Rada Evropy

CPT/Inf/E (2002) 1 - Rev. 2004 Czech / Tchèque / Čeština

Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT)

Standardy CPT

"Podstatné" části obecných zpráv CPT

3

OBSAH

Strana

Předmluva ................................................................................................................... 4

I. Zadržování ze strany policie ........................................................................... 6

II. Výkon vazby a trestu ..................................................................................... 17

III. Zdravotní péče ve věznicích .......................................................................... 29

IV. Cizí státní příslušníci zadržovaní na základě cizinecké legislativy ............... 39

V. Nedobrovolné umístění v psychiatrických zařízeních ................................... 51

VI. Mladiství zbavení svobody............................................................................ 62

VII. Ženy zbavené svobody .................................................................................. 69

VIII. Vzdělávání příslušníků složek vynucujích právo .......................................... 73

IX. Boj proti beztrestnosti .................................................................................... 74

CPT má povinnost každoročně vypracovat obecnou zprávu o svých aktivitách, která se

zveřejňuje.

Ve většině svých obecných zprávách CPT popisuje některá z podstatných témat, jimž

věnuje pozornost při návštěvě míst, kde se nacházejí osoby zbavené svobody. Výbor

věří, že touto cestou národní orgány předem jasně obeznámí se svými názory na

způsob, jimž by se mělo zacházet s osobami zbavenými svobody a rovněž podnítí

obecnější diskusi o těchto záležitostech.

Tento dokument představuje souhrn podstatných částí doposud uveřejněných zpráv.

4

Předmluva

Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu

zacházení nebo trestání (CPT) byl zřízený na základě Úmluvy Rady Evropy stejného

názvu z roku 1987 (dále jen “úmluva”). Podle článku 1 Úmluvy:

"Zřizuje se Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či

ponižujícímu zacházení nebo trestání. Výbor prostřednictvím návštěv

zjišťuje, jak je zacházeno s osobami zbavenými svobody s cílem posílit v

případě nezbytnosti ochranu těchto osob před mučením a před nelidským či

ponižujícím zacházením nebo trestáním. "

Činnost CPT představuje integrální součást systému Rady Evropy na ochranu

lidských práv, která po bok existujícího reaktivního soudního mechanismu

Evropského soudu pro lidská práva staví proaktivní mimosoudní mechanismus.

CPT plní svojí v podstatné míře preventivní funkci dvěma různými formami

návštěv – návštěvami pravidelnými a návštěvami ad hoc. Pravidelné návštěvy jsou

vykonávány ve všech státech úmluvy periodicky. Návštěvy ad hoc se provádějí v

těchto státech tehdy, když to podle mínění výboru “vyžadují okolnosti”.

Úmluva přiznává CPT rozsáhlá oprávnění při vykonávání návštěv: přístup na

území dotyčného státu a právo cestovat bez omezení; neomezený přístup na kterékoliv

místo, kde se nacházejí osoby zbavené svobody, včetně práva pohybovat se v těchto

místech bez omezení; přístup k úplným informacím o místech, kde jsou zadržovány

osoby zbavené svobody, stejně jako k dalším informacím, které má stát k dispozici a

které jsou nezbytné pro plnění úkolů výboru.

Výbor je rovněž oprávněn hovořit s osobami zbavenými svobody bez

přítomnosti třetí osoby a bez omezení komunikovat s každým, kdo mu podle jeho

názoru může poskytnout důležité informace.

5

Návštěvy mohou být vykonávány na jakémkoliv místě “kde se nacházejí

osoby zbavené svobody veřejnou mocí”. Mandát CPT se tak neomezuje jen na věznice

a policejní stanice, ale i například na psychiatrické léčebny, místa zadržování v

kasárnách, záchytná střediska pro žadatele o azyl a další kategorie cizinců a místa, kde

mohou být zbaveni svobody mladiství na základě rozhodnutí soudního nebo správního

orgánu.

Vztahy mezi CPT a stranami úmluvy se řídí dvěma základními principy,

které představují princip spolupráce a princip důvěrnosti. V tomto ohledu je třeba

zdůraznit, že úlohou výboru není státy odsuzovat, ale spíše jim asistovat při

předcházení špatnému zacházení s osobami zbavenými svobody.

Po každé návštěvě vypracovává CPT zprávu, v které jsou uvedeny jeho

zjištění a která v případě potřeby obsahuje i doporučení a další rady, na jejichž základě

se rozvíjí dialog s příslušným státem. Zpráva z návštěvy výboru je v zásadě důvěrná,

avšak prakticky všechny státy se rozhodly zásadu důvěrnosti neuplatňovat, a zprávu

zveřejnit.

6

I. Zadržování ze strany policie

Výňatek z druhé obecné zprávy [CPT/Inf (92) 3]

36. CPT přikládá mimořádný význam třem právům osob omezených na svobodě policií:

právo dotčené osoby, aby byla o jejím zadržení informována třetí strana podle vlastního výběru

(rodinný příslušník, přítel, konzulát), právo na přístup k právnímu zástupci a právo požádat o

vyšetření lékaře podle svého výběru (vedle vyšetření provedeného lékařem povolaným

policejními orgány).1 Tato práva představují podle CPT tři základní záruky proti špatnému

zacházení s osobami omezenými na svobodě a musí být uplatňována od počátku zbavení

svobody bez ohledu na to, jak je toto zbavení svobody označeno v konkrétním právním systému

(zatčení, zadržení atd.).

37. Osoby zbavené svobody by měly být bezodkladně informovány o všech svých

právech, včetně práv uvedených v odstavci 36. Dále, by měly být přesně vymezeny všechny

možnosti státních orgánů odložit uplatnění některého z dále uvedených práv s cílem chránit

zájmy spravedlnosti. Obzvláště s ohledem na právo na přístup k právnímu zástupci a právo

požádat o vyšetření jiným lékařem než tím, kterého přivolá policie, by jakoukoli potřebu

odkladu při uplatnění těchto práv měly odstranit systémy umožňující výjimečně si vybrat

právního zástupce a lékaře z předem připraveného seznamu vypracovaného v součinnosti s

příslušnými stavovskými organizacemi.

38. Přístup osob zajištěných policií k právnímu zástupci by měl zahrnovat právo na

kontakt s právním zástupcem a na návštěvu z jeho strany (v obou případech za podmínek

garantujících důvěrnost jejich rozhovorů) a zásadně i právo na jeho přítomnost během výslechu.

Pokud se jedná o lékařské vyšetření osob zajištěných policií, všechna taková vyšetření

by měla být vykonána mimo doslech a nejlépe mimo dohled policistů. Dále by měl lékař

oficiálně zaznamenávat výsledky všech vyšetření, prohlášení zadržované osoby i vlastní závěry.

Tyto závěry by měly být poskytnuty jak zadržované osobě, tak jejímu právnímu zástupci,

1 Toto právo bylo následně přeformulováno následovně: právo na přístup k lékaři včetně práva

nechat se vyšetřit, pokud si to zadržovaná osoba přeje, lékařem podle vlastního výběru (vedle vyšetření, které

provede lékař povolaný policejními orgány).

7

39. Pokud se jedná o postup při provádění výslechu, CPT je toho názoru, že by měla

existovat jasná pravidla nebo instrukce, které by upravovaly způsob vedení výslechů. Tyto by

měly upravovat mezi jinými následující záležitosti: informování zadržované osoby o totožnosti

(jméno a/nebo číslo) osob přítomných při výslechu, přípustnou délku výslechu, přestávky na

odpočinek mezi více výslechy a přestávky během výslechu, místa, v nichž je možno výslechy

provádět, jestli může být po zadržované osobě vyžadováno, aby během výslechu stála, výslech

osob, které jsou pod vlivem drog, alkoholu atd. Rovněž je nutné požadovat, aby byly

systematicky uchovávány záznamy o počátku a konci výslechu, a o veškerých požadavcích,

které zadržovaná osoba uvede během výslechu a o osobách přítomných během každého

výslechu.

CPT dodává, že další užitečnou záruku proti špatnému zacházení se zadržovanými

osobami představuje elektronické zaznamenávání výslechů (tato záruka má rovněž podstatné

výhody pro policii).

40. CPT je toho názoru, že základní záruky přiznané osobám zadržovaným na policii by

se posílily (a práci policistů by to mohlo pravděpodobně výrazně usnadnit), kdyby se vedl jediný

komplexní spis o každé zadržované osobě, v němž by byly zaznamenány všechny náležitosti

jejího zadržování a vůči ní učiněných úkonů (kdy byla zbavena svobody a z jakých důvodů; kdy

byla poučena o svých právech; známky poranění, duševní poruchy atd.; kdy se kontaktovala s

příbuzným/konzulátem a právním zástupcem a kdy jimi byla navštívena; kdy jí bylo podána

strava; kdy byla vyslechnuta; kdy byla převezena jinam nebo propuštěna,atd.). V souvislosti s

některými náležitostmi (např. předměty patřící zadržované osobě, skutečnost, že byla poučena o

svých právech a že se jich dovolávala nebo že je nevyužila) by měl být získán podpis

zadržované osoby, případná absence podpisu by měla být vysvětlena. K tomuto záznamu by měl

mít přístup právní zástupce zadržované osoby.

41. Další podstatnou záruku představuje existence nezávislého mechanismu pro šetření

stížností týkajících se zacházení během zadržování na policejní stanici.

8

42. Zadržování na policejní stanici je v zásadě poměrně krátkodobě. Nelze tudíž očekávat

stejně dobré materiální podmínky na policejních stanicích jako v jiných zařízeních, kde jsou

osoby zadržovány dlouhodobě. Nicméně určité základní materiální požadavky by měly být

zajištěny.

Všechny policejní cely by měly mít přiměřenou velikost pro takový počet osob, který

je obvyklé do nich umísťovat, měli by mít vyhovující osvětlení (t. j. dostatečné pro čtení, s

výjimkou doby vyhrazené pro spánek) a větrání; do cel by mělo nejlépe proudit denní světlo.

Cely by navíc měly být vybaveny zařízením pro odpočinek (např. židlí připevněnou k podlaze

nebo lavičkou) a osobám, které jsou nuceny v nich zůstat přes noc, by měly být poskytnuty čisté

matrace a pokrývky.

Zadržovaným osobám by mělo být dovoleno vykonat svoje fyziologické potřeby v

čistých a slušných podmínkách a měly by mít odpovídající přístup k umývárnám. Jídlo by jím

mělo být dáváno ve vhodných denních dobách včetně nejméně jednoho úplného jídla (t. j.

něčeho více vydatného než je obložený chléb) denně.1

43. Složitou záležitost představuje stanovení přijatelné velikosti policejní cely (nebo

jakéhokoli jiného druhu místnosti pro zadržované osoby). Při takovém stanovování musí být

vzato v potaz více okolností. Delegace CPT cítily potřebu poskytnout alespoň přibližné vodítko

v této oblasti. Při posuzování policejních cel používaných pro zadržování jedné osoby po dobu

přesahující několik hodin je používáno následující kritérium (které představuje spíše žádoucí

úroveň než minimální standard): plocha okolo 7 čtverečných metrů, vzdálenost mezi stěnami 2

nebo více metrů, vzdálenost mezi podlahou a stropem 2,5 metru.

1 CPT rovněž prosazuje, aby osoby zadržované na policejní stanici po dobu 24 a více hodin měly příležitost vykonat tam kde to je možné každý den procházku venku.

9

Výňatek z šesté obecné zprávy CPT [CPT/Inf (96) 21]

14. CPT vítá podporu jeho činnosti vyjádřenou v doporučení č. 1257 (1995)

Parlamentního shromáždění, týkajícího se podmínek zadržování v členských státech Rady

Evropy. Velmi ho též potěšilo, když se z odpovědi na doporučení č. 1257 dozvěděl, že Výbor

ministrů vyzval orgány členských států, aby se řídili instrukcemi týkajícími se zadržování

policií, které byly stanoveny ve druhé obecné zprávě CPT (viz CPT/Inf (92) 3, odstavce 36-

43).

V této souvislosti je nutné poznamenat, že některé smluvní státy se zdráhají v plném

rozsahu realizovat určitá doporučení CPT týkající se záruk proti špatnému zacházení s

osobami zadržovanými policií a obzvláště doporučení, aby takovým osobám byl umožněn

přístup k právnímu zástupci od samotného počátku zbavení svobody.

15. CPT zdůrazňuje, že podle jeho zkušenosti představuje největší riziko zastrašování a

špatného zacházení doba bezprostředně následující zbavení svobody. Z toho plyne, že možnost

přístupu osoby zadržované na policii k právnímu zástupci během této doby představuje základní

záruku proti špatnému zacházení Existence této možnosti odrazuje ty, kteří by chtěly špatně

zacházet se zadrženými; právní zástupce je dostatečně vybaven k podniknutí patřičných kroků

kdyby ke špatnému zacházení opravdu došlo.

CPT uznává, že ve výjimečných případech může být vzhledem k nutnosti ochrany

zájmů spravedlnosti být výjimečně nezbytné na určitý čas oddálit přístup k určitému právnímu

zástupci, kterého si zadržovaná osoba vybrala. To by však nemělo vyústit ve skutečnost, že

právo na přístup k právnímu zástupci bude v této době zcela odňato. V takových případech by

měl být zajištěn přístup k jinému nezávislému právníkovi, u nějž nebude existovat riziko, že

ohrozí oprávněné zájmy policejního vyšetřování.

16. CPT ve své druhé obecné zprávě rovněž zdůraznil důležitost výslovného a

bezodkladného informování osob zadržovaných na policejní stanici o všech jejich právech.

To je podle názoru CPT možno zabezpečit tím způsobem, že všem osobám

zadržovaným na policejní stanici se na počátku zbavení svobody předloží formulář, v němž jsou

tato práva jednoznačně uvedená. Vedle toho by měly osoby, jichž se to týká, podepsat prohlášení

potvrzující, že byly informováni o svých právech.

Výše uvedená opatření lze lehce zavést, nejsou finančně nákladné a jsou účinné.

10

Výňatek z dvanácté obecné zprávy [CPT/Inf (2002) 15]

33. Pro dobré fungování společnosti je nezbytné, aby policie měla pravomoc zatknout,

dočasně zadržovat a vyslýchat podezřelé z trestného činu i další kategorie osob. Tyto

pravomoci však se sebou nesou riziko zastrašování a fyzického násilí. Podstata činnosti CPT

tkví v hledání způsobu, jak toto riziko snížit na absolutní minimum bez nepřiměných

překážek řádnému výkonu úkolů policie. Ačkoli CPT zaregistroval povzbudivý vývoj v

oblasti zadržování ze strany policie v řadě zemí, jeho zjištění stále velmi často poukazují na

potřebu ustavičné bdělosti.

34. Pokud má být výslech podezřelých uspokojivě vykonáván v praxi, měl by ho

provádět specialista, který postoupil specifickou přípravu. Na prvním místě musí být naprosto

precizně stanoven cíl výslechu: takovým cílem by mělo být získání přesných a spolehlivých

informací, aby mohla být odhalena pravda o vyšetřovaných záležitostech a nikoli získání

přiznání od někoho, u nějž vyšetřující policisté předem předpokládají, že je vinen. Vedle

zajištění dostatečné odborné přípravy pro příslušníky složek vynucujících právo by tento cíl

značně podpořilo vytvoření etického kodexu upravujícího výslechy podezřelých ze spáchání

trestného činu.

35. Během let uskutečnily delegace CPT velký počet rozhovorů se zadržovanými

osobami ve více zemích, kde tyto osoby předkládaly důvěryhodná tvrzení o špatném

zacházení směřujícímu proti jejich fyzické integritě nebo jiném druhu zastrašování a o

výhružkách ze strany policistů, kteří se od nich snažili během výslechu získat přiznání. Je

evidentní, že systém trestní spravedlnosti, který klade velký důraz na získání přiznání jako

důkazu, stimuluje vyšetřující policisty – často pod tlakem, aby dosáhly výsledků – aby

používali prostředky fyzického nebo psychologického nátlaku. Ve spojitosti s otázkou

zabraňování mučení a jiným formám špatného zacházení má zásadní význam zavádění

takových metod vyšetřování trestné činnosti, které potencionálně povedou k snížení důrazu

kladeného na přiznání a na další důkazy a informace vedoucí k odsouzení, získané během

výslechů.

36. Další významnou záruku proti špatnému zacházení se zadržovanými osobami

představuje pořizování elektronických (t. j. zvukových a/nebo obrazových) záznamů

výslechu. CPT s potěšením uvádí, že zavedení takového systému zvažuje zvyšující se počet

zemí. S pomocí takového zařízení je možno zhotovit úplný a autentický záznam výslechu, což

by mělo vest k ulehčení vyšetřování jakéhokoli obvinění ze špatného zacházení. To je jak v

zájmu osob, s nimiž bylo špatně zacházeno policií i policistů, kteří čelí bezdůvodnému

obvinění z páchání fyzického násilí nebo psychologického nátlaku. Elektronické

zaznamenávání policejních výslechů také omezuje možnost obviněných později popřít, že

dříve učinili určitá přiznání.

11

37. CPT měl při několika příležitostech ve více zemích příležitost odhalit místnosti

určené k vyslýchání, které působily velmi zastrašujícím dojmem: jednalo se kupříkladu o

místnosti zcela vyzdobené v černé barvě s bodovými světly mířícími na stoličku používanou

pro osobu podstupující výslech. Zařízení tohoto druhu nemají v prostorách policejní stanice

žádné místo.

Vedle přiměřeného osvětlení, teploty a větrání by místnosti sloužící k provádění

výslechů měly umožnit všem osobám zúčastněným na výslechu možnost sezení na židlích

podobného stylu a stupně komfortu. Vyslýchající policista by neměl být v dominantní pozici

(např. výše) vůči podezřelému, ani by od něj neměl být příliš vzdálený. Také barevné ladění

místnosti by mělo být neutrální.

38. V některých zemích se CPT střetl s praxí zavazování očí osobám zadržovaným

policií, zejména po dobu výslechu. Delegace CPT se setkaly s různými – a často vzájemně si

protiřečícími – vysvětleními této praxe ze strany policistů. Na základě informací získaných

během let CPT došel k jednoznačnému závěru, že v mnohých, možná i většině případů, se

osobám zavazují oči z toho důvodů, aby nebyly schopny identifikovat příslušníky policie,

kteří se vůči nim dopouštějí špatného zacházení. Dokonce i v případech, kdy nedochází k

žádnému fyzickému násilí, představuje zavazování očí zadržovaných osob – a zejména

vyslýchaných – represivní jednání, které často může dosáhnout intenzity špatného zacházení

směřujícímu proti psychické integritě. CPT doporučuje výslovně zakázat zavazování očí

osobám, které jsou zadržovány policií.

39. V rámci činnosti CPT nebývá neobvyklé nalézt v prostorách policejních stanic

podezřelé předměty jako dřevěné hole, násady od koštěte, baseballové pálky, kovové tyče,

kusy tlustého elektrického kabelu, napodobeniny střelných zbraní nebo nožů. Přítomnost

takových předmětů ve více případech podpořila důvěryhodnost tvrzení, že osobám

zadržovaným v těchto zařízeních bylo vyhrožováno těmito předměty a/nebo jimi byly bity.

Policie obvykle přítomnost těchto předmětů vysvětluje s tím, že byly zabaveny

podezřelým a slouží jako důkazy. Skutečnost, že uvedené předměty nikdy nebyly označeny

štítkem a často byly poházeny v různých místech (příležitostně byly umístěny za závěsy nebo

skříněmi) může vzbudit pouze nedůvěru v takové vysvětlení. Aby se rozptýlily spekulace o

nepatřičném jednání ze strany policistů a potencionální zdroj ohrožení policistů stejně jako

zadržovaných osob byl odstraněn, měly by se předměty zajištěné za účelem jejich použití jako

důkazů vždy řádně označovat, evidovat a uskladňovat v místnostech určených k tomuto účelu.

Všechny další předměty tohoto druhu by se měly z policejních prostor odstranit.

12

40. CPT od počátku svých aktivit prosazoval trojici práv osob zadržovaných policií:

právo na přístup k právnímu zástupci, lékaři a právo informovat o zadržování

příbuzného nebo jinou třetí stranu podle svého výběru. V mnoha státech byly na základě

doporučení CPT podniknuty kroky k zavedení nebo posílení těchto práv. Konkrétně právo na

přístup k právnímu zástupci během policejního zajištění je dnes obecně uznávané v zemích

navštěvovaných CPT, v těch několika zemích, kde toto právo doposud neexistuje, se uvažuje

o jeho zavedení.

41. Nicméně v mnoha zemích existuje značný odpor k doporučení CPT směřujícímu k

zaručení práva na přístup k právnímu zástupci od počátku zadržování. V některých zemích je

toto právo osobám zadržovaným policií zaručeno až po určité době strávené na policejní

stanici, v dalších zemích lze toto právo uplatnit až tehdy, kdy je proti osobě formálně

vzneseno obvinění.

CPT opakovaně zdůrazňuje, že podle jeho zkušeností představuje největší riziko

zastrašování a fyzického násilí doba bezprostředně následující po zbavení svobody. Proto je

možnost osob zadržovaných na policii mít přístup k právnímu zástupci během této doby

základní zárukou proti špatnému zacházení. Existence této možnosti má odrazující účinek na

ty, kteří by měli v úmyslu špatně zacházet se zadržovanými osobami; právní zástupce je navíc

vhodnou osobou k započetí právních kroků v případě, kdy ke špatnému zacházení opravdu

došlo. CPT uznává, že pro ochranu oprávněných zájmů policejního vyšetřování je možné

výjimečně na určitou dobu zadržované osobě oddálit přístup k právnímu zástupci, kterého si

vybere. To by ovšem nemělo vest k tomu, že by právo na přístup k právnímu zástupci bylo v

uvedené době úplně odepřeno. V takových případech by měl být zajištěn přístup k jinému

nezávislému právnímu zástupci.

Právo na přístup k právnímu zástupci musí zahrnovat právo hovořit s ním bez

přítomnosti třetí osoby. Zadržovaná osoba by v zásadě měla mít také právo na přítomnost

právního zástupce během jakéhokoli výslechu vedeného policisty. To by samozřejmě nemělo

policii bránit v naléhavých případech vyslechnout zadržovanou osobu i bez přítomnosti

právního zástupce (ten nemusí být okamžitě dostupný), ani nahradit právního zástupce, který

znemožňuje řádný průběhu výslechu.

CPT rovněž zdůrazňuje, že právo na přístup k právnímu zástupci by neměly mít jen

osoby podezřené z trestné činnosti, ale také každý, kdo má zákonnou povinnost navštívit – a

zůstat v - zařízení policie, např. jako “svědek”.

Dále, aby právo na přístup k právnímu zástupci bylo opravdu účinné, mělo by se

přijmout vhodné opatření pro osoby, které si právního zástupce nemohou dovolit zaplatit

13

42. Osoby zadržované policií by měli mít formálně uznané právo na přístup k lékaři.

Jinými slovy, lékař by měl být bezodkladně přivolán vždy, když se osoba domáhá lékařské

prohlídky; policisté by se neměli pokoušet takové žádosti filtrovat. Vedle toho by právo na

přístup k lékaři v sobě mělo zahrnovat právo zadržované osoby být v případě svého přání

vyšetřena lékařem podle svého výběru (vedle vyšetření lékařem přivolaného policií).

Všechna lékařská vyšetření osob zadržovaných policií by měla být prováděna mimo

doslech příslušníků policie a pokud o to lékař v konkrétním případě nepožádá, i mimo jejich

dohled.

Rovněž je důležitě, aby osoby, které jsou policií propuštěny, aniž by byly

předvedeni před soudce, měli právo požádat o lékařské vyšetření/potvrzení od uznaného

soudního lékaře.

43. Právo osoby informovat o skutečnosti jejího zadržování policií třetí stranu by

mělo být v zásadě zaručeno hned od počátku zbavení svobody. CPT samozřejmě uznává, že

výkon tohoto práva může být spojen s jistými výjimkami, aby byly chráněny oprávněné

zájmy policejního vyšetřování. Tyto výjimky by ovšem měly být jednoznačně definovány a

přísně časově omezeny a uchýlení se k jejich využití by mělo být spojeno s přiměřenými

zárukami (např. každý odklad informování o zadržování bude písemně zaznamenán včetně

odůvodnění tohoto odkladu, odklad musí být schválen výše postaveným policistou, která není

spojený s případem nebo státním zástupcem)

44. Práva osob zbavených svobody by neměla velký význam, kdyby osoby, kterých se

to týká, nevěděly o jejich existenci. Proto je naprosto nezbytné, aby osoby zadržované policií

byly výslovně a bezodkladně informovány o jejich právech v jazyku, jemuž rozumí. To by

mělo být zabezpečeno tím způsobem, že osobám zadržovaným policií bude od počátku jejich

pobytu na policejní stanici systematicky předkládán formulář, kde budou tato práva

jednoznačně vymezená.

14

45. CPT ve více případech zdůraznil roli soudů a státních zastupitelství v boji proti

špatnému zacházení ze strany policie.

Kupříkladu všechny osoby zadržované policií, u nichž byl podán návrh na vzetí do

vazby, by měly být osobně předvedené před soudce, který o jejich věci musí rozhodovat;

existují stale ještě některé země navštívené CPT, kde k tomuto nedochází. Předvedení osoby

před soudce poskytuje podezřelému vhodnou příležitost k podání stížnosti. Navíc i v případě,

kdy nebyla stížnost výslovně podána, může soudce učinit patřičné kroky v případě, že nalezne

jiné známky špatného zacházení (např. viditelná poranění, celkový vzhled nebo chování

osoby).

Soudce musí samozřejmě učinit potřebné kroky, v případě, kdy existují známky

špatného zacházení ze strany policie. V tomto ohledu je zapotřebí, aby soudce vždy písemně

zaznamenal tvrzení podezřelého, který je před něj předveden v závěru doby zadržování na

policii, o špatném zacházení a okamžitě nařídil soudní lékařskou prohlídku a zahájil nezbytné

kroky k zajištění řádného šetření těchto tvrzení. Takový přístup by měl být uplatňován bez

ohledu na to, zda-li má osoba viditelné vnější zranění. Soudce by měl navíc požádat o

prohlídku soudním lékařem i bez výslovného tvrzení o špatném zacházení, kdykoli existují

důvody domnívat se, že před něj předvedená osoba by mohla být obětí špatného zacházení.

Důkladné vyšetření všech stížností na špatné zacházení ze strany příslušníků policie

soudními a dalšími příslušnými orgány a uložení náležitého trestu v odůvodněných případech

působí silně odstrašujícím účinkem. Naopak když tyto orgány nezahájí účinný postup při

šetření jim postoupených stížností, příslušníci orgánů vynucujících právo se sklonem ke

špatnému zacházení s osobami, které zadržují, dojdou rychle k přesvědčeni, že mohou takto

zacházet s osobami beztrestně.

46. Někdy je zapotřebí vykonat dodatečný policejní výslech osob vzatých do vazby.

CPT zastává názor, že z hlediska předcházení špatnému zacházení by bylo daleko vhodnější,

kdyby se výslech konal raději v příslušném vězeňském zařízení než v prostorách policejní

stanice. Opětné zadržování osob ve vazbě ze strany policie za účelem dalšího výslechu by se

mělo vyžadovat a povolovat jen v absolutně nevyhnutelných případech. Zásadní je, že i v

těchto výjimečných případech, kdy se osoba ve výkonu vazby vrátí na policii, by měla požívat

všech třech práv, o nichž je pojednáno v odstavcích 40-43.

15

47. Zadržování na policii má (nebo by alespoň mělo mít) relativně krátké trvání.

Navzdory tomu musí podmínky zadržování v policejních celách splňovat určité základní

požadavky.

Všechny policejní cely by měly být čisté a přiměřeně veliké1 s ohledem na počet

osob, který se do nich obvykle umísťuje a měly by mít dostatečné osvětlení (t. j. aby při něm

bylo možno číst, s výjimkou doby vyhrazené pro spánek); do cel by mělo nejlépe proudit

denní světlo. Cely by dále měly být vybaveny zařízením pro odpočinek (např. židlí připevněnou

k podlaze nebo lavičkou) a osobám, které jsou nuceny v nich zůstat přes noc, by měly být

poskytnuty čisté matrace a pokrývky. Zadržovaným osobám by mělo být dovoleno vykonat

svoje fyziologické potřeby v čistých a slušných podmínkách a měly by mít odpovídající přístup

k umývárnám. Jídlo by jím mělo být dáváno ve vhodných denních dobách včetně nejméně

jednoho úplného jídla (t.j. něčeho více vydatného než je obložený chléb) denně. Osoby

zadržované na policejní stanici po dobu 24 nebo více hodin měly příležitost vykonat, tam kde

to je možné, každý den procházku venku.

Řada policejních zařízení navštívených delegacemi CPT nesplňuje tyto minimální

standardy. To je obzvláště škodlivé pro ty osoby, které jsou následně předvedené před soudní

orgán; až příliš často jsou tyto osoby předvedeny před soudce po jednom či dvou dnech

strávených v nevyhovujících a špinavých celách bez řádného odpočinku, stravy a možnosti se

umýt.

48. Řádná péče, kterou je policie povinna zabezpečit osobám, které zadržuje, zahrnuje

také zodpovědnost za jejich bezpečnost a fyzickou integritu. Z toho vyplývá, že řádné

monitorování prostorů určených k zadržování osob, tvoří neoddělitelnou součást povinnosti

řádné péče ze strany policie. Je nutno přijmout náležité kroky, aby osoby zadržované policií

měly vždy možnost snadného kontaktu s personálem vykonávajícím nad nimi dozor.

Při mnoha příležitostech delegace CPT zjistily, že policejní cely se nacházely

daleko od kanceláří a oddělení, kde se obvykle nacházejí příslušníci policie, a zároveň

postrádaly jakákoliv zařízení (např. zařízení pro přivolání pomoci), které by zadržovaným

osobám umožňovaly přivolat policistu. Za takových okolností existuje značné riziko, že dojde

k různým incidentům (násilí mezi zadržovanými osobami; pokusy o sebevraždu; požáry atd.),

na něž nebude včas zareagováno.

1 Co se týče velikosti policejních cel, viz také odstavec 43 druhé obecné zprávy (CPT/Inf (92) 3).

16

49. CPT vyjádřil také pochybnosti ohledně praxe zpozorované v některých zemích, kde

každý operativní útvar (pro narkotika, organizovaný zločin, protiteroristický) v rámci policie

disponuje svým vlastním zařízením pro zadržování osob, v němž vykonávají dozor příslušníci

daného útvaru. Výbor zastává názor, že od takového přístupu by mělo být opuštěno ve

prospěch ústředního zařízení pro zadržování osob, v němž by měl působit zvláštní sbor

policistů, kteří pošli odbornou průpravou pro zabezpečování této funkce dozoru. To by téměř

jistě blahodárně přispělo k zlepšení situace z hlediska předcházení špatnému zacházení. Vedle

toho by uvolnění jednotlivých operativních útvarů z povinnosti dozoru mohlo být výhodné

pro jejich řízení a logistiku.

50. K předcházení špatnému zacházení s osobami zadržovanými policií a také k

zajištění uspokojivých podmínek v místech zadržování by konečně měly významně přispět

inspekční návštěvy policejních zařízení nezávislým orgánem. Aby byla činnost takového

orgánu zcela efektivní, měly by jeho návštěvy být pravidelné a neohlášené a tento organ by

měl mít oprávnění hovořit se zadržovanými osobami v soukromí. Dále by měl přezkoumávat

všechny otázky související se zacházením se zadržovanými osobami: vedení záznamů o

zadržování, poskytování informací zadržovaným osobám o jejich právech a skutečný výkon

těchto práv (obzvláště třech práv uvedených v odstavcích 40-43); dodržování pravidel

upravujících provádění výslechů podezřelých z trestného činu; a materiální podmínky

zadržování.

Zjištění výše uvedeného orgánu by měly být postoupeny nejen policii, ale i jinému

na policii nezávislému orgánu.

17

II. Výkon vazby a trestu

Výňatek z druhé obecné zprávy [CPT/Inf (92) 3]

44. Úvodem by mělo být zdůrazněno, že CPT se musí při návštěvě vězení potýkat

s mnoha otázkami. Je samozřejmé, že zvláštní pozornost věnuje každému obvinění ze

špatného zacházení personálu s vězni. Nicméně veškeré aspekty podmínek zadržování ve

vězeňském zařízení jsou součástí mandátu CPT. Špatné zacházení může mít několik podob,

mnohé z nich nemusí být úmyslné, spíše mohou být důsledkem organizačních nedostatků

nebo neadekvátních prostředků a zdrojů. Celková kvalita života v zařízení je tudíž pro CPT

velmi důležitým ukazatelem. Zmíněná kvalita života bude do velké míry záviset na aktivitách

nabízených vězňům a všeobecné úrovni vztahů mezi personálem a vězni.

45. CPT pečlivě sleduje převládající ovzduší v zařízení. Podpora konstruktivních

vztahů mezi vězni a personálem, jako protikladu vztahů konfrontačních, slouží k zmírňování

napětí, které je vlastní každému vězeňskému prostředí a zároveň výrazným způsobem snižuje

pravděpodobnost násilných incidentů spojených se špatným zacházením. CPT si jednoduše

přeje, aby bylo dosaženo situace, kdy jsou kontrolní a omezující opatření prováděny

v prostředí dobré komunikace a péče. Takový přístup nesníží bezpečnost v takovém zařízení,

naopak ji spíše zvýší.

46. Přeplněnost představuje problém, který má přímý význam pro mandát CPT.

Všechny služby a aktivity ve vězení budou negativně ovlivněny, pokud je nutné starat se o

více vězňů než jakou má věznice zamýšlenou kapacitu; celková kvalita života ve věznici bude

díky tomu snížena a to pravděpodobně významnou měrou. Stupeň přeplněnosti vězení, nebo

jeho části může dosáhnout takové míry, že sám o sobě bude představovat nelidské nebo

ponižující zacházení.

47. Dostatečný program aktivit (zaměstnání, vzdělávání, sport, atd.) má zásadní

důležitost pro blahobyt vězňů. To platí pro všechna zařízení, jak ta určená pro odsouzené, tak

ta pro osoby ve vazbě. CPT zpozoroval, že aktivity v mnoha vazebních věznicích jsou značně

limitované. Organizace režimových aktivit v těchto zařízeních - které mají začnou fluktuaci

vězňů - není jednoduchou záležitostí. Samozřejmě nelze počítat s individuálními programy

pro jednotlivé vězně, o jaké je možno usilovat v zařízení pro odsouzené.

Osoby ve vazbě ovšem nemohou být jednoduše ponecháni uzamčeni v celách po

týdny, možná měsíce a to nezávisle na tom, jak dobré materiální vybavení mohou mít uvnitř

těchto cel. CPT je toho názoru, že by se mělo usilovat o to, aby osobám ve vazbě bylo

umožněno strávit přiměřenou část dne (8 či více hodin) mimo jejich cely a věnovat se

smysluplným aktivitám různého druhu. Samozřejmě, že režimy v zařízeních pro odsouzené

vězně by měly být ještě příznivější.

18

48. Zvláštní poznámka by měla být učiněna o pohybu na čerstvém vzduchu. Požadavek,

aby vězňům bylo umožněno strávit alespoň jednu hodinu denně na čerstvém vzduchu je

všeobecně přijímán jako základní záruka (v nejlepším případě by tato hodina měla být

součástí širšího programu aktivit). CPT chce zdůraznit, že všichni vězni bez výjimky (včetně

těch, kteří jsou za trest umístěny v samovazbě) by měly mít možnost věnovat se denně

venkovnímu pohybu. Je rovněž nezbytné, aby prostory pro venkovní aktivity byly přiměřeně

prostorné a aby nabízely, vždy když je to možné, úkryt před nepříznivým počasím.

49. Okamžitý přístup k řádnému sociálnímu zařízení a udržování dobrých standardů

hygieny patří k nezbytným součástem humánního prostředí.

V této souvislosti musí CPT konstatovat, že se mu nelíbí praxe v některých státech,

kde vězni vykonávají své potřeby ve svých celách do kýblů (které jsou následně ve

stanovených dobách vyprazdňovány). Buď by měl být záchod součástí cely (nejlépe

v samostatné sanitární části) nebo by měl existovat způsob, který umožní vězňům, kteří

potřebují použít záchod, aby jim bylo v jakoukoliv dobu (včetně noci) bez nepřiměřeného

zpoždění dovoleno opustit svou celu.

Dále by vězni měli mít adekvátní přístup ke sprše nebo koupelně. Je také žádoucí,

aby v celách byla tekoucí voda.

50. CPT dodává, že je zejména znepokojen, pokud v jednom zařízení nalezne

kombinaci přeplnění, nedostatečných režimových aktivit a neadekvátního přístupu

k toaletám/umývárnám. Kumulativní efekt takových podmínek může být pro vězně

mimořádně škodlivý.

51. Pro vězně je rovněž velmi důležité udržování přiměřených kontaktů s vnějším

světem. Zejména musí mít vězeň prostředky k udržování vztahů se svou rodinou a blízkými

přáteli. Řídícím principem by měla být podpora kontaktů s vnějším světem; jakákoliv

omezení by měla být založena výlučně na bezpečnostních obavách význačné povahy nebo na

nedostatcích zdrojů.

CPT by rád v této souvislosti zdůraznil požadavek po určité flexibilitě, co se týče

aplikování pravidel návštěv a telefonních hovorů u vězňů, jejichž rodiny žijí daleko (a kde

tedy pravidelné návštěvy nejsou praktické). Těmto vězňům by například mohlo být umožněno

akumulování návštěvních časů nebo by mohly mít lepší podmínky pro telefonický kontakt se

svými rodinami.

52. CPT je také přirozeně pozorný k zvláštním problémům, které mohou vzniknout u

některých specifických kategorií vězňů, jako například ženy, mladiství a cizinci.

19

53. Vězeňský personál musí v určitých případech použít donucovacích prostředků, aby

zvládl násilné vězně a výjimečně budou nuceni se uchýlit k použití donucovacích prostředků

omezujících pohyb. To jsou evidentně velmi nebezpečné situace, pokud se možného špatného

zacházení s vězni týče a proto je zde třeba specifických záruk.

Vězeň proti kterému bylo použito některého z donucovacích prostředků, by měl mít

právo být okamžitě prohlédnut lékařem a pokud je to nutné, také ošetřen. Tato prohlídka by

měla proběhnout mimo doslech a pokud možno i mimo dohled nelékařského personálu a

výsledky této prohlídky (včetně všech relevantních prohlášení vězně a závěrů lékaře) by měly

být formálně zaznamenány a poskytnuty vězni. V těch výjimečných případech, kdy bude

nutné se uchýlit k použití donucovacích prostředků omezujících pohyb, by vězeň měl být pod

stálým a přiměřeným dozorem. Tyto prostředky by měly být odstraněny při nejbližší možné

příležitosti; nikdy by neměly být použity, nebo jejich použití prodlouženo, jako forma trestu.

Nadto by každé použití donucovacích prostředků mělo být zaznamenáno.

54. Efektivní systém vyřizování stížností a inspekce jsou základními zárukami proti

špatného zacházení s vězni. Vězni by měli mít možnosti podávat stížnosti jak uvnitř, tak vně

vězeňského systému, včetně možnosti důvěrného přístupu k odpovědnému orgánu. CPT

přiznává zvláštní důležitost pravidelným návštěvám vězení nezávislým orgánem (např. komisí

návštěvníků nebo dozorujícím soudcem), který má pravomoc šetřit stížnosti od vězňů (a

pokud je to nutné také činit opatření) a vykonávat prohlídky vězení. Tyto orgány mohou

mimo jiné hrát důležitou roli v překonávání rozdílů, které vznikají mezi vedením věznice a

jednotlivým vězněm nebo vězni obecně.

55. Je v zájmu jak vězňů, tak vězeňské služby, aby byly formálně stanoveny jasné

disciplinární řízení, jakož i aby byly aplikovány v praxi; jakákoliv šedé zóny v této oblasti

jsou spojeny s nebezpečím, že budou vznikat neoficiální (a nekontrolované) systémy.

Disciplinární řízení by měly zahrnovat právo vězně být slyšen v otázce činů, které jsou mu

kladeny za vinu a právo odvolat se k vyšší instanci pokud mu jsou uloženy nějaké sankce.

Často existují vedle formálních disciplinárních postupů jiné postupy, podle kterých

může být vězeň nedobrovolně oddělen od dalších vězňů z bezpečnostních nebo

disciplinárních důvodů (např. v zájmu „zachování pořádku“ v zařízení). Tyto postupy by měly

být rovněž doprovázeny účinnými zárukami. Vězeň by měl být informován o důvodech

uloženého opatření, pokud ovšem bezpečnostní požadavky nevyžadují opak1, měla by mu být

dána možnost vyjádřit svůj názor na tuto věc a mít možnost zpochybnit přijaté opatření před

příslušným orgánem.

1 Tento požadavek byl následně formulován takto: vězeň by měl být písemně informován o

důvodech vůči němu učiněného opatření (rozumí se, že důvody nemusí obsahovat detaily, které si s ohledem na bezpečnostní požadavky vyžadují, aby byly před vězněm utajeny).

20

56. CPT věnuje zvláštní pozornost vězňům, kteří jsou z jakýchkoliv důvodů (z

disciplinárních důvodů; jako důsledek jejich „nebezpečnosti“ nebo jejich „závadného“

chování; v zájmu vyšetřování trestného činu, nebo na svou vlastní žádost) drženi

v podmínkách podobných samovazbě.

Princip proporcionality vyžaduje, aby byla zabezpečena rovnováha mezi požadavky

daného případu a uplatněním režimu samovazby, což je krok, který může mít pro danou

osobu velmi škodlivé důsledky. Samovazba může za určitých okolností představovat nelidské

a ponižující zacházení; každém případě, všechny formy samovazby by měly trvat po co

nejkratší dobu.

V případě, kdy se takový režim uplatňuje na vlastní žádost, by měla základní záruka

spočívat v tom, že kdykoliv vězeň nebo dozorce vyžaduje lékaře, měl by lékař být

bezodkladně zavolán, aby mohl na vězni vykonat lékařskou prohlídku. Výsledky této

prohlídky, obsahující záznam o vězňově fyzickém a psychickém stavu včetně

předpokládaných důsledků pokračující izolace, by měly být písemně zaznamenány a odeslány

příslušným orgánům.

57. Převoz problémových vězňů je další oblastí, o kterou se CPT zajímá. Někteří vězni

jsou extrémně složitě zvládnutelní a převoz takových vězňů do jiného zařízení se může ukázat

někdy jako nezbytný. Pokračující přesuny vězně z jednoho zařízení do druhého však mohou

mít velmi škodlivé účinky na jeho duševní i fyzický zdravotní stav. Nadto, může být pro

takového vězně obtížně udržovat přiměřené kontakty se svojí rodinou a právním zástupcem.

Celkový efekt několika po sobě následujících přemístění může za určitých okolností znamenat

nelidské a ponižující zacházení.

21

Výňatek ze sedmé obecné zprávy [CPT/Inf (97) 10]

12. V průběhu svých návštěv během roku 1996 CPT opět narazil na neutěšené důsledky

přeplněnosti věznic, fenoménu, který ochromuje vězeňské systémy napříč Evropou.

Přeplněnost bývá často velmi akutní ve vazebních věznicích (tj. určených pro osoby

v přípravném řízení) , nicméně CPT zjistil, že v některých státech se problém rozšířil na celý

vězeňský systém.

13. Jak CPT zdůraznil ve své druhé obecné zprávě, přeplněnost věznic je otázkou, která

má přímou souvislost s jeho mandátem (CPT/Inf (92) 3, odst. 46).

Přeplněná věznice sebou nese přeplněné a nehygienické podmínky; stálý nedostatek

soukromí (dokonce i při tak základní činnosti jako je používání toalety); omezené aktivity

mimo cely, z důvodu poptávky převyšující kapacity dozorců a zařízení pro takové aktivity;

přetížené zdravotnické služby; zvýšené napětí a tedy i větší míru násilí mezi vězni navzájem a

mezi vězni a dozorci. Tento výčet zdaleka není vyčerpávající.

CPT nejednou došel k závěru, že negativním důsledkem přeplněnosti bylo vytvoření

nelidských a ponižujících podmínek uvěznění.

14. Některé země se ve snaze vyřešit problém přeplněnosti vydaly cestou zvyšovaní

počtu věznic. CPT ovšem zdaleka není přesvědčen, že vytvoření dodatečných ubytovacích

prostorů samo o sobě poskytne trvalé řešení. Několik evropských zemí se skutečně pustilo do

rozsáhlých programů výstavby věznic, jen aby zjistily, že jejich vězeňská populace roste

úměrně se zvyšující se kapacitou získanou novými věznicemi. Na druhou stranu ve státech,

které se vydaly cestou opatření omezujících nebo regulujících počet osob posílaných do

vězení, tato opatření významnou měrou přispěla k tomu, že vězeňská populace se drží na

zvládnutelné úrovni.

15. Problém přeplněnosti věznic je natolik závažný, že si vyžaduje spolupráci na

evropské úrovni s cílem navrhnutí strategií pro boj s tímto problémem. CPT byl proto velmi

potěšen, když se dozvěděl, že nedávno byla v této oblasti zahájena činnost v rámci

Evropského výboru pro problémy kriminality (CDPC). CPT doufá, že úspěšné završení této

činnosti bude považováno za prioritu.1

1 30. září 1999, přijal Výbor ministrů Rady Evropy doporučení č. R (99) 22 o přeplněnosti věznic a nárůstu vězeňské populace.

22

Výňatek z jedenácté obecné zprávy [CPT/Inf (2001) 16]

Vztahy mezi vězeňským personálem a vězni

26. Základním kamenem lidského vězeňského systému bude vždy pečlivě vybraný a

odborně připravený vězeňský personál, který ví jak zaujmout ve vztahu k vězňům patřičný

postoj a který bude na svou práci nahlížet více jako na poslání než na prostou práci. Budování

pozitivních vztahů s vězni by mělo být základním znakem tohoto poslání.

Bohužel se CPT často setkává s tím, že vztahy mezi personálem a vězni jsou velmi

formální a odtažité, dozorci často zaujímají nadřazený postoj vůči vězňům a verbální

komunikaci s vězni považují za okrajový aspekt svojí práce. Příznačné pro takový přístup jsou

následující praktiky, které CPT často zažil: nucení vězňů, aby stáli čelem ke zdi než k nim

přijde dozorce nebo když prochází návštěva; vyžadovaní, aby vězni měli skloněnou hlavu a

ruce za zády, když se pohybují po věznici; dozorci nosí své obušky viditelně a dokonce

provokativním způsobem. Takové praktiky nejsou odůvodněny bezpečnostními hledisky a

nijak nepřispívají k pozitivním vztahům mezi personálem a vězni.

Skutečná profesionalita vězeňského personálu vyžaduje, aby personál byl schopen

nakládat s vězni slušným a lidským způsobem, a zároveň věnoval pozornost otázkám

bezpečnosti a pořádku. V této souvislosti by vedení věznice mělo u personálu povzbuzovat

rozumnou míru důvěry vůči vězňům a také očekávání, že se vězni mají vůli řádně chovat.

Vytvoření konstruktivních a pozitivních vztahů mezi personálem a vězni sníží nejen riziko

špatného zacházení, ale také zvýší kontrolu a bezpečnost. Takové vztahy silně přispívají

k tomu, že roste spokojenost vězeňského personálu s vlastní prací.

Je samozřejmé, že pozitivní vztahy mezi personálem a vězni budou do značné míry

záviset na dostatečném počtu personálu přítomného v kteroukoliv dobu v prostorách pro

zadržování a v zařízeních využívaných vězni pro různé aktivity. Delegace CPT často

shledávají, že tomu tak není. Celkově nízký počet personálu a/nebo konkrétní systémy

dozoru, které snižují možnosti přímého kontaktu s vězni, mají nesporně negativní vliv na

rozvoj pozitivních vztahů; tyto nedostatky budou obecně vytvářet prostředí nejistoty jak pro

personál, tak pro vězně.

Mělo by být také zmíněno, že kde je počet personálu nedostatečný, může být

v zařízení zachován základní stupeň bezpečnosti a udržení režimu jen za předpokladu

uchýlení se k velkému počtu přesčasů. Takový stav může u personálu velmi lehce způsobit u

dozorců vysoký stupeň stresu a jejich předčasné “vyhoření” („burnout“), tedy situace které

může lehce vyostřit napětí přítomné v každém vězeňském prostředí.

23

Násilí mezi vězni

27. Povinnost řádné péče, kterou dozorci mají jim svěřeným osobám zabezpečit

zahrnuje odpovědnost za jejich ochranu před jinými vězni, které jim chtějí způsobit újmu. Ve

skutečnosti jsou násilné incidenty mezi vězni běžným jevem ve všech vězeňských systémech;

představují celý rozsah jevů, od jemných forem obtěžování, po otevřené zastrašování až po

vážné fyzické útoky.

Vypořádání se s fenoménem násilí mezi vězni vyžaduje, aby vězeňský personál byl

v takové pozici - což zahrnuje odpovídající počet personálu - kdy je schopen vykonávat svoje

oprávnění a úkoly v oblasti dozoru odpovídajícím způsobem. Vězeňský personál musí

rozpoznat potencionální problém a musí být odhodlaný i řádně vycvičený, aby v případě

nutnosti zasáhl. Rozhodujícím faktorem je v tomto ohledu existence pozitivních vztahů mezi

personálem a vězni, založených na konceptu bezpečného vězení a řádné péče; ponejvíce to

závisí na personálu a jeho náležitých schopnostech v oblasti mezilidské komunikace. Vedení

musí být také připraveno plně podpořit personál při vykonávání jejich oprávnění. Specifické

bezpečnostní opatření s ohledem na konkrétní situaci mohou být někdy skutečně nezbytné

(včetně důkladných prohlídek), nicméně tato opatření nepředstavují nikdy více než doplněk

výše uvedených základních požadavků. Vězeňský systém se navíc musí zabývat problémem

odpovídajícího zařazení a umístění vězňů.

Vězňům podezřelým nebo odsouzeným ze sexuálních trestných činů hrozí obzvlášť

vysoké nebezpečí napadení jinými vězni. Zabránit takovým činům je stále velmi složité.

Řešení, ke kterému se často přistupuje, představuje oddělení těchto vězňů od zbytku vězeňské

populace. Avšak dotčení vězni jsou nuceni zaplatit vysokou cenu za toto své - relativní -

bezpečí tím, že budou mít mnohem omezenější přístup k programům aktivit v porovnání

s aktivitami nabízenými v normálním vězeňském režimu. Druhý přístup spočívá v rozptýlení

vězňů obviněných nebo odsouzených za sexuální trestné činy po celém vězení. Jestli má mít

takový přístup úspěch, musí být zajištěno potřebné prostředí pro náležitou integraci těchto

vězňů do oddělení běžných cel; vězeňský personál musí být zejména upřímně odhodlán rázně

jednat s jakýmikoliv příznaky nepřátelství nebo pronásledování. Třetí přístup může spočívat

v přemístění vězňů do jiného zařízení, které bude spojeno s přijetím opatření k utajení povahy

jejich trestného činu. Každý z těchto přístupů má své výhody a nevýhody, přičemž CPT nemá

v úmyslu vyzdvihovat jeden přístup vůči jiným. Naopak, rozhodnutí, který přístup aplikovat,

bude především záležet na daných okolnostech každého jednotlivého případu.

24

Přeplněnost věznic

28. Fenomén přeplněnosti věznic pokračuje v ochromování vězeňských systémů v celé

Evropě a závažným způsobem podkopává snahy o zlepšení podmínek ve vězeňství. Negativní

účinky přeplněnosti vězení byly už zdůrazněny v předcházejících obecných zprávách.1 Během

postupného rozšiřování pole působnosti CPT po evropském kontinentě se výbor setkával

s vysokým počtem trestů odnětí svobody ve srovnání s počtem obyvatel, která má za následek

velkou přeplněnost věznic. Skutečnost, že stát zavírá tak vysoké počty svých občanů nemůže

být přesvědčivě vysvětlena vysokou mírou kriminality; do jisté míry musí být za tento stav

odpovědný všeobecný přístup složek vynucujících právo a justice.

Za těchto okolností není řešením navyšování částek peněz směřujících do

vězeňských zařízení. Naopak je třeba přehodnotit platné zákony a praxi, která se týká vazby a

nepodmíněných trestů odnětí svobody, jakož i rozsah možných alternativních trestů. To je

přesně přístup, který je podporován v doporučení Výboru ministrů č. 9 (99) 22 o přeplněnosti

věznic a nárůstu vězeňské populace. CPT pevně doufá, že principy stanovené v tomto

důležitém dokumentu budou skutečně členskými státy aplikovány; realizace těchto

doporučení si zaslouží důkladné monitorování Radou Evropy.

Velkokapacitní společné prostory

29. V několika zemích navštívených CPT - zejména ve střední a východní Evropě –

jsou vězni často umísťováni do velkokapacitních společných prostor, které obsahují všechny

či většinu příslušenství používaných pravidelně vězni, t.j. prostory na spaní, obývací části,

stejně jako sociální zařízení. CPT má námitky proti samotnému principu takových způsobů

umísťování v uzavřených věznicích a tyto námitky jsou ještě důraznější, když jsou v těchto

pochybných prostorech vězni drženi v extrémně stísněných a nezdravých podmínkách. Různé

faktory - včetně faktorů kulturní povahy - mohou bezpochyby přispívat k preferování

uspořádání s větším počtem vězňů v jedné místnosti s více postelemi oproti individuálním

celám. Nicméně neexistuje nic, co by takové uspořádání podporovalo a mnoho toho co může

hovoří proti takovému uspořádání, kdy desítky vězňů musí žít a spát dohromady v jednom

sále.

1 Druhá obecná zpráva – CPT/Inf (92) 3, odstavec 4 a sedmá obecná zpráva – CPT/Inf (97) 10, odstavce 12-15.

25

Velkokapacitní místnosti nevyhnutelně pro vězně implikují nedostatek soukromí

v jejich každodenním životě. Nadto v nich existuje vysoké riziko zastrašování a násilí. Taková

uspořádání mají sklon podporovat rozvoj kriminálních subkultur a usnadňovat udržování

zločinných spolčení. Při takovém uspořádání může také být mimořádně ztížen nebo i přímo

znemožněn řádný dozor; např. v případě vězeňských nepokojů je obtížné se vyhnout zásahům

zvenku za použití značné síly. V případě používaní těchto velkokapacitních místností je také

téměř nemožné zajistit odpovídající umístění jednotlivých vězňů, založené na posouzení rizik

a potřeb případ od případu. Všechny tyto problémy jsou umocněny, když počty umístěných

osob překračují únosnou kapacitu prostoru; často v takových situacích bude docházet k

nadměrnému zatížení společného příslušenství, jako jsou umyvadla nebo toalety a

nedostatečné větrání vede v takové situaci pro takové množství osob velmi často ke vzniku

politováníhodných podmínky.

CPT musí nicméně zdůraznit, že přesun z velkokapacitních prostor k menším

jednotkám musí být doprovázen opatřeními, kterými bude zajištěno, že vězni stráví

přiměřenou část dne mimo ubytovací jednotky smysluplnými aktivitami různého druhu.

Přístup k dennímu světlo a čerstvému vzduchu

30. CPT se často setkává s různými prostředky, jako kovovými okenicemi, tabulkami či

pláty, které jsou v oknech cel a které zbavují vězně přístupu k dennímu světlu a zabraňují

čerstvému vzduchu proudit do ubytovacího prostoru. Tato praxe je zejména častá ve

vazebních věznicích. CPT plně akceptuje, že pro určité vězně je na místě přijmout specifická

bezpečnostní opatření pro zabránění rizika domlouvání a/nebo kriminálních aktivit. Ovšem

taková opatření by měly být výjimkou a nikoli pravidlem. To znamená, že odpovědné orgány

musí posoudit každý případ vězně zvlášť, aby rozhodly, zda specifická bezpečnostní opatření

jsou skutečně v daném případě ospravedlněná. Navíc ani v případě kdy jsou taková opatření

nezbytná, by neměly nikdy zahrnovat zbavení dotčených vězňů denního světla a čerstvého

vzduchu. To jsou základní prvky života, které má právo požívat každý vězeň; jejich absence o

vytváří podmínky příznivé pro šíření nemocí, zejména tuberkulózy.

CPT uznává, že zabezpečení slušných životních podmínek ve vězeňských

zařízeních může být velmi nákladné a jejich zlepšení v mnohých státech zabraňuje nedostatek

finančních prostředků. Nicméně odstranění prostředků blokujících okna vězeňských cel (a

umístění alternativních bezpečnostních prostředků vhodné konstrukce v těch výjimečných

případech, kdy je to nezbytné) by si neměly vyžadovat značné investice a přitom by byly

velkým přínosem pro všechny.

26

Přenosné nemoci

31. Šíření přenosných nemocí a zejména tuberkulózy, hepatitidy a HIV/AIDS se

v několika evropských zemích stalo významným problémem veřejného zdraví. I když se tento

problém dotýká celé populace, v některých vězeňských systémech tyto nemoci narostly do

dramatických rozměrů. V této souvislosti byl CPT nucen při několika příležitostech vyjádřit

vážné znepokojení nad neadekvátností opatření přijatých k řešení tohoto problému. Materiální

podmínky, ve kterých jsou vězni drženi často navíc mohou ještě napomáhat šíření těchto

nemocí.

CPT si je vědom, že v obdobích ekonomických potíží - se kterými se dnes potýká

mnoho zemí navštívených CPT - je nutno činit oběti, včetně těch ve vězeňských systémech.

Ovšem nehledě na potíže, kterým je nutno čelit v tom kterém čase, samotný akt zbavení

svobody sebou vždy nese povinnost řádné péče, která si vyžaduje účinné metody prevence,

kontroly a zacházení. Dodržení této povinnosti veřejnými orgány je o to důležitější, když jde

o péči požadovanou k léčení životu nebezpečných nemocí.

Používání nejnovějších metod pro vyšetření, pravidelné dodávky léčiv a

souvisejících prostředků, dostupnost personálu zajištujícího, že vězni budou brát správné

dávky předepsaných léků ve správných intervalech a poskytnutí zvláštní diety v potřebných

případech, představují základní elementy účinné strategie boje s výše zmíněnými nemocemi a

poskytují patřičnou péči vězňům, kteří jí potřebují. Obdobně materiální podmínky v celách

vězňů s přenosnými nemocemi musí být nápomocny ke zlepšení jejich zdravotního stavu;

musí v nich být denní světlo, dobré větrání, uspokojivé hygienické podmínky a je nutno se

vyvarovat přeplněnosti.

Dále, pokud to není z lékařských důvodu nezbytně nutné, tak by dotčení vězni

neměli být odděleni od zbytku vězeňské populace. V této souvislosti by CPT rád zejména

zdůraznil, že neexistuje žádný lékařský důvod pro oddělení vězňů pouze na základě toho, že

jsou HIV pozitivní.

Aby byly rozptýleny veškeré mylné představy ohledně těchto otázek, je úkolem

národních orgánů zajistit úplný vzdělávací program o přenosných nemocech jak pro vězně,

tak pro vězeňský personál. Takový program by měl obsahovat metody přenosu nemocí,

prostředky ochrany jakož i na aplikaci adekvátních preventivních opatření. Zejména by mělo

být zdůrazněno riziko přenosu HIV a hepatitidy B/C sexuálním stykem a nitrožilním

užíváním drog a měla by být vysvětlena role tělesných tekutin, jako nositelů viru HIV a

hepatitidy.

Musí být také zdůrazněno, že před testováním nebo v případě pozitivního testu by

měly být poskytnuty odpovídající informace a poradenství. Dále je samozřejmostí, že

informace týkající se pacienta by měly být chráněny lékařským tajemstvím. Jakékoliv zásahy

do tohoto tajemství by měly být založeny na informovaném souhlasu dotčených osob.

27

Aby potírání výše zmíněných nemocí bylo efektivní, tak je nutné, aby všechny

v této oblasti působící ministerstva a úřady v dané zemi co nejlepším způsobem koordinovaly

své postupy. V tomto ohledu by CPT chtěl zdůraznit, že musí být zajištěno pokračování

v léčbě i po propuštění z vězení.1

Oddělení s nejpřísnějším režimem

32. V každé zemi jistá část vězňů představuje mimořádné bezpečnostní riziko, což

vyžaduje zabezpečení zvláštních podmínek jejich věznění. Předpoklad vysokého

bezpečnostního rizika těchto vězňů může vycházet z povahy trestných činů, které spáchali,

způsobu jakým reagují na omezení života ve vězení, nebo z jejich

psychologické/psychiatrické charakteristiky. Tato skupina vězňů tvoří (či by alespoň měla,

pokud systém zařazování vězňů funguje uspokojivě) velmi malý podíl celkové vězeňské

populace. Nicméně jedná se o skupinu, o kterou se CPT zvlášť zajímá, protože potřeba

výjimečných opatření vůči těmto vězňům sebou nese také větší riziko nelidského zacházení.

Vězni, kteří představují zvláštní bezpečnostní riziko by měli uvnitř svých oddělení

požívat relativně uvolněný režim jako kompenzaci za jejich přísné podmínky věznění.

Zejména by jim mělo být umožněno stýkat se uvnitř oddělení s jejich spoluvězni a měl by jim

být poskytnut velký výběr aktivit. Zvláštní snaha by měla být věnována vytvoření dobré

vnitřní atmosféry v těchto odděleních s nejpřísnějším režimem. Cílem by mělo být vytvoření

pozitivních vztahů mezi vězni a vězeňským personálem. To není v zájmu pouze humánního

zacházení s obyvateli těchto oddělení, ale také pro zachování účinného dohledu a celkové

bezpečnosti, stejně jako osobní bezpečnosti personálu.

Existence uspokojivého programu aktivit je zrovna tak důležitá – možná ještě

důležitější - v oddělení s nejpřísnějším režimem, jako v normálním oddělení. Může to velmi

pomoci v boji se škodlivými účinky na vězňovu osobnost, zatímco žije v uzavřené atmosféře

takového oddělení. Nabízené aktivity by měly být co nejrůznorodější (vzdělávání, sport, práce

odborného charakteru atd.). Zejména v rámci pracovních aktivit mohou požadavky

bezpečnosti vyloučit mnoho druhů činností, které jsou dostupné v normálních odděleních

věznic. Nicméně by to nemělo znamenat, že by vězňům měly být nabízeny pouze práce

monotónního charakteru.

1 Viz také „Zdravotní péče ve věznicích“, část „přenosné nemoci“.

28

Je naprosto zásadní, že vězni by neměli být podrobeni zvláštnímu bezpečnostnímu

režimu déle než si vyžaduje riziko, které představují. Proto musí být pravidelně

přezkoumávána rozhodnutí o umístění do těchto oddělení. Tato přezkoumávání by vždy měla

být založena na nepřetržitém posuzování jednotlivého vězně a to osobami speciálně

vyškolenými pro takové posuzování. Vězni by měli být maximálně informováni o důvodech

jejich umístění a o prodloužení umístění, pokud je nutné; to jim mimo jiné umožní účinně

využít příležitostí k podání stížnosti proti danému opatření.

Vězni odsouzení na doživotí a další s dlouhodobými tresty

33. V mnoha evropských zemích je počet vězňů odsouzených na doživotí a dalších

dlouhodobých vězňů na vzestupu. Během některých svých návštěv CPT konstatoval, že

situace těchto vězňů zdaleka není uspokojivá, co se materiálních podmínek, aktivit a možností

kontaktu s lidmi týká. Mnoho z nich bylo vystaveno zvláštním omezením, které potencionálně

ještě zhoršují škodlivé účinky dlouhodobého uvěznění; příklady takových omezení

představuje stálá separace od zbytku vězeňské populace, nasazovaní pout, kdykoliv je vězeň

veden ze své cely, zákaz komunikace s jinými vězni a omezení práva návštěv. CPT nevidí

žádný ospravedlnění pro takto plošně aplikovaná omezení na všechny vězně se specifickým

druhem trestu, bez toho aby byla náležitě zohledněna individuální rizika, která ten který vězeň

může (nebo nemusí) představovat.

Dlouhodobé uvěznění může mít na vězně několik desocializujících účinků. Vedle

problému jejich institucionalizace, mohou dlouhodobě uvězněné osoby trpět řadou

psychologických problémů (včetně ztráty sebeúcty a zhoršení společenských dovedností) a

mít tendenci být stále více odcizeni od společnosti, do které se téměř všichni nakonec vrátí.

Podle názoru CPT by se režimy určené pro vězně vykonávající dlouhé tresty, měly snažit

kompenzovat tyto účinky pozitivní a proaktivní cestou.

Tito vězni by měli mít přístup k široké škále cílevědomých aktivit různého druhu

(práce, pokud možno s prvky odborné přípravy; vzdělávání; sport; společenské

odpočinkové/družení se). Nadto by jim mělo být umožněno vykonávat jistý stupeň kontroly

nad způsobem jak budou trávit svůj čas, čímž se podporuje jejich smysl pro samostatnost a

osobní odpovědnost. Další kroky by měly být také učiněny za tím účelem, aby byl výkon

trestu stráven smysluplným způsobem, zejména uplatnění individuálních plánů a odpovídající

psychosociální podpora jsou důležitými prvky pomáhající vězňům smířit se s dobou jejich

uvěznění a připravit se na propuštění, až nastane čas. Negativní účinky institucionalizace

vězňů vykonávajících dlouhé tresty budou méně zřetelné a vězni budou lépe připraveni na

propuštění, pokud je jim fakticky umožněno zachovávat kontakt s vnějším světem.

29

III. Zdravotní péče ve věznicích

Výňatek ze třetí souhrnné zprávy [CPT/Inf (93) 12]

30. Mandát CPT se přímo vztahuje na poskytování zdravotní péče osobám ve výkonu

trestu odnětí svobody.1 Nedostatečná úroveň zdravotní péče může totiž velmi rychle vést

k situaci, kterou lze charakterizovat jako „nelidské a ponižující zacházení“. Kromě toho může

úroveň zdravotní péče poskytované v zařízeních pro výkon trestu odnětí svobody sehrát

důležitou roli v boji proti špatnému zacházení v těchto zařízeních i na jiných místech (zvláště na

policejních služebnách). Navíc je to dobrá cesta jak pozitivně působit na celkové zlepšení kvality

života v jednotlivých zařízených určených pro výkon trestu.

31. V následujících odstavcích jsou popsány některé se závažných problémů, se kterými

se CPT setkal při zkoumání poskytovaní zdravotní péče v zařízeních určených pro výkon trestu.

Úvodem CPT předesílá a zdůrazňuje své zjištění, že pokud ne všechny, pak jistě převážná

většina navštívených zemí, již běžně uznává obecný princip, že vězni mají nárok na stejnou

úroveň zdravotní péče, jaká je poskytována ostatním občanům. Tento princip vychází ze

základních lidských práv jednotlivce.

32. Během svých návštěv, v zařízeních pro poskytování zdravotní péče osobám ve

výkonu trestu odnětí svobody, se pozornost CPT zaměřila zvláště na oblasti, které se dají

rozdělit takto:

a. Přístup k lékaři

b. Rovnost péče

c. Souhlas pacienta a důvěrnost informací

d. Preventivní péče

e. Humanitární pomoc

f. Profesní nezávislost

g. Odborná způsobilost.

1 V této souvislosti je třeba zmínit doporučení č. R (98) 7 o etických a organizačních aspektech poskytování zdravotní péče ve věznicích, přijaté Výborem ministrů Rady Evropy 8. dubna 1998.

30

a. Přístup k lékaři

33. Při nástupu do vězení by měl být každý vězeň bezodkladně prohlédnut zdravotníkem.

Doposud výbor ve svých zprávách doporučoval, aby byl každý příchozí vězeň co nejdříve

vyslechnut lékařem a je-li to nutné, aby s ním byl též lékařem vyšetřen. Je třeba dodat, že v

některých zemích je toto vyšetření prováděno jiným, plně kvalifikovaným zdravotnickým

personálem, který zpracuje zprávu pro lékaře. Tento postup je také možný a lze jej považovat za

efektivní využití dostupných prostředků.1

Je také žádoucí, aby vězni při svém nástupu dostali leták nebo brožuru, která by je

informovala o existenci a poskytování zdravotní péče a základních hygienických opatřeních.

34. Během pobytu ve vězení by měl mít vězeň kdykoliv nárok na přístup k lékaři, bez

ohledu na jeho denní režim (ohledně přístupu k lékaři pro vězně v samovazbě, viz odstavec 56

druhé obecné zprávy výboru: CPT/Inf (92) 3). Zdravotní péče by tedy měla být zajištěna tak, aby

žádosti odsouzeného o kontakt s lékařem bylo vyhověno bez zbytečného odkladu.

Vězni by měli mít možnost požádat o zdravotní péči při zachování důvěrnosti

informací, např. prostřednictvím dopisu v uzavřené obálce. Vězeňští dozorci by neměli nijak

žádosti vězňů o kontakt s lékařem filtrovat.

35. Zdravotnická služba ve věznici by měla být schopna zajistit přinejmenším standardní

ambulantní konzultace a nezbytné ošetření (samozřejmě je ideální, pokud je zde nemocniční

oddělení s lůžky). Každému vězeni by měly být dostupné služby zubního lékaře. Dále je třeba

zajistit, aby vězeňští lékaři měli možnost požádat o vyšetření specialistu.

Vždy by měl být v pohotovosti lékař pro akutní případy. V areálu věznice by měl být

vždy přítomen někdo způsobilý poskytnout první pomoc, nejlépe někdo s uznanou

ošetřovatelskou kvalifikací.

Nad poskytováním ambulantní péče by měl, kde je to vhodné, vykonávat dohled

zdravotnický personál; v mnoha případech není vhodné, aby záleželo jen na vězni, zda vyhledá

následnou lékařskou péči.

1 Tento požadavek byl formulován následovně: každý nově příchozí vězeň má být neprodleně

vyslechnut lékařem a podstoupit i psychologické vyšetření; v odůvodněných případech lze toto vyšetření

provést později během dne, speciálně v případech týkajících se vazby. Toto přijímací vyšetření může provést i plně kvalifikovaný ošetřovatel a podat pak lékaři zprávu.

31

36. Tyto služby by měly být podpořeny plně vybavenou nemocniční službou ve vězeňské

nebo v běžné nemocnici.

V případě, že je péče poskytována v civilní nemocnici, vyvstává otázka

bezpečnostních opatření. V této souvislosti CPT zdůrazňuje, aby odsouzení pobývající v civilní

nemocnici nebyli z bezpečnostních důvodů fyzicky připoutáváni k nemocničnímu lůžku nebo k

jinému zařízení. Je třeba najít jiné způsoby, jak řešit podobné situace; vytvoření zvláštního

oddělení v civilní nemocnici může být jedním z možných řešení.

37. V případě, že je potřebná hospitalizace nebo vyšetření vězně specialistou v nemocnici,

měl by být vězeň transportován dostatečně rychle a způsobem odpovídajícím jeho zdravotnímu

stavu.

b. Rovnost péče

i) všeobecné lékařství

38. Zdravotní péče ve věznicích by měla zahrnovat lékařské ošetření, ošetřovatelské

služby, ale i vhodné diety, fyzioterapii, rehabilitace a další potřebné speciální zařízení, za

podmínek srovnatelných s těmi, jakých se pacientům dostává mimo věznice. Tomu by mělo

odpovídat vybavení odpovídajícím lékařským, ošetřujícím a technickým personálem, i vhodné

prostory, zařízení a technické vybavení.

Je potřebná řádné kontrola stavu lékárny a podávání léků. Příprava léků by měla být

vždy svěřena kvalifikovanému personálu (farmaceut/ zdravotní sestra, atd.).

39. O každém pacientovi by měla být vedena zdravotnická dokumentace obsahující

diagnostické informace, průběžnou zprávu o vývoji zdravotního stavu pacienta a o

specializovaných vyšetřeních, které podstoupil. V případě přemístění vězně do jiné věznice je

třeba zajistit, aby jeho zdravotnická dokumentace byla předána lékařům v přijímající věznici.

Dále by měl zdravotnický personál vést denní záznamy o průběhu léčby jednotlivých

pacientů. Tyto záznamy jsou užitečné, neboť poskytují celkový pohled na zdravotní péči ve

věznici, zároveň upozorňují na specifické problémy, které se mohou objevit v budoucnosti.

40. Správné fungování zdravotní péče předpokládá, že se lékaři a ošetřovatelé pravidelně

setkávají a tvoří společně pod vedením odpovědného zkušeného lékaře zdravotnický tým.

32

ii) psychiatrická péče

41. Ve srovnání s běžnou populací je mezi vězni zvýšený výskyt psychiatrických

onemocnění. S ohledem na tuto skutečnost by měla každá věznice v rámci poskytování

zdravotní péče zajistit spolupráci s psychiatrem a část zdravotnického personálu by měla být v

tomto oboru proškolena.

Vybavenost lékařského a ošetřovatelského týmu a úprava věznic by měly umožňovat

fungování řádných farmakologických a psychoterapeutických programů i programů pracovní

terapie.

42. CPT zdůrazňuje roli vězeňského personálu při včasném odhalování vězňů trpících

některou z duševních poruch (např. deprese, podrážděnost, atd.) s ohledem na možnost učinit

včas vhodné změny v prostředí ve věznici. Toto lze podpořit tím, že část dozorců získá

přiměřené zdravotnické vzdělání.

43. Vězeň s duševním onemocněním by měl být držen v nemocničním zařízení, které je

pro tyto účely speciálně vybaveno a disponuje řádně vyškoleným personálem. Toto zařízení

může být buď civilní psychiatrická léčebna, nebo speciálně vybavené psychiatrické oddělení

v rámci vězeňského systému.

Na jednu stranu je třeba říci, že z etického hlediska je často lepší, aby byli vězni

hospitalizováni mimo vězeňský systém v institucích, které poskytují veřejné zdravotnické

služby. Na druhou stranu lze argumentovat tím, že začlenění psychiatrických léčeben do

vězeňského systému zajišťuje optimální podmínky k zajištění bezpečnosti, léčby a sociálních

služeb.

Bez ohledu na zvolené řešení je třeba zajistit, aby zařízení pro poskytování

psychiatrické péče mělo odpovídající kapacitu; příliš často totiž dochází k tomu, že potřebné

hospitalizaci předchází dlouhá čekací doba. Umístění pacienta v psychiatrickém zařízení je

otázkou nejvyšší priority.

44. Duševně nemocní a násilní pacienti by měli být léčeni za přísného dozoru i dohledu

zdravotnického personálu, je-li to potřeba, mohou u nich být aplikována sedativa. Použití

fyzických omezujících prostředků je ospravedlnitelné jen v mimořádných případech a vždy musí

být nejdříve výslovně schváleno lékařem nebo o něm musí být lékař okamžitě informován a

požádán o souhlas s jejich použitím. Prostředky fyzického omezení je třeba odstranit při nejbližší

možné příležitosti. Nikdy nesmí být aplikovány, nebo jejich aplikace prodloužena, jako forma

trestu.

V případě použití fyzických omezujících prostředků je třeba o takovém opatření učinit

záznam do zdravotnické dokumentace pacienta i do zvláštního registru. Tyto záznamy musí

obsahovat údaje o tom, kdy začalo a kdy skončilo použití tohoto prostředku, stejně jako

okolnosti případu a důvody pro jeho použití.

33

c. Souhlas pacienta a důvěrný charakter informací

45. Svobodný a informovaný souhlas patří spolu s respektováním důvěrného charakteru

informací k základním právům jednotlivce. Tato práva mají zásadní význam pro vytvoření

důvěrného vztahu mezi lékařem a pacientem, zvláště ve věznicích, kde vězni nemají možnost

svobodné volby lékaře.

i) souhlas pacienta

46. Pacientům je potřeba poskytnout veškeré relevantní informace (je-li to nezbytné, ve

formě lékařské zprávy) vztahující se k jejich případu, musí být seznámeni s plánovanou léčbou a

léky, které jsou jim předepisovány. Pacienti by měli mít možnost konzultovat obsah jejich

vězeňské zdravotnické dokumentace, ledaže to nelze doporučit z terapeutického hlediska.

Měli by mít možnost vyžádat si tyto informace, aby je mohli sdělit svým rodinám,

právníkům, nebo lékaři mimo věznici.

47. Každý pacient schopný vlastního úsudku má právo odmítnout léčbu nebo jakýkoli

lékařský zákrok. K jakýmkoli výjimkám z této zásady může dojít pouze na základě zákona a za

jasně a úzce vymezených okolností, které platí pro celou populaci.

Obtížná situace obvykle nastává v případě, kdy je rozhodnutí pacienta v konfliktu s

obecnou povinností lékaře poskytnout zdravotní péči. Toto může nastat například tehdy, když je

pacient ovlivněn osobním přesvědčením (např. odmítá transfuzi krve), nebo v případech, kdy

používá své tělo, případně se i hodlá zmrzačit, aby si vynutil splnění svých požadavků, na

protest proti některé instituci nebo aby vyjádřil podporu určité věci.

V případě protestní hladovky budou v některých zemích úřady nebo profesní

organizace, jakmile nastanou vážné poruchy vědomí pacienta, požadovat zásah lékaře, aby se

zabránilo smrti. V jiných zemích je pravidlem nechat toto rozhodnutí na odpovědném lékaři,

který si zjistí potřebné informaci a zváží veškeré relevantní fakta.

48. Pokud jde o otázku lékařských výzkumů mezi vězni, je nesporné, že v těchto

případech je třeba nejvyšší opatrnosti s ohledem na to, že souhlas vězně může být ovlivněn

faktem jeho uvěznění. Měly by existovat pojistky, které zabezpečí, že vězeň poskytl svobodný a

informovaný souhlas se svou účastí na výzkumu.

Pravidla pro tuto oblast musí být stejná, jaká platí i pro veřejnost, nejlépe pod

dohledem komise pro etiku. CPT dodává, že upřednostňuje výzkum zaměřený na vězeňskou

patologii nebo epidemiologii a další aspekty specifické pro podmínky ve vězení.

49. K zařazení vězňů do vzdělávacích programů pro studeny by mělo docházet jen s jejich

souhlasem.

34

ii) důvěrnost informací

50. Lékařské tajemství by mělo být ve věznicích respektováno stejně jako mimo ně.

Vedení zdravotnické dokumentace je úkolem lékaře.

51. Veškeré lékařské prohlídky vězňů (ať už vstupní nebo pozdější) by měly probíhat mimo

doslech, a pokud si lékař nepřeje něco jiného, i mimo dohled vězeňské služby. Vězni by měli být

vyšetřováni individuálně a nikoli ve skupinách.

d. Preventivní péče

52. Zdravotní péče ve věznicích by se neměla omezovat pouze na léčení nemocných.

Součástí této péče by měla být i sociální a preventivní lékařství.

i) hygiena

53. Mezi další povinnosti vězeňské zdravotnické služby - spolu s dalšími příslušnými

orgány - patří dohled nad zásobováním (množství, kvalita, příprava a distribuce jídla) a

hygienickými podmínkami (čistota oblečení a lůžek; přístup k tekoucí vodě; hygienická

zařízení), stejně jako nad vytápěním, osvětlením a větráním cel. Všímat by si měli i zařízení pro

práci a cvičení na čerstvém vzduchu.

Zdravotní závadnost, přeplněnost věznice, dlouhodobá izolace a nečinnost si mohou

vynutit potřebu lékařského péče pro jednotlivé vězně, nebo obecnou iniciativu vůči

odpovědnému orgánu.

ii) přenosné nemoci 1

54. Zdravotnický personál věznice by měl dbát na pravidelné informování vězňů i

zaměstnanců věznice o přenosných chorobách (zejména o hepatitidě, AIDS, tuberkulóze a

kožních infekcích). Tam, kde je to vhodné, by měla být provedena lékařská prohlídka osob,

které přišly do kontaktu s nakaženými vězni (spoluvězni, vězeňský personál, častí návštěvníci).

55. Pokud se týče AIDS, mělo by být poskytováno odpovídající poradenství před

testováním a je-li to potřeba, i po něm. Vězeňský personál by měl být průběžně proškolován v

otázkách týkajících se potřebných preventivních opatření a vhodných reakcí v případě nakažení

virem HIV a měl by dostávat vhodné instrukce pro zabránění diskriminace a zachování

mlčenlivosti.

56. CPT dále zdůrazňuje, že neexistuje žádné lékařské odůvodnění pro izolaci HIV

pozitivních vězňů, u kterých je nemoc bez klinických příznaků.2

1 Viz také "Výkon vazby a trestu", část "Přenosné nemoci". 2 Později přeformulováno následovně: z lékařského hlediska neexistuje důvod k oddělení vězně pouze na základě toho, že je HIV pozitivní.

35

iii) prevence sebevražd

57. Prevence sebevražd je další záležitostí spojenou s poskytováním zdravotní péče ve

věznicích. Je třeba zajistit řádnou informovanost o tomto problému a postarat se o to, aby byly

přijata odpovídající opatření.

58. Velmi důležitou roli v této oblasti hraje lékařské vyšetření při nástupu do věznice a

během přijímacího procesu; je-li vykonáváno řádně, může pomoci odhalit alespoň některé

potenciální sebevrahy a pomoci zmírnit úzkost, kterou pociťují všichni nově příchozí vězni.

Personál věznice by měl být bez ohledu na konkrétní pracovní zařazení schopen

rozeznat příznaky signalizující nebezpečí sebevraždy (což vyžaduje, aby byl v těchto

dovednostech proškolen). V této souvislosti je třeba připomenout, že zvýšené riziko sebevraždy

se vyskytuje v obdobích před a okamžitě po soudním přelíčení a u některých osob též před

propuštěním na svobodu.

59. Osoba, u které bylo rozpoznáno riziko sebevraždy by měla být po potřebnou dobu

podrobena zvláštnímu dohledu. Tyto osoby by neměly mít přístup k předmětům, které by mohly

použít ke spáchání sebevraždy (mříže, střepy, pásky, šňůrky atd.).

Měly by být přijaty kroky pro to, aby byla zabezpečena řádná informovanost –

v rámci daného zařízení i mezi zařízeními (zejména mezi jejich zdravotnickými pracovníky) – o

osobách, u kterých bylo identifikováno možné riziko sebevraždy.

iv) prevence násilí

60. Zdravotnický personál může přispívat k prevenci násilí mezi vězni pečlivým vedením

záznamů o zraněních a případným poskytnutím všeobecných informací příslušným orgánům.

Mohou poskytnout i informaci o konkrétních případech, to však zpravidla jen se souhlasem

dotčených vězňů.

61. Všechny známky násilí pozorované při lékařské prohlídce vězně při jeho nástupu by

měly být plně zaznamenány společně s relevantními stanovisky vězně a se závěry lékaře. Poté

by měl být s touto zprávou seznámen vězeň.

Stejný postup je třeba uplatnit vždy, když je u vězně prováděna lékařská prohlídka v

souvislosti s násilím ve věznici (viz také odstavec 53 druhé obecné zprávy CPT: CPT/Inf (92)

3), nebo po jeho návratu do vězení poté, co byl pro účely vyšetřování svěřen do péče policie.

62. Zdravotnický personál by měl vést statistiky o zjištěných zraněních pro potřeby vedení

věznice, ministerstva spravedlnosti atd.

36

v) sociální a rodinné vazby

63. Zdravotnický personál může pomoci zabránit rozpadu sociálních a rodinných vazeb,

ke kterému často v souvislosti s uvězněním dochází. Měl by podporovat – ve spolupráci s

orgány sociální péče – opatření, která příznivě působí k udržení kontaktu vězňů s vnějším

světem, a to prostřednictvím vhodně vybavených místností pro návštěvy, vhodných podmínek

pro setkávání s rodinou, partnerem a dětmi, a udělováním propustek k rodinným, profesním,

vzdělávacím či sociokulturním účelům.

Vězeňský lékař může podle okolností podniknout kroky k obstarání jednorázové

platby nebo opakovanou výplatu dávek sociálního zabezpečení pro vězně a jejich rodiny.

e. Humanitární pomoc

64. Lze identifikovat některé specifické kategorie vězňů, zasluhujících si zvláštní ochranu.

Vězeňští zdravotničtí pracovníci by měli věnovat zvýšenou pozornost jejich potřebám.

i) matka a dítě

65. Je všeobecně uznávanou zásadou, že děti by se neměly narodit ve vězení. Ze zjištění

CPT vyplývá, že je tato zásada respektována.

66. Je třeba zabezpečit, aby matka s dítětem mohla trávit alespoň určitý čas. Jsou-li

společně ve vězení, musí být umístěni v podmínkách vyhovujících jejich potřebám, nejlépe v

zařízení podobném jeslím a pod dohledem personálu vyškoleného v péči o novorozence a děti.

Dlouhodobá opatření, zvláště pak oddělení dítěte od matky a jeho umístění mimo

zařízení je potřeba činit případ od případu na základě pedo-psychiatrických a medicínsko-

sociálních posudků.

ii) adolescenti

67. Adolescence je období důležité pro formování osobnosti člověka, vyžadující zvláštní

úsilí ke zmírnění rizika dlouhodobé sociální nepřizpůsobivosti.

Během pobytu ve vazbě by adolescentům mělo být umožněno zůstat na jednom místě,

měli by mít u sebe osobní předměty a být umístěni v příznivých sociálních skupinách. Jejich

denní režim by měl být založen na intenzivní aktivitě zahrnujících sociálně-naučná setkání,

sport, vzdělávání, přípravu na povolání, vycházky s doprovodem a další vhodné volitelné

činnosti.

37

iii) vězni s poruchami osobnosti

68. Mezi pacienty vězeňské zdravotnické služby se vždy vyskytuje určitá část duševně

nevyrovnaných, nestabilních osob, které v sobě nesou pozůstatky rodinných traumat,

dlouhotrvajících drogové závislosti, konfliktů s autoritami a další nepříznivé sociální zkušenosti.

Mohou být násilničtí, mít sebevražedné sklony, nebo se vyznačovat nebezpečným sexuálním

chováním, a po většinu času mohou být neschopní se kontrolovat a postarat se o sebe.

69. Potřeby těchto vězňů nejsou jen medicínské povahy, vězeňský lékař může podpořit

rozvoj sociálně-terapeutických programů ve vězeňských jednotkách, které jsou organizovány na

komunitním principu a vystaveny pozornému dohledu personálu.

Jednotky tohoto typu mohou zmírnit pocity ponížení, pohrdání sebou samým a

nenávisti, posílit smysl vězňů pro zodpovědnost a připravit je na návrat do společnosti. Další

výhodou přímo plynoucí z těchto programů je aktivní účast a odpovědnost vězeňského

personálu.

iv) vězni nezpůsobilí dalšího výkonu trestu

70. Typickými zástupci tohoto typu vězňů jsou osoby trpící nevyléčitelnými chorobami

s prognózou brzké smrti, vězni trpící vážnou chorobou, kterou není možno úspěšně léčit ve

vězení, vězni s těžkým zdravotním postižením nebo vězni pokročilého věku. Pokračující

zadržování takových osob ve vězení může vést k nepřijatelné situaci. V těchto případech je na

vězeňském lékaři, aby zpracoval zprávu pro odpovědné činitele a navrhl alternativní opatření.

f. Profesní nezávislost

71. Zdravotnický personál v jakémkoliv vězení je potenciálně vystaven riziku. Povinnost

starat se o své pacienty (nemocné vězně) se může často dostat do konfliktu s pokyny vedení

věznice a bezpečnostními opatřeními. Tyto skutečnosti často vedou k složitým etickým otázkám

a rozhodnutím. Pro zachování jejich nezávislosti v otázkách zdravotní péče by podle názoru

CPT měli být zdravotničtí pracovníci co nejvíce napojeni na hlavní proud poskytování zdravotní

péče ve společnosti.

72. Bez ohledu na oficiální pracovní zařazení a pravomoc by se měl vězeňský lékař při

svých rozhodnutích řídit výlučně medicínskými kritérii.

Kvalitu a efektivnost léčby by měl posuzovat jen kvalifikovaný lékařský orgán.

Takový orgán by měl řídit i zásobování zdravotnické služby, to by nemělo být svěřeno orgánům

zodpovědným za bezpečnost nebo správu zařízení.

38

73. Vězeňský lékař je osobním lékařem pacienta. V zájmu zachování dobrého vztahu

mezi lékařem a pacientem, by tento lékař neměl být žádán, aby potvrdil, zda je vězeň schopen

podstoupit trest. Neměl by provádět ani vyšetření pro úřední účely, kromě naléhavých případů,

kdy není možné přizvat jiného lékaře.

74. Je třeba připomenout, že u vězeňského lékaře je již samotnou situací ve vězení

omezena profesní svoboda: nemůže si svobodně vybírat pacienty, stejně jako nemají na výběr

ani vězni. Musí dostát své profesionální povinnosti, dokonce i když pacient porušuje lékařská

pravidla, nebo se uchýlí k výhrůžkám či násilí.

g. Odborná způsobilost

75. Vězeňští lékaři a ošetřující personál musí mít speciální odborné znalosti, které jim

umožňují poradit si s jednotlivými formami vězeňské patologie a přizpůsobit léčebné metody

podmínkám ve vězení.

Měly by být rozvíjeny zejména jejich odborné schopnosti zaměřené k předcházení

násilí – a v případě potřeby též k jeho zvládnutí.

76. Při zajišťování dostatečného počtu personálu se často stává, že sestrám pomáhají i

ošetřovatelé z řad vězeňských dozorců. Na všech úrovních je potřeba zajistit předávání

potřebných zkušeností prostřednictvím kvalifikovaných zaměstnanců a jejich pravidelnou

aktualizaci.

Úlohu ošetřovatelů mohou v některých případech vykonávat i vězni. Nespornou

výhodou takového postupu je to, že určitá část vězňů tak získává užitečné zaměstnání. Přesto

by to mělo být považováno jen za krajní řešení. Vězni by neměli být nikdy zapojeni do

podávání léků.

77. Závěrem CPT vyjadřuje svůj názor, že s ohledem na specifika poskytování lékařské

péče ve věznicích, by mohly existovat důvody pro vznik speciálních studijních oborů pro

lékaře i pro zdravotní sestry, které by spočívaly v postgraduálním studiu a pravidelných

školeních.

39

V. Cizí státní příslušníci zadržovaní na základě cizinecké legislativy

Výňatek ze sedmé obecné zprávy [CPT/Inf (97) 10]

A. Předběžné poznámky

24. Delegace CPT se často setkávají s cizími státními příslušníky zbavenými svobody

podle cizinecké legislativy (dále "zadržovaní cizinci"): osoby, kterým byl odepřen vstup do

dotyčné země; osoby, které vstoupily do země nelegálně a byly následně odhaleny úřady

země; osoby, jejichž povolení k pobytu vypršelo; žadatelé o azyl, jejichž zadržování je úřady

považováno za nezbytné apod.

V následujících odstavcích jsou popsána hlavní témata, kterým se CPT věnuje ve

vztahu k těmto osobám. CPT doufá, že touto cestou dopředu a jasným způsobem upozorní

vnitrostátní orgány na své názory týkající se zacházení se zadržovanými cizinci a také že

všeobecně podnítí diskusi o této kategorii osob zbavených svobody. Výbor uvítá jakékoli

poznámky k této části obecné zprávy.

B. Zařízení pro zadržování cizinců

25. Navštěvující delegace CPT se setkaly se zadržovanými cizinci v nejrůznějších

zařízeních s dozorem, od záchytných táborů na vstupních místech až po policejní stanice,

vězeňské ústavy a specializovaná střediska pro jejich zadržování. Pokud jde o tranzitní a

"mezinárodní" zóny na letištích, přesné právní postavení osob, kterým byl odepřen vstup do

země a umístěných v těchto zónách je předmětem určité polemiky. Při více příležitostech čelil

CPT argumentu, že tyto osoby nejsou "zbaveny svobody", neboť mohou kdykoli opustit zónu

tím, že nasednou na kterýkoliv mezinárodní let dle vlastního výběru.

CPT však vždy zastával stanovisko, že pobyt v tranzitním nebo "mezinárodním"

prostoru se může, za určitých okolností, rovnat zbavení svobody ve smyslu článku 5 (1)(f)

Evropské úmluvy o lidských právech a tudíž spadá pod mandát výboru. Rozsudek vydaný 25.

června 1996 Evropským soudem pro lidská práva ve věci Amuur proti Francii může být

považován za potvrzující tento názor. V tomto případu, který se týkal čtyř žadatelů o azyl

držených 20 dní v tranzitní zóně letiště Paříž-Orly, Soud vyslovil, že "Pouhý fakt, že žadatelé

o azyl mohou dobrovolně opustit zemi, kde si přejí požádat o azyl nemůže vyloučit možnost

omezení („atteinte“) svobody ...“ a rozhodl, že „držení žadatelů v tranzitní zóně ... je

s ohledem na uložená omezení v praxi rovnocenné zbavení svobody“.

40

26. Záchytná zařízení v místech vstupu byla často shledána jako neadekvátní,

obzvláště pro delší pobyt. Konkrétně se delegace CPT při několika příležitostech setkaly s

osobami drženými dny v provizorních podmínkách v letištních halách. Rozumí se samo

sebou, že těmto osobám musí být poskytnuta vhodná zařízení pro spánek, zajištěn přístup k

zavazadlům a k vhodně vybaveným hygienickým a umývacím zařízením a umožněn pohyb na

čerstvém vzduchu každý den. Dále by jim měla být zaručena strava a v případě potřeby

lékařská péče.

27. V některých zemích se delegace CPT setkaly s tím, že zadržovaní cizinci byli

dlouhodobě (týdny a v některých případech i měsíce) zadržovány na policejních stanicích,

kde podléhali běžným materiálním podmínkám zadržování, zbaveni jakékoli možnosti

aktivity a občas nuceni sdílet celu s osobami podezřelými ze spáchání trestného činu.

Takováto situace je neobhajitelná.

CPT uznává, že vzhledem k povaze těchto případů může být někdy nevyhnutelné,

aby zadržovaní cizinci strávili nějaký čas v běžném zařízení na policejní stanici. Avšak

podmínky na policejní stanici často – i když ne vždy – nebývají vhodné k dlouhodobému

zadržování. Z těchto důvodů by se časové období, které stráví zadržovaní cizinci v takovýchto

zařízeních, mělo zkrátit na absolutní minimum.

28. V některých případech se delegace CPT setkaly s tím, že zadržovaní cizinci jsou

umístěni ve věznicích. I kdyby samotné podmínky zadržení těchto osob v dotyčném zařízení

byly adekvátní - což neplatí pro každý případ - CPT považuje takový přístup za zásadně

nesprávný. Vězení je z povahy věci místo nevhodné k zadržování někoho, kdo není ani

obviněn ani usvědčen ze spáchání trestného činu.

Je pravda, že v některých výjimečných případech může být vhodné umístit

zadržovaného cizince do vězení, pokud je známý jeho sklon k násilí. Dále zadržovaný cizinec,

který potřebuje ústavní léčbu, může být dočasně umístěn ve vězeňském zdravotnickém

zařízení v případě, že není dostupné jiné zabezpečené zdravotnické zařízení. Avšak takovéto

zadržované osoby by měly být drženy úplně odděleně od vězňů, ať už těch, kteří jsou ve

vazbě nebo odsouzených.

41

29. Podle názoru CPT, v případech, kdy se jeví jako nezbytné zbavit osoby svobody na

déletrvající dobu podle cizinecké legislativy, by tyto osoby měly být umístěny ve střediscích

zvláště vytvořených k tomuto účelu, skýtajících materiální podmínky a režim přiměřený

jejich právnímu postavení a obsazených vhodně kvalifikovaným personálem. Výbor s

potěšením potvrzuje, že tento přístup je stále více následován ve smluvních státech.

Zjevně by takováto střediska měla poskytovat ubytování, které je adekvátně

zařízeno, čisté a v dobrém stavu a které skýtá dostatečný životní prostor pro počet lidí zde

umístěných. Dále je třeba věnovat pozornost úpravě a dispozičnímu řešení prostorů, aby

pokud možno nenavozovaly dojem vězeňského prostředí. Co se týče aktivit, které by měly

spadat do režimu pobytu, pak by měly zahrnovat vycházky na čerstvém vzduchu, přístup do

společenské místnosti, k rádiu, televizi a novinám či časopisům stejně jako k dalším vhodným

druhům rekreace (stolní hry, stolní tenis). Čím delší je doba zadržování osob, tím pestřejší

činnosti by měly být osobám poskytnuty.

Personál v těchto střediscích pro zadržované imigranty má obzvláště obtížný úkol.

Za prvé se nevyhnutelně vyskytnou komunikační problémy způsobené jazykovou bariérou. Za

druhé, mnoho zadržovaných osob bude těžko přijímat skutečnost, že byli zbaveny svobody,

ačkoli nejsou podezřelé ze spáchání žádného trestného činu. Za třetí zde existuje riziko napětí

mezi zadržovanými osobami různých národností nebo etnických skupin. Proto CPT klade

důraz na to, aby dohlížející pracovníci v těchto střediscích byli pečlivě vybíráni a obdrželi

vhodné zaškolení. Tito pracovníci by měli disponovat dobře rozvinutými schopnostmi v

oblasti mezilidské komunikace a zároveň by měli být dobře obeznámeni s odlišnými

kulturami zadržovaných a alespoň někteří z nich by měli mít příslušné jazykové dovednosti.

Dále by měli být vyškoleni jak rozeznat možné příznaky stresových reakcí zadržovaných osob

(ať už posttraumatické reakce nebo reakce vyvolané sociokulturními změnami) a jak činit

vhodná opatření.

42

C. Záruky během zadržování

30. Zadržovaní cizinci - stejným způsobem jako ostatní kategorie osob zbavených

svobody – by měli mít hned od počátku jejich zadržování právo informovat o své situaci

osobu podle vlastního výběru a mít přístup k právníkovi a lékaři. Dále by měli být výslovně a

bezodkladně v jazyce, kterému rozumí, poučeni o svých právech a řízení, které v jejich

případě probíhá.

CPT si povšiml, že tyto požadavky jsou splněny v některých zemích, avšak

v některých nikoli. Delegace se během návštěv často setkávaly zejména se zadržovanými

cizinci, kteří prokazatelně nebyli plně informováni v jazyce, kterému rozumí o svém právním

postavení. Aby byly překonány tyto obtíže, zadržovaným imigrantům by se měl systematicky

poskytovat dokument vysvětlující probíhající řízení a jejich práva. Tento dokument by se měl

poskytovat v jazycích nejobvykleji používaných těmito osobami a v případě potřeby by měla

být možnost využít služeb tlumočníka.

31. Právo na přístup k právníkovi by mělo být zabezpečeno po celou dobu zadržování a

zahrnovat jak právo mluvit s právníkem bez přítomnosti třetí osoby tak právo na přítomnost

právního zástupce při výslechu u příslušných úřadů.

Ve všech zařízeních pro zadržované imigranty by měl být zajištěn přístup k lékařské

péči. Zvláštní pozornost by měla být věnována fyzickému a psychologickému stavu žadatelů

o azyl, z nichž někteří byli v zemích původu vystaveni mučení nebo jinému špatnému

zacházení. Právo na přístup k lékaři by mělo zahrnovat právo - pokud si tak zadržovaný přeje

- být vyšetřen lékařem dle své volby; avšak je možné od zadržovaného vyžadovat pokrytí

výdajů tohoto dodatečného vyšetření.

Obecně by zadržovaní cizinci měli být oprávněni udržovat kontakt s okolním

světem v průběhu svého zadržení a zvláště mít přístup k telefonu a právo přijímat návštěvy

příbuzných a zástupců relevantních organizací.

D. Riziko špatného zacházení po vyhoštění

32. Zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání zahrnuje

povinnost nevyslat osobu do země, kde existuje důvodná obava, že by byla vystavena riziku

mučení nebo špatného zacházení. To, zda smluvní strany naplňují tento požadavek je

samozřejmě předmětem zájmu CPT. Jaká je přesná úloha, kterou by se měl výbor snažit hrát v

souvislosti s touto otázkou?

33. Jakákoli oznámení adresovaná CPT ve Štrasburku osobami, které uvádějí, že mají

být poslány do země, kde budou vystaveny riziku mučení nebo špatného zacházení jsou

43

okamžitě předložena Evropské komisi pro lidská práva.1 Komise má lepší možnosti než CPT

přezkoumat tyto tvrzení a v případě potřeby přijmout preventivní opatření.

Pokud zadržovaný cizinec (nebo jakákoli jiná osoba zbavená svobody) v průběhu

návštěvy uvede, že má být poslán do země, kde bude vystaven riziku mučení nebo špatného

zacházení, navštěvující delegace CPT ověří, zda o tomto tvrzení byly informovány příslušné

národní orgány a zda je mu věnována patřičná pozornost. V závislosti na okolnostech může

delegace požadovat, aby byla průběžně informována o stavu zadržené osoby a/nebo

informovat zadrženou osobu o možnosti upozornit na její případ Evropskou komisi pro lidská

práva (a v tomto případě si ověřit, zda má tato osoba reálnou možnost podat stížnost ke

Komisi).

34. Avšak vzhledem k v podstatě preventivní funkci CPT, má Komise sklon zaměřit

svou pozornost na otázku, zda samotný proces rozhodování poskytuje dostatečné záruky proti

tomu, aby osoby byly poslány do zemí, kde jim hrozí riziko mučení nebo špatného zacházení.

V souvislosti s tím, se CPT bude zajímat o to, zda řízení probíhající v souvislosti s těmito

osobami jim poskytuje skutečnou možnost prezentovat svůj případ, a zda úředníci pověření

vyřizováním těchto případů mají potřebné vzdělání a přístup k objektivním a nezávislým

informacím o situaci v oblasti lidských práv v jiných zemích. Dále při uvážení možné

důležitosti zájmů, které jsou v sázce, by podle názoru výboru měla ještě před vykonáním

rozhodnutí o vyhoštění z území státu existovat možnost, se proti němu odvolat k nezávislému

orgánu.

E. Donucovací prostředky v kontextu vyhošťovacího řízení

35. Na závěr musí CPT poukázat na znepokojující zprávy z několika zemí o použití

donucovacích prostředků při vyhošťování zadržovaných imigrantů. Tyto zprávy obsahují

zvláště tvrzení o bití, spoutávání, ucpávání úst a podávání tišících léků proti vůlí dotyčných

osob.

36. CPT uznává, že bude mnohdy obtížné vynutit příkaz k vyhoštění cizího státního

příslušníka, který je rozhodnut zůstat na území státu. Osoby pověřené vymáháním práva

mohou být příležitostně nuceni použít síly, aby vykonali toto vyhoštění. Neměla by být však

použita větší síla než je nezbytně nutná. Bylo by obzvláště zcela nepřijatelné, aby vůči

osobám, na které se vztahuje příkaz k vyhoštění, bylo použito fyzické násilí s cílem je

přesvědčit, aby nastoupily do dopravního prostředku nebo jako trest za to, že tak neučinily.

Dále musí výbor zdůraznit, že ucpávání úst je vysoce nebezpečné opatření.

CPT by také rád zdůraznil, že poskytování léčiv osobám, které se mají podrobit

vyhoštění, může být provedeno výlučně na základě lékařského rozhodnutí a v souladu s

lékařskou etikou.

1 Od 1. listopadu 1998: „Evropskému soudu pro lidská práva“.

44

Letecká deportace cizích státních příslušníků

Výňatek z třinácté obecné zprávy [CPT/Inf (2003) 35]

27. Od počátku své činnosti CPT zkoumal podmínky zadržování osob zbavených

svobody podle cizinecké legislativy a touto problematikou se zabývala sekce sedmé obecné

zprávy CPT (CPT/Inf (97) 10, body 24 až 36). CPT vyložil v této zprávě některá základní

pravidla týkající se použití síly a donucovacích prostředků, v kontextu postupů při deportaci

zadržovaných imigrantů.

28. Na základě návštěv, které výbor uskutečnil od uveřejnění uvedené zprávy, může

CPT konkretizovat své poznatky o praktikách při letecké deportaci cizích státních příslušníků.

V průběhu návštěv se CPT zaměřil na metody zahrnující nucenou deportaci s eskortou1 a na

několik případů na které byl upozorněn, především v souvislosti s úmrtím deportované osoby,

s mírou používání donucovacích prostředků a/nebo tvrzeními o špatném zacházení. CPT

neomezil své zkoumání pouze na postupy uplatňované při nástupu do letadla a během letu;

monitoroval mnoho dalších aspektů, jako zadržování před deportací, kroky směřující

k přípravě návratu zadržovaného imigranty do země určení, opatření k zajištění vhodného

výběru a zaškolení příslušníků eskorty, vnitřní a vnější systémy pro monitorování chování

příslušníků eskort při deportacích, opatření přijatá po neúspěšném pokusu o deportaci atd.

29. Aby se mohl CPT podrobněji seznámit s postupy a prostředky v průběhu deportace,

obstaral si relevantní pokyny a směrnice. Zároveň získal i mnohé další dokumenty (statistiky

týkající se deportace, příkazy k eskortě, zprávy o incidentech, zprávy v kontextu právních

řízení, zdravotní potvrzení apod.) a prozkoumal používání donucovacích prostředků v

průběhu deportace. CPT rovněž provedl podrobné rozhovory v různých zemích s vedoucími

útvarů odpovědných za deportaci a s osobami, které měly být deportovány, z nichž některé

byly vráceny do zadržovacích zařízení po neúspěšném pokusu o deportaci.

1 Postupy při deportaci se klasifikují podle více faktorů, jako například míra použití síly, druh

použitých donucovacích prostředků, počet členů eskorty deportované osoby atd. Například v jedné z nedávno navštívených zemí se rozlišuje mezi odjezdem, při kterém není kladen žádný odpor, nuceným

odjezdem bez použití eskorty a nuceným odjezdem s použitím eskorty. Nejproblematičtějšími postupy

byly všeobecně ty, při kterých existovala kombinace použití síly, různých donucovacích prostředků a nasazení velkého počtu příslušníků eskorty až do příjezdu deportované osoby do země určení.

45

30. Po svých návštěvách vypracoval CPT několik směrnic, které by dotyčné země měly

dodržovat. Aby výbor podpořil širokou aplikaci těchto směrnic ve všech smluvních státech,

rozhodl se vytvořit skupinu nejdůležitějších pravidel a vytvořit k nim komentář, jak je

provedeno níže.

Následující pravidla musí být samozřejmě chápána ve světle zásadního závazku

neposlat osobu do země, kde existuje důvodná obava, že může být vystavena riziku mučení

nebo špatného zacházení.

31. CPT uznává, že bude mnohdy obtížné a stresující vykonat příkaz k deportaci vůči

cizímu státnímu příslušníku, který je rozhodnut, že zůstane na území státu. Ve světle všech

pozorování CPT v různých zemích - a obzvláště z prozkoumání řady záznamů o deportaci,

které obsahovaly tvrzení o špatném zacházení - je jasném, že letecké deportace jsou spojené s

prokazatelným rizikem nelidského a ponižujícího zacházení. Toto riziko existuje jak během

příprav k deportaci tak během samotného letu; je neodmyslitelnou součástí omezujících

prostředků/metod a riziko je ještě větší, když tyto prostředky/metody jsou používány ve

vzájemné kombinaci.

32. Na začátku by mělo být připomenuto, že je zcela nepřijatelné, aby vůči osobám,

na které se vztahuje příkaz k vyhoštění bylo použito fyzické násilí za účelem je

přesvědčit, aby nastoupily do dopravního prostředku nebo jako trest za to, že tak

neučinily. CPT vítá skutečnost, že v navštívených zemích je toto pravidlo obsaženo v mnoha

instrukcích vydaných pro tuto oblast. Například některé instrukce, které CPT prozkoumal,

zakazují použití donucovacích prostředků za účelem potrestání cizince za odpor, nebo použití

prostředků způsobujících zbytečnou bolest.

33. Je jasné, že jednou z klíčových otázek, které vyvstávají v okamžiku, kdy je

prováděna deportace je použití síly a donucovacích prostředků příslušníky eskorty. CPT

uznává, že tito příslušníci jsou někdy nuceni použít síly a donucovacích prostředků, aby

účinně vykonali deportaci, ale síla a donucovací prostředky by měly být použity jen

v nezbytné míře. CPT vítá skutečnost, že v některých zemích se použití síly a donucovacích

prostředků během deportace průběžně přezkoumává z pohledu jejich zákonnosti, vhodnosti a

přiměřenosti.

46

34. Otázka použití síly a donucovacích prostředků vzniká v okamžiku, kdy je

zadržovaná osoba puštěna z cely, ve které je držena před deportací (ať už je cela umístěna v

areálu letiště, v záchytném táboře, vězení nebo policejní stanici). Postupy používané

příslušníky eskorty k znehybnění osob, vůči kterým mají být omezující prostředky - jako

ocelová pouta nebo umělohmotné pásky - použity, si zaslouží zvláštní pozornost. Ve většině

případů jsou zadržované osoby schopné klást nasazení pout silný fyzický odpor. V případě,

kdy se příslušníci eskorty setkají s odporem, úplně imobilizují zadrženou osobu tak, že ji

položí na zem, obličejem dolů, aby jí mohli nasadit pouta. Držení osoby v této pozici,

obzvlášť když příslušníci eskorty tlačí svou vahou na různých místech těla zadržované osoby

(tlak na hrudním koši, tlak koleny na zádech, znehybnění krku), přičemž se dotyčná osoba

vzpírá, je spojené s rizikem poziční asfyxie.1

Podobné riziko existuje, když je deportovaná osoba umístěna na sedadlo v letadle,

začne klást odpor a příslušníci eskorty ji za použití síly nutí předklonit se a dát hlavu mezi

kolena, čímž se jí silně stlačuje hrudní koš. V některých zemích je použití síly k tomu, aby

byla osoba přinucena se předklonit na sedadle v dopravním prostředku tímto způsobem

zakázáno a tato metoda znehybnění osoby je povolena pouze pokud je to naprosto nezbytné k

tomu, aby byl uskutečněn konkrétní, krátký a oprávněný zákrok, jako nasazení, zkontrolování

nebo sundání pout a jen po dobu nezbytně nutnou k tomuto účelu.

CPT jednoznačně poukazuje na to, že použití síly a/nebo donucovacích

prostředků způsobilých vyvolat poziční asfyxii je nutné se vyhnout vždy, kdy je to

možné a použití těchto prostředků ve výjimečných případech musí být podrobeno

pravidlům, jejichž cílem je minimalizovat zdravotní riziko dotyčné osoby.

35. CPT se zájmem zaznamenal směrnice, které jsou platné v některých zemích, podle

kterých musí být omezující prostředky odstraněny během letu (od okamžiku, kdy letadlo

vzlétne). Pokud výjimečně musí být omezující prostředky ponechány, protože deportovaná

osoba pokračuje v agresivním chování, příslušníci eskorty byli poučeni, aby přikryli cizincovy

končetiny dekou (takovou, která je běžně vydávána pasažérům), aby ukryli omezující

prostředky před ostatními cestujícími.

Na druhou stranu, pokyny jako ty, jež byly donedávna uplatňovány v jedné z navštívených

zemí v souvislosti s nejproblematičtějšími deportacemi, kdy dotyčné osoby byly nuceny

používat plenky a během celého letu se jim nepovolilo použít toaletu kvůli jejich údajné

nebezpečnosti, mohou vést pouze k ponižujícím situacím.

1 Viz zejména „Positional Asphyxia – Sudden Death“ (Poziční asfyxie – náhlá smrt), US Department of

Justice, červen 1995, a průběh konference “Safer Restraint” v Londýně z dubnu 2002 pod záštitou Police Complaints Authority (www.pca.gov.uk).

47

36. S cílem předejít riziku poziční asfyxie zmíněné výše, CPT systematicky doporučil

úplný zákaz použití prostředků, které by mohly způsobit částečné nebo úplné ucpání

dýchacích cest (nosu a/nebo úst). Vážné incidenty, ke kterým došlo během deportací v

různých zemích v posledních deseti letech, poukazují na značné riziko ohrožení života při

použití těchto metod (ucpávání úst a/nebo nosu lepící páskou, přikládání polštářku nebo

vycpané rukavice na obličej, tlačení obličeje proti opěradlu předního sedadla apod.) CPT

upozornil strany úmluvy na nebezpečí metod tohoto druhu už v roce 1997 ve své sedmé

zprávě. Konstatuje, že tato praxe je dnes výslovně zakázána v mnoha smluvních státech a

vyzývá další státy, které tak ještě neučinily, aby bezodkladně zavedly závazná ustanovení

v tomto ohledu.

37. Je zásadní, aby se v případě nouzové situace během letu, nekladly překážky

záchraně deportované osoby. Proto tedy musí být možné na pokyn posádky odstranit

jakékoli prostředky omezující svobodu pohybu deportované osoby.

V úvahu by mělo být vzato také zdravotní riziko spojené s tzv. "syndromem

ekonomické třídy" v případě osob, které jsou nucené po dlouhou dobu neopustit svoje

sedadlo.1

38. Po návštěvách některých zemí zapříčinily důvod k obavám CPT obzvláště dvě

konkrétní záležitosti: nošení masek příslušníky deportační eskorty a užívání paralyzujících

nebo dráždících plynů při přesunu zadržovaných cizinců z cely do letadla.

Podle názoru CPT nikdy neexistují takové bezpečnostní důvody, které by

ospravedlnily nošení masek eskortou během deportace. Tato praxe je vysoce nežádoucí,

protože může mimořádně ztížit zjišťování, kdo je odpovědný za případné špatné zacházení.

CPT má také velmi vážné výhrady k používání paralyzujících nebo dráždících

plynů k tomu, aby byla získána kontrola nad zadržovanými cizinci, kteří kladou odpor,

ve snaze přemístit je z cel do letadel. Použití těchto plynů ve velmi stísněných prostorách

jako cely znamená evidentní riziko pro zdraví jak zadržované osoby tak personálu. Personál

by měl být školen v používání jiných technik k zvládnutí zadržované osoby, která klade odpor

(např. manuálních technik nebo používání štítů).

1 Viz zejména „Frequency and prevention of symptomless deep-vein thrombosis in long-haul

flights: a randomised trial“ (Výskyt a prevence bezsymptomové hluboko-žilní trombózy při dlouhých letech: randomizovaný pokus), John Scurr et al, The Lancet, Vol. 357, 12. května 2001.

48

39. Některé případy, které se objevily v průběhu deportace upozornily na důležitost

toho, aby zadržovaní cizinci prošli lékařským vyšetřením před tím, než je rozhodnutí o

deportaci vykonáno. Toto preventivní opatření je zvlášť nezbytné v případě, kdy se

předpokládá použití síly a/nebo zvláštních opatření.

Podobně i všechny osoby, jejichž deportace byla neúspěšná, musí projít

lékařským vyšetřením ihned poté, co jsou vráceny na místo zadržení (ať už na policejní

statnici, do vězení nebo specializovaného střediska pro cizince). V takovém případě bude

možné ověřit zdravotní stav dotyčné osoby a pokud to bude nezbytné, vydat potvrzení o

zraněních. Takovéto opatření by mohlo také chránit příslušníky eskorty před bezdůvodnými

obviněními.

40. Během mnoha návštěv se CPT setkal s tvrzeními, že zadržovaným imigrantům bylo

injekčně podáno léčivo mající zklidňující nebo sedativní účinek, aby se předešlo problémům

při jejich deportaci. Na druhou stranu výbor zpozoroval, že v některých zemích existují

instrukce, které zakazují podávání zklidňujících nebo jiných léků k ovládnutí osoby proti její

vůli. CPT se domnívá, že podávání léčiv osobě, která má být deportována, musí být vždy

prováděno na základě lékařského rozhodnutí přijatého v souvislosti s tímto konkrétním

případem. Až na jednoznačně a přísně vymezené výjimečné okolnosti by se léky měly

podávat jen na základě informovaného souhlasu dotyčné osoby.

41. Zásahům zahrnujícím deportaci zadržovaných cizinců musí vždy předcházet

opatření, jejichž cílem je pomoci zorganizovat osobám jejich návrat, zejména

v souvislosti s jejich rodinou, prací a psychologickou podporou. Zásadní význam má, aby

zadržovaní cizinci byli informováni dostatečně dlouho dopředu o budoucí deportaci, aby se

s ní mohli psychologicky vyrovnat a mohli informovat osoby, které by o ní měly vědět a

připravit si své osobní věci. CPT vypozoroval, že neustálá hrozba nucené deportace visící nad

zadržovanými, kteří neobdrželi předchozí informace o datu jejich deportace, jim může

přivodit stav úzkosti, který může vyvrcholit v průběhu deportace a může vyústit v agresivní a

rozrušený stav. V této souvislosti CPT zaznamenal, že v některých zemích, které navštívil,

působila u orgánů odpovědných za provádění deportace psychosociální služba, kterou tvořily

psychologové a sociální pracovníci, kteří byli odpovědní zejména za přípravu zadržovaných

příslušníků k deportaci (prostřednictvím nepřetržitého dialogu, kontaktování rodiny v zemi

určení atd.). Je samozřejmé, že CPT vítá tyto iniciativy a vyzývá ty státy, které tak ještě

neučinily, aby založily takovéto služby.

42. Řádný výkon deportačních operací závisí do velké míry na kvalitě eskortujícího

personálu. Je jasné, že příslušníci eskorty musí být vybíráni s mimořádnou péčí a musí

projít vhodným specifickým výcvikem s cílem minimalizovat riziko špatného zacházení. Praxe států, které výbor navštívil, byla často na hony vzdálená tomuto požadavku. V

některých zemích však byl zabezpečen speciální výcvik (použití donucovacích prostředků a

metod, řízení stresu a konfliktů atd.). Pozitivní efekt přinesly i některé řídící strategie jako

např. vytvoření eskorty z příslušníků, kteří se dobrovolně přihlásili, v kombinaci s povinným

střídáním (aby se předešlo syndromu únavy z této práce a riziku spojenému s rutinou a zajistil

49

jistý emocionální odstup příslušníků od vykonávaných operativních činností) a poskytnutím

specializované psychologické podpory členům eskorty na jejich žádost.

43. Důležitost zřízení vnitřních a vnějších monitorovacích mechanismů v oblasti

tak citlivé jako představují letecké deportace je neocenitelný. CPT s politováním zjistil, že

v mnoha zemích, byly specifické monitorovací mechanismy zřízeny až poté, co došlo k

několika vážným případům, jako například úmrtí deportovaných osob.

44. Deportace musí být pečlivě zdokumentovány. Základním požadavkem je, aby

příslušné útvary vedly kompletní spisy a záznamy o všech deportacích, které vykonávají.

Zvláštní pozornost by se měla věnovat informacím o neúspěšných pokusech o deportaci a

systematicky by se měly zaznamenávat zejména důvody upuštění od výkonu deportace

(rozhodnutí přijaté eskortním týmem na příkaz vedení, odmítnutí ze strany kapitána letadla,

násilný odpor deportované osoby, žádost o azyl atd.). Záznamy by měly zahrnovat informace

o všech incidentech a každém použití donucovacích prostředků (pouta na ruce, pouta na nohy,

použití technik sebeobrany, přinesení deportované osoby na palubu atd.)

Také může být zváženo použití jiných prostředků, například audiovizuálních,

které jsou používány v některých navštívených zemích zejména pro deportace, o kterých

se předpokládá, že budou problematické. Kromě toho mohou být nainstalovány v různých

místech bezpečnostní kamery (přístupové chodby k celám, trasa, kterou eskorta a deportovaná

osoba procházejí k vozidlu určenému pro převoz k letadlu atd.)

45. Je také užitečné, když je výkon každé deportace, u které je možno předvídat

těžkosti, monitorován vedoucím příslušného útvaru, který ji může kdykoliv přerušit. V

některých z navštívených zemí CPT shledal, že příslušníci vnitřních kontrolních orgánů

policie vykonávali náhodné kontroly, jak při přípravě na deportaci tak v průběhu letu. Navíc

v určitém - ovšem jen malém - počtu případů, příslušníci kontrolních orgánů nastoupili do

letadla inkognito a monitorovali deportovanou osobu a eskortu až do příjezdu na místo určení.

CPT může pouze vítat tyto iniciativy, které jsou však v současnosti v Evropě ojedinělé.

Dále chce CPT zdůraznit roli, kterou hrají vnější kontrolní (včetně soudních)

orgány, ať už národní nebo mezinárodní, při předcházení špatnému zacházení během

deportací. Tyto orgány by měly pečlivě sledovat vše, co se v této oblasti děje s obzvláštním

zřetelem na používání síly a donucovacích prostředků a ochranu základních práv osob

deportovaných leteckou cestou.

50

VI. Nedobrovolné umístění v psychiatrických zařízeních

Výňatek z 8. obecné zprávy [CPT/Inf (98) 12]

A. Úvodní poznámky

25. Úkolem CPT je přezkoumat zacházení se všemi skupinami osob, jež byly zbaveny

svobody rozhodnutím veřejného orgánu, včetně osob s problémy s duševním zdravím. Proto

je výbor častým návštěvníkem psychiatrických zařízení nejrůznějšího typu.

K navštíveným zařízením patří psychiatrické léčebny, které vedle dobrovolných

pacientů přijímají také nedobrovolně hospitalizované osoby, které se na základě

občanskoprávního řízení mají podrobit psychiatrické léčbě. CPT navštěvuje rovněž zařízení

(specializované kliniky, zvláštní oddělení všeobecných nemocnic atd.) pro osoby, jejichž

umístění do psychiatrického zařízení bylo nařízeno v trestním řízení. Psychiatrická zařízení

pro vězně, kteří v průběhu svého uvěznění duševně onemocněli, jsou rovněž předmětem

pozornosti CPT, bez ohledu na to, jsou-li součástí vězeňského systému nebo civilní

psychiatrické instituce.

26. Když se CPT ve své třetí obecné zprávě zabýval problematikou zdravotní péče ve

věznicích (srov. CPT/ Inf (93) 12, odstavce 30 až 77), vymezil řadu obecných kritérií, kterými

by se mělo její poskytování řídit (přístup k lékaři, rovnost péče, souhlas pacienta a důvěrnost

informací, preventivní péče, profesní nezávislost a odborná způsobilost). Tato kritéria se

vztahují i na nedobrovolnou hospitalizaci v psychiatrických zařízeních.

V následujících odstavcích budou popsány některé konkrétní problémy, kterým

CPT věnuje pozornost v případě osob, které jsou nedobrovolně hospitalizovány v

psychiatrických zařízeních1. CPT doufá, že tímto jednoznačně seznámí orgány států se svým

pohledem na zacházení s těmito osobami; výbor by uvítal připomínky k této části své obecné

zprávy.

1 Pokud jde o psychiatrickou péči o vězně, je potřeba odkázat na odstavce 41 až 44 třetí obecné

zprávy CPT.

51

B. Předcházení špatnému zacházení

27. S ohledem na své pověření musí být hlavní prioritou CPT při návštěvě

psychiatrických zařízení, zjistit, zda existují jakékoli známky úmyslného špatného zacházení s

pacienty. Takové náznaky bývají nalezeny jen zřídka. Obecně si CPT přeje oficiálně

konstatovat obětavý přístup v rámci péče o pacienty, který pozoroval u převážné většiny

pracovníků ve většině psychiatrických zařízení, která delegace CPT navštívily. Tato situace si

v některých případech zasluhuje zvláštní ocenění vzhledem k nízkému stavu zaměstnanců a

omezenému množství zdrojů, které má personál k dispozici.

Přesto vlastní pozorování CPT v psychiatrických zařízeních a zprávy z jiných zdrojů

svědčí o tom, že v nich čas od času dojde k úmyslnému špatnému zacházení s pacienty.

V další části bude CPT věnovat větší pozornost otázkám, které úzce souvisejí s předcházením

špatnému zacházení (např. donucovací prostředky, mechanismus podávání stížností, kontakt s

vnějším světem, vnější kontrola). V této fázi je třeba učinit některé poznámky pokud jde o

výběr pracovníků a jejich kontrolu.

28. Práce s duševně nemocnými a duševně postiženými osobami je pro všechny

skupiny personálu náročná. V této souvislosti je třeba podotknout, že personálu zajišťujícímu

zdravotní péči v jeho každodenní práci často pomáhají ošetřovatelé; v některých zařízeních je

navíc značná část personálu vyčleněna na výkon dozoru. Informace, které má CPT k

dispozici, naznačují, že k případnému úmyslnému špatnému zacházení v psychiatrických

zařízeních dochází spíše ze strany tohoto pomocného personálu než ze strany lékařů nebo

kvalifikovaného ošetřujícího personálu.

Vzhledem k náročnému charakteru jeho práce je nezbytné, aby pomocný personál

získal před započetím své činnosti přiměřenou odbornou přípravu a měl možnost dalšího

vzdělávání i při výkonu zaměstnání. Kromě toho by měl být při plnění svých úkolů

kontrolován kvalifikovanými zdravotnickými pracovníky a podléhat jejich pokynům.

29. V některých zemích se CPT setkal s praxí přijímaní určitých pacientů nebo vězňů ze

sousedních vězeňských zařízení jako pomocných pracovníků pro psychiatrická zařízení.

Výbor má vážné výhrady k tomto postupu, který by se měl používat pouze jako krajní

východisko. Je-li takový postup nevyhnutelný, měla by být činnost dotčených osob průběžně

kontrolována kvalifikovaným zdravotnickým personálem.

52

30. Je rovněž nutné, aby existovala náležitá preventivní opatření na ochranu určitých

psychiatrických pacientů před jinými pacienty, kteří jim mohou ublížit. To vyžaduje mimo

jiné nepřetržitou přítomnost přiměřeného počtu členů personálu, a to i v noci a o víkendech.

Krom toho musí být přijata speciální preventivní opatření pro zvláště zranitelné pacienty,

například mentálně postižení a/nebo duševně nemocní adolescenti by neměli být ubytováni

společně s dospělými pacienty.

31. K prevenci špatného zacházení může rovněž ve velké míře přispět náležitá kontrola

všech kategorií zaměstnanců ze strany vedení. Musí být jasně řečeno, že fyzické a psychické

týrání pacientů je nepřípustné a bude tvrdě postihováno. Obecně musí vedení zajistit, aby

terapeutická role personálu v psychiatrických zařízeních nebyla považována za druhořadou

oproti otázkám bezpečnosti.

V souvislosti s tím je potřeba přehodnocovat i pravidla a praktiky, které mohou vést

k vytvoření napjaté atmosféry mezi pacienty a personálem. Ukládání pokut zaměstnancům v

případě útěku pacienta je takovým druhem opatření, které může mít negativní vliv na ovzduší

uvnitř psychiatrického zařízení.

C. Životní podmínky a léčba pacientů

32. CPT důkladně zkoumá životní podmínky a léčbu pacientů; nedostatky v těchto

oblastech mohou rychle vést k situacím, které lze označit jako „nelidské a ponižující

zacházení“. Cílem by mělo být zajištění takových materiálních podmínek, které umožňují

poskytování léčby a péče pacientům; v psychiatrické terminologii: vytvoření pozitivního

terapeutického prostředí. To je důležité nejen pro pacienty, ale také pro zaměstnance pracující

v psychiatrických zařízeních. Dále musí být pacientům zajištěna adekvátní léčba a péče, jak

psychiatrická, tak somatická; s ohledem na zásadu rovné péče by měla být lékařská a

ošetřovatelská péče poskytovaná pacientům umístěných v psychiatrickém zařízení

nedobrovolně, srovnatelná s péčí o poskytovanou dobrovolným psychiatrickým pacientům.

33. Kvalita životních podmínek a léčby pacienta závisí nutně i na dostupných

prostředcích. CPT uznává, že v období značných ekonomických potíží budou muset určité

ústupky provést i zdravotnická zařízení. CPT však chce vzhledem ke skutečnostem zjištěným

při některých návštěvách zdůraznit, že při péči v institucích, v kterých stát zabezpečuje péči o

osoby a/nebo nad nimi vykonává dohled, musí být vždy zaručeny určité základními životní

potřeby. K nim patří dostatečná strava, topení a ošacení, a ve zdravotnických zařízeních i

přiměřené zásobení léky.

53

životní podmínky

34. Vytvoření pozitivního terapeutického prostředí v první řadě znamená zabezpečení

dostatečné obytné plochy na jednoho pacienta a přiměřené osvětlení, topení a větrání,

udržovaní zařízení v uspokojivém stavu a plnění požadavků nemocniční hygieny.

Zvláštní pozornost by měla být věnována výzdobě pokojů pacientů a společných

místností, s cílem zabezpečit vizuální stimulaci pacientů. Pacienti by podle možností měli mít

k dispozici toaletní stolek a skříň, mělo by jim být umožněno ponechat si některé osobní

předměty (fotografie, knihy atd.). Je potřeba zdůraznit význam uzamykatelných prostor, kde

si mohou pacienti své osobní věci uchovávat; absence takových prostor se může negativně

ovlivnit jejich pocit bezpečí a autonomie.

Na sociálních zařízeních by pacienti měli mít určité soukromí. Zvláštní pozornost je

potřeba věnovat potřebám starších a/nebo zdravotně postižených pacientů. Například toalety,

které pacientovi neumožňují se posadit, jsou pro tyto pacienty zcela nevhodné. Stejně tak

musí být k dispozici předměty základního nemocničního vybavení, které personálu umožní

poskytnout adekvátní péči (včetně osobní hygieny) pacientům upoutaným na lůžko;

nedostatečná vybavenost zde může způsobit velmi špatné podmínky.

Rovněž je potřeba podotknout, že praxe pozorovaná v některých psychiatrických

zařízeních, kde byli pacienti vždy oblečení jen do pyžama/nočních košil, nevede k posílení

osobní identity a sebeúcty. Individualizace oblečení by měla tvořit součást terapeutického

procesu.

35. Strava pacientů je dalším aspektem jejich životních podmínek, kterému CPT věnuje

pozornost. Jídlo musí být dostatečné nejen co do množství a kvality, ale musí být pacientům

podáváno v uspokojivých podmínkách. Mělo by být k dispozici potřebné vybavení

umožňující podávat stravu při správné teplotě. Kromě toho by se jídlo mělo konzumovat

slušným způsobem; v této souvislosti je potřeba zdůraznit, že možnost vykonávat činnosti

každodenního života – jako je konzumace jídla u stolu s pomocí řádného příboru –

představuje integrální součást programů psychosociální rehabilitace pacientů. Faktorem, který

by neměl být přehlížen, je též způsob servírování jídla.

Měly by být zohledněny i zvláštní požadavky zdravotně postižených osob týkající

se podávání jídla.

54

36. CPT vyjadřuje jednoznačnou podporu trendu rušit velkokapacitní ložnice pro

pacienty, který vypozoroval v některých zemích; ubytování v takových prostorách je stěží

slučitelné se standardy moderní psychiatrie. Zabezpečení ubytovací struktury založené na

malých skupinách je důležitým faktorem pro zachování/obnovení pacientovy důstojnosti i

klíčovým prvkem každé politiky směřující k psychologické a sociální rehabilitaci pacienta.

Struktury tohoto typu rovněž ulehčují rozdělování pacientů pro terapeutické účely do

příslušných kategorií.

Podobně CPT podporuje stále rozšířenější praxi umožnit pacientům, kteří si to přejí,

přístup do jejich pokojů i během dne, místo toho, aby se museli zdržovat ve společných

prostorách s ostatními pacienty.

léčba

37. Psychiatrická léčba by měla být založena na individuálním přístupu, což znamená,

že pro každého pacienta je vypracován vlastní léčebný plán. Jeho součástí by měla být široká

škála rehabilitačních a terapeutických aktivit, včetně pracovní terapie, skupinové terapie,

individuální psychoterapie, výtvarného umění, divadla, hudby a sportu. Pacienti by měli mít

pravidelný přístup do vhodně vybavených místností pro zájmovou činnost a mít denně

možnost pohybovat se na čerstvém vzduchu; je rovněž žádoucí, aby jim byla nabídnuta

možnost vzdělávání a vhodné práce.

CPT se příliš často setkává s tím, že tyto základní složky efektivní psychosociální

rehabilitační léčby nejsou dostatečně zabezpečeny nebo zcela chybí, a že se léčba

poskytovaná pacientům skládá převážně z podávání léků. Tato situace může být důsledkem

absence dostatečně kvalifikovaného personálu a vhodného zařízení, nebo z přetrvávající

filosofie založené na tom, že pacienti jsou pod dohledem.

38. Je samozřejmé, že podávání psychofarmak představuje často nezbytnou součást

léčby pacientů trpících duševní poruchou. Musí však existovat postupy zabezpečující, že

předepsané léky jsou skutečně podávány a že je zaručeno pravidelné zásobování potřebnými

léčivy. CPT pozorně zjišťuje i všechny možné příznaky zneužívání medikace.

39. Léčba elektrošoky (ECT) je uznávanou formou léčby psychiatrických pacientů,

kteří trpí určitými poruchami. Je však potřeba zabezpečit, aby ECT vyhovovala léčebnému

plánu pacienta a aby její provádění bylo doprovázeno přiměřenými ochrannými opatřeními.

CPT zvláště znepokojují případy používání ECT v její nemodifikované podobě (t. j.

bez anestézie a uvolnění svalů); tato metoda již není v moderní psychiatrické praxi

považována za přijatelnou. Kromě rizika zlomenin a jiných nepříznivých zdravotních

následků je takový postup ponižující pro pacienty i pro personál. ECT by proto měla být vždy

prováděna v modifikované podobě.

55

ECT musí být vykonávána mimo dohled ostatních pacientů (pokud možno

v místnosti určené a vybavené pro tento účel) personálem, který má pro používání této léčby

zvláštní přípravu. Použití ECT by mělo být zaznamenáno ve zvláštním registru. Pouze tak

může vedení nemocnice jednoznačně identifikovat všechny nežádoucí praktiky a projednat je

s personálem.

40. Dalším základním požadavkem je pravidelné přezkoumání zdravotního stavu

pacienta a každého předepsání léků. Toto mimo jiné umožňuje, přijímat informované

rozhodnutí o případném propuštění z ústavní léčby nebo o přeložení pacienta do méně

omezujícího prostředí.

O každém pacientovi by měl být veden osobní a důvěrný zdravotnický spis. Ten by

měl obsahovat nejen diagnostické informace (včetně výsledků každého specializovaného

vyšetření, kterému se pacient podrobil) ale i průběžnou zprávu o psychickém a fyzickém

zdravotním stavu pacienta a jeho léčbě. Pacient musí mít možnost do spisu nahlédnout, ledaže

to není vhodné z terapeutického hlediska, může požadovat, aby byly ve spisu obsažené

informace zpřístupněny jeho rodině nebo právnímu zástupci. Dále by měl být spis v případě

přemístění poskytnut lékařům v přijímacím zařízení; v případě propuštění by měl být spis – se

souhlasem pacienta – zaslán ošetřujícímu lékaři mimo zařízení.

41. Pacienti by měli být zásadně v situaci, která jim umožňuje poskytnout svobodný a

informovaný souhlas s léčbou. Nedobrovolná hospitalizace osoby v psychiatrickém zařízení

nemůže být chápána jako oprávnění k léčbě bez souhlasu dotčené osoby. Z toho vyplývá, že

každý duševně způsobilý pacient, ať dobrovolný nebo nedobrovolný, by měl mít možnost

léčbu nebo jiný lékařský zákrok odmítnout. Každé odchýlení od tohoto základního principu je

možné jen na základě zákona a může se vztahovat jen na jasně a úzce vymezené výjimečné

případy.

Souhlas s léčbou může být pochopitelně považován za svobodný a informovaný pouze tehdy,

když se zakládá na úplných, přesných a srozumitelných informacích o stavu pacienta a

navrhované léčbě; popis ECT jako „spánkové terapie“ je příkladem neúplné a nepřesné

informace o této léčbě. Všem pacientům by proto měly být systematicky poskytovány

relevantní informace o jejich stavu a navrhované léčbě. Příslušné informace (výsledky

vyšetření atd.) by jim měly být poskytnuty i po ukončení léčby.

56

D. Personál

42. Personální zabezpečení by měly být přiměřené z hlediska početního stavu

pracovníků, kategorií zaměstnanců (psychiatři, všeobecní lékaři, zdravotní sestry,

psychologové, pracovní terapeuti, sociální pracovníci atd.), ale i z hlediska praxe a odborné

přípravy. Nedostatky v personálním zabezpečení často vážně oslabují veškeré snahy

nabídnout aktivity popsané v odstavci 37; navíc mohou vést, i přes úmysly a upřímnou snahu

službu konajícího personálu, k situacím vysoce rizikovým pro pacienty.

43. CPT v některých zemích zjistil překvapivě nízký počet kvalifikovaných

psychiatrických sester mezi ošetřovatelským personálem v psychiatrických zařízeních a

nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců k provádění aktivit sociální terapie (obzvláště

pracovních terapeutů). Zavedení specializovaného vzdělání pro ošetřující personál

v psychiatrických zařízeních by mělo značný vliv na kvalitu péče. Vedlo by zvláště k

vytvoření terapeutického prostředí, které by kladlo menší důraz na medikaci a fyzikální

terapii.

44. V předcházející části byly formulovány připomínky k personálním otázkám, zvláště

k pomocnému personálu (odstavce 28-31). CPT však věnuje velkou pozornost také postoji

lékařů a ošetřujícího personálu. Výbor zjišťuje především projevy skutečného zájmu o

vytvoření terapeutického vztahu s pacienty. Ověřuje též, zda nejsou zanedbáváni pacienti,

kteří by mohli být považováni za obtížné nebo za pacienty bez rehabilitačního potenciálu.

45. Stejně jako v ostatních zdravotnických zařízeních je důležité, aby se různé kategorie

pracovníků psychiatrického oddělení pravidelně setkávaly, aby pod vedením zodpovědného

lékaře vytvořili tým. Tímto způsobem se zabezpečí rozpoznání každodenních problémů,

diskuse o nich a usměrní se jejich řešení. Absence takové možnosti může mezi zaměstnanci

vyvolat frustraci zášť.

46. Vnější stimulace a podpora jsou důležité pro zajištění toho, aby personál

psychiatrických zařízení nebyl příliš izolován. V této souvislosti je nanejvýš žádoucí, aby jeho

členům byla nabídnuta možnost dalšího vzdělávání mimo zařízení, stejně jako možnost

dočasného přeložení do jiného zařízení. Podobně by měla být podporována přítomnost

nezávislých osob (např. studentů a vědců) a externích orgánů (srovnej článek 55) v

psychiatrických zařízeních.

57

E. Fyzické omezující prostředky

47. V každém psychiatrickém zařízení může být příležitostně potřebné fyzicky omezit

neklidné a/nebo násilné pacienty. Vzhledem k možnosti zneužití a špatného zacházení je tato oblast

pro CPT předmětem zvláštního zájmu.

Fyzické omezení pacientů by se mělo řídit jednoznačně vymezenými pravidly. Tato

pravidla by měla jasně stanovit, že při snaze zvládnout neklidného nebo násilného pacienta je

potřeba nejprve použít nefyzických technik (např. verbální pokyny) a pokud je nutné fyzické

omezení, mělo by se v zásadně omezovat jen na manuální kontrolu.

Personál v psychiatrických zařízeních by měl být vyškolen jak v požívání verbálních i

manuálních technik zvládání neklidných nebo násilných pacientů. Ovládání příslušných dovedností

umožňuje personálu i v obtížných situacích co nejpřiměřenější reakci, čímž se významně sníží

riziko zranění pro pacienty i personál.

48. Používání fyzických omezujících prostředků (popruhy, svěrací kazajky atd.) je

ospravedlnitelné jen velmi zřídka a vždy musí být výslovně nařízeno lékařem nebo o něm

musí být lékař neprodleně informován, aby ho mohl schválit. Je-li potřeba výjimečně použít

fyzických omezujících prostředků, musí být tyto při nejbližší příležitosti odstraněny; nikdy

nesmí být použity nebo jejich použití prodlužováno jako forma trestu.

CPT se příležitostně setkává s psychiatrickými pacienty, u kterých byly omezující

prostředky použity po dobu několika dní; výbor zdůrazňuje, že pro něco takového neexistuje

žádné terapeutické ospravedlnění a podle jeho názoru jde o špatné zacházení.

49. V této souvislosti musí být zmíněna také izolace (tzn. umístění do zvláštní

místnosti) násilných nebo jinak „nezvladatelných“ pacientů – postup, který má v psychiatrii

dlouhou historii.

V moderní psychiatrické praxi existuje jednoznačný trend vyhýbat se izolaci pacientů a CPT s

potěšením konstatuje, že se od tohoto opatření v mnoha zemích upouští. Pokud se izolace

pacientů nadále používá, měly by při ní být dodržována jasně vymezená pravidla, která

především stanoví: druh případů, při kterých ji lze užít; cíle, které mají být dosaženy; délku

trvání a povinnost pravidelného přehodnocení; existenci přeměřené lidského kontaktu; nutnost

zvláště bdělého dohledu personálu.

Izolace nesmí být nikdy použita jako forma trestu.

58

50. Každý případ fyzického omezení pacienta (manuální kontrola, použití fyzických

omezujících prostředků, izolace) by měla být zaznamenána ve zvláštním registru (stejně jako

v pacientově spisu). Záznam musí obsahovat čas začátku a skončení použití opatření,

okolnosti případu, důvody pro použití opatření, jméno lékaře, který jej nařídil nebo schválil a

výčet všech zranění, která utrpěli pacienti nebo členové personálu.

Významně se tím ulehčí zvládání podobných incidentů i dohled nad mírou jejich

výskytu.

F. Záruky při nedobrovolné hospitalizaci

51. Z důvodu své zranitelnosti vyžadují duševně nemocné a mentálně postižené osoby

velkou pozornost, aby se zabránilo takovému chování - nebo opomenutí - které by narušilo

jejich pohodu. Z toho vyplývá, že nedobrovolnou hospitalizaci v psychiatrickém zařízení by

vždy měly provázet náležité záruky. Jedna z nejdůležitějších takových záruk – svobodný a

informovaný souhlas s léčbou – již byla zdůrazněna (viz odstavec 41).

nařízení hospitalizace

52. Řízení, ve kterém je rozhodováno o nedobrovolné hospitalizaci, by mělo poskytovat

záruky nezávislosti a nestrannosti i objektivního odborného lékařského posouzení.

Obzvláště pokud jde o nařízení hospitalizace v civilním řízení, musí být toto

rozhodnutí v řadě zemích vydáno soudním orgánem (nebo ho takový orgán musí v krátké

lhůtě potvrdit) na základě znaleckého posudku z oboru psychiatrie. Účast soudního orgánu na

nařízení hospitalizace se však automaticky nepředpokládá ve všech zemích. Doporučení

Výboru ministrů č. R (83) 2 o právní ochraně osob, které trpí duševní poruchou a jsou

nedobrovolně hospitalizovány, umožňuje oba přístupy (stanovuje však zvláštní záruky pro

případ, že nařízení hospitalizace svěřeno jinému než soudnímu orgánu). Parlamentní

shromáždění znovu zahájilo diskusi na toto téma; svým doporučením 1235 (1994) o

psychiatrii a lidských právech se přiklání k tomu, aby byla nedobrovolná hospitalizace

nařizována soudem.

Osoba, která je nedobrovolně hospitalizována v psychiatrickém zařízení na základě

rozhodnutí jiného než soudního orgánu, musí mít v každém případě právo podat návrh na

zahájení soudního řízení a požádat soud o urychlené posouzení zákonnosti jejího držení

v ústavu.

59

záruky během hospitalizace

53. Při přijetí do ústavu by měl každý pacient i jeho rodina dostat úvodní brožuru

obsahující léčebný řád zařízení a informace o právech pacientů. Všem pacientům, kteří nejsou

schopni obsahu brožury porozumět, by měla být poskytnuta potřebná pomoc.

Mezi další záruky proti špatnému zacházení v psychiatrických institucích, stejně

jako na dalších místech, kde se nacházejí osoby zbavené osobní svobody, patří účinný

mechanismus podávání stížností. Měly by existovat procedury, které pacientům umožní

podání formální stížnosti k jednoznačně určenému orgánu a důvěrnou komunikaci s

příslušným orgánem mimo ústav.

54. Udržování kontaktů s vnějším světem má zásadní význam nejen pro zabránění

špatnému zacházení, ale je důležité i z terapeutického hlediska.

Pacienti by měli mít možnost posílat a přijímat korespondenci, mít přístup k

telefonu a přijímat návštěvy svých příbuzných a přátel. Měl by být zaručen důvěrný přístup k

právnímu zástupci.

55. CPT přikládá značný význam i pravidelným návštěvám nezávislého externího

orgánu (např. soudce nebo dozorčí výbor), který je odpovědný za dohled nad péčí o pacienty.

Tento orgán by měl být zejména oprávněn hovořit s pacienty bez přítomnosti třetí osoby,

přímo přijímat všechny jejich stížnosti a činit potřebná doporučení.

propuštění

56. Nedobrovolná hospitalizace v psychiatrickém zařízení by měla skončit ihned,

jakmile to umožní duševní stav pacienta. Z toho důvodu by měla být nutnost hospitalizace

pravidelně přehodnocována.

Je-li nařízena nedobrovolná hospitalizace na určitou dobu, která může být

prodloužena na základě psychiatrického posudku, vyplývá toto přehodnocení přímo

z podmínek hospitalizace. Nedobrovolná hospitalizace však nemusí být časově omezena,

zejména v případě osob, které byly nedobrovolně hospitalizovány v psychiatrickém zařízení

na základě trestního řízení a jsou považovány za nebezpečné. Není-li stanovena určitá doba

trvání nedobrovolné hospitalizace, mělo by se nutnost dalšího pobytu v ústavu v pravidelných

intervalech automaticky přehodnocovat.

Krom toho by měl mít pacient možnost sám v přiměřených intervalech požádat o

posouzení potřeby jeho hospitalizace soudním orgánem.

60

57. Jestliže není pokračování nedobrovolné hospitalizace pacienta nezbytné, může být u

pacienta stále zapotřebí léčba a/nebo ochranné prostředí ve vnějším prostředí. V této

souvislosti CPT ve více zemích zjistil, že pacienti jejichž zdravotní stav již nevyžaduje, aby

byli zadržováni v psychiatrickém zařízení, přesto v takovém zařízeních i nadále zůstávají,

protože neexistuje přiměřená péče/možnost bydlení mimo ústav. Skutečnost, že tyto soby jsou

nadále zbaveny svobody v důsledku absence přiměřených zařízení v komunitě, je velmi

znepokojivá.

G. Závěrečné poznámky

58. Organizační struktura zdravotnických zařízení pro osoby s psychickými poruchami

je v různých zemích rozdílná a její ustanovení je jistě věcí každého státu. CPT však

upozorňuje na tendenci většího množství zemí snižovat počet lůžek ve velkých

psychiatrických zařízeních a budovat jednotky pro péči o duševní zdraví na komunitním

základě. Výbor to považuje za velmi pozitivní vývoj, pod podmínkou, že je v těchto

jednotkách zajištěna uspokojivá kvalita péče.

V současnosti je všeobecně uznáváno, že velká psychiatrická zařízení představují výrazné

riziko institucionalizace pacientů i personálu, zejména nacházejí-li se na odlehlých místech.

To může mít nepříznivý vliv na léčbu pacientů. Léčebné programy, které využívají kompletní

škály psychiatrické léčby, lze mnohem snadněji uplatnit v malých jednotkách, které se

nacházejí v blízkosti hlavních městských center.

61

VI. Mladiství zbavení svobody

Výňatek z deváté obecné zprávy (CPT/Inf (99) 12)

Předběžné poznámky

20. V předešlých zprávách CPT stanovil kritéria, kterými se řídí při návštěvách v různých

zařízeních zadržujících osoby, zahrnujících policejní stanice, vězení, zařízení pro cizince a

psychiatrická zařízení.

Výbor uplatňuje tato kritéria v rozsahu v jakém jsou aplikovatelná i ve vztahu

k mladistvým (t. j. osobám mladších 18 let) zbaveným svobody. Bez ohledu na to z jakého

důvodu jsou mladiství zbaveni svobody, jsou vždy zranitelnější než dospělí. Proto je třeba

věnovat zvláštní důraz na to, aby byla odpovídajícím způsobem zajištěna ochrana jejich

fyzického i duševního zdraví. Pro zdůraznění významu, který CPT připisuje předcházení

špatnému zacházení s mladistvými zbavenými svobody, se výbor rozhodl věnovat tuto

kapitolu své deváté obecné zprávy diskuzi o některých specifických otázkách, které v této

oblasti sleduje.

V následujících odstavcích výbor uvádí několik záruk před špatným zacházením,

které by podle jeho názoru měly mít všichni mladiství zbavení svobody, následně se pak

zaměřuje na podmínky, které by měla splňovat zařízení pro zadržování mladistvých. CPT

doufá, že tímto způsobem národní orgány zřetelně seznámí se svými názory, jak má být

s těmito osobami zacházeno. Stejně jako v předcházejících letech by výbor uvítal připomínky

týkající se této části své obecné zprávy.

21. Výbor též zdůrazňuje, že všechny standardy, které vypracovává pro tuto oblast, by

se měly považovat za doplnění standardů stanovených v mnoha dalších mezinárodních

dokumentech včetně Úmluvy o právech dítěte z roku 1989, Standardních minimálních

pravidel OSN pro výkon spravedlnosti u mladistvých z roku 1985 (Pekingská pravidla),

Pravidel OSN na ochranu mladistvých zbavených svobody z roku 1990 a Směrnice OSN o

prevenci kriminality mladistvých z roku 1990 (Rijádská směrnice).

Výbor by chtěl také vyjádřit podporu jednomu z ústředních principů obsažených ve

výše uvedených dokumentech - že mladiství by měli být zbaveni svobody pouze v krajním

případě a na co nejkratší dobu (viz čl. 37 b Úmluvy o právech dítěte a pravidla 13 a 19

Pekingských pravidel).

62

Záruky proti špatnému zacházení s nezletilými

22. Vzhledem ke svému mandátu je nejvyšší prioritou CPT během návštěv v zařízeních,

kde jsou umístěni mladiství zbavení svobody, zjišťovat, zda nejsou mladiství vystaveni

úmyslnému špatnému zacházení. Z dosavadních zjištění výboru vyplývá, že ve většině

navštívených zařízeních k tomu dochází zřídka.

23. Stejně jako u dospělých se jeví, že mladiství jsou vystaveni většímu riziku

úmyslného špatného zacházení na policejních stanicích než na jiných místech zadržování.

Delegace CPT skutečně více než jednou získaly věrohodné důkazy o tom, že mezi osobami,

které policisté mučili anebo s nimi jinak špatně zacházeli, byli i mladiství.

V této souvislosti výbor zdůrazňuje, že největší riziko mučení a jiného špatného

zacházení existuje v době bezprostředně po zbavení svobody. Z toho vyplývá, že je nezbytné,

aby všechny osoby zbavené svobody (včetně mladistvých) měly od prvního okamžiku, kdy

jsou nucené zůstat na policii, právo uvědomit příbuzného nebo jinou třetí osobu o jejich

zadržování, právo na přístup k právníku a právo na lékaře.

Kromě těchto významných záruk dále některé jurisdikce uznávají, že v důsledku

zvýšené zranitelnosti mladistvích je třeba přijmout i další preventivní opatření. Mezi ně patří

zavedení oficiální povinnosti policistů zajistit, aby o zadržení mladistvého byla informována

relevantní osoba (bez ohledu na to, zda o to mladiství požádá nebo ne). V některých případech

nemohou policisté vyslýchat mladistvého pokud není přítomna relevantní osoba a/nebo

právník. CPT tento přístup vítá.

24. V mnoha navštívených zařízeních, bylo delegacím CPT řečeno, že není neobvyklé,

že personál udělí příležitostně „výchovné facky“ mladistvým, kteří se dopustí špatného

chování. Výbor má za to, že v zájmu prevence špatného zacházení by měly být všechny formy

tělesného trestání formálně zakázány a v praxi by se jich mělo vyvarovat. Prohřešky

v chování by měly být řešeny pouze podle předem daných disciplinárních pravidel.

25. Zkušenosti výboru rovněž ukazují, že k případům špatného zacházení s mladistvými

dochází častěji v důsledku nedostatečné ochrany dotčených osob před týráním než v úmyslné

snaze způsobit jim utrpení. Důležitým prvkem v jakékoliv strategii prevence takovému

zacházení je dodržování zásady, že mladiství by měli být umísťováni odděleně od dospělých.

Příklady porušení tohoto principu, které CPT pozoroval, zahrnovaly: dospělí vězni

mužského pohlaví byli umístěni do cel pro mladistvé chlapce často s úmyslem, aby v nich

udržovali pořádek, nezletilé dívky byly umisťovány spolu s dospělými vězeňkyněmi,

mladiství psychiatričtí pacienti byli umístěni společně s chronicky nemocnými dospělými

pacienty.

63

Výbor uznává, že mohou nastat výjimečné situace (např. kdy jsou děti a rodiče

zadrženi společně jako zadržovaní cizinci), kdy je jednoznačně v nejlepším zájmu

mladistvých, aby nebyli od konkrétních dospělých odděleni. Společné umístění mladistvých a

dospělých, kteří nejsou příbuzní, vede nutně k možnosti dominance a využívání nezletilých

dospělými.

26. Smíšený personál je jednou z dalších záruk proti špatnému zacházení v místech

zadržování mladistvých. Přítomnost mužského i ženského personálu může mít příznivý dopad

na atmosféru v zařízení a na posílení pocitu normálnosti v místě zadržování.

Smíšený personál umožňuje také odpovídající personální zajištění citlivých otázek

z hlediska pohlaví jako například osobní prohlídky. V tomto ohledu by chtěl výbor zdůraznit,

že osobní prohlídku osob zbavených svobody by bez ohledu na jejich věk měl provádět

personál stejného pohlaví a že jakákoliv prohlídka, při které se musí zadržená osoba

svléknout, by se měla konat mimo dohled personálu opačného pohlaví; tyto zásady platí ještě

důrazněji v případě mladistvích.

27. Konečně v mnoha zařízeních CPT delegace pozorovaly, že členové dozorujícího

personálu, kteří byli v přímém kontaktu s mladistvími, viditelně nosili obušek. Tato praxe

nepřispívá k budování pozitivního vztahu mezi personálem a vězni. Pokud je to možné,

dozorující personál by neměl nosit obušky vůbec. Pokud je to považováno za nevyhnutelné,

CPT doporučuje nosit je tak, aby nebyly viditelné.

Zařízení pro zadržování mladistvích

1. úvod

28. Dle názoru CPT by všichni mladiství, kteří jsou zbaveni svobody, protože jsou

obviněni nebo odsouzeni pro trestný čin, měli být umístěni v zařízeních zvláště určených pro

osoby tohoto věku, s režimem přizpůsobeným jejich potřebám a personálem, který absolvoval

odbornou přípravu pro zacházení s nezletilými.

A co více, péče o mladistvé zbavené svobody vyžaduje zvláštní úsilí, zaměřené na snížení

rizika dlouhodobé sociální nepřizpůsobivosti. To vyžaduje multidisciplinární přístup

využívající dovedností řady odborníků (zahrnující učitele, školitele a psychology), tak aby

byly naplněny individuální potřeby mladistvích v bezpečném vzdělávacím a socio-

terapeutickém prostředí.

64

2. materiální podmínky zadržování

29. Dobře navrhnuté zařízení pro zadržování mladistvých vytváří pozitivní a

individualizované podmínky pro mladé osoby zbavené svobody. Prostory určené na spaní a na

pobyt mladistvích by měly být odpovídající velikosti, dobře osvětlené a odvětrávané, měly by

být řádně vybaveny nábytkem, pěkně vyzdobené a nabízející odpovídající vizuální podněty.

Pokud to neodporuje bezpečnostním pravidlům, mladistvým by mělo být povoleno mít při

sobě rozumné množství osobních věcí.

30. CPT dodává, že v některých zařízeních zjistil tendenci přehlížet osobní hygienické

potřeby zadržovaných žen, včetně mladistvých dívek. Pro tuto populaci zadržovaných osob je

zvláště důležitý přístup k sanitárním zařízením a umývárnám, stejně jako poskytování

hygienických potřeb jako jsou hygienické vložky. Nezabezpečení těchto základních potřeb

může samo o sobě představovat ponižující zacházení.

3. režimové aktivity

31. Ačkoliv je nedostatek smysluplné aktivity škodlivý pro kteréhokoliv vězně, je

zvláště poškozující u mladistvých, kteří mají zvýšenou potřebu fyzické aktivity a

intelektuálních stimulů. Mladistvým zbaveným svobody by měl být nabídnut komplexní

program vzdělávání, sportu, odborné přípravy, rekreace a dalších smysluplných aktivit.

Tělesná výchova by měla představovat důležitou součástí programu.

Je zvláště důležité, aby dívky a ženy zbavené svobody měly stejný přístup k těmto

aktivitám jako chlapci a muži. CPT se příliš často setkal s tím, že nezletilým dívkám byly

nabízeny aktivity, které byly pro ně stereotypně považovány za „vhodné“ (jako např. šití nebo

ruční práce), zatímco chlapci mohli získat přípravu na povolání podstatně odbornější povahy.

V této souvislosti chce výbor vyjádřit souhlas se zásadou vyjádřenou v pravidle. 26.4

Pekingských pravidel, podle kterých je třeba vyvinout maximální úsilí na zabezpečení toho,

aby se mladistvým ženám zbaveným svobody „v žádném případě neposkytovala menší péče,

ochrana, pomoc, horší zacházení a odborná příprava jako mladým pachatelům mužského

pohlaví. Musí se jim zabezpečit rovné zacházení.“

32. Režim mnoha zařízení pro zadržování mladistvých, navštívených výborem, zahrnoval

různé motivační programy, které umožňovaly mladistvím získat dodatečné výhody za dobré

chování.

Není úlohou CPT, aby se vyjadřoval k sociálně-vzdělávací hodnotě těchto

programů. Nicméně pozornost výboru se zaměřuje na základní režim, který se vztahuje na

nezletilé v těchto programech a na to, zda způsob, jakým mohou postupovat (nebo sestupovat)

v rámci daného programu zajišťuje odpovídající záruky proti svévolným rozhodnutím

personálu.

65

4. personální otázky

33. Úkol zabezpečit dozor nad mladistvými zbavenými svobody a péče o ně je zvláště

náročná. Personál musí být pečlivě vybírán s ohledem na osobní zralost a schopnost vyrovnat

se s náročností práce a péčí o tuto věkovou skupinu. Měl by mít zejména zájem o práci

s mladými lidmi a musí být schopen vést a motivovat jemu svěřené mladé lidi. Všechen tento

personál včetně toho s čistě dozorčí úlohou by měl být profesně školen, jednak při přípravě na

výkon tohoto povolání, jednak na průběžné bázi, a měla by být zajištěna vnější podpora a

supervize personálu při plnění pracovních povinností.

A co více, řízení těchto zařízení by mělo být svěřeno osobám se značnými

manažerskými zkušenostmi, které mají schopnost se efektivně vyrovnat s rozsáhlými a

protichůdnými požadavky na ně kladenými jak personálem, tak mladistvími.

5. kontakt s vnějším světem

34. CPT přikládá zvláštní důležitost udržování dobrých kontaktů s vnějším světem u

všech osob zbavených svobody. Vedoucím principem by měla být podpora kontaktů

s vnějším světem. Jakékoliv omezení těchto kontaktů by mělo být odůvodněno výlučně

bezpečnostními, dostatečně závažnými důvody nebo s ohledem na nedostatek zdrojů.

Aktivní podpora tohoto kontaktu může být přínosná zejména pro mladistvé zbavené

svobody, z nichž mnozí mohou mít problémy s chováním spojené s citovou deprivací nebo

nedostatkem sociálních dovedností.

CPT by chtěl také zdůraznit, že omezení nebo zákaz kontaktu nezletilých s vnějším

světem by nikdy nemělo být používáno jako disciplinární opatření.

6. disciplína

35. Na místech, kde se nacházejí mladiství zbavení svobody, se takřka bez výjimky

uplatňují disciplinární sankce za špatné chování.

V této souvislosti CPT vyjadřuje zvláštní znepokojení nad praxí izolace

mladistvých za podmínek, které připomínají samovazbu. Toto opatření může ohrozit jejich

fyzickou a/nebo psychickou integritu. Výbor má za to, že k tomuto opatření by se mělo

přistupovat jen ve zvláště výjimečných případech. Pokud jsou mladiství drženi izolovaně od

ostatních, musí tak být jen po co nejkratší možnou dobu a v každém případě jim musí být

zajištěn odpovídající lidský kontakt, přístup k materiálům ke čtení a umožněn nejméně jednu

hodinu denně pohyb na čerstvém vzduchu.

66

Všechna disciplinární řízení vztahující se na mladistvé musí být doplněna

formálními zárukami a být řádně zaznamenána. Zvláště pak mladiství musí mít právo vyjádřit

se k přestupku, kterého se měli dopustit, a musí mít možnost odvolat se k nadřízené autoritě

proti všem sankcím, které jim byly uloženy. Všechny podrobnosti týkající se sankcí musí být

zaznamenány v registru vedeném každým zařízením, kde se nacházejí mladiství zbavení

svobody.

7. postupy pro podávání stížností a inspekce

36. Účinné postupy pro podávání stížností a inspekce jsou základními zárukami proti

špatnému zacházení v zařízeních pro mladistvé.

Nezletilí by měli mít možnost podávat stížnosti jak v rámci administrativního

systému zařízení, tak mimo něj a měli by mít právo se důvěrně obrátit na příslušný orgán.

CPT také přikládá zvláštní důležitost pravidelným návštěvám všech zařízení pro

mladistvé nezávislým orgánem (například komisí nebo soudcem) s oprávněním přijímat – a

v případě potřeby řešit – stížnosti mladistvých a provádět inspekci ubytovacích a ostatních

prostor zařízení.

8. zdravotnické otázky

37. Při zkoumání otázky zdravotní péče ve věznicích ve své třetí obecné zprávě

(CPT/Inf (93) 12, odstavce 30 až 77), CPT vytyčil několik kritérií, kterými se řídí (přístup

k lékaři, rovnost péče, souhlas pacienta a důvěrnost údajů, preventivní zdravotní péče,

profesionální nezávislost a odborná způsobilost). Tato kritéria se se stejnou váhou vztahují i

na zařízení pro zadržování mladistvích.

38. Je pochopitelné, že CPT věnuje zvláštní pozornost specifickým zdravotním

potřebám mladistvích zbavených svobody.

Je zvláště důležité, aby zdravotní péče poskytovaná nezletilým byla neoddělitelnou

součástí multidisciplinárního (zdravotně-psychologicko-sociálního) programu péče. To

znamená mimo jiné, že by zde měla být úzká koordinace mezi prací zdravotnického personálu

zařízení (lékaři, sestry, psychologové atd.) a ostatních odborníků (zahrnující sociální

pracovníky a učitele), kteří přicházejí do pravidelného kontaktu se zadržovanými. Cílem by

mělo být zajistit, aby zdravotní péče poskytovaná mladistvím zbaveným svobody tvořila

součást pevné podpůrné a terapeutické sítě.

Je také žádoucí, aby obsah programu péče zařízení byl vypracován v písemné formě

a poskytnut všem zaměstnancům, po kterých je požadováno, aby se do něj zapojili.

67

39. Se všemi mladistvými zbavenými svobody by měl lékař provést řádný pohovor a

prohlédnout je co nejdříve po přijetí do zařízení, které je určeno k jejich zadržování. Vyjma

zvláštních okolností by pohovor a vyšetření měly proběhnout v den přijetí. Nicméně prvním

kontaktem nově příchozího mladistvého se zdravotní službou může být plně kvalifikovaná

sestra, která podá zprávu lékaři.

Pokud je řádně provedeno, mělo by toto lékařské vyšetření být schopno

identifikovat mladistvé osoby s potencionálními zdravotními problémy (např. drogovou

závislost, sebevražedné sklony). Včasná identifikace těchto problémů ulehčí přijímání

účinných preventivních kroků v rámci zdravotně-psychologicko-sociálního programu péče

v zařízení.

40. Dále má být samozřejmostí důvěrný přístup všech nezletilých zbavených svobody

k lékaři v jakémkoliv čase, bez ohledu na režim (včetně disciplinární izolace), kterému jsou

podřízeni. Rovněž by měl být zajištěn přiměřený přístup ke škále specializované lékařské

péče včetně zubaře.

41. Zdravotnická služba v jakémkoliv místě zadržování by se neměla omezovat na péči

o nemocné pacienty; měla by být zodpovědná také za sociální a preventivní léčbu. CPT by

chtěl v této souvislosti zdůraznit dva aspekty zvláště se týkající mladistvích zbavených

svobody, jmenovitě odpovídající výživu a zajišťování zdravotní výchovy.

Zdravotnický personál by měl hrát aktivní úlohu při kontrole kvality stravy, která je

chovancům poskytována. Toto je zejména důležité pro mladistvé, kteří ještě nedosáhli plného

vývoje. V těchto případech může být následek nedostatečné výživy rychle patrný a může být

vážnější než u těch, kteří již dosáhli plné tělesné zralosti.

Je také všeobecně uznáváno, že nezletilí zbavení svobody, mají sklony

k rizikovému chování zejména vzhledem k drogám (včetně alkoholu) a sexu. V důsledku toho

je důležitým prvkem preventivní zdravotní péče zajišťování zdravotní výchovy. Součástí

tohoto programu by mělo především být poskytování informací o rizicích zneužívání drog a o

přenosných chorobách.

68

VIII. Ženy zbavené svobody

Výtah z desáté obecné zprávy [CPT/Inf (2000) 13]

Předběžné poznámky

21. V několika předchozích zprávách CPT vysvětlil kritéria, kterými se řídí při své

činnosti v zařízeních, kde dochází k zadržení osoby - policejní stanice, věznice, střediska pro

zadržování cizinců, psychiatrické léčebny a zařízení pro mladistvé.

Výbor samozřejmě uplatňuje výše zmíněná kritéria jak vůči ženám, tak vůči mužům

zbaveným svobody. Nicméně ve všech členských státech Rady Evropy ženy tvoří poměrně

malou menšinu osob zbavených svobody. S ohledem na tuto skutečnost může být pro státy

velice nákladné zabezpečit zvláštní podmínky pro zadržené ženy. Často se proto stává, že

ženy jsou umisťované jen do malého počtu zařízení (které se někdy nacházejí daleko od jejich

domova a závislých dětí), v prostorách původně projektovaných na zadržování mužů (a jsou

někdy umístěni společně s muži). Vzhledem k těmto okolnostem, se musí vytvoření

bezpečného a slušného prostředí pro ženy zbavené svobody věnovat zvláštní pozornost.

Pro zdůraznění významu, který CPT připisuje prevenci špatného zacházení se

ženami zbavenými svobody, se CPT rozhodl věnovat tuto kapitola 10. souhrnné zprávy

popisu několika specifických problémů, na které se v této oblasti zaměřuje. Výbor věří, že

tímto způsobem jasně obeznámí národní orgány se svými názory na způsob s jakým by se

mělo zacházet se ženami zbavenými svobody. Stejně jako v předchozích letech by výbor

uvítal připomínky k této části obecné zprávy.

22. Na počátku je třeba zdůraznit, že CPT v této kapitole nerozlišuje povahu místa

zadržení a jeho postoje jsou totožné v případě všech institucí, ve kterých dochází ke zbavení

svobody osob. Přesto však zkušenosti CPT naznačují, že zvýšené riziko narušení fyzické

a/nebo psychické integrity žen zbavených svobody se objevuje v době těsně po jejich

zadržení. Z tohoto důvodu by právě v této fázi měla být kladena na dodržování dále

uvedených kritérií zvláštní pozornost.

Výbor též zdůrazňuje, že všechny standardy, které vypracovává pro tuto oblast, by

se měly považovat za doplnění standardů stanovených v mnoha dalších mezinárodních

dokumentech, včetně Evropské úmluvy o lidských právech, Úmluvy OSN o právech dítěte,

Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen a Souboru principů OSN na ochranu

všech zadržených nebo vězněných osob v jakékoliv formě.

69

Personál složený z příslušníků obou pohlaví

23. Jak CPT zdůraznil v deváté souhrnné zprávě, přítomnost zaměstnanců obou pohlaví

funguje jako důležitý prvek ochrany proti špatnému zacházení a může mít blahodárný účinek,

jak na atmosféru zařízení, tak na posilnění pocitu normálnosti v místě zadržení.

Pokud jsou v zařízení zaměstnány osoby obou pohlaví, je tím umožněno, aby

choulostivé činnosti, např. osobní prohlídky, vykonávali na to vhodní pracovníci. V této

souvislosti CPT opětovně zdůrazňuje, že osoby zbavené svobody, by měly prohledávat pouze

zaměstnanci stejného pohlaví a že všechny prohlídky, při kterých se musí zadržená osoba

svléknout, by se měly konat mimo dohled personálu opačného pohlaví.

Oddělené umísťování žen zbavených svobody

24. K péči, kterou je stát povinný zabezpečit pro osoby zbavené svobody, patří také

odpovědnost za jejich ochranu před každým, kdo by jim chtěl ublížit. CPT se občas setkal

s tvrzeními o týrání žen ženami. Častěji se však objevují tvrzení o špatném zacházení se

zadrženými ženami ze strany mužů (zejména sexuálního obtěžování, včetně verbálních

projevů se sexuálními narážkami), a to zejména pokud stát nezabezpečil oddělené umístění

žen zbavených svobody do zařízení, kde dozorující personál tvoří převážně ženy.

Ženy zbavené svobody by měly být umístěné zásadně odděleně od mužů

zadržovaných v tom samém zařízení. Některé státy však začaly přijímat opatření umožňující

společné umístění manželských párů (pokud jsou oba partneři zbaveni svobody) a/nebo jistou

míru kontaktů mezi příslušníky opačného pohlaví ve věznicích. CPT vítá tyto progresivní

opatření za předpokladu, že jedinci s tímto souhlasí a jsou pečlivě vybírání a je zabezpečen

přiměřený dohled.

Stejný přístup k aktivitám

25. Ženy zbavené svobody by měly mít stejný přístup k smysluplným aktivitám (práce,

školení, další vzdělávání, sport atd.) jako muži. Jak se již výbor zmínil ve své minulé obecné

zprávě, delegace CPT se velmi často setkávaly s tím, že ženám zbaveným svobody byly

nabízeny aktivity, které se pro ně považovaly za „vhodné“ (jako šití či ruční práce), zatímco

vězni mužského pohlaví měli přístup k přípravě na povolání podstatně odbornější povahy.

Podle názoru CPT může takovýto diskriminační přístup jen posílit zastaralé

stereotypy o sociální roli ženy. Nadto může být za určitých okolností odepření rovného

přístupu žen k režimovým aktivitám kvalifikováno jako ponižující zacházení.

70

Péče před porodem a po porodu

26. Mělo by být vyvinuto maximální úsilí pro zabezpečení zvláštních potřeb výživy

těhotných žen ve věznicích, kterým by se měla poskytovat strava s vysokým obsahem

bílkovin, bohatá na čerstvé ovoce a zeleninu.

27. Je samozřejmé, že děti by se neměly rodit ve vězení a je proto v členských státech

Rady Evropy normální praxí, převézt v přiměřeném časovém okamžiku těhotné ženy do

nemocnice, která je mimo zařízení.

Přesto se čas od času CPT setkává s případy, kdy jsou těhotné ženy během

gynekologických prohlídek a/nebo porodu připoutávány či jinak upevňovány k lůžku nebo

jiným kusům nábytku. Tento přístup je naprosto neakceptovatelný a rozhodně by mohl být

označen za nelidské a ponižující zacházení. Je možné a nevyhnutelné najít jiné způsoby

zajištění bezpečnosti.

28. Mnoho žen ve věznicích jsou hlavními živitelkami dětí nebo jiných osob, které

mohou být jejich uvězněním negativně zasaženy.1

V této souvislosti je zvláště problematickou otázka, zda - a pokud ano, na jak

dlouho – by mělo být pro novorozence a malé děti možné zůstat ve vězení u svých matek. Na

tuto otázku lze jen obtížně odpovědět. Na jedné straně je zjevné, že vězení není pro

novorozence a malé děti přiměřeným prostředím, na druhé straně však v žádném případě není

žádoucí násilné odtržení malých dětí od jejich matek.

29. Podle názoru CPT musí být ve všech případech uplatněna zásada nejlepšího zájmu

dítěte. To především znamená, že každá předporodní a poporodní péče poskytovaná ve vězení

by měla být rovnocenná péči poskytované mimo něj. Pokud jsou novorozenci a malé děti držené

ve vězeňském prostředí, měly by na ně dohlížet odborníci na sociální práci a vývoj dítěte. Cílem

by mělo být vytvoření prostředí zaměřeného na dítě, bez viditelných charakteristik vězeňského

prostředí jako jsou uniformy a chrastící svazky klíčů.

Měl by se také ve věznicích zajistit normální rozvoj motorických a kognitivních

schopností malých dětí. Ve věznicích by pro ně měly být zabezpečeny zejména dostatečné

možnosti k pohybu a ke hře a kdykoli je to možné, by se jim mělo umožnit opustit zařízení a

poznat normální život za zdmi zařízení.

Také ulehčením možnosti péče o dítě příbuznými mimo vězeňské zařízení se může

přispět ke sdílení odpovědnosti za jeho výchovu (například otcem dítěte). V případech, kdy to

není možné, by se mělo zvážit zabezpečení přístupu k dětským jeslím. Takovéto řešení může

1 Viz také doporučení č. 1469 (2000) Parlamentního shromáždění Rady Evropy týkající se

matek a dětí ve věznicích.

71

vězněným ženám umožnit účast na pracovních a jiných aktivitách v zařízení ve větší míře, než

by jinak byla možná.

Otázky hygieny a zdraví

30. Výbor by chtěl taktéž upozornit na řadu otázek souvisejících s hygienou a zdravím,

při kterých se potřeby žen zbavených svobody značně liší od potřeb mužů.

31. V přiměřené míře by měly být zohledněny zvláštní potřeby ženské hygieny. Velmi

důležitý je kdykoliv možný přístup k sanitárním a mycím zařízením, možnost bezpečné

likvidace krví znečištěných předmětů a poskytování hygienických potřeb, jako jsou

hygienické vložky a tampony. Nezabezpečení těchto základních potřeb může samo o sobě být

ponižujícím zacházením.

32. Dále je stejně důležité, aby zdravotní péče poskytovaná osobám zbaveným svobody

dosahovala standardu, jaký je poskytován pacientům na svobodě.

U žen zbavených svobody zásada rovnocenné péče předpokládá, že zdravotní péče

bude poskytována lékaři a zdravotními sestrami, kteří mají vzdělání v oblasti ženského

lékařství včetně gynekologie.

Pokud jsou vedle toho v externím prostředí k dispozici preventivní zdravotní

opatření zvláště určené pro ženy, jako prohlídky na zjištění rakoviny prsu anebo děložního

čípku, měly by se uplatňovat také ve vztahu k ženám zbaveným svobody

Rovné zacházení také znamená, že se musí v místech zadržování respektovat právo

ženy na její tělesnou integritu ve stejné míře jako je tomu na svobodě. Pokud mají ženy na

svobodě přístup k tzv. „morning after“ tabletkám a/nebo jiným formám přerušení těhotenství

v pozdějších fázích gravidity, měly by k nim mít přístup za stejných podmínek i ženy zbavené

svobody.

33. Zásadně platí, že osoby, které započaly ještě na svobodě určitá léčení, by měly mít

možnost v tomto léčení pokračovat i v době uvěznění. V této souvislosti je třeba vyvinout

úsilí na zajištění adekvátního přísunu speciálních léků pro ženy i na místech jejich zadržování.

Konkrétně v souvislosti s antikoncepčními pilulkami je třeba připomenout, že tento

lék může být předepsán i z jiných zdravotních důvodů než je zamezení těhotenství (např. k

zmírnění menstruačních bolestí). Skutečnost, že uvěznění ženy samo o sobě podstatně snižuje

pravděpodobnost početí, není dostatečným důvodem pro neposkytnutí tohoto léku.

72

VIII. Vzdělávání příslušníků složek vynucujících právo

Výňatek z druhé obecné zprávy [CPT/Inf (92) 3] 59. Nakonec CPT zdůrazňuje velkou důležitost, kterou přikládá vzdělávání příslušníků

složek vynucujících právo1 (které by mělo zahrnovat vzdělávání v lidských právech – viz

článek 10 Úmluvy OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu

zacházení nebo trestání). Neexistuje žádná lepší záruka proti špatnému zacházení s osobami

zbavenými svobody než je náležitě školený policista nebo vězeňský dozorce. Kvalifikované

osoby jsou schopny úspěšně vykonávat své povinnosti při vědomí základních záruk pro

zadržované osoby, aniž by se museli uchýlit k špatnému zacházení.

60. V této souvislosti má CPT za to, že schopnost mezilidské komunikace by mělo být

hlavním faktorem při přijímání příslušníků složek vynucujících právo a že během jejich

odborné přípravy by měl být kladen značný důraz na rozvoj schopnosti mezilidské

komunikace, založené na úctě k lidské důstojnosti. Ovládání takových schopností často

umožňuje policistovi nebo vězeňskému dozorci uklidnit situaci, která by jinak mohla přerůst

v násilí a obecně vede k snižování napětí, zlepšuje prostředí v policejních i vězeňských

zařízeních a prospívá všem zúčastněným. 2

1 Výraz „zaměstnanci složek vynucujících právo“ v této zprávě zahrnuje jak policisty, tak vězeňské dozorce. 2 CPT rovněž národním orgánům doporučuje, aby se snažili integrovat pojem lidských práv do

odborného vzdělávání zaměřeného na zvládání vysoce rizikových situací jako je zatýkání nebo výslech osob podezřelých z trestné činnosti; takový přístup bude účinnější než oddělené kurzy o lidských právech.

73

IX. Boj proti beztrestnosti

Výňatek ze čtrnácté obecné zprávy [CPT/Inf (2004) 28]

25. Smyslem existence CPT je “předcházení” mučení a nelidskému nebo ponižujícímu

zacházení nebo trestu; výbor upírá zrak spíše směrem k budoucnosti než do minulosti.

Nicméně posuzování efektivity opatření přijatých po tom, co došlo ke špatného zacházení,

představuje neoddělitelnou součást preventivního mandátu výboru, vzhledem k následkům,

které taková opatření přinesou pro jednání v budoucnost.

Věrohodnost zákazu mučení a jiných forem špatného zacházení je podkopávána

vždy, když osoby odpovědné za takové delikty nejsou za své činy přivedeni k zodpovědnosti.

Pokud po každé, když se objeví informace poukazující na špatné zacházení nenásleduje

okamžitá a účinná reakce, tak ti, kteří mají v úmyslu zacházet špatně s osobami zbavenými

svobody rychle začnou věřit - z velmi dobrého důvodu - že tak mohou beztrestně činit i

nadále. Veškerá snaha o prosazování principů lidských práv pomocí striktní politiky při

přijímání nových zaměstnanců a jejich odborné přípravě bude zničena. Všechny

zainteresované osoby – kolegové, nadřízení, vyšetřovací orgány – tím, že nepodniknou účinné

kroky v důsledku přispěji k oslabení hodnot, které vytváří samotný základ demokratické

společnosti.

Naopak pokud jsou veřejní činitelé, kteří nařídí, povolí, strpí nebo se sami dopustí

mučení nebo špatného zacházení přivedeni ke spravedlnosti za své činy nebo opomenutí, tak

se tím vysílá jednoznačné poselství, že takové chování nebude tolerováno. Vedle své

významné odstrašující hodnoty takové poselství ujistí širokou veřejnost, že nikdo nestojí nad

zákonem, včetně těch, kteří na dohlížejí jeho dodržování. Vědomí, že osoby zodpovědné za

špatné zacházení byly postaveny před spravedlnost, bude mít také příznivý dopad na oběti.

74

26. Boj proti beztrestností musí začít přímo uvnitř té organizace (policie nebo vězeňská

služba, vojenský orgán atd.), které se to týká. Příliš často vede falešná solidarita k snaze držet

při sobě, pomoci si navzájem, když se objeví obvinění ze špatného zacházení či dokonce

zakrýt nezákonné činy kolegů. Je třeba pomocí pozitivního působení, prostřednictvím

vzdělávání a příkladného chování podporovat kulturu, kde je považováno za neprofesionální

– a z hlediska kariérního postupu nebezpečné – pracovat a spolčovat se s kolegy, kteří se

uchylují k špatnému zacházení a naopak kde je považováno za korektní a z profesního

hlediska správné patřit do týmu, který se takových činů vyvarovává.

Je nutno vytvořit atmosféra, v které představuje oznámení o špatném zacházení ze

strany kolegů správnou věc; musí být zcela jasné, že vina za špatné zacházení se týká vedle

skutečných pachatelů, taktéž kohokoliv, kdo ví nebo by měl vědět, že dochází ke špatnému

zacházení a činu nezabrání nebo ho nenahlásí. To se sebou přináší potřebu jednoznačně

stanoveného postupu předávání informací, jakož i přijetí opatření na ochranu těch, kteří

incident nahlásí.

27. V mnoha státech navštívených CPT představuje mučení a činy jako týrání při

výkonu pracovních povinností, donucování k získání výpovědi, zneužití pravomoci veřejného

činitele atd. zvláštní trestné činy, které jsou stíhány z úřední moci. CPT vítá existenci

takových právních předpisů.

Navzdory tomu CPT zjistil, že v některých státech mají vyšetřovací orgány

výraznou diskreční pravomoc, pokud se jedná o zahájení předběžného vyšetřování, v případě

kdy vyjdou na světlo informace o možném špatném zacházení s osobami zbavenými svobody.

Podle názoru výboru by i při absenci formální stížnosti měly mít tyto orgány zákonnou

povinnost zahájit vyšetřování vždy, když získají věrohodnou informaci, z jakéhokoliv

zdroje, že mohlo dojít ke špatnému zacházení s osobami zbavenými svobody. V této

souvislosti bude právní rámec upravující odpovědnost za porušování posílen, pokud veřejní

činitelé (policisté, ředitelé věznic, atd.) budou mít formálně stanovenu povinnost okamžitě

oznámit příslušnému orgánu každou informaci poukazující na špatné zacházení.

75

28. Existence náležitého právního rámce sama o sobě nezaručí, že v případech možného

špatného zacházení budou přijaty odpovídající kroky. Náležitá pozornost musí být věnována

zvyšování citlivosti příslušných orgánů ohledně důležitých povinností, které mají plnit.

Když jsou osoby zadržované orgány činnými v trestním řízení předvedeny před

státního zástupce nebo soud, mají cennou příležitost uvést, zda s nimi bylo nebo nebylo

špatně zacházeno. Přitom i když nebude výslovně podána stížnost, budou mít tyto orgány

možnost podniknout včasné kroky, pokud budou existovat jiné indicie (např. viditelná

zranění, celkové vzezření osoby nebo její chování), že mohlo dojít ke špatnému zacházení.

Přesto se během svých návštěv CPT často setkává s osobami, které tvrdí, že si

státním zástupcům nebo soudcům stěžovaly na špatné zacházení, ale že tito neprojevili o věc

zájem, i když jim ukazovaly zranění na viditelných místech svého těla. Tento scénář potvrdila

i náhodná zjištění CPT. Jako příklad lze uvést, soudní spis, s kterým se výbor nedávno

seznámil a v němž byly zaznamenány vedle tvrzení o špatném zacházení také různé odřeniny

a otekliny na tváři, nohou a zády dotčené osoby. Navzdory té skutečnosti, že informace

zaznamenané ve spise by mohly být kvalifikovány jako prima facie důkazy špatného

zacházení, tak příslušné orgány nezahájily vyšetřování a nebyly schopny podat přijatelné

vysvětlení pro svou nečinnost.

Také bývá obvyklé, že osoby tvrdí, že se obávaly si stěžovat na špatné zacházení,

protože při setkání se státním zástupcem nebo soudcem byli přítomni ti samí příslušníci

policie, kteří je vyslýchali nebo že byly výslovně odrazováni od toho si stěžovat, z důvodu, že

by to nebylo v jejich nejlepším zájmu.

Je zcela nezbytné, aby orgány státního zastupitelství a soudní orgány učinili

rozhodná opatření, kdykoliv se objeví jakákoliv informace nasvědčující špatnému zacházení.

Také musí řízení vést takovým způsobem, aby dotčené osoby měly reálnou možnost učinit

výpověď o způsobu, jakým s nimi bylo zacházeno.

76

29. Náležité posouzení obvinění ze špatného zacházení často nebude právě

jednoduchou záležitostí. Některé formy špatného zacházení (jako dušení, elektrické šoky)

nezanechávají zřetelné stopy nebo nezanechají pokud jsou provedeny s jistou zručností.

Podobně nucení osob celé hodiny stát, klečet nebo zůstat skrčené v nepohodlných pozicích

nebo bránění ve spánku velmi pravděpodobně nezanechá nějaké identifikovatelné stopy.

Dokonce i údery na tělo mohou zanechat pouze nepatrné fyzické stopy, které jsou těžko

zjistitelné a rychle mizí. A proto, když jsou státní zástupci nebo soudci upozorněni na takové

formy špatného zacházení, měli by být zvláště obezřetní, aby věc nepovažovali za

nepodstatnou jenom z důvodu absence fyzických stop. To samé a fortiori platí, když namítané

špatné zacházení je převážně psychologického charakteru (sexuální ponižování, hrozby

týkající se života nebo fyzické integrity zadržené osoby a/nebo její rodiny atd.). Posouzení

věrohodnosti nařčení ze špatného zacházení bude často vyžadovat vyslechnutí všech osob,

kterých se věc týká a včasné zajištění ohledání daného místa a/nebo zvláštních lékařských

vyšetření.

Vždy když osoby podezřelé z trestného činu, které jsou předvedeny před státního

zástupce nebo soud namítají špatné zacházení, měly by být taková obvinění písemně

zaznamenána, mělo by být okamžitě nařízeno soudní lékařské vyšetření (včetně případného

vyšetření soudním psychiatrem) a měly by být podniknuty nutné kroky, zajištující, že jejich

stížnosti budou řádně prošetřeny. Takový postup by měl být sledován nezávisle na tom, zda

daná osoba má nějaké viditelné vnější zranění. I v případě absence výslovných stížností o

špatném zacházení, by mělo být vyžádáno soudní lékařské vyšetření, když existují jiné

důvody se domnívat, že osoba mohla být obětí špatného zacházení.

30. Je také nezbytné, neztěžovat osobám, které namítají špatné zacházení (které mohly

být propuštěny bez toho aby byly předvedeni před státního zástupce nebo soudce) přístup k

lékaři, který může vypracovat soudně-znaleckou zprávu uznávanou orgány činnými v trestním

řízení. Například přístup k takovému lékaři by neměl být podmíněn předchozím povolením

vyšetřovacího orgánu.

31. CPT měl příležitost v několika svých zprávách z návštěv, hodnotit činnost orgánů

oprávněných k provádění oficiálního vyšetřování a zahájení trestního nebo disciplinárního

řízení v případech obvinění ze špatného zacházení. V takových případech výbor bere v úvahu

judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jakož i standardy obsažené v řadě

mezinárodních instrumentů. Dnes všeobecně platí dobře zavedená zásada, že účinné

vyšetřování vedoucí k identifikaci a potrestání osob zodpovědných za špatné zacházení, je

klíčové pro význam zákazu mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu v

praxi.

Dodržení této zásady znamená, že orgány zodpovědné za vyšetřování musí být

vybaveny všemi potřebnými zdroji, jak lidskými tak materiálními. Dále vyšetřování musí

splňovat několik základních kritérií.

77

32. Aby vyšetřovaní možného špatného zacházení bylo účinné, je nezbytné, aby osoby

konající takové vyšetřování byly nezávislé na osobách, které se měli předmětných událostí

účastnit. V některých právních systémech všechny stížnosti na špatné zacházení ze strany

policie nebo jiných veřejných činitelů musí být postoupeny státnímu zástupci a pouze tento,

ne policie, je oprávněn posoudit, zda má být zahájeno předběžné vyšetřování; takový postup

CPT vítá. Nicméně není výjimečné, že běžná odpovědnost za operativní provádění

vyšetřování je postoupena zpět policejním orgánům. Činnost státního zástupce se poté

omezuje na dávání pokynů k vyšetřování, přijímání výsledků vyšetřování a rozhodování, zda

má být zahájeno trestní stíhání, či nikoliv. V takovém případě je nutné zajistit, aby vyšetřující

osoby nebyly ze stejné služby jako ti, co jsou předmětem vyšetřování. Ideálně by ti, kteří jsou

pověřeni operativním prováděním vyšetřování měly být zcela nezávislí na orgánu, ke kterému

příslušejí vyšetřované osoby. Vedle toho musí státní zástupci vykonávat těsný a účinný dozor

nad operativním prováděním vyšetřování, které se týká možného špatného zacházení ze strany

veřejných činitelů. Státní zástupci by měli být vybaveni jasnými instrukcemi, jaký dozor je u

takového vyšetřování od nich požadován.

33. Vyšetřování možného špatného zacházení ze strany veřejných činitelů musí být

v souladu s kritériem důkladnosti - musí být schopno vést k určení, zda použití síly nebo

jiných metod bylo či nebylo za daných okolností ospravedlněno a musí vést k identifikaci a

případně potrestání zodpovědných osob. To není závazek týkající se výsledku, ale postupu.

Tento závazek vyžaduje, aby byly učiněny všechny potřebné kroky k zajištění důkazů daného

incidentu, včetně, mezi jinými, identifikace a výslechu údajných obětí, podezřelých a očitých

svědků (např. policisté ve službě, další zadržené osoby), zabrání předmětů, které mohly být

použity ke špatnému zacházení a zajištění stop. Případně by měla být také pitva, které

poskytne kompletní a přesné zaznamenání zranění a objektivní analýzu klinických zjištění,

včetně příčiny smrti.

Vyšetřování musí být také provedeno vyčerpávajícím způsobem. CPT se setkalo

s případy, kde přes několik namítaných incidentů a faktů týkajících se možného špatného

zacházení, byl rozsah vyšetřování nepřiměřeně zúžen a byly pominuty podstatné události a

doprovodné okolnosti poukazující na špatné zacházení.

34. V této souvislosti, by CPT chtěl jasně stanovit, že má vážné pochybnosti o praxi,

kterou pozoroval v mnoha zemích, kde příslušníci policie nebo vězeňské služby nosí při

zatýkání, výsleších, nebo potírání vězeňských nepokojů masky nebo kukly; tím se zjevně

ztěžuje identifikace potenciálních podezřelých, v případě, že se objeví obvinění ze špatného

zacházení. Tato praxe by měla podléhat přísné kontrole a k její aplikaci by mělo dojít pouze

ve výjimečných případech, které jsou dostatečně odůvodněny; ve věznicích je tato praxe

ospravedlnitelná velmi zřídka, jestli vůbec.

Podobně by měla být zakázána praxe zjištěná v některých zemích, kdy jsou

zadržovaným osobám zavazovány oči; ta může podstatným způsobem překazit zahájení

trestního řízení proti těm, kteří se dopouštějí mučení nebo špatného zacházení, jak se již stalo

v několika případech známých CPT.

78

35. Aby vyšetřování bylo účinné, musí být také provedeno bezodkladně a přiměřeně

rychle. CPT se setkal s případy, kde nezbytné vyšetřovací úkony byly neospravedlnitelným

způsobem odkládány nebo kde státní zástupci nebo soudní orgány zjevně neměli nutnou vůli

použít právní prostředky, které měly k dispozici pro reakci na obvinění nebo jiné relevantní

informace poukazující na špatné zacházení. Tato vyšetřování byla odložena na neurčito, nebo

odmítnuta a policistům majícím na svědomí špatné zacházení se tak podařilo zcela vyhnout

trestní odpovědnosti. Jinými slovy, reakci na přesvědčivé důkazy o závažném porušení

povinností nelze vůbec nazvat „vyšetřováním“.

36. Vedle výše zmíněných kritérií pro efektivní vyšetřování, by měl být přítomen

přiměřený prvek veřejné kontroly nad vyšetřováním nebo jeho výsledky, aby byla zajištěna

odpovědnost jak v teorii, tak praxi. Stupeň požadované kontroly se může případ od případu

lišit. Ve zvláště závažných případech může být vhodné veřejné vyšetřování. Ve všech

případech se musí oběť (nebo někdy případně nejbližší příbuzný) účastnit daného řízení do

takové míry, která je nutná pro zajištění jejích oprávněných zájmů.

37. Disciplinární řízení poskytuje další způsob poskytnutí zadostiučinění za špatné

zacházení a může probíhat paralelně s trestním řízením. Kárná odpovědnost dotčených osob

by měla být systematicky zkoumána, nezávisle na tom, zda dotčené chování bylo shledáno

trestným činem či nikoliv. CPT doporučil řadu procesních záruk, které mají být v takových

případech dodržovány; například v kárných komisích pro policisty by měl být alespoň jeden

nezávislý člen.

38. Vyšetřování možných kárných provinění veřejných činitelů může být prováděno

zvláštním interním vyšetřovacím odborem uvnitř struktur příslušného orgánu. CPT nicméně

důrazně doporučuje vytvoření zcela nezávislého vyšetřovacího orgánu. Takový orgán by měl

mít pravomoc nařídit zahájení kárného řízení.

Nezávisle na tom, jakou formální strukturu vyšetřovací organ má, se CPT domnívá,

že funkce takového orgánu by měly být patřičně zveřejňovány. Vedle možnosti osob podat

stížnost přímo tomuto orgánu, by mělo být povinností orgánů veřejné moci, jako policie,

registrovat veškeré projevy, které by mohly být považovány za stížnost. Pro tento účel by

měly být zavedeny vhodné formuláře pro stvrzení přijetí stížnosti a potvrzení, že věc bude

prošetřena.

Pokud v daném případě bude shledáno, že jednání dotčené osoby může mít

charakter trestného činu, vyšetřovací orgán by měl vždy bezodkladně upozornit přímo orgány

příslušné pro trestní stíhání.

79

39. Velkou pozornost je třeba věnovat tomu, aby bylo zajištěno, zda osoby, které se

mohly stát obětí špatného zacházení ze strany veřejných činitelů, nejsou odrazovány od

podání stížnosti. Například by měly být sledovány a vyhodnocovány potenciální negativní

účinky možnosti dotčených veřejných činitelů zahájit řízení pro pomluvu vůči osobě, která je

neodůvodněně obviní ze špatného zacházení. Musí být vytvořena rovnováha mezi těmito

dvěma protichůdnými legitimními zájmy. V této souvislosti je třeba také upozornit na některé

body již zmíněné v odstavci 28.

40. Veškeré důkazy o špatném zacházení ze strany veřejných činitelů, které se objeví

během civilního řízení si rovněž zasluhují podrobné přezkoumání. Například v případech,

kde se uspělo se žádostí o náhradu škody, nebo došlo k mimosoudnímu vyrovnání z důvodů,

mezi něž patří i napadení ze strany policisty, CPT doporučuje, aby bylo provedeno nezávislé

přezkoumání. Takové přezkoumání by mělo vest k zjištění, zda s ohledem na povahu a

závažnost obvinění dotčených policistů, by neměla být (znovu) posouzena otázka trestního

a/nebo disciplinárního řízení.

41. Je nepochybné, že bez ohledu na jeho účinnost bude vyšetřování jen málo platné,

pokud sankce uložené za špatné zacházení nebudou adekvátní. Pokud bylo dokázáno špatné

zacházení, mělo by následovat uložení odpovídajícího trestu. To bude mít velmi silný

odstrašující účinek. Naopak, uložení mírného trestu může pouze prohlubovat ovzduší

beztrestnosti.

Soudy jsou samozřejmě nezávislé a je tedy na jejich volné úvaze uložit v každém

jednotlivém případě v zákonných mezích trest. Nicméně právě tyto meze musí jasně

vyjadřovat úmysl zákonodárce: orgány činné v trestním řízení by měly přijmout neústupný

postoj k mučení a dalším formám špatného zacházení. Obdobně sankce ukládané při zjištění

kárné odpovědnosti by měly být úměrné závažnosti případu.

42. Nakonec, nikdo nesmí zůstat na pochybách ohledně nasazení státních orgánů

bojovat proti beztrestnosti. Tento postoj podpoří opatření přijímaná na všech ostatních

úrovních. Pokud je to nutné, orgány by neměly váhat a pomocí oficiálního vyjádření na

nejvyšší politické úrovni, by měly učinit jasné poselství, že ve vztahu k mučení a jiným

formám špatného zacházení musí existovat „nulová tolerance“.

Další informace: Secretariat of the CPT Human Rights Building Council of Europe F-67075 Strasbourg Cedex France Tel.: +33 (0)3 88 41 39 39 Fax: +33 (0)3 88 41 27 72 E-mail: cptdoc@coe.int Internet: www.cpt.coe.int

Štrasburk, září 2004

Fotografie na obálce: CICR / FEDELE, Cristina