27
UPLATNĚNÁ CERTIFIKOVANÁ METODIKA č. 41
SYSTÉM KOMPLEXNÍ DIAGNOSTIKY RESPIRAČNÍCH INFEKCÍ
PRASAT
Autoři:
Smola, J. 1
, Celer, V. 1
, Nedbalcová, K. 2
, Toman, M. 1,2
1Veterinární a farmaceutická univerzita, Brno,
2Výzkumný ústav veterinárního lékařství, v.v.i., Brno
Certifikovaná metodika vznikla v rámci řešení projektu QJ1210120 Program zdravotní
kontroly ekonomicky významných infekcí v chovech prasat, projektu OP VaVpI AdmireVet
CZ1.05/2.1.00/01.0006; ED0006/01/01 a projektu CEITEC CZ.1.05/1.1.00/02.0068
ISBN 978-80-86895-39-0
2014
1
CERTIFIKOVANÁ METODIKA
SYSTÉM KOMPLEXNÍ DIAGNOSTIKY RESPIRAČNÍCH INFEKCÍ
PRASAT
Smola, J., Celer, V., Nedbalcová, K., Toman, M.
Certifikovaná metodika vznikla v rámci řešení projektu QJ1210120 Program zdravotní
kontroly ekonomicky významných infekcí v chovech prasat, projektu OP VaVpI AdmireVet
CZ1.05/2.1.00/01.0006; ED0006/01/01 a projektu CEITEC CZ.1.05/1.1.00/02.0068
I. Cíl metodiky
Cílem metodiky je podat souhrnný návod komplexní diagnostiky nejvýznamnějších
respiračních infekcí prasat v našich chovech. Zahrnuje základní posouzení zdravotní úrovně
chovu, dále možnosti klinické diagnostiky a v návaznosti na to doporučení pro výběr a odběru
vzorků pro laboratorní vyšetřovací metody vedoucí k průkazu původce a tím i stanovení
diagnózy. Zahrnuje také možnosti monitorování zdravotního stavu ve stádě prostém
sledovaných původců, ale i ve stádě, kde se uplatňuje program tlumení určité infekce. Bude
sloužit jak chovatelům, tak praktickým veterinárním lékařům, specialistům na chovy prasat.
Komplexní přístup a kvalitní diagnostika těchto onemocnění, které představují jednu
z nejvýznamnějších příčin ekonomických ztrát, je základem pro kontrolu respiračních infekcí
v chovech prasat. Bez úspěšné kontroly respiračních infekcí, která je založena na vysoké
úrovni diagnostiky chorob, ale i jejich prevenci a striktně uplatňovaných moderních
požadavcích na biosekuritu, nelze dosáhnout ekonomické efektivity a rentability v chovech
prasat.
II. Vlastní popis metodiky
1. Vymezení infekcí, zahrnutých v metodice
Certifikovaná metodika se týká nejvýznamnějších infekcí, vyvolávající komplex respiračních
onemocnění (porcine respiratory disease complex – PRDC) a následně i nemalé ekonomické
ztráty v našich současných chovech. Jsou to:
Reprodukční a respirační syndrom prasat (PRRS)
Infekce cirkovirem prasat (PCV-2)
Chřipka prasat
Sípavka prasat – progresivní atrofická rinitida (PAR)
Enzootická pneumonie (EP)
Pleuropneumonie prasat (PP)
Gläserova choroba
Infekce kmeny Streptococcus suis- Streptokoková meningitida a bronchopneumonie
2
Reprodukční a respirační syndrom prasat
Definice onemocnění: Infekce, při které dojde k dlouhodobému výskytu patogenního viru
v krvi (virémie) a následné intersticiální pneumonii a poruchám reprodukce v podobě abortů
nebo mrtvě rozených plodů.
Původce: Virus z rodu Arterivirus, je znám se ve dvou typech: evropském (typ 1), který se
vyskytuje v Evropě a také v Kanadě a americkém (typ 2), který se vyskytuje v Americe, Asii
a také v Evropě. V Evropě se zjišťuje subtyp 1a, zatímco v Litvě subtyp 1b.
Citlivost a schopnost původce přežívat: Mimo organismus je virus citlivý k teplotám
prostředí, např. při 56 0C hyne za 6 - 20 minut, při teplotách 25
0C a více hyne týž den, při
teplotách kolem 20-21 0C ztrácí infekčnost během 1-6 dnů. V čerstvém krmivu přežívá při
pokojové teplotě 48 h. Virus ztrácí infekciozitu v kyselém prostředí (méně než pH 6,0) nebo
vyšším pH než 7,5. Je inaktivován chlorem v koncentraci 0,03% po 10 minutách za pokojové
teploty a kvarterními amoniovými solemi za 1 minutu v koncentraci 0,0063%.
Výskyt onemocnění: Onemocnění se vyskytuje ve většině států Evropy s výjimkou Norska,
Švédska, Finska a Švýcarska. Dánsko výskyt na farmách přísně eviduje, zatímco jiné země
vykazují podobně jako Česko více než 90% chovů PRRS pozitivních.
Cesty šíření původce: K přenosu mezi stády dochází infikovanými zvířaty, ve stádě dále
hmyzem a aerosolem ve směru větru od pozitivní farmy do vzdálenosti 4,7 až 9,2 km. K
přenosu dochází také transplacentárně na selata infikovaných matek a semenem infikovaných
kanců. Ve stádě se virus vyskytuje endemicky a trvale cirkuluje mezi při kontaktu
infikovaných prasat s dosud neinfikovanými. Virus totiž perzistuje v tonzilách a mízních
uzlinách prasat po infekci po dlouhou dobu (132-157 dnů).
Infekce cirkovirem prasat
Definice onemocnění: Generalizované onemocnění s rozhodující manifestací v lymfatickém a
dýchacím systému. Příležitostně je virus odpovědný za reprodukční formu onemocnění.
Původce: Cirkovirus prasat typ 2 (PCV-2), k vyvolání klinické podoby onemocnění je
zpravidla důležitá přítomnost „spouštěcího“ faktoru v podobě stresu, modulace imunitního
systému, ko-infekce virem PRRS nebo parvovirem prasat. I když se virus vyskytuje
v přinejmenším dvou genetických variantách, nebylo zatím prokázáno, že genotyp viru hraje
roli při rozvoji klinické formy onemocnění.
Citlivost a schopnost původce přežívat: Cirkovirus prasat patří mezi mimořádně rezistentní
viry k faktorům vnějšího prostřední. V prostředí stáje, zvláště chráněn organickou nečistotou,
zůstává plně infekční po dobu nejméně 6 měsíců. Dále je relativně rezistentní k ionizujícímu
záření a není inaktivován tukovými rozpouštědly. K desinfekci prostředí a nářadí je proto
možné použít pouze přípravky denaturující proteiny, jako jsou kvarterní amoniové soli,
dusitanové sloučeniny a přípravky na bázi aldehydů.
Výskyt onemocnění: Ve všech zemích s intenzivním chovem prasat.
Cesty šíření původce: Zpravidla oro-fekální cestou, semenem, transplacentárně z matky na
plod.
Chřipka prasat
Definice onemocnění: Choroba, při které dochází k infekci horních i dolních cest dýchacích
virem chřipky prasat typu A za vzniku akutní pneumonie.
Původce. Virus rodu Influenza A, má několika subtypů, z nichž aktuálně u nás se vyskytují
aviární H1N1, pandemický H1N1 a prasečí H1N2 a H3N2.
Výskyt onemocnění: Je globální, charakteristické je rychlé šíření nových subtypů jako byl
pandemický kmen H1N1 během chladnějšího období roku na podzim a v zimě.
3
Cesty šíření původce: Infikovanými prasaty, aerosolem, vodním ptactvem a člověkem. Pokud
se chřipka rozšíří na území státu, či v produkční pyramidě, můžeme očekávat šíření
kontaktem mezi prasaty infikovanými a dosud vnímavými. Předpokládá se, že k zanesení viru
do stáda dochází nejčastěji infikovanými zvířaty, méně často aerosolem, ve kterém se virus
vyskytuje v době vrcholu infekce ve stádě. Virus se ve stádě šíří od prasnic směrem na selata
sající a potom se dále šíří mezi selaty po odstavu. Podle subtypu viru lze očekávat šíření
infekce od člověka na vnímavá prasata na farmách. Vylučování viru z infikovaných prasat
může předcházet klinické příznaky, jak ukázaly případy pandemického viru pH1N1.
Sípavka prasat – progresivní atrofická rinitida
Definice onemocnění: Progresivní atrofická rhinitida (PAR) je infekční onemocnění horních
cest dýchacích, které se u neimunních prasat projevuje atrofií nosních konch a terminální
distorzí septa s klasickou deformací tvaru dutiny nosní a tím i deformaci tváře.
Původce: Infekce je způsobena toxinogenními kmeny Pasteurella multocida typu D, méně
často také typu A, produkujícími dermonekrotický toxin (DNT). Kromě toho, mohou být
prasata standardně kolonizována kmeny P. multocida, které neprodukují daný toxin (DNT-), a
tudíž proto nemohou vyvolat sípavku prasat. Kolonizaci sliznice dutiny nosní toxigenními
kmeny P. multocida a její zánět usnadňuje předchozí infekce druhem Bordetella
bronchiseptica.
Výskyt onemocnění: Onemocnění je popisováno standardně ve všech chovatelsky vyspělých
zemích. Výskyt v rámci EU je udáván například v rozsahu od 5 do 40% chovů. Efektivní
vakcinace a eradikační programy výrazně snížily počet postižených farem. Pokud se v chovu
vyskytují aktuálně další původci respiratorních infekcí, je vznik sípavky pravděpodobnější.
Cesty šíření původce: Infekce je na farmu nejčastěji zavlečena s nakupovanými zvířaty.
Následně se šíří především horizontálně přímým kontaktem mezi infikovanými a
neinfikovanými jedinci („od nosu k nosu“). Šíření původce aerosolem je také možné, ale je
limitováno především kratší vzdáleností a vnějšími podmínkami prostředí (vlhkost a teplota).
Vertikální infekce a kolonizace imunitně naivních selat matkou je také možná. Infekce kmeny
P. multocida DNT pozitivními může na farmě perzistovat měsíce až roky s mírnou klinickou
manifestací onemocnění (enzootická forma infekce). Tato však může být narušena introdukcí
imunitně naivních zvířat z jiného stáda.
Enzootická pneumonie
Definice onemocnění: V naivním stádě se projevuje jako akutně probíhající pneumonie,
s kašlem. Později po několika měsících přechází v chronickou bronchopneumonii se suchým
neproduktivním kašlem, která je pozorována běžně ve stádech s dlouhodobým výskytem
původce. Probíhající infekce potlačuje u nemocných jedinců vrozenou imunitu.
Původce: Bakterie druhu Mycoplasma hyopneumoniae, parazitující na epiteliálních buňkách
dýchacího ústrojí, se považuje za primárního původce onemocnění. Nevyskytuje se proto u
zdravých jedinců a ve stádě prostém onemocnění.
Výskyt onemocnění: Jde o globální problém, protože patří k nejčastěji se vyskytujícím
onemocněním prasat vůbec. Výjimkou je Švýcarsko, které chorobu na svém území
eradikovalo.
Cesty šíření původce: Kontaktem (z nosu do nosu) mezi infikovanými prasaty nejčastěji po
odstavu a ve školkách, přičemž šíření je pomalé. Dále pak dochází k šíření aerosolem.
K přenosu větrem dochází od pozitivní farmy do vzdálenosti až 20 km, běžně však několik
km, pokud jsou nižší teploty a současně s tím i vysoká vlhkost. Důležitý je zde také reliéf
okolí farmy, přítomnost přírodních větrolamů. Existují statistické modely na kvantifikaci
rizika zavlečení enzootické pneumonie dle umístění farmy (standardně v Dánsku). Na farmě
4
dochází k přenosu od prasnic k jejich selatům a potom na odchovnách a předvýkrmech.
Nejvyšší prevalence výskytu onemocnění je obvykle u výkrmových prasat. V plicích
infikovaného prasete se patogen vyskytuje dlouhodobě (déle než 200 dnů). Ve stádě však
cirkuluje trvale mezi jedinci a mezi turnusy.
Pleuropneumonie prasat
Definice onemocnění: Infekce dýchacího ústrojí, při které dochází k akutnímu zánětu plic
(fibrino-hemoragická pneumonie a nekrotizující pneumonie) u naivních prasat v každém
věku. V takových případech je onemocnění doprovázeno náhlými úhyny ve vysokém
procentu.
Původce: Bakterie Actinobacillus pleuropneumonie je adaptovaná na dýchací ústrojí prasat a
patří k nejzávažnějším patogenům plic. Vyskytuje se více sérovarech (15 celkem) z nichž
nevýznamnější (2; 9; 11 a 7) se popisují v západní Evropě a u nás. Jednotlivé sérovary se liší
virulencí a infekciozitou. Stejný sérovar se však může chovat jinak v podmínkách různých
stád.
Citlivost a schopnost původce přežívat: Ve vnějším prostředí je velmi citlivý, pokud není
chráněn organickým materiálem, kde přežívá po dobu několika dnů až týdnů. Delší schopnost
přežívání (30 dnů) byla prokázána ve vodě při 4 0C.
Výskyt onemocnění: Choroba se vyskytuje globálně. Situace se odlišuje podle patogenity
sérovarů, která je problém v Evropě, nikoliv však v USA a Kanadě.
Cesty šíření původce: Na rozdíl od viru PRRS „nelétá“ mezi farmami v aerosolu. Vlastní
přenos aerosolem byl demonstrován maximálně na vzdálenost jednoho metru. Do naivních
chovů se přenáší latentně infikovanými prasaty z pozitivních chovů. Zdroj infekce představují
nemocná zvířata, k šíření dochází kontaktem z nosu do nosu a aerosolem na krátkou
vzdálenost, ale i mezi budovami na farmě. Po překonání onemocnění se prasata různého věku
stávají bacilonosiči bez klinických příznaků, procento latentně infikovaných nosičů může být
vysoké (až 30%).
Glässerova choroba
Definice onemocnění: Glässerova choroba je systémové onemocnění, které charakterizují
fibrinózní polyserositidy, artritidy a meningitidy s vysokým procentem úhynů, zejména u selat
po odstavu. Mírnější forma onemocnění se vyskytuje často v kombinaci s působením jiných
respiračních patogenů.
Původce: Bakterie Haemophilus parasuis je součástí normální mikroflóry osídlující dutinu
nosní selat. Výskyt ve stádě je ubikvitární v podobě několika odlišných kmenů. V rámci
druhu Haemophilus parasuis, existuje velká antigenní heterogenita. Dosud je popsáno 15
sérovarů, ale velký počet kmenů je dostupnými metodami sérologicky netypizovatelný.
Jednotlivé sérovary, ale dokonce i některé kmeny v rámci jednoho sérovaru se liší ve virulenci
a schopnosti vyvolat onemocnění. Prevalentními patogenními sérovary v Evropě i u nás jsou
sérovar 4 (nejčastější původce respiračních onemocnění) a sérovary 5 a 13 (mohou být
původci závažnějších systémových onemocnění). Plíce se považují za místo primárního
průniku původce, po kterém dochází k systémové infekci. Krví je pak transportován do
dalších vnitřních orgánů, kde se množí na serózních površích za tvorby fibrinu a akumulace
tekutin.
Citlivost a schopnost původce přežívat: Ve vnějším prostředí je velmi citlivý, pokud není
chráněn organickým materiálem, kde přežívá po dobu několika dnů až týdnů.
Výskyt onemocnění. Onemocnění se vyskytuje globálně, má enzootický charakter.
5
Stále častěji se vyskytuje v moderních chovech s vysokou úrovní zdraví. V USA a v Dánsku
je jednou z hlavních příčin infekcí selat na odchovnách. Byla popsána epidemiologická
souvislost mezi infekcí H. parasuis a infekcí vyvolanou viry PRRS, PCV-2 a influenzy A.
Cesty šíření původce: Do naivních chovů se přenáší latentně infikovanými prasaty
z pozitivních chovů. Hlavním rezervoárem infekce jsou infikované prasnice, které po porodu
kolonizují sající selata patogenními kmeny v době, kdy jsou selata chráněna mateřskou
imunitou. Z nich se stávají subkliničtí nosiči a způsobují šíření původce onemocnění v chovu.
Ke vzniku onemocnění přispívají kromě oslabení imunity také další faktory.
Infekce vyvolaná bakterií Streptococcus suis
Definice onemocnění: Akutně probíhají infekce převážně selat před a po odstavu a prasat
v předvýkrmech, při které dochází k pneumoniím, septikémiím, menigitidám a infekčním
artritidám.
Původce: Gram pozitivní bakterie Streptococcus suis, vyskytující se v 35 sérovarech z nichž
jen některé (1;2; ale i 7;9;14) se považují za patogenní pro prase. Mikrob je adaptován na
prase, které kolonizuje v tonzilách, odkud může pronikat do krve.
Citlivost původce: Patogenní sérovary přežívají ve výkalech prasat asi 8 dnů při teplotě 22 -
25 0C, ale jen 24 h v suchém prachu. Při nižších teplotách se doba přežívání zvyšuje, takže
v kontaminované vodě při 4 0C je možné až 2 týdny. Citlivost k desinfekčním prostředkům
s výjimkou detergentů je velmi dobrá, pokud se však mikrob vyskytuje v organickém
materiále je účinnost nedostatečná.
Výskyt onemocnění: Jde o globálně se vyskytující infekci, s mimořádným dopadem pro
chovy prasat v Kanadě a Číně. V Evropě a u nás se vyskytuje endemicky v řadě chovů, kde
neproběhla repopulace stáda v posledních letech.
Cesty šíření původce: Nejčastěji přímým kontaktem mezi prasaty a to jak s klinickými
příznaky onemocnění tak i bez nich v případě bacilonosičů. K přenosu dochází z prasnic na
novorozená selata a potom po odstavu mezi selaty. Předpokládá se také šíření aerosolem na
krátkou vzdálenost a prostřednictvím kontaminovaných pomůcek a oděvů.
2. Základní posouzení chovu
Posouzení chovu musí proběhnout současně v několika oblastech, jako jsou:
1. Charakteristika stáda, jeho managementu, kvality ustájení a úrovně biosekurity, včetně
nedostatků;
2. Vývoj a stav produkčních a reprodukčních ukazatelů dostupných v systému dat sbíraných
na farmě za posledních 6 měsíců;
3. Vývoj a stav úrovně zdraví stáda z hlediska ekonomicky významných respiratorních
infekcí na základě údajů shromažďovaných chovatelem a veterinárním lékařem pomocí
programů. Dále pak na základě výsledků monitorovacích laboratorních vyšetření,
kontrolních dnů, patologicko-anatomických pitev a laboratorních vyšetření ale i spotřeby
antibiotik předepisovaných pro léčbu respiratorních infekcí během posledních 6 měsíců.
Obecně platí, že striktní realizace opatření biologické bezpečnosti v podmínkách farmy
zajišťuje statut zdraví prasat na farmě, ale i její produkci. Základní hodnocení zahrnuje skóre
externí biosekurity (opatření zabraňující průniku agens do stáda) a vnitřní biosekurity
(opatření zaměřená na snížení šíření patogenů uvnitř stáda). O úspěšném opatření externí
biosekurity svědčí stabilita zdravotní situace stáda na úrovni SPF nebo stáda prostého PRRS.
Výskyt většiny původců PRDC ve stádě svědčí o nízké úrovni externí biosekurity v minulosti
a v přítomnosti. O nízké úrovni vnitřní biosekurity svědčí vysoká prevalence klinických
případů onemocnění a intenzivní používání antibiotik. V neposlední řadě pak vysoká
6
frekvence ztrát prasat úhynem. Bez zásadních změn v systému vnější a vnitřní biosekurity
farem nelze dosáhnout očekávaných změn ve zlepšení zdravotní situace stáda. Proto musí být
tato opatření součástí organizačního řádu farem s tím, že se musí postupně upravovat,
zlepšovat podle situace.
3. Obecné zásady odběru a transportu vzorků
Ekonomicky významné infekce respiratorního ústrojí prasat mají v závislosti na jednotlivých
původcích různě rychlý nástup a různou dobu perzistence v napadeném těle. To má kromě
jiných faktorů, významný vliv na klinickou prezentaci onemocnění, ale i vylučování původce
a jeho průkaz. Jasné pochopení mechanismů infekce organismu prasete jednotlivými původci
je předpokladem pro optimální výběr a následný odběr vzorků potřebných pro průkaz
původce infekce a stanovení diagnózy. Aby se zlepšil proces diagnostiky těchto závažných a
velmi často se vyskytujících infekcí u nás, je nezbytné poskytnout praktickým veterinárním
lékařům ale i specialistům ve veterinárních diagnostických laboratořích novější poznatky,
které by více sjednotily požadavky proč, kdy, kde a jak nejlépe odebrat vzorky, pro stanovení
diagnózy, jak z hlediska monokauzálního, tak i ko-infekcí v rámci PRDC. Právě ko-infekce
jsou velmi časté v našich užitkových chovech, kde nebyla přerušena produkce prasat po
mnoho let nazpět. Cílem této metodiky je zvýšit kvalitu diagnostického procesu a
v návaznosti na to vytvořit podmínky pro účinnou prevenci a léčbu infekcí aktuálních
v jednom chovu nebo celé kooperaci. Tato metodika nevylučuje rozdílnost v preferencích
týkajících se odběru a zasílání vzorků v případě jednotlivých diagnostických laboratoří, proto
doporučujeme konzultovat odběry s personálem diagnostické laboratoře za účelem objasnění
možných odlišností v předstihu.
PRRS
Vzhledem k značné citlivosti PRRS viru k podmínkám vnějšího prostředí je rychlost
transportu do diagnostické laboratoře důležitým faktorem ovlivňujícím spolehlivost vyšetření.
Proto k odběru volíme pracovní dny na začátku týdne umožňující samotný odběr a následné
vyšetření aniž by bylo nutné vzorky dlouhodobě uskladňovat, případně zamrazovat. Doručení
vzorků do laboratoře by mělo být v den odběru, tj, v před koncem pracovní doby. Krevní
sérum odebíráme za účelem přímého průkazu viru (RT-PCR, izolace viru), dále pro
sérologické vyšetření na průkaz protilátek.
Krevní sérum uchováváme při pokojové teplotě (po dobu prvních 24 hodin) aby došlo
k dostatečné aktivaci krevních srážecích faktorů, teprve poté je možné separovat krevní koláč
od séra (odstředěním) a samotné sérum můžeme uchovávat při teplotě 4oC.
Pro přímý průkaz viru sérum uchováváme při chladničkové teplotě (max. 1-2 dny), pro
uchování po delší dobu je vhodnější materiál zamrazit. Vzhledem k tomu, že pro dlouhodobé
uchování viru je nejvýhodnější teplota alespoň -50oC, je zapotřebí vzorek urychleně
transportovat do laboratoře, kde jsou zřízení umožňující toto dlouhodobé uchování viru.
Vzorek séra pro účely sérologického vyšetření je možné uchovávat dlouhodobě při
chladničkové teplotě, aniž by došlo k jeho znehodnocení.
Oro-faryngeální tekutiny (sliny) odebíráme pomocí bavlněných provazů (nekonzervovaných)
a to zpravidla jako směsný vzorek jak pro průkaz viru, tak protilátek. Provazy necháme
v kotci po dobu alespoň 30 minut, kdy dojde k dostatečnému kontaktu s téměř všemi zvířaty
v kotci. Sliny poté vymačkáme a slijeme do plastové nebo skleněné nádoby a uchováváme při
7
chladničkové teplotě. Mražení a následné rozmrazení synergicky inaktivuje virusPRRS
společně s působením mucinu obsaženém ve slinách.
Tkáně (tkáň plic, seškraby mandlí, lymfatické uzliny, slezina) uchováváme podobně jako
vzorky séra za účelem průkazu viru, tedy při chladničkové teplotě, zamrazujeme teprve při
nezbytném uchování po dobu delší než 3-4 dny.
Semeno nikdy nemrazíme, uchováváme pouze při chladničkové teplotě, a co nejrychleji
transportujeme do laboratoře. Inseminační dávky obsahují kryoprezervační látky a jejich
zamražení proto nemá negativní dopad na výsledek vyšetření.
Sérologické vyšetření
Větší počty vzorků zamýšlené pro serologické vyšetření musí být hlášené laboratoři
v předstihu, nejlépe 2 dny. Všechny vzorky krví musí být označeny pořadovým číslem.
(Veterinární lékař, který zasílá vzorky, je odpovědný za všechny informace potřebné pro
laboratoř. Pokud vyžaduje speciální vyšetření v podobě určitého testu, musí tuto skutečnost
uvést v žádance. Pokud má být provedeno několik serologických vyšetření z určitých vzorků,
je třeba tyto požadavky uvést jmenovitě v žádance. Vzorky doručované majitelem nebo
chovatelem musí být doprovázeny žádankou veterinárního lékaře. Odebrané vzorky krví by
měly být dopraveny do laboratoře týž den ještě v pracovní době, aby bylo možno ze sražené
krve získat sérum.
Doručení krevního séra
Do laboratoře se odesílá čiré sérum (nehemolytické) o obsahu minimálně 1 ml ve
zkumavkách s celkovým objemem minimálně 2 ml. Pokud existuje předem dohoda
s diagnostickou laboratoří a vzorky jsou dopraveny tentýž den po odběru, lze zasílat i
odebranou krev bez odstředění séra, což se provede až v laboratoři. Pokud má být cílem
průkaz sérokonverze, zasílají se současně vzorky sér akutních a rekonvalescentních,
laboratoře běžně nedeponují séra mezi prvním a druhým odběrem. Do formuláře žádanky je
třeba uvést požadovanou metodu serologického vyšetření (např. ELISA).
Zásady odběru vzorků pro přímý průkaz virových a bakteriálních původců
1. Místo v těle a materiál určený k odběru jsou vybrány poté, co byla stanovena předběžná
diagnóza choroby a předpokládaná potřeba diferenciální diagnostiky
2. Vzorky z živých prasat je třeba odebrat v raném stádiu klinického průběhu onemocnění tj.
do 4. -5. dne.
3. Vzorky ze zvířat utracených musí být odebrány okamžitě po jejich skonu. Před utracením
se odbírá vzorek krve. Vzorky tkání musí být odebrány co nejvíce asepticky, jednotlivě o
velikosti (5x5x5 cm) a po té ukládány jednotlivě do plastikových sáčků, které musí být
jasně označeny.
4. Stěry seróz, výtěry trachei a bronchů musí být provedeny asepticky, pokud možno ještě
v těle utraceného zvířete. Vyjmutím orgánů z hrudníku dochází ke kontaminaci.
K výtěrům a stěrům se používají sterilní bavlněné tampony. Výjimkou jsou odběry
zaměřené na průkaz influenza viru A, kdy se musí použít tampony syntetické, které se
ukládají do tekutého transportního média určeného pro viry. V případě bakteriálních
původců se výtěry a stěry transportují v Amiesově médiu.
5. V případě pneumonie se z plic k odběru vybírá okrsek tkáně s výraznými patologickými
změnami, přičemž přítomnost původce je více pravděpodobná na okrajích leze. Centrální
nekrotické ložisko nemusí původce obsahovat. Pokud nejsou viditelná ložiska
8
(intersticiální pneumonie) odebírá se tkáň plic z laloků, které jsou nejlépe dostupné po
otevření hrudníku.
6. Vybraný okrsek (rozměr 5x5x5 cm) plicní tkáně vyřízneme asepticky a uložíme do
plastového sáčku za použití pinzety.
7. Vzorky pro virologické vyšetření musí být do laboratoře dopraveny co nejdříve
v chlazeném stavu. V žádném případě by nemělo docházet k pomalému zamražování
vzorku na ledu v přepravce během transportu.
8. Virologickou laboratoř je třeba včas upozornit před dodáním většího počtu vzorků
současně.
9. Vzorky se dopravují jako chlazené, ale nemražené.
10. Žádné vzorky určené pro průkaz virů nebo bakterií se nefixují v 10% formalínu, tyto
vzorky jsou vhodné pouze pro histologická vyšetření.
Tab. č. 1. Doporučení pro odběr vzorků z živého prasete a použité metody průkazu původce
Název
onemocnění
Původce Odebíraný vzorek Přímý průkaz
původce
Sérologické
vyšetření
PRRS Virus PRRS 1. krevní sérum
2. orální tekutiny
3. semeno
4. seškraby tkání
1.;2.;3: RT-PCR;
qRT-PCR
1.; 2.: ELISA
Chřipka prasat SIV : subtypy
H1N1;H1N2;H3N1;
H3N2
1. nosní výtěr
2. tracheální výtěr
3. sérum (párově)
1.;2.: RT-PCR
3: HIT
Pleuropneumonie
prasat
A. pleuropneumoniae
(sérovary: 2;7;9;11;)
1. krevní sérum 1.: ELISA
Progresivní
atrofická rinitida
P. multocida DNT+ 1. hluboký nosní výtěr 1.: kultivace
Glasserova choroba H.parasuis (sérovary: 4;5;) 1. krevní sérum 1.:ELISA
Cirkovirové
onemocnění
PCV-2 1. krevní sérum RT-PCR ???
Streptokokóza S. suis (sérovary: 1;2;7) 1. aspirát z kloubu 1.: kultivace
Enzootická
pneumonie
M. hyopneumoniae 1. výtěr průdušnice
2. tekutina po BAL
3. krevní sérum
1.;2.:PCR;
Nested PCR;
RT -PCR
3: ELISA
Typizace bakteriálních izolátů
Kultury bakteriálních původců získané ze suspektních případů by měly být v laboratoři dále
typizovány s použitím fenotypových nebo genotypových metod, aby byl orientačně
identifikován patogenní kmen. Všechny izolované kmeny S. suis by měly být vyšetřeny za
účelem stanovení sérovarů 1 a 2. Rovněž tak izoláty A. pleuropneumonie a H. parasuis by
měly být typizovány z hlediska příslušnosti k u nás prevalujícím patogenním sérovarům.
Typizace virových izolátů
Typizace kmene PRRS prokázaného v chovu je klíčovou záležitostí v případě zahájení
ozdravovacích programů nebo monitorování jejich úspěšnosti. Typizace kmene se provádí
sekvenováním zpravidla genu ORF5 viru. Tato informace je klíčová pro volbu správného
druhu vakcíny. V další fázi ozdravovacího postupu je nebytná při sledování, zda dochází
9
k vytěsňování terénního kmene kmenem vakcinačním a dále například v případě, že existuje
podezření na introdukci nového kmene do ozdravovaného nebo vakcinovaného chovu.
Genetická vzdálenost mezi cirkulujícím kmenem viru v chovu a kmenem vakcinačním by
neměla být větší než 3%.
Také v případě viru influenzy je typizace virového kmene s ohledem na určení přítomnosti
konkrétního typu hemagutininu a neuraminidázy zásadní pro zvolení správného typu vakcíny.
I u tohoto viru tedy po jeho průkazu nutně následuje typizace sekvenováním.
Odběry z utracených a uhynulých zvířat
Odběry vzorků pro bakteriologické a virologické vyšetření musí být provedeny v souvislosti
se suspektní diagnózou onemocnění, nejenom z nemocných žijících zvířat. Pokud to situace
vyžaduje, používá se pro odběr potřebných materiálů post mortem , pečlivě vybrané prase,
které se za tím účelem utratí. V tomto případě existuje záruka, že posmrtné změny nebudou
znehodnocovat vzorek a na druhé straně je známo, jaký klinický obraz byl pozorován u
zvířete před utracením. Uhynulá zvířata nejsou vhodná například ke kultivačnímu průkazu H.
parasuis s ohledem na silnou kontaminaci. Tato je obecným problémem již několik hodin po
úhynu. Odlišnosti mezi výběrem optimálních vzorků u živých a utracených zvířat jsou
uvedeny v tabulkách č. 1 a č. 2. Tab. č. 2. Doporučení pro odběr vzorků z prasete po utracení nebo po čerstvém úhynu včetně
doporučení metod průkazu původce a mikroskopických změn tkání
Název
onemocnění
Původce Odebíraný vzorek Přímý průkaz
původce
Histologické
vyšetření
PRRS Virus PRRS 1. tkáně plic, sleziny
2. tkáň mízních uzlin
3. tkáň tonzil
1.;2.;3.: RT-
PCR; qRT-PCR
Chřipka prasat SIV: subtypy H1N1;
H1N2; H3N1; H3N2
1. výtěr bronchů
2. tkáň plic
1.;2.: RT-PCR
Pleuropneumonie
prasat
A. pleuropneumoniae
(sérovary*: 2;7;9;11;)
1. tkáň plic
2. výtěr bronchů
3. Stěr pleury
4. stěr osrdečníku
1.;2.;3.;4.:
kultivace
1.;2.;3.;4.: PCR
Progresivní
atrofická rinitida
P. multocida DNT+ 1. stěr z konch v dutině
nosní
1.: kultivace
Glasserova choroba H.parasuis (sérovary*:
4;5;13)
1. stěr seróz se zánětem
(fibrinem)
2. tkáň plic
3. stěr z plen mozku
1.;2.: kultivace pleny mozkové
Cirkovirová
onemocnění
PCV-2 1. tkáň mízních uzlin
2. tkáň sleziny
3. hrot srdce
1.;2.;3: RT-PCR mízní uzliny
tkáň sleziny
hrot srdce
Streptokokóza S. suis (sérovary*: 1;2;7) 1. stěr z plen mozku
2. mozkomíšní mok
3. tkáň plic
4. stěr ze serozitid
1.;2.;3.;4:
kultivace
Enzootická
pneumonie
M. hyopneumoniae 1. výtěr průdušnice
2. výtěr z bronchů
3. tkáň plic
1.;2.;3:PCR;
nested PCR;
RT -PCR
tkáň plic
10
Požadavky na vyšetření vzorku metodou PCR
Pokud je požadován průkaz původce metodou PCR (nikoliv kultivací), je nezbytné uvést
daného původce přímo na žádance, (např. M. hyopneumoniae). Pokud má být v jednom
odebraném vzorku detekováno pomocí PCR (výtěr, tkáň) více agens, musí to být uveden
jejich výčet v žádance. Týká se to například smíšených infekcí, kdy z jednoho vzorku je
možno požadovat průkaz viru PRRS, viru influenzy A, M. hyopneumoniae. V případě M.
hyopneumoniae je třeba požadovat přímý průkaz pomocí PCR, protože kultivace v laboratoři
není možná (viz. Tabulky č.1 a č. 2.).
4. Monitoring respiratorních onemocnění v chovu
Cílem monitorování je určení výskytu respiratorních infekcí, které se v chovu projevují jako
klinická a subklinická onemocnění a která mohou být příčinou snížené produkce v chovu.
Monitoring je založen na systematickém sběru dat získaném klinickým pozorováním
nemocných prasat, dále postmortálním vyšetřením utracených a uhynulých zvířat, doplněném
o další laboratorní vyšetření (mikrobiologická) tvořícími základ diagnózy. Zvláštní část
monitoringu tvoří sledování post infekčních protilátek v krevním séru prasat určitého chovu
v pravidelných časových intervalech, které je organizované na národní úrovni nebo
dobrovolně v rámci kooperace. Naproti tomu dříve často zdůrazňovaná kontrola hrudních
orgánů prasat v době jejich porážky na jatkách se ukázala jako pracná, logisticky náročná,
nesnadná v podmínkách rychle nastavené porážecí linky. Problematické jsou změny vzniklé
postmortálně aspirací krve při porážce. Kontrola na jatkách se považuje za méně vypovídající
také s ohledem na chronický charakter změn, které odráží infekce proběhlé v posledním
období před porážkou. Podobný je přístup k hodnocení změn v nosní dutině v rámci skórování
atrofické rinitidy, které se považuje za velmi subjektivní, tedy závisející na osobě. Tyto
kontroly na jatkách umožňuje nahradit sérologické vyšetření za účelem stanovení
sérologického profilu stáda, který odhalí i chronicky i subklinicky probíhající onemocnění
respiratorního ústrojí. Náročné odběry krve mohou při monitorování výskytu infekcí ve stádě
nahradit odběry orálních tekutin získané pomocí bavlněných provazů.
V případě zásadní změny zdravotního stavu stáda zjištěné na základě vzniku akutního
klinického průběhu onemocnění (podezření na infekci vPRRS, nebo A. pleuropneumoniae),
současně s tím i náhlých úhynů, musí být diagnostický postup neprodleně zaměřen na poznání
příčin a stanovení diagnózy. Vysoce účinný může být jen tehdy, když se na řešení podílí
všechny zainteresované strany, včetně dodavatelů prasat, protože komplexní posouzení
situace včetně auditu biosekurity umožní zúžit hypotézu týkající se původce. Jako příklad je
možno uvést podezření na PRRS v chovu, který byl do té doby vPRRS prostý, stejně jako
dalších ekonomicky významných infekcí reparačního ústrojí. V takovém případě je klinický
obraz vyjádřen jednou příčinou. Zatímco v chovu s výskytem dalších patogenů respiratorního
traktu bude tento obraz komplikovanější.
Pro monitoring má zásadní význam rozdělení chovů na PRRS prosté a PRRS pozitivní.
V PRRS prostých chovech je úroveň biologické bezpečnosti vyšší a počet případů
s podezřením na průnik nepřítomného původce je daleko nižší. Chovy PRRS pozitivní, kde
virus cirkuluje, mají méně důkladný systém biologické bezpečnosti a pravděpodobnost
průniku dalšího původce je proto vyšší. Vedle patogenů hraje v biologické bezpečnosti
zásadní roli člověk, který musí aktualizovat opatření týkající se biologické bezpečnosti podle
podmínek chovu, ale především podle nových poznatků a zkušeností publikovaných u nás i v
zahraničí. Respektuje se při tom skutečnost, že výskytu původců jako jsou PCV-2, nebo H.
parasuis a S. suis ve stádě nelze zabránit. Tvorba stád prostých těchto původců, není zatím
11
možná, a proto musíme přepokládat jejich cirkulaci ve stádě, zejména pokud má otevřený
obrat.
Monitoring závažných respiratorních chorob prasat v chovu by měl být prováděn
systematicky po dobu celého roku. Přehled v podobě tabulky by měl být trvale k dispozici
managementu farmy a veterinárnímu lékaři, který jej vede. Současně s tím by mělo být
zaznamenáváno, proti kterým chorobám vyskytujícím se na seznamu se prováděla vakcinace
během roku, včetně případných změn výrobce vakcíny. Používání vakcín dává nejenom
přehled o programu prevence ale i informaci, která vylučuje vakcinované subpopulace zvířat
při výběru jedinců pro sérologické monitorování protilátek.
5. Klinická a laboratorní diagnostika jednotlivých infekcí
Klinické vyšetřování v podmínkách chovu je základním kamenem postupu, který vede ke
stanovení diagnózy některé z ekonomicky významných infekcí dýchacího ústrojí prasat všech
kategorií. Tyto choroby se vyznačují klinickými příznaky, zejména v akutní fázi onemocnění,
některé z nich přitom přetrvávají i ve fázi chronické. Předpokladem je důkladné vyšetření
jedinců (jednotlivců), kteří vzhledem k manifestaci klinických příznaků, vykazují největší
změny vůči normálu. Za tímto účelem je zapotřebí vyšetřit klinicky minimálně 5 jedinců se
stejným respiratorním syndromem. Na základě shrnutí výsledků klinického vyšetření je třeba
stanovit suspektní diagnózu, včetně potřebného rozsahu diferenciální diagnostiky. Např. u
akutně probíhající pleuropneumonie u prasat ve výkrmu je nutností diferencovat PRRS. Tento
diagnostický postup je snadnější v chovu s historií právě pozorovaného onemocnění, kde
v důsledku cirkulace původce mezi turnusy s naivními zvířaty dochází k novým případům
infekce Složitější je diagnostický postup ve stádě, které bylo do současnosti původce
uvažovaného onemocnění prosté a kde v důsledku prolomení biologické bezpečnosti došlo
k průniku nového a neznámého původce do stáda.
Bez ohledu na tyto dvě možnosti je nezbytné při jakémkoliv podezření na nové onemocnění
informovat okamžitě chovatele o diagnostické hypotéze (např. PRRS). V souvislosti s tím je
třeba vyhlásit podezření a až do doby uzavření případu postupovat, jako kdyby se choroba, na
kterou bylo vysloveno podezření, ve stádě vyskytovala. Kromě chovatele je třeba okamžitě
informovat případné odběratele selat, prasniček a kanců, aby se zabránilo v šíření původce do
dalších chovů, nebo v kooperaci. Pro potvrzení podezření, které bylo vysloveno, je zapotřebí
úzké spolupráce mezi všemi zainteresovanými stranami, jako jsou chovatel, management
podniku, veterinární lékaři (místní, poradci – specialisté, specialisté z laboratoří státní
veterinární lékaři), případně zástupci dalších služeb (plemenáři, dodavatelé a výrobci krmiv,
dodavatelé technologií).
Teprve v návaznosti na klinická vyšetření, podle kterých se vysloví diagnostická hypotéza, se
rozhoduje o orientaci laboratorních vyšetření, které mají přinést důkaz v podobě průkazu
původce. Pro laboratorní vyšetření je nezbytné odebrat vzorky klinického materiálu (pochází
z živých pacientů), ale i vzorky sekčního materiálu, který pochází ze zvířat po jejich utracení
nebo úhynu. V případě onemocnění, které se na farmě již vyskytlo, dáváme přednost
klinickému materiálu z nemocných zvířat, která nebyla léčena. Jde o jedince, u nichž je
onemocnění klinicky zjevné jen krátce, ne více než 5 dnů. V případě, že uvažovaný
mikrobiální původce není dostupný v klinickém materiálu ze živého zvířete (H. parasuis),
musí následovat utracení vybraných jedinců, způsobem, který není v rozporu s welfare a
platným předpisy (injekce T61). Před utracením vybraných zvířat je však nutné odebrat krev
pro účely možného průkazu původce, nebo sérologického vyšetření. Zvířata se utrácí
postupně. Okamžitě po utracení jednotlivého zvířete následuje aseptický odběr vzorků,
12
například ze seróz dutiny hrudní nebo břišní, po otevření stěny hrudníku nebo břicha.
Otevření dutiny hrudní nebo břišní musí být aseptické, aby nedošlo ke kontaminaci vnitřního
prostoru dutin skalpelem, nebo nožem, který se znečistil na povrchu kůže nebo nečistými
rukavicemi. Pokud je zapotřebí odebrat výtěr z trachei, nebo bronchů plic, můžeme jej provést
in situ v hrudníku ve vzdálenosti asi 5 cm od příčného řezu směrem k zánětlivému ložisku.
Získaný exudát odebraný asepticky do sterilní injekční stříkačky můžeme zhodnotit z hlediska
obsahu hnisu nebo krve. Uhynulé prase ve s rovnání s jedincem, který byl utracen, neskýtá
vždy jistou času, kdy došlo k úhynu, protože doba, která uplynula od úhynu, zvyšuje
množství kontaminacích bakterií ve tkáních a snižuje životaschopnost některých původců
(H. parasuis, vPRRS), zejména v letním období. To zásadně komplikuje možnost odběru
vzorků pro mikrobiologické vyšetření z hlediska kontaminace a histologické vyšetření
z hlediska autolýzy tkání. V takovém případě se k odběru vzorků doporučuje prase, které
uhynulo krátce před tím, což dosvědčí některý ze zaměstnanců. Pro odběr vzorků určených
k bakteriologickému vyšetření nejsou vhodná zvířata, která byla léčena skupinově nebo
individuálně antimikrobiálními léčivy (antibiotiky). Z léčených zvířat se odebírají vzorky
pouze tehdy, pokud je součástí hypotézy předpoklad, že původce infekce je klinicky
rezistentní k podávanému antimikrobiálnímu léčivu.
Pro diagnostiku ko-infekcí v rámci PRDC je z hlediska kvality a rychlosti, diagnostického
procesu základním předpokladem znalost zdravotní situace v daném chovu. Ve stádě
s vysokou úrovní zdraví (SPF/minimální nemocnost), je pravděpodobnost výskytu smíšených
infekcí velmi nízká, protože při porušení biologické bezpečnosti dochází zpravidla k průniku
jednoho původce např. viru influenzy A.
Naproti tomu ve stádě, kde se historicky vyskytuje virus PRRS a více původců respiratorního
komplexu (PRDC) je pravděpodobnost průběhu smíšené infekce daleko větší a diagnostický
proces musí být cílen tak, aby tuto ko-infekci prokázal. Běžná je tato situace v chovech
s otevřeným obratem stáda s výskytem onemocnění PRRS. Nejčastěji předpokládanou ko-
infekcí s PRRS u prasete je současná infekce patogenními kmeny S. suis v případě, že se
v chovu vyskytují, nebo smíšená infekce s patogenními sérovary druhu H. parasuis, případně
kmeny P. multocida, M. hyopneumoniae a viru PCV-2. Ke ko-infekcím dochází u rizikových
věkových kategorií, jako jsou odstavená selata v období od 7. týdne po odstavu, nebo
prasničky před připuštěním, nebo prasata ve výkrmu kolem 90 dne života, dále pak u selat
sajících pokud nejsou matky vakcinovány proti PRRS. Z praktického pohledu je proto nutné
například orientovat vyšetření prasete s patologickým obrazem polyserozitidy (Glässerova
choroba) současně na průkaz infekce virem PRRS v krvi, nebo ve tkáni plic. V případech
streptokokových meningitid je potřebné prokazovat původce S. suis, nejenom v plenách ale i
v plicích, současně s virem PRRS, pokud nebyl prokazován v krvi. Jestliže se v chovu
vyskytuje chřipkové onemocnění prasat, je nezbytné provádět současné vyšetření na virus
PRRS, virus influenzy A, protože nejvnímavější subpopulací jsou odstavená selata ve stáří
sedmi týdnů. Je chybou v takovýchto situacích orientovat vyšetření pouze na jednoho
z původců s odůvodněním, že to postačí pro vysvětlení ztrát. Takto získaná diagnóza, nejenže
není úplná, ale neobjasňuje dostatečně ani klinický průběh, rychlost šíření a intenzitu
vylučování původce z těla postižených jedinců. Pro takové chovy, kde se vyskytuje více
původců PRDC je proto zásadní nastavení diagnostického procesu, který by vedl k poznání
smíšených infekcí a stanovení jejich prevalencí. Ko-infekce jsou významné i u prasnic
v případě, že ve stádu cirkuluje virus PRRS, M. hyopneumoniae a virus chřipky prasat.
Průběh ko-infekce u prasnic je zvláště závažný v době jejich gravidity a krátce po porodu, kdy
jsou pozorovány výrazné chronické příznaky.
Pro kvalitu diagnózy PRDC je naprosto nezbytné identifikovat jednotlivé složky (patogeny)
podílející se na respiratorním komplexu v daném stádě. V řadě případů dochází k chybným
13
diagnózám, jestliže se vychází pouze z klinických příznaků a diagnostické pitvy provedené u
uhynulých prasat. Diagnóza respiratorního komplexu musí být založena na důkazech, kterými
ve finální fázi je průkaz průvodců infekce v mikrobiologické laboratoři. Pokud není diagnóza
potvrzena tímto průkazem, nejde o princip medicíny založené na důkazech a nelze
předpokládat, že zvolený postup prevence onemocnění a léčby přispěje k vyřešení takové
situace. Zásadou musí být, že diagnostický postup směřuje od primárních tj. ekonomicky
nejzávažnějších chorob k těm sekundárním. Chronicky se vyskytující onemocnění, jako je EP,
má však zásadní význam u starších kategorií prasat, počínaje prasaty na předvýkrmu a
odchovnách, protože navozuje imunosupresi a podílí se na ko-infekci společně s dalšími
agens. V první etapě tedy usilujeme o stanovení diagnózy hlavních infekčních onemocnění
respiratorního traktu (PRRS a PP) odpovědných za ztráty úhynem a v další fázi se věnujeme
chorobám, které mají chroničtější průběh (Glässerova choroba) a jejichž eliminace ze stáda
není prakticky možná.
Reprodukční a respirační syndrom prasat
Inkubační doba. Dosahuje 3 až 14 dnů v závislosti na virulenci kmene. K viremii dochází asi
24 h po infekci a trvá po dobu 28 dnů.
Klinické projevy. Závisí na virulenci (vysoké nebo nízké) virového kmene a řadě další
podmínek. Klinické příznaky jsou odrazem jednak akutní virémie s množením patogenu
v plicích, jednak jeho transplacentárního přenosu a infekce plodů. Epidemický průběh
s výraznými klinickými příznaky jako jsou horečka, dyspnoe, hyperpnoe, anorexie a letargie
má infekce virulentním kmenem v imunologicky naivním stádě. Na druhé straně endemický
průběh infekce je charakteristický pro málo virulentní kmen nebo stádo, kde cirkulují
protilátky homologní tj. schopné tlumit infikují virus. V takovém stádě lze pozorovat klinické
příznaky pouze u prasat, kde mateřská imunita poklesla (odchovny, předvýkrm) v podobě
záchvatů kašle (podobnému psímu štěkotu).
Patologické nálezy. Nejčastěji je zjišťována intersticiální pneumonie (nekolabující plíce)
s ohledem na místo reprodukce viru. Poškození plodů není specifické, dochází však
k předčasným porodům, přičemž ve vrzích jsou vedle mumií, plody mrtvé o různé velikosti
ale i normální selata. Počet selat však bývá v některých vrzích menší než 8. Některá živě
rozená selata jsou viremická a hynou do 5 dnů po porodu.
Laboratorní diagnostika PRRS infekce
Nepřímý průkaz viru
Sérologické vyšetření je uskutečňováno průkazem protilátek proti ORF7 proteinu viru, který
je jako diagnostický antigen obsažen ve všech komerčně dostupných ELISA soupravách.
Protilátky proti touto proteinu se v sérech prasat objevují za 7-10 dní po infekci a přetrvávají
řadu týdnů až měsíců. Tyto protilátky nemají neutralizační charakter a nevypovídají nic o
chráněnosti zvířete nebo o vzájemné příbuznosti různých PRRSv kmenů. Jejich prostřednictví
také nelze odlišit postinfekční a postvakcinační protilátky.
K sérologickému vyšetření lze jako antigeny dále využít i další virové proteiny. Nsp7 protein
je produkován pouze u zvířat, která byla infikována terénním kmenem viru nebo vakcinována
živou atenuovanou vakcínou. Protilátky proti tomuto proteinu tedy lze využít k odlišení
zvířat, která byly vakcinována inaktivovanou vakcínou (tato budou ORF7 pozitivní, Nsp7
negativní) od zvířat infikovaných nebo vakcinovaných živou atenuovanou vakcínou (budou
ORF7 pozitivní, Nsp7 pozitivní).
Kombinace obou virových antigenů (ORF7 a Nsp7) zvyšuje citlivost i specifitu sérologického
vyšetření. Ke konfirmaci výsledků získaných ELISA testem lze využít např. vysoce
specifický nepřímý imunofluorescenční test nebo virus neutralizační test.
14
Přímý průkaz viru
RT-PCR
Vyšetřením lze prokázat živý virus a to od 4-5 dní po infekci (v závislosti na velikosti
infekční dávky). Vyšetřovanými vzorky jsou především sérum, lymfatické uzliny, slezina,
plíce, seškraby mandlí, tkáně zmetků, semeno.
qRT-PCR test
Umožňuje nejen detekci ale také kvantifikaci viru, je považován za citlivější a specifičtější
než prosté RT-PCR vyšetření.
Sekvenování (ORF5 oblasti genomu viru) je nezbytným zdrojem informací o viru nalezeném
RT-PCR testem. Kromě konfirmace specificity RT-PCR testu je nezbytným prostředkem při
odlišení vakcinačních a terénních kmenů viru a umožňuje stanovit genetickou příbuznost
různých kmenů viru.
Množství odebíraných vzorků a věkové kategorie
Množství odebíraných vzorků při identifikaci PRRS pozitivního chovu je závislé na
velikosti chovu a předpokládané prevalenci infikovaných zvířat v chovu. Následující tabulka
vyjadřuje nezbytný počet vyšetřených zvířat abychom s jistou mírou pravděpodobnosti
(konfidenční hodnoty) identifikovali pozitivní zvířata v chovu s danou prevalencí (1%, 5%,
10%, 30%...) v chovu s 500 zvířaty.
Konfidenční hodnoty
80% 95% 99%
1% 162 302 463
5% 32 60 91
10% 16 29 45
30% 5 9 14
Tab. 3: Počty a charakter odebíraných vzorků při monitorování ozdravovaného chovu
Typ chovu PRRS statut
Věk zvířat Frekvence Typ vzorku
Počet vzorků
Dg. test
Produkce selat (do odstavu)
negativní Prasnice a prasničky
čtvrtletně Sérum 10-30 ELISA
Stabilní nebo pozitivní
Odstavená selata
měsíčně Sérum 30-60 PCR +
sekvenování
Produkce selat (do výkrmu)
negativní Prasnice a prasničky
čtvrtletně Sérum 10-30 ELISA
Stabilní nebo pozitivní
10 týdenní selata
měsíčně Sérum nebo sliny
10-30
30-60
PCR + sekvenování
Porodna nebo výkrm
negativní 4 týdny po naskladnění nebo pobytu
Sérum nebo sliny
10-30 nebo 1-4 provazy
ELISA
pozitivní Sérum nebo sliny
10-30 nebo 1-4 provazy
PCR + sekvenování
15
Cirkovirová onemocnění
Klinické projevy. Cirkovirus prasat typ 2 (PCV2) vyvolává u prasete většinou subklinické
infekce spojené s nízkou virémií a sérokonverzí. Za určitých okolností (imunomodulační
faktor, stres, současná infekce virem PRRS nebo parvovirem prasat) se však tato infekce
může stát klinicky manifestní a vyvolat onemocnění, jež nazýváme „Cirkovirovým
onemocněním prasat“. Toto onemocnění se může projevovat v několika různých klinických
podobách.
Ve věku 5-15 týdnů se setkáváme nejčastěji s tzv. syndromem PMWS (cirkovirové chřadnutí
selat po odstavu), které se projevuje jako chřadnutí a lymfadenopatie. Častými příznaky jsou
progresivní dyspnoe, anemie, žloutenka, průjem, ztráta chuti, ztráta hmotnosti a progredující
kachexie, provázené zvýšenou tělesnou teplotou a kašlem. Charakteristická je nápadně bledá
kůže a výrazně zvětšené mízní uzliny (především inguinální, mezenteriální, bronchiální a
mediastinální). Typické je, že současně onemocní pouze několik selat v kotci.
Dalším známým syndromem pak je PDNS (syndrom dermatitidy a nefropatie), jež se však v
kontinentální Evropě vyskytuje jen výjimečně. Zvířata jsou apatická, subfebrilní, bez chuti
k příjmu potravy, obtížně dýchají. Charakteristická je též rychlá ztráta hmotnosti a strnulá
chůze (důsledek postižení CNS).
Nejvýraznějším a nejčastějším příznakem je výskyt skvrn různých velikostí, lokalizovaných
na kůži hrudi, kýty a vnitřní strany stehen. Zbarvení těchto skvrn může být tmavě červené až
fialové a jsou zvláště patrné u anemických prasat. Skvrny mohou splývat a časem je kůže
pokryta krustou tmavé barvy. Tyto léze vznikají pravděpodobně v důsledku ukládání
imunokomplexů v ledvinných glomerulech a stěně postižených cév.
Reprodukční onemocnění se projevuje zvyšujícím se procentem předčasně narozených selat
a selat s nízkou vitalitou, ale mohou se vyskytovat též aborty nebo mumifikace plodů.
Patogeneze: Základní způsoby šíření infekce zůstávají zatím neznámé. Za hlavní
mechanismus je považován kontakt mezi zdravým a nemocným zvířetem. Inkubační doba
onemocnění se pohybuje kolem 7 – 10 dnů. Virus je vylučován do vnějšího prostředí
především močí, ale také trusem a nosními sekrety12. Maximum vylučování viru nastává
mezi 3. – 13. dnem po infekci. Prokázáno bylo vylučování viru semenem infikovaných kanců
a intrauterinní přenos infekce.
Cirkoviry jsou v organismu lokalizovány především v lymfatické tkáni (mandle, slezina,
brzlík), plicích, játrech a ledvinách. Jejich množení v těchto orgánech je provázeno
snižováním počtu lymfocytů, deplecí lymfatických folikulů s následnou imunosupresí.
K diseminaci viru v organismu dochází pravděpodobně prostřednictvím infikovaných
monocytů.
Patologické nálezy: Patologické změny jsou v případě onemocnění PMWS poměrně
variabilní 5, 9, 10. Mízní uzliny jsou zvětšené, na řezu světlé a homogenní. Jsou infiltrovány
histiocyty a multinukleárními buňkami, častá je deplece lymatických folikulů.
V mononukleárních a dendritických buňkách pozorujeme intracytoplazmatické inkluze.
Podobné změny jsou patrné ve slezině a Peyerových placích.
Na povrchu plic pozorujeme světlé skvrny, plíce nekolabují. Typická je multifokální
lymfohistiocytická až diseminovaná, granulomatózní intersticiální pneumonie. Častá je
přítomnost multinukleárních buněk.
Játra jsou fibrózní, mohou být ikterická, někdy výrazně atrofická s prominující interlobulární
pojivovou tkání. Histologicky pozorujeme lymfohistiocytární infiltraci a nekrózu.
Ledviny jsou zvětšené, často jsou edematózní, pozorujeme chronickou intersticiální nefritis.
Histologicky jsou patrné multifokální až difúzní lymfohistiocytární a eosinofilní infiltrace.
16
Patologické změny v případě onemocnění PDNS se nejčastěji vyskytují na kůži, plicích,
ledvinách a mízních uzlinách. Histologické změny jsou podobné změnám pozorovaným
v případě PMWS s některými odchylkami.
Ledviny jsou zvětšené, bledé, s petechiálními hemorrhagiemi v ledvinné koře. Lymfatické
uzliny jsou zvětšené a mají tmavě červené zabarvení. Toto zabarvení je omezeno na
subkapsulární a medulární sinusy a vzniká patrně spíše v důsledku jejich překrvení, než
v důsledku přítomnosti hemorrhagií. U případů PDNS dále pozorujeme serózní výpotek
v břišní dutině, podkožní edém a zvýšené množství synoviální tekutiny. Sporadicky se
vyskytují infarkty sleziny.
V mnoha orgánech pozorujeme nekrotizující vaskulitidu postihující malé až střední artérie a
kapiláry. Vaskulitidu pozorujeme téměř ve všech orgánech včetně kůže, kde je patrně
příčinou pozorovaných kožních změn. Ve slezině je pak příčinou již zmiňovaných infarktů.
Patologické změny na mízních uzlinách, ledvinách a slezině, které pozorujeme u onemocnění
PDNS jsou do jisté míry podobné změnám u klasického moru prasat, který je nutno
diferenciálně diagnosticky vyloučit.
Stanovení diagnózy syndromu PMWS je založeno na kombinaci klinického vyšetření,
patologicko-morfologického vyšetření, imunohistochemického vyšetření a průkazu viru
kvantitativním testem. Sérologické vyšetření je nutno považovat pouze za doplňkové
vyšetření, umožňuje pouze sledovat účinnost vakcinace nebo stanovením poměru IgG a IgM
protilátek orientačně stanovit věkovou kategorii, ve které kulminuje PCV2 virémie.
Laboratorní diagnostika
PMWS
K stanovení diagnózy je nutno vyšetřit nejméně 5 selat ve věku 5-12 týdnů. K vyšetření lze
nejlépe použít krev, krevní sérum pro kvantifikaci viru a dále mízní uzliny (inguinální,
mezenteriální) nebo slezina pro histologické a imunohistochemické vyšetření.
Kvantifikace viru je prováděna qPCR testem z krevního séra. Je dokumentována korelace
mezi klinickou manifestací PMWS onemocnění a virémií s více než 10e7 virových partikulí
v 1ml séra. Průkaz méně než 10e5 partikulí na 1ml séra je považován za subklinickou infekci.
Klinické vyšetření zpravidla prokáže neprospívání selete, polypnoe až dyspnoe, anemický
vzhled, v některých případech průjem nebo žloutenka.
Patologické vyšetření prokáže většinou (ne však vždy) výrazně zvětšené mízní uzliny
(především inguinální nebo mezenteriální). Zásadní je však imunohistochemické a
histologické vyšetření které je prováděno na tkáni mízních uzlin nebo sleziny. Vyšetření
v případě syndromu PMWS prokáže významnou lymfodepleci a histiocytární infiltraci a
výraznou koncentraci PCV2 antigenu v tkáni mízních uzlin.
PDNS
Syndrom dermatitidy a nefropatie prasat se v ČR vyskytuje velmi ojediněle. Charakteristický
je u tohoto syndromu výskyt kruhovým ložisek tmavě červené barvy na pánevních
končetinách, břichu, ale i jiných částí těla a hemoragií na serózách a parenchymatických
orgánech. Mikroskopicky nalézáme nehnisavou vaskulitidu a multifokální nehnisavou
intersticiální nefritidu. Původ těchto změn je pravděpodobně důsledkem ukládání
imunokomplexů. Tyto změny však nejsou specifické jen pro toto cirkovirové onemocnění.
Pro diagnostiku této formy onemocnění jsou důležitá dvě kritéria:
Přítomnost hemorrhagických a nekrotizujících kožních lézí na pánevních končetinách,
perineu, zvětšené světlé ledviny s mnohočetnými petechiemi
Přítomnost systémové nekrotizující vaskulitidy a nekrotizující a fibrinózní
glomerulonefritidy.
Průkaz cirkoviru nebo PCV2 specifických protilátek není pro stanovení diagnózy rozhodující.
17
Reprodukční problémy v důsledku PCV2 onemocnění
In utero infekce virem PCV2 je většinou inaparentní, i když příčinná souvislost mezi tímto
virem a různými typy reprodukčních problémů prasnic byla opakovaně dokumentována.
Interpretace této formy onemocnění však vyžaduje mimořádnou obezřetnost a k uzavření
diagnózy rozhodně nestačí samotný průkaz viru.
Onemocnění bývá spojováno s aborty, předčasnými porody a mumifikacemi, takto získaný
materiál je vhodný k provedení diagnostických testů. Průkaz viru nebo PCV2 specifických
protilátek u prasnice není směrodatný.
Diagnostickými kritérii jsou především:
Aborty v druhé polovině březosti, předčasné porody
Fibrinózní nebo nekrotizující myokarditida u potracených plodů
Imunohistochemický průkaz velkých koncentrací PCV2 v myokardiálních lézích
Subklinická infekce
Ještě problematičtější je vyhodnocení situace v chovu jako „probíhající subklinická infekce“
vzhledem k ubikvitární přítomnosti viru. Na sublinickou infekci můžeme velmi opatrně
usuzovat při těchto splnění následujících kritérií
Nepřítomnost klinických příznaků
Žádné nebo minimální histopatologické léze
Malé množství viru v lymfatické tkáni
Vyhodnocení situace však vyžaduje vzít do úvahy epidemiologickou situaci, parametry
užitkovosti v dlouhodobém horizontu
Chřipka prasat
Inkubační doba: Je velmi krátká a pohybuje se od 12 do 78 hodin.
Klinické projevy: Obvykle se popisuje náhlý vznik a akutní průběh při prvním průniku
původce do stáda. Pokud se virus v chovu vyskytuje endemicky a cirkuluje, klinické příznaky
onemocnění nemusí být výrazné. Při infekci subpopulace prasat bez protilátek se objevuje
zvýšená teplota, kašlání, ztížené dýchání, příjem krmiva se snižuje jen u některých zvířat
s těžším průběhem infekce, jako jsou prasnice po porodu. Při průniku nového viru do stáda
dochází ke klinickým projevům chřipky zejména u prasnic na březárnách a porodnách.
Prasnice leží, vykazují depresi s výrazným nechutenstvím. Mají zvýšenou teplotu, pneumonii,
ztíženého dýchání, krátký suchý kašel, při poslechu je patrná pneumonie. Tyto příznaky
přetrvávají po dobu 7 dnů. U březích prasnic dochází k abortům v pozdní fázi gravidity nebo
k opožděným porodům s mrtvě rozenými selaty. Prasnice infikované na porodně, vykazují
nízké procento zabřezávání. Odstavená selata a prasata na předvýkrmech postižená chřipkou
obtížně dýchají. Frekvence dechů je zrychlená, objevuje se dýchavičnost s kašlem při pohybu,
teplota je zvýšená, deprese dosahuje středního stupně. K úhynu obvykle nedochází u
nekomplikované formy, kdy nevzniká ko-infekce. U nejcitlivější kategorie, kterou jsou selata
po odstavu (ve věku 7 týdnů) se však objeví zvýšené procento úhynů v případě smíšené
infekce s jinými původci infekcí dýchadel (virus PRRS, A. pleuropneumoniae, H. parasuis),
nebo dokonce sepsí (Salmonella spp.).
Patologické nálezy: V nekomplikované formě dochází k intersticiální pneumonii postihující
plíce v různém rozsahu, nejčastěji apikální laloky.
Odběr materiálu pro laboratorní diagnostiku
A. Monitoring ve stádě negativním. Pokud se stádo nevakcinuje, je vhodné provést
sérologická vyšetření prasnic po odstavu a selat v době odstavu a později po 4 týdnech
minimálně 1x, lépe 2x v roce.
18
B. Podezření z infekce virem influenzy A
V případě akutního onemocnění s typickou dramatickou klinickou manifestací je
nejvhodnějším způsobem stanovení diagnózy izolace viru. Pro tyto účely odebíráme hluboké
nosní stěry nebo odebíráme čerstvé vzorky plicního parenchymu od alespoň 5 zvířat
manifestujících klinické příznaky a zvýšenou tělesnou teplotu, vždy u zvířat u nichž tyto
příznaky netrvají déle než 48 hodin. Nově probíhající infekci může potvrdit průkaz
sérokonverze typově specifických protilátek. Proto je nutné odebrat vzorky krve při vzniku
onemocnění a potom opakovaně (po 2 až 3 týdnech) u jedinců s příznaky chřipky.
V případě endemického onemocnění volíme k potvrzení diagnózy detekci virus specifických
protilátek v párových vzorcích sér. Tato séra odebíráme v intervalu 2-3 týdnů od 10-20 zvířat
a to různých věkových kategorií aby bylo možné stanovit způsob cirkulace viru v chovu.
Nejméně čtyřnásobný vzestup titru protilátek v těchto sérech indikuje nedávnou infekci.
Izolaci viru z nosních stěrů v případě endemického výskytu viru volíme až jako dodatečnou
možnost směřující hlavně k detailní typizaci cirkulujícího viru.
Pleuropneumonie prasat
Doba inkubace: Je rozdílná podle virulence kmenů i v rámci sérovarů. Pohybuje se od 3 hodin
do několika dnů.
Klinické projevy: Závisí na virulenci kmenů a dalších faktorech. Onemocnění probíhá
v perakutní, akutní a chronické formě. Při perakutním průběhu prasata leží, nebo sedí, mají
cyanoticky zbarvenou kůži rypáku, uší a končetin. Těžce dýchají tlamou a z nosních dutin se
uvolňuje zpěněný výtok (podobný holicí pěně) načervenalé barvy. Pro akutní průběh je
charakteristická horečka, těžké dýchání s kašlem a ztrátou kondice během jednoho dne a
odmítání pohybu. Dochází ke kardiovaskulárnímu selhání a úhynu. Chronická forma se
objevuje u jedinců, kteří přečkali akutní stádium. Jsou většinou bez horečky, příznačný je
kašel různé frekvence a intenzity.
Patologické nálezy: Patologické změny zjištěné na plicích mají větší význam pro stanovení
diagnózy než klinické příznaky a závisí na virulenci kmene a vnímavosti jedince. Pro
peraktuní průběh je charakteristický výskyt zpěněné tekutiny růžové až načervenalé barvy
v dýchacích cestách. V plicích se nachází červenofialová ložiska o průměru několika
centimetrů bez fibrinu. Pro akutní formu onemocnění je charakteristický výskyt fibrinových
nálepů na pleuře a různý objem tekutiny zbarvené krví v hrudníku. Pro chronickou formu jsou
charakteristické srůsty poplicnice a pohrudnice v různém rozsahu. Následkem toho nelze plíce
snadno vyjmout z hrudního koše.
Odběr materiálu pro laboratorní diagnostiku.
A. Monitoring ve stádě prostém. Sleduje nepřítomnost typově specifických protilátek ELISA
testem u co nejstarších skupin prasat ve stádě. Pozitivní výsledek testů je považován za
důkaz kontaktu zvířat stáda s původcem. ELISA test je testem stádovým nikoliv
individuálním. Sérologická diagnostika (ELISA) k průkazu specifických protilátek
v krevním séru je založena na detekci protilátek proti toxinu ApxIV, který produkují
všechny kmeny A. pleuropneumoniae nebo proti kapsulárním polysacharidům A.
pleuropneumoniae, které jsou specifické pro určité skupiny sérotypů. Sérologická
pozitivita zjištěná při monitorování však může být i nespecifická v důsledku infekce
prasat příbuzným druhem Actinobacillus suis.
B. Podezření z infekce. Klinické příznaky jsou nespecifické, zřejmá je vysoká horečka,
ztížené dýchání, cyanóza rypáku a uší, krvavý zpěněný výtok z nosu, následovaný
náhlým úhynem v důsledku septikémie. Vzhledem k tomu, že klinický ani patologický
obraz není pro pleuropneumonii typický, je třeba nález patologických změn plic u
19
jedinců utracených nebo uhynulých, doplnit kultivačním průkazem původce. K tomu
slouží vzorky odebrané z ložisek ve tkáni plic, výtěrů bronchů v blízkosti ložisek, nebo
stěry ze zánětlivých změn na pleuře. Primokultivace se provádí speciálních médiích
proto, je nezbytné uvést konkrétně v žádance potřebu izolace A. pleuropneumoniae.
Identifikace druhu a určení virulence izolátů se se provádí molekulárními technikami.
Sérotypizace kmene za účelem stanovení sérovaru se provádí koaglutinačním testem.
Sípavka prasat - Progresivní atrofická rhinitida (PAR)
Klinické projevy.: Pro počátek infekce je charakteristický hromadný výskyt náhlého a silného
kýchání u imunitně naivních selat (především ve věku od 1-8 týdnů). Krátce na to se objeví
hleno- hnisavé nosní výtoky v důsledku zánětu nosní sliznice. U některých prasat se ve
výtoku z nosních otvorů objeví příměs krve, která může být viditelná i na stěnách kotce.
Později se u takto postižených prasat objevuje celkové zkrácení horní čelisti, které naznačují
kožní záhyby na rypáku. Typické pro toto stádium je vychýlení rypáku z osy symetrie
v různém rozsahu. Vzniklé změny jsou progresivního charakteru a mohou způsobit u
postiženého prasete obtíže v příjmu krmiva. V těchto závažných případech se objevuje
intenzivní hnisavý a později i krvavý výtok z nosních otvorů. V neléčených případech
mohou být také zaznamenávány klinické příznaky pneumonie.
Patologické nálezy: Morfologické změny dutiny nosní vzniklé v důsledku infekce dosahují
různého stupně. Jsou charakterizovány především nálezem změn horní čelisti s různým
stupněm atrofie nosních skořep a vychýlením nosní přepážky. Stupeň poškození je nejlépe
hodnotitelný při provedení transverzálního řezu dutiny nosní na úrovni prvního premoláru.
Toto vyšetření by mělo být prováděno běžně u každého prasete uhynulého prasete nebo u
prasete s hleno-hnisavým výtokem z nosních otvorů. Závažnost změn se vyhodnocuje dle
následující stupnice:
1 stupeň: mírná deviace nosního septa
2 stupeň: mírná atrofie konch
3 stupeň: závažná atrofie konch
4 stupeň: ztráta minimálně jedné nosní skořepy
5 stupeň: ztráta všech nosních konch
Odběr materiálu pro laboratorní diagnostiku A. Monitoring ve stádě prostém. Jde o hluboké nosní výtěry provedené speciálními tampony.
Diagnóza je založena na výsledku kultivace tedy abscenci nebo průkazu původce (P.
multocida) s produkcí DNT. Součástí systému je průběžné i monitorování stavu konch při
pitvách uhynulých prasat všech kategorií.
B. Podezření ze vzniku infekce. U prasat se změnami horní čelisti nebo s příznaky výtoku
z nosních otvorů je třeba zajistit odběry hlubokých nosních výtěrů pro kultivační
vyšetření, v případě potřeby utracení a patologicko-morfologické vyšetření konch se
zhotovením foto dokumentace změn na příčném řezu. Zvířata podezřelá se musí včas
izolovat, aby nedošlo k dalšímu šíření infekce ve stádě. U izolátů P. multocida je nuto určit
produkci DNT toxinu metodou ELISA, případně detekovat přítomnosti genů pro jeho produkci
pomocí metody (PCR). Vzhledem k nutnosti diferenciální diagnostiky neprogresivní rhinitidy se
využívá technika multiplex PCR pro simultánní diagnostiku toxinogenních kmenů P. multocida a
B. bronchiseptica.
Enzootická pneumonie
Inkubační doba: V porovnání s jinými infekcemi je dlouhá. Dosahuje 2- 8 týdnů podle
patogenity původce a podmínek jeho podmínek k šíření na farmě.
20
Klinické projevy. Souvisí se dvěma fázemi průběhu onemocnění. Akutní doprovázenou
suchým kašlem a chronickou fází probíhající většinou bez kašle, ovšem s perzistujícím
původcem v dýchacím ústrojí. Suchý kašel není patognomický pro tuto infekci, a proto
nemůže být použit jako výlučný důkaz. Jde o sporadický, neproduktivní kašel, kdy prase kašle
vícekrát za sebou tj. nejméně sedmkrát. Kašlání se u infikovaných prasat může manifestovat
až po dobu 60 dnů. Akutní pneumonie s kašlem se pozoruje při prvním průniku původce do
chovu dříve prostého, tedy imunitně naivního. Suché delší kašlání je provázeno ztíženým
dýcháním a někdy i horečkou. V případě infekce méně virulentním kmenem nemusí být
klinické příznaky zjevné. Komplikovanější je klinický průběh EP pokud se ve stádě vyskytují
rovněž další onemocnění patřící do PRDC, vyvolané virem PRRS, bakteriálním druhem A.
pleuropneumoniae a virem influenzy prasat A.
Patologické nálezy: Makroskopické změny (jde o červenofialově až šedě zbarvené okrsky
tkáně s gumovou konzistencí), nejsou podle nedávných studií typické a považují se za
nepatognomické a vysoce subjektivní. Pro potvrzení patologicko-morfologických změn při
této infekci je nutné mikroskopické vyšetření tkání.
Odběr materiálu pro laboratorní diagnostiku.
A. Monitoring ve stádě prostém. Provádí se jako stádový test sledováním protilátek v krevním
séru prasat starších 10 týdnů. Frekvence monitoringu je velmi důležitá, protože tvorba
protilátek nastupuje opožděně 2 až 6 týdnů po infekci. Proto je důležité po prvním průkazu
provést opakovaný sérologický průkaz protilátek (po 3 až 4 týdnech). Pozitivní výsledek
ELISA testu svědčí o kontaktu prasat s antigeny původce. Nicméně výsledky ELISA testu
musí být potvrzeny přímým průkazem původce pomocí PCR. Nejvyšší diagnostickou
sensitivitu v počátku infekce vykazují stěry průdušnice, které mohou být odebírány pod
celkovou anestezií. Toto vyšetření má velký význam při nákupu chovných zvířat v průběhu
prvních 3 týdnů po infekci ještě v probíhající inkubační době, kdy není možno detekovat
protilátky ELISA testem. Nález M. hyopneumoniae v organizmu prasete svědčí jednoznačně
o infekci.
B. Podezření z infekce. Pro potvrzení suspektní diagnózy je nezbytný průkaz patogenu ve
tkáni plic nebo dýchacích cestách, nejlépe v bronchiálních stěrech, v tekutině získané
bronchoalveolární laváží (BAL) a tkáni plic, pomocí některé z modifikací PCR, protože
kultivace není prakticky možná. Vzhledem k náročnosti odběru požadovaných vzorků je
nejčastěji nezbytné utratit vybraná zvířata, protože odběr tekutiny BAL není dosud na
farmách reálný. Pro diagnózu EP je průkaz původce naprosto nezbytným důkazem.
Glässerova choroba
Doba inkubace: Je rozdílná podle virulence kmenů. Pohybuje se od 3 hodin do 4-5 dnů
Klinický obraz: Klinické příznaky se pozorují u 4 až 8 týdenních selat, někdy i dříve pokud je
hladina mateřské imunity nižší. U starších prasat byla pozorována infekce, pokud pocházela
z naivního stáda. Popisují se různé klinické formy infekce. Nejzávažnější je perakutní forma,
která má krátký průběh (méně než 48 h) a končí jako náhlý úhyn bez charakteristických
nálezů. Akutní forma se vyznačuje horečkou (41,5oC), kašlem, abdominálním dýcháním,
otokem kloubů a příznaky postižení centrálního nervového systému. Tyto příznaky mohou být
pozorovány jednotlivě nebo v kombinacích. Akutní fáze u zvířat, která přežila, přechází
v chronickou. Pro tuto je typická dlouhá srst, zaostávání v růstu a kulhání. V případě postižení
plic je v chronické fázi zjevný kašel a dyspnoe. Výskyt onemocnění se zvyšuje ve stádě
s výskytem PRRS a PMWS.
21
Patologický nález: Prasata uhynulá v perakutní fázi nevykazují v orgánech žádné změny
s výjimkou krvácenin v játrech, ledvinách a mozku. V dutině hrudní a břišní se vyskytuje
zvýšený objem sérozní tekutiny. Systémová akutní infekce je charakterizována vznikem
fibrinózního nebo fibrino-purulentního polyserositidy, polyartritidy a meningitidy. Fibrinózní
exudát je přítomen na pleuře, perikardu peritoneu, synoviální membráně kloubů a plenách
mozku. Fibrinózní pleuritida může být zjištěna s, nebo bez přítomnosti kranioventrální
konsolidace, vzhledem ke katarálně purulentní bronchopneumonii.
Odběr materiálu pro laboratorní diagnostiku.
A. Monitorování ve stádě bez výskytu onemocnění. Sérologický monitoring je možný teprve
v poslední době použitím komerční metody ELISA, kterou se stanoví séroprevalence
postinfekčních protilátek v chovu, kde neprobíhá vakcinace.
B. Podezření na infekci. Vzhledem k tomu, že klinické příznaky ani patologické změny při
systémové infekci nejsou patognomické pouze pro H. parasuis musí být zohledňována
také diferenciální diagnostika zahrnující S. suis. Základním, ale velmi náročným cílem
průkazu původce je izolace kmene H. parasuis z fibrinózních změn a parenchymu
vnitřních orgánů (játra) ale i plic v případě pneumonie. K tomuto účelu je nejvhodnější
provést odběr ze suspektního neléčeného případu po jeho eutanázii. Jde o stěry ze séroz
s fibrinózním zánětem, nebo odběry tkání, kde došlo k septikémii. Pro náročnost
kultivačního průkazu a jeho nízkou účinnost se dává přednost detekci H. parasuis pomocí
PCR, která nevyžaduje živé buňky původce. Technika PCR se používá rovněž k určení
patogenních izolátů, pokud není možnost použít sérotypizaci. V případě potřeby je možno
použít vyšetření krevního séra prasat, ke stanovení prevalence probíhající infekce (10-25
%). Výsledky sérologického vyšetření napomáhají zjednodušit diferenciální diagnostiku,
která v případě pozitivního výsledku potvrzuje infekci H. parasuis. Sérotypizace kmene se
provádí koaglutinačním testem.
Infekce kmeny S. suis - Streptokoková menigitida a bronchopneumonie
Inkubační doba. Pohybuje se v závislosti na virulenci kmene od 2 do 5 dnů.
Klinické projevy. V případě zánětu mozkových blan (meningitida) se příznaky objeví náhle,
dochází, ke zvýšení teploty, je patrná špatná koordinace pohybu, později prase leží na břiše,
pak na boku bez možnosti vstát. Postupně se pozorují svalové křeče, plovací pohyby, paralýza
končetin a nystagmus očí (pohyby oka z jedné strany na druhou). Jinou formu infekce
představuje polyartritida (infekční zánět jednoho a více kloubů), která se pozoruje již u selat
sajících, ale zejména odstavených. Zpočátku se objeví otok kloubu, který provází kulhání,
které přechází až v neschopnost zatížit postiženou končetinu a v důsledku toho k odmítání
pohybu. Smrtnost menigitid je vysoká, pokud nedojde ke včasnému zahájení léčby. V případě
artritid jsou následky neléčeného případu, natolik závažné, že vyžadují utracení zvířete.
Vysoce virulentní kmeny S. suis vyvolávají akutní menigitidy i u prasat na předvýkrmu a
prasniček, které končí úhynem.
Patologické nálezy. Typické je překrvení mozkových plen a záněty kloubů s vysokou
produkcí synoviální tekutiny, zpočátku zkalené, později s obsahem hnisu. Velmi častým
nálezem je bronchopneumonie, dále pleuritida a zánět osrdečníku.
Odběr materiálu pro laboratorní diagnostiku.
A. Monitorování ve stádě prostém. Sérologický monitoring není možný vzhledem k absenci
vhodné metody. Stěry mandlí s jejich následným bakteriologickým vyšetřením nejsou
běžně používány, vzhledem k problematické metodice odběru.
B. Podezření na infekci. Pokud jsou pozorovány klinické příznaky menigitid, je nezbytné
provést utracení prasete v časné fázi infekce za účelem odběru vzorků. K utracení je
22
nutno použít pouze léčivo (T61), tak aby mozek a plíce zůstaly nepoškozeny. Provádí
aseptické stěry z mozkových plen v místě zánětu, aspirace cerebrospinální tekutiny, stěr
ze zánětlivé serózy a odběr vzorků tkáně plic z bronchopneumonického ložiska. Pro
stanovení diagnózy je nutné izolovat kmen S. suis a následně určit patogenní sérovar (2
nebo 1).
6. Monitoring respiratorních infekcí v průběhu tlumení
Pro sledování účinnosti ozdravovacího programu cíleného proti vybranému původci PRDC se
používají různé metody hodnocení. S ohledem na infekce dýchacího ústrojí se pozornost
soustřeďuje na sledování klinických projevů kašle (z hlediska délky a frekvence) u kategorií
prasat, která jsou v riziku infekce. Cílem monitorování není sledovat imunitní odpověď prasat
na podané vakcíny, ale klinickou účinnost této vakcinace. V řadě případů však vakcinace
nenavodí eliminaci původce z dýchacích cest (horních nebo dolních). Snižuje se ale
významně množství původců vylučovaných z těla vakcinovaných prasat, která jsou osídlena
patogenem v dýchacích cestách. Snížení infekčního tlaku se odrazí i ve výrazném snížení ztrát
úhynem v porovnání s obdobím před vakcinací, stejně jako snížením počtu léčených zvířat u
bakteriálních původců. Úspěšnost ozdravovacího programu se hodnotí průběžně u každého
turnusu zvířat. Hodnocení je však třeba provádět v rozmezí 3 měsíců během roku. V případě,
že se očekávané změny zdravotního stavu, nebo snížení prevalence infekčního onemocnění
nedostaví, je nutné okamžitě upravit ozdravovací program. Tento program má daleko větší
pravděpodobnost úspěchu v podmínkách stáda s uzavřených obratem, ale i stáda s menším
počtem kategorií zvířat, nejlépe s jednou. Nejobtížnější a v praxi velmi špatně realizovatelný
je ozdravovací program na farmě s otevřených obratem a třemi kategoriemi prasat (prasnice;
odstavená selata; výkrm). Pro dosažení redukce výskytu patogenu nebo jeho eradikace ve
stádě, musí být navržena opatření zohledňující specifické podmínky každé farmy, včetně
jejího začlenění do kooperace v rámci podniku. Metody, které byly úspěšně vyzkoušeny, byly
obvykle cíleny vůči jednomu patogenu. Nezbytným základem všech metod je vysoká úroveň
biologické bezpečnosti, od vyžadování striktní hygieny na farmě, až po nároky na vstup
personálu do farmy a kontrolu desinfekce vozidel vyjíždějících do farmy. Do procesu
realizace a kontroly ozdravovacího programu musí být zainteresování všichni zaměstnanci
farmy a příslušné služby působící na farmě. Velkým rizikem je nedůsledná realizace
programu v důsledku nedostatečné motivace a odpovědnosti zaměstnanců podniku.
V průběhu programu ozdravování je nezbytné zvýšit obezřetnost v rámci diagnostiky té
choroby, která je předmětem ozdravování, ale i těch agens, která se podílí na ko-infekci. Je
nezbytné vyhodnocovat trvale příčiny úhynu všech prasat ve vztahu ke sledovaným chorobám
respiračního ústrojí a v případě potřeby sledovat další vlastnosti původců chorob (virulence,
rezistence), které jsou předmětem ozdravování. V případě bakteriálních původců, to je
zejména změna citlivosti agens k antimikrobiálním látkám, které jsou používány
profylakticky nebo léčebně v rámci programu. To znamená, že u takových původců by měly
být během ozdravování sledovány hodnoty minimálních inhibičních koncentrací (MIC) vůči
antibiotikům zařazeným v programu ozdravování.
Pro potřeby kontroly účinnosti ozdravování jednotlivých chorob, které jsou součástí PRDC,
existuje široká škála laboratorních metod od klasických, přes sérologické až po molekulárně
biologické. Velkou výhodou, zatím omezenou, je možnost sérologického vyšetření, které
odliší protilátky vzniklé po vakcinaci od protilátek po infekci. V této souvislosti je třeba
připomenout, že sledování protilátkové odezvy je používáno velmi často jako kritérium
úspěšnosti vakcinačních postupů, což však může být ve většině případů velmi zavádějící.
23
III. Srovnání novosti postupů
Novost certifikované metodiky spočívá zejména v komplexnosti pojetí diagnostiky
ekonomicky významných respiratorních onemocnění, t.j. nejedná se jen o diagnostiku
jednotlivých infekcí, ale především jejich sledování ve vzájemné provázanosti. Metodika
obsahuje, jak klinickou, tak laboratorní diagnostiku, a to v různých situacích, při
monitorování chovu (např. před nebo při objevení prvních příznaků), diagnostiku jednotlivých
onemocnění v době plně rozvinuté infekce i sledování v průběhu ozdravovacích akcí.
Obsahuje i některé novelizované, doposud ne zcela často používané metody odběru a
zpracování vzorků.
IV. Popis uplatnění Certifikované metodiky
Certifikovaná metodika je určena jak chovatelům prasat (Svaz chovatelů prasat v Čechách a
na Moravě je uživatelem, se kterým byla uzavřena smlouva), tak zejména praktickým
veterinářům – specialistům v chovech prasat, kteří mohou ocenit především komplexnost
předložené metodiky, důraz na správný odběr vzorků a využití jednotlivých diagnostických
postupů infekcí v různých nákazových situacích.
V. Ekonomické aspekty
Ekonomický přínos spočívá v racionalizaci komplexní diagnostiky s využitím novelizovaných
metod, které mohou přinést úsporu prostředků při získání lépe strukturovaných dat o infekční
situaci v daném chovu. Bez správné diagnostiky, založené na důkazech, nejsou možná další
profylaktická a preventivní opatření, takže hlavní přínos, i když nepřímý, spočívá v lepším
nastavení ozdravovacích programů, které mohou přispět ke zvýšení produkčních a
reprodukčních ukazatelů, snížení potřeby medikace a ve svém konečném důsledku dosažení
rentability chovu.
VI. Seznam použité literatury
ARAGON, V., SEGALÉS J., OLIVEIRA S.: Glasser Disease, p. 760-769. In Diseases of
Swine, 10th ed. , edited by J. J. ZIMMERMAN, L.A. KARRIKER, A. RAMIREZ, K.J.
SCHVARTZ, G.W. STEVENSON. John Wiley and Sons, Inc. 2012, 983 p.
THACKER, E.L., MINION F.CH: Mycoplasmosis, p.779-797: In Diseases of Swine,
10th ed. Edited by J. J. ZIMMERMAN, L.A. KARRIKER, A. RAMIREZ, K.J.
SCHVARTZ, G.W. STEVENSON. John Wiley and Sons, Inc. 2012, 983 p.
GOTTSCHALK, M.: Streptococcosis. p. 481-855. In Diseases of Swine, 10th ed. Edited
by J. J. ZIMMERMAN, L.A. KARRIKER, A. RAMIREZ, K.J. SCHVARTZ, G.W.
STEVENSON. John Wiley and Sons, Inc. 2012, 983 p.
GOTTSCHALK, M.: Actinobacillosis. p. 653-669. In Diseases of Swine, 10th ed.
Edited by J. J. ZIMMERMAN, L.A. KARRIKER, A. RAMIREZ, K.J. SCHVARTZ,
G.W. STEVENSON. John Wiley and Sons, Inc. 2012, 983 p.
PIETRS ,M.: The sicience behind Mycolasma pneumoniae infections and diagnoastics, p.
111-114. In Allen D. Leman Swine Conference, vol.38. 2011, Minnesota, University of
Minnesota. 292 p.
24
ALLERSON, M.,TORREMORELL,M. GRAMER. M.: Duration of influenza virus
infection under field conditions in grow-finish swine populations. p.71-72. In Allen D.
Leman Swine Conference, vol.38. 2011, Minnesota, University of Minnesota. 292 p.
VII. Seznam publikací, které předcházely metodice
JANKOVA, J., CELER, V. Expression and serological reactivity of Nsp7 protein of
PRRS genotype I virus. Res. Vet. Sci., 2012, 93, no. 3, p. 1537-1542.
CARASOVA, P., CELER, V., TAKACOVA, K., TRUNDOVA, M., MOLINKOVA, D.,
LOBOVA, D., SMOLA, J. The levels of PCV2 specific antibodies and viremia in pigs.
Res. Vet. Sci., 2007, vol. 83, no. 2, p. 274-278.
BLAHUTKOVÁ, M., KREJČÍ, J., NECHVÁTALOVÁ, K., FALDYNA, M.: Slizniční
imunita respiračního traktu. Veterinářství 2012, s. 702-705
SMOLA, J., ŠPERLING, D. : Biosekurita a ekonomicky závažné choroby prasat.
Samostatná příloha měsíčníku Náš chov 2013, s. 14 - 19
SMOLA, J.: Chřipka prasat je stále aktuální zdravotní problém. Náš chov, 2013, č. 3, s.
26-29
