Velká Čantoryje - 29. 3. 2017 Odjezd z nádraží v 6.35 hodin do Českého Těšína a tam přestup na vlak do Bystřice. Je nás dvanáct, Josef Seibert,

Mirka Sysalová, Alena Nyklová, Valentin Mališ, Mirek Petřvalský, Eva Chvájová, Leopold Bezecný, Lidka Segečová,

Irena Barová, Petr Kaláb, já a náš vedoucí Vašek Beneš. Z Bystřice jedeme autobusem do Nýdku náměstí (415 m n.

m.). Máme jít po červené značce, na Vekou Čantoryje je to cca 4,5 km. Na rozcestníku je další značka, zelená, cca 8

km. Petr vytáhne mapu. Je rozhodnuto. Prodloužíme si to. Jdeme po zelené značce, chvíli po asfaltu, pak lesem. Dojde-

me do Beskydského sedla (680 m n. m.). Odtud to je jen 2,5 km po červené značce na Velkou Čantoryi. Cesta je pří-

jemná, lesem, k tomu máme pěkné slunečné počasí. I druhá skupinka měla pěknou cestu, také lesem, kolem studánky.

Poslední výstup a jsme u rozhledny „Velká Čantory-

je“ (994 m n. m.) Je to nejvyšší vrchol Slezských Bes-

kyd. Rozhledna, postavená v roce 2002, je vysoká 29

metrů, má 5 vyhlídkových plošin. Po zdolání 118 scho-

dů, ve výšce 1016 metrů, nabízí netradiční pohled do

tří států, České republiky, a to vrcholky Beskyd, Javor-

níků, Jeseníků, na Slovensko, Javorníky, Malou Fatru,

Tatry a do Polska na vrcholky Slezských Beskyd a do

lázeňského města Ustroň. Odtud vede k rozhledně la-

novka. K Velké Čantoryji se váže pověst o „spících

rytířích“ v nitru hory, kteří procitnou a utkají se v boji

o svobodu, až bude naší zemi nejhůř. Podle nich je pojmenovaná 10,5 km dlouhá naučná stezka, která začíná v Nýd-

ku, prochází velmi zajímavými a hodnotnými lokalitami tohoto horského komplexu a obsahuje sedm zastavení s info-

mačními tabulemi, na kterých jsou návštěvníci seznámeni s kolonizací Beskyd, místní faunou, flórou a rovněž s bájnou

legendou o spících rytířích v nitru hory.

Nikdo z našich tu není a bufet je zavřený. Je něco kolem 09.00 hodiny. Scházíme cca 500 m dolů k chatě. Podíváme

se i ke Kolibě, ale ta je také zavřená, i turistická chata Velká Čantoryje, která se otvírá až v 10.00 hodin. Tady musejí

přijít, tak tu na sluníčku počkáme. Čekáme skoro 3/4 hodiny, ale nikdo nepřichází. To je divné, už by tu přece museli

být. Tak voláme. Někde jsme se museli minout, ale kde, to nevím. Vyšli někde zkratkou, kolem chaty vůbec nešli. Teď

jsou u rozhledny. Jdeme jim naproti, ale už je vidíme scházet dolů. O jeden vrchol přijdeme, výstup na rozhlednu se

nekoná. Ani ostatní nešli, nebyla až taková viditelnost, zřejmě to nemělo cenu. Sejdeme tedy k turistické chatě z roku

1904, je už kolem desáté hodiny, takže

je otevřená. Dobré pivo, káva i něco k

snědku nám přijde k duhu. Což pak WC,

pokud sis nic nedala, zaplať 50 Kč. Zlatá

příroda. Oslavenec Valda Mališ so uměl

sednout, má nad sebou 70 (jako jeho

léta).

Po občerstvení foto před chatou a opět se rozdělujeme na dvě skupinky.

Má přijet Mirka Sekaninová a jít nám

naproti, proto Vašek, Leopold, Liduška a

Eva jdou po značce, ostatní to scházíme

po hranici. Naší značkou jsou hraniční

kameny. Máme krásné výhledy do okolí.

Brouzdáme se ve zbytku sněhu smíchaného s listím. Přijdeme ke sjezdovce Poniwiec, a najednou zjistíme, že nemá-

me hraniční kámen, kousek se tedy vracíme a pak scházíme lesem, strmou kamenitou, ale krásnou cestou. Na chvíli

nás zastaví motorky, které tímto terénem projíždějí. Je to mazec.

Dojdeme k rozcestníku „Gora“ (600 m n.m.). Opět pěkný les, ve kterém se už začíná probouzet příroda v podobě

kvetoucích fialových kytiček, konikleců, sasanek i blatouchů. Tady ztrácíme Mirka Petřvalského. Jde po červené

značce. Protože nám chybí vrchol, když jsme nebyli na rozhledně, musíme ti ho nahradit, a jelikož se stále držíme

hraničních kamenů, stoupáme na vrchol „Ostrý“ (709 m n. m.). Malé občerstvení a zase dolů.

V klestí vidíme našeho krále Miroslava, také se občerstvuje. Společně sejdeme k rozcestí „Pod malým Ostrým“ (526

m n. m.), kde už na náš čeká druhá skupinka i s Mirkou Sekaninovou. Do Vendryně to máme jen 4,5 km. Před vesnič-

kou se nachází stavení s vtipně nastrojeným kolem, květinou sestavenou ze záchodových štětek, kmenem, který je ob-

leknut od plavek. Ve Vendryni dojdeme k vápenným pecím, pocházející z 19. století, které sloužily k pálení vápna z

místního vápence, jakožto nepostradatelné suroviny pro výrobu železa. Provoz pecí byl definitivně ukončen v r. 1965,

v tomto období byla ukončena i těžba v přilehlých vápencových lomech a v r. 2003 byly pece kompletně zrekonstruo-

vány jako technická památka.

Od pecí procházíme vesničkou na vlak. Jelikož nám zbý-

vá ještě chvilka času, nezapomeneme se zastavit v místní

hospůdce na pivo. Restaurace je pěkně zakouřená, zů-

staneme raději venku, přeneseme lavice a stůl na sluníč-

ko a pěkně se vyhříváme. Krásné zakončení naší dnešní

túry.

U vlaku se nachází socha poutníka. První písemná zmínka o

této obci pochází z v r. 1305. Podle staré pověsti vyprávěné

mezi slezským lidem je její název odvozen od slova vandrov-

ník ,wedrowiec, Wanderer, čili poutník Pověst vypráví, že v

dávných dobách na území

Vendryně se objevil žíznivý a vyčerpaný poutník. Vysílen padl na zem a když se už

smířil s tím nejhorším, uslyšel šum potoka. Z posledních sil se k němu přiblížil a napil

vody, která ho vrátila k životu. Pak usnul hlubokým spánkem a probudil se zdravý a

plný síly. Okouzlen tímto místem se rozhodl ukončit své putování a usídlit se zde natr-

valo. Postavil si obydlí a časem přibyla další. Tak vznikla osada, která dostala jméno

Vendryně podle jejího prvního obyvatele.

Vlakem kolem čtvrté hodiny odjíždíme domů. Byl to úžasný výlet, plný dobré poho-

dy, sluníčka a probouzející se přírody.

Pro některé ale tento den nekončí. Probudila se v nás žízeň, proto zajdeme do Stolár-

ny a Petra napadlo si tu zahrát bowling. V šesti lidech (Petr, Josef, obě Mirky, Vašek

a já) zahrajeme tři kola a po sedmé hodině odcházíme domů.

(Zapsala J. Koloničná)