UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Filozofická fakulta

Katedra bohemistiky

Magisterská diplomová práce

Valence sloves v českých a ruských publicistických textech

Valency of verbs in Czech and Russian publicistic texts

Veronika Hladná

Česká filologie

Vedoucí práce: PhDr. Ondřej Bláha, Ph.D.

Olomouc 2012

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní

všechny použité zdroje a literaturu.

V Olomouci dne 16. 5. 2012

………………………………………………….

Děkuji PhDr. Ondřeji Bláhovi, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce. Dále bych

ráda poděkovala prof. PhDr. Heleně Flídrové, CSc. za konzultace ruské části, Bc.

Martině Opálkové za kontrolu tabulek a Mgr. Pavle Vardžákové za korektury a pomoc

s anglickým textem. Poděkování patří také rodičům za podporu při studiu.

3

Obsah

Úvod………………………………………………………………………………………………………………….... 6

1 Publicistický styl……………………………………………………………………………………….. 9

2 Verba.................................................................................................................. 10

2.1 Typy predikátů………………………………………………………………………………………. 10

2.2 Klasifikace verb……………………………………………………………………………………… 12

2.2.1 Jazyk český………………………………………………………………………………... 12

2.2.1.1 Pravidelná verba………………………………………………………….. 12

2.2.1.2 Nepravidelná verba – tzv. izolovaná…………………………….. 14

2.2.2 Jazyk ruský…………………………………………………………………………………. 14

2.2.2.1 Produktivní verba…………………………………………………………. 15

2.2.2.2 Neproduktivní verba…………………………………………………….. 16

2.2.2.2.1 Neproduktivní třídy……………………………………... 16

2.2.2.2.2 Neproduktivní skupiny……………………………….... 18

2.2.2.3 Nepravidelná verba……………………………………………………… 20

3 Valence……………………………………………………………………………………………………….. 21

3.1 Zrod valenční teorie……………………………………………………………………………… 21

3.2 Valenční pojetí v současné lingvistice…………………………………………………… 22

3.3 Aktanty a volná doplnění………………………………………………………………………. 24

4 Předmět (objekt)………………………………………………………………………………………. 25

5 Neologismus………………………………………………………………………………………………. 27

6 Praktická část – metodologie práce…………………………………………………….. 30

7 Typy predikátů………………………………………………………………………………………….. 32

7.1 Predikát verbální…………………………………………………………………………………… 32

7.1.1 Výsledek analýzy……………………………………………………………………….. 33

7.2 Predikát verbonominální……………………………………………………………………….. 34

7.2.1 Problematika spony…………………………………………………………………… 35

4

7.2.2 Výsledek analýzy……………………………………………………………………….. 36

7.3 Verba v jiné pozici než predikativní………..…………………………………………….. 37

7.3.1 Problematika předmětu a příslovečného určení………………………… 37

7.3.2 Výsledek analýzy……………………………………………………………………….. 38

8 Valence……………………………………………………………………………………………………….. 39

9 Vazba jednovalenčních a dvojvalenčních verb....……………………………… 42

9.1 Jednovalenční verba……………………………………………………………………………… 42

9.2 Dvojvalenční verba..……………………………………………………………………………… 43

10 Pády……………………………………………………………………………………………………………… 44

10.1 Genitiv………………………………………………………………………………………………….. 45

10.2 Dativ……………………………………………………………………………………………………… 48

10.3 Akuzativ………………………………………………………………………………………………… 50

10.4 Lokál……………………………………………………………………………………………………… 53

10.5 Instrumentál…………………………………………………………………………………………. 54

10.6 Pádová forma x…………………………………………………………………………………….. 56

11 Morfologické hledisko…………………………………………………………………………….. 57

11.1 Konjugace češtiny…………………………………………………………………………………. 57

11.1.1 První slovesná třída…………………………………………………………………… 57

11.1.2 Druhá slovesná třída…………………………………………………………………. 58

11.1.3 Třetí slovesná třída……………………………………………………………………. 58

11.1.4 Čtvrtá slovesná třída…………………………………………………………………. 59

11.1.5 Pátá slovesná třída……………………………………………………………………. 59

11.2 Konjugace ruštiny…………………………………………………………………………………. 60

11.2.1 Verba produktivní……………………………………………………………………… 60

11.2.2 Verba neproduktivní………………………………………………………………….. 61

12 Neologismy………………………………………………………………………………………………… 62

12.1 Neologismy v češtině……………………………………………………………………………. 62

5

12.2 Neologismy v ruštině……………………………………………………………………………. 63

Závěr…………………………………………………………………………………………………………………… 66

Anotace……………………………………………………………………………………………………………… 71

Bibliografie……………………………………………………………………………………………………….. 72

Přílohy………………………………………………………………………………………………………………… 75

6

Úvod

Hlavním tématem mé magisterské diplomové práce je porovnávání valence

ruských a českých sloves. Pracovat budu pouze s texty publicistickými, jejichž jazyk je

na jedné straně kultivovaný, a může tedy sloužit jako reprezentativní vzorek jazyka

spisovného, na druhé straně pak dostatečně progresivní na to, aby se v něm

projevovaly aktuální vývojové tendence. Má práce tedy nese název Valence sloves

v českých a ruských publicistických textech.

Jako studentce bohemistiky, a bývalé studentce rusistiky, je mi toto téma velmi

blízké. Ve své práci se tedy pokusím porovnat podobnost těchto jazyků z hlediska

valence. Mnoho lidí se mylně domnívá, že ruština je pro každého Slovana srozumitelná.

Z důvodu neznalosti si však neuvědomují „záludnost“ jazyka, kdy podobně znějící slova

s češtinou mohou v ruštině označovat zcela odlišný pojem (mír x мир (svět), horký

x горький (hořký), pozor x позор (hanba)). To platí také v případě valence

– odpovídající si slovesa obou jazyků mohou, a v mnohých případech tomu tak opravdu

je, mít zcela odlišnou valenci (dát zboží do prodeje x пустить товар в продажу; dát

podnět ke stížnosti x дать повод для жалобы; žádat o souhlas x просить согласия;

dokončit práci do data x закончить работу к дате).

Cílem předložené práce je analýza publicistického textu o rozsahu 10 000

slovních tvarů, přičemž se předpokládá nalezení minimálně 1 000 sloves, a to

plnovýznamových i sponových. Uvedená čísla jsou pouze orientační, proto jsou možné

odchylky od původně zamýšleného záměru. Pro práci je rozhodující nalezení minimálně

1 000 sloves bez ohledu na počet slovních tvarů. Tak budu postupovat v případě obou

jazyků.

Původním záměrem, stanoveným před začátkem práce, bylo získání českých

publicistických textů z internetového archívu novin MF Dnes. Z praktických důvodů, po

domluvě s vedoucím práce, jsou však texty získávány z elektronické formy těchto

novin, a to z internetového odkazu www.iDnes.cz. Obdobný postup bude také

aplikován na ruský publicistický text, který bude získán výhradně z internetového

archívu ruských novin Izvestija.

7

Následně je pozornost věnována valenčnímu poli jednotlivých sloves

a vyhodnocení statistických dat. U zjištěných výsledků mě především zajímá, zda se

jedná o predikát verbální či verbonominální; kolik pozic je ve valenčním poli slovesa

obsazeno předmětem, tedy zda se jedná o verbum jednovalenční, dvojvalenční či

trojvalenční; zda se tato spojení vyskytují ve vazbě předložkové či prosté; pokouším se

dokázat nebo vyvrátit, zda je akuzativ typickým pádem předmětu apod. Pozornost také

věnuji krátké charakteristice jednotlivých pádů.

Práce obsahuje dvě základní části. Teoretická část se věnuje především definici

klíčových pojmů, které se budou v práci často objevovat. Zaměřím se na problematiku

publicistického žánru, nastíním základní charakteristiku a objasním, proč byl pro práci

zvolen právě tento typ textu. Primárně však bude pozornost věnována především

termínu valence. Jelikož je to v lingvistice poměrně nový termín, budu sledovat

historický vývoj tohoto pojmu. Věnovat se budu také klasifikaci sloves jak v jazyce

českém, tak v ruském. Na problematiku bude nahlíženo z pohledu morfologického

a syntaktického. Protože se klasifikace z hlediska morfologického v obou jazycích

značně liší, věnuji se některým problémům odděleně. Verba budou nejprve rozdělena

do skupin dle svých morfologických rysů, poté s těmito skupinami pracuji jednotlivě.

Následně pozornost zaměřím na valenční pole verba, přičemž mě zajímá pouze

valenční pozice předmětu ve větě. Proto je také v práci důležité vymezit si, co bude za

předmět považováno. Jelikož slovanské jazyky hojně využívají zájmena, jež ve větě

zastupují jména, budou v potaz brána právě ta zájmena, která ve větě jednoznačně

zastupují předměty, což bude jasně vyplývat z kontextu. Předmětům vyjádřeným

vedlejší větou předmětnou nevěnuji pozornost, protože neodpovídají metodologii

práce. Nejdůležitějším kritériem je tak faktické obsazení předmětu ve větě. Objekt,

který sice je z kontextu patrný, ale není ve větě reálně vyjádřen, analýze nepodléhá.

Jelikož je v mnohých případech značně složité odlišit předmět od příslovečného

určení, opírám se ve své práci především o Valenční slovník českých sloves od

Lopatkové. Zaznamenána jsou zde nejen jednotlivá verba, ale jsou také uvedeny

veškeré komponenty, jež na sebe sloveso váže. Ty jsou následně rozděleny podle své

syntaktické platnosti ve větě. V rozporu s valenčním slovníkem však slovní tvary, na

8

které je možné se zeptat pouze pádovými otázkami, považuji rovněž za předmět (např.

benefaktiv). Samotná definice předmětu je převzata z koncepce Grepla a Karlíka.

Co se týče verb, je pozornost věnována především těm slovesům, která lze ze

syntaktického hlediska označit za predikát verbální či verbonominální. Verbonominální

přísudek je do práce zařazen především z důvodu četného výskytu v jazyce ruském.

Protože se v práci zabývám pouze valencí slovesnou, nevěnuji pozornost přísudkům

nominálním ani neslovesným, které podléhají hlavně valenci nominální. Jelikož se

verba mohou vyskytovat také v pozici podmětu, přívlastku, předmětu či příslovečného

určení, jsou i tato verba v práci zahrnuta.

Kritéria pro metodologii byla stanovená především z koncepce české lingvistiky.

Přestože se od sebe oba jazyky značně liší, budou stanovené podmínky aplikovány také

na jazyk ruský, což bude mít za následek značné komplikace, se kterými bude nutné se

vypořádat.

Během své práce se budu především opírat o valenční slovníky obou jazyků,

které pro mě budou mít klíčový význam. V českém jazyce pracuji především

s Valenčním slovníkem českých sloves. V závěru se také pokusím zhodnotit kvalitu této

práce.

Další část práce se věnuje analýze reprezentativního vzorku sloves ze slovníku

ruských neologismů v porovnání se slovníkem českým. Předpokládá se nalezení 100

neologismů slovesného původu v obou jazycích. Následně porovnávám výsledky

analýzy českého a ruského jazykového materiálu. Pokusím se také naznačit vývojové

tendence v obou jazycích.

Součástí diplomové práce je přiložené CD s uloženými texty a tabulkami

(českými i ruskými). Do tištěné podoby práce nejsou zařazeny z důvodu obrovského

množství materiálu. Pro přehlednost jsou však součástí textu tabulky s nejdůležitějšími

výsledky.

9

1 Publicistický styl

Publicistický styl používají především sdělovací prostředky jako například tisk

(noviny), internetová média (elektronická forma novin), rozhlas či televize. Primárním

cílem je informovat adresáta různého věku a vzdělání o aktuálních událostech ve

společnosti. Kromě funkce informativní má také významnou funkci agitační, tj. snaží se

adresáta sdělení o něčem přesvědčit. Tento styl je výrazně dynamický, což znamená, že

se rychle mění dle společenské situace. Celkový charakter projevů je dán snahou rychle

a výstižně informovat, proto musejí být srozumitelné a jednoznačné, ačkoliv vznikají

v krátké době a bez dlouhé přípravy. Přesto se jedná o projevy vždy připravené

a promyšlené. Má práce se opírá pouze o publicistické texty, tedy o psanou publicistiku

(elektronickou formu novin MF Dnes), které užívají neutrální spisovný jazyk bez

citového zabarvení. Autor textu by se měl také vyvarovat jakýchkoliv hodnotících

výrazů. Různorodost obsahu i formy ovlivňuje především užití jazykových prostředků.

Publicistické texty se vyznačují hlavně dvěma rysy:

1) automatizace = užívání konvenčních prostředků, které slouží k rychlé orientaci

adresáta a autorům usnadňuje formulaci textu (pokud se však automatizovaný

výraz používá příliš často, stává se z něj klišé)

2) aktualizace = užívání nových a neočekávaných prostředků, které mají upoutat

pozornost adresáta (např. dát něčemu zelenou); pokud se spojení ujme, stává se

z něj spojení automatizované

Zpravodajství je jedna ze základních novinářských činností. Zpravodajské útvary

musí mít především logickou výstavbu. Nejrozšířenější kompozicí je tzv. obrácená

pyramida, při níž na začátku stojí nejdůležitější údaje a směrem ke konci méně

podstatná, doplňující fakta. Základním útvarem publicistického stylu je zpráva, která

vždy přináší nové informace. Měla by být především aktuální, věcná, objektivní,

přesná, úplná, spolehlivá a citově neutrální. Důležitý je také titulek, který vystihuje

obsah textu a má přitáhnout pozornost čtenáře.

10

2 Verba

Verba jsou organizačním centrem vět jak v jazyce českém, tak v ruském.

V mluvnicích jsou slovesa popisována jako autosémantické a ohebné slovní druhy,

které označují především dynamické příznaky či příznaky substancí.

Tento slovní druh vytváří velké množství tvarů: tři osoby jednotného

i množného čísla; oznamovací, rozkazovací a podmiňovací způsob minulého budoucího

či přítomného času; slovesný rod činný a trpný; dokonavý a nedokonavý vid, který však

jako kategorie stojí na pomezí lexika a gramatiky. Tvary s vyjádřenou osobou

označujeme jako finitní, tedy určité. Vedle finitních tvarů v jazyce vystupují také tvary

infinitní – neurčité (infinitivy, přechodníky či přídavná jména slovesná). Podrobněji se

zde morfologickým popisem verb zabývat nebudu, jelikož to není součástí práce.

Přestože oba jazyky spadají do jazykové skupiny slovanské, a jejich historický

vývoj byl do značné míry podobný, užití verb a především jejich valence se značně

odlišují.

2. 1 Typy predikátů

Z hlediska syntaktického slouží sloveso nejčastěji jako prostředek pro vyjádření

predikativnosti, což je vztah mezi podmětovou a přísudkovou částí věty. Sloveso pak

zastává ve větě nejčastěji pozici právě přísudku, který je v rámci věty nezávislým

větným členem. Z pohledu sémantického je nutné rozlišit přísudek syntetický, přičemž

predikát představuje sloveso samo, a analytický, „kdy k predikátu patří nejen význam

slovesa, ale zároveň s ním i význam nějakého dalšího větného členu jmenné povahy.“1

Pro praktickou část je nutné stanovit kritéria, jež budou rozhodující při výběru

jednotlivých predikátů. Proto následuje podrobný popis dílčích typů přísudků podle

české koncepce.

1 Daneš, F. et al.: Mluvnice češtiny 3. Praha, Academia 1987, s. 22.

11

Za základní typ přísudku je v českém prostředí považován predikát slovesný tzv.

verbální, který je vždy vyjádřen tvarem plnovýznamového slovesa. Verbální predikát

může být slovesný jednoduchý (Nikola pláče, Petr přišel) nebo slovesný jednoduchý

– složený (Býval by tam přišel, Kdybych to jen věděl). U predikátu jednoduchého

– složeného se jedná vždy o tvar jednoho slovesa. Naopak přísudek slovesný složený

představuje složení dvou slovesných tvarů. Skládá se vždy z infinitivu slovesa

plnovýznamového a tvaru určitého modálního slovesa (chtít, moci, muset, smět, mít2)

nebo tvaru určitého fázového slovesa (začít, přestat).

Kromě tohoto základního typu se často vyskytuje také přísudek

slovesně-jmenný (tzv. verbonominální) obsahující sponu a jmennou část. „Spona je

především nositelem aktualizačních kategorií větných a vyjadřuje významový vztah

mezi subjektem a predikativem jen velmi obecně.“3 Jako kopula vystupuje určitý tvar

slovesa, který však samostatně nenese žádný význam (být, stát se). V poslední době se

za sponu v jistém smyslu považuje i verbum mít. Pokud se sloveso vyskytuje v platnosti

spony, nemá vlastní významový obsah a má úlohu pouze gramatickou. Jmenná část

může být vyjádřena adjektivem v nominativu (Petr je mladý, Věra je milá),

substantivem v nominativu (Jana je kuřák) nebo substantivem v instrumentálu (Otec je

učitelem). Po sponě stát se je substantivum a adjektivum vždy v instrumentálu (Jan se

stal učitelem). Tento analytický přísudek se považuje za jediný větný člen.

Ojediněle se v češtině objevuje také přísudek jmenný beze spony, avšak

nejčastěji pouze jako součást přísloví, průpovědí nebo také jako titulek (Mladost

radost, Dobrá kniha – nejlepší přítel).

Další typ představuje čistě jmenný přísudek, který však pro práci nemá žádný

význam a uvádím jej pouze pro úplnost.

2 Ve významu vlastnit něco nelze sloveso mít považovat za modální.

3 Daneš, F. et al.: Mluvnice češtiny 3. Praha, Academia 1987, s. 23.

12

2.2 Klasifikace verb

2.2.1 Jazyk český

Co se týče klasifikace sloves, vycházím z koncepce Mluvnice češtiny 2, která

často nese přívlastek akademická. Zvolila jsem ji hlavně proto, že se jedná o doposud

nejlépe propracovanou mluvnici určenou především uživatelům, jejichž rozhled

v oblasti bohemistiky je poněkud rozšířený.

Česká slovesa se podle konjugačního typu dělí do pěti základních tříd. Nutno

podotknout, že tyto skupiny mají vždy několik vzorů a podvzorů. Každé paradigma je

reprezentováno vzorovým slovem. „Základní konjugační paradigmata se vyčleňují na

základě tří aspektů: (1) kmenotvorných přípon, tvořících tzv. téma kmene prézentního

a téma kmene infinitivního; (2) vlastní tvaroslovné charakteristiky, tj. úhrnu

tvaroslovných přípon (nekoncových i koncových – flexivních koncovek); (3) průvodních

morfonologických alternací v tvarotvorném základu, kmenotvorné příponě (tématu),

popř. tvarotvorném afixu.“4

O jednotlivých třídách však nelze uvažovat jako o definitivně uzavřených

skupinách sloves. Verba mohou svými charakteristickými rysy spadat do několika tříd

najednou. Přiřazeny jsou pak podle rysu, jenž je pro sloveso nejpříznačnější. Neustále

ale dochází ke kolísání a přechodům mezi jednotlivými skupinami. V práci však budu

uvažovat o základních skupinách, typech a vzorech, které pro můj záměr postačí.

2.2.1.1 Pravidelná verba

I. třída slovesná

Do první třídy náleží slovesa zakončená před nulovou koncovkou ve 3. sg. ind.

préz. kmenotvornou příponou -e-, před níž nestojí -n- nebo -j-. Zahrnuje typ: A – tvrdý

vzor nese (před koncovkou mají nezměněnou souhlásku) a měkký vzor peče (před

koncovkou je zčásti změkčená a zčásti nezměkčená souhláska); B – tvrdý vzor bere

4 Komárek, M. et al.: Mluvnice češtiny 2. Academia, Praha 1986, s. 415.

13

a měkký vzor maže (před koncovkou mají změkčenou souhlásku); C – měkký vzor tře

(slovesa s přítomným kmenem na -r-/-ř-).

II. třída slovesná

Do druhé třídy se řadí slovesa mající před nulovou osobní koncovkou ve 3. sg.

ind. préz. složenou kmenotvornou příponu -n-e-. Reprezentují ji vzory: A – tiskne

(slovesa, u nichž je minulý kmen částečně bez přípony -nu- a je zakončen na

souhlásku); B – mine (u kmene minulého je vždy přítomna přípona -nu-, ta je ke kořeni

připojena koncovou samohláskou); C – začne (nepravidelný vzor, který je do třídy

přiřazen jen z důvodu podobného zakončení).

III. třída slovesná

Ke třetí třídě patří slovesa, jež mají před nulovou koncovkou ve 3. sg. ind. préz.

složenou kmenotvornou příponu -j-e- nebo -u-j-e-. „Prézentní kmen mají tedy

zakončen shodně, ale počtem fonémů (submorfů) v kmenotvorné příponě se liší.“5

Zahrnuje vzory: A – kryje (minulý kmen je bez přítomnosti přípony); B – kupuje (minulý

kmen má příponu -ova-).

IV. třída slovesná

Čtvrtou třídu reprezentují slovesa, která mají před nulovou koncovkou ve

3. sg. ind. préz. kmenotvornou příponu -í-. Řadí se podle vzorů: typ A – vzor prosí

(kmen minulý má příponu -i-); B1 – vzor trpí a B2 – vzor sází (minulé kmeny mají

příponu -e-/-ě-).

V. třída slovesná

Do páté třídy slovesné se řadí verba, u nichž se před nulovou koncovkou ve

3. sg. ind. préz. vyskytuje kmenotvorná přípona -á-. Zahrnuje typ A – vzor dělá (všechna

verba mají stejné tvary přítomné a stejný minulý kmen, proto je zde pouze jeden

základní vzor) a podvzor kopá (v prézentních tvarech má dubletní varianty

s kmenotvornou příponou -e-).

5 Komárek, M. et al.: Mluvnice češtiny 2. Academia, Praha 1986, s. 456.

14

2.2.1.2 Nepravidelná verba – tzv. izolovaná

V češtině existuje také několik sloves, jejichž tvary jsou natolik nepravidelné, že

je není možné přiřadit k žádné třídě. Jedná se především o tzv. „atematická verba“6,

výjimku tvoří pouze sloveso chtít. Tato klasifikace se v různých gramatikách liší, proto

vycházím z koncepce Mluvnice češtiny 2, která do izolovaných sloves zahrnuje verba

být, chtít, jíst a vědět. Slovesa typu dát, mít či jít, jejichž přiřazení do jednotlivých tříd je

také značně problematické, jsou zařazeny podle Mluvnice češtiny 2 „k těm vzorům

pravidelných sloves, jimž se svými (prézentními) tvary nejvíce podobají.“7 Ve srovnání

s jazykem ruským je však v češtině izolovaných sloves podstatně méně.

2.2.2 Jazyk ruský

V ruském jazyce je klasifikace verb poměrně složitější, i když celkově se verbální

flexe v ruštině může jevit jako jednodušší než v češtině. Slovesa se (v ruské gramatické

tradici) dělí jednak na typ produktivní a neproduktivní, dále jsou pak v těchto oddílech

členěna do jednotlivých skupin. Produktivní jsou slovesa, která jsou schopna sloužit

jako vzory pro nově vytvořená verba. Vzniká tak pět skupin produktivních sloves.

V ruském jazyce se nová slova nečasují podle vzorů neproduktivních tříd. Můžeme

o nich tedy říci, že se jedná o uzavřenou skupinu sloves. Počet těchto skupin se různí ve

zpracování jednotlivých lingvistů, avšak princip dělení je stále stejný. Pozornost je

věnována vztahu kmene infinitivního a přítomného, přičemž jako doplňková kritéria se

používají také například kmen minulý či tvary rozkazovacího způsobu apod. Klasifikaci

ruských sloves jsem převzala z Vavrečkovy8 práce Ruská slovesa a jejich české

ekvivalenty. Jak sám autor poukazuje v seznamu použité literatury, pracoval také

s Ruskou gramatikou 1 a 2 (dělení sloves vychází právě z této klasifikace). Ruská

gramatika je přitom chápána jako reprezentativní gramatika ruského jazyka. Nutno

6 Prézentní kmen těchto sloves neměl kmenotvornou příponu, proto se složitě začleňovala do časování

tematického. 7 Komárek, M. et al.: Mluvnice češtiny 2. Academia, Praha 1986, s. 493.

8 Mojmír Vavrečka je český rusista. Absolvoval studium rusistiky na Palackého univerzitě v Olomouci,

nyní působí na katedře slavistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity.

15

podotknout, že práce Vavrečky je srozumitelnější a přehlednější, zatímco Ruská

gramatika se této problematice věnuje více a je tedy mnohem podrobnější.

Jelikož je Vavrečkova klasifikace pro mé účely příliš podrobná (dělí verba nejen

podle skupin, ale také podle počtu slabik a pozice přízvuku ve slově), značně jsem ve

své práci dělení zjednodušila. Základní rozdělení spočívá v zařazení verb do produktivní

či neproduktivní třídy, neproduktivní skupiny nebo mezi izolovaná slovesa. V rámci

těchto skupin jsou slovesa ještě přiřazena k jednotlivým konjugačním typům, tato

paradigmata již dále nedělím.

2.2.2.1 Produktivní verba

Gramatiky, se kterými pracuji, se shodují v členění na pět základních skupin. Pro

tuto skupinu sloves je charakteristická jejich pravidelnost a určitost. Jelikož se jedná

o verba produktivní, nelze zde uvažovat o uzavřené skupině sloves, tedy skupina se

neustále rozrůstá v rámci tvoření nových slov.

I. produktivní třída

Do této třídy spadají slovesa zakončená sufixem -ать (читать, начинать) či

-ять (гулять, терять). Od sloves první neproduktivní třídy je rozeznáme pomocí 3. pl.

ind. préz. Přestože u sloves produktivních zůstává element -a-/-я-, foneticky se jeho

platnost mění na -aj- díky následujícímu sufixu -ю- (читают [čitajut]). Slovesa

neproduktivní třídy mají ve 3. pl. ind. préz. tvar держат [d´eržat], což znamená, že za

sufixem -a- následuje konsonant t.

II. produktivní třída

Tato slovesa jsou vždy zakončená sufixem -eть (краснеть, иметь). Často jsou

to verba, která vznikají odvozením od adjektiv. Opět se ve 3. pl. ind. préz. sufix

-e- foneticky mění na -ej- (имеют [imjejut]).

16

III. produktivní třída

Tato skupina je určena pro slovesa zakončená na -овать (рисовать,

организовать) a -евать (воевать, жевать). Formálně zde také spadají slovesa typu

клевать či ковать, ačkoliv sufix -ов-, -eв- je v tomto případě součástí kořene, nikoliv

kmene. Sufix -eва-/-ова- se zde ve 3. pl. ind. préz. mění na -uj- (рисуют [risujut]).

IV. produktivní třída

Čtvrtá produktivní třída je ze všech produktivních tříd nejzrádnější. Řadí se zde

slovesa se sufixem -ну- (стукнуть, толкнуть), avšak je nutné brát v potaz, že stejný

sufix obsahují také slovesa třetí neproduktivní třídy. Hlavní rozdíl je ve formě minulého

času. Zatímco produktivní slovesa i v tomto tvaru sufix -ну- zachovávají, neproduktivní

slovesa jej zpravidla vypouštějí (стукнул x исчез).

V. produktivní třída

Zahrnuje slovesa zakončená na sufix -и-, po kterém následuje konsonant

(говорить, строить, простить). Společně s první produktivní třídou je to nejčastěji

se u sloves vyskytující třída.

2.2.2.2 Neproduktivní verba

Neproduktivní slovesa, kterých je zhruba okolo čtyř set, se dále dělí na

neproduktivní třídy a skupiny. Jak již napovídá samotný název, tato verba neslouží

v současné ruštině jako vzory pro nově vzniklá slovesa. Jedná se tedy o uzavřenou

skupinu verb.

2.2.2.2.1 Neproduktivní třídy

I. neproduktivní třída

Do této skupiny patří slovesa, jejichž infinitivní kmen se liší od kmene

přítomného času. Slovesa jsou zakončená na sufix -aть/-ять. U velké části verb tohoto

17

typu dochází ke střídání koncových konsonantů kmene infinitivu a přítomného času

(typ плакать – плачу, писать – пишу). Na rozdíl od sloves produktivních je při dalším

časování vynechána složka -a-, ve 3. pl. ind. préz. jsou zakončena na -a-/-я-/-у-/-ю-, po

nichž následuje konsonant (кричат, сеят, плачут, сеют).

II. neproduktivní třída

Verba této skupiny mají v infinitivu sufix -еть (видеть, смотреть) stejně jako

slovesa druhé produktivní třídy, ale tvoří formy přítomného času podle vzoru druhého

časování. U těchto sloves dochází ke stejnému střídání konsonantů jako u sloves páté

produktivní třídy (висеть - вишу). Ve 3. pl. ind. préz. se sufix -e- vypouští (видят).

III. neproduktivní třída

Třída obsahuje slovesa, která jsou v infinitivu zakončena sufixem -нуть. Od

sloves čtvrté produktivní třídy se liší ztrátou sufixu -ну- ve tvarech minulého času

(сохнуть – сох – сохла, исчезнуть – исчез – исчезла). Označují stav, nebo přechod

jednoho stavu v stav druhý, a nemají význam jednorázovosti (ten naopak mají verba

čtvrté produktivní třídy).

IV. neproduktivní třída

Do této skupiny se řadí slovesa zakončená v infinitivu na -сти, -сть, -зти, -зть

(нести – несу, лезть – лезу). Dále se dělí na několik typů dle konsonantu stojícího na

konci kmene přítomného času: 1. kmen zakončený konsonantem -с- (несут); 2. kmen

zakončený konsonantem -з- (везут); 3. kmen zakončený konsonantem -б- (гребут).

V. neproduktivní třída

Tato skupina je velmi podobná třídě čtvrté – obsahuje verba zakončená sufixem

-сти, -сть. Na konci kmene přítomného času však stojí konsonant -т- nebo

-д- (растут, ведут). K této skupině také náleží sloveso клясться.

18

VI. neproduktivní třída

K této skupině patří slovesa zakončená v infinitivu na sufix -чь, před nímž stojí

-е-/-и-/-о-/-я-. Kmeny přítomného času jsou zakončeny na г nebo к, dochází zde tedy

k alternaci (печь – пеку, помочь – помогут).

2.2.2.2.2 Neproduktivní skupiny

I. neproduktivní skupina

Zahrnuje slovesa obsahující sufix -ава-. Hlavním reprezentantem skupiny je

verbum давать se všemi svými derivacemi (např. вставать). Ve tvarech přítomného

času se sufix -ва- nerealizuje a vzniká tak varianta -aj- (дают [dajut], перестают

[p´er´estajut]).

II. neproduktivní skupina

Všechna slovesa této skupiny mají dokonavý vid. V infinitivním tvaru se

vyskytuje sufix -ня-, po kterém následuje konsonant. Tvary kmene přítomného času se

tvoří buď pomocí sufixu -йм-, nebo sufixu -ним-/-им-. Pokud prefix končí vokálem,

potom kmen přítomného času je -йм- (понять – пойму). Jestliže prefix končí

konsonantem, poté je kmen přítomného času -ним- (поднять – подниму).

III. neproduktivní skupina

Do této skupiny patří slovesa zakončená sufixem -ать/-ять, přičemž při dalším

časování je segment -a-/-я- nahrazen sufixem -м- (прижать – прижмут, взять

– возьмут).

IV. neproduktivní skupina

Podobná třetí skupině je skupina čtvrtá. Podmínky jsou téměř stejné, avšak

namísto sufixu -м- se vyskytuje sufix -н- (помять – помнут, начать – начнут).

19

V. neproduktivní skupina

K této skupině se řadí verba se sufixy -a-/-e-/-ы-/-я-, za kterými následuje

-ть. Tyto segmenty jsou při časování nahrazeny sufixy -ан-/-ен-/-ын-/-ян- (достать

– достанут, застыть – застынут, застрять – застрянут).

VI. neproduktivní skupina

Tato slovesa mají v kmeni infinitivu plnohlasnou formu -oрo-, -оло-, jež se při

dalším časování realizuje pomocí sufixu -ол-, -ор- (бороться – борюсь, колоть

– колю). Tvary nedokonavého vidu od sloves s prefixem se tvoří pomocí sufixu

-ыва(ть). Zároveň v kmeni dochází ke změně o/a (наколоть – накалывать).

VII. neproduktivní skupina

Verba této skupiny mají v kmeni infinitivu plnohlasnou formu -ере-, která se při

dalším časování realizuje pomocí sufixu -р- (тереть – я тру – тëр). Tvary

nedokonavého vidu od sloves s prefixem se tvoří pomocí sufixu -а(ть) a v kmeni

dochází ke změně e/и (запереть – запирать).

VIII. neproduktivní skupina

Jedná se o jednoslabičná slova zakončená na sufix -ить/-еть/-уть/-ыть. Tato

přípona se při dalším časování foneticky mění na -ej-, -иj-, -уj-, -ыj- (брить, дуть,

мыть). Zde řadíme všechny derivace těchto sloves. U některých verb je

charakteristická přítomnost měkkého znaku v kmeni ve všech osobách (бит – я бью

– ты бьëшь). Vokál -ы-, který je součástí infinitivního kmene, se v kmeni přítomného

času mění na vokál -o- (мыть – моют).

IX. neproduktivní skupina

Verba v této skupině končí sufixy -и-/-ы-, za kterými následuje koncové -ть. Při

dalším časování jsou i-ové segmenty nahrazeny sufixy -ив-/-ыв-, tedy objevuje se

vkladné -v- (жить – живут, плыть – плывут).

20

2.2.2.3 Nepravidelná verba

Stejně jako v češtině i v ruštině do této skupiny patří slovesa, jejichž tvary jsou

při časování natolik nepravidelné, že je není možné přiřadit k žádné existující skupině

verb. Tato slovesa tak vytváří svá vlastní paradigmata. Týká se to verb, která jsou

v běžné komunikaci velmi často užívána. Jedná se například o slovesa петь, идти,

есть, быть, дать, хотеть, стать, ехать, бежать atd.

21

3 Valence

3.1 Zrod valenční teorie

Za průkopníka valenční teorie je považován francouzský lingvista Lucien

Tesnière9, který jako první rozpracoval teorii o syntaktické valenci. Ve své práci Základy

strukturální syntaxe (1959), která je publikována posmrtně, Tesnière poukazuje na

hierarchickou strukturu věty, „jejímž základem je slovesný uzel. Při zkoumání jeho

valence dělí všechny další uzly, které na slovese závisejí, na tzv. aktanty (actants)

a okolnostní určení (circonstants).“10 Tuto tezi lze doložit na příkladové větě Včera jsem

poslal dopis Karlovi, kde slovesným uzlem je sloveso poslal jsem. Konatelem děje je

v tomto případě 1. aktant, tedy zájmeno já; jako přímý předmět zde vystupuje

2. aktant - substantivum dopis a jako nepřímý předmět 3. aktant - tvar Karlovi. Ve větě

je také obsazena pozice okolnostního určení času, adverbium včera.

Na Tesnièrovu valenční teorii navázalo mnoho dalších lingvistů. Teorie byla

s postupem času rozpracována a věnovalo se jí stále více pozornosti. O současném

stavu valence bude pojednáno níže v samostatné kapitole. Také česká lingvistika, která

byla především díky snahám pražské školy mezi ostatními lingvisty respektována,

reagovala na tato tvrzení. Vliv francouzského lingvisty je do jisté míry možné dohledat

v práci týkající se pojetí větné struktury u Šmilauera. Při srovnání však dojdeme

k závěru, že se značně liší v názoru na hierarchizaci struktury věty. Zatímco Tesnière

považuje za základní prvek věty sloveso, které tak v hierarchizaci zaujímá dominantní

postavení, Šmilauer staví podmět a přísudek na stejnou úroveň. Z hlediska predikace

jsou tedy rovnocenné.

Vedle Tesnièrovy teorie však ovlivnila českou lingvistiku také Fillmorova teorie

tzv. „pádové gramatiky“11. V práci The case for case (1968) „se pokusil o vysvětlení

9 Lucien Tesnière (1893 – 1954) byl jedním z nejvlivnějších francouzských lingvistů. Působil jako profesor

ve Štrasburku a později v Montpellier. Zabýval se především slovanskými jazyky, o této problematice

publikoval mnoho článků a knih. Jeho význam v dějinách lingvistiky je však založen na jeho vývoji

syntaktické teorie. 10

Černý, J.: Dějiny lingvistiky. Votobia, Olomouc 1996, s. 296. 11

Někdy bývá také označována jako teorie „hloubkových pádů“.

22

pádových vztahů v hloubkové struktuře jazyka.“12 „Fillmore zavedl celou škálu

sémanticky vymezených tzv. hloubkových pádů, jako jsou Agentive, Objective,

Instrument, Recipient, Benefactor ap.“13

3.2 Valenční pojetí v současné lingvistice

Pojem valence se v lingvistice objevuje od 50. let 20. století. S postupem času je

této problematice věnováno stále více pozornosti. Díky dalšímu promýšlení této otázky

vznikají nejen přínosné studie zabývající se valencí samotnou, ale především také

valenční slovníky sloves různých jazyků. Právě práce na nových slovnících je obzvlášť

velmi náročná. Nelze utvořit skupiny sloves, které by teoreticky fungovaly dle stejného

principu a podle předem stanovených pravidel. S každým verbem se musí pracovat

samostatně, přičemž se zjišťuje jeho valenční potenciál.

Tesnièrova teorie však počítá pouze s valencí slovesnou. I v následujícím období

se pozornost věnuje především valenci verb. V poslední době se lingvisté soustředí i na

valenci jiných slovních druhů, která je označována jako neverbální. Mezi verbální

a neverbální valencí je ovšem jeden zásadní rozdíl. Zatímco valence verba vytváří větu,

neverbální vytváří pouze rozvitý větný člen. Nejedná se tak o valenci v pravém slova

smyslu, ale pouze o valenční potenciál slova. O valenčním potenciálu pak lze uvažovat

u substantiv (především pak slovesných), adjektiv i adverbií. Pokud uvažuji o valenci

jako větotvorném prostředku, splňuje tyto podmínky pouze valence slovesná, která je

také chápána jako primární.

Osobně se přikláním k Tesnièrovu tvrzení, že postavení slovesa je ve struktuře

věty dominantní. Valenční potenciál slovesa vytváří tzv. valenční pole, „které je plně

rozvinuto u slovesného predikátu v jeho finitních tvarech neimperativních v základním

rodu (aktivu).“14 Sloveso pak díky své valenci vytváří ve větné struktuře pozice, jež musí

či mohou být obsazeny. V prvním případě se jedná o tzv. pozice obligatorní, ty jsou ve

12

Černý, J.: Dějiny lingvistiky. Votobia, Olomouc 1996, s. 230. 13

Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 517. 14

Daneš, F. et al.: Mluvnice češtiny 3. Academia, Praha 1987, s. 25.

23

větné struktuře vždy povinně obsazeny. V druhém případě se jedná o tzv. pozice

potenciální, tedy nemusí být nutně obsazeny. „Větné členy obligatorní i potenciální

jsou členy konstitutivní, neboť konstituují základovou větnou strukturu. Ty členy ve

větě, které nenáleží do ZVS, jsou nekonstitutivní. Z hlediska přítomnosti ve větě jsou to

členy fakultativní […] vyjadřují se jimi jen možná sémantická doplnění, tj. taková, která

nenáležejí do intenčního pole daného slovesa.“15 Co se týče výše popsané

terminologie, mnohé publikace se neshodují. Zatímco Mluvnice češtiny 2 či skripta

Nástin syntaktického popisu češtiny pracují se všemi třemi termíny, Encyklopedický

slovník češtiny nebo Valenční slovník českých sloves pracuje pouze se dvěma termíny,

a to pozice obligatorní a fakultativní. Počítají tedy pouze s pozicemi, které musí být

nutně obsazeny, v rámci možností však už nerozlišují potenciálnost a fakultativnost.

Z morfologického hlediska jsou mezi větnými členy, které zaujímají valenční

pozice, kategorie syntakticky vázané (určené predikátem) a kategorie proměnné

(syntakticky neurčené). Mluvnice češtiny 2 uvádí příkladovou větu Lvi se pustili do

ukořistěné antilopy, která je dle mého názoru velmi výstižná. Valenční pole predikátu

pustili se vytváří pozice vyžadující vazbu nominativ (lvi) a do + genitiv (do antilopy).

V tomto případě se tedy jedná o kategorii syntakticky vázanou. Kategorie pádu ale také

obsahuje kategorii čísla (lev/lvi), jež je syntakticky proměnná. Predikát nevytváří pozici

vyžadující singulár či plurál. Neznamená to však, že by kategorie čísla byla vždy

kategorií proměnnou. Rozhodnutí vždy záleží na celkovém kontextu a především

valenčním poli verba.

Pozice, které jsou v rámci valenčního predikátu obsazeny, zaznamenává

základová větná struktura (ZVS). Zachycuje základ větné struktury, tedy ty pozice, které

musí být ve větě obsazeny, aby byla věta smysluplná a plnila svou funkci. Jedná se

o strukturu minimální využívající pro zápis symboly, jež zastupují slovní druhy.

Symbolickému zápisu pak dále říkáme gramatický větný vzorec (GVV).

15

Novotný, J.: Nástin syntaktického popisu češtiny (na základě valenční teorie). Nákladem Pedagogické

fakulty v Ústí nad Labem, Ústí n. L. 1984, s. 46.

24

3.3 Aktanty a volná doplnění

Valenční pole, někdy zvané jako valenční rámec, je tvořeno aktanty

a volnými doplněními. Zatímco aktanty mohou být obligatorní i fakultativní, volná

doplnění mohou být pouze v pozici obligatorní. Novější studie pracují také s termínem

kvazivalenční doplnění, „která jsou na hranici mezi aktanty a volnými doplněními. Jde

o doplnění rozvíjející relativně uzavřenou (sémanticky homogenní) třídu sloves, jsou to

doplnění rekční a dané doplnění nelze u jednoho řídícího slovesa opakovat. Podobně

jako volná doplnění jsou však sémanticky distinktivní a typicky se nejedná o doplnění

obligatorní.“16 O kvazivalenčním doplnění lze uvažovat v případě slov, jejichž sémantika

vyjadřuje rozdíl, záměr či překážku.

Charakteristika aktantů:

1) „Aktor/konatel = levovalenční aktant, který je vymezen jako první aktant slovesa,

2) patient = pravovalenční aktant, který je vymezen jako druhý aktant slovesa,

3) výsledek děje, efekt = pravovalenční aktant, který se uplatňuje u sloves se třemi

(a více) syntaktickými pozicemi,

4) adresát = pravovalenční aktant, který je vymezen jako aktant slovesa typicky

vyjadřující roli příjemce děje,

5) původ = pravovalenční aktant, který je vymezen jako aktant slovesa vyjadřující roli

původu.“17

Co se týče volných doplnění, jedná se o doplnění doprovodu, účelu,

benefaktivu, příčiny, doplňku, kritéria, směru, míry, dědictví, místa, způsobu,

prostředku, náhrady, zřetele, substituce, času a závislou část frazému.

16

Lopatková, M. et al.: Valenční slovník českých sloves. Karolinum, Praha 2008, s. 18. 17

Lopatková, M. et al.: Valenční slovník českých sloves. Karolinum, Praha 2008, s. 19.

25

4 Předmět (objekt)

Pojetí předmětu jako větného členu se v koncepcích českých lingvistů liší.

Mnohdy se za objekt ve větě mylně považuje také tvar příslovečného určení. Mnohé

mluvnice rozlišení obou větných členů vůbec nevěnují pozornost (Historická mluvnice

jazyka českého, Příruční slovník jazyka českého). Kopečný pak za předmět pokládá

pouze pád čtvrtý, druhý (partitivní a záporový), v určitých případech také pád sedmý

(pád třetí a šestý je podle něj příslovečný). K této problematice se vyjadřuje také

Šmilauer. Ten navrhuje od rozlišování upustit a předkládá termín „určení slovesa“18 pro

oba větné členy. Sám ale uznává, že toto řešení není ideální. Také Panevová poukazuje

na fakt, že se jedná o otázku doposud nedostatečně vyřešenou – „Zatímco mnozí

badatelé se spokojili s tím, že předmět doplňuje sloveso „vazebně“, kdežto příslovečné

určení „nevazebně“, ukazuje se u Šmilauera na to, že má smysl se ptát po nutnosti

slovesného doplnění i u příslovečného určení.“19

Dokulil rozlišuje předměty výlučné (slovesný děj se zaměřuje pouze na jeden

předmět) a sdružené (slovesný děj se zaměřuje na více předmětů). Také zdůrazňuje, že

je důležité „přihlížet k hierarchii a pořadí předmětů (přímý a nepřímý předmět, cílový

a necílový předmět). Kromě toho je třeba rozlišovat vlastní předmět děje (kopat zem)

od jeho výsledku (kopat jámu), zda má předmět vztah k nositeli děje (stavový

předmět), či zda vyjadřuje nebo doplňuje jeho obsah (obsahový předmět).“20

Ruské gramatiky přistupují k problému mnohem volněji. Za předmět

(дополнение) je pokládáno to, nač je možné se zeptat pádovými otázkami. V praxi to

znamená, že české příslovečné určení je mnohdy v ruské koncepci považováno za

předmět. Za příslovečná určení (обстоятельство) se v ruštině považují ty větné členy,

na které je možné zeptat se příslovci.

Pro definici termínu předmět jsem zvolila pojetí Grepla a Karlíka. Tato koncepce

za předmět považuje výraz, „který je tvarově řízeným určením slovesa nebo

18

Šmilauer, V.: Rozlišování předmětu a příslovečného určení. Český jazyk, 5, 1955, s. 271. 19

Panevová, J.: Rozvití předmětová a příslovečná, doplňující a určující. Naše řeč, 58, 1975, s. 61. 20

Dokulil, M.: Významná slovenská práce o rodu, čísle a pádu podstatných jmen. Naše řeč, 47, 1964, s.

101.

26

adjektiva.“21 Ve větě vždy zastává pozici podřízeného členu, jehož pádovou formu

určuje člen nadřazený. Ze sémantického hlediska objekt „vyjadřuje buď to, co je

výsledkem děje (psát dopis), nebo to, co je dějem přímo zasaženo (bít chlapce), nebo

k čemu děj přímo směřuje (radit chlapci).“22 Primárně je ve větě vyjádřen substantivem

(mimo nominativu), a to „buď v pádě prostém, nebo v pádě předložkovém.“23 Pokud

ve větě zastává funkci objektu jiný výraz než substantivum, bývá často pádová forma

indikována zájmenem to v příslušném pádě. Zájmeno to tedy plní funkci pádového

ukazatele. Jedná se především o případ vedlejších vět nebo infinitivu.

V moderní lingvistice se za objekt považuje obsazená pravovalenční pozice

slovesa nebo adjektiva. Verba pak můžeme rozdělit podle toho, zda je u nich předmět

v pozici obligatorní (Zastřelil srnu) či potenciální/fakultativní (Dokoupilovi včera zabíjeli

prase). Předmět tedy nemusí být ve větě vždy vyjádřen, zvláště pak pokud mluvčí

nepovažuje jeho vyjádření za závažné (nebo je znám z kontextu).

U verb je základním tvarem předmětu akuzativ, což je u tranzitivních sloves tzv.

přímý předmět. Přechodná slovesa jsou charakteristická tím, že užijeme-li u takových

sloves místo aktiva pasivum, stává se objekt podmětem (Petr líbá Marii → Marie je

líbána Petrem). U jiných typů předmětů k těmto přechodům nedochází. Nejméně je

pak předmět zastoupen genitivem a instrumentálem. Tyto pády jsou primárně

považovány za příslovečné, proto jsou také, co se týče určování větných členů,

nejproblematičtější.

Při srovnání českého vyjádření předmětu s ruským je patrné, že je zde mnoho

rozdílů. Této problematice je věnována pozornost v praktické části, kde se snažím

poukázat na odlišná vyjadřování objektů v obou jazycích.

21

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1989, s. 271. 22

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1989, s. 271. 23

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1989, s. 272.

27

5 Neologismus

Jazyk je neustále se vyvíjející dynamický systém. Vzhledem k významným

změnám v hospodářském, společenském a politickém životě, ale i k rozvoji technického

zázemí, proběhly výrazné změny také v repertoáru slovní zásoby. Z důvodu

nepřetržitého rozvoje okolního světa roste potřeba pojmenovávat nově vzniklé entity

(věci či jevy), pro které je pak nutné vytvořit nové lexikální jednotky vyznačující se ve

slovní zásobě svou novostí. Tyto lexikální jednotky označujeme jako neologismy

(novotvary).

Neologismy nejsou mluvčími považovány za součást běžné slovní zásoby, avšak

s postupem času se jí mohou stát. Podle tohoto kritéria je možné rozlišit neologismy

perspektivní či neperspektivní. Zatímco neologismy perspektivní mají velký potenciál

stát se součástí běžné slovní zásoby, neperspektivní neologismy jsou již tvořeny se

záměrem zachovat si svou jedinečnost a nemají tendenci zařadit se mezi neutrální

slovní zásobu. Za takové lze považovat výrazy vzniklé spontánně při komunikaci, kdy se

ve většině případů jedná o jednorázové užití. Dalším příkladem jsou tzv. autorská slova,

která vznikají pro potřebu konkrétního díla (např. pábitelé od Hrabala). „Protože jsou

neologismy svým vznikem vázány na určitou dobu a protože mohou mít určitou

stylistickou hodnotu, bývají charakterizovány jako vrstva dobově příznakových

prostředků současné slovní zásoby.“24

Vznik neologismů je ovlivněn několika příčinami. Důvody mimojazykové se

projevují především v potřebě označit nové skutečnosti. Ty vnitrojazykové se naopak

snaží odstranit různé homonymie nebo varianty v jazyce, tím jej také zjednodušit

a učinit srozumitelnějším pro uživatele. Slouží také ke stylové diferenciaci.

Novotvary lze klasifikovat dle původu. Často se jimi stávají výpůjčky z cizích

jazyků. Tyto výrazy si často zachovávají svůj původní pravopis a do značné míry

i výslovnost, ale odlišují se od morfologického systému domácího jazyka. Zpočátku jsou

pociťována jako slova cizí a jejich pravopis má více variant. Po čase se však stanou

součástí běžné slovní zásoby, ve které zcela zdomácní a mohou se dokonce dostat do

24

Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 284.

28

centra užívání (kostel, sobota). Časté jsou také kalky vznikající doslovným překladem

slovotvorných částí cizích slov nebo celých slov či spojení. Kromě výrazů je možné

přejímat také významy, čímž vznikají tzv. sémantické kalky (např. české slovo proud

získalo význam elektrického proudu stejně jako v němčině, angličtině či francouzštině).

Podle způsobu tvoření dělíme neologismy na slovotvorné, souslovné,

frazeologické či sémantické. Slovotvorné neologismy mohou vznikat pomocí derivace

(zprávař), kompozice (web-kamera), univerbizace (umprum) či zpětné derivace

(hanušovice ve významu piva). Souslovné novotvary se tvoří pomocí běžných slov,

která se pak pojí v nová sousloví (elektronické mýto). Frazeologické neologismy jsou

tvořeny zejména v běžné konverzaci, nebo také v publicistickém stylu, kde mají

především udržet pozornost čtenáře a přinést něco nového (trhat žíly). Sémantické

neologismy přiřazují nový význam již existujícím výrazům (ještěrka ve významu

vozidla).

Na neologismy je také možné nahlížet z hlediska funkčního. V tom případě

mluvíme o takových slovních tvarech, jejichž užití, které bylo původně spojené

s konkrétním sociálním, pracovním nebo zájmovým prostředím, se změnilo. Zároveň

s tím se také přehodnotila jejich původní (odborná, profesní, slangová apod.) platnost.

„Platnost neologismu mají i lexikální jednotky, které se kdysi přestaly užívat, ale po

určité době se jejich užívání obnovuje (radní „člen obecní rady“).“25

V rámci neologismů je možné rozlišit tzv. vlastní neologismy, které jsou tvořeny

motivovanými společenskými pojmenovacími potřebami a mezi specifickými typy

funkčních neologismů. K posledně jmenovaným se řadí:

1) tzv. okazionalismy – „pojmenování, slovo vznikající příležitostně v procesu tvoření

textu zpravidla pro jedno konkrétní použití podmíněné kontextem.“26 Nemají tedy

tendenci stát se součástí běžné slovní zásoby a zachovávají si svou novost

a neobvyklost. Tím se také liší od neologismů.

25

Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 285. 26

Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 292.

29

2) tzv. individualismy – „slovo n. slovní spojení příznačné pro určitého mluvčího,

zprav. tvůrčího autora, např. alečlověk, čundračit práci (K. Čapek).“27

3) módní neologismy – tato slova jsou nejčastěji cizího původu a užívají se především

„v souvislosti s nějakou zábavní činností“28, např. hobby či koktajl. Po čase se

většinou v cílovém jazyce adaptují, jelikož v domácí slovní zásobě neexistují

patřičné ekvivalenty. Mnohdy vznikají podoby počeštěné (musical > muzikál). Ty

jsou pak uživateli vnímány jako výrazy zcela běžné.

4) dobová slova – jedná se o výrazy, které jsou populární v konkrétním období. Poté

jejich obliba klesá, avšak může být po letech opět obnovena.

Vymezení neologismů není dosud jednotné. Pro práci jsem převzala klasifikaci od

Martincové, jelikož právě ona se studiem novotvarů dlouhodobě zabývá a je právem

považována za jednoho z našich největších odborníků.

27

Lotko, E.: Slovník lingvistických termínů pro filology. Univerzita Palackého, Olomouc 2003, s. 49. 28

Chmelová, A. – Salzmann, Z.: K některým módním výrazům přejatým z angličtiny. Naše řeč, 53, 1970, s.

309.

30

6 Praktická část – metodologie práce

Před samotným začátkem práce bylo nutné nashromáždit v ruském i českém

jazyce textové materiály, které byly následně analyzovány. Důležitým kritériem pro

výběr textu byla reprezentativnost projevu, čemuž nejlépe odpovídaly texty

publicistického stylu. Původně jsem zamýšlela pracovat s českými texty pocházejícími

z elektronického archívu tištěné podoby novin Mladá fronta Dnes. Po domluvě

s vedoucím práce jsem však musela tento předpoklad pozměnit. Pracuji proto

s texty elektronické formy těchto novin iDnes.cz29. Pro tento krok jsem se rozhodla po

zjištění, že z archívu MF Dnes nelze texty kopírovat, což by značně zpomalilo

a zkomplikovalo průběh práce. U ruských textů k žádné podobné komplikaci nedošlo,

proto jsem zůstala u původního záměru čerpat materiál z archívu novin Izvjestija30.

Stanoveným předpokladem bylo pro každý jazyk vyhledat text o rozsahu 10 000

slovních tvarů, který bude obsahovat přibližně 1 000 sloves. Závazným kritériem však

bylo dosáhnutí 1 000 verb bez ohledu na počet slovních tvarů. Vytyčený předpoklad se

prokázal jako splnitelný. V české části k nalezení 1 061 sloves postačilo 7 510 slovních

tvarů, v ruské části bylo zapotřebí k získání 1 015 sloves 7 816 slovních tvarů.

Práce se zabývá pouze valencí slovesnou. Z toho důvodu se nezaměřuji na

jmenné přísudky, u kterých se jedná o tzv. valenci nominální, což není předmětem mé

práce. Pozornost věnuji veškerým typům verb, tedy i slovesům v jiné než predikativní

pozici. V práci jsou zahrnuta také verba sponová. Co se týče valence jednotlivých

sloves, zjišťovala jsem především množství a typy pozic, jež verba mohou vytvořit ve

svém valenčním poli. Avšak zajímám se pouze o ty pozice, které mohou být v rámci

větného vzorce obsazeny předměty.

Přestože předmět může být, a často i je, vyjádřen vedlejší větou předmětnou,

podobné typy objektů nejsou brány v potaz, jelikož neodpovídají stanovené

metodologii práce. Třebaže jsou věty tohoto typu také řízeny slovesem, i ony ve

většině případů mají svůj přísudek a na něj následně vázaný předmět. Proto se v práci

29

http://www.idnes.cz/ (platné ke dni 5. 5. 2012) 30

http://www.izvestia.ru/ (platné ke dni 5. 5. 2012)

31

věnuji pouze objektům, které jsou ve větě fakticky zastoupeny. Analýze rovněž

podléhají zájmena odkazující přímo na předmět a zastupující jeho pozici ve větě.

Veškeré číselné hodnoty vyjádřené procentuálně jsou zaokrouhleny na jedno

desetinné číslo. Pokud není uvedeno jinak, jsou výsledné cifry vypočítány z celkového

počtu sloves (v češtině 1061, v ruštině 1015). Existují však příklady, kdy počítám pouze

s omezenou skupinou sloves (např. jednovalenčními). Na podobné případy je v textu

vždy upozorněno.

Pro přehlednost je součástí příslušných kapitol také tabulka, která má

především usnadnit orientaci v textu. Z důvodu velkého množství materiálu tabulky

obsahují pouze nejpodstatnější výsledky. Ojedinělým výskytům v tomto případě

nevěnuji pozornost.

32

7 Typy predikátů

U každého verba byl nejprve určen typ predikátu. Jelikož se zabývám pouze

valencí slovesnou, je možné uvažovat pouze o predikátu verbálním, do jisté míry také

verbonominálním. Nutno podotknout, že ne všechna verba ve větě zaujímají pozici

přísudku. Slovesa se běžně vyskytují také v pozici předmětu, méně často pak v pozici

příslovečného určení, přívlastku a podmětu.

celkem sloves slovesný přísudek VN přísudek jiné31

český jazyk 1 061 889 (83,8 %) 137 (12,9 %) 35 (3,3 %)

ruský jazyk 1 015 782 (77 %) 164 (16,2 %) 69 (6,8 %)

7.1 Predikát verbální

Jedná se o základní typ přísudku, v rámci kterého plnovýznamová slovesa ve

formě verba finita vytváří valenční pole a dané předměty jsou vázány jejich rekcí.

K tomuto typu predikátu se řadí také přísudek slovesný složený, kdy se plnovýznamové

sloveso pojí s verbem modálním či fázovým. V odborné literatuře se často uvádí termín

„analytický přísudek“. S tímto pojmem pracuje především Mluvnice češtiny 3,

v poznámce se k této problematice vyjadřuje rovněž Grepl. Jedná se o lexikalizovaná

spojení typu vzít na vědomí, kdy se doporučuje jednotku syntakticky nerozkládat. Ze

sémantického hlediska se spojení považuje za jeden větný člen. S pojmem „analytický

přísudek“ pracuji pouze tehdy, je-li význam srozumitelný výhradně v případě spojení

těchto jednotek. Podobná lexikální spojení ponechávám ve funkci jednoho větného

členu (obzvláště v části ruské). Nicméně slovesa si i v takových případech zachovávají

svůj valenční potenciál, proto jsou tato spojení v tabulkách vyznačena červenou barvou

a přiřazena k danému typu přísudku. Dále však se jmennou částí pracuji jako

s klasickým předmětem. V českém jazyce se jedná především o frekventované sloveso

mít (podobně jako verbum být vystupuje nejen v roli plnovýznamové, ale také

sponové), jehož význam je mnohdy značně oslaben. Podle Grepla určuji tato

31

Slovesa v jiné větněčlenské pozici než přísudkové.

33

lexikalizovaná spojení jako přísudek verbonominální. Slovníček podobných

verbonominálních spojení uspořádal Gregor. Ruská část obsahuje dva díly - první

abecedně řadí spojení podle sloves, druhý podle substantiv. Česká pasáž zaznamenává

pouze třídění podle verb. Sám autor si uvědomuje větší význam ruské části, což

dokazuje kompletní propracovanost materiálu. Zatímco pro jazyk ruský má Gregorova

práce značný význam, v češtině s ní nepracuji, jelikož se přikláním k názoru Grepla,

který s podobným typem verbonominálního přísudku nepočítá. V češtině není tento jev

tak výrazný jako v jazyce ruském. Více bude k tomuto tématu řečeno v kapitole 7.2

Predikát verbonominální.

Co se týče modálních sloves, pracuji s modalitou v užším (klasickém) smyslu.

Toto pojetí zahrnuje verba vyjadřující nutnost, možnost a záměr. Nicméně existuje

skupina sloves, která sice mají rys modálnosti (snažit se, pokoušet se), avšak nelze je

považovat za verba primárně modální. Podobná slovesa je možné považovat za

modální pouze v případě širšího pojetí modálnosti. Vznikl by tak ale příliš široký okruh

verb, u nichž by bylo velmi složité stanovit jasná kritéria pro určení modality.

7.1.1 Výsledek analýzy

Z výsledků analýzy jednoznačně vyplývá dominantní postavení slovesného

predikátu pro oba jazyky. Potvrdilo se tak tvrzení všech mnou použitých gramatik.

Přestože byl u ruštiny očekáván nižší výskyt slovesného přísudku z důvodů vyšší

frekvence užití lexikalizovaných (verbonominálních) spojení, tento předpoklad se

neprokázal. Pokud vyjádřím výsledky procentuálně, v českém materiálu se z celkového

počtu 1 061 sloves celých 83,8 % (889) vyskytuje v pozici verbálního predikátu.

V ruském textu je výskyt jen nepatrně nižší – 77 % (782). Mohu tedy konstatovat, že

z tohoto pohledu jsou si oba jazyky víceméně rovny.

34

7.2 Predikát verbonominální

Už samotný název naznačuje, že se tento typ predikátu skládá ze dvou složek,

a to slovesné a jmenné. Slovesnou část tvoří tzv. spona, což je významově prázdné

sloveso, jmennou část pak nejčastěji adjektiva, substantiva či adverbia. Jelikož je

nositelem významu, a také „tvůrcem“ valenčního pole, ve většině případů jmenná část,

jsou tyto přísudky v práci sice vyznačeny, ale dále s nimi nepracuji.

Především zde bylo důležité vyrovnat se s přísudky typu подвергать анализу.

„Tato pojmenování bývají významově a funkčně ekvivalentní pojmenováním

jednoslovným, tedy souvztažným slovesům, s nimiž většinou (!) motivačně koexistují,

neboť slovní základ tohoto slovesa bývá (!) totožný se slovním základem závislého

substantiva ve VNS, tzn. ve spojení typu řídící sloveso + závislé substantivum

(производить ремонт – ремонтировать).“32 V ruštině se mnohem častěji než

v češtině objevují tzv. ustálená „verbonominální spojení“33, což v praxi znamená, že

v češtině existují slovesa mající překladový ekvivalent pouze ve tvaru slovního spojení

(cenzurovat něco x подвергать цензуре что, naznačit x дать понять, zaměstnat

x принять на работу, zatknout x взять под стражу atd.). Tato skutečnost však platí

i obráceně, tedy slovní spojení vyskytující se v češtině má v ruštině jen jednoslovný

ekvivalent. Nejčastěji se podobná slovní spojení objevují ve vazbě se slovesy dát (dát

souhlas x согласиться), dělat (dělat výtržnosti x безобразничать), mít (mít starost oč

x беспокоиться о чëм), jít (jít do likvidace x ликвидироваться) a přijít (přijít k rozumu

x образумиться). Mnohá ruská verba však mají překladový ekvivalent jak ve tvaru

slovního spojení, tak i ve tvaru jednoslovném (analyzovat něco x подвергнуть

анализу x анализировать, podepisovat něco x поставить подпись под чем

x подписаться, vykonat x привести в исполнение x исполнить, rozrušit někoho

x привести в волнение кого x взволновать atd.). Tato verbonominální spojení jsou

v tabulce odlišena červeným zvýrazněním jmenné části. Dále však s tímto spojením

pracuji obdobně jako s přísudky slovesnými. Prakticky to znamená, že jmenné části

32

Gregor, J.: Valenční možnosti verbonominálních spojení v publicistickém stylu (v rusko-českém

srovnávacím plánu). Univerzita Palackého, Olomouc 2008, s. 29. 33

Pojem užívaný Janem Gregorem v práci Valenční možnosti verbonominálních spojení v publicistickém

stylu (v rusko-českém srovnávacím plánu).

35

těchto přísudků jsou počítány do valenčního pole sloves (podobně jako všechny

předměty). Jednotlivá verba jsou pak zařazena do příslušné třídy a ke konkrétnímu

vzoru.

7.2.1 Problematika spony

Dalším problémem je pojetí spony v obou jazycích. „Sponových sloves je

v ruštině větší množství než v češtině (to je dáno patrně snahou po kompenzaci

neužívání spony быть v prézentu). Sponová slovesa se chápou šíře než v naší

tradici.“34 Pro oba jazyky je společná přítomnost spony být, jejíž výskyt je v obou

jazycích nejčastější. Verbum být také v obou gramatikách vystupuje jako spona

a zároveň jako plnovýznamové sloveso ve významu existovat. Kromě toho může v obou

případech jako spona vystupovat i sloveso mít.

Ruština používá jako sponu hojně též slovesa являться + 7. pád,

представлять (собой) + 4. pád či есть (суть), která se překládají pomocí verba být.

Kromě toho má ruština také řadu tzv. polosponových sloves s různými významovými

odstíny, např. стать, считаться, казаться, остаться apod. Určit hranici mezi

sponovými a polosponovými slovesy není jednoduché a dodnes neexistuje

jednoznačná koncepce. Obvykle se za sponová považují synonyma slovesa быть a za

polosponová verba s vlastním významovým odstínem, ale sémanticky nesoběstačná.

Pro ruštinu je také charakteristické vynechání spony – věty typu Он веселый,

Он врач, Он без денег představují „v dnešní spisovné ruštině větné schema

normálních, běžných sdělení, a to aktuálních i obecně platných neaktuálních (ta však

jsou v menšině).“35 Takový přísudek je označován jako typ s nulovou sponou.

Vynechání spony je pro ruštinu tak běžné, že přítomnost slovesa есть je naopak

chápána jako odchylka od normy. Často je také spona nahrazována pomlčkou (Моя

сестра – врач). Důležité je však odlišovat nulovou sponu a nulové plnovýznamové

34

Zimek, R.: Problematika spony v ruštině v porovnání s češtinou. SPN, Praha 1963, s. 18. 35

Zimek, R.: Problematika spony v ruštině v porovnání s češtinou. SPN, Praha 1963, s. 95.

36

быть (Отец дома). Nulové spony či nulová plnovýznamová slovesa jsou v tabulce

vyznačena v závorkách.

V češtině nulová spona neexistuje, i když by se to mohlo zdát u vět typu

Mladost – radost. V podobných případech však spona nikdy nebyla. Jedná se

o „pokračování starého ide. typu věty čistě nominální, která existovala patrně

i v praslovanštině vedle věty sponové.“36

Jak jsem již naznačovala v úvodu, teoretické podklady pro práci jsou stanoveny

především z koncepcí české lingvistiky. Z tohoto důvodu pro všechny typy ruského

přísudku se sponou (polosponou, nulovou sponou apod.) používám český pojem

– predikát verbonominální.

7.2.2 Výsledek analýzy

Verbonominální predikát se v textech vyskytuje poměrně často, nicméně

ve srovnání s přísudkem slovesným je výskyt spíše nízký. Nutno podotknout, že při

analýze jsem se nesetkala s textem, který by neobsahoval žádný příklad tohoto typu.

Četnost užití slovesně-jmenných přísudků závisí především na jazykovém stylu autora.

Do výsledků jsou započítána také lexikalizovaná spojení. V češtině tento typ

představuje pouze vazba mít + substantivum, kterou Grepl řadí k verbonominálním

predikátům. V ruském jazyce se však lexikalizovaná spojení objevují mnohem častěji,

proto také v podobné pozici vystupuje daleko větší počet sloves (přibližně kolem sta).

Z důvodu slovesné valence však dále s takovým typem predikátu pracuji stejně jako

s přísudkem slovesným, tj. u slovesné části predikátu určuji stejné kategorie jako

u plnovýznamových verb a jmennou část při další analýze považuji za předmět. Jelikož

zde valence nemizí, musím jí též věnovat pozornost.

V českém textu se slovesně-jmenný přísudek objevil celkem 137krát, což

představuje přibližně 12,9 %. Osobně jsem předpokládala vyšší výskyt tohoto typu

predikátu v ruské části, ale tento předpoklad se z výsledků nepotvrdil. Vyskytuje se sice

36

Zimek, R.: Problematika spony v ruštině v porovnání s češtinou. SPN, Praha 1963, s. 99.

37

zcela běžně, avšak frekvence výskytu není o moc vyšší než v textu českém. Z celkového

počtu 1 015 sloves je pouhých 164 ve funkci verbonominálního přísudku. To činí

pouhých 16,2 %. Mírný nárůst oproti češtině je sice patrný, ovšem z hlediska celkového

počtu verb je spíše zanedbatelný (jedná se o necelá 4 %). Pravděpodobně je tento

rozdíl způsoben častějším výskytem lexikalizovaných spojení.

7.3 Verba v jiné pozici než predikativní

Slovesa nemusí ve větě nutně obsazovat pouze pozici přísudku, což se v práci

prokázalo. Nejhojněji se objevují v pozici předmětu, dále také v pozici podmětu,

přívlastku a příslovečného určení. Vyskytují se ve formě infinitivu, u kterého je

nemožné určit pádovou formu. Jelikož patří do valenčního pole slovesného přísudku,

jsou zařazeny k ostatním předmětům, ale bez pádového zařazení. To je pak nahrazeno

grafémem x. Nelze přehlédnout fakt, že i verba v pozici jiné než přísudkové mají svou

valenci, která je také brána v potaz. V tabulce je pak v kolonce přísudek zmíněna jejich

odlišná větněčlenská platnost.

7.3.1 Problematika předmětu a příslovečného určení

Předmětu byla věnována celá kapitola výše – 4 Předmět (objekt). V této části

poukážu na odlišná vyjadřování objektů v obou jazycích. Pro jednoznačné odlišení

předmětu a příslovečného určení je nutné stanovit kritéria, kterými se budu při

klasifikaci řídit. Ani v tomto případě nelze hovořit o jednotné koncepci, naopak je zde

situace značně problematická. Pojetí jednotlivých lingvistů mají pro určování odlišné

parametry. Z toho důvodu se také množství příslovečných určení v gramatikách liší.

Značné komplikace nastávají při srovnání obou jazyků. Ve srovnání s češtinou je v ruské

lingvistické tradici předmět pojímán mnohem obšírněji.

Pro svou práci jsem zvolila koncepci Valenčního slovníku českých sloves, podle

které jednotlivé typy příslovečných určení a samotných předmětů určuji. Abych mohla

výzkum vůbec uskutečnit, musela jsem pravidla české lingvistické provenience

38

přizpůsobit ruskému jazyku, což v praxi znamená popření ruských syntaktických

pravidel. Především bylo nutné vytvořit pro ruštinu (podle českého vzoru) neznámá

příslovečná určení a naopak zúžit tradiční pojetí předmětu.

7.3.2 Výsledek analýzy

V českých textech se v pozici jiné než přísudkové (slovesné či verbonominální)

vyskytuje sloveso pouze ve 35 pozicích, což představuje 3,3 %. Nejnižší výskyt vykazují

příslovečná určení37. V celém textovém materiálu jsem zaznamenala jen čtyři příklady

příslovečných určení, tedy pouhých 0,4 %. V pozici podmětu je verbum obsazeno

čtrnáctkrát (1,3 %). Nejčastěji se slovesa objevují ve funkci předmětu, a to 17krát

(1,6 %). Ve všech případech se však jedná o cifry spíše zanedbatelné.

V ruské části se v jiné než přísudkové pozici objevuje téměř jednou tak vysoký

počet verb – 69 (6,8 %). Výraznější je pak počet sloves ve větněčlenské pozici předmětu

představující 49 výskytů (4,8 %). Zanedbatelné jsou pak výsledky součtu verb v dalších

pozicích – příslovečné určení 5krát (0,5 %), přívlastek 7krát (0,7 %) a podmět 8krát

(0,8 %).

předmět podmět přívlastek příslovečné určení

český jazyk 17 (1,6 %) 14 (1,3 %) 0 4 (0,4 %)

ruský jazyk 49 (4,8 %) 8 (0,8 %) 7 (0,7 %) 5 (0,5 %)

37

Z důvodu nízkého výskytu se dále nezabývám typem jednotlivých příslovečných určení.

39

8 Valence

„Když sloveso označuje nějaký děj, tak zároveň předpovídá jeho

komplementární (subjektovou a objektovou) a suplementární (adverbiální) distribuci.

Tato schopnost slovesa předurčovat své sémantické okolí (distribuci) je projevem jemu

vlastní sémantické selektivnosti, kterou nazýváme valencí.“38 Jednotlivá verba mají

v každém jazyce odlišný valenční potenciál a vytvářejí jiný počet pozic. Existují i slovesa,

jež nevytvářejí pozici žádnou. Pokud se nebudu zajímat o pozice obsazené podmětem,

lze verba rozdělit následovně: 1) bezvalenční (prší, stmívá se, spát); 2) jednovalenční

(namalovat, pečovat); 3) dvojvalenční (spojovat, předat); 4) trojvalenční (povědět,

sdělit).

Verba ve většině případů mají několik odlišných vazeb. V různém kontextu se

tak mění jejich význam. Například sloveso odpovídat vykazuje minimálně tři odlišné

vazby nesoucí tři odlišné významy: „(a) odpovídat na něco = „dát odpověď“

(Neodpověděl mi na otázku); (b) odpovídat za něco = „být za něco odpovědný“ (Rodiče

odpovídají za děti); (c) odpovídat něčemu = „být ve shodě s něčím“ (Výsledek

neodpovídá vynaloženému úsilí).“39 Zároveň však u jednoho konkrétního slovesa

může určitá vazba nést několik odlišných významů. To lze doložit na příkladovém verbu

mazlit se. První význam znamená projev lásky, druhý označuje zdlouhavou péči o něco

a poslední význam poukazuje na příliš shovívavé jednání. S těmito možnostmi počítá

také Valenční slovník českých sloves, který verba popisuje komplexně ve všech

možných významech a vazbách.

Pokud srovnám výsledky valence ruské a české části, je až zarážející vzájemná

podobnost obou jazyků. Vezmu-li v potaz vyšší výskyt sloves v českém materiálu, mohu

hovořit o téměř totožných výsledcích (jedná se přibližně o padesát sloves, což

poukazuje na rozdíl u sloves s nulovou valencí).

Ne všechna verba s nulovou valencí jsou představiteli tzv. sloves bezvalenčních

(podobná situace nastává také u jednovalenčních a dvojvalenčních sloves). Dané

38

Vavrečka, M.: Ruská slovesa a jejich české ekvivalenty. Computer Press, Brno 2007, s. 13. 39

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba češtiny - cvičení a výklad. ISV, Praha 1999, s. 55.

40

výsledky vycházejí ze získaného materiálu, tedy záleží pouze na konkrétním kontextu

a na pozici, která je ze všech reálně možných obsazena. Mnohá z těchto verb mají

schopnost vázat na sebe předměty, ty však nejsou ve větě fakticky obsazeny. Jako

příklad je možné uvést sloveso říci, které se v textu vyskytuje jako bezvalenční (řekl

premiér – typický dodatek k přímé řeči v publicistickém stylu), jednovalenční (premiér

řekl novinářům) i dvojvalenční (premiér řekl novinářům o akci). Nevyjádření předmětu

ve větě má vždy nějaký konkrétní důvod:

1) Mluvčí nepovažuje slovní pojmenování předmětu za závažné; př. Co děláš?

– Čtu (detektivku) x Co čteš? – (Čtu) detektivku;

2) předpoklad, že předmět je znám z kontextu či situace; př. nápis Nekrmit na kleci se

lvy logicky znamená nekrmit lvy;

3) „rozumí-li se předmětem jen určitý druh z třídy objektů, jehož se děj vyjádřený

slovesem může týkat, a to ten, který je s významem slovesa automaticky vázán,

tedy nezávisle na kontextu a situaci“40; př. Karel píchnul znamená píchnul

pneumatiku;

4) „rozumí-li se předmětem libovolný objekt, jehož se děj vyjádřený slovesem může

týkat. Slovesa v těchto větách často vyjadřují schopnost nebo zvyk konatele

vykonat určitý děj“41; př. Zvířata koušou znamená, že mají schopnost kousnout

kohokoliv.

V ruském materiálu převládá výskyt verb jednovalenčních – 494 (48,7 %), jen

nepatrně nižší je frekvence užití sloves s nulovou rekcí – 459 (45,2 %). Nejméně často

se pak objevují slovesa dvojvalenční – 62 (6,1 %).

V češtině jsou nejpočetněji zastoupena verba s nulovou valencí. Celkem se

v textu vyskytuje 504 sloves (47,5 %), která na sebe neváží žádný předmět (nebo není

skutečně ve větě přítomen). Jen o něco méně často se v textu objevují jednovalenční

slovesa. Četnost výskytu představuje číslo 491 (46,3 %). Znatelný rozdíl je pak ve

40

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba češtiny - cvičení a výklad. Praha 1999, s. 55. 41

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba češtiny - cvičení a výklad. Praha 1999, s. 55.

41

frekvenci užití dvojvalenčních sloves. Ve srovnání se dvěma výše popsanými valencemi

je pokles znatelný. V celém textu jsem zaznamenala pouze 66 výskytů, což znamená

přibližně 6,2 %. Co se týče trojvalenčních sloves, v textu jsem nezaznamenala žádný

výskyt.

bezvalenční jednovalenční dvojvalenční

český jazyk 504 (47,5 %) 491 (46,3 %) 66 (6,2 %)

ruský jazyk 459 (45,2 %) 494 (48,7 %) 62 (6,1 %)

42

9 Vazba jednovalenčních a dvojvalenčních verb

Pokud sloveso vytváří ve svém valenčním poli pozice, které jsou následně

obsazeny jednotlivými větnými členy, vzniká tak syntagmatická dvojice. V rámci

vzniklého páru je jedna část vždy dominantní, zatímco druhá se této dominantní části

podřizuje. Mezi oběma prvky se vždy vytváří vazba konstruovaná buď bez pomoci

předložky (tzv. bezpředložková), nebo s pomocí předložky. Právě prepozice představují

jazykové prostředky pomáhající vyjadřovat povahu vztahu mezi slovesem a jménem.

9.1 Jednovalenční verba

Pro oba jazyky je příznačný četný výskyt bezpředložkové vazby. Z celkového

počtu jednovalenčních verb se v češtině objevuje plných 378 (77 %) objektů v přímé

vazbě. Primární postavení má přitom akuzativní vazba – 304 (62 %). V ruštině je také

dominantní postavení předmětu v bezpředložkové vazbě, což při výskytu 494

jednovalenčních sloves znamená postavení 400 (81 %) z nich v přímé vazbě. Z toho se

284 (57,5 %) předmětů vyskytuje v akuzativu.

Přítomnost předložkové vazby není také nic ojedinělého. Také v tomto případě

dominuje zcela jednoznačně akuzativ. Při výskytu 113 (23 %) předložkových vazeb se

47 sloves váže s objekty ve čtvrtém pádě, což činí 42 %. Stejné je to také v ruštině, kde

se předložková vazba vyskytuje 94krát (19 %). Jednotlivým pádovým formám bude

větší pozornost věnována v příslušné části práce (kapitola 10 Pády).

V této kapitole jsou výsledky počítány pouze ze součtu jednovalenčních sloves

(kromě tabulky). Podobně budu postupovat také v rámci verb dvojvalenčních.

B42 P B - B B - P P - P

český jazyk 378 (35,6 %) 113 (10,7 %) 43 (4,1 %) 20 (1,9 %) 3 (0,3 %)

ruský jazyk 400 (39,4 %) 94 (9,3 %) 32 (3,2 %) 29 (2,9 %) 1 (0,1 %)

42

B = bezpředložková vazba; P = předložková

43

9.2 Dvojvalenční verba

U dvojvalenčních vazeb je situace komplikovanější. Dochází zde k různým

kombinacím jednotlivých pádů a předložek, přičemž jejich frekvence není příliš vysoká.

Výjimku tvoří pouze vazba dativ + akuzativ (B – B) vyskytující se v českém textu 38krát

(57,6 %). V ruském textu je to také nejčastější vazba dvojvalenčních sloves. Objevuje se

celkem 26krát (42 %). Ostatní vazby jsou vzhledem k množství materiálu zanedbatelné,

proto jim zde nevěnuji pozornost (jedná se spíše o ojedinělé výskyty). Podrobněji

budou jednotlivé kombinace probrány v kapitole 10 Pády.

44

10 Pády

„Pád je hlavní z prostředků, jimiž se vyjadřuje závislost jména na jiném slově

(tak je tomu u nepřímých pádů) nebo jeho syntaktická nezávislost (u nominativu

a vokativu). Vedle funkce vyjadřovat závislost (resp. nezávislost) mívají pády platnost

sémantickou a někdy ještě i jinou.“43 O pádech můžeme uvažovat pouze u jazyků

flexivních. Realizují se pomocí tvarotvorných sufixů neboli koncovek. V češtině existuje

dohromady sedm pádů ve dvou číslech, ruština má pádů pouze šest. Mimo mou

pozornost stojí nominativ jako základní tvar skloňovaného jména. Jedná se o pád

syntaktický, který primárně vyjadřuje podmět. Podobně je na tom také vokativ sloužící

především jako oslovení (označuje adresáta projevu). Ze syntaktického hlediska nemá

vokativ platnost žádného větného členu. Nutno podotknout, že pátý pád se používá

pouze v češtině. V ruštině fakticky neexistuje a funkci vokativu zastupuje nominativ.

Jelikož oba pády mají společnou syntaktickou nezávislost, nemohou podléhat analýze.

Primární funkce pádu jsou tvořeny lingvistickým systémem, sekundární funkce

pak samotným kontextem. Kurylowicz se snaží tento rozdíl dokázat na příkladu

akuzativu. Primární, tedy syntaktickou, funkcí akuzativu je funkce přímého předmětu.

Koncovka je zde znakem syntaktické podřízenosti jména slovesu, nemá však žádnou

sémantickou platnost. Při užití akuzativu označujícího směr se však jedná o sekundární

funkci a řídící sloveso zde již má konkrétní sémantickou hodnotu. V této souvislosti

Kurylowicz hovoří o rozdílu mezi pádem gramatickým (je podřízen slovesu a jeho

primární funkcí je funkce syntaktická) a pádem konkrétním (je také podřízen slovesu,

avšak jeho koncovka vyjadřuje sémantický obsah; primární funkcí je funkce

adverbiální).

Je nutné rozlišovat pády prosté a předložkové neboli přímé a nepřímé. Přímým

pádem rozumíme vazbu bez přítomnosti předložky. Naopak nepřímý pád, nebo také

předložkový, představuje spojení předložky a jména. Kurylowicz však poukazuje na

nesprávnou analýzu předložkových vazeb. Dospěl k názoru, že pádovou formu nelze

43

Hausenblas, K.: Vývoj předmětového genitivu v češtině. Nakladatelství Československé akademie věd,

Praha 1958, s. 17.

45

vyčlenit z předložkové vazby, ale zároveň předložka není určujícím prostředkem

pádové formy. V jazyce vystupuje jako podmorfém složeného morfému, který je tvořen

předložkou a pádovou koncovkou. Předložka pak implikuje pádovou koncovku, nikoli

však pád. Prepozice tak můžeme klasifikovat podle pádů, se kterými se pojí (předložky

genitivní, dativní atd.).

10.1 Genitiv

Genitiv převzal ve slovanských jazycích, a nejen v nich, funkci zaniklého

„ablativu“44. „V jednotlivých jazycích se funkční rozsah „genitivu“ zcela nekryje, a to

nejen v jednotlivostech, na př. v různé rekci některých sloves, ale někdy i v základních

složkách. Největší podíl má na tom to, zda se v jazyce rozlišují nebo v jednom pádu

splývají funkce „genitivu“ a „ablativu“.“45 Většina genitivních koncovek v dnešní češtině

má původ právě v deklinačním typu ablativního původu. Ze syntaktického hlediska

genitiv (adnominální) plní ve větě primárně funkci neshodného přívlastku (hřbet knihy),

může však být i v pozici předmětu (dotkl se souseda).

Pokud srovnáme dřívější a dnešní stav spisovné češtiny, používal se v minulosti

genitiv v mnohem větším rozsahu. Genitiv se nejčastěji vyskytoval v přímé závislosti na

slovese, např. žádati čeho, podati čeho apod. „Pokud jde o slovesa nezvratná, je

u sloves prostých sice ve staré češtině genitiv hojný, ale v mnohem větší míře se pojí

s genitivem slovesa předponová, nejvíce s předponami do-, na-, po-, a též všechny

záporová s ne-, která mají v kladné formě akusativ (a ovšem též genitiv).“46 Pokud je

však u nezvratných sloves genitiv druhým předmětem, vazba zůstává genitivní.

Obdobně je to také u zvratných sloves, kde se genitivní vazba podle Hausenblase stále

drží. Toto tvrzení se také při analýze potvrdilo (obává se toho, týká se církve, ceníme si

předností, napít se alkoholu apod.). Vysvětluje to tím, „že zvratné zájmeno (morfém)

44

Ablativ je označení pro mluvnický pád, který se objevuje v některých jazycích, např. arménštině, latině,

sanskrtu, turečtině a ugrofinských jazycích. 45

Hausenblas, K.: Vývoj předmětového genitivu v češtině. Nakladatelství Československé akademie věd,

Praha 1958, s. 21. 46

Hausenblas, K.: Vývoj předmětového genitivu v češtině. Nakladatelství Československé akademie věd,

Praha 1958, s. 43.

46

u nich ruší intenci k akusativnímu předmětu.“47 Právě akuzativu nejčastěji genitivní

vazby ustupují. V mnohých případech akuzativ zatlačil genitiv do určitých stylových

rovin. Více bude tato problematika probrána u samotného akuzativu. Také předložkové

vazby postupně vytlačují prostý genitiv, což se děje od počátku vývoje češtiny (odejíti

čeho x odejít od čeho, prositi něčeho x prosit o něco). Genitiv je v některých pozicích

nahrazován také instrumentálem. „Jde především o vazby některých sloves se dvěma

předměty nebo sloves zvratných typu nasytiti koho čeho ˃ čím, naplnit se čeho

˃ čím.“48. Nejmenší konkurenci genitivu představuje dativ, kterému genitiv ustupuje

jen velmi zřídka. Jedná se pouze o velmi úzký okruh sloves, např. utéci čeho x utéci

čemu.

Zvláštní typ představuje tzv. genitiv záporový, který odlišuje slovanské jazyky od

jiných indoevropských jazyků. Jedná se o vazbu záporných sloves přechodných, jež mají

předmět v kladné podobě ve vazbě akuzativní. Avšak i genitiv záporový se v nové

češtině objevuje daleko méně než v jazyce starším. Charakterističtější je výskyt tohoto

typu genitivu v ruštině (не было оснований, не стоит задачи, не хватает

разумения).

Od vlastního genitivu se liší tzv. numerativ (může si vydělat korun, nemají

lékařů). Jedná se o „pád počítaného předmětu po číslovkách typu pět, šest …, kolik,

několik …, mnoho, málo …).“49 Tento typ genitivu existuje vždy pouze v plurálu, jelikož

se jedná o genitiv počítaného předmětu. „Dnes je omezen na případy, kdy řídící slovo

je v nom. a akuz.“50 Numerativ je vlastní pouze češtině, v ruštině je nahrazen akuzativní

vazbou. Zatímco ve větě Může si vydělat deset korun čeština určuje slovo korun za

předmět v genitivu, ruština za předmět určí celé syntagma deset korun, tedy za

předmět v akuzativu.

47

Hausenblas, K.: Vývoj předmětového genitivu v češtině. Nakladatelství Československé akademie věd,

Praha 1958, s. 45. 48

Hausenblas, K.: Vývoj předmětového genitivu v češtině. Nakladatelství Československé akademie věd,

Praha 1958, s. 46. 49

Kopečný, F.: Základy české skladby. SPN, Praha 1962, s. 50. 50

Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 152.

47

V českém jazyce se s genitivem pojí slovesa vyjadřující úsilí dosáhnout něčeho

(dožádat se něčeho, dosáhnout něčeho) a verba dotyku (dotknout se něčeho), ale také

verba s významem odluky (vzdát se něčeho, bát se něčeho, zbavit se něčeho). „Častý je

genitivní předmět po dějových adjektivech odvozených od sloves s původní genitivní

rekcí nebo po jejich synonymech; např.: dbalý čeho, pamětlivý čeho, poslušný

čeho,…“51 Předmět v genitivu se v textu objevil celkem 29krát (2,7 %), z toho je

24 (2,3 %) objektů ve vazbě bezpředložkové.

Nejčastěji se genitiv v analyzovaných textech pojí s předložkami z, od a do.

Frekvence vazeb tohoto typu jsou však velmi nízké a nepřesahují číslo dva. Dohromady

se objevují pouze 5krát (2krát do + 2; 2krát z + 2; 1krát od + 2).

U dvojvalenčních sloves je v obou jazycích výskyt genitivní vazby zanedbatelný.

Objevuje se jak v pozici prvního předmětu (bezpředložkového), tak také v pozici

druhého objektu, kde však většinou vystupuje ve spojení s předložkou. V české části se

jako součást dvojvalenční vazby objevuje pouze 6krát, z čehož 3krát jako první

předmět bezpředložkový ve vazbě dativ + genitiv, 2krát jako první předmět

bezpředložkový (1krát 2 – na 6; 1krát 2 – o 4) a jednou jako druhý předmět

předložkový (1krát 4 – z 2).

V ruských textech se genitiv u jednovalenčních sloves objevil 43krát (4,2 %).

Z toho 24 výskytů představuje bezpředložková vazba. Nejčastěji se genitiv používá

ve vazbě vyjadřující přání (желать успехов – přát úspěch) nebo úsilí dosáhnout

něčeho (добиваться цели – dosahovat cíle). Zároveň se tato pádová vazba používá

také při vyjádření snahy, možnosti zbavit se něčeho, zachránit se před něčím nebo

přijít o něco (лишиться денег – přijít o peníze). Také slovesa typu ждать, хотеть

nebo искать se pojí s genitivem, avšak pouze v případě, kdy má předmět abstraktní

význam (хотеть спокойной жизни – chtít spokojený život). V přeneseném smyslu se

genitiv objevuje také u sloves, která vyjadřují dotyk, kontakt nebo naopak odtržení či

oddělení od něčeho, strach z něčeho (коснуться вопроса – dotknout se otázky).

51

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986, s. 274.

48

V předložkových vazbách se nejčastěji vyskytují prepozice od nebo u. Spojení

předmětu s předložkou od vyjadřuje odloučení od subjektu děje (отказаться от

помощи – odmítnout pomoc). Tento typ vazby se v ruském textu objevuje 10krát (1 %).

Naopak vazba u + genitiv poukazuje na odloučení, jehož výsledek je nasměrován

k subjektu děje (просить у отца денег – prosit otce o peníze). Frekvence této vazby

je jen nepatrně nižší než u kombinace od + genitiv. Konkrétně se jedná o 7 výskytů, což

z celkového počtu 1 015 verb činí pouhých 0,7 %. Nejméně užívanou vazbu představuje

spojení proti + genitiv (против ревматизма – proti revmatismu). Vyjadřuje

především postoj proti něčemu, ale objevuje se spíše ojediněle. V analyzovaných

textech jsem zaznamenala přítomnost pouze 2 (0,2 %) vazeb tohoto typu.

V ruštině je výskyt genitivu u dvojvalenčních sloves sice nepatrně vyšší, nejedná

se však o velký rozdíl. Nejfrekventovanější je vazba genitiv + u genitiv, kterou jsem

zaznamenala celkem 4krát. Jako první objekt bezpředložkový se pak druhý pád

objevuje pouze 2krát (2krát 2 – na 4). V pozici druhého předmětu předložkového se

nachází jen 3krát (1krát 4 – od 2; 1krát 4 – u 2; 1 krát 4 – z 2).

Z výsledků je patrné, že frekvence užití genitivu je v obou jazycích srovnatelná

(především u vazeb bezpředložkových). Nicméně v ruštině se mnohem častěji objevuje

genitiv předložkový, a to především s předložkou od.

B do + 2 od + 2 z + 2 u + 2 proti + 2 B – 2 2 – P B – před. + 2

čeština 24 2 1 2 0 0 3 2 1

ruština 24 0 10 0 7 2 0 6 3

10.2 Dativ

Dativ je nejčastěji označován jako pád předmětový a zájmový. V rámci

pádového systému je však jeho funkce značně omezená. Rozlišují se dva základní druhy

předmětu. Přímý předmět se vyskytuje u sloves s jedinou rekcí – „označuje, že objekt,

k němuž referuje jméno, nějak koreluje s referentem hloubkového subjektu predikátu

49

(Petr se podobá otci).“52 Nepřímý předmět se pak váže na verba s větším počtem rekcí

a “označuje objekt, k němuž děj směřuje a který je na ději nějak zainteresován (dát

matce růže).“53 Dativ je „často druhým (nepřímým) předmětem slovesa, a to zvláště

u sloves přechodných vedle přímého předmětu akuzativního.“54 Toto tvrzení se ve

výsledcích jednoznačně potvrdilo.

Specifické postavení má v systému pádů tzv. volný dativ, který není řízen

slovesem. Grepl a Karlík rozlišují čtyři druhy volného dativu:

1) dativ prospěchový a zřetelový (Ten dopis mu vezmu, Dětem to přišlo vhod)

2) dativ přivlastňovací (Chodí mi v kabátě)

3) dativ kontaktový (Včera jsem ti nemohl usnout)

4) dativ emocionální (To je mi pěkný pořádek)

Z hlediska syntaktického plní v češtině dativ funkci objektového doplnění

slovesného děje. Vyskytuje se především po slovesech ne/prospěchu (pomáhal sestře),

a myšlenkových pochodů (závidět sousedovi). S dativem se pojí především slovesa typu

dávat či brát (dát nemocnému léky, poslat příteli pozdrav, vzít dítěti zápalky). Třetí pád

je také používán ve významu přivlastňovacím (točí se mi hlava). V českém textu jsem

zaznamenala jen 30 (2,8 %) bezpředložkových vazeb.

Dativ se nejčastěji pojí s předložkou k a proti (dohromady jsem zaregistrovala

18 výskytů (1,8 %)). Vazba k + dativ vyjadřuje především určenost (náležet ke statku) a

v českém textu se objevila 13krát (1,2 %). Spojení předložky proti s dativem poukazuje

na vzájemnou orientaci předmětů (hlasovat proti opatřením). Zaznamenala jsem

přítomnost pouze 5 příkladů (0,5 %).

Ve srovnání s genitivem je dativ častěji součástí dvojvalenčního spojení.

V případě vazby B – B je vždy v pozici druhého předmětu. V češtině se jedná o 42

výskytů (38krát 3 – 4; 3krát 3 – 2; 1krát 3 – x). Situace je složitější u typu B – P, kde se

52

Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 350. 53

Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 350. 54

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1989, s. 275.

50

vyskytuje v pozici prvního i druhého předmětu v bezpředložkové i předložkové vazbě.

V češtině se jedná o následující příklady: 2krát 3 – k 3; 1krát 3 – s 7; 1krát 3 – na 4;

1krát 3 – po 6; 4krát 4 – ke 3. Do součtu v tabulce jsou zvlášť započítány případy

dvojvalenčních struktur, které jsou kombinovány pouze z pádů dativních (př. 3 – k 3,

tedy dva výskyty objektu v dativu).

Ve srovnání s češtinou v ruštině vazbu s dativem vyžaduje pouze sloveso

давать (подать больному лекарство – dát nemocnému lék). Verba typu брать se

nejčastěji pojí s předložkou u a genitivem (взять у ребëнка спички – vzít dítěti

zápalky). Stejnou vazbu vyžaduje také třetí pád ve významu přivlastňovacím (у меня

кружится голова – točí se mi hlava). V ruštině verba pojící se s objektem v dativu

vyjadřují často náklonnost či sympatie k někomu nebo naopak nepřízeň až nepřátelství

(улыбаться детям – smát se na děti). V pozici přímého předmětu se dativ objevil

celkem 40krát (3,9 %).

V ruském materiálu jsem zaznamenala pouze vazbu dativu s předložkou k, a to

10x (1 %). Předložka proti se primárně pojí s genitivem, ačkoliv i vazba s dativem je

možná. V textu se však podobný příklad neobjevil.

U dvojvalenčních verb se dativ nejčastěji vyskytuje ve vazbách typu B – B, a to

vždy v pozici druhého předmětu – 31krát (26krát 3 – 4; 5krát 3 – x). Co se týče

struktury B – P, objevila se pak v ruštině tato spojení: 2krát 3 – o 6; 1krát 3 – za 4;

3krát 4 – k 3.

B k + 3 proti + 3 3 – B 3 – P B – předložka + 3

český jazyk 30 13 5 42 5 6

ruský jazyk 40 10 0 31 3 3

10.3 Akuzativ

Primární funkcí akuzativu je funkce syntaktická. Právě akuzativ je v češtině

označován jako primární pád předmětu. „Slovesa, která mají akuzativní rekci, tj. jsou

51

zaměřena na předmětové určení v akuzativu, nazývají se přechodná (tranzitivní).“55

V rámci vývoje spisovné češtiny je patrný rostoucí počet tranzitivních sloves. Jak již

bylo napsáno u genitivu, akuzativní vazba nejčastěji vytěsňovala vazbu genitivní, což se

děje i v současné češtině. Dokazují to verba, u kterých dochází ke kolísání mezi vazbou

genitivní a akuzativní (dosáhnouti něčeho x dosáhnouti něco). Adverbiální významy

akuzativu jsou značně omezené a závisí především na významu sloves a prepozic.

Problematice „genitiv versus akuzativ“ byla věnována dostatečná pozornost.

Potvrdilo se tvrzení Hausenblase, že si zvratná slovesa udržují genitivní vazbu, která

v tomto případě neustupuje akuzativní. Spojení akuzativu se zvratným slovesem se

přímo vylučuje. Za zcela neobvyklé se považuje užití akuzativu v ojedinělém příkladu

„Celý den protoulal jsem se po březích Orlice.“56

Akuzativ jednoznačně potvrdil své dominantní postavení v rámci deklinačních

paradigmat. V českých textech se bezpředložkový akuzativ objevil 304krát (28,7 %)57.

Vezmu-li v úvahu pouze jednovalenční verba, vyskytuje se čtvrtý pád u 62 % z nich.

Co se týče předložkových vazeb, i zde je četnost užití velmi častá – 47 (4,4 %).

Akuzativ se kombinuje s různými typy předložek. Nejhojnější je výskyt vazby

na + akuzativ, která se objevila 24krát. Nejméně často se pak vyskytuje spojení

za + akuzativ (jedná se pouze o jeden případ). Jednotlivé vazby jsou pro přehlednost

vyznačeny v tabulce.

Nezřídka je předmět v akuzativu součástí dvojvalenčních vazeb – v různých

pozicích se objevuje 57krát58 (38krát 3 – 4; 4krát 4 – s 7; 1krát 4 – 7; 1krát 4 – za 4;

1krát 4 – z 2; 1krát 2 – o 4; 1krát 4 – o 4; 1krát 4 – na 4; 1krát 3 – na 4; 4krát 4 – k 3;

1krát 4 – o 6). Pokud počítám pouze s dvojvalenčními verby, má 81,8 % vazbu právě se

čtvrtým pádem (v libovolné pozici). Z celkového počtu 1 061 sloves má akuzativní 55

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986, s. 272. 56

Křížková, H.: Příslovečné určení s významem časové míry ve spojení s dokonavými slovesy. Naše řeč,

49, 1966, s. 68. 57

Číslo 304 neodpovídá součtu akuzativů u jednotlivých tříd sloves. Je to z důvodu existující skupiny

izolovaných sloves, u kterých se třídy ani vzory neurčují, avšak valenci si pochopitelně zachovávají (např.

sloveso vědět). Do celkového součtu akuzativů jsou tak tyto příklady započítány. 58

Do součtu jsou zvlášť započítány případy dvojvalenčních vazeb, které jsou kombinovány pouze z pádů

akuzativních (př. 4 – na 4, tedy dva výskyty akuzativní vazby).

52

vazbu (předložkovou, bezpředložkovou nebo jako součást dvojvalenční) 407 (38,4 %)

z nich. Pokud vyloučím verba s nulovou valencí, dostanu se k číslu 73,1 %.

V ruštině se předmět v akuzativní vazbě váže na slovesa s různým významem.

Sémantika jednotlivých sloves zde nehraje žádnou určovací roli (предупреждать

пожар – zabraňovat požáru, благодарить сестру – děkovat sestře, применять

машину – používat auto). S objektem v akuzativu a zároveň v dativu se pojí například

slovesa противопоставлять зло добру – stavět zlo proti dobru, предпочитать

спорт танцам – upřednostňovat sport před tancem. Slovesa искать, хотеть apod.

se pojí s genitivem v tom případě, kdy objekt má abstraktní význam. Pokud však

předmět nese význam konkrétní, projevuje se akuzativní formou (искать ключ

– hledat klíč x искать выхода – hledat východ, ждать маму – čekat na matku

х ждать помощи – očekávat pomoc). V pozici přímého pádu se akuzativ v ruštině

objevil celkem 284krát (28 %). Pokud zaměřím pozornost pouze na výskyt akuzativu

u jednovalenčních sloves, je jeho výsadní postavení ještě viditelnější – 57,5 %.

Kromě přímých předmětů existují také předměty nepřímé (v předložkové

vazbě). Zaznamenala jsem celkem 21 (2,1 %) výskytů tohoto typu objektu. Nejčastěji se

v akuzativu objevuje vazba s předložkami za, v či na. Vazba za + akuzativ označuje

předmět zájmu, úsilí nebo obav někoho (принимать за работу – dávat se do práce,

тревожиться за сына – bát se o syna, голосовать за кандидата – hlasovat pro

kandidáta). V textu se však nachází ojediněle, pouhé dva výskyty (0,2 %) lze označit za

výjimečné. Objekt s předložkovou vazbou na + akuzativ označuje předmět opory,

důvěry, naděje či rozhodnutí (pассчитывать на помощь – počítat s pomocí,

надеяться на поддержку – doufat v podporu, решиться на отъезд – rozhodnout se

pro odjezd). Z tohoto okruhu se vymyká pouze sloveso сосредоточиться vyžadující

vazbu na + lokál (сосредоточиться на проблеме – soustředit se na problém). Právě

předložka na je pro akuzativ nejpříznačnější, v textu se objevuje 14krát (1,4 %).

Poměrně nízký je výskyt struktury v + akuzativ, která je v textu doložena pouze pěti

příklady (0,5 %).

U dvojvalenčních vazeb má akuzativ také výsadní postavení. Nejčastěji se

objevuje v pozici přímého předmětu, a to 47krát (26krát 3 – 4; 1krát 4 – x; 4krát 4 – v 6;

53

7krát 4 – na 4; 3krát 4 – k 3; 2krát 4 – s 7; 1krát 4 – od 2; 1krát 4 – u 2; 1krát 4 – za 7;

1krát 4 – z 2). V rámci dvojvalenčních sloves to činí celých 75,9 %.

Jak již bylo několikrát zmíněno, za primární pád předmětu je považován právě

akuzativ. S tímto výrokem nemá problém žádná odborná studie. Můj rozbor

jednoznačně tato tvrzení potvrdil, a to v případě obou jazyků. V ruštině se však

akuzativ méně často vyskytuje v předložkové vazbě (také okruh předložek je značně

zúžen).

B v + 4 na + 4 o + 4 pro + 4 za + 4 dvojvalenční

čeština 304 2 24 14 6 1 57

ruština 284 5 14 0 0 2 57

10.4 Lokál

Tento pád je primárně adverbiální. Přesto se stal také pádem syntaktickým

především u sloves mluvení (Vyprávěl o svých zážitcích, Mluvil o jeho matce)

a přemýšlení (Uvažoval o výsledku, Přemýšlel o své práci). Často se ve větě nachází

v pozici neshodného přívlastku. Charakteristický je také tím, že jako jediný pád existuje

výhradně v předložkové vazbě59. Používají se pouze předložky původní, přičemž u nich

dochází ke gramatikalizaci, tedy ztrácejí konkrétní významové odstíny.

Lokál se v češtině jako pád předmětu vyskytuje ojediněle. V tomto případě

nelze hovořit o bezpředložkové vazbě. U jednovalenčních sloves jsem zaznamenala

pouze 26 výskytů (2,5 %). Nejčastěji se šestý pád pojí s předložkou o, a to 17krát. Nižší

frekvenci jsem zaznamenala u spojení typu na + lokál (5krát) a v + lokál (4krát).

Jako součást dvojvalenční vazby se lokál objevuje vzácně – 6krát. Nejčastěji

vystupuje v pozici druhého předmětu (2krát s 7 – na 6; 1krát s 7 – o 6; 1krát 2 – na 6;

1krát 4 – o 6; 1krát 3 – po 6).

59

V zahraniční literatuře bývá proto často označován jako prepozitiv.

54

V ruském jazyce verba vyjadřující sdělení nebo prosbu vyžadují předmět ve

vazbě o + lokál (спрашивать о заведующем – ptát se na vedoucího). S touto vazbou

se také pojí slovesa označující rozumovou činnost, péči, obavy či lítost (вспоминать

о друге – vzpomínat na přítele). Jedná se o nejfrekventovanější vazbu lokálu, v textu se

objevila celkem 14krát. Jen o jeden výskyt méně vykazuje spojení v + lokál. Vazba je

charakteristická pro verba, která vyjadřují snahu o odhalení nebo napravení stavu věcí

(уверять в своей правдивости – přesvědčovat o své pravdomluvnosti). Nejméně

často se vyskytuje vazba na + lokál, jejíž frekvence je zanedbatelná.

U dvojvalenčních sloves se lokál objevuje také výjimečně, celkově se jedná

pouze o sedm vazeb (1krát s 7 – o 6; 2krát 3 – o 6; 4krát 4 – v 6).

o + 6 na + 6 v + 6 B – 6 P – 6

český jazyk 17 5 4 3 3

ruský jazyk 14 2 13 6 1

10.5 Instrumentál

Mnohdy se v češtině hovoří o úpadku prostého instrumentálu. O skutečném

poklesu je možné uvažovat pouze v případě lidové mluvy. Ve srovnání se starou

češtinou sice měl prostý instrumentál širší okruh užívání, ale zatímco se v současné

češtině nepoužívá „instrumentál srovnání“60, začal se naopak více používat

instrumentál predikativní.

Sedmý pád je především pádem adverbiálním. „Předmět v instrumentálu

označuje objekt, který má vůči ději více nebo méně výraznou nástrojovou povahu

(hodit kamenem po někom x hodit kámen někomu, nebo někam), nebo tzv. druhý

předmět (výsledkový): Zvolili ho předsedou // za předsedu.“61 Jako syntaktický pád

funguje u sloves s významem pohybu (třást hlavou), po slovesech psychického (uklidnit

60

Srovnávací instrumentál je původu praslovanského a je vlastní všem slovanským jazykům. Souvisí

s vírou starých Slovanů v převtělování. Vyskytuje se ve spojeních, která vyjadřují metaforu. Později byl

nahrazen obratem „ jako“. 61

Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 350.

55

se četbou) a tělesného stavu (chlubil se úspěchem), u sloves smyslového vnímání

(vonět růžemi). V těchto pozicích si však také ponechává zřetelné stopy příslovečného

významu. Je velmi složité stanovit přesnou hranici mezi předmětovým a příslovečným

instrumentálem. „Předmětový je instrumentál, který vylučuje u předmětového slovesa

akuzativ nebo genitiv. (Není však zcela jasné, co je předmětové sloveso.) Pak se také

instrumentál u pasíva jeví jako instrumentál předmětový.“62

Sedmý pád silně konkuruje nominativu jako součásti verbonominálního

predikátu (byl dobrým vojákem). Co se této problematiky týče, je propracována zcela

nejednotně a spíše intuitivně. Ze syntaktického hlediska nejčastěji stojí v pozici

neshodného atributu (pohyb rukama).

Prostý instrumentál se v češtině objevuje ojediněle. V textu jsem

u jednovalenčních sloves zaznamenala celkem 24 výskytů (2,3 %), z čehož pouhých

7 (0,7 %) příkladů je ve formě přímého pádu.

Jednoznačně se potvrdilo, že nejpříznačnější předložkou sedmého pádu je

prepozice s. Tuto pádovou formu vykazuje 16 případů (1,5 %), což je v rámci

instrumentálu celých 66,7 %. Pouze jediným výskytem je v textu zastoupena vazba

před + instrumentál.

Jako součást dvojvalenční struktury se instrumentál vyskytuje 9krát, přičemž

8krát ve vazbě s předložkou s (4krát 4 – s 7; 1krát 3 – s 7; 2krát s 7 – na 6; 1krát

s 7 – o 6) a jednou jako prostý instrumentál (1krát 4 – 7).

Spojení verba s předmětem v instrumentálu má v ruštině několik významů. Tato

vazba nejčastěji vyjadřuje děj se společným zaměřením (делиться впечатлениями

– sdělovat si dojmy), dále též různý stupeň či nedostatek zájmu, lhostejnost až ignoraci

(жертовать здоровьем - obětovat zdraví) apod. Sedmý pád se rovněž používá pro

vyjádření nemoci (болеть ангиной - mít angínu) či možnosti disponovat s něčím,

vlastnit, vést či řídit něco (владеть русским языком - ovládat ruský jazyk).

Bezpředložkový instrumentál je nejméně se vyskytujícím pádem vůbec, a to platí pro

oba jazyky. V ruštině jsem zaznamenala pouze 6 příkladů tohoto typu (0,6 %).

62

Trost, P.: K prostému instrumentálu v češtině. Slovo a slovesnost, 24, 1963, s. 24.

56

Daleko častěji se objevuje instrumentál předložkový. Nejfrekventovanější jsou

konstrukce, které vyjadřují děj vzájemně namířený jednoho proti druhému. Ty vyžadují

vazbu s + instrumentál (здороваться с учителем – zdravit učitele). Konkrétně se

v textu objevila 11krát, což v rámci instrumentálu činí celých 52,4 %. Předmět se

v instrumentálu pojí také s předložkou za, přičemž vyjadřuje objekt zájmu, úsilí nebo

obav někoho (ухаживать за цветами – pečovat o květiny). Zaznamenala jsem

7 případů tohoto typu sedmého pádu (0,7 %). Emocionální vztah, především lítosti

nebo posměchu, vyjadřují slovesa pojící se s předmětem vazbou nad + instrumentál

(смеяться над ребëнком – smát se dítěti). Stejná konstrukce je vyžadována také po

slovesech, která označují práci – především práci rozumem (работать над

переводом – pracovat na překladu). Užití tohoto spojení je však zanedbatelné, ačkoliv

se ojediněle vyskytuje.

Přítomnost instrumentální vazby je výjimečná také u dvojvalenčních sloves.

Celkem jsem zaregistrovala pouze 4 příklady, a to v pozici druhého předmětu (2krát

4 – s 7; 1krát 4 – za 7; 1x o 6 – s 7). Ve formě prostého instrumentálu se v ruském textu

sedmý pád neobjevil.

B s + 7 před + 7 za + 7 nad + 7 B – B B – P P – P

čeština 7 16 1 0 0 1 5 3

ruština 6 11 0 3 1 0 3 1

10.6 Pádová forma x

Jelikož se verba vyskytují také v pozici předmětu, musela jsem s nimi jako

s objekty také pracovat. U sloves pochopitelně není možné určit pádovou formu, proto

je v tabulce nahrazena písmenem x. Zatímco v češtině se podobný případ objevil

pouze 13krát, v ruštině je výskyt tohoto typu mnohem častější – 46krát.

57

11 Morfologické hledisko

Během analýzy jsem věnovala pozornost také vazbám v rámci jednotlivých tříd

a vzorů. Jelikož se klasifikace sloves v obou jazycích značně liší, musela jsem s každým

jazykem pracovat zvlášť. Zároveň jsem nemohla porovnat výsledky zjištěné při analýze.

11.1 Konjugace češtiny

Procentuální hodnota je počítána pouze ze sloves, která lze zařadit ke konkrétní

třídě. Odečteny jsou verbonominální přísudky a izolovaná slovesa. Celkový počet je

tedy 870. Se stejnou hodnotou budu pracovat při všech výpočtech v této kapitole

(např. četnost sloves první třídy apod.). Pokud budu počítat s jinou skupinou sloves,

bude na to v textu vždy upozorněno. Rozdíl mezi součtem výsledků v tabulce

a celkovým počtem sloves dané třídy představují verba s nulovou valencí.

Jako nejproduktivnější se prokázala čtvrtá třída, a to především díky vzoru prosí.

V textu se objevuje 251 zástupců této skupiny sloves, což představuje 28,9 %. Nejméně

se vyskytují verba časující se podle podvzoru páté třídy kopá – 1 (0,1 %). Pominu-li však

tento podvzor, nejnižší frekvenci vykazují představitelé řadící se ke vzoru tře.

11.1.1 První slovesná třída

Frekvenci sloves časujících se podle pravidel této skupiny představuje číslo 87

(10 %). Přestože má první třída nejvíce vzorů a podvzorů, časuje se podle ní nejméně

verb. Nejpoužívanějším vzorem je typ nese – 57 (6,6 %), nejméně se pak objevuje typ

tře – 5 (0,6 %). U zbývajících tří vzorů četnost výskytu nepřesahuje číslo deset (bere

– 10 (1,4 %), maže – 9 (1 %), peče – 6 (0,7 %)). Nejčastější vazba je akuzativní, naopak

genitiv a lokál se u těchto verb nevyskytují. V tabulce jsou uvedeny součty prostých

a předložkových pádů jednovalenčních sloves. Je to především z důvodu

komplikovanosti a četnosti kombinací u verb dvojvalenčních. Tyto vazby se u sloves

první třídy objevují pouze 9krát (7krát 3 – 4; 1krát 4 – o 4; 1krát 3 – ke 3).

58

dativ k + 3 akuzativ pro + 4 na + 4 o + 4 instr. před. + 7 s + 7

nese 2 3 14 1 2 3 1 0 0

bere 0 0 2 0 0 0 1 0 0

peče 0 0 1 0 0 0 0 1 1

maže 1 0 4 0 0 0 0 0 0

tře 1 0 1 0 0 0 0 0 1

11.1.2 Druhá slovesná třída

Tuto třídu reprezentují tři vzory, dle kterých se z textu časuje 124 (14,3 %) verb.

Nejproduktivnějším je vzor tiskne z 85 výskyty (9,8 %), nejméně sloves se řadí k typu

začne – 15 (1,7 %). Vzor mine jsem zaznamenala 24krát (2,8 %). Přehled

jednovalenčních vazeb je pro přehlednost zobrazen v tabulce. Dvojvalenční slovesa se

v textu objevují pouze 8krát (2krát na 6 – s 7; 5krát 3 – 4; 1krát 3 – x63).

genitiv od + 2 dativ k + 3 akuzativ na + 4 o + 6 s + 7

tiskne 0 0 5 0 20 1 1 1

mine 0 1 0 2 10 3 0 0

začne 2 0 0 0 8 1 0 1

11.1.3 Třetí slovesná třída

Třetí slovesná třída je reprezentována dvěma vzory – kryje a kupuje. Frekvence

výskytu sloves je srovnatelná s třídou druhou – 122 (14 %). Jelikož se podle vzoru

kupuje časuje 102 verb (11,7 %), zcela jednoznačně převládá nad druhým vzorem kryje,

který se v textu objevil 20krát (2,3 %). Zároveň je typ kupuje podle mých výsledků

třetím nejproduktivnějším vzorem vůbec. Dvojvalenční verba se v textu vyskytují 9krát

(5krát ve vazbě 3 – 4, 2krát 4 – s 7; 1krát 4 – o 6 lokál; 1krát 4 – z 2).

63

x zde představuje infinitiv v pozici předmětu, u kterého nelze určit pádovou formu.

59

genitiv dativ proti + 3 k + 3 akuzativ na + 4

kupuje 1 2 2 0 37 3

kryje 1 0 2 2 4 1

o + 4 pro + 4 o + 6 v + 6 instrumentál s + 7

kupuje 1 2 5 1 1 0

kryje 0 0 0 0 0 1

11.1.4 Čtvrtá slovesná třída

Jedná se o nejproduktivnější slovesnou třídu především díky vzoru prosí, který

je zároveň v textu nejčastěji zastoupeným typem časování – 251krát (28,9 %). Zbývající

dva vzory trpí a sází se vyskytují přibližně stejnoměrně (trpí – 30 (3,4 %) a sází – 41 (4,7

%)). Celkem se tedy k této třídě řadí 322 sloves, což představuje 37 %. Výskyt

dvojvalenčních verb je ve srovnání s jednovalenčními opět zanedbatelný. V textu jsem

zaznamenala osmnáct vazeb tohoto typu (10krát 3 – 4; 2krát 3 – 2; 1krát s 7 – o 6;

1krát 4 – 7; 1krát 4 – za 4; 1krát 4 – k 3; 1krát 2 – na 6; 1krát 2 – o 4.).

genitiv do + 2 z + 2 dativ proti + 3 k + 3 akuz. pro + 4 v + 4

prosí 7 1 1 14 1 3 93 2 2

trpí 0 1 0 0 0 1 6 0 0

sází 0 0 0 3 0 0 18 0 0

o + 4 na + 4 za + 4 v + 6 na + 6 o + 6 instr. s + 7

prosí 2 6 0 1 0 6 1 7

trpí 1 0 0 0 0 1 0 0

sází 0 0 1 0 3 0 1 0

11.1.5 Pátá slovesná třída

Podle výsledků se jedná o druhou nejproduktivnější třídu – 214 sloves (24,6 %).

Zároveň má tato skupina verb nejčetnější výskyt dvojvalenčních vazeb, a to 22 (1krát

60

3 – po 6; 11krát 3 – 4; 3krát 4 – k 3; 1krát 3 – s 7; 1krát 3 – na 4; 1krát 3 – 2; 1krát

3 – ke 3; 1krát 4 – na 4; 2krát 4 – s 7). Pokud nepočítám podvzor kopá, který se v celém

textu objevil jen jednou, je tento typ časování reprezentován jediným vzorem dělá.

Jelikož jediné verbum časující se podle typu kopá má nulovou vazbu, bude v tabulce

pozornost věnována pouze vzoru dělá.

genitiv z + 2 dativ k + 3 akuzativ o + 4

dělá 11 1 2 2 80 7

na + 4 o + 6 na + 6 v + 6 instrumentál s + 7

dělá 7 3 2 2 2 4

11.2 Konjugace ruštiny

Ruská slovesa se dělí podle poněkud odlišných pravidel. Základní klasifikace

spočívá v rozdělení na produktivní, neproduktivní a izolovaná verba. V rámci těchto

skupin se pak člení na další třídy. Z pochopitelných důvodů převládá počet

produktivních sloves. Nově vzniklá slovesa se v ruštině vždy přiřadí k jednomu z těchto

pěti paradigmat. V ruštině však nejsou tak pevně stanovená pravidla jako v češtině.

Neexistuje reprezentativní vzor pro jednotlivé třídy. Slovesa se dělí podle kmene

infinitivního a přítomného, přičemž jako doplňková kritéria se používají například kmen

minulý či tvary rozkazovacího způsobu apod.

11.2.1 Verba produktivní

V klasifikaci těchto sloves se shodují veškeré gramatiky. Tuto skupinu

reprezentuje 5 slovesných tříd. Z celkového počtu 1 015 verb se 599 řadí právě

k produktivnímu typu. Zaznamenaných 59 % jednoznačně dokazuje primární postavení

této skupiny v rámci konjugačních typů. Co se týče frekvence, nejčastěji jsou

zastoupena verba páté třídy. Ty se objevují 287krát (28,3 %). Jen nepatrně menší

výskyt jsem zaznamenala u verb první třídy – 226 (22,3 %). Nejméně často se v textu

61

objevovala slovesa druhé třídy. V textu jsem zaregistrovala pouze šest příkladů, což

představuje pouhých 0,6 %.

Všechny třídy nejčastěji vykazují přítomnost akuzativní vazby bezpředložkové.

U první produktivní třídy se jedná o 62 výskytů (v rámci třídy to znamená 27,4 %).

V páté třídě jsem zaznamenala 113 příkladů, což činí 39,4 %. Ostatní vazby se objevují,

avšak z důvodu jejich četnosti a poměrně nízké frekvenci se jimi nezabývám.

P164 P2 P3 P4 P5

součet 226 6 69 11 287

11.2.2 Verba neproduktivní

Přestože se jedná o užší skupinu sloves, členění je zde podstatně složitější.

Existuje šest neproduktivních tříd a devět neproduktivních skupin. Dohromady jsem

v textu zaznamenala 181 (17,8 %) neproduktivních sloves. Největší podíl na výsledku

má především první neproduktivní skupina, ke které se řadí nejvíce verb tohoto typu.

V textu se objevilo 101 příkladů, což v rámci neproduktivních sloves činí 55,8 %. Jelikož

se k těmto paradigmatům řadí poměrně málo sloves (nejvíce 13 k páté neproduktivní

skupině) a počet jednotlivých vazeb je zanedbatelný, nevěnuji jim pozornost. Ve

většině případů se v rámci jedné skupiny jedná pouze o ojedinělé výskyty konkrétních

vazeb. U všech typů má však nejvyšší frekvenci akuzativ.

N165 N2 N3 N4 N5 N6

součet 101 4 10 12 13 5

N!1 N!2 N!3 N!4 N!5 N!6 N!7 N!8 N!9

součet 3 6 1 6 4 5 3 7 1

64

P označuje produktivní skupiny. Stejná zkratka je použita také v přiložených tabulkách na CD. 65

N označuje neproduktivní třídy, N! neproduktivní skupiny. Stejné zkratky jsou užity také v tabulkách, které jsou přiloženy na CD.

62

12 Neologismy

V této části pracuji především se slovníky neologismů daných jazyků. V češtině

se jedná o Slovník neologizmů 1 od Martincové66, v ruštině o Rusko-český a česko-ruský

slovník neologizmů od Krejčířové67.

Co se týče českého slovníku, jedná se o značně rozsáhlou publikaci

zpracovávající velké množství materiálu. Ten je obsažen ve dvou svazcích velkého

formátu. Osobně jsem pracovala pouze s dílem prvním, který mi poskytl dostatek

podkladů. Poslední číslovanou stránku jsem vydělila dvěma, čímž jsem se dostala

zhruba do poloviny práce. Toto místo bylo mezníkem pro další průběh práce, přičemž

jsem postupovala směrem ke konci slovníku, dokud jsem nedošla ke stanovenému

počtu slovesných neologismů.

Zatímco česká práce je značně obsáhlá, ruský slovník bych rozsahem

a formátem přirovnala spíše k brožuře. Dohromady obsahuje 285 stran malého

formátu. Mohla jsem však pracovat pouze s první půlkou slovníčku, tedy rusko-českou

částí, protože druhá polovina uvádí tytéž příklady jen v pořadí česko-ruském.

Stanovená cifra se sice ukázala jako splnitelná, avšak jedná se o téměř veškerý slovesný

materiál, který lze ze slovníku pro můj účel použít. Z toho důvodu jsem musela mezi

příklady zařadit také vulgarismy.

12.1 Neologismy v češtině

V českém slovníku jsou k slovesům s nulovou valencí přiřazena také

frazeologická spojení typu nemít chybu, prát špinavé peníze. Ta jsou ve slovníku

uvedena pod heslem označujícím slovesnou část (např. prát špinavé peníze se ve

slovníku nachází pod heslem prát). Za neologismus je však považováno celé

66

Martincová, O.: Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 1. Academia, Praha 1998. 67

Krejčířová, I. et al.: Rusko-český a česko-ruský slovník neologizmů. Russko-češskij a češsko-russkij

slovar' neologizmov. Praha, Academia 2004.

63

frazeologické spojení, jelikož např. slovesa prát či převlékat jsou ve slovní zásobě zcela

běžné a nelze je považovat za neologismy. Frazeologických spojení jsem zaznamenala

celkem deset, a to nemít chybu, byl odejit, být odmlčen, být pohovořen, prát špinavé

peníze, přehodit kabátec, přeprat špinavé peníze, převlékat kabáty, převléknout kabát

(dres), převrátit kabát. Dohromady v této části pracuji se stovkou slovesných

neologismů, z čehož 26 (26%) z nich vykazuje nulovou valenci.

Některá verba mají schopnost pojit se s větším počtem vazeb, nejvíce však se

třemi. Například sloveso obtékat má možnost rekce s akuzativem, dále s akuzativem

+ instrumentálem, ale také předložkou kolem + genitivem. To znamená, že verbum

obtékat může vytvářet valenční pole pro tři různé vazby. Je to však jediný reprezentant

verb s trojí možnou rekcí.

Největší počet sloves vykazuje pouze jedinou možnou valenci – 68 (68 %),

z čehož celých 62 má vazbu s akuzativem. Pokud k tomuto výsledku připočtu

i akuzativní vazbu (jako jednu možnou) od sloves s dvojí možnou rekcí, dostanu se

k číslu 68. Ostatní vazby jsou zcela zanedbatelné.

Verb s dvojí možnou valencí je pouhých 6 (6 %). Nejfrekventovanější vazbu

představuje spojení akuzativu a genitivu s předložkou do (nainstalovat, nakopírovat

koho do čeho).

Zcela jednoznačně se prokázalo, že nová slovesa v češtině vytvářejí pozice

především pro předměty v akuzativu. Nejproduktivnější jsou pak verba časující se

podle vzoru kupuje – 64. Mezi ostatními vyniká i vzor prosí, ke kterému se řadí

16 sloves. Za zmínku stojí také vzor dělá s devíti výskyty. Ostatní typy jsou zcela

zanedbatelné.

12.2 Neologismy v ruštině

V ruštině sice slovník neologismů také existuje, avšak rozsahem ani kvalitou

zpracování se s českým nemůže rovnat. Některé příklady uvádí pádové vazby (вклеить

кому) nebo příklady, ze kterých tyto vazby jednoznačně vyplývají (визировать

64

документ). Mnohdy je však uvedeno pouze sloveso s českým ekvivalentem bez

dalších informací. Jelikož se jedná o nově vzniklá slova, často také vulgarismy, běžné

překladové slovníky nemohou potřebné informace doplnit. Vzniklé problémy jsem se

snažila vyřešit pomocí ruských internetových odkazů. Dohledala jsem kontexty, ze

kterých je valence daných sloves patrná. Nepodařilo se mi však dohledat kontexty ke

všem příkladům. V podobných případech proto pracuji s informacemi získanými ze

slovníku neologismů. Většinou to znamená přiřazení nulové vazby. Snažila jsem se tak

vyhnout situacím, kdy bych rekci nebyla schopna doložit důkazem.

Podobně jako v české části přiřazuji frazeologická spojení ke slovesům

s nulovou valencí. Poněvadž za neologismus je považováno celé spojení, nelze jej

rozdělit na jednotlivé části, aniž by se nezměnil význam. Frekvence frazeologických

spojení (v rámci 100 příkladů) je v obou jazycích stejná. Jedná se o 10 výskytů (бобик

сдох, быть в дауне, качать права, отмыть деньги, поиграть мускулами,

прикинуться дохлой рыбкой, съехать с катушек, уйти из школы, уложить

волосы феном, отбить мячь). Celkově vykazuje nulovou valenci 44 neologismů

(44 %).

Nejčastěji se v ruštině vyskytují verba s jedinou možnou valencí – 55 (55 %).

Plných 51 z nich se váže s předměty v akuzativu, přičemž 45krát ve vazbě

bezpředložkové a 6krát v předložkové (1krát u; 3krát na; 1krát za; 1krát pod). Genitiv,

dativ a lokál se objevují zcela ojediněle, instrumentál se nevyskytuje. Genitiv je doložen

pouze v předložkové vazbě, a to 3krát (1krát předložka po; 1krát s;1 krát od). Dativ

jsem zaznamenal pouze 2krát, lokál 1krát.

Pouze jedno sloveso vykazuje možnost vytvořit dvě vazby. Jedná se o verbum

офонареть, které vytváří pozici pro genitiv jak ve formě s + genitiv, tak také

od + genitiv. Další podobný příklad jsem ve slovníku nezaznamenala.

Také v tomto případě se jednoznačně prokázalo dominantní postavení

akuzativu. Pominu-li verba bez rekce, 91,1 % slovesných neologismů vyžaduje v ruštině

akuzativní vazbu (80,4 % v podobě přímého předmětu).

65

Z hlediska morfologického se nejvíce neologismů řadí k produktivním skupinám

– 88 (88 %). Jako nejproduktivnější se jeví třetí slovesná třída, k níž se řadí celých 40

verb. Vynikají také představitelé první slovesné třídy s dvaceti šesti výskyty. Za zmínku

stojí také pátá produktivní třída – 15 případů. Ostatní typy konjugace jsou zcela

zanedbatelné.

Co se týče neproduktivních sloves, zaznamenala jsem ve slovníku pouze

8 výskytů. Nutno podotknout, že se nejedná o nově vzniklá verba, ale již existujícím

slovesům je přiřazen nový význam.

66

Závěr

Cílem předložené práce bylo porovnat valenci českých a ruských sloves

používaných v publicistickém stylu. Stanoveným předpokladem bylo nalezení

minimálně 1 000 sloves pro každý jazyk v libovolné větněčlenské pozici. Jelikož jsou

verba také součástí verbonominálních predikátů, pracovala jsem i s těmito typy.

Prokázalo se, že slovesně-jmenný přísudek se v obou jazycích zcela běžně vyskytuje,

primárním predikátem je však pro oba jazyky přísudek slovesný.

Následně byla pozornost věnována klasifikaci jednotlivých sloves. V ruštině

i češtině se verba dělí podle vztahu mezi kmenem infinitivním a přítomným, jako

doplňková kritéria se používají rovněž kmen minulý či tvary rozkazovacího způsobu aj.

V češtině existuje pět základních tříd, které se dále člení na vzory a podvzory, přičemž

každé paradigma je reprezentováno vzorovým slovesem. Nejfrekventovanější skupinou

je jednoznačně čtvrtá třída, z ní pak vzor prosí. Jen nepatrně menší míru výskytu

vykazuje vzor páté třídy dělá. Pomyslnou třetí pozici by získal vzor třetí třídy kupuje,

jehož výskyt je o celou polovinu nižší než u výše zmíněných dvou vzorů. Nejméně často

se v textu objevila verba řadící se k první a páté třídě (1. třída vzor tře a peče, 5. třída

vzor kopá). Pominu-li verba s nulovou valencí, u každé skupiny verb je nejčastěji

zastoupena akuzativní vazba bezpředložková. Výjimku tvoří pouze slovesa časující se

podle vzoru bere, kde převláda vazba genitiv + akuzativ. Třídu a vzor nelze určit u 191

českých a 235 ruských sloves z důvodu přítomnosti verbonominálních predikátů

a izolovaných verb.

Ruská klasifikace sloves je nepatrně složitější. Jednotlivé gramatiky se v členění

liší, tudíž neexistuje shodná koncepce. Všechna pojetí jsou si však značně podobná,

jelikož vychází ze stejného základu. Jednotné jsou gramatiky pouze v klasifikaci

produktivních sloves. Na rozdíl od češtiny neexistují pro jednotlivé skupiny sloves

reprezentativní vzory. Jak již napovídá samotný název, nejfrekventovanější jsou verba

produktivních tříd, především první a páté. Představují celou polovinu všech ruských

sloves vyskytujících se v textu. Velmi často se objevují také verba první neproduktivní

třídy. Vzhledem k četnosti všech skupin nelze určit třídu či skupinu s nejnižším

67

výskytem, jelikož neproduktivní verba mají všeobecně nízkou frekvenci. Především

neproduktivní skupiny lze považovat za komplex verb objevujících se nejméně často.

Co se týče valence jednotlivých sloves, v českém publicistickém stylu převládají

verba s nulovou valencí. Neznamená to však, že by tato slovesa neměla valenční

potenciál, ale případné pozice nejsou v textu objektem fakticky obsazeny. Jen nepatrně

nižší je výskyt sloves jednovalenčních. Zcela dominantní je zde postavení akuzativu

(z 378 případů bezpředložkových vazeb je celých 304 akuzativních). Ostatní pády

(genitiv, dativ, instrumentál) se objevují spíše ojediněle. Jedná se o výskyt pouze

v řádech desítek, přičemž nejvyšší možné číslo je třicet. Také v případě předložkových

vazeb je nejčastější spojení v podobě předložka + akuzativ, i když dominantní postavení

akuzativu je zde značně oslabeno (největším konkurentem se jeví lokál). Nejméně

často se v textu vyskytovala vazba dvojvalenční. Pokud už se objevila, tak v drtivé

většině ve spojení dativ + akuzativ. Ostatní vazby představovaly různé kombinace

přímého předmětu (především v akuzativu) a objektu s předložkou. Nicméně frekvence

těchto vazeb je spíše zanedbatelná. Verba se třemi předměty jsem v českém ani

ruském textu nezaznamenala.

V ruském textu je situace obdobná jako v českém pouze s tím rozdílem, že

převládají verba jednovalenční. Jako hlavní pád předmětu zde vystupuje také

bezpředložkový akuzativ, ostatní pády se vyskytují pouze v řádech desítek příkladů.

Četnost předložkových vazeb je víceméně rovnocenná. Podobně jako v češtině je

nejčastější vazbou u dvojvalenčních sloves spojení dativ + akuzativ. U ostatních vazeb,

trojvalenční nevyjímaje, platí totéž co pro češtinu.

V obou jazycích se tedy potvrdilo dominantní postavení bezpředložkového

akuzativu jako pádu předmětu. Jak pro češtinu, tak také pro ruštinu je nejčastější

předložkou pojící se s akuzativem prepozice na (pro češtinu je příznačná také vazba

o + akuzativ). Nejméně často se pak v analyzovaných jazycích objevuje instrumentál

bezpředložkový. Nejhojněji se sedmý pád pojí s předložkou s. Zcela shodný je výskyt

bezpředložkového genitivu, avšak v ruštině se více objevuje druhý pád předložkový

(často ve spojení s prepozicí od). Srovnatelná je také četnost lokálu, který se nejednou

objevuje ve vazbě s předložkou o (to platí pro oba jazyky). Ne příliš vysokou frekvenci

68

vykazuje dativ. I zde se oba jazyky shodují a nejčastěji se třetí pád pojí s předložkou

k. Nejvyšší frekvenci v češtině vykazují prepozice o, na a s (v daném pořadí). V ruštině

se pak jedná o předložky na, v a o.

Přestože stanoveným záměrem byla práce s valenčními slovníky, nemohla jsem

tento úmysl splnit. Zatímco v českém prostředí existuje několik valenčních slovníků,

v ruštině se mi podobnou publikaci nepodařilo dohledat, což značně ztížilo práci nad

ruskou analýzou. Osobně jsem tedy pracovala pouze s Valenčním slovníkem českých

sloves od Lopatkové, který mi sice práci značně ulehčil, přesto se musím zmínit o pár

nedostatcích. Především zde nejsou zaznamenána veškerá česká verba (neobjevují se

slovesa méně frekventovaná), a také vazby jednotlivých sloves nejsou vždy kompletní.

Ačkoliv je termín valence v české lingvistice poměrně novým pojmem,

v poslední době je této problematice věnováno stále více pozornosti, o čemž svědčí

například práce Františka Čermáka. Bohužel v ruském prostředí podobné práce

prozatím chybí.

V další části práce byla pozornost věnována neologismům. Byl vybrán

reprezentativní vzorek v podobě stovky sloves ze slovníku ruských neologismů

a následně byl porovnán se vzorkem ze slovníku českého. V češtině existuje značně

rozsáhlá práce Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 1. od Martincové, která

jednotlivé neologismy detailně rozpracovává. Jedná se o dvousvazkový slovník

zpracovávající obrovské množství materiálů. Naopak v ruštině sice obdobný slovník

existuje v podobě práce Krejčířové, avšak rozsahem ani kvalitou zpracování se s českým

nemůže rovnat. Některé příklady uvádějí pádové vazby (вклеить кому) nebo příklady,

ze kterých tyto vazby jednoznačně vyplývají (визировать документ). Mnohdy je však

uvedeno pouze sloveso s českým překladem bez dalších informací. Jelikož se jedná

o nová slova, často také vulgarismy, běžné překladové slovníky tyto varianty neuvádí.

Pomocí ruských internetových odkazů jsem se snažila dohledat kontexty, ze kterých by

byla patrná valence daných sloves, k čemuž mi dopomohl především internetový odkaz

http://dic.academic.ru/. Nepodařilo se mi však dohledat kontexty ke všem příkladům.

V podobných případech proto pracuji s informacemi získanými ze slovníku neologismů.

Ve většině případů to znamená přiřazení nulové vazby. Snažila jsem se tak vyhnout

69

situacím, kdy bych valenci nebyla schopná doložit důkazem. Práce nad českou částí

byla snazší, jelikož slovník Martincové uvádí veškeré možné kontexty a vazby. Opět se

v obou jazycích potvrdil předpoklad o primárním postavení akuzativu. Většina sloves

vyžaduje u předmětu akuzativní vazbu bezpředložkovou. Z hlediska morfologického

jsou si oba jazyky podobnější více, než se na začátku mohlo zdát. V českém jazyce se

neologismy skloňují především podle vzoru třetí třídy kupuje. V infinitivní formě

kupovat je patrná přítomnost sufixu -ova-. V ruštině se neologismy nejčastěji řádí ke

slovesům, která patří ke třetí produktivní skupině. I tato slovesná třída je

charakteristická výskytem sufixu -ova-, -eva-. Tento zjištěný fakt ještě více podtrhuje

vzájemnou podobnost obou jazyků.

Pochopitelně je důležité připomenout, že ruská koncepce byla značně

přizpůsobena koncepci české. Proto nelze tvrdit, že zjištěné výsledky v ruské části jsou

zcela v souladu s ruskými gramatikami. Silně byla podle českého vzoru oslabena pozice

předmětu a naopak posílena pozice příslovečného určení. Abych však mohla dojít

k nějakým srovnatelným výsledkům, a jelikož mým mateřským jazykem je čeština, byla

za výchozí jazyk stanovena čeština.

Ruština i čeština se řadí k slovanským jazykům, které se vyvinuly z původní

praslovanštiny. Nejprve došlo k oddělení západních, jižních a východních dialektů.

Následně se tyto jednotlivé větve mezi sebou natolik odlišily, až došlo ke vzniku

jednotlivých jazyků. Ačkoliv mají čeština i ruština společný základ, historickým vývojem

došlo ke značným změnám, které oba jazyky odlišují. Zatímco čeština patří k větvi

jazyků západních, ruština je základním jazykem východní skupiny. Proto také mluvená

podoba ruštiny českému posluchači připadá srozumitelná. Mnozí si však neuvědomují,

že podobně znějící slova mohou mít zcela odlišný význam. Přesto jsou si oba jazyky

velmi blízké, což dokazují mé výsledky analýzy. V ruštině samozřejmě existují odlišné

vazby než v češtině, mnohá verba ale mají stejnou valenci, tudíž vyžadují tutéž

pádovou formu. Velmi blízké jsou si oba jazyky také ve způsobu přijímání nových slov.

I nadále se dá předpokládat, že neologismy budou nejčastěji časovány podle dosud

nejproduktivnějších vzorů a budou primárně v podobě akuzativní vazby.

70

Pochopitelně jsem před vznikem práce věděla, že oba jazyky jsou si velmi blízké,

výsledky však byly i pro mě značně překvapivé. Předpokládala jsem větší odlišnost

ruštiny od češtiny především na syntaktické úrovni. Podobnost, mnohdy až totožnost,

jazyků mě v některých případech udivila. Pevně věřím, že v nejbližší době vznikne

valenční slovník ruských sloves, který by byl přínosný především pro studenty rusistiky.

Ti se musí vyrovnat nejen s rozdílnou rekcí verb, ale také s odlišným užitím a počtem

vazeb. Za potřebné považuji vytvoření propracovaného slovníku neologismů, což je

důležité především pro mluvenou podobu ruštiny. Většinou se jedná o slova velmi

těžko dohledatelná a z kontextu mnohdy nesrozumitelná. Velmi složité je také odlišit

nespisovnost od vulgárnosti.

Doufám, že se mi můj záměr povedl a tato diplomová práce je dostatečně

srozumitelná, zajímavá a snad bude svým obsahem také přínosná.

71

Anotace

Příjmení a jméno autora: Hladná Veronika

Název katedry a fakulty: Katedra bohemistiky, Filozofická fakulta UP v Olomouci

Název práce: Valence sloves v českých a ruských publicistických textech

Vedoucí práce: PhDr. Ondřej Bláha, Ph.D.

Počet stran: 77

Počet znaků: 116 833

Počet příloh: 3

Počet titulů použité literatury: 29 (+ 4 internetové odkazy)

Klíčová slova: valence – verbum – predikát – objekt – neologismus

Key words: valency – verb – predicate – object – neologism

Cílem předložené práce je porovnávání valence ruských a českých sloves.

Pozornost je věnována především jejich valenčnímu poli a vyhodnocení statistických

dat. Práce také předkládá klasifikaci verb jak v jazyce českém, tak v ruském. Analýza se

zaměřuje především na slovesa, která lze ze syntaktického hlediska označit za predikát

verbální či verbonominální. Další část práce se věnuje analýze reprezentativního vzorku

sloves ze slovníku ruských neologismů v porovnání se slovníkem českým. Poté jsou

porovnány výsledky analýzy českého a ruského jazykového materiálu.

The aim of my dissertation is to compare the valency of Russian and Czech

verbs. The attention concentrates on valency’s field of appropriate verbs and

evaluation of statistical data. In the work there is a classification of Czech and Russian

verbs. In the research there are only verbs that can be marked as verbal or verb

nominal. Another part of the work pays attention to analysis of proportional sample of

verbs found in the dictionary of Russian neologisms. Finally there is a result

comparison of Czech and Russian material obtaining due to the analysis.

72

Bibliografie

Internetové zdroje:

http://www.idnes.cz/

http://www.izvestia.ru/

http://kix.fsv.cvut.cz/rkz/enders/jazveda/node82.htm

http://dic.academic.ru/

Seznam literatury:

Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002.

Balcar, M.: Ruská gramatika v kostce. Leda, Praha 1999.

Bláha, O.: Slovesné neologismy v češtině. Bohemica Olomucensia, 2, 2010, s. 11–16.

Černý, J.: Dějiny lingvistiky. Votobia, Olomouc 1996.

Daneš, F. et al.: Mluvnice češtiny 3. Academia, Praha 1987.

Dokulil, M.: Významná slovenská práce o rodu, čísle a pádu podstatných jmen. Naše

řeč, 47, 1964, s. 96–101.

Flídrová, H. – Žaža, S.: Синтаксис русского языка в сопоставлении с чешским.

Univerzita Palackého, Olomouc 2005.

Gregor, J.: Valenční možnosti verbonominálních spojení v publicistickém stylu

(v rusko-českém srovnávacím plánu). Univerzita Palackého, Olomouc 2008.

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986.

Hausenblas, K.: Vývoj předmětového genitivu v češtině. Nakladatelství Československé

akademie věd, Praha 1958.

73

Havránek, B. – Jedlička, A.: Stručná mluvnice česká. Fortuna, Praha 2002.

Chmelová, A. – Salzmann, Z.: K některým módním výrazům přejatým z angličtiny. Naše

řeč, 53, 1970, s. 309–311.

Komárek, M. et al.: Mluvnice češtiny 2. Academia, Praha 1986.

Kopecký, L.: Školní rusko-český slovník. SPN, Praha 1955.

Kopečný, F.: Základy české skladby. SPN, Praha 1962.

Křížková, H.: Příslovečné určení s významem časové míry ve spojení s dokonavými

slovesy. Naše řeč, 49, 1966, s. 65–72.

Kurylowicz, J.: Problém třídění pádů. Principy strukturní syntaxe 1. SPN, Praha 1974.

Lopatková, M. et al.: Valenční slovník českých sloves. Karolinum, Praha 2008.

Lotko, E.: Slovník lingvistických termínů pro filology. Univerzita Palackého, Olomouc

2003.

Martincová, O.: Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 1. Academia, Praha 1998.

Martincová, O.: Problematika neologismů v současné spisovné češtině. Univerzita

Karlova, Praha 1983.

Novotný, J.: Nástin syntaktického popisu češtiny (na základě valenční teorie). Nákladem

Pedagogické fakulty v Ústí n. L., Ústí nad Labem 1984.

Panevová, J.: Rozvití předmětová a příslovečná, doplňující a určující. Naše řeč, 58,

1975, s. 61–66.

Šmilauer, V.: Rozlišování předmětu a příslovečného určení. Český jazyk, 5, 1955,

s. 269–273.

Šroufková, M. et al.: Rusko-český česko-ruský slovník. Leda, Praha 1999.

Trost, P.: K prostému instrumentálu v češtině. Slovo a slovesnost, 24, 1963, s. 24–26.

Vavrečka, M.: Ruská slovesa a jejich české ekvivalenty. Computer press, Brno 2007.

74

Zimek, R.: Problematika spony v ruštině v porovnání s češtinou. SPN, Praha 1963.

Шведовой, Н. Ю.et al.: Русская грамматика 1. Издательство Наука, Москва 1980.

75

Přílohy

76

Graf 1

Poznámka: Graf znázorňuje četnost výskytu verb z hlediska větných členů.

Graf 2

Poznámka: Graf znázorňuje četnost výskytu jednotlivých předložek v libovolné pozici.

0

100

200

300

400

500

600

700

800

900

1000

Čeština

Ruština

0

5

10

15

20

25

30

35

40

od u proti k na v za o s nad z do pro před po

Čeština

Ruština

77

Graf 3

Poznámka: Graf znázorňuje četnost výskytu prostých pádů.

Graf 4:

Poznámka: Graf znázorňuje součet pádů ve všech možných pozicích (u jednovalenčních i dvojvalenčních sloves, v předložkové i bezpředložkové vazbě).

0

50

100

150

200

250

300

350

400

Genitiv Dativ Akuzativ Instrumentál

Čeština

Ruština

0

50

100

150

200

250

300

350

400

450

genitiv dativ akuzativ lokál instrumentál

Čeština

Ruština