UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
PEDAGOGICKÁ FAKULTA
Katedra společenských věd
Diplomová práce
Bc. Andrea Sýkorová
Člověk a společnost v islámu
Olomouc 2014 Vedoucí práce: PhDr. Petr Zima, Ph.D.
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně pod odborným
dohledem vedoucího diplomové práce a výhradně s použitím uvedené literatury a zdrojů
informací.
V Olomouci dne 18. dubna 2014
…………………………………….
Bc. Andrea Sýkorová
Poděkování
Děkuji PhDr. Petru Zimovi, Ph.D., za odborné vedení diplomové práce, cenné rady
a potřebné materiálové podklady.
Obsah
Obsah .......................................................................................................................................... 8
Úvod ........................................................................................................................................... 5
1 Úvodní charakteristika islámu ................................................................................................. 7
1.1 Muhammad ....................................................................................................................... 8
1.1.1 Život Muhammada ..................................................................................................... 9
1.1.2 Prorok Muhammad ................................................................................................... 10
1.2 Alláhovi proroci .............................................................................................................. 11
1.3 Korán .............................................................................................................................. 13
1.4 Pět základních povinností muslima ................................................................................ 14
1.5 Džihád ............................................................................................................................. 17
2 Etika, morálka a právo v islámské společnosti ...................................................................... 19
2.1 Etické normy ................................................................................................................... 19
2.2 Sunna .............................................................................................................................. 21
2.3 Šarí´a ............................................................................................................................... 21
2.4 Muslimské obřady a postupy .......................................................................................... 22
2.4.1 Halál a harám ........................................................................................................... 22
2.4.2 Obřízka ..................................................................................................................... 23
2.4.3 Smrt a s ní spojené obřady ....................................................................................... 24
2.4.3.1 Ukamenování ..................................................................................................... 25
2.4.4 Dědictví .................................................................................................................... 26
3 Rodina v islámské tradici ...................................................................................................... 27
3.1 Svatba .............................................................................................................................. 27
3.2 Rozvod ............................................................................................................................ 30
3.3Tradiční pojetí rodiny v islámu ........................................................................................ 31
3.4 Role manželky jako ženy a matky .................................................................................. 32
3.5 Výchova dětí a jejich práva ............................................................................................ 33
4 Postavení ženy v Islámu ........................................................................................................ 35
4.1 Postavení ženy v historii ................................................................................................. 35
4.2 Oblékání muslimské ženy ............................................................................................... 37
4.3 Možnosti uplatnění muslimských žen na pracovním trhu .............................................. 38
4.3.1 Pracovní možnosti muslimské ženy v Egyptě .......................................................... 39
4.3.2 Pracovní možnosti muslimské ženy v Turecku ........................................................ 40
4.4 Zdravotní péče pro muslimské ženy ............................................................................... 41
4.5 Konkrétní případy týkající se problematiky postavení žen v islámské společnosti ....... 42
5 Vliv tradičních hodnot na dnešní islámskou společnost ........................................................ 45
5.1 Tradice ve srovnání s modernou, aneb islámské ženy mezi tradicí a modernou ........... 45
5.2 Muslimové v současnosti ........................................................................................... 49
5.3 Budoucnost muslimů ................................................................................................. 52
6 Muslimové ve světě, v Evropě a v ČR - jak žijí mimo svou vlast......................................... 54
6.1 Islámská víra v Evropě.................................................................................................... 54
6.1.1 Muslimky ve Francii ................................................................................................ 57
6.1.2 Islámská kultura v Německu .................................................................................... 58
6.2 Islám v České republice .................................................................................................. 60
7 Využití tématu ve výuce Základů společenských věd ........................................................... 65
7.1 Příprava na hodinu ZSV (téma: Světová náboženství) .............................................. 66
7.2 Příprava na hodinu (společenskovědní seminář) ZSV – téma: Islám ........................ 72
Závěr ......................................................................................................................................... 77
Literatura .................................................................................................................................. 78
Internetové zdroje ..................................................................................................................... 83
5
Úvod
Cílem diplomové práce bylo zvýšit vědomosti nás Evropanů, kteří jsme o islámu tak
málo informováni a prakticky o něm nic nevíme i přesto, že mnoho z nás trávila dovolenou
v některých z muslimských zemí, někteří tyto země navštívili z důvodu pracovních povinností
a velká část lidí ani nevyjela za hranice Evropy. Zájemců o muslimský svět neustále přibývá,
a s tím tedy i spojený strach z jejich vyznavačů. Ale, jak tedy máme my, Evropané, získat
znalosti o tomto monoteistickém náboženství? Z médií? Ze kterých slýcháme především
zprávy týkající se konfliktů, které se soustředí na muslimské komunity v souvislosti
s vyhrocenou zahraniční politikou, přičemž charakteristické znaky těchto událostí přestavují
násilí či teror.
I proto, že se o islámu hodně mluví a málo ví, jsem si ho vybrala jako téma diplomové
práce a z toho důvodu se dílčím cílem stalo sumarizování odborných poznatků o islámském
náboženství, které má své stoupence po celém světě a v současnosti o nich slýcháme stále
více. Spolu s rychle se měnícím světem, vnímáme určité přeměny kolem nás, které vedou ke
zmatenosti jednotlivců, a lze sem také začlenit onu neznalost lidí, kterou lze ukázat na jejich
pochopení respektive nepochopení obsahu a učení Koránu, jakožto svaté knihy islámu. Chce-
li tedy člověk opravdu porozumět islámské mentalitě, je třeba se odprostit od veškerých
předsudků a nahlížet na něj jako na ostatní světová náboženství. K porozumění mentality
muslimů a jejich víře je zapotřebí věnovat se studiu Koránu, číst různé odborné články,
navštívit některou arabskou zemi, či odborníky zabývající se islámem, jako jsou například
Ivan Hrbek, Luboš Kropáček, Miloš Mendel a další, či shlédnout pořad, týkající se
problematiky muslimů, kterých je v současnosti, díky rozvoji internetu, mnoho. A nejen
poslouchat a číst bulvární zprávy, které poukazují většinou jenom na muslimy jako na
teroristy a na muslimskou kulturu jako na tu špatnou.
Text diplomové práce je zpracován teoreticky a nabízí poučení o islámu, které
zahrnuje jeho všeobecnou charakteristiku, popisuje a analyzuje fakta, která jsou klíčová pro
pochopení tohoto náboženství. Je členěn do sedmi kapitol a subkapitol, jejichž pořadí je
systematicky uspořádáno a obsah zahrnuje vysvětlení různých hesel, tak aby poskytl
přehledný náhled do problematiky. Jednotlivá hesla se pak týkají Proroka Muhhamada,
Allahových proroků, Koránu, základních povinností muslima, etiky, morálky, práva, obřízky,
smrti, ukamenování, dědictví, rodiny, svatby, rozvodu, manželky, výchovy dětí, postavení
ženy, oblékání, pracovního uplatnění, vlivu tradičních hodnot na dnešní islámskou společnost,
6
budoucnosti muslimů, muslimů apod. Všechny uvedené pojmy jsou součástí jednotlivých
kapitol, kde jsou stručně objasněny a vysvětleny.
Fakt, že mojí aprobací je učitelství německého jazyka a společenských věd, mě
inspiroval k tomu, abych věnovala jednu kapitolu problematice integrace muslimů v Evropě,
konkrétně v Německu, v České republice a ve Francii, kde se vyskytuje největší koncentrace
muslimů v celé Evropě. Poslední kapitola je věnována praktickému začlenění tematiky
náboženství a islámu ve výuce společenských věd. V závěru práce je uveden seznam české
i cizí literatury a internetových zdrojů, kde se mohou zájemci inspirovat pro další hlubší
studium. V příloze I. si lze prostudovat základní arabské termíny a další užitečné pojmy, které
by se mohly hodit při cestě do některé arabské země.
Ve své práci jsem se snažila použít co nejvíce zdrojů, především literárních,
ale i internetových, z důvodu absence knih týkající se problematiky muslimů v České
republice. Celkově by tato práce měla sloužit pro lepší informovanost a pochopení
náboženství islámu.
7
1 Úvodní charakteristika islámu
Lidé vyznávající Islám pokládají své náboženství za přirozenou monoteistickou víru
a řád daný Bohem již prvnímu člověku Adamovi. Samo slovo islám znamená odevzdání se
(do vůle Boží). (Kropáček, 2011, s. 9) Podle muslimů tuto Boží vůli zvěstovali lidem proroci.
Nicméně úroveň poznání lidí v té době byla nízká až do zjevení proroka Muhammada, který
představoval největšího z proroků.
Doba, před zjevením Muhammada se dle přívrženců islámu označuje jako věk
džáhilíje, český překlad tohoto slova zní věk nevědomosti. Teprve až se zjevením
Muhammada spojují vyznavači tohoto náboženství dovršení islámu. Čili muslimem se stane
ten, kdo se odevzdá Bohu. Podle posvátné knihy islámu - Koránu je islám název pro pravé
náboženství. Islám vznikl na západním pobřeží arabského poloostrova, v oblasti hidžázských
měst a oáz, kde žili usedlí obyvatelé. Z těchto měst a oáz byla nejvýznačnější Mekka, které
ležela v neúrodném údolí (svr. Korán 14 : 40) a obyvatelé byli odkázáni na jinou
ekonomickou činnost, než bylo zemědělství. Díky studním, které se v Mekce nacházely, se
zde často zastavovali obchodníci na cestách jdoucí podél rudomořských pobřeží. Mekka tedy
byla v období před vznikem islámu centrem obchodu, politického vlivu a bohatství. Velkou
roli k důležitosti Mekky také hrálo to, že byla kultovním centrem celé západní Arábie, neboť
v Arábii se nacházelo velké božiště Ka´ba. Ka´ba byla původně Saturnovým chrámem
a dodnes má tvar krychle. Je to tedy krychlová budova, která je vystavěna nad černým
kamenem, která je zřejmě meteorického původu, jež je v ní zazděn. Kolem Ka´by se nesmělo
bojovat a prolévat krev, toto území bylo totiž považováno za posvátné (haram). Mekka, její
blízké okolí, i již zmíněná Ka´ba byly cílem každoročních poutí, které se konaly v posvátných
měsících. Každoroční poutě byly spojeny s určitým rituálem, a právě tyto rituály později
Muhammad převzal i pro islámský kult. (Hrbek, 1972, s. 14-15)
Je přirozené, že i dnes je v každém městě určitá obecní či městská rada, a jinak tomu
nebylo ani v Mekce. Zde v čele mekkánského městského státu stála rada (malá´), složená
z vůdců jednotlivých rodů. Tato rada neměla sice nějakou velkou nařizovací ani výkonnou
moc, ale v případě, že dospěla rada k dohodě, musel každý rod nebo klan poslechnout.
V opačném případě na něj mohl být uvalen jakýsi bojkot, pod tímto slovem se tehdy rozumělo
zákaz obchodování a sňatku a to představovalo pro rod jeden z největších trestů. To znamená,
že mekkánskou politiku tehdy řídili rody, které byly nejbohatší, nejmocnější a měli největší
vliv. Jedním z těchto rodů byly Kurajšovci, ti prosluli nejen jako vynikající a schopní
8
obchodníci a finančníci, byli také znalí v politice. Jak už to několikrát bývalo v minulost, děje
se to bohužel i v současnosti, dávali Kurajšovci přednost především intrikám před přímým
užitím síly. (Hrbek, 1972, s. 14-15)
Na počátku 7. století, kdy sváděli Byzantinci a Peršané kruté boje o hegemonii
na Předním východě, zůstávala Mekka zcela neutrální, i přesto, že většina Kurajšovců
sympatizovala s Peršany ovládající Palestinu a Sýrii. Jak je již výše zmíněno, byla Mekka
největší obchodním centrem v Arábii, nemohla se tedy uzavřít vnějším ideologickým ani
kulturním vlivům. V Mekce bylo možné potkat Židy, Jihoaraby, Peršany, Syřany, Etiopy,
Kopty, Řeky, kdy každý z nich sem přinesl různé ideje, ať už židovské, křesťanské či jiné.
Severně od Mekky ležel Jathrib (později Medína), mezi těmito městy se táhl řetěz oáz.
V těchto oázách sídlily nejen arabské kmeny, ale také kmeny židovské. Židovské kmeny se
živily zemědělstvím a řemeslnou výrobou. Oblast Jathribu disponovala dostatkem vody
a úrodné půdy, to umožnovalo obyvatelům pěstovat zeleninu, obiloviny, datle, atd. Kulturní
úroveň v Jathribu byla vysoká a to právě díky židovským kmenům. Rabíni působící
v židovských kmenech založili několik škol. Díky tomu byli někteří arabové částečně
požidovštěni. Většina z nich ovšem zůstala věrna staroarabskému náboženství. Jathrib
představoval na úsvitu islámu společnost roztříštěnou ekonomicky, sociálně, etnicky
i nábožensky a neustále zmítanou boji, které hrozily přerůst v nelítostný boj každého proti
každému a tím ohrozit i samu existenci celé společnosti. (Hrbek, 1972, s. 16-17)
1.1 Muhammad
Jak je již výše uvedeno, za zakladatele islámu je považován největší z proroků,
Muhammad, který se narodil pravděpodobně v roce 570 po Kr. a zemřel v roce 632.
Muhammad je dějinným činitelem, jehož činnost známe nejen díky raným tradicím, ale také
díky přispění do samotného textu Koránu. Život prožil v oblasti nazývané Hidžáz, která se
nachází mezi Rudým mořem a Arabskou pouští. Hidžáz, v současné době část Saúdské
Arábie, je součástí Blízkého východu. Oblast, ze které Mohammad pochází, se skládá
z úrodných krajů zavlažovaných řekami – Nilem, Eufratem a Tigridem. Autoři mnoha
publikací označují Mohammada za velkého revolucionáře své doby. Muslimští historikové
odhadují, že Mohammad své prorocké vystoupení zahájil ve věku kolem čtyřiceti let. Jeho
jméno, které lze přeložit i jako „Velebený“ tvoří součást každodenního svolávání k motlitbě
(azzán). Jméno Muhammad je nejpoužívanějším a nejoblíbenějším jménem v islámském
9
světě. Muhammadovo jméno nese v Evropě různé formy, ve Francii jsou to například jména –
Mahon, Mahun, Mahomés, Mahumet, a v Německu zní jeho jméno v překladu Machmet.
1.1.1 Život Muhammada
Po svém otci patřil Muhammad k rodu nazývanému Hašímovci (dnes se k tomuto rodu
hlásí královská dynastie v Jordánsku). Otec mu ovšem zemřel ještě před narozením a matka
záhy. Jako sirotek Muhammad již v šesti letech poznal tvrdý život pastevce, později se
dokonce prý účastnil se strýcem obchodní cesty do Sýrie. V dospělosti se Muhammad oženil
se zámožnou vdovou Chadídžou, pro kterou do oné doby pracoval a po jejich sňatku putoval
prý jako obchodník do Sýrie. Muhammadova žena byla o patnáct let starší a porodila mu čtyři
dcery (Zajnab, Ruqajju, Fátimu a Umm Kulthúm). Věřící dodnes uctívají památku nejen
všech jeho dcer, ale i jeho dvou synů, kteří zahynuli již v raném dětství. Ve své manželce
nalezl milující a oddanou družku, která mu poskytla nejen hmotné zabezpečení, rodinné štěstí
a pohodu, ale také podporu na začátku jeho prorockého působení. Podle muslimských teologů
byl Mohammad negramotný (ummí), ale i přes tuto překážku znal učení křesťanů i židů.
Věděl o svatých knihách těchto dalších dvou monoteistických náboženství, ovšem sám je
nikdy nečetl. Mohammad i přes svůj handicap projevoval obrovský zájem o monoteistická
učení. Postupným vývojem a na základě různých podnětů dospěl Mohammad k přesvědčení,
že ho Bůh vyvolil hlásat Jeho slovo jako prorok (nabí) a posel (rasúl). (Kropáček, 2002, s. 11-
24)
První zjevení líčí tradice, zaznamenaná v klasickém Prorokově životopise od Ibn Isháqa takto:
„Muhammad, když si ho Bůh vyvolil za svého proroka, se vzdaloval od mekkánských obydlí,
sestupoval sám do strží a potuloval se horkými údolími. Vždy když procházel kolem nějakého
stromu nebo skály, ozvalo se mu: Mír s tebou, Posle Boží! Rozhlížel se kolem sebe, vlevo,
vpravo i dozadu, ale neviděl nic než stromy a skály. A tak se tam trmácel, rozhlížel
a naslouchal podle Boží vůle. Potom k němu Bůh seslal Džibríla s projevem své přízně. Bylo
to v měsíci ramadánu, kdy se Muhammad zdržoval v okolí Mekky v místě zvaném Hirá.
Zachovala se nám o tom takováto zpráva:
Muhammad se delší dobu uchyloval do samoty, až nastal rok, měsíc a noc, v níž Bůh prokázal
milost svým služebníkům a poctil Muhammada svým poselstvím. Tehdy k němu sestoupil
Džibríl s věcí Boží. Posel Boží o tom hovoří takto: Přišel ke mně Džibríl a já jsem spal. Držel
v ruce hedvábný brokát a na něm nápis.
10
Řekli mi: „Přednášej!“ „Co mám přednášet?“ zeptal jsem se. A tu mě začal škrtit, až jsem
myslel, že zemřu. Potom mě pustil a opakoval: „Přednášej!“ „Co mám přednášet?“ ptal jsem
se. Znovu mě začal škrtit, až jsem myslel, že zemřu. Pustil mě a opakoval: „Přednášej!“ „Co
mám přednášet?“ zeptal jsem se znovu ve snaze zbavit se ho, aby mi neublížil.
Řekl mi: „Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil člověka z kapky přilnavé stvořil!
Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě
neznal.“
A když jsem přednesl, co chtěl, nechal mě a odešel. Potom jsem se probudil a jako by ta slova
byla napsána v mém srdci. Šel jsem domů, a když jsem byl na prostředku kopce, zaslechl jsem
hlas z nebe, který volal: „Muhammade! Ty jsi posel Boží a já jsem Džibríl.“ Zastavil jsem se,
pozoroval jsem ho a nehýbal se vpřed ani vzad. Odvracel jsem od něho svou tvář, ale viděl
jsem ho všude. A tak jsem stál bez hnutí, dokud Chadídža nevyslala muže, aby mě hledali.
Vyšli nad návrší nad Mekkou, ale vrátili se k ní, zatímco já jsem tam stále stál. Potom mě
Džibríl nechal a já jsem se vrátil k Chadídži. Sedl jsem si k ní a přitulil se. Zeptala se mne:
„Kde jsi byl, Abú-l-Qásime? Poslala jsem za tebou muže, aby tě hledali, ale vrátili se bez
tebe.“
Vyprávěl jí, co viděl. Řekla mu: „Raduj se, drahý, a buď pevného ducha, neboť při Tom,
kdo má Chadídžin osud ve svých rukou, věřím, že jsi Prorokem tohoto národa.“ Potom vstala,
oblékla se a šla k bratranci Waqovi ibn Nawfal, který byl křesťanem, vzdělával se v Písmu
a poslouchal hovory vyznavačů Tóry a Evangelia. Oznámila mu, co se přihodilo
Muhammadovi, co viděl a slyšel. Tu Waraqa zvolal: „Svaté, svaté! Při Tom, jenž vládne mé
duši, jestliže mluvíš pravdu, Chadídžo, k Muhammadovi přišel velký Duch, který přicházel
také k Mojžíšovi. Věru Muhammad je prorokem tohoto národa. Ať zůstane pevný duchem!“
IBN ISHÁQ: AS-SÍRA AN-NABAWÍJA (Život Prorokův), zpracoval Ibn Hišám; text
zahrnuje súru 96:1-5, pokládanou za nejstarší zjevení. (Kropáček, 2002, s. 14)
1.1.2 Prorok Muhammad
Roku 613 vystoupil Muhammad poprvé jako prorok. Obyvatelé Mekky se stavěli
nejprve k novému hlásání víry kriticky a lhostejně, nazývali ho dokonce bláznem (madžnún,
tj. „posedlý džiny“), čarodějem či dokonce podvodníkem. I přes všechny nepřátelské odpory,
se kterými se Mohammad setkal, nepřestával být přesvědčený o správnosti své věci. Jelikož
mekkánští krajané nebyli hlásání proroka Muhammada příliš nakloněni, emigroval. (Hidžra
11
v překladu znamená emigrace, původní význam však zní „přerušení kmenových vztahů
a navázání nových“), tj. došlo k odchodu Muhammada a jeho stoupenců z Mekky do Jathribu.
Jathrib byl později na počest Muhammada přejmenován na Madínat an-Nabí, které lze
přeložit jako „Město Prorokovo“, krátce „Madína“ či „město. V čestině Medína. Do Jathribu
dorazil Mohammad a všichni jeho stoupenci 24. 9. 622. Tento datum, respektive toto
přesídlení znamená přelom v dějinách islámu. Ani v Jathribu se neubránil Mohammad
vnitřním střetům mezi obyvateli. Někteří vyznávali židovskou víru, požidovštěné kmeny.
Ze začátku se Mohammad snažil o přijímání od židů některých aspektů, ale pro jejich
nesprávné chápání Tóry se rozhodl pro rozchod. (Kropáček, 2002, s. 16)
Podle Koránu z té doby se židům dostalo pouze část zjevení. Nakonec byli židi
Mohammadem označeni přímo jako „největší nepřátele věřících“ (5:82) a přijal proti nim
tvrdá opatření. Kritický nebyl Mohammad nejen k židovství, ale také ke křesťanství. Sám se
označil jako poslední z proroků a rozvinul pravé pojetí víry na Ibrahíma, tomu také připsal
zásluhu o výstavbu Kacby. Stanovil, že toto vystavěné místo bude i nadále místem poutí,
ale očištěného od starého pohanského pojetí.hodnocení Mohammadova působení dle koránu:
„Položil pevné základy ke světovému názoru, v němž nalezl, a nalézají uspokojení stovky
miliónů lidí. Byl mužem pevné vůle, cílevědomým, do hloubi duše přesvědčeným o svém
poslání, soucitným a laskavým, avšak nesmiřitelným k tomu, co pokládal za bezbožné
a nečestné. Přestože se mu dostalo nepatrného vzdělání a ani jeho rozhled nebyl příliš široký,
projevil neobyčejné intelektuální schopnosti a kvality, které mu umožnily vyrovnat se
s obtížemi, s jakými se málokterý tvůrce nového náboženství a společnosti setkal. Byl
člověkem, u něhož tvůrčí imaginace, spojená s bystrým intelektem, vyvolala v život myšlenky
a koncepce reagující na věčné otázky lidské existence a vztahů, a to takovým způsobem, že byl
schopen dát miliónům lidí náboženství lepší, než měli dřív, dokud nemohli prohlásit, že není
božstva kromě Boha a Muhammad je posel boží.“ (Hrbek, 1972, s. 95)
1.2 Alláhovi proroci
Všeobecně je prorok ten, komu Bůh svěřil nějaké hlásání k obnově pravé víry
v jediného Boha. Podobně tomu je jak u křesťanství, tak u židovství. Proto ti, kteří mluví
Božím jménem, pronášejí jakési Boží sdělení. A právě Muhammada považují muslimové za
posledního z proroků, jak je již výše zmíněno. Muhammad byl a je sice považován za
největšího z proroků, ale působili zde i další proroci, kteří si zaslouží být zmíněni a jejichž
12
jména lze najít v Koránu, právě zde je zníněno dvacetšest Alláhových proroků včetně jejich
biblických jmen.
1. Hadhrat Adam – Adam 14. Hadhrat Mu´sa – Moses=Mojžíš
2. Hadhrat Idrees 15. Hadhrat Haroon – Aaron
3. Hadhrat Nooh – Noah=Noe 16. Hadhrat Dawood – David
4. Hadhrat Hood 17.Hadhrat Suleman – Solomon=Šalamoun
5. Hadhrat Saleh 18. Hadh Yunus – Jonah=Jonáš
6. Hadhrat Loot – Lot 19. Hadhrat Ilyas – Elijah=Elijáš
7. Hadhrat Ibraheem – Abraham 20. Hadhrat Al-Yasa – Elisha=Elíša
8. Hadhrat Ismael –
Ishmael=Išmael
21. Hadhrat Zu-Al-Kifal –
9. Hadhrat Ishaq – Isaac=Izák 22.Hadhrat Zakaryia–
Zechariah=Zachariáš
10. Hadhrat Yaqoob – Jacob=Jakub 23. Hadhrat Yahya – John=Jan
11. Hadhrat Yousuf – Joseph=Jozef 24. Hadhrat Esa – Jesus=Ježís
12. Hadhrat Sho´aib 25. Hadhrat Muhammad
13. Hadhrat Ayyub – Job=Jób 26. Hadhrat Samuel
Každý národ měl jednoho nebo více proroků. Alláhovi proroci byli ctnostní, charakterní,
rozumově nadaní a mravně čistí lidé. Byli Stvořitelem připraveni, aby předávali lidstvu Jeho
poselství. Nepáchali žádné hříchy proti Jeho příkazu, ale jako smrtelníci mohli učinit
v některých lidských záležitostech neúmyslnou chybu. To, že Stvořitel seslal na zem proroky,
poukazuje na to, že existuje silné spojení mezi nebem a zemí, respektive mezi Stvořitelem
a člověkem. To znamená, že člověka lze napravit. Prorok také pomáhá člověku konat dobro
a vyhýbat se zlu. Prorok má tedy člověku ukázat tu správnou cestu, a teprve poté ho volá
k zodpovědnosti. Zdroj proroctví a i všech proroků je Alláh. Cílem proroků je uctívat
13
Stvořitele, seznamovat lidi s Jeho učením, nastolit dobro a pravdu, pomoci člověku,
aby si uvědomil smysl své existence. (Abdalati, 2010, s. 49)
1.3 Korán
„Toto písmo, o němž pochyby není, je vedením pro bohabojné.“
(Hrbek, 1972, súra 2:2)
Korán je jakýsi soubor sdělení, tj. Slov Božích zjevených Muhammadovi skrze
archanděla Gabriela. Korán je považován za základní zdroj islámské nauky a práva, není tedy,
tak jak to je v případě křesťanství a židovství, že připouští působení lidského činitele
do výkladu Písma. Předobraz koránu se nazývá Kniha původní – umm al-Kitáb, v předkladu
„matka knihy“. Korán je chováván podle muslimů u Boha a v celé své dokonalé podobě
a znění byl zjeven Prorokovi Džibrílovi. Samo slovo Qur´án (česky korán), což v překladu
znamená přednášet, číst, recitovat, respektive přednášení, čtení a recitování toho co bylo
zjeveno Muhammadovi od Boha. Muslimové také někdy označují své Písmo al-Kitáb
„Kniha“. Z počátku Muhammad zjevené texty uchovával pouze v paměti, teprve až
v medínském období dal některé jeho části zaznamenávat. Slovo Boží se tedy nejprve
rozšiřovalo ústně, ovšem to narůstaly nebezpečné odchylky. Korán v celé jeho podobě vznikl
v letech 651-656, kdy komise v čele s chalífou Uthmánem vypracovala kanonické znění
Knihy. Korán je rozdělen na 114 súr (kapitol), kdy každá ze súr obdržela svůj název a které
byly následně mechanicky rozděleny podle počtu veršů od nejdelší (286 veršů) po nejkratší (3
verše) súru. Je velmi zajímavé, že názvy súr mají málokdy nějaký vztah k jejímu obsahu.
Z praktického hlediska rozdělili muslimové Korán, bez ohledu na súry, na třicet přibližně
dlouhých částí, které odpovídají třiceti nocím postního měsíce ramadánu. A právě v průběhu
těchto třiceti postních dní má každý muslim přečíst nebo odříkat celý Korán. Pro věřícího
muslima je Korán jedinou autoritou, který je chápán jako sepsaná vůle Boží, určující život
muslima ve všech oblastech. Dodnes se mnozí věřící učí nazpaměť celý jeho rozsáhlý
a obtížný text (77934 slov). Zajímavostí je, že v některých zemích se pořádají pro mládež
soutěže. Jedinec, který zná celý Korán zpaměti, dostává čestný přídomek háfiz. (Hrbek, 1972,
s. 46 - 47)
Islám chápe Korán jako přímé slovo Boží, exitující od věčnosti. Toto pojetí má
hluboké důsledky pro vývoj víry, neboť v přesvědčení, že má úplné zjevení od Boha, stal se
islám zvnějšku nenapadnutelný. Jeho obsah se týká základů víry, humanity, morálky,
uctívání, znalostí, moudrosti, vztahu člověka ke Stvořiteli a mezilidských vztahů ve všech
14
sférách lidského života. Člověk má svobodu rozhodnout se pro cestu víry v Boha a ctít svou
víru v souhlase s učením o povinnostech, nebo zvolit cestu nevěry. V praxi není život bez
náboženství pro muslima myslitelný. Není-li člověk muslim, musí alespoň patřit k jiným
náboženstvím Písma. Ti, které Bůh shledá spravedlivými, půjdou do nebe a tam budou žít
v zahradě Edenu na věky. Ostatní budou předáni peklu a musí tam pykat. Silné zdůraznění
ústředních pojmů islámské představy Boha v starších súrách koránu je chápáno jako
ohraničení vůči starým tradicím. Podle islámského pojetí obsahuje korán zjevení předané
Bohem přímo nebo skrze anděla Muhammadovi (kol. autorů, 1997, s. 120 – 124).
1.4 Pět základních povinností muslima
V této subkapitole budou zmíněny hlavní projevy víry, jak je stanoví islám.
Pokud bychom měli shrnout pět základních náboženských povinností, tzv. pět pilířů Islámu,
jsou to následující (Partridge, 2006, s. 126): vyznání víry (šaháda), předepsaná motlitba
(salát), poskytování povinné almužny (zakát), půst (sawn), pouť do Mekky v životě každého
muslima (hadždž).
Alláh nařídil tyto projevy víry, aby sloužily duchovním účelům a aby uspokojovaly
potřeby každého jedince. Některé potřeby jsou každodenní, některé se vykonávají jednou za
týden, některé dvakrát ročně, některé každoročně a některé se vykonávají jednou za život.
Pro vyznavače islámu je nejdůležitější praxe, při nepoužívaní víry v pravidelných intervalech,
ztrácí svou účinnost a životnost. Věřící muslim nachází ve víře inspiraci, vede ho ke stálosti,
vytrvalosti a oddanosti. Islám bere člověka takového, jak ho Alláh stvořil a uznává jeho
přirozenost, v žádném případě nejde o rozdělení mezi duší a tělem, náboženstvím a životem.
Islám naprosto respektuje lidskou přirozenost a zajímá se hluboce o materiální a duchovní
blaho člověka. Pro islám je velmi význačné, že neuznává „sekularizaci“, čili oddělování
náboženství od každodenního života. Toto vzájemné působení ukazuje, že islám proniká do
všech oblastí lidského života. (Abdalati, 2010, s. 77-78)
1. Šaháda
Znamená věřit v jednoho Boha „Není božstva kromě Alláha a Mohammad je posel
Alláhův“. Šaháda provází věřící muslimy celým životem, je součástí modlitby a měla by být
také posledními slovy umírajícího. Ten, kdo jí před smrtí pronese, se nazývá šahíd a je tak
způsobilý nastoupit na cestu do ráje. Právní věda stanovuje, že jedinec, který pronese šahádu,
se stává muslimem. (Křikavová, Mendel, Müller, 2002, s. 59)
15
2. Salát
Modlitba patří ke každodenní kultovní povinnosti muslima. Tato modlitba představuje
závaznou povinnost vůči Bohu, kterou musí každý věřící vykonávat podle tradice, bez ohledu
na místo a národnost a vždy jen v arabštině. O tomto významném pilíři se v Koránu nejednou
hovoří. Ovšem charakteristickou podoba se vytvořila až tradicí. Náležitosti modlitby jsou
přísně závazné pro každého muslima, který dosáhl dospělosti (báligh) a který je duševně
zdravý (cáqil). Saláh je platný pouze v případě, že byly splněny stanovené podmínky (šurút):
čistota těla, čistota místa a šatu, náležité odění, zaujetí správného modlitebního směru, znalost
modlitebních časů a zbožné předsevzetí. Každý věřící vykonává modlitbu bez obuvi.
Při modlení není podmínkou být přímo v mešitě, věřící mají možnost modlit se kdekoliv
jinde. Často muslimové využívají modlitebních koberečků (sadždžáda). Pod náležitým
oděním se rozumí zakrytí stydkých míst, u mužů to jsou místa mezi pupkem a koleny a žena
musí mít zakryté celé tělo, kromě obličeje a rukou. Další důležitou podmínku při modlení
představuje směr – k Mekce (istiqbál al-qibla), viz obr. č. 1. Dalším aspektem je, že muslim
se musí modlit pětkrát denně (za úsvitu, v poledne, odpoledne uprostřed mezi polednem
a západem slunce, při západu slunce, a v noci po vyhasnutí posledních červánků).
Počátek modlitebního času oznamuje muezzin. (Kropáček, 2002, s. 96-103)
3. Zakát
Odvádění povinné almužny se taky jinak říká náboženská daň, která je určena
na dobročinné účely. Tato almužna se po Mohammadově smrti přeměnila v daň,
spolu s rozmachem státní moci chalífátu. Podle práva, které se postupně kodifikovalo, se daň
odvádí každoročně z určených druhů majetku. Pod různými druhy majetku si lze představit
vypěstované plodiny (obilí, datle, hrozny), velbloudi, skot, kozy, ovce, zlato, stříbro apod.
Zakát později zcela splynul se státními daněmi a zcela pozbyl prvotní charitativní smysl.
I přes fiskální metody vykořisťování úřady se zakát zachoval v povědomí širokých vrstev jako
jeden z pilířů náboženství. (Kropáček, 2002, s. 104 - 106)
„Jestliže dáváte almužny veřejně, je to krásné, jestliže však to činíte skrytě a dáváte
chudým, je to pro vás lepší a vymaže vám to špatné skutky. A Bůh je dobře spraven o tom, co
činíte“. (Hrbek, 1972, s. 477)
4. Sawn
16
Půst, zavedl Muhammad v roce 624, trvá půst třicet dní a věřící ho drží v měsíci
ramadánu. Povinnost dodržovat půst platí pro každého duševně, tělesně zdravého dospělého.
Půstu jsou zpravidla zproštěni staří lidé, nemocní, těhotné a kojící ženy, lidé konající těžkou
fyzickou práci a lidé na cestách. Během postních dnů se musí věřící zdržovat jak jídla, pití,
tak kouření, pohlavního styku, záměrného zvracení. Islámský rok je lunární, tvoří ho 12
měsíců po 29 nebo 30 dnech, proto se jednotlivé svátky posouvají. V důsledku toho se
Ramadán může slavit v letních i v zimních měsících. (Kirste, Schultze, Tworuschka, 2002,
s. 76)
„A jestliže počátkem půstu je úsvit a koncem západ slunce, tedy ten, kdo pojedl nebo se
napil v domnění, že úsvit ještě nenastal, zatímco již svítá, anebo v domnění, že slunce již
zapadlo, zatímco nezapadlo, jedl v době postu úmyslně a půst tak narušil. Musí půst nahradit.
Jestliže se však mýlil v určení času, neprovinil se proti svaté povaze postu a nemusí vykonat
kaffáru. Připomíná toho, kde se domnívá, že již nastal čas k modlitbě, a pomodlí se, a potom
se ukáže, že čas ještě nenastal, takže musí modlitbu zopakovat“. (Velký Imám Šaltút)
(Kropáček, 2002, s. 108-110)
Prorok Muhammad dal některá doporučení, která by se měla během ramadánu dodržovat:
pojíst lehké jídlo před rozbřeskem, připravovat lehká jídla, posilovat humanitární služby
vzájemnými návštěvami, více se věnovat studiu a recitaci koránu, cvičit se v trpělivosti
a skromnosti. (Abdalati, 2010, s. 136)
5. Hadždž
„A Bůh uložil lidem pouť k chrámu tomuto pro toho, kdo k němu cestu může vykonat.“
(Hrbek, 1972, súra 3:97)
Pouť do Mekky má povinnost vykonat každý dospělý muslimům alespoň jednou za život.
Tato povinnost neplatí však pro: ženy bez manžela, otroky, a neplatí, v případě, že je cesta
nebezpečná. Hadždž představuje hromadnou pouť v určených dnech měsíce (dhú-l-hidždža).
Medína a Mekka představují posvátná místa (šramán šarífán), do nichž nesmí nemuslim
vkročit. Věřící si před vstupem do Mekky obléká poutní šat, který se skládá ze dvou
nesešitých pruhů bílé látky. Po celou dobu pouti je věřícím zakázano se holit, česat, stříhat si
vlasy, vousy, nehty, trhat rostliny, prolévat krev, vonit se, nebo se pohlavně obohacovat.
Když poutník přijde do Mekky, nejdříve sedmkrát obejde Ka´bu, tento čin se nazývá tawáf.
17
Poté následuje běh mezi pahorky al-Marva a as-Safá, během něhož recitují korán. Tento rituál
má připomínat to, jak na tomto místě Ibrahím hledal vodu pro svého syna. Tímto končí malá
pouť a následuje den desátý, který se nazývá svátek obětování. Desátý den je vyvrcholením
celé pouti a slaví se jako nejvýznamnější svátek. Ráno věřící vykonají modlitbu, nasbírají
sedm kamínků a běží do údolí Miná, kde házejí kamínky na hromadu, která má připomínat
symbolické ukamenování satana. Odpoledne se koná rituální oběť zvířete, jeho hlava je
otočena směrem k Mekce a za pronesení formule „Alláhu akbar“, prořízne poutník krční
tepnu zvířete. Celá pouť poté končí u Ka´by. (Křikavová, Mendel, Müller, 2002, s. 56-58),
(Kropáček, 2011, s. 89-95).
V minulém roce navštívilo Mekku více než dva miliony věřících poutníků, jejich počet
byl ovšem regulován, vzhledem k bezpečnosti. (obr. č. 1)
1.5 Džihád
„Zbožnost nespočívá v tom, že obracíte tváře své směrem k východu či západu, nýbrž
zbožný je ten, kdo uvěřil v Boha, v den soudný, v anděly, Písmo a proroky a rozdává z majetku
svého a ten kdo modlitbu dodržuje a almužnu udílí. A zbožní jsou ti, kdož úmluvy své dodržují,
když je jednou uzavřeli a v protivenství, v neštěstí a v dobách násilí jsou trpěliví – jsou to ti,
kdož víru pravou mají, a to jsou bohabojní.“ (Hrbek, 1972, súra 2:177)
V současnosti se setkáváme s různým vymezením a hlavně pochopením termínu džihád.
Podle Mendela je džihád jeden z klíčových pojmů islámské věrouky a další z pilířů
islámského pohledu na svět. Proto je nutné si tento termín definovat. Džihád v nejširším slova
smyslu je synonymum pro určitý islámský životní způsob, například pro vzorné chování.
Dalším významem může být válka či boj se zbraní v ruce za šíření islámu a může znamenat
také cestu, která vede ke spáse či k očištění duše, nebo také jako trpělivé přesvědčování
nevěřících o Boží zvěsti. Pro nespecifické vymezení pojmu džihád rozlišují právní znalci
(ulamá) čtyři roviny, v nichž se lze jako věřící zúčastnit džihádu:
1) Džihád srdcem (al-džihád bi´l-kalb) – neustálé prohlubování osobní zkušenosti,
přemáhání hříchu a pokušení, jemuž je věřící vystaven;
2) Džihád jazykem (al-džihád bi´l-lisán) – podpora, šíření Pravdy misijní činností,
poukazuje na špatnosti;
3) Džihád rukou (al-džihád bi´l-jad) – obecně záslužná a charitativní činnost;
18
4) Džihád mečem (al-džihád bi´s-sajf) – prosazování islámu různými podobami násilí
(represe vůči nevěřícím na území islámu, vedení války za účelem šíření víry, obrana
proti vnějšímu nepříteli).
Nejen v minulém, ale i v současném pojetí termínu džihád křesťanským světem, byl spjat
především s mylnou koncepcí „svaté války“. Džihád mečem, ve smyslu války je z právního
hlediska chápán výhradně jako válka náboženská. (Mendel, 2010, s. 24 – 27)
Zápas pro dobro může být dalším překladem k pojmu džihád. Podle tohoto „překladu“
se jedná o úsilí, které slouží k dosažení vhodného cíle nezbytné pro zlepšení a rozvoj lidstva.
Kořen slova džihád je odvozen od slovesa, které znamená vydávat maximum energie a snažit
se ze všech sil. Džihád je nařízen všem muslimům, který má svou jistou hierarchii. Na Západě
se vedení války ve jménu Alláha stalo synonymem pro termín džihád. A aby byl džihád
odproštěn od kontextu války, nařizuje islám, že důvodem k válce musí být další možnosti
jednání vyčerpány. Jedině pak může dojít k džihádu mečem. Dalším důvodem k válce může
být samotné ohrožení existence muslimů. (Haeri, 1997, s. 67 – 68)
19
2 Etika, morálka a právo v islámské společnosti
Islám se od samého počátku rozvíjel ruku v ruce s rituály a s věroukou se společenství
věřících umma (obec, společenství věřících), kteří tuto věrouku nejen sdíleli a vyznávali ji,
ale oni se jí ze všech sil snažili bránit, upevňovat a hlavně šířit. Aby se tedy mohlo
společenství věřících nadále rozvíjet, muselo své eticko-sociální ideály postupně upevňovat
do jakéhosi systému norem a pravidel, které by měli povahu Bohem inspirovaného kodexu
chování, a kterými by se mohlo společenství dále řídit. Na počátcích islámských dějin tak
vzniká rozsáhlý systém islámského práva, nazývaný, šarí´a (Kouřilová, Mendel, 2003, s. 7)
2.1 Etické normy
Dříve než se budu zabývat systémem islámského práva, zmíním se o etických
normách, uváděných v Koránu. Co si lze představit pod pojmem etika, morálka a právo?
Samo slovo etika vzniklo z řeckého slova éthos (obyčej, zvyk). Toto slovo původně
označovalo nejen zvyky a obyčeje určité skupiny lidí, ale i jejich způsob života. Až spolu
s rozvojem filosofie, se vyděluje zvláštní oblast přemýšlení o tom, co je správné a žádoucí,
dobré, z hlediska jednání člověka, jeho vztahu k sobě samému, druhým lidem i společnosti.
Etika stanovuje, co je žádoucí z hlediska dobra, spravedlnosti, apod. Právě kvůli svému
zaměření na lidské jednání je tato oblast lidského jednání označována jako, tzv. praktická
filosofie. Pod pojmem morálka (z latinského mos, pl. mores - mrav, obyčej) se rozumí soubor
představ, které sdílí určitá společnost. Řeší jaké chování a smýšlení nejen jednotlivce,
ale i lidských skupin je dobré = jaké to chování a smýšlení má být. Vraťme se ale
k problematice etiky v islámu. V této práci již bylo zmíněno, že Islám je náboženství eticko-
sociální. Už Mohammad usiloval o řešení morální krize, kdy chtěl vyřešit problém oslabení
etických principů v Mekce, jimiž se řídila společnost kočovníků. Díky Mohammedově snaze
o řešení vzniklého problému se nazývá jeho etika jako „praktická morálka“, která je
vybudovaná na společné víře. V žádném případě zde není potlačena individualita jedince, ba
naopak, je zdůrazněna zodpovědnost každého jednotlivce před Bohem.
Zárodky etického učení Koránu lze najít již v nejstarších súrach, ovšem se zaměřují
pouze na zjištění, že podporovat chudé je bohumilé, zatímco shromažďovat majetek pro sebe
je špatné. Je zde také odsuzováno dávání špatných měr a vah. (Korán 93 : 1 – 3) a necudnost
(Korán 70 : 29 – 31). V dalším období rozvíjí však Mohammad své etické učení do větší šíře,
vytváří jakési desatero, které se podstatně liší od desatera starozákonního, ovšem celkový
20
duch je totožný. Hlavní zásady tohoto desatera jsou: nepřidružovat nikoho k Bohu, ctít rodiče,
být laskavým k rodině a příbuzným, nezabíjet děti (dcery) z obavy před zchudnutím,
nedopouštět se cizoložství, nezabíjet neoprávněně, dávat správné váhy a míry, nedotýkat se
jmění sirotků, dodržovat smlouvy, nenásledovat něco, o čem nemáš vědění, nechodit pyšně a
domýšlivě po zemi. (Hrbek, 1972, s. 103) Avšak tím rozvoj základních morálních příkazů
neskončil, během nějaké doby k nim přibyly další, k nim patřily např. lakota, odsuzování,
pokrytectví, upřímnost ve slovech a činech, čestnost. Koránem je také doporučeno vyhýbat se
špatné společnosti, zdržovat se posměšků, hrubých urážek, mlčet o nedostatcích druhých spíše
než o nich veřejně hovořit, zbytečně nepřísahat, být zdvořilý a ohleduplný ve vzájemných
stycích, nevstupovat do domu jiného bez dovolení a ohlášení apod. (Hrbek, 1972, s. 103)
Mohammad vytvořil všechny tyto příkazy, protože se snažil o co největší harmonii v lidských
vztazích, a chtěl hlavně zlepšit hrubé mravy té doby. Sám korán nepředepisuje, za přestoupení
jakéhokoliv výše zmíněného morálního kodexu, ve většině žádné tresty. Korán zmiňuje, že
sám Bůh při posledním soudu rozhodne, jak naloží s přestupníky. V Medíně sice existoval
morální kodex, ovšem ani v dnešní společnost by to nestačilo, k tomu, aby to jednotlivci
dodržovali, nebylo tomu jinak ani tehdy. Existence zákonů a trestů byla tedy nezbytná. V té
době se běžně praktikovala krevní msta za zabití (qiás), ovšem krevní mstu Mohammad
neodstranil, pouze se jí snažil omezit. Tomuto omezení můžeme rozumět tak, že Mohammad
doporučoval přijímat výkupné (dija) a současně stanovil, že krevní msta může být vykonána
jen na skutečném pachateli, nikoliv na kterémkoliv členu jeho kmene či rodiny, jak bylo
zvykem dříve. (Hrbek, 1972, s. 103)
Krevní mstu sice Mohhamad neodstranil, pouze omezil, ovšem vytvořil zcela nové
pojetí trestu za zločin krádeže – zlodějovi byla useknuta ruka. Je jisté, že tento trest je velmi
krutý, ovšem v Mohammadově době neexistovala žádná jiná možnost nápravy a odstrašení
ostatních před spáchání stejného činu.
„Zloději a zlodějce utněte ruce jejich v odplatu za to, co provedli, a jako varovný příklad od
Boha! A Bůh je mocný, moudrý.“ (Hrbek, 1972, súra 5:42/38)
Trest byl tak velmi krutý hlavně z důvodu absence věznic. Další čin, pro který Korán
předepisuje potrestání, je cizoložství (ziná´). Právě cizoložství bylo a je Islámem pokládáno
za jeden z nejtěžších hříchů. Zhřeší-li jeden z manželů, je mu Koránem předepsán trest sto ran
bičem a žádný z nich už nikdy nemůže vstoupit znovu do manželství s věřícím či ctnostným,
popřípadě ještě v současnosti je u některých silně věřících vykonáváno ukamenování.
21
2.2 Sunna
Slovo sunna znamená původně v arabštině zvyklost, obyčej, tradice. Slovo sunna se dá
také přeložit jako způsob či cesta. Jednalo se tedy o jakousi cestu, kterou by se měl muslim
nechat vést. Pod tímto pojmem si lze také představit, příkazy, zvyky, činy apod. Jedná se tedy
o jakýsi soubor norem, sesbíraných po Mohammadově smrti. Svým významem je sunna
v islámu hned za Koránem. A jelikož jsou tyto texty mnohem podrobnější a obsáhlejší než
Korán, představují hlavní zdroj nejen pro šaríᶜu, ale také pro většinu islámských zvyků
a pro islámské právo. Proroka Mohammad říká: „Korán nelze správně pochopit bez spojení
s výkladem sunny.“ (YE´OR, 2009, s. 112-113)
Význam Koránu a sunny je pro muslimy vyvážený, neboť oba pocházejí od Boha,
jakožto jediného zdroje. Korán je jakožto slovo Boží stavěn výše a sunna ho vysvětluje
(sunna tafsíría), doplňuje (sunna takmílíja), případně potvrzuje (sunna taqríríja). Nikdy se
však s ním nesmí dostat do sporu. I v současnosti se obrací mnoho muslimů v určitých
životních situacích na sunnu, kde hledají radu či odpověď. Všechna tato moudrost se uchovala
v orálně předávaných tradicích, jež se nazývají hadíth (v překladu výpověď, sbírka záznamů).
Jelikož šlo o ústní předávání informací, vznikalo také mnoho nepřesností a chybných výkladů.
Hadíthy si tedy přes všechny verze naprosto odporovaly a jejich stálé narůstání představovalo
hrozbu autoritě chalífátu. Bylo třeba vyloučit pochybné hadíthy a vytvořit věrohodnotné.
I přes nelehký úkol Al-Buchárího, který procestoval celý svět, aby sjednotil hadíthu, se mu
podařil počet z několika stovek tisíc ústně přenášených tradic redukovat na devět tisíc
hadíthů. V dnešní době je šest sbírek (označovány jako sahíh Sittah) všeobecně uznáváno
a jsou považovány za nejvěrohodnější. Jsou to sbírky od již uvedeného Al-Buchárího,
Muslima al-Hajaje, Abú Da´uda, al-Tirmidhího, al-Nasa´ie a Ibn Maja. (25. 12. 1997 -
http://al-islam.cz/knihy/sunna-pramen-islamskeho-prava.html)
2.3 Šarí´a
Islámské právo šaríᶜa: „je souborem Bohem zjevených pravidel, které musí zbožný
muslim dodržovat, má-li náležitě plnit všechny své povinnosti. Svoji platnost a legitimitu
šarí‘a odvozuje od svého božského původu – je manifestací vůle Všemohoucího, nezávisí na
autoritě žádného pozemského zákonodárce nebo jednotlivce“. (27. 4. 2009 –
http://www.blisty.cz/art/38111.html)
Šarí´a je systém islámského náboženského práva, které pochází ze 7. století a vychází
především z Koránu a učení Mohammada. Obsahem tohoto souboru jsou různá nařízení,
22
hodnoty a zásady, od nichž se odvozují zákony a legislativa. Samotné slovo šarí´a znamená
v širším významu přítomnost Boží vůle. Původní význam tohoto slova byl „cesta k prameni
vody“, tedy cesta k jistému cíly. (Kropáček, 2002, s. 9-10). Šarí´a se rozlišuje právo
náboženské (Ibadat), právo civilní (Muamalat) a právo trestní (Ukubat).
Zjednodušeně řečeno, tak korán a sunna, o které se budu zmiňovat v následující
subkapitole, jsou zdroji práva v islámu a šarí´a představují určitá pravidla, na jejichž základě,
se odvozují veškeré povinnosti muslima.
Šarí´a bývá chápána jako souhrn tří zákoníků, které se týkají občanského zákoníku
a záležitostí trestní povahy, rituálních záležitostí. To znamená, že nastalé konkrétní případy
lze řešit nejen pomocí šaríᶜy, ale také podle aktuálních společenských podmínek. Lze říci,
že šarí´a zasahuje téměř do všech oblastí lidského života, pod těmito oblastmi si lze představit
např.: oblast politiky, ekonomie, bankovnictví, obchodu, smluv, rodiny, hygieny, sexuality
apod. Šarí´a neopomíná ani různé životní situace, které mohou věřícího muslima potkat. Jsou
zde i přesné pokyny, jak se mají modlit lidé s horečkou, nebo ti, kterým chybí jedna
končetina. A lidé, kteří jsou na cestách, mají, podle šarí´y, dovoleno se modlit s určitými
úlevami. Námi probíraný náboženský právní systém představuje jediný právní zdroj v zemích,
jako jsou Saudská Arábie, Írán, Islámská republika. Ostatní země uplatňující šarí´u jsou státy
islámského fundamentalismu. K těmto státům patří Afgánistán v podobě Talibanu, ten se ujal
moci v letech 1997 -2001 a Saudská Arábie. ( 4. 1. 2008 - http://blisty.cz/art/38111.html)
2.4 Muslimské obřady a postupy
V předchozím textu již bylo zmíněno, jak recitace Koránu působí při sjednocování
a posilování islámské víry a hodnot. V této podkapitole bude objasněno, jak se vyjadřují
islámská víra a hodnoty ve vzorcích chování a jak úzce souvisí s lidskými životy. Existují zde
obřady předepsané, respektive obřady oficiální, které představují pilíře islámu, nebo se jedná
o obřady společenské. Tyto obřady z oblasti společenských vztahů a etikety mají velmi
složitou soustavu zásad, podle kterých se na určitých úrovních řídí život jednotlivce i obce.
A právě tato soustava odlišuje muslimy od ostatních náboženství. (Denny, 2003, s. 138)
2.4.1 Halál a harám
V překladu dovolené a zakázané. Tyto slova znamenají a vyjadřují určitý životní
cyklus muslima. Pro muslimy je důležitý především životní běh různých obřadů, který
odměřují a pomáhají usměrňovat. Pro porozumění, do životního běhu obřadů životního
http://blisty.cz/art/38111.html
23
postupu patří: obřízka, manželství a pohřeb. Ve snaze učinit islám celistvým, vede muslimy
ke všeobecnému dualismu, tedy již zmíněný halál = to, co je dovoleno a harám = to, co je
zakázáno. Veškeré podrobné informace o tom, co Bůh dovolil a co zakázal, obsahuje Korán
a sunna. Co se týče této problematiky, je nejběžnější a každodenní starostí muslima otázka
stravování. Muslimové mohou konzumovat většinu potravin, ovšem zcela zakázané mají
konzumovat vepřové maso, krev, zdechliny, alkoholické nápoje a jídlo zasvěcené modlám
(Hrbek, 6:145, 5:4, 96-94). Je zde také velmi důležité dodržovat při porážce zvířete určitý
rituální způsob. Někteří muslimové považují za nedovolené i další potraviny, ovšem někteří
znalci je považují pouze za „odporné“ (makrúh). Mezi „odporné“ potraviny patří: ptáci
s pařáty, zvířata se špičáky a hmyz. Podrobné informace o tom, co muslimové smění
a nesmějí konzumovat je uvedeno právě v zákonících. Úvahy o tom, co je dovolené
a zakázané, se týkají např. bohoslužby, manželství, rozvodu, oblékání, sexuálního života,
nošení šperků a používání voňavek, správného používání toalet, mezilidských vztahů, etikety,
zábavy, sportování, obchodních záležitostí, vztahů s nemuslimy apod. (Denny, 2003, s. 137-
140).
2.4.2 Obřízka
Obřízka neboli chitán je jakási zavedená zvyklost muslimů. V islámském světě
existují však dva druhu obřízek (mužská obřízka a ženská obřízka), které je potřeba od sebe
důsledně rozlišovat.
Jak již bylo výše uvedeno, obřízka patří k jednomu z obřadů životního postupu.
Mužská obřízka je islámskou praxí a patří k přirozené čistotě těla (fitra). Prorok Muhammad
řekl: „Pět činů náleží k fitra: obřízka, odstraňování ochlupení na intimních místech, stříhání
nehtů, odstraňování ochlupení v podpaží a zastřihování kníru“. Mužská obřízka má
symbolizovat ovládnutí nízkých vášní a pudů, sebedisciplínu a především plné uznání Boží
svrchovanosti. (Ostřanský, 2009, s. 151) Tato tradice se liší podle jednotlivých regionů, stejně
tak jako věk, kdy se obřízka koná. Většinou se obřízka provádí mezi druhým a dvanáctým
rokem chlapce, tedy do doby, než nastane puberta. Obřízka je symbolem identity
muslimských mužů. V případě, že se chce neobřezaný dospělý konvertita stát muslimem,
vztahují se na něj všechny povinnosti i výsady vyplívající z členství v ummě, tedy i to, že se
musí nechat v dospělosti obřezat. (Denny, 2003, s. 140-141)
Ženská obřízka se značně liší od té mužské. Ženská obřízka není spojena s tradicemi
ani s žádným určitým náboženským obřadem, je to určitý kulturní předislámský zvyk,
24
nevyskytuje se tedy ve všech muslimských zemích, pouze v afrických státech. Tento zvyk je
především způsob, jak uchránit dívčino panenství před vstupem do manželství. Při nejlehčí
formě obřízky se dívce seřízne klitoris, při té nejtěžší formě jsou dívce odstraněny i labia
a otvor je sešit na tři zápalky. Obřízka se většinou koná nožíkem, či dokonce jen střepem
za velmi špatných hygienických podmínek. (Frouzová, 2006, s. 18-19)
Nejčastěji se dívce provádí obřízka mezi sedmým a osmým rokem života, v některých
oblastech se obřízka vykonává až v době, kdy dívka dosahuje věku čtrnácti až šestnácti let,
tedy ve věku, kdy se již může provdat. Ženská obřízka vyvolává nespočet debat. Bývá také
chápána jako „forma týrání dětí“, či „porušování základních lidských práv“. (Ostřanský,
2009, s. 151)
2.4.3 Smrt a s ní spojené obřady
„A nezabíjejte osoby, jež Bůh zakázal zabíjet, leda podle práva. A byl-li někdo zabit
nespravedlivě, dali jsme jeho nejbližšímu pravomoc jej pomstít, nechť však při zabití
nepřehání, vždyť zajisté mu bude pomoženo.“ (Ostřanský, 2009, s. 179)
Smrt, stejně jako narození je neodmyslitelnou součástí života každého jedince. Dalo
by se říct, že smrt představuje nejspravedlivější složku práva. Každý člověk, ať už to je muž
či žena zemřít musí bez ohledu na to, zda žili životem čestným či nikoliv.
Tyto dvě složky jako je narození a smrt jsou plně v rukou Božích. Podle šárii může být
legitimně zabit pouze ten člověk, který odmítá uznat Boží svrchovanost. Pojem smrt se
objevuje již v nejranějších súrách z mekkánského období. Smrt přestala být pro muslimy
chápána jako konec života, ovšem jako určitý závěr předurčeného času (adžal), který byl
každému jedinci vymezen jako zkouška na tomto světě. Co se týče pohřbu, ten nesmí být
chápán jako oslava zesnulého, nýbrž dovoláním se Božího milosrdenství (rahmatu ´lláh).
Tvář umírajícího člověka by měla být podle muslimské tradice otočena směrem k Mekce, při
tom by mu měla být do uší šeptána slova: „Vyznávám, že není Božstva kromě Boha
a Muhammad je posel Boží.“ Tyto slova by měla být první a poslední, která muslim ve svém
životě uslyší. Zemřelí je zcela odstrojen a umyt osobou stejného pohlaví. Jako pohřební
roucho se používá každodenní oblečení zesnulého, barva roucha bývá zpravidla bílá, avšak
povoleny jsou i další barvy, kromě červené. Samotný obřad může proběhnout v domě
zesnulého, ovšem většinou probíhají pohřební rituály přímo na hřbitově (maqbara). Zvykem
u zámožných muslimů je obětování zvířat a obdarování chudých. Při pohřbívání jsou
pronášeny rituální modlitby, buď samotným Imámem, či kterýmkoliv příbuzným zesnulého.
25
Tělo zesnulého je uloženo do hrobu jeho příbuznými. V každém hrobě se nachází pouze jedno
tělo, jehož tvář musí být nasměrována k Mekce. (Ostřanský, 2009, s. 179-182)
2.4.3.1 Ukamenování
Tento trest smrti pochází ještě z časů předbiblických, vyhrazený zejména
svatokrádežníkům. Podstatou je usmrcení viníka házením kamenů. V rané fázi vývoje se
s tímto činem setkáváme téměř u všech společností. U některých orientálních národů to byl
trest za zradu a jednání proti obecnému zájmu. V antickém Řecku se kamenování vyskytovalo
poměrně často. V Římě se tento trest objevoval jen zcela výjimečně. Zato u starých Hebrejců
bylo kamenování velmi časté, používal se za prohřešky, jako byly: porušení sabatu,
cizoložství manželky, nevěra snoubenky, obětování cizím bohům, braní jména Božího
nadarmo, vzpoura syna proti jeho rodičům, když si někdo vzal vlastní sestru, dceru svého otce
či matky. Ukamenování tvořilo ve Švédsku ještě v šestnáctém století součást trestního
zákoníku. Trest byl vyhrazen především ženám. Ještě nedávno bylo ukamenování součástí
práva téměř všech muslimských zemí. Z přelomu patnáctého a šestnáctého století se nám
dochovalo vyobrazení, na nichž kamenují Muhammadovi učedníci křesťanské mnichy. Korán
o ukamenování přímo nehovoří, ovšem jedna súra povoluje zákony starých proroků. V islámu
podle literatury nebylo ukamenování nijak časté. Delikty kde by se mohlo uplatnit, bylo příliš
obtížné dokázat, protože na dosvědčení bylo potřeba, podle súry, čtyřech očitých svědků.
V dnešní době je ukamenování uzákoněno v osmi muslimských zemích jako trest za
cizoložství, potom také za sexuální delikty (sodomie, homosexualita, znásilnění). Všechny
vyjmenované delikty jsou podle islámského práva šárí ´a namířeny proti samotnému Alláhovi.
Takovýto druh exekuce je, kromě Íránu, vzácností. Ukamenování bývá veřejné
a muslimy ho chápou jako povinný trest za pochybení proti Alláhovi. Islámské právo pro
ukamenování dnes platí v Saúdské Arábii, ve Spojených arabských emirátech, v Íránu,
v Mauritánii, v Afgánistánu, v Pákistánu, v Súdánu a v Jemenu. V Íránu bylo toto právo
zavedeno v roce 1980, V Pákistánu v roce 1981, a v roce 1983 v Súdánu. Rozsudky
o ukamenování jsou vynášeny soudy a například v Pákistánu bylo za dva roku ukamenováno
více než šest set žen. Tyto rozsudky se týkají, avšak v mnohem menší míře také mužů.
Například v Saudské Arábii bylo ukamenování několik mužů za to, že znásilnili ženu během
ramadánu. Tato problematika je v dnešní době hojně rozebírána. Již na konci minulého století
se tímto hrozivým způsobem zabýval Amnesty International. Na Arabském poloostrově se
vyskytují také četné nevládní organizace, které bojují o zrušení tohoto nelidského zabíjení.
(Monestier, 1998, s. 184-188)
26
2.4.4 Dědictví
O dědickém právu se lze dočíst dopodrobna v Koránu. V minulosti, především v Mekce,
bylo zvykem, že umírající činil poslední pořízení o svém majetku (36:50). Tradice dědického
práva se opírá o Korán a vychází především ze staroarabských zvyklostí, v současnosti je
tento systém pozměněn tím, že právo dědit mají také ženy.
Dědické právo představuje v islámských zemích složitý systém a dal tak vzniku fighu.
Pojem figh znamená vědu o povinných podílech, zabývajících se aritmetickými propočty,
týkajících se nárok jednotlivých skupin dědiců, kterých je devět. Muslim může svoji závěť
odkázat na dobročinné a náboženské účely, nebo může také odkázat třetinu svého majetku
mimo okruh zákonných dědiců. Dědit mohou synové a dcery, ovšem nedědí nikdy stejně –
synové dostávají dvojnásobek podílu dcery. Šári´a obsahuje část o vyloučení z dědictví. Tato
možnost se stává v případě, že dědic způsobil smrt zůstavitele, nebo že dědic se hlásí k jinému
náboženství apod. Závěť se sepisuje pod dohledem soudce (kádího). V muslimských zemích
se vyvinuly dobročinné majetkové instituce (waqf), kde je závěť ustavována zakladatelem
ještě za jeho života. Dobročinné majetkové instituce řešily dědictví nejčastěji o majetky –
o pozemky, školy, nemocnice, nebo trvalému dobru rodiny či jinému sociálnímu účelu.
V současných musimských zemích jsou ministerstva waqfů zároveň ministerstva pro
náboženské záležitosti. Znevýhodnění žen v dědickém řízení je podle muslimských publicistů
odůvodněno větší společenskou odpovědností a efektivností muže. (Kropáček, 2002, s. 132-
133)
27
3 Rodina v islámské tradici
„Holka je v rodině spíše na obtíž, ale když umí vázat koberce, tak za ni rodiče ženicha
zaplatí větší sumu peněz“. (Frouzová, 2006, s. 9)
V současnosti uvádí systém rodiny v Islámu práva manžela, manželky, dětí a ostatních
příbuzných do rovnováhy. V rámci rodinného systému podporuje Islám štědrost, lásku,
nesobecké jednání. Dále jsou vysoce ceněny mír, bezpečí poskytované stabilní rodinou,
a jsou považovány za nezbytné pro duševní vývoj jejich jednotlivých členů. A právě existence
stabilních rodin vede k harmonickému společenskému řádu. (Ibrahim, 2003, s. 53)
Do této kapitoly tedy bezesporu patří také tradice svatby a manželství. Manželství
v islámské tradici začíná svatbou a končí rozvodem, úmrtím, vykoupením se z manželství
nebo prohlášením soudce, že sňatek je neplatný (fasch). (Kropáček, 2002, s. 127-129)
3.1 Svatba
V jednom hadíthu se praví: „O ruku ženy se žádá ve čtyřech případech: pro její
bohatství, původ, její krásu a pro její víru. Vyber si tu, která má dobrou víru“ (Frouzová,
2005, s. 68).
Manželství patří k jednomu z nejvýznamnějších okamžiků v životě každého člověka.
Svatba je pro muslimy příležitostí k bujarému veselí a k několikadenním oslavám. Ve většině
muslimských oblastí převládá tradice, že sňatky zprostředkovávají rodiče. Na jednu stranu
ženám není dovoleno, aby si sami hledali manžela, na stranu druhou mají právo vybraného
nastávajícího odmítnout. Muž, o svatbě, podle tradic a zvyků, vyjednává s otcem či
poručníkem nevěsty. Snoubenci se před svatbou vidět mohou, ovšem nikdy nesmí zůstat delší
dobu o samotě, ale vždy jen za přítomnosti zodpovědných dospělých. Islámský zákon má
velmi přísná nařízení týkajících se právě vztahů mezi muži a ženami. Například děti (chlapec
a dívka) si spolu v raném věku mohou hrát, ale jakmile nastane puberta, jsou nepříbuzní
chlapci a dívky striktně odděleni. Existuje zde také pojem mahram, který označuje přípustný
stupeň pokrevní příbuznosti, ve které spolu muž a žena nesmí uzavírat sňatek. Řádná
muslimská žena se může stýkat pouze s muži, kteří patří do mahramu, ovšem zcela
nepřípustné pro ctnostnou ženu je styk s mužem, který do mahramu nepatří. Než vstoupí
partneři do manželství, je potřeba uzavřít předmanželskou smlouvu, při jejichž podpisu musí
28
být přítomen svědek i notář. Tradiční předmanželská smlouva by mohla vypadat takto:
(Kopecký, 2003, s. 1021.)
PŘEDMANŽELSKÁ SMLOUVA
1)Manžel vyplatí manželce mahr ve výši … Částka ve výši … bude uhrazena při uzavření sňatku a zbývající
část ve výši … bude zaplacena při zrušení manželství (v případě smrti manžela uhradí dědicové).
2)Manžel se zavazuje platit své manželce měsíční kapesné ve výši …
3)Manželka má právo žádat zrušení manželství, jestliže:
- se manžel po dobu dvou let nepostará o výživné,
- manžel nedostojí po tři léta svým manželských povinnostem, bez závažných důvodů,
- manžel bude manželku hrubě urážet,
- manžel bude bránit manželce ve výkonu jejích svrchovaných práv,
- soužití manželů se stane nesnesitelným.
Podpis soudce Podpis svědka
Podpis walího Podpis snoubence
Je zřejmé, že křesťanství povoluje jednu manželku-monogamní manželství. Korán
oproti tomu muslimům dovoluje mít současně až čtyři manželky. Podmínkou zde ovšem je,
že každé z manželek musí být dáváno stejně. Paradoxem zůstává, že muslimská žena může
pojmout za manžela pouze jednoho muže. Muslimští muži se mohou tedy oženit až se čtyřmi
ženami, nebo se mohou oženit s židovkami či s křesťankami. Zato, ženy muslimky se mohou
provdat pouze za muslima. (Denny, 2003, s. 144)
Jak bylo výše zmíněno, tak ženě/dívce vybírají budoucího manžela rodiče, avšak
v současnosti není už ani tabu vztah před svatbou. Mladí lidé se v islámských zemích intimně
stýkají, aniž by se později vzali. To platí především jen pro muže. Podle islámské tradice by
měli jak muž, tak žena vstupovat do manželství neposkvrnění. Vliv modernizace tuto tradici
změnil, pro muže. Pro dívku je sexuální vztah před svatbou zcela tabu, alespoň tedy oficiálně.
Podle muslimů je muž, který měl více žen uznalý, zatímco žena zavrženíhodná. Panenství je
pro dívku vším, bez něj ztrácí svoji čest. Ještě nyní je islámskou tradicí, v některých
oblastech, doprovázení ženicha do ložnice. Před domem novomanželů se uchýlí půl vesnice
a čeká na „výsledek“. Veselí, jásot a radost propukne tehdy, když vyjde matka z domu se
zakrváceným prostěradlem. V případě, že by se zjistilo během svatební noci, že dívka není
panna, uvrhá tak na celou svoji rodinu hanbu, která lze smít jedině smrtí toho, kdo hanbu
rodině způsobil, tedy dívka. (Frouzová 2006, s. 17)
29
Šári´a určuje také minimálně věk pro sňatek a ten se stát od státu liší. Například
v Britské Indii je minimální hranice pro sňatek čtrnáct let u dívek a osmnáct let u chlapců.
(Kropáček, 2002, s. 130)
Islámská publicistika považuje polygamii za svrchovaně moudrou, odpovídající lidské
přirozenosti. Zároveň se staví kriticky k evropské monogamii. V současné době je počet
polygamních manželství v muslimských rodinách velmi nízký ryze z praktických důvodů.
Oficiálně byla polygamie zrušena pouze v Turecku, Tunisku, Jemenské lidové demokratické
republice a v muslimských zemích, kde získali vládu komunistické režimy. (Kropáček, 2002,
s. 130)
Korán o polygamii praví: „Berte si manželky takové, které jsou vám příjemné, dvě, tři
a čtyři; avšak bojíte li se, že nebudete spravedliví, tedy si vezměte jen jednu.“ (Hrbek, 1972,
súra 4:3)
Postavení ženy podle Koránu je vždy o stupeň níž než postavení muže (4:31). To
dokazuje i fakt, že muži mají právo zakázat ženě vycházet z domu a může také omezit
návštěvy příbuzných. Korán však nařizuje, že s ženami má být nakládáno laskavě
a spravedlivě. (Hrbek, 1972, s. 105) Ovšem při pohledu na jednotlivé případy je skutečnost
a výklad Koránu někde jinde, o této problematice více v následující kapitole.
Manželství v islámu je stručně řečeno prostředkem trvalého vztahu a harmonie nejen mezi
mužem a ženou, ale také mezi manžely a Bohem. Aby manželství zcela sloužilo svému účelu,
patří mezi ně zásady. Mezi tyto zásady patří například: (Abdalati, 2010, s. 178-180)
1. Obě strany by se měly vzájemně velmi dobře poznat způsobem, který nezahrnuje
podvodné, kořistnické nebo nemorální chování.
2. Muž by si měl vybírat svoji nastávající partnerku podle jejích vlastností, tedy na
základě náboženské zbožnosti, morální soudržnosti apod. Muž by si neměl vybírat
ženu podle jejího bohatství, podle její rodinné prestiže nebo podle její fyzické krásy.
3. Žena má právo ujistit se o tom, že její nápadník je pro ní vhodnou partií a že je
schopný učinit ji šťastnou. Žena tedy tak může odmítnout nabídku muže,
kterého nepovažuje za vhodného, neboť takovýto sňatek by mohl ženě ztěžovat plnění
manželských povinností a tím pádem by mohlo dojít k rozpadu takovéhoto manželství.
4. Dále má žena právo na věno od svého nápadníka, podle jeho možností a podle jejích
představ. Přeje-li si žena opomenout své právo na věno, může. Povinnost věna má
30
nastávající nevěstu ujistit v tom, že je žádoucí a že muž je ochoten vyplatit jistý
finanční obnos. Věno představuje také symbolické gesto, které naznačuje, že žena
bude v bezpečí.
5. Manželství by mělo být rovněž oznámeno na veřejnosti a bujaře oslaveno.
Důležitou podmínkou před vstupem do manželství je svobodný souhlas obou stran.
Bez tohoto souhlasu není manželství považováno za platné.
6. Právoplatnost manželství závisí také na jeho dosvědčení dvěma dospělými osobami.
Zaznamenáno je poté v úředních dokumentech.
7. Mužovou povinností v manželství je zabezpečení manželky ve všech směrech.
Tato povinnost o všestranné zabezpečení ženy vyplývá z uzavření sňatku.
Jestliže disponuje žena před vstupem do manželství nějakým majetkem, zůstává
po uzavření manželství jen jejím, muž na něj nemá žádné právo.
Po uvedení některých opatřením můžeme vidět, že islám poskytuje různé záruky
ke šťastnému a spokojemému manželství. Muslimové nepřijímá a neuznává manželství,
které je nefunkční. V případě, že manželství přestane náležitě fungovat, může být
ukončeno rozvodem. (Abdalati, 2010, s. 178-180)
Tuto subkapitolu bych uzavřela rčením proroka Muhammada: „Kdo miluje mé
způsoby, ten by měl přijmout mou sunnu a k tomu patří manželství“. (Al-Bajhaqí: As-
Sunan Al-Kubra, Hyderabed 1925, str. 78 in Hemaya)
3.2 Rozvod
Mnozí muslimové dodnes věří, že když vysloví třikrát „zapuzuji tě“, tak je celá
záležitost s rozvodem vyřízená, ovšem ve skutečnosti tomu tak není. Ve výběru budoucího
manžela žena nemá právo na vlastní výběr, ovšem právo na rozvod má.
Pro ženu může být důvodem k rozvodu například zlé zacházení s ní nebo s dětmi ze
strany muže, špatné zacházení členů z mužovi rodiny. Dalším důvodem k rozvodu může být
nezdůvodněná nepřítomnost manžela (právní školy uvádějí pět let jeho nepřítomnosti) či jeho
impotence. Podle Koránu a Boha je rozvod nedobrým činem (makrúh), který zatěžuje
svědomí člověka. Po rozvodu by měl muž ženě vrátit veškerý hmotný majetek,
který do manželství přinesla a také druhou část výkupného, jejíž výška je stanovena
ve svatební smlouvě. Ukončení manželství nepatří k jednoduchým záležitostem v žádné
31
kultuře. „Zapuzení“ je v současnosti v Islámu spíše závěrečné symbolické rozdělení sňatku.
(Křikavová, Mendel, Müller, Islám ideál a skutečnost, s. 198-201)
Dalšími důvody k rozvodu může být, že sám soudce může zrušit manželství
z vlastního podnětu, tedy když zjistí překážky, nebo když jeden z manželů podá žádost. Za
platný důvod se uznává žádost dospělé ženy provdané před dosažením plnoletosti bez
vlastního souhlasu. K dalším důvodům k požádání o rozvod patří: šílenství nebo některé
choroby muže vzbuzující v ženě odpor, neschopnost muže uživit ženu, nebo nedodržení
některé z podmínek svatební smlouvy. Co se rozvodů týče, mají muslimské země zřetelně
nižší procento rozvodovosti než země evropské. (Kropáček, 2002, s. 127-131)
3.3Tradiční pojetí rodiny v islámu
Základ islámské rodiny představují pokrevní pouta manželské závazky. Do rodiny
podle islámských tradic a smyslu se neřadí adopce, vzájemná náklonnost, soukromý souhlas
k pohlavním intimitám, zvykové právo a světské manželství. Islám buduje rodinu na pevných
základech, které dokážou zabezpečit rozumné trvání rodiny, skutečné bezpečí a zralé
intimnosti. (Abdalati, 2010, s. 122)
V islámských zemích převládá jako typ rodiny velkorodina, která je budována
na klasických společenských vazbách. Začneme postavením ženy v rodinné hierarchii.
Od provdané ženy se očekává, že zajistí návaznost rodu po mužské linii. V případě, že žena
porodí syna, má téměř vždy zajištěnou úctu. Vzhledem k tomu, že žena porodila, alespoň
jednoho syna splnila tím to nejdůležitější, čeho je v manželství třeba. Synové jsou totiž
zárukou další materiální prosperity rodiny a i poté, co se osamostatní, mají mravní povinnost
dohlížet na situaci své rodiny. Mají povinnost také zajistit své rodiče ve stáří a podporovat své
mladší sourozence. Oproti synům, nejsou dcery zdaleka tak ceněny jako jejich synové.
V době předislámské bylo běžné zabíjení prvorozených děvčátek (va´d). Ovšem tento zvyk
striktně zakázal Muhammad. Ze sociologických výzkumů vyplynulo, že dcery by měly být
vychovávány přísněji než chlapci, protože jsou fyzicky přitažlivé pro své okolí a z toho hrozí
nebezpečí pro ně samé i pro celou rodinu. Dalším důvodem proč mají být dívky přísněji
vychovávány je ten, že dívky mají nižší stupeň intelektu než chlapci a potřebují tak správné
vedení. Dívky mají být provdány co nejdříve, aby bylo riziko ztráty panenství a ctnosti co
možná nejmenší. Výběr dívčina budoucího manžela náleží jejímu otci či strýci. Za tzv.
„ochranu“ dívčiny ctnosti mají zodpovědnost i její bratři, popřípadě bratranci. (Křikavová,
Mendel, Müller, 1990, s. 201-205)
32
Syn, z důvodu, že je mužský potomek a má za povinnost se postarat o své rodiče ve
stáří, je mnohem více ceněn, nežli dcera, která se provdá.
3.4 Role manželky jako ženy a matky
Oba partneři by měli do manželství vstupovat na základě zbožnosti a s rozumnou
spokojeností, teprve poté se manželství může ubírat ke šťastnému manželskému životu.
Prorok Muhammed o manželství řekl: „Nejlepší muslim je ten, který se nejlépe chová ke své
rodině, a že největším, nejpožehnanějším potěšením v životě je dobrá, bohabojná žena“.
Manželství vytváří pro oba jeho členy určitě nové role. Role manželky je shrnuta ve verši,
že ženy mají pro sebe stejné právo jako oni podle zvyklosti, nicméně muži jsou o stupeň výše
(2:228). Tento stupeň nadřazenosti a podřazenosti jednoho pohlaví nad druhým,
však podle muslimů nepatří k diskriminaci. (Abdalati, 2010, s. 125)
Každý muslim by měl být ke své manželce laskavý, zacházet s ní ve všech ohledech
spravedlivě. Manžel by měl svojí paní zaopatřit, a tuto činnost by měl provádět radostně,
a bez výčitek. Zaopatření obsahuje manželčino nezadatelné právo na bydlení, odění, výživu,
péči o dobré živobytí. Obydlí pro ženu by mělo být takové, aby splňovalo nároky na její
soukromí a nezávislost. Tyto jmenované aspekty jsou nanejvýš důležité pro dobré živobytí
ženy a tedy pro stabilitu manželství. Hlavní povinností ženy jako partnerky v manželství je,
co nejvíce přispívat k blaženosti manželství. Manželka nesmí svého partnera nijak urážet ani
zraňovat. Povinnosti manželky vystihuje nejlépe citát z Koránu: „Pane náš, dej nám
z manželek našich i potomstva našeho radost srdce a učiň nás vzorem bohabojným.“ (Hrbek,
1972, súra 25:74) Aby muslimská žena splnila všechny povinnosti, musí být věrná, čestná
a důvěryhodná. Konkrétněji řečeno, žena nesmí podvádět svého manžela úmyslným
vyhýbáním se početí, aby tak nezabránila pokračování rodu. Do svého domu žena nesmí
pustit jiného cizího muže, bez vědomí a souhlasu jejího manžela, aby tak neztratila na svoji
pohlavní důvěryhodnost. Bez manželova souhlasu nesmí žena přijímat ani dary. Všechna tyto
opatření mají zabránit žárlivosti, pomluvám a podezření a udržet tak mravní čistotu jak ženy,
tak muže. Co se týče manželova majetku, tak ten žena může schraňovat, ovšem musí s ním
jednat moudře a šetrně. Po celou dobu manželství se má manželka snažit, aby byla přitažlivá,
žádoucí a ochotná, ovšem jenom pro svého muže. Nikdy nesmí manželka svého muže
v intimních záležitostech odmítat. (Abdalati, 2010, s. 126)
33
3.5 Výchova dětí a jejich práva
Výchova dětí se odvíjí především od toho, z jaké části světa člověk pochází. Jestli
z města, nebo z venkova, ze kterého to do nejbližšího většího města trvá čtyři hodiny autem
po prašné cestě. Záleží také na tom, jestli se jedinec narodí v pokrokové a moderní rodině,
nebo naopak v konzervativní rodině, která je navíc nemajetná. Dalším rozhodujícím faktorem,
který ovlivní výchovu a další vývoj člověka je ten, zdali jsou rodiče potomka vzdělaní nebo
negramotní. (Frouzová, 2006, s. 13)
V předchozím textu bylo popsáno, jak vypadá typická rodina v islámské tradici.
Ve velkorodině je dítě hlavním předmětem zájmu nejen matky, ale i tchýně, která má právo
do výchovy svého vnuka zasahovat. Co se týče vztahu mezi matkou a snachou, jsou
stanovená jistá pravidla. Muž by měl svojí matku zahrnovat a upřímně obdivovat mnohem
více než svoji manželku. Matka má koránem posvěcené právo zasahovat jak do citového
vztahu syna a snachy, tak má právo vstupovat do jejich soukromí. Matka hovoří páru
do jejich společného života a to bývá velmi často problémem evropských dívek při adaptaci
do islámské kultury. Muž se snaží svoji ženu zahrnovat dary, ale nikdy se nepostaví na odpor
svoji matce, které patří jistá míra úcty. (Křikavová, Mendel, Müller, 1990, s. 203-207)
Narozené dítě je v soustavné péči své babičky, sester od manžela a manželek jeho
bratrů. Velmi často
