TRITON Praha / Kroměříž

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Chlouba, Pavel

Na začátku byl rýč / Pavel Chlouba ; ilustovala Markéta Vydrová. --

V Praze : Stanislav Juhaňák - Triton, 2018

ISBN 978-80-7553-587-0

633/635.018 * 159.9 * 58:001.4 * 159.942.4 * (0.062)

- zahrádkářství

- zahrádkářství -- psychologické aspekty

- zahrádkářství -- humor

- botanické názvosloví -- humor

- populárně-naučné publikace

635 - Zahrádkářství [24]

Pavel Chlouba

NA ZAČÁTKU BYL RÝČ

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována a ani jinak

šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

Copyright © Pavel Chlouba, 2018

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2018

Cover and illustrations © Markéta Vydrová, 2018

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7553-587-0

Děkuji svým báječným rodičům, kteří mě vychovali,

naučili vnímat svět a všemožně mě podporovali na mé cestě.

Děkuji také své báječné manželce Ivetce,

která s láskou pokračuje v tom, co rodiče započali.

8

Společnost potřebuje pozitivní vzory. Často jsem tato či podobná slo-

va slýchával během svých školních let, říkávali to moji učitelé a psalo

se o tom i v novinách. I dnešní doba je potřebuje ‒ stejně jako pozitiv-

ní myšlení. Těžko říct čím je to, ale ono to s nimi opravdu funguje

lépe než bez nich. Proto je celý život hledám, i když upřímně řečeno

mezi těmi negativními to někdy bývá pěkný slalom.

Zdroje pro jejich hledání bývají různé, někdy i docela překvapivé.

Jeden hodně pozitivní vzor jsem si našel v britských věznicích. Ne-

mějte mě prosím za blázna, stojím si za tím. Už více než 30 let mají

britští vězňové a  vězeňkyně příležitost zapojit se do dobrovolného

zahradničení v místě svého přechodného pobytu, tedy v případě, že

se jejich věznice do projektu přihlásila. Na svědomí to má jistý lord

Windlesham, po kterém se nakonec i soutěž jmenuje – Windlesham

Trophy. Konečně jsem pochopil, k čemu mohou být lordové užiteční.

Zkrátka a dobře jeho lordstvo způsobilo, že po celé zemi se ve vězni-

cích začala bourat náměstíčka vystavěná z betonu a na jejich místa se

začala dovážet ornice – ba co více, vznikly místy i nové kurníky pro

drůbež a ohrady pro drobná hospodářská zvířata. Zahradnická vášeň

se z panství a soukromých zahrádek rozšířila i za zdi a ostnaté ploty

káznic. Nenašel jsem žádnou zprávu o tom, že by vězeňská stráž po-

změnila předmět své činnosti, aby pomáhala odsouzeným v  pletí

a sázení. Do věznic ale nastoupili instruktoři zahradničení a pustili se

do toho. Do dobrovolné zahradnické služby se hlásili se stejným nad-

šením odsouzení muži i ženy, aby na svých pracovištích dopěstovali

něco květů do vězeňských interiérů a také zeleninu i ovoce do vězeň-

ské kuchyně. Tím začalo něco jako vězeňská olympiáda na dálku,

9

anebo chcete-li zdravé soupeření o to, která věznice bude letos nej-

lepší. Výzva to byla tak velká, že ovlivnila nejenom odsouzené, ale

i vězeňský personál. Vítězství v této soutěži má příchuť vzácného ko-

ření a je opravdu otázkou velké prestiže a také přiměřené slávy. Pro

samotné vězně je to nesmírně pozitivní. Dělají správnou věc, mají

možnost být venku na vzduchu a jejich práce je vidět. Její výsledky se

dají dokonce vzít do rukou a někdy i sníst! Zahradničením zaměstna-

ní vězni obvykle nemají čas myslet na blbosti a po pořádném denním

zátahu s motykami, vidlemi a rýči už ani nemají sílu či motivaci pří-

padné lumpárny fyzicky provádět. Ředitel jedné z  věznic zapoje-

ných do projektu soutěživého zahradničení dokonce řekl, že věznice

chce vytvářet v celkovém vnímání příjemný prostor pro život – a že

10

zahradničení má na tom klíčový podíl. Není se čemu divit – pár obráz-

ků z vězeňských zahrad Anglie a Walesu mě zcela zaskočilo. Jejich

úroveň se mi zdála vyšší, než má mnoho soukromých zahrad u nás.

Když si to tak celé skládám dohromady, je to vlastně jasné. Tomu,

co dělají britští vězni, někdy s úšklebkem říkáme zahradní terapie. Za-

hradničení mění britské vězně na lepší lidi, jsou vyrovnanější, našli

nový smysl života, naučili se pracovat v týmu, objevili trpělivost a po-

koru. Někteří se dokonce pod vlivem fyzické práce dobrovolně roz-

hodli absolvovat teoretický zahradnický kurz. Ba co více: někteří

z nich sní o tom, že po propuštění budou pokračovat v načaté práci –

jenom změní status z vězně na zahradnického profesionála. A dokon-

ce si sami vyberou montérky, v jakých jim to nejvíc sekne. Nakonec co

vám budu povídat – jestli sami aktivně zahradničíte, asi nemá smysl

vyprávět vám o tom, jak zahradní terapie působí na lidské tělo i duši.

Jak se to píše v těch detektivkách? Vrahem je zahradník? Možná je to

správně jinak. Z vraha bude zahradník. Plevele a škůdci, třeste se!

11

Jedna moje známá je velmi pověstná svými brilantními výroky. Ob-

vykle mě nechávají v klidu, protože tuto dámu už dobře znám. Jed-

nou mě ale opravdu na pár sekund zcela zaskočila. Řekla, že když je-

nom vidí rýč, celá se osype vyrážkou. Bylo to metaforické, ale o jejím

vztahu k zahradničení to přece jen něco vypovídalo. Nejdříve jsem

měl tendenci trochu se pozlobit, ale rázem jsem si vzpomněl na sérii

svých zážitků, které u mě způsobily, že místo hněvu mě ovanula pou-

ze vlna nesmírného pochopení a empatie. Můj příběh se odehrál ně-

kdy v roce 1996 nebo ’97, když jsem za jednu zahradnickou sezónu

zničil tři rýče. Když mi v násadě praskl i ten čtvrtý, propadl jsem krát-

ké depresi. Rýč byl už tenkrát pro mě velmi důležitým pracovním

společníkem. Rozhodl jsem se tedy pro radikální řešení. Koupil jsem

si hezky vytvarovaný rýč od renomované společnosti – a mimocho-

dem mám ho dodnes. Nebylo by na tom vlastně nic tak divného, snad

jenom to, že jsem za něj utratil pořádnou sumu z rodinného rozpoč-

tu. Ještě nějakou dobu mě kousalo svědomí, že jsem si dovolil pořídit

docela luxusní předmět. Naštěstí tento pocit zmizel rychle, hned jak

jsem rýč zapojil do pracovního procesu. Pochopil jsem, že nenávist

k práci, jakou projevila moje známá, co se osypává při myšlence na

rýč, může velmi snadno vytvořit šmejďácké, nekvalitní a nepohodlné

nářadí. Funguje to ovšem i  naopak  – pracovat s  dobrým nářadím

může být opravdovým zážitkem, radostí a směsí pozitivních emocí.

Došlo to tak daleko, že můj vřelý vztah k jednomu rýči přerostl do

fáze všeobecného zájmu o  tento druh nářadí. Rytí, kopání a  sázení

rostlin – tedy činnosti, které běžně vykonávám – mě začaly zajímat

i po stránce historické. Místo abych fyzicky ryl a kultivoval zahrady,

ležel jsem v knížkách a pátral po dějinách rytí a sázení. V čase jsem

proplul až do prvního století našeho letopočtu, kdy ve starém Římě

žil Lucius Columella, průkopník nových zemědělských i zahradnic-

kých postupů. Columella nepochybně něco jako rýč používal, neboť

se zachovala jeho teorie sázení. Doporučoval, aby se jamky pro sázení

kopaly rok předem. Zdá se to poněkud úsměvné, neboť pulzující tem-

po našeho světa tento komfort příliš neumožňuje. Svoji logiku ten

návrh ale rozhodně má, protože onen římský farmář ještě navrhoval,

aby se v případě špatné půdy vložila do jamky sláma a  zapálila se.

Znamenalo by to přímé obohacení půdy o některé druhy živin a také

vylepšení její struktury, neboť velké hroudy by se následkem žáru

snadněji rozpadly a kořeny nově vysazených rostlin by to hned v za-

čátku života měly o něco lehčí.

Do dějin rýče se výrazným způsobem zapsal také irský mnich sva-

tý Fiacre, což byl svým způsobem trochu záhadný chlapík, mimo jiné

známý velkou znalostí léčivých rostlin. Kolem jeho postavy vznikly

12

13

různé mýty i pověsti. Na konci 6. století nebo začátkem století 7., ne-

víme to přesně, se mnich Fiacre rozhodl přestěhovat ze svého Irska

do mnohem úrodnější krajiny střední Francie v oblasti Burgundska.

Místního bohatého biskupa požádal o darování půdy, aby se mohl na

místě usadit a střídavě provozovat mnišskou i zahradnickou činnost.

Burgundský biskup byl nakloněný Fiacrovi pomoct, jenom nebylo

celkem jasné, kolik té půdy by měl biskup mnichovi poskytnout. Na-

konec se snad domluvili na tom, že to bude tolik půdy, kterou kněz

stihne zrýt za jeden den. Nepochybně se do toho pustil s velkou ver-

vou, neboť jedna z verzí tvrdí, že to bylo za jeden den 3,6 hektaru.

Jenom pro představu – 3,6 hektaru odpovídá ploše přibližně 5 fotba-

lových stadionů. Kdo někdy ryl na své zahradě, pravděpodobně zavá-

há, jestli má této informaci věřit. I kdyby to bylo s velkou Boží pomo-

cí, je to přece jenom tak velká plocha, že

i  s  nejlepším rýčem světa by to byl

jistě nadlidský výkon. Naštěstí ještě

existuje druhá verze této pověsti,

která tvrdí, že mnich pouze obryl

obvod pozemku o celkové ploše

3,6 hektaru. Ať to bylo, jak chce,

svatý Fiacre se stal patronem

rytí a později i obecným pa-

tronem všech zahradní-

ků. Je to fajn, pozitivní

vzory potřebují všichni,

nás zahradníky nevyjí-

maje.

14

Opravdové poklady dřímají ve vesnických kůlnách. Nemám na mysli

keramické džbány naplněné dukáty nebo snad dobře ukryté zápisníč-

ky s hesly a PIN kódy ke kreditním kartám. Ty poklady vypadají poně-

kud obyčejně a možná jsou i trochu rezaté. Jsou to staré kusy nářadí –

lopaty, krumpáče i  rýče, které možná trochu nenápadně posunuly

lidskou civilizaci do další fáze rozvoje. Jejich cesta dějinami nemusela

být vždy celkem přímá a jasná. I zdánlivě tak obyčejná věc, jako je rýč,

má ve svém rodném listu vepsáno mnoho zajímavostí.

Po celá staletí byl rýč běžnou součástí zemědělských stodol, ale

jakmile začala kolečka dějin roztáčet průmyslová revoluce, potřeba

rýčů prudce stoupla. Rýč najednou nepotřebovali jenom zemědělci

a majitelé zahrádek na vesnicích, ale také stavitelé železnic nebo ka-

nálů. Už na sklonku 18. století se objevovaly první specializované

fabriky, které byly zaměřeny na výrobu rýčů. Jedna taková vznikla

v irské oblasti Ulster, vyrábělo se tam více než sto druhů rýčů. Ty

respektovaly různé potřeby – úplně jinak než rýče k sázení vypadaly

třeba rýče k rytí nebo k dobývání rašeliny. Některé rýče byly dlouhé,

jiné krátké – dokonce tak krátké, že už bylo obtížné říct, jestli se jedná

o malý rýč, nebo velkou lopatku. Rýče bývaly často dokonce nesou-

měrné – souviselo to s patáliemi irské politiky a dlouhodobě vypjatý-

mi vztahy mezi katolíky a protestanty. Katolíci ryli půdu levou nohou,

takže opěrka pro nohu byla u  jejich rýčů na levé straně od násady.

Protestanti to měli naopak, takže k diskriminaci jedné či druhé sku-

piny nebylo zapotřebí velkého bádání. Stačilo mrknout přes plůtek

a hned bylo jasné, k jakému náboženství se hlásí irský sedlák pracují-

cí na zahradě. Tedy v případě, pokud by zrovna náhodou neryl jinou

nohou, než mu přikazovala jeho církev. Ke vzniku dnešního tvaru

rýče přispěla zřejmě i touha po jisté korektnosti. Souměrné rýče měly

tento rozdíl navždy smazat, navíc umožnily každému zcela podle

vlastního rozhodnutí pracovat s rýčem tak, jak mu bylo nejpohodl-

nější.

Jak plynul čas a  střídaly se dobré časy s  těmi horšími, odvíjel se

i příběh rýče. V  lepších dobách se používal, jak se hodilo. Byly ale

i chvíle, kdy jeho význam dramaticky vzrostl. Během 2. světové války

vznikla ve Velké Británii intenzivní kampaň RYTÍM K VÍTĚZSTVÍ,

která vyzývala obyvatelstvo k využívání půdy pro pěstování zeleniny.

Na rýče tedy opět došlo – a to hned ve velkém stylu. Bylo jich zapo-

třebí obrovské množství, aby i  obyvatelé měst mohli rýt a  sázet ve

veřejném prostoru a zabezpečit dostatek zeleniny pro vlastní potře-

bu – a činili tak s nadšením. Sázelo se vehementně třeba kolem tratí,

v parcích i na malých plochách, které se nedaly využít lépe. Podob-

né hnutí vzniklo také v Americe, nedostatek potravin se projevoval

15

16

i tam, i když americká válka měla jiný charakter než přímé boje v Ev-

ropě. V americkém prostoru šlo také o dopěstování jídla pro armádu,

cílem tohoto hnutí bylo ušetřit peníze, které tehdejší Amerika potře-

bovala pro vyzbrojení armády. I  proto vznikl úderný slogan „Naše

jídlo bojuje“. Světová válka byla smutnou epizodou v dějinách lidstva,

ale zlatou érou všech rýčů. Snad nikdy před tím nebyly pro lidstvo tak

důležité.

Jak je vidět, rýč může posloužit i jako zbraň, když je nejhůř. Je dob-

ré mít doma v kůlně tuto výzbroj, ale přeji všem zahrádkářům, aby ji

v podobných situacích už nikdy nemuseli použít.

17

Do Velké Británie jezdím kvůli zahradám a rostlinám, obvykle ve vět-

ší skupině. Často je kolem mne velký kolektiv dam, babek, paní a dí-

vek – chlapi jsou vždy zanedbatelným elementem. Snad s výjimkou

cesty do Skotska. To bylo chlapů v autobusu docela dost, ale jenom

proto, že jednou ze zastávek byla typická palírna skotské whisky.

Ve společnosti dam, babek, paní a dívek je mi ale velmi dobře –

baví mě jejich nadšení pro zahradu a zahradničení a mám je za to rád.

Tyto dívky, dámy a  paní (i  babky samozřejmě) mě naučily krásně

vzdychat. Jejich ááááách ale zní nejčastěji, když skončíme v porostu

rozkvetlých růží nebo hortenzií. Jejich vášeň pro vzdychání sdílím,

ale na rozdíl od nich vzdychám například nad anglickými stromy.

Když vidím ty impozantní kmeny, pořád říkám – ááách, to je krása.

A nejde jenom o krásu. 

Vždy žasnu nad tím, co všechno musely ty stromy zažít. Války, in-

triky, euforie, emoce, lásky a  možná i  kůrovcovou kalamitu či ob-

chodní zájmy lobbistů tehdejší doby. Fascinuje mě, že ty stromy ne-

padly třeba kvůli tomu, že z nich padá nějaké listí, nebo že na nich

sedají ptáci, kteří řvou a dělají nepořádek.

V němém úžasu (a to je u mě vzácný jev) jsem zůstal stát před vel-

kolepým cedrem v zahradách Hidcote Manor nebo u kroutícího se

kmene stařičkého kaštanovníku v  parku zámku Rousham. S  úctou

téměř posvátnou jsem se dotýkal větviček tisu, který někdo vysadil

přesně v místě, kde se nachází nyní pobočka slavné botanické zahra-

dy Kew, tzv. Wakehurst Place. Nevíme už přesně, kdo tento tis vysa-

dil, ale skoro s jistotou se ví, že to bylo v roce 1391. Ááách, kdo by nad

tím nevzdychal nadšením.

Rád navštěvuji botanické zahrady – jejich kurátoři o stromech čas-

to vědí více, než je obvyklé. Na nenápadných cedulkách bývají zázna-

my i o tom, kdy byl strom vysazen, přesazen, nebo se s ním něco za-

jímavého stalo. 

Do Anglie bych se přestěhovat nemohl, sotva

bych si osvojil mytí rukou v  umývadle, kde

z jednoho kohoutku teče ledová a z druhé-

ho vařící voda. Ale docela bych si přál,

kdyby se anglický vztah ke stromům

přestěhoval k nám – do našich ulic, parků a zahrad. A také k super-

marketům. Když jde o strom, Angličané mu klidně vybudují opěrný

systém, aby nespadl, nebo kvůli němu vymyslí, jak mu fouknout ke

kořenům trochu kyslíku i mykorizních hub, aby se mu vedlo lépe.

Fascinuje mě sběratelská vášeň některých nadšenců, kteří v arbo-

retech vytvořili unikátní sbírku dřevin z celého světa. Anglická arbo-

reta mají zvláštní kouzlo. Museli je kdysi vytvářet opravdoví zbohatlíci,

18

19

protože nešetřili místem. Stromy tak mají dostatek prostoru, aby vy-

nikly. Procházka takovým arboretem je potom zvláštním, až trochu

mrazivým zážitkem. Viděl jsem i nově založené arboretum. Je to leg-

rační pohled, každých dvacet metrů ční ze země malý klacík s cedul-

kou, která nese jeho jméno. Ještě tak 120 let a bude to skvělý pohled.

Ano, kdo zakládá arboretum, nedělá to pro sebe. Ááách, to je vlastně

také fantastické.

Zvláštní kategorii tvoří stromy tak trochu exotické. To jsou pro mě

ty, které u nás nepřežijí, nebo se prostě nepěstují. Tak jenom namát-

kou, patří sem třeba eukalypty. Některé z mnoha druhů v anglickém

klimatu prosperují velmi dobře, takže v některých parcích či zahra-

dách můžeme obdivovat celé skupiny. Při pohledu do korun eukalyp-

tů se lze jenom těžko ubránit dalšímu vzdychání: ááách, jak to jen ty

koaly mohou žrát, takové tvrdé a aromatické listí? 

 Až budete stát někdy pod korunou nějakého majestátního stromu

(a nemusí to ani být v Anglii), přistupte až ke kmenu a podívejte se

vzhůru do koruny. Možná se přidá-

te ke mně a tiše řeknete – ááách,

to je krása.

20

Nejeden zahrádkář si možná uvědomil, jak je někdy česko-slovenské

zahradnické dorozumívání obtížné. Týká se to především jmen rost-

lin, ale i některá další slova související se zahradou jsou tak odlišná,

že vzbuzují nedorozumění nebo úsměv. Nebo jsou naopak úplně stej-

ná, ale znamenají něco zcela jiného. Proto je důležité je alespoň tro-

chu znát, aby si zahrádkáři z obou stran řeky Moravy dobře porozu-

měli.

Čeští zahrádkáři některá slovenská slova přímo milují, a když je

trochu šance, jejich fonetickou mazlivost si nenechají ujít. Třeba slo-

venské slovo čučoriedka, které odpovídá české borůvce, je velmi oblí-

bené a většina českých zahrádkářů dobře rozumí, když se toto slovo

vysloví, o co vlastně jde. Slovo čučoriedka má ale i jiný význam, po-

staral se o to kdysi slovenský herec pan Július Satinský. Ten toto slovo

propůjčil mladým holkám, které jsou prostě k nakousnutí. Představu-

ji si, že se to mělo týkat děvčat kolem 17 let, protože slovo čučoriedka

působí jako zdrobnělina, takže se určitě nemohlo týkat nikoho jiné-

ho. V  tomto případě je český ekvivalent ke slovu čučoriedka kost

nebo kočka. Nic proti tomu, ale čučoriedka působí o něco mazlivěji,

i když jak čučoriedka, tak kost jsou vlastně k nakousnutí. Mladé holce

někdy na Slovensku také řeknou, že je to žubrienka. A  zase jsme

u rozdílů mezi češtinou a slovenštinou, neboť to, čemu se na Sloven-

sku říká žubrienka – tedy mladá žabka ‒, se česky řekne pulec. Slovo

žubrienka je tak mazlivé, že se jím dá klidně vyznat láska. Zatímco

s použitím slova pulec by se dal vztah spíše jenom ukončit. Některé

věci prostě nejde přeložit doslova. Kdybych o slovenské dívce řekl, že

21

je to milá žubrienka, vypadalo by to o dost jinak, než kdybych to pře-

ložil do češtiny a řekl, že je to milý pulec.

Když už jsme ve světě drobných zvířátek, mám tu ještě jeden zají-

mavý příklad. Je ze světa hmyzu a týká se jistého brouka. Je dost velký

a dost zajímavý. Žije v listí a pod opadanými větvemi stromů. Když

ho náhodou vyrušíte, obvykle se snaží ve velmi rychlém tempu zmi-

zet. Jmenuje se střevlík. Slováci toto slovo nemají moc v lásce, protože

se jim vyslovuje těžce. Pro tohoto broučka mají jiné jméno. Říkají mu

hezky bystruška – je to proto, že je velmi bystrá, tedy rychlá. Střevlík

a  bystruška je tedy totéž, jenom jméno je rozdílné. Mnohem horší

dorozumívací situace nastane ve chvíli, kdy se hlavním tématem čes-

ko-slovenského zahrádkářského rozhovoru stane kapusta. Kapusta je

rostlina, která v obou jazycích zní stejně, ale vždy znamená něco jiné.

V Česku je kapusta kapusta. Čemu se v Česku říká kapusta, to se na

Slovensku jmenuje kel. Na Slovensku se slovo kel používá také jako

lehká nadávka – říká se třeba „bež do kelu“. Kdyby to měla čeština

22

přeložit doslova, řekla by „táhni do kapusty“. To se ovšem nepoužívá,

místo toho se říká „táhni k čertu“ nebo také ještě někam jinam. Ale to

sem vlastně nepatří. Pojďme radši zpátky ke kapustě. Slováci taky

mají svoji kapustu, to je ale ta zelenina, které se v Čechách říká zelí.

Asi nejhorší situace nastane ve chvíli, kdy se má vařit kapustová po-

lévka – může to být opravdová polévka z kapusty, ale podle sloven-

ského významu je to polívka ze zelí. V Česku se ji říká zelňačka a na

Slovensku kapustnica. Na Valašsku to vyřešili po svém, tam této po-

lévce říkají kyselo nebo kyselica. Někdy je vlastně jedno, jak se koneč-

ný produkt správně jmenuje, jestli kapustnica nebo zelňačka. Důležité

je, aby se při ní sešli slovenští zahrádkáři s těmi českými i moravský-

mi a aby si pochutnali a porozuměli si. Zkrátka a dobře, aby jim bylo

fajn a neměli žádný důvod posílat se do kelu.

23

Díky svým rodičům jsem měl velmi pestré dětství. Zažil jsem toho

mnohem více, než si moje malá střapatá hlava mohla zapamatovat.

Ale některé příběhy mi v paměti ulpěly celkem zřetelně. Tento je vel-

mi starý, ještě z poloviny sedmdesátých let, a odehrál se v mojí školce,

tedy správně v mateřské škole. Určitě to muselo být někdy na podzim,

protože venku byla škaredá plískanice a my jsme nebyli na zahradě,

ale hráli jsme si ve třídě. Pak si nás paní – vlastně tenkrát ještě sou-

družka ‒ učitelka posadila do kruhu a každý jsme museli říkat, čím

chceme být, až budeme velcí. Měl jsem to tenkrát ještě jednoduché,

chtěl jsem být mašinfírou, takže jsem nikoho nepřekvapil a nijak na

sebe neupozornil. O něco horší to měl můj spolužák Milanko, který

chtěl být soudruhem Leninem. Ale ani to nebylo v té době až tak pře-

kvapivé, jak by se možná zdálo dnes. Největší šok celé třídě malých

mudrlantů přinesla Natálka, malá holčička s rudými vlasy. Ta prohlá-

sila k údivu všech, že chce být fazolkou. Nepamatuji si, jak to vlastně

všechno dopadlo, ale toto bláznivé přáníčko malé holky se mi asi na-

vždy vrylo do paměti.

S odstupem času začínám Natálce konečně trochu rozumět. Ales-

poň tedy v tom, že byla fazolkou okouzlena. Když se to tak vezme,

fazolka je vlastně jeden z  mnoha zázraků přírody. Už to vnímáme

poněkud automaticky a odevzdaně, ale asi nikdy mě nepřestane fasci-

novat strohá informace z literatury, že fazole, tedy její plody, obsahu-

jí velké množství bílkovin. To je sice hezké, ale kde se tam probůh

vzaly? Když mám přemýšlivou chvilku, hrabu se v půdě a přemýšlím

o životě. Vidím tam různé hrudky, kamínky, zbytky větviček a listí,

které se ještě nestačilo rozložit. Chápu, že ty hrudky tvoří minerály

24

různých druhů – že tam bude nějaký hořčík, nějaký mangan, možná

vápník, drobet železa, také dusík v různých formách, fosfor, draslík,

trochu humusu. Ale kde jsou ty bílkoviny? No nejsou tam, to je přece

jasné. Fazolka, pokud se chtěla dostat do kuchařských knížek s infor-

mací, že obsahuje hodně bílkovin, si je prostě musela vyrobit. Kdyby

fazolka byla člověkem, musela by mít několik akademických titulů

z  biologických věd, aby pochopila zákonitosti biochemie. Já jsem

k tomuto oboru přičichl jenom zlehýnka a rozhodně ne moc dobro-

volně. Dodnes mám divoké sny, když si někdy ve spaní vzpomenu na

studijní léta a na to, jak jsem se učil složité principy biochemických

procesů. A taková fazolka – ta si jenom vyklíčí, roste si, jak se jí za-

chce, a  když zrají její plody, tak si jen tak mimoděk vzpomene na

nějaké bílkoviny a nadělá si jich mírnyksdýrnyks spoustu do zásoby,

aby semínka, až budou klíčit, měla dostatek energie. A aby toho neby-

lo málo a fazolka se moc nenudila, ještě soustavně pracuje na dalším

25

projektu. Za svůj život pořád lapá speciální druhy baktérií, které žijí

ve vzduchu, a pak si je zafi xuje na vlastní kořeny. Tyto baktérie mají

mimořádnou schopnost. Ze vzduchu si vezmou dusík a přestěhují ho

ke kořenům fazolky. Ta si ho bere a používá k vlastní výživě, nespo-

třebuje však celou zásobu a něco zůstane v půdě na další rok, pro jiné

rostliny. To je dobré vědět, protože když ze záhonu likvidujeme starý

porost fazolových natí, prý bychom je neměli vytrhávat, ale stříhat,

aby kořeny fazolí zůstaly i s připraveným dusíkem v půdě.

Nevím, čím vším mě ještě svět rostlin překvapí, ale slibuji, že se

nebudu smát nikomu, ať projeví sebebláznivější přání. Ani v případě,

že by chtěl být fazolkou.

26

S tímto slovním spojením se můžeme potkávat docela často. Dnes je

kdeco inspirováno přírodou, neboť to zní nesmírně pozitivně. Příro-

dou inspirováni bývají designéři různých technických výrobků, ales-

poň to sami někdy docela nestydatě tvrdí ve svých propagačních ma-

teriálech. Stačí na látku otisknout kousek květiny a ejhle – hned tu

máme inspiraci přírodou. Přírodu jako vzor si berou do pusy i skupi-

ny developerů, kteří s oblibou své projekty pojmenovávají zahradnic-

kými frázemi, ve kterých dominují stromy, aleje, zeleň, květiny i pří-

roda samotná. Stejně tak pozitivně vypadají i  grafi cké vizualizace

v jejich reklamních katalozích. Jenom ta realita až tak často neodpo-

vídá publikovaným obrázkům.

Týmy vědeckých pracovníků v tichosti svých laboratoří ale často

pracují na stejné věci. O inspiraci přírodou už něco vědí. Některá zví-

řata, ale i rostliny jsou vybaveny od přírody duchaplnými vynálezy,

které jim umožňují mnohem snadnější existenci či samotné přežití.

Z  pozorování přírody a  kopírování těch nejdokonalejších vynálezů

přírody vznikl samostatný vědní odbor, kterému se někdy docela vý-

stižně říká „bioinspirace“. Pozorováním letu dravých ptáků letečtí

konstruktéři vylepšují tvary křídel letadel. I mnohem menší ptáček

posloužil dopravě jako pozitivní vzor. Ledňáček vrhající se za rybkou

pod vodní hladinu posloužil svojí aerodynamickou texturou jako

vzor japonským konstruktérům světově proslulého vlaku šinkanzen,

který se stejnou elegancí jako ledňáček rozráží vzduch, když protíná

v rychlosti krajinu pod horou Fudži.

Ale rychle zpátky do říše rostlin. I ta je totiž zdrojem mnoha ge-

niálních inspirací. Podívejte se třeba na některé jejich plody. Cílem

27

rostlin je poslat svá semínka co nejdále od mateřské rostliny, aby za-

brala pro svoji rodinu co největší území. Kromě mnoha jiných druhů

toto umí třeba obyčejný lopuch. Vzpomínám na dětství, kdy jsme se

v zápalu hry občas bavili tím, že jsme po sobě házeli plody této rost-

liny. Když zasáhly svetr, urputně tam přilnuly a jejich sundání nebylo

nic snadného. Této vlastnosti lopuchů si ještě dávno před tím všiml

Švýcar George de Mestral na jedné z vycházek přírodou. Nespokojil

se pouze s tím, že by sundal plody ze svých kalhot a kožichu svého

psa, ale dobře si vše prohlédl, jak to vlastně funguje. Pečlivé sundává-

ní plodů ze psího kožichu nakonec vedlo George de Mestrala k vyná-

lezu suchého zipu, který si nechal v roce 1955 zapsat jako patent.

Rostliny ale umí mnohem více, jejich vynálezy ještě nepochybně

čekají na chvíli, kdy si jich všimnou i lidé. Některé jejich vychytávky

jsme už stihli objevit. V tomto ohledu jsou pozoruhodné jisté druhy

vodních rostlin. Třeba listy lotosu se vyznačují zvláštní vlastností.

Jsou pokryty velmi účinnou vrstvou, která odpuzuje vodu. Jakákoliv

kapka, která na list padne, se okamžitě skutálí a urychleně list opustí.

28

I kdybyste vzali list lotosu a násilně ho ponořili pod vodní hladinu,

po vyndání veškerá voda ihned steče a list bude okamžitě zcela suchý.

Podobnou vlastností se může pochlubit třeba nepukalka, drobná kap-

radinka plovoucí na hladině stojatých vod. Z horní strany je opatřena

zvláštními útvary, jakýmisi kartáčky, které okamžitě odvedou každou

kapičku vody mimo povrch listu. Vědci už mají spočítané, že kdyby se

jim povedlo tento vynález nepukalky převést na povrch lodních tru-

pů, zmenšilo by se tření mezi vodou a lodí, čímž by se ušetřilo mini-

málně deset procent na nákladech na pohonné hmoty. Asi nejgeniál-

nější rostlinu s  nejsilnější vodoodpudivou vrstvou na svých listech

možná pěstujete dokonce i na vlastní zahradě. Je to dobře známá li-

chořeřišnice. Ano, tato zcela obyčejně vyhlížející květina vesnických

zahrádek možná v blízké budoucnosti pomůže změnit svět k lepšímu.

Povrch jejích listů zkoumají vědecké týmy a mají už první výsledky.

Vědci v americkém státě Massachusetts vyvinuli po vzoru této rostli-

ny vysoce hydrofobní látku, která dokáže odvádět vodu z  povrchu

různých hmot asi o 40 procent rychleji, než se kdy předtím myslelo,

že je vůbec možné. Pokud by se tyto fi nty lichořeřišnice povedlo pře-

nést do normálního života, znamenalo by to prů-

lom třeba ve vývoji turistického, armádního

nebo i zahradnického oblečení. Tento

rostlinný vynález by také zvládl

zvýšit účinnost větrných turbín

nebo zabránit namrzání vody

na křídlech letadel. Jak vidno,

opravdové inspirace přírodou

mají skutečnou moc vylep-

šovat kvalitu našich životů.

29

Ano – to je jedna ze základních otázek, kterou si mnozí z nás často

kladou. Obvykle není jednoduché na ni odpovědět. Štěstí je věcí vel-

mi relativní a těžko se dá vysvětlit nějak obecně. Pro někoho je štěstí

to, že se může denně vracet do svého domova a užívat si tepla rodin-

ného krbu. Nároky některých jedinců jsou mimořádně vysoké, za-

tímco dalším lidem stačí k opravdovému štěstí jenom málo.

Vynikajícími lovci štěstí jsou lidé, kteří propadli zahradnické vášni.

Často ke štěstí potřebují jenom kousek půdy nebo jenom balkón

a pytel zeminy, pár semínek či sazenic. Znám případy, kdy se tito nad-

šenci obklopí rostlinami, jmenovkami, lopatkami a s rukávy vyhrnu-

tými po lokty se kutají v zemi, přičemž žijí své sny a mění je v oprav-

dové štěstí. Kolem nich jako by vznikla jakási neviditelná bublina,

která je chrání od všech vnějších negativních vlivů. Jak se říká, mo-

hou padat i trakaře, ale na jejich štěstí to nemá žádný dopad. Zahrad-

níci i zahrádkáři si své štěstí jen tak vzít nenechají.

Zajímavě působí informace, že cesta ke štěstí a dobré náladě neve-

de jenom přes pozitivní činnosti. Ke štěstí se dá přijít i cestou ryze

chemickou nebo přesněji řečeno biochemickou. To nakonec není až

tak převrtané sdělení, vždyť uživatelé různých drog hledají štěstí prá-

vě na této bázi. Jejich štěstí je ale více než pochybné. V určitých chví-

lích má možná trojrozměrné působení, na straně druhé ale bývá vy-

koupeno depresemi, strachem a  bolestí. Takové štěstí je podle mě

k ničemu.

Bohatá rostlinná říše však umí vyrábět štěstí i  jinak  – nenásilně

a bez rizika návyků a vedlejších účinků. Za rostlinu štěstí se za urči-

tých okolností může považovat i  obyčejná meduňka. Když si z  ní

30

uděláte čaj, můžete cítit jakousi pohodu, která bude prostupovat vaší

myslí i  tělem. Meduňka tělu dodá zvláštní klid, po kterém přichází

klidný a příjemnější spánek.

Za rostlinou opravdového štěstí se ale musíme vypravit o pořádný

kus dále – až na jižní polokouli. Na sluncem prohřátých jihoafrických

stráních mezi kameny roste malá tučnolistá rostlina se světle žlutými

květy. Od vědců dostala do vínku jméno Sceletium tortuosum, příro-

da ji ale nadělila jistou chemickou látku, která z ní dělá rostlinu bez

přehánění přímo výjimečnou. Jako první ji objevili patrně křováci,

což jsou lidé několika kmenových skupin, kteří žijí nesmírně skrom-

ným životem ve velmi obtížných podmínkách, kde uživit se i přežít

není vůbec nijak snadné. Tito milí lidé Sceletium objevili patrně vel-

mi dávno a pojmenovali je kanna, channa

nebo kougoed. Zjistili, že užívání této

rostliny má na jejich organismus ne-

obvyklý dopad. Obvykle ji žvýkají

čerstvou nebo sušenou, občas si

jí šňupnou nebo z  ní udělají

čaj. Pokud zvolí malou dávku,

zaženou pocit hladu i žízně, mají

veselou náladu a  jejich tělem pro-

stoupí pocit pohody a  opravdového

štěstí. Jestliže dávku trochu

zvýší, dosáhnou živěj-

ších snů a také se lehce

zvýší jejich sexuální ape-

tit a touha zažít něco vzrušujícího. Navíc se zdá, že tato pozitiva ne-

jsou vykoupena žádnými vedlejšími účinky či návykovostí. Asi i proto

se sláva této rostliny rozšířila i mimo polopouště Botswany, Nami-

bie či Jihoafrické republiky. Po Sceletiu tedy právem pokukují i  tzv.

31

euroatlantické civilizace, neboť lék na deprese a recept na dobrou ná-

ladu a opravdové štěstí v našich zemích potřebuje stále více lidí.

Ale jak jsem řekl už na začátku – kdyby nebylo po ruce geniální

Sceletium tortuosum, možná jenom postačí vytvořit si kolem sebe ne-

proniknutelnou bublinu a do ní se uzavřít s pytlem zeminy, se semín-

ky, jmenovkami a lopatkami a s odhodláním pěstovat a sázet. A byl by

v tom pes zakopaný, abychom si k tomu štěstí nějak nepomohli.