ADAMEC JIŘÍ FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ - …PSYCHOLOGIE SVOBODY 5 Svoboda).Vedle toho, překladová...

PSYCHOLOGIE SVOBODY

1

ADAMEC JIŘÍ

FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ KATEDRA TEORIE

__________________________________________

PSYCHOLOGIE SVOBODY Závislost a návykové poruchy

u dětí a dospívajících

Brno 2009

Generated by Foxit PDF Creator © Foxit Softwarehttp://www.foxitsoftware.com For evaluation only.

PSYCHOLOGIE SVOBODY

2


u dětí a dospívajících

Adamec Jiří

B r n o 2 0 0 9


PSYCHOLOGIE SVOBODY

3

© Adamec Jiří

Filosofický seminář – katedra teorie

ISBN 978-80-87234-09-9


PSYCHOLOGIE SVOBODY

4

ÚVOD

Naším úkolem je, pojednat o problematice závislostí

u dětí a dospívajících. Téma chceme prolínat,

rovněž otázkami filosofickými. Důvodem pro

sepsání tohoto materiálu je: 1. seznámit se s danou

problematikou z jejího aktuálního stavu, 2.

vymezit rizika, pokud by nastoupený trend rozvoje

závislostí pokračoval, 3. zdůvodnit prevenci pro

zpomalení, nebo případně širší omezení daného

vývoje.

Otázky dětské psychiatrie se ukázaly po roce

1989 jako zásadní. Celá desetiletí zanedbávaná

oblast jedné kapitoly psychiatrie, zaměřené na

zdraví společnosti nebyla dostatečně studována.

Tato okolnost způsobila, že „pionýři“ české moderní

poválečné psychologie dětí (za všechny jmenujme

zejm. prof. Matějčka), i když měli v mnohém jasno

a drželi krok se světovým výzkumem, nebyli bráni

dostatečně vážně. V devadesátých letech minulého

století, se proto velmi rychle začaly vzniklé mezery

doplňovat (např. M. Vágnerová, V. Pokorná).

Materiály dnes dostupné široké veřejnosti jsou již

zcela srovnatelné s těmi, které sleduji na pultech

knihkupectví v zahraničí (Pokorná, Vágnerová,


PSYCHOLOGIE SVOBODY

5

Svoboda). Vedle toho, překladová literatura (nakl.

Grada, Triton, Portál) tyto, ještě do nedávna

pociťované mezery doplňuje, i když často musíme

sledovat první vydání daného svazku, které je

nejednou staršího data a tudíž představuje přeci

jen pouze zacelení torza z minulosti.

V nástinu, jenž zde předkládám se mi vodítkem

stal objemný svazek německých autorů

s encyklopedickým obsahem (Thomasius, Schulte-

Markwort, Küstner, Riedesser: Suchtstörungen

im Kindes - und Jugendalter, Das Handbuch,

Grundlagen und Praxis, Stuttgart 2009, Vrl.

Schattauer). Autoři jsou vysokoškolskými a

klinickými pracovníky na universitě v Hamburku a

téma, které vypracovali značně překračuje svým

rozsahem běžný typ učebnic, které jsme zvyklí

studovat z dostupných zdrojů. Rozhodl jsem se

proto, využít možnosti daný titul si obstarat,

prostudovat a společně s vlastními zkušenostmi

uplatnit rovněž na psychologických přednáškách

Filosofického semináře – katedry teorie v Brně.

Z jednotlivých příspěvků se postupně rozvinul text,

jenž zde k dalšímu užitku našich posluchačů

předávám, nyní v ucelené podobě. Adamec Jiří - červenec 2009.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

6

FILOSOFICKÉ STUPNĚ PŘÍSTUPU

Člověka znepokojuje každý okamžik jeho existence.

Toto znepokojení však nemá znamenat, že člověk

prohrává trvale moment svého života.

Znepokojenost je důležitou indikací, upozorňující

nás na fakt, že život je vnímán. Této

znepokojenosti jsme si navykli říkat, starost o

každodenní pobývání v realitě. Často na sobě

pozorujeme, jak se naše pohledy na jednu a tutéž

okolnost mění. V takových stavech, kdy se

nehodláme smířit s tím, jaké nálady v nás

každodenní průběh života vyvolává, nejčastěji

selháváme. Znepokojení vystoupí o to více, o kolik,

vedle svých blízkých, podobným psychickým

stavům podléháme útokem na jejich domělé chyby.

To jsme však již v situaci, kdy symbolicky, např.

vyprovokováním tématu pro hádku, vnucujeme

svoji znepokojenost okolí. Znepokojení je prožitek.

Představuje nějakou intensitu, dobu trvání, způsob

chování a volbu prostředků. Po skončení hádky se

podivujeme nad tím, jak nás emoce zaplavily tam,

kde stačí pouhý rozum. Jenže, co znamená výraz:

„pouhý rozum“? Jde tu předně o to, že na počátku

hádky, sporu atp., máme nezvladatelné nutkání


PSYCHOLOGIE SVOBODY

7

projevit se útočným způsobem. Tedy, ještě před

tím, než dojde, např. ke slovní při, pociťujeme

bojovnost, neodvratnou potřebu druhému

„vysvětlit“ své důvody, které by dostatečně vyjádřili

naše „vždy dobře míněné snahy“. Mnohá

nedorozumění mezi lidmi vznikají právě proto, že

trvale působící znepokojenost a reálné životní

okolnosti se neshodují v představě a jejich realisaci.

Tímto falešným vědomím o neuspořádanosti našeho

života, se stáváme zavislými na pozorování a

závisti k druhým. Takto rovněž pojímáme nepravé

vědomí o vlastní, tzv. osamocenosti. Zrušit závist a

osamocenost lze trpělivou komunikací s nejbližšími.

Znepokojenost jako trvalý stav, se tak může změnit

ve spokojenost ze sdílení pravdy o sobě samých,

s druhými. Teprve v takové vzájemnosti člověk

dospívá k jednotě se sebou samým a každodennost

se z pouhého přebývání mění na život nezatížený

anticipacemi k horšímu v budoucím, ale přitakáním

lepšímu v přítomném. Vedle těchto způsobů našeho

chování, kdy se snažíme být nekonfliktní a přesto

se do nejrůznějších střetů dostáváme, je zde ještě

druhá strana téhož problému a tím je, onen často

jemný rozdíl mezi obyčejnou znepokojeností, kterou

vyrovnáváme naše vědomě řízené způsoby a vždy


PSYCHOLOGIE SVOBODY

8

se prosazující oblasti zájmů, z nichž je nám téměř

nemožno sejít do pohodovějších sfér prožitků.

Tedy, řečeno psychologicky, jakási jemnost

patologie nás pronásleduje a, tu a tam, zahrozí.

Proč myslet?

Otázky návykových porucha a poruch závislosti

nutně souvisí rovněž s filosofickými otázkami,

přístupem klienta k životu jak v intimně osobní

oblasti, tak stejně i v oblasti široce sociální,

v oblasti světa svého okolí. Toto hledisko můžeme

blíže osvětlit, prozatím jen tak, že se jen krátce

zmíníme o základním filosofickém určení lidské

existence z pozic jejího naplnění, či zdůvodnění

základních otázek.

Je pro člověka se závislostí, nebo návykovou

poruchou, bez rozdílu věku typické, že má obtíže

s koncentrací, myšlením, tvořivým usuzováním

vůbec. Závislosti všeho druhu na svěžesti myšlení

ubírají zásadním způsobem. Otázka myšlení, je

proto, zcela primárním problémem. Můžeme také

uvést, že člověk je duševně zdráv jen tak, jak

myslí. Nebo i jinak, měřítkem duševního zdraví je


PSYCHOLOGIE SVOBODY

9

způsob našeho myšlení, jakož i odtud vycházejících

motivů k jednání, které z tohoto myšlení nakonec

plynou. Tudíž, prevencí k odmítnutí stylu života

směřujícího k závislosti je otázka, proč myslet?

Člověk se zajímá o svět. Zájem tohoto druhu

vychází z vědomí, které eviduje sebe samo a okolí

v němž pobývá.

Ten, kdo takový zájem provozuje je člověk. Je-li

člověk tím, kdo takový zájem hodlá i naplnit, potom

je to záměr, jenž je také vědomý nebo nevědomý.

Člověk svými záměry usiluje o evidenci jistot.

Myšlení je hledání jistot v labyrintu zdánlivých

nahodilostí. Zájem o svět je rovněž zájmem o

celek, neboť každodennost se rozpouští

v nekonečné množině jednotlivin. Myslet proto

znamená také, vycházet za hranice vlastní

jednotlivosti, transponovat se do okolí a

podstupovat námahu srážek s těmi, kdo se vydali

stejnou cestou. Myšlení je potom úkol společného

úsilí, ale pouze tam, kde jako míra skutečného

uvažování převládá vytrvalost. Myšlení se děje

v logu (λογος) a je předpokladem ke změnám, jako

µεταβολη nebo κινησις. Onen LOGOS, slovo,

myšlenka, předpokládá nadání k uspořádanosti

všeho, co rozum napadá a vědomí činí předmětem


PSYCHOLOGIE SVOBODY

10

doměle prvního a snad i nejdůležitějšího zájmu,

s vyloučením všeho ostatního. Vědomí je ego, které

tomu, co lze myslet ukládá prvotnost v aktech

vlastního „Já“.

Vědomí není myšlení. Vědomí pouze eviduje to,

co myšlení námahou postupu logické metody,

kterou si zvolilo, vykazuje jako výsledek

v konečných soudech, či v jejich případných

modifikacích odkazujících, tak jako tak, na svá

původní východiska. Skutečná myšlenka je

vzácnost, měnící jednou pro vždy tvář světa a to, v

jistou budoucnost.

Myšlení je nesmlouvavá přítomnost. Když

uvažuji o stolu, na kterém píši, není to věc

minulosti, ani budoucnosti. Přítomnost konání je

nevývratná tím, že „jest“. Jak je to, ale se

vzpomínkami a nebo přáními? Při vzpomínce na

psaní, které již bylo, zpřítomňuji minulost.

Stejně tak u přání „psát“ přítomním budoucí.

Myšlení tak ze všeho, co je v jeho dosahu, dělá věc

aktuálních stavů. Logos sjednocuje představou,

řečí, vzdálené, usebírá pod křídla zájmu o

pochopení, co jinak trvá v osamocenosti a nikdy se

nepotkávajíc. Toto „oživování“ jsoucna je vlastní

lidskému bytí – základní úkol v řemeslu myslet. To,


PSYCHOLOGIE SVOBODY

11

že myšlení je úkol, však ještě neodpovídá na

otázku: proč myslet?

V úkolu lze uvíznout jednou pro vždy

s nevědomím o jeho faktickém poslání. Proto

otázka: proč myslet (?), nadále trvá.

•

René Descartés zdánlivě odpověď nabízí svojí

formulí: cogito ergo sum. Jenže, toto myšlení je

vzato ze subjektu a opět se do subjektu navrací.

Skutečnému myšlení, ale běží o navázání vztahu

s nejvzdálenějším jsoucím.

Jako takové je myšlení však v naší

každodennosti jen pohledem z otevřeného okna,

které náleží vymezující místnosti subjektivního

světa, vystrašeného vším, co je v dohledu jeho

okolí.

Jelikož rozum tímto oknem okolí vtahuje do své

místnosti, domnívá se, že veškero rozrušení

z vnějšku pomine, neboť bude tímto přizváním okolí

učiněno dostupným a známým.

Avšak je to pouze okno, které je otevřeno.

Hosté, kterých si vážíme a neskrýváme je, přichází

dveřmi. Nyní je proto otázkou, jak se to má

s našimi slovy, jimiž myšlenky činíme zjevnými pro

druhé.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

12

Slovo

Bez možnosti „ukázat“ na to, co se má stát

společným zájmem, je „předmět“ takového zájmu

nemožný. Ukázat značí uvést do vymezení a

současně také do odlišení. Jak může člověk něco

vymezit a současně odlišit?

Nemaje slova, udělá to tím, že uchopí např. lžíci

a přemístí ji. Naopak, ve slovech popisujících lžíci

může tato zůstat na svém místě a přesto

vyjádřením o jejím tvaru a zdobení, tedy slovem,

způsobíme to, že věc nabude odlišení, byť jen

v představě. Jak a čím se liší věc, ve světě reálných

a tudíž sobě vzdálených předmětů, vzhledem ke

své vlastní skutečnosti, a dále od toho, co je na

věci spatřováno v rozlišení pouhými slovy a

oslovováním, a od nich pocházejících představ?

„Slovo není věc“. Slovo proniká svět věcí

přibližováním jsoucna tomu vědomí, které tímto

slovem vládne. Aby slovo mohlo působit ve sféře

představ musí, kromě oslovení nést obsah. Ovšem

nikoliv obsah jako pojem (tj. vnitřek), ale jako

přirozený soujem odkazů na věci, které se nachází

v rozdílu, v jinakosti. Slovo se má k věci jako

prostředek. Toto „ má se k věci “ značí, že slovo je


PSYCHOLOGIE SVOBODY

13

k věci přiřazeno. Člověk přiřazuje slovo k věcem.

Společně jsou „ slova a věci “ fungující jednotou

mezi vědomím a světem, z něhož věci pochází.

Svět, ale může být také pouhé slovo. Potom to, ale

znamená, že i svět je věc. A, co slovo samo, může

se stát věcí? Věcí je vždy jen to, čemu člověk

přisoudí význam v oslovování. Oslovující

význačnost věcí prostřednictvím slov dělá z toho, co

je reálné, svět slovní zásoby.

Realita není v počtu slov, ale v tom, co dojde

oslovení. Tak např. „hřbitov“ je slovo označující

místo věčného odpočinku. Oslovení místa věčného

odpočinku ještě nedává tomuto místu realitu, jako

spíše určení tohoto místa k účelu, pro nějž bylo

zřízeno. Ve slově „hřbitov“ je uchováván soujem

okolností, kterými je založeno pouze přitakání

předpokládající, aby služebnost místa věčného

odpočinku odpovídala technické údržbě, jako je

zídka, branka, vzdálenost a úprava jednotlivých

hrobů, atp. Stejně tak pocity, které toto slovo a jiná

slova nesou, oslovují věci s nimiž máme předešlou

zkušenost. Emoce ve slovech jsou vlastně shluky

obrazů v uspořádání, která zpravidla, co do jejich

intensity působení, neovládáme a mohou být proto

vnímány nesrozumitelně. Věci, skutečné reality se


PSYCHOLOGIE SVOBODY

14

za slovy vytrácejí do nicoty. Rozpouští se

v obrazech stále méně a méně spojených s realitou.

Naopak, pocitové fenomény si slovy podržují a

dokonce posilují vlastní intensitu. Na místo podnětů

z věcí, pro oslovování, nastupuje podnět emotivní.

Svět věcí, zabezpečován slovy je střídán silou

podnětů, vycházejících z nálady. Tak se z věcí,

oslovovaných stává předmět zájmu pouze tehdy,

je-li tato věc hodna našeho citového rozpoložení,

nebo jsme-li jí natolik zaujati, že si svou emotivitou

u nás získá, takto vynucené, místo. Pakliže jsme

pojednali o myšlení a slově zbývá ještě třetí oblast

význačností, jakými je problém svobody.

Svoboda

Žijeme sice v demokracii, která dovoluje maximum

realizací našich svobodných rozhodnutí, ale ne vše,

co ve skutečnosti konáme je z hlediska takové

svobody slučitelné s morálkou.

Tato ambivalence postojů k danému tématu

mnohdy působí tak, že nikdo z přítomných na

závěrečnou výzvu po přednášce, položit otázku,

nereaguje. Mnohdy je při podobných tématech


PSYCHOLOGIE SVOBODY

15

citelné to, že posluchači vlastně ani neví, na co

přesně se mají ptát.

Morální kredity jednotlivce se pouze neochotně

zajímají o morální kredity společnosti a pokud jsou

komentovány, tak mnohdy jen v negativní podobě,

jako odsudek vnějšku, tedy něčeho, co je mimo

individuální odpovědnost.

Vedle morálních postojů obsahuje lidské konání

rovněž postoje emotivní. Ty jsou mnohdy lidskými

jedinci komentovány zvláštním iracionálním

způsobem. Volba mezi svobodou, morálkou a

racionalitou tvoří velmi složitý komplex motivačních

okruhů. Rozmotat takové klubko vnitřních

konspirací není často jednoduché. Vedle, tedy

mravních a vnějškově evidentních způsobů, kterými

se člověk projevuje jsou to mnohdy i založené

konflikty, jimiž prokládá jedinec své způsoby

jednání, čímž se dostává do kontrární situace

s vlastním svědomím. A pokud mu jeho chování

okolí připomíná, není vždy ochoten přijmout

takovou vnější kritiku za právoplatnou. Otázka

svobody je mnohdy prvním nárazníkem, jímž se

bráníme vlivu sociálních nároků.

Chceme se věnovat otázce zaměřené na

objasnění psychologie svobody. Tyto otázky mají za


PSYCHOLOGIE SVOBODY

16

svůj hlavní předmět nikoliv nějakou abstraktní

oblast poznávání, ale naopak, zcela konkrétní

způsob života člověka. Svoboda je široce abstraktní

pojem, spojený zejména s vědomím o sobě samém

(sebevědomím) a vědomím o druhých subjektech,

v nějakém okruhu vyskytujících se fysických „Já“

v mé blízkosti. S těmito subjekty vedu trvalý

dialog. Porovnávám vlastní zájmy se zájmy druhých

lidí. Zvažuji předpoklady pro dosahování svých cílů

na základě toho, do jaké míry budu nucen s

druhými lidmi přicházet do kontaktu a překonávat

jejich odpor. Taková volba následně představuje

první základní výraz pro sebeurčení, jakým je

vnímání morálního dosahu, který bude mít nástroj,

jenž pro své zájmy zvolím. Svoboda je potom

nalezení takového nástroje, jenž druhé subjekty

neomezuje a mé potřeby jsou naplněny takto

bezkonfliktním způsobem. Svoboda proto rovněž

zahrnuje, v zásadě minimalizaci sociálního, ale i

fysického kontaktu s naším okolím – je to prakticky

uplatňovaná i n d i v i d u a c e, jedinečnost

v samostatnosti a zachování tvůrčích schopností a

seberealisaci.

Individuace je zpravidla to první, co nás

v souboru otázek o svobodách napadá. Jenže


PSYCHOLOGIE SVOBODY

17

člověk nežije osamocen, „není zvíře, ani bůh“

(Aristotelés, Politika, Etika Nikomachova), ale musí

každodenně odolávat nárokům společenského

soužití. Tento fakt činí individuační svobodu člověka

méně dostupnou. Prožívání denních potřeb, se nese

v duchu přemáhání sociálních nároků, jejich

smiřováním s osobními požadavky. A, aby taková

věc měla ještě další prvky obtížnosti, žádá se po

jednotlivci širší, politická zaangažovanost na

veřejných aktivitách, respektu státního zájmu a

dokonce zapojení ve věcech celoevropské, unijní

integrace, dále i celosvětových hnutích

nejrůznějšího typu, atp. Můžeme proto, v tomto

smyslu hovořit také o nejrůznějších poměrech

svobod. Tedy svoboda typu společenského

uspořádání jako je demokracie, nejrůznější varianty

sociálně státních zřízení (Švédsko, Švýcarsko, USA)

a dále, např. vnitřní „zápasy“ o význam dopadu

sociálních nároků soužití za trvale reformovaných,

právních (zákonodárných) oblastí, kterými je

společnost řízena v konkrétních životních aktivitách.

Tudíž typ svobody, který si chceme blíže rozebrat je

pouze fragmentem, jinak celé škály zájmu

uplatňovaných svobod. I tak nesmíme zapomínat,

že v např. deklarované jako právo lidu (jus


PSYCHOLOGIE SVOBODY

18

publicum) by i zde mělo znít v základním,

humánním určení. Neboť, ať chceme nebo ne, vždy

se veškerá svoboda našeho života staví vůči

svobodám těch, kdo jsou v naší blízkosti, stejně

jako vůči těm, kdo jsou nám vzdálenější. Svoboda a

její morální rámec překračuje pouhé individuální

mezníky, jisto jistě faktem, že nejsme osamoceni

jednak svojí vůlí, která nás žene přirozeně do

kontaktu se sociálním okolím, stejně jako okolí od

nás vyžaduje vždy konkrétní způsoby zaujímání

postojů a jejich realizace.

Obecná právní nauka za jedno z kritérií sociální

svobody a jejího naplnění komentuje tzv.

pragmatiku, tj. zejména ekonomické propojení mezi

svobodou a hospodářskými potřebami. Nechceme

zde příliš mechanisticky zasahovat a přenášet jednu

oblast zájmů na druhou a vysvětlovat tak míru

nároku onoho pragmatického zatížení věci. Svoboda

je sama o sobě dosti náročný podnik. Natož,

přidáme-li k jejím obsahům ještě ekonomiku.

Nemůžeme ovšem vynechat to, že stejně jako ve

službách sociálního státu, tak podobně i v rámci

individuace je pro uplatnění svobodných nároků

nutný jeden základní činitel, který se nutí otázkou:

a sice, co je předmětem svobody? Je jím, zdá se,


PSYCHOLOGIE SVOBODY

19

vždy nějaká forma platnosti takového zájmu, který

odpovídá spokojenosti, tedy „ekonomickému“

dosažení cíle, potvrzení individuální nezávislosti (v

mezích možností sociálního uspořádání dané

společnosti), tedy žádost neboli libido.

Ve dvou případech všeho, co až doposud

zaznělo však musíme zdůraznit následující. Každý

člověk je z hlediska morálky spojen s prostředím a

primární rodinnou zátěží, utvářejících jeho normy a

způsoby sebeprezentací. Tato oblast vnitřních

významů, naší vybavenosti (to, co je obsahem naší

psýchy, C.G. Jung) zásadním způsobem modeluje

také naše cesty k motivacím, až k jejich uplatnění v

konkrétních formách jednání. Významy, které

člověk přisuzuje věcem a jejich ekonomické

hodnotě, či prospěšnosti, ke své osobě, dokládá

mravní stránku vzhledem k obsahu svého vnitřního

světa. Jedná se tedy o další oblast svobody

člověka, svobodu vnitřního obrazu a z něj

pocházející možnosti projektovat mravní hodnoty

do okolí.

Tato úzká provázanost vnější a vnitřní svobody,

tedy svobody jednání a svobody myšlení v systému

hodnot, představuje nejednou okruh otázek, které

komplikují např. partnerské soužití. Už jen v tom,


PSYCHOLOGIE SVOBODY

20

když klientka podotýká: „Neumím dělat první kroky

pro smíření, a stejně by to měl vždy udělat, jako

první, muž.“ Projekce sociální role muže a tím i

jeho odpovědnosti učinili klientku neschopnou

vytvářet v rodinném prostředí přijatelnou atmosféru

soužití. Ekonomická hodnota muže byla

degradována pouze na to, co je očekáváno, kam

žádná investice neproudí. (Viz, také E. Fromm a

jeho často kritisované teze k danému tématu.)

Cesta ke svobodě každého člověka představuje

trvalý, celoživotní zápas. Svobody ve smyslu nic

nedělat, utrácet lehko nabyté prostředky, atp. lze

dosáhnout. Ovšem, potom je otázkou, zda se ještě

jedná o svobodu, když takto pojatý její obsah

postrádá jednu základní rovinu, konflikt a neustálé

prověřování možností rozvíjet osobnost na základě

sociálních střetů. Předložený model již svobodu

postrádá; jedná se spíše o vydělenost, izolovanost,

vymezení směrem k obecné nepotřebnosti. Pakliže

bychom s touto tezí souhlasili, je zřejmé, že

svobodu deklaruje již zmíněná tvůrčí schopnost.

Dokonce svobodou se jen stěží může nazývat

takový životní styl, který pouze kopíruje nějakou

jinou formu sebeprezentace. Samozřejmě,

hovoříme zde jednak o parazitujícím životním stylu,


PSYCHOLOGIE SVOBODY

21

nebo takové formě existence, kde hlavní pohnutkou

k seberealisaci jsou nejrůznější, společností samou

vyzdvihované „ikony popularity“. Pravá svoboda se

neshoduje s jakoukoliv formou zprostředkovanosti.

Mnohdy právě ta, nemálo jedincům způsobuje

uvíznutí na přijímaných autoritách a devastuje

jejich osobní morálku.

Ještě jedna okolnost je v těchto souvislostech

zajímavá. Každý člověk si v určitém stádiu svého

života prochází obdobím, kdy chce změnit svět,

revolucionisuje vlastní pohledy na společenské, ale

stejně tak i rodinné problémy, atp.

Děje se to zejména v letech zhruba od čtrnácti

do sedmnácti let. Je to v zásdě druhé období

našeho vzdoru (první sahá asi do let mezi jeden a

půl až třetím rokem života). Toto vnímání

individuační potřeby, nechat na všem v okolí vlastní

stopu, pouze moralisujícím způsobem vyzvedává

osobní zájem nad zájem většiny.

Tedy opět nic nového. Uplatnit svoje vnímání

svobody, pokud možno potlačováním všeho, co se

jeví stát v cestě našich seberealizací. Na tomto

příkladu je naprosto zjevné, že svoboda je, mj.

učení se schopnostem zacházet s morálními

hodnotami.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

22

Jak z předcházejícího plyne, promýšlení otázky

svobody se lze v životě jednotlivce, ale stejně tak i

v životě společnosti účastnit jak dogmatisovanou,

tedy jednostrannou formou, tak formou otevřeného

dialogu všech, kdo jsou k danému tématu ochotni

přispět.

Svoboda je předně pravda o tom, jaký je život.

Pravda tohoto druhu znamená odhalit na člověku

předmět jeho bytí, jako svého druhu „pobývání ve

světě významů“. Bytí-ve-světě je pouze jméno pro

fakt obecně platné události. Avšak nacházením

„smyslu významů“ dosahuje člověk jistoty, že

budoucnost lze zaopatřit přítomným staráním se

„o…“. Každé takové starání se „o…“, jako svůj

základ předjímá myšlení a toho, kdo myslí.

Předmětem svobody je tedy člověk a způsob jeho

myšlení. Svobota je, takto myšlení člověka

uplatňované směrem k sobě a světu kolem něj.

Svoboda je vždy při ruce. Její pohotovost

k platnosti však nemusí být nazřena a využita.

Svoboda se skrývá za vším, co je nazýváno jako:

nutnost, řád, muset, ne jinak, toto si dovolit nelze,

nikdy bych se neodvážil, atp. Tedy, jedná se o

problém bytí a jeho popření. Tím se však svoboda

stává vzácností a možností jen pro nemnohé, neboť


PSYCHOLOGIE SVOBODY

23

prolomí-li ledy obav a nastolí tak posun směrem

k tomu, co se až dosud zakazovalo, pomůže

starému přechodem k novému - - tušené se stane

skutečností, avšak opětovně nesvobodnou

v zaopatřování všeho, co má novému zachovat

právo na životaschopnost.

Člověk současně s tím, jak myslí odráží svoji

vnitřní svobodu v činnostech a postojích. Technika,

umění a náboženství - - tedy vynálezectví, tvořivost

a transcendence (zejména, tyto tři oblasti

zpodobování) vyzrazují na člověku jeho

neodejmutelné fysické bytí, vztah k jsoucnu a sobě

samému.

Tím, co bylo až doposud předesláno jsme

vymezili ideální stav lidské existence. Uvědomme

si, ale že do potřeby návyků a závislostí se člověk

dostává právě proto, že některou z výše

interpretovaných oblastí, ve své výbavě postrádá.

Aby vyplnil vakuum myšlenek, vakuum slov a

vakuum svobody, potřebuje k tomu vždy nějakého

zprostředkovatele. Vakuum myšlenek, slov nebo

svobody činí člověka prázdným, frustrovaným,

nastraženým. Tento stav zoufalství, podporovaný

vlohami k závislosti jen umocňuje náhradní touhy.

Ty mají nechat zapomenout na přítomnost bolesti.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

24

VĚKOVÁ STÁDIA A ZÁVISLOST

§1. Přirozené sklony k závislostem.

Člověk se do tohoto světa vpravuje biologicky.

Možnost vytvořit si dostatečně adaptabilní základ

fysiologicky fungujících procesů, které člověka

uschopňují k životu v každodennosti je dáno

kvalitami prenatálního a raně postnatálního vývoje.

Spory o způsobu umístění člověka a jeho života

v tomto světě, zde ovšem nepovažuji za vhodné,

jelikož podobné tématické rozvádění zahrnuje

pouhé a nutno říce, že také zcela prázdné

spekulace. Vzhledem k výše zmíněnému,

fysiologicky podmíněnému procesu vývoje, to pro

reálně fungující organismus, dále znamená,

zajištění pravidelného přísunu potravy a dalších

zdrojů energie, stejně jako vedlejších, např.

smyslových podnětů z prostředí. Vlastní adaptace

potom spočívá v tom, že se na základě daných jevů

organismus v tomto prostředí chová způsobem, kdy

některé jevy fixuje, vytváří si k nim zkušenost a

jiné, málo důležité pro samo přežití, nechává bez

odezvy. Ve vzájemném propojení těchto fenoménů

se ukrývá základ k návykovosti. Fenomény

podporující stabilitu organismus podržuje (fixuje) a


PSYCHOLOGIE SVOBODY

25

vyhledává dále jejich zdroj. Tato potřeba pátrat po

prameni je dána již tím, že přísun výše

jmenovaných složek splňuje základní podmínku,

jakou je pravidelnost stejně jako nutkání příjmu

vyšších dávek. Současně je těmito mechanickými

podmínkami splněno i dosahování cíle organismu,

zajistit přísun potravy – energie – k zabezpečení

(zachování) vlastního života.

Na počátečním stádiu biologického vývoje

organismus tuto pravidelnost přijímá bezděčně a

fixuje – do úrovně potřeby – ty zdroje, které

vyhodnocuje jako výhodné (prospěšné) pro svoji

adaptaci. Živočišné buňky, jako základní stavební

kameny lidského těla kódují, pomocí genetických

řetězců, které mají uschovány ve svém buněčném

jádru, veškeré impulsy jak na úrovni jejich kvality a

kvantity, tak i co do rozpoznávání časového

rozvrhu, v němž jsou do organismu vpravovány.

Společným jmenovatelem tohoto procesu, který

zvyšuje možnou úroveň pozdějšího návyku a

závislosti je intensita. Tyto okolnosti jsou

přirozeným základem k tomu, aby organismus

podobné jevy v dalším svém vývoji rozvíjel, měl

k nim přirozený sklon, nebo na některých typech

zpracování ustrnul v abnormalitě akceptace.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

26

Vyjádřeno paradoxem: pokud by člověk neměl

vytvořené pre-biologické návyky, jen obtížně by

přežíval v přírodních, stejně tak, jako v sociálních

podmínkách, vlastní existence.

§2. Genetika a neurologie.

Člověk je k závislostem predisponován geneticky.

Každý gen je schopen, při poruše své funkce vázat

na sebe takové množství energie, biologicky

podmíněných vazeb, které oslabují funkčnost

ostatních částí organismu. Hovoříme proto o

geneticky kvantitativní podmíněnosti poruch

závislosti.1 Studie z posledních let prokázali, že

např. alkoholové závislosti jsou percentuálně vyšší

u mužů (48 - 73%) než u žen (51 - 63%).2

Konkrétně za alkoholovou závislost a návykové

poruchu jsou odpovědné: 1, 4, 7, 10, 11,

chromosom a dále dopamin – D4 – receptor,

cytochrom – P – 450 – 2E1 – gen; pro opiáty,

nikotin, kokain např. dopamin – D2 – receptor –

gen.3 V tomto výčtu bychom mohli dnes

1 Thomasius…, Suchtstörungen im Kindes- und Jugendalter, S. 108 an., Stuttgart 2009. 2 Tamtéž, S. 109 an. 3 Tamtéž, S. 109 an.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

27

pokračovat, neboť moderní genetické inženýrství

vytvořilo již téměř kompletní seznam základní

genové epidemologie poruch závislsoti.

Z neurologického hlediska je zde ovšem jedna

zajímavá oblast. Pokud hovoříme o produktech

geneticky popdmíněných variet fungování

organismu, ovlivňujících jeho sklony k závislostem

a návykovosti, nemůžeme se vyhnout otázce, jak

tyto okolnosti vznikají. Dostáváme se k problému

tzv. „metabolické závislosti“.

Látková výměna zprostředkovává organismu

potřebné zdroje energie. Takto dodávané zdroje

umožňují buněčným strukturám rychlejší dělení

(mitósu). Růst organismu a jeho reakce na měnící

se podmínky jak z vnitřního těla, tak z prostředí

vyžadují biochemické a biofysikální nastavení,

dostatečně stabilní jak v oblasti elementární tak

v oblasti molekulární. Zejména elementární oblast

fungování organismu – bio fysikální schéma – je

předpokladem, že následné funkce se budou

odehrávat s náležitou přesností. Molekulární funkce,

které spadají do oblasti biochemických procesů,

jsou založeny na vyhodnocování a autoregulaci

látek, jejichž základní strukturou je chemická

sloučenina. Obě funkce jsou tedy izolované, jen co


PSYCHOLOGIE SVOBODY

28

do vlastních činností, tj. mechanismu práce, kterou

vykonávají. Jinak se, samozřejmě vzájemně

prostupují a vytváří celek v oblasti fungování

organismu. I tak jsou ovšem v bio - fysikální

struktuře organismu zastoupeny základní jevy, jako

např. elementární částice, jejich fysikální působení

(spin, parita, podivnost, valence, kvantum účinku).

Fotomechanický efekt a jeho předpoklad působení

v organismu např. rostliny, způsobuje možnost

růstu, vývoje atd. Jedná se stále o tentýž proces,

který formuloval Albert Einstein, a který rovněž

matematicky zdůvodnil Max Planck jako vzájemné

působení elementárních částic o nejmenší hodnotě,

která je konstantní: 6,62 x 10-27 erg./sek. Veškeré

bio – fysikální děje se odehrávají ze základu tohoto

kvanta účinku. Látka a pole jsou vždy v minimální,

ovšem nikdy v menší míře, než bylo uvedeno,

zastoupeny také v lidském organismu.

Nervové impulsy mají jednak hodnoty klasické

energie a jejího působení mechanickým předáváním

na spoje, které jsou k těmto zpracováním bio-

energií předurčeny (např. synapse, myeliny), a za

druhé jsou z hlediska vlastní dynamiky vyjádřením

vrozené dispozice, vytvářet takovou míru reaktivity,

která je dána genetickou výbavou organismu jako


PSYCHOLOGIE SVOBODY

29

celku. Genomy jsou schopné kódovat jednotlivé

biochemické procesy, vzniklé z těchto biofysikálních

podkladů. Z těchto procesů vznikají teprve

sloučeninové složky (serotonin, dopamin, GABA,

endorfin, estrogen, testosteron, melanin, tyroxyn,

noradrenalin, prolaktin, melatonin, glukokortikoidy

aj.). Na elementární úrovni je toto kódování

zastoupeno vyrovnáváním homeostásy tzv. ionizací

(+1, -1; K,+/- Cl+/-) a v dalším průběhu procesem

metabolisace již přímo souvisejícího s energeticky

výživovou komunikací s prostředím (látková

výměna).

Živočišná buňka, která je delší dobu vystavena

zvýšené intensitě (náporu) jednostranných impulsů

(v období počínající závislosti), pozvolna vyvíjí

obranu k tomuto působení tím, že fakticky takový

tlak ustojí, a to dodávkou adaptační energie

z okolních částí organismu. Jakmile však intensita

těchto impulsů trvá déle, než je možné genetickou

predispozicí se takovému tlaku bránit, dochází

k buněčnému odumření; organismus hledá nové

buněčné pole; jelikož ostatní oblasti organismu jsou

energeticky oslabené a nárok jednostranného

působení (dodávka alkoholu, drogy) nadále trvá,

organismus kolabuje: nejdříve zvýšením tzv.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

30

„bažení“ a následně poruchami v široké oblasti

multifaktorového působení na život organismu,

život člověka.

Zásadní rozdíly jsou, v tomto ohledu mezi

dítětem a dospělým člověkem. Dítě si vytváří sklon

k akceptaci návykovosti daleko rychleji než

dospělý, neboť nemá dostatečnou zkušenost

s jinými fenomény, vzhledem ke svému věku a

přijímá i podléhá více tomu, co na něj aktuálně

působí.4

Pokud bychom tuto geneticky – neurologickou

část měli doplnit ještě o další informace, nebude na

škodu, když do základních tezí uvedeme

následující:

1. mozek pracuje s komparacemi

2. vyhodnocování informací se mozek vždy

účastní jako celek

3. mozek potřebuje informace jako předpoklad

pro zvládání budoucí adaptace na nové

situace

4 The Oxford Companion to the Mind (ed. by R.L. Gregory), p. 155, Oxford 2004.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

31

4. mozek „hledá“ informace; hromadí materiál

pro myšlení, tj. kombinování a komunikaci.5

5 Pro základní přehled uvádím neuroanatomické materiály, aby se čtenář

mohl orientovat také v dalších souvislostech:

MOZEK (CEREBRI) A JEHO ČÁSTI:

Lobus frontalis – přední lalok (po 7. měsíc intrauterinárního života.)

L. temporalis – spánkový lalok (po 7. měs. iu. ž.)

L. parietalis – horní l. (po 7. měs. iu. ž.)

L. occipitalis – zadní l. (po 4. měs. iu. ž.)

Fissura lateralis cerebri (Silvii) – boční Silvova rýha (po 7. měs.

iuterinárního. ž.)

Cerebellum – mozeček

Truncus cerebri – mozkový kmen

Diencephalon – mezimozek (thalamus, hypothalamus)

Telencephalon – koncový mozek (po 3. měs. iu. ž.)

Sulcus cinguli – zadní boční rýha (po 5. měs iu. ž.)

Paleocortex – spodní kůra; archicortex – střední k.; neocortex –

vrchní k.

Basální ganglia – husté nervové spoje hluboko v podkorové oblasti

(chemická činnost neuronů – GABA, somatostatin, neurotensin,

enkefalin . . .)

Nucleus amygdalae – v hloubce temporálního laloku, součást

hypoccampu, zásadní vliv na funkci tzv. limbického systému . . .

HLAVOVÉ (KRANIÁLNÍ) NERVY:

Nervus olfactorius – čich

N. opticus – zrak

N. occulomotorius – pohyby očních bulbů

N. trochlearis – pohyby očních bulbů (kladkový nerv)

N. trigeminus – trojklanný nerv (citlivost obličeje)

N. abducens – pohyby očních bulbů (odtahovací nerv)

N. facialis – pohyby lícních svalů obličeje

N. statoacusticus – rovnovážný a sluchový nerv

N. glossopharyngeus – polykání, slinění

N. vagus – bloudivý nerv (inervuje přes hrudní svalovou hmotu)

N. accesorius – měkké patro a krční svaly

N. hypoglossus – podjazykový n. (řízení svalů jazyka)


PSYCHOLOGIE SVOBODY

32

Vzájemná provázanost také neurologických a

sociálních faktorů nás upozorňuje na fakt, že se zde

setkáváme s komplexním problémem. Jak u dětí,

tak u dospívajících je možné tyto komplexy

sledovat ve vývoji normy a patogenese. U

neurologických komponent se setkáváme s jejich

ovlivňováním směrem k organicky podmíněným

problematikám, už jen v tom ohledu, že sledujeme

u těchto klientů např. zvýšenou náklonnost

k infekčním nemocem; v sociální oblasti potom

celkově zhoršenou kvalitu soužití a komunikaci

s okolím. Nabídka tzv. zkratkových forem jednání

se následně ukazuje jako již samozřejmé vyústění

problematiky v celkovém zvládání životních situací.

MÍŠNÍ NERVY (NERVI SPINALES):

31 párů: přední = nervus motoricus; zadní = nervus sensitivus

Ramus ventralis – nejsilnější větev míšního nervu

R. dorsalis – smíšená vlákna motorická a sensitivní

R. communicans albus – nervová přepojovací vlákna (bílý myelin)

R. communicans griseus – nerv. přepoj. vlákna (šedá - neobsahují

myelin)

R. meningeus – vrací se do páteřního kanálu (komunikuje s cév. na

páteři)

Plexus cervicalis – hlava, krk

P. brachialis – paže

Nervus ulnaris – horní končetiny

N. thoracicorum – hruď

P. lumbalis – bedra

P. sacralis – křížová oblast

P. occygens – kostrční oblast


PSYCHOLOGIE SVOBODY

33

Pro klinické zjišťování vzájemné provázanosti

genetických, neurologických a sociálních faktorů

vzniku a působení návykové poruchy a poruch

závislosti pomáhá následující manuál zanášených

dat, který může být vhodnou pomůckou při aplikaci

nově vznikajících faktorů osobnostního profilu

klienta (přitom lze využít následujícího přehledu

rovněž i v jiných oblastech anamnestického

zjišťování míry patologického poškození psychiky):

Vědomí :

• Idiognosie – jáství

• Sebeuvědomování – diferencovanost

• Orientace – souvislosti

• Lucidita – jasnost

Nevědomí : ( psychoanalytický model )

Poruchy vědomí :

• Somnolence – snížená jasnost

• Sopor – reaguje pouze na velmi silné podněty

• Kóma – hluboké bezvědomí

• Delírium – bouřlivé jednání, nesouvislé

myšlenky

• Omnibulace – záchvatové jednání (patické

stavy – psychotické znaky)

Rozpoznávání a ovládavá činnost : ( kognitivně

- behaviorální model)


PSYCHOLOGIE SVOBODY

34

Pozornost :

• Umyslná – volní

• Spontánní – mimovolní

• Selektivní – výběrová

• Koncentrační – soustředěná

• Tenační – výdrž, stabilita v čase

• Kapacitní – množství prvků . . .

• Distribuční – dělení na více obsahů

Změny pozornosti :

• Roztržitost – nadměrná pozornost k více

objektům současně

• Rozptýlenost – oslabení tenacity

• Paraprosexie – napětí vede ke změně

reaktivity a pozornosti v čase

Vnímání :

• Interfunkčnost – ovlivněno jinými psychickými

procesy

• Konstantnost – vnímá i za změněných

podmínek

• Adaptibilita – vnímá a analysuje i v době

působení změn

Poruchy vnímání :

• Iluse – mylná interpretace vnímaných jevů

• Halucinace – subjektivní vjemy navozují

psychické poruchy


PSYCHOLOGIE SVOBODY

35

• Pseudoiluse (p s e u d o h a l u c i n a c e) –

« probouzení »

• Komplexní vjemy – « čas . . . » ovlivněno

aktuálním psychickým stavem

Intelekt :

• IQ scale

• Porucha intelektu : primární = mentální

retardace, sekundární = demence

• Mentální náročnost kriminogenního jednání

• Paměť – vštípivost, podržení, výběr,

znovupoznání, staropaměť, novopaměť,

percepční, motorická, verbální, epizodální,

emoční (traumatická), kognitivní schopnosti ...

Poruchy paměti :

• Kvalitativní = hypomnésie / snížená p.;

amnésie / ztráta p.; retrográdní a. / před

událostí; anterográdní a. / po události;

hypermnésie / zvýšená paměť

• Kvantitativní = konfabulace / doplňuje

prázdná místa fantasiemi (vymýšlením);

• pseudologie / patologické klamání . . .

Myšlení :

• Tachypsychismus – zrychlené myšlení

• Bradypsychismus – zpomalené myšlení


PSYCHOLOGIE SVOBODY

36

• Porucha formálního obsahu myšlení –

narušeno řídícími elementy

• Nevýpravné a zabíhavé myšlení

• Inkoherentní m. – nesouvislé

• Patologické a autistické m.

• Bludy – hyperevidence

• Expansivní bludy – megalomanický;

extrapotenční; inventorní (vynálezecký);

reformátorský; autoakuzační; ruinační (cítí se

ohrožen věcmi z okolí); insuficienční (není

schopen jakéhokoliv výkonu); hypochondrický;

persekuční; emulatorní (žárlivecký);

erotomanický . . .

Osobnost :

• Konstituce a temperament – Hyppokratés, S.

Freud, C.G. Jung, Kretschmer, Sheldon . . .

• Charakter a charakteropatie

• Zaměřenost – struktura zájmů

• Struktura osobnosti – emoce / dominace,

submise

• Agresivita

• Afiliance - schopnost utvářet citové vztahy

• Flexibilita a rigidita

• Rezervovanost a otevřenost

• Vážnost a bezstarostnost

• Podezřívavost

• Sebejistota a bázlivost

Dynamika osobnosti :

• Vývojové aspekty


PSYCHOLOGIE SVOBODY

37

• Ego-obranné mechanismy

• Jednání a prožívání

Emotivita / Motivace :

• Realita a subjektivní zážitek jako přenos . . .

• Polarita . . .

• Spontánnost . . .

• Iridace – rozšíření emocí na objekty, které

nebyly součástí expozice . . .

• Expresivní emotivita – mimika a pantomimika,

signály . . .

• Vegetativní projevy emocí . . .

• Nižší city – tělesné (pudové), smyslové,

egoistické . . .

• Vyšší city – sociální, etické, estetické,

intelektuální . . .6

§ 3. Věk, závislost a návyk.

Jak už jsme výše poznamenali, je otázka návyku

přímo vázána k těm faktorům, které utváří základní

potřeby uschopňující organismus k přežití. To jsou

tedy přirozené a nutné návykové vzorce, jimiž je

reagováno na podmínky prostředí a podmínky

somatické. V raném vývoji je touto návykovostí

přirozeně potrava a s ní spojené požitky z nasycení.

6 Heretík Anton, Forenzná psychológia, str. 97 an., Prešov 2004 (částečně upraveno pro potřeby „Semináře“).


PSYCHOLOGIE SVOBODY

38

Vedle toho však existují i přirozené sklony

pocity nasycení transformovat přes pocity jiného

druhu: např. pocit dosažení cíle (záměru) jenž

vyplývá z rozvíjení motorických funkcí –

uchopování, chůze a přemístění do předem

určeného místa, atd. V každém věkovém stádiu má

člověk své přirozené sklony k návykovosti a

závislostem, které vyplývají z obecně daných

potřeb a nebezpečí podléhat jim v míře zásadně

převyšující normální spotřebu. V době od tří let

výše je to zejména hlad po informacích, který se

uplatňuje jednak jejich vyhledáváním a jednak

jejich reprodukcí. Dále je to přirozená závislost na

sociálních potřebách nejširšího zaměření, stejně

jako závislost na posilování vlastního ega. Zde se

mohou již v raném stádiu projevovat různé návyky

a závislosti transformačního charakteru: neustálé

upozorňování na vlastní osobu, odmítání autorit, aj.

Při nedostatečné stimulaci k uspokojení potřeb to

následně jsou klasické návyky a závislosti spojené s

poruchami příjmu potravy, případně tendence k

tabákové a alkoholové závislosti u dětí již prvního

školního období. Mnohdy těmto vzorcům chování

předchází neuspokojivá rodinná atmosféra,

hyperaktivita, selhávání v sociálním chování s


PSYCHOLOGIE SVOBODY

39

vrstevníky, agresivita, okusování nehtů, často

vedoucí až k nenápadným formám

sebepoškozování, zanedbávaná hygiena, riskující

chování při hrách, k níž jsou přemlouváni druzí,

atd. Rozpoznávat nebezpečí těchto faktorů, jako

základu budoucího rozvinutí návykového a

závislého chování není zcela jednoduché a vyžaduje

dlouhodobé pozorování klienta.

Zajímavou oblastí je návykové chování, které

má za svůj podklad to, čemu říkáme psychická

infekce. Rovněž k těmto závislostem, které vznikají

na základě vlivů přejatých ze sociálního prostředí

jak dítě a dospívající, tak stejně i dospělý člověk

inklinuje pouze tehdy, jestliže má ve stejné oblasti

potřeb oslabené možnosti je vyhodnocovat a

uvědomovat si míru škodlivosti jejich vlivu na své

zdraví a psychickou pohodu. Hovoříme proto o

návykovosti fysiologické a psychické. Jejich

působením (zde můžeme hovořit o psycho-fysickém

paralelismu) vznikají různé úrovně podvědomých či

nevědomých potřeb, tužeb, nutkavostí, bažení.

Součástí je rovněž psychická obrana. Nejčastěji do

okolí projektovaná sociálním stažením, odmítáním

zapojit se, či jinak podobným způsobem vytvářet

sám od sebe zdravé mezilidské vztahy.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

40

Každá závislost je svého druhu potřeba umožnit

přísun nějakého nadstandardu, který přináší

uspokojení tam, kde je již není nutno podporovat,

neboť všechny oblasti normálního, zejm. fysického

zabezpečení, byly dosaženy. Při závislosti či návyku

jsou tzv. normální potřeby zanedbávány.

Zdůrazněme v této souvislosti, že první formou

závislosti je falešný pocit přirozeného zvyku, tedy

jakýsi pocit tolerance. O zvyku hovoříme tam, kde

pro nás nabyly časo-prostorové souvislosti

charakteru jistot. V zdravém životním stylu se pro

člověka stává jistotou např. časová projekce

výhledů, předsevzetí, které jsou realisovány v

konkrétním prostorovém schématu tzv.

seberealisací. U klienta s návykem či závislostí se

však věc má tak, že jeho časo-prostorové schéma

se soustředí pouze na to, co má přinést kýžený

pocit úlevy, při kontaktu s objektem závislosti či

návyku. Tyto okolnosti mohou představovat již

vznikající vazby na příjem potravy v prenatálním a

raně postnatálním vývoji. Jejich důležitou součástí

je, neodmyslitelně rovněž utvářený postoj ke zdroji

potravy, tj. zpravidla k matce. Podle Melanie Klein

právě zde dochází k prvnímu zakládání introjekce a

projekce následně rozvíjených v nějakou patologii


PSYCHOLOGIE SVOBODY

41

(uzkostná, depresivní, schizofrenní pozice, aj.). V

různých souvislostech jsem popsala sadistické

fantasie dítětem namířené proti matce. Zjistila

jsem, že agresivní impulsy a fantasie v raném

vztahu k matčinu prsu, jako je úplné vysátí a

vydlabání prsu, vedou záhy k dalším fantasiím o

vstoupení do matky a oloupení jejího těla o vnitřní

obsahy. Současně dítě prožívá impulsy a fantasie o

napadení matky tím, že do ní vyloučí své výkaly. V

takových fantasiích jsou tělesné produkty a části já

prožívány jako odštěpené, promítnuté do matky a

jejich existence tak pokračuje v ní. Tyto fantasie se

záhy rozšiřují i na otce a další osoby. Uvedla jsem

také, že persekuční úzkost a strach z odvety, která

pramení z orálně-, uretrálně- a análně-sadistických

impulsů, jsou základem vývoje paranoie a

schizofrenie.7

Neurologicky tato část raného vývoje úzce

souvisí s dozráváním fronto-temporálního laloku a

dalšími propojeními s CNS, funkcí hypofýsy,

hypokampu a scelkovou adaptací parietálního

laloku, myelinovými prekurzory a z těchto faktorů

(při jejich poškození) pocházející stres v takové

7 Melanie Kleinová, Závist a vděčnost a další práce z let 1946 – 1963, str. 173, (Triton) Praha 2005, přel. Pavla Císařová (částečně upraveno – A.J.).


PSYCHOLOGIE SVOBODY

42

úrovni, která odpovídá patologii (funkční produkci)

mozkových center, jejich dalšímu neuronálnímu

nastavení, které se tak nadále bude chovat, jako by

se trvale nacházelo ve fási před nebezpečím,

napětím či ohrožením.

Závislost tak může, z druhé strany představovat

přirozenou reakci na jednostrannou funkci některé

části mozku, vyhovět jeho patologii bez možnosti

fakticky tuto závislost u sebe rozeznat. Vědomá

vůle je oslabená a podřizuje se síle biogenních a

fysiologických požadavků (nároků).

Je-li např. matka, po dobu těhotenství schopná

pravidelné, byť jen malé konzumace alkoholu,

vyvíjející se organismus v jejím těle nemá

vytvořený základ pro jeho odbourávání, takže délka

trvání jeho působení je neúměrně delší a po stránce

zbržďování vývoje zásadně ovlivňující vzniklé

deficity.

Jestliže je zde dále kombinace s jídlem, tak

pocit nasycení společně s alkoholem přináší pocity

libosti, neúměrně je zesiluje a vytváří v organismu

prostředí normující pocit slasti v příštím způsobu

celkového nastavení organismu pro životosprávu -

jeho sklon k vyhledávání a dodržování nastaveného

modelu. Tělo vždy reaguje na základě zvyku.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

43

§ 4. Slast, libost, návyk a závislost.

Ještě jednu vsuvku k předešlému pojednání:

rozlišujeme zde mezi pocitem slasti a pocitem

libosti. Je třeba si upřesnit, že pocit slasti je

pocitem, který přichází jednak v době nějakého

výkonu, nebo až po ukončení nějaké činnosti,

zpravidla spojené se somatickým zpracováním. U

pocitu libosti je zřetelnější to, že se jedná o míru

dodání příjemného pocitu také z jiných zdrojů,

např. estetický cit může představovat pocit libosti,

nebo vnímání pocitu libosti po zvládnutí nějakého

intelektuální výkonu.

Kromě toho, abychom tedy dostáli

terminologických upřesnění v celém jejich rozsahu:

je vhodné také rozlišovat mezi tzv. návykovými

poruchami a poruchami závislosti. Návykové

poruchy jsou typické tím, že se jejich

syndromologie projeví nejčastěji v krizových

situacích jako naučený způsob reagování, nikoliv

tedy jejich řešení. To znamená, že v každodenním

životě nemusí být rozpoznávány a klient je dokáže

před okolím maskovat. Jedná se o kompenzační

typy jednání jako např.: zvýšený zájem o

konzumaci sladkého, pití kávy, kouření cigaret


PSYCHOLOGIE SVOBODY

44

sexuální apetence, neúměrně zvýšené sportovní

aktivity, atd. Případně snížení uváděných aktivit na

úroveň, která je pro celkové jednání klienta

netypická. Jak tedy můžeme vidět, problémem

interpretace návykových poruch je umění nalézt

definiční pravidlo: jestliže – pak (definiendum –

definiens) pro příčinnou souvislost (kauzalitu) nebo

klasifikaci podmínek (kondicionalismus – Max

Vervorn).

V každém případě se jedná o různé úrovně

úzkostí, prožitků v jejichž pozadí je psychický tlak.

Proto můžeme spíše pozorovat, že v odborné

literatuře převládají reduktivní definice, které si

nečiní nárok na absolutní terminologii či jiná

konečná vymezení.

•

U poruch závislostí je daná problematika pro

klasifikaci snazší - - klient, zejména způsobem

vyhledávání toho, bez čeho se nemůže subjektivně

obejít omezuje ostatní, zejména tvůrčí a sociální

aktivity na všech úrovních, má tendenci ke lhaní,

krádežím, kterými si dopomáhá k získání

prostředků k zajištění dodávky drogy, alkoholu,

vedle navyšující se agresivity a postupně celkové

ztráty sebekontroly.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

45

Čím je člověk starší a pro zvládání svých

životních nároků obeznámenější s vlastními

schopnostmi řešit je kompenzačními způsoby,

nachází se od možnosti, být závislý, dále. Ovšem i

tak podléhá vlastním kompenzačním nárokům,

které se během života naučil projektovat a které

mohou trvat po celý život jako vnímaná a doměle

přirozená součást osobnosti.

Od návyku k závislosti je pouze malý krok,

ovšem není zde pravidlo, že nutně každý návyk je

pouze předstupněm závislosti a že je proto jen

otázkou času, kdy k danému přesmyku dojde.

Fixace na úrovni návyku může pro mnohé

klienty představovat dostatečnou kompenzaci

v širokém pásmu aktivit a to i tam, kde se

jedná o klienta, jehož celkový přístup k

životním událostem představije jeden ucelený

stav krize, jako jsou např. chronisující

neurotici.

Pokud bychom celou věc vymezili

psychoanalytickou terminologií, vycházející z

modelu o založeném konfliktu, tak se dá říci, že u

každé návykové poruchy a poruchy závislosti jde o

to, nalézt zdroj dráždění. Ten může mít charakter

biogenní, neurologický, hormonální, fysiologický


PSYCHOLOGIE SVOBODY

46

nebo charakter obecně, osobnostně psychologický;

např. frustrace, úzkost, deprese, posttraumatický

syndrom, fobie, porucha ve spektru osobnosti, aj.

Často je uváděn deficit v celkovém vývoji a

usazenosti Já (Ich-Entwicklung) a z toho pocházející

možnosti snížené či nedostatečné sebekontroly

(Selbstkontrolle), případně nastavení osobnostního

profilu při vyhodnocování existenciálních otázek ve

schématu komplexního negativismu v přístupu k

orientaci ve světě a řešení hraničních stavů (aller

negativismus für Weltorientierung und

Grenzsituation). Lze potom také zaznamenat vývoj

patologie sledováním tzv. frustračních stádií (jejich

manifestací v různých úrovních chování či

emotivních projevech klienta) od narození do

osmnácti let.

Návyk a závislost se demonstrují např. v

oblastech jako je chování v prostředí, rodiče, typ

zaměstnání, další blízcí a přístup k nim i

komunikace s nimi, nebo dále mají svoji patrnost v

zacházení s jídlem, péči o zdraví, rozvrhování

denního režimu, zvládání volnočasových aktivit,

nakládání s penězi, přístupu k výchově dětí či

celkovém vnímání odpovědnosti za druhé, atd.

Vedle uvedených komponent je zde ještě třetí


PSYCHOLOGIE SVOBODY

47

pojem, a tím je zneužívání. Tento výraz používáme

tam, kde klient např. místo, aby uposlechl rady

lékaře o své vůli přijímá léky způsobem, kdy mu

tyto mohou uškodit, ale v dané chvíli jejich aplikace

se takovým nebezpečím nezabývá. Opakovaně se

pacient se sklonem ke zneužívání léků dostává do

těsného kontaktu se smrtí nebo podobně

nebezpečných situací a přesto je z hlediska

vyhodnocení takové situace oslaben, pro její

rozpoznání a předcházení jí. Rozpoznáváme tyto

druhy psychických komplikací, jakmile se jejich

působením mění celkové životní postoje a klient

není schopen rozeznat jejich nebezpečí. U

dospívajících pacientů se zde často setkáváme s

latentními pokusy o suicidum nebo hostilní

agresivitou zaměřenou na vlastní osobu –

sebepoškozování.

Z výše uvedeného takto rozpoznáváme

nesnadnost vymezení jednotlivých pojmů a jejich

odkazu k obsahům toho, co popisují. Spíše se

kloním k tomu, že se u poruch návykových,

závislosti a zneužívání vždy jedná o vzájemně

provázaný komplex psychických vazeb, kde hraje

důležitou, a snad i nejdůležitější roli porucha vůle,

odepřít si touhu po zdroji, který má vést k dosažení


PSYCHOLOGIE SVOBODY

48

pocitu slasti. Pouze konkrétní (behaviorální)

způsoby demonstrují obsah termínů jako návyk,

zneužívání, závislost. Součinnost kognitivního

rozvoje osobnosti s apelem na změny chování

mohou potom tvořit východisko ze situací, do nichž

se těmito způsoby sebeprojekce klient dostal a uvízl

v nich.

§ 5. Diagnostika návykových poruch, závislosti

a zneužívání.

Vodítka pro diagnostikování poruch závislosti,

návykových poruch a poruch vzniklých zneužíváním

látek mohou vycházet rovněž z přirozených

věkových stádií a jejich obecně určujícího sklonu k

stereotypisaci, nebo lépe řečeno ze základního

nutkání vyplývajícího z dosažené věkové hranice a

jejích osobních či sociálních potřeb, touto věkovou

hranicí podmíněných:

0 – 3 fysiologické potřeby

3 – 5 hra / projekce

5 – 12 informace

12 – 15 pohlavní pud

15 – 18 solipsismus /ego I.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

49

18 – 30 sociální interakce

30 – 45 ekonomický status

45 – 60 solipsismus / ego II.

60 – 75 heterogenita předešlých škál

Závislost se nám vnucuje zcela iracionálním

způsobem, proti naší vůli a jako doměle vnější

objekty staví proti sobě “zájem” a “povinnost”. V

tomto ohledu je rozdíl mezi návykem a závislostí v

intensitě, jejich dynamice, kterou se prosazují v

nárocích na umístění, zejména v systému hodnot. V

návyku doposud vědomí ještě koriguje zbytky vůle

uchopit racionálním způsobem nutkání a nepovolit

mu úplné obsazení potřeb s vyloučením ostatních

přání či nároků na povinnost, pro zachování osobní

důstojnosti. V závislosti se iracionální postavení

stalo již dominantní a systém obran mu umožňuje

toto postavení udržovat, posilovat a pro sociální

okolí také obhajovat domělými argumenty z logiky,

které však představují většinou pouze emoční

klasifikaci z něvědomí udržovaných zdrojů, ze

skutečné trágédie této osobnosti, stojících v pozadí

jako celého systému založených konfliktů. Že je v

tomto ohledu, na počátku práce s klientem v

každém věkovém stádiu platný psychoanalytický


PSYCHOLOGIE SVOBODY

50

model, se ukázalo klinicky úspěšné ve většině

vyšetřovaných případů. Konečně mezinárodní

klasifikační standardy také zde uplatňují kritéria,

jejichž obsahy jsou výsledkem dlouholetých

pozorování klientů a jejich psychoanalytického

vyhodnocování, ovšem nutně doplňovaných

současnými hledisky a kritérii mezi psychologií

osobnosti, psychoanalytickymi přístupy v

součinnosti s psychyatrickými výsledky výzkumů z

posledních let:

Global Assesment of Function Scale – GAF 8

Kód: Tabulka č. 1.

100 Pacient je bez jakýchkoli příznaků a v celkové

sociální interakci, ve svém okolí oblíbený . . .

90 Přirozené konfliky nepřekračující míru sociální

tolerance . . .

80 Časové schéma řešení konfliktů je delší než

očekávaný průměr . . .

70 Problémy s náladovostí, spánkem . . .

60 Komplikace s pracovními výkony . . .

Další bodovací místa zahrnují např. problémy v

komunikaci, vyhýbání se přátelům, myšlenky na

sebevraždu, obavy, že bude nebezpečný svému

okolí, zanedbávaná hygiena, neovládavá zuřivost …

8 Upraveno – ukázka.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

51

Posuzujeme-li tedy míru ovlivnění psychiky

klienta s návykovou poruchou, závislostí, nebo

zneužíváním látek (abúzus) a jejich následným

poškozením v některé oblasti zdraví sledované

osoby, musíme brát v úvahu jednak věkové

stádium, odklon od normy a obsah přesunuté

energie z běžně využívaných oblastí denních aktivit

do patologie, měnících tak celkovou duševní

pohodu pacienta. Vedle uvedených kritérií se jako

hlavní na změnách osobnostního profilu podílí v

součinnosti s rozvojem návyku, závislosti a

zneužívání látek zejména neurotické stavy,

neurastenické jevy, deprese, mánie, psychósy v

širokém spektru uplatňování. Intoxikace a období

odvykací mohou splňovat pro jednoho klienta

nebezpečí nástupu kterékoliv z uvedených

psychických poruch. Jiní klienti naopak defilují

pouze pro ně vždy typickou škálu problematik,

kterou jinak nepřestupují a jejich obtíže jsou proto

dobře vymezitelné, také možností vždy stejným

způsobem psychoterapeutického přístupu, což je z

hlediska šetrnosti práce s klientem chápáno za

mnohem výhodnější jak pro pacienta, tak pro jeho

konzultanta. Oba se rychleji orientují v anamnése,

průběhu terapeutických situací a vzájemné souhře.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

52

§ 6. Přehled dalších diagnostických kritérií a jejich

klasifikace.

Podle Světové zdravotnické organisace, dále podle

Diagnostického a statistického manuálu psychických

poruch, který je vytvořen a doplňován odborníky z

Americké psychiatrické asociace (WHO, ICD-10,

DSM-IV a IPA) platí následující kritéria:9

ICD - 10:

I. psychiatricky a somaticky projevy klienta

odpovídají poruše návykové a poruše

závislosti

II. souhlasí rovněž v behaviorálních projevech

klienta sociální participace

III. abnormální psychosociální situace (sociální

uplatnění, biografie, rodinná a sociální

anamnésa

DSM-IV:

I. klinicky zjistitelné poruchy a jiné relevantní

problémy

II. poruchy osobnosti; duchovní překážky

9 Thomasius, etc. Suchtstörungen im Kindes- und Jugendalter, S. 11 – 20, Stuttgart, 2009.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

53

III. nemoci klasifikované interní medicínou

IV. funkční omezení v sociálních aktivitách

V. globální postižení (deficity) v oblasti širokého

pásma interpersonálních vztahů (GARF = 0 –

100)

Moderní klasifikace, jak vídíme, sledují zejména

trend individualisovaného zjišťování, sběru dat a

odklání se od donedávna klasifikovaných přístupů,

které si činily nárok na to, vymezovat psychickou

poruchu tzv.: předešlým splňováním podmínek - -

ty přichází na pořad dne, až v druhé vlně

diagnostikování.

Samostatně, vedle těchto uvedených

klasifikačních faktorů stojí tzv. Multitaxiální

klasifikační schéma psychických poruch dětí a

dospívajících.10 Jako diagnostická vodítka je zde

zvažováno následující:

a. vývojové zbrždění

b. celková kognitivní opožděnost

c. tělesné omezení

d. abnormální sociální vlivy

Uváděná kritéria představují podíl na rozvoji poruch

o nichž zde hovoříme. Jsou jejich dalším zdrojem.

10 Viz, tamtéž.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

54

Vzhledem ke znakům, které odpovídají etiologii

a jejich intensitě prosazování ve vlivu na psychiku a

celkové zdraví klienta, rozeznáváme dále:

1. přání

2. nutkání

3. prudké změny nálady

4. psychické vydírání

5. vztek

6. agresivita

7. útočnost

8. sebepoškozování

9. suicidální sklony

U všech uváděných bodů potom musíme ještě

rozeznávat jejich stupňování, pokud se klient necítí

potřebou prosadit svůj zájem (nárok), dostatečně

uspokojený. Mnohdy nenápadnost takových projevů

a nevhodná tolerance ve výchovném přístupu okolí

znemožňují rozpoznávat fakticky blížící se patologii

a její možné plné rozvinutí, jen s malou šancí na

následnou, úplnou nápravu. Budeme-li respektovat

zmíněný psychoanalytický model přístupu k práci s

klientem, tak ve většině případech se setkáváme se

založenými konflikty, jejich přesuny a sublimačními

jevy, stejně jako tzv. konverzemi a přeobsazeními.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

55

Při této příležitosti memůžeme opomenout jeden

ze základních citátů Sigm. Freuda, který se týká

problematiky hysterických jevů a jejich

přeobsazování do dalších oblastí lidské psychiky,

aniž bychom nezdůraznili fakt, že jsou stále, obecně

i s některými výhradami přijímány jeho sexuálně

podmíněné faktory, pro vznik neurotických variet:

1. Hysterický symptom je symbolem vzpomínky

na (traumatické) dojmy a zážitky.

2. Hysterický symptom je prostřednictvím

konverse vytvořená náhražka asociativního

návratu těchto traumatických zážitků.

3. Hysterický symptom je – tak jako i jiné

psychické výtvory – výrazem splnění

nějakého přání.

4. Hysterický symptom je realizací nějakého

vyplnění přání a sloužící, nevědomé fantasijní

představě.

5. Hysterický symptom slouží sexuálnímu

uspokojení a představuje část sexuálního

života dané osoby (v souladu s jednou ze

složek jejího sexuálního pudu).

6. Hysterický symptom odpovídá návratu

určitého způsobu sexuálního uspokojení,


PSYCHOLOGIE SVOBODY

56

který byl v dětském životě reálný a od té

doby byl vytěsněn.

7. Hysterický symptom vzniká jako kompromis

ze dvou protikladných afektivních nebo

pudových hnutí, z nichž jedno se snaží

vyjádřit nějaký dílčí pud nebo nějakou složku

sexuální konstituce, druhé se snaží je potlačit.

8. Hysterický symptom může převzít

zastupování různých nevědomých, nikoli

sexuálních hnutí, nemůže však být bez

sexuálního významu.

9. Hysterický symptom je výrazem na jedné

straně mužské a na druhé straně ženské

nevědomé sexuální fantasie.11

Fakt, že hysterisující a neurotisující jevy stojí na

vlastním počátku rozvoje závislostí, návykových

poruch a poruch spojených se zneužíváním látek je

bezesporný. Jejich míra přeobsazování potom hraje

důležitou roli v schopnosti nalézt pro ně hloubku a

vážnost s níž v psychice klienta působí. Zde nám

často poslouží projektivní techniky práce s klientem

11 Sigm. Freud, Sebrané spisy, Kn. 7, str. 154 – 155, Praha (nakl. Jiří Kocourek) 1999. (Pozn.: jelikož je překlad na mnoha místech komplikovaný, což se ukázalo částečnou nesrovnalostí s originálem, dovolil jsem si text, zejm v bodu č. 4. upravit do srozumitelnějšího tvaru. Dále, srovnej viz také, Sigm. Freud, Gesammetle Werke, Bd. VII., S. 196 – 197, Imago Publishing, London 1941.)


PSYCHOLOGIE SVOBODY

57

jako je výklad snů a další práce se sny, dále

arteterapie, psychodrama, muzikoterapie. Ve všech

případech uváděných přístupů k práci s klientem se

odhalují založené konflikty, které v nějaké míře

časem otevírají cestu k nevědomým impulsům a

samotnému pacientovi pomáhají nacházet

východiska ze své nelehké situace. Podpora je zde

možná zejména náhledovými, racionalisovanými

technikami.

§ 7. Sociální kritéria a sociální patologie

pro vznik poruch závislosti, návykových poruch

a poruch vyvolaných zneužíváním látek.

Poruchy závislosti jsou obecně závažnou kategorií

psychických poškození a svým významem

interpersonálním, sociálním, ale také

neuropatologickým jsou řazeny hned za

organickými poruchami, jejichž společným

jmenovatelem jsou druhy demencí. Konečně také

následující kategorie – schizofrenie – může být jako

svého druhu porucha s psychotickými znaky

vyvolána působením psychoaktivních látek. Tedy

celkové umístění poruch závislosti mezi oběma

zmíněnými kategoriemi je zcela oprávněné. Stejně


PSYCHOLOGIE SVOBODY

58

tak je vhodné si připomenout, že všechny tři

uváděné kategorie psychických poruch mají své

závažné sociální a interpersonální působení v

patologii, která dnes již nemůže být přehlížena.

Co se týče poruch závislosti jmenujme ze

základu ty, které jsou diagnostickými manuály

upřednostňovány v uváděných přehledech12:

Tabulka č. 2

Alkohol - F10.1

Opioidy - F11.1

Kanabinoidy - F12.1

Sedativa, hypnotika, Anxiolytika - F13.1

Kokain - F14.1

Inklusivní stimulancia – kofein, amfetamin - F15.1

Halucinogeny - F16.1

Tabák - F17.1

Inhalační látky - F18.1

Víceobsahové substance - 19.1

Zneužívání jiných látek - F19.1 (F19.2x)

12 Viz, Thomasius, cit.d., s. 9, upraveno.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

59

Sociální patologie závislostí a její stále více

normované projevy v chování rodinných příslušníků

dává v současné době jen málo šancí odborníkům

úspěšně tomuto jevu čelit, zejména u dětí a

dospívajících. Terapeutické možnosti jsou rovněž

omezené, zejména, pokud je pacient rigidní,

maladaptivní, inkonherentní nebo silně kohezní, tj.

vázaný na nějakou sociální skupinu stejné nebo

obdivované věkové kategorie s obdobnými

problémy, kde je otázka závislosti podporou pro

soudržnost či jinak modifikované normy v životním

poli klienta. Primárním problémem prevence je, aby

se informace o vážnosti sociálního působení

patologie závislostí v dostatečném množství a

odborné (přesto však stravitelné) podobě,

dostávaly pravidelně do rodin. Výrazný základ pro

navázání komunikace s veřejností a rodinami

spočívá ve zlomení předsudku, že za výsledky v

oblasti sociální patologie může stát, vláda,

odborníci, aj. Zde je nutné se zásadním způsobem

ohradit a s nejvyšší mírou vážnosti apelovat na to,

že pozitivní zlom v obratu dnes neutěšeného vývoje

může učinit zejména rodinné navázání na tradiční

hodnoty v komunikaci, soužití, rodinném posilování

soudržnosti, interpersonálním altruismem.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

60

Vedle těchto zcela zřejmých faktorů je to zvl.

také působení pedagogů, sportovních družstev,

zájmových aktivit a jejich vedení, které právě

osobnostními kvalitami v přístupu k činnostem

mohou posilovat naopak osobnost dítěte či

dospívajícího. Nesmíme zapomínat, že je to

nápadoba chování okolí, kterou dítě a dospívající

demonstrují jako přejímané normy. Mnoho, rádo by

rozumných, i když dobře míněných řečí zde

nezmůže. Moralisování, kárání, vyhrožování či

realisace fysických trestů pouze zvyšuje odpor k

vnucovaným normám a dítě nebo dospívající jako

demonstraci vůči těmto projevům vykazuje jasné

známky odporu přijetím a prosazováním zcela

opačných behaviorálních norem.

Člověk se v jakékoliv podobě závislosti stává

nesvobodným. Podmínění životních potřeb

vykonáváním v podstatě jednostranné nutkavosti

uzavírá daného jedince do vnitřního žaláře. Často je

to však do okolí manifestovaná suverenita jinak

vyprázdněného Já, či λογος - jak by věc, po svém,

zhodnotil Viktor Frankl.

Nebudeme také daleko od pravdy, když si na

tomto místě připomeneme, že na základě (i když

poněkud široce) vlastních pozorování Erich Fromm,


PSYCHOLOGIE SVOBODY

61

už na přelomu čtyřicátých a padesátých let

formuluje svoji Anatomii lidské destruktivity. Ta se

rozvíjí zejména třemi směry: 1. z principu přirozené

opozice vůči všemu, co z okolí přichází jako norma;

2. dále, paradoxně z principu jako důsledek

vyhovovat všemu, co přichází z vnějšku (tedy

přitakáním tomu, co se dělá, co se říká a má se

jako: když oni, tak mi taky - tedy, jakási sociální

ambivalence); 3. extrémní potřebou po uplatnění

sebevydělenosti a uznání (sociální narcismus).

Každému z uvedených principů je třeba něco

podřídit, vyhovět mu, a to je možné pouze jediným

způsobem, zaujetím postoje, behaviorální

demonstrací. Trapná je v celé věci, pozorováním

dítěte a dospívajících rychlost názorových záměn ve

světě dospělých. Dítě a dospívající docházejí

přirozeně k vlastní, řekněme esenciální tříšti

hodnot, které touží, nadále už jen upevňovat.

Naopak se jim dostává zjištění vágnosti obsahu

morálníh hodnot v celém jejich sociálním rozměru.

V opozici k této skutečnosti často mladý člověk

hledá východisko. Zranitelnost z obludného

nepochopení vytváří podklady k sociální frustraci na

jejímž konci je pocit nenaplněnosti. Tento deficit je

třeba vyrovnat, nejlépe protestem, neviditelným


PSYCHOLOGIE SVOBODY

62

křikem do prostoru, jenž v okamžiku odhalení

okolím již bývá dobře ukotven v osobnostně –

hodnotovém systému klienta.

Sociální a patologická oblast se tak vzájemně

provazují na širokém spektru působení. Zejména je

to fakt, že samy psychické poruchy vyvolané

substancemi mnohdy své majitele přivádí daleko

rychleji k exrémně neurologickému poškození, nebo

končí také letálně. U drogových psychós se

klasifikují v průměru dvou – týdenní výkyvy nebo

osma-čtyřicetihodinový stav, případně krátké, ale

zato však celé série obsahující dezorientace, které

by neměly přesahovat dobu šesti měsíců. Po

uplynutí této doby a dalším spontánním

pokračování komplikací, spojených s celkovým

selháváním v osobních a sociálních aktivitách,

bychom již mohli předpokládat nebezpečí nástupu

vážnosti takové poruchy směrem k organicky

podmíněné syndromologii s vážnějšími dopady na

celkové zdraví klienta.

Problémem tu je tzv. neuroplasticita mozku. Je

třeba si uvědomit, že člověk deklaruje pouze to, co

tvoří obsah jeho myšlení převedeného do oblasti

chování či jiné formy sebepresentace. Jakékoliv

narušení ontogenetického programu vývoje CNS


PSYCHOLOGIE SVOBODY

63

představuje nebezpečí takové devastace, která již

nebude moci být úspěšně zvrácena. Ať se jedná o

závislost, návyk, zneužívání, vždy se jedná o

omezení tvůrčích schopností člověka. Tato omezení

jsou potom patrná v neutěšených interpersonálních

vztazích, maladaptivním chování, hledání různých

tzv. životních zkratek a úniků. Celková

nespokojenost klienta s životním stylem jej dovádí

k změně nálad, všudy přítomné nespokojenosti,

sbepodceňování, či neochotě zabývat se projekcemi

budoucích plánů, jejich naplňování, atp.

Mnoho léčených dětských a dospívajících klientů

se během doby intervenčního režimu chová jako

klienti s posttraumatickou poruchou. Klienti

demonstrují své obtíže jako závažnou traumatickou

událost a do jisté míry se jim tak splňuje možnost,

z jiné strany, poutat tímto chováním, na sebe z

okolí pozornost. Nejednou se během práce s

klientem a jeho rodinnými příslušníky dozvídám, že

pacient v zásadě svému okolí vyhrožuje, při vzniku

interpersonálního napětí, opětným rozvojem svého

problému, do jeho praktického zprovoznění.

Konfliktovost v rodinách, vycházející z tohoto

modelu je velmi častá. Úspěšnou a zásadní prevencí

je, v tomto případě trpělivost, pochvala, podpora.


PSYCHOLOGIE SVOBODY

64

© Adamec Jiří


u dětí a dospívajících Neprodejný výtisk.

Adamec Jiří - Filosofický seminář - Katedra teorie 2009 - Lidická 79, 602 00 Brno

A5, 100 výtisků


PSYCHOLOGIE SVOBODY

65

ADAMEC JIŘÍ (narozen 1957) původně vyučen pekařem, v letech 1979 – 1989 vyučuje filosofii na středních a vysokých školách a od roku 1990, až do současnosti, vede soukromý seminář a realisuje universitní semestrové cykly a jednotlivé přednášky, se zaměřením na psychologii, psychiatrii a filosofii, jako součást vysokoškolského učitelského praktika v Brně - MU, Praze - UK a Olomouci - UP. Současné externí pracovní pobyty: Universität Wien, Trinity College – Dublin.

PUBLIKACE

1. Filosofické základy logiky, Brno PřF-MU 1999 (ISBN 80-210-2118-7). 2. Stát a právo v díle Tomáše Akvinského, Brno 2001 (ISBN 80-328-7645-7). 3. Filosofie - Biologie – Psychologie, Brno 2002 (ISBN 80-238-8235-X). 4. Filosofické otázky Feynmanovy fysiky, Brno 2002 (ISBN 80-238-8643-6). 5. Psychologická čítanka, Brno 2002 (ISBN 80-238-8642-8). 6. Psychologie pro stomatology, Brno 2003 (ISBN 80-238-9985-6). 7. Kleine philosophische Lesebuch, Brno 2003 (ISBN 80-239-2020-0). 8. Latinská čítanka středověkých textů I., Brno 2003 (ISBN 80-239-2018-9). 9. Čínská filosofie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2017-0). Druhé vydání, 2005. 10. Vývojová a kognitivní psychologie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2019-7). 11. Psychoanalytické studie, Brno 2004. (ISBN 80-239-4357-X). 12. Vesmír – jazyk – sen (Ontologie přítomného), Brno 2005 (ISBN 80-239-4355-3). 13. Latinská čítanka středověkých textů II., Brno 2005 (ISBN 80-239-4354-5). 14. Průvodce po sebraných spisech M. Heideggera, Brno 2005 (ISBN 80-239-4356-1). 15. Techniky výkladů snů, Brno 2005 (ISBN 80-239-4358-8). 16. Psychologie v Hegelově Fenomenologii ducha, Brno 2005 (ISBN 80-239-4359-6). 17. Psychoanalýsa dětí v díle Melanie Kleinové, Brno 2006. 18. Psychologie v dějinách filosofie, Brno 2006. 19. Fragmenty z filosofie a psychologie- I., Brno 2007. 20. A History of Philosophy (Students reader), Brno 2007. 21. Psychologie C. G. Junga. (Interpretace podle německých textů), Brno 2007. 22. Biologická neuropsychopatologie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0199-6). 23. Indická filosofie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0200-9). 24. Psychologie nesmrtelnosti duše, Brno 2008 (ISBN 978-80-254-1317-3). 25. Fragmenty z filosofie a psychologie – II., Brno 2008. 26. Průvodce dílem H.-G. Gadamera, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1318-0). 27. Přehled díla Sigmunda Freuda, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1319-7). 28. Psychiatrie a fenomenologie, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1320-3). 29. Narcismus. Psychologie budoucnosti, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-00-6). 30. Úvod do četby „Bytí a času“, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-01-3). 31. Psychologie logiky. (Princip. Mathem.), Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-02-0). 32. Vnímání a myšlení. Psychologie I. Kanta, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-03-7). 33. Existenciální psychologie Karla Jasperse, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-04-4). 34. Úvod do studia Aristotelovy Metafysiky, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-05-1). 35. Psycholingvistika, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-06-8). 36. Péče o duši (Jan Patočka), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-07-5) 37. Druhý život psychoanalýsy (Dopisy), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-08-2). 38. Nietzsche a Heidegger, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-10-5). 39. Psychologie svobody a závislosti, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-09-9). 40. M. Merleau – Ponty a principy poznání, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-11-2).

ISBN 978-80-87234-09-9


Date post:	31-Mar-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

ADAMEC JIŘÍ FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ - …PSYCHOLOGIE SVOBODY 5 Svoboda).Vedle toho, překladová...

Documents