UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI · 2011-04-20 · UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI...

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Katedra systematické teologie

Jana Smékalová

Nauka o hierarchii andělů podle díla „O nebeské hierarchii“

od Pseudodionýsia Areopagity a její následná recepce

Bakalářská práce

Vedoucí práce: Th.D. PhDr. ThLic. Štěpán Martin Filip

Obor: Náboţenství se zaměřením na vzdělávání a Český jazyk a literatura se

zaměřením na vzdělávání

OLOMOUC 2011

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouţila jsem přitom jen

uvedené prameny a literaturu.

V Olomouci dne 11. dubna 2011

-------------------------------

Jana Smékalová

Děkuji otci Th.D. PhDr. ThLic. Štěpánu M. Filipovi, za odborné, trpělivé a láskyplné

vedení práce, rovněţ mnohokrát děkuji všem těm, kteří věnovali svůj čas scanování knih a

grafickým úpravám této práce.

OBSAH

Předmluva .................................................................................................................................. 5

Úvod .......................................................................................................................................... 6

1 Andělé podle Písma a tradice ................................................................................................... 8

1. 1 Andělé podle Písma svatého ......................................................................................... 8

1. 2 Andělé v církvi a tradici .............................................................................................. 10

2 Pseudodionýsios Areopagita a jeho dílo ................................................................................. 14

2. 1 Dionýsiovo dílo a základní prvky jeho teologicko-filosofické koncepce ...................... 17

3 Dionýsiova hierarchická angelologie ..................................................................................... 19

3. 1 Analýza spisu O nebeské hierarchii ............................................................................. 24

4 Dionýsiova andělská nauka v následné recepci ...................................................................... 31

4. 1 Nauka o andělské hierarchii v díle sv. Tomáše Akvinského a pozdějších scholastiků .. 32

4. 2 O hierarchii padlých andělů ........................................................................................ 34

4. 3 Ke které hierarchii a kůrům náleţí andělé stráţní ........................................................ 35

4. 4 Učení o andělské hierarchii v pravoslavných církvích ................................................. 35

4. 5 Ţivot mnišský jako ţivot andělský .............................................................................. 37

Závěr ........................................................................................................................................ 39

Pouţitá literatura ...................................................................................................................... 42

5

Předmluva

Od dětství mám k andělům velkou lásku a úctu. Jsem si jistá, ţe mě v mém ţivotě Pán

jejich prostřednictvím kaţdý den vytrhuje z nesčetných nebezpečí. Jakoţto nevidomá zakouším

jejich praktickou pomoc kaţdou chvíli; velmi často někde bloudím, nebo jen přecházím rušnou

silnici, a co teprve při jízdě na lyţích a lezení po skalách. Uţ delší čas jsem pročítala kníţky

andělům věnované s touhou poznat tyto dobré přátele a přímluvce hlouběji. To byl tedy hlavní

motiv, proč jsem si zvolila téma andělé. Chtěla jsem, aby se i skrze bakalářskou práci rozvíjela

má víra a aby všechen čas věnovaný načítání a psaní mohl být zároveň modlitbou. Nejvíc úţasu

ve mně vzbudila kapitola Ţivot mnišský jako ţivot andělský a dále vnímání andělské hierarchie

ve východní tradici. I kdyţ se mi zpočátku zdálo pro strach z nedostatku digitalizovaných knih a

z mé vlastní neschopnosti skoro nereálné tento cíl uskutečnit, přesvědčila jsem se, ţe u Boha

není nic nemoţného (Lk 1,37) a ţe čím zřejmější je naše vlastní slabost, tím více se na nás

projeví Jeho síla a dobrota (1 Kor 12,9).

6

Úvod

Existence andělů, duchových netělesných bytostí, je pevnou součástí naší víry. Hlavním

zdrojem poznání andělů je Boţí zjevení, nakolik je předáváno Písmem a tradicí a střeţeno a

vykládáno učitelským úřadem církve. V průběhu dějin křesťanství vznikala o andělech

nejrůznější teologická díla. V této práci se chceme zaměřit na specifické hledisko, jímţ je

hierarchie andělů v díle Pseudodionýsia Areopagity a v následné recepci. Naše specializace

ovšem není výlučná, takţe se pokusíme sledovat i další zajímavé aspekty angelologie a

přihlédneme téţ k ostatním autorům.

Nyní se dostáváme ke struktuře této práce:

První dvě kapitoly budou mít spíše propedeutický charakter: v první vyjdeme

z Katechismu katolické církve a podáme ve stručnosti nauku o andělech podle Písma svatého a

tradice. Zaměříme se téţ na angelologii koncilů a nauku církve. Následující kapitola bude

úvodem k filosofii a teologii Pseudodionýsia Areopagity, přičemţ nás bude zajímat osobnost,

myšlení a téţ všechny spisy tohoto novoplatónského autora s výjimkou spisu „O nebeské

hierarchii“, jemuţ se podrobně věnujeme na jiných místech.

V třetí kapitole, která bude jádrem celé práce, budeme sledovat nejprve teoretické učení

o Pseudodionýsiově hierarchické angelologii a jeho pramenech, poté se pokusíme provést

analýzu a shrnout klíčové body jednotlivých kapitol samotného díla „O nebeské hierarchii“. Ve

čtvrté kapitole vyjdeme z publikace „Archanděl Michael, dynamický obhájce ţivota“ a

pojednáme o andělské hierarchii v následujícím vývoji. Budeme zkoumat, nakolik byla

Pseudodionýsiova nauka přijímána a zmíníme téţ odlišná pojetí andělských řádů Řehoře

Velikého a jiných otců. Dále budeme sledovat nauku Tomáše Akvinského o řádech andělů

padlých a ptát se, ke které hierarchii náleţí andělé stráţní. Také nás bude zajímat pojetí

nebeských kůrů ve východní tradici a nakonec se zastavíme u malého praktického pojednání

kardinála Špidlíka, v němţ je ţivot andělský ztotoţňován s ţivotem mnišským. Práci uzavřeme

výkladem o povaze jednotlivých andělských kůrů z díla „Katolická věrouka“ profesora Josefa

Pospíšila, kde je systematicky shrnuta celá námi promýšlená nauka.

Mám k dispozici pouze knihy v digitální podobě nebo části nascanovaných knih, u nichţ

většinou ve verzích pro mě dostupných chybí bibliografie, mnohdy ani nesedí číslování stran.

7

Uvádím tedy mnohé citace pouze s odkazem na nejbliţší poznámku a bez uvedení čísla strany,

protoţe jakékoli jiné citace by byly matoucí.

8

1 Andělé podle Písma a tradice

Svědectví Písma i jednomyslnost tradice nám jasně ukazují, ţe existence duchových,

netělesných bytostí, které Písmo nazývá anděly, je pravda víry.1 Vyznání víry

IV. Lateránského koncilu tvrdí, ţe Bůh „na samém počátku času stvořil z ničeho obojí řád

stvoření, duchový i tělesný, to je anděly i pozemský svět; potom člověka, který se jaksi podílí

na obojím, protoţe je sloţen z duše a těla“.2 Slovo anděl pochází z řeckého angelos, coţ

překládáme jako posel, v Písmu se však setkáváme i s jinými pojmenováními, jako synové Boţí

(Job 1,6); duchové (Ţid 1,14); nebeské vojsko (2 Ezd 9,6); svatí (Dan 8,13).3 Jsou to čistě duchové

bytosti, osobní a nesmrtelné, jeţ mají rozum a vůli.

1. 1 Andělé podle Písma svatého

O existenci andělů vypovídá celé Písmo svaté, popírat je by znamenalo „roztrhat kaţdou

druhou stránku Bible“.4 Jejich tajemná přítomnost prostupuje Biblí od knihy Genesis, kde

cherubové střeţí s plamenným mečem vstup do ráje,5 aţ po anděly, ohlašující v poslední knize

Písma konec času.6 Starý i Nový zákon nám dovoluje nahlédnout, ţe andělů je nesčetné

mnoţství (Gn 28,12; Dan 7,10; Mt 26,53; Zj 5,11). Andělé jsou osobové duchové bytosti, které

jsou svou přirozeností podřazeny Bohu, ale nadřazeny člověku. Jsou obyvateli nebe (Gn 21,17),

stojí u Boţího trůnu (Job 1,6) a neustále patří na tvář nebeského Otce (Mt 18, 10). Vykonávají

nejrůznější funkce u Boha i vůči stvoření. Jsou dvorem Nejvyššího, jehoţ obklopují a slouţí mu.

Ke stvoření přicházejí jako pomáhající nebo trestající poslové, Bůh je přiděluje jednotlivému

člověku nebo národu (Dan 10, 51) a často mají vlastní jméno (Michael, Gabriel, Rafael). Podle

Nového zákona archanděl Michael brání všeobecnou církev (Zj 12, 7), dokonce kaţdá jednotlivá

1 Překl. KOLÁČEK, J. Katechismus katolické církve (dále jen KKC). Kostelní vydří: Karmelitánské

nakladatelství, 1997, č. 328. 2 tamtéţ, č. 327. 3 VACANT, A., BAREILLE, G. a kol. Archanděl Michael, Dynamický obhájce života: Vhled do života

andělů (dále jen AM). Olomouc: Refugium, 2009. 4 HUBER, G. Můj anděl půjde před tebou. Praha: Zvon, 1996. 5 Gn 3,24. 6 Zj 10,5–6.

9

církevní obec je Bohem svěřena do zvláštní péče anděla (Zj 1,20). Andělé přicházejí na pomoc

samozřejmě i jednotlivým lidem (Gn 21,17; Tob 3,17n).7 Sám Kristus potvrzuje víru v anděly

stráţné (Mt 18, 10).

Od počátku dějin spásy andělé zdálky i zblízka hlásají Boţí spásu a pomáhají

při uskutečňování Boţích plánů. Starý zákon nám v mnoha případech ukazuje, jak andělé

zasahují, aby lidem zajistili přeţití nebo je přivedli na správnou cestu: anděl se zjeví před Hagar

a jejím synem Izmaelem, kdyţ na poušti zmírají ţízní, aby před nimi nechal vytrysknout pramen

vody (Gn 21,17–19). Další anděl zadrţuje Abrahamovu ruku, kdyţ se chystá probodnout

svého jediného syna spoutaného na oltáři (Gn 22,11). Jiný anděl se zjevuje zdeptanému proroku

Eliášovi a nabízí mu podpopelný chléb a láhev vody, aby v síle pokrmu mohl jít čtyřicet dní

a nocí aţ k Boţí hoře Chorebu (1 Král 19,5–8). Jákob pociťuje po celou dobu

svého pohnutého ţivota tak mocně přítomnost andělů, ţe kdyţ před smrtí ţehná svým

potomkům, vzdává Bohu chvály a ţádá o přímluvu anděla, jenţ jej chránil před veškerým zlem

(Gn 48,16). Bůh posílá svého anděla a vede po čtyřicet let svůj národ jeho prostřednictvím aţ

do Zaslíbené země (Ex 23,20–23).8 Andělé mnohokrát ohlašují narození (Sdc 13) a zvláštní

povolání (Sdc 6,11–24; Iz 6,6).

Výpovědi Nového zákona o andělech jsou ovlivněny pozdně ţidovským míněním, vcelku

jsou ale střízlivé. Jeţíš Kristus stojí po Boţí pravici jako povýšený nade všemi anděly, neboť

všechno bylo stvořeno skrze něho a pro něho (Kol 1,16), spasitelný Boţí úmysl poznávají skrze

církev (Ef 3,10), proto se na ně pohlíţí z hlediska sluţby Kristu a jeho učedníkům (Mt 4,11; Sk

5,19n).9 Benedikt XVI. ve své promluvě při první neděli postní říká: „Odňali bychom evangeliu

značnou část, kdybychom ponechali stranou tyto bytosti poslané Bohem, které nám zvěstují

jeho přítomnost mezi námi a jsou jejím znamením. Vzývejme je často, aby nás

podpořili v závazku následovat Jeţíše aţ ke ztotoţnění se s ním.“10

Celý ţivot Syna Boţího je

skutečně obklopen sluţbou a klaněním andělů. Kdyţ chce Otec uvést Prvorozeného do světa,

říká: „Ať se mu pokloní všichni andělé Boţí!“ (Ţid 1,16); jejich chvalozpěv při jeho narození

nepřestává znít v liturgii církve (Lk 2,14). Jsou pověřeni ochraňovat Jeţíšovo dětství (Mt 1,20;

2,13–19); obsluhovat jej na poušti (Mk 1,12) nebo mu dodávat sil ve smrtelné úzkosti (Lk

7 VACANT, A., BAREILLE, G. a kol. Archanděl Michael, Dynamický obhájce života: Vhled do života

andělů. Olomouc: Refugium, 2009. 8 HUBER, G. Můj anděl půjde před tebou. Praha: Zvon, 1996. 9 RAHNER, K., VORGRIMLER, H. Přehled teologie. Praha: Zvon, 1995. 10 Benedikt XVI. Promluva před Angelus, Pastorace: Delší texty [online]. 2009-03-1 [cit. 2011-04-10].

Andělé. Dostupné z

WWW: <http://www.pastorace.cz/index.php?typ=texty&sel_char=A&sel_tema=4&sel_podtema=12>.

10

22,43). Andělé také evangelizují, kdyţ oznamují světu radostnou zvěst o vtělení (Lk 2,8–14)

i zmrtvýchvstání (Mk 16,5–7). A při Kristovu návratu, který sami ohlásí, budou ve sluţbě

jeho soudu, kdy oddělí spravedlivé od zavrţených (Mt 25,31).11

Georges Huber ve svém zapálení obhajovat existenci andělů v dnešním světě napsal: „Z

pohledu katolické církve, o jejíţ výklad Bible se můţeme s jistotou opřít, andělé nejsou

ani jakousi blíţe nedefinovanou nebeskou drůbeţí, ani prchavými éterickými bytostmi, ani

neuchopitelnými entitami, ani čistými symboly. Jsou to stvoření skutečná, osobnosti obdařené

velkou mocí, ryzí duchové, kteří nabývají viditelné podoby, kdyţ se chtějí zjevit lidem,

a proto často vyvolávají pocity strachu nebo obdivu, jak to na mnoha místech dosvědčuje

i Písmo svaté.“12

1. 2 Andělé v církvi a tradici

Od narození aţ po hodinu smrti je kaţdý lidský ţivot obklopen přímluvou a ochranou

andělů, neboť, jak věříme, má kaţdý člověk u sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby

ho přivedl k věčnému ţivotu. Můţeme právem doufat, ţe má náš ţivot uţ zde na zemi podíl ve

víře na blaţeném společenství andělů i svatých sjednocených v Bohu.13

Celý ţivot církve se stejným způsobem těší tajemné pomoci nebeských duchů. Při kaţdé

liturgii se církev spojuje s anděly, aby se s nimi klaněla třikrát Svatému, vzývá je, aby

přenesli obětní dary na nebeský oltář. Při pohřebních obřadech zaznívá prosba: „Ať tě andělé

doprovázejí do ráje“ nebo můţeme zmínit Hymnus cherubínů z byzantské liturgie. Církev

jmenovitě slaví památku sv. Michaela, Gabriela a Rafaela a samozřejmě téţ anděly stráţné.

Téměř kaţdý večer vzývá v kompletáři lid svého Boha, aby k jeho ochraně poslal své svaté

anděly, kteří by čelili satanovým intrikám a dbali na Boţí pokoj ve všech příbytcích.14

Celou

svou podstatou jsou andělé duchové sluţební, v tom spočívá jejich důstojnost a svatost, ţe jsou

tak pravzorem dokonalého tvorstva a obrazem poslání církve.15

11

KKC, č. 333. 12 HUBER, G. Můj anděl půjde před tebou. Praha: Zvon, 1996.. 13 KKC, č. 336. 14HUBER, G. Můj anděl půjde před tebou. Praha: Zvon, 1996.. 15 SCHÖNBORN, CH. Pastorace [online]. 1998 [cit. 2011-02-10]. Anděl, Andělé. Dostupné z WWW:

<http://www.pastorace.cz/index.php?typ=texty&sel_char=A&sel_tema=4&sel_podtema=466&sel_text=84

4>.

11

Koncilních textů, které se vztahují k andělům, není mnoho, většina z nich formuluje

nauku církve, jiné naopak dávají místo námitkám. Vyznání víry vyhlášené na koncilu

v Niceji a obnovené r. 381 v Konstantinopoli hovoří proti názoru dualistů tím, ţe Otec je

stvořitel všeho viditelného i neviditelného. Mezi neviditelné věci nepochybně patří i andělé,

takţe tyto formulace stanovily jasně víru církve ve stvoření andělů a jejich podřízenost Synu.16

Na Třetím konstantinopolském koncilu se projednávala přirozenost andělů a jejich nesmrtelnost.

Sv. Sofronius píše, ţe věčná blaţenost dobrých andělů není dána jejich přirozeností, ale je darem

Boţí milosti.17

Na Druhém nicejském koncilu z r. 787 se projednávala otázka, zdali je moţné

zhotovovat a uctívat obrazy andělů, kdyţ jsou to netělesné duchové bytosti. Otcové odpovídají,

ţe v pravdě netělesný a bez ohraničení je jen Bůh, andělé proto nemohou být zcela netělesní

a neviditelní; nejsou sice sloţeni z hmotných ţivlů ani nemají hmotné tělo, ale v porovnání

s Bohem mají jakoby jemná, „ohňová“ těla a vyskytují se na konkrétním místě, proto není

hříchem zpodobovat je a uctívat je jako duchové bytosti a sluţebníky ţivého Boha.

Později římská synoda i koncil v Cáchách zakázaly vymýšlet andělská jména a uctívat v Písmu

se nevyskytující anděly, protoţe se tímto způsobem mohou vzývat démoni. Na Čtvrtém

lateránském koncilu otcové potvrzují, ţe všechny duchové i tělesné bytosti mají za stvořitele

stejného Boha, jenţ je učinil z ničeho. Bůh učinil duchová i tělesná stvoření na počátku času

ještě před člověkem, takţe ţádný tvor není od celé věčnosti. Tento dekret obnovil a doplnil První

vatikánský koncil v konstituci Dei Filius, který definoval toto: „Svět a všechny věci v něm

obsaţené, duchové i hmotné, byly Bohem učiněny z ničeho, a to v celosti své substance.“18

Stvoření andělů je tedy dogmatem víry. Andělé jsou duchové bez těla, neboť jsou

určeni jako stvoření odlišná od hmotných těl i od člověka, nicméně naprostá duchovost andělů

není dogmatem naší víry. Ohledně času stvoření andělů dokumenty prohlašují,

ţe byli stvořeni před člověkem, na počátku času a ţe tomu bylo nedlouho před stvořením těl,

nebylo-li to současně. Partikulární sněmy 19. století připomínaly nauku Tridentského koncilu

o andělech stráţných a doporučovaly jejich uctívání. Pravda, ţe kaţdému člověku je přidělen

zvláštní anděl, aby jej střeţil, je doplňkovým učením církve. Dalším od počátku věřeným

doplňkovým učením je skutečnost, ţe si andělé nejsou v hodnosti rovni, ale jsou

mezi nimi vyšší a niţší. Jako shrnutí všeho jiţ napsaného uvádíme, ţe na anděly musí být

16 VACANT, A., BAREILLE, G. a kol. Archanděl Michael, Dynamický obhájce života: Vhled do života

andělů. Olomouc: Refugium, 2009. (dále jen AM) 17 In AM, pozn. 939. 18 AM.

12

uplatňována nauka církve o stvoření i o úctě k svatým a jejich obrazům, neboť andělé vytvářejí

spolu se svatými církev vítěznou.19

Přestoţe počet devíti kůrů andělských není pravdou, která by náleţela k formálním

článkům víry, Boţí slovo nás o rozčlenění andělů do různých tříd či chórů ujišťuje zřetelně.

Písmo sice neuvádí všech devět kůrů najednou, ale na různých místech jedná výslovně buď

o jednom, nebo o několika těchto kůrech. Pokud shrneme všechna tato jména, „pak

nemůţe býti pochybnosti, ţe kůrův andělských, není-li více, jest aspoň devět“.20

O cherubech

se hovoří jiţ v Gn 3,24, prorok Izaiáš v 6,2–6 píše o Serafech, v Jud 9 je zmínka o archandělech

a konečně apoštol Pavel v Kol 1,16 a Ef 1,21 učí o vládách, panstvech, mocnostech, silách

a trůnech.21

Hned od počátku vidíme velikou různost v pojmenování nesčetných nebeských duchů,

Písmo ani tradice se však jasně k této odlišnosti v pojmenování nevyjadřuje. Mnoho svatých otců

přiznává v této věci svou nevědomost. Například sv. Augustin napsal Orosiovi: „Ţe jsou v

nebi stolce, panstva, mocnosti, v to věřím pevně; ţe jsou mezi sebou rozdílné, o tom bych nemohl

mít nejmenší pochybnost; ale kdybych měl říci, co jsou a v čem se liší, i kdybyste mnou měl

pohrdat, mnou, kterého máte za velkého učitele, přiznávám, ţe o tom nic nevím.“22

Někteří svatí

otcové vidí v rozdílnosti pojmenování jen rozdílnost funkcí, zatímco jiní věří, ţe se do něho promítá

i rozdílnost přirozenosti. Stejně jako mezi lidmi je stupnice důstojnosti, která se zakládá

na rozdílnosti jejich prací, tak i mezi anděly jsou různé stupně, ale přesto všichni stále zůstávají ve své

důstojnosti andělů.23

Kassián potvrzuje, ţe různost pojmenování andělů má své váţné opodstatnění, je

totiţ výrazem sluţby, zásluhy nebo hodnosti.24

Otázka počtu andělských řádů a jejich místa v nebeské

hierarchii zůstala v prvních čtyřech staletích nedořešená. Kdyţ vezmeme dvojí výčet sv. Pavla v Ef 1,21

a Kol 1,16, kde uvádí nebeské trůny, panstva, vlády, mocnosti a síly, a připočteme k nim ještě anděly s

archanděly, dojdeme k počtu sedmi řádů. Většina otců si však myslela, ţe Pavlův výčet je neúplný

a doplňovala do něj ještě cheruby a serafy. Jeroným se domnívá, ţe kromě zmiňovaných, z ţidovských

tradic převzatých jmen jsou ještě i jiná jména rozličných sluţeb, která nezná apoštol Pavel ani my,25

a proto se setkáváme s výčty aţ jedenácti andělských řádů (například sv. Řehoř Naziánský ke zmíněným

19 Tamtéţ. 20

POSPÍŠIL, J. Katolická věrouka, díl 3., O Bohu Stvořiteli: traktát spekulativně dogmatický (dále KV),

Velehrad: Cyrilometodějský tiskový spolek, 1923. 21 AM. 22 In AM, pozn. 227. 23 In AM, pozn. 239. 24 In AM, pozn. 243. 25 In AM, pozn. 255.

13

devíti přidává ještě řád zářivosti a vznešenosti).26

Rozdíl v počtu vychází jednak z nejistoty otců, jednak

z názoru o dvojím pouţití pojmů, takţe titíţ nebeští duchové mohou být nazýváni zároveň

různými jmény, například Řehoř Nysský ztotoţnil cheruby a trůny, stejně tak serafy a síly.27

Mezi otci panuje nejistota rovněţ o místu, pořadí a postavení, které kaţdému řádu určit. Cyril

Jeruzalémský vysvětluje, ţe nebeští kůrové vidí Boha úměrně místu, které zaujímají.28

Postupně

se seznam odlehčuje o duchy, éony, vznešenosti, či vojska atd. Tento výčet Jana Zlatoústého

a Cyrila Jeruzalémského, kteří jej ukončili na počtu devíti, později převzal i Pseudodionýsios a Řehoř

Veliký; i kdyţ ještě prošel mnohými změnami ohledně míst přidělených jednotlivým andělským řádům,

nakonec tento počet zvítězil.

26 In AM, pozn. 261. 27 In AM, pozn. 265. 28 In AM, pozn. 276.

14

2 Pseudodionýsios Areopagita a jeho dílo

Pojednání O nebeské hierarchii vytváří spolu s deseti listy a třemi traktáty (O mystické

teologii, O církevní hierarchii a O boţských jménech) soubor, který je podle jejich

údajného autora, kněze Dionýsia, nazýván „Corpus dionysiacum“. O samotné postavě

tohoto učence, jehoţ myšlenky výrazně ovlivnily směřování řecké i latinské filosofie a teologie

v následujících staletích, dodnes víme s jistotou jen to, ţe pravděpodobně pocházel ze Sýrie

a ţe své dílo vytvořil nejdříve koncem pátého či počátkem šestého století. Toto časové vymezení

je prokazatelné z evidentního vlivu učení některých pozdních novoplatoniků, zejména Prokla

(-484) a Damaskia (-538), jeţ Dionýsios, téţ zvaný Pseudodionýsios, cituje. S jistotou víme,

ţe Pseudodionýsiovy spisy vznikly před r. 532–533, neboť v těch letech jiţ byly poprvé citovány

monofyzitou Sevériem Antiochijským při disputaci o Kristově

přirozenosti na konstantinopolském jednání. Uţ tehdy Sevériův odpůrce Hypatios zpochybňoval

pravé autorství kněze Dionýsia Areopagity, a tím i celou starobylost a pravost jeho spisů,

protoţe kdyby jeho dílo pocházelo z apoštolských dob a Dionýsios byl skutečně tím,

za koho se vydává, jistě by ho citovali jiţ dřívější církevní otcové, jako Ignác z Antiochie

nebo Cyril z Alexandrie. Kdyţ si však Dionýsia za svého vzali i protivníci monofyzitismu

a úspěšně reinterpretovali Dionýsiovu nauku o Kristově přirozenosti ve shodě s duchem vítězící

křesťanské ortodoxie, Hypatiovy námitky upadly v zapomnění a od té doby autenticitu

Dionýsiových spisů skoro tisíc let nikdo nezpochybňoval.29

V pozadí interpretace celého Pseudodionýsiova díla stojí právě otázka autorství, protoţe

působnost díla bývala spjata s jeho údajným jménem. Hned po objevení Pseudodionýsiových

spisů byl totiţ autor ztotoţněn s učedníkem svatého Pavla, kterého ve 4. století

povaţovali za prvního aténského biskupa; ve Sk 17, 19–34 se dočteme, ţe apoštol kázal

na aténském Areopágu, kde jeho slovům uvěřil a přidal se k němu také Dionýsios.

Pseudodionýsios nám ve svých spisech podává dostatek záminek, abychom

byli nakloněni tomuto uvěřit. Prohlašuje se za Pavlova učedníka, dokonce ve své VII. epištole

tvrdí, ţe byl svědkem zatmění slunce v den Jeţíšova ukřiţování a ţe se účastnil pohřbu Matky

29

KOUDELKA, M. in Nauka o pozitivní a negativní teologii v Dionýsiových Listech a Mystické teologii:

Úvodní studie, Praha: Oikúmené, 2005.

15

Boţí. Své spisy adresuje nejrůznějším novozákonním postavám (Gaius, Timotej nebo dokonce

svatý Jan evangelista či Polykarp ze Smyrny, který ţil ve druhém století).30

Kolem Dionýsiova jména se začaly dokonce vytvářet legendy. Dionýsios byl podle nich

prvním paříţským biskupem, který zemřel asi r. 110 mučednickou smrtí, a severně od Paříţe mu

byla vybudována bazilika Saint-Denis.31

Na východě si jeho spisy získaly velikou úctu - odvolávají se na něj všichni pozdější

byzantští teologové a pod vlivem jeho nauky vznikla řada liturgických zvyků. Krásné komentáře

na jeho práce psal svatý Maxim Vyznavač. Ten nás ve svém úvodu ke spisu O mystické

teologii co moţná nejdůsledněji přesvědčuje o tom, ţe byl Dionýsios skutečně Pavlovým ţákem.

Ve svém rozhorlení proti těm, kteří pochybují o autenticitě Dionýsiových spisů, napsal:

„Další lidé pak tvrdí, ţe se nejedná o spisy tohoto světce, ale kohosi z ţijících po něm.

A to znamená, ţe jej nevyhnutelně povaţují za nezákonného opováţlivce, který si o sobě

vymýšlí takové věci jako ţe ţil ve stejné době jako apoštolové a psal listy těm, jejichţ

současníkem nebyl, takţe ve skutečnosti jim ani nic nepsal. … A vymyslet si a tvrdit, ţe byl

v době, kdy Kristus proţíval spasitelné utrpení, společně s Apoloniem v Heliopoli, kde

viděli a posuzovali zatmění slunce, to, ţe k němu tenkrát došlo navzdory přírodním zákonům

a byloneobyčejné, říkat o sobě, ţe byl přítomen tam, kde apoštolové vynášeli svaté ostatky svaté

Bohorodičky Marie, a uvádět slova Hirotea, svého učitele, která byla pronesena mezi dalšími

pohřebními promluvami, vymyslet si listy a slova, která se údajně obrací na učedníky apoštolů,

to vše by se dalo přece čekat jedině od člověka, trpícího chorobnou lţivostí.“32

V R. 827 poslal byzantský císař Michael II. Jako dar francouzskému králi Ludvíku

Poboţnému spolu s varhanami také manuskript Dionýsia Areopagity, tak se jeho dílo

dostalo na západ. První překlad do latiny pořizuje Hildin, opat z královského kláštera Saint-

Denis, tedy od svatého Dionýsia. Ten vyuţil starší legendy a ve svém spise „Utrpení

nejsvětějšího Dionýsia“ ztotoţnil Areopagitu s patronem svého kláštera, paříţským

mučedníkem.33

Daleko významnější latinský překlad pochází od Jana Eriugeny, který sepisuje

působivý komentář k Nebeské hierarchii, a téměř všechny významné osobnosti latinské

30

MEYENDORFF, J. Úvod do patristické literatury in PSEUDODIONÝSIOS AREOPAGITA, O mystické teologii,

Dibbuk 2008. 31 Tamtéţ. 32 MAXIM VYZNAVAČ, Úvod ke spisům svatého Dionýsia, in PSEUDODIONÝSIOS AREOPAGITA,

O mystické teologii, Dibbuk, 2008. 33 KOUDELKA, M. in O nebeské hierarchii (dále jen CH), Praha: Vyšehrad, 2009.

16

středověké filosofie byli jeho koncepcí ovlivněny.34

Eriugenova překladatelská práce však

obsahovala řadu chyb, které umoţňovaly mnoho různých výkladů, takţe kdyţ tento překlad

pouţíval Tomáš Akvinský, diametrálně se rozcházel s východními teology. 35

Pochybnosti o době sepsání Dionýsiových spisů znovu oţivil v polovině patnáctého

století kritický duch renesančních vzdělanců Laurentia Vally a Erasma Rotterdamského, kteří

vyloučili moţnost sepsání v prvním století. Důvodem k pochybování bylo objevení zjevných

anachronismů především z knihy O nebeské hierarchii, kde se popisují liturgické obřady typické

aţ pro páté nebo šesté století.36

Na konci devatenáctého století němečtí badatelé J. Stiglmayr a H.

Koch přesvědčivě prokázali Dionýsiovu závislost na novoplatonismu, zejména na Proklových

textech z pátého století. Dionýsios Areopagita tak definitivně ztratil záři apoštolského ţáka a je

od té doby nazýván Pseudodionýsiem Areopagitou.“37

Podle Meyndorffa existuje celá

řada hypotéz o osobnosti autora Corpus Dionysiacum. Byl vysloven názor, který se zakládá

na shodě jmen, ţe by se pod jménem Dionýsios mohl skrývat Dionýsios Alexandrijský ze třetího

století. Většina vědců se ale domnívá, ţe Pseudodionýsiovy spisy pocházejí z umírněných

monofyzitských kruhů v Sýrii. Moţná je autorem Severus? Nebo Petr Mong? Podle zatím

nejpřesvědčivější hypotézy Corpus dionysiacum napsal Petr Iberský, pocházející z Gruzie, kde

byl o Dionýsiovy spisy nevšední zájem, ukazuje se totiţ shodnost některých detailů

jeho ţivota s fakty známými z Pseudodionýsiova ţivota.38

Meyndorff dále k problematice

autorství píše, ţe je nanejvýš pravděpodobné, ţe Pseudodionýsiovy spisy jsou plánovaný

pseudoepigraf. Neměl v úmyslu uvádět své současníky do omylu, nedocenil však jejich

důvěřivost, ve které si nevšimli ani těch nejočividnějších rozporů (např. kdyţ v dopise Janu

Teologovi cituje právě jeho listy, nebo přebírá celé odstavce novoplatonských spisů). Je zřejmé,

ţe pouţil jméno Dionýsia Areopagity právě proto, aby dodal větší váţnost své apologetice, jejíţ

cíl spočíval ve sjednocení křesťanského systému s hierarchickým světem novoplatoniků.39

Badatelé první poloviny dvacátého století se tedy pokoušeli vymezit vztah novoplatonské

filosofie a křesťanské teologie v Dionýsiových spisech. Jedni vnímali Dionýsia jako ryzího

křesťana, jehoţ závislost na novoplatónských filosofech byla pouze vnějšková a týkala se jen

34 KOUDELKA, M. in CH. 35 MEYENDORFF, J. Úvod do patristické literatury in PSEUDODIONÝSIOS AREOPAGITA, O mystické

teologii, Dibbuk 2008. 36 MEYENDORFF, J. Úvod do patristické literatury in PSEUDODIONÝSIOS AREOPAGITA, O mystické

teologii, Dibbuk 2008. 37 KOUDELKA, M. in CH. 38 MEYENDORFF, J. Úvod do patristické literatury in PSEUDODIONÝSIOS AREOPAGITA, O mystické

teologii, Dibbuk 2008. 39 Tamtéţ.

17

všem společné terminologie, zatímco jiní jej povaţovali za novoplatonika, který „pouţívá

křesťanské učení jako háv, do něhoţ halí své novoplatonismu poplatné ideje“.40

Dionýsios byl

tak vnímán jako „kukaččí vejce“ novoplatonismu a část jeho učení bylo představeno západnímu

světu jako nebezpečné a cizí. V dnešní době převládá mínění, ţe Dionýsios harmonicky skloubil

novoplatónskou filosofii se svým křesťanským názorem a stal se tvůrcem jejich osobité syntézy,

křesťanského novoplatonismu. Dionýsios se nesmazatelně zapsal do dějin filosoficko-

teologického myšlení nejen svou stylizací do role Areopagity, ale i hloubkou a originalitou svých

myšlenek, v ţádném případě uţ není pojímán jako nesourodý prvek západní filosofické tradice,

naopak je jednou z osobností, která tuto tradici svým dílem a následným vlivem utvářela.41

2. 1 Dionýsiovo dílo a základní prvky jeho teologicko-filosofické

koncepce

Samotné Corpus Dionisiacum není zvlášť objemné dílo, ovšem mezi rozsahem

Dionýsiovy práce a jejím vlivem na teologii a filosofii můţeme vytyčit nepřímou úměru.

Pětistránkové pojednání O mystické teologii, v němţ se autor zabývá různými cestami

moţného poznání Boha a rozlišením teologií pozitivních a negativních, se stalo základním

kamenem středověké mystiky. Traktát O nebeské hierarchii pojednává o sestupu a návratu

boţského dobra skrze triadicky členěnou říši duchovních bytostí a je v něm vyloţena Dionýsiova

kosmologie. Pohledy na liturgickou mystiku, která se odráţí v triadicky rozčleněném

pozemském řádu, jsou vysloveny v díle O církevní hierarchii. Spis O boţských jménech je

exegezí Bohu dávaných jmen převzatých z Bible. Deset listů shrnuje a doplňuje myšlenky

vykládané v předešlých traktátech.42

Ve své nauce o poznání Boha vychází z učení Bazila Velikého, Řehoře Naziánského

a Řehoře z Nyssy a slaďuje křesťanskou a helénskou intuici ve dvou liniích: první je negativní

teologie, v níţ je Bůh nepoznatelný a neobsaţitelný a nelze jej nijak kladně definovat.

V pozitivní teologii vidíme, ţe Bůh není nepochopitelný sám o sobě, ale to je způsobeno pouze

omezeností naší přirozenosti, jeho transcendentalita je tedy jen relativní. Vykoupené, očištěné

a zboţštěné lidství je však schopno poznávat Boţí podstatu jen do té míry, nakolik se sám Bůh

40 KOUDELKA, M. in CH. 41 Tamtéţ. 42 Tamtéţ.

18

odhalí člověku.43

Dionýsios pouţívá Plotonovu terminologii a Boţí transcendentalitu překonává

na základě emanace,44

ale poněvadţ se Bůh nemůţe nikdy zmenšit, Boţí emanace jen podle

Dionýsia zvyšuje úplnost boţství. Cesta k Bohu se skládá ze dvou stupňů: očištění (katarze)

a vyjití ze sebe (extáze), které je nezbytné pro setkání s transcendentním Bohem, protoţe duše

zasaţená láskou k Bohu vychází ze sebe a směřuje k nedokonalému objektu svých tuţeb.45

Jinými slovy je Bůh pro Dionýsia nade vším vyvýšený, to odpovídá teologii negativní, a zároveň

je příčinou všeho jsoucího, a to zase odpovídá teologii pozitivní, ale oba přístupy k Bohu jsou

v jeho teologii pevně provázány.46

Dionýsiova teologická stavba je zbudována téţ na základech

novoplatónské triády (trvání – vycházení – návrat), pomocí níţ vysvětluje Boţí sdílení

jako „vycházení boţství, které následně umoţňuje všemu jsoucímu navracet se k Bohu

a opětovně se s Bohem sjednocovat“.47

Dionýsios ve své teologii sledoval apologetické cíle.

Podařilo se mu vysvětlit Písmo svaté v kategoriích a termínech, které byly dostupné tehdejšímu

světu. Jeho christologie je však podle Meyndorffa neobyčejně mlhavá. Vyhýbá se zmínkám

o vtělení i událostem ze Spasitelova ţivota a Dionýsiův Kristus dokonce není Spasitel, ale jen

„nejvyšší zjevení boţské přirozenosti, iniciátor a učitel“.48

Jeţíš se pak neodklání od řádu, který

sám zřídil lidem k uţívání, ale pokorně se podřizuje plánům svého Otce, takţe vtělení je jen

splnění jedné z funkcí nepohnutelné hierarchické struktury. 49

Jako největší přínos Dionýsiova díla pro svět středověkého myšlení označují

odborníci rozčlenění teologie na pozitivní a negativní, učení o symbolech a analogii,

hierarchické pojímání skutečnosti a samozřejmě jeho nauku o uspořádání andělského světa.

43 MEYENDORFF, J. Úvod do patristické literatury in PSEUDODIONÝSIOS AREOPAGITA, O mystické

teologii, Dibbuk 2008. 44 Emanace znamená tryskání všech věcí z boţské substance. Věci vytrysklé emanací jsou čím dále od

Boţského zdroje tím méně dokonalé (jako světelné paprsky). Emanatismus je v rozporu s absolutní

jednoduchostí a neproměnností Boţí a s naukou o stvoření. RAHNER, K., VORGRIMLER, H. Přehled teologie. Praha: Zvon, 1995. 45

MEYENDORFF, J. Úvod do patristické literatury in PSEUDODIONÝSIOS AREOPAGITA, O mystické

teologii, Dibbuk 2008. 46 DIONÝSIOS AREOPAGITA. Listy, O mystické teologii. Úvodní studie, Praha: Oikúmené, 2005. 47

KOUDELKA, M. in CH. 48 MEYENDORFF, J. Úvod do patristické literatury in PSEUDODIONÝSIOS AREOPAGITA, O mystické

teologii, Dibbuk 2008. 49 Tamtéţ.

19

3 Dionýsiova hierarchická angelologie

Slovo angelologie značí nauku o uspořádání nebeských bytostí a jejich samotné povaze.50

„První kruhy tady / kůr cherubínský jsou a serafický. / Tak pohotově sledují své řady, /

by Bohu se, jak mohou, podobaly, / a mohou tak, ţe vidí bez vší vady. / Ty druhé lásky, kolem

nichţ jeţ vzplály, / se Trůny boţí tváře nazývají, / a k prvé trojici se proto daly. / A věz,

ţe všichni tolik slasti mají, / co viděním svým mohou proniknouti / v pravdu, v níţ rozum ztiší

se a ztají. / Čímţ zjevno je, ţe blaha dosáhnouti / lze zřením, láskou ne, jeţ jasnozřivá / aţ jím

se stává na pozemské pouti; / za míru zření zásluhy pak mívá, / jeţ milost mu a dobrá vůle razí, /

a to tak dále stupňováno bývá. / Trojice druhá, která takto vzchází / a toto věkověčně jaro zdobí,

/kterémuţ noční Skopec nerve mlází, / Hosanna prozpěvuje kaţdé doby / písněmi třemi s melodií

trojí, / jeţ v řádu veselí se ztrojnásobí. / Tré bohyň v hierarchii té stojí: / nejprve Panstva,

za druhé pak síly, / co třetí řád se Mocnosti k nim pojí. / pak ve dvou předposledních plesech pílí

/ Kníţectva krouţící a Archandělé / a poslední kruh Andělé si sídlí. / Ty řády všechny vzhůru

hledí směle / a dolů podmaňují tak, ţe k Bohu / jsou taţeny i táhnou kůry celé. / Dionys tomu

zasvětil svou vlohu, / ţe tyto řády třídil v rozjímání / a tak je nazval, jak i já to mohu. / Od

něho Řehoř odlišné měl zdání, / aţ zrak kdyţ otevřel zde v tomto kraji, / sám sobě pousmát

se musil maní“.51

Těmito slovy přebásnil na počátku renesance Dionýsiovu nauku o nebeských

kůrech italský básník Dante Alighieri.

Dionýsios Areopagita byl a stále je povaţován za hlavní autoritu v oboru angelologie,

přesto se jeho vlastní přínos pro nauku o uspořádání nebeských bytostí nemůţe přeceňovat. On

sám nesmí být povaţován za zakladatele učení o vnějším uspořádání a samotné povaze

andělských jsoucen, neboť ve svém díle většinu myšlenek přebírá ze starší patristické tradice.

Origenes, Řehoř z Nyssy, Augustin nebo Jeroným a mnoho dalších nabízeli, co se týče

angelologie, daleko propracovanější pojetí. Samotné seřazení nebeských kůrů od serafů

po anděly je moţné nalézt uţ v učení Cyrila Jeruzalémského s jediným rozdílem, ţe uvádí

v určení pořadí na prvním místě serafy a aţ na druhém cheruby.52

Dionýsios jen jiţ devět

známých nebeských řádů uspořádal do tří triád: „První triádu nebeských intelektů dle něj tvoří

50 KOUDELKA, M. in CH. 51 ALIGHIERI, D. Božská Komedie - Ráj, s. 526–527 in CH. 52 Tamtéţ.

20

serafové, cherubové a trůny. Druhá trojice je sloţena z panstev, mocí a sil a třetí tvoří vlády,

archandělé a andělé.“53

Cílem nebeské hierarchie je moţnost stvoření co nejvíce se připodobnit

Bohu, uţ samotné slovo „hierarchie“ předpokládá dynamický pohyb stvoření směrem k Bohu.54

Skrze řády na vyšších stupních má kaţdý z těchto devíti kůrů otevřený přístup k Bohu,

proto se nebeské a pozemské světy prolínají, kaţdá triáda totiţ předává dolů určitý aspekt

boţství, ale to zůstává neumenšené. Pro křesťanskou tradici představuje Dionýsiova přesná

klasifikace značnou potíţ, protoţe starozákonní angelologie je komplikovaná a do rámce

Dionýsiova pojetí podle Meyndorffa zrovna dvakrát nezapadá. Například seraf je v knize

proroka Izaiáše bezprostřední Boţí posel, který se dotýká proroka, a naopak církev ctí

archanděla Michaela jako vůdce nebeského vojska, bojovníka se satanem a v některých

apokryfech je téměř přirovnáván k samému Bohu. Zato v Dionýsiově systému je řád archandělů

druhým nejniţším, avšak serafové stojí přímo v „předsíni“ Panovníka. Takţe Meyendorff, dle

našeho soudu dost subjektivně, hodnotí Dionýsiovu klasifikaci nebeských duchů jako

neodpovídající biblickým zjevením, a proto je prý „Jeho triády nutno prohlásit za svévolně

vymyšlenou konstrukci“.55

Například sv. Řehoř Palamas akceptuje Dionýsiovu klasifikaci pouze

pod podmínkou, ţe vtělení Krista toto prapočáteční uspořádání zrušilo; na znamení zrušení všech

těchto hierarchických hodností posílá Bůh s blahou zvěstí k Panně Marii právě

jednoho z nejniţších andělů. A církevní zpěvy o svátcích Zesnutí a Nanebevzetí Bohorodičky

popisují podiv andělů nad tím, ţe lidská přirozenost v osobě Jeţíše Krista i jeho Matce vystupuje

ze země na nebesa, a to naprosto nezávisle na andělské hierarchii.56

Ačkoliv Dionýsiovo systematické uspořádání andělů bylo ve středověku tak vlivné,

Dionýsios sám se podle Koudelky zkoumání andělů jako takových prakticky nevěnoval. Ve

spise O boţských jménech sice zmiňuje svůj traktát O andělských vlastnostech a řádech,

v kterém měl snad andělům věnovat větší pozornost, ale pravděpodobně se mu tento záměr

nepodařilo uskutečnit, dokonce ani v jeho dochovaných spisech nenajdeme mnoho míst, kde by

se podrobněji zaobíral povahou andělů, a to platí i v Nebeské hierarchii. Dionýsios se nepouští

do sloţitých spekulací o „vlastnostech andělů, jejich roztřídění a uspořádání“,57

sám

se soustřeďuje uţ jenom na výklad devíti biblických jmen nebeských kůrů. Tvrdí, ţe člověk

53

KOUDELKA, M. in CH. 54 MEYENDORFF, J. Úvod do patristické literatury in PSEUDODIONÝSIOS AREOPAGITA, O mystické

teologii, Dibbuk 2008. 55 MEYENDORFF, J. Úvod do patristické literatury in PSEUDODIONÝSIOS AREOPAGITA, O mystické

teologii, Dibbuk 2008., s. 268. 56 Tamtéţ. 57 KOUDELKA, M. in CH.

21

v úplnosti nemůţe poznat andělské kůry tak, jak jsou o sobě, ţe jejich vlastnosti i jejich počet

znají dokonale jen oni sami a jejich Stvořitel. Naše lidské poznání pak je podle něj

odkázáno na Písmo, které je anděly zprostředkovaným projevem Boţího zjevení.58

Církevní hierarchie pak slouţí k přenosu vědění a zasvěcování podle sestupné tendence

hierarchického ţebříku, přičemţ eucharistie je pouhým symbolem mravního sjednocení. Zvláštní

je, ţe Dionýsios v církevní hierarchii nerozlišuje triády tři, jak by bylo přirozené očekávat

na základě korelace mezi nebeským a pozemským řádem, ale pouze dvě: tu první tvoří posvátné

řády a zahrnuje arcibiskupy, biskupy a diakony; druhá, triáda světských stupňů, rozlišuje

mnichy, obyčejné lidi a ty, kteří potřebují očištění, tedy katechumeny, kajícníky a posedlé.

Meyndorff i církevní hierarchii povaţuje podobně jako klasifikaci andělů za nanejvýš svévolnou,

je to pouze myšlenková hra a podobných takových systémů, jak nám ukazují následující

generace teologů, lze sestavit nekonečné mnoţství.59

Například mnich Studitského kláštera došel

v 11. století k závěru, ţe v církevní hierarchii ještě jedna hierarchie chybí, takţe k celé existující

sestavě dodal jeden, a rovnou ten nejvyšší řád: patriarchy, metropolity a arcibiskupy. 60

Dionýsiovo dílo odráţí tzv. alexandrijské vidění světa, v němţ je celý svět pojímán

jako hierarchický ţebřík, a jak píše Meyndorff: „autora dle všeho motivovala snaha nějak zaplnit

propast mezi absolutním Bohem a relativním stvořením“.61

Ve vztahu mezi Bohem a člověkem

mají právě andělé zprostředkující funkci v lidském poznání Boha. Bůh je v Dionýsiově chápání

jediná příčina všeho jsoucího a transcendentní Stvořitel, který vše povolává a udrţuje v bytí.

Právě Boţí transcendence, tedy jeho „vyvýšenost, nepoznatelnost, oddělenost a naprostá

jinakost“62

způsobuje hlubokou propast mezi Bohem a jeho stvořením. Bůh se však sděluje

světu, a tak mu dává moţnost účasti na něm samém. Právě pojmy „sdílení – účast“ jsou

pro Dionýsiovo vyjadřování vazby mezi Bohem a stvořením důleţité. Boţí sdílení popisuje

jako vycházení boţství, které umoţňuje všemu stvoření díky Jeţíšově vtělení navracet se k Bohu

a sjednotit se s ním. Vtělení je pak „darování prvotního světla“63

a Kristus je vycházející

paprsek, který přináší člověku narušenému hříchem návrat k Bohu, zpodobenému jako Slunce.

58 KOUDELKA, M. in CH. 59

MEYENDORFF, J. Úvod do patristické literatury in PSEUDODIONÝSIOS AREOPAGITA, O mystické

teologii, Dibbuk 2008. 60 Tamtéţ. 61 MEYENDORFF, J. Úvod do patristické literatury in PSEUDODIONÝSIOS AREOPAGITA, O mystické

teologii, Dibbuk 2008. s. 267. 62 KOUDELKA, M. in CH. 63 Tamtéţ.

22

Světlo je zde metaforou poznání, díky němuţ je z našich duší vyháněna temnota,

metafora nevědomosti. Vidíme, jak Dionýsios ve své teorii navazuje na Platónovo podobenství

o slunci a jeskyni ze sedmé kapitoly jeho knihy Ústava. Jeskyně je pro Platóna zdánlivé poznání,

které se opírá o smysly, slunce je odraz ideje dobra. Jestli chce člověk dosáhnout

opravdového poznání, musí vykročit z jeskyně a opustit klamný svět smyslů a intelektem nazírat

ideový svět. Při přechodu z jeskyně do slunečního světla hrozí člověku oslnění

a z toho pramenící částečná slepota, pokud by svůj zrak, který je navyklý na šero jeskyně, obrátil

přímo k slunci. Proto musí postupně svůj zrak přizpůsobovat tak, ţe například slunce nejprve

nahlíţí z jeho odrazů ve vodě. Zásadní pojem pro správnou interpretaci Nebeské hierarchie je

právě tento motiv oslnění, převzatý z Platónovy alegorie. Dionýsios neustále zdůrazňuje

ono postupné poznávání Boha, skrze které můţe člověk překonat sféru smyslové

oddanosti a nakonec se sjednotit s Bohem, v pozemském ţivotě však jeho smyslové a rozumové

poznávací schopnosti zůstávají omezené a opravdového poznání Boha se většina lidí dočká aţ ve

vzkříšení; k tomuto poznání je první podmínkou Jeţíšovo vtělení, protoţe člověka vymaňuje

z nevědomosti hříchu. Jeţíš by tak pro Dionýsia byl tím, kdo „vešel do jeskyně, osvobodil zde

spoutaného člověka, očistil lidský duchovní zrak od temnoty nepoznání a přivedl jej ke světlu,

k poznání Boha“.64

Aby duševní zrak poznávajícího člověka nebyl zaslepen přílišnou září Boha,

musí postupovat velmi opatrně a pokorně. Nejprve začíná na rovině smyslově vnímatelných

skutečností, pozvolna přestoupí k duchovně poznatelným skutečnostem a nakonec se pokusí

poznat Boha, jak je sám o sobě transcendentní. Bůh sám si je dobře vědom lidského omezení,

proto se sám člověku poskytuje pouze přiměřeně, takţe lidskému duchovnímu zraku udílí

nejprve jen tolik světla, kolik je schopen přijmout, a teprve aţ oči okusí světlo a přejí si ho více,

poskytuje jim na něm větší podíl.

Andělské řády mají v Dionýsiově teologii zprostředkující roli, neboť postupně

zprostředkovávají člověku Boţí světlo, andělé jsou tedy v Nebeské hierarchii

nazváni „zjevovatelským řádem“.65

Zjevují nám Boha, jenţ je sám o sobě nepoznatelný, a jejich

prostřednictvím jsou nám předávána zjevení, jeţ nás přesahují. Boţím záměrem není zůstat

člověku trvale skrytý. Zjevuje se mu ve svém slově a téţ ve stvoření, jehoţ prostřednictvím

můţe nedokonale nahlíţet i Boha samotného a připisovat mu pojmenování ze stvoření a velebit

64 Tamtéţ. 65

Srv. DIONÝSIOS AREOPAGITA. O nebeské hierarchii (dále jen CH). IV. 4. Praha: Vyšehrad, 2009.

23

jej jako „bytí, ţivot a moudrost“,66

přestoţe on všechna tato pojmenování výsostně přesahuje.

Dionýsios se zaobírá vlastnostmi andělů v kontextu svého výkladu, jak se na bytí, ţivotě

a moudrosti podílejí stvořená jsoucna. Anděly představuje jako netělesné, nesmrtelné tvory, kteří

nejsou spjati s látkou, materiálem ani s proměnlivostí, vznikem ani smrtí. Ke správnému

pochopení Dionýsiovy koncepce hierarchického zprostředkování poznání Boha je klíčové

jeho vyjádření, ţe „větší blízkost andělů Bohu je dána bohatší a prvotní participací andělských

bytostí na Boţím sdílení“.67

Dionýsios představuje poznání Boha skrze hierarchické universum

na vertikální rovině: na vrcholu stojí Bůh, pod ním tři triády andělů a pod nimi lidská hierarchie.

Světlo poznání sestupuje k lidem od Boha dolů skrze jednotlivé andělské řády, coţ nás

můţe svést k představě, ţe poznání Boha musí být vţdy nutně zprostředkované andělskými řády.

Tímto však Dionýsios rozhodně nepopírá přímý vztah mezi Bohem a jsoucny ani to, ţe Bůh

přímo osvěcuje kaţdého jednotlivého člověka. Vzdálenost jednotlivých andělských kůrů od

Boha nemůţe být vnímána prostorově, ale spíš jako schopnost přijímat boţské osvícení.

Velmi důleţité je, ţe andělé nestojí v cestě přímému poznání Boha člověkem. Jejich hierarchie

byla Bohem samotným stvořena, aby se v nich jaksi zeslabovalo příliš silné Boţí

světlo a abychom v nich my měli vzor, k jak bezprostřednímu a ušlechtilému poznání Boha nás

on sám pozval.68

Dionýsiovy myšlenky na východě velice ovlivnily liturgickou teologii a teologii svátostí.

Například Byzantinci dokonce vlivem interpretace Dionýsiových slov

o eucharistii začali v některých liturgických obřadech spatřovat jakousi záclonu aţ „ochranu před

příliš silnou milostí, která by bez prostředníků byla pro prosté smrtelníky všepohlcující

a nesnesitelná“.69

Tomuto částečně esoterickému pojetí naštěstí církev nepodlehla.

Další částí Dionýsiova učení je jeho nauka o interpretaci symbolů, tedy jak mohou být

Bohu dávána jména přebíraná ze smyslově poznatelného světa. Sám píše, ţe se tomuto učení

věnoval v nedochovaném spise O symbolické teologii. V závěrečné kapitole Nebeské hierarchie

se Dionýsios věnuje symbolům, které zobrazují nebeské bytosti, a svoji druhou kapitolu věnuje

metodě interpretace těchto symbolů. Vrcholem lidského poznání je bezprostřední nazírání Boha,

toho však za ţivota dosáhnou jen světci, většina lidí zůstává odkázána na smyslové vnímání. Bůh

66 KOUDELKA, M. in CH. 67 Tamtéţ. 68 Tamtéţ. 69 MEYENDORFF, J. Úvod do patristické literatury in PSEUDODIONÝSIOS AREOPAGITA, O mystické

teologii, Dibbuk 2008.

24

naštěstí zná nejlépe naši povahu, která potřebuje přijímat duchovní skutečnosti nejprve zahalené

smyslovými závoji, takţe nezjevné krásy se zobrazují zjevnými, nadnebeské

skutečnosti smyslovými věcmi, boţské věci v lidských podobách.70

Aţ prostřednictvím

srozumitelných symbolů můţe lidská duše vystoupat ke skrytým významům, jeţ jsou závojem

obrazů překryty.

Dionýsios v Písmu nachází dva způsoby, kterými jsou andělé zpodobováni. První způsob

je zobrazení pomocí vhodných, andělů důstojných, obrazů. Toto Dionýsios kritizuje,

protoţe vznešená zpodobení andělů mohou člověka mylně přesvědčit o tom, ţe jsou v nich

nebeské bytosti zobrazeny pravdivě. Druhý způsob pouţívá tzv. nepodobná zobrazení, která by

se na první pohled mohla zdát jako uráţka Boha i nebeských bytostí, ale právě

těchto nepřístojných obrazů se Dionýsios zastává. Tato nepřístojná jména dávaná andělům

nejlépe plní analogickou funkci, ţe totiţ ty nejpřízemnější obrazy člověka podněcují, aby se od

nich odpoutal a pozvedl se ke skrytému významu, protoţe je jasné, ţe se nemohou týkat

nebeských bytostí jako takových. Je zřejmé, ţe člověk nebude vidět nebe obydlené nejrůznějšími

smečkami zvířat a hejny ptáků, ale bude se povznášet nad takto zobrazovaný materiální svět.71

3. 1 Analýza spisu O nebeské hierarchii

Nyní se pokusíme analyzovat samotný spis O nebeské hierarchii a vybrat jeho klíčové

myšlenky.

Kapitola I. má název „O tom, ţe kaţdé boţské osvícení, jeţ díky své dobrotivosti vychází

rozmanitým způsobem ke jsoucnům, jimţ věnuje prozřetelnou péči, nejenţe zůstává jednoduché,

nýbrţ také sjednocuje osvěcovaná jsoucna“.72

Zde nás Dionýsios vyzývá, abychom

pozorovali nebeské hierarchie, jeţ nám Písmo symbolicky odkrývá, neboť kaţdé dokonalé

70 KOUDELKA, M. in CH. 71 Tamtéţ. 72 CH I.

25

obdarování sestupuje od Otce světel a navrací nás k tomu, od něhoţ všecko pochází a směřuje k

němu.73

V kapitole II. Dionýsios poskytuje úvod do celého díla a učí nás, ţe „boţská nebeská

jsoucna jsou patřičně zjevována také prostřednictvím nepodobných symbolů“.74

Slovo Boţí

uţívá k popisu beztvarých nebeských intelektů rozmanité básnické obrazy, které nás vedou,

abychom se povznesli nad nízkost těchto symbolů, neboť pro mystickou povahu Písma je běţné

ukrývat pravdu v hádankách a symbolech. První způsob zobrazování nebeských jsoucen

postupuje prostřednictvím podobných svatě vytvářených symbolů; druhý skrze vytváření

nepodobných zobrazení dospívá aţ k nepřístojným výtvorům, ukazuje tedy spíše na to, čím není

Bůh a Jeho nebeské zástupy, proto je tento způsob oprávněnější. Bůh je však nad veškerým

bytím a ţivotem, proto ţádné světlo, rozum ani moudrost jej nemůţe výstiţně popsat, vţdy bude

nekonečně vzdálen podobnosti s ním.75

Kapitola III. nese název „Co je hierarchie a jaký je její uţitek“76

a Dionýsios

v ní vymezuje posvátný andělský řád a jeho funkce. Říká, ţe hierarchie je posvátný řád, vědění

a působení, připodobňující se boţské podobě a pozdvihující se k jeho napodobování díky

boţským osvícením, skrze něţ Bůh dovršuje jejich dokonalost a přetváří je ke své podobě.

Účelem hierarchie je „připodobnění Bohu … a sjednocení s ním“,77

právě on je původcem

veškerého posvátného vědění a působení hierarchie. Kdyţ hierarchie zří k jeho kráse a přetváří

se podle ní, zdokonaluje tak jsoucna v Boţí neposkvrněná zrcadla, která přijímají paprsek

boţského světla, naplňují se září, jiţ opět vylévají jim náleţejícím jsoucnům. Takţe hierarchický

řád spočívá v tom, ţe „jedni jsou očišťováni, zatímco druzí očišťují,… jedni jsou

přiváděni k dokonalosti, zatímco druzí k dokonalosti přivádějí“78

apod.

Kapitola IV. hledá odpověď na otázku „Co označuje pojmenování andělé“.79

Nepředkládá nám zde jednoznačnou definici, ale spíše hledá v Písmu jejich poslání

a na jednotlivých epizodách je vysvětluje. Andělé mají hojnější účast na sdílení boţství neţ

73

Řím 11, 36. 74 CH II. 75 CH II 3. 76 CH III. 77 Tamtéţ. 78 Tamtéţ. 79 CH IV.

26

pouhé věci, tvorové bez rozumu, dokonce i neţ my lidé obdaření rozumem. Andělé jako první

přijímají boţské osvícení, dosahují účasti na Bohu a zjevují jeho skrytost, proto jim právem

přísluší nazývat se anděly – posly, protoţe jejich prostřednictvím nám Bůh předává přesahující

zjevení. Dionýsios na Písmu vysvětluje, ţe se lidem nemůţe dostat bezprostředního

Boţího zjevení, ţe tedy nikdo neuvidí skrytost Boha, ale ţe byli naši otcové

zasvěceni do boţských vidění prostřednictvím nebeských mocností. V kaţdé hierarchii jsou

první, střední a poslední moci, kdy právě ty bliţší Bohu mají jakoby za ruku vést ty niţší k Boţí

blízkosti, společenství a osvícení.80

V Boţím slovu vidíme, ţe dokonce do Jeţíšovy lásky

k lidem byli nejprve zasvěceni andělé a nám lidem se tohoto poznání dostalo aţ jejich

prostřednictvím. Byl to Gabriel, kdo Marii zjevil, ţe se v ní uskuteční tajemství vtělení,81

jiný

z andělů zase poučil Josefa, ţe se jiţ vyplní Boţí příslib spásy82

a opět zase mnoţství nebeských

zástupů přineslo obyvatelům země proslulý chvalozpěv „Sláva na výsostech Bohu“.83

Sám Jeţíš

neodstupuje od nám darovaného uspořádání, ale je obklopen anděly od nejútlejšího dětství,84

aţ

po hodinu úzkosti, kdy ho anděl posiluje.85

Kapitola V. nám vysvětluje, „Proč jsou nebeské bytosti společně nazývány andělé“.86

Dionýsios zkoumá, proč Písmo nazývá anděly současně všechny nebeské bytosti, kdyţ ale chce

zjevit jejich stupně, nazývá andělským řádem ve vlastním smyslu jen ten stupeň, který nebeské

uspořádání uzavírá, před něj však staví stupně archandělů a všech jim nadřazených.

Svatopisci nazývají řády nejvyšších bytostí téţ anděly, protoţe i oni mohou zjevovat boţské

osvícení, ale nemá smysl nazývat poslední řád z nebeských intelektů například vládami

nebo serafíny, protoţe nemají účast na nejvyšších mocích.

Kapitola VI. nese název: „Který je první stupeň nebeských bytostí, který střední a který

poslední“.87

Dionýsios hned na začátku upozorňuje, ţe kolik je stupňů nebeských bytostí a jaké

jsou, můţe přesně poznat jen jejich Stvořitel a téţ ony samy, proto chce podávat výklad

o andělských viděních opřený o slova svatopisců. Boţí slovo nazvalo nebeské

bytosti devíti jmény a ta se rozdělují do tří triadických stupňů. V bezprostřední blízkosti Boţí

80 CH IV. 3. 81

Lk 1,26–39. 82 Mt 1,20–23. 83 Lk 2,14.

84Mt 2,13–22. 85 Lk 22,43. 86 CH V. 87 CH VI.

27

stojí trůnové, cherubové a serafové, druhý stupeň je sloţen z mocností, panstev a sil,

a posledním stupněm jsou archandělé, andělé a vlády.88

Kapitola VII. pojednává o první hierarchii, tedy o serafech, cherubech a trůnech.

Jména serafů i cherubů pochází z hebrejštiny; serafové jsou ti, kdo planou a hřejí, naproti tomu

jméno cherubů vyjadřuje „mnohost poznání, či záplavu moudrosti“.89

Serafové se dle

Dionýsia věčně pohybují kolem Boha, mají schopnost stravujícím způsobem očišťovat a jejich

nezastínitelná, neuhasitelná, neměnná a zářící povaha zahání kaţdý výtvor tmy. Připodobňují

si ostatní řády tím, ţe je pozdvihují a rozpalují, aby dosáhly jim podobného ţáru, vroucnosti,

horlivosti a zanícení. Jméno cherubů označuje jejich schopnost vidět a poznávat Boha, přijímají

dary světla a nazírají krásu Boha prvotním způsobem. Jsou obdarováni záplavou

moudrosti a štědře umoţňují dalším řádům získávat na ní podíl. Trůnové s celou svou mocí sídlí

kolem Nejvyššího, transcendují veškerou pozemskou nízkost, nesou Boha a přijímají

jeho osvícení.90

Dále se Dionýsios zabývá otázkou, jak je první hierarchie

zjevena prostřednictvím Písma. Tyto nebeské kůry mají své sídlo jakoby v předsíni boţství, září

čistotou a ve své nezměnitelné lásce k Bohu jsou naplněny světlem a účastní

se na jeho ctnostech.91

Podobni zvuku vod hlasitě volají: „Poţehnána buď Hospodinova sláva

vycházející ze svého místa.“92

A serafové volají jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je

Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy!“93

Kapitola VIII. pojednává o střední hierarchii, do níţ patří moci, síly a panstva.

Pojmenování panstev ukazuje nezotročitelné povznesení nad veškerou pozemskou nízkost,

nepřipouštějí ţádné poklesnutí a transcendují veškerou nepodobnost skutečnému panství,

po němţ bez přestání touţí a k němuţ přetvářejí sebe i jsoucna po nich následující. Jméno mocí

ukazuje neochvějnou a zmuţilou odvahu ve všem jejich konání, stávají se obrazem Hospodinovy

moci, kterou předávají andělským kůrům pod nimi. Síly zase ukazují půvabné a nezmatečné

uspořádání v přijímání boţských věcí, nikdy nezneuţívají tyransky svou moc, ale pozdvihují

88 CH VI. 2.

.89 CH VII. 1. 90 tamtéţ. 91 CH VII. 4. 92 Ez 3,12. 93 Zj 4,4.

28

sebe i jim svěřené anděly a připodobňují se principu síly, který v nich září. Kůrové druhého řádu

se účastní Boţího osvícení skrze kůry prvního řádu.94

Kapitola IX. nese název: „O vládách, archandělech, andělech a o jejich poslední

hierarchii“.95

Pojmenování vlád zjevuje jejich schopnost vládnout a navracet sebe i jiné k Bohu

po způsobu vlád a nakolik je to moţné, způsobují jednotu andělů. Archandělé jsou středním

řádem v poslední hierarchii, mají proto stejné vlastnosti s oběma krajními řády. Archandělé

se tedy jako vlády navrací k Hospodinu, ale zároveň mají účast na vykládání a interpretování

Boţího osvícení, které zvěstují andělům a ti je předávají nám lidem. Andělé završují a doplňují

celek stupňů nebeských kůrů. Jejich nejvýraznější vlastností je být posly, neboť jejich hierarchie

se nachází nejblíţe našemu světu. Slovo Boţí přidělilo andělům naši lidskou hierarchii, kdyţ

nazývá archanděla Michaela a jiné anděly vůdci národů. 96

Kapitola X. se věnuje „Zopakování a shrnutí výkladu o krásném uspořádání andělů“.97

Všechny stupně nebeských bytostí přinášejí zjevení a poselství těch před nimi. První

z nebeských řádů zjevují samého Boha, který všemu dává pohyb, a ty zbývající podobně zjevují

ty, které jsou Bohem do pohybu uváděny. Bůh prozřetelně dohlíţel na krásné povznesení vzhůru

kaţdého tvora nadaného rozumem a intelektem, takţe v kaţdé hierarchii ustanovil řády

přiměřené posvátnému a rozčlenil kaţdou hierarchii na první, střední a poslední moci.98

Kapitola XI. se zamýšlí nad otázkou, proč jsou všechny nebeské kůry nazývány „nebeské

moci“. Dionýsios odpovídá, ţe není moţné zavádět smíšení vlastností kaţdého z nebeských

stupňů, ale ţe kůry zjevujeme opisem na základě bytí, nebo moci, které jsou přítomny v kaţdém

řádu. Vyšší stupně mají hojnou účast i na vlastnostech niţších stupňů, zatímco poslední nemají

v plnosti vlastnosti vznešenějších stupňů, protoţe osvícení jsou jim předávána pouze částečně,

úměrně jejich postavení.

V Kapitole XII. se Dionýsios táţe po tom, z jakého důvodu a kdy mohou být lidští

hierarchové nazýváni andělé. Slovo Boţí nazývá v Mal 2,7 proroka andělem, a to zcela

94 CH VIII. 1. 95 CH IX. 96 Dan 10,13, Dt 32,8. 97 CH X. 98 CH X. 2.

29

oprávněně, neboť participuje na andělské vlastnosti vykládat a pozdvihovat se k jejich

zjevovatelské mocnosti. Boţí slovo někdy nazývá bohy jak anděly, tak dokonce i svaté muţe,99

které Pán velmi miluje, a to právě pro jejich téměř dokonalé připodobnění Bohu.100

V XIII. kapitole Dionýsios prozkoumává, proč se říká, ţe k proroku Izaiášovi byl vyslán

seraf, aby jej očistil. Klade si otázku, jak je moţné, ţe proroka neočišťuje některý z niţších

andělů, ale rovnou seraf, který se počítá mezi nejvznešenější nebeské intelekty, a ukazuje nám

hned dvě řešení. Moţná Písmo přímo neříká, ţe jeden z nejvyšších nebeských intelektů, který

se nachází v těsné Boţí blízkosti, přišel očistit proroka, ale ţe to byl některý z andělů, který byl

následně veleben jako seraf, neboť pomocí blesku odstranil hříchy a rozdmýchal smysl

pro poslušnost, byl tedy ve funkci serafa. Druhé řešení je toto: ten anděl, který zasvětil Izaiáše

do boţských věcí, připsal své očišťující konání Bohu a po něm právě prvotní konající

hierarchii.101

Předposlední kapitola nám předkládá velmi kratičké pojednání na téma „Co označuje

tradicí předávaný počet andělů“.102

Kdyţ se Písmo věnuje počtu andělů, hovoří na nejrůznějších

místech o „tisících tisíců“ a „desetitisících desetitisíců“,103

čímţ se naše nejvyšší čísla ještě

umocňují a zmnoţují. Je tedy zřejmé, ţe blaţená vojska nebeských bytostí jsou tak početná,

ţe nekonečně přesahují chabý rozsah našich materiálních čísel.

Nejdelší a nejsloţitější je kapitola XV. s názvem „Co jsou obrazy, jeţ udílejí podobu

andělským mocem a co obrazy následující“.104

Dionýsios začíná svůj výklad zkoumáním,

z jakého důvodu si Písmo více váţí zobrazení převzatých z ohně, jako jsou hořící kola,

lidi vzezření blesku, nebo ohnivé řeky atd., neţ všech ostatních.105

Oheň zjevuje dle Dionýsia to,

čím jsou nebeské kůry nejvíc podobni Bohu. Oheň vše proměňuje ve své vlastní působení, svým

oţivujícím teplem obnovuje, nezahalenou září osvěcuje, je „nepřemoţitelný, nesmísitelný,

rozdělující, nezměnitelný, stoupá vzhůru, rychle se pohybuje, je ušlechtilý a prostý vší

99

Mal 2, 7. 100 CH XII. 33. 101 CH XIII. 2, 3. 102 CH V. 103 Dan 7,10, Zj 5,1. 104 CH XV. 105 EZ 1,13, Mt 28,3, Dan 7,10.

30

náchylnosti k nízkým věcem“106

apod. Písmo popisuje anděly téţ v lidské podobě, neboť člověk

je nadán rozumem, umí milovat, jeho zrak je zaměřen vzhůru, všechny převyšuje nezotročitelnou

přirozeností své duše.107

A v kaţdé části našeho těla nalézá Dionýsios obrazy, které se hodí

k popisu andělů, a dokumentuje to mnohými alegorickými přirovnáními. Například křídla zjevují

hbitost jejich věčného pohybu k Bohu, rychlost, nebeskost, transcendenci, putování vzhůru

a povznášení a lehkost křídel zjevuje jejich nepřipoutanost k zemi.108

Poté Dionýsios symbolicky

vykládá ohnivý zářící šat, nebo kněţské roucho andělů i téţ nástroje v rukou nebešťanů, z nichţ

některé jsou symboly Boţího soudu, jiné vysvobození či obdarování.109

Andělé jsou téţ

zváni díky svému téměř bezčasému letu vichry,110

či jsou zobrazováni v podobě oblaku,111

neboť

jsou naplněni skrytým světlem a dávají zúrodňující vláhu deště. Poté se věnuje nejrůznějším

materiálům a barvám a jejich symbolickému výkladu, aţ nakonec přechází podle zásady

nepodobných podobností k výkladu zobrazení nebeských bytostí zvířaty, jako je lev, býk, orel

nebo kůň.112

Nakonec se Dionýsios zamýšlí nad radostí nebeských andělů.113

Andělé nijak

nezakouší vášnivou rozkoš, zato se společně s Bohem radují z nalezení ztracených ovcí,

s velikým potěšením plesají prosti závisti nad prozřetelnou péčí a spásou ztracených a opět

se navracejících. Teď uţ zbývá jen „mlčením uctívat tajemství, jeţ nás přesahuje“.114

106 CH XV. 2. 107 Lk 24,4, Zj 4,7,10,1n. 108

CH XV. 3. 109 GN 3,24, Ef 3,10, Sd 6,21. 110 Ţl 104,4. 111 CH XV. 6. 112 CH XV. 8. 113 Lk 15, 7–10. 114 CH XV. 9.

31

4 Dionýsiova andělská nauka v následné recepci

Jak jsme ukázali výše, Pseudodionýsiovi vděčíme za kompletní teorii o nebeských kůrech.

Organizaci světa andělů si představoval jako harmonicky uspořádanou sestupnou stupnici od serafů aţ

k andělům, přičemţ všechny nebeské kůry jsou téţe přirozenosti a liší se jen místem, jeţ zaujímají a jeţ

jim bylo uděleno podle posvátného řádu, jejich vědění a vykonávané činnosti.115

Kaţdý řád podle své

schopnosti napodobuje Boha, kaţdý předává od Boha přijatou čistotu, osvícenost a dokonalost niţším

a niţším řádům, neboť cílem kaţdé hierarchie je co nejtěsnější sjednocení a podobnost s Bohem. První

andělská hierarchie směřuje bezprostředně k Bohu, druhá k jiným andělům a třetí přímo k lidem, jeţ

vede k poslednímu cíli, k jejich vlastní spáse a slávě Boţí.116

Pseudodionýsios rozděluje řády

do devíti kůrů po třech hierarchiích nad sebou: první hierarchii tvoří serafové, duchové planoucí ohněm

a láskou, jíţ zapalují ostatní; cherubové jsou naplněni boţským věděním, jeţ odráţejí a osvěcují skrze ně

další; a jméno trůnů označuje jejich pevnost a stálost. Prostřední hierarchie sestává z panstev, sil a mocí.

Panstva jsou svobodná od kaţdého tlaku, neustále jsou Bohu k sluţbám a vládnou ostatním duchům.

Síly jsou nadány nepřemoţitelnou muţností, jiţ projevují ve všech činech, brání kaţdému umenšování

světla a niţším propůjčují potřebnou sílu. Mocnosti zase nepřemoţitelně směřují k věcem Boţím, nikdy

nezneuţívají svou sílu, ale ostatním poskytují svou laskavou pomoc. Třetí hierarchie, nejbliţší člověku,

zahrnuje vlády, archanděly a anděly, kteří jsou v bezprostředním kontaktu s člověkem.117

Tyto tři hierarchie jsou mezi sebou propojeny po způsobu článků řetězu tak, ţe poslední řád jedné

a první řád následující hierarchie jsou v úzkém kontaktu a prostřední řád kaţdé hierarchie slouţí

jako zprostředkovatel mezi prvním a posledním řádem.118

Sv. Řehoř Veliký také tvrdí, ţe andělských kůrů je devět, ale uspořádává je více

prakticky. Nezkoumá totiţ vlastnosti ani vnitřní dokonalosti jednotlivých řádů, spíše uvádí jejich

vykonávanou vnější sluţbu Bohu samému, nebo lidskému rodu. Devět stříbrných mincí

z Jeţíšova podobenství v Lk 15,8 reprezentuje pro Řehoře devět andělských kůrů, přičemţ

různost jejich pojmenování je dána rozdílností jejich funkcí: „andělé zvěstují minima, archandělé

vere summa, síly konají zázraky, mocnosti udrţují zvrácené duchy v respektu a brání jim pokoušet

člověka podle svých choutek; kníţata předsedají dobrým andělům, uspořádávají, co mají dělat, řídí

boţské sluţby, jeţ mají konat; panstva přesaţným způsobem panují nad mocí kníţat; trůny asistují

115 In AM, pozn. 278. 116 POSPÍŠIL, J. Katolická věrouka, díl 3., O Bohu Stvořiteli: traktát spekulativně dogmatický (dále KV),

Velehrad: Cyrilometodějský tiskový spolek, 1923. 117 In AM, pozn. 283. 118 Tamtéţ.

32

Boţím soudům, slouţí jako Boţí stolec a jsou vykonavateli Boţích ustanovení; cherubové z největší

blízkosti patří na Boţí jas a mají plnost vědění; serafové pak, ještě blíţe svému Stvořiteli, jsou

neporovnatelně ţhnoucím a planoucím ohniskem lásky.“119

Praktický Řehořův závěr je,

ţe všechny funkce andělů jsou pro člověka příkladem, který se má snaţit napodobovat ve svém

ţivotě.

Dále se otcové ptají, kde andělé jsou a jaké je jejich sídlo. Jisté je, ţe místem pobytu

nebeských duchů je nebe, moţná dokonce kaţdý z řádů nebeské hierarchie obývá své vlastní

nebe. Obloha byla totiţ chápána jako obal pozemského světa, který jej odděluje od vyššího světa,

kam se umisťovalo sídlo andělů. Dokonce se věřilo, ţe je několik, moţná dvě, tři nebo sedm nebí

nad sebou, odtud se pak bere představa, ţe kaţdé nebe můţe slouţit jako sídlo jednomu

nebeskému kůru, takţe počet nebes by byl úměrný počtu nebeských kůrů. Sv. Augustin říká,

ţe dle Pavlova výroku, ţe byl uchvácen do třetího nebe, je moţno předpokládat klidně i deset

nebí, ale „je velice obtíţné poznat jejich povahu, počet, rozdílnost jejich obyvatel a způsob, jímţ

se v nich zpívá jeden a týţ hymnus k poctě Boha“.120

Z Písma se ovšem o existenci několika nebí

nedozvídáme, proto se mnozí otcové vyslovují pro existenci nebe jediného. Někteří andělé však

mají přidělenou sluţbu na zemi a u lidí, proto otcové připouští, ţe nebesa nejsou jejich výlučným

sídlem.

Po smrti sv. Řehoře Velikého otcové pět následujících staletí o andělech mlčí a spokojují

se s přepisováním a komentováním svých předchůdců. Dionýsiovy názory přijaté Řehořem

Velikým a na východě Janem Damašským byly přijímány bez diskuze.

4. 1 Nauka o andělské hierarchii v díle sv. Tomáše Akvinského

a pozdějších scholastiků

Sv. Tomáš Akvinský byl pro výjimečnost svého učení a pro vynikající systematizaci celé

nauky o andělech, k níţ se do té doby nedospělo, nazván Andělským učitelem. Jeho teorie

119 In AM, pozn. 286. 120 In AM, pozn. 298.

33

částečně popíral Duns Scotus, který na základě toho zformuloval opačný systém. Po dlouhé době

se mezi tomisty a skotisty zrodil prostředeční systém, jejţ reprezentuje Suárez.121

V otázce hierarchie následuje Tomáš Dionýsia. Rozdělení andělů do hierarchií a řádů je

zaloţeno na přirozených darech a na intuitivním vidění Boha, hierarchické rozdělení andělů tedy

zůstane i po dni soudu.122

Sv. Tomáš rozčleňuje anděly na asistující, to jsou první čtyři řády,

a přisluhující, pět niţších. Jako má světský panovník kolem sebe dvořany, kteří mu slouţí

a všechny jeho rozkazy buď sami bezprostředně vykonávají, nebo je svěřují niţším sluţebníkům,

podobně má i Bůh kolem sebe dvůr andělů.

Andělský učitel říká, ţe rozlišení hierarchií a řádů je v andělech z milosti

a ne z přirozenosti. Jako v církevní hierarchii nejsou řády z přirozenosti, ale je z daru milosti,

ţe jeden je biskupem, jiný knězem, tak i u andělů jsou řády z milosti.123

O uspořádání nebeských

řádů v první hierarchii pouţívá toto přirovnání: „Jsou lidé, kteří mají tu hodnotu, ţe sami mohou

důvěrně přijít ke králi, jiní znají dokonce jeho tajemství a jiní se nadto drţí vţdy u něho,

jako s ním spojení. Tak i trůnové důvěrně poznávají Boha, cherubové přehluboce poznávají

jeho tajemství a serafové vynikají ve spojení se samotným Bohem. Druhá hierarchie je

pověřena řízením: Panstva určují to, co se má vykonat, síly poskytují schopnosti plnění a mocím

přísluší zařizovat, jak lze splnit rozkázané a kdo má co vykonat. Poslední hierarchie je

pověřena vykonáváním andělských sluţeb: Vlády mají vést jiné jako ve zpěvu předzpěvující,

andělé jednoduše vykonávají a mezi nimi jsou obě činnosti vlastní archandělům.“124

Andělé k sobě určitým způsobem promlouvají. Anděl je osvěcován jiným andělem, kdyţ

od něho přijímá poznání pravdy, o níţ neví, a ten druhý ji zná, přičemţ niţší anděl nikdy

neosvěcuje anděla vyššího.125

Andělé k sobě promlouvají v osvěcování, a to pouhým úkonem

vůle, nasměrují své koncepty k druhému andělu, mohou tedy promlouvat

na jakoukoli vzdálenost, aby si vyjevili, co závisí na jejich vůli. Podle Tomáše Akvinského

dostávají vnější poslání v tělesném světě pouze andělé z pěti posledních řádů. Poslání andělů

první hierarchie tkví ve sdělování skrytosti boţských tajemství andělům z ostatních dvou

hierarchií. Kníţata, společně s archanděly, jsou ustanovena nad celým mnoţstvím lidí, síly nad

121

AM. 122 AM. 123 Srov. AKVINSKÝ, T. Krystal.op: Pars prima [online]. 2002 [cit. 2011-02-10]. Summa theologiae.

Dostupné z WWW: <http://krystal.op.cz/sth/sth.php?&Q=108>. 108 a. 4 arg. 2. 124 AKVINSKÝ, T. Krystal.op: Pars prima [online]. 2002 [cit. 2011-02-10]. Summa theologiae. Dostupné

z WWW: <http://krystal.op.cz/sth/sth.php?&Q=108>. 108 a. 6 co. 125 Srov. AM, pozn. 698.

34

všemi přirozenostmi těla, mocnosti snad střeţí démony a kníţata s panstvy bdí nad

dobrými anděly. Poslední andělský řád poskytuje stráţce a průvodce kaţdému z lidského rodu.126

4. 2 O hierarchii padlých andělů

Tomáše Akvinského také zajímalo, zda existují podobně rozlišeně také andělé padlí.

Nejprve se ptá, zdali jsou mezi padlými anděly vůbec nějaké řády. Démoni nikdy nemohli být ve

stavu věčné slávy, ale původně byli jako všichni andělé stvořeni ve stavu milosti, takţe i ďáblové

museli být mezi andělskými kůry, z nichţ pak byli pro svou pýchu odsouzeni k pekelným

trestům.127

Jelikoţ ţádná bytost nemůţe být zbavena své přirozenosti, ani andělé padlí

nemohli svou přirozenost ztratit. I v démonech vzhledem k jejich různé přirozenosti trvá

i po pádu nadřazenost a podřazenost, protoţe z kaţdého řádu, od serafů aţ k andělům, nějací

andělé zhřešili. Pyšní andělé byli pro svůj pád zbaveni jmen vyjadřujících různou přirozenost

nebeských kůrů, ale také nadpřirozené milosti a dary, neboť ty svým hříchem ztratili a zbyla jim

jen jejich pouhá duchová přirozenost. Jako mezi dobrými anděly s dokonalejší přirozeností jsou

představenými těch niţších, tak i mezi démony existuje řád představených a poddaných, neboť

Boţí moudrost ani v ţivotě padlých andělů neruší pořádek, jenţ v nich byl původně zaloţený.

Tento řád však v pekelné říši není zdrojem míru, ale ještě více rozmnoţuje a zostřuje muky

a trýzně jejich příslušníků.128

Démoni se podle sv. Tomáše nemohou v pravém slova smyslu

osvěcovat, neboť by tak vyšší démoni, i kdyby nechtěli, vedli niţší zpátky k Bohu, Zdroji všech

osvícení. Avšak jakási mluva, přenášení myšlenek z jednoho na druhého k udílení rad a rozkazů

musí mezi démony probíhat, aby si sdělovali, jak by lépe mohli dát znát svou nenávist k Bohu

a nepřátelství k lidem. Dobří andělé vykonávají vládu nad démony a mají nad nimi moc, mohou

je tedy pouţívat jako vykonavatele svých záměrů k potrestání hříšníků nebo vyzkoušení

spravedlivých.129

126 Srov. AM, pozn. 737. 127 KV. 128 Tamtéţ. 129 Tamtéţ.

35

4. 3 Ke které hierarchii a kůrům náleží andělé strážní

Někteří teologové míní, ţe Bůh pověřuje úkolem střeţit jednotlivce zpravidla anděly

niţších kůrů, ale v mimořádných a důleţitých případech posílá anděly i z nejvyšších kůrů.

Naproti tomu se sv. Tomáš, Bonaventura a další scholastici opírají o mínění Dionýsia a Řehoře

Velikého a učí, ţe Bůh určuje lidem za ochránce jen pět niţších kůrů. Andělský učitel míní,

ţe andělé stráţní náleţí vesměs k nejniţšímu kůru poslední hierarchie, zato andělé, jímţ je

k ochraně svěřena celá církev, jsou z kůrů sil a mocností, archandělů a vlád. Proto těm andělům,

jimţ je svěřena péče o blaho celé církve, nebo i jednotlivých částí, klášterních rodin, říší

a národů, musí být dána síla a moc znát lidské skutky a řídit jejich osudy, ale hlavně

uskutečňovat úmysly Boţí prozřetelnosti. Tato sluţba vést Boţí lid ke spáse je pouze jejich

druhotnou sluţbou; prvotně jsou totiţ jako všechny ostatní řády povinni vzdávat Trojjedinému

chválu a úctu.130

4. 4 Učení o andělské hierarchii v pravoslavných církvích

Východní i západní mystičtí autoři často nazírali devět andělských kůrů kolem

Hospodina jako ţivá zrcadla, z nichţ kaţdé odráţí jednu Boţí dokonalost.131

Ruský teolog Makarij shrnuje pravoslavnou nauku o andělech takto: „Andělé jsou

netělesní duchové nadaní inteligencí, vůlí a silou… Byli stvořeni před viditelným světem

a před člověkem… Rozdělují se do devíti kůrů… I zlé anděly stvořil Bůh jako dobré a zlými

se stali ze své vůle.“132

Sv. Řehoř Osvětitel, apoštol Arménie, ve své nauce o andělech říká: „Bůh

stvořil ze země pozemská těla a ze světla anděly, jeţ ozdobil nádherným světlem. (…) Přebývají v

horním vzduchu, nad oblohou, nad vodami. Jsou to bytosti obdařené inteligencí a rozumem

a sluţbou svého úřadu jsou pověřeni předávat lidem příkazy Boţího majestátu.“133

Syřané velmi často kromě jména posel označují anděly jménem bdící, téţ duchoví,

nebeští či ohniví. Podle sv. Efréma Syrského a dalších mnichů spočívá úřad andělů ve chválení

Boha a téţ ve sluţbě: „Bdící se mu tiše klaní, serafové ho chválí, cherubové ho nesou (…)

130 KV. 131 AM. 132 In AM, pozn. 760. 133 In AM, pozn. 886–888.

36

všichni andělé horlivě slouţí Bohu: serafové rozhlašují jeho svatou slávu a létají na svých lehkých

křídlech oděni bílými, svatými rouchy. Před jeho jasem si zahalují tvář a běţí rychleji neţ vítr. (…)

Myriády a tisíce (…) provolávají, posvěcují, velebí jeho velikost; bdí, jsou připraveni k běhu, slavní,

krásní, nádherní a ţádoucí. Horlivě posvěcují a konají jeho příkaz, vystupují a sestupují vzduchem

jako přerychlé blesky.“134

V jednom řeckém dokumentu se kromě klasických nebeských kůrů

objevuje ještě pět zvláštních pojmenování, jejichţ obdobu nalézáme jen v řeckých apokryfech,

a to slávy, roucha, světla, radosti a slasti.135

Počet andělů kaţdého z devíti kůrů se rovná počtu všech

lidí, kteří kdy existovali od Adama aţ po vzkříšení.136

Podle staré syrské tradice je zpěv Sanctus (Iz

6,3) připisován serafům a cherubům a zpěv Ez 3,12: „Poţehnána buď Hospodinova sláva vycházející

ze svého místa“ patří andělům ostatních řádů. V pozdější syrské tradici je prý chvalozpěvem

cherubů, serafů a trůnů toto: ,Jsi hrozný, Boţe nejvyšší, ve své svatyni na věky věků. Amen.

Poţehnána buď sláva Hospodinova na místě, kde sídlí.‘ - Chvalozpěv prostředních [andělů] zní

takto: ,Svatý, svatý, svatý je Hospodin, Bůh silný. Nebe a země jsou plny jeho chval.‘ - Chvalozpěv

niţších [andělů]: ,Sláva na výsostech Bohu, pokoj zemi a lidem dobré naděje.“137

Podle syrské Knihy otců, citované v AM, je řád cherubů oděn světlem, jeho kníţetem je

Gabriel a nese trůn boţství, proto je v tradici Syřanů na prvním místě, ještě před serafy. Serafové,

inteligence plné ţáru, vstupují do výhně a zapalují ohněm lásky všechny ostatní. Trůnové se skvějí

pevností a nehybností, řídí pohyb věcí na nebi i na zemi a bez ústupu snášejí všechna úsilí pokušení.

Panstva jsou královské inteligence postavené k pokladnici, z níţ rozdělují mzdu niţším řádům, také

mají zadrţovat démony a bránit jim, aby zlovolně neškodili stvoření. Síly vštěpují vědění kaţdému

stvoření, jsou sluţebníky Boţí vůle a spěchají na pomoc lidským říším, aby podle Boţích plánů

přinesli vítězství nebo prohry. Mocnosti vznešeně ovládají slunce, měsíc i hvězdy. Kníţata pečují

o tělesné tvory, vládnou nad vyšším éterem, nad oblaky, dešti, větry, hromy i blesky. Archandělé

pozorují a ochraňují kaţdou ţivou bytost, s výjimkou člověka. Andělé znají duchovým věděním vše,

co existuje na nebi i na zemi. Jsou vyslaní, aby pečovali o kaţdého člověka od chvíle jeho stvoření aţ

do posledního vydechnutí.138

134 In AM, pozn. 830–833. 135 AM. 136 AM. 137 In AM, pozn. 838. 138 In AM, pozn. 879.

37

4. 5 Život mnišský jako život andělský

Dávní východní otcové rádi přirovnávají mnišský ţivot k andělskému, zároveň neskrývají

podiv nad tím, ţe je moţné ţít ţivotem andělů a přitom být v těle.139

Andělé jsou jakoţto nebeští

duchové nehmotní a to je nejlepší dispozice pro kontemplaci. Nebeští kůrové nejsou

muţského ani ţenského pohlaví, podle Mt 22,30 se neţení ani nevdávají, proto je jejich nejvyšší

ctností panictví a vztahy mezi nimi jsou duchovní, stejně jako je duchovní manţelství

Krista a jeho církve.140

Panny svaté církve jsou jako nebeští duchové, neboť se „zříkají dobrých

Boţích tvorů, aby více milovali Pána, a podobny Boţím andělům, u nichţ není muţské

ani ţenské pohlaví, na zemi ukazovaly stejnou ctnost“.141

Výraz „vita angelica“ (andělský ţivot) se vztahuje dle otců i liturgie na eschatologický

ráz mnišství. Běţné je ztotoţnění kněţí a asketů s anděly, jejichţ ţivot se snaţí napodobovat

a konat jejich sluţbu. Starec Silván z hory Athos píše: „Bez milosti je člověk jen hříšná hlína,

s milostí Boţí je však člověk duchem podoben andělům. (…) Andělé duchem slouţí Bohu

a milují jej. Tak i člověk je duchem jako anděl. Blaţení jsou ti, kteří si ve dne v noci dělají

starost, jak se líbit Pánu, aby byli hodni jeho lásky.“142

Sv. Bazil zase říká jednomu kandidátu

mnišského ţivota: „Ty, který vášnivě miluješ nebeský ideál andělského ţivota, vstup odváţně

do společnosti mnichů.“143

Setkávání a rozmluvy s anděly jsou moţné v osamělém ţivotě.

Andělé neustále hledí na tvář nebeského Otce,144

jsou tedy kontemplující, jsou samotnou liturgií.

Mnich, který je rovný cherubům a serafům, vznáší se ve výšinách a bdí, neboť neustále očekává

svého Pána. Samotná liturgie je povaţovaná za andělskou sluţbu, vţdyť ji slavíme s anděly

a archanděly. I jeden z otců západního mnišství, Sv. Benedikt, v řeholi vyzývá své syny, aby

si uvědomili, ţe svaté oficium slaví v přítomnosti andělů, kteří jako svědkové

našeho ţivota všechny naše skutky oznamují Bohu. Podle tradice se údajně mniši naučili zpívat

139 ŠPIDLÍK, T. Spiritualita křesťanského východu: Mnišství. Praha: Křesťanská akademie, 2004. pozn.

129. 140 ŠPIDLÍK, T. Spiritualita křesťanského východu: Mnišství. Praha: Křesťanská akademie, 2004, pozn. 78. 141 In AM, pozn. 896. 142 Překl. TÁZLAROVÁ, M. Moudrost Silvána z Athosu. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství,

2010. 143 ŠPIDLÍK, T. Spiritualita křesťanského východu: Mnišství. Praha: Křesťanská akademie, 2004, pozn. 70 144 Mt 18,10.

38

ţalmy a hymny od andělů, mnohé příběhy dokonce uvádí vidění, kde se andělé účastní

mnišských hodinek, připojují se k nim a zpívají: „Sláva na výsostech Bohu“.145

Andělé laskavým pohledem sledují střídmost mnišského ţivota a jestliţe se radují

z kaţdého obráceného hříšníka, jak by se nemohli radovat, kdyţ vidí tolik spravedlivých, kteří

touţí napodobovat je samotné. Jiţ andělský šat prozrazuje zraku druhých lidí řeholníka,

samotným mnichům pak má být stálou připomínkou jejich duchovního povolání.146

Vilém

ze Saint-Thierry v dopise kartuziánům přirovnává mnišskou celu k nebesům, neboť

se v ní člověk zabývá Bohem a těší se z něj. Proto kdyţ vidí andělé osamoceného mnicha, jak

se věnuje kontemplaci, nacházejí v cele svou radost, jako by byli v nebi.147

145 ŠPIDLÍK, T. Spiritualita křesťanského východu: Mnišství. Praha: Křesťanská akademie, 2004, pozn. 98. 146 ŠPIDLÍK, T. Spiritualita křesťanského východu: Mnišství. Praha: Křesťanská akademie, 2004, pozn. 64.

147 DUHR, J. Archanděl Michael, Dynamický obhájce života: Vhled do života andělů. Olomouc: Refugium,

2009. pozn. 251: Úcta k andělům.

39

Závěr

Zdá se nám vhodné uzavřít tuto práci souhrnným pojednáním význačného

českého tomistického profesora teologie Josefa Pospíšila (1845–1926), neboť je toto jeho

systematické pojetí o povaze, úkolech a vztazích mezi jednotlivými andělskými řády krásným

shrnutím námi promýšlené nauky.

Písmo nikde přesně neuvádí, v čem záleţí povaha jednotlivých kůrů ani jaké jsou

mezi nimi vztahy, nebo jaké zvláštní úkoly jim Bůh vykázal, proto na tyto otázky nemůţeme

najít odpověď s dogmatickou platností. Můţeme pouze sledovat spekulace otců, kteří odpověď

jen lehce naznačují. Učitelé církve po vzoru Pseudodionýsia přihlíţejí k etymologickým

významům jmen jednotlivých kůrů. Kdyby nebylo mezi anděly ţádných rozdílů a spadali by

všichni do jedné kategorie, nebyl by důvod uvádět je pod různými jmény, nanejvýš by

se označovali jmény synonymními, coţ ovšem není moţné u jmen andělů s naprosto odlišnou

etymologií. Jméno serafů tedy znamená v hebrejštině pálit nebo hořet a označují se jím andělé

přisluhující u Boţího trůnu. Kaţdý má šest křídel, z nichţ dvěma si zastírají tvář, dvěma nohy

a dvěma létají a neustále Boha chválí. Podle Dionýsia se nazývají anděly hořícími, neboť jejich

láska je táhne k Bohu a rozněcují niţší kůry, aby milovali Boha stejnou vroucnou láskou

jako oni. Prorok Izaiáš jim připisuje neustálé velebení Boha a téţ očišťování nás lidí:

„Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu

a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: kaţdý z nich měl po šesti křídlech,

dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému:

,Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy!‘ Tu ke mně přiletěl jeden

ze serafů. V ruce měl ţhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: ,Hle,

toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.‘“148

Podle pozdějších

spekulací jsou serafové mezi všemi andělskými i lidskými bytostmi nejdokonalejšími odlesky

Boţí lásky. Sv. Bernard o nich píše: „Bůh láskou svojí tak mocně k sobě táhne duchy tyto,

ţe se s nimi co nejtěsněji spojuje, a v nich vzbuzuje podobný cit lásky, jaký sám má k nim, tak

ţe se zdá, jako by byli s Bohem jedním toliko duchem, podobně jako oheň, jenţ se sdělil

se vzduchem o veškeren ţár svůj, nečiní ho toliko ohnivým, nýbrţ ohněm samým“.149

Serafové

jsou mimo Matku Boţí prvními miláčky Boţími, na něţ vylévá dary své lásky a dobroty

nejbohatším tokem, proto v nich ostatní andělé vidí vzor lásky, ke které se povznášejí. Jsou

148 Iz 6,1–6. 149 KV.

40

to nejdokonalejší stvořené bytosti, takřka zasypané všemi nebeskými dary, takţe je Izaiáš

právem líčí se šesti křídly. Z horoucí lásky stále prozpěvují svatý, na znamení neskonalé úcty

a vděčnosti zakrývají své nohy i tvář a rychle spěchají plnit všechny jeho rozkazy.

V nadpřirozeném stavu je však přesahuje Jeţíš Kristus a Matka Boţí, královna andělů, neboť jak

napsal sv. Silván: „její láska k Bohu je silnější a horoucnější neţ láska serafínů a cherubínů

a obdivují ji všechny nebeské mocnosti andělů a archandělů.“150

Etymologie cherubů je nejasná. V ţidovské symbolice je cherub mystické zvíře sloţené

z člověka, lva, býka a orla. Soudí se, ţe jsou cherubové duchové rozumné bytosti, které vynikají

silou a mocí. Jsou stráţci ráje, jak líčí první stránky Písma: „Východně od zahrady v Edenu

usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střeţili cestu ke stromu ţivota.“151

Další

zmínky o cherubech jsou v nejrůznějších ţalmech: „Na cheruba usedl a letěl a vznášel

se na perutích větru; zaskvěj se, jenţ trůníš nad cheruby; Hospodin kraluje! Národy trnou. Trůní

na cherubech! Země se zmítá.152

Dionýsios učí, ţe cherubové se vyznačují neobyčejně

dokonalou moudrostí, ţe Boha dokonale poznávají, jsou prozářeni Boţí pravdou, v Boţí

kráse mají všechno své naplnění a sdílí svou moudrost s niţšími kůry.

Povahu trůnů vysvětluje Dionýsios podle hmotných panovnických trůnů a jejich

skutečného i symbolického významu. Jako panovnický trůn je vyvýšený, tak se trůnové

povznášejí k Bohu, vynikají pevností a stálostí, která ovšem není jak u hmotných trůnů z nich

samých, ale z toho, jenţ na nich usedá a jehoţ přenášejí dalším andělským kůrům. Sv. Řehoř

Veliký o nich píše: „Bůh všemohoucí sedí na Trůnech, kdykoliv vykonává soudy své. Poněvadţ

Trůny slují latinsky Sídly (Sedes), které oplývají tak velikou milostí Boţí, ţe na nich Bůh sám

sedí, proto slují Trůny.“153

Andělé prvního kůru v druhé hierarchii se nazývají panstva, neboť panují nad

niţšími kůry, ale nezaměstnávají se jako niţší kůry řízením světa a lidí. Sv. Bernard o nich říká:

„Proto k nim jak k pánům se odnášejí vlády Kníţectev, ochrany Mocností, činy Sil, zjevení

Archandělův a prozřetelná péče Andělů.“154

Síly ve všech svých skutcích osvědčují udatnost

a statečnost, jeţ udílejí niţším kůrům. Řehoř Veliký míní, ţe Bůh skrze ně působí divy, znamení

a zázraky ve viditelném světě a Bernard podotýká, ţe je to k výstraze a poučení smrtelníků. Pod

150 Překl. TÁZLAROVÁ, M. Moudrost Silvána z Athosu. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství,

2010. 151 Gn 3,24. 152 Ţl 18,11, 80,2, 99,1. 153 KV. 154 Tamtéž.

41

vlivem sil se prý stanou veliká znamení a hvězdný svět se zachvěje: „Budou znamení na slunci,

měsíci i hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem

valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět.

Neboť mocnosti nebeské se zachvějí.“155

Ze jména mocností usuzují Řehoř i Bernard obzvláštní

moc, jíţ krotí padlé anděly, aby nesváděli a nepokoušeli lidi, dokonce aby jim na zdraví

neškodili tak, jak by si přáli. Vlády, první řád poslední hierarchie, osvěcují a řídí archanděly

i anděly ve všech záleţitostech spásy jednotlivců i celých národů. „Svou moudrostí“, píše

Bernard, „zakládají veškerou pozemskou vladařskou moc, rozšiřují, omezují a přenášejí

ji z panovníka na panovníka.“156

Archanděly pouţívá Bůh jako své posly, kdykoliv chce lidem

zjevit svou vůli v mimořádných situacích. Jsou Boţími posly, takţe jsou rovni andělům, ale

zároveň se přibliţují vládám, neboť znají dokonaleji Boţí tajemství. Posledním řádem nejbliţším

k lidem jsou andělé. Jsou to Boţí poslové v méně závaţných situacích. Tomáš Akvinský říká,

ţe archandělé zvěstují lidem pravdy, jeţ přesahují veškerý jejich rozum, kdeţto anděly Bůh

pověřuje, pokud jim chce sdělit pravdy, které mohou sami vystihnout.

Jsme si velmi dobře vědomi, ţe je téma hierarchie andělů v této práci jen lehce načrtnuté.

Vidíme jasně omezenost našich slov a přiznáváme, ţe je zde ještě mnoho k odhalování, které

ponecháváme zkušenějším.

155 Lk 21,25–26. 156 KV.

42

Použitá literatura

1. Apoftegmata I. Výroky a příběhy pouštních otců. Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv.

Markéty, 2000.

2. DIONÝSIOS AREOPAGITA. O mystické teologii, O božských jménech s komentáři sv.

Maxima Vyznavače. Dibbuk, 2008. ISBN: 80-903001-5-4.

3. DIONÝSIOS AREOPAGITA. Listy, O mystické teologii. Úvodní studie: řecko-české vydání

Praha: Oikúmené, 2005. ISBN: 80-7298-157-9.

4. DIONÝSIOS AREOPAGITA, Srv. Dionýsios Areopagita. O nebeské hierarchii. IV. 4.

Praha: Vyšehrad, 2009.

5. GRÜN, A. Každý má svého anděla. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000.

ISBN: 80-7192-540-3.

6. HUBER, G. Můj anděl půjde před tebou. Praha: Zvon, 1996.

7. KUBÍČEK, L. O svobodě. Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 2004. ISBN: 80-7266-189-2.

8. KOWALSKÁ, F. Deníček. Boží milosrdenství v mé duši. Kostelní Vydří: Karmelitánské

nakladatelství, 2001. ISBN: 80-7192-531-4.

9. POSPÍŠIL, J. Katolická věrouka, díl 3., O Bohu Stvořiteli: traktát spekulativně dogmatický,

Velehrad: Cyrilometodějský tiskový spolek, 1923.

10. RAHNER, K., VORGRIMLER, H. Přehled teologie. Praha: Zvon, 1995. ISBN 80-7113-

088-5.

11. ŠPIDLÍK, T. Spiritualita křesťanského východu: Mnišství. Praha: Křesťanská akademie,

2004.

12. TÁZLAROVÁ, M. překlad: Moudrost Silvána z Athosu. Kostelní vydří: Karmelitánské

nakladatelství, 2010. ISBN: 978-7195-397-5.

13. TEREZIE Z LISIEUX, Vstupuji do života. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,

1992. ISBN: 80-8552.711-1.

43

14. VACANT, A. BAREILLE, G. a kol. Archanděl Michael, Dynamický obhájce života: Vhled

do života andělů. Olomouc: Refugium, 2009. ISBN 978-80-7412-033-6.

Internetové zdroje

15. AKVINSKÝ, T. Krystal.op: Pars prima [online]. 2002 [cit. 2011-02-10]. Summa theologiae.

Dostupné z WWW: <http://krystal.op.cz/sth/sth.php?&Q=108>.

16. BENEDIKT XVI. Promluva před Angelus, Pastorace: Delší texty [online]. 2009-03-1 [cit.

2011-04-10]. Andělé. Dostupné z WWW:

<http://www.pastorace.cz/index.php?typ=texty&sel_char=A&sel_tema=4&sel_podtema=12>.

17. SCHÖNBORN, CH. Pastorace [online]. 1998 [cit. 2011-02-10]. Anděl, Andělé. Dostupné z

WWW:

<http://www.pastorace.cz/index.php?typ=texty&sel_char=A&sel_tema=4&sel_podtema=466&s

el_text=844>.

Písmo a dokumenty církve

18. BIBLE, PÍSMO SVATÉ STARÉHO A NOVÉHO ZÁKONA, bez deuterokanonických knih,

digitální verze.

19. KOLÁČEK, J. Katechismus katolické církve. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství,

1997.

Date post:	26-Jan-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI · 2011-04-20 · UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI...

Documents