UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI - Theses › id › lpz5cx › Karla_Frankov_Bakalsk__prce...Život...

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Ústav pedagogiky a sociálních studií

Bakalářská práce

Karla Franková

Rozvod a jeho dopad na dítě

Olomouc 2012 Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Kadlec

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen

uvedených pramenů a literatury.

Ve Velké Polomi dne 15.3.2012

Děkuji Mgr. Tomáši Kadlecovi za odborné vedení bakalářské práce.

OBSAH

OBSAH ....................................................................................................................................... 1

Úvod ........................................................................................................................................... 3

Moderní a postmoderní společnost ......................................................................................... 4

Současná rodina................................................................................................................... 5

Transformace intimity ......................................................................................................... 7

Výchova dětí v současné rodině .......................................................................................... 9

Postmoderní rodina ........................................................................................................... 12

Rodina jako sociální instituce ................................................................................................ 14

Dějiny současné rodiny ..................................................................................................... 15

Rodina se mění .................................................................................................................. 16

Konec rodiny? ................................................................................................................... 16

Rozvod jako fenomén ............................................................................................................. 17

Příčiny rozvodu ................................................................................................................. 17

Rozvody a dopady na děti ...................................................................................................... 20

Nejčastější reakce dětí na rozvod ...................................................................................... 20

Jaké reakce na rozvod se u dětí dají předpokládat ............................................................ 20

Reakce dětí v závislosti na věku ....................................................................................... 22

Jakými fázemi prochází dítě po rozvodu........................................................................... 24

Zásah odborníka ................................................................................................................ 24

Společná péče .................................................................................................................... 25

Výhody společné péče ....................................................................................................... 25

Výhody pro ženy ............................................................................................................... 25

Otcové ve výhradní péči – výhody .................................................................................... 26

Posun rolí........................................................................................................................... 26

Střídavá péče ..................................................................................................................... 28

Střídavá péče je změnou k lepšímu ................................................................................... 29

Působení role otce na vývoj dětí ....................................................................................... 30

Proč se muži se svými dětmi nesetkávají. ......................................................................... 31

Chyby ve výchově ............................................................................................................. 32

Rozvody a jejich dopad na dítě v pedagogickém procesu ........................................................ 33

Před rozvodem................................................................................................................... 33

Ztráta jistot ........................................................................................................................ 33

Škola je věc rodičů ............................................................................................................ 34

Chce to čas ........................................................................................................................ 35

Po rozvodu......................................................................................................................... 35

Syndrom zavrženého rodiče, programování...................................................................... 35

Prostředí, ve kterém k zavržení dochází............................................................................ 36

Závěr ........................................................................................................................................ 37

Literatura ................................................................................................................................ 38

Monografická publikace .................................................................................................... 38

Seriálová publikace ........................................................................................................... 39

Právní normy ..................................................................................................................... 39

Elektronický zdroj informací ............................................................................................ 39

Přílohy ..................................................................................................................................... 41

3

Úvod

Pracuji jako vychovatelka ve školní družině a často jsem pozorovala viditelné změny v

chování žáků, kteří zdánlivě bez příčiny byli jiní, většinou zlomyslní nebo úzkostliví, než

dřív. Později vyplynulo na povrch, že rodiče těchto dětí se rozvádějí. V mém blízkém okolí

došlo v poslední době k jakési rozvodové vlně. Spousta mých blízkých přátel se rozvádělo

nebo právě rozvádí. Řekla jsem si, že by stálo za to, zjistit o tomto problému víc a podívat se

na problém ani ne tak z pohledu rozvodu jako takového ale především jeho vlivu na děti a

následku pro jejich další život.

Špatné fungování rodiny se velice rychle odráží v chování dětí nejen ve škole. Jedna

z nejčastějších příčin problému v rodinách je právě rozvod.

Cílem mé bakalářské práce je vliv rozvodu na dítě, jak rozvod dítě ovlivňuje

v pedagogickém procesu, jaký vliv má na dětskou psychiku a dětský vývoj.

Tak jak se vše kolem nás mění i rodina podléhá změnám, vznikají nové sociální jevy,

které problematiku rozvodů ovlivňují. Ze sociologického hlediska je třeba proniknout do

tématu společnosti jako takové.

4

Moderní a postmoderní společnost

Singly rozpracovává téze, podle které je současná společnost stále více individualizovaná

oproti společnostem minulým. Člověk je stále více vnímán jako individuum, vyvázané ze

skupiny, je stále více nezávislý na skupině. Současné společnosti postavily podle Singlyho

nový imperativ, podle kterého má být každý člověk originální představa vnitřního skutečného

„Já“ každého z nás. Vedle toho stojí požadavek autonomie, spočívá v kontrole nad svým

vlastním světem. Ta se opírá zejména o nezávislost (ekonomickou). Svoboda vyžaduje

dispozici určitými zdroji. Zdrojem těchto požadavků je takzvaná psychologizace společnosti.

(Radimská, 2003, s. 673)

Individualizmus podle Singlyho vůbec neznamená zeslabení vazeb mezi lidmi.

Individualizace vyžaduje intenzivní pohled blízkých osob. Naši blízcí hrají zásadní roli při

vytváření naši osobní identity, při konstrukci sebe sama člověk potřebuje pohled svých

„významných druhých“. Největší část osobní identity individua je dnes konstruována

prostřednictvím lásky. Z této skutečnosti vyplývá zásadní paradox dnešní doby: člověk usiluje

o autonomii a nezávislost, ale přitom si stále přeje žít společně s ostatními, jelikož je

potřebuje k tomu, aby mohl být sám sebou. Milostné a citové vztahy nabývají zásadní

důležitosti, ale nesmí ohrozit možnosti individua být autentický. Je třeba najít nějaký způsob,

jak být „společně svobodní“ to je možné v rodině, kterou Singly nazývá individualistická,

vztahová. (Radimská, 2003, s. 674)

Vztahová rodina, jak ji známe dnes, prošla třemi vývojovými fázemi, lišícím se podle

toho, jak docházelo ke změnám v jejím charakteru a funkcích, jež naplňuje pro své členy.

První období asi do konce devatenáctého století lze hovořit o tradiční rodině, byla důležitější

ekonomická transmise, zájmy rodiny byly nadřazeny zájmům jednotlivých členů. V dalších

dvou obdobích se mluví moderní rodině. První fáze moderní rodiny trvala od první světové

války do šedesátých let dvacátého století.

Začal vládnout imperativ lásky, kde panuje silná dělba práce mezi mužem a ženou.

Cílem výchovy v rodině bylo předat dětem morální zásady. Druhá fáze od šedesátých let

dvacátého století je logika lásky ještě více posílená, že se rodina stává křehkou institucí.

Manželé mají spolu zůstat, jen pokud se milují, hlavní povinností rodičů je věnovat dětem

lásku a pozornost. (Radimská, 2003, s. 674)

Naproti tomu Ivo Možný vidí dítě jako brzdící element individualizace člověka. Ve

standardizované, na trhu závislé biografii pozdně moderního věku není pro děti příliš místa.

5

Vztah mezi rodinou a osobní biografií se uvolňuje. Rodičovský vztah je posledním vztahem,

který nelze vzít zpět. Z manželství se sice stala manželská smlouva, zrušitelná dohodou stran,

rodičovství je však sociální a biologický fakt, který nezná instituci rozvodu. Tržní model,

charakterizující modernu předpokládá společnost bez rodiny, bez manželství. Každý musí být

samostatný, svobodný, aby mohl vyhovět požadavkům trhu a zajistit si tak ekonomickou

existenci.

Sociálně nejvýznamnější sociální jev, který se vynořuje v posledních desetiletích, a

nabývá společensky na váze, jsou singles - u nás teprve vynořující se sociální skupina a

životní strategie. Život současných singlů má několik zvláštních charakteristik. Především ho

většina singlů vnímá nikoli jako konečný stav, ale jen jako životní fázi. Ta se ovšem stále

častěji prodlužuje, až se mění v definitivum. (Možný, 2008, s. 196)

Sociologie nabízí dvě silná vysvětlení: Jednak je poukazováno na to, že globální

ekonomika pozdně moderního věku vyžaduje flexibilní pracovní sílu, schopnou se stěhovat za

prací, zvládnout období bez zaměstnání při hledání nové práce a na pracovním místě

schopnou dostát nárokům na neplánované služební cesty, nárazové zatížení s dlouhými

přesčasy a dalšími, rodinný život devastujícími charakteristikami.

Mladí lidé, kteří mají vlastní byt a jsou evidováni jako jednočlenná domácnost, nežijí

vesměs v sexuální abstinenci. Občas si někoho přivedou, občas se z toho vyvine i trvalé

nesezdané soužití. Trvalé? Nesezdaná soužití mají větší pravděpodobnost rozpadu než

manželství. A pak je nasnadě otázka: Tvoří neprovdaná matka žijící s partnerem rodinu, nebo

jsou to dva singlové? Koho která studie považuje za singly, pořád ještě není sjednoceno. Jestli

ale povaha globalizované ekonomiky a konzumní individualizované kultury sebou přinesla

trvalý trend nárůstu počtu nulových reprodukčních strategií, vzdaluje se naše civilizace trvale

udržitelnému reprodukčnímu režimu. Tu se ovšem nabízí jednoduchá logická pochybnost:

pokud je tržní společnost ve svých důsledcích skutečně společností bez dětí, nemůže být než

historickou efemeritou: jakmile se dopracuje k svým důsledkům, zaniká. (Možný, 2008, s.

206)

Současná rodina

Pokud bychom hledali příčiny, proč k rozvodům dochází, odpovědi na tuto otázku

bychom mohli nalézt v Singlyho knize Sociologie současné rodiny, kde autor popisuje

přechod z tradiční rodiny k moderní rodině se všemi jeho důsledky. Zatímco tradiční

neumožňovala autonomii nikoho ze svých členů, dává moderní rodina v první fázi prostor pro

muže.

6

Do šedesátých let se individualizace společnosti týkala pouze mužské části. Od

šedesátých let dvacátého století ženy usilují o možnost realizovat se. Chtějí být samy sebou.

Vstup do zaměstnání jim umožnil ekonomickou nezávislost a možnost budovat si

profesionální identitu. Nepodřizuji již své vlastní zájmy zájmům rodiny. Možná by se zdálo,

že zaměstnaná matka se nemůže věnovat dítěti, ale další odborníci tvrdí např. (Kaščák, 2008,

s. 132) tvrdí, že zvýšená pracovní angažovanost rodičů patří k všeobecným sociálním

změnám. Ta způsobuje, že děti tráví více času samy doma anebo s vrstevníky anebo ve

volnočasových institucích. Mnohé výzkumy se ptají, jak ovlivňuje dlouhá nepřítomnost

rodičů doma dětský vývoj. Sledoval se obzvlášť fenomén pracovní zaneprázdněnosti matek.

Zaměstnanost žen je totiž významným zesilujícím trendem v rámci euroamerické kultury.

V současnosti se ukazuje, že zaměstnání matky nemá až tak rizikový vliv na vývoj dítěte jak

se předpokládalo. Zjistilo se totiž, že zaměstnané matky ze středních vrstev tráví porovnatelný

čas se svými dětmi jako matky nezaměstnané a matky v domácnosti. (Kaščák, 2008, s. 132)

Vysvětluje se to tím, že si zaměstnané ženy uvědomují svoji pracovní vytíženost a

kompenzují svojí nepřítomnost intenzívnější péči o dítě po příchodu z práce. Dalším

podstatným argumentem je, že nejde ani o to kolik hrubého času matka stráví s dítětem ale o

to jakou kvalitu má její interakce s ním, jaké typy aktivit s ním vykonává, jak odpovídá a jak

je citlivá na jeho podněty.

Při zkoumání zaměstnaných matek se však ukázal jeden významný časový faktor. Zjistilo

se, že zaměstnání matky nemá negativní vliv na rozvoj dítěte, když se vrací z práce okolo 16

té hodiny. Jako negativní faktor se ukázal návrat po 18 té hodině. (Kaščák, 2008 s. 132)

Podle Singlyho znamená individualizační proces rozšíření svobody pro členy rodiny,

možnost žít podle svých projektů, nikoli podřízení nějaké entitě. Tento proces má i negativní

důsledky, které jsou nevyhnutelné a představují nutnou cenu za nabytou svobodu. Příkladem

je i nárůst počtu rozvodů. (Singly, 1999, s. 79) Tento negativní trend popisuje i Ivo Možný.

Ženy, kterým na jejich povolání a nepřerušené kariéře opravdu záleží, se stále častěji

rozhodují pro bezdětnost. Tlak na zvyšování produktivity a stoupající soutěživost

v globalizující se ekonomice spíše zužuje prostor pro pohodlnou kombinaci mateřství se

zaměstnáním. (Možný, 2008, s. 194)

Na zaměstnanost žen a rozvod je třeba podle Singlyho nahlížet jinak. Rozhodně nejsou

něčím, co brání pohodě dětí, ale tím že umožňují svobodu a seberealizaci žen, umožňují jejím

matkám naslouchat svým dětem a být příkladem při vytváření jejich identity. Z této úvahy

vyplývá požadavek: ženy potřebují od státu pomoc, aby mohly sloučit svou mateřskou roli se

svým vlastním životem tedy i profesí. Staví se tím proti pravicovým teoretikům, volajícím po

7

obnově rodiny a odsuzující rozvedené matky. Současný jev je tedy pozitivní jev s negativními

důsledky. Singly upozorňuje na to, že skutečná rovnost mezi mužem a ženou v rodině ještě

dlouho nebude. (Radimská, 2003, s. 675)

Úkolem sociologie je odlišit sociální problémy, které vznikají z přebytku individualizmu

od těch, které vznikají kvůli jeho nedostatku a ne paušálně odsuzovat individualizaci.

Sociologové i psychologové ve Francii šířili představu, soustředění se na vlastní blaho

ohrožuje zájmy dítěte. Tato téze nebyla velkými kvantitativními šetřeními prokázána.

Ukázalo se, že tam kde se rodina rozpadá, nejsou děti nejnešťastnější. (Radimská, 2003, s.

675)

To potvrzuje tvrzení, že klíčovou sociální těžkostí dětí z rozvedených rodin je sice

(zpravidla krátkodobě) snížený školní výkon, ale současné studie ukazují, že z dlouhodobého

hlediska nemá většina dětí z rozvedených rodin zásadní problémy se školou. Klíčový není

totiž akt rozvodu ale kvalita rodinných vztahů. Jestliže dítě žije v nerozvedené rodině, ale

s neustálými konflikty má to negativnější efekt než dobře zvládnutý tzn. co nejméně

konfliktní a tudíž hladký rozvod. ( Kaščák, 2008, s. 133)

S tímto koresponduje taky Warshak ve své knize Revoluce v porozvodové péči, že ne

každé dítě musí definitivně rozvod poznamenat. Může to být také věc, pokud rozvod

proběhne civilizovaným způsobem, kterou si děti ponesou celý život v sobě jako zkušenost,

že konflikt se dá zvládnout i právě zmíněným bezstresovým způsobem. (Warshak, 1996, s.

45)

Jak dále Warshak říká „Děti jsou schopné se s rozvodem rodičů vyrovnat. Úspěšné

zvládnutí by mělo být pravidlem a ne výjimkou, abychom k takovému cíli dospěli, potřebujeme

velkou generální opravu postupů, kterými je prováděno svěřování dětí do péče – jinými slovy

– potřebujeme revoluci v porozvodovém uspořádání a péči“. (Warshak, 1996 str. 146)

Tedy přesvědčení, že pokud se blaho jednoho aktéra zvýší, blaho druhého se sníží, Singly

popírá a tvrdí, že nyní již individuální zájmy mohou být v rodině sladěny, aby si vzájemně

neprotiřečily. (Radimská, 2003, s. 675)

Transformace intimity

Obvyklá sociologická vysvětlení toho, co nazýváme transformací intimity, staví proti

sobě pospolitý charakter našich řádů a neosobnost moderního života. Můžeme rozlišit tři

hlavní způsoby rozlišení. Jeden pohled líčí rozvoj modernity, jehož výsledkem jsou narušené

osobní vztahy. Druhý pohled se zaměřuje na oblast veřejného života. Výsledkem je to, že

osobní život je oslabován. Dochází k obratu směrem k niternosti lidské subjektivity a smysl i

8

stabilitu hledáme ve vlastním vnitřním já. Idea úpadku pospolitosti byla účinně kritizována ve

světle empirického výzkumu městských sousedství. Ale pojem pospolitosti, jestliže ho

budeme aplikovat na předmoderní nebo moderní kultury, zahrnuje prvky, mezi, kterými je

nutno rozlišovat. Jsou to pospolité vztahy sami o sobě, příbuzenské svazky, vztahy osobní

intimity mezi sobě rovnými a vztahy sexuální intimity. Uvádění příkladu o tom, jak

příbuzenská pouta jistých druhů přetrvávají v určitých kontextech moderní společnosti, stěží

znamená, že příbuzenství hraje tu roli, kterou kdysi hrálo při utváření každodenního života

většiny lidí. Institucionalizovaná přátelství jako např. pokrevní bratrstva či druhové ve zbrani,

byla v podstatě různými formami soudružství.

V předmoderním prostředí je základní důvěra vměstnána do personifikovaných vztahů

důvěry v komunitě, příbuzenských vazbách a přátelstvích. Ačkoli každý z těchto sociálních

vztahů může obsahovat citovou intimitu, ta není podmínkou udržování osobní důvěry.

Institucionalizované osobní svazky a neformální nebo odformalizované zákony upřímnosti a

cti poskytují rámce důvěry. A naopak důvěra v druhé na osobní úrovni je prvotním

prostředkem, s jehož pomocí byly ustaveny sociální vztahy vzdáleného charakteru.

S rozvojem abstraktních systému se důvěra v neosobní principy, stejně jako důvěra

v anonymní druhé, stává nepostradatelnou pro sociální existenci. Odosobněná důvěra tohoto

druhu je odlišná od základní důvěry. Existuje silná psychologická potřeba nacházet jiné,

kterým můžeme důvěřovat, ale institucionálně organizované osobní vztahy jsou ve srovnání

s předmoderními sociálními situacemi omezeny. Neosobní stále více pohlcuje osobní. To

neznamená ochuzování osobního života ve prospěch neosobně organizovaných systémů – jde

o skutečnou transformaci podstaty osobního života samého. Důvěra na osobní úrovni se stává

projektem, na kterém by zúčastněné strany měly pracovat a jenž vyžaduje otevření se

jednotlivce druhému.

Někteří chápou zaujetí rozvojem sebe sama jako důsledek faktu, že staré pospolitostní řády se

zhroutily a vytváří se narcistní a hedonistické zaujetí sebou samým.

Transformace intimity tedy znamená:

- Vnitřní vztah mezi globalizujícími tendencemi modernity a místními událostmi

v každodenním životě.

- Konstrukce sebe sama jako reflexivní projekt, který je elementární součásti reflexivity

modernity. Individuum musí nalézt svou identitu mezi strategiemi.

- Snaha o seberealizaci založenou na základní důvěře, která může být ustavená pouze

otevřením se druhému.

9

- Utváření osobních a erotických vazeb, jako vztahů vedených vzájemností sebe

otvírání.

- Starost o sebenaplnění, která není pouze narcistní obranou proti světu, nad kterým

mají jednotlivci malou kontrolu ale z části také pozitivním osvojením okolnosti, ve

kterých globální vlivy působí na každodenní život. (Giddens, 2010, s. 111-113)

Výchova dětí v současné rodině

Výchova dětí v současné rodině má dva cíle:

o úspěch ve škole, v životě

o osobní rozvoj dítěte a jeho seberealizace

Ivo Možný nahlíží na výchovu z pohledu dvojí koncepce.

- Tradiční koncepce – přenášet na dítě hodnotový systém, rodiče si sami volí

prostředky.

- Liberální koncepce – rodiče neovlivňují dítě ve volbě hodnot a při vytváření představ

dobrého života. Nechávají na dítěti, ať si samo vybere, co bude pro jeho život podle

jeho názoru nejlepší.

Pro tradiční koncepci lze uvést, že vesměs posiluje rodinnou soudržnost i kulturní

soudržnost. Dítě, které bylo rodiči přísně vedeno s důsledným vyloučením jeho vlastní volby

mezi otevřenými mu alternativami, nezíská schopnost samostatně se rozhodovat a dobře volit.

Pro liberální koncepci mluví dost už jen to, že nemá nevýhody koncepce tradiční a že

otevírá sociální dynamiku. Důsledně liberální koncepce rozvolňuje vztahy a zeslabuje

porozumění mezi generacemi. Umírněně liberální koncepce proto přiznává rodičům právo

usilovat o předání své vlastní představy dobra a správného života dětem. Liberální zůstává

v tom, že podporuje dítě, v tom aby se v přiměřeném věku seznámilo s jinými hodnotovými

koncepcemi. (Možný, 2008, s. 156)

Jednotlivé kultury se liší v tom, na kolik jsou rodiče oprávněni vyžadovat, aby jejich dítě

od nich převzalo i jejich koncepci dobra a dobrého života a jaké prostředky mohou rodiče

používat pro to, aby toho dosáhli. Nejen vzdělání, ale postupně i výchova se přenesla z rodiny

do školy a do rukou specializovaných odborníků. Zrychlující se tempo změn pak v posledních

desetiletích bere rodičům důvěru ve vlastní představu dobrého života zejména tam, kde se to,

co jim bylo vtištěno v mládí jako realita a jako hodnoty, liší příliš od toho, co je jako realita a

hodnoty reprezentováno v hromadných sdělovacích prostředcích – zejména v televizi a na

internetu. (Možný, 2008, s. 155) I Singly připouští, že role rodiny na socializaci dítěte se

neustále zmenšuje.

10

Role rodiny na socializaci dítěte se neustále zmenšuje. Podle Talcotta Parsonse

funkcionalistického sociologa padesátých let, ztratila moderní rodina mnohé ze svých

dřívějších funkcí, které převzaly jiné instituce. Rodina se definuje především emoční

podporou, kterou svým členům zaručuje. Podle této představy je vše co přebírají instituce

odejmuto rodině, která jen trpně přihlíží, jak se zmenšují její výsady. Počet hodin, které dítě

stráví ve škole při organizovaném volném čase a při sledování televize, v porovnání

s hodinami strávenými s otcem nebo matkou prozrazuje stejné uvažování, ať už toho litujeme

nebo ne rodina se postupně stává jen jakýmsi reziduem původní rodiny.

Škola vytváří zvláštní pojetí dětství, vyžadující uvědomit si nevinnost a slabost dětí a

tudíž povinnost dospělých zachovat tuto nevinnost. Šťastné dětství během, kterého je dítě

hýčkáno, a kdy si dítě hraje bez pedagogického a morálního cíle, už nekončí v pěti, šesti či

sedmi letech, dětství se postupně prodlužuje na dobu školní docházky. Z počátku škola dítě

prostorově vzdalovala od jeho rodiny, rodina se s ním právě díky škole afektivně sbližovala.

Postupně je zachována a chráněna intimita rodiny. Závislost rodin na škole je silná. Žádné

prostředí ani vrstva dnes neunikne vlivu instituce.

Z výchovy se stal velmi náročný proces, vyžadující informovanost, neustálou pozornost a

občasný zásah odborníků. Pokud mají být v zájmu dítěte uspokojeny jeho psychologické

potřeba, žena - matka musí omezit svou účast na pracovním trhu. Singly se domnívá, že

psychologizace výchovy a vzdělání umožnila proměnit tradici matky – pečovatelky v nový

modernistický model. (Radimská, 2003, s. 675)

Cíle moderní rodiny – úspěch ve škole, v životě a osobnostní rozvoj, se jeví jako obtížně

slučitelné a rodiče musí vyvíjet značné úsilí, aby respektování přirozenosti dítěte neškodilo

jeho školním výsledkům a naopak. Ve výchově se předpokládá, že každé dítě má svou

skrytou osobnost a nemůže ji objevit ani rozvinout bez pomoci svých blízkých, otce a matky.

Skrytá identita může být objevena jen prostřednictvím stálé pozornosti a stabilního prostředí,

prostřednictvím „vztahového rodičovství“. (Radimská, 2003, s. 678)

Křehkost vztahů k dítěti nám pomůže blíže pochopit náhled na podstatu dětského bytí jak

jej popisuje Rank. (Kaščák, 2008, s. 21) Původní existencionální vztah mezi dítětem a

dospělým umožňuje myslet na dítě v jeho dětském bytí, pokud tradiční pedagogická představa

o dětském chování (poslušnosti) vlastně vynechává dětskost dítěte a nepomáhá pochopit

dětský svět. Rang uvádí, že specifické postavení dítěte v pedagogickém vztahu přesvědčivě

načetl H. Pestalozzi když popisoval povahu vztahu mezi matkou a dítětem. Rank se odkazuje

také na J. J. Rousseaua či F. W. A. Frebela. Základ pedagogického vztahu podle nich netvoří

sociální učení, v kterém by dítě překonávalo svou nekompetentnost, ale základem tohoto

11

vztahu má být primárně emocionální připoutání dítěte na dospělou osobu, vytvoření

základního citového pouta. (Kaščák, 2008, s. 21)

Idea šťastného dětství, ve kterém společnost vytváří prostor pro spontánní hrové aktivity

dětí, je globalizovanou představou euro americké kultury. Tato ideová předloha velmi často

zkresluje pohled na životní realitu dětí. Popis dětství jako šťastného totiž nepřísluší dětem, ale

dospělým. Není běžné, že by děti svoje dětské bytí označovaly za šťastné, jde pouze o dojem

dospělých. To neznamená, že by dětské bytí bylo hned nešťastné, jde jen o to, že koncept

šťastného dětství není přínosný pro pochopení jeho reálných podob, který sebou přináší další

zkreslující představy. Jde především o představy o naivitě a nevědomosti dítěte, která u

dospělých vzbuzuje sympatie a potřebu ochrany o představy dětské spontánnosti či představy

o hravé podstatě dětského bytí. Když při zkoumání dětí natáhneme takovou představu,

uniknou nám obrazy např. dětí zodpovědně přistupujících k chodu domácnosti či celé

společnosti prostřednictvím svých pracovních aktivit, dětí participujících na světě dospělých.

Děti nejsou nevinné, nevědomé a nekompetentní. Dokážou kalkulovat a řídit. Formy

dětského bytí jsou tak různorodé, že se nedají vtěsnat pod jeden koncept. (Kaščak, 2008, s.

61,62)

Podle Singlyho tento přechod od výchovy, jejímž cílem bylo morální modelování dítěte,

k výchově, jež má odhalit jeho skrytou osobnost, vyžaduje změny celku rodinných vztahů. To

se týká zejména otcovské role, otec už není živitelem rodiny, ale musí být pro dítě i blízkou

osobou. (Radimská, 2003, s. 678 )

Kaščák poukazuje na rizika spojené s rolí otců v rodině. Poměrně nový rizikový jev

z hlediska zaměstnanosti otců na rodinný život se vyskytuje v případě, když začal podnikat a

v podnikání se mu daří, ale na rodinném životě se podílí minimálně. Svojí absenci v rodinném

životě se snaží kompenzovat nadměrnou hmotnou stimulací dětí. (Kaščák, 2008, s.132)

Kniha revoluce v porozvodové péči mě zaujala a zřejmě nejvýstižněji ilustruje děje, které

se v rodinách odehrávají jako malá i velká dramata s dobrým či špatným koncem. Pojem,

který se prolíná celou knihou i celkové revoluce v porozvodové péči je kult mateřství. Je to

přesvědčení, že k péči o děti a jejich výchově jsou nejvhodnější pouze matky. Tento kult je

přes všechny snahy hluboce zakořeněn a není snadné se ho vzdát. Tento kult zanechal miliony

dětí toužících po hlubším vztahu s otcem a miliony přetížených matek, jimž leží na bedrech

výchova dětí a miliony otců odcizených svým potomkům. Nejhůře jsou na tom ze všeho děti.

Odborníci souhlasí: jednou z hlavních příčin emočních problémů u dětí v rozvedených

rodinách je snížený rozsah kontaktu s otcem. Kdysi měly místo ženy doma. Časem se úspěšně

12

role žen obohatily. Ženám se otvírají mnohé dveře. Avšak své role manželky a matky musí

zvládnout stále a dochází na úděl superženy.

Málokterý manžel ženě s domácností pomáhá. Singly rozlišuje tři typologie mužů

1. Partner – pygmalion, ten který má obtíže s vytvářením si vlastní identity a max.

investuje do identity své partnerky, což mu také dává určitou identitu. Vystavuje se však

riziku, že jakmile družka dosáhne profesionálního úspěchu, stane se pro ni nepotřebným.

2. Partner- gentleman se zajímá hlavně sám o sebe. Povzbuzuje svou partnerku, protože

to samé očekává od ní. Jakmile sám dosáhne úspěchu, zájem o partnerku ochladne

3. Partner – manžel svou identitu si vytváří nezávisle na partnerce, partnerku potřebuje

jen pro to, aby pečovala o jeho osobní sféru. Zajímá ho jen jako žena, milenka, matka dětí,

v její profesionální kariéře ji nepovzbuzuje.

Tyto modely fungují jen jako určité typy, které se v realitě málokdy vyskytují. Každý pár

hledá takové uspořádání hry, které max. vyhovuje oběma členům. (Radimská, 2003, s. 677)

Matky jsou přetíženy. Překvapivé je, že i matka přející kontaktu s otcem, chce dítě do

výhradní péče proto, aby mohla kontakt regulovat podle svého.

Politika vkládání mocenského postavení do rukou matky byla pilně podporována politiky.

Děti by neměly být obětovány na oltáři tzv. gender politiky. Rozdílná role otce i matky

neznamená více či méně důležité. Úzká citová vazba mezi nemluvnětem a otcem se děje

v téže době, kdy se formuje pouto k matce. Na základě studií jsou otcové i mladí studenti

stejně vnímaví na potřeby nemluvňat při krmení jako matky.

Ženy nemají žádný monopol na dovednosti související s péčí o dítě. (Warshak, 1996, s.

24)

Postmoderní rodina

Od šedesátých let je model ženy v domácnosti kritizován především ženským sociálním

hnutím – feminizmem. Snižuje se stabilita manželství a byl zákonem umožněn rozvod.

Rozvíjí se soužití mimomanželské. Manželství je většinovým řešením tehdy když lidé chtějí

mít děti. Rozštěpení mezi rodinným životem a manželstvím začíná být značné. Přechod

moderní rodiny k rodině postmoderní se projevuje zvýrazněním charakteristik prvního

období, a sice měření na vztahy. Mění se skutečnost, že vztahy již samy o sobě nemají

hodnotu. Ta vyplývá s uspokojení, které mají poskytnout každému členu rodiny. Šťastná

rodina je dnes méně přitažlivý ideál. Důležité je, aby byl člověk šťasten sám za sebe. „Já“

dnes převažuje nad „My“, ale „Já“ nevyžaduje zánik manželství. Pro většinu dospělých je

ideál život v páru. Manželský život je žádoucí víc než svobodný stav, neboť dává člověku

13

pocit, že není jen veřejnou osobou. Rodina je konstruována v sociálních představách jako

prostor, kde mohou být jednotlivci snáze sami sebou díky pohledu svého partnera. (Singly,

1999, s. 82,83)

Rozhovory, které mezi sebou partneři vedou, vytvářejí opěrné body, které zaručují

přijatelnost a stabilitu sociálně vymezeného světa a nepřímo identitu každého z nich.

Manželský život mění identitu partnerů a vytváří manželské „Já“. V sociálním světě kde se

hlavní hodnotou stalo individuální „Já“ si rodina zachovává užitečnější rys. Dokáže každému

pomoci, aby se rozvinul v autonomní osobnost. To přináší rozpor: Jedinec se stává sebou

samým až teprve prostřednictvím druhých. Ideálním kompromisem je vytvoření

individuálního já usazeného uvnitř nepříliš svazujícího „My“. (Singly, 1999, s. 85)

Dobu pozdní modernity popisuje Ivo Možný z trochu jiného hlediska, nazývá ji dobou,

která nemá moc ráda děti. Stále vzrůstající počet žen a mužů prožije svůj život bez zážitků

rodičovství. Je to ovšem složitější než jak se na první pohled jeví. Na jedné straně lze říct, že

nemá ani nijak moc ráda děti, na druhé straně spočívá problém v tom, že je má ráda až příliš.

Bohatá nabídka služeb na trhu znesnadňuje říci včas sbohem nekonečným možnostem mládí,

usadit se a založit rodinu, odolat ji je obtížné, protože je to výjimečné, znamená to taky

vystoupit ze své generační skupiny a přijít tím o základní vklad celoživotně střádaného

sociálního kapitálu. Společnosti soumraku moderní doby uvízly ve smyčce posilující se

zpětné vazby: čím méně se ve společnosti rodí dětí, tím jsou vzácnější, tím větších

společenských oprávnění se jim dostává, tím jsou nákladnější. Čím jsou, ale děti nákladnější

tím méně si jich člověk může dovolit, a tím méně se jich ve společnosti rodí. (Možný, 2008, s.

240-243)

14

Rodina jako sociální instituce

Dřív než se začneme zabývat problematikou rozvodu v rodině a jejich vlivu na vývoj dětí,

je třeba vědět co vlastně rodina je.

Rodina představuje skupinu osob přímo spjatých příbuzenskými vztahy, jejíž dospělí

členové jsou odpovědni za výchovu dětí. Příbuzenství je vztah mezi jedinci, jenž vzniká

buďto sňatkem, anebo pokrevními vazbami v otcovské či mateřské linii. Manželství můžeme

definovat jako sociálně akceptovaný a posvěcený sexuální svazek mezi dvěma dospělými

jedinci. Sňatkem dvou partnerů se stávají příbuznými nejen oni sami, ale i jejich rodiče,

sourozenci a další pokrevní příbuzní každého z nich. Vždy se rozlišuje mezi rodinou a širším

příbuzenstvím. Prakticky ve všech společnostech se můžeme setkat s typem rodiny, kterou

sociologové a antropologové označují jako rodinu nukleárního typu. Ta se skládá z dospělých

manželů a jejich vlastních či adoptivních dětí žijících ve stejné domácnosti. Ve většině

tradičních společností byla nukleární rodina více či méně integrována do širších

příbuzenských vztahů. Pokud v jedné domácnosti žijí kromě obou rodičů a jejich dětí i další

blízcí příbuzní, hovoříme o rozšířené rodině. Její součástí mohou být prarodiče, bratři a sestry

se svými manželskými partnery, tety, synovci apod. V západním světě je manželství - a tedy i

rodina - spojeno s monogamií. Naše zákony nepřipouštějí, aby jeden muž nebo žena měli

několik manželských partnerů současně. (Giddens, 1999, s. 157)

Rodina je to forma dlouhodobého solidárního soužití osob spojených příbuzenstvím a

zahrnující přinejmenším rodiče a děti. Další znaky toho, co je rodina, jsou sociokulturně

podmíněny. Patří k nim společné bydlení, příslušnost ke společné příbuzenské linii, společná

produkce a konzumování statků atd. Funkcemi rodiny jsou reprodukce lidského rodu a

výchova potomstva. Mnohé funkce od počátku novověku rodina postupně předává státním a

dalším institucím.(Jandourek, 2001, s. 205)

Toto tvrzení koresponduje s Bergrovou afirmací podle, které je soukromý svět posledním

svobodným prostorem individua. Mimo něj je člověk ovládán institucemi a mechanizmy,

kterým nerozumí, jeho vlastní já a jeho rodina je jediné místo kde si konstruuje vlastní svět.

(Radimská, 2003, s. 673)

Podle Jandourka funkce předávané státním a dalším institucím vedou k určité krizi

rodiny, patrné například na vysoké míře rozvodovosti. I nadále však rodina zůstává důležitým

prostředím socializace, intimity a sociální podpory. (Jandourek, 2001, s. 206)

15

Pozice muže a ženy se zrovnoprávňují se vstupem žen do zaměstnání. Cílem není rodina

jako taková, ale jednotlivá individua, která ji tvoří. Rodina se tává soukromým prostorem, jež

má sloužit jednotlivcům. Cílem tohoto typu rodiny je umožnit individualizaci všem svým

členům právě proto je tato instituce takto nestabilní. O tomto typu Singly mluví nejčastěji

jako o rodině současné. (Radimská, 2003, s. 674)

Současná rodina je čím dál víc soukromá záležitost a zároveň veřejná. Stát se stal

činitelem života domácností. Zájem dítěte je pojem, který dává důvod k zasahování do

rodiny. (Singly, 1999, s. 10) Dále Jandourek dělí rodinu na:

Rodina atomární - Individualistická, dezintegrovaná a především městská rodina, která

vznikla jako důsledek upadajícího vlivu tradičního systému příbuzenství. Tvořena je rodiči a

dětmi. Používá se též pojem rodina nukleární, rodina manželská nebo rodina párová.

Rodina měšťanská - Typ rodiny vznikající v době rozmachu měšťanstva. Je výrazně

patriarchální, otcova autorita je založena jeho výkonem v roli podnikatele a jeho dědičným

vlastnictvím. Kritické analýzy hovoří v případě rodiny měšťanské často o útisku ženy a dětí,

pokrytecké vnějškové monogamii a atmosféře úzkosti, ve které žili mnozí rodinní příslušníci.

Rodina neúplná - Rodina redukovaná rozvodem nebo smrtí otce, matky, obou rodičů,

nebo tvořená svobodnou matkou a dítětem. Obsah pojmu rodina neúplná záleží na pojetí

úplnosti rodiny v dané společnosti. (Jandourek, 2001, s. 206,207)

Dějiny současné rodiny

Jak se dál rodina vyvíjela, popisuje Singly. Rodina se vyčleňovala postupně jako

soukromý prostor, v němž členové rodiny měli čím dál tím větší zájem být pohromadě, sdílet

intimitu a stali se citlivější na kvalitu vzájemných vztahů. Postupné oddělování veřejného a

soukromého prostoru se rozšiřuje ruku v ruce s rostoucím významem citů v regulování

vnitrorodinných vztahů. To, že nukleární rodina – to jest rodina složená z muže, ženy a jejich

dětí sdílející společné bydliště, existovala vždycky, ještě neznamená, že tato rodina plnila

vždy stejné funkce. Durheim říká, že forma rodiny závisí na základních podmínkách

historického vývoje. Rodina se musí nezbytně zmenšit v závislosti na tom, jak se sociální

prostředí, se kterým je každý jednotlivec v bezprostředním vztahu, rozšiřuje. Osobnost členů

rodiny sečím dál tím víc vymaňuje z rodinného kruhu. Individuální odlišnosti jsou čím dál tím

častější a významnější. Současná rodina je institucí, jejíž členové mají větší individualitu než

v tradičních rodinách. Osobní odlišnosti se zvýrazňují, upevňují se, a protože jsou

vlastnictvím individuální osobnosti, osobnost se neustále rozvíjí. Naopak v moderní rodině

16

spočívají příbuzenské vazby méně na majetku. Ducha rodiny dnes tvoří vztahy mezi mužem a

ženou a mezi rodiči a dětmi. (Singly, 1999, s. 12)

Rodina se mění

Rodina se mění, ale vždy je stabilizačním prvkem společnosti. Svou stabilitou dynamiku

umožňuje a v jistém smyslu i podporuje, protože brání společenský systém před chaosem a

zhroucením. Prohlubující se dělba práce a rozvoj specifických institucí vyvlastnily rodině

řadu jejich tradičních funkcí. Tam, kde byla dříve rodina nezastupitelná, nastoupili specialisté

a formální organizace. Z rodiny se stává útočiště před bezcitným světem, padá porodnost.

Rodina nejenže ztratila monopol na plození dětí, přestala na mnoze mít děti vůbec. (Možný,

2008, s. 14,15)

Konec rodiny?

Poměr mezi veřejným a soukromým se mění: na jedné straně se sice reálnou jednotkou

reprodukce sociálna stává sám jednotlivec, na druhé straně však osvobozená individua se

stávají závislými na trhu práce a proto závislými na vzdělání, na spotřebě a formách

zabezpečení. Pro rodinu s její ohromnou přizpůsobivostí by to ještě pořád bylo zvládnutelné,

kdyby jejím jádrem byl párový vztah muže a ženy, jak se to jeví laikům: industrializované

společnosti s tržním hospodářstvím transformovaly manželství ve vztah smluvní, jak to

odpovídá logice právního státu. Stala se z něj smlouva na dobu neurčitou, kterou lze

jednostranně vypovědět. Rodiny se mohou zakládat a končit, zakládat a končit. Při postupném

vyvlastňování rodinných funkcí by otec mohl být konec konců nahrazen státem. (Možný,

2008, s. 240)

Tuto úvahu jednoznačně potvrzuje vývoj počtu legitimně narozených dětí za poslední

roky, viz příloha č. 1, kdy v roce 2010 je poměr 1 ku 1, 5 nemanželského dítěte

k manželskému kdy v roce 2000 to bylo 3,6 a v roce 1990 byl ještě poměr 10,7.

17

Rozvod jako fenomén

Téměř každé druhé manželství se u nás v posledních letech rozvádí. Přestože se mnozí

manželé rozchází ještě bezdětní a jiní už mají potomky dospělé podle statistických údajů je

jen v jednom kalendářním roce konfrontováno s rozpadem rodiny přibližně dvacet tisíc dětí.

(Kramulová, 2008 s. 37)

Proč vůbec k rozvodům dochází, osvětluje Singly především v důvodech rostoucí

autonomie manželů. Nejdůležitější změna spočívá v tom, že se relativně snižuje význam a

důležitost přesvědčení, že jedním z cílů manželství je stálost a jeho dlouhé trvání. Například

nesezdaní partneři si nemyslí, že manželství chrání citové pouto a že pro druhého důkazem

opravdové lásky. Trvání páru má hodnotu jen tehdy, pokud partner i nadále uspokojuje toho

druhého tak, jak očekával. (Singly 1999, s. 102)

V podstatě mluví o tom samém i Singly i Kramulová. Autonomií i ideálem můžeme

nazvat i uspokojení zájmů, názorů a rozdílnosti povah, které patří podle statistik

k nejčastějším příčinám rozvodů. Poměr rozvodů ke sňatkům je vidět v příloze č. 2.

Příčiny rozvodu

V dobách kdy se velmi mladé páry brali po velmi krátké známosti a pod tlakem

těhotenství, zněl takový důvod poměrně logicky. Ale dnes, když spolu partneři před

uzavřením manželství obvykle nějaký čas žijí, je to poněkud překvapivé zjištění. Nejvíce

manželství se rozpadá po deseti až čtrnácti letech. Odborníci na partnerské vztahy tvrdí, že ke

spokojenému soužití není shoda zájmu zdaleka nezbytná. I když z počátku většina

zamilovaných chce dělat všechno společně, časem se ukáže, že bohatě postačí, pokud je

společných aktivit jen část. Rozdílné koníčky samy o sobě harmonicky vztah neohrožují. Zdá

se, že za formulkou o rozdílnosti povah, názorů a zájmu se skrývá cosi komplikovanějšího.

(Kramulová, 2008, s. 36)

Poradenský psycholog Petr Šmolka radí, že v partnerském vztahu by člověk neměl sám

sebe klamat představou, že se ten druhý kvůli němu změní. Přesto mnozí z nás, ženy stejně

jako muži, věří, že odlišnosti, či nedostatky, které na partnerovi objevili, se časem nějak

obrousí, že se dotyčný zlepší, že si ho k obrazu svému vychovají. Takto postavený problém

zpravidla nemá dobré řešení, když se zlepšení nedostaví, inkriminované partnerovy vlastnosti

či chování vadí víc a víc, začnou být až nesnesitelné. (Kramulová, 2008, s. 36)

18

Jenže chybička se může vloudit i v případě, že se zlepšení dostaví – na partnerovi může

začít vadit právě jeho ochota ke změně. (Kramulová, 2008, s. 36)

Singly vidí dvě základní příčiny vedoucí k rozvodu.

o Buď je víra v ideál postmoderního manželství příliš silná a zakazuje přijmout

jakýkoli kompromis

o Partner nedokáže dostatečně zvládnout tuto hru a podílet se na vypracování

nutných kompromisů, protože vzniklé rozpory jsou příliš velké.

První skupinou důvodů k rozvodu je bezvýhradné přijetí ideálu, který připisuje velkou

hodnotu zejména autonomii jedince v rámci manželského páru. Singly zmiňuje i jiné faktory

důvodů rozvodu. Hlavně je to skutečnost, že v dětství bylo rodinné prostředí jednoho

z partnerů narušené, nebo že zaujímají v hierarchii nízkou pozici, nebo se oženili či vdaly

velmi brzy. Zdá se, že modernistický projekt rodiny jasně koreluje s vyšším výskytem

rozchodů manželů. Ale nezdá se, že se jedná o větší dysfunkci než v tradicionalistickém

projektu rodiny. Logika, podle níž především vnikají postmoderní rodiny, nespočívá v hledání

pevnosti a trvalosti manželského páru a rodinného svazku, ale v uspokojení psychických

potřeb každého člena manželského páru. Náklady vynaložené na společný manželský život se

platí až v okamžiku rozchodu, a relativní devalvace, tj. rozdílné snížení hodnoty u muže a u

ženy, se stává viditelnou. Nepřímé oceňování hodnoty ženy, tj. zprostředkované především

manželem, je v rozporu s ideálem individuální autonomie, protože po rozchodu manželů

vyžaduje po ženě nový manželský život, aby mohlo znovu fungovat. Způsob, jakým musejí

ženy rozdělit investice do profesní a soukromé sféry, je nutí k tomu, aby znovu investovaly do

nového manželství. (Singly, 1999, s.104) Počty rozvodů a sňatků v České republice jsou

uvedeny v příloze č. 3, z grafu je patrná klesající tendence sňatkové křivky při více méně

stabilní křivce rozvodovosti.

Jak uvádí Kaščák, zvýšená rozvodovost odráží problematičnost současného rodinného

života a představuje tak další sociální změny. Rozvod je přímo ekonomickým ohrožením

existence dítěte. Vzhledem k tomu, že ženy u nás vydělávají v průměru o třetinu méně než

muži a že dítě bývá zpravidla přisouzené ženě, mívá matka dítě uživit. Výživné, které mají

platit otcové je těžko vymahatelné, otcové po rozvodu mají tendenci zakládat nové rodiny,

takže svoji vyživovací povinnost orientují na svoje nové rodiny. Rozvod je teda rizikovým

faktorem pro upadnutí dítěte do chudoby. (Kaščák, 2008, s. 133) V příloze č. 4 a č. 5 jsou

v tabulkách uvedeny jak úplné tak neúplné domácnosti a jejich počet závislých na sociálních

dávkách a také žijící pod hranicí životního minima údaje jsou z roku 2008 vyhodnoceny

v roce 2009.

19

Každopádně rozpadu manželství předcházejí měsíce možná i roky neporozumění, hádek,

výčitek, i nemluvení. Velmi často za přítomnosti dětí. Je až s podivem kolik otců a matek si

namlouvá, že jejich vzájemný konflikt se děti netýká, že mu nerozumějí, případně, že o něm

ani nevědí, neboť se v přítomnosti potomků nehádají. Pomineme-li zvukotěsné vlastnosti stěn

a dveří mezi ložnici a dětským pokojem, pořád tu zůstává atmosféra a mimoslovní

komunikace. Ta tvoří více než polovinu našich sdělení a děti jsou vůči ní zvlášť vnímavé.

Na rodičovské neshody si časem zvyknou, mnohdy jiné rodinné prostředí neznají a

považují ho za normální. Naučí se v něm pohybovat, odhadnou, jak se asi bude situace

vyvíjet. Pokud po rodičovské bouřce následuje pročištění ovzduší a konflikt se vyřeší, funguje

hádka jako důležitý zdroj sociálního učení a není se třeba obávat, že potomky extrémně

frustruje. Nekončící neshody a dusno v nich však mohou vzbuzovat strach, nejistotu, vztek i

pocity viny. Rozvod a faktický odchod jednoho z rodičů přinášejí do dětského světa další

změny a nejistoty. Reakce na ně může být bouřlivá a z pohledu dospělých často

nepochopitelná. V chování se mohou objevit chvilky smutku, snaha stranit se ostatních.

Dívky mívají častěji tendenci stáhnout se do sebe, kluci zase přetavit smutek v agresi.


Jak potvrzuje Špaňhelová chlapci reagují na rozvod navenek bouřlivěji než dívky. Agrese

a hněv se u děvčat projevuji málokdy, typická je spíše autoagrese, tedy ubližování sama sobě.

V obou případech, však změny v chování slouží i k upoutání pozornosti a projevení bolesti.

Není proto dobré dítě za tyto reakce trestat. Obvykle se tím nic nevyřeší, spíše naopak. Je

lepši dát najevo, že hněv dítěte chápete, a pracovat na jeho odstranění. (Bacharová, 2009, s.

18).

20

Rozvody a dopady na děti

Rozvod zamává s dospělým člověkem a bylo by naivní se domnívat, že dětí se to týká

méně-jsou přímými účastníky dění a celá situace na ně dopadá mnohem tíživěji, než se na

první pohled může zdát. Dětská psycholožka PhDr. Eva Smiková Ph.D. uklidňuje: Existuje

sice jen malé procento dětí, které by rozvod rodičů negativně nezasáhl, ale není nutné

podléhat beznaději a přílišnému pesimismu, co se rozvodové tématiky týče. Existují totiž

účinné postupy, jak zmírnit dětem jejich bolest a omezit negativní dopad na jejich psychiku.

(Baluchová, Bartošová, 2009, s. 105)

Nejčastější reakce dětí na rozvod

Dvě skutečnosti v životě dítěte se z psychologického hlediska považují za nejkritičtější:

tou první je smrt rodiče a tou druhou je rozvod. S faktem, že se máma s tátou nechovají k sobě

hezky, přestávají se mít rádi a jeden z nich odchází ze společného domova, se děti

vyrovnávají velmi obtížně. Na rozvod rodičů mohou děti reagovat podobným způsobem jako

na úmrtí blízké osoby. Smutek nad touto traumatizující záležitosti mohou pociťovat až do

dospělosti. Většinou se vztahy mezi rodiči stabilizují dva roky po rozvodu. Děti ale často

prožívají intenzívní bolest mnohem déle. Nikdo nemůže dopředu uhádnout, jak si ratolest

rozvedených rodičů k celé situaci postaví a jak se s ní vyrovná. Závisí to na mnoha faktorech:

na věku a částečně i na pohlaví dítěte, na době, která od rozvodu uplynula, na vztazích mezi

rodiči, na jejich citové stabilitě, také na zázemí, které mu rodiče poskytnou. Občas může

rodiče zmást, že se konkrétní obtíže (u malých dětí může docházet k pomočování, poruchám

spánku a podobně, starší děti mohou pociťovat hněv, vinu, zhorší se jim prospěch ve škole).

Neprojeví hned, ale až s odstupem času a proto si je nedají do souvislosti s rozvodem. Někdy

se objeví problém vyloženě na psychické úrovni, některé děti své chmury somatizují.


Jaké reakce na rozvod se u dětí dají předpokládat

Dítě rozvod popírá

Popření skutečnosti patří mezi nejjednodušší psychologické mechanizmy, po kterých

může člověk podvědomě sáhnout, chce-li sám sebe uchránit před duševní bolesti. Zdali se

tento proces rozběhne či nikoli, záleží mimo jiné na tom, jestli se k němu uchylují ostatní

členové rodiny. Pokud děti slýchají „musíš být statečný“, „kluci nepláčou“, je to ta nejlepší

21

cesta k potlačování emocí a frustracím. Rodiče by měli být trpěliví a dát dítěti dost času, aby

nahlédlo do situace reálněji, komunikovat s ním, pokud bude ochotné mluvit. (Baluchová,

Bartošová, 2009, s. 104)

Dítě je smutné

Nejcharakterističtějším projevem smutku u dítěte po rozvodu rodičů je snížená schopnost

nebo přímo neschopnost radovat se. Nebaví ho hraní si, oblíbený pořad v televizi, oblíbený

kamarád, kterému se možná začne i vyhýbat. V jeho hrách se často objevuje hledání ztracené

osoby nebo zázračné nalezení někoho, kdo zmizel.

Smutné dítě chodí jako „bez duše". Mnohým dětem se i nadále daří dobře ve škole, ale po

návratu domů opět podlehnou smutku. Někteří jako zástěrku používají silácké řeči, jako např.

„vůbec mi to nevadí", „jsem úplně klidný" apod.

Smutek ale netrvá dlouho, po čase pomalu ustupuje. Dítě si na novou situaci zvykne a

vrátí se ke svým aktivitám a radostem. Záleží hlavně na rodičích, jak rychle se stabilizují a jak

intenzivně pracují na tom, aby potomek byl v psychické pohodě. Pokud v rozpadlé rodině

dlouhodobě přetrvává skličující atmosféra, může smutek přerůst v depresi. Její zmírnění a

odstranění však už vyžaduje léčbu. (Baluchová, Bartošová, 2009, s. 104)

Dítě má depresi

Děti se svojí přirozenou bezstarostností nepodléhají depresi tak rychle jako dospělí -

rozvod je ale tak závažná událost, že může způsobit depresivní stavy i u dětí. Faktorem, který

prohlubuje depresi dítěte, je deprese rodiče, zejména toho, se kterým zůstalo bydlet. Jestliže

rodič rozvod uvítá jako příležitost začít nový život, je pravděpodobné, že k němu zaujme

pozitivnější postoj i potomek. Deprese se projevuje např. ztrátou chuti k jídlu, poklesem

zájmu o učení, apatií, pocitem bezmoci a beznaděje, podrážděností a nutkavým

sebekritizováním. Může se objevit také únava, celková slabost, zranitelnost, neschopnost

plánovat, nedostatek motivace, snížená odolnost vůči frustraci. Ve vážnějších případech se

mladý člověk také zaobírá myšlenkami na sebevraždu nebo se uchyluje k sebepoškozování.

Takové konání bývá důsledkem zoufalství a pocitů osamělosti, které jsou pro dítě příliš

těžkým břemenem. Někdy je jejich motorem pomsta. „Dítě se domnívá, že rodiče, kteří se ho

podle něj vzdali, budou mít obrovské výčitky svědomí a chce v nich probudit pocity viny…,“

vysvětluje dětská psycholožka Smiková. (Baluchová, Bartošová, 2009, s. 104)

Jak podotýká Kaščák zvyšující se počet sebevražd dětí a mládeže můžeme chápat jako

jeden z negativních důsledků sociálních změn probíhajících v současné společnosti. Současné

22

sociální změny způsobují změny životních praktik jak rodičů, tak i dětí. Mnohé z těchto

praktik jsou zásadně rizikové pro psychogenezi a sociogenezi dětí. Sociálně rizikové vědomí

dětí se přitom stává důležitou součástí zkoumání současných dětí a jejich života

v euroamerické kultuře. (Kaščák, 2008, s. 138)

Dítě utíká z domova

Proč se vlastně některé děti rozhodnou pro útěk z domova? Tento čin vzbudí zájem rodičů

- je to vlastně nejsilnější prostředek k upoutání pozornosti, který má dítě k dispozici. Zájem

rodičů ho přesvědčí, že ho ještě úplně neodmítli. Když je za dramatických okolností nalezeno

a slavnostně se vrátí domů, ubezpečí se, že je stále milované a všichni se o něj bojí. Obvykle

dítě za jeho útěk nemine trest. Ten je pro „uprchlíka" důkazem, že svým odchodem způsobil

rodičům bolest a že jim opravdu chyběl. Přiměřený trest je ale také odrazem přirozeného

hněvu rodičů za to, že jim ratolest způsobila bolest a trápení. Měl by ho také odradit od

dalších útěků. Děti, které opouštějí domov, odcházejí obvykle na místa, kde jsou snadno k

nalezení. Skrývají se např. v blízkém parku, v suterénu nedalekého domu apod. Když mají

pocit, že jsou pryč už dlouho, nechají se najít nebo se vrátí domů s nějakou výmluvou (že si

zapomněly kartáček na zuby, dát najíst pejskovi apod.). Když se dítě vrátí, rodiče by měli

projevit vedle hněvu samozřejmě také radost, že je potomek živý a zdravý, a o celé situaci si v

klidu promluvit. (Baluchová, Bartošová, 2009, 104)

Reakce dětí v závislosti na věku

Děti od 6 do 8 let

V tomto věku dítě potřebuje trávit čas s každým rodičem zvlášť. Ujišťuje se tím, že ho

mají oba dva stále rádi, zároveň se tak vyrovnává s faktem, že už se k sobě máma s tátou

nevrátí. Může se ptát, kdo je za rozvod zodpovědný, a snažit se dát rodiče zase dohromady.

Často prožívá pocit ztráty, podvedení, odmítnutí rodičem, který odchází. Obává se

budoucnosti, cítí se nejisté v tom, kdo na něj bude čekat před školou, kdo mu pomůže s

úkolem apod.

Signály - bolesti hlavy nebo břicha, zvracení, nespavost, poruchy spánku, smutek, hněv,

zlost, agrese, konflikty v kolektivu vrstevníků, ignorování povinností doma i ve škole.

(Baluchová, Bartošová, 2009, s.102)

23

Děti od 8 do 12 let

V tomto věku už děti rozvod dokážou pochopit, ale stále ještě ho nemusejí akceptovat.

Do popředí jejich zájmu se dostávají kroužky a zájmové aktivity, atraktivnější pro ně je trávit

čas s kamarády než s rodiči. Mohou jednomu z rodičů „nadržovat" - je to přirozené, potřebují

označit viníka a oběť. Prožívají ztrátu iluzí a hněv. Někdy využívají toho, že rodiče mají málo

energie, a chtějí nad nimi získat kontrolu a manipulovat s nimi. Velmi nebezpečné je, když

pocítí povinnost starat se o citově nevyrovnaného rodiče na úkor sebe sama (jedná se o tzv.

obrácení rolí). Mívají také pocit, že musí být dříve dospělí.

Signály – hněv, pocity méněcennosti, extrémní aktivity, rizikové chování. (Baluchová,



I v tomto období děti mohou obviňovat jednoho z rodičů (nebo oba) za rozpad rodiny.

Hodně záleží na tom, jak se rodičům podaří tuto nepříjemnou událost zvládnout, citová

stabilita rodičů se pozitivně odrazí na chování a prožívání dětí.

I když mezi dvanáctým a patnáctým rokem života děti odmítají trávit s rodiči tolik času jako

dříve, stále potřebují jejich podporu. Snaží se prosazovat svoji vůli a vyjadřují jasně svá přání

(např. přestěhovat se k druhému rodiči apod.) Často překračují hranice a dělají si, co chtějí.

Když vidí a slyší rodičovské šarvátky a vzájemné osočování, ztrácejí respekt k

rodičovské autoritě, přeneseně pak ke všem autoritám.

Signály – náladovost, předvádění se, deprese, zhoršení prospěchu a chování ve škole, útěky

z domova, pití alkoholu, kouření, drogy, opozice vůči rodičům. (Baluchová, Bartošová,,

2009, s. 103)


Mladí lidé v adolescentním věku se již zaobírají svým vlastním životem, svými zálibami,

stávají se na rodičích stále nezávislejšími a k jejich sporům projevují jen velmi malou

toleranci. Rozvodové a porozvodové problémy je znechucují a unavují. Potřebují mluvit o

tom, co prožívají a cítí oni sami - ne jejich rodiče. Jsou rádi, když jsou jejich rodiče šťastní a

spokojení. Z přítomnosti nových partnerů svých rodičů ale mohou mít smíšené pocity. Bojí se

přijmout je vřele a naplno, aby to druhý nekritizoval.

Signály – náladovost, předvádění se, deprese, zhoršení prospěchu a chování ve škole,

útěky z domova, opozice vůči rodičům, pití alkoholu, kouření, drogy, problémy se zákonem.


24

Jakými fázemi prochází dítě po rozvodu

První fáze - Bezprostředně po rozvodu v sobě děti zapojují obranné mechanismy, aby

utlumily bolest a otupily emoce. Často nemohou uvěřit, že k rozvodu došlo, někdy předstírají,

že na tom vlastně vůbec nezáleží. Stává se, že obviňují rodiče nebo i samy sebe. Mohou mít

pocit, že rodič, který odchází, neodmítá jen partnera, ale taky je. Obvykle si najdou méně

bolestivé téma, na které přenesou nepříjemné pocity: „Co na to řeknou kamarádi?", „Jak to

povím ve škole?" V této fázi v sobě děti vždy živí naději, že se k sobě rodiče vrátí. A to i v

případě, že rozvodu předcházely intenzivní manželské konflikty. (Baluchová, Bartošová,

2009, s. 105)

Druhá fáze - Pocity zlosti jsou přirozenou reakcí na bolest. Pokud dítěti neumožníte zlost

vyjádřit, bude ji v sobě potlačovat a později se může projevit v neadekvátním chování nebo

úzkostí.

Třetí fáze - Postupně dochází k vyrovnání se s novou situací a hledání nových jistot. Děti

si zvykají na nové uspořádání, i když to neznamená, že s rozvodem souhlasí a že se vzdávají

myšlenky na možné obnovení soužití rodičů. K postupnému vyrovnávání se významně

pomáhá, když je dítě dopředu připravené na to, co ho čeká, co, kdy a jak bude s ním a s rodiči.

(Baluchová, Bartošová, 2009 s. 105)

Warshak vidí terapii u odborníka, jako teritorium kde mohou ventilovat své stížnosti.

Upozorňuje na velice pozitivní vliv při řešení rozvodových konfliktů.

Zásah odborníka

Terapeut pomáhá dítěti vymanit se z bitev, které zuří mezi jejich rodiči. Odcizené děti

potřebují získat objektivnější pohled na oba rodiče a zbavit se polarizovaného názoru, kdy je

jeden z rodičů vnímán jako svatý a druhý jako padouch. Dobrý terapeut je hlasem zdravého

rozumu a rovnováhy. Podporuje děti, aby vlastním rozumem posuzovaly obvinění, která proti

sobě rodiče vznášejí. Terapeuti to ze své pozice mohou často realizovat lépe než rodiče sami.

Odcizené děti se v terapii taky dozvědí, jak mají reagovat na rodiče, který rozvodové jedy

rozsévá. Zjistí, že se nemusejí snažit jednoho rodiče potěšit tím, že druhého začnou nenávidět.

V některých případech pochopí, jak byly rozvodovými boji mez svými rodiči ovlivněny a

poškozeny. V jiných případech s rodičem opět navážou vztah. (Warshak, 2003, s. 86)

25

Společná péče

Společná péče neznamená, že se rodiče budou stejnou měrou podílet na péči a výchově

dítěte. Rodiče se spolu podílejí na rozhodování, avšak dítě má hlavní domov u jednoho z nich.

Mužům umožňuje vyhnout se povrchovým vztahům, které jsou typické pro návštěvníky.

Otcové můžou prožívat opravdovou blízkost, vyhnou se pocitům ztráty. Rodič se společnou

péčí má nejen odměny a práva, ale i odpovědnost a práci. Muži se svěřenými dětmi dospívají

k poznání, že klady výchovy jsou často zastíněny hádkami každodenního života. Častější

přístup, častější hádky. (Warshak 1996, s. 108-115)

Výhody společné péče

Rodiče, kteří při výchově spolupracují, vycházejí spolu lépe. Děti pociťují přítomnost

obou rodičů. Děti jsou spokojenější, když mají více kontaktu s druhým rodičem.

Čtyři činnosti jak se vyhnout psychologickým problémům dětí:

1. Vzájemně spolupracovat

2. Vyhnout se doma fyzickému násilí

3. Udržovat pravidelný kontakt dítěte s oběma rodiči

4. Minimalizovat počet změn v životě dětí

Avšak kulturně-společenská konvence ve prospěch výhradní péče matky, že se jí

podřizuje 90% rozváděných rodin. (Warshak, 1996, s. 122)

Výhody pro ženy

Ženy nejsou tak vyčerpány množstvím času a energie, které děti vyžadují. Jsem lepší

matka, protože nejsem matka nepřetržitě. I matka, která má děti svěřeny do své péče podle

zákona a má společnou péči jen fyzickou se vzdává autority nad svými dětmi, když jsou u

otce. Některé ženy vítají společnou péči jako příležitost k rozšíření svých rolí. Některé se bojí

o oslabení své role – roli matky. Po té co ztratila status manželky, je závislá na dětech. Péče o

děti živí její sebeúctu. Matka si musí najít nějaké alternativní zdroje životního naplnění a

smyslu. Při společné péči fyzické si musí oba rodiče zůstat nablízku, má-li být uspořádání ku

prospěchu. Řada významných soudců je přesvědčena, že společná péče mate děti, podkopává

bezpečí a stabilitu. Kritikové namítají, že společná péče fyzická připravuje děti o stálé

prostředí a děti neví, kam patří. To, co je však hlavní, není konzistence fyzického okolí, nýbrž

konzistence vztahová. Výhoda společné péče fyzické je, že maximalizuje kontakt mezi

dítětem a oběma rodiči. Jedno dítě ze čtyř ale toto zmatení popisuje.

26

Společná péče není všelék! Upozorňuje Warshak. Nelze nadržovat výhradní péči nad

společnou tvrzením, že je to v zájmu dítěte. Společná péče nepředstavuje pro děti žádné

významné riziko a ani jim nenabízí žádný zvláštní prospěch. Takový byl závěr mnoha

psychologů. Daty, získanými z arizonské studie nebyl zjištěn žádný významný rozdíl

v psychologické symptomatice mezi oběma typy porozvodového uspořádání. S takovou to

linií vyjadřuje zdrženlivé stanovisko spousta psychologů. Původní nadšení veřejnosti pro

společnou péči může v důsledku toho vymizet. Vlažný postoj ke společné péči nebere v úvahu

mnoho důležitých výsledků jiných dostupných studií, stejně jako povážlivá omezení

původního výzkumu. (Warshak, 1996, s. 112-120)

Společná péče tedy není náplast na bolavou dětskou duši, ale jak Warshak podotýká,

významným faktorem v rozhodování o porozvodové péči může být i pohlaví dítěte.

Otcové ve výhradní péči – výhody

o nemají takové finanční potíže

o lépe zvládají chování dětí

o otcové mají prospěch ze zvýšené sebeúcty

Nedávný výzkum vyzdvihl obrovský přínos otce k vývoji dětí a dokumentoval škodlivé

důsledky jeho nepřítomnosti na psychiku dětí. Výzkum dokázal, že v rodinách s výhradní

péči otce, jsou otcové schopni kompetentně zvládat povinnosti rodiny. Děti v péči rodiče

stejného pohlaví, jednaly zraleji, samostatněji, byly více společenské než děti ve výhradní

péči rodiče opačného pohlaví. U chlapců, žijících ve výhradní péči matky a u děvčat žijících

s otcem se projevila nejvyšší míra agresivity a poruch chování. (Warshak, 1996, s. 84)

Warshak také upozorňuje na další rizikový moment, kterému by se rodiče měli vyhnout a

tím je posun rolí.

Posun rolí

Dojde-li k posunu rolí, může to být těžkým břemenem. Dítě neprožije bezstarostné

dětství. Spoléhají-li se rodiče, že jim děti, zvlášť opačného pohlaví poskytnou citovou oporu,

dojde k frustraci. Příčinou je fakt, že spousta dětí není schopna uspokojit citové potřeby

rodiče. Rodiče se cítí zklamáni a děti mají pocit méněcennosti a pocit viny. Rodič, který

potřebuje dítě na blízku po dlouhou dobu, neposiluje u dítěte nezávislost. (Warshak, 1996, s.

98)

Mnoho chlapců podle Warshaka může trpět důsledkem rozvodu pocitem méněcennosti,

nebo může dojít do konce k poruše identifikace, což vysvětluje tím, že ústřední část

27

chlapcovy psychologické výbavy, je pocit, kým vlastně je, se odvozuje od identifikace

s otcem. V aktu zřeknutí se otce se chlapec zříká ústřední části svého já. Jen velmi zřídka má

chlapec negativní názor na svého otce, aniž by měl ten samý názor vůči sobě. To pomáhá

vysvětlit. Proč tolik chlapců, vychovávaných matkami, trpí pocitem méněcenností. Většina

matek si neuvědomuje, že popouzení syna proti otci vede k tomu, aby se syn obrátil proti sobě

samému. Ještě horší, když matka odmítá nejen jeho otce ale všechny muže.

Je-li otec nepřítomen a matka snižuje jeho cenu, škodí to i dívce. Škoda je však jiného

charakteru a objeví se v jiném věkovém období. V adolescenci. Dívka, která neměla dobrý

vztah s otcem, může později pochybovat o své přitažlivosti pro opačné pohlaví, může mít

pocit nejistoty.

Mnohé poruchy v chování chlapců vyplývají z příliš intenzivního vztahu s matkou. Jedná-

li chlapec vzdorovitě, plní dva cíle.

- psychologická distance od matky

- postaví-li se matce, dokáže, že je silný.

Právě násilné a nezákonné projevy, jsou zoufalými pokusy dokázat, že jde o skutečného

muže. Hůř se pomáhá ale tam, kde se chlapci místo aby se od matky odtrhli, přimknou se k ní

ještě víc. Místo aby zápasili o dosažení sebedůvěry, začínají se identifikovat s matčinou

feminitou. V krajním případě se chlapec identifikuje s matkou do té míry, že vzniká porucha

nazývaná psychology porucha identifikace se sexuální rolí. Takové dítě se ani mužem stát

nechce. (Warshak, 1996, s. 102,103) U žen v péči otce je trochu méně problematická.

Ačkoli mnoho dívek přebírá od svých otců mnohé, jen málo z nich se identifikuje se

svými otci natolik, že by začaly mít starosti se svým ženstvím podobně jako chlapci se svým.

(Warshak, 1996, s. 104)

28

Střídavá péče

I po rozvodu by měli být dítěti zachováni oba rodiče, o každém z nich by mělo mít dobré

mínění. Oni by se měli snažit dítě poznávat a rozumět mu, objevovat jeho povahu, sklony,

zájmy a své vychovatelské postoje a cíle formovat tak, aby to odpovídalo osobnosti dítěte. To

jsou argumenty hovořící pro střídavou výchovu – ovšem současně je důležité, aby dítě mělo

svůj domov se vším, co k tomu patří. V tom má střídavá péče své úskalí a nebezpečí.

Dítě poznává, že každý z rodičů má o způsobu výchovy své představy, i v dalších

prostředích se každodenně setkává s rozličnými přístupy a ověřuje si, že výchovný vztah se

různě utváří. Časté střídání onoho bezpečného domácího prostředí je však pro něj a pro

vytváření vzájemných vztahů s rodiči zatěžující. Odolnost vůči zátěži je přímo úměrná

celkovému pozitivnímu ladění osobnosti, některým dětem proto změny nahánějí strach,

vzbuzují v nich úzkost a starosti. Jak říká dále Zdena Bimková: „Dovedu si představit

střídavou péči, při níž dítě zůstává ve stabilním prostředí, kde má řád, kde je systém a určité

pevné hranice a v péči se o něj střídají rodiče. Stav, kdy si matky a otcové v pravidelných

intervalech sbalí své věci a docházejí za dítětem, je z hlediska synů a dcer podstatně šetrnější,

v praxi je něco takového ochotno akceptovat naprosté minimum rodičů“. (Kramulová, 2008,

s. 37)

Skrytý či nevraživý vzájemný postoj partnerů rozbíhá kolotoč příčin a následků. Pokud

mezi nimi vzrůstá pocit odosobnění, odtaživost a chlad, nepřátelskost až agrese a konfliktní

situace se nedaří uspokojivě zvládat, přenáší se to na dítě, které se stává obětí. Takové

prostředí střídavé výchově nesvědčí. Střídavá péče působí problémy zejména ve fázi raného

dětství, kdy dítě potřebuje fixaci na blízkou osobu poskytující důvěru, jistotu bezpečí a

ochranu. Takový až symbiotický vztah má dítě především s matkou (nevylučuji ovšem ani

jinou lidskou bytost, která je schopná jeho vrozené předpoklady stimulovat). Pocit základní

životní jistoty nesmí scházet, neboť je primární podmínkou vyvinutí základního pocitu

důvěry. Mohu potvrdit, že děti, kterým byla rozhodnutím soudu ustanovena střídavá péče, se

potýkají s vnitřní nejistotou, mají potřebu určité stálosti, které se jim nedostává, neboť

adaptační proces je pro ně složitý. Často ho komplikují vzájemné rozlady rodičů, jejich

nevyřešené spory a boje o moc. jak dalece může zasáhnout nepřátelský svět rodičů do rozvoje

dětské psychiky popisuje Zdena Bimková svůj názor, že by dala přednost řešení, kdy je dítě

převážně jednoho z rodičů a ten druhý ho má u sebe, respektive stará se o něj určitou delší

dobu v celku. Několikrát po čtrnácti dnech v roce či týden v zimě, měsíc o letních

prázdninách – vše na základě dohody. Rozličné způsoby výchovy je možné praktikovat jen za

29

předpokladu dodržování určitých základních principů, jež jsou závažné pro všechny

zúčastněné. Odlišné postoje nesmějí dospělí zneužívat. Jak důležité při porozvodovém

vyrovnání je brát v potaz citlivost povahy dítěte popisuje Bimková.

Nelze rodičům předepsat, kolikrát mají dítě pohladit, políbit, kolikrát se sním pomazlit

nebo se mračit či zvýšit hlas, výchova je konec konců vztah vzájemný. Dítě však potřebuje

pevnou půdu pod nohama, pocit jistoty, že je milované a poznání, že mít někoho rád znamená

vědět, co mu dělá radost. Čím je vrozená výbava dítěte labilnější, tím větší nástrahy a rizika

na vychovatele čekají. U střídavé výchovy, zejména u menších dětí, o to víc. (Kramulová,

2008, s. 37)

Střídavá péče je změnou k lepšímu

Ze statistik je zcela zřejmé, že novela zákona o rodině, přinášející společnou a střídavou

péči, není v soudní praxi naplňována. Její využívání nepřekračuje 3% případů. v nichž se

rozhoduje o svěření dětí po rozvodu i když její využití postupně stoupá viz příloha č. 2.

Důvodů, proč je tomu tak je celá řada. Právní, sociologické, historické, psychologické...

Pro střídavou, případně společnou péči mluví skutečnost, že naprostá většina dětí chce být

s oběma rodiči a nechtějí nic měnit. Výjimky bývají nejčastěji v případech, kdy jsou děti

významně zataženy do konfliktu mezi rodiči, kdy jsou jedním z nich popouzeny vůči

druhému. Střídavá péče je nesporným pokrokem směřujícím k napravení právně neúnosné

praxe. Je změnou k lepšímu, jak z hlediska zrovnoprávnění obou rodičů, tak zachování

kontinuity výchovné péče a respektování potřeb dětí.

Bohužel ji nelze použít ve všech případech. Je třeba pečlivě zhodnotit dosavadní vývoj

rodiny, aktuální stav a možná rizika vývoje celé situace v budoucnosti. Klady této formy péče

spočívají především v citové oblasti a zdravém vývoji dětí, zápory bývají v časové a

ekonomické náročnosti. Střídavá nebo společná výchova klade též vysoké nároky na

spolupráci rozvedených rodičů. Nefunguje v případech, kdy jeden či oba rodiče nadřazují své

potřeby potřebám dětí. Pokud se rodiče nedohodnou jinak, preferoval bych, jak uvádí klinický

psycholog Miloš Kajuk, střídavou či společnou péči. Teprve v případě, je-li jeden z rodičů

osobou zjevně nevhodnou k intenzivnější péči o dítě, bych uvažoval do svěření péče druhého

z nich.

Argumentem, který může z dlouhodobého hlediska mluvit proti střídavé výchově, je

skutečnost, že jen relativně malá část žen asi 30% je schopna akceptovat děti svého partnera

jako své vlastní. Na druhé straně naopak asi 55% mužů je schopno akceptovat děti nové

partnerky, stejně jako své vlastní. Tuto zkušenost z každodenní praxe potvrzují i některé

30

zahraniční výzkumy. V podstatě dokládají, že výchova dětí je pro muže záležitostí více

naučenou, zatímco u žen hrají větší roli biologické faktory spojené s těhotenstvím a porodem.

S tímto faktem je možno ovšem pracovat a budoucí rizika redukovat.

Podmínkou úspěšné praxe fungování střídavé výchovy je dobrá úroveň spolupráce obou

rodičů. To je zejména v době kolem rozvodu nesmírně obtížné. Usnadnit spolupráci a zlepšit

komunikaci mezi rodiči však může mediační služba, případně porozvodová psychoterapie.


Působení role otce na vývoj dětí

Intelektový vývoj chlapce je posílen, je-li jeho otec dobrým spoluhráčem, schopným

udržet chlapcovu pozornost v jeho hrách, která dítě stimulují hlavně tělesně. Naproti

intelektový vývoj děvčete je posílen, poskytuje-li otec hlavně slovní stimulaci např. chvála,

vyprávění a reaguje na její nabídky společenské interakce. Výzkumníci zjistili, že chlapci,

s nimiž otcové trávili většinu času, získali největší testové skóre a známky. Děti, jejichž

rodiče se střídají, si navyknou dočasné nepřítomnosti jednoho z nich a prožívají méně úzkosti

při separaci. Vliv otce nemusí být vždy pozitivní. Spíše poukazuje, že přítomnost nebo

nepřítomnost otce je podstatný rozdíl. Otec není okrajovou figurkou, jak by nám kult

mateřství chtěl namluvit. Otcové mají vliv na odpovědnost, morálku, co je špatné a co

správné, i na delikvenci. Rozvedený otec má pevně zakotvený status podřadného rodiče, což

je bez pochybností akceptováno.

Pro všechny děti v péči jejich matek je rozpad rodiny smutným a trýznivým zážitkem.

V prvních týdnech a měsících po rozchodu rodičů a po té, co otec z domu odejde, jsou u

všech dětí patrné negativní reakce. Děti cítí zlost, zmatenost, obavy. Vyžadují více pozornosti

od rodičů i učitelů. Pláčou pro maličkosti. U starších to jsou stesky na tělesné nevolnosti.

Malé děti často procházejí regresí, je to reakce na stres a odloučení. Tzn., že chování dětí se

stává méně zralé. Může se objevit noční pomočování, nebo dumlání palce. Jako by se vrátili

do doby dřívější, kdy bylo ještě vše v pořádku, kdy se cítily bezpečněji. Většina rodičů věří

domněnce, že se děti ze všeho otřepou. Není to tak. Přiklánějí se k ignoraci reality

psychických traumat. Většina chce nahlížet na rozvod jako na jednorázovou záležitost a chtějí

mít vše co nejdříve za sebou.

Co působí nejhlouběji? Jednou z jistot, se kterou dítě počítá, je stálá přítomnost a ochrana

jejich rodičů. Rozvod jim tuto jistotu vezme. Zanechává oprávnění k nedůvěře ve stálost lásky

K problémům v intimních vztazích zakoušených dětmi vychovávanými rozvedenými

matkami je nadměrná závislost na matce. Otec pomáhá k psychickému odpoutání od matky.

31

Je určitým způsobem nárazník. Bez otcovy přítomnosti je pro děti obtížnější dosáhnout

nezávislosti v psychické pohodě.

Základním znakem zdravého intimního vztahu je schopnost řešit problémy. Děti vše

pozorně sledují. Děti z rozvedených rodin přicházejí o vzorec, vyjednávání, přesvědčování,

potýkání se s jinými názory. Toto je semínko pro budoucí úspěch dítěte v mezilidských

vztazích.

V citových výkyvech jsou rodiče příliš zaměstnáni vlastními problémy, než aby reagovali

na cokoli, počítají v to i jejich děti. To připravuje děti o hlavní zdroj jejich sebeúcty.

Schopnost vnímat se jako zdroj radostí svých rodičů. Prarodiče mohou zde fungovat jako

neocenitelný element. Prarodiče, kteří zůstávají dětem dostupní, fungují jako bezpečný úkryt.

Zejména je-li manželství prarodičů dobré. Když rodiče ukážou, že i po rozvodu dovedou

spolu komunikovat, mají jejich děti pocit, že jsou chráněny, umožňuje jim to, aby se dále

identifikovaly s oběma rodiči.

Chlapci s problematickým chováním navozeným rozvodem, prospívají nejlépe v péči

rodičů a učitelů, kteří systematicky dodržují pravidla a postupy, jsou vřelí a mají věci pod

kontrolou.

Dívky ve výhradní péči matky zřetelně lépe prospívají do adolescence než chlapci.

Chlapci jsou více zranitelní. Je zde větší pravděpodobnost, že budou nešťastní, depresivní.

Mají více nejistoty, co se týká sexuální identity. Nesoustředí se a méně se snaží. Vychází to

z toho, že před adolescencí, hrají otcové mnohem významnější roli v psychickém vývoji synů

než dcer. (Warshak, 1996, s. 26- 47 )

Proč se muži se svými dětmi nesetkávají.

Rozvedení otcové narážejí na společenské konvence a právní překážky. Úplná rodina -

vztahový rámec, který usnadňuje smysluplnou přítomnost v životě jeho dětí. Společně s nimi

jí. Pomáhá s domácími pracemi. Připomíná povinnosti, naslouchá, dívá se s nimi na televizi,

dá jim pusu na dobrou noc. To je ztraceno, žije-li otec jinde, než jeho děti. Otec jako

příležitostný návštěvník nesnadno udržuje tutéž hloubku rodinného zaujetí. Otec se snaží

kvůli tísni času maximalizovat hezké zážitky. Vymýšlí pro ně všelijaké akce, stará se o nabitý

program, nestará se již o běžný chod domácnosti. Děti také nechtějí pokazit vzácné chvíle.

Také se obávají v případě neshody, že by otce mohly ztratit. Vyhýbají se konfliktům. Odešel

od matky, odejde i od nás. Důležité se vytratilo. Vztah není smysluplný. Tím, že muže

vytěsňujeme do okrajové role návštěvníka, podkopáváme status jeho otcovství. Někteří muži

nejsou schopni docenit vlastní důležitost pro své děti a postupně se z života vytratí.

32

Omezení kontaktu mezi otcem a dítětem může stát i matka. Snaha o omezení kontaktu

s otcem může vyplývat i z toho, že mají obavy o bezpečnost svého dítěte. Brání-li matka

kontaktu s otcem, děti se začnou obávat, co jiného nám může ještě vzít, roste nedůvěra

v matku. V porozvodovém uspořádání by mělo být tedy bráno v úvahu dostatečný kontakt

s oběma rodiči, aby bylo možné udržovat vztahy na kvalitní úrovni.

Rodič, jemuž je dítě svěřeno do péče má slovy i skutky podporovat kontakt s druhým

rodičem. Sourozenci by měli trávit určitou dobu s každým rodičem samostatně.

Kooperativní málo konfliktní vztah mezi rodiči je to nejobtížnější, ale největší dar, který

mohou dětem dát. (Warshak, 1996, s. 52,53)

Chyby ve výchově

Muž – emocionálně necitlivý neuspokojuje emoční potřeby dětí. Jsme-li přesvědčeni, že

péče o děti je ženská záležitost, pak učíme své syny, aby ignorovali rodinné cítění, a

připravujeme je o cenné zážitky pečovatele. Chlapci se učí zbavovat se něžnějších citů, aby

vyhověli očekávání společnosti. Jako dospělí jsou pak méně naladěni na dětské emoce.

V naší kultuře učíme, že by chlapci neměli plakat, mnoho mužů tak neumí plně prožít

pocit smutku. Muž, který nedovede rozpoznat svůj smutek, nedovede to ani u dětí. Muži,

kterému je dítě svěřováno může být tímto zpočátku handicapováno. Ale těchto dovedností se

lze naučit. (Warshak 1996, s. 86)

Singly hodnotí zvětšující se roli státu v procesu individualizace člověka kladně. Od konce

devatenáctého století zasahuje stát do moderní rodiny mnoha způsoby. Působení státu má

upevnit vazbu mezi matkou a dítětem, snížit počet odložených dětí. Stát pomáhá snížit

závislost rodiny na podpoře příbuzných a sousedů, ženy na muži a dítěti na rodičích. Větší

neutralitu státu v rodinné politice se v právním řádu objevuje s přechodem od nařizování

k smluvnímu principu a v nabídce většího právního pluralizmu. Role státu není vůbec

negativní. Snaží se zajistit co nejúplnější individualizaci jedince. (Singly, 1999, s. 32 -34)

Nejprve snížil autoritu otce zavedením povinné školní docházky a později převedl určité

sociální situace, které zasluhují jistého ošetření do kategorie rodinného ohrožení. Zvyšování

autonomie spojené se zaměřením členů rodiny na afektivitu způsobuje nestálost manželského

páru. Ženy více mohou posílit svou nezávislost díky větší profesní aktivitě, přesto každá nemá

ne to, aby se rozešla se svým manželem a neplatila za to vysokou cenu. (Singly,1999, s. 32-

34)

33

Rozvody a jejich dopad na dítě v pedagogickém procesu

Rozvod rodičů zasáhne i do školního života dítěte. Zhoršení prospěchu a chování jsou

zcela běžné důsledky rodinných turbulencí. Jak dítěti v této situaci pomoci?

Ještě před dvaceti lety bylo dítě z rozvedené rodiny ve školní třídě raritou. Někteří spolužáci

mu tento „status" dokonce záviděli. Zvlášť, když tatínek školáka uplácel barevnými tričky a

bral si ho ještě před koncem školního roku na dovolenou do Maďarska. Pro učitele bylo

takové dítě podezřelým elementem a bedlivě ho střežili. Kdo ví, co od něj mohou čekat.

Vždyť je to dítě z rozvedené rodiny. Bylo to stigma.

Dnes takové dítě ve školním kolektivu nijak nevyčnívá. Přesné naopak. Raritou začínají

být děti, které mají zatím maminku i tatínka pohromadě, a nic nenasvědčuje tomu, že by se to

mělo v budoucnu změnit.

Před rozvodem

Pokud se k rozvodu ještě jen schyluje, rodiče by se měli nejdříve domluvit, jak dítěti

nepříjemnou zprávu sdělit. „Dětí jsou velmi inteligentní a všímavé, Pokud si rodiče mysli, že

svoje emoce nedávají před potomkem najevo, ve většině případů se mýlí. Dítě si všimne

podráždění, slz nebo lesklých očí, změny ve společném rozhovoru. V krizových chvílích je

tento rozhovor ze strany rodiče více útržkovitý, roztržitý, nesoustředěný, což dítě pozná“

shrnuje Ilona Špaňhelová.

Dítěti tedy může pomoct pravdivý rozhovor, co se vlastně doma děje. Rodiče by měli být

struční, jasní a neobviňovat se vzájemně. Daniela Švancarové to vidí podobně: „Dlouho

setrvávat v nejistotě je pro dítě traumatizující. Mělo by se dozvědět, že rodiče se rozcházejí,

protože se už nedovedou domluvit, ale jejich lásku k dítěti to nijak neohrozí. Rodiče by se

měli snažit, aby celková atmosféra byla co nejklidnější a zachovalo se co nejvíce ze starého

režimu“.

Ztráta jistot

Rozvod rodičů je pro mnoho dětí vůbec první zátěžovou situaci v životě. „Rozvod a

situace kolem něj dostává dítě do stavu psychické nepohody, nejistoty, případně strachu,

ztráty životních jistot. Tyto problémy jsou pro dítě prioritní a starost o školu se odsouvá na

vedlejší kolej. Dítě se nemůže soustředit na práci, také doma na něj často nemá nikdo čas“.

34

Jmenuje nejčastější důsledky rozdílového stresu u dítěte PaedDr. Daniela Švancarová,

speciální pedagožka z Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4.

„Nejen rozvod, ale i předrozvodová krizová situace, která se projevuje hádkami,

neshodami, pláčem a skrýváním problému, může dítě ovlivnit. Je nesoustředěné, zamlklé,

přecitlivělé, může mít prudší reakci. Především u chlapců stačí malý popud a vznikne hádka

nebo rvačka. Bystré a citlivé oko učitele nebo spolužáků si těchto změn jisté všimne“ dodává

k tomu dětská psycholožka Ilona Špaňhelová.

Zhoršení prospěchu a také chování je někdy podvědomým signálem, že dítě touží po

návratu k starým pořádkům. Částečně může slavit úspěch. Zvlášť v případech, kdy rodiče o

rozvodu zatím jen uvažuji. „Svými problémy na sebe upoutá pozornost rodičů a s větším či

menším úspěchem dočasně zabrání rozpadu rodiny," říká Daniela Švancarová. Jenže většinou

se po čase rodiče stejně rozejdou.

Škola je věc rodičů

Možná až dosud nevěnovali rodiče školním povinnostem dítěte dostatečnou povinnost,

protože všechno šlo samo. Pokud se, ale dítě ve škole výrazně zhorší, je čas přehodnotit

dosavadní zvyklosti. Není chybou bavit se s dítětem o škole a pomáhat mu se školními úkoly.

Za zhoršenými výsledky totiž často stojí němá výčitka: už se o mne tolik nezajímáte a chybí

mi vaše pozornost. Není také od věci zajít za učitelkou, říct jí o problémech v rodinu a

poprosit o trpělivost nebo o spolupráci při zvládnuti situace.

Jak poznamenává psycholožka PhDr. Ilona Špaňhelová psychologové řeší problémy dětí

po rozvodu poměrně často. Rodiče se však k odborníkům většinou objednávají z jiných

důvodů, než je rozpad rodiny. Může to být vyšetření z důvodu specifických poruch učení

nebo kvůli horšímu prospěchu, který ale rodiče vůbec nevnímají jako důsledek rozvodu.

(Bacharová, 2009, s. 18)

V rodinách, kde rozvodu předcházely dlouhodobé konflikty vážného charakteru, je dopad

na dětskou psychiku pochopitelně závažnější, a může dokonce vyústit v psychické trauma.

Pokud situace není adekvátně řešena, dítě se stává náchylnější k depresím, a to i v dospělosti.

Pokud akutní problémy neodeznějí do několika týdnů, je podle dr. Smikové nutné navštívit

dětského psychologa či psychiatra. Úplná stabilizace však trvá měsíce až roky. (Baluchová,


Příčinou zhoršeného prospěchu je často ztráta motivace. Když žili všichni spolu, rodiče

kladli veliký důraz na dobré školní výsledky dítěte a povzbuzovali ho v učení. Najednou řeší

35

úplně jiné starosti. Potomek má zcela logicky pocit, že škola už tak důležitá není. Rodiče by

mu proto stále měli zdůrazňovat, že je dobré mít uspokojivé výsledky.

Chce to čas

Na zprávu o rozvodu děti v první fázi reaguji obranou. Nemohou uvěřit, že k němu

opravdu dojde. Někdy předstírají, že jim je to dokonce jedno. Ve druhé fázi cítí především

velkou zlost. Je to přirozený a nutný pocit a rodiče by tyto reakce rozhodně neměli potlačovat,

ale spíše vhodně usměrnit. Ve třetí fázi nastává smíření se s novou situací a hledání nových

jistot. Je velmi pravděpodobné, že po čase se i dítě se zhoršeným školním prospěchem nebo

chováním znovu vrátí do starých koleji. Rozhodně však na to nespoléhejte a snažte se dceři

nebo synovi ze všech sil pomoct. Nečekejte však za to vděčnost ani rychlé výsledky.

(Bacharová, 2009, s.19)

Po rozvodu

Ustát rozvod je těžké pro všechny zúčastněné: bývalé partnery i jejich potomky. Vždy je

však možné udělat několik důležitých opatření ke zmírnění šokové situace. Každopádně

Warshak ve svých knihách varuje před možným vývojem porozvodové situace, a tím je

syndrom zavrženého rodiče.

Syndrom zavrženého rodiče, programování

Ve své další knize Rozvodové jedy se Warshak snaží především o popis syndromu

zavrženého rodiče. Jak uvádí, rozvod nemusí mít nutně negativní následky na dítě. Ovšem

dostane-li se dítě do křížové palby obou rodičů, obvykle se to stane. Následkem může být

dítě, které začne rodičem pohrdat, nebo rodiče napadá způsobem zcela nedětským. Děti jsou

vystaveny trvalé záplavě tvrdé kritiky druhého rodiče. Existuje několik stupňů zavržení a

v extrémních případech je vztah rodič-dítě zcela přetrhán. Ve většině rodin je však odcizení

jen částečné. Potom nejsou vztahy zničeny, jen ovlivněny kvalitativně. Děti se identifikují

s oběma rodiči. Pomlouvání druhého rodiče vnímají jako útok na sebe sama. Dochází ke

snížení dětské sebeúcty. Pomlouváte-li bývalého partnera, pomlouváte tím i své dítě. Pomluvy

v dětech ubíjejí spontánní projev náklonosti. Děti potlačují své chování k jednomu rodiči ze

strachu, že tím toho druhého zklamou, nebo k němu nebudou loajální. Pokud rodiče svým

dětem neposkytnou bezvýhradné povolení k tomu, že mohou milovat oba rodiče současně,

nesmírně je tím poškozují.

36

Termín syndromu zavrženého rodiče není stále zařazen do oficiálního diagnostického

manuálu, protože chybí výsledky vědeckého výzkumu.

Některé děti mají kvůli své povaze větší problém přizpůsobit se novým situacím a

změnám. Tyto potíže se mohou projevovat vzdorovitým, nepřizpůsobivým nebo samotářským

chováním. Když mají ve škole přejít z aktivity k jiné, dělá jim to potíže. Je důležité

nezaměňovat tento problém, zvlášť u předávání, se zavržením. Negativní chování dítěte je

dočasné a dítě je schopno vyjadřovat náklonost, jakmile si na změnu zvykne. Důležitá je

dobrá diagnostika syndromu zavrženého rodiče.

Pokud je kritika trvalá, jedná se už o programování. (Warshak, 2003, s. 48)

Prostředí, ve kterém k zavržení dochází

Předpokladem je izolace. Izolace způsobuje větší citlivost dětí vůči rozvodovým jevům.

Existují proto dva důvody.:

1. Izolace způsobuje závislost

2. Zabraňuje přístupu k protichůdným názorům.

Izolace dítěti brání v kontaktu s lidmi, kteří by vliv pomluv zmařili. Jako u většiny

psychických problémů lze dopad zavržení zmírnit okamžitou reakcí. Rodiče by neměli

dopustit, aby bylo od nich dítě izolováno. Jednat je třeba rozhodně. Nejefektivnější způsob je

rozšířit kontakt dítěte se zavrhovaným rodičem. V 90% vztahů došlo mezi rodičem a dítětem

k pozitivním změnám včetně úplné eliminace nebo zmírnění mnoha sociálně –

psychologickým vzdělávacích a somatických problémů, které děti před změnou vztahu

vykazovaly.

Další předpoklad k programování je strach. Vidí-li dítě, jaksi jeden rodič vylévá vztek

iracionálním způsobem, začne se obávat, aby se samo nestalo terčem jejich útoků. Živná půda

pro psychickou manipulaci je tedy: izolace, závislost a strach. Je neodpustitelné začne-li jeden

z rodičů dítěti naznačovat, že je dovolené druhého rodiče vykořisťovat. Je obvyklé, že rodiče,

kteří u dítěte zavržení podporují, ho zároveň vedou k tomu, aby od dotyčného rodiče žádalo

peníze a jiné služby. Dítě se učí, že mají na peníze od jinak zavrženého rodiče nárok. Pro dítě

je vykořisťování dalším způsobem, jak vyjádřit zavržení. Tím, že rodič vydírání neodsuzuje,

dává dítěti najevo, že zavrhovaný rodič si opovržení zaslouží a že se na něj tedy obvyklá

pravidla slušnosti a zdvořilosti nevztahují. Tato taktika je obzvlášť škodlivá. Postoj nárokové

mentality neničí pouze vztah k druhému rodiči, ale i charakter dítěte. Pokud k tomu dojde,

nese rodič vinu nejen za ztrátu vztahu k milované osobě, ale i za zmrzačení dětské duše.

(Warshak, 2003, s. 169)

37

Závěr

Jsem ráda, že jsem si vybrala toto multidisciplinární téma, na které se lze dívat z mnoha

pohledů: psychologického, sociologického a pedagogického, neboť v dnešní době, kdy se

stále více potýkáme s nezvladatelnou agresivitou již malých dětí, bez vztahu k autoritám se

stále více odkazujeme na to, že chování dětí je obrazem rodiny.

To, co se v rodině odehrává, hlavně tedy konflikty, hádky a neshody se ihned odrazí na

dětech a jejich chování. Já jako pedagog jsem zaznamenávala ve své praxi mnohé reakce dětí,

které jsem si nedovedla vysvětlit. Nyní si troufám říct, že jsem poodhalila téma rozvod a

problémy, které přináší. Díky hlubšímu pohledu na rodinu a změny, které prodělává, jsem si

podle mého očekávání osvětlila zvláštnosti a na první pohled nepochopitelné reakce dětí,

kterých jsem byla svědkem. Odhalila jsem také mnohé z rozvodové tématiky, jak mnohdy

nenápadné střípky skládají dohromady problém, který může mít dalekosáhlé důsledky na

psychiku dítěte. V mé práci jsem také blíže poodhalila, jaký vliv na dítě může mít po rozvodu

výhradní péče rodiče opačného pohlaví, jak důležitý je také věk dítěte, v kterém se

s rozvodem potká. Tedy, že věk a pohlaví hraje důležitou roli v rozvodovém procesu. Jaký

vliv na dítě má otec a s ním spojený i kult mateřství.

Dospěla jsem také k postoji k docela nové formě péče o dítě a to – střídavé výchovy.

Ujasnila jsem si jaké výhody a za jakých podmínek je pro dítě vhodná a jaké jiné formy péče

jsou pro dítě možné po rozvodu rodičů. Dotkla jsem se spousta témat týkajících se rodiny a na

závěr bych vyzdvihla fakt, že rodina je opěrným pilířem. Pokud přestane hrát svou bezpečnou

roli v životě dítěte, je nutné zapojit všechny instituce, všechny koho se téma dotýká s cílem

pomoct dítěti přetěžkou zkouškou životem projít tak, aby tato cesta zanechala na dítěti co

nejméně negativního a dítě si neneslo dál do svých vztahů břímě ve formě nevíry v lásku a

v partnerský vztah.

38

Literatura

Monografická publikace

BAKALÁŘ, Eduard. Rozvodová tématika a moderní psychologie. Praha: Karolinium,

2006. ISBN 80-246-1089-2

BAUMAN, Zygmunt. Myslet sociologicky: netradiční uvedení do sociologie. Praha:

Sociologické nakladatelství, 2010. ISBN 978-80-7419-026-1

BECK, Ulrich. Riziková společnost: na cestě k jiné moderně. Praha: Sociologické

nakladatelství, 2004. ISBN 80-86429-32-6

DYTRYCH, Zdeněk. Děti, rodina a stres: vybrané kapitoly z prevence psychické zátěže u

dětí. Praha: Galén, 1994. ISBN 80-85824-06-X

DYTRYCH, Zdeněk, MATĚJČEK, Zdeněk. Krizové situace v rodině očima dítěte: dětská

závist, žárlivost, nevěra a rozvod, nový partner v rodině, nevlastní sourozenci, vzpomínky

z dětství. Praha: Grada, 2002. ISBN 80-247-0332-7

GARDNER, Richard Alan. Rozvod a čo ďalej. Martin: Osveta, 1991. ISBN 80-217-0328-8

GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-124-4

GIDDENS, Anthony. Důsledky modernity. Praha: Sociologické nakladatelství, 2010. ISBN

978-80-7419-035-3

JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-535-0

KAŠČÁK, Ondrej. Deti v kultúre – Kultúry detí. Trnava: 2008, ISBN 978-80-8082-179-1

KELLER, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. ISBN 80-

86429-39-3

KUBÁTKOVÁ, H., ŠIMEK, D. Od abstraktu do závěrečné práce: jak napsat

diplomovou práci ve společenskovědních a humanitních oborech: praktická příručka.

Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. ISBN 978-80-244-1589-5

MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2008. ISBN 978-80-

86429-87-8 (brož.)

MOŽNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. ISBN 80-86429-

05-9

SINGLY, Francois. Sociologie současné rodiny. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-249-1

ŠANDEROVÁ, Jadwiga. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách: několik

zásad pro začátečníky. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. ISBN 80-86429-40-7

WARSHAK, Richard Ades. Rozvodové jedy. Praha: Triton, 2003. ISBN 80-7254-439-X

39

WARSHAK, Richard Ades. Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha: Portál, 1996, ISBN

80-7178-089-8

Porozvodové konflikty. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 2009

Seriálová publikace

Baluchová, Dagmar a Bartošová Alena. Mámo táto, mně se rozvod taky týká. Máma a já, září

2009, s. 100-105. ISSN 1801-8769

Kramulová, Daniela. Střídavá výchova ano, nebo raději ne? Psychologie dnes, č. 3/2008, s.

36-37. ISSN 1212-9607

Bachárová, Gabriela. Nezvládám školu: naši se totiž rozvedli, Rodina a škola, č. 4/2009, s. 18-

19. ISSN 0035-7766

Radimská, Radka. Individuum a rodina: teorie soukromého života podle Françoise de

Singlyho. Sociologický časopis, vol. 39, č. 5/2003, s. 667-685. ISSN 0038-0288

Právní normy

ČESKO. Zákon č. 94/1963 Sb. ze dne 4. prosince 1963 o rodině, ve znění pozdějších úprav.

Dostupný také z: http://www.zakonycr.cz/seznamy/094-1963-sb-zakon-o-rodine.html

ČESKO. Zákon č. 359/1999 Sb. ze dne 9. prosince 1999 o sociálně – právní ochraně dětí, ve

znění pozdějších úprav. Dostupný také z: http://zakony-online.cz/?s149&q149=all

Norma

ČSN ISO 690. Informace a dokumentace – Pravidla pro bibliografické odkazy a citace

informačních zdrojů. Praha: Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní

zkušebnictví, 2011. 40 s. Třídící znak 01 0197.

Elektronický zdroj informací

Statistická ročenka České republiky 2011, 4. Obyvatelstvo, 4-12. Živě narození podle

legitimity a pořadí narození. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/kapitola/

0001-11-2010-0400

Statistický přehled soudních agend, druhá část rok 2010, Ministerstvo spravedlnosti ČR

Dostupné z: http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html;jsessionid

=58cb0b415298ad7b34a5a55c4d4e ročenky 2011

40

Statistická ročenka České republiky 2011, 4. Obyvatelstvo, 4-1 Pohyb obyvatelstva.

Dostupné také z: http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/kapitola/0001-11-2010-0400

Český statistický úřad, Příjmy a životní podmínky domácnosti 2010. Dostupné z:

http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/publ/3012-11-r_2011

Český statistický úřad, Příjmy a životní podmínky domácnosti 2010. Dostupné z:


41

Přílohy

příloha č.1

Počty živě narozených dětí podle legitimity za 40 let

rok celkem děti narozené

v manželství %

děti narozené

mimo

manželství

%

poměr

manželské/

nemanželské

1970 147 865 139 842 94,6 8 023 5,4 17,4

1971 154 180 146 068 94,7 8 112 5,3 18,0

1972 163 661 155 536 95,0 8 125 5,0 19,1

1973 181 750 173 746 95,6 8 004 4,4 21,7

1974 194 215 185 778 95,7 8 437 4,3 22,0

1975 191 776 183 099 95,5 8 677 4,5 21,1

1976 187 378 178 968 95,5 8 410 4,5 21,3

1977 181 763 173 412 95,4 8 351 4,6 20,8

1978 178 901 170 502 95,3 8 399 4,7 20,3

1979 172 112 163 453 95,0 8 659 5,0 18,9

1980 153 801 145 161 94,4 8 640 5,6 16,8

1981 144 438 135 995 94,2 8 443 5,8 16,1

1982 141 738 132 702 93,6 9 036 6,4 14,7

1983 137 431 128 104 93,2 9 327 6,8 13,7

1984 136 941 127 023 92,8 9 918 7,2 12,8

1985 135 881 125 987 92,7 9 894 7,3 12,7

1986 133 356 123 464 92,6 9 892 7,4 12,5

1987 130 921 121 455 92,8 9 466 7,2 12,8

1988 132 667 122 653 92,5 10 014 7,5 12,2

1989 128 356 118 215 92,1 10 141 7,9 11,7

42

rok celkem děti narozené

v manželství %

děti narozené

mimo

manželství

%

poměr

manželské/

nemanželské

1990 130 564 119 397 91,4 11 167 8,6 10,7

1991 129 354 116 651 90,2 12 703 9,8 9,2

1992 121 705 108 697 89,3 13 008 10,7 8,4

1993 121 025 105 702 87,3 15 323 12,7 6,9

1994 106 579 91 072 85,5 15 507 14,5 5,9

1995 96 097 81 150 84,4 14 947 15,6 5,4

1996 90 446 75 158 83,1 15 288 16,9 4,9

1997 90 657 74 532 82,2 16 125 17,8 4,6

1998 90 535 73 326 81,0 17 209 19,0 4,3

1999 89 471 71 045 79,4 18 426 20,6 3,9

2000 90 910 71 118 78,2 19 792 21,8 3,6

2001 90 715 69 439 76,5 21 276 23,5 3,3

2002 92 786 69 327 74,7 23 459 25,3 3,0

2003 93 685 66 972 71,5 26 713 28,5 2,5

2004 97 664 67 825 69,4 29 839 30,6 2,3

2005 102 211 69 802 68,3 32 409 31,7 2,2

2006 105 831 70 572 66,7 35 259 33,3 2,0

2007 114 632 75 095 65,5 39 537 34,5 1,9

2008 119 570 76 113 63,7 43 457 36,3 1,8

2009 118 348 72 394 61,2 45 954 38,8 1,6

2010 117153 69989 59,7 47164 40,3 1,5

Zdroj: Statistická ročenka České republiky 2011, 4. Obyvatelstvo, 4-12. Živě narození podle

legitimity a pořadí narození, vlastní výpočty.


43

44

příloha č.2

Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v řízení o nezletilých dětech

Okresní soudy - počet věcí (spisů) Výchova a výchovná opatření

první rozhodnutí o výchově dítěte

rok /- svěřeno

(ponecháno) matce otci

do společné popř. střídavé výchovy

obou rodičů

jiné fyzické

osobě než rodiče

1998 12736 800 13 584

1999 15723 892 140 455

2000 17520 1071 174 656

2001 18231 1219 218 519

2002 19978 1399 305 559

2003 21369 1474 305 494

2004 22820 1510 323 585

2005 20881 1458 404 532

2006 21195 1417 516 619

2007 18971 1477 599 574

2008 18840 1451 635 564

2009 19763 1494 774 560

2010 20059 1507 867 571

Zdroj: STATISTICKÝ PŘEHLED SOUDNÍCH AGEND DRUHÁ ČÁST ROK 2010

MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR

Dostupné také z: http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html;jsessionid

=58cb0b415298ad7b34a5a55c4d4e ročenky 2011

45

46

příloha č.3

Poměr sňatků k rozvodům v ČR

Rok Střední stav

obyvatelstva Sňatky Rozvody

1975 10 062 366 97 373 26 154

1976 10 128 220 94 929 25 544

1977 10 189 312 93 011 25 442

1978 10 245 686 90 338 27 071

1979 10 296 489 84 496 26 191

1980 10 326 792 78 343 27 218

1981 10 303 208 77 453 27 608

1982 10 314 321 76 978 27 821

1983 10 322 823 80 417 29 319

1984 10 330 481 81 714 30 514

1985 10 336 742 80 653 30 489

1986 10 340 737 81 638 29 560

1987 10 348 834 83 773 31 036

1988 10 356 359 81 458 30 652

1989 10 362 257 81 262 31 376

1990 10 362 740 90 953 32 055

1991 10 308 682 71 973 29 366

1992 10 317 807 74 060 28 572

1993 10 330 607 66 033 30 227

1994 10 336 162 58 440 30 939

1995 10 330 759 54 956 31 135

1996 10 315 353 53 896 33 113

47

Rok Střední stav

obyvatelstva Sňatky Rozvody

1997 10 303 642 57 804 32 465

1998 10 294 943 55 027 32 363

1999 10 282 784 53 523 23 657

2000 10 272 503 55 321 29 704

2001 10 224 192 52 374 31 586

2002 10 200 774 52 732 31 758

2003 10 201 651 48 943 32 824

2004 10 206 923 51 447 33 060

2005 10 234 092 51 829 31 288

2006 10 266 646 52 860 31 415

2007 10 322 689 57 157 31 129

2008 10 429 692 52 457 31 300

2009 10 491 492 47 862 29 133

2010 10 517 247 46 746 30 783

Zdroj: Statistická ročenka České republiky 2011, 4. Obyvatelstvo, 4-1 Pohyb obyvatelstva.


48

49

příloha č.4

Rodinné domácnosti podle typu a podle počtu nezaopatřených dětí

roční příjmy na osobu

Rok 2009

Úplné rodiny Neúplné

rodiny

Celkem bez dětí s dětmi celkem

Počet domácností absol. 1 969 673 993 834 975 839 158 153

v % 75,2 37,9 37,3 34,8

PŘEHLED PŘÍJMŮ za rok 2008 (Kč)

A. Hrubé peněžní příjmy (1 až 4) 163 242 188 249 149 528 111 341

1. Příjmy ze závislé činnosti

98 336 88 913 103 503 63 694

z toho z hlavního zaměstnání

97 141 87 419 102 473 61 419

2. Příjmy z podnikání

27 626 23 452 29 915 11 857

z toho z hlavní činnosti v podnikání 26 301 22 499 28 386 11 518

3. Sociální příjmy

32 866 71 226 11 828 20 556

z toho: důchody

25 172 67 895 1 743 6 583

dávky státní sociální

podpory 4 758 50 7 340 9 969

4. Ostatní

příjmy

4 415 4 658 4 281 15 235

B. Zdravotní a sociální

pojištění

12 065 10 869 12 720 7 815

C. Daň z příjmů fyzických

osob

13 028 13 833 12 586 6 352

D. Bonus u daňového zvýhodnění na

děti

432 2 667 622

E. Čisté peněžní příjmy (A-B-C+D) 138 581 163 549 124 888 97 796

z toho z hlavního zaměstnání

76 649 66 827 82 035 50 327

F. Naturální příjmy

3 382 3 635 3 243 2 176

G. Celkové čisté příjmy

(E+F)

141 963 167 184 128 132 99 972

Domácnosti s čistými příjmy absol. 34 768 9 281 25 487 25 470

pod životním minimem v % 1,8 0,9 2,6 16,1

Zdroj: Český statistický úřad, Příjmy a životní podmínky domácnosti 2010

Dostupné také z: http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/publ/3012-11-r_2011

50

Příloha č.5

Rodinné domácnosti podle typu a podle počtu nezaopatřených dětí

Rozdělení domácností a osob podle příjmových skupin a životního minima ( %)

Rok 2009 Úplné rodiny Neúplné

rodiny Celkem bez dětí s dětmi celkem

Počet domácností absol. 1 969 673 993 834 975 839 158 153

Počet osob absol. 5 612 019 1 987 668 3 624 350 393 620

Skupiny podle čistého měsíčního příjmu na osobu (Kč)

podíl domácností ve skupině v %

do 4000 1,7 0,3 3,2 14,0

4001 - 6000 4,6 1,6 7,6 20,4

6001 - 8000 14,1 4,4 23,9 26,4

8001 - 10000 27,4 30,2 24,5 14,7

10001 - 15000 32,5 37,2 27,7 16,6

15001 - 20000 11,6 14,7 8,5 3,9

20001 - 30000 5,8 8,5 3,0 2,3

30001 - 50000 1,6 2,3 0,9 0,9

50001 a více 0,8 0,8 0,8 0,8

podíl osob ve skupině v %

v %

do 4000

2,6 0,3 3,9 15,5

4001 - 6000

6,2 1,6 8,7 22,6

6001 - 8000

18,0 4,4 25,4 26,6

8001 - 10000

26,5 30,2 24,4 13,6

10001 - 15000

29,9 37,2 25,8 14,7

15001 - 20000

10,1 14,7 7,6 3,4

20001 - 30000

4,8 8,5 2,8 2,1

30001 - 50000

1,3 2,3 0,8 0,7

50001 a více

0,7 0,8 0,7 0,7

Domácností podle vztahu příjmu k životnímu minimu (ŽM):

pod ŽM

1,8 0,9 2,6 16,1

51

1,0 až 1,5 ŽM 1,8 1,2 2,3 11,9

1,5 až 2,0 ŽM 5,3 3,8 6,9 16,0

2,0 až 2,5 ŽM 12,3 12,7 12,0 15,0

2,5 až 3,0 ŽM 20,9 23,7 18,1 15,0

3,0 až 3,5 ŽM 15,5 15,8 15,3 8,0

3,5 až 4,0 ŽM 9,7 8,2 11,2 5,5

4,0 až 5,0 ŽM 13,1 12,1 14,2 4,8

5,0 a více 19,6 21,7 17,4 7,8

Průměrné životní minimum domácnosti

v Kč měsíčně 7 128 5 477 8 808 5 928

Zdroj: Český statistický úřad, Příjmy a životní podmínky domácnosti 2010. Dostupné také z:


52

ANOTACE

Jméno a příjmení: Karla Franková

Katedra: Pedagogiky

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Kadlec

Rok obhajoby: 2012

Název práce: Rozvod a jeho dopad na dítě

Název v angličtině: Divorce and its impact on the child

Anotace práce: Tématem mé bakalářské práce je rodina, její vývoj a

jaké plní funkce. Dále pak poruchy v rodině ve vztahu k

dítěti. Vliv rozvodu na rodinnou situaci na psychiku a

zdraví dítěte a adaptace dítěte na porozvodovou situaci.

Klíčová slova: rozvod, děti, vliv na děti, manželé, střídavá výchova,

rozvedené rodiny, rodičovské vztahy

Anotace v angličtině: The topic of my thesis is the family, its development

and functions performed. Moreover, family

dysfunctions in relation to the child are covered as well.

Finally I focus on the effect of divorce on mental and

physical health of the child and on his adaptation to the

post-divorce situation.

Klíčová slova

v angličtině:

divorce, children, impact on children, married couple,

alternate education, divorced families, parental

relationships

Přílohy vázané v práci: 5 příloh

Rozsah práce: 52 stran

Jazyk práce: Český

Date post:	29-May-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI - Theses › id › lpz5cx › Karla_Frankov_Bakalsk__prce...Život...

Documents