1 TRIP OF OUR LIVES TRIP OF OUR LIVES TEXT: TEXT: Karel Dvořák Karel Dvořák FOTO FOTO: Karel Dvořák Karel Dvořák Jarda Hořejší Jarda Hořejší Honza Kratochvíla Honza Kratochvíla Klárka Šustrová Klárka Šustrová Ondra Vrzal Ondra Vrzal Můžete se celé dny válet v horkých pramenech tekoucích odkudsi z hlubin Můžete se celé dny válet v horkých pramenech tekoucích odkudsi z hlubin Země. Můžete si sáhnout na dno sil a sestoupit do nejhlubšího kaňonu na Země. Můžete si sáhnout na dno sil a sestoupit do nejhlubšího kaňonu na světě. Anebo si prostě ráno přivstanete, abyste viděli to nejkrásnější světě. Anebo si prostě ráno přivstanete, abyste viděli to nejkrásnější představení, které v horách ráno co ráno Slunce chystá pro své věrné obe představení, které v horách ráno co ráno Slunce chystá pro své věrné obe- censtvo. censtvo. Taková je Amerika, kterou jsme se rozhodli poznat. Drsná, romantická, Taková je Amerika, kterou jsme se rozhodli poznat. Drsná, romantická, divoká, ale hlavně krásná. divoká, ale hlavně krásná.
Transcript
1
TRIP OF OUR LIVESTRIP OF OUR LIVES
TEXT:TEXT: Karel DvořákKarel DvořákFOTOFOTO:: Karel DvořákKarel Dvořák
Můžete se celé dny válet v horkých pramenech tekoucích odkudsi z hlubinMůžete se celé dny válet v horkých pramenech tekoucích odkudsi z hlubin Země. Můžete si sáhnout na dno sil a sestoupit do nejhlubšího kaňonu naZemě. Můžete si sáhnout na dno sil a sestoupit do nejhlubšího kaňonu na světě. Anebo si prostě ráno přivstanete, abyste viděli to nejkrásnějšísvětě. Anebo si prostě ráno přivstanete, abyste viděli to nejkrásnější představení, které v horách ráno co ráno Slunce chystá pro své věrné obepředstavení, které v horách ráno co ráno Slunce chystá pro své věrné obe--censtvo. censtvo. Taková je Amerika, kterou jsme se rozhodli poznat. Drsná, romantická,Taková je Amerika, kterou jsme se rozhodli poznat. Drsná, romantická, divoká, ale hlavně krásná.divoká, ale hlavně krásná.
1. CESTOU NA ZÁPAD
Pět lidí v jednom autě? Klidně! Ale pět lidí v tomhle autě? A se zavazadly na celý měsíc? Nesmysl! „Můžeš si s se-bou vzít maximálně kartáček na zuby a jednu ponožku,“ znělo do-poručení od mého hostitele Bryana. Moc daleko od pravdy nebyl. Na druhou stranu – co byste nechtěli od auta, které stálo osmnáct dolarů...
Přesněji řečeno kytku, láhev vína a hezké slovo na poděkování. Nic víc. Skutečně, auto, které s ná-mi ujelo 11 tisíc kilometrů, jsme dostali v podstatě zadarmo. Jedná se o pět let starý Chevrolet Prizm, ale ve skutečnosti je to v licenci vyrá-běná Toyota Corolla.
Auto nám darovala nám jedna místní žena. Původně je chtěla dát na charitu, pak se ale potkala s Hon-zou a asi po pěti minutách rozho-voru se rozhodla obdarovat nás, neznámé cizince. Až na malé a v podstatě nepodstatné problémy zvládl náš Chevrolet dlouhatánskou cestu výborně. Skoro se nám chtělo brečet, když jsme se s ním museli v Los Angeles rozloučit.
At the beginning...YLO nás pět – čtyři kluci a jedna holka. Kde vzala Klárka odvahu vydat se na
měsíc na výlet se samými kluky, to opravdu nevím. Ale zdá se, že to s námi vydržela bez vážnější újmy na zdraví.
Pomyslného vůdce dělal Honza, jeden z mozků celé akce. Je přes-nější než GPS a znalejší než Google; vždy veselý a skoro vždy s foťákem v ruce.
Spolu s Honzou vymýšlel plán cesty jeho kolega student Jarda. Nenamluví toho tolik, ale pokud něco řekne, obvykle rozesměje celou posádku – co slovo, to perla.
K dalšímu účastníkovi Ondrovi patřily dvě věci: fotoaparát a zmrz-lina. Dělá krásné fotky a evidentně tomu rozumí. A po zmrzlině se koukal na každé benzínce.
Dále s námi jede Klárka. Její přítomnost způsobuje, že se my, ostatní kluci, přemáháme a předstí-ráme, že jsme slušně vychovaní, čistotní a galantní. Klárka naopak předstírá, že nám to věří – k všeo-becné spokojenosti.
Kromě toho zbývám já, Karel. Jaký jsem, si netroufám hodnotit. Ale byl jsem u všeho a byl jsem u všeho moc rád!
Auto bylo po střechu naložené věcmi. Jarda zpočátku dokonce doporučoval napsat seznam věcí, které bychom měli vyhodit. „Začal bych Ondrovými reprobedničkami,“ vysvětloval. Bedničky nakonec skončily na samotném dně kufru, mimo Ondrův dosah. I tak jsme se docela mačkali, ale šlo to vydržet.
2
Honza Kratochvíla Klárka Šustrová Jarda Hořejší
Ondra Vrzal Karel Dvořák
B
S Klárkou do letadla? Raději ne!
E PÁTEK třináctého a v autě nám začne svítit kontrolka check engine. Tedy že máme zkontrolovat motor, protože se
na něm objevila nějaká závada. Zrovna v den, kdy máme odjet na nejdelší výlet našeho života. Kdy-bychom byli pověrčiví, asi bychom vybalili batohy, dali auto do garáže a následující měsíc strávili v klidu u televize.
V servisu nám řekli, že máme potíže s katalyzátorem. Auto ale zas tak nezbytně katalyzátor nepotře-buje, takže jsme se rozhodli to risk-nout. Avšak obava, že bychom mohli zůstat s rozbitým autem někde uprostřed pouště, nás proná-sledovala neustále. Kontrolka se cestou rozžínala a zase zhasínala podle nálady, takže jsme se nakonec rozhodli ji ignorovat nadobro.
Ještě větší trable si v pátek tři-náctého prožila Klárka. Pokud by šlo vše podle plánu, přistála by už ve čtvrtek před odjezdem v Bostonu. Jenže to by nesměla letět se společností Alitalia.
Její letadlo odstartovalo z Mi-lána s dvouhodinovým zpožděním, což by samo o sobě zase tak moc ne-vadilo. Jenže kdesi nad Velkou Británií pilot lidem na palubě oznámil, že se letadlo rozbilo – v tomto stavu údajně nemá šanci doletět až do Spojených států, takže se obrací zpět do Itálie. Klárka tak po několikahodinovém letu přistála spolu se stovkou vyděšených cestu-jících zpátky v Miláně.
Co teď? Počkat, až Klárka přiletí další den? Celá naše výprava stála na vratkých nohách – měli jsme na několika místech zare-zervované a zaplacené kempy. Pokud bychom museli den nebo dva na Klárku čekat, sesypaly by se nám naše plány jako domeček z karet. Nakonec se našlo řešení – Klárka si změnila cíl letu a místo do Bostonu nakonec letěla do Chicaga, kde jsme ji později vyzvedli.
Jedinou věc jsme nevěděli. Jestli poruchu letadla způsobila Alitalia, nebo Klárčina přítomnost. Ondra s Jardou se docela báli, když s ní o tři týdny později znovu sedali do letadla na vyhlídkový let nad Grand Canyonem. Teprve tehdy se ukázalo, že na vině byli Italové – letadlu se tentokrát nic nestalo a bezpečně všechny cestující dopravilo na zem.
Pohled z oblakůE SCHENECTADY jsme tedy vyrazili jen ve čtyřech, sami kluci bez Klárky. První velkou zastávkou naší výpra-
vy mělo být slavné Chicago. Jedna bohatá firma se zde před třiceti lety rozhodla, že si postaví sídlo, do kterého by se vešli všichni její zaměstnanci. A protože v Americe je všechno velké, řekli si páni inženýři, že nemá cenu stavět jenom hodně vysokou budovu, ale raději rovnou nejvyšší na světě. Firma se jmenovala Sears, Roebuck & Company, takže budova dostala jméno Sears Tower. Právě před tou-to věží se k nám připojila Klárka. „Je to kamarádka Ondry, je to skautka a podle fotek je hezká,“ řekl nám o ní Honza předem, což bylo jediné, co jsme o ní do té doby věděli.
Výhled na průmyslové Chicago z vrcholku Sears Tower stál za to. X milionů lidí na jedné obrovské placce, v ulicích šestiproudové sil-nice plné aut a pod námi další mrakodrapy, které se zdola zdají být obrovské, ale z nadhledu malinkaté.
Po příští tři dny naše kroky řídilo magické heslo: směr 90 west. Na devadesátku jsme najeli už ve Schenectady a opustili ji až kousek před Yellowstonem.
Sedět tolik hodin v autě a jen se koukat z okna, není žádná legrace, ale zvládali jsme to vcelku s pře-hledem. Každý den jsme zastavili u nějakého jezera, abychom se mohli osvěžit ve vodě. Někdy to vypadalo, že se koupeme zcela mimo dosah civilizace – když jsme platili vstupné na pláž ve státním parku Keyhole, děda u pokladny ani
3
Z
Chicago – Sears Tower
J
neskrýval radost, že vůbec někoho vidí – až nám nakonec naúčtoval o dva dolary více, protože jsme nebyli obyvatelé státu Wyoming.
Na Lincolna se Američané vykašlali
JIŽNÍ Dakotě zřejmě nemají dostatek zajímavostí, zato však mají dobře vymakaný marketing. Sochy čtyř
amerických prezidentů na Mount Rushmore zná kdekdo, a přitom sousoší ani není dokončené!
Roosevelt s Jeffersonem dobře odpovídají svým předlohám, Washington je jako ze škatulky. Zato chudák Lincoln! Za levým uchem mu zůstal kus kamene a místo vlasů má skálu. „V dnešní době lidé nemají fantazii,“ snažil se sochu obhájit průvodce. „Chybí jim před-stavivost, aby si domysleli, jak by socha měla vypadat.“
V roce 1942 Američané ukončili rozdělanou práci, protože potře-bovali šetřit kvůli válce. Sousoší označili za hotové v takovém stavu, v jakém zrovna bylo. Dnes je to možná mrzí. Lincoln, jeden z nej-významnějších amerických prezi-dentů v historii, se musí krčit pod nánosem žuly a dělá tak trochu svým kolegům ostudu. Nám se však všichni velikáni líbili a drobné
kosmetické vady na kráse jsme jim dokázali odpustit
První setkání s bizony
TAČILO málo, abychom projeli Custer parkem, aniž bychom zahlédli jediného bizona. Jen náhoda tomu
chtěla, že jsme poprvé pocítili divokou přírodu na vlastní kůži.
Osmnáct dolarů vstupného do státního parku Custer jsme zaplatili s velkým očekáváním. Bizon, neboli tatanka! Představovali jsme si Vinnetoua a jeho partu Apačů, jak na koních pronásledují celá stáda bizonů po amerických prériích. Vzpomínali jsme, jak jsme si jako malí kluci hráli na indiány. Těšili jsme se, jak uděláme ty nejúžasnější fotky, které nám budou všichni závidět. Čekala nás bezmála třice-tikilometrová cesta. „Někde podél silnice určitě uvidíte bizony,“ sdělili nám u vstupu. Napětí se dalo krájet.
Jenže žádné divadlo se neko-nalo. Po asi deseti kilometrech jsme narazili na oslí stádo, které zabloko-valo silnici. Ale to bylo všechno. V jednom místě jsme dokonce naschvál sjeli z hlavní cesty, oči celou dobu na šťopkách, ale i tak nikde nic – žádný bizon, žádná tatanka.
4
VS
Velikáni světové historie: Jeremy Upper, George Washington, Thomas Jefferson, Theodore Roosevelt, Abraham Lincoln a John Shortwhile
Na střeše našeho auta jsem nezapomínal věci jenom já, ale byl jsem tím suverénně nejpopulárnější. Kvůli ztracenému obalu na foťák jsem málem přišel i o telefon. Druhý den – po všech zážitcích v Custer parku s bizony – jsem si přivstal, vzal auto, vrátil se pomalu stejnou cestou jako včera a zkusil ztracený obal najít. Po hodinovém hledání jsem seznal, že je nejspíš nenávratně fuč. Rozhodl jsem se však ještě zkusit štěstí – napíšu u vstupní brány na kus papíru vzkaz s adresou.
Vezmu papír, hledám příhodné místo ke psaní... nejlépe to půjde na střeše auta. Napíšu vzkaz, potom adresu k Bryanovi. Teď potřebuji telefonní číslo... to mám uložené v mobilu. V klidu vytáhnu svoji Nokii, opíšu číslo a utíkám papír připíchnout na dveře pokladny. Aniž by mi přišlo něco podezřelé, sednu do auta a dojedu až do kempu.
Teprve tady znejistím. Kde mám mobil?! Ve zlomku sekundy obrátím auto vzhůru nohama, ale telefon nikde. No jistě, byl na střeše auta!
Takhle rychle kempem v Custer parku ještě nikdy žádné auto neprojelo; a tolik sprostých slov na vlastní hlavu zde nejspíš také ještě nikdy nikdo neřekl.
Plnou rychlostí sprintuji až k místu, kde jsem psal onen zpropadený vzkaz. Druhá pohroma během dvaceti čtyř hodin se nakonec nekoná. Mobil si klidně leží uprsotřed silnice, jen kousíček od pokladny. Poškrábaný, potlučený, ale funkční.
Je šest hodin ráno a Kája drží v ruce svůj ztracený telefon. Sluníčko vychází, kolem se pasou bizoni a Kája má radost, že přeci jen našel to, co zapomněl na střeše auta.
*Opustili jsme Custer state park.
Asi po deseti kilometrech si někdo všiml, že nám za stěračem leží pentelka. Kde se tam vzala? Samozřejmě – spadla ze střechy, když jsem psal vzkaz pro nálezce obalu na fotoaparát. „No, já mlčím,“ smál se s ostatními Honza. „Já raději mlčím. Co taky na tohlencto chceš říct.“
Dojeli jsme téměř na samý konec oněch třiceti kilometrů, když přišla další špatná zpráva: ztratil jsem obal na fotoaparát. Zapomněl jsem jej na střeše auta tam, kde jsme fotili stádo oslů. Nezbylo nám, než se vrátit.
Vtom to přišlo. Zatáčka, za ní zaparkované auto a lidé koukající kamsi do lesa. Bizon! Osamělý sta-řík se pásl asi deset metrů od silnice. Vyskákali jsme z auta a fotili jako o život. Bizon si nás nevšímal a akorát si během té doby dvakrát stoupl a zase lehl.
To jsme ale ještě nevěděli, že tenhle bizon je nic v porovnání s tím, co uvidíme za chvíli. Teprve poté, co jsme se dostatečně nabažili naší první tatanky, jsme pokračovali po cestě zpět pro ztracený obal na foťák. Ujeli jsme asi dva kilometry, když jsme to zahlédli. Důvod, proč nám slibovali, že Custer State Park stojí za návštěvu. Stádo čítající přes stovku bizonů si vesele pochodovalo přes silnici, aniž by se staralo, že zcela zablokovalo dopravu. Jedno-duše nádhera. Sluníčko se už chystalo zapadnout, takže fotografy mrzelo, že nemají zrovna nejlepší světlo. Ale i tak.
Bizon za bizonem majestátně kráčí přes cestu, sem tam některý popoběhne, další upře na člověka velikánské oči a jeden pak neví,
jestli bizon nemá chuť se rozběh-nout proti němu. Občas se některý zastaví uprostřed silnice a kouká upřeně do jednoho místa, třeba i několik minut.
Zůstali jsme zde až do setmění. Počet fotek by se dal počítat na stovky. Obal na foťák jsme už nenašli, což nás v tu chvíli skoro ani nezajímalo. Viděli jsme bizony. Pravé, nefalšované bizony, jakoby vystřižené z westernů!
5
Custer State Park. Bizoní stádo to právě přestalo bavit na jedné straně silnice, a tak se rozhodlo prostě přejít.
2. JAK CHUTNÁ DIVOČINA
Koupete se v řece a po chvíli zjistíte, že se pár metrů po proudu pasou losi. Soused ze stanu vám popisuje, jak mu medvědí rodinka prošla přímo před jeho autem. Ráno se probudíte a všimnete si, že vám kousek od stanu leží bizon; ani se nehne, jenom tupě kouká do neznáma
Jak to? Žádné překvapení, jsme přeci v Yellowstonu!
V nejstarším národním parku světa naleznete divoká zvířata na každém kroku – přecházejí přes silnici, pobíhají po loukách, koupou se v řece. Srnky nás už ani nebaví fotit, protože jsou skoro všude; přitom doma v Česku by se člověk mohl přetrhnout, aby některou z nich jenom zahlédl. Z veverek jsou dokonce naši úhlavní nepřátelé – neustále otravují a žadoní o ně-jakou dobrotu. Poté, co jedna z nich Honzovi ukradla čokoládovou ty-činku, je dokonce raději odháníme pryč.
Ráno s bizonyNÍDALI jste někdy uprostřed stáda bizonů? Nikde nechutná lépe! Zpočátku naší výpravy jsme snídávali vždy hned po
probuzení. Později jsme zjistili, že je daleko lepší se ráno akorát sbalit a vyrazit na nejbližší planinu, vytáh-
nout corn flakes a pozorovat u jídla bizony a losy. Chutnalo nám takto mnohem víc.
Yellowstone je jedno z nejúžas-nějších míst na Zemi. Neexistuje zde žádná hranice mezi prostorem lidí a prostorem pro zvířata. Zvířata jsou tady totiž úplně všude. Zážitky z Custer Parku brzy zůstaly zapome-nuty. Ráno co ráno jsme stáli v kolo-nách aut – vždy, když se některý z huňatých obrů rozhodl zastavit uprostřed cesty. A že to bylo často!
Nekrmte medvědy, ukousnou vám ruku!
D MEDVĚDA si má člověk udržovat vzdálenost nejméně 90 metrů. Tahle zdánlivě neohrabaná zvířátka prý
dokážou z ničeho nic vyvinout nečekanou rychlost. Když jsme v úterý 17. července pozdě v noci dojeli do kempu v Yellowstonu, poněkud nás poděsily cedule na záchodcích. Varovaly návštěvníky před medvědy. Nic nesmí zůstat ve stanu. Jídlo, hygienické potřeby, spreje, ručníky... vše musíme dát buď do auta, nebo do speciálních kovových boxů.
Těšili jsme se, jak medvědy někde potkáme, jak nám budou přecházet přes silnici podobně jako sousedům ze stanu a jak je vyfotíme. Nakonec jsme je však viděli jen
jednou, a to ještě pouze díky ná-hodě. Projížděli jsme severní částí Yellowstonu, když jsme zahlédli skupinu fotografů stojících u silnice. Upřeně hleděli kamsi do dálky skrze hledáčky svých drahých přístrojů. Člověk po několika dnech v těchto končinách pochopí, jak se věci mají: stojí-li u silnice za-parkovaná auta, znamená to, že se někde nablízku pasou divoká zvířata. Nejčastěji se jednalo o bizo-ny a losy, tentokrát ale ne. Skupinka fotografů hleděla někam na vzdá-lený svah kopce. Tak vzdálený, že se nám nechtělo věřit, že by takovýmto způsobem mohli pozorovat jen „obyčejného“ bizona.
A vskutku. Na svahu naproti silnici se pásl medvěd. Skutečný grizzly. Nějaká slečna nám nabídla, že se smíme podívat jejím daleko-hledem, takže jsme si mohli medvě-da prohlédnout zblízka. Pohrával si s keřem a snažil se ze země vytrhnout kytky. Nevypadal jako životu nebezpečná šelma, spíše jako roztomilá hračka, takový větší pejsek.
Pouhým okem bez dalekohledu jsme však viděli pouhou černou tečku uprostřed louky. Honza jej zkusil vyfotit – a grizzly na fotce zabíral možná pět, možná deset pixelů.
Jinak naše toulky Yellowstonem za medvědem skončily neúspěšně. Věděli jsme však, že medvědy
6
Bizon, který se povaloval asi dvacet metrů od našeho stanu.
Los se ohlíží směrem, kde jsme se před chvílí koupali v řece.
Veverka zemní, neboli chipmunk. Potkávali jsme je na každém kroku.
O
S
můžeme potkat i v dalších národ-ních parcích. O to více jsme si proto užívali ostatních zvířat, kterých zde rozhodně nebylo málo.
Život v kráteru sopkyELLOWSTONE je jedna velká spící sopka. Většina národního parku se nachází na dně kráteru a důsledky lze
vidět na každém kroku. Na mnoha místech stoupá od země kouř, někde vyvěrá ze země pramen horké vody a vše to páchne po síře.
Yellowstone se proslavil svými gejzíry. V jihozápadní části parku se jich nachází několik na jednom místě. Tryskají v různých inter-valech, některé do výšky desítek metrů, jiné jen tak zlověstně bublají při zemi.
Nejslavnější gejzír Old Faithful tryská pravidelně každých deva-desát minut. V předpokládaný čas se
okolo něj vždy shromáždí davy turistů a posedají si na lavičky. Připadali jsme si zde spíše jako v ki-ně před premiérou než uprostřed přírody. „Starý plnověrěc“, jak z an-gličtiny přeložil Ondra, se předvedl v plné kráse; avšak dlužno říci, že některé z dalších gejzírů byly mnohem zajímavější.
„Když zadáte do vyhledávače, že chcete najít fotky z Yellowstonu, jako první vám vypadne obrázek laguny Morning Glory,“ vysvětloval Honza, které že místo máme považovat za nejslavnější. Jezírko plné blankytně modré vody hrálo všemi barvami, až jsme se divili, kde se vůbec berou. Indiáni považovali tato místa za posvátná. Ani jsme se jim moc nedivili.
Všechny horké prameny ústí do řeky a svou teplou vodou ji ohřívají. V jednom místě jsme využili příležitosti a bez dlouhého rozmýš-lení jsme se v řece vykoupali. Voda byla teplejší, než jakákoli jiná řeka,
kterou jsme znali. Čekala nás však ještě jedna řeka, která byla mnohem lepší – místo s příznačným názvem Boiling river. Horký proud z jakéhosi gejzíru se zde vlévá do koryta studené řeky a mísí se s ní. U levého břehu tak má voda nejvyšší teplotu, směrem ke středu koryta chladne a u pravho břehu je úplně ledová. Člověk se může posunovat zleva doprava a regulovat si tak teplotu vody, ve které plave. Zůstali jsme na tomto místě několik hodin. Ani nás pak nemrzelo, že jsme tady ztratili igelitku s příbory.
Jarda s Honzou nám slibovali, že Yellowstone bude jeden z vrcholů naší cesty – a měli pravdu. Seismo-logové varují, že dříve nebo později yellowstonská sopka znovu vybuch-ne. Z ráje na zemi potom zůstane jen hromada kamení, štěrku a lávy. Vše okolo nás je tedy v podstatě jedna velká časovaná bomba, která někdy v budoucnu exploduje. No, ještě že jsme to stihli.
7
Y
Miliony barev hrají jezírka v Yellowstonu. Voda v nich je horká; člověk by do ní nejraději skočil.
3. NA VRCHOL SVĚTA A NA DNO SIL
„Half Dome lze zvládnout za jeden den,“ píše se v turistickém průvodci Lonely Planet. Násle-duje však doporučení výpravu roz-dělit do dvou dnů. Ono ujít za den čtrnáct kilometrů do prudkého kopce a zase zpět, to není pro žádné sušinky.
Nejslavnější hora národního parku Yosemite nás však lákala. Bylo jasné, že my ji za den prostě musíme zvládnout. Ať si říká kdo chce co chce!
Několik nocí cestou z Yellow-stonu do Yosemite jsme strávili v různých kempech. Dobrodružství s medvědy pokračovalo i zde. V Ma-moth Lake, těsně před vjezdem do Yosemite, bylo napsáno, že člověk nesmí spát dokonce ani v šatech, ve kterých předtím vařil. „Bears are active,“ strašily nás cedule. V tom samém kempu pak mezi naším stanem a záchodky nesvítilo žádné světlo. Člověk si pak několikrát rozmyslel, jestli se mu opravdu chce, nebo nikoli. Taková malá stez-ka odvahy, snad abychom věděli, co nás čeká.
Samotný národní park Yosemite nás nepřivítal zrovna s otevřenou
náručí. „Za letošní rok zde dosud bylo 156 incidentů s medvědy,“ varoval ná-pis. Přesvědčivě vypadaly připojené fotografie medvědem zdemolova-ných aut, ve kterých jejich majitelé zapomněli jídlo přes noc. Kdepak, tady si dáme opravdu pozor, aby ve stanu ani kousíček potravy nezůstal.
Náš kemp se nacházel v údolí. Z obou stran se nám nad hlavami tyčily desítky metrů vysoké útesy. A v dáli se pyšnil Half Dome. Obrovský kus skály ve tvaru polokoule – a právě sem naplánovali Jarda s Honzou výpravu.
Half Dome: We've made it to the top!
RÁTCE před sedmou ranní jsme stáli u paty vysokého kopce. Před námi bylo přes 27 kilometrů, v horkém
počasí, cestou, kde se poslední zdroj pitné vody nacházel sotva v půlce Half Domu. „Netrénovaná skupina nahoru vyjde tak za pět šest hodin,“ sliboval nám předchozího dne turista, kterého jsme potkali při lehkém tréninku. Zapomněl nám říct, že těch pět hodin platí pod vrchol, nikoli na něj. Dojít sto
metrů pod vrchol – žádný problém. Trocha potu, krapet bolavé nohy, jinak pohoda. Zato ten konec! Z prudkého, ale vcelku příjemného stoupání stínem se zde stává stou-pání nepříjemné a na otevřeném slunci. Každý začíná prodlužovat přestávky a zkracovat intervaly, ve kterých pochoduje. Osamělé stromy pod sebou skrývají funící unavené turisty.
Přichází poslední, nejslavnější část Half Domu. Žebřík. Skála se zde zvedá téměř kolmo vzhůru. Chodci mají jedinou oporu – dvě lana ve výšce pasu a „šprušle“ ve vzdálenosti více než dva metry jedna od druhé. I otrlý Jarda se raději přezul ze sandálů do pořádných bot.
U spodního konce žebříku nás navnadila jakási Američanka. Lezla směrem dolů a doslova brečela strachy. Záhy jsme pochopili, proč se tolik bála. Sklon skály je tak prudký, že boty při chůzi podklou-závají zpět dolů. Člověk se tak musí držet obou lan vší silou a v podstatě ručkovat nahoru. Zastavit lze jen na šprušlích, tedy každé dva metry. Z pohledu dolů se točí hlava, vrchol v nedohlednu a ruce po chvíli bolí jako čert.
V půlce nás předbíhá (respek-tive předlézá) mladá holka; ve třech čtvrtinách cesty se pak zhroutí vysílením. Sedí skrčená na jedné ze šprušlí, klepe se strachy a brečí, že už nemá sílu jít dál. Odmítá pití i další pomoc. Teprve po dlouhých třech minutách v sobě najde zbytek sil a konečně se vyškrábe až nahoru, kde znovu padne vysílením. V tu chvíli si člověk uvědomí, že na žebříku není jiná možnost, než pokračovat. Co by se stalo, kdyby si někdo třeba podvrtl kotník, si raději ani nepředstavovat.
Pohled dolů však stál za to. Half Dome se pne přímo nad údolím; pod hranou polokoule je vysokánská
8
Den D: 25. července 2007. Mise: pokořit Half Dome!
K
svislá stěna. Kdo si dodal odvahy a po břiše se doplazil až na samotnou hranu, tomu se naskytl úžasný rozhled – přímo před očima měl půlkilometrovou propast. Někde v dáli na dně lesy, řeku a silnici. Nádhera.
Trvalo dlouho, než jsme se nabažili toho pohledu. Když jsme se konečně rozhodli vyrazit dolů, nebyl okolo nás už téměř nikdo. Sestup byl o poznání rychlejší než výšlap, nicméně k autu jsme dorazili až za tmy. Celkové skóre: 27 kilometrů za 14 hodin čistého času. Teď už víme: Half Dome opravdu lze zvládnout za jediný den.
Auto se nám nepodařilo na-startovat – ukázalo se, že baterka má svá nejlepší léta za sebou. Musel pomoci neznámý Američan, který nám pomohl našeho Chevroleta zprovoznit svými kabely.
Udělej rychlý pohyb... a zastřelí tě!
MERIČANÉ prý berou policisty jako kamarády. Ochotně pomohou, poradí... ale jen dokud člověk něco
neudělá. Pak je zle. Kluci popisovali, jak se má řidič
chovat, pokud jej zastaví policie. Má dát ruce na volant, pohybovat se pomalu a určitě nesmí vystupovat z auta. V USA má každý právo vlastnit zbraň, nejsou potřeba žádné zbrojní průkazy nebo něco podob-ného; pistoli koupíte i v obyčejném supermarketu. Policisté zde mají špatnou zkušenost se zastavováním aut za tmy – již mnohokrát se stalo, že řidič na policistu jednoduše vytáhl pistoli, vystřelil a ujel. „Když pár tisíc policistů takto umřelo, dali do zákona, že v případě nebezpečí policista může jednoduše vytáhnout bouchačku a střelit tě,“ vysvětloval Jarda. Přesně tyhle myšlenky mi projely hlavou, když nám cestou z parkoviště do kempu za zády začaly blikat majáčky policejního auta. Seděl jsem za volantem a přemýšlel, do jaké míry to kluci
9
A
Bez těchto rukavic bychom se sem nikdy nevyškrábali, protože by nám ocelová lana na žebříku rozedřela ruce.
Vrchol Half Domu se nachází ve výšce téměř 2700 metrů nad mořem. Tedy o dvě stě mětrů výše, než mi platí v Americe pojištění. Docela by se hodilo.
mysleli vážně.Zastavil jsem, dal ruce „dle
předpisů“ na volant a čekal na nejhorší. „You were speeding,“ znělo obvinění. „Limit zde je 25 mil za hodinu, ale vy jste jel 36.“ V kilo-metrech za hodinu to je 40 a 57.
Policisté si vyžádali moje doklady, přikázali nám sedět v autě a čekat. „Kamarádka dostala za 11 mil pokutu sto dolarů,“ varoval mě Honza. Sto dolarů, tedy zhruba stejná částka, jakou bych zaplatil v Česku. Tedy nic strašného.
Pak se však policista vrátil a oznámil nám mnohem horší věc: nemáme platné pojištění, neboli ekvivalent našeho povinného ručení. Podle papírku z pojišťovny nám vypršelo předešlého dne. Poku-ta za nepojištěné auto je 540 dolarů. Průšvih byl na světě.
„Přemýšlím, jestli bychom vám to auto dokonce neměli zabavit; bez pojištění na silnici nesmíte,“ zatloukal hřebíčky do rakve policista. Začalo nám být dusno.
Kde se stala chyba? Auto kluci pojišťovali na půl roku a teoreticky by tak pojištění mělo platit do půlky srpna. To jsme ale v tu chvíli netušili. O prodloužení pojištění se měl postarat kamarád, který zůstal v Schenectady – nyní to vypadalo, že pojištění jednoduše propadlo a kamarád na prodloužení zapomněl. Cena: 540 dolarů, tedy 11 tisíc korun.
Policisté chtěli vidět můj pas. Jenže ten jsem měl ve foťáku, který byl vzadu v kufru... a já přece podle Jardových pokynů nesmím vystu-povat z auta! Musel jsem tedy policistům vysvětlit, o co jde, a teprve poté mi dovolili vyškrábat se ven z Chevroletu.
Jeden policista stál asi dva metry ode mě a projížděl mě bater-kou od hlavy k patě. Druhý stál o něco blíže a zkoumal, co mám na sobě. Všiml si světle béžového pásku, který jsem měl kolem břicha. „Co je to?“ zeptal se. Vysvětlil jsem mu, že to je jen peněženka, což jej zjevně uklidnilo – netuším, jak vypadá pás s pouzdrem na pistoli, ale evidentně se mu ten můj moc nelíbil.
Kufr našeho auta si důkladně prohlédli, než mě k němu vůbec pustili. Poté jsem musel ukázat prstem, který batoh je můj – a opět jej nekonečnou půlminutu zkou-mali. Stejná procedura se opakovala, když jsem batoh otevřel a vytáhl z něho fotoaparát. Vždy jsem musel nejprve říci, co hodlám udělat, oni se na zlomek vteřiny zamysleli a pak mi dovolili pokračovat. Cestovní pas jsem měl ve stejné kapsičce jako lékárničku, což byl igelitový sáček s několika prášky, náplastmi a obvazy. „Kde jste vzal tyto prášky?“ vyzvídal policista. Netušil jsem, jak mu vysvětlit, že to jsou jenom obyčejné Paraleny a Endiaron, a nikoli drogy.
Chvíli balíček zkoumal proti světlu a ukázal jej i kolegovi. Teprve pak uznal, že je vše v pořádku, převzal můj pas a poslal mě zpátky do auta. Prý máme minutu počkat.
Po chvíli se za námi vrátili, aby nám sdělili verdikt. Naštěstí zapomněli, že nám ještě před chvílí chtěli sebrat auto. Vyžádali si však adresu a slíbili nám, že nám na ni pošlou účet s pokutou. Pokud auto skutečně bylo pojištěné v daný den, máme se prý odvolat a všechno bude fajn. Fajn ale nebylo nám. Jedenáct tisíc korun pokuta za jedenáct mil v hodině. Divoká představa.
Po příjezdu do kempu následovala krátká hádka způsobená „viníkem“, kterému se v tu chvíli stále ještě klepala kolena a který přestal zvládat množství adrenalinu v krvi. Po chvíli jsme však dokázali zklidnit pocuchané nervy a dokonce i vypít vítězné pivo na počest nás samotných.
Ještě večer jsme zjistili, že zřejmě nějaký úředník v pojišťovně udělal chybu a vytiskl nám lístek se špatným datem, takže auto snad nakonec přeci jen pojištěné bylo a pokutu nebudeme muset platit. Napadlo nás, že bychom toho nešťastníka z pojišťovny měli zažalovat. Jsme v USA, takže by-chom měli docela slušnou šanci z něj dostat nějaké odškodné za psychickou újmu na zdraví.
10
Sedadla našeho Chevroletu v sobě mají nějakou skrytou sílu. Je to prostředí, ve kterém se rodí geniální nápady. Z nás pěti totiž budou milionáři! Během cesty jsme se rozhodli, že v naší rodné vlasti rozjedeme několik projektů, ze kterých budeme rejžovat zlato. (pozn. pocho-pitelně míněno milionáři v dolarech)
Tak především: ihned po návratu zprovozníme server, který vytvoří nový virtuální prostor pro setkávání lidí, komunikaci, výměnu fotek a podobně. V Americe na tomto principu funguje server www.facebook.com. Budeme zatloukat, že jsme se (malinko)
nechali inspirovat, anebo zkusíme přesvědčit právníky, že zkopírovali oni nás. Pod výborně znějícím názvem Xichtovka tečka cé zet zcela změní-me podobu internetové komunikace v České republice. Dostaneme se tak na roveň takových českých velikánů, jakými byli Křižík, Baťa nebo Cimrman.
Hned poté, co zbohatneme ze Xichtovky, začneme vyrábět takzvaný duct tape. Nejuniverzálnější lepicí pásku, která se přichytí na každý po-vrch. Američané s „daktejpem“ opra-vují všechno, od tužky po auto. Něco
tak prostého a funkčního na našem trhu evidentně chybí – a tuto díru je potřeba zalepit. Pochopitelně Duct tapem.
Jako poslední v Česku otevřeme All U Can Eat restauraci. Tedy hospodu, ve které člověk pouze zaplatí vstupné, a pak už jen jí a jí a jí, co se do něj vejde. Ještě si rozmyslíme, jestli do té restaurace budeme pouštět cizí lidi, nebo si ji necháme sami pro sebe.
Jako důchodci si pak, přehazujíce tisícidolarovky vidlemi, budeme říkat: „Jo, to bylo tenkrát, když jsme byli poprvé v USA. V tom Chevroletu, tam to všechno začalo...“
4. LEDOVÁ KALIFORNIE
Slunná Kalifornie neexistuje. Je to jen laciný reklamní fígl – ve skutečnosti je v Kalifornii zima. Honza nosí v kempu čepici, v Pacifiku se nedá koupat a Jarda zvažuje, že na noc opět zaleze do auta, aby se vůbec vyspal.
Takto to alespoň vypadá v severní části Kalifornie. Z Yosemite jsme vyrazili 26. července okolo poledne a navečer jsme poprvé zahlédli Tichý oceán. V kempu před San Franciscem nás v noci někdo okradl – vzal vše, na co dosáhl. Nebyl to však člověk, ale mýval. Po kempu se jich potloukalo několik; tenhle si vyhlédl naši skříňku před stanem, čumákem si ji pootevřel a sebral nám odsud několik dobrot. Možná nás tak chtěl upozornit, že San Francisco patří k těm méně bezpečným městům v USA. Vždyť ještě před pár lety zde uprostřed zálivu žili ti největší gauneři z celé Ameriky!
Alcatraz. Tady bydlí Strach a Hrůza.
ĚKDE tímto směrem je Japonsko. A tímhle směrem Austrálie. Sice trochu daleko, ale jsou tam! Přesně tohle si
člověk může říci, pokud stojí na pobřeží Tichého oceánu, v San Franciscu. Zde se narodili hippies. Nachází se tady také nejslavnější most světa, Golden Gate. A ve věz-nici Alcatraz si v San Franciscu od-pykávaly trest stovky nejhorších zločinců.
Hippies už dávno utekli. Zahlédli jsme jen několik alterna-tivních postaviček, když okolo nás projížděl průvod jezdců na kolech. Jednou za měsíc se seberou cyklisté z celého San Francisca a vyrazí do ulic. Bez nějakého společného cíle, prostě jen tak. Jezdí sem a tam,
blokují provoz a hlavně se snaží dělat co možná největší randál.
Slavný Golden Gate nás vyloženě zklamal. Zasloužil by si spíše název Grey Gate. Celý most zakrývala mlha, takže z pověstné oranžové barvy zůstala jen šeď; vrcholky stožárů jsme neviděli vůbec. Kdoví, jakou má Golden Gate barvu ve skutečnosti. Možná je to jen další marketingový trik, stejně jako slunná Kalifornie.
Ostrov Alcatraz se slavnou věznicí se vynořuje z vody kousek od pobřeží. Dopravila nás tam lodička – kdybychom neměli lístky zaplacené předem, nedostali byc-hom se tam.
Zlo a lidské utrpení v Alcatrazu přímo sálá ze zdí. Cely velké dva krát tři metry, uvnitř postel, umyvadlo a záchod, jinak nic. Jakási podivná beznaděj je zde přítomná i po tolika letech. Kdyby vězni věděli předem, jaké místo na ně čeká, nikdy by si netroufli porušit zákony a riskovat tak, že by je někdo mohl do tohoto vězení zavřít.
Prohlídka Alcatrazu se protáhla na celé dopoledne. Nikdo to neřekl
11
N
V tomhle malém prostoru trávili vězni většinu času. Rozměry: možná tak dva krát tři metry. Napětí je zde cítit ve vzduchu i desítky let poté, co poslední vězeň opustil Alcatraz. Jak zde někdo mohl přežít třeba několik let...
Snídaně v kempu před San Franciscem. Kouří se nám od pusy, v Kalifornii je zima.
nahlas, ale všem se trošku ulevilo, když jsme toto proklaté místo opustili.
Můj bůh je GoogleŘESNĚ tohle napsal Jarda v jakémsi dotazníku do kolonky religion, tedy náboženství. My God Is Google. Téměř nekri-
tický obdiv k nejslavnějšímu vyhle-dávači pod internetovým sluncem však chovali všichni kluci. Vše, co začínalo písmenkem G, bylo svaté – počínaje gmailem, nezbytnými google directions konče.
Strejda Google bydlí u San Francisca, ve slavném Silicon Valley. Bylo proto jasné, že by se na nás zlobil, kdybychom se za ním aspoň na chvíli nestavili. Centrála firmy však vypadá zvláštně. Návštěvníka by ani nenapadlo, že stojí v samotném centru Internetu. Žádná pořádná cedule, žádné visitor centrum. Jen několik chudých tabulek s nápisem Google; to vše v komplexu budov, které by jinak
mohly klidně sloužit jako sídlo třeba finančního úřadu nebo kance-láře ministra zemědělství. Nic zají-mavého.
Okouněli jsme po okolí, až si nás všimla ochranka. A slitování s vášnivými fanoušky Googlu zrovna neměla. Zřejmě se páni sekuriťáci obávali, že jsme špehové z Yahoo a hodláme zde obšlehnout nějaké důležité kódy. Moc se s námi nebavili a z Mekky Internetu nás hodně rychle vyhnali. Strejda Google nás tedy s otevřenou náručí nepřivítal.
V Silicon Valley sídlí vícero slavných počítačových firem. Míjeli jsme cedule s nápisy Sun Micro-systems, Yahoo nebo taky Intel. Přední výrobce mikroprocesorů návštěvníky na rozdíl od Googlu rozmazluje. Ve špičkově prove-deném muzeu jsme se tak třeba dozvěděli, že zakladatel Intelu jako mladík kdesi ukradl prase a že jej za to vyhodili ze školy. Také jsme si prohlídli, jak vypadá křemíkový plát, ze kterého laser leptá pro-
cesory, a Ondra se zkusil obléknout do speciálního skafandru, ve kterém musí zaměstnanci Intelu pracovat, aby do mikročipů nepřenášeli prach.
Možná nejzajímavější v celém Silicon Valley však byla obyčejná garáž v městečku Palo Alto. Dva kluci, jacísi William Hewlett a David Packard, si v ní před sedmdesáti lety začali hrát s elektrickými součástkami. Dome-ček, ve kterém vznikla jedna z nej-slavnějších počítačových firem svě-ta, vypadá úplně obyčejně, jako řady jiných okolo. Byla to taková malá inspirace pro nás pro všechny. Když se budeme snažit, možná za padesát let budou jezdit turisté okukovat garáže třeba do Velké Bíteše.
Koupání v Pacifiku ĚKTERÉ věci člověk dělá jen proto, aby je udělal a mohl pak o nich v budoucnu vyprávět. Honza říkává, že se
to dělá pro povídku. Já zase, že něco
12
P
N
Pláže vypadají nádherně, ale na koupání je náš rybník lepší.
děláme, abychom měli fajfku. A právě z toho důvodu jsme se vykoupali v Tichém oceánu. Jinak bychom si v něm nenamočili snad ani prsty u nohou. Oceán byl studený jako hrom, na břehu foukal ledový vítr a jemný písek z pláže štípal po celém těle. Ale považte – být na břehu Pacifiku a nevykoupat se v něm, to by nám doma neodpustili. Takže nebylo zbytí, do vody jsme prostě museli.
Ondra, Jarda a Klárka ještě nemají „pro povídku“ to správné cítění. Nakonec si to totiž s vodou rozmysleli a zůstali na břehu. My dva s Honzou jsme však nedbali zimy a do oceánu jsme se po chvilkovém vnitřním souboji ponořili. V tu chvíli si člověk uvědomí, jaký živel má před sebou. Prudký vítr a mohutné vlny moc nepřipomínaly to, co jsme znali z chorvatských mírumilovných pláží. Zůstali jsme raději v bezpečné blízkosti u břehu a statečně jsme předstírali, že se nám plave dobře a že nám vůbec není zima.
Jak dlouho jsme ve vodě vydrželi, se nás nikdo ptát nebude. Mise splněna, dokázali jsme vše, co jsme chtěli. U položky koupání v
Tichém oceánu se objevila velká červená fajfka.
Dvacet hodin v pekleMERIČANÉ v létě do Death Valley nejezdí, je tam moc horko. V červenci a srpnu tam proto potkáte jenom
Evropany. Chtějí si vyzkoušet, jak vypadá peklo.
Bylo devět hodin večer, když
jsme konečně našli v Údolí smrti kemp. Brzo jsme zjistili, že bychom potřebovali stany s klimatizací. Byl nesnesitelný hic.
Death Valley je v podstatě poušť. Avšak ne ve stylu Sahary – většinu údolí tvoří skály v různém stádiu rozpadu, od celistvých kamenů až po jemný písek v du-nách. I zde si však našlo svoje místo několik keříků, ačkoli rostou přímo uprostřed moře písku.
V noci jsem spal na stole před stany, jen položený na karimatce. I tak mi bylo velmi teplo a jen osvěžující vítr způsobil, že jsem se jakž takž vyspal. Netuším, jak mohli noc přežít ostatní, kteří spali ve stanu.
I ráno, kdy všechny obvykle probouzí zima, nám bylo tepleji než na pobřeží Pacifiku přes poledne. Neměli jsme s sebou teploměr, takže na otázku Kolik tam bylo stupňů? můžeme odpovědět pouze hodně.
Přivstali jsme si, abychom nafotili východ slunce v písečných dunách. Východ se sice nekonal, protože bylo pod mrakem, i tak jsme si ale vyzkoušeli, jaké je to pochodovat v písečných dunách bosky.
Jeden den v Death Valley nám bohatě stačil. Delší čas bychom v tomto pekle asi nevydrželi.
13
A
Kdo si zapomene s sebou vzít láhev s vodou, riskuje v Death Valley život.
Ještě před Death Valley jsme se zastavili v Sekvojovém národním parku. Některé ze stromů, které zde rostou, si pamatují narození Ježíše Krista, ty nejstarší například i vznik Říma. Největší sekvoje měří u země v průměru přes jedenáct metrů. Největší strom světa, General Sherman, má objem téměř 1500 kubických metrů! Přitom neustále roste – každý rok na něm přibude dřevo o objemu běžného vzrostlého stromu.
5. MĚSTO Z JINÉ PLANETY
Stáli jsme uprostřed kasína s otevřenou pusou a nechápali jsme. Kam jsme to jenom zablou-dili! Lidé kolem nás sázejí tisíce dolarů – a krupiéři nehnou ani brvou. Můžete zde utratit celoži-votní úspory během pěti minut a stejně tak ze vsazené stodolarovky vyhrát jmění.
Las Vegas je šílené město. Opravdu ŠÍLENÉ.
Na okraji Las Vegas jsme se rozdělili. Jarda, Ondra a Klárka si zaplatili vyhlídkový let nad Grand Canyonem. Chtěli si prohlédnout, co nás čeká příští týden. My s Hon-zou jsme nechtěli utrácet peníze, a tak jsme se po hlavě vrhli do víru Města hříchu.
Dokud jsme se drželi dále od středu, vypadalo Las Vegas stejně nudně jako kterékoli jiné americké město. Pětiproudová dálnice, hro-mada aut, okolo baráky a jinak
nikde nic. Zato uprostřed!Podél hlavního bulváru se
nachází většina slavných kasín; přepych z nich doslova září na všechny strany. Kasína se snaží přilákat hosty, a to za každou cenu. Když už nestačilo zvětšovat a zvětšovat luxus návštěvníků, pustili se majitelé do napodobování světo-vých památek. Uprostřed Las Vegas tak stojí Eiffelova věž – jen pár kroků od sochy Svobody, poblíž je Brooklynský most a o kousek dál egyptská pyramida i se sfingou. Zvenku vše vypadá velmi honosně – ale protože byl den, dokázali jsme prozatím s Honzou jakž takž atmosféru Las Vegas zvládat.
Tady tečou milionyAPLULI jsme do prvního kasína, které se nám po-stavilo do cesty. Vešli jsme dovnitř – a zasekli jsme se
hned pár metrů od dveří. Nechápali jsme, kde jsme. Před námi se rozprostírala obrovská plocha plná hracích automatů, míst pro hráče pokeru a stolků s ruletou. Slovo obrovská zde skutečně znamená obrovská. Kasíno není žádná malá chaloupka; je to spíše jakési město ve městě. Vše halila tma, do které svítila umělá světla neonů a poblikávaly žárovky automatů. Ovzduší hazardu člověka pohltí během okamžiku. Za chvíli jsme přestali vnímat, že jsou tři hodiny odpoledne. „Kájo, kam jsme se to dostali...“ vypadlo z Honzy. Teprve po několika minutách nechápavého rozhlížení se jsme zkusili popojít dál.
U poloviny automatů někdo seděl. Stačí vložit pár bankovek a pak už jenom ťukat do tlačítek. Žádná věda v tom není. Některých hráčů nám bylo líto – vypadali, že zde sedávají docela často. Musí to
14
Ne, toto není Paříž. Některý majitel pouze nevěděl, jak do svého kasína nalákat hráče, a tak jim postavil Eiffelovku.
Z
být zvláštní pocit, být majitelem kasína a vydělávat na gamblerství, v podstatě nemoci druhých. Hracích automatů zde byly tisíce.
Krok za krokem jsme se nořili hlouběji a hlouběji do temných zákoutí MGM Grand Casino Hotelu. Nevycházeli jsme z údivu. Některé z věcí, které zde jsou k vidění, by leckdo mohl označit za kýč. V Las Vegas však zřejmě toto slovo neznají. Restauraci hned u vchodu zdobily tropické liány z umělé hmoty, zákazníky sledovalo několik plastových ptáků a komu toto nestačilo, mohl se zadívat na sochu jakéhosi antického boha, který stál uprostřed fontány a nesl na zádech neonovou zeměkouli. Do toho všeho hrála hudba. a ochranka se bedlivě rozhlížela, aby odsud vyháněla zvědavce.
Došli jsme k části, ve které stály stolky pro hráče pokeru. Není to však ten poker, který známe z Česka, ale jakýsi složitější druh, který nás už dříve chtěli Ondra s Klárkou naučit. „Minimální sázka 100 dolarů,“ stálo napsáno na cedulce u některých stolečků. Utra-tit peníze v Las Vegas je tak snadné!
Konečně jsme našli to, co jsme hledali. Ruletu. A ne jednu, ale rov-nou desítky stolečků s nejmagičtější hazardní hrou. U každého posedává pět až deset hráčů, všichni mají před sebou hromádku žetonů. Každý z hráčů jich na začátku tahu pár rozhází po číslech na hracím plánu. Někteří pokládají žetony ledabyle s předstíraným nezájmem, jiní živě diskutují mezi sebou. Kulička se roztočí a zastaví na určitém čísle – hned je jasné, kdo vyhrál a kdo ne. Krupiér bez mrknutí oka shrne většinu žetonů do otvoru, který vede kamsi hluboko pod stůl,
a vzápětí vyplatí šťastlivcům jejich výhru. Občas krupiér vysází před vítěze celé sloupečky s žetony. „To musí být tisíce dolarů,“ počítáme v du-chu. Nejspíš máme pravdu.
Sem tam se od některého stoleč-ku ozve radostný výkřik a následně potlesk – to vždy, když někdo vy-hraje více, než očekával. Panuje zde však až nečekaně uvolněná atmos-féra. Člověk si moc neuvědomuje, jaké peníze se zde točí.
Zatímco jsme pozorovali hráče, všimla si nás ochranka a začala zkoumat, jestli jsme plnoletí a jestli zde vůbec máme co pohledávat. Teprve poté, co jsme jim ukázali pasy, nám dali pokoj. Ale fotogra-fovat jsme nesměli. Nevíme proč – nejspíš proto, abychom z kasína nevynesli nějaké know-how. Samo-zřejmě jsme na výslovný zákaz kašlali a fotili jsme o sto šest, jen jsme si museli víc dávat pozor.
Továrna na adrenalinYLI jste někdy na řetízkovém kolotoči? Asi ano. Kolotoč na věži Stratosféra v Las Vegas je v podstatě takový vymaka-
nější řetízkáč. Akorát nemá řetízky a je ve výšce 274 metrů nad zemí.
Věž Stratosphere nám doporučili kamarádi. Ani ne tak kvůli rozhledu, jako spíše kvůli třem atrakcím, které se nacházejí na samotném vrcholu 350metrové věže. Dříve zde bývala horská dráha; ta se však Američanům přestala líbit, a tak na špici věže postavili atrakce jiné, ještě šílenější.
Návštěvníci „řetízkáče“ musí nejprve odložit vše, co by z nich mohlo spadnout – mobily, fotoaparáty i brýle. Poté se posadí na jednu ze sedaček umístěných do kruhu a pevně se připoutají. Kolotoč se s nimi roztočí a vysune nad hranu plošiny. Aby to nebylo málo, nakloní se sedačky směrem dopředu, takže pak má každý z návštěvníků propast přímo před očima. Celé to trvá jen několik minut, ale i to nám stačilo. „Tohle jsem fakt nečekal,“ shrnul naše dojmy
15
Ta malá kulatá věc vpravo nahoře, která vyčnívá přes zábradlí, je ve skutečnosti kolotoč. Z atrakcí, které se nacházejí na vrcholku věže, se motala hlava i těm nejotrlejším hrdinům.
Hazard, to je kasíno. Kasíno, to je ruleta.
B
Ondra. Až doma jsme se dozvěděli, že za poslední dva roky se kolotoč dvakrát zasekl nad propastí i s lidmi na palubě. Prý trvalo zhruba hodinu, než se stroj vzpamatoval a vrátil turisty zpět na pevnou zemi. Nechci si představovat, co se jim po celou tu dobu muselo honit hlavou.
Další atrakci, Big Shot, jsme znali z normálních zábavních parků. Lidé si posedají na sedačku, která je posléze vystřelí velkou rychlostí vzhůru. Několik desítek metrů nad zemí sedačka prudce zpomalí, takže lidé zažívají pocit beztíže. Takto to vypadá, pokud je tento vynález umístěný normálně v úrovni terénu. Ovšem ocitnout se, byť na moment, ve stavu beztíže ve výšce téměř 350 metrů nad zemí, to už je něco. Připadali jsme si, že s námi sedačka musí doletět až zpát-ky domů do Česka.
Před poslední atrakcí jsme dostali varování. „Skákal jsem s padákem, dělal jsem bungee-jumping, ale to se nedá srovnat s tímhle,“ hrozil nám jakýsi chlapík na chodbě. „X-Scream je mnohem horší!“
Celé to vypadá jako vláček – dvouřadová sedačka a asi desetimetrová kolej. Jenže ta kolej končí nad propastí, nad okrajem Stratosféry. Vláček se rozjede plnou rychlostí dolů a na poslední chvíli zastaví. Lidé vřeští strachy, jak adrenalin zaplavuje jejich těla. Vše se několikrát zopakuje, než atrakce vrátí dokonale vyděšené turisty zpět na pevnou půdu.
Celé to však z venku vypadalo hrůzostrašněji, než jaké to skutečně bylo. Možná proto, že už v nás
klucích dřímou zárodky inženýrů, takže jsme věděli, že se prostě nic stát nemůže a vláček opravdu zastaví; a tímto uvažováním jsme nejspíš nakazili i Klárku. Pan para-šutista nás tedy chtěl jenom trochu vyděsit. Na druhou stranu jsme takto zjistili, že skákání s padákem nebo bungee-jumping je pro nás, ostřílené stratosféráky, vlastně pohodová zábava.
Jak nepropadnout hazardu
ILIONY, na které jsme se tolik těšili, jsme nakonec v Las Vegas nevyhráli. Snažili jsme se, ale bylo to
zjevně nad naše síly. Po návratu ze Stratosféry jsme se podruhé vydali do ulic Las Vegas, abychom utratili nějaké ty peníze.
Prošli jsme několik kasín a plnými doušky ochutnávali jejich atmosféru. Kasíno Bellagio nebylo to pravé pro naše peněženky. Hráči zde chodili oblečení do drahých obleků; takových čumilů, jako jsme my, jsme zahlédli jen několik. Nápisy „minimální sázka 100 dolarů“ se nacházely na všech stolečcích, ne jen na některých. A tak jsme se po krátké debatě rozhodli, že peníze rozfofrujeme jinde.
Zavítali jsme tak do kasína Paris s kopií slavné Eiffelovy věže. Pros-tředí vypadalo poněkud přijatelněji – sice i zde vše svítilo luxusem, ale ne tak extrémním jako v Bellagiu. Automatů zde nebylo tolik, člověk nemusel sázet stodolarovky a slečny, které roznášely hráčům pití, měly
hodně přes čtyřicet let. U rulety nás čekalo zklamání.
Ondra s Jardou s sebou neměli pas, takže nemohli prokázat, že jim už bylo dvacet jedna. Ochranka je nemilosrdně vykázala pryč. My ostatní jsme se rozhodli zkusit štěstí. Vše však trvá jen chvilinku. Vsadili jsme dohromady s Klárkou deset dolarů – a během minuty byly pryč. Položili jsme každý svých pár žetonů na náhodně zvolená čísla, zatočilo se ruletou a krupiér nemilosrdně smetl naše žetony se stolu, protože jsme se jednoduše nestrefili. Když nás viděl Honza, zkusil to sám – a rovnou dvakrát po deseti dolarech. Nedopadl však o nic lépe, akorát si zahrál o dvě minuty déle.
Mírně rozčarovaní jsme se roz-hodli pokračovat u hracích automa-tů. Zde jsme si aspoň užili trochu zábavy. Člověk zde musí vsadit mi-nimálně dva centy, což není tak zlé – strávili jsme zde necelou hodinu, než jsme pochopili, že ani zde nás bohatství nepotká. Honza prohrál dalších pět dolarů a nadosmrti skoncoval s hazardem.
Jedině já jsem něco málo vyhrál – čtyři dolary a šestnáct centů. Nechtěl jsem již více matku Štěstěnu pokoušet, takže jsem si nechal svou výhru raději vyplatit a skončil jsem s hraním taky. Podtrženo, sečteno: v kasínech Las Vegas jsem nechal šest dolarů a osmdesát čtyři centů. Možná by to byl světový rekord – tak málo zde zřejmě ještě nikdy nikdo neutratil.
16
Insanity the Ride. Trošku neobvyklý kolotoč.
The Big Shot. Častá atrakce zábav-ních parků. Ale takhle vysoko?
X-Scream. Kdo se nebojí tady, nebude se bát už nikdy ničeho.
M
6. AMERIČANÉ JSOU JINÍ
Honza a Jarda plánovali naši cestu déle než čtrnáct dní. Seděli u počítače, prohledávali internet, vytiskli moře papírů, rezervovali kempy a získávali informace. Kdyby toto neudělali, nepodívali bychom se ani na polovinu míst a nejspíš bychom utratili mnohem více peněz.
Jednu chybu však udělali. Ne-zařadili do našeho programu Four Corners. Jen díky náhodě jsme plány malinko změnili a nakonec se na toto úžasné místo přece jen podívali. Ještě že tak!
Američané jsou trošku jiní. Obdivují značku namalovanou na zemi, a to jenom proto, že se zde stýká hranice čtyř amerických států. Zaplatili jsme patnáct dolarů vstup-ného a pak se nestačili divit. Ani ne tak samotnému místu, jako spíše lidem okolo, kteří fotili o sto šest. Na zemi na onom místě leželo ko-vové kolečko s nápisy Arizona, Colorado, Utah a Nové Mexiko. Okolo betonová plocha a pár stánků
s tričky Four Corners. Jinak nic. Nechápali jsme, jak toto místo může někdo považovat za zajímavé.
„Až se mě doma zeptají, co jsem viděl v Americe, odpovím, že hlavně Four Corners,“ vtipkoval Jarda. „Úžasné. Nečekal jsem, že se sem někdy podívám,“ přizvukoval Ondra.
Ani nás moc nemrzelo, že jsme na tomhle uhozeném místě zbytečně utratili patnáct dolarů. Vidět Američany stát frontu kvůli fotce kovového kolečka s nápisem stálo za to. A také jsme přišli na další věc, kterou zkusíme rozjet doma v České republice: najdeme místo, kde se nachází společná hranice čtyř okre-sů, a zkusíme okolo tohoto bodu postavit zábavní park. Američané cestující po Česku nám utrhnou ruce!
Američan pomůžeTÁLI jsme na benzínce a řešili co dál. Palivo docházelo a benzínka byla zavřená. Široko daleko nikde nikdo.
17
Většina Američanů ve Wal-Martu pravidelně nakupuje. A všichni svorně považují Wal-Mart za obchod s mizernou kvalitou zboží. Najdou se i takoví, kteří proti Wal-Martu aktivně protestují. „Nenakupujte ve Wal-Martu,“ mají napsáno na cedulích tito aktivisté v Las Vegas.
S
Jak v Americe ušetřit? Nikde v žádném obchodě nic nekupujte. Raději si vše půjčte ve Wal-Martu!
Wal-Mart je nejrozšířenější síť velkoobchodů v Americe. Každý na ně nadává, ale každý tam nakupuje. Většina věcí je zde neuvěřitelně levná, a to i na naše poměry. Ale často také nekvalitní. „Budeme se snažit Wal-Martu vyhýbat, jakkoli to půjde,“ sliboval Honza před odjez-dem. „Přednedávnem jsme v něm koupili zkažené maso.“ Zůstalo však jen u předsevzetí, ve Wal-Martu jsme nakupovali často.
Prodávají zde úplně vše. „Kromě auta zde koupíš cokoli,“ říkal Jarda. I on se však divil, když jsme v jedné vitríně uviděli vyskládané pušky. Jedna vedle druhé, nejlevnější za necelých sto dolarů. Prodavač se na nás díval poněkud nedůvěřivě, když jsme si je chtěli vyfotit.
Ve Wal-Martu mají systém, který by u nás v životě nemohl fungovat. Pokud zákazník není spokojený s výrobkem, může do tří měsíců od nákupu přijít do reklamačního oddělení a koupený výrobek vrátit, a to v podstatě bez udání důvodu. Někteří Češi, kteří jedou do USA, si tak jednoduše ve Wal-Martu koupí například televizi, čtvrt roku ji používají, a pak ji vrátí a dostanou svoje peníze zpět. Jarda této fintě říká půjčování. Kdyby se Wal-Mart rozhodl rozšířit svojí síť do Česka, nejspíš by u nás s touto strategií brzo zkrachoval.
Ačkoli jsme si ve skutečnosti nikdy nic „nepůjčili“ a vždy si vše trapně nechali, různé narážky na toto téma se s námi vezly celou cestu. „Potřebuješ prodlužovačku? Půjč si jí ve Wal-Martu a po návratu ji vrátíš!,“ radil mi Jarda. „Prostě jim řekneš, že je moc krátká.“ Proč je vše ve Wal-Martu tak levné, jsem zjistil, když mi ona slavná prodlužovačka dala 110voltový kopanec.
Vtom u našeho auta zastavil jakýsi chlap. Zjistil, co nás trápí, šel dozadu do kufru svého auta, postavil před nás kanystr s benzí-nem a odjel. „Nechte prázdný kanystr tady, já si jej později vezmu,“ houkl na nás.
Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, že za ten galon benzínu skutečně nic nechce. Dal nám jej prostě jen tak. Američané jsou jiní a některé věci ve Spojených státech také jinak fungují.
18
Slyšeli jste někdy o národním parku Zion? Nejspíš ne. Málokdo u nás tuší, že něco takového vůbec někde existuje. Je to přitom škoda.
Američanům se zde nemůže líbit, platí zde totiž zákaz vjezdu aut. Všichni turisté musí jezdit autobusem, který, sice pomalu, ale jistě, všechny rozváží po různých zajímavých místech.
To nejlepší si Zion National Park nechává na konečnou zastávku. Vystoupili jsme zde a vyrazili na stezku. Ušli jsme asi dvě míle, když vtom naše stezka z ničeho nic skončila. Nebo přes-něji: neskončila, ale po-kračovala dále vodou. Řeka zde vymlela hlubo-ký kaňon a cestička vede po jejím dně.
Opatrně vstupujeme do řeky – není to tak zlé, v nejhlubším místě nám voda sahá po kolena. Krok za krokem pokra-čujeme hlouběji a hlouběji do nitra kaňonu. Po levé straně máme vysokánskou skálu, po pravé také. A celou šíři tohoto prostoru zabírá tekoucí řeka.
Hned po pár metrech Honza ztratí sluneční brýle; v kalné vodě je nemá šanci najít. Každý má přes
rameno batůžek s fotoaparátem; jeden špatný krok znamená spadnout i s foťákem do vody.
Místy proud docela silně táhne. Někteří si pomáhají klackem, kterým prozkoumávají dno před sebou, všichni se držíme u kraje a opíráme se jednou rukou o skálu. Vždy, když se podél některé ze skalnatých stěn vynoří z vody kousek schůdného břehu, zasta-víme se a odpočíváme. Místy je řeka hluboká až skoro po pás, takže máme co dělat, abychom neztra-tili pevnou půdu pod nohama.
Po několika kilo-metrech se rozhodujeme, že se vrátíme. Pokud by-chom chtěli dojít až na konec, museli bychom začít už ráno. „Celá stez-ka měří sedmnáct mil,“ řekli nám dva kluci, kteří šli proti nám. „Vyrazili jsme ráno a po celou tu dobu jdeme.“ Nevypadali příliš vyčerpaně. Na dně kaňonu nesvítí sluníčko, takže nebylo horko.
Pokud ještě někdy zavítáme do Zion National Parku, určitě si na toto místo vyhradíme celý den.
Na tuhle benzínku jsme narazili v Yellowstonu. Stojí zde napsáno: „Nejprve natankujte, potom běžte zaplatit. Prosíme, zapamatujte si číslo stojanu a výslednou cenu.“
Tohle by u nás nešlo – podváděl by zde snad každý. Američané však uvažují jinak než my. Nesnaží se za každou cenu vymyslet, jak něco ošidit – to by bylo pod jejich úroveň.
Anebo je v USA benzín jednoduše tak levný, že se ani nemusí snažit. Pro představu: na této benzínce by stál litr benzínu po přepočtení přibližně 17,50 korun. Na jejich poměry je to hodně.
7. CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
„Myslíte si, že máte dost sil, abyste uběhli Bostonský maraton?“ stálo napsáno na papíru kousek od startu naší dvoudenní výpravy na dno Grand Canyonu. Před třemi roky zde na některé ze stezek zemřela vysílením a dehy-dratací mladá americká běžkyně Margaret Bradley. Rok před tím uběhla 42kilometrový maraton za tři hodiny a pět minut. Podcenila však nejhlubší kaňon světa, což se jí stalo osudným. Její fotografie a krátký komentář hovořily za vše. Vskutku, Grand Canyon není radno podceňovat!
Když jsme dorazili do kempu, byli jsme trošku nervózní. Před námi byl sestup do Grand Canyonu – sice dvoudenní, ale podle předpo-kladů mnohem náročnější než Half Dome. Lézt do kopce totiž není žádné umění. Pokud se člověk unaví, může se kdykoli v pohodě otočit a pokaždé se bude vracet směrem dolů. Jenže pokud člověk
schází dolů do propasti, je vše právě naopak. Jediná cesta zpět vede vzhůru. A toho jsme se báli.
Plán byl jasný – první den sleze-me do kaňonu, dole u řeky přespíme v kempu a další den se vrátíme zpět nahoru. Pokaždé půjdeme po jiné stezce, přičemž cestou dolů nepotkáme jediné místo, kde bychom mohli načerpat vodu. Při pohledu na fotografii Margaret Bradley nám bylo jasné, že my si s sebou vody poneseme dostatek.
Bojíte se štírů?O amerických národních par-cích se náhodně pohybují takzvaní rangeři. Slovo ranger by šlo do češtiny přeložit jako
správce, hlídač nebo prostě průvodce – nejlépe však všechno dohromady. Rangeři chodí sem a tam krajinou, pracují v informačních centrech, částečně asi i plní funkci myslivců. Starají se, aby se návštěvníkům v národních parcích líbilo, ale také aby nedělali nepořádek a neškodili
přírodě.Dříve, než jsme vyrazili, jsme se
chtěli s některým z rangerů poradit. Řešili jsme, jestli s sebou máme dolů táhnout dva stany nebo zda stačí jeden. Podle rangerky, na kte-rou jsme narazili v budově kousek od hrany kaňonu, stan kvůli dešti ani nepotřebujeme – pršet by nemě-lo. „Jsou tam sice škorpioni, avšak jejich štípnutí není smrtelné,“ vyrazila nám dech. Škorpioni, neboli štíři! Odjakživa jsme si mysleli, že se nacházejí jen někde uprostřed pouště – a především že jejich jed je životu nebezpečný. „Je to zvláštní druh, který nemá dostatek jedu na to, aby člověka zabil. Ale šíleně to bolí,“ dostali jsme vysvětlení.
Co teď? Táhnout s sebou dva stany se nám nechtělo. Rangerka nám řekla, že se štíři bojí plastů. Pokud si lehneme na něco z umělé hmoty, zůstaneme v bezpečí. A tak padlo rozhodnutí: kluci budou spát ve stanu a já s Klárkou to riskneme po širým nebem. Rangerka nás od toho nijak nezrazovala, takže
19
P
Takhle jsme se fotili u většiny cedulí národních parků. Aby nám doma věřili, že jsme tam skutečně byli.
jsme si řekli, že to s těmi škorpiony nebude tak zlé a že jich tam nejspíš bude málo, jestli vůbec nějací.
Někdy po poledni jsme vyrazili. Každý s batohem, několika litry vody a jídlem na dva dny. Dole u ře-ky se prý dá něco koupit, ale vše je příšerně drahé – asi nějaká hluboko-horská přirážka. Pochodovalo se cel-kem dobře. Dostali jsme varování, že cestou není nikde žádný stín, ale nebyla to pravda. Ve skutečnosti jsme mohli každých několik kilometrů zastavit a podle potřeby si odpočnout.
Pod širákem? Nikdy!SI hodinu po startu jsme narazili na dalšího rangera. Nebo narazili... spíš on se dal do řeči s námi. „Vy chcete
přespat dole u řeky? A víte, že jste vyrazili pozdě?“ vybafl na nás. Mohlo být okolo druhé odpoledne. Přitom nám všichni říkali, že cesta dolů trvá zrhuba pět hodin, takže jsme stále měli dost velkou rezervu.
Pak se rozpovídal o škorpi-onech: „Vy chcete spát pod širákem? To já bych nedělal ani za nic!“ Že
máme spacáky, podle něj nic neznamená. „Škorpion klidně vleze i do spacáku,“ varoval nás. Zrovna do smíchu nám v tu chvíli nebylo. Co teď? Vrátit se pro druhý stan už nešlo, a tak jsme se rozhodli pokra-čovat. Dole zjistíme, jak moc složité to s těmi škorpiony je.
Stezka se klikatila sem a tam, občas vedla písčitou hlínou, jindy po skále, místy jsme dokonce po-chodovali po jakýchsi schůdcích. Rozhled byl úžasný – fotografie nemají šanci zachytit nádhernou atmosféru krajiny. Sestupovat do Grand Canyonu údajně znamená sestupovat do historie Země. Jak si řeka razila cestu skalami, odkrývala postupně jednotlivé vrstvy, v opač-ném pořadí, než v jakém vznikaly. Bohužel jsme s sebou neměli žádného geologa, takže jsme si moc dobře nedokázali představit, co to přesně znamená.
Krátce po startu jsme se rozdělili. Jarda s Honzou chtěli trávit čas focením, a tak jsme šli s Klárkou a Ondrou napřed. Lilo z nás jak z konve, avšak mohlo za to spíše prudké sluníčko než únava. Zhruba po čtyřech hodinách jsme
dorazili do kempu. Samotná řeka Colorado, která Grand Canyonem protéká, je velmi zakalená a není doporučené se v ní koupat. A tak jsme skočili do potůčku Bright Angel, aby se nám lépe čekalo na Jardu s Honzou.
Roztomilí škorpioni a sympatický pavouk
ANGEŘI jsou užiteční z ještě jednoho důvodu. Ve většině národních parků se po veče-rech konají takzvané ranger's
programy. V určenou hodinu se shromáždí obecenstvo, přijde ranger a začne vyprávět něco zajímavého o okolní přírodě, historii, geologii a podobně. Právě na takový program jsme se rozhodli zajít, abychom večer v Grand Canyonu strávili nějak rozumně.
Náš ranger byl rozený bavič. Občas jsme nestíhali chápat všechny podrobnosti, o kterých hovořil, ale ani nám to moc nevadilo. Vyprávěl, jak Grand Canyon vůbec vznikl a kde můžeme zahlédnout stopy jeho historie.
20
R
Dokonale zachytit ty úžasné scenérie naše foťáky bohužel neuměly, a tak jsme museli ukládat především do hlavy.
A
Když skončil, chtěli jsme se už už odebrat ke stanu. Ranger se však na rozloučenou zeptal: „Chce snad někdo vidět škorpiony?“ Samozřejmě že chceme! Po všech těch bizonech, medvědech a tuleních si tuhle příležitost nemůžeme nechat ujít! Dostali jsme do rukou baterky a vydali se za rangerem.
Čekali jsme, že půjdeme třeba kilometr nebo více. Ale kdepak! Ranger udělal sotva deset kroků a zastavil se. Tady jsou! Posvítil bater-kou na strom a my jsme nestačili
zírat. Na každém ze stromů okolo nás seděli tři čtyři štíři. Velcí jako dlaň, s ocasem stočeným podél těla... a na konci ocasu malý osten s jedem – ten, kterým v sebeobraně zaútočí.
„Nebojte se, já tu už žiju dva roky a za tu dobu mě škorpion štípl jen jednou,“ snažil se nás uklidnit ranger. Moc se mu to nedařilo. Doporučil nám, že máme dávat pozor, kdykoli cokoli zvedáme ze země – škorpioni mají rádi stín a rádi se schovávají pod věci. Nako-nec nám ale řekl, že pod širákem spát můžeme a že to nebezpečné není. Zkusil nám pro jistotu popsat, jak takové štípnutí bolí; sám dostal před časem štípanec do ruky. „Je to záležitost jednoho dne. Šest hodin bolest stoupá směrem k rameni a osm-náct hodin pak zase sestupuje pryč z těla.“ Údajně ale trvá téměř čtrnáct dní, než se člověk uzdraví úplně. „Nebojte, my na vás kdyžtak jeden den počkáme,“ smál se mně a Klárce Ondra.
Havěti jsme ale pro ten večer ještě neměli dost. Těsně před spa-ním jsem šel já a Jarda na záchod. Vtom jsme zaslechli z holčičích záchodků volání Klárky: „Kluci, pojďte sem! Ale honem!“ Klárka stála kousek od vchodu a ukazovala na veřeje dveří. Na kraji stěny si hověl
pavouk. Ale ne ledajaký pavouk – tenhle měl v průměru několik centi-metrů a rozhodně nevypadal přátel-sky. „Člověk si jde večer na záchod a potká tam tohle,“ posteskla si Klárka.
Tušili jsme, že takovýto roztomilý pavouček dost možná bude jedovatý. A taky byl – až dru-hého dne jsme se totiž dozvěděli, že to byla pravá tarantule. Našli jsme fotografii tarantule na jakési infor-mační tabuli – a náš pavouk vypadal úplně stejně.
V takovém prostředí jsme tedy spali pod širákem. Klárka si ustlala na kovovém stole, ačkoli ji ranger upozornil, že pro škorpiona není problém na takový stůl vyšplhat. Já jsem si dal pod sebe vrchní díl stanu a celou noc sám sebe tiše přesvěd-čoval, že ta celta je z umělé hmoty, které se škorpioni bojí. Moc jsem se ale nevyspal, protože mi bylo celou noc horko. Bál jsem se vystrčit ze spacáku cokoli víc než nos, pusu a oči.
Noc jsme však přežili ve zdraví. Ráno jsme za svítání opustili dno Grand Canyonu a vyrazili zpět nahoru, do prudkého kopce. Cesta byla rychlejší a pohodovější, než jsme očekávali – za více než šest hodin jsme byli nahoře. Tedy byli nahoře... první vyběhla nahoru Klárka, která tak dala nám klukům na frak.
21
Takový malý, roztomilý škorpion. Seděl na lampě veřejného osvětlení.
Tarantule, na fotce pro porovnání s Klárčinou rukou.
To hnědé dole je řeka Colorado. Není se čemu divit, že tahle řeka vymlela takto hluboké koryto – má hodně prudký proud a není radno se v ní koupat.
8. FINÁLE
Každý by čekal, že Los Angeles musí být zajímavé město. Je málem slavnější než New York, nachází se tam Hollywood a mají tam ten úžasný chodník slávy.
Jenže to není pravda. Los Angeles je nudné město a jediné, co zde stojí za návštěvu, jsou pláže – jenže ty máme i v Evropě.
Původně jsme do Los Angeles vůbec nechtěli. Přímo z Grand Canyonu jsme měli podle původ-ních plánů zamířit autem zpět na východ a strávit tři celé dny jízdou. Hned po našem návratu měl úplně stejnou cestu tím stejným autem ab-solvovat náš kamarád ze Schenec-tady. Někde mezi Yellowstone a Yosemite jsme se rozhodli pro zásadní změnu: najdeme si letenky z Los Angeles do Albany a auto necháme zaparkované někde u letiště. Náš kamarád pak poletí letadlem naopak z Albany do Los Angeles, auto si zde vyzvedne a pojede naši cestu v opačném směru. Z okružního výletu se tak stanou dva polovýlety – a my nebudeme muset sedět tři dny zavření v autě cestou na východ.
To byl taky jediný důvod, proč jsme nakonec do Los Angeles vůbec jeli. Jinak bychom asi toto město vynechali a věřte mi – líto by nám to moc nebylo.
Joshua Tree, fotografův rájŘI dny, které jsme díky této změně získali, jsme chtěli využít návštěvou národního parku Joshua Tree. Měla to
být poušť, avšak naši kamarádi nám doporučovali, že stojí za to ji navštívit. Rostou zde úžasné stromy – takzvané stromy jozue, jejichž větve mají připomínat rozpažené ruce biblického proroka.
Dojeli jsme pozdě za tmy a nachystali se k poslednímu grilování na našem tripu. Měsíc utekl jako voda – už jen pár dní a budeme doma.
Setmělá obloha nám nachystala to nejlepší představení, které uměla. Měsíc byl právě v novu a na obloze ani mráček. Nejbližší město leželo stovky kilometrů od nás – a tak jsme měli přímo nad hlavou takové množství hvězdiček, jaké člověk
nikde v obydlené oblasti nenalezne. Kousek nad obzorem na nás provokativně svítilo souhvězdí štír – snad aby nám připomnělo, kde že jsme to spali předevčírem.
Ráno jsme nadělali spoustu fotek – slunce prorážející si za svítá-ní cestu mezi větvemi stromů jozue se jakoby bavilo vytvářením krás-ných obrazů se světlem a stínem. Ráno v národním parku Joshua Tree, to je učiněný ráj fotografů.
Boj s nespoutaným živlem
O Los Angeles vede šestiproudová silnice přepl-něná auty. Rozhodli jsme se navštívit některá zajímavá
místa, o kterých hovořil průvodce DK. Avšak poté, co jsme uviděli onu slavnou ceduli s nápisem Hollywood, pochopili jsme, že tady něco nehraje. Asi jsme moc evropští, ale těch několik písmen až příliš nápadně připomínalo Four Corners; mnoho povyku a mnoho slávy pro nic.
Dojem nám však Los Angeles spravilo na pláži. Zaparkovali jsme auto a s obavami jsme zamířili na Venice Beach ve středu města. Bude Pacifik i zde stejně ledový jako u San Francisca? Nezdálo se. Ameri-čané, kteří byli ve vodě, nevypadali, jako by jim byla zima. Pobřeží bičovala jedna vlna za druhou – a vlny to vůbec nebyly malinké. Řádili jsme ve vodě dlouhou dobu. Potápěli jsme se, houpali se na vlnách, skákali do nich nebo se prostě jen nechali každým přívalem vody zaplavit. Tichý oceán umí být příjemný a na řečech o slunné Kalifornii možná přeci jen bude něco pravdy.
Poslední den jsme zaparkovali u letiště auto a s naším Chevroletem se rozloučili. Přežil celou cestu bez
22
T
D
Večerní grilování masa. Je to jednoduché, trvá to chvilku a chutná to výborně.
jediné zásadní poruchy. Skutečně – šestý člen naší výpravy s námi ujel 11 920 kilometrů. Pro představu je to zhruba jako vzdušnou čarou z České republiky do Chile. Nechtělo se nám jej opouštět.
EpilogAŠE cestování bylo tak levné, až tomu sami nemů-žeme věřit. Společné náklady na jídlo, benzín a ubytování
činily bezmála tři tisíce dolarů, každý pak utratil několik dalších stovek, podle toho, co si kde kupoval a zda navštívil vše, co mohl. Podtrženo, sečteno: každý z nás za celý měsíční výlet dal něco mezi jedenácti a třinácti sty dolarů, což je při současném kurzu jednoduše směšná částka. Opravdu směšná.
Také jsme ten měsíc zvládli bez
toho, abychom si navzájem lezli na nervy; pokud snad ano, tak to dotyční dokázali úspěšně skrývat. Přeci jen náš Chevrolet nepos-kytoval zrovna dostatek prostoru pro dokonalé pohodlí, a tak jsme se před odjezdem trošku báli.
* * *
Víme, že jsme spáchali něco, o čem se lidem před pár roky mohlo pouze zdát. Ještě před osmnácti lety byly Spojené státy nepřítel číslo jedna – země zvrhlých kapitalistů, kteří nemají nic jiného na práci, než aby vymýšleli plány, jak zlikvidovat naši lihově demagogickou repub-liku. A teď... člověk si moc neuvědo-muje, že je vlastně štěstí, že se do Ameriky můžeme vydat jen tak, aniž by nám v tom někdo nějak výrazně bránil. Všechno je vlastně velmi jednoduché.
Možná se po všech těch zážitcích na nás něco změní. Když se budeme dívat v televizi na záběry z Yellowstonu, možná se pochlu-bíme, že jsme tam byli a že to tam dobře známe. Když nám někdo začne vyprávět, že by se chtěl podívat do Los Angeles, s klidem mu vysvětlíme, že to nemá cenu, protože je v Los Angeles nuda. No a když se nám nakonec někdy v autě rozsvítí kontrolka zkontroluj motor, mávneme nad ní akorát rukou. Odplivneme si, šlápneme na plyn a zabručíme: „No a co. Jedeme dál!“
23
Vítězná fotka prestižní soutěže Best Picture of the Trip. Nezávislá porota složená z jednoho nezaujatého rozhodčího (tzn. mě) vybrala z tisíců kandidujících fotek tuto fotografii stromu Jozue a noční oblohy. Informace pro fajnšmekry: délka
expozice bezmála 22 minut, fotoaparát Nikon D40. Autor fotografie Honza dostává za odměnu veřejnou pochvalu.
