HISTORIE A SOUČASNOSTSTUHAŘSKÝCH FIREM VE ŠLUKNOVSKÉM VÝBĚŽKU

David Sklenář

HISTORIE A SOUČASNOST

STUHAŘSKÝCH FIREM

VE ŠLUKNOVSKÉM VÝBĚŽKU

David Sklenář

Copyright © 2013 David Sklenář. Všechna práva vyhrazena

Na knize jsem pracoval více než jeden rok a během to-

hoto období jsem čerpal své informace z  různých mé-

dií, ale i od lidí, kterým bych chtěl obzvlášť poděkovat.

Děkuji tedy

Janu Němecovi, ředitel Státního okresního archivu

v Děčíně za fotografi e z jeho knihy Obrázky z průmyslo-

vých dějin Šluknovska

Elišce Králové a Miroslavu Nováčkovi ze Státního ob-

lastního archivu Litoměřice na pobočce v Mostě za po-

skytnuté materiály

Petru Horákovi, členu spolku historiků z Mikulášovic

za spoustu fotografi í a informací

Eduardu Steunovi z  Vilémova, který mi editoval text,

doplnil velmi zajímavé informace a půjčil mi fotografi e

přestavby barevny ve Vilémově

Jaroslavu Chmelařovi z  Vilémova, který mi zkontro-

loval text a daroval textilní knihy. Čerpal jsem i z jeho

bohužel nevydané knihy Výroba stuh (ve  spolupráci

s Bohumilem Novotným)

Tomáši Fúskovi za poskytnutí českého překladu Fiedle-

rovi kroniky z roku 1898 a zařízení inzerátu v Mikulášo-

vických novinách

Miloslavu Turynovi za  poskytnutí českého překladu

Dějiny města Velký Šenov z roku 1988 napsané Erhar-

dem Marschnerem a  za  jeho výborné webové stránky

Velký Šenov a jeho historie

Josefu Horvatovičovi za  jeho krásné webové stránky

Mikulášovice – historie řemesel a průmyslu

Iloně Hlouškové z  osady Kopec za  poskytnutí textů

o fi rmě Anton Klinger z jejích krásných webových strá-

nek www.hemm.cz

Městskému úřadu ve  Velkém Šenově za  nahlédnutí

do kroniky města

Spolupracovníkům ze STAPu za poskytnutí různých in-

formací a fotografi í a mému otci Liboru Sklenářovi, ze-

jména za shánění kontaktů a informací, které byly pro

tuto knihu užitečné.

Poděkování

5

Asi dnes nikdo neuvěří, stejně jako já, že Šluknovský

výběžek kdysi býval nejen velmocí v  textilním prů-

myslu, ale k životu vůbec, kdy byla tato oblast jednou

z kvetoucích oblastí na území dnešní České republiky.

Toto území mělo na  konci 18. století spolu s  Prahou

a Ostravskem největší hustotu na území Českého krá-

lovství a patřilo k třetímu nejvyspělejšímu území, právě

po Praze a Ostravě.

V současné době tuto kdysi slavnou textilní tradici udr-

žují už jen výrobci z Varnsdorfu a okolí, ale co se stu-

hařiny týče, působí zde jen 3 fi rmy, STAP a.s, Lemfeld

a syn a Alatex. Přitom v minulosti bylo hlavně ve Vel-

kém Šenově a okolí několik desítek výrobců stuh, také

proto se Velkému Šenovu říkalo „severočeský Barmen“,

což je průmyslová část Wuppertalu v Porýní, která také

bývala světoznámou čtvrtí, kde se vyráběly stuhy.

Zakladatelem stuhařské výroby byl v první třetině 18.

století Nikolaus Rämisch z Lipové, který si toto řemeslo

osvojil ve Švýcarsku. V roce 1948 se ty fi rmy, které pře-

žily hospodářskou krizi ve 30. letech a druhou světovou

válku přeměnily v národní podnik STAP.

Historie fi rmy STAP a.s., založenou v  roce 1948, je ví-

ceméně známa. Veškeré informace od tohoto roku jsou

k dostání volně na internetu a v odborných publikacích,

na  kterých se sama fi rma v  minulosti podílela (knihy

a časopisy k různým výročím, bakalářské a diplomové

práce studentů, či propagační materiály fi rmy).

Dnešní akciová společnost STAP je však následníkem ji-

ných menších textilních fi rem, které tu postupně od 14.

století vznikaly a  tvořily velmi významnou historii

Šluknovského výběžku.

Kdo tehdy byl za zrodem textilního průmyslu na našem

malém území? Jak vznikaly a zanikaly jednotlivé fi rmy?

Kde se vůbec nacházely a  existují na  ně ještě nějaké

odkazy? Jak dnes vypadají budovy, kde se dříve tkal-

covalo? Stojí ještě, nebo už jsou zbourány? To vše mne

zajímalo natolik, že jsem se rozhodl k  investigativní

činnosti po stopách tehdy světoznámých výrobců stuh,

aby se z  nich dal věrohodně sestavit příběh, který se

na našem území odehrál. Firmy, nebo občané podnikají-

cí a žijící v různých objektech, možná ani nevědí, jakou

historii jejich budovy skrývají.

Úvod

7

Téměř všechny zprávy, vztahující se ke  krajině, která

náležela pod politický okres Šluknov a do nějž spada-

ly oblasti panství Šluknova a  Lipové, dávaly důkazy

o tom, že zde v dávných dobách byl jen neschůdný pra-

les střídající se místy s močály.

V  roce 1084 přivedl Wiprecht Grojčský na  naše území

mnoho Němců, zejména z Durynska a Francka. Po věr-

ně vykonané službě ve  válce jim přidělil různé župy

a lesnaté oblasti v Čechách a později v Lužici. Tady se

mohly usadit a  zakládat vesnice. Nábor přistěhovalců

provozovali tzv. „lokátoři“, kteří vyměřovali a  přidělo-

vali hony/lány a  zřizovali nové obce. Někteří osadníci

byli nuceni vykonávat těžké práce, jako např. vymýtit

les, než zúrodnili půdu. Jiní žili jako uhlíři a dřevorubci

osaměle v  jednoduchých dřevěných chýších uprostřed

lesa. Osadníci se hojně dopracovali k tomu, že si muse-

li různé činnosti zadávat a z těchto se pak vypracovali

různí řemeslníci. Bída a  nouze nebo dopravní potíže

byly tenkrát učiteli pro tato řemesla.

Franští přistěhovalci přišli do  země v  roce 1154 a  poz-

ději dokonce Vlámové, které povolal biskup Gero. Tito

zavedli pěstování lnu a  tkalcovství. Údajně ještě dnes

má způsob zdejší německé mluvy „vlámský nádech“.

Prvotním zaměstnáním nejstarších obyvatel výběžku

bylo rolnictví a chov dobytka. Rolníci se již od pradávna

naučili zpracovávat len i vlnu, ovšem jen pro svou vlast-

ní potřebu a  že při specializované dělbě práce na  vsi

vznikala i  řemesla, především mlynářství, kovářství,

kolářství, ikdyž většina řemesel v té době byla soustře-

děna ve městech a sdružovala se v organizované středo-

věké společnosti – v cechy, které především měly svůj

význam při nákupu a prodeji a regulaci cen.

Existují záznamy, že již ve 14. století bylo zdejší plátno

výborným vývozním artiklem. Ve  století 16. byly hlav-

ními středisky městečka Rumburk, Šluknov a  Jiřetín.

Tkalci dodávali své výrobky často překupnickým ob-

chodním fi rmám. Největší obchodní fi rmou tohoto

století byli norimberští Gewandschneiderové, kteří

prostřednictvím žitavských obchodníků obchodovali

s cechy našeho výběžku.

Historie textilního průmyslu ve šluknovském výběžku

8

Je známo, že první plátenický cech vznikl v  roce 1500

ve Šluknově a o pět let později v Rumburku. Plátenictví

je tedy nejstarším a  nejrozvinutějším výrobním odvět-

vím ve Šluknovském výběžku. Konečnou úpravu dostá-

vala sice plátna u  nás vyrobená někdy až v  cizině, ale

výrobky přadláků a tkalců se rozšiřovaly po celé Evropě.

V 17. století se výběžek proslavil tzv. „rumburskou vé-

bou“. (véba = druh látky z měkké lněné příze v plátnové

vazbě; véba bavlněná = imitace lněné véby; rumburská

véba = lněné, silné, husté plátno bělené na  trávníku;

na  spodky, košile, zástěry, polštáře, svrchnice, prostě-

radla, kapsy)

Důležité je si připomenout, že obchod s  vyrobeným

plátnem byl zcela v  rukou zahraničních fi rem, které

tkalcovským cechům poskytovaly zálohy na nákup su-

rovin a platily jim za práci. Ale cechy byly povinny platit

značné poplatky vrchnosti. Byly to platby na  tehdejší

dobu značné.

Na  konci 17. a  počátku 18. století se šířilo v  celé zemi

reformní hospodářské hnutí, které především útočilo

proti cechům, v nichž vidělo jednu z hlavních brzd prů-

myslového rozvoje. K hlubším zásahům proti cechovní-

mu zřízení došlo až po roce 1730. Přece jen však došlo

k určitému průlomu do cechovního zřízení a to privile-

gii, udělovanými některým výrobcům a  opravňujícím

je k  výrobě zboží, které bylo jinak monopolem cechu.

V první polovině 18. století byla tato privilegia již dost

četná.

Na  počátku 18. století je domácí textilní výroba vrch-

ností velice podporovaná, takže postupně se začínají

zakládat manufaktury. První plátenická manufaktura

s barvírnou vznikla v roce 1708 v Lipové, ale jejich znač-

ný nárůst byl však po roce 1742 po ztrátě Slezska.

Toleranční patent a  především zrušení nevolnictví

v roce 1781 umožnily příchod cizích odborníků a přede-

vším uvolnění obrovského množství pracovních sil pro

vznikající průmysl a další překotný rozvoj manufaktur.

Začala se měnit struktura textilní výroby - místo pláte-

nictví nastupuje zpracování bavlny. Střediskem zpraco-

vání bavlny se stal Varnsdorf. Celá oblast se tak na pře-

lomu 18. a 19. století stala nejhustěji osídlenou a jednou

z hospodářsky nejvyspělejších oblastí Čech.

Dříve se tomuto kraji říkalo Böhmisches Niederland ne-

bo-li Česká Dolní země (České Nizozemí). Poprvé se ten-

to název uvádí v Sommerově Topografi i Litoměřického

kraje z roku 1833 a zahrnuje území bývalých soudních

okresů Lipová, Šluknov, Rumburk a Varnsdorf. Ostatně

v Německu je dnes častěji používán název Böhmisches

Niederland než Schluckenauer Zipfer (Šluknovský vý-

běžek).

Naším krajem procházely dříve 3 významné obchodní

9

cesty, kterými bylo do  vnitrozemí dopravováno zboží:

Česká cesta vedla z Roudnice n. L. přes Hošť ku, Blíže-

vedly, Českou Lípu podél řeky Ploučnice na  Kamenici,

Srbskou Kamenici, Vysokou Lípu, Žebnici (dnešní Seb-

nitz) až do Budyšína (Bautzen).

Norimberská cesta vycházela ze západních Čech pod

hřebenem Krušných hor přes Teplice, údolím Jílov-

ského potoka k  Labi a  odtud pod děčínským hradem

na  Ludvíkovice, Srbskou Kamenici a  pokračoval pak

na sousední území Saska.

Lužická cesta začínala v  Děčíně pod hradem a  vedla

přes Huntířov, Markvartice, Kamenici, dále pak pod

hradem Tolštýn k Žitavě do kraje Nisanů.

Textilní průmysl na  Šluknovsku měl své nejvýznam-

nější zastoupení ve  Varnsdorfu. Již roku 1777 zde do-

šlo k  prvním pokusům o  výrobu sametu a  manšestru.

Ve druhé polovině 19. století měl Varnsdorf přezdívku

„malý Manchester českého Nizozemí“.

Východně od  Šluknova se manufaktury soustředily

na  plátenictví, kdežto na  západ od  Šluknova se fi rmy

soustředily na výrobu stuh.

Tovární výroba ve Šluknovském výběžku začala pravdě-

podobně od počátku 19. století. Stuhařské manufaktury

byly většinou malé živnosti a  továrničky s  dvaceti až

padesáti zaměstnanci. Mnohé se specializovaly na vý-

robu určitých druhů stuh - např. pevných, nebo pruž-

ných. Také barevny a úpravárny byly samostatnými fi r-

mami, které bělily, barvily a upravovaly pro tkalcovny

buď příze, nebo režné polotovary.

Velmi příznivě působil na průmysl velký počet zaměst-

nanců. Od 8. června do 6. července 1863 se konala v Mi-

kulášovicích v  místnostech hostince „u  Pošty“ první

výstava, kterou obeslalo 147 průmyslníků a živnosten-

ských provozů (v tom 64 z Mikulášovic) okresu Lipová

a byla navštívena 12.000 osobami. Předseda výboru pro

výstavu, továrník výroby knofl íků a  hedvábných stuh

Frant. Cr. Paul, obdržel na základě svých zásluh o zdar

výstavy od ct. majestátu císaře zlatý kříž za zásluhy.

Další průmyslové výstavy se konaly v Mikulášovicích,

V. Šenově, Lipové a ve Šluknově u příležitosti ministra

obchodu, jako např. 1881 za účasti ct. excelence barona

Pina; 1893 excelence Oliviera Marquise Bacquehema;

1894 excelence Gundakara hraběte z  Wurmbandu. Po-

slední dva roky byly výstavy obeslány také ze soused-

ních obcí a to ukazuje na obrovský rozvoj a různorodost

průmyslu v tomto okrese.

Podle počtu továren, které použitím parních strojů

vznikly z původních manufaktur, by se mohlo zdát, že

vládl blahobyt. Pravda je však zcela jiná. Aby si dělníci

10

v manufakturách a později v továrnách, či domácí tkal-

ci, kteří továrnám prodávali doma tkané dílo, vydělali

na  chléb pro svou rodinu, museli pracovat od  slunka

do  slunka. Denně 12 – 16 hodin a to nejen muži, ale

i ženy a dokonce i děti.

Továrníci pro zvýšení svých výdělků dováželi často cizí

přízi, převážně z Anglie a tím byla řada rodin připrave-

na o fi nanční příjmy. Proto 26. dubna 1848 se skupiny

dělníků z Lobendavy, Šenova a Lipové vrhly na vozy do-

pravující anglickou přízi na silnici u mostu, kterému se

tehdy říkalo „Bierbrücke (pivní) mezi Lipovou a Vilémo-

vem a zapálily je. Současně se rozhodli zničit sklady cizí

příze továrníka Liebische v Šenově a továrníka Hampla

v  Leopoldově. Tehdejšímu šenovskému rychtáři Karlu

Menzlovi dalo hodně práce, než se mu podařilo rozzuře-

ný dav až 500 dělníků uklidnit.

Tento most byl nazýván pivním proto, že k tomuto mos-

tu se naváželi z  tehdejšího lipovského pivovaru sudy

piv a  překládali se hospodským na  jejich vozidla, aby

hospodští nemuseli jezdit až do Lipové.

Svého nejvýznamnějšího rozkvětu se dočkala výroba

ke konci 19. století a vychutnávala jej až do roku 1914.

Většina průmyslníků upisovala částky peněz ve  pro-

spěch válečné půjčky, která zanikla v roce 1918 se ztrá-

tou odbytiště v  bývalých zemích rakousko – uherské

monarchie. Po válce vzhledem ke ztrátě těchto odbyto-

vých příležitostí zavládla velká nezaměstnanost. Kolem

roku 1929 až do roku 1936 bylo přibližně 30% pracujících

v průmyslu nezaměstnaných. Zkrácená pracovní doba

v podnicích omezila příjmy a přinesla rodinám bídu.

Několik podnikatelů proto své podniky zavřelo. Mnozí

začali znovu s menšími podniky. Co se týče těch větších,

podařilo se jen několika továrníkům navzdory hospo-

dářské krizi vyrůst, odpovídajícím způsobem investo-

vat a své podniky zmodernizovat.

Připojení k Německu v roce 1938 mělo za následek pl-

nou zaměstnanost, ale nedostatek materiálu a surovin.

Odvod pracujících zapříčiněný válkou nezpůsobil jen

pokles počtu zaměstnanců, nýbrž také uzavření men-

ších podniků.

Následkem odsunu německého obyvatelstva po 2. svě-

tové válce, kdy bylo na základě Benešových dekretů vy-

sídleno 90% zdejších obyvatel (zůstat jich smělo jen ko-

lem 10.000 a k nim se do roku 1950 přistěhovalo 48.000

Čechů a  Slováků), malé míry osídlení pohraničí a  po-

stupnou devastací celých místních částí a osad, ztratil

mikroregion 65% z původního počtu obyvatelstva.

Porovnání počtu obyvatel v roce 1930 a 2011 (poslední

sčítání lidu):

Šluknov 13.479 obyvatel

5.616 obyvatel (41% z původního počtu)

11

Mikulášovice 6.755 obyvatel

2.267 obyvatel (33% z pův. počtu)

Velký Šenov 4.635 obyvatel

2.002 obyvatel (43% z pův. počtu)

Lipová 2.963 obyvatel

634 obyvatel (21% z pův. počtu)

Vilémov 1.471 obyvatel

925 obyvatel (63% z pův. počtu)

Lobendava 3.045 obyvatel

355 obyvatel (12% z pův. počtu)

Po  druhé světové válce v  roce 1945 a  obnovení státu

v původních hranicích se většina stuhařských a prým-

kařských fi rem nacházela v  pohraničních oblastech.

Majitelé byli ponejvíce Němci. Na základě dekretů č. 5

a 10/1945 Sb. byl jejich majetek konfi skován a byly na něj

dosazovány národní správy. Dne 28. října 1945 byly de-

krety o znárodnění vyhlášeny. Stuhařské a prýmkařské

podniky nebyly považovány za zvlášť důležité a proto

byly v  první etapě znárodněny jenom ty, které měly

více než 500 zaměstnanců. Tak vznikl 1.1. 1946 první

stuhařskoprýmkařský národní podnik – Továrny stuh

a prýmků – se sídlem ve Vrbně pod Pradědem. V říjnu

téhož roku přesídlil do Krnova. Od roku 1952 se nazývá

Závodky S. K. Neumanna Krnov. Vznikem tohoto podni-

ku se vytvořily 3 kategorie stuhařských a prýmkařských

závodů: soukromé fi rmy, zkonfi skované fi rmy řízené

národními správci a národní podnik.

Do  národního podniku Továrny stuh a  prýmků byly

v  příštích několika letech začleňovány zkonfi skované

závody, dosud řízené národními správci.

Během roku 1948 byly vydány zákony, jimiž se znárod-

ňovaly zbývající průmyslové podniky, zejména lehkého

a potravinářského průmyslu, tzn. druhá etapa znárod-

nění. V  této etapě byl výnosem ministra průmyslu čj.

178 433/48/IV/I ze dne 4. 5. 1948 zřízen další stuhařsko-

prýmkařský podnik s  názvem STAP, spojené továrny

na stuhy, národní podnik se sídlem v Dobrušce.

Ve zřizovací listině byl určen den vzniku zpětně, a to 1.1.

1946. Nadřízeným orgánem pro všechny textilní podni-

ky, který tvořil spojovací článek mezi nimi a  minister-

stvem průmyslu, byly tehdy Československé textilní zá-

vody v Praze. Oba národní podniky STAP a Továrny stuh

a  prýmků měly několik desítek závodů dislokovaných

na  velkém území a  navíc do  nich byly Fondem národní

obnovy začleňovány další znárodněné podniky, většinou

malé fi rmy, zabývající se nejen výrobou stuh a prýmků, ale

také obchodem s nimi, některé řemeslnické živnosti apod.

Řízení velkého množství drobných podniků bylo však ob-

tížné. Během reorganizace v roce 1949 byl národní podnik

STAP rozdělen na  dva podniky. Nejprve bylo vyhláškou

ministerstva průmyslu č. 1510 ze dne 29. 7. 1949 převedeno

sídlo národního podniku STAP do Vilémova, další vyhláš-

kou ministerstva průmyslu č. 1313 ze dne 3. 10. 1949 byl zří-

zen národní podnik STUHA se sídlem v Dobrušce.

12

Tento učňovský ústav, který byl založený v  roce 1875

(před budovou této školy byla v  roce 1886 vztyčena

socha císaře Josefa II.), slouží k teoretické a praktické

výuce dílenských mistrů, kresličů vzorů a výrobců pro

všechna odvětví tkalcování a současně mladým lidem,

kteří se chtějí věnovat těmto pracím, předat přesné zna-

losti o obchodní korespondenci a vedení knih.

Podnětem ke  zřízení odborné školy ve  Šluknově byla

hlavně potřeba; neboť když se v  roce 1874 měl zavést

větší počet nových druhů tkanin pro obchodování, chy-

běli průmyslníkům zapracovaní dělníci a  především

odborně vyškolení vedoucí. Za  tohoto stavu bylo prů-

myslníky a  šluknovskou městskou správou pohlíženo

na zřízení odborné školy jako na nanejvýš důležitou zá-

ležitost. Proto byla tato již 15. září 1875 otevřena.

První náklady na zařízení odborné školy hradila obec,

která také poskytla místnosti, topení, osvětlení a obslu-

hu; odměňování vedení školy a později i celého učitel-

ského sboru bylo hrazeno ze státních prostředků.

V prvním a druhém roce vzniku odborné školy byl zá-

jem o tuto, zejména ze strany pracující třídy velmi malý;

když se však později užitečnost výuky pro pozdější

schopnost uplatnění stále více projevovala a  výkony

školy se dostaly více ve známost, zvýšil se zájem mezi

obyvateli tak, že se dnes tato škola jeví pro tuto oblast

jako nepostradatelná.

Škola byla od  jejího zřízení čtyřikrát rozšířena. Poté,

co se návštěvnost školy tak výrazně zvýšila, že již míst-

nosti v žádném směru nepostačovaly a poté, kdy bylo

c.k. ministerstvem školství schváleno zřízení speciální-

ho kurzu pro tkalcování stuh a mechanické tkalcování

mělo být konečně přijato do učebního plánu, rozhodla

městská správa města Šluknova, dát odborné škole

k dispozici vlastní budovu, což bylo 16. září 1885 usku-

tečněno. Nádherně provedená stavba stála 88.000 gul-

denů. Zařízení školy na náklady státu činily 10.000 fl .,

mimoto poskytoval stát na subvencích ročně přes 4000

guldenů. Pro c.k. odbornou školu bylo zařízeno sedm

učeben a kabinet s učebními pomůckami.

Odborná škola tkalcovská ve Šluknově

13

Neúnavnou činností od  počátku ve  škole působícího

ředitele Franze Hansela, dopracovala se škola k velmi

uznávanému, pozornost zasluhujícímu postavení.

Ve  dvouletém denním kurze se vyučovaly následující

předměty:

Nauka o materiálu a předení, technologie ručního tka-

ní, výuka navazování, dekompozice, kalkulace a nauka

o  apretuře; volné kreslení, kreslení vzorků, odborné

kreslení, geometrické a  projekční kreslení, všeobecné

a  obchodní počty, obchodní korespondence a  vedení

knih, technologie mechanického tkaní, praxe ručního

a mechanického tkaní. Ve večerních kurzech se vyučo-

valy první čtyři předměty, jako v denním kurzu. V mer-

kantilním kurzu se vyučovaly všeobecné a obchodní po-

čty, obchodní korespondence a vedení knih. V nedělním

kurzu pak praxe v ručním a mechanickém tkaní.

Pokračovací škola existuje od 1883 a byly zde k dispo-

zici tři učební obory. Předměty výuky byly: počty volné

a odborné kreslení, obchodní sloh a vedení knih.

Škola měla bohaté vybavení učebními pomůckami, kni-

hami v počtu 228 čísel, v technologické sbírce 20 kusů,

v  kreslících předlohách 53 děl, dále i  tkalcovské stavy

a pomocný materiál pro ruční práce a mechanický pro-

voz, stavy pro výrobu stuh a pomocné stroje pro ruční

a mechanické provozy.

Od roku 1954 do současnosti v budově sídlí Střední les-

nická škola a před touto školou je nyní pomník první-

ho presidenta ČSR T. G. Masaryka. Sochu císaře Josefa

II. můžeme vidět u  výjezdu ze Šluknova na  Rumburk

po levé straně při vjezdu do bývalé restaurace Villa Art.

14

Dle autora knihy z  roku 1988 Dějiny města Velký Še-

nov, Eduarda Marschnera, místo Schönau ( Schönaw,

Schonaw, Schöne) bylo již známo před rokem 1345. Ná-

zev místa se odvozuje od sousloví krásná louka (staro-

německy Schöne Aue). Co se týče osad, Staré Hraběcí

je známé od  roku 1715, Janovka se připomíná po  prvé

v roce 1750, Malý Šenov v roce 1715 a osada Leopoldov je

známá od roku 1720. Malý Šenov a Leopoldov byly spo-

jeny v jednu obec roku 1847, Staré Hraběcí a Janovka se

spojily 23. února 1851. Císařským rozhodnutím ze dne

4. října 1907 se obec Šenov povyšuje na město a výno-

sem císařského a královského (příště již jen c. k.) mini-

sterstva vnitra z 3. června 1914 přejmenovává na Velký

Šenov v  Čechách od  snadnějšího odlišení od  Velkého

Šenova v Sasku.

Jak už bylo popsáno v úvodu, výroba stuh s jejími mno-

ha podniky je do roku 1945 nejvýznamnější výrobou Še-

nova vůbec, neboť mu zajistila označení „severočeský

Barmen“.

V období před první světovou válkou bylo v obchodních

rejstřících zapsáno 26 výrobců stuh a 2 fi rmy, zabývající

se výrobou stuhařských stavů.

Carl Lüdorf & Co., dnešní Tratec CSTato fi rma byla založena v  roce 1850 v  Ronsdorfu

u  Wuppertalu a  měla do  2. světové války 3 pobočky:

ve Wuppertalu v Německu, ve Vercoragu v Itálii a ve Vel-

kém Šenově, kde byla založena vnukem Carla Lüdorfa

Ewaldem Rathem (1864 – 1939) kolem roku 1895.

Carl Lüdorf se specializoval na výrobu tkalcovských sta-

vů na stuhy všeho druhu a na příslušné pomocné stroje.

2.8. 1948 byl výměrem ONV Šluknov ustanoven národ-

ním správcem fi rmy národní podnik Dobruška a  poté

Vilémov. Provozovna Carla Lüdorfa se změnila v STAP

Vilémov, závod 07.

Náplň výroby – stuhařské stavy – nebyla změněna.

Montovaly se zde stuhařské stavy a vyráběli se různé

náhradní díly k  stuhařským stavům a  jiným strojům.

Do roku 1964 se vyráběly stuhařské stavy typu GL 2500

Stuhařské f rmy ve Velkém Šenově

15

pro tuzemsko, ale vyvážely se i do Švédska. Tento typ

byl upraven i  pro tkaní telefonních kabelů, které ode-

bíralo Kablo Vrchlabí. Strojový park byl však značně

zastaralý a byl poháněn transmisní hřídelí. Postupně se

však závod modernizoval.

V roce 1957 byl v závodě 7 n. p . STAP vyvinut stav, který

dostal označení RS – rychloběžný stav. Byl určen k vý-

robě pevných hladkých stuh. Postupně byly zrekonstru-

ovány ještě dvě varianty – typ RSG k výrobě pruženek

a  typ RSJ k  výrobě žakárských stuh. Těch se vyrobilo

273 kusů. Byl jimi vybaven nový závod 3 ve Vilémově.

V roce 1965 byl vyvinut v závodě nový typ rychloběžné-

ho stuhařského stavu typu RS III pro hladké stuhy. To-

hoto typu bylo do roku 1982 vyrobeno celkem 345 kusů.

Vývoj ve světě se však již obracel jiným směrem a ko-

lem roku 1960 se objevily první jehlové stuhařské tkací

automaty. Během patnácti let byly velmi zdokonaleny

Současná podoba bývalé fi rmy Carl Lüdorf, dnes fi rma Tratec CS

16

a  jejich výhody byly tak velké, že byl vývoj člunkových stavů

zcela zastaven a výroba RS omezena.

Vedle těchto tkalcovských stavů byla v závodě na krátkou dobu

zavedena i výroba zdrhovadel. Do roku 1970 se v ČSSR vyrábě-

la pouze zdrhovadla s kovovými články závodem KOH-I-NOOR.

Nicméně v cizině byla v té době k dispozici i zdrhovadla se spi-

rálovými uzavíracími prvky z umělých hmot, lehčí a elastičtější

než kovová, a proto také výhodnější pro některé druhy oděvů.

Bylo třeba rozhodnout – buď tato zdrhovadla dovážet, nebo za-

vést jejich výrobu. Z  iniciativy generálního ředitelství pletař-

ského průmyslu a vedení národního podniku STAP byla zvole-

na druhá možnost. V roce 1970 byl zakoupen od fi rmy OPTILON

v Německu stroj s přídavnými zařízeními a licence na výrobu

jednoho druhu spirálového zdrhovadla a  v  roce 1971 byla zde

zahájena výroba.

O  výborné kvalitě tohoto zdrhovadla vyráběného z  domácích

stuh a  dováženého polyamidového monofi lu svědčí, že bylo

hned při prvním povinném hodnocení zařazeno státní zkušeb-

nou č. 202 do 1. stupně jakosti. Kompletní výroba zdrhovadel

trvala do  roku 1973, kdy byla dokončovací linka z  rozhodnutí

nadřízeného orgánu předána národnímu podniku KOH-I-NOOR.

Od  té doby vyráběl podnik pouze zdrhovadla bez koncovek

a bez jezdců.

Aby mohl závod plnit všechny úkoly, musel se nutně moderni-

zovat. A  tak vznikaly nové haly a  přístavby jako ku příkladu:

nová kotelna, silo na  piliny, sklad hutního materiálu, sklad

Faktura za prodané tkalcovské stavy v roce 1948

Z roku 1949 – pochvala za dodané sta-vy a předběžná objednávka na nové

hořlavin, nová vrátnice a jako poslední byla v roce 1978

zbudována montáž ní hala A1 5 TZ, do které byly dodány

nové stroje v celkové hodnotě 20.900.000 Kč.

Jednou z  nejvýznamnějších akcí technického rozvoje

bylo zavedení vlastní výroby jehlových tkacích strojů

JS-NBT, na základě kooperační smlouvy se švýcarskou

fi rmou Jacob Müller, uzavřenou v roce 1981.

Od  roku 1991 v  prostorách bývalé budovy sídlí fi rma

Tratec CS.

Firma Carl Lüdorf GmbH & Co. Ve Wuppertalu v Němec-

ku stále existuje, ale výrobu tkalcovských stavů již dáv-

no opustila. Nyní vyrábějí různé pryžové a  silikonové

součásti.

Stále funkční tkalcovský žakarský stav, vyrobený v roce

1903 fi rmou Carl Lüdorf & Co., je vystaven v Tržnici lido-

vých řemesel v Jilemnici. Tento stav do roku 1970 vyrá-

běl stuhy v tehdejším národním podniku STAP Vilémov

a poté byl darován jilemnické textilní škole.

Staude & Schorisch, dnešní STAP a.s. závod 2

Josef SchorischFirma byla jednou z  nejstarších stuháren ve  Velkém

Šenově, zařízená na  úplné dokončování svých výrob-

ků, včetně barvení. V roce 1803 začal tkát stuhy Florian

Schorisch, jméno fi rmě propůjčil jeho syn Josef. Ten byl

ale stále ještě více obchodníkem než výrobcem – stuhy

pro něj tkala armáda domácích tkalců z Velkého Šeno-

va a okolí. Teprve syn August (1837 – 1911) postavil při

rodinné úpravně nevelkou mechanickou tkalcovnu po-

háněnou parním strojem, kterou dále rozšiřovali syn

Johann Georg s manželkou Annou. Dalšími majiteli byli

Fritz Wünsche, který byl též prokuristou a Eduard Rei-

nisch, učitel, všichni z Velkého Šenova. Tato fi rma byla

založena v roce 1898.

Josef Schorisch, syn Augusta, rozšiřuje fi rmu a v roce

1924 začal spolupracovat s  Josefem Staudem, se kte-

rým založil novou fi rmu Staude & Co. Byl zakladatelem

schorischovské nadace a měl zásluhy na vzniku asylo-

vého domu v domě čp. 187. Působil jako člen okresního

zastupitelstva, jako člen městské rady a místostarosta.

Narodil se 27. dubna 1877 v  Šenově v  čp. 181 a  zemřel

1. srpna 1929 v Amsterodamu, byl však pohřben ve Vel-

kém Šenově.

V  červenci roku 1926, kdy fi rma koupila nový parní

stroj, který se nejprve přivezl po  železnici do  Velkého

Šenova a poté byl instalován do fi rmy. Protože nebylo

jiného zbytí, musela se vybourat díra do zdi, aby se celý

stroj mohl dát dovnitř tkalcovny.

Staude & Co.Firma Staude a spol., výroba tkaných a pletených stuh,

byla založena roku 1918, protokolována v roce 1924. Vý-

roba byla zaměřena na tkanice k botám, stuhové zboží

pro obuvnický průmysl a konfekční průmysl. Firma též

zavedla výrobu zdrhovadel.

Vývoz byl zaměřen na  Norsko, Švédsko a  Rumunsko.

Zahraniční zastoupení bylo v Oslu, Hamburku a Bueno

Aires.

Původně se jednalo o veřejnou obchodní společnost. Jo-

sef Staude uzavřel 20. prosince 1924 smlouvu o vytvoře-

ní společnosti s Johannem Georgem Schorischem a při-

stavěl k  jeho podniku novou výrobní budovu, v  roce

1934 získal v  horním Šenově několikaposchoďovou

budovu čp. 547, jež dříve patřila fi rmě Hille & Hampel,

a v Brtníkách se mu podařilo získat dům čp. 228. Firma

Staude & Co. poskytovala práci až 350 zaměstnancům

a  počítala se k  největším šenovským podnikům. Jako

poslední majitelé se uvádějí Anna Schorischová (1885 –

1961) a Josef Staude.

Mezi její výrobky patřily zdrhovadla, kterých se ročně

19

vyrobilo až 12 milionů metrů, stuhy obšité pletenými

šňůrami, gumové elektrické vodiče Gummilitzen, tka-

ničky do bot, tašky, potřeby pro sportovní psy, pletené

dámské a pánské pásy, lakované eulitové stuhy a šňůry

a botové uzávěry značky „RAX“.

Od roku 1944 byla komanditní společností s kompletáři:

Josef Staude, Anna Staude, J. G. Schorisch a H. Scho-

risch.

Firma Staude a spol. byla samostatná právní jednotka,

ale podílníkem fi rmy byl majitel fi rmy Schorisch. Obě

fi rmy měly společné pomocné hospodářství, doplňova-

ly se navzájem výrobou.

Národní správa byla zavedena dne 26. 7. 1945 . Po zná-

rodnění došlo k právnímu spojení fi rmy Staude a spol.

s fi rmou Schorisch v závod č. 2 národního podniku STAP.

Roku 1945 začal Josef Staude opět v saském Großröhr-

sdorfu, v  roce 1947 odešel do  Dietmannsriedu, okres

Kempten. Podnik založený v tomto místě se pak v roce

1951 přestěhoval do Peitingu, okres Schongau v Horním

Bavorsku. Po  přestěhování následovalo rozšíření pod-

niku o další stavby. Kromě tohoto podniku založil ješ-

tě pobočné závody v Rott enbuchu u Peitingu a v tyrol-

ském Gränu, okres Reutt e. Roku 1952 se poprvé objevily

na světovém trhu pletené perlonové hodinkové náram-

ky značek Eulit a Eulux.

Firma v Peitingu existuje i v současnosti pod jménem

EULIT-Werk Staude GmbH & Co. KG a zabývá se výro-

bou hodinkových náramků. Logo, kde je vyobrazena

sova, používá fi rma od svého založení ve Velkém Šeno-

vě dodnes.

Bývalá tkalcovna fi rmy Staude & Co. ve Velkém Šenově

byla po roce 1958 modernizována hedvábnickými stavy

5,4/2H a  v  roce 1955 byl k  závodu připojen odloučený

provoz našívárny zdrhovadel (stuh k  výrobě zdrhova-

del), vzniklý adaptací tkalcovny bývalé fi rmy A. Sauer

ve Velkém Šenově.

V současné době je na provoze 2 výroba izolačních stuh,

tkaných etiket, žakarových stuh, stuhového uzávěru,

šňůr a šněrovadel. Do poloviny roku 2012 se zde vyrá-

běly i dutiny z přírodního hedvábí, které se používaly

v potravinářství při výrobě salámů.

Logo fi rmy Staude, které ještě v sou-časné době používá fi rma EULIT Werk Staude GmbH.

20

Hlavičkové papíry fi rmy Schorisch

V areálu současného závodu se zachovaly 3 bu-

dovy z původního komplexu. Budova č. 401 fi r-

my Staude & Co. v areálu fi rmy STAP a.s. (na ob-

rázku vlevo s věžičkou) je dnes částečně využita.

V popředí budova „staré tkalcovny“ je nyní pro-

najímána. V areálu je ještě malá budova, která je

v současné době využívána jako údržba.

Pohled na současný výrobní areál č.p. 547

22

Augustin Liebisch Söhne, č.p. 56 a později č. p. 127Další z  prvních stuháren ve  Velkém Šenově, založena

v roce 1803 (někdy se používá rok 1805), byla A. Liebis-

ch Söhne v  č.p. 56 v  části Leopoldka. Založil ji místní

podnikatel Augustin Liebisch a  po  jeho smrti podnik

převzali synové Augustin, Leopold a  Eduard a  dodali

ke jménu fi rmy dodatek Söhne.

V roce 1850 vybudovali v místě starého hospodářského

dvora čtyřkřídlou továrnu se dvěma věžemi a novogo-

tickými plastickými detaily na fasádách. Vyráběly se tu

zejména stuhy a šle v různých provedeních. Po přestě-

hování fi rmy A. Liebische do nových prostor se v tomto

objektu č.p. 56 vyráběly umělé květiny.

V části staré továrny v Leopoldovce začal od roku 1874

Josef Rösler a po něm jeho syn Adolf vyrábět umělé kvě-

tiny, od roku 1922 zde sídlila i knofl íkárna fi rmy Wün-

sche & Marcuzzi. Po roce 1945 objekt převzal n. p. Cent-

rofl or, který zde dál vyráběl umělé květiny. Dnes slouží

bývalá továrna k bydlení.

V  roce 1870 postavil August Liebisch po  vstupu spo-

lečníka Heinricha Ruzitschky do  fi rmy továrenskou

budovu na dnešní Brtnické ulici s číslem popisným 127

(na historickém obrázku vlevo). V roce 1851 postavil bu-

dovu v horním Šenově v čp. 352, která již od roku 1844

byla výrobnou stuh fi rmy Hille & Hampel a jež vydržela

do roku 1925.

Na počátku 20. století převzal fi rmu Augustin Liebisch’s

Söhne podnikatel Rudolf Hossner, který k mechanické

tkalcovně přistavěl mezi lety 1903 – 1920 další provozy.

Vyráběli se zde všechny druhy bavlněných, hedvábných

Fotografi e stuhařské fi rmy Augusta Liebische v č. p. 56

23

a plátěných stuh, lemovky k prádlu, poutka, lemování,

etikety pro prádlo atp.

Již v roce 1797 měl stuhy vyrábět jistý Frind v domku

č.p. 37 v Malém Šenově, jehož dcera se později provdala

za  pruského podnikatele Moritze Eduarda Neubertha.

Ten společně s místním obchodníkem Eiseltem založil

v roce 1830 fi rmu Eiselt & Neuberte a v roce 1857 posta-

vila fi rma A. Eiselt & Neuberth v Malém Šenově v čp. 51

(na historickém obr. samostatná budova v pozadí) bu-

dovu, kde se vyráběly stuhy. K této výrobně pak připo-

jily ještě domy s čp. 52 a 54. Tato továrna se udržela až

do doby kolem roku 1930.

Během hospodářské krize v  roce 1930 podnik zanikl.

Část budov měl poté pronajatu podnikatel a vynálezce

Hugo Partner, který zde mimo jiné vyráběl vysokofrek-

venční ozařovací přístroje značky „Triumph“ proslave-

né v Menzelově fi lmu Postřižiny. Výrobní areál zakoupi-

li v roce 1937 Franz a Aurelia Hille, kteří jej z větší části

nechali zbourat. Nejstarší výrobní budova byla přesta-

věna k obytným účelům.

August Göbel a synové, Velký ŠenovFirma byla založena v roce 1901, kdy August Göbel do-

stal živnostenský list na výrobu prádlových stuh.

Dle výpisu z  obchodního rejstříku Krajského soudu

v  České Lípě se fi rma stala veřejnou obchodní společ-

ností. Zápis názvu fi rmy ze dne 16. 11. 1936 zní Augus-

Současný stav bývalé fi rmy A. Liebische

Pohled ze zadní části, kde kdysi býval výrobní areál

ta Göbela synové. Společníky byli: August Göbel, jeho

synové Rudolf a  Josef, Anna Svoboda, Frieda Eisert,

všichni továrníci ve Velkém Šenově a němečtí občané.

Předmětem podnikání byla tovární výroba stuhařského

zboží. Jmění fi rmy bylo rozděleno na pět stejných podí-

lů a všichni podílnici pracovali ve fi rmě až do odsunu,

kromě Augusta Göbela, který zůstal jako specialista.

Firma vyráběla hlavně etikety pro export. Před válkou

vyvážela do zemí všech světadílů. Vývoz činil 40 – 60%

výroby. Ve válečných letech vyráběla zejména pro Wehr-

macht, po válce se však vrátila ke své původní výrobě.

Národní správa byla do fi rmy zavedena v červenci 1945.

Vyhláškou ministerstva průmyslu č. 644 ze dne 25. 3.

1948 byla fi rma A. Göbela synové začleněna do národ-

ního podniku Továrny stuh a  prýmků, Krnov, později

STAP n. p.

Na 61 stavech pracovalo 52 zaměstnanců, většinou ně-

mecké národnosti i po provedených odsunech v letech

1946 – 47, protože národní správce p. Valenta z moci své

funkce prohlásil své zaměstnance za „specialisty“ vyňa-

té z odsunu.

Po přechodu k n.p. STAP se bývalá provozovna A. Göbe-

la změnila na  závod 03. V  roce 1948 u  velmi starých

dřevěných žakárských strojů pracovalo celkem 52 za-

městnanců. Vyráběly se v tomto závodě etikety na ža-

karských stavech zejména pro anglickou fi rmu Joseph

Steinfeld & Co., která byla dodavatelem pro oděvní prů-

mysl. Budova sama byla značně sešlá, bez dobrého soci-

álního zařízení a moderním požadavkům nevyhovova-

la. Proto byl provoz v této budově v roce 1975 zastaven

a budova byla předána MěNV ve Velkém Šenově. Něko-

lik let byla využívána jako sklad nábytku spotřebním

družstvem Jednota Rumburk.

Od roku 1992 v bývalé tkalcovně působí fi rma obchodující se stavebním materiálem

25

Ostatní malé tkalcovny ve Velkém ŠenověHugo Kohn z  Prahy otevřel výrobu v  domech č.p. 156

a 441, ale rok založení se nepodařilo zjistit. Firma byla

komanditní společností, majitelem byl pan Hugo Kohn

a podílníkem paní Katuše Kohnová.

V  letech 1938 až 1945 byla u  fi rmy zavedena nucená

správa. Poté byla zavedena národní správa.

V roce 1946 byla však fi rma v rámci restituce židovské-

ho majetku vrácena paní Katuši Kohnové, avšak 18. 3.

1948 přešla fi rma opět pod národní správu n.p. Továrny

stuh a prýmků, Krnov.

30. 9. 1949 byla fi rma zrušena a  nejprve sloužila jako

sklad závodu 2, později zde byla zřízena dílna staveb-

ního závodu.

Josef Klinger měl svou výrobu v domě č.p. 445. Kromě

toho byl starostou Velkého Šenova a to od 15. 6. 1919, bo-

hužel se však na starostenském místě neohřál, protože

skončil o rok později.

Kolem roku 1819 zřídili bratři Ambros Johann Hille

a Franz Hille v horním Šenově č.p. 50 výrobu stuh. Po-

tomek jednoho z nich Alois Hille (1875 – 1936) postavil

takovou výrobnu i  v  domě č.p. 425, která pak sloužila

Státnímu statku a po roce 1990 jako kovárna. V součas-

nosti se zde nachází autoservis pana Milana Skukálka.

Současný stav bývalé tkalcovny Hugo Kohn.

Současný stav budov tkalcovny Josefa Klingera, dnes je zde sběrna barevných kovů.

Současné využití bývalé tkalcovny A. J. Hilleho.

26

Firma Jan Hille – výroba šlí a dámských pásků, byla za-

ložena v roce 1814 a protokolována v roce 1858. Nejprve

se jednalo o domácí výrobu a teprve později o výrobu

tovární. Továrnu vystavil J. Hille v roce 1862 a v letech

1868 až 1875 ji pak přistavoval.

Firma vyráběla stuhy bavlněné, vlněné, z umělého hed-

vábí, ale hlavně se specializovala na pružné stuhy pro

šle a  dámské podvazky. Ve  fi rmě pracovalo kolem 20

zaměstnanců.

Rodina Hille byla majiteli mnoha výroben ve  šluk-

novském výběžku. V  okolí byly ještě stuhárny Hille &

Hampel v Lipové a výše zmínění Johann a Franz Hille.

Mnoho z těchto fi rem nedožilo rok 1945 a téměř všechny

jejich provozovny jsou zbořeny.

Továrna J. Hille byla umístěna v  č.p. 449, kde se sou-

časně nacházela stuhárna Wilke & Pfeifer (majitelé Ott o

Wilke a Evžen Pfeifer).

Po válce byla fi rma Jan Hille začleněna pod n.p. STAP,

závod Hille Velký Šenov. Vzhledem k tomu, že výroba šlí

a  dámského prádla nebyla předmětem výrobního pro-

gramu n. p. STAP, nebyla přidělení fi rmy věnována pat-

řičná pozornost a došlo k úplné likvidaci fi rmy. Továrna

byla uzavřena v roce 1949.

Johann Franze, Brtnická č.p. 360 U  obchodního soudu byly v  roce 1885 zaneseny tyto

fi rmy: Johann Franze, čp. 360, továrna na výrobu stuh

s  pobočkou ve  Víd-

ni, jež zanikla v  roce

1925.

Ve  stejném objektu

se ještě nacházela

fi rma Josef Jahnel

(1888 – 1958) z  Val-

teřic v  okrese Česká

Lípa se svojí výrobou

textilních strojů.

Josef RöslerJosef Rösler (1882 – 1957), vyráběl své stuhy v Leopol-

Současný havarijní stav budov č.p. 360 a 449. Celá léta patřil celý komplex budov nejprve JZD, poté Státnímu statku.

Celý komplex budov č. p.  360 a 449, kde sídlili 4 fi rmy Johann Franze, Josef Jahnel, Wilke & Pfeifer a Jan Hille.

27

dově, čp. 64. Později byla v prostorách mateřská školka

a nyní je využíván jako obytný dům.

Wilhelm Entrich č.p. 200

Adolf Sauer, čp. 446Živnostenský list byl vydán Adolfu Sauerovi (1862 –

1943) v roce 1917 úřadem ve Velkém Šenově. Jednalo se

o tkalcovnu stuh a zdrhovadel. V roce 1946 byl ustano-

vena národní správa a fi rma přešla pod národní podnik

Továrny stuh a prýmků.

Johann Liebisch, čp. 90 a č.p. 509Mechanická výroba stuh Jana Liebische, řečeného Han-

se, byla založena v roce 1888. Vyráběla hedvábné adjus-

tační, kloboukové a prádlové stuhy velmi dobré kvality.

Současný stav rodinného domu v bývalé tkalcovně J. Rösslera

Současný stav rodinného domu v bývalé mechanické tkalcov-ně W. Entricha (nar. 1871 – zemř. 1950).

Současný stav domu v bývalé tkalcovně A. Sauera

28

Firma vyvážela své výrobky do  Holandska, Palestiny,

Švédska, Anglie, Švýcarska, Finska, Belgie a Indie.

Jeho syn Johann Liebisch, uváděný 1. 1. 1935 jako jediný

majitel fi rmy, se specializoval na výrobu stuh hedváb-

ných prostřednictvím zušlechťovacích strojů a poskyto-

val práci až 40 zaměstnancům.

Po  rozšíření výroby v  letech 1926 byl podnik rozšířen

ještě v roce 1936, v roce 1928 přistavěl ještě ubytovnu

a budovu pro úřednictvo a v roce 1940 získal podniko-

vou budovu v  čp. 355, jež kdysi náležela fi rmě Hille &

Hampel.

Od  roku 1938 pracoval Johann Liebisch ve  wuppertal-

ské čtvrti Barmen jako odborný pověřenec odborné sku-

piny zabývající se výrobou hedvábných stuh v sudetské

župě. Sbíral obrazy ze staré vlasti a byl tvůrcem kreseb

do kroniky, které se měly dostat do Domovského archi-

vu. Narodil se 22. června 1898 v Šenově v domě čp. 90

a zemřel 11. června 1979 ve Waldkraiburgu, okres Mühl-

dorf v Horním Bavorsku.

Rudolf MarschnerPůvodním majitelem budovy byla fi rma Hille & Hampel.

V roce 1922 převzal budovu Rudolf Marschner a zahá-

jil výrobu železenky (železná příze pro výrobu kabe-

lů). V roce byla 1947 byla fi rma začleněna k n. p. STAP

a posléze v roce 1948 přeřazena k Českým textilním zá-

vodům Praha – závod SEBA Tanvald, která však fi rmu

nepřevzala.

Johan MarschnerFirma byla založena v roce 1905 a vyráběla v č.p. 481 ze-

jména stuhy na klobouky a ozdobné stuhy. Ve třicátých

letech vyvážela do  Turecka, Rakouska, Maďarska, Ru-

munska a Německa.

Franz PatzeltBarvírna stuh a příze byla zřízena v č. p. 137 Johanem

Wahlem v roce 1869. V roce 1914 tuto barevnu přebírá

Paul Ackermann. Po jeho smrti v roce 1934 převzal ba-

revnu Franz Patzelt, který předtím vlastnil jinou barev-

nu v Jiřetíně. Firma pracovala téměř až do roku 1948.Současná podoba rodinného domu v  bývalé tkalcovněJ. Liebische.

29

Buschinsky & spol.Původně se zřejmě jednalo o fi rmu A. Eiselt a Neubert.

Majiteli fi rmy byli do roku 1945 Rudolf Buschinsky seni-

or, Rudolf Buschinsky junior a Walter Buschinsky.

Hoff mann & spol.Firma vyráběla pevné a elastické stuhy na šle. Majite-

lem byl Jindřich Hoff mann.

Josef Liebsch Výroba stuh v Leopoldově čp. 66. V rozmezí let 1920 –

1922 a 1931 – 1933 stál Josef Liebsch v čele města jako

starosta. Narodil se 31. července 1877 v Leopoldově a ze-

mřel 7. března 1967 v Sasku v Crimmitschau, okres Wer-

dau. Dnes je z jeho výrobny obytný dům.

Jan PoscherFirma sídlila ve Velkém Šenově v č.p. 65 a vznikla v roce

1922.

Současná podoba barvírny stuh Franze Patzelta.

30

Schumacher & Mebus Firma se zabydlila v Malém Šenově, čp. 2, kde vyráběla

lemy na prádlo a výšivky.

Další výrobci stuh byli např. Josef Böhm, Janovka č.p. 1, Eduard Hase, Janovka č.p. 2, Johann Hase, Malý

Šenov č.p. 60, Johann Poscher, Velký Šenov č.p. 65, Franz Josef Müller v č.p. 161.

Johann Pohl vyráběl v č.p. 242 stroje na výrobu stuh,

Franz Grohmann v  č.p. 6 pak pletené zboží, zejména

punčochy.

31

Obec Vilémov (Wilmsdorf,

Wölmsdorf) vznikla pravděpo-

dobně na rozhraní 12. a 13. sto-

letí v době kolonizace zdejšího

území Berků z  Dubé. Prvními

obyvateli byli uhlíři a  dřevo-

rubci. Z  četných majitelů Li-

povského panství se do  histo-

rie obce nejvýrazněji zapsal

hrabě Leopold Antonín Salm-Reiff erscheidt, který v le-

tech 1728 – 1731 nechal v obci postavit kostelík s rodovou

hrobkou. Je v ní pochováno osm členů rodu i on sám.

Obecní znak symbolizuje poutní tradici kostela zasvě-

ceného Nanebevzetí P. Marie – modrý oblak s korunkou

a stuhařskou výrobu v obci – tkací mřížový stav.

Franz Xaver RichterJeště před počátkem stuhařské výroby, bylo ve  Vilé-

mově v provozu několik bělidel lněných přízí a tkanin.

První bělidlo přízí založil Georg Pietschmann v  roce

1720, později následovali Josef Richter a  Christof Pe-

tt ers. První bělidlo a mandlovnu lněných tkanin zřídili

v roce 1810 Jakob Pett ers a Franz Pett ers. Toto bělidlo

bylo jediné v provozu ještě roku 1892, ostatní do té doby

zanikla. Koncem 18. století se struktura textilní výroby

v celém výběžku začala měnit. Namísto lnu nastoupila

bavlna. Přádelna bavlny, jejíž třípatrová tovární budo-

va ještě nedávno stála, byla postavena ve  Vilémově –

Dolině (dříve se Dolině říkalo Franzthal – Františkovo

údolí a ještě dříve Hofeleiten). Patřila fi rmě Franz Xaver

Richter. Do provozu byla uvedena v roce 1860 a praco-

valo se v  ni asi 100 let. Příze od  Franze Xavera Rich-

tera nakupovaly tkalcovny stuh v okolí. Bývalou slávu

přádelny připomíná nedaleko stojící vila Louisenburg

(dle zakladatelovy choti Louisy, roz. Schindlerové) po-

stavená v  roce 1908 Jakobem Richterem (viz. obrázek

vpravo).

Stuhařské f rmy ve Vilémově

Vilémov

32

Dobové fotografi e přádelny F. X. Richtera. V době poří-zení spodního snímku (1895 – 1898) byla podle historika J. Fiedlera v Dolině nejmodernější přádelna v Evropě.

Bohužel v současné době je z bývalé přádelny jen ruina.

Pett ers & Kumpf, dnešní STAP a.s. závod Filafest ITTFirma Pett ers a Kumpf byla založena v roce 1902 a za-

psána v obchodním rejstříku Krajského soudu v Liberci

24. 9. 1907. Společníci Josef Emanuel Pett ers (nar. 1872

a zemř. 1942), který byl zároveň majitelem místního bě-

lidla a Heinrich Kumpf ze Starých Křečan, který praco-

val předtím jako dílovedoucí v jiné vilémovské tkalcov-

ně F. J. Richter.

Heinrich Kumpf se narodil 11. 7. 1872 a zemřel 3. 5. 1953

v Pirně. Studoval na odborné škole ve Šluknově a v roce

1889 nastoupil do již zmíněné fi rmy Franze Josefa Rich-

tera ve  Vilémově. V  roce 1892 nechal u  fi rmy B. Pohl

ve Šluknově vyrobit vlastně navržený nový mechanický

tkalcovský stav, kterým výrazně zvýšil produkci. Jed-

nalo se o 4 stupňový tkalcovský stav. V roce 1900 pak

H. Kumpf pracoval u  fi rmy George JG Wiedermanna

a konstruoval obráběcí stroje. V roce 1902 založil s výše

uvedeným Josefem Emanuelem Pett ersem ve Vilémově

tkalcovnu, kde se vyrábělo převážně na Kumpfem zkon-

struovaných tkalcovských stavech.

Heinrich Kumpf byl považován za  velkého odborníka

v oboru stuhařství, dokonce byl vedoucím odboru Fede-

race německého průmyslu v ČSR se sídlem v Teplicích.

Nejprve vystavěli malou přízemní stuhárnu (č.p. 171),

kterou o  několik let později zvýšili o  patro a  mansar-

dovou střechu. V  letech 1904 své budovy rozšiřovali,

v roce 1906 přidali bělení a barvení. V roce 1909 je zří-

zena pobočka ve Vídni a v roce 1926 byla postavena stu-

hárna Vepeka v Novem Sadu (v dnešním Srbsku).

Vedle konfekčních stuh se zde vyráběly izolační stuhy

pro elektromotory a  kabely, později zejména zdrhova-

dla. Právě 1/3 výroby poté představovala výroba zdrho-

vadel. Firma měla dokonce patent na  speciální stuhu,

která se používala pro výrobu zdrhovadel.

Na počátku druhé světové války v roce 1939 fi rma kou-

pila provozovnu fi rmy Johann Hille & Sohn v  Lipové,

která se nacházela ve směru na Liščí a byly zde zřízeny

další provozy. Celkem zaměstnávali na 140 pracovníků

a  roční produkce činila 50 miliónů metrů nepružných

stuh. 2/3 produkce se vyváželo do  zahraničí, zejmé-

na do Skandinávie, Anglie, na Balkán, do  jižní Afriky,

Egypta a Indie.

Majiteli fi rmy se postupně stali potomci zakladatelů fi r-

my. V roce 1945 byla zavedena do fi rmy národní správa.

V roce 1946 se fi rma připojila k jiné vilémovské stuhár-

ně F. J. Richter.

Po  znárodnění byly obě fi rmy zařazeny do  národního

podniku STAP, který využíval budovu pro různé druhy

výroby od žakarových stuh, přes šicí dílnu až po dokon-

čování zdrhovadel. V současné době je budova využívá-

na STAP a.s., resp. její dceřinná fi rma FILAFEST na vý-

robu skelných vláken pro fi rmu Filafest ITT a.s.

1889 nastoupil do již zmíněné fi rmy Franze Josefa Rich-

tera ve  Vilémově. V  roce 1892 nechal u  fi rmy B. Pohl

ve Šluknově vyrobit vlastně navržený nový mechanický

tkalcovský stav, kterým výrazně zvýšil produkci. Jed-

nalo se o 4 stupňový tkalcovský stav. V roce 1900 pak

H. Kumpf pracoval u  fi rmy George JG Wiedermanna

a konstruoval obráběcí stroje. V roce 1902 založil s výše

uvedeným Josefem Emanuelem Pett ersem ve Vilémově

tkalcovnu, kde se vyrábělo převážně na Kumpfem zkon-

struovaných tkalcovských stavech.

Heinrich Kumpf byl považován za  velkého odborníka

v oboru stuhařství, dokonce byl vedoucím odboru Fede-

race německého průmyslu v ČSR se sídlem v Teplicích.

Nejprve vystavěli malou přízemní stuhárnu (č.p. 171),

kterou o  několik let později zvýšili o  patro a  mansar-

která se nacházela ve směru na Liščí a byly zde zřízeny

další provozy. Celkem zaměstnávali na 140 pracovníků

a  roční produkce činila 50 miliónů metrů nepružných

stuh. 2/3 produkce se vyváželo do  zahraničí, zejmé-

na do Skandinávie, Anglie, na Balkán, do  jižní Afriky,

Egypta a Indie.

Majiteli fi rmy se postupně stali potomci zakladatelů fi r-

my. V roce 1945 byla zavedena do fi rmy národní správa.

V roce 1946 se fi rma připojila k jiné vilémovské stuhár-

ně F. J. Richter.

Po  znárodnění byly obě fi rmy zařazeny do  národního

podniku STAP, který využíval budovu pro různé druhy

výroby od žakarových stuh, přes šicí dílnu až po dokon-

čování zdrhovadel. V současné době je budova využívá-

na STAP a.s., resp. její dceřinná fi rma FILAFEST na vý-

robu skelných vláken pro fi rmu Filafest ITT a.s.

34

R O Z V O J F I R M Y P E T T E R S & K U M P F V   O B R A Z E C H

Z roku 1906

Provozovna Hille & Sohn v  Lipové, kterou v roce 1939 převzala vilémovská fi rma Pett ers & Kumpf. Dnes slouží k obytným účelům.

Z ro

ku 19

10Z 

roku

1916

Z roku 1916

Certifi káty kvality z roku 1941 a 1943

V současnosti sídlí ve zrekonstruované budově fi rma FILAFEST, dceřiná společnost fi rmy STAP.

Franz Josef Richter, dnešní STAP a. s. závod 5Firma byla založena v roce 1840 a protokolována roku

1871. Hlavní závod měla ve Vilémově a pobočný ve Vídni.

Úspěšná fi rma se specializovala na  výrobu popruhů,

hladkých stuh a  později i  zdrhovadel. Na  sklonku 19.

století došlo k rozšíření podniku o novou mechanickou

tkalcovnu. Ve  Vilémově stála zušlechťovna na  místě

dnešního hlavního závodu a.s. STAP, tzn. na místě dneš-

ní barevny a druhá, několikaposchoďová budova (tkal-

covna a administrativa) byla v místě dnešní správní bu-

dovy spojené s výrobou fi rmy Filafest ITT a.s.

38

Pohled na budovy F. J. Richter a současný pohled, ztížený kvůli vzrostlým stromům

Tiskopis fi rmy Franz Josef Richter. V záhlaví tiskopisu jsou obě budovy fi rmy F. J. Richter, avšak ve skutečnosti byly budovy postaveny jinak (viz. obrázky níže).

39

V roce 1983 byl v závodě 1 uveden do provozu soubor za-

řízení na výrobu polyesterových zdrhovadlových pásů

EC 21. Jednalo se o 18 speciálních agregátů S 40 E 12 E

vyrábějících kontinuálně zdrhovadlové pásy s přitkáva-

nými spirálami velikosti EC 0. Byly instalovány v části

hladké tkalcovny namísto vyřazených člunkových sta-

vů, která byla k tomuto účelu upravena. Roční výroba

těchto pásů činila již v prvním roce přes 11 milionů met-

rů, které byly skoro všechny vyvezeny do Německa.

1997 – nákup fi rmy STUHA a v roce 2006 její prodej ma-

nagementu Stuhy

Dnes patří společnost se svými 235 zaměstnanci mezi nej-

větší evropské výrobce elastických, neelastických stuhař-

ských výrobků a zdrhovadel. Vyrábí na nejmodernějších

stavech fi rmy Jakob Müller ve 2 závodech, a to ve Vilémo-

vě, kde je současně i sídlo společnosti, a ve Velkém Šeno-

vě. Celková kapacita výroby je přes 200 mil. metrů za rok.

Současný pohled na hlavní areál akciové společnosti STAP

40

Akciová společnost STAP je certifi kována u společnos-

ti TZU podle norem řady ISO 9001:2001 a  ISO 14001.

V  systému managementu jakosti je uplatňován pro-

cesní přístup, který je jedním ze základních principů

těchto norem. Veškeré procesy jsou cíleně oriento-

vány na  zvyšování spokojenosti zákazníků plněním

jejich požadavků. Firma drží také certifi kát ÖKO-Tex.

Mezi zákazníky fi rmy STAP patří zejména fi rmy v  au-

tomobilovém, elektrotechnickém, stavebním, oděvním

a obuvnickém průmyslu, zdravotnictví a velkoobchody

textilní galanterie.

Své výrobky prodává fi rma do  celé Evropské unie

a  ostatních evropských států, dále pak do  USA, jižní

Ameriky, Japonska a Ruska.

STAP a.s. má své výrobky rozděleny do  následujících

skupin:

» zdrhovadla (zipy) a zdrhovadlové pásy

» popruhy a jejich konfekce

» hladké stuhy

» technické izolační stuhy

» tkané etikety a znaky

» šňůry a šněrovadla

» pružné stuhy

» krojové a zdobící stuhy

» adjustační stuhy (stuhy na balení dárků)

» stuhové uzávěry (suché zipy)

» kompozitní výrobky

» smart ST®AP

41

Fotografi e z let 1958 až 1962, kdy se konala přestavba hlavního areálu n. p. STAP. Stavba nové tkalcovny v letech 1964 až 1970 a rekonstrukce bývalé fi rmy F. J. Richter (zbourání budov) a její přestavba na barevnu a expedici 1958 - 1962.

Mikulášovice vznikly asi v 10. nebo 11. století byly ve své

dlouhé historii velmi slavné především svým nožířským

průmyslem, a  byly právem nazývány českým Solinge-

nem. Jeho původní název Nixdorf byl znám především

v druhé polovině 19. a na počátku 20. století právě no-

žířskou výrobou. Mnoho dalších řemesel bylo součástí

tehdejšího života jeho obyvatel.

Obr. č. 40: Průmyslová ulice - Z obrázku je patrné, jak

v  ulici od  fi rmy A. Pohl (vpředu), pokračovala ulice

směrem na  Brtníky plná výrobních fi rem. Na  obrázku

jsou vidět fi rmy Franz Josef Fischer Witwe, Josef Piet-

schman, Anton Klinger, Em. Endlers i fi rma vyrábějící

knofl íky Rudolf Fischer jr.

Stuhařské f rmy v Mikulášovicích

tehdejšího života jeho obyvatel.

Amalia PohlAmalia Pohl založila svoji fi rmu v roce 1864. V roce 1895

nechala postavit třípodlažní budovu mechanické tkal-

covny č.p. 49, největší svého druhu v okolí. V po-

lovině 20. století fi rma zaměstnávala více

než 200 pracovníků. Na počátku dru-

hé světové války továrnu převzali

vnuci Amalie Pohlové a  dále ji

vedli pod jménem Pohl’s Enkel,

Anton, Rudolf u. Wilhelm Reiß

komanditní společnost.

Firma vyráběla zejména bavlněné

stuhy a pružné stuhy.

V roce 1948 byla fi rma začleněna podle § 1 vládního na-

řízení ze dne 15. 1. 1946 č. 6 Sb, ke dni 1.1. 1947 do majet-

kové podstaty Továren stuh a  prýmků Krnov. Po  zná-

rodnění byla zde výroba zrušena a přemístěna v rámci

sjednocení výroby do závodu v Hrádku nad Nisou. Vý-

roba hotových výrobků, tj. šlí a podvazků byla v ná-

rodním podniku úplně zrušena. V budově

byly zřízeny sklady.

Od roku 1998 zde působila fi rma

Exim Mikulášovice pana majite-

le Josefa Brandy, a to až do roku

2010. Společnost Exim vyráběla

bavlněné izolační stuhy a adjustač-

ní stuhy určené převážně do Němec-

ka. Po  smrti majitele fi rma okamžitě za-

nikla a budova byla prodána současným majitelům,

kteří využívají tuto budovu opět jako skladové prostory.

p

ala více

ru-

é

rodním p

byly

b

ní st

ka. Po  s

A. Pohl, Továrna na bavlněné stuhy a pružné zboží

45

Záhlaví fi remní dokumentace Fotografi e z roku 1912 a chátrající budovy v současnosti

Franz Josef Fischers Witwe Bandfabrik, dnešní Lemfeld & synFirma F.J. Fischera vdova Mikulášovice byla založe-

na v  roce 1832 a  je tudíž jednou z  nejstarších tuháren

ve šluknovském výběžku. Firma vyráběla ozdobné pás-

ky na  prádlo, blůzy, zástěry a  obuv, stužky z  umělého

hedvábí, selské květované stuhy, prýmky, třásně, plete-

né šňůry apod.

Vyvážela do  všech evropských zemí, Ameriky, Asie,

Severní Afriky. Zahraniční zastoupení měla fi rma v Ra-

kousku, Maďarsku, Jugoslávii, Rumunsku, Polsku, Řec-

46

F. J. Fischer Witwe. Budova v popředí zbourána v osmdesá-tých letech

ku, Hamburku a Alexandrii. Od svého založení pracova-

la fi rma nejprve jako domácí dílna, avšak již v roce 1912

měla 72 mechanických stavů. Z původní rukodílny byly

postupně přistavěny provozovny, kde bylo zaměstnáno

přes 100 zaměstnanců.

Prvním majitelem byl Raimund Fischer mladší. V roce

1940 nastoupil na místo zemřelého Raimunda jeho syn

ing. Erhard Fischer.

Dne 1. 8. 1946 byli odsunuti původní majitelé fi rmy

a dne 26. 9. 1946 byla fi rma pověřena národní správou.

V roce 1947 se zde vyráběly hladké stuhy pro zdrhova-

dla, které se dodávaly n.p. Koh-I-Noor, dále barevné stu-

hy krojové, lemovky všeho druhu, etikety a znaky.

3. 4. 1948 bylo zrušeno zavedení národní správy a fi rma

byla předána do vlastnictví národního podniku Továrny

stuh a prýmků Krnov.

47

Stav budov, kdy jej nakoupili současní majitelé

V současné době je v budovách F.J. Fischer vdova pokračováno v tradici a od roku 1991 zde působí fi rma Lemfeld a syn, kteří vyrábějí pevné i pružné stuhy, popruhy a šňůry.

Současnost budov – Lemfeld a syn – výroba stuh

Majitel fi rmy Karel Lemfeld navázal v roce 1991 na tradici,

kterou zahájil v Dobrušce v roce 1904 jeho dědeček Jaro-

slav, který svými technickými a technologickými znalost-

mi umožnil zahájení moderní velkovýroby dekoračních

stuh ve Spojených továrnách na stuhy a.s. Dobruška.

Po  jeho smrti v  roce 1940 se technickým ředitelem stal

syn Jaroslava Lemfelda Karel. Ten v  červnu 1945 odešel

do Vilémova, kde se stal národním správcem továrny Pe-

tt ers & Kumpf, kterou v roce 1948 sloučil společně s jinými

stuhárnami do jednoho celku, n.p. STAP a v jeho čele stál

až do roku 1971, kdy odešel do důchodu. Jeho syn Karel

pracoval léta v tamní barevně a po roční práci v Německu

v 90. letech se rozhodl založit vlastní fi rmu. V Mikulášo-

vicích koupil objekt, který postupně zrekonstruoval a vy-

bavil švýcarskými tkacími stroji a se svým synem Karlem

nejml. rozjeli výrobu.

Firma se nyní orientuje zejména na výrobu popruhů pro

sportovní technickou galanterii a na fi nální výrobu upína-

cích a manipulačních prostředků. Od roku 1999 je certifi -

kována podle ISO 9001.

48

Dřívější stuhárna Grasse a Jeppe, dnešní S&R

Grasse a Jeppe, dnešní STAP a.s. (pronajato fi rmě S & R)

Firma byla naopak jedna z nejmladších výroben stuhař-

ských výrobků ve  Šluknovském výběžku. V  roce 1920

byla postavena nová továrna č.p. 933 v Mikulášovicích.

V roce 1924 byla fi rma registrována v Obchodním rejs-

tříku v  České Lípě jako veřejná obchodní společnost.

Společníky byli František Grasse a Bedřich Jeppe.

Postupně byla fi rma zařízena stavy fi rmy Lüdrof z Vel-

kého Šenova, z  nichž ještě některé v  roce 1984 praco-

valy. Postupně byly instalovány nově vyvinuté stavy

RSJ v létech 1962 - 65. V závodě byla zřízena v roce 1949

školní dílna, která byla ale zrušena v roce 1965, kdy byl

zřízen školní závod v Mikulášovicích u bývalé fi rmy F. J.

Fischer vdova.

Firma vyráběla stuhy žakarové, prádlové a  technické,

které vyvážela do  Rakouska, Francie, Polska, Jugoslá-

vie, Egypta, Albánie, Německa, Finska, Anglie, Rumun-

ska, Afriky a Severní Ameriky a zaměstnávala kolem 60

pracovníků.

Dne 23. 8. 1945 byl jmenován národní správce okresní

správní komisí ve Šluknově.

Majetková podstata fi rmy, jako konfi skátu, byla začle-

něna k 1. 1. 1947 do majetkové podstaty národního pod-

niku Továrny stuh a prýmků Krnov.

Fond byl převzat jednak v roce 1984 z PA ZSKN (Závody

Stanislava Kostky Neumanna) Krnov a zapsán pod č. 35

a jednak v roce 1988 z PA STAP Vilémov pod č. 234. Bě-

hem pořádání byl sloučen a zapsán pod č. 234.

Pod hlavičkou národního podniku STAP byla bývalá

provozovna Grasse a Jeppe začleněna do závodu 3, kde

se vyráběly žakárské stuhy.

V současnosti je budova ve vlastnictví a.s. STAP a pro-

najímána fi rmě S&R.

49

Josef PietschmannFirma Josef Pietschmann, výroba stuh a prýmků Miku-

lášovice, byla založena v roce 1895. Živnosten-

ský list byl vydán 28. 11. 1927. Firma sídlila

v Mikulášovicích č.p. 248 a pobočný závod

měla v č.p. 523. Místní obyvatelé ji přezdí-

vali „Bei Süße. – u sladkých“

Po smrti zakladatele vedl fi rmu švagr Alois Robert

Endler. Poslením majitelem byl syn Alois Endler (1894

– 1946).

Firma pracovala i během války a neutrpěla žádné

škody. Ve svých provozovnách vyráběli na cca

80 tkalcovských stavech zejména ozdobné

stuhy, šle a kloboukové stuhy.

V  roce 1945 byla fi rma vedena prozatímním

národním správcem. Zanedlouho byla fi rma

uzavřena a  poté i  zbourána. Dochovala se jen vila

majitele.

Zastavovací výměr vydalo MP čj. I/8-23473/45 ze dne 24.

5. 1947. Byla zastavena výroba a stroje byly v roce 1948

převezeny do Brna.

n- F

Pozemek, kde stála fi rma Josefa Pietschmann. Z celého kom-plexu se dochovala pouze jen jeho vila.

50

Současný stav budov výrobní fi rmy Alatex

Anton Klinger & Co., dnešní AlatexNa místě, kde dnes stojí Alatex, výroba stuh, nebo dří-

ve pod názvem Elun, byla jedna z nejslavnějších fi rem

pro výrobu pleteného a stávkového zboží, fi rma Anton

Klinger & Co.

Vedle současné žluté budovy (kdysi se jí říkalo Adler-

haus) byl podstávkový dům č.p. 75 (zvaný Schach-

telhaus), kde sídlil obchodník Christofer Rösler, který

prodával místním šlejfířům surovinu. V  roce 1782 ob-

chod zdědil Röslerův vnuk Ignaz, zakladatel místního

nožířského průmyslu, jehož nástupci jej v  roce 1821

přesunuli do  nově vybudovaného domu hned naproti

č.p. 260, přezdívanému Kett enhaus, podle řetězů, které

chránily zápraží domu před povozy. V domě č. 260 dnes

sídlí fi rma Korekta.

V  roce 1839 byla v  Brtníkách založena fi rma Domácí

průmysl pro stávkové zboží.  Zakladatelem byl Johann

Bartholomäus Klinger (*25.8.1779 Kopec - +19.3.1855 Brt-

níky). Zboží nadále vyráběli mistři se svými tovaryši

51

v domácím provozu. Dodávali je překupníkovi a ten je

prodával dál.

17.4.1849 získala fi rma obchodní název „Johann Klin-

ger sen. a spol.“ (majiteli byli kromě Johanna Klinge-

ra i  jeho synové Pius, Anton a  Franz). Podle společné

smlouvy se Anton a Franz zabývali výrobou, Pius sprá-

vou, nákupem a  prodejem

zboží.

Až do  roku 1859 byla vý-

roba fi rmy vybudována

na  domácím průmyslu.

Z  dosavadního obchod-

ního zisku pak mohla být

postavena větší továrna,

která se jmenovala „Bratři

Klingerové, továrna na vý-

robky lněné, bavlněné a z ovčí vlny v Brtníkách“.

Po vystoupení bratrů Pia a Franze z fi rmy vedl podnik

dále Anton Klinger a později přijal za společníky oba své

syny Antona a Johanna. Firma měla již dobrou pověst

a dodavatelský sklad ve Vídni, závod pro ruční pletení

v Nových Křečanech a mnoho domácích dělníků v okolí.

Dopravu hotového zboží obstarávali povozníci, kteří vo-

zili pletené zboží do Prahy, Vídně, Budapešti a Terstu.

V roce 1872 zavedla fi rma ve své továrně v Mikulášovi-

cích a v roce 1873 také v Brtníkách parní provoz, čímž se

přešlo z řemeslné na tovární výrobu a z mistrů a tovary-

šů se stali tovární dělníci.

V  této době vyráběla fi rma Bratři Klingerové asi 300

druhů stávkového zboží. V Brtníkách se vyráběly hlav-

ně punčochy, ponožky a spodní prádlo. Zboží bylo dodá-

váno do  rakouských zemí

a  Uher, ale také do  Ho-

landska a na Balkán. Kvůli

dobrému průběhu obchodu

v  letech 1870-1900 velmi

narostl obchodní majetek

fi rmy, takže se mohly poři-

zovat další továrny a nové

stroje.

V roce 1891 zemřel šéf-seni-

or Anton Klinger, oba jeho synové nejprve vedli fi rmu

dále pod starým názvem „Bratři Klingerové“.

V  letech kolem roku 1898 rozvíjel Johann Klinger vý-

znamnou stavební činnost v  Brtníkách. Domy čp. 119,

121, 6 a  7 byly strženy. Na  místě čp. 119 byla vystavě-

na nádherná vila v  novorenesančním slohu (dnešní

Domov pro osoby se zdravotním postižením, dnešní

podoba na  obrázku níže). Na  místě čp. 6 byl vystavěn

velký obytný dům a na čp. 7 porážka pro řeznického mi-

stra Johanna Schneidera, který za ni vyměnil své staré

52

řeznictví čp. 121, zbořené kvůli krásné vyhlídce z  vily.

Vesnický potok byl od čp. 6 až k čp. 126 zakryt velkými

kamennými deskami. Dům čp. 6 byl po zbourání na po-

zemku v Dolních Brtníkách znovu postaven a nově byl

vystavěn i dům čp. 250.  Byla zřízena koňská stáj s vo-

zovnou a byt pro kočí.

V roce 1901 dal Johann Klinger zřídit mechanickou vý-

robnu nití a tkalcovnu záclon. To se stalo ještě před zru-

šením fi rmy „Bratři Klingerové“.

Následkem velkých rozmíšek mezi oběma podílníky

byla fi rma 31.12.1903 zrušena. 1.1.1904 nastupují do dě-

dictví následné fi rmy: „Johann Klinger“ a „Anton Klin-

ger & Co.

Firma Johann KlingerPo rozdělení v roce 1903 patřili fi rmě „Johann Klinger“

kromě továrny v  Brtníkách a  fi liálky v  Nových Křeča-

nech, obytné domy č. 118, 119 a 189 a dva statky č. 124

a 172.

V roce 1908 dal Johann Klinger postavit  velký hotel se

sálem , hotel „Císař rakouský“, což se stalo hlavně z ne-

přátelství vůči starostovi a hostinskému Josefu Webe-

rovi z čp. 1.

V roce 1911 rozšířila fi rma svou továrnu o barvírnu, bě-

lírnu, prádelnu a nové zasílatelství. Bylo vystavěno čis-

tící zařízení podle biologického systému. Na Vlčí hoře

byl založen rybník pro vodovod k barvírně. V této době

pracovalo v továrně kolem 700 dělníků.

Před rokem 1914 byl zrušen fi liální podnik v  Nových

Křečanech.

Denní 11-hodinová pracovní doba trvala od  7-12 hodin

a  od  13-19 hodin. Během hodinové polední přestávky

spěchali dělníci domů na  oběd s  rodinou. Dřívější ko-

nec týdne, placená dovolená nebo podpora nezaměst-

naných neexistovaly. Okresní nemocenská pokladna

fungovala teprve od 1.10.1889. Mzdy byly nízké, protože

dělníci byli odkázáni na jediný velký podnik v místě. Ta-

rify neexistovaly a mzdy neustále klesaly. Také zaměst-

nanci - úředníci továrny měli velmi malé platy, menší

než v okolních továrnách. Kromě 11-hodinové pracovní

doby každý všední den museli i v neděli dopoledne přijít

do kanceláře, pokud si nechtěli pokazit šéfovu přízeň.

Během 1. světové války dospěla výroba k zániku, proto-

že fi rma měla na začátku války poměrně málo surovin.

Většina dělníků přišla o práci a nouzové práce pomáha-

ly málo.

20.6.1920 zemřel neočekávaně šéf fi rmy Johann Klin-

ger. Firma byla v peněžní tísni. V roce 1921 byla zrušena

závodní nemocenská pokladna a  připojena k  okresní

nemocenské pokladně v  Mikulášovicích. Na  jaře 1921

stávkovali dílovedoucí a  zaměstnanci fi rmy za  vyšší

mzdy, v roce 1923 se ke stávkujícím přidali i dělníci.

53

V letech 1925-26 šel obchod celkem dobře, ale dědici fy

Johann Klinger musí prodat přádelnu „Maco“ v Dolních

Křečanech, aby měli na zaplacení dědické daně.

V  roce 1929 nastává dlouholetá hospodářská krize

a v roce 1932 musí jít fi rma Johann Klinger do konkurzu

a  je zrušena. Syn Johanna Rudolf Klinger provozoval

dále menší výrobu stávkového zboží až do roku 1945.

Firma Anton Klinger & Co.Od 1.1.1904 patřil následnické fi rmě Anton Klinger &  Co

tento majetek: velká továrna s kanceláří v Mikulášovi-

cích čp. 239, fi xírka v Brtníkách, vila čp. 247 a statek čp.

103 v Brtníkách a sklad ve Vídni.

Anton Klinger přijal jako podílníky svého syna Antona

Alfreda Klingera a svého zetě Josefa Wett era.

V roce 1905 byla po požáru v hlavní budově v Mikulá-

šovicích postavena moderní třípatrová tovární budova.

V roce 1907 zemřel šéf - senior Anton Klinger a Anton

Alfred Klinger a  Josef Wett er se stali majiteli fi rmy.

V  této době zaměstnávala fi rma velký počet dělníků.

Sortiment zboží obsahoval asi 3000 druhů.

V letech 1909-10 zřídila fi rma v horních Brtníkách novou

velkou tovární budovu. První světová válka ovlivnila

i zde chod obchodu a kvůli válečným půjčkám přinesla

ztráty. Protože však fi rma měla na začátku války k dis-

pozici velký sklad surovin, mohla následkem ohromně

stoupajících cen za hotové zboží překonat všechny po-

tíže a na konci války si proto stála velmi dobře. Během

hladu ve válečných letech prodávala fi rma své vzácné

výrobky zčásti jen za potraviny (hlavně z Haliče), a poté

je prodávala svým dělníkům a zaměstnancům.

Zakladatel fi rmy Anton Klinger

54

V roce 1920 začal hospodářský rozmach, je-

hož se fi rma plně zúčastnila. Po smrti spo-

lušéfa Josefa Wett era v  roce 1922 vstupují

do  fi rmy jako podílníci jeho synové Ernst

a Erich Wett erovi.

Od 23.3. 1927 byla kancelář fi rmy přeložena do Mi-

kulášovic a  brtničtí účetní museli denně dojíždět

do práce do Mikulášovic. V roce 1929 bylo do Mikulá-

šovic přeloženo i zasílatelství. To byla hospodářsky nej-

těžší rána, kterou fi rma způsobila obci, neboť ta přišla

o hlavní část svých příjmů z živnostenské daně.

V  letech 1929-30 postavila fi rma v  Mikulášovicích no-

vou moderní čtyřpatrovou tovární budovu, avšak v  té

době začala velká hospodářská krize, která se citelně

dotkla i celého průmyslu.

V roce 1933 zastavila fi rma provoz  ve své nové továr-

ně v  Brtníkách a  stroje převezla do  Mikulášovic. Tato

druhá těžká rána pro Brtníky postihla tentokrát hlavně

dělníky, kteří přišli z valné většiny o práci.

V roce 1935 vystoupil z fi rmy nynější šéf - senior Anton

Alfred Klinger a za něho nastoupil jeho syn Theodor Klin-

ger jako podílník. Název fi rmy byl pozměněn na Klinger

& Co. Nejstarší syn Anton Hermann Klinger zřídil v Brtní-

kách výrobu pleteného a stávkového zboží pod názvem

fi rmy Anton Klinger, která se dobře rozvíjela.

Za 2. světové války sloužila hlavní tovární budova v Brt-

níkách jako sklad obilí. V posledních dnech války, v roce

1945, byly z  tohoto skladu přiděleny dva pytle obilí

(150 kg) pro každou domácnost, což pro mnohé zname-

nalo v následujících měsících hladu záchranu

před smrtí.

Po válce byli majitelé fi rmy bez náhrady od-

sunuti do Německa, jejich několikamilióno-

vý majetek zůstal v Čechách. Šéf - senior Anton

Alfred Klinger žil později v Gotě a zemřel v roce 1963

v Buchlos v Allgäu v nemocnici sv. Josefa, kde strávil

poslední léta svého života.

Ukázka výroby. Obr. nahoře - papírová pečeť, která se použí-vala na dopisy. V letech 1850 až 1945 takovouto značku pou-žívala fi rma Anton Klinger.

55

Historie vzniku společnosti ALATEX s.r.o. sahá do dru-

hé poloviny devadesátých let, ofi ciálně začala fungovat

1. 1. 1996. Původně byla založena jako ELUN s.r.o. a v roce

2003 pak došlo k přejmenování na ALATEX s.r.o., podle

společnosti ALATEX GmbH v Emsdett enu v Německu,

jež vlastní stejní společníci, jako tu českou. Začínala

jako malá organizace s počtem kolem 20-ti zaměstnan-

ců, který postupně rostl, stejně jako prostory, kde fi rma

podniká. Od svého počátku doposud, sídlí na Brtnické

ulici čp 172 v Mikulášovicích. Společnost zastupuje je-

den jednatel, pan

Markus Alaze.

Firma se zprvu

zabývala výro-

bou PP nábyt-

kářských a  vyso-

kopevnostních

popruhů, dále

gumových a  jutových popruhů a  popruhů z  bavlny.

V pozdější době také začala vyrábět PP vlákna a pásky

z  plastových granulátů na  tzv. extrudérech. V  součas-

nosti naše společnost nabízí zákazníkům široký sor-

timent tkalcovských výrobků, včetně PP vláken a pás-

ků. Prezentace celého sortimentu je také k nahlédnutí

na webových stránkách společnosti. ALATEX sro se za-

bývá především exportem, tzn., že většina vyrobeného

zboží se vyváží do ALATEXu GmbH v Emsdett enu, což je

hlavní obchodní partner.

Zpočátku se jednalo především o zpracování materiálu

v  tzv. režimu aktivního zušlechťovacího styku, kdy se

materiál dovážel z Německa a po utkání a adjustaci se

vracel zpět k prodeji. Postupně se začaly nakupovat ma-

teriály od dalších dodavatelů, a nakonec se přistoupilo

k samozásobování, když se materiál začal vyrábět z gra-

nulátů plastu, na zmíněných extrudérových linkách. Se

stále se rozšiřujícím sortimentem a vyvíjejícími se po-

žadavky zákazníků na kvalitu a cenu, bylo rozhodnutí

zakoupit výrobní linky na PP vlákno a pásek, zásadní.

S  tím souvisela

další nezbytná

řešení ve  formě

investic do  sta-

vebních úprav

objektu a  vý-

robních prostor.

První význam-

nou investicí

bylo zhotovení olejové kotelny a spojení prvních dvou

budov, čímž vznikly také skladové prostory, kanceláře

a zcela nové sociální zázemí pro zaměstnance.

V  roce 2000 se dokončilo rozšíření o  novou výrobní

halu tkalcovny, kde bylo hlavním krokem přestěhování

tkalcovských stavů z patrové budovy do nové přízem-

ní haly. Tím se výrazně zlepšil výrobní proces, hlavně

z  hlediska manipulace materiálu a  hotových výrobků.

V r.2002 se uskutečnila přestavba původních prostorů

kotelny na  výrobní halu a  vznikl tak další nový pro-

56

voz. Začátkem roku 2006 se kanceláře přestěhovaly

do  nově zrekonstruované hlavní administrativní bu-

dovy a na místě těch původních vzniklo oddělení zku-

šebny a kontroly kvality výrobků. Neméně významné je

také pořizování nových strojů a zařízení, která jsou pro

výrobní činnost nezbytná. Investiční činnost ve  fi rmě

průběžně trvala, značné omezení těchto nákladů se za-

znamenalo zejména vlivem celosvětové krize. Od doby

vzniku společnosti, se hodně změnilo: k původní jedné

výrobní budově s malou kanceláří, se připojily postup-

ně další, čímž vznikl komplex na sebe navazujících vý-

robních, skladových a administrativních prostor.

V současnosti čítá společnost 53 zaměstnanců, největší

zastoupení ve fi rmě mají zejména: obsluha výrobních li-

nek extrudérů, tkalci a tkadleny a pracovníci adjustace

– dokončovny, kde se vyrobené popruhy upravují na ur-

čené délky či metry dle objednávek zákazníků. I  přes

tvrdé podmínky na  trhu, zejména vlivem již zmíněné

celosvětové krize, se vedení společnosti snaží zajistit

dostatek zakázek, aby nebylo nutné přistoupit k nuce-

nému snižování stavu zaměstnanců. Není to nikterak

jednoduché, sledovat stále se vyvíjející trh a nové tren-

dy na  něm, zejména pak obstát v  konkurenci dalších

dodavatelů v textilním odvětví. Znamená to mít schop-

nost neustále přizpůsobovat výrobu a  vše navazující,

požadavkům odběratelů.

Johann Neumann, výroba stuhObjekt bývalé fi rmy Josef Kunert & Söhne, J. Kunert

a  synové (název v  letech 1926 - 1938), Josef Kunert &

Söhne, Metall und Bürowarenfabrik (1938 - 45), byl vy-

budován roku 1918 pro výrobu stuh pod názvem Johann

Neuman, která zde však působila velmi krátce a po roce

1926 byl objekt rekonstruován pro výrobu kancelář-

ských potřeb.

V roce 1947 byla v areálu továrny postavena lehká bu-

dova závodní jídelny (pozdější výpočetní středisko)

a  v  roce 1950 dostavěna brusírna. Po  válce byla fi rma

již s názvem Josef Kunert a synové, továrna na kovové

zboží a kancelářské potřeby, národní správa, začleněna

do Koh-i-noor Praha, n.p. (Mikov později užívá pro kan-

celářský program označení KIN) a od 1.1. 1955 sloučeno

do nově vzniklého podniku Mikulášovický kovoprůmy-

sl, n.p., později s označením jako závod 03.

Bohužel i tento výrobní areál v současné době chátrá a po zci-zení veškerých železných konstrukcí budova sama čeká, až se rozpadne úplně.

Budovy známé pod jménem MIAXPro zviditelnění města Mikulášovice ve  světě udělal

nejvíce Ignaz Rösler (v roce 1819 byl povýšen do dědič-

ného šlechtického stavu „šlechtic z Čestné oceli), který

započal výrobu nožířství.

Kolem roku 1795

však provozoval

společně s  Ja-

kobem Leißne-

rem ve  starém

mlýně tkalcovnu

hedvábných stuh, která však neměla dlouhého trvání

a  koncem roku 1800 byla výroba ukončena a  budova

upravena pro výrobu kovového zboží.

V roce 1818 fi rma postavila novou tovární budovu, dneš-

ní Mikov Mikulášovice. Výrobní areál „Miaxu“ byl poté

prodán.

V  roce 1889 byla postavena nová budova tkal-

covny, kterou provozovala komanditní společ-

nost MIAX – Max Grohmann & Co. (Max Gro-

hmann byl bývalý zaměstnance fi rmy Anton

Klinger & Co.) Firma vyráběla spodní prádlo

všech kvalit. Díky této fi rmě se celému areálu

vžil název MIAX až do současnosti.

Od  roku 1926 byla budova „Miaxu“ využívána

Annou Bönisch, která zde vyráběla

stuhy.

Po  válce byla továrna přičleněna

k  podniku MILAX Česká Kamenice,

později k podniku STAP n.p. Vilémov,

který ho používal jako sklad pomoc-

ného materiálu a  později v  druhém

patře, vybudoval své výpočetní stře-

disko.

Poslední fi rma zde vyráběla kachlová kamna pod pře-

vzatou značkou MIAX.

Některé objekty původní Röslerovy manufaktury byly

zbořeny v osmdesátých letech 20. století, budova z roku

1818 však stále stojí jako obytný dům, tkalcovna z roku

1889 však chátrá.

Továrna na stuhy fi rmy A. Bönisch

R e k l a m a na  spodní prá-dlo fi rmy MIAX Max Grohmann

59

Emanuel Endler’s SöhneProtože je v této knize popsána historie fi rmy Anton Klin-

ger, která nikdy nevyráběla stuhové výrobky, ale protože

v bývalých prostorách nyní sídlí stuhařská fi rma Alatex,

udělal jsem výjimku a vložil jsem další fi rmu, která se za-

bývala výrobou pletařských výrobků, zejména punčoch

a ponožek. Firma Em. Endler’s Söhne sídlila v dnes již ne-

existujícím č. p. 253 a byla založená roku 1860. Na počát-

ku 80. let 19. století fi rmu převzal podnikatel Georg Lie-

bisch jun., který se ale dostal do fi nančních potíží a roku

1890 byl závod prodán v dražbě fi rmě Antonín Klazar ze

Dvora Králové, která zde vyráběla jutové koberce. Od 30.

let 20. století se zde lisovala umělá pryskyřice.

Fotografi e z roku 1899. Em. Endler v červeném. Vlevo od ní je tkalcovna stuh Josef Pietschmann. Vpravo Anton Klinger.

Ostatní obrázky fi rmy Em. Endler.

Zašlou slávu fi rmy Em. Endler’s Söhne dnes připomínají zá-klady komplexu

Ostatní fi rmy v Mikulášovicích

Max Kaufmann s. r. o. – fi rma byla založena roku

1897 a protokolována roku 1908. Jednalo se o továrnu

na pružné a nepružné stuhy a tkaniny.

Na č. p. 631 v Mikulášovicích pak vyráběla pružné stuhy

fi rma Rudolf Matsch.

Na  Salmově pak působila fi rma Jana Kronbergera v č. p. 12, která vyráběla 25 druhů stuh.

61

Lobendava První lobendavská továrna na stuhy, č. p. 112, byla za-

ložena v roce 1886 Augustem Rasche. Otcovnu stuhár-

nu převzal v roce 1913 August Rasche junior, jemuž se

v době konjunktury (1927 – 1928) podařilo podnik rozší-

řit o přízemní budovu tkalcovny a instalovat v ní elek-

tromotorem poháněné stuhové stavy.

Jeho závod vyráběl astrachan, poutka, bílé taft ové

a kosticové stuhy a šňěrovadla.

Během krize musel Rasche propustit většinu dělníků

(v roce 1936 zde pracovalo pouze 7 osob), hospodářské

oživení na konci 30. let 20. století ale umožnilo novým

majitelům podniku – bratrům Augustovi a  Rudolfovi

Rasche přijmout nové zaměstnance a  dokonce prona-

jmout budovu mlýna č.p. 174 (Teichmühle) pro výrobu

tkaniček a prýmků. Tento mlýn byl však hned po roce

1945 zbourán.

V roce 1939 došlo ke zvýšení stávající výrobní haly o pa-

tro. Během druhé světové války závod vyráběl popru-

hy pro Wehrmacht. Dne 8. 5. 1945 byl podnik poškozen

dělostřeleckou palbou a následně vyrabován polskými

oddíly.

Po  vysídlení majitelů se závodu ujal národní správce

a v březnu roku 1948 byl závod zařazen do národního

podniku Továrny stuh a prýmků Krnov.

Průměrný počet zaměstnanců byl 45.

Provozovna byla uzavřena v  letech 1988 – 89 a  stroje

částečně zlikvidovány a částečně převezeny do  jiného

závodu n. p. STAP.

Stuhařské f rmy v okolních obcích

V současné době v budově sídlí fi rma BEA.

Dolní Poustevna Firma byla založena v  roce 1897 (někdy se uvádí rok

1905), kterou založil podnikatel Johann Grumbach.

Nacházela se v Karolínině údolí (Charlotental) na kraji

Dolní Poustevny přímo u vilémovského potoka, který se

stal i významným zdrojem pro výrobu elektřiny, proto-

že měla svoji vlastní vodní elektrárnu.

Firma Grumbach se specializovala na  výrobu opasků

k sukním, kobercových lemů a knihařských stuh. Po za-

kladatelově smrti v roce 1928 závod převzala manželka

Dora s dcerou Marií a v roce 1940 fi rmu zakoupili Georg

a Hans Bernhartovi ze saského Ohornu. Po 2. světové

válce závod ještě krátce vyráběl pod národní správou,

ale pak byl z  moci úřední coby odlehlý uzavřen a  po-

nechán svému osudu. Podle místních byly poté staré

již nefunkční tkalcovské stavy odvezeny na Slovensko

do města Krompachy (místním utkvělo v paměti pro po-

dobnost města s fi rmou).

Dobové fotografi e tkalcovny Johanna Grumbacha

Současný pozemek vůbec nenapovídá, že zde bylo nějaké volné místo, natož fi rma. Místo je zarostlé stromy, přesto lze najít ještě základy části budov.

Co však je ještě relativně zacho-vané, je koridor, který přiváděl vodu pro vodní elektrárnu do fi rmy.

64

Současná podoba budovy bývalé tkalcovny slouží jako součást chovu ovcí

Josef und Johann Scholze - výroba stuh v č. p. 218 (sou-

časná podoba bývalé stuhárny níže, dnes obytný dům)

a Josef Fischer, který vyráběl zejména šle.

LipováJak už bylo zmíněno, Lipová je historicky na  prvním

místě, co se týče historie výroby stuh a to tím, že zde

byla první výrobna stuh, zavedená Mikolášem Rämis-

chem.

V Lipové působila dále mechanická tkalcovna stuh Hille

a Hampel vyrábějící gumové páskové výrobky. Tato to-

várna byla zřízena v roce 1862 Janem Hillem a výstav-

bou v  1868 a  1875 rozšířena. V  Lipové působila ještě

tkalcovna stuh a prýmků bratří Braunsteinů nebo výro-

ba stuh Josefa Hroudy.

65

Lipová - Liščí Firma Karl Lorenz vznikla zřejmě v roce 1876 a původ-

ním majitelem byl Josef Rafeld. Firma vyráběla adjus-

tační a kloboukové stuhy.

V  roce 1925 přechází fi rma na  veřejnou obchodní spo-

lečnost pod názvem Josef Rafeld & Co. a existuje takto

v letech 1925 – 1933. V roce 1933 se stává majitelem zeť

J. Rafelda pan Karel Lorenz a  fi rma nese nový název:

Karel Lorenz. V roce 1945 je do společnosti ustanovena

národní správa a roku 1947 byla fi rma likvidována.

Rumburk Parní barevna Josefa Denerta bavlněných a  vlněných

přízí a  po  válce i  buničiny byla založena v  roce 1870.

Firma byla v  majetku rodiny Josefa Denerta se syny.

V době největší slávy zaměstnávala 30 lidí.

V  letech 1920 až 1925 byla barevna i  kotelna přesta-

věna a  renovováno strojní zařízení. V  době krize v  le-

tech 1930 až 1933 si pomáhal majitel kapitalizováním

životních pojistek a bylo mu odepsáno 62.000 Kč daní

a  snížen počet zaměstnanců. Očekávaná konjunktura

po roce 1938 byla utlumena počátkem války, kdy naru-

kovali oba synové a protože jeden ve válce padl a druhý

se vrátil jako invalida, byla fi rma od roku 1943 zavřena.

Po roce 1945 byl sice provoz obnoven a barevna vzhle-

dem ke svému dobrému zařízení se stala dodavatelem

barevných přízí stuhařských fi rem. V roce 1948 byla fi r-

ma začleněna pod n .p. STAP a v  roce 1953 byl provoz

přesunut do nově zřízené barevny ve Vilémově.

66

První léta všech národních podniků probíhala ve  zna-

mení koncentrace a  specializace výroby. Přihlíželo se

k tradicím, jaké kde byly, proto se v Krnově začala sou-

střeďovat výroba prýmků, oděvních a technických stuh,

v Dobrušce pak výroba hedvábných stuh, leonských vý-

robků, lepených stuh a šlových pruženek a ve Vilémově

a okolí pak výroba technických stuh, žakárských stuh,

popruhů, prádlových a  ozdobných pruženek. Do  roku

1958 měl národní podnik 14 závodů.

Závod 01 – tkalcovna ve  Vilémově (bývalý Pett ers &

Kumpf), s odloučenými provozy v Lobendavě (bývalý A.

Rasche) a  v  Lipové (bývalá pobočka Pett ers & Kumpf)

a taktéž s odloučeným provozem zušlechťovny ve Vilé-

mově (bývalý F.J. Richter). V letech 1951 – 52 byla tkal-

covna ve  Vilémově modernizována 230 stavy Saurer

60B. Provoz v  Lipové byl zrušen a  zaměstnanci pře-

vedeni do Vilémova, kde se začalo pracovat na směny.

Zušlechťovna byla postupně adaptována na  centrální

barevnu a dokončovnu pro vilémovskou oblast. Později

se stala samostatným závodem.

Závod 02 – tkalcovna a prýmkárna ve Velkém Šenově

(bývalá Schorisch a  Staude). Tkalcovna byla moderni-

zována hedvábnickými stavy 5,4/2H. V  roce 1955 byl

k závodu připojen odloučený provoz našívárny zdrho-

vadlovek (bývalý A. Saurer).

Závod 03 – tkalcovna žakárských stuh v Mikulášovicích

(bývalá F.J. Fischer‘s Witwe). Později k ní byly připojeny

jako provozy původně samostatné závody 06 a 07.

Závod 04 – tkalcovna stuh a pruženek v Hrádku n. Nisou.

Závod 05 – tkalcovna pruženek ve Velkém Šenově. Byla

připojena jako odloučený provoz k závodu 03.

Závod 06 – tkalcovna žakárských stuh ve Velkém Šeno-

vě (bývalá fi rma A. Göbela). Byla připojena jako odlou-

čený provoz k závodu 03.

Závod 07 – tkalcovna žakárských stuh v Mikulášovicích

(bývalá fi rma Grasse & Jeppe). Byla připojena jako od-

loučený provoz závodu 03.

Závod 08 – tkalcovna v  Otíně u  Jindřichova Hradce.

V Otíně měl být v padesátých letech vybudován velký

stuhařský kombinát. Stavba byla zahájena, avšak krát-

ce nato byla předána bývalému národnímu podniku Jit-

ka. Tkalcovna stuh zde byla zrušena.

Léta 1950 – 1988

67

Závod 09 – prýmkárna v Jindřichově Hradci. Poté byla

předána národnímu podniku Továrny stuh a  prýmků

v Krnově.

Závod 10 – tkalcovna v Domažlicích, která byla později

zrušena.

Závod 11 – tkalcovna, prýmkárna a skárna ve Vejprtech.

Závod byl předán národnímu podniku Továrny stuh

a prýmků Krnov.

Závod 12 – prýmkárna a  skárna v  Perštejně nad Ohří.

Závod byl později zlikvidován. Skací stroje převzal n.p.

STAP do nově zřízeného závodu v Horním Podluží, kte-

rý byl v roce 1952 zřízen z převzaté budovy od n. p. Hel-

veta. Prýmkařské stroje pak převzal n. p. Továrny stuh

a prýmků v Krnově.

Závod 13 – barevna stuh v Rumburku. Pro zcela nevyho-

vující a zastaralé vybavení a špatné pracovní podmínky

byla barevna zlikvidována a zaměstnanci přešli do zu-

šlechťovny závodu 01 ve Vilémově.

V roce 1958 však přišla nová reorganizace a výsledkem

bylo sloučení národních podniků STAP a  STUHA, pod

novým názvem Stuhy a prýmky se sídlem ve Vilémově,

který měl 8 závodů:

Závod 01 – tkalcovna ve Vilémově a v Lobendavě (Pe-

tt ers & Kumpf a První lobendavská)

Závod 02 – tkalcovna, prýmkárna a našívárna zdrhova-

del ve Velkém Šenově (A. Saurer)

Závod 03 – žakárská tkalcovna s dvěma provozy v Mi-

kulášovicích (F. J. Fischer’s Witwe a  Grasse & Jeppe)

a jedním provozem ve Velkém Šenově (A. Göbel’s Söhne)

Závod 04 – tkalcovna pruženek v  Hrádku nad Nisou

(dnešní Elas a.s.)

Závod 05 – zušlechťovna ve Vilémově (F. J. Richter)

Závod 06 – skárna a tkalcovna v Horním Podluží

Závod 07 – strojírenský závod ve Velkém Šenově (Carl

Lüdorf)

Závod 08 – dřívější národní podnik STUHA se všemi

provozy v Dobrušce, v Kostelci nad Orlicí a v Křížové

V  roce 1963 převzal národní podnik STAP od  národní-

ho podniku Závody Boženy Němcové (Bonex Teplice)

pletařský závod v Mikulášovicích (Anton Klinger & Co.)

a zavedl v něm výrobu stuh a pruženek, později též vý-

robu pletených a dělených stuh, našívaných zdrhovad-

lovek, řasenky a lepené obalové pásky. Tak vznikl další

závod s číslem 09.

V  lednu 1969 byl osamostatněn provoz tkalcovna pru-

ženek v Křížové a stal se závodem 10. V současnosti se

jedná o fi rmu Elasta Vestil Krucemburk.

68

V letech 1964 – 1970 byl vystavěn nový závod ve Vilé-

mově. Dostal organizační číslo 03. Původní závod 03 byl

zrušen (A. Göbel’s Söhne) a výroba z něho částečně pře-

vedena do nového závodu.

V roce 1965 byla provedena poslední reorganizace a ná-

rodní podnik Stuhy a  prýmky dostal staronový název

STAP, národní podnik, výroba stuh, Vilémov.

V  roce 1970 zakoupil státní podnik  STAP od  fi rmy

Optilon z  Německa licenci na  výrobu jednoho druhu

spirálového zdrhovadla, dovezl potřebné zařízení

a v roce 1971 zahájil, jak už bylo zmíněno, v závodě 07

jeho výrobu. Tato výroba však trvala jen do roku 1973,

kdy byla dokončovací linka předána do n. p. Koh-I-Noor.

Od té doby vyráběl n. p. na dlouhá léta jen zdrhovadlové

pásy, avšak již rozšířen o další 2 druhy.

V roce 1992 byla fi rma privatizována.V  roce 1970 zakoupil státní podnik  STAP od  fi rmy V roce 1992 byla fi rma privatizována.

Sbírkakalendářůvydávané každým rokem n.p. STAP, posléze a.s. STAP

70

71

72

73

74

75

76

77

HISTORIE A SOUČASNOSTS T U H A Ř S K Ý C H F I R E M V E   Š L U K N O V S K É M V Ý B Ě Ž K U

David Sklenář