V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Okřídlené kočky, Hlavní téma: Mimozemšťané

existují!, Reportáž: Jsou mezi námi?; JFK Con, Recenze: JFK: Není krve bez ohně; JFK: Plnou parou vpřed; Řeč kamenů; Monty Python and the Holy Grail; Ankh, Fantastika: Agent JFK; Povídky: Splnené sny – Část prvá; Na sever!, Magic: the Gathering: Frita,

Deskové hry: Černé historky, Záhada: Svatý grál, Historie: Spartakovo povstání, Historie na vlastní kůži: Německá okupace, Mytologie: Lughnasad, Slovanští bohové – Část čtvrtá;

Egyptská mytologie – Závěr, Rozhovor: Rozhovor s Vladimírem Šiškou

7

Milí čtenáři! Jak jste si jistě všimli, toto číslo Camelotu se

opozdilo, a to hned o několik týdnů. Důvod je prostý – přestal mi fungovat internet a následně i celý počítač. Navíc jsem byl na několika výletech, takže jsem neměl na práci tolik času.

Omlouvám se tedy za tyto problémy a odnesu si ponaučení pro příště – o prázdninách je lepší udělat jen jedno dvojčíslo.

Počínaje tímto vydáním, každé následující

číslo chceme celkově zaměřit na jedno či dvě témata. V ideálním případě by první z nich mělo být z oblasti fantastiky a druhé z historie, mytologie či záhad.

V tomto čísle je to Agent JFK – najdete tu článek o této sci-fi sérii, reportáž z JFK Conu a dvě recenze. Záhadologickým tématem jsou potom Mimozemšťané a UFO – z této oblasti je to můj článek Mimozemšťané existují, reportáž z výstavy Jsou mezi námi? a rozhovor s ufologem Vladimírem Šiškou.

Dále si můžete přečíst např. předposlední díl

seriálu Historie na vlastní kůži, zajímavý článek Spartakovo povstání nebo informace o keltském svátku Lughnasadu.

Pěkné čtení a pohodové prožití zbytku

prázdnin Vám přeje Jakub „Gandalf“ Cepník

Úvodník................................................................................2 Zajímavost – Okřídlené kočky……………………………..3 Hlavní téma – Mimozemšťané existují!...............................4 Novinky – 6-7/2009..............................................................7 Reportáž – Jsou mezi námi?…..…………………………...8 Reportáž – JFK Con………………......................………....9 Literatura – Není krve bez ohně, Plnou parou vpřed…........9 Literatura – Řeč kamenů………………………………….10 Fantastika – Agent JFK…………………………………...11 Film – Monty Python and the Holy Grail.....................…..11 Hra – Ankh….….................................................................12 Povídková část: Splnené sny – Část prvá (Rastislav Kučírek).….................13 Na sever! (Jakub Cepník).............................……………..14 Magic: the Gathering – Frita...............………………........16 Deskové hry – Černé historky…......….……………….....17 Záhada – Svatý grál…........................................................18 Historie na vlastní kůži – Německá okupace.………….....19 Historie – Spartakovo povstání……...................................21 Mytologie – Lughnasad..........…………………................22 Mytologie – Slovanští bohové – Část čtvrtá.......................23 Mytologie – Egyptská mytologie – Závěr………………..24 Rozhovor – Rozhovor s Vladimírem Šiškou......................26

Omluva – Minule se v rubrice Foto měsíce objevila fotografie s popiskem „Býčí skála na Moravě, kde byly učiněny významné archeologické nálezy“. Přišli jsme ovšem na to, že to Býčí skála není, ale jedná se o nějakou jinou skálu několik kilometrů odtud. :-)

Příští číslo vychází v pondělí 31. srpna 2009.

Omluva - Nedávno se na našem webu objevila zpráva, že se 10. číslo zpozdí, protože "nejmenovaný redaktor odeslal články v nečitelném formátu a poté odjel na dovolenou". Prišel jsem ovšem na to, že články byly v dobrém formátu a chybu způsobil můj počítač. ;-) Tímto se tedy onomu nejmenovanému redaktorovi - je to Honza Holan - a zbylým čtenářům omlouvám.

Jakub Cepník

Obří model molekuly železa – belgické Atomium (v popředí vidíte zábavný park Mini Europe)

Okřídlené kočky Anna C.

Co to je za nesmysl? A přece! Ivan Mackerle se dušuje, že mumifikovanou mrtvolu takového záhadného zvířete měl v ruce a že ho viděla i celá redakční rada časopisu

Fantastická fakta. Záhadný tvor byl nalezen zazděný v neobydleném domku, který si koupil jistý podnikatel z Tábora jako rekreační chalupu. Při rekonstrukci stavení byly nalezeny podivné věci a mezi nimi právě tato vyschlá mumie podivného tvora připomínajícího kočku, ale měla dlouhá netopýří křídla, která se brzy po objevení rozpadla. A pak to začalo! Nové majitele pronásledovala samá smůla (např. zdravotní potíže, nezdary v podnikání apod.), a tak byl dům brzy nabídnut k prodeji.

Ivan Mackerle a s ním i někteří renomovaní zoologové si nad záhadným tvorem lámou hlavu. Nález ve zdi domu nebyl ojedinělý. Odpovídal by starým pověrám, že zazděná kočka ochrání dům před neštěstím. (Například při opravě pražského Faustova domu v r. 1946 se v jeho zdech našlo sem zazděných koček! A dům měl opravdu neobvyklé stěstí – odolal válkám i požárům.)

Co však ta křídla na záhadné mumii uvedené na začátku? Ivan Mackerle zaslal několik fotografií nalezené mumie britskému kryptozoologovi dr. Karlu Shukerovi a dověděl se, že by to mohla být skutečně kočka s křídly! Dr. Shuker shromáždil několik případů takových anomálií a dokonce fotografii z anglických novin Manchester Evening News z r. 1975. Kočka na ní měla na zádech 28 cm dlouhé srstí porostlé výběžky připomínající křídla. Podobný tvor se prý objevil i ve Švédsku v r. 1949. V roce 1933 byla okřídlená kočka dokonce i v oxfordské zoologické zahradě. Živá kočka s křídly se vyskytovala i v severoanglické vesničce Cubrian.

Jaké je vysvětlení? Podle dr. Shukera jde o vzácnou genetickou chorobu kůže nazvanou FCA. Taková kočka má abnormálně elastickou kůži, která se jí vytahuje a prodlužuje, takže vznikají výčnělky. Ty se stále zvětšují a někdy jsou v nich i svalová vlákna umožňující „křídlům“ omezený pohyb.

„Okřídlených“ koček bylo zatím nalezeno 140, mimo jiné i v Číně.

Zdroj: http://dronte.wz.cz/clanky.htm

Mimozemšťané existují! Jakub Cepník

Mimozemšťané jsou v poslední době velmi populárním tématem. Někteří lidé jsou o jejich existenci přesvědčeni, jiní ji kategoricky odmítají.

V této oblasti se – bohužel – objevuje obrovské množství lží, podvodů a mystifikací a není lehké odlišit je od seriózních svědectví. Přesto existují i přesvědčivé argumenty, které se nedají jen tak „smést ze stolu“ a které je nutné vzít v úvahu, zabývat se jimi. V tomto článku se pokusím shrnout nejpřesvědčivější argumenty pro existenci mimozemšťanů a pro jejich vliv na naši civilizaci.

Argument č. 1 – Fenomén UFO Většina lidí si pod pojmem „UFO“ ihned představí mimozemšťany či létající talíře. Tato populární zkratka ale ve skutečnosti znamená undefined flying object, po našem neidentifikovaný létající objekt. Může se tedy jednat o jakýkoliv létající objekt, který se nepodařilo identifikovat. Tyto objekty bývají nezřídka pozorovány a často se je povede i vyfotografovat nebo natočit. Žádná fotografie ovšem dosud nebyla dostatečně průkazná, navíc se v mnoha případech jedná o podvody, kterými se vtipálci pokusili zamotat odborníkům hlavu. Milovníci záhad tvrdí, že UFO jsou létající stroje mimozemšťanů, kteří zkoumají naši planetu. Je ovšem zřejmé, že za fenoménem UFO stojí hned několik záhad. Zaprvé to mohou být dosud neznámé meteorologické jevy (teprve nedávno byly například objeveny ohnivé koule „sprite“ objevující se za dosud neobjasněných okolností vysoko v atmosféře). Některé objekty by také mohly být zbraněmi, které armáda teprve vyvíjí a testuje. Existuje i teorie, že „létající talíře“ jsou výtvorem nacistů. V České republice se identifikací jednotlivých případů UFO zabývá projekt Záře pod vedením ufologa Vladimíra Šišky. Rozhovor s ním najdete na straně 26. O problematice UFO se též můžete dočíst na internetu a v obrovském množství odborných publikací. Mně se například dostaly do rukou poměrně šokující knihy UFO: Důkazy a UFO: Kontakty od Michaela Hesemanna, ve kterých najdete podrobnou dokumentaci jednotlivých případů UFO.

Argument č. 2 – Záhadné únosy Velmi přesvědčivým argumentem jsou tzv. únosy mimozemšťany. Jak takový únos probíhá? To bývá různé. Někdy se oběť dostane do zvláštního stavu, jakéhosi polospánku. V něm např. prochází jakýmsi tunelem, je osvětlena prudkým světlem a hlavně se setká s malými vyzáblými bytostmi s velkou šedou hlavou a obrovskýma očima, takzvanými šedivci. Oběť prochází různými testy, šedivci ji prohlíží a zkoumají. Oběti bývají také dávána různá varování před zkázou Země a lidstva. Únos může probíhat vždy jiným způsobem a oběť při něm může mít různé vize. Může probíhat například v noci při spánku nebo jindy, když je člověk o samotě. Zajímavé je, že ve velkém množství případů si oběti začínají vzpomínat na únos až zpětně, jako by jim byla vymazána paměť. Většinou v nich tyto vzpomínky vyvolávají strach a únos v jejich psychice zanechá nesmazatelné stopy (dočetl jsem se, že obdobně jsou na tom jen veteráni vietnamské války a oběti znásilnění). Takovýto zážitek prý musí mít reálný základ, sen nemůže takovéto stopy zanechat. Jen málo lidí cítí při únosu jakousi uklidňující sílu, pohlíží na svůj

zážitek pozitivně a připadá si nějak „duchovně obohaceno“. Existuje mnoho teorií, které se snaží „únosy“ nějakým způsobem vysvětlit. Velice přesvědčivá mi přijde teorie „probuzeného novorozeneckého traumatu“, jejímž autorem je Brit profesor Lawson. Podle ní se může člověku v krizových situacích vybavit vzpomínka na porod, kterou máme všichni zakořeněnou hluboko v podvědomí. Vzpomene si na cestu tunelem, na jejímž konci na nás čeká silné světlo, na postavy, které nás položí na jakýsi stůl a prohlíží si nás. Tuto teorii rozvinul americký psycholog Frederick Malmstrom. Upravil fotografii ženy, jak ji vnímá novorozeně, které ještě vidí jinak než dospělý člověk. Vzniklý obraz odpovídá „šedivcům“, které oběti únosů popisují. Touto teorií možná lze vysvětlit část únosů, ale rozhodně ne všechny. Mnoho (ne-li většina) případů zanechá totiž na oběti i fyzické stopy. Zaprvé to mohou být sexuální poruchy, hodně unesených totiž popisuje, že byli různě sexuálně obtěžováni nebo donuceni k pohlavnímu styku. Některé ženy byly prý uměle oplodněny, po určité době byly uneseny znovu a plod jim byl odebrán. ►

Zadruhé se může jednat o různé modřiny, jizvy či stopy po vpíchnutí jakési injekce. Hlavně to ovšem jsou záhadné implantáty, které byly mnohým obětem vyoperovány (vyoperoval je kalifornský chirurg Dr. Roger Leir za přítomnosti televizních kamer a mnoha lidí). Jedná se o malé předměty různého tvaru (vypadají např. jako semínko z melounu); materiál, ze kterého jsou složeny, může být různý – jedná se např. o kov a jakousi neznámou hmotu. Implantáty se mohou nacházet na různých částech těla pod kůží, záhadou ovšem zůstává, jak se tam dostaly, neboť nejsou patrny žádné stopy po jejich vložení (kůže zůstává neporušena). Účel implantátů dosud není znám, nicméně u nich byly prokázány pozoruhodné vlastnosti, jako např. světélkování pod ultrafialovým světlem. V případě implantátů z amorfního železa je to zase magnetismus, což je obzvláště zajímavé, protože tento typ železa lidé zmagnetizovat neumí. Zřejmě nejzáhadnější vlastností jsou potom jakési signály (pulzní frekvence), které byly u implantátů objeveny. Jeden signál implantát vysílá, druhý přijímá – jako by s někým komunikoval. Hned se nabízí možnost, že jsou implantáty jakousi sondou, která prohlíží lidské tělo a výsledky někomu odesílá. Komu? Mimozemšťanům? Pokud vás toto téma zaujalo, můžu vás odkázat na internetovou adresu http://kpufo.cz/oblasti/ufo/unosy/index.htm (v rámci Klubu psychotroniky a UFO), kde se o únosech velmi podrobně mluví. Pokud jste sami únos zažili, můžete tam také vyplnit dotazník a poradit se s odborníky. Argument č. 3 – Zmrzačená zvířata O mrzačení dobytka se již v Camelotu psalo, konkrétně v článku Případ záhadného řezníka v 8. čísle na straně 3. Přesto stručně shrnu, oč se jedná. V Americe (i v jiných státech) bývají nezřídka nalézány zohavené mrtvoly dobytka a dalších zvířat (ve výjimečných případech dokonce i lidské!). Jsou jim s naprostou přesností odebrány různé orgány a všechna krev, což není s naši technologií možné. A co jsou zač podivné mrtvoly, které čas od času vyplaví oceán na různých místech světa? Mám na mysli např. Montauk monster (viz. Novinky 5/2009) – jakéhosi mrtvého tvora, který byl vyplaven na začátku května u New Yorku. Spekuluje se o tom, zda se jedná o již známé zvíře (v úvahu připadá např. pes, prase či želva bez krunýře), které bylo někým zcela zohaveno, nebo o dosud neznámého tvora. Pokud na to máte žaludek, doporučuji navštívit stránky www.montauk-

monster.com, věnované tomuto a dalším monstrům. Argument č. 4 – Mrtvoly, mumie a zřícené mimozemské lodi Po celém světě existují i zprávy o ztroskotání mimozemských vesmírných lodí. Mají většinou stejný scénář – jakási mimozemská loď (např. létající talíř) se poškodí a zřítí se na zem. V jeho troskách jsou objeveny mrtvé či ještě živé bytosti (většinou naši staří známí nízcí šedí humanoiodi s velkou hlavou). Pak přijede armáda, uzavře celou oblast, zakáže svědkům cokoli vypovídat, odveze trosky i s jejich posádkou na nějakou vojenskou základnu (v případě Ameriky je to např. známá „Oblast 51“ nebo základna Wright Patterson) a veřejnost se nic nedozví. Je pravděpodobné, že pokud by mimozemšťané skutečně existovali a vládci některých států by se o tom dozvěděli, neprozradili by to občanům, protože by tím vznikl nepředstavitelný chaos a určitě i strach. To je také zřejmě důvodem, proč jsou údajné pády mimozemských lodí tak pečlivě utajovány. Kromě toho se můžeme setkat i se zprávami o nalezení mumií jakýchsi malých humanoidů, například v různých horách, jeskyních, či podzemních prostorách. Jedná se např. o případ z roku 1937, kdy byly v čínském pohoří Bajan-Kara-Ula nalezeny kostry bytostí s velkou hlavou a spolu s nimi i záhadné kamenné disky s neznámými hieroglyfy. Za zmínku stojí i objev malinkých humanoidů (nejspíše mrtvých, i když ani to není jisté) na Jávě. Více se o něm dočtete na webu

záhadologa Arnošta Vašíčka – www.mysteryfilm.cz. Argument č. 5 – Výpovědi kosmonautů a dalších důvěryhodných svědků Čím dál větší množství bývalých kosmonautů z různých států prohlašuje, že mimozemšťané a UFO skutečně existují. Někteří z nich, např. Rus Pavel Popovič, UFO na svých misích spatřili. Pak jsou tu lidé, kteří sice sami UFO neviděli, ale dostali se k informacím, které by ostatní neměli znát. Jeden z nich, americký kosmonaut Edgar Mitchell (byl v roce 1971 na Měsíci), loni na britské rozhlasové stanici Kerrang! Radio prohlásil: „Měl jsem to privilegium seznámit se se skutečností, že nás mimozemšťané na této planetě navštívili a že tedy fenomén UFO je skutečný. Naše vlády to všechno dobře tutlají posledních šedesát let nebo tak, ale pomalu to prosakuje ven a někteří z nás měli tu čest se s některými informacemi seznámit.“ Zároveň však lidi uklidňuje, že „pokud by mimozemšťané chtěli být nepřátelští, pak už bychom teď neexistovali"“. Mitchell s podobným tvrzením vůbec není jediný. Za zmínku určitě stojí kniha Mimozemšťané v pozadí vlády USA z roku 1989, jejímž autorem je americký senátor Milton William Cooper. Ten čerpal při jejím psaní z tajných materiálů, ke kterým se nějakým způsobem dostal. Podrobně popisuje události, jež nastaly po 2. světové válce a o kterých se veřejnost nesměla dozvědět. Pokusím se je shrnout do několika vět: Brzy po válce přistáli na Zemi ►

Proslulá rytina „astronaut“ na planině Nazca v Peru

mimozemšťané, jejichž rodná planeta v souhvězdí Orionu se dostala na pokraj zničení. Vláda USA s nimi navázala kontakt a byla dohodnuta vzájemná spolupráce, jejíž součástí byla společná kolonizace Měsíce a Marsu, k čemuž bylo ovšem nutné vyhubení části lidské populace (pro tyto plány je totiž nežádoucí přelidnění). Proto byl do světa vypuštěn virus AIDS (a chystají se další). Zároveň bylo mimozemšťanům dovoleno „propůjčit“ si nějaké lidi a zvířata pro zkoumaní, s tou podmínkou, že musí zkoumaným vymazat paměť a pak je zdravé vrátit zpět. To ale mimozemšťané příliš nedodržovali, a tak se začal po celé Americe objevovat zohavený dobytek a lidé mluvili o „únosech mimozemšťany“. Cooper před mimozemšťany důrazně varuje, protože si prý chtějí lidstvo podmanit a ovládnout ho. Celý příběh má pak nečekanou pointu – šest let po vydání knihy, v roce 1995, zemřel M. W. Cooper při autonehodě. To má dvě vysvětlení. Buď je kniha pravdivá a Cooper musel být pro své informace zlikvidován, nebo je to naopak celé výmysl a žádný M. W. Cooper nikdy neexistoval. Pokud vás tato kniha zaujala, ale jste líní si ji kupovat a číst, podívejte se alespoň na tuto adresu, kde je obsah knihy popsán mnohem detailněji: http://www.tipyainspirace.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=11 Existuje i několik dalších podobných teorií, které však pohlížejí na mimozemšťany jako na pozitivní bytosti. Argument č. 6 – Ooparty Označení „ooparts“ znamená Out of Place Artifacts, čili předměty, které byly nalezeny na místě, kde nemají co dělat. Patří sem například různé nástroje a umělecké výtvory nalezené v uhlí (to je samozřejmě staré mnoho milionů let). Jak se tam tedy mohly dostat? Znamená to snad, že na Zemi existovala v dávném pravěku jakási civilizace, která byla vlivem nějaké globální katastrofy zcela zničena a téměř nic po ní nezbylo? I když se asi budete divit, zdá se to jako velmi pravděpodobná možnost. Hodně se o tom píše například v knize Zakázaná archeologie od Klause Dony a Reinharda Habecka, kterou vám mohu jen a jen

doporučit (její recenzi naleznete v 5. čísle Camelotu na straně 8). Někteří lidé také ooparty přisuzují mimozemšťanům. Argument č. 7 – Historické otazníky Měli bychom se také zamyslet nad tím, jestli neměli mimozemšťané vliv na Zemi již před stovkami let. Zdá se to pravděpodobné, protože různá svědectví, ve kterých dnešní člověk jasně rozpozná pozorování UFO, podávají např. středověké kroniky. Mluví se v nich i o záhadných únosech. Položme si další otázku – kdo byl stavitelem pravěkých megalitů? Dodnes si nedokážeme vysvětlit, jak tehdejší lidé dokázali tyto monumenty vztyčit. Nemají náhodou pravdu pověsti, jež mluví o stavitelích megalitů jako o malých skřítcích s velikou hlavou, kteří ovládali kouzelnou sílu? Ostatně o tom se více dočtete v mém článku Po stopách megalitů v 5. čísle Camelotu na straně 4. Stejně tak si můžeme lámat hlavu nad původem pyramid, soch Moai či proslulých rytin na planině Nazca. Teorii Ericha von Dänikena nejspíše všichni známe. Zajímavé jsou také knihy Zacharii Sitchina, které vychází ze

stejného předpokladu, jako ty Dänikenovy – že bohové, jak je zobrazovaly dávné kultury, jsou ve skutečnosti mimozemšťané (v 7. čísle Camelotu na straně 4 najdete článek Dvanáctá planeta, který se jednou ze Sitchinových knih zabývá). O tom ale zase až někdy jindy. --- Co si o tom máme myslet? Mají tyto záležitosti skutečně na svědomí mimozemšťané, nebo nějaká tajná organizace disponující mimořádně vyspělou technikou a psychologickými zbraněmi? A co takhle obyvatelé podzemní říše Agharta? Lze tyto případy vysvětlit logicky, racionálním myšlením? Nebo je to snad všechno jen výmysl a nic z toho není pravda? Na tyto otázky zatím neumíme odpovědět a kdo ví, jestli se to někdy změní. ■ Obrázky a fotografie: www.fi.muni.cz (3D model létajícího talíře), www.commons.wikimedia.org (astronaut), www.megalithic.co.uk (dolmen Lanyon Quoit v Cornwallu, autorem fotografie je uživatel bazcross)

Kdo je stavitelem tajemných megalitů?

Články: • článek UFO: Existují důkazy únosců? Ano, tvrdí vědci! v magazín Epocha (nepovedlo se mi zjistit v jakém čísle –

vlastním pouze černobílou kopii), autor: Dalibor Novák Web:

• www.kpufo.cz • www.novinky.cz

Knihy: • Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J. Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman • Zakázaná archeologie, Dialog 2004, autoři: K. Dona, R. Habeck

Novinky – 6-7/2009 Jakub Cepník

Novinky ve fantastice: Hned na začátek jedna smutná zpráva - 2. června zemřel přirozenou smrtí David Eddings, autor oblíbených fantasy ság Belgariad, Mallorean, Elenium či Tamuli. Bylo mu 77 let. Zdroj: www.sarden.cz Přejděme k veselejším záležitostem. Dva čeští spisovatelé oslavili v nedávné době narozeniny. 8. června to byl Pavel Renčín, kterému bylo mu 32 let. Redakce Sardenu pro něj složila tuto básničku (Pavel z ní byl naprosto nadšený): „Již je to plných dvaatřicet let, co Tvá krása zdobí celý svět, není hezčí perla, není hezčí květ, jsi anděl, jen políbit Tě smět.“ :-) Druhým oslavencem je Ďuro Červenák, tomu bylo 35 let. U této příležitosti také předělal své webové stránky www.cervenak.sk - nezapomeňte se na ně podívat! Zdroj: www.sarden.cz Obrázek: www.pavelrencin.cz, www.legie.info

Bylo zahájeno vyřazovací kolo literární soutěže Vidoucí pořádané SFK Palantír a magazínem Pevnost. Pro více informací se podívejte na internetové stránky www.sfkpalantir.net. Zdroj, obrázek: www.sfkpalantir.net, www.pevnost.cz

Správcové pozůstalosti spisovatelé Adriana Jacobse nařkli J. K. Rowlingovou z plagiátorství. Rowlingová prý použila ve čtvrtém díle Harryho Pottera značnou část

Jacobsovy knihy The Adventures of Willy the Wizard. Zdroj: www.fantazia.sk Bylo také uděleno několik cen a ocenění. V zahraničí to byla Campbellova cena a cena Prometheus, u nás pak cena Aeronautilus. Jestli vás zajímá, kdo tyto ocenění získal, podívejte se na Sarden. :-) Zdroj: www.sarden.cz Novinky v historii: Pozor, pozor! Vědci připustili, že vymření dinosaurů zřejmě nezpůsobil pád asteroidu, jak se doposud tvrdilo. Po prozkoumání kráteru, který onen asteroid způsobil, dospěli k názoru, že takto „malé“ těleso nemohlo způsobit příliš výrazné škody. Teorii navíc podpořily nálezy fosílií dinosaurů, které pocházejí z doby asi půl milionu let po tom, co na Zemi asteroid dopadl. Proto teď někteří odborníci tvrdí, že zhoubou veleještěrů byla až sopečná činnost, která nastala o 500 000 let později. (Mám pocit, že pokud to takhle půjde dále, vědci budou muset připustit, že se dinosauři setkali i s lidmi – důkazy pro to jsou, i když se je odborníci snaží přehlížet. O tom ale až někdy příště.) Zdroj: www.novinky.cz Zajímavým archeologickým objevem je šesticentimetrový ženský idol z mamutí kosti, který byl v květnu nalezen na jihozápadě Německa. Připomíná slavnou Věstonickou venuši, ale je ještě starší – jeho stáří je odhadováno na 40 000 let. Je to tedy nejstarší model člověka na světě. Bohužel mu chybí hlava, ale vědci věří, že se jim ji podaří najít. Zdroj a obrázek: www.ct24.cz

Další archeologické novinky najdete na www.lovecpokladu.cz

Novinky v záhadách: O Nessie a dalších podobných obludách jste si už v Camelotu mohli přečíst, konkrétně v 6. čísle na straně 3. Víte ale, že svoji jezerní příšeru mají i v Severní Americe? V jezeře Champlain tam prý žije příšera pojmenovaná Champ. Byla sice mnohokrát pozorována, ale nafilmovat se ji povedlo jen jednou, před lety. Záhadu oživilo až video, které pořídil 31. května tohoto roku turista Eric Olsen. Můžete ho zhlédnout na YouTube (klíčová slova – „Lake Champlain Monster“). Zdroj a obrázek: www.aktualne.centrum.cz

Na závěr zmíním několik aktuálních pozorování UFO, které jsem objevil na blogu www.liborcermak.blog.idnes.cz. První z nich je neobvyklé UFO, které bylo pozorováno 13. června nad jedním lunaparkem ve Virginii v USA. Vypadalo jako obrovský prstenec, který „levitoval“ v mracích bez jediného pohybu. Klíčová slova na YouTube: „ufo virginia 2009“. Další UFO se objevilo nad holandským Amsterdamem. Jakýsi světelný útvar v noci pomalu prolétal nad domy. Pak najednou prudce zasvítil, bleskovou rychlostí vyletěl kamsi nahoru a zmizel. Klíčová slova na YouTube: „ufo achtig object in amsterodam“. Zdroj: www.liborcermak.blog.idnes.cz, www.ufocasebook.cz ■

Jsou mezi námi? Jakub Cepník

Výstava Jsou mezi námi? probíhající ve dnech 21. 5. - 21. 6. v Obchodním centru Chodov představovala pro českou záhadologickou obec velmi významnou událost. Široká veřejnost si na ní mohla prohlédnout krátkou expozici věnovanou UFO, mimozemšťanům i dalším záhadám a hlavně si poslechnout několik velice zajímavých přednášek od odborníků přes tato témata. Expozice Na začátek několik vět k samotné expozici. Ta sice nebyla nijak dlouhá, nicméně pro laickou veřejnost zřejmě zajímavá. Tvořilo ji několik informačních panelů rozmístěných v prostorách obchodního centra. Na každém z nich jste si mohli přečíst základní informace o jednom tématu z oblasti záhad (UFO, neznámí tvorové, kruhy v obilí atd.). Musím přiznat, že i já jsem tam objevil některé informace, o kterých jsem do té doby nevěděl. Nejzajímavější část expozice pak tvořila vitrína, ve které byla vystavena replika proslulého texaského kladiva (viz. článek Kladivo z Texasu v 9. čísle Camelotu na straně 3) a především několik záhadných předmětů z území ČR. Kromě toho byly po celém obchodním

centru rozvěšeni zelení ufoni, mohli jste tam nalézt i modely mimozemských létajících strojů (v životní velikosti) a maketu smrtícího červa olgoj chorchoje (viz. článek Ogloj chorchoj v 4. čísle Camelotu na straně 14).

Přednášky Na zahájení výstavy jsem sice nebyl, ale nejspíš jsem o moc nepřišel. Dočetl jsem se,

že tam byl připraven bohatý doprovodný program, a to: Vesmírný tanec, Vyfoť se s návštěvníky z vesmíru, Nakresli svého ufona a Malování na obličej. :-) Zato jsem navštívil hned dvě přednášky. Předem musím říct, že se mi obě hodně líbily a připadaly mi velmi zajímavé. První z nich nesla podtitul „UFO v ČR a Záhady v ČR“. Přednášejícím byl přední český ufolog Vladimír Šiška (rozhovor s ním najdete na straně 26). Mluvil hlavně o

nejzajímavějších případech, kterými se zabýval Projekt Záře (pokud nevíte, oč se jedná, dozvíte se to

v již zmíněném rozhovoru), například o pronásledování záhadného objektu nad Vranovskou přehradou, o runovém písmu středoevropských Keltů, o nálezu sekerky z doby kamenné, která je však – byť se to zdá neuvěřitelné – ze železa, o podivném případu kulového blesku v jednom libereckém bytě, o podivné železné tyčince, jež spadla z čistého nebe atd. O dva týdny později jsem pak navštívil přednášku badatele Ivana Mackerleho. Ten je našim čtenářům jistě známý, protože se v Camelotu často objevují články o některých jeho expedicích a v minulém čísle jste si dokonce mohli přečíst rozhovor s ním. Na první části přednášky nazvané Tajemná zvířata mluvil o své expedici k jezeru Loch Ness z roku 1977, kde pátral po známé jezerní obludě, dále o expedicích do Mongolska (červ olgoj chorchoj, divoký člověk almas) a na Madagaskar (sloní pták). Druhá část přednášky s podtitulem Historické záhady zase pojednávala o pražském Golemovi (viz. článek Pověst o Golemovi ve 4. čísle Camelotu na straně 3) a legendárním hraběti Drákulovi, po jehož stopách se Mackerle před lety vydal. Zhodnocení Celkově mám z této akce velmi kladný dojem, obzvláště přednášky byly skvělé. Věřím, že zpopularizovala oblast záhad i mezi širší veřejností a že se díky ní objeví noví zapálení badatelé. ■ Fotografie: Jakub Cepník, Adam Cepník

JFK Con Jan Holan

Přesuňme se do paralelního vesmíru, ve kterém je zrovna pátek 29. května 2009. Po bližším prozkoumání zjistíme, že se nacházíme ve smíchovské knihovně na dalším z knihovnických conů.

Vzhledem k tomu, že JWP ani Miroslav Žamboch ještě nedorazili, mikrofonu se ujmul někdo jiný, a to autoři fanouškovského webu JFK Fans (www.jfk-fans.ic.cz) . Za chvíli se začali scházet další hosté a brzy již bylo možné spatřit kolem sebe pestrou škálu lidí. Od

JWP a Mirka Žambocha, přes Františku Vrbenskou, až po grafika Petra Šimčíka, autora našeho webu. Samozřejmě nechyběl ani Vlado Ríša.

Postupem času se u mikrofonu vystřídalo mnoho lidí. Spolu s M. Žambochem a všemi přítomnými byla vytvořena osnova na další příběh o agentovi JFK. Dočkali jsme se i čtení z připravovaného dílu Nagaty a Vlčí máky, jehož autorkou je Františka Vrbenská.

Mimořádným hostem byl pak Slávek Švachouček, který – mimo to, že je

vynikající vědec a spisovatel –, je také prostředníkem mezi světem naším a světem paralelním, ve kterém se na planetě Ergea nachází Ertar, protějšek naší vlasti. Slávkova přednáška se mi bezkonkurenčně líbila ze všech nejvíc. Velkým plusem také bylo to, že při ní pouštěl tři krátké filmy.

Atmosféra conu byla přátelská, sympatická a sršící vtipem (hlavně ze strany JWP a Vlado Ríši). Celkově se JFK Con zdařil, a rozhodně neudělal knihovnickým conům

ostudu. Sice se vyskytly malé potíže, ale přesto to skutečně stálo za to! ■ Obrázky: www.agent-jfk.cz

Literatura

JFK: Není krve bez ohně Miroslav Žamboch, Jiří Walker Procházka Není krve bez ohně je již druhá kniha ze série Agent JFK. Hned na jejím začátku zavítáme do roku 1805. Je pár dní před bitvou u Slavkova. V olomouckém zámečku se komtesa Andrea de Villefo rt spolu s hrabětem d'Morcerfem urputně brání útoku příslušníků rakouského pluku, které vede samotný hrabě Xaverius Hawk. Mezitím je John Francis Kovář přijat do agentury Equilibri Ferrarius (Kováři rovnováhy). Většina jejích zaměstnanců na něj hledí s opovržením a poukazují na jeho pašeráckou minulost. Zde se JFK seznámí s agentem Vincentem Vegou a společně vyrazí na misi, která má být pro JFK zatěžkávací zkouškou. Avšak něco se pokazí a průchod ženevským fantómem není možný. Proto se musí použít k přechodu do paralelního světa moravská pobočka základny uložená v

propasti Macocha. JFK, Vincent Vega a komtesa se v závěru knihy také potkají s Napoleonem a pokusí se zvrátit průběh bitvy u Slavkova tak, jak to má podle dějin být. Ovšem to není snadné, když proti vám stojí hrabě X-Hawk a pět německých tanků Tiger... Kniha je poměrně čtivá (dá se přečíst na jeden zátah) a sám bych řekl, že si z ní můžete udělat docela dobrý obraz o celé sérii. Není v ní nouze o nelítostné boje a ani dostatečné množství humoru nechybí (dokonce dojde i na známou citaci z Cimrmanovy divadelní hry). Kniha také jistojistě zaujme i nováčky v sérii a přesvědčí je o kvalitě knih s JFK. Za mínus bych označil pár nejasných pojmů, které nezasvěcení nemusí pochopit. Dalším mínusem je také pár nejasných pasáží. Celkově ale kniha představuje průměr. Hodnocení: 50 % (průměr) Stručné info: Autoři: Miroslav Žamboch a Jiří Walker Procházka, Obálka: Jan Patrik

Krásný, Nakladatelství: Triton, Rok vydání: 2005

Jan Holan

JFK: Plnou parou vpřed Petr Šimčík Plnou parou vpřed je první kniha ze světa agenta Johna Francise Kováře, která se mi dostala do rukou. Tedy, přesněji řečeno, do počítače, jedná se totiž o e-book. Jejím autorem je Petr Šimčík, kterého pozorní čtenáři nejspíše znají, neboť je autorem nového designu našeho webu. :-) V Plnou parou vpřed se JFK společně se svým kolegou Vincentem Vegou ocitají v postapokalyptickém světě, ve kterém jsou téměř všechny stroje poháněny parou, protože se vyčerpaly zdroje ropy. Radiace způsobila, že někteří obyvatelé tohoto světa získali kouzelnou moc a stali se z nich magici, jiným zase výrazně stoupla tělesná síla. Naši agenti se zapletou do konfliktu mezi těmito dvěma stranami. ►

pochopitelně se brzy objeví i starý známý Xavier Hawk. Text byl původně po částech publikován na stránkách JFK-Fans a poté ho autor umístil na svůj web – www.petrsimcik.cz –, kde si ho můžete přečíst v podobě e-booku s pěkným grafickým zpracováním (sám autor je grafik). E-book si můžete stáhnout zdarma, což považuji za výrazný klad. Je ale nutné neočekávat od knihy (a vlastně ani od celé série o agentovi JFK) nic víc, než průměrnou akční literaturu (plnou neustálého boje a zabíjení). Poměrně dobře se čte, ovšem je to spíše brak. Kniha není nijak originální, i když Šimčík přišel s několika zajímavými nápady. Je celá brána s nadsázkou, místy text hraničí s humorným fantasy. Na konci knihy najdete jako bonus krátkou vtipnou povídku Ukradené Vánoce Johna Francise Kováře, ve které se JFK v jakémsi vánočním světě pokouší (s Dědou Mrázem po boku) vysvobodit ze Santa Clausova sněžného hradu Ježíše. Povídka je – podle mého názoru – spíše podprůměrná, protože až tak vtipná zase není a má dost neoriginální pointu. Na závěr několik slov ke zpracování. Po grafické stránce je vše perfektní. Obálka je zdařilá, vnitřní ilustrace do knihy dobře zapadají. Horší je to s gramatikou – konkrétně s interpunkcí. Šimčík téměř ignoruje čárky uprostřed vět a navíc jsou špatně označené kapitoly – sedmička je vynechaná, zato třináctky jsou dvě. Musím ale uznat, že vytvořit tuto knihu muselo dát velké množství práce a je od autora hezké, že ji dal k dispozici zdarma. Neuděláte chybu, pokud si ji stáhnete také.

Hodnocení: 50 % (průměr) Stručné info: Autor: Petr Šimčík, Obálka: Medhi, Ke stažení na stránkách: www.hospudkanakoncivesmiru.blogspot.com, Rok vydání: 2009

Jakub Cepník

Řeč kamenů Robert Carter Pokud vás zajímají témata, o kterých v Camelotu píšeme, kniha Řeč kamenů, první díl třídílné ságy od britského spisovatele Roberta Cartera, vás nejspíše nadchne. Sám bych ji zařadil do subžánru pseudohistorické fantasy (tj. fantasy odehrávající se ve světě, který je podobný skutečné historii). Autor v doslovu mluví o tom, že svět, ve kterém se kniha odehrává, je sice velmi podobný středověké Anglii, ale přesto to „ta naše Anglie“ není, protože zde existují kouzelné bytosti, magie apod. Zároveň to kritikům znemožní vytýkat Carterovi případné historické nepřesnosti. Kniha zpracovává typickou fantasy zápletku – třináctiletý chlapec Will si žije spokojený život až do chvíle, kdy ho odvede z domova tajemný čaroděj Gwydion a Will se od něj dozví, že on sám je vyvolený, jehož úkolem není nic menšího, než zachránit celý svět před podlým kouzelníkem Maskullem. Samozřejmě, podobný příběh najdete v obrovském množství fantasy titulů. Nechat se tím od knihy odradit by však byla velká chyba. Carter totiž klasickou zápletku podal velmi osobitým způsobem a hlavně, Řeč kamenů je jedinečná ještě díky něčemu jinému. Will s Gwydionem putují po Anglii a snaží se najít a zničit kameny války (dnes bychom je nazvali menhiry) vyzařující negativní

energii. Carter výborně popisuje anglickou krajinu a dokáže přímo „vdechnout“ místům jejich starodávnou atmosféru, jejich genia loci. Zároveň je kniha plná čarodějových moudrých a poučných výkladů, které poukazují na prastarou druidskou filosofii. Jen několik situací se mi v knize úplně nelíbilo. Zaprvé to byl souboj Gwydiona s Maskullem, který by se hodil spíše do „obyčejného“ fantasy, dále útěk před „zmarem“ a jeho zneškodnění, ve kterém mi přišla zcela zbytečná úloha obra Alby. Také mi připadalo trochu přehnané, že by Will – byť je vyvolený – dokázal zničit Kámen osudu, když měl sám Mistr Gwydion problémy se zneškodněním slabších kamenů války. Ale žádná z těchto výtek není natolik závažná, aby příliš pokazila můj celkový dojem z knihy. Na závěr musím říct, že se Řeč kamenů ihned zařadila mezi mé nejoblíbenější knihy. Myslím, že dokáže oslovit velké množství lidí – čtenáře klasického fantasy, zájemce o netradiční pohled do historie, ale především ty, které zajímá keltská mytologie a folklór, a v neposlední řadě i milovníky přírody, protože Carterův popis anglické krajiny je doslova úchvatný. Já sám patřím do všech těchto skupin, takže určitě pochopíte, proč se mi Řeč kamenů tolik líbila. Podobnou knihu jsem se už dlouhou dobu snažil najít. Hodnocení: 80% (velmi dobré) (zbylých 20% si šetřím na další díly) ■ Stručné info: Autor: Robert Carter, Překlad: Miloš Komanec, Obálka: Valentino Sani, Nakladatelství: Baronet, Rok vydání: 2006

Jakub Cepník

Agent JFK Jan Holan a Jakub Cepník

Jednou se sešlo několik významných českých autorů a básnili o tom, jaké by to bylo skvělé, kdyby Česko mělo podobnou sérii jako je třeba Mark Stone. Slovo dalo slovo a tak vznikl agent John Francis Kovář. Nejdříve byl jedním z nejlepších Zelených baretů. Poté se z něj stal pašerák a nyní je to zaměstnanec agentury, která udržuje rovnováhu mezi jednotlivými světy. JFK je neohrožený a neprůstřelný hrdina, který zažívá samá vzrušující dobrodružství. Cestuje paralelními dimenzemi a časem, aby pomohl udržet rovnováhu. Vrací svět do takového stavu, v jakém ho známe. Mezitím také bojuje se zloduchem Xaveriem Hawkem, který je ochoten ovládnout nebo zničit třeba několik světů jen proto, aby dosáhl svého cíle. Je to prostě JFK o okolo něj se točí tato strhující „první ryze česká sci-fi / fantasy série“. Menší pohled do historie Duchovními otci agenta JFK jsou spisovatelé Miroslav Žamboch a Jiří Walker Procházka, kteří společně bok po

boku napsali první čtyři díly dnes již devatenáctidílné série. První vyšel roku 2005 a nesl název Pašerák. JFK v něm dostal nabídku na spolupráci s tajemnou agenturou a vzápětí byl přenesen do paralelního světa, ve kterém se Německu nepodařilo dobýt československé hranice. Druhý díl nazvaný Není krve bez ohně vyšel ještě téhož roku a jeho recenzi si můžete přečíst v tomto čísle Camelotu na straně 9. Meč a Tomawakh je třetím dílem série, vyšel v roce 2006. Vypravíme se v něm do světa, v němž vikingové s indiány uzavřeli spojenectví a položili základy středověku na americkém kontinentu. A takto bychom mohli pokračovat dále, až bychom se dostali k nejnovějšímu, devatenáctému dílu. Do série přispělo již poměrně velké množství autorů a stále přibývají další.

Někteří z nich jsou již zkušení spisovatelé (Ondřej Neff, Františka Vrbenská...), jiní teprve začátečníci (Jan Hlávka, Petr Schink...). Mirek Žamboch a JWP jim vždy nadiktují hlavní dějovou linii a zbytek už je na autorech samotných. Téměř všichni autoři se také podíleli na sborníku Svůj svět si musíme zasloužit, který vyšel na začátku tohoto roku. Čtenáři si sérii oblíbili natolik, že zanedlouho vznikly fanouškovské stránky JFK Fans (www.jfk-fans.ic.cz), na kterých se několikrát týdně objevují články, recenze, reportáže, obrázky a povídky ze světa agenta JFK. Takže nezapomeňte – svůj svět si musíme zasloužit! ■ Zdroje: www.agent-jfk.cz, www.jfk-fans.ic.cz, www.wikipedie.cz

Monty Python and the Holy Grail Jan Holan

Monty Python and the Holy Grail je další filmového zpracování artušovské legendy, se kterým se v Camelotu setkáváte. Tento film je ovšem, oproti předchozím recenzovaným, pojat s velkou dávkou humoru. Vznikl v roce 1975 jako první celovečerní podívaná britské skupiny komiků, která je označována jako Monty Python. Tato skupina má na svém kontě hodně parodií a vtipných skečů. Jmenujme například seriál Monty Python's Flying Circus, který byl dlouhou dobu vysílán na britské stanici BBC a slavil hodně úspěchů. Skupina samotná vznikla v roce 1969 ve složení: John Cleese, Terry Gilliam, Terry Jones, Eric Idle, Michael Palin a Graham Champman. Pomalu se dostáváme k samotnému filmu. Ten se, jak jsem již zmínil, zabývá legendou o králi Artušovi a jeho snaze nalézt Svatý grál. Je plný osobitého humoru, i když se někomu může zdát trochu morbidní. Film začíná v době, kdy král Artuš opouští Kamelot a hledá rytíře, se kterými by

zasedal u kulatého stolu. Podaří se mu shromáždit skupinu rytířů s rozdílnými vlastnostmi o čemž vypovídá tato citace z filmu: „Sir Lancelot byl statečný. Sir Galahad byl čistý. Sir Robin ne-tak-statečný-jako-sir-Lancelot, jenž málem bojoval s drakem Angnorem, málem se postavil zbabělému rváči a naplno se počůral při bitvě u Badon Hillu“. Později se Artušovi zjeví Bůh a prozradí mu, že jeho posláním je najít Svatý grál.

Tak se král Artuš a jeho rytíři vypraví na nebezpečnou výpravu, během které potkají nemyslitelné hrůzy, mezi které patří trojhlavý obr, zabijácký králíček a rytíři říkající „Ni!“. ►

Během této výpravy sice mnoho statečných rytířů padne, ale po četných útrapách zjistí, kde se nachází svatý grál. A jak to skončí? Nechte se překvapit! Možná jsem se také zapomněl zmínit, že je celý film v angličtině a podle všeho tomu už ani jinak nebude. Pro ty, kteří neumí anglicky natolik, aby byli schopni film sledovat, jsou zde naštěstí titulky, kterých se nachází na internetu spousta. Já sám jsem sledoval film s titulky, ale při x-tém zhlédnutí jsem se již naučil některé anglické fráze nazpaměť. Hodnocení: 80% (velmi dobré) Obrázky: www.csfd.cz (Photos copyright © Python (Monty) Pictures Limited)

Ankh Jan Holan

Ankh je klasická point-and-click adventura, která zaujme hlavně svým zpracováním a neobvyklým příběhem. Hlavní hrdina Assil žije pokojný život ve starém Egyptě, jeho otec projektuje pyramidy a sfingy. Jednoho dnes se ale Assil odhodlá k velkému činu a ukradne svému otci klíč od pyramidy. Tam pak uspořádá mejdan, ale něco se zvrtne. Assil totiž omylem rozbije sedm uren a tím otevře sarkofág, ze kterého – světe div se – vyleze mumie. Ta nemá zrovna dobrou náladu, pořád ji totiž někdo ruší a navíc ztratila svou baseballovou sadu faraónů, a tak Assilovi nenadělí nic menšího, než smrtelnou kletbu. Od této chvíle musí Assil nosit Ankh a smrtelná kletba ho začíná pomalu přemáhat. Poslušně se vrátí domů a vše řekne svému otci, ten mu ale nevěří (co jiného se dalo čekat?), za trest mu navíc udělí domácí vězení.

Assil je teď zavřený v pokoji, nemůže ven a nezbývá mu více než pár hodin života (zkrátka všední záležitost v adventurách). Teď se dostáváte na řadu vy. Musíte vyřešit záhadu zamčeného (v tomto případě hlídaného) pokoje, s tím rozdílem, že nechcete, jako obvykle, dovnitř, ale ven. Když se dostanete ze svého vězení na žhavé egyptské slunce, zjistíte, že pod oknem postávají zloději, kteří se chtějí pro změnu dostat dovnitř. A tak začíná celé to zmatené dobrodružství, ve kterém navštívíte poušť, útroby sfingy, faraonovy komnaty a zavítáte i do pochmurného podsvětí. Ve hře je vedle mnoha zajímavých lokací také slušná dávka humoru. Když například potřebujete sehnat kabelku z krokodýlí kůže, přijdete za nebohou babičkou a

vykřiknete: „Tady Assil, GreenPeace, odhoďte tu kabelku a nic se vám nestane!“ Assil je zkrátka nápaditý. Není zde moc velkých zádrhelů, i když někdy se prostě nevyhnete metodě „vše na vše“, kde zběsile zkoušíte, jestli nejde nějak zkombinovat rybí hamburger a prokletý kompas. Hra by se dala charakterizovat jako svižná, vtipná, sympatická a skvěle kreslená. Na druhou stranu jsem měl docela často obtíže

s ovládáním a s kamerou. (Problém netkvěl v tom, že kamera stála celou dobu na místě. Naopak, kvůli skoro neustále se pohybující kameře bylo těžké zaměřit jediný objekt.) Dokonce jsem i párkrát zapomněl, co že to mám vlastně dělat. A až poté, co jsem si na internetu přečetl ohlasy na hru, jsem se dozvěděl, že pod klávesou TAB se skrývá celkový výčet aktuálních úkolů. Celkový dojem ale není vůbec špatný, i přes pár chyb (jak v ovládání, tak v češtině, kterou hra disponuje) si tato hra zasluhuje dostat více než jen průměr. Jako plus označím také délku hry a docela příjemný, i když ne příliš bohatý soundtrack. Hodnocení: 65 % (střední nadprůměr) Obrázek: www.abecedaher.cz ■

Ankh (anch, crux ansata nebo též nilský kříž) je egyptským symbolem života. Má představovat člověka s rozpřaženýma rukama, smyčka nahoře pak symbolizuje hlavu. Mnoho bohů bývá vyobrazeno a ankhem v ruce.

Hostinec Splnené sny – Čásť prvá

Rastislav Kučírek Z lúky som pomaly prešiel na

udupanú hlinu pred krčmou. Vedľa masívnych dvier bola o stenu opretá malá lavička. Na druhej stene bolo celkom veľké okno, cez ktoré presvitalo matné, žlté svetlo. Celá budova bola z dreva a silne pripomínala zrub, avšak táto bola z príliš tmavého dreva smrekov. Z vnútra sa ku mne sunula bujná vrava.

Pristúpil som k výrezu pre dvere. Až teraz som zacítil tú pravú vôňu. Zárubňa nádherne voňala po borovici a spoza dverí sa vanula aróma údeného kolena. Dlho som neuvažoval. Chytil som mosadznú kľučku a typické krčmové dvere som vtlačil do hostinca.

Kúdol dútnikového dymu mi na chvíľu rozmazal zrak, ale aj tak som registroval, že predo mnou je chodba. Zažmurkal som a vľavo som rozoznal stoly, bar a svalnatých chlapov. Na najbližšom stole sa hrali karty. Smelo som spravil prvý krok smerom k baru.

Chodidlo mi ešte nedopadlo na dlážku, keď ma zdrapla za ústa čiasi ruka. Rýchlo som sa zvrtol, zatiaľ čo ma druhá ruka schmatla za temeno hlavy a silno trhla. Srdce sa mi divoko rozbúchalo. Vypleštil som oči a snažil sa oboma rukami ťahať mocné päste, ktoré ma zvierali za hrdlo. Ťahali ma do druhej časti chodby, kde vládlo prítmie. Všetky moje doterajšie myšienky sa razom rozutekali. V hlave som mal len jeden jediný cieľ – vlastný život. Až teraz som sa spamätal. Otvoril som ústa dokorán a zo všetkých síl som začal vrieskať. Trhal som sa celým telom, zúrivo sa metal, srdce mi išlo vyskočiť z hrude. Zrazu som pocítil ten nečakaný a návykový pocit, ktorého som sa chcel v poslednej dobe tak zbaviť - strach o život.

Moje telo bolo plné energie, svaly plné napätia a sily. Ale ja som to nevnímal. V hlave sa mi stále dokola omielali len zmätené myšlienky. Celé telo sa mi trhalo, metalo, ako keď chytí mačka rybu. Môj krik prestal byť krikom. Nič som nepočul. Len kdesi v pozadí môj tep. Stále som celou silou zápasil, trhal sa, kopal nohami o dlážku a nakoniec o schody, keď ma nimi hore ťahali. V hlave sa mi začali objavovať prvé myšlienky, ako zomriem. Strašne som sa začal báť, čo bude po smrti. V hlave sa mi zjavil obraz večne sľubovaného pekla, kde ma budú mučiť za všetky moje hriechy.

A prišli obrazy všetkých pekných chvíľ, čo som zažil. Všade, v snoch aj

v skutočnosti, obrazy ľudí, ako za mnou plačú, a zrazu som vôbec nechcel umrieť. Strašne som nechcel. Celým svojim srdcom a dušou som chcel žiť a nadýchnuť sa ešte raz vzduchu...

Vhodili ma do prvej izby, ktorá

bola napravo od schodiska. Dopadol som na červený koberec

položený na dlážke z drevených dosiek. Štvornožky som nadvihol hlavu. Očami som preletel obsah izby. Po ľavici bola posteľ, predo mnou stolík na písanie, nad ním malé okienko a napravo stredne veľká komoda. Ihneď som sa otočil na chrbát a rýchlo sa snažil postaviť.

Konečne som sa pozrel na tých, ktorí ma sem vhodili.

Predo mnou stál jeden jediný človek. Bol vyššej postavy v čiernom plášti,

obviazanom cez pás. Veľká kapucňa mu robila dokonalý tieň, z olejovej lampy, na celú tvár.

V poloskrčenej polohe som sa akoby zasekol. Spomalene som sa vystieral a sledoval svojho nepriateľa.

Načiahol si ruky a dlhým pokojným, ladným pohybom si sňal kapucňu.

To už som stál celkom vystretý s obrovským údivom v tvári.

Bol to elf. Krátke hnedé vlasy mu vytvárali malú

ofinu, ktorá nevzbudzovala pocit veľkého čela. Takisto mal aj hnedé oči, ktoré ku podivu neboli také šikmé, aké som ich videl v knihách. Dokonca ani uši nemal také zaostrené. A napokon som si všimol aj vrások na jeho tvári, ktoré oni nemajú vďaka ich nesmrteľnosti. A predsa mi niečo hovorilo, že je to elf. Chcel som ďalej rozvíjať svoje prvé dojmy, ale zastavila ma jeho odrazu zamračená tvár. Letmo som ho premeral a všimol si jemný záchvev jeho rúk. To bolo zbrzďovanie zlosti. Ukľudnil sa, nadýchol, nadvihol hlavu a nakrátko zadržal dych. Pozrel sa mi priamo do očí a s tvárou ako skala pootvoril ústa a pomaly zo seba vydal:

„Kde si bol?“ Jeho otázku som vnímal, ale

zamyslel sa nad ňou až neskôr, keď som si spomenul, že mám so sebou všetky svoje veci, čo ma zalialo obrovskou nádejou.

„Ale si sa zmenil...“- skonštatoval a smutne zahľadel do zeme.

Celý napnutý som tam bez pohnutia stál a v ústach prehĺtal suché sliny.

Odvrátil zrak od zeme a znechutene na mňa pozrel:

„Jeden rok“ – na chvíľku sa odmlčal a potom trochu zmiernil výraz tváre:

„Jeden rok ti trvalo, aby si skončil so všetkým, čo sa ťa týka na Zemi, a došiel sem?!“

Začal som sa zamýšľať nad jeho slovami.

Ja som predsa ešte neskončil so všetkým, čo sa ma týka na Zemi. A o kom vlastne hovorí?

„Pozri, čo sa so mnou stalo za ten rok! Už ani nevyzerám ako elf! Aha kto je zo mňa! Rok som nikde nebol, len tu trčím a dúfam, že sa raz objaví tvoja tvár! A raz večer, bez znamenia, len tak si vykračuješ po lúke, bez magickej bariéry a ešte si tam vysedávaš na tráve!“- dokričal a pomaly rozdýchával.

„Čo si tam, ergh, toľko robil?“-uprostred vety mu preskočil hlas do zúfaleho tónu. Tak zúfalého, že som si to až začal uvedomovať a vtiahol som sa do deja jeho rozprávania.

„Tak čo sa tam stalo?“ Prvýkrát som sa nejako pohol.

Pomrvil som s prstami a prehltol konečne plnohodnotnú slinu pričom som mimovoľne pootvoril ústa. Mozog mi frustrovali jeho oči. Rýchlo som nevedel, čo povedať.

„Hej! Rozprávam sa s tebou!“ Prsty sa mi začali nervózne

šúchať a môj mozog mi vôbec nevedel dať rady. Každá odpoveď, čo mi prichádzala na um, nebola správna. Napínavá sekunda prechádzala jedna za druhou a hlava nie a nie vymyslieť dobrú odpoveď.

Vtom ma to napadlo. Spravím nečakaný útok a omráčim ho. Dobre ho prehľadám a pôjdem ďalej podľa plánu. Od vzrušenia som spravil nepatrný pohyb pravou rukou do zadu. Elf sa mi stále pozeral do očí a teraz som aj ja tie svoje uprel na jeho.

Niečo si začal šeptať. V mysli som si už po druhý raz

premietal presný pohyb môjho útoku. Prudké natiahnutie sa dozadu, výpad vpravo, úskok doľava a úder po temene hlavy.

Elf došeptal. Všetka moja výbava sa objavila odrazu na posteli.

Chytro som sa obzrel späť na neho. Jemne sa naklonil dozadu a oprel o dvere za ním. Ťažko si povzdychol. ►

Trochu potočil hlavu a s očami, z ktorých sa nedalo nič vyčítať, sa ma spýtal:

„O čo ti ide?“ „Jaaa... Ja som... Ja, ja neviem, kto

ste“- odpovedal som a vzápätí som si to začal vyčítať.

Zlostne prižmúril oči, odrazil sa od steny, o ktorú bol opretý, a kráčal ku mne. Stál som bez pohnutia a čakal to najhoršie. Ale už som sa tak nebál, keď som poznal svojho nepriateľa. Zastavil sa pár centimetrov predo mnou a zrak uprel na moju tvár. Nenávistne na mňa civel. V duchu som si želal, nech už všetko skončí a nech sa môžem čím skôr vrátiť späť domov....

Ale nie! Dodal som si mužnosti. Predsa nebudem ľutovať, to, čo sa už stalo. Budem bojovať až do posledného dychu.

Zrazu som cítil po celom tele poriadnu dávku hrdinstva. Zaťal som zuby a bol som pripravený na všetko.

Ostro som sledoval nenávistný

pohľad. Jeho zrak začal premeriavať celú moju

tvár. Prešiel si každú jej časť a zastavil sa opäť na mojich zreniciach.

Odrazu jeho prižmúrené oči akoby sa zázrakom urovnali, dokonca sa roztiahli od prekvapenia. Prudko sa odo mňa odtiahol a cúvol jeden krok dozadu. V jeho tvári sa zjavil neskrývaný úžas spojený s neistotou a strachom zároveň.

Aj ja som sa so strachom obzrel za seba, čakajúc, že uvidím nejakú obludu, ktorú spozoroval. Keď som uvidel len stolík, odvrátil som zrak späť. Stále sa na mňa v šoku pozeral. Otvorené ústa zavrel,

čo konečne preglgol. Neistota a strach sa mu už z tváre vytratili.

Začal som si uvedomovať jeho hlasité dýchanie. Šok mu akoby prešiel do zúfalstva. Sklonil hlavu a zrakom prebehol po zemi. Začal tak ticho dýchať, až to vyzeralo, že úplne prestal. Napokon aj prestal hýbať hlavou. Bolo na ňom vidieť, že si dáva dokopy nejaké súvislosti.

Stále som stál bez jediného pohnutia a pozoroval ho.

Podvihol zrak a opäť sa na mňa zahľadel. Tentoraz to bolo smrtľne vážne a z tváre som mu vyčítal, že teraz už sa aj on začal niečoho báť.

S tichým mľasknutím jazyka o vnútorné pery pootvoril ústa a ťažko zo seba vydal:

„Ty si... Garwell?“

Na sever! Pátá část povídky Wotanovo bratrstvo

Jakub Cepník

Od té doby, co jsem navštívil profesora, uplynulo více než měsíc. Stále bylo sychravo, pršelo a venku se začal objevovat první sníh. Vrátil jsem se ke své denní rutině, ale nemohl jsem se zbavit vzpomínek na dramatické události uplynulých dnů. Vrtalo mi hlavou plno myšlenek a začalo mi být jasné, že můj život už nikdy nebude takový, jako byl dřív.

Jednoho dne večer mi zazvonil telefon. Vstal jsem z křesla a zvedl sluchátko: „U telefonu Eduard Nedoma.“ „Dobrý večer, tady Methodius Pittner,“ ozval se z telefonu profesorův hlas, „potřebuji, abyste ke mně ihned přijel. Je to možné?“ „Samozřejmě,“ souhlasil jsem, „co se děje?“ „To po telefonu nechci řešit – řeknu vám to až osobně.“ „Dobře, hned jsem tam,“ chystal jsem se položit sluchátko. „Počkejte ještě,“ zastavil mě profesor, „dobře si promyslete, kolik jste ochoten obětovat pro zmaření plánů Bratrstva.“ S těmi slovy zavěsil sluchátko.

Na nic jsem nečekal, oblékl jsem si kabát, nasadil na hlavu klobouk a vydal se do metelice venku.

Za necelou hodinu mně již profesor odemykal vrátka u své vily. „Jsem rád, že jste tady,“ řekl místo pozdravu.

Když jsem vešel do dveří, ovanula mě známá vůně. Pittner mě zavedl do obývacího pokoje, ukázal mi, ať se

posadím, a začal mi vysvětlovat, jak se věci mají: „Naši lidé vypátrali, že nejvýše postavení členové Bratrstva dnes ráno vyletěli do města Longyearbyen na Špicberkách. Měli jsme štěstí a povedlo se nám zamluvit si několik letenek – máme totiž oproti ostatním lidem tak trochu V.I.P. postavení –, takže se ještě dnes vypravíme za nimi. Má otázka zní: Pojedete s námi? Všechny výdaje bychom samozřejmě zaplatili.“

To byla nabídka, jakou jsem nečekal. „Pojedu,“ kývl jsem. Profesor se usmál. „Pak byste se tedy měl rychle vrátit domů a sbalit si zavazadla. Letadlo odlétá z Ruzyně deset minut před půlnocí, to znamená asi za čtyři hodiny.“

Jak profesor řekl, tak jsem udělal.

Doma jsem si nachystal věci na cestu, zavolal do práce a domluvil si na týden dovolenou. Do té doby musíme být zpátky, myslel jsem si.

Na letišti jsem byl s hodinovým předstihem. Profesor tam již čekal – seděl na sedačce v letištní hale a zamyšleně si četl noviny. Byl teple oblečený, měl s sebou příruční batoh a velký kufr polepený mnoha nálepkami ze svých cest. Pozdravili jsme se a já si sedl vedle něj. „To pojedeme jen my dva?“ zeptal jsem se. „Ne, ještě přijde Kasowski,“ odpověděl, aniž by zvedl oči od novin.

Kasowski dorazil asi za dvacet minut. „To je dost, že jdeš, Arture,“ uvítal ho profesor. Zvedl se ze sedačky, zastrčil noviny do postranní kapsy batohu a, následován mnou a Kasowskim, se vypravil k jednomu z terminálů.

Následující čtvrt hodinu nám zabralo odbavení, celní a pasová kontrola. Pak už jsme nastoupili do letadla a pohodlně se usadili na přidělené sedačky.

Během půl hodiny jsme vyletěli. Původně jsem si chtěl v letadle zdřímnout, ale byl jsem příliš rozrušený a vůbec jsem nemohl spát. Alespoň jsem se tedy koukal ven z okénka. Bylo mi líto, že jsem si s sebou nevzal fotoaparát – daly by se tu pořídit krásné záběry.

Profesor si zatím četl nějakou knihu a Kasowski pracoval na notebooku.

Cesta ubíhala velmi rychle. Přeletěli jsme Německo, Dánsko a tři sta kilometrů dlouhý průliv Skagerrak. Pak jsme před sebou opět spatřili pevninu – Norsko – a letadlo začalo klesat. Z okolní krajiny jsem rozpoznával jen tmavé obrysy a sem tam nějaký shluk světel – město nebo vesnici. Na okraji pevniny jsem ve tmě spatřil osvětlenou přistávací plochu norského letiště Sandefjord. Na tu jsme najeli, letadlo začalo brzdit a za chvíli již zcela zastavilo.

Vyhrnuli jsme se spolu s dalšími cestujícími ven, prošli jsme pasovou kontrolou a vyzvedli si svá zavazadla. ►

„Odtud na Špicberky obyčejně žádná

letadla nelétají,“ vysvětlil mi Pittner, „ale, jak už jsem řekl, členové našeho řádu mají jistá privilegia, takže jsem – speciálně pro nás – dopravu zajistil. Letadlo by tu mělo být každou chvíli.“ Nakonec přiletělo kolem třetí hodiny ráno. Byl to odhadem třicet metrů dlouhý letoun značky Antonov. Přistál a z kokpitu na nás zamával pilot. Měl krátké černé vlasy a neoholené vousy. „Pojďte,“zavolal. Nenechali jsme se příliš pobízet, vyšplhali jsme po schůdkách nahoru a malými dvířky vlezli dovnitř. „Zdravím, profesore, kam to bude?“ zašklebil se pilot na Pittnera. „Doleť do Longyearbyenu a pak se uvidí,“ odpověděl profesor.

Zavřeli jsme za sebou dveře a vstoupili na palubu.

Oproti obrovskému Airbusu, ve kterém jsme letěli předtím, byl prostor v tomto letadle daleko menší. Ostatně, jak poznamenal Kasowski, bylo to nákladní letadlo. Nacházelo se zde jen několik zaprášených sedaček, ale nám to bohatě stačilo – byli jsme jen tři a nikdo jiný v letadle – pokud nepočítáme pilota – nebyl.

Posadil jsem se tedy – moc pohodlné to nebylo – a za chvíli jsem proti všem očekáváním usnul.

Stál jsem v rozlehlém jeskynním

dómu. V ruce jsem křečovitě svíral svítilnu a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Viděl jsem nespočet nádherných krápníků a malé podzemní jezírko, do kterého z třpytících se stalagtitů kapala voda.

Musím se odtud dostat pryč! hučelo mi v hlavě. Všiml jsem si ve stropě širokého komínu, ze kterého vycházelo slabé denní světlo. „Snad se mi tam povede vylézt,“ uvažoval jsem.

Náhle mě však bodlo u srdce, když jsem uslyšel z dálky jakýsi podivný zvuk. Znělo to skoro, jako kdyby se tam někdo pohyboval. A teď se to ozvalo znovu! A ještě jednou!

Zvuky se blížily a mě sevřel nepopsatelný strach. Chtěl jsem vylézt komínem nahoru, ale nemohl jsem se ani pohnout. Svítilna mi vypadla z ruky a zhasla. A najednou jsem si všiml, že se přede mnou pohybuje jakýsi stín. Tmavá silueta postavy s několika dlouhými chapadly…

„Vstávejte, už jsme tady,“ chytil mě

profesor za rameno. Zamžoural jsem, setřel si pot z čela a vyhlédl okénkem ven. Antonov stál na letišti. Byla tma, přesto jsem nemohl přehlédnout vysoké zasněžené hory kolem nás.

Podíval jsem se na hodinky – ukazovaly 05:51. Jak to, že ještě není světlo? chtěl jsem se zeptat, ale na poslední chvíli jsem si uvědomil, že jsme daleko za polárním kruhem a noc tu trvá půl roku. Budu si na to muset zvyknout.

Odepnul jsem si bezpečnostní pás, popadl svá zavazadla a vylezl z letadla ven. Kasowski tak učinil také. Profesor ještě prohodil pár slov s pilotem, ale pak nás následoval i on. Byla příšerná zima, a tak jsem – po opuštění přistávací plochy – otevřel kufr a navlékl si na sebe dva teplé svetry. Měl jsem si vzít více oblečení, vyčítal jsem si.

„Jsme na letišti Svalbard, tři kilometry od Longyearbyenu,“ konstatoval Kasowski, „zbytek už musíme dojít pěšky.“

Vyrazili jsme tedy po silnici a letiště za chvíli nechali za zády. V mrazu, v zimním oblečení a s těžkými zavazadly se sice nešlo lehce, ale pohled na krajinu kolem nás nám to vynahradil. Na levé straně, kousek od silnice, se před námi rozprostřel pohled na fjord nazvaný Isfjord, podle profesorových slov druhý nejdelší na Špicberkách.

Po naší pravé ruce se oproti tomu tyčily majestátné vrcholky zasněžených hor. Hory sice byly i na druhé straně fjordu, ale díky tmě je nebylo téměř vidět.

Asi po půl hodině jsme před sebou spatřili Longyearbyen, hlavní a zároveň největší město souostroví Špicberky. Jasně zářilo do tmy. „Nádhera, že?“ usmál se profesor.

Ozval se zvuk motoru a my jsme uviděli, jak se k nám po silnici blíží sněžný skútr.

„To bude doktorka Tobiasová,“ zaradoval se Kasowski. Než jsem se stačil zeptat, kdo to je, byl už skútr u nás. Zastavil a seskočila z něj mladá pohledná žena s dlouhými světlými vlasy. „Dobré ráno,“ pozdravila nás, „nesu vám důležité zprávy.“ Napjatě jsem očekával, co bude následovat. „Členové Bratrstva do Longyearbyenu dorazili kolem šesté hodiny večer. Zdrželi se tu jen asi dvě hodiny, pak odletěli na polární stanici Barneo. To znamená, že míří na severní pól.“ ■

Frita Adam Cepník

Jistě znáte balíky založené na „damageových“ kouzlech. Říká se jim frita a vůbec nejsou špatné. Skládají se téměř vždy pouze z červené barvy. Mezi nejznámější „friťácká“ kouzla patří samozřejmě světoznámý Volcanic Hammer, který za jednu červenou a jednu libovolnou manu udělí tři zranění do libovolného hráče nebo bytosti (v případě frity většinou do hráče). Dále by ve fritě nemělo chybět sorcery Demolish, které za jednu červenou a tři libovolné many zničí libovolný artefakt nebo land. Do frity též patří Lava Axe, která za čtyři libovolné a jednu červenou manu udělí pět zranění do cílového hráče. Mezi hráči je velmi oblíbená karta Blaze, která udělí X zranění do cílového hráče a stojí X libovolných a jednu červenou manu. Doteď jsem se nezmínil o žádných bytostech, ale to proto, že ve fritě většinou žádné bytosti vůbec nejsou. Nějaké by se však našly. Například Magnivore. Tento lhurgoyf stojí dvě libovolné a dvě červené many. Je to */* se schopností haste, útok s obranou je stejný jako počet všech sorcery na všech hřbitovech dohromady. (Hodně fritových kouzel je totiž sorcery.) Další zástupce creatur je Anarchist. Má sílu i obranu dva a stojí čtyři libovolné a jednu červenou manu. Jakmile vstoupí do

hry, vrátíte si jedno sorcery ze hřbitova do ruky. Mezi bytosti ve fritě patří i Bloodfire Dwarf (v češtině to znamená něco jako Trpaslík Krvavého ohně). Je to 1/1 a stojí jednu červenou manu. Za další červenou manu ho můžete obětovat a udělí tak jedno zranění všem nelétacím bytostem. Teď se zase vrátíme ke kouzlům. Z edice Time Spiral sem může zavítat sorcery Grapeshot. Stojí jednu libovolnou a jednu červenou manu a dá jedno zranění do hráče nebo bytosti. Má však schopnost storm, což znamená, že se toto kouzlo zkopíruje tolikrát, kolikrát jste ten tah zahráli nějaký spell (creature, instant nebo sorcery) a každá kopie může mít jiný cíl. Do balíku se též hodí Spiraling Embers z edice Saviors. Stojí tři libovolné a jednu červenou manu. Udělí do cílového hráče nebo bytosti tolik zranění, kolik máte karet v ruce. Pomalu se blížíme ke konci a zbývá mi už jen několik „friťáckých“ kartiček. Patří mezi ně zaprvé instant Pyromatics, který stojí jednu libovolnou a jednu červenou manu. Udělí jedno zranění do cílového hráče nebo bytosti. Má však schopnost Replicate za jednu červenou a libovolnou manu. To znamená, že ten tah, co Pyromatics vykládáte, můžete zaplatit ještě několikrát jednu červenou a libovolnou manu a tolikrát se vám instant zkopíruje. Každá kopie může mít jiný cíl.

Já do frity umístil i instant z Coldsnapu se jménem Surging Flame. Stojí jednu libovolnou a červenou manu a udělí dvě zranění do cílové bytosti nebo hráče. Má ještě schopnost ripple 4 (ta se hodí jen v případě, že máte Surging Flame v balíčku vícekrát), což znamená, že když hrajete toto kouzlo, můžete ukázat čtyři vrchní karty vaší knihovny a pokud tam jsou ještě další karty se jménem Surging Flame, můžete je zadarmo vyložit. Zbytek karet z těch čtyř, které se tak nejmenují, musíte potom dát na spodek knihovny. Samozřejmě, že je ještě obrovské množství jiných „friťáckých“ karet, ale většinou jsou hodně drahé, nebo naopak hodně levné a blbé. Nakonec vám navrhnu decklist, pro případ, že se rozhodnete si „friťácký“ balík založit. DECKLIST-FRITA 4x Volcanic Hammer 4x Demolish 4x Surging Flame 3x Anarchist 3x Blaze 2x Magnivore 4x Lava Axe 4x Pyromatics 4x Grapeshot 2x Bloodfire Dwarf 2x Spiraling Embers 2x Stone Rain ■ Obrázky: www.magiccards.info

Černé historky Jakub Dobal

(Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora)

Počet hráčů: 2+ Doporučený věk: od 12 let Délka hry: 15+ minut Autor: Holger Boesch Rok vydání: 2004 (česky 2009) Výrobci: MindOK, Moses. Obvyklá cena: cca 240 Kč Herní systém: logická hra, rozkrývání záhady pomocí otázek Čeština: hra je kompletně v češtině Všichni milovníci detektivek a tajuplných příběhů či řešitelé záhad by měli zbystřit. Vyšly totiž Černé historky, které obsahují 50 tajuplných detektivních příběhů. Nejedná se však o další knihu, ale o originální společenskou hru pro dva a více hráčů. Právě ji vydal MindOK. Původní vydání se jmenuje Black Stories a vyšlo v roce 2004 v Německu (díky velké oblibě je zde k dispozici několik dalších sérií). Třeba si vzpomenete na to, jak jste si s kamarády či přáteli o letních prázdninách vyprávěli horory a strašidelné příběhy. Možná, že jste si také zahráli jednoduchou hru na hádání. Někdo v duchu zvolil slovo a ostatní ho měli za úkol uhodnout. Přitom mohli klást jen otázky, na něž se dá odpovědět jen ano či ne. Hrávali jsme také úžasnou hru, ve které jsme měli rozplést klubko příběhu. Z něj jsme znali jen jedinou větu. Na chvíli jsme se stávali Sherlockem Holmesem či Herculem Poirotem. Ať jste něco z toho někdy

vyzkoušeli nebo ne, nyní je máte s Černými historkami možnost naplno vychutnat. Princip je jednoduchý. Jeden z vás (vypravěč) bude znát celý příběh a bude hru moderovat. Ostatním odhalí jen malou část. Jejich úkolem je pomocí dobře zaměřených otázek a vlastního úsudku celý příběh poskládat dohromady. Moderátor ale může odpovídat jen ano nebo ne. Je tedy potřeba klást jednoznačné otázky. Jak vidíte, pravidla jsou opravdu jednoduchá. Záleží jen na samotných hráčích, jak jim rozpletení celého příběhu bude dlouho trvat. Některé rozlousknete za pár minut, jiné vám dají zabrat. Přidám se k doporučení autora, hru nikdy nevzdávejte, vždy se snažte záhadu vyřešit sami. Třeba i za cenu, že se k příběhu znovu vrátíte. Moderátor také může využívat různé nápovědy, pokud se úvahy hráčů příliš od příběhu odchýlí. Hrát můžete již ve dvou. Zábavnější je však hra ve větší společnosti šesti a deseti hráčů. Kouzlo hry spočívá v postupném odhalování záhady, kterou nikdo z hráčů nezná. V tom je síla i slabost této hry. Kdo už jednou příběh rozluští, buď musí hrát příště jiný, nebo se stát vypravěčem. Padesát příběhů je ale celkem dost na to, aby vám hra chvíli vydržela. Nikdy se tedy neseznamujte s celými příběhy předem, připravili byste se tak o radost ze hry. Časem vyjdou další příběhy z nových sérií (MindOK je již připravuje). Velkou výhodou Černých historek je, že si je můžete zahrát téměř kdekoliv. Zkrátí vám například cestu vlakem, užijete si společný večer s přáteli či rodinou, zpestří vaši party. K samotné hře nepotřebujete žádné

pomůcky. A balíček karet příběhů se vám do batůžku vždy vejde. Karty i pravidla jsou vytištěny na kvalitním papíře s jednoduchými, ale vtipnými obrázky. Na hře, především s dětmi, je třeba ocenit i to, že rozvíjí logické myšlení. Hráči dostávají rychlou zpětnou vazbu, zda jejich otázky byly správně položené a nakolik posouvají odhalování příběhu kupředu. Učí se tak zcela přirozeně a zábavnou formou. Příjemnou zábavu a hodně štěstí při řešení záhad. :-) Pokud vás Černé historky zaujaly, můžete se již teď těšit na jejich pokračování. Další série tajuplných příběhů by mohla být dostupná v září. Měla by být ještě morbidnější, záhadnější a mysterióznější… ■

Svatý grál Jiří Šika

(Tento článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora)

Nesmrtelná báseň a hymnus Williama Blakea vypráví, jak Ježíš ještě jako chlapec navštívil Británii se svým strýcem, sv. Josefem z Arimatie, který obchodoval s cínem. Existují také příběhy, jak po Ježíšově smrti přicestoval sv. Josef do Británie znovu a nalezl malý kostel v Glastonbury, v dnešním somersetském hrabství. Kostel roku 1184 zničil požár, na jeho místě vzniklo opatství, které nechal král Jiří VIII. roku 1539 zbořit, ale jeho trosky stojí dodnes. Mytologiská sláva Glastonbury se ovšem zakládá na více legendách, neboť někteří historikové se domnívají, že právě zde se nacházel Avalon, kde ošetřovali krále Artuše smrtelně raněného v jeho poslední bitvě. Jak uvidíme dále, Glastonbury je ve skutečnosti střediskem, v němž se složitě proplétají artušovské a křesťanské romantické příběhy. Legenda praví, že když svatý Josef dlel v Glastonbury, jeho poutnická hůl zakořenila v zemi a vyrostla v obrovský stromový keř. Ve zdejší kostelní studni prý sv. Josef také ukryl Svatý grál – kalich, z něhož pil Ježíš při poslední večeři a do něhož byla během ukřižování zachycena jeho krev. Na jedno místo až mnoho bájí, ale opírá se některá z nich o fakta? U Glastonbury skutečně stál stromový keř, jenže puritánský Olivier Cromwell ho zavrhl jako modlářský symbol a nařídil ho porazit. Roku 1985 zasadil na témže místě nový keř, na pozemku opatství rostou ještě další exempláře. Zajímavé je, že tento druh, Crataegus oxyacantha praecox, není zdejšího původu, nýbrž pochází ze Svaté země – že by potvrzení legendy o cestě sv. Josefa do Británie? Historie Svatého grálu je daleko složitější, zmatenější a rozporuplnější. Mnozí současní dějepisci soudí, že jeho spojitost s křesťanstvím, dnes tolik známá, je ve skutečnosti poměrně nedávnou koncepcí a že kořeny Svatého grálu sahají do mnohem starší doby, než je éra křesťanství – až do odlehlé říše keltské mytologie. V keltských bájích grál splývá s velkým kouzelným kotlem boha Brana, který dokázal křísit mrtvé: tělo vhodit do kotle a v něm ho znovu oživit. Noel Currer-Briggs v knize Shround and the Grail přichází s domněnkou, že grály byly dva a od těch dob jsou zaměňovány. Jedním z nich je kalich, obecně považovaný za Svatý grál. Ale podle názoru Currera-Briggse je

správným grálem druhý předmět – relikviář, který má tvar mísy a v němž byl uložen lněný rubáš, jímž bylo ovinuto Kristovo tělo poté, co byl sňat z kříže, tedy tzv. Turínské plátno. Nikde se nenajde tolik rozporů jako ve spoustě artušovských legend o hledání grálu, o němž se věřilo, že je zdrojem úžasné uzdravující síly. V nejznámější z nich, v Le Morte Darthur sira Thomase Marolyho (1485), je společné hledání úspěšně dovršeno: rytíři Galahad (v jiných pramenech Gawain), Percevar a Bors, kteří dojdou na hrad Svatého grálu obklopený neúrodnou pustinou, zjistí, že posvátný kalich opatruje chorý, nepohyblivý strážce, Král rybář. Hledaný kalich mohl získat jen ten, kdo položil správnou otázku, jež se týkala grálu, pak se mohl Král rybář uzdravit a země se znovu zazelenala. Otázku úspěšně vyslovil Galahad. Trio rytířů pak přepravilo Grál lodí do Sarrasu, posvátného města na Východě, kde byl Galahad korunován králem, Perceval se vrátil na hrad Svatého grálu a Bors na Camelot. Další osud grálu však zůstává nejasný, zamlžila ho různá tvrzení o spiknutích, zásazích řádu templářů, sekty Catharů a podobně. Velmi odlišnou historii obsahuje nejnovější dílo Dr. Grahama Phillipse The Search For the Grail. Phillips dospěl k názoru, že Svatý grál vyzvedli roku 327 po Kr. z Kristovy hrobky učenci vyslaní římskou císařovnou Helenou a přinesli ho do Říma. Roku 410, když Řím napadli barbaři, byl grál tajně vyvezen do Británie, kde se ještě držela římská vláda, a pro bezpečnost uložen v městì Viroconium v dnešním shropshirském hrabství. Zde jej vzal pod ochranu místní panovník , o němž Phillips soudí, že nebyl nikdo jiný než král Artuš, a nerušeně zůstal na místě po několik staletí až do vpádu Normanů, kdy se Artušova země – včetně grálu – ocitla v rukou francouzského šlechtice Payna Peverila. Od té doby se grál dědil v Peverilově rodu z generace na generaci. Roku 1850 se poslední přímý potomek, Frances Vernonová, provdala za historika Thomase Wrighta, ale jejich jediné dítě, syn, zemřel ještě velmi mladý.

Co se s legendárním předmětem stalo nyní? Manželé se rozhodli své drahocenné dědictví ukrýt. Wright však měl obavy, že by se grál mohl ztratit navždy, a tak po sobě zanechal zakódované sdělení, kde je kalich uložen. K tajnému místu – umělé jeskyni v Hawkstoneském parku – vedly zašifrované stopy, připojené k básni o grálu, kterou napsal v 17. století jeden z předků jeho manželky. Po smrti Thomase Wrighta se jeho manželka znovu provdala a jeden z jejích vnuků, Walter Langham, se roku 1920 dověděl o spojení jeho rodiny s Grálem. Rozluštil Wrihglův klíč k hledanému místu a s námahou prolezl labyrintem tunelů a chodeb pod White Cliffem, zřícenou kaplí v Hawkstonském parku. A tam, v úkrytu pod kamenným pulpitem ve tvaru orla, objevil 5 centimetrů vysoký pohár vytesaný ze zeleného onyxu, velmi zašlý. Jednalo se skutečně o Svatý grál? Odborníci jsou v současné době na rozpacích, protože pohár je vyroben z onyxu, jehož stáří nelze určit uhlíkovou metodou. Ale ponecháme-li stranou ověření jeho původu, proč se o nálezu nepsalo již dříve? Když ho Langham našel, pohár zůstal ve vlastnictví jeho rodiny, ale když přešel do rukou Langhamovy pravnučky Victorie Palmerové, žijící v Rugby v hrabství Warwickshire, ukázalo se, že jeho současná majitelka naprosto netušila, jak významný a proslulý předmět možná vlastní. Graham Phillips ji roku 1995 kontaktoval, aby jí sdělil, že se může jednat o Svatý grál, a Palmerová jej pak uložila do bezpečí bankovního trezoru – do té doby však pohár ležel v bedně s harampádím v podkrovní mansardě! Jak neromantický konec nálezu, který je možná nejslavnější a nejinspirativnější náboženskou relikvií na světě! ■

Německá okupace (s jedním z mnoha místních tragických příběhů)

Stanislav Cepník st.

Letos uplynulo sedmdesát let od záboru naší republiky a vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Sudety byly připojeny k Říši, naši obyvatelé byli z pohraničí vyhnáni (řada z nich tam zahynula), následovalo zatýkání, koncentrační tábory, popravy, heydrichiáda s hromadnými popravami Čechů, časté domovní prohlídky atd. V dost mírné a uhlazené podobě to najdete v učebnicích. Už tam téměř není uvedeno drancování, vykrádání našeho národního hospodářství, nucené práce mladých lidí v Říši atd. Nejhůř se chovali Sudeťáci. Zažil jsem poválečný pochod odsunutých Němců z okolí Plzně – ten se obešel bez násilí, tu a tam jim někdo zahrozil pěstí – a to bylo u nás všechno (mluvím o obci Tlučná). Od nás ze vsi byla odsunuta Němka Bártová, tichá a neškodná brýlatá paní, jejíž muž se nevrátil z fronty, prý padl. Odešla v teplém kožichu, ač bylo teplo. Ta prý se v Plzni, kde musela uklízet náměstí, oběsila. Bylo nám jí opravdu líto. Prezident Beneš v jednom ze svých projevů doporučoval našim občanům, aby si psali památníčky, protože ti, co nám nejvíc ubližovali, budou nejvíc křičet, že bylo ublíženo jim. (Úryvek z tohoto projevu lze přečíst ve dvoraně hotelu Růže v Českém Krumlově u busty prezidenta Beneše.) Řada potomků bývalých největších škůdců našeho národa se dnes – za vydatné pomoci některých našich (jistě neúplatných) advokátů - snaží zpochybnit Benešovy dekrety, ač ty byly výsledkem dohody vítězných mocností. Jednoznačně odsuzuji jednání některých Čechů, kteří při tzv. divokém odsunu Němců ze severních Čech (a snad i jižní Moravy) ze msty vraždili, jistě i nevinné, ale myslím, že je to dnes některými Němci účelově zveličováno. I když Němci zavraždili desetitisíce nevinných Čechů, nikdy nesmíme oplácet stejným.

●●●

A teď už jeden tragický příběh z doby okupace, který se odehrál v Tlučné u Plzně. Základ je stejný, ale pokud jde o vinu a trest jednoho ze zúčastněných, má

dvě odlišné verze. Jedna je úřední, zapsaná v obecní kronice, druhá je z ústního podání občanů. Několik vět úvodem: Na důl Krimich v Tlučné, kde se těžilo kamenné uhlí, byl od 1. ledna 1943 dosazen jako závodní Němec Ing. Karl Kovarschik. Byl to hrubý člověk, který se snažil nahánět hrůzu. Ve skutečnosti to byla směšná figurka, ale velmi zlá a nebezpečná. Jeho důvěrníkem se stal původně havíř Němec Martin Selner. Dále tam byl dosazen důlní Josef Junek, udavač a bezcharakterní člověk. Koncem války byla bez zabezpečovacích prací až horečně zvyšována těžba uhlí. Po válce trvalo dlouho, než byly napravedny škody způsobené tímto rabováním. Někteří horníci práci sabotovali, udělali i umělý zával, aby narušili těžbu. Jeden z nich byl za to popraven, několik jich bylo uvězněno. Popraveni byli i dva mladí lidé ze vsi jako osoby štítící se práce, protože měli neodůvodněné absence. Ti, pokud vím, nepracovali na šachtě. Několik lidí ze vsi bylo během okupace na různých místech popraveno, řada byla

odvedena do koncentračních táborů. Někteří tam zahynuli. Na nucené práce do Německa byli odvedeni mnozí mladí lidé (ročník 21, ale i 20, 22, 23 a 24). Vraťme se k našemu příběhu: V roce 1942 se do vsi do Loužkovy rodiny přiženil Vasil Louda, syn ruského legionáře a Rusky ze Sibiře. Loužkovi bydleli za vsí v bývalé cihelně pohromadě s manželčinými rodiči a dalšími příbuznými. Loudovým se narodila dcera Naděžda. V dubnu 1943 po náletu na Dobřany a Novou Ves se pokusil Vasilův mladší bratr, který bydlel s rodiči v Nové Vsi, utéci směrem k sovětským hranicím. Byl chycen a v Drážďanech popraven. Vasil byl varován, že ho chce Gestapo zatknout. Odešel z domova a ukrýval se v zemljance v blízkém lese. Tam mu rodina nosila jídlo. Němcům příbuzní tvrdili, že utekl neznámo kam. Vasil přežil v zemljance jednu zimu, ale přestal být opatrný, chodil večer domů, pouštěl se i na delší procházky po okolí, dokonce i do Plzně. To se jemu i jeho rodině stalo osudným. ►

V květnu 1944 jeli údajně závodní Kovarschik s Martinem Selnerem do Plzně. Za Vejprnicemi prý Selner uviděl Loudu, který šel v polích směrem k Plzni. (Někteří občané tvrdí, že ho tam v přestrojení několikrát viděli.) Auto se vrátilo do Vejprnic na četnickou stanici a četníci museli na Vasila uspořádat hon. Nakonec byl postřelen, zatčen a 17. září popraven. Okamžitě byla zatčena jeho manželka, celá Loužkova rodina, také strýc, teta i Vasilovi rodiče. Vasilova manželka a matka byly společně popraveny sekerou v prosinci 1944 na Pankráci, jeho otec byl popraven někde v Německu. Ostatní příbuzní, kterým nebylo prokázáno, že o Vasilovi věděli, byli uvězněni. Strýc Vasilovy manželky zemřel ve vězeňské nemocnici na Bulovce. Loudovu dceru Naděždu vychovali příbuzní. Kovarschik byl zajištěn 7. května 1945 československými úřady. Selner musel koncem války narukovat na frontu, po válce se vrátil a sám se přihlásil našim úřadům v domnění, že jeho život nemůže být ohrožen, v Loudově případu se necítil být vinen. Oba byli odsouzeni za zavinění smrti

sedmi lidí k trestu smrti oběšením. Junek byl odsouzen k 25 letům vězení. – Tolik obecní kronika, dopisovaná z dostupných materiálů až dodatečně o několik let později ●●● Občanská verze je trochu jiná: Selner byl Němec, ale charakterní. V době heydrichiády mu prý jistí lidé nosili dary, aby udal některé spoluobčany, že schvalovali Heydrichovu smrt (to by bylo znamenalo popravu), ale on ani jeho bratr nic takového neudělali. Můj děda, který dělal na šachtě, slyšel, jak někteří havíři oba Selnery hloupě provokovali, ale oni na to nereagovali a nikomu z provokatérů se nic nestalo. K vlastní události: Jeden místní občan jel se Selnerem v „šachťáckým“ autě pro svou ženu do porodnice. Za Vejprnicemi si všiml v polích kráčejícího Loudy (ten byl nápadný už svou vysokou postavou a nic nedbal na varování lidí, že svými „výlety“ riskuje život). Selner, ač ho dobře znal, dělal, že ho nevidí, ale na opakované upozornění onoho občana už musel reagovat. Konec znáte. (Loudu podle této verze zastřelili, když vcházel do brány vězení.) Když po převratu Selnera soudili, prý se

ptali, co má na svou obhajobu. On ale nechtěl mluvit, bál se, že by ho ze vsi vyhnali. Dostal tedy provaz. Po vynesení rozsudku, jaký nečekal, mluvit chtěl, ale to už mu nebylo dovoleno s tím, že měl mluvit včas. Měl jednu dceru, ta neměla děti. Odstěhovala se do Austrálie. Onen zmíněný občan (jméno neuvádím, ač jsem ho velmi dobře znal, ale občanská verze je pouze v ústním podání, tedy neprokazatelná) pracoval v obci ještě řadu let. V důchodu byl stižen mrtvicí, sice chodil, ale jeho život už za nic nestál. Ještě dodatek: „Když někdy přijde řeč na Selnera,“ říkala mi maminka, „není z lidí, co ho znali, člověka, který by o něm mluvil špatně, ale Loudu všichni odsuzují, za jeho hloupost, kterou zavinil neštěstí celé rodiny.“ Loudova dcera si, když dospěla, vzala nějakého horníka a odstěhovala se s ním do severních Čech. ■ Fotografie: archív autora, www.maps.google.com (úprava – Jakub Cepník)

Spartakovo povstání Anna C.

Legendární vůdce římských otroků je nevyčerpatelným hrdinou mnoha filmů i uměleckých děl. Starověký Řím v posledním století př. Kr. ovládal celé Středomoří a jeho moc neustále vzrůstala. Římské hospodářství založené na zemědělství, zejména na ohromných latifundiích, bylo závislé na práci obrovského množství otroků. Jejich počet stoupal v důsledku vítězných válek přísunem válečných zajatců. Ve Spartakově době stály proti šesti milionům svobodných obyvatel dva miliony otroků. Kruté životní podmínky otroků vedly k občasným vzpourám. Spartakovo povstání nebylo zdaleka první (předtím bylo např. na Sicílii). Tato drobná povstání jsou dnes málo známá, protože je překrylo a zastínilo povstání vedené Spartakem. Během téměř tří let úplně otřáslo základy římského impéria. Zúčastnilo se ho na sto padesát tisíc otroků, z toho asi devadesát tisíc se zbraní v ruce (jinak i ženy a děti). Jádro tvořili nikoliv zemědělští otroci, ale fyzicky vycvičení gladiátoři. Spartakus byl thrácký otrok (Thrákie je přibližně území dnešního jižního Rumunska). Byl cvičen v gladiátorské škole poblíž města Kapua. Údajně tam působil jako učitel šermu. Po určité době začal tajně podněcovat vzpouru. Ta vypukla v r. 73 př. n. l.. Původně se jednalo o sedmdesát otroků. Uprchli buď na úpatí Vesuvu nebo přímo do jeho kráteru a postupně získávali zbraně a další spojence. Zpočátku šlo o povstání gladiátorů a později i venkovských otroků. Římané proti vzbouřencům vyslali vojenskou jednotku čítající tři tisíce mužů, ale otroci lstí zvítězili. Potom se k Spartakovi přidávají další tisíce uprchlých otroků, hlavně bývalí váleční zajatci (Germáni, Galové, Thrákové). Postupně jich bylo více než 70 tisíc. Spartakovo vojsko mělo pevnou kázeň a organizaci. První vítězství spartakovců vyvolalo v senátu zděšení. Zaútočit na samotný Řím se však Spartakus

neodhodlal, neusiloval ani o založení státu otroků a o své jmenování králem. Šlo mu jen o osobní svobodu lidí. Na jaře roku 72 př. n. l. táhl do Galie. Zprvu jednotné vojsko vzbouřenců se začalo trhat, oddělovaly se různé kmeny, hlavně germánské a galské a to vedlo k tomu, že Římané začali vítězit. Spartakus se dopustil velké strategické chyby, když upustil od záměru překročit Alpy a odejít do Galie. Otočil se naopak k jihu, kde byly obrovské latifundie poskytující nové posily. Tato chyba negovala jeho předchozí úspěchy a vedla k jeho porážce. Římané postavili posléze do čela svého vojska Marka Lacinia Krassa, největšího římského boháče a bývalého úspěšného velitele. Ten měl na porážce Spartakova vojska osobní zájem, protože povstání otroků bezprostředně ohrožovalo jeho nesmírné bohatství a statky. Spartaka značně oslabila nejednota v jeho vojsku. (Nepřipomíná nám to tak trochu

hustitství?) Povstalci nebyli profesionální armádou, nedokázali čelit stále novým nepřátelským jednotkám. Poslední bitva byla svedena na řece Silarus. Spartakus stál v čele svého vojska a jako pravý gladiátor bojoval hrdinsky až do konce. Po devíti vítězných bitvách utrpěl porážku. Velká část povstalců byla pozabíjena (60 tisíc), armáda byla zcela rozprášena. Spartakova neporazitelnost byla ta tam. Jeho tělo se nenašlo, není tedy pravda, že byl ukřižován s více než šesti tisíci otroků podél silnice Via Appia. Prý nebyli pro výstrahu nikdy sňati z kříže. Spartakovo povstání tedy neodstranilo kruté podmínky života otroků, ale ukázalo, že otroci nejsou jen nemyslící a pasivní pracovní nástroje. Jejich povstání bylo aktem zoufalství, na který se nikdy nezapomnělo. ■ Obrázek: www.wikipedia.org (slavný obraz Pollice verso od Jeana-Léona Gérôme)

Magazín: • magazín Živá historie (červenec-srpen 2008), článek Mgr. Vladimíra Sochy Armády vzbouřených otroků

Lughnasad Jakub Cepník

Lughnasadh je poslední ze čtyř hlavních ketských svátků. Slaví se 1. srpna (oslavy ale začínají již v předvečer předchozího dne – stejně jako u ostatních keltských svátků). Může se mu říkat také Lammas, Lunasa, Elembious, August Eve, Svátek chleba, Gwl Awst (ve Walesu) atd. Jeho původní název byl Bron Trogain, což zřejmě souvisí s porodem dětí (více se mi o tom zjistit nepodařilo). V dnešní době je slaven hlavně na britských ostrovech, avšak je pravděpodobné, že má společné kořeny i se slovanskými dožínkami, jejichž oslavy se udržely ve střední Evropě dodnes. Vznik Lughnasad je zasvěcen bohu Lughovi. Ten byl uctíván v celé keltské Evropě, byl to bůh světla a patron umění. Bývá také nazýván Samildanach, což znamená „ten s mnoha schopnostmi“. Lughova chůva Tailtiu byla poslední královnou kmene Fir Bolg, který sídlil v Irsku před příchodem božské rasy

Tuatha De Danann. Obětovala svůj život za zúrodnění irské půdy. Když ležela na smrtelném loži, sešli se kolem ní všichni Irové. Tailtiu jim řekla, aby si její oběť každoročně připomínali velkými hrami, a tak vznikl – podle této legendy – svátek Lughnasad. Prohledával jsem internet a našel dva různé překlady názvu tohoto svátku. Slovo „Lughnasad“ může zaprvé znamenat „svazující povinnost Lughova“, což symbolizuje Lughův slib slavit onen svátek. Druhý překlad je „Lughova svatba“ – Lugh se prý s Tailtiu oženil. A vzhledem k tomu, že Tailtiu je jakýmsi zosobněním samotné Země (staré keltské jméno Talantiu se dá přeložit jako „ta, která je nejvýznamnější na Zemi“), můžeme říct, že se Lugh oženil přímo se Zemí. Zvyky Lughnasad je svátkem oslavujícím dobrou úrodu a začátek sklizně, peče se při něm první chléb v roce. Jeho oslavy by měly být

veselé a radostné, patří k nim tanec, hudba, zpěv, jídlo, trhy a všemožné hry. Ráno lidé stoupali na kopce, aby uvítali Slunce. Tento zvyk se v podstatě uchoval až do dnešních dnů, křesťanští poutníci totiž dodnes lezou na irskou horu Croagh Patrick, kde se koná ranní mše. Uzavírala se také zkušební manželství. Když spolu partneři nebyli spokojení, mohli se o příštím Beltinu znovu rozejít. Tento zvyk měl dokonce jednu poetičtější variantu: ve velké dřevěné bráně byly kulaté otvory. Z jedné strany brány stály dívky, které těmito otvory prostrčily ruce. Na druhé straně pak chodili chlapci a mohli si svoji budoucí manželku vybrat pouze podle rukou. Manželství, která takto vznikla, mohla být v případě neúspěchu po roce a dni zrušena. V Irsku, ve městě Teltown (název je odvozen od Tailtiu), se konal trh a

hlavně velkolepé hry, tzv. Irská olympiáda (též se jim říká Óenach Tailten). Muži si při nich měřili své síly v mnohých disciplínách, prý si také pomalovali těla a nasadili masky zvířat. Lidé věřili, že kdo se oslav nezúčastní, bude postižen neštěstím. Nejbližší neděli po Lughnasadu se říkalo „borůvková“. Vázal se k ní zvyk trhání borůvek na kopcích (tzv. Lughnasad hills). Z borůvek se potom mohly udělat ozdobné věnce nebo marmeláda. Dožínky Jak už jsem zmínil, naše dožínky mají nejspíše s Lughnasadem společné kořeny. Na závěr tedy krátce povím něco o tomto svátku. Dožínky oslavovaly konec sklizně. Konal se při nich dožínkový průvod – lidé vezli ze sklizeného pole vyzdobený vůz a na něm poslední snop. Ten byl také ozdobený a mohlo se mu říkat například baba. Večer se poté všichni sešli na vesnické tancovačce. ■ Obrázek: www.deirge.com.ve, www.media.photobucket.com

Web: • http://druidova.mysteria.cz/KELTSKY_ROK/Letnice.htm • http://mujweb.cz/www/gregorius/WWW/rok.htm • http://www.chalicecentre.net/lughnasadh.htm • http://www.boii.cz/06-svatky/lughnasad09-tradice.php

• http://absolventi.gymcheb.cz/2007/radomal/keltove/nova%20seminarka.doc

Knihy: • České zvyky a obyčeje, Albatros 2004, autor: A.

Vondrušková

Slovanští bohové – Část čtvrtá Jan Holan

Lada (také Lado nebo Lyada) Lada je slovanská bohyně ladnosti, harmonie, lásky a krásy. V panteonu bohů starých Slovanů představuje podstatu ženskosti. Na našem území byla velmi hojně uctívaná, míra jejích uctívačů by se dala srovnávat s mírou uctívačů Perunových. Někdy bývá uváděna po Perunově boku. Měla představovat jeho přesný opak, aby mezi nimi vznikla rovnováha. Byla ovšem také manželkou Svarogovou.

Někdy bývá ztotožňována s bohyní Vesnou. Pro Slovany byla symbolem života a štěstí, modlitby k ní byly spíše rozjímáním. Byla nejsilnější v období jara a léta, od letního slunovratu ale začala její moc vždy slábnout. Jejím ekvivalentem je například řecká Afrodita a římská Venuše, mezi méně známé ekvivalenty patří např. severská Freya. Její měsíc je květen, protože právě v květnu bývá nejsilnější, a v této době se koná nejvíce svátků jí zasvěcených. Jejím posvátným stromem je lípa, posvátnými zvířaty byla dvě holoubátka zapřažená do jejího vozu. Sama Lada – navzdory tomu, že je bohyní života – přebývala v podsvětí. Podle dochovaných zdrojů měla velmi krátký život. Vždy na jarní rovnodennost ožila a vystoupila na Zem. Na podzimní

rovnodennost poté zemřela a vrátila se zpět do podsvětí. Ladu můžeme také najít ve významu slova “koleda“. To je složeno ze dvou částí. Ko – znamená vtělení na zemi a Leda znamená samotnou Ladu. Koleda tedy podle všeho znamená sestoupení bohyně Lady na Zemi. U jiných národů může mít slovo koleda i jiný význam (např. se tak jmenovala bohyně jara v Dalmácii).

Další důkaz podobnosti Koledy s Ladou byl nalezen taktéž v Dalmácii. Jejich “koledvanje“ (koledování) se nekoná jen o Vánocích, ale i o letním slunovratu. Dle podání se nacházely Ladiny chrámy v Brně, Olomouci, Děvíně a Nitře. V Olomouci teď stojí na jeho místě kostel svatého Blažeje a v Brně kostel svatého Petra. V Brně byla Lada vyobrazena jako panna s dlouhými vlasy až po kolena a s korunou z myrty. Stojíce na vozu taženém holubicemi držela v pravé ruce tři zlatá jablka. Samotné jméno Lada znamená ve staročeštině panna nebo dívka, v srbochorvatštině manželka. Chors (také Chrs, Chers, Chrus nebo Chros) Jeho původ je nejasný, jako bůh byl původně ctěn v Rusku. Byl spojován s měsícem, je tedy jakýmsi protikladem Dažboga. Avšak jeho spojení s měsícem

také není zcela zřejmé. Je jedním z bohů, jimž v Kyjevě roku 980 vztyčil modly kníže Vladimír. V případě jeho spojení se Sluncem bývá jeho jméno odvozováno z perského khoreš (slunce) či z řeckého chrysós (zlatý). Na spojení s Měsícem poukazuje slovanské krs (vychrtlý), jež by představovalo ubývající Měsíc a také fakt, že mu byl obětován kohout jakožto zvíře zvěstující konec noci. Chors bývá zmiňován v apokryfech z 11.-12. století, kde je označen jako „židovský anděl hromu“. ■

Obrázky: www.pramen.info, www.ancient-bulgaria.com, www.slovanstvo.wz.cz, www.wikipedia.org

Web: • www.slovanstvo.wz.cz, www.slovane.cz • www.wikipedia.cz •

Egyptská mytologie – Závěr Stanislav Cepník st.

Právní systém Za vytváření zákonů, vykonávání rozsudků a nastolení práva a pořádku v zemi odpovídal faraon. Tento stav odpovídal egyptskému konceptu Ma'at – univerzálnímu řádu světa reprezentovanému stejnojmennou bohyní spravedlnosti. Soudíme, že egyptské právo bylo zvykové (právní kodex se nedochoval, čerpáme z dvorních písemných záznamů). Místní rady starších (v období Nové říše nazývané Kenbet) řešily menší prohřešky a méně významné spory. Vraždy, velké loupeže nebo vykrádání hrobek řešil „Velký soud“. Předsedal mu vezír nebo sám faraon. Tady byla vyžadována přísaha o pravdivé výpovědi a pro získání informací stanoveno také mučení. Tresty byly velmi kruté. Už za menší provinění mohla hrozit těžká pokuta, bití, znetvoření obličeje nebo vyhnanství. Za vraždu nebo vykrádání hrobek byl téměř jistý trest smrti (nejčastěji stětí, utopení, nabodnutí na kůl). Bylo možné i rozšíření trestu na celou rodinu. U soudu bylo často využíváno i věštby. Prostřednictvím orákula (věštby) byly bohu (představovanému skupinou kněží) při posuzování viny či neviny a při závažných rozhodnutích kladeny otázky typu „ano, nebo ne?“. Uctívání předků a vliv mrtvých Staří Egypťané nikdy nezapomínali na své zemřelé příbuzné. Věřili, že mohou (pozitivně i negativně) ovlivňovat jejich životy, proto je horlivě usmiřovali a uctívali. Každý rok – při Krásném svátku údolí – navštěvovali hroby svých příbuzných, jedli a dělili se s nimi o jídlo. Při Usirově svátku zase navštěvovali rodinné památníky. Ve svých domovech ctili své předky každý den. Ve výklencích obývacích pokojů měli svatyně svých předků spolu se zvláštními stélami (stéla je na výšku postavený opracovaný kámen s nápisem a výzdobou) a bustami v lidské podobě. To byla místa kontaktu mezi živými a jejich mrtvými příbuznými.

Staří Egypťané věřili, že mrtví (zejména manželští partneři a příbuzní) mají nadpřirozenou moc, která jim umožňuje pomáhat živým řešit jejich problémy. Proto živí psali mrtvým fascinující dopisy, které byly uloženy v hrobkách lidí při pohřbu, popř. při otevření hrobky pro další pohřby. Některé dopisy byly napsány na keramickým miskách. Domníváme se, že misky byly do hrobky vloženy plné jídla jako obětiny, a když zesnulý potraviny „snědl“, objevil se text, který žádal o zjednání spravedlnosti ve velmi konkrétních případech. Kromě toho žádaly ženy o pomoc, když nemohly mít dítě. Dále byli mrtví vzýváni kvůli léčení chorob.

●●●

Vsuvka o egyptském léčitelství Egyptské lěčitelství mělo velmi vysokou úroveň. (Zajímavý je velmi čtivý a poučný Waltariho román „Egypťan Sinuhed“, i když není historicky přesný.) Starověké lékařské texty na papyrech jsou staré až 5 000 let. Egypťané znali díky mumifikaci dokonale anatomii a fungování lidského těla. Tyto znalosti doplňovali dlouhodobým pozorováním a prací. Běžné byly neivazivní operační zákroky, rovnání zlomenin kostí a podávání nejrůznějších bylinných léčivých procedur. Důležitou úlohu hrála také magie a různá kouzelná zaříkávání. Znali dobře anatomii lebky, i když se skutečné pitvy tehdy vůbec neprováděly, chápali souvislost mezi pulsem a srdcem a uvědomovali si nesmírnou důležitost hygieny pro zabránění parazitálních infekcí. Anatomické dovednosti uplatňovali při mumifikaci. Ta měla přesně stanovené postupy.

●●●

Starověcí Egypťané byli přesvědčeni, že bezprizorní mrtví je mohou pronásledovat a působit jim různé potíže. Za bezprizorní byli považováni duchové lidí zemřelých násilnou smrtí, dále ti, kteří zemřeli příliš mladí, ti, kteří neměli správný pohřeb, ti, od nichž se něco čekalo (např. zplození potomků) atd. Takovíto duchové mohli být původci nevysvětlitelné pohromy (těžké nemoci, ztráty dobytka apod.). Proto bylo třeba tyto duchy uklidňovat pravidelnými oběťmi a obezřetným jednáním, které je nemohlo rozhněvat. V celé egyptské historii se věřilo, že mrtví vyžadují od svých potomků projevy úcty a že obětiny jídla a mumifikace těla jsou nezbytné pro uspokojivou existenci v posmrtném životě. Předpokládalo se, že potíže působí zejména duchové zemřelých žen. Byli považováni za výraznou hrozbu pro těhotné ženy, kojící matky a malé děti (zvlášť když předchůdkyně takového ducha zemřela dříve, než se jí narodili potomci). Proti nim bylo třeba přijmout předběžná ochranná opatření. K dalšímu druhu zlých duchů (mut, tzn. nebezpečný mrtvý) patřili popravení zrádci a váleční zajatci, v běžné magii to byli duchové, kteří se nedostali do říše mrtvých, a proto i nadále obtěžovali živé. I duchové, kteří byli jinak neškodní, mohli ublížit živým, pokud byli vyvoláni. Nápisy na hrobech varují vykradače hrobů před hroznou pomstou. ►

Chrám v Karnaku

Starověcí Egypťané používali samozřejmě na ochranu před zlými duchy různá zaříkadla.

●●●

Mytologizace starého Egypta – Závěr Do začátku 19. století jsme čerpali své znalosti o starém Egyptě z děl klasických autorů a na nich zakládali své tzv. „porozumění“ tomuto světu, a to přesto, že už v 17. století byla podniknuta první „archeologická“ výprava. Klasické spisovatele ovlivnil zejména řecký historik Hérodotos (asi 490 – 420 př. n. l.). Toho později napodobil historik Diorodos Sicilský (63 – 24 př. n. l.), dále pak např. Strabon (z Pontu na severovýchodě Malé Asie), který kolem roku 27 př. n. l. strávil v Alexandrii několik let. O Egyptě pojednává ve své knize z roku 23 př. n. l. Zřejmě nikdo z klasických spisovatelů se nesnažil porozumět hieroglyfům. Až do jejich rozluštění na počátku 19. století J. Fr. Champolionem (1790 – 1832) je lidé považovali za magické a přístupné pouze zasvěceným.

●●●

Obrovitost a nesmírná starobylost některých pyramid vedly k fantastickým (ničím však nepodloženým) spekulacím. Ani dnes ještě stoprocentně nevíme, jak byly stavěny (přes různé a dost pravděpodobné názory). Máme k dispozici představy Hérodotovy, Josephovy (židovský historik), arabské a koptské mýty. Středověcí evropští poutníci do Svaté země věřili, že jsou to Josefovy sýpky (viz. Bible).

I o tajemství pyramid existuje množství názorů, od evidentně absurdních a nesmyslných až po střízlivější, máme tu tajemné a skvělé historky, dokonce se říká, že pyramidy mohou dát lidem nesmrtelnost a pomoci jim dosáhnout světového míru. „Přestože starověcí faraoni neměli v úmyslu vytvořit žádnou z těchto představ, bezpochyby by je nesmírně uspokojilo, kdyby zjistili, že jejich pyramidy i ve 21. století n. l. vzbuzují bázeň a údiv,“ uzavírá svou nesmírně zajímavou knihu o Egyptě velmi uznávaná egyptoložka Lucia Gahlin.

●●●

Tímto článkem uzavírám několik informativních kapitolek o Egyptu. Vyhnul jsem se jeho historii (to nebylo mým úkolem a nemám na to ani patřičnou kvalifikaci). Předkládám vám to, co jsem pro vás považoval za zajímavé a co byste měli o starověkém Egyptě vědět. V této oblasti je stále hodně neobjeveného, ale zřejmě nejde o skutečné záhady. (Těch je v dnešním světě víc než dost.) ■ Fotografie: www.wikipedia.cz

►

Chrám v Luxoru

Literatura: • Egypt, Rebo 2004, autor: Lucia Gahlin, překlad: K.Cingrošová a M. Jílková • Magazín Živá Historie leden – únor 2009, autoři: kolektiv autorů (článek „Tajuplná země faraonů“ na straně 8)

Rozhovor s Vladimírem Šiškou Jakub Cepník

Jste vedoucím projektu Záře. Mohl byste čtenářům krátce vysvětlit, o co se jedná? Na začátku 90. let minulého století začaly do naší země ve velké míře proudit informace o UFO a dalších záhadách, začaly vycházet knihy, články v časopisech. Najednou bylo informací mnoho a ukázalo se, že velká část z nich je neseriózní nebo neověřitelná. Proto jsme v roce 1992 založili projekt Záře – jako program, který měl shromažďovat a vyhodnocovat informace o fenoménu UFO nad Českou republikou. Náš akční rádius je omezen hranicemi naší republiky, ale to znamená, že u závažných případů můžeme dojet na místo, ověřit skutečné podmínky, vyslechnout přímá svědectví – prostě mít vše ověřeno a z první ruky. Postupně se naše činnost rozšířila i na ostatní anomální a záhadné jevy, jako jsou např. kruhy v obilí, nálezy nevysvětlitelných artefaktů, fenomén spontánního uhoření osob apod. Naše pátrání vždy probíhá stejným způsobem. Nejprve se snažíme získat co nejvíce podrobných informací o daném jevu. Ty porovnáváme s tím, co již známe, a za pomoci vylučovací metody se snažíme najít nějaké vysvětlení. K tomu využíváme konzultací s vědeckými odborníky či institucemi, ať už jsou to vojáci, meteorologové, astronomové či odborníci v oboru fotografie. Teprve po vyloučení všech možností vysvětlení jako známého jevu můžeme prohlásit, že šlo o skutečné UFO (neidentifikovatelný létající objekt) nebo nevysvětlitelný jev. Setkal jste se bezpochyby s velkým množstvím těžko vysvětlitelných případů pozorování UFO. Dokázal byste vybrat jeden, který vám z nich připadá nejpozoruhodnější? Za nejpozoruhodnější zcela jistě považujeme případ pronásledování UFO v roce 1987 nad Vranovskou přehradou. Tehdy se s neznámým objektem střetl vojenský vrtulník Mi-24, který dostal rozkaz ke střelbě na tento objekt. Vzhledem k tomu, že k incidentu došlo v létě nad přehradou plnou koupajících se lidí, osádka vrtulníku příkaz neuposlechla a pouze se snažila neznámý objekt, manévrující v rozsahu rychlostí 60-2000 km/h, sledovat. Šlo o lesklý doutníkovitý objekt připomínající letoun bez křídel, který ostře manévroval a několikrát se

málem s vrtulníkem srazil. Po zhruba hodinové honičce se objekt vzdálil a vrtulník se musel vrátit na základnu doplnit palivo. Neznámý objekt se mezitím přesunul přes Dukovany, Jaslovské Bohunice, kolem Bratislavy obloukem do Rakouska, kde zmizel z radiolokátorů. Dodnes neexistuje žádné „běžné“ vysvětlení této události. Po jakých záhadách momentálně pátráte? Nyní máme doslova v ruce velmi zajímavou historickou záhadu. Je jí nález podivné sekerky, tvarem a způsobem opracování připomínající známé sekeromlaty z doby kamenné. Byla nalezená v náplavce řeky Nisy v Liberci. Jenže když ji nálezce odnesl do muzea a oklepal z ní bahno, ukázalo se, že je železná. Navíc, jak bylo zjištěno důkladným rozborem, je z téměř čistého železa (obsah 99,357%). Neobsahuje téměř žádný uhlík (obsah 0,015%) a nebyla tedy vyrobena v peci. Neobsahuje ani výrazné množství niklu (obsah 0,067%) a není tedy meteoritického původu. Kdo, jak a proč vyrobil tento artefakt? Myslíte si, že se někdy někomu povede fenomén UFO alespoň zčásti vysvětlit? Já jsem přesvědčen, že se za fenoménem UFO neskrývá pouze jedna záhada. Určitě se občas podaří nějakou část pozorovaných UFO vysvětlit jako neznámé přírodní jevy. Za některými UFO se zřejmě skrývá vojenská letecká a zatím utajovaná technika. Ale stejně tak jsem přesvědčen, že bude stále existovat část jevů, které nebude možné vysvětlit a které budou odolávat naší zvídavosti – svět prostě není nikdy úplně poznatelný. A možná, že za některými, dosud nevysvětlenými fenomény, se může skrývat třeba i nějaká mimozemská činnost – dokážu si to představit.

A nakonec otázka, na kterou jste již pravděpodobně mnohokrát odpovídal; to ovšem nebrání tomu, abych se zeptal také. :-) Takže – věříte v existenci mimozemského života? Na to je jednoduchá odpověď: ano, věřím. Je ovšem třeba tuto otázku rozvést: Možnost existence života mimo Zemi nepopírají ani skeptici. Mohl-li vzniknout život na Zemi, vznikl jistě podle přírodních zákonů – a ty platí v celém vesmíru stejně. Dále je pak třeba se ptát, zda se i jinde mohl život rozvinout do inteligentních forem a zda by uměli hypotetičtí mimozemšťané překonat tu obrovskou propast vzdálenosti a času, která nás od nich možná dělí. V tom jsem optimista a myslím si, že i my to jednou v budoucnosti dokážeme. Ale pak je na místě ještě jedna otázka: budou mimozemšťané uvažovat a takříkajíc fungovat alespoň trochu podobně jako my? Budou mít zájem s námi komunikovat? Poznáme je vůbec, až na ně někdy narazíme? I když se vám to možná bude zdát divné, tady jsem na pochybách a docela skeptický. To je vše. Děkujeme za rozhovor! Děkuji a zdravím čtenáře Camelotu. ■ Fotografie: Jakub Cepník

Camelot – červenec – srpen 2009 vychází 25. 7. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách –www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!