobky ovládá trh. To znamená,

že pouze několik velkých firem dodává na trh rozhodující množství výrobků

daného oboru. Několik málo producentů často na základě určitých skrytých, tzv.

kartelových dohod o rozdělení sfér vlivu na určitém území získává značné

výhody (které však nejsou úplné jako monopoly), a to na základě množství

produkce na daném trhu.

Tržní struktura vyspělých tržních ekonomik je značně diferencovaná

podle jednotlivých odvětví. Charakteristická je právě převaha několika firem,

32

které dodávají na trh rozhodující část tržní produkce, z čehož vyplývá, že

postavení firem na trhu není rovnocenné. Vznik oligopolních tržních uskupení je

výsledkem vývoje výrobních podmínek. Důležitým faktorem tržní stabilizace za

výhodnějších podmínek pro oligopolní firmu je cenová tvorba, v níž je třeba

zohlednit řadu aspektů, zejména vlastnosti a náklady produkce, poptávku po

této produkci a její charakteristiky, konkurenční podmínky aj. Vše je

posuzováno z pohledu firmy a v souladu s jejími cíli a záměry ve vazbě na tržní

strategii.

4.2.3 Monopolistická konkurence

Monopolistická konkurence jako třetí typ nedokonalé konkurence

představuje uspořádání trhu, kde existuje větší skupina firem. Tyto firmy

nabízejí diferencovaný produkt a rozkládají celkovou poptávku na jednotlivé

tržní podíly. Tento typ konkurence bývá někdy nazýván konkurencí velké

skupiny. Existuje zde velký konkurenční vliv, protože produkce jedné firmy je

substituovatelná (nahraditelná) produkcí firmy jiné.

Monopolistická konkurence se nachází mezi dvěma popsanými extrémy

– monopolem a dokonalou konkurencí. Jde o tržní strukturu, která vedle

oligopolu v reálné ekonomice převažuje. Jelikož je nízký stupeň diferenciace

produkce a tuto produkci lze nahradit, je nízká i cenová diferenciace. Velký

počet firem v odvětví a nízké bariéry vstupu do daného tržního segmentu

připomíná model konkurence dokonalé.

Cenová tvorba je v této formě konkurence možná, avšak ve velmi

omezeném smyslu, protože poptávka po produkci firmy této tržní struktury je

vysoce pružná právě z toho důvodu, že řada ostatních firem nabízí blízké

substituty.

Firma může realizovat zisk pouze v krátkém období. V dlouhodobém

časovém horizontu je realizován nulový ekonomický zisk jako v dokonale

konkurenčním prostředí.

4.3 Další typy tržního selhání

Nedokonalostí tržního mechanismu je kromě přirozené tendence

k vytváření monopolu více. I když je tržní mechanismus v podmínkách

vyspělých světových ekonomik poměrně efektivně fungujícím mechanismem,

33

postihují ho občas poruchy. Ve vyspělých ekonomikách plní tržní mechanismus

dominantní funkci při řízení ekonomiky daného státu, stát je pouze

koordinátorem ekonomických procesů. Přesto existují jevy, které trh nedokáže

vyřešit bez zásadního zásahu státu. Jedná se o:

veřejné statky,

externality,

asymetrie v informacích.

4.3.1 Veřejné statky

Statky, ale zejména služby, které jsou označovány jako veřejné, jsou

závažnou překážkou efektivní alokace zdrojů ve společnosti. Jde o to, že při

výrobě a poskytování (distribuci) těchto statků trh selhává, a proto musí

nahradit jeho úlohu stát.

Charakteristickými znaky veřejných statků jsou následující skutečnosti:

nezmenšitelnost

Tato vlastnost znamená, že při spotřebě statku nezáleží na počtu jeho

uživatelů, tedy poskytování veřejného statku každému dalšímu spotřebiteli

přináší nulové náklady.

nevylučitelnost

Otázka nevylučitelnosti představuje skutečnost, že není možné nebo velice

obtížné (nákladné) kohokoli vyloučit ze spotřeby a spotřebitelé, kteří by nebyli

ochotni za statek zaplatit, by se chovali jako černí pasažéři,

bezplatné poskytování

Veřejné statky nemohou být zpoplatněny a jsou tedy poskytovány bezplatně,

přestože se na nich spotřebitelé nepřímo podílejí, protože jsou financovány

z daní.

Uvedené charakteristické vlastnosti jsou zároveň důvody toho, proč

veřejné statky musí být poskytovány státem a nikoli trhem. Poskytování státem

však neznamená, že je nutně musí poskytovat státní podniky, úřady či instituce.

Podstatné je financování z veřejných rozpočtů, ale stát tyto statky může

objednat u soukromých společností.

34

Oblasti veřejných statků jsou zároveň velmi strategickými či společensky

důležitými oblastmi, takže na jejich distribuci má stát zájem sám o sobě. Jde

o oblasti jako obrana státu (Armáda ČR), vnitřní bezpečnost ekonomiky

a společnosti (Policie ČR, Hasičské záchranné sbory), oblast zdraví, výchovy

a vzdělání (základní zdravotní péče, základní školství) a infrastruktura (silnice,

veřejná prostranství, veřejné osvětlení).

Poměrně odlišná od poskytování trhem je otázka volby množství

veřejného statku. O množství statku nerozhodují spotřebitelé svými

preferencemi na trhu (projevením zájmu vlastní poptávkou po statku), ale

představitelé státu svým politickým rozhodnutím na základě konsensu.

4.3.2 Externality

Tržní mechanismus vede ke vzniku externalit. Externality jsou externí či

vnější účinky či efekty (náklady nebo užitky), které vznikají vlastní výrobou

(popř. při spotřebě) a jsou jejím nežádoucím či nezamýšleným produktem.

Externality jsou někdy označovány jako efekty přelévání nebo efekty

sousedství a mohou být:

kladné,

záporné.

Kladná (pozitivní) externalita znamená, že výroba nebo spotřeba

určitého statku přináší prospěch subjektům, které se těchto aktivit neúčastní.

Jedná se o vnější (externí) pozitivní efekt výroby nebo spotřeby, za nějž

nezúčastněné subjekty neplatí. Jinými slovy jde o situaci, v níž si „člověk

nemůže přisvojit veškeré výnosy ze své činnosti nebo ze svého majetku, a když

si část výnosů přisvojují jiní“13. Příklady pozitivních externalit mohou být lesy

čistící vodu, včelařství a sadařství, objevy a vynálezy. Velice významné

pozitivní externality se objevují právě ve vědě a výzkumu. Lze se shodnout na

tom, že získané poznatky a výsledky výzkumu jsou velmi užitečné a společnost

má zájem na jejich „produkci“. Proto by měl stát přistupovat i k řešení tohoto

tržního selhání, a sice zejména účinnou ochranou duševního vlastnictví

a vymezením vlastnických práv.

13 HOLMAN, R. Ekonomie. 2003, s. 350

35

Záporné externality představují důsledky výroby, které neprocházejí

trhem, ale obvykle zatěžují celou společnost či určitou skupinu. Mají negativní

vliv na ostatní faktory života. Výrobce obvykle přesouvá negativní důsledky své

výroby na někoho jiného, popř. na celou společnost. Typickým příkladem

negativních externalit je znečišťování životního prostředí. Ekologické chování je

v popředí zájmu společnosti, takže se znečišťování snaží zabránit. Preventivní

způsob obrany je např. legislativa zakazující činnost způsobující negativní

externality, preventivní i průběžná kontrola jejího dodržování apod. Druhým

způsobem je následné postihování porušování vytvořených pravidel (sankce,

pokuty).

Podstatou tržního mechanismu však je racionální jednání, které vede ke

snaze mít nižší náklady než konkurenční subjekty. Proto stát musí chránit

všechny ostatní před následky tohoto prvku nedokonalosti tržního mechanismu,

který znamená podobné neekologické chování u dalších ekonomických

subjektů.

4.3.3 Asymetrie v informacích

Ekonomické subjekty při svém rozhodování na trhu zvažují dostupné

informace, jejichž vyhodnocení je důležité pro jejich tržní chování. Informace

tedy lze považovat za důležitý element pro všechny účastníky trhu. Tito se však

pohybují zčásti v podmínkách nejistoty, neboť neznají všechny okolnosti směny

a výroby.

Informace o tržních skutečnostech, které nejsou známy oběma stranám

trhu rovnovážně (stejně), jsou nazývány asymetrické informace. Některé

asymetrie na trhu vznikají náhodně, jiné záměrně. Mohou vznikat v důsledku

záměrně utajované činnosti, kdy subjekt svou činnost skrývá a druhá strana pro

její odhalení musí vynaložit určité náklady. Mnohem častější je asymetrie

vzniklá v důsledku utajované informace. To znamená, že jedna strana trhu má

více odborných či jiných znalostí o produkci než druhá (zpravidla firma versus

spotřebitel). Na trhu pak dochází k tzv. nepříznivému výběru spotřebitele, což

znamená situaci, kdy nekvalitní zboží vytlačuje kvalitní a spotřebitelé nejsou

schopni tuto skutečnost zjistit.

36

Shrnutí

Model dokonalé konkurence je velmi užitečným nástrojem pro pochopení

efektivnosti trhů. K tomu slouží vymezení jeho předpokladů a důsledků

i grafické znázornění rovnováhy firmy a objasnění tržní rovnováhy. Kapitola je

dále zaměřena na nedokonalosti trhu a tržní selhání. Přináší informace

o jednotlivých typech nedokonalé konkurence, jako jsou monopol, oligopol

a monopolistická konkurence a jsou zde vymezeny také další typy selhání trhu

– veřejné statky, externality a asymetrické informace.

5 Trhy výrobních faktorů

Klíčová slova

Výrobní zdroje, odvozenost poptávky, ceny výrobních faktorů, půda

a pozemková renta, práce a mzdová sazba, kapitál a výnosová (úroková) míra.

37

5.1 Základní odlišnosti trhu výrobních faktorů

Na trhu výrobních faktorů se odehrává samotná podstata ekonomie jako

vědy – boj o vzácné (omezené) zdroje (výrobní faktory), kterými jsou půda,

práce, kapitál (technologie). Trhy těchto zdrojů tedy sehrávají klíčovou roli

v tržní ekonomice.

Důležitou vlastností trhů výrobních zdrojů, kterou je nutno v úvodu

kapitoly vymezit, je skutečnost, že nabídka a poptávka po výrobních faktorech

jsou odvozené od nabídky a poptávky na trzích finální produkce. Poptávka po

výrobních faktorech totiž bezprostředně souvisí s poptávkou po produktech či

službách, k jejichž výkonu jsou výrobní faktory zapotřebí. Tržní mechanismus

na trzích výrobních faktorů funguje podobně jako na trzích výrobků a služeb.

Odlišné je postavení ekonomických subjektů. Domácnosti jakožto

vlastníci výrobních zdrojů se stávají nabízejícími a firmy, které poptávají

(nakupují) výrobní zdroje pro svou výrobu, jsou na poptávkové straně trhu

výrobních zdrojů.

Další zvláštností trhů výrobních faktorů je charakter spotřeby výrobních

zdrojů, protože jsou spotřebovávány za účelem produkce nových statků či

služeb v různých kombinacích, nikdy nestojí samostatně. Jedná se

o provázanost (závislost) jednotlivých výrobních faktorů. S použitím výrobních

faktorů souvisí také jejich produktivita a technologická dostupnost určitých

kombinací. Lze tedy říci, že veškeré procesy na trzích výrobních faktorů,

zejména pak poptávka, jsou technologicky podmíněné.

Cena výrobního faktoru je utvářena působením tržních sil jako výsledek

střetu nabídky s poptávkou odvozených od požadavků na trzích finální

produkce. Specifické je, že se nejedná o cenu (hodnotu) daného výrobního

faktoru, ale o cenu jeho používání (nájmu). Ceny výrobních faktorů jsou tedy

ceny služeb těchto zdrojů.

Výrobní faktory se rozlišují podle toho, zda vstupují do produkčního

procesu přímo anebo je nutná jejich předchozí výroba na primární a sekundární

zdroje.

5.2 Trhy prvotních výrobních faktorů

38

Půda a práce jsou primárními zdroji, neboť vstupují do výroby přímo

a primárně se podílejí na výrobě statků či poskytování služeb a nemají svůj

původ v předchozí hospodářské činnosti.

5.2.1 Trh půdy

Zvláštností trhu půdy je základní vlastnost nabídky půdy a tvar její křivky.

Množství tohoto výrobního faktoru je dané, v krátkém období absolutně

neměnné a i v dlouhém období se může změnit jen velmi nepatrně. Křivka

nabídky je tedy na úrovni fixního množství a je vertikální. Protože půda hraje

významnou roli v ekonomice i životě společnosti a přitom se její objem nemůže

zvyšovat, projevuje se tato skutečnost v její ceně. Z tohoto důvodu se změna

v rozsahu poptávky po půdě projevuje v cenových posunech.

Cenou půdy je pozemková renta, která představuje platbu za její

pronájem od vlastníka, a která mu náleží v pravidelných intervalech (nejčastěji

jednou za rok). Úroveň pozemkové renty je závislá na vztahu nabídky

a poptávky na trhu. Cena půdy v případě jejího prodeje (dochází-li ke změně

vlastníka) vychází z pozemkové renty a řady dalších faktorů, zejména kvalita

půdy (bonita, poloha), podíl půdy na výrobním procesu, vztah mezi nabídkou

a poptávkou a další.

Některé zvláštní kvality půdy a její polohy mohou znamenat vznik

a existenci tzv. přírodního monopolu, kdy jsou přírodní podmínky tak jedinečné,

že produkt, který tam vzniká, je naprosto nezastupitelný.

5.2.2 Trh práce

Na trhu práce fungují a platí stejné zákonitosti jako na jiných trzích, má

však řadu specifických rysů, které jsou projevem zvláštností výrobního faktoru

práce. Práce patří do skupiny primárních výrobních faktorů, přestože neexistuje

sama o sobě, ale jejím nositelem je člověk a projevem pracovní síla.

Cenou práce je mzdová sazba, která může být stanovena za určitou

časovou jednotku nebo za stanovený pracovní výkon.

Poptávka po práci je určena její mezní produktivitou. Firma je ochotna

najímat práci, jestliže příjem z mezního produktu bude větší než náklady na její

získání. Dojde-li k vyrovnání obou ukazatelů, přestane projevovat zájem

39

o dodatečné jednotky práce. Poptávka po práci se utváří také v závislosti na

množství ostatních výrobních faktorů a jejich vzájemných poměrech.

Nabídku práce tvoří domácnosti, které budou svou pracovní sílu

poskytovat pouze v případě, že užitek (mzda), který plyne z výkonu určité

práce, je větší než oběť spojená s jejím konáním. Na trzích práce se zpravidla

vyskytuje větší rozsah nabízené práce než poptávky po ní, což znamená převis

nabídky, který se projevuje jako nezaměstnanost.

Práce je velmi specifický nehomogenní faktor, což na trhu práce

způsobuje četné nedokonalosti a velké rozdíly ve výši nominálních mezd. Mzda

navíc plní významnou reprodukční funkci, neboť si za ni ekonomické subjekty

nakupují statky a služby. Přitom je zajímá zejména koupěschopnost pobírané

mzdy, tedy její reálná výše. Proto také na trzích práce existují silné tlaky na

minimálně uchování výše reálných mezd.

Významnými aspekty trhu práce jsou:

výkon práce (pronájem pracovní síly) je prostředkem získání finanční

sumy potřebné na nákup statků k uspokojování potřeb,

nabídka práce je velice specifická a určuje ji řada mimoekonomických

faktorů,

poptávka po práci je využívána v procesu výroby v kombinaci

s ostatními výrobními faktory.

Tržní nedokonalosti navíc způsobuje omezená možnost volby

nabízejících, kteří mnohdy musejí ustoupit ze svých požadavků. Dále se

vyskytují případy, kdy část ekonomických subjektů na straně nabídky získává

prostředky jinak než legální ekonomickou aktivitou anebo spoléhá na

záchrannou sociální síť, kterou poskytuje stát (k výkonu práce tudíž nejsou

motivování).

5.3 Trh kapitálu

Sekundární výrobní zdroje jsou takové, které byly již vyrobeny a znovu

vstupují do výrobního procesu a zapojují se při tvorbě nové produkce. Za takový

výrobní faktor je považován kapitál, protože je výsledkem předchozí výroby.

40

5.3.1 Vymezení kapitálu

Výrobní faktor kapitál je v ekonomii definován různě a nabývá také

rozličných podob.

Vyrobená produkce sloužící pro další výrobu je reálným výrobním

faktorem a označuje se jako kapitálové statky. Tato forma kapitálu má přímý

vliv na efektivnost podnikání i celé ekonomiky a jsou to především statky

dlouhodobé spotřeby, které jsou používány k výrobě dalších statků. Existují tři

základní kategorie kapitálových statků:

stavby (výrobní a skladové haly, obytné budovy),

zařízení (výrobní stroje),

zásoby (uskladněné zboží, polotovary).

Kapitál lze chápat jako kapitál finanční (peněžní), jako úspory

ekonomických subjektů, které se přeměňují na investice. V tomto vymezení

silně figuruje pojem zhodnocení, tj. schopnost zhodnotit daný kapitál

přírůstkem jeho hodnoty. Peněžní forma je výchozí a zároveň univerzální

formou kapitálu.

Dalším typem kapitálu je tzv. fiktivní (portfoliová) forma kapitálu v podobě cenných papírů.

5.3.2 Cena kapitálu a trh kapitálu

Zvláštním znakem kapitálu je možnost alternativního užití (různé varianty

investování). Každý ekonomický subjekt pak hledá ten nejlepší (nejvýnosnější)

způsob investování.

Cenou kapitálu a zároveň důležitým měřítkem úspěšnosti investic je

výnosová míra z kapitálu, tj. roční čistý výnos na peněžní jednotku

investovaného kapitálu. Čistý výnos se vypočítá odečtením nákladů od příjmu.

Výnosová míra je vyjádřena v procentech.

Cenou finančního kapitálu je úroková míra vyjádřená v procentech

a utvářená na peněžním trhu jako výslednice střetu nabídky peněz s poptávkou

po penězích.

Trh kapitálu je součástí finančního trhu, do kterého náleží i trh peněz.

Právě na základě vztahu mezi nabídkou peněz a poptávkou po penězích se na

41

peněžním trhu utváří výše úrokové míry. Hledisko, podle něhož se finanční trh

dělí na trh kapitálu a trh peněz je délka časového období. Trh kapitálu bývá

označován jako trh dlouhodobých peněz, kde předmětem obchodování jsou

především bankovní úvěry, jejichž lhůta splatnosti je delší než jeden rok. Dále

se obchoduje i s cennými papíry, zejména akciemi a obligacemi. Cenné papíry

představují především majetková práva, čímž potvrzují podíl na kapitálu

společnosti (akcie). Akcie patří mezi nejvýznamnější složky kapitálového trhu.

Tržní ceny (kursy) cenných papírů se utváří jako na ostatních trzích na

základě vztahu nabídky a poptávky.

Shrnutí

Trhy výrobních faktorů jsou v mnoha ohledech specifické proti trhům

finální produkce. Zejména se jedná o odlišnou (obrácenou) roli domácností

a firem, odvozenost poptávky a provázanost jednotlivých výrobních faktorů.

Zvláštností je také charakter ceny výrobního faktoru, která znamená cenu

služby, kterou výrobní faktor v procesu výroby plní. Zdroje lze považovat za

primární, pokud vstupují do výroby přímo a primárně se podílejí na výrobě

statků či poskytování služeb. Naproti tomu sekundární výrobní zdroje jsou

takové, které byly již vyrobeny a znovu vstupují do výrobního procesu a zapojují

se při tvorbě nové produkce.

6 Základní makroekonomické ukazatele a jejich měření

Klíčová slova

Národohospodářské agregáty, HDP, HNP, nominální a reálný produkt,

spotřeba, investice, vládní výdaje, NDP, NNP, NEW.

42

Každé národní hospodářství se vyvíjí jistým způsobem, vykazuje různé

charakteristiky a realizuje určitý výkon. Pro posouzení výkonnosti ekonomik

a porovnání různých ekonomik navzájem slouží makroekonomické veličiny,

nazývané též národohospodářské agregáty. Tyto ukazatele plní informační

úlohu, poskytují obraz reálného ekonomického světa a jsou velmi důležité pro

ekonomický vývoj.

6.1 Národní produkt a důchod

Národohospodářských agregátů je mnoho, za nejvýznamnější však lze

považovat takové, které měří velikost celkového národního produktu

vytvořeného v dané ekonomice za určité období (zpravidla 1 rok).

Tímto ukazatelem je hrubý národní produkt nebo hrubý domácí produkt,

popřípadě národní důchod. Pro vymezení hrubého národního produktu je

podstatné národní hledisko, kdežto pro vymezení hrubého domácího produktu

je to hledisko územní. Obecně je produkt definován jako „tržní hodnota finální

produkce dosažené za jeden rok“ 14.

Hrubý národní produkt - HNP (gross national product, GNP) je celková

peněžní hodnota finálních statků a služeb vyrobených během určitého období

příslušníky daného státu v tuzemsku i v zahraničí. Jedná se o součet peněžní

hodnoty spotřeby, investic, vládních nákupů statků a služeb, a čistých vývozů.

Hrubý domácí produkt - HDP (gross domestic product, GDP) je celková

peněžní hodnota finálních statků a služeb vyrobených během určitého období

na území daného státu ať již tuzemskými ekonomickými subjekty nebo

zahraničními subjekty.

Třetím ukazatelem výkonu hospodářství za jedno kalendářní období je

národní důchod (national income, NI, Y). Opět se jde o celkové peněžní

vyjádření, sčítají se však všechny příjmy, které ekonomické subjekty za určité

období na daném území získají.

Národní důchod plně neodpovídá hrubému národnímu produktu, protože

v HNP jsou zahrnuty hrubé investice, jejichž část tvoří obnovovací investice,

a nepřímé daně, které se nikdy neostanou k domácnostem. Z toho plyne, že:


43

HNP = NI + nepřímé daně + obnovovací investice

Při posuzování ekonomické výkonnosti je třeba brát v úvahu rozdíl

nominální a reálné úrovně produktu. Nominální (běžný) produkt je hrubý

národní (domácí) produkt vyjádřený v tržních cenách každého roku. Reálný produkt je vyjádřený v cenách výchozího roku, čímž se vytváří míra produktu

ve stálých cenách. Reálná úroveň produktu měří jeho celkové množství,

zatímco nominální výše jeho současnou peněžní hodnotu. Zjednodušeně

řečeno, jedná se o nominální produkt očištěný o inflaci.

Poměr nominálního a reálného produktu se označuje jako deflátor produktu:

deflátor HDP = nominální HDP / reálný HDP

6.2 Metody měření výkonnosti národního hospodářství

Hrubý domácí produkt může být měřen buď jako tok produktů, které byly

vyrobeny za dané období ekonomickými subjekty dané země, nebo jako tok

výdajů, které vynaložily jednotlivé subjekty na nákup těchto produktů. Kromě

používání metody produkční a metody výdajové, kterými se měří uvedené dvě

varianty, slouží k měření celkové výkonnosti ekonomiky také metoda

důchodová.

6.2.1 Produkční metoda vyjádření HDP

Pomocí produkční (výrobní) metody se stanovuje HDP jako součet všech

finálních statků a služeb, které byly použity ke spotřebě. Do HDP se nezahrnují

meziprodukty, které slouží k dalšímu dopracování nebo výrobě. HDP se dá tedy

určit jako rozdíl součtu všech vyrobených statků a služeb a součtu všech

meziproduktů nebo jako součet všech hodnot přidaných zpracováním. Hodnota

přidaná zpracováním se získá, když se na každém stupni výroby odečte od

hodnoty produkce hodnota meziproduktu. Z tohoto důvodu také bývá tato

metoda nazývána metodou přidané hodnoty.

HDP = ( finálních statků a služeb) – ( meziproduktů)

neboli: HDP = hodnot přidaných zpracováním.

6.2.2 Výdajová metoda měření HDP

44

Ve výdajové metodě jde o stanovení HDP jako součtu výdajů domácností

na spotřebu (C), soukromých hrubých domácích investic (Ig), výdajů státu

(vlády) na nákup výrobků a služeb (G) a čistého exportu (Ex - Im). Za výdaje

domácností se považují výdaje na nákup výrobků a služeb. Za soukromé hrubé

domácí investice se považují výdaje firem na nákupy na obnovu a rozšíření

zásoby kapitálu, surovin a hotových výrobků, také se do nich zahrnují výdaje

spojené s výstavbou rodinných domků. Do výdajů státních orgánů na nákup

výrobků a služeb se nezahrnují transferové výdaje občanům (ty zvyšují výdaje

na spotřebu domácností). Čistý export se získá jako rozdíl mezi výší exportu

a výší importu.

HDP = C + I + G + (Ex – Im )

6.2.3 Důchodová metoda

Zjišťování celkového produktu důchodovou metodou se děje

prostřednictvím všech realizovaných příjmů, které získávají za dané sledované

období domácnosti. Měření se vztahuje právě k těmto ekonomickým subjektům,

neboť domácnosti jsou vlastníky výrobních faktorů. Příjmy domácností tvoří:

hrubé mzdy, tj. mzdy před zdaněním,

renty a další důchody z vlastnictví,

čisté úroky (rozdíl mezi obdrženými úroky a placenými úroky),

hrubé zisky korporací (dividendy akcionářů, nerozdělený zisk

a daň ze zisku)

příjmy ze samozaměstnání.

Jak bylo uvedeno výše, sečtením těchto důchodů lze zjisti úroveň

národního důchodu.

6.3 Další makroekonomické ukazatele

Dosud popsané ukazatele jsou vyjádřením hrubé hodnoty produktu. Pro

posuzování ekonomické reality slouží také jejich čistá hodnota. Např. veličina

čistý příjem majetku ze zahraničí (nett property income from abroad, NPI) je

rozdíl mezi HNP a HDP. Platí tedy následující vztah:

HDP +/- NPI = HNP

45

Dalším užívaným ukazatelem je čistý domácí produkt (NDP, popř. čistý

národní produkt, NNP), který lze stanovit dvěma způsoby:

odečtením hodnoty amortizace (znehodnocení kapitálu) od

ukazatele HDP,

pomocí výdajové metody měření HDP při výpočtu použít hodnotu

čistých investic.

Z uvedeného vyplývá, že čisté investice se rovnají hrubým investicím

minus znehodnocení kapitálu (amortizace - odpisy z kapitálové spotřeby).

Celkový národní produkt lze upravit a získat tak čisté ekonomické

bohatství neboli čistý ekonomický blahobyt (net economic welfare, NEW).

Jedná se o upravenou míru celkového národního produktu o některá omezení

metodiky měření HDP, o připočitatelné a odpočitatelné položky. Mezi

připočitatelné položky patří: hodnota volného času, výrobky a služby

vyprodukované stínovou ekonomikou, výrobky a služby vyrobené a poskytnuté

sami sobě, kvalita výrobků a služeb apod. Mezi odpočitatelné položky patří

škody na životním prostředí, život ve městě apod. NEW roste obvykle pomaleji

než HDP, ale jeho růst je rovnoměrnější.

Mezi významné ukazatele výkonnosti a vývoje ekonomiky patří také

inflace a nezaměstnanost, které jsou popsány a vysvětleny v následující

kapitole.

6.4 Makroekonomická rovnováha

V makroekonomickém měřítku lze celkovou tržní či ekonomickou

rovnováhu zaznamenat prostřednictvím agregovaných nabídek a poptávek.

Rovnováha (nerovnováha) ekonomiky je určena vzájemným působením

agregátní nabídky a poptávky. Celková makroekonomická rovnováha určující

agregátní cenu i produkt je dosažena v bodě, kde se křivky agregátní nabídky

a agregátní poptávky protínají.

Rovnovážná situace tedy znamená, že výše produktu se nachází na

rovnovážné úrovni, na velikosti produktu nabízeného firmami při určité cenové

hladině, při níž je tento produkt stejně velký jako úroveň agregátní poptávky.

Obrázek č. 12 Makroekonomická rovnováha

46

P AD AS

E PE

QD = Q S Q (HDP)

V bodě E na obrázku č. 12 leží makroekonomická rovnováha, která

určuje celkovou cenovou hladinu (P) a výši celkového produktu (Q), který firmy

vyrábějí a prodávají a kupující je při dané ceně kupují.

Makroekonomické rovnováhy lze dosáhnout v krátkém období

i s nevyužitými disponibilními zdroji (viz obrázek č. 12, bod E leží vlevo od

potenciální úrovně, tedy maximálně dosažitelné úrovně ekonomiky s využitím

dostupných zdrojů znázorněné svislou tučnou přímkou). V dlouhém období se

však rovnovážný produkt ustaluje na své potenciální úrovni při plné

zaměstnanosti a stabilitě cenové hladiny.

6.4.1 Agregátní nabídka

V grafu jsou vyznačené agregátní nabídka a poptávka. Při jejich

vymezení lze sledovat souvislost s ukazateli celkové produkce a celkových

výdajů. Agregátní nabídka (agregate suplly, AS) představuje celkový národní

produkt, které jsou podniky ochotny vyrobit a prodat v průběhu určitého období.

Křivka AS ukazuje výši reálného produktu, které bude dosaženo při kterékoli

možné cenové hladině.

Agregátní nabídka závisí na dvou odlišných skupinách faktorů a to na:

na potenciálním produktu – udržitelné kapacitě ekonomiky při

vysoké zaměstnanosti (na obrázku č. 12 jej představuje silně

vyznačená svislá čára),

na chování mezd a cen – je-li ekonomika pod potenciálním

produktem, je AS poměrně plochá, protože ceny a mzdy jsou

nepružné, v případě vyšší úrovně produktu začnou ceny a mzdy

47

rychle růst a křivka AS nad potenciálním produktem se stáčí

prudce nahoru. Tento efekt je zapříčiněn tím, že v krátkém období

jsou některé nákladové položky strnulé a nepružné (např. mzdy,

nájem budov, pozemků apod.).

Pro stanovení agregátní nabídky je také velice důležitý časový horizont.

Agregátní nabídka má odlišný tvar v krátkém a dlouhém období, což je

znázorněno na obrázku č. 13.

Obr. č. 13 Agregátní nabídka v krátkém a dlouhém období

krátké období dlouhé období

P AS P LAS = potenciální produkt

potenciální produkt Q Q

Agregátní nabídka v krátkém období má tradiční tvar stoupající křivky,

do úrovně potenciálního produktu roste AS mírně, nad tuto úroveň roste

mnohem strměji. Stoupající je proto, že v krátkém období jsou firmy ochotny

zvýšit úroveň svého výstupu jako reakci na vyšší cenovou hladinu. Úroveň

agregátní nabídky se tedy zvyšuje, dokud jsou firmy ochotny nabízet stále více

výstupů, jestliže mohou s růstem výstupu zvyšovat také své ceny. Tento fakt je

zapříčiněn tím, že v krátkém období mají firmy náklady, které jsou nepružné

(např. výše mezd je s odbory smluvena na určitou dobu dopředu a tak firmy

nemohou reagovat na situaci na trhu ihned, ale se zpožděním).

Agregátní nabídka v dlouhém období má tvar vertikály, neboť firmy

nemají nepružné (strnulé) náklady a mohou tak reagovat na situaci na trhu (díky

dostatku času se všechny náklady přizpůsobí). Proto je křivka agregátní

nabídky v dlouhém období svislá a kopíruje křivku potenciálního produktu.

6.4.2 Agregátní poptávka

Agragátní poptávka (agregate demand, AD) je celkové neboli agragátní

množství produktu, které bude při dané úrovni cen dobrovolně nakoupeno. AD

48

jsou celkové výdaje ve všech výrobních sektorech na spotřebu, na soukromé

investice, na vládní nákupy statků a služeb a na čisté vývozy.

Křivku agregátní poptávky určují již známé veličiny:

spotřeba (consumption, C) – vynaložené výdaje na nákup statků

a služeb, jsou primárně určeny osobním disponibilním důchodem

(osobní důchod po zaplacení daní) a bohatstvím spotřebitelů,

investice (investment, I) - jsou určeny výší produktu, kapitálovými

náklady (daňovou politikou, úrokovými sazbami apod.)

a budoucím očekávání investorů,

vládní výdaje na statky a služby (government, G) - jejich výše je

určena rozhodnutími vlády o výdajích,

čisté vývozy (exports, X) – jsou určeny rozdílem výše vývozů

a dovozů.

Agregátní poptávka je znázorňovaná jako klesající křivka, jejíž sklon je

dán tím, že pokles cenové hladiny způsobuje růst kupní síly peněžních zůstatků

ekonomických subjektů, které se takto stávají bohatší. Se stejným množstvím

nominálních peněz si mohou reálně nakoupit vyšší množství statků a služeb.

Agregátní poptávku i nabídku ovlivňuje celá řada faktorů. Mezi

nejpodstatnější z nich patří faktory hospodářské politiky, zejména pak

monetární a fiskální politika. Obě skupiny nástrojů jsou blíže rozebrány v deváté

kapitole.

Dalšími faktory jsou např. očekávání a podnikatelská důvěra, otázky

ekonomického cyklu doma i v zahraničí anebo demografické změny.

Shrnutí

Národohospodářské agregáty jsou mírami ekonomické aktivity. Jejich pomocí

lze postihnout kvantifikovatelné výsledky za určité období, avšak význam

a použitelnost makroekonomických veličin jsou mnohem širší. Slouží zejména

k posuzování vyspělosti ekonomiky, mají význam pro účely mezinárodního

srovnávání, ekonomické analýzy, ekonomické prognózy i plánování vývoje

budoucího. Nejčastěji využívanými agregáty jsou hrubý národní či domácí

produkt, národní důchod a také ukazatel inflace či nezaměstnanosti.

49

V národohospodářském měřítku jsou využívané agregované veličiny, tedy

nabídka a poptávka, jakož i tržní (makroekonomická) rovnováha.

7 Inflace a nezaměstnanost

Klíčová slova

Inflace, dezinflace, deflace, míra inflace, cenové indexy, stupně závažnosti

inflace, nezaměstnanost, míra nezaměstnanosti, frikční, strukturální a cyklická

nezaměstnanost.

Makroekonomická rovnováha bývá narušena mnohými vlivy, zejména

dochází k poruchám na trhu práce a ve všeobecné úrovni cen. K vysvětlení

50

těchto poruch slouží významné makroekonomické ukazatele, nezaměstnanost

a inflace.

7.1 Inflace a její měření

Problematika inflace a cenové hladiny je makroekonomický jev, který

zajímá nejen odborníky z řad ekonomů, ale i soukromé podnikatelské nebo

spotřebitelské subjekty.

Pro celkovou úroveň cen výrobků a služeb, které se v hospodářství

prodávají a nakupují, se používá označení cenová hladina a představuje

průměrnou úroveň cen určitého souboru statků v běžném období ve srovnání

s cenami určitého vybraného základního období. Měřením cenové hladiny se

zjišťují její pohyby – vzrůst nebo pokles.

Pojem inflace je spojován s růstem cenové hladiny. Opačný pohyb je

nazýván dezinflace. Dochází-li však k poklesu většiny cen opakovaně, jedná

se o deflaci.

Míra inflace je definována jako míra změny cenové hladiny. K inflaci

dochází, roste-li celková cenová hladina, a její míra udává intenzitu tohoto

růstu, respektive popisuje její vývoj či tempo růstu.

cenová hladina (rok t) – cenová hladina (rok t-1)Míra inflace (rok t) = x 100%

cenová hladina (rok t-1)

Míra inflace je důležitou praktickou informací, neboť se využívá např. pro

účely valorizace mezd, důchodů a sociálních příjmů, v souvislosti s nájemními

a dalšími smlouvami obsahujícími finanční plnění v delším období.

K měření cenové hladiny se využívá tzv. cenových indexů. Cenové indexy jsou vážené průměry cen vybraných druhů statků a služeb. To

znamená, že je stanoven určitý spotřební koš statků a služeb, u něhož se

poměřuje úroveň cen.

K vyjádření všeobecné cenové hladiny se užívá:

index spotřebitelských cen,

index cen výrobců,

deflátor HDP (HNP).

51

Nejčastěji se vyskytuje index spotřebitelských cen (CPI), který se

používá k zachycení dopadů změn cenové hladiny na domácnosti a jejich

životní náklady. Index spotřebitelských cen (CPI) představuje vyjádření

cenové hladiny jako průměrné úrovně cen souboru (koše) spotřebních výrobků

a služeb, spotřebovaných průměrnou domácností. Každý produkt má

v uvedeném koši svou váhu, určenou podílem výdajů na daný statek.

Index cen výrobců (PPI) bývá specifikován pro různá odvětví a obory,

jako index cen průmyslových výrobců. Koše obsahují příslušné výrobky

a služby (suroviny, polotovary). Jako u indexu spotřebitelských cen se

využívá fixních vah, a to dle struktury tržeb. Všeobecně se uznává, že vývoj PPI

signalizuje nadcházející změny v CPI.

Deflátor HDP (HNP) je třetím způsobem určení míry inflace, přičemž

košem jsou v tomto případě všechny statky, obsažené v daném ukazateli

produktu a vahami je podíl daného statku v produktu.

HDP v běžných cenách deflátor HDP = x 100%

HDP v cenách základního období

Rozdíl mezi CPI a deflátorem HDP spočívá:

v deflátoru HDP je zahrnuta mnohem širší skupina statků,

koš statků v deflátoru HDP se každý rok mění, CPI zůstává stejný,

CPI zahrnuje i ceny importovaných statků, kdežto deflátor jen

ceny statků vyráběných v dané ekonomice.

7.1.1 Další pojmy související s vývojem cenové hladiny

Dochází-li ve zkoumaném období k poklesu cenové hladiny, jde

o deflaci. Deflace je však vzácným jevem. Častější je pokles (decelerace) míry

inflace, klesající procentní přírůstky cenové hladiny. Takový jev se nazývá

dezinflace.

Jestliže ceny jednotlivých statků rostou rozdílným tempem (dochází ke

změně cenových relací), pak se jedná o inflaci nevyrovnanou. V opačném

případě, kdy ceny produktů rostou stejně, je inflace vyrovnaná, tedy růst

52

cenové hladiny postihuje všechny cen ve stejném poměru. Podobně je tomu

u inflace anticipované, která znamená, že průběh inflace je rovnoměrný, ve

vývoji nejsou náhlé výkyvy a její výši lze předpokládat. Vyrovnaná i plně

anticipovaná inflace slouží jako teoretický model, kdy veškeré ceny rostou

každý rok stejně. Nikdo není cenovými změnami překvapen. Potraviny, mzdy,

renty – všechno roste každý rok o stejné procento, úrokové sazby jsou takové,

jako by byly ceny stabilní.

Objevují se i další přívlastky, jako např. zjevná inflace, pokud je

ekonomická nerovnováha spojena s růstem cenové hladiny.

V situaci, kdy se státní orgány snaží brzdit inflaci, ale nejsou schopny

odstranit příčiny, se hovoří o potlačené (blokované) inflaci.

Skrytá inflace je v případě, když cenové indexy nevykazují skutečný růst

cenové hladiny, nebo když má na inflaci velký podíl stínová ekonomika.

7.1.2 Stupně inflace

Inflace, respektive její míra, může nabývat různých proporcí, které

znamenají stupeň závažnosti inflace. Lze se setkat se třemi základními stupni:

mírná (plíživá) inflace (řádově jednociferná) znamená, že ceny

rostou pomalu, jsou relativně stabilní a lidé důvěřují penězům,

pádivá (cválající) inflace představuje dvou či trojciferný růst cen

a přináší vážné hospodářské poruchy, zejména na finančních

trzích, lidé začínají hromadit statky,

hyperinflace je extrémní případ, kdy tempo růstu cen je tak

obrovské, že peníze ztrácejí svůj hlavní význam a lidé přecházejí

na směnu zboží za zboží.

7.1.3 Důsledky inflace

Inflace jako jedna ze základních poruch ekonomické rovnováhy s sebou

přináší v různých směrech řadu důsledků, které lze vymezit následovně:

vliv inflace na reálné důchody a bohatství

K těmto důsledkům dochází za předpokladu, že cenová hladina a příslušný

nominální důchod rostou rozdílným tempem. Bude-li inflace nevyrovnaná,

53

reálné mzdy a jejich podíl na reálném HDP poklesnou. Inflace pak povede

k přerozdělení reálných mezd ve prospěch jiných důchodů.

inflace zatěžuje ekonomické subjekty dodatečnými náklady

Náklady spojené s řízením struktury aktiv – každý subjekt se snaží

minimalizovat držbu peněz a vhodně investovat (náklady spojené se změnou

ceníků, seřizování prodejních automatů, apod.).

vliv inflace na ekonomickou aktivitu

Inflace vytváří nejisté prostředí pro ekonomickou aktivitu. Ekonomické subjekty

tím mohou ztrácet motivaci realizovat své aktivity a vytvářet úspory. Inflace tak

může vést k posílení spotřebních výdajů na úkor úspor (jde spíše o dopady

vysoké míry inflace, při nízké míře naopak se úspory mohou zvyšovat).

Inflace vnáší nejistotu do investičních plánů, podněcuje spekulace

a překupnictví oproti dlouhodobým investičním plánům.

7.2 Nezaměstnanost

Trh práce a jeho projevy jsou ostře sledovanými skutečnostmi nejen

z pohledu ekonomických odborníků, ale i laické veřejnosti. Nezaměstnanost je

totiž jedním z klíčových problémů ve vývoji celé ekonomiky. Nezaměstnanost

představuje poruchu na trhu práce a vyjadřuje se pomocí tzv. míry nezaměstnanosti.

Pro určení a výpočet míry nezaměstnanosti je třeba znát a rozlišovat dvě

základní skupiny pracovních sil, označované jako:

zaměstnaní – obyvatelstvo, které má placené zaměstnání, nebo

sebezaměstnání (včetně osob dočasně v práci nepřítomných, ale

s formální vazbou k zaměstnání),

nezaměstnaní (N) – osoby schopné a ochotné pracovat, které

však nemají placená zaměstnání ani sebezaměstnání, přitom

práci aktivně hledají a jsou ochotni během určité doby nastoupit.

54

Obě skupiny dohromady tvoří tzv. ekonomicky aktivní obyvatelstvo (EAO, L), tedy celkový počet práceschopných, kteří pracují nebo se o pracovní

místo ucházejí.

Kromě uvedených dvou skupin existuje ještě další, která zahrnuje ostatní

obyvatele, kteří nesplňují podmínky předchozích dvou skupin (studenti,

penzisté, invalidé, ženy v domácnosti). Jedná se o ekonomicky neaktivní obyvatelstvo.

Míra nezaměstnanosti (n) je vyjádřená v % a vyjadřuje se jako:

Nn = x 100%

L

Některé teorie namítají, že toto měření nevystihuje určité skupiny, např.:

pracovníky s nuceným zkráceným pracovním úvazkem,

osoby vyloučené z pracovní síly (odrazené pracovníky), kteří přestali

práci hledat, neboť nevěří, že ji ještě najdou,

pracovníky, kteří se rekvalifikují, popř. osoby, které práci našli, ale

nastoupí z vůle zaměstnavatele až později.

V některých vyspělých zemích se počítají různé odvozené míry od míry nezaměstnanosti. Např. v USA míry U1-U7, které se pokouší vystihnout vždy určitý problém nezaměstnanosti (dlouhodobost, zkrácené úvazky atd.)

7.2.1 Typy nezaměstnanosti a její ekonomické a sociální důsledky

Již bylo uvedeno, že za nezaměstnaného je považován ten, kdo práci

nemá a přitom si ji hledá. Hledání zaměstnání je nezbytným znakem

nezaměstnaného, což znamená, že za nezaměstnané se považují lidé, kteří se

hlásí na úřadech práce. Takto zjištěná nezaměstnanost se nazývá

registrovaná nezaměstnanost. Někteří se však na úřadech nehlásí, např.

jsou-li nezaměstnaní jen krátkodobě (krátkodobá nezaměstnanost), anebo již

nárok na podporu ztratili (dlouhodobá nezaměstnanost). Proto skutečná

nezaměstnanost bývá i o několik procent vyšší než je její registrovaná míra.

Podle příčin, které vyvolávají nezaměstnanost, lze rozlišit její tři druhy:

frikční nezaměstnanost

55

Tento typ nezaměstnanosti vzniká v důsledku neustálého pohybu lidí mezi

oblastmi a pracovními místy nebo v průběhu jednotlivých stádií životního cyklu.

Dokonce, i kdyby se ekonomika nacházela ve stavu plné zaměstnanosti, byla

by zde vždy určitá fluktuace (absolventi škol, přistěhovaní z jiného města, ženy

po rodičovské dovolené). Protože frikčně nezaměstnaní pracovníci často

přecházejí z jedné práce do druhé, nebo shánějí lepší zaměstnání, má se

obvykle za to, že jsou nezaměstnaní "dobrovolně". Po nějakou dobu práci

hledají, zdráhají se přijmout první nabídku, protože očekávají lepší a chtějí si

vybrat (dobrovolná nezaměstnanost).

strukturální nezaměstnanost

Strukturální nezaměstnanost se objevuje v případě nesouladu mezi nabídkou

a poptávkou po pracovnících. Nerovnováha může nastat proto, že se poptávka

po určitém druhu práce zvyšuje, zatímco poptávka po jiném druhu se snižuje,

a nabídka se ani v jednom případě nepřizpůsobuje dostatečně rychle.

Strukturální nezaměstnanost vzniká v důsledku strukturálních změn

v ekonomice, kdy se některá odvětví zmenšují a jiná naopak expandují.

Znamená to, že jednotlivá povolání nebo oblasti se stanou na trhu práce

nepoužitelnými a tudíž vyvstává potřeba rekvalifikace.

cyklická nezaměstnanost

Nezaměstnanost cyklická se vyskytuje v souvislosti s vývojem ekonomiky,

respektive s vývojem reálného ekonomického cyklu. Dochází k ní, je-li celková

poptávka po práci nízká. Jestliže se celkové výdaje a produkt snižují,

nezaměstnanost se zvyšuje prakticky všude. Tento stav nastává zejména

v období hospodářské recese (část hospodářského cyklu směřující ke dnu),

pracovníci jsou propouštěni bez nároku na návrat. Ekonomika tedy prožívá fázi

celkového hospodářského poklesu, jehož průvodním jevem je nezaměstnanost

více méně ve všech odvětvích. Cyklická nezaměstnanost se ztrácí, dojde-li

k obnovení hospodářského růstu.

7.2.2 Důsledky nezaměstnanosti

Nezaměstnanost se uvádí jako jeden z ústředních sociálních problémů

soudobého kapitalismu. Když je nezaměstnanost vysoká, dochází k mrhání

56

zdroji a důchody lidí jsou nízké, během takových období rovněž ekonomické

obtíže ovlivňují emoce lidí a rodinný život.

Nezaměstnanost je společností vnímána jako významná porucha trhu

práce i celé ekonomiky a představuje dvě základní kategorie dopadu:

ekonomický dopad

Vysoká nezaměstnanost je projevem plýtvání výrobními zdroji, protože během

ekonomických krizí, kdy je nezaměstnanost vysoká, nevytváří ekonomika tolik,

kolik je schopna. Ztráty, ke kterým dochází v obdobích vysoké

nezaměstnanosti, jsou největším doloženým plýtváním výrobními zdroji

v soudobé ekonomice. Většinou jde hlavně o dopad cyklické nezaměstnanosti.

sociální dopad

Sociální důsledky lze sledovat zejména u dlouhodobé nedobrovolné

nezaměstnanosti (delší než 1/2 roku), která přináší sociální a psychologické

škody. Je dokázáno, že nezaměstnanost vede ke zhoršování fyzického

i psychického zdraví, vede k vyššímu výskytu srdečních chorob, alkoholismu

a sebevražd.

7.2.3 Politika zaměstnanosti

V dlouhodobém měřítku má míra nezaměstnanosti tendenci při plné

zaměstnanosti ekonomicky aktivního obyvatelstva růst. Příčinami tohoto růstu

mohou být:

demografické změny, které souvisí s demografickou strukturou

ekonomicky aktivního obyvatelstva a s rostoucí ekonomickou

aktivitou dospívající mládeže, příslušníků menšin a žen (tyto

skupiny mají větší tendenci k nezaměstnanosti),

vládní politika, která způsobuje vyšší nezaměstnanost vlivem

větších sociálních jistot vytvořených vládou, a lidé tak mají menší

snahu práci hledat, nižší zájem o hůře placenou práci,

strukturální změny, jejichž vlivem dochází k vzestupné tendenci

strukturální nezaměstnanosti, ekonomika se rychle mění, zatímco

pracovníci reagují na tyto změny mnohem pomaleji.

57

Zejména z uvedených důvodů se hospodářská politika státu orientuje na

cíle v oblasti zaměstnanosti. Snahou je vytvářet předpoklady pro co nejnižší

úroveň míry nezaměstnanosti.

Vláda svými zásahy řeší problém nezaměstnanosti dvojím způsobem:

pasivní politikou zaměstnanosti – vláda zmírňuje dopady

nezaměstnanosti vyplácením dávek v nezaměstnanosti (hmotné

finanční podpory v nezaměstnanosti a další sociální platby jsou

tradičně označovány za transferové platby),

nástroji aktivní politiky zaměstnanosti - vládní zásahy zde

působí ve snaze snížit nezaměstnanost udržením vysoké

zaměstnanosti prostřednictvím přímého ovlivňování trhu práce.

Za efektivnější je považována aktivní politika zaměstnanosti, neboť jsou

prostředky směřovány na pomoc rizikovým skupinám nezaměstnaných,

přednostně směřují do mikroregionů s vyšší mírou nezaměstnanosti. Jedná se

o konkrétní pomoc ve formě finanční podpory při vytváření nových společensky

účelných pracovních míst, zřizování veřejně prospěšných prací, rekvalifikačních

programů, podpory při vytváření pracovních míst pro osoby zdravotně

znevýhodněné, vytváření absolventských míst, realizace informační

a poradenské činnosti nejen pracovních úřadů apod.

Shrnutí

Inflace a nezaměstnanost tvoří zásadní poruchy ekonomické stability. K inflaci

dochází, roste-li cenová hladina a tím se snižuje koupěschopnost peněz.

Úroveň cenové hladiny lze měřit cenovými indexy, jejichž pomocí lze stanovit

míru inflace. Podle její výše se rozlišují tři základní stupně určující její

závažnost, a sice mírná inflace, pádívá inflace či hyperinflace. Nezaměstnanost

je porucha rovnováhy na trhu práce a k jejímu měření se používá míra

nezaměstnanosti. Nezaměstnanost se člení dle jejího obsahu či charakteru na

frikční, strukturální a cyklickou, dále pak na dobrovolnou a nedobrovolnou.

Jelikož nezaměstnanost způsobuje závažné ekonomické i sociální problémy,

přistupuje vláda k využívání různých nástrojů k řešení nezaměstnanosti. Jedná

se o pasivní nebo aktivní politiku zaměstnanosti.

58

8 Problematika ekonomického růstu a faktory růstu

Klíčová slova

Ekonomický růst, potenciální produkt, extenzivní a intenzivní faktory

ekonomického růstu, věda a výzkum, technický pokrok.

Každá společnost má zájem na tom, aby se zvyšovala výkonnost její

ekonomiky. To je dáno neustálým zvyšováním lidských nároků a potřeb, snahou

59

o nepřetržité zdokonalování ekonomických i společenských výsledků a také

zrychlováním a zkvalitňováním ekonomických procesů.

8.1 Vymezení ekonomického růstu

Problematika ekonomického růstu je jednou ze stěžejních oblastí jak

v makroekonomické teorii, tak i v hospodářské praxi. Pro definování a správné

pochopení pojmu ekonomický růst je nejprve nutné definovat tzv. potenciální

produkt, který představuje potenciální výkonnostní možnosti země. Potenciální produkt je definován jako „…nejvyšší udržitelný výkon ekonomiky za podmínek

daného množství a kvality vstupů“15 a odpovídá situaci, kdy ekonomika

optimalizuje svůj výkon a efektivně využívá všech výrobních kapacit.

Potenciální produkt tedy představuje maximální úroveň HDP, kterou lze

dosahovat při daném stavu technologie a počtu obyvatel, aniž dochází

k urychlení inflace. Někdy se též nazývá „produktem vysoké zaměstnanosti“.

Dnes se chápe jako ekvivalent úrovně produktu, který odpovídá přirozené míře

nezaměstnanosti (plné zaměstnanosti) a představuje dlouhodobě udržitelnou

kapacitu ekonomiky.

Ekonomický růst může být vymezen jako růst úrovně potenciálního

produktu v závislosti na vývoji základních zdrojů a faktorů, kterými je růst

produktu ovlivňován. Jde tedy o zvyšování výrobní kapacity ekonomiky, „…

vykazuje-li potenciální produkt dlouhodobý růst spojený se zvyšováním

produkčních možností ekonomiky.“16 Ekonomický růst znamená pozitivní změnu

tokových veličin v čase (označovaných jako HNP, HDP nebo Y).

Nejjednodušším způsobem vyjádření ekonomického růstu je srovnání

dosaženého domácího produktu stávajícího roku s rokem předcházejícím

a dochází k němu tehdy, jestliže hrubý domácí produkt v roce t + 1 je vyšší než

v roce t:

Δ HDP = HDPt+1 – HDPt > 0

Jelikož reálný produkt zahrnuje veškeré množství zboží a služeb

vyprodukovaných ekonomikou v daném období, znamená růst produktu

přírůstek množství finální produkce. Ekonomický růst se však častěji chápe jako

15 FUCHS, K.; TULEJA, P. Základy ekonomie. 2005, s.141.16 TULEJA, P.; MAJEROVÁ, I.; NEZVAL, P. Základy makroekonomie. 2008, s. 153.

60

procentní rychlost zvyšování reálného produktu, tzn., že k jeho vyjádření se

používá koeficientu růstu, případně tempa růstu:

koeficient růstu: r = (HDPt / HDPt-1) x 100%

tempo růstu: r = (HDPt– HDPt-1 / HDPt-1) x 100%

8.2 Zdroje ekonomického růstu

Základem ekonomického růstu jsou jeho výrobní faktory, které tvoří určitý

disponibilní potenciál každé země. Tento potenciál představují nejen všechny

konkrétní dostupné výrobní zdroje (kvantitativní pohled), ale též schopnost co

nejlépe s nimi naložit (kvalitativní pohled a aspekt efektivnosti).

Ekonomický růst byl definován jako růst úrovně potenciálního produktu.

Zdroje růstu potenciálního produktu jsou v podstatě dvojího charakteru:

extenzivní faktory růstu - růst objemu výrobních faktorů,

intenzivní faktory růstu - technologická zlepšení a zvýšení

produktivity a efektivnosti.

V reálné ekonomice dochází většinou ke kombinaci extenzivních

a intenzivních faktorů ekonomického růstu. Mezi hlavní zdroje růstu reálného

produktu tedy patří růst výrobních faktorů a jejich celkové produktivity, kterou

podmiňují faktory jako vzdělání, inovace, technologie, úspory z rozsahu,

vědecký pokrok a růst agregátní poptávky.

Existuje řada ekonomických přístupů, které za použití analytických metod

vysvětlují jednotlivé zdroje, resp. faktory ekonomického růstu, avšak nikoliv

vyčerpávajícím způsobem. Každý model je postaven na určitých

předpokladech, které však mohou být ekonomické realitě podstatně vzdáleny.

Závisí tedy pouze na specifickém vymezení faktorů ekonomického růstu a jejich

kvantitativní a kvalitativní stránce.

8.3 Omezení ekonomického růstu

Ekonomické procesy v reálném světě se odehrávají s vysokým stupněm

dynamiky. V souvislosti s tím dochází k velmi rychlému zastarávání inovací

krátce po jejich realizaci.

61

Uvedené skutečnosti znamenají nutnost neustálého zvyšování objemu

i kvalitativní úrovně zdrojů, a také upozorňují na problém vyčerpatelnosti zdrojů.

Krom toho má ekonomický růst celou řadu dalších konkrétních omezení, např.:

bludný kruh chudoby (nízký důchod znamená nízké úspory, což

vede k nedostatečné zásobě kapitálových statků, tudíž dochází

k nízké vybavenosti práce kapitálem a z toho vyplývá opět nízký

důchod),

demografický vývoj (populační exploze),

únik kapitálu, únik kvalifikované pracovní síly (tzv. odliv mozků),

chybějící politické, právní a ostatní institucionální podmínky,

nedostatečná infrastruktura,

nedostatečné přírodní zdroje, nepříznivé klimatické podmínky,

přírodní katastrofy, války, ekologie, vyčerpání neobnovitelných

zdrojů, relativní vyčerpání surovin a energií z omezených zdrojů

(půda, voda, prostor, vzdušný kyslík apod.).

Kromě toho existují úzké profily ekonomiky - nedostatečná kvalifikace

pracovních sil, absence výkonných technologií nebo překážky mezinárodního

obchodu. Závažným problémem je růst vzácnosti některých neobnovitelných

zdrojů, což zvyšuje jejich ceny a představuje tzv. "nabídkové omezení" (drahá

ropa). Řešením je využívání alternativních zdrojů, substitutů a alternativních

technologií.

Shrnutí

Každá společnost má zájem na zvyšování výkonnosti její ekonomiky. Růst

výkonnosti je považován za neoddělitelnou vlastnost hospodářství, je jedním

z klíčových kritérií soužících k posuzování hospodářského vývoje země.

Ekonomický růst lze vyjádřit jako přírůstek hrubého domácího produktu v čase

nebo jako jeho koeficient či tempo růstu. Zdrojem ekonomického růstu mohou

být jak extenzivní, tak intenzívní faktory, ale existuje též řada bariér, které

ekonomický růst omezují.

62

9 Fiskální a monetární politika státu

Klíčová slova

Fiskální politika, státní rozpočet, příjmy a výdaje státního rozpočtu, daně, deficit

státního rozpočtu, automatické stabilizátory, monetární politika, peněžní

zásoba, úroková míra, přímé a nepřímé nástroje centrální banky.

9.1 Fiskální politika vlády

63

Fiskální politika je součástí stabilizační hospodářské politiky státu,

v jejímž rámci vláda prostřednictvím státního, popř. ostatních veřejných

rozpočtů eliminuje hospodářský cyklus.

Nositeli rozhodování v oblasti fiskální politiky je stát, respektive jeho

orgány jako ústřední vládní instituce (vláda, parlament, senát), místní vládní

instituce a fondy sociálního zabezpečení. Tyto orgány plní řadu funkcí, mezi

nimi i základní ekonomické funkce:

alokační – je spojena s produkcí a následnou distribucí veřejných

statků, jejichž výrobu a prodej nejsou schopny zabezpečit

soukromé ekonomické subjekty,

redistribuční – zahrnuje všechna opatření fiskální politiky, jež jsou

zaměřena na přerozdělování důchodů a bohatství ve společnosti

s cílem odstranit jejich původní, zpravidla nežádoucí rozdělení,

stabilizační – znamená používání nástrojů za účelem omezování

výkyvů agregátní ekonomické aktivity a udržení její dostatečně

vysoké úrovně.

Základním pojmem fiskální politiky je státní rozpočet, což je

centralizovaný peněžní fond státu, který má svou příjmovou a výdajovou

stránku. Příjmy státního rozpočtu tvoří z největší části daně (asi z 90%), výdaje státního rozpočtu představují vládní nákupy a transferové platby.

Daň je povinná platba ekonomických subjektů do státního rozpočtu

vymezeného rozsahu a splatnosti. Daně po odečtení transferových plateb tvoří

tzv. čisté daně. Celková výše vybraných daní mnohdy nestačí na pokrytí

státních výdajů a vzniká deficit státního rozpočtu. Rozpočtový deficit je

financován výpůjčkami zpravidla v podobě dluhopisů vlád. Tyto dluhopisy jsou

nakupovány domácími subjekty (domácí dluh) nebo zahraničními (zahraniční

dluh).

Státní rozpočet může být koncipován jako vyrovnaný, schodkový

(deficitní) nebo přebytkový (označuje se jako saldo rozpočtu). Opakovanými

deficity státního rozpočtu vzniká státní dluh (společně s dluhy dalších

veřejných orgánů a institucí tvoří celkový dluh státu neboli veřejný dluh).

9.1.1 Nástroje fiskální politiky

64

Stát a jeho orgány mohou prostřednictvím změny struktury příjmů

a výdajů státního rozpočtu měnit a ovlivňovat ekonomiku dané země. Tyto

změny se odehrávají buď automaticky na základě předem stanovených

pravidel, anebo jednorázově, k čemuž je potřeba záměrných jednorázových

opatření státu (vlády a parlamentu). Toto hledisko je určující pro rozlišení dvou

skupin nástrojů:

záměrná (diskreční) opatření – politika diskrečního ladění

Jednorázová rozhodnutí příslušných orgánů mají formu přímých intervencí do

ekonomiky. Jedná se o rozhodnutí např. o změně daňových sazeb, změně ve

struktuře výdajů státního rozpočtu či ve výši jednotlivých položek rozpočtových

výdajů.

automatické (vestavěné) stabilizátory

Po svém zavedení působí v hospodářství automaticky a nevyžadují žádná další

rozhodnutí státních orgánů. Tyto mechanismy po svém zavedení do ekonomiky

automaticky omezují výkyvy agregátní hospodářské aktivity, tj. působí proti

cyklickému vývoji ekonomiky. Jejich instalací se realizuje snaha napomáhat trhu

k zajištění efektivního využití výrobních zdrojů. Automatickým stabilizátorem

může být např. progresivní daň z příjmu, pojistné na sociální zabezpečení,

příspěvky na státní politiku zaměstnanosti a další dávky sociální podpory

s návazností na vývoj hospodářského cyklu aj.

9.1.2 Cíle fiskální politiky

Cílem fiskální politiky je ovlivňovat makroekonomické veličiny (zejména

HDP, zaměstnanost a cenovou hladinu) za účelem odstranit výrazné výkyvy

agregátní ekonomické aktivity. Děje se tak prostřednictvím stabilizace

krátkodobého ekonomického růstu a udržením dlouhodobé rovnováhy na trhu

práce ovlivňováním agregátní nabídky a poptávky. Právě regulace agregátní

poptávky a nabídky slouží k naplnění konečného cíle stabilizační politiky –

dosažení dostatečné zaměstnanosti a cenové stability.

Vztah konečných a bezprostředních cílů fiskální politiky představuje

schéma na obrázku č. 14.

65

Obr. č. 14 Cíle fiskální politiky17

NÁSTROJE BEZPROSTŘEDNÍ CÍLE KONEČNÉ CÍLE

Fiskální politika prostřednictvím čistých daní a státních nákupů mění

velikost agregátní poptávky. Pokud dochází ke snižování čistých daní či

zvyšování vládních nákupů, jedná se o expanzivní fiskální politiku. V opačném

případě, dojde-li k poklesu vládních výdajů nebo zvýšení čistých daní, se

politika nazývá restriktivní.

Expanzivní fiskální politika zpravidla vede z krátkodobého pohledu

k růstu reálného produktu a zaměstnanosti, pokud však v ekonomice existují

nevyužité výrobní zdroje a vyskytuje se nezaměstnanost. Je-li však ekonomika

na svém potenciálu, tedy využívá-li plně všech disponibilních zdrojů, lze

očekávat zvyšování cenové hladiny. Z dlouhodobého hlediska expanze fiskální

politiky představuje především růst cen.

Restriktivní fiskální politika v krátkém období snižuje reálný produkt

a zvyšuje nezaměstnanost, také však snižuje cenovou hladinu. Zde však záleží

na konkrétní situaci, ve které se ekonomika nachází. V dlouhém období dochází

prostřednictvím fiskální restrikce k poklesu cenové hladiny i nominálních

a reálných úrokových měr.

9.2 Monetární politika centrální banky

Monetární politika centrální banky je vždy součástí hospodářské politiky

státu s tržní ekonomikou. Jde o hlavní funkci centrální banky, kterou se snaží

naplnit svůj základní cíl, kterým je péče o zdravý měnový vývoj a stabilizace

peněžního trhu. Svou politiku provádí centrální banka pomocí různých nástrojů.

Dopady jejich použití se však může projevit za různě dlouhou dobu, a to

17 RUSMICHOVÁ,L., SOUKUP, J. Makroekonomie. 2002, s. 110

66

ČISTÉ DANĚ

VÝDAJE NA NÁKUP VÝROBKŮ A SLUŽEB

AGREGÁTNÍ POPTÁVKA

AGREGÁTNÍ NABÍDKA

ZAMĚSTNANOST

CENOVÁ STABILITA

v závislosti na reakcích (rozhodnutích) jednotlivých ekonomických subjektů na

nové (změněné) podmínky.

9.2.1 Cíl centrální banky

Základním cílem centrální banky je péče o zdravý měnový vývoj (stabilitu

měny), kterou lze chápat ve dvou rovinách:

vnitřní stabilita měny – stabilita cen v tuzemské měně a její úroveň

(vyjadřována mírou inflace),

vnější stabilita měny – vývoj měnového kurzu dané měny

k zahraničním měnám.

Kromě uvedeného se užívají jako zprostředkované cíle měnové politiky

nabídka peněz (peněžní zásoba) a výše úrokových sazeb.

9.2.2 Nástroje monetární politiky

Funguje-li dostatečně tržní mechanismus a v jeho rámci zejména

peněžní oběh a trh peněz, úvěrový systém a trh kapitálu, jsou splněny základní

předpoklady pro fungování centrální banky a používání monetárních nástrojů.

Navíc je potřeba zajištění institucionálního předpokladu, a sice centrální banka

musí být ve státním vlastnictví.

Nástroje monetární politiky lze členit podle různých hledisek. Podle

frekvence jejich používání je lze rozdělit na:

běžné (permanentně používané),

občasné.

Podle rychlosti jejich zavádění do praxe (jejich implementace) lze

rozlišovat:

okamžitě použitelné,

použitelné s určitým časovým zpožděním.

Nejčastější klasifikací nástrojů monetární politiky je jejich dělení na:

přímé (administrativní),

nepřímé (tržní, neadministrativní).

Zařazení konkrétního nástroje do určité skupiny nástrojů však může být

někdy relativní a nejednoznačné. Centrální banka české republiky, Česká

67

národní banka využívá výhradně tržní, neadministrativní nástroje, tzn., že ČNB

nevykonává svoji politiku prostřednictvím zákazů a nařízení, ale naopak

prostřednictvím tržně formulovaného stanovení podmínek v souladu s cíli

měnové politiky.

Přímé nástroje

Přímé nástroje jsou v tržní ekonomice využívány v daleko menší míře

než nástroje nepřímé. Projevují se většinou jako určité omezení nebo naopak

posílení zájmu o vybranou část ekonomických subjektů (selekce podmínek) a

použití těchto nástrojů je označováno jako selektivní měnová politika. Přímé

nástroje jsou tedy příkazy, zákazy, normy, regulace, limity nebo jiné prostředky,

kterými adresně a převážně selektivně CB ovlivňuje nabídku peněz, ale i

likviditu, úrokové sazby, úvěrové podmínky apod. u vybraných bank.

Přímými nástroji mohou být též různá doporučení, výzvy a dohody, které

představují většinou modifikace nepřímých a přímých nástrojů CB. Jejich

účinnost bývá vysoká, a to i přestože nejsou pro banky závazné. Komerční

banky si ve většině případů nedovolí respektovat přání či výzvy CB. Mívají

spíše krátkodobý charakter nebo se vztahují dokonce jen k jednomu

konkrétnímu případu.

Nepřímé nástroje

Nepřímé nástroje používané v současnosti ČNB jsou již zcela sladěny

s měnově-politickým instrumentariem centrálních bank Evropské unie

a Evropské centrální banky. Působí plošně, mají tedy tržní charakter a patří

mezi ně především diskontní sazba (ale také dvoutýdenní repo sazba,

lombardní sazba), reeskont směnek, povinné minimální rezervy, kapitálová

přiměřenost, operace na volném trhu a další.

Základní úrokovou sazbou, kterou CB vyhlašuje a poměrně často ji mění,

je diskontní sazba. Za tuto sazbu CB půjčuje bankám některé úvěry (diskontní

úvěr). Vysoké diskontní sazby zdražují úvěrové peníze a oslabují poptávku po

úvěrech ze strany obchodních bank a jejich klientů. Jejich vysoká výše má

restriktivní účinek, tj. snižuje poptávku po úvěrech a působí protiinflačně.

Ekonomické subjekty obvykle reagují na pohyb diskontní sazby velmi citlivě,

68

někdy k jejich reakci stačí pouhé zveřejnění CB o eventuální možné úpravě její

výše (tzv. efekt oznámení).

Povinné minimální rezervy jsou finanční prostředky, které banky musí

udržovat jako svůj neúročený vklad u centrální banky. Jejich výše je bankám

stanovena v relaci k objemu primárních vkladů.

V současnosti nejpoužívanějším nástrojem centrálních bank jsou tzv.

operace na peněžním (volném) trhu, které spočívají v obchodech s cennými

papíry mezi centrální bankou a bankami. Jejich hlavním cílem je usměrňovat

vývoj úrokových sazeb v ekonomice. Peněžní zásobu lze operacemi na volném

trhu ovlivňovat i v minimálním rozsahu a jejich dopady lze dopředu poměrně

přesně kvantifikovat.

Praktická implementace i správného monetárního rozhodnutí bývá však

často obtížná. Je třeba si uvědomit, že pro svoje rozhodnutí má centrální banka

k dispozici jen historické údaje, které reflektují pouze minulý vývoj. Proto se

stává, že zásah centrální banky přichází až ve chvíli, kdy už svým způsobem

jako nápravné opatření není aktuální, neboť se ekonomika v daný okamžik

nachází již v jiném stavu nerovnováhy.

9.3 Omezení fiskální a monetární politiky

Fiskální i monetární politika realizovaná s určitým cílem a použitím

určitých nástrojů s sebou však přináší i řadu úskalí či omezení.

V praktickém výkonu obou politik je možné sledovat zejména problém

časového zpoždění. Lze rozlišit tři základní druhy zpoždění:

poznávací – doba, která uplyne od vlastního vzniku problému

k jeho projevení se na nějakém měřitelném nebo statistickém

objektu,

rozhodovací – doba potřebná k nalezení jednotného

a přijatelného názoru, jak situaci řešit a která opatření monetární

(fiskální) politiky provést,

prováděcí – doba, která uplyne od provedení změn po jejich

nápravné působení v praxi.

69

Kromě časových zpoždění mohou omezovat realizaci obou politik další

skutečnosti, jako např. zájmy a schopnosti byrokracie, souvislosti politicko-

ekonomického cyklu, nevyvážený vtah mezi teoretickou základnou a praktickou

realizací či zbytečné nevyužití všech možností a disponibilních schopností.

Centrální banka i vláda je každodenně pod vlivem širokého spektra

hospodářských, politických a bankovních aktualit. Proto by se neměla politika

realizovat příliš často prostřednictvím jednorázových zásahů výrazně

vychylujících ekonomiku ze stavu rovnováhy.

Shrnutí

Fiskální a monetární politika jsou základními principy stabilizace ekonomiky.

Fiskální politika je realizována státem, respektive státními orgány a institucemi

a monetární politiku realizuje centrální banka ve státním vlastnictví.

K ovlivňování ekonomiky, zejména zaměstnanosti a cenové hladiny používají

subjekty obou politik určité nástroje. Ve vztahu k HDP může docházet

k monetární (fiskální) expanzi či restrikci. Při realizace fiskálních a monetárních

opatření může docházet k řadě omezení, která jsou zejména způsobena

časovým zpožděním.

10. Hospodářská politika a její účinnost

Klíčová slova

Cíle a nástroje hospodářské politiky, magický n-úhelník, účinnost hospodářské

politiky.

70

10.1 Vymezení hospodářské politiky

Hospodářská politika je samostatnou vědní disciplínou stojící na pomezí

ekonomické teorie a praxe. Hospodářská politika zahrnuje soubor cílů

a nástrojů umožňující danému státu (představovaného zpravidla vládou)

zasahovat do makroekonomických procesů a tím korigovat výkyvy ve vývoji

ekonomiky.

Současná makroekonomická teorie vychází ze dvou základních pojetí

hospodářské politiky:

keynesiánské pojetí - ekonomické procesy jsou ovlivňovány

prostřednictvím stanovených fiskálních nástrojů a

monetaristické pojetí - dává přednost při zasahování do vývoje

ekonomiky nástrojům peněžním.

10.2 Cíle a nástroje hospodářské politiky

Hospodářská politika má celou řadu vytýčených cílů a jim odpovídajících

nástrojů. Cíle hospodářské politiky představují souhrn různých společenských

hodnot a obecných cílů, jakož i konkrétních ekonomických požadavků na vývoj

ekonomiky. Mezi obecné cíle hospodářské politiky lze zahrnout např.

spravedlnost, svobodu, bezpečnost, prosperitu a blahobyt, konkrétními

ekonomickými cíli jsou požadavky na vývoj zaměstnanosti, HDP, inflace atd.

Tradiční cíle hospodářské politiky, zaměřené na nápravu poruch ve vývoji

domácí ekonomiky, jsou dva, a sice:

dosažení přiměřeného a trvalého ekonomického růstu a

ustálení makroekonomické rovnováhy.

Ekonomická rovnováha představuje požadavek cenové stability,

přiměřeného vývoje na trhu práce a vyrovnanost ve vnějších ekonomických

vztazích.

Pro dosažení každého z uvedených cílů existuje odpovídající nástroj

(prostředek), jehož použití v praxi zpravidla znamená změnu v ekonomickém

vývoji.

Ekonomická teorie uvádí 4 druhy hospodářských politik:

71

monetární,

fiskální,

důchodovou,

vnější měnovou a obchodní.

Jednotlivé druhy hospodářských politik jsou souhrnem specifických

nástrojů a opatření, jejichž použití zvažují představitelé vlády a další nositelé

hospodářské politiky za účelem dosažení vytýčených cílů.

Nástroje a řízení veřejného sektoru nelze spatřovat pouze v řízení příjmů

a výdajů veřejného sektoru, ale i v působení hospodářské politiky v oblasti

mikroekonomických důvodů selhání trhu – zejména v oblasti nedokonalé

konkurence, externalit a veřejných statků.

Nástroje hospodářské politiky zabývající se mikroekonomickými selháními

trhu pak spočívají:

ve vytvoření právních opatření (antimonopolního zákonodárství,

vymezení majetkoprávních vztahů, zákon o bankrotech, ochrana

spotřebitele aj.),

v regulaci ekonomických procesů (zejména zásah do cenotvorby,

regulace finančního systému),

v zabezpečení produkce veřejného zboží a služeb (školství,

zdravotnictví, obrana státu, policie, soudy, vězeňství atd.),

ve spotřebě strategického zboží a služeb (nákupy zboží a služeb,

které stát rozděluje mezi občany, např. vojenská technika).

Další řízení veřejného sektoru a k tomu určené nástroje jsou spojeny

zejména s realizací veřejných výdajových programů, které umožňují realizaci

základních fiskálních funkcí státu (měst a obcí). Důležitým problémem se při

realizaci veřejných výdajových programů (a tím vlastně i použití nástroje

veřejných výdajů) stává analýza efektivnosti, účelnosti a hospodárnosti

veřejných výdajů a projektů.

Tato snaha však nemusí být naplněna, neboť dosažení cílů je mnohdy

konfliktní neboť dosažení jednoho cíle eliminuje dosažení cíle jiného. Navíc, je

jejich výběr a pořadí úzce svázán s příslušným typem hospodářské politiky.

S daným typem hospodářské politiky souvisí i využití příslušných nástrojů.

72

10.3 Účinnost hospodářské politiky státu

Účinnost hospodářské politiky se spjata s dosažením příslušných cílů,

v konkrétním tradičním pojetí s dosažením ekonomického růstu, nízké

nezaměstnanosti (vysoké zaměstnanosti), nízké a stabilní inflace a vnější

ekonomické rovnováhy. Je zřejmé, že v praxi nelze anebo je velmi obtížné

zajistit tyto požadavky všechny současně. Dokonce se stává, že dosažení

jednoho cíle znamená ztrátu či omezení druhého.

Vztahy cílů a jejich dosažení se dá ilustrovat na magickém n-úhelníku, v němž velikost plochy vymezené jednotlivými cíli hospodářské politiky

odpovídá míře její úspěšnosti. Nejčastěji se zobrazuje čtyřúhelník jako

jednoduchý a přehledný způsob zachycení základních cílů.

Obrázek č. 15 Magický čtyřúhelník

Na základě provedeného srovnání současného tvaru (plochy) čtyřúhelníka

s tvarem (plochou) získaným za minulá období lze zjistit, zda a v jakém směru

se ekonomický vývoj projevil a jak úspěšná (neúspěšná) byla i prováděná

hospodářská politika.

Kromě magických n-úhelníků se k posouzení hospodářské politiky

používají tzv. makroekonomické výkonnostní indexy anebo Phillipsova křivka.

73

EKONOMICKÝ RŮST

HDP

SALDO PLATEBNÍ BILANCEbú (v %)

INFLACEr (v %)

NEZAMĚSTNASNOSTu (v %)

Mezi makroekonomické výkonnostní indexy patří např. index sklíčenosti

(mizérie), v němž se sčítá míra nezaměstnanosti s mírou inflace. Dalšími jsou

index voličské nepopularity nebo index stabilizační politiky. Všechny indexy

však vykazují určité nedostatky. Nemají totiž schopnost vypovídat o rozdělení

bohatství v dané zemi či rozlišovat mezi různými typy inflace a nemohou ani

zachytit pozitivní změny na trhu práce, které jsou spojeny s růstem míry

nezaměstnanosti.

Shrnutí

Hospodářská politika je společenskovědní disciplína na pomezí

ekonomické teorie a hospodářské praxe. Z ekonomie čerpá ekonomické

poznatky, které jsou aplikovány při ovlivňování reálného ekonomického vývoje.

Cílem hospodářské politiky je dosažení vyššího tempa růstu HDP zajištujícího

plnou zaměstnanost, cenovou stabilitu a vnější měnovou rovnováhu. Výsledky

hospodářské politiky lze zobrazit prostřednictvím tzv. magického čtyřúhelníka,

jehož vrcholy tvoří zvolené cíle. Čím více se plocha čtyřúhelníku odchyluje od

ideálního čtverce, tím méně úspěšná byla hospodářská politika. Většina

západoevropských států včetně České republiky používá k ovlivnění svých

ekonomik kombinaci nástrojů monetární a fiskální hospodářské politiky.

74

Literatura

FRANK, R. H., BERNAKE, B. S. Ekonomie. Praha: Grada, 2003. ISBN 80- 247-

0471-4

FUCHS, K., TULEJA, P. Základy ekonomie. Praha: Ekopress, 2005, ISBN 80-

86119-74-2

HELÍSEK, M. Makroekonomie. Základní kurs. 2. přepracované vyd. Slaný,

Melandrium 2002. 326 stran. ISBN 80-86175-25-1

HOLMAN, R. Ekonomie. Praha: C. H. Beck, 2002. 714 stran. ISBN 80-7179-

681-6

HOLMAN, R. Mikroekonomie (středně pokročilý kurz). Praha: C. H. Beck, 2005.

710 stran. ISBN 80-7179-891-6

MACÁKOVÁ, L. a kol. Mikroekonomie (základní kurz). Praha: Melandrum,

2008. 288 stran. ISBN 978-80-86175-60-7

PAVELKA, T. Makroekonomie. Základní kurz. Slaný, Melandrium 2006. 208 stran.

ISBN 80-86175-41-3

RUSMISCHOVÁ, L., SOUKUP, J. a kol. Makroekonomie, základní kurz. 5. vyd.

Praha: Melandrium, 2002, 168 s., ISBN 80-86175-24-3

SAMUELSON, P. A., NORDHAUS, W. D. Ekonomie. 18. vyd. Praha: Svoboda,

2007. ISBN 80-205-0590-3

SCHILLER, B. R. Mikroekonomie dnes. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2004.

ISBN 80−251−0109−6

TULEJA, P., MAJEROVÁ, I., NEZVAL, P., Základy makroekonomie. Brno:

Computer Press, 2008, 312s. ISBN 80-251-0952-6

75

Univerzita Palackého

v Olomouci

I N V E S T I C E D O R O Z V O J E V Z D Ě L Á V Á N Í

M O D E R N Í T E C H N O L O G I E V E S T U D I U A P L I K O V A N É F Y Z I K Y

C Z . 1 . 0 7 / 2 . 2 . 0 0 / 0 7 . 0 0 1 8

Text neprošel jazykovou úpravou.

Vydavatel: Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s.Jeremenkova 1142/42, 772 00 Olomoucwww.mvso.cz

Název on-line publikace: Úvod do ekonomie

Zdrojové umístění URL: http://fyzika.upol.cz/cs/kategorie-clanku/vseobecne/vystupy-klicovych-aktivit

Autor: Ing. Eva Jílková, Ph.D.

1. vyd.

Olomouc 2010

ISBN 978-80-87240-78-6

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Date post:	16-Jul-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

Společná laboratoř optiky | Od nanometrů k …€¦ · Web view6 Základní makroekonomické...

Documents