t e r e z a j u n o v á

po s t e l o v é h i s t o r k y

b i r t h d a y e d i t i o n

= = = = = = = = = = = = = = = = = = =

3

4

Postelové historky

5

6

Co tě nezabije, to tě posílí.

(ale Rambo není zrovna moc sexy)

7

8

Úvod

Asi bych měla vysvětlit, proč jsem se rozhodla

pustit do sepisování všech historek, ať už mých

nebo mých báječných kamarádek. Zaprvé, jako

všichni psavci jsem skálopevně přesvědčena o tom,

že jsou strašně vtipné a svět by o hodně přišel,

kdyby nevešly v širší známost. Druhý důvod je víc

lichotivý - ony totiž ty mé historky nejsou nijak

jedinečné nebo originální. Maximálně je možná

originálně vyprávím. Ale děly se a dějí i všem

ostatním. Takže pokud se vám zdá, že jste je už

někdy slyšely, podobnost vůbec nemusí být náhodná.

Historie vztahů mezi mužem a ženou se všemi těmi

nedorozuměními se totiž neustále opakuje. A je

ironií lidstva, že se z ní doposud nepoučilo. I

když na druhou stranu, stál by takový život, kdy

by všechno bylo jasné, za to?

Takže, dámy, které si myslíte, že jste nějaké

divné, protože řešíte problémy, které vaše

kamarádky vůbec neznají, neklesejte na mysli.

Nejste jediné, jen ty další neznáte. Já mám to

štěstí, že jsem obklopena kamarádkami, které máme

nebo jsme měly stejné problémy, takže můžeme jedna

druhou podpořit a dodat sílu nebo radu. A nebo to

všechno spláchnout dobrým vínem. Proto si ničím

9

záda hrbením nad notebookem ležmo v posteli

sepisováním všech historek. Odtud je název knihy,

ale předpokládám, že vám ten dvojsmysl došel.

Doufám, že vám dám pocit, že v tom nejste samy.

Všechny tyto historky se totiž opravdu staly, nic

jsem si nevymyslela. No, možná jsem je někde

krapet přibarvila, abych vás pobavila. Život by se

totiž neměl brát příliš vážně – to byste si mohly

rovnou hodit mašli.

Pánové, kteří to nějakým omylem čtete, tohle není

to žádná „antichlapská“ propaganda ve stylu

„všichni chlapi jsou hajzli“. Je to jen vtipné

glosování situací, ve kterých rozhodně nehrajete

vedlejší roli. Na všechno jsou vždycky dva, takže

i já nebo mé drahé kamarádky máme svůj podíl na

tom, proč se to vše nakonec tak seběhlo. Pokud

máte smysl pro humor, dokážete se tomu zasmát. A

možná se i něco dozvíte. Pochopit nás jste přece

vždycky chtěli, ne? A pokud nejste již zmínění

„hajzli“, nebudete to zneužívat. Štěstí by vám to

stejně nepřineslo, protože kdo s čím zachází, tím

také schází. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Jak se

do lesa volá, tak se z lesa ozývá. A na hrubý

pytel, hrubá záplata. Takže tak.

Snad to pro vás bude příjemné čtení a pobavíte se.

Já se bavila hodně.

10

Jak to všechno začalo

Kdy jsem nastoupila strastiplnou, ale snad

úspěšnou cestu ke zmoudření? Nepochybně zdárným

dokončením vysokoškolského studia a přestěhováním

se do Prahy. Už dlouho mi bylo jasné, že v Opavě

bych zůstat nemohla – udusila bych se. Dva roky

magisterského studia pro mě byly peklem. Rozhodla

jsem se uzavřít z mého pohledu nepříliš jásavou

kapitolu, pokud jde o vztahy a začít úplně znovu.

Vybudovat si novou image a nový život. Krásnější a

zářivější. Ano, tušíte správně – útěk neznamená

řešení problému a já na to taky přišla. Ale

nepředbíhejme.

Já jsem samozřejmě ještě před skončením školy

zkoušela možnosti v zahraničí. I po smíšené

zkušenosti z jedné stáže jsem tak nějak pořád

snila o kariéře v diplomacii, která by mi umožnila

natrvalo opustit malý český rybníček. A jak mi to

bylo přirozené, věřila jsem ve svou štěstěnu,

která mi vždy přála a nepředpokládala, že by to

tentokrát mělo být jinak. Přihlásila jsem se do

výběrového řízení do institucí EU a ke státnicím

z angličtiny a ze španělštiny. Říkala jsem si, že

se budou hodit, až budu v Bruselu. Anglické jsem

zvládla, o čemž jsem ani nepochybovala. Pak

11

dorazily výsledky výběrového řízení – neprošla

jsem o půl bodu! Upřímně, to nasere. No co už,

stejně jsem nechtěla být úředníkem, opakovala ve

mě má ublížená hrdost. Týden na to dorazily

výsledky španělských státnic – neudělala jsem je o

¾ bodu. Málem jsem vyskočila z kůže. To mi snad

osud dělá naschvál! Co mi tím chce dokázat? Ale já

mu ještě ukážu! Zvládnu to i bez blbé byrokratické

EU i debilních zkoušek ze španělštiny! Odstěhuji

se do Prahy! A protože jsem činorodý člověk,

okamžitě jsem začala spřádat plány a podnikat

přípravy.

V Praze jsem měla nějaké známé, takže jsem zase do

neznáma tak úplně neodcházela. Nicméně jsem

potřebovala přesvědčit někoho, aby odešel se mnou.

Někoho, o koho bych se mohla opřít, povídat si a

hlavně sdílet byt. Upřímně, nedokázala jsem si

představit, že se nastěhuji k někomu mě neznámému

a sdílet společné prostory. Vhodnou „obětí“ se

zdála být Denisa.

Poslední rok strávila v Londýně po rozchodu

s dlouholetým přítelem, takže to nevypadalo, že by

v Opavě bylo něco, co by ji táhlo zpět. Navíc byla

úžasný cynik a ulítlý člověk zároveň, což

perfektně vyhovovalo mým představám o novém

začátku: potřebovala jsem někoho, kdo by mě občas

12

nakopnul (samozřejmě obrazně) a taky někoho, kdo

je praktik, protože v tomto ohledu bych si na sebe

rozhodně nevsadila. Lehkým, ale neustálým

přesvědčováním se mi ji podařilo pro můj plán

získat a budování nového života mohlo začít. No,

taky tomu napomohl jeden pohovor, který v Opavě

absolvovala. Podmínky byly děsné a představa, že

by se výrazně nezměnily během většiny kariéry byla

prostě k nepřekousnutí.

Super, takže spolubydlící by byla. Začala fáze

číslo dvě mého úžasného plánu: hledání bydlení. A

to ne ledajakého. Bydlení někde na periferii

rozhodně neodpovídalo mým představám. Když se

hodně soustředím, dokážu být velmi systematická.

Takže jsem prošla webové stránky, zjistila situaci

na trhu, pár inzerátů obtelefonovala a přiznala

si, že najít nějaký miloučký příbytek v centru

Prahy za rozumnou cenu nebude úplně jednoduché.

Nicméně jsem nadále spoléhala na štěstenu.

V poslední době se trestuhodně flákala, tak by

zase mohla holka začít snažit. Provedla jsem další

rešerši, vše vytiskla a odjela do Prahy k tetě.

Druhý den jsem šla do kavárny Louvre, dala si

ledový čaj a pustila se do telefonování. Asi jsem

vypadala jako neskutečný workholik, alespoň číšník

tak na mě koukal. Každopádně štěstěna tentokrát

13

zafungovala a nemožné se podařilo! Malý byteček

kousek od Karlova náměstí přesně splňoval mé

představy o mém novém bydlení. Denisu jsem tam

další den přitáhla, lehce zpracovala a byl náš. Ve

čtyři odpoledne jsme v realitce podepsaly smlouvu,

složily kauci a v 16.45 jsme už seděly ve vlaku

směr Opava. Super, byt máme. Odškrtla jsem další

položku na svém virtuálním seznamu. Byla jsem

totálně vyčerpaná, ale naprosto šťastná: teď už

nic nebránilo mé cestě vstříc novým, zářným

zítřkům.

Další položkou na mém pomyslném task listu byla

práce. Peníze si netisknu, je potřeba se něčím

živit. Opět jsem sázela na své štěstí. Taky mi nic

moc jiného jako čerstvému absolventovi nezbývalo.

Neustále jsem si (a hlavně před každým pohovorem)

opakovala, jak o mě všichni říkají, jak jsem

neskutečně schopná a inteligentní, a že když už

neuspěju já, tak to už snad nikdo.

První probuzení přišlo s mými jazykovými

znalostmi. Ano, každému to přišlo jako zajímavé.

Ano, velmi dobře to odpovídalo mému snu pracovat

v diplomacii, ale co jako prakticky s tím dělat?

Angličtina stačí. Má zahraniční stáž taky zaujala,

ale spadala do podobné kategorie. Nakonec se i

tentokrát zadařilo: nově otevřené business centrum

14

mezinárodní firmy hledalo v Praze lidi a v té době

zrovna do francouzského týmu. Heuréka! Pohovor

v Hiltonu na mě udělal nejlepší dojem a já jsem

odcházela s jasnou vidinou, jak teď pohnu celým

manažerským světem a otočím chod zeměkoule.

Není tahle naivita nezkaženého mládí kouzelná?

Možná je to i trošku škoda, že s přibývajícími

zkušenostmi klesá míra nadšení, kterého jsme

schopni. Ale asi to má tak být.

15

Klára

Dosud to bylo všechno vyprávění jen a jen o mě.

Nebojte, zase tak velký egocentrik nejsem, jen

průměrný. Kde že jsou mé báječné kamarádky? Kde že

je to úžasné přátelství? Právě přichází na scénu.

Kapesníky připravit.

Budu se ale muset vrátit do doby mých

univerzitních studií. V jednom ročníku jsem začala

a strávila tam půlrok. Pak jsem ale odjela na stáž

a vcelku výjimečně dostala odklad na jeden rok.

Takže jsem se "propadla" do dalšího ročníku. A

výsledek? Ve vyšším ročníku jsem znala více lidí

než ve své nové třídě, kam jsem nastoupila až od

druhého semestru. Objektivně musím říct, že za

celou dobu studia se to moc nezměnilo. Ještě ve

třeťáku jsem byla velmi překvapená, když jsem

zjistila, že jedna mě neznámá slečna je už tři

roky má spolužačka. Stane se. Není to výraz

nějakého přehlížení z mé strany, ale prostě jsem

přišla do prostředí, kde už byla vytvořena

struktura vztahů. A tehdy mi ještě chyběla

dostatečná sebejistota, abych takovou situaci

ustála. Takže jsem si řekla, že nové spolužáky

vlastně ani moc nepotřebuji. A na ně to přesně tak

působilo, jak jsem se za pár let dozvěděla. Ale i

16

když jsem nebyla součástí mainstreamu, našla se

malý „výklenek“, jak by řekli markeťáci, kam jsem

zapadla. A bylo to díky chlapům. Jen tak

mimochodem, my ženské jsme v tomhle děsné. Nijak

nepomůžeme té druhé, necháme ji to vyžrat a

sledujeme, jak se s tím popere. No, přiznejme si

to.

Když jsem přišla na první přednášku, usadila jsem

se na jedno z volných míst a slušně se zeptala

lidí kolem, zda není obsazené. Jsem přece milá a

dobře vychovaná. A pak se bavila vzniklou situací.

Nikdo se totiž neodvažoval zeptat, kdo jsem a co

tam dělám. Jen tak nenápadně pokukovali: „Nevíš,

kdo to je?“ „Nevím, a co ty?“ „No já taky ne.“

Krčení rameny a zmatené výrazy. Začala přenáška a

po chvíli jsem v nastalém tichu slyšela pány

sedící za mnou, hvězdy třídy: „Nevíš, kdo to je?“

„Nevím, ale je dobrá, ne?“ „To jo.“ Nesmát se mě

stálo velké úsilí. O přestávce to pánové

nevydrželi a osmělili se. Tak jsem našla první

kamarády v nové třídě.

No ano, vím – kde jsou mé kamarádky? Dostávám se

k tomu, ale tohle byla tak vtipná historka, že

jsem vám ji musela říct. Ve zmiňovaném vyšším

ročníku totiž byla i Klára. Během prvního půlroku

jsme se spolu moc nebavily. Byla z Prahy, tak jsem

17

se proti ní, která je z velkého města, cítila

trochu méněcenně. No ale párkrát padla řeč na

výstavy, které jsme viděly, já pak odjela na tu

stáž do zahraničí, což ji zaujalo, protože se to

vymykalo průměru třídy. Když jsem se pak vrátila,

pozvali mě kamarádi z kreativní části fakulty na

jeden z jejich velmi kreativních a neméně

pověstných večírků. A tam jsem se s Klárou zase

potkala. Povídaly jsme si o Holandsku, odkud jsem

se vrátila. Já si vyslechla stížnosti na

průměrnost lidí v mé bývalé třídě (v jejím

originálním podání, které brzo poznáte), ona zase

popis nepřátelskosti mé nové třídy a bylo zaděláno

na přátelství založeném na pochopení a stejných

názorech.

Doufám, že to teď nezní tak, že začátek našeho

přátelství znevažuju. To rozhodně ne. Vždy tam

hraje roli spousta faktorů – musíte si být

vzájemně sympatičtí, na stejné vlnové i

inteligenční délce, sedět si povahou, zájmy atd.

atd. Nicméně některé motivy mohou být velmi

prozaické, a když odstraníte veškeré racionální

obložení, může vám z toho vyjít docela úsměvný

poznatek.

18

Hana

Hana se mnou chodila už do té nové třídy. Nebylo

možné si ji nevšimnout – nebála se promluvit,

hluboký hlas, vysoká, hezká a pronikavě

inteligentní. Takže ve škole moc nepobývala a celé

magisterské už pracovala v Praze. Sice jsme

semotamo prohodily slovo, ale nijak výrazně jsme

se neznaly. U mě nic zvláštního. Spojilo nás to,

že jsme obě psaly diplomku v angličtině jako

jediné z ročníku. Už tím jsme byly pro některé

krajně podezřelé. A byrokratické problémy

způsobené ojedinělým rozhodnutím ohledně jazyka

práce, které jsme obě řešily, jen poskytly

základnu pro vznik přátelství.

Ji k tomu vedly objektivní důvody – vedení firmy,

ve které pracovala a pro kterou diplomku psala,

nemluvilo česky. U mě byly důvody maximálně

subjektivní. Jelikož jsem si s jejím obsahem

nedala příliš práce, bylo mi jasné, že musím mít

tu „jednodušší“ komisi. A na fakultě byli pouze

dva lidé, kteří byli schopní učíst diplomku

v angličtině. A protože téma bylo dostatečně

specifické a na hony vzdálené běžným zkušenostem

lidí na škole, podařilo se. Ostatně to bylo

výhodné i pro druhou stranu – nutně potřebovali

19

pro novou fakultu práci právě v angličtině. To, že

jsem pak ještě vyhrála cenu za nejlepší diplomku

byla jen příjemná třešnička na dortu. Jen jsem

nechápala, jak na to mohlo tolik lidí skočit.

Každopádně s Hanou jsme se pak setkaly v Praze.

Začaly jsme chodit na kafe, já ji seznámila

s Klárou, protože mi přišlo, že si budou vzájemně

sedět. A tak jednou přišel večer v Blue Café.

S Klárou jsme se tam zastavila po nějaké výstavě,

Hanka za námi dorazila, po sklenici vína se

uvolnila nálada a začaly z nás padat historky,

které holka nebo ženská na potkání moc nevypráví.

Ne, že by byly tak choulostivé, ale tak, jak jsou

zábavné, tak jsou i hořké. V každé je totiž nabytá

zkušenost, která „bolela“. A pokud se takové

historky mají vyprávět upřímně, je k tomu potřeba

souznění a důvěra.

Ale tohle ještě není kompletní kavárenská

partička. Ještě zbývá Marta. Takže vydržte,

historky začnou hned, jak se k nám připojí.

20

Marta

Už jsem zmínila, že jsem byla "srdcem a duší nové

třídy a s každým velká kamarádka". Takže Martu

jsem pořádně poznala až v Praze. Čas od času jsme

pořádali se spolužáky, kteří sem také emigrovali,

posezení v hospůdce. A jednou mi Hanka oznámila,

že se připojí i Marta. Že firma na Moravě, kde

pracovala, vyhlásila bankrot a že se rozhodla

odejít do Prahy. Bydlela u dvou dalších spolužáků,

kteří patřili do naší hospodské partičky, takže

bylo jasné, že se uvidíme častěji.

Ze školy jsem si ji pamatovala jen matně. Měla

jsem za to, že patřila do skupinky hezkých

slečinek, které chodily na aerobic, byly vždycky

roztomilé a nepříliš duchaplné. Co si budeme

zastírat, samozřejmě jsem jim ten vzhled à la

panenka záviděla. Nikdy jsem tak nepůsobila, tak

jsem ho označila za zavrženíhodný a jeho majitelky

jako osoby nehodné mého zájmu.

Takže s podobně smíšenými pocity jsem šla tehdy do

hospody. Tušila jsem, jak mi krásná Marta

povykládá úžasnou historku o ještě úžasnějším

příteli, se kterým už je hrozně dlouho a jsou

šíleně šťastní. Pro jistotu jsem si tedy sedla na

21

opačný konec stolu. Ani si nepamatuji, jestli jsme

se ten večer vůbec bavily. Každopádně si vybavuji

naprosto přesně, že když mi řekla, že je sama a má

chlapů plné zuby, tak u mě neuvěřitelným způsobem

stoupla a nabyla na zajímavosti. Velkoryse jsem se

rozhodla, že bude hodná mého zájmu a třeba

v budoucnosti i kamarádství. Kdo ví? Ano, ano,

ano, je to strašně nízké, já vím. Jsem jen člověk

ve vší své nedokonalosti. Takže pokud si o mě

myslíte, že jsem příšerně povrchní, tak se ještě

přiznám k tomu, že jsem pak ještě chvíli zápasila

se svým mindrákem, že nemám tak hezké oblečení

jako ona (a že mi tak nesluší). Tímto už jsem to

nemohla výrazně zhoršit.

Každopádně čím více jsem ji znala, tím raději jsem

ji měla. A obdivovala v tom, jak dokáže ovládat

emoce, ačkoliv jsme stejné astrologické znamení a

měly bychom být podobné. Marta si dokázala

vysvětlit, že pouštět se do určitého vztahu nemá

smysl, že to nikam nepovede a opravdu to dodržela.

Ne jako já, které stačilo pár cuba libre, trocha

salsy, několik komplimentů a vyzývavých pohledů a

už jsem se v tom zase plácala. Stokrát jsem si to

mohla vysvětlovat, stokrát jsem to porušila. Marta

měla taky perfektní odhad na to, jak tyhle mé

avantýry dopadnou. Musím přiznat, že se spletla

22

málokdy. Občas jsem si vedle ní připadala jako

puberťačka vedle dospělé a vyzrálé ženské. No jo,

někomu to holt trvá dýl.

Takže tak se stalo, že jsme se my čtyři kamarádky

začaly scházet a vyprávět si vše, co se nám

s chlapy i bez nich přihodilo. Občas se k nám

připojila i jiná kamarádka, ale nikdy to nebylo

tak zábavné a odpočinkové, jako když jsme byly

spolu jen my čtyři. Nebo tři.

23

Blue Café

Ach jo, podzim končí, začíná zima a já jsem zase

bez chlapa tak, jako spousty jiných zim. Začínám

přemýšlet, jestli nejsem nějaká divná nebo co.

Když jsem se stěhovala do Prahy, tak jsem si s tím

velmi tajně spojovala naději, že tam bude mnohem

lepší výběr než v mém rodném zapadákově a nebude

problém najít někoho zajímavého. No, čtvrt roku

jsem tu a změna žádná. Asi to tak úplně jednoduché

nebude.

Byl víkend a s Klárou jsme vyrazily na výstavu

do Rudolfina. A protože byl víkend, bylo

samozřejmě hnusně, ačkoliv celý pracovní týden

bylo relativně hezky. Jako obvykle. Byl takový ten

sychravý podvečer, na obloze se povalovaly velké

šedé mraky, u kterých se lze jen sázet, jestli

z nich bude pršet nebo ne. Od řeky foukal studený

vítr, no prostě odporné ponuré počasí, které je

tak akorát dobré na to, aby člověk zapadl do

nějaké příjemné, útulné kavárničky a skrz okno se

pak masochisticky kochal tím hnusem venku.

„Nezajdeme někam na kafe?“ vytrhla mě z mých

optimistických úvah Klára

24

„Super nápad,“ zajásala jsem, „zrovna jsem

přemýšlela nad tím, že je k tomu ideálně hnusné

počasí. A víš tu o nějaké, která by nebyla plná

cizinců?“ Staré město je úžasné, ale celoročně

přítomní turisté dokonale ničí jakoukoliv

intimitu.

„Jo jo, myslím, že tady někde za rohem by měla být

kavárna, fajn místo. Blue Café se jmenuje. Kdysi

jsem tam byla, chodí tam studenti, ceny jsou

v pohodě, příjemný posezení,“ navrhla Klára.

„Ok, tak ji zkusíme. Snad se mezitím moc

nezhoršili.“ V tu chvíli jsem si vzpomněla na

Hanku. Sakra, předběžně jsme byly domluvené na

večer a mě bylo jasné, že to zase nebudu stíhat.

Fakt bych měla zapracovat na svém time

managementu.

A co to skloubit? „Nebude ti vadit, kdybych

napsala i kámošce? Studovala taky v Opavě, o

ročník níž. Je v pohodě. Navíc si myslím, že byste

si mohly sednout. Nějak se teď rozešla s kolegou

v práci a je z toho trochu špatná, tak bych ji

chtěla vytáhnout ven,“ pokoušela jsem se o

motivaci. Sice jsem věděla, že Klára je k novým

lidem trošku rezervovaná, ale snad se to nějak

zvládne. Bylo na ní vidět, že nadšením úplně

25

neoplývá, ale story o chlapovi z práce ji

oblomila. No, když tak to nějak rozpustíme.

Blue Café jsme vcelku rychle našly, Klára si to

pamatovala dobře. Obsadily jsme stolek vzadu, u

kterého byly dřevěné řadové sedačky, asi odněkud

ze starého kina.

„Ty jo, ty sedačky jsou úžasné,“ vyhrkla jsem,

když jsme je uviděla. Nadšení mi zkazila obsluha,

která byla typicky česká – znuděný výraz, ochota

průměrná, vstřícnost nula. No tak nic není úplně

dokonalé, ale hlavně, že nemusíme být venku.

„Nedáme si něco k jídlu? Mám docela hlad,“ zeptala

se Klára.

„No, docela bych si dala něco sladkého.“ Holčinu,

co nás obsluhovala, naše žádost o jídelní lístek

trošku obměkčila: „Hmm, budou jíst, aspoň z nich

kápne víc, než jen dvě kafe“. Zkusila něco na

způsob úsměvu. Ok, i to málo se počítá.

Hanka dorazila asi za hodinu, takže jsme s Klárou

měly dost času probrat vše, co se odehrálo od

posledního setkání a nemusely jsme ji tedy dlouze

zasvěcovat do detailů. Mé špatné svědomí se tak

uklidnilo.

„Kači, to je Hanka, Hani, tohle je Klára,“

představila jsem je. Následovala debata zatím na

26

jediné společné téma – škola. Za chvíli jsem to

nevydržela a nadhodila nakousnuté téma z smsky.

„No, prosím tě, co ten kolega? To jen ten amík, co

jsi o něm minule mluvila?“

„Jo, to je on,“ přiznala Hanka. „Nejdřív, jak je

osamělý a jak by někoho k sobě chtěl, kdo by mu

rozuměl. Fakt to vypadalo dobře.“

„No a co se teda stalo?“ zajímalo mě.

„Že prý je to na něj moc rychlé. Že vlastně neví,

co by chtěl. Jsem prý na něj moc nezávislá a je

z toho celý nervózní. Takže by byl radši,

kdybychom byli přátelé, aby mi nějak neublížil

nebo tak nějak.“

„Hezký,“ ocenila jsem uznale, „a co jsi mu na to

řekla?“

„Co jsem mu na to měla říct? Nechtěla jsem dělat

hysterické scény, tak jsem mu řekla, že si to měl

rozmyslet dřív, co vlastně chce. Úplně jsem na něm

viděla, jak už to chce mít za sebou a bylo mi to

trapné i za něj,“ přiznala Hanka. „Fakt nechápu,

co dělám špatně. To jako že mě předtím měl za

někoho jiného? Debil.“

Naprosto jsem ji chápala. Jako kdybych to slyšela.

Panebože, co je s těmi chlapy? To si to nedokážou

ujasnit předem?

27

Měla jsem nutkavý pocit, že bych měla pronést něco

zásadního. „Myslím, že to chce zapít. Dala bych si

vínko, jdete do toho?“ navrhla jsem. „No jasně,

super nápad,“ přidaly se obě. Aspoň, že na někoho

se dá spolehnout.

„No a jak to budeš řešit v práci?“ zajímalo mě nad

první sklenicí vína. „Pracujete nějak spolu?“

„Budu to asi muset nějak překousnout. Děláme teď

spolu novou komunikační kampaň a jiného textaře

nedostanu. Je tam jenom on. To bylo naposledy, co

jsem si začala s někým v práci. Výsledek

v podstatě nulový a problémů spousta,“ shrnula

celou story Hanka.

„Ty jo, tohle znám. To buď v klidu,“ ozvala se

najednou Klára. Překvapeně jsem na ni koukla:

„Počkej, ty jsi měla v práci taky nějakou aférku?

O tom nevím.“

„No jo, byl to kolega z vedlejšího oddělení.

Vysoký, má charizma a takový pohled, co ti nedá

spát,“ popisovala Klára. No prostě nemůžeš odolat.

Začali jsme si spolu loni na vánoční párty. Jenže

on je takový ten přelétavý typ, na každém prstu

deset ženských. Co s takovým? Jedině zabít.“

Hanka očividně ožila. „A jak jsi to zvládala?“

28

„No tak ze začátku to nebyl žádný med. Ale pak

jsem si říkala, že je lepší vědět to takhle

zkraje. Později by to bylo horší. Když viděl, jak

jsem nad věcí, tak se zase začal zajímat. No co ti

mám říkat, pořád to zkouší,“ mávla odevzdaně rukou

Klára. „Naposledy psal, že je před domem, jestli

za ním nepřijdu do auta. No jasně, to tak. Ta jeho

frajle byla těhotná a nechtěla s ním spát, tak to

zkoušel, kde mohl. Odpálkovala jsem ho s tím, že

už jdu spát. Známé finty, na to mu neskočím, to už

znám.“

Upřímně jsme se smály, Klářiny hlášky vždycky

zlepší náladu.

„Nejlíp se ale vytáhl na moje narozeniny,“

pokračovala Klára už nad další sklenicí vína.

„Dohasil se do práce s pozváním na oběd, že to

jako oslavíme. Souhlasila jsem. Proč ne? Bylo to

od něj milý, že si vzpomněl. Buďme upřímné, takové

pozvání nedorazí často, tak se to cení. V autě na

mě čekala kytka,“ popisovala dál Klára. „Tak jsem

si říkala, jestli mu nějak nekřivdím. Vyrazili

jsme a hned za zatáčkou to vzal do přístavu.

Koukám na něj, že co to jako má znamenat.

Zaparkoval v ústraní a hned spustil, jak jsem teď

taková hezká a jak ho ničí, že mu dávám košem a že

je ze mě úplně hotový. Tak jsem poděkovala, že mi

29

to lichotí, ale že se mu v tomhle nedá věřit.

Načež on si rozepnul poklopec, aby mi ukázal, že

opravdu nelže, že je ze mě hotový.“

„To si děláš srandu,“ zíraly jsme na ni užasle.

„To vás dámy ujišťuji, že ani náhodou. Normálně mi

tam nabídnul, jestli si to s ním místo oběda

nechci rozdat. Byla jsem vzteky bez sebe. Takže

jsem mu rázně řekla, ať mě ale okamžitě odveze

zpátky, že na tohle nejsem zvědavá. Ještěže kytka

ležela na zadním sedadle, jinak bych mu ji

omlátila o hlavu.“

To už jsme se skoro válely po zemi. Klára je

prostě úžasná, takové historky se hned tak

neslyší.

„Já mám taky dobrou historku,“ ozvala se Hanka,

když jsme se vcelku uklidnily. Super, začíná se

chytat.

„Nakupuji v Tescu,“ začala vyprávění „a všimnu si

nějakého pohledu. Moc tomu nevěnuji pozornost.

Znáte to, Tesco na Národní. To se člověk moc

nekouká kolem, rychle nakoupí, zaplatí a maže

pryč. Jenže ten pohled tu byl zase, tak se podívám

líp, odkud přichází. No, a ten kluk vypadal docela

dobře, tak jsem pohled opětovala. Za chvíli ke mě

přišel, jestli bych mu nedala telefon. To se mi

30

moc nechtělo, víte, co tam bývá za lidi. Ale

vypadal v pohodě, tak jsem mu navrhla, že můžeme

zajít dolů do fast-foodu na kafe. Souhlasil, že mě

zve. Přijdeme tam a on si objedná pivo. Protáhnul

se mi obličej, ale říkám si: „No nic, nepitvej se

v detailech, sice divné, ale budiž,“ vzpomínala

Hanka na detaily. „Každopádně kluk byl docela

nudný, tak už jsem se nemohla dočkat, až to pivo

vypije. Když přišlo na placení, vklidu řekne:

„Zvlášť.“ Myslela jsem, že omdlím. Tak jsme každý

zaplatili to svoje a já šla na záchod a doufala,

že mezitím zmizí. Nezmizel. Čekal tam na mě a

tvářil se spokojeně. Otočila jsem se směrem

k východu a když viděl, že odcházím, tak za mnou

přiběhl a divil se, že co je, kam že jdu?

Naznačila jsem, že mě překvapilo to placení.

Dotčeně se ohradil, že jestli jsem jako čekala, že

to za mě zaplatí nebo co. Ještě venku na ulici na

mě křičel, že když jsem tak samostatná, tak jsem

mu to pivo mohla zaplatit. Měla jsem chuť

zabíjet,“ dokončila Hanka svou historku.

„To si děláš srandu,“ vydechly jsme jednohlasně

s Klárou. I když bych se vsadila, že ona řekla:

„To si děláš prdel.“ Víc to odpovídá.

31

„Ne, nedělám,“ odvětila Hanka s lehkým úsměvem.

„Příště, jestli mě zase někdo oslovi, tak okamžitě

prchnu nebo na toho člověka shodím regál.“

Usilovně jsem přemýšlela, ale nějak jsem nemohla

přijít na nějakou dobrou historku, kterou bych se

mohla blýsknout. Opava byla natolik nudná, že se

tam podobné věci prostě nedaly zažít. Minimálně

nemá přístav ani Tesco. Hanka se v myšlenkách

aspoň na chvíli odpoutala od kolegy a bylo vidět,

že má mnohem lepší náladu. No jo, nic tak nespojí

lidi jako otřesné zážitky.

Po další objednávce mi to nedalo. Vzpomněla jsem

si, jak ještě v Opavě Klára mluvila o nějakém

Slovákovi, se kterým bydlí a najednou tu vykládá o

kolegovi. Předtím jsem se na něj neptala, abych si

nemusela do seznamu zapsat další dlouhodobý a

úspěšný vztah, který ale bohužel není můj. Takže

teď byla výborná chvíle to zjistit, protože vínko

výrazně uvolňovalo náladu a rozvazovalo jazyk.

„No jo, to skončilo chvíli po tom, co jsem

dodělala školu,“ nenechala se pobízet Klára. „On

ještě studoval, je to takový ten věčný student, co

jeden semestr dělá dvakrát. Když jsme oba byli na

škole, tak to bylo v pohodě. Pak už jsem u něj i

přebývala, když jsem psala diplomku, protože tam

byl klid. Doma vždycky jela televize a když jsem

32

vyšla z pokojíku, tak se hned ptali, jak mi to jde

a mě to akorát znervózňovalo. No jo, jenže po

obhajobě začal být nějaký nesvůj. Skoro jsem mu

nemohla nic říct, protože se cítil blbě, že on

ještě tu školu nedodělal. Jednou mi to i vmetl do

obličeje, že co si jako myslím, že teď když jsem

magistra, takže jsem jako chytřejší. No, ale ještě

jsem to přecházela. Do tý doby to bylo fajn. Když

jsem si hledala práci, tak jsem to s ním aspoň

mohla probírat, protože mi to dávalo docela

zabrat. To mě kupodivu docela poslouchal. Když

jsem pak nastoupila do agentury, tak jsem se

vracela večer zpráskaná jak pes. Jednou takhle

dorazím, on stojí u prkna a žehlí. Začnu rychle

dělat něco k večeři, aby neřekl, a u toho mu

vykládám co v práci a tak a on na konci prohlásí:

„Čo je to za svet, keď zena robí marketing a muž

žehlí?“ No to mě fakt dostalo.“

V tu chvíli jsme já i Hanky dostaly další,

naprosto nezvladatelný záchvat smíchu. „Ty jo, tak

to je klasik. To je dokonalé,“ dostala jsem ze

sebe po chvilce, až jsem se jakž takž uklidnila a

utřela si oči.

„No, to bylo docela vtipné,“ souhlasila Klára.

„I když v tu chvíli mi to nedošlo. Spíš jsem na

něj koukala s otevřenou pusou a nevěděla jsem, co

33

mu na to mám říct. Já se mu tam zpovídám a on to

zakončí takhle. Asi za dva týdny jsme se rozešli.

Něco podobného, jako u tebe, Hani. Jsem prý moc

samostatná a on si k sobě představuje nějakou

jinou holku, která by byla víc doma a tak.“

Hmm, smích nás trochu přešel. Nějak jsme v tu

chvíli měly všechny pocit, že to asi bude nějaké

doživotní prokletí. Nicméně víno fungovalo skvěle,

takže chmury nás brzo přešly. Z kavárny jsme

odcházely v povznesené náladě. A já si přestala

připadat nějaká divná, protože jsem už věděla, že

jsou i další holky, které jsou na tom podobně. No

a když už nejsem divná, tak by se to třeba mohlo

někdy i změnit, ne?

Chůzi jsem sice moc jistou neměla, ale zato jsem

jistě věděla, že to byl plodný večer. Mě se

zlepšila nálada, Klára a Hana se seznámily a

vyloženě si padly do noty, takže na dalších

kávičkách bude veselo, Hanu přešla depka z kolegy

a na svět přišel pan Žehlička a pan Přístav. Není

ten život úžasný?

Poučeni na závěr

Když tvůj ex náhle stočí auto do přístavu, nekouká

z toho žádná romantika.

34

Nordiky nebrat

Už jsem zmínila, že má první práce byla pro velkou

mezinárodní firmu. Když mi z Graftonu volal ten

hezký Ir, že má pro mě dobrou zprávu a nabídku,

tak jsem byla naprosto šťastná. Ty jo, to se mi ta

kariéra hezky rozjíždí! A jen pro legraci jsem

říkala, že teď už vlastně můžu jít jen dolů. Do

jisté míry jsem měla pravdu. Kdyby tak člověk

někdy věděl...

První dny školení probíhaly v Hiltonu, takže jsem

z toho všeho měla oči navrch hlavy. Kolem spousta

mladých, hrozně energických a ambiciózních

lidíček, jejichž nadšení bylo ještě větší po

prezentacích managementu na téma „Pracujete pro tu

nejlepší společnost“. Školení pak samozřejmě

pokračovala, ale výplach mozku byl nahrazený

praktičtějšími záležitostmi. A školení už taky

neprováděli manažeři v letech, ale zahraniční

kolegové jen o málo starší než my. A tak jsem

potkala Bjorna.

Ze začátku jsem byla úplně v pohodě. No jasně,

milý, typ medvídek, tedy přesně ten, pro který mám

neskutečnou slabost. Ale taky jsem viděla tu

spoustu oddaných pohledů, které k němu směřovaly

35

mé kolegyně. Přece nebudu součástí něčího harému!

Já, někdo tak unikátní! A navíc se mí líbil jiný

kolega – přece nepůjdu s davem. Tenhle odstup se

mi dařilo si držet až do jednoho posezení

v hospodě.

Dorazila jsem domů až hodně pozdě, ale Denisa

ještě nespala. Což se mi hodilo, protože jsem

nutně potřebovala s někým ten večer probrat. Ten

zmatek, co jsem měla v hlavě a nemyslím tím

alkohol. Zaklepala jsem na dveře jejího pokoje a

nevinně se zeptala, jak se má a jaký byl den.

„Jó fajn, vcelku nic moc zajímavého. Tak jako

obvykle jsem byla ten poslední debil, který tam

zůstal nejdéle. Co ty? Někam jste dnes šli, ne?“

Přesně na tuhle nahrávku jsem čekala. Upřímně, můj

dotaz byl velmi zdvořilostní a odpověď jsem

poslouchala na půl ucha. Už jsem říkala, že jsem

příšerný egocentrik. Ale chtěla jsem to trošku

zamaskovat, takže jsem to hned nevybalila. „V

pohodě. Taky toho mám až nad hlavu.“

„Ale někde jste dnes byli, ne? Myslím, že jsi to

říkala teď někdy,“ nenechala zapomenout druhou

část své otázky, kterou jsem velmi nápadně přešla.

36

Konečně přišlo velké entré pro mou hvězdnou show.

„Jo, šli jsme do hospody kousek od Jiřáku. Docela

hodně se nás tam sešlo.“

„No a...? Něco zajímavého?“ Zlatá Denisa, na

rozdíl ode mě si pamatuje to, co jí říkám.

„Ten Francouz dorazil pozdě a navíc s kolegyní,

což mě docela namíchlo. Navíc celý večer seděl

někde daleko ode mě, takže jsme spolu ani

nemluvili. No ale nečekaně se tam objevil ten

Švéd, co nás teď školí.“

Rozpustile se zasmála: „Ááá, já věděla, že

medvídkovi neodoláš. No tak povídej, přeháněj.“

„No, nečekaně tam s nimi dorazil. Nějak na něj

natrefili, když odcházeli, tak ho vzali s sebou.“

Trošku jsem zaváhala, jestli mám pokračovat.

„A dááál?“ nenechala se odbýt Denisa. „No, seděl

proti mě, takže jsme spolu pořád mluvili,“

pokračovala jsem s předstíraným donucením. „Teda i

s ostatními kolem. Byla u toho i ta příšerná

Maďarka a pořád do toho nějak kafrala. No a byl

hrozně vtipný. Když jsem se smála, tak jsme se

potkali očima, no a tak. Má takové roztomilé

jiskřičky v očích...“ Ta poslední věta prokazovala

zvýšenou hladinu alkoholu v mé krvi. Normálně

pronáším racionálnější komentáře.

37

„Tak to zní dobře!“ jásala Denisa. „Vypadá to,

jako že se mu líbíš.“

„No, to není všechno...“ připustila jsem váhavě.

„Tak copak? Sem s tím!“ Občas mám pocit, že Denisa

by mohla být auditor. Dokud se nedozví vše, nedá

pokoj, než to člověk vyklopí. Ale uznávám, že jí

v tom nahrávám tím, jak všechno vyslepičím.

„Lidi postupně odcházeli a mě se dneska prostě

nějak nechtělo. Takže ke konci jsme tam zůstali už

jen čtyři: já, Bjorn a dva kolegové. No a tak si

tak povídáme a nějak jsme se pod stolem dotkli

koleny. Tak jsem se mu omluvila, jsem myslela, že

jsem do něj kopla. No, a za chvíli to bylo zase a

pořád se to opakovalo. A pak jsme se nějak mezi

řečí dostali k tomu, že jsem byla v Holandsku a že

on taky. Tak jsme si říkali, co tam kdo navštívil

a já se zmínila, že jsem tam byla v úžasném

městečku, které tam bylo mým nejoblíbenějším

místem.“

„A to bylo které?“

„Den Bosch. Je tam moc hezky, skrz město vedou

kanály a připomíná tak trošku Benátky. No a je to

taky jeho nejoblíbenější město v Holandsku!“

38

Denisa na mě vykulila oči: „Fakt? Tak to je dobrá

náhoda. Máte společné zážitky, to je dobrý

začátek.“

Tvářila jsem se sice skepticky, ale má dušička

plápolala nadšením. „Hmm, bylo to příjemné potkat

někoho, kdo vnímá věci podobně. A když jsme pak

vyšli ven, tak byl všude poprašek sněhu. A já

samozřejmě měla ty boty s hladkou podrážkou, takže

mi to parádně klouzalo. K tomu ještě ty Bacardi,

co jsem vypila. No, takže když jsme šli přes

Jiřák, tak mě vzal kolem pasu, abych nespadla. Já

jsem se sice za chvíli z toho vykroutila, ale bylo

to... fajn.“

Denisa zářila nadšením. „No, to se to zajímavě

rozjelo. Tak to jsem zvědavá, jak to bude dál

pokračovat.“

„To ti klidně můžu říct. Pozítří přijede jeho

kamarád ze Švédska, tak si s nimi půjdu dát kafe.

Bjorn to navrhl.“ Tohle už zaznělo jen tak mezi

dveřma, kdy jsem se dala na strategický ústup do

koupelny. Zaprvé jsem už potřebovala jít spát,

abych další den v kanceláři nějak rozumně přežila.

A zadruhé by můj vrozený skepticismus nezvládl

další porci nadšených reakcí. Do sprchy z nich

k mým uším dorazil už jen zlomek.

39

Během sprchování jsem přemýšlela, jestli je možné,

že by si Bjorn z toho množství vybral opravdu mě.

Při čištění zubů jsem došla k názoru, že proč by

to jako nemělo být možné. Jsem hezká, chytrá,

zcestovalá a během školení se mi podařilo ho

párkrát překvapit otázkou nebo vtipným komentářem.

Do postele jsem uléhala se smířena s tím, že si

opravdu vybral mě (chce mě přece představit svému

nejlepšímu kamarádovi), takže si brzo budu moct

odškrtnout další položku na mém virtuálním

seznamu: Praha - spolubydlící – byt – skvělá práce

- úžasný přítel, kterého mi všechny budou závidět.

Útrpně jsem si povzdechla, jak mi to hezky vychází

a v duchu jsem odpustila osudu jeho trestuhodné

selhání ohledně testů do EU.

Za pár dní Bjornův kamarád opravdu přijel.

Dorazila jsem za nimi do kavárny a bylo to

příjemné povídání v téměř rodinné atmosféře. Během

debaty jsme s Bjornem zjistili, že se nám líbily i

stejné večerníčky! Když už mají dva lidi v oblibě

stejné město v Holandsku a stejné večerníčky, tak

to je určitě znamení! Prostě jsme si souzeni. A

pokud jsme se tedy konečně našli a bude to ta

velká a životní láska, tak osudu velkoryse prominu

i ty chudé roky v Opavě. Domluvili jsme se, že

večer zajdeme zapařit.

40

Denisa už byla doma, když jsem dorazila. A hned po

mě chtěla podrobnosti o průběhu setkání. Ty jsem

jí samozřejmě mileráda dodala a nezapomněla

zdůraznit, jak má hezkého kamaráda a že by tedy

s námi měla taky vyrazit. To byla dostatečné silná

motivace, aby překonala svou nechuť k diskotékám

všeho druhu.

Bar u Staromáku jsme našly, bylo tam už pár lidí

z práce a Bjorn po několika mých smskách

s dotazem, kdy dorazí, opravdu dorazil. Celý večer

byl báječný, spousta legrace, Denisa si docela

sedla s kamarádem, takže asi nikoho nepřekvapí, že

z onoho baru pak odjížděly dva taxíky: já

s Bjornem k němu, Denisa s kamarádem k nám. Ani to

nebylo moc těžké dohodnout.

Když mi ráno dělal čaj (byla to černá břečka, ale

překonala jsem se a vypila to), zkontrolovala jsem

mobil – od Denisy jsem měla asi 15 zmeškaných

hovorů! Volala jsem jí hned zpět a v hlavě plné

kocoviny se přehrávaly nejrůznější scénáře, co se

tak asi mohlo stát. Hlavně jsem doufala, že

z příjemného kamaráda se nevyklubal nějaký

perverzní úchyl, se kterým Denisa byla nucena

strávit noc jen proto, abych má vznikající love

story nebyla nikým rušena. Když to zvedla, zněla

41

docela v pohodě s tím, že mi to vysvětlí, až

dorazím.

Když jsem se konečně dopravila domů, tak zrovna

vařila oběd. Výborně, zaprvé se najím a zadruhé

kuchyně je na tyto debaty vůbec nejlepší místo.

Ještě jsem si ani nesvlíkla kabát a už jsem na ni

vypálila první otázky. Když se začala smát, tak se

mi definitivně ulevilo, že v tom není žádná

úchylárna.

„Prosím tě, v pohodě. Doufám, že jsem vás nějak

nevyrušila v nějakou nevhodnou chvilku nebo tak

něco. To bych nerada,“ smála se.

„Tak to určitě ne. Ty hovory jsem objevila, až

když jsem ti volala. Jinak bych ti to přece

zvedla. Tak co se vlastně stalo?“ zajímalo mě.

„Ále, znáš mě – smolař od narození. Vždycky musím

všechno nějak zkomplikovat,“ pustila se Denisa do

popisování nočního dobrodružství. No, spíš

ranního. „Když jsme jeli sem, tak jsme se dohodli,

že je to jako fajn, sympatie a tak, ale že nic

nebude. Měli jsme dobrou náladu, tak jsme

vtipkovali. Když jsme pak tady dole čekali na

výtah, tak jsem si tak vesele houpala s klíčema na

prstu a oni se nějak svezly a hádej, kam zapadly?“

42

V tu chvíli jsem si okamžitě vybavila onu mezeru

mezi vytahem a schodištěm, nad kterou jsem už

několikrát přemýšlela, že je ideální pro zapadnutí

klíčů dolů do sklepa. A protože jsme do něj neměly

přístup, bylo to pro mě tajuplné území, terra

incognita, Hit sun leones - tady jsou lvi. Tak se

dříve popisovaly na mapách neprobádané končiny.

V tomto případě by do úvahy přicházeli spíš

pavouci, maximálně myši. „Neříkej mi, že ti

zapadly do té mezery vedle výtahu!“

„Jo, přesně. Taky sis jí všimla?“ přiznala se

smíchem Denisa.

„No, párkrát jsem nad ní přemýšlela. Prosím tě, a

co jste udělali?“ Nedokázala jsem si představit,

co bych v takové situaci udělala.

„Nejdřív jsem ti zkoušela volat, no ale ty jsi to

nebrala. Domovník by mě vynesl v zubech, kdybych

na něj zazvonila - bylo pět ráno. Fin (tak se

jmenoval, i když byl Švéd) na mě koukal a tvářil

se trošku divně, že co se to jako na něj v téhle

neznámé zemi chystá. Ale protože jsem začala

panikařit, tak mu došlo, že je to opravdové a ne

nic nahraného. Zachoval se fakt úžasně. Nejdřív mě

uklidnil a pak navrhnul, ať jdeme na snídani a pak

se uvidí. Vrátili jsme se kolem sedmé a úplnou

náhodou domovník zrovna začal uklízet, takže sklep

43

byl otevřený. Vlezla jsem tam a klíče jsem docela

rychle našla. Ten můj bílý plyšák, co na nich mám,

tam docela zářil. Tím, jak skvěle to vzal, mě

dostal, takže veškeré ledy roztály. No, takže jsme

se spolu nakonec i vyspali,“ skončila s úsměvem

své vyprávění Denisa.

Chvilku trvalo, než můj nevyspalý mozek zpracoval

takový příval informací. Takže ze mě vypadla

nejméně logická otázka: „A kam jste šli na snídani

v tu dobu?“

„No, to jsme taky chvíli uvažovali a pak nás

napadl mekáč. To je jediné místo, kde mají

otevřeno pořád.“

„Ty jo, tak to je dobrá story. Jste měli docela

štěstí s tím úklidem.“

„To jo, já tě pořád zkoušela prozvánět. Kdyby

nebyl ten sklep otevřený, asi bych šla zkusit toho

domovníka. Fakt už jsme byli strašně unaven,“

připustila Denisa. Chudák, když oni řešili klíče,

měla jsem ale úplně jiné starosti a rozhodně bych

nebyla nadšená z představy, že jí mám jet

odemknout byt.

„No a jaké to bylo?“ Můj mozek konečně začal

fungovat v normálním provozu.

„Jo, fajn,“ odpověděla trošku tajemně.

44

„Tak to je fajn,“ shrnula jsem celý rozhovor se

spokojeným úsměvem.

Když jsem se odpoledne vzbudila, chtěla jsem

zjistit, kolik že je vlastně hodin. Hodinky nikde.

Že já je někde nechala! Ale kde? Logicky, nebo

jsem se alespoň o to pokoušela, jsem procházela

v paměti celý večer, což byl nadlidský výkon

vzhledem k množství alkoholu, který jsem pozřela.

Vždycky mi z toho vyšlo, že jsem je nijak

nesundávala. Proč taky, obvykle se po nocích

nepotápím. A pak mi blesklo hlavou – sundávala

jsem je, když jsme se začali líbat ve Bjornově

posteli! Aby nezavazely. Super, hodinky jsou na

světě a já mám vhodnou záminku, proč se mu ozvat.

Druhý den jsem s tajícím dechem šla směrem k jeho

místu a přemýšlela, jak si mám hodinky převzít

tak, aby je nikdo neviděl. Přece jen to není až

tak obvyklé je na přátelské návštěvě sundávat.

Potkali jsme se v kuchyňce, kde nebylo moc vidět.

Bjorn vypadal tak nějak „mixed“. Na jednu stranu

se lehce usmíval, trošku pobaveně nad celou

situací, ale byla tam i trošku rezervovanost. A

tahle rezervovanost den ode dne narůstala.

Nejhorší to bylo těsně před Vánoci. Měli jsme

spolu jít na kafe. Chtěla jsem vědět, jak to

vlastně s námi je. Asi hodinu před schůzkou mi

45

volal, že se moc omlouvá, ale že je to jeho jediná

šance jak nakoupit dárky a že doufá, že to

pochopím blablabla blablabla. A abych nebyla moc

protivná, tak jen tak mimochodem pronesl: „Možná

se tam pro tebe taky najde nějaký dáreček...“

Svitla mi malá naděje.

Nakonec jsme se viděli, když procházel open space

v den svého odletu do Švédska, kde trávil svátky.

Dlouze se na mě podíval, chápavě se usmál a popřál

mi hezké Vánoce. Takže je nad slunce jasné, že ty

Vánoce rozhodně hezké nebyly. Byly naopak úplně

hnusné, i když se doma snažili co mohli. Obávám

se, že kyselý výraz moc často můj obličej

neopouštěl. Taky jsem velmi špatně snášela veškeré

pohádky, hlavně mou oblíbenou Popelku. Kam na to

ti pisálkové chodí? Takové bludy!

Už jsem se nemohla dočkat, až odjedu zpět do

Prahy. Pár dní po návratu do práce na mě čekala

super zpráva: Kolegyně začala organizovat

prodloužený víkend na horách. Báječné, konečně se

dostanu na lyže! A co bude ještě báječnější, jede

tam i Bjorn! A protože nás pár lidí na té firemní

akci vidělo, tak jsme tak nějak automaticky

dostali společný pokoj. Konečně jsem triumfovala

nad tím davem holek! Ale pro jistotu jsem to s ním

po telefonu probrala, aby se nevyděsil, až

46

přijede. Že je málo pokojů, a že bychom se tam

jinak všichni nevlezli a že buď můžeme být na

hromadném pokoji (fuj!) a nebo na dvoulůžkovém.

Uklidnil mě, že myslí, že to zvládneme. To jsem

ještě netušila, jak doslovně to myslel.

Ano, opravdu jsme to zvládli. Jeli jsme tam sami

dva autobusem. Protože mám skvělý organizační

talent, tak jsem neodhadla, kolik času bude taxík

potřebovat, aby dorazil na Černý most a autobus

nám ujel. Takže jsme čekali dvě hodiny na další.

Bjorn to nesl statečně. Jak jsou ti seveřané

chápaví. Asi po hodině jízdy jsem to už nevydržela

a zeptala se, zda jsme už dostatečně daleko od

Prahy, aby mi dal pusu. Vysvětlil mi, že by chtěl,

abychom byli přátelé, že není připravený na vztah

atakdále. A opravdu to dodržel. Nepřeháním, když

řeknu, ani jednou jedinkrát za těch pět dní se mě

nedotkl jinak než přátelsky. Jak jsou ti seveřané

úžasně důslední! Připadala jsem si atraktivní asi

jako kus betonu, sebevědomí na nule, nálada pod

psa. Kdo řekl, že přátelství je nejkrásnější věc?

Ne vždy...

Tohle jsem potřebovala někomu povykládat, vylít si

své nešťastné a rozbité srdíčko. Hana nebyla ten

víkend v Praze, ale Klára měla čas. Hned jak

dorazila jsem si všimla, že je nějak hezká a září.

47

„Byla jsi u kadeřnice?“

„No jo, už jsem to potřebovala. Vypadala jsem

příšerně. Víš jak nahoře na Václaváku jsou ti

studenti, co tě otravují s těmi dotazníky?“

Přikývla jsem, vždycky jsem jim jen odsekla, že

nemám čas.

„No, tak jsem tam před dvěma týdny šla. Měla jsem

docela dobrou náladu, tak když jsem mě jeden

příjemný studentík zeptal, jestli bych neměla čas

na pár otázek, tak jsem mu na to kývla. Vzpomněla

jsem si, jak jsme takhle trapasili ve škole, tak

se mi ho zželelo. Jeho to potěšilo, mě taky a hned

začal. „První otázka je jen formalita: Je vám mezi

35 a 45 lety, že?“ Já na něj koukala, jak kdybych

spadla z višně. Tak jsem ho setřela, že je mi 27 a

naštvaně odkráčela. Takže uznáš, že jsem to takhle

nemohla nechat. Hádat mi 35!“

Nevím, kam ta Klára na tyhle historky chodí. Nikdo

jiný podobné nemá. Smích léčí a platilo to v tu

chvíli i v mém případě. Cítila jsem se líp. To

jsem netušila, co přijde.

„No a co je novýho?“ zeptala jsem se a brala jsem

to jako svůj obvyklý zdvořilostní úvod, abych se

mohla ponořit do svého vyprávění.

48

„Byli jsme teď na lyžích, pozvala nás tam

dodavatel. Jezdíme tam co rok a znáš to, potkávaj

se tam pořád stejný lidi. A já už se tam rok

předtím seznámila s jedním chlápkem. No co ti mám

říkat, prostě úžasný. Ale byl ženatý. No ale letos

přišel s tím, že se rozvádí a tak nějak to

dopadlo, že jsme si spolu začali. Je z toho

rozvodu špatný, takže je vděčný za příjemné

chvilky s někým, což se mi samozřejmě hodí,“

popisovala Klára poslední vývoj událostí.

Musela jsem se hodně snažit, abych udržela

zavřenou pusu. Má plačtivá story bledla vedle té

Klářiny. Přála jsem jí to, každý chceme kousek

štěstí, nicméně mě to v tu chvíli moc nepomáhalo.

Nikdy jsem neuměla uvažovat ve stylu „přej a bude

ti přáno“. Jiní ať si štěstí mají, ale já ho chci

taky! Jako rozmazlené dítě.

„A vídáte se spolu? Jaký je?“ vyzvídala jsem.

„Je mi s ním hrozně fajn. Dívali jsme se spolu na

krasobruslení. Jak jede Pluščenko, tak to prostě

musím vidět. Dali jsme si vínko, byla to pohoda.

Jako z toho rozvodu špatný je, co ti mám říkat.

Řeší, jak často se uvidí s dcerou a tak. Ale já

myslím, že to bude dobrý,“ zhodnotila to Klára.

49

Tuhle jistotu jsem jí záviděla, v dobrém. Taky

bych se někdy chtěla dostat do situace, kdy tohle

budu moct říct. Ještěže mám aspoň Hanu! V tomhle

svém psychickém rozpoložení nejsem sto zvládnout

návaly štěstí někoho jiného. I když musím říct, že

Klára to tak rozhodně neprezentuje, ne jak to

obvykle holky dělávají: „Koukej, jak jsem šťastná!

Prosím tě, v čem se to pořád hrabeš. Vždyť to není

žádná hrůza si někoho najít. Nejsi ty nějaká

divná?“ Prošla si svoje a ví. Na mou story sice

taky došlo, ale už to nějak nebylo ono. A když na

to tak koukám zpět, tak za to ani nestál.

Poučeni na závěr

Než se rozhodnete lovit v severních vodách,

projděte si nejdřív knížku Muchových obrazů. Pokud

vám na nich nepřijde nic divného, je to ok a jděte

do toho. Jinak to nedoporučuji, protože pokud jde

o seveřany, vyznají se v sobě jen oni sami. Pokud

vůbec. Ale zase vznikl pan Rozvedený, a to se,

dámy, počítá. Ještě na něj přijde řeč.

50

Made in Slovakia I

Přibližně na konci jara jsem se v podstatě

z Bjorna zotavila. V práci jsme se přesunula na

jiné patro, on často lítal pryč, takže jsme se už

ani moc neviděli. Sejde z očí, sejde z mysli. Ač

jsou přísloví otravná, tak občas platí. Tehdy jsem

také na zastávce u Botanické zahrady potkala svého

kolegu z práce. Ne, že bych si ho nějak

pamatovala, ale když člověk dělá PR, tak se

nevyhnutelně setkává se spoustou lidí a obličeje

mu utkví v paměti. Taky se na mě díval, že mě jako

odněkud zná a dali jsme se do řeči.

„Ty tady někde bydlíš?“ ptala jsem se ho.

„Jo jo, ve Vyšehradské,“ odpověděl.

To mě překvapilo. „Fakt? To je náhoda, já taky

bydlím ve Vyšehradské. A kde konkrétně?“

„Ve Vyšehradské 27.“

Nevěřila jsem vlastním uším. „Cože? Já tam taky

bydlím! Neříkej mi, že bydlíš ve třetím patře!“

Zasmál se: „To ne, ve čtvrtém.“

Zjistili jsme, že bydlíme skoro nad sebou – ty

byty se spojovaly v jednom rohu. Přišlo mi to jako

neuvěřitelná náhoda. Teda skoro, protože se stala,

51

takže mi nezbývalo než tomu věřit. Že by znamení?

No ale tenhle mě teda moc nepřitahoval a byl

evidentně mladší. Ale byl příjemný a celou cestu

tramvají jsme si povídali. Zrovna jsme míjeli

Vinohradskou vodárnu, kolem které jsem byla

sadisticky nucena projíždět každý pracovní den a

vidět tak okna Bjornova bytu, když se zmínil o

svém spolubydlícím. Že jezdí jako pozorovatel OBSE

sledovat volby na Ukrajinu a do podobných málo

stabilních zemí. To mě docela zaujalo a hlavně mi

to připomnělo mé diplomatické sny. Pokusila jsem

se naznačit svůj zájem, ale s kamenným výrazem,

aby nebylo poznat, jak jsem nadšená. V práci jsem

usilovně přemýšlela, jak bych mohla toho velmi

zajímavého spolubydlícího poznat. Samozřejmě

hrozně přirozeně, aby vůbec nebylo patrné, že je

to nějak připravené.

Plány jsou jedna věc, náhoda věc druhá. Kolega

potřeboval něco vypůjčit a zastavil se u nás – i

se spolubydlícím. Upřímně, myslím, že spolubydlící

byl tak trochu na mě taky zvědavý. Wow, vypadal

výborně. Když má chlap oblek, který mu padne, je

prostě neodolatelný. K tomu ještě dokonalá kravata

a seškrabují mě z podlahy. A ta hruď! Měl velká

ramena a širokou hruď. Už jsem se viděla, jak mě

52

obejme a já na ni zlehka opřu svou hlavinku.

Krása.

Ten den bylo trošku chladno a měla jsem na sobě

svůj milovaný rolák v levandulové barvě, který mi

mimochodem velmi sluší. A na spolubydlícím bylo

vidět, že i já se mu líbím. Život je opět báječný!

Večer jsem o něm nadšeně vyprávěla Denise. Je

zajímavé, jak nám ženským i jen několikasekundové

setkání vydá na několikahodinový rozhovor. A co

emailů z toho vytěžíme!

Pár dní na to jsem se vracela domů, nálada nic

moc, čekám na výtah, který přijížděl a z něj vyjde

nejdřív kolega. Toho v podstatě vůbec nevidím,

protože za ním vychází on! Že jdou na procházku a

že mi psali, jestli nechci jít s nimi. Chtěla jsem

sice uklízet, ale prach neuteče, nemá nožíčky.

Taková úžasná šance! „Jasně, jen si nahoře nechám

tašku a převlíknu se, hned tu budu!“ Nahoře jsem

zjistila, že mi opravdu psali, jenže já obvykle

mobily neslyším. V rychlosti jsem vybrala něco, co

mi maximálně sluší, rozházela trochu vlasy,

zkontrolovala líčení, hodila na sebe parfém a

seběhla dolů s výrazem, že jsem se s žádnou

úpravou ani neobtěžovala.

Procházka byla hrozně příjemná. On byl prostě

úžasný, neskutečně vtipný, takže jsem mohla použít

53

svůj nadšený, velmi upřímný smích, během kterého

se chlapovi podívám hluboko do očí. A on je

nadšený: „Jak milé, já jsem ji rozesmál.“ Tohle

funguje a používám to moc ráda. Druhý den mi

přišla smska, že mu můj kolega dal na mě číslo a

jestli mi to nevadí. Nevadí? Zbláznil se! Málem

jsem se praštila o strop, jak jsem nadskočila

radostí. Ještě že máme v kanceláři podhledy.

Na další procházku jsme šli už sami. Už ve Opavě

jsem si všimla, jak se mi líbí Slováci. Oproti

Čechům měli jiskru, slovenština zněla neuvěřitelně

sexy a jak uměli lichotit! Nechala jsem se unášet

blahem. Šli jsme k řece, z čehož jsem byla značně

nervózní. V létě je tam totiž příšerné množství

pavouků. Ale opravdu příšerné! V každé šprušličce

zábradlí, na každé lampě nebo dopravní značce.

Prostě všude! Kam se arachnofobik podívá. Ale

snažila jsem se být statečná. Pod mostem kotví

loď, která se v létě mění na hospůdku. Tu jsem

odmítla, protože mě z ní minule Denisa musela

odvést, když jsem dostala arachnofobický záchvat.

Pavouci tam byli všude kolem a na všem! Překřtila

jsem ji na Pavoučí loď. Tak jsem navrhla, ať se

projdeme podél řeky – na volném prostranství

nebudou, nemají si kde uchytit sítě, mrchy. A já

tak vypadám jako romantický typ. S pravým důvodem

54

jsem se mu nesvěřovala, aby mě neměl za magora.

Lidé nás, citlivé, většinou nechápou a nerozumí

našemu upřímnému zhnusení z osmi nožek.

Sedli jsme si na prázdný nástupní můstek k lodi

(který jsem nenápadně cestou kolem zkontrolovala,

zda je spider-free) a dívali se na hvězdy.

„Vieš, aký je rozdíl mezi planétami a hviezdami?“

zeptal se mě.

Vzpomněla jsem si na své dětství u dědečka, kde

mou nejoblíbenější knížkou byla objemná

encyklopedie a kde se samozřejmě probírala i

astronomie.

„No, hvězdy jsou vlastně vzdálená slunce. Proto

svítí. A planety samy energii neprodukují, ale

světlo jen odráží, jako Měsíc,“ odpověděla jsem

váhavě. Jako absolventka obchodní akademie jsem

postrádala klasické vzdělání a vykazovala jsem

příšerné nedostatky především v přírodních vědách.

Protáhnul obličej: „Správně.“ Evidentně jsem mu

zkazila příležitost, aby mě ohromil svými

znalostmi. Že já se nenaučím v pravou chvíli

mlčet! Naštěstí na tento prohřešek brzo zapomněl a

zbytek procházky proběhl v pořádku. Dokonce se mi

podařilo tvářit se docela dojatě, když si

demonstrativně přivoněl k růži u Botanické

55

zahrady. Tohle všechno dělá jen pro mě! To je

úžasné, jak je do mě zamilovaný! Další den jsem se

vznášela na růžovém obláčku a má produktivita

práce se rovnala nule. A bylo to mi úplně jedno.

Jenže mé štěstí netrvá nikdy dlouho. Jsem šikovná

holka, takže se mi vždycky podaří ho zničit.

Prostě jak je něco moc dokonalé... Co čert

nechtěl, Bjorn se mi zase připletl do cesty. Nijak

úmyslně, vracel se do Švédska a pořádal párty na

rozloučenou. Už jsem se viděla, jak tam nakráčím,

suše se s ním rozloučím, on bude skoro klečet na

kolenou a rvát si vlasy, jakou udělal chybu, když

to ukončil. Jaký to byl zbabělec a o jak úžasné

chvíle přišel. Drama mi vždycky šlo.

Den před párty přišel on na návštěvu. Slíbil mi

masáž chodidel speciálním vonným olejem, který si

koupil v Paříži (znamení! mé milované město). Já

mu pak měla namasírovat krk, který ho bolel. Byl

to příjemný večer, povídali jsme si, ale přišlo mi

divné, že se o nic nepokusil. Ani náznakem. Sedí

na mé posteli, masíruje mi chodidla, já pak

masíruji jeho a nic! Že bych se spletla? V těchto

zmatených myšlenkách jsem dorazila na párty. Bjorn

byl příjemný medvídek jako vždy a já prostě

potřebovala, aby mi někdo dal pocit, že jsem

hezká. Takže jsem do sebe hodila pár drinků a

56

začala řádit. Nejenže jsem s ním žhavě tančila,

ale dokonce ho i líbala. Mezitím jsem si smskovala

s ním – seděl s kamarádem v hospodě a chtěl, abych

tam přišla. Ano, ano vím. Strašné, neomluvitelné,

neodpustitelné. A blbé, protože jeho spolubydlící

a můj kolega na té párty byl samozřejmě taky. Ale

ruku na srdce, každá máme nějaký takový trapas

v zásobě, že? Jeho samozřejmě čekání přestalo

bavit a mělo bylo jasné, že se vše dozví. Druhý

den jen přišla smska: Som slyšel, že si včera

rádila ako zver. Jeho oblíbený výraz, který se mi

obvykle moc líbil. V tu chvíli zase tak moc ne.

Byla jsem na víkend v Opavě, takže jsme s Hanou

měla hotline, co tím mohl myslet a co nemohl a jak

mu to mám vysvětlit a jestli mi to odpustí a jak

moc jsem se provinila a že vlastně spolu

nechodíme, takže to není zase až taková hrůza.

Každopádně romantické procházky se už pak nekonaly

a jeho chování bylo spíše věcné, někdy až

agresivní. A já to hrozně dlouho snášela právě pro

ten pocit provinění. Takže mě nesuďte, byla jsem

vytrestána dostatečně.

Tuším, co vás napadá. Bylo lepší to vzdát a raději

to čestně ukončit. Smířit se s tím, že jsem to

prostě zkazila. Jenže o zajímavé chlapy člověk moc

nezakopává. A navíc se nerada vzdávám. Takže jsem

57

pokračovala. Snášela to jeho příšerné chování.

Hádala se s ním do krve. Trpěla, jestli jsem to

nepřehnala. A přes všechny sliby, že už s ním

končím, se zase ozvala nebo zjihla, když se ozval

on. A tehdy si vysloužíl přezdívku Had, která mu

sedla fakt dokonale. Časem jsem měla těžký problém

si vůbec vzpomenout, jak se vlastně doopravdy

jmenoval. Tato přezdívka se nakonec stala mou

oblíbenou nadávkou, když jsem nechtěla být

vyloženě hrubá. A protože mu seděla opravdu dobře,

zvykly si mu tak říkat i všechny mé kamarádky.

Takže teď pár příkladů našeho úžasného vztahu. Had

se jednou v létě vytáhl a navrhnul, že bychom se

mohli jít koupat. A já že vezmu fotky z Madridu,

kde jsem byla na dovolené. Byli jsme domluveni, že

se nějak po jedné pro mě zastaví. Když už bylo

kolem 15 h, tak jsem se osmělila a napsala mu,

cože bude s tím bazénem. Celá jsem se klepala,

abych se ho nějak nedotknula. Když jsem se totiž

v podobných případech ozvala, tak se mi obvykle

dostalo dotčené odpovědi, že nestíhá nebo že musí

něco urgentně dodělat. V tu chvíli nemohlo být

otravnějšího člověka pod sluncem než jsem byla já.

Ne tak tentokrát. Pán usnul a ještě mi vytkl, že

jsem se neozvala dřív?!

58

Jeli jsme samozřejmě autem, i když jsou to pouhé

dvě zastávky tramvají. On sockou nepojede! Bohužel

jsem netušila, že se nedá ke koupališti odbočit

přímo z hlavní silnice. Takže jsme se museli

vracet (už to ho vytáčelo) a já k tomu všemu byla

ještě tak hloupá, že jsem nevěděla, kudy se tam

jede. Kupodivu, když tam normálně jezdím tramvají!

Po výměně několika velmi inteligentních argumentů

jsem neodolala pokušení a poznamenala, že

kdybychom bývali jeli tou tramvají, tak bychom tam

bývali už byli. Málem mě zabil – něco tak drzého v

životě ještě neslyšel! Zbytek cesty proběhl

v uraženém tichu.

To, že jsem nevěděla, kde jsou pánské šatny (proč

nevím tak samozřejmou věc?!) mi už celkově nemohlo

výrazně přitížit. Přísahala jsem si, že to prostě

musím vydržet, budu si číst a pak ho už neuvidím.

Když jsme vyšli ze šaten, nechala jsem ho raději

vybrat, kam si lehneme. Hmm, položil si ručník po

slunci. Když jsem navrhla otočit ručník proti

slunci, aby na nás víc svítilo, podrážděně vyjel,

jestli s tím mám nějaký problém. Odvětila jsem, že

pokud mu nevadí, že budu mít nohy u jeho hlavy,

takže ne. Poloha ručníku je absolutně

nezpochybnitelná věc, jak to že jsem to nevěděla?

59

Takže jsme si tak i lehli. Musel na nás být úžasný

pohled.

Po chvíli jsem mu smířlivě navrhla, zda se chce

kouknout na ty fotky. Nadšeně souhlasil. Dokonce

vypadal, že je i rád, že jsem to navrhla. Ta hra

mě už opravdu začínala unavovat. Dělá to schválně

z čirého rozmaru nebo je to nějaký úchylný druh

testování? Šla jsem si zaplavat a když jsem se

vrátila z bazénu, jeho ručník ležel vedle mého.

Naštěstí se mi podařilo zadržet smích.

Zbytek pobytu na koupališti byl už mírumilovný,

svorně jsme si četli z jednoho časopisu.

Samozřejmě, že další schůzky ztroskotaly pro

nedostatek času. Příště se zase někam nechám

nalákat. Na něco podobného mu už neskočím!

Had mi nabídl, že bychom spolu mohli jet v sobotu

lyžovat. Fajn, proč ne? Aspoň vyzkouším jinou

sjezdovku než Herlíkovice. V pátek se neozval.

Nechtěla jsem ho urgovat, ale večer jsem mu

poslala sms, jak to vidí. Žádná odpověď. Celou noc

jsem měla zapnutý mobil (DEBIL!) a ráno pro

jistotu vstala dřív, kdyby se náhodou ozval. Na

další mou sms mi jen stručně oznámil, že to

posuneme na neděli. Už jsem měla program, který

jsem samozřejmě zrušila. V sobotu večer se

zastavil. Ptala jsem se, jestli teda v neděli

60

někam pojedeme. Odpověděl, že ještě neví, protože

po někom něco potřebuje a že neví, kdy ten člověk

bude mít čas a protože je to on, kdo něco

potřebuje, tak se musí přizpůsobit (DEBIL!

DEBIL!). Nesměle jsem navrhla, zda by nebylo lepší

tomu člověku zavolat a rovnou se ho zeptat. Poslal

mu sms. Ráno opět vstanu relativně brzo, abych

stihla zbalit věci na lyžování. (DEBIL! DEBIL!

DEBIL!) Kolem 10 hodiny se Hada ptám, jak to teda

vypadá. Že ještě neví, že se mu ten člověk

neozval. Vztekle jsem mu odpověděla, že mám taky

svůj program a prostě ho nemůžu měnit podle jeho

momentální dispozice. Odpověděl, že když ho nechci

pochopit, nemusíme se spolu vídat. A co já? Já ho

neposlala do prdele, ale snažila se mu to

vysvětlit relativně po dobrém. (NO COMMENT –

nedostává se mi správných slov, jak bych si

vynadala) Každopádně jsem se rozhodla, že s Hadem

se už nikdy na ničem domlouvat nebudu.

Had se zastavil na snídani. Venku sněžilo a bylo

to velmi romantické ráno. Odpoledne jsme měli jít

na procházku na Vyšehrad. Podařilo se mi rozmluvit

mu, abychom tam jeli autem, když je to pár ulic,

asi 5 minut pěšky. Šli jsme na procházku? Hádáte

správně, nakonec se vůbec neozval. Opět jsem si

61

přísahala, že s Hadem opravdu už nikdy nic

plánovat nebudu. Nikdy! Nikdy! Nikdy!

Poučeni na závěr

Jak už jsem řekla, nejsem důsledná a tato má

slabost se mi vymstila. Takže když se rozhodnete,

že něco už nikdy nebudete dělat, tak to dodržte.

Další historky jen potvrdí, jak hluboce pravdivá

je tato zkušenost.

62

Made in Slovakia II

Léto se pomalu, ale neodvratně blížilo ke konci,

takže ubývalo i vyprávění o dovolených – jak si je

ta či ona s tím svým krásně užila, fotky „já a

moře, on a moře, my a moře“ atd. A já, která pak

musela přiznat, že jsem v Madridu byla sama. „Fakt

sama? Nebylo ti smutno?“

„Ne, nebylo, spala jsem tam u kamaráda.“

Nechala jsem každého, ať si o tom myslí, co chce.

Stejně by mi nevěřili, že opravdu nic nebylo, tak

proč se mám namáhat. Přišel podzim a bylo krásné

září.

Jednoho dne zazvoní telefon, volá Hana. Že musíme,

pokud možno, hned zajít do kavárny, že se mnou

musí něco probrat. „Ty jo! Co se děje?“ vyhrkla

jsem na ni, jen co jsem dorazila. S lehkým

zpožděním.

„Přijede za mnou Ben!“ vybafla na mě s rozzářenýma

očima.

„Ben kdo co? To je někdo nový?“ zajímalo mě. Nikdy

jsem o něm neslyšela.

„Ne ne, my se potkali asi před rokem. Neměla jsem

být kde na Silvestra, tak jsem se přidala k ségře.

63

Vrátila se na Vánoce z Belgie a na Silvestra za ní

měli přijet nějací známí. A mezi nimi jeden

z Belgie. Nějak neměla čas ho vyzvednout, tak mě

poprosila, jestli bych ho nevzala trochu po Praze.

Fakt jsem neměla náladu se s někým seznamovat, ale

ségra mě ukecala, tak jsem souhlasila. Říkala, že

zavolá a domluvíme se. Po telefonu byl docela

milý, říkala jsem si, že to nějak přetrpím. Když

se ptal, jak se poznáme, tak jsem mu řekla, že ho

poznám podle kytice růží. Přišlo mi to jako docela

vtipné. Měli jsme sraz na Václaváku před Muzeem.

Tak tam kráčím, říkám si, co to bude za magora a

najednou koukám – pod lampou tam stál nádherný

chlap a v ruce držel kytici růží.“

Kdybych uměla zezelenat závistí, seděla bych tam

jak nezralé rajče. „Takové věci se fakt stávají?

Já myslela, že je to jen ve filmech.“

„Taky tě ujišťuji, že něco podobného se mi stalo

jen jednou,“ uklidňovala mě Hana.

„Ještěže tak, kdyby to bylo víckrát, tak to

nestrávím,“ procedila jsem vztekle skrz zuby. Hned

jsem se ale probrala: „No, takže teď za tebou

přijede?“

„Jo. Silvestr byl super, hodně jsme si povídali a

bylo to moc fajn. On samozřejmě odjel, ale čas od

64

času jsme si napsali. Moc jsem tomu nepřikládala

váhu. No a dneska mi přišel mejl, ve kterým mi

najednou oznamuje, že přijede do Prahy, že mě chce

vidět.“

„Ty jo, tak to zní super! Doufám, že příště si

s sebou vezme nějakého kamaráda jako garde.

Nezapomeň, že jsem tvoje dobrá kámoška,“ lobovala

jsem za sebe.

„No jasně! Já vůbec nevím, co od toho mám čekat.

Jak si to mám vyložit. Najednou se rozhodne přijet

a co jako já s tím?“ přemýšlela Hana.

Rezolutně jsem prohlásila: „Buď v klidu. Ber to

jako přátelskou návštěvu a uvidíš, co z toho bude

nebo nebude. Každopádně to vypadá moc dobře. Když

tě chce vidět a stojíš mu za tu cestu, tak to

nebude jen proto, že má lítání letadlem jako

koníčka.“ Docela se mi ji podařilo uklidnit. Navíc

měla ještě pár dní na přípravu a přemýšlení, než

nádherný Ben dorazí. Při odchodu mě ještě napadla

jedna věc: „A kde vlastně bude spát? V hotelu?“

Hana koukala kolem sebe, jako kdybych se na nic

neptala a pak jakoby nic odpověděla: „No, u mě.

V hotelu by to bylo takový neosobní, víš, jak

vypadají.“

Tak to už mi bylo všechno jasné: „Ahá, tak to jsem

65

veeelmi zvědavá, jak to dopadne,“ usmála jsem se

znalecky.

Doma jsem pak přemýšlela nad tím, že mě se ale

opravdu takové věci nestávají. Čím to bude? Nejsem

ani míň hezká, ani víc nudná. Proč já nemám

takovou úžasnou historku? Protože bych zase něco

posrala a měla bych z toho tak akorát další blbou

historku. Na tohle mám prostě talent.

Napjatě jsem čekala na zprávy. V pondělí hned ráno

Hana napsala a domluvily jsme se na oběd.

„Tak jaký byl víkend? Povídej, přeháněj!“ spustila

jsem na ni, jen co jsem dorazila do restaurace.

Trochu mě zarazilo, že Hana teda ne úplně zářila.

Spíš vypadala zmateně.

„Co ti mám povídat, bylo to úžasné. Teda skoro,

kdyby mě nechytl zánět močáku.“ Ty jo, osud musí

mít opravdu zvrácený smysl pro humor. Proč se

vždycky stane něco takového? To nemohl ten zánět

týden počkat? Co týden, tři dny?

„V sobotu jsem to ještě přetrpěla. Chodili jsme po

Praze – Hrad, Malá Strana, Staré město. Já měla

pořád kolem pasu svetr a lítala na jakékoliv

záchody, které jsme po cestě minuli. Mám je teď

docela dobře zmapovaný, to se musí nechat.“

„Ty jo, to muselo být drsný,“ zkonstatovala jsem

66

spíš ze slušnosti, protože podobný zánět jsem

nikdy neměla, takže fakt netuším. Každopádně

procházky po památkách je vždycky příjemnější

absolvovat v dobré kondici, to je fakt.

„No, to jsem ještě netušila, co přijde v neděli. To

už jsem z postele nevstala. Cítila jsem se strašně

trapně, že je v Praze jen tak nakrátko a poslední

den musí strávit u mě doma. On byl ale zlatý,

pořád mě utěšoval, že to vůbec nevadí a že doufá,

že mi bude líp. A pak se mě zeptal, jestli bych se

za ním nechtěla přestěhovat do Belgie.

„Nechtěla přestěhovat kam? Přece mě tu nemůžeš

nechat!“ vyjekla jsem. Samotnou mě někdy fascinuje

má vysoká míra empatie. Betonová zeď je

citlivější.

„No já vůbec nevěděla, co mu na to mám říct. Hrozně

mě to překvapilo, fakt jsem to nečekala,“ přiznala

Hana.

„A jak se rozhodneš? To by sis tam hledala práci? A

bydlela bys u něj?“ zajímalo mě.

„Já ještě vůbec nevím. Všechno tohle musím zvážit.

Moc se mi tu nechce dávat výpověď, práce mě baví,

mám tu byt a papouška. Budeme se spolu o tom ještě

bavit. Uvidím,“ uzavřela to. Hmm, tak takové

historky se mi vážně nestávají.

67

Jak to dopadlo? Hana se nikam nestěhovala.

Nádherný Ben se pak týden neozval, že měl hodně

práce. Pak začal uhýbat, že mají reorganizaci ve

firmě a neví, jak to s ním bude. A jednoho

mlhavého podzimního dne přiznal, že potkal jednu

úžasnou Belgičanku a že má pocit, že tohle je ono.

Neuvěřitelný! Proč, chlapi, sakra říkáte podobný

věci, když to nemyslíte vážně? To je nějaká blbá

hra nebo co? Nebo vás to jen baví? Tohle je fakt

mimo rozsah mé inteligence, a to není nijak malý.

Podzim byl takový nevalný. Já bojovala sama se

sebou, abych nepsala Hadovi, ale moc mi to nešlo,

Hana se o Benovi ani nezmínila. Ještěže v práci se

vždycky něco posere, abychom měly téma k hovoru.

Já měla úžasný úkol – přípravu vánoční párty.

Naštěstí na mě jako kreativce připadla ta

příjemnější část jako navrhnout a nechat vyrobit

pozvánky, balení na dárky a další podobné

záležitosti. A mimo jiné zajistit fotografa. Takže

jsem zavolala mému spolužákovi z výšky,

fotografovi, se kterým jsem jak tak mimochodem na

výšce chodila. V telefonu vypadal, že je fakt rád,

že mě slyší (aby ne, když mu nesu kšeft až pod

nos), setkání bylo příjemné (samozřejmě jsme se

potkali u nás ve firmě, abych mohla oslnit svou

závratnou kariérou), tak uvidíme, jestli

68

neobnovíme někdejší vztahy.

Každopádně Vánoce jsou kritické období – hned po

Valentýnovi a Máji, měsíci lásky. Všichni

přemýšlí, co koupí tomu druhému pod stromeček.

Všepanující reklamní masáž to samozřejmě neustále

zdůrazňuje, abychom si my, singles, dokonale

uvědomili, jak jsme nemožně sami. A jak je to

trapné trávit Vánoce s rodiči a každý rok se

stresovat, kam že to tentokrát půjdu na Silvestra.

Ať už je léto. No, i když on si asi člověk

nevybere. Takže jsem byla náležitě protivná,

koukala se otráveně kolem sebe a demonstrativně

pohrdala vším tím šťastným kýčem kolem.

Vrcholem byla epizoda na Florenci. Vykračuji si ve

svém bílém kabátku, který mi mimochodem velmi

sluší. Najednou jde proti mně takový typický,

opravdový Cikán. Kolem padesátky, knír a kdyby

bylo léto a měl krátké rukávy, tak by určitě byl i

potetovaný. Nemyslím to jako rasistickou urážku,

ale opravdu to byl takový ten nefalšovaný Cikán.

Přitočil se ke mě a povídá: „Slečno, nechtěla bys

být moja? Třeba jako dárek pod stromeček.“

Vyděšeně jsem ze sebe dostala nepřesvědčivé „Ne“ a

rychle zmizela. Je to sice fajn, že si někdo

všimne, ale přeci jen to ještě není úplně ono.

Každopádně náladu mi to nijak nezvedlo.

69

Jedno odpoledne jsem šla s kolegyní Helenou na

kafe, abychom probraly tu vánoční párty a já na ni

mohla vyblít kus svého zhnusení, když se ve

dveřích potkáme s nějakým chlapem. S Helenou se

pozdravili, otevřel nám dveře. Ona šla první, já

za ní a když jsem ho míjela, se zájmem se na mě

podíval a sjel mě od hlavy až k patě. A čistě

náhodou ty dveře otevřel tak, že jsem musela

projít těsně kolem něj. Tak tenhle pohled prorazil

i skrze mou bariéru všeobecné nasranosti a vytrhl

mě z ní. Kdo to je? Že jsem ho tu nikdy neviděla?

Samozřejmě jsem se na to s předstíraným nezájmem

zeptala Heleny. „To je jeden známý, je

v Procurementu,“ pronesla jako by se nechumelilo a

zavřely se za ní dveře výtahu. Proč zrovna teď

musel výtah přijet hned? Ale je fakt, že tohle

všimnutí se mi už zamlouvalo mnohem víc. Uvidíme.

Tahle příhoda se mi za pár dní vykouřila z hlavy.

Spíš jsem se zabývala tím, co si obleču, aby

nebylo poznat, že jsem přibrala. S kým tam budu

celý večer a jak to asi dopadne s fotografem.

Vánoční párty se odvíjela takovým tím typickým

způsobem. Fotografa jsem samozřejmě hned na

začátku instruovala, co a koho fotit atakdále a

čas od času se za ním starostlivě zastavila, zda

je vše v pořádku. Stála jsem tak s Evou u

70

šampaňského a najednou na sobě cítím upřený

pohled. Stál tam ten kluk, co mi otvíral dveře. A

zase mě sjel očima! Tohle není náhoda. Nemůže být!

A je fakt sexy. Je v něm něco, jak bych to

řekla...živočišného. Tak jsme po sobě koukali,

pomalu a nenápadně se k sobě přibližovali. Já

samozřejmě vůbec neposlouchala, o čem Eva mluví. A

když jsme byli od sebe opravdu jen kousek, tak

jsem se na něj usmála.

„Ahoj!“ pozdravil mě.

„Ahoj!“ odvětila jsem. Eva byla poněkud zmatená

tím přenesením konverzace. Měla bych je představit

a aspoň se konečně dozvím, kdo to je. Takže proti

všem pravidlům slušného chování jsem prohlásila:

„To je Eva a to je...“

„Peter,“ představil se. Došlo mu to, nebude hloupý,

což mě potěšilo. Podíval se na mě tázavě, takže

jsem se taky představila – jako závěrečný bonus.

Když spustil slovensky, má radost se

zdvojnásobila, ztrojnásobila. A taky mi došlo,

proč jsem si všimla toho jeho pohledu. Češi se

prostě takhle kouknout neumí. Prostě to v sobě

nemaj.

Chvíli jsme si tam povídali, kdo kde pracuje a tak

a pak jsme šli každý po svých. Když párty končila,

71

tak se různě vytvořily skupinky, které mířily do

dalších barů. Pohledem jsem se potkala s Peterem.

Kývnul na mě hlavou, že kam jdeme. Protože jsme se

ještě nedohodli, tak jsem jen nejistě pokrčila

rameny a on se svou skupinkou odešel. Škoda,

vypadal dobře. No, uvidíme, co se dá dělat.

Fotograf zamířil domu zpracovat fotky. To jsem

sice ocenila, ale jistá míra neprofesionality by

mi taky nevadila. Zamířili jsme do Nebe. Po cestě

jsem vesele flirtovala s kolegou, abych si

zlepšila náladu po zklamaných očekáváních.

Přijdeme do Nebe, procházíme to až dozadu a kdo

tam není? Peter! Nevěřím vlastním očím. V Praze

jsou stovky barů a my se sejdeme v tom jednom!

Tohle fakt nemůže být náhoda! Drahý kolega byl

v tu chvíli zapomenut. Chudák. Z toho šoku jsem

byla chvíli nesvá, takže jsem se držela zpátky.

Hrála super hudba, nejdřív tančil s nějakou

holkou, pak s Helenou...no a pak jsme tančili

spolu a...to byl konec. Šli jsme na drink (ne že

bych nějaký potřebovala, střízlivá jsem nebyla ani

omylem), pak jsme se líbali a najednou jsme seděli

v taxíku a já si jen pamatuji, že taxikáři hlásí

svou adresu a tázavě se na mě dívá, kam že to

pojedu já. Podívám se na něj, zlehka se usměju a

je to jasné – tuhle noc doma nespím.

72

Z noci si pamatuji v podstatě jen fragmenty.

Alkoholu bylo prostě příliš. Každopádně měl krásný

podkrovní pokoj se střešními okny. Jak romantické!

Ráno mi moc dobře nebylo, což už bylo méně

romantické. Když jsem se v koupelně dala do

relativně prezentovatelného stavu, přišla jsem za

Peterem do kuchyně. Nevěřícně zůstanu zírat na

stěnu – visela tam velká fotka surikaty. Mé

nejoblíbenější zvíře! To je fakt znamení! Vždyť

většina lidí ani neví, že nějaký takový tvor

existuje. (Pro tu většinu dodávám, že je to drobný

savec na způsob lasičky žijící v poušti. Živí se

převážně hmyzem, ještěrkami, štíry nebo hady.

Typické pro něj je, že stojí na zadních nožkách a

sleduje okolí. No prostě neskutečně roztomilé

zvířátko.) Peter mě požádal o telefon. Nejdřív mě

napadlo, že je to vlastně zbytečné. Vyspala jsem

se s ním pár hodin po tom, co jsme se seznámili.

Nic moc dobrého si o mě nemůže myslet. Nicméně

vysvětlování a debatování bylo nad moje síly,

takže jsem mu telefon dala a doufala, že taxík

přijede co nejdřív. Království za sprchu a zubní

kartáček!

„Čo máš v plánu dnes?“ zeptal se.

„Upřímně, do odpoledne asi budu spát a pak musím

dát se spolubydlící do pořádku byt, protože děláme

73

párty,“ přiznala jsem.

„Párty? To zní dobře. Můžu přijít?“

Přímočarost té otázky mě naprosto odzbrojila. Co

se tak asi v takové situaci dá odpovědět? „No

jasně, přijď, není problém.“ Možná to nemyslí

vážně a říká to jen tak.

„Tak super. Těším sa,“ odvětil s vítězným úsměvem.

Hmm, tak to asi jen tak neřekl. Po cestě taxíkem

jsem usilovně přemýšlela, jak Denise vysvětlím,

proč jsem na její narozeninovou párty dotáhla

kolegu, kterého vůbec neznám a se kterým jsem se

v opilosti vyspala. Bude mít radost.

Naštěstí je Denisa chápavá a věci moc neřeší,

takže jeden člověk navíc, žádná hrůza. A hlavně

byla zvědavá, komu se podařilo mě zaujmout.

Odpoledne Peter volal, jak jsem dorazila a jestli

fakt může přijít. Zase tak přehnaně sebevědomý

nebude.

„No, já neviem. Nebude to blbé, keď prídem? Vieš,

šak ma nepozná, já tam neznám nikoho...“ Tahal to

ze sebe jak z chlupaté deky. Vzhledem k tomu, že

jsem nebyla po vánoční párty úplně ve své kůži,

neoplývala jsem přílišnou trpělivostí.

„Podívej, nechám to na tobě. Kdyby to bylo blbé,

abys chodil, tak bych tě prostě nezvala. Tady bude

74

spousta lidí, kteří se ne vždycky mezi sebou

znají, takže v tom problém nevidím. Takže pokud se

ti chce přijít, tak přijď. Pokud se ti nechce,

nebudu tě nutit.“

Na druhém konci bylo pár vteřin ticho a pak se

rozhodl: „OK, tak já dorazím. Mám niečo prinést?“

„Láhev vína bude úplně v pohodě. Tak večer. Kdybys

to nemohl najít, tak zavolej.“

„Fajn. Těším se na teba.“

Ten zrovna nevládne rozhodností. No, uvidíme.

„No, upřímně, podle toho, jak jsi s ním mluvila,

tak se docela divím, že přijde,“ pronesla Denisa,

která rozhovor slyšela z kuchyně.

„On se musí rozhodnout, tak jak jinak mu to mám

říct?“ nechápala jsem.

Peter si to během párty dokonale vylepšil. Nejenže

přinesl Denise jako dárek krabičku Rafaelo (která

s jejím laskavým svolením skončila z velké části v

mém žaludku), ale byl hrozně příjemný, se všemi se

seznamoval a neměl problémy se s nikým bavit. Ale

hlavně byl dost často u mě, povídali jsme si a

držel mě kolem pasu, takže všichni kolem

zaregistrovali, že se něco děje. Nemohla jsem si

přát víc! Už jsem ani netoužila po vánočních

dárcích. 75

„Včera v noci, teda spíš dnes ráno, sa mi to

páčilo,“ pošeptal mi v jednu chvíli.

Překvapeně jsem zamrkala. Co na to říct? Včera

těch drinků bylo trochu dost a při nejlepší snaze

jsem si během odpoledne nedokázala vybavit

detaily. Jen vím, že můj celkový pocit byl nějaký

mlhavý, takže z té noci jsem si moc nepamatovala.

„To jsem ráda, mě taky,“ lhala jsem statečně a

raději se napila sangrie.

„Já jsem to vedel od prvého momentu, keď som ta

zbadal v práci, že budeš vášnivá,“ pokračoval dál

v prohlubování mého faux pas.

„To myslíš, jak jsme se tehdy potkali mezi

dveřmi?“ zkusila jsem se něčeho zachytit.

„Ne. Keď jste boli prestěhovaní na našom oddělení.

Stretávali sme sa na chodbe,“ hodil mě zpátky do

chaosu. Usilovně jsem se snažila vzpomenout, ale

jeho jsem si při nejlepší vůli nemohla vybavit.

Pamatovala jsem si toho krásného Francouze, co byl

zřejmě gay a Kanaďana, který mluvil anglicky tak,

že jsem z toho málem dostávala orgasmus.

„Nekolkokrát sme sa míjali v tej dlhej chodbe.

Všimol si tvojej chodze. Bola taká sexy,“

přimhouřil znalecky oko.

Fakt jsem se už nemohla cítit trapněji. „Aha, no

76

ta chodba byla taková trapná. Já většinou nevěděla

kam s očima. A navíc jsem v hlavě řešila spoustu

věcí, tak jsem si moc okolí nevšímala,“ snažila

jsem se z toho vylhat. Nemohla jsem mu přece říct,

že jsem tam koukala po někom úplně jiném. Naštěstí

to dál už nerozebíral. Zřejmě si vybavil tu mou

chůzi a jeho představy se nadále ubíraly úplně

jiným směrem.

Takže když kolem půlnoci Denisa nekompromisně

zavelela k odchodu jinam (po rezolutní intervenci

domovníka), tak jsme se s Peterem dobrovolně ujali

role back-upu. Což prakticky znamenalo, že jsme

všechny vyhazovali ven s tím, že to tam jako ještě

dáme do pořádku a hned za nimi přijdeme.

Samozřejmě jsme se už pak nikam neobtěžovali. Z

téhle noci jsem si pamatovala už o něco víc. Fajn!

Konečně mám chlapa! A byla to docela rychlovka!

Poučeni na závěr

Dokud před vámi neklečí na kolenou s prstýnkem v

ruce, zachovejte klid. On si to totiž do té doby

může tisíckrát rozmyslet. Takže zachovat chladnou

hlavu, a to i tehdy, když v ní máte totální chaos.

77

Scheize Katze

Bylo pondělí ráno. Na cestě do práce jsem

přemýšlela nad právě skončeným víkendem. Musím

říct, že byl bohatý na... zážitky. Chtěla jsem

Peterovi poslat mejl, jak proběhl zbytek víkendu a

tak. Klikla jsem pro otevření nového mejlu a...

Sakra, jak se vlastně jmenuje příjmením?! Věděla

jsem určitě, že mi ho říkal. Vyhledávání podle

křestního jména byla blbost – Peterů tam byly

desítky. Usilovně jsem přemýšlela, jak nenápadně

jeho příjmení zjistit. Že bych zavolala Heleně?

Ale to bych musela přiznat, že něco mezi námi je.

A to se mi teda vůbec nechtělo. Najednou na mě

vyskočí okno chatu: „Dobre ranko! Ako si sa

vyspala?“ Ještěže aspoň ostatní nemají problémy s

pamětí. Během dne jsme si ještě párkrát napsali,

večer se naprosto samozřejmě zeptal, jestli půjdu

k němu. Skoro k neuvěření, tohle jsem snad ještě

nezažila: někdo počítá s mou přítomností! Rozléval

se ve mně slastný pocit spokojenosti.

V pátek jsem byla domluvená s Klárou, že zajdeme

na skleničku. Napadlo mě, že bych to mohla spojit

a pozvat tam i Martinu. Když jsem se teď vídala s

Peterem, tak jsem najednou měla míň času. Navíc už

jsem dlouho žádné své kamarádky neseznamovala a

78

minule to bylo tak úspěšné. Kolem sedmé mi z

ničeho nic zavolala Hana: „Čau! Máš dneska něco?

Nezajdeme na drink? Je mi mizerně, potřebuji si s

někým pokecat.“

Docela mě to překvapilo, protože o žádném novém

chlapovi nemluvila, tak jsem nechápala, co jiného

by to mohlo způsobit. „Za chvíli odcházím - jsem

domluvená s Klárou, že se sejdeme v Scheize Katze.

Byli jsme tam teď s lidma z práce, kolega to měl

jako rozlučku. Dělají tam výborné koktejly.

Nechceš se k nám přidat?“ navrhla jsem.

„Přesně to potřebuji,“ ulevilo se Haně. „Tak já se

za vámi zastavím, jo?“

„Super! Ještě tam bude Martina,“ informovala jsem.

„Aha, a kdo to je? Znám ji?“

„Asi ne. Chodily jsme spolu na střední, ale tehdy

jsme si moc nesedly. V Praze se nějak začaly

kamarádit. Měli jsme teď sraz lidí ze střední, co

jsou v Praze a začaly jsme se tam bavit. Byla

docela v pohodě a když jsme zjistily, že máme

stejný problém – chlapy – tak jsme si opravdu

hluboce porozuměly.“

„No, tak to myslím, že mezi nás výborně zapadne,“

zkonstatovala suše Hana. Hmm, asi na tom bude

bledě. No, to Klára v pohodě zvládne – stačí pár

79

jejích poznámek.

Postupně jsme se sešly v Scheize Katze. Obsadily

jsme stůl s pohodlnými křesílky, na který bylo

dobře vidět. S potěšením jsem si všimla, že jsme

docela upoutávaly pozornost. Ani se moc nedivím,

protože každá jsme byla jiný typ, každý chlap si

tak mohl vybrat. Samozřejmě mě nejdřív zajímalo,

co se děje s Hanou. Obvykle to je totiž ona, kdo

je víc vyrovnaný a já ta, která se hroutí.

Do odpovědi se jí moc nechtělo, možná kvůli

Martině, kterou neznala a asi se před ní nechtěla

nějak svěřovat. Nakonec ale spustila: „No, já

totiž dnes měla být úplně někde jinde – na výletě

ve Vídni. Ale jak vidíte, sešlo z toho.“

Docela mě to překvapilo. „Na výletě ve Vídni? A s

kým?“

„No, to je právě ono. Já se totiž jeden večer

naštvala, šla na seznamku a odpověděla na pár

inzerátů. A to byl jeden z nich,“ přiznala váhavě.

„Cože? Ty ses seznamovala přes seznamku? Nic jsi

mi neřekla!“ byla bych překvapenější jen kdyby

prohlásila, že se zítra vdává.

„Já už to zkoušela dřív, ale nic z toho tehdy

nebylo. Jenže z Bena mi bylo mizerně, tak jsem to

zkusila znovu. Setkala jsem se se třema. První byl

80

děsný a já ho taky nijak nezaujala, takže jsme to

rychle ukončili. Druhý taky, ale ten naopak na mě

zíral jak na svatý obrázek a byl vyloženě nadšený,

když mě uviděl. I když jsem mu řekla, že z toho

nic nebude, tak stejně několik dní psal, kdy se

uvidíme. Až jsem mu to musela říct, zcela jasně,

že my dva už se nikdy neuvidíme. Na to třetí rande

se mi už vůbec nechtělo. Dali jsme si sraz v

pizzerii kousek ode mě. Šla jsem tam jak na

popravu. U stolu seděl vcelku milý chlap a nakonec

to byl příjemný večer.“

Všechny jsme na Hanu překvapeně koukaly. Tak něco

takového jsem fakt nečekala. Probrala jsem se jako

první: „Ty jo, tak to je něco! Takže jsi měla jet

s ním? To jsi vůbec neměla strach jet s někým,

koho vlastně vůbec neznáš?“

„Tak trochu jo, ale my jsme pak ještě spolu šli na

drink a na večeři, takže už jsem přece jen něco o

něm věděla. A ségře jsem pro jistotu nechala jeho

telefon a nějaké detaily. On pracoval v

diplomacii, tak jsme tam měli přespat na konzulátu

nebo tak něco. To mě trochu uklidnilo. Jen tak do

hotelu bych s ním asi nešla.“

„A proč jste teda do té Vídně nejeli?“ zeptala se

Klára.

81

„Já vlastně ani nevím. Měli jsme vyjíždět dnes

večer. Takže v týdnu jsem ještě rychle měnila

eura, šla jsem si koupit nový svetr a džíny, dnes

jsem si vzala odpoledne volno, abych si umyla

vlasy a tak. Kolem čtvrté mu volám, jak to vypadá.

Vůbec mi to nebral. Tak mu posílám SMS a nic.

Kouknu na mejl, jestli mi nepsal a taky nic. Tak

jsem mu průběžně zkoušela volat až do šesté, kdy

jsme měli odjíždět. Nic. Takže já fakt nevím.

Doteď se neozval.“

„Tak to je fakt divný, že to takhle zrušil. Mohl

ti dát aspoň vědět. Ale třeba mu to do toho něco

vlezlo a ozve se zítra nebo tak,“ uklidňovala ji

Klára. Hana se netvářila moc přesvědčeně. Jenže co

na to říct? Každá jsme měly své zkušenosti s

chlapy. Jeden den je to tak a z ničeho nic je to

jinak. A pak že v ženských se nedá vyznat, viděla

bych to úplně opačně. My jsme proti nim průzračné

jak sklo, naprosto srozumitelné a jasně

pochopitelné.

Měla jsem pocit, že by bylo lepší změnit téma.

Hana nevypadala, že by dále výlet do Vídně chtěla

rozebírat. „Stejně mě ale překvapuje, že jsi

zkusila seznamku. To bych u tebe nečekala. Já

třeba na to nikdy neměla odvahu, i když už mě to

napadlo.“

82

„Naděje umírá poslední, znáš to,“ odpověděla na to

Hana.

„Náhodou, seznamka není úplně špatná. Já už ji

taky zkoušela,“ prohodila Martina.

Nevěřícně jsem se na ni podívala: „Fakt? Ty taky?“

„Nikdy nevíš, kdy to může vyjít. Můžeš si to

vyselektovat podle vzdělání a věku, takže je to

docela cílený výběr. A je tam dost lidí,“ bránila

Martina tenhle obskurní způsob seznamování. Moc mě

to nepřesvědčilo.

Klára se k ní přidala: „Když si vezmeš, že člověk

tráví celej den v práci, tak moc jiných

příležitostí nemáš. V barech narazíš na divný

týpky, v práci je to o průser, na ulici tě osloví

buď naprostý zoufalec nebo bezdomovec, který chce

po tobě maximálně prachy a to aby ses ještě bála o

peněženku. Takže moc příležitostí ani nemáš a

seznamka z toho vychází ještě dobře. Můžeš si ty

chlapy předem aspoň trošku oťuknout.“

„Počkej, ty už jsi seznamku taky zkoušela?“ divila

jsem se.

„Zkoušela jsem to, ale nic zajímavýho nebo

slibnýho, jako tady u Hany, z toho nebylo,“

potvrdila Klára. „Navíc pak jsem poznala pana

Rozvedenýho, takže jsem to utnula.“ Připadala jsem

83

si jako totálně out. Podobné způsoby seznamování

mi vždycky přišly jako vyloženě krizové řešení na

pomezí zoufalství. A nakonec tam ještě můžou být

slibné typy. Tak si to nechám do zásoby, kdyby to

nevyšlo s Peterem. Člověk nikdy neví.

„Pan Rozvedený? To je nějaká přezdívka?“ zarazilo

Martinu. Jak s námi byla poprvé, tak ještě nebyla

zběhlá v našem slovníku.

„No, to je jeden můj takový problém,“ vysvětlovala

Klára. „Nejdřív to vypadalo úžasně, pak se ozýval

míň a míň a vymlouval se víc a víc. Táhne se to

tak přes rok, takže jsem to už vzdala. Jsme sice v

kontaktu, nebo spíš já jsem v kontaktu, ale moc od

toho nečekám. To jsou takoví ptáčkové, který neví,

co chtěj. Tím nechci říct, Hani, že ten tvůj je

taky takový. Pan Rozvedený je příklad sám za

sebe.“

Hana jen mávla rukou: „To je v pohodě. V podstatě

máš pravdu. Já mu zkusím ještě zítra zavolat,

uvidím, jak to dopadne.“

„A jak to vlastně probíhá takové seznámení na

seznamce?“ nedalo mi. „To si dáš inzerát jako do

novin nebo jak to vypadá?“

„Můžeš si dát inzerát, ale já spíše odpovídala na

inzeráty. Máš tam kritéria, podle kterých to

84

filtruješ jako věk, bydliště nebo vzdělání. No, a

když se ti ten inzerát líbí, tak přímo na té

stránce můžeš odpovědět a dáváš k tomu mejl. Takže

si prostě založíš nějaký special mejl na tyhle

inzerátové odpovědi,“ vysvětlovala mi Martina.

„Aha, to je chytrý. No, a jak to u vás dopadlo?

Našly jste někoho zajímavého?“ Nechápala jsem

jednu věc. Pokud je na seznamce takový skvělý

výběr chlapů a je to tak jednoduché, proč jsou

všechny ještě samy.

„To máš jako se vším na internetu. Ne vždycky to,

co vidíš, odpovídá skutečnosti. Navíc je tam

spousta ajťáků, kteří jsou fakt mimo. A kromě nich

je tam dost různých úchylů,“ připustila Klára.

„Prostě to nesmíš brát moc vážně a někdy se i

dobře pobavíš. Spíš je to tak, že to zkoušíš a ono

to třeba jednou vyjde. Pár takových historek

znám,“ dodala Martina.

„To je fakt, vážně to rozhodně brát nesmíš. Já se

takhle jednou seznámila s klukem, který vypadal

fakt dobře. Když jsme šli poprvé na kafe, tak jsem

skoro nevěřila tomu, jaké mám štěstí. Fakt hezký,

milý a vtipný. Na druhé schůzce se mě zeptal, co

si myslím o sado-maso. To mě trošku zarazilo, ale

nevěnovala jsem tomu pozornost. Když jsme

85

domlouvali další rande, tak navrhl, že bychom

mohli jít k němu dívat se na film. To jsem

rozhodně odmítla, takže jsme šli do kina. Když

jsme vycházeli ven, tak se na mě vrhnul a začal mě

divoce líbat. Už dlouho jsem se tak nelekla. Radši

jsem to ukončila, protože už se choval vážně hodně

podivně, takže další schůzky rozhodně nepřipadaly

v úvahu.“

„Ježíšikriste, co to bylo za úchyla?!“ vyhrkla

jsem zděšeně. No, fakt si nejsem jistá, jestli je

seznamka dobrý nápad, pokud jsou tam takoví

exoti.“

„Ale někdy to může být skoro vtipné,“ uklidňovala

mě Martina. „Jen to fakt musíš probírat. Jednou

jsem šla na rande s klukem, u kterého jsem moc

přesvědčená nebyla, ale říkala jsem si „No co, dám

tomu šanci, uvidíme.“ Jak učím angličtinu, takže

umím dávat otázky. Když se studentům nechce

mluvit, tak prostě musím pořád vymýšlet nějaké

otázky, abych je donutila mluvit. A to se mi tehdy

fakt hodilo. Když jsem mluvila o sobě, tak skoro

neposlouchal. Na vtipy nereagoval. Tak jsem

zkoušela koníčky, práci a vůbec jeho život.

Probral se, až když jsem se zeptala, proč zkouší

seznamku. Spustil hodinový monolog o bývalé

přítelkyni a jak se nemůže dostat z rozchodu. Z

86

toho rande odcházel hrozně spokojený, že jak si

příjemně popovídal a hodně se divil, když jsem

řekla, že už se neuvidíme. Děs.“

To nás všechny fakt pobavilo. Takoví zoufalci jsou

třída. Nicméně má chuť někdy vůbec jen uvažovat,

že bych seznamku zkusila, klesla hluboko pod nulu.

„No, ale to ještě není konec. Asi půl roku na to

se vracím vzteklá z další podobně úžasné schůzky.

Jedu metrem a za madlo tam visí nějaký přiopilý

mladíček. Měla jsem velmi špatný pocit, že jsem ho

už někde viděla. Má hrůza ještě vzrostla, když se

začal tvářit, že mě taky zná. A pak mi došlo, že

je to ten debil ze seznamky. On si evidentně

vzpomněl taky, protože se celý rozzářil. S

hloupoučkým úsměvem ke mně dovrávoral, přimhouřil

oči a vyhrkl ze sebe: „Martina!“ Zapátrala jsem v

paměti a tipla jeho jméno. Fakt nemohl mít větší

radost, protože jsem se strefila. Chtěl si začít

povídat, tak jsem s velmi zdvořilým úsměvem radši

na zastávce z metra vycouvala a počkala na další.

Teď už jsme opravdu upřímně smály. Tohle člověk

nevymyslí, to se prostě musí stát. I když jsem se

neubránila myšlence, že jsem fakt ráda, že jsem

podobných zážitků ušetřena, když jsem teď s

Peterem. Martina ale měla v zásobě ještě další

historku.

87

„Někdy ti ani nepomůže, když to opravdu

vyselektuješ a jdeš s někým, kdo má výšku a super

práci. Seznámila jsem se s jedním manažerem.

Domluvili jsme si večeři. Jako naschvál jsem ten

den potřebovala udělat nějaký nákup, takže jsem

táhla tašku. Navrhl mi, ať si ji dám k němu domů,

abych ji nemusela tahat, že bydlí hned za rohem.

Tak jsem rádoby vtipně prohodila, že je to poprvé,

co na prvním rande jdu rovnou k chlapovi domů.

Podíval se na mě naprosto nechápavě, evidentně mu

to nedocvaklo. No nic. Během večeře jsem zkusila

další vtip a zase žádná reakce. Při dalším jsem to

vzdala – on absolutně neměl smysl pro humor. Na

konci jsme se dohodli, že to opravdu nebylo ono a

že to touhle večeří skončilo. Vyzvedla jsem si u

něj nákup a už jsem se nemohla dočkat, až budu

doma. Za 5 minut na to mi přijde sms, zda se

náhodou nechci vrátit, jako k němu do bytu. Fakt

neskutečný.“

„Ty jo, co čekal? To je neuvěřitelný. Nejdřív na

tebe kouká jak na magora a pak jestli nechceš k

němu. Smeták jeden,“ zhodnotila to svým jedinečným

stylem Klára. Všechny nás tahle historka pobavila.

I když na druhou stranu, když tohle dokáže

předvést vzdělaný a úspěšný chlap, tak co potom

čekat od průměru? Je to zmar a zoufalství.

88

„Dobrý trapas jsem teď zažila i s tímhle pánem,“

ozvala se Hana. „Když jsme šli na večeři, tak mě

vyzvedl před domem a do restaurace jsme jeli jeho

autem. Během cesty mu volal společník a něco s ním

potřeboval probrat. Má v autě handsfree, tak jsem

koukala ven, že jako neposlouchám. A ke konci

hovoru společník prohodí: „Tak co? Už jsi s tou

sexbombou?“ Otočila jsem se k němu s velmi

udiveným pohledem, on celý zrudl ten hovor

okamžitě ukončil. Strašně se mi omlouval, ale

stejně jsem nevěděla, co si o tom mám myslet.“

Martina hned zareagovala: „Náhodou, to je přece

dobrý. Aspoň víš, že se mu líbíš.“

„To je pravda,“ přidala jsem se k ní se smíchem.

„Lepší, než kdyby řekl s příšerou.“

„Lepší než drátem do voka,“ zakončila pragmaticky

debatu Klára.

Poučeni na závěr

Co z toho vyplývá? Seznamky jsou tak trochu jako

výprava do neznámých končin, během které zkoumáte

nové živočišné druhy. Některé jsou zajímavé, jiné

velmi prapodivné a jiným je lepší se zdaleka

vyhnout, protože představují akutní nebezpečí.

S trochou štěstí ale můžete i objevit poklad.

89

Jak to hezky začalo...

Leden

Nový rok začal úžasně. Silvestra jsem strávila

s Peterem na Slovensku. Byl naprosto úžasný,

zažívali jsme ještě úžasnější sex, dostala jsem

klíč od jeho bytu, všechno šlo hladce a bez

problémů. Až podezřele hladce. Jeden večer mi

řekl, že je absolutně šťastný. S Hanou probíráme,

jaká že je to úžasná náhoda, že po takové době si

obě někoho najdeme a jsme spokojené. Tohle bude

báječný rok! Znáte to, člověk nemá říkat hop,

dokud nepřeskočí.

Únor

Začíná se to zadrhávat. Ačkoliv Valentýnem

bytostně (a hlavně z donucení okolnostmi) pohrdám,

tentokrát jsem ho chtěla aspoň nenápadně oslavit.

Peter byl naštvaný, že jsem o něm ještě neřekla

mým rodičům. Týden na to se se mnou rozchází. Že

není připravený na vztah. To mu ale nebrání začít

další s holkou z Bratislavy. Jsem naprosto

zoufalá. Probírám to s Hanou, protože potřebuji

radu, co mám dělat. To je velmi naivní, protože

ona je teď hrozně chytrá, že se na něj mám

90

vykašlat a jak takových ještě bude a jak s ním mám

zamést. Upřímně, jí se to mluví. Trpí ztrátou

paměti, že si jako nevybavuje svoje stavy? Tak

nějak tuším, že je to naposledy, co se spolu

vidíme.

Březen

Začala jsem chodit k psychologovi, aby mi konečně

někdo odborně vysvětlil, v čem dělám chybu a jak

se jí příště vyhnout. Po pár sezeních mám pocit,

že se mu líbím, tak to radši ukončuji – další

problémy by mi fakt moc nepomohly. Do tohoto

marasmu se ozve Had. Snažil se ke mě dostat už

když jsem byla s Peterem, ale všechny pokusy jsem

zahrála do outu. Jednou mi dokonce psal, že má

pocit, že nechci, aby se mě vůbec dotkl. To si

kurva piš! Ještě že jsem mu tehdy neřekla, že

s někým chodím, teď se mi to hodí. No jo, ale

člověk by se svým vlastním slibům neměl

zpronevěřovat...

Duben

S Martou a Klárou slavíme narozeniny. Hmm,

představovala jsem si je jinak. Hana na pozvánku

ani nereagovala, jen zavolala přesně v den mých

91

narozenin a vedla se mnou asi půlhodinový monolog

během venčení psa svého nového přítele. Kdybych si

během telefonátu odskočila nebo šla udělat čaj,

tak by to podle mě ani nezaznamenala. Na

narozeninovou párty dorazil i Had. Všechny jsem

varovala, aby se neprokecli, jak mu říkám, ale

nějak se to stejně provalilo. Během párty to

zkoušel na všechny kamarádky. Všichni jsme pak

pokračovali do baru, kde Martina na Hadovi úplně

visela očima a velmi špatně to skrývala. Jít dál

s námi už nechtěla, že jen dopije a půjde domů. A

Had totéž. Váhala jsem, jestli je tam mám nechat,

protože se mi to ani trochu nelíbilo, ale pak jsem

si řekla, že dám průchod osudu. Týden se nic

nedělo, jen Martina moc nereagovala na sms, a když

už, tak velmi vyhýbavě. Had byl na mě

nejhnusnější, co kdy byl. Během dalšího týdne mi

umřel děda. O víkendu byly Velikonoce a v pondělí

jsem jela zpět do Prahy. Martina psala, že se

zastaví ke mě domů, což nikdy nedělala. V tu

chvíli jsem už přesně tušila, co se stalo. Přišla,

že se mnou musí mluvit. Že se zamilovala do Hada a

že mi to musela říct a že doufá, že jí odpustím a

zůstaneme kamarádky. Co si sakra myslí, že se jako

omluví a všechno bude v pohodě jako že se nic

nestalo? Chápala jsem, že to nese špatně, protože

mi později psala mejl, že se jí v noci zdají sny,

92

že mě prosí na kolenou o odpuštění. Věděla jsem to

i proto, že kdysi dávno jsem něco takového taky

udělala a pamatuji si, jak jsem se tehdy cítila.

Ale já jí prostě nedokázala odpustit. Asi si

myslela, že já můžu mít kohokoliv, že o jednoho

Hada míň nebo víc nic neznamená, ale já ho tehdy

opravdu potřebovala, i když se ke mě choval

příšerně. Paradoxně jsem si vzpomněla na svou

návštěvu kartářky asi před rokem, kterou mi

domluvila zrovna Martina. Předpověděla mi, že mě

podrazí někdo blízký, někdo, od koho bych to

nečekala. S Martinou jsme pak usilovně přemýšlely,

kdo by to mohl být. Hezká ironie.

Květen

Vůbec jsem si nedokázala představit, jak to

přežiju, když se s Hadem v domě potkáme. Netrvalo

to dlouho a bylo to vyloženě hnusné. Muselo na mě

být vidět, jak moc mi to bylo nepříjemné a na něm

bylo zase vidět, jak moc je sám se sebou

spokojený. V práci se tím prý chlubil a

prezentoval to jako zábavnou historku. Naštěstí

jsme se během dalšího roku viděli ne víc než

pětkrát a zvládala jsem to čím dál tím líp.

Setkání někdy na podzim bylo vyloženě vtipné. Šla

jsem domů a říkala jsem si, jaký je to krásný den:

93

sluníčko svítí, ptáci zpívají, život vlastně není

tak špatný. Taková euforie musí být zákonitě

zničena. Čekám na přijíždějící výtah a vystoupí

z něj Had. Pozdraví mě a já mu s úsměvem

(pozůstatek toho nadšení z venku) odpovím.

Překvapeně se za mnou otočil a nadechnul se, že

začne rozhovor. Já jsem jen zavřela dveře a

odjela.

Květen je navíc měsíc lásky a tento rok jsem

opravdu velmi špatně snášela podobné poznámky

v médiích, které byly velmi časté. Měla jsem

ukrutnou chuť napsat do všech redakcí otevřených

dopis s žádostí, ať laskavě berou ohleduplnost na

nás singles. Když jsem svůj skvělý nápad

popisovala Karolíně, tak mi doporučila, ať to

podepíšu jako chlap, aby to nevyznělo zoufale. Do

prdele, co to jako má být? A vlastně kdo by nebyl,

když kolem sebe neustále vidí zamilované a

spokojené páry a je nucen vybírat z toho

genetického odpadu, který na něj zbyl! Zatmělo se

mi před očima. Pokud si my ženské takhle budeme

střílet do vlastních řad, tak to ale opravdu

daleko nedotáhneme.

94

Červen

Peter se má se svým oddělením vrátit na Floru.

Hledám si jinou práci, abych se mu vyhnula.

Potkávat se třeba u automatu na kafe, to bych fakt

nezvládla. Dostávám skvělé místo, aspoň si to

myslím. Snad se to už začíná obracet k lepšímu. Ne

úplně. Denisa mi oznamuje, že se bude stěhovat –

začne bydlet s přítelem. Jak někdo může být tak

šťastný? Jak to ty lidi dělají? Stěžuje si

Karolíně, že se mnou není k vydržení a aby se mnou

promluvila. Já uznávám, že teď opravdu nejsem

„shiny happy people“, ale uvědomuje si někdo, jak

mi je? Pro každého je těžké se mnou mluvit třeba

jen hodinu a já sama se sebou musím vydržet 24

hodin! Začínají se mi vracet úvahy o sebevraždě a

vybírám nejvhodnější způsob. Když jdu po pavlači

domů, tak si říkám, že stačí přelézt zábradlí, ale

nejsem si jistá, zda bych si jen nezpřerážela

kosti. Být doživotně na vozíku, no, to bych si

fakt pomohla. Při umývání nádobí mě napadne, že

bych se mohla bodnout nožem. Ale kam? Mé znalosti

biologie jsou mizerné – co když se netrefím? A

navíc mám všechny nože tupé. Přemýšlela jsem nad

prášky – člověk usne a nic necítí. Jenže kde je

vzít a jaké? Při mém štěstí bych se z nich jen

pozvracela, spolubydlící by mě našel, zavolal

95

sanitku a já bych pak musela docházet na

psychiatrii. „Dobrý den. Jmenuji se Tereza a mám

problém.“ Co skočit z Nuseláku? Jenže než bych se

svou kondičkou přelezla zábradlí, nějaký samaritán

by mě strhl zpátky a dopadlo by to jako u těch

prášků. Takže jako jediný proveditelný způsob mi

vyšel skok pod metro. Je to otázka vteřiny, smrt

je rychlá a příprava vesměs žádná. S oblibou jsem

si i představovala svůj pohřeb. Přijdou tam i ti

tři zmetci, úplně zdrcení jakou že udělali chybu,

když mě opustili. Doživotně na nich leží stín mého

skonu, potkávají samé mrchy, které je připraví o

prachy i nervy. Staří a opuštění si představují,

jak se mnou mohli být šťastní. Cha, vítězství je

moje! Takže jsem radši začala jezdila tramvají a

našla si jiného psychologa. Došlo mi totiž, že

pokud bych někomu opravdu ublížila, tak by to byli

mí rodiče, kteří trpělivě snášeli mé výlevy

v telefonu, kdy jsem automaticky očekávala

povzbudivý argument. Musela jsem být „napřeshubu“.

Červenec

Nástup do nové práce byl šok. Firma sídlila za

Prahou uprostřed polí, kanceláře vypadají úděsně

proti tomu, na co jsem byla zvyklá. Uklidňuji se,

že je to povrchní to takhle hodnotit, že důležité

96

jsou jiné věci. Bohužel, první dojem bývá správný.

Když ráno slyším kokrhat kohouta a z okna koukám

na kombajny, jak sklízí pole, tak je mi poněkud

mdlo. V práci jsou všichni šťastně ženatí a vdaní

až na dvě můry z našeho oddělení. Nic mi nedarují

a nenávidí mě od první chvíle, kdy jsem tam

vkročila. Fakt by mě zajímalo, jak je to možné, že

můžu vzbuzovat buď silné sympatie nebo stejně

výrazné antipatie. Proč to prostě nemůže být tak

někde uprostřed jako u všech jiných lidí?

Srpen

Makám od nevidím do nevidím. Ráno vstávám v 6, v 7

jsem už v kanceláři a v bufetu si kupuji obložený

rohlík. Občas nestihnu ani oběd. Mejly se mi

v Outlooku množí jak améby – dělením. Aspoň že

jsem se dala dohromady s Daarumem, indickým

kolegou od Karolíny. Jenže když u něj zůstávám

přes noc, tak jsem ráno ještě víc unavená.

Podařilo se mi dorazit i pozdě v den, kdy jsem tam

měla být naopak brzo. Šéf byl pořádně vzteklý. Mou

koncentrovanost dobře ilustruje výlet do pobočky,

kde se konala akce pro zaměstnance, na které jsem

se musela ukázat. Ráno jedu od Daaruma, abych se

dala dohromady, než vyzvednu kolegyni Kristýnu a

vyrazíme na onu akci. Do toho přijde nečekaně

97

Karolína. Nabídnu jí, ať jede s námi. Souhlasí.

Začnu se připravovat a zjistím, že jsem si firemní

mobil zapomněla u Daaruma. Kristýna mi má na něj

volat, kdybychom se nějak nenašly na místě srazu.

A nemá mé soukromé číslo. Začnu zmatkařit a rychle

balím věci, abych na sraz aspoň nedorazila pozdě.

Hodím do tašky láhev s vodou, ze které jsem se

ještě napila. U dveří hledám v tašce klíče a

zjistím, že je v ní nějak mokro – láhev jsem

špatně zavřela. Takže rychle všechno přeházím do

jiné kabelky, znovu zkontroluji, jestli mám

všechno a spěchám na místo srazu. Kristýnu

samozřejmě nevidím. Mozek mi pracuje na rychlé

obrátky. Volám Daarumovi, aby našel ve firemním

mobilu její číslo. Jenže menu je v češtině, kterou

samozřejmě neovládá, takže číslo nemůže najít.

Firemní mobil začne zvonit – volá Kristýna. Tak

poprosím Daaruma, ať to vezme – mě má na jednom

uchu, Kristýnu na druhém a komunikuje mezi námi.

Ještěže všichni umíme anglicky. Nakonec se

sejdeme, hurá. Ještě jedu pro mobil, protože na

firemní akci ho můžu potřebovat. Kousek od

Daarumova domu je jako naschvál rozkopaná ulice a

je tam zákaz vjezdu. Zoufalé ženy dělají zoufalé

činy, takže jedu až kam to dá, zákaz nezákaz a

běžím k němu pro telefon. Dorazím zpět do auta a

nemožné se stává skutečností: konečně vyrážíme.

98

Snažím se soustředit a neudělat po cestě chybu,

protože si nejsem jistá, jestli bych při případné

kontrole ještě něco nenadýchala. Zbytkový alkohol

je sviňa, jak se říká na Moravě.

Zaměstnanecká akce proběhne v klidu, ale při

vyjíždění z parkoviště málem nabourám auto. Sice

jsem se měla pořádně koukat, ale on tam stál

vyloženě blbě. Proč on? Protože takhle blbě může

zaparkovat jedině chlap. Ženská by si to

nedovolila, protože by se bála, že o ní řeknou, že

je úplně blbá, když takhle parkuje. Až do Prahy

cesta probíhá v pohodě. Za Nuselákem chci přejet

z pruhu do pruhu. Kouknu se do zrcátka, je tam

volno, tak tam vjedu. V tom se za mnou ozve šílené

troubení. Koukám za sebe, ale nikoho

gestikulujícího nevidím. Ještě se ptám holek,

jestli to má být na mě. Tvrdí mi, že ne, že jsem

přece nic neudělala. Na to kolem mě projíždí auto,

které zběsile troubí a bliká. Hmm, asi jsem mu

vjela do pruhu, ale jsem si jistá, že jsem ho měla

ve slepém úhlu. Jede přede mnou a zastavíme na

křižovatce. Je mi jasné, že se kouká do zpětného

zrcátka, co že je to za blbou krávu, která pořádně

nevidí. Tak mu pošlu vzduchem pusu. Na to se

otevřou dveře od auta, on z nich vystoupí a jde si

to se mnou vyřídit. Holky se můžou potrhat smíchy.

99

Já se skrčím do sedadla a začínám se modlit, aby

rychle naskočila zelená. Aspoň že má růžové triko,

takový mi snad přes hubu nedá. Naštěstí si to po

pár krocích rozmyslí, nasedá zpět a já na

nejbližší křižovatce odbočuji jinam. Konečně za

mnou zapadnou dveře bytu a já se můžu psychicky i

fyzicky zhroutit. Tohle všechno se stalo v rozmezí

maximálně pěti hodin a rozhodně to nebylo nijak

přehnané. Nejhorší na tom je, že podobné akce jsou

pro mě naprosto typické. Jak to ostatní dělají, že

mají svůj život pod kontrolou?

Září

Je poslední den mé zkušebky, pátek odpoledne. Šéf

chce, abych dorazila do kanceláře, tak jako blbec

spěchám, protože jsem služebně jinde. Dostávám na

vybranou – buď můžu jít hned nebo ke konci roku.

Snažím se ovládat, ale moc mi to nejde. Nejhorší

je, že můry to určitě věděly ještě dřív než já,

protože tu výpověď jedna z nich psala. Po cestě

domů telefonuji našim a hystericky brečím. Sice

jsem chtěla odejít, ta práce byla děsná, ale až

tak za rok. Každopádně mě předstihli, což není

vůbec příjemné. Tak se aspoň utěšuji, že mám

Daaruma. Aspoň něco vychází, práce se nějaká

najde.

100

Říjen

Rozchází se se mnou Daarum. Díky vyhazovu už

nejsem ta sebevědomá a okouzlující slečna

manažerka a to jaksi nezapadá do jeho image. Se

smolaři nikdo nechce nic mít, je to nakažlivé.

Poslední říjnový den mi můj spolubydlící,

oznamuje, že oproti jeho předpokladům bude muset

odjet z Prahy dřív. Kdy? Na konci listopadu.

Začínám jednotlivé průsery nazývat podle měsíců.

Tohle už raději zařazuji do listopadu.

Listopad

Kdepak, průser Listopad stejně přišel. Jednou ráno

spěchám, abych v práci byla co nejdřív. Přijdu

k autu a není zamčené. Že bych včera zapomněla

zamknout? Moc by mě to nepřekvapilo, znám se.

Divím se, že tam to auto vůbec zůstalo. Sednu

dovnitř, dávám klíč do zapalování a všimnu si

klubka drátů v místě, kde bývalo autorádio. No jo,

včera jsem ho zapomněla schovat. Jedu na policii,

která je naštěstí u nás v ulici. Bohužel se zrovna

střídá směna a foťák má ta, která se ještě

nevrátila z pochůzky, tak musím čekat. Když

sepisujeme, co se ztratilo, tak koukáme i do

101

kufru. Překvapeně zjistím, že je tam hever a

nahlas přemýšlím, kde se tam vzal. „No, oni vám

totiž vzali i náhradu,“ pomohl mi policajt s

úvahou. To vysvětluje, proč jsem při cestě na

policii slyšela v kufru ten divný zvuk, jako by se

tam něco převalovalo. Naivně policajtovi navrhuji,

aby si vzal otisky ze zapalovače, který v autě

najdu a který zloději musel vypadnout. Nebo ať si

vyžádají záznam z kamer Ministerstva spravedlnosti

– parkovala jsem totiž před ním. Dívá se na mě

s nefalšovaným soucitem.

Večer jedu na návštěvu k tetě. Odcházím až před

půlnocí a dostávám od ní čerstvý mošt zavřený ve

sklenici. Váhám, jestli si ho mám vzít, protože to

je „problémový“ náklad. Nakonec se nechci hádat a

beru si ho. V zatáčce se mi sesune taška s tím

slavným moštem, já se pro sehnu, najedu na okraj

chodníku a protrhnu pneumatiku. Rezervu mi v noci

ukradli, pamatujete? Opravdu už nemám sílu nějak

bojovat a bezmocně brečím. Strýc s autem odcouvá a

jdeme zpět k nim domů, aby mě mohl odvézt. Píšu

šéfovi sms, aby mi řekl, co mám v tuhle hodinu

dělat. Teta mi mezitím dává na uklidněnou nějaké

kapky. V momentě, kdy je polykám, si uvědomuji, že

všechny kapky obsahují alkohol. Jestli mi šéf

řekne, že mám volat policii, tak asi omdlím.

102

Naštěstí nemusím. Zítra mě vyzvedne a vezme na

pobočku, kde pořádám akci pro 600 lidí a kde jsem

od rána potřebovala být. Těsně před odchodem si

vzpomenu vzít z auta techničák. To je moje

neskutečné štěstí, protože technici ve firemním

servisu jsou natolik zlatí, že do Prahy pro auto

jedou, kolo vymění a večer ho mám přistavené. Svým

způsobem to bylo štěstí, že mi tu náhradu ukradli

- vyměnit kolo bych určitě nezvládla. Strážný

anděl měl se mnou dnes fakt hodně práce. Takže

když se mi během oné akce stane, že nedorazí

domluvený dopravce, tak už mě to ani nemůže

rozhodit.

Prosinec

Se sadistickou zvědavostí čekám, co bude průser

Prosinec. Nakonec je to jen pokuta a stržený bod,

a to za úplnou pitomost: odbočení vlevo tam, kde

byl přikázaný směr jízdy rovně a doprava. Sice mě

to sere, ale vzhledem ke všem mým eskapádám

s autem, neustálým překračováním rychlosti apod.,

jsem z toho vyšla ještě dobře. Mohlo to být mnohem

horší. Už musím jen překonat firemní vánoční

párty. Šéf mě přemlouvá, abych tam šla. Nakonec

dorazím o hodinu později, abych dala najevo, jak o

ně nestojím. Naštěstí, protože jsem se vyhnula

103

projevu, ve kterém mi mimo jiné bylo děkováno za

skvělou práci a přáno hodně štěstí v další

kariéře. Skvělou práci? Tak proč jste mě, kurva,

vyhazovali? Ovšem párty měla i pozitivní stránku.

Stojím u stolu se třemi kolegyněmi. Každá jsme

vzhledově jiný typ. Přijde k nám ředitel firmy na

zdvořilostní konverzaci. Nějak se dostaneme na

téma rodinné vztahy v Čechách a že se holky brzo

vdávají, ale že se to mění a tak. Takže se logicky

zeptá, zda jsme vdané. Paráda, zase budu muset

přiznat, že jsem sama. Jak tak stojíme vedle sebe,

odpovídáme anglicky: „No – No – No - No.“

Překvapeně zamrká a zeptá se: „So, do you have a

boyfriend?“ No, tak už je to tady. A následují

odpovědi. Kristýna: „No.“ To jsem věděla.

Veronika: „No.“ To jsem tušila. Bára: „No.“ To

jsem nečekala, protože ona je ten typ, který má

přítele minimálně od 17. A já samozřejmě „No“.

Řediteli málem spadla spodní čelist! Ve vteřině se

ale probral ze šoku a prohlásil se širokým

úsměvem: „So, letˇs have a party!“ Musím uznat, že

z té trapné situace vybruslil s elegancí sobě

vlastní. Každopádně my to nebereme nijak tragicky

a docela se tím bavíme. Na skákání do řeky je

ještě času dost.

104

Poučeni na závěr

Na Vánoce lidi obvykle hodnotí končící rok. Mé

bilancování rozhodně nudné nebylo. No, byl to

vyloženě báječný rok. Nemohl být báječnější. Ale

jak tak přicházely všechny ty průsery, tak jsem

postupně rezignovala. Už jsem se ani nesnažila

vzdorovat nebo bojovat. Prostě jsem je přijímala a

snažila se to všechno nějak přežít. Radši jsem si

ani neříkala, že to snad už nemůže být horší,

protože jsem dobře věděla, že vždycky může. A

v téhle rezignaci nebo pokoře, nazývejte to jak

chcete, jsem najednou všem odpustila. Všem, kteří

mi tenhle hnusný rok ublížili. Peterovi,

Daarumovi, Martině. Člověku možná ani nic jiného

nezbyde – když už řeší tolik problémů, tak je

vyloženě vyčerpávající se ještě zatěžovat nějakou

nenávistí. A závěr? Když se něco sere, tak se sere

všechno. Ale na druhou stranu – ze dna vede cesta

jen vzhůru.

105

No more Slovakia! Never ever!

Jak nejlépe trávit ponuré podzimní večery?

V příjemné kavárně, u dobrého vína a ve

společnosti nejlepších kamarádek! Dokonalé

útočiště pro nás objevila Klára. Kavárna

John&George byla schovaná v jednom z mnoha zákoutí

Malé strany. Obsluhoval tam krásný a neuvěřitelně

příjemný Jurášek, na kterého jsme se všechny

zasněně dívaly. Sny byly plně na místě, protože

byl gay. Kdyby nebyl, tak by jeho manželka byla ve

vážném ohrožení života. A protože jsme tam začaly

chodit hned po otevření, tak jsme si pro sebe

vyhradily privilegované postavení VIP hostů. Kde

jinde probírat život?

„Dámy, to vám musím říct, co se mi stalo tenhle

týden,“ zahájila naše sezení Klára. Vyrazíme s

lidma z práce na oběd, že už jsme spolu dlouho

nikde nebyli a pokecáme. „Jeden kolega byl nějakej

skřípnutej a začal tam brečet, že jakej má blbej

život, jak si nerozumí s přítelkyní a takový

podobný hemzy.“ Klářin slovník je prostě jedinečný

– co slovo, to perla. S Martou jsme obě s upřímným

zájmem poslouchaly.

106

„No, co jsme mu na to měli říct?“ pokračovala

Klára. „Už to začínalo být trapný, tak jsem to

chtěla zlehčit a prohodila jsem, že takové

problémy já řešit fakt nemusím. To jste ho měly

vidět! Hned se probral, smeták jeden, a řekl mi na

to, že já podobný věci řešit nemusím, protože se

mnou nikdo nevydrží!“

Obě jsme na ni nevěřícně zíraly. „To ti fakt

řekl?“ nevěřila Marta. „To jako přede všemi, co

jste tam seděli?“

„Jo, přesně tak!“ potvrdila Klára.

Vůbec jsem si nedokázala představit, jak bych na

něco takového reagovala. Tedy vlastně dokážu – asi

bych se tam rozbrečela. Sice jsem relativně drsná,

ale takovou podpásovku bych neustála. „No a co jsi

mu odpověděla?“ zajímalo mě.

„Setřela jsem ho, že co on vlastně o mě ví a ať se

stará sám o sebe a svý problémy a mě ať dá pokoj.“

Tak tohle zaslouží obdiv: „Ty jo, to jsi fakt

dobrá. Já bych tam asi blekotala a nevěděla, co mu

na to říct.“

„To je pravda,“ přidala se Marta. „To je fakt

hnusný a zvlášť, když sekne takhle do živého.“

„Tak to víš, že mi z toho dobře nebylo, ale co

jsem měla dělat, když byli kolem lidi? Fakt je, že 107

po tomhle se řeč stočila jinam, ale stejně jsem už

měla zbytek dne otrávený. Takže jsem se vyloženě

těšila, až se tu sejdeme a já to spláchnu,“

uzavřela to Klára optimisticky.

„No, tak něco takového nepotěší, ale vyřešila jsi

to vážně elegantně. Já nevím, že lidi tady

v Čechách mají tendenci druhým takhle zbaběle

ubližovat. Co je žere?“ divila jsem se.

„Přesně tak. Když už si nemůže srovnat přítelkyni,

tak si to vyleje na někom jiným,“ analyzovala

Klára. „Já už se ničemu nedivím a čekám spíš

levárnu. Pak můžeš být maximálně příjemně

překvapená. Ale i tak tě některý věci dostanou,

jako tohle.“

„To je fakt,“ přiznala Marta, „já mám někdy pocit,

že nikomu nemůžu věřit. A hrozně jsem tak závislá

na lidech, co znám, protože nové vlastně ani

poznávat nechci. Znovu jim všechno o sobě říkat a

přitom nevíš, jestli se ti to nějak špatně

nevrátí.“

To mi připomnělo dokument, který jsem tehdy viděla

v televizi a který byl naprosto skvělý. Jmenoval

se ‘Kristovy roky, dámy’ nebo tak nějak. Byl o

čtyřech kamarádkách a popisoval jejich osudy. Dvě

z nich řešily podobné problémy jako my – nemohly

108

najít správného chlapa. A vůbec mi to celé hrozně

připomnělo mě, Martu a Kláru, i když už jsme teď

byly jen tři. To jsem si samozřejmě nemohla nechat

pro sebe a musela jsem se s nimi o zážitek z toho

dokumentu podělit: „Když si ale odmyslím, všechny

ty jejich osudy a co si z toho člověk může odnést,

tak jsem hlavně obdivovala tu jejich otevřenost.

Vemte si, že bylo vidět, jak vypadají. Padla tam

jejich křestní jména. Jedna z nich pracovala na

ministerstvu jako šéfka odboru nebo tak nějak. To

ji všichni poznají. Další měla dítě s tím mimem

Hybnerem a taky se tam mihnul, takže zase snadno

identifikovatelná. Tu kritičku jsem taky tipnula,

jestli to nebude Pachmanová. Píše občas do

Reflexu. No, a když si uvědomíte, jaký je to tu

malý rybník, tak jsem si fakt říkala, jestli se

jim to nevymstilo. Jestli se třeba nenašel někdo

jako tvůj kolega, který jim to takhle nehodil

rovnou do ksichtu, když to řeknu takhle drsně.“

„To je pravda, lidi jsou zákeřný a když už na tebe

nemají svejma schopnostma nebo znalostma, tak tě

aspoň bodnou do zad. Tak pro dobrý pocit,“

souhlasila Klára.

„To je škoda, že jsem to neviděla,“ litovala

Marta. „Muselo to být fakt zajímavé.“

109

„No, když si vezmu, co všechno jsme už zažily, tak

by něco podobného klidně mohli natočit i o nás.

Byly by z nás hvězdy,“ smála se Klára.

„To jo, historek na to máme spoustu a u některých

by vážně byla škoda, kdyby zapadly. Mě už párkrát

napadlo, že by stálo za to napsat z toho knížku.

Mě ten dokument totiž hrozně pomohl v tom, že mi

došlo, že i jiné ženské řeší podobné problémy. Že

nejsem žádný exot,“ vysvětlovala jsem svůj nápad.

„Tak by ta knížka mohla pomoct holkám, které jsou

na tom stejně, ale třeba nemají kolem sebe nikoho

podobného. A navíc mi tehdy ta kartářka od Martiny

předpověděla, že se proslavím psaním. No tak když

už jí teda vyšla první část věštby, tak by jí

mohla vyjít i ta druhá, aby to bylo fér.“

„No tak exot rozhodně nejsi, to tě obě můžeme

uklidnit,“ zkonstatovala s přehledem sobě vlastním

Klára. Náhodou je to super nápad. Dej na věštírnu

a pusť se do toho! Já svoje historky ráda

poskytnu. Takový mistr Přístav, to je kapitola

sama pro sebe,“ smála se.

„No já myslím, že každá jich najdeme dost. Určitě

ti, Terko, materiál chybět nebude,“ konstatovala

Marta.

110

„Hmm, tak to bych tam rovnou mohla dát novou

historku o tom, jak jsem zase jednou byla ta

největší naivka. Až je mi to trapné přiznávat,“

začala jsem popisovat své poslední provinění.

„A co jsi provedla? Já myslím, že před námi dvěma

se rozhodně stydět nemusíš,“ povzbuzovala mě

Marta.

„No to rozhodně ne. Všechny máme za sebou nějaký

trapas, co si budeme nalhávat, no ne?“ přidala se

Klára.

„To je fakt,“ připustila jsem. „Byla jsem teď u

Denisy na narozeninách. Byla to i taková malá

kolaudace jejich nového pronájmu. Koukám se tak po

lidech, co tam byli, protože většinu jsem neznala.

No a najednou si všimnu takového docela zajímavého

chlapa a najednou slyším, že mluví slovensky...“

V tom mě obě přerušily: „Ježíš, to snad né! Už

zase Slovák! Ty si nedáš pokoj! Víš, co jsi

slibovala?“

„Já vím, ale vždyť víte, jak jsem na slovenštinu

citlivá. A on vypadal tak dobře. Takový ten typ,

co stojí za hřích,“ hájila jsem se.

„No právě,“ zpražila mě Marta. „Ty jsou nejhorší.

Vždycky si s nimi začneš a pak to odneseš.“

111

Musela jsem přiznat, že má pravdu. Fakt si vybírám

pořád stejné typy. Na chlapy mám vkus řeznického

psa. Můj ideál? Malý, tlustý, slizký. Děs běs.

„Buďte v klidu. Mě se to taky velmi brzo

vymstilo,“ ujistila jsem je. „Ale je to docela

vtipné. Jak se tak popíjelo, tak jsme se bavili

čím dál víc. Pak jsme se všichni přemístili do

jednoho klubu v Holešovicích, který měl spoustu

zákoutí, takže nakonec jsme tak nějak skončili u

mě. Já byla fakt opilá, takže to za moc nestálo.

Když se mě ráno ptal, jestli bych nechtěla být

jeho milenkou, tak jsem částečně ještě v lehkém

bezvědomí ze sebe dostala, že by to přineslo víc

škody než užitku.“

„Hahá, tak to jsi mu to řekla dobře,“ smála se

Klára.

„To se tě takhle přímo zeptal? No, pán nechodí

kolem horké kaše,“ zhodnotila ho Marta.

„No, já když pak definitivně vystřízlivěla, tak mě

to skoro mrzelo. Říkala jsem si, že sex se vždycky

hodí, co si budeme povídat. V týdnu jsme šli spolu

na kafe a bylo to příjemné povídání, tak jsem si

skoro až začala říkat, jestli jsem mu nekřivdila.

Ale nekřivdila,“ začala jsem se vědoucně usmívat.

„A co se stalo?“ netrpělivě vyzvídala Klára.

112

„To, že v pátek byla naplánována další hospoda a

tam dorazil se svou krásnou přítelkyní,“ vítězně

jsem dodala.

„To si děláš srandu? On má přítelkyni a takhle

nadrsno se tě zeptal, jestli nechceš být jeho

milenkou?“ nevěřila Marta.

„Jojo, přesně tak. Ale to není všechno. Já totiž

v pátek měla volno a jela jsem do Hornbachu. Na

tom kafi jsme probírali, jak rekonstruuje byt a že

chce sám pokládat podlahu, což jsem obdivovala. No

a v Hornbachu mají u vchodu takové malé brožurky,

které si můžeš brát. A mimo jiné i jedna o

pokládání podlahy. Tak jsem si na něj vzpomněla a

říkala si, že ho potěším a vzala jsem mu je. Doma

jsem je ještě převázala červenou mašličkou, aby to

bylo roztomilé. No, a přinesla jsem mu je do té

hospody, kam dorazil s přítelkyní.“

„No, tak to fakt moc nepotěší,“ uznale pokývala

hlavou Marta.

„To ne, ale kalich hořkosti ještě nebyl dopitý do

dna. V té hospodě jsem vydržela jen asi hodinu a u

prvního koše venku jsem ty brožurky vztekle

roztrhala. U toho jsem si říkala, jak jsem blbá.

Co už, moje chyba, nemám porušovat své sliby, že

už žádné Slováky. V sobotu jsem se šla podívat se

113

na parkety do podlahového studia, které máme ve

standardu. Ono je to i kuchyňské studio, takže

jsem viděla, že prodavačka se tam věnovala

nějakému párečku a sepisovala, co mají za

požadavky. Moc jsem jim nevěnovala pozornost a

koukala se na ty podlahy, ale měla jsem pocit, že

toho kluka odněkud znám – viděla jsem ho totiž jen

zezadu. A pak mi to došlo – byl to Ivan se svou

přítelkyní.“

„Vy jste se tam náhodou potkali? Ty jo, to je

náhoda!“ nemohly uvěřit holky.

„Hmm, to je. Vemte si, že v Praze jsou desítky,

možná stovky kuchyňských studií, ale my se sejdeme

zrovna v tom jednom jediném! A protože já

potřebovala vědět, ze kterých parket mám vybírat,

tak jsem musela potupně počkat, až to s nimi ta

prodavačka sepíše a bude se věnovat mě! Takže

tohle jsem si opravdu vyžrala až do dna a dobře mi

tak!“ smála jsem se. Celé to byla tak absurdní

historka, že v podstatě ani nic jiného udělat

nejde.

„Náhody jsou někdy neuvěřitelný. To kdyby bylo

třeba v seriálu, tak si řekneš, že to je blbost,

že to by se stát nemohlo,“ uvažovala Klára. „Třeba

je to znamení?“

114

„Znamení je to určitě - že by sis další Slováky

měla zakázat. Tobě přináší jen problémy,“ dávala

mi kázání Marta.

„Tady musím trochu protestovat,“ dodala na mou

obranu Klára. „Ono se té slovenštině fakt špatně

odolává. A ti chlapi jsou takoví šarmantní, mají

jiskru. To je pak těžký.“

„To sice jo, ale podívej se, kam to pak vede. Já

mám pocit, že někdy mají té jiskry až moc,“ nedala

se Marta.

„Obávám se, že ti musím dát za pravdu. Já to

s nimi fakt nějak neumím. A ti zmetci navíc dobře

vědí, jak ženskou okouzlit. Tímhle už definitivně

končím,“ přísahala jsem. V podstatě jsem to i

dodržela a všem „novým“ Slovákům jsem se vyhýbala

jak čert kříži. Bohužel jen těm novým.

„Stejně tě, Marti, obdivuju, že vždycky zvládneš

odolat a jednáš rozumně. Ty snad ani nejsi

Beran?!“ divila jsem se. „Já vždycky do všeho

vlítnu po hlavě ani nevím jak a pak se nestačím

divit.“ Tohle jsem myslela naprosto upřímně.

Rozvaha rozhodně nepatřila mezi mé silné

vlastnosti a i když jsem si něco pečlivě

promyslela a rozhodla, s oblibou jsem to vlivem

115

momentální situace porušovala. Omlouvala jsem to

tím, že jsem prostě spontánní povaha.

„To se ti jen zdá. To je jen tím, že já to víc

udržuju v sobě a strašně dlouho trvá, než si

někoho k sobě připustím. Ale pak to řeším úplně

stejně jako ty,“ odmítala to skromně Marta. „Vemte

si toho klienta z HP, co se mi tak strašně líbil.

Víc než půl roku si povídáme, dopisujeme. Se

spoustou věcí se mi svěřoval, až jsem zírala.

Třeba když jel na dovolenou, tak nikomu neřekl kam

– jen mě. Ale ještě pořád jsem se tak nějak

držela. Říkala jsem si, že je to klient, takže by

to fakt bylo blbé. A pak přišla taková hloupá

náhoda jako u tebe, Terko, a bylo to...víš kde,“

dodala.

„To jo, toho chlapíka si pamatuju. Několikrát jsi

o něm mluvila,“ vzpomněla si Klára. Pracovaly

v jedné budově, takže dost často zašly třeba na

rychlé kafe nebo cigárko, aby zahnaly stres nebo

když bylo potřeba probrat obdobnou záležitost.

„A co se vlastně stalo?“ zajímalo mě.

„Děsná náhoda. Před koncem roku jsme jeden pátek

vyrazily s kolegyněmi zapařit. Ještě během dne

jsem s ním probírala, co máme v plánu na víkend a

přišli jsme na to, že oba jdeme ten večer ven. Ale

116

vůbec jsme nezmiňovali kam nebo s kým. Šly jsme do

Zlatých časů a mě tak po cestě jen tak blesklo

hlavou, kde by mohl být a jaká by to byla náhoda,

kdybysme se někde potkali. Scházím dolů po

schodech a kdo nesedí u prvního stolu?“

„To si děláš srandu? Vy jste se tam potkali? Tyhle

náhody mě už začínají děsit,“ nemohla jsem uvěřit.

„To je fakt,“ dodala Klára. „Jenže já i když si

nakrásně přeju někoho potkat, tak nic. Ale na

smetáky, kterým by se člověk nejradši na tři míle

vyhnul, na ty samozřejmě natrefím bez problémů.“

Takové výroky prostě nelze přejít bez toho, aby se

člověk nesmál. Navíc je to smutná pravda.

„Ani jeden jsme tomu nemohli uvěřit. Byl tam

s kolegy a a protože holky je jako klienty taky

znají, tak jsme se k nim přidaly. No bylo to

úžasné. V podstatě jsme ostatní ani nevnímali a

povídali si. Fakt už jsem si říkala, že konečně je

to asi tady, že jsem potkala někoho, kdo za něco

stojí. Jenže on pak navrhnul, abych šla k němu. A

to mi přišlo fakt blbé. Nechat tam holky, pak to

v práci vysvětlovat. Navíc ho zase tak neznám, no

moc se mi do toho nechtělo. A jeho se to nějak

dotklo, tak se za chvíli zbalil a odešel. Ještě

jsem mu pak psala smsku a vysvětlovala mu to. Ale

117

jen mi odpověděl, že se třeba potkáme v nějakém

jiném životě. No chápete to?“

Vzájemně jsme se po sobě dívaly, ale rozumné

vysvětlení jsme neměly ani jedna.

„Čert ví, co se těm chlapům honí v hlavě. Člověk

aby ještě ke všemu uměl číst myšlenky,“ uzavřela

to Klára.

„To jo,“ souhlasila jsem. „Já někdy nechápu, proč

se o ženských říká, jak jsou nepochopitelné a

složité, ale přesně tohle si já myslím i o

chlapech. Přitom ta psycholožka mi říkala, že jsou

to v podstatě jednoduchá stvoření reagující podle

jasných návodů. Tak nevím, asi na to nemám

inteligenci.“

„Hmm, tak to asi žádná. Jinak bysme tu takhle

neseděly,“ zkonstatovala Marta a objednaly jsme si

další láhev vína.

Ještě bych měla vysvětlit ty parkety a kuchyňské

studio. Jak to tak totiž bývá, přibližně kolem 30.

roku života každý pocítí, že potřebuje stabilní

domov, zázemí. Já a Klára jsme nebyly výjimkou a

každá jsme si pořídily byt. Tímto nám také přibylo

nové téma k hovorům – kachličky, podlahy, kuchyně,

koupelna, elektrikáři, obkladači, stavbyvedoucí a

tak dále, a tak dále. Aspoň to byla změna, protože

118

probírání tématu „chlapi“ stejně nevedlo k žádným

konkrétním výsledkům. Na druhou stranu nás

budovatelské aktivity zaměstnaly natolik, že jsme

přestali naši singlovou existenci řešit. Jak tak

po člověku každý chce peníze, tak pak svůj mozek

zaměstnává uvažováním, jak poříMart to, co do bytu

potřebuje co nejlevněji a co případně oželet. Čas

věnuje listování v katalogu Ikea a permanentním

kontrolám všeho, co řemeslníci v bytě udělali. A

veškerou přebytečnou energii pak věnuje na

vyhádání toho, co neudělali nebo udělali jinak,

než jak jsme chtěli a pracně jim to vysvětlovali.

Poučeni na závěr

A co byste si měli odnést z této kapitoly? Jak už

vyplývá z významu slova náhoda, může se stát

kdykoliv cokoliv. A někdy i to, co by vás

nenapadlo ani v nejdivočejší fantazii. Nic není

dost nepravděpodobné na to, aby se to nemohlo

přihodit. Ale protože se na to nejde nijak

připravit nebo pojistit, je lepší to vzít jako

trénink flexibilních reakcí. Uvidíte, že s jejich

přibývajícím počtem se budete lepšit. A budete mít

velmi vtipné historky – ty za to přece stojí, ne?

119

Odpouštěj a bude ti odpuštěno?

Na tyhle Vánoce jsem se upřímně netěšila. Byl za

mnou rok hrůzy, který otřásl mými plány a

představami o mé budoucnosti. V podstatě z nich

nezůstal kámen na kameni. Já seděla na těch

ruinách a přemýšlela, co ještě přijde. Mívala jsem

pocit, že mám život pevně v rukou, přesně vím, co

chci a pak se vše rozsypalo jako domeček karet.

Ale nějak jsem necítila zoufalství. Ne že by mě to

kdovíjak těšilo, ale věděla jsem, že jsem všechny

ty hrůzy nakonec nějak přežila a cítila jsem se

silnější než kdy jindy. Ale pro jistotu jsem to

radši neříkala nahlas, kdyby tenhle trénink osudu

nebyl ještě u konce. Strach byl pro mě novým

pojmem, který se natrvalo usadil v mém životě.

Dřív jsem všechny plány prosazovala s důvěrou

v sama sebe, odvážně a s jistotou. A tahle jistota

byla pryč a ještě teď, když tohle píšu, tak musím

říct, že se nevrátila. Je to svého druhu

schizofrenie. Jedna kamarádka mi řekla, že možná

jsem tohle potřebovala. Nazvala to pokora. Ale pro

mě to má pasivní význam – člověk pokorně čeká, co

k němu přijde a přijímá to. Tohle ale nejsem já.

Já jsem dravost a energie, která táhne ostatní

120

vpřed, inspiruje je. Představa, že budu cítit

strach při jakémkoliv kroku, mě deptala.

Vánoce jsou čas bilancování a když jsem se dívala

zpětně na ten končící rok, rozhostil se ve mně

neuvěřitelný klid. To byl další nový pocit, který

jsem snad nikdy nezažila. Smířila jsem se s tím,

co se stalo a odpustila všem, kteří se na mě

provinili. Měla jsem pocit, že mám všechny hrozně

ráda. No, kromě Hada. A taky těch dvou můr. Prostě

pár vyjímek potvrzujících pravidlo by se našlo.

Na posezení v Monarchu jsem dorazila s novým

módním doplňkem - ortézou. Na posledním lyžování

jsme jezdili na černé sjezdovce, která byla sice

zavřená, ale dle mého názoru v mnohem lepším stavu

než ostatní. Jeden sjezd jsem krapet neubrzdila a

natrhla si vaz na rameni. To jsem ovšem zjistila

až čtrnáct dní poté, když jsem se konečně

odhodlala jít na pohotovost, protože rameno mě

pořád nějak bolelo. Celé dětství jsem neměla nic

zlomeného a rentgen jsem naposledy viděla v první

třídě v rámci povinného plícního vyšetření. Za

tyto dva roky jsem na něm byla už třikrát. Čím

starší, tím větší magor.

„Dámy! Tak ať je ten letošní rok lepší!“ přednesla

Klára přípitek. Sklenice zazvonily a po připití

jsem podotkla, že horší než ten loňský už snad ani

121

být nemůže. „Ale skoro se to bojím říct, protože

průser může přijít kdykoliv a odkudkoliv,“ dodala

jsem poučena svými zkušenostmi.

„Klid, určitě bude lepší. Tomu nesmíme podléhat,

ale bojovat,“ přesvědčovala mě Klára. „Můj táta

teď přišel s novým heslem, slyšel to na nějakém

divadle: Mám se čím dál hůř, ale snáším to čím dál

líp. Tak se tím řídím. I když někdy by člověk

brečel, to je pravda.“

„No já nevím. Mě přijde, že už to snad lepší

nebude. Fakt mi už dochází optimismus a nejhorší

na tom je, že k němu ani nevidím důvod,“ pronesla

skepticky Marta.

„To chápu, ale na druhou stranu je spousta lidí

v mnohem horší situaci než my. Vem si třeba jednu

mou kamarádku, co žije v Itálii. Teď mi psala,

byla jsem z toho úplně špatná. Dvě malé děti,

manžel plat nic moc, ona jako Češka dostane plat

tak akorát na to, aby jí pokryl náklady na hlídání

dětí a k tomu jí ještě manžel zahýbá. Ale protože

nejlepší obranou je útok, tak jí dělá žárlivé

scény a neustále ji kontroluje. A co ona může

dělat? Vrátit se nemůže, protože děti česky neumí

a navíc by z toho mohlo být obvinění z únosu. Nemá

si s kým o tom promluvit, protože se ségrou, která

je tam taky, moc nevychází a doma je to taky na

122

houby, protože její táta si taky našel milenku a

navíc s ní má dítě. Nejhorší na tom je, že tahle

má kámoška je ten nejhodnější člověk, který by si

zasloužil jen to nejlepší. Místo toho ji stíhá

průser za průserem. Takže my vlastně nemáme

problém, tohle je problém a v podstatě s ním

nemůže moc co dělat,“ popisovala jsem jim podle

mého jeden z nejvíc nefér příběhů, co znám. „My

můžeme dělat cokoliv, máme práci, když budeme

chtít odjet, tak se prostě jen sbalíme a hlavně za

sebou netáhneme žádné závazky. To je strašná

výhoda.“

„Já to všechno uznávám. Vím, že to vždycky může

být horší. Ale kdy to bude jednou lepší?“ nedala

se Marta.

„Jó holka, to je těžký. Jednou snad jo, musí to

tak být. Asi nám nezbývá, než tomu věřit,“

uvažovala Klára.

Nevěděla jsem, co na to říct. Kdybych měla

odpověď, tak se neplácám ve svých problémech a

vydělávám těžké prachy na tom, že radím jiným.

„Můžeme jen doufat, že ty hrůzy, co se nám dějí,

prostě mají nějaký smysl. A když je přežijeme, tak

se nám to časem vrátí v něčem dobrém,“ napadlo mě

nakonec. „Dost jsem nad tím teď přemýšlela. Já se

123

totiž minulý týden sešla s Martinou. Jak jsem teď

po Vánocích taková hodná a všem odpouštím, tak

jsem si říkala, že bychom se mohly sejít a

povykládat. Třeba to něco dobrého přinese.

Minimálně budu mít klid od našeho společného,

který mě do toho pořád nutí. Naposledy u Denisy

jsme se kvůli pohádali hned mezi dveřmi.“

Holky byly pořádně překvapené: „Vy jste se spolu

viděly? A jak to probíhalo?“

„Relativně v pohodě. Bylo to teda trošku formální

– obě jsme si dávaly pozor na to, co říkáme. Ale

musím říct, že se opravdu snažila, aby to

srovnala, protože mi řekla, jak dobře vypadám a

jak je opravdu ráda, že se vidíme atd. Docela jsem

jí to i věřila.“

„A dostaly jste se i na Hada? Jsou vůbec spolu?“

zajímalo Kláru.

„Jo, dostaly, ale spíš okrajově. Jen poznamenala,

že o prázdninách si začala s nějakým Angličanem,

protože po Hadovi fakt potřebovala nějakou

vzpruhu. Takže jí dal asi zabrat, tak jak to

dělával mě. Ale nechtělo se mi na to téma moc

mluvit, takže jsem se ani neptala. Ale tipuji, že

spolu mohli být tak dva měsíce, víc to nebude.“

124

„Ty jo, jestli jí to vůbec stálo za to kvůli tak

krátkému vztahu ničit kamarádství,“ přemýšlela

Marta.

„Vím já? Každý svého štěstí strůjce. Dobře ode mě

věděla, jaký je, co všechno jsem si s ním

zažívala. Nemohla čekat, že bude jiný.“

„Znáš to, takové jsme my ženské. Vždycky si naivně

myslíme, že s námi bude jiný, že se změní,“ dodala

smířlivě Marta.

„No, jenže pán si to pak rozmyslí a ufrkne jinam a

zůstane po něm akorát rozesrané kamarádství,“

zkonstatovala Klára. „Úplně mi to připomíná mě a

Petru. Tehdy to bylo kvůli Tomášovi.“

To mě překvapila. Tomáš byl můj spolužák na výšce.

Klára s Petrou byly vlastně o ročník výš a od nich

jsem „propadla“ do ročníku k Martě a Haně. Byly

kamarádky už od gymplu.

„Já s Tomášem tehdy chodila. Měli jsme nějaké

problémy a Petra to samozřejmě věděla, protože

jsme to spolu probíraly na cestách vlakem do

Opavy. Ale to jsem nečekala, že toho využije a

skočí po něm. V ateliéru byla tehdy nějaká párty a

já je spolu objevila v takovém kamrlíku, kam jsem

si šla pro kabát.“

125

Užasle jsem na ni zírala: „Ty jo, to je jak

z nějakého špatného filmu. Jak jsi reagovala?“

„No byl to šok, to mi můžeš věřit. Já vůbec

nevěděla, co mám říct a jestli se mi to celé

nezdá. No, zlý sen. Prostě jsem ty dveře jen

zavřela. Oni za chvíli vyšli jako by se nic

nedělo. Petra se hned hrnula za mnou, že mi to

vysvětlí, ale vůbec jsem s ní nechtěla mluvit.

Prostě jsem si vzala ten pitomý kabát, když už teď

šatna byla volná a vypadla jsem ven. V takových

chvílích prostě jednáš instinktivně a chceš utéct

pryč od té noční můry.“

„Já si na to pamatuju, Tomáš to s námi párkrát

řešil,“ vzpomněla si Marta. Na výšce spolu a ještě

dalšími lidmi kamarádili.

„S Petrou jste ale pořád kamarádky, tak jak jste

to vyřešily? Ty jsi jí to odpustila?“ napadlo mě.

„Nakonec jo, ale trvalo to dost dlouho. Musím

říct, že byla vytrvalá a bylo na ní vidět, že se

snaží. Když jsem byla na brigádě v galerii, tak se

za mnou občas zastavila pokecat. Vždycky se

ozvala, když jsem měla svátek nebo narozeniny. A

pak se rozešla s klukem, co s ním dlouho chodila a

bylo to hodně zlý. Tehdy prostě napsala, že je

totálně v prdeli a já přesně věděla, jak jí je,

126

tak jsem to prostě hodila za hlavu a jela hned za

ní.“

„To se tehdy rozešla s Tomášem?“

„Ne ne, s jiným. S Tomášem to trvalo snad jen

čtvrt roku,“ potvrdila mi Klára.

„Ale stejně je zvláštní, že tyhle vztahy, které

začnou tak nějak nefér, trvají tak krátce. Až si

pak říkáš, že to za to vůbec nestálo,“ přemýšlela

Marta.

„To je pravda,“ potvrdila Klára. „Já mám pocit, že

ty holky se cítí provinile, protože vědí, co

provedly, takže si vlastně ten vztah ani nemůžou

užít. Pořád v hlavě řeší, co a jak a řeší to i

s tím chlapem a jeho to za chvíli začne štvát, tak

je pošle někam.“

„A možná si jich vlastně ani sám moc neváží, když

ví, že jim nedělalo problém podrazit kamarádku. I

když třeba jen podvědomě,“ napadlo mě.

„Určitě, to se na tom taky projeví. Každopádně se

tak ukáže síla toho kamarádství. Je fakt, že

ženské můžou být sebelepší kamarádky, ale jak se

mezi ně postaví chlap, tak je konec a spraví se to

jen když obě chtějí.“

V tu chvíli mě hryzlo svědomí. Uvědomila jsem si,

že vlastně nechci být znovu kamarádka s Martinou. 127

Že tu nejde o nějaké odpuštění, které tolik

chtěla, ale o to, že jí už nemůžu věřit.

Přemýšlela jsem, jestli to ode mě není sobecké,

ale prostě jsem to nedokázala v sobě zlomit. Jak

můžu věřit někomu, kdo se během jediného večera

vykašle na kamarádku a začne si s jejím chlapem? A

nějaké řeči o to, že se zamilovala atd., tak na to

neskočím. Vím dobře, jak v tu chvíli uvažovala:

„Ono se to nějak spraví.“ Některé věci se ale

prostě nespraví.

„V takových situacích je těžké říkat, co je

správně a špatně,“ řekla Marta, jako kdyby mi

četla myšlenky. „Ono to okouzlení může být hrozně

silné a v tu chvíli opravdu vůbec nemusíš

přemýšlet. Já si něco takového zažila se ségrou,

když jsem se rozešla s Alešem. Najednou si s ním

začala telefonovat, protože ze začátku chtěl

vědět, co dělám. Ale pak to začalo narůstat. Třeba

si šla zkontrolovat mejl a hned vystřelila do

koupelny se namalovat, že půjde jen tak ven. No

jasně, to jí budu věřit – kouknu na ulici a tam je

jeho auto. Tak se jdu podívat do počítače, protože

mejl nechala otevřený a byl od něj. Ale co máš

dělat, když je to tvoje ségra? Jen jsem se jí

zeptala, zda jí to za to stojí. Naštěstí si to

128

sama srovnala a skončila to. Ale nevím, co bych

dělala, kdyby to pokračovalo.“

„Ty jo, to jsou situace. Jako kdyby jsme neměly

dost problémů s chlapama, ještě budeme řešit

problémy s kamarádkama,“ zakončila jsem tuhle

debatu.

Poučeni na závěr

Obdobný problém jsem nakonec ještě řešila se

Karolínou a Daarumem. Karolína je má „služebně“

nejstarší kamarádka – známe se 15 let. Přitom

stačilo, aby se Daarum zakoukal do ní a já měla co

dělat, abych se přes to dostala a s Karolínou

zůstala kamarádka. Stokrát jsem si racionálně

vysvětlovala, že o něj nestojí, ale jak je dotčené

ego, veškeré racionálno jde stranou. Co z toho

vyplývá? Pokud je ve hře přátelství, platí

přísloví „Dvakrát měř, jednou řež“. I když

v tomhle případě je lepší raději měřit několikrát.

Nové lásky jsou příliš křehké na to, aby unesly

ještě pocit viny. Zničené přátelství za to pak

opravdu nestojí. Protože na koho jiného se máte

spolehnout, než na kamarádky?

129

Amnestie nefunguje

Odpustit je krásné, ale nemá to pro odpouštějícího

ten správný efekt, pokud se po takovém ušlechtilém

činu nedostaví také neskonalý vděk provinilého. O

to víc to platí v případě, že odpouštějící je

egocentrik jako já. Svůj nový pocit velkorysosti

jsem si vychutnávala, cítila jsem se neskutečně

vyrovnaná, tak mě logicky napadlo, že by mě

takovou měli vidět i ti zmetci, aby věděli, oč

přišli. Ano, taková úvaha je velmi mylná – teď už

to vím taky.

První byl na řadě Peter. Jednoho únorového dne

jsem se jakoby jen tak ozvala. Pečlivě jsem si na

textu mejlu dala záležet, aby zněl ve stylu

„mimochodem mě napadlo, že by tě tohle mohlo

zajímat, ale je mi vcelku úplně jedno, co děláš;

jen tak ze zdvořilosti, jak se máš?“. Reakce byla

přesně podle mých očekávání, což mě velmi

potěšilo. Překvapení, nadšení, zvědavost.

Samozřejmě brzo následovalo pozvání na kafe a

samozřejmě jsem tam dorazila ve stylu žena-vamp,

tj. takhle-chodím-normálně-v-práci. Byla jsem si

naprosto jistá, že mám vše pevně ve své režii. Jak

poznáte, že to až tak docela není pravda? Že

130

čekáte na odpovědi, ihned odepisujete a záleží vám

na tom, abyste se ho chudáčka nějak nedotkla.

Znovuobnovení „přátelství“ s Daarumem nastalo

v podstatě hned poté, co Karolína, objekt jeho

zhrzené lásky, odjela dlouhodobě do zahraničí.

Divíte se, proč mi ta souvislost nedošla hned? Já

dnes taky. Jenže jak se říká, zkušenost je

znalost, kterou jsme získali poté, kdy jsme ji

skutečně potřebovali.

Ve chvíli, kdy je nezbytné spolknout hořké

poznání, je nejlepší dát si něco sladkého – aby se

trávení neutralizovalo. Kde mají v Praze ty

nejkrásnější a nejbáječnější dorty? V Café-café.

Kompenzují tak mizernou obsluhu a podivné typy

„rádoby celebrit“ kolem. Ale pokud jste ve

společnosti výborných kamarádek, tak je vám to

vcelku jedno.

Dortíky dorazily na náš stůl a nedočkavě jsme do

nich zabořily lesknoucí se vidličky. Já

degustátorsky do špičky, Marta do kraje, kde je

nejvíc čokolády a Klára svůj kousek převrátila na

stranu, protože takhle je to prostě praktické.

Dobré exempláře na pozorování pro studenty

psychologie. Za to reakce po ochutnání prvního

sousta jsme měly úplně stejné: slastně jsme jen

přivřely oči, jak se ta úžasná chuť rozkládala na

131

jazyku a tělo zaplavovaly ještě úžasnější

endorfiny. A pro tento večer jich bylo potřeba

opravdu hodně.

„Holky, já už tomu fakt nerozumím,“ začala Marta.

„Já mám pocit, že něco dělám špatně, ale nevím co.

A nebo jsou chlapi úplní debilové, což je ještě

horší představa. Ale jinak si to nedokážu

vysvětlit.“

„Já bych byla pro ty debily,“ zkonstatovala Klára

a nerušeně pokračovala v porcování dortu. „Po

všech těch hrůzách by mě mohl překvapit leda tak

někdo normální.“

„A co se vlastně stalo?“ zajímalo mě.

„Ále, předevčírem jsem byla v Radosti. Jakub tam

seděl s Lukášem a dalšími lidmi a volali mi, ať se

zastavím. Končila jsem zrovna u klienta kousek od

Ípáku, tak jsem si říkala, že drink bych si docela

zasloužila. No tak u jednoho úplně nezůstalo,

trošku se to rozjelo. S Kubou jsme si tam povídali

a za chvíli začal, jak mu chybím, jak ho to ničí,

že mu nevěřím a že co má udělat, aby mě

přesvědčil, že to myslí vážně. Vypadal docela

zničeně, až mi ho skoro bylo líto. Sice dobře vím,

že pokud jde o ženské, je příšerný, ale jako

132

kamarád je prostě skvělý. Až jsem začala

přemýšlet, jestli mu nekřivdím.“

„No, je fakt, že na Silvestra jsme se o tobě spolu

bavili, pokud mě paměť neklame. A na to vhledem

k množství Bacardi, co jsem měla, rozhodně nemůžu

přísahat. Ale tuším, že právě říkal, že to s tebou

myslí vážně, ale že mu nevěříš a neví, co s tím má

dělat,“ pokoušela jsem si vybavit děj letošního

Silvestra. Výstižně by ho charakterizoval termín

„mlha přede mnou, mlha za mnou“.

„No vidíš to! Kdo by to do něj řekl!“ rozzářila se

Klára. „A co jsi mu na to odpověděla?“

„Já vůbec nevěděla, co mu na to mám říct. Fakt

vypadal, že mu na mě záleží, tak to ve mě začalo

hlodat. Vždyť se může stát, že člověk jde do sebe

a změní se. Ale pořád mi v tom něco nehrálo. Byla

tam i jedna jejich kolegyně. Francouzka, co je tam

na stáži. Přišlo mi, že po nás nějak kouká,

protože jsme se spolu hodně bavili. Pak se zvedla,

jako že jde a poprosila Kubu, aby jí ukázal, jak

se dostane na metro. Chvíli po nich jsem šla ven,

že si zakouřím a na vzduchu si promyslím, co mi

Jakub říkal. A co venku nevidím? Na rohu tam stál

s tou Francouzkou a evidentně tam něco řešili.

Sice se nelíbali nebo tak něco, ale byli dost

133

blízko u sebe, abych poznala, že mezi nimi něco

je.“

Myslela jsem, že špatně slyším: „To si děláš

srandu! Takže on ti vevnitř slibuje hory doly a

venku něco podobného řeší s jinou? To snad není

možné! A já debil jsem mu to na Silvestra ty jeho

kecy tak žrala!“

„No, tak to nejsi sama. Já jsem taky takový debil.

On to prostě s holkama umí a hlavně nedokáže

odolat. Teď už to vím,“ uklidňovala mě Marta.

„Já bych mu dala! Udělala bych takovou scénu, že

by se divil. A Francouzka by radši zajela zpátky

do Francie!“ Klára byla dnes evidentně v bojovné

náladě.

„Já už jsem k tomu neměla co říct. Vrátila jsem se

zpátky a zaplatila. Setkali jsme se ve dveřích.

Hrozně se divil, kam že jdu, tak jsem mu jen

řekla, že jsem je viděla a aby si ujasnil, co

vlastně chce, protože takto si důvěru rozhodně

nezíská. Připadala jsem si fakt jako důvěřivá

husa.“

„Marti, klid. Takoví ptáčkové jako Jakub to prostě

uměj. Takovým je lepší se vyhnout. Škoda mluvit,

vždyť to znáte samy,“ uklidňovala ji Klára.

134

„Hmm, jenže průser je, že na to většinou přijdeme

pozdě, že jsme se jim měly vyhnout, to je ta

ironie,“ nemohla jsem si odpustit poznámku.

Ostatně mé čerstvé poznatky to potvrzovaly.

Marta ale vypadala vcelku vyrovnaně. Jakuba znala

dost dlouho, takže ji to zřejmě spíš utvrdilo

v tom, co si už předtím myslela, než aby ji to

nějak překvapilo. „No, pak z toho máme aspoň

zkušenosti, když už nic jiného. Jen nevím, jestli

nám budou vůbec k něčemu dobré.“

„To je pravda,“ zasmála se Klára. „Zkušeností máme

na rozdávání. Já chodím na volejbal se

samýma holkama, co mají několik let přítele, takže

jsem tam za exota. Když jim občas vykládám některé

story, tak na mě koukají se směsí soucitu a

nevěřícnosti, že se něco takového vůbec děje.

Tohle prostě neznají.“

„To by mě zajímalo, jak to dělají, že se podobným

‘úžasnostem’ vyhnou. Asi jsou na to potřeba nějaké

speciální vlastnosti, které prostě my postrádáme,“

uvažovala jsem nahlas.

„A nebo prostě někde děláme chybu,“ dodala Marta.

„Vůbec ne. Prostě měly to štěstí, že kdysi potkaly

ňoumy, kteří nic nezkouší a jsou skromný. Takže

pak spolu mají takový ten klidný život bez

135

problémů, ale taky bez šťávy. Já ti ani nevím,

když je tak poslouchám, jestli bych něco takovýho

chtěla,“ přesvědčovala nás Klára. „Teď naposledy

jsem líčila pana Rozvedenýho, a to nevycházely

z údivu. Mě už to ani nepřekvapuje a vlastně se

tím bavím.“

„A co je s panem Rozvedeným?“ zajímalo nás obě. Je

fakt, že už jsme o něm dlouho neslyšely. Pokud se

o někom Klára zmiňovala, tak to byl pan Tajemný,

se kterým to sice bylo fajn v posteli, ale nějak

vážně ho rozhodně nebrala.

„Docela jsem se těšila, až vám to povykládám.

Potkala jsem teď jeho kamaráda, co se s ním taky

znám. Nastoupil teď do mediálky, kde jsem

pracovala. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že

zajdeme na večeři a pokecáme. A on navrhl, že

pozve i Rozvedenýho. To mě samozřejmě potěšilo a

nijak jsem neprotestovala.“

„Ty jo! Taková událost a ty nic neřekneš! To je

podlé!“ dělala jsem si z ní legraci.

„Prosím tě, vždyť znáš tu story. Pořád se to

opakuje. Rozvedený večeři potvrdil, tak jsem se

vyfikla, aby aspoň viděl, že mi to sluší. No co

vám mám říkat, nervózní jsem byla jak drahej pes.“

Tak tenhle termín nás obě s Martou úplně odrovnal.

136

Podobné Klářiny hlášky spolehlivě zaženou

jakoukoliv blbou náladu.

„No a probral se k nějaké akci po té večeři? Jak

je to teď s váma?“ zajímalo Martu.

„Prosím tě, vůbec nic. Příjemně jsme si povídali a

pak jsme šli každý po svých. Druhý den jsem to

nevydržela a rozhodla se mu to všechno říct.

Reagoval ve stylu ‘odleť obtížní hmyze’. Takže

když jsem řekla, že mi ublížil a že to fakt bolí,

víte, co mi na to ten prevít řek'? Že jemu spadla

na stavbě jeho domu cihla na ruku a že to taky

bolí. Chudinka.“

To mi naprosto vyrazilo dech: „To si děláš

legraci! Tohle fakt řekl? To je prostě

neuvěřitelný!“

„Aspoň vidíte, že mě už nemůže nic překvapit. Ale

musím říct, že jsem v pohodě. Konečně jsme si to

vyjasnili. Já už vím, co je to za smetáka a že je

úplně zbytečný se stresovat kvůli někomu

takovýmu,“ uzavřela to Klára.

Brala to fakt dobře, což bylo fajn, protože si

s panem Rozvedeným užila svoje. Ostatně

k podobnému závěru jsem dospěla i v případech

Peter a Daarum. „Musím říct, že to bereš fakt

dobře. Mě to u Petera trvalo trochu dýl, než mi

137

došel pravý stav věcí. U Daaruma mě to ale vlastně

taky už nepřekvapovalo.“

„Já tě varovala, že není dobrý nápad se začít

znovu kamarádit. Že to nemůže dopadnout dobře,“

neodpustila si Marta.

To jsem uznávala: „Jo, měla jsi pravdu, ale já si

to prostě musela vyzkoušet, abych měla úplnou

jistotu, že není o co stát. Teď jsem v klidu a

nemám pocit, že o něco přicházím.“ Je fakt, že od

začátku mého odpouštěcího manifestu jsem nebyla

úplně přesvědčená, jak moc je to dobrý nápad.

Takže jsem se s mnoha detaily ani nesvěřovala.

Vlastně jsem na to ani nebyla ani nijak zvlášť

hrdá. Svěřit se třeba takové Denise, tak možná

dostanu i pár facek. Facky od života, když to

řeknu takhle melodramaticky, ale zabírají mnohem

líp.

„No a jste nějak spolu v kontaktu? Jak to vůbec

dopadlo?“ zajímalo Kláru.

„Oboje je to docela vtipné. S Peterem jsem se

jednou vyspala a i když to bude znít poněkud

formálně, tak okamžitě po vlastním aktu se ztratil

jako pára nad hrncem. Po smskách se ještě trapně

omlouval, že mu nebylo dobře a potřeboval na

vzduch, ale bylo jasné, že zase zpanikařil, že je

138

nějak lapený nebo co. Jako kdyby mi šlo o to dát

se s ním zpátky dohromady. Takže když jsem ho

třeba zvala na oběd, tak jsem ho úplně viděla, jak

se na druhém konci drátu kroutí jak had, aby se

z toho nějak vyvlíknul. Nakonec z něj vypadlo, že

někoho ‘strietol’ a debil mi ještě poslal

k posouzení milostnou báseň pro svou novou

přítelkyni.“

„To si děláš srandu! To byl fakt tak tupý, že

tohle udělal?“ vyhrkly nevěřícně holky.

„Jo, a já byla tak tupá, že jsem mu ji navíc

opravila. Opěvoval tam totiž rovnátka té holky a

já kráva mu řekla, že tohle ji moc nepotěší. Měla

jsem mu říct, že báseň je ok, aby se aspoň

nasrala.“

„No a Daarum?“ připomněla mi Marta.

„S Daarumem je to ještě lepší. Strávili jsme spolu

pár fajn večerů, ale už jsem věděla, že bude

odjíždět zpět do Států. Pak se Karolína na skok

vrátila pro víza a on zase málem zešílel. Narychlo

v té době uspořádal párty na rozloučenou, aby ji

na ni mohl pozvat, ale nějak se o ní zapomněl

zmínit se mě. A protože se Karolína přede mnou

prořekla a on to věděl, že o párty vím, tak mi pro

jistotu už radši ani nezavolal, aby si nemusel

139

vyslechnout, jaký je to hajzl. Takže odjel bez

jediného slova. Dobré skóre, ne? Nemůžu říct, že

bych na sebe byla nějak hrdá, ale na druhou stranu

jsem už z nich definitivně venku a rozhodně mi

nehrozí, že bych někdy zvažovala další návraty.“

Holky chvíli mlčely, protože co říct na něco

takového. Tak jedině, že „každý svého štěstí

strůjcem“. Věděla jsem dobře, co dělám a mám to

zpátky. I s úroky.

„Tak aspoň, že už je to za tebou a nemusíš se tím

zabývat. To je taky plusový bod,“ utěšovala mě

Marta.

„Jediný plusový bod, díky kterému mi není ze mě

samotné blivno, je to, že alespoň s Ivanem jsem se

vypořádala elegantně. Ten zmetek se teď nedávno

jen tak mimochodem ozval, že co jako dělám o

víkendu a že je v Praze sám samotinký. Tak jsem mu

suše oznámila, že už program mám a že je mi moc

líto, že je sám, ale že věřím, že si zábavu najde.

Na to volal, že co dělám zrovna teď. Byla jsem u

šéfa na večeři, ale přece mu nebudu říkat detaily.

Takže jsem samozřejmě byla u kamaráda na večeři.

Dost ho to zarazilo, něco zablekotal a rychle se

rozloučil. Od té doby je klid.“

140

„Hahá, to jsi udělala dobře!“ smála se Klára.

„Takhle se na ně musí, na smetáky. Žádný soucit,

s námi ho taky nikdo nemá.“

„Stejně nechápu, že jim nedochází, jak jsou někdy

strašně trapní. Proč hrají tyhle ubohé hry a

prostě neřeknou rovnou ‘sorry, nemám zájem, jsi

fajn kámoška, ale to je všechno’. Prosté a

jednoduché. Pořád si trapně nechávají zadní vrátka

a hrají tuhle komedii. Už jsem z toho unavená,“

nechala se unést Marta.

„Prosím tě, sami neví, co chtějí. Jsou jak malé

děti,“ odpověděla jí bleskově Klára. „Vezmeš jim

hračku a můžou se zbláznit. Pořádného dospělého

chlapa aby člověk pohledal.“

„Jenže upřímně, ono je to taky dáno tím, co jim

my, ženské, dovolíme. Pokud si zvyknou, že s námi

můžou zametat a my jim to pořád budeme odpouštět,

tak se pak nemůžeme divit, že se nám stávají

podobný věci. Teda aspoň mě, vy máte lepší skóre,“

přiznala jsem barvu. Byl nejvyšší čas kouknout se

pravdě do očí. Za spoustu svých problémů jsem si

mohla sama, protože jsem situaci nechala dojít až

tak daleko. „Pořád od někoho slyším, jak jsem moc

náročná a že mám být víc tolerantní. Jenže když

jsem tolerantní, tak pak jsou z toho takové konce.

141

Příště budu tolerantní jen do takové míry, abych

se před sebou nemusela stydět.“

„To je pravda,“ souhlasila se mnou Klára. „Ale

nebuď na sebe tak kritická. Vem si, jak mě dlouho

trvalo, než jsem si to vyjasnila s panem

Rozvedeným.“

„A já se taky v různých věcech plácám, buď

v klidu,“ uklidňovala mě Marta. „Jen už to, prosím

tě, s nimi znovu nezkoušej.“

„Tak to fakt nehrozí. Nejvtipnější na tom je to,

že vím, že se stejně ozvou, že to zase zkusí.

Prostě už je znám jako svoje boty. A to bude moje

chvíle,“ těšila jsem se.

„Jen aby,“ pochybovala Marta.

„Neboj, na těchhle dvou mi už opravdu nijak

nezáleží. Já snad už ani o žádného chlapa

nestojím. Jen se těším, až dodělám byt. Tam se

zavřu a budu mít svatý klid,“ uzavřela jsem tuhle

neradostnou debatu. Dlužno dodat, že tentokrát

jsem své předsevzetí opravdu dodržela. Zřejmě jsem

konečně dospěla.

142

Poučení na závěr

Ověřila jsem si, že amnestie nefunguje a náhlé

prozření se vyskytuje pouze ve špatných filmech.

Realita je mnohem prozaičtější. Takže až budete

mít pocit, že jste se ve svém úsudku o

charakterových kvalitách nějakého chlapa spletla,

doporučuji nedělat ukvapené závěry. Jak praví

Bible: nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Je na

tom hodně pravdy. Ne, že bych vylučovala výjimky,

ale jak dokazují naše zkušenosti, podobné návraty

pouze podporují mužské ego, které je už bez toho

značné a pánové tak logicky považují sami sebe za

naprosto neodolatelné. My jsme pak za trapky,

které o ně pořád z nějakého nepochopitelného

důvodu stojí. A to je opravdu to poslední, co

potřebujeme. Ale když už jsme tak u těch přísloví,

které tu s oblibou používám, měla bych ještě

jedno: ‘Boží mlýny melou pomalu, ale jistě’. Takže

na každého dříve nebo později dojde...

143

Není všechno zlato, co je cizinec

Posezení s kamarádkami, zvláště těmi, které jsou

na tom stejně jako vy, je hrozně fajn. Jen je dost

často těžké se domluvit tak, abychom se opravdu

sešly. A čím více nás je, tím je to horší. My

mladé nezadané dámy, jsme strašně vytížené. Nejsme

totiž povinnovany svůj čas věnovat drahé

polovičce, takže svůj zájem můžeme zaměřit na

spoustu nejrůznějších aktivit a zálib. Jsme

prakticky nezastižitelné. Takže když už se mi

jednoho večera podařilo sejít s Nelou a Helenou na

jednom místě a v jednom čase, brala jsem to jako

malý zázrak.

Pracovaly jsme spolu v první práci. Helenu jsem

nejdřív považovala za takovou tu typickou modelku,

která má strašně dlouho úplně úžasného přítele.

Nemohla jsem být překvapenější, když jsem

dozvěděla, že to tak rozhodně není. Nela zase za

mě řešila problém, který jsem vykouzlila v SAPu. A

to jsem na sebe byla neskutečně hrdá, že se mi

v tom pitomém systém něco podařilo. No, ne tak

docela. Každopádně mi to odpustila a já k ní pak

chodila pro rady, když jsem si zařizovala byt –

ona ten svůj už měla hotový. Všechny tři jsme se

postupně začaly kamarádit a byla jsem ráda, že nám

144

to vydrželo i poté, co jsme se každá někam

rozprchly – ne vždy se to podaří.

Sešly jsme se v jedné malé vinárně kousek od

Národní třídy. Přemýšlela jsem, jestli o Peterovi

začít – obě samozřejmě moc dobře věděly, co mezi

námi bylo. Ale připadalo mi potupné přiznat svou

naivitu. Helena to vyřešila za mě: „Mám novinku,

která tě, Terko, potěší – Peter se opět rozchází.“

„On s někým chodil? Ani nevím. Jak jsem v nové

práci, tak ke mě některé drby nedorazí,“ divila se

Nela.

„Začal si s holkou z jejich oddělení,“ začala

vysvětlovat Helena, když jí do toho Nela skočila:

„On má zase někoho z práce? On už snad ani není

schopný se jinak seznámit! To už musí být fakt

zoufalý.“

„Asi jo. My jsme se tím všichni hrozně bavili. On

byl děsně zamilovaný a hrdý, že ji získal, protože

mu to dalo fakt práci a přitom se o ní všeobecně

ví, že už to u nás docela slušně vystřídala.

Nechápu, jak je možné, že on se to ještě

nedozvěděl,“ popisovala Helena Peterovu božskou

lásku. Já zatím taktně mlčela, ale postupně mi

začínaly do sebe zapadat všechny okolnosti mého

‘kamarádství’ s tím bídákem. „Zmiňoval se mi, že

145

je zamilovaný, ale nějak jsem to s ním nechtěla

řešit,“ mlžila jsem. No, v podstatě to byla i

pravda.

„Dali se dohromady někdy v létě, tuším. Ale už od

jara se snažil ji dostat. Moc se mu to nedařilo a

dost ho to deptalo. Slečna byla poněkud chladná.

Osobně si myslím, že měla v té době něco s někým

jiným. Pořád ji zval na večeře nebo na drink.

Z dovolené ji dokonce nechal poslat kytici růží a

když se vrátil, tak mu slečna řekla, že je to sice

od něj milý, ale že zůstanou kamarádi. Ten se mohl

zbláznit. No, nakonec ji nějak ukecal, ale bylo to

divné chození. Pořád nebyla s něčím spokojená a

teď to vypadá, že už je definitivně konec,“ líčila

Helena celý průběh Peterovy lovestory. Pozorně

jsem naslouchala a jak jsem si tak v duchu dávala

dohromady celou tu skládačku našeho vztahu, byla

jsem čím dál tím víc vzteklá. Na něj i na sebe.

Bože, jak můžu být při své inteligenci tak blbá!

To už jsem se neudržela: „To je ale hajzl!“ U

vedlejšího stolu se pohoršeně otočili, ale mě se

ulevilo.

Holky na mě překvapeně koukaly, takže jsem musela

s pravdou ven: „My jsme se totiž od jara vídali.

Pak se začal cukat a měl takové ty stavy, kdy

z něj nemůžeš dostat, co vlastně chce nebo nechce.

146

Hádám, že to se s ní poznal. A tu dovolenou si

dobře pamatuji. Šli jsme si spolu sednout a

vykládal, jak nestála za nic a pak tam se mnou

začal flirtovat a zkoušet to na mě. To je takový

had! Přesně to na něj sedí! A já jsem zase kráva,

že jsem mu na to zase skočila.“ Obě části příběhu

se krásně spojily a dokonale do sebe zapadly jako

díly skládanky. Vlastně to bylo skoro zábavné

vidět to najednou z druhé strany.

„On je fakt neuvěřitelný! To je takový zmetek!

Tohle bych do něj neřekla,“ podpořila mě Nela,

která s ním pracovala na jednom oddělení.

Helena jí oponovala: „Mě to zase až tak

nepřekvapuje. My jsme sice jen kamarádi, ale

přesně znám ty situace, kdy neví, co chce, pořád

se ti nějak vymlouvá a ty si nakonec připadáš jako

stíhačka, která ho nahání. Přesně jak říkáš –

svíjí se jak had.“

„Teď by mě jen zajímalo, jestli to zase zkusí,

když to s tím jeho vztahem vypadá tak špatně,“

začala jsem přemýšlet.

„Tak to už by bylo vyloženě nevkusné,“ pochybovala

Nela.

S Helenou jsme se po sobě realisticky koukly a

bylo nám to jasné: „Naopak, naprosto účelové.

147

Divila bych se, kdyby se dřív nebo později

neozval, jak že se jen tak mimochodem mám.“ Skoro

jsem se začínala těšit. Co kdyby nakonec nebyl

takový parchant a opravdu se neozval? To by mi

vyloženě zkazil radost. Uvidíme.

„Mě už nic nepřekvapuje,“ pokračovala Helena.

„Fakt jsem těšila, až se uvidíme, protože jsem vám

chtěla povykládat svou úžasnou story o božském a

neskutečně krásném Belgičanovi.“

„Tak sem s ní! Jsme zvědavé!“ vykřikly jsme

s Nelou. A Helena začala vyprávět svůj úžasný

příběh, jak si zase jednou dovolila snít, že by to

třeba mohlo s nějakým chlapem vyjít.

„Přijel poprvé asi před půlrokem něco školit.

Holky z kreditu mi hned hlásily, že je neskutečně

krásný a že ho musím vidět. Upřímně, nejdřív mě

moc nebral – takový hezoun. Ale na jedné párty

jsme si začali povídat, byl moc příjemný a fakt

jsme si sedli. Takže těch zbylých čtrnáct dní, co

tehdy v Praze byl, jsme byli spolu a bylo moc

fajn. Já samozřejmě věděla, že se vrací zpátky,

takže jsem s ničím nepočítala. Ale zůstali jsme

v kontaktu a docela často si psali. Znáte to,

takové ty krátké chaty různě během dne.“

To jsme znaly. Tohle jsou ty nejroztomilejší věci.

148

„No a teď na konci léta jsme dělali v Praze

konferenci, kam on měl taky jet,“ pokračovala

Helena. „Byli jsme spolu domluvení, že si pobyt

prodlouží na víkend a budeme spolu. Jenže to mu už

samozřejmě firma neuhradí. Tak jsme přemýšleli,

jak to udělat. Nakonec jsem mu zařídila přes

manažera Mandarinu, že tam bude mít propagační

pobyt, co dělají třeba pro novináře. Dalo to fakt

práci, protože přes víkendy tohle nedělají, ale

nakonec jsem ho ukecala. Což znamená, že jsem mu

tím zavázaná. Neměla jsem z toho moc velkou

radost, ale už jsem se těšila na ten víkend, tak

jsem to neřešila. Byli jsme domluvení, že zajdeme

na večeři. Dala jsem si fakt záležet – oblečení,

make-up, vlasy, prostě všechno. Sešli jsme se před

hotelem a po takovém tom úvodu se ptám, kam

půjdeme. A on mi povídá: „Well, I´ve got about 150

Czech crowns. Will that be enough?“ Zůstala jsem

na něj zírat, o co mu jde.

Nevěřila jsem vlastním uším: „To si děláš legraci!

On jako neměl peníze? Vždyť má firemní kartu, ze

které si bere diety, takže to samozřejmě v klidu

mohl uhradit takhle!“

„Jenže on ji o víkendu už nemohl použít, protože

už tady oficiálně neměl být,“ vysvětlovala mi

Helena firemní byrokracii. „Ale i kdyby, tak

149

prostě mohl použít svou vlastní. Buďme upřímné, má

plat v úplně jiných sférách než my, tak jsem

neviděla problém.“

„No přesně tak! To je takový krkoun, že nezaplatí

večeři? Co jsi mu na to řekla?“ zajímalo Nelu.

„Že za to moc nepořídí a on mi na to odpověděl:

‘It doesn´t have to be anything fancy. McDonald or

something like that is perfectly fine.’ Já

myslela, že špatně slyším.“

„Ten je fakt neuvěřitelný! To je zlý sen! A kam

jste, prosím tě, nakonec šli?“ nevycházela jsem

z údivu.

„Zavedla jsem ho do pizzerie kousek od hotelu,“

pokračovala Helena. „Večer nestál za nic, skoro se

mnou nemluvil, takže jsem musela udržovat

konverzaci a pořád se na něco ptát, no prostě děs.

Super bylo, když číšník přinesl účet a on dal na

stůl těch svých 150 korun a usmál se na mě, že ten

zbytek je na mě. Chtělo se mi řvát vzteky.

Dorovnala jsem to a když jsme vyšli ven, tak jsem

mu řekla, že bych byla ráda, aby si změnil letenku

na zítřek a odjel dřív. On byl děsně překvapený,

že jako proč, že se na mě těšil. Odpověděla jsem

mu, že mám pocit, že se mnou není rád.

Přesvědčoval mě, že to není pravda, že je to jen

150

tím, že je unavený atd. atd. Ten víkend nakonec

docela šel, ale měla jsem z toho všeho divný

pocit. V neděli večer měl odlítat, tak jsem mu

ještě zařídila firemního taxíka, aby si ho nemusel

platit. Když na dispečinku slyšel adresu Mandarin

Hotel, tak samozřejmě poslali tu nejlepší

limuzínu. Bylo na něm vidět, jak mu to hrozně dělá

dobře. Vyšel z hotelu jako největší macho, dal mi

pusu na čelo a řekl: „Keep in touch.“ Tohle už byl

vrchol. Šla jsem domů a měla jsem co dělat, abych

nebrečela po cestě.“

„No to se nedivím. Tolik práce ti to dalo a on se

chová jako úplný debil. Já fakt nechápu, co jim to

vždycky přeletí přes nos,“ soucítila jsem s ní.

„Druhý den jsem mu napsala, že tak, jak mi ublížil

on, tak mi ještě neublížil nikdo. Byl hrozně

překvapený, že to tak nemyslel, že jsem ho špatně

pochopila a omlouval se. Tak jsem se taky nechala

ukecat a zase jsme si dopisovali. Teď na podzim

měl přijet na čtvrt roku kvůli nějakému projektu.

Dopředu mi to hlásil a začal dělat plány, jak

budeme spolu a já blbka se zase začala starat. Že

v hotelu to bude mít na tak dlouhou dobu

nepříjemné, takže se mi podařilo najít nějaké

apartmenty kousek od Václaváku. Byly hezké a

nestály zase tak moc. Tak jsem mu to navrhla, že

151

by mohl bydlet tam a on mi jen suše sdělil, že to

nebude nutné, protože přijede jen na dva týdny. A

to ještě v termínu, kdy o víkendu musel zpátky do

Belgie na nějakou rodinnou akci. Já jsem prostě

nevěřila vlastním očím, když jsem to viděla

v mejlu. Zeptala jsem se ho, jak dlouho to ví a

on, že něco přes týden. O mě se pokoušely mdloby –

to mi jako nemohl říct? Zajímalo mě, proč mi to

píše až teď a on mi na to odsekl, že nemůže pořád

jen psát, že občas musí taky pracovat. Přitom

mezitím jsme spolu tolikrát chatovali a kvůli

úplným blbostem, takže mi to kdykoliv mohl říct.“

Ano, tohle je jedna ze světových záhad, nad kterou

často přemýšlím taky. Bohužel jsem zatím na žádné

rozumné vysvětlení nepřišla. „Já fakt nevím, kde

to tehdy ta psycholožka vzala, že chlapi mají

přímé myšlení a jednají v podstatě na bázi

jednoduchých impulzů. Já prostě jejich chování

nechápu! Nebo na to asi nemám dostatečně vysokou

inteligenci,“ zkonstatovala jsem.

„Tak to jsme dvě. Kdybys na to někdy přišla, tak

mi dej vědět. A jak to dopadlo?“ obrátila se Nela

zpět k Heleně.

„Mě to strašně naštvalo, ale taky mě to hrozně

mrzelo. Napsala jsem mu, že je mezi námi

definitivně konec, že už s ním nechci nikdy mluvit

152

a ať se ani neopovažuje mi někdy napsat nebo

volat. A od té doby se opravdu neozval. Já si

říkala, že třeba bude bojovat nebo to zkusí, ale

fakt nic. Dobrá storka, že?“

Obě jsme byly zaražené a nevěděly, co na to říct.

Bylo vidět, že Helena se už z toho vzpamatovala,

ale oběma má bylo jasné, že jí tehdy muselo být

mizerně. Je to takový podraz, když se chlap chová

příjemně, plánuje setkání a pak se tváří, jak do

toho byl vlastně donucený a holka je pak trapně za

stihačku. Je to příšerně ponižující a hlavně to je

úplně jinak. Kdyby tak chlapi občas uměli číst

naše myšlenky a zjistily, co si v takových

chvílích, jako byla ona úžasně romantická večeře,

o nich vůbec myslíme.

„Ale vyřešila jsi to ještě elegantně, že ses nijak

nedoprošovala a prostě to skončila,“ obdivovala

jsem ji. Tahle fáze mi ještě stále dobře nešla.

„To je pravda,“ souhlasila se mnou Nela. „Sice

často nadáváme na české chlapy, ale cizinci občas

udělají takové úžasnosti, že to by Čecha snad ani

nenapadlo. No, i když... abych si je moc

neidealizovala. Já jsem zažila podobně romantickou

večeři. Taky to bylo s expatem, ale tenhle byl

Němec. Zrovna přijel do Prahy, nikoho tu neznal a

nějak jsme se začali spolu bavit u automatu na

153

kafe. Žádný zázrak, ale byl docela příjemný, takže

když se ptal, jestli nemám čas večer a nešla bych

na večeři, tak jsem si řekla, že proč ne.

Upozorňuji, že to vyloženě řekl jako pozvání. Když

došlo na placení, tak požádal o oddělené účty.

Málem mi zaskočilo, ale ještě jsem ho omlouvala,

že jsem to asi špatně pochopila, jak to bylo

v angličtině. Prostě úplně blbá! Šli jsme k Muzeu,

koukám na hodinky a říkám ještě tak hodně nápadně:

‘No, mě už ujelo poslední metro, tak budu muset

jít pěšky na Ípák na bus a ten pojede teď za

dlouho.’ A víte, co mi na to řekl, drahoušek?“

„Ne!“ vyhrkly jsme s Helenou napjatě.

„Že jemu jede bus tady z Muzea a že zrovna

přijíždí, takže ho ještě stihne. Jen na mě mávnul

a nechal mě tam. Mít po ruce granát, tak ho za ním

hodím. Druhý den měl ještě tu drzost, že mi

napsal, jak to byl fajn večer a že doufá, že si ho

zopakujeme. Fakt jsem rezignovala na nějaké

vysvětlování a zahrála to do autu.“

„Já myslím, že v tomhle děláme chybu,“ začala jsem

rozvíjet svou myšlenku. „My jsme vždycky takové

chápavé a tolerantní. Hrozně vyrovnané a rozumné,

reagujeme klidně, místo abychom udělaly pořádnou

scénu a vynadaly jim, že se chovají jako naprostí

kreténi a co si o sobě vůbec myslí. Jenže my si

154

řekneme, že nám to za to nestojí a že bychom byly

za hysterky. A pak vypadáme a připadáme si jako

úplné blbky.“

„To je pravda. Já když slyším, že jsem hodná, tak

se mi otevírá kudla v kapse,“ přidala se Helena.

„Jenže ono to člověku nedá. Umím se chovat, tak

kolem sebe nebudu házet talíři. Já pořád doufám,

že jednou budu na takové večeři s někým, kdo tu

toleranci ocení.“

„Jenže do té doby tě spousta jiných ocejchuje jako

hodnou alias blbou holku, se kterou můžou zametat.

Občas by určitě neškodilo tím talířem švihnout.

S trochou štěstí se i trefíš,“ neodpustila jsem si

poznamenat. „Aspoň já to slibuji sama sobě. Končím

s tímhle tolerantním a chápavým přístupem. Nic

dobrého mi nepřinesl. Pro příště budu drsná. A

abych si to zapamatovala, tak jsem si koupila nový

přívěšek na klíče: krokodýla. Výborně vystihuje

tenhle můj nový přístup.“ A na důkaz, že nekecám,

jsem vytáhla klíče z kabelky. Upřímně, ten

krokodýl se mi prostě hrozně líbil, tak jsem

potřebovala nějaký uznatelný důvod k jeho

zakoupení.

155

„To je dobré. Neměly tam nějakou klíčenku krávu,

abych si taky zapamatovala, jak se nemám chovat?“

smála se Helena.

„Jo, měly. Byly roztomilé. Černobílé,“ odpověděla

jsem se smíchem.

Peter mi radost nezkazil. Pár dní na to opravdu

napsal. Uvědomuji si, jak je to podlé a

zavrženíhodné, ale je mi to jedno a celou

konverzaci jsem drze zkopírovala, ať se taky

pobavíte.

ahoj Terezko,

ako si zijes v novom krasnom byte? co Tvoja kniha?

najednou tě zajímá byt...a ještě k tomu krásný – že ty něco potřebuješ?

----------------------------- ahoj!

bydli se tam moc dobre :) vsem se moc libi. jen se uz tesim, az premisti vlaky, ty jsou docela drsne :( a co tve hledani bytu? kniha je on hold, ale vzhledem k novym historkam v ni rozhodne chci pokracovat.

ty tam budeš mít special sekci...

----------------------------

156

moje hladanie bytu je on hold, moc sa tomu nevenujem...

som uplne busy v praci a aj mimo...ako u Teba v praci?

aha, na začátek zdvořilostní konverzace...proč ne?

----------------------------

v pondeli jsem byla na pohovoru - staci to nebo to mam vysvetlovat?

----------------------------

staci, sme na tom zhruba rovnako :-)

nešplhej!

----------------------------

ja myslela, ze te ta nova prace bavi, byl jsi nadseny

----------------------------

to som bol a aj ma bavila... ale to uz je davno...

musim sa porozpravat s sefom... co Ty hladas, aky job?

netvrď mi, že tě zrovna tohle zajímá, přejdi k věci

----------------------------

komunikace, klasika. ale fakt je, ze ten vztek, co me chytl asi pred 14 dny, uz me trochu presel a vitezi lenivost. sice na nabidky koukam, ale pak si zduvodnim, proc to neni to prave orechove.

a ty? opet procurement?

157

----------------------------

bud to, alebo consulting...radit mi slo vzdy najlepsie a hlavne ked sa podla toho nemusim riadit ja...:-)

výjimečně s tebou musím souhlasit

---------------------------- tak to bys mel zapracovat na jasnem sdelovani nazoru - obcas aby z tebe clovek pacil, co si vubec myslis

----------------------------

hele, to mas uplnu pravdu... co mam s tym robit? porad mi...

ty souhlasíš s tímhle? to hodně něco potřebuješ...

----------------------------

ja ti nevim, asi bys s tim neco delat mel, ale je tezky rict co, budu nad tim premyslet :)))

obdobný filozofický problém jako nesmrtelnost chrousta, tj. zbytečné řešit

----------------------------

ja sa tiez nad sebou zamyslim... a diky za hocijaku radu...

milenca mas?

ááá, už je to tady! tak, jdeme na to, hra začíná...

----------------------------

158

hledas milenku?

----------------------------

jo

no jo, na pravidelný sex si člověk snadno zvykne...

----------------------------

a co tva pritelkyne?

tak schválně, co na to řekneš :)

----------------------------

uz ma nelubi...

když už nic jiného, oceňuji tvou výjimečnou sebereflexi

----------------------------

tohle bude trochu jedovate, ale vzhledem k nasi historii mi to odpustis...drahy, jsi pruhledny jak sklo. jen co jsem videla mejl, tak jsem tušila, ze to neni uprimna starost o to, jak se mam a po osloveni "Terezko" mi vsechno bylo jasne.

nemas pocit, ze ten nas posledni pokus byl spis prusvih?

triumf je můj!!!! jo, jo, jo!!!!

----------------------------

159

asi mas pravdu...

som sklo a navyse trapny...

jak hluboce pravdivé...

----------------------------

to jsi rekl ty. a co jsi cekal? vem si, jak ses ke me choval. vzpomenes si na me, jen kdyz ti chybi sex. sorry, ale tohle neni kdovijaky kompliment.

jsi hrozne vtipny a sarmantni, ale myslim, ze jako kamaradum nam to bude sedet lip. ten společný sex si necham jako vzpominku, kdyz dovolis.

jasné, výstižné, vtipné, elegantní – Oskar mě nemine

----------------------------

ok, beru to zpatky... mas pravdu...

nechcel som Ta urazit.. som z toho celeho trocha mimo... promin...

omluva přijata, vítězové mají prokazovat velkorysost

----------------------------

Konečně jsem to byla já, kdo měl navrch. Sice

s mírnou pomocí zákulisních informací, ale účel

světí prostředky. Bylo to snad poprvé, co jsem

měla pocit, že tentokrát nebudu mít nutkavou

potřebu dát si pár facek.

160

S těmito myšlenkami v hlavě a spokojeným úsměvem

na rtech jsem šla k Denise na párty. Všechno jsem

jí samozřejmě vylíčila, vyslechla si pochvalu. Za

ty předchozí „přestupky“ proti předsevzetím jsem

si ji sice nezasloužila, ale každý pokus se cení.

Byla jsem na sebe fakt pyšná. A jak říká jedno

chytré přísloví: Pýcha předchází pád. Na párty byl

i Ivan. Tak jsem si začala zahrávat s myšlenkou,

že když už jsem to tak hezky zvládla s Peterem,

mohla bych si to vyřídit i s Ivanem. Dvě trofeje

za jeden den, to je lákavé! Jenže po dvou

drincích, mezi námi hodně silných, jsem okamžitě

letěla na záchod. Bojovná nálada mě naprosto

přešla a nechala jsem se taxíkem odvézt domů.

Takhle špatně mi už dlouho nebylo. No, aspoň, že

blivno mi bylo z chlastu a ne ze sebe - to se

snáší hůř.

Poučeni na závěr

Člověk se nemá příliš opájet. A to ani svým

vítězstvím. Na druhou stranu, nevyřízené účty se

můžou taky hodit. Brzo na to jsem totiž od Ivana

potřebovala pomoc. Přesně jak tvrdila Babi

v Takové normální rodince: „Chlapi jsou úžasní,

skvělí, dokonalí... No, když třeba potřebujete

odstěhovat almaru!“ Taková almara pak může být

161

cokoliv. A když to nepůjde po dobrém, vůbec se

nemusíte cítit trapně nebo provinile, když se

budete projednou chovat... řekněme „nerozumně“.

Hysterky všichni šetří, nás rozumné nešetří nikdo.

My to přece zvládneme, ne?

162

Seznamky, epizoda druhá – Another try

S odstupem času a pod váhou zkušeností člověk

často změní svá stanoviska. A já takto změnila

svůj názor na seznamky. Zdůvodnila jsem si to tak,

ze pokud člověk nevyzkouší všechny možné způsoby

řešení, tak nemá nárok si stěžovat. Koneckonců

byly i případy, kdy to vyšlo – třeba u Hany. Tak

proč bych tím dalším nemohla být já?

Jednoho krásného odpoledne jsem zašla na čokoládu

do firemního baru, usadila se tak, aby mi nikdo

neviděl na monitor a otevřela s obavou jednu ze

stránek. Překvapeně jsem zírala na to množství

inzerátů a začala je namátkou pročítat. Některé

byly na první pohled zoufalé, jiné trapně suché,

ale byly tam i zajímavé nebo vtipné vzkazy. Hmm,

že bych to přeci jen zkusila? Jenže to chtělo

systém. Takže jsem si zkopírovala čísla zajímavých

inzerátů. Druhý den je znovu zkoukla, zda mi stále

přijdou „odpovědi hodné“. Pak ještě zkontrolovala,

zda jsou to všechno VŠ a začala odpovídat.

Příjemně jsem tak zaplnila jedno pracovní

odpoledne. Byla jsem zvědavá, co za reakce dorazí

a zda vůbec nějaké. Když jsem druhý den otevřela

mejl, nevěřila jsem svým očím: šest odpovědí, a to

jen během večera a rána! To by bylo, aby některý

163

z nich nevypadal slibně. V podstatě jsem to brala

jako hotovou věc, že na první schůzce bude

naprosto úžasný a snový chlap. No, možná na druhé,

ať nejsem moc náročná.

Během dovolené jsem si dopisovala s jedním, co

vypadal nadějně. Když jsem se vrátila, tak mi

párkrát zavolal. Působil v pohodě, i když některé

drobnosti mě zarazily, ale nechtěla jsem být

hnidopich. Na schůzce mě čekalo téměř dvoumetrové

monstrum, které štíhlou postavu mělo tak leda ve

snu. A to ještě hodně divokém. Během hodiny vypil

dva velké bílé střiky a podle čichu jsem odhadla,

že to nebyl první alkohol toho dne. Abych náhodou

neváhala s úsudkem, zásobil mě spoustou

chlastacích historek. Něco takového opravdu ne.

Další byl typický manažer. Hodný kluk, ale

příšerně busy. Docela mě překvapilo, že si zřejmě

vypracoval na průběh seznamování plán - manažerské

plánování dovedené k dokonalosti. Když jsem totiž

souhlasila, že se znovu uvidíme a ze slušnosti

řekla, že to bude na mě, tak mě uklidnil, že to by

mě stálo hodně peněz, protože budeme večeřet

v Hiltonu. A když to bude fajn, tak to můžeme

zkusit. Cože? To už má nalinkované dopředu? Zřejmě

si udělal rozhodovací strom, viděla jsem něco na

ten způsob v nějaké knížce o managementu.

164

Plánování ve stylu „dovolená v Jugoslávii – první

dítě“ taky nechci, díky.

Další den to byl opravdu případ. Hrozně mlžil

ohledně své práce, že mi to nemůže říct. Tak jsem

jen tak ze srandy prohodila, jestli nedělá tajného

agenta nebo něco na ten způsob. Byl hrozně

překvapený, že jsem to uhodla. Ježíšikriste, co je

to za magora? Během oběda jsem dostala přednášku o

některých praktikách tajných služeb. Paráda, můžu

si tykat s Bondem.

Ačkoliv jsem si přísně zakázala cizince, ten Ital

vypadal vážně roztomile. Tak dobře, nebudu ho

předem odsuzovat. K odpovědi připojil i fotku.

Tedy, spousty fotek. Přesněji řečeno, aktů. No,

nelze mu upřít, že se má čím chlubit, ale jaksi

teď už není moc co objevovat. Znám ho tak důvěrně,

že se mi o tom ani nesnilo, a to jsme se ještě ani

neviděli! To neexistují normální chlapi?

Poslední pokus byl typický produkt posilovny.

Nejlepší na něm bylo to, že inzerátů měl víc a

telefonních čísel taky. Na jedno číslo jsem

přestala reagovat. Pak jsem najednou měla hovor

z jiného čísla od chlápka, který mě ze seznamky

evidentně znal. Číslo mobilu na počkání

nerozdávám, tak jsem si říkala, že jsem asi měla

důvod mu ho dát, ale díky své chaotičnosti nevím,

165

kdo to je. Tak abych nevypadala jako blbec, hrála

jsem tu hru dál a šla na kafe. Tam jsem zjistila,

že dvě osoby jsou jedna. Bože, to byl kretén!

Byla jsem nucená připustit, že akce seznamka ne

úplně vyšla podle očekávání. Pokud na webu byli

nějací normální chlapi, tak jsou to určitě ti

z těch šťastných příběhů, které ke mě dorazily.

Každopádně teď na seznamce žádní nebyli nebo pro

všechny ty magory nebyli vidět.

V podobných myšlenkách jsem šla na Prague Food

Festival. Strašně jsem se na tu akci těšila. Jsem

příšerně vybíravá, což v mém chápání znamená, že

jsem velký gurmán. Pokud je ale někde dvanáct

super restaurací, tak je opravdu velká

pravděpodobnost, že i já tam najdu něco, co pozřu

bez výhrad. A s kým jiným jít na podobnou žranici,

než s věrnými kamarádkami. Radost mi trošku

zkazila Klára sdělením, že tam vezme pana

Tajemného. Chlapa na takovou akci? Prosím, ne!

Bude se před ním kontrolovat při jídle a nebude to

taková legrace! Ale co už, měla bych si začít

zvykat na to, že mé kamarádky si postupně někoho

najdou a smířit se s tím, pokud si je chci udržet.

Marta už skoro rok byla s Michaelem, i když to byl

vztah na dálku a jak sama přiznávala, bez

budoucnosti. Jenže lepší než nulová bilance u mě –

166

raději v to nepočítám mé odpouštěcí úsilí. Tak

aspoň pana Tajemného poznám. A třeba tam bude mít

kamarády...

S Klárou jsme se srazily u vchodu a hned jsme si

šly prohlídnout stánky, abychom si vybraly ty

největší delikatesky.

„A co pan Tajemný? On nepřijde?“ ptala jsem se

pátravě, když jsem ji viděla přicházet samotnou.

„On už tady někde je s nějakým kamarádem. Já

myslím, že na ně natrefíme, jak to tady budeme

procházet,“ ubezpečila mě.

Zmínka o kamarádovi mi trošku zlepšila náladu.

Zkoumaly jsme plánek a menu jednotlivých

restaurací, když se za námi ozvalo: „Ahoj Kláro!

Vybíráte?“

Otočíme se a Klára se rozzáří: „Ahoj! Terko, můžu

ti představit Petra?“

Ááá, tak tohle je pan Tajemný! Kamarád byl vcelku

nezajímavý, takže jsem pozornost věnovala Petrovi,

který začal Kláře popisovat, co kde mají a co si

určitě musíme dát. Nejdřív mě zarazil ten

samozřejmý tón, se kterým to říkal. Snad si sakra

nemyslí, že se budu řídit přesně podle jeho

instrukcí! Jak jsem tak na něj koukala, rostl ve

mě pocit, že jsem ho už někde viděla. Petr,

167

Petr...nejmenovalo se tak to dvoumetrové monstrum?

Jmenovalo! A vypadá jako on! To přece není možné,

asi jsou si jen podobní. Ale má i stejnou oční

vadu jako to monstrum a stejný hlas a vůbec je

celý stejný. Musí to být on! Ale přece není možné,

že z celé Prahy se já seznámím na internetu

s chlápkem, který už je přes rok Klářiným

milencem!! To je zlý sen!!!

Klára si už všimla, že se nějak nezapojuju do

hovoru. Ale co mám dělat? Mám si to nechat pro

sebe? Co hlava neví, srdce nebolí, když si upravím

ono přísloví. Ale přece jí nemůžu lhát? Vždyť je

to má kamarádka! A chtěla by vůbec znát pravdu?

Ale kdykoliv jsem se na něj koukla, tak jsem

cítila, že tohle prostě nezvládnu Kláře neříct. Na

to jsem byla příliš v šoku z té příšerné náhody.

Jestli je nějaký osud, tak má fakt perverzní smysl

pro humor!

Už jsem to nevydržela a ukončila tu debatu s tím,

že si to projdeme samy a najdeme si něco, co nám

bude chutnat. Jen jsme zašly za roh, rozhodla jsem

se jí vše říct.

„Klárko, strašně mě to mrzí, ale musím ti něco

říct. Nevím, jestli je to správné a bojím se, že

ti to ublíží, ale udělat to musím.“

168

Klára se na mě udiveně dívala - takový úvod

rozhodně nečekala. Ale než zareagovat, tak jsem

pokračovala: „Víš, jak jsem ti říkala, že jsem se

přes na internetu seznámila s tím Petrem, co jsem

si s ním v Portugalsku dopisovala? Já myslím, že

je to pan Tajemný.“

Klára na mě překvapeně vyvalila oči. Tak tohle už

vůbec nečekala: „To si děláš srandu!“ Víc ze sebe

nedostala.

„Bohužel nedělám,“ musela jsem ji zklamat. „Je mi

z toho na nic a celou dobu přemýšlím, jestli jsem

si ho nemohla splést, ale je to prostě on. Má i

stejnou oční vadu. Tedy pokud nemá jednovaječné

dvojče,“ pokusila jsem se o chabý vtip.

„No to rozhodně nemá,“ ujistila mě. „To snad není

možné, že by to byla taková náhoda!“

„Já nad tím přemýšlím od začátku, co jsi nás

představila. A hlavně jsem celou tu dobu váhala,

jestli ti to mám říct. Je to děs.“

„Já jsem určitě ráda, že jsi mi to řekla, o tom

žádná. Spíš bych byla naštvaná, kdybys to

neudělala. Vždyť jsme kamarádky a ty by si pravdu

říkat měly. Když ne ony, tak kdo jiný?“

uklidňovala mě. No, ne úplně jsem o tom byla

přesvědčená, ale na mě teď nezáleželo.

169

„Ale co mám teď dělat?“ Klára vypadala rozpačitě.

Aby ne po takovém „překvapení“. Tak jsem navrhla,

abychom si daly něco dobrého, šly si někam sednout

a v klidu to probraly.

„Co třeba Ambiente Brasilero? Mají tam steaky a

hlavně ten jejich úžasný grilovaný ananas,“

ukázala jsem do programu na jednu z restaurací.

„Výborný, přesně to potřebuji. A po cestě si dáme

další skleničku, ať tu hrůzu spláchneme,“

souhlasila Klára.

„To rozhodně!“ Obě jsme se zasmály. Tak snad to

nebude tak zlý.

S kuchaři jsme tam trošku vtipkovaly, takže jsme

dostaly special porci. Stolky byly zoufale

zaplněné, ale u jednoho zrovna dojídali dva

pánové, takže jsme jejich směrem vrhly mírně

tázavý pohled a místa byla naše. Arzenál ženských

zbraní je nutné využívat. Usadily jsme se u stolu,

pustily se do jídla a zadumaně pozorovaly hladinu

řeky. Pokud jde o průběh akce, uznávám, že jsem

měla úplně jiné představy. Ćlověk míní...

„Musím říct, že je to naprosto božské,“ prolomila

jsem nakonec mlčení jako první.

„To jo, rozhodně to zvedne náladu a přesně to teď

potřebujeme,“ souhlasila Klára.

170

„Víc než dost,“ zkonstatovala jsem. „Už sis nějak

rozmyslela, jak to vyřešíš?“

„Skončím to, s tím nejde dělat nic jiného,“

odpověděla rozhodně. Rázná rozhodnutí mi nikdy

nešla, takže jsem obdivovala, když je někdo

dokázal. Zvlášť u vztahů.

„A nechceš to ještě zvážit? Říkala jsi, že na sex

je dobrý a vlastně ti šlo hlavně o to. Tak třeba

by takové konečné řešení nebylo nutné,“ namítla

jsem.

„Ne ne, tohle je prostě nechutný a rozhodně v tom

nechci pokračovat. Víš, já stejně přemýšlela, že

to skončím, takže tohle mi poskytlo dost dobrý

důvod. Sice jsem si to tak nepředstavovala, ale

vyhnu se tak vysvětlování a debatám,“ vysvětlovala

mi. „Jen se mi nechce do té diskuze, to nebude

příjemné,“ dodala ještě.

„No, to asi ne,“ připustila jsem.

Dojedly jsme, Klára do sebe hodila zbytek

šampaňského na posilněnou a vyrazila najít pana

Tajemného. Tedy, teď se z něj stal pan Petříček.

Tajemného na něm nebylo už vůbec nic. Tedy kromě

toho, proč to všechno dělal. Šla jsem za ní a když

ho našla, tak jsem zůstala stát v dohledu, kdyby

náhodou potřebovala pomoct si to s ním vyříkat

171

fyzicky. Ale vypadala rozhodně, takže to nebylo

zapotřebí. Po pár výměnách argumentů to ukončila a

přišla za mnou. Už jsem čekala s novou sklenicí.

„Tak jak to šlo? Vysvětlil ti to nějak?“ vyhrkla

jsem, jen co se napila.

„Šlo to docela v pohodě. Popsala jsem mu, co jsi

mi řekla. Prosím tě, nejdřív trapně zapíral, že

neví, o čem mluvím. A tebe, že nikdy neviděl.“

„Cože? To si snad dělá srandu! Vždyť jsem stála

kousek od vás, tak jak to může zapírat!“ skočila

jsem jí podrážděně do řeči.

„To jsem mu přesně řekla! Tak změnil verzi, že

teda kdysi inzerát na seznamce měl, ale že ani

neví, že tam ještě je. To už mě točilo, tak jsem

mu poradila, ať si takový řečičky nechá pro někoho

jinýho a nedělá ze mě blbce. Tak přiznal barvu, že

inzerát na seznamce má a že mi během toho našeho

vztahu dával možnost, aby to bylo víc navážno, ale

že já jsem ji nevyužila. Což měl pravdu, to

uznávám, ale nijak ho to neomlouvá. Každopádně mi

to měl říct a ne si během celé té doby hledat

někoho na netu. Jak teď vypadám?“ popisovala mi

jejich debatu.

„Máš úplnou pravdu. Inzerát tam rozhodně omylem

neměl, protože byl v top inzerátech, takže ho

172

musel pravidelně obnovovat,“ vzpomněla jsem si

ještě.

„No vidíš, další výmysl. Já bych řekla, že ukončit

to byl nejlepší nápad.“

„Asi to tak je. Kdybys v tom pokračovala jen kvůli

sexu, ať už je sebelepší, tak by sis připadala

jako úplný debil,“ připustila jsem.

„Přesně tak, takové pocity nemáme zapotřebí,“

uklidnila mě Klára. „Ale každopádně mi tvrdil, že

tebe si nepamatuje,“ dodala ještě.

„Cože? To by mě zajímalo, s kolika holkama se

musel sejít, když si mě nepamatuje?!“ Představa,

že bych byla tak snadno zapomenutelná, se mi vůbec

nelíbila. Strávila jsem s tím monstrem hodinu

svého času a on má ještě tu drzost si mě

nepamatovat? Žadonit by měl, aby mě mohl ještě

vidět! Tyhle myšlenky jsem si ovšem nechala pro

sebe. Mé ego v tuhle chvíli nehrálo hlavní roli.

„Čert ví,“ mávla nad tím rukou. „Už je to za mnou.

„Nejlepší ale bylo, že když jsme si to vyříkali,

tak se mě klidně zeptal, jak se teda domluvíme na

dnešní večer, kdy k němu přijdu. To mi fakt

vyrazilo dech. Ujistila jsem ho, že k němu

nepřijdu ani dnes, ani kdy jindy.“

173

Nemohla jsem tomu uvěřit: „To nemyslí vážně! Jemu

to celé snad vůbec nedošlo!“

„Evidentně ne, pro něj je to pohoda, pán je nad

věcí,“ uzavřela to Klára. Někteří chlapi jsou

vážně neuvěřitelní. Je jen smutné, že mnohem

častěji v tom negativním smyslu.

Marta měla hodně zpoždění, tak jsme si šly ještě

spravit chuť dezertem. Usoudily jsme, že tarte au

citron s malinovým přelivem bude správná volba. U

stánku byl příjemný francouzský kuchař, kterému

jsme se evidentně líbily. Zároveň s námi tam

dorazil ještě jeden chlápek a chtěl stejný dezert

jako my. Kuchaři tam zbývaly poslední čtyři

kousky, takže nám všem společně ten poslední

daroval, že si ho máme dát společně, protože

sladkosti podporují lásku a účelem dobrého jídla

je lidi seznamovat nebo tak nějak to řekl. Byly

jsme z toho všichni tři překvapení, ale chlápek se

probral jako první a dezert nám věnoval, že jemu

jeden úplně stačí a okamžitě zmizel. Bože, jak

milé! Pánové, občas je lepší si raději něco

vymyslet. Kdykoliv jindy vám to nedělá problém. No

nic, Marta je na cestě a máme pro ni dezert, aspoň

něco.

A právě během toho dezertu jsme jí popisovaly

hlavní událost večera. Spořádala ho bez jediného

174

slova, ale výraz mluvil za vše. Když dojedla, tak

nám položila logickou otázku: „Existují vůbec

normální chlapi?“

Co na to říct? Vědět odpověď je skoro na

nobelovku, kdyby se udělovala v oblasti

mezilidských vztahů. Ale třeba by se to dalo

přihlásit do kategorie cena za mír. Už se začalo

ochlazovat, tak jsme se přesunuly do Café de

Paris, kde na nás čekal Honza s Petrou. Byla tam

s nimi i nějaká kolegyně z práce. Prvním tématem

hovoru byl samozřejmě náš „úžasný“ zážitek. Když

jsme skončily, Honzova kolegyně se nás zeptala: „A

to jste všechny tři samy?“

Bezradně jsme se po sobě koukly a přikývly.

„Jak je to možné, vždyť jste všechny tak krásné!“

nechápala.

„No to sice děkujeme, ale to je jednoduché – je to

špatná kombinace. Hezká, chytrá, vzdělaná,

samostatná, úspěšná. Alespoň relativně,“

vysvětlila jsem jí.

„Aha, tak to už chápu,“ pokývala hlavou. No, to

opravdu potěší. Nemyslela to nikterak zle, spíš to

bylo konstatování faktu – taková kombinace opravdu

nepatří mezi ty vysněné.

175

„Já to ale nechápu. Co na tom těm chlapům vadí?“

protestovala Marta. „To jako mám dělat, že jsem

úplně pitomá nebo chodit nenamalovaná a s mastnými

vlasy, aby se cítili líp, nebo co?“

„Občas mám pocit, že to tak je. Ale máš možnost

volby,“ usmála jsem se.

„No, to je fakt úžasná volba,“ poznamenala Klára

kousavě.

„Tak si vem, koho najdeš na seznamce. Když pominu

jaderné fyziky, kteří vzhledem i chováním zůstali

na úrovni střední školy, tak tam jsou frajírci,

kteří si o sobě myslí kdoví co a pak takoví

vykukové jako pan Petříček,“ obhajovala jsem se.

„Je to vlastně výběr z přebraného, takový

genetický odpad. Nejhorší na tom ale je, že si ani

neváží toho, že potkali hezkou a příjemnou holku,

ale neustále zkoušejí, jestli by někde jinde třeba

nebyla ještě nějaká lepší.“

„To máš pravdu, pan Petříček je živý důkaz. Co

kurva chtějí, smetáci?!“ prohlásila bojovně Klára.

„Když je to tak, dá se vůbec někomu dnes věřit?“

zeptala se skoro nešťastně Marta.

Další dobrá otázka. To je nějaký test nebo co?

„Asi jedinou možností je věřit, že se časem někdo

normální objeví. A když ne, tak je to možná pořád

176

lepší, než mít někoho jako pan Petříček, na

kterého se nikdy nebudeš moct spolehnout.“ Ovšem

představa, že jedinou jistotou je vlastně

nejistota, ve mě moc nadšení nevzbuzovala.

„Přesně tak,“ podpořila mě naštěstí Klára. „Od

takových expertů člověk může čekat leda kudlu do

zad. A něco takovýho fakt nepotřebujeme.“ Trefně

řečeno.

Celá story s panem Petříčkem ovšem tímto zdaleka

neskončila. Ještě ten večer Klára našla na

internetu jeho inzerát a napsala mu na něj, co si

o něm myslí. Ten se mohl přetrhnout – volal, psal,

vařil večeře, prostě byl úplně zlatý a

nejúžasnější. Dokonce ji seznamoval se svými

kamarády. Vypadalo to, že šel do sebe. Obě jsme

byly skeptické, když mi to vyprávěla a velmi brzo

se ukázalo, že zcela oprávněně. Petříček jí totiž

neustále vyčítal, že na něj nemá dost času. Takže

když Klára měla jeden večer volný, navrhla, že by

ho mohli strávit spolu. Milý Petříček začal mlžit,

že má hodně práce a podobné nesmysly.

„V hlavě mi hned začala blikat kontrolka,“

popisovala mi dohru celé story v baru nad mojitem.

„Kouknu na net a inzerát tam samozřejmě byl! Sice

ho napsal jinak, ale já ty jeho výrazy znám, tak

mi bylo jasné, odkud vítr vane.“

177

„Takže on s tím nepřestal? Tohle je fakt už na

psychiatra,“ divila jsem se. U některých chlapů

zřejmě vzniká jistý druh závislosti - na seznamce.

Ta nutkavá představa, že třeba dnes tam bude

hledat nějaká úžasná holka, která by mu mohla

odpovědět. Nebo třeba zítra? Pozítří? Jeden nikdy

neví, je potřeba to zkoušet. Prostě případy pro

psychiatra.

„Tak jsem mu na ten inzerát odpověděla. Jmenuji se

Mariana, pracuji jako recepční, znamením jsem Lev,

ráda chodím na koncerty, jsem vysoká a další věci,

o kterých vím, že je má rád. Hned druhý den jsem

měla odpověď. ‘Ahoj lvice!’ začínalo to.“

Vyprskla jsem smíchy: „Tak to je fakt originální!

On prostě ví, jak zaujmout!“

„To jo, on je stylový! Pokračoval, že ho můj mejl

úplně nadchnul a jestli nezajdeme na kafe. A že

jak se to tak stane, že jsem sama,“ pokračovala

Klára.

„A co jsi mu na to napsala?“ Celé mě to začínalo

opravdu bavit.

„Že jsem měla tři roky vztah, ale čím dál víc jsem

měla pocit, že spolu nemůžeme žít. Tak jsem to

radši ukončila. Teď jsem zkusila seznamku a on že

mě zaujal.“

178

„Tak to muselo pohladit jeho ego. Fakt dobre,“

ocenila jsem uznale její kreativitu.

„Jasně, dobře ho znám, tak jsem to psala přesně

tak, aby se chytil, chlapeček,“ smála se Klára. „A

hned jsem se zeptala, co že on je sám.“

„Tak to by mě zajímalo, jak ti to vysvětlil,“

skočila jsem jí do řeči.

„No, to mě zajímalo taky,“ ubezpečila mě Klára.

„Odpověď mě dostala. Že v létě ukončil vztah

s manažerkou, kterou zajímala jen kariéra a neměla

na něj nikdy čas.“

Časově to totiž odpovídalo období, kdy se Klára

s panem Petříčkem smířili, kdy se tak snažil.

„Ale vždyť tehdy jste byli spolu a on se fakt

snažil to napravit! Tak proč to všechno dělal,

když ten vztah považoval za ukončený?!“ Nikdy jsem

nedokázala pochopit, proč jsou chlapi schopní hrát

podobné komedie, věnovat tomu čas, energii i

peníze a pak jim najednou v hlavě něco přeskočí a

všechno je úplně jinak. A hlavně to pak všechno

obrátí proti vám. Tohle umí fakt bravurně.

„Přesně tak! Ale hlavně mě nasrala ta manažerka a

kariéra. Já makám jak ten poslední dělňas,

v kanclíku se tlačím s dalšími pěti lidmi, plat

v rámci průměru, tak jaká manažerka! A že jsem na

179

něj neměla čas? Já se snažím se s ním vidět

alespoň jednou týdně, aby neměl řeči a pánovi to

přijde málo! Občas jsem to stíhala s jazykem na

vestě a on si kvůli tomu začne hledat jinou na

inzerát!“ rozčilovala se Klára.

„On se musel vedle tebe cítit hrozně méněcenně.

Přitom ze sebe dělá kdovíjak úspěšného,“ vzpomněla

jsem si na ty jeho sebevědomé kecy.

„To on jen hraje,“ ubezpečila mě. „Když jsem si

koupila byt, tak jsem ho pozvala na návštěvu. Víš

dobře, jak to u mě ze začátku vypadalo – pár

starých kusů nábytku, místo kuchyně prázdný kout,

protože jsem na ni neměla a holé stěny. A on hned

spustil, že to musím mít pořádný plat, když si

můžu koupit byt. A začal brečet, jak on si takový

byt nemůže dovolit a podobné hemzy.“

„Tak to asi vysvětluje tu kariéru. My přece máme

úplně normální práci, není to žádný dream job,“

přemýšlela jsem.

„Moje řeč! Člověk maká, aby dal dohromady pár

peněz na kuchyň. Bojí se o práci, aby měl na

hypotéku a ještě je z něj kariérista!“ souhlasila

Klára.

180

„Tak to se mu recepční musela moc líbit. Vedle ní

by se cítil jako největší machr,“ poznamenala

jsem.

Klára se zasmála: „Právě proto jsem si to tak

vymyslela! Všichni chlapi jsou v tomhle stejní.“

„A půjdeš na to kafe?“ napadlo mě.

„Spíš ne, je mi z toho všeho na blití. Jak ti to

popisuju, tak to vypadá hrozně vtipně, ale číst to

není nic příjemného. Připadáš si jako blbec,“

přiznala smutně.

Musela jsem ji povzbudit: „Ale zase si to

představ, jak by se tvářil, kdybys na tu schůzku

dorazila. Už jen ten výraz by stál za celou tuhle

anabázi!“

Klára se rozzářila: „To jo, to by mu patřilo,

smetákovi! Ještě uvidím. Poslední odpověď přišla

dnes, tak si to do zítřka nechám projít hlavou,“

dodala skepticky.

Nakonec ani nemusela moc přemýšlet. V práci se

nahrnuly průsery, takže neměla čas odepsat. A když

pan Petříček urgoval odpověď, tak mu vztekle

napsala sama za sebe, jak to bylo s Marianou, že

tohle je definitivní konec a že upřímně doufá, že

už ho nikdy v životě neuvidí. Petříček při své

181

omezenosti aspoň prokázal dostatek soudnosti a

opravdu se už nikdy neozval.

Poučeni na závěr

Po všech těchhle zkušenostech (a jedna ještě

přijde na závěr) doporučuji využití seznamky jen

na vlastní nebezpečí. Pokud máte sportovního ducha

a smysl pro humor, tak do toho. Pobavíte se

určitě. Ale jestli čekáte příjemné a upřímné

chlapy, kteří k seznamování přistupují férově,

protože opravdu nechtějí být sami, budete s

největší pravděpodobností zklamány. Pokud ale

zakládáte sbírku exotů, je to skvělý způsob sběru

exemplářů. Jen se v zájmu své vlastní bezpečnosti

scházejte pouze na veřejných místech, a to ještě

takových, kde je hodně lidí. Jeden nikdy neví...

182

Jak to s námi dopadlo?

Neuvěřitelné se stalo skutkem – stěhuji se do

svého bytu! Při skromnosti mě vlastní, je to

krásný byt! A stál mě spoustu času, peněz a nervů.

Když si sama holka pořizuje byt, měla by počítat

s tím, že se k ní budou chlapi od stavby chovat

jako k magorovi. Ve stylu „no jo, ženská“. Pokud

jste blondýny, máte to o to horší. Mou kamarádku

blondýnu začali brát vážně, až když si tam

přivedla známého stavaře, který jim předal seznam

věcí k předělání a ujistil je, že si je přijde

osobně zkontrolovat s dalším kamarádem –

právníkem.

Jak je u mě typické, stala se mi spousta menších i

větších katastrof. Nevím, jak to dělám, ale

evidentně v mém případě se věci nedějí, jak je

obvyklé u ostatních. Stavbyvedoucí mě upřímně

nesnášel a při návštěvách rodícího se domu jsem

čekala, kdy odněkud přiletí cihla a definitivně mě

sprovodí ze světa. Koupelnář nejdřív přestal

zvedat mé telefony, pak přestal odpovídat i na

mejly. Podezřívala jsem ho, že mít můj vlas nebo

něco podobného, začne na mě praktikovat voodoo.

Ale nebylo to ani tak tím, že bych byla příšerně

náročná – prostě jsem měla jasnou představu, jak

183

věci mají vypadat (když už je taky platím) a tu

představu jsem prostě chtěla. Byla jsem ochotná

přijmout protiargument, ale musel být podložen

fakty. Odpovědi typu „To nepůjde“ mě vytáčely

doběla.

Například jsem si v obývacím pokoji objednala

čtyři nástěnná světla. Přijdu se podívat na

stavbu, vývody stropních světel trčí ze stěn, to

je ok. „Kde jsou ta nástěnná světla?“ ptám se

nesměle. „Tady mají být nástěnná světla?“ diví se

stavbyvedoucí. „Ano, mají,“ ubezpečuji ho. „Tak je

doděláme. Máte štěstí, zítra to tu měli omítat a

museli by je sekat do čerstvé omítky,“ odpovídá mi

s dobráckým úsměvem. No jo, jsem já to ale dítě

štěstěny!

Další hezkou katastrofou byl posun stěny mezi

koupelnou a kuchyní. Paní projektantka uvažovala

čímkoliv jiným než hlavou. Koupelna mi po té

úpravě připadala nějaká malá. „To se vám jen zdá,“

uklidňuje mě stavbyvedoucí. „Jak jsou to hrubé

stěny, tak to vypadá menší. To se zvětší, až se to

obloží, uvidíte.“ Skoro u toho na mě mrkne.

Nesnáším, když se mnou mluví jako s malým dítětem.

Nicméně při každé návštěvě podezřívavě do koupelny

nahlížím a nemůžu se zbavit nepříjemného pocitu.

Bohužel nikdy nikdo nemá u sebe metr, abychom to

184

přeměřili. Týden před obkládáním donutím

stavbyvedoucího, aby to šel zkontrolovat. Je mi

jasné, že mě má za hysterku.

„Můžu se na vás spolehnout, že to půjdete přeměřit

a dáte mi vědět?“ říkám mu do telefonu.

„Samozřejmě, ale uvidíte, že to bude v pořádku,“

ujišťuje mě.

Hodinu nikdo zpět nevolá a já už začínám být

nervózní. Pak se ozve sám investor: „Dobrý den! Už

jste dnes měla nějaký dortík?“ ptá se mě. Týden

předtím jsme totiž spolu řešili mou obsesi

sladkostmi.

„Ještě ne,“ odpovím a tuším nejhorší.

„Tak si ho dejte, budeme bourat,“ poradí mi

dobromyslně.

„Cože?!“ vykřiknu zoufale do telefonu. Úžasná paní

projektantka z nějakého neznámého popudu na stavbu

dodala verzi posunu stěny, která zdaleka nebyla

definitivní. Upřímně chápu, že tohle stavbyvedoucí

vědět nemohl. Ale já taky ne! Začínám to už brát

sportovně.

Hodně mě bavily mé kutilské pokusy. Malování ještě

dopadlo dobře, i když jsem si u něj odrovnala

záda. Ale cokoliv jsem musela vyměřovat, dopadlo

špatně. Zrcadlo na nalepení bylo o blbý milimetr 185

větší a bylo nutné obložení zbrousit. Kompletně

vyčištěnou koupelnu během sekundy pokryla souvislá

vrstva šedého prachu. Vrcholem byl večer hrůzy.

Zrovna jsem nemusela letět do nějaké prodejny,

které všechny chytře zavírají v šest večer. Kdy

tam asi normálně pracující člověk má jít? Tak jsem

si řekla, že se naučím ovládat nové spotřebiče

v mé nové kuchyni. Den předtím jsem nakoupila

veškeré sajrajty, které k tomu člověk potřebuje. A

všechno to táhla do kavárny, kde jsem měla

domluvenou schůzku. Vrchol elegance. Tak jsem

všechny to svinstvo nachystala a pustila se do

zkoušení.

Krok 1 – nastavení tvrdosti vody v myčce.

Po několikátém pokusu jsem to vzdala – hádám, že

bude umývat i bez toho.

Krok 2 – nasypat sůl.

Sakra! To mi naši nemohli říct, že mám koupit sůl,

když mi radili, které tablety do myčky jsou

nejlepší? Tak jsem tam aspoň nalila leštidlo. Pak

jsem odhalila to tajemství, že tablety už sůl

obsahují a rodičům se v duchu omluvila. Hodila

jsem tam tabletu, naskládala nádobí a spustila

myčku. Paráda! Triumf vůle nad technikou!

186

Vzpomněla jsem si, že bych mohla dát prát prádlo.

Pračku jsem měla už dlouho a důvěrně jsme se

znaly, takže jsem nečekala problém. Na řadě bylo

bílé prádlo a hledala všechny možné kousky,

protože pračka byla zaplněná z poloviny. Nic

dalšího jsem nenašla, tak jsem ji pustila. Přijdu

do koupelny, kde je můj nový koš na prádlo, který

jsem ještě nezahrnula do okruhu míst, kde hledám

špinavé prádlo. Tam jsem samozřejmě několik bílých

kousků našla. Uklidňovala jsem se, že tohle není

žádný problém. Ten teprve měl přijít.

Vrátila jsem se do kuchyně a pokračovala v souboji

s elektrospotřebiči. Vytáhla jsem návod pro

obsluhu trouby a varné desky. Pustím troubu a...

vyhodím pojistky. Báječné! V takových případech

single holky zásadně volají tatínkovi – nebyla

jsem výjimka. Tátu jsem dala na hlasitý odposlech,

svítila si mobilem a začala jsem zkoumat skříň

s pojistkami. Takové věci jsem předtím moc často

neviděla. Po konzultaci úspěšně najdu ty správné,

nahodím a... nic.

„To bude vyhozené v hlavním jističi,“ oznámil mi

táta. Ještěže mi ho při předávce bytu ukazovali –

tehdy jsem si říkala, proč mě takovou hloupostí

zatěžují. Malý problém – skříň s jističem má

takový čtyřhranný zámeček. A když k němu není

187

přiložen nějaký paklíč na otevření, v tmavém bytě

se něco vhodného fakt špatně hledá. Pro tyto

případy doporučuji vyzkkoušet příborový nůž.

Vítězně nahodím pojistky a doufám, že tohle byl

poslední problém. Vyčerpaně klesnu na pohovku a

sáhnu po ženském časopisu, abych si trochu

spravila sebevědomí – tam obvykle většinu věcí

považuju za hlouposti. Za chvíli mě zarazí zápach

něčeho spáleného. Jako když se vypéká trouba.

Otevřu ji a uvnitř je úplně horká. Zkonzultuji to

s návodem a podle něj, by měla být vypnutá. Možná

za tu chvilku, než jsem ji vypnula, se stihla tak

nahřát. Třeba jsou ty nové trouby tak výkonné, co

já vím? Jdu k ní za další půlhodinu a je stále

horká. To už ale na displeji nesvítí čas, ale

divný nápis. Listuju návodem až k poslední

kapitole, která se vtipně jmenuje „Poruchy a

jejich indikace“. Co myslíte, našla jsem tam ten

divný nápis? Samozřejmě! A protože trouba nešla

jinak zastavit, tak jsem jí zase vyhodila pojistky

- teď už jsem věděla, které to jsou.

Při první návštěvě technik objevil příčinu – během

montáže posunuli izolaci k přívodu elektřiny a tak

pak samozřejmě zkratovala. Nahrál tedy nový

program do řídící desky s tím, že to už bude

v pořádku. Jelikož jsem už po všech těch

188

katastrofách byla k podobně sebevědomým tvrzením

skeptická, nešla jsem hned zpátky do práce a

počkala jsem ještě chvíli doma. Nový program

samozřejmě nezabral a trouba by tak vesele pekla

celé odpoledne. Raději jsem si to ani

nepředstavovala. Opět jsem ji vyhodila z pojistek

a volala technikovi, že přehrát program asi nebude

stačit. Objednací doba řídící desky byla tři

týdny. S chutí jsem pak při další návštěvě

technika vyplnila dotazník o spokojenosti

zákazníka se servisem.

Takové poznatky, že ne každá bílá je prostě bílá,

když opravujete malbu na stěně, nebo že existují

různé velikosti závitů žárovek snad ani nebudu

zmiňovat. Žárovky jsem kupovala natřikrát, to asi

stačí pro ilustraci, že? V tom případě asi

pochopíte, že jsem byla skoro dojatá, když byt byl

ve stavu prezentovatelném návštěvám. A kdo jiný

může být první návštěvou, než věrné kamarádky,

které všechny tyto story musely poslouchat.

No, Klára to měla podobně. Do svého bytu se

nastěhovala asi dva měsíce přede mnou a aktivně

jsme si vyměňovaly zkušenosti. Občas to byla

soutěž, kdo má horší zážitek. Zažila jsem i

kavárnu, kde jsme seděly čtyři holky, které byly

v různém stádiu budování obydlí. Debata se točila

189

jen kolem stavebních a řemeslných postupů,

případně hororových zkušeností. Chápala jsem, kde

vzali pánové Svěrák a Smoljak inspiraci pro film

Na samotě u lesa. Znáte tu scénu, kde se

vypočítává, co všechno budou muset udělat? Vtipné.

Před návštěvou Marty a Kláry jsem všechno rychle

uklízela, abych byt maximálně přiblížila mé

představě, kterou jsem jim tolikrát popisovala.

Nakonec jsem měla chvilku čas i na vydechnutí.

Seděla jsem na pohovce, rozhlížela se kolem a

přemýšlela: „Tak tohle je můj nový byt. Tady budu

bydlet. A sama. No, ne úplně jsem si to takhle

představovala, ale co se dá dělat. Jak se říká:

‘Kde nic není, ani smrt nebere’. A co mě tu čeká?

Budu šťastná nebo se budou zase opakovat eskapády,

které jsem zažívala na Vyšehradské? A zvládnu

vůbec bydlet sama?“ Změna je hezká věc, má jen

jednu vadu – člověk nikdy dopředu neví, jestli je

k lepšímu. Tak jsem radši vstala a šla nachystat

láhev sektu a sklenice.

„Tak, ať se ti tady krásně bydlí!“ pronesla Klára

přípitek.

„Je to nádherný byt, opravdu se ti povedl,“

chválila Marta.

190

„Fakt? Moc děkuji,“ byla jsem skoro dojatá. Záda

mě ještě bolela od malování, na svůj bankovní účet

jsem se odmítala podívat a utahaná jsem byla jak

pes. Ale byla jsem hrdá, že jsem to zvládla. A že

byt vypadá hezky.

„Dámy, už jsme se těšila, až se uvidíme, abych se

s vámi podělila o novou zkušenosti,“ spustila

Klára.

„Snad ne další historka, už by fakt mohly skončit,

přestávají mě bavit,“ řekla jsem téměř zoufale.

„Tomu nesmíš podléhat,“ ubezpečila mě Klára a

pokračovala. „V rámci dozvuku akce Petříček jsem

kontrolovala seznamku, jestli tam má pořád ten

inzerát. Cha! Samozřejmě, že tam byl. Viděla jsem

tam ale i jiný zajímavý inzerát...“

„Ty jsi někomu po všech těch zkušenostech

odpověděla?!“ zděsila jsem se.

„Jen tak jsem to zkusila, vypadal zajímavě,“

připustila.

„No a jak to dopadlo? Že ses vůbec nezmínila,“

divila se Marta.

„Právě pro všechny ty zkušenosti, co už máme, jsem

se tím moc nechválila, protože mě zajímal

výsledek. S chlapíkem jsem se sešla a od začátku

jsme si padli do noty, to můžu říct. Ale jak to 191

šlo bez problémů, tak jsem bystřila – to je divný.

Upozorňuji, že ten chlap se moh přetrhnout!

Dokonce mi jednou dovez květiny, což uznáte, není

časté.“

„To teda ne. Když si kytky člověk sám nekoupí, tak

žádné nemá,“ zavrčela jsem.

„No právě! Taky mi přivezl a smontoval skříň z

Ikei – podezřelé jako pohádka. Přespal u mě

dvakrát a napodruhé si u mě nechal kartáček.“

To mi připomnělo, jak jsem byla na vrcholu blaha,

když si u mě nechal kartáček Peter a za dva týdny

se pak se mnou rozcházel. Některý věci nejsou jak

vypadají, což hned Klára potvrdila.

„Najednou ale začal divně mlžit. Už mi blikala

kontrolka: A už je to tady! Pak mi přišla sms:

‘Víš, už ti nemůžu dál lhát. Ty jsi manažerka, ona

je učitelka. V tom je ten rozdíl. Ona chce mít

brzy děti a já taky. Ty upřednostňuješ kariéru a

já to respektuju. Hodně štěstí...ble ble ble.’ No,

tak co tomu říkáte? Klasika, co? Dřív mě to lámalo

srdce, teď už z toho cítím spíš takovou pachuť.

Doma jsem se pokoušela ten jeho kartáček rozmlátit

kladivem, ale byl z blbýho plastu, tak to nešlo.

Málem jsem si rozmlátila tu novou linku.

V gumových rukavicích jsem ho pak štítivě vynesla

192

ven do popelnice. Ani už nevím, co si mám myslet.

Dokola se mi pak omlouval: ‘Promiň, promiň, nezlob

se na mě!’ Má vůbec cenu se rozčilovat?“ zakončila

skepticky tuhle novou historku.

Všechny jsme se po sobě dívaly se směsí rezignace,

zoufalství a vzteku – u každé převažovalo něco

jiného.

„Ty jo, co na to říct. Ať si užije učitelku. Až mu

budou spratci řvát u nohou, manželka bude vzteklá

a nenechá na sebe v posteli ani sáhnout, tak bude

litovat, že se tehdy nerozhodl jinak,“ prorokovala

jsem mu zářnou budoucnost. Sibyla by bledla

závistí.

„Ježišikriste, jaké manažerky?“ ptala se unaveně

Marta. „Čeho se ti chlapi bojí?“

„Přesně tak, teď na to taky myslím,“ souhlasila

jsem. „Máme snad kancelář s výhledem na Hrad,

mobil za dvacítku a služební auto? Člověk aby se

hádal o každou tisícovku zvýšení platu, ale stejně

jsme manažerky.“

„Moje řeč! Já tady s bundou a batohem, do práce

jezdím sockou a pro něj jsem manažerka, která má

kariéru,“ přidala se Klára.

„Já už fakt nevím, jak z toho ven,“ zkonstatovala

Marta s bezradným výrazem.

193

Dolila jsem skleničky a vzpomněla si na článek,

který jsem četla v Týdnu: „Tam to vysvětlovali

tak, že dnešní společnost je postavena na

volnosti. Nevyhovuje ti zaměstnání? Vyměníš ho.

Není problém najít nové, lepší, líp placené. Nikde

se nemusíš vázat. No, a bohužel se to aplikuje i

na vztahy. Když vznikne první problém, tak než aby

se řešil, tak se prostě od něj odejde.“

„Hmm, to zní věrohodně,“ přemýšlela nad tím Klára.

„A navíc tam ještě psali, že teď přicházejí do

věku kolem 30 silné ročníky. No, a když si

vezmete, v jakých věkových kategoriích si hledáme

protějšky, tak jsou to ty slabší ročníky.

Objektivně vzato, na počet ženských chybí kolem 15

tisíc chlapů,“ vysvětlovala jsem téměř vědecky,

zatímco holky pozorně poslouchaly. „Takže problém

nemusí být ani v nás, ale prostě nejsou chlapi,“

zakončila jsem vítězně svou analýzu pokřiveného

stavu společnosti.

„Aha, a to jako máme hledat mezi zajíčky?“ zeptala

se rozladěně Marta.

„To nevím, to už tam nepsali. Ale řekla bych, že

každý dle své chuti,“ pokrčila jsem rameny.

„Zase na druhou stranu, spousta vztahů taky není

žádná výhra. Jsme sice samy, ale relativně

194

spokojené. Znám holky, co mají úžasný vztah, ale

taky takové, co řeší děsné problémy. Prostě každý

něco řešíme. C´est la vie,“ připustila Klára.

„To je pravda,“ souhlasila jsem. „Sice mi to už

začíná lézt krkem, jak mi to každý opakuje, ale

prý platí, že to přijde zrovna ve chvíli, kdy to

nejmíň čekáš. Jen nevím, jak mám přesvědčit toho

nahoře, nebo osud, nebo co to řídí naše životy,

tedy pokud něco takového je, že už jako fakt nic

nečekám. Ale asi pořád nejsem dost přesvědčivá.

Budu muset přidat,“ smála jsem se a Marta s Klárou

taky: „Asi jo, a my se k tobě přidáme, aby to bylo

víc vidět a slyšet!“

Nálada se začínala zlepšovat. Růžový sekt zabírá

spolehlivě na všechny smutky.

„Ale stejně bys to, Terko, měla sepsat. Jsou to

neuvěřitelný historky, věčná škoda je zapomenout,“

přesvědčovala mě Klára.

„Rozhodně!“ přidala se k ní Marta. „Až to všechno

bude za námi, tak si tím budeme listovat a

nevěřícně kroutit hlavou.“

No, jen aby na to někdy došlo...

195

Poučeni na závěr

Po každém nevydařeném pokusu o vztah mi připadalo,

že už nemůžu potkat nikoho lepšího. Ne, že by byli

tak skvělí a dokonalí, ale prostě proto, že do

jisté míry převyšovali průměr a bylo mi s nimi

dobře – aspoň občas. Ale i když je tomu fakt těžké

v daný moment věřit, on se vždycky někdo objeví.

A taky jsou možná všechny tyhle historky nezbytné,

aby si člověk uvědomil svou vlastní hodnotu a

našel hranici, za kterou už prostě příště nepůjde.

Protože ví, že tím nic nevyřeší a jen se sám před

sebou poníží. Takže pokud nějaký osud existuje,

tak nás možná tímhle bizardním způsobem chrání od

ještě horších věcí, které by se přihodily,

kdybychom si podobné chování líbit nechaly. A

jestli tohle všechno má být zkouška, na jejímž

konci čeká nějaký pan Úžasný, tak jsem ochotná to

vzít. Jen jestli už těch zkoušek není nějak moc.

Abychom se pak ze všech těch úžasností, které

dostaneme jako odměnu za způsobená příkoří,

nezbláznily.

196

KONEC

======

197

Doslov

Tento svůj „vzkaz“ čtenářům píšu ve francouzské

kavárně u velkého okna, skrz které svítí ranní

slunce dovnitř. Přesně takto kýčovitě jsem chtěla

začít. Ráno se ale probudím a venku je pořádná

bouřka. Bylo mi jasné, že tentokrát budu v knížce

lhát. Než jsem se dostala z domu, tak pršet

přestalo. Po cestě na mě počkal autobus, který

jsem dobíhala. Kdo jezdíte MHD v Praze víte, že to

se často nestává. A když jsem otevírala dveře

kavárny, venku se už vyjasnilo a má francouzská

snídaně mohla začít přesně tak, jak jsem si

představovala. Prostě nádherný začátek dne. Mohl

by vydržet.

Napadá vás, že vlastně mé vyprávění nijak

nedopadlo, jak napovídal název poslední kapitoly?

Čekali jste happy end? Přece všechno nemusí mít

mít jasný závěr. Ostatně, osudy Kláry, Marty i mě

pokračují. Při stěhování jsem si říkala, že nový

byt znamená nový život. Tentokrát to už ale nebyl

útěk od minulosti, jak jsem to udělala při

přestěhování do Prahy. Šlo spíš o vyrovnání se

s minulostí. Některé věci se prostě staly a nemůžu

je vymazat jen proto, že si to zrovna usmyslím.

Částečně taky proto jsem začala psát. Je to moje

malá soukromá terapie. Navíc je to takový dáreček

198

pro mě, Martu a Kláru k narozeninám, které máme

v dubnu v rozmezí dvou týdnů. V mém případě to

budou třicetiny. Co se dá dělat, musíme tam

všichni. Takže i když by se mi tahle knížka

nakrásně povedla, tak už se nedostanu do rubriky

„Pod 30“, která vychází v magazínu Hospodářských

novin. Mám z těch článků pravidelně komplex. Ale

koneckonců i s tím se dá žít.

Začátek psaní vůbec nebyl lehký. Ve škole jsem

sice mívala dobré slohovky, které mi pravidelně

zlepšovaly známky z češtiny, ale psavý typ jsem

rozhodně nebyla. Vždycky jsem chtěla psát deník,

ale nikdy se mi to nepodařilo. Každý pokus začínal

větou „Můj další pokus o psaní deníku, tentokrát

snad úspěšný“. Vzdala jsem to, ale tiše záviděla

těm, kteří tu trpělivost měli. Muselo být super

takovým deníkem listovat a mít přehled o svém

životě.

Člověk vůbec hrozně zapomíná a přítomnost příliš

prožívá. Když se pak koukne zpátky, tak zjistí,

jak zbytečné bylo se stresovat, že to nebyla až

taková hrůza. A na to jsem při psaní taky přišla.

Každopádně kniha vznikla tak trochu z donucení

okolnostmi. Já se totiž svým úžasným

spisovatelským nápadem všem chlubila a logicky pak

taky všichni můj výtvor chtěli k přečtení. Takže

199

mi pak už vlastně ani nic jiného nezbylo, abych

nevypadala, že kecám.

To jsem ale netušila, co mě čeká. Novinkou pro mě

bylo psaní dialogů tak, aby vypadaly opravdu

přirozeně. Jak často tam dávat takové ty uvádějící

věty typu „Klára řekla:...“, aby se v tom člověk

neznalý děje neztratil? A hlavně, kde pořád hledat

synonyma pro „říct“? Rozhovory jsem si během psaní

pro usnadnění „přehrávala“, takže mi opravdu

nezbývalo než psát doma, abych nevypadala jako

magor. Dalším problémem bylo dodržení časové a

dějové linie. Mám respektovat reálný sled všech

historek nebo je trošku přeskupit, ať je to

přehlednější? Jsou vysvětleny všechny okolnosti a

informace, o kterých píšu? A hlavně, budou z toho

lidé tak nadšení jako já, nebo budou rozpačitě

přemýšlet, co mi na tu slátaninu říct? Nevím,

jestli je to všechno jen důsledek mého amatérismu

nebo to tak mají i opravdoví spisovatelé.

Objektivně přiznávám, že některé části knihy jsou

slabší, protože se mi nepsaly moc dobře. Život

není vždycky jen sranda. Tak snad se mi to

podařilo vylepšit v jiných kapitolách. Doufám, že

čtení pro vás nebyla úplná ztráta času a nebudu za

to kamenována. Když už budete mít potřebu něco

házet, prosím o měkké a malé věci. Když budou milé

200

a drahé, nebudu se zlobit. A taky mi, prosím,

odpusťte, že je to z velké části o mě a mých

myšlenkách. Jsem egoista, ale léčím se.

201

30 zásad vydestilovaných z historek

Kdysi jsem si tyto zásady nakrásně sepsala a

slíbila si, že si je budu průběžně opakovat, až si

zase o nějakém chlapovi budu si myslet, že je to

můj „blue prince“.

1) První dva měsíce je toužící část – nezapomeňte

na to!!! Je schopen slíbit cokoliv a pak se

zázračně dostaví amnézie, a to totální.

2) Neodpovídejte na sms hned, nechte některé

nezodpovězené. Když vám to bude vyčítat, tak

se omluvte tím nejkouzelnějším a

nejnevinnějším úsměvem, že jste si nechaly

mobil v kabelce.

3) Nebuďte k dispozici kdykoliv, když něco

navrhne. Máte svůj program, i kdybyste ho

neměly. Tvařte se tajemně, pokud se zeptá.

Rozhodně neříkejte za každou cenu pravdu!

4) Není to žádná katastrofa, když některé večery

strávíte sama doma a v klidu. Udělejte si

masku, nalakujte nehty, oholte si nohy, prostě

cokoliv, díky čemu se budete pak cítit líp.

Samozřejmě je nezbytné být maximálně tajemná,

hlavně u takových večerů.

202

5) Smějte se jeho vtipům. Vám to sluší a on

z toho bude nadšením celý bez sebe. Zkuste se

mu po takovém smíchu hluboce zadívat do očí a

říct naprosto nenuceně, že je zkrátka úžasný.

Je dobré si to nacvičit před zrcadlem.

6) Nebuďte příliš aktivní, o pionýrku nikdo

nestojí. Nechte organizování na něm, 18 už

měl. A pokud ne, raději vycouvejte – jsou na

to zákony.

7) Pokud se začne zlobit, že váš vztah neberete

dostatečně vážně, zeptejte se se vší

nevinností, jak to vlastně bere on. Považujte

to jako zkoušku jeho kreativity.

8) Věřte své intuici. Asi vás nepotěším, ale

mrcha má většinou pravdu. Ptát se kamarádek je

sice fajn, ale co člověk, to názor. Stejně

uvnitř tušíte, jak to je.

9) Kamarádky jsou na vás vždycky hodné a budou

vám dodávat odvahu, i když situace není

nikterak jásavá. Takže tím vším povídáním o

něm získáte pocit, že to vlastně není až tak

hrozné, „když to říkají i vaše kamarádky“.

Procitnutí může být kruté, viz. zásada 8.

10) Když už neodoláte a pochlubíte se s novým

objevem, buďte alespoň pragmatické. Vyhnete se

203

tak ponižujícímu přiznání, že to zase nevyšlo

a soustrastnému pohledu od kamarádek (ten je

vyloženě nesnesitelný zvlášť od těch, které

někoho mají).

11) Občas hrejte hloupou. Je to zábavné, on se

cítí ten schopnější, který poradí, zařídí,

ochrání. A ušetří vám práci. Nejsme na

olympiádě, jo? Není nezbytné neustále podávat

skvělý výkon.

12) Pokud má koníčka, nezbude vám nic jiného, než

se občas tvářit účastně. Taky se to může i

hodit, např. k prolomení naštvaného ticha.

13) Je dobré opakovat jeho výrazy, když se

omlouvá, že nemohl přijít, když je mu smutno

atd. A vyloženě vtipné sledovat reakce – někde

to už slyšel, ale nemůže si vybavit kde.

14) Když se omluví, že nemůže přijít, berte to

věcně a co nejstručněji odpovězte. Začne mu

hlodat v hlavě, proč to berete tak klidně a

jak to, že vás to ani trošku nemrzí. Znáte to,

ta hračka, kterou mu berou...

15) Nechte se dobývat!!! Snadno dosažitelné věci

nikoho dlouho nebaví. Dobře víte, jak vás těší

svetr koupený ve slevě a zrovna ve vaší

204

velikosti. V normálním prodeji to taky není

špatný, ale není to už ono.

16) Za žádnou cenu nevzbuzovat pocit, že jste

chytřejší, schopnější nebo vtipnější. NIKDY,

NIKDY, NIKDY!

17) Pozvání na vlastnoručně zhotovený oběd nebo

večeři vždy potěší. Rozmazlujte ho, ale

s mírou a pokud možno za „odměnu“. Vždycky se

najde něco, s čím potřebujeme pomoct. Už jsem

zmiňovala „stěhování almary“. A s klidným

svědomím se příště nechte rozmazlovat vy. On

to rád udělá.

18) Nezávazné vztahy jsou fajn, ale mají svá

rizika. My se prostě zamilováváme. Je to blbý,

ale je to tak. Takže pokud jste to vy, kdo mu

píše nebo volá, čekáte na odpovědi a jste

smutné, když nepřichází, tak to nezvládáte. Je

lepší jít od toho pryč.

19) Nezapomeňte, že snem většiny chlapů je

milenka, kterou můžou mít, kdykoliv se jim

zachce. Chvíli tuhle hru hrejte a pak buďte

nějakou dobu prostě nezastihnutelná. Tohle

mučení funguje, jen to chce pevnou vůli.

20) Pokud to jde nějak moc úžasně, může to věstit

výčitky svědomí – chce to s vámi ukončit nebo

205

má jinou. Je to můj dohad, ale mám pocit, že

si naivně myslí, že takhle na ně budete

v dobrém vzpomínat. Opak je pravdou, pánové!

21) Je to smutný fakt – chlapi se ozývají jen

tehdy, když chtějí. Do jisté míry to jde

ovlivnit, ale neplatí to stoprocentně. Návod

ode mě nečekejte, tuhle fázi taky ještě

nezvládám.

22) Pokud na to není vyloženě alergický, nelamte

si s dochvilností hlavu. Déle se na vás těší.

Samozřejmě se omlouváme se sladkou

roztomilostí.

23) Občas si můžete dovolit být hrozně unavená. On

se o vás rád postará. Navíc budete působit

hrozně křehce a zranitelně, což se hodí.

Ochranitelský syndrom mají všichni chlapi.

24) Určitá míra živočišnosti nikdy není na škodu.

Když vás sex s ním bude bavit a budete si ho

užívat, nebude chtít v posteli žádnou jinou.

25) Každý chlap má chvíle, kdy potřebuje

pohlazení. Nejsou zase tak drsní, jak to na

nás hrají. Ale ne vždy to znamená, že to

s vámi myslí vážně, když před vámi odhalí svou

slabší stránku. Může to být jen účelové –

prostě jste po ruce v danou chvíli.

206

26) Nezapomeňte, že Vánoce neprožíváte špatně jen

vy. Oni jsou na tom stejně. Takže by vás

nemělo překvapit, když si v tomto období na

vás najednou vzpomene spousta chlapů. Po

zbytek roku totiž zase nebudou k zastižení.

27) Chlapi mají radar. Když s někým jste, vždycky

se ozvou. Když ten vztah skončí, neštěkne po

vás ani pes. Budete si to muset vylízat až do

dna, nějak se z toho vzpamatovat a až budete

zase zářit, tak se najednou proberou. Je to

nespravedlivé, ale takový je život.

28) Rozhodně se přimlouvám za to, že je dobré

občas udělat scénu. Minimálně mu bude

lichotit, že vám na něm záleží a bude mít

příjemný pocit, jak vás vytočil. A vy se

nebudete cítit ta hodná (alias blbá), která

všechno toleruje.

29) Neorganizovat, neplánovat, neočekávat!

Očekávání znamenají po zásluze zklamání. Tak

si je aspoň ušetříte.

30) A hlavně – neponižujte se. Za to nestojí žádný

chlap. Ani Daniel Craig. No, i když... Ne, ani

on ne!

207

208

OBSAH

Úvod

Jak to všechno začalo

Klára

Hana

Marta

Blue Café

Nordiky nebrat

Made in Slovakia I

Made in Slovakia II

Scheize Katze

Jak to hezky začalo...

No more Slovakia! Never ever!

Odpouštěj a bude ti odpuštěno?

Amnestie nefunguje

Není všechno zlato, co je cizinec

Seznamky, epizoda druhá – Another try

Jak to s námi dopadlo?

Doslov

30 zásad vydestilovaných z historek

209

210

tereza junová

POSTELOVÉ HISTORKY

Vydáno vlastním nákladem v Praze

roku 2008 v počtu 3 ks

k příležitosti našich narozenin.

Vše nejlepší!

211

212

Budu ráda, když mi dáte vědět, jak se vám historky líbly.

Nebo třeba budete mít své vlastní, u kterých by bylo škoda,

kdyby skončily v zapomnění.

t e r e z a . j u n o v a @ g m a i l . c o m

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = =