www.knihovnice.cz/klicek/0902.pdf

online

8. Února 20086. číslo

Střepiny chobotnice

které některým lžím a polopravdám

definitivně zakroutí krkem

Klíček ke knihám 3

Milí čtenáři,společenská sezóna je v plném proudu, ale my doufáme, že si i přesto najdete nějaký čas na čtení. Jelikož knihy a tedy i knihovny jsou zcela jistě v centru našeho zájmu, rozhodli jsme se ve světle nedávné smutné události pro Vás připravit pokračování rozhovoru s Vlastimilem Ježkem převážně na téma Chobotnice. Dočkáte se také ukázky z jeho chystané knihy a samozřejmě několika recenzí.

Přejeme příjemné počtení.

Vaše redakce

Obsahsvět, který stvOřil Dick

pozvánka na akci, 3

GauDíhO klíč

recenze, 4

Špeky

recenze, 5

Vlastimil Ježek

téma měsíce, 6

střepiny chObOtnice

ukázka z knihy, 11

kniha hřbitOva

recenze, 15

psi bez rODOkMenu

recenze, 16

inzerce

Klíček ke knihám 4

Jakoby od doby, kdy vyšel slavný román Dana Browna „Šifra mistra Leonarda“, vznikl ve světě litera-tury i nový literární žánr – možná bychom ho mohli nazvat něja-kým novozákonním thrillerem. Napínavé příběhy o záhadě lidstva zvané Ježíš Kristus. V tomto duchu je i první společný román dvou španělských autorů E. Martína a A. Carranza „Gaudího klíč“ z roku 2007.

Jak lze už z názvu odvodit, hlav-ním katalyzátorem celého příběhu je postava světoznámého architekta Antoniho Gaudí. Jeho tvorba, jeho architektonické myšlení, jeho smýš-lení o Bohu a světě, to vše hraje významnou roli v příběhu. Tento novátorský a mnohými nepocho-pitelný tvůrce opravdu jedinečné architektury je díky svému neob-vyklému pohledu na tento druh umění přímo jedinečným kandidá-tem na zápletku spojenou s tajemnými sektami či společenstvími, od Svobodných zednářů po satanistické sekty. Naši dva autoři z něj udělali vel-mistra řádu rytířů Moria. Tajné křesťanské společen-ství sedmi rytířů řádu Moria má už od dob nanebevzatí Ježíše Krista za úkol chránit nej-důležitější relikvii symbolizující křesťanskou víru. Záhadný před-mět, který dal Kristus do úschovy svatému Petrovi před svojí smrtí. A až uběhnou celá tisíciletí, v pravou chvíli ho vytáhnout na světlo boží a tím znova spasit svět. Nemusíme snad ani připomínat, že v případě neúspěchu by svět defi-nitivně ovládl antikrist, sám vládce pekla. Ten má své pochopy, kteří mu mají v tomto triumfu pomoct. Jsou jimi členové temné a brutální sekty zvané Muži z portálu. Už po

celé věky jsou stále v patách rytí-řům Moria, kterým chtějí tu záhad-nou relikvii sebrat a zničit.

Děj knihy nás zavádí do našich dob, do města Barcelony, města pro-slulého nejen Gaudího katedrálou Sagrada Família, ale množstvím dalších jeho staveb. Zde se krásná Maria vrací po studiích v USA zpátky za dědečkem do Barcelony, aby zjistila, že tento vždy vitální a velmi vzdělaný člověk, obdivo-vatel a znalec Gaudího díla, dožívá poslední chvíle zde na zemi jako dementní stařec, jehož paměť jen ve velmi světlých dnech připo-míná jeho bývalý duševní poten-ciál. Proto bere už jako výplod jeho dementní paměti povídačku, kterou ji vypráví. Příběh o nějakém před-mětu od Gaudího, který on, jako rytíř podivné sekty rytířů Moria, uschoval, a ona jako poslední

článek v řetězu musí nalézt a spasit tím svět. Racionálně uvažující člověk by tomu nevěřil, ale když se kolem ní množí bestiální vraždy, začíná chápat svoji roli v koloběhu světa.

Jak jsem už říkal, je to příběh, který opět

čerpá inspiraci z Brownovy „Šifry“, ale přece jen na jeho obha-jobu musím říci, že především v jeho hlavní myšlence nelze ode-přít jisto dávku originality. Vyhnul se dalším spekulacím o osobě Ježíše, ani do děje nevstupuje další z x-tých záhadných organizací Vatikánu. Celou myšlenku autoři založili vlastně na jednom z mož-ných výkladu jisté pasáže z jed-noho evangelia. Samotný příběh Marie a jejího přítele Miquela fak-ticky není příliš obsažný, a proto atraktivitu knihy dělají především sekundární dějové roviny, které

nás jakoby chronologicky provádí celou historií odvěkého boje rytířů Moria a Mužů z portálu. Ale nej-zajímavější je rozsáhlá část věno-vána životu a myšlenkám Antoniho Gaudí, kterou oba spisovatelé velmi důvěryhodným způsobem vkompo-novali do příběhu.

Přes celkovou čtivost a jistou ori-ginalitu musím ale konstatovat, že naše autorská dvojice se až moc pohybovala na hraně mezi původ-ností a plagiátorstvím. S předob-razem – „Šifrou mistra Leonarda“ – má dost společných prvků. Kdybychom opomenuli tu myš-lenku spojenou s Kristem, je tu opět dvojice hlavních hrdinů muž – žena, bestiální vražda s krvavým vzkazem oběti, policie spojená se silami temna a v závěru odhalení dobrého přítele jako hlavní záporné postavy. Osobně mi ještě k tomu místy příběh připadal zbytečně překombinovaný. A i když neznám reálie současné Barcelony, myslím, že když na vás na ulici nečekaně začnou střílet dva muži, nebudete to považovat jen za omluvitelný omyl ve válce drogových kartelů.

Španělský román (vlastně přesněji katalánský) má dobré předpoklady stát stejně populární knihou jako další dílo z produkce nakl. ARGO z této jazykové provenience jakou je „Katedrála moře“ od Ildefonso Falcones. Velmi čtivý příběh, do puntíku plnící všechny poža-davky pro thriller, tedy napětí, jistu dávku záhadna i rafinované bruta-lity (v podání Mužů z portálu).

Knihu z katalánského originálu „La Clau Gaudí“ přeložil Kryštof Kusý a na konci roku 2008 vydalao v atraktivním přebalu nakl. Argo.

BoboKing

GAUDIHO klic Esteban MartínAndreu Carranza

Klíček ke knihám 5

Po fenomenálním úspěchu knih pří-běhů z kultovního seriálu Červený trpaslík, se Grant opět vrací a ten-tokrát s dalším netrpaslíkovským románem. Nebojte se, i přesto jde opět o skvělou a originální zábavu, založenou na velice specifickém humoru tohoto britského velikána.

Děj se narozdíl od Červeného trpaslíka neodehrává kdesi v dale-kém vesmíru několik milionů let v budoucnosti, ale přímo v naší pří-tomnosti a Grant ukazuje, že i sou-časné problémy se dají pojmout s velikým nadhledem a s humorem. Jak už napovídá samotný název, tentokrát si Grant bere na paškál všechny naše objemnější spoluob-čany, kteří marně zápasí s každým kilem navíc a jejichž předem k nezdaru odsouzená snaha při-pomíná boj s větrnými mlýny. V knize se prolínají tři roviny a jejími představiteli je svérázná partička lidí, z nichž každý má svým způsobem k této problema-tice co říci.

Prvním z nich je obézní a poněkud neurotický kuchař, se kterým to jde v poslední době od desíti k pěti. Jeho televizní kuchařská show sice stále táhne lidi a jeho nedávno vydaná kniha (s velice podrobným návo-dem jak uvařit vejce) se prodává

dobře, ale k čemu to všechno je, když už v žádném obchodě s oble-čením nemůže sehnat nic kromě příšerně vypadajících tepláků. To hubený a perfektně vypadající ambiciózní mladík zabývající se reklamními kampaněmi má úplně opačné problémy. Jeho největší touhou je konečně prorazit a ukázat svým kolegům, že on je ve své branži číslo jedna. A díky novému vládnímu programu, se kterým se na něj obrátil samotný premiér, má konečně šanci na kterou čekal a dokonce se na scéně objevuje jedna trochu upovídaná, ale velice přitaž-livá kolegyně. Poslední hrdinkou příběhu je moje asi nejoblíbenější

postava z celé knihy, tedy ano-rektická dívka, která trpí bludnou představou o své tloušťce a která je stůj co stůj odhodlána bojovat až do vítězného konce. Musí zvítězit, protože jedině tak má šanci zapů-sobit na svůj velký idol, jímž je naprosto perfektní náctiletý floutek z populární chlapecké kapely.

Tato trojice žije ve světě, kde tloušťka nejen že začíná být velkým problémem, ale tento pro-blém se začíná též nekompro-misně řešit a to dokonce na vládní úrovni. Být tlustý zkrátka není cool a pokud máte tu smůlu a patříte mezi cvalíky, nečeká vás nic dob-rého. Vlajkovou lodí celé kam-paně proti obezitě se stane projekt odtučňovacích táborů, poněkud drsného ražení, které mají společ-nosti pomoci se s tímto nepříjemným a otravným problémem vypořádat jednou provždy. Jak velice dobře hádáte, něco na tomto projektu není v pořádku a nemůže to tak dopadnou jinak, než jako naprostá fraška.

Grant pokračuje ve stejném stylu jako u svých minulých knih a pří-ležitostí zasmát se bude opět více než dost.

TomiFK

Špeky Rob GRANT

inzerce

Klíček ke knihám 6

Když jsme připravovali otázky pro pana Vlastimila Ježka do 2. čísla (říjen 2008), netušili jsme, jak brzy bude mít náš říjnový roz-hovor pokračování... Po náhlé smrti architekta Jana Kaplického se situ-ace kolem nové budovy Národní knihovny ještě více komplikuje. Spolu s Vlastimilem Ježkem se nyní pokusíme problém alespoň částečně objasnit.

Na začátek nám dovolte trochu uhnout od tématu. Při pokusu o Vaše kontaktování jsme se dozvě-děli, že koncem ledna přestáváte pracovat pro NK. Je to tak? A jak budete na tuto končící „kapitolu“ Vašeho života vzpomínat?Pracovní poměr s Národní kni-hovnou jsem po dohodě s jejím

současným generálním ředitelem Pavlem Hazukou ukončil 31. ledna letošního roku. Čtyři roky života v Klementinu mne nesporně obo-hatily o nové životní i profesní zkušenosti – po všech myslitel-ných stránkách. A také o přátelství s lidmi, které bych pravděpodobně jinde nepotkal.

Za výsledky oněch čtyř let v Národní knihovně se vůbec nestydím, povedla se nám celá řada velmi dobrých počinů: od zajíma-vých akvizic historického fondu přes spuštění programu k získávání sponzorských příspěvků Adoptujte si svůj rukopis či založení nové pražské Galerie Klementinum až po soutěž o nejvhodnější návrh nové budovy Národní knihovny.

Ano, i tu považuji za úspěšnou, neboť její vítěz nabídl kvalitu obdi-vovanou bez přehánění od Austrálie po Ameriku, a na tom české kyselé hrozny nemohou nic změnit.

Už víte co budete dělat dál?Jdu na „volnou nohu“ a budu na ní tak dlouho, jak to půjde, možná už napořád. Čím jsem starší, tím méně času se mi chce věnovat činnostem, které v důsledku nevedou k žád-nému užitku. Budu psát, vrátím se k produkci, nejspíš budu i trochu učit a přednášet, což jsem konec konců vystudoval. A chci mít víc času na děti. Prostřední Klárka chodí do první třídy, Zuzanka v polovině února oslaví první naro-zeniny. Nejstarší Markéta už bude letos maturovat.

Vlastimil Ježekrozhovor s osobností

Klíček ke knihám 7

V říjnu jste neúspěšně kandi-doval do senátu. Berete to jako svou prohru? Změnilo se něco razantně ve Vašem životě?Senátní volby jsem bezpochyby nevyhrál, jako prohru to ale neberu. Cítím se být stále stejným Ježkem, dnes jako kdykoli předtím. Navíc i předvolební kampaň byla zajíma-vou zkušeností, dělal jsem si ji po svém. Ježkův první knihobus sice nakonec nezabral, ale už těch něko-lik tisíc vyměněných knih na stov-kách setkání s lidmi z Prahy 9 stálo za třítýdenní námahu. O výsledcích voleb do Senátu rozhodli voliči – ti, co přišli i ti, kteří zůstali doma. A to je třeba s pokorou přijmout, i když pravo-levé vidění světa, které podle mého soudu loňské podzimní volby provázelo, je mi cizí.

Plánujete v budoucnu další pokus o vstup do politiky?Ne. Neplánoval jsem ho ani koncem loňského léta. S návrhem kandido-vat do Senátu mne oslovili politici z KDU-ČSL a já ten návrh po roz-mýšlení přijal, což nakonec roz-

jitřilo vody téhle zvláštní strany, která je vším možným, jen ne dobrá, sehraná parta/j.

Zpět ke knihovně... I kdyby se veškeré problémy podařilo vyře-šit, myslíte si, že jde stavba rea-lizovat i bez pana Kaplického? Mnozí, i architekti, o tom nejsou přesvědčeni.Potřebným základem je přede-vším dobrá vůle představitelů čes-kého státu a hlavního města Prahy, která v posledních dvou letech chyběla nejvíc. To další je na roz-hodnutí ateliéru Future Systems, který je majitelem autorských práv. Osobně si myslím, že Oko nad Prahou dokončit lze a kdybych byl majitelem Future Systems já, obrá-til bych se s žádostí o spolupráci na některého z vynikajících archi-tektů, kteří profesně i lidsky prošli Kaplického životem. Na někoho z trojice Rogers, Norman, Jiřičná.

Zhorší finanční krize situaci kolem knihovny? Přesněji – peníze byly pro vládu problém už před krizí...

Problém? Dvě miliardy na novou budovu Národní knihovny a jedna miliarda na opravy Klementina byly jasně dány usnesením vlády Jiřího Paroubka i státním rozpoč-tem na rok 2008. Teď z nich minis-terstvo kultury bude ukrajovat, v první řadě na dostavbu depo-zitáře v Hostivaři, bez které by provoz Národní knihovny během následujících pěti let zkolaboval.

Investiční záměry ovšem vychá-zely z cenové hladiny roku 2004. Pokud se nová budova začne stavět po roce 2010, bude na ni potřeba téměř dvojnásobek – ať bude vypadat jakkoli.

Můžete našim čtenářům přiblí-žit Jana Kaplického z Vašeho pohledu?Velká osobnost, gentleman špač-kovského střihu. Nikdy neskákal do řeči, nikoho neurážel, nelhal. Také proto tak špatně snášel pod-razy a osobní útoky, kterých se mu v rodném Česku dostalo nepočítaně.

Klíček ke knihám 8

Jaké jsou poslední zprávy k nové budově? A jaký postoj má současný generální ředitel NK Pavel Hazuka?Letošního 2. března uplynou dva roky od vyhlášení výsledků mezi-národní architektonické sou-těže. Podle soutěžních pravidel UIA/UNESCO vznikne tento den studiu Future Systems nárok na znovuvyplacení odměny za první místo a autorská práva se zároveň zcela vrátí do jeho rukou. Tím bude ona tak často okopávaná soutěž definitivně uzavřena. Po letošním 2. březnu bude možné využít návrh Oka nad Prahou pouze po dohodě s Future Systems, která už nemůže mít se soutěží nic společného. Základem budoucnosti ovšem zůstává dobrá vůle, která součas-nému establishmentu ve vztahu k Národní knihovně očividně chybí. Uvidíme, jak se situace změní po volbách v roce 2010 – v Česku i v Praze.

Za Pavla Hazuku mluvit nechci, v jednom z prvních rozhovorů po svém nástupu do funkce (myslím, že pro ČTK) však řekl jasně, že soutěž rušit nebude a Oko nad Prahou považuje za dobré řešení pro Národní knihovnu. Nemám zprávy o tom, že by se od té doby jeho názory zásadně změnily.

Veřejně již proběhla informace, že o událostech kolem knihovny připravujete knihu. Jak se bude jmenovat? Můžete nám ji podrob-něji představit?Střepiny chobotnice aneb Národ sobě jsem začal před loňskými Vánocemi a tu noc, kdy zemřel Jan Kaplický, jsem toho chtěl nechat. K ránu mi došlo, že teď naopak tuto knihu dopsat musím. Knihu vydává nakladatelství Daranus, v současné době prochází rukopis grafickým zpracováním. Vyjde koncem února a 2. března, právě v den dvouletého výročí vyhlášení výsledků mezi-národní architektonické soutěže, ji

architektka Eva Jiřičná a zpěvák (původně také architekt) Pavel Bobek v Praze pokřtí. Vzhledem k zájmu kolegů z Olomouce se zdá, že nějaký druh malé slavnosti spo-jené s uvedením knihy na trh pro-běhne i tam.

Důvodů, proč tato kniha vznikla, je ale víc. Vévodí jim můj pocit, že nešlo a nejde jen o (byť výjimečný) návrh jedné knihovny, ale také o charakter naší společnosti dvacet let po listopadu 1989. Nevěřím, že lež má být respektovanou sou-částí české politické a právní kul-tury. Lež není jiný názor, lež je popření pravdy. Stále však platí, že lež může mít nohy sebedelší, pořád jsou na pravdu příliš krátké.

Domníváte se, že toto téma dokáže zajistit slušnou prodej-nost titulu?To vůbec neřeším. Střepiny cho-botnice jsem prostě napsat musel. A nakladatel jistě ví, co dělá, když

Klíček ke knihám 9

se rozhodl je vydat. Jistou indi-cií je snad to, že zájem vydat tuto knihu projevili dokonce hned čtyři nakladatelé.

Budou ve Vaší knize popsány i postoje politiků? Např. vele-toče primátora Béma, který byl i členem komise, která návrh architekta Kaplického vybrala?Ano, velmi detailně a včetně záku-lisí – například jednání u podni-katele Romana Janouška. Střepiny chobotnice nejsou knihou o mých názorech a postojích, je to pokus o jakýsi literárně zpracovaný doku-ment založený na nezpochybnitelných faktech, která „jen“ skládám za sebou tak, jak v reálném čase přicházela.

V současné době se připravují různé akce na podporu stavby tzv. „Chobotnice“, např. mani-festace nebo veřejná sbírka. Co si o takových akcím myslíte? Podpoříte je?

Mají moje sympatie už proto, že jde o svobodné projevy občan-ské společnosti. Plést se jim do toho ale nebudu, jejich prota-gonisté by pak museli zbytečně snášet nenávistné odmítání, které je se mnou v této věci z různých padůvodů spojeno.

Jak vnímáte postoj českého národa, který má po smrti Jana Kaplického tendence tvořit si národního hrdinu?

Vždycky je lepší projevit sympa-tie člověku, který žije, než se chytit za nos až po jeho odchodu z tohoto světa.

Mohou, podle Vás, tyto akce ale-spoň částečně ovlivnit dění kolem nové budovy?

Určitě ano. Příznivce projektu polijí živou vodou a odpůrci se ještě více zatvrdí. Nemyslím, že by dnes tak jasně vyhraněné postoje kdokoli z jakéhokoli důvodu měnil.

Mohlo by něco podle Vašeho názoru pomoci vyřešit současný „pat“?Do voleb v roce 2010 ne. Většina ODS je proti stavbě, pro je ČSSD,

inzerce

Klíček ke knihám 10

zelení a snad i KDU-ČSL, i když v jejich případě bůh suď. Posledně jmenovaná strana nejdříve dala Národní knihovně osmdesátikilový základní kámen k nové budově a poté se prostřednictvím ministra kultury Jehličky postarala o umrt-vení celého projektu.

Budete se i nadále angažovat v dění kolem nové knihovny? Pokud ano, tak jakým způsobem?

Určitě ano, protože Oko nad Prahou je skvělým návrhem moderní knihovny 21. století v původní, zajímavé a emoce budící architek-tuře. Mým zatím posledním pří-spěvkem je právě kniha Střepiny chobotnice aneb Národ sobě, která snad některým lžím a polopravdám definitivně zakroutí krkem. Ostatně posuďte sami – ukázka, kterou jsem pro vaše čtenáře vybral, je ze samotného závěru knihy, kde se

pokouším shrnout do co nejmen-šího prostoru důvody, proč není Oko nad Prahou mrtvé.

Děkujeme za rozhovor.

Přejeme Vám i knize mnoho úspě-chů a doufáme, že se kniha dočká radostnějšího pokračování, které by mohlo mít křest třeba právě v Chobotnici na Letné.

racer, Tereza

inzerce

Klíček ke knihám 11

Jana Kaplického jsem neznal dlouho – od vítězství jeho brit-ského ateliéru Future Systems v mezinárodní, otevřené a anonymní architektonické soutěži o nej-lepší návrh nové budovy Národní knihovny ČR (2/3 2007) do chvíle, než nás v polovině ledna roku 2009 natrvalo opustil. Když se mne novináři bezprostředně poté, kdy se náhlá a nečekaná smrt defi-nitivně potvrdila, ptali na to, jak bych Jana Kaplického charakte-rizoval, zcela bez přípravy jsem odpovídal: mateřskou zemí nedoce-ňovaný architekt, vizionář, příjemný a vzdělaný společník, v pravém slova smyslu gentleman, který nesnášel lež ani přetvářku. Obojího se mu v Čechách dostalo vrchovatě.

Zároveň se ve mně mísil smutek z jeho odchodu se vztekem na české trpaslíky ducha, kteří Janu Kaplickému poslední dva roky života ztrpčovali způsobem neví-daným a pro slušné lidi nepřijatel-ným. A byli to konec konců oni, kteří svým programem „škodit, škodit, škodit“ natlačili architekta Oka nad Prahou a zástupce inves-tora – Národní knihovny – do vztahu těsné spolupráce postavené na společné obraně proti nevy-bíravým, lživým a podpásovým útokům všeho myslitelného druhu.

Lež ale není názor – lež je popření pravdy. Stále nepřestá-vám doufat, že má krátké nohy.

Jan Kaplický to na své dráze vizio-nářského architekta asi neměl lehké nikde, ale pokud se kdekoli ve světě přel o své pojetí architektury, pokud nabízel a obhajoval své pro-jekty, zřejmě nikde jinde než doma v Česku nenarazil na tak brutální zášť domácích architektů a poli-

tiků, kteří ho místo diskuse poni-žovali, zpochybňovali a nestyděli se přitom ani lhát. Politikům vévo-dili Bém, Klaus, Knížák a Mikeš – všichni za ODS, architektům pánové Králíček a Martíšek.

Poprvé jsme s Janem Kaplickým stáli vedle sebe na tiskové konfe-renci v Klementinu, kam přiletěl z Londýna na vyhlášení výsledků architektonické soutěže. „On mluví česky?“ – ptali se někteří členové poroty, kteří do té chvíle neměli ani tušení, že britský ate-liér Future Systems vede architekt českého původu. Ani je však nemi-nulo pozdější zlé podezření, že se podíleli na zmanipulování soutěže v Kaplického prospěch, když porota rozhodla o vítězství ateliéru Future Systems jednomyslně.

Proč vyhrálo Oko nad Prahou doopravdy? Protože projekt Jana Kaplického a jeho spolu-pracovníků byl ze všech doruče-ných soutěžních návrhů po všech stránkách nejlepší.

Proto bude většina pozdějších útoků vedena jinudy, napadá se soutěž, ne projekt – ale i k tomu nakonec dojde. Borák s Hradečným poža-dují rovnou veřejně a nahlas doda-tečné vyřazení Oka nad Prahou ze soutěže, ačkoli Česká komora architektů nebyla jejím účastní-kem a projekt ateliéru HŠH, na kterém se Hradečný podílel, by po přijetí tohoto metru musel být vyřazen také – z obdobného důvodu. Nejdříve požadují arbitráž po Mezinárodní unii architektů. Když to nevyjde, žalují Úřadu na ochranu hospodářské soutěže. Když to nevyjde, podávají žalobu k soudu, v jejímž petitu se domáhají doplacení rozdílu mezi odměnou

DEMOKRACIE STAVÍUkázka z připravované knihy V. Ježek „STřepiny choboTnice Aneb národ Sobě“

Klíček ke knihám 12

mezi třetím a druhým místem, kam by se po vyřazení Kaplického posu-nuli. Knížák si vymyslí pohádku o ceně realizace a drahém provozu po dokončení, Martíšek napadne Kaplického za údajný podvod s výškou stavby ve vizualizacích z dílny Future Systems a když sám sebe usvědčí z blamáže balónem, který sám na Letné vypustí, neo-mluví se, jen zmlkne. Kyzaurová z Hradu klidně veřejně lituje uži-vatele knihovny, kteří budou trpět v růžovém interiéru, ačkoli jej od začátku tvoří různé odstíny fia-lové. Knížák klidně nechá Martíška na půdě Národní galerie porušo-vat autorský zákon, hlavně, je že je proti. A Klaus s Bémem tyto lži a pseudoposudky vítají, operují jimi, dokazují, že stavba je celá špatně. Nakonec nasadí právníky Magistrátu, zavázané již vydě-lanými i budoucími milióny, aby za jakoukoli cenu našli problém, přes který se nepřeneseme, který jim dovolí umýt si ruce a ukazovat pak jimi na skutečné viníky, kteří sami zabránili stavbě svými chy-bami: Bílka, Kaplického, Ježka, Jiřičnou, Zahu Hadid… Vším, co dělají, zabraňují projektu v roz-voji – už studie proveditelnosti by totiž ukázala pravdu. Ačkoli vyzý-vají k diskusi, sami ve skutečnosti nediskutují, jen pomalu a vytrvale zabíjejí.

Podruhé jsme s Janem Kaplickým stáli vedle sebe tentýž den večer, v živém vstupu do hlavní zpravo-dajské relace České televize. Jan působil nervózně, klidu nepřidalo ani tvrdošíjně padající „ucho“ pro dorozumívání s režií přenosu, které pak propouštělo jen polovinu kla-dených otázek. Rozhovor byl sym-bolicky (i když ve skutečnosti zcela náhodně – Jan si užíval vítězství v soutěži s přáteli v kavárně Slavia) veden s budovou Národního divadla za našimi zády. Národ sobě tehdy, národ… komu dnes? Nikdy neza-pomenu na otázku redaktora České

televize: „Co teď ještě může zabrá-nit stavbě nové Národní knihovny?“ „Jenom my sami“, odpověděl jsem tehdy, aniž bych tušil, čím vším tuto odpověď naplní už nepříliš vzdálená budoucnost.

Velké architektonické stavby současnosti vyrůstají v Paříži, Londýně, Sydney… Každá je pro-vázena problémy, nezřídka i hád-kami a tvrdými polemikami. Přesto stojí. Od Eiffelovy věže přes operu v Sydney až po Fosterovu londýn-skou „okurku“. Chuti vypíchnout Praze Oko dříve, než zaujme, se však nedalo odolat. Vždyť by pak vše, co se po listopadu 1989 (či spíše 1948) v Praze postavilo, mohlo být porovnáváno, váženo, konfronto-váno. Nechceme tady mezinárodní soutěže podle pravidel Mezinárodní unie, zazní dokonce na mezinárodní konferenci Knihovny a architektura v Olomouci i z Komory českých architektů. Zahraniční porotce nemá vůči Praze žádnou odpověd-nost, uslyšíme brzy a marně si pro-třepáváme uši v domnění, že vada je skryta v nich.

Až do období rámovaném Klausovým virtuálním bagrem jsme se pak s Janem potkávali pra-covně, spolu s kolegyněmi a kolegy z Národní knihovny a Janovými spolupracovníky z Future Systems i architektem Cíglerem, jehož praž-ská kancelář měla být partnerem Kaplického ateliéru při práci na projektech. V této době jsme se také hodně přeli, každá diskuse ale směřovala cíleně ke stavbě, nikoli proti ní. Tady jsem pochopil, že Jan Kaplický nikdy nikomu neskáče do řeči, protože to považuje za neslušné. Jen v mimice živého obli-čeje se čas od času zrcadlil názor na to, co v té které chvíli říkali jiní. Někdy v tomto období jsme si začali tykat.

Podle Klause není Jan Kaplický až tak významným architektem, navíc toho ani „moc nepostavil“. Řekli

Klíček ke knihám 13

mu to jeho poradci, on sám by to nevěděl. Kteří to asi byli? Klausovi tak vlastně nezbývá, než pohro-zit připoutáním se k bagru, když lidé kolem nevidí, že Oko je nahé, zatímco oni obdivují jeho ve sku-tečnosti neexistující krásu. Planeta se neotepluje, špinavé peníze nelze rozeznat od čistých, Gruzie napadla Rusko a vše vyřeší nevidi-telná ruka trhu. Ach jo.

Kaplický Klausovi na dálku invek-tivy vrátil veřejnou přednáškou na půdě Senátu Parlamentu České republiky, kterou jsem zahajo-val připomenutím kroků, které Národní knihovna do té doby na cestě k nové budově udělala. A Klaus v komentáři věnovaném jen a jen Janu Kaplickému obvi-nil pana Architekta z podkopávání principů demokracie.

Francois Mitterand podporoval v Paříži výrazné novostavby, jedna z Kaplického realizací je dodnes na britské poštovní známce, v Čechách jsme Janu Kaplickému místo metálu k 70. narozeninám nasadili psí hlavu. Projekt nové budovy přitom podporovali čtyři ministři kultury (za ČSSD i ODS), až ten poslední (KDU-ČSL) otočil...

Po říjnovém „výstřelu z Aurory“ v roce 2007 jsme se potkávali pravidelně – na schůzích Týmu Národní knihovna, kde Jan většinou očividně trpěl. Z jejich průběhu mu totiž bylo jasné to, čemu já odmítal věřit: že primátor hlavního města Prahy Pavel Bém a první náměstek ministra kultury František Mikeš (oba z ODS) jsou proti Oku nad Prahou a že bude jen otázkou času, než se po nepodařeném říjnovém útoku vrhnou po hlavě do dalšího pokusu, pro změnu únorového.

Jan Kaplický nikdy nepocho-pil, proč se proti němu – po bok nepřátelsky naladěných politiků – postavili i někteří jeho kolegové – architekti. Za nejzákeřnějšího

nepřítele však – po právu – považo-val Milana Knížáka, brouka Pytlíka světové architektury, zákeřného chlapa bez skrupulí, který chtěl z diskusí o projektu vyloučit Národní knihovnu a jednu z nich (sku-tečně odporně vedenou) dokonce uspořádal přímo na půdě Národní galerie, kterou s přízní ODS za funkčními zády stále ještě – a nepo-chopitelně – vede.

Zatímco v Praze najímali mocní žoldáky ochotné zaútočit jakkoli tvrdě a bez ohledu na pravidla, Oko nad Prahou putovalo světem a tiše získávalo mezinárodní věhlas i uznání. Na britské letní Summer Show, na mezinárodních knihov-nických konferencích od Austrálie přes Evropu až po Spojené státy. Jan byl unavenější, otrávenější, smutnější. Bylo jasné, že tato vláda novou budovu Národní knihovny nepostaví. Ministr kultury ze strany, která nedlouho předtím věnovala Národní knihovně základní kámen, to ostatně řekl jasně. Každý přece ví, že chobotnice na Letné nebude.

Zbytek naděje oživili představi-telé sociální demokracie i výrazné vystoupení Petry Paroubkové, manželky předsedy opoziční ČSSD. Nezměrnou životní radost však přineslo zejména těhoten-ství čerstvé novomanželky Elišky. České Budějovice hrdě ohlašují Kaplického Rejnoka, o chobot-nici či jiný projekt projevuje zájem Brno, o Future Systems se více zajímají také investoři utrácející v Česku. Oko, které mělo být vrcho-lem jeho profesní kariéry, je ale stále na mrtvém bodě, v hluchém meziprostoru, na slepé koleji.

Někdy v této době jsem s kolegyní Bohdanou Stoklasovou poprvé a naposledy navštívil londýnský ate-liér Future Systems. Za jeho dveřmi se zouvá každý, i Václav Havel. Velká hala s množstvím pracov-ních stolů, jiskřivá atmosféra, Jan tady působí uvolněně. Probíráme

poslední novinky, včetně trestního oznámení na neznámého pachatele za „pletichy při soutěži“ – i když je „pachatel neznámý“, kdo jiný by asi tak mohl pletichařit, než porota s Janem Kaplickým.

Eliška oběd zapíjí vodou a mně i Bohdaně nezávisle na sobě pomalu dochází, že větší bříško není důsled-kem dietního pochybení, ale ani jeden z nás na tohle téma neřekne ani půl slova. To mohou udělat jen ti, kterých se tahle radost týká bezprostředně.

V Praze ovšem panuje úplně jiná nálada, odpůrci Oka slaví, soutěž zrušil Brusel. Po pár dnech je jasné, jak moc je tahle zpráva „nepřesná“, antimonopolnímu úřadu však stačí k doporučení, aby ministerstvo kultury soutěž zrušilo samo, svým vlastním rozhodnutím. K tomu však potřebují Národní knihovnu, bez které to nejde.

Ještě před tím bizarní schůzka Knížák, Bém, Ježek, Mikeš – samo-zřejmě ne Kaplický. Bém říká, co chce (či spíše nechce), Mikeš iniciativně dodává, kdo co provede – soutěž zruší Ježek, to je přece jasné, viníci nebudou, co jsme si, to jsme si. Jedlička bez sebe z mé nominace do senátních voleb, KDU je opravdu zvláštní parta(j).

Redakce literárního ser-veru Knihovnice.cz Vám s radostí sděluje, že se mohla alespoň z malé části podílet na vydání knihy pana Vlastimila Ježka „Střepiny chobotnice aneb Národ sobě“.

Spolu s autorem a nakla-datelstvím Daranus Vás srdečně zveme na křest dne 2.3.2009. Bližší infor-mace o místě a čase konání této události najdete již brzy na stránkách www.knihovnice.cz

Spon

zoru

jeme

Klíček ke knihám 14

Bém obětuje jednu z posledních srpnových nedělí k sepsání tisko-vého prohlášení, ve kterém mne vyzve k odstoupení z čela Národní knihovny i senátní kandidátky – za údajné manažerské selhání. Nic neprokáže, neomluví se. Ministr požaduje zrušení soutěže, odmí-tám. O něco později i on mluví o mých manažerských pochybe-ních. Nic neprokáže, neomluví se. O posledních událostech informuji Jana telefonicky, dlouhý, tichý roz-hovor s málo slovy. Naposledy jsem s Janem Kaplickým mluvil týden před jeho smrtí. Zeptal jsem se ho, zda pokřtí knihu Střepiny chobot-nice, kterou dopisuji, odpověděl bez sebemenšího zaváhání, těšil se. Knihu tedy 2. března 2009, přesně dva roky po vyhlášení výsledků mezinárodní architektonické sou-těže, kterou Oko nad Prahou jedno-myslným výrokem poroty vyhrálo, pokřtí Janovi dlouholetí přátelé Eva Jiřičná a Pavel Bobek.

Od prvních minut, kdy už je jasné, že Jana nikdo z nás v tomto životě nepotká, vzniká na české odnoži společenské sítě Facebook skupina Vzdejme hold Janu Kaplickému, postavme novou Národní knihovnu. Ještě tu noc se do ní při-

hlásí více než 1 500 lidí, po deseti dnech má přes dvacet tisíc členů. Organizátoři skupinky, vesměs studenti vysokých škol, zakládají občanské sdružení „Demokracie staví“. Vedle něj pokračuje v práci nadační výbor pro stavbu nové Národní knihovny, který repre-zentují Ivo Mathe, Jan Kasl, Alan Záruba, Jan Svěrák a další. O Kaplického přínosu k architek-tuře mluví v superlativech její sku-tečná esa. „Jan byl brilantní a úžasný architekt, jeden z hrstky sku-tečných vizionářů. Jeho uvažování mělo ohromný vliv na mou práci a jeho smrt je ohromnou ztrátou pro architekturu. Jeho myšlenky měly začátkem sedmdesátých let vliv na projekt Centre Pompidou. Velmi doufám, že jeho návrh Národní knihovny České republiky bude realizován.“, poznamenal napří-klad Richard Rogers.

Nevím, jak vám, ale Janovi by se zejména studentská aktivita, o které vědět nemohl, určitě líbila.

Stovky lidí se přišly s Janem rozloučit do prostoru Pražské křižovatky v bývalém kostele sv. Anny, kde asi rok předtím Jan Kaplický přebíral čestný dokto-rát. Laudatiem, které tehdy před-

nesla architektka Eva Jiřičná, tato kniha začíná. A Dagmar Havlová zde jménem svého nemocného muže přečetla dopis, kterým tato kniha (nikoli však příběh Oka nad Prahou) končí:

Milá Johanko, jak víš, Tvůj tatínek odešel z tohoto světa v den, kdy Ty ses do něj vydala. Připomínám to dnes proto, že to byl shodou okol-ností den, kdy jsem stál před nebes-kou branou i já. Nevím, proč dostal přednost on, ale vím, že odchá-zel šťasten s myšlenkami na Tebe a Tvou maminku.

Od té doby se mi často vrací vzpo-mínka na to, jak jsme tam okamžik stáli vedle sebe a čekali na výrok osudu. Když jsem se dozvěděl, že dostávám ještě příležitost, bylo mi jasné, že jsem tím mimo jiné vyzván, abych se zasazoval i o respekt k jeho architektonickým vizím.

Určitý úspěch - a tehdy, věř mi, to úspěch byl - jsem spolu s mnoha dalšími skutečně zaznamenal. Budova Národní knihovny, kterou při svých procházkách Prahou vídáš v místě někdejšího pomníku diktátora, je moderní odpovědí na historickou dominantu Pražského hradu, její vskutku demokratickou paralelou, je zosobněním tvořivého ducha, výrazem vzdělanosti, kul-turnosti a humanity tradičně svá-zaných s Prahou a s jejím reliéfem, projevem pokorné úcty člověka k přírodě.

Přeji Ti do dalších let všechno dobré a také abys nemusela v životě čelit lidské malosti víc, než je nezbytné.

Václav Havel

inzerce

Klíček ke knihám 15

„Nikdo Owens, známý jako Nik, je normální kluk. Byl by napro-sto normální, nebýt toho, že žije na hřbitově…“

Tak se na přebalu popisuje nová kniha anglického autora Neil Gaimana (*1960), který je podle přednášky Mgr. Jakuba Guziura, Ph.D. z katedry anglistiky a ameri-kanistiky na Ostravské a Palackého univerzitě jediným autorem z brit-ských ostrovů, který do ostrovní literatury přinesl za posledních padesát let něco nového a zají-mavého. Mnoho příznivců např. I. McEwana, I. Bankse či D. Adamse s tímto tvrzením asi nebude tak zcela souhlasit, ale přesto celosvě-tovou slávu a popularitu Gaimana nijak nezpochybní.

Jeho poslední titul, který vydal na počátku podzimu 2008, je román pro mládež „The Graveyard Book“, který nakl. Polaris velice rychle vydalo na vánoce téhož roku pod názvem „Kniha hřbitova“.

Pod tímto názvem (zprvu mi těžkopádně znějícím, který asi ale překlada-telka použila podle názvu „Kniha džunglí“, tedy titulu, na jehož památku napsal Gaiman toto dílko) se skrývá příběh malého chlapce, jehož rodina byla vyvražděna a pouze on, jako nezvykle aktivní batole vraždění unikne a skryje se na dávno opuštěném hřbi-tově na kopci nad městem, kde ho vychovávají zdejší obyvatelé - duchové. Ale jen díky Svobodě hřbitova jemu udělené zde může žít jako bytost ani mrtvá, ani živá, jako dlouho postrádané dítě mrt-

vých manželů Owensových, kteří ho „adoptují“ a pojmenují Nikdo Owens, zkráceně Nik. Za pomocí svého poručíka, tajemného muže Silase, který není ani živý, ale ani mrtvý, se dokonale aklimatizuje do tohoto světa přízraků a duchů, kteří mu jedině na této půdě dokáží zajis-tit bezpečnost. Vrah jeho rodiny, Muž Jack, na něj ale nezapomněl a stále ho chce najít a zabít. Na jeho životě a smrti totiž závisí, kdo bude vládnout světu.

Gaiman pro své fanoušky napsal další skvělý příběh, který má typické prvky jeho tvorby. Opět asi tím nejžárnějším je jeho umění vsu-gerovat nám, že reálný svět kolem nás není jediný, že jsou další, stejně reálné, možná i stejně nebezpečné. Tak jak to excelentně předvedl v „Nikdykde“, „Amerických bozích“ či „Koraline“. Přestože se kniha považuje jako dílo pro

mládež, je u Gaimana pojetí dospělé a dětské tvorby velmi podobné. Už první věty dokazují, že svět násilí je dnes všední realitou pro všechny věkové skupiny. Autor se jen mírnil v detailních popisech, které by jinak byly určitě … pikantně brutální. I tak je kniha o životě mrtvých dost temná. A pak ta bezbřehá fantazie, ty neuvěřitelné postavy nejen mrt-vých lidí, ale tvorů či bytostí, které nevíme jak popsat a zařadit.

„Kniha hřbitova“ je velmi čtivý a napínavý román, kde hraje velkou roli jeho temná a ponurá atmosféra, který ale nepostrádá i úsměvná místa. Celé to ještě podtrhují výborné ilustrace, které v americké verzi dělal u Gaimana oblíbený Dave McKean. Nezbývá než podě-kovat jeho synovi Michaelovi, který ježděním na trojkolce po hřbitově inspiroval taťku Neila, a ten po dvacet let pracoval na finální verzi příběhu.

Měl jsem sice jisté výhrady k někte-rým překladům, ale po konzultaci s jiným „znalci“ lze překlad akcep-tovat, snad jen opravdu v britské pizzerii se platí desetilibrovkou, jak je i v originále, a ne uvedenou desetidolarovkou.

Příběh zatím četlo několik mých přátel, kteří k „mládeži“ mají už dost daleko, a stejně jako mě se i jim kniha velmi líbila.

V překladu Ladislavy Vojtkové vydalo nakl. Polaris z Frenštátu pod Radhoštěm.

BoboKing

Kniha hřbitovaNeil Gaiman

Klíček ke knihám 16

Jako proletářský román ozna-čil Josef Moník příběh o cestě tří holešovických chlapců do vel-kého světa, ven z bídy za láskou a úspěchem.

Čtenáři znají Josefa Moníka (1952) spíše jako překladatele, jeho prvo-tinu Neser bohy vydalo nakladatel-ství Paseka v roce 2004. V letošním roce vydala Paseka Moníkův druhý pražský román pod názvem Psi bez rodokmenu.

Tři psi bez rodokmenu, „chudí hoši z dělnických Holešovic“ se zamilují do stejné dívky, krásné Olgy z honosné bubenečské vily. Proniknout k vysněné krásce při-pomínající pohádkovou princeznu, obklopenou prostředím české

meziválečné honorace, je pro otr-hané, špinavé a v bídě vyrostlé kluky od vody nedosažitelným cílem. Ale všichni tři kamarádi se o to pokusí, každý jiným způsobem, který odráží jeho povahu, každý na vlastní pěst, každý s jiným výsledkem.

Po obdivném pískání a hulákání na bohatou dívku a slídění po jejím pohledu nasadí chlapci do akce vlastnosti, které jim rozhodně nechybí – odvahu a vytrvalost.

Standa se původně do bubenečské vily vydá krást, s cílem pomstít se. Za to, co bohatí mají a čím plýt-vají, za všechen přepych a snob-ství. Loupež se nezdaří, Standa je překvapen nejen psem, ale i Olgou, která mu (jako matka Tereza) obváže rány, dá mu jíst a pít. Dalším „zločincem“ je Jarda, pře-lézající vysoký plot po vyhraném boxerském zápasu, opilý svým úspěchem. Jeho v zahradě překvapí nejen pes, ale i sluha a četník. Nezdařenou návštěvu Olgy vyřeší Jarda útěkem do Bratislavy. Váhavý Peťan dobývá Olgu jako poslední, až v dospělém věku. V tomto oka-mžiku dochází k „vybarvení“ povahy bubenečské princezny, dá přednost nápadníkovi z vyšších kruhů za vidinou vlastního mate-riálního zabezpečení. Olga Petrovi dokonce vybere nevěstu a zařídí domácnost. Jedna žena dokázala na 182 stranách několikrát spojit, ale i rozdělit životní cesty tří přátel, často bolestným způsobem . „Olga a její podíl na Waterloo, napadlo Peťana. Na mém Waterloo... jak

to že si/ mu Artur ženu pořádně nehlídá? Tak úspěšný právník a tak mizerný manžel! Muži prý žárlí na ty, kteří byli před nimi, kdežto ženy na ty, jež budou po nich. Ale vůbec ne! On žárlí jako odložená milenka...“ To už ale začíná válka, Olga s manželem Židem prchá do Londýna a Petrova Marie je potřetí těhotná...

Psi bez rodokmenu jsou kronikou první republiky. Zlatou éru zachy-cuje v sociálních a politických sou-vislostech, zobrazuje obě strany mince – chudé Holešovice s děl-nickými rodinami, namačkanými v malých místnostech, vymalova-ných plísní, na jedné straně a bohaté rodiny, žijící v honosných vilách s těžkými drahými závěsy a spížemi plnými lahůdek na straně druhé. Čtenář ocení množství detailů, při-bližující dobu takřka nedávnou, psi bez rodokmenu se ještě jako malí chlapci setkají s Masarykem při jeho pravidelné projížďce na koni, nebo kradou uhlí, které vlak ztratí při průjezdu nádražím.

Proletářský román nemusí být vždy nudný a jednotvárný. V Psech bez rodokmenu dokazuje Moník, jak se profánní témata lásky a chu-doby mohou proměnit kontrastem různých povahových rysů hrdinů. Tím, že jsou všechny tři „klukov-ské“ osudy dány v knize do souvis-losti, můžeme sledovat odlišnosti tří lidských životů i to, jak se lze třikrát a pokaždé jiným způsobem vyrovnat s nepřízní osudu.

Jana Spálenková

Máte nějaký nápad na to, o čem byste si v našem časopise rádi přečetli? Chcete nám sdělit, že jsme úplně vedle nebo snad máte v úmyslu utrousit několik pochvalných slov? Napište nám a podělte se s námi o své názory, budou-li zajímavé, otiskneme je v příštím čísle. Na sdílné čtenáře stále čekají zají-mavé knižní odměny.

Adresa pro Vaše e-maily je klicek@knihovnice.cz.

Redakce

PSI BEZ RODOKMENUJosef MONÍK

Napište nám