vydalaŠtěpánka Bělovská – Tilia

Václav Chytil

V blízkosti našel jsem svou skrýš

Štěpánka Bělovská –TiliaOstrava

© Václav Chytil, 2018ISBN 978-80-84904-57-3

7

Vítr, jakýkoli vítrVítr podzimní, elegickýVítr zlý, žlutý, kalný – jako vichřiceVítr zimní, krutýNoční, zlověstnýV každé roční době

Viděl jsem, jak vítr ohýbal větveobracel listy rubem vzhůrujako by jim hledal pohlaví

Jak vířil sníh jak vracel zimuJak stvořil tichojak znehybněl navždy

8

Zima zimnáHlava zimničnív myšlenkách rozstřenizůstává třepenís vyzáblými prsty

Všichni jsou jinípopraskané rtys hlasy vysokými

Kdo se ponížízasněženýusnev rozedněnía neví ví-litušeníže je to jenom našeptávání

Nemá vinyje s nimis trény uplakanýminedokrvenými

9

První úder pěstí na vrataDům je prázdný po pobožnostinikdo nešmátrá v něm po ženělesk v očích dítěte dohořelopuštěná cihla chladnepes má oči prázdné hladnémuž ve snách nevidí svá polenekrájí večer krajícesyká na mráz kam se pohneozvěna nic nevracívšechno se ztrácíhladoví v touzezmrzlý ve stoje s očima otevřenýma zeskelnatělýmaneví kam a komu ránu vracív sněžení pomalu se ztrácí

10

Proč házet na dnomyšlenku za myšlenkou,nemáš-li dýchací přístroj,abys pro ně sestoupil?

Stejně klesají samy od sebea ty nejtěžšínejrychleji

Snaž se uvěřit tomu,že myšlenky nejsou,že myšlenek není,že neexistují

že myšlenky jsoujen odlesky citů,které se lesknou,vlní a prohýbají na hladině,kterou čeří vítr slov

11

Bezpočtukrát jsem sepřibližoval k myšise sírnýma očima,jež přetiše vyhlížela mezi stéblyprašné trávyna příslovečně rudé slunce

Symbol, ještě nějaký symbolnebo metaforu, říkal jsem si,neboť ono to ticho láká a zároveň děsíZatím je nic nevyjadřuje

12

Ty srno na sněhu, co máš tak sprosté oči?Vykradli ti krám s chlebem,obuli si tvoje lesklé vepřovicové holínky.Toho vojáka potom vezli na tvém vozíku na hraní,nebyl mu k ničemu,ještě dneska jsme jej mohli užít.

Ty srno na sněhu, chodila jsi samapo nocích za dívkami z kavárny Mánes,k zbláznění jsem se hryzl do rtu,viděl přeludy, viděl samotu noclehárny.V zadním traktu spala ženská s třemi dětmi,hou hou konejšila je za zdí.

Ty srno na sněhu, hnali se za tebou,vypij si, lokni si,meruňkovice zažene zimu, mrzlo pod mostema ohříval jsem se po hospodách,jak ráno svítalo a jak se rozhrčely tramvaje,jak se tiše vracel v ponožkách.

Ty srno na sněhu, nespala jsi celou noc,protože operní zpěvák skučel jak zvíře,vyl na měsíc a u umyvadla stál černoch v prochcanýchtrenýrkách a pil jednu sklenici vody za druhou,žlutá slaměnka fantasticky vyšlehovala své listydo modré noci, modré jak prázdné kupé ve vlaku

13

Potiché dnyv tichové dálisněž nadosnový můj králiTohle je probuzeníJsemJsem jako slepeckterý je ptákemJsem jako letící ptákkterý je stéblem trávy

Tiché olše a stržený břehhledají svůj soutokVozy za lesemuž hřmotí kovověA tuco jinéhoke mně přicházejí pilné hlasyJeště nízko u zeměskoro v hlínězaznívají osaměleblízko svého původuA jájá je slyšímlépe než dřív

14

Jednoho dne uvízlo v koruně staletélípy něco podobného kouliPod tím visely na šňůráchteleskopické oči

Chladně snímaly sklyvšechna naše tajemstvíUrčovaly druhy stromůanalyzovaly nepopsatelnéSotva patrnévůněVšem nám doplňovaly jménadata narozenípolitickou příslušnostAž jsme byli poznáni jako takoví

Osiřelou oblohou nad střechami domůLetěly mraky pruhy kouřeVědělo se o násV cizině na vzdálené planetě v jiné galaxiiAle tady se nevědělo nicAle tady to nikoho nezajímaloKdo jsme a jsme-li vůbec

Červené ploštice po kůřelezly vzhůruStatečně v nadějiJako by i ony chtěly nastoupitdo balonuA též nás opustit

15

Z ulic vylétáme vstříc hvězdáma nesdělujem si toV tichu kolem se pak zdáže uslyšíme i mrtvé zpívati oni však mlčí

Když jednou řekneš ne,jaká bude muset být tvá vůleabys příště řekl anoa znovu ožil

Nad domy bubnuje měsícty však padáš jako list stromujako slábnoucí světlo, když hledá ve tmějako holubi, kteří se proti očekávání nevrátili

16

Snad přijde čas a naučíme se spát jako stromyDlouho a bez snůNevědět o mrazu a beznadějiBýt občas mrtví

17

V blízkosti našel jsem svou skrýš

V blízkosti ukrývám co není– takže tedy nějakou víru mámi Mojžíš se dotýká Boha prstemstem jeden samotný kam

I Mojžíš!Veselý Nikolaj – rýmy z rýmybez křikusvým křikem ozvláštňuje trafikuje sám

Ve jménu čeho a čemazaplaťpánbůh že jste aspoň ženaa je to tak snadnémít tělo promrzlé a chladné

18

Venku dech zvěře hledá svá ústa,za zdí cosi kvílelo, kdyžtma a noc byla pustátaké jim přátelství scházelo

Kalná voda na kalný chodníkkapala z rýnchodil jsem pokojem přemýšlelkam hlavu položímnež půjdu „k svým“

Snímá noc obrazy ze stěnyozvěny zmoklé se choulí pod stromy

19

Jsem očitý člověk,marně zápasím se slovy,nedovedu plynně mluvit ani psátJsem očitý člověk,vidím stříbro,nevidím zlatovíčky zavírám sebe samého

20

Celý život jsem se bálprohry,toho konečného,té poslední pravdy o soběAle stačí vejít do černébedýnky hrůzy,vstoupit do komorys tajným písmem,nerozluštitelnými tvářemi,do prázdna zírajících očí,přítomně nepřítomnýchA máš to za sebouČlověk je jenom člověk

21

Ovládat jednoduché formyHolé větyŠkrtnutí sirkouJeště jednoduššíPleskání deště o kámenŠelest listí ve vykáceném leseVzdalování vlaku do tmyJeště ještě jednoduššíZplození dětíAbsolvování univerzityCval koněOtáčení ozubených kolJeště ještě mnohem jednoduššíVýklad snůPochopení skrz mrak letícího ptákaStrašáka v poliSmrt snědené třešně

22

A kde je přítel?Noc je tento stůl ze dřevaticho v tabulích skla zešklebených do rtůjak propadl se sen do snuzemě se po něm slehlaCigaretový dým zahání temnotuneslovné a neurčité mdlobyvlečou sesvou bělostí zšedlou splýváže sám neví kde je vlastní duše

Hlavně nic výrazného nesmí vstoupitnahlédnout přes ramenoPrázdnotu tuší jazykjak přibitou fošnujež smekne se z konečnků prstůBez přísvitu vyčkáváaž dým s kouřem se spojía nikoho nebude k rozeznánísnese se k podlazeochable mnohostranný

23

Přesně mířená ránaschoulí lasičkuNež se chytí za bolestmá ji smrt

NeslyšitelnáNeviditelnáVěčná

24

Po stranách cesty rostly nevyslovitelné stromyVoněly jemně nepopsatelnou sotva patrnou vůníDo práce z práce z kostela do kostela a taky jinamchodili lidé a měli různá jména

Jako kluk jsem viděl po kmenech starých lipstoupat vzhůru tisíce červených ploštic,ruměnice pospolné,lezly výš a výš

Ještě donedávna tu navečer s pokřikem létaly sovyHoukaly celou noc a často nejvíce k ránuNež si moje žena zvykla probouzela se ze sna a vyděšeně mě chytala za ruku

Obchodník Böhm, horník Knýbl, hostinský Sapík, ajznboňák Šafráneka mnoho dětívěčný křik dětských hrdel

Kdo byl Böhm, prodával v kráměKdo byl Knýbl, pracoval v doleKdo byl Sapík, točil v hospodě pivoKdo byl Šafránek, přehazoval výhybky

25

Jednou ráno se rozeřvaly motorové pily.Jsem vyučený zahradník, řekl mi předseda národního výboru,stejně jako můj otecTrochu se lekl, ale neměl proč Berte to tak jakože ty stromy dosloužily, řekl.Temná žuchnutížluť pilin vzduch plný syrového dřeva

Kde je pan Böhm?Kde je pan Knýbl?Kde je pan Sapík?Kde je pan Šafránek?Kde jsme všichni?

Záhadné aleje nejsou, voda je vzala

26

Štěstí přesahující jediného,osamělý strom v pláni,i kdyby napůl mrtvý bylvichřice kácí stromy v lese,osamělý strom v pláni trváa soucítí,ale štěstí přesahující jedinéhooněmuje,je nadán nekončící laskavostídomácích zvířat

Osamělý strom v pláni

Rád bych věděl,stačí-li k životu jen tušitv pomlkách, že se blížíVšechna znamení vyhasla v dětstvíještě před slovem dříveMá paměť je ticho,hoří v něm tenká loučnad miskou vody

27

Sdílej se mnou moji touhu,budu ti vděčný,jenom ty můžeš do ní vstoupit,pojď,pojď co nejblíž,ať tvoje touha splyne s mou,tak různá,tak osamocená,tak moje a tak tvá.Sdílej se mnou nesdělitelné,v němž budeme spolunekonečně saminesmírně blízko

28

Ze svého oknaviděl jsembezednou propast nebe

Tak sám jako teď živýTak sám budu jen v hrobě

Oblohou plují odhodlaně mrakystatečné a neváhajícíjako šiky velké armády

Někde vysoko se bojujezačínám chápatNěkde se bojuje

Avšak i tady dole je linka mezi životem a smrtítenká

29

Opravdový jako vojákJako písmo v bibliJako hvězdné nebeBušení na dveřeDívka při tanci

30

Stromy na horách spíi lidé tady dole spíKéž by nás nevytrhlo ze spaní nicani stín

Ať si i stíny zují střevícea chodí po špičkáchAť nás neprobere ze spaníani vrnění dítětekteré se ráno dovede smátAť je tichoticho nejtišší

Vždyť nocto je jen otočení stránkyhračka zapomenutávenku na zahraděVlastně nic mnoho

31

Dřevo v obrysech horlidé a psi ve snuKéž by je nevytrhlo ze spaní nicani stínstín lovec stín opilecstín toho který bdí

Den je namáhavý netichýDen je dlouhý nesnivýI stíny nosí střevíceKéž by je nevytrhlo ze spaníani vrnění dítětekteré se ráno dovede smát

Noc to je jen otočení stránkynež únavou hlava klesne

32

Dům neví nic všechno schodiště Jak se tam střídalyMé bosé nohy slunce a déšťOpět a opětPo mnoho let

Darmo mluvit o časeAle tohle je přesto zajímavéPřeběhnou po schodech bosé nohyA zůstane v nich teplo Spadne déšťA ponechají si jeho chlad i vlhkost

Jsou takové

Jsou takovéVšechno si ponechají všeho si všimnouKolikrát po nich běžím obutýAle drsný pískovec ví své

V noci v hluboké nociKdyž vydávají svědectvíJednou jsou chvějivě hřejivépodruhé nelítostně chladné

33

Vidím strašákaNa holé třešniStrašícího vítrJeho přátelské pokynyPrázdnými rukávy

Havrani odlétajíAle stejně jich přibýváV suché trávěZ davného podzimu

Nahý, nahý

JaroObleč měJeště jednouPupenciKvěty milostných slov

34

Nemožnost zázraku, nevěřím a den mezi domyvstává v neporušené žízní– vím nebo ne, že klamu sebe sám –i železo už vypráví svou rzíže uvidělo a trvá, dni!

Jen ty si řekni, že ne, že nesmíšJe to jen mávnutí bezmyšlenkovitého soudcestarý cejch, jen nové datum v kalendáři

Ale i ten pes, co celou noc proležel u tvého boku,vstane a jde se hltavě napít z misky

35

Chtěl bych se uzavřít v pevnosti svého domužádné vábenížádný svodA oni by dál mluvili beze mneChtěl bych se klamat po svém

36

Proč tak zbůhdarma žiješ,utrácíš čas života?To je jenom tvoje zdání. Já žiju,žiju a je to pro mne ta nejdůležitější věc na světě.Každá vteřina mého života vytváří smysl,který cítím pod povrchem příhod,pod plynutím času, když sedím s rukama v klíně,když se nic neděje a když se nic nemůže stát.Žiju.Jenom pochopení mi uniká.

37

Kdo má pravdu?Kdo utíká, nebo stojí?Pravdu nelzevystát ani doběhnoutPravda patří všem a nikomuMají ji jen všichnikteří žijí,kteří žili a kteří se teprve narodíA proto neníje nedostižnáPravda je velmi vysokojako hvězdaMůžeš se na ni dívat,nebo nehledět,ať utíkáš, nebo stojíšBudeš-li se však dívat,ucítíš vedle sebe jiné očihledící stejným směrema jiné oči a jiné očia tvé oči budou kapkou v moři lidských očíTak snadno se člověk může státšťastnýma nešťastným zároveň

38

Toto slovo není pravdaa tamto taky neAni toto slovo není pravdaa ani toto ještě neTamto slovo je skoro pravdatoto se téměř blíží pravdězatímco toto slovo se jí vzdaluje

Slova, slova, slova, slova

Narazí-li do sebenarazí-li do sebeslova skoro pravdivá a převážně pravdiváslova úplně pravdivá a málem pravdiváa jistojistě pravdiváa jestli je šťastný dena jestlia jestliMůže se ozvathluk, hudba, zpěvkteré jsou téměř beze zbytku pravda

39

Děti jsou ospaléze čtení ohmataných knihhlavy přecpané severnísníhvystřídá vlhce chladná zempo všem houpavémnohy znovuzrozené procitnouveselost pih ve tvářích ustátýchpletou se zdiveně v tom davu hubených

40

Jsem sám,zatímco venku za oknem se havranletem zbavuje úzkosti

Přestalo sněžit,polehlý sníh nádvořím šelestíJsem sámale všichni jsou sami a každý nejosamělejší

41

Sžal psím zubem klamoty jara mrázdotkl se vlhkou pokožkou stuleného hada pod pařezemchtělo se mu říct: unaven a spát…

Jsem menší, vmrzám do sebev dobrého zamrzlíka, přikládám zimomřivě do kamenna žhavé uhlíky přes zuby sykám

42

To je ten jiskřivý světkde skutečnost je skutečnáaž k zázrakukde i já můžu čekatsplnění nesplněného

Opojeni životem i alkoholemv pestrobarevné směsiciženy budou znovuobjevenyMuži se stanou jediní na světěMoji vypuštění holubi,kteří se kdysi nevrátili,přilétnou zpět

A k tomu hudbaženský hlasAž cítím blízkost té,která nenía přece je,až je mi jedno,že potom když to skončípůjdu zase do tmyopět a opět

43

Ulíbls písněsamovyrostlé na skalisku,teď naším lesem nesou tvůj aorista nikdo nepláče

Dobračisko, ponocovals po nocíchprázdné jezírko přikrýval suchou dlaní,bylo v něm cosi?Dozdál se sen, ráno už není lásky

Kam jít, co se ptáš Ulíbls písně a nesou tě čtyři kapitáni

44

Mráz za provazsmyčku na ohryzkudech se láme

Zde a to tamjako smíchBudiž sníh

Slunce zimnímlčky strmívidí nevidíkříže bez lidí

45

Tam kde se připozdíváStále dopijí piják pivaPozdě je všude střecha mechem obrostláCo chceš zmoci trávo zmámená?Rudý terč na spánkuna nějž soumrak míříTě smíříBýt s výry na věžíchpřimhouřit mžurkuschoulit se jako pes do svéhodůlku

46

Nejsem si stále jistýrozumím-li veršůmnapsaným před chvílíČtu svoji touhuČtu svoji netrpělivostJako písmo v bibli

Kdybych věděl jakrozběhl bych se venHleď – řekl jí –Nyní jsme věční

47

Pohled v mlze se tratíoko promodrává křečíslábne a bez silticho je léčíBělostný keř vyšlehneod neviděné špičky proutía vespod sraženina krvestín dlouhýZhasnou světla nemocniční halycítit je jenom gázu a rány

48

A ona mě hladí a utěšujeJsem tady, jsem tadyPod její vlahou rukou je mi jako ve snuNecítím nic

A ona pláčeJsem tady, jsem tadyAle nemůžu žítJejí slzy tečou kolemjako když kape z rýn

49

Stromy rozkvetly přes nocMuselo se něco státNěco o čem nevímeHolé větve se zastyděly za pupenyBíle a růžově květy vyrazilyProč tak rychle proč tak náhle

Kdysi jsem se zeptalCo jsem ještě nevyprávělVzpomínal jsem dlouho namáhavěPak jsem si konečně vzpomnělAle úplnou jistotuŽe jsem to nikdy nikomu nevyprávělJsem stejně neměl

Stromy rozkvetly přes nocMuselo se něco státNěco o čem se nevypravuje

50

Čas, který není, ale který i nastáváČas nenarozených, kteří mohli být a nebudoukteří nemohli být a nebudouale i čas těch, kdo existují jako možnosta přicházejístojí za dveřmi, už berou za klikukteří vcházejí, kteří mohou být a budou

Čas zrození

Jsi ty vlastně člověk?Jsi ty člověk, opravdu jsi, i když připomínáš mloka,i když jako macarát jeskynní živ jsi jen doteky?Směješ se a držíš mě za palec teplou ručičkouVidíš, tímto oknem k tobě přichází světloJsme to my, co ti je chodíme zaclánětČas doteků a něhy. To je ten čas

Kdy objevíš hloubku, zemskou tíži ařeč?

A řekneš poprvé něco moudrého, čemu sebudou všichni smát?Kdy zjistíš, že Vánoce jsou nejkrásnějšía že je k nim dlouho?

51

PřistoupíZavře očiRty má hebkéHebké rtyDůvěřivéDůvěřivé rty

Líbám hebké důvěřivé rty

Směje sePospícháSkáče z nohy na nohuPohazuje taškouČekejMusím čekatČekámVí že čekámVěří v mé čekání

Čekám mezi životem a smrtíČekám na hebké důvěřivé rty

52

Země byla obrostlá chlupy lesůTemnými že jenom jedinou stezkunechaly projítK řece divoké – jak dál?Nejspíš na ní uvízl povozPocestný musel zůstatV zhnědočerné krajině nelidskéPracovat v potu tváře zad i vlasů

Jak dál? Dři se komíny vypouštějsvůj smrad a páruZalykej se dodnesHora ulic navršené náhrobkykameníka bez grifuMiluj zde miluj zdea zapomeňSvírej tajně hůl na tlučeníNůž k bodnutí tužku k psaníZapomeň na cestu nejde to dálJsi sám s tři sta tisíciDři se kopej kovej miluj pišdokud jsiNejde to dál – tady máš své místo!

53

Když se narodila dcera,zasadili jsme břízkuI synovi, když se narodilDnes jsou to vysoké štíhlé stromyMají v listí a větvoví vítrSvůj vítr

Vítr v listí,tak se jmenuje moje dosud nenapsaná kniha

Mám otevřené okno. Z dálky doléhá hučení autDívám se na ty dva stromy na zahradě,jak oživle planou k oblozezeleně a bíleJenom má ženaudělala všechno, co bylo třeba

Vítr v listíPoslouchám, jak ochabuje a znovu sílíVane vítr. Hučí autaA to je možná to tajemství,jenom má ženaudělala všecko, co bylo třeba

54

Odměnou je mi nebe nad hlavouPolední s bílými oblakyNoční třpytící se tisíci hvězdamiZasloužil jsem si ji trýzníNamáhavým poznánímA nejvíce touhou

Ta je čistá jako krystal soliTichá jako pěšina v leseSvírá v prsouJdu s ní osamělý

Něco krásného vykonatCo by se podobalo tamtomu oblakuTamté daleké blikající hvězděCo by nás svedlo dohromadyJako zpěv písněNebo láska

Vítr, jakýkoli vítr 7Zima zimná 8První úder 9Proč házet na dno 10Bezpočtukrát 11Ty srno na sněhu 12Potiché dny 13Jednoho dne 14Z ulic vylétáme 15Snad přijde čas 16V blízkosti našel jsem 17Venku dech zvěře 18Jsem očitý člověk 19Celý život 20Ovládat jednoduché formy 21A kde je přítel? 22Přesně mířená rána 23Po stranách cesty 24Štěstí přesahující jediného 26Sdílej se mnou 27Ze svého okna 28Opravdový jako voják 29Stromy na horách 30Dřevo v obrysech hor 31

Dům neví nic 32Vidím strašáka 33Nemožnost zázraku 34Chtěl bych 35Proč tak zbůhdarma žiješ 36Kdo má pravdu 37Toto slovo není pravda 38Děti jsou ospalé 39Jsem sám 40Sžal psím zubem 41To je ten jiskřivý svět 42Ulíbls písně 43Mráz za provaz 44Tam kde se připozdívá 45Nejsem si stále jistý 46Pohled v mlze 47A ona mě hladí 48Stromy rozkvetly přes noc 49Čas, který není 50Přistoupí 51Země byla obrostlá 52Když se narodila dcera 53Odměnou je mi 54

OBSah

Obálku a grafickou úpravusi navrhl autorVydala Štěpánka Bělovská – Tilia v Ostravě v roce 2018Vytisklo AMOS repro, spol. s.r.o.

Václav Chytil

V blízkosti našel jsem svou skrýš