TEZE K DIDAKTICE HV – HLASOVÁ VÝCHOVA
„Velice brzy jsem se naučil, že bez písně nemůže skončit den,
že bez písně nenajdeš přítele a že bez písně se nezmění svět.
Proto zpívám.“
Elvis Presley
HLASOVÁ VÝCHOVA
TEZE K DIDAKTICE HV – HLASOVÁ VÝCHOVA1
- cílem je dát žákům základní pěvecké dovednosti a návyky
odstranit případné závady ve zpěvu i v řeči
uchovat zdravě tvořený hlas pro celý život nebo pro případný pozdější výcvik
„Učitel nesmí dopustit, aby o výsledky své práce přišel tím, že připustí, aby žáci zapomínali, čemu je
naučil. Nestačí jen naučit, je třeba i opakovat a utvrzovat dovednosti, ab se nakonec staly návykem.“
(Ladislav Daniel)
- hlasový výcvik „musí“ být zařazen do každé hodiny
- hlasová kultura = kvalita zpěvního i mluveného projevu
(technika zpěvu a technika mluveného slova jsou tvořeny
stejným mechanismem, vzájemně se ovlivňují)
- 3 oblasti hlasové výchovy (viz schéma)
- na tvorbě hlasu se podílejí:
= plíce a dýchací svaly
= hrtan a hlasivky
= rty, jazyk a měkké patro
Vlastnosti hlasu
Barva – závisí na velikosti a tvaru rezonančních dutin
Výška – je dána velikostí hlasivek (krátké hlasivky pro tón vysoký a dlouhé pro tón nízký)
Síla – podle intenzity výdechového proudu vzduchu
1 Ladislav Daniel navrhuje používat termínu „hlasový výcvik“, který lépe vystihuje charakter vytváření
dovedností (výchova má podle něj širší pojmový obsah).
dechová
cvičení
artikulační
cvičení
hlasová
cvičení
ústrojí fonační
ústrojí respirační
ústrojí artikulační
centrální nervový systém
(zajišťuje koordinaci těchto ústrojí)
Vývoj lidského hlasu
- novorozenecký křik je u všech dětí stejný (v rozmezí asi 440 – 450 Hz)
- změny v charakteru hlasu od 2. měsíce života
-orientační rozsah dětského hlasu v jednotlivých věkových obdobích (podle A. Tiché)
- kojenci a děti do tří let: g1 – c2
- předškolní věk: f1 – e2
- mladší školní věk: c1 - f2
- 10 let až puberta: a - a1
-pokud mají menší hlasový rozsah, je to především důsledek malých pěveckých zkušeností;
nerozezpívané děti mají velmi malý hlasový rozsah (a - e1 nebo a - g1)umístěný v nízké hlasové
poloze
- mutace – vzniká kvůli zvětšování hrtanu (u chlapců klesá hlas asi až o oktávu, u děvčat jen o tercii)
Proč chlapcům v dospívání přeskakuje hlas?
- růstová akcelerace se odehrává během několika málo měsíců
- chvilku trvá, než se vytvoří nová zpětná vazba, tedy než si mozek na nový hlas zvykne a reaguje novým nastavením hlasivek na jiný, většinou daleko nižší zvuk, než byl zvyklý
- v tomto období není vhodné přemáhat hlas a hlasivky (hlasivky jsou trvale překrvené)
- častá asymetrie v délce hlasivek, do ukončení mutace se vyrovná
- mutujícího chlapce by měl sbormistr na několik měsíců ze sboru vyřadit (nemůže uhlídat, zda jeho mutující svěřenci používají svůj hlas uvážlivě)
- znaky dívčího mutujícího hlasu: zastřenost, ztráta nosnosti, nápadné přechody mezi rejstříky
- přeřadit mutující dívku do takového hlasu, kde nebude namáhat oblast svých rejstříkových přechodů
- konec mutace: u dívek při zastavení/téměř zastavení růstu, u chlapců – až kol 20 let
- jestliže se u chlapců začne hlas nápadně měnit, nebudeme je ke zpívání nutit, oni se ostatně, vedeni
přirozeným pudem, za svůj měnící hlas stydí, zpívat nechtějí, což je vlastně nejlepší sebeobranou
proti poškození hlasu
- ve stáří se snižuje elasticita hlasu, hlas obou pohlaví se rozsahem i polohou tvoření zvuku přibližuje
K zamyšlení: co bylo dříve?
Složky hlasové výchovy
Držení těla
- důležité pro využití dechové opory
- při rozezpívání a interpretaci nacvičeného stojíme, při nacvičování sedíme
- musíme-li zpívat z not, používejme raději notový pult, který by měl být situován tak, aby nás úhel při
čtení z not nenutil jakkoliv ohýbat hlavu (směrem dolů) a tím neblokoval krční svalstvo.
Dýchání
- dech úzce souvisí s držením těla: správný nádech „přichází“ jen do otevřeného, volného a pružného
těla
- správné dýchání je základem kvality tvořeného tónu
- dýchání je automatická činnost organismu, rozlišujeme 4 jeho typy:
a) žeberní dýchání – hrudník se rozšiřuje do stran, je velmi namáhavé, kdybychom tak dýchali třeba
jen pár minut, cítili bychom dlouho potom bolest v žeberních napínačích
b) brániční – hrudník se zvětšuje směrem dolů, čímž se mírně nadouvá břicho. Není příliš vydatné, ale
je pohodlné – dýcháme tak většinu dne mimovolně aniž bychom na to museli myslet.
Pěvecký postoj je vzpřímený a uvolněný. Nedovolme, aby žáci při zpěvu byli ztuhlí, takže by
nemohli hýbat krkem.
„Odborníci si často kladou otázku, co bylo dřív – zpěv nebo
mluva? Někteří jsou přesvědčeni, že hlasový orgán byl
původně předurčen pro zpěv. Vycházejí z toho, že již první
hlasové projevy – křik, výskot, smích či hry s hlasem – jsou
ve své podstatě zpěvu blízké modulované zvuky, které se
pohybují někdy i v rozsahu dvou oktáv. Hlasivky jsou tedy
přírodou připraveny na větší rozsahovou a dynamickou
zátěž, než vyžaduje mluva. Ona je často příčinou, proč se
původní a značné hlasové možnosti postupně omezují.“
Alena Tichá
c) bráničněžeberní – „umělý typ dýchání“ pro pěvecké účely+ spojuje výhody bráničního a žeberního
dýchání (Zpěvák trvale po celou dobu zpěvu drží hrudník roztažený v nádechové poloze a potom
dýchá pouze bránicí pomocí svalů).
d) svrchní – malé děti při něm zvedají ramínka. Dech je namáhavý, a přitom nevydatný (vzduch se
dostává pouze do vrchní části plic, které mají malý obsah).
- výdech při dechových cvičeních je (má být ) rovnoměrný, bez námahy a plynulý. Zabraňujeme
úplnému vydání „z posledního dechu a lapání po novém“
„Nepoučujme kdy a jak se mají nadechnout, že mají zadržet dech a pak co nejdéle vydechovat. Tyto
slovní manipulace vždy nepříznivě ovlivňují průběh dechové funkce, protože zaměřují pozornost dítěte
k tomu „jak by to mělo být ve výsledku“, a nedávají mu šanci, aby samo „svým tělem pochopilo“
potřebnou souhru dechových svalů. Zasahování do dechové funkce „zvnějšku“ s sebou vždy přináší
různá přepětí a nakonec dechovou nemohoucnost.“ (A. Tichá)
- střídavé dýchání = termín užívaný u sborového zpěvu, kdy u vázaných dlouhých tónů po domluvě
dýchají skupinky žáčků individuálně na různých místech skladby, čímž vzniká dojem nekonečného
toku tónů
K zamyšlení:
Kdy nemáme dech pod kontrolou?
„Zkuste si navodit pocit smíchu (dech je nekoordinovaný) a potvrdíte si, že nelze prostě zpívat. Rovněž
při pláči (kde mimochodem ještě výrazněji nastupuje emocionální složka) je dech naprosto mimo naši
kontrolu….“
(Majtner)
Správný nádech musí být hluboký a neslyšný. Na začátku skladby vdechujeme nosem (máme na to
dost času), uprostřed skladby často přidechneme ústy. Nádech před písní můžeme obrazně
motivovat tím, že „chceme přivonět ke květince“, a tím dosáhneme tří požadovaných kvalit:
hloubky, neslyšnosti i vdechu nosem.
„Žití v podstatě stojí na vdechování a vydechování; na přijímání
dovnitř a vzápětí vracení ven; na zastavení této stálé výměny
nelze ani pomyslet. Vzduch se v plicích nehromadí, nelze ho ani
vlastnit, nekupuje se, ostatně stejně jako láska… Přichází a
odchází, pak se vrací a opět odchází. Tak probíhá život –
neustálá výměna toho, co dostáváme, a toho, co dáváme.“
„Tak jako houslista rozeznívá struny svého nástroje smyčcem, tak zpěvák rozezní svoje hlasivky správně ovládaným proudem vydechovaného vzduchu, který opírá o dobře vytrénovaný brániční sval.“
(J. Vydrová)
Tvoření tónu
- tóny se „rodí“ v žákově představě, fyziologicky vzniká pravidelným chvěním hlasivek aktivovaných
výdechovým proudem vzduchu
- svalové skupiny, které nelze ovládat vůlí, jsou prostřednictvím představ nenásilně ovládány
- „čistý“ hrudní nebo hlavový tón není prakticky možný, pro sólový zpěv je nutné zvládnout míchání
obou rezonancí (tzv. voix mixte = tón je dostatečně silný i nosný a schopný dynamického odstínění).
Pro dětský zpěv se však můžeme vzdát požadavku na sílu a pracovat s hlasem převážně hlavovým,
popř. časem postupně cvičit přidávání hrudní rezonance.
rezonance hrudní rezonance hlavová
rezonance tónu převážně pod hlasivkami (chvějí se
v celé své hmotě, což je namáhavé
a únavné)
převážně nad hlasivkami (částečné
chvění okrajů hlasivek)
výhody síla je nosnější, má charakteristickou
barvu, umožňuje zpěv s větším
rozsahem a správnou intonací
nevýhody unavené hlasivky způsobují klesání
tónu, možnosti hrudního tónu jsou
co do výšky omezeny.
nedostatek síly
Hlasový výcvik dětí v každém případě musí začínat výcvikem hlavového tónu. Jen tak dosáhneme
dostatečného rozsahu co do výšky, krásné barvy, nosnosti a čisté intonace.
Nezabstraktňujte příliš: „Tón nezní hezky“. U malých dětí pracujeme s představami, např. „Tón
musí lahodit uchu tak, jako hmatu je příjemné, hladíme-li měkký samet…“
K navození hlavového tónu:
o zvuky, které děti samy umí vytvářet (houkání, mňoukání, kukání) v poloze, kde již s běžným
mluvním hlasem nevystačí (c2 – d2), nebojme se dočasně písně přeložit o několik tónů výše,
aby se ke svým špatným návykům děti nevracely (normální dětský hlas je soprán!)
o sestupný pohyb - na určitou dobu vyřadit písně, které začínají nejhlubším tónem svého
rozsahu (Kočka leze dírou, Vyletěla holubička aj.)
o vhodné slabiky: -mu, -nu, - ju
- brumendo = tón zpíváme se zavřenými ústy, rty se lehce dotýkají, zuby jsou mírně od sebe
(představa, že v puse máme horkou bramboru). Zvuk není silný, je však nosný.
Nasazení tónu
Pozn: nasazení = začátek samohlásky při zpěvu
měkké nasazení – hlasivky jsou rozechvívány plynule; představa lehkého tónu. Vhodné
slabiky pro nácvik: mon, don, bim, bam.
tvrdé nasazení – prudké rozražení hlasivkové štěrbiny (forze, silně emocionálně podmíněný
hlasový projev, zpravidla nekontrolovatelný)
dyšné nasazení - hlasivková štěrbina nedovřená („hekání“)
Artikulace
- důsledně opravovat zpěv „se zavřenými ústy“ (vede je k tomu pohodlnost a špatný příklad)
- motivace: např. nácvik před zrcadlem s odkazem na vzory interpretů populární hudby
- vokály musí být vyrovnané (pozor na široké či úzké „e“, ostré „i“, shodně vyslovujeme „i“ a „y“ –
temněji)
- neutralizace vokálů = zvukové vyrovnávání vokálů tak, že přirozeně zmenšujeme rozdíly mezi
jasnými a temnými vokály tak, aby zněly vyrovnaně ve stejné rezonanci. (např. „e“ a „i“ zazpíváme
tak, že ústa nerozšiřujeme do stran, ale s mírně našpulenými rty)
- správná poloha artikulátorů a bezchybná výslovnost usnadňují umístění hlasu v hlavové rezonanci
- právě italský jazyk (nebo ruština) má nejlepší dispozice pro návaznost konsonantů a vokálů
- každá souhláska má ve spojení se samohláskou jinou funkci:
„m“ a „n“ vytvářejí základ rezonance horních obličejových partií (masky)
„v“ napomáhá zvednutí horního rtu – jeho uvolnění od zubů
„r“ rozeznívá tvrdé patro
„j“ posouvá výslovnost dopředu
„b“ optimálně navozuje rezonanci pevných a měkkých částí obličeje i dutin hlavy
hláky „s“, „š“, „k“, „p“ , „t“ podporují elastičnost dechového aparátu (samotné však v sobě
skrývají nebezpečné sevření hrdla)
Varianta „kočička“ Mi –je – a – o – u
Cviky pro uvolňování mluvidel:
Jazykolamy (české i zahraniční)
Zpěv beze zvuku – děti podle správné artikulace poznávají správné písničky, věty…
Použití jazykolamů při dechových či hlasových cvičeních
K uvědomění artikulace zpívat písničky s nahrazením různých vokálů v písni jediným, např.
„Halka madraaka nasadavaj a pataka“
Poznámka ke správné artikulaci
- hlásky uprostřed slova členíme jinak v pravopise a jinak v pěvecké praxi
například:
píšeme pos – pí – chej – me
zpíváme po-spí – che – jme
- ve slovech jsem, jsme apod. „j“ nezpíváme. Dvojhlásku „ou“ zpívejte po dobu trvání výslovnosti na
„o“, „u“ připojte až na konci.
- koncovky nesmějí ani zanikat, ani vynikat
Hlasová hygiena
vliv životosprávy na hlas (spánek, odpočinek, pohyb atd.); otužováním se hlas stává
odolnějším
zpívejme ve větrané a nepřetopené místnosti
rozezpívání je samozřejmostí
nepřetěžujeme hlas, vyvarujme se křiku
nezpívejme v indispozici (únava, nemoc, k poškození hlasu může dojít snadno)
při hlasovém výkonu mějme vždy pocit rezervy (hlasové) – sebekontrola se rychle naučit
rozeznat jakoukoliv dimenzi bez zmíněné rezervy
výběr repertoáru se hlasové hygieně podřizuje
před hlasovým výkonem nejezme oříšky, chipsy, přesolená a silně kořeněná jídla, v létě nepít
ledové nápoje, v zimě horké
náprava veškerých hlasových poruch patří do kompetence odborného lékaře (foniatra).
Povinností učitele by mělo být na ně včas upozornit.
šepot není formou hlasového klidu (tlak vydechovaného zvuku u šepotu je silnější,
forsírovanější, než při tvoření běžného hlasu)
Rozezpívání
- přirozená příprava na zpívání (soubor prvků dechové, hlasové a artikulační techniky), po ránu
dbáme ještě na důkladnější rozezpívání než během dne
- cvičení začínáme vždy ve střední hlasové poloze (průměr)
- začínáme vždy cvičením ménětónovým. Nezačínáme stupnicemi, které jsou pro svůj rozsah cvičením
již náročnějším
„Vox sana in corpore sano“ (Zdravý hlas předpokládá zdraví celého těla)
- začínáme obvykle brumendem shora na 2 – 3 tónech, potom volíme „zvonivé hlásky“ (don, bim,
bam…)
- později rozšiřujeme rozsah a akcentujeme artikulaci, kombinujeme legatovou a staccatovou
techniku
- pokud provádíme cvičení, při kterých jdeme rozsahem dolů, je lepší začít směrem shora dolů a pak
zase nahoru tak, abychom se spodního tónu jenom lehce dotkli (tzn. nezačínat a nekončit na něm)
- rozezpívání by nemělo být samoúčelné, i když má každý učitel zpravidla svůj vlastní systém,
provádějme ho vždy se zřetelem ke konkrétní písni, která po něm bude následovat (možnost nácviku
těžších intervalových skoků apod.)
- rozezpívávejme vždy v určitém metru (aby mělo tah a děti věděly, kdy „začíná“)
- klavír by měl být jen harmonickou oporou, není třeba do něj „mlátit“ (pokaždé vyhrávat precizně
všechny tóny), pozornost věnujme naslouchání zpěvu dětí, odstraňujme nedostatky, které bychom
mohli snadno pro silný doprovod klavíru přeslechnout
Je naprosto chybné provádět „rozezpívání pro rozezpívání“ bez opravování chyb!
klavír a rozezpívání
Několik poznámek k hlasové výchově (podle F. Sedláka)
dechová cvičení
o Účelem dechových cvičení není dovednost vdechnout velké množství vzduchu do plic, ale
především hospodařit s dechem (dechová ekonomie), tedy dovednost ovládat svaly
dechového ústrojí.
o Při dechových cvičením by měly děti stát.
o Dechová cvičení se neprovádějí příliš dlouho.
hlasová cvičení
o Každé hlasové cvičení může mít řadu variant. Totéž cvičení se zpívá v durové nebo mollové
tónině. Zpěv jen v dur vede k jednostrannosti; zpěv mollové písně pak způsobuje zbytečně
mnoho intonační i pěvecké námahy.
o Hlasová cvičení nemusejí být každou hodinu nová, naopak známá cvičení se opakováním
zdokonalují.
Je důležité, abyste si transpozice při rozezpívání plně zautomatizovali, abyste svou pozornost mohli
ve třídě odpoutat od sebe, od svého výkonu a zaměřit ji na činnost dětí.
Nezapomínejte pracovat s představami (svalové skupiny, které nelze ovládat vůlí, jsou
prostřednictvím představ nenásilně ovládány), např.:
o uvolnění postoje – představa, jak visí loutka, než vyjde na jeviště (předklon)
o celkové uvolnění – přijde pan loutkař a loutku oživí (poskakujeme, uvolňujeme ramena…)
o dýchání do bříška – dáme ruce na bříško a ukážeme, jak se nafoukl Široký, když vypil jezero
(při nádechu se nadýmá pouze bříško), ukážeme, jak mu bříško splasklo, když už vodu v břiše
neměl (při výdechu se bříško zatahuje)
o dechová opora – zvedáme nad hlavu těžký předmět, třeba činku. Vydržme, ať nám nespadne.
Tón pěkně opřeme o dech.
o vyšší tóny – představa zakousnutí do jablka
o hlavová rezonance – „Máš kolem hlavy svatozář“
o hlavová rezonance – „Máš v ústech horký brambor a dechem ho chladíš“
o hlavová rezonance – „Zvuk ti vychází ušima“
o hlavová rezonance – „Horní stoličky se ti smějí“
o měkce nasazený tón - představa hry s malým míčkem, tenisákem: musíme trefit předem
určené místo (tj. výšku tónu)
o otevřená ústa – Umíte pořádně otevřít pusu, aby maminka věděla, jak veliké má dělat
švestkové knedlíky.?
o staccato – představa hry s pingpongovým míčkem: představte si bílý, tvrdý míček na ping
pong, který skáče po dokonale rovném stole, na kterém nesmí být žádné smetí, ani kočičí
chlup
o kantiléna – je melodie, která se podobá loďce, klouzající po tiché vodě, ptáku, který ve
vzduchu ladně mává křídly
PŘI TVORBĚ VLASTNÍCH METODICKÝCH NÁMĚTŮ
pokuste se respektovat následující požadavky a volte rozmanitá cvičení:
Dechová cvičení mají navodit ukázněné dýchání (například vdech podle gesta), základy dechové
ekonomie, mají podporovat rozvoj dechového ústrojí. Zpočátku jsou východiskem k dechovým cvičením
jevy dětem blízké a známé (přivonění ke květině, hra na vláček – vypouštění páry aj.), později ve vyšších
ročnících půjde již o uvědomělé cvičení pěveckého dýchání.
Hlasová cvičení aktivují a rozvíjejí hlasový materiál, kultivují jej a rozšiřují jeho rozsah. Navozují se jimi
základní pěvecké návyky, kladou základy pro rozvoj rezonance, vedou k ovládání hlasu v různých
polohách a dynamických odstínech podle věkových zvláštností. Pěveckou techniku zdokonalujeme nejen
při hlasových cvičeních, ale i při nácviku písní.
Artikulační cvičení se v první fázi (1. někdy ještě 2. ročník) zaměřují na základní upřesňování správné
výslovnosti souhlásek (konsonant) i samohlásek (vokálů). V další fázi se soustřeďují na výcvik nejen
srozumitelné a kultivované, ale i pohotové, pružné výslovnosti. Uvedená cvičení vzájemně se prolínající
nelze provádět samoúčelně, slouží přednesu písní.
Ke zpěvu písní potřebují hlasové i dechové orgány získat určitý stupeň pružností a připravenosti. I
k tomu slouží hlasová cvičení.
(J. Majtner)
Práce s nezpěváky
Předpoklady úspěchu:
zajistit, aby se spolužáci neposmívali, pokud se někomu zpěv nedaří
rozdělit si postup na malé kroky a ty postupně zvládat
individuální péče o tyto žáky (v tomto smyslu však střídejme individuální práci s prací ve
dvojicích a v malých skupinkách, protože se od zkušenějších zpěváků můžou mnohé naučit)
„Je třeba si uvědomit, že bychom nezpívajícím dětem velmi ublížili, kdybychom je zpívat nenaučili“.
(Ladislav Daniel)
Danielova zásada, že jen špatný učitel má ve třídě nezpěváky!
Postup práce s nezpěváky :
1. Nejprve učíme děti rozlišovat délku a sílu tónů, pak teprve barvu a nakonec výšku. K rozeznávání
výšky přistoupíme, až když dítě dokáže soustředěně vnímat.
2. Zaměřit se na rozlišování tónů vysokých a nízkých (např., rozlišit délku či sílu/popř. výšku dvou
kontrastních tónů.) Postupně rozdíl mezi tóny zmenšujeme.
3. Zaznamenávání stoupavé a klesavé melodie (obrys melodie); za správný výkon budeme považovat
každý, v němž bude zachován pohyb melodie, bez ohledu na intervaly.
4. U některých se vyskytnou bitonální tendence reprodukovat melodii – pokusíme se setrvat v jedné
tónině
5. Souběžně se sluchovým výcvikem probíhá příprava správného tvoření pěveckého tónu, nácvik
hlavového tónu (… „Nemají právě ohebný hlas, a proto si nevycvičili hudební sluch. Ale dalo by se to
říci i obráceně. Protože mají horší sluch, neměli zájem o zpěv, a tím si nevycvičili pěkný hlas.“)
6. Nepodporujeme mluvozpěv, na krátkou chvíli vyloučíme písně s malým hlasovým rozsahem
zpívané v nízké hlasové poloze. Raději zařadíme rozsahově náročnější písně s nápadně melodickými
skoky. Děti je nedovedou zpočátku zpívat přesně, ale „odskočené“ tóny, které sluchem zachytí,
osvobodí jejich hlas z monotónního mluvení (nevhodná píseň např. Vyletěla holubička)
7. Upřednostňujeme písně, jejichž melodická linka je přehledně vystavěná a opírá se o tóny
tónického kvintakordu (1, 3, 5)
8. Dočasně zvýšíme hlasovou polohu písní tak, aby převážná část melodie zněla nad f1 (hlavový tón).
9. Před vlastním zpěvem písně by si měly děti zahoukat či zamňoukat, čímž si navodí zpěvní hlas. (V
pauze děti nemluví!)
10. Při nácviku a opakování písně nenecháváme hudebně zaostávající děti bez dozoru. Stále jim
nasloucháme. Buďme důslední, nedovolme, aby si vytvářely chybné hudební představy.
Typologie nezpěváků (podle L. Daniela):
1. umějí zazpívat pouze s třídou, kdežto sami zpívají falešně (mají málo spolehlivé hudební představy,
zatímco jejich sluch je v pořádku)
2. umějí zpívat, pouze když zpívají sami. Jejich hudební sluch je tak chabý, že zpěv druhých je ruší.
(Mají však své hudební představy, takže nejsou-li rušeni zpěvem třídy, dovedou je reprodukovat.)
V čem spočívá specifická práce s nezpěváky? Jsou časem schopni plnit obdobné úkoly jako dobří
zpěváci, jen metodický postup u nich rozvolníme do menších splnitelných kroků.
Typologie nezpěváků (podle A. Tiché):
1. Hudebně rozvinuté, avšak nerozezpívané děti
2. Hudebně nerozvinuté, a proto nerozezpívané děti
Proč se vyplácí začít s nápravou nezpěvnosti již v mladším věku?
- náprava probíhá rychleji, protože:
psychika malých dětí není blokována přílišnou sebekritičností (spolupracují spontánněji)
chybné návyky u předškoláků a malých dětí nejsou ještě plně fixovány
Písně vhodné pro nezpěváky (A. Tichá)
- pořadí písní odpovídá stupňujícím se nároků, a postupné rozezpívanosti dětí:
- Rybička maličká; Skákal pes; Už je to uděláno; To je zlaté posvícení; Prší, prší; Halí, belí; Maličká su;
Dú, valaši, dú; Pec nám spadla; Kalamajka; Cib, Cib, cibulenka; Spi děťátko, spi; Běží liška k Táboru;
Pekla vdolky; Adámku náš; Šel zahradník do zahrady; Bude zima, bude mráz; Pějme píseň dokola;
Štědrej večer nastal, My tři králové; Až já budu velká; Na tom pražským mostě…
Poznámka ke klavírním doprovodům písní:
Písně obsahující tóny tónického kvintakordu posilují zakotvení v tónině (tonální cítění). To se ještě
více upevní, doprovázíme-li písně pomocí základních akordů na prvním stupni každé tóniny! (Z
hlediska estetického toto považujme za DOČASNÝ krok)
„Zpěv musí rvát srdce a ne uši“
(Ladislav Daniel)
Při nácviku nových písní využíváme zvukomalebné slabiky. Ty jsou složeny z vhodných hlásek
navozujících znění tónu – zpěvní hlas (např. pim, dům, mom, jú, bom…) Kdybychom nechali
nezpěváky zpívat píseň hned na slova, vrátili by se k navyklému mluvení.
Hlasitý zpěv, při němž se jednotlivci neslyší, je základní příčinou, proč děti ve vyšších ročnících školy
přestávají čistě zpívat.
Kdyby učitelé byli při učení zpěvu tak trpěliví a důslední, jako jsou při nápravách chybné řeči, pak by
se všechny normální děti naučily zpívat tak, jako se naučí mluvit.
(František Lýsek)
NĚKOLIK NÁMĚTŮ KE KONSTRUKTIVNÍ KRITICE (podle Havelkové, Chládkové)
o „Ale ale proč tak křičíte? Ubližujete tím písničce i svému hlasu. Řev není zpěv. Na písničky
musíte být hodní, váš hlas vás za to bude mít rád a vždy vás bude poslouchat.“ o „Petře, pojď sem a ukaž se nám se zvednutými rameny. A teď je uvolni dolů. Děti, jak mu to
slušelo? No vidíte! Že už to nebudete dělat?! Přece tu mám jen samé krásné děti.“ o Dochází-li opakovaně k tvoření tónu tlakem, přestaneme zpívat text, dětem vysvětlíme, že
písnička je nemocná a musíme ji léčit. Tím lékem je slabika „ju“ v síle mf. Až se písnička
uzdraví, až budete zpívat správně lehce, vrátíme jí slova. o Aby písnička nevypadala jako neučesaný kluk, musíme „učesat“ svoji výslovnost. Hlavně
samohlásky by se měly sobě podobat jako bratříčci, ale tak, abychom je od sebe rozeznali…
o Už jste někdy v televizi viděli zpěváka nebo zpěvačku, kterým by nebyly vidět zuby?
NÁCVIK JEDNOHLASÉ PÍSNĚ
1. přípravná fáze učitele
- kritéria výběru písně - jak píseň propojit s učivem z předcházející hodiny, jak lze s písní po hudební
stránce pracovat dále, je píseň aktuální? (např. koledy), lze s textem písně pracovat i v jiných
předmětech (jazyky, literární výchova, prvouka atd.), přiměřenost písně možnostem žáků,
- text písně – jsou v něm nějaká slova, která by žáci nemuseli znát? (zjistit významy slov)
- rytmus písně – jsou nějaká místa rytmicky obtížnější?
- tónový rozsah písně – je pro žáky vyhovující? Jaké rozezpívání zvolím vzhledem k charakteru písně?
2. nácvik písně
a) nácvik imitací
- tuto metodu používáme především v nižších ročnících
- učitel je dětem vzorem (děti opakují i učitelovy zlozvyky)
- snadný a rychlý
→ (učitelova dobře zvládnutá interpretace posiluje
motivaci žáků) → →
motivace předvedení písně učitelem
beseda o písni nácvik písně
→ nácvik písně
- musí být rychlý a intenzivní: učitel zazpívá jednu sloku písně, žáci ji zopakují (je-li delší, rozdělíme na
menší formálně logické části a procvičené části okamžitě spojujeme), výrazové prvky zahrnujeme již
do této fáze výcviku
Tzv. postup od konce = efektivní varianta nácviku obtížnějších skladeb, kdy začínáme poslední částí,
následuje část předcházející, takže po jejím zvládnutí pokračujeme již známým závěrem (vstupujeme
do známého prostředí)
b) nácvik intonací
- podmiňuje ho soustavný intonační trénink
- žák si za minimální pomoci učitele dokáže píseň „přečíst“ a zazpívat ji sám bez jakékoliv ukázky
→ → →
→ →
analýza notového záznamu (tzv. tóninový klíč) melodie rytmus
melodie + rytmus text doplnění výrazových prostředků
b) smíšený postup
- spojení intonace s imitací, žáci intonují a v případě, že se vyskytne dosud nepoznaný intonační jev,
který žáci nejsou schopni realizovat, učitel jej nacvičí imitačním způsobem.
Shrnutí
Co byste jako učitel měl kontrolovat u svých žáků?
cílem hlasové výchovy není silný, ale barevně vyrovnaný hlas
zpěv dětí hodnotíme sluchem a zároveň zrakem!
stojí děti rovně, avšak uvolněně? (můžou při zpěvu volně hýbat hlavou?)
nemají žáci tendenci přenášet váhu těla pouze na jednu nohu?
sedí děti rovně (na kraji židličky?)
nezvedají při nádechu ramena?
nelapají děti po dechu na poslední chvíli?
dýchají děti do bránice? („nafukuje“ se jim bříško?)
neforsírují děti vyšší tóny? (používají správně hlavovou rezonanci?)
nevysunují děti při zpěvu bradu?
nezaklánějí děti při zpěvu vyšších tónů hlavu? (nezpívají krkem?)
nedrží děti hlavu „zaraženou“ mezi rameny (jako by neměly krk)?
nezpívají děti se zavřenou pusou? (artikulují dostatečně?)
nepolykají děti koncovky?
rozdělují správně slova?
nejsou žáci nuceni jakkoliv aktivovat ruce, které by v začátcích měly být volně podél těla? (po
delším školení, kdy se dobré návyky zautomatizují, jsou ruce samozřejmě důležitou složkou
při další práci na vnějším výrazu
Nepodceňujte ani tak zdánlivě banální texty písní jako Ovčáci, čtveráci!
Vědí děti, kdo to jsou čtveráci (asi kluci, kteří malují čtverce) nebo vička? Kdo si dnes uvědomí, že
ovečky se měly pást na kopci, kde neroste obilí, ale ovčákům se do kopce nechtělo a tak je nechali
pást na poli? Udělali „čtveračinu“. Ovčáci se ale hájí, že to, co bylo spaseno, byl oves.
Vybraná literatura k problematice hlasové výchovy:
Alena Tichá: Učíme děti zpívat.
Jitka Vydrová: Rady ke zpívání.
Jaroslav Majtner: Hlasová výchova.
Inez Kozelská: Hlasová výchova v učitelské přípravě.
Co můžete jako učitel ovlivnit?
Učitel – muž
- Zpočátku děti rozlišují vysoký a nízký tón spíše podle barvy než podle skutečné výšky tónu. Právě
barva ženského a dětského hlasu jim v tom velmi pomáhá. Vede-li zpěváky muž a neumí-li zpívat
falzetem, je dobré, má-li u sebe šikovného zpěváčka. Ten po něm opakuje a svým hlasem tak
zprostředkuje cestu mužského hlasu k nezpěváčkovi!
Etický aspekt!
- Každé dítě může zažít pocit úspěšnosti a radosti ze svého zpěvu, a případně se hudbě věnovat jako
koníčku ve svém volném čase.
„Patero pro učitele zpěvu“
1. Motivujte vždy pozitivně. (Vyhněte se zpěvu za trest, nenuťte žáky zpívat sólově.)
2. Nechejte děti určitou měrou zasahovat do výběru repertoáru. (Píseň, která i přes naši snahu
zůstává dětem naprosto nedělná, stejně nikdy nebude interpretována s náležitou chutí a prožitkem…)
3. Nenechejte písničku „zevšednět“. (Přistupujme k opakovanému provádění písně vždy s novou
motivací.)
4. Nejlepší názornou pomůckou je žákům učitel.(Praktická ukázka je lepší než zbytečné vysvětlování.)
5. Lépe je radit, nežli přikazovat. (Přijměme roli zkušenějšího průvodce, posilujme sebedůvěru žáků,
nevytvářejme v nich bloky, které by je poznamenali natolik, že by i v dospělosti odmítali zpívat si pro
radost, protože učitel jim jednou řekl: „Ty raději nezpívej…“)
(Volně parafrázováno podle Jaroslava Synka)
Každé dítě by mělo mít příležitost slyšet správný pěvecký vzor, který zpočátku neruší žádný
hudební doprovod.
PŘÍLOHA – HUDEBNÍ HRY
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Hra - Na kukačku
- lépe realizovat při menším počtu žáků (nejlépe 10)
- hra rozvíjí smysl pro barvu hlasu, učí děti soustředěně poslouchat
Děti sedí v kruhu skrčmo, hlavu mají u kolen, ruce před obličejem. Jedno dítě jde za dveře. Učitelka
rozdá žákům čísla (např. 1 – 10) a ty potom zapíše na tabuli. Zavoláme kamaráda, který byl za dveřmi.
Ten při příchodu řekne: "Kukačko číslo x zakukej." Určené dítě odpoví: "Ku-ku." Kamarád má za úkol
podle hlasu poznat dítě, které kuká. Postupně odškrtává čísla na tabuli.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vhodná hra pro
opakování
hudebních
pojmů, písniček
aj. Lístečky lze
obměňovat
podle
probraného
učiva…
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pozn: Hru v žádném případě nehrajte s dětmi, které si myslí, že zpěv ve forte = křičení!!!!
PŘÍLOHA – UKÁZKA UŽITÍ JAZYKOLAMŮ PŘI ROZEZPÍVÁNÍ
(J. Majtner)
