Kč 20,– 5774 ÚNOR 2014 ROČNÍK 76

VĚSTNÍK ŽIDOVSKÝCH NÁBOŽENSKÝCH OBCÍV ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU

ADAR I.

FERDINAND I. DOBROTIVÝrakouský císař v letech 1835–1848, poslední korunovaný český král a král uherský.

(O udělení Ceny Ferdinanda Dobrotivého na rok 2014 čtěte na stranách 10–11.)

TRYZNA K 70. VÝROČÍLetos uplyne už sedmdesát let od výročílikvidace rodinného tábora v Osvětimi-Březince, ke které došlo 8. březnaa 10.–12. července 1944. Tento nacistic-ký zločin představuje největší hromadnévraždy československých občanů v do-bě druhé světové války. Prakticky všich-ni byli Židé.Tradiční tryzna na paměťobětí těchto tragických událostí se budekonat v neděli 9. března od 10.00 hodinv Pinkasově synagoze v Praze 1. Přijďteuctít jejich památku. ti

ZEMŘEL MILAN SCHULZV lednu jsme se dozvěděli smutnou zprá-vu: zemřela další z výrazných osobnostíčeského kulturního života, další z těch,kteří doma i z exilu pomáhali lidem zís-kávat pravdivé a originálně formulovanéinformace o stavu společnosti.

Novinář, dramatik, básník a literárníkritik Milan Schulz se narodil v Prazev roce 1930. Za okupace byl nucen z ra-sových důvodů přerušit středoškolská stu-dia, která dokončil po roce 1945, a potévystudoval češtinu a ruštinu na FF UK.Jeho otec, Bedřich Schulz (1902–1945),autor kabaretních scének, operetních lib-ret a filmových scénářů, válku nepřežil –zemřel v koncentračním táboře Kaufe-ring. Po absolutoriu M. Schulz pracovalv redakci Literárních novin, 1959–1965v divadle Semafor, 1968–69 byl redakto-rem Literárních listů a Listů. V září 1969emigroval do SRN a usadil se v Mnicho-vě, kde získal místo v českém vysílánístanice Svobodná Evropa, především jakopolitický publicista a komentátor.

Psal postupně pro Mladou frontu, No-vý život, Květen, Hosta do domu, Pla-men, Filmové a televizní noviny aj.;V exilu publikoval fejetony a politickékomentáře ve Svědectví (Paříž), Promě-nách (New York), Obrysu (Mnichov)a Listech (Řím). Podílel se také na kaž-doročních spisovatelských setkáníchv západoněmeckém Frankenu. V roce2012 vydal vzpomínky Hledání zatrace-ného času aneb Co jsem nezapomněl.

Jak napsal jeho redakční kolega R. Ku-bičko: „Ve svém životě prošel velmi ty-pickou peripetií od zapáleného komu-nisty po komunistu reformního až poaktivního emigranta, a pro své bývalésoudruhy nepřítele číslo jedna. Prošelvšemi zákruty české společnosti 20. sto-letí, a přestože to mnohde hrozilo havá-rií, odešel nakonec se ctí.“ Milan Schulzzemřel 20. ledna ve věku 84 let. jd

OZNAČOVÁNÍ OPUŠTĚNÝCHHROBŮ Z VÁLEČNÝCH LETV roce 2013 mohl být díky finančnípodpoře Nadačního fondu obětem holo-caustu z programu Obnova ve výši 200tisíc Kč zahájen dlouhodobý projektoznačování opuštěných hrobů v areáluNového židovského hřbitova, který jesoučástí dlouhodobé koncepční péčeo náhrobky společností Matana a.s.

V areálu hřbitova se na ploše 115 ti-síc m2 nachází okolo 25 000 pohřbe-ných osob, z nichž více než 1600, je-jichž úmrtí je datováno mezi lety 1939a 1945, nemá místo svého posledníhoodpočinku žádným způsobem označe-no. Lidé pohřbení v tomto období jižv době svého úmrtí nemuseli mít příbuz-né či rodinu nebo se jim na pořízenínáhrobku v dané době nedostávalo fi-nančních prostředků. Po válce se většinapříbuzných z koncentračních táborů ne-vrátila a přeživší mnohdy neměli mož-nosti se o hroby příbuzných postarat.

Samotným obsahem projektu není jenvýroba a instalace nového náhrobku čidoplňování textů na náhrobcích stávají-cích, ale jedná se zároveň o velmi kompli-kované ověřování správnosti osobních datpohřbených osob a jejich opakovanoukontrolu porovnáváním údajů z různýcharchivních zdrojů. S doplňováním jmena dat na stávající náhrobky kromě tohočasto souvisí i nezbytné kamenické a res-taurátorské zásahy či opravy dodatečněobjevených částí náhrobků.

Péče o náhrobky všeobecně (opravy,vztyčování, restaurování, údržba) je od-borně velmi náročný a dlouhodobý pro-ces, kterému Židovská obec v Praze vě-nuje odpovídající pozornost a na jehopokračování se každoročně snaží pama-tovat i příslušnou položkou ve svém roz-počtu. Projekt označování opuštěných,neoznačených hrobů do této péče beze-

sporu patří. S ohledem na jeho mimo-řádný rozsah však lze dobu trvání odha-dovat možná i na desítky let. Finančníchprostředků se dlouhodobě nedostáváa výhled do budoucna není v tomto ohle-du příliš optimistický. Každý dar, dotaceči příspěvek, ať už se jedná o granty a do-tace od různých nadací či institucí neboi dary jednotlivců, je proto cennou po-mocí a vítaným přínosem.

S případnými dotazy nebo nabídkoupomoci se, prosím, obracejte na vedoucítechnické správy Zuzanu Beránkovou,e-mail: sbh.sekretariat@matana.cz nebona tel.: 226 235 211. zb

LETNÍ ŠKOLA Centrum vizuální historie Malach upo-zorňuje na letní školu Nationalism, Reli-gion and Violence in Europe 2014 orga-nizovanou Institutem mezinárodníchstudií FSV UK a International HellenicUniversity v Soluni. Letní škola, jež sebude konat v Praze od 23. června do3. července 2014, si klade za cíl přispětke studiu násilí jako oblasti bádání.Bude vedena mezinárodní skupinou od-borníků z prestižních univerzit, jako jeOxford, New York University či LondonSchool of Economics, a je zaměřena nastudenty a absolventy politologie, histo-rie, sociologie, mezinárodních vztahů,mezinárodního práva, žurnalistiky a dal-ších příbuzných oborů. Letní školy semohou účastnit studenti bakalářských,magisterských i doktorských studij-ních programů. Další informace nawebu www.nrvsschool.fsv.cuni.cz neboe-mailu malach@knihovna.mff.cuni.cz.

vb

2 VĚSTNÍK 2/2014

AKTUALITY

OBSAH

EJC v Aténách… 3Sidry na tento měsíc 4–5Protože je to pravda rozhovor

s M. Ch. Thompsonem 6–7, 9Zachránce Antonín Kalina 8Hudba našich synagog 9Cena Ferdinanda Dobrotivého

pro Karla Holomka 10–11Mladí lvi v kleci: výstava meziválečných

výtvarníků v Liberci 12–14Dějiny nebes a země v knize

o Jeruzalému 15–17O stěhování venkovských Židů 18Rodina Kubinzkých a její náhrobky 19Zemřel Ariel Šaron 20–21Přehled tisku 22Kalendárium 23Kultura, zprávy, inzerce 24–27Zprávy ze světa 28

„Tohle není výmarská republika a dnesnejsou třicátá léta minulého století. Žije-me v silné demokracii uprostřed sjedno-cené Evropy a rasismus a extremismustu nemá místo,“ prohlásil řecký premiérAntonis Samaras na setkání s představi-teli Evropského židovského kongresu.Přijetí se konalo na sklonku minuléhoroku v Aténách a předseda vlády tu ob-držel i symbolickou cenu EJC Zlatý je-ruzalémský navigátor. Řecko se od led-na ujímá půlročníhopředsednictví Evrop-ské unie, a tak mělo to-to setkání nejen sym-bolický význam.

Řecký premiér siocenění rozhodně za-slouží. A to nejenkompas, který ukazujek Jeruzalému. Rozhodnutí, která vládaza jeho předsednictví učinila v posled-ních měsících, jsou v mnohém pozoru-hodná. Ještě na jaře si na setkání Světo-vého židovského kongresu v Soluni (vizRch 4/2013) Samaras posteskl, že nemámožnost proti extremistům z neonacis-tické strany Zlatý úsvit nijak zakročit.To se však změnilo. O událostechv Řecku referovala všechna světovámédia, takže si jen připomeňme, žev září byl v Aténách ubodán levicovýrapper Pavlos Fisas. To vyvolalo obrov-ské pohoršení veřejnosti. Jak se vzápětíukázalo, vraždu spáchali právě přízniv-ci Zlatého úsvitu, ale nejen to – telefo-nicky ji schválili straničtí funkcionáři.Teprve až tahle skutečnost umožnilařeckým úřadům zasáhnout. Stejně jakove všech demokratických zemích, aniv Řecku nelze totiž nějaké politickéuskupení zakázat jen proto, že zastáváextremistické názory.

URÁŽKA V PŘÍMÉM PŘENOSUJak kdysi řekl Václav Klaus na setkánís evropskými rabíny, pokud je někdo an-tisemita, pak je proti všemu. A podobněje to i se Zlatým úsvitem. Začal „jen“s používáním nacistických symbolů:řecký znak, nápadně připomínající čer-ný hákový kříž na rudém poli, polovo-jenské jednotky v černých uniformáchatd. V 90. letech se jeho příznivci počí-tali na několik desítek. Vše ale změnilamezinárodní situace. Vědělo se sice, ženěkteří členové Úsvitu byli zapleteni domasakru u srbské Srebrenice v roce1995, ale nešlo to dokázat. Z okrajovéhouskupení, které v evropských volbách

v roce 1994 dostalo 0,1 procenta hlasů,se v průběhu několika let vytvořila poli-tická strana, která má dnes v řeckémparlamentu 18 mandátů. Popularitu simezi voliči, často neúnosně frustrovaný-mi současnou ekonomickou krizí, vydo-byla různými způsoby. Rozdávala šat-stvo a jídlo „chudým“, poskytovaladoprovod lidem v problémových čtvr-tích, kde také organizovala demonstracepoukazující na kriminalitu cizinců. To

ostatně svědčí o možné provázanostis podobnými stranami v jiných zemích,které používají stejné postupy, vzpomeň-me jen na severní Čechy letos v létě. An-tisemitský a neonacistický slovník je jennechutným doprovodným jevem – dale-ko nebezpečnější jsou fyzické útoky napolitické oponenty a aktivisty. Mluvčípartaje Illias Kasidiaris proslul fyzic-kým útokem na jednu poslankyni v tele-vizní debatě.

Zdánlivá beztrestnost však skončilazmíněnou vraždou. Vzápětí bylo řeckoupolicií zadrženo 29 členů strany, včetněpředsedy Nikolaose Michaloliakose a dal-ších tří poslanců. Hlavním bodem obžalo-by je zločinné spiknutí, vražda a několikpokusů o vraždu, ale jde tu i o další krimi-nální delikty, od praní špinavých peněz ažpo obchody se zbraněmi. To, co by se jin-de mohlo zdát účelové, se v případě Zla-tého úsvitu a jeho minulosti jeví jako zce-la pravděpodobné.

Ale jasno ještě není. Sám premiér při-pustil, že soudy, které s obžalovanýmiproběhnou, mohou dopadnout všelijak.Vláda nemá žádnou možnost, jak jeovlivnit, stejně jako neměla možnostpříslušné osoby zatknout. To mohla udě-lat až policie na základě příkazu proku-ratury. Ostatně – jak premiér podotkl –Řecko je skutečnou kolébkou demokra-cie a podle toho se všichni chovají.

Něco však mohla vláda přece jen udě-lat a také to udělala – iniciovala zákon,který byl následně schválen parlamen-tem helénské republiky a který zastavujefinancování stran, podezřelých ze zapoje-ní do organizovaného zločinu a teroris-mu. Zároveň půjde do parlamentu návrh

z pera Samarasovy vládní strany Novádemokracie na trestnost popírání holo-kaustu.

OBAVYV Řecku dnes žije něco kolem pěti a půltisíce Židů, největší komunity jsouv Aténách a v Soluni. Jak říká BennyAlbalas, prezident Ústřední rady ži-dovských obcí v Řecku, rok 2014 budevelmi důležitý. Pokud soudy propustí

obviněné představiteleZlatého úsvitu, ne-smírně to posílí jejichpolitický vliv. Již teďjsou namístě obavypředevším z výsledkůvoleb do Evropskéhoparlamentu v květnuletošního roku. Na

druhou stranu, vztahy mezi Izraelema Řeckem se radikálně změnily k lepší-mu a to má vliv i na celkovou atmosféruv zemi. Potvrzuje to i izraelský velvysla-nec v Aténách Arje Mekel, když s nad-sázkou říká, že před třemi lety nebylyv Řecku noviny, kde by ani jednou ne-vyšel antiizraelský článek, zatímco dnesnevyjdou ani jedny noviny, kde by chy-běl článek proizraelský. Svou roli tu jis-tě hraje i nová ekonomická spolupráceobou zemí, zejména při jednáních o vy-užití bohatých zásob zemního plynu veStředozemním moři.

Obavy z nárůstu extremistických po-litických uskupení však nezaznívají je-nom z Řecka. O situaci v Maďarsku, nenepodobné té řecké, jsme již několikrátpsali. Antisemitismus, xenofobie a ex-tremismus se v současné době šíří ce-lým kontinentem. Znepokojeni jsouv Belgii, Francii, ale také v Polsku, kdedonedávna čelní představitelé židovskékomunity ujišťovali o velmi přátelskéatmosféře vůči Židům ze strany mla-dých Poláků. Dnes je to jinak a rozhod-nutí Sejmu o zákazu rituální porážky jejen jednou z ilustrací.

Zmíněné evropské volby budou protoopravdu klíčové, a to nejen pro Řecko,Maďarsko či Francii a Polsko. Pokud doparlamentních lavic v Bruselu a Štras-burku přivedou extremisty z levé i pravéčásti politického spektra (o tom, žeuspějí, už dnes nikdo nepochybuje, jejen otázkou v jaké míře), může to vesvém důsledku znamenat postupnoudezintegraci Evropské unie. A to budeteprve krize!

TOMÁŠ KRAUS

VĚSTNÍK 2/2014 3

ÚSVIT,NEBO SOUMRAK?

Řecká zkušenost

KI TISA (2M 30,11–34,35)„Pošlu však před sebou posla, protožejsi tvrdošíjný lid a já nevystoupímv tvém nitru, abych tě cestou nezni-čil.“ (2M 33,3)

Ki tisa je nejvíce teologický oddílPěti knih. Zabývá se nejzávažnějšímiproblémy, které naše náboženství řeší:jaká je Boží odpovědnost za světobecně a za Izrael zvlášť? To je roz-hodně jedna z nejobtížnějších otázekBible. Takže: jak máme kapitolám 33a 35, ústředním kapitolám naší sidry,rozumět?

Během morových ran a rozděleníRákosového moře Izraelité určitě vní-mali, jak Bohu leží jejich osud na srd-ci, vnímali jeho zájem i ochranu. Jehoblízkost cítili i na hoře Sinaj, kdyžslyšeli, jak k nim promlouvá. Alepak se ztratil, zmizel i sám Mojžíš– zdálo se, že ho pohltila jakásiúžasná nadpřirozená izolaces Nejvyšším, a národ zůstal bezvůdce i bez Boží přítomnosti.Lidé propadli panice, vrátili sek hédonistickému a zkázonosné-mu modlářství egyptského zlatéhotelete. Židé ztratili svou oporu.

Pak přijali trest a chystají se po-kračovat v cestě, mají však jeden,ale závažný požadavek: Přejí si,aby Hospodin vstoupil mezi ně,aby si už vždycky mohli být jistijeho ochrannou přítomností. Chtějížít ve světě, kde je vždycky vidětBoží podpora a soucit, ne v trýzni-vé nejistotě, v níž se Boží tvář ne-ustále skrývá.

Hospodin jim už sdělil, že nej-prve pro něj musí vytvořit svatyni,uzpůsobit svět tak, aby byl připravenna jeho přítomnost, a pak se „usadív jejich nitru“. Slovy rabína z Kotzku:„Kde je Hospodin? Všude tam, kamho vpustíte.“

Proto vysvětluje Bůh Mojžíšovi,mluvčímu svého národa, že přivedeIzraelity do země, kterou jim dá: „Dozemě tekoucího mléka a medu a vyže-nu odtamtud Kenaánce, Emorejce,Chetity, Prizy, Chivity a Jevusejce.Pošlu však před sebou posla, protožejsi tvrdošíjný lid a já nevystoupímv tvém nitru, abych tě cestou nezni-čil.“ (2M 33,2–3)

To, že Hospodin neukáže svou tvář,je pro jejich dobro.

Čas na to, abych pobýval mezivámi, ještě nenastal, vysvětluje Hos-podin. Je milující a milosrdný, ale má

vysoké nároky – pokud by byl mezinámi a nemohl „nevidět“, musel bytrestat stejně jako odměňovat. Jsme natom lépe, když je Hospodin vždyckypřipravený zasáhnout a zabránit ka-tastrofě, ale zůstává skrytý v oblacích.

Mojžíš naléhá dál: „Jak jinak, nežže s námi půjdeš, se dá poznat, žejsme já a tvůj lid nalezli přízeň v očíchtvých a jsme, já a můj lid, odlišní odevšech národů, které jsou na povrchuzemě?“ (3M 33,16) Ale Hospodin ne-ustoupí. Ano, odhalí své „cesty“, ponichž si přeje, aby Izraelité kráčeli,a prostřednictvím božské Tóry jimbude ukazovat, jak chce, aby žili. Poš-le jim vůdce, proroky, učitele a gene-

rály, aby je vedli správným směrem.Ale musejí je následovat, aniž by vi-děli Boží tvář nebo měli Boha mezisebou, a to až do té doby, kdy dospějía převezmou odpovědnost za své činy.

Ze svého postavení „za scénou“ jed-nal Hospodin velmi aktivně běhembiblického období, když byli Izraelitév Egyptě a po většinu období prvníhokrálovství – koneckonců židovský ná-rod byl ještě v plenkách. Přístup sezměnil za druhého království, a přede-vším v naší době – Hospodin chce,abychom iniciativu převzali my sami,abychom na své cestě k vykoupeníhráli ústřední roli. Stále však platíjeho slib, že pokud opravdu toužímepo spravedlivém životě, on nám po-

může.

VAJAKHEL (2M 35,1–38,20)„A ať mi udělají svatyni a usadímse v jejich nitru!“

Hospodinovy příkazy týkající sestavby svatyně a toho, jak se másvatostánek vybavit a jak mají býtoblečeni kněží, jsou skutečně neu-věřitelně podrobné a propracova-né. Nejprve si je čteme v této sid-ře, a poté znovu, když je Izraelitéprovádějí, tedy v oddílech Trumaa Tecave. Jestliže si stavba svaty-ně zasloužila takovou pozornost,musela být nadevše důležitá. Aleproč?

Selský rozum napovídá – a všech-na stará i nová náboženství tomuodpovídají –, že pokud Hospodinstvořil svět, v němž žijeme, to nej-menší, co pro něj na oplátku mů-žeme udělat my, je vytvořit mu

důstojný příbytek, v němž by mohlpobývat na zemi.

Jenže biblický úryvek na konci od-dílu Tecave naznačuje něco jiného:„A budu se tam (ve stanu setkání) set-kávat se syny Jisraele a stan bude po-svěcován mým majestátem. Posvětímstan setkání a oltář i Aharona a jehosyny posvětím k výkonu kněžskéhoúřadu přede mnou. A usídlím se uvnitřsynů Jisraele a budu jim Bohem. Po-znají, že já jsem Hospodin, jejich Bůh,jenž je vyvedl ze země Micrajim, abychse usídlil uvnitř nich, já Hospodin, je-jich Bůh!“ (2M 29,43–46)

Povšimněte si, že Hospodinovomísto je uvnitř židovského národa, ni-

4 VĚSTNÍK 2/2014

SIDRYPRO TENTO

MĚSÍC

Mark Podwal: Hebrejský měsíc ijar.

koli ve svatyni. To ostatně říká i úvod-ní verš posledních pěti kapitol Druhéknihy: „A ať mi udělají svatyni a usa-dím se v jejich nitru!“ Ale co to zna-mená? Copak Bůh může vstoupit dofyzické bytosti a pobývat mezi lidmi?„Vtělí“ se Hospodin do židovskéhonároda? Neblíží se to nebezpečněkřesťanství a pojetí Boha v lidské po-době, jež judaismus považuje za ka-cířství?

Vraťme se k velké písni z doby roz-dělení Rákosového moře, v němžEgypťané utonuli a Židé byli zachrá-něni. Hebrejci tehdy zpívali: „Hospo-din je mou mocí i zpěvem mým, stalse mým pomocníkem! Je mým Bo-hem (ve-anvehu), jeho budu chválit, jeto bůh otců, jej budu vyzvedat!“ (2M,15,2)

Jedno slovo tohoto verše se těžkopřekládá. Targum ho vnímá jako „Toje můj Bůh a postavím mu svatyni“ –pravděpodobně proto, aby mohl žítna zemi (přičemž tento nápad jsmejiž dříve odmítli). Raši se domnívá,že kořen slova ve-anvehu je „noj“,což znamená krásný: „To je můjBůh, budu ho velebit/krášlit svýmimelodickými modlitbami“ – nebo,jak tvrdí další – „Budu ho velebit/krášlit tím, že budu velebit jeho pří-kazy“, tedy tím, že budu nosit jehonádherný talit a tfilin, že krásněozdobím suku.

Jeden talmudista šikovně rozdělilobtížné slovo na dvě – „ani vehu“, jáa on. „To je můj Bůh a já budu dělat toco on“ – tak by zněl výklad. „Jako onkrmí hladové, tak i já, jako on šatínahé, tak budu činit já.“ Nejlépe veršzřejmě interpretuje rabi Samson Ra-phael Hirsch: „To je můj Bůh a já sestanu jeho domem; vynasnažím se vy-jadřovat jeho vůli v každém slově,které pronesu, a v každém činu, jejžvykonám.“

Takže Bible nás neučí, že Hospodinnabývá fyzické podoby; jen tvrdí, žepokud člověk nebo celý národ vyjad-řuje Boží vůli, je to stejné, jako bymezi nimi Bůh pobýval, jako by žil„v jejich nitru“.

(Z komentářů rabína Šlomo Riskinapřeložila A. Marxová. Biblické citátyjsou převzaty z překladu rabína E. Si-dona.)

VĚSTNÍK 2/2014 5

BOHOSLUŽBYv pražských synagogách – únor 2014

Staronová synagoga31. 1. pátek 1. den Roš chodeš adar I.

večerní bohoslužba 16.36 hodin1. 2. sobota ŠABAT ROŠ CHODEŠ

TRUMA 2M 25,1–27,19mf: 4M 28,9–15hf: Iz 66,1– 24mincha 16.20 hodinkonec šabatu 17.48 hodin

7. 2. pátek večerní bohoslužba 16.48 hodin8. 2. sobota TECAVE 2M 27,20–30,10

hf: Ez 43,10–27mincha 16.30 hodinkonec šabatu 17.59 hodin

13. 2. čtvrtek předvečer Purim katan 17.00 hodin14. 2. pátek PURIM KATAN

večerní bohoslužba 17.00 hodin15. 2. sobota ŠUŠAN PURIM KATAN

KI TISA 2M 30,11–34,35hf: 1Kr 18,1–39mincha 16.40 hodinkonec šabatu 18.10 hodin

21. 2. pátek večerní bohoslužba 17.12 hodin22. 2. sobota VAJAKHEL 2M 35,1–38,20

hf: 1Kr 7,40–50mincha 16.50 hodinkonec šabatu 18.21 hodin

28. 2. pátek večerní bohoslužba 17.24 hodin1. 3. sobota ŠABAT ŠKALIM

PEKUDEJ 2M 38,21–40,38mf: 2M 30,12–15hf: 2Kr 12,1–17mincha 17.00 hodinkonec šabatu, předvečer Roš chodeš adar II. 18.32 hodinV sobotu šachrit (ranní modlitba) od 9 hodin.

Každý všední den maariv (večerní modlitba) od 19.30 hodin.

Vysoká synagogaVe všední dny šachrit (ranní modlitba) v 8.30 hodin,

mincha (odpolední modlitba) ve 14.00 hodin.V sobotu mincha (odpolední modlitba) od 13.30 hodin.

Jeruzalémská synagogaBohoslužby se konají každou sobotu od 8.50 hodin.

Páteční večerní bohoslužby zde budou 7. 2. v 16.48 hodina 21. 2. v 17.12 hodin.

Vyjma uvedených se zde večerní bohoslužby nekonají.

Bejt Simcha (Maiselova 4, Praha 1)

Kabalat šabat každý pátek od 18.00 hodin. Úvod do judaismu každé úterý od 19.45 hodin,

četba siduru každou středu od 18.30 hodin, židovská filosofie a mystika každou středu od 19.45 hodin.

MARK CHRISTIAN THOMPSON se naro-dil roku 1970 v New Yorku. Roku 2001získal na New York University doktorátv oboru komparativní literatury, poslé-ze vyučoval na Illinoiské univerzitě,kde vedl především kurzy afroamerickéliteratury 19. a 20. století, a dnes půso-bí jako profesor na Johns Hopkins Uni-versity. K jeho dalším akademickýmzájmům patří politická teorie, psycho-analýza, evropský modernismus a vztahymezi afroamerickou kulturou a evrop-ským myšlením. V roce 2008 předná-šel po jeden semestr také na FF UKv Praze.

Je autorem publikace Černošské fa-šismy: afroamerická literatura a kulturamezi válkami, kterou mu roku 2007 vy-dalo nakladatelství Virginské univerzity,a v rukopise má připravený neméně za-jímavý a značně provokativní titul Kaf-kovo blues.

Jak se píše na obálce knihy Černošskéfašismy, její autor odporuje všeobecněpřijímanému názoru o hlavních trendechv moderní afroamerické literatuře a inte-lektuální historii. Poukazuje totiž na fakt,že generace afroamerických spisovatelů30. let, tj. doby velké hospodářské krize,nebyla výhradně levicová.

Konstatuje se, že cílem jeho výzkumurozhodně není zpochybnit úspěchy čer-nošských marxistů ve 20. letech ani ni-jak naznačovat, že by Afroameričané za-kládali fašistické politické organizace.Autoři, které zkoumá, navíc ani v nej-menším nepodporovali myšlenku geno-cidy a nechtěli vyjádřit spojenectví anis Itálií, ani s Německem. Nicméně jistéprvky fašistické ideologie chtěli využít:ovšem pouze proto, aby vybudovali ra-dikální, revoluční černošský národ.

Každý z nich přitom pracoval s vlastníspecificky černošskou formou generické-ho fašismu (odtud také plurál v názvuknihy). Generický fašismus se přitomzcela v duchu současných vědeckých de-bat definuje – oproti pojmu historický fa-šismus – následujícími rysy: masovoumobilizací a militarizací, kladným hod-nocením násilí a vůlí jej použít, důrazemna maskulinní princip, autoritářstvímcharismatického vůdce a vyhledávánímsymbolů s mytologickými rozměry. Zá-roveň však platí, že vybraní spisovatelétehdy reagovali na aktuální společenskou

situaci, kterou pro ně představovaly pře-devším tři události: italská invaze doEtiopie, konec americké okupace Haitia rasové bouře v Harlemu.

Etiopie pro Afroameričany představo-vala zemi s bohatou kulturní tradicí, kte-rá je zmíněna také v Žalmech (68,31),zemi, která byla schopna ve druhé polo-vině 19. století úspěšně vzdorovat ev-ropským dobyvatelům. Italská invazev Afroameričanech tudíž vzbudila silnépanafrické cítění, a jelikož jim americkávláda odvolávající se na neutralitu za-

bránila v přímých bojích, nezřídka na-padali Američany italského původu(hlavně v Harlemu).

Podobně hrdinské místo pak zaujíma-lo v afroamerické představivosti Haitijakožto ostrov, na němž proběhla úspěš-ná vzpoura otroků a následné založeníčernošské republiky. Poté co v roce1934 skončila americká okupace Haiti,se sláva tudíž začala automaticky přená-šet i na autoritářský režim prezidentaStenia Vincenta, který se ovšem přijetímústavy z roku 1935 stal až jakýmsi mo-narchou s neomezenými pravomocemi.

A konečně rasové nepokoje v Harlemuzačaly roku 1934 bojkotem obchodů, kte-ré nezaměstnávaly Afroameričany, nic-méně záhy došlo k násilným střetům, a tozejména díky antisemitské rétorice SufihoAbdula Hamida, kterému se ne bez-důvodně přezdívalo černý Hitler. Takéo okolnostech vydání knihy a reakci na nihovoří autor v následujícím rozhovoru.

Jak jste, pane Thompsone, hledal proČernošské fašismy nakladatele?Nevím, jaká je praxe v České republice,ale ve Spojených státech si každé univer-zitní nakladatelství vyžádá na rukopisdva posudky od renomovaných odborní-ků. Posudky jsou anonymní, a když mi jeněkolik nakladatelství, která mě odmítla,poskytlo k nahlédnutí, byl jsem překva-pený, v jak osobním – a někdy až urážli-vém – duchu se nesly. K tomu mohu do-dat jednu až anekdotickou historku. Předlety jsem o fašismu a černošském vůdciMarcusi Garveym přednášel na jedné ne-jmenované prestižní americké univerzitěa v následné diskusi se jeden opět nejme-novaný slavný profesor ozval s tím, žesice všemu tomu, co ode mě slyšel, nemáproblém věřit, že připouští, že to takmohlo být a patrně i bylo, ale že nechápe,proč bych o něčem takovém chtěl psát.A já odpověděl, že proto, že je to pravda– což svědčí o tom, jak jsem byl tehdyakademicky naivní. Nakonec jsem aleměl na osvícené posudky i nakladatelstvíštěstí.

S jakým ohlasem se vaše studie zatímsetkala?Víc než chladným – až na pár výjimek seji odborné kruhy rozhodly jednoduše ig-norovat. Což je situace ne nepodobná tře-ba způsobu, jakým se v akademickémprostředí vyučují díla velkých modernis-tických básníků Ezry Pounda a T. S. Eli-ota. Jejich antisemitismus a rasismus sebere jako separátní věc, třebaže do znač-né míry spoluutvářel jejich uměleckýprogram a prostupuje celou jejich tvor-bou, a přestože byla na toto téma napsánařada vynikajících, leč opět nijak vlivnýchanalýz. Dělá se to zcela běžně a nikdo senad tím příliš nepozastavuje, ačkoli je tointelektuálně a potažmo i morálně mírněřečeno nepoctivé.

Vaše druhá kniha se bude jmenovatKafkovo blues. Co jste chtěl tím titu-lem vyjádřit?Je to slovní hříčka, protože blues tu mádvojí význam: zaprvé označuje hudbu,kterou sice Kafka úplně přesně neposlou-chal, ale je to termín, který evokuje afroa-merickou kulturu, a zadruhé tu narážímna stereotypní představu o Kafkovi cobydepresivním jedinci, která sice taky neníúplně přesná, ale je obecně přijímaná.

Jakou afroamerickou hudbu tedyKafka vlastně poslouchal?

6 VĚSTNÍK 2/2014

PROTOŽE JE TO PRAVDARozhovor s americkým literárním vědcem M. Ch. Thompsonem

Autoportrét M. Ch. Thompsona.

Kafka znal ragtime, který se tehdy hráltaké v pražských kabaretech, a ragtimese dnes vnímá jako jakýsi protojazz,který se sám o sobě tak, jak jej známetřeba od Louise Armstronga, začal vyví-jet až ve 20. letech 20. století. Ragtimeje tedy jakási raná forma jazzu, kteráobsahovala také lidové i klasické prvkya většinou se vnímá jako afroamerickáhudba, třebaže už od počátku do ní, a topřipouštějí skoro všechny muzikologic-ké autority, pronikaly i neafroamericképrvky. Třeba též židovské: kupříkladuv New Yorku totiž tehdy žili Afroameri-čané a Židé ne sice spolu, ale rozhodněvedle sebe, a kulturně se navzájem hod-ně inspirovali. Nepředstavoval bych sia ani bych po nikom nechtěl, aby sipředstavoval, že Židé a Afroameričanéseděli u jednoho stolu a diskutovalio tom, jak se bude jejich hudba vyvíjet,ale poslouchali se navzájem a mnohéz kultury toho druhého taky přebírali.Což je důležité mimo jiné i pro vývoj ji-diš divadla v New Yorku na přelomu 19.a 20. století, divadla, které pak putujezpět do Evropy a ovlivní zase i Kafku.

Jak jste se dostal ke své interpretacidíla Franze Kafky? A navazujete nanějaké předchozí studie?Abych byl upřímný, nebylo na co navazo-vat: s výjimkou těch několika prací, kterézmiňují, že na konci nedokončené prózy,kterou dnes známe jako Ameriku, její pro-tagonista prohlašuje, když je tázán, jak žese jmenuje – a říká to anglicky v německypsaném textu – „Negro“. Žádný kritik setu ale nepustil do hlubší analýzy, všichnito spíš chápali jako kuriozitu, kdežto já sek tomu dostal ze dvou důvodů. Předevšímproto, že jsem osobnostně předurčenk tomu, abych takové věci hledal, a takyproto, že se hodně zajímám o modernis-mus počátku 20. století a roli, jakouv něm sehrál primitivismus a africkéumění. A jakmile jsem si to dal dohroma-dy, jasně mi vyplynulo, že je téměř ne-možné, aby se Kafka nezajímal o to, co sednes nazývá tím černým, tím jiným.

Když už jste to zmínil, nakolik vašiakademickou práci ovlivnil fakt, žei vy sám patříte k rasové menšině?A je to vůbec relevantní otázka?Mezi akademiky to asi nebude oblíbenáodpověď, ale já si myslím, že veškerá lite-rární kritika je skrytá autobiografie v tomslova smyslu, že profesní zájmy všech lzevystopovat zpět k něčemu osobnímu, ať

už si to přiznáváme nebo ne. Jsem pře-svědčený, že nic takového jako čistě inte-lektuální zájem neexistuje. Já sám jsempotomkem dvou ras. Moje italská matkase do USA přistěhovala ze Sicílie, když jíbylo patnáct let, zatímco můj otec je Af-roameričan, a já se tomu nikdy nepokou-šel uniknout. Když tedy něco čtu, stálehledám a nacházím v textech prvky, kteréby třeba akademici jednoznačně němec-kého původu nehledali a nenašli.

Jaká témata v Kafkově blues rozebíráte?Soustředil jsem se na téma psaní, tj. co toznamená psát a být spisovatelem, na se-xualitu a na rodinu, tady zejména navztah mezi synem a otcem, tj. HermanemKafkou, a jak se tato tři témata v Kafkovědíle střetávají v jediném okamžiku: v No-vém světě s jeho otroctvím a černošskouhudbou. Jinými slovy jak si tyto vztahya napětí představoval Kafka ze své pozi-ce – tedy z pozice někoho, kdo sám sebevnímal jako zotročeného člověka.

Hledal byste v Kafkově díle i nějakéafroamerické vlivy co do formy?Tady bych toho asi moc nenašel, a tohlavně proto, že Kafka nijak programověprimitivismus nepraktikoval – nikdy senesnažil napodobit africké umění nebomluvu tak jako například Gertrude Stei-nová, která se chvíli pokoušela psát jako-by afroamerickou angličtinou, což samo-zřejmě dopadlo strašně. O žádná formálnínebo stylistická představení se Kafkaprostě nepokoušel, zajímala ho témata.Použil některé klíčové obrazy pro otrokya otroctví jako Noemovo opilství a jehonásledky a chtěl je převést v obrazy za-chycující umělecké, mezilidské a spole-čenské konflikty.

Uvedl byste, prosím, nějaký třebai prvoplánový příklad?Naprosto zřejmou scénu jsem našel hnedv přelomové povídce Ortel, v níž se otecobjeví pouze v županu a spodním prádlea způsobí tak problém, neboť se odhalí.Jasně ji lze interpretovat jako scénu per-verze či nahoty mezi otcem a synem –i když otec není opilý, ale pouze jakobyopilý, třebaže nepožil žádné prášky ani al-kohol. A jeho kletba na konci, tj. „Odsu-zuji tě teď k smrti utopením“, je vlastněreflexí dalších biblických příběhů včetnědalšího příběhu o Noemovi, tj. příběhuo potopě, přičemž zároveň odkazuje naCháma, jehož potomci tmavé pleti byliodsouzeni k otroctví.

Pokud se v USA hovoří o otrocích a li-teratuře, v prvé řadě se každému vy-baví takzvaná vyprávění otroků.To, zdali Kafka nějaká vyprávění otrokůsám četl, s určitostí nevíme, ale je vyso-ce pravděpodobné, že když se připravo-val na svoji Ameriku, četl alespoň o tom,jak vypadají. A v každém případě mohuprohlásit, že jeho povídka Zpráva pro ji-stou akademii strukturu klasického vy-právění otroka kopíruje až nápadněpřesně. Každé vyprávění otroka totižobsahuje scénu zachycující buď idylickýživot v Africe, nebo alespoň běžný životv USA, po níž následuje scéna zotroče-ní, scéna dehumanizace a násilí, a poslé-ze scéna rozhodnutí vymanit se z této si-tuace a stát se svobodným člověkem.Pak následuje popis provedení plánua co se stalo pak, tj. vyústění celého pří-běhu včetně toho, jak poté bývalý otroksvůj životaběh sepsal – nebo to někomu,kdo to za něj sepsal, nadiktoval či vy-právěl. A zrovna tyto prvky mámei v Kafkově povídce: kdesi v Africe jenáš lidoop zajat jistým řetězcem zoolo-gických zahrad, v nichž je pak dehuma-nizován, třebaže si zároveň začíná uvě-domovat, co to znamená být lidský.A pak se vydá na cestu – ale to už risku-ju, že bych se pustil do přednášky.

Nějakou dobu jste žil ve Francii, v Ně-mecku i v České republice. Jak by tytostáty dopadly, kdybyste je chtěl srov-nat co do skutečné, a nikoli jen prokla-mované multikulturní společnosti?Odpověď už od počátku zúžím v tomslova smyslu, že hovořit mohu pouzez černošské perspektivy – a tak třebanetuším, jak se v Německu žije Tur-kům. A dále musím konstatovat, že ne-mohu hovořit o celých zemích, ale jenměstech. Ideálu multikultury by taknejblíž byla Paříž, čímž netvrdím, žev ní neexistuje rasismus, protože tentam zřetelně je, ale zároveň přímov centru žije velká černošská populace– stejně jako v Marseille. V jiných fran-couzských městech tomu tak ale nenía jako tzv. barevný bych se v nich ocitlv úplně jiné situaci. V Německu se pod-le mě uměle udržuje víra, že lidé žijív multikulturní společnosti, ale já to za-žil pouze ve vztahu k turecké menšině.Co do černošské menšiny jsem si popravdě v posledních dvaceti letech spíševšiml, že rasismus je na vzestupu – a tohlavně mezi mládeží.

(pokračování na str. 9)

VĚSTNÍK 2/2014 7

Jeruzalémský památník obětí a hrdinůšoa Jad vašem zatím udělil titul Spra-vedlivý mezi národy 109 lidem z býva-lého Československa. Připomeňme, žetoto ocenění památník předává od roku1953 a že jej mohou získat jen Nežidé,kteří za války riskovali vlastní života nezištně pomáhali ohroženým židov-ským spoluobčanům. Na titul nemajínárok ti, kdo sice Židům pomohli, alesoučasně ublížili někomu jinému.

Posledním Čechem, který titul získal,je Antonín Kalina z Třebíče. Spravedli-vým byl prohlášen in memoriam roku2012 a jeho příběh je nanejvýš zajíma-vý. Kalina totiž s pomocí spoluvězňůzachránil na konci války v Buchenwal-du přes 900 většinou židovských dětí.

BLOK 66Antonín Kalina se narodil v roce 1902v Třebíči, jeho otec byl ševcem a rodinaměla dvanáct dětí. Když bylo Antoníno-vi 21 let, vstoupil do komunistické stra-

ny, kde se dost angažoval. Za svou čin-nost byl 1. září 1939 zatčen a po měsícivěznění v koncentračním táboře Dachaupřevezen do Buchenwaldu, kde strávildalších téměř pět let. Po vzniku odbojo-vé komunistické skupiny se okamžitěstal jejím aktivním členem.

V posledních měsících války, kdy ně-mecká armáda ustupovala na všechfrontách, byla nařízena likvidace táborůna východě. Vězni se museli vydat, čas-to pěšky, směrem na západ. Do Buchen-waldu tak dorazilo na sto tisíc novýchvězňů, většinou Židů, a mezi nimi byla

i spousta dětí, chlapců ve věku 12 až 16let.

Buchenwald se od jiných koncentrač-ních táborů odlišoval vnitřní hierarchií:Jelikož Němci chod tábora sami nezvlá-dali (a navíc se báli in-fekčních nemocí), do klí-čových pozic blokovýchstarších i dalších důleži-tějších funkcí jmenovalikomunisty, z nichž mnozíbyli v Buchenwaldu věz-něni již několik let. A prá-vě toto výsadní postaveníkomunistů v táboře (ježkritizovala a na něž tvrdědoplatila řada nekomunis-tických vězňů) dětemv tomto případě zachránilo život. V pro-sinci 1944 odbojáři zařídili, že Kalinabyl jmenován starším Bloku 66 v tzv.malém táboře, navíc v karanténní zóně,kam esesáci nechodili. Brzy nato začalKalina s jejich pomocí shromažďovat

děti a mladistvé z ce-lého tábora a umisťo-vat je do tohoto „kin-derbloku“. Postavenía kontaktů s odbo-jem využil k tomu,aby zlepšil životnípodmínky mladýchvězňů, získal pro něvíce jídla, ke sčítánímohli nastupovat uv-nitř baráku a ne ven-ku na mraze atd.Snažil se, a celkemúspěšně, chránit dětipřed hrozbami životav táboře.

JEDINÝ KÁPO, KTERÉHO NESLI NA RAMENOUČtyři ze zachráněných chlapců (NaftaliFirst, nar. v Bratislavě, nyní Izrael;Alex Moskovic, nar. v Sobrancích,nyní USA; Pavel Kohn, nar. v Praze,žije v Německu, a Lazar Laszló, nar.v Rumunsku, žije v Izraeli) vzpomínajína poměry v Kalinově oddělení v ame-rickém dokumentárním filmu Kinder-block 66, návrat do Buchenwaldu (režieRob Cohen). Mluví o tom, že nemuselipracovat, že směli zůstávat uvnitř blo-ku, povídat si, hrát si, občas se i učit,

a dokonce zpívat. Kalina a jeho pomoc-ník Jindřich Flusser měnili dětem jmé-na, aby nezněla židovsky a aby chlapcinemuseli nosit žlutý trojúhelník. Kdyžesesáci hledali Židy, aby je vyhnali napochody smrti, Kalina vyvěsil na dveřebloku nápis „Tyfus“ nebo jednodušeprohlásil, že on na svém bloku „žádnéŽidy nemá“.

Desátého dubna 1945přišel rozkaz evakuovatBlok 66. Všichni Židé seměli shromáždit na cent-rálním seřadišti. Zane-dlouho poté se však roze-zněla siréna a bylo možnézahlédnout spojenecká le-tadla přelétávající nad tá-borem. Kalina využil tétopříležitosti a přikázal dě-tem, aby rychle běželyzpátky do baráku a zůstaly

tam. Tábor byl osvobozen druhý dena životy asi 900 dětí z Bloku 66 byly za-chráněny. Když byl tábor osvobozen,vynesli „Tonyho“ jeho bývalí svěřencina ramenou. „Byl to snad jediný kápo,kterého nesli vězni na ramenou,“ ko-mentuje to ve filmu historik.

TISÍCKRÁTProč se Kalina, který zemřel roku1990, uznání nedočkal? Důvodů jevíce: chlapci se po válce rozešli dovšech koutů světa, a ačkoli věděli, kdojim pomohl, vzpomínky na nejhoršíléta života se snažili spíše vytěsnit. No-minační proces začal běžet naplno ažna základě zmíněného dokumentu, kte-rý vznikl roku 2010. Tehdy se v Bu-chenwaldu sešli bývalí vězni při příle-žitosti 65. výročí osvobození tábora.Důvodem k tak opožděnému uznánímohl být i samotný Kalina: Z Třebíčese přestěhoval do Prahy a pracoval naministerstvu lehkého průmyslu, roku1968 odešel do důchodu, až do smrtizůstal přesvědčeným komunistou.O veřejné uznání zřejmě nikdy neusilo-val a kontakty s bývalými svěřenci žijí-cími v Izraeli a na Západě, či dokonceocenění přímo z Izraele by mu v dobětotality mohly jen uškodit. Každopádnětento drobný, hubený muž, zachycenýv dokumentu v záběrech z roku 1988,nevypadal, že by se nad sebou nějakdojímal. Na otázku, kolikrát nasazovalza války život, jen ledabyle mávl rukoua odpověděl: „Tisíckrát.“

(am)

8 VĚSTNÍK 2/2014

ZACHRÁNCETřebíčský rodák A. Kalina získal titul Spravedlivý mezi národy

Děti z Buchenwaldu před odjezdem z osvobozeného tábora. Foto archiv.

Antonín Kalina. Foto archiv.

Od časů Chrámu, Bejt hamikdaš, bylysrdcem naší modlitby hudba a píseň.Babylonský Talmud (traktát Berachot,26a) říká, že tefilot keneged temidim tik-num, modlitby byly ustanoveny místokaždodenních obětí. Mišna (traktát Ta-mid 7,3) uvádí, že až na výjimky většinukorbanot, chrámových obětí, doprová-zela hudba a písně, které zpívali levité.

Jako Židé máme jedinečnou pokladni-ci tradice, již nám předaly předchozí ge-nerace. Patří k ní i tradice synagogálníchnápěvů, kterou nazýváme nusach. Pojemnusach v našem kontextu odkazuje pře-devším k prastarým melodiím, na kterése zpívají určité modlitby. Tyto melodiezískaly díky své vznešené kráse a staro-bylému původu postavení keduša, sva-tosti. Rabi Elazarz Wormsu (1160––1237), autor dí-la Rokeach, do-hledal stopy nu-sachu až k rabiŠemuelovi ha-Nasi (773), kterýpocházel z Ba-bylonie.

MI-SINAJUrčité nápěvy,které při boho-službě užíváme,vešly ve zná-most jako mi-Sinaj (ze Sinaje); pohlížíse na ně, jako by byly darovány na Sina-ji. Tak prastará je tradice s nimi spojená.

Rabi Jaakov Molin z Mohuče (známýjako Maharil) žil ve 14. století a sámpůsobil jako chazan. Uvědomoval si,jaký význam má melodie pro modlitbu.V jeho době se některé židovské obcezačaly od tradičního nusachu odklánět.Aby tomu zabránil, „posvětil“ Maharilpřes padesát nápěvů, které označil jako„mi-Sinaj“. Modlíme se je během celé-ho roku, především během jamim nora-im a jejich melodie nelze vzhledemk označení „mi-Sinaj“ měnit. Ostatně,z Maharilova díla Sefer minhagim vy-cházel sám Moses Isserles, Rema, přiaškenázské redakci Šulchan aruchu.

Jaké melodie mají status svatosti zeSinaje?

Například melodie k večerní boho-službě o Vysokých svátcích; k modlitbě

ha-Melech při ranní bohoslužbě na Rošha-šana, k Alejnu z musafu o Roš ha-šana a na Jom kipur; ke kadiši předmodlitbou za déšť a rosu; patří sem takéAvoda v musafu na Jom kipur.

MELODIE A NÁLADAJestliže zajdete do synagogy několikrátdo roka, povšimnete si díky melodiím,jak se mění nálada a atmosféra. Během„tří týdnů“ – mezi 17. tamuzem a 9. avem– je hudba vážná a zarmoucená, melodiena Vysoké svátky znějí majestátně, jakoby doprovázely korunovaci krále, a hud-ba na poutní svátky Pesach, Šavuot a Su-kot je veselá a optimistická.

Tohle vše patří k tradici, která námbyla dána, aby nás v modlitbě povzbudi-

la. Je to dalšíaspekt nusachu –vytvořit náladua atmosféru bě-hem bohoslužby.

Maharil chápalvýznam toho, žečlověk, kdykoliběhem dne čiměsíce vstoupí došulu, je schopnýuž jen na základěmelodie rozpo-znat, jakou tefiluse přítomní právěmodlí. Ať se jed-

ná o šabatovou minchu nebo musaf naJom kipur, tím, že rozpoznáme motivymelodií dle nusachu, ocitneme se v roz-položení, vhodném pro tu či onu modlit-bu. To je základní krok k tomu, abychomse pozdvihli do náležitých výšin a dosáhlikavany, soustředění, o kterém v souvis-losti s modlitbou mluví Šulchan aruch.Velký dar hudby, jímž nás Všemohoucíobdařil, může pozvednout modlitbyv symfonii dobra a přivést nás blížek Hospodinu.

Hudba, doprovázející kdysi chrámovéoběti, pomáhala prosebníkům přiblížitse k Hospodinu a také jejich modlitbypozvedala na vyšší úroveň. Nusach a pí-seň provázely modlitby již v chrámo-vých časech a věřím, že se tak bude díti dnes a až do doby příštího Chrámu,kdy každodenní oběti opět doprovodíhudba levitů. BRYAN WOOD

(Z angličtiny přeložila am.)

PROTOŽE JE TO PRAVDARozhovor s M. Ch. Thompsonem

(dokončení ze str. 7)V České republice pak z mého úhlu po-hledu vlastně žádná multikultura ani ne-existuje, a nacházím se tu zase v úplnějiné situaci. Černochů je u vás totižstrašně málo a zkušeností s nimi logickytéž, v důsledku čehož se stále udržujemnoho otřepaných, letitých rasistickýchklišé: jako například že černoši kradou,a tak mě v obchodech stále bedlivě po-zorují, i když jsem oblečený jako třebadnes v saku. Nebo že když jste černocha muž, něco není v pořádku s vaší sexu-alitou – což je mimochodem téma, kte-rému se věnuje i Kafka. Nebo že kdyžjste černoch, nejste moc inteligentní,atd. Prostě když je to špatné, je to špat-né, a to i v Praze, ačkoli na druhou stra-nu musím říct, že jakmile se to překoná,mám pocit, že lidé v České republice měpřijímají mnohem vřeleji.

A jak by v tom srovnání dnes obstálySpojené státy?Je pravda, že po zvolení Obamy se hodněhovoří o tzv. postrasové společnosti, aleje to, myslím, pouhá iluze. Spojené státyjsou sice multikulturní společností a mul-tikultura je podpořena i na úrovni legisla-tivní, což je taky důležité a v mnoha ze-mích tomu tak není, ale rasismus se odprezidentských voleb spíš vyhrotil. Re-akce konzervativců na Obamu – neboalespoň to, co oni nazývají reakcí – totižspočívá v tom, že se ještě více zatvrdilive svých stanoviscích, a právě protomohou vznikat hnutí jako třeba Tea Par-ty. Jistěže všechna hlásají, že nejsou ra-sistická, a otevřeně rasistická skutečněnejsou, ovšem rasismus je součástí je-jich politického programu bez ohledu nato, zda to přiznávají, či nikoli.

Dovolte poslední otázku: kdy Kafkovoblues vyjde a způsobí podle vás ob-dobnou kontroverzi jako vaše prvníkniha?Rukopis už byl přijat k publikaci a jásám na něm nehodlám nic měnit, čilipředpokládám, že nejpozději do roka.Co do přijetí si však vzhledem k dosa-vadním zkušenostem žádné iluze nedě-lám: akademické prostředí je teď v USAvelmi konzervativní, a s největší pravdě-podobností tedy bude hodně vlažné.

HANA ULMANOVÁ

VĚSTNÍK 2/2014 9

HUDBA NAŠICH SYNAGOGNusach, tradice synagogálních nápěvů

Král David, Amsterodamská hagada, 1739.

„Když třeba na každém Zemanově kro-ku vidím, jaký to je hajzl, tak se s tímnetajím. Tato svoboda, kterou si člověkvybojoval, je úžasný zážitek. … A já senemusím bát říct proti Zemanovi cokoliveřejně, já mu můžu kdykoli říct – co tymě chceš, chlapče, vykládat! Ty můžešjít akorát do prdele! A kdybych se s nímpotkal, tak mu to řeknu, protože já si

pamatuju, jak jsem s ním sedával ještěv Občanském hnutí, a to byl úplně jinýčlověk – on úplně zvlčil, totálně zcynič-těl, nepřizná chybu a veřejně lže, cožmožná dělá kdekdo, ale u něj to přesa-huje všechny možné míry, a není velko-rysý,“ řekl Karel Holomekv rozhovoru, který před časemvyšel v Babylonu.

Když jsem mu rozhovor po-sílal k autorizaci, měl jsem zato, že Karel Holomek svá slo-va vezme zpět, vyškrtne jenebo je alespoň uhladí – učiníje tzv. politicky korektní, jakto dělají lidé, kteří jsou kritič-tí v soukromí, a když dojde navěc, tak se pinoží.

Karel Holomek mi ovšemodepsal: „Vážený pane, takjsem to rychle přelétl, v zásaděvše dobré. Trochu expresivní, ale to senedá nic dělat, tak jsem to říkal, tak mlu-vím, ale dobře to vystihuje tu situaci.“

Svobodu, kterou si Karel Holomekvybudoval na základě svých letitýchzkušeností, jsem měl, blbec, za hovo-rový obrat, který je možno použítnebo vypustit podle situace – jak se to

zrovna hodí. Za svou malodušnost seKarlovi Holomkovi omlouvám.

PŘEŽÍT VÁLKUKarel Holomek to přitom neměl v ži-votě jednoduché. Jako tzv. „cikánské-mu míšenci“ se mu podařilo jako jed-nomu z mála českých (a moravských)Romů přežít válku, nacistický holo-kaust. Z otcovy strany je potomekkoňského handlíře, který byl vajdouv cikánské osadě v moravských Sva-tobořicích. Slovy Karla Holomka pra-rodiče byli „spořádaná cikánská rodi-na, tam byly jenom takové drobnéčórky, stařenka občas vzala nějakou tuslepici, stařeček občas prodal nějaké-ho nabarveného koně, a to bylo všech-no – v rámci té vesnice se to bralo“.

Z otcovy strany se zachránil jen sámotec, který před nacisty utekl zdánlivěparadoxně na Slovensko, zatímco dětis matkou, které zůstaly v protektorátu,vždy varoval český četník, když na-cisté chystali na Romy zátah. Matkaděti sebrala a vyrazila s nimi na cesty,k příbuzným.

Pro názorové zrání Karla Holomkabyl ale problém spíše jeho otec, předvá-lečný komunista Tomáš Holomek, první

Cikán, který vystudoval práva na Karlo-vě univerzitě, ze kterého se po válce stalprokurátor, nomenklaturní komunista,který „tomu věřil do písmene“.

SYSTÉM A DISENTJeště začátkem 60. let Karel Holomek,podle vlastních slov „mladý, vzdělaný,

ambiciózní blbec“, nic netušil. V průbě-hu 60. let si ale věci vyjasňoval. Kdyžse pak začalo otevřeně psát o komunis-tických zločinech a jeho otec tvrdil, žekomunistická idea je dobrá, ale lidi to

kurví, Holomek junior otci odporoval –okolnost, že to mohou lidé kurvit, spo-čívá v tom, že sám systém nemá v sobězabudované mechanismy, které bytomu zabránily, a proto je špatný jakotakový: socialismus s lidskou tváří ne-mohl fungovat, v tom systému to nešlo.

V 70. letech se Karel Holomek stý-kal především s brněnskýmidisidenty a zakázanými spiso-vateli, pomáhal rozepisovata šířit samizdat, za což bylv roce 1981 i krátce vězněn.Aktivně se účastnil listopado-vého převratu, působil v Ob-čanském hnutí, za které byl dvaroky poslancem České národnírady. Poté mimo jiné podnikalve stavebnictví, kde zaměstná-val bezprizorní Romy.

Ačkoli už Josef II., blahéi neblahé paměti, zrušil naříze-ním shora nevolnictví, Češi to

dosud nevzali na vědomí. Právě z tohopochází veškerý současný marasmus –všichni ve spolek drží hubu a krok, honíkariéru, postavení, granty, body, jen abynevypadli ze systému. K tomu účelu sezavádějí stále nová a nová pravidla, vy-mýšlí se činnost pro činnost a institucetak opodstatnily svou existenci. Ideál je,

10 VĚSTNÍK 2/2014

CENA FERDINANDA DOBROTIVÉHO PRO KARLA HOLOMKALaudatio šéfredaktora časopisu Babylon Petra Placáka

Karel Holomek v Senátu. Foto Karel Cudlín.

A v Baráčnické rychtě při laudatiu. Foto V. S.

Předávání Ceny Ferdinanda Dobrotivého. Foto V. Stádník.

aby systém fungoval sám od sebe a ni-kdo nemusel za nic nést odpovědnost.V této zemi se znovu rozlézá jakýsi soft-bolševismus, kdy sice nikdo není za svénázory perzekvován, ale systém, kterýfunguje mnohem sofistikovaněji, znovudusí lidskou kreativitu, osobní iniciativua schopnost samostatně, svobodněa tvůrčím způsobem myslet a jednat.Dnes se ovšem Češi nemohou vymlou-vat na vrchnost – nevolnictví produkujísami nevolníci, protože mimo předemnastavený systém nedokážou existovat.

ZKUŠENOST Karel Holomek je předseda brněnské-ho Společenství Romů na Moravě.Občanská sdružení bojují neustáleo svou existenci, a tedy i o státní pří-zeň. Karel Holomek se o nic neprosí,říká to, co si myslí, že je správné, bezohledu na politickou či jinou přízeň.

„Otevřeně říkám své názory, a při-tom vím, že s nimi nejsem mimo sluš-nou společnost. To je obrovská sílaa výhoda oproti těm, kteří podobnézkušenosti za sebou nemají. A to mnědalo to období nesvobody. Byla to sicedrsná doba, a někdy jsem třel bídus nouzí, ale ty zkušenosti, které jsemzískal, vám žádné prachy nenahradí.A z toho teď čerpám,“ řekl v rozhovorupro Babylon Karel Holomek.

Díky svým zkušenostem s násilný-mi režimy, s ponižováním a útlakemlidí, i jako potomek pronásledovanémenšiny, je Karel Holomek citlivý nabezpráví, stejně jako na nacionálníi sociální demagogii, z duše je muprotivný oportunismus a alibismus,velmi dobře ví, co je komunismus,stejně jako nacismus. A podobně si nadruhou cenu cení přátelství a solidari-ty, stejně jako si hnusí podrazáctví, ví,co je čest a lidská důstojnost.

Karel Holomek je potomek prastaréčeské cikánské komunity, jejíž kořenysahají hluboko do královské doby.

Karel Holomek by se měl stát našímpretendentem na český královský trůn.

Ať žije český král Karel Holomek!(mezititulky jsou redakční)

V sobotu 4. ledna došlo v Praze k udá-losti, kterou prakticky nezaznamenaltisk ani ostatní média, což ovšem jejívýznam nijak neumenšuje. Protože,mezi námi řečeno, tisk a ostatní média…Kde jsou ty doby, kdy platilo, že co nenív novinách, se nestalo, a tedy neexistu-je. Cena Ferdinanda Dobrotivého narok 2014, o které chceme čtenáře infor-movat, se ale mimo jiné právě k těmtodobám odkazuje, a proto si dvojnásobzasluhuje, aby se o ní v tisku referovalo.

Cenu uděluje každoročně redakcestudentského časopisu pro seniory Ba-bylon, jeden z mála skutečně nezávis-lých a svobodných časopisů v České re-publice. Je vlastně pozoruhodné, jakmálo média využívala a využívají mož-ností, které jim pád totalitního režimupřinesl. Kromě oblasti bulváru, kterýjde ve své vlezlosti za všechny hranice,se česká žurnalis-tika krotce pohy-buje v kolejích,daných podivu-hodnými poměry,které v oblasti pa-nují. Dva hlavnícelostátní deníkymají jednoho ma-jitele a navzájemsi prohazují šéfre-daktory, regionál-ní tisk je prakticky jedna identická tis-kovina. Každý, kdo někdy připravovalvýtah zajímavostí z českého tisku za ur-čité období, musel nejdříve překonatúžas nad stokrát se opakujícími textyi titulky, které se valí z vyhledávače. Jeto doslova a do písmene bída.

Babylon je oázou v tomto suchopá-ru. Oázou jazykovou, názorovou i lite-rární, místem, kde si autoři nepletouvtip s hulvátstvím ani ironii s vulgár-ností. Krasoduchy jazyk jeho textů ob-čas pobouří a pohoršuje. Ale není tojazyk, co je přivádí k pohoršení. Veskutečnosti je pohoršuje, stejně jakojejich spanilomyslné protějšky, když sevěci nazývají pravými jmény.

Babylon také není časopis monar-chistický, i když pořádá každoročně odsochy sv. Václava pochod za monarchii,který pak v malostranské Baráčnickérychtě vyústí v udělení Ceny Ferdinan-

da Dobrotivého. Většina jeho přispěva-telů a redaktorů však považuje monar-chii za formu vlády, která nemusí býto nic horší než republika a v některýchohledech může být i lepší. „Lepší Ottonežli toto“ reagoval lapidárně a výstiž-ně Babylon v roce 2003 na zvolení Vác-lava Klause prezidentem ČR. Potomekposledního rakousko-uherského císařea hlava habsburského rodu Otto Habs-burský však ve věku devadesáti devítilet zemřel a od té doby je český trůnuprázdněn.

Poté co byla volba hlavy státu svěřenado rukou všeho lidu a je znám první vý-sledek tohoto experimentu, lze zemím,ve kterých je představitelem státu sluš-ný, kultivovaný a vzdělaný člověk, kterýse na svoje poslání důkladně připravujea považuje ho za celoživotní službu ve-řejnosti, jen tiše závidět.

Cena, pojmeno-vaná po posled-ním korunovanémčeském králi a ra-kouském císařiFerdinandovi I.,byla letos udělenajiž podesáté. Jubi-lejním laureátempro rok 2014 sestal Karel Holo-mek, předseda

Společenství Romů na Moravě. Cenumu 4. ledna letošního roku předal knížeKarel Schwarzenberg, který při tétopříležitosti řekl:

„Shodou okolností jsme narozeni vestejném roce, oba známe ještě starý čes-ký a moravský venkov, oba jsme se odmladých let zasazovali o lidská právaa střetli se s ideologiemi nenávisti. Ka-rel Holomek má ale ještě jednu velkoupřednost. Má velké porozumění prodruhou stranu a umí odpouštět, ačkolijako Rom si zažil své. V dětství za na-cismu, ale i později, když se osamostat-nil od myšlenek svého otce a bojovalproti systému nesvobody u nás. Dostal-li někdo v poslední době v Česku vy-znamenání právem, je to bezpochybyprávě Karel Holomek.“

Laureát a kníže poté setrvali v při-lehlých prostorách v srdečném a přá-telském rozhovoru. jd

VĚSTNÍK 2/2014 11

BABYLON, LAUREÁT A KNÍŽE

Zprava: K. Holomek, K. Schwarzenberg a P. Placákv přilehlých prostorách. Foto V. Stádník.

Na podzim proběhla v Oblastní galeriiv Liberci výstava nazvaná Mladí lviv kleci, věnovaná uměleckým skupinámněmecky hovořících výtvarníků z Čech,Moravy a Slezska v meziválečném ob-dobí, kterou připravili kurátoři Ivoa Anna Habánovi. Pro výstavu bylo sou-středěno 246 děl od 107 umělců, zapůj-čených z desítek muzeí a galerií, kterátéměř zaplnila obě patra rozlehlého zá-mečku libereckého textilního průmysl-níka Johanna Liebiega. Výstava bylapřehledně uspořádána podle jednotli-vých uměleckých skupin a osobností,a ačkoli mnohá díla v tomto přehledustále chybí, poprvé mohla návštěvníkoviposkytnout ucelenější představu o jejichrůznorodé tvorbě. K výstavě se vednech 22.–23. 10. konala v libereckéVědecké knihovně také mezinárodníkonference, která množství shromáž-děných děl ještě doplnila novými po-znatky. Koncem roku vyšel konečněv nakladatelství Arbor vitae obsáhlýa bohatě vypravený katalog (vlastně sa-mostatná publikace), který shrnuje vý-sledky dlouhodobého výzkumu, zamě-řeného na dokumentaci jednotlivýchvýstav, uměleckých skupin a dobových

kritik v německém i českém tisku. Vý-stavu bude možné znovu zhlédnout odpočátku března v Isergebirgs-Museumv Neugablonzu v Německu, a poté odčervna do konce září 2014 v Galerii vý-tvarného umění v Chebu a v Letohrádkuv Ostrově nad Ohří.

EXISTUJE NĚMECKOČESKÉ UMĚNÍ?V úvodní stati publikaceMladí lvi v kleci se autořizamýšlejí nad podmínkamimeziválečné německočeskéumělecké scény, jejímž cha-rakteristickým rysem bylaznačná teritoriální roztříště-nost. Vedle pražského cent-ra se totiž rozvíjela přede-vším v regionech, často naperiferii uměleckého a spo-lečenského dění, kde jevšak třeba hledat kořenytvorby mnoha německočes-kých výtvarníků. Zatímcoumělci v metropoli se ori-entovali na Paříž a Francii, mnozí z ně-meckých umělců studovali, vystavovali

a byli více ovlivňováni děním v nej-bližších uměleckých centrech – ve Víd-ni, Mnichově, Drážďanech či Berlíně.Právě symbióza těchto vlivů podle au-torů vyústila ve specifický výraz ně-meckočeského umění, které představu-je autentickou součást výtvarné kulturyčeských zemí, ačkoli se ho jako celekdo domácích dějin umění dosud zařaditnepodařilo.

Termín „německočeské umění“ jene zcela přesným překladem termínu

„deutsch-böhmische Kunst“ (starší ra-kouský termín „sudetendeutsche Kunst“byl používán také nacisty, a proto nenípříliš vhodný). Poněkud krkolomnéoznačení „tvorba německy hovořícíchumělců z Čech, Moravy a Slezska“ jenejširším možným označením této sku-piny, které nevzbuzuje žádné rozpornéasociace – německy ovšem nemluviliv českých zemích pouze čeští Němcinebo Židé, ale také velká část ostatníchobyvatel. Zatímco však v předválečnémonarchii byla uplatňována ve všechoblastech kultury důsledná dvojjazyč-nost, výsledek první světové válkya vznik Československa 1918 tyto libe-rální poměry definitivně změnil. Prahase stala kosmopolitním velkoměstem,situace v Brně, Olomouci nebo Libercise změnila ve prospěch Čechů, takžesouvislé německé oblasti přetrvávalypouze v jazykově kompaktních pohra-ničních regionech.

Problém vystupuje také při auto-matickém spojování „německého živ-lu s židovstvím“: Židovští umělci,

12 VĚSTNÍK 2/2014

MLADÍ LVI V KLECINěmecky hovořící výtvarníci z Čech, Moravy a Slezska

Maxim Kopf: Pohled na Prahu, 1937, GHMP.Malíř Maxim Kopf (1892–1958) a sochařka Mary Durasová společně studovali na pražské a drážďanské akade-mii. Patřili k zakládajícím členům skupin Junge Kunst a Prager Secession, společně vystavovali v letech 1927a 1931 v Rudolfinu a v roce 1933 v brněnském Domě umělců.

Richard Schroetter: Krajina s koupajícími se dívkami, 1925, NGP.Richard Schroetter (nar. 1893 Přerov) studoval na pražské akademii,v polovině 20. let pobýval s Charlotte Radnitzovou ve Francii a Itálii.Později žil v Olomouci a v roce 1939 emigroval se svou druhou ženouEdit do Austrálie.

kteří byli členy německých spolků,mluvili často stejně dobře česky jakoněmecky, jako hosté vystavovalii s českými skupinami a tvorba mno-hých byla s vývojem českého uměníúzce spojena. A ještě nápadněji seliší jejich další osudy, ačkoli při vněj-ším pohledu se mohou zdát velmi po-dobné – mnozí němečtí i židovštíumělci za války zahynuli a jejich dílobylo zničeno, ale došlo k tomu zazcela odlišných okolností. Autořimají pod označením „židovský“ na-opak „na mysli skutečnost, že dotyčnýpatřil k určité sociální skupině, větši-nou ke vzdělaným, nezřídka podnika-telským rodinám“. K tomu je zřejměpřivedla skutečnost, že nejvíce židov-ských umělců působilo v metropolinebo velkých kulturních centrech,a zejména zásadní podpora, kteroumodernímu umění věnovali židovštímecenáši a sběratelé umění.

PRAŽSKÉ CENTRUM Praha měla mezi ostatními městyČech privilegované postavení – podesetiletí zde pořádala výstavy v lu-xusních prostorách Rudolfina Kra-soumná jednota, od roku 1871 tu pů-sobila Společnost pro podporuněmecké vědy, umění a literatury –Concordia, v jejímž rámci vzniklprvní Spolek německých výtvarnýchumělců v Čechách (1893) a pozdějiNěmeckočeský umělecký svaz (1908).V roce 1902 byla zřízena německámalířská škola na pražské Akademiivýtvarných umění a vznikla Modernígalerie s českou a německou sekcí.V paměti byla také vzpomínka naspolečnou účast českých, židovskýcha německých mladých umělců na vý-stavách skupiny Osma (1907, 1908),které se dodnes považují za počátekmoderního umění v Čechách.

Po první světové válce založil pro-fesor grafické speciálky na pražskéakademii August Brömse se svýmižáky skupinu Die Pilger (Poutníci,1920), v níž se výrazně projevily po-válečné expresionistické tendence vespojení s náboženskými tématy a du-chem extatické spirituality. Mezi jejípřední členy patřili vedle Brömsehomalíři Maxim Kopf, Julius Pfeiffer,Moritz Melzer, Emil Helzel, AntonBruder či Josef Hegenbarth, vystavo-

vali s nimi ale mnozí další. Židovštíumělci se těchto výstav z pochopitel-ných důvodů většinou neúčastnili, ač-koli současná tvorba Richarda Pollakanebo Maxe Oppenheimera by jejichexpresionismu a spiritualismu velmikonvenovala. Poučená dobová kritika

Prager Tagblattu však připomíná:„Doufejme, že zřetelná blízkost Justi-

tze, Feigla, Nowaka, Steinera, Karsepovede ke druhé skupině, vystupujícína výstavách stejně jednotně jako prv-ní, aby nám představila celý významnašeho umění.“ Ke vzniku takové sku-piny však ještě nedošlo.

JUNGE KUNST Po návratu z Tichomoří a Paříže MaximKopf založil společně s přáteli v září1927 v Praze skupinu Junge Kunst(Mladé umění) s cílem pořádat výstavymoderního umění, v nichž by se mohlaplně uplatnit umělecká individualita.Na počátku 1928 se konala první a jedi-ná výstava skupiny v Krasoumné jed-notě, jíž se vedle Maxima Kopfa účast-nili Fritz Kausek, Karl Hofer, RichardSchroetter, Charlotte Schroetter-Radni-tzová, Alois R. Watznauer, Grete Passe-rová, Riko Mikeska, Karel Klein, An-ton Bruder a sochaři Mary Durasová,Karel Vogel a Jost Pietsch, jako hostébyli přizváni Alfred Justitz a FriedrichFeigl. Výstava znamenala nástup novéumělecké generace čerstvých absolven-tů akademie, odlišujících se modernímprojevem, jednoduchými náměty a čis-totou výtvarných prostředků. Českái německá kritika výstavu hodnotilavesměs pozitivně, povšimla si celkovéorientace na pařížskou školu, vlivuHenriho Matisse, magického realismua novoklasicismu.

PRAGER SECESSIONSkupina Junge Kunst se pod vedenímMaxe Kopfa koncem roku 1928 trans-formovala ve sdružení Prager Secession,velkoryse koncipovaný spolek, jehožkritériem měla být výhradně umělecká

kvalita, určovanávlastní jury. Přešla doní většina mladýchz Junge Kunst, stejnějako korespondenčníčlenové Georg Karsa Alfred Kubin čihosté Friedrich Feigla Willy Nowak. Tipomáhali zajišťovatkontakty se zahranič-ními umělci, jakobyli Paul Klee, OskarKokoschka či MaxBeckmann, kteřís Prager Secessionrovněž vystavovali.Charakteristickým

rysem Prager Secession byla atmosféraotevřenosti, podpory Československaa později i rozhodného odporu proti na-cistické propagandě. Skupina měla 10zakládajících a 76 přispívajících členů,

(pokračování na str. 14)

VĚSTNÍK 2/2014 13

Riko Mikeska: Mladé děvče, 1934, GVU Ostrava.Riko Mikeska (1903–1983) pocházel z Ostravy, studovalna akademii v Berlíně a Paříži, soukromě u A. Lhotehoa J. Metzingera. V Praze stál u vzniku skupin JungeKunst i Prager Secession. Na jaře 1939 emigroval doAnglie, kde pracoval pro československou vládu.

Ilona Singerová: Kaktusy, 1930, ŽMP.Ilona Singerová (1905–1944 Osvětim) pocházela z rodiny z Nového Strašecí, studova-la v Berlíně a Římě, cestovala do Egypta a na Blízký východ. Zahynula v květnu 1944v Osvětimi. Z jejího díla ve stylu nové věcnosti je dnes známo jen několik obrazů.

(dokončení ze str. 13)mezi nimiž figurují četní židovští pod-nikatelé, průmyslníci a mecenáši – jakonapříklad Jacob a Friedrich Weinman-novi a Georg Schicht z Ústí nad Labem,Otto Federer, Adolf Engländer, Ar-nold Gottlieb, FelixKahler, AlexandrSchück, GottliebMorawetz, FriedrichBondy, Emil Sach-sel, Lily Skutetzky,Paul Sonnenschein,Marianna a KurtPasserovi, bankovnídům Petschek, firmaL. & C. Hardmuthz Českých Budějo-vic, mj. také zednář-ská lóže Adoniramzur Weltkugel. V po-zadí Prager Seces-sion tak podle autorůstály úzké osobnívazby umělců napražské židovsképodnikatelské a intelektuální kruhy, včet-ně některých zednářských lóží, které pod-porovaly republiku a významně přispí-valy k porozumění mezi jejími národy.

Prager Secession byla na počátku30. let vrcholným projevem tvorbydomácích německých a židovskýchumělců a dobře snese srovnání i čes-kou uměleckou scénou, tvorbou členůSVU Mánes nebo Umělecké besedy.V letech 1929–1937 Prager Secessionuspořádala 9 spolkových podzimníchvýstav v prostorách Krasoumné jed-noty v Pštrossově ulici, nedaleko odpražského Mánesa. Jejích pražskýchvýstav se účastnilo celkem 73 umělcůa bylo na nich vystaveno 1105 děl. Navýstavy byly velmi pozitivní ohlasyjak v českém, tak německém tisku,přičemž česká kritika uvítala odklonod expresionismu k „temperamentněmodernímu, výrazově rafinovanémua kultivovanému projevu s výraznýmifrancouzskými vlivy“. Prager Secessionpokračovala ve výstavách v Karlo-vých Varech, Českých Budějovicích,Ostravě a Košicích, v roce 1931 uspo-řádala také zahraniční putovní výstavu

v Norimberku, Stuttgartu, Düsseldorfua Berlíně, navazující na velké celostát-ní přehlídky německočeského uměnív Brně (1921, 1928) a Karlových Va-rech (1930). V roce 1933 vystavovalav Teplicích a opakovaně se účastnila

salonů ve Zlíně. V posledních letechse jejích výstav účastnilo až 45 uměl-ců (nově například Endre Nemes, Ja-kub Bauernfreund a HellaGuthová). Její program byl ve-dený snahou dát širší prostorněmeckému umění přímov metropoli a pokusit se o jehozačlenění do kulturního životarepubliky, což se do značnémíry skutečně podařilo.

PRAŽSKÉ GALERIE V Praze dlouho neexistovalavýstavní síň specializovaná namoderní umění, jako bylThannhauser v Mnichově,Flechtheim, Gurlitt a Cassirerv Berlíně, Miethke ve Vídninebo Richter v Drážďanech.Hlavním a často jediným mís-tem prezentace německočeskéhoumění byla v Praze stále konzervativ-ní Krasoumná jednota a ještě konzer-vativnější Moderní galerie, která časod času obměňovala svoji stálou ex-pozici ve Wiehlově pavilonu na praž-ském výstavišti. Od 20. let byla

v provozu rovněž Galerie a knihku-pectví André Na Příkopě a pozdějiv Havířské ulici, kde se tehdy konalymonografické výstavy mladýchumělců z okruhu Prager Secession.

Daleko významnější však byla vý-stavní činnost Dr. Huga Feigla, bratraznámého malíře, který otevřel svojiprvní galerii roku 1924 v paláci Koru-na na Václavském náměstí. Roku 1930uspořádal pro Zemskou organizaciWIZO velkou Výstavu židovskýchumělců 19. a 20. století v patře Gočá-rova paláce Fénix (Blaník), na nížbylo možné se vedle domácích uměl-ců setkat i s díly osobností jako MaxLiebermann, Lesser Ury, Camille Pis-sarro, Marc Chagall, Jean Metzingerči Arthur Segal. Od ledna 1931 HugoFeigl otevřel v paláci pojišťovny Du-naj na Národní třídě Galerii Evropa,orientovanou především na současnéfrancouzské umění. Současně zahájilvýstavní činnost i v Galerii Hugo Feiglv prvním patře pojišťovny RiunioneAdriatica di Sicurta na Jungmannověnáměstí, kterou v září 1936 přenesl doprostoru na Masarykově nábřeží 8(pozdější výstavní síň Hollar). Běhemnásledujících osmi let zde uspořádal63 samostatných výstav domácíchmoderních umělců z okruhu PragerSecession, ale také mnoha dalších čes-

kých a zahraničních umělců z Ra-kouska, Francie či Německa.

ARNO PAŘÍK

(V příštím čísle seznámíme čtenářes výtvarníky německého jazyka na„periferii“, tedy mimo hlavní město.)

14 VĚSTNÍK 2/2014

MLADÍ LVI V KLECINěmecky hovořící výtvarníci z Čech, Moravy a Slezska

Mia Münzerová: Komedianti, kol. 1930, ŽMP.Mia Münzerová (1909–2003) studovala soukromě u Maxima Kopfa a na pražskéakademii, pak žila v Paříži. V březnu 1939 prchla před nacisty do Itálie, Francie,Lisabonu a USA. V roce 2000 vyšly u nás její vzpomínky Stále sním o Praze.

Charlotte Schroetter-Radnitzová: Komedianti, před 1928, ŽMP.Charlotte Radnitzová (1899–1986) studovala na pražské akade-mii, Její malířský projev je blízký italským umělcům okruhu Va-lori plastici. Přežila v Benátkách, kde si po válce vzala atomové-ho fyzika Guida Frumiho a věnovala se malování až do své smrti.

„Pohled na Jeruzalém jsou dějiny světa;je to víc; jsou to dějiny nebes a země.“Citát z Tankreda Benjamina Disraeliho,který použil Simon Sebag Montefiorejako motto své knihy Jeruzalém. Dějinysvatého města, je, nebo přinejmenšímjeho první polovina, dobrou charakteris-tikou toho, jak anglický historik a spiso-vatel s tématem pracuje. Na téměř se-dmi stech stranách je shromážděnoneuvěřitelné množství informací, kterés Jeruzalémem v horizontu tří tisíciletísouvisejí – od časů krále Davida (tisíclet před o. l.) až po šestidenní válkuv roce 1967. Většinu z nich bychom přiusilovném hledání jako jednotlivé údajev encyklopediích, na internetu či v pub-likacích, které se Jeruzalémem a jehodějinami zabývají, možná našli. Co je naMontefiorově práci fascinující přede-vším, je skladba těchto informací dotextové architektury, která je jasná, pře-hledná, strhující a monumentální sou-časně. Celek nezastiňuje detaily a ty ne-vyčnívají z celku stavby. Navíc mohouknihu, která vůbec není nábožensky anikulturně indiferentní, číst bez pocitukřivdy, která se děje jejich vlastnímpocitům a postojům, Židé, křesťané,muslimové i ti, kdo v konfesijním ohle-du indiferentní jsou. Pochopitelně s vý-jimkou „fundamentalistů všech zemíspojte se“.

JUDAISMUS, KŘESŤANSTVÍA ISLÁMAutor pracuje s prameny různých druhů.Z náboženských textů jsou to předevšímTanach, Korán a Nový zákon; ale i mid-raše a apokryfní literatura židovská,křesťanská i muslimská, včetně hagio-grafických textů. Dalším zdrojem jsoumu díla filosofů, kroniky a spisy cesto-vatelů a poutníků, kteří se do Svatézemě a Jeruzaléma vydávali i za těchnejnepříznivějších okolností, korespon-dence a úřední listiny, dochované v ar-chivech a genizách, paměti politiků, vo-jáků i dobrodruhů a také literární dílaz různých období a jazyků. K tomu při-stupují disciplíny, které se obvykleoznačují jako vědecké, zejména archeo-logie, která potvrzuje, zpochybňuje čivyvrací dosavadní znalosti a představya spolu s ní závěry historického bádání,

založené na nejsoučasnějších technic-kých možnostech.

Už možnost sledovat, jak Montefioreve své práci jednotlivé druhy pramenůpoužívá, je inspirující. Žádný z nich nemáa priori vyšší hodnotu či důležitost, jakjsme tomu jinak z historických prací, kte-ré se zabývají oblastmi úzce souvisejícímis náboženstvím, zvyklí. Zcela tu chybíshovívavý tón, kte-rý obvykle vědasměrem k víře pou-žívá. A není tu anizatvrzelý předsu-dek o marnostivědy tváří v tvářzjevení, o který semnohdy opírají dílanábožensky pravo-věrná.

Autor nijak ne-skrývá, že je Žid,ale nedělá z tétoskutečnosti potře-bu. Jeho rozsáhléznalosti křesťanstvía islámu, včetně je-jich geneze a histo-rie jsou oproštěnyod předsudků i sho-vívavé tolerance, se kterou se v těchto ob-lastech setkáváme mnohem častěji nežs informovaností a porozuměním. Je cel-kem přirozené, že jeho vztah k židovskékomponentě historie a osudu Jeruzalémaje osobnější a o něco důvěrnější nežv ostatních případech, ale v žádném pří-padě ho nevede k účelovým zkreslovánímnebo posunům skutečnosti a faktů. Vlast-ně naopak, občas se zdá jako by – stejnějako dobrý učitel, který má ve třídě svévlastní dítě – byl i přísnější při konstato-vání toho negativního, co někdy také ži-dovskou roli v Jeruzalémě provázelo.

MÍSTO PRO KOMUNIKACII když člověk postupně ztrácí o minulosti(i přítomnosti) většinu iluzí, přece je po-hled na historii Jeruzaléma zarážející.Máme-li ji před sebou tak přehledně, vě-rohodně a v nejlepším slova smyslu při-tažlivě předestřenou, jako je to v knize Si-mona Sebaga Montefiora, pak do popředívystupuje stále se opakující ničení, ma-sakry, ukrutnosti, mučení a zabíjení, ne-

konečné násilí, které je navíc nejčastějivyvoláno a odůvodněno nebo alespoň za-maskováno náboženskými argumentya děje se ve jménu víry. Židé měli svojisvrchovanost nad Jeruzalémem po tisíclet, křesťané šest set let a muslimové tisíctři sta let. Během této doby bylo město zakaždé vlády mnohokrát od základu zniče-no a vyvražděno, aby znovu a znovu po-vstávalo z prachu ruin a spálenišť. A pře-sto si jeho svatá místa uchovala svousvatost, některá pro každé náboženstvízvlášť, některá dokonce, i když v trochuodlišném pojetí, pro všechny tři dohro-

mady. Jako by v ji-stém ohledu městoopravdu nebyloz tohoto světa a lidév něm se svého po-dílu na věčnostisnažili znovua znovu dosáhnoutzpůsobem, kterýje v dlouhodoběj-ší perspektivě ne-úspěšný. Snaha do-sáhnout něčeho tr-valého politickýmiprostředky a bojemo moc byla a zřej-mě i nadále budeproblematická. I tinejlepší z králů,šejků, císařů a sul-tánů nebyli s to

zvládnout možnosti, které jim byly do-stupné, a znovu a znovu se dopouštěli ná-silí a vražd. Mučili a zabíjeli ty, kdo bezustání Jeruzalém stavěli a budovali.

Taková je lidská historie a je podivu-hodné, že síla ničení dosud definitivněneovládla a nezlikvidovala síly tvoření.O tomto tajemství vypovídá historie Je-ruzaléma. Montefiore k tomu uvádí:„Dějiny Jeruzaléma musejí být studiío povaze svatosti. Obrat ‚svaté město‘se trvale užívá k vyjádření úcty k jehosvatyním, ale ve skutečnosti znamenávíc – že se Jeruzalém na zemi stal nepo-stradatelným místem pro komunikacimezi Bohem a člověkem.“

JIŘÍ DANÍČEK

Simon Sebag Montefiore: Jeruzalém.Dějiny svatého města. Z angličtiny pře-ložila Petruška Šustrová. Vydala nakla-datelství Pavel Dobrovský – Beta a JiříŠevčík, formát 15,5 x 23,5, 764 stran,pevná vazba, barevné fotografické přílo-hy, mapy a rodokmeny. Doporučenácena 699 Kč.

VĚSTNÍK 2/2014 15

DĚJINY NEBES A ZEMĚPozoruhodná kniha o minulosti i současnosti Jeruzaléma

Jedenáctého října 1898 nasedli ně-mecký císař Vilém II. s císařovnou docísařského vlaku se suitou, v níž byljejich ministr zahraničí, dvacet dvořa-nů, dva lékaři a osmdesát komorných,lokajů a osobních strážců. Vilém, kterýhorlivě usiloval ohromit svět, osobněnavrhl speciální bělošedou uniformus bílou pelerínou,p ř i p o m í n a j í c íkřižácký plášť.Třináctého říjnavyrazil Herzlz Vídně Orientexpresem sečtyřmi sionistic-kými kolegy a sez a v a z a d l e m ,v němž měl fraka bílou kravatua také tropickouhelmu a oblek vestylu safari.

V IstanbuluVilém konečněsionistu přijala posoudil hojako „idealistus aristokratickou mentalitou, chytré-ho, velmi inteligentního člověka s vý-raznýma očima“. Císař Herzlovi řekl,že ho podporuje, protože „lichváři ne-zahálejí. Kdyby se tito lidé usadiliv koloniích, byli by užitečnější.“ Her-zl proti tomuto nactiutrhání protesto-val. Císař chtěl vědět, o co má sultánapožádat. „O společnost se zakládacílistinou a pod německou ochranou,“odpověděl Herzl. Císař ho pozval naschůzku v Jeruzalémě.

Na Herzla to udělalo dojem. Hohen-zollern zosobňoval imperiální moc –měl „velké modré oči barvy moře,krásnou vážnou tvář, byl otevřený,mírný a přitom odvážný“. Skutečnostvšak byla jiná. Vilém jistě byl inteligent-ní, dobře informovaný a energický, bylvšak také roztěkaný a nedůsledný, a tonatolik, že se i jeho nejbližší přítel Eu-lenburg obával, zda není mentálně ne-mocný. Poté, co odvolal z místa kanc-léře knížete Bismarcka, převzal Vilémkontrolu nad německou politikou, jen-

že byl příliš vrtkavý, než aby ji zvlá-dal. Osobní diplomacii prováděl ka-tastrofálně; poznámky, které psalsvým ministrům, byly tak skandální,že se musely zamykat do sejfu; úděs-né projevy, v nichž nabádal své vojá-ky, aby stříleli do německých dělníkůnebo masakrovali nepřátele jako

Huny, budily po-horšení. Už v ro-ce 1898 byl Vi-lém pokládánnapůl za šaškaa napůl za váleč-ného štváče.

Předložil všakAbdulhamídoviplán sionistů.Sultán ho roz-hodně odmítla řekl své dceři:„Židé si mohousvoje miliony ne-chat. Bude-li máříše rozdělená,možná dostanouPalestinu zadar-mo. Ale dělit se

bude jen naše mrtvola.“ Viléma pře-kvapila vitálnost islámu a ztratilo Herzla zájem.

Dvacátého devátého října 1898 vetři odpoledne vjel císař speciálně vy-tvořeným průlomem u Jaffské brányna bílém koni do Jeruzaléma.

VJEZD DO JERUZALÉMACísař byl oblečen do bílé uniformya dlouhé, zlatem vyšívané peleríny, kte-rá se na slunci leskla, s helmou zakon-čenou bodcem a ozdobenou zlatým or-lem. Provázela ho družina urostlýchpruských husarů v ocelových helmách,kteří mávali prapory připomínajícímikřižácké, a sultánovi kopiníci v červe-ných pláštích, modrých širokých kalho-tách a zelených turbanech, vyzbrojeníkopími. Císařovna ve vzorovaných hed-vábných šatech s šerpou a slaměnémklobouku za ním jela v kočáře se dvě-ma dvorními dámami.

Herzl pozoroval císařův příjezdz hotelu plného německých důstojní-

ků. Císař pochopil, že Jeruzalém jeideální jeviště, na kterém může udělatreklamu své nové říši, ale na všechnynezapůsobil: ruská císařovna vdovapokládala jeho vystoupení za „nechut-né, naprosto směšné, odporné“! Císařbyl první hlavou státu, která na státnínávštěvu jmenovala oficiálního foto-grafa. Křižácký oděv a smečka foto-grafů odhalovaly to, co Eulenburgnazýval „dvěma úplně odlišnými po-vahami [císařovými] – rytířskou, při-pomínající nejlepší časy středověku,a moderní“.

Davy, psaly New York Times, byly„oblečené ve svátečním, představiteléměsta v bílých turbanech, veselýchpruhovaných tunikách, manželky dů-stojníků turecké armády v krásnýchhedvábných kolajích, zámožní rolníciv dlouhých ohnivě rudých kaftanech“,zatímco beduíni na krásných koních„měli veliké, nemotorné červené jez-decké holínky, přes tuniku kožený páss arzenálem malých zbraní a kefíji. Je-jich šejkové třímali kopí s pštrosímipéry kolem břitu.“

U židovského triumfálního oblou-ku předali hlavní sefardský rabín,vousatý devadesátník v bílém kaftanua modrém turbanu, a jeho aškenázskýprotějšek Vilémovi kopii Tóry a uví-tal ho starosta Jásín al-Chálidí v krá-lovském purpurovém plášti a zlatemlemovaném turbanu. Vilém u Davido-vy věže sesedl a prošel se s císařo-vnou po městě, jež bylo pro davyuzavřeno z obavy před atentátemanarchistů (nedávno byla zavražděnarakouská císařovna Alžběta). Kdyžpatriarchové v záři svých drahokamyzdobených regálií provedli císaře ba-zilikou Svatého hrobu, srdce mu bilo„rychleji“, protože kráčel v Ježíšo-vých stopách.

Zatímco Herzl čekal, až bude povolán,a prohlížel si město, zúčastnil se císařvysvěcení kostela Vykupitele s román-skou věží, který „s obzvláštní péčí a lás-kou“ sám navrhl. Na Chrámové hoře cí-sař, který byl dalším nadšencem proarcheologii, požádal muftího, aby povo-lil vykopávky, ale ten zdvořile odmítl.

AUDIENCEDruhého listopadu byl Herzl konečněpovolán na audienci k císaři. Pětičlennásionistická delegace byla tak nervózní,

16 VĚSTNÍK 2/2014

CÍSAŘ A HERZLPoslední křižák a první sionista

Císař Vilém II. v Jeruzalémě. Foto archiv.

že jeden navrhl, aby si vzali brom. Při-šli do císařova tábořiště severně od Da-mašské brány patřičně oděni ve fracích,bílých vázankách a cylindrech. Byla toluxusní vesnička Thomase Cooka s 230stany, které vezlo 120 vozů tažených1300 koňmi; sloužilo tam 100 kočícha 600 vozků, dvacet kuchařů a šedesátčíšníků. Všechny hlídala osmanská gar-da. John Mason Cook, který to všechnořídil, prý řekl, že jde o „největší výpra-vu do Jeruzaléma od dob křížových vý-prav. Pobrali jsme v celé zemi koněa vozy a skoro i všechno jídlo.“ Punchsi dělal z Viléma legraci, že je „křižákcestující s Cookovou kanceláří“.

Císař Herzla očekával „v šedé kolo-niální uniformě, helmě s rouškou,hnědých rukavicích a – což bylozvláštní – s jezdeckým bičíkem“. Sio-nista přistoupil, „zastavil se a uklonil.Vilém mu velmi přívětivě stiskl ruku“a pak mu udělal přednášku: „Tatozemě potřebuje vodu a stín. Je tu mís-to pro všechny. Myšlenka vašeho hnu-tí je zdravá.“ Když Herzl vysvětlil, žepostavení vodovodu je proveditelné,ale nákladné, císař odpověděl: „No,máte přece spoustu peněz, víc než myvšichni.“ Herzl navrhl modernizaciJeruzaléma, ale císař schůzku ukončila neřekl „tak ani tak“.

SNY A SKUTEČNOSTJeruzalém se císaři ani Herzlovi pa-radoxně moc nelíbil: „Neutěšená,vyprahlá hromada kamení,“ napsalVilém, „pokažená velkými dost mo-derními sídlišti, která tvoří židovskékolonie. Těch lidí je šedesát tisíc, jsouumaštění a špinaví, s ohnutým hřbe-tem a bědní, nic nedělají, ale snaží seoškubat své sousedy o každý groš –Shylock ve velkém.“ Přitom právě cí-sařův teutonský gigantismus změnilhorizont moderního Jeruzaléma. Jehonemocnice Augusty Viktorie, němec-ká středověká pevnost s ohyzdnouvěží tak vysokou, že je ji vidět ažz Jordánska, dominuje Olivové hořea jeho katolický kostel Dormitio nahoře Sijón, navrhovaný podle katedrá-ly ve Wormsu a kaple Karla Velikéhov Cáchách, měl „masivní věže, kterése víc hodily do údolí Rýna“.

Napsal však svému bratranci, ruské-mu carovi Mikuláši II., že ještě vícpohrdá „fetišistickou adorací“ křesťa-

nů – „při odjezdu ze Svatého městajsem se před muslimy hluboce sty-děl“. Herzl s ním skoro úplně souhla-sil: „Když na tebe budu v příštíchdnech vzpomínat, Jeruzaléme, nebudeto s potěšením. V tvých páchnoucíchulicích leží zatuchlá ložiska dvou tisíclet nelidskosti, nesnášenlivosti a špí-ny.“ Západní zeď podle něj prostoupilo„ohavné, ubohé, uhoněné žebráctví“.

A tak Herzl snil: „Kdyby byl Jeruza-lém někdy náš, odstranil bych všechno,co není svaté, strhl bych ty krysí nory“,a zachoval by Staré Město jako památ-ku, jako jsou Lurdy nebo Mekka. „Ko-lem svatých míst bych postavil vzdušné,pohodlné město s řádnou kanalizací.“Později Herzl dospěl k názoru, že Jeru-zalém musí být společný: „Zřídíme ex-trateritoriální Jeruzalém, takže nebudepatřit nikomu a bude patřit všem, jehosvatá místa se stanou majetkem všechvěřících.“

PRÁVA NA PALESTINUKdyž císař odjel do Damašku, kde seprohlásil za obránce islámu a dotovalnovou Saladinovu hrobku, nadchliHerzla tři statní židovští vrátní v kaf-tanech: „Když přivedeme 300 000 ta-kových Židů, bude celý Izrael náš.“

Jenže Jeruzalém už židovským cen-trem v Palestině do velké míry byl:z jeho 45 300 oby-vatel už tvořili 28000 Židé; takovýrůst počtu znepo-kojoval arabskévedení. „Kdomůže zpochybňo-vat práva Židů naPalestinu?“ ptal sev roce 1899 starýJúsuf Chálidí své-ho přítele ZadokaKahna, hlavníhorabína Francie.„Bůh ví, historic-ky je to skutečněvaše země“, ale„krutá realita“ je, že „Palestina je nynínedílnou součástí osmanské říše, a –co je vážnější – obývají ji jiní než Iz-raelité“. Tento dopis časově předcházímyšlenku palestinského národa – Chá-lidí byl Jeruzaléman, Arab, Osmana konečně světoobčan – i nezbytnostpopřít židovský nárok na Sijón, ale

předvídá, že návrat Židů, kteří jsoustarobylí a právoplatní obyvatelé, vy-volá střet se starobylou a právoplatnoupřítomností Arabů.

Kišiněvský pogrom v dubnu 1903,který podpořil carský ministr vnitraVjačeslav von Pleve, zahájil v Ruskuvlnu antisemitských násilností a tero-ru. Vyděšený Herzl jel do Petrohraduvyjednávat s Plevem, přesvědčenýmantisemitou, ale když nic nezískal odcísaře ani od sultána, začal hledat pro-vizorní území mimo Svatou zemi.

Herzl potřeboval nového protektora.Navrhoval židovskou vlast buď naKypru, nebo v okolí Al-Aríše na Sina-ji v britském Egyptě. Obě místa leželanedaleko Palestiny. V roce 1903 Natty,první lord Rothschild, který se konečnědal přesvědčit a přijal sionismus, uvedlHerzla k Josephu Chamberlainovi,britskému ministrovi pro kolonie, kte-rý Kypr vyloučil, ale souhlasil s úva-hami o Al-Aríši. Herzl najal právníka,aby připravil statut pro židovskou ko-lonii. Tímto právníkem byl čtyřicetile-tý liberální politik David Lloyd Geor-ge, jehož rozhodnutí mělo pozdějizměnit Jeruzalém nejvíc od Saladino-vých dob. K velkému Herzlovu zkla-mání byl návrh zamítnut. Chamberla-in a premiér Arthur Balfour přišlis návrhem jiného území – Ugandy

nebo části Keni.Herzl, který nemělna vybranou, pro-zatímně souhlasil.

Navzdory neús-pěšným pokusůmpřesvědčit císařea sultány inspirovalHerzlův sionismuspronásledovanéŽidy z Ruska, a ze-jména jednohochlapce ze zámož-né rodiny advo-káta z Ploňsku. Je-denáctiletý DavidGrün, který si poz-

ději změní jméno na David Ben Guri-on, pokládal Herzla za Mesiáše, kterýpovede Židy nazpět do Izraele.

(Ukázka z knihy Simona Sebaga Mon-tefiora Jeruzalém. Dějiny svatého městaje částí 42. kapitoly „Císař, 1898––1905“. Překlad Petruška Šustrová.)

VĚSTNÍK 2/2014 17

Theodor Herzl s rodinou. Foto archiv.

V minulém čísle Rch jsme rozhovoremuvedli první z přednášek, které pořádá Ži-dovské muzeum v Praze ve spoluprácis Ústavem soudobých dějin AV ČR.V tomto čísle představujeme další setkání,na němž Dr. Ines Koeltzsch (Masarykůvústav a Archiv AV ČR) hovořila o venkov-ských Židech v českých zemích a jejichstěhování do měst na přelomu 19. a 20.století v rámci středoevropského kontextu.

„ŽIDÉ JSOU MĚŠŤANÉ“Tohle je jeden z nejrozšířenějších stereo-typů o Židech moderní doby. Již němec-ko-židovský sociolog a sionista ArthurRuppin ve své slavné studii z roku 1903Židé jako obyvatelé měst konstatoval:„Židé bydlí většinou ve městech, a tatoskutečnost se opakuje ve všech zemích.“Takovéto chápání židovské urbanizace napřelomu 19. a 20. století výrazně ovlivňo-valo historiky sociálních a kulturních dě-jin. V popředí jejich zájmu byla fascinaceměstem. Početné studie se zabývaly úspě-chem a úskalími integrace Židů v prostře-dí evropských metropolí období fin desiecle, respektive „židovským“ příspěv-kem ke kulturnímu rozkvětu Vídně, Paří-že, Berlína, Varšavy, Prahy či dalších ev-ropských měst. Daleko menší zájem bylvěnován menšině Židů, jež nadále zůstá-vala ve venkovských oblastech, a skuteč-nosti, že stěhování nebylo zdaleka jedno-směrné, popřípadě vzájemné provázanostiměsta a venkova. Proto je stále aktuálníotázka, zda byli venkovští Židé, kteří ještěv 19. století tvořili v Čechách a na Moravěvětšinu, skutečně tolik „zaostalí“.

URBANIZACE A STĚHOVÁNÍMigrace mezi venkovem a městemv 19. a v prvních desetiletích 20. stoletínebyla specificky židovským jevem. Ur-banizace Židů a Nežidů se vzájemně li-šily především svým tempem. Poměrmezi počtem židovského obyvatelstvana venkově a ve středně velkých až vel-kých městech se začal měnit v důsledkupostupného rušení nařízení, jež omezo-vala usídlování a volný pohyb Židů v le-tech 1848–1867. Zatímco až do polovi-ny 19. století tři čtvrtiny českých Židůbydlely ve vesnicích a v malých venkov-ských městech, na přelomu století jižžily až dvě třetiny ve městech s více než10 tisíc obyvatel, z toho celkem 46 pro-

cent v Praze. Co se týče Moravy, žilapřevážná většina tamějších Židů původ-ně v malých venkovských městech, od-kud se později stěhovala do větších městjako Brno nebo Moravská Ostrava, kdese až do roku 1848 nesměli usazovat.Avšak nejdůležitější cíl stěhování mo-ravských Židů se nacházel mimo zemíKoruny české, v metropoli habsburskémonarchie, ve Vídni. Tyto rapidní de-mografické změny se odehrály také v ji-ných oblastech střední Evropy, zejménav německých zemích, v Haliči, ale takétřeba (poněkud dříve) v Alsasku.

ZMĚNY NA VENKOVĚUkončení procesu emancipace v době in-dustrializace, urbanizace, sekularizacea nacionalizace provázely změny způsobuživota venkovských Židů, jejich nábožen-ských a kulturních tradic a také vztahůs většinovou společností. Tyto změny sevyznačovaly mimo jiné rostoucí prováza-ností mezi vesnicí a malým venkovskýmměstem na jedné straně a středně velkýmči velkým městem na straně druhé. Výraz-nou roli zde sehrála nová infrastruktura,především napojení na železniční síť. Tavytvářela lepší přístup ke vzdělání i pra-covní možnosti a vybízela ke stěhovánívšechny skupiny obyvatelstva. Zároveň ses tím měnila pozice Židů v ekonomicevenkovských oblastí. Šířící se družstevníhnutí přebíralo jejich role obchodníkůa malých živnostníků. Je potřeba prozkou-mat, zda tyto procesy byly vyvolány jenhospodářskými krizemi, anebo šlo o sou-hru nacionalizačních faktorů a vlivu mo-derního antisemitismu.

Otázka, na kterou výzkum dějin urba-nizace a migrace dosud nenašel uspoko-jivou odpověď, se týká toho, jaké dů-sledky mělo stěhování pro opouštěnámísta. Kdo převzal hospodářské pozice,infrastrukturu a majetek židovských vy-stěhovalců? Jaké bylo nové využití ně-kdejších židovských modliteben, škol-ních a obecních budov či manufaktur?Někdejší venkovské synagogy se častoměnily na tělocvičny, obytné domy ane-bo (hlavně po roce 1918) modlitebnynové Československé církve. V této sou-vislosti by bylo potřeba ověřit tezi HugaGolda, moravsko-židovského novinářea historika původem z Vídně. Ten ve 20.a 30. letech na svých cestách po českéma moravském venkově pozoroval, jak se„poskromně zachovalé zbytky bez veš-keré piety, nikým nepovšimnuty povalu-jí a cenné poklady jsou neodborným za-cházením vydány napospas zkáze“.

CO ZŮSTÁVÁ? Kromě tempa urbanizace bylo stěhováníŽidů z venkova do měst specifické přede-vším způsobem, jakým bylo vnímáno.Kromě již zmiňované fascinace městemse u části středoevropských Židů rozvíje-lo také povědomí nutnosti uchovat ven-kovský způsob života v kulturní paměti.Toto povědomí nacházelo vyjádření jižv žánru příběhů z ghetta a z prostředí ves-nických Židů z poloviny 19. století (srov-natelných s vyprávěními o štetlu v jidiš),který se rozvíjel v německé, francouzské,české nebo v polské literatuře. Dále se ší-řilo etnografickými projekty ze začátku20. století, které byly často východiskempro zakládání židovských muzeálníchspolečností a památkovou péči.

Tyto vzpomínkové iniciativy provázelanostalgie, která neznamenala naivní touhupo návratu, ale většinou vědomí nemož-nosti návratu do skutečných nebo fiktiv-ních vesnic a venkovských měst. V tomtosmyslu je nutné číst citát z povídky Vojtě-cha Rakouse Poslední dva jako satirickévyjádření této nemožnosti návratu: „Ažtahle židovská nemoc [‚epidemie stěhová-ní‘] přijde do měst, zase se budou židé stě-hovat do vesnic.“ Velmi rozšířený motivnostalgie byl důsledkem změn ve vnímáníčasu a prostoru a nového historického vě-domí v moderní společnosti a stal se neod-myslitelnou součástí židovské kulturní pa-měti, která ovlivnila individuální způsobyvzpomínání na venkovské Židy a jejichstěhování do měst.

INES KOELTZSCH

18 VĚSTNÍK 2/2014

DĚJINY ÚPADKU?Židé na venkově a jejich stěhování na přelomu 19. a 20. století

Židovská svatba, ilustrace Adolfa Kašpara ke knizeVojtěcha Rakouse Na rozcestí.

Rodina Kubinzkých patřila od počátku 19.století mezi prosperující židovské pražskérodiny. Její společenská prestiž vyvrcholi-la roku 1884, kdy byla povýšena do rytíř-ského stavu a získala rytířský titul. Jakoi v jiných případech, tak i tentokrát po no-bilitaci následovalo přestoupení většinyrodiny ke katolictví, k němuž u Kubinz-kých došlo v závěru 19. století. Ještě nežse tak stalo, nechali si na Novém židov-ském hřbitově v Praze vybudovat hrobkumonumentálních rozměrů. Má podobuotevřeného mauzolea a je nejhonosnějšístavbou na hřbitově. Pohřbeni jsou zdevšak pouze dva členové rodiny, kteří ze-mřeli krátce po otevření hřbitova: Ottovon Kubinzky a jeho matka Louise, roze-ná Dormizerová. Součástí jejich náhrob-ních nápisů je rytířský titul a nad vstupemdominuje nově získaný erb. Dva další hro-by v podlaze mauzolea a dvě nápisovédesky na vnitřní stěně zůstaly prázdné.Vzhledem k neutěšenému technickémustavu byla hrobka zařazena do projektuopravy hrobek významných osobností,což je jeden z dlouhodobých cílů Správynemovitostí Židovské obce v Praze.

RABÍN EFRAJIM A DCERA JENTEL Stavbu z roku 1892 navrhl pražský ar-chitekt Alfons Wertmüller, který několiklet předtím úspěšně dokončil stavbu No-vého německého di-vadla, dnešní Státníopery, či později pro-vedl přestavbu zám-ku v Kounicích. Pod-le značky na sokluhrobky stavbu reali-zoval vídeňský so-chař Anselm Zinsler.Je ji třeba zařaditmezi jeho první prá-ce. V pozdější době zhotovil řadu fune-rálních skulptur, zaměřil se na figurálnísochařství. Vstupní kovovou brankuhrobky rodiny Kubinzkých zhotovila ví-deňská firma Wilhelm Lovrek.

Rod Kubinzkých pocházel z DolníhoKubína na Oravě v bývalých HorníchUhrách. Ve druhé polovině 18. století zdepůsobil ve funkci místního rabína zakla-datel rodu Efrajim Kubin. Jeho rodinupostihla po narození Efrajimovy dceryJentel nepříjemná událost: Vzhledem

k tomu, že židovská porodní bába bylav době porodu mimo obec, její náhradni-ce údajně dítě po narození pokřtila. Podlerozhodnutí císařského dvora mohla siceJentel vyrůstat v rodičovském domě,avšak byla zároveň vycho-vávána i v křesťanském ná-boženství. Celá záležitostse vlekla až do jejích deva-tenáctých narozenin, kdyse měla sama rozhodnout,jaké náboženství bude vy-znávat. Roku 1799 se Jen-tel přihlásila k židovstvía po dlouhém životě bylav roce 1864 pohřbena nakubínském židovskémhřbitově. Mezi dětmi rabí-na Efrajima byl i Isak (Jic-chak) který se později stal zámožnýmpražským podnikatelem.

ISAK A ESTERIsak (asi 1775–1821) se zaměřil na textil-ní průmysl. Oženil se s Ester, nejstaršídcerou Israele Epsteina. Nové příbuzen-ství posílilo možnosti rozvoje obou rodin.Rodina Epsteinových, která žila na konci18. století v domě č. p. IV na pražskémŽidovském Městě, se živila obchodem selnem. Epsteinovi navazovali na rodinnoutradici předchozích generací. Esteřinýmdědečkem byl Isak Epstein, obchodující

v Praze se střižnímzbožím a provazy.

Isak a Ester mělidva syny, staršíhoMoritze Lothara(1809–1859) a mlad-šího Friedricha, heb-rejským jménem Ef-rajima Fajše (1814––1888). Oba synovévystudovali na praž-

ské Karlo-Ferdinandově univerzitě právaa v dospělosti se stali podílníky otcovapodniku. Po jeho smrti bratři společněpodnikali a rodinný podnik vzkvétal.Roku 1844 koupili parní přádelnu ve Sv.Janu pod Skalou, první továrnu tohotodruhu v Čechách. Roku 1851 založili kar-tounku v Lomnici nad Popelkou a roku1857 se stali majiteli přádelny bavlnya strojní tkalcovny v Berouně, kterou roku1875 osobně navštívil císař František Jo-sef I. Od roku 1843 byl v jejich společném

vlastnictví i dům U Bílého chrta č. p. 700/Ina pražském Starém Městě.

Po Moritzově smrti přešla dispozičnípráva rodinného podniku na bratra Fri-edricha. Friedrich Kubinzky se sňatkems Aloysií (Louisou) Dormizerovou zařa-dil mezi nejúspěšnější rodiny zabývajícíse textilní výrobou. Od rodiny Dormize-rových získal holešovickou kartounku

a přádelnu a tkalcovnuv Černýši u Pernštejna.Připojil se k dalším textil-ním velkoobchodníkůma průmyslníkům (rodinyEpsteinových, Brandeiso-vých, Jerusalemových, Pr-zibramových), jejichž čin-nost od počátku 19. stoletítěžila z napoleonských vá-lek a byla zároveň impul-zem pro hospodářský roz-voj rakouské monarchie.

RYTÍŘ FRIEDRICHBěhem svého života působil Friedrichi v oblasti finančnictví a dosáhl mnohýchocenění, která vyvrcholila roku 1884 zís-káním Řádu železné koruny III. třídy. Vzá-pětí byl povýšen do rytířského stavu a ob-držel erb, jehož některé prvky odkazovalyna jeho židovský původ (šesticípé hvězdy)a profesi (gryf držící v předních spárechvřeteno s navinutou nití). Friedrich tedydosáhl svého cíle společensky posunoutsvoji rodinu mezi pražskou elitu. Pohřbenbyl v honosné neoklasicistní hrobce na sta-rém židovském hřbitově na Žižkově.

Otto von Kubinzky, hebrejským jmé-nem Jaakov, byl třetím synem Friedricha.Zemřel svobodný v poměrně mladémvěku roku 1894. Velkorysá hrobka na No-vém židovském hřbitově byla v doběvzniku určena pro širší rodinu a svou oká-zalostí dávala najevo její úspěšnost a bo-hatství. Otto však byl jediným a také po-sledním zde pohřbeným mužskýmčlenem rodu. Jeho dva starší bratři Emila Wilhelm totiž přestoupili ke katolictví.Emilovi byl roku 1901 udělen predikátsvobodný pán Kubinzky a vylepšen erb.Wilhelm byl majitelem několika velko-statků se sídlem v barokním zámku v Tr-pístech v západních Čechách. Pozoruhod-nou osobností byl Wilhelmův druhý synAlbrecht, znalec numizmatiky, heraldiky,genealogie a majitel nejvýznamnější sbír-ky mincí a medailí v celém mocnářství,který roku 1912 obdržel predikát rytířKubinzky von Hohenkubin.

Text a foto IVA STEINOVÁ

VĚSTNÍK 2/2014 19

RODINA KUBINZKÝCHa její náhrobky na pražských hřbitovech

Hrobka rytíře Friedricha Kubinzkého.

Hrobka Otto von Kubinzkého.

Ariel Šaron zemřel nadvakrát. 4. ledna2006 ho jako premiéra postihla cévnímozková příhoda a po osmi letechv kómatu jeho život definitivně vyhasl11. ledna 2014. Svým způsobem se takŠaron stal dokladem vědeckého a tech-nologického pokroku v zemi, jíž celýživot sloužil.

Fakt, že dnešní medicína je s to poléta udržet naživu člově-ka, který by ještě přednedávnou dobou rychleskonal, patří k civilizač-nímu vývoji. Stává se tostále častěji a Izrael patřív tomto oboru ke světo-vé první lize. V praxi toznamená tolik, že nadva-krát vyšly i nekrology naŠarona (v roce 2006 tobyly „jen“ životní bilan-ce), aniž by za těch osmlet nastal v jeho hodno-cení nějaký posun.

Ariel Šaron se zapsaldo dějin jako osobnost,která se vymyká. Bylpostupně zemědělcem, vojákem, politi-kem, stranickým lídrem i státníkem –a všude vyčníval svéhlavostí, odmítá-ním zavedených vzorů, pouček a takéideologií (až na sionismus). Hlavněvšak zůstal mužem, jenž bojoval vevšech existenčních válkách, na jejichžvyznění závisel osud židovského státu.I v nejstručněji pojatých dějinách StátuIzrael musí Šaron zaujmout pevnéa obsáhlé místo jako ten, kdo mu po-mohl přežít.

Jinak Šarona vnímá cizina, a to i spo-jenecký Západ. Zůstává paradoxem, žeŠaron, jenž doma bořil stereotypya z „jestřába“ i stoupence židovskýchosad se stal motorem stažení z Gazy,sloužil venku jako stereotyp odmítanéhoIzraelce – arogantní, nařvaný a vyžranývoják, který si dělá, co chce, a kašle nato, co si o něm myslí ostatní, ať už ne-přátelé, nebo spojenci.

Ariel Šaron skutečně byl komplikova-nou osobností. Ale právě takové osob-nosti ilustrují příběh a problémy StátuIzrael lépe než nekontroverzní politicia úředníci.

ARMÁDA JAKO RODINANarodil se 26. února 1928 v mošavuKfar Malal a vyrůstal v zemědělskémprostředí. Už tím se dost vyčleňoval z es-tablishmentu otců zakladatelů Izraele.Ten tvořili většinou lidé ražení intelek-tuálním a levicovým prostředím Evropy.Šarona naopak razila práce na farmě.Jenže ač vyrůstal v mošavu, už příklad

jeho rodičů – kteří si na rozdíl od ostat-ních svůj pozemek (ve skutečnosti ko-lektivní, jen jimi obdělávaný) oplotili –ho vedl k individualismu.

Vojenskou zkušenost získal logicky. Za-čala druhá světová válka, Šaron jako čtr-náctiletý vstoupil do tehdy partyzánskéHagany a bojoval za vizi nezávislého ži-dovského státu ve Svaté zemi. Ač netíhlk socialistickému establishmentu půvo-dem z Evropy, nebyl ani ideovým pravičá-kem. Uznával sice autoritu MenachemaBegina, ale nevstoupil do jednotek typu Ir-gunu, jež uplatňovaly vůči britské mandát-ní správě de facto teroristické metody(alespoň ve vnímání Britů, kteří na lídry,jako byli Begin či Šamir, vydali zatykače).

Šaronovu životní orientaci ovlivňova-ly spíše osobní než ideové zkušenosti.Třeba ta, když ve válce za nezávislostmusel jako mladý velitel čety při ústupuu Latrúnu nechat na místě muže ne-schopné pohybu. Nikdy na to nezapo-mněl a i jako špičkový generál či ministrobrany dělal vše pro to, aby Cahal nikdynenechával své lidi na bojišti – a to i zacenu rizika dalších ztrát.

To, že Šaron bojoval ve válce za nezá-vislost v letech 1948–1949, patřilo k ši-roké zkušenosti. Ale fakt, že v armáděnašel celoživotní poslání, už tuctový ne-byl. Jeho životopisec Luc Rosenzweigto rozvádí: „Postupně zjišťoval, že služ-ba v armádě je pro něho víc než vlaste-necká povinnost vyvolaná nutností brá-nit mladý izraelský stát před vojenskoukoalicí všech jeho arabských sousedů.Ve vojenském prostředí objevil lidskouvřelost, která mu chyběla v rodině, ježbyla sice svorná, ale v tomto ohledu ne-dostatečná.“ Cosi podobného se říkaloo začátku vojenské dráhy maršála Václa-

va Radeckého. I jemuprý armáda nahrazovalarodinné prostředí.

I v armádě Šaron vy-čnívá, neboť ta se s indi-vidualismem nesnáší užz principu. V roce 1953je na pokyn premiérajmenován velitelem Jed-notky 101, což mu brzypřinese první průšvih.Jednotka 101 bojujes feddájíny přepadajícímizpoza „zelené linie“ izra-elské vesnice a usedlosti.Když ale vojáci majoraŠarona při odvetě vtrh-nou do arabské vesnice

Kibíja a házejí do domněle prázdnýchdomů granáty, netuší, že místní lidé neu-tekli, ale schovali se ve sklepích. Výsle-dek? Celkem 69 mrtvých, vyšetřovánía rozpuštění Jednotky 101, přesněji jejízačlenění do 890. výsadkové brigády.Tak se stal Šaron výsadkářem. Od tédoby jeho profesní dráha ilustruje dějinyIzraele.

KDYŽ VOJAČKY, TAK NEJHEZČÍV roce 1956 za sinajské války Šaronvelí výsadkářům a získává si pověst nej-lepšího polního velitele Cahalu. Druhoustranou mince té pověsti ale zůstává své-hlavost, neochota podřizovat se rozka-zům, se kterými se sám neztotožnil,i jistý machismus. I toto líčí Rosen-zweig: „Když byla nějaká operaceúspěšná, neváhal velitel pustit chlupa uspořádal oslavu: táborák plápolal,rožnili se berani, zpívalo se a tančilov tak trochu skautské atmosféře, kterouArik od dětství zbožňoval... Dbal na to,aby se vojačky přidělované k logisticea k údržbě vybíraly z nejhezčích přírůst-ků.“ To připomíná výrok slavného letce

20 VĚSTNÍK 2/2014

IZRAEL:Zemřel válečný tahoun Izraele

Moše Dajan a Ariel Šaron, 1973. Foto archiv.

a později izraelského prezidenta EzeraWeizmana: „Nejlepší muže na piloty,nejlepší ženy pro piloty.“ Dnes už tatoadorace „mužnosti“ neplatí. Stačí připo-menout exprezidenta Kacava odsouze-ného za znásilnění. I v této věci byl Ša-ron jakýmsi přežívajícím dinosaurem.

Za šestidenní války je už generálema uznávaným stratégem. Jako velitel tan-kové divize řídí útok na Sinaji, kterýkončí rychlým vítězstvím. V roce 1973,když je mu 45 let, se z armády stahuje.Ale o pár měsíců později přichází jom-kipurová válka, Izrael se ocitá v největ-ším ohrožení své moderní historie a Ša-ron se nechá „reaktivovat“. Jakmilepřevezme velení tankové divize, je vesvém živlu a opět se zapisuje do dějin.

Egyptské tanky sice překročí Sueza postupují sinajskou pouští, ale izraelskétanky po pontonech proniknou na západníbřeh průplavu. Nejenže obklíčí 3. egypt-skou armádu, ale postupují i přímo na Ká-hiru. Když je uzavřeno příměří, nacházejíse na kilometrovníku 101 (od Káhiry).Snímky z toho místa patří k těm, kterétvoří dějiny a ilustrují roli Šarona cobyzachránce Izraele ve chvíli nejtěžší.

Jeho role nepohodlného individualistyale nekončí. Ministr obra-ny Moše Dajan označilsvého svého úspěšnéhogenerála za „mimořádněneposlušného“. A z vojen-ských kruhů prý pocházíokřídlený výrok, který seukáže jako prorocký:„Kdo odmítá Arika jakonáčelníka generálního štá-bu, dostane ho jako minis-tra obrany. A kdo hoodmítá jako ministra, do-stane ho jako premiéra.“Stalo se, ale to už se dostá-váme k politické části Ša-ronovy životní dráhy.

AŽ PŘÍLIŠ VELKÁ BOROVICEPo definitivním odchodu z armády Ša-ron zakládá stranický blok Likud a tenjiž v roce 1977 vyhraje volby. Pro Izraelje to zásadní společenská změna: po té-měř třiceti letech vlády socialistů je po-prvé u moci pravice. Premiérem se stáváMenachem Begin a právě on – po dal-ším volebním vítězství v roce 1981 –jmenuje Šarona ministrem obrany.

Šaron je loajální člen vlády. Kdyžpravice uzavře mírovou dohodu s Egyp-

tem a odevzdá mu Sinaj, právě on roz-káže vojákům vyklidit tamní osadu Ja-mit. Ale téhož roku 1982 opět doložísvéhlavost. Vláda se chce vypořádats palestinskými militanty v Libanonupodle plánu Malá borovice. Jenže Šaron– aniž by to řekl premiéru Beginovi –nechá armádu postupovat podle plánuVelká borovice až do Bejrútu. Vojenskýúkol je splněn a Arafátovo vedení OOPje vytlačeno. Ale Cahal se ocitá v roliokupanta poloviny Libanonu, a kdyžkřesťanská falanga postřílí 200 Palestin-ců v bejrútských táborech Sabra a Šatí-la, Izrael je postaven na mezinárodnípranýř jako „pachatel masakru“.

Nad Šaronem se smráká. Jeho svéhla-vost mu tentokrát neprojde, vyšetřuje jivládní Kahanova komise (podle předse-dy Nejvyššího soudu v jejím čele). Tadospěje k názoru, že Šaron sice nenesepřímou vinu na masakru, ale mohl hopředpokládat, tudíž nese vinu politickoua má odstoupit. To však Šaron odmítáa Izraelem zmítá ohromná vlna občan-ského odporu (čtyřsettisícová demon-strace v tehdy čtyřmilionové zemi). Touž Šaron neustojí, z úřadu ministraobrany odstupuje, nicméně ve vládě zů-

stává jako ministr bez portfeje. Jehohvězdná hodina má však teprve přijít.

S AUTORITOU VÁLEČNÍKASvou druhou politickou mízu Šaron chytáaž v roce 1999. Po volební porážce Netan-jahuova Likudu se stává lídrem opozicei celé pravice. V září roku 2000, v napjatéatmosféře po krachu izraelsko-palestin-ských rozhovorů v Camp Davidu, vyrážína procházku po Chrámové hoře. Ale to,co je pro něj pouhým testem, zda tam pro

Židy funguje volný přístup, je pro Pales-tince svéhlavou provokací, která jen přikr-mí začátek jejich druhé intifády. Právětoto povstání a s ním spjatý teror přispívajík tomu, že Šaron vyhraje následné volbyv roce 2001 a stane se premiérem.

Premiér Šaron mění strategii. ModelJicchaka Rabina: „Je třeba bojovat protiterorismu, jako kdyby se s Palestinci ne-vyjednávalo, a pokračovat v jednánís nimi, jako kdyby terorismus neexisto-val,“ mění na svůj: „Nebudeme jednatpod palbou teroru.“ Palestinského lídraJásira Arafáta přestane pokládat za part-nera a oficiálně ho vyhlásí za nepřítele.Obouvá se i do Američanů, kteří po 11.září 2001 slepují co nejširší koalici arab-ských států proti teroru: „Každý má své-ho bin Ládina, ten náš se jmenuje Ara-fát,“ říká Šaron.

I doma vyvolává pocit, že nenabízížádnou pozitivní vizi a zemi izoluje.„Změna není na obzoru,“ píše JoelMarkus v Ha’arecu, „dokud Šaron ne-vyroste z mentality důstojníka výsad-kářů k mentalitě státníka formátu Me-nachema Begina.“ Ale už brzy seukáže, že Šaron má svůj plán. Právě onjako první pravicový politik nazve po-

měry na „teritoriích“okupací. Hovoří o „bo-lestných ústupcích“,čímž myslí staženíz pásma Gazy a několi-ka osad na Západnímbřehu. Proč? Jako prvnípravicový politik přijaldemografický argument,že Velký Izrael (včetněPalestinců) nemůže pře-žít jako stát zároveň ži-dovský i demokratický.

I Šaronovo vnímánídemokracie bylo svébyt-né. Stažení z Gazy pro-sadil silou své autority –i když nebylo v progra-mu Likudu a nesouhlasi-

la s ním většina strany. Jinému by to lidéomlátili o hlavu, od Šarona to vzali. Alepak Likud opustil, založil Kadimu a šels ní do voleb s programem separace odPalestinců, s „řešením v podobě dvoustátů“. Nakolik by s tím – s jednostran-ným vyhlášením hranic – uspěl? To seuž nedozvíme, neboť dva měsíce předvolbami zasáhla mrtvice. Ale už nikdoo něm nemůže říkat, že nedorostl formá-tu Menachema Begina.

ZBYNĚK PETRÁČEK

VĚSTNÍK 2/2014 21

Ariel Šaron na Chrámové hoře, 2000. Foto archiv.

Všechna média psala o nelegálním drženízbraní v prostorách velvyslanectví v Pra-ze a výbuchu trezoru, který na Nový rokzabil velvyslance Džamála MuhammadaDžamála. Palestina se oficiálně omluvi-la. Omluvu předal v pondělí českémuministerstvu zahraničí vysoce postavenýpředstavitel palestinského ministerstva.„Palestinská stranazdůraznila, že vyvo-dila patřičné závěrya podnikla nezbytnáopatření, aby se tako-véto incidenty jižnemohly opakovat,“informovalo českéministerstvo zahra-ničí. Sejf vybuchlv nové budově pales-tinského velvyslane-ctví v pražském Suchdole 1. ledna, vel-vyslanec zraněním podlehl týž denv Ústřední vojenské nemocnici. Pohřebse konal v Ramalláhu 8. ledna. Podlečeských policistů výbuch nebyl teroris-tickým činem a velvyslancovu smrt vy-šetřují jako usmrcení z nedbalosti. Vyšet-řovatelé v budově našli také dvanáctzbraní (čtyři samopaly a osm pistolí). Tre-zor zkoumá Kriminalistický ústav. Protiumístění palestinské ambasády v pražskémSuchdole začala po výbuchu a nálezu zbra-ní protestovat část místních obyvatel.Před budovou velvyslanectví v pátek de-monstrovalo několik desítek lidí. (ZprávyiDNES.cz) ■■ Třicetiminutový nevšednídokument Židovské památky v Českémráji, který vydalo Město Turnov, vidělizájemci poprvé 27. ledna od 17 hodin. Natoto datum byl směrován komponovanývečer v lomnickém kině, který připomněloběti holokaustu z druhé světové války.„Film diváky seznámí s historií a kulturouŽidů z místních komunit a s velkýmmnožstvím dochovaných artefaktů, syna-gog, židovských hřbitovů, čtvrtí a domů,které je připomínají. Snímek také nenípouhou připomínkou zapomenutých dě-jin tohoto rozptýleného národa. Je pozvá-ním na pouť Českým rájem za židovskýmpříběhem, který započal před dávnýmilety a stále pokračuje,“ zvou pořadatelé.Po filmu byla plánována přednáška Tere-zie Dubinové „Co nám dnes říká holo-kaust?“. (Krkonošský deník, 7. 1.) ■■

Rozhovor s regionálním historikem Mila-nem Moravou ze Žirovnice uveřejnil 17. 1.Pelhřimovský deník. Na otázku „Jak sevýsledky vašeho pátrání dostávají k širšíveřejnosti?“ odpovídá: „To je právě pro-blém. Když už vše zjistíte, tak záleží natom, zda se vaše výsledky podaří vydata dostat k lidem. Typickým příkladem,

který se nepodařil, jemoje zpracování his-torie židovského osíd-lení na Žirovnicku.Osudy Židů mě zají-mají už proto, že jsouto spolubratři nás,křesťanů. Proto jsempodrobně zpracovaljejich osídlení a textza podpory města vy-dal knižně asi před

osmi lety. Vyšel v nákladu 500 výtisků,ale dodnes se prodalo jen pár kousků.Buď o tom místní lidé nevědí, nebo o tonemají zájem. Kupodivu se publikace vícprodala v Praze, ve specializovanýchknihkupectvích – asi je tam víc lidí, kteřímají zájem i o regionální historii, nebo siji koupili ti, kdo z Žirovnicka pocházejí.“■■ O zaniklé vsi Vitín na Ústecku píšev článku „Kupte ves po Němcích“ MfD18. 1: Při pohledu na dnešní ruiny se při-tom ani nechce věřit, že osada před dru-hou světovou válkou žila pestrým živo-tem. Obyvatelé seživili zemědělstvím,ovocnářstvím (bylyzde sady švesteka hrušní, které se poLabi vyvážely až doHamburku) a mužizpravidla docházeliza prací do Povrlů –do měďárny, a to pěš-ky. Po odsunu Němcův roce 1946 zaujalijejich místo bývalí vojáci, čímž je Vitínopět zajímavý. Po vyhnání Němců bylprakticky jedinou osadou na Ústecku,která byla znovu osídlena. „Byli to bývalívojáci z armády Ludvíka Svobody, kteřítam převzali statky,“ připomenul pro MFDNES ředitel ústeckého archivu VladimírKaiser. „Většinou to byli Židé z Podkar-patské Rusi, jenže neuměli hospodařit.Moc se jim tam nedařilo. Navíc je popou-

zeli komunisti, že jsou Židi a že je Stalinsebere a pošle na Sibiř,“ vysvětlil archi-vář, co nakonec vedlo k zániku obce. Po-slední člověk z Vitína odešel v roce 1965.Dnes je místo oblíbenou součástí vychá-zek turistů. „Je zde turistická trasa na Bu-kovou horu a místní sem chodí opékatvuřty,“ podotkla starostka Zvoníčková. ■■

Maďarskou cenu boje proti antisemitismudostali dva Slováci. Letošním laureátemWallenbergovy ceny je Pavol Hudák, pod-nikatel z Bardejova, který se spolu se sy-nem Petrom snaží o obnovu staré židovskéčtvrti v Bardejově: „Nesmíme zapome-nout, že Bardejov byl šestá nejvýznamněj-ší a nejpočetnější židovská komunita naSlovensku.“ V budapešťském Centru ho-lokaustu spolu s otcem převezme cenui syn Peter, kterého k tomuto tématu při-vedlo studium historie: „Přes všechnypřekážky a díky přátelským kontaktům,které jsme si vybudovali, se nám podařiloto, že od minulého roku je ve výstavbězahrada holokaustu, která je obnovoudomů, které před válkou obývali židovštíobyvatelé.“ (Rozhlas.cz 18. 1.) ■■ „Pře-mýšlím o politikovi, který by se bez ohle-du na veřejné mínění dokázal zastat Romůa uvedl nepravdivé informace na správnoumíru. Kromě T. G. Masaryka, který se za-stal Žida Hilsnera, označil rituální vražduza pověru a potom čelil nevybíravým úto-kům, si dovedu ještě představit VáclavaHavla, který bojoval proti lži a nenávistia dokázal jasně říct svůj třeba nepopulárnínázor. V současnosti o nikom takovémnevím.“ (Ema Rousová, „Přivedla žebrá-ka na mizinu“, Neviditelný pes.cz 15. 1.)

■■ Na pohlednici, vy-dané Městským mu-zeem ve Vodňanech,se dočteme: „Na sa-motě Klůs u Srpí žilšikovný truhlář Vít Fu-čík, který si vysloužilpřezdívku Kudlička.Traduje se, že si vyro-bil křídla a za pomociměchýřů naplněnýchbahenním plynem lé-

tal. Jeden ze svých pokusů zakončil snadpřistáním na okně tehdejší židovské mod-litebny, ve které k smrti vyděsil modlícíse židy. Jeho prvenství v létání se nikdynepotvrdilo, ale ani nevyvrátilo. Ptačímuž byl v roce 1804 pochován na hřbito-vě na Bílé Hůrce a židé si ve Vodňanecho padesát let později teprve postavili dosoučasnosti dochovanou synagogu.“

/jd/, ilustrace Jiří Stach

22 VĚSTNÍK 2/2014

PTAČÍ MUŽ ...a další události/Vybráno z českého tisku/

KalendáriumPřed deseti lety, 1. ledna 2004, zemřelv německém Wuppertalu český novinář,publicista a sociální demokrat JIŘÍ LOE-WY (nar. 13. 7. 1930 v Rumburku). Po-cházel ze smíšené rodiny, otec byl Žid,matka Němka, během okupace byl vy-loučen ze školy, ale nebyl deportován.Po válce vstoupil do sociálnědemokra-tické strany, a jak v jeho nekrologu na-psal B. Doležal, „patřil k té menší a sta-tečnější části strany, která po roce 1948neskončila v KSČ, ale v komunistic-kých lágrech“. Loewy prošel v letech1948–53 několika tábo-ry nucených prací, mj.na Jáchymovsku, odkudbyl propuštěn s rakovi-nou jako nevyléčitelněnemocný. Na svoboděse zázračně uzdravil.V roce 1969 s rodinouemigroval do Německa,kde vydával čtvrtletníkPrávo lidu a stal se čle-nem vedení exilové so-ciální demokracie. Popádu komunismu v roce1989 se snažil angažo-vat v obnovené ČSSD,ale „příliš se neprosa-dil. Měl v sobě něco z někdejšího, dáv-no zaniklého étosu strany, která se zahilsneriády nebála postavit za Masarykaa nepodlehla mladočeskému šovinismuv době, kdy mu tleskaly davy. Sociálnímdemokratům se od té doby podařilo tutotradici úspěšně pohřbít.“ Od poloviny90. let publikoval pravidelně v Lido-vých novinách, roku 2005 vyšly jehovzpomínky nazvané Úseky polojasna. ■■

Dne 7. ledna jsme si připomněli 20. vý-ročí úmrtí režiséra a výtvarníka EMILA

RADOKA (nar. 22. 3. 1918), mladšíhobratra režiséra Alfréda Radoka. Pochá-zel z Kolodějů nad Lužnicí, vystudovalestetiku a dějiny umění, po válce začínaljako divadelní a filmový kritik, po únoru1948 se stal scenáristou na Barrandově,divadelním dramaturgem v Olomoucia později vedoucím redaktorem divadel-ní literatury v nakladatelství Orbis.Roku 1958 režíroval první český široko-úhlý loutkový film Johannes doktorFaust. Světový věhlas získal jako tvůrce„kinetické mozaiky“ polyekranu i jakospolutvůrce Laterny magiky, která bra-try Radokovy proslavila na světovýchvýstavách v Bruselu (1958) a Montrealu

(1967). Od roku 1968 žil v Kanadě, vy-tvářel náročné výstavní programy založe-né na audiovizuální technice. V Montrea-lu založil Výzkumný ústav pokročilýchaudiovizuálních forem. Za film Krocenídémonů, připravený pro EXPO 86 veVancouveru, získal Cenu Génia. ■■ Dne4. 2. si připomínáme 85. výročí úmrtíněmeckého spisovatele, básníka a lékařeHUGA SALUSE, známé pražské postavys bledým obličejem a dlouhými vlasypod černým kloboukem. Narodil se(3. 8. 1866) v České Lípě, vystudovalv Praze medicínu, stal se zde porodní-kem a tady také zemřel. Od 90. let

19. století se prosadil napražské literární scéně:je autorem několikaprozaických sbíreka sbírek lyrické poezie(pro niž čerpal látkui v židovských legen-dách). Jeho melodickébásně inspirovaly i hu-debníky: Arnold Schoen-berg zhudebnil napří-klad jeho Prostou píseň,Max Brod báseň Starépražské hodiny. JosefMühlberger charakteri-zuje Salusovo dílo tak-to: „Jeho ideál pozna-

menala měšťanská sentimentalita, byl –jak jinak v tehdejší Praze – trochu roko-kový, anakreontský“, jeho poezii si „prosklony k idyličnosti oblíbili čtenáři z řadměšťanstva“. ■■ Dne 9. 2. 1934, tedypřed 80 lety, zemřel v Bratislavě českýmalíř, grafik a ilustrátor, jeden ze zakla-datelů českého moderního malířstvíALFRÉD JUSTITZ (nar. 19. 7. 1879v Nové Cerekvi). Jeho uměleckým i mi-mouměleckým kvalitám – zájmu o ky-nologii – jsme se již několikrát věnovali,naposledy v minulém čísle Rch. ■■ Před65 lety, dne 25. 2. 1949, zemřel v Prazedr. ALADÁR DEUTSCH, vrchní rabínpražský (nar. 1871 v maďarském Árok-tö). Poté, co působil jako rabín v Ciká-nově, Jeruzalémské a Velkodvorské sy-nagoze, se stal zástupcem vrchníhorabína a od roku 1930 pražskou kehiluvedl. Po nacistickém výnosu z roku1941, jenž protektorátním Židům zaka-zoval veřejné bohoslužby, pořádal den-ně tajné bohoslužby ve svém bytě.V červenci 1943 byl deportován do Te-rezína, po válce se ze zdravotních důvo-dů funkce vzdal. Je pohřben na Novémžidovském hřbitově v Praze. (am)

ANTISEMITISMUS JAKO VTIP

Na sklonku minulého roku vzbudil fran-couzský fotbalista Nicolas Anelka bouřinevole tím, že při zápase veřejně provedltzv. pozdrav quenelle, jakési opačně ve-dené hajlování, při kterém člověk natáh-ne pravou ruku k zemi a levou položí napravé rameno. Tento pozdrav vytvořilfrancouzský komik Dieudonné M’balaM’bala, jehož soudy ve Francii opakovaněstíhají a pokutují za antisemitské výroky.Loni se tento pozdrav stal ve vší tichostifenoménem: Internet zaplavily obrázkylidí, kteří „quenellují“, dělají ho sportovcive Francii, ve Velké Británii, a dokonce veSpojených státech – nedávno se vynořilafotografie basketbalisty Parkera, na nížzdraví spolu s Dieudonném; basketbalistase za to veřejně omluvil.

Dieudonné, který je velký přítel vůd-ce Národní fronty Jeana-Marii Le Pena,se nechal otevřeně slyšet, jak pohrdáŽidy a že holokaust je podvod. Podpo-roval též bývalého íránského prezidentaAhmadínežáda. Popírání šoa je ve Fran-cii trestný čin, takže Dieudonné používázdánlivě nesmyslnou slovní hříčku „šoa-nanas“, za niž nemůže být stíhán.

Pozdrav quenelle lidé dělají na mís-tech přímo spjatých s židovskými tragé-diemi: před Domem Anny Frankové,u památníků koncentračních táborů,v Osvětimi, a dokonce před židovskouškolou Ozar Hatora v Toulouse, kdev březnu 2012 zavraždil ve Francii naro-zený muslim M. Merah tři děti a učitele.Někdy se quenelluje vedle ananasů. Ob-čas se součástí „hry“ stane nic netušícíkolemjdoucí: na jednom snímku stojí iz-raelský voják uprostřed lidí, kteří taktozdraví. Na jiných fotografiích dělají qu-enelle turisté u Západní zdi. Většinou seaktéři ze široka usmívají – někdy sei smějí – tomu, jak úžasné sdílejí tajem-ství. Antisemitismus je brán jako vtip.

Je pravděpodobné, že Fotbalová asoci-ace proti Anelkovi a dalším quenellujícímhráčům tvrdě zakročí, jako to udělalas fotbalisty, kteří se chovali jako rasisté.Doufám, že se tak stane. Ale v zásadě natom nezáleží. Protože když asociace tenh-le pozdrav zakáže, nebude to dlouho trvata nahradí ho jiný – a paradoxně, kdyžbude zakázáno provádět quenelle na ve-řejnosti, stane se ještě lákavějším.

DEBORAH LIPSTADTOVÁ

(Celý článek americké historičky lze čístna www.tabletmag.com; překlad am.)

VĚSTNÍK 2/2014 23

DAVID GROSSMAN

Žena prchá před zprávou■ Málokterá kniha má za sebou kroměsvého vlastního příběhu i tak zdrcujícízkušenost svého autora. Přední izrael-ský spisovatel David Grossman začalpsát román Žena prchá před zprávoudlouho předtím, než jeho syn narukovala zapojil se do bojů na hranicích s Liba-nonem. Telefonovali si, a protože synrukopis znal, vyprávěli si o tom, jak sepříběh vyvíjí. Pak jednou voják nezavo-lal. Zemřel v tanku krátce předtím, nežbylo uzavřeno příměří. Otec se přestok románu nakonec vrátil.

Grossman se vyvaroval sentimentua předložil čtenářům magický a zoufalýpříběh, v jehož středu stojí hrdinka Ora.Vypráví příběh svého života a své zeměa doufá, že když neumlkne, vyhne sekruté pravdě, že ji nedostihne zprávao osudu jejího syna, který se přihlásil doválky.

Vydalo nakl. Mladá fronta v Prazeroku 2013, z hebrejštiny přeložily Len-ka Bukovská a Mariana Fisher; 592stran, 398 Kč.

Judaica Bohemiae č. 48■ Nové číslo vědeckého časopisu Judai-ca Bohemiae zahajuje objevná studieDaniela Baránka, jež na základě mnohadosud neznámých pramenů předevšímz Rakouského státního archivu podrob-ně osvětluje vznik „emancipačních“ ži-dovských náboženských obcí a organi-zační uspořádání židovských záležitostína Moravě a ve Slezsku ve 2. polovině19. století. Následující text MagdalenySedlické shrnuje projevy antisemitismuv československé zahraniční armádě veVelké Británii za 2. světové války. Třetíz hlavních studií z pera Jana Kotůlkaa Rolfa T. Nossuma ilustruje na příkladužidovského matematika z Čech WalteraFröhlicha osudy židovských vědců z Čes-koslovenska, čelících hrozbě nacismu.Na základě rozsáhlého archivního mate-riálu z Velké Británie, České republikya USA detailně rekonstruuje Fröhlicho-vy neúspěšné snahy o emigraci a nale-zení pracovního uplatnění ve Velké Bri-tánii nebo USA. Další rubriky obsahujímj. připomínky nedávných výstav ŽMP,zprávu o cenném souboru džbánů miku-lovského pohřebního bratrstva ze sbírekŽMP a recenze odborných publikací.

Vydalo Židovské muzeum v Prazeroku 2013, uspořádali Ivana Cermanováa Alexander Putík; 152 stran, 270 Kč.

ALONA KIMCHI

Plačící Zuzana■ Zuzana Rabinová trpí nekontrolovatel-nými záchvaty pláče, je citově naprostozávislá na své matce, každý neznámýčlověk pro ni představuje potenciálníhovetřelce do jejího uzavřeného světa. Tovše až do chvíle, kdy se u nich domaubytuje příbuzný žijící ve Spojenýchstátech, který rozčeří stojaté vody Zuza-nina vztahu s matkou... Kniha se nesou-střeďuje jen na osobní vztahy, současněje vynikající sondou do života současné-ho Izraele viděného očima přistěhovalce.

Vydalo nakl. Garamond v Praze roku2013, z hebrejštiny přeložila TerezaČerná; 328 stran, cena 348 Kč (v e-sho-pu nakladatelství s 20% slevou.)

VÝSTAVA OBYČEJNÍ LIDÉV NEOBYČEJNÝCH ČASECH ■ V pondělí 27. ledna byla v GymnáziuŠumperk při příležitosti Mezinárodníhodne památky obětí holokaustu zahájenavýstava Obyčejní lidé v neobyčejnýchčasech. Putovní výstavu dokumentujícípříběhy židovských osobností ze Šum-perska sestavilo sdružení Respekt a tole-rance, které se již deset let zabývá doku-mentací židovské historie.

Občanské sdružení Respekt a tolerancevytvořilo tuto výstavu především pro ško-ly. Jedná se o první z cyklu expozic, přikterých jsou studenti i veřejnost seznamo-váni s příběhy lidí, kteří překonali velkéutrpení, a také s těmi, kteří ani v těžkýchdobách neváhali pomáhat ostatním.

V letošním roce bude výstava prezen-tována ve dvanácti vzdělávacích institu-cích včetně Vzdělávacího centra ŽMPv Brně a gymnázií v Ostravě, Litovli,Rýmařově, Šternberku, Uničově a Zá-břehu na Moravě. Byl k ní vydán kata-log a pracovní listy pro školy, které žá-kům a studentům přiblíží příběhy dějin20. století; doprovodný program zahrnu-je mj. promítání filmového dokumentuDeník Otty Wolfa. Školám je nabízenai beseda s autory výstavy i dokumentu.Projekt finančně podpořil Olomouckýkraj, na přípravě materiálů a podkladůpro katalog se podílel pan Gerhard Wa-nitshchek žijící v Německu, který sedlouhodobě věnuje historii židovské ko-munity v Šumperku. L. Štipl

TIVADAR SOROS: MAŠKARÁDA KOLEM SMRTI■ Nakladatelství KAVA-PECH a Jedno-ta překladatelů a tlumočníků si vás do-volují pozvat na představení knihy Tiva-dara Sorose Maškaráda kolem smrti.Tivadar Soros (1894 Budapešť–1968New York) byl maďarský právník, spiso-vatel a nakladatel. Ačkoli nejvíce asiproslul jako otec obchodníka a investoraGeorge Sorose, mezi zasvěcenými jeznámý jako zakladatel esperantského li-terárního časopisu Literatura Mondo(vznikl roku 1922) a autor několika prózpsaných v esperantu. Maškaráda smrtije první Sorosovou knihou přeloženoudo češtiny, a to díky péči Jindřišky Dra-hotové. Autor v ní líčí své zážitky bě-hem nacistické okupace Budapešti. Pre-zentace knihy se koná dne 10. únorav zasedací místnosti č. 16, Senovážnénáměstí 23, Praha 1 od 16.00.■ Tentýž den se od 14.30 na stejnémmístě uskuteční přednáška prof. H. Ton-kina z Hartfordské univerzity, editoraSorosova díla, na téma Překládat Soro-se: Paměti jako výzva pro překladatele(v angličtině bez překladu). pch

CENA MAXE BRODA■ Společnost Franze Kafky vyhlašuje20. ročník studentské literární soutěžeo nejlepší esej. Soutěž je určena studen-tům středních škol a všem zájemcům do20 let.

Účastníci zašlou či přinesou svůj textv pěti kopiích do 17. dubna (včetně)2014 na adresu: Společnost Franze Kaf-ky, Široká 14, 110 00 Praha 1.

Témata: Proč má tato literární cenajméno Maxe Broda?; Jsou sociální sítěpřínosem pro život lidí?; Mé místo vesvětě. Kde bych chtěl/a žít?.

Vyhlášení výsledků soutěže se usku-teční do konce školního roku 2013/2014. Případné další informace jsouk dispozici na telefonním čísle 224 227452 (Společnost Franze Kafky); e-mail:uherkova@franzkafka-soc.cz či na we-bu www.franzkafka-soc.cz.

Účast v soutěži je limitována věkem(20 let), přihlásit se mohou i mladí lidé,kteří žádnou školu nenavštěvují.

Na příspěvku neuvádějte jméno auto-ra, přiložte ho se svou adresou (případněadresou školy, kterou navštěvujete), úda-jem o věku, telefonním číslem a e-mailo-vou adresou na samostatném listu. Dél-ka textu je omezena na 5 stran.

sfk

24 VĚSTNÍK 2/2014

KNIHY VÝSTAVY

UDÁLOSTI

ŽIDOVSKÁ OBEC V PRAZE(společenský sál, Maiselova 18, P 1)Podvečer Yvonne Přenosilové■ Ve čtvrtek 20. února v 15.00 přivítámena obci muzikálovou herečku, zpěvačku,držitelku ceny Thálie Moniku Absolono-vou. (Změna programu vyhrazena.)

VZPOMÍNKA NA HOLOKAUST ŽIJE – PLAKÁTY■ Židovská obec Olomouc zve na výsta-vu plakátů ve Vlastivědném muzeu Olo-mouc Vzpomínka na holokaust žije. Zá-štitu nad akcí, která potrvá do konceúnora, převzal Ing. Petr Papoušek, před-seda FŽO ČR. Soutěž plakátů se koná jižpodruhé a i tentokrát ji organizuje několikmezinárodních institucí, mj. jeruzalémskýJad vašem, londýnské Židovské kulturnícentrum a Evropský institut šoa.

Studenti umění a designu z Kanady,Velké Británie, České republiky, Izraele,Slovenska, Slovinska, Maďarska, Ra-kouska, Ruska a Indonésie zaslali dosoutěže stovky návrhů na téma Cesty ho-lokaustem. V tomto ročníku se čeští stu-denti sice neumístili mezi třemi nejlepší-mi, zástupci ČR se však dostali dofinálové šestnáctky, a tak jsou na výstavěk vidění i návrhy čtyř českých studentek.

PETER WEISS: PŘELÍČENÍ■ Dne 24. února v 19.00 a ve 21.00 sev klubovém uměleckém prostoru H/20(Koněvova 61, Praha 3 Žižkov) koná pre-miéra představení Přelíčení dramatikaPetera Weisse. V rámci mezinárodníhofestivalu proti totalitě Mene tekel ji uvedeumělecká skupina OLDstars, již tvoří stu-denti uměleckých škol; úprava a drama-turgie Marcela Magdová, režie PeterSmyczek (více na www.oldstars.cz).

ODDĚLENÍ PRO VZDĚLÁVÁNÍ A KULTURU ŽMP V PRAZE(Maiselova 15, Praha 1, 3. patro)■ Není-li uvedeno jinak, začínají pořadyv 18.00 a vstupné na ně činí 30 Kč.■ 5. 2.: Židovská komunita v pováleč-ném Řecku: mezi asimilací a exkluzí.Starobylé židovské komunity v Řeckubyly během holokaustu téměř vyhlazeny.O tom, jakými směry se ubírali řečtí Židév poválečném Řecku, pojedná přednáškaKateřiny Králové z Fakulty sociálníchvěd Univerzity Karlovy. Přednáška sekoná v rámci semináře k moderním ži-dovským dějinám. Vstup volný.■ 6. 2.: Staré stromy na židovskýchhřbitovech. Vernisáž výstavy Václava

Chvátala, fotografa, dokumentátora ži-dovských hřbitovů a bývalého lesníka,jehož fotografie přinášejí různorodé po-hledy na soužití starých stromů se ži-dovskými hřbitovy. Vstup volný.■ 11. 2.: Židovské housle AlexandraShonerta. Program židovské hudby prohousle a klavír obsahující originálníaranžmá národních melodií, vlastní sklad-by Alexandra Shonerta, ale i díla klasikůžidovské hudby. Na klavír doprovází Na-talie Shonertová. Vstupné 60 Kč.■ 18. 2.: Delegitimizace židovského stá-tu. Ján Kapusňak, absolvent politologiea bezpečnostních a strategických studiína Fakultě sociálních studií MU v Brně,ve své přednášce představí základní ter-minologii a charakteristiku hlavních ak-térů delegitimizace a démonizace Izraelea poukáže i na různé strategie a projevyvážící se k tomuto fenoménu. ■ 20. 2.: Karel Berman: kronika životaoperního pěvce. Setkání při příležitostivydání stejnojmenné knihy Martina Ku-čery věnované všestranné osobnosti česképoválečné hudební scény, která právě vy-chází v nakladatelství Academia. O knizei o K. Bermanovi bude rozmlouvat autor,publikace bude na místě k prodeji.■ 26. 2.: Purim navěky. Podle tvrzenírabínských učenců svátek Purim přežijei v budoucím světě, kdy zanikne prvořa-dý smysl svátků připomínajících východz egyptského zajetí. Co činí tento svátektak důležitým, že jeho události získalyv očích rabínských učenců natolik vý-znamné místo? Úvahám nad mimořád-nou nadčasovostí svátku Purim bude vě-nována přednáška pražského a vrchníhozemského rabína Karola Efraima Sidona.■ Nedělní program pro děti a jejichrodiče: 16. 2. ve 14.00: Lvíček Arje sla-ví Tu bi-švat (Nový rok stromů). Bude-me si vyprávět o tom, proč Židé v Izraelisázejí v tento den nové stromy, naučíme

se písničku a zatancujeme si. Prohlídka:Starý židovský hřbitov. Vstupné 50 Kč.■ Výstava v prostorách OVK: Staréstromy na židovských hřbitovech. Do13. 3. od po–čt 10–15, pá 10–12, běhemvečerních programů a po domluvě.

ODDĚLENÍ PRO VZDĚLÁVÁNÍ A KULTURU ŽMP V BRNĚ(tř. Kpt. Jaroše 3, Brno)■ Není-li uvedeno jinak, začínají pořadyv 18.00 a vstupné na ně činí 30 Kč.■ 3. 2. v 17.00: V proudu dialogu – verni-sáž černobílých fotografií Norberta Švar-ce, která bude doplněna přednáškou Šárkya Martina Sládečkových. Vstup volný. ■ 13. 2.: Občanská společnost – cestak emancipaci (1848–1918). Závěrečnápřednáška Mgr. Pavla Kocmana z cykluVývoj židovského osídlení na Moravě doroku 1918 se soustřeďuje především narevoluční rok 1848, dále na emancipaciŽidů v 60. letech 19. století, problematikujazykové otázky na Moravě a počátky sio-nistického hnutí. Přednášející také zmínírostoucí význam velkých průmyslovýchcenter, úpadek „tradičních“ židovskýchobcí i změnu sídla zemského rabinátu.■ Neděle 16. 2. od 10.30: Šabat. Víte, žeŽidé v sobotu nepracují? Na dětské dílněvěnované svátku šabat se děti dozvědí, coŽidé během tohoto dne dělají a proč svá-tek již od pátečního večera oslavují. Se-známí se s písničkou na uvítání šabatu,zapálí šabatové svíčky. Vstupné 30 Kč.■ 20. 2.: Oskar Schindler a Svitavy –historik Městského muzea ve SvitaváchMgr. Radoslav Fikejz je autorem histo-rické monografie o svitavském rodákoviO. Schindlerovi, zachránci 1200 lidskýchživotů v období šoa. Vstupné 30 Kč.■ 25. 2.: Časopis Hadoar v Brně. Před-náška objasní, proč a kým byl časopis vy-dáván, jaké cíle sledoval a jakou roli sehrálve spletitém a stále se zhoršujícím posta-vení židovské komunity v předvečer a napočátku druhé světové války. PřednáškuPhDr. Aleny Mikovcové doplní prezenta-ce s dobovými originálními dokumenty. ■ Výstava: Po celý únor můžete v sáleOVK ŽMP zhlédnout unikátní cyklusklasických kontemplativních fotografiíNorberta Švarce nazvaný V proudu dia-logu. Jeho předmětem jsou Černovice,dnešní metropole ukrajinské Bukoviny.Autor zachycuje stopy, které v tomtoměstě zanechali tamní Židé. Výstava jepřístupná ve dnech programových akcía po předchozí telefonické domluvě.Vstup volný.

VĚSTNÍK 2/2014 25

KULTURNÍPOŘADY

Norbert Švarc: Černovice 2013.

LAUDEROVY ŠKOLY V PRAZE■ Den otevřených dveří: V lednu pro-běhl den otevřených dveří na základníškole a gymnáziu. Školu navštívilo přes40 zájemců o studium, prohlédlo si jejíprostory a promluvilo s vedením i naši-mi studenty, kteří přijali roli informova-ných průvodců.■ Učíme se na dálku: Už od září pokra-čuje díky podpoře Nadace R. S. Lauderaučení na dálku – Lauderova e-škola. Vícnež dvě desítky studentů z České repub-liky a Slovenska pravidelně usedá kesvým počítačům a učí se dálkovou for-mou s lektory převážně Lauderovýchškol judaismus, hebrejštinu a anglickýjazyk. Brzy společně stráví v Praze ně-kolik dní.■ Den otevřených dveří mateřské ško-ly: Den otevřených dveří se koná 4. úno-ra 2014 od 14.00 a 12. března, kdy seuskuteční i zápis do mateřské školy.■ Přijímací zkoušky nanečisto: Laude-rovy školy nabízejí všem uchazečůmo studium v primě našeho gymnáziamožnost nezávazně si vyzkoušet přijí-mací zkoušky. Zkoušky nanečisto se ko-nají 10. února od 14.30 do 18.00 v bu-dově školy. Zájemci se mohou přihlásitdo 9. února na adrese skola@lauder.czči na tel. čísle 246 080 784.■ Maturitní ples a slavnostní imatri-kulace primánů: Maturitní ples Lau-derových škol se bude konat 13. březnav klubu Roxy. Letos jsme naši maturant-skou oslavu spojili s purimovou. Z toho-to důvodu jsme také stanovili dresscode,a to společenský oděv dvacátých ažosmdesátých let 20. století.

KULTURNÍ PROGRAM DSP HAGIBOR■ 11. 2. od 10.30: Hudba 20. století –účinkují studenti Pražské konzervatoře,klavírní spolupráce Aneta Majerová.■ 26. 2. od 14.00: Arnošt Lustig vevzpomínkách – beseda s ředitelkouCentra Franze Kafky Dr. Markétou Ma-lišovou.■ 27. 2. od 15.30: Evropské baroko –účinkují Martina Hévrová, Ondrej No-vák (housle), Jan Stojánek (klavír).■ Výstavy: Obrazy Zuzany Veselé, Mo-notypy Miloše Zeithammela.

WIZO■ Milé členky, naše únorová schůze sekoná dne 19. 2. od 15.00 v Maiselověulici, výbor se sejde dne 12. 2.: od 15.00v Jáchymově ulici. ek

PROGRAM SAR EL■ Židovská agentura – Sochnut nabízímožnost dobrovolnické práce v Izraeliv rámci programu Sar El, a to od 11. 5.2014 nejméně na 14 dnů (možno i na3 měsíce). Po přečtení webových strá-nek www.sar-el.org se, prosím, o dalšímpostupu informujte na e-mailu: zosa@email.cz nebo telefonicky na 602 703653. Zoša Vyoralová

SETKÁNÍ ČR–SR■ Srdečně zveme zájemce všech věko-vých kategorií na prodloužený židov-ských víkend v termínu 7.–11. května.Vítány jsou rodiny s dětmi každéhověku. Připraven je bohatý program plnýinspirativních přednášek, promyšlenýchdětských aktivit, relaxace i adrenalinu.Více informací naleznete na www. lim-mud.cz a v příštích číslech Rch. zv

EXKURZE ORNITOLOGICKÉSPOLEČNOSTI ■ Česká ornitologická společnost pořá-dá ve dne 21. 3.–29. 3. 2014 pro své členyi veřejnost výpravu do Izraele. Ideálnízeměpisná poloha Izraele na pomezí tříkontinentů zemi přímo předurčuje býtptačím rájem, kterým protékají proudymigrujících ptáků z Evropy i Asie a zpět.

Je tu odhadem půl miliardy ptáků stovekdruhů na jaře i na podzim. Ornitologovév Izraeli napočítali 555 druhů, z toho 21celosvětově ohrožených. Procestujemecelou zemi a budeme pozorovat rozma-nité druhy ptactva. Navštívíme rybníkyv Maagen Michael na pobřeží pod Hai-fou; údolí Hula; horu Hermon; rezervaciGamla; rybníky Bet Šean v údolí Jordá-nu; Mrtvé moře; Jeruzalém; Ejlat; kráterRamon; severní Negev a Tel Aviv. ■ Cena pro členy ČSO 22 500 Kč, proveřejnost 25 000 Kč.■ Cena zájezdu zahrnuje: ubytování(v kibucu, v beduínských stanech, v hos-telu), dopravu minibusem, odborné knihyk nahlédnutí během cesty (v angličtině),k dispozici stativový dalekohled, českýornitologický průvodce po celou dobu zá-jezdu, 2 dny k dispozici místní ornitolo-gický průvodce, vstupné do rezervaceGamla, Hula, projížďka traktorem v Aga-mon Hula, pojištění proti úpadku CK.■ Cena zájezdu nezahrnuje: vstupnédo památek nebo podmořské pozorova-telny; komplexní pojištění včetně stornazájezdu; letenku Praha–Tel Aviv a zpět(orientační cena letenky cca 5600 Kč–7500 Kč); minimální počet osob prouskutečnění zájezdu 7 osob. ■ Bližší informace získáte na adresewww.primaroute.cz; www.cso.cz.

RAFAEL INSTITUT ■ Zveme vás k účasti na projektu, speci-ficky zaměřeného pro generaci s židov-skými kořeny Tematická skupina „Ge-nerace POTÉ“ se pravidelně setkává pocca šesti týdnech a je otevřená všem zá-jemcům o židovská témata. Skupina sejiž po nějakou dobu setkává, ale je otev-řená pro nové členy.

Další setkání se uskuteční ve středu26. 2. od 17 do 21.15 hodin (2x1,5 hod+ přestávka) v místnosti Rafael Institu-tu (vedle Jeruzalémské synagogy, Jeru-zalémská 7, Praha 1). V případě zájmuči otázek nám napište na e-mail: gabrie-la.dymesova@centrum.cz a micha.ha-palova@gmail.com, www.rafaelinstitut.cz.

M. Hapalová a. G. Dymešová

WWW.POSTABO.CZ■ Česká pošta upozorňuje, že má novouadresu svého webového předplatitelskéhoportálu. Na místo dosavadní www.perio-dik.cz platí nová adresa: www.postabo.cz; zde si lze on-line předplatit Rchu České pošty.

26 VĚSTNÍK 2/2014

VÝZVY ZPRÁVY

INZERCE

ŽNO BRATISLAVAVo februári blahoželáme našim členom:pán Juraj Bock – 78 rokov; pani ZuzanaDiamantová – 76 rokov; pán Kornel Föld-vári – 82 rokov; pani Irena Galanová – 86rokov; pani Veronika Kosíková – 74 ro-kov; pani Oľga Levina – 73 rokov; paniPhDr. Zuzana Paliderová – 75 rokov; pánIng. Igor Rintel – 55 rokov; pán Karol Sl-nek – 65 rokov; pani Marta Szilárdová –91 rokov; pani Karolína Szóradová – 65rokov; pani Judita Šándorová – 78 rokov;pani Magda Šimková – 86 rokov; paniDalma Špitzerová – 89 rokov; pani AnnaVeselá – 100 rokov, a pani Viera Víznerová– 60 rokov.

Ad mea veesrim šana!

ÚmrtíV januári zomreli naše členky: pani Ľud-mila Mesežniková a pani Gertrúda Bedná-rová. Zichronan livracha!

ŽNO BANSKÁ BYSTRICAV januári mali sviatok narodenín: pán Jú-lius Koval, nar. 6.1. – 81 rokov; pán Mi-chal Oráč, nar. 8.1. – 65 rokov a pán Jaro-mír Wolt, nar. 26.1. – 62 rokov.

Vo februári blahoželáme: pani DášaHrnčiarová, nar. 2.2. – 62 rokov; pani EvaWelwardová, nar. 19.2. – 66 rokov; pán JánUhliar, nar. 20.2. – 61 rokov; pán LeopoldRedlinger, nar. 22.2. – 73 rokov, a paniAnna Feriančíková, nar. 1.12. – 75 rokov.

Ad mea veesrim šana!

ŽO BRNOV únoru oslavují narozeniny tito členovénaší obce: paní Hana Fischer, nar. 17. 2. –66 let; pan Alois Plaček, nar. 18. 2. – 77let; pan Jan Rybář, nar. 17. 2. – 67 let; panPetr Urban, nar. 9. 2. – 55 let, a paní Mila-da Winklerová, nar. 1. 2. – 65 let.

Ad mea veesrim šana!

ŽO DĚČÍNV únoru oslavují: pan Ing. František Co-morek, nar. 10.2. – 55 let; pan Willy El-bert, nar. 21.2. – 47 let; paní Alžběta Lau-ferová, nar. 19.2. – 92 let; pan Petr Malina,nar. 7.2. – 72 let; paní Michala Martinko-vá, nar. 12.2. – 34 let; paní Petra Mohylo-vá, nar. 29.2. – 36 let; pan Oded ZeevPelzman, nar. 19.2. – 68 let; pan Mgr. Mi-chal Spevák, nar. 26.2. – 58 let, a pan Ing.Vít Šprta, nar. 24.2. – 55 let.

Ad mea veesrim šana!

ŽO KARLOVY VARYV únoru oslaví své narozeniny: paní KláraGerendášová, nar. 4.2. – 93 let; pan LuděkBlann, nar. 13.2. – 83 let; pan Karel Freund,nar. 16.2. – 89 let; paní Jana Novotná, nar.

20.2. – 40 let; paní Eliška Homolková, nar.21.2. – 88 let, a pan MUD. Jiří Zimmer, nar.21.2. – 67 let. Ad mea veesrim šana!

ŽNO KOŠICEVo februári oslavujú: pani Ing. Viera Vese-lová, nar. 8.2. – 67 rokov; pán Šimon Miku-láš, nar. 8.2. – 76 rokov; pani Eva Ruszová,nar. 22.2. – 74 rokov; pani Eva Pavljuková,nar. 8.2. – 67 rokov; pán MUDr. LadislavBurger, nar. 26.2. – 65 rokov; pán TomášBorový, nar. 20.2. – 68 rokov, a pani EtelaBergerová, nar. 28.2. – 57 rokov.

Ad mea veesrim šana!

ŽO LIBERECV únoru oslaví narozeniny: paní PetraŠpačková, nar. 2.2. – 33 let, a pan Jiří Čer-vený, nar. 20.2. – 86 let.

Ad mea veesrim šana!

ŽO OLOMOUCV únoru oslaví jubileum naše členky: paníMUDr. Ruth Potěšilová, nar. 3.2. – 81 let,a Kristýna Neumannová, nar. 5.2. – 9 let.

Ad mea veesrim šana!

ŽO OSTRAVAV únoru blahopřejeme: pan Peter Bach-rach, nar. 5.2. – 85 let, a pan JindřichGoba, nar. 14.2. – 81 let.

Ad mea veesrim šana!

ŽO PLZEŇV únoru oslaví narozeniny: paní Iveta Če-chová, nar. 8.2. – 46 let; pan Ing. ZdeněkRoubíček, nar. 12.2. – 62 let; paní EsterŽáčková, nar. 14.2. – 10 let; David Žáček,14.2. – 9 let; paní RNDr. Ruth Hálová, nar.26.2. – 88 let, a paní Eva Václavíková, nar.27.2. – 81 let. Ad mea veesrim šana!

ŽO PRAHAV únoru oslavují narozeniny: pan Alexan-der Beer, nar. 7.2. – 97 let; paní Věra Jílková,nar. 1.2. – 92 let; paní Marta Kottová, nar.24.2. – 85 let; pan Alexej Kusák, nar. 17.2. –85 let; paní Věra Milcherová, nar. 15.2. – 90

let; paní Sylva Součková, nar. 22.2. – 84 let;paní Soňa Stejskalová, nar. 3.2. – 89 let; panPavel Stránský, nar. 20.2. – 93 let; paníEmma Šternová, nar. 10.2.– 91 let; paní He-lena Valíková, nar. 5.2. – 84 let, a paní Elyza-beta Zolotaryov, nar. 17.2. – 85 let.

Ad mea veesrim šana!

ÚmrtíDne 11. ledna zemřela ve věku 58 let paníKatarina Bartošová. Se zesnulou jsme serozloučili 14. 1. v obřadní síni Nového ži-dovského hřbitova.

Dne 15. ledna zemřel ve věku 87 let panTomáš Markus.

Zichronam livracha!

ŽNO PREŠOVV januári sa životného jubilea dožili títočlenovia: pani Ing. Margita Eckhausová,nar. 20.1. – 56 rokov, a pán BronislavChudý, nar. 15.1. – 62 rokov.

Vo februári sa životného jubilea doží-vajú: pani Heda Šiovičová, nar. 16.2. – 83rokov; pán RNDr. Anatolij Goldenberg,nar. 24.2. – 67 rokov; pani Ing. BiankaHorváthová, nar. 6.2. – 67 rokov, a paniErika Tomková, nar. 13.2. – 64 rokov.Všetkým jubilantom prajeme z celého srd-ca všetko najlepšie. Ad mea veesrim šana!

ÚmrtíVo veku nedožitých 96 rokov zomrelapani Edita Tallová. Zichrona livracha!

ŽNK RIMAVSKÁ SOBOTAV januári mali sviatok narodenín: paniEva Kozáková, nar. 7.1. – 51 rokov; paniEdita Bakonyová, nar. 8.1. – 88 rokov, a pánMUDr. Tibor Gábor, nar. 14.1. 87 rokov.

V mesiaci február slávia: pán VladimírBureš – 72 rokov; pani MUDr. Iveta Kyse-lová, nar. 17.2. – 58 rokov; pán MVDr.Vojtech Róth, nar. 17.2. – 74 rokov; pánTomáš Friedman, nar. 17.2. – 67 rokov;pani Klára Barancová, nar. 21.2. – 59 ro-kov, a pán Ing. Štefan Szabó, nar. 27.2. –63 rokov. Ad mea veesrim šana!

ŽO TEPLICEV únoru oslavují narozeniny: pan MichaelLichtenstein, nar. 23.2. – 63 let, a paní Iva-na Mertová, nar. 12.2. – 22 let.

Ad mea veesrim šana!

ŽO ÚSTÍ NAD LABEMV měsíci únoru oslaví narozeniny paníVěra Novotná, paní Jana Krauzová, paníMgr. Zdeňka Matičková, paní Hana Kum-perová a pan Mgr. Pavel Ťupek. Všemjmenovaným přeje celá obec hodně zdravía dobrou pohodu.

Ad mea veesrim šana!

VĚSTNÍK 2/2014 27

ZPRÁVY Z OBCÍ

VÝSTAVA SE ODKLÁDÁ Organizace Spojených národů pro vý-chovu, vědu a kulturu (UNESCO) zrušilazahájení výstavy o historii Židů na územíIzraele. Výstava nazvaná Lid, kniha,země – 3500 let vazeb mezi židovskýmnárodem a zemí izraelskou, kterou pořá-dá Centrum Simona Wiesenthala společ-ně s vládami Kanady a Černé Hory, mělabýt zahájena v lednu v pařížském ústředíorganizace. Pár dní před plánovanou ver-nisáží však Centrum Simona Wiesentha-la obdrželo dopis od generální ředitelkyUNESCO Iriny Bokovové, ve kterém seoznamuje odložení výstavy „na neurčito“.Bokovová uvedla, že UNESCO nechceohrozit mírové rozhovory mezi Izraelema Palestinskou samosprávou. Ve skuteč-nosti vyhověla žádosti členů arabské sku-piny UNESCO, která roku 2011 přijalado svých řad Palestinskou samosprávu.Zrušení výstavy, proti němuž ostře reago-vali představitelé Izraele a USA, dle ko-mentátorů jen potvrdilo, že UNESCO jeoficiální adresa arabského Blízkéhovýchodu.

PERES V MEXIKUJak píše náš čtenář pan Bedřich Steiner,na sklonku roku 2013 přijel na oficiálnínávštěvu do Mexika izraelský prezident.Doprovázela ho početná delegace pod-nikatelů a představitelů vědy a kultury,včetně laureáta Nobelovy ceny za che-mii Dana Šechtmana. Perese přijal jehomexický protějšek Enrique Peña Nieto,měl také projev v mexickém Senátu a ně-kolikrát vystoupil v mexické televizi. Bě-hem návštěvy byla podepsána řada do-hod o spolupráci mezi oběma zeměmi.

V téže době se uskutečnil Mezinárodníknižní veletrh v Guadalajaře, druhém nej-větším městě země, na nějž byl Izrael po-zván jako čestný host. Letos se veletrhuzúčastnilo 43 zemí, 1928 vydavatelskýchfirem a navštívilo ho na 600 000 lidí. Me-xickým čtenářům se představili přední iz-raelští spisovatelé Amos Oz, A. B. Jeho-šua, David Grossman, Etgar Keret a vědciAda Jonatová a Dan Šechtman.

PAPEŽ ZPŘÍSTUPNÍ ARCHIVYDle slov přítele současného papežeFrantiška rabína Abrahama Skorky, hla-va katolické církve dodrží svůj sliba otevře vatikánské archivy z obdobídruhé světové války. Zpřístupnění těchtoarchivů je zásadní krok pro zhodnocenírole, kterou během holokaustu sehráltehdejší papež Pius XII. Zatímco kato-

lické kruhy usilují o jeho kanonizaci, ži-dovští představitelé mu vyčítají, že senedokázal vyjádřit proti pronásledováníŽidů. Doklady o jeho činnosti tedy buďpotvrdí, že mu byl osud Židů lhostejný,nebo naopak ukážou, že byl nespraved-livě obviňován. „Je to další důkaz, žepapež František je výjimečná osobnost,která opakovaně prokazuje vysokou cit-livost i osobní integritu,“ komentovalplán M. Rosensaft, reprezentant americ-kého sdružení přeživších šoa.

ÚTOKY V KYJEVĚV lednu zažila ukrajinská metropole dvaprotižidovské útoky: nejprve skupinačtyř mužů napadla učitele hebrejštiny H.Wertheimera, když se vracel z boho-služby, o týden později pobodali třimuži studenta ješivy Dova Glickmana.Oba útoky vyvolaly vlnu kritiky židov-ských institucí: rabín Pinchas Goldsch-midt, předseda Konference evropskýchrabínů, prohlásil, že za nedávné útokymůže nečinnost ukrajinské vlády i opo-zice, které se antisemitismem v zemi ni-jak nezabývají. Ukrajinští židovští před-stavitelé vyjadřovali obavy nad tím, žev rámci opozice je velmi aktivní ultrana-cionalistická strana Svoboda. Její vůdceOleh Tjahnybok sice na rozdíl od jinýchkrajních pravičáků podporuje evropskouintegraci, nicméně se nechal slyšet, žeUkrajinu ovládá „rusko-židovská mafie.

SPORY KOLEM MUZEA Plán maďarské vlády postavit v Buda-pešti nové muzeum holokaustu nazvanéDům osudů (s důrazem na dětské osudy)sklidil velkou vlnu kritiku paradoxně –z židovské strany. K předním odpůrcůmnové budovy, která má stát na zanedba-ném nádraží Józsefváros v bývalé židov-ské čtvrti, patří například spisovatelGyörgy Konrád, sám přeživší holokaust,který odmítl účast v poradním sboru.„Těžko se zbavit pocitu, že tahle uspě-chaná akce se netýká stovek tisíc dětízavražděných před 70 lety, ale dnešnímaďarské vlády,“ napsal Konrád. Vyjád-řil tím obavy mnohých, že nová budovabude spíše výkladní skříní nacionalistic-ké vládní strany Fidesz s premiéremViktorem Orbánem v čele a nikoliupřímným pokusem důstojně připomí-nat nacistickou minulost v zemi i vlastnípodíl Maďarů na pronásledování Židů.Kritici též poukazují na fakt, že Budape-šť už jedno muzeum holokaustu má.

ZVÍTĚZILA FILIPÍNKANejoblíbenější osobou v Izraeli je v sou-časnosti Rose Fostanesová, sedmačtyři-cetiletá, metr a půl vysoká filipínská pe-čovatelka. Podařilo se jí totiž zvítězitv populární televizní soutěži talentůX Factor, když krásným hlasem zazpíva-la píseň My Way, kterou proslavil FrankSinatra. Fostanesová dodala jedinečnost40 tisícům filipínských pečovatelek a pe-čovatelů, kteří v Izraeli pracují. Vítězkasoutěže žije v zahraničí už dvacet let,z toho čtyři v Izraeli, stará se o nemoc-nou paní, a aby ušetřila, bydlí s dalšímisedmi lidmi v telavivském bytečku. (am)

Vydává Federace židovských obcí v ČR, Maiselova18, 110 01 Praha 1, IČO: 00438341, www.fzo.cz Re-dakce a administrace: Izraelská 1, 130 00 Praha 3, tele-fon/fax 226 235 217(8), e-mail: roschodes@sefer.cz.Redakce: Alice Marxová, Jiří Daníček. Sekretariáta výtvarná spolupráce: Anna Tomášková. Vychází mě-síčně, nevyžádané rukopisy se nevracejí. Číslo indexu47 680. Distribuci pro předplatitele provádí v zastou-pení vydavatele společnost Česká pošta a. s. Objednáv-ky na bezplatné infolince České pošty 800 300 302nebo 954 302 007(16), písemně na adrese: Česká pošta,s. p. oddělení periodického tisku Olšanská 38/9 225 99Praha 3, e-mail: postabo.prstc@cpost.cz. Předplatné proSlovensko MAGNET press, Slovakia s. r. o. P.O. Box169, 830 00 Bratislava, tel.: 00421-2-67201931-33,fax: 00421-2-67201910 (20, 30), e-mail: predplat-ne@press.sk. Předplatné do zahraničí vyřizuje administ-race Roš chodeš. MKČR E922, ISSN 121074 68. Totočíslo vychází 1. 2. 2014. Cena 20 Kč (0,90 ε)

28 VĚSTNÍK 2/2014

ZPRÁVY ZE

SVĚTA

Izraelský a mexický prezident si rozuměli. Foto archiv.