Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 6 9 0 6 0

N a k l a d a t e l s t v í L i b r i , P r a h a � � � �

MaďarskoR I C H A R D P R A Ž Á K

S t r u č n á h i s t o r i e s t á t ů

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 6 9 0 6 0

Kniha vychází za podpory firmy Anopress IT, a. s., která kníž-ky Ediční řady Stručná historie států nabízí v elektronické po-době v rámci vědomostních databází.

© Prof. PhDr. Richard Pražák, ����© Libri, ����

ISBN �–�–���–

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 6 9 0 6 0

Obsah

Uhry a Maďarsko Od Álmose k Arpádovcům �

Původ Maďarů a obsazení vlasti �Christianissimus rex Stephanus ��Mezi Říší, Římem a Byzancí ��Neklidná léta ��Kultura raného středověku ��

Za vlády cizích dynastií ��Anjouovci ��Od Zikmunda Lucemburského po Ladislava

Pohrobka � Matyáš Korvín ��Cestou k Moháči �Středověká kultura a rozvoj humanismu (od poloviny ��. století do roku ����) ��

Mezi rakouským orlem a tureckým půlměsícem ��Rozpad Uher na tři části ��Uherští stavové mezi Habsburky a Turky �Zapadající půlměsíc �Za vlast a svobodu �Kultura za reformace, renesance a baroka �

Od szatmárského míru do smrti Josefa II. Za císaře Karla VI. Za vlády osvícenského absolutismu ��Kultura v �. století ��

Ve stínu Svaté aliance �Po Velké francouzské revoluci �Za vlády kabinetního absolutismu ��Maďarské reformní hnutí ��Národní obrození a kulturní vývoj od konce �. století

do roku � ��Od revoluce k vyrovnání ��

Maďarská revoluce � – � ��Na prahu rakousko-uherského vyrovnání �Zrod a stabilizace dualismu

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 6 9 0 6 0

Krize dualismu �Za �. světové války �Kulturní vývoj, věda a školství �

Od Trianonu do konce �. světové války ��Ve víru revolucí a za tzv. Bethlenovy éry ��Cestou ke �. světové válce ��Po boku Osy ��Kultura, věda a školství ��

Na cestě k současnosti ���Ve východním bloku do roku ���� ���Na cestě reforem k obnově demokracie a svobody ���Směr Evropská unie ���Kultura, školství a věda po �. světové válce ���

Česko-maďarské vztahy �� Encyklopedické heslo ���Doporučená literatura ��Přehled hlav státu ��

Maďarská velkoknížata ��Uherští králové ��Hlavy maďarského státu ���Ministerští předsedové Uher ���Ministerští předsedové Maďarska ���

Rady a doporučení pro české turisty ���Zastupitelské úřady ���Důležitá telefonní čísla ���Adresy a telefony organizací Svazu Maďarů v Čechách

a na Moravě ��Zajímavé webové stránky ��Jazyková první pomoc ���Seznam zkratek � �

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 6 9 0 6 0

Uhry a Maďarsko

Mezinárodní označení Maďarů – Ungar, Hungarian, Hongrois atd. – pochází z bulharsko-tureckého slova onogur. Onogur-ské kmeny, mezi nimi i Maďaři, se objevují kolem roku �� v Černomoří v blízkosti Azovského jezera v oblasti tzv. Meo-tisu. K tomu místu se váže pověst o zázračném jelenovi, kte-rý zavedl předky Hunů a Maďarů Hunora a Magora, zrozené z člověka Menróta a laně Enech, do oblasti Meotisu. Odtud se pak vypravili do země Belár ( jde o ekvivalent pro slovo Bul-har), uloupili tam dcery alanského knížete Duly a zplodili s ni-mi potomstvo, z něhož pocházejí Hunové i Maďaři. Ještě starší je pověst o původu knížete Maďarů Álmose. Podle této pověs-ti byl Álmos synem Emese, podle jedné verze obtěžkané ve snu orlem, podle jiné božstvem v podobě jestřába.

Na základě těchto pověstí se v raně středověkém evrop-ském dějepisectví již v �. století objevuje teorie o hunsko-ma-ďarském příbuzenství. Latinské označení Uhrů (Maďarů) Un-gari, Hungari bylo v Evropě ��. století již běžným označením obyvatel uherského státu. Uhry (Ungaria, Hungaria) vznikly jako raně středověký stát na křesťanských základech v době vlády krále Štěpána I. (vládl od �� a jako král ����–�) a svato-štěpánská myšlenka byla základní ideou nejen středověkých, ale i novověkých Uher až do první poloviny ��. století. Šlo o nadnárodní koncepci uherského státu (podle starší termino-logie zemí Svatoštěpánské koruny), jehož vládnoucí vrstva se utvářela z představitelů nejrůznějších etnik (Maďarů, Němců, Slovanů), a proto také feudální národ uherský (natio hunga-rica) neměl národnostní, nýbrž stavovský základ. K uherské-mu státu náležely jak Horní Uhry (Slovensko a Podkarpatská Rus), tak i Dolní Uhry (maďarská oblast historických Uher), ale také Chorvatsko a další oblasti.

Nová koncepce uherského politického národa v pojetí ma-ďarského reformního hnutí ve �. letech ��. století ztotožni-la uherství s maďarstvím a zdůrazňovala společná občanská práva obyvatelů Uher na úkor jejich práv národnostních a ja-zykových. Z této koncepce vyvozovali Maďaři svůj nárok na

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

�

dominantní postavení v Uhrách. To narazilo na rozhodný od-por nemaďarských národů Uher. Rozpor v té věci vedl k vy-ostření národnostní otázky v Uhrách za maďarské revoluce let � – � i v období dualismu po roce �� a v konečné fázi pak i k rozpadu rakousko-uherské monarchie v roce ���. Teh-dy vzniká z maďarského jádra Uher nový stát Maďarsko, za-tímco Slováci a Rusíni se připojují k Československu, sedmi-hradští Rumuni k Rumunsku a Srbové a Chorvati ke Království SHS, pozdější Jugoslávii. Historické Uhry (Uhersko), zahrnu-jící kromě čistě maďarských oblastí dnešní Slovensko, Podkar-patskou Rus, Vojvodinu a v širším měřítku také Chorvatsko a Sedmihradsko, se stávají minulostí. Uhry jsou tak synony-mem pro méně časté Uhersko.

Jméno Maďar pochází z kmenového názvu Maďarů Megyer. Slova Maďar a maďarský vyjadřují etnické pojmy, kdežto Uher a uherský označují obyvatele historických Uher bez národ-nostního rozlišení. Také Uhry a Maďarsko si nelze plést. Jsou to dva na sebe navazující státy, které vznikly v různém historic-kém údobí a na různých základech. Uhry byly vždy mnohoná-rodnostním státem, Maďarsko je v podstatě národním státem maďarským s minimálním počtem členů nemaďarských ná-rodností (z ��,� milionu obyvatel dnešního Maďarska se hlásí k maďarské národnosti ��,�� %). Maďarsko je ovšem hlavním nástupnickým státem Uher, a dějiny Maďarska jsou proto čas-to chápány jako dějiny historických Uher včetně jejich pokra-čování v dějinách Maďarska jako samostatného státu vzniklé-ho po rozpadu Rakouska-Uherska. V tomto případě je ovšem důraz kladen na dějiny Maďarů jako dominantního národa jak v rámci Uher, tak i poté vlastního Maďarska.

Uhry a Maďarsko

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 6 9 0 6 0

Od Álmose k Arpádovcům

Původ Maďarů a obsazení vlasti

Kolébkou Maďarů je soutok řek Kámy a Bělaji v povodí Volhy na prahu Uralu. Maďaři náleželi v rámci uralo-altajské jazyko-vé větve k rodině národů ugrofinských, kam patří i Finové, Es-tonci, Komi-Zyrjané, Udmurti a další. Nejbližšími příbuznými Maďarů jsou malé uralské národy Vogulové a Ostjaci. Zatím-co část Maďarů zůstala ve svých původních sídlech a později splynula s říší volžských Bulharů, většina se vydala na pochod směrem na jih a později na západ. Maďarský kmenový svaz ug-rofinského původu se na své pouti z uralské pravlasti do kar-patské kotliny stal v �. – �. století postupně součástí různých říší nomádů většinou turko-chazarského společenství. Po Meotisu (�. století) přicházejí v první polovině . století hlavní voje Ma-ďarů do oblasti Levedie, jejíž jádro leželo na území východně od Donu. Právě v Levedii se prý narodil roku �� kníže Álmos, kdežto narození jeho syna Arpáda se klade k roku �. Levedie se zdá totožná se zemí Dentumoger, připomínanou v Anony-mově kronice Gesta Hungarorum z počátku ��. sto letí. Pojem Dentumoger bývá objasňován jako území Maďarů při řece Do-nu podle tureckého názvu této řeky Dentü, jenž pochází patr-ně od Pečeněhů. Zde se stali Maďaři součástí rozsáhlé Chazar-ské říše a před polovinou �. století se posunuli dále na západ směrem k Dněpru do oblasti tzv. Etelközu (Meziříčí).

Příchod Maďarů do karpatské kotliny nebyl jednorázovým aktem. Na konci roku � či počátkem roku �� bojovali Ma-ďaři na straně byzantského císaře Lva VI. proti bulharskému caru Simeonovi. Ten si zase získal za spojence Pečeněhy, kte-ří vyhnali Maďary z Etelközu, a donutili je tak hledat nová síd-la na západě. Ještě roku �� prošly přední voje Maďarů Ve-reckým průsmykem a o rok později se usadily v Potisí. Na přelomu �. a ��. století Maďaři střídavě podporovali Bavory a Moravany v jejich vzájemných střetnutích, avšak jejich hlavní síly, nomádští pastevci s rodinami a stády, tehdy stále ještě po-bývaly v širokém pruhu lesů a stepí na jih od Volyně.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 6 9 0 6 0

��

Situace se změnila teprve v roce �� . V tomto roce byl při jednání v Bavorsku zákeřně zavražděn „král Maďarů“ Kusal. Byl to zřejmě velkokníže (kündü) Kursán, který spolu s vo-jenským náčelníkem (gyulou) Arpádem vládl Maďarům. Po-té prošly Vereckým průsmykem také hlavní maďarské oddí-ly; část z nich pak vyvrátila v letech ���–��� i Velkou Moravu. Maďaři obsadili celou dunajskou nížinu, kde v roce �� umí-rá i jejich legendární vůdce Arpád, zakladatel arpádovské dy-nastie.

Příchod Maďarů do dunajské nížiny pokládal František Pa-lacký za osudovou pohromu pro celý svět slovanský, podle ji-ných historiků však Maďaři utvořili hráz proti útokům Germá-nů na Slovany. Dnes nás žádné z těchto ryze nacionalistických vysvětlení neuspokojuje. Divocí a málo civilizovaní Maďaři by-li ještě více než půl století hrozbou pro celou Evropu, podnika-li loupeživé výpravy do Itálie, Německa i Francie. Až po drtivé porážce německým císařem Otou I. a českým knížetem Bole-slavem I. v bitvě u Lechu roku ��� a krátce poté i od Byzance u Adrianopole roku �� byli přinuceni se usadit a záhy se za-členili jako plnoprávní členové do rodiny evropských křesťan-ských národů.

Christianissimus rex Stephanus

Historickým předělem v dějinách Maďarů po jejich příchodu do dunajské nížiny bylo přijetí křesťanství. Christianizace Uher se datuje od poloviny ��. století. Tehdy s maďarským kníže-tem Gyulou-Prokujem (ovládal území pozdějšího Sedmihrad-ska), který byl pokřtěn v Byzanci, přichází na území tzv. čer-ných Maďarů na jihovýchodním pomezí dnešního Maďarska s Rumunskem a Srbskem „turecký“ misijní biskup, bazilián Hie-rotheos. Ten pokřtil i Gyulovu dceru Saroltu, pozdější manžel-ku maďarského knížete Gejzy, jehož křest byl dílem misijního biskupa Bruna-Prunwalda ze Sankt Galen. Stalo se tak o Veli-konocích roku ��.

Svůj úmysl dát se pokřtít sdělil kníže Gejza po svém ná-stupu na uherský trůn na podzim roku �� německému císaři Otovi I., patrně krátce po narození nejstaršího syna Vajka. Ten pak přijal při křtu jméno Štěpán podle prvomučedníka Štěpá-

Od Álmose k Arpádovcům

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 6 9 0 6 0

��

na. Na jeho počest vybudoval Gejza na svém sídle v Ostřiho-mi hradní kapli, v níž došlo zřejmě ke křtu Štěpána i Gejzy. Ve snaze zabránit vleklým bojům s bavorským vévodstvím, které tehdy ovládalo území dnešního Rakouska, a upevnit západní hranice, oženil Gejza roku ��� svého syna Štěpána s Gizelou, dcerou zemřelého vévody Jindřicha Bavorského. Byl to sku-tečně státnický tah, stejně tak jako christianizační mise sv. Voj-těcha a jeho druhů v Gejzově říši v závěru jeho vlády, která upevnila křesťanské základy uherského státu v duchu otonské renesance – k hlavním cílům císařů totiž patřila snaha o pevné přimknutí se českých zemí, Polska a Uher ke křesťanské střed-ní Evropě.

Po Gejzově smrti a svém nástupu na knížecí stolec se střetl Štěpán v roce �� se svým příbuzným Koppányem. Ten své as-pirace opíral o tzv. leviratus, tedy nárok nejstaršího mužského příbuzného na ovdovělou manželku zemřelého knížete, a tím i na vládu po něm, uplatňovaný ještě v kmenové pospolitosti. Štěpán naopak vycházel ve svém nároku na trůn ze zásady pr-vorozenství (tzv. primogenitury) jako zákonný dědic a prvoro-zený syn knížete Gejzy. Šlo tedy v podstatě o souboj mezi starší pohanskou ideologií a křesťanstvím. S pomocí bavorských rytí-řů z doprovodu své ženy Gizely Štěpán odbojného Koppánye porazil a jeho území – vévodství Somogy – připojil ke své říši.

Své postavení Štěpán dále upevnil, když v roce ���� přijal od papeže Silvestra II. královskou korunu. Z Říma mu ji při-vezl pannonhalmský opat Anastasius, který přišel do Uher z břevnovského kláštera spolu s misií sv. Vojtěcha. Na přelomu ��. a ��. století vytvořil Štěpán v Uhrách křesťanskou církev-ní organizaci, která kromě řady biskupství a benediktinských opatství zahrnovala v roce ���� i arcibiskupství ostřihomské, zasvěcené sv. Vojtěchovi (tj. sv. Adalbertovi, odtud i jméno Béla) a sv. Vítovi. Spolu s konstituováním křesťanské církev-ní organizace se Štěpán snažil překonat odstředivé síly uvnitř Uher. Již na počátku ��. století pak porazil ve východních ob-lastech Sedmihradska a Uher svého strýce z matčiny strany Gyulu-Prokuje i vládce území mezi řekami Maruší a Temešem Ajtonye -Achtuma. Po úspěšných bojích s polským panovní-kem Boleslavem Chrabrým i s Pečeněhy odrazil Štěpán v roce ���� také vpád německého císaře Konráda II. do Uher.

Christ ianiss imus rex Stephanus

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 6 9 0 6 0

��

Přestože Štěpán musel značnou část svého života strávit ve vojenských taženích proti domácím i zahraničním protivní-kům, byl to v podstatě panovník mírumilovný, který se snažil všestranně upevňovat svou říši. Zavedl župní systém s župními hrady jako středisky oblastní správy (obdoba hradského sys-tému v přemyslovských Čechách), podporoval zahraniční ko-lonizaci i obchod a svůj stát budoval jako nadnárodní organi-zaci. Držel se zásady, že „království jediného jazyka a jediného mravu je slabé a křehké“, jak se uvádí v nejstarší uherské lite-rární památce, latinské Libellus sancti Stepahani regis de in-stitutione morum ad Emericum ducem (Knížka mravních na-učení svatého krále Štěpána kralevici Imrichovi) z let ����–��.

Štěpán se také zasloužil o rozvoj raně středověkého uher-ského zákonodárství. První kniha Štěpánových zákonů vznikla na počátku jeho vlády, asi krátce po roce ����, a zabezpečuje zejména královu ochranu církve a svobodné disponování sou-kromým majetkem. Druhá kniha Štěpánových zákonů, prů-běžně zpracovávaná po celou dobu jeho vlády a dokončená až ve ��. letech ��. století, přesněji vymezuje jednotlivá ustano-vení trestního i civilního práva, především královu pravomoc ve všech oblastech státní správy. Štěpánovy zákony prozrazují znalost západoevropského zákonodárství, zejména Bavorské-ho zákoníku (Lex Bajuvarium).

Po tragické smrti jeho jediného syna, následníka trůnu Imricha (zemřel v roce ���� po zranění na lovu kanců), uči-nil Štěpán svým nástupcem synovce Petra Orseola, syna be-nátského dóžete. Král Štěpán zemřel ��. srpna ��� nedale-ko Ostřihomi, byl převezen do svého druhého sídla Stoličního Bělehradu (Székesfehérvár), kde žil od roku ���, a tam byl i pohřben. Z iniciativy uherského krále sv. Ladislava byl Ště-pán v tamní bazilice později slavnostně svatořečen společně s dalšími uherskými světci ��. století. U příležitosti Štěpánovy kanonizace poslal papež Řehoř VII. uherskému králi sv. La-dislavovi kanonizační list, v němž o svém vztahu k Štěpánovi napsal: „Já jsem náměstek apoštolů, on však je pravý apoš-tol.“ Tato slova se stala základem tradice o sv. Štěpánovi ja-ko o apoštolském králi Uher, pod jehož apoštolátem proběh-la nejen christianizace Uher, ale i ustavení raně středověkého křesťansky orientovaného státu. Svátek sv. Štěpána – ��. srp-

Od Álmose k Arpádovcům

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 6 9 0 6 0

��

na – se stal jedním z nejpamátnějších dnů maďarských dějin, trvale připomínajícím krále Štěpána jako skutečného zaklada-tele uherského státu.

Mezi Říší, Římem a Byzancí

Po Štěpánově smrti se uherská politika rozvíjela po dlouhá desetiletí pod vlivem střetu zájmů Německé říše, papežství a Byzance. Jestliže za uherských králů Petra Orseola, Ondře-je I. a jeho syna Šalamouna převládala německá orientace, za Gejzy I. a Ladislava I. sílil vliv Byzance a Říma. Nástupce Ště-pánův král-cizinec Petr Orseolo přišel o trůn v roce �� � jako oběť tzv. pohanského povstání, ovlivněného kacířským hnutím (bogomilismem). Tehdy zahynul i csanádský biskup Gellért, je-den z protagonistů první křesťanské éry v Uhrách. Vládu nad Uhrami pak získal Ondřej I. (�� �–��), který měl za manžel-ku Anastasii, dceru kyjevského velkoknížete Jaroslava Moud-rého. Pod jejím vlivem podporoval v Uhrách řecko-ortodoxní náboženství. Do benediktinsko-baziliánského kláštera na Vise-grádě přijal i slovanské mnichy ze Sázavy v čele se synovcem sv. Prokopa opatem Vítem po jejich vyhnání českým kníže-tem Spytihněvem. Po smrti Ondřeje a krátkodobé vládě je-ho mladšího bratra Bély propukl známý spor o uherský trůn mezi Ondřejovým synem Šalamounem a Bélovými syny Gej-zou a Ladislavem. Tento spor bývá interpretován jako střetnutí dvou principů, z nichž jeden představuje legitimitas (= zákon-né právo na základě primogenitury, o něž se opíral Šalamoun) a druhý idoneitas (= vhodnost, na kterou spoléhali Gejza a La-dislav). V roce ���� římskoněmecký císař Jindřich IV. dosadil na uherský trůn desetiletého snoubence své dcery Judity Ša-lamouna (����– ). Gejza a Ladislav s pomocí švagra (manže-la své sestry Eufemie), znojemského knížete Oty, však v bitvě u Mogyoródu � . března �� krále Šalamouna porazili. Je-ho nástupcem se stal nejprve Gejza I. (�� –) a později La-dislav I. (��–��). Papež Řehoř VII. podmínil uznání Gejzovy vlády jeho prohlášením o Uhrách jako o papežském lénu, což Gejza odmítl, a tak získal královskou korunu od byzantského císaře Michaela Dukase.

Gejzův nástupce, jeho mladší bratr Ladislav, se pokusil

Mezi Říš í , Římem a Byzancí

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

��

ještě více upevnit svou pozici. Obrátil se o pomoc ke šváb-skému vzdorokráli Rudolfovi (byl to zároveň nepřítel Šala-mounova tchána Jindřicha IV.) a požádal jej zároveň o ruku jeho dcery Adelhaidy. Tento Ladislavův krok schválil i papež Řehoř VII., který mu po sňatku s Adelhaidou v roce ��� udě-lil titul rex.

I po smrti Ladislavova tchána Rudolfa v roce ��� ochránily rozpory v Německé říši Ladislava před zásahem Jindřicha IV. do vnitřních záležitostí Uher. Když Šalamouna opustila i man-želka, císařova dcera Judita, byl jeho osud zpečetěn. Již roku ��� upevnil Ladislav svou pozici tím, že se souhlasem pape-že Řehoře VII. dal ve Stoličním Bělehradě slavnostně kanoni-zovat první uherské světce: Štěpána, Imricha, Svorada, Bene-dikta a Gellérta. Ladislav zároveň pokračoval i v zákonodárné činnosti krále Štěpána; v jeho zákonech se setkáme s tresty za čarodějnictví, cizoložství, pohanské oběti aj. Svou životní drá-hou získal Ladislav pověst světce a Ladislavův kult vedl kon-cem ��. století k jeho oficiálnímu uznání za svatého.

Ladislavovým nástupcem se stal Koloman (����–����), který přes svůj nevzhledný zevnějšek (hrbatý, koktavý, kulhavý a po-loslepý) byl mužem vynikajícího intelektu a jeho vláda přinesla vzdor dílčím záporům nebývalý rozkvět Uher. Kolem roku ���� vydal Koloman soubor zákonů, jimiž potvrdil královské dona-ce Štěpána I. a jeho nástupců, vymezil soudní pravomoc krále, palatina (zástupce panovníka při správě království) i jednotli-vých županů. Církevní osoby zprostil světské soudní pravomo-ci, upravil nově církevní předpisy a zavedl celibát. Za jeho vlády bylo dokončeno spojení Uher s Chorvatskem.

Příznačným rysem ��. století byl rostoucí vliv Byzance na uherské záležitosti i snaha uherských panovníků zasahovat aktivněji nejen v sousedních jihoslovanských oblastech, ale i v Haliči, na Ukrajině a v Rusku (tehdejší Kyjevské Rusi). Spor mezi králem Kolomanem a jeho mladším bratrem Álmosem, který skončil v roce ���� oslepením Álmose i jeho syna Bély, se promítl zejména do uherských dějin první poloviny ��. století. Také Kolomanův syn Štěpán II. (����–��) vedl expanzivní bal-kánskou politiku. Po jeho smrti se dostává na uherský trůn Ál-mosův syn Béla II. Slepý (����– �), který pokračoval v taženích na Balkán a v roce ���� odejmul Benátkám střední Dalmácii

Od Álmose k Arpádovcům

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 6 9 0 6 0

��

a město Split. Jako zeť srbského vévody Uroše I. obsadil i část srbské Bosny při řece Rama a přijal titul král Ramy.

Bélův syn Gejza II. (�� �–��) založil v roce �� � v Cikadoru v župě Tolna první cisterciácký klášter v Uhrách, kam povolal mnichy z rakouského Heiligenkreuzu. Navázal tím na iniciativu Štěpána II., který povolal do Uher premonstráty z francouzské-ho Prémontré a jejich první klášter v Uhrách založil ještě před rokem ���� ve Váradlőhegy nedaleko Varadína. Sňatek s dce-rou kyjevského velkoknížete Izjaslava Mstislaviče Eufrosinou však Gejzu zapletl v letech �� –�� do sporů mezi Rurikovci. Za tradiční oblast uherského vlivu pokládal Gejza II. také Ha-lič, a řadu let proto bojoval s protivníkem Izjaslava Mstislaviče s haličským knížetem Vladimírem Volodarevičem. Těmito vál-kami oslabil Gejza II. svou pozici proti Byzanci. Ta pak nechtě-la po Gejzově smrti uznat vládu jeho nezletilého syna Štěpána III. (����–�). Do sporů o nástupnictví uherského trůnu zasáhli také český král Vladislav I. a jeho syn Bedřich, kteří Štěpána III. podpořili. Ve sporu s Byzancí hledal Štěpán III. rovněž spoje-nectví s římskoněmeckým císařem Fridrichem I. Barbarossou. Tím se však dostal do konfliktu s papežem Alexandrem III., ne-boť Barbarossa podporoval vzdoropapeže.

Do obtížné situace se dostal v Byzanci i Štěpánův mladší bratr Béla. Původně byl ustanoven císařem Manuelem za ná-sledníka byzantského trůnu – což souviselo s císařovými plány na ovládnutí Uher. Po korunovaci Manuelova syna Alexia byl v roce ��� následnictví zbaven a bylo zrušeno i jeho zasnou-bení s císařovou dcerou Marií. Místo ní dostal za manželku „jen“ Manuelovu švagrovou Annu Chatillonskou, spřízněnou s předními francouzskými rody.

Po smrti Štěpána III. se Béla III. (���–��) pokusil udržet dobré vztahy jak s Byzancí, jíž pomáhal v bojích proti seldžuc-kým Turkům, tak i s papežem a císařem, jejichž slavnostní-mu smíru v Benátkách v srpnu �� bylo přítomno i poselstvo z Uher. Přátelský poměr udržoval Béla III. i s českým knížetem Soběslavem II., který byl jeho spojencem proti Rakušanům. Ti naopak podporovali ctižádostivého a po uherském trůnu ba-žícího mladšího Bélova bratra Gejzu.

Po smrti byzantského císaře Manuela Komnenose I. v zá-ří ��� zahájil Béla III. boj za znovupřipojení jihoslovanských

Mezi Říš í , Římem a Byzancí