VE SPOLUPRÁCI OBSAH 10/2002 ROČNÍK XXVI STR. S ...volbách se ziskem více než 40 pro-cent...

1MEZINÁRODNÍ POLITIKA 10/2002

VYDÁVÁ ÚSTAV MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ VE SPOLUPRÁCI

S NADACÍ JIŘÍHO Z PODĚBRAD PRO EVROPSKOU SPOLUPRÁCI

ŘÍDÍ REDAKČNÍ RADA / PŘEDSEDA OTTO PICK

ŠÉFREDAKTORZDENĚK ZBOŘIL

ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORAROBERT SCHUSTER

ODPOVĚDNÁ REDAKTORKA MILENA STREJČKOVÁ

SEKRETÁŘKA REDAKCEIRENA KREJČOVÁ

GRAFICKÝ NÁVRH PETR TĚŠÍNSKÝ GRAFICKÁ ÚPRAVA MARIE VORLOVÁ

AUTOR OBÁLKY FILIP SOJKADISTRIBUCE DAGMAR ČERVINKOVÁ

REDAKČNÍ RADA: MILOŠ CALDA, PETRDOSTÁL, MARTIN EHL, JIŘÍ FÁREK, JOSEF

FUČÍK, MILOSLAV HAD, RADEK KHOL,ROMAN KRASNICKÝ, JAN KREIDL,

MIROSLAV KUNŠTÁT, KAI-OLAF LANG,KRISTINA LARISCHOVÁ, LIBOR LUKÁŠEK,

ZDENĚK MATĚJKA, ALOIZ NEUSTADT,ALEXANDR ORT, JIŘÍ PEHE, KAREL PEZL,

OTTO PICK, MILOŠ POJAR, RICHARDSEEMANN, VÁCLAV ŠMEJKAL,

JIŘÍ ŠTĚPANOVSKÝ, KAREL ŠTINDL,KVĚTA ŠUBRTOVÁ, FRANTIŠEK ŠULC,FILIP TESAŘ, MARTIN VÁVRA, JOSEF

VESELÝ, TOMÁŠ VESELÝ, PETR ZAVADIL

Jednotlivé příspěvky vyjadřují názory autorů, nikoli vy-davatele. Nevyžádané rukopisy redakce nevrací.

All rights reserved. Copyright under the InternationalCopyright Convention. No part of this publication maybe reproduced, stored in retrieval systems or transmit-ted in any form or by any means without the prior per-mission of the International Politics editorial office.Reprints are available upon request. Reprints and per-missions: Write to International Politics, Nerudova 3,118 50 Praha 1.

Redakce a administrace: Nerudova 3, 118 50 Praha 1. Telefon 02/51 108 107; fax: 02/51 108 222;e-mailová adresa [email protected]ávky a předplatné přijímá administraceredakce. Vychází měsíčně. Cena výtisku 29,50 Kč.Předplatné na rok činí 294 Kč, pro studenty a důchodce 244 Kč, ve Slovenské republice 550,80 Sk.

Registrováno MK ČR E 5210Tiskne ProKonzult s. r. o., závod Vrútky,Švermova 8, 038 61 Vrútky.Rozšiřuje redakce a další distributoři v drobnémprodeji. Ve Slovenské republice rozšiřujeProKonzult, s. r. o., závod NADAS, Švermova 8,038 61 Vrútky, tel.: 00421/43/4281538, fax:00421432/4281696. Informace o MP a edičníčinnosti ÚMV na www.iir.czPodávanie tlačoviny povolené SsRP BanskáBystrica č. j. OPč-3215/B-96 zo dňa 12. 9. 1996.

ISN 0543-7962 INDEX 46911

V PŘÍŠTÍM ČÍSLE MP(které má vyjít do 30. 11. 2002)

➤ Jak se volilo v Evropě v roce 2002? ➤ Schröderovo těsné vítězství v Německu ➤ Slovensko povolbách: nová koalice na obzoru ➤ Supervolební rok na Balkáně ➤ Vztah Evropské unie a NATO ➤Životní prostředí v Africe ➤ Jak rozumět pojmu politická identita

OBSAH 10/2002 ROČNÍK XXVI STR.

SVĚTOZOR 2ÚVODNÍK 3

PRAŽSKÝ SUMMIT NATO 2002PRAŽSKÝ SUMMIT NATO 2002: SMĚŘOVÁNÍ ALIANCE DO 21. STOLETÍ / Alexandr Vondra 4ROZŠÍŘENÍ NATO NEJEN O NOVÉ ČLENY / Jiří Šedivý 6OZBROJENÉ SILY SR SMERUJÚ DO NATO / Jozef Stank 9VZTAH RUSKO–NATO A SKUTEČNOST SOUČASNÉHO SVĚTA / Andrei Spiridonov, Dmitrij Fridman 11KAM SMĚŘUJE NATO? / Otto Pick 13

VZTAHY A PROBLÉMYSOUČASNÉ ROZDÍLY MEZI USA A JEJICH EVROPSKÝMI SPOJENCI / Jan Eichler 14REFORMA HISTORICKÉHO VÝZNAMU: KLÍČK TURECKO-KURDSKÉMU USMÍŘENÍ? / Emil Souleimanov 16

SMĚR EVROPSKÁ UNIEROZHOVOR S HLAVNÍM VYJEDNAVAČEM ČR PAVLEM TELIČKOU 17

ZEMĚMI SVĚTARAKOUSKO. NEODVRATNÝ KONEC ČERNO-MODRÉ KOALICE / Richard Seemann 19OZBROJENÉ SÍLY, NÁSILÍ A DEMOKRATICKÝ PŘECHOD:POSTSUHARTOVSKÁ DEMOKRACIE / Eep Saefulloh Fatah 21GIBRALTAR – POSLEDNÍ KOLONIÁLNÍ MOHYKÁN V EVROPĚ / Vratislav Košťál 25

EKONOMICKÝ OBZORPERSPEKTIVY EVROPSKÉ ENERGETICKÉ BEZPEČNOSTI / Aleš Gryc 28

VOLNÁ TRIBUNAVIZE TRANSATLANTICKÉHO TÝMU A SPECIALIZACE V BEZPEČNOSTNÍ OBLASTI / Bořek Lizec 30JAK POSTUPOVAT PROTI STÁTŮM PODPORUJÍCÍM TERORISMUS? / Adam Dolník 33

INFORMACETHAJSKÁ BEZPEČNOSTNÍ A ZAHRANIČNÍ POLITIKA V MEZINÁRODNÍ POLITICE / Zdeněk Zbořil 35CHARTA ZÁKLADNÍCH PRÁV– HODNOTOVÉ VÝCHODISKO SPOLEČNÉ EVROPY / Tomáš Sedlák 36

RECENZETEXTY K POSTMODERNĚ / Zdeněk Zbořil 37ANALÝZA NĚMECKÉHO SJEDNOCENÍ / Ivona Řezanková 38

VÝBĚR Z NOVINEK KNIHOVNY ÚMV 39

MEZINÁRODNÍ POLITIKA 10/2002

ZÁŘÍ 2002

2. – americký ministr zahraničí Co-lin Powell prohlásil, že USA poža-dují jako „první krok“ k řešení iráckékrize návrat zbrojních inspektorů doBagdádu.4. – na summitu o udržitelném roz-voji v Johannesburgu byl schválenakční plán OSN na odstraňováníchudoby bez ještě většího narušo-vání nynějších přírodních zdrojůplanety. Druhým nejdůležitějšímdokumentem je deklarace o udrži-telném rozvoji. Akční plán přijalovšech 191 přítomných zemí. Potvr-zuje základní linie stanovené v Riode Janeiru v roce 1992. Stanoví sní-žit do roku 2015 množství lidí bezpřístupu k vodě a bez kanalizace zesoučasných 2,4 mld. na polovinu,důrazně vyzývá k ratifikaci Kjótské-ho protokolu a k vyjádření ochotyjednat v budoucnosti o dalších kro-cích k očištění atmosféry. Doporu-čuje, aby principy obchodní praxepodle WTO byly v mezinárodnímobchodu podřízeny či postaveny na roveň ekologickým hlediskům,vyzývá k závazku posílit ochranumoří a v mezích možností zamezitnadměrný rybolov a rovněž snížitrychlost vymírání druhů.4. – izraelský Nejvyšší soud vydalrozsudek, kterým prakticky dovolujeúřadům deportovat ze západníhobřehu Jordánu do pásma Gazy oso-by, jimž bylo dokázáno, že podporo-valy sebevražedné atentáty.5. – asi sto amerických a britskýchletounů napadlo irácké baterie proti-letadlové obrany západně od Bag-dádu. Nejvýznamnější operace spo-jeneckých vzdušných sil za posledníčtyři roky se interpretuje jako přede-hra případné intervence USA.6. – Moskva a Tbilisi se dohodlyo společném postupu proti čečen-ským povstalcům v soutěsce Pankisi.6.– pokus o atentát na afghánskéhoprezidenta Hamída Karzáího v Kan-daháru.7. – americký prezident George W.Bush a britský premiér Tony Blairjednali v Camp Davidu o Iráku.Shodli se na tom, že existují dosta-tečné důkazy o tom, že se iráckýprezident Saddám Husajn snaží vy-víjet zbraně hromadného ničenívčetně jaderných, a na tom, že bu-dou usilovat o co nejjširší meziná-rodní podporu s cílem čelit hrozbě,které irácké zbraně představují.8. – předsedkyně rakouské stranySvobodných, vicekancléřka Susan-ne Riessová-Passerová a ministr fi-nancí z této strany Karl-Heinz Gras-ser oznámili, že odstupují z rakouskékoaliční vlády. Odstoupili i ze stranic-kých funkcí. Funkce ve vládě složiliještě dva ministři za stranu Svobod-ných. Demise byly podány poté, costoupenci Jorga Haidera odmítli svo-laný mimořádný sjezd strany nezru-šit, ale pouze odložit, a trvali na rea-

lizaci daňové reformy v roce 2003,ačkoli na to podle vládního týmu zaFPÖ nejsou po povodních v roz-počtu peníze.10. – bývalý český ministr zahraničíJan Kavan se ujal funkce předsedy57. VS OSN. Jeho prioritou budepotírání terorismu, prevence konflik-tů a vykořeňování bídy.10. – Švýcarsko bylo přijato za 190.člena OSN.10. – šéf zbrojních inspektorů OSNHans Blix po zasedání RB OSNprohlásil, že satelitní a leteckésnímky nebo jiné zdroje neukazují,že Irák má zbraně hromadného ni-čení nebo že se je snaží vyrobit, ževšak kolem iráckého zbrojního pro-gramu existuje řada nevyjasněnýchotázek, které je třeba zodpovědět.10. – Mezinárodní tribunál v Haaguuzavřel první část procesu se Slo-bodanem Miloševičem, aniž se mupodařilo jednoznačně prokázat ex-prezidentovu vinu.11. – zasedání užšího grémia ra-kouské strany Svobodných dospělok závěru, že jediným možným kan-didátem na předsedu strany je JörgHaider. Ten připustil ochotu dát sezvolit do čela strany.12. – americký prezident George W.Bush prohlásil, že USA se rozhodlyvrátit do UNESCO.12. – do Úřadu vysokého komisařeOSN pro lidská práva nastoupil Bra-zilec Sérgio Vieira de Mello.13. – Gruzie prohlásila, že je připra-vena k lepšímu zajištění svých hra-nic, a vyzvala OBSE, aby do Gruzievyslala své pozorovatele, mezi ni-miž by měli být i Rusové.14. – Jörg Haider stáhl svou kandi-datutu na předsedu strany.14. – opoziční Sociálnědemokratic-ký svaz Makedonie Branka Crven-kovského zvítězil v parlamentníchvolbách se ziskem více než 40 pro-cent hlasů. Vládnoucí strana LjubčaGeorgijevského získala přes 24 pro-cent hlasů.15. – parlamentní volby ve Švédskuvyhrála vládní sociálnědemokratic-ká strana Görana Perssona, kterázískala 40 procent hlasů. Druhá jeUmírněná koaliční strana, třetí libe-rálové.15. – Saúdská Arábie zmírnila svůjdosavadní odmítavý postoj k využitíamerických základen na svém úze-mí při případné americké invazi doIráku, pokud RB OPSN přijme rezo-luci, „která vojenskou akci podpoří“.15. – vysocí představitelé Číny popr-vé po dvou desítkách let jednali v Ti-betu s činiteli tibetského duchovníhovůdce dalajlámy. Předmětem rozho-vorů byl hospodářský rozvoj.16.–17. – japonský premiér Džuniči-ró Koizumi a severokorejský vůdceKim Čong-il se v Pchjongjangu do-hodli, že jejich země obnoví rozho-vory o normalizaci vztahů, kterézačnou v říjnu. Kim se omluvil zaúnos 16 japonských občanů v 70.

a 80. letech, Koizumi za zločiny Ja-ponců v Koreji v letech 1910–1945.17. – Irák vyslovil souhlas s bez-podmínečným návratem zbrojníchinspektorů OSN. USA a Británieupřímnost Iráku zpochybnily.17. – zástupci OSN, USA, Ruskaa EU přijali tříetapový plán na řeše-ní izraelsko-palestinského konfliktu,který předpokládá reformu palestin-ského vedení, stažení izraelskýchvojsk z palestinských území a vyře-šení konfliktu do tří let, během nichžvznikne palestinský stát. Jednání sekonala na okraj VS OSN.18. – byla symbolicky otevřena de-militarizovaná zóna oddělující skoro50 let oba korejské státy. Představi-telé obou stran symbolicky zahájilipráce, jež by měly rekonstruovatželeznici mezi oběma státy.18. – odstupující rakouský ministrdopravy Mathias Reichhold potvrdil,že přijal kandidaturu na funkci před-sedy strany Svobodných.19. – v metropoli Pobřeží slonovinyse pravděpodobně uskutečnil po-kus o státní převrat, za nímž prav-děpodobně stál bývalý diktátor ge-nerál Robert Guei, který byl paknalezen mrtvý.20. – dolní komora rakouského par-lamentu schválila zákon o předčas-ném ukončení svého funkčního ob-dobí, čímž otevřela cestu k vypsánípředčasných voleb. Budou se konat24. listopadu.20. – izraelská armáda zničila dvěbudovy patřící palestinskému bez-pečnostnímu aparátu v Rámalláhua několik mobilních buněk jakoreakci na dva sebevražedné atentá-ty. Postupně zničila všechny budo-vy objektu Mukata kromě domu,v němž sídlí Jásir Arafat. Ten odmítlvydat seznam asi 200 osob, kterése s ním skrývají a které Izraelci po-važují za teroristy.20. – americký prezident George W.Bush zaslal Kongresu svou koncep-ci strategie národní bezpečnosti,která se odklání od odstrašováníz let studené války a klade důraz na preventivní akce proti teroristůmusilujícím o zbraně hromadného ni-čení.20. – šéf Monitorovací, ověřo-vací a inspekční komise OSN(UNMOVIC) Hans Blix sdělil, žeprvní skupina zbrojních inspekto-rů má do Iráku dorazit 15. října.22. – parlamentní volby v Německu.Ve 603členném Spolkovém sněmubude mít SPD 251, CDU/CSU 248,Zelení 55, FPD 47 a PDS 2 mandá-ty. Koaliční vládu se Zelenými začalsestavovat dosavadní premiér Ger-hard Schröder.22. – parlamentní volby na Sloven-sku. Nejvíce hlasů (19,5 procenta)získala HZDS, která v parlamentuobsadí 36 křesel. Čtyři pravicovéstrany – Slovenská demokratickáa křesťanská unie (28 křesel) pre-miéra Dzurindy, Strana maďarské

koalice (20), Křesťanskodemokra-tické hnutí (15) a Aliance novéhoobčana (15) disponují nadpolovičnívětšinou 78 hlasů a vytvoří koaličnívládu. Strana Směr Roberta Ficazískala 25 a KSS 11 mandátů.22. – režim Saddáma Husajna od-mítl přijmout novou rezoluci OSN,která by Iráku předepisovala novépodmínky pro odzbrojení.22. – Francie vyslala vojenské posi-ly do Pobřeží slonoviny, zmítané kr-vavým povstáním, aby zajistila bez-pečnost svých obnčanů a dalšíchcizinců. Zahynulo již 270 lidí.23. – mezi Španělskem a Marokemse po dvou měsících znovu rozhořelspor o ostrůvek Perejil ve Středo-zemním moři.24. – britský premiér Tony Blair před-ložil 55stránkový dokument o iráckésnaze obstarat si zbraně hromadné-ho ničení a připravit je k použití. Kri-tiky úderu fakta nepřesvědčila.24. – zahájena dvoudenní neformál-ní schůzka ministrů obrany 19 zemíNATO. Americký ministr obrany Do-nald Rumsfeld na ní předložil návrhna vytvoření sboru rychlé reakce,který by mohl zasahovat kdekoli vesvětě za hranicemi členských zemí.Plán se setkal se souhlasem a budepředložen na listopadovém zasedá-ní NATO v Praze.24. – RB OSN schválila rezolucio krizi na Blízkém východě, která Iz-raeli ukládá, aby ukončil obléhánísídla Jásira Arafata. Palestinskousamosprávu vyzvala, aby postavilapřed soud pachatele teroristickýchútoků. USA rezoluci nevetovaly, alezdržely se hlasování a označily re-zoluci za jednostrannou. Autorembyli diplomaté ze zemí EU. Izraelskýministr zahraničí Šimon Peres pro-hlásil, že Izrael nemůže splnit rezo-luci, protože čelí trvalé hrozbě dal-ších atentátů.24. – německý kancléř GerhardSchröder jednal v Londýně s TonyBlairem o Iráku a německo-americ-kých vztazích, které ochladly kvůlivlažnému vztahu Německa k zása-hu proti Iráku.26. – Slobodan Miloševič po zaháje-ní druhé fáze procesu před meziná-rodním tribunálem v Haagu připus-til, že Jugoslávie pomáhala běhemvojenských konfliktů srbským silámv Bosně i v Chorvatsku.29. – první kolo prezidentských vo-leb v Srbsku za velmi nízké účastivoličů. Rozhodne až druhé kolo.29. – americký prezident George W.Bush prohlásil, že neusiluje o válkus Irákem za každou cenu a že chcedát šanci míru.29. – izraelská armáda se stáhla odArafatova sídla v Rámalláhu, 30. – list The Washington Post na-psal, že irácký prezident SaddámHusajn již dal nejvěrnějším velite-lům povolení k tomu, aby v případěinvaze jednotek USA použili che-mické a biologické zbraně.

SVĚTOZOR

2


Američtí studenti politiky nebo věd o politice (u nás politolo-gie, jinde politikologie) příliš nemilují předmět, ke kterému jenutné v tom lepším případě pročíst tlustospisy G. H. Sabina neboneméně obsáhlé kompendium L. Strausse a J. Cropseye a ještě sivše doplnit četbou původních textů nejméně od Platónovy Ústa-vy nebo Zákonů. Obvykle se tomuto čtení věnují dva, tři semest-ry, které však umožňují hlavní spisy politické filosofie spíše zhlt-nout než prostudovat, a to pak svádí k tomu, že sice všichniopakujeme bez slovních zárazů jména starověkých, středověkýcha moderních politických evropských filosofů, ale trochu opomíjí-me to, co se jim podařilo, alespoň v době, kterou žili, pochopita vysvětlit.

Je ovšem pravdou, že nejméně od Platóna se všichni političtímyslitelé domnívali, že jednou z dominant jejich učení je pojemspravedlnosti, jedno z hlavních témat teorie i praxe jakéhokoli po-litického uspořádání.

Spravedlnost byla již v kodexu Justiniánově definována jakostálá, neustávající vůle dát každému, co mu patří. Nikoli tedy ko-nečná spravedlnost, ale neustávající vůle nejen ve smyslu odmě-ny, ale i trestu. Trest pak měl být uvalen jen na základě prokáza-né viny a při použití řádné soudní procedury. Rozdíly mezi trestyby měly odpovídat rozdílům mezi trestanými skutky a tresty byneměly být ani příliš kruté, ani příliš mírné. Přitom stanovení té-to míry závisí na tom, zda je trest míněn jako odplata nebo jakodeterent. Pokud jsou tyto základní tři podmínky překročeny, trestje možné považovat za nespravedlivý.

Od Justiniána k přípravám útoku na Irák nás dělí vzdálenost té-měř dvoutisíciletá a během této doby se názorů na pojetí lidské,ale i boží spravedlnosti objevilo bezpočet. Immanuel Kant tvrdí,že …i kdyby mělo dojít k zániku společnosti občanů… tak i tenposlední vrah, který ještě zbyl ve vězení, musí být popraven, abybylo spravedlnosti učiněno zadost. Ponecháme-li stranou pojemsociální spravedlnosti, který zaměstnával kritiky společenskýchpořádků nejméně poslední dvě století, pak z návratu ke Kantovupojetí věčného míru v kombinaci s evropským pojetím spravedl-nosti nelze neoprášit jeho názor, že pro …ústavy, v nichž podda-ný není občanem a které nejsou republikánské, je nejjednoduššívěcí na světě jít do války, ačkoli rozum, jako nejvyšší mravní sí-la, válku jako zkoušku práv i právem absolutně odmítá.

Od filosofických tezí k politické realitě není obvykle daleko.Většinou vznikají nebo jsou vyslovovány až po prožitku nějakýchotřesných válečných událostí, které mají tu nevýhodu, že vždysvou brutalitou překonávají ty předcházející a že jsou téměř vždyneočekávané. Kdo si uměl představit ještě před 11. zářím nebo

válkou v Perském zálivu hořící kerosin roztékající se v mnoha-patrových budovách WTC nebo hořící ropné vrty se všemi šoku-jícími důsledky pro chápání komplexnosti lidského života v bio-sféře, morálku a pojetí spravedlnosti?

Ti, co alespoň tušili, že lidé jsou něčeho podobného schopni, seodedávna snažili vytvářet mechanismy, které měly pomáhat pro-sazení boží vůle nebo mravních zásad lidství. Založení Severo-atlantické aliance sice mohlo mít v roce 1949 nejrůznější důvody,ale jedním z nejvážnějších byl obyčejný strach malých evrop-ských zemí (připomeňme si z nich alespoň Belgii, Dánsko, Is-land, Lucembursko, Nizozemí, Portugalsko, Řecko) ze svých vý-bojnějších sousedů, kteří se jim díky rozvoji nových vojenskýchtechnologií stále více přibližovali. Naopak přistoupení Řecka, Tu-recka (1952) a SRN (1955) bylo inspirováno a odůvodňovánoválkou na vzdáleném Korejském poloostrově. Také jeden z pů-vodních 41 článků této smlouvy, dnes nově interpretovaný čl. 5,neříká nic jiného, než že v případě agrese vůči některému z člen-ských států učiní ti ostatní všechna opatření, která považují za ne-zbytná, včetně použití ozbrojené síly.

V letech studené války stejně jako po jejím skončení se sku-tečné i záměrně šířené obavy promítly do pokusů posilovat i re-dukovat organizační struktury a bojeschopnost NATO a po půl-století, oslaveném mj. rozšířením paktu na Východ a první válkouna jihovýchodě Evropy za hranicemi členských zemí, se o vnitř-ním uspořádání různých institucí a o vnější suverenitě paktu stá-le ještě diskutuje. Nebude tomu samozřejmě jinak ani na praž-ském summitu, jehož přípravám a předsevzetím jsme v tomtočísle Mezinárodní politiky věnovali hned několik článků. Jejichautory jsou analytici zabývající se teoriemi mezinárodních vzta-hů, stejně jako politici, kteří se na činnosti struktur, vojenské stra-tegii a uskutečňování politických cílů NATO někdy více, někdyméně přímo podílejí. Nikdo z nich se nemohl vyhnout otázce, jakreagují členské země EU nebo NATO na rozšiřování a prohlubo-vání své integrace a jak atraktivní je pro přistupující nebo nedáv-no vstoupivší členské země vztah mezi oběma evropskými a eu-roatlantickými strukturami. Ale málokdo pochybuje o společněsdílených hodnotách, což vlastně není nic jiného než selektivnídědictví evropské politické kultury.

Během německé předvolební kampaně zazněly vážné výhradytehdejšího a dnes již i současného kancléře k účasti na trestné vý-pravě proti Iráku. Ať již šlo o předvolební rétoriku, nebo ne, dů-ležité je, že v Německu tento argument přilákal dost velkou částvoličů na stranu SPD, a znovu se objevila otázka, zda dát před-nost rozšiřování EU na východ nebo zda udržovat jakousi rovno-váhu mezi tureckým nebo německo-francouzským modelem ev-ropského politicko-vojenského uspořádání. V České republicebychom mohli najít vlastní interpretaci stejného problému. Je lep-ší postavit na jižní hranici vojsky NATO obklíčeného Rakouskanová opevnění, nebo učinit Rakousko součástí kolektivní obrany,která bude akceptovat plán předběžných opatření nebo preventiv-ních útoků daleko za hranicemi integrovaných celků? Nebo jemožné se obejít bez členství v EU (viz turecký model), když bez-pečnost země, a jak se mnozí mylně domnívají, i její demokracie,budou zajištěny aktivní účastí v Severoatlantické alianci?

Snad bychom si s ohledem na dvoutisícileté dědictví evropské-ho politického myšlení, vytváření hodnot a zaujímání postojůmohli vybrat mezi těmi nejlepšími a nejefektivnějšími. Nevychá-zejí totiž z ničeho menšího než z již citovaného Kantova pojed-nání o válce a míru a přesvědčení, že nastolení všeobecného a tr-valého míru není pouze částí teorie práva v mezích čistéhorozumu, ale jeho konečný účel. Přeložme si to do jazyka součas-né politiky jako teorii spravedlnosti a důraz položme na slovo na-stolení, protože tam se duchovní odkaz evropského politickéhomyšlení setkává s politickou praxí, která nás už tolikrát překvapi-la svou benevolencí i zlovolností.

-zz-

ÚVODNÍK

FromPlatoto NATO

3

V neposlední řadě budou na pořadu jed-nání také prohloubení vztahů mezi NATOa EU a posílení partnerství a spolupráceNATO s Ruskem, Ukrajinou, státy Středo-moří, Zakavkazska a Střední Asie. Pro ČRje hostitelská role zároveň poctou i velkouvýzvou.

Vrcholné schůzky NATO, které schvalujípolitická a strategická rozhodnutí prvořa-dého významu, se poslední dobou konalyzhruba jednou za dva až tři roky. Napříkladpři summitu v Bruselu (1994) byl vyhlášenprogram Partnerství pro mír. Madridskýsummit (1997) rozhodl o rozšíření NATOa přizval ke členství Českou republiku, Ma-ďarsko a Polsko. Během schůzky ve Wa-shingtonu (1999), na které Aliance oslavila50. výročí své existence, byly schváleny no-vá strategická koncepce, iniciativa k ochra-ně před zbraněmi hromadného ničení a akč-ní plán přípravy dalších kandidátů členstvíNATO. Tento zatím poslední velký summitse navíc konal v době vrcholící vojenskéoperace v Kosovu.

Severoatlantická rada (NAC) rozhodlao konání pražského summitu v roce 2002 nazasedání ministrů zahraničních věcí v pro-sinci 2000, a to na základě nabídky předlo-žené prezidentem Havlem a českou vládou.Na jaře 2001 pak určila datum konání sum-mitu na 21.– 22. listopad 2002. Následně bylo rozhodnuto, že se v Praze uskuteční nejen schůzka nejvyšších představitelů státůNATO, ale i Euroatlantické rady partnerství(EAPC) a Komise NATO – Ukrajina (NUC).

Agenda pražského summitu obsáhne třizákladní témata: nové schopnosti, noví čle-nové a nové vztahy.

Nové schopnosti a zdrojePražský summit bude první schůzkou

Aliance na nejvyšší úrovni po teroristic-


PRAŽSKÝ SUMMIT NATO 2002

kých útocích na New York a Washingtonv září 2001. Do jeho závěrů se promítnoujak zkušenosti z největší vojenské operaceAliance od jejího vzniku (Kosovo), takz boje proti mezinárodnímu terorismu.V bezprostřední reakci na útoky proti USAsice NATO aktivovalo článek 5 o společnéobraně, ale tíhu samotných vojenských ope-rací v Afghánistánu na sebe vzala Američa-ny vedená koalice. Role NATO byla ome-zena na patrolování několika letounůAWACS ve vzdušném prostoru USA. Spo-lečným jmenovatelem těchto zkušeností jejedno: Aliance – jakkoli prokazuje schop-nost adaptovat se na nové bezpečnostní pro-středí a udržuje si výlučné postavení nejús-pěšnější bezpečnostní organizace všech dob– není zatím plně připravena vést nový typvojenských operací.

Zkušenosti potvrdily pokračující zaostá-vání evropských spojenců za USA v oblas-ti disponibilních zdrojů a technologií po-třebných k vedení moderní války. Počátkemroku známý americký senátor Richard Lu-gar varoval, že „někteří Američané ztrácejív Alianci důvěru. Léta snižování zbrojníchvýdajů a neschopnost Evropanů dostát opa-kovaným slibům posílit své vojenskéschopnosti zasely u některých Američanůpochybnosti… Zkušenost s válkou v Koso-vu u nich posílila obavy, že NATO neníschopno vest moderní válku.“1) Americkágeneralita si navíc odnesla z války o Koso-vo trpké zkušenosti se složitým hledánímpolitického konsensu, který komplikovalvojenské vedení jednotlivých fází operace.Někteří mluvili s despektem o „válce výbo-rů“.2)

Nejde však jen o překonávání politic-kých a byrokratických obstrukcí a rozdílůve výdajích na obranu a technologické vy-spělosti. Zářijové útoky totiž ukázaly zrani-

telnost i té nejvyspělejší mocnosti a nepři-pravenost všech spojenců účinně čelit tzv.asymetrickým hrozbám. Strategická kon-cepce NATO schválená na summitu ve Wa-shingtonu sice definovala mezinárodníterorismus a jeho spojení se zbraněmi hro-madného ničení jako jedno z největšíchohrožení tohoto typu, ale tyto teoreticképředpoklady se jen chabě odrazily v prak-tické přípravě.

K odstrašení a k obraně proti asymetric-kým hrozbám musí být Aliance schopna vy-tvářet potřebné kapacity – flexibilní, udrži-telné a interoperabilní síly, schopné rychlese přemístit na velké vzdálenosti a vyvíjetokamžitě velkou bojovou sílu. Dosavadníiniciativy NATO k posílení kapacit se všakmíjely účinkem, neboť většina evropskýchzemí nebyla s ohledem na nedostatek zdro-jů schopna plnit všechny vytčené cíle vý-stavby sil. Například Němci a Francouzibyli při vysílání svých speciálních jednotekdo Afghánistánu odkázani na ruská doprav-ní letadla. Ministři obrany NATO proto nasvém červnovém zasedání rozhodli o vypra-cování nové iniciativy k obranným schop-nostem, která má být schválena na praž-ském summitu. Bude vycházet z reálnýchcílů, které si členské země selektivně stano-ví, a v daleko větší míře má využívat spe-cializace, společné nákupy a financováníklíčových kapacit a jejich společné vlast-nictví. Parafrází z dějin ekonomie by bylomožné říci, že NATO má ambici proměnitse od zatím dominujícího merkantilismusměrem k výhodám teorie volného obchodupodle Ricarda.

Jednou z klíčových oblastí, kde chce Ali-ance vytvářet na bázi specializace společnékapacity, je ochrana proti jaderným, che-mickým a biologickým zbraním. Na zákla-dě amerického návrhu se připravuje tzv.Pražská iniciativa, jejíž součástí budou mo-bilní detekční laboratoř, jednotka rychlé re-akce, zásoby vakcín a dalších ochrannýchprostředků a školící centrum. Američanéprosazují, aby se Aliance více zapojila dovývoje systémů protiraketové obrany, neboťrakety jakéhokoli doletu jsou možnými no-siči zbraní hromadného ničení.

V Praze nebude projednávána nová stra-tegická koncepce Aliance, ale reflexe z po-tírání mezinárodního terorismu se promítnedo reforem vojenských struktur. Předpoklá-dá se přijetí nové vojenské koncepce obranyproti terorismu, která bude – s ohledem nageograficky rozptýlené hrozby – založenana otevřenosti vůči jiným organizacím a ne-členským státům. Snad nejlepším vyjádře-ním radikálních změn je nedávné jmenová-ní nového vrchního velitele sil NATOv Evropě (SACEUR). Stal se jím, jak jezvykem, americký generál. Nové je však to,že gen. James Jones nepochází ani z po-zemního vojska (Army), ani z letectva (AirForce), jak bylo dosud pravidlem, nýbržz řad námořní pěchoty (Marines). Jeho úko-lem bude připravit vojenskou odpověď Ali-ance na nové bezpečnostní hrozby. Mezi nějiž nepatří ani masivní invaze sovětskýchtanků údolím řeky Fuldy, ani nálety strate-

4

ALEXANDRVONDRA

V listopadu se v Praze sejdou nejvyšší představitelé států Severo-atlantické aliance (NATO) a Euroatlantické rady partnerství (EAPC).Jejich úkolem bude připravit Alianci na všechny klíčové výzvy novéhobezpečnostního prostředí, a to jak v kontextu událostí z loňského 11. září, tak i s ohledem k celkové situaci po skončení studené války.Státníci rozhodnou o dalším rozšíření NATO, o jeho vnitřních refor-mách, o modernizaci jeho vojenských kapacit a posílení schopnostítak, aby byla Aliance schopna účinně čelit hlavním bezpečnostnímhrozbám dnešního světa – mezinárodním terorismem počínaje a zbra-němi hromadného ničení v nezodpovědných rukách konče.

Pražský summit 2002:

směřování Aliance do 21. století

gických bombardérů na základny v SeverníDakotě. Dnešní nepřítel je sice méně vy-zbrojený, ale tím, že je rozptýlený, útočí zezálohy, kombinuje guerillu s terorem a v zá-jmu dosažení svých cílů neváhá obětovat ci-vilní obyvatelstvo, je možná nebezpečnější.K přímému boji s tímto nepřítelem je lepšíflexibilní mariňák než těžkopádná tankovádivize.

Noví členové a nové vztahyReformy alianční administrativy a velí-

cích struktur, spojené s omezením bruselskébyrokracie a zjednodušením rozhodovacíchprocedur, jsou nezbytné také s ohledem napřipravované rozšíření NATO. Konečnérozhodnutí je výsostnou pravomocí hlavstátů a vlád, ale z dosavadních expertníchjednání a vyhodnocení Akčních plánů člen-ství (MAPs) lze usuzovat, že do Aliance bude v Praze přizváno sedm aspirantských zemí – Slovensko, Slovinsko, Estonsko, Lo-tyšsko, Litva, Rumunsko a Bulharsko. Spo-lečenství „26“ bude přeci jen jiné než spo-lečenství „19“. Platí-li předpoklad, že dobamezi pozváním a ratifikací členství je asidva roky, nemůže Aliance nutné administra-tivní reformy dál odkládat.

Před 11. zářím se obecně soudilo, že roz-šíření NATO bude hlavním tématem jedná-ní v Praze. Ba dokonce volba našeho hlav-ního města měla být oním symbolickýmrámcem pro ty, kteří se k rozšíření upínali(z řad členů i aspirantů), i jakýmsi prostřed-kem nepřímého nátlaku na ty, kteří konceptrozšiřování zpochybňovali (z řad některýchčlenů NATO v západní Evropě). Událostinakonec rozhodly jinak: na jedné straně setéma rozšíření v pořadí priorit posunulo ažna druhé místo, ale na straně druhé buderozšíření většího rozsahu, než si kdo ještěpřed pár lety odvážil domyslet. V souvislos-ti s nestabilním pásmem mezi severní Afri-kou a Středním východem jakožto zdrojemakutních bezpečnostních rizik a hrozebstoupl význam strategického předpolí Ali-ance na Balkáně a jihovýchodě obecně.Ukázalo se, že další vlna rozšíření se nemů-že opřít jen o severní křídlo (baltské státy)či vyplnění středoevropského vakua (Slo-vensko), ale že musí mít silnou jihovýchod-ní dimenzi (Bulharsko, Rumunsko).

Události z 11. září však pozměnily vní-mání bezpečnostního prostředí v euroatlan-tickém prostředí i v širším smyslu. Hlavnímvýsledkem tohoto nového vnímání byloustavení nové Rady NATO–Rusko (NRC),ke kterému formálně došlo na zvláštnímsummitu v Římě v květnu tohoto roku. Za-tímco původní Stálá společná rada (PJC)pro spolupráci mezi NATO a Ruskem bylaustavena v květnu 1997, tedy několik týdnůpřed madridským summitem, jako formaurčité kompenzace Rusku za první vlnurozšíření NATO, odráží dnešní NRC dalekovíc oboustranný zájem. Pomalu se měníi postoj ruských představitelů k rozšíření.Sice je nadále kritizují, zejména s ohledemna ještě pomaleji se měnící mínění ruskéveřejnosti, ale jejich rétorika je mírnější

a de facto jsou s ním smířeni. Účast prezi-denta Putina v čele ruské delegace na praž-ském summitu by byla spíše překvapením,ale rusko-alianční spolupráce na jeho agen-dě určitě chybět nebude.

Určitým vyvážením této posílené spolu-práce se v Praze stane schůzka KomiseNATO – Ukrajina na nejvyšší úrovni. Na ja-ře deklarovala Ukrajina členství v Aliancisvým strategickým cílem a projevila zájemo účast v Akčním plánu členství. V NATOale převažuje mínění, že Ukrajina není načlenství připravena, a proto jí teď není mož-né dát záruku budoucího členství. Obou-stranný zájem na spolupráci zřejmě vyústív posílené partnerství ve formě individuál-ního akčního plánu. Nejde však jen o Rus-ko nebo Ukrajinu. Pražský summit by mělpřispět k celkové modernizaci spoluprácev rámci EAPC a posílení vztahů se státy Středomoří, Zakavkazska a Střední Asie.

České zájmy a možnostiPražský summit představuje pro nás jako

hostitele velkou politickou i organizační vý-zvu. Celkovým rozsahem a charakterem,ale i požadavky na adekvátní zabezpečenípůjde o akci, kterou Praha ani ČR nikdy ne-pořádaly. Celkem se má summitu zúčastnit46 delegací, které budou většinou vedenyprezidenty nebo předsedy vlád. Kolem sto-lů v Kongresovém centru usedne na 2500delegátů, jejich diskusi bude sledovat na3000 novinářů. Rozhodnutí o konání vr-cholné schůzky v Praze je nesporným oce-něním naší úspěšné integrace. Je zároveňvýrazem důvěry, které se těší Praha jakohostitel velkých kongresových akcí. Tatodůvěra nebyla otřesena ani poté, co bylohlavní město postiženo v létě povodněmikatastrofického rozsahu.

Je dobré, že se právě počátkem září při-hlásila k významu summitu česká vládazvláštním prohlášením. Závěry pražskéhosummitu nepochybně posílí bezpečnost na-šich občanů. Rozšíření Aliance do střednía východní Evropy posune ČR z periferní-ho postavení více do středu garantovanébezpečnosti a stability. Kooperativní vztahyAliance s Ruskem, Ukrajinou a dalšími stá-ty posílí bezpečnost a stabilitu v celém eu-roatlantickém prostoru. Zlepšování alianč-ních schopností pomocí specializacea sdílením kapacit je pro naši zemi s ome-zenými zdroji jednoznačně výhodné. Uni-kátní kapacity, jimiž disponujeme v oblastiochrany proti chemickým a biologickýmzbraním a vojenského lékařství, posílí našepostavení platného člena Aliance, který máčím přispět do společných sil. A z druhéstrany sdílení kapacit může posílit trans-atlantickou soudržnost a solidaritu.

Zachování klíčové role NATO, soudrž-nost transatlantické vazby a pokračováníamerické přítomnosti v Evropě jsou s ohle-dem na historické zkušenosti naším klíčo-vým strategickým zájmem. Tváří v tvář růz-ným transatlantickým sporům je význampražského summitu pro budoucnost atlan-tické spolupráce nesporný. Zůstává otáz-

kou, zda v Praze dojde k pokroku ve sjed-nání dohody mezi NATO a EU o zapojeníaliančních prostředků do autonomních ev-ropských operací. Zatím dohoda vázne nařecko-tureckých sporech a parlamentní vol-by v Turecku, které se konají začátkem li-stopadu, nutí k opatrnosti.

Opravdovým testem se proto mohou státjednání státníků v Praze o dalším postupuvůči Iráku. Je pravděpodobné, že bude-livojenská operace proti Iráku nevyhnutelná,NATO se jí jako organizace nezúčastní.Otázka účasti, či neúčasti jejích členův možné mezinárodní koalici vedené USAvšak může mít klíčový vliv na budoucnostorganizace. Stále víc Američanů je přesvěd-čeno, že hlavní rizika a výzvy pro atlantic-kou bezpečnost již nepocházejí z Evropy.Zmíněný senátor Lugar pojmenoval pro-blém jasně: „Ponechat NATO zaměřené vý-lučně na obranu míru v Evropě před starý-mi hrozbami by znamenalo redukovat ho dorole pouhé uklízečky.“ Jinými slovy: Zá-kladní problém, na který NATO musí najítodpověď, nespočívá jen v posílení jehoschopností, rozšíření jeho členů a posílenívazeb s okolím. V delší perspektivě musíAliance najít odpověď na svůj základní účela smysl. My ve střední Evropě bychomo něm neměli pochybovat. Ale i na nás zá-leží, zda o něm nebudou pochybovat jiní.

❍

1) Richard G. Lugar: NATO’s Role in the Waron Terrorism. Brussels, 18. 1. 2002, www.sena-te.gov/~lugar/011702.html)

2) Wesley K. Clark: Waging Modern War:Bosnia, Kosovo, and the Future of Combat.Public Affairs, 2002, 512 s.



5

Politici a experti diskutují o jeho roli a rele-vanci v bezpečnostním prostředí dnešníhosvěta. Je zřejmé, že v Praze tyto debaty vy-vrcholí a že summit vymezí směry dalšíhovývoje Aliance. Klíčové heslo, které definu-je agendu summitu, dnes zní: „nové schop-nosti, noví členové, nové vztahy“. Rozšíře-ní o nové členy, jemuž se věnuje tentočlánek především, pak bude pouze jedním –a zdaleka ne nejdůležitějším – z několikaprojednávaných okruhů.

V Praze pozve NATO do svých řad prav-děpodobně většinu ze současných devítikandidátů, potvrdí novou kvalitu vztahůs Ruskem a Ukrajinou a pokusí se shodnoutna nových nástrojích a metodách vhodnýchpro boj proti terorismu. Aliance tak pokra-čuje v mnohovrstevnatém rozšiřování, kterécharakterizuje její vývoj v posledních dese-ti letech. Tento proces lze sledovat ve třechvzájemně provázaných rovinách:

1. zvětšování členské základny; 2. přibírání nových rolí, resp. rozšiřování

spektra vojenských schopností; 3. rozšiřování geografického záběru,

v němž NATO operuje. V první rovině se NATO rozšířilo v roce

1999 o Českou republiku, Maďarsko a Pol-sko a současně udržuje partnerské vztahys více než dvaceti nečlenskými státy. V rovi-ně druhé se Aliance transformovala z organi-zace kolektivní obrany – jak jsme ji znaliv době studené války – do uskupení kolek-tivní bezpečnosti, které usiluje o získáníschopností reagovat na netradiční bezpeč-nostní problémy a asymetrické hrozby a sou-časně funguje jako stabilizátor demokratickétransformace postkomunistické Evropy. Vetřetí rovině prokázalo NATO způsobilost za-sahovat v praxi, v rámci mírových a míro-tvorných operací, a to mimo své smluvně vy-

mezené území, zejména na Balkáně. Otázkurozšiřování členské základny, na niž se nynízaměříme, však nelze pojímat odděleně oddalších okruhů agendy summitu.

Poslední rozšíření NATO bylo úspěšné

Blížící se další vlna rozšíření NATO jevhodnou příležitostí ke zhodnocení před-cházejícího kola, k zamyšlení se nad tím,nakolik se naplnily obavy a případně oče-kávání, spojované s posledním rozšířeníma následným účinkováním nových členův Alianci, a nakolik je tato zkušenost rele-vantní pro kolo nadcházející. Začněme nej-prve s obavami, protože ty před přijetímprvních tří postkomunistických zemí pře-vládaly. Lze je rozdělit do tří kategorií: no-ví členové oslabí akceschopnost NATO,rozšíření vytvoří nové dělicí čáry v Evropěvčetně zhoršení vztahů s Ruskem, nákladyna modernizaci armád ohrozí hospodářskéreformy v nových členských státech.

Prvním testem rozšířené Aliance bylakosovská operace, která začala 24. března1999, pouhých dvanáct dní po přijetí no-vých členů. Průběh operace ukázal, že novíčlenové nerozředili alianční soudržnost, anineomezili rozhodovací pružnost a vojen-skou výkonnost nad rámec již existujícírůznosti pohledů a priorit mezi jednotlivý-mi státy NATO. Noví členové též jedno-značně podpořili aktivaci článku 5 Severo-atlantické smlouvy den po teroristickýchútocích na cíle v USA a potvrdili své od-hodlání podílet se na kolektivní obraněNATO. Neprokázalo se též, že by s přícho-dem nových členů a jejich zapojováním dopráce Aliance byla centrála NATO infiko-vána agenty spolupracujícími s nepřátel-skými státy.


Rozšíření NATO východním směrem ne-vyhnutelně narýsovalo nové dělicí čáryv Evropě; nejde však, jak se mnozí obávali,o neprostupné bariéry. Naopak, NATO pa-ralelně se svým rozšířením posílilo spolu-práci s odmítnutými kandidáty a partnery.Měřeno intenzitou kooperativních vztahůa z nich plynoucích činností, hranice meziNATO a jeho východními sousedy nebylanikdy předtím tak prostupná, jako je nyní.Zvláštní místo v těchto vztazích zaujímáRusko a Ukrajina. Vztahy mezi Ruskema Západem se v důsledku rozšíření výrazněnezhoršily a Moskva se s rozšířením v zása-dě smířila. První vlna nepoškodila, jak semnozí obávali, jednání o kontrole zbrojenía odzbrojení. V Rusku se oproti očekávánínevzedmula vlna protizápadního naciona-lismu. Nenaplnily se obavy z toho, že se no-ví členové budou po vstupu do NATO, tak-říkajíc s vědomím Aliance v zádech, chovatse zvýšenou arogancí vůči sousedům – ne-členům (např. Maďarsko vůči Rumunsku).Noví členové za sebou nezavřeli dveře Ali-ance – naopak, patří mezi nejaktivnější za-stánce dalšího rozšiřování.

V nových členských státech nenastalhospodářský kolaps v důsledku neúnosnýchnákladů na jejich začleňování do NATO.Odhady celkových nákladů na rozšíření sepodle různých studií pohybovaly mezi 15 až125 miliardami amerických dolarů. Skuteč-né náklady přímo spojené s rozšířením sevšak pohybují hluboko pod hranicí i těchnejnižších odhadů.

Celkově lze první vlnu hodnotit jako po-měrně úspěšnou. Plnění předvstupních pod-mínek NATO mělo blahodárný vliv na sta-bilizaci postkomunistického prostoru, a tojak co se týče regionální bezpečnosti, takdemokratické transformace. Vyhlídky načlenství v NATO kupříkladu urychlily uza-vření základní smlouvy mezi Maďarskema Rumunskem v roce 1997, v Polsku při-spěly ke standardizaci civilně-vojenskýchvztahů a demokratické kontroly armády.Vyřazení Slovenska z první vlny se stalodůležitým argumentem protimečiarovskékoalice a přispělo tak k jejímu vítězství vevolbách v roce 1998. Vyhlídky na pozvánív Praze pak hrály důležitou roli ve sloven-ských volbách v září 2002.

Předmětem kritiky vůči novým členskýmstátům je zejména pomalý postup reforemjejich armád. Týká se to především zaostá-vání v harmonizaci se standardy NATOa nízké míry investic do modernizace vý-zbroje. Transformace armád nových členůje nevyvážená, což vede ke vzniku dvoukvalitativně odlišných typů ozbrojených silv rámci jedné armády. Na jedné straně sevytváří nepočetná elita dobře vycvičených,plně profesionalizovaných, materiálně a fi-nančně dostatečně zajištěných sil, které jsouvyčleněny pro součinnost v rámci NATO,a to zejména pro mise mimo území Aliance.Na straně druhé však větší část ozbrojenýchsil stagnuje, či dokonce upadá, a to jak ma-teriálně, tak z hlediska výcviku. Týká se topředevším vojsk územní obrany, která jsouz větší části tvořena branci. Jakkoliv jsou

6

Rozšiřování NATOnejen o nové členyListopadový summit NATO bude bezpochyby význam-ným milníkem ve vývoji Aliance po studené válce.Bude také prvním setkáním představitelů NATOa partnerských států na nejvyšší úrovni – do Prahy se sjede 46 hlavstátů, které hostí nový členský stát. Ještě před rokem se zdálo jisté,že hlavním tématem této schůzky bude rozhodování o pozvání novýchčlenů. Předpokládali jsme, že rozšíření bude spíše omezené než roz-sáhlé a že bude doplněno jistým víceméně symbolickým prohloubenímvztahů s Ruskem a Ukrajinou. Agendu summitu mělo podle našich od-hadů doplnit zhodnocení dosavadních výsledků Iniciativy obrannýchschopností (DCI) a případně zpřesnění priorit pro její pokračování.Události 11. září a následující protiteroristická kampaň však řádně za-míchaly mezinárodní politikou a bezpečnostními prioritami. Do uvažo-vání o vývoji Aliance vstoupily nové faktory. NATO opět (a pokolikátéuž?) stojí na křižovatce.


JIŘÍ ŠEDIVÝ

tyto kritické výhrady oprávněné, bez člen-ství v NATO by vojenské reformy v novýchčlenských státech probíhaly mnohem po-maleji. Dokladem je plán profesionalizacečeské armády, který sice přichází pozdě –téměř tři roky po vstupu do NATO, nicmé-ně lze s jistotou tvrdit, že bez členství v Ali-anci by se k němu ČR neodhodlala.

Z hlediska postupu modernizace armádnových členů a jejich přínosu pro NATO jenejlépe hodnoceno Polsko. Zejména v po-sledním roce se výrazně zlepšila pověstČeské republiky. České angažmá v zahra-ničních misích je v poměru k počtu obyva-tel a výši HDP v kontextu NATO nadprů-měrné. V současné době operují čeští vojácive třech regionech: Balkán, Střední východa Afghánistán. Česká republika prosazujev rámci Aliance princip specializace vojen-ských schopností. Samotná Armáda Českérepubliky (AČR) nabízí Alianci unikátní ka-pacity ochrany proti zbraním hromadnéhoničení, dále zdravotní služby a třetí oblastíspecializace by měla být pasivní radioloka-ce. S pokrokem transformace AČR v po-sledních letech výrazně kontrastuje zaostá-vání maďarské armády. Transformace zdeuvázla na mrtvém bodě. V létě tohoto ro-ku maďarská vláda oznámila, že nebudeschopna splnit cíle rozvoje ozbrojených sil,ke kterým se vůči Alianci zavázala.

NATO není Varšavská smlouvaCo přinesla dosavadní zkušenost novým

členským státům? Především, a to se týká ze-jména České republiky, kosovská operacepotvrdila, že NATO není armádou všeobecnéspásy. Mnozí zastánci rozšíření, vedeni sna-hou získat veřejnou podporu pro náš vstup,vykreslovali budoucí členství v Alianci jakozáruku národní bezpečnosti, pojistku demo-kracie, či nástroj k přilákání zahraničních investic. Ve snaze neodradit občany od pod-pory vstupu zamlčeli, že NATO je také vo-jenská organizace, která bude dříve či pozdě-ji zasahovat mimo své území. Operace AlliedForce zastihla české politiky nepřipravené.Alibismus a vyhýbavé chování velké částiz nich vyústily v dezorientaci občanů a po-kles veřejné podpory operace na hranici dva-ceti procent. V rámci NATO byla veřejnápodpora nižší pouze v Řecku.

Dále si mohli všichni noví členové ově-řit, že Severoatlantická aliance není Varšav-ská smlouva a Brusel není Moskva. Aliancenedává svým členům podrobné instrukce,jak mají formulovat své strategické cílea priority výstavby armády. Paradoxně sezdá, že mnozí politici a vojenští plánovačiv nových členských státech by to uvítali.Svědčí o tom jisté koncepční tápání a hle-dání specifické role a přínosu nových členůpro NATO. Aliance nechává konečné roz-hodnutí o tom, jaké vojenské jednotky na-bídneme pro síly NATO a kdy je budememít připraveny, na nás. Je věcí našeho svr-chovaného rozhodnutí, nakoupíme-li nad-zvukové stíhačky, nebo zda napřeme úsilína vybudování kvalitních a dobře vyzbroje-ných sil rychlé reakce. Požaduje však, aby-chom plnili to, k čemu jsme se jednou zavá-

zali, a aby naše priority zapadaly do alianč-ního rámce strategické koncepce.

A konečně, potvrdil se názor těch, kteřítvrdili, že do NATO nevstupuje pouze ar-máda, ale celá společnost. V tomto smysluje zkušenost členství a příprav na ně pře-vážně pozitivní. V ČR, kde byla podporaNATO nejnižší z nových členů, dnes vícenež dvě třetiny občanů členství podporují.Všeobecně roste prestiž vojáků ve společ-nosti. Kultivuje se bezpečnostní debata me-zi politiky, experty a zainteresovanou veřej-ností. Přijímáme skutečnost, že členstvív NATO znamená nejen výhody, ale též po-vinnosti. Krátce řečeno, příprava na členstvív NATO a samotné členství mají zásadnívliv na rozvoj obranného sektoru a veřejné-ho povědomí v oblasti bezpečnosti. Lze jechápat jako socializační proces, který probí-há prostřednictvím importu bezpečnostníkultury, plánovacích a organizačních proce-dur, jež se v Alianci osvědčily a etablovaly.

Velice konkrétním příkladem přínosu na-šeho členství v NATO pak je skutečnost, žeběhem letošních povodní relativně dobře,a zcela jistě mnohem lépe než v obdobnékrizové situaci roku 1997, u nás fungovalzáchranný systém. Ustavení centralizované-ho informačního a záchranného systémubyl jeden z významných organizačních kro-ků, které NATO od svých budoucích členůpožadovalo. Vzpomeňme si přitom na nevo-li, kterou zde tento požadavek v polovině90. let vyvolal. Odpor představitelů tehdej-ší vlády byl založen na odmítání centraliza-ce obecně a civilní ochrany zvláště jako atributů minulého režimu.

Ve zkušenostech z první vlny rozšiřovánítedy převažují pozitiva nad negativy. Co lzeočekávat od pražského summitu? Ve studiiDilema rozšiřování NATO, která vyšla kon-cem minulého roku, jsem poukazoval navýraznou heterogenitu současné kandidát-ské skupiny. Na rozdíl od první skupinypostkomunistických států, přijatých doNATO v roce 1999, je současná skupina če-katelů celkově politicky méně stabilní, hos-podářsky méně rozvinutá/transformovanáa chudší, vojensky méně přínosná a mno-hem členitější z hlediska geografickéhorozložení kandidátů. Předpokládal jsemproto, že jediným nezpochybnitelným kan-didátem, který má pozvání téměř jisté, jeprosperující a politicky stabilní Slovinsko,a to i navzdory jeho minimálnímu vojen-skému přínosu pro Alianci. Nad vyhlídkamiSlovenska, jež může vojensky nabídnoutnejvíce, jsem vyslovil jisté pochybnosti,které byly založeny na nejistotě ohledně po-litické situace Slovenska po volbách napodzim 2002. Nedoporučil jsem pozváníBulharska a Rumunska, a to na základě po-malého postupu vojenské modernizace, po-litické nestability a hospodářských potížítěchto států. Další dva balkánští kandidáti –Albánie a Makedonie – jsou momentálnězcela mimo hru. Usoudil jsem, že hlavní de-bata před summitem se bude týkat balt-ských států, jejichž přijetí jsem doporučil.Studie však byla dokončena před zářijový-mi teroristickými útoky na území USA. Vý-

voj po 11. září výrazně ovlivnil celkovoumezinárodní situaci a bezpečnostní priority,a to včetně otázky rozšiřování NATO. Vý-znamné jsou v tomto smyslu dva faktory:relativní marginalizace vojenského význa-mu NATO a sblížení USA s Ruskem.

Spojené státy změnily názor na funkci Aliance

Na zasedání Severoatlantické rady den poteroristických útocích se členské státy NATOrozhodly na vzniklou situaci aplikovat (do-slova „vyvolat“) článek 5 Severoatlantickésmlouvy o kolektivní obraně. Stalo se tak po-prvé v historii Aliance. Článek říká, že„ozbrojený útok proti jedné [smluvní straně]nebo více z nich v Evropě nebo v SeverníAmerice, bude považován za útok proti všem…“. Jeho vyvoláním vyslovily státy NATOochotu „neprodleně podniknout“ … takovouakci, jakou budou považovat za nutnou,„včetně použití ozbrojené síly …“. Vyvolánízávazku kolektivní obrany však zůstalov symbolické rovině. V afghánské operaciEnduring Freedom, zahájené o necelý měsícpozději, postupovaly USA samostatně, tedymimo rozhodovací, plánovací a vojenskéstruktury NATO a pouze s okrajovým využi-tím spojeneckých sil. Konzultace v rámciNATO se týkaly především širší strategie bo-je s terorismem a spolupráce se spojenci v je-ho nebojových fázích. Tato skutečnost odrážízkušenost z kosovské operace, kdy Američa-né s nelibostí nesli nutnost konzultovat strate-gii operace a výběr cílů s ostatními osmnáctičleny NATO. Dalším problémem, který vedeAmeričany k jednostrannosti, je vojensko-technická propast mezi USA a spojenci, zne-snadňující vojenskou součinnost.

Samostatnou akcí v Afghánistánu Wa-shington fakticky potvrdil proměnu svéhopohledu na funkci Aliance: USA dnes vní-mají NATO více jako politickou organizacikolektivní bezpečnosti než vojenskou orga-nizaci kolektivní obrany. Nasvědčuje tomuzměna přístupu USA k rozšiřování. Až dokonce roku 2001 jsme ohledně této věci slý-chali z Washingtonu jen obecná vyjádřenípotvrzující závazek tzv. otevřených dveří.Americká pozice se vyjasnila počátkem tohoto roku a prezident Bush dnes hovořío rozšiřování v záběru od Baltského po Čer-né moře. Rozšiřovací štědrost prezidentaBushe lze interpretovat jako ztrátu zájmuUSA na udržení vojenské výkonnosti NATO.

V jistém smyslu opačný pohyb pozoruje-me v rovině, kterou v pracovní agendě praž-ského summitu označujeme položkou „novévztahy“, a to ve vztazích NATO s Ruskem.Bezprostředně po teroristických útocích na-bídl ruský prezident Putin Spojeným státůmspolupráci a podporu v širokém spektru čin-ností: od poskytování zpravodajských infor-mací, přes povolení vzdušného tranzitu nadruským územím, až po souhlas s budovánímamerických vojenských základen ve StředníAsii. Moskva zároveň podstatně zmírnilasvůj odpor proti rozšiřování NATO a mož-nosti přijetí bývalých sovětských republik –Estonska, Litvy a Lotyšska.


MEZINÁRODNÍ POLITIKA 10/2002 7

PRAŽSKÝ SUMMIT NATO 2002cit, rozšiřování teritoriálního záběru alianč-ních operací a integraci nových členů, budedalší rozředění soudržnosti Aliance. Již nyníje NATO vícerychlostní nebo vícestupňovouorganizací. Aliance je heterogenní z hledis-ka politického – ve smyslu rozptylu národ-ních zájmů členských států, kvalitativního –ve smyslu různé výkonnosti a vojenskéhopříspěvku armád, a teritoriálního – ve smys-lu rozšiřování členství na východ.

Po pražském summitu se heterogenitaNATO ve všech jmenovaných rovinách ještědále zvýší. Stane se tak zejména v důsledkupřijetí značně nesourodé skupiny novýchčlenů. Dále se tím prohloubí problém orga-nizačního managementu Aliance, její řiditel-nosti. Jak uvedl ve své pražské přednášcev květnu tohoto roku Christoph Bertram,NATO na rozdíl od Evropské unie nemůže –a vyplývá to z podstaty Aliance jako mezi-vládní organizace – vyvažovat rozšiřováníprohlubováním své integrace, které sev rámci EU děje prostřednictvím přesouvánínárodních kompetencí a části suverenity nakomunitární rovinu. Dílčím řešením problé-mu napětí mezi mnohovrstevnatým rozšiřo-váním NATO a požadavkem udržení jehosoudržnosti a akceschopnosti může být prá-vě zmíněná koncepce specializace a prohlu-bování vzájemné obranné závislosti. Záro-veň se NATO nevyhne zavedení obdobyprincipu flexibility či posílené spoluprácedo své praxe. Znamená to, že politické a pří-padně strategické rozhodování v NATO bu-de i nadále probíhat v rámci procesu dosa-hování konsensu všech členských států,nicméně konkrétní operace – zdůrazňuji mi-mo článek 5 – budou provádět ad hoc „koa-lice ochotných a schopných“ (jak zní formu-le používaná v rámci druhého pilíře EU).

Závěrem nezbývá než říci: Zapomeňmena staré NATO. Tradicionalistické senti-menty a truchlení za starou Aliancí, kterábyla, v důsledku existence jasného obrazunepřítele, relativně homogenní, organizač-ně a funkčně poměrně jednoduchá, nejsouna místě. Naopak: konzervování studeno-válečné podoby Aliance by pro NATO bylopozvánkou do záhuby. Důvodem, pročNATO funguje i po studené válce, je právějeho schopnost adaptace na vývoj povahystrategického prostředí, kterou lze interpre-tovat ve smyslu mnohovrstevnatého rozši-řování.

❍[email protected]

Kromě symbolického rozměru přihláše-ní se k Západu a prestiže z toho plynoucímá Putinova politika podstatný pragmatic-ký rozměr. Za svou spolupráci očekávajíRusové odměnu. Ta může nabýt podobypomoci Rusku vstoupit do Světové obchod-ní organizace (WTO), účasti Ruska při dě-lení středoasijského ropného koláče, nebopřijetí pro Rusko příznivého režimu splátekjeho dluhů. Prozatím je předčasné vyslovo-vat předpovědi dalšího vývoje vztahů Rus-ka a NATO, jehož současná fáze je institu-cionálně zarámována v novém orgánu,v rámci Rady NATO–Rusko, která byla inaugurována na římském summitu v červ-nu tohoto roku. Praxe ukáže, zda jde zestrany Moskvy o pouhý taktický úkrok, čizda jsme skutečně svědky zásadního kvali-tativního přerodu vztahů Ruska a Západu.

Paralelně s vývojem spolupráce s Rus-kem hledá NATO způsob, jak toto sbližová-ní vyvážit posílením vztahu s Ukrajinou.Ukrajina až donedávna udržovala politiku„aktivní neutrality“ mezi Východem a Zá-padem. Ukrajinci intenzivně – a mnohemaktivněji než Rusové – kooperovali v pro-gramu Partnerství pro mír (PfP). Zřejměv reakci na posílení vztahu Ruska a NATOa na základě obav, že zvýšená intenzita tétospolupráce vytěsní zájem Aliance o Ukraji-nu na okraj pozornosti, oznámila na jaře to-hoto roku ukrajinská vláda přání zapojit sedo Akčního plánu členství (MAP) a dlou-hodobě usilovat o členství v NATO.

Na pražském summitu zřejmě obdrží no-vé impulsy dva další směry vnějších vztahůNATO: jihovýchodní Evropa a Střední Asie.S výjimkou Svazové republiky Jugoslávie(SRJ) jsou dnes všechny postkomunistickébalkánské státy zapojeny do MAP. Zatímposlední se k němu připojilo Chorvatsko.Necelé tři roky po faktické válce s NATOzačíná Bělehrad sondovat možnosti vstupudo PfP. Prostor postsovětské Střední Asienabyl nového geostrategického významuv souvislosti s tzv. válkou proti terorismu.V afghánské operaci USA využívají býva-lých sovětských základen v Kyrgyzstánua Uzbekistánu a zároveň zde budují zázemípro svou stálou vojenskou přítomnost.

Nová iniciativa k obranným schopnostem

Nejvýznamnějším a zřejmě též nejkon-troverznějším tematickým okruhem budev agendě pražského summitu nová iniciati-va NATO k obranným schopnostem. Ta byměla navázat na, resp. nahradit DCI, kterouAliance přijala na washingtonském summi-tu v roce 1999. Důvodem washingtonskéiniciativy byla nedostatečná interoperabili-ta mezi armádami NATO (stálý problém,provázející Alianci po celou dobu její exi-stence) a rostoucí technologická propastmezi USA a evropskými spojenci. CílemDCI bylo zvýšit výkonnost a vzájemnousoučinnost vojenských prostředků člen-ských států NATO prostřednictvím zaostře-ní obranného plánovaní na jejich vojenskéschopnosti v pěti oblastech: schopnost ry-

8

chlého přemístění vojenských sil na velkévzdálenosti; logistická udržitelnost těchtosil v operační oblasti po nezbytnou dobu;operační a bojová efektivita těchto sil, cožzahrnuje větší důraz na inteligentní munici,prostředky elektronické války, atp.; schop-nost vojenských sil přežít v operační oblas-ti, tedy ochrana lidí a vojenských zařízení;prostředky pro sběr a vyhodnocování infor-mací, včetně infrastruktur velení, řízenía komunikace (C3I). Těchto pět okruhů by-lo rozpracováno do 58 dílčích cílů. Naplňo-vání většiny z nich se však ukázalo nereál-né, důležitost některých z nich ustoupila po11. září do pozadí.

Nová iniciativa bude zaměřena na čtyřiprioritní oblasti: obrana proti zbraním hro-madného ničení (ZHN); zajištění aliančnípřevahy ve velení, komunikačních a infor-mačních systémech; zlepšení interoperabili-ty a efektivnosti bojových sil; zajištěníschopností rychlého rozmístění vojenskýchsil. Ty budou rozpracovány do časově vy-mezeného a harmonizovaného plánu rozvo-je menšího množství dílčích klíčových ka-pacit, které by měly Alianci umožnitakceschopnost v širším spektru vojenskýchmisí, včetně boje proti terorismu. Větší dů-raz bude kladen na dělbu činností a specia-lizaci částí ozbrojených sil jednotlivýchspojenců v rámci mnohonárodní, bi- a mul-tilaterální spolupráce. Ve větší míře by mě-ly být využívány možnosti společných ná-kupů a financování vojenských systémů.Měly by se také rozšířit společně vlastněnévojenské kapacity. V současnosti je jedinoukapacitou ve společném vlastnictví NATOletecký systém včasné výstrahy a kontroly(AWACS). Cílem nové iniciativy je raciona-lizace vynakládání prostředků na obranučlenskými státy a postupné odstraňováníduplikací v jejich vojenských schopnostech.

Jakkoliv je tento přístup racionální, do-jednání konečné podoby nové iniciativy seneobejde bez kontroverzí. Podmínkou roz-šíření vojenských prostředků společněvlastněných Aliancí je zvýšení národníchpříspěvků do společných rozpočtů. Principspecializace znamená v konečném důsledkuprohloubení vzájemné obranné závislostimezi členy Aliance. Větší vzájemná závis-lost zároveň omezuje manévrovací prostorpři zvažování účasti v operacích mimo člá-nek 5. S rostoucí dělbou činností lze před-pokládat zvýšení tlaku ze strany spojencůna účast nositele unikátní specializace v pří-padě operace, pro niž bude tato specializa-ce nepostradatelná. Jinak řečeno, vojenskáspecializace a hlubší vzájemná obrannáprovázanost omezují rozhodovací autono-mii států takto propojených. Nabourává setak další fikce – státní suverenita.

Nové NATO bude muset být flexibilnější

Jaká tedy bude podoba Aliance po praž-ském summitu? Zásadním a nevyhnutelnýmdůsledkem mnohovrstevnatého rozšiřováníNATO, které spočívá v nabírání novýchfunkcí a vytváření nových vojenských kapa-


o Ústavný zákon o bezpečnosti štátu v časevojny, vojnového stavu, výnimočného stavua núdzového stavu, ale aj zákon o obraneSlovenskej republiky, zákon o Ozbrojenýchsilách Slovenskej republiky, zákon o bran-nej povinnosti, zákon o hospodárskej mo-bilizácii, zákon o krízovom riadení v čase mieru. Podmienky pre reformu ozbrojenýchsíl sa vytvorili aj prijatím zákona o sociál-nom zabezpečení policajtov a vojakov, aleaj rozsiahlymi novelami zákonov o vojen-skej službe a peňažných náležitostiach voja-kov. Reforma ozbrojených síl sa tak stalareálnou a nezvratnou.

Z tohto stručného náčrtu vyplýva, že Slo-vensko aj napriek rozhodnutiu madridskéhosummitu nepoľavilo vo svojom úsilí stať sačlenom Aliancie. V procese približovania sak NATO Slovenská republika výrazne vy-užila MAP. Už v septembri 1999 bol prijatýNárodný akčný plán členstva Slovenskej re-publiky, ktorý zakotvil hlavné úlohy v pro-cese približovania sa k NATO a stal sa nos-ným pilierom činnosti rezortu obrany. Jehofinančné zabezpečenie sa stalo rozhodujú-cou prioritou. Každoročné hodnotenie tohtoplánu a jeho aktualizácia udržiava vnútornúdynamiku reformných procesov. V roku2001 sa podarilo dosiahnuť unikátny súladmedzi plánovanými cieľmi a dostupnýmizdrojmi. V tomto období sa začalo plniť 64 partnerských cieľov. Na ich realizáciubolo vyčlenených 2,35 miliardy Sk.

V súčasnom období Slovenská republikaplní 55 partnerských cieľov. Na ich realizá-ciu je vyčlenených 2,67 miliardy Sk. V po-rovnaní s predchádzajúcou etapou prípravySlovenskej republiky na vstup do NATO,keď pozornosť bola sústredená predovšet-kým na rozvoj interoperability ozbrojenýchsíl vyčleňovaných na spoločnú účasť v mie-rových operáciách, partnerské ciele usmer-ňujú Ozbrojené sily Slovenskej republikyako celok na postupné dosahovanie vo-jenských a obranných spôsobilostí prezvládnutie povinností, ktoré vyplývajúz medzinárodných záväzkov. Realizáciapartnerských cieľov okrem rozvoja národ-ného obranného potenciálu harmonizujeprávny poriadok štátu v súlade s požiadav-


kami kolektívnej obrany, prispieva na reali-záciu opatrení v oblasti ochrany a bezpeč-nosti informácií, prehlbuje interoperabilituorganizačných a personálnych štruktúrozbrojených síl, systémom velenia, riadeniaa spojenia, skvalitňuje prípravu ozbroje-ných síl v procese ich začleňovania dosystému spoločných veliteľstiev a systémovprotivzdušnej obrany, prispôsobuje obrannúinfraštruktúru v súlade s požiadavkami hos-titeľskej podpory na vlastnom území. Ana-lýza partnerských cieľov na roky 2001 až2006 jednoznačne potvrdzuje ich úzku spo-jitosť s prebiehajúcou reformou ozbroje-ných síl. Partnerské ciele sú osou našich aktivít, osou kreatívneho prístupu pri reali-zácii našich zámerov, zohľadňujú strategic-ký zámer urýchlenia procesu prípravy nazačlenenie Slovenskej republiky a jejozbrojených síl do systému kolektívnejobrany v rozhodujúcich oblastiach vojen-ských a obranných činností.

Plnenie partnerských cieľov rezort mi-nisterstva obrany podporil aj účasťou naaktivitách Individuálneho partnerskéhoprogramu, zameraných na prispôsobenienárodnej legislatívy, politiky a štruktúr po-trebám budúceho členstva v NATO, in-teroperability v oblastiach C3I, logistikya infraštruktúry, jazykového vzdelávaniaa výcviku, obranného plánovania a manaž-mentu zdrojov, v oblasti modernizácie vý-zbroje a výstroje.

Najmä v období po washingtonskomsummite vo svojej príprave na vstup doNATO ani raz Slovensko nezakolísalo, po-tvrdilo svoju bezpečnostnú orientáciu ce-lým radom krokov a opatrení, fakticky sasprávalo ako člen Aliancie, o čom svedčí ajjeho prístup k vývoju v Kosove, a predo-všetkým k udalostiam z 11. septembra 2001a nadväznej protiteroristickej akcii v Afga-nistane. Príslušníci Ozbrojených síl Sloven-skej republiky v súčasnosti pôsobia v dvochoperáciách na podporu mieru pod vedenímNATO, v desiatich mierových misiách, po-zorovateľských a monitorovacích misiáchpod vedením OSN, OBSE a EÚ a aktívne sazúčastňujú na operácii Trvalá sloboda. Našivojaci tak majú jedinečnú príležitosť získa-vať nové spôsobilosti a schopnosti, medzi-národne sa porovnať s príslušníkmi ozbroje-ných síl iných krajín. Z týchto porovnaníčasto vychádzajú veľmi úspešne, sú žiadanído mierových misií, pretože sú profesio-nálne odborne dobre pripravení, lojálni vovzťahu k úlohám, ktoré misia plní, charak-terovo ľudskí. Vzhľadom na prínos miero-vých misií k osobnostnému a odbornémurozvoju príslušníkov našich ozbrojených sílsa účasť v mierových misiách stala súčasťouich kariérneho rozvoja.

Obzvlášť by som chcel vyzdvihnúť spo-ločnú účasť Armády Českej republikya Ozbrojených síl Slovenskej republikyv operácii KFOR, kde spoločne plnia dôle-žité úlohy postkonfrontačnej, stabilizačnejfázy. Činnosť tohto práporu je potvrdenímexkluzivity vzťahov medzi našimi štátmi.Táto misia hovorí tiež o tom, ako môžu dvaštáty, ktoré vznikli na základe rozdelenia

Viac ako kedykoľvek v minulosti sa po-slanci zaoberali dokumentmi rezortu obra-ny, stratégiami, koncepciami, zákonmi,ale aj vysielaním príslušníkov ozbrojenýchsíl do mierových operácií. Vytvorila sa je-dinečná atmosféra spolupráce v otázkach zaručenia bezpečnosti a obranyschopnosti štátu, prehĺbili sa procesy civilného demo-kratického riadenia ozbrojených síl. Ozbro-jené sily si dlhodobo udržiavajú kredit medzi najdôveryhodnejšími inštitúciamiv spoločnosti. Narástla celospoločenskápodpora vstupu Slovenska a jeho ozbroje-ných síl do Severoatlantickej aliancie na viac ako 60 percent.

Úsilie riešiť zásadné otázky bezpečnostia obranyschopnosti štátu bolo častokrát sil-nejšie ako parciálne straníckopolitické záuj-my a prejavilo sa v skutočne konsenzuál-nom prijímaní dokumentov z uvedenýchoblastí. Slovenská republika tak vyslala dozahraničia veľmi silný signál, ktorý pre-svedčivo hovorí o kontinuite jej základnejbezpečnostno-politickej orientácie.

Prvýkrát vo svojej histórii má Slovenskárepublika jasne definované svoje životnézáujmy, cesty, prostriedky a nástroje ich re-alizácie v bezpečnostnej stratégii, definova-nú obrannú politiku v obrannej stratégii, aleaj spôsobilosti svojich ozbrojených síl vovzťahu k možným vojenským a nevojen-ským ohrozeniam, ako aj akceptovateľnúmieru rizika vo vojenskej stratégii. Tietostratégie sa stali podkladom pre spracovaniezákladného dokumentu reformy ozbroje-ných síl pod názvom Ozbrojené sily Slo-venskej republiky – model 2010, ktorý spo-lu s Dlhodobým plánom štruktúry a rozvojaozbrojených síl Slovenskej republiky – plá-nom rozvoja a rozvojových programov vrá-tane ich finančnej náročnosti vzala Národnárada Slovenskej republiky na vedomie a zá-roveň schválila zámer budovať plne profe-sionálne ozbrojené sily spolu so zásadouvyčleňovať minimálne 2 percentá hrubéhodomáceho produktu pre rozpočtovú kapito-lu ministerstva obrany od roku 2003.

Za veľký úspech považujeme tiež prijatiecelého balíka zákonov vrátane novely Ústa-vy Slovenskej republiky. Ide predovšetkým


Ozbrojené sily Slovenskej republiky smerujú do NATOV roku 2001 po etape náročných príprav Slovenská republika úspešne za-vŕšila proces schvaľovania nových strategických dokumentov. Tento úspechsa podarilo dosiahnuť na základe otvoreného efektívneho vzťahu medzi Mi-nisterstvom obrany Slovenskej republiky, vládou Slovenskej republiky, po-slancami Národnej rady Slovenskej republiky a občanmi.

JOZEF STANK

9

spoločnej štátnosti, spolupracovať na me-dzinárodnom poli v krízových situáciách. Ideo nový moment tvorby európskej politickejkultúry a jej zodpovedajúcej bezpečnostnejarchitektúry. V súčasnosti v mierových ope-ráciách pôsobí takmer 800 príslušníkovOzbrojených síl Slovenskej republiky, čoSlovensko v rámci krajín Viľňuskej desiat-ky v pomere účastníkov mierových misiía vlastného obyvateľstva, umiestňuje na pr-vé miesto. Slovenská republika tak presved-čivo dokazuje, že odmieta byť iba pasívnymkonzumentom výhod kolektívnej obrany.

Za významnú aktivitu, ktorá svedčío spôsobilosti Slovenskej republiky partici-povať na kolektívnej obrane, považujemeskutočnosť, že 30. mája 2002 začala činnosťveliteľstva a štábu mnohonárodnej brigádyv Topoľčanoch. Brigáda je tvorená prísluš-níkmi elitných práporov ozbrojených sílČeska, Poľska a Slovenska. Je predurčenána mierové operácie pod vedením Severo-atlantickej aliancie alebo Európskej únie.V roku 2003 je plánované vyčlenenie kon-krétnych jednotiek pre túto brigádu. Úplnápohotovosť na plnenie úloh sa predpokladáv roku 2005.

Ak hovoríme o zahraničných aktivitáchOzbrojených síl Slovenskej republiky, jevhodné pripomenúť aj spoločný projekt Vyšehrádskej štvorky, ktorý sa zaoberá pro-blematikou modernizácie a opráv vrtuľníkaMi-24.

Praktickým uplatnením cieľov a zásaddefinovaných v základných strategickýchdokumentoch a požiadaviek, ktoré vyplý-vajú z integračných procesov, bola prípravazásadnej reformy Armády Slovenskej re-publiky, jej systémová zmena do podobymoderných ozbrojených síl. Spolu s trans-formáciou Vojsk ministerstva vnútra Slo-venskej republiky a Železničného vojskaMinisterstva dopravy, pôšt a telekomuniká-cii Slovenskej republiky do štruktúr prísluš-ných rezortov.

Vychádzajúc predovšetkým z Vojenskejstratégie Slovenskej republiky s využitímšpičkových odborníkov rezortu obrany, zaaktívnej participácie expertov z členskýchkrajín Severoatlantickej aliancie bol spraco-vaný a vládou Slovenskej republiky schvále-ný dokument Ozbrojené sily Slovenskej re-publiky – model 2010. Strategickým cieľomreformy vyjadrenej v tomto dokumente jevybudovanie relatívne malých, vysokokva-litných, primerane vyzbrojených a veľmidobre vycvičených prestížnych ozbrojenýchsíl, schopných integrovať sa do kolektívnychobranných mechanizmov NATO. Dôraz sapritom kladie na mobilitu, flexibilitu, využí-vanie nových technológií vo výzbroji, v ko-munikácii, v informačnom manažmente,v spravodajstve, v prieskume a zameriava-cích systémoch tak, aby mohli aktívne pôso-biť a víťaziť na bojisku budúcnosti. Ozbroje-né sily – model 2010 sú projektované tak,aby cvičili a bojovali ako viaczložkové,mnohonárodné sily. Tieto sily budú spôsobi-lé vykonávať bojové aktivity v celom spekt-re poslania ozbrojených síl členských štá-tov Severoatlantickej aliancie. Navrhované

nosti a dlhodobo rozvinované sily. Sú za-merané na zvýšenie efektívnosti procesovvelenia a riadenia, na zvýšenie mobilitya palebnej sily ozbrojených síl, zefektívne-nie materiálových tokov, skvalitnenie pre-hľadu o vzdušnej situácii, rýchlejšie spra-covanie a prenos dát medzi palebnýmiprostriedkami vzdušných a pozemných síl.

Dokument Ozbrojené sily Slovenskej re-publiky – model 2010 je ďalej rozpracova-ný v Dlhodobom pláne štruktúry a rozvojaozbrojených síl Slovenskej republiky. Tentoplán stanovuje komplexnú víziu rozvojaozbrojených síl, vyváženú v štruktúrach,v počtoch, vo výcviku, vo vzdelávaní a vy-zbrojovaní. To znamená vyváženosť vovšetkých aspektoch modernej vojenskej or-ganizácie, ktorá prihliada na potreby obranyštátu a jeho ekonomické možnosti.

Celá reforma Ozbrojených síl Slovenskejrepubliky je realizovaná na zásadách obran-ného plánovania, ktoré umožňuje efektívnevyužitie dostupných finančných, materiál-nych a ľudských zdrojov, a transparentnosťtvorby obranného rozpočtu, čím tiež pri-spieva na zdokonaľovanie mechanizmov ci-vilného demokratického riadenia a kontrolyozbrojených síl.

Model 2010 teda Slovensku dáva kreditštátu, ktorý jasne vie, čo chce, a vie, ako todosiahnuť. V krátkej histórii Slovenska takdochádza k transparentnému súladu medzijeho bezpečnostnou orientáciou a reformoujeho ozbrojených síl.

Na pražský summit Slovenská republikapozerá s presvedčením, že urobila všetkopre to, aby bola prizvaná stať sa členomNATO. Slovensko si je vedomé toho, že napražskom summite ho čaká náročný repa-rát. Takúto šancu dejiny neponúkajú dva-krát.

❍


štruktúry a poslanie ozbrojených síl sú preSlovenskú republiku dostupné.

Tomuto zámeru zodpovedajú aj priorityfinancovania obrany do roku 2010, ktoré je zamerané na tri kategórie: personálnupripravenosť a vycvičenosť, pripravenosťv materiálovej oblasti, modernizáciu výzbro-je a infraštruktúry. Strednodobým cieľom jepredovšetkým finančne zabezpečiť nevy-hnutné aktivity spojené s profesionalizáciouozbrojených síl a zvýšenie ich bojovej pri-pravenosti. Ozbrojené sily sú postupne re-dukované. Táto redukcia predpokladá do-siahnutie úrovne 24 000 osôb už v roku2006, vrátane civilných zamestnancov. No-vé zloženie ozbrojených síl zabezpečí zní-ženie veľkosti štruktúr veliteľstiev a sú-časného pomeru podporných a bojovýchjednotiek v prospech bojových. Plnú profe-sionalizáciu ozbrojených síl predpokladámedosiahnuť v roku 2006, ak však bude udrža-ná vnútorná dynamika reformy, je možnéuvažovať o plnej profesionalizácii ozbroje-ných síl už v roku 2005. Spolu s tým sa zásadným spôsobom zmení aj hodnostná štruktúra ozbrojených síl.

Zásadné zmeny sa vykonávajú v oblastilogistiky, ktorá v minulosti vykazovala níz-ku mieru flexibility a efektívnosti. Celýsystém logistickej podpory je postupne mo-difikovaný na doktríny a štruktúry podľaštandardov NATO. V súčasnosti tranzitívneprogramy predstavujú 1/4 rozpočtu rezortuobrany. Prioritné modernizačné programyzahŕňajú nákup výzbroje interoperabilnejs ozbrojenými silami členských štátovNATO. Avšak väčšina akvizičných aktivítsa realizuje až po horizonte roku 2010. Pri-ority modernizácie výzbroje a techniky súusporiadané v poradí: komunikačné a infor-mačné systémy, vzdušná suverenita, silyvysokej pripravenosti, sily nižšej priprave-


Pokusme se přitom o krátkou analýzuhlavních událostí několika posledníchlet, a více se soustředit na to, co se udá-lo po 11. září 2001. Rusko reagovalo ja-ko jeden z prvních států na teroristickýútok na Spojené státy. Stálo za tím neje-nom politicky motivované rozhodnutí ve-dení státu, ale i vůle převážné většinyobyvatelstva. Nikdo neměl v tu chvíli po-myšlení na nějaké vlastní výhody. Pakpřišla chvíle rozhodující zkoušky pro sí-ly NATO – vojenský úder proti Afghá-nistánu. Ať už se to někomu líbilo, či ni-koliv, realita byla taková, že Spojenéstáty zvládly všechny operace samy. Po-moc členských států NATO byla sym-bolická a minimální. Tato skutečnost vyvolala celou řadu diskusí a kritikuWashingtonu, že vojenské výdaje Spoje-ných států jsou nesrovnatelně vyšší nežostatních členů Aliance. O slovo se zača-li hlásit analytici, kteří tvrdili, že „sou-časný systém bezpečnosti v čele s NATOuž není aktuální“.

Rusko přestalo vnímat proces rozšiřo-vání NATO již od druhé poloviny 90. letminulého století jako hrozbu pro vlastníbezpečnost. Vytvoření Stálé rady Rus-ko–NATO v roce 1997 představovalo konečně jakési smíření s další existencívojenské organizace. Situaci sice zkom-plikovaly operace Severoatlantické alian-ce v Jugoslávii v roce 1999, ale i tenkrátRusko fakticky společně s NATO vstou-pilo na teritorium svého tradičního spo-

jence a rozdělilo si se Západem odpověd-nost za mírový vývoj na Balkáně.

Důležitou událostí, pokud jde o dalšívývoj vztahů mezi Alianci a Ruskem, sestalo otevření informačního střediskaNATO v Moskvě 18. prosince 2001, je-hož cílem je zvyšování úrovně informo-vanosti obou stran, stejně tak jako i efek-tivity jejich spolupráce. Dne 18. února2002 zde vystoupil generální tajemníkNATO George Robertson s projevem,který byl pro mnohé senzací. Robertsonsdělil, že NATO je připraveno spolupra-covat s Ruskem už nikoli podle vzor-ce „19+1“, nýbrž „20“. Tento důležitýkrok, kdy se z varianty devatenácti členůa Ruska stala varianta organizace s dva-ceti členy, byl důležitý už jen z toho dů-vodu, že Aliance přestala považovatRusko napůl za přítele, napůl za nepříte-le. Čili spolupráce se posunula o velkýkrok dopředu a opustila charakter běž-ných konzultací. Nový rámec, ve kterémměla nová spolupráce probíhat, všaknebyl během několika dalších měsícůdefinovaný, a stal se proto předmětemdiskusí a spekulací. Nejdříve se předpo-kládalo že základní otázka, za jakýchpodmínek by Rusko mělo vstoupit doSeveroatlantické aliance, se bude řešit na listopadovém summitu v Praze. Řeše-ní přišlo ale ještě dříve, a to v květnuv Římě. Zmíněná schůzka přinesla Puti-novi další politické body, když dosáhltoho, že Rusko už nebude pouze sezna-

mováno s rozhodnutími Aliance, ale bu-de přímo zapojeno do procesu jednání,tak jako každý jiný člen, s faktickým prá-vem veta.

Pokud jde o ruského prezidenta, jezřejmě jeho hlavní zásluhou, že dokázalv otázce Rusko–NATO za tak krátkoudobu (během několika měsíců po 11. zá-ří) změnit v tak citlivé záležitosti názoryruské veřejnosti. Když se podíváme naprůzkumy veřejného mínění za posled-ních pár let, zjistíme, že ještě minulý rokdrtivá většina obyvatel odmítala nejenomrozšiřování NATO, ale i užší spoluprácis Aliancí. Nyní většina Rusů kooperaciv boji proti mezinárodnímu terorismupodporuje, a dokonce se mezi odborníkydiskutuje o tom, kdy a za jakých podmí-nek by mohla Ruská federace rozšířitstruktury Severoatlantické aliance!

Mechanismus spolupráceRusko–NATO

Diskuse o „nové spolupráci“ probíhalyod zahájení antiteroristické operace protiAfghánistánu do poloviny dubna. Nako-nec se prezidenti Vladimir Putin a Geor-ge W. Bush dohodli na schůzce v Římě,na níž byl v květnu 2002 vypracován nový způsob spolupráce. Novou formuvztahů je možné rozdělit na tři okruhy:

První se týká vnitřních záležitostíNATO (rozpočet, administrativa), do če-hož nebude Rusko vůbec zasahovat.

Druhá oblast se týká problémů, kterése Ruska sice týkají a u nichž budou me-zi NATO a Ruskem probíhat konzultace,ale konečné rozhodnutí bude plně v ru-kách Aliance. Sem patří například rozši-řování NATO.

Třetí okruh představuje oblasti společ-ného zájmu, kde je možné přicházet sespolečnými řešeními. Sem patří zejménavojenská opatření na zajištění míru a sta-bility, stejně tak jako široké spektrumspolupráce ve vojenské sféře.

Založení nové Rady Rusko–NATOv roce 2002 už nebylo diktováno vůlíMoskvy. Rusko už původně příliš neza-jímaly probíhající změny v NATO, pro-tože mělo dost vlastních starostí. Alepak přišly události z 11. září roku 2001.A jak se říká v Rusku, nebylo by „štěs-tí, aby neštěstí nepomohlo“. Západ na-jednou pochopil, že bez Ruska hrozbuterorismu nezvládne. Jeden z tehdy nej-angažovanějších politiků, britský pre-miér Tony Blair, nabídl prezidentu Pu-tinovi nový mechanismus vzájemnéhopůsobení, již citovanou Radu Rusko––NATO. Jak nedávno přiznal sám Vla-dimir Putin, tato nabídka byla pro nějpřekvapením, a ze začátku nebylo jas-né, jak s ní naložit. Rada byla založena



Vztah Rusko–NATO a skutečnost současného světaNovým vztahům mezi Ruskem a NATO je v poslední době věnovánazvláštní pozornost. Vzhledem k prudkým změnám politické situace vesvětě a otázkám bezpečnosti to není náhoda. Jejich prioritou už neníkonfrontace, nýbrž společné úsilí v boji proti mezinárodnímu teroris-mu. Nabízí se proto otázka, v jakém stavu jsou tyto vztahy dva měsí-ce před historickým pražským summitem?

ANDREI SPIRIDONOV,DMITRIJ FRIDMAN

plnomocně, kompetence jeho členů by-ly určeny a její orgány začaly fungovat.Ale co bude následovat potom? JeNATO schopno čelit účinně hrozbě te-rorismu? Ofenziva USA v Afghánistánuukázala, že nikoliv. Evropské státy na-bídly symbolickou pomoc, jinou ani ne-měly. Mnohem serióznější se ukázalabýt podpora Ruska. Ta nebyla vyjádře-na pouze otevřením vzdušného prosto-ru, podporou při rozmisťování americ-kých vojenských základen na teritoriuStřední Asie, ale především výměnouinformací, což bývá ve válce mnohemdůležitější než nasazení obrovské vo-jenské mašinérie.

Po vstupu nových členů do NATO setato organizace může stát „ozbrojenýmkolchozem“, tzn. neobratnou strukturouse složitými mechanismy potřebnými propřijímání rozhodnutí. Asi něčím podob-ným jako OBSE, na jejíž existenci užvšichni pomalu zapomněli. Nové evrop-ské demokracie směřují do NATO ze se-trvačnosti, utíkají před mystickými hroz-bami, a nechtějí pochopit, že dnes žádnévojenské bloky nemohou garantovat je-jich bezpečnost.

Může se proto stát, že Rusko, USAa jiní klíčoví hráči na mezinárodní scé-ně postupně nebudou NATO potřebovata nahradí je mechanismem vzájemnýchkonzultací v nejdůležitějších meziná-rodních otázkách. Bývalí ideologičtísoupeři by tak mohli převzít odpověd-nost za svobodu a demokracii ve světě.To ale neznamená, že NATO musí zmi-zet, a „malé“ státy, které jsou jeho čle-ny, nic neznamenají. Severoatlantická

aliance se může stát pevnou základnoupro výměnu zkušeností a vypracováníověřených způsobů v oblasti boje s no-vými hrozbami. Ale pro rychlé a efek-tivní působení už se nehodí. Západní civilizace zavedla sama sebe do slepéuličky tím, že zdokonalila principylegitimní demokracie. Otázky legitim-nosti těch či jiných kroků v boji s tero-rismem se mohou stát hlavním problé-mem při přijetí řešení a jakákoliv ztrátačasu se může ukázat být příliš drahou.Pro likvidaci teroristů ovšem nemůžebýt podle mého názoru hledána žádná„demokratická legitimnost“. Má na toAliance sílu a je morálně připravenapřevzít na sebe takovou odpovědnost?Jsou členské státy NATO (jak ty staré,tak i nové) schopny pochopit skuteč-nost a změny probíhající ve světě, nebodají přednost tomu, aby zůstaly v zajetístarých stereotypů?

Rozpory mezi USA a Evropou vyšlynajevo v souvislosti s děním kolem Irá-ku. Amerika chce udusit zlo v samémpočátku, zatímco starý kontinent potře-buje ještě důkazy. Je jasné, že i kdyžIrák momentálně nemá jadernou zbraň,dříve či později ji mít bude. Ignorovatagresora kvůli ekonomickým zájmůmnení možné. Proto by měl Putin podpo-řit prezidenta Bushe v jeho operaci pro-ti Iráku stejně, jako Gorbačov podpořilBushe (otce) během vojenské operace„Pouštní bouře“ v roce 1991. Rusko byse mělo stát stejně spolehlivým spojen-cem Spojených států, jako jím je třebaVelká Británie, ne-li ještě větším. Stej-ně tak bude mít Rusko naději, že světo-

12 MEZINÁRODNÍ POLITIKA 10/2002


vé společenství pochopí jeho politikuvůči Gruzii. Nelze pochopitelně srov-návat hrozbu několika skupin teroristůs režimem Saddáma Husajna, ale nebu-dou-li podniknuty účinné kroky, můžese Gruzie stát druhým Afghánistánem.Toto musí jasně pochopit i státy Seve-roatlantické aliance, mezi něž by chtělav budoucnu patřit i Gruzie. Západ byměl přestat rozdělovat teroristy na „zlé“a „hodné“. V opačném případě bude obtížné hovořit o pochopení a novýchvztazích mezí Ruskem a NATO.

Jako kterákoliv jiná byrokratickástruktura má i Severoatlantická aliancepředpoklady k rozrůstání a imunitu kevšemu novému. Existují velice vážnépochybnosti ohledně schopnosti Severo-atlantické aliance stát se jediným garan-tem bezpečnosti evropského kontinentu.Třeba nový proud v čele s Ruskem oživípůsobení tohoto kolosu, ale je to v zájmuRuska?

Evropané nechtějí pouštět Rusko dosvého domova. Od vlastního území se ho snaží odříznout přísnými hraničnímikontrolami a zaváděním víz. Tak proč byse mělo starat Rusko o bezpečnost Evro-py? Na tyto a podobné otázky budou ny-ní muset odpovídat politici a diplomaté.Ale existují obavy, že stejné hrozby,o kterých se dnes tolik hovoří, přinutídát odpověď mnohem dřív, než všichniočekáváme.

❍

Izvestija, Trud, Rossijskaja gazeta, Nezavisi-maja gazeta, Kommersant-daily, www.mzv.cz,www.mid.ru, www.nato.com, lenta.ru


Aliance, která vznikla jako nástroj ko-lektivní obrany namířené proti viditelné-mu a přesně vymezenému ohrožení, sesvého úkolu zhostila s nebývalým úspě-chem. Po pádu berlínské zdi a rozchoduVaršavské smlouvy se zdálo, že úkol jesplněn a že NATO ztratilo existenčníoprávnění.

Aliance se ale rozhodla, že bude hle-dat nové úkoly a že se nadále uplatní jako jediný věrohodný garant evropskébezpečnosti. Rozšíření směrem na vý-chod se stalo součástí této přeměny, kte-rou washingtonský summit v dubnu1999 posvětil.

NATO svou metamorfózou ale stáleještě prochází. Zatím nikdo neví, jak todopadne a jaké detailní koncepční a or-ganizační změny spojenci v Praze odsou-hlasí. Pojetí kolektivní obrany ustupujekonceptu kolektivní bezpečnosti.

Je to diametrálně jiná představa o vý-znamu a činnosti bezpečnostních struk-tur. Americký prezident Woodrow Wil-son, který tento koncept po první světovéválce usilovně doporučoval, ho definovaljako alianci všech proti agresorům. V ro-ce 1919 USA od toho konceptu pod tla-kem Senátu ustoupily, dnes se ho snažíznova naleštit pro účely tzv. války protiterorismu.

Škála rizik a ohrožení se od konce stu-dené války rozšířila o úplně jiné rozměry.Teroristický útok na Spojené státy tutosituaci jen přiostřil a definoval. Z Ruskase stal jeden z hlavních spojenců USAv boji proti terorismu. I když terorismusdnes ovládá mediální obraz ohrožení,existují jiná rizika, kde čistě tradiční vo-jenská reakce by byla nepoužitelná. Ob-rysy nových přístupů ke všem těmtootázkám by právě pražský summit mělupřesnit.

Před 11. zářím 2001 se čekalo, že hlav-ní téma summitu bude další rozšiřování

Aliance směrem na východ. Pochybova-lo se ovšem, zda americký Senát přijetínových spojenců schválí vzhledem kezkušenostem s první vlnou rozšiřování.

Teroristický útok na New York a Wa-shington tento problém vyřešil. Spojenéstáty se bez spojenců obejdou. Americ-ká vláda se ale nadále zajímá o vytvoře-ní variant mezinárodní koalice, a protopřivítá každé rozšíření Aliance. Novéuspořádání vztahů NATO–Rusko na zá-kladě dohody dojednané v Římě v květ-nu 2002 odpovídá také těmto poža-davkům.

V Praze půjde v zásadě o mnohem víc.Fundamentální problém se netýká počtuspojenců, ale jde o vnitřní uspořádánív Alianci a o budoucnost transatlantic-kých vztahů. V americkém rozhodovánív boji proti terorismu hraje Severoatlan-tická aliance relativně malou úlohu. Řa-da evropských členů Aliance podpořilavojenskou akci proti Tálibánu v Afghá-nistánu, ale bylo jasné, že po vojenskéstránce Spojené státy nepotřebovaly ak-tivní účast svých aliančních spojenců.

Prezident Bush je pevně odhodlán pro-sazovat národní zájmy USA i proti Irákua interpretuje je bez ohledu na skeptic-kou nejistotu a pochyby svých evrop-ských spojenců.

Unilaterální přístup už vyvolal urči-tou rozmrzelost v Evropě během válkyv Kosovu. Tento nesoulad vyvrcholil de-batou kolem Iráku. Washington odrážíkritické výpady ze strany Evropanů pou-kazem na vojenskou zaostalost evrop-ských členů Aliance, která pramení z ne-ochoty uvolnit dostatečné prostředky navojenské účely. Technologická asymet-rie je závažná – Evropa zatím nemůžeanebo nechce vynaložit prostředky, abytuto mezeru přehradila. Závažnější je po-liticko-kulturní asymetrie. Spojené státynelze posuzovat jako nějakou transatlan-


tickou pobočku staré Evropy. Kritéria,podle kterých americký občan posuzujepolitickou situaci a činnost své vlády,jsou jiná než normální a běžné evropsképohledy. Rozdíl je daný historickou zku-šeností a odlišným vývojem společen-ských vazeb. Ovšemže mezi demokratic-kou Amerikou a demokratickou Evropouexistuje soulad v oceňování společnýchhodnot, ale pořadí priorit není identické.Právě to vyžaduje přesnou kalibraci ná-rodních zájmů prostřednictvím spojenec-kých styků.

Harmonizace vnímání rizik a z tohovyplývajících opatření patří mezi hlavnípriority pražského summitu NATO. Sou-časná situace obsahuje velké riziko: do-jde-li v Alianci k rozchodu zájmů USAna jedné straně a Evropy na druhé –ohrozilo by to nejen evropskou, ale i glo-bální bezpečnostní stabilitu. Evropaa Severní Amerika jsou v bezpečnostnípolitice spojené nádoby přes veškeré roz-díly ve vnímání politických a strategic-kých priorit. Tmel, který spojoval Alian-ci během dlouhých let studené války, sevytratil. Globální pojem teroristickéhoohrožení zatím nenahradil v Evropě lo-kalizovaný strach před Sovětským sva-zem.

Jde o klíčovou otázku. Rozproudila sedebata o relevanci NATO a nelze popřít,že v současném stavu Aliance jsou namístě pochybnosti o její vojenské užiteč-nosti. Situace je vážná, i když snad ještěnení kritická. Globalizace zasáhla přede-vším do bezpečnostních aspektů meziná-rodních vztahů.

Aliance se tvořila jako záruka euro-atlantické bezpečnosti a stability, ale todnes nestačí. I to je výzva, s níž se NATOmusí vyrovnat. Aliance by též měla za-střešit nové a pokud možno rovnoměrnéuspořádání transatlantických vztahů. Ev-ropská část si musí uvědomit, že bezpeč-nost není zadarmo. Nová úprava vztahuRuská federace–NATO a případné rozši-řování Aliance by se mělo odehrávatv rámci těchto úvah. Agenda pražskéhosummitu NATO je vpravdě náročná.

❍

Kam směřujeNATO? OTTO PICK

Letošní listopadový summit Severoatlantické aliance v Praze má složitou agendu – je to snad poslední šance přizpůsobit NATO sou-časnému bezprostřednímu prostředí. Jde opravdu o transformační summit.


– obrana národního území – HomelandDefence – a ostraha základen v zámoří,

– projekce ozbrojené síly na vzdálenáválčiště,

– schopnost úspěšně ničit cíle, které ma-jí strategický nebo symbolický význam pronepřátele USA, a zejména pak jeho útočiš-tě, a dát jim najevo, že žádný kout světa ne-ní dost daleko, žádná hora dost vysoká, žád-ný bunkr dost hluboký na to, aby mohliuniknout náležitému trestu,

– zajištění bezpečnosti informačnícha komunikačních systémů,

– vývoj a užívání nejmodernějších tech-nologií nezbytných pro vedení kombinova-ných pozemních operací,

– ochrana kosmického prostoru, a zejmé-na potenciálu USA, který tam je umístěn.

Po teroristických útocích z loňského zářízůstaly tyto priority zachovány, ale bylorozhodnuto, že v dalších pěti letech bu-dou náklady na tyto priority podle výše uváděného pořadí o 47 procent, 157 pro-cent, 21 procento, 125 procent, 28 procent a 145 procent vyšší. Největšího procentuál-ního nárůstu se tak dočkají priority uváděnéna sudých místech.4) Velkou prioritou USAnadále zůstávají vzdušné síly a bezpilotníprostředky.5) Navýšením jejich počtu a dal-ším zdokonalením jejich schopností USAdále zvýrazní svůj náskok ve využívání nej-novějších technologických poznatků provojenské účely, zejména pak v přesnostiúderů zasazovaných ze vzduchu a v dalšímomezování ztrát na vlastní straně.

Strategická kontrolaa její vojenské nástroje

Další vnitřní problém současného NATOby mohl vyplynout ze změny dlouhodobéhocíle USA – již jím není vedení dlouhých vá-

14

VZTAHY A PROBLÉMYlek a obsazování dobytých území. Je jímstrategická kontrola oblastí, které by semohly stát útočištěm teroristů, a tím ohro-zit životní či strategické zájmy USA. Tvářív tvář novým hrozbám budou Spojené stá-ty někdy jednat otevřeně, jindy zase tajně.Svobodu rozhodování si ponechají také propřístup k pojetí koaličního partnerství – bu-dou vytvářet přechodné a proměnlivé koali-ce, v nichž budou jejich spojenci plnit růz-né úlohy. D. Rumsfeld to vyjadřuje slovy:„Poslání musí předurčovat koalici, koalicenesmí předurčovat poslání.“6) Ve srovnánís minulostí se USA budou méně spoléhat nastálé vojenské základny v zámoří, a tedyi v Evropě. V důsledku toho se ve strategiiUSA může dále snížit význam evropskýchspojenců, a to tím spíše, že USA mají jakojediný stát na světě k dispozici všech pětklíčových nástrojů nezbytných pro vedeníbojové činnosti na velkou vzdálenost – mo-derní letouny, letadlové a vrtulníkové lodi,přesně naváděné bomby a řízené střely, po-četné týmy speciálních sil a dokonale zajiš-těné systémy utajeného spojení.

Kaganova studie o transatlantických vztazích

Na vážnost vnitroatlantických rozdílůupozornil v letních měsících letošního rokuRobert Kagan, bývalý vysoce postavenýfunkcionář amerického ministerstva zahra-ničí, dnes vědecký pracovník Carnegie En-dowment for International Peace. Zveřejnilstudii, v níž shrnul své již dříve publikovanézávěry do několika pronikavých tezí.7) V ro-ce 2002 to podle něho vypadá, jako by Ame-ričané žili na Marsu a Evropané na Venuši.Touto symbolikou autor vystihl, že Evropa-né americkým politikům vytýkají časté sklo-ny k jednostrannému používání síly. Napro-ti tomu evropští politikové upřednostňujíjemnější metody, zakládané především nasnaze přesvědčovat, ovlivňovat a postupnězískávat na vlastní stranu. Hlavní důraz kla-dou na jednání, na diplomatické postupy, naobchodní vazby, upřednostňují metodu pří-kladu před donucováním a multilateralismuspřed unilateralismem. Dominique Moisiz pařížského Ústavu mezinárodních vztahů(IFRI) to s trochou zjednodušení vysvětlujeslovy, že „Američané pojímají bezpečnostve vojenském smyslu slova a bojují protipříznakům zla. Evropané zase trvají na tom,aby se k tomuto přístupu připojoval i poli-tický rozměr, odmítají bojovat proti přízna-kům zla, aniž by se přitom usilovalo o posti-žení jeho kořenů.“8)

Kagan namítá, že přístupy a metody jed-nání USA jsou dány jejich postavením a úlo-hou v současném světě a z toho plynoucí od-povědností globálního charakteru. USA dnesjsou nejsilnějším státem světa, a proto sechovají tak, jak se vždycky chovaly velmoci.Dochází k závěru, že základ současného pří-stupu Evropy ve skutečnosti vyplývá z jejívojenské slabosti a z její neschopnosti účin-ně jednat. Připomíná, že již šest desetiletíAmeričané zajišťují bezpečnost Evropy, a takse současný evropský přístup k mezinárodníbezpečnosti opírá především o americké bez-

Zvýrazňování rozdílů ve výši vojenských rozpočtů

Jednou ze základních příčin narůstajícíhozaostávání Evropy za USA jsou obrovskérozdíly ve výši vojenských rozpočtů. Spoje-né státy pro rok 2003 vyčleňují 379 mld.USD, což je ve srovnání s rokem 2002 ná-růst o 15 procent. Francis Fukuyama to vý-stižně hodnotí jako důsledek politické volby– EU, která je silnější než USA jak co do poč-tu obyvatel (375 ku 280 milionům), tak codo výše ročního HDP (10 ku 7 bilionůmUSD), vynakládá na obranné účely méně nežpolovinu toho, co vyčleňují USA (130 mld.USD ku téměř 300 mld. USD).1) Rozdílynarůstají i v relativních hodnotách – USAvyčleňují na obranu 2,8 procenta svého cel-kového HDP, zatímco průměr jejich evrop-ských spojenců činí pouze 1,41 procenta. Vevýdajích na hlavu je rozdíl ještě výraznější:1029 ku 323 euro. Mezi evropskými státypřitom jsou výrazné rozdíly: nejvíce vy-nakládá Velká Británie – 589 USD, za ní následuje Francie s hodnotou 505 USD nahlavu, nejméně pak vydávají Španělskoa Portugalsko (152, resp. 160 USD na hla-vu).2) V případě dalšího zaostávání by vý-znam a vliv Evropy mohl poklesnout i v po-litické oblasti a pro USA by pak vytvářeníkrátkodobých, účelových koalic podle mě-nících se potřeb mohlo být stále výhodnějšínež trvalá aliance s evropskými spojenci.

Bezpečnostní strategie USAK dalšímu zvýraznění rozdílů mezi vo-

jenským potenciálem USA a jejich evrop-ských spojenců došlo poté, co Bushova administrativa (ještě před 11. zářím 2001)vyhlásila orientaci na šest dlouhodobýchtransformačních cílů:3)

Současné rozdílymezi USA a jejich evropskýmispojenciPražský summit NATO bude příležitostí k bilanci řady nesporných úspě-chů za období od skončení studené války. Doba, ve které se schází,se však vyznačuje i některými vnitřními problémy tohoto bezpečnost-ního společenství. Operace Trvalá svoboda dále zvýraznila rozdíly me-zi USA a evropskými členy NATO. Potvrdila technologické zaostáváníevropských států NATO za USA. Technologická propast mezi USAa Evropou je natolik velká, že v dalších operacích by již mohla být zpo-chybněna věrohodnost většiny evropských spojenců USA.

JAN EICHLER

ních vojáků. Jedinou výjimku představujenasazování příslušníků speciálních sil k vy-hledávání cílů, upřesňování údajů o jejichpřesné poloze a k ničení posledních ohni-sek odporu nebo velitelských stanovišť ne-přítele.

Naproti tomu na evropské spojence stálečastěji připadají úkoly vyžadující dlouho-dobý pobyt jejich vojáků na územích, nadnimiž USA dokončily vzdušné operace.Z nich také vyplývají větší rizika pro pří-slušníky pozemního vojska, kteří jsou nasa-zováni k oddělování znesvářených strana k plnění úkolů v rámci civilně-vojenskéspolupráce. Při všech těchto akcích jsoumnohem zranitelnější než pilot ve výšcenad 20 km nebo obsluha ponorky na jader-ný pohon. Diferenciál mezi Spojenými stá-ty a jejich evropskými spojenci se tedy pro-jevuje v tom, že na straně Evropanů jsoupodstatně větší rizika než na straně Ameri-čanů, přestože na obou stranách Atlantiku je srovnatelná cena lidského života a stejněsrovnatelná je i výše nákladů na vzdělánía přípravu vojenského profesionála.20)

Závěrem Rozdíly mezi USA a západní Evropou ne-

jsou ničím novým, období dostředivýcha odstředivých tendencí se střídala po celoudobu studené války. Ale ve zlomových chví-lích a při řešení nejdůležitějších otázek vždyjednoznačně převládly společné zájmy, pří-stupy a opatření. Bylo to dáno předevšímshodným názorem na existenci společnéhrozby. Po jejím rychlém zhroucení zesláblzákladní sjednocující prvek, a tak se začalyzvýrazňovat rozdíly v přístupu k řešení důle-žitých mezinárodních problémů. Na jednéstraně je upřednostňování dialogu před nasa-zováním vojenské síly, na druhé zase opráv-něná námitka, že v kritických chvílích si Ev-ropa neví rady a žádá USA, aby zasáhly.

Při zvažování rozdílů mezi USA a jejichspojenci klade Francis Fukuyama otázku,zda ještě existuje Západ a zda se v době glo-balizace nevytvoří nová dělicí čára, kteráoddělí USA od zbytku světa.21) Jako ménědramatický a realističtější se jeví náhledStanleyho Hoffmana, podle něhož USAi jejich spojenci musí proplouvat mezi dvě-ma novodobými úskalími. Za současnouCharybdu považuje globální intervencionis-

mus na základě jedno-stranných

pečnostní záruky. Vyvozuje, že „světovábezpečnost, liberální řád a celý evropskýpostmoderní ráj by nakonec nemohly dlouhopřežít, pokud by ve světě, který je mimo Ev-ropu nadále nebezpečně hobbesovský, USAnepoužívaly svoji sílu“.9)

Kaganova studie vyvolala neobyčejný zá-jem v USA i v Evropě. Javier Solana ji do-konce rozeslal všem členům evropské stra-tegické komunity s označením, že jde o dílo,které si zasluhuje mimořádnou pozornost.Kaganovy myšlenky ovlivní vnitroatlantic-kou diskusi v nejbližších měsících. V návaz-nosti na Solanův podnět by se Kaganovy náměty měly dostat také na pořad diskusev rámci bezpečnostní komunity ČR, aby se podrobněji uvažovalo o přístupech ČRk probíhající vnitroatlantické debatě.

Rozdíly v názorech na příčiny terorismu a na boj proti němu

Francouzský prezident Chirac využilBushovy návštěvy, aby ho ujistil o pevnémspojeneckém poutu mezi Francií a USA.10)Zároveň se však vyslovil pro zcela jiný po-stup – řekl, že hlavními nepřáteli Západujsou také bída, útlak a přetrvávající ozbroje-né konflikty, jež vytvářejí podhoubí pro ne-návist a války. V jasné narážce na patnácti-procentní nárůst vojenského rozpočtu USApak zdůraznil, že zbraněmi v boji proti tero-rismu by měly být také ekonomický pokroka mezinárodní solidarita, zlepšování zdra-votní péče a vzdělávacích systémů, dodržo-vání mezinárodního práva a dialog.

Kritické výhrady však zaznívají i v sa-motných USA. Michael O’Hanlon11) hodno-tí bezpečnostněpolitickou strategii současnéamerické administrativy jako problema-tickou, a to z několika důvodů.12) Prvnímz nich je černobílé vidění světa vyjádřenéznámým Bushovým sloganem: Buď jstes námi, nebo s nimi. To naráží na skutečnost,že „je řada zemí, které nejsou ani smluvnímispojenci, ale ani nepřáteli“. Druhá výhradasměřuje k nadměrné nákladnosti, k tomu, že „i napříč neexistenci nepřátelské velmo-ci administrativa cestou změny strukturyozbrojených sil prosazuje, aby mnoho stáva-jících zbraňových systémů bylo nahrazenonovými systémy, které jsou dvojnásob dra-hé“. A konečně třetí výhrada se týká toho, žeBushova administrativa dává americké ar-mádě vše, o co si řekne, a zdroje na nákupnové vojenské techniky by se do roku 2007měly oproti současnému stavu zvýšit ze60 mld. USD na 99 mld. USD.13)

John Ikenberry, profesor Georgetownskéuniverzity, hodnotí současnou bezpečnostnístrategii jako unilaterální velkou strategiia nazývá ji výrazem imperiální. Vytýká jí, žeomezila význam a úlohu kooperativní bez-pečnosti, kontroly zbrojení a mnohostrannémezinárodní spolupráce a že se vyhýbá anga-žovanosti USA v takových regionálnícha multilaterálních strukturách a akcích, kteréjsou z hlediska amerických bezpečnostníchpotřeb považovány za okrajové.14) Vedle jižvšeobecně známých projevů současnéhoamerického unilateralismu15) upozorňuje

především na to, že USA se díky schopnostiprojekce síly z vlastního území cítí „náležitěvelké, silné a odlehlé, aby podnikaly samo-statné akce“.16)

Bezpečnostní diferenciálmezi USA a EU

Operace Trvalá svoboda potvrdila, žetechnologická propast mezi USA a Evropouje natolik velká, že v dalších operacích byjiž mohla být zpochybněna věrohodnoststátů EU jakožto spojenců USA. Stejně takby mohla být ještě více než dosud zpochyb-něna možnost vzájemné interoperability.Vyvstávají dokonce obavy, že USA by z to-hoto důvodu mohly přestat brát své spojen-ce vážně a respektovat je. Proto nepřekva-puje, že generál Richard Myers, předsedasboru náčelníků štábů USA, připomínásvým evropským partnerům dlouhodobouplatnost úkolů nazývaných souhrnně jakoDCI. Kritizuje téměř celou Evropu za to, žedává málo peněz na obranu, a výslovně vo-lá po tom, aby „evropští vojáci požadovalidalší zdroje pro vojenské rozpočty“.17) Do-dává, že dodatečné investice by měly smě-řovat především na nákup nových systémůC4ISTAR, a přímo doporučuje, aby si Ev-ropané namísto několika letounů Eurofigh-ter nebo Tornado nakoupili několik stovekpřesně naváděné munice (PGM).18) Jde te-dy o jasné varování, že v případě dalšíhozaostávání by mohl dále poklesnout vý-znam a vliv Evropy a pro USA by pak vy-tváření krátkodobých, účelových koalicpodle měnících se potřeb mohlo být stálevýhodnější než trvalá aliance.

V důsledku stále většího rozdílu mezi vo-jenskými schopnostmi Spojených států najedné straně a většinou evropských států nastraně druhé by se mohl zásadně změnitcharakter a smysl jejich spojenectví. AndréDumoulin z Univerzity v Lutychu upozor-ňuje, že dělba vojenských úkolů mezi USAa západní Evropou by nakonec mohla dálezvýraznit tzv. bezpečnostní diferenciál mezispojenci.19) Ten by se odvíjel od americképřevahy v oblasti nejmodernějších zbraňo-vých systémů, které USA dosáhly díky RMAa kterou potvrdily zejména při operacíchSpojenecká síla a Trvalá svoboda. Díky své-mu náskoku v oblasti vojenských technolo-gií by USA mohly téměř zcela vylu-čovat rizika na vlastní straně. Jiždnes mají možnost, aby i vál-ku na odlehlých válčištíchřídily z vlastního území,aby cíle zasahovalyz velkých výšek(z bombardérů)nebo vzdálenos-tí (pomocí ří-zených střels plochoudráhou letuodpalova-ných z pono-rek), a tím té-měř vylučovalyriziko obětí naživotech vlast-

VZTAHY A PROBLÉMY


rozhodnutí USA, zatímco Scyllou by bylanečinnost.22) Jako optimální by se pak jevi-lo řešení, v jehož rámci by USA uznaly, žene vše lze řešit jenom vojenskými prostřed-ky, a Evropané by uznali, že v některých si-tuacích neexistuje jiné řešení než vojenskásíla.23) Další týdny a měsíce nám ukáží, dojaké míry se obě strany Atlantiku v tomtosměru dokáží sblížit a v jakém rozsahu bu-dou naopak přetrvávat jejich vzájemné roz-díly.

❍

[email protected]

1) Francis Fukuyama: The West may be cracking.Internationale Herald Tribune, 9. 8. 2002.

2) L’Année stratégique 2001, IRIS, Paris, ÉditionsMichalon, 2001.

3) Blíže viz: Donald H. Rumsfeld: Transformingthe Military. In: Foreign Affairs May/ June 2002, s. 26.

4) Tamtéž.5) Bezpilotní prostředky mají několik předností.

Jejich cena se pohybuje okolo 3 milionů USD za je-den kus, což je 15–20krát méně než u pilotovanýchletadel. Na rozdíl od letadel jsou tišší a hůře zachyti-telné stávajícími systémy protivzdušné obrany. Navícmohou operovat dlouhodobě, zatímco použití letadlaje omezeno únavou pilota a náročností doplňování pa-liva za letu. Bezpilotní prostředky mají mnohem krat-ší lhůtu mezi zjištěním hrozby a případnou odpovědí.Velmi cenné pro americké politiky i stratégy je to, žeoperátor sedí na zemi a není ohrožen jeho život.

6) Tamtéž, s. 31.7) Blíže viz např.: R. Kagan: Different philosophi-

es of power. In.: International Herald Tribune, 24. 5.2002.

8) Dominique Moisi: Why the US needs Europe.Financial Times, 5. 6. 2002.

9) Puissance américaine, faiblesse europénne. LeMonde, 27. 7. 2002.

10) Blíže viz: Claire Tréan: Les recommandationsde M. Chirac a M. Bush. Le Monde, 29. 5. 2002.

11) Michael O’Hanlon je vedoucím vědeckým pra-covníkem na Brookings Institution.

12) Blíže viz: Michael O’Hanlon: Rumsfeld’s Defence Vision. Survival, Vol. 43, No. 4, Winter2001–02, s. 103–117.

13) Michael O’Hanlon: A Flawed Masterpiece. Foreign Affairs, May/ June 2002, s. 62.

14) Ikenberry: American Grand Strategy in the Ageof Terror. Survival, Winter 2001–02, s. 26.

15) Jde zejména o odmítnutí podepsat Kjótský pro-tokol, odstoupení od smlouvy ABM z roku 1972, vy-hýbání se podpisu pod závazky Mezinárodního soud-ního dvora, zamítavý vztah k mezinárodní smlouvěproti šíření osobních zbraní a další.

16) Ikenberry: cit. dílo, s 27.17) General Richard B Myers: Six Month After:

The Imperatives of Operation Enduring Freedom. In:Rusi Journal, April 2002, s. 10.

18) Tamtéž, s. 13.19) André Dumoulin: Le „zéro – mort“: entre le

slogan et le concept. La révue internationale et straté-gique.

20) V tomto směru se projevuje prolínání psycho-logických a demografických faktorů – na obou stra-nách Atlantiku obyvatelstvo rychle stárne, v mnohazemích je dokonce nižší porodnost nežli úmrtnost.

21) Francis Fukuyama: The West may be cracking.Internationale Herald Tribune, 9. 8. 2002.

22 ) Stanley Hoffman: Clash of Globalizations. Fo-reign Affairs. July/August 2002, s. 114.

23 ) Nicole Gnesotto and Philip H. Gordon: It’s ti-me for a trans-Atlantic summit. International HeraldTribune, 13. 3. 2002.

Tato reforma má pro vývoj turecké spo-lečnosti vskutku historický význam. Jakznámo, íránskými jazyky mluvící Kurdové,souvisle osidlující řadu zaostalých jihový-chodních oblastí Turecka, čítají v takřka70milionovém Turecku podle různých odha-dů 12 až 20 milionů lidí. „Nekonečná“ po-pulační exploze na kurdském jihovýchodě,stejně jako viditelný růst národního sebevě-domí mezi tureckými Kurdy jsou od 70. letnoční můrou pro generace ankarských vlád-ních garnitur. Iredentistické snahy kurdsképopulace zvláště zesílily v 80. letech: od roku 1984 až do zajetí Abdüllaha Öcalana(1999) kurdské bojůvky sdružené v nacio-nálně-marxistické organizaci PKK (Straněkurdských pracujících), usilující o vznik ne-závislého Kurdistánu, vedly mnohdy prudkéboje s tureckou armádou v příhraničních ji-hovýchodních oblastech země. Následkempřišlo o život na 30 000 lidí.

Svérázným specifikem „kurdské otázky“v Turecku – na rozdíl od situace v sousedníSýrii, Iráku a Íránu, jejichž severní oblastirovněž kompaktně obývají Kurdové – je sku-tečnost, že zde podle oficiální ideologie ne-byla po dlouhá léta uznávána samotná exi-stence kurdského etnika. Až do konce 80. letse tak etnonymu „Kurd“ turecká média, ško-ly a instituce buď důsledně vyhýbaly, nebo setoto etnonymum elegantně zaměňovalo nabezzubou definici „horský Turek“. Pro ozna-čení bojůvek PKK a jejích sympatizantů sedo tureckého politického slovníku vžil termín„terorista“. Podle tzv. francouzské koncepcestátního národa, přizpůsobené k tureckým reáliím nesmírně uznávaným zakladatelemrepubliky (1923) M. K. Atatürkem, se veške-ří občané státu měli bez ohledu na etnickou čináboženskou příslušnost považovat za Turky.S postupným upevňováním kurdské národ-nostní identity také rostla nespokojenost Kur-dů, kteří se těžce vyrovnávali s faktickým po-rušováním svých základních práv ze stranytureckého státu. Nicméně stojí za zmínku, že

rasismus či omezování individuálních práva svobod netureckých obyvatel podle národ-nostního kritéria zde nikdy neexistoval, před-minulý prezident Turecké republiky TurgutÖzal byl například kurdského původu.

Mnozí turečtí politologové a vojenští či-nitelé však v posledním desetiletí, mluvíceo nepřítomnosti adekvátní vnější hrozby,která by byla s to potenciálně ohrozit terito-riální integritu či státnost republiky, pova-žovali „kurdskou otázku“ spolu s islamis-mem za načasovanou pumu, ohrožujícípilíře turecké společnosti „zevnitř“.

Pokud jde o islamismus, je nutné zdůraz-nit, že turečtí Kurdové, jejichž převážná vět-šina obydluje zaostalý zemědělský venkovbez výrazných perspektiv, patří mezi pře-svědčené voliče islamistických stran s výraz-ně levicovými agendami. Statisíce Kurdů,kteří se ve snaze vydělat peníze na živobytípřestěhovávají do velkoměst, se poměrně ne-snadno adaptují v novém urbanistickém pro-středí a obtížně asimilují se zdejším většino-vě tureckým obyvatelstvem. První kontaktys „evropským“ tureckým nacionalismem pakzpravidla vyvolávají u Kurdů přísun vlastníidentity: náboženský radikalismus se tak pře-mítá do radikalismu národnostního. Přijetínového zákona by tak mohlo perspektivněredukovat turecko-kurdský antagonismusa zajistit si přízeň kurdských obyvatel proideu turecké státnosti. Svědčí rovněž o ústu-pu Ankary od neosvědčené asimilační politi-ky ve vztahu ke Kurdům.

Je jasné, že snaha „přiblížit se Evropě“,tedy Evropské unii, jejímž nekompromisnímpožadavkem vůči Turecku je uznání práv(a samozřejmě i existence) etnických menšin– v prvé řadě početných Kurdů – byla jednímz vůdčích myšlenek, které nakonec přimělyturecké zákonodárce přijmout tak závaznýprávní akt. Ten byl také prosazen do agendyparlamentu mocnou proevropskou lobby.Ankara tak dala jasně najevo své odhodlánístát se v předvídatelné budoucnosti součástí


VZTAHY A PROBLÉMY

Reforma, o jejíž nutnosti bylo v moderním Turecku neslušné až nežádoucí mlu-vit nahlas, se uskutečnila. Velké národní shromáždění (parlament) Turecké re-publiky totiž v důsledku ožehavých diskusí v noci ze 3. na 4. srpna přijalo vět-šinovým hlasováním balík zákonů, které kurdské menšině i jiným etnickýmmenšinám umožní přístup ke vzdělání, ale i rozhlasové a televizní vysílánív rodném jazyce (spolu se zrušením trestu smrti a řadou dalších významnýchlegislativních opatření).

Reforma historického významu:

klíč k turecko-kurdskémuusmíření?

EMIL SOULEIMANOV

jednoznačné priority v otázce zemědělství –teď mluvím o všech oblastech s výjimkoupřímých plateb. EU nyní diskutuje o svéspolečné pozici k přímým platbám. K doho-dě ohledně této otázky dospěje nejdřívev říjnu letošního roku po německých vol-bách. Je možné, že se společná vyjednávacípozice bude na konci října měnit, ale niko-li, pokud jde o přímé platby. Otázka pří-mých plateb zůstane pravděpodobně otev-řená až do úplného závěru jednání. Pro nász toho plyne, že musíme mít vlastní nego-ciační mandát, protože kapitola zemědělstvíje jedinou, kde ho zatím nemáme.

Jaké jsou priority České republiky v kapitole zemědělství?

Nikdo nepochybuje o tom, že jednouz priorit jsou přímé platby, ale zdůrazňuji,že to je jedna z našich priorit. Dále bychuvedl produkční kvóty, které jsou velmi dů-ležité pro definování prostoru pro naše ze-mědělství, jeho rozměru i charakteru. Po-kud bychom v této oblasti vyjednali velminízké kvóty, tak bychom tím předurčili cha-rakter tohoto pododvětví na velmi dlouháléta. To je možná svým způsobem ještěpodstatnější, než jestli ten zemědělec dosta-ne 25 procent anebo x procent přímých pla-teb. Třetí prioritou jsou prostředky plynoucído rozvoje venkova, čtvrtou prioritouochranná opatření, protože pokud budemev takové situaci, kdy bude postupný náběh


SMĚR EU

Když jsme spolu naposledy hovořiliv květnu, neměla ještě Evropská uniespolečnou pozici u kapitoly zemědělskápolitika. To, co krátce poté zveřejnila ja-ko společnou pozici, vyvolalo na stranězemí Visegrádské čtyřky značný odpor.Jak se od té doby diskuse na toto témavyvíjely dál?

Je třeba připomenout, že Evropská uniepřijala společnou pozici v kapitole země-dělství po těžkých debatách, při nichž do-cházelo k ostrým střetům uvnitř Unie sa-motné. Promítala se do toho zcela zásadnídebata o budoucí podobě Společné země-dělské politiky EU. S tím souvisí minimál-ně otázka přímých plateb a právě zde neby-la Unie schopna dosáhnout konsensu,protože jedna nebo druhá strana to možnáchápala jako určité předjímání v diskusio další reformě Společné zemědělské politi-ky. Otázka přímých plateb zůstává v zásaděotevřená. Z formulace, která je v pozičnímdokumentu obsažena, vyplývá, že příméplatby budou kandidátským zemím poskyt-nuty, ale otázkou je, kdy bude rozhodnutoo jejich konkrétní výši.

V těch ostatních otázkách byly pozicedány a výrazným způsobem se nelišily odvýchozího dokumentu Evropské komise.Od té doby se konalo jakési zahřívací koloa bylo dohodnuto, že nyní budou probíhatexpertní jednání. Pro nás, pokud jde o kapi-tolu zemědělství, z toho vykrystalizovaly

rozšiřující se Evropy. Nasvědčují tomu i so-botní titulky tureckých novin hemžící se pří-značnými optimistickými výroky typu „Ev-ropo, už jdeme!“, „Řada je na Bruselu“, atd.Řada vlivných tureckých politiků (premiérB. Ecevit, M. Yilmaz, I. Cem, T. Çillerováaj.) neváhala veřejně podpořit usnesení par-lamentu, ale rovněž okamžitě zdůraznila, ževýměnou za tak razantní krok očekává „dů-stojnou“ odpověď ze strany Evropy. Ta byměla na prosincovém summitu EU označitTurecko za kandidátskou zemi a následně za-hájit vstupní jednání. Komise EU již siceocenila snahu Ankary za „podstatný kroksměrem k lepšímu hájení lidských práva práv menšin v Turecku“, zároveň ale upo-zornila, že by měla „pozorně analyzovat(právní akt), aby plně zhodnotila její dopad“.

Euforii základních (prozápadních) stranv Turecku však zdaleka nesdílejí představi-telé nacionalistické Strany národní akce(MHP), kteří byli jedinou politickou silou,jež se otevřeně postavila proti počínání pro-evropské parlamentní většiny. Nacionalistéjsou totiž přesvědčeni, že umožnění vzdělá-ní a mediálního vysílání v kurdštině (s při-hlédnutím k postupu oficiální Ankary lzepodle jejich dosti logického názoru téžv brzké době očekávat zřízení autonomiev kurdských oblastech země) povedek upevnění kurdského nacionalismu, cožpřirozeně posílí jejich separatistické aspira-ce, a jednota v zemi bude narušena. ŠéfMHP Devlet Bahçeli proto záhy označil so-botní usnesení za protiústavní a deklarovalsnahu podat na něj žalobu do Ústavního sou-du. Po celé zemi se pod záštitou MHP kona-ly masové protestní demonstrace. Yas‚ar Öz-türk, vlivný poslanec za MHP, napříkladuvedl: „Nedovolíme teroristům ukrývajícímse v horách sestoupit do měst a účastnit se(jazykových) kursů (v kurdštině).“

I když by bylo nepřípustné považovatmateriální stimul za podstatnou součáststrategického uvažování Ankary v tak citli-vé pro zemi národnostní otázce, velké pení-ze zřejmě sehrály svou úlohu. Turecká eko-nomika zažívá již třetím rokem snadnejvětší krizi od roku 1945. Od roku 1999bylo propuštěno na milion zaměstnanců,což vyostřilo beztak kritickou sociálně-eko-nomickou situaci, řada významných podni-ků zkrachovala. Zdá se, že nově přijatý balík zákonů, věhlasně podpořený nejdů-slednějším spojencem Ankary Washingto-nem, posílí její vyhlídky na získání život-ně důležitého šestnáctimiliardového úvěruMMF. Bývalý viceprezident Světové bankyTurek Kemal Dervis‚, jenž nedávno rezigno-val na funkci ministra ekonomiky Tureckérepubliky, v souvislosti s nově přijatými zákony prohlásil: „My všichni jsme dnesšťastní. Tyto zákony otevřely důležité dveřea já si myslím, že se skrze tyto dveře přiblí-žíme k šťastnějšímu životu.“

Listopad bude v Turecku měsícem voleb.Že by tradičně konzervativní turecké špičkyposkytly trumfovou kartu nacionalistům třiměsíce před volbami, aniž by si předem za-jistily věcnou podporu Západu? Uvidíme.

❍

Rozhovor s hlavním vyjednavačem ČRPavlem TeličkouSměr

Evropská unie

plné aplikace některých norem na novéčlenské státy, tak potom bude legitimní brá-nit se případné újmě na našem trhu. Je jas-né, že to, co je důležité pro samotné pří-mé platby, je celková plocha orné půdy a je to historický výnos. O tom teď jednámea myslím si, že nejsme příliš od sebe dale-ko. Pokud jde o produkční kvóty, resp. kon-krétní položky, potom to je mléko, cukr,krávy bez tržní produkce mléka, bramboro-vý škrob, vinařství. Neříkám, že ty ostatníjsou nepodstatné, ale v těch, které jsemjmenoval, se jedná o skutečné priority –buď se totiž jedná o tradiční pododvětvíanebo o oblasti, kde jsou ty pozice relativnědaleko od sebe, a pokud bychom dojednaliněco, co by bylo blíž stávající pozici Unie,mohlo by to mít výrazný dopad na naše ze-mědělství.

Bude ve zmíněných oblastech Praha ko-ordinovat své pozice například s ostatní-mi zeměmi Visegrádské čtyřky?

Je třeba realisticky říct, že otázka koordi-nace má určité limity. Myslím si, že seshodneme na základních axiomech, tam jemyslím si značná míra shody, a budeme-liumět táhnout za jeden provaz, budeme mítvětší šanci na konečný úspěch jednání.U výše kvót můžeme třeba vyvíjet společnýtlak, aby byly celkově vyšší a aby tam bylanějaká rezerva. Ale právě z této rezervy sepotom bude ukrajovat a tam už budemekonkurenty. Potom půjde o to přesvědčit, žeprávě český argument je silnější než stano-viska ostatních kandidátů. Takže společnýpostup má prostě své objektivní limity, zároveň ale dodávám, že málokterá kandi-dátská země vnímá tak silně potřebu sou-činnosti jako my. Ale určitě platí, že u ze-mědělství a rozpočtu máme hodně společnézájmy.

Jednání o přistoupení kandidátských ze-mí k Evropské unii se ocitla v závěrečnéfázi, kdy se jedná o nejkomplikovaněj-ších a politicky nejcitlivějších otázkách.Jak je v této situaci zajištěno „politickékrytí“ českého vyjednávacího týmu?

Musím říci, a toho si velmi vážím, že aťuž za předchozí vlády, nebo i té současnéjsme nepociťovali nějaký politický tlak ane-bo zájem prosadit do vyjednávacího týmuurčitý politický subjekt, který by tam hrálnějakou roli. Věřím, že tento tým si postup-ně získal nějakou důvěru, nějaký respekta základ úspěchu byl v komunikaci s vlá-dou, jednotlivými resorty, ale i s hospodář-skými a sociálními subjekty a nepochybněi s parlamentem. Je jasné, že v závěrečné fázi budeme muset mít to zastřešení tím, žebudeme v neustálé komunikaci s nějakouvyšší politickou vyjednávací úrovní, musítam být důvěra a velmi intenzivní komunika-ce. Už jsem o tom mluvil s panem premié-rem, že mohou nastat situace, kdy budemejeden den sedět pozdě do večera v Bruse-lu a pak se rozejdeme a nedohodneme se

a Unie řekne, pokračujeme zítra v devět ho-din ráno, zvažte svou pozici. Mezi desátouhodinou večerní a devátou hodinou rannípotom bude muset na naší straně proběh-nout celá řada velmi intenzivních jednání,kdy se budeme muset spojit s ministrem za-hraničních věcí, s premiérem a už nebudečas svolávat vládu – v tom případě budemuset být mandát udělen kabinetem prav-děpodobně premiérovi, aby v určitých limi-tech dolaďoval politické zadání.

Mohl byste přiblížit, jak pracuje českývyjednávací tým, kolik lidí ho tvoří, jakáje jeho vnitřní struktura?

Musím zcela upřímně říct, že původnípojetí vyjednávacího týmu jsme opustili.Měli jsme 11- až 12členný tým složený zezástupců jednotlivých resortů, tří zástupcůministerstva zahraničních věcí a dalších.Pak ale docházelo k různým personálnímobměnám v důsledku voleb atd., a hrozilonebezpečí, že nebude dána potřebná konti-nuita za daný resort. Přistoupili jsme protoke změně v tom smyslu, že takový tým exi-stuje nyní v rámci struktur MZV a podle po-třeby nebo podle zrovna projednávané kapi-toly je rozšířen o odpovídající odborníkyz resortů – často potřebujeme někoho téměřna referentské úrovni, kdo se ale v danéproblematice skutečně vyzná. Jádro ale tvo-ří 6 až 7 lidí na ministerstvu zahraničí, po-případě odborné týmy na ostatních minis-terstvech, ale nějakou rigidní strukturu tonemá. Myslím si, že právě zmíněná flexibi-lita byla často naší výhodou.

V srpnu se sešli prezidenti Visegrádskéskupiny ve východních Čechách a přišlis návrhem, aby se přístupová referen-da v Polsku, Maďarsku, na Slovenskua v České republice konala postupně –nejprve v zemích s dlouhodobě nejvyššípodporou pro vstup, a teprve potomv těch zbývajících. Co si o tom návrhumyslíte?

Myslím si, že to je celkem rozumný ná-vrh, protože tyto země mají zájem, aby todopadlo dobře, a má to určitou logiku, kdyžse začne v zemi s nejvyšší podporou provstup. Možná si potom občan země X řek-ne, že když se voliči v zemi Y rozhodli proUnii, tak potom to pro něj bude další důle-žitá informace pro jeho vlastní rozhodová-ní, že by třeba unijní hranice mohla ležetmezi státem X a Y. Z toho důvodu to je vel-mi rozumný přístup.

Existuje už nějaký strategický plán, prvníúvahy, o tom, kdy by se mohlo konat pří-stupové referendum v České republice?

To je otázka, která začíná být v současnédobě diskutována. Začalo se o tom teprvediskutovat na politické úrovni a žádné závě-ry ještě neexistují.

-sch-(psáno 26. srpna 2002)

SMĚR EUSpolkový kabinet ustavený 4. února2000 vládl 31 měsíců, když předtímsi spolkový prezident Klestil vymínil,aby předsedové vládních stran – ÖVPSchüssel a FPÖ Haider – podepsalitzv. „Deklaraci odpovědnosti pro Ra-kousko – budoucnost srdce Evropy“.Ta zavazovala spolkovou vládu, abybyla neodvolatelně spojena s duchov-ními i mravními zásadami národů Ev-ropy, které jsou založeny na osobnía politické svobodě a vládě práva, nanichž stojí demokracie. Šlo o ultima-tum hlavy státu, kterému byla vládačerno-modré koalice vnucena v roz-poru s dosavadní ústavní praxí.

Předtím vždy spolkový prezident nej-dříve pověřil sestavením vlády kancléře,kterého sám jmenoval. Tak tomu byloi v případě sociálnědemokratického před-sedy Viktora Klimy, který oznámil po čty-řech měsících jednání s lidovci, že neníschopen sestavit vládu. Na základě volebdne 3. října 1999 došlo k rozdělení 183mandátů tak, že sociální demokraté (SPÖ)získali 65, lidovci (ÖVP) a Svobodní(FPÖ) po 52 a Zelení 17. Za této situaceSchüssel, který již po léta usiloval stát sespolkovým kancléřem, přijal nabídku natuto funkci nikoliv z rukou hlavy státu,jak tomu bylo dosud zvykem, ale od před-sedy krajně pravicových Svobodných Jör-ga Haidera. S ním se pak bez jakéhokolipověření z Hofburgu nejen dohodl na spo-lečném vládním programu, ale i na sesta-vení kabinetu, a prezidenta postavili předhotovou věc.

Ve večerních hodinách, kdy Vídní otřá-saly protivládní demonstrace, vystoupilKlestil v televizi, kde vyjádřil svou skepsinad dalším vývojem Rakouska. Příští vý-voj mu dal za pravdu. Schüssel se stalFaustem, jenž vložil svůj osud do rukounevypočitatelného Mefista – populisty Hai-dera, jehož hlavním životním cílem bylostát v čele jím ustavené kancléřské třetí re-publiky.

Tři roky vedoucí k rozpaduOd samého začátku nestála černo-modrá

koalice, jak bylo trefně řečeno, „pod šťastnouhvězdou“. Následná léta to jen dokazují:

Rok 20004. února došlo při nástupní ceremonii

vlády před spolkovým kancléřstvím kesrážce policie s demonstranty. Téhož dnevstupují v platnost sankce čtrnácti zemíEvropské unie proti Rakousku, které pře-rušují bilaterální kontakty k členům spol-kové vlády. K sankcím se připojila i Čes-ká republika.

19. února dochází v prostorách Hraduk 300tisícové protivládní demonstraci pro-testující proti přítomnosti Svobodných vespolkové vládě.


28. února za neutuchajících demonstra-cí, aby byla uklidněna veřejnost, oznamu-je předseda FPÖ Haider, že odchází zestranické špičky, protože nechce státv cestě vládní práci. „Jsem nyní obyčejnýčlen FPÖ a stojím svým přátelům připra-ven jak radou, tak činy.“

29. února oznamuje ministr spravedl-nosti z řad FPÖ Michael Krüger, že od-stupuje pro „přepracovanost“ ze své funk-ce. Na jeho místo nastupuje stranickýprávník Dieter Böhmdorfer, který pozdějiproslul svým zamítavým postojem k od-škodnění dezertérů wehrmachtu rakouskénárodnosti.

1. května vicekancléřka za FPÖ SusanneRiessová-Passerová se stává místo Haiderapředsedkyní strany. Haider tuto funkci po14 letech opouští a prohlašuje: „Je to stálestrana Jörga Haidera, protože by nebyla tím,čím je, kdyby nebyl.“ Ve funkci korutanské-ho hejtmana oznamuje, že od této chvíle je„prostým členem strany“.

28. června odbory ÖGB zahájily pro-testní akce proti úsporným sociálním plá-nům vlády. Dochází k velkým shromáždě-ním a k varovné stávce železničářů.

12. září po zveřejnění zprávy Evropskéunie o situaci v Rakousku ruší sice EUsankce, ale upozorňuje, že „nejistý vývojFPÖ vzbuzuje oprávněné obavy“.

15. září po prohraných volbách FPÖv zemských štýrských volbách Haider po-prvé otevřeně vyhrožuje novými volbami

v Rakous-ku. Stalo setak poté, covítězem se stala ÖVP s 47,2 procenta hla-sů před SPÖ s 32,3 procenta. FPÖ získalapouhých 12,4 procenta hlasů při téměř pě-tiprocentní ztrátě.

22. října opouští vládu další představitelFPÖ – ministryně sociálních věcí ElisabethSicklová, kterou nahrazuje její straník Her-bert Haupt.

4. listopadu odchází další člen vlády zaFPÖ – ministr dopravy a infrastrukturyMichael Schmid, jehož nahrazuje jeho ko-legyně Monika Forstingerová.

3. prosince dochází k další porážceFPÖ, kdy získala v zemských volbáchv Burgenladu 12,6 procenta hlasů a spoluse svým koaličním partnerem ÖVP, kterázískala 35,3 procenta, ztrácí nadpolovičnívětšinu na úkor SPÖ s 46,5 procenta a Ze-lených s 5,5 procenta hlasů.

Rok 200128. února Haider útočí antisemitskými

výroky na předvolebním shromážděník vídeňským komunálním volbám protipředsedovi Izraelské náboženské obceArielu Muzicantovi. Je napomenut kanclé-řem Schüsselem, že antisemitské, rasistic-ké a vůči cizincům nepřátelské projevy senemohou v Rakousku pronášet.

25. března po těžké porážce FPÖ ve ví-deňských komunálních volbách Haider

ZEMĚMI SVĚTA

Neodvratný konecčerno-modré koalice

RICHARD SEEMANN


obvinil z tohoto neúspěchu spolkovou vlá-du. Svobodní ztratili téměř 8 procent hla-sů a získali jenom pětinu odevzdanýchhlasů. Jednoznačným vítězem se stalaopoziční SPÖ s nadpoloviční většinu man-dátů a spolu se Zelenými s 12,5 procentaovládla zcela vídeňský magistrát. ÖVP sisvými 16,4 procenta hlasů zachovala svépozice.

28. března Riessová-Passerová poprvéhrozí odstoupením ze své funkce, pokudbude pokračovat veřejná kritika uvnitř jejístrany za volební výsledky ve Vídni.

25. dubna Haider kritizuje vlastní stranuza neschopnost převzít vedení v zemi. Ne-vylučuje přitom možnost odložit daňovoureformu, kterou FPÖ prosazuje ve vládníkoalici.

17. října vzhledem k prohlubujícím sesporům s koaliční ÖVP vicekancléřkaRiessová-Passerová hrozí předčasnýmvypsáním nových voleb. Důvodem majíbýt otevřené útoky lidovců proti Svobod-ným.

19. října odbory odmítají protisociál-ní politiku vlády. Uspořádají hlasování,ve kterém z 800 tisíc členů 90 procentschvaluje v případě nutnosti generálnístávku.

29. listopadu se nezávisle na svém koa-ličním partnerovi spolkový kancléř Schüs-sel dohodl v Bruselu s českým premiéremZemanem na kompromisu v případě ja-derné elektrárny Temelín. Svobodní, kteřío jednání nebyli ani informováni, kritizo-vali jeho výsledek a vyslovili se pro lido-vé hlasování proti Temelínu.

4. prosince Haider pohrozil ÖVP kvůliTemelínu vyhlášením nových voleb, po-kud v koalici nedojde v této otázce k do-hodě.

13. prosince Haider jako korutanskýhejtman napadl ostře rozhodnutí spolkové-

19

ZEMĚMI SVĚTA

ho Ústavního soudu, který odmítl pětadva-cetiprocentní klauzuli pro uplatnění právmenšin jako nepřiměřeně vysokou. Cílemjeho nevybíravých útoků se stal předevšímjeho prezident Ludwig Adamovich, proto-že se Haiderovi nepodařilo prosadit diskri-minační tažení proti slovinským Korutan-cům.

Rok 200221. ledna antitemelínskou podpisovou

lidovou akci podepsalo 915 220 Rakuša-nů. Její cíl, aby Česká republika byla při-jata do EU až poté, co odstaví tuto jader-nou elektrárnu, jednoznačně odmítlipolitici ÖVP.

22. ledna spolkový kancléř Schüssel vy-volal těžkou vládní krizi, když prohlásil, žekdyby bylo ztraceno toto srdce Evropy, pakby nebylo možno v otázce rozšiřování EUdále pokračovat. FPÖ kontrovala prohláše-ním, že když „Schüssel chce konec koalice,tak jej může mít“.

23. ledna Schüssel, aby zabránil koncisvé vlády, prohlásil, že nikdo nechce novévolby, načež předseda poslanecké frakceFPÖ Peter Westenthaler konstatoval, že by-la vybudována nová báze pro spolupráci.Haider však prohlašuje, že ještě na jaře bu-dou vyhlášeny nové volby.

24. ledna představitelé vládní koaliceprohlašují, že krize byla definitivně zaže-hnána. Opozice označuje vzájemné ubez-pečování představitelů ÖVP a FPÖ zaamatérské divadlo.

25. ledna Haider znovu považuje za reálné vyhlášení předčasných voleb. Zpo-chybňuje přitom dohodu ve vládní koalici.

12. února Haider navštěvuje SaddámaHusajna v Bagdádu ve stejné době, kdy vicekancléřka Riessová-Passerová jednalav USA.

13. února Westenthaler prohlašuje, že ro-zumí kritice Haidera za návštěvu u irácké-ho diktátora.

15. února Haider oznamuje, že „s ko-nečnou platností“ vystupuje ze spolkovépolitiky. Za neopodstatněné označuje in-formace, že uvnitř FPÖ dochází k roztržce.

17. února Riessová-Passerová obdržela„generální plné moci“ a Westenthaler zů-stal nadále šéfem poslaneckého klubu. Hai-der jako zemský hejtman oznamuje, že vystupuje z koaličního výboru vládníchstran, ale bude dále při volbách podporo-vat FPÖ.

3. března vicekancléřka hovoří o svýchvztazích k Haiderovi, že „často jsou růz-ného názoru vzhledem k osobnostnímrozdílnostem, ale to je tajemstvím jejichspolečného úspěchu“.

13. dubna došlo ve Vídni k těžkýmsrážkám mezi pravicovými extremistya neonacisty na straně jedné, a sociálnímidemokraty, Zelenými a antifašisty při pří-ležitosti výstavy o zločinech wehrmachtu.Policie brutálně zasáhla proti protestují-cím antifašistům a vládní koalice obvinila

Předčasné volby žádnou novinkouV dějinách druhé Rakouské republiky,

které začínají rokem 1945, bylo ze 17parlamentních voleb osm předčasných.Pět z nich spadalo do doby vládnutí velké koalice sociálních demokratů a li-dovců v letech 1953, 1956, 1959, 1962a 1966. Příčinou byly vždy ekonomickéotázky a z toho plynoucí patová situaceuvnitř černo-rudé koalice. V roce 1971byla příčinou předčasných voleb opětotázka rozpočtu, když kancléř BrunoKreisky se svou rok předtím ustavenoumenšinovou vládou SPÖ nemohl dosáh-nout většiny. V roce 1986 vyvolal mimo-řádné volby poprvé Jörg Haider, a sicepoté, co převzal vedení FPÖ, která bylave vládní koalici s SPÖ. Tehdejší kancléřVranitzky pak uzavřel s lidovci opět vel-kou koalici.

Poslední krizi vyvolali v roce 1995 li-dovci, když nebyli schopni se dohodnoutse svým sociálně demokratickým partne-rem v otázkách rozpočtu. Po prohranýchvolbách uzavřeli opět velkou koalici, kte-rá trvala až do řádných voleb v roce 1999.Lidovci uzavřeli pak koalici s krajně pra-vicovou FPÖ za to, že umožnila ÖVP, kte-rá skončila na třetím místě, obsadit místospolkového kancléře. Po celou dobu tak-tovkou třímal Jörg Haider, který přitomnebyl vůbec členem kabinetu, avšak z po-zadí řídil FPÖ, kdy 861 dnů byla for-mální šéfkou strany Susanne Riessová--Passerová. Když chtěla provádět vlastní politiku se svými stoupenci, dostala se dobezvýchodné situace a musela odstoupit.Opakovala se obdobná situace z 4. února1993, kdy v důsledku sporu s Jörgem Hai-derem odešlo pět poslanců v čele s HeideSchmidtovou, kteří poté založili Liberálnífórum.

Ke krizi FPÖ, jíž prudce klesly volebnípreference, došlo patrně proto, že se uká-zalo, že není reprezentantem drobnéhočlověka, jak Haider neustále prohlašoval.Naopak, její snahy nahradit „neodpověd-nou ekonomickou politiku“ předchozí ru-do-černé koalice úspornými balíčky těžcedoléhají na všechny vrstvy obyvatelstva.Viditelný reprezentant těchto úspor – mi-nistr financí za FPÖ Karl-Heinz Grasser –se snažil dosáhnout nulového zadluženístátního rozpočtu za cenu snížení životníúrovně všech vrstev obyvatelstva. Po zni-čujících povodních však ustoupil od toho,aby daňová reforma, která je součástí tétosnahy, byla zavedena již od roku 2003.S tím Haider a jeho stoupenci nesouhlasi-li. Jak se bude dále vyvíjet situace u Svo-bodných, bude zejména záviset na tom,jak obstojí v nastávajících listopadovýchvolbách. Schüssel, jehož spojenectví s Hai-derem skončilo krachem, přesto překvapi-vě prohlásil, že by mohl s FPÖ uzavřítopět koaliční dohodu. Aby se Faust znovuupsal Mefistovi, to nenapadlo ani tajnéhoradu Goetha.

❍


představitele sociálních demokratů a Zele-ných z porušení pořádku.

9. června Riessová-Passerová znovuzvolena do funkce předsedkyně FPÖ nasjezdu ve Vídeňském Novém Městě. Hai-der sice ocenil její práci, ale prohlásil, žemusí i v budoucnosti počítat se stanovis-ky z jihu (míněno z Korutan). Stalo se takpoté, co se Haiderovi nepodařilo obdržetzpět svou předsednickou funkci. To měloza následek vyvolání řady provokací vůčišéfce strany, které nakonec vyvrcholilyotevřeným mocenským bojem. Sjezd pod-pořil provedení daňové reformy ještě v ro-ce 2003.

2. července se vláda rozhodla pro nákupstíhacích letadel Eurofighter Typhoon zašvédské Drakeny, kterým končí životnost.Haider byl nejprve pro, pak proti a nako-nec opět pro nákup.

5. srpna poslanec za FPÖ ReinhartGaugg odstupuje ze všech funkcí a skládásvůj mandát, když policie zjistila, že řídilvozidlo pod vlivem alkoholu.

14. srpna spolková vláda odložila v dů-sledku katastrofálních záplav a z toho ply-noucích škod daňovou reformu o jeden rok– na rok 2004. Haider to odmítá a organi-zuje podpisovou akci na svolání mimořád-ného sjezdu na 20. října.

18. srpna Riessová-Passerová obhajujeodsunutí daňové reformy a upozorňuje nasvou vládní odpovědnost. Odmítá i Haide-rův požadavek, aby tzv. Benešovy dekretyzamezily Česku vstup do EU. Dva dny po-té varuje, že v případě svolání mimořádné-ho sjezdu odstoupí ze svých funkcí.

26. srpna žádá Haider v daňové otázcevyhlášení lidového hlasování. Vicekanc-léřka to považuje za bezdůvodné.

30. srpna po setkání vedoucí špičkyFPÖ ve Vídni prohlašuje Haider, že nyníse stahuje definitivně ze všech aktivit stra-ny, protože nastoupila falešnou cestu.

5. září Haider tvrdí, že se dohodl se spol-kovým kancléřem na daňovém odtížení ne-majetných vrstev. Vicekancléřka prohlašu-je, že o takové dohodě nic neví, a vzápětíkancléř celou záležitost dementuje.

6. září Riessová-Passerová navštěvujespolkového prezidenta Thomase Klestila.

7. září Haider svolává své stoupence doKnittenfeldu. Za jeho vedení 400 funk-cionářů FPÖ odmítá přistoupit na žádostRiessová-Passerové odvolat mimořádnýsjezd.

8. září v důsledku ostrých vnitrostranic-kých střetů jak o odsunutí daňové reformy,tak o svolání mimořádného sjezdu FPÖ,oznámili Riessová-Passerová, ministr fi-nancí Grasser a předseda poslanecké frak-ce FPÖ Westenthaler, že odstupují ze svýchfunkcí.

9. září spolkový kancléř Schüssel ozna-muje, že podává demisi svého kabinetu,a navrhuje, aby Národní rada vypsala bě-hem září nové parlamentní volby. Ty by seměly konat nejpozději v listopadu.

Dne 21. května 1998 indonéskýprezident Suharto, který byl u mo-ci po více než 30 let, odstoupil zesvého úřadu. V červnu 1999 vládavedená jeho viceprezidentem a ur-čeným nástupcem BaharuddinemJusufem Habibiem uspořádala zda-řilé demokratické volby. Od té do-by byla Indonésie na cestě pře-chodu od autoritářského systémuke stabilní demokracii. Tento pře-chod nebyl ani snadný, ani jedno-duchý.

I.Po všeobecných volbách byl v říjnu

1999 Lidovým poradním shromáždě-ním (MPR – Majelis PermusyawaratanRakyat) v nepřímé volbě zvolen prezi-dentem Abdurrahman Wahid podle usta-novení ústavy z roku 1945 – základníhozákona Indonésie. Wahid byl prvním de-mokraticky zvoleným prezidentem Indo-nésie od vyhlášení nezávislosti v roce1945. Bohužel pro jeho neschopnost udr-žet si politickou podporu hlavních poli-tických stran byl v červenci 2001 Poli-tickým poradním shromážděním odvolána nahrazen tehdejší jeho viceprezident-kou Megawati Sukarnoputri, dcerou prvního prezidenta Indonésie Sukarna(1945–1967). Nyní, kdy země je na cestěpřechodu již po více než čtyři roky, jevětšina pozorovatelů pevně přesvědčena,že indonéská demokracie má stále ještědaleko ke konsolidaci.1)

Podobně jako některé jiné asijské, afric-ké a latinskoamerické země, Indonésieprocházela obtížným a složitým obdobím

přechodu od centralizovaného, autoritář-ského politického systému, jemuž domi-novaly vojenské síly, k systému demokra-tickému (viz Emmerson, ed., Budiman,Halley, and Kingsbury, eds., 1999). Tentoproces byl ještě více ztížen některými fak-tory specifickými pro případ Indonésie,včetně současně probíhající ekonomickéi politické krize, nečekaného rozpadu par-ticipace a hluboce rušivého zasahovánímoci vojenských sil.

Těžkosti, s nimiž se potýkala občan-ská demokratická vláda při řešení a pře-konávání ekonomické krize po roce1997, která postihla Indonésii tvrdějia která zde trvala déle než ve většině ji-ných východoasijských zemí, činily jejípřechod složitějším, než tomu typickybylo v jiných zemích.2) Pozůstatky Su-hartova období, nejenom ekonomickákatastrofa, ale také rozklad a necivilizo-vanost společnosti, situaci jen zhoršo-valy.

Rozpad politické participace typickypoznamenal formu násilných konfliktů jakmezi horizontálními (etnickými, nábožen-skými), tak i vertikálními (ekonomickyrozvrstvenými) skupinami. Tyto konfliktypředstavovaly velký problém pro nové de-mokratické vedení a neustále ohrožují po-litickou stabilitu. Mnozí Indonésané stálevíce dospívali k přesvědčení, že sama exi-stence demokracie plodí tolik konfliktů.To ovšem vede k delegitimizaci demokra-tické ideje.

Demokratizace vyžadovala eliminacidlouholeté tendence indonéských vojen-ských sil k pretoriánskému politickémuzasahování, kdykoli a jakkoli se jim zazdá.Zde mají demokraté co činit s těžkostmipři budování základů občanské suverenity,

která je v demokracii nezbytná. Vojenskésíly na konci devadesátých let byly velmimocné. Budovaly si své politické i ekono-mické základny již nejméně od počátkuSuhartovy éry (takzvaný Nový pořádádek)v šedesátých letech. Dokonce ještě dřívezačaly navyšovat svůj politický i ekono-mický vliv během ochabování ústavní de-mokracie koncem padesátých let. Občan-ští politikové, kteří vytvářeli politickéstrany od začátku demokratického přecho-du, si náležitě neuvědomovali hluboké ko-řeny zpolitizovaných vojenských sil. Tozvyšuje hrozbu návratu vojenských silk moci.

A tak čtyři roky po Suhartově páduproces demokratického přechodu nasto-luje dvě velké otázky. Za prvé, může de-mokratizační proces pokračovat a vyústitv konsolidovanou demokracii, kde de-mokracie je „jedinou hrou ve městě“? Zadruhé, u vědomí toho, že intenzivní mo-censký boj, který se v Indonésii rozpou-tal po Suhartově rezignaci, hrozí nyníroztrháním země, může se Indonésie ja-ko stát udržet v životaschopném stavu?

Tato stať je pokusem o zkoumání jedno-ho z nejklíčovějších problémů úspěšnostidemokratického přechodu v Indonésii,jímž je vztah mezi demokratickým pře-chodem, vzedmutím násilí a depolitizacíozbrojených sil. Jejím hlavním zaměřenímje ujasnění toho, jak zvládnout přechodzpůsobem slučitelným s potřebou nastole-ní občanské svrchovanosti a zároveň ús-pěšně vymýtit konflikty a násilí.

II.Globální vlna demokratizace, která se

zvedla od počátku sedmdesátých let, uči-nila mnoho částí světa demokratičtějšími(Huntington 1991). Zároveň lze těžkopopřít, řečeno slovy Balla a Knighta(1999: 18–19), že „svět je v nepořádku“.To jest, že demokracie probíhala souběž-ně s občanskými válkami uvnitř států, ty-picky nabývajícími podoby komunitníhonásilí mezi etnickými skupinami. To lzevysvětlovat obecným tvrzením: čím vícelidí začíná hrát větší roli v politice, tímpravděpodobnějšími se stávají etnickéi jiné konflikty v té které zemi (Snyder2000:27).

Nové demokracie se tedy obvykle po-týkají se zdánlivým paradoxem mezi de-mokracií a politickým násilím.3) Indoné-sie je toho typickým modelem. Na jednéstraně může být Suhartova rezignace po-važována za otevření příležitosti k budo-vání demokratičtější Indonésie. Lze jiovšem také považovat za vytvoření pod-mínek pro eskalaci násilných konfliktův celé zemi. Od roku 1997 se Indonésiepotýkala s několika největšími případynásilných konfliktů: s konflikty vyrůsta-jícími z mikronacionalistických hnutív provinciích Aceh, Irian Jaya (nyní pře-jmenovaná na Papuu) a na Východním Ti-moru, s náboženským konfliktem na Mo-

ZEMĚMI SVĚTA

Ozbrojené síly, násilí a demokratický přechod:

Postsuhartovskádemokracie EEP

SAEFULLOH FATAH

Demokratizace vlády ve společnosti, v níž násilí je klíčovou součástí vládnutí,také znamená demokratizaci násilí.

(Huntington 1962:39)

Tak jak se blíží nové tisíciletí, nově se rodící demokracie s dávno existujícími vojenskými silami navyklými dalekosáhlé autonomii

stojí před problémem dosažení stadia, kdy mohou s přesvědčením říci,že mají občanskou kontrolu nad vojenskými silami.

(Kohn 1997:153)



ZEMĚMI SVĚTA

lukách, s etnickým konfliktem na Západ-ním Kalimantanu a s různými konfliktys protičínským zaměřením v několika měs-tech (viz tabulka na str. 22).

Bez ohledu na rozdílné charakteristikytěchto různých konfliktů tvrdím, že vze-dmutí násilí je v zásadě zapříčiněno ne-schopností státu zajistit ekonomickou rov-nováhu a sociální spravedlnost meziúzemními a sociálními skupinami. Tytofaktory lze vystopovat z celých desítiletíSuhartova špatného politického i ekono-mického vládnutí, a dokonce jsou ještěhlouběji zakořeněny v dlouhé historii au-toritářství (Anderson 2001). NapříkladHnutí svobodného Acehu, jež se stalo nej-významnějším mikronacionálním hnutímvzpírajícím se indonéské centrální vládě,lze chápat jako politická vyjádření protišpatné a přecentralizované vládě, která za-příčinila sociální a ekonomickou nespra-vedlnost a masivní politický i vojenskýútlak.

Počínaje rokem 1997 je přínosem de-mokratizačního procesu stimulování pro-testů, konfliktů i násilí dramatickým posi-lování lidových nadějí v lepší ekonomickéa sociální uspořádání, a zároveň zvyšová-ní jejich povědomí o neschopnosti vládyuspokojit tyto naděje. To nutně nezname-ná, jak famózně tvrdil Huntington (1968),že demokratické systémy jsou mimořádnězranitelné převratem. Já naopak tvrdím, žetakové situace jsou typické při počáteč-ních krocích demokratického přechodua budou se utlumovat s konsolidováním

demokracie. Tudíž tou správnou cestou kezvládnutí situace není (při vší úctě k Hun-tingtonovi) akceptování návratu k autori-tářství, nýbrž spíše konsolidování samotnédemokracie.4) Jiným způsobem vyjádřenítéhož je, že takový násilný konflikt můžepravděpodobně propuknout při počáteč-ních nejistých krocích přechodu k demo-kracii; ale demokratická konsolidace jenejlepší cestou k jeho utlumení (Schmitter1995; Diamandouros a Puhle 1995; Linza Stepan 1996; Snyder 2000).

Tvrdím tedy, že eskalace násilí je způ-sobena nedokonalým charakterem demo-kratizace. Ten je zas charakterizován:

1. neochotou či neschopností občanskévlády náležitě řešit ekonomické krize,konsistentně zajišťovat a udržovat ekono-mický dostatek a pečlivě dbát na diverzitu;

2. nedůsledností nebo i zanedbáváníminstitucionální výstavby (ústavní reformy,místní autonomie, politické strany a stra-nický systém, vynucování práva, reformysprávního aparátu);

3. nedostatkem občanské suverenity(např. depolitizace vojenských sil, elimi-nace vojenských sil z podnikatelské oblas-ti);

4. špatným řízením společenských or-ganizací/sdružení a hnutí za demokracii;

5. absencí vhodných strategií pro urov-návání konfliktů.

Zde je důležitý vojenský faktor. V indo-néském případě vojenské síly využívalytéto situace k vlastnímu prospěchu v zá-jmu zachování svých pozic na politickém

i podnikatelském kolbišti. Jinými slovy,rozšířenost a vysoká intenzita násilí můžebýt taktéž využívána zastánci tvrdé linie,ať přímo, či nepřímo, k posilování jejichpostavení v opozici proti demokratickémurežimu.

III.

V počátečních údobích přechodu využí-valy vojenské síly občanského násilí k po-tlačování politických protivníků. Doposudvojenské síly skutečně dosáhly některýchze svých politických cílů. K těm patří udr-žování zvláštního stanoveného zastoupenív Radě lidových zástupců (DPR – DewanPerwakilan Rakyat) a v Lidovém porad-ním shromáždění (MPR – Majelis Permu-syawaratan Rakyat), rozšíření jejich teri-toriálního systému o nová velitelstvív Acehu a Maluku, udržování jejich pod-niků s nezávislým financováním jejich ak-tivit a uchovávání významné role při řeše-ní konfliktů a zvládání násilí.

Nadto pak neschopnost občanské de-mokratické vlády čelit konfliktům a násilí,což se stalo překážkou demokratickéhopřechodu a konsolidace, byla využívánavojenskými silami jako argument pro za-chování jejich vlivu v politickém systému.V budoucnu by se to mohlo stát pro vo-jenské síly silným důvodem k zásahu za-měřenému ke zničení nezralé indonéskédemokracie.

Případ Indonésie nabízí zajímavé srov-nání s případy demokratizace a občansko-vojenských vztahů jinde v Asii i v Latin-

Případ Problém

Revolta za opětné oživení Ekonomická spravedlnost, násilí ze strany státu, Acehu vyvlastnění přírodních zdrojů,

autonomie/nezávislost

Separatistické hnutí v Papue Sociální spravedlnost, násilí ze strany státu, vyvlastnění přírodních zdrojů, autonomie/nezávislost

Nezávislost Násilí ze strany státu, nezávislostVýchodního Timoru

Křesťansko-muslimské střety Náboženský konflikt, dominance byrokraciena Molukách opírající se o ideologii, separatismus

Dajacko-madurský konflikt Etnický konflikt, ekonomická nerovnováhav Západním Kalimantanu

Různé konflikty s protičínským Ekonomická spravedlnost, kulturní diferencepozadím

Tabulka: Hlavní případy násilných konfliktů od roku 1997

Pramen: Malley 2002: 177–185; Munir 2001: 19–20; van Dijk 2001: 323 a n.

novovaný rozpočet ozbrojených sil (Mon-taperto aj. 2000).

S vědomím těchto problémů je třebav krátké době učinit následující kroky. Zaprvé musí být reformována ústava, aby by-lo umožněno efektivnější zvládání kon-fliktů. Ústavní reforma může také pomocizajistit lepší fungování všech nejdůležitěj-ších institucí politického systému. Za dru-hé je nezbytně nutné, aby všechny násilnékonflikty byly utlumeny nebo urovnányjakmile k nim dojde, neboť ohrožují stabi-litu země. Za třetí, vojenské síly by mělybýt nahrazeny silnou národní policií cobynárodní silou vnitřní bezpečnosti. To budevyžadovat významnou reformu ozbroje-ných sil zaměřenou k omezení odpověd-nosti vojenských sil na odpovědnost zavnější obranu.

IV.V případě ekonomicky se rozvíjejících

zemí, jako je Indonésie, je nesnadné roz-hodnout – zčásti z teoretických důvodů –zda demokracie již je, či ještě není zkon-solidována. Konsolidace není jen čistě po-litický proces, ale přesněji řečeno proces,který také vyžaduje sociální a ekonomic-ké změny. Napravovat obrovské nerov-nosti v takových společnostech bezezměn může mít za následek pokles poli-tické podpory pro demokraticky zvolenépředstavitele a rozvinutí „spirály delegiti-mizace“ demokratického režimu (Nun1991:23). Definovat, zda demokracie je,či není zkonsolidována, je vždycky ne-snadné a diskutabilní. Dokud zde existujívýznamné mocné skupiny a instituce, ja-ko jsou ozbrojené síly nebo dřívější elity,které se mohou pokusit obejít nebo veto-vat demokraticky učiněná rozhodnutí, de-mokracie není plně zkonsolidována (Linz1990:158). V tomto smyslu lze dokoncetvrdit, že téměř žádný demokratický re-žim nemůže být považován za zcela kon-solidovaný (Sorensen 1998:44).

V indonéském případě existuje kritic-ký vztah mezi občanským násilím, vo-jenskými silami a demokratickou konso-lidací. V této stati jsem již zdůraznil, žehlavním důvodem současného občan-ského násilí v Indonésii je nekomplex-nost demokratizace. Jak bylo již řečeno,jde o komplex, a jen zčásti závislý navojenských silách jako takových. Prob-lémy mohou třeba vzcházet nejen z vo-jenské, ale i z občanské strany rovnice,jako je neúspěšnost demokratické vládyv prosazování ekonomického rozvojea dodržování zákona a pořádku i slabostdemokratických institucí (Huntington1996:11).

Abychom se vrátili k oblasti, jíž jsemse zabýval v této studii, dovolte mi za-myšlení nad následujícími problémy. Zaprvé, vojenské síly se teprve nyní stávajínezávislou potenciálně profesionalizova-nou korporací zbavenou Suhartovy patri-moniální kontroly. Paradoxně to zname-

ná, že se mohou stát více než autonom-ním aktérem v politice, působícím za scé-nou k maření iniciativ, kterým odporuje.Nyní mohou působit jako nezávislý čini-tel proti jim nevyhovujícím politikům;předtím byly podřízeny Suhartovi.

Indonéské vojsko je také fragmentova-nou politickou silou, která má spoustupodútvarů, jednajících ve svém vlastnímzájmu proti centrálnímu vojenskému ve-lení i proti politikům. To povzbuzuje ná-silí ze strany odpadlických vojenskýchjednotek, místní policie, banditů atd. Vy-tváření centralizovaných a profesionali-zovaných vojenských sil je naléhavounutností, má-li se demokracie udržet.Bude ještě spousta chaotických a cent-rálně nekontrolovaných událostí, než to-to bude uskutečněno, ale je zcela jasné,že musí dojít k nejdůležitějším vojen-ským reformám, včetně zrušení garanto-vaných armádních křesel v legislatuře –zákonodárných orgánech. Řekl bych, žedalším dobrým startovacím bodem bybylo zrušení nezávislých obchodníchpodniků a vytvoření centrálně kontrolo-vaného systému financování ozbroje-ných sil.

Za druhé, téměř žádný z hlavních poli-tických vůdců, kteří jsou u moci, se ne-zdá být plně oddán solidní verzi ústavnídemokracie. Nejsem si tak jistý, že změ-nou metody volby prezidenta (z nepříména přímou, jako v nedávném pozměňova-cím dodatku k ústavě) a vyčištěním legis-latury se něco podstatného bezprostřednězmění. Důležité ale bude dlouhodobé po-silování stranického systému, rozvíjenídemokratických kvalit voleb, zřetelnérozlišení mezi prezidentským a parla-mentním systémem, zrušení jmenovánímobsazovaných křesel (nevojenských i vo-jenských) v legislatuře a náležitě důsled-né vynucování práva. Přinejmenším topomůže vytvořit pevnou veřejnou autori-tu a politický kapitál pro ovládání vojen-ských sil, které budou nadále autonomnítak dlouho, dokud občanští vůdcové bu-dou veřejně považováni za korupčnía protidemokratické.

U vědomí všech těchto složitostí a pře-kážek musím na závěr zdůraznit, že Indo-nésie má před sebou ještě dlouhou cestuke zkonsolidování své demokracie, ale ta-ké, že Indonésané nemají nijaký důvodk přílišnému pesimismu. Nabízejí se dob-ré možnosti, a my jsme schopni jich vyu-žít.

❍

Autor děkuje prof. J. Craigu Jenkinsovi, prof.R Williamu Liddleovi a Saifulu Mujanimu za za-svěcené připomínky a náměty.

Použitá literatura:Aguero, Felipe. 1992. Scoty Mainwaring,

„The Military and the Limits to Democratizati-on in South America“ in Scott Mainwaring, Guillermo O’Donnell and J. Samuel Valenzuela,eds. Issues in Democratic Consolidation: TheNew South American Democracies in Compa-

ské Americe a v Africe. Aguero (1995;1992: 179–180) ve své studii jihoameric-kých zemích poukazuje na řadu faktorůovlivňujících schopnost vojenských sil po-stavit se do cesty demokratizaci. Mnohéz nich se vztahují i k Indonésii. Za prvé,počáteční podmínky přechodu měly častodlouhotrvající vliv na následný proces de-mokratizace v občansky zvolených reži-mech, v nichž občanské síly nadále zaují-maly vedoucí pozice. V Indonésii nebylyozbrojené síly na počátku přechodu zatla-čeny zpět do kasáren. Dalším faktorem jepokračující vitalita doktrín přisuzujícíchvojenským silám roli bdělosti ve všechvnitropolitických sférách se zřetelemk obraně proti vnitřní subverzi. V Indoné-sii, stejně jako v Latinské Americe, majíozbrojené síly dlouhou historii rozvíjenídoktrín ospravedlňujících jejich politickouroli.

Třetím faktorem je relativní dostupnostmezinárodních možností pro zvýšení de-mokratizačního úsilí a posílení volenýchobčanských činitelů proti vojenským. Bo-hužel vojenský mezinárodní kontext sednes zdá potvrzovat takové vnitřní trendy,které jsou nejvíce na překážku vojensképodpoře demokracii. A čtvrtým faktoremje selhávání na občanské straně, v politic-kých orientacích a vedení, často připomí-najícím počáteční období občanské sprá-vy. Vytrvalý odpor vojenských sil protidalší politické demokratizaci je zintenziv-ňován nízkou úrovní občanského politic-kého sjednocování, neschopností občan-ských činitelů zajišťovat vedení obranya vojenských záležitostí, a rozpolcenostírůzných levicových a pravicových skupinve vztahu k uplatňování násilí.

V Indonésii skutečně existuje širokýkonsenzus mezi elitou o potřebě hlavníchreforem zaměřených k vytvoření efektiv-ních politických institucí a nastolení ob-čanské kontroly nad vojenskými silami.Také se uznává, že politická reforma jepodstatná a musí být doprovázena vojen-skou reformou. Ale vzhledem ke složitos-ti přechodu, jak již jsem uvedl dříve,a k nedostatku pevné oddanosti elity de-mokratickým hodnotám není snadné udr-žet tento konsenzus a uznávání v popředídebaty. Kromě toho existují diference, ze-jména pokud jde o obsah, rozsah a temporeformy (Singh 1999).

Navíc pak vlastní výhrady ozbrojenýchsil vůči občanské správě také přispívají kezhoršování občansko-vojenských vztahů.Vojenští vedoucí činitelé často říkají, žeby ochotněji akceptovali občanskou kon-trolu, kdyby občanská vláda byla schopnáudržet národní jednotu. To znamená za-bezpečit územní integritu, účinně využívatvojenských i policejních sil a znovu posí-lit ekonomický život Indonésie. Tyto vý-hrady pramení z těchto zdrojů: 1. z histo-rické představy vojenských sil o vlastníodpovědnosti za národ samotnému národuspíše než státu; 2. z obav o nezávisle sta-

ZEMĚMI SVĚTA


24

ZEMĚMI SVĚTAMunir. 2001. „Indonesia, Violence, and the In-

tegration Problem“, in Ingrid Wessel and GeorgieWimhofer, eds., Violence in Indonesia. Hamburg:ABERA.

Schmitter, Philippe C. 1995. „Organized Inte-rests and Democratic Consolidation in SouthernEurope“, in Gunther, Richard, P. Nikiforos Dia-mandouros, and Hans-Jurgen Puhle, eds. The Poli-tics od Democratic Consolidation: Southern Euro-pe in Comparative Perspective. Baltimore: TheJohns Hopkins University Press.

Singh, Bilveer. 1999. Civil-Military RelationsRevisited: The Future of the Indonesian ArmedForces (ABRI) in Indonesian Politics. Singapore:Crescent Design Associates.

Sorensen, George. 1998. Democracy and De-mocratization: Processes and Prospects in a Chan-ging World. Boulder: Westview Press.

Snyder, Jack. 2000. From Voting to Violence:Democratization and Nationalist Conflict. NewYork: W.W. Norton & Company.

Tuft, Eva Irene. 1997. Democracy and Violen-ce: The Colombian Paradox. Bergen: The Chr. Mi-chelsen Institute.

Wieviorka, Michel. 1996. „Violence, Cultureand Democracy: A European Perspective“, PublicCulture, Vol. 8, No. 2.

1) Co míním demokratickou konsolidací, je fi-nální fáze přechodu k demokracii (Sorensen1998; Linz a Stepan 1996; Gunther, Diamandoo-rus a Puhle 1995; Linz 1990; Higley a Gunther1992). „Demokracie“ je zde definována procedu-rálně, včetně svobodných voleb, široké lidovéúčasti, soupeřících politických stran a ochranyobčanských svobod. „Konsolidovaná demokracie“je systém, ve kterém se nejen uplatňují tato krité-ria, ale kde také všechny relevantní politické sku-piny hrají podle pravidel hry, zatímco „nekonsoli-dovaná demokracie“ je taková, v níž neexistujekonsenzus o takových pravidlech. (viz např. Hig-ley a Gunther 1992). Tudíž, převezmeme-li Lin-zovu užitečnou definici, demokratická konsolida-ce „je taková, v níž nikdo z hlavních politickýchaktérů, stran, či organizovaných zájmů, sil neboinstitucí se nedomnívá, že existuje nějaká alterna-tiva demokratických procesů získávání moci, a žežádná politická instituce nebo skupina nemá prá-vo veta vůči konání demokraticky zvolených roz-hodovacích činitelů. To neznamená, že zde neexi-stují žádné menšiny uchystané k napadánía zpochybňování legitimity demokratického pro-cesu nedemokratickými prostředky. Znamená tovšak, že hlavní aktéři se k nim nepřidají a ony zů-stanou izolovány. Tedy prostě řečeno, demokraciemusí být nahlížena jako „jediná hra ve městě“.(Linz 1990:158).

2) Indonéská ekonomická krize propukla neče-kaně, bez varování, v červenci 1997 a dodnes ne-byla náležitě vyřešena. Tato krize byla součástívelice vážné finanční krize, která se přehnala odpoloviny roku 1997 velkou částí jižní a východníAsie. Rozumí se, že indonéská krize byla mnohemhorší než krize v jiných asijských zemích, jako jeThajsko nebo Jižní Korea (viz McLeod 1998; Go-dement 1999; Goldstein 1998).

3) V tomto ohledu zpracovala Eva Irene Tufto-vá (1997) užitečnou studii, v níž uvádí, že v Ko-lumbii je paradox mezi formální demokracií a en-demickým politickým konfliktem přímýmdůsledkem úzkoprsé politiky založené na paktuelit. Její studie se tudíž zaměřuje na omezovánípaktů elit jako mechanismu pro demokratickýpřechod a konsolidaci.

4) Například Wieviorka (1996) v pečlivé studiizaměřené na evropské země dovozuje, že je impe-rativem rozvíjet demokratický systém v zájmu do-sažení a udržení míru.

Evropský kontinent prochází rekonstrukcí. Jeho jednotlivéčásti se od nejstarších dob stálevíce přibližují jedna ke druhé,což lze v politické rovině vnímatzejména v probíhajícím integrač-ním procesu, který se snaží překlenout ekonomickou a poli-tickou partikularizaci a nahraditji do jisté míry jednotou. Tentokoncept integrace však neníbeze zbytku naplňován na jihozá-padní výspě, v oblasti antickýchHéraklových sloupů. Zde leží jediné reziduum koloniální minulosti v Evropě – Gibraltar.

Geograficko-ekonomický exkurz

City of Gibraltar, jak je tato britská ko-runní kolonie oficiálně nazývána vesvém ústavním pořádku, zaujímá unikátnístrategické postavení na dopravní trasemezi severním Atlantikem a Středozem-ním mořem. Vybíhá v délce 4,8 km seve-rojižně do Gibraltarského průlivu, kterýzčásti přirozeně zahrazuje na celkovou ší-ři pouhých 32 kilometrů. Po překonání té-to vzdálenosti lze již dosáhnout africkýchbřehů – konkrétně španělského města Ce-uta. Miniaturní poloostrov Gibraltar mározlohu nepatrných 6,5 kilometrů čtvereč-ních a v nejširším místě je široký jen 1200metrů. Jeho povrch je z větší části vyplněnvápencovým blokem proslulé gibraltarskéskály, která se vypíná nad hladinou moředo výše 426 metrů a jíž prostupují mnohéjeskyně obydlené již v hlubokém pravěku.Vlastní skálu spojuje s pevninou písečnákosa. Na jejím konci se nalézá jediná su-chozemská hranice tohoto závislého úze-mí, a sice se Španělskem. Bezprostředněza touto hranicí vyrůstá španělské městoLa Línea de la Concepción.

Populace země se koncentruje na zá-padním pobřežním pásu do stejnojmenné-ho správního střediska Gibraltaru. Jehoúzemí se rozrůstá díky neustálému rozši-řování přístavních zařízení včetně mol dovod Algeciraského zálivu. Tak bylo dodnešních dnů získáno téměř 30 000 metrůčtverečních území. Část těchto ploch je ur-čena k sanaci pro rozšíření obytných čtvr-tí. Na východním pobřeží leží již jen maláobec Catalan Bay čítající zhruba 350 stá-lých obyvatel. Celou zemi pak obývá ne-celých 28 000 lidí – Gibraltařanů, jejichžetnické složení je poměrně složité. Tvoříje především potomci Španělů, Italů (ze-jména Janovanů), Angličanů, Malťanůa Portugalců. V zemi žijí však i Arabo-vé (zejména marockého původu) a Židé.Více než dvě třetiny obyvatelstva se hlásík římskokatolickému vyznání, naproti to-mu anglickou formu protestantismu vy-

rative Perspektive. University od Notre DamePress.

Aguero, Felipe. 1995. Soldiers, Civilians andDemocracy: Post-Franco Spain in ComparativePerspective. Baltimore and London: The JohnsHopkins University Press.

Anderson, Benedict R.O@G. 2001. in BenediktR.O@G. Anderson, ed. Violence and the State inSuharto’s Indonesia. Ithaca: Southeast Asia Pro-gram Publications.

Ball, Colin, and Barry Kinght. 1999. „Why WeMust Listen to Citizens“ in Marcus Akuhata-Brown et al., Civil Society at the Millenium. WestHartford, Connecticut: Kumarian Press.

Budiman, Arief, Barbara Hatley, and DamienKingsbury (eds). 1999. Reformasi: Crisis andChange in Indonesia. Clayton, Australia: MonashAsia Institute.

Emmerson, Donald K. (ed). 1999. IndonesiaBeyond Suharto: Polity, Economy, Society, Transi-tion. New York: M.E. Sharpe.

Diamandouros, Puhle, and Gunther. 1995.„Conclusion“, in Gunther, Richard, P. NikiforosDiamandouros, and Hans-Jurgen Puhle, eds. ThePolitics of Democratic Consolidation: SouthernEurope in Comparative Perspective. Baltimore:The Johns Hopkins University Press.

Van Dijk, Kees. 2001. A Country in Despair:Indonesia Between 1997 and 2000. Leiden:KITLV Press.

Godement, Francois, 1999. The Downsizing ofAsia. London and New York: Routledge.

Goldstein, Morris. 1998. The Asian FinancialCrisis: Causes, Cures and Systematic Im-plication. Washington DC: Institute for Internatio-nal Economic.

Gunther, Richard, P. Nikiforos Diamandouros,and Hans-Jurgen Puhle, eds. 1995. The Politics ofDemocratic Consolidation: Southern Europe inComparative Perspective. Baltimore: The JohnsHopkins University Press.

Higley, John, and Richard Gunther, eds. 1992.Elites and Democratic Consolidation in LatinAmerica and Southern Europe. Cambridge: Cam-bridge University Press.

Huntington, Samuel P. ed., 1962, Changing Pat-terns of Military Politics, New York: Free Press.

Huntington, Samuel P. 1968, Political Order inChanging Societies, New Haven and London: YaleUniversity Press.

Huntington, Samuel P. 1991. The Third Wave:Democratization in the late Twentieth Century,Norman: The University of Oklahoma Press.

Huntington, Samuel P. 1996. „Reforming Civil-Military Relations“, in Diamond, Larry, and MarcF. Plattner, eds., Civil-Military Relations and De-mocracy, Baltimore and London: The Johns Hop-kins University Press.

Lee, Khoon Choy. 1999. A Fragile Nation: TheIndonesian Crisis. Singapore: World Scientific.

Lee, Khoon Choy and Alfred Stepan. 1996.Problems of Democratic Transition and Consolida-tion: Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe. Baltimore: The Johns Hop-kins University Press.

Kohn, Richard H., 1997, „How DemocraciesControl the Military“, Journal of Democracy, Vol.8, No. 4.

Malley, Michael. 2002. „Political Centralizationand Social Conflict in Indonesia“, in S. A. Gianna-kos, ed., Ethnic Conflict: Religion, Identity, andPolitics. Athens: Ohio University Press.

McLeod, Ross H., 1998. „Indonesia“. In RossH. McLeod and Ross Garnaut, eds., East Asia inCrisis: From Being a Miracle to Needing One.London and New York: Routledge.

Montaperto, Ronald N., James J. Przystup, Ge-rald W. Faber, and Adam Schwarz, 2000. „Indone-sian Democratic Transition: Implications for Uni-ted States Policy“, in Strategic Forum 171, April.


kompetenci v pečování o dopravní infra-strukturu, kanalizaci a dodávku vody.V jejím čele stál pouhý předseda, nikolivšak starosta, a většina jejích členů bylajmenována. Vojenský význam kolonie te-dy stále převažoval nad zájmy jejího oby-vatelstva žijícího mimo hradby pevnosti.

Nejhorší období pro kolonii však nasta-lo v roce 1939. Vypukla druhá světováválka a Velká Británie v obavě před na-padením Gibraltaru stran frankovskéhoŠpanělska a jiných zemí Osy, zejménaMussoliniho Itálie či Hitlerova Německa,přistoupila k restrikcím. V roce 1941 bylaodebrána veškerá pravomoc Městské raděa suspendována Výkonná rada. Přípravana případné napadení Gibraltaru zahrnulai urychlenou evakuaci téměř 17 000 civi-listů na Jamajku, Madeiru či do Severní-ho Irska. Bezmocné civilní obyvatelstvov roce 1942 založilo v důsledku evakuaceSdružení za podporu občanských práv naGibraltaru (Association for the Advance-ment of Civil Rights in Gibraltar).

Mezi zakládající členy tohoto sdruženípatřil mj. i Josshua Hassan bojující zaústavu pro toto koloniální území. Cílemhnutí bylo především přiznat větší váhusamotným Gibraltařanům při rozhodová-ní o osudu jejich domova. Sdružení sepozději přeměnilo na politickou stranuGLSP – Gibraltarskou socialistickou la-bouristickou stranu. Důsledkem tohotovývoje bylo po vleklé repatriaci původ-ních obyvatel v letech 1944–1951 prolo-mení zákonodárného monopolu guvernéradosazovaného králem. Městská rada bylav roce 1945 nejen obnovena, ale byly jípřiznány další kompetence a většina jejíchčlenů se již volila. V roce 1950 došlok ustavení Zákonodárné rady (LegislativeCouncil), jejíž většina však opět nebylavolena. Zejména jejím ustavením ztratilguvernér své dosavadní výsostné postave-ní. V této době se také postavilo napříč pí-sečnou kosou vojenské letiště, které všakv současnosti využívají především civilníoperátoři a letecké společnosti jako vý-znamnou tranzitní křižovatku.

Šedesátá léta – autonomizace kolonie a španělská blokáda

Šedesátá léta minulého století znamena-la pro další osud kolonie významné změnya podněty. Britsko-španělský spor o Gib-raltar se znovu v plné intenzitě otevřel.V září 1963 Zvláštní výbor OSN pro de-kolonizaci doporučil, aby o budoucnos-ti kolonie vedly jednání Velká Britániea Španělsko. Tehdejší předseda Legislativ-ní rady Gibraltaru Josshua Hassan při tétopříležitosti odletěl do New Yorku lobbovatza obyvatele kolonie, jejichž mínění obsa-hovala jím doručená petice. Deklaroval, žejiž bylo dosaženo značné míry autonomiea že konečným přáním obyvatel Gibralta-ru je plná vnitřní samospráva a volný sva-zek s Velkou Británií.

nesla změnu suveréna. Spojená vojskaanglicko-nizozemské koalice v srpnu roku1704 dobyla Gibraltar a okupovala jej aždo července 1713, kdy došlo k uzavřeníutrechtské mírové smlouvy, jíž bylo totoúzemí přiřknuto Velké Británii. V roce1774 se sice Španělsko pokusilo dobýtGibraltar při využití přechodné slabostiVelké Británie, která byla vázána v bojícho zachování svého vlivu na severoameric-kém kontinentu proti povstalým koloniím.Teprve versailleskou mírovou smlouvouz roku 1783 se Španělsko zřeklo svého ná-roku na území Gibraltaru. Mezitím po celéosmnácté století pokračovala kolonizaceGibraltaru nově příchozími Janovany, Mal-ťany, Portugalci, Židy a Brity, kteří zřeďo-vali etnický substrát nově nabytého stra-tegického pásu území. Za guvernorátu generála George Dona (1814–1831) došloroku 1830 ke změně statutu tohoto územína britskou korunní kolonii, v čemž se od-rážel především ekonomický význam Gib-raltaru a související emancipace civilníhoobyvatelstva, jež bylo až do té doby odsu-zováno do podřadné role vedle dominant-ního vlivu přítomných vojenských sil a po-sádky pevnosti, hlídající lodě proplouvajícípřilehlou úžinou. Byly ustaveny základymístního soudního systému a vytvořenapolicie.

V roce 1865 Gibraltar postihla mohutnáepidemie cholery. Byl vyhlášen sanitárnířád a svolána dvanáctičlenná sanitární ko-mise pečující o zdraví a dodávky pitné vo-dy. Tato komise se stala prvotním institu-cionálním základem pozdější samosprávy.Přestože byl počet civilistů v roce 1891omezen na úkor vojenských přidělenců napouhou čtvrtinu, nebylo již možno přehlí-žet zájmy nevojenských obyvatel země.Odměnou za služby shromaždiště vojen-ských námořních konvojů a pomoc obyva-tel v první světové válce bylo ustavení sa-mosprávné městské rady (City Council)roku 1921. Jen o rok později došlo k vy-tvoření konzultativního orgánu guvernéra– tzv. Výkonné rady (Executive Council).Městská rada měla však jen omezenou

znává jen 7 procent populace. Úředním ja-zykem je angličtina, ale v soukromí se ho-voří velmi často i španělsky.

Hospodářství země je v současnosti za-loženo zejména na námořním obchoděv rámci rozlehlého přístavu se suchýmidoky a loděnicemi a obchodní flotilou se49 plavidly, na rostoucím turistickém ru-chu – zemi navštívilo k roku 1998 téměřšest milionů turistů, a v neposlední řadě napodpoře bankovního sektoru a mezinárod-ních finančních služeb. Britská vojenskázákladna přispívá příjmové stránce lokál-ního rozpočtu již jen zhruba jedenácti pro-centy proti někdejšímu polovičnímu po-dílu na příjmech kolonie. Gibraltar je soběstačný ve výrobě elektrické energie,což se ovšem nedá říci při pokrývání spo-třeby pitné vody, která se musí dovážet ze-jména ze sousedního Španělska. Obdobněse dovážejí potraviny, neboť gibraltarskéúzemí postrádá jakoukoli zemědělsky vy-užitelnou půdu. Z průmyslových podnikůzde pracuje jen konzervárna ryb, pivovara sodovkárna. V důsledku absence většinyprůmyslových odvětví je tak Gibraltar zá-vislý i na dovozu spotřebního zboží. Mezinejvýznamnější obchodní partnery patříkromě Velké Británie Španělsko, Maroko,Portugalsko a Japonsko.

Historické kořeny britsko-španělského sporu a gibraltarská emancipace

Poprvé si strategického významu gibral-tarské skály všimli Arabové, a to již na za-čátku 8. století, kdy odtud začali dobývatcelý Pyrenejský poloostrov. PřekvapeníEvropané je začali nazývat Maury. Na ská-le brzy vyrostla jejich pevnost, která obdr-žela své jméno po al-Tarikovi. Ve zkomo-lenině jeho jména lze dnes hledat původnázvu města i kolonie. V roce 1462 při-padl Gibraltar v rámci reconquisty špa-nělské koruně, která z něj vybudovala nedobytnou pevnost, již spolu s osadou povýšila roku 1502 na město. Teprve válkao dědictví španělské po vymření španělskévětve Habsburků na prahu 18. století při-

ZEMĚMI SVĚTA

Gibraltar:poslední koloniální mohykán v Evropě


VRATISLAV KOŠŤÁL

Španělský územně-historický požadavekna navrácení Gibraltaru pod španělskou su-verenitu tento představitel samosprávy od-mítl. Španělský požadavek byl však s ko-nečnou platností zohledněn v doporučeníZvláštního výboru OSN pro dekolonizaciv tom smyslu, že se mělo pokračovat v me-zistátních rozhovorech mezi oběma země-mi, a to i přes nesouhlas tisíců demonstrují-cích obyvatel kolonie. Toto doporučenípovažoval generál Franco za blanketovýsouhlas k restriktivním opatřením provádě-ným od tohoto okamžiku na hranicíchs Gibraltarem. Nejprve Španělsko zakázalopřelety svého území letadly britskýchvzdušných sil. Následně byl zakázán rov-něž veškerý export směřující do Gibraltaru,omezen přístup pracovní síly migrující kaž-dodenně do Gibraltaru za prací ze Španěl-ska a zakázán přechod silničních vozidelpřes pevninskou hranici. Rozhovory mezioběma zeměmi, vedené během roku 1966v Londýně, však nepřinesly žádné hmata-telné výsledky. Španělsko odmítlo britskýnávrh na předložení sporu Mezinárodnímusoudnímu dvoru v Haagu.

OSN svou rezolucí z prosince 1966 roz-hodla o konání referenda obyvatel Gibral-taru, zda chtějí setrvat v dobrovolnémsvazku s Velkou Británií, anebo dají před-nost druhé variantě – převzetí suverenitynad tímto územím Španělskem. Referen-dum se konalo v září roku 1967 a přines-lo naprosto jednoznačný výsledek. Přes 12 tisíc hlasujících se coby drtivá většinavyjádřilo pro první z obou zmíněných va-riant, zatímco pro druhou hlasovalo pou-hých 44 lidí. Velká Británie oznámila, ževedení rozhovorů o dekolonizaci mezioběma zeměmi nemá vyústit proti vůliobyvatel Gibraltaru v předání tohoto úze-mí pod španělskou suverenitu. Španělskávláda uzavřela vzdušný prostor pro přístupletadel třetích stran do Gibraltaru a roz-místila válečné lodě v britských vodáchkolem skály.

Britové odpověděli nejprve několikapůjčkami Gibraltaru na výstavbu novýchbytů a rekonstrukci elektrických sítí. Na-pětí se vystupňovalo v roce 1969, kdy by-la pod vedením lorda Shepherda vydánaÚstava Gibraltaru. V její preambuli se pra-vilo, že Velká Británie nepředá Gibraltarproti demokraticky vyjádřené vůli jehoobyvatel jinému státu. Zároveň Městskouradu nahradila místní vláda a Zákonodár-nou radu Parlament. Španělsko odpovědě-lo završením izolační blokády poloostrova– odstřižením telegrafního a telefonníhospojení, uzavřením hranic a zrušením pra-videlné trajektové přepravy do španělské-ho přístavu Algeciras. Zemi se světemspojovaly jen letecká linka do Londýnaa trajekty do Maroka.

V důsledku nové situace Londýn za-hájil sérii finančních dotací své korunníkolonie, a sice v rámci rozvojových pro-gramů telefonizace, podpory bydlení

a vzdělávání a řady sociálních programů.Zároveň byla vybudována tepelná elek-trárna a španělskou pracovní sílu nahradi-li migranti z Maroka.

Evropská integrace a oteplení britsko-španělských vztahů

Spolu s Velkou Británií, odpovědnou zazahraniční politiku a bezpečnost Gibralta-ru, vstoupil Gibraltar roku 1973 do řadEvropských společenství. Ve smyslu člán-ku 277 Římské smlouvy vznesla gibral-tarská vláda požadavek nepodílet se naspolečném celním tarifu, společné země-dělské politice a placení daně z přidanéhodnoty.

V polovině sedmdesátých let zemřel generál Franco. Jeho smrtí se otevřel ma-névrovací prostor pro postupné odstranění izolace Gibraltaru. Rozhovory se paks přestávkami vedly od roku 1977 a bylyzavršeny bruselskou dohodou mezi oběmazeměmi v listopadu 1984. Španělsko sev dohodě zavázalo postupně odstranit re-strikce zavedené v minulosti. Motivací by-la bezesporu snaha o začlenění do rámceEvropských společenství (ES), k němuž ta-ké v roce 1986 došlo. Samotná blokádabyla odvolána již v roce 1985.Sporným bodem však zůstal osudgibraltarského letiště. Původníliberalizační dohodou v rámciES z roku 1983 bylo zahrnutomezi britská regionálníletiště. Revizitéto dohodyv roce 1987blokovaloŠpanělskopo svémvstupudo evrop-skýchstrukturprávem vetaaž do doby, kdyVelká Británie přesnesouhlas gibraltarskésamosprávy svolilak režimu společné-ho britsko-španělskéhovyužívání gibraltarské-ho letiště. Gibral-tarská vládaproto

vznesla žalobu k Evropskému soudnímudvoru, kterou napadla liberalizační dohoduES pro nezahrnutí letiště v Gibraltaru dosvého rámce. Po šestiletém řízení Evrop-ský soudní dvůr konstatoval, že projedná-vání tohoto sporu mu nepřísluší.

V roce 1987 také nahradil dlouholetéhopředsedu GLSP Josshua Hassana po čtyři-ceti letech předsednictví J. Bossano, jenžstál v čele místní vlády až do roku 1996,kdy ve všeobecných volbách zvítězili doté doby opoziční sociální demokraté, ve-dení Peterem Caruanou (GSD-GibraltarSocial Democrats). Za Bossanova před-sednictví v první polovině 90. let 20. sto-letí byla identifikována potřeba změn pře-žitého ústavního pořádku z roku 1969.Nutnost změn se spatřovala zejména vevztahu k začlenění kolonie do Evrop-ských společenství, ale zejména ve vztahuk zaručení práva na sebeurčení obyvatelGibraltaru. Nová ústava však byla ratifi-kována až za Caruanovy druhé vládyv únoru 2002. Bossano rovněž podniklněkolik mi-sí do OSN,

ZEMĚMI SVĚTA


kde hledal podporu pro dekolonizaci Gi-braltaru do roku 2000.

Další kolo španělských obstrukcí nasta-lo roku 1991, kdy se měla podepsat doho-da států ES o demarkaci vnějších hranicES. Tím měly být naplněny smluvní člán-ky týkající se svobody pohybu. Španělskoodmítlo britský požadavek zahrnout územíGibraltaru do rámce ES, čemuž oponovalaVelká Británie tvrzením, že Gibraltar sestal součástí ES podle článku 227 Římskésmlouvy již v roce 1973, a tento status jetudíž nezpochybnitelný. V této věci rovněžnebylo dosud dosaženo dohody.

Současný vnitropolitický vývoj Gibraltaru

V jedné věci se však vlády obou králov-ství – britského i španělského – ve svýchnázorech sblížují, a sice na výkladu míro-vé smlouvy z Utrechtu. Z deklarace gibral-tarského parlamentu vyplývá, že Velká Bri-tánie považuje právo obyvatel Gibraltaruza omezené příslušnými ustanovenímiutrechtské mírové smlouvy. Španělsko jdev této záležitosti ještě dále, když tvrdí, žeustanovení zmíněné mírové smlouvy zba-vuje obyvatele Gibraltaru práva na sebeur-čení vůbec. Proto se gibraltarská exekutivapod Bossanovým, respektive Caruanovýmvedením tolik snažila zviditelnit svůj bojza právo na sebeurčení na půdě OSNv rámci procesu dekolonizace (červenec1992, červenec a říjen 1993).

Výše citované stanovisko gibraltarské-ho zákonodárného sboru proto již jen vy-zývá Velkou Británii a OSN, aby v tom-to vleklém sporu požádaly Mezinárodnísoudní dvůr v Haagu o poradní stanovis-ko, zda utrechtská mírová smlouva ome-zuje nebo zbavuje gibraltarský lid práva nasebeurčení. V souladu s tímto názorem segibraltarské vlády snažily zaujmout rov-nocennou pozici při britsko-španělskýchrozhovorech, kde bylo doposud gibraltar-skému předsedovi vlády přiznáno jen mís-to člena britské vyjednávací skupiny.

Dne 10. září 1993 slavil Gibraltar svůjprvní „National Day“, který doprovázelymasivní demonstrace za přiznání práva nasebeurčení. V listopadu 1994 se premiérBossano zúčastnil ženevského jednání Vý-boru OSN pro hospodářská, sociální a kul-turní práva a vyjádřil při něm přání, abyVýbor zajistil plné respektování Úmluvyo hospodářských, sociálních a kulturníchprávech.

V květnu roku 1996 se konaly volby,které se ziskem 51 procent všech odevzda-ných hlasů vyhráli gibraltarští sociální demokraté. Okamžitě po zvolení sestavilPeter Caruana kabinet, jehož základnímpožadavkem byla přeměna dvoustrannýchbritsko-španělských rozhovorů na třístran-né za účasti samostatné gibraltarské dele-gace disponující rovnocenným hlasem.Tato výrazná změna do rozhodovacíhoprocesu o budoucnosti poslední evropské

zeměmi podepsána dohoda o společné su-verenitě. Na druhou stranu Španělsko másvým podpisem na dohodě zastavit politi-ku vylučování Gibraltaru z celé řady do-hod přijatých v Evropské unii. Caruanovavláda Aznarovo prohlášení striktně odmít-la. Odmítla i jakékoli návrhy na sdílenousuverenitu obou evropských zemí s pouka-zem na skutečnost, že Španělsku otevírácestu k dalším ústupkům v otázce suvere-nity. Jakákoli dohoda mezi těmito zeměminení dle jejího názoru legitimní, protoženezohledňuje právo obyvatel Gibraltaruna sebeurčení v poloze práva rozhodnouto své vlastní budoucnosti. Tak to formulo-val dne 29. dubna tohoto roku Peter Caru-ana před Výborem OSN pro hospodářská,sociální a kulturní práva. Na počátku červ-na 2002 ministerský předseda Caruana vy-zval OSN k ukončení podpory britsko-španělských rozhovorů o osudu kolonie.

Co bude dál?Dne 18. března 2002 vyšla do ulic té-

měř celá populace kolonie, aby podpořilapožadavky své vlády. Plných 79 procentbritských respondentů je podle agenturyMori také podporuje. Podle španělskéholistu La Vanguardia se však jen 42 procen-ta Španělů vyslovuje pro myšlenku, abyobyvatelé Gibraltaru rozhodli sami o svébudoucnosti. Gibraltarská reprezentacejen těžce nese skutečnost, že je zpochyb-ňována utrechtská mírová smlouva a brit-ská suverenita nad kolonií. Na které straněje tedy pravda?

Španělsko nárokuje svou někdejší inte-grální součást, která však prošla v posled-ních třech stech letech naprosto odlišnýmpoliticko-hospodářským a etnickým vývo-jem. Jedná se však o prosperující finančnístředisko a dopravní uzel vklíněný meziPyrenejský poloostrov a španělská severo-africká města. Velká Británie se snaží vy-hovět dekolonizačním požadavkům OSNi Evropské unie, snaží se bránit nové izo-laci kolonie ze strany Španělska i Ev-ropské unie, která je ve věcech společnézahraniční a bezpečnostní politiky ve vle-ku zásady jednomyslného rozhodování,a především se brání dalším značným fi-nančním výdajům, které by si tato izolaceod zbytku bezprostřední Evropy vyžádala.A mezi všemi těmito zájmy se ozývají stá-le hlasitější stesky obyvatel gibraltarskéautonomie, které prozatím zůstávají nevy-slyšeny. Každopádně stávající nedůvěřivýpohled Gibraltařanů zdáli směrem k jed-nacímu stolu, za nímž sedí Španělé a Bri-tové, nesvědčí o budoucí průchodnosti návrhů Britů vzešlých z případných brit-sko-španělských dohod. OSN i Evropskáunie vyčkávají. Co se ale bude dít v přípa-dě, že se Španělé a Britové nedohodnou,anebo když návrhy vzešlé z dohody nebu-dou akceptovány obyvateli kolonie? Kdoje pak na tahu?


minikolonie měla podle jeho názoru při-nést nový náboj do vleklých vyjednávánío osudu tohoto malého kousku Evropy.Přesto se i další kolo britsko-španělskýchrozhovorů v prosinci 1997 odehrávalo bezzástupce kolonie.

Vedle již tradičních cest a vyjednávánípremiéra Caruany s výbory OSN se všakobjevila nová snaha gibraltarských politi-ků o revizi ústavního pořádku kolonie zaúčelem modernizace již přežitých ústav-ních vazeb k metropoli. V průběhu roku1998 gibraltarská delegace dvakrát oficiál-ně navštívila Brusel, aby zamezila snahámŠpanělska o vyšachování Gibraltaru z par-ticipace na podporách přicházejících z Ev-ropské unie. Nezanedbatelným výsledkemtěchto misí bylo i otevření gibraltarskékanceláře v Bruselu.

V únoru 1999 Evropský soud pro lidskápráva konstatoval, že Velká Británie poru-šila závazky plynoucí ze smluvního instru-mentária Evropské unie tím, že odepřelaobčanům Gibraltaru právo volit ve vol-bách do Evropského parlamentu.

„Dokonaná dohoda“ a politika prázdné židle

Posledních několik let vývoje tohotonelehkého sporu o budoucnost poslední-ho koloniálního území, jehož osud se ne-zlepšil ani se vstupem obou stávajícíchaktérů bilaterálních rozhovorů do Evrop-ských společenství, je poznamenáno tím,že gibraltarská reprezentace aplikuje pa-sivní politiku prázdné židle a hovořío „dokonané dohodě“ (done deal) o násbez nás, čili dohodě mezi Velkou Britániía Španělskem bez relevantní účasti řádnězvolených reprezentantů do značné míryautonomního území Gibraltaru. Jednáníobou delegací byla znovuzahájena v roce2001 a jejich výsledkem má být schvále-ní bilaterální mezistátní dohody. Obsaho-vě se má tato dohoda dotýkat i ožehavéotázky suverenity Gibraltaru, kde má býtustoupeno Španělsku ve směru vytvořenísdílené suverenity obou států nad Gibral-tarem. Problémem je však preambuleústavního pořádku Gibraltaru, v níž sepraví, že jakékoli postoupení suverenityna jiný stát stran Velké Británie nesmí býtuskutečněno proti svobodně a demokra-ticky vyjádřenému přání gibraltarskéholidu. K překlenutí této klauzule již VelkáBritánie vyjádřila úmysl předložit návrhyzaložené na principech odsouhlasenýchoběma evropskými mocnostmi gibraltar-skému obyvatelstvu k vyjádření v refe-rendu.

Poslední vývoj ve věci britsko-španěl-ské dohody však zkomplikovaly výrokyšpanělského ministerského předsedy JoséMarii Aznara z dubna tohoto roku. Aznarse vyjádřil v tom smyslu, že se Španělskonezřekne svého třísetletého nároku na úpl-né převzetí suverenity nad Gibraltarem,a to ani v případě, když bude mezi oběma

ZEMĚMI SVĚTA


Náklady spojené s energií jsou základnívstupní hodnotou do hospodářství. Její cena zá-sadně ovlivňuje konkurenceschopnost hospo-dářství jako celku, a je tedy esenciální udržet jico nejnižší. Nestalo se tak náhodou, že dvě zetří zakládajících smluv Evropského hospodář-ského společenství (ESUO a EURATOM) setýkaly energií a rovného přístupu k nim. Tytosmlouvy měly zajistit společný postup při roz-dělování uhlí, určování jeho cen a koordinacisdílení výsledků atomového výzkumu. Dohlednad Společenstvími byl svěřen nadnárodnímautoritám, předchůdcům dnešní Komise. Oběsmlouvy byly snahou zajistit Evropě energetic-kou bezpečnost na bázi tradičního uhlí a revo-luční atomové energie. Dnes je stále zřejmější,že ani uhlí, ani atomová energie nebudou hrátv energetické budoucnosti Evropy zásadní roli,obě z důvodů ekologické nepřijatelnosti.

Hospodářský rozvoj přinesl jiný zdroj energie– levnější, snáze manipulovatelný a zpracovatel-ný – totiž ropu.2) Závislost na ropě rychle rostlaspolu s rozvojem hospodářství. Velká část elek-trické a tepelné energie byla generována těžkýmiropnými palivy a spolu s poválečnou obnovouEvropy a rozvojem konzumní společnosti stoup-la i spotřeba pohonných hmot.3) Jelikož evrop-ský kontinent je na ropu tradičně chudý a jehozdroje ani zdaleka neměly šanci pokrýt rychlerostoucí poptávku, byly státy nuceny zajistit sizdroje mimo Evropu. Získávání ropných zdrojůse stalo součástí zahraniční a energetické politi-ky suverénních států a nebylo předmětem evrop-ských integračních snah. Při současné úrovni in-tegrace evropského trhu a perspektivách jehovývoje je absence zajištění energetické bezpeč-nosti Unie vážným problémem.4) Tento problémje třeba řešit, neboť v budoucnu se podle analýzmá růst energetické poptávky ještě zvýšit a zatímneexistuje mandát, na jehož základě by mohlaKomise nějak zasáhnout. Komise jakožto garanta nejvyšší autorita Evropského společenství ne-disponuje dostatečnými legislativními prostřed-ky pro ovlivňování otázek energetické bezpeč-nosti, proto se k tématu vyjádřila zatím pouzeprostřednictvím Zelené knihy (Green Paper: To-wards a European Strategy for the Security ofEnergy Supply, Luxemburg, 2001).

Ropa

Evropské závislosti na energiích dnes domi-nují ropa s 41 procenty a zemní plyn s 22 pro-

Zemní plyn

Jako nejmladší energetická surovina má zem-ní plyn před sebou velkou budoucnost a zcela ji-stě bude hrát v evropské energetice velice vý-znamnou roli. V jeho prospěch hrají mnohéekonomické faktory na úrovni výroby elektrickéenergie10), využití v dopravě, snadné zpracovánía distribuční manipulace a v neposlední řadě ta-ké zaručuje velice ekologický provoz.

Geografické rozmístění ložisek zemníhoplynu je pro Evropu příznivější než v případěropy. Opět je kontinent sám na surovinu chu-dý, nicméně z hlediska dodávek je obklopenhlavními světovými ložisky – Rusko, Norsko,Alžírsko, Blízký východ a v nedaleké budouc-nosti se v dosahu bude nacházet i kaspický re-gion. Blízkost všech těchto oblastí je velicedůležitá, protože v obchodě s plynem se ještěnevytvořil světový trh v takovém rozsahu jakou ropy a obchoduje se většinou regionálně11) –zdrojové regiony jsou zároveň největšími kon-zumenty.

Tab. 3 Dovozy zemního plynu do EU

bývalý Sovětský svaz . . . . . . . . . . . . . . .41 %Alžírsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .29 %Norsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .25 %ostatní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .8 %

Zdroj: ENI, World oil and gas review, 2001.

Geografická poloha Evropy poskytuje z ob-chodního hlediska velkou výhodu, protože sena jejím trhu potýká norská, britská, holandská,alžírská, libyjská a ruská konkurence12) a na ně-kterých se tak vytváří lokální spot-market (oka-mžitý trh)13) – například v Británii v St. Fergusči v Zeebruge v Belgii.

Evropské těžební společnosti jsou vesměssoukromým kapitálem, a mají tedy velký zájemna prodeji plynu, aby si zajistily návrat vysokýchinvestic do off-shore zařízení. Trh s plynem jepřímo spjat s ropným trhem, protože ceny plynujsou indexovány podle cen ropy, takže se pohy-bují současně. Ceny plynu tedy neodpovídajískutečné tržní poptávce. Proto je do budoucnanezbytné, aby se ceny plynu od cen ropy odpou-taly. Fakt, že zemní plyn není obchodován namezinárodních trzích v takové míře jako ropa,hraje ve prospěch spotřebitelů.14)

Nicméně existují určité obavy z kartelizacebudoucího globálního trhu s plynem. Dosudtento trh alespoň v evropském měřítku karte-lizován byl a omezený geografický výskytplynu, který je ve světě ještě vzácnější než ro-pa, takovému budoucímu uspořádání jen na-hrává.15) V takovém případě by ceny plynupodléhaly stejným nepřirozeným vlivům jakoropa, protože po liberalizaci energetických tr-hů se z energie stalo zboží, jako je každé jiné,a fyzický trh se opírá o finanční trhy, kterépřirozeně vytvářejí riziko a cenovou nesta-bilitu.

Díky stoupající spotřebě plynu si Evropaopět vytváří závislost, která nebude bez zajiště-ní zdravé dodávky o mnoho bezpečnější než zá-vislost na ropě.16) Podle předpovědí narostemezi lety 1998–2030 poptávka po zemním ply-nu v EU-15 o 45 procent, zatímco podíl ropy nacelkové energetické spotřebě se sníží z dneš-ních 42 procent na 38 procent.17)

EKONOMICKÝ OBZOR

centy (uhlí 16 procent)5), jaderná energie od-povídá 15 procentům6) a obnovitelné zdroje 6 procentům). Zhruba 80 procent evropské po-ptávky po ropě je kryto dovozem. Členské stá-ty jsou samy schopny vyprodukovat pouhých20 procent své spotřeby.7) Struktura dovozů ro-py viz tabulka 1 a 2:

Tab. 1 Dovoz ze zemí OPEC

Saúdská Arábie . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 %Libye . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 %Írán . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 %Irák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 %Alžírsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 %Nigérie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 %Kuvajt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 %Venezuela . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 %

Tab. 2 Celkové dovozy ropy do EU

OPEC . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 %Norsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 %bývalý Sovětský svaz . . . . . . . . . . . . . . 18 %Mexiko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 %Ostatní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 %

Zdroj: Green Paper: Security of energy supply, 2001.

Z podstatné části je ropa nakupována na svě-tových trzích (57 procent celkové spotřeby)8),kde je Evropská unie druhým největším spotře-bitelem a nemá žádné prostředky ovlivňovat na-bídkovou stranu trhu.9) Absence jakékoliv spo-lupráce v energetických otázkách společný trhpoškozuje. Evropští importéři totiž nakupujízcela nekoordinovaně za ceny, které jsou z vel-ké části uměle stanoveny. Evropský trh je tedyv celé své velikosti vystaven cenovým výky-vům, způsobeným úmyslnými manipulacemicen, burzovními spekulacemi, geopolitickýmiproblémy a působením nestálých směnnýchkurzů, neboť ropa na světových trzích se naku-puje za dolary. V případě sladěného postupuby se velikost evropského trhu změnila v jed-noznačnou výhodu – v důsledku probíhající li-beralizace energetiky se zostří konkurenční boj,zvýší se tak obchodování s ropou a podaří sezmírnit vliv vyvážejících zemí. Zároveň se po-sílí vyjednávací pozice Evropy a možnost nazmíněné země vytvářet nátlak (alespoň jako vý-znamný spotřebitel).

Proces sjednocování evropského trhu neustále pokračuje a evropské hospo-dářství se v globální ekonomice stále přesvědčivěji profiluje jako koherentnícelek. V souvislosti s evropskou integrací, a zejména intenzivním propojová-ním světových trhů, dochází v ekonomice EU ke strukturálním změnám. Rych-lý růst evropského hospodářství se mimo jiné také projevuje zvýšenou ener-getickou poptávkou.1)

Perspektivy evropské energetickébezpečnosti ALEŠ GRYC


generuje většinu znečištění – v rámci závazkůKjótského protokolu. Tento pokus, ať je jakko-liv šlechetným gestem vůči svědomí všech eko-logicky smýšlejících Evropanů, je předevšímnesmírně výhodný pro EU z pohledu evropskéstrategie energetické bezpečnosti a ekonomicképerspektivy. EU se nachází v situaci, kdy tak ja-ko tak bude muset přikročit k nákladným a ne-návratným investicím do obnovitelných zdrojů,které výrazně zatíží její ekonomiku. Přenesenítěchto nákladů na celosvětovou ekonomiku bymohlo vyrovnat jejich zátěž v Evropě.

V případě úspěchu by mohl být považovánza mistrovský tah evropské diplomacie, kteránávrh prosazovala již na Earth Summit v Rio deJaneiru v roce 1992 pod záštitou OSN a sama seiniciativně zavázala ke snížení emisí.22)

Dlouhodobým cílem EU je geografická di-verzifikace surovinových zdrojů a zajištění ma-ximální průchodnosti dodávek ropy a plynu nadomácí trhy. Jako nástroj pro dosažení tohotocíle byl vytvořen program INOGATE (Inter-state Oil and Gas Transport to Europe). Jehocílem je podpořit regionální integraci transport-ních sítí zajištěním přílivu soukromých a mezi-národních investic do výstavby potrubníchsystémů v tranzitních zemích. Mezi signatářskézemě patří státy od Uzbekistánu a Turkmeni-stánu po Řecko a Slovensko. INOGATE sezaměřuje na východní sousedy EU – zvětše-ní a zkvalitnění transportních kapacit z Ruskaa oblasti Kaspického moře.23) Počítá se napří-klad s položením produktovodů mezi Turec-kem a Řeckem.

Perspektiva růstu evropské spotřeby vyža-duje, aby dodavatelské země byly schopnyeventuálně zvyšovat vývozní kapacity a odpo-vídat tak na zvýšenou poptávku či nahraditvýpadek jednoho z dodavatelů. Komise protonavazuje dialog o energetické politice s pro-ducentskými zeměmi. Jak již bylo zmíněno,zejména v případě plynu se v producentskýchzemích nešetrně spotřebovává významná částvytěžené suroviny, která jde na úkor vývozu.Komise smluvně najímá expertní agentury,které udržují dialog s národními autoritamidodavatelských států a spolu s nimi vyhodno-cují priority energetické politiky. Samozřejměse zaměřují na mechanismy úspory energiea zlepšení bezpečnosti dodávek. Takovouagenturou je například francouzská ADEME(Agence de l’Environement et de la Maitrisede l’Energie), která připravuje platformu spo-lupráce v oblasti energetické politiky s Íránema Ruskem.

Důslednou spoluprací s producentskýmizeměmi se musí EU maximálně přiblížit ide-álnímu stavu – zamezení vzniku kartelů nasvětovém trhu s plynem a zajištění dodávekpro svůj liberalizovaný trh, kde konkurencestlačí ceny dolů. Zároveň musí kontinuálněvést politiku úspory energie a snížit tak na mi-nimum závislost na vnějších zdrojích energie,zejména ropě.

❍

Použitá literatura:Green Paper: Towards a European Strategy for the Se-curity of Energy Supply, Office for Official publicationsof the European Communities, Luxemburg, 2001.Science et Vie, 3/2003, zvláštní číslo věnované energe-tice a budoucnosti energií.

Další zdroje:Financial times (www.ft.com)

The Economist (www.economist.com)Platts (www.platts.com)Energy Information Administration (www.eia. doe.gov)

1) V Evropské unii roste poptávka po energii od roku1986 1–2 procenta ročně. Zatímco v průmyslu zůstává re-lativně stabilní, poptávka roste díky překotnému rozvojisektoru služeb a spotřeby domácností, které konzumujístále větší množství elektrické a tepelné energie a pohon-ných hmot (Green Paper, p. 36).

2) Připomeňme si, že před rokem 1973 se ceny ropy po-hybovaly kolem 2–3 dolarů za barel, zatímco dnes oscilujímezi 20–30 USD/barel.

3) Doprava dnes tvoří 67 procent celkové evropské(EU) poptávky po ropě (Green Paper, p.112).

4) Odhaduje se, že zvýšená energetická poptávka rych-le rostoucích hospodářství budoucích členů EU se výrazněpromítne v celounijním průměru.

5) Využití uhlí v evropské energetice se stává stálevzácnější a je odsunováno do pozice spíše záložního pali-va, využívaného v krizových obdobích.

6) Po nehodách v Three Mile Island (1979) a v Černo-bylu (1986) je v Evropě štěpení jádra odmítaným zdrojemenergie. Přijatelným zdrojem je pouze ve Francii, Finskua Velké Británii, přičemž s budováním nových kapacitv příštích několika letech se počítá pouze ve Finsku.

7) Největšími evropskými producenty ropy jsou Nor-sko, Velká Británie, Nizozemsko – dále pak Rusko, Ru-munsko.

8) Green Paper, p. 23.9) Tři hlavní světové trhy, kde se obchoduje ropa:

NYMEX (New York Mercantile Exchange), IPE (Interna-tional Petroleum Exchange of London) a SIMEX (Singa-pore Mercantile Exchange).

10) Například nízké investiční náklady do plynovýchelektráren a jejich krátkodobá návratnost. Z hlediska sou-kromých investorů se plynové elektrárny jeví jako nej-vhodnější instalace pro liberalizovaný evropský energetic-ký trh, neboť pořizovací cena pro ně nebude překážkou.

11) Důvodem je obtížný transport, neboť výstavba ply-novodů je velice nákladná stejně jako dosud jediná alter-nativa, kterou je námořní doprava.

12) Až na Alžírsko se jedná o geopoliticky stabilní regi-ony. Ruské dodávky vykazují za posledních třicet let pře-kvapivou stabilitu.

13) Výhodou tohoto trhu je, že fyzické obchody se zdeuzavírají okamžitě a není při tom mnoho prostoru pro spe-kulace s futures.

14) EU nakupuje pouze 20 procent dovezeného plynu nasvětových burzách (oproti 57 procentům u ropy). Důvo-dem je právě fakt, že producentské země většinu plynu sa-my konzumují. Navíc je přeprava plynu mnohem náklad-nější než u ropy – vyžaduje nákladnou lodní, přístavnía skladovací infrastrukturu (Science et Vie, 3/2001).

15) Obchodovalo se především prostřednictvím dlouho-dobých kontraktů, které od roku 1998, kdy byl zemní plynzahrnut do vnitřního trhu, legislativa ES klasifikuje jakoporušení konkurence. Dnes je však toto omezení vážnoupřekážkou pro investičně náročné projekty, které bylyz dlouhodobých kontraktů tradičně financovány (FinancialTimes, 21/04/2002).

16) Pro příklad můžeme uvést Německo, které je po USAdruhý největší dovozce plynu na světě a po Velké Británii je-ho největším konzumentem v Evropě. Alternativa plynovýchtepelných elektráren je pro německé voliče jedinou přijatel-nou energetickou volbou (v červnu 2001 bylo rozhodnuto, žedo 20 let nebude v Německu v provozu jediná atomová elek-trárna).

17) Green Paper, p. 67.18) Hospodářské sektory s největší spotřebou energie

jsou domácnosti a služby – doprava.19) IEA je autonomní agentura napojená na OECD.

Česká republika je jejím členem od roku 2001.20) Směrnice 68/414/EEC doplněná Směrnicí 98/93/EC.21) Podobnou rezervou (Strategic Petroleum Reserve)

disponuje i vláda USA. Několikrát ji již použila – G. Bushběhem války v Zálivu 1991, B. Clinton v červenci 2000.

22) Pokud nebudou učiněny radikální kroky, EU nedo-stojí svému závazku stabilizovat v roce 2000 emise CO2 naúrovni roku 1990 a v letech 2008–12 je snížit o 8 procent.

23) Cestou z Ruska se v důsledku nekvalitních plyno-vodních instalací ztratí v průměru 15 procent přepravova-ného plynu (Science et Vie, 3/2001).

Prevence

Prohlubování závislosti na dovozu energetic-kých surovin se Komise v rámci své autority naspolečném trhu snaží předcházet. Komisí navr-hovaná opatření jsou dvojího charakteru:vnitřní změny ve smyslu sjednocení vnitřní-ho energetického trhu a změny vnější – ak-tivní zahraniční energetická politika.

V první řadě je třeba zajistit maximální roz-šíření a rozvoj stávajících domácích ložisek.Jedná se o využití nových, již dnes dostupnýchtechnologií a postupů (horizontální ražba)k efektivnější exploataci ložisek.

Vnitřní změny se budou týkat usměrněnía sladění daňové politiky vůči energiím. Člen-ské země mají různě vysoké daňové zatížení pohonných hmot a energií, některé do daně zahr-nují i daň z CO2. Tato výrazná různorodost da-ňových sazeb narušuje jednotu vnitřního trhu.Využití daňových sazeb pro ovlivňování poptáv-kové strany trhu je velice efektivní a mělo by sepro tento účel stát základním nástrojem EU.

Vnitřní trh s energiemi musí také projít vý-znamnou restrukturalizací. Zejména je důležitédosáhnout oddělení producentů energie od je-jích přepravců, neboť tato dvě odvětví byla čas-to předmětem činnosti státních monopolníchspolečností, které se o své dominantní postave-ní jen nerady nechají připravit. Touto restruktu-ralizací se má dospět k větší liberalizaci trhu,a tedy ostřejší konkurenci a z ní vyplývajícímusnížení cen.

Zvýšením kapacit národních sítí pro eventuál-ní přeshraniční transport energie se dosáhne vět-ší provázanosti trhu, aby se zamezilo podobnýmkrizím jako na jaře a v létě 2001 v Kalifornii.

Členské státy budou odpovědné za důslednýrozvoj programů zaměřených na podporu úspo-ry energie, zejména v dopravě, stavebnictvía službách.18) Velké naděje jsou vkládány do al-ternativních pohonných systémů pro automobi-ly, nejžíznivější konzumenty drahých ropnýchproduktů.

Jako nástroje pro zajištění vnějších energe-tických dodávek rozvíjejí evropské státy i orgá-ny Společenství řadu aktivit. Především jevšech patnáct členských států EU členem IEA– International Energy Agency, na jejíž prácise podílí i Komise.19) IEA byla založena jakoodpověď na ropné šoky v roce 1974. Vznikla ja-ko silová skupina spotřebitelských států, kteréměly okamžitou potřebu zareagovat na jedno-strannou cenovou politiku OPEC a dnes tvoříjejí hlavní protipól. IEA sídlí v Paříži a její ad-ministrativa vypracovává expertní analýzy za-měřené na průzkum možností, jak snížit světo-vou energetickou spotřebu, a tedy i závislost naenergiích. Vlády jsou členstvím vázány ke ko-ordinaci svých energetických politik s ostatnímistáty, k podpoře a rozvoji programů vedoucíchk úspoře energie. Mezi základní závazky členůIEA patří vybudování strategických rezerv, kte-ré obsahují zásoby ropy nebo ropných produk-tů minimálně na 90 dní (počítáno při aktuálníprůměrné spotřebě). Stejnou podmínku stano-vuje členským státům ES Směrnice vydaná Ko-misí.20) Ta však nemá žádný mandát k použitítěchto rezerv. Jedním z cílů Komise je dispono-vat právem pro použití alespoň části evrop-ských ropných rezerv.21)

Na mezinárodním poli rozvířila hladinu sna-ha o globální snížení emisí skleníkových plynů,a tedy globální závislosti na ropě, jejíž využití


EKONOMICKÝ OBZOR

VOLNÁ TRIBUNA


Je rozvoj vojenských kapacit (z náklado-vého pohledu zjevně méně efektivní volbazajišťování evropské bezpečnosti) v Evropěv méně rozvinutých oblastech opravdu nut-ný? Protinávrh založený na principu dělbypráce předpokládá užití komparativních vý-hod obou transatlantických spojenců a je-jich specializaci směrem k vytvoření jaké-hosi makro „interlocking“ partnerství.

Ať již Evropa přistoupí k dalšímu budo-vání projektu Evropské bezpečnostnía obranné politiky (EBOP) podle principutransatlantické dělby práce, či ne (či pouzev určité omezené míře), jedno směřování bytomuto procesu nemělo dominovat. V trans-atlantické perspektivě by cílem vytvářeníEBOP neměla být vize dvou silných proti-pólů v jedné alianci (inkompatibilita obsa-žená v takovém směrování je zřejmá jižz lingvistického pohledu), ale dvou silnýchblízkých spojenců. V ideálním případě bynám tato aliance měla připomínat jedentým, ať již složený ze dvou univerzálníchhráčů, či hráčů specializovaných na různéherní situace vyvstávající v průběhu utká-ní.2) Zatímco v hokeji jsou těmito specialis-ty obránce a útočník, v bezpečnostní oblastiby se jimi mohli stát severoamerický players těžištěm ve vojenské složce krizovéhomanagementu a jiných bojových úkolecha evropský player s těžištěm v civilní slož-ce krizového managementu, institution--building a jiných úkolech postkonfliktnírehabilitace.

Tato podoba transatlantické dělby práceje zjevně pouze jedna z mnoha možných. Jetaké vhodné doplnit, že se jedná z evropsképerspektivy o verzi poněkud citlivou, obvy-kle považovanou za odsuzující Evropskouunii do pozice aktéra druhé kategorie. Ve„vyhraněnějším“ pohledu inspirovala do-konce ke vzniku interpretace přístupu USAk mezinárodní, a zvláště k transatlantické,spolupráci v bezpečnostní oblasti v podoběkonceptu tzv. „tří F“ – hovořícím o distribu-ci úkolů na „Fight“ (bojové úkoly) Spoje-

30

ným státům, případně jimi vedené Seve-roatlantické alianci, „Feed“ (humanitárnía rozvojová pomoc) Organizaci spojenýchnárodů a „Fund“ (financování) Evropskéunii.

Nezřídka se lze setkat i s následující vari-antou možného rozdělení činností. Americkáspecializace na oblast bojových úkolů zůstá-vá zachována, rozvíjejí se v ní však i evrop-ské kapacity, s výjimkou těch sektorů, vekterých EU v současnosti zvláště zaostává(například projekce masivní síly na velkévzdálenosti). I tato další možná verze se všakzdá být v Evropě jen těžko přijatelná.

Nyní by se mohlo zdát správné učinit ná-sledující závěr. I když metafora transatlantic-kého týmu ulehčuje orientaci v dané proble-matice, jako mnohé jiné obdobné paralelymá v některých aspektech určité trhliny.Fakt, že se princip specializace hráčů po-stupně rozšířil snad do všech sportů, nemusímít totiž bezpodmínečně vysokou vypovída-cí hodnotu, pokud jde o budoucí vývoj trans-atlantické bezpečnostní spolupráce ve střed-nědobé časové perspektivě. I když je druhémodifikované uspořádání transatlantickéspecializace z pohledu efektivity jistě žádou-cí volbou, možná, že ve srovnání s těmitosporty rozvoj mezinárodních (a transatlantic-kých) vztahů nepokročil dostatečně dalekoa kritéria čisté efektivity nehrají a možná ne-mohou hrát primární roli.

Přesto by však měly být ještě položenyněkteré otázky. První otázkou je, co vedeEvropu k odmítnutí transatlantické dělbypráce. Rozhodně by to neměla být motivaceve smyslu budování protiváhy vůči Spoje-ným státům. V kontextu „transatlantickébouřky“3) sílící od 11. září lze však přítom-nost této motivace v uvažování nikoli nevý-znamné části evropského názorového spekt-ra jen obtížně přehlédnout. Pokoušet setímto způsobem přimět Američany ke „sku-tečnému vyhrazení místa stolu, kde jsou či-něna rozhodnutí“ by bylo liché. Pomineme-li všechny ostatní důvody, není to správná

cesta už proto, že nelze očekávat, že by vedla ke sledovanému cíli. Výsledkem by daleko spíše bylo celkové přehodnocení do-savadního vztahu USA ke starému konti-nentu, včetně ukončení jejich tzv. aktivnípřítomnosti v Evropě. Přesvědčivější argu-menty jsou ale také k dispozici. Na obec-nější úrovni je to myšlenka, že by Evropaměla být schopna „udělat si doma (v Evro-pě) pořádek sama“. To se týká regionálníchevropských krizí makedonského typu. Ne-mělo by být tak obtížné najít na druhé straně Atlantiku porozumění pro tuto opráv-něnou evropskou ambici, už proto, že to jepřesně to, po čem četné americké hlasy ironicky zpochybňující evropskou schop-nost postarat se byť jen o své vlastní zále-žitosti dlouho volaly. Kontext protitero-ristické kampaně v Afghánistánu, konkrétněpotřeba nahradit americké síly na Balká-ně Evropany, poskytuje této argumentaci veprospěch evropské „soběstačnosti“ ještějasnější kontury. Neměli bychom však pře-hlédnout, že ne vyčerpávajícím způsobem.Hovoříme o zvládání regionálních krizí.V této oblasti je evropská soběstačnost stá-le ještě kompatibilní s transatlantickou spe-cializací.

Nyní jsme dospěli k závažné úvazez pohledu budoucnosti transatlantickýchvztahů. To, že bychom se před odmítnu-tím jakékoli možnosti transatlantickédělby práce měli vyvarovat zužování dis-kuse na jednu či dvě možné podoby spe-cializace, bylo již řečeno. Zdá se, že vý-zva, před kterou v současnosti stojíme,leží v identifikaci takové podoby speciali-zace, která by nevyvolávala v Evropě po-city „hráče druhé ligy“. Je nalezení tako-vého uspořádání možné? Nepochybně jek tomu nezbytné úsilí na obou stranáchAtlantiku. Pakliže by odpověď měla znítne (zvláště, jestliže důvodem by byl nedo-statek porozumění a vůle k ústupkům naamerické straně a „přecitlivělost“ a „ne-důvěra“ na evropské straně), bylo by toznepokojivé pro celou myšlenku trans-atlantického týmu.

Myšlenka týmové specializace a Evropa

Mohlo by se zdát, že by s rostoucím stup-něm evropské integrace v oblasti bezpeč-nosti a obrany a v souladu s myšlenkou „EU– jednotný globální aktér“ mohli být cílo-vou vizí pouze dva hráči v transatlantickémtýmu. Vnitroevropská specializace, tj. vícehráčů v týmu, však není ani s jedním v roz-poru. Jestliže Evropa bude i nadále založe-na na principu „jednota v různorodosti“, jezde naopak prostor pro dlouhodobou speci-alizaci. Armády jednotlivých členských stá-tů EU mají velmi odlišné tradice, z nichž seodvíjejí určité zvláštní předpoklady a kom-parativní výhody.

Mezi důvody mé volby ledního hokejepro týmovou metaforu patří okolnost, žehráči nejsou ve hře po celou dobu utkání,a dále existence specializovaných „minitý-mů“ – skupin hráčů přicházejících společně

Vizetransatlantického týmua specializace v bezpečnostní oblastiPři pohledu na transatlantickou diskusi o otázkách vzájemné bezpečnostníspolupráce vyvstávají do popředí dvě základní témata. Vedle dilematu EU ver-sus NATO (otázka negativních implikací vytváření „autonomní“1) evropskévojenské kapacity pro Severoatlantickou alianci) nabývá na intenzitě poklá-dání otázky o správnosti evropské strategie „dohánění“ – evropského úsilípřiblížit se vojenským kapacitám Spojených států v jejich celé škále.

BOŘEK LIZEC

do hry v situacích, pro které mají předpo-klady (komparativní výhody), a na které seproto specializují. V ledním hokeji majíprvní a druhá formace ofenzivní úkoly, za-tímco formace třetí a čtvrtá mají úkoly de-fenzivní.

Vrátíme-li se nyní k různým národnímvojenským tradicím, přirozené kandidátypro přidělení bojových úkolů („ofenzivníchúkolů“ – kandidáti pro první a druhou for-maci) je třeba hledat mezi státy, jejichž ar-mády mají nejvyšší zkušenost v této oblas-ti, tj. zejména Velká Británie, Francie,případně Nizozemsko. Podíváme-li se ještěblíže na podobu specializace, vedle předur-čení Velké Británie a Francie pro oblast ja-derných zbraní, se jako neopodstatněná ne-jeví specializace Německa na konvenční,Velké Británie na námořní a Francie vzduš-né síly. To však neznamená, že by VelkáBritánie neměla mít své letectvo. Spíše byv oblasti své specializace vycházela z celé-ho evropského a nikoli pouze národníhorámce a zaměřovala by na tuto oblast i svůjvýzkumný potenciál.

Specializace má určité limity. Hokejovýobránce trénuje kromě obranných aspektůhry také, jak skórovat. Netrénuje to tak čas-to, neboť to není jeho specializace, přestoby však měl disponovat v tomto směru „ur-čitými“ schopnostmi. Poznamenejme, žepouze ti obránci, kteří jsou velmi dobřív těchto druhých aspektech hry, jsou sku-tečně dobrými hráči, které by chtěl každýmít ve svém týmu. I v této souvislosti sezdá, že také Evropa jako celek potřebujespíše extenzivní rozvoj svých vojenskýchschopností. Specializace se tedy i pod vli-vem tohoto argumentu bude spíše ubíratsměrem k vysoké míře univerzality jednot-livých hráčů.

Je zřejmé, že od malých a středních člen-ských států EU lze očekávat daleko méněextenzivní příspěvek. Možnost spojit vojen-ské kapacity s ostatními členskými státy jedůležitým předpokladem pro zajištění bez-pečnosti těchto zemí, a tím i otázkou život-ní důležitosti. Je to zřejmé, jestliže uvážímepořizovací náklady sofistikovaných zbraňo-vých systémů. Ty se na jedné straně nachá-zejí za hranicemi možností těchto zemí, nastraně druhé jsou však nezbytné pro schop-nost čelit novým hrozbám. Nejzávažněj-ší nové hrozby jsou na rychlém vědníma technologickém pokroku založeny, totéžje nutné pro prostředky určené pro jejichpřípadnou eliminaci.

Poznámky předchozího odstavce se vzta-hují i na Českou republiku. V týmové meta-foře nebude český hráč nejvyšším a nejsil-nějším ve smyslu fyzických dispozic.Nebude tedy ani nejuniverzálnějším členemtýmu. Předpokládejme, že český hráč je vel-mi rychlým bruslařem (specifická kvalita –komparativní výhoda, například protiche-mická ochrana), což implikuje, že bude při-cházet na led ve specifických situacích, kdyse tato silná stránka transformuje v důležitéaktivum týmu (například při hře tři na tři).I pro českého hráče platí, že specializacemá určité limity. Konkrétní otázkou vyvstá-

Určitá míra soutěživosti v týmu je zdravá

Václav Havel se ve svém projevu v ital-ském senátu v dubnu letošního roku poza-stavil nad jedním ze závěrů barcelonskéhosummitu Evropské rady, konkrétně nad sta-noveným cílem Evropy stát se k určitémudatu hospodářsky nejsilnější entitou na svě-tě – „dohnat a předehnat“ Spojené státy. Přizamyšlení se nad otázkou, proč se musímedefinovat proti Americe, označil tyto snahyza hodné nejpřísnější kritické analýzy. Jakuvedl, „lze v nich totiž snadno rozpoznatznámou a zřejmě hluboce zakořeněnou ev-ropskou sebeidentifikační nejistotu, prozra-zující se osvědčeným velikášstvím a potře-bou nadřadit se nějaké ‚jinakosti‘.“ „Což jekvalitní život jen věcí nějakých závodů?“zněla jedna ze vznesených otázek v tétosouvislosti.6)

Přestože vážné zamyšlení nad důvody keznepokojení, identifikovanými VáclavemHavlem, je více než namístě, úvaha, co byznamenala skutečná aplikace takového pří-stupu pro Evropu, vybízí k dalším řádkům.Výchozím bodem by při jejich psaní mělobýt uvážení charakteru současného světa.Neměli bychom opomenout silný vliv trhustále obtížněji kontrolovatelného státnímistrukturami v kontextu ohromných ko-merčních toků zboží a jiných aktiv. Přesto,že by se to nemělo stát hlavním axiomemevropského uvažování ve vztahu k okolní-mu světu a zaujímat prominentní místav deklaracích přijatých nejvyššími evrop-skými představiteli, neměli bychom ani za-pomínat na administrativu Spojených státůbránící zájmy své ekonomiky někdy do-konce v rozporu se svými vlastními zása-dami. V dnešním světě je to legitimní jakna americké straně, tak přirozeně na straněevropské.

Má toto nějaké implikace pro myšlenkutransatlantické dělby práce? Následujícípříklad týkající se bezpečnostních materiál-

vající v tomto kontextu je,zda nadzvukové stíhačky ne-přesahují tyto limity. Od-povědí může být, že ne-přesahují. Spoléhatv ochraně vzdušné-ho prostoru nasousední stá-ty by mohlobýt proble-matické.Z mno-ha důvodůjako součas-ná úroveňinteropera-bility (dočasný) nebo geogra-fická vzdálenost (trvalý) by to spí-še oslabilo bezpečnost České republiky.V případě nadzvukových stíhaček se zdá, ženaprostá většina členů NATO (Island je je-dinou výjimkou) sdílí tento názor, byť třebanemají takovou tradici v oblasti vojenskéholetectví.4)

Vzhledem k tomu, že nelze očekávat, žeby Rakousko, Irsko, Švédsko a Finskov blízké budoucnosti změnily svůj negativnípostoj k účasti ve vojenských aliancích, jerelevantní stručná poznámka k jejich možnéúčasti v týmu. Dominantní komparativní vý-hoda těchto zemí se odvíjí od vyšší přijatel-nosti – „předurčení stát kredibilní morálníinstancí krizového managementu Evropskéunie“.5) Ve specializaci třetí a čtvrté hokejo-vé formace na defenzivní úkoly mohou býturčité odlišnosti. Diskutované země mohoupřipomínat čtvrtou formaci schopnou hrátspecifický obranný sytém, zvlášť účinnýproti určitým útočným strategiím, či v ně-kterých herních situacích – vykonávat „sen-zitivní“ peacekeepingové mise.

Specializace v bezpečnostní oblasti(per se velmi senzitivní otázka) není pou-ze otázkou transatlantickou. Existujeprostor pro vnitroevropskou specializaci(mimo jiné i v oblasti výzkumných a vý-vojových kapacit), v jehož rámci mohouvšechny země nalézt své místo jako cenníčlenové (hráči) týmu (jak Evropské unie,tak transatlantického). Pro malé a střed-ní země se tato specializace jeví jako ne-vyhnutelná, ba nutná.

Specializace se navíc zdá být jedinoucestou, jak zajistit skutečnou interopera-bilitu společenství dvaceti šesti (možnýpočet členů NATO po pražském summi-tu) plus čtyř členů (členské země EU –nečlenské země NATO). Při vědomí tech-nologického náskoku Spojených států jetato skutečná komplexní interoperabilitavíce než obtížný úkol pro ty nejvyspělejšíevropské země. Od „více než obtížný“ semusí odvíjet přívlastek pro vyjádření po-zice zemí, které vstoupí do Aliance popražském summitu. Vezmeme-li tedyv úvahu fundamentálně odlišné úrovnětechnologické a další vyspělosti mezi tě-mito přibližně 30 státy, interoperabilitav celé škále bezpečnostních a obrannýchnástrojů se nezdá být realistickou vol-bou.


VOLNÁ TRIBUNA

ZávěrZdá se, že překračování výše zmíněné

hranice bylo, je a po nějakou dobu i bu-de něčím, čeho se oba transatlantičtípartneři nedokáží zcela vyvarovat. V ta-kových případech je nanejvýš důležitýzáchranný zásah „magické neviditelnéruky“ jejich společné hodnotové základ-ny, který nás zastaví na cestě k tragic-kým následkům, jež by přinesla ératransatlantického soupeření v širšímsmyslu. Současná transatlantická bouř-ka je zjevně kontraproduktivní a dáleoslabuje onu neviditelnou ruku pohybu-jící se navíc ve stále náročnějším pro-středí. V tornádu se řítící vlak zastavujeobtížněji.

Význam transatlantického partnerstvív době, pro niž je charakteristické stálerostoucí množství nových rizik nejenv bezpečnostní oblasti, není třeba zdů-razňovat. Spolu s magickou neviditelnourukou společných hodnot se zdají být po-vědomí o historicky prokázané životnídůležitosti americké přítomnosti v Evro-pě v minulém století a dlouhá tradicetransatlantické spolupráce dostatečněpřesvědčivými argumenty pro to uvěřit,že se transatlantická bouřka utiší a že naobou stranách budou učiněna „správná“rozhodnutí ve smyslu transatlantickéspecializace i dalšího směřování transat-lantického partnerství obecně. Správnápro budoucnost Evropy, Spojených státůa světa.


1) Slovo „autonomní“ se v souvislosti s kredi-bilní evropskou vojenskou kapacitou objevilo po-prvé ve francouzsko-britském prohlášení ze St.Malo (první impuls ke vzniku tzv. Rapid ReactionForce). Jaký bude konečný výklad slova autonom-ní? Bude mít bezpečnostní emancipace EU něja-kou hranici? Dospěje EU ke společné obraně, tj.stane se EU vojenskou aliancí (jak byť ve velmiopatrné formulaci předpokládá Smlouva o EU)? Tojsou asi nejdůležitější otázky související s dilema-tem EU vs. NATO.

2) Harknett, Richard J.: New Strategies to Meetthe Security Challenges of the 21st centurya A World Challenged: Globalization, Sovereignty,and the Material Capability to Harm. Přednáškyna Diplomatické akademii Vídeň, 5. 3. a 19. 3.2002.

3) Tigrid, Pavel: Transatlantická bouřka. MladáFronta Dnes, 23. 2. 2002.

4) Čeští letci v bitvě o Británii, domácí výrobcevojenských letadel atd.

5) Goetschel, Laurent: Neutrality, a Really DeadConcept? Cooperation and Conflict – Nordic Jour-nal of International Studies. Svazek 34, číslo 2,červen 1999.

6) Havel, Václav: Projev prezidenta republikyVáclava Havla „Evropa a svět“. Řím, Senát 4. 4.2002, http://www.hrad.cz/president/Havel/spee-ches/index.html

7) Harknett, Richard J.: A World Challenged:Globalization, Sovereingty, and the Material Ca-pability to Harm. Přednáška na Diplomatické aka-demii Vídeň, 13. 3. 2002 (překlad autora).

8) Thomas, James P.: The military Challengesof Transatlantic Coalitions. The International In-stitute for Strategic Studies, květen 2000 (překladautora).

VOLNÁ TRIBUNAních kapacit svědčí pro kladnou odpověď.Je dostatečně známé, jaké přínosy pro hos-podářství Spojených států znamená americ-ký zbrojní průmysl. To ilustruje i fakt, že ja-ko vojenský projekt vznikl Internet. Jsou tovýdaje USA na (a všeobecné podmínky vy-tvořené pro) vědecký výzkum, které přived-ly „ústí řeky mozků na jejich území“ a kte-ré jim významně pomohly dostat se tam,kde jsou dnes. Je skutečně v zájmu Evropyvyužívat high-tech produkty založené natechnologii přicházející ze Spojených států,anebo by měla postupovat cestou svýchvlastních, možná dokonce paralelních (du-plicitních) projektů (projekt EU Galileoversus projekt USA Global PositioningSystem /GPS/)? Na jedné straně vyvstáváopět problém výdajové efektivity. Nebyloby lepší využít prostředky na jiné účely, nežje vývoj již fungující technologie (navícv případě GPS volně přístupné)? Na stranědruhé lze svěření ambiciózních projektů ev-ropským výzkumným centrům považovatza pobídku k jejich opravdovému rozvoji.

Jak jde takový soutěživý přístup dohro-mady s myšlenkou transatlantického týmu?Alespoň na první pohled se zdá, že dobře.

Pro vysvětlení sáhněme opět po týmovémetafoře. Na úvod je však nutné ještě vícepředstavit tým, o kterém hovoříme. Začně-me následující citací: „Nejlepší týmy obvy-kle mají svou superstar, kolem níž je týmvybudován. Tyto týmy uspějí, protože zabu-dují svou superstar do týmu sjednocenéhozákladním cílem zvítězit v soutěži.“7) Zdá sebýt vhodné doplnit, že tyto týmy uspějí nejen „protože“, ale „pouze když“ se jim po-daří zabudovat svou superstar do týmu. In-korporace superstar do týmu vyžaduje úsilína obou stranách. Nejen na straně všech dal-ších hráčů, ale také této superstar, která semusí stát „týmovým hráčem“. Úsilí na oboustranách je ještě více třeba na poli transat-lantické spolupráce, neboť zde bychomoproti lednímu hokeji těžko hledali kouče,který by byl tomuto procesu nápomocen.Odbočme v této souvislosti krátkou po-známkou. Jak EU, tak hokejový tým nemo-hou ve všem spoléhat jen na svou superstar(tou jsou myšleny v případě transatlantické-ho týmu Spojené státy). Minulost ledníhohokeje jasně prokázala, že týmy bez velkéhvězdy dokázaly vítězit, protože měly narozdíl od svých papírově silnějších soupeřůtýmového ducha. Je relativně snadné porazittým spoléhající příliš na svou superstar vyu-žitím časem osvědčené strategie. Cesta k ús-pěchu vede přes důslednou obranu tohotojednoho hráče. Sáhneme-li pro inspiraci kesci-fi literatuře, není tak těžké si představittakový scénář v realitě mezinárodních vzta-hů. O potřebě rozvoje evropských kapacitv oblasti bezpečnosti a obrany není pochyb.

Nyní se vraťme k otázce soutěživostiv týmu. Základním axiomem následujícíchúvah bude přesvědčení, že určitá míra sou-těživosti v týmu je zdravá.

Jestliže se tým setká se skutečně kvalit-ním protivníkem, pro vítězství je třeba vícenež jeden vynikající hráč. Jak je získat? Zá-kladem je, že všichni hráči (nejen superstar)

na sobě pracují a musí pracovat během tré-ninku s maximálním nasazením. Motivacívšech dalších hráčů je cíl stát se superhvěz-dami v budoucnosti. To mě přivádí zpětk východisku, že určitá míra rivality, kteránepřekročí hranici nefér praktik, je pro týmpřínosem.

Ve sportu se navíc říká, že pouze hrous dobrými hráči je možné stát se či zůstatdobrým hráčem. V tomto smyslu je tedyv zájmu superstar mít dobré hráče v týmu.Tato myšlenka je čitelná v pozadí následují-cího doporučení Jamese P. Thomase pro ob-last transatlantické bezpečnostní spoluprá-ce: „Spojené státy budou muset spoléhatvíce na koaliční spolupráci, aby byly schop-ny akcelerovat změny v rámci svých vlast-ních sil, nezbytné pro to čelit dlouhodobýmbezpečnostním výzvám přesahujícím Evro-pu“.8) Superhvězda potřebuje více pro svézlepšování (kontinuální zlepšování je zá-kladním předpokladem pro to zůstat su-perhvězdou) než se setkávat s jinými vy-nikajícími hráči na ledě pouze během konfrontace s jinými týmy. V tomto bodě separalela mezi sportem a mezinárodnímivztahy stává poněkud cynickou. V oblastiobrany je skutečně příliš pozdě na zlepšo-vání, když dojde na konfrontaci.

Na závěr zdůrazněme, že by transat-lantické soutěžení nikdy nemělo přesáh-nout „zdravou“ úroveň, která prospívátýmu. To je jediný recept, jak se vyhnoutnebezpečí, před kterým nás varuje histo-rická zkušenost: ekonomické soupeřenípřerůstá velmi lehce v soupeření vojen-ské. Otázka, která se v této souvislostinabízí, je, jestli by transatlantičtí spojen-ci neměli respektovat určité hranicei v hospodářském soupeření. Odvozenouvelmi konkrétní a současnou otázkou je,zda se projekt Galileo nenachází již za ta-kovou hranicí. Neměla by být udržovánaurčitá „bezpečnostní vzdálenost“ od tétosenzitivní linie? Nemělo by dojít ke vzni-ku „bezpečnostní zóny“, která by bránilapohybu již v její blízkosti? Rád bych při-pomněl, že cesta k vytvoření takové „bez-pečnostní zóny“ vede přes úsilí na oboustranách Atlantiku. Uvalení cel na evrop-ské vývozy oceli do Spojených států totižurčitě tomuto procesu také neprospívá.Spojené státy by si zřejmě více než v mi-nulosti měly klást otázku „proč“. Proč jev Evropě tak silný pocit, že logicky vy-vstávající paralelní dimenze k jimi zdů-razňovanému podílení se na nákladech,tedy podílení se na rozhodování, zůstá-vá jaksi opomenuta? Proč mají Evropa-né pocit, že s nimi není zacházeno jakos rovnými partnery? Evropa by měla vy-slyšet volání Spojených států po podíleníse na nákladech posilování světové bez-pečnosti, a to nejen v úzkém finančnímsmyslu. Spojené státy požadují také sdí-lení širších politických a z nich rezultu-jících ekonomických nákladů ve smysluústupu od „politiky bezkonfliktních po-stojů“ příliš připomínající strategii „čer-ného pasažéra“.


Historický kontextVe Spojených státech byl terorismus do-

nedávna považován za problém, který je nut-no řešit na státní úrovni. Proto v roce 1979začalo ministerstvo zahraničí vydávat se-znam zemí, které „opakovaně poskytují pod-poru pro akty mezinárodního terorismu“. Cí-lem tohoto seznamu, který bývá každoročněobnoven, je „izolovat a vyvinout tlak na stá-ty, aby se vzdaly používání terorismu, pře-staly podporovat teroristy a pomohly je do-vést ke spravedlnosti.“1)

S přítomností státu na seznamu minister-stva zahraničí jsou automaticky spojenysankce sestávající ze zablokování zahranič-ních účtů, zákazu poskytování zahraničnípomoci včetně zbraní a zastavení zahraniční-ho obchodu s danou zemí. Na původním se-znamu publikovaném v roce 1979 byly Irák,Libye a Sýrie. Později byly přidány Kuba(1982), Írán (1984), Severní Korea (1987)a Súdán (1993). Afghánistán se na seznamunikdy neobjevil, především kvůli neochotěClintonovy vlády de facto uznat Tálibán co-by oficiální afghánskou vládu. Politika ostra-kizace států sponzorujících terorismus po-chopitelně také zahrnuje mechanismus projejí zrušení.2) Avšak i přes rapidní sníženísponzorských aktivit po skončení studenéválky se tento seznam nezměnil od doplněníSúdánu v roce 1993. Pouze ve dvou přípa-dech byl stát odstraněn, a to Irák v době spo-lupráce s USA během války s Íránem(1982–1990) a Jižní Jemen (1990), když posloučení se severním Jemenem přestal for-málně existovat.

Kromě unilaterálních sankcí automatickyvyplývajících z přítomnosti státu na sezna-mu ministerstva zahraničí se USA několikráttaké zasadily o uvalení mezinárodního em-barga v souvislosti s terorismem. Po obvině-ní dvou agentů libyjské zpravodajské službyz bombového útoku na letadlo Panam 103přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 731,která odsoudila mezinárodní terorismusa vybídla Libyi ke spolupráci při vyšetřová-ní. Dalším krokem byla hrozba uvalení sank-cí podle článku 41 Charty OSN, a když anipoté Libye nereagovala, byly sankce zavede-ny. Jejich podstatou bylo zastavení leteckýchspojů, prodeje zbraní a snížení počtu libyj-

ských diplomatů v zahranič-ních misích. Posléze bylysankce rozšířeny na zmrazenílibyjských účtů v zahraničí, zá-kaz obchodu s vybavením sou-visejícím s těžbou ropy a úplnáizolace libyjských národních aeroli-nek. Když v roce 1999 Libye pode-zřelé předala, sankce byly zrušeny.

V dalším případě vydala Rada bezpečnos-ti OSN rezoluci 1267, která požadovala pře-dání Usámy bin Ládina, uvalila sankce naafghánskou leteckou společnost Ariana a za-blokovala zahraniční konta patřící Tálibánu.V roce 2001 se přidalo embargo na acetan-hydrid, látku používanou v produkci heroi-nu. Tálibán však tlaku odolal.

Americký Kongres se též několikrát poku-sil o posílení sankcí vyplývajících z označenístátu za sponzora mezinárodního terorismupřijetím zákonů, jako byly Helms-Burtonůvzákon (Helms-Burton Act) nebo Zákono sankcích proti Íránu a Libyi (Iran-LibyaSanctions Act). Tato legislativa, která kodifi-kovala uvalení sekundárních sankcí na zahra-niční firmy obchodující s vybranými sponzor-skými státy, nebyla nikdy příliš rozsáhlevyužita, především kvůli odporu mezinárod-ního společenství.

Kromě sankcí se americká vláda také ně-kolikrát odhodlala k použití vojenské sílyproti sponzorským státům. V roce 1986, potéco dva američtí vojáci zahynuli v bombovémútoku na diskotéku v Berlíně, odpovědělySpojené státy bombardováním cílů v libyj-ských městech Tripolis a Bengází. Další po-dobná odveta byla iniciována po iráckém po-kusu o atentát na prezidenta George Bushestaršího v roce 1993, kdy dvacet tři řízenéstřely dopadly na základnu irácké zpravodaj-ské služby v Bagdádu. Třetí kampaň násle-dovala bombové útoky na americké ambasá-dy v Keni a Tanzánii v roce 1998, kdy téměřsto raket dopadlo na cíle související s aktivi-tami al-Káida, mezi nimiž byla i farmaceu-tická továrna al-Šífa v Súdánu, která mělaúdajně vyrábět nervový plyn VX.

Podle nejnovější zprávy vydané 21. května2002 americkým ministerstvem zahraničí jsounásledující státy v současné době zapleteny domezinárodních teroristických aktivit:3)

Kuba: Americké ministerstvo zahraničíuznává, že Kuba „již nepodporuje boje v Již-ní Americe a jiných částech světa“. Kubavšak „stále poskytuje azyl členům některýchteroristických organizací“.4)

Írán: V posledních několika letech je Íránoznačován za jednoho z nejaktivnějšíchsponzorů terorismu a za „přímého plánova-če a účastníka teroristických akcí“. Íránskápodpora terorismu má formu „financování,výcviku a zásobování zbraněmi“.5)

Irák: Podle zprávy ministerstva zahrani-čí pokračuje irácká zpravodajská službav atentátech na disidenty doma i v zahrani-čí. Husajnův režim také údajně přímo pod-

poruje několikteroristických or-ganizací.6)

Libye: Libyjská účastna mezinárodním terorismu v poslední doběvýrazně poklesla. Kaddáfí také předal podezře-lé z již zmíněného útoku na Panam 103. Libyevšak stále zůstává na seznamu, protože „stáleještě nepřiznala vinu a nezaplatila příslušnékompenzace.“

Severní Korea: Americké ministerstvo za-hraničí je přesvědčeno, že „Severní Koreunelze s jistotou dávat do souvislosti s žádnýmteroristickým útokem od roku 1987“. Zůstávávšak i nadále na seznamu, protože „stále ještěposkytuje azyl členům Japonské Rudé Armá-dy, kteří unesli letadlo japonských aerolinekdo Severní Korey v roce 1970“.

Súdán: V roce 2000 se Súdán připojil kevšem 12 mezinárodním úmluvám o boji s te-rorismem a podnikl v tomto ohledu několikdalších pozitivních kroků. Přesto však súdán-ské území „stále slouží jako útočiště pro čle-ny některých teroristických organizací“.7)

Sýrie: „Sýrie nemá přímý podíl na aktechterorismu od roku 1987, ale nadále poskytu-je útočiště členům několika teroristickýchskupin.“8)

Ostrakizace a sankce

Jak již bylo zmíněno, v současnosti po-užívá americká vláda metodu ostrakizacestátů sponzorujících terorismus a jejich auto-matické sankcionování. Tato metoda sázípředevším na politické a ekonomické tlakysouvisející s přítomností dané země na se-znamu států, které terorismus sponzorují.Přestože podle kritiků sankce často trestajínevinné obyvatelstvo za prohřešky diktatu-ry, američtí představitelé doufají, že právěekonomická nouze způsobená sankcemi mů-že posílit veřejnou podporu pro opozici, kte-

VOLNÁ TRIBUNA


Jak postupovat proti státůmpodporujícím terorismus?Během posledního desetiletí byl terorismus v USA opa-kovaně označen za největší mezinárodní hrozbu. Vní-mání této hrozby se však během posledního roku rapidně změnilo. Zdánlivěnenadálé vynoření amorfní teroristické sítě zastínilo pocity nebezpečí prame-nící z terorismu sponzorovaného státem. I tak je však otázka státní podporyteroristických organizací stěžejní, protože útoky skupin, které takovoupodporu dostávají, jsou v průměru osmkrát smrtelnější než atentá-ty spáchané skupinami bez státní podpory. Tento článek se za-mýšlí nad základními možnostmi boje proti státům sponzorujícímterorismus.

ADAM DOLNÍK

rá pak daný režim svrhne. Současná opatře-ní podle zastánců sankcí také pomáhají pod-trhnout „morální vůdcovství“ USA v bojiproti terorismu a ukazují „dlouhodobou pa-měť“ v souvislosti se „zlotřilým chováním“států.

Ačkoli části této argumentace se vyznaču-jí určitou logikou, má současná strategiemnoho děr. Především se jedná o absencimechanismu, jenž by umožnil vyjádřit spo-kojenost nad tím, že daný stát podnikl pozi-tivní kroky k nápravě, i když by tyto krokysamy o sobě nestačily k odstranění státu zeseznamu. Přestože státní sponzorské aktivi-ty se za poslední desetiletí značně omezily,pouze ve dvou případech byly státy škrtnutyze seznamu, a ani v jednom z těchto případůse nejednalo o reakci na „zlepšené chování“v souvislosti s terorismem. Nedostatečné vy-jasnění toho, co výraz „žádná podpora“ veskutečnosti znamená, nechává otázku dodr-žování pravidel otevřenou malichernémuzkoumání absurdních detailů kvůli vzniklédichotomické situaci „buď-anebo“.

Tyto problémy s odstraňováním států zeseznamu ministerstva zahraničí z velké částimohou za zřejmý nedostatek pozitivní mo-tivace mezi ostrakizovanými státy cokoliměnit. Bez šance stav změnit není důvod seo změnu snažit. Vysílání takového signálumůže mít výrazně negativní následky prostátní podporu terorismu i pro dodržování ji-ných mezinárodních norem.

Další velkou nevýhodou současné strate-gie je nedostatečná důslednost při určováníviny. Země jako Kuba a Severní Korea, kte-ré již minimálně 10 let nemají s terorismemnic společného, stále na seznamu zůstávají.Naopak třeba Pákistán, jehož podpora tero-ristických skupin operujících v Kašmíru jevšeobecně známa, se na zmíněném seznamunikdy neobjevil. Celkový dojem, že je těžšíse na seznam dostat, než z něj být odstraněn,ruší jakoukoli zastrašující hodnotu ostrakiza-ce. Dále dojem, že zahrnutí státu mezi spon-zory terorismu často nemá s terorismem nicspolečného, může mít negativní vliv na me-zinárodní podporu uvalení sankcí na státyz daného seznamu. A protože sankce majíjen malou šanci na úspěch bez rozsáhlé účas-ti, nedostatek mezinárodní podpory můžebýt pro americké snahy zničující.

Pružná metoda „cukru a biče“

První výhodou metody „cukru a biče“ jemožnost rozlišení mezi různými úrovněmistátní účasti, jaké představují např. ideologic-ká podpora, finanční podpora, logistická ope-rační podpora, iniciace útoků a přímá účastna útocích. Na tyto různé stupně odpověd-nosti by bylo možné reagovat trestnými opat-řeními různého rozsahu. Stejně tak by rozdíl-né stupně „polepšení“ bylo možné ohodnotitrůznými úrovněmi spolupráce. Takový pří-stup by mohl kombinovat pozitivní i negativ-ní prvky, které jsou pro dosáhnutí redukcestátní podpory terorismu zapotřebí.

Druhou výhodou této alternativy je mož-nost diverzifikovat přístupy s ohledem naspecifický kulturní a historicko-politickýkontext dané situace. Zatímco v některýchpřípadech může „tvrdý“ přístup dosáhnoutsnížení sponzorských aktivit (např. Libye),

v jiných může vyústit v totální rozpad státu(např. Súdán). A i když potrestání daného re-žimu může být žádoucí, totální kolaps prav-děpodobně vytvoří prostředí, které se stanepro terorismus líhní.

Další možnou výhodou je snazší prosaze-ní tohoto přístupu v současné mezinárodníatmosféře. Většina států, které jsou v sou-časnosti na seznamu ministerstva zahraničí,odsoudila teroristické útoky z 11. září a na-bídla svou pomoc. Tato situace nabízí vhod-nou příležitost pro učinění vstřícného gestasměrem k některým státům bez ztráty vlast-ní tváře.

I tato strategie má pochopitelně své nedo-statky. Především se jedná o politickou obtíž-nost dialogu se státy, které byly do současnédoby démonizovány. Z jedné strany bude ten-to krok považován za slabost, z druhé za le-gitimizaci despotických režimů prostřednic-tvím dialogu. Praktický problém také můževyvstat v případě malé kategorie vlád, protikterým tento přístup nebude mít naději na úspěch. Iracionalita některých režimů můžezapříčinit neúčinnost tlaku ekonomickýmia diplomatickými prostředky a zároveň nedo-statek politického prostoru pro pozitivní ges-ta kvůli jejich represivnímu chování (např.Tálibán). A nakonec pozitivní přístup k reži-mům, které léta sponzorovaly terorismus,může vyslat nežádoucí signál, že takové cho-vání bude v budoucnu tolerováno.

Rozšíření „války proti terorismu“ nasponzorské státy

Možnými výhodami rozšíření „války pro-ti terorismu“ na sponzorské státy je manifes-tace absolutního odhodlání americké vládybojovat s terorismem všemi prostředky. Teo-reticky by tato možnost také mohla mít od-strašující efekt na potenciální sponzory. Dá-le by mezinárodní nesouhlas s použitímvojenských opatření mohl mít nepřímý pozi-tivní účinek v tom, že by přiměl státy zavésttvrdší diplomatická opatření proti sponzor-ským státům ve snaze předejít dalším vojen-ským akcím tak, jak tomu bylo v případěbombardování Libye v roce 1986.9) Za třetímůže použití síly zvýšit odolnost a morálkuamerického obyvatelstva. Přidruženou výho-dou je také pravděpodobné zvýšení populari-ty amerického prezidenta v případě použitívojenské síly v boji proti terorismu.

Tato možnost má pochopitelně i řadu zá-važných nedostatků. Prvním z nich je skuteč-nost, že většina zemí na seznamu státníchsponzorů terorismu se nachází na Blízkémvýchodě. Vojenská ofenziva v této oblasti bypravděpodobně zesílila pocit muslimů, že spí-še než o terorismus jde Americe o boj s islá-mem. Takové pojetí situace by mohlo zvýšitprotiamerické nálady a vyústit v zintenzivně-ní teroristických útoků proti americkým zá-jmům. Druhým závažným problémem je ex-trémní povaha této možnosti. Protože pouzeflagrantní účast na výjimečně destruktivnímteroristickém útoku by mohla ospravedlnitvojenské napadení třetí země, tato strategienenabízí žádné alternativy pro případ méněrozsáhlé a hůře prokazatelné účasti státu nateroristickém útoku. Další závažnou nevýho-dou je skutečnost, že na rozdíl od teroristic-kých organizací nemohou vojenské schopnos-

ti států být nikdy úplně eliminovány. Nelze tedy nikdy úplně předejít odvetě ze strany napadeného státu a riziku následné eskalacebludného kruhu násilí.

Závěr

Současná strategie, v jejímž rámci je praktic-ky nemožné ocenit pozitivní kroky, je kontra-produktivní. Lepší alternativou je individualizo-vaný přístup kombinující sankční opatření sestrukturovaným systémem pozitivních stimulů.Taková strategie by poskytovala širokou škálumožných opatření, aniž by zároveň eliminovalajakékoli možnosti do budoucna. Navíc by tatoalternativa umožnila vytvoření rozdílných stra-tegií pro jednotlivé země. A i přes určitá politic-ká rizika poskytuje současné mezinárodní pro-středí vhodnou příležitost pro její implementacis možností zachovat si tvář. Odhodlání Spoje-ných států k „boji s terorismem“ pak představu-je jedinečný výchozí bod ke vstřícnému gestu.Vzhledem k tomu, že mnoho států, které v sou-časné době sponzorují terorismus, je zároveňjeho obětí,10) nabízí se možnost spoluprácev boji proti společnému nepříteli. Kromě mož-nosti dokázat, že USA budou bojovat s teroris-mem bez ohledu na to, kdo je jeho cílem, by ta-to spolupráce mohla položit základy probudoucnost. Navíc by kooperace v boji proti te-rorismu mohla umožnit státům zanechat pod-pory teroristických organizací, aniž by se muse-ly obávat, že se stanou obětí jejich hněvu.

Přestože zmíněná alternativa má určité ne-dostatky, zdá se metoda „cukru a biče“ býttou nejlepší dostupnou možností pro redukcistátně sponzorovaného terorismu.

❍

1) Výstřižková služba Kongresu – Congressional Rese-arch Service Issue Brief 95112, „Terrorism, the Future andU.S. Foreign Policy 1996“.

Internet http://www.fas.org/irp/crs/95-12.htm 2) Podle Zákona o exportní administrativě (Export Admi-

nistration Act) může být stát odstraněn ze seznamu, pokud„prezident potvrdí Kongresu, že daný stát nepodporoval te-rorismus běhěm posledních 6 měsíců (anebo že došlo v da-ném státě k závažné změně vedení a že současné vedení te-rorismus nesponzoruje) a že tento stát poskytl záruky, žev budoucnu terorismus sponzorovat nebude“.

3) Ministerstvo zahraničních věcí – U.S. State Depart-ment: „Patterns of Global Terrorism – 2001“ Internet.www.state.gov

4) Především členové baskické Vlasti a svobody (ETA),kolumbijských Revolučních ozbrojených sil (FARC) a Ná-rodní osvobozenecké armády (ELN) údajně žijí na Kubě.

5) Mezi organizace čerpající tuto podporu patří přede-vším libanonský Hizballáh, palestinský Hamás a IslámskýDžihád a organizace Ahmeda Džibrila Lidová fronta proosvobození Palestiny – Generální velitelství (PFLP–GC).

6) Organizace těšící se irácké podpoře zahrnují Arabskouosvobezeneckou frontu, již neaktivní Organizaci 15. května,Frontu pro osvobození Palestiny (PLF), organizaci Abu Ni-dal (ANO) a íránskou Mujahedin-e Khalq (MEK).

7) V Súdánu nacházejí útočiště především al-Káida, al-Gama’a al-Islamiyya, egyptský a palestinský islámský dži-hád a Hamás.

8) Sýrie podporuje především Hamás organizaci AhmedaDžibrila Lidová fronta pro osvobození Palestiny - Generálnívelitelství (PFLP-GC), Palestinský islámský džihád (PIJ),organizaci Abu Musy Fatáh a Lidovou frontu pro osvoboze-ní Palestiny George Habaše (PFLP).

9) Alex Schmid: „Western Responses to Terrorism“ Cass& Company Limited, 1990. str. 316.

10) Například Írán je opakovaně napadán skupinou Mu-džahedín-el-Chalk, a Libye má přetrvávající problémy s te-roristickými organizacemi jako Hnutí islámských mučední-ků, Bojová islámská skupina a organizace Abu Nidal, kterázačala útočit poté, co ji libyjské vedení přestalo sponzoro-vat.

VOLNÁ TRIBUNA


INFORMACE

Význam této návštěvy nespočívá jenve zdvořilém přijetí a vyslechnutí. Pan M.R. Sukhumbahand byl a je totiž členemparlamentu (od roku 1996) za Demokra-tickou stranu, která je v současné doběv opozici a jejíhož výkonného výboru(předsednictva) je členem a vidí zahranič-ní politiku svého státu jinýma očima nežpřítomný velvyslanec a než současný mi-nistr zahraničních věcí Surakiart Sathirat-hai. Diskutující host měl ovšem ještě dalšípouvoir ke svému exposé mezi odborní-ky a odbornou veřejností (byli mezi nimihned dva bývalí velvyslanci ČR a ČSFRv Bangkoku – pánové Stehno a Bečka).Byl totiž až do února 2001 necelé čtyři ro-ky náměstkem ministra zahraničních věcíThajského království a mnozí analyticithajské politiky se domnívají, že bude povolbách 2004 ministrem. Kromě toho jenebo byl ještě v celé řadě dalších zajíma-vých zaměstnání. Například byl ředitelemÚstavu bezpečnostních a mezinárodníchstudií na univerzitě v Čulalongkornu a natéto instituci přednáší mezinárodní vztahyjiž téměř dvacet let, dělal politického po-radce hned několika nejvyšším thajskýmpolitickým představitelům, a abychom nezapomněli, M.A. si udělal jednak naPernbroke College na Oxford University,jednak na Georgetownu.

Jeho vystoupení bylo pozoruhodnýmpříspěvkem k pochopení mezinárodní po-litiky před a po 11. září, kterého v té doběsice byly plné noviny, ale přednášejícíupozornil zejména na to, že existuje ještějiný než evropský nebo americký pohledna celou záležitost. Formálně sice rozdělilsvou přednášku do tří rovin thajské politi-ky – multilaterální, bilaterální a tu vnitřní,která zahraniční politice vytváří, podle je-ho názoru, potřebné a formující zázemí.

Neopomněl také zdůraznit význam OSN,její Rady bezpečnosti, ASEAN a jinýchsvětových a regionálních organizací(včetně EU), ale přece jenom bylo možnézaznamenat, že hovořil s menším zauje-tím o APEC a ASEU, nedávno vzniklé or-ganizaci, která měla poskytnout možnostpro jednání mezi EU a ASEAN. Na úrov-ni multilaterálních vztahů viděl jako hlav-ní problém současné světové politikypředcházení lokálním, případně regionál-ním konfliktům a podstatněji, než je ob-vykle veřejnosti předkládán, strukturova-nější boj proti terorismu. V Thajskua vlastně v celé významné části kontinen-tální jihovýchodní Asie má totiž zcela zře-telnou souvislost s prodejem zbraní a pro-dukcí, přepravou a distribucí drog víc nežkdekoli jinde na světě. Ačkoli se totižthajská vláda domnívá, že se jí podařilo nasvém území zcela eliminovat výrobu nar-kotik, přesto vedou touto zemí traffic li-nes, z nichž některé končí, jak víme zesentimentálních článků v českém tisku naobranu českých přepravců drog, ve střed-ní a západní Evropě. Z onoho triangluproduction-traffic-dealing se tedy Thaj-sko obává nejvíce onoho prostředníhočlánku, a protože se ví, že zbraně a nar-kotika jsou zdrojem nejrychlejších peněz,lze předpokládat trvalý zájem národníchi nadnárodních zájemců o tento druh je-jich výroby.

Tím se vlastně dostáváme k druhémua podstatnějšímu, nejen pro české poslu-chače, ale zřejmě i pro thajské politiky,problému zahraniční politiky Thajskéhokrálovství. Jsou jím bilaterální vztahy uvnitř regionu a na úrovni globální. By-lo typické, že přednášející se věnoval především thajsko-barmským vztahům,a i když vzhledem k délce přednášky to

byla jen přiměřená pozornost, dalo se z je-ho vystoupení poznat, že se jedná o mno-ha staletími ověřenou oboustrannou zku-šenost. Jistě bylo pro české posluchačezajímavé vyslechnout, že i na bilaterálníúrovni musí thajská zahraniční politikabrát v úvahu existenci jakéhokoli minia-turního střetu civilizací v jihovýchodníAsii a skutečnost, že zde existují různánáboženství, jako je křesťanství, islám,hinduismus, buddhismus a komunismus,což je ještě zajímavější, když si uvědomí-me, že tato náboženství vytvářejí své in-stituce (církve, strany, kláštery), které pů-sobí na národní i mezinárodní úrovni.Snad by se sem daly ještě připojit aktivitynejrůznějších zpravodajských služeb, kte-ré také používají spikleneckých metod,vyznávají určité hodnoty (mj. existencisymbolu zlatého telete) a angažují se s ne-umdlévajícím úsilím v obchodování nar-kotiky.

Obecně sdílené hodnoty, v téměř anglo-saském pojetí, jsou přece jen determinan-tou thajské vnitřní a zahraniční politikya úcta stejně jako loajalita k politické au-toritě, symbolizované královskou rodi-nou, je zřetelnou konstantou celé thajskéhistorie. To ovlivňuje povahu celého poli-tického systému, chápání demokraciea asijských hodnot a specifickou interpre-taci lidských práv v jihovýchodní Asii, jakji známe i z ostatních zemí této oblasti.

Zdá se tedy, že Thajsko přikládá důleži-tou roli ve své zahraniční politice zejmé-na vztahům se stále socialisticky uzavře-nou Barmou-Myanmarem, odkud přesThajsko vede hned několik důležitých trasdrogových obchodníků. A protože socia-listická vláda Myanmaru dokáže využívattéto situace i k politickému nátlaku, jeproblém demokratizace Myanmaru proThajsko nejen otázkou abstraktních hod-not a postojů, ale i věcí každodenní po-litiky. Také poněkud tradičně je tentoproblém spojován s podporou nebo ome-zováním práv menšin a mezi nimi i maléskupiny muslimů (asi 1,5–2 procenta po-pulace), kterým thajská vláda dala několi-krát v minulosti jasně najevo, že jsou pře-devším thajskými občany, a teprve potompříslušníky nadstátní nebo nadnárodní ná-boženské obce.

Thajskou vládu však více než nevel-ká skupina thajských muslimů zajímá jinýproblém související s islámem a meziná-rodními vztahy. Tím je Indonésie, její ce-listvost, separatistické nebo iredentistickétendence a tlak mezinárodního společen-ství na demokratické reformy. ProfesorSukhumbahand opakovaně upozornil naskutečnost, že Indonéská republika je asinejvýznamnějším pilířem vnitřní i vnějšíbezpečnosti celé jihovýchodní Asie a ja-kákoli destabilizace poměrů v této zemimůže ovlivnit destabilizaci poměrů v celé


Thajská bezpečnostní a zahraniční politikav Mezinárodní politiceÚstav mezinárodních vztahů navštívil 12. září 2002 na pozvání redakce Me-zinárodní politiky pan M. R. Sukhumbahand Paribatra, který v doprovodu vel-vyslance Thajského království v Praze pana Tamnu Tangkanasinga přednášelo zahraniční politice svého státu, o bezpečnostní situaci v jihovýchodní Asiii s ohledem na výročí 11. září a konečně odpovídal na otázky týkající se vnitř-ní politiky své země.

oblasti. Thajský model státního uspořá-dání, role obranných a bezpečnostníchstruktur (my bychom mohli tento modelvzhledem k situaci v Evropě označit jakoturecký), se zdá být použitelný i pro Indo-nésii, kde obavy z vnitřního i vnějšího ne-přítele aktivizovaly tradiční politickou in-strumentalizaci islámu, a snad by mohlbýt vzorem pro vyřešení i tamějších re-gionálních vnitřních a vnějších konfron-tací. S politickým islámem souvisí také islámský (nebo přesněji islámu zneužíva-jící) terorismus, který Thajsko znepokoju-je zejména s ohledem na existenci teroris-tických základen a aktivit na Filipínách,ale i na případné nově vznikající v Malaj-sii, na severní Sumatře nebo ve východníIndonésii.

Thajsko podporovalo mírové řešenía způsob předání svrchovanosti na Vý-chodním Timoru místnímu obyvatelstvua jím zvoleným reprezentantům, ale ne-měli bychom zapomínat, že v jihovýchod-ní Asii více než v Evropě jsou si vědomizájmů některých evropských zemí v ob-lasti (připomeňme si oživování výsledkůKonference u kulatého stolu v Den Haagu1949) a australského angažmá v timorskékrizi, které jsou vnímány i v historickýchsouvislostech.

Další konstantou thajské zahraniční po-litiky a regionální bezpečnosti jsou bilate-rální vztahy vietnamsko-thajské, kteréprožily tolik historických peripetií, že taposlední, založená na mírové spoluprácia ekonomické soutěži, je vnímána jakooptimální. Thajsko si je vědomo povahystále ještě komunistického režimu (připo-meňme si, co jsme uvedli výše o komu-nismu jako náboženství), ale hlavní oba-vou je rychlý ekonomický růst Vietnamua v jeho rámci zejména růst zemědělsképrodukce hlavní potraviny i vývozního ar-tiklu – rýže. Vietnam, se svými čtyřmiročními sklizněmi, je dnes v jihovýchodníAsii a vlastně již i mimo ni jednoznačněnejvýznamnějším vývozcem, a tak se zdá,že hypotéza o hydraulických civilizacíchse do regionu opět vrátila v trochu novějiprožívané podobě.

Vztahy k ČLR, Japonsku a USA jsoupodle prof. Sukhumbahanda proklamativ-ně nejvyšší prioritou thajské zahraniční po-litiky, ale přesto bylo možné z kontextu jeho odpovědí na otázky pokládané v dis-kusi pochopit, že nejaktuálnějšími problé-my na úrovni bilaterálních vztahů jsouvztahy k Myanmaru a Vietnamu. V tétosouvislosti je pak zajímavé připomenout si,co zmínil jen okrajově nebo o čem vůbecnemluvil. Byly to především Laos, Malaj-sie a Singapur, což není zase tak nepocho-pitelné, zopakujeme-li si témata, kterým se věnoval intenzivně, byť obezřetně – dro-gy, islámský terorismus a komunismus.

Zdeněk Zbořil

První seminář se uskutečnil v Jihlavědne 31. května 2002. Zúčastnilo se ho asi50 posluchačů, a to jak z řad odborníků,tak především asi 35 studentů jihlavskéhogymnázia a Vyšší odborné školy Jihlava.Účastníci se seznámili s historií vznikuCharty a s jejím vývojem (dr. Erich Wendl– Evropská akademie Wien), byla před-stavena pozice ČR k Chartě a k diskusi o Evropské ústavě (dr. Lenka Pitrová –Parlamentní institut Praha) a poté probí-hala diskuse na téma „Od Charty k Ústa-vě“ (prof. Heiner Timmermann – Evrop-ská akademie Otzenhausen). Důležitouroli sehrála aktivní účast studentů, z je-jichž řad zaznívaly v diskusi velmi otevře-ně otázky, které mohou klást zřejmě jenstudenti. Jejich přítomnost se stala pozi-tivní a konstruktivní součástí průběhu ce-lého semináře.

Druhý seminář se uskutečnil o tři týdnypozději, dne 21. června 2002 v Německu,v hessenském městě Kassel. Zde účastní-ci vyslechli příspěvek k diskusi o význa-mu Charty z pohledu Evropského par-lamentu (Barbara Weiler, MEP), poté následovala velice důležitá součást semi-náře – přednáška o společných hodnotáchv Evropě (prof. Carsten Thiede), na nižnavázala závěrečná diskuse o evropskéidentitě (Thomas Mann, MEP).

Oba semináře byly významným přís-pěvkem k současné diskusi o Chartě zá-kladních práv EU a případné budoucí Evropské ústavě. Jednoznačně zaznělo, ženelze zapomínat na to, že Evropa, resp.EU není jen o financích, o kvótách, alepředevším o společných hodnotách, na ni-chž je nutno stavět. Společné hodnoty,mezi něž se řadí solidarita a sociální spra-vedlnost, svoboda, mír, demokracie, jsoua musí zůstat základem jakékoli diskuse a uvažování týkající se EU a členství Čes-

ké republiky v této organizaci. Důležitousoučást dialogu tvoří také návrat k původ-ním, židovsko-křesťanským kořenům ev-ropské civilizace.

Semináře, hlavně ten jihlavský, sestaly důležitým impulsem pro další prá-ci Evropského domu Jihlava (EDJ), ob-čanského sdružení založeného v roce1999, které se jako člen Mezinárodní fe-derace evropských domů (FIME) se síd-lem v Saarbrückenu podílí na aktivitáchsouvisejících s Evropskou unií. Snaží seoslovit evropsky orientované společen-ské síly v České republice a organizovatdialog mezi nimi. Nástroje, které EDJk uskutečnění svých cílů využívá, jsoumnohé. Jedná se o organizování konfe-rencí, seminářů, přednášek a v nepo-slední řadě o úzkou spolupráci v medi-ální oblasti. EDJ je samozřejmě aktivnítaké v postoji k aktuálním evropskýmotázkám, což souvisí s tím, že se mohlv minulých letech napojit na dlouhole-tou tradici evropských akademií a domůa společně s nimi převzít spoluzodpo-vědnost za vytváření cesty k evropskéintegraci. EDJ nabízí spolupráci těm si-lám doma i v zahraničí, které se zabý-vají spoluprácí v Evropě a chtějí býtspoluodpovědní za vývoj i v České re-publice.

Spoluorganizování cyklu seminářů o Chartě základních práv EU, potažmo o Evropské ústavě je v plném souladu sezaměřením práce EDJ. Semináře ukázaly,jak důležité je šíření znalostí o Evropskéunii v regionech, a otevřely diskusi, z nížby EDJ do budoucna ve svých aktivitáchorientovaných na práci Konventu EU a naprohlubující se význam Charty základ-ních práv i možné budoucí Evropské ústa-vy rád vycházel.

Tomáš Sedlák

INFORMACE


Charta základních práv –hodnotové východisko společné EvropyNa jaře letošního roku uspořádaly Evropský dům Jihlava a EU–Forum Nord-hessen Kassel s podporou Evropské komise společně dva semináře o Char-tě základních práv EU, možném základu budoucí Evropské ústavy.

J. Bystřický: Texty k postmoderně I., Pra-ha: FHS UK 2001, 123 s.

Autor zde recenzovaného textu vyvolalzájem čtenářů Mezinárodní politiky, a todokonce i v zahraničí, když publikoval v č. 5/2002 svou stať Kontingence a politika(ss. 4–7). Ačkoli jsme si byli vědomi, že jdeo téma pro tento časopis poněkud atypické,přece jenom zde tento text vyšel a upozornilna to, co je v teoretických úvahách o mezi-národní politice poněkud opomíjené. Jde totiž o postmoderní přístupy, myšlení a me-dializaci politiky, a to i na úrovni meziná-rodních vztahů. Abychom nemuseli opako-vat některé myšlenky již publikované statia odkazovat na její souvislosti, informujemealespoň o nové publikaci téhož autora,a snažíme se tak přiblížit jeho způsob uva-žování, pojmosloví a způsoby pozorovánívěcí. Z jeho několika v poslední době rych-le za sebou vydaných textů jsme vybraliTexty k postmoderně, jejichž vydání dokon-ce ještě předešlo publikování BystřickéhoKontingence v Mezinárodní politice.

První díl Textů je zdařilou ukázkou roz-boru myšlení, které ještě stále ovlivňuje teoretický diskurs převážně humanitníchdisciplín. Většina témat uvedených v prvníčásti předpokládané dvousvazkové práce jevěnována oblastem teoretického rozborua interpretace pojmů, které se příliš častona domácí scéně nevyskytují, a řekněmerovnou, že některé z nich si v podstatě od-bývají svou opožděnou premiéru. Jisté no-vum spočívá i v tom, v jakém kontextua s jakou interpretací prací autor přichází.

Z tohoto hlediska lze první svazek roz-dělit do tří částí. První je orientována na sa-motnou problematiku postmoderního dis-kursu, speciálně pojednávaném v širokémkontextu literárně-vědním, mediálníma ovšem i filosofickém. Kontext je dáleobohacen o téma propojování znaků, jejichnávazností (viz Greimas, s. 14), způsobuspojování významů, který jen o několikstránek dále, v následujícím příspěvku,směřuje k problematice komunikativníhojednání, ironických strategií a téměř všudy-přítomné hře s tzv. kolonizačním potenciá-lem režimu identifikací (ss. 39–41).

V momentu, kdy se do rozboru výšeuvedených pojmů začíná dostávat i témamediálního prostředí, tj. téměř celá třetí.část práce, přicházejí na řadu otázky, kterémají přímou souvislost s diskursem politi-ky. Jedním z centrálních témat tohoto okru-hu, přesněji IV. kapitoly (ss. 51–63), kdejsou podstatné souvislosti odvozovány například od J. Habermase, A. Honneta, M. Foucalta atp., je spojení jinak odděle-ných systémů – moci, z jedné strany v po-dání image-makerů, a důsledků jejich reži-mů vizualizací, z druhé strany, kdy vynikásnaha o odsátí podstaty politické reality dí-ky produkci těch, kdož ji ve světě mediálnídominance tvoří. Tedy jakýchsi konstrukté-rů reálné politiky s výsadní pomocí prv-ků simulací, zpětněvazebního systému me-diálně předformátovaných znakových polí,

a nakonec i v poloze ideologického přefor-mátování světa, který je ovšem pro většinuz nás téměř nedostupný.

Oba výše uvedené jevy, tedy kolonizačnípotenciál režimu identifikací, převážněspojený s technikou distribuce uznání v po-dání aparátů moci, a jejich systémy potla-čení a marginalizace osobních iniciativ, dá-le navazující na dialogické zkoumání jinakdo sebe uzavřených speciálních prostředíspekulativního kapitálu, vytváří osobitý ce-lek, v němž se střetávají imagologie a ideo-logie (viz Bystřického inspiraci MilanemKunderou) nikoliv jako konkurenční para-digma, ale jako kooperativní instance reži-mu přepisování politického řádu a jeho pra-videl disciplinace. Právě z tohoto spojeníodtažitého lze usuzovat na změny sociál-ních, kulturních a politických institucí, najejich specifický vnitřní řád, který vytlaču-je jedince na periferii důležitosti či význa-mu jeho osobního života.

Zřejmě i z důvodů jakési osobní hygienylze považovat za nevšední a přitom přínos-né podněty, které autor nabízí předevšímv těchto souvislostech a zároveň poskytujedostatečné množství témat k novému pro-mýšlení toho, co běžně považujeme zaefekt jisté historické samozřejmosti.

Podívejme se však ještě na některá téma-ta, jež tomuto svazku dominují, byť nemajízvláštní místo v rozdělení kapitol tohototextu. Na prvním místě je to problematikaseduktivních her soudobého diskursu, otáz-ky simulací a umělého světa médií a rovněžněkteré další podněty z oblasti fatálníchstrategií či rozbory pravidel, v nichž nebos jejichž pomocí se odehrávají mediálnía politické režimy přesvědčování a ovliv-ňování. V druhém plánu lze pak sledovatspojení výše uvedených témat s problema-tikou moci a produktivní praxe politickýcha mediálních instancí rozhodování, kon-struování reálného a horké výstupy soudo-bého diskursu – tedy digitální ontologiia instantní gratifikaci.

Takto spojeny vytvářejí jednotlivé pojmyohniska interpretační práce, která ovšemnespočívá v pouhé vnitřní diferenciaci po-jmů, ale vede dále až k otázkám po tvorbězvýznamňování světa, jeho institucí a pra-videl provozu aparátů moci, médií a jedná-ní aktérů uvnitř těchto institucí.

Zvláštní pozornost si zaslouží autorůvzájem, který věnuje estetice mizení a jejídoprovodné funkci formám zneplatňováníreálného, které jsou zcela patrné předevšímtam, kde do problematiky vstupují aktéřimocenských her, stratifikačních postupů

a technik identifikačního zisku. Takto po-psáno lze říci, že se jedná o hlavní okruhyprvního ze dvou dílů práce J. Bystřickéhok problematice postmoderny.

Pozoruhodný je také na závěr připojenýslovník frekventovaných pojmů, kterýslouží jednak jako orientační pomůcka,jednak umožňuje číst některé pasáže textuv nových a přiměřenějších souvislostech.Zvláště bych chtěl upozornit na pojmypostmoderna, diferance a epistémé, kterése ještě nestačily dostat do kvalitního slov-níkového zpracování, a čtenář má díky to-muto dodatku jistou výhodu. Uvedené po-jmy totiž spolehlivě suplují svou absenciv českém politologickém a sociologickémpojmosloví.

Autor si zjevně dával záležet předevšímna tom, aby nová témata dostala přiměřenýkontext a jisté významové krytí. Chápu totak, že přednost dostala výkladová a inter-pretační část knihy, před pouze deskriptiv-ní podobou, což je na jedné straně zcelaevidentní přednost, neboť můžeme sledo-vat pohyb pojmů v kaskádách postmoder-ních režimů interpretační práce, tzn. i sna-hu o celostní vystižení kontextu a ovšem,i šíři záběru, který se často pohybuje v sou-vislostech několika vědeckých disciplín.Namátkou, kromě filosofických a sociolo-gických konsekvencí přijde na pořad i na-příklad literární věda, politologie či psy-choanalýza.

Na druhé straně je nutné poctivě připus-tit, že tento text není žádnou snadnou čet-bou, zcela určitě není úvodem do proble-matiky a vyžaduje spíše erudovanéhočtenáře nebo alespoň někoho, kdo si dá tupráci, že bude číst nadvakrát. A samozřej-mě, i to může být někdy málo. První díltextů k postmoderně je svým záběrema prolínáním disciplín poměrně obtížnouknihou, která ovšem nabízí poněkud více,než je na první pohled zřejmé. Předevšímse však dostáváme k tématům a popisůmfenoménů, které ve většině případů získá-váme z druhé ruky. Zde je máme pohroma-dě s kontexty, které se nejenom nabízejí,ale které jsou i výsledkem značné interpre-tační práce autora. V tom lze ostatně spat-řovat hlavní přínos knihy. Nejde totiž o nicjiného, než přivést čtenáře ke kritickémupromýšlení témat, u kterých musíme začítznovu od začátku a hlavně jinak, než jsmenavyklí myslet. Samo o sobě je to dost nato, abychom text Jiřího Bystřického přiví-tali jako podnět k dialogu se svým myšle-ním.

Zdeněk Zboř[email protected]

RECENZE


Textyk postmoderně

Ten years of German unification. Trans-fer, transformation, incorporation? – Edited by Jörn Leonhard and LotharFunk –1st ed. – Birmingham: University ofBirmingham, 2002 – 261 s.ISBN 1-902459-12-1.

Příspěvky obsažené v této publikaci bylypoprvé prezentovány na mezinárodní kon-ferenci „1989/90–2000: Ten years of Ger-man Reunification“ v Londýně roku 2000.Sešli se zde odborníci v oblasti historie,práva, politických i ekonomických věd.Konference zdůraznila význam interdisci-plinární spolupráce a komplexního pohleduna danou problematiku. Na závadu nebylyani rozdílné metodologické přístupy.

Úvodem Jörn Leonhard sleduje němec-ké sjednocení v období politických změnv Evropě po roce 1989 z hlediska interdis-ciplinárních perspektiv a srovnávání trans-formace a demokratizace v různých zemíchstřední, východní a jihovýchodní Evropy.„Na rozdíl od Řecka, Portugalska a Španěl-ska historické zkušenosti nepřispívají snad-no k výkladu kolapsu východoevropskýchrežimů. Třebaže český stát byl pokládán zamodel demokracie v meziválečném obdobía byl též v popředí utváření nezávislé třetícesty socialismu v roce 1968, událostiv Praze přerostly v občanskou revoluci tepr-ve poté, kdy se zhroutil režim v NDR.“1)Autor poukazuje na skutečnost, že událostipo podzimu 1989 neprokazují přímou sou-vislost mezi ekonomickými variantamia politickým děním. Zdůrazňuje, jak rozma-nité přístupy k otázce německého sjednoce-ní umožňují pohledy z mnoha perspektiva přispívají ke komplexnějšímu chápáníproblematiky.

Ve vlastní kapitole, uvozující část publi-kace věnované historickým a zahraničně-politickým aspektům, charakterizuje revo-luční roky v německých dějinách – rok1848/49, 1918 a 1989/90, jejich význam ja-ko mezníků v historii utváření německéhonároda, úlohu politických a sociálních zá-jmů. V souvislosti s revolučními roky1989/90 věnuje značnou pozornost otázkámtransformace východního Německa.

Jonathan Grix kritizuje přílišné zdůraz-ňování zahraničněpolitických a ekonomic-kých faktorů v posledních interpretacícha výkladech kolapsu NDR, poukazuje na vý-znam komplexního chápání událostí roku1989, zvláště vlivu vnějších faktorů na obča-ny NDR a jejich postoje. Všímá si změnvztahů státu a společnosti, průběhu transfor-

mace společnosti, přetrvávání rozdílů mezizápadním a východním Německem i jejichpříčin. Charakterizuje specifičnosti režimureálného socialismu v NDR i transformační-ho procesu, včetně traumatických zkušenos-tí z přerušení kontinuity. „Skupina vědců,mnozí z východního Německa, či sympati-zujících s NDR, analyzuje současné událostiprizmatem minulých socializačních procesů.To naráží na problém v sociálních vě-dách…na obtíže domácích komentátorů přizískávání odstupu od objektu výzkumu.“2)

Martin Sabrow se soustřeďuje na pro-blematiku srovnávání diktatur v německýchdějinách. Ukazuje, jak takové srovnávánívede k otázce, jakým způsobem by se mělainterpretovat bývalá Německá demokratic-ká republika, zda se na ni má nahlížet z hle-diska jejího kolapsu, kolapsu diktaturyi v souvislosti s diktaturou národního socia-lismu, nebo zda reprezentuje historicky le-gitimní paralelu ke Spolkové republiceNěmecko. Autor analyzuje kriticky totalitnípřístupy, demonstruje analogické postupymoderního totalitarismu. Kromě toho všaktéž precizně definuje důležité rozdíly mezinacistickým režimem a režimem SED. Naotázku, čeho může být dosaženo takovýmsrovnáváním diktátorských forem autoritya legitimních systémů, uvádí, že „umožňujerozlišit specifický charakter dvou rozdíl-ných kultur dominance.“3)

Arnd Bauerkämpfer analyzuje problémkontinuity sociálních hodnot NDR po roce1989/90, charakterizuje východoněmeckoukombinaci diktátorské vlády a paternalistic-ké sociální bezpečnosti. Ukazuje, že NDRnebyla od základu nelegitimním diktátor-ským režimem ani pouze „chybným experi-mentem“ v německých dějinách, že místospolečnosti založené na sociálním konsensubyla spíše kombinací socialistických prvkůa znaků charakterizujících společnost „reál-ného socialismu“ v NDR. SED a její stylpaternalistického diktátorství nedokázalyvytvořit novou společnost s novými hodno-tami, příliš lpěla na silném respektu k auto-ritativním státním strukturám, měla málopochopení pro pluralismus zájmů a rozdílnénázory. Autor pak osvětluje i mentalitu vý-chodních Němců po roce 1990, vazbu k sil-nému státu a sociální bezpečnosti. „Vý-chodní Němci posilovali státní tradicia paternalistickou vládu shora, protožepředstavovala nejen omezování, ale i zárukysociálních jistot.“4)

Konrad Jarausch ve své kapitole pole-mizuje s tezemi o zkušenostech ze dvou dik-

tatur v Německu ve 20. století, které zane-chaly dvojí zátěž traumatických vzpomíneka vyústily ve specifické politické přístupyovlivňující současné diskuse o německéidentitě. Autor zdůrazňuje polarizaci poli-tické kultury v těchto diskusích. Zatímco le-vice hájí antifašistický přístup, pravice trvána primárnosti antikomunismu jako základ-ny jakékoli svobodné společnosti. K. Ja-rausch proto poukazuje na nutnost „soustře-dit se na nová východiska, např. přemístěníněmeckých problémů národní identity vícedo evropského kontextu.“5)

Hlavním tématem příspěvku ChristianaHackeho je otázka definování národních zá-jmů v oblasti zahraniční politiky po roce1989/1990. Západoněmeckou zahraničnípolitiku do roku 1989 charakterizuje dvěmazákladními aspekty: západní integrací vesféře politiky i ekonomiky a odmítánímpoužití síly ve vztazích k Východu. Po roce1990 muselo sjednocené Německo utvářetnové strategie v mezinárodní politice, zvláš-tě při konfliktech na Balkáně a v Perskémzálivu. „Základní prvky kontinuity německézahraniční politiky – její geografické pozice,její dějiny v evropském kontextu, její poli-tické a ekonomické zájmy…přetrvaly rok1989. Nyní vnitropolitické podmínky a pro-jekty spjaté s politickou jednotou Evropyjsou charakterizovány s větší komplexností,jež je zároveň přítomna při působení proce-su globalizace.“6)

V druhé části publikace, zabývající seprávními aspekty, se Anna Deutelmosero-vá věnuje ústavám „nových“ – východoně-meckých zemí, zaměřuje se na ústavní ději-ny po roce 1990. Po přistoupení Německédemokratické republiky ke Spolkové repub-lice Německo bývalé východoněmecké ze-mě se staly zeměmi federace a schvalovalynové ústavy včetně částí týkajících se zá-kladních práv. Autorka shledává, že novéústavy nejprve reflektovaly „nové vnímánístátu – místo ohrožení občanských práv ja-ko demokratickou instituci, podporujícíkaždého individuálního občana.“7) Všímá siale i mentality hájící paternalistický sociál-ní stát. Ústavy „nových“ zemí označuje ja-ko výraz měnícího se vnímání státu.

David Gill rozebírá problematiku státníbezpečnosti v NDR, její obrovský státníbezpečnostní aparát. Rekonstruuje kořenyFederální komise pro archivy Stasi, vlivypolitické a právní. Ukazuje ji jako mode-lový příklad, jak se vyrovnávat s represívní-mi institucemi v minulosti. „Komise, jež jevýznamnou politickou institucí a její před-seda politickou osobností, je nejen činite-lem politické diskuse o minulosti Němec-ka a správném způsobu, jak ji zpracovávat,ale také expertem pro interpretaci a výkladarchivních fondů.“8)

Obsahem třetí části publikace jsou přede-vším politické a ekonomické aspekty vývo-je Německa po sjednocení. Analýza Rolan-da Czady je zaměřena na západoněmeckýmodel politické ekonomie, založený na ná-rodním konsensu, spolupráci průmyslua bank, odborů a státních institucí. Srovná-vá struktury z roku 1960 a 1980 se struktu-

RECENZE


Analýzaněmeckého sjednocení

rami z roku 1990 a dochází k závěru, žesjednocené Německo má více společnéhos Německou říší z roku 1871 či s Výmar-skou republikou než se západoněmeckýmmodelem existujícím mezi lety 1949–89.Dokazuje, že současné Německo je více he-terogenní ve sféře politické a socioekono-mické terminologie a že z této perspektivy40 let západoněmecké „bonnské“ republikys jejími homogenními ekonomickými a so-ciálními strukturami představuje cosi ano-málního v moderních německých dějinách.Autor upozorňuje na změny po roce 1990,na vliv sjednocení jako katalyzátora trans-formace německé politické ekonomie.

Carsten Hefeker a Norbert Wunner ro-zebírají omyly hospodářské politiky v prů-běhu německého sjednocování. Velkývzrůst nákladů na mzdy nad vzrůstem pro-duktivity vedl k obrovským problémům –hlavně k růstu nezaměstnanosti. „Strategievysokých mezd… přijímaná zaměstnavatelii zaměstnanci…neblaze ovlivnila neza-městnanost ve východním Německu.“9) Ta-ké v politice privatizace docházelo k chy-bám. Narůstaly konfliktní situace mezizápadním a východním Německem, mezikapitálem a prací a byly ještě zesilovány –jak autoři upozorňují – vnějšími faktory.

Lothar Funk polemizuje ve své kapitoles hypotézou Michaela G. Huelshoffa v sou-vislosti s německým modelem politické eko-nomie. Vyzdvihuje dlouhodobé strukturálníproblémy – jako postupný růst nezaměstna-nosti a mylně uváděný růst produktivity.Dokumentuje, jak sjednocení z roku 1990přineslo výhody západoněmeckým institu-cím a exportovalo určité negativní prvky –nepružnost vztahů mezi průmyslem, odborya vládou. „Aby byly zajištěny pozitivní prv-ky zvyšování produktivity …měly by býtpodporovány reformy vedoucí k překonání

hlavních nevýhod německého modelu – ja-ko je především vysoká a vleklá nezaměst-nanost…“10)

Henning Klodt se věnuje vztahu meziveřejnými převody a průmyslovou rekon-strukcí ve východním Německu. Docházík závěru, že přetrvávající ekonomické pro-blémy ve východním Německu už nejsousoučástí krize transformace, ale úpornéstrukturální krize. „Když východní Němec-ko přistoupilo k ekonomické, monetárnía sociální unii se Spolkovou republikouNěmecko, úroveň jeho produktivity bylamenší než 30 procent ve srovnání se západ-ním Německem. Do roku 1994 asi polovinatohoto rozdílu byla vyrovnána, ale poté pro-duktivita východního Německa stagnovalaasi na 60 procentech západoněmecké pro-duktivity.“11)

Stephen Frowen pak následně vykládáokolnosti provázející německou měnovouunii, její vnitropolitické dopady i meziná-rodní důsledky. Uvádí, že zatímco Spolkovábanka a Rada ekonomických expertů veřej-ně odmítly měnovou unii jako předčasnoua nerealistickou, federální vláda v čeles kancléřem Kohlem se postavila za zřízeníměnové, ekonomické a sociální unie již po-čátkem února 1990. Vládní rozhodnutí bylopoliticky motivováno. Autor upozorňuje, že„německá měnová unie z roku 1990 nemů-že být hodnocena stejně jako předcházejícíklasické německé měnové reformy – jakonapř. z roku 1923 a 1948.“12)

Kapitola Horsta Friedricha Wünsche-ho přispívá k rozšíření pohledu na němec-kou ekonomickou politiku. Svou analýzouse liší od většiny příspěvků v publikaci. Zaměřuje se na dlouhodobou perspektivuv oblasti makroekonomie, ne na krátkodo-bý vývoj následující po německém sjedno-cení roku 1990. Na rozdíl např. od kapitoly

R. Czady Wünsche sleduje běžné problémyněmecké ekonomiky zpětně od nedostatkusociopolitického myšlení v tradici konceptuLudwiga Erharda. Charakterizuje Erhardo-vu sociálně tržní ekonomiku jako nikolipouhou ekonomickou politiku, ale jako řídí-cí úkol zabezpečit svobodu ve společnosti,„založenou na ekonomické nezávislosti“.13)

Celkově lze shrnout, že autoři kapitolv předkládané publikaci chtěli hlavně zdů-raznit, že každá interpretace procesů vedou-cích ke sjednocení Německa roku 1990a následnému vývoji vylučuje jakékoli zjed-nodušování. Nacházíme zajímavé prolínáníprvků – přenos ústavních, administrativnícha právních institucí a procesů politickéhorozhodování ze Západu na Východ, zároveňvšak i přetrvávání kolektivistických dispozicformovaných po 40 let budování socialismuv NDR. Setkáváme se s otázkou kontinuitya diskontinuity, ať již při analýze aspektůhistorických, právních či politickoekono-mických a správné chápání prvků kontinuitya diskontinuity určitě napomáhá porozumětkomplexní problematice německého sjedno-cení a celého následného období.

Ivona Řezanková

1) Viz: Ten years of German unification: Trans-fer, transformation, incorporation? Edited by JörnLeonhard and Lothar Funk, 1st ed., Birmingham:University of Birmingham, 2002 – s. 4.

2) Viz: tamtéž, s. 64, 65.3) Viz: tamtéž, s. 75.4) Viz: tamtéž, s. 87.5) Viz: tamtéž, s. 110.6) Viz: tamtéž, s. 120.7) Viz: tamtéž, s. 137.8) Viz:tamtéž, s. 142.9) Viz: tamtéž, s. 175.10) Viz: tamtéž, s. 199.11) Viz: tamtéž, s. 212.12) Viz: tamtéž, s. 230.13) Viz: tamtéž, s. 242.

RECENZE


32 49 079AFRICANAfrican Foreign Policies: Power and Pro-cess / Edited by Gilbert M. Khadiagala andTerrence Lyons. – 1st ed. – Boulder: Rien-ner, 2001. – 7, 247 s. – Bibl.-Pozn.-Rej.ISBN 1-55587-966-7

32 49 038BERTRAND, GillesEuropean Futures: Five Possible Scena-rios for 2010 / Gilles Bertrand, Anna Mi-chalski, Lucio R. Pench. – 1st ed. – Chel-tenham: Elgar, 2000. – 11, 117 s.: tab. –Pozn.-Rej.ISBN 1-84064-450-8

31 D 49 021BÍLÁBílá místa / Autoři textu: Jan Eichler aj. –1. vyd. – Praha: Univerzita Karlova, 2002.

– 176 s.: gr., tab. – (Studijní texty; č. 2). –Pozn.-Příl.

32 49 032 PKDEJMEK, Jindřich Československo, jeho sousedé a velmo-ci ve 20. století (1918 až 1992): Vybranékapitoly z dějin československé zahranič-ní politiky / Jindřich Dejmek. – 1. vyd. –Praha : Centrum pro ekonomiku a politi-ku, 2002. – 384 s.: tab. – Bibl.-Pozn.ISBN 80-86547-07-8

34 49 084DIZDAREVIĆ, RaifOd smrti Tita do smrti Jugoslávie: Svě-dectví / Raif Dizdarević. – 1. vyd. – Pra-ha: Vašut, 2002. – 351 s.: fot., tab. –Pozn.-Rej.ISBN 80-7236-171-6

VÝBĚR Z NOVINEK KNIHOVNY ÚMV

32 49 077EAGLE Eagle Rules?: Foreign Policy and Ameri-can Primacy in the Twenty-first Century /Edited by Robert J. Lieber. – 1. vyd. –New Jersey: Upper Saddle River, 2002. –15, 366 s. – Pozn.-Rej.ISBN 0-13-090987-4

32 49 033EHL, Martin Globalizace pro a proti / Martin Ehl. – 1.vyd. – Praha: Academia, 2001. – 185 s. –Pozn.-Rej.ISBN 80-200-0897-7

32 49 082EU EU Enlargement and Beyond: The BalticStates and Russia / Edited by HelmuthHubel. – 1st ed. – Berlin: Spitz, 2002. –

18, 479 s. – (Nordeuropäische Studien;Nr. 18). – Pozn.-Rej.ISBN 3-8305-0271-0

32 De 49 086EURÓPSKAEurópska únia dnes: Súčasné trendy avýznam pre Slovensko / Editori: VladimírBilčík a Martin Bruncko. – 1. vyd. – Brati-slava: Inštitút pre verejné otázky, 2001. –160 s.: gr., tab. – Pozn.ISBN 80-88935-23-7

32 49 035FIERKE, Karin M.Constructing International Relations: TheNext Generation / Karin M. Fierke, KnudErik Jorgensen. – 1st ed. – Armonk:Sharpe, 2001. – 10, 286 s. – Bibl.-Pozn.-Rej.ISBN 0-7656-0739-5

32 49 036FOREIGNThe Foreign Policies of Middle East Sta-tes / Edited by Raymond Hinnebusch,Anoushiravan Ehteshami. – 1st ed. –Boulder: Rienner, 2001. – 8, 381 s.: mp.– Bibl.-Pozn.-Rej.ISBN 1-58826-020-8

32 49 073FOREIGNForeign Policy in a Constructed World /Edited by Vendulka Kubálková. – 1st ed. –Armonk: Sharpe, 2001. – 9, 302 s. –Pozn.-Rej.ISBN 0-7656-0788-3

31 49 019GÜRÜN, KamuranThe Armenian File: The Myth of Innocen-ce Exposed / Kamuran Gürün. – 1st re-prin. ed. – Nicosia: Rustem, 2001. – 9,328 s. – Pozn.-Rej.ISBN 975-97030-4-1

31 49 034HAHNOVÁ, EvaSudetoněmecká vzpomínání a zapomí-nání / Eva Hahnová a Hans HenningHahn. – 1. vyd. – Praha: Votobia, 2002. –234 s.: mp., obr. – Pozn.-Rej.ISBN 80-7220-117-4

34 49 078 PKHENDERSON, HarryTerrorism / Harry Henderson. – 1st ed. –New York: Facts on File, 2001. – 300 s. –(Library in a Book). – Bibl.-Pozn.-Příl.-Rej.ISBN 0-8160-4259-4

32 49 096HOFFMAN, BruceLa Mécanique terroriste: Traduit de l’ang-lais par Bertrand Dietz / Bruce Hoffman.– 1. ed. – Paris: Calman-Lévy, 1999. –302 s. – Bibl.-Pozn.ISBN 2-7021-3040-2

32 49 087JOPP, MathiasGermany’s European Policy: Perceptionsin Key Partner Countries / Edited by Mat-hias Joop, Heinrich Schneider, UweSchmalz. – 1st ed. – Bonn: Europa Union,2002. – 280 s. – (Europäische Schriften;Nr. 78). – Pozn.ISBN 3-7713-0611-6

32 49 025MORAVCOVÁ, DagmarČeskoslovensko, Německo a evropskáhnutí 1929–1932 / Dagmar Moravcová. –1. vyd. – Praha: Institut pro středoevrop-skou kulturu a politiku, 2001. – 388 s. –Bibl.-Pozn.-Rej.ISBN 80-86130-14-2

34 49 074PROBLEMATICProblematic Sovereignty: Contested Ru-les and Political Possibilities / Edited byStephen D. Krasner. – 1st ed. – New York:

Columbia University, 2001. – 13, 367 s. –Pozn.-Rej.ISBN 0-231-12179-2

34 49 093RESPONSESResponses to Terrorism: Or: Is There aRoute from the Huntdown in Afghanistanto Sustainable Globalization?. – 1st ed. –Budapest: Strategic Defense ResearchOffice, 2002. – 327 s. – Pozn.ISBN 963-8117-88-5

31 49 017 PKROZUMĚTRozumět dějinám: Vývoj česko-němec-kých vztahů na našem území v letech1848-1989 / Autoři textu Václav Kural aj.– 1. vyd. – Praha: Gallery; Ministerstvokultury ČR, 2002. – 302 s.: fot., obr., mp.– Bibl.-Pozn.ISBN 80-86010-55-4

32 D 8 457/122/2001RUSSLANDSRusslands Europäische Dimension undweltpolitische Herausforderungen. – 1.Aufl. – Hamburg: Körber Stiftung, 2002. –126 s. – (Bergedorfer Gesprächskreis;Nr. 122). – Pozn.ISBN 3-89684-233-1

32 De 49 030ŠRONĚK, IvanDiplomatický protokol a praktické otázkyspolečenské etikety / Ivan Šroněk. – 1.vyd. – Praha: Karolinum, 2002. – 166 s. –Pozn.-Příl.ISBN 80-246-0247-4

32 49 008TOWARDToward an Understanding of Russia:New European Perspectives / Edited byJanusz Bugajski and Marek Michalewski;Text: Vladimír Votápek, Aleksander Dule-ba et al. – 1st ed. – New York: Council onForeign Relations, 2002. – 14, 215 s.:tab. – Pozn.ISBN 0-87609-310-1

VÝBĚR Z NOVINEK KNIHOVNY ÚMV


JUDr. Mgr. Vratislav Košťál, nar. 1976; vy-studoval Fakultu mezinárodních vztahů UKv Praze, obor mezinárodní vztahy, a Práv-nickou fakultu Masarykovy univerzity v Br-ně; absolvoval studijní stáže v Mnichově(Max-Planck Institut) a Tallinu (Tallinská pe-dagogická univerzita), mj. přispívá i do ča-sopisu Právní rádce, člen Česko-estonské-ho klubu, zabývá se rovněž problematikouevropské integrace. (str. 25)

Jiří Šedivý, nar. 1963; vystudoval angličti-nu a politologii na Filozofické fakultě UK a válečná studia na King’s Colege v Londý-ně. V současnosti učí v Institutu politologieFF UK, je ředitelem Ústavu mezinárodních

vztahů a předsedou redakční rady časopi-su Mezinárodní vztahy. (str. 6)

RNDr. Alexandr Vondra, nar. 1961; vystu-doval Fakultu přírodních věd UK – obor geo-grafie. V letech 1985–1987 působil v Ná-prstkově muzeu v Praze. Po podepsáníCharty 77 pracoval mimo profesi (topič, po-čítačový programátor), byl aktivní v česko-slovenské demokratické opozici (vydavatel-ská činnost v samizdatu). V roce 1989 sestal mluvčím Charty 77; za organizaci led-nových demonstrací v r. 1989 a za peticiNěkolik vět byl odsouzen k dvouměsíční-mu nepodmíněnému trestu odnětí svobody, v listopadu téhož roku se stal spoluzakla-datelem hnutí Občanské fórum. V letech1990–92 zahraničněpolitický poradce pre-zidenta Havla, v létě 1992 jmenován dofunkce 1. náměstka ministra pro meziná-

rodní vztahy ČR, v lednu 1993 1. náměst-kem ministra zahraničních věcí ČR, v roce1997 jmenován velvyslancem ČR v USA,na jaře 2001 byl jmenován zmocněncempro přípravu summitu NATO v Praze, v srp-nu 2002 náměstkem ministra zahraničí prootázky NATO. (str. 4)

Ing. Bořek Lizec, nar. 1974; absolventVŠE, Fakulta mezinárodních vztahů (1998),absolvent M.A.I.S. na Diplomatické aka-demii ve Vídni (2000–2002), doktorandVŠE, zabývá se bezpečnostní politikou EU.(str. 30)

Ing. Tomáš Sedlák, nar. 1961; vystudovalekonomiku a řízení výroby na VUT v Brně,postgraduálně absolvoval studium manag-mentu na univerzitě v St. Gallenu ve Švý-carsku. Od roku 1999 vede Evropský důmv Jihlavě. (str. 36)

AUTOŘI TOHOTO ČÍSLA

Date post:	26-Sep-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

VE SPOLUPRÁCI OBSAH 10/2002 ROČNÍK XXVI STR. S ...volbách se ziskem více než 40 pro-cent...

Documents