UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

FILOSOFICKÁ FAKULTA

KATEDRA SOCIOLOGIE A ANDRAGOGIKY

STOPY ČESKO – NĚMECKÉ JAZYKOVÉ

HRANICE V PAMĚTI A V SOUČASNOSTI

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

OBOR: KULTURNÍ ANTROPOLOGIE

VYPRACOVALA: Lucie Kučerová

VEDOUCÍ PRÁCE: Mgr. Jaroslav Šotola, Ph. D

OLOMOUC 2013

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila pouze zdroje

uvedené v závěru práce.

V Olomouci dne 25. března 2013

.............................

podpis

Poděkovaní

Děkuji všem svým narátorům a narátorkám za ochotu účastnit se výzkumu a

především děkuji všem blízkým, kteří v průběhu tvoření práce projevili zájem a

pomohli mi práci dokončit. Nakonec chci poděkovat také Mgr. Jaroslavu Šotolovi za

čas a cenné rady.

Anotace

Tato bakalářská práce je založena na realizaci vlastního kvalitativního

výzkumu zaměřeného na fenomén česko-německé jazykové hranice na Novojičínsku

v paměti a v současnosti. Pomocí metody orální historie sleduji vývoj a postupný

zánik této jazykové hranice a vývoj česko-německých vztahů v daném regionu.

Bakalářská práce je rozdělena do dvou částí, na část teoretickou a praktickou.

V teoretické části se věnuji vymezení konceptu jazykové hranice a historii

německého obyvatelstva na Novojičínsku. Dále se v teoretické části zabývám

koncepcí identity, a to zejména regionální. Důležitým tématem je také paměť a

konstrukce vzpomínek. V praktické části se věnuji koncepci výzkumu a prezentaci

výsledků na základě analýzy a interpretace výpovědí narátorů účastnících se

výzkumu.

Klíčová slova

Orální historie, životopisná vyprávění, jazyková hranice, česko-německé vztahy,

Novojičínsko

Annotation

This graduation work is based on the foundation of a qualitative research that

focuses on the phenomenon of czech-german language boundary on Novojičínsko in

a memory and in a present. Using the oral history method, I monitor development

and gradual extinction of this language boundary and development of czech-german

relations in the region.

The bachelor´s thesis has two main parts, theoretical and practical. In the

theoretical part, I devote to definition of concept of language boundary and history of

german population on Novojičínsko. In the theoretical part, I also devote to the

concept of the identity, especially regional. Interesting theme is memory and the

construction of the memoirs. In practical part, I deal with the concept of research and

presentation results based on the analysis and interpretation of the statements which

narrators involved in the research have made.

Key words

Oral history, biographical narratives, language boundary, czech-german relations,

Novojičínsko

Obsah

Úvod ..................................................................................................................................... - 8 -

1. Hranice ....................................................................................................................... - 10 -

2. Novojičínsko ............................................................................................................... - 11 -

2.1. Životice u Nového Jičína ..................................................................................... - 12 -

2.2. Hodslavice .......................................................................................................... - 14 -

3. Novojičínsko a německé obyvatelstvo ....................................................................... - 16 -

3.1. Německá menšina na Novojičínsku od vzniku ČSR do Mnichova 1938 ............. - 16 -

3.2. Mnichov a jeho důsledky na Novojičínsku ......................................................... - 18 -

4. Poválečný odsun Němců z Československa ............................................................... - 20 -

4.1. Poválečný odsun německého obyvatelstva z Novojičínska ............................... - 21 -

5. Identita ....................................................................................................................... - 23 -

6. Paměť ......................................................................................................................... - 25 -

6.1. Konstrukce vzpomínek ....................................................................................... - 26 -

7. Metodologie výzkumu ............................................................................................... - 28 -

7.1. Kvalitativní výzkum ............................................................................................ - 28 -

7.2. Metoda výzkumu-orální historie ........................................................................ - 28 -

7.3. Cíl výzkumu ........................................................................................................ - 29 -

7.4. Výzkumná skupina ............................................................................................. - 29 -

7.5. Způsob výběru narátorů a kritéria pro jejich výběr ........................................... - 30 -

7.6. Rozhovory .......................................................................................................... - 31 -

7.7. Ochrana údajů narátorů ..................................................................................... - 32 -

7.8. Přepisy rozhovorů .............................................................................................. - 32 -

8. Analýza a interpretace ............................................................................................... - 33 -

9. Výsledky výzkumu ...................................................................................................... - 34 -

9.1. Období okupace 1938-1945 ................................................................................... - 34 -

9.1.1. Hranice ........................................................................................................... - 34 -

9.1.2. Německé obyvatelstvo ................................................................................... - 36 -

9.1.3. Vzdělání, zaměstnání ..................................................................................... - 39 -

9.1.4. Osvobození ..................................................................................................... - 41 -

9.2. Období let 1945-1948 ............................................................................................ - 41 -

9.3. Období let 1948-1989 ............................................................................................ - 44 -

9.4. Současnost ............................................................................................................. - 47 -

Závěr .................................................................................................................................. - 48 -

Použité prameny a literatura ............................................................................................. - 49 -

Prameny ......................................................................................................................... - 49 -

Literatura ....................................................................................................................... - 49 -

Časopisy ......................................................................................................................... - 52 -

Příloha č. 1: Počet Němců k 1. prosinci 1930 a k 1. listopadu 1946 .................................. - 53 -

Příloha č. 2: Sudety ............................................................................................................ - 54 -

Příloha č. 3: Životice tehdy a dnes ..................................................................................... - 55 -

- 8 -

Úvod

Otázka odsunu německého obyvatelstva z území Československé republiky

v letech 1945-1947 je otázkou v české historii a společnosti nevyřešenou. Odsun

německého obyvatelstva z ČSR měl zásadní vliv na proměnu českého pohraničí,

zasáhl do života mnoha obcí, ve kterých žila německá většina. Takové obce se

většinou již nepodařilo plně dosídlit, došlo v nich k radikálnímu úbytku obyvatelstva

a k celkové změně charakteru obce ať už na poli tradic či historické kontinuity

paměti nebo samotného architektonického rázu vesnice, kdy v důsledku úbytku

obyvatel docházelo k chátrání budov. Lze tedy souhlasit s historikem Tomášem

Staňkem, který ve své knize Odsun Němců z Československa v letech 1945-1947

píše, že problematika vztahů mezi Čechy a Němci na území Československa, „kde

tato společenství sdílela po staletí společný osud, zejména pak otázka radikálního

zásahu do kontinuity jejich vývoje v letech druhé světové války a po jejím

zakončení, zaujímá významné postavení v dějinách střední Evropy. Je to zcela

přirozené, protože existence početné německé národnostní skupiny v českých zemích

a na Slovensku výrazně ovlivňovala celkový charakter i konkrétní tvářnost

hospodářského, politického a kulturního života nejen v tomto geografickém prostoru,

ale působila rovněž na vývoj sousedních národů a zemí.“1

Otázka soužití českého a německého obyvatelstva však byla řešena již při

vzniku Československé republiky v roce 1918, v té době žilo na území republiky na

3 miliony sudetských Němců, tvořili tedy největší národnostní menšinu vzniklé

Československé republiky, k jejímuž vzniku se již od počátku německé obyvatelstvo

stavělo odmítavě. Němci požadovali právo na sebeurčení na základě programu

amerického prezidenta Wilsona, chtěli, aby pohraničí, kde byla lokalizována většina

německého obyvatelstva, bylo jako provincie Deutsch-Böhmen a Sudetenland

připojeno k Deutsch Österreich. Tento požadavek nebyl vítěznými mocnostmi

akceptován.2

Situace v ČSR se vyostřila ve 30. letech v důsledku celosvětové hospodářské

krize, která u nás vrcholí později než v sousedním Německu. Ke zlepšení vztahů

1 STANĚK, Tomáš: Odsun Němců z Československa v letech 1945-1947. Akademia: Naše vojsko:

Praha. 1991. str. 7 2 ZIMMERMANN, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě: Politika a nálada obyvatelstva v říšské

župě Sudety (1938-1945). Argo: Praha. 2001. str. 36

- 9 -

mezi Čechy a Němci nedochází ani za druhé světové války. V této době již jsou

odbojem a exilovou vládou v Londýně vytvářeny návrhy na poválečné řešení česko-

německé otázky. Vše vrcholí v letech 1945-1947 odsunem německého obyvatelstva

z Československa.

Cílem bakalářské práce je komparace života ve vybraných vesnicích na

Novojičínsku, které byly rozděleny mnichovskou dohodou. To znamená, že jedna

z obcí náležela k Protektorátu Čechy a Morava a druhá se nacházela na území Sudet,

náležela tedy k Třetí říši. Cílem je zachycení toho, jak se odlišná historická zkušenost

odráží v paměti narátorů a zdali se nějak promítá i do současnosti. Cílem je zachytit

pohled na německé obyvatelstvo a jeho odsun z obou stran hranice vytvořené

mnichovskou dohodou v roce 1938 a to nejen v minulosti, ale důležitá je i reflexe

těchto historických událostí v současnosti.

Bakalářská práce se skládá ze dvou hlavních částí - části teoretické a

praktické. V teoretické části práce se zabývám popisem historie německého

obyvatelstva na Novojičínsku v první polovině 20. století, která je nezbytná pro

pochopení výpovědí narátorů účastnících se výzkumu. Dále se v teoretické části

práce zabývám vymezení konceptu hranice a identity. Praktická část se poté zabývá

popisem realizace vlastního výzkumu metodou orální historie a analýzy dat

získaných tímto výzkumem.

- 10 -

1. Hranice

Hranice je sociální, politický a diskursivní konstrukt. Hranice a jejich význam

se historicky vyvíjejí a jsou součástí vytváření a institucionalizace teritorií. Hranice

je vždy více či méně libovolná linie mezi dvěma oblastmi, která má také hluboký

symbolický, kulturní, historický a náboženský význam pro sociální komunity.3

Tato bakalářská práce se zabývá česko-německou jazykovou hranicí,

jazykovou hranici si nyní budeme definovat. Reprezentace jazykových hranic jako

spojnice mezi jazykem a územím má tradici v lingvistice. První dokumenty věnující

se jazykovým hranicím se datují ke konci 18. a počátku 19. století, souvisí

s konstituováním národních států, klade se důraz na národ definovaný na základě

společného jazyka. V lingvistické teorii existuje předpoklad ohledně skupiny

mluvčích určitého jazyka, z něhož vyplývá, že sociální, kulturní a územní prostor, ve

kterém lidé žijí, je rozdělen podle jazykových kritérií. Skupinu mluvčích můžeme

definovat několika způsoby: první přístup lze charakterizovat jako interakci

prostřednictvím řeči, tedy přímé a nepřímé komunikaci díky společnému jazyku,

druhý přístup zohledňuje svobodnou vůli jednotlivce, tedy záleží na jednotlivci, ke

které jazykové skupině se hlásí.4

Pro studium hranice může být užitečný koncept pomezí Arnolda van

Gennepa. Podle něj můžeme pomezí zařadit mezi přechodové rituály. Díky tomu

můžeme hranici chápat nejen v rovině politické, právní, hospodářské, ale také

magicko-náboženské. Dnes již chápeme hranici pouze jako pomyslnou čáru vedenou

mezi mezníky, kterou můžeme vidět pouze na mapách. Vnímáme ji pouze v rovině

světské. Ale nebylo tomu tak vždycky, přechod z jedné země do druhé a uvnitř každé

země, z jedné provincie do druhé, nebo z jednoho panství na jiné vyžadoval různé

formality. Každé území obývané nějakým kmenem je vymezeno jen přírodními

hranicemi, jeho obyvatelé i jejich sousedé toto vymezení znají. Často je hranice

vyznačena nějakým předmětem, tato znamení nejsou po celé délce hranice, ale pouze

na význačných místech jako jsou významné cesty či křižovatky. Obřadním

3 BUSCH, Briggita: Language Boundaries as Social, Political and Discursive Constructs in BUSCH,

Briggita, HOLMES, Helen-Kelly: Language, Discourse and Borders in the Yugoslav Successor States. Multilingual Matters: Clevedon. 2004. str. 2 4 tamtéž, str. 4

- 11 -

vymezením hranic si tedy určitá skupina přivlastňuje určitý prostor, takže vniknutím

cizince do tohoto prostoru znamená jeho znesvěcení.5

2. Novojičínsko

Okres Nový Jičín leží v jižní části ostravské průmyslové aglomerace. Svou

rozlohou se řadí spíše mezi menší okresy České republiky. Jeho území zabírá

podstatnou část horního Poodří a má většinou pahorkatinný ráz. Setkávají se zde dvě

horopisné jednotky, Česká vysočina a Karpaty. Území okresu Nový Jičín se

rozprostírá převážně v klimatické oblasti mírně teplé, jen jihovýchod zasahuje do

oblasti mírně chladné. Klimaticky nejvýhodnější je střed okresu, směrem k západu i

východu se klimatické poměry zdrsňují s přibývající nadmořskou výškou, největší

zdrsnění dochází v oblasti Moravskoslezských Beskyd. Novojičínský okres patří ze

své většiny k povodí řeky Odry, zbytek oblasti náleží k povodí řeky Bečvy. Na

území okresu se nachází také několik minerálních pramenů.6

V souvislosti s lokalizací Novojičínska můžeme tuto oblast v letech 1938-

1945 rozdělit mezi Protektorát Čechy a Morava a Sudety, tedy Třetí říši. Zkoumaná

obec Životice u Nového Jičína náležela k území Sudet. V českém prostředí se pro

tuto oblast používají dva pojmy, Sudety a pohraničí. Na tomto místě se tyto dva

pojmy pokusím odlišit.

Pojem Sudety byl čistě geografický termín, který označoval již od středověku

střídavě celé české země, horská pásma tvořící jejich přirozenou hranici nebo jen část

těchto pásem. V rámci členění habsburské monarchie se pro označení Čech, Moravy

a rakouského Slezska objevuje termín země sudetská. Tehdy používaný výraz

obyvatelé Sudet, se s postupujícím národním sebeuvědomováním začal vztahovat

výhradně na německé obyvatelstvo v českých zemích. Termín sudetský Němec byl

poprvé použit roku 1866. Počátkem 20. století dostal termín Sudety a sudetský

Němec politickou konotaci, kvůli níž byl po roce 1945 vymazán z českého veřejného

diskursu. 30. října 1918 získal pojem sudetský i reálně politicko-geografickou náplň,

když byl vyhlášen vznik provincie Sudetenland. V období první republiky byl termín

Sudety běžně používán v nejrůznějších kontextech. Stále více však byl ztotožňován

5 GENNEP, Arnold van: Přechodové rituály. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 1996. str. 22 - 24

6 KRAMOLIŠ, Přemysl: Přírodní poměry okresu Nový Jičín in KRAMOLIŠ, Přemysl a kol.: Okres Nový

Jičín: Místopis obcí, 1. svazek. Okresní úřad Nový Jičín: Nový Jičín. 1996. str. 9-19

- 12 -

se všemi oblastmi českých zemí obývaných převážně německy mluvícím

obyvatelstvem. Ve třicátých letech se tento termín stal synonymem pro politický boj

Sudetoněmecké strany a snahy o odtržení příslušných území od Československa a

jejich připojení k německé říši.7

Pojem pohraničí sugeruje představu relativně úzkého pásu území podél státní

či jiné hranice. Území, které bylo takto označováno, takovým úzkým příhraničním

pásmem nebylo. Po roce 1945 je pojem pohraničí ve veřejném diskursu zcela

dominantní a používá se v několika významech. Vedle „symbolického“ označení

oblastí obývaných německým obyvatelstvem, jako pohraničí se někdy označuje

pouze úzký třicetikilometrový pás podél státní hranice.8

Vidíme tedy, že pojem pohraničí je daleko užší, protože označuje pouze pás

území podél státní hranice než pojem Sudety, který označuje všechny oblasti

obývané německým obyvatelstvem. Sudety zasahovaly mnohem hlouběji do

vnitrozemí.

2.1. Životice u Nového Jičína

Obec Životice je pohorská vesnice, rozkládající se ve výšce 332 nad mořem a

táhnoucí se v délce tří kilometrů podél řeky Jičínky. Obec je ze severovýchodu

obklopena horami Jedlí a Hlásnicí a z jihu Mořkovskou horou.9

Životice jsou typickou lesní lánovou vsí, která vzniká díky kolonizačnímu

úsilí ve druhé polovině 13. století. Až do třicetileté války byly Životice českou obcí,

poté se obec začala germanizovat. Do konce druhé světové války v obci německé

obyvatelstvo převažovalo.10

Obyvatelé se živili zemědělstvím nebo docházeli do některé z novojičínských

továren. Za okupace v letech 1938-1945 se Životice staly součástí Německa. Obec

byla osvobozena z 6. na 7. května 1945 dvěma proudy sovětských vojsk. Po

osvobození byl ustanoven místní národní výbor s předsedou Františkem Kyselým.11

Odsun německého obyvatelstva z obce probíhal v průběhu roku 1946. První transport

7 SPURNÝ, Matěj: Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945 – 1960).

Antikomplex: Praha. 2011. str. 26 - 27 8 tamtéž, str. 25 - 26

9 SEVERA, Václav: Novojičínský okres: Vlastivěda moravská. Garn:Brno. 2011. str. 250

10 Životice in JUROK, Jiří a kol.: Okres Nový Jičín: Místopis obcí, 2. svazek. Okresní úřad Nový Jičín:

Nový Jičín. 1998. str. 182 11

tamtéž, str. 183

- 13 -

z Životic proběhl v květnu 1946, další transporty následovaly. Poslední transport ze

Životic byl proveden na podzim 1946.12

Roku 1975 byla obec součástí Nového Jičína, samostatnou se obec stala až 1.

1. 1993.

V následující tabulce můžeme sledovat vývoj počtu obyvatel od konce 19.

století až do současnosti. Jak je z tabulky patrné největší úbytek obyvatel vesnice

můžeme pozorovat mezi léty 1930 a 1950 a to v důsledku druhé světové války a

následného odsunu německého obyvatelstva. Je patrné, že úbytek obyvatelstva

způsobený odsunem se nepodařilo nahradit.

Druhou zkoumanou obcí jsou Hodslavice, ty naopak náležely k Protektorátu

Čechy a Morava. Pojem protektorát je slovo pocházející z latiny a můžeme jej

definovat jako formu ochrany, záštity mocnější země, jako formu závislosti na

12

Kronika obce Životice, SOA Nový Jičín, str. 27 13

RŮŽKOVÁ, Jiřina a kol.: Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005. ČSÚ: Praha. 2006. str. 726-727

500

600

700

800

900

18

69

18

80

18

90

19

00

19

10

19

21

19

30

19

50

19

61

19

70

19

80

19

91

20

01

20

11

Počet obyvatel Životic

Počet obyvatel

Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011

Počet obyvatel 722 755 875 835 857 791 837 577 615 564 569 549 561 614

Tabulka 1: Počet obyvatel obce Životice u Nového Jičína v letech 1869-201113

- 14 -

mocnější zemi. Historicky se jedná o formu okupace zbytku českých zemí

nacistickým Německem v letech 1939 – 1945.14

Dne 16. března 1939 vydal Hitler Výnos Vůdce a říšského kancléře o

Protektorátu Čechy a Morava, který byl údajně vypracován podle smlouvy Francie

s tuniským bejem z roku 1881. Tento výnos prohlašoval zbytek českých zemí za

území Velkoněmecké říše a upravoval státní příslušnost jejich obyvatel. Obyvatelé

Protektorátu německé příslušnosti se stali německými státními příslušníky a

podléhaly říšskému právu a ostatní obyvatelé se stali státními příslušníky

Protektorátu a podléhali jeho zákonům. V čele Protektorátu stojí prezident a vláda,

na tyto úřady ovšem dohlíží říšský protektor, který je do svého úřadu jmenován

Vůdcem a říšským kancléřem. Tento výnos byl poté doplňován nařízeními

protektora, respektive předpisy centrálních berlínských úřadů.15

2.2. Hodslavice

Hodslavice jsou podhorská vesnice nacházející se na úpatí Veřovských vrchů

podél potoka Zrzávka. První písemná zmínka pochází z počátku 15. století, z roku

1411 v listině Lacka z Kravař o odúmrti pro vsi štramberského panství. Poté až do

zániku feudalismu náležely Hodslavice k panství novojičínskému. O hodslavském

fojtu Ondřejovi se dozvídáme z olomoucké berně z roku 1516. Obyvatelstvo se zde

živilo zemědělstvím a řemesly. V druhé polovině 20. století začínají hodslavští

obyvatelé pracovat jako dělníci v továrnách v Novém Jičíně. V obci se také až do

konce 30. let těžil kámen. Za německé okupace Hodslavice náležely k Protektorátu

Čechy a Morava.16

Dne 15. března 1939 přijeli do Hodslavic němečtí ordneři

z Bludovic. Přistěhováním velkého počtu lidí po Mnichovu způsobil v obci

nedostatek bytů. Mladí lidé byli odváženi na nucené práce do Německa a Rakouska,

v totálním nasazení se ocitlo na 60 obyvatel Hodslavic, mnoho dalších bylo nasazeno

do průmyslových podniků u nás. Vojenské neúspěchy německé armády, nedostatek

surovin a potravin přinášely v posledních měsících války nová opatření, ale

14

LINHART, Jiří: Slovník cizích slov pro nové století. Litvínov: Dialog. 2003. str. 307 15

Brandes, Detlef. Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Praha: Prostor, 1999. str. 24 - 28 16

Hodslavice in JUROK, Jiří a kol.: Okres Nový Jičín: Místopis obcí, 2. svazek. Okresní úřad Nový Jičín: Nový Jičín. 1998. str. 52

- 15 -

posilovaly i národní odboj.17

Za německé okupace se v Hodslavicích rozvinula

odbojová činnost. V květnu 1939 zde vznikla jedna z prvních skupin Obrany národa,

jejímž velitelem byl Miloslav Zobáč. Na konci války působila v obci a okolí

odbojová skupina KAREL 20 s velitelem Karlem Kopálkem. Po osvobození 6.

května 1945 byl ustanoven místní národní výbor v čele s Františkem Bartoněm,

kterého v průběhu května vystřídal Josef Mička.18

Nejvýznamnějším rodákem obce

Hodslavice je František Palacký.

V následující tabulce můžeme vidět vývoj počtu obyvatelstva obce

Hodslavice od konce 19. století do současnosti. Žádnou výraznější změnu v počtu

obyvatel zde na rozdíl od Životic nezaznamenáváme.

17

HANZELKA, František: Novější události hodslavské in HANZELKA, František: Palackého rodná obec. Arpa: Brno. 1998. str. 102-104 18

Hodslavice in JUROK, Jiří a kol.: Okres Nový Jičín: Místopis obcí, 2. svazek. Okresní úřad Nový Jičín: Nový Jičín. 1998. str. 52-53 19

RŮŽKOVÁ, Jiřina a kol.: Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005. ČSÚ: Praha. 2006. str. 722-723

1200

1400

1600

1800

2000

18

69

18

80

18

90

19

00

19

10

19

21

19

30

19

50

19

61

19

70

19

80

19

91

20

01

20

11

Počet obyvatel Hodslavic

Počet obyvatel:

Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011

Počet obyvatel 1289 1386 1491 1682 1863 1739 1954 1628 1747 1709 1728 1666 1688 1733

Tabulka 2: Počet obyvatel obce Hodslavice v letech 1869-201119

- 16 -

3. Novojičínsko a německé obyvatelstvo

3.1. Německá menšina na Novojičínsku od vzniku ČSR do

Mnichova 1938

V prvních letech druhého desetiletí 20. století panovaly v politickém životě

na Novojičínsku dosti výrazné spory, čímž se tato oblast nijak nelišila od ostatních

oblastí českých zemí. Během posledního roku 1. světové války se však na

Novojičínsku vyhrotila protichůdná politická stanoviska. Vzhledem k národnostnímu

složení obyvatelstva Novojičínska se zostřily vztahy mezi Čechy a Němci.20

V historii města se stal milníkem vznik Československa 28. 10. 1918 neboť

ze strany Čechů byl přijat s nadšením, ne tak německým obyvatelstvem, to ji přijalo

s odporem. Novojičínští Němci odmítli uznat nový stát a také jejich politické strany

se dožadovaly práva na sebeurčení. Již 31. 10. 1918 byl ve městě ustanoven německý

„Národní výbor pro Kravařsko“, který vydal provolání k německým městům a

obcím, aby neuznávaly novou republiku a přihlásily se k Sudetenlandu. Do čela tzv.

autonomní správy byl postaven dr. Ernst Schollich, který byl rovněž delegován do

zemské vlády provincie Sudetenland v Opavě. Současně se vznikem německého

Národního výboru pro Kravařsko vznikl také český národní výbor v čele

s Františkem Derkou a následujícího dne také okresní národní výbor v čele s dr.

Adolfem Hrstkou. Tyto nové československé instituce vytvořily z místních Čechů

ozbrojenou složku, národní gardu a po jednáních se Zemským národním výborem

v Brně dosáhly výměny okresního hejtmana Zwierziny, ten v prvních dnech nového

státu nebral jeho vznik na vědomí a nechal volnému průběhu německé excesy 2. 11.

1918. Nový okresní hejtman sice také rakouský byrokrat E. Wychodil uznal

československý stát a dosáhl toho, že všechny státní úřady ve městě začaly úřadovat

jménem republiky ovšem kromě novojičínské radnice, ta se stala centrem německých

nacionalistů. Po bezvýsledném jednání vlády s představiteli Sudetenlandu se vláda

rozhodla k vojenskému zákroku v českém pohraničí. 21. 11. 1918 český prapor

z Příbora posílen o dobrovolníky ze Starého Jičína a okolních obcí obsadil bez boje

Nový Jičín. Reakcí českého obyvatelstva na tyto události byla manifestace na

novojičínském náměstí 8. 12. 1918. Německé obyvatelstvo považovalo tento stav za

přechodný a tak nacionalisté pod vedením dr. Schollicha vystupňovali 20

BAKALA, Jaroslav: Dějiny Novojičínska in KRAMOLIŠ, Přemysl a kol.: Okres Nový Jičín: Místopis obcí, 1. svazek. Okresní úřad v Novém Jičíně: Nový Jičín. 1996. str. 114-116

- 17 -

protičeskoslovenské provokace. Právě dr. Schollich byl iniciátorem Volksvereinu,

společného výboru všech německých politických stran včetně sociální demokracie a

stal se organizátorem několika protistátních akcí. 16. 2. 1919 se v sále Spolkového

domu konala veřejná schůze, kde bylo německé obyvatelstvo vyzváno, aby bojovalo

za národní cíle a sebeurčení. Výsledky mírové konference ve Versailles nesplnily

naděje sudetských Němců a také novojičínští Němci byli nuceni tento stav

akceptovat. S československým státem se však nikdy nesmířili a po celé meziválečné

období ignorovali státní svátky a vytkli si za cíl za každou cenu udržet německý ráz

města.21

V národnostně smíšeném novojičínském okrese se dají sledovat všechny fáze

německého nacionalismu od roku 1918 až do Mnichova. Jak v okrese, tak i

v samotném Novém Jičíně byla pozice německých nacionalistů velmi silná a od roku

1923 měli v moci novojičínskou radnici a dokonce i své zástupce v Národním

shromáždění. V prvních poválečných volbách do městského zastupitelstva získali

Češi pouze 8 mandátů, zatímco německých zástupců bylo 28. Prvním poválečným

novojičínským starostou byl zvolen německý demokrat Narcis Kamler, také on za

své působnosti na radnici nechtěl připustit, aby se projevilo, že Nový Jičín je také

součástí Československé republiky. V obecních volbách konaných v roce 1923 se do

čela města postavil dr. Ernst Schollich, který nastolil ostře protičeský režim, jehož

cílem bylo uchovat Nový Jičín jako ryze německé město. Schollich se vcelku

úspěšně bránil všem nařízením okresní správy, pokud se jednalo o posílení postavení

češtiny a prestiž československého státu ve městě.22

Vítězství Hitlera v Německu v roce 1933 znamenalo i zesílení

nacionalistických tendencí Němců v Československu, přičemž dr. Schollich se stal

jedním z jejich prvních hlasatelů. Československé úřady se však rozhodly k zakázání

německých nacionalistických stran z důvodu jejich protistátního charakteru, na scénu

se v rámci německého nacionálního hnutí dostává Konrád Henlein, který vyzval

k založení Sudetendeutsche Heimatsfront. Vůdcem henleinovců v oblasti Nového

Jičína se stal dr. Kristen. Po volbách v roce 1938, které v Novém Jičíně drtivě

vyhrála Henleinova strana, která získala plných 23 mandátů, se do čela města opět

postavil Ernst Schollich, po krátké odmlce mezi léty 1934 – 1938 kdy úřad

novojičínského starosty zastával dr. Ziegler. Úřad novojičínského starosty bude

21

JUROK, Jiří: Nový Jičín. Nakladatelství Lidové noviny: Praha. 2011. str. 230 - 232 22

tamtéž, str. 232

- 18 -

Schollich vykonávat až do konce 2. světové války. Česká menšina ovšem také

v těchto volbách slavila menší úspěch, když zvýšila počet svých zástupců na radnici

na 10. Ernstu Schollichovi nelze upřít snahu o zvelebování města za doby svého

působení na radnici, kapitolou samu pro sebe je ovšem jeho vztah k české menšině.

Těžce se české menšině dařilo prosazovat národní požadavky, na které měli ze

zákona právo, ve všem, co Češi kolektivně podnikali, spatřoval ohrožení němectví a

pronikání českého živlu do jinak „ryze“ německého města.23

3.2. Mnichov a jeho důsledky na Novojičínsku

Mnichovskou dohodou podepsanou 29. 9. 1938 Velkou Británií, Francií, Itálií

a Německem se velmi výrazně změnily hranice Československé republiky, tento fakt

velmi výrazně zasáhl jak do podoby okresu Nový Jičín tak i do života tamějších

obyvatel.

I když bylo známo již od vyhlášení Mnichovské dohody, že část smíšeného

území bude okupována, konkrétní rozsah okupace měla určit až mezinárodní komise

v Berlíně, její výsledek vešel ve známost 6. 10. 1938. Řízením evakuačních prací na

Novojičínsku byla pověřena evakuační komise v Místku, původně určená jen pro

oblast Těšínska. Předposledním dnem evakuace Novojičínska byl 9. říjen, tento den

byla vyklizena tabáková továrna v Novém Jičíně a také vagónka ve Studénce, již

před tímto datem se podařilo vyklidit závod Tatra v Kopřivnici. Činnost evakuační

komise generála Brauna byla ukončena 10. října a podařilo se jí zachránit pro

okleštěnou republiku velkou část státního i soukromého majetku a nemalé zásoby

surovin a výrobků.24

Během těchto dnů se z okupovaných míst okresu vystěhovali čeští státní

zaměstnanci, učitelé, lékaři, ale i mnoho mladých lidí zejména studentů a učňů. Čeští

lidé, kteří zůstali, se utěšovali slíbeným plebiscitem a doufali, že hranice ještě není

určena definitivně. Velké úsilí pro návrat českých města a obcí do okleštěné

republiky vyvíjela delší dobu Hospodářská a kulturní rada ve Frenštátě pod

Radhoštěm. Petice některých obcí byly vyslyšeny a k definitivní úpravě hranic došlo

23

JUROK, Jiří: Nový Jičín. Nakladatelství Lidové noviny: Praha. 2011. str. 234-238 24

ŽÁČEK, Rudolf: K evakuaci Novojičínska před nacistickou okupací v říjnu 1938 in Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín, svazek 42. Okresní vlastivědné muzeum v Novém Jičíně: Nový Jičín. 1988. str. 4-7

- 19 -

24. 11. 1938. I po této úpravě hranice žilo na okupovaném území nově vytvořeného

landrátu Nový Jičín z celkového počtu 84 623 obyvatel na 30 000 Čechů. 25

Německá armáda vtáhla do Nového Jičína 10. října, jednotky přicházely od

Opavy, přes Kunín a Šenov na novojičínské náměstí za zvuků zvonů a hudby.

Velitelem německých okupačních jednotek v Novém Jičíně byl podplukovník

Ehlermann a dle dobových materiálů byli němečtí vojáci překvapeni zdravým a

blahobytným vzezřením sudetských Němců. Po několika dnech euforie z

„osvobození“ se život v Novém Jičíně vrátil do všedních kolejí. V nových poměrech

byla upravena veřejná správa ve městě i v celém okrese. Město se stalo sídlem

landrátu, který spravoval 75 obcí mnohdy s výraznou českou menšinou. Do čela

správních institucí se byli postaveni místní osvědčení bojovníci hnutí, ale také

mnoho Němců z Říše, kteří postupně nabývali stále většího vlivu. Novojičínští

nacisté těžce nesli, že právě na vedoucí místa byli ustanovováni jejich

„soukmenovci“ z Říše a jim byla svěřována jen podružná místa ordnerská u policie

nebo na celnicích u pohraniční stráže. Ostatně říšští Němci brzy zaujali dosti kritické

stanovisko k novojičínským Němcům, které hodnotili jako lidi nespokojené,

zhýčkané, sobecké a bezcharakterní.26

25

HANÁK, Jan: Historická reminiscence na léta okupace v okrese Nový Jičín in BUDÍK, Arnold, ed. a ChOBOT, Karel, ed.: Almanach obětí nacismu okresu Nový Jičín. Nový Jičín: Okresní úřad, 1998. str. 7-10 26

JUROK, Jiří: Nový Jičín. Nakladatelství Lidové noviny: Praha. 2011. str. 260-261

- 20 -

4. Poválečný odsun Němců z Československa

Poválečný odsun německého obyvatelstva dosti významně změnil skladbu

obyvatelstva Československé republiky po roce 1945. Ovšem tento akt neměl vliv

pouze na skladbu obyvatelstva, ale také dost významně změnil podobu krajiny na

území bývalých Sudet.

Odsun Němců z Československa probíhal ve dvou fázích-první fáze,

nazývaná jako divoký odsun probíhala od konce května do konce roku 1945,

„vysídlovací akce, které v této době probíhaly, se nemohly opřít o žádné závazné

mezinárodní úmluvy nebo alespoň písemně fixované dohody se spojeneckými

okupačními orgány v Německu.“27

Ve srovnání s druhou fází odsunu s tzv.

hromadným odsunem, která probíhala v roce 1946, neexistovala v Československu

žádná právní norma, která by upravovala odsun německého obyvatelstva z území

republiky. První transporty ještě bez souhlasu Britů a Američanů putovaly do

sovětské okupační zóny v Německu a Rakousku.28

Začátkem ledna 1946 byly přípravy k tzv. řádnému odsunu Němců

z Československa v podstatě skončeny. Ve srovnání s tzv. divokým odsunem se

podmínky vysídlování německého obyvatelstva na jaře 1946 nepochybně upravily, a

to zejména v důsledku naléhání americké okupační administrativy. Do americké

okupační zóny směřovalo nejvíce vysídlených Němců, kteří byli vysídleni v průběhu

ledna až dubna 1946. Květen 1946 lze považovat z hlediska odsunu za určitý mezník,

koncem května začala nová etapa vysídlování, kterou lze charakterizovat zvýšením

počtu odsunovaných osob a také zlepšením průběhu samotného odsunu.

Symbolickým závěrem hlavní etapy odsunu se 29. října 1946 stalo vypravení

transportu z železniční stanice Dvory u Karlových Varů, po něm následovalo

slavnostní shromáždění. 29

27

ARBURG, Adrian von, ed. a STANĚK, Tomáš, ed. :Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. Díl 2. 1., „Divoký odsun“ a počátky osídlování. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2010. str. 94 28

tamtéž, str. 94-96 29

STANĚK, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945-1947. Akademia: Naše vojsko: Praha. 1991. str. 177-225

- 21 -

4.1. Poválečný odsun německého obyvatelstva z Novojičínska

Na konci druhé světové války byla většina představitelů nacistických úřadů

v Novém Jičíně evakuována především do Bavorska a Rakouska. Jedním z čelních

představitelů města, který nestačil před koncem války, utéci byl Ernst Schollich,

bývalý novojičínský starosta. Byl okamžitě uvězněn, ale ve vyšetřovací vazbě

spáchal sebevraždu.30

Představitelé Místního národního výboru v Novém Jičíně ihned po

osvobození rozhodli, že je potřeba se zbavit co největšího počtu německého

obyvatelstva Novojičínska. K vysídlení více než poloviny německého obyvatelstva

došlo v rámci první fáze odsunu, tedy tzv. divokého odsunu. Organizací této fáze

odsunu byl pověřen velitel místní vojenské posádky kapitán Robert Raška. Dne 5.

července 1945 nechal kapitán Raška obklíčit město Nový Jičín a rozdělil ho do osmi

„sběrných úseků“, Němci se museli do půlnoci dostavit na Masarykovo náměstí, tam

jim byly odebrány klíče od bytů, doklady a cennosti. Následně byli rozděleni na ty,

kteří jsou schopni pochodu a na ty, kteří ne. Dne 6. července se shromáždění Němci

vydali na pochod do Suchdola nad Odrou, kde pro ně byla připravena vlaková

souprava, sestávající se z otevřených nákladních vagónů. Vlak na své cestě

pokračoval přes Hranice do Děčína, kde si jej převzali zástupci sovětské okupační

zóny v Německu.31

Podle hlášení MNV z 29. září 1945 v Novém Jičíně zůstalo 2795 Němců,

většina z nich byla internována v Peschlově vile a v několika dalších budovách

směrem na Bludovice. Následně během tzv. řádného odsunu, který probíhal

v průběhu jara, a léta roku 1946 bylo z Nového Jičína odsunuto na 2000 dalších osob

německé národnosti, ke konci roku 1946 bylo odsunuto dalších 150 Němců, tím byl

podle zprávy MNV transfer německého obyvatelstva města úspěšně dokončen.

V Novém Jičíně natrvalo zůstalo žít 316 osob německé národnosti.32

Už od léta 1945 se do města a okolních německých vesnic začalo stěhovat

české obyvatelstvo, zejména z okolních českých vesnic. Vraceli se také Češi, kteří

museli v důsledku Mnichovské dohody svůj domov opustit. Přicházeli také lidé

věznění za války ve vězeních a koncentračních táborech. Dalším zdrojem pro

30

JUROK, Jiří: Nový Jičín. Nakladatelství Lidové noviny: Praha. 2011. str. 275 31

tamtéž, str. 275-276 32

tamtéž, str. 276

- 22 -

dosídlení oblasti Novojičínska po odsunutém německém obyvatelstvu byla

reemigrace. Novojičínska se dotkla první fáze reemigrace Volyňských Čechů jen

okrajově a zasáhla zejména venkovské obce okresu. Dále můžeme v rámci

Novojičínska do roku 1948 zaznamenat také příchod reemigrantů z Podkarpatské

Rusi, Rakouska, Francie, Polska, Německa a Jugoslávie.33

33

JUROK, Jiří: Nový Jičín. Nakladatelství Lidové noviny: Praha. 2011. str. 278-279

- 23 -

5. Identita

„Pojem identita má základ v latinském kořeni „idem“, což znamená „stejný“.

Tato stejnost je ovšem zároveň růzností, neboť bez porovnání s odlišným ztrácí

pojem totožnosti smysl.“34

„Identita člověka spočívá v tom, s kým, nebo s čím se

člověk ztotožňuje a vůči komu, čemu se vymezuje jako vůči jinému, cizímu a

vnějšímu. Identita se konstituuje ve sféře sociálních vztahů jako sebeuvědomění a

schopnost samostatné orientace v sociálním prostředí. Identitu lze také chápat jako

stav osvojení si určitých rolí nutných pro život ve společnosti.“35

Identita je tvořena

dvěma dynamickými principy, které se navzájem doplňují a mezi nimiž je vedena

hranice, která tyto dva principy odděluje. Tato hranice jednak vymezuje znaky, které

jsou členům určitého společenství společné, a také určuje znaky, které společenství

odlišuje od členů společenství jiných.36

Národní identitu můžeme pojímat jako pozitivní vztah jednotlivce k jeho

národu, lze ji zařadit mezi kolektivní sociální identity. Národní identitu můžeme

rozdělit do tří rovin, do roviny individuální, politicko-systémové a ideologické.

V individuální rovině se lidé bez ohledu na vzájemný kontakt cítí být spolu vzájemně

svázáni díky společnému jazyku, historii, zvykům a společnému prostoru, ve kterém

žijí. V rovině politicko-systémové je národní identita to, co drží národní stát

pohromadě jako jeden celek. Národní identita v této rovině je důležitá pro

dosahování politických cílů. Poslední rovina je rovina ideologická, tato rovina je

spjata s nacionalismem, tedy s definováním jednotlivých národů, jejich vznikem,

teritoriálním vymezením a kulturní jedinečností. V rámci národní identity můžeme

definovat několik prvků, nejprve jde o obraz národa a vědomí určitých charakteristik

národa, dalšími prvky jsou vazba k národnímu státu, národní hrdost, pocit věrnosti a

lásky k národu a připravenost jednat ve prospěch národa.37

V závislosti na předmětu výzkumu realizovaného v rámci této bakalářské

práce nás nejvíce bude zajímat regionální identita. Regionální identitu lze chápat

34

ŠTĚTKA, Václav: Symbolická vymístění, národní identita a (re)konstrukce paměti in Sociální studia. 2004. roč. 1, č. 2. str. 79 35

ZICH, František: Regionální identita obyvatel českého pohraničí in HOUŽVIČKA, Václav, NOVOTNÝ, Jan: Otisky historie v regionálních identitách obyvatel pohraničí. Sociologický ústav Akademie věd ČR: Praha. 2007. str. 49 36

ŠTĚTKA, Václav: Symbolická vymístění, národní identita a (re)konstrukce paměti in Sociální studia. 2004. roč. 1, č. 2. str. 79 37

VLACHOVÁ, Klára, ŘEHÁKOVÁ, Blanka: Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě in Sociologický časopis. 2004. č. 4. str. 489-492

- 24 -

jako jednu z částí lidské identity, jde o jakési ztotožnění se, vytvoření si vztahu

s určitým místem, prostředím či regionem. Identity jsou vytvářeny na základě

každodenního života, kolektivní paměti, přírodního prostředí, kultury, náboženství a

je ovlivněna konkrétními historickými zkušenostmi a podmínkami, sociálním

postavením člověka a životní fází, ve které se jedinec nachází. Regionální identita se

může během života měnit a to i několikrát.38

38

ZICH, František: Regionální identita obyvatel českého pohraničí in HOUŽVIČKA, Václav, NOVOTNÝ, Jan: Otisky historie v regionálních identitách obyvatel pohraničí. Sociologický ústav Akademie věd ČR: Praha. 2007. str. 49-50

- 25 -

6. Paměť

Paměť můžeme podle Le Goffa definovat jako „vlastnictví, které uchovává

určité informace, odkazuje tedy k určitému souboru psychických funkcí, díky kterým

je člověk schopen obnovovat své minulé pocity nebo informace, které se mu jako

minulé jeví.“39

Pojem paměť se dnes stal takřka všeobjímajícím termínem, který

zahrnuje subjektivní jevy z oblasti dějin, kolektivního a historického vědomí,

mytologie, náboženství, ústní tradice, příběhů, románů, vzpomínek, zvykového práva

a informací z médií. Při výkladu o paměti musíme vzít v potaz i fenomén opačný a to

zapomínání. Výsledný produkt paměti a zapomínání utváří náš postoj k minulosti a

dává našemu minulému konání význam a smysl.40

Lidskou paměť můžeme rozdělit do dvou typů. Prvním typem je paměť

individuální, tedy paměť člověka jako jednotlivce, Druhým typem je potom paměť

kolektivní, tedy paměť člověka jako součásti určité sociální skupiny, jedná se o

paměť nějakého kolektivu, tedy to, co je pamětem jeho členů společné, to je jistě

sociálně podmíněno a má tedy i smysl. Sem patří i společné obrazy, hodnoty, normy,

jednání a vzájemná komunikace. Jednotlivec se může ovšem začleňovat do více

skupin.41

Tyto dva typy paměti jsou neoddělitelné.

„Individuální paměť není oddělitelná od procesu rozpomínání, je vždy nově

organizována vnějšími podněty, činnostmi. Je intencionální, emocionální, tvárná a

kaleidoskopická.“42

Individuální paměť můžeme rozdělit na senzorickou neboli

ultrakrátkou, krátkodobou a dlouhodobou.

Senzorická paměť krátkou dobu uchovává informace přicházející ze smyslů.

Tento časový interval je nezbytný pro jejich zpracování a ke stanovení toho, zda jsou

důležité, či nikoliv.43

Krátkodobá paměť slouží ke krátkodobému pamatování

informací, které aktuálně potřebujeme ke své činnosti. V krátkodobé paměti lze

podržet informace, které odpovídají nejrůznějším smyslovým modalitám. Chceme-li

některý psychický obsah podržet v krátkodobé paměti delší dobu, pokoušíme se ho

39

VANĚK, Miroslav: Naslouchat hlasům paměti: Teoretické a praktické aspekty orální historie. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Praha. 2007. str. 62-63 40

VANĚK, Miroslav: Třetí strana trojúhelníku: Teorie a praxe orální historie. FHS UK: Praha. 2011. str. 108 41

VANĚK, Miroslav: Naslouchat hlasům paměti: Teoretické a praktické aspekty orální historie. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Praha. 2007. str. 65 42

VAŠÍČEK, Zdeněk. MAYER, Françoise: Minulost a současnost, Paměť a dějiny. Centrum pro studium demokracie a kultury: Brno. 2008. str. 157-158 43

PLHÁKOVÁ, Alena: Učebnice obecné psychologie. Akademie: Praha. 2005. str. 196-197

- 26 -

transformovat do zvukové, respektive verbální podoby. Slova se totiž dají opakovat

snadněji než vůně, pohyby, vizuální scenérie, libé a nelibé pocity.44

Poslední součástí

paměti je paměť dlouhodobá, která slouží k uložení velkého množství informací. Do

dlouhodobé paměti ukládáme nejen informace zprostředkované našimi smysly, ale

také naše myšlenky, city, představy a sny. Ukládání informací do dlouhodobé paměti

probíhá jak záměrně, tak i bezděčně. Informace přecházejí do dlouhodobé paměti

především na základě sémantického kódování, tedy zapamatování si celkového

významu slov, vět nebo delšího mluveného či psaného textu.45

Dlouhodobou paměť můžeme rozdělit na paměť explicitní a implicitní.

V explicitní paměti uchováváme vzpomínky na nejrůznější životní okamžiky a

události a faktické znalosti o světě. Implicitní paměť naopak obsahuje především

automatizované senzomotorické dovednosti, jakými jsou například jízda na kole či

běh.46

Kolektivní paměť se vztahuje k sociálním rozměrům lidského vzpomínání a

individuální paměť je veskrze podmíněná, strukturovaná a závislá na paměti

nejrůznějších kolektivů. Ty pak tvoří sociální rámce paměti, v jejichž intencích se

tvorba paměti uskutečňuje. Kolektivní paměť je chápána jako kolektivní pouto

s minulostí, jež je přenášeno z generace na generaci. Podle Assmanna lze kolektivní

paměť rozdělit do čtyř tematických druhů – paměť mimetickou, paměť věcí, paměť

kulturní a paměť komunikativní.47

6.1. Konstrukce vzpomínek

Každý člověk si vytváří přijatelnou a konzistentní představu o své minulosti,

která však nemusí být úplná a přesná. Ve vzpomínkách nezaznamenáváme přesně

průběh události, na kterou vzpomínáme. Osobní vzpomínky jsou subjektivní,

vzpomíná-li člověk na své chování v minulosti, má tendenci vidět sebe sama

v příznivějším světle.48

44

PLHÁKOVÁ, Alena: Učebnice obecné psychologie. Akademie: Praha. 2005. str. 198 45

tamtéž, str. 203-204 46

tamtéž, str. 205-211 47

VANĚK, Miroslav: Třetí strana trojúhelníku: Teorie a praxe orální historie. FHS UK, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Praha. 2011. str. 108-110 48

PLHÁKOVÁ, Alena: Učebnice obecné psychologie. Akademie: Praha. 2005. str. 220

- 27 -

Při konstrukci vzpomínek je důležitým faktorem také selektivita paměti.

Uchovávány jsou především takové vzpomínky, které je možné předávat ústní

formou. Také vzpomínky, které nejsou všeobecně akceptovány z nejrůznějších

důvodů, nejsou poté dále předávány, není na ně dále vzpomínáno. Každé vyprávění

je rekonstrukcí minulosti z dnešního pohledu, v němž se prolínají naše minulé a

současné postoje. Naše vzpomínky jsou často vybírány pod vlivem kolektivní

paměti. Vyprávějící popisuje své životní osudy jako sled událostí, které ho přivedly

do určité pozice, ve které on sám sebe vidí. Někdy člověk negativní vzpomínky

potlačuje a člověk o nich nemluví, nebo se o nich vyjadřuje velmi zkratkovitě a

neosobně.49

49

VANĚK, Miroslav: Třetí strana trojúhelníku: Teorie a praxe orální historie. FHS UK, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Praha. 2011. str. 115-117

- 28 -

7. Metodologie výzkumu

7.1. Kvalitativní výzkum

Pro praktickou část své bakalářské práce jsem si vybrala formu kvalitativního

výzkumu. „Kvalitativní přístup je proces zkoumání jevů a problémů v autentickém

prostředí s cílem získat komplexní obraz těchto jevů založený na hlubokých datech a

specifickém vztahu mezi badatelem a účastníkem výzkumu. Záměrem výzkumníka

provádějícího kvalitativní výzkum je za pomocí celé řady postupů a metod rozkrýt a

reprezentovat to, jak lidé chápou, prožívají a vytvářejí sociální realitu.“50

Myslím si,

že zvolená orientace na kvalitativní výzkum je vzhledem ke zkoumanému tématu

bakalářské práce adekvátní.

7.2. Metoda výzkumu-orální historie

Jako metodu svého výzkumu jsem si zvolila orální historii. Lze jí zařadit

mezi kvalitativní výzkumné metody, je možné jí využít v mnoha humanitních

oborech, jako je historie, antropologie, etnografie či sociologie.

Orální historii je možné definovat jako „řadu propracovaných, avšak stále se

vyvíjejících a dotvářejících postupů, jejichž prostřednictvím se badatel v oblasti

humanitních a společenských věd dobírá nových poznatků, a to na základě ústního

sdělení osob, jež byly účastníky či svědky určité události, procesu nebo doby, které

badatel zkoumá, nebo osob, jejichž individuální prožitky, postoje a názory mohou

obohatit badatelovo poznání o nich samých, případně o zkoumaném problému

obecně.“51

Orální historie se zaměřuje na tzv. malé dějiny, reflektuje tedy individuální

prožitky a dějiny „psané zdola.“

Nespornou výhodou orální historie jako výzkumné metody v humanitních

vědách je „korekce zažitých paušálních, ale i ideologických schémat, v nichž bývají

historické děje interpretovány. Život jednotlivce v těchto liniích ale

neprobíhá.“52

Nabízí nám tedy neotřelou sondu do regionálních dějin a obohatí

50

ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára: Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Portál: Praha. 2007. str. 17 51

VANĚK, Miroslav: Třetí strana trojúhelníku: Teorie a praxe orální historie. FHS UK: Praha. 2011. str. 9 52

tamtéž, str. 23

- 29 -

studium dějin vzpomínky jednotlivců, přímých účastníků zkoumaných událostí a

dimenzi každodennosti.

Orální historie jako taková není všemi badateli uznávána, je jí vytýkána

zejména její subjektivita a nemožnost získané informace zobecnit. Narážíme zde na

problematiku paměti narátorů, která může určité informace zkreslit, jiné zapomenout.

Souvisí to s výběrovostí paměti hlediskem dnešních zájmů či pod vlivem kolektivní

paměti. Vzpomínky se také postupem času mění, mnohdy posuzujeme minulost

prizmatem současného dění.53

7.3. Cíl výzkumu

Jak už jsem zmínila výše, odsun německého obyvatelstva měl velký vliv na

podobu a život v oblastech, kde před druhou světovou válkou žila početná skupina

německého obyvatelstva.

Cílem výzkumu je komparace života ve vybraných vesnicích na

Novojičínsku, které byly rozděleny mnichovskou dohodou. Cílem je zachycení toho,

jak se odlišná historická zkušenost odráží v paměti narátorů a zdali se nějak promítá i

do současnosti. Snahou je zachytit pohled na německé obyvatelstvo a jeho odsun

z obou stran hranice vytvořené mnichovskou dohodou v roce 1938.

7.4. Výzkumná skupina

Výzkumná skupina tvoří celkem osm narátorů, muži jsou zastoupeni dvěma

narátory, ženy šesti narátorkami. Šest narátorů žije v obci Životice u Nového Jičína,

dvě narátorky pocházejí z obce Hodslavice. Dále jsem do výzkumu zapojila dvě

respondentky působící jako učitelky na Základní škole v Mořkově.

Celkem bylo provedeno devět rozhovorů, z nichž jeden nebyl do výzkumu

zařazen z důvodu, že nesplňoval kritéria pro výběr narátorů, která uvedu níže,

přičemž tato informace byla zjištěna až v průběhu rozhovoru, takže narátor byl

následně z výzkumu vyřazen. Dále byla snaha realizovat rozhovor se starostou obce

Životice u Nového Jičína, který bohužel k časové vytíženosti dotyčného nakonec

53

VANĚK, Miroslav: Naslouchat hlasům paměti: Teoretické a praktické aspekty orální historie. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Praha. 2007. str. 66-68

- 30 -

nebyl realizován. Nicméně si myslím, že osm realizovaných rozhovorů je pro účely

výzkumu a možnosti této bakalářské práce dostačující množství.

Pro přehlednost uvádím výčet narátorů v následující tabulce.

Narátor: Rok

narození: Místo

narození: Rok nastěhování do Životic:

H1 1930 Hodslavice -

H2 1926 Hodslavice -

Ž1 1938 Životice v Životicích žije celý život

Ž2 1922 Životice kromě let 1939-1945 žije v Životicích celý život

Ž3 1921 Zubří 1948

Ž4 1937 Žilina 1945

Ž5 1942 Štramberk 1946

Ž6 1937 Žilina 1945

7.5. Způsob výběru narátorů a kritéria pro jejich výběr

Před samotnou realizací výzkumu bylo nezbytné získání narátorů, které bylo

podmíněno několika kritérii. Jelikož je výzkum ukotven regionálně tak se

nejdůležitějším kritériem pro výběr narátorů stalo trvalé bydliště ve zkoumaných

obcích Hodslavice a Životice u Nového Jičína. Dalším kritériem potom bylo, aby

v dané vesnici prožili velkou část svého života.

Způsob výběru narátorů byl následující. Nejprve jsem kontaktovala obecní

úřady ve zkoumaných obcích, kde jsem prostřednictvím paní starostky a pana

starosty získala kontakt shodně na dva potenciální narátory, které jsem již sama

navštívila a domluvila se na poskytnutí rozhovoru. Tito narátoři mě poté odkázali na

narátory další. Bylo tedy využito metody tzv. sněhové koule. „Metoda sněhové koule

spočívá na výběru jedinců, při kterém nás nějaký původní informátor vede k jiným

členům naší cílové skupiny.“54

Tak jsem postupně získala všechny narátory.

Žádným z kontaktovaných narátorů jsem nebyla odmítnuta. Spíše byli

překvapeni a potěšeni zájmem o svůj životní příběh.

54

Disman, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum. 2011. str. 114

- 31 -

7.6. Rozhovory

Stavebním kamenem orální historie je rozhovor realizovaný buď jako

interview nebo jako životopisné vyprávění. Při interview tazatel více do rozhovoru

zasahuje častěji kladením konkrétnějších, zpřesňujících otázek. Naopak u

životopisného vyprávění je narátor vyzván, aby sám vyprávěl svůj životní příběh,

tazatel by neměl do průběhu vyprávění narátorovi příliš zasahovat.55

Já jsem si jako techniku vedení rozhovoru pro tuto bakalářskou práci vybrala

životopisné vyprávění. „Narátor není konfrontován s předem připravenými otázkami,

ale je v první fázi rozhovoru veden ke zcela volnému vyprávění. V paměti narátorů

existují subjektivní významové struktury po určitých událostech, které se vyjevují až

prostřednictvím, nebo, lépe řečeno, skrze volné vyprávění, a naopak jsou při cíleném

strukturovaném a standardizovaném dotazování nedosažitelné, resp. výzkumníkovi

zůstanou skryty.“56

Ve druhé fázi rozhovoru pak byly narátorům pokládány

doplňující otázky.

Rozhovory byly vedeny pouze na jedno setkání, všichni narátoři mi ovšem

ponechali otevřenou možnost se jich případně doptat v případě nejasností.

Pro rozhovor je také důležitý výběr místa, na kterém by se narátor cítil

příjemně a uvolněně. Výběr místa konání rozhovoru jsem nechávala na narátorech

samotných. Většina rozhovorů se konala v domácnostech narátorů, pouze rozhovor

s jednou z narátorek z Hodslavic se konal v Palackého rodném domku, o který se

stará a také rozhovory s pedagogy probíhal na jejich pracovišti, tedy v Základní škole

Mořkov.

Většina rozhovorů byla vedena v období od října do prosince 2012, jeden

rozhovor byl realizován v lednu 2013 a rozhovory s pedagogy byly realizovány

v únoru 2013. Každý rozhovor byl originální. Po překonání úvodního ostychu a

vysvětlení toho, co bude náplní rozhovoru, se „prolomily ledy“ a narátoři se

rozpovídali, také v mnoha případech doprovodili své povídání ukazováním fotek. Do

rozhovorů jsem nemusela příliš zasahovat, jednak kvůli zvolené technice rozhovoru a

také kvůli samotným narátorům, kteří se pěkně rozpovídali o svém životě. Narátory

55

VANĚK, Miroslav: Orální historie: metodické a „technické“ postupy. UP: Olomouc: 2003. S. 16-17 56

VANĚK, Miroslav: Naslouchat hlasům paměti: Teoretické a praktické aspekty orální historie. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Praha. 2007. str. 122-123

- 32 -

jsem tedy nechala volně mluvit, pouze v závěru rozhovoru jim položila několik

doplňujících otázek.

Délku rozhovoru jsem ponechala na narátorech samotných, proto některé

rozhovory trvaly kratší jiné delší dobu. Všechny rozhovory byly vedeny v časovém

rozmezí od 30 do 80 minut, většina rozhovorů se pohybovala v časové dotaci 50

minut.

7.7. Ochrana údajů narátorů

S ohledem na zachování ochrany osobních údajů jsem se s oslovenými

narátory dohodla, že budou v mé práci uvedeni anonymně, proto neuvádím jejich

skutečná jména. Pro narátory z Hodslavic jsem zavedla označení H1 a H2, pro

narátory z Životic u Nového Jičína označení Ž1 – Ž6.

7.8. Přepisy rozhovorů

Rozhovory je nezbytné před jejich dalším zpracováním, tedy analýze a

interpretaci přepsat. Přepisy rozhovorů jsem prováděla sama a provedené rozhovory

byly přepsány doslovně, nebyly tedy nijak zkracovány. Smysl narátorova sdělení ani

jeho jazykový projev nebyl přepisem nijak pozměněn.

- 33 -

8. Analýza a interpretace

Analýza a interpretace patří mezi základní postupy a nezbytné nástroje pro

zpracování dat získaných z orálně historických rozhovorů.

Analýzu rozhovorů je možné vnímat jako postup zpracování rozhovorů, kdy

je rozhovor jako celek rozebírán na určité segmenty obsažené v rozhovoru

samotném. Přínos badatele spočívá v tom, že vybírá kritéria, jakým způsobem budou

rozhovory analyzovány a poté také vystižení podstaty a výpovědní hodnoty

analyzovaných rozhovorů.57

Interpretace jsou takové postupy, „při nichž badatel na základě strukturované,

analyzované výpovědi narátora vysvětluje smysl jak toho, co bylo v rozhovoru

(biografickém vyprávění) sděleno výslovně, tak smysl, který v narátorově sdělení

odkrývá či vysvětluje, případně zařazuje do kontextu daného charakterem celého

projektu. Hledání smyslu v orální historii se stejně jako ve většině kvalitativních

interpretačních postupů vyznačuje kontextuálností, nechutí ke generalizaci, nebo

naopak redukci dat. Interpretace je doplňována plnými nebo částečnými citacemi“.58

Při analýze rozhovorů jsem se nechala inspirovat zakotvenou teorií. Bylo

využito zejména otevřeného kódování. „Otevřené kódování je technika, která byla

vyvinuta v rámci analytického aparátu zakotvené teorie, avšak díky své

jednoduchosti a zároveň účinnosti je používána a použitelná ve velmi široké škále

kvalitativních projektů.“59

Pomocí kódování je text rozebírán menši jednotky (věty,

slova, odstavce) podle významu. Těmto jednotkám je přiřazen určitý kód.60

Kódy

byly dále rozděleny do určitých kategorií, k těmto kategoriím se poté budu

vyjadřovat v kapitole výsledky výzkumu.

57

VANĚK, Miroslav: Třetí strana trojúhelníku: Teorie a praxe orální historie. FHS UK: Praha. 2011. str. 117 58

tamtéž, str. 188 59

ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára: Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Portál: Praha. 2007. str. 211 60

tamtéž, str. 211-212

- 34 -

9. Výsledky výzkumu

V rámci rozhovorů se mi podařilo získat velké množství informací o

každodenním životě na vesnici v Sudetech ve specifické oblasti Novojičínska, tedy

oblasti ležící poměrně hluboko ve vnitrozemí a v období okupace v letech 1938-1945

ležící na hranici mezi Protektorátem Čechy a Morava a nacistickou Třetí říší.

Nyní se na několika následujících stranách podíváme, jak tato hranice

ovlivnila život narátorů, jak se proměňoval jejich vztah k německému obyvatelstvu

od období okupace až po současnost a také se podíváme, jaké následky měl odsun

německého obyvatelstva na život na vesnici a jak je tato událost reflektována dnes.

9.1. Období okupace 1938-1945

9.1.1. Hranice

Hranice, která vznikla kvůli podepsání Mnichovské dohody a rozdělila nejen

celou zemi, ale i jednotlivé okresy a dokonce i vesnice, je prvním velkým tématem, o

kterém se narátoři v souvislosti s přítomností německého obyvatelstva na

Novojičínsku zmiňovali. Hranice je objektivně přítomna ve všech výpovědích

narátorů. Všichni narátoři o ní mluví a umí ji i přesně lokalizovat. Obyvatelé obce

Hodslavice vnímají tuto hranici ze dvou stran, záleží, ve které části vesnice se

nacházejí, tak například narátorka H1vnímá hranici mezi Hodslavicemi a

Bludovicemi, zatímco narátorka H2 stejně jako všichni narátoři z Životic vnímá

hranici mezi Mořkovem a Životicemi.

H1: Hranice mezi Protektorátem a Německem byla až tam jak je nádraží

v Hodslavicích, Domorac, potom se to posunulo nevím někde tu blíž a pak ta hranice

byla jak je dnes VOP, vojenské, jak je ten most, to tam víte, tak tam byla.

H2:... , protože tady byla ta demarkační čára, že Jičín, Životice, Mořkov, my

jsme byli Česko, oni byli už Německo, Sudety že…

Ž1: Tady například na místě této benzínky směrem na Mořkov stávala

celnice, tady vedla přímo státní hranice toho Protektorátu.

- 35 -

Ž2: Tady vedla hranice, jak je dneska benzínka tak tam byla hranice. Na

jedné straně měli budku Češi, tam byla kdysi pila a vlastně ta je tam i dnes a na

druhé Němci.

Dva narátoři z Životic ještě uvádějí další hranici, tentokrát ne státní, můžeme

ji označit jako jazykovou hranici uvnitř obce samotné. Horní konec obce Životice,

náležející blíže k Mořkovu byl většinově český, zatímco dolní konec Životic

přináležející blíže k městu Novému Jičínu byl většinově německý.

Ž2: Jinak horní konec Životic až po kostel byl většinově český a zbytek Životic

byl většinově německý.

Tuto jazykovou hranici tam lze identifikovat nejen během celé okupace a

patrně i před ní, ale také ještě několik let po druhé světové válce a odsunu

německého obyvatelstva. Ve výpovědi narátora Ž6 můžeme vidět, že i v průběhu

dosídlování obce nebylo soužití mezi dosídlenými Čechy a Němci, kteří byli

z odsunu vyjmuti jednoduché.

Ž6: no z počátku, rok, rok a půl na dolním koncu, to víš, že to bylo ty doteky,

to nebylo nijak snadné se sžít…

…, na dolním koncu jsem se neměl nijak to, to trvalo chvilu než se to dalo

dohromady, to musíme říct, se sem přistěhovali z Mořkova, Hodslavic….

Se vznikem hranice přibyla v životě vesničanů z obou stran hranice další

nepříjemná povinnost a to přechod přes celnici a nutnost mít při takovémto přechodu

propustku. Většině narátorů tato povinnost ztrpčovala cestování ať už za prací, do

školy nebo při návštěvě rodiny a přátel. V jedné výpovědi dokonce kontrola na

hranici hraničila až s šikanou, kdy vojáci strhávali dětem aktovky a pokřikovali na

ně. Hranici se dalo procházet i načerno a také se přes ni pašovalo zboží.

Ž2:… čeští rodiče chtěli posílat své děti do Mořkova, do české školy, protože

tady Německo, vedle Česko, takže chtěli posílat děti do české školy, ale musely děti

chodit přes celnici a na celnici byli vojáci, kteří dětem strhávali třeba aktovky,

- 36 -

šlapali po učebnicích, řvali Tschechische hunde a podobně a rodiče dostali strach,

pochopitelně, že potom musely děti do německé školy…

Ž6: Ty Životice byly německé, Mořkov byl český, tam u Holze byla hranice,

tam se kdo chtěl jít do Mořkova, musel mít nějakou tu legitku, někdo šel přes pole na

černo, aby se do Mořkova dostal, tu závoru si pamatuju jako kluk, to si ještě

pamatuju, tam byla závora.

9.1.2. Německé obyvatelstvo

Německé obyvatelstvo ve zkoumané oblasti lze podle výpovědí narátorů

rozdělit v letech 1938-1945 do tří skupin. První skupinou zdržující se ve zkoumané

oblasti jsou sudetští Němci, kteří zde žili již před válkou. Tuto skupinu německého

obyvatelstva a jejich soužití s Čechy žijícími v Životicích lze popsat jako

neproblematické. V této souvislosti jsou popisovány zejména vztahy přátelské a

sousedské, tedy vztahy s osobami, které dobře známe a máme k nim vytvořený

osobní vztah.

Ž2: My jsme tady byla dobrá parta děcek. Naproti nám třeba bydleli Němci,

tak s jejich děckama jsme si hodně chodili hrát, já s holkama a naši kluci s jejich.

Jinak nás bylo ještě víc, chodili jsme třeba vajíčka škračit, kluci hráli na kytaru a my

jsme zpívali, nebo jsme hodně jezdili na kole. To víte ani kina tenkrát ještě nebyla, to

až později. A všelijakých blbostí jsme se navyváděli. Německy jsem se moc nenaučila,

protože doma se nemluvilo, mezi sebou jsme taky mluvili česky i s Němcama a ve

škole jsme se učili tak dva roky a to vám nic nedá. [....] Ale žádné problémy tady s

Němci nebyly, ani během války. Žádné rozepře nebo tak, já co jsem znala tak to byli

dobrý lidi.

Druhou skupinou, kterou můžeme v rámci rozhovorů identifikovat, jsou

němečtí vojáci. Tato skupina Němců je narátory zmiňována zejména v kontextu

konce války. Jsou tedy líčeni ve zranitelném postavení, očekávajíce „hořký“ konec

bojů, jsou líčeni na ústupu. Tato skupina také není v rozhovorech s narátory

popisována vyloženě negativně. Narátoři vyjadřují vzhledem k této skupině Němců

- 37 -

obavy, ale také chápou, že vojáci si své postavení dobrovolně nevybrali, museli plnit

vojenské povinnosti.

H1:...pak tu byli Němci, to už bylo těsně před konce války, jmenovalo se to

Todtova organizace a to už byli takoví staří všecko a stavěli barikády ze dřeva,

stromy, velké klády a třeba na rozcestí směrem na Mořkov, tak na tom mostě stavěli

pak kousek dál zas tam v brodku až, jako aby ztížili tankům přístup, ale ti byli, ti

vždycky večer s náma poslouchali to si pamatuju Londýn, poslouchal tatínek tak

s něma a říkal enom ať to nikde neřeknem, že oni by jinak tatínka zavřeli, ale oni

(poznámka Němci) že oni by hned viseli.

H2: No a tak ti Němci jako ustupovali a na noc nám to trefilo ještě tak, že

nocovali v Mořkově a přišli k nám na noc, no my jsme měli jako jeden pokoj jako

volný, jako můj byl volný tak tam byl, tam mu mamka ustlala temu , jako veliteli,

nebo cosik takového jako vyššího to byl, no a se tam zavřel a pořád jak kdyby si tam

něco chystal, psal a to a mamka už chodila a povedá :“Bože můj jen ať se nám tu ten

Němec nezastřelí“, protože už jako viděl, že to už není jako na osvobození, že už není

žádná to naděje no, ale potem vyšel od tamtud, mamka mu dala pojest večeřu a to a

taťka uměl dost jako německy, tak se bavili jako německy, vzpomínal jako na svoju

rodinu, tak se rozebral, ráno odjel v pořádku, to jsme tenkrát opravdu jako měli

strach, protože my bysme za to byli, nás by jako potrestali, jaktože se tudyk jako

zastřelil nebo co.

Ž3:To bylo napínavé a to bylo obsazené těma Němcama podél toho lesa,

všude jich bylo, potom ti Němci pravili už sa nebojte, už je to dobré, mezi nima byli i

někeří slušní, ale oni museli dělat vartu.

V rámci skupiny německých vojáků můžeme v rozhovorech identifikovat

ještě druhý pohled na tuto skupinu, a to pohled ze strany samotných sudetských

Němců. Tady se jedná zejména o fakt, že rodiče těchto narátorů strávili určitou část

války na frontě.

Ž4: V roku 1942 až 1943, nebo 43 a půl šel do války, do války musel jít, kdy

šel do války, teď byl ve Francii kdesik, já nevím kde všude a když byl tam z těch sto

- 38 -

lidí, byl v první linii, tak říkali mu Franto neukazuj se, vždycky do první linie přideš,

tak jich tam bylo sto a z těch sto vojáků jenom přišli tře, on přežil díky temu, že měl v

tom čtyřicátém čtvrtém prostřelenů nohu dvakrát, tak samozřejmě že armáda

potřebuje v předu dobré střelce a v zadu jak se říká týl a týl to znamená zásobování,

potraviny a tak dále, tak jeho šupli z předku když to do teho týlu vzadu, vařil a tak

dále nebo cosik, ale tak si říkal Franto kdyby něco bylo horší tak jsi aji s tímto, noha

byla špatná a on při pětačtyřicátém roce v únoru nebo v lednu se dostal domů.

Třetí skupinou Němců, která je ve výpovědích narátorů zmiňována

jednoznačně v negativním světle, jsou německé represivní orgány, Gestapo. Narátory

je popisován strach, který cítili při setkání s jejich členy, vyjadřují obavy o svůj život

a o osudy ostatních lidí z obce. Zároveň je tato kategorie zahrnuta především ve

výpovědích narátorů, kteří toto období strávili v Protektorátu Čechy a Morava. U

těchto narátorů je Gestapo nejvíce zmiňováno v souvislosti s činností partyzánů ve

zkoumané oblasti.

H1: To byla hrůza, jak tu jezdili vždycky ty německé gestapo, jak už jelo přes

dědinu, tak už jsme se schovávali a čekali koho, kde zavřou, tady bylo hodně

zavřených lidí, tady v černém autě a takové zvláštní klobouky jejich, jak to je z těch

filmů teď, jak si to připomínáme a už do kterého baráku vkročil, tak už jsme měli

strach.

H2: No to tenkrát řádili ti partyzáni, postříleli ledaskoho, ti Němci za to jako

zavřeli, že byli jako ve styku s těma partyzánama.

Ž3: Jeden den byli partyzáni a na druhej den zas přišli Němci a hledali

partyzána a my jsme museli, Němci vždycky, že prý to musíme hlásit, jak partyzáni

přijdu, a partyzáni přišli a nehlaste to, tož my jsme nevěděli, čí jsme, ale nikdy jsme

nehlásili nic, ale tež to bylo nebezpečné, kdyby, jak oni sa napakovali do Zubřího a

Němci obsadili tu les tak my jsme tu a žádný aby se nedostal ven.

- 39 -

9.1.3. Vzdělání, zaměstnání

Dalším velkým tématem, které lze v rozhovorech s narátory identifikovat je

škola. V Životicích před druhou světovou válkou existovaly školy dvě, škola

německá a menšinová škola česká. Po roce 1938 byla česká škola zavřena a k její

obnově došlo až po osvobození v roce 1945. Čeští žáci byli nuceni navštěvovat školu

ve vedlejší vesnici, čímž byli vystaveni každodennímu překračování hranice, které

jak už bylo popsáno, nebylo vždy jednoduché nebo museli chodit do školy německé.

H2: Tak do páté třídy jsem chodila do Mořkova a potom jsem nastupila do

Jičína, no a jak přišel rok třicet devět, no prostě po okupaci nás vyhodili ze třídy, z

toho Jičína z Měšťanky, no když jsme jako byli z Mořkova tak my jsme tam jako

nepatřili, to byly tu Sudety, no tak jsme se vrátili zpátky do Mořkova, no a

vyjednávalo se, že dokončíme tu měšťanku v Hodslavicích.

Ž1: Moje jedna velice dobrá známá chodila do té německé školy, měla základ

německý a měli potom v české škole problémy, protože když už byli v čtrnácti,

patnácti letech a základ celý byl německý, tak už to bylo problematické, jinak to byly

šikovné holky, které by třeba mohly i studovat, no a tím se to komplikovalo.

Zaměstnání se v rozhovorech s narátory vyskytuje pouze zřídka, protože ne

všichni narátoři v období let 1938-1945 dosáhli věku pro to, aby mohli být

zaměstnáni. Někteří reflektují toto téma alespoň prostřednictvím vzpomínek na své

rodiče, či rodinné příslušníky.

Ž2: Tak nejdřív jsem dělala v tý tabákový továrně v Novém Jičíně. Celkem

jsem tam dělala šest a půl roku, datum, kdy jsem nastoupila, si dodnes pamatuju

naprosto přesně, bylo to 28. 2. 1939. Tam jsem balila ty cigára, to byly takový ty

dlouhý. To jsme dělali u takového dlouhého stolu a bylo nás tam šest na jedné a šest

na druhé straně a každý měl svůj prostor, kde měl ty potřeby, abychom si to jako

nekradli. Nejprve jsem ty cigára balila a potom jsem byla na druhé straně, kde se ty

cigára dávala do takové formy, aby byla z obou stran stejná. U toho stolu se mnou

dělaly i tři Němky a to byly tak skvělý ženský. Tam se taky hodně zpívalo, německý

lidový písničky i kostelní, ale i český lidový a kostelní písničky a všichni dohromady,

- 40 -

to bylo jedno, nikomu to nevadilo. No a byli tam dva Němci, co jako na nás dohlíželi,

ten starší tomu se říkalo Generál, protože byl takový jako dobře stavěný a trochu

brblal, a ten druhý byl mladší a ten byl takový milý, pěkný, toho mi tam děvčata

dokonce i namlouvaly. Jsme se pak nasmáli. No a Generál ten vždycky když ráno

přišel tak zdravil Heil Hitler a ty Němky mu vždy odpovídaly, že ráno se zdraví

Guten morgen a my jsme ho zdravili Dobrý den.

Ž4: Tata můj byl řezník, řezník byl, tak on čtyřicet tři nebo tak nějak dělal pak

dva roky na jatkách a on když byl dobrý řezník, byl dobrý, ale asi musel být dobrý i

když byl Němec, tak on dělal jim tam potom takového jako parťáka a neradi ho měli,

protože parťáka mít Němca tak museli tatu mojího tam poslůchat, ho neměli moc

rádi tam...na těch jatkách.

V souvislosti se zaměstnáním se u některých narátorů objevuje téma práce

v Říši ať už prostřednictvím své vlastní osoby, kdy narátoři museli řešit otázku, jestli

budou nasazeni na práci do Německa a jakým způsobem by se tomu dalo vyhnout,

nebo toto téma otevřeli při vzpomínání na své sourozence, kteří si nasazením v Říši

prošli.

H2: Jak přišla potom ta okupace, bysme řekli, tak nějaká dobrá duše na mě

požalovala, že jako jsem doma a nejsem zaměstnaná, tak tenkrát brali už ročník

dvacet tři do Německa, už odcházeli ti kluci a ty děvčata, já jsem byla dvacet šest, tak

my jsme ještě nešli, no tak byla rodinná porada, co se mňu ať se do toho Německa

nedostanu, no tak přišli na to no, že se půjdu učit, tak jsem se u vlastního otce učila

jako prodavačka.

Ž2: Za Reichu můj nejstarší bratr musel jít na práci do Německa, někde u Aše

to až bylo, nevím přesně, byli tam ze Životic dva a jeden z nich mohl vždy za nějaký

čas se jet podívat domů a tak se střídali, on domů posílal špinavé oblečení na

vyprání a tak jsme se střídali buď někdo z naší rodiny, nebo ještě od sousedů syn tam

byl s ním tak někdo od nich a chodili jsme mu vždycky pro to oblečení do Suchdola k

vlaku.

- 41 -

9.1.4. Osvobození

Osvobozování Novojičínska a zkoumaných vesnic je vnímáno smíšenými

pocity. Na straně jedné je z výpovědí narátorů cítit úleva z konce války. Na straně

druhé je ve výpovědích ještě patrný strach a obavy, které zažívali při různých

šarvátkách mezi ustupujícími Němci a Rusy.

V některých výpovědích je patrná snaha Němcům pomoci, zvláště ve

výpovědi narátora Ž4 je patrná vděčnost za pomoc, které se dostalo jeho rodině od

Čechů, kteří jim poskytli úkryt, když Rusové chodili dům od domu a hledali Němce.

Ž4: Rusové šli barák po baráku a teď hledali barák od baráku jestli tam je

Němec, Germán, protože táta můj byl samozřejmě Němec že a jak jsme tam bydleli

tak Herbert byl v únoru, se narodil tak měl tři měsíce tak tam ležal v peřinkách, jak

dneska ho vidím jak tam ležal v peřinkách a teď přišli a ten Cvaček byl Čech, v Žilině

Cvaček a přišli Rusi a Germán, Germán, Germán a Cvaček říkal, tu není Germán,

teď začali píchat do teho uhla, ale tata kdesi byl schovaný, tady není žádný Germán.

9.2. Období let 1945-1948

Toto období můžeme charakterizovat dvěma zásadními událostmi, které

podstatným způsobem změnily podobu obce Životice. Těmito událostmi jsou odsun

německého obyvatelstva a dosídlování obce po tomto odsunu.

O odsunu jsou informováni v různé míře všichni narátoři. Narátoři jsou

schopni určit, kteří Němci museli být zařazeni do odsunu a kdo o tom rozhodoval.

Ž6: Moji rodiče, matka byla Češka a otec, ten byl Němec, v pětačtyřicátém

roce přišel Metoděj Novák a říkal, jestli máme jít, jako na odsun jestli chceme jít,

rozhodovala matka, protože matka byla Češka, otec Němec, tak rozhodování bylo na

ní, jako jestli ano nebo ne.

Většina narátorů je také schopna popsat jak samotný odsun probíhal, jakým

způsobem byli Němci do Německa dopravováni a co všechno si sebou mohli vzít.

Průběh odsunu je popisován jako klidný, v Životicích nedocházelo podle narátorů

- 42 -

k žádným excesům. Narátoři nicméně chápou, že pro Němce to muselo být mnohdy

těžké zde všechno, co vybudovali nechat a odejít. Narátoři tedy vnímají spíše

psychologický rozměr odsunu, kdy vnímají fakt, že místní Němci se museli vyrovnat

se ztrátou nejen majetku, ale i kontaktů a odjet do neznáma, kde musí začít znovu.

Ž1: Co si pamatuju tak probíhal klidně ten odsun, se mi zdálo, tady ze

Životic, nebyly žádné nějaké divadla kolem toho, nic, nemohli si odnést všechno, vím,

že to pro ně muselo být těžké, jako, že oni nic neudělali a museli jít pryč, ale museli si

uvědomit, k jakému národu patřili.

Ž6: Ten odsun přišel, ale byl dost tvrdý, byl. Postavíš, musíš nechat tak a jít a

člověk odešel s taškama.

Jako nejvýraznější důsledek odsunu narátoři uvádějí ztrátu kontaktů

s odsunutými lidmi z vesnice, se svými rodinnými příslušníky, sousedy, známými či

kolegy z práce. Narátoři uvádějí, že po osvobození byla taková doba, kdy nikdo

nechtěl s Němci nic mít, ale zpětně je to mrzí.

H1: Tady nechal adresu ten jeden, teď mě to štve, to byla taková euforie po

válce, že Němce ani vidět, nechal adresu, ať se přihlásíme, on už dávno nežije, už

tehdy byl starý.

Ne všichni Němci, ale byly odsunuti, někteří mohli v Životicích zůstat,

většinou se jednalo o lidi žijící ve smíšeném manželství, rozhodovat o tom, zda tady

zůstanou či nikoli měli podle narátorů Češi, kteří v tomto smíšeném manželství žili.

Mezi Čechy a Němci, kteří zůstali, vnímali zpočátku narátoři určitou bariéru, a to

nejen jazykovou, ale také v rámci společného soužití. Češi a Němci nevěděli, jak se

k sobě navzájem mají chovat, hledali k sobě cestu.

Ž5: Vedle nás bydlely německé rodiny, ale byly to rodiny, s kterými se dalo

jako sousedit, nebyli špatní, ze začátku, to víte, vždycky se bránilo, když nezná jeden

druhého, až jsme se poznali a tak tam bylo hodně rodin, jedna rodina bydlela naproti

nám a s těma jsme se taky spřátelili, první na nás tak hleděli všelijak, tak jsme

- 43 -

nevěděli, kdo koho máme všelijak jak s něma máme mluvit nebo se k nim chovat, ale

chovali se k nám pěkně tak jsme se skamarádili.

Ž6: Ono z počátku to bylo zlé, to trvalo jeden, dva roky, než jsme se nějak tam

sžili, tož potem shody byly, dole byl Laďa, Kurt, Inge, paní Macíčková, tam bylo taky

smíšené manželství, on byl Čech, ona byla Němka, pak tam byl nahoře Geryk, ti

přišli myslím z Hodslavic, Kytovi byli Němci, ona mluvila špatně česky.

Souvisejícím procesem, který následoval po odsunu je znovu dosídlování

obce. Noví obyvatelé obce Životice se sem stěhovali zejména z okolních vesnic,

z Mořkova, Hodslavic, Zubří. Narátoři vypověděli, že dosídlenci přicházeli do

vesnice hlavně za lepším bydlením, aby zlepšili své životní podmínky, ovšem ne za

každou cenu. Při hledání nového domova se mnohdy setkali ještě s Němci, kterým

tento majetek patřil a kteří čekali na odsun. Narátorům-dosídlencům toto setkání

nebylo příjemné a vedlo je k odmítnutí přijetí takovéhoto majetku a k hledání jiného.

Ž3: Staříček sa zvěděl, že je v Polouvsi jakási k mání chalupa taká menší, tož

já s ním jsme šli pěšky přes hory a tudy po té cestě až do Polouvsi a potem tož jsme

tam přišli a hledali tu chalupu, tož bylo to v pořádku, to byla jak tu vedle je chalupa,

ale ty Němky ještě tam byly, ale ony, já jsem poznala, že jim to není vhod, no já sa

nedivím, když ony měly jít, být odsunuty a ještě byly tam a my tam přidem na to, já

pravím staříčku podivte sa jak na nás zahledajů ty Němky, mňa tu nedostanete, kdyby

to bylo jak pěkné ani s párů koní, no tož ne, ne, tak jsme sa sebrali a šli zpátky z

Polouvsi zas do Zubřího.

Ž6: ...ale byli to dost dobrý kamarádi s mým otcem a oni museli jit na odsun a

otec, když tady zůstal, měli vilku tam v Žilině, tak přišli do Životic, že ať tam idem do

Žiliny tam, a ať si tam vezmem, co chceme. Tata, že si má vzít co chce, že stejně to

tam zůstane: koberce, nábytek a tam věcí jak v té vilce co všechno bylo. A můj otec

striktně zakázal mamce, to vím jak dneska, běda jestli by tam šla a něco si vzala. To

vím jak dneska, běda abys tam šla, zakázal striktně a oni za ní přišli, zakázal, není to

tvoje, není to naše.

- 44 -

V souvislosti s obnovou obce narátoři mluví o opuštěnosti mnoha domů, které

se po odsunu německého obyvatelstva nepodařilo znovu osídlit. Tento fakt vyústil až

ve zbourání mnoha opuštěných domů, což změnilo ráz vesnice.

Ž3: To bylo všecko na zboření, když ten správce šel z toho tady pryč tak oni to

chtěli nechat zbořit, ti obec a tak my jsme sa tu nastěhovali tak už to nemohli zbůrat

[…] nám udělali plány a podla teho jsme ten vnitřek, první sa všecek zbořil, první sa

střecha dávala pryč, protože byla ďuravá, všecko, sa tu nehodilo bývat tak potom

jsme tu udělali, on nám to napsal všecko, nakreslil.

Ž1: Třeba pod kostelem Životským, to jak je to tam teďka vznosně osázeno ty

svahy, tak tam stávaly dva domky po válce, to já ještě pamatuju, to jak jsme přišli tak

tam bývali známí a byl tam švec v tom druhém, tady se hodně bouralo, tady bývaly

domky, takové jednoduché.

9.3. Období let 1948-1989

V období let 1948-1989 můžeme ve vztazích mezi Čechy a Němci stále

nalézt určité problémy, jedná se zejména o problémy ve škole či zaměstnání, kdy si

někteří narátoři pociťují, že se na ně stále pohlíží jako na Němce. Někteří dokonce

uvádějí, že lepší styky měli mimo obec.

Ž4: Tata chodíval do Mořkova, podotýkám, že on se lepši cítil v Mořkově, jak

se říká než to, v Životicích, muj tata byl muzikant, pan Mikula v Mořkově vždycky

říkal, že bez basy nejde hrát, takže oni byli spolčeni, byli dobře spolčení, bylo jich

tam sedmnáct chlapů, sedmnáct lidí, sedmnáct jich vždycky hrávalo u Mikulů

v takové malé světničce, oni každý týden měli zkoušku.

V rozhovorech můžeme nalézt také mnoho dokladů kladných vztahů mezi

Čechy a Němci v Životicích. Pojítkem, které obě skupiny spojuje, je kultura a

spolková činnost. V Životicích v tomto období působil myslivecký a hasičský

spolek, hrálo se tam divadlo, byla tam velmi pestrá plesová sezóna. Dále se jezdilo

jednou týdně do Mořkova, kde se promítalo kino.

- 45 -

Ž6: Divadlo se hrálo u nás v sálu, u nás v baráku dole v sálu se ty divadla

jako hrály, samozřejmě já jako malý kluk mi to vždycky zakázali jako tam chodit, jak

jsem byl ještě jako kluk, no tam ty divadla hráli, potem se nějak to divadlo přestalo

hrát, že ta účast začala upadat, nějak ti kluci tam přestali chodit, potom se divadla

hrála chvíli v Obecníku, to byla hra, já jsem tam vodníka hrál, jak se jmenovala,

Lucerna myslím to byla, no z té kultury potem, nevím, roky jsem tu dělal v hasiču,

jsem velitela, nevím kolik roků, deset, patnáct nebo já nevím kolik, dělali jsme plese,

tenkrát to byly plese, jedna radost.

Již v této době můžeme pozorovat snahu některých odsunutých Němců najít

své kořeny a z výpovědí je zřejmé, že se s Životicemi pokoušeli o kontakt, dokonce

se tam i byli podívat.

Ž3: No za nama tu raz přišli Němci, ale to bylo a že on měl Češku a on byl

Němec, tož byli nás tu navštívit dvakrát a potom nám aji psali, ale ten Jeník pravil,

neodpisujte jim, nezařizujte sa z Němcama, nevěřte jim, aby jsme sa s něma

nekamarádili, tak jsme jim neodpisovali a oni tu přestali chodil, ale ani psat, tož

nemůžete vědět do čeho může vlézt, co se budeme s nima přátelit, oni byli chudáci,

museli pryč, mě to bylo líto, ale tož co jsme měli dělat, no tak to bylo.

Ž6: No potom tam byl ještě Esteraich, to byl Němec a oni tady byli před lety

se jako podívat, oni chtěli vidět tu svoju chalupu, no teď už jsou po smrti, oni byli na

hřbitově se podívat a pak přišli sem, jsem jich tam zaved.

V tomto období už německá otázka nestojí v popředí zájmů obyvatel vesnice.

Do popředí se dostávají jiné problémy, které přinesl nástup komunismu. Jde zejména

o kolektivizaci, vznik JZD kvůli čemuž přišli mnozí lidé o svůj majetek, za kterým se

do Životic přistěhovali.

Ž3: Jak jsme se tu nastěhovali tak jsme zažili bídy hodně, protože jsme si

museli vzít půjčku, jsme si vzali na osmdesát tisíc půjčku na tu chalupu, nebo by jsme

tu nemohli bývat, to sa nehodilo tak přitem to splácat a spravovat, pole a dobytek

jednat, ale co JZD udělalo ham a bylo to jejich, tož jsme to pozbyli, nic dobrého jsme

- 46 -

tu nezažili, přišlo JZD, co jsme nahospodařili, dobytek jsme měli, obracačku, tu

mlátičku jsme měli, tož jsme si to pořídili a jak přišlo JZD tak všecko sa to dalo do

JZD a už jsme neměli nic.

Narátoři také v souvislosti s komunismem zmiňují i další nevýhody, které

režim přinesl. Zmiňují se o nedostatku zboží, služeb i svobody. V této době se o

Němcích a problematice nemluvilo. Narátoři, kteří v tomto období chodili do školy,

zdůrazňují, že dané téma bylo tabu. Informace získávali zejména prostřednictvím

rodičů, kteří jim o dané době vyprávěli.

Dalším tématem vztahujícím se k tématu zkoumání oblastí, po odsunu

německého obyvatelstva je identita obyvatel dané oblasti. Zajímá nás, zdali se

obyvatelé takovéto vesnice vnímají vesnici, ve které žijí jako svůj domov. Ve

výpovědích narátorů můžeme vidět zastoupeny jak lokální patrioty, tak lidi, kteří

obec jako svůj domov nevnímají a jako svůj domov označují vesnici, ze které

pocházejí, vesnici, ve které se narodili. Je pravdou, že lidé, kteří se označují za

patrioty či lidi, kteří považují Životice za svůj domov, se v dané vesnici narodili a žijí

zde celý život. Zatímco lidé, kteří Životice za svůj domov nepovažují, se zde po

odsunu německého obyvatelstva nastěhovali, jedná se tedy o dosídlence.

Ž1: Já jsem Živočanka tělem i duší, protože můj tatínek jako učitel a ředitel

školy měl nabídky i dál někde jinde a my jsme a my jsme ho zadrželi, my jsme byli

kameny, bratr, já a maminka.

Ž3: Do Životic jsme se nastěhovali v osmačtyřicátém roku a předtím jsme

bydleli v Zubřím, tam jsme byli doma, to jsme byli na takovém velkém kopcu, každý

větr to tam našel, jak bylo sucho zas sa tam neurodilo, písečná zem, neúrodné, tož se

nám tam nelíbilo a tak jsme to tu našli[…]ještě jak jsme byli doma, jsme chodili

hodně na hřiby, sbírat, tehda rostly, tak jsme chodili do Jičína jich prodávat.

V letech 1948-1989 otázka odsunu německého obyvatelstva již nestojí

v popředí zájmů obyvatel regionu, do popředí se dostávají témata spojená s nástupem

komunistického režimu, jako je například kolektivizace či příchod vojsk Varšavské

smlouvy v roce 1968. Zároveň narátoři vnímají ještě určité doznívající napětí ve

- 47 -

vztazích mezi Čechy a Němci. Pojítkem mezi oběma skupinami je zejména kultura a

spolkový život.

9.4. Současnost

Ukázali jsme si, jak narátoři vnímali otázku přítomnosti německého

obyvatelstva a jeho následného odsunu v minulosti, nyní se podívejme jak je tato

otázka narátory reflektována dnes. Z rozhovorů vyplývá, že otázka odsunu je pro

narátory stále živá, zároveň jejich názory na tuto událost můžeme rozdělit do dvou

rovin. V první rovině vnímají, že nemůžeme pohlížet na všechny lidi stejně, každý

jsme jedinečný, ať už se jedná o Čecha nebo o Němce. Jejich snahou je odpustit

skutky spáchané v minulosti, ovšem zapomenout se na ně nemůže a ani to podle nich

není správné, člověk by se totiž z minulosti měl poučit.

Ž6: Ale zase Němci, to nebyli všeci Němci stejní, jestli byl němec, dneska

říkáme Němec, ani Čech není stejný ani ti Němci nebyli stejní […]kluk, který má 15 –

17 let a ide tam s hackenkreutzem ide ven a ide tam křičet a co ten kluk ví vůbec o

životě co ten hackenkreutz nebo ten Hitler znamenal no, tož neví nic.

Ve druhé rovině je odsun vnímán jako trest za to, že Němci válku prohráli.

Zároveň se zde objevuje názor, že Němci zde nikdy doma nebyli a pouze se vracejí

domů.

Ž1: Já povídám, kam jedete, děcko malé sedmileté, dovedete si představit

dneska. A oni mi řekli domů, takže žádná taková jako velká hrůza, že by se museli

loučit nebo co, prostě odjížděli do Německa, domů!

Ž6:… Němci musí pryč, jako prohráli jsme válku, tak muselas jít na odsun,

chceš nebo nechceš…

Je vidět, že pohled na odsun je i dnes značně rozporuplný. Na jedné straně je

odsun vnímán jako spravedlivý a oprávněný za činy, které Němci prováděli během

války. Na straně druhé je vidět, že mnozí narátoři se neztotožňují s tím, kdo všechno

byl odsunut, nepřijímají princip kolektivní viny.

- 48 -

Závěr

Bakalářská práce si dala za cíl zjistit, zdali se hranice, která byla vytvořena

v důsledku Mnichovské dohody v roce 1938, nějak promítá i do současného života

zkoumaného regionu Novojičínska. Odpověď na tuto otázku je negativní. Hranice,

která na Novojičínsku existovala v letech 1938-1945 je ve výpovědích narátorů

přítomna pouze ve vztahu k tomuto období. Lze ji ještě identifikovat jeden či dva

roky po ukončení druhé světové války, kdy se ve zkoumaném regionu ještě

nacházelo velké množství německého obyvatelstva, ale v důsledku odsunu Němců a

tím pádem radikálního úbytku této skupiny obyvatelstva se tato hranice ztrácí a

v dalších letech ji již nelze identifikovat.

Z výpovědi narátorů vyplývá, že vztah k německému obyvatelstvu nebyl

pouze negativní. Ve výpovědích narátorů můžeme rozlišit několik skupin Němců, ke

kterým narátoři vyjadřovali různý vztah. Kladnou kategorií jsou sudetští Němci, je to

zejména z toho důvodu, že jsou zde popisovány vztahy s lidmi, které narátoři znají,

jsou to jejich sousedé, spolupracovníci, kamarádi. Naopak vyloženě negativní

kategorií je Gestapo, narátoři v souvislosti s touto kategorií vyjadřují obavy a strach.

Na pomezí těchto dvou kategorií stojí němečtí vojáci. Na jedné straně narátoři

vyjadřují vzhledem k této kategorii strach, na straně druhé je k vojákům vyjadřována

určitá shovívavost, protože si své postavení dobrovolně nevybrali, vojenské

povinnosti plnit museli.

Dalším zásadním tématem výzkumu byl odsun Němců. Všichni narátoři se

shodují na tom, že v Životicích probíhal klidně, bez větších problémů. Narátoři

vnímají odsun jako logický důsledek toho, že Němci prohráli válku. Na druhé straně

chápou, že pro Němce muselo být mnohdy těžké opustit svůj domov a odjet do

neznáma. Narátoři nejvíce litují ztráty kontaktu s odsunutými.

Narátoři se shodují, že odsun německého obyvatelstva měl velký vliv na

současnou podobu vesnice. Odsun znamenal nejen velký úbytek obyvatelstva, které

se již nepodařilo dosídlit, ale také jakési „ochlazení“ vztahu k vesnici ve které žijí.

To se týká zejména dosídlenců, kteří Životice nepovažují za svůj domov.

Ráda bych svou prací přispěla k poznání tzv. „malých dějin“ a přidala

pomyslný kamínek do mozaiky poznání naší nedávné historie.

- 49 -

Použité prameny a literatura

Prameny

Rozhovor s narátorem H1, vedla Lucie Kučerová, říjen 2012

Rozhovor s narátorem H2, vedla Lucie Kučerová, listopad 2012

Rozhovor s narátorem Ž1, vedla Lucie Kučerová, říjen 2012

Rozhovor s narátorem Ž2, vedla Lucie Kučerová, říjen 2012

Rozhovor s narátorem Ž3, vedla Lucie Kučerová, listopad 2012

Rozhovor s narátorem Ž4, vedla Lucie Kučerová, prosinec 2012

Rozhovor s narátorem Ž5, vedla Lucie Kučerová, prosinec 2012

Rozhovor s narátorem Ž6, vedla Lucie Kučerová, leden 2013

Kronika obce Životice u Nového Jičína, SOA Nový Jičín

Literatura

ARBURG, Adrian von, ed. a STANĚK, Tomáš, ed.: Vysídlení Němců a proměny

českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. Díl II., svazek 1,

Duben – srpen/září 1945: "Divoký odsun" a počátky osídlování. Ve Středoklukách:

Zdeněk Susa, 2011. 957 s. ISBN 978-80-86057-71-2.

BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem: okupační politika,

kolaborace a odboj 1939-1945. Praha: Prostor, 1999. 657 s. Obzor; sv. 27. ISBN 80-

7260-017-6.

BUDÍK, Arnold, ed. a CHOBOT, Karel, ed.: Almanach obětí nacismu okresu Nový

Jičín. Nový Jičín: Okresní úřad, 1998. 154 s.

- 50 -

BUSCH, Briggita, HOLMES, Helen-Kelly: Language, Discourse and Borders in the

Yugoslav Successor States. Multilingual Matters: Clevedon. 2004. 96s. ISBN

1853597325.

DISMAN, Miroslav: Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele.

Praha: Karolinum, 2011. 372 s. ISBN 978-80-246-1966-8.

GENNEP, Arnold van: Přechodové rituály: systematické studium rituálů. Praha:

Lidové noviny, 1997. 201 s. Mythologie. Studie. ISBN 80-7106-178-6.

HANZELKA, František, ed. : Palackého rodná obec - kronika Hodslavic.

Hodslavice: Místní rada osvětová, 1948. 232, [4] s.

HOUŽVIČKA, Václav, NOVOTNÝ, Lukáš, ed.: Otisky historie v regionálních

identitách obyvatel pohraničí: sebedefinice a vzájemné vnímání Čechů a Němců v

přímém sousedství. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2007.

170 s. ISBN 978-80-7330-109-5.

JUROK, Jiří et al.: Okres Nový Jičín: místopis obcí; [Jiří Jurok]. Sv. 2. Nový Jičín:

Okresní úřad, 1998. 186 s., 22 obr. na příl.

JUROK, Jiří a kol.: Nový Jičín. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011.

396 s., [16] s. barev. obr. příl. Dějiny českých, moravských a slezských měst. ISBN

978-80-7422-078-4.

KRAMOLIŠ, Přemysl et al.: Okres Nový Jičín: místopis obcí; [Přemysl Kramoliš].

Sv. 1. Dotisk. Nový Jičín: Okresní úřad, 1997. 185 s.

LINHART, Jiří, ed. a kol.: Slovník cizích slov pro nové století. Litvínov: Dialog,

2002. 412 s. ISBN 80-85843-61-7.

PLHÁKOVÁ, Alena: Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2005. 472 s.

ISBN 80-200-1387-3.

- 51 -

RŮŽKOVÁ, Jiřina a kol.: Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005.

Praha: Český statistický úřad, 2006. 2 sv. (759, 623 s.). ISBN 80-250-1277-8.

SEVERA, A.: Vlastivěda moravská: II.: Místopis Moravy. Čís. [48], Okres

novojičínský. Olomoucký kraj. Brno, 1933. 7, 289 s.

SPURNÝ, Matěj: Nejsou jako my: česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-

1960). Praha: Antikomplex, 2011. 373 s. ISBN 978-80-904421-3-9.

STANĚK, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha: Academia,

1991. 536 s., l8 obr. na příl. ISBN 80-200-0328-2.

ŠVAŘÍČEK, Roman a kol.: Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha:

Portál, 2007. 377 s. ISBN 978-80-7367-313-0.

VANĚK, Miroslav, MÜCKE, Pavel, PELIKÁNOVÁ, Hana: Naslouchat hlasům

paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha, Ústav pro soudobé

dějiny AV ČR v.v.i. – Fakulta humanitních studií UK. 2007. 224s. ISBN 978-80-

7285-089-1.

VANĚK, Miroslav a kol.: Orální historie: metodické a "technické" postupy.

Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. 78 s. Skripta. ISBN 80-244-0718-3.

VANĚK, Miroslav a MÜCKE, Pavel: Třetí strana trojúhelníku: teorie a praxe orální

historie. Praha: Fakulta humanitních studií UK v Praze, 2011. 293 s. ISBN 978-80-

87398-22-7.

VAŠÍČEK, Zdeněk, MAYER, Françoise. Minulost a současnost, paměť a dějiny.

Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). 2008. 199 s. Dějiny a

kultura; sv. č. 19. Delfín; sv. č. 84. ISBN 978-80-7325-162-8.

Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín číslo 42

- 52 -

ZIMMERMANN, Volker. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada

obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. 577 s. Obzor;

sv. 36. ISBN 80-7203-390-5.

Časopisy

ŠTĚTKA, Václav: Symbolická vymístění, národní identita a (re)konstrukce paměti.

Sociální studia. Brno: Fakulta sociálních studií. 2004. č. 2. ISSN 1803-6104

VLACHOVÁ, Klára, ŘEHÁKOVÁ, Blanka: Národ, národní identita a národní

hrdost v Evropě. Sociologický časopis. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.

2004. č. 4. ISSN 0038-0288

- 53 -

Příloha č. 1: Počet Němců k 1. prosinci 1930 a k 1. listopadu 194661

61

ARBURG, Adrian von, ed. a STANĚK, Tomáš, ed. :Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. Díl I., Češi a Němci do roku 1945: úvod k edici. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2010. str. 61

- 54 -

Příloha č. 2: Sudety62

62

ARBURG, Adrian von, ed. a STANĚK, Tomáš, ed. :Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. Díl I., Češi a Němci do roku 1945: úvod k edici. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2010. str. 63

- 55 -

Příloha č. 3: Životice tehdy a dnes

Obrázek 1: Fojtství63

Obrázek 2:Bývalé fojtství, dnes firma Mazeta64

63

Fojtství[online]. Dostupné z ‹ http://www.zivoticeunj.cz/Historie%20obce.htm› 64

Bývalé fojtství, dnes firma Mazeta, archiv autorky

- 56 -

Obrázek 3: Historický pohled na školu a kostel65

Obrázek 4: Současný pohled na školu66

65

Historický pohled na školu a kostel [online]. Dostupné z‹http://www.zivoticeunj.cz/Historie%20obce.htm› 66

Současný pohled na školu, archiv autorky

- 57 -

Obrázek 5: Kostel dnes67

Obrázek 6: Průčelí kostela dnes68

67

Kostel dnes, archiv autorky 68

Průčelí kostela dnes, archiv autorky