KAREL HUMPOLA - TRUDNÉ VERŠE

.....

2011 - 2014 Magisterské vzdělání:

České vysoké učení technické v Praze, Fakulta architektury, obor Architektura a urbanismus

- úspěšně složené státní závěrečné zkoušky v oblastech Architektury a urbanismu, Památkové péče a Stavebního managementu

- absolvované ateliéry pod vedením Prof. Ing. arch. Akad. arch. Václava Girsy, doc. Ing. arch Miroslava Cikána

- od února 2014 ze zdravotních důvodů přerušeno studium běhěm práce na diplomovém projektu Architektonicko-urbanistická studie souboru staveb na náměstí Mezi šenky v centru města Slavičín(vedoucí práce doc. Ing. arch. Miroslav Cikán)

2007 - 2011 Bakalářské vzdělání:

České vysoké učení technické v Praze, Fakulta architektury, obor Architektura a urbanismus

- úspěšně ukončeno obhajobou bakalářské práce Rekonstrukce hospodářské usedlosti č.p. 70 ve Slavičíně (vedoucí práce Ing. arch. Miroslav Cikán)

- absolvované ateliéry pod vedením doc. Ing. arch. Eduarda Schlegera, Ing. arch. Michala Hlaváčka, Ing. arch. Miroslava Cikána

2003 - 2007 Gymnázium Jana Pivečky ve Slavičíně, obor Všeobecné gymnázium

- úspěšně ukončeno maturitní zkouškou z Českého jazyka, Anglického jazyka, Dějepisu a Výtvarné výchovy

1995 - 2003 Základní škola Slavičín

1995 - 2006 Základní umělecká škola Slavičín, výtvarný obor

- výuka vedená Jaroslavem Jeřábkem, Janou Jakúbkovou, Miroslavem Pinďákem a Petrou Ponczovou

Karel Humpola

*20. 10. 1987 ve Zlínětrvalé bydliště: Slavičín

humpola@centrum.cz

Kdo jsem?

Utichly továrny, utichly ulice,usnuly hvězdy okolo měsíce

a z města celého v pozdní ty hodinynezavřel očí svých jenom dům jediný,

očí sých ohnivých, co do tmy křičí,že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí

dělníků deset své svaly železem propletlo,aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.

“Antoníne, topiči elektrárenský,do kotle přilož!”

Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti,železnou lopatou otvírá pec,plameny rudé ztad syčí a letí,

ohnivá výheň a mládenec.Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,

přikládá plnou lopatu uhlí,a že jen z člověka světlo se rodí,

tak za uhlím vždycky kus očí svých hodía oči ty jasné a modré jak květiny

v praméncích drátů nad městem plují,v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny

v radostná světla se rozsvěcují.

“Soudruzi, dělníci elektrárenští,divnou ženu vám mám.

Když se jí do očí podívám,pláče a říká, že člověk jsem prokletý,

že oči mám jiné, než jsem měl před lety.Když prý šla se mnou k oltáři,

jako dva pecny velké a krásné byly,teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři

po nich jen drobinky dvě zbyly.”Smějí se soudruzi, Antonín s nimi

a uprostřed noci s hvězdami elektrickýmina svoje ženy si vzpomenou na chvíli,

které tak často si dětinsky myslily,že muž na svět přišel, aby jim patřil.

A Antonín zas, jak před lety dvaceti pěti,jen těžší lopatou otvírá pec.

Těžko je ženě vždy porozuměti,má jinou pravdu a pravdivou přec.

Antonín očí květ v uhelné kusypřikládá, neví snad o tom, - spíš musí,neboť muž vždycky očima širokýma

se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nimaa jako slunce a měsíc z obou stran

paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,

poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty,v nichž oči mu krájel plamenný nůž,

a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším:

“Soudruzi, dělníci elektrárenští,slepý jsem, - nevidím!”

Sběhli se soudruzipřestrašení celí,dvěma nocemi

domů jej odváděli.Na prahu jedné nocižena s děckem sténá,na prahu druhé noci

nebesa otevřená.

“Antoníne,muži můj jediný,

proč tak se mi vracíšv tyto hodiny?

Proč jsi se milovals tou holkou proklatou,

s milenkou železnou,ohněm a lopatou?

Proč muž tu na světěvždycky dvě lásky má,

proč jednu zabíjía na druhou umírá?”

Neslyší slepec, - do tmy se propadáa tma jej objímá a tma jej opřádá,

raněné srdce už z hrudi mu odcházíhledat si ve světě jinačí obvazy,

však nad černou slepotou veselá lampa visí,to není veselá lampa, - to jsou oči čísi,

to jsou oči tvoje, jež celému světu se daly,aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly,

to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy,který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.

Dělník je smrtelný,práce je živá,

Antonín umírá,žárovka zpívá:

Ženo má, - ženo má,neplač!

Balada o očích topičovýchJiří Wolker

Utichly továrny, utichly ulice.Usnuly hvězdy okolo měsíce

a z města celého v pozdní ty hodiny,nezavřel očí svých jen student bázlivý.

Očí svých znavených, co do Dejvic křičí,že bez stravy, bez spánku - klikajíc myší,studentů desítky těla a duše své týrají,

zatímco ostatní poklidně dřímají.

Zde by měla balada pokračovat a seznámit čtenáře blíže s postavou studenta a jeho životem.

Z časových důvodů autor nevěnoval této části větší pozornost a přešel rovnou

k závěru:

Student je vyčerpán,k zemi se řítí.

Projekt je odevzdán,na hrobě kvítí.

Tak jako Wolkerova Balada o očích topičových, a stejně tak, jako všechny ostatní balady,

i tato končí pro studenta tragicky. Dalo by se říci, že za své vzdělání zaplatil to nejvyšší školné.

Balada o očích studentovýchKarel Humpola

15. 5. 2011, cela 10/414 strahovských kolejí

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsemsto roků kopal jsem uhlí,

za sto let v rameni bezmasémsvaly mi v železo ztuhly.

Uhelný prach sed mi do očí,rubíny ze rtů mi uhly,

ze vlasů, z vousů a z obočívisí mi rampouchy uhlí.

Chléb s uhlím beru si do práce,z roboty jdu na robotu,při Dunaji strmí paláce,

z krve mé a z mého potu.

Sto roků v kopalně mlčel jsem,kdo mi těch sto roků vrátí?

Když jsem jim pohrozil kladivem,kdekdo se začal mi smáti.

Abych měl rozum, šel v kopalnu zas,pro pány dřel se jak prve -

máchl jsem kladivem - teklo to v rázna Polské Ostravě krve!

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,nech je vám Petr neb Pavel,

mějž prs kryt krunýřem ocelovým,tisícům k útoku zavel,

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,hlubokých páni vy dolů,

přijde den, z dolů jde plamen a dým,přijde den, zúčtujem spolu!

OstravaPetr Bezruč

Šest roků v cele se ukrýval,šest roků v cele se učil.

“Proč já tak dlouho vzdoroval,proč jsem se studiem mučil?”

Šest let jsem snášel to divadlo,šest let, bych dodělal školu.

Tolikrát už mě napadlo:“Že tys měl spíš makat v dolu?”

V poledne v lavici usínal,po nocích rýsoval v CADu*.

Za šest let - zápěstí bezšlaché,žaludek plný jen vředů.

Z šesti let života ve stínu,z šesti let v zajetí strachu,

jen bordel na ploše laptopu, jen dluhy namísto prachů.

“Copak je studium za zločin?”Problesklo mi pak hlavou.

To chuchvalce prachu a pavučinjedinou byly mi stravou.

Tělo své nemyl, tvář neholil,měnil se v divoké zvíře.

Teď doufám, že na věky nezhnijuzahrabán v té pražské díře.

Byť hrozili nám, že neprojdem,my nečekali takovou válku.

Tak se snad nakonec nesejdemve frontě na pracáku.

PrahaKarel Humpola

14.1. 2013, cela 10/208 strahovských kolejí

* softwarový nástroj pro vytváření technických výkresů

To není Faustova jizba a duše zde nevchází v prokletí,to je Roentgenův přístroj s magickou krásou XX. století,

ultra@ alové paprsky pronikají tu maso, svaly a blány,lidské tělo se zde otvírá jak dopis zašivrovaný,neboť dnes tělo je duše a na něm psáno jest,

zda se člověk narodil pro štěstí anebo pro bolest.

“Pane doktore, tak těžko mi je,jako bych v prsou olovo měl a zmije.Otevřete tělo mé paprsky zářivýmia povězte, co vidět je mezi nimi!”

“Co vidím, dělníku, to tvoje plíce jsou.Fabrika ti je popsala dýmem a sazemi.

Slyším v nich svištění transmis a stroje, které řvou,že chudý jen dřinu má na zemi.

Co vidím, dělníku, to tvoje plíce jsou,prožrané hladem a tuberkulózou.

Umřeš.”

“Nemoc a smrt, - to těžké břímě jest,však nad to těžšího cos musím v sobě mít.

Lékaři, dejte hlouběj prosvítittělo mé paprsky zářivýmia povězte, co mezi nimi!”

“Co vidím, dělníku, to tvoje srdce jest,zadupané semeno, jež strašně chtělo kvést

do světa zdravého, do lásky a žití,kde možno ženu, děti a soudruhy mít a pro ně ruce své na chleba proměnita jíst ho se stolu, na který slunce svítí.Co vidím, dělníku, to tvoje srdce jest

a srdce lehčej smrt dovede snéstnež nemilovat.”

“I tuto tíhu, lékaři, já znám.Však hlouběj, ke dnu, tělo prosviťte mi!

Nejtěžší břímě naleznete tam.Sotva je unáším. A jsem si jist,

až vypadne, že rozkymácí zemi.”

“Nejhlouběj, chudý, vidím nenávist.”

U roentgenuJiří Wolker

To není Roentgenův přístroj a vůbec ne v původním pojetí!To je pozitronový emisní tomograf z počátku 21. století.

Doktoři, technici a vědci celého světatahali rozumy spod čepic předlouhá léta. A tak jsou fotony, protony a záření gamasnad jen pro lékaře, jež hrají si tu s náma.

Ani mě básníku na hrudi dnes lehce není.S dusivým kašlem a únavou život se mi mění.

Jakou mi lékaři sdělí diagnózu?Budu i já mít tvou tuberkulózu?

Jenže ze souchotí strach už není.To k rakovině všichni s bázní hledí.

Dnes bys byl býval žil Wolkere.

Voda na plicích a nádor jak dělníkova pěst.Taková příteli má diagnóza jest.Na co se připravit a čeho se bát?

Mám snad i já zemřít tak jak ty mlád?

Třeba se směj a div se,ale srdce mé patří té nevidomé dívce.

Je krásná a vznešená, však těžké s ní žít,stejně tak lehké však bez ní je mřít.

Pro její křehkost chtěl bych se v životě prát,nebát se posměchu, nehledět ztrát.

A taky starat se o toho bezzubého staříka,zneužívané právo, co stále jen naříká.

Jak slabé je a pomalé,jak neskutečně dokáže být otravné...

To by ses divil Wolkere!

Nechci ještě psát vlastní epitaf,chci bojovat, nevzdávat se a nevzlykat.

A třeba i o holi s holou hlavouhrdě se procházet mou drahou podzimní Prahou.

Prý nemůže zůstat a nesmí to ven,by hrozilo, že rozkymácí se mi pod nohama zem.

Ale co je to ve srovnání s nenávistí?Od té už svět Bleomycin ani Vinkristin* nevyčistí.

Na ni je každý lékař krátký příteli.

Jedinou prevencí je láska.

Od tomografuKarel Humpola

březen 2014, JIP IHOK FN Brno

* chemoterapeutika

SBORNÍČEK TRUDNÝCH VERŠŮ

ELEKTRONICKY VYDÁN AUTOREM 28. 12. 2014

OMLUVA:

VŠEM, JEJICHŽ STUDIUM JE MNOHEM NÁROČNĚJŠÍ NEŽ MÉ A VŠEM, KTEŘÍ NAROZDÍL ODE MĚ OPRAVDU TRPÍ,

ZMÍNĚNÝM BÁSNÍKŮM IN MEMORIAM A VŠEM SOUČASNÝM POEZIEMILOVNÝM LIDEM, KTEŘÍ JÍ NAROZDÍL ODE MĚ ROZUMĚJÍ