1

Středověká filosofie

I. Počátek středověké filosofie - 467 pád Západořímské říše - 526 cís. Julián I. definitivně zavírá poslední antic. filos. školu, athéns. Akademii (obviněni z pohanství) - s c h o l a s t i k a - lat. SCHOLA = škola

- o b d o b í - 1. rané - 6-11.stol. /filos.jen jednotlivci, Diviš, Filoponos, Eriugena-světla ve tmě, jinak bar-

bar.Evropa/ - 2. rozvoj scholastiky 12.stol. /začínají filos. školy, tvořivý vzájem.zápas, soutěž, Anselm, Abaelard,

Bern.C/ - 3. vrchol - 13.stol. (Albert Magnus, Tomáš Akvinský x Bonaventura, Duns Scotus) - 4. rozklad scholastiky 14.stol. (nominalismus: Ockham, Mikul. z Autrecourtu, Mik. d'Oresme)

- ad 1. školy vznikají při klášterech, katedrálách, biskup. rezidencích, sídlech panovníků, svět. velmožů - zásluha o založení hl. Karel Veliký (zákony); poradce mnich Alkuin (oba 8.st. n.l.) - (univerzity vznik. až ve vrchol. období středověku) - vědění děleno a chápáno takto:

- f i l o s o f i e = soubor přirozeného vědění (vyděluje se z ní postup. lékařství a právo) - t e o l o g i e = soubor vědění nadpřirozeného

- předuniverzitní školy dva stupně - SCHOLA EXTERIOR (nižší stupeň, přirozené poznání; později artistic. fakulty univerzit) - SCHOLA INTERIOR (vzdělání vyšší, biblistické a teologické)

- hlavní rysy středověkého myšlení: - t e o c e n t r i č n o s t - nejvyšší metou patristiky a scholastiky ne poznání přírody, ale boha - idea ORDO (řádu) - hierarchická descendenční struktura světa a bytí (x antika - idea kosmu) - s p o r o u n i v e r z á l i e dříve chápán jako logický, ale PF: byl i metafyzický a noetický! - gnoseologie: poznání = ADAEQUATIO INTELLECTUS AD REM (formě poznáv.věci odpovídá v

mysli duchov. forma) - a u c t o r i t a s rozhodující - citace z Otců a později schol. Aristotela brána jako jistá pravda, důkaz - hl. metod. zásada - BENE DOCET QUI BENE DISTINGUIT. - dobře učí, kdo dobře rozlišuje → do-

vedeno do nesmírné subtilnosti, později často kritizováno jako scholast. nimrání se v detailech - cesty nebo části poznání boha - středověk rozlišuje 3

- (1) VIA POSITIVA (přirozená teologie, tj. metafyzika; např. B. = nejvyšší dobro, d. samo) - (2) VIA NEGATIVA (negativní teologie - možno říct, co B. není, protože je radikál. jiný než stvoření) - (3) VIA EMINENTIAE – zesílení přirozených lids. vlastností až do nekonečna

- SEPTEM ARTES LIBERALES (na latin. Západ uvedl hl. Alkuin a Eriugena!)

- dialektika - v jejím rámci hl. logika, též nauka o poznání a metafyzika - rétorika - čteny a komentovány spisy etické - gramatika - konstituce elementů filosofie jazyka

2

B o e t h i u s

význam - poslední Říman a první křesťanský středověký filosof (Martin Grabmann, 1957) - zdroje: v Athénách stud. 3 hl. antic.školy: a r i s t o t e l i s m u s, s t o i c i s m u s, n o v o p l a t o n i s m

u s - přetlumočil vel. část antického duchovního dědictví mladým evrop. národům - překlady (a výklady) antic. autorů (Aristotela, platoniky a stoiky) → filos. pojmy pro křesťanství - křesť. transformace antiky = základ. linie patristiky, + její nová dimenze (arist. logika → důstojnost filoso-

fie) - má i své vlastní spisy - snaží se spojit Platona a Aristotela (rozdíly prý ne v tom, co zásadní pro oba → žádné podst. rozdíly) - B. vliv vrcholí ve 12.stol. (chartreská škola, Abaelard, Petrus Lombardus), ve 13.st. jej komentují Tomáš

Akvin. i Duns Scotus

učitel, překladatel - "přirozené" vědění pěstováno tehdy v tzv. SEPTEM ARTES LIBERALES (7 svobod. umění, vypracoval

pohan Martianus Capella, křesťan. schválil, sankcionoval Augustin) - B. přispěl k obsahu i formě učení "nižšího" stupně - tři: m a t e ma t i k a, m u z i k a, l o g i k a - hl. příspěl k rozvoji logiky - vl. spisy i překlady (Arist. Organon, Porfyrios Isagogé) - tak Aristoteles poprvé výrazně uveden na scénu křesť. myšlení - autor definic fil. a teol. pojmů (AETERNITAS, PROVIDENTIA DEI, FATUM, PERSONA) - zajímá se o povahu pojmů vůbec → stojí na začátku sporu o u n i v e r z á l i e - B. akcentuje l o g i k u jako zákl. filos. i teol. i n s t r u m e n t

členění filosofie - 1) PHILOSOPHIA SPECULATIVA - fil. teoretic., spekul.-DE NATURA RERUM o přirozenostech věcí

- INTELLECTIBILIA o bytostech čiře duchovních, od látky oddělených → nepostižitel. změnami (Bůh, duchovní bytosti u duše bespojené ještě s tělem)

- INTELLIGIBILIA - o lidské duši spojené s tělem a zasažené prvotním hříchem, "degenereovaná" intellectibilia

- NATURALIA - o hmotném světě, hl. z aspektu idejí věcí, tj. duchov. základu hmot. světa (sem patří i QUADRIVIUM sedmi svobod. umění)

- 2) filosofie praktická (ta se podobá Arist. dělení) - e t i k a - jak ctnostmi formovat jednání jednotlivce (aby nemusel litovat svých činů) - p o l i t i k a - jak ctnostmi form. lids. společenství (nauka o státě) - e k o n o m i e - o správném vedení rodiny

- spor: je logika věda (má předmět) nebo nástroj (vědy)? - B. to syntetizoval, je obojím; proto logiku povýšil do základu filosofie → tj. základu všech pozděj. speciál.

věd (→ artis. fakulta předstupněm vyšších, teol. lék. a práv. ve středov. univerz.)

syntéza antic. filosofie a křesťanství - t e o c e n t r i č n o s t - nejvyšší metou patristiky a scholastiky ne poznání přírody, ale boha - B: B ů h = Platon: idea nejvyššího dobra, nad něj si vyšší myslet nelze → později Anselm - B. p e r s o n á l n í rozměr - Bůh = bytost mající "vlastnictví" (POSSESSIO) ničím neomezeného, dokona-

lého života (VITA) - Bůh-svět naprosto rozdílní: nekonečnost, "neomezitelnost" (B ů h) x konečnost ( s t v o ř e n ý s v ě t) - věčný a dobrý Bůh - proniká a ovládá vše prozřetelností (PROVIDENTIA) svého božs. rozumu (RATIO

DIVINA) a skrze nutnost (FATUM) udržuje řád, kt. stvořil - dobré v něm to, co se děje dle přirozenosti jím stvořených věcí

etika, antropologie - prameny: platon. eudaimonismus + stoická úcta k přirozenosti + křesť. kreacion. smysl pro individualitu - n u t n o s t (FATUM) zde není naprostá determinace všeho (jako ve stoicismu), má moc jen nad hmot.

věcmi

3

- č l o v ě k má duši → bytost svobodná, ne pod mocí FATUM, ale nesmí jej právě ovládat tělo a jeho po-třeby

- b l a ž en o s t (BEAUTITUDO, řec. eudaimonia) - kýžený život. stav, dokonalost daná společenstvím (hierar. uspořádaným) všech dober (CONGREGATIO OMNIUM BONORUM)

- o s o b a (PERSONA) - jednotlivá, "jedinečná" substance rozumové přirozenosti (NATURAE RATIO-NABILIS INDIVIDUA SUBSTANTIA) → čl. jako P. není jen část hmot. přírody (tělesnost), ovládaný nutností, ale je bytost svobodně se rozhodující

- tělo je poddáno řádu světa, v duchu jsme svobodni → čm méně žijeme tělem, tím více jsme svobodni - viz též B. osud - intriky → král Theodorich jej uvěznil a pak popravil; prý B. věrný církvi, král arián - B. - muži spravedlivému se nemůže přihodit nic zlého; dobrý je silnější a šťastnější než ten, kdo má fyzic-

kou moc

byl B. křesťan? - pochybnosti na základě toho, jak málo vyloženě teol. spisů mu připisováno, rovněž ve filos. spisech nehýří

zrovna křesť. terminologií (PF: duchem ovšem křesťanské) - viz např. De consolatione philosophiae - neutěšuje jej Kristus, ale Filosofie, moudrost, Kris. nikde nezmí-

něn! - PF: prý ovšem moudrost neokázale křesťanská, křesťané to tak později cítili - B. křesťan. rysy:

- (1) obsahuje trinitární pojetí Boha - (2) novoplaton. emanace u B. = kreativní akt svobodně a z lásky se rozhodujícího Boha - (3) důraz na individualitu lidské persony (x novoplat. úctě k obecnému) - (4) jako Origenés a Augustin podceňuje tělesnost a svět, ale respekt. přirozenosti věcí = hl. téma filo-

sofie! gnozeologie - hl. zásada, kt. ovliv. vrchol. scholastiku (určitá autonomie lids. poznání): všechno, co je poznáváno, je

poznáváno podle možností poznávajícího - B. - souhlas s Platonem, že p o z n á n í = r o z p o m í n á n í (ANAMNESIS) - PF: B. nepřijímá celou Plat. koncepci, ale jen proto, aby se vyhnul Arist. pasivní koncepci TABULA RA-

SA - rozlišuje 4 stupně poznání -

- (1) SENSUS - smyslové poznání hmotné podoby předmětu (FIGURAM IN SUBJECTA MATERIA CONSTITUTAM)

- (2) IMAGINATIO - očištění představy podoby předmětu od hmotného, předm. v čisté podobě - (3) RATIO - předmět "dematerializovaný" imag. vřazuje do širších souvislostí, poznává druh či rod

věci - (4) INTELLECTUS - nejvyšší stupeň poznání, překračuje skrze univerzália realizované poznání ro-

zumu (ratio), uchopuje duchov. "zrakem" přímo samy formy věcí - B. n o v ý a k c e n t k tomuto arist. a novoplaton. konceptu - aktivnost poznání, dokonce se stupni ko-

gnitivní aktivita roste, tj. intelektuál. poznání nejaktivnější - B: poznávací mohutnosti slouží poznávajícímu, poznání je z moci poznávajícího; vlastní kognit. aktivity

člověka; lidský duch je silný, aktivní (MENS VIGENS), žádná tabula rasa Aristotela a pasivita (stoicis-mus)

- k věcem člověka přibližuje aktivita ducha; intel. poznání je analogon toho, jak poznává Bůh (PF: vliv na střed. mystiku)

- B. je umírněný realista (viz 3.stupeň - druh (SPECIES) je obsažen v každé mu přináležející jednotlivině (SPECIES IN SINGULARIBUS INEST)

- PF: scholast. koncepce poznání jako aktivní ADEQUATIO AD REM není ale moderní subjektivismus!

vztah filosofie - teologie - PF: teologie má prioritu nad filosofií tím, že pojednává o vyšším poznání, kt. nestojí ale proti filos. přiro-

zen. poznání, ale dovršuje jej - B: dva cíle filosofie - (1) poznání přirozenosti věcí (2) interpretační služba teologii

4

Jan F i l o p o n o s G r a m m a t i k o s

- 1.pol. 6.stol.; vzdělán v Alexandrii; žádní následovníci; teol. učení odsouzeno 680 koncilem v Cařihradu; - stopy vlivu: snad jen něk. byzantští učenci; arab. myslitelé; renes. aristotelikové a noví přírodovědci - PF: JFG snad příliš geniální → nepochopen svou dobou; e.g. jeho kritika Arist. i u paříž. nominalistů

14.stol. - je to křesťan; PF: jeden z mála křest. přírodovědců až do paříž. nominalistů 14.stol. - PF: JFG srovnatelný ve starověku snad jen s Archimedem, předchůdce moder. novověké vědy

srovnání současníků: Boethius - Filoponos - jako Boet. 3 tradice (arist., stoa, novoplat.) a snaha o syntézu antika/křesť. - hl. zájem: stoicky pojatá fyzika → zásad. kritika Aristotela za jeho fyziku (a psychologii)

Filoponos a Simplikios - dostali se do ostrého sporu (stvořenost x věčnost světa), oba velmi odlišní i stylem práce - JFG rozsáhlé, "užvaněné" dílo, roztěkaný, nesystem., originálnější, sil. imagin. - S.. system., přísně logic-

ký - předpoklady originál. rozletu ducha JFG - doznívající kosmopolit. helenismus Alexandrie + křesťan.

(Böhm)

kritika Aristotelovy fyziky - kritika nauky o pohybu - A r i s t o t e l é s :

- 4 elementy (STOICHEIA) těžké (přirozeně směřují dolů) : země, voda, lehké(nahoru): vzduch, oheň - Země je střed vesmírné koule, pac je z nejtěž. prvku, přirozené centrum tíže → geocentrismus - impuls kameni → vržený, uveden do nepřiroz. pohybu → po čase se vrací k přiroz. místu, "dolů", k

zemi - těleso se nikdy nepohybuje samo od sebe, jen impulzem zvnějšku, vnější silou - po donucení vněj. hybatelem se pohybuje krouživým vířením prostředí, kt. přejalo pohyb hybatele

- J F G - rychlost pádu nezávisí na tíži tělesa (předjímá Galilea); ve vakuu by růz. tělesa padala stejně rychle - nikdo neviděl, že by těžký předmět uveden do pohybu foukáním vzduchu - proč by hybatel nemohl dát impulz samot. pohyb. se tělesu přímo? - Aristotelova chyba - dualismus látka/forma, žádné místo pro imateriál. síly - JFG: těleso se pohybuje silou vtištěnou mu hybatelem (VIS IMPRESSA) - VI je jediná příčina pohybu

tělesa - VI je n e h m o t n á → těleso by se pohybovalo nekonečně, ale je tu odpor prostředí - imater. síly vysvětlují další fyzik. jevy: šíření světla, tepla, zvuku - světlo, teplo = imater. energie, šířící se prostorem, proniká všechna tělesa - VIS IMPRESSA = to samo, analogicky, proniká stejně tělesy (viz zabarvení nebarev. skla barevným)

konflikt křesťanství a pohanství - spor o věčnost světa - Platon, Arist, Ptolemaios - představa n e b e (božské, aktiv.) a z e m ě (pozem.-pasiv.), 2 růz. sféry kosmu - JFG kritizuje antic. pojetí prostoru a času (aby ubránil časnost, stvořenost světa a Stvořitele, odbožšťuje

svět) - JFG: p r o s t o r = něco prázdného a rozprostraněného, naplněn předměty - odmítá dělení kosmu na sféru s u b l u n á r n í a n a d l u n á r n í - kritika Aristotela za :

- nauka o étheru (látce superlun. sféry) - věčný pohyb a čas (věčnost světa; kritizuje i u Prokla → konflikt se Simplikiem) - věčnost světa (Simplikios) x JFG - svět stvořen v čase a také v něm zanikne, nic v něm věčné

- JFG se chová v ě d e č t ě j i (odbožšťuje nebesa) > Simplikios proto, aby bránil ideu Stvořitele - JFG ale (x Buridanovi a Kusanovi) n e d i v i n i z u j e s v ě t - JFG - neměnnost světa (planet atd.) může být způsobena krátkým pozorovacím časem; slunce se mění

(teplo vzniká třením z jeho pohybu, ale hlavně ohňovou povahou) >>> barva planet různá, dle převaž. živ-lu >>> někt. nemohou být z étheru jako slunce!!!! >>> někt. nebes. tělesa ze stejn. hmoty jako Země

- JFG - S t v o ř i t e l - na poč. stvoření, pak už ne, Stvořené nepotřebuje další zásahy (tj. x novoplatonismu)

5

- Sim. a antic. kosmos = p o l y t e i s m u s (božs. planety - bohové) x JFG s j ed n o c e n í v e s m í r u, žádné mnohé řídící božské síly, principy

- JFG - uč. o FYSIS SYNTHETOS - souvisí s uč. o š í ř c e formy (LATITUDINES FORMARUM, Ores-me)

- osvobodil rychlost od hmotnosti (tíhy tělesa), rozhodující krok ke vzniku moder. dynamiky - zajímavé, že kř.teologie na JFG kritiku novoplaton.jako nekřesťanského učení navázala pozdě, (kromě

nominalismu) až po 17.stol.!!! - konflikt církve s Koperníkem, Galileem (PF: Gal. křesťanštější než tehdy církev, ta hájila

arist.ptolem.model) Pseudodionýsius A r e o p a g i t a (pseudo)Diviš tajemnost osoby DA - d í l o : napsal 4 knihy, 10 dopisů; mimořád., velký vliv na středověk

- Peri tés uraniás hierarchiás (DE COELESTI HIERARCHIA, 15 kap.) - DE ECCLESIASTICA HIERARCHIA (7 dílů, uspořádání církve analog.k božské hierarchii říše andě-

lů) - Peri theión onomatón (DE DIVINIS NOMINIBUS) zkoumá smysl, povahu a dosah jmen, názvů Boha

v bibli nebo lids. rozumu - Peri mystikés teologiás (DE MYSTICA THEOLOGIA) jak čl. může spojit s bohem, ik neproniknutel-

ným - tajemnost filosofie, tajemnost osoby - situoval se do 1.stol. n.l. jako spoluprac. sv. Pavla >>> dodal autori-

tu - první zpochybněno Abaelardem (12.stol.), později Kusánským., též humanistou Lorenzem Vallou - 19.stol. prokázáno, že DA žil asi v 1.pol. 6.stol.n.l. zdroje jeho filosofie

- Filón Alexandrijský - patristika (Řehoř Nysský, snaha spojit křesť. a novoplatonismus) - řecký novoplatonismus (hl. Proklos, 410-494 n.l. - společný s DA mají triadismus + Bůh jako nad-

jsoucí) 3 cesty k poznání boha - novoplaton.tradice nerozlišuje ostře filosofii - teologii; aristotel. tradice ale rozlišuje - 3 části poznání Boha

- (1) VIA POSITIVA (B. jak nejvyšší stupeň jsoucího, např. dobro samo, věci jen různě dobré) - (2) VIA NEGATIVA (co B. není, tj. nic stvořeného, žád. jsoucno ve Stvoření, je radik. jiný) - (3) VIA EMINENTIAE

- spor o to, jestli DA dosáhl i (3), nebo jen završil (2); chápal Boha jako HYPERUSIOS (nadjsoucího) Divišův obraz Boha - křesťanskost - Bůh = Stvořitel, CREATIO chápáno jako novoplaton. emanace - stvořenost >>> Bůh ve světě i m a n e n t n ě p ř í t o m e n, ale >>> B. je transcend. (malíř mimo obraz) - VIA POSITIVA = zkoumat stvoření a z něj usuzovat na B., DA říká, legitim., ale nedostatečné, B= abso-

lut. jiný - přínos V.P. = B. = jedno, příčina, podstata, život všeho jsoucího; povolal js. k existenci, trvale je udržuje v

bytí - příčinou vzniku jsoucího, Stvoření, boží dobrota, nikoliv nutnost (x novoplatonismu) - VIA NEGATIVA - radikální jinakost Boha x jsoucímu (ho pantón epekeina) >>> B. není něco jsoucí, nedostateč. tvrdit, že je

něco

6

- hyperúsios (vzato u Prokla) je více než jsoucí, převyšuje je >>> nemůže být přiměřeně poznán ze jsoucí-ho, Stvoření >>> je lépe říkat, co Bůh není - očista rozumu od jsoucího (VIA PURGATIVA), výstup vý-še, k nadjsoucímu, k nepředmětnému

- intelektuální nazírání nadjsoucnosti (Boha) - závěrečný úsek DA´s úsilí o poznání Boha - odlišnost od Kusánského - n a d j s o u c n o s t není splynutí protikladů, ale nad protiklady - hyperagnóstos - nadnepoznatelný, tj. nad krajními protiklady (ani poznatelný, ani nepoznatelný, nad tím) - "ptát se po Bohu znamená ptát se po Boží temnotě" - t e m n o t a zde ne tma o sobě, ale nepoznatelnost

pro náš rozum (jinak viz Augustin DEUS EST LUX, ostatně novoplaton. koncepce hmoty jako toho nej-temnějšího)

- jasnost (zřejmost a pochopitel.) jsoucího nás oslepuje pro poznání Boha, nadjsoucího - extasis - intel. vzestup, výstup ze světa jsoucnosti a danosti do sféry "nadjsoucího" - DA - extasis možná už v tomto životě (x Proklos - až po smrti) - (PF:) u DA nejde jen o akt poznání, je tu i vyšší stupeň participace na bytí Božím, vnitřní zdokonalení

člověka - v celé křesťan. od patristiky poznání B-a (jako duchov. spojení s Duchem) zušlechťuje, proměňuje, zdo-

konaluje - akt očištění od jsoucího (katharsis) = v poznání nadjs. >>> osvícení (fótismos), vrchol lids. úsilí (t e l o i o

s i s) - Jedno - ztělesnění nejvyšší dokonalosti, B. ovšem vlastně n a d d o k o n a l á b y t o s t >>> Nadjedno - Nadjedno = že nemá protilad v totální mnohosti, je nad jednotou i mnohostí Stvoření - DA uvádí příklad - soustředné kruhy - Bůh (absol. jedno) střed všech těchto kruhů, bytostně od nich odliš-

ný - jednotl. kruhy = jednotl. sféry jsoucna >>> mnohost (vzájem. rozdílnost) stoupá se vzdáleností od středu

(Boha) - J. A. Komenský tento obraz používá v Centrum Securitatis (Hlubina bezpečnosti), ovšem zdynamizov.

M.Ficinem v renesanci Idea participace a zavedení termínu h i e r a r c h i e - novoplat. e m a n a c e v křesť. c h r i s t i a n i z o v a n á - kř. emanace = nyní stvoření z dobroty Boží, svobodné vůle, ne nutně - Bůh na všech ontol. úrovních tvoří svět přímo (není to novoplat. přelévání z vyšších do nižších úrovní z

Jedna) - v ě c i mají na bytí jen účast, p a r t i c i p u j í x Bůh = bytí v neomezené plnosti, nemá ho, je jím sa-

mým - h i e r a r c h i e - DA zavádí a definuje - h. = posvátný řád, v němž jsou jednotlivé věci podle míry svého

podílu na bytí Bohu podobny, v analogickém stupni Bohem osvěcovány a mají analog. podíl na jeho pů-sobení a poznání

- schéma hierarchie - - vše "neživé" - podíl pouze jsoucností - "živé" bytosti - podíl na Božím životě - "rozvažující","myslící" bytosti - podíl na B. vědění (čl.a andělé)

- pozn. andělé mají vlastní triadickou hierarchii (9 chórů po třech vrstvách, analog. pak složení církve bis-kup-kněží-diakoni)

- pozn.2: andělé nemají kreativní emanační moc, byť chápáni jako inteligence - nejsou součástí schématu jako stupně, jen prostředkují mezi čl. - Bohem

- co je zlo - čím věci Bohu vzdálenější, tím méně dokonalé >>> DA to využije pro určení zla jako něčeho ještě méně jsoucího než nejsoucí, než hmota - zlo je oslabením jsoucího, nedostatkem dobra, nemá reálnou podstatu, pochází z mnoha parciál. defektů jsoucího (x dobro má jedinou příčinu - Boha, ten nemůže být příčinou zla)

- DA nepomíjí morálně ani ontologicky tělesnost (x gnostikům a gn. křesťanům), hmota není příčinou zla - (PF:) u novoplatonismu, byť christianizovaného, vždy hrozí díky určité imanenci Boha ve světě, ve Stvo-

ření určitý panteismus

7

vliv na pozdější filosofii - na DA navazuje Eriugena (nejvýz. filosof 9.stol.n.l.), překládal jej; 1.překl. ale opat Hilduin (přek. 827-

835) - DA přijat na západě jako autorita až ve 12.stol. (dík překl. Janu Saracenovi), ale na V už v 7.stol. (dík

Maximu Confessorovi) - 13.stol. - akceptace svatoviktor. školou (Richard a Hugo), pak Albertem M. a Tomášem Akvinským, vliv

na mystiky (Eckhart, Tauler, Ruysbroek) - v Anglii díky Robertu Grossetestovi (1.rektor Oxfordu) - renesance - Kusánský - inspirace THEOLOGIA NEGATIVA pro koncepci DOCTA IGNORANTIA; +

hledá nové paradigma vztahu absolutní jednoty a mnohosti - moderní doba: Jaspers, Heidegger - orientace filosofie na "nepředmětné"; prý i Hegel, Whitehead aj. jako

dialektický theismus

II. Karolínská renesance. Jan Scotus Eriugena I. Karolínská renesance - povaha vědění - 8. až 9.stol. v západofrancké říši (Německo, Francie, Belgie, Holandsko) - k a r o l í n s k á = Karel Veliký, 800 korunován papežem na císaře říše Římské >>> snaha o sepětí s anti-

kou - mezi jeho "ministry" mnich Alkuin, význam. filos. 8.stol. - budování škol, zde výuka skripturistiky + septem artes liberales /SAL, tradic.Platon, sofisté, Augustin,

Boethius) - Martianus Capella - africký pohan, spis De nuptiis Philologiae et Mercurii (7 umění jako družičky na

svatbě boha Merkuria a učené smrtel. dívky Filologie) - v době KV se o rozvoj SAL zasloužil Alkuin a v 9.stol. pak Eriugena (uvedl spis Mart.Capelly + koment.,

ve spisu Annotationes in Martianum) II. Jan Scotus Eriugena (pozn. "Eriu-gena" = narozený v Irsku) - hlavní zájem: p o z n á n í p ř í r o d y, kt. je zjevením božím - interpret. různě - panteis.monismus . . . . . . extrem. teocentrický idealismus; žádní přímí násled., ohlas až

12.stol. - kř. novoplatonik, víc křesťan. (Ir) > Diviš Areopagita; E. energičtější, víc domýšlí celou syntézu; až para-

doxy - Amalrich z Bennes učení JSE interp. panteisticky >>> zákaz 1210 koncilem v Sens, 1226 smrt pro toho,

kdo má JSE spisy předmět hlav. díla De divisione naturae - dialogicky psané; 5 knih o 4 typech přirozenosti (NATURA) - JSE: NATURA = ENS (jsoucí) >>> rozlišení 4 typů jsoucnosti

- (1) natura quae NON CREATUR ET CREAT - Bůh - (2) natura quae CREATUR ET CREAT - Boží syn, Slovo a ideje v něm stvořené - (3) natura quae CREATUR ET NON CREAT - stvořený svět, tj. realizace Božích idejí - (4) natura quae NON CREATUR ET NON CREAT - návrat všech věcí do Boha, poč.a cíle jsoucího

(4,5 kn) - (PF:) jakási "metafyzika dění", sepětí, ontologické dějství, proces všech 4 přirozeností Eriugenovo pojetí Boha - Bůh = 1., 2. a 4. přirozenost (3. je stvoření), tj. počátek, střed a cíl všeho jsoucího (DEUS EST IGITUR

PRINCIPIUM, MEDIUM ET FINIS) - 3 podoby existence 1 Boha z lidského pohledu - status stvoření (3.přirozenosti) - není jen theofanií (zjevení se boha, viz Diviš Areop.) - 1,2 4 t r a n s c e n d e n t n í Bůh; 3.přirozenost = specif. forma boží i m a n e n c e (nechápal ji pante-

ist.!!!)

8

- v křesťan. představě Bůh ontologicky velmi vzdálen stvoření; proto tak oblíben kř. novoplaton. a pak arist! - stvoření a spasení >>> Bůh intimně blízký světu >>> křes. teologové si oblíbili novoplaton. emanatismus,

aby se vyhnuli panteismu - skleros logos - tvrdá řeč, tj. nauka o Stvoření, tvrdá i pro křes. novoplatoniky; ale JSE to rád, silně krist.

novopl. - Bůh není ve stvoření jen myšlenkově jako Tvůrce, stvoření = součást ontol. procesu, sepětí všech 4 přiro-

zeností - Bůh je jediný počátek a tedy i cíl všech věcí, kt. po něm touží (IPSUM ENIM OMNIA ATRAHUNT) - Bůh jako 1, 2 a 4. přiroz.= přir., jíž vše vzniká, skrze niž vše vzniká a pro niž vše vzniká, + vše vzniká v ní

(JSE) - JSE: problematický závěr : Boží bytost "tvoří a je i stvořená" - Žák (osoba dialogu) oponuje - Stvořitel nemůže být stvořený; JSE - uznává r o z p o r; ale prý jen z d á n l

i v ý - řešení - vymezení "v ní" - Bůh = ontologické prostředí, v němž je počát., středem a cílem >>> tvořen sám

sebou - není to Hegel. sebeuskutečňování absolut. ducha; Bůh tvořen, když tvoří, je podstata všeho existujícího - vše dobré, existující atd. neexistuje samo o sobě, ale jen účastí na Bohu, první přirozenosti - JSE: Bůh prostě zakládá přirozenosti věcí, v nichž se takto sám zjevuje - B - tvořivá bytost, identita bytí a vůle - 1. přiroz. = NON ENIM ALIUD IN EA EST ESSE ET VELLE (není tedy něco jiného než bytí a chtění) - božství boha manifestuje jeho svoboda >>> jeho vůle >>> jeho láska (vůle touží po dobru a chtít dob.=

milovat) - Syn Boží (2.přir.) je zplozen (GENITOS, GENITUS), ale nestvořen, dle Creda je soupodstatný s Otcem

(homoúsios, CONSUBSTANTIALIS) x dle JSE - Syn stvořen a tvořící, není to ale arianismus; JSE: Syn souvěčný a spoluexistující s Otcem (COAETERNUS ET COEXISTENTIALIS)

- zplození Syna = vyslovení věčného Logu, není to vytvoření jiného a ontol. nižšího Boha, ale v jediné pod-statě tímto děním Bůh sám sebe tvoří; toto dění se odehrává v boží věčnosti, dle lids. hlediska v bezčasoví

- žido-křesť. CREATIO = akt ontologicky pozitivní; dynamizace ideje Boha (x degener. emanaci novoplat.) - B. způsobuje dění (pohyb), protože je sám božským děním; JSE - ethymologie THEOS od THEÓ běžím - 3. přirozenost - dění světa a dění ve světě předznamenáno bezčasovým děním v Bohu, Bůh vyslovuje své

Slovo a dává tak i počátek (PRINCIPIUM) všemu stvořenému - 1. přirozenost = jakési božské bezvědomí (Steenberghen: způsob vyjádření, že kdyby B. nemohl vyslovit

své Slovo, byl by v "bezvědomí"; PF: dosti hegelovské) - 2. přiroz.- CAUSAE PRIMORDIALES (ideje boží) - JSE posiluje kreativitu Boha >>> snižuje ontol.

relevanci idejí, pravzorů stvoř. věcí; - CP založeny Slovem božím, nejsou souvěčné takovým způsobem jako Syn s Otcem (tj. stejná souvěčnost) - ideje jsou s božím Slovem NON OMNINO COAETERNAE (nezcela souvěčné) Svět, člověk a návrat všeho k Bohu - Stvoření (svět) = sebe-zjevení Boží, řec. THEOFANIA, epifanie → i Stvoření má v sobě Boha, ukazuje se

v něm - JSE: boží theofanie = descendence Boží moudrosti (do světa-stvoření) - nejen se z j e v u j e ve světě, ale i p o z v e d á svět k sobě, protože Bůh je cíl všeho jsoucího - všechny věci světa míří k cíli - Bohu (tj. 4.přiroz.), ale tento pohyb posilován trvalou intervencí Boží (hl.

patrno u rozum.bytostí, tj. andělů, člověka) - viz JSE n o e t i k a - i l u m i n i s m u s - člověk žijící mravně, má poznání tím pronikavější, čím víc

do čl. proniká Světlo boží, kt. rozněcuje kognitivní zář lidské mysli (LUX MENTIS) - poznání = osví-cení světlem božím (Augustin, u nás později Komenský, a jeho současník Valerian Magni)

- dění 1. a 2. přirozenosti (Otec-Syn) v bezčasoví - s t v o ř e n í = cesta zpět k Bohu v čase, a s c e n d e n c e, vzestup; b ě ž e n í (viz THEÓ, THEUS) z

nejsoucnoti do jsoucnosti a nakonec k dokonal. naplnění vlastní jsoucnosti věcí - vrcholné sjednocení vše-ho s Bohem

- Bůh sám "běží" ve světě d e s c e n d e n c í - svým trvalým posilováním, intervencí běžení věcí k němu - d e s c e n d e n c e = odměna úsilí rozum. bytostí (vnitř. očištěný čl. + andělé) o ascendenci

9

postavení člověka ve Stvoření - úkol přivést vše jsoucí zpět k Bohu - epifanie boží se děje v pravém slova smyslu jen v rozum. bytosti >>> člověk = nejvýznamnější bytost

stvoření - a n d ě l = jen duchovní povahy >>> ontol. dokonalejší > čl., ale ne centrální, není spojnicí všeho, tak jako

čl. ! - č l o v ě k. = jedinečná jednota mnohosti a rozmanitosti všeho dalšího jsoucího;

- spojuje duchovost a nehmotnost+smyslovost a materiálnost - je ojedinělým jsoucnem celé stvořené skutečnosti - spojnice krajních rozdílů (TOTIUS NATURAE

EXTREMITATES - viz později renesance: Kusánus a Pico dela Mirandola - v čl. se nejvíc vyjevuje dokonal. jsoucího) : - tělo (INFERIUS) nejnižší stupeň jsoucího - intelekt (SUPERIUS) nad něj není nic vyššího (tj. ve Stvoření)

- Eriugenova syntéza - 1. učení m a k r o - m i k r o k o s m o s (už Čína, Indie, antic. Řecko, Platon, Arist.) - čl. = koncentrovaný obraz veškerenstva, "svět v malém" >>> kosmos = "velký člověk" (Plat.) - 2. judaismus - druhá tradice, čl. = IMAGO DEÍ; + 3. křesťanství : Kristus = Bůh inkarnovaný v člově-

ku - JSE: čl. se podobá Bohu hl. svobodou své vůle (TOTA DEINDE ANIMAE NATURA VOLUNTAS EST) - svoboda >>> neposlušlost čl. vůči B., B. tomu nezabránil (sv. = podstata čl.) - B. milost >>> čl. může zla hříchu přeměnit na dobra; i smrtelnost překonána příslibem vzkříšení (= smrt

smrti) - člověk jako idea (ESSENTIA PRIMORDIALIS) - zahrnuje vš. ost. věci jako ideje (v čl. exist. dokonal.,

reálněji) - čl. hříchem neklesá v hierarchii jsouc -má navrátit vše js.zpět k Bohu; čl.=spojnice všeho, překonává pro-

tiklady! - člověk jako druhý bůh - JSE to myslí analogicky (nepřekon. rozdíl -Bůh nevznikl, tvoří z ničeho x

čl.napodob.B) - lidská duše - tři kognit. mohutnosti - SENSUS INTERIOR / RATIO / NTELLECTUS (obraz triadičnosti

Boží) - lids. duše pochází ze 2.přiroz. (stvořené a tvořící)

- lids. individualita - u JSE zachována - sjednocení čl /B ne ztráta ind, splynutí >>> dokonání individuality - židokř. (individualita) x Plotínos - návrat k duchov. zdroji Bohu (EPISTROFÉ) = zbavení se indiv. (těla,

hmoty!) - Plotin. schéma - MONÉ - PROODOS - EPISTROFÉ (dynamika vycházení-setrvání-návratu jsoucího k

Jednu) - (PF:) novoplat. trad. - Spinoza, Hegel, a prý i Bergson nedokazali odolat lakani obecneho > indiv. - Teilhard de Chardin - JSE 4.přiroz. je anticipací jeho bodu Omega

10

III. ROZVOJ SCHOLASTIKY. Anselm z Canterbury Anselm z Canterbury význam - nazván "otcem scholastiky" (umírá na poč. 12.stol.!), prohlášen katol. církví za svatého - žije v době zač. rozvoje a rozkvětu střed. filosofie, doba těsně před setkáním s byzant., arab.a židov. filos. - hl. zdroj - sv. Augustin >>> Ans. posiluje a u t e n t i c i t u k ř. f i l o s o f i e - 2 tendence filosofování

- 1. chce řešit centrál. problém (a patristiky a kř. fil. vůbec) vztah víra - rozum - 2. duchovní vize celku skutečnosti (uchopení zásmyslové pravdy - např. De veritate, Monologion,

Proslogion) - u něj rozum zcela ve službách teologie, víry - má ji prosvětlit, zvěrohodnit, podpořit (ale ze samo-

stat.stanoviska!) - ad 2.- DV, M, P - spisy, kde mu jde o Pravdu samu, Boha jako základ všeho jsoucího, jako pravé Bytí

samo; - pokouší se o duchovní vizi Boha (základu vší skutečnosti) - ad. 1.- partikulár. problémy kř. dogmat - užívá COGITARE - logic. argumentace, dedukce - ad 2.- duchov. vize základu skutečnosti, pravéhoBytí, Boha - vyšší rovina INTELLIGERE - vnitř. nahlí-

žení pravdy - (PF:) pozn. - Anselm = 1. evrop. filosof, kt. se hl. idea jeho filos. zjevila nečekaně jako vize (pak Kusanus,

Descar.) I. Koncepce vztahu rozumu a víry - dvě aktivity lids. ducha

- CREDERE (věřit) - INTELLIGERE (chápat, nahlížet)

- jak vidí jejich vztah (okřídl. původ.titul Proslogionu a výrok závěru 1.kap. Prosl.): - FIDES, QUAERENS INTELLECTUM (víra hledající porozumění / nahlédnutí) - CREDO, UT INTELLIGAM (věřím, abych porozuměl / nahlédl; Ans.přeformul.NZ: věřte,abyste po-

chop.) - úkol kř. filosofa - rozum. zdůvodnění víry (pův.tit.Monologionu), ne rozum. zkoumat realitu - Ans. této aktivitě neklade meze; oslněn iluminač. schopností rozumu (viz Augustin - iluminismus) - v í r a - to hlavní, základ, předpoklad, má dávat primár. duchovní orientaci v životě, ne rozum - r o z u m - nikdy plně nepronikne mystéria víry, v. nevyčerpatelná >>> roz. zde má nekonečné interp.

možnosti - dva cíle vůči víře:

- (1) v y v r a c e t námitky nevěřících jako pošetilé a nedostatečné - (2) t ě š i t s e z porozumění víře >>> prohloubení v., harmonie lids. potřeb věřit/chápat/milovat

(poznané) - >>> Ans. z ú ž i l aktivitu lids. intelektu ale i p o s í l i l důstojnost a důležitost myšlení (PF) - nepotřebuje rozum, aby věřil, ale věří, aby chápal, nahlédl přiroz. i nadpřiroz. pravdy - PHILOSOPHIA ANCILLA THEOLOGIAE (ne výrok, ale jeho a středov.kř. postoj k filosofii, rozumu) - u Ans. - původně rozum.nereflekt. víra jakoby p r o s v ě t l e n a i n t e l e k t e m >>> stává se v ě r o h

o d n o u - VIA FACTI - jen hlupák by nepřijal tuto víru posilněnou rozum.zdůvodněním - r o z u m = g a r a n t v ě r o h o d n o s t i, smysluplnosti, závažnosti zjevených pravd - jak přesvědčit pochybovače? - s i l o u p o u h é h o r o z u m u, bez opírání se o bibli (pramen nadpřiroz.

pravd) - opírá se část. o Augustina -hl. o jeho důvěru v rozum (od Boha), vybízen k sepsání Proslogionu mnichy

kláš. Le Bec

11

- nikoliv negativní teologie (Diviš, později Tomáš Akvin. - n.t. je korektiv rozumu uchop. víru x u Ans. to není!)

- rozum. prosvětlení víry >>> zvlášt. stav - v i d ě n í (VISIO, duchov. nazírání pravdy) - visio = p ř e d s t u p e ň spirituality budoucího p o s m r t. ž i v o t a (tj. dokonalého patření na Boha, "na

nebesích") - změna úsilí - nechce najít intelelekt pro víru, ale chce podepřít víru rozumem, stojícím čistě mimo víru - (PF:) v nejfilos. pas. Prosl. nehledá víra rozum, ale lids. intelekt sám sebe, najde in.vizi; stává se spoleh.

oporou víry - (PF:) Ans. racionalismus zcela ve službách teologie (x osvícenský racion.. spíše proti ní) - W.Ockham odmítá racion. výklady Ans. jako rezidua pohanského antic. necessarianismu (Bůh musel... -

O: nemusel svobodná vůle!) - (PF:) Ans. racionalista, sice by odmítl W.O. (SOLA FIDÉ, pouhou vírou), ale nenahradil by to SOLA

RATIONE - (PF: viz význam nahoře) racionalistou byl Ans.jen v rovině 1., ve 2. ne >>> racionalisté jej nikdy nemohou

pochopit II. Tzv. ontologický důkaz existence Boží (DEB) - dialog o DEB pokračuje až do 20.stol. - v Monologion se opírá o sv. Pavla (Boha můžeme poznat z jeho děl) >>> Ans: hierarchie dokonalosti >>>

Bůh nej-) - tak anticipuje Akvin. 4.cestu poznání Boha; ale nedostačuje to (řetěz argumentů, ale Ans.chce arg. EB

sebedokaz.) - (PF:) Ans. hledá něco v našem myšlení nepochybné, oc oc se myšl. může opřít - Prologion : každý čl. chápe obsah sdělení, že Bůh = bytost "nad niž nic většího mysliti si nelze" - QUO MAJUS COGITARI NEQUIT - toto musí uznat a chápat i p o š e t i l e c (INSIPIENS) >>>chápání = intencionál. existence >>> ale kdy-

by Bůh byl jen intencionálně (a ne také reálně), nemohl by být "bytost nad niž...atd." >>> musí existovat i reálně

- (PF:) z intencion. existence jsoucna nad něž si nelze mysliti větší, plyne její reálné bytí (jinak by nebylo největší, větší jsoucno by bylo to, které by existovalo i reálně)

- kritika - mnich Gaunilo - existence intencion. představy by ohlašovala reál. bytí představovaného (nejkrás. ostrov myšlený by musel být skutečný - inten. exis. nějakého nejdok. jsoucna v urč. rodě věcí ještě ne-znamená, že to jsoucno existuje i reálně, ve skutečnosti)

- Ans. odpověď - specifikace podmínek (už v Prosl. to zmin. ve 3.knize!) - argument (důkaz) neplatí o pomíjivých věcech, kt. mohou nebýt - konečná existence nemůže impliko-

vat konečné bytí x Bůh = jsoucno, které nemůže nebýt, protože si není možno myslit to největší, aby to reálně nebylo (to by byl rozpor, CONTRADICTIO IN ADJECTO) - B. jako největší jsoucno = jed-nota Pravdy a Bytí

- (PF:) proč není Ans. důkaz "ontologický" - Ans. důkaz = intelekt. nahlédnutí Pravdy, Bytí samého, nikoliv vyvozování reál. existence Boha z pojmu v myšlení (viz Descartes!), pro Anselma Bůh není nějaký "nej-vyšší" pojem v myšlení, ale Pravda sama, intelektuál. nazřená

12

IV. Středověká renesance ve 12. století

Anselm vs. Roscellinus; Abaelard vs. Bernard z Clairvaux; Jan ze Salisbury; Střed. atomismus a panteismus (David z Dinantu)

I. sociální a duchovní charakter doby - na vyspěl. Západě Evropy se zvětšuje role měst (ekon. společen. i kulturní) - nové mnišské řády (12.st.hl. cisterciáci) >>> k u l t i v a c e drsných, barbar. mezilid. vztahů hl. šlechty,

měšťanstva - minnesängři - kultivace citových a erotic. vztahů - 12.stol. - vrcholí "r o m á n s k ý" sloh (1.archit. sloh středov. křesť. kultury, nazván rom. až v 19.stol!) - styk s kulturou a věděním B y z a n c e a i s l á m u >>> další rozvoj (islám tehdy na Iber.poloostr. na

vrcholu!) - k ř i ž á c k é výpravy; i tak rozvoj (Toledo,Palermo,Kalábrie,Neapol - zde plodný styk židov., křes. a is-

lám. učenců) - intenzifikace civilizač. procesu >>> intenzifikace vědění a myšlení >>> vznik škol,

- už ne jen jednotl. osobnosti,ale i ty! - chartreská škola (město Chartres) - svatoviktorská škola (klášter u bran tehdej. Paříže)

- p ř e k l a d y nauč. a filos. děl řec., arabských a židovských >>> prohloubení, rozšíř. poznatků svobod-ných umění

- myslitelé 12.stol. - už ne jen t e o l o g i e, ale i zájem p ř í r o d o v ě d n ý a p s y c h o l o g i c k ý - spíše zajímaví e k l e k t i c i > syntetici a vlastní systém budující; přispěli však k vel.syntézám

13.stol. (Akvin.) - (PF:) někt. autoři té doby asi první předrenes. humanisté (tj. formálně literárně obohatili filos., vzory

z antiky!) - filosofie12.stol. r o z m a n i t ě j š í (mysticis., racionál.směry, atomismus, i panteismus a materialismus)

> 13.stol. II. Anselm contra Roscellin

- Ans. - o t e c s c h o l a s t i k y, autor "O"DEB - v něm kulminuje dosavad. realismus - Ros. - o t e c n o m i n a l i s m u (u něj: radikální antirealismus) - (PF:) ukázali, že spor o univerzálie nejen l o g i c k y, ale i n o e t i c k y a o n t o l o g i c k y relevantní - protože tehdy filosofe = ANCILLA THEOLOGIAE >>> teologické důsledky (viz níže) Roscellin - UNIVERSALIA (obec. pojmy) = jen výdechy hlasu (FLATUS VOCIS) - tj. reálné u obec. pojmů jsou jen zvuky vyslovovaného obec. slova(eg. Bůh), ale termínu samot. nic reál-

ného neodpovídá >> reálně (REALE) existují jen j e d n o t l i v i n y (do jisté míry = Aristoteles, první substance)

- >> nauka o Trojici boží - svérázný výklad - skutečně existují jen 3 božské osoby (B-Otec, B-Syn, B.Duch Sv.)

- to = h e r e z e - R. odvolal jen ze strachu před potrest. >> tížilo to Anselma - nominalista vlastně = ne služebník, ale p r o t i v n í k teologie (tj. dogmatu o trojjedinosti Boha) - x realista (Anselm, Vilém z Champeux) = s p o j e n e c teologie Vilém z Champeux - výhodnost realismu - výklad křest. učení o dědičném hříchu - pro teology těžko vysvětlit, jak se přenáší z

čl. na čl. >> VzCh. : obecnému pojmu odpovídá reálně existující jsoucno - jednotliví lidé (reál. exis-

13

tuj.individua) = jen zmnožená existence obecného + reálně existujícího č l o v ě č e n s t v í = hřích zasá-hl toto reálné lidství >> všichni lidé jím zasažení skrze svou společ. lids. přirozenost

Anselmova kritika nominalistů - nekritizuje nomin. jen za blud.nauku o boží Trojici, ale kritika i čistě filosofická - radikál. nomin. >> otřes. teologie i filosofie + veš. přirozeného vědění za smysl. skutečností - n o m i n. (nauka o univerz.) = pokračovatel s t o i c i s m u >> nomin. = středověký sensualismus sui

generis - Ans. nazývá sensual. rané nomin. DIALECTICI MODERNI (noví dial.) - jsou v zajetí svých jen tělem

(těl. orgány vnímání) produkovaných přestav (IMAGINATIONES CORPORALES) >> nechápou co lid-ský intelekt ve svém jasném světle poznává

- n.d. (D.M.) redukují skutečnost jen na to, co si dovedou představit (IMAGINATIONES COMPREHEN-DERE) >> přeplnění doslova množstvím představ >> zatemnění světla jejich intelektu >> utápějí se v mnohotvárnosti + rozpornosti vnímaného světa, neschopni se povznést k průzračné j e d n o d u c h o s t i intelekt. nahlédnutí

- if i n t e l e k t vysvobozený z rozptylující oci smyslů + odpoutaný odpotřeb těla >> schopen uchopit to společné rozmanitým věcem, jejich přirozenost

- A: intel. se v aktu poznání spojuje s věcmi samými, dokonce schopen se dotknout samontého Bytí (viz Proslog.)

- p r a v d a = vyrovnání se se skutečností >> nejpravdivější ty myšlenky dotýkající se toho, co je jsoucí v nejvyšší možné míře (tj. Boha)

- A. - p o z n á n í není jen čistě kognitivní akt - pravdivost poznání závislá na způsobu života - opravd. poznání vyžaduje urč. mravní + spirituál. úroveň poznávajícího x n o m i n a l i s t é - poznání = jen urč. technika, její povaha určuje i výsledek poznání

III. Abaelardova koncepce univerzálií - Ab. dílo - z velkého duchovního zápasu >> hl. přínos jeho filos. = noetický koncept problemu univerzalií - na svou dobu se zajímal o povahu poznání mimořádně >> jeho noetika spíše na místě scholast. metafyziky - původně hledá řešení v prostoru mezi Roscellinem (radik. nomin.) + Vilémem ze Champeaux (umírněný

nomin) - k r i t i k a r e a l i s m u VzCh.>> krit.analýza všech dosav.forem realis. (konvencionalismus, indiferen-

tismus aj.) - Ab. v l a s t n í k o n c e p c e - konceptualismus

- (1) obecné (UNIVERSALIA) reálně neexistuje, je vytvářeno (CONCIPERE) lids. rozumem - (2) odmítá ale i Roscellina, že univerz. existuje ve slovech, tj. sl. = VOX (hlas) - (3) Ab.- obecniny existují pouze v řeči (SERMO) = slova nejsou jen "výdech hlasu" (VOX), jsou no-

siteli určitého významu, smyslu - tato slova nesoucí význam, smysl = NOMINA (>> pak NOMINA-LES - stoupenci atd.)

- (4) obecniny jako NOMINA ale ne něco vytvořené (CONCIPERE) lids. rozumem svévolně - skrze abstrakci postihují určité reálné vlastnosti skutečnosti >> univerzália tedy urč. specific. uchopením skutečnosti = k o n c e p t u a l i s m u s

- tato koncepce univerz. ne homogenní, ne uzavřená soustava - spíše staveniště, vyvíjí se, různé tendence, akcentace >> Ab. únik z tenat dogmatismu, velký v ý z k u m n í k logiky, spekulativ. gramatiky (antici-pace moder. filosofie jazyka) + noetiky (ta význam. důsledky v etice)

- celá koncepce univerz. se opírá o urč. n o e t i k u - Ab. není autorem nového konceptu noetiky - vliv Aristotela - ale vykládá částečně Arist. teorii poznání tak, že zakládá novou noetiku

- pojetí abstrakce o d l i š n é - (1) Arist.+scholastika - abs. = proces kdy rozum odhlíží od materiál. + smyslového, uchopuje nema-

teriál. formu, kt. je obecným a určitý druh konstituujícím principem jednotlivin, kt. k urč. druhu přiná-ležejí

- (2) Abaelard - abs. = schopnost vnímat odděleně růz. vlastnosti jednotlivých věcí (kt. ovšem samy o sobě neexistují) - pokud něj. taková vlastnost shledána na více věcech >> stává se čímsi obecným (VOX UNIVERSALIS), co se nevztahuje k jediné věci

14

- (1) odhaluje reál. strukturu jsoucího - uchopuje NATURA COMMUNIS (přirozenost) společnou jednotli-vinám stej. druhu - pro Arist. + středov.realisty univerzalia = něco zakotvené v samotné architektonice světa, strukturované do rodů + druhů

- kol. r. 1000 Gerbert z Auriac považuje rozdělení všeho jednotlivého jsoucího do druhů + jeho opětné spo-jení do rodů za dílo Stvořitele "všech umění", ne za dílo lids. myšlení (našich pojmů)

- p ř i r o z e n o s t i = druhové principy >> konstituují stavbu reality + jsou odhaleny v pojmech - x (2) Abaelard - náš rozum neuchopuje skrze proces abs. přirozenosti věcí, neb ty pro něj nedosažitelné,

může je poznat jen jejich tvůrce, Bůh - = Ab. popírá jen schopnost adekvátního poznání těchto přirozeností (ne že obec. existují jako NC ve vě-

cech !!!) - neznamená to, že skutečnost nepoznáváme, ale ve srovnání s Bohem skutečnost nepoznáváme v její pod-

statnosti - = působ poznání skutečnosti (MODUS INTELLIGENDI) není totožný s podstat.způsobem existence věcí

(MODUS ESSENDI) - (PF:) nejde o nějaký středov. subjektivismus (= kognitiv. svévoli) - sice se MI liší od ME, přesto naše poznání je k věcem zaměřeno (INSTITUTIO IAM FACTA) - nejsme jen schopni přímo poznávat přirozenosti věcí, jen nanejvýše na ně (často chybně) usuzovat z po-

dobností, kt. na věcech nalézáme - SIMILITUDO (podobnosti) - reál. zakotvení našeho poznání - rozum tyto podobnosti navěcech nalézá, nemusejí být ale pro povahu věcí samých podstatné

- Ab. x platonismu, aristotelismu + větš.jejich dosavad. křest. vykladačů - Ab.: spíše než podstaty věcí (při-rozenosti) poznáváme jen a k c i d e n t y (tj. ve středov. fil. nominalismu 14.stol = j e v y, např. Mikuláš z Autrecourtu! - substance nepoznatelné, poznáváme jen jevy)

- obecně řečeno: nepoznáváme ENS REALE, ale jakousi věc imaginativní a fiktivní (RES IMAGINARIA QUAEDAM ET FICTA)

- (PF:) Ab řešení = univerzalia ne sice čiře subjektivní, ale nezaručují, resp. přímo znemožnují objektiivtu poznání

- kdyby se v našem poznání vksutku objektivně "zrcadlila" realita, mohli bychom naše pojmy považovat za obrazy skutečnosti (IMAGINES) x Ab. - jde o IMAGINES CONFUSAE (t e m n é, m a t n é o b r a z y)

- (názorný příklad: obecný pojem města >> příchod do konkr. města >> zjišťujeme, že v porovnání ten obec. obraz města jen neurčitý, matný, orientuje nás pro pohyb tím konkr. městem jen obrysově, částečně - PF: kdyby Ab. žil v gotice, bylo by to jiné, přísná pravidla struktury měst...)

- slovo obraz sugeruje i tak znač. míru "objektivity" >> Ab. užívá pro obecniny termín OPINIO (m í n ě n í, názor)

- PF: tehdy teologická pokora u křest. myslitelů - lids. poznání v důsledku děd.hříchu porušeno, temné, ne-dostateč.

- >> Ab. spíše noetická pokora - specifičnost + omezenost lids. poznávacích mohutností, ne bytostně souvis. s děd.h

- PF: - Ab n.p. zakládá urč. subjektivizační tendenci Ab. noetiky - PF: není to subjektivismus, spíše koncp-tualismus (ale jiný než u Jana ze Salisbury!)

- Ab. nazývá universalia také termínem FIGMENTA - "v ý t v o r y" rozumu, kt. se snažíme skutečnost uchopit

- naše poznání není přijímáním skutečnosti jako takové, ale = i n t e r p r e t a c e skutečnosti skrze univer-zálie

- PF: název sermonismus pro Ab. koncepci nepřesný, ukazuejjen rozdíl proti Roscellinovi a Vil. z Champ., ale je to spekulativ. gramatika - pro Ab. hlavní n o e t i k a -

- obecniny existují jako NOMINA jen v řeči, jejich významovost určena tím, že jjou FIGMENTA (specif. koncepty rozumu), vztahujíc. se ke skutečnosti >> PF: pro Ab. noetiku a pojetí univerz. lepší název k o n c e p t u a l i s m u s

- Ab. někdy chápán jako k o n c e p t u a l i s t a (= mezi nomin. a umírn.realismem), PF: ale Ab. otevřený, zkoumá !

- Steenberghen - Ab. = u m í r n ě n ý r e a l i s t a; Z. Kratochvíl - Ab. = u m í r n. n o m i n a l i s t a - PF: Ab. soustava transcenduje jak nominalismus, tak umír. realismus >> konceptualismus (ale z těchto

důvodů!)

15

- o t á z k a - překročil Abaelard noetické adekvační schéma scholastiky 12.a13.stol. ? (poznání jako adae-quatio intellectus ad rem) - PF - Ab. neodložil adekvaci, ale subjektivizuje ji silně, proces poznání speci-fic. podmíněn na str. poznávajícího >> otevírá cestu ke

- (1) kognitivnímu autonomismu Tomáše Akvinského - (2) Scotovu chápání univerzálií - (3) Kusánovu kreativismu - (4) /přes Occamův nominalismus/ k novodobému subjektivismu

IV. Abaelardova etika (úmysl = hodnotící prizma činu)

- Ab. etika není primárně odvozena z teologie / metafyziky; plyne z Ab. pojetí univerzálií + jeho teorie po-znání

- Ab. se zasloužil o emancipaci etiky jako filos. disciplíny - v dosavad. křest. tradici etické traktováno jako součást teologie (THEOLOGIA MORALIS) - snad jediný kř. myslitel před Tomášem Akvinským chápal et. jako disciplínu s vlastním předmětem >> tomu odpovíd. metodami výkladu

- dosav. teologic.+filos. kategorie (podoby hříchu, pojem dobra či zla) pro morálku středov. čl. závazné - pro Ab. ztrácejí jakoukoliv normativní hodnotu - jeho etika totiž vychází z jeho noetiky!!!! >> o b e c n i

n y = IMAGINES CONFUSAE >> obec. etické normy pro utváření jedinečného, mravního života jednot-livce ještě více zatemňující

- univerzálie mimo čl. neexistují >> dobrota + morálnost / špatnost + zločinnost lids. jednání nelze posuzo-vat zvnějšku, ale posuzovat z nitra jednajícího člověka

- >> ani samotný čin nemůže být východisko morálního (+ event. právního) posouzení + hodnocení - v pravém slova smyslu morální / nemorální vždy ú m y s l >> teprve prizmatem úmyslu lze eticky hodnotit

i čin - ú m y s l = jediný klíč k spravedliv. etic. + právnímu hodnocení každého jednotliv. čl. - č i n sám může zakrývat povahu toho kt. skutku (neúmyslné vs. úmyslné zabití nelze hodnotit + trestat

úplně stejně) - nevědomé / vědom krvesmilstvo totéž; podobně úvaha o setníku, kt. kopím probodl bok Krista, nevěděl,

kdo to je.. - trestat lidi za n e ú m y s l n é činy = nespravedlivé + nemorální - Ab. tak kritizuje i tvrdé dobové trestní právo - byl první středověký humanista V. Oponenti "nové logiky" a Abaelardova konceptu filosofie

- Boethius daroval Západu Aristotela (logiku), Ab. stojí na počátku scholastiky s vlastní scholast. výklado-vou metodou - spis Sic et Non - ukázka, jak si Ab představuje spolupráci filosofie - teologie

- požaduje přísné logické + terminologické zkoumání zvláště těch výroků Svatého písma (Bible) i všech svatých Otců + význam. církev. autorů + výroků církev. koncilů, které vůči sobě rozporné

- není to neposlušnost vůči autoritám, Ab. jen považuje za nutné podrobit je přísnému zkoumání, jestliže vykazují rozpornost +/ nejasnost (vážil si církev. + duchov. aut. + i pohanských autorit myšlení!)

- zkoumání se musí konat v duchu lásky + pokory >> zvyšuje schopnost zkoumajícího ty rozporné výroky pochopit, ne zpochynit + vyvrátit

- PF: Ab. r a c i o n a l i s t a (x Anselm!) >> tak r o z u m dostává mimořádnou s e b e d ů v ě r u >> via facti opačný význam než u Anselma z Canterbury (An. chce věřit, aby mohl pochopit x Ab. chce rozumět, aby mohl věřit

- teologie od Abaelarda vystavena náporu "dialektiků" - velcí scholastikové (Bonaventura, Albert Magnus, Tomáš Akvinský) nenásledovali Ab. racionalistické

tendence, nicméně akceptovali jeho zvýšené nároky na logic. správnost, terminologickou jasnost + meto-dickou stavebnost výkladu ve f i l o s o f i i i t e o l o g i i !

- Ab. metoda SIC ET NON = uvádění výroků "pro" i "proti" + hledání logicky, metodicky i obsahově nej-vhodnějšího + terminologicky nejčistšího řešení

- rozvinuli ji, pozměnili >> z á k l a d s u m , nejsystematičt. prací středověku (analogon gotic. katedrál!)

16

- Bernard z Clairvaux (oponent) i Jan ze Salisbury (Ab.'s žák) = významné dobové alternativy Ab, "rytíře dialektiky"

Bernard z Clairvaux

- rozdílná osobnost x Abaelard; společné : vášnivost povah + nekompromisnost >> jejich k o n f l i k t dlou-hý, živený

- když se Ab. unavený nebezpečným životem (pořád jej chtěli zabít, Fulbert jej vykastroval) vrátil do Paří-že, kde jeho žákem Jan ze Salisbury, obvinil jej BzC z r a c i o n a l i s m u + zasloužil se o Ab. odsouzení na círk. sněmu v Sens

- BzC - (1) zakladatel nového reformovaného řádového života (cisterciáci) + (2) hlasatel křížových výprav - BzC = m y s t i c k á v z n í c e n o s t - není apriorně proti světskému vědění + filosofii (sám psal dobová filos. témata, eg o svobodě vůle) - v ě d ě n í ale nemá být samoúčelné, má sloužit náročnému, vpravdě a ryze křesťanskému životu - cílem

k.ž. spása - k.ž. obtížná cesta >> jen vědění, kt. napomáhá čl. k mravní + duchovní dokonalosti >> křesťansky legi-

timní - odmítá to vědění, kt. uspokojuje lids. zvědavost, ctižádost, touhu po majetku - uznává jen hodnotu vědění, kt. rozmnožuje lásku + životní moudrost (= BzC: není mu třeba filosofie, lásce

+ moudrosti se učí u Krista + apoštolů) - trýznil tělo a s k e z í (podlomil si zdraví), ale vlastně jen projevem a s k e z e rozumu + vědění - hluboký m y s t i k >> rozumové zdůvodňování existence nesmrtelné lidské duše, její svobody, existence

a povahy andělů i existence + povahy bytosti Boží příliš vnější, abstraktní, zatížené smyslovostí + hmot-ností lidské přirozenosti >> od té se snaží askezí tělesnou i rozumovou odpoutat

- k r i t i c k ý k jiným i k sobě - napsal, že jeho vnitřní puzení je jemu samému často nepochopitelné, všechna jeho díla ho děsí ( PF: absolutnost dokonalosti, k níž se vydal, jeho lids. přirozenost "drtí" >> úz-kost, ale ochoten - odměna = větší, Bůh vstoupí do duše)

- J. Pieper - BzC = ANIMA QUAERENS VERBUM (duše hledající slovo) - ovšem mystický zážitek se-tkání s Věčným Slovem nesdělitelný - vnitřní duchov. zkušenost postavena nad jakékoliv slovní, intelek-tem zdůvodnitelné sdělení >> BzC nezajímá ani filosofie, ani teologie (!) ani pokusy kř. myslitelů o jejich syntézu, mystic. zkušenost dle B. stojí nad touto syntézou

- kritizuje (1) "dialektický" rozum si troufá pomocí logiky (definic + sylogismů) řešit divinální tajemství (2) kdo holdují krásám světa + bez potřeby spásy (eg x dobov.umění, eg v kostelích, smyslové >> modly) - = typické pro středov. ostříhatele autenticity křest. >> BzC obvinil Abaelarda - jeho dialektika ne pro

upevnění víry, ale zpohaňšťuje křesťanství (Ab. + další staví totiž na roveň něk. "pohanské" autory a křest. autority, někdy srovnáván Kristus / Aristoteles = zjevení pravd nadpřirozených / zj. pravd přirozených)

- Ab. se bránil (později i Tomáš Akvinský!), že již něk. pohanští filos. tak na vrcholu, že tušili Kristovy nadpřiroz.pravdy (Ab. - hl. Platon nejblíže křesť. - trinitární povaha existence Boží)

- x BzC: obdiv k pohanství nebezpečný, pravého křesťana ponižuje - if Ab. dělá z Plat. křestana >> Ab. = sám pohan

- Ab. se považoval za syntetika antické vzdělanosti + křesťanské zvěsti (přiroz. + nadpřiroz. vědění) - Ab. svěřil r o z u m u (+ filosofii) funkci s o u d c e platnosti + smysluplnosti jednotl. výroků bible a cír-

kev. autorů >> BzC - Ab. syntéza = nepřípustné smíchávání pohanství + křesťanství (rozum + víry; vědění přiroz. + nadpřiroz.)

- BzC.: obvinění Ab. z racionalismu - Ab. prý tvrdil, že pro rozum nic z toho, co na nebi / na zemi / v něm samém není mu neznámého, vrchol opovážlivosti - dokonce možné lidské poznání Boha (HUMANA RA-TIONE) lids. rozumem v celku jeho bytosti (TOTUM QUOD DEUS EST - vše, co Bůh je)

- BzC.: Ab. chce racionalisticky pitvat mystéria víry tak, jako to dělá u myšlenek přirozeného vědění >> dělá z filosofie vládkyni teologie, ne služku t.

- PF: Ab. by na to asi namítnul, že když už teologové něco říkají o Bohu lidskou řečí, má právo to zkoumat - Ab. sám v dopise Heloise přiznává, že nikdy nechtěl Aristotelem zastínit Krista

17

Jan ze Salisbury

- žák Abaelarda + chráněnec Bernarda >> jakási s y n t é z a, ale i k r i t i k a sebejistoty dialektiků (Ab-a) - vzdělanec, kněz, filosof, diplomat, spisovatel; znal se s T. Beckettem, léta s ním ve vyhnanství ve Francii - teologie nemůže být napospas filosofii, rozvážné ohrazení se - nadpřirozené pravdy teologie mohou využívat služeb logiky + metafyziky, ale nelze, aby filosofie přebu-

dovala teologii v racionál. přehledný + formálně logicky dokonalý systém - lidský r o z u m se musí o t e v ř í t n a d p ř i r o z. p r a v d á m, ne si je přizpůsobovat - nadpřiroz. pravdy nikdy neuspokojí naši touhu po uzavřeném, metodicky uspořádaném systému - vždy s

ní budou v konfliktu - NP sice částečně pochopitelné, ale naším rozumem nezdůvodnitelné - obsah a poslání filosofie - pozornost k přírodě + lidské společnosti - JzS: tyto oblasti dosud z a n e d b á v

á n y - JzS = anglický filosof, prototyp spojení učence + veřej. činitele + anticipátor tradič.empirické tendence

anglic. filosofic. myšlení - JzS přitahován p ř e d m ě t y našeho p o z n á n í (x Abael. "subjektivní" stránkou poznání) - bojí se f o r m a l i s m u dialektiků, že Ab. následovníci udělají z filosofie jen logiku >> ztráta zájmu o

realitu, přitom naše poznávací mohutnosti se k realitě bytostně upínají! - >> akcentuje naši z k u š e n o s t - ta nás ke s k u t e č n o s t i vztahuje především - vzpírá se slepé víře v autority - řešení ne kritičnost logicko-analytic. rozumu, ale trpělivé, střízlivé + věcné

p o z o r o v á n í s k u t e č n o s t i - tj. vlastně faktů, kt. znal, ne metafyz. spekulaci !! (PF: tehdy něco mimořádného)

- jistý rozměr "h u m a n i s m u" - JzS. rozšiřuje zkušenost p ř í r o d n í >> + s p o l e č e n s k o u + d ě j i n n o u

- píše elegantní latinou (tehdy ne běžné), středověký "Cicero", + příměs tradič. jemného angl. humoru >> ojedinělý případ ctění dokonce antischolastic. renesač. humanisty

- spisy : Enteticus de dogmate philosophorum (Úvod k naukám filosofů), psán jako filos.báseň Policraticus - jeden z prv. státovědných spisů, znač. věhlas

Srovnání + shrnutí

- dílo Abaelarda, Bernarda i Jana ze Salisbury (1) důkaz myšlenkové pluralitnosti středověké kultury (2) doklad specializace vědění ve 12.stol.

- Abaelard - hl. temata logická, gramatická, noetická, etická (také např. o znacích ! ocenil Ch.S.Peirce!) - Bernard - psaní spisů mysticko-kontemplativních, obohacujícíh i psychologii + filos. náboženství - Jan Ze S. - spis Metalogicus - problémy logické + metodické; dále historie filos. + hist. politiky Zhodnocení Abaelarda

- PF: prý někdy jen "historický" význam - to ale ve filos. ne to, co např. v přírod. vědách! - Ab. novátor ve své době >> jeho myšlení nepohlceno paradigmatem doby - díky Ab. logicko.-metodolog. přínos >>> rozmach scholastiky ve 13.stol. + obhajoval dobře Aristotela! - problematič. povaha, nezaložil vlast. školu, ale měl významné žáky-posluchače (Jan ze Sal., Petrus Lom-

bardus!, papežové Alexandr III, Celestýn II, asketa revolucionář Arnold z Brescie) - Abael. stojí v aristotel.-křest. tradici Boethius - (Ab.) - Tomáš Akvinský (= dějinně sílící vliv Aristotela v

kř.) - PF: u Ab. jsou nesporné subjektivizační tendence, tj. začátek cesty k novodobé filosofii subjektu - Abael. a později Tomáš Akvinský překročili schéma poznání jako ADAEQUATIO AD REM (naivní

realismus v novodob. smyslu slova) - zkoumají člověka a jeho poznávací mohutnosti kt. = předpoklad po-chopení světa

- Ab. + TA = naše poznání ne odraz / obraz skutečnosti, ale specifická intepretace skutečnosti

18

VI. Některá další významná témata filosofie 12.století Rozvoj atomismu Panteismus (hl. David z Dinantu) I. Středověký atomismus

- ve 12.stol. znovuoživen + rozšířen a t o m i s m u s - ne ontologic. koncepce vysvětlující vznik univerza (= Leukippos, Démokritos, Epikuros, Lucretius Carus) - jde "jen" o atomistické vysvětlení c h o d u světa (Bohem již stvořeného!) - p ř e d s t a v i t e l é - 12.století

- Petr z Poitiers (1130-1205); Urso ze Salerna; Hugo od sv. Viktora;Thierry ze Chartres - anonym, "autor spisu De elementis"

- 13.století - Robert Grosseteste - první rektor Oxford University

- 14.století - Henry of Harclay (1270-1317); Walter Chatton (1333-1334);Gerard d'Odon (z. 1349)

- později jejich argumenty využil Mikuláš z Autrecourtu - vypracoval svéráz. atomistický systém, aplikovaný i na vysvětlení struktury našeho myšlení

- myslitelé 12.st. - spojování + rozpojování atomů >> (1) vznik + zánik věcí + změny na nich pozorované (2) nauka o čtyřech elementech (země, voda, vzduch, oheň)

- nauka o 4 element. pilíř aristotel. fyziky - ta zná 4 zákl. kvality - t e p l o + c h l a d n o, s u c h o + v l h k o - 4 kvality vždy po dvou spojeny ve 4 elementech - 4 elementy určeny i jinak kvalitativně - země, voda těžké (tíhnou dolů), vzduch, voda lehké (stoupající vzhůru) - >> názor o přirozených místech >> koncepce povahy + forem pohybu - >> jakákoliv r e v i z e nauky o elementech = d a l e k o s á h l ý o b r a t (viz Jan Filoponos Grammatikos) - myslitelé 12.stol. výrazní novoplatonici = jejich kosmologie ovlivněny hl. Platonovým dial. Timaos - = eliminace kvalitativního Aristotelovského výkladu nauky o 4 elementech! - Timaios .: e l e m e n t y zde = dokonalá tělesa - samy ale složeny - s l o ž e n o s t geometrické povahy - >> inspirace pro myslit. 12.stol. - geometric. rozložitelnost elem. >> důkaz fyzické d ě l i t e l n o s t i elem. - >> elementy ne zákl. staveb. kameny přírody, lze je rozložit na a t o m y (= na skuteč. zákl. kam.přír.) - 4 kvality elementů také ne explikační princip - 4 kvality elem. odvoditelné z : (1) množství atomů, jež je konstituují, (2) z povahy vazeb mezi atomy (3) a rychlosti jejich pohybu

Urso ze Salerna

- každý element má vždy ještě tři různé formy >> 12 variant atomového uspořádání věcí - pro vlastnost věcí rozhodující koherence atomů navzájem Hugo ze Sv. Viktora

- mystik, psal traktáty s eticko-spirituál. + kontemplativně-mystickou tematikou - jedině Bůh má moc něco stvořit / zničit >> vznik + zánik v přírodě + smyslově vnímatelné formy (dnes: struktury)

věcí lze vysvělit prostorovým uspořádáním atomů Thierry ze Chartres

- rozmanitost elementů v (1) růz. prostorovém uspořádání atomů (tvoříc.elementy) + (2) v povaze vazeb mezi atomy - if vazba konsistentnější >> t ě ž k ý element, if volnější vazba >> zakládaá elementy lehké Anonym, autor spisu De elementis

- zdynamizoval Thierryho nauku, nejrevolučnější myslitel atomista! - povaha elementů = intenzita pohybu (kinetická energie) základních částic látky - vychází z Thierryho: koherence částic předpokladem intenzity jejich pohybu - element o h e ň – vše proniká + rozkládá, neb mezi jeho částicemi nejvolnější pouta + nadány intenzivním oscilač-

ním pohybem, kt. při setkání s jiným elementem umožňuje vnikat do jeho atomické stavby, rozrušovat ji, uvolňovat

19

jeho částice z pevných vazeb >> u elementu v o d y se to projevuje jako odpařování – částice vody uvedeny ohněm do prudkého pohybu

13.století Robert Grosseteste - v duchu atomistů 12.stol. pokročí v atomistickém výkladu přírodních jevů - pohybem atomů vysvětloval nejen zvuk, ale i tak vznešenou kvalitu jako teplo (vznešenou pro středov. kosmol.)

III. Středověký panteista David z Dinantu

- revize kosmologie někdy >> revize celkového obrazu světa >> univerzální + metafyzický dosah - případ DzD, nejvýraznější středověký panteista >> materialista - východisko: svérázné d o m y š l e n í Aristotelovy nauky o látce a formě - DzD vztah k Aristotelovi ambivalentní – využívá někt. názory, ale odmítá jej kritika nauky o 4 elementech – jen 2 skuteč. elementy

- Dzd také kritizuje nauku o 4 elementech, hl. její aristotelskou podobu! - DzD obrací Aristotelovy výchozí teze proti násled. podobě jeho učení o elementech (tehdy klíčové místo scholastic.

kosmologie 13.stol.! – otřesena zásadně paříž. nominalisty 14.stol.) - DzD: Aristot. koncepce 4 elementů protiřečí základ. určení elementů = naprosto jednoduchých entit - >> jen země a oheň elementy, voda není v pravém smyslu jednoduchým tělesem – vzniká ochlazením vzduchu a

vzduch lze zase zkapalnit ve vodu >> voda + vzduch ne elementy, ale intermedia – přechodová stádia mezi skuteč. elementy (země, oheň)

- pozn.: oheň = pouze ten nebeský, éter jsou z něj planety a hvězdy! (ne plameny, ty jen žhnoucí vzduch!!!!) - nauka o dvou elementech právě u předsokratiků (pyhagorejci, Parmenides), čerpal z nich i dále, viz níže kritika dua-

lismu! Země má pohyb kolem osy

- Aristoteles – elementy = nejjednodušší tělesa >> nejjednodušší způsob pohybu - autor De elementis – prvek země neinklinuje díky své pevné koherenci a konsistenci k žádnému pohybu - DzD: nejjednodušší způsob pohybu = kruhový pohyb -ale ten dosud v kosmol. přidělován jen nebes. eteric. tělesům! - >> DzD: a nemohl by být připsán i Zemi? kt. = kruhovým nahloučením elementu země? - DzD: ano, Země by se měla pohybovat jednoduchým kruhovým pohybem - DzD zůstává geocentrik, ne pythagorejec/Aristarchovec! ale není už geostatik! >> geodynamik - = Země má denní pohyb kolem své osy (DzD předjímá někt. myslitele + astronomy 14. a 15.stol.) zpochybnění dualismu nebe – země

- dualismus TERRA ET COELI – vlastně jeden z předpokladů geocentrismu - zajímavé, neb DzD zůstal geocentrik, ale tento předpoklad geocentrismu zpochybňuje! - není Země jednou z hvězd? (PF: tuto otázku mohl položit jen pochybovač o základ. paradigmatu středov. kosmol.) - dualismus sublunár – superlunár zpochybnil Jan Filoponos z křesť. důvodů - ale DzD jiné prameny – p ř e d s o k r a t i c i – hl. Chalkidius – komentátor Aristotela – lidé žijí i na planetách, ne

jen na Zemi >> Země a planety se nemohou lišit – Chalkidius zprostředkoval DzD znalost ionských přesorkatiků - DzD panteismus preformován DzD naukou o elementech panteismus - svérázný výklad Arist. nauky o látce a formě

- DzD: otázka – čím vzniká změna? >> hmotou nemůže, hmota pasivní >> změna jen aktivní formou - >> DzD: hmota se nemění, byť schopna přijmout jakoukoliv formu >> střídají se formy, stále od látky odstupují /

přistupují + formují ji = kdyby se formy nestřídaly, nic by se nedělo - i dle Aristotela hmota věčná >> stálou možností existence konkr. věcí - formy se nemění vnitřně, ale střídají se x hmota stále táž – kdyby nebyla stále táž, nebylo by třeba forem - >> hmota (ne forma!) má božské vlastnosti – věčná, trvalá, nemění se – „mění“ se formy - odkud by ale formy k hmotě přistupovaly? DzD: nemohou přistupovat z jiného světa >> formy přítomny v hmotě >> - forma = způsob existence hmoty, její projev; hmota – věčná = Bůh - MATERIA SIVE DEUS anticipuje Spinozovo NATURA SIVE DEUS - DzD dílo patrně prvním materialisticko-monistickým vyvrcholením panteistic. tendencí evrop. středov. filosofie +

prvním panteisticko-materialistic. koncetem evrop. Západu - DzD výklad Aristotela >> zpochybnil na poč. 13.stol. rozsáhlou recepci aristotelismu >> příležitost útoků proti filos.

+ teol., kt. v arist. filos. křesťansky vyložené, viděli spojenkyni, ne sokyni

20

Františkáni, augustinismus

- 1.pol. 13. stol. – nastupuje aristotelismus (byť ještě eklektický) >> napětí ar. – novoplatonismus augusti-

nismu - tvůrčí > destruktivní rivalita 2 řádů – dominikáni, františkáni – vznik poč. 13.stol. – rozvoj nov. forem kř

spirituality - františkáni – více se odvolávali na slova sv. Augustina + ideál jediné křesťan. moudrosti (fil. teologizuje

a naopak) - dominikáni – (hl. Albert Veliký, Tomáš Akvinský) – úsilí o jist. svébytnost profánníhovědění

- 2 školy františkánů ve 13.stol. 1. s t a r š í – Alexandr Halský - hl. představitelem Bonaventura 2. m l a d š í – Jan Duns Scotus

- františkáni = augustinismus - z n a k y 1. orientace na (novo)platonismus 2. úsilí o „křesť. filosofii“ založ. na teologii 3. věčné základy našeho poznání v duchu Božím >> iluministické pojetí lidského poznání 4. primát vůle > intelektem 5. semena věcí přítomná v látce (vliv stoismu) 6. mnohost forem >> koncepce duchovní hmoty 7. výrazněji substanční pojetí duše – duše vůči tělu autonomní 8. přímé vnitřní nazírání bytnosti duše >> schopna díky své nezávislosti na těles v mystic. zření zakoušet

přítomnost Boží

Bonaventura

- jeden z nejpozoruhod. myslitelů 13. století (vedle Akvinského) - nenapsal filosof. traktát, jeho filosofie funkcí jeho teologie! – nemožno oddělit, bytostně spojené! - augustinistické úsilí – jedna celková křesť. moudrost – kt. má teologic. základy, filosofie jen jednou

složkou - >> odsuzuje latin. averroisty (= filos. samostatná, od teol. oddělená moudrost) - originální fil. – bonaventurismus – ne jen eklektické spojení novoplaton., Augustina a Aristotela s kř. principiálně teologicky definovaná filosofie

- zásadní fakt- oslabení lids. rozumu dědič. hříchem >> nemůže mít ani relativ. autonomii (jako u Akvin-ského)

- dokonce i Duns Scotus rozlišuje metafyziku nedokonalou (čl. po hříchu) / dokonalou (vlastně Boží po-znání)

- Bon: filosofie nepatří bytostně k člověku (= antika, Řekové >> část. Akvinský-relat. autonomie!), ale vy-tvořena jen součas. stavem člověka (STATUS PRAESENS)

- na zemi čl. schopen Pravdu (Boha) nazírat jen v obrazech + symbolech x na věčnosti bude nazírat pravdu přímo

- Bon. (= Augustin) v ráji člověk naprosto dokonalé poznání – nepotřebovalo zdokonalování (SAPIENTIA EXCELENTISSIMA) – Boží dar vědění (DONUM SCIENTIAE)

- x nyní – má jen filosofii, ta pravdu vidí jen nepřímo + nejasně = v domněnkách, ne v pravdě - dědič. hřích >> naše poznání zasaženo cele >> náš rozum (v ráji ideální) zásadně proměněn >> - filosofie = bytostně otřesené lids. poznání, vědění ve stavu dědič. hříchu - >> fil. těsně závislá na teol. (DOCTRINA SACRA) - přesto ale (analogie ke spáse od hříchu milostí boží!) lids. rozum naplňován + pozvedán světlem nekoneč.

rozumu božského, pozvedá lids. poznání od temnoty poznání smyslového až k bezprostřednímu intelektu-ál. nazírání existence Boží v hlubinách lids. duše (ta ve své vlastní činnosti na těle nezávislá)

- hřích >> temnota lids. rozumu, ale milost boží >> božs. světlo jej opět prosvětluje

21

metafyzika dějin - po Bonaventurovi snad až Hegel! - dělení na 6 období (dle biblic. dnů stvoření!) - dějiny spásy – celá příroda spolu s člověkem trpí (viz sv. Pavel) >> západ o člověka mezi Bohem a zlými

silami veden na všech úrovních, tj. vykoupení se týká celé přírody, světa důkaz Boží

- přímý – viz augustinismus (novoplatonismus) – čím obecnější >> tím pravdivější >> nejobecnější a první pojem vůbec co máme je Jsoucno (v jsoucích věcech!)>> nejpravdivější = Bůh >> intuitivní, každému člověku jasné – přímý důkaz boha – v prvním pojmu vůbec neuchopujeme něj. jsoucnost, ale jsoucnost vůbec! >> bůh = primum co-gnitum = to první a nejjistější, co poznáváme!

>> exemplarismus + hierarchie + důkaz duchovních bytostí

- stvořená skutečnost jen zrcadlením, příkladem (exemplum), svědectvím Boha (Bytí, nejobecněj.Jsoucna o sobě) - analogická povaha – ne vše svědčí stejně >> 3 typy příkladů – (1) umbra – stín – neživá, jen existující věc (2) vesti-

gium – stopa – existující + živá věc – (3) imago - obraz boží – existující + živá + rozumná živá věc - člověk, andě-lé

- >> důkaz existence čistě duchovních bytostí: vidíme, že existují (1) věci jen tělesné + (2) věci tělesné + duchovní >> nutně musejí exist. i (3) jen duchovní!

teorie poznání- iluminace + abstrakce duchovního

- augustinský prvek – iluminace Boží ve (1) stvoření mimo nás, (2) v nás + (3) nad námi >> exemplarismus - „uvnitř“ nás, v naší duši vtisknuty 3 věci

1. p a m ě ť – schopnost pamatovat si minulost, příomnost, budoucnost >> vede k obrazu věčnosti, věč. přítomnos-ti!

2. i n t e l e k t – musí být osvícen věčnou pravdou, aby měl jistotu 3. v ů l e – v ní vtisknuto a hledá nejvyšší Dobro – 3 části: rada / soud / přání – všechny chtějí lepší a nejlepší! =

musí znát to nejlepší, aby chtěly lepší! - aristotelský prvek – a b s t r a h u j e m e ze smyslů to, co čistě duchovní, spirituální - když pohlédneme na Bytí samo >> poznáme esenciální atributy Boha, jejich opak nepochopitelný, bylo by to ne-

bytí! metafyzika 3 hl. odlišnosti od Akvinského

1) látka (hýlé, materia) - závažnější postavení > u Akvinského; ne jen čirá možnost + neurčenost x nacházejí se v ní zárodky všech věcí (rati-

ones seminales – tj. stoické logoi spermatikos) - látka ne pouze vnější příčina věcí, ale podílí se asp. v malé míře (=oproti formě) na „vnitřním“ utváření každé jednot-

livé věci - formy látkou (v níž ration. semin.!) natolik spoutány >> přístup vyšší formy nevyžaduje zbavenost (steresis, privatio

= odstup nižších forem) 2) koncepce pluralitas formarum (mnohost forem) – v kaž. jednotlivé věci, úměrně dokonalosti jejímu bytí působí více

forem, kt. ale vždy podřízeny té formě nejdokonaleší ze všech – vůči ní jsou ty ostatní jen pod-formami – eg. člověk – vegetativní + sensitivní život podřízen rozumné duši = nejvyšší formě

3) vliv žid. fil. Avicebronna - >> duchov. entity mají svou látku – duchovní látku (duše, andělé) - PF: u Avic. možná šlo o judaistic. korekci dualismu (platonsko-arist.)! – tj. hebrej termín pro člověka i básár = tělo

jako jednota duše + těla; termín nefeš = živý člověk (duše) = hmota nechápána jako mrtvá, co duše oživuje (jako u Descarta!)

- duchov. látka = možnost (potentia), ne něco materiálního!

dělení filosofie - 3 části

p h i l o s o p h i a (1) rationalis – zkoumá veritas sermonum (pravdivost naší řeči < výroků) = gramatika, logika, rétorika (2) naturalis – o ens reale vůbec, ne přírodní fil.! = fyzika, matematika + metafyzika – o veritas rerum (3) moralis – o veritas morum – 3 části – (3/1) o indiv. etice (monastica) – (3/2) morálce rodiny (aeconomia) – (3/3) morálce veřejné + politické (politica) - PF: veritas = postižení pravdy = v plném smyslu Boha – ne o pravd poznání jsoucího + povahy lids. jednání, slov + správná logika!

22

vztah k Platónovi, Aristotelovi, Augustinovi

- Platon = sapientia – lidská moudrost (duchovni věci) - Aristoteles = scientia – světské vědění, věda - Augustin = křesťanská moudrost, jen jedna moudrost a nejvyšší – teprve ona vše završuje! bez ní nic – proměňuje se

jakožto boží slovo nejen v pravdu, ale i lásku, základ všeho

- Bon.: Aristoteles správně vyčítá Platonovi nezájem o světské vědění, ale světské vědění nesmí být samoúčelné, resp. nesmí se pěstovat pouze ze superbia (povýšenosti, pýchy nad ostatními)

- Bon. kritická recepce Aristotela (x Sigerovi! ten bez výhrad přijímá averroismus!), umí říct, kde se Ar. mýlí

hlavní představitelé františkán. bonaventurov. školy John Peckham; Matthaeus de Aquasparta; Roger z Marstenu; Petr Jan Olivi Jan Duns Scotus základní cíl JDS myšlení

- charakteristický titul: DOCTOR SUBTILIS - JDS nechtěl být revoluční novátor (Ockham) ani radikál. destruktor (Mikuláš z Autrecourtu) - JDS chtěl být oprávcem + zdokonalitelem scholastického myšlení - úkol: (1) zkřesťanštit scholastiku (2) logicky zpřísnit, učinit konsekventnější = myšlenkově subtilnější - >> kritičnost >> spojencem nominalistických revolucionářů + bořitelů - východisko: augustinovská tradice jeho řádu (františkánů – už Alexandr Halský a Bonaventura!) - JDS hlavně logik + teolog >> osvobodit teologii (sacra disciplina) od pohanské filosofie - >> řešení: radikalizace křesťan. pojetí Boha – svobodně tvořící bytost - Akvinský – Bůh = Rozum tvořící vše jsoucí - JDS – Bůh = absolutně svobodná vůle >> kritika racionalizace Božích skutků, odkřesťanšťuje to! pojetí teologie a vztah teol- fil.

- chce očistit křesť. kreacionismus od všech prvků emanacionismu >> od všeho necessarianismu - Bůh = absolutně svobodná bytost, jeho vnitřní život / kreační aktivita nepodřízeny žádné nutnosti (necesi-

tas) - ne ale svoboda zvůle - pro Boha nic nutné, ale vše možné >> ne beztvarost, nevymezenost - možné má svoji s t r u k t u r u - strukturou možného vnitřní logická nerozpornost - možné = to, co z logického hlediska nerozporné >> to zkoumá logika - reálné vědy – zkoumají jaké věci josu skutečně (REALITER) >> reálné náhodné - logika – zkoumá jaké jsou podmínky možného >> možné je nutné - >> nová podoba nutnosti – nutné ne to, co reálné, ale to, co možné - možnostní koncept skutečnosti – založen na Bohu = absolutně svob. bytosti – zakládá možnostní charak.

skutečnosti - JDS metafyzika – nauka o jsoucnu >> ale jiné pojetí jsoucna – jsoucno = čemu být neodporuje (ne to, co

je!) - = jsoucno = to, co je možné (možné = to, co není vnitřně logicky rozporné a čemu proto být neodporuje) - logika – bdí nad vnitřní logic. nerozporností! = JDS logik = teolog = metafyzik (podávají si ruce) - teolog nemá hledat racionál. vysvětlení božích skutků, ale brát jen jejich fakticitu, jak ji přibližuje Bible

nová ontologie

- JDS zpochybňuje Akvinského reálnost distinkce mezi bytností (esencí) a bytím - esence – u JDS fakticky splývá se jsoucností >> možnostní povaha jsoucna! - es.neurčuje stupeň jsoucnosti věci >> (1) otřeseno analogické pojetí jsoucího + (2) zpochybněno partici-

pač. schéma - JDS participač. schéma neodmítá výslovně, ale nemá u něj patřič.význam - jsoucno se přisuzuje UNIVOCE – všem věcem ve stejném smyslu (x Akvinský: analogicky! jsoucno roz-

různěné!)

23

- r o z d í l n o s t – nedána stupněm participace na absolutním bytí! – určena růz. mody, uzpůsobujícími jsoucno do růz. podob

- skrze tyto mody se představuje jsoucno ve svých disjunktivních vlastnostech = konečné / nekonečné - učení o bohu >> vliv na JDS ontologii – jsoucno nesměřuje bytostně k aktualitě (Akvinský!), ale zůstává

ponořeno ve své potencionalitě! >> (PF:) velký vliv na novověk (vnitřní dynamika!), hl. moderní evolu-cionistické teorie

důkaz existence boží

- plyne z JDS koncepce jsoucího (jsoucno = to, čemu být neodporuje! co možné!) >> důkaz možnosti = jsoucnosti!

- (S.Sousedík) důkaz zahrnuje 4 kroky 1. důkaz: existuje první účinná příčina, první účelová příčina + nejvyšší přirozenost 2. důkaz: toto prvenství náleží jedné přirozenosti 3. důkaz: první přirozenost je nekonečná 4. důkaz: první přirozenost je jediná

- východisko: empirické zjištění – v reál. světě se vyskytují účinky >> účinky možné >> korelativ. pojem příčina nemůže být vnitřně rozporné jsoucno (x čtverhranný kruh) >> příčiny možné!

- JDS: dále už přesun do roviny možného – proč? – JDS: co se prokáže jako možné >> platné i pro reálné, ale co reálné, jen náhodné >> ne nutně platné pro možné

- zkušenost může být n a h o d i l á x co možné, je nutné + teprve důkaz v rovině možného = opravdu me-tafyzický!

- if možné jsoucno-příčina >> možné jsoucno-první příčina (v řadě esenciál. příčin nelze kráčet do neko-nečna!)

- e s e n c i á l n í příčiny = 2 znaky 1. jejich řady existují všechny zároveň v okamžiku, kdy způsobují urč. účinek 2. v pořadí dřívější esen. příčiny nutně dokonalejší > pozdější

- řada a k c i d e n t á l. příčin může jít do nekonečna, ale závisí na řadě esenciál. příčin! - řada e s e n c i á l. příčin nemůže být nekonečná >> musí mít první příčinu = nejvyšší (viz bod 2) - první příčina – neobsahuje v sobě logic.spor >> možná >> musí existovat – od čeho by měla bytí, kdyby

někdy nebyla? nebyla by pak přece ani první! ale ona je první! - = Božská přirozenost (první jsoucno)– JDS: musí být nekonečná >> jediná - srovnání s Anselmovým důkazem

1. podobnost – oba z existence pojmu IN INTELLECTU (v rozumu) >> co existuje reálně – Ans. vychá-zí z intencionál. existence jsoucna, nad kt. nemyslitelné větší – JDS: nerozporný pojem první příčiny

2. rozdíl: JDS: intencionál. bytí pojmu Boha ne první premisa důkazu, ale jen podmínka důkazu Bož.exis. – JDS: důležitá vnitřní nerozpornost pojmu (prv. příč.), ne jeho přítomnost IN INTELLEC-TU!

- Anselm. usuzuje z intencionál. existence pojmu na reálnou ex.! - JD: z možnosti (bezrozpornosti) >> na reálnou ex.

- >> JDS důkaz není ontologický důkaz! - JDS žáci asi vypracovali dodatek, kt. prezentuje JDS důkaz jako variantu, vylepšení Anselma, JDS sám

by s tím ale nesouhlasil, jeho důkaz zásadně, fundamentálně odlišný!

logika, akcentace intencionální sféry

- mezi všemi vědami mimořádné postavení – zkoumá to, pomocí čeho třeba zkoumat všechno ostatní - logika - zkoumá ENS INTENTIONALE x ostatní vědy o ENS REALE x logika mezi ně nepatří - metafyzika (JDS: „věda o věcech božských“) – zkoumá ENS REALE! - prý JDS akcentací logiky a sféry intencionální už anticipuje novověk. filos. subjektu + transcendentál.

metafyziku - PF: trochu nadsaz, ale JDS opravdu potencuje dosavad. subjektivizační tendence středov. fil. (ovšem jde o

aktivní roli lids. rozumu v poznání, ne novověk. subjek-objekt paradigma!!!) - >> kognitivní aktivismus / kreativismus (>> později typic. pro renesan. fil.!)

24

koncepce poznání

- JDS navazuje na P. Abaelarda – univerzálie = výmysl rozumu, ale to neznamená, že jim v realitě nic neodpovídá

- univerzálie = dílo rozumu – ale rozum není tvůrce věcí (OPIFEX RERUM) - JDS se odvolává na Boethia – druhové pojmy = jemnou obdobou jednotlivin - rodové pojmy = ještě subtilnější podobou jednotlivin > druhové! - lidská kognitivní aktivita zaměřená k věcem - u n i v e r z á l i a = výtvor rozumu, ale co do látky či původu či přímé příčiny vyplývá z vlastnosti ve

věci a nemůže být jen čirým výmyslem. - kognitiv. sféra stejně bohatě stratifikovaná jako sféra RES NATURAE - ENS INTELLIGIBILE stojí na vyšším stupni > způsob chápání pochopitelného (MODUS INTELLI-

GENDI) - (PF:) svědčí proti subjektivistickému chápání JDS gnoseologie! - role smyslového poznání

o Akvinský – smyslové poznání = materiál. příčina poznání rozumového! o JDS: smyslové poznání jen OCCASIO – vnější podnět rozumového poznání

- poznání individuálního - HAECCEITAS o Aristoteles – reálně existují jen individua, ale INDIVIDUUM EST INEFABILE >> nevěděl si ra-

dy! o smyslové i rozumové poznání má schopnost poznání jednotlivin (smysly i rozum schopny pozná-

vat jak asbtraktně tak konkrétně!) o Arist. – mnohost pochází z látky >> poznání jednotlivého apriorně problematické – látka = cosi

temné x poznání = uchopení formy, asbtrahov. od látky aktiv. rozumem o >> jestliže tedy rozum poznává jednotlivé >> toto jednotlivé musí být dáno speciální formou, kt.

působí ještě s formou druhovou! o >> forma udělující individuální bytí - HAECCEITAS

- ( PF:) Heinzmann: JDS užil termínu H. marginálně x Richter: termín pochází až od JDS žáků - vliv JDS: na F. Suareze ! William Ockham - Roscellin – antirealismus >> ohrozil základy křesť. teologie (Trojice = tři bohové, univerzália nejsou!) - paradox – WO obnovuje nominalismus ve jménu emancipace teologie - titul- DOCTOR INVINCIBILIS – vysoce bojovný + ostrovtipný, radikální - 1277 – odsouzení + zpochybnění aristotelismu >> rozvrácena aliance (mír.) realismus – teologie = a metafyzika - latinský averroismus – hmota věčná s bohem + bezčasová emanace = svět věčný + Bůh nepoznává a se nestará o

individua + jen kolektivní rozum v jistémsmyslu nesmrtelný (aktivní intelekt jen jeden, společný lidstvu!) >> proti základům křesťanství! >> zákaz hned celého Aristotela, nejen této interpretace

- >> útok nominalismu na zpochybněný realismus! novoplatonismus v křesťanském myšlení

- (1) emanační schéma x stvoření - svazuje Boha, resp. novoplaton. Jedno – plodí nutně, tryskají z něj vrstvy jsoucí-ho, přetéká plností bytí >> netvoří ze svobodné láskyplné vůle jako křesť. Stvořitel!

- (2) ideje – od věčnosti existují v božském rozumu – ale svět časný >> Bůh ve svém kreačním konu ideami vnitřně vázán >> WO na toto útočí, oba body svazují všemohoucnost křesť. Boha

- PF: WO úsilí křesťanské + teologicky ryzí, byť důsledky problematické >> novoplaton. umírn. realismus (trojí existence idejí! – ideje v mysli boha – esence ve věcech – pojmy v lidském intel.) držela celé poznání pohromadě, ale WO odmítl obecné jako skutečné!

koncepce Boha – voluntarismus – ideje v Bohu jen obrazy, ne praobrazy!

- již Duns Scotus – Bůh = absolutní vůle >> WO – křesť. teologové a filosofové nevyvozují všechny nezbytné konse-kvence z první věty Kréda (Credo in unum Deum, patrem omnipotentem) = v Kredu se nemluví o tom, že B. dobrý, spravedlivý, milosrdný / rozumný v nejvyšší míře, ale že Bůh = všemohoucí bytost

- akcentace boží racionality > svobodou ohrožuje boží suverenitu = zpochybňuje božskost Boha - křesťanství hlásá pravého Boha = absolutně svobodný, ničemu nepodřízený

25

- nic, ani ideje v božském rozumu nepředchází božské vůli – jen ona je skutečnou příčinou všeho (Ideo huius quare voluntas voluit hoc, nulla est causa, nisi quia voluntas est voluntas: quia nulla est prior causa)= Tedy to, proč vůle chtěla toto, nemá jinou příčinu, než že vůle je vůle – žádná příčina totiž není dřívější

- >> vše jsoucí mohlo být stvořeno i jinak + reál. skutky Boží v dějinách spásy mohly mít jiný charak. (eg. Bůh mohl člověku přikázat ho nenávidět, mohl se vtělit do kamene, osla...)

- Eriugena – už on dává Boha před 4 přirozenosti! ty stvořeny se Slovem božím, konstituují i hmotné jsoucí - WO: ideje pro Boha vůbec relevantní – jsou v Bohu, ale nejsou praobrazy stvořených věcí, ale pouhé obrazy - ideje nejsou v bohu reálně (jako příčiny věcí – RATIONES RERUM), ale jen jako představy věcí již stvořených

(Ideo non sunt in Deo subjective et realiter, sed tantum sunt in ipso objective,...) - ideje v Bohu ne základy stvořené reality, ale jen její reprezentace kritika racionální teologie (Akvinského + pozitivní i negativní!)

- Bůh není sevřen žádnou nutností >> nelze z žádné nutnosti usuzovat na jeho existenci >> Akvinského důkazy (prv-ní hybatel, prv.příčina) pro WO n e l e g i t i m n í

- WO zpochybňuje teze pozitivní teologie – Bůh = dokonalá jednota (unitas perfectissiam) + nanejvýš dokonalý >> dobrý

- zpochybňuje i negativní teologii! – WO: vše, co můžeme o Bohu říct nemá být aktem rozumu, ale jen konem víry - >> důsledek – WO: i moje teze [Bůh = absolutní vůle] nedokazatelná – je činem SOLA FIDE – (sola fide dico quod

non potest demonstrari, quod Deus sit omnipotens, sed sola fide tenetur) – Pravím, že nelze dokázat, že Bůh je vše-mohoucí, nýbrž že to držíme jen vírou

kritika metafyziky a povaha světa

- Akvinský – esence (quidditates, costi, co věc je) = „náměstkové“ božích idejí (těch v rozumu Boha) ve věcech - >> určují stupeň participace věci na absolut. bytí božím = nástroj kreativity boha, poutají věci k jejich Stvořiteli +

jako formy dávají věcem plnost bytí = formují látku >> forma + látka >> substance = základ vlastností + aktivit věcí, s nimiž jsme trvale konfrontováni našimi smysly

- WO: substance (a esence = bytnosti věcí) nejsou třeba, přebytečná entita mezi Bohem a věcmi - Bůh všemohoucí! >> může stvořit akcidens bez substance a naopak! - WO: nauka o esencích, substancích + akcidentech křesťansky neautentická - (PF:) WO odřezal z reality celou jednu oblast jsoucího >> důsledek: přímý vztah Stvořitel – jednotlivé stvořené věci

(kt. jediné skuteč. existují) >> zbytečné rozlišovat e s e n c i - e x i s t e n c i věci - pravé ENS REALE = jen INDIVIDUA (jednotliviny), obecné ztrácí opodstatněnost

- (PF:) útok na esence = útok na participační schéma - před WO ontologická nobilita každé věci dána mírou jejího podílu na bytí Božím, kterou udělovala bezprostředně

esence >> h i e r a r c h i e -ORDO NATURAE – řád přírody + vazby OMNIUM ENTIUM (všeho jsoucího) v něm - např. kauzalita – jeden z hl.. forem vztahů (vazeb) mezi věcmi – postulovala nutnost + pravidelnost >> WO se nelí-

bila, omezovala víru ve všemohoucnost Boha

- stvořené univerzum = živý obraz absolutní svobody + všemohoucnosti boží >> žádná nutnost zde nemůže působit - >> dedukce nemožná – zbývá jen konkrét. pozorování + poznávání vzájemně se různících jednotlivin

koncepce poznání a univerzálií

- WO: Bible = zdroj nadpřirozené pravdy – zde č l o v ě k = obraz boží >> - (1) autonomní etika!!! + (2) epistemologie analogicky vychází z poznání Božího >> poznání lidské - Bůh – božské ideje = obrazy Bohem předtím stvořených věcí - >> člověk – pojmy v lids. rozumu = jen představy reálně existujících jednotlivin - Akvinský poznání = duchov. zpřítomnění esence věcí v rozumu = bytostné spojení světa reálného a intencionálního - x WO – odmítá toto zpřítomnění esence! >> veškeré naše poznání reálného = vytvoření přestavy o něm - >> ruší spojení realita – rozum (REALE-INTENTIONALE) >> lids. rozum izolován od věcí, postaven proti nim

(předzvěst novověku) - scholastika: pojem (CONCEPTUS) = uchopení, pojmutí x WO:konstrukce přestavy o realitě, od kt. rozum oddělen! - scholastika: lidské poznání = proces 3 fáze –

1. s m y s l y – SENSUS EXTERIORES 2. i m a g i n a c e – PHANTASIA (SENSUS INTERIOR) 3. r o z u m (trpný i činný)

- 1. + 3. v přímém kontaktu s ENS REALE, realita aktivnější v těchto fázích! - x 2. = vnitřní smysl není v přímém kontaktu s realitou – vlastní schopností vytváří ze smyslov. dat komplexní obraz

těles. orgány vnímaného = materiál. povrchu věcí - >> imaginace vnáší největší nebezpečí omylu << není přímo v kontaktu s realitou

26

- OBIECTUM = poznávaná věc, zobrazovaná imaginací - >> WO: musí akcentovat z lids. poznávac. mohutností tu bez přím.kontaktu s realitou! imaginaci - >> WO: myšlení (vrchol kognitiv. procesu) vykládá po způsobu imaginace - nejen PHANTASMATA, ale i pojmy = ESSE OBIECTIVE = intelektuál. obraz / představa poznávajícího sub. ( =

v novověku = defacto něco „subjektivního“, změna terminologie!) - WO: poznání není shoda věci a intelektu ale specifická rozdílnost mezi ENS REALE a ENS INTENCIONALE - věc není v našem intelektu poznávacím aktem zpřítomněna, ale jen se mu specificky jeví - PF: odbourání substance >> reálný svět = soubor jevů (typicky novověké! v poznání se rozumu jen jeví jevy)

- už před WO Petr Aureoli, biskup v Aix – poznání = forma vytváření něčeho v poznávajícím - intelekt nenazírá esence, ale přestavy věcí (FORMA SPECULARIS)!, P.A: konstruktivističtější formulace > WO!; představa (appa-rentia) není reálná, ale cosi intencionální – zná rozdíl přestava věci – věc sama!

přimknutí se ke zkušenosti kvůli jednotlivinám

- Akvinský – smyslové poznání = materiální příčina poznání; Duns Scotus – smyslové poznání = OCCASIO poznání - WO: smyslové poznání = CAUSA EFFICIENS COGNITIONIS – účinná příčina poznání - ne že by měl odpor ke kniž. vědění scholastiků, ale jde mu o poznání jednotliviny – odmítá Duns Scotovo řešení

akcentu rozumu – přece jen vzdálené jednotlivému! >> WO: intenzifikace smyslového poznání lepší pro poznání jednotlivin!

- smysl. poznání = životodár. dotyk skuteč. >> umožňuje následné vyrovnání se s ní, nezastává sensualismus!! není empirik!

- scholast.: přednost obec., univerzál. -esence = zákl. rozvrh jsoucího >> obec.= reálnější, pravdivější > jedn.x jedno-tl.(individ.) jen dodateč. specifikace

- WO: jednotliviny = produkt činnosti nejvyšší, svobod. kreativity boží – jedinečné = potvrzení absolutnosti kreativity Tvůrce

- j.= neopakovatelné + konkrétní >> bohulibé se jimi zabývat >> třeba se vyprázdnit od všech zobecnění a deduktiv. sklonů

- (PF:) = otevřená cesta k induktivní metodě (předehra v renesanci + pak Fr.Bacon) - WO kritika realismu spíše odhalením logic. slabin, ne svědec. zkušenosti - 3 možnosti vztahu obec- jednotl. – obecné, obecniny (pojmy) (1) identické (2) částečně identické (3) mimo jednotli-

viny – (1) nemá smysl rozdíl, (2) ztráta integrity obecného (3) nic společného >> universalia logicky rozporná + důk.zkušenost jednotl. !

- universalia (tj. obec. pojmy) nevypovídají o vnitřní povaze věcí, mají jen ESSE OBIECTIVE, ale nejsou jen výmysl, pouze mají jen symbolickou povahu, umožňují nám vyrovnat se s poznáním reál. věcí mimo intelekt, musejí se ale neustále přezkoumávat smysl. poznáním jednotlivého! zda platná!

politika – WO zastává rovněž konvencionalismus >> vše polit. zřízení je lids. konvencí !- toho se asi lekli i světští panovíci >> prosazovali raději realismus a potlačovali nominalismus, byť WO na straně císaře x papežovi Literatura: Floss, P. Úvod do středověkého myšlení (1994, skripta FF UP Olomouc) Heinzmann, R. Středověká filosofie (1998, čes. Olomouc 2000) Libeira, A. Středověká filosofie POZN. Tyto výpisky pocházejí převážně ze skript P. Flosse. Doporučuji si je sehnat v nejnovějším vydání, v těchto výpiscích schází základní oddíl o Tomáši Akvinském a některé další pasáže, např. o Mikuláši z Autrecourtu nebo oddíl o historii recepce Anselmova důkazu existence boží a oddíl o Janu Duns Scotovi je neúplný (meta-fyzika).