Středověká literatura

1

Kultura stKultura střředovedověěku: boku: božžský ský řřáádd

Středověká literatura a počátky českého písemnictví

Středověká (feudální ) společnost se dělila na tři stavy - panský, duchovnía poddanský. Příslušnost člověka k určitému stavu byla předurčena Bohem a člověk neměl právo se jeho vůli protivit. Pozemský život byl jen přípravou na život v ěčný, k návratu do rajské blaženosti nebo pádu do pekel .

Výklad křesťanského pojetí světa přinesla patristika , Spisy k řesťanských myslitel ů (tzv. církevních Otc ů). Od 9. století se vyvíjela scholastika(scholastik = církevní učitel), navazující na myšlenky Platonovy a Aristotelovy . Usilovala o smí ření rozumu a víry (víra ovšem zůstávala filozofii nadřazena). Základním dílem scholastiky byla Suma teologieTomáše Akvinského (1225-1274), jenž byl církví prohlášen za svatého.

Křesťanské pojetí sv ěta se odráželo i v představách o kráse . Hlavním úkolem středověkého umění bylo napodobit boží dokonalost . Projevuje se v něm sklon k obecnosti , vytváření výrazných typů (světec, mučedník, rytíř), opomíjejí se individuální rysy, neboť osobní prožitky nebyly podstatné. Při hodnocení díla nehrála roli originalita ani osoba tv ůrce.

Autoři se vracejí k mnohokrát zpracovaným předlohám (biblické výjevy, život Alexandra Makedonského), často přebírají celé pasáže dříve vzniklých děl. Umělecká tvorba je pojímána spíše jako řemeslo . Vyjadřovala se formou alegorie , symbol ů (čísla, barvy; např. bílá = nevinnost, červená = láska, zelená = věrnost), kontrast ů (Bůh x ďábel).

3

Jako středověk je označován úsek evropských dějin od konce 5. století do konce 15. století. V tomto období se formují jednotlivé evropské národy a s nimi i jejich písemnictví. Renesance , jež představuje počátek novověku, se rodí v Itálii na přelomu 13. a 14. stol., v dalších zemích se projevuje ve 14.-16. století.

Rysy stRysy střředovedověěkkéé literaturyliteratury


Většina populace neuměla číst a psát, literární texty byly proto šířeny především ústně (přednášením, zpěvem), a tomu odpovídala i jejich forma.

K náboženské literatuře středověku patří hlavně legendy , duchovní písn ě

(hymny, modlitby aj.) a liturgické (tj. obřadní) hry . Kazatelé svá vystoupeníčasto doprovázeli tzv. exemply (z lat. příklady), příběhy ze života, kterédokládaly správnost křesťanských zásad apod.; exempla se však postupněosamostatňovala a nabývala světského rázu. Z původně náboženského rámce se vymanily i kroniky . Naučné, popř. výchovné zaměření měly vedle kázání traktáty (pojednání, zejména o náboženských otázkách); z formy učených disputací vycházejí tzv. spory (např. mezi duší a tělem).

Světská literatura se lišila podle toho, zda byla určena urozenému publiku, či lidovým vrstvám ; měšťanská literatura měla většinou parodické nebo satirické zaměření. K významným žánrům patřily hrdinský epos a kratšíhrdinská epika (byliny), určené nejširším vrstvám, ve šlechtickém prostředí dvorský epos , rytí řský román a dvorské lyrické písn ě.

Populární byla tzv. žákovská poezie (slovo žák označovalo posluchače univerzity), rozvíjelo se světské drama , oblibu si udržovaly bajky , někdy spojované do souvislých vyprávění, tzv. zvířecích epos ů. Vznikaly i komické veršované povídky, tzv. fabliaux [fablió]. Jako zábavná četba sloužily i cestopisy . Vedle umělé literatury existovala i ústní slovesnost .

3

Znalost písma byla v raném středověku omezena na příslušníky církve (kněze, mnichy). Zpočátku byla literatura spojena s bohoslužebnými jazyky (latina , řečtina , staroslov ěnština ). K rozmachu literární tvorby v národních jazycích došlo od konce 11. století s nástupem rytířství, později s růstem významu měst.

2

StStřředovedověěkkéé hrdinskhrdinskéé eposyeposy


Hrdinské eposy , rozsáhlá, ústně tradovaná vypravování, jejichž hlavnípostavou byl odvážný a čestný bojovník , vyrůstaly z epických písní, kterézaznamenávaly děje starých (ještě pohanských) pověstí. Postupně se proměňovaly v duchu křesťanské ideologie a v době křížových výprav (od 11. století) začaly být zaznamenávány písemně i v národních jazycích .

K hrdinským eposům patří anglický Beowulf [bejovulf], který vychází ze skandinávských pověstí. Boewulf přemůže obludného Grendela i jeho matku, ale už jako král svého kmene podlehne v zápase s ohnivým drakem. Pochmurná atmosféra i pohádkové motivy prostupují starogermánskými pověstmi o činech a smrti hrdiny Siegfrieda v Písni o Nibelunzích .

Slavné eposy jsou spojeny s bojem křesťanů proti Arab ům (Maurům) na Pyrenejském poloostrově. Francouzská Píseň o Rolandovi opěvuje činy rytíře z družiny Karla Velikého během tažení pyrenejskými soutěskami. Píseň o Cidovi (z arab. sidi = pán) vypravuje o špan ělském národním hrdinovi , jenž proslul bojem s Maury, ale i konfliktem s domácími šlechtici, kteří zradili krále a zachovali se nerytířsky k Cidovým dcerám.

Hrdiny ruských veršovaných vyprávění - bylin – jsou bohatý ři, krásnímladíci, kteří vynikají až nadpřirozenou odvahou a bojují proti zlu na straněobyčejných lidí. Byliny zachycují události spojené s přijetím k řesťanství , spory mezi knížaty a boje za nezávislost Ruska (zejména proti Tatarům).

3

Námětem oper německého skladatele Richarda Wagnera byly starogermánské mýty o Nibelunzích . Francouzský hrdina Roland bojoval neohroženě proti Maurům, ruský bohatýr Muromec zase proti Tatarům. Islandská Edda zahrnuje oslavné vikingské písně, které přednášeli ve Skandinávii potulní skaldové .

PPííseseňň o o RolandoviRolandovi

(Král Karel Veliký se vrací do Francie ze svého tažení do Španělska. V pyrenejských soutěskách je jeho zadní voj napaden přesilou nepřátel; Roland odmítne zatroubit na svůj roh Olifant a přivolat hlavní vojsko.)Znovu se vrhá proti nepřátelům, v ruce svírá Durandal. Jako jeleni před smečkou psů, tak prchá nepřítel před jeho ranami. Už padl i Olivier se svým mečem Hauteclairem, padl i Turpin. Královo vojsko se však blíží; slyší to i Saracéni. Proto všichni najednou vystřelí své šípy na Rolanda a dají se na útěk. Rolandův štít se rozlomil na kusy, kůň pod ním padl; rytíř se vydal na bludnou pouť po opuštěném bojišti, hledá své nejvěrnější přátele a jednoho po druhém snáší do trávy... Sám cítí, že ho síly opouštějí, ale chce skonat jako hrdina. Pomalým krokem se vydá za prchajícím nepřítelem a znovu bojuje; na malém paloučku pod velkým stromem se však zastaví nadobro. Nedopustí, aby se jeho věrný meč dostal do rukou nepříteli, a tak se ho snaží zničit: bije Durandalem do skály, až z kamene srší jiskry, ocel však nepovoluje. Roland prohlíží neporušené ostří a běduje:

"Durandale, lesklý a svítivý Durandale, jak je to dlouho, co tě sám král připjal k mému boku! Kde všude jsem s tebou bojoval pro čest a slávu svézemě! V Provenci i v Akvitanii, ve Flandrech i v Bavorech, v Sasku a ve Skotsku! Svírá mne smutek; jaká by to byla potupa, kdyby tě získal nepřítel!"

Znovu a znovu bije mečem do skály, ale marně, zbraň nepovolí. Roland se unavil, potácivě se rozběhl pod osamělou jedli, padl do trávy, ruce zabořil do jehličí. Pod tělo si položil meč i Olifant - tak leží čelem k nepříteli, aby každý poznal, že nepadl na útěku, ale že zahynul jako vítěz.

Tak ho našel král Karel; dal zatroubit na roh a všichni snášejí padlé, hledajív roklinách a stržích, a pak je slavně pochovají. Jen Rolanda, Olivieraa Turpina přikázal král zahalit do drahocenného hedvábí a vložit do jeleních koží; omyté vínem a natřené vonnými mastmi je položili na tři vozy, aby je odvezli domů, do rodné země...

Roland je jméno hrdiny jedné z nejznámějších starofrancouzských písní, jimž se říká chanson de geste (písně o válečných dobrodružstvích, eposy na rytířská témata). Skládá se z 4002 veršů vytvářejících 290 strof (fr. laisses) a vznikla na konci 11. století. Nejstarší známou podobu eposu přináší tzv. Oxfordský rukopis.

Roland je synovcem Karla Velikého (krále Franků, který se o Vánocích v roce 800 dal v Římě korunovat za císaře Svaté říše římské). V roce 778 šestatřicetiletý Karel podnikl rychlou, ale nešťastnou výpravu do Španělska proti muslimským Saracénům, která skončila návratem do Francie.

V Písni o Rolandovi se výprava stává náboženskou válkou mezi křesťany (Frankové) a muslimy; trvá sedm let a vrcholí obléháním Zaragozy, města, kam se uchýlili Saracéni i se svým králem Marsilem. Mazaný Blankadrinpřináší Karlovi Maršálův návrh, že se vzdá.

Někteří šlechtici z křesťanského vojska by chtěli tento návrh přijmout, ale Roland se postaví proti Ganelon, Karlův švagr a Rolandův otčín, zosnuje s Blankadrinem lest. Přesvědčí Marsila, aby předstíral, že se vzdává, nechal Karla odejít, a tak bude moci pobít zadní voj, jemuž velí 12 udatných šlechticů pod vedením Rolanda. Až budou tito stateční muži zneškodněni, Marsil již snadno rozpráší zbylé křesťany.

Sto tisíc Saracénů číhá u Roncevalského průsmyku (pyrenejská soutěska na jihovýchod od San Sebastiana), a když projde armáda, padne do jejich léčky dvacet tisíc mužů zadního voje. Zbytečně vyzývá Rolanda jeho přítel Olivier, aby zatroubil na roh (je to roh ze slonové kosti, ze sloního klu) a přivolal tak na pomoc početné vojsko. Zatroubí až v okamžiku, kdy je beznadějný boj proti přesile protivníků ztracen. Král Karel dorazí pozdě –jeho nejlepší muži jsou již mrtvi. Zničí své nepřátele a postará se, aby byl potrestán zrádný Ganelon; je odsouzen a rozčtvrcen.

Ukázka: Rolandova hrdinská smrt v nerovném boji Obsah díla

Středověká literatura a počátky českého písemnictví3

3

DvorskDvorskáá lyrika lyrika -- trubadtrubadúúřřii


Vznik dvorské literatury (také kurtoazní ; z fr. courtois [kurtoa] = zdvořilý, dvorný) souvisel s růstem moci šlechty (13. století). Na feudálních sídlech se shromažďuje publikum, jehož ideálem je nový typ hrdiny - rytí ř. Je nejen odvážným bojovníkem, ale i strážcem křesťanských hodnot, který pohrdámajetkem, brání slabé, chová velkou úctu k ženě a je věrný svému pánovi.

Dvorská lyrika se zrodila na jihu dnešní Francie, odkud se šířila do dalších zemí. Středověcí pěvci (trubadú ři, minnesangři) zpívali o lásce , milostných trápeních. V duchu rytířství byl zamilovaný muž líčen jako poddaný ženy(často vdané); trpělivě v naději čekal, zda zbožňovaná vyslyší jeho prosby. Nejvyšší odměnou mu byl každý náznak přízně – úsměv či pochvala milé.

Pro dvorskou lyriku je typické přejímání prvků lidové slovesnosti , zároveňi hledání nových forem. Texty mívaly podobu milostného listu , popř. alby(česky též svítání čka; báseň o loučení milenců za ranního úsvitu), bývaly umístěny i do pastý řského prost ředí (např. rytíř vyznává lásku venkovskédívce). Oblíbenou byla kancona (z ital. píseň), skládající se z pěti aždeseti stejně stavěných a rýmovaných slok a krátké sloky závěrečné.

K nejznámějším dílům středověké lyriky patří francouzský Román o r ůži. V českém prostředí byli dvorští zpěváci označováni jako žakéři a kurtoaznípoezie někdy splývala s duchovní lyrikou i žákovskou poezií. PůsobiváZávišova píse ň byla inspirována německou milostnou básní.

3

Dvorští básníci své texty buď interpretovali sami, nebo si najímali tzv. žongléry . Tito všestranní umělci - zpívali, hráli na hudební nástroje, předváděli artistickáčísla, vystupovali zejména před měšťanským publikem . Jejich život býval dosti bouřlivý a bědný. Nejslavnějším žonglérem byl Francouz Rutebeuf [ritbef].

DvorskDvorskéé romromáány: ideny: ideáál rytl rytíířřee


Dvorské eposy vycházely z látek antických i ze starých keltských pověstí. Oblíbenou postavou byl dobyvatel Alexandr Makedonský , jehož osudy byly opakovaně sepsány v různých jazycích. Autorem první Alexandreidy , psané latinsky, byl ve 12. stol. francouzský mnich Gualter Castellionský .

Podnětem pro sepsání české Alexandreidy (poč. 14. století) byla německáverze. Z dvorského eposu se dochovalo asi 3500 veršů (dvě pětiny celku). Autor proměnil antického hrdinu v duchu k řesťanství v bojovníka proti nevěřícím (Peršanům) a přiblížil jej českému prost ředí (někteří vojevůdci mají česká jména, promítají se zde i události za posledních Přemyslovců). Dílo tlumočí názory české vyšší šlechty, jak by měl jednat ideální panovník.

Také keltská vypravování o legendárním králi Artušovi (Artuš žil v šestém století n.l., proslavil se obranou země před nájezdy anglosaských kmenů) a jeho družině, "rytí řích Kruhového stolu ", byla přetvářena v souladu s křesťanstvím; využívala motivu svatého grálu a jeho tajemství.

Tvůrcem dvorských románů s artušovskou tematikou byl Chretién de Troyes [kretien d troa]. Román Tristan a Isolda , příběh osudové lásky, uzavírající se až smrtí obou milenc ů, patří k nejznámějším milostným vypravováním vůbec. Původní text je dnes neznámý; dochovala se však torza jiných zpracování. Autor obohatil staré předlohy o motivy pohádkovédobrodružné a milostné, dokázal zachytit i citové stavy svých hrdinů.

3

Vzorem pro středověké rytíře byl Alexandr Veliký . Vděčnou inspirací byly i příběhy rytířů z družiny krále Artuše , kteří se na hradě Kamelot scházeli u kulatého stolu. Hlavním smyslem jejich konání bylo hledání svatého grálu – kalichu, do něhož údajně jeden z učedníků zachytil kapky krve ukřižovaného Krista .

4

Mise Konstantina a MetodMise Konstantina a Metoděějeje


Počátky psané literatury u nás jsou spojeny se šířením křesťanství, nástupem feudalismu a se vznikem státních útvarů (Velkomoravské říše, českého knížectví). První texty vznikaly ve staroslověnštině, v Čechách téžv latině; čeština proniká do psané literatury později. Literárními jazyky byly také hebrejština a němčina. Nejstarší památky jsou známy pouze z opisů.

Staroslověnská literatura vznikala nejdříve na Velké Moravě. Kníže Rastislav požádal byzantského císaře o vyslání misionářů (věrozvěstů), kteří by pomohli upevnit křesťanskou víru mezi domácím obyvatelstvem. Učinil tak spíše z důvodů politických: aby se prostřednictvím církevníorganizace nestala Velká Morava závislou na mocné západní Franské říši.

Roku 863 na Moravu přišli bratři Konstantin (později známý pod řeholním jménem Cyril) a Metoděj. Patřili k významným vzdělancům své doby, Konstantin (zvaný Filozof) se zabýval zkoumáním jazyků, Metoděj byl znám především jako diplomat. Při bohoslužbách užívali jazyk Slovanůz okolí Soluně, jemuž Moravané rozuměli (tzv. staroslověnštinu).

Bratři položili základy staroslověnské literatury. Staroslověnské památky vzniklé u nás byly psány hlaholicí, písmem, které sestavil Konstantin (jižv Byzanci) na základě malých písmen řecké abecedy. V jiných oblastech se používala cyrilice, vytvořená na základě velkých písmen řecké abecedy a hlaholice koncem 9. století Metodějovými žáky.

3

Po tříletém působení na Moravě se Konstantin a Metoděj se svými žáky vypravili do Říma a dosáhli toho, že papež staroslověnštinu uznal jako bohoslužebný jazyk (vedle řečtiny, latiny a hebrejštiny). Konstantin v Římě vstoupil do kláštera a přijal jméno Cyril, Metoděj se stal biskupem nově zřízené diecéze na Moravě.

StaroslovStaroslověěnsknskáá literaturaliteratura


Splnění úkolůmise bylo nemyslitelné bez základních biblických textů. Původní překlady se nedochovaly, je však jisté, že byla přeložena prakticky celá bible, především hlavní části Nového zákona - evangelia (práce na jejich překladu začaly Konstantinovou zásluhou už v Byzanci). Z řeckých předloh vycházely dva právní spisy , z latinské liturgie tzv. Kyjevské listy .

Konstantinem složený Proglas (= Předzpěv; veršovaná p ředmluvak evangeliu ), první dochovaná slovanská báseň vůbec, vysvětluje úsilío překlad biblických textů do "srozumitelného" jazyka: v duchu řecko-byzantských tradic je zdůrazněn význam knih , neboť jejich prostřednictvím se lidé seznamují s "božím zákonem" a tak mohou dosáhnout spásy.

Z okruhu žáků pravděpodobně pocházeli autoři próz zachycujících život věrozvěstů. Život Konstantin ův líčí filozofovu životní pouť, zabývá se výkladem jeho názorů, popisuje učené spory, jež vedl. Díky básnickému jazyku a fantazijním motivům je dílo z uměleckého hlediska osobitější nežŽivot Metod ějův, v němž je obhajováno velkomoravské působení bratrů. Životy chápou věrozvěsty už jako světce; ale oslavují spíše jejich dílo a nezdůrazňují motivy typické pro pozdější legendy (zázraky, mučednictví).

Po Metod ějově smrti byli po změně politické situace staroslověnští kněžípobiti či vyhnáni. Útočiště našli hlavně u jižních Slovanů v Bulharsku . Zde se zrodil nový proud církevněslovanského písemnictví.

3

Z Velké Moravy pronikla staroslov ěnština do slovanského světa; roli mezinárodního jazyka hrála zejména v jihovýchodní a východní Evropě. Do Čech pronikla až na konci 10. století (za biskupa Vojtěcha ). Centrem staroslověnské vzdělanosti se dočasně stal Sázavský klášter , založený r. 1032 mnichem Prokopem .

5

PoPoččáátky ptky píísemnictvsemnictvíí v v ČČechechááchch


Ze staroslověnské literatury se kromě legend dochovala píseň Hospodine, pomiluj ny (= Pane, smiluj se nad námi; z 10. století ). Stala se všeobecněoblíbeným dílem (byla postupně počeštěna) a zpívala se při slavnostních příležitostech; Karel IV. z ní učinil součást korunovačního obřadu. Končila zkomoleným prosebným zvoláním Krleš, krleš, krleš! (řec. Kyrie, eleison).

Po zákazu slovanské liturgie (v roce 1097 byli její stoupenci ze Sázavského kláštera vyhnáni) dominuje v našem písemnictví latina . Od konce 11. stol.se zejména v latinských textech objevují česká slova . Byly to především tzv. glosy , opisy opisovačů, kteří si mezi řádky či na okraj písemnosti poznamenávali význam některých slov či kratších textových pasáží.

V počátcích českého písemnictví nehraje čeština nijak významnou roli. První česky psaná v ěta (přípis do starší majetkové listiny) pocházíz počátku 13. století . Ke kuriozitám patří neuctivé charakteristiky mnichů, které vepsala neznámá řeholnice do chorální knihy kláštera sv. Jiří v Praze (např. o jistém Aldíkovi, že je "krásen jako anjelík, jenž se u blátě válé").

Pravděpodobně na konci 12. století vzniká píseň Svatý Václave , vévodo české země. Václav je v ní oslovován jako patron země, nebeský rytíř. Píseň se stala posvátným národním textem. K duchovní lyrice patří i tzv. Ostrovská píse ň (též Slovo do světa stvorenie) ze 13. stol ., v té době užexistovaly i české p řeklady modliteb (Otčenáš ) a obřadních formulí.

3

Z Velké Moravy pronikla staroslov ěnština do slovanského světa; roli mezinárodního jazyka hrála zejména v jihovýchodní a východní Evropě. Do Čech pronikla až na konci 10. století (za biskupa Vojtěcha ). Centrem staroslověnské vzdělanosti se dočasně stal Sázavský klášter , založený r. 1032 mnichem Prokopem .

StarStaréé ččeskeskéé hymnickhymnickéé ppíísnsněě

Hospodine, pomiluj ny!Hospodine, pomiluj ny! Jezukriste, pomiluj ny!

Ty, spase všeho mira, spasiž ny i uslyšiž, Hospodine, hlasy našě! Daj nám všěm, Hospodine, žizn a mír v zemi!

Krleš! Krleš! Krleš!

VYSVĚTLIVKY:pomiluj ny = smiluj se nad námispase = spasitelimira = světaspasiž ny i uslyšiž = spas nás a vyslyšžizn = dostatekmír = pokoj, mírKrleš = Kyrie eleison (Pane, smiluj se)

Kdož jsú boží bojovníci a zákona jeho,prostež od boha pomoci a doufejtež v něho.Že konečně vždycky s ním zvítězíte!

Kristus vám za škody stojí, stokrát víc slibuje.Pak-li kdo proň život složí, věčný míti bude.Blaze každému, kdož na pravdě sejde.Ten pán velíť se nebáti záhubcí tělesných,velíť i život složiti pro lásku svých bližních.

Protož střelci, kopiníci, řádu rytířského,sudličníci a cepníci lidu rozličného,pomnětež všichni na pána štědrého.

Dávno Čechové říkaly a přísloví měli,že podle dobrého pána dobrá jízda bývá.

Nepřátel se neklejte, na množství nehleďte.Pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujtea před nepřáteli neutíkejte.

A s tím vesele křikněte, řkúc: " Na ně! Hr na ně!„Zbraň svou, rukama chutnejte! Bůh náš pán, křikněte!

Heslo všichni pamatujte, kteréž vám vydáno.Svých hejtmanů pozorujte, retuj druh druhého.Hlediš a drž se každý šiku svého.

Vy pakosti a drabanti, na duše pomněte,pro lakomství a loupeže životů netraťtea na kořistech se nezastavujte.

Ukázka: Hospodine, pomiluj ny! Svatý Václave! Ukázka: Kdož jsú boží bojovníci


Nebeskéť jest dvorstvo krásné,blazě tomu, ktož tam pójde: v život věčný, oheň jasný svatého Ducha! Kyrieleison!

Pomoci tvé žádámy, smiluj sě nad námi, utěš smutné, otžeň vše zlé, svatý Václave! Kyrieleison!

Maria, matko žádúcie, tys královna všemohúcie, prosiž za ny, za křesťany, svého syna! Kristeleison!

Ty jsi dědic České země, rač pomnieti na své plémě, nedajž zahynútinám i budúcím, svatý Václave! Kristeleison!Svatý Václave!

Svatý Václave, vévodo České země, kněže náš, pros za ny Boha, svatého Ducha! Kyrieleison!

6

Legendy: pLegendy: přřííbběěhy svhy svěětctcůů


Nejslavnější středověký soubor legend představuje Legenda aurea(Legenda zlatá ), kterou sestavil mnich Jacobus de Voragine [jakobus de voragin] (1229-1298), původem Ital. Autorovi se podařilo vytvořit poutavédílo přístupné nejširším vrstvám, některé epizody dokonce zlidověly. Byla přeložena do všech evropských jazyků, dochovala se ve stovkách rukopisů.

Nejstarší legendy na českém území vznikaly souběžně ve staroslověnštiněa v latině. Zachycovaly především život prvních českých světců - knížete Václava (zavražděn r. 935) a jeho babičky Ludmily (zavražděna r. 921). První staroslověnská legenda o sv. Václavu (Život svatého Václava, 10. stol.) srovnává knížete s Kristem a zdůrazňuje jednotu panovníka a církve.

Tzv. Kristiánova legenda (též Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily; asi 10. století ) je psána latinsky , ale její neznámý autor (v prologu se představil jako příbuzný Slavníkovce Vojtěcha, jemužsvou práci věnoval) obhajuje staroslov ěnské písemnictví .

Práce líčí život sv ětců v širších souvislostech, zaznamenává působeníKonstantina a Metoděje, počátky českého křesťanství a státnosti; českéknížectví je chápáno jako pokračování Velké Moravy. Umělecky vytříbený Kristiánův text se stal inspirací pro další legendy, ale i příčinou spor ůbadatelů - někteří z ní vyvozují, že české písemnictví plynule navazuje na velkomoravské, jiní ji naopak považují za podvrh z počátku 12. či 14. stol.

3

Řada legend oslavovala sv. Prokopa, objevila se také díla věnovaná sv. Vojtěchovi, sv. Cyrilovi a sv. Metodějovi; díky nim neupadla v zapomenutístaroslověnská tradice. Práce o našich světcích vznikaly i v cizině (viz výše zmíněná GUMPOLDOVA LEGENDA)

KristiKristiáánova legendanova legenda

Neboť když se služebnice Kristova Ludmila, jak jsme pověděli dříve, ustranila z očí zrádců, na tom hradě, kam se uchýlila, je od nepřátel znovu pronásledována. Řečená vévodkyně totiž nějaké své velmože, syny nepravosti, jménem Tunnu a Gommona, poslala se silnou tlupou na Tetín, aby její tchyni zahubili. Služebnice Kristova však, předem vědoma budoucích věcí, povolala k sobě zmíněného již kněze svého Pavla a požádala ho, aby sloužil mši svatou…

…Když mše svatá byla dosloužena, přijímáním těla a krve Páně se posilnivši, žalmy s nezlomnou myslí jala se pěti. Na večer pak jmenovaní jižusurpátoři vtrhli do jejího domu, vyrazili veřeje, ostatní druhy, ozbrojenékopími a štíty, postavili venku a jen hlavní vrahové Tunna a Gommon –s několika málo jinými –, vyrazivše dveře, s divokým povykem se vřítili do komnaty, v níž odpočívala služebnice Boží. Blažená Ludmila pokorným hlasem jim dí: Jaká to náhlá zběsilost vámi lomcuje? Nestydíte se a ani si nevzpomínáte, kterak jsem já vás jako svoje syny pěstovala a zlatem a stříbrem a skvostným šatem obdarovávala? Ale máte-li proti mně nějakou křivdu, které bych se byla dopustila, povězte, prosím. Leč ti zuřivci, neoblomnější než kámen, nepopřávajíce jí sluchu a neostýchajíce se svéruce na ni vložiti, z lůžka ji vytáhli a na zem hodili. I řekla jim: Maličko mne nechte pomodliti se. Když jí to dovolili, rozpjala ruce a modlila se k Pánu. Poté pravila: Přišli-li jste mne zahubit, prosím, abyste mi sťali hlavu mečem. Podle vzoru mučedníků toužila totiž prolitím krve vydati svědectví Kristu a žádala si s nimi navždy přijmouti palmu mučednickou, kterouž také že si zasloužila, nepochybujeme, poněvadž podle svědectví Písma svatého: Spravedlivý jakoukoli smrtí byl by zastižen, duše jeho v občerstvení bude (Kn. Moudr. 4, 7). Ukrutní tedy kati nedbajíce jejích proseb a slov, provaz na hrdlo jí hodivše, zardoušením ji zbavili života pozemského, aby na věky živa byla s tím, kterého vždycky byla milovala, s Ježíšem Kristem Pánem naším. Vytrpěla pak mučednictví šťastná a Bohu oddaná služebnice Kristova Ludmila sedmého dne v sobotu, 15. září o první vigilii noční.

Vstává blažený Václav, který se měl brzy státi žertvou Kristovou, a do chrámu podle svatého obyčeje svého spěchati dychtí, kdež by mohl, než se sejde lid a nastane ruch, co nejskrytěji se oddati delší modlitbě; a jako dobrý pastýř se stádcem společné chvály jitřní poslouchati nebo zpívati si žádaje, brzy lapen jest v osidla nástrah.

Neboť kněz toho chrámu, jeden z těch, od kterýchž vyšla nepravost z Babylónu, jakmile zahlédl muže Božího, podle příkazu zlosynů zavřel dveře chrámové. Pozdvihli se i připravení úkladníci, bratr totiž a všichni jeho ozbrojenci. A vida bratra vojín Bohem vyvolený pozdravuje ho, a kol krku ho objímaje a líbaje, děkuje mu řka: Zdráv buď provždy, bratře můj, a statky tohoto života i budoucího oplývej; přijmiž tebe Kristus k věčné svéhostině, jako jsi ty včera mne a moje všecky v takové hojnosti pohostil. Na to on s pyšným duchem a s pohledem posupným, tase meč, který mu visel skryt pod pláštěm, odpověděl: Včera ovšem, jak chvíle toho žádala, nynívšak bratr bratru takto poslouží. A rozmáchnuv se mečem ťal ho jím do hlavy; leč poněvadž moc Páně ho chránila, sotva krev se ukázala. Hrůzou nad neslýchaností svého činu byl bídák tak ochromen, že i když podruhéťal, k svému údivu nic nezmohl, co by bylo hodno muže silného. Holý jeho meč blažený Václav rukou zachytiv praví: Jak špatně si počínáš, když mne zraňuješ! Když však viděl, že od svého úmyslu neupouští, posléze ho, jak někteří praví, chytil a k nohám svým porazil řka: Hle, člověče vlastním rozhodnutím zahubený, vidíš, kterak tebe bych mohl vlastní rukou jako nejmenší zvířátko rozdrtiti, ale daleko budiž, aby pravice služebníka Božího poskvrnila se krví bratrovou. A meč, který mu vytrhl, vrátil bratru, a na ruce již od něho krváceje, do chrámu rychle pospíchal. Onen zlořečený však mocným hlasem křičel a hnal se za ním volaje: Společníci moji, společníci, kde jste? Prašpatně pomáháte pánu svému a ničemně ho necháváte na holičkách, ačkoli je vystaven takové úzkosti! Tu se vyřítila celá tlupa zlosynů ze skrýší, do nichž se byli rozprchli, s mnoha meči a kopími, a těžkými ranami ho probodavše, odpravili ho u dveří chrámových.

Ukázka: Mu čednická smrt svaté Ludmily Ukázka: Vražda svatého Václava p řed branou kostela v Boleslavi


7

Vznik Vznik ččeskeskéé literaturyliteratury


Za posledních Přemyslovců nastal ohromný rozmach tvorby v němčině, cožsouviselo s kolonizací neobydlených území německým obyvatelstvem, zakládáním měst i s prohloubením kulturních vztahů se západní Evropou a s rostoucím vlivem českého státu. U královského dvora působí řada minnesängr ů, kteří skládají rozsáhlejší epické skladby i lyrické písně.

Rostoucí moc Němců i jejich ekonomická síla vyvolaly odpor mezi domácím duchovenstvem a šlechtou. Probouzející se národní cít ění se výrazně projevilo i v písemnictví - na přelomu 13. a 14. století vznikla řada děl psaných česky. V krátkém časovém období se tak čeština stáváplnohodnotným literárním jazykem.

Nový proud našeho písemnictví reprezentují Alexandreida a Dalimilova kronika . Autoři těchto děl zůstávají anonymní , je však pravděpodobné, že patřili k panskému stavu a měli - díky nabytému vzdělání - blízko takék církvi. Snažili se oslovit nejen vzdělance, znalé čtení a psaní, ale i širší, laické publikum; proto svá díla uzpůsobili ústnímu podání.

Objevují se i projevy duchovní lyriky. Nejvýznamnějším z nich je tzv. Kunhutina modlitba , zapsaná v breviáři Kunhuty, zakladatelky kláštera sv. Jiří v Praze a dcery Přemysla Otakara II. K významným literárním počinům tohoto období patří rovněž český překlad některých biblických knih - Žalmů a evangelií.

3

Začátky české literatury se opozdily za zrozením západoevropských národních literatur o celá dvě staletí. Naše země ležely na okraji kulturní mapy evropského Západu: česká literatura zpočátku přejímá cizí podněty a vzory z literatury německé a sama podněcuje rozvoj literatur východoevropských (např. polské).

ČČeskeskéé ststřředovedověěkkéé kronikykroniky


Tradici kroniká řského žánru u nás založila Kronika česká (ChronicalBoemorum), kterou v latin ě sepsal Kosmas (asi 1045-1125), děkan kapituly sv. Víta. Jeho kronika podává přehled českých dějin od nejstarších dob po autorovu současnost. Přináší řadu informací, kupř. i ústní "bájivávyprávění starců" (pověsti o nejstarších přemyslovských panovnících).

Jako historik není Kosmas objektivní (nezmiňuje se téměř o staroslověnskévzdělanosti, oceňuje především panovníky, kteří se nedostávali do rozporu s církví). S nevolí pohlíží na vše, co oslabovalo panovnickou moc a český stát. Je skvělým vyprav ěčem: dokáže barvitě popsat prostředí i postavy, události a děje domýšlí do ucelených příběhů, užívá humor a ironii .

Na Kosmovo dílo navázala veršovaná Dalimilova kronika , sepsanáčesky počátkem 14. století neznámým autorem. Reagovala na aktuálníudálosti z doby po vymření Přemyslovců se zjevným politickým záměrem. Zachycuje výhradně české d ějiny (od počátků do r. 1314), historicky spolehlivá však není. Odráží se v ní vliv hrdinské epiky; dvorské obyčeje, přicházející z ciziny, jsou nahlíženy jako škodlivé, neboť vedou panský stav ke změkčilosti. Příznačné je radikálně protin ěmecké zam ěření.

Autor se vyjadřuje bez alegorií a stylistických příkras, jeho jazyk je blízkýběžné mluv ě, nechybějí ani lidová rčení. Verš se příliš neliší od prózy (je bezrozměrný). V krátkých kapitolách se opakují formulace a motivy.

3

Zatímco Kosmas , autor kroniky o nejstarších českých dějinách, je historickou postavou, přídomek Dalimil je historickým omylem ze 17. století. Kronika tak řečeného Dalimila se dochovala v úplnosti (asi 4500 veršů). Má na středověk nezvykle demokratický ráz - české zájmy jsou kladeny nad zájmy stavovské.

8

Kosmas: Kronika Kosmas: Kronika ččeskeskáá

Co dále? Kráčejí poslové moudře neučení, putují vědomě nevědomí, držíce se stop koně. Již přešli přes hory, již již se blížili ke vsi, kam měli dojíti. Tu jim přiběhl jakýs chlapec vstříc, i tázali se ho řkouce: "Slyš, dobrý chlapče, jmenuje se tato ves Stadice? A jestliže ano, je v ní muž jménem Přemysl?" - "Ano," odpověděl, "je to ves, kterou hledáte, a hle, muž Přemysl nedaleko na poli popohání voly, aby dílo, jež koná, hodně brzo dokonal." Poslovépřistoupivše k němu pravili:"Blažený muži a kníže, jenž od bohů nám jsi byl zrozen.„A jako mají sedláci ve zvyku, že jim nestačí jednou to říci, plnou hubou opakují: "Zdráv buď kníže, buď zdráv, tys oslavy nad jiné hoden, vypřáhni od pluhu voly, změň roucho a na koně vsedni!„Přitom mu ukáží roucho i na hřebce, který v tom zaržál.

"Paní naše Libuše i všechen lid vzkazuje, abys brzy přišel a přijal panství, jež je tobě i tvým potomkům souzeno. Vše, co máme, i my sami jsme v tvých rukou; tebe za knížete, tebe za soudce, tebe za správce, tebe saobránce, tebe jediného sobě volíme za pána." Při té řeči se ten mužmoudrý, jako by předvídal budoucnost, zastavil, otku, kterou držel v ruce, vetkl do země, a pustiv voly, zvolal: "Jděte, odkud jste přišli!" Ti, ještě nežto dořekl, z očí zmizeli a nikdy více se neobjevili. Ale líska, kterou do zeměvetkl, vyrazila tři vysoké ratolesti, a to, což jest podivnější, i s listím a ořechy. A muži vidouce, co se tu děje, stáli zaraženi. On je vlídně jako hostitel pozval k snídani, vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra, mošnu položil na trávník místo stolu, na to režný ubrus a tak dále. Zatímco snídali a vodu ze džbánu pili, dvě ratolesti neb odnože uschly a odpadly, ale třetí velmi rostla do výše i šíře. To naplnilo hosty ještě větším podivem a bázní. A on dí: "Co se divíte? Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánůzrodí, ale vždy jen jeden bude panovati. Ale kdyby vaše paní nebyla s tou věcí tak spěchala, nýbrž na krátký čas byla vyčkávala běhu osudů, a kdyby nebyla pro mne tak brzy poslala, měla by země tolik pánů, kolik by příroda vydala na svět knížecích synů."

Potom oděn v knížecí roucho a obut v královskou obuv, vsedne oráč na bujného oře, avšak nezapomínajíce na svůj stav, vezme s sebou svéstřevíce, zcela z lýčí ušité, aby je dal uschovati pro budoucnost; a chovajíse na Vyšehradě v knížecí komoře až podnes a na věčné časy. Ubírali se nadcházkami a poslové ještě si netroufali s novým pánem důvěrněji mluviti, ale jako holubi, když k nim nějaký cizí přiletí, zpočátku se ho bojí, brzy však při letu samém mu přivyknou a jako za svého jej mají a milují, tak oni při jízdě hovořili a povídáním si cestu krátili, a přitom vtipkujíce a žertujíce, na únavu zapomínali…

Tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slouti mužem, spoutal zákony náš bezuzdný kmen, nezkrotný lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jež jej i dnes tíží, též všechna práva, jimiž se naše země řídí a spravuje, sám s Libuší vydal.V době těchto prvních počátků práv jednoho dne řečená paní, jsouc věštným duchem nadšena, před svým mužem Přemyslem a v přítomnosti staršího lidu takto věštila:„Vidím veliký hrad, jenž slávou nebes se dotkne,ve hvozděmísto - je vzdáleno od vsi této natřicet honů a mez mu určují vltavské vlny.!Toto místo na severní straně pevně chrání hlubokým údolím potok Brusnice, na jižním však boku široká hora, velmi skalnatá, jež slove Petřín, převyšuje okolí. Hora toho místa se kroutí na způsob delfína, mořského vepře, směrem k řece. Až tam přijdete, naleznete člověka, an uprostřed lesa teše práh domu. A protože se u nízkého prahu i velcí pánové sklánějí, podle této příhody hrad, jejž vystavíte, nazvete Prahou. V tomto hraděněkdy v budoucnosti vzejdou dvě zlaté olivy, jež svými vrcholy proniknou aždo sedmého nebe a po všem světě budou zářiti svými divy a zázraky. Budou je oběťmi a dary ctíti a jim se klaněti všechna pokolení země českéa ostatní národové. Jedna z nich bude slouti Více slávy, druhá Voje útěcha."

Ukázka: O Libuši a P řemyslovi


Literatura v dobLiteratura v doběě Karla IV.Karla IV.


Pro literaturu této doby je příznačná laicizace (zesvětštění) - autoři i čtenáři stále častěji pocházeli z řad šlechty i z měšťanstva. Roste počet literárních děl, objevují se nové žánrové formy (žákovská lyrika ), vznikají díla naučná(zejména latinské spisy univerzitních pedagogů) i popularizační práce. Vzrostla gramotnost a kolem r. 1470 vznikl úplný p řeklad bible do češtiny.

Nejvýznamnější historické dílo – Zbraslavská kronika - začalo vznikat užv době přemyslovské. Nejhodnotnější části napsal mnich a pozdější opat zbraslavského kláštera Petr Žitavský , muž velkého rozhledu i literárních schopností. Nevěnoval se pouze osudům kláštera, ale zachytil všechny významné události v českém království a okolních zemích.

Historickou i literární hodnotu má autobiografie Vita Caroli (Život Karlův). Karel IV. v ní zachytil zážitky z mládí, kdy žil v cizině, a počátky pobytu v Čechách. V díle se prolínají osobní prožitky s císařovým veřejným působením, nacházíme zde i náboženské a morální úvahy. Z nemnoha citově zabarvených pasáží vyniká líčení návratu do Čech (r. 1333).

Mezi středověkými panovníky, většinou zvládajícími jen základy čtení a psaní či zcela negramotnými, byl Karel IV. svými jazykovými znalostmi išíří zájmů mimořádnou osobností. Navázal velmi přátelský vztah s italským humanistou Petrarcou . Neúspěšná byla císařova snaha zavést novéprávní normy shrnuté v souboru Majestas Carolina (Karlův majestát).

3

Karel IV. (1311-1378) byl synem Jana Lucemburského a Elišky P řemyslovny . Jako první český panovník dosáhl titulu císa ře (r. 1355). Zbavil domácí církev závislosti na německých zemích (r. 1344 bylo v Praze zřízeno arcibiskupství ) a založil univerzitu (r. 1348), první vysokou školu ve střední Evropě.

9

Karel IV. Karel IV. -- Vita Vita CaroliCaroli

Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu svobodného, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v domech měšťanských jako jiný měšťan. Hrad pražský pak byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboťod časův krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi. Na tom místě jsme dali vystavěti nově veliký a krásný palác s velikým nákladem, jak dnes patrno kolemjdoucím. V té době jsme poslali pro svou manželku, ježto byla dosud v Lucembursku. Ta pak přišedši měla po ruce prvorozenou dceru, jménem Markétu. V těch pak dobách dal nám otec náš markrabstvímoravské a toho titulu jsme užívali. Když pak obec šlechetných mužů Čech přihlédla k tomu, že pocházíme ze starobylého českých králů, poskytla nám z lásky pomoc, abychom mohli získati zpět hrady a královské statky…

Spravedlnost sdostatek vládla v království, ačkoli páni stali se většinou tyrany a nebáli se krále, jak se slušelo, protože si byli království mezi sebe rozdělili. A tak drželi jsme vladařství nad královstvím, zlepšujíce je den ode dne po dva roky... Po těchto událostech přišel náš otec do Čech a přivedl s sebou svou manželku, kterou si vzal za královnu, jménem Beatrix, dceru vévody bourbonského, z rodu českých králů francouzských, s níž potom zplodil jediného syna, jménem Václava. Tehdy zlí a lstiví rádcové zvítězili nad námi u našeho otce, vlastního prospěchu hledajíce; byli to i Čechové i páni z hrabství lucemburského. Přistupujíce k našemu otci, namlouvali mu říkajíce: "Pane, mějtež se na pozoru; váš syn má v království mnoho vašich hradů i mnoho přívrženců; proto bude-li dlouho takto nadužívati své moci, vyžene vás, kdykoli bude chtíti; neboť jest sám i dědicem království i pochází z rodu králů a velmi jest milován od Čechů, vy však jste král přišlý." To pak říkali, hledajíce prospěchu a vlastních výhod, aby jim svěřil hrady a statky královské. On pak natolik uvěřil jejich radám, že k nám pojal nedůvěru a odňal nám proto všechny hrady i správcovství v Čechách a v markrabství moravském. A tak nám zbyl holý titul markraběte moravského beze vší podstaty.

Karel IV. se narodil se v Praze roku 1316. Byl synem Krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Již jako nemluvně byl vězněn na hradě Lokti, později na Křivoklátě. V sedmi letech byl odvezen do Paříže, kde zůstal osm let na královském dvoře na vychování. Toto vše se dělo na příkaz Jana Lucemburského, který měl obavy, aby česká šlechta předčasně neprohlásila jeho syna králem.

Paříž otevřela Karlovi cestu ke vzdělání (ovládal pět světových jazyků), dala mu možnost proniknout do světa šlechty, poznávat spletité uličky vlády. V patnácti letech byl otcem povolán do Itálie, kde si měl jako vládce některých měst osvojit první vladařské zkušenosti. Roku 1333 se vrátil do Čech s titulem "markraběmoravský" s úkolem vrátit českým zemím pevný řád. V Čechách tehdy vládl nepokoj, zemi vládlo několik velmožů, kteřínerespektovali krále Jana, jenž pobýval stále v cizině. Karel začal podporovat českou šlechtu, byl proto osočen u krále Jana a odvolán do Tyrolska. Odtud se vrátil již jako trvalý vládce Čech roku 1338. Korunován byl po smrti otce, který zahynul v bitvě u Kresčaku, roku 1346. Stal se tak králem českým a římský, později císařem římským. Zrovnoprávnění vztahu Čech k Říši římské potvrdil Zlatou bulou roku 1356.

Nesmírně se zasloužil o politický i kulturní rozvoj Čech. Roku 1348 založil Nové Město pražské, téhož roku vznikla Karlova univerzita. Památkou na jeho vládu je Karlův most, chrám sv. Víta, Karlštejn aj.

Karel IV. byl čtyřikrát ženatý (Blanka z Valois, Anna Falcká, Anna Svídnická, Alžběta Pomořanská), měl celkem deset dětí, čtyři z toho zemřely. K historicky nejznámějším patří Václav a Zikmund.

Ukázka: Návrat mladého Karla IV. do Čech Život Karla IV.


StaroStaroččeskeskéé satiricksatirickéé bbáásnsněě


Přibližně od poloviny 14. století nabývá na významu výchovné a satirickébásnictví . Formu veršovaného kázání má Desatero kázanie božie -autor se ovšem nezabývá teologií, ale společenskými problémy. Ke každému přikázání (obzvláštní pozornosti se těší "Nepokradeš!") uvádí tři skupiny hříšníků (z různých sociálních vrstev).

Konkrétní společenské zaměření má sedm kratších textů, později souhrnněnazvaných Satiry o řemeslnících a konšelích . Na rozdíl od Desatera v nich nepřevládá snaha věřící vychovávat, výrazně se uplatňuje dialog . Oběsatirické básně byly nalezeny v tzv. Hradeckém rukopise (vznikl kolem r. 1400, obsažené texty jsou však mnohem starší).

Báseň Podkoní a žák je parodií univerzitních disputací ("učených hádání"). Popisuje hospodskou hádku postav, které navzájem poukazujína ubohé postavení svého protějšku; je však zřejmé, že bědný je život obou. Spor ústí ve rvačku, při níž "pohlavci suší pleskají kol uší“; autor (pravděpodobně student) se nepřiklání k žádné ze znesvářených stran.

Smil Flaška z Pardubic , synovec prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, je autorem alegorické básn ě Nová rada , v níž zvířecí sněm radí nastupujícímu králi (lvu), jak si má počínat (snaha ovlivnit vztah panovníka a vysoké šlechty). Některé výstupy jsou laděny ironicky (zajíc radí nebrat si do boje těžké brnění, které brání v rychlém běhu na útěku).

3

Světský měšťanský živel a s ním i čeština pronikal do středověkých dramat. Mastičkář byl komický, místy hrubý výjev z tržiště, znevažující biblické události, duchovní literaturu i vystupující postavy. Z vulgarity některých výjevů a promluv i výpadů proti Židům je zřejmé, že hlavním smyslem díla bylo pobavit.

10

PodkonPodkoníí a a žžáákk

Žáku, ty mizero jeden!Nač tak zpupné řeči vedeš?Vždyť za babku cenu nemáš,hubený jsi, z metly strach máš,světem plahočíš se bídněa jen dřeš se očividně.Ač se lopotíš, jak můžeš,na lepší šat se nezmůžeš,v hadrech chodit zvyk je žáků.A tvůj nocleh, ubožáku?Na kamnech si nyní hovíš,v zimě však si nepohovíš.Do hádky se s tebou pustía na kamna tě nepustí.Ba ještě ti bude blaze,budeš-li spát na podlaze.Tvrdě se ti léhá na zem,jektáš zuby, tuhneš mrazem.A vstát dřív než rosa padá!Když pak na tě přijde řadaobstarávat práci v škole,to se teprv octneš v kole!Pravíš-li, že volný budeš,tenhle úkol nepozbudeš!Vždy se musíš práce chopit,školu zamést, v kamnech topit,a nic nesmíš opomenout!

Hadr ze stáje jsi pouze!Znáš kdy svátek místo nouze?Vychrtlý jsi mi satrapa,ne lepší selského chlapa,když každičký den hnůj kydáša lepším to nevystřídáš.Marně se chceš rovnat žáku,ve všem máme lepší čáku,ne jak vy, ta chátra tupá!Dotáhnu to na biskupa,když mi pánbůh bude přáti,neboť se ho nechci vzdáti.Bude-li má hlava zdravá,brzičko, už na Václava,což tak daleko už není,získám první vysvěcení.Pleš se mi ihned vyholía nechťmi škodí kdokoli,spravedlnosti neujde,vždycky pěkně na soud půjde.

Ukázka: Podkoní žákovi Ukázka: Žák podkonímu


Přitom - jak si odpočinout,když na zemi spáváš tvrdě?Mně je líp, říct mohu hrdě.Rájem se má postel zdá mi,když tak nastelu si slámya ležím v ní jako v chvojí.Často ovšem spávám v hnoji –toho však jsem málo lačen,leda když jsem deštěm zmáčen,aby šat mi uschl k jitru,kdy jej, časně vstana, vytru,takže zas je sukno čisté.Ale jářku, to je jisté:mne se selští chlapi bojí!Kudy chodí nebo stojí,hned přede mnou skloní hlavy:"Vítej, panici!" mne zdraví.Sedlák se mi vyhne radši,ba i slípka sotva stačíutíkat, což rád mám strašně,neboť zmizí-li mi v brašně,projde na hostinu změnou –s druhy sním ji upečenou!Také pravím, a to platí:nemám strach, že pán mě zmlátí.

Splatí mi to víc než draze,pojí se mnou calet v Praze!A kdo by mi mohl škodit,až si budu slavně chodithrdě v menším rouchu zlatém,jsa už knězem či prelátem?Když kázat budu v kostele,kde ty budeš stát jak telev těch svých hadrech s vůní stáje,na mne pohlédnout strach maje?Proto, nebožáku bídný,nech své pýchy a seď klidnýbez hádky a hašteření.Však víš sám, že v kapse není!Jen ti radím k tvému štěstí:chceš-li dlouhý život vésti,opusť tu svou dvorskou chasu.

Univerzita a reformnUniverzita a reformníí kazatelkazateléé


Dění v Čechách po smrti Karla IV. ovlivňovali reformn ě nalad ění učenci a kazatelé . Všeobecná nespokojenost vládla s poměry v církvi, která se v mnohém vzdálila prvotním křesťanským myšlenkám (zejména ideálu chudoby). K nejvýznamnějším kritikům patřil Angličan John Wycliffe [viklif]. Zdůrazňoval, že hlavní křesťanskou autoritou nejsou církevní hodnostáři, ale bible, odmítal světskou moc církve, přemíru a pompéznost obřadů atd.

Mezi českými kazateli vynikal Jan Milí č z Krom ěříže, strhující ostatní silou osobního příkladu (kázal i několikrát denně, opustil místo v královskékanceláři a žil v chudobě, založil ústav pro převýchovu nevěstek). Z jeho popudu byla vybudována Betlémská kaple (jako místo pro česká kázání).

Velmi úspěšné byly popularizační práce Tomáše Štítného . Nebyl vědec ani výrazný myslitel, ale podařilo se mu vyložit stěžejní křesťanskémyšlenky a zásady i obecnější otázky související se životem společnosti (vztahy mezi stavy, manžely atd.) srozumitelně i prostým věřícím či dětem.

Štítný v mládí studoval na pražské univerzitě, seznámil se s myšlenkami reformátorů, zejména Jana Milí če. Jako laik nemohl kázat, a své názory vydával v podobě souborů traktát ů (původně určených rodině, čeledi, sousedům) – např. Řeči nedělní a sváteční, Řeči besední. Vznikly tak prvníčeské postily (z lat. post illa verba = po těchto slovech), čili soubory kázání po slovech z evangelia, čtených při křesťanské bohoslužbě.

3

Významné podněty literární tvorbě přineslo založení pražské univerzity (1348). Pro potřeby výuky vznikaly komentáře k dílům uznávaných autorit, učebnípříručky i veršované slovníky , které vysvětlovaly latinské pojmy česky. Jejich autorem byl Bartolom ěj z Chlumce , který je znám také jako mistr Klaret .

11

Mistr Jan HusMistr Jan Hus


Již jako univerzitní profesor Hus přijal kněžské svěcení, od r. 1402 byl pak hlavním kazatelem v Betlémské kapli . Svými názory a vystupováním si získal mnoho přívrženců (včetně Václava IV ), ale také řadu nepřátel.

Spory s církevní hierarchií přivolaly na jeho hlavu stupňované církevnítresty, včetně papežského interdiktu (zákazu všech církevních úkonův místě, kde se zdržuje člověk postižený klatbou). Když v r. 1412 ostře odsoudil papežem vyhlášený prodej odpustk ů, ztratil i královu přízeňa musel odejít z Prahy. Pobýval v jižních Čechách a r. 1414 se dobrovolněvydal na církevní koncil (sněm) v Kostnici , aby obhájil své učení. Diskuzi však sněm nepřipustil, prohlásil Husa za kacíře a nechal jej upálit.

Jako náboženský reformátor Hus vycházel z myšlenek Viklefa. Prosazoval, aby se církev zřekla majetku, odmítal poslušnost církevním hodnostářům (včetně papeže) i světské vrchnosti, pokud jejich konání odporuje "božímu zákonu" (tj. absolutním pravdám a mravním zásadám uvedeným v bibli).

Hus psal zprvu latinsky, pak i česky. Souhrn Husových reformních názorůpředstavuje latinský spis O církvi (vycházeli z něj kostničtí žalobci). Citovánaléhavost prostupuje české výklady hlavních křesťanských modliteb Výklad Viery (Věřím v Boha), Desatera a Páte ře (z lat. Pater noster -Otče náš). V Knížkách o svatokupectví odmítá obsazování církevních úřadů za peníze. Ve spisu Dcerka dává výchovné rady ženám-křesťankám

3

Jan Hus (asi 1369-1415) vystudoval pražskou univerzitu a pak zde působil jako učitel (mistr), později se dokonce stal jejím rektorem (r. 1409). Na Husův popud vydal král Václav IV. Dekret kutnohorský, měnící poměry na univerzitě ve prospěch Čechů. Následoval odchod značné části německých studentů a pedagogů.

Jan Hus Jan Hus –– Listy z KostniceListy z Kostnice

Ctění a v Kristu Ježíši nejmilejší mistři, bakaláři a studenti university pražské!Napomínám vás pro samého nejlaskavějšího Ježíše, abyste se navzájem milovali, rozkoly vypleli, o čest boží především usilovali, majíce mne na paměti, kterak jsem vždy usiloval rozmnožit prospěch university ke cti boží, kterak jsem se rmoutíval nad vašimi nesváry a výtržnostmi, kterak jsem přeslavný náš národ chtíval shromáždit v jedno.A ejhle, jak u některých mých nejmilejších, pro něž bych byl nasadil život, stal se mi příliš hořkým, skličuje mě ponižováním, urážkami a nakonec hořkou smrtí. Odpusť jim bůh všemohoucí, protože nevědí, co učinili. Za něse s upřímným srdcem modlím, aby jim odpustil.Jinak, nejmilejší v Kristu Ježíši, stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky.Vězte také, že jsem žádného článku neodvolal ani neodpřisáhl. Koncil chtěl, abych o článcích z knížek vybraných, o všech i o každém jednotlivém prohlásil, že jsou křivé. Nechtěl jsem, leda by mi nesprávnost dokázali z Písma. Proto ať by byl kterýkoli křivý smysl v kterémkoli z těch článků, toho se zříkám a svěřuji jej opravě pána Ježíše Krista, který zná můj upřímný úmysl, nevykládaje v křivý smysl, jehož já nezamýšlím. A vás rovněžnapomínám v Pánu, mohli-li byste v některém z oněch člávků shledat smysl křivý, abyste se ho zřekli, ale vždy bez újmy pravdě, o kterou mi jde.Modlete se za mne k bohu a pozdravujte se navzájem ve svatém pokoji.Mistr Jan Hus, v okovech a v žaláři, stoje již na samém břehu pozemského života, očekávající nazítří strašnou smrt, která, jak doufám, očistí méhříchy, z milosti boží neshledávaje na sobě nijakého kacířství, když z celého srdce vyznávám všelikou víry hodnou pravdu...Prosím, milujte Betlém a na mé místo ustanovte Havla, protože doufám, že Pán jest s ním. Amen.

Doporučuji vám Petra z Mladoňovic, nejvěrnějšího a nejstálejšího svého těšitele a posilovatele.

Tak jako předchůdci Husovi vytvořili literární postily, tak Hus vytvořil literární druh listu jako formu poslání, kterým působil na své posluchače v době, kdy neměl možnost působit přímým kázáním.

Nejznámější z jeho listů jsou právě listy z Kostnice. Obsahují posláníadresovaná jednotlivcům, skupině Husových kostnických průvodců a příznivců, ale i obci přátel doma, univerzitě a celému národu. Listů využíval Hus až do samého konce života, psal jej dokonce ještě "v čakání osúzeniena smrt v žaláři v okovách".

V myslích lidí se až do současnosti nejvíce uchovaly listy: Přátelům v Čechách, Univerzitě pražské.

Přátelům v ČecháchObrací se zde na Pražany, aby nezapomněli na Betlémskou kapli a dál v níboží slovo kázali. Nabádá své přátele "aby se milovali, dobrým násilím tlačili nedali a pravdu každému přáli".

Univerzit ě pražskéOslovuje zde mistry, bakaláře, i studenty univerzity. Nabádá je k tomu, aby se milovali, o čest boží usilovali, rozkoly vypleli, aby hájili pravdu, kterávítězí nade vším a má sílu až na věky. Dává jim na vědomí, že nic ze svého učení neodvolal. Dopis končí slovy:

"Modlete se za mne k Bohu a pozdravujte se navzájem ve svatém pokoji.Mistr Jan Hus, v okovech a žaláři, stoje již na samém břehu pozemského života, očekávající nazítří strašnou smrt, která jak doufám, očistí mé hříchy, z milosti boží neshledávaje na sobě nijakého kacířství, když z celého srdce vyznám všelikou víry hodnou pravdu."

Ukázka: List z Kostnice O díle


12

HusitskHusitskáá literaturaliteratura


V době husitské doznala literatura zásadních změn - stala se především prost ředkem politického boje . Nebyl prostor pro tvorbu uměleckou, popř. zábavnou, a proto mizí legenda, epos, drama, světská lyrika; naopak hojněse objevují spory , obrany , traktáty , kázání , kroniky . V popředí jsou agitační cíle , autoři se podřizují společenské poptávce (i v duchovní písni).

Jak próza, tak poezie se přibližují běžné, hovorové řeči. Změnilo se postavení literárních jazyků - čeština dále proniká do děl teologických i do správní oblasti, díky některým husitským kněžím i do bohoslužby. Latinase objevuje v pracích určených vzdělancům, v textech propagačních aj. Po vyhnání německého patriciátu z měst literární scénu opouští němčina .

Vznikaly nové p řeklady bible a zájem o přímé poznání křesťanského učení vedl k tomu, že se rozšířila znalost čtení a psaní , jak mezi řadovými příslušníky církve, tak i laiky . Papežský vyslanec v Praze (a pozdějšípapež Pius II.), uvádí ve své latinsky psané - jinak protihusitsky zaměřené– České historii, že "každá česká selka zná bibli lépe než italský kněz".

Velký význam byl přikládán duchovní písni; sborník Jistebnický kancionálobsahuje písně české i latinské. K nejpopulárnějším patřily písně Povsta ň, povsta ň, veliké m ěsto pražské a hymna husitských vojsk Kdož jsú božíbojovníci . Vavřinec z B řezové napsal latinskou Husitskou kroniku , v nížpohlíží na husitské hnutí střízlivě a kritizuje jeho výstřelky (ničení památek)

3

Husova potupná smrt způsobila v Čechách nesmírné pobouření. Neklid a revoluční nálady vyústily v tzv. první pražskou defenestraci . V letech 1419-1434probíhají nepřetržité boje – jednak mezi husity a jejich domácími a zahraničními odpůrci, jednak mezi husitskými radikály (tábority ) a umírněnými (pražany )..

Petr Petr ChelChelččickýický


Chelčický (jméno je odvozeno od názvu vesnice, v níž prožil většinu života; sám se takto nepodepisoval) byl svobodným sedlákem či zemanem. Dosáhl jen nižšího školního vzdělání a latinu příliš neovládal, své znalosti však prohluboval díky překladům (což usilovně činil). S reformními myšlenkami se seznámil při pobytu v Praze, později občas navštěvoval jihočeské táborské obce. Scholastická učenost, vyžívající se v citacích z bible a církevních autorit, mu byla cizí: používal vlastní argumenty .

Přes zjevnou duchovní blízkost (např. v odmítání bohatství a světské moci církve) se Chelčický nepřidal ani k jedné z husitských stran, neboť hluboce nesouhlasil s násilím , provázejícím snahu o prosazení jejich myšlenek.

Už v raném spisu O boji duchovním odmítl jakýkoli boj a fyzické násilí (s poukazem na přikázání "Nezabiješ!"). Traktát O trojím lidu poukazuje na neoprávněnost nadřazování šlechty a duchovních nad sedláky a nevolníky (z jejichž práce celá společnost žije): objevuje se tu převratná myšlenka rovnoprávnosti všech stavů. Lék na společenské neduhy Chelčický hledal v návratu k prvotním křesťanským obcím, žijícím v chudobě a prostotě.

Spis Postila má formu kázání , představuje sbírku komentářů k úryvkům z evangelia. Traktát Sieť viery pravé rozvíjí motiv z evangelií (zázračný rybolov apoštola Petra): síť (symbol víry i prvotní církve) zachytává věrnéKristovy stoupence; hříšníci ji trhají (a ztrácejí možnost být spaseni).

3

Chelčického stoupenci vytvořili novou církev - jednotu bratrskou . Členové, oslovující se "bratři" a "sestry", žili ve venkovské komunitě, zdůrazňovali význam tělesné práce, odmítali vyšší vzdělání, světské zákony, službu ve vojsku apod. Později začala výrazně ovlivňovat domácí dění (v oblasti vzdělání i kultury).

13

ZZáábavnbavnáá literaturaliteratura


Na dvorský epos navazují rytí řské romány (psané prózou ). Napínavost děje v nich překrývá výchovné a milostné prvky. Význam měly fantastickémotivy - hlavní hrdina se potýká s pohádkovými bytostmi (s obry, draky). Rytířské romány vznikaly především v 15. a 16. století. Drsný humor a pragmatismus až cynismus v lidských vztazích je příznačný pro Román o Lišákovi , tzv. zvířecí epos , který vznikl ve Francii. Zvířecíeposy a bajky využívaly alegorie - přisuzovaly zvířatům lidské vlastnosti.

Vyloženě světský ráz měla žákovská poezie . Písně pijácké, milostné, ale hlavně satiry proti církvi i šlechtě psali autoři v latině i v národních jazycích (někdy využívali i makarónských verš ů, tj. střídali jazyky v jednom textu).

Roli zábavné četby plnily i cestopisy . Nejznámější, nazvaný Milión , je spojený se jménem benátského kupce Marca Pola (1254 -1324), který se dostal až do Číny na dvůr Velkého chána. Zatímco Polova práce je pojata jako realistická praktická p říručka, populární Mandevill ův cestopis byl plný neskutečných představ o exotických zemích (fantastická flóra i fauna).

Známým českým cestopisem byl Deník Václava Šaška z Bí řkova , který vypovídá o cestě poselstva vyslaného Ji řím z Pod ěbrad do západníEvropy. Dílo realisticky zachycuje jak vlastní putování a příhody s ním spojené, tak krajové zvyky , pamětihodnosti, zvláštnosti apod. Cestopis převyprávěl pro mládež Alois Jirásek (Z Čech až na konec sv ěta).

3

Česky psaná próza se držela cizích předloh. Starořecká vyprávění o trojské válce zachytila Trojánská kronika , dílo nesmírně populární, čtené ještě v 19. století. Byla jednou z prvních knih vydaných u nás tiskem (pravděpodobně r. 1479, není vyloučeno, že vyšla již r. 1468 jako první česká tištěná kniha vůbec).

Date post:	12-Apr-2017
Category:	Education
Upload:	eccehugo
View:	175 times
Download:	2 times

Středověká literatura

Education