Valašské dědictví

VALAŠSKÉ DĚDICTVÍ

Výukový program pro školy

Realizováno

v rámci

projektu

Ekocentrum

Planorbis

2011/12


Lidové zvyky a obyčeje

Beskyde, beskyde, kdo po

tobě ide, černooký bača

ovečky zatáčá.

Aj, bačo, bačo náš, černú

košulku máš,kdo ti ju vypere, když maměnku

nemáš?

Já nemám maměnku, ale mám galánku,ona mi vypere

černú košulenku.

Ona ju vypere, ona ju vyválí,

až půjdu k muzice, každý mňa pochválí.


Přírodní poměry a geografie

Valašska

Označení Valašsko má svůj prapůvod v Rumunsku

- zdejší žijící Valaši migrovali od 14. století Karpatským

obloukem na západ a sever. Na severovýchodní

Moravu přišli ze Slovenska a ze Slezska a prostřednictvím

svých předků sem přenesli salašnické tradice extenzivního

pastevectví (rozšířené zejména ve východních a jižních

Karpatech) - nový způsob chovu tzv. valašského dobytka

- koz a ovcí a zpracování jejich mléka.

V 17. a 18. století probíhala pasekářská kolonizace

na svazích horských údolí Západních Karpat. Hřebeny

sloužily především jako pastviny chovatelů tzv. valašského

dobytka - ovcí. Podílely se na ní jak rodiny ze starších

moravských obcí kolem Rožnova, Meziříčí, Vsetína a jiných

podhorských městeček, tak rodiny přistěhovalců z východu a

severu. Oboje obyvatelstvo se muselo přizpůsobit novým

krajně nepříznivým podmínkám spojením obou tradic v

hospodářském využívání půdy, což vtisklo krajině regionu

charakteristickou podobu.


Základní údaje o Valašském regionu

Valašsko je hornatá oblast v nejvýchodnější části Moravy, České republice v blízkosti hranic se

Slovenskem. Je to svébytný národopisný a kulturní region, sousedící na jihu s Moravským

Slovenskem a na západě s Hanou. Lze ho vymezit přibližně územím okresu Vsetín a severní,

severovýchodní a východní částí okresu Zlín (severní Lukovsko, Vizovsko, Klobucko).

Tradičně bylo toto neúrodné území řídce osídleno. V 13. století dochází k osídlování nížin. Tehdy se na

kolonizaci podíleli především mnišské řády. K výraznějšímu vzestupu počtu obyvatel došlo až v

souvislosti s dějinným procesem zvaným valašská kolonizace. Na sklonku středověku, ale zejména po

roce 1500 přichází pastevecký lid zvaný Valaši a osídluje hospodářsky nevyužité kopcovité oblasti. Nejprve se Valaši objevili na území Hukvaldského

panství. Toto území se dnes řadí do regionu Lašsko. Postupně se cílem kolonizace stala celá

severovýchodní Morava.


Pojmenování Valach je slovanskými jazyky přejaté slovo Walhs původně germánského původu, používané starověkými Góty pro pojmenování Keltů,

romanizovaných Keltů a románskými jazyky mluvících

národů. Na Moravu se Valaši dostali při valašské kolonizaci probíhající od 14. do 17. století. Valašské pastýřské kmeny migrovaly z oblasti dnešního jižního

Rumunska podél karpatského oblouku směrem na západ.

Na své cestě Valaši postupně ztratili svůj původní jazyk, s výjimkou některých rumunských slov (bača,

brynza, geleta, strunga, atd.), která používají ve svém nářečí, ale zachovali si hodně ze své kultury

(zejména folklór, písně a kroje) a hospodářské zvyky, zejména chovu ovcí. Z etnického hlediska šlo původně o rusínsko-rumunské obyvatelstvo.

O valašském lidu

O původu

Valachů


Když sa Valáše narodí, matka ho oknem vyhodí.

Vyhodí ho napřed nohama,

živ sa, Valáše, horama!

Ohýbaj mňa mamko, dokáť su já Janko!

Až já budu Jano, neohneš mňa, mamo !!


Folklór a lidové tradice regionu

Valašské kroje na rozdíl od ostatních krojů jsou velmi jednoduché a strohé, avšak velmi barevné.

Ve vysoko položených obcích (Nedašov, Rusava) se dlouho uchovávaly na krojích původní prvky.

Také samotný kroj, jako základ šatníku obyvatelstva, Pracovní kroj byl jednoduchý, nebarvený. Oproti tomu

kroj sváteční byl dokladem své doby, zručnosti a talentu svých tvůrců. Nosíval se při slavnostních

událostech, jako jsou svatby, pohřby nebo do kostela. Lišíval se kraj od kraje a vypovídal o lidech žijících na

daném území, byl dokladem jejich umění a je jej možno považovat za umělecké dílo jako celek.

Často se setkáváme se společnými znaky krojů na Valašsku s kroji ve Slezsku, Lašsku, Horňácku a na

Slovensku, díky uchování tradičního zpracování plátna a sukna starou technologií. Při výrobě krojů ve všech

těchto oblastech převládalo použití lněného a konopného plátna, ovčí kůže a sukna.

Valašský

kroj



Roční pastýřský cyklus začínal jarním

Vyváděním na salaš,nejprve na spodním okraji

lesního pásma, kde se současně pokosily lesní polany,

aby se zachovala píce na zimu. Potom se

stáda vyhnala na hole nad hranicí lesa, zpět na pokosené

louky a do obce k podzimní stříži se ovce vracely na svátek sv.

Michala. Během podzimu táhli pastevci do nížin spást strniska a

pokosené louky. Když přišel sníh‘i tam, táhlo se zpátky do hor

na zimoviska, kde se zkrmilo připravené seno a kotily ovce.

Na jaře spěchali do nížin na jaroviska spást první jarní trávu a

výhonky, a pak konečně zpět do dědiny. Tyto cesty lidí á

dobytka za pastvou byly daleké, často se pohybovaly v rozmezí

100 až 200 km, a tak vyžadovaly spolupráci s obyvatelstvem

nížin. Zde spatřujeme jeden z předpokladů kulturního splývání

obyvatelstva původního a valašského (či pouze valašským

způsobem hospodařícího).

Tradiční pastevectví



Beskydy a Javorníky jsou jediným místem na našem území, kde

se pravidelně vyskytují naše nejvzácnější šelmy – rysi, medvědi

a vlci, které se začaly vracet do českých hor, kde kdysi patřily

mezi běžná zvířata. Patříme mezi málo evropských zemí, které

se mohou touto vzácností pochlubit. Pytláci, mezi které bohužel

patří i někteří myslivci, však zvířata systematicky střílejí.

Návrat dravců proto patří mezi podmínky obnovy našich lesů.

Některé šelmy se skutečně postupně vracejí. Vlci a medvědi

přecházejí ze Slovenska do opuštěných beskydských lesů.

Velké šelmy


A vy, páni muzikanti, přišla jsem vas

jedovaťzahrejte ně túto

píseň, kerú vám budu

zpívat

štemujte si muziku, podla mého jazyku,

vy ste všeci grobiáni, já vám ináč neřeknu.



Ten, kdo se zrodí na Valašsku a trvale tam žije, necítí často zplna půvabu, bohatosti a rozdílu proti jiným nářečím nebo vůči

spisovnému jazyku. Krásu, barvitost a hudebnost našeho nářečí

nejlépe pochopí ten, kdo přichází z jiného prostředí. Teprve ten tu

krásu objevuje a obdivuje.

Svatopluk Čech praví, že chudému valašskému lidu jako by sudičky daly v náhradu za pozemské statky lásku k horám,

jejich krásám, kde si lid žije svým životem a svou filosofií. Valašské vrchy jsou krásné.Vznikající scenerií, velikou

rozmanitostí horských pásem, nepřehledným mořem pahorků, strání, chmurných grúní a údolí. Každý pohled skýtá novou

zajímavost, jiný obraz. Horská pásma se vkládají do sebe jako listy rozvité růže. Kdo dovede vyslechnouti jejich hovory, jejich taje, kdo jim porozumí, ten pochopí, co vlastně Valacha víže k

tvrdé půdě. Je to láska k horám, k malebnému kraji, ač je tu "konec chleba a začátek kameňa.“ Snad ta přírodní krása měla

vliv na vývoj valašského nářečí.

Františka Jančíková, 1946

Valašské nářečí



Valaština má obsáhlejší abecedu než spisovný jazyk. Například hláska l se tu objevuje ve čtveré formě. Měkké,

střední, tvrdé a tvrdé dlouhé l . Měkké l se vyskytuje ve slovech: plpa, bloncat, laterňa, klúč . Střední : lepák,

bělohlavý, bělohubý Tvrdé : lavka, lata, lopář, lúka Tvrdé dlouhé: ve rčeních: Ogara sa kdesi pabllcá . Cérka stójí jako

sllp. Sllnečko už je nad horama. Užívá se i dlouhého r: To je vrrša--Ščrrká vodu--Neukrrkaj!--

Krrdel dětí--Kopřiva prrlí--Kráva trrče--Sekáč nosí krrbík-- Taková tvrrza. Souhlásková spřežka dž vyskytuje se ve slovech:

džgat, vrždžet, zmraždžek. Souhlásková skupina šť vůbec v nářečí není. Obdobně jako v jiných nářečích se nahrazuje

spřežkou šč. Užívá se jí často: déšč--ščestí--ščep, ale i ščéřit sa– ščičkat.

Hláska k má nádech g: Říká se nejen: negde--negdo nýbrž i muziga--grok .

Povídavému chlapovi sa praví grágora-- hyd na dvoře grágoře. Spřežku ě známe na příklad ve slovech hrábě, to je pan hrabě.

Ale máme také ještě dlouhé ěě: například: měěrka, meněěj, měěgnút. Slabika ni při zběžné výslovnosti se vyslovuje bez

hlásky i . Říkáme krátce: ňňc, chodňňk, kňňžky . Zakončení slov se někdy nepřehlasuje. Na Valašsku máme na dvoře koťa, tela,

prasa, hříbja, jahňa a jahňacko , v kuchyni zase čelusťa, vařachy, klúč a klúče.

Valašská abeceda



Valašská lidová architektura náleží do veliké skupiny karpatských srubových staveb. Celé oblasti

je dán podklad pro vývin stejnými stavebními hmotami a přibližně stejnými životními podmínkami.

Sledujeme-li však všeobecný vývin a tvářnost těchto lidových staveb, shledáme, že jednotlivá etnika dosáhla ve svém

konečném vývojovém období určité svéráznosti, možno říci samostatnosti.

Valašská dřevěná architektura uchovala si ve značné míře svou starobylost a vyznačuje se zřejmými rozdíly od české i slovenské

lidové tvorby tohoto druhu.Půdorysné seskupení budov valašských vesnic ukazuje samostatný

vývin podle přírodních podmínek. Na Valašsku nenalézáme ulicového seskupení budov jako na Slovensku. Poloha valašských staveb není také ovlivňována náležitostí pozemků k statkům, což

podmiňuje seskupení rovinných typů vesnic, nýbrž každá stavební skupina je budována sama pro sebe (dvorcový typ). Vzniká tím

veliká rozmanitost v umístění budov, která je řízena povahou stavebního místa hornatého kraje jak v údolí u potoků a cest, tak i

na pasekách a krajovými stavebními zvyklostmi.

Valašská architektura


Žij, rostiž, mohutniž, v prvním nadšení

a s bouřným lesem

ti, milé Valašsko,

myšlenky, krev, sny a skutky nesem,

bys šťastno bylo velké

- všichni chcem! !



Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm bylo založeno v roce 1925 sourozenci Jaroňkovými a je

nejstarším muzeem svého druhu ve střední Evropě.

Nejstarší areál, Dřevěné městečko, dokumentuje převážně městský typ valašské lidové architektury. Do malebného prostředí

rožnovského parku byly z místního náměstí postupně převezeny radnice, Billův měšťanský dům a Vaškova hospoda. K nim později

přibyla rekonstrukce fojtství z Velkých Karlovic a rekonstrukce kostelíka z Větřkovic. Vzniklé muzejní náměstíčko doplňuje

rekonstrukce hostince „Na posledním groši“ podle originálu Žingorova domu z rožnovského náměstí.

Druhý, nejrozsáhlejší areál Valašská dědina, dokumentuje již od začátku šedesátých let vesnický typ lidové architektury Valašska,

včetně tzv. živého hospodářství s několika druhy domácích hospodářských zvířat a stádem valašských oveček. Jednotlivé

objekty jsou situovány v různých částech Valašské dědiny s mimořádných citem pro charakter krajiny. Obzvlášť zdařilými

doklady tohoto úsilí jsou např. selská usedlost z Velkých Karlovic-Miloňova a fojtství z Lidečka.

Valašský skanzen 1.



Nejmladší areál, Mlýnská dolina, dokumentuje od roku 1982 tradiční technologie, závislé na vodním pohonu.

Mlýn, hamr, pila i valcha ještě před nedávnem plnily svou funkci ve Velkých Karlovicích a bylo přáním muzejníků, aby svou roli plnily i v novém prostředí. Kromě těchto vodních

mechanismů najdete v Mlýnské dolině ještě funkční úsovnu oleje z Brumova, pocházející již ze 17. století.

V tomto areálu se zároveň realizuje program záchrany původního

genofondu a po celý vegetační rok se tu předvádějí tradiční postupy zemědělských prací.

V areálu muzea se každoročně pořádá kolem šedesáti zvykoslovných, řemeslnických nebo folklórních pořadů, které

naplňují představu generace zakladatelů vytvořit z muzea v přírodě tzv. živé muzeum. Velkou pozornost si během let získal folklórní

festival Rožnovské slavnosti, Jánošíkův dukát, Pekařská sobota, den řemesel, setkání řezbářů zvané Hejův nožík, Anenská pouť,

Velikonoce a Vánoce na Valašsku, letní a předvánoční jarmarky.Valašské muzeum v přírodě se roku 1995 stalo správcem objektů

jídelny Libušín a útulny Maměnka v areálu beskydského turistického střediska Pustevny.

Valašský skanzen 2.



Pustevny (1018 m) leží mezi Radhoštěm a Tanečnicí. Jsou nejvýznamnější a nejnavštěvovanější horské středisko Beskyd.

Pustevny byly pojmenované po poustevnicích, kteří zde žili a z

nichž poslední z nich zemřel roku 1874. V roce 1891 zde Pohorská jednota Radhošť otevřela útulnu zvanou Poustevně. Do konce

století kolem přibylo několik dalších staveb např. Šumná, Maměnka a Libušín. Pustevnám dominují dřevěné stavby postavené v

lidovém slohu významným slovenským architektem Dušanem Jurkovičem. K dřevěným stavbám, které na Pustevnách projektoval architekt Dušan Jurkovič, patří také sto let stará dřevěná valašská

zvonička, kterou zdobí barevné ornamenty. Areál dále doplňují stylové dřevěné koliby Valašska, U Záryša a hotel Tanečnice z roku

1926.

Pustevny jsou významnou křižovatkou turistických tras. Východním směrem dojdete kolem jediného plesa v Beskydech na Čertův mlýn

(1207 m) s ojedinělými skalními útvary.

Pustevny


Nato gořalenka na svět přišla,

aby starost z hlavy vyšla.

Páni paničky majú,

ty jim porúčajú.

Jak já jí vyzungnu baněčku,

pěknú si zazpívám pěsničku. A my enom

roby máme, ale my jim

porúčáme.



Radhošť je hora v Moravskoslezských Beskydech na závěru výrazného Pustevenského hřbetu a s výškou 1129 m n. m.

jde o sedmou nejvyšší horu Moravskoslezských Beskyd.

Podle pověstí měl na Radhošti od pradávna sídlo slovanský bůh Radegast - Bůh slunce, války a vítězství. Jeho podoba, jak ji

ztvárňuje socha na půli cesty z Pusteven, nepůsobí zrovna mile a rozhněvat si ho by asi pro člověka nemuselo být příznivé.

Naši předkové k němu měli úctu. Zdaleka za ním přicházeli, aby mu přinesli dary - dobytek, část úrody, zvěř, kterou ulovili. Koncem jara

pak na Radhošti staří Slované slavili letní slunovrat. O nocích se rozzářily vatry, lidé tančili a zpívali. Pohanské zvyky přetrvaly i do

dob křesťanských a nezabránila tomu ani pověst, že modlu Radegasta prý strhli Cyril s Metodějem, kteří na místo postavili kříž. Další povídání o Radegastově modle vypráví o tom, že byla uložena v jakémsi podzemním radhošťském chrámu. Zní to sice jako nějaká pohádka, ale je nutné vzít v úvahu, že na nedalekých Pustevnách je

dnes už téměř nepřístupná soustava tzv. pseudokrasových puklin. V minulosti vedly do podzemí tři vchody a je pravděpodobné, že v

průběhu 18. století se dalo projít z Pusteven na Radhošť v podzemí.

Bájná hora Radhošť



Ve vesnici Dolní Bečvě u paty travnatého Radhoště žil za starodávna Hansa, člověk chudobný, který ze

skrovného výdělku živil mimo čtyři vlastní děti ještě desetiletého synáčka po svém nebožtíku bratrovi. Žili ve veliké nouzi a bídě,

a tak Hansa,aby měl více pro vlastní děti, ubíral na stravě svému synovci.

Hoch přesto měl svého strýce rád a ochotně vykonával všechny

práce ve stavení i na poli, které mu nakázal. Jednou v zemi nastal veliký hlad, na poli se nic neurodilo a Hansa se svými dětmi vstával

od stolu nenasycen a tu započal ubohého Michálka považovat za jedlíka zbytečného, vyžíravého, který je na škodu hospodářství. Pod záminkou, že se z nouze dal na hledání pokladu, zavedl jej s sebou

do jeskyní v Radhošti. V mnohonásobném klikatém bludišti uvnitř hory chlapec na něj čekal a netušil, jaký ukrutný konec života mu

strýc uchystal. Michálek zůstal ve tmě sám, bez louče, pod chatrnými žebříky a nadarmo se pokoušel vyjít z podzemí. Naříkal v

hlubokých rozsedlinách, lezl po čtyřech a hmatal ve tmě před sebou. Najednou mu noha uklouzla a padal do hlubiny, chytal se

všeho, až se zastavil na nějaké stěně o výčnělky a dva z nich ulomil.

O sirotku z Pusteven 1.



Opatrně vylezl a špice, které stále držel v ruce, vstrčil do tlumoku. Nenašel cestu přes hučící podzemní řeku, srdnatě

do ní skočil a přeplaval na druhou stranu. Po delším čase konečně našel cestu ven na světlo boží.

Michálek bloudil krajem od jedné vesnice ke druhé a nikde nechtěli otrhaného chlapce přijmout, až zabloudil do jednoho hradu, kde přebýval neženatý a přívětivý hradní pán. Michálek vyžebral od kuchaře kousek chleba a seděl na velikém kameni na dvoře a z

mošny vytáhl velký zavírák, kterým si ukrajoval sousta. Při tom mu vypadly na zem ty dvě špice, které předtím ulomil v Radhošti.

Hradní pán jej pozoroval a zpozorněl, když se špice zlatě zaleskly.

Nechal si hocha zavolat a ten mu povyprávěl celý svůj příběh a také, jak nabyl ty špice, které byly z ryzího zlata. Pán si jej nechal

na hradě a nechal jej vycvičit ve všech rytířských dovednostech, a nemaje žádné svoje dítě, začal jej za vlastního považovat. Po smrti

svého pěstouna se Michal stal dědicem jeho majetku a velmi zámožným člověkem.




Jedenkráte stál u okna na náhradí a díval se do nádvoří. Tu uzřel starého nemocného člověka, jen zčásti zahaleného do roztrhaných

hadrů, jak žebrá na mostě před hradem. Nechal jej přivést do hradu a poznal strýce Hansu. Chudák mu děkoval za milosrdenství a

vyprávěl, jak přišel do dluhů, chalupu musel prodat a žil bídně v chlévě u svého kmotra, než ho vyhnali z domu. Tři děti mu zemřely na neštovice a ze čtvrtého se stal lump a vyvrhel. Michal mu podal nůž zavírák, aby si mohl k polévce přikrojit chleba. Tu strýc Hansa

poznal svého nevlastního synka a děkoval Bohu za to, že mu nedal zhynout v Radhošti, kam ho před lety proradně zavedl.



Šenkýřenko, šenkýřenko

s Bohem buďte, /:co sem dlužen pamatujte

:/

Zapište to, zapište to na dvérečka, /:zaplatí to galánečka:/

Zapište to, zapište to bilů křidů, /:zaplatím

to až k Vám přídu :/



Lidová píseň není žádným umělým výmyslem, co se týče děje nebo

nálady, kterou vyjadřuje, ale je pravdivá a vystihuje jen to, co zpěvák prožil

nebo to, co v něm zanechalo určitý emoční zážitek. Je tedy obrazem

duševna svého tvořitele, ale také všech, kteří do oblasti, ve které vznikla patří. Typickým tématem valašských lidových písní bývá

šťastné i nešťastné milování, spory mezi bohatstvím a chudobou, rozchody mladých páru

v souvislostí s nevěrou aj.

Písně lyrického charakteru, obsahují především milostnou tématiku. Některé jsou něžné, milé, vášnivé, dobývavé, jiné jsou

zase vypočítavé, sobecké, odmítavé i posměšné. Krásná místa v přírodě, která se na Valašsku vyskytují, evokují v písních určitý

erotický náboj. Život v písních je vždy vyjadřován upřímně, prostě bez přetvářky.

Kromě durových a molových tónin se ve valašských lidových písních mnohokrát vyskytují různé církevní a smíšené tóniny,

z nichž nejobvyklejší církevní tónina je lidická. Také se v písních užívá tzv. moravská modulace, která spočívá v posunu tóniny

k sousední tónině o tón níže.

Lidové písně na Valašsku



Jsou to písně, které byly zpívány obyvateli horských oblastí a postupně vznikali na pasekách a na salaších.

Patří na Valašsku k nejosobitějším projevům hudební lidové tvořivosti.

Tvoří je písně, které jsou úzce spojeny s prací v přírodě pod názvem Helekačky a Hečené. V počátku byly brány spíše

jako improvizace, ovšem pak se postupně ustálily a později byli nacházeny na různých místech mírně nebo zcela

nepozměněné. Zpívaly se výhradně při pracovní činnosti, při pasení nebo při práci na polích. Pasáci při zpěvu

využívali velmi rozsáhlých prostorů přírody, které jim utvářely patřičnou akustiku. Tu dále využívali pro přenos

hlasu, kterým si sdělovali určité informace.

Helekačky byly nejčastěji zpívány mladými děvčaty, které pásly na pasekách koně a dobytek. Jejich zpěvy se nesly mezi kopci a stráněmi, prostřednictvím, kterých na

sebe upozorňovaly, dorozumívaly se i na velké vzdálenosti nebo si krátily dlouhou chvíli při pasení.

Písně pastevecké a žatevní



Obyčeje, které jsou realizovány při výročích, patří už od pradávna mezi bohatou a starobylou

součást lidové kultury. Tyto obyčeje při výročních obřadech se spolu s vývojem výrazně měnily. Příčinou vzniku obyčejů byl především strach před přírodními silami, kdy člověk hledal nějaký způsob,

jak by přírodě mohl vnutit svou vlastní vůli, nebo si ji naklonit.

Tímto vzniká první pramen výročních obyčejů. Druhý prvek se opírá o to, že obyčeje dávaly signální znamení k zahájení práce, a to skutečným nebo

symbolickým způsobem. K těmto prvkům byly přidány i další základní prameny, které byly do života lidu zaneseny uměle a to především vlivem

církve. Jednotlivé prvky i celé slavnosti se ale s vývojem času i techniky změnily od základu. Celý obyčejový rok je tedy přizpůsoben s prací

zemědělců a pastevců. U zemědělců se týkaly orby, setby, konce a začátku sklizně. U pastevců obyčeje dotýkaly především vyhánění dobytka a

návratem dobytka z pastvy.

Písně k výročním obřadům


Hrajte, muzikanti, vesele

Kúlajte maměnko košulenku

Nad Rožnovem je hájíček

Není lásky stálejší Otvíraj, matičko,

otvíraj dvůr Přerozkošný stav

manželský Toč sa, Moravo, toč

sa kolem



Přijet na Valašsko a ochutnat něco z typického valašského jídelníčku je přáním téměř každého dospělého návštěvníka.

Není se čemu divit, protože originální valašská kuchyně je svými specialitami vyhlášená. Na Valašsku si svých tradičních

pokrmů dost váží a umějí je zařadit i na jídelníček mnoha restaurací – ať už proto, aby vyšli vstříc chuti stálých domácích

hostů nebo aby potěšili chuťové buňky zvědavých turistů. Například jen v málokteré hospůdce, ale i v luxusnější

restauraci se nepotkáte s polévkou kyselicou, která se stala součástí valašského

národního dědictví.

Valašská kyselica

Variant této polévky existuje několik. V podstatě je to ale polévka z kysaného zelí s brambory, zahuštěná moukou rozmíchanou ve smetaně. Přidává se do ní klobása nebo uzené maso, koření se česnekem a majoránkou.

Typická kuchyně na Valašsku



Valašské vdolky – „frgály“

Valašský frgál je tradiční pečivo, jehož historie je stará víc než 200 let. Původně se výrazem frgál označovalo nevzhledné

nepodařené pečivo. Hospodyňky vdolky pekly hlavně na Vánoce, Velikonoce, hody, svatby, křtiny a velké rodinné

oslavy. Na těsto se používala směs pšeničné i žitné mouky, která se zamísila s mlékem nebo vodou. Těsto se rozválelo

válem do tenké placky a opatřilo náplní hruškovou, tvarohovou, povidlovou či makovou.

Bramborové placky

Připravují se na mnoho způsobů. Ať už jsou to ty ze syrových brambor – známé bramboráky, nebo mohou být z brambor vařených. Ty se pečou na sádle nebo „nasucho“ na plechu a jí se jen tak nebo potřené povidly.

.

Vybrané regionální recepty



Pohanka

PohankaObjevila se na Valašsku v 17. století a patřila k nejoblíbenějším

jídlům Valachů; především pohanková kaše. Dnes si v kolibách a hospůdkách

můžete pochutnat např. na kontrabáši (klobáska, zelí, pohanka, brambory).

PovidlaTradiční kuchyňský polotovar je vlastně rozvařeným ovocem, které se zahustí odpařením vody – vaří se bez cukru. Proto jsou na jejich přípravu vhodné až přezrálé plody švestek.

SlivoviceČistý a ušlechtilý destilát, vyrobený bez jakýchkoliv přísad, pouze z plodů švestek či durancií.

Střapačky se zelímStřapačky nebo také strapačky, mají původ na Slovensku. Jídlo se ale velmi často podává i na Valašsku. Jsou to halušky nebo nočky z bramborového těsta s vařeným kysaným zelím, omaštěné nadrobno nasekanou, na sádle osmaženou cibulkou a případně i s kousky uzeného masa.

.

Vybrané regionální recepty


A co sem sa nachodil, po lesi nablúdil

A co tam ťukoce A či su to krávy

Ach, šel sem,

nedošel sem Horečka hučí,

větříček fučí Idu mládenci, pěkní

zelení Kde, synečku, ležeť

budeš


Přírodní podmínky

Beskydy náležejí k horské soustavě Karpat s charakteristickými dlouhými

a hlubokými údolími a příkrými stráněmi. Jsou zde rozsáhlé, převážně smrkové lesy, vyskytuje se vzácná a chráněná

květena. Již v roce 1973 byly Beskydy vyhlášeny Chráněnou krajinnou oblastí

(CHKOB), která je rozlohou 1 166 km2 největší v České republice.

Klimatické podmínky s průměrnou roční teplotou 9°C poskytují slunná a teplá léta, dlouhé podzimy

a vlivem hojných srážek zimy bohaté na sníh, zejména ve vyšších horských polohách. Spojením kultury horských pastevců

a zemědělců, kteří se usadili v údolích, vznikla velmi osobitá kultura, zachovala se působivá lidová architektura dřevěných

staveb a dodnes se uchovává silná folklórní tradice.

Beskydské lesy



V průběhu 16. století byl nazýván Valachem každý, kdo se zabýval

chovem ovcí především valašského plemene, pásl je na salaších a podílel

se na produkci salašnického hospodaření.

Na chovatele ovcí se vztahovalo valašské právo s jeho institucemi,

například (úřad valašského vojvody a valašská hromada). Valaši vzhledem k jejich svérázně zaměřenému životnímu stylu byli

drtivou většinou obyvatelé podhorských, později horských obcí. Ale nepředstavovali pouze zvláštní složku obyvatelstva v zhledem

k jejich specificky zaměřenému životnímu stylu, ale byli určující skupinou, ve které se propojily znaky moravského zemědělství

s karpatským pastevectvím a díku tomu v 17. a 18. století odlišili celou oblast od okolních moravských regionů. Do lidského

povědomí celé Moravy se název Valaši šířil čím dál více a každý odstupem času přesně věděl, koho je tímto názvem hodno nazývat. U hospodářsky založených Valachů tedy už zbýval velmi malý krok

k označení jako Valaši, členové etnografické skupiny.

.

Pastevectví



Během 16. a především 17. stol. přijalo salašnický způsob hospodaření

kromě přistěhovalců také obyvatelstvo podhorských vesnic i nově zakládaných horských obcí, nejvíce pasekáři, majitelé

usedlostí polností v horách nad vsí. Původní valašští kolonisté se naopak usazovali v obcích a často se stali vlastníky půdy. Tehdy

vznikla pevná organizace salašnického hospodaření, z níž mnohé přetrvalo až do 20. stol. Salašnické hospodaření se rozšířilo do šech

dědin v karpatské části Moravy a Slezska a v početných obcích patřilo k prioritním zdrojům obživy.

Ve většině usedlostí se chovaly ovce speciální rasy, na Moravě zvané valašky; jsou to odolné hrubovlněné ovce, dobře snášející

drsné podmínky na horských pastvinách. Někdy patřilo k usedlosti jen několik kusů, jindy čítalo stádo jednoho hospodáře i několik set

ovcí a menší počet koz. Přes zimu se ovce chovaly v ovčirně při usedlosti, někdy i výše v horách ve chlévech zvaných zimarka nebo

kotelnice.

.

Salašnictví


Půjdu domů, půjdu domů, aji musím,

sem chudobnej matičky

syn.

Tá mňa těžko, tá mňa těžko vychovala,

ve dně šila v noci přadla

Ve dně šila, ve dně šila košulenku, v noci přadla

kůdelenku



Z nepočetných dokladů lze vyvodit, že se salašnictvím zabývali výhradně muži a že

na méně kvalifikovanou práci (např. pasení) si najímali poddané z podhorských obcí.

V 16. stol. se lze již běžně setkat se speciální salašnickou terminologií, užívanou ještě ve 20. stol. (salaš, košár,

koliba, strunga, bača, valach, vatra, peleta, putyra). Významné místo v organizaci v rámci jednotlivých pastvin zastával valašský

vojvoda (a jím řízený valašský soud), volený na valašské hromadě. Byl prostředníkem mezi valachy (vlastníky stád) a vrchností.

Až do konce 18. století byl život na horských salaších usměrňován tzv. valašským právem. Na Rožnovsku se jím řídili všichni chovatelé

valašského dobytka, kteří se podíleli na salašnickém hospodaření, nájemci javořin, zvaní vrchaři a samozřejmě bačové a pastevci na salaši. Vojvoda měl větší pravomoc než rychtář-fojt. Od vrchnosti

měl povinnost dohlížet na dobrý stav lesa blízko javořin, aby Valaši nepásli v mladé lesní kultuře, zbytečně nekáceli stromy nebo

rozšiřovali javořiny vypalováním lesa. Kolem svátku sv. Jana vybíral vojvoda valašskou daň.

.

Valašské právo



Výroba brynzy probíhá ve dvou fázích. První fáze je výroba hrudkového sýra který po prošel zrání a prokysání a z

něho teprve jako základní suroviny se vyrábí brynza záleží zda k tomu dochází ve velkovýrobě v brynzárně nebo v domácnosti.

Výroba brynzy v brynzárně se vykoupený sýr po očištění lisuje aby se odstranil zbytek syrovátky a pak nastává ve velkých nádobách

proces zrání a to uzavřené bez přítomnosti vzduchu, aby se tak zabránilo vzniku plísni a mazovění a po této době se tato surovina mele a mícha a solí na 1,5 - 2 % potom se hotova brynza porcuje

buď do dřevěných geletek, plastových kelímků nebo se balí do celofánu atd.

Brynzové haluškyHalušky mohou být jen z mouky, ale připravovaly z také z těsta, kde byly nastrouhané syrové brambory a těsto se dohušťovalo moukou podobně jako bramborové placky. Těsto se dává do vařící vody buď lžicí z dřevěného prkénka nebo přes dírkovanou pánev. Když jsou halušky uvařené poznáme když vystoupí na povrch vařící vody, uvařené halušky vybíráme sítkem a které propláchněme pod proudem studené vody aby se neslepily a také se stanou pružné a nelepkavé někdo ještě do těsta přidává vajíčko aby halušky byly pevnější.

Brynza a halušky



z kterého materiálu oblek nás v zimě hřeje a za teplého počasí chladí? Ať výrobci umělých

vláken prominou, ale odpověď je neúprosná: nejsou to textilie z těchto syntetických vláken ani z vláken rostlinných

Ale z ovčí vlny. Ale vlna má daleko více těch předností. Vzdušnost, lehkost, nemačkavost pružnost atd.

Ovčí vlnu je možno označit jako nejstarší textilní surovinu s které si člověk vyráběl oblečení hlavně v chladnějších oblastech a s kterou

se setkáváme u nejstarších civilizací jako byly Asyřané, Babyloňané, Peršané, ale také u Egypťanů, kde měl dlouhou tradici len a jeho zpracování na plátno. Badatelé se nemohou shodnout na

tom, která z těchto starých civilizací začala jako první vyrábět koberce z ovčí vlny protože ve všech byly vlněné koberce známe. Ale ať už se vyrábět začaly kdekoli, jedno je jisté, že to byla ovčí

vlna, z které se tyto koberce vyráběly.

Ovčí vlna měla ve své historií několik konkurentů ať už to bylo hedvábí, len, konopí nebo bavlna, ovčí vlna si vždycky dovedla

udržet své prvenství až přibližně do 80 let dvacátého století, kdy ji z trhu začaly vytlačovat umělá vlákna, která však nemají všechny

dobré vlastnosti, nicméně jsou výrazně levnější.

Vzácná surovina


Šenkýřenko, šenkýřenko

s Bohem buďte, /:co sem dlužen pamatujte

:/

Zapište to, zapište to na dvérečka, /:zaplatí to galánečka:/

Zapište to, zapište to bilů křidů, /:zaplatím

to až k Vám přídu :/



FašankFašank je nejdéle zachovaný obřad, který se praktikuje

v rámci jarního cyklu výročních písních. Fašankem je zahajováno období velikonočního půstu. Nejdůležitější bylo

obcházení s medvědem, kdy obcházel muž po dědině, převlečený za medvěda. Obcházel spolu s nemaskovanými

hochy a hudbou po dědině a v každém domě se musel s hospodyní několikrát zatočit dokola. Touto slavností končí

masopust, později často doprovázený řadou typických maškar.

Lidové zvyky a obyčeje 1. Rázovité valašské zpěvy jsou věrným

zrcadlem duševního života našeho lidu. V nich je radost i žal, nevyčerpatelný

humor i lidová moudrost, kolik je tu pěkných obratů a zdravých nápadů! –

Přednes lidového zpěváka je procítěný, volný, plný rázovité barvitosti, kterou ani nelze zachytit notami, rytmem a taktem.



Pochovávání basySouvisí s masopustním úterkem, kdy se před půlnocí

loučí lid s masopustem. Symbolem masopustního veselí je basa, která se přikryje prostěradlem a kolem které obcházejí muzikanti a pláčou. Ti představují smrt,

hrobaře, kostelníka, faráře a ministranty. Hrobař kope hrob při zvuku kostelníkem produkovaném zvonění

moždířem a nese v tupláku faráři vodu. Ten hrob pokropí smetákem.

Smrtná nedělaPatří mezi slavnosti jarního cyklu, kdy se za zpěvu vynášela

smrtka slaměná loutka) z vesnice. Procházela také všemi ulicemi a nakonec skončila na louce za vesnicí, kde ji lidé

odstrojili a hodili do příkopu či potoka. Potom všichni utíkali bez ohlížení domů aby jim smrtka neublížila.

Lidové zvyky a obyčeje 2.



Stavění májeMájka je jednička nebo smrček, osekaný až po vrch

a zbavený kůry, kdy vršek je vyzdobený stužkami. Máj se staví buď na návsí (před hospodou), nebo jej chlapci svým

dívkám stavěli před dům. Děvčata potom ráno posílala svým chlapcům na oplátku květiny. To vše se dělo v noci

před 1. květnem .

DožínkyZnamenají ukončení žní. Ženci a žnečky vystrojí dožínkový

věnec, tento věnec dají hospodáři. Potom si ozdobili vůz (do každého rohu dali jedli) a s nazdobeným vozem

(žebřiňákem) i koňmi a nářadím se vraceli do vesnice doprovázeni zpěvem žertovných a škádlivých písní.

Hospodáři si tento věnec nechávali přes zimu až do příštích žní .

Lidové zvyky a obyčeje 3.


:/


Turistické cíle regionu

Kdysi dřevěné městečko, milé a rázovité, voňavé dřevem letitých jedlí, ze kterých bylo

postaveno, se rozkládá po obou březích řeky Bečvy. Ještě počátkem dvacátého století zde byly v malebném

údolí na úpatí památné hory Radhošť světově proslulé klimatické

lázně. V posledních desetiletích se Rožnov pod Radhoštěm

proměnil v moderní turistické, kulturní, obchodní a průmyslové centrum.

Svou polohou je Rožnov přímo předurčen pro rekreaci a sport. Město a jeho okolí je vybaveno řadou sportovišť pro

zimní i letní sporty. V jeho okolí se nacházejí stovky kilometrů značených turistických cest a cyklistických tras v

nadmořských výškách od 350 do 1150 m.

Rožnov pod Radhoštěm


Turistické cíle regionu

Velké Karlovice jsou typickou valašskou obcí. Najdete tu ještě zachovalé pastviny s menšími stády ovcí, najdete stavení v horách, kde se ještě dodnes

hospodaří. Objevíte stromy, které znají staré příběhy, kapličky a kříže vyprávějící o starostech a radostech lidí, kteří zde žili. Objevíte své Valašsko, najdete si svá místa v krajině. Tyto řádky by mohly být Vašim pomocníkem v pátrání po minulosti a současnosti krajiny v okolí Velkých

Karlovic.

V údolí Bzovém se dochovala roubená stavba fojství, pocházející z 18. Století. Patrová budova s pavlačí, do obdélníku obestavěný dvůr hospodářskými staveními,

obrovsku lípou a potokem v krásném prostředí. Nepřesná kopie fojtství je v rožnovském skansenu. Natáčel se zde film

Stíny horkého léta.

Velké Karlovice a okolí



Písně pastevecké a žatevní


Doplňkové otázky a okruhy

1. Kde se nachází region Valašska a jakou má

historii?

2. Jaký měl region význam v historii

Zlínského

kraje a Moravy?

3. Jaké jsou přírodní podmínky na Valašsku?

4. Co je pro valašskou krajinu typické?

5. Mají valaši jako etnikum nějaká specifika?

6. Co je typické pro valašskou kulturu a

tradici?

7. Jaký byl život pastevců na horách?

.

Otázky k výukovému programu


Doplňkové otázky a okruhy

8. Jaké krajinné typy se na Valašsku objevují?

9. Jaká význam mělo Valašsko pro

zemědělskou

produkci v České republice

10. Význam lesů a pastvin pro okolní

ekologické

systémy?

11. Co znamená pojem ekologické

zemědělství?

12. Jaký je jeho význam pro budoucnost?

13. Jaké jsou významné přírodní a kulturní

turistické cíle regionu?

.

Otázky k výukovému programu


Na brzkou shledanou na Valašsku

…

OS Locus a ZO Planorbis

ČSOP Kroměříž


Výukový program pro školy

Realizováno

v rámci

projektu

Ekocentrum

Planorbis

2011/12

Date post:	14-Jan-2016
Category:	Documents
Upload:	madra
View:	59 times
Download:	0 times

Valašské dědictví

Documents