Monumentální budova kasáren tvořila po dobubezmála půl druhého století významný archi-

tektonický prvek v sousedství historického jádra Plzně.Vznikla v době, kdy se město zbavovalo hradeb a pro-stor kolem centra se měnil v pozvolna sady určené kodpočinku a zkrášlení města. Budova byla umístěna

na tzv. Říšském předměstí v místechdnešního parkoviště v

sadech Pětatřicát-níků.

Kasárna 35. pěšího pluku(dnešní sady Pětatřicátníků)

Sady Pětatřicátníků byly v 19. století zvány Štěpánovy sady podle če-ského místodržícího arcivévody Štěpána Habsburského. Během komunis-tické éry se nazývaly sady Nejedlého podle historika a hudebního vědceZdeňka Nejedlého a krátce se jmenovaly také sady Radeckého a Kramá-řovy.

Kasárna, ač náležející vojenskému eráru, byla postavena na nákladyměsta a v okamžiku svého vzniku představovala poměrně reprezentativnímoderní architekturu v empírovém slohu. Jejich výstavba však byla moti-vována podstatně prozaičtějšími důvody než reprezentačními. Kasárna pě-tatřicátníků – první erární ubikace vojska v Plzni – především přinášelařešení dlouhodobých obtíží s umisťováním vojska v soukromých měšťan-ských domech.

Plzeň sloužila v dobách míru jako místo stálého pobytu vojenské po-sádky, označované jako císařsko-královský pěší pluk č. 35. Tato vojenskájednotka byla založena koncem 17. století v době, kdy Evropu ohrožovalo

turecké nebezpečí, a kdy také evropští panovníci za-čali systematicky dávat přednost stálé armádě předvojsky dočasnými.

Ve slavné písni se zpívá „... Pětatřicátníci, hoši jakokvět...“ Vlčí mák je považován za symbolický květ všechvojenských vysloužilců napříč celou Evropou.

Nový pluk budoucích pětatřicátníků vznikl na základě dekretu řím-ského císaře a českého krále Leopolda I. ze dne 8. ledna 1683. Na Leopol-dovu výzvu najal Jiří Bedřich Karel, vévoda württembersko-stuttgartskýpěší pluk o dvou setninách po 240 mužích. Pěchota nosila bílé kabátce srudými výložkami. Tyto výložky „rakové barvy“ zůstaly novému plukupo celou dobu jeho působení v habsburské armádě. Číslovka 35, sloužícík jeho identifikaci, mu ale byla přidělena teprve roku 1769, kdy bylo za-vedeno číslování jednotlivých útvarů rakouské armády. Pouhé tři roky poočíslování této posádky jí byl definitivně určen za stálý odvodní okrsekplzeňský kraj a Plzeň sama za štábní stanici (1771).

Nový císařsko-královský pluk měl možnost se vyznamenat v mnohaevropských bitvách. Bezprostředně po svém založení se účastnil bitvy oVídeň obleženou Turky (1683) a zachráněnou. Krátce nato v roce 1688byli „hoši jako květ“ naopak při tom, když Turci dobyli Bělehrad. Z dalšíchbojišť, na nichž se pětatřicátníci bili za habsburskou monarchii, lze jme-novat střetnutí u Prahy a Kolína (1757) za sedmileté války, bitvu s Napo-leonem u Drážďan (1813) či bitvu národů u Lipska (1813). Válčili takébitvě u Solferina 1859, pod jejímž krvavým dojmem byla založena mezi-národní organizace Červený kříž a stříleli v prusko-rakouské válce uHradce Králové (1866), kde mělo použití zastaralých pušek předovek prohabsburskou armádu katastrofální následky. Pěší pluk č. 35 bojoval protiTurkům, Francouzům i Prusům, v Itálii, na Balkáně, ve Španělsku, v Ně-mecku i Nizozemí. Pětatřicátníci ale zasahovali i proti svým krajanům: vPraze v revolučním roce 1848.

Nádvoří kasáren 35. pěšího pluku v Plzni

Na cestě do Bosny r. 1910

2

V srpnu 1914 narukovali pl-zeňští Pětatřicátníci „za cí-saře pána a jeho rodinu“ do1. světové války.

Také na začátku první světové války povolal František Josef i pětatři-cátníky do boje za zájmy monarchie. S Plzní se pětatřicátníci rozloučili19. srpna 1914 a dlouhé vlaky je odnesly na ruskou frontu do tehdejší Ha-liče. V roce 1915 byl pluk, který v Haliči utrpěl velké ztráty, doplněn onové posily a převelen do Karpat. Zde se vyznamenal při násilném pře-chodu přes Dněstr, opět ale zaznamenal velké ztráty. Pětatřicátníkům seza tento výkon dostalo zvláštního vyznamenání od vrchního velitele císař-ských vojsk arcivévody Bedřicha a v domovské Plzni byla uspořádánaoslava vítězství.

Jednotlivé prapory pluku byly nasazeny na několika bojištích - mj. vBosně, u Székesféhérváru nebo v Itálii, resp. jižním Tyrolsku. Část pěta-třicátníků přeběhla k legionářům a bojovala ve světové válce na straně ví-tězných mocností. Na základě výnosu italského ministra války pak byl 13.září 1918 v Itálii založen 35. ppl. čs. legií Foligno. S císařsko-královskýmpěším plukem neměl ovšem až do roku 1920 nic společného.

Koncem války byl císařsko-královský pluk č. 35, spíše už jeho zbytky,stažen z evropských bojišť zpět k Plzni. Poslední císař Karel Habsburskývojáky zprostil přísahy a pětatřicátníci se následovně účastnili vyhlášení

nové republiky a zajišťovali její hranice. K 1. lednu 1920 byl výnosem mi-nisterstva národní obrany 35. pěší pluk spojen s legionářským 35. pěšímplukem Foligno. Plzeň byla stálým posádkovým městem pětatřicátníků aždo roku 1935, kdy se jednotlivé složky pluku začaly stěhovat do Klatov.V březnu 1938 tam odešlo i velitelství pluku a v Plzni nakonec zůstal jennáhradní prapor.

Pomnichovský vývoj znemožnil pětatřicátníkům aktivně se účastnitbojů druhé světové války. Jako součást československé armády byl plukoficiálně rozpuštěn v roce 1939. Někteří pětatřicátníci ale odešli za hranicea vstoupili do zahraničních armád, jiní se stali členyodbojového hnutí. Po osvobození v roce 1945 se 35. pěšípluk dočkal obnovy a v roce 1948 mu byl vrácen i čestnýpřídomek Foligno. Vzápětí byl přemístěn do Domažlic, kdesetrval až do roku 1992.

Tradičním, více než dvousetletým sídlem pětatřicátníkůvšak bývala Plzeň, fungující jako posádkové město už od18. století. Z Plzně a jejího okolí se doplňovalo muž-stvo 35. pěšího pluku, město samo pak muselo po-sádce zajistit na vlastní náklady ubytování.

V roce 1918 byl z řad českých přeběhlíků v Itálii vytvořen 35.pěší pluk čs. legií Foligno. S plzeňským pěším plukem byl sjedno-cen výnosem ministerstva národní obrany v roce 1920.

Povinnost plzeňských měšťanů přijímat do svých domů císařské vo-jáky ovšem vyvolávala řadu mrzutostí. Proto se úvahy o stavbě kasáren nanáklady města začaly objevovat již od poloviny osmnáctého století. Prvníjednání na toto téma se odehrálo v roce 1755, kdy byly i vyhotoveny plányblíže neoznačenými stavitelskými mistry z Žatce a Rokycan. Návrh roky-canského stavitele byl krajským hejtmanem F. W. Haugvicem z Biskupica krajským inženýrem de Kliere, zastupujícími v této záležitosti vojenskéúřady, odmítnut jako naprosto nevyhovující. Žatecký projekt byl sice přijat,ze stavby však nakonec z neznámých důvodů sešlo. Další pokus o zřízeníkasáren v Plzni proběhl v roce 1804, kdy se dokonce z Prahy (samozřejměna náklady plzeňské obce) dostavila komise vedená generálem hrabětemKolovratem. I tentokrát se však jednání zastavilo na mrtvém bodě.

Konkrétní výsledky ve věci erárního ubytování 35. pěšího pluku na-konec přineslo třetí desetiletí 19. století. V letech 1823 až 1826 byla ko-nečně postavena nová budova kasáren.

První písemný podnět ke stavbě, obsahující návrh finanční částky, zakterou by se vojenská ubikace dala postavit, vyšel již v roce 1815. Největšípodíl na nákladech se tehdy dobrovolně rozhodli nést právováreční měš-ťané (tj. měšťané s právem vařit pivo, což bylo velice výnosné podnikání)jakožto nejzámožnější vrstva plzeňského obyvatelstva. K financování vý-stavby kasáren se písemně zavázali 2. května 1818 a zároveň odsouhlasiliodvádění 30 zlatých vídeňské měny z každé várky piva. Tyto částky bylyposléze ukládány do pokladny fondu pro stavbu kasáren (Kassernbaufond-kasse), zřízené v srpnu 1818. O dva roky později, 6. května 1820, byl na

plzeňské radnici magistrátem přijat protokol o plánované výstavbě kasáren,jejich předání eráru a způsobu financování. Zároveň došlo ke zvýšení pří-spěvku z várek piva na 40 zl. vídeňské měny. Navíc v létě 1823 byli prá-vovárečníci okolnostmi donuceni podepsat odvádění této dávky i podostavbě kasáren – až do roku 1829.

Kromě příjmů z várek piva do fondu plynuly také příspěvky od dob-rovolných dárců a do jeho pokladny měla být složena i jistá pokuta ve výši4 800 zl., uložená měšťanu Josefu Dienerovi. Dále byl získán souhlas sposkytnutím bezúročné půjčky ve výši šedesáti tisíc zlatých víd. měny odvojenského eráru a plzeňským obyvatelům i poddaným plzeňských panstvíbyla uložena povinnost zajistit dovoz stavebního materiálu, ať již vlastnímipovozy či zaplacením odpovídající částky. Materiál na stavbu byl přiváženvesměs z blízkého okolí Plzně, například kámen pocházel z kamenolomuAloise Mattase na Velkém Boleveckém rybníku, cihly a tašky dodávalyplzeňské nebo křimické cihelny, černé vápno se vozilo z plzeňských čiBrettschneiderových cihelen, kámen na dveřní zárubně a schody z chotí-kovského lomu, písek se těžil z říčních břehů na plzeňských předměstích,hlína se dovážela od Doudlevec a krokve a prkna byly ze dřeva z plaskýchlesů.

První rozpočet stavby byl krajskému úřadu předložen 8. července1819, zemskému stavebnímu ředitelství pak byl ke schválení zaslán vúnoru 1822. Předpokládané investice dosahovaly výše 288 000 zl. víd.měny. Již tehdy však měly veřejné stavby problémy s dodržením plánova-ných financí, takže už během prvního stavebního roku 1823 byl rozpočetna stavbu kasáren překročen o 25 000 zl. Od ledna roku 1824 bylo tedyhlavním úkolem fondu a právovárečných měšťanů zajistit další peníze.Město v případě nutnosti počítalo s odprodejem svých státních obligací vhodnotě 50 000 zl., k čemuž v roce 1825 také došlo. Další finanční injekci(1 900 zl.) zajistil prodej budovy obecního skladu (tzv. Stockhaus, čp. 18ve vnitřním městě) v následujícím roce. Přesto se ukázalo, že předpoklá-daná doba splacení stavby do konce roku 1829 není reálná, takže právo-váreční měšťané prodloužili odvádění 40 zl. z každé várky piva až dopoloviny roku 1831. Definitivně však byly veškeré pohledávky fondu prostavbu kasáren, tj. splacení erární půjčky ve výši šedesáti tisíc zlatých ataké uhrazení 50 000 zl. obci za prodej státních obligací, uhrazeny až vroce 1832.

V letech 1819-1822 probíhaly přípravné práce na projektu, výběr ar-chitekta a stavitele. V roce 1819 byla vyplacena záloha na vypracování

Interiér empírových kasárem by nás dnes překvapil krásou svých dekorativních prvků.

město pro stavbu kasáren vykoupilo. Pře-nesení dílny včetně nákupu pole na novéumístění soukenických rámů bylo finan-cováno z fondu pro stavbu kasáren. Dalšísoukromou nemovitostí, kterou bylo zapo-třebí vykoupit (stalo se tak již v dubnu1821), byl dům tesaře Bujeta.

Vlastní výstavba kasáren, určených kubytování posádky včetně důstojnictva,byla rozpočtena na čtyři stavební roky. Najaře 1823 měly být stavební práce zahá-jeny ihned, jakmile to počasí dovolí. Dokonce července měla být hotova třetinaveškerých zednických prací (ovšem bezomítky), v srpnu měl být připevněn krov a v září položeny tašky. Běhemsrpna a září se měla hotová část budovy dočkat zaklenutí. Již během stavbybylo třeba zajistit také železné mříže a plechové okapy. V následujícímstavebním roce, tj. od jara do podzimu 1824, měl být obdobně postavendruhý díl kasáren včetně kleneb (bez omítky). Zároveň bylo třeba částstavby z roku 1823 omítnout a vybavit rákosovým podbitím stropů, položitzde cihlovou a kamennou dlažbu, dokončit stropy, okna a dveře včetnězámků, kování a zasklení a nakonec instalovat železná kamna. V roce 1825měla být hotova třetí část budovy včetně zastřešení a díl stavby z předcho-zího roku doplněn obdobně jako loni první část kasáren. Ve čtvrtém sta-vebním roce pak měla být stejně vybavena ona poslední třetina, postavenáv roce 1825. Ukončení veškerých prací se plánovalo na závěr července1826.

Ještě během stavby se ale vyskytla řada dílčích problémů, nezahrnu-tých do stavebních plánů. Tyto problémy se pak řešily „za pochodu“. Zapříkladnou lapálii lze označit, že v plánu prací nebylo pamatováno na so-ciální zařízení, takže instalace latrín pro mužstvo i důstojníky musela být

v letech 1823 a 1824 na základě ná-

stavebních plánů (700 zl.) krajskému inženýru Martinu Kottnauerovi. Jehoplány byly přijaty guberniálním rozhodnutím ze dne 3. dubna 1821, v říjnu1821 je odsouhlasil i hlavní ženijní úřad a znovu byly guberniem rektifi-kovány 18. dubna 1822. V létě 1822 pak krajský hejtman Karel Breinl vy-psal konkurz na zadání stavby plzeňských kasáren. Výběrové řízeníproběhlo na plzeňské radnici 30. září 1822, pronajímatelem stavby – tj.stavebním podnikatelem, kterému byla svěřena zakázka pro město - se stalplzeňský podnikatel Alois Mattas.

Za parcelu pro stavbu kasáren město vybralo volné místo na Říšskémpředměstí za nefunkční Slepou branou (tato brána, zvaná dříve též Skvr-ňanská, Norimberská či Malesická stála na konci dnešní Riegrovy ulice; vletech 1645-48 byla zaslepena během barokního rozšiřování plzeňskéhoopevnění a v roce 1649 nahrazena Novou, později tzv. Říšskou branou nakonci dnešní Prešovské ulice; ve Slepé bráně však i nadále sloužila maláfortna – branka pro pěší).

Ještě začátkem 19. století zabíral prostor budoucích kasáren bastion(tj. pětiúhelníková pevnostní stavba vyčnívající z hradeb), obecně známýpo názvem Turecký šanc. Tato nikdy nedokončená součást městských hra-deb vznikla ve druhé polovině sedmnáctého století a představovala jednuz nejrozlehlejších předsunutých fortifikačních staveb plzeňského opevnění.Před bastionem se shromažďovala voda, takže jeho hrot ohraničoval malýrybníček. Přesné datum zániku Turecké šance či Tureckého šance (vysky-tuje se obojí verze) nelze zatím s bezpečností určit, pravděpodobně bylrozvezen do městských příkopů a zmiňovaného rybníka právě v souvislosti

se stavbou kasáren, tedy nejpozději na podzim roku 1822, kdyměla být parcela upravena pro jarní zahájení stavby. V rámci

přípravy staveniště bylo zapotřebí také přestěhovatdílnu se soukenickými rámy plzeňského měšťana

Kašpara Tuschnera, která se taktéžnacházela v prostoru budoucích

kasáren, zřejmě přímo nabastionu a jejíž

Pěvecký odbor

v nových kasárnách nebude zřízen markytánský obchod a také žádalizproštění od jakýchkoli dalších povinností k ubytování vojska ve svýchdomech. Pátého října 1826 byla dokončená budova předána vojenskésprávě a 12. listopadu hlavním průčelím s empírovými prvky do kasárenslavnostně vpochodoval 35. pěší dělostřelecký pluk.

I po oficiálním odevzdání kasární budovy eráru se však objevily ne-dodělky, jejichž odstranění muselo zajistit město. Již v říjnu roku 1826vznikly plány a rozpočet na dodatečné vybudování obytné místnosti veskladišti a odpadní jámy, která citelně chyběla. V červnu 1827 pak bylyvypracovány plány a rozpočet pro nový vodovod včetně kašny a rezervoáruna Říšském předměstí pro potřeby kasáren.

Kromě nových projektů bylo zapotřebí také zajistit opravu nedostatkůna novostavbě. V červenci roku 1829 obdržel kreslič a inženýr Zelingerstížnost od velitelství dělostřeleckého regimentu barona Herzogenberga,sídlícího v plzeňských kasárnách, na některé kazy budovy, např. opadanouomítku, trhliny ve zdech a klenbách, uvolněnou dlažbu a dveřní zárubně.Projevené vady pak musely být opraveny před definitivním předáním ka-sáren, které proběhlo v létě 1830.

Na téměř přesně sto následujících let se stala kasárna pětatřicátníků vtěsné blízkosti historického jádra Plzně sídlem vojenské posádky. Vedleubikací pro mužstvo zde byla i jídelna pro důstojníky a také štuky zdobenýslavnostní sál, tzv. důstojnické kasino s biliárem. Charakteristický protáhlýtvar dávala čtyřúhelníkové budově s uzavřeným nádvořím dvě dlouhákřídla zhruba paralelní s dnešními sady Pětatřicátníků. Průčelním traktemse vstupní bránou zdobenou jednoduchým tympanonem se otevírala smě-rem k Velké synagoze, která ovšem v sousedství kasáren přibyla až v letech1891-1893. Zadní trakt kasáren (s latrínami) se obracel směrem k Palac-kého náměstí. Vnitřní nádvoří bylo zdobeno výmalbou s figurami vojákův předpisových uniformách. Nádvoří kasáren sloužilo nejen jako execír-plac, odehrávaly se tu i přísahy vojáků nebo koncerty posádkové hudby.

Vojáci si při vycházkách z kasáren oblíbili nedaleké hospody, zejménaPoláčkovo pohostinství v Kollárově ulici. Se svým spřáteleným hostin-ským se také pětatřicátníci rozloučili před odjezdem na frontu i společnoufotografií.

Lze zmínit, že kasárna těsně za hradbami nezůstala v Plzni jediná.Mezi lety 1874 a 1889 byla postavena budova nových zeměbraneckýchkasáren na tehdejším Dobytčím trhu (dnes Štefánikovo náměstí u zimníhostadionu), za první republiky nazývaná Kozinova kasárna. V roce 1896

návrhů krajského inženýra Kottnauera nařízena zemským guberniem. Gu-bernium v červnu 1825 řešilo také potíže s litinovými kamny do ubikací asporáky do kuchyně. Poměrně významný dodatek k plánům i rozpočtupředstavovala nutnost vykopat odvodňovací kanál, na což krajský inženýrupozornil v červnu 1824. Bylo zapotřebí zajistit odvod vody, která na jařea za větších dešťů stékala z polí na Říšském předměstí a shromažďovalase u budovy tehdejší pošty čp. 57 v místech nynějšího Palackého náměstí.Právě tato voda dříve napájela rybníček v prostoru staveniště kasáren. Kott-nauer navrhl vybudovat podzemní kanál v délce 29 sáhů (tj. cca 55 m). In-ženýr zároveň předpokládal, že bude nutné napřesrok vykopat ještě druhýkanál, který by odváděl vodu stékající od Borských polí po východní straněKlatovské třídy v prostoru mezi Klatovskou a místem dnešního divadla J.K. Tyla směrem ke kasárnám. Kottnauerův návrh byl uznán potřebným,takže v březnu 1825 gubernium stavbu takového kanálu skutečně nařídilo.Celkově sice stavba kasáren probíhala zhruba v navrženém plánu (v roce1824 bylo postaveno pravé křídlo kasáren, v roce 1825 pak levé), avšakne zcela bez zpoždění, jak odhalily pravidelné úřední obhlídky staveniště.Například v září 1824 zjistila kontrola ze strany vojenského eráru, že ještěnebyly položeny plánované podlahy, nebylo zaskleno, chyběla většinadveří a všechna kamna. V květnu 1825 pak byl povolán k prošetření od-chylek od stavebního plánu a dalších nedostatků úředník ze zemského sta-vebního direktoria Fischer. Jeho cestu i pobyt hradili provinilí stavebnípodnikatel Mattas a krajský inženýr Kottnauer. V září téhož roku proběhladalší kontrola, k jejímu provedení byl povolán prácheňský krajský hejtmanRitter.

Koncem roku 1825 zemřel nájemce stavby Alois Mattas. Postup pracíto však nezkomplikovalo, pokračování stavby bylo svěřeno Mattasovědceři Marii, provdané Schabnerové.

Jakkoli stavba jakž takž probíhala, časté nedostatky vyvolaly vyše-třování, které mělo nakonec za následek přeložení krajského inženýra Kott-nauera do Tábora a ustanovení na jeho místo Karla Zelingera, kresliče přizemském stavebním direktoriu. Stavba plzeňských kasáren mu byla ofici-álně předána v dubnu 1826.

I přes nedostatky se stavba po polovině roku 1826 zdárně chýlila kekonci. Od července mohl vojenský erár začít dávat výpovědi v dosavadníchvojenských i důstojnických kvartýrech, během září bylo zinventarizovánovybavení dostavěné budovy a začalo předávání dosud městské stavby dorukou vojenského eráru. Plzeňští měšťané si ovšem vymohli závazek, že

byla na Borech zkolaudována další kasárna, opět postavená pro potřeby

vojenského eráru na náklady města. Sídlili v nich pak dělostřelci. Začátkem

druhé světové války pak bylo v Plzni vojsku k dispozici čtvero kasáren

včetně těch pětatřicátnických.

Přítomnost vojska v dobách míru ovlivňovala plzeňskou každoden-

nost a Plzeňané muže v uniformách vnímali jako součást města. S vojáky,

mířícími do hrůz první světové války, proběhlo na plzeňském náměstí ofi-

ciální loučení a účast obyvatel byla vysoká. Pětatřicátníci vstoupili i do li-

dové slovesnosti nejednou písničkou. Vedle známé „Pětatřicátníci, hoši

jako květ“, se dochovalo povědomí i o písni na rozloučenou, zpívané okolo

Plzně v roce 1914.

Po první světové válce se 35. pěší pluk do Plzně vrátil, po spojení s

legionářskými pětatřicátníky roku 1920 se mohl honosit hrdým přídomkem

Foligno. Dne 28. října 1930 byla v Plzni dokonce slavnostně odhalena

deska na paměť pětatřicátníků padlých ve válce. Necelých pět let nato se

ale valná většina posádky vystěhovala do Klatov.

Během německé okupace se erární budově v sadech dostalo názvu

Nordkasserne čili Severní kasárna (zatímco termín Ostkasserne, Východní

kasárna se vztahovalo na ubikace bývalého pěšího pluku č. 18,pěšího pluku

č. 18, Malá kasárna čili Kleinkasserne se jmenovala příznačně malá ka-

sárna téhož pluku v dnešní ulici Edvarda Beneše na Borech a termínem

Südkasserrne, Jižní kasárna označila německá okupační správa kasárna

dělostřelecká).

Zatímco v ještě únoru 1948 defiloval před plzeňskými kasárnami pě-

tatřicátníků zájezd vojenské skotské hudby z Vídně, už v květnu se v jed-

nání městské rady objevil opakovaný návrh na jejich zbourání. Naštěstí

zatím nedošel vyslyšení… Budova byla v duchu komunistického nadšení

husitstvím přejmenována na kasárna Prokopa Holého a v srpnu 1953 až

červnu 1954 se objekt přes stálé úvahy o likvidaci konečně dočkal již

opravdu potřebné opravy. Investorem tu byl Vojenský stavební úřad I. sto-

lice Plzeň.

Kasárna, která v první třetině 19. století postavilo na své náklady

město Plzeň, aby je odevzdalo do trvalého užívání i majetku vojenskému

eráru, se následovně vrátila svému stavebníku zpět. Krajská vojenská uby-

tovací a stavební správa Plzeň předala opravená kasárna pětatřicátníků

Městskému národnímu výboru Plzeň. MěNV je následovně vesměs pro-

najímal, mimo jiné zde byl umístěn sklad smíšeného zboží (pro jeho po-

třeby se plánovala i stavba výtahu), v roce 1962 získal v bývalých

kasárnách prostor pro sklady a kanceláře podnik Drogerie Plzeň. I přes

stavební investice padesátých let však byla zchátralá vojenská budova ur-

čena k likvidaci. Památkové

ochrany se jí nedostalo, přesto se

plzeňská městská památková

komise postarala alespoň o dů-

kladnou fotodokumentaci vy-

bydleného prostoru. Demolice

plzeňských kasáren slavného

pluku pětatřicátníků proběhla

24. ledna 1969 v 9:30 ráno za

použití 1 650 kg trhavin.

Nacistická okupace dne 15.3.1939

„Jaký to nevšední život, ryk,zástupy lidu, což není zvyk,staví se ve špalír v ulici,mnohému schne slza na líci…proč asi je ten hluk?Loučí se dnes s Plzní český plukŠternekův vždy věrný,loučí se dnes od svých milených.Z kasáren dolů na Pražský most zástup obecenstva stále rost, tu otec, imáti milenájsou doprovodit svého syna…

na pušce s bodákemloučí se dnes Plzeň se svým vojákem……a když nás unášel dlouhý vlak,upírám svůj zarosený zraktam, kde sídlo staré otců mýchod našich srdcí tak vzdálených……sbohem buď má krásná vlast,uzřím tě opět za krátký čas,i v dálné ciziněvždy věrný chci zůstat svojí otčině……český zpěv a hlaholbude zaznívat z bosenských hor….“

Úryvek písně z doby, kdy Pětatřicátníci rukovali do Bosny

Odhalování pamětní desky obětem 1. sv. války r. 1930

Nenápadný, nově opravený dům v Koperníkově ulicimá nad vchodem zvláštní plastiku utrápené tváře.

Když architekt František Kotek svůj dům počátkem 20.století stavěl, nemohl tušit, kolik nešťastných chvil a zkla-mání budou obyvatelé domu v budoucnu prožívat. Mezinájemníky s nejsmutnějším osudem patří dvanáctiletá ži-dovská dívenka Věra Kohnová a její rodina ...

Dům Věry Kohnové (Koperníkova ulice 1146/43)

Během jediného dne projede Koperníkovou ulicí v jednomsměru 160 trolejbusů. Úzká ulice ale nepůsobí díky vysokým činžákůmjako atraktivní, živá tepna, spíše tmavě a ponuře. Nejspíš málokoho protonapadne rozhlížet se cestou – trolejbusem i pěšky - po zajímavých fasádáchokolních domů a přemýšlet o historii a příbězích těchto budov. A přitomprávě tato místa se měla stát na konci devatenáctého století chloubou novéPlzně.

Tehdy se zdejší “zapomenuté kon-činy“ nazývaly Říšské předměstí. Obilí

se vlnilo na podlouhlých polích av sousedství se zelenaly za-

hrady. Koncem19. století ale doměsta pronikla

železnice a po-klidný život byln e n á v r a t n ěpryč. Na plánuměsta z roku1893 je napří-klad vidět, že naBelánce , po-b l íž dnešníhoChodského a Ma-sarykova náměstí,

bylo projekto-váno osobnívlakové ná-draží. Poblíždnešních Ško-dových závodůměly vést hned

Proto také Emil rytíř Škoda zde, mezidomažlickou silnicí a železniční tratí,zakoupil pozemky pro novou továrnu.V jejím sousedství měly v duchu teh-dejší urbanistické módy vzniknoutsevřené bloky činžovních domů. Situace s železnicí se ale v následujícíchletech mírně změnila: nádraží zůstalo v lokalitě u Hamburku a kolem Ško-dových závodů vedla pouze trať do Chebu a do Domažlic. Projektovanénádraží nahradila skromnější zastávka Plzeň - Jižní Předměstí. Bloky čin-žovních domů kolem trati ale byly postaveny.

V roce 1891 v těsném sousedství projektované Škodovy továrny za-koupil polnosti jiný úspěšný plzeňský podnikatel, Jindřich Karel Rudolf.Vyučený klempíř, původem z Krakova, přišel roku 1875 do Plzně a založilzde dílnu, v níž vyráběl plechové zboží. Brzy začal montovat také vodo-vody a topení či elektrická zařízení. Jeho firma se rozrostla v jeden z nej-větších instalačních závodů v Čechách. Kolem roku 1900 měla jehotovárna již 140 zaměstnanců. V osmdesátých letech 19. století se podnikprudce rozvíjel a rostl a podnikatel Rudolf hledal pozemky pro nové pro-story. V roce 1889 se Rudolfova továrna výrazně podílela na stavbě a instalaciměstského vodovodu, zavedla vodovod pro Plzeňský pivovar a postavilai některé rozvodyve Strakoni-cích.

Razítko, podpis a návrhy domu od stavitele Fr. J. Kotka, jeho prvního majitele.

Plzně schválen jako způsobilý kobývání. Ve všech podlažích – odsklepení až po druhé patro se na-cházely velké byty s prostornýmipokoji. Byly určeny lidem z „lep-ších kruhů“ a součástí mnohých znich byly pokoje pro služky. Sa-mozřejmostí v každém bytě bylysamostatné koupelny a záchody.Jak byly pokoje velké? Napříkladv přízemním bytě 3+1 byly násle-dující rozměry: kuchyně 14,9 m2a pokoje 17,4 m2, 16,9 m2 a 18,9m2. Z běžnějších povolání se vdomě stali nájemníky slévač, bed-nář, vdova po dělníkovi, mecha-nik, tovární úředník, hostinský,zámečník, obuvnický dělník nebo strážník. V nájmu zde však žili i JosefMašek – stavitel, paní Rosaunová – choť ředitele školy, Karel Hucl –

profesor obchodní akademie, Pavel Nebeský – redaktor neboing. R. Gairinger z Terstu – vrchní konstruktér Unionky.

Zcela mimořádným nájemníkem byl továrník OttoWeisberger. Známe i jméno jeho služky –Marie Jáchymové z Čestic u Volyně. Na katastrálním úřadě je v souvislosti s vý-

stavbou zmíněného domu uložen dlužní úpis,podle něhož si byl stavitel Kotek nucen vzít 26.

září 1903 od městské spořitelny půjčku na 31400tehdejších rakouských korun. – na 4 ½ % úrok.

Není jasné, do jaké míry se František Kotek při vý-

Proslavila se také konstrukcí signa-lizačních zařízení pro železnice,díky níž se J. K. Rudolf stal dokoncestálým dodavatelem rakouskýchdrah. Kromě toho vyráběla jeho to-várna i ledničky, pračky, kuchyňskáa koupelnová zařízení, železný ná-bytek, petrolejové měřiče, plyno-měry a čerpadla. Všechny výrobkyse těšily velké oblibě a získaly do-konce několik cen na průmyslovýchvýstavách. Jindřich Karel Rudolfbyl vyznamenán císařským zlatýmzáslužným křížem a směl používatoznačení c. k. dvorní dodavatel.

Ve stejné době se J. K. Rudolfzbavil některých pozemků v Plzni.Jeden z nich, na rohu nově vytýče-ných ulic Koperníkovy a Nerudovy,prodal věhlasnému plzeňskému sta-viteli Františku Kotkovi a jeho man-

želce. Tak se zde, na okraji polí lemujících dosud železniční trať do Chebua do Domažlic, začala psát historie secesního domu na Říšském předměstíč.p. 1146/43. Secesními stavbami se v našem regionu FrantišekKotek proslavil. Stavěl v té době na náměstí, v Bezručověulici i na Klatovské třídě. Jeho nejslavnějšími díly vPlzni jsou někdejší Občanská záložna a přede-vším Měšťanská beseda v sadech. Kotkův ro-hový dům v Koperníkově ulici stojí na svémmístě dodnes a září do ulice novou růžovou ačervenou fasádou.

Manželé Kotkovi si o povolení k výstavbědvoupatrového obytného domu zažádali v únoru1902. V dubnu téhož roku byla vytýčena stavebníčára a 20. června bylo povolení vydáno. Stavitel Kotekstavěl dům podle vlastního projektu. Poslední stavebnípráce byly dokončeny dne 2. června 1903 a 27. červencetéhož roku byl dům městskou radou královského města

V domě byly velké byty s prostornými místnostmi. Sa-mozřejmou součástí většiny bytů byl pokoj pro služku.

Domovní list továrníka Otto Weisbergera a jeho služky Marie.

výstavbě domu zadlužil, nicméně je pravdou, žev roce 1906 dům prodal novým majitelům –manželům Štětinovým. V držení této rodiny zůstala ne-movitost do roku 1925.

V lednu 1925 zakoupila dům Růžena Pohnětalová, nájemkyně „Dív-čího internátu a kuchařské školy České jednoty paní a dívek v Plzni,“ síd-lící v sousední Nerudově ulici. V únoru 1925 zažádala R. Pohnětalová opovolení proměnit přízemní byt 4+1 s příslušenstvím v Koperníkově uliciv kuchařskou školu s ubytováním. Již v dubnu 1925 Městský úřad v Plznižádost v podstatě schválil. Vybouráním stávajících příček a vyzděním no-vých příček byl pověřen plzeňský stavitel Josef Mašek. Z velkolepéhoplánu sešlo v předvečer návštěvy komise z městského úřadu na budoucímstaveništi. 9. června 1925 ohlásila Růžena Pohnětalová úřadu odstoupeníod projektu a 13. června 1925 prodala dům Petru a Anežce Schillerovýma ing. Josefu Lindackerovi. Důvod? Škola směla i nadále zůstat v Nerudověulici. Rodiny Schillerových a Lindackerových jsou posledními známýmisoukromými majiteli domu – v roce 1939 dědí dům Hedvika a Marie Lin-dackerovy a v červnu 1941 Bohuslav a Václava Schillerovi a Marie Schif-nerová.

S příchodem Petra Schillera se zdálo, že dům konečně vplul do klid-nějšího období svého vývoje. Již počátkem července 1925 zadal PSchillerzednickému mistru Josefu Tylovi opravu fasádních omítek na celém domě.Nájemníci se v domě střídali a nový majitel nemusel v dalších letech řešitv domě žádné výrazné problémy. Teprve v letech 1935-37 bylo nutno usku-tečnit řadu oprav, aby „dům byl udržen ve stavu obyvatelném.“ Elektricképodniky provedly opravu elektrického vedení, stavitelem Josefem Hykoubyla obnovena fasádní omítka do ulice i do dvora, byly opraveny okapy aokna získala nový nátěr zevnitř i zvenku. Pro zajímavost, nátěry oken avymalování dvou bytů stálo tehdy úhrnem 3000,- Kč. Nájemníkem, kterýbydlel v domě dlouhých dvacet let, byl obuvník Rudolf Čuba žijící v su-terénním bytě. Po opravě elektrického vedení začal pozorovat ve svémbytě za deštivého počasí prorážení vlhkosti a dožadoval se ochrany svéhomajetku. Díky rychlému jednání majitele Schillera došlo k brzké nápravě.

V roce 1936 se do domu nastěhovali ze sousední Nerudovy ulice novínájemníci. Šlo o židovskou rodinu sedmačtyřicetiletého prokuristy firmyTeller Otakara Kohna. Dvě dcerky - dvanáctiletá Hanička a sedmiletá

Věrka – a čtyřiačtyřicetiletá manželka Melanie. Rodina měla velký byt –pravděpodobně 4+1 a maminka Melanie se starala o domácnost. V Plzniale nejspíš příliš šťastná nebyla.

Melanie pocházela z Dobříva, malé vsi mezi Rokycany a Strašicemi.Narodila se 10. dubna 1892 do rodiny Davida Langera, bývalého židov-ského učitele. V době, kdy se Melanie narodila, pokoušel se otec vést vDobřívě trafiku a obchod, které vydražil. Největší kamarádkou MelankyLangerové se časem stala Mařenka Poncarová, dcera Františka Poncara,kováře z místní železárny. Staly se nerozlučnými kamarádkami, přestožeMarie byla o plných dvacet let mladší než Melanie. Velké přátelství obouděvčat je dnes záhadou. Lidé ve vsi však tehdy měli jasno – tvrdili, žeotcem Marie Poncarové a jejího bratra Františka je ve skutečnosti ŽidDavid Langer. Kovář měl být pouze otcem bratrů Josefa a Jiřího. Langerovise obchod v obci příliš nedařil, v roce 1913 – brzy po narození Marie -živnost prodal za 5000 zlatých a odstěhoval se s rodinou do Plzně.

Děvče se ocitlo ve věku jedenadvaceti let, na prahu dospělosti, ve vel-kém a anonymním městě. Rodina se usadila na rohu dnešní Americké aJungmannovy ulice. Jak jen to bylo možné, vracela se Melanie do Dobřívaza pomalu dospívající Marií a dalšími přáteli. Koncem března 1923 se Me-lanie ve věku jedenatřiceti let provdala za mladého židovského muže po-cházejícího z jihočeského Neznášova. Otakar Kohn byltaké synem obchodníka, pracoval jako úředník a bylo tři roky starší než Melanie. Bydlel nedaleko – v pl-zeňské Havlíčkově ulici. V únoru 1924 se novoman-želům narodila první dcerka – Hanička a o pět letpozději Věra. Dvanáct let po Melanii se provdala iMarie. Vzala si chlapce, se kterým od malička kamarádilaa trávila volný čas v Sokole – Jaromíra Kalivodu. Život siale s mladou ženou krutě zahrál – šestkrát přišla do ji-ného stavu, ale nikdy se jí nenarodilo živé dítě.

V novém bydlišti v Koperníkově ulici zastihlaMelanii, Otakara, Haničku a Věrku Kohnovy po-hroma – příchod německých vojáků a zřízení Pro-tektorátu Čechy a Morava v roce 1939. Hance

Melanie Langerová - Kohnová sedmnáctiletá

tehdy bylo patnáct let a Věře deset.Z Hanky již byla krásná dívka. Situ-ace Židů v zemi se zhoršovala,štvavé články v novinách i hanlivénápisy na výlohách židovských ob-chodů se množily. Až do roku 1940se rodičům dařilo před dcerami za-chovávat zdání normálnosti. Mno-žily se ale nesmyslné protižidovskézákazy a nařízení. V této situaci bylopro Melanii a její rodinu požehná-ním pevné pouto s Marií Poncarovou- Kalivodovou v Dobřívě. Vlakem tosem byla z Plzně slabá hodinkacesty. To se změnilo, když byly roku1941 Židům odňaty telefony, byl vy-hlášen zákaz jízdy vlakem a nakonec nesměli Židé ani opustit obec a byd-liště bez zvláštního povolení.

V září 1940 byly Hanka i Věra Kohnovy vyloučeny z plzeňských ve-řejných škol, které navštěvovaly. V dalším školním roce se musely vyučo-vat soukromě – v bytech jednotlivých žáků a učitelů. Na konci školníhoroku měly složit zkoušky. Všichni totiž věřili, že se jednou budou moci

vrátit do normálních škol. Při příležitosti zkoušekna konci školního roku 1940/41, v srpnu 1941, sidvanáctiletá Věrka Kohnová začala po večerechpsát deník. A tak pro nás v jednom z pokojů domuv Koperníkově ulici od srpna 1941 do ledna 1942téměř denně vznikalo jedinečné svědectví o tom, jakse nelidská mašinerie bezohledně drala do světa ne-vinnými starostmi obklopeného dvanáctiletého dí-těte... až do krutého procitnutí v podoběnepochopitelného transportu do Terezína.

Jak Věrčin deníček vypadal? Devadesát strá-nek popsaných úhledným písmem bylo vázáno

v kožených deskách. Desky bylynadepsány pozlacenými písmeny:„Deník“. Děvče, které mělo starostpředevším o kluky, hry a o školu,trávilo většinu dne mimo domov.Bohužel, v roce 1941 již měla Věravelice omezený prostor pro své bez-starostné hry. Protože se volnost po-hybu stále zmenšovala, vložili se doorganizování volného času dětí iučitelé. Cíl být jediný – zachovat udětí pocit normálního života. V let-

ních měsících, od července do září 1941, byla výuka spojená s výpravouna „rybník“. Byl to dnešní Třemošenský rybník v Bolevci. Jednalo se o je-diné povolené koupaliště pro Židy v Plzni. Tomuto rybníku při výpadovcena Třemošnou se proto dříve říkalo „Židovák“. Ještě dříve se nazýval „Do-bytčí rybník“, protože se zde koupal dobytek. Pikantní je, že během roku1941 bylo zároveň zakázáno Židům pohybovat se po Bolevci.

V hezkých dnech léta a podzimu 1941 si chodila Věra s kamarádkamia kamarády hrát na Hanákovic louku – volnou zelenou plochu mezi dneš-ními ulicemi Radčickou a Karlovarskou. Bývalo tu plno dětí, hrály si různéspolečenské hry, jezdily na kolech a běhaly. Chodily sem i dámy venčitsvé psy, a pokud na ně židovské děti narazily, škemraly, zda by se se psynemohly proběhnout – Židé v té době již neměli dovoleno chovat domácízvířata. Jindy, když nebylo počasí na velké výlety, brouzdala Věra s ka-marádkami po centru Plzně a prohledávala průjezdy starých domů. Kdyžnebylo možné kvůli počasí vystrčit nos z domu, zůstala Věra s kamarád-kami doma a hrály různé společenské hry. Například „foukandu“. Tu hrálitak, že se na stůl položil lehký míček a do toho každý foukal a snažil sedát gól. Jindy si vyráběli peníze pro hru „business“, tvořili různé loutkynebo hráli hru „monopoly“.

Věrčiným třídním učitelem byl mladý kantor Petr Šmolka. Pro dětise snažil organizovat nejen výuku, ale i velké množství mimoškolní čin-nosti. Věra ale mimoděk v deníku dokazuje, jak chaotické poměry tehdy

Domovní list rodiny Kohnových sezprávou o jejich smrti

Hanka Kohnová s rodinnou přítelkyní Marií Kalivodovou

panovaly a jak marným bojem proti větrným mlýnům tehdy všechna snahažidovských učitelů byla. Čas na výuku se stále krátil. Probíhala v bytechsamotných žáků. Protože byt Kohnových v Koperníkově ulici byl velký,setkávali se tu žáci častěji.

Místo výuky trávily děti mnoho času na rabinátě ve Smetanových sa-dech (dnes je v budově lékárna Menora a sídlo Židovské obce). Staly senástrojem při organizaci opatření proti nim samotným. V září pomáhalypři distribuci židovských žlutých „odznaků“ a výrazně se podílely také naregistraci místních Židů před transporty. Buď přímo po Plzni roznášely„lístky“ a na kolech je rozvážely do okolních vesnic, nebo pomáhaly přihlídání dětí na rabinátě. Mnohdy při tom samy hodně zlobily.

K organizaci protižidovské mašinerie byli ve stejné době v Plzni vy-užívány i místní významné a uznávané židovské osobnosti. Jedním z nichbyl i devětatřicetiletý funkcionalistický architekt Leo Meisl, člen Sdruženízápadočeských výtvarných umělců. Byl autorem budovy Okresního soudua finančního úřadu v Kralovicích, Kokoškovy vily na Nepomucké třídě vPlzni či návrhu předválečného plzeňského výstaviště. Tento židovský ar-chitekt byl v roce 1940 pověřen, aby obcházel byty židovských rodin vPlzni a přeměřoval je, přičemž na základě výsledků jeho měření bylo každéžidovské rodině určeno, kam se nastěhuje. Začalo tak sestěhovávání ži-dovských rodin. Uvolněné židovské byty byly běžně vydezinfikovány apředány k užívání buď Němcůmnebo českým vlajkařům a kolabo-rantům. První německá rodina se doKoperníkovy 43 nastěhovala již vzáří 1941 – tedy v době, kdy zdeještě žili Kohnovi a další Židé. Jed-nalo se třiačtyřicetiletého sudet-ského Němce Richarda Grimma zAše, zaměstnance pracovníhoúřadu, s jedenatřicetiletou těhot-nou manželkou Barborou aročním synkem Rudol-fem. Několik dní předtím, než byli z domuvyhnáni Židé, se tuGrimmovým naro-dila dcera Elfrieda.

Rodina však v domě vydržela jen dva roky a roce 1943 se opět stěhovala- do Hostic u Podbořan.

Na základě Meislových měření se ukázal byt Kohnových v Koperní-kově ulici jako příliš velký pro jednu čtyřčlennou židovskou rodinu. Po-stupně k nim proto během roku 1941 byly nastěhovány rodinySteinerových a Stránských. Kohnovým zbyly dva pokoje, zpola zaplněnénábytkem. Zatímco maminka byla ze změn nešťastná a nervózní, bezelstnáVěra byla přímo nadšená a v uprázdněných pokojích metala kozelce. Podlevšeho se rodiny v jednom bytě velmi spřátelily, navštěvovaly se a podni-kaly společné pěší výpravy, například na židovský hřbitov u dnešníhoTesca na Rokycanské (ke hřbitovu sice vedla nová trolejbusová linka, aleŽidé ji nesměli používat). Během roku se podobným způsobem dům v Ko-perníkově ulici č.p. 1146/43 zaplnil i dalšími židovskými rodinami. Předtransporty zde žilo celkem šest takových rodin – Kohnovi, Steinerovi,Stránských, Fuchsovi, Goldreichovi, Bergerovi. Patřil mezi ně i Věrčin aHančin kamarád, jedenadvacetiletý dělník Franta Steiner. Celkem šlo o še-stnáct osob.

Věru v domě navštěvovala spousta kamarádů, kteří žili v okolních uli-cích i v centru města. Na dohled z Věrčina bytu žila například její sestře-nice Eda Kohnová. Věrka se kamarádila i s Hanušem HonzíkemTreichlingerem Tento úplný sirotek byl o pět měsíců starší než Věra a žil

v Sedláčkově ulici. Ujali se jejBlochovi, rodina Honzíkovy tety.Chlapec se proslavil později v Te-rezíně jako flašinetář Brundibár vestejnojmenné dětské opeře. Zahy-nul však v roce 1944. Zmizela icelá rodina Blochova, s výjimkouHonzíkova o tři roky staršího ne-vlastního bratra Jirky. Ten dnesžije v izraelském městě ZichronYaakov. Přestože o Věře od Hon-zíka slyšel, nekamarádil se s ní anevybavuje si její podobu. A tak

Poslední dvoustránka Věrčina deníku

pro nás bohužel Věrazůstává dívkou beztváře. Víme, že měla

dlouhé černé vlasy a tmavé oči. Těsně před transportem se Věra nechalaostříhat.

Na sklonku roku 1941 se v rodině židovské dívky sem tam odehrálnějaký malý zázrak. V době, kdy Židé byli bez uvedení důvodu vypovídánize zaměstnání a končili jako námezdní síly při odklízení sněhu, tatínek sistále držel práci ve firmě Teller. Pracoval od osmi hodin do tří odpolednea Věra mu denně do práce nosila oběd. V prosinci se v rodině odehrálydvě velké události – osmnáctiletá sestra Hanka dostala povolení jezdit vla-kem a byla zaměstnána v továrně v Horní Bříze. Ve stejné době měl v evan-gelickém bratrském kostele svatbu Věrčin bratranec a Věra se této svatbyzúčastnila.

V lednu 1942 se bezstarostnost z Věrčina deníčku vytratila. Je cítitsmutek, maminka Melanie i Hanka plakaly a na Věrku vše dolehlo. Rodinase byla naposledy rozloučit v Dobřívě u Marie Kalivodové. Jedna z věcí,kterou si při návštěvě u Kalivodových ukryli, byl Věrčin deníček. Dívkajej téměř symbolicky dopsala do poslední stránky. Rozloučila se s nímslovy: „S Bohem.“ V deníku chybí první stránka – je vyříznutá.

Transportem S odjela rodina do Terezína 22. ledna 1942. Několik nocípřed tím již nespali doma v Koperníkově ulici, ale namačkáni na zemi vsokolovně ve Štruncových sadech, kde bylo shromaždiště deportovanýchŽidů. Cesta do Terezína trvala dva dny. Židé jeli v osobních vagónech apod silnou vojenskou stráží. Po nekonečné jízdě ponuře zasněženou kraji-nou dorazili do Bohušovic a odsud pokračovali s nákladem pěšky do ně-

několik kilometrů vzdáleného Terezína. Již v březnu pokračovali ale dopolské Izbice, kde byli všichni při příjezdu pravděpodobně zastřeleni. Me-zitím se Melanie ještě ozvala Marii Kalivodové. Marie odeslala rodině ba-líček kamsi do Štětína, ale již nedostala žádnou odpověď.

Marie Kalivodová tajně ukrývala deníček malé Věry po celou válku.Mariin manžel Jaromír Kalivoda, a především jeho bratr Jan se navíc sna-žili během války pomáhat odboji. Sokol byl zakázán. Po šesti letech přišlakonečně svoboda. 5. května 1945 si Jaromír Kalivoda oblékl vojenskouuniformu a z vyzdobeného Dobříva odešel do povstání. Následující denvšak rodinu Kalivodových nečekaně postihla první velká tragédie. Odpo-ledne 6. května 1945 již byly osvobozeny Plzeň i Rokycany. Lidé očekávaliAmeričany také v Dobřívě. Bylo nepřívětivé deštivé počasí se silným vě-trem. Z Brd, od Strašic se na západ stahovaly větší i menší skupiny ně-meckých vojáků. Toho dne, ve dvě hodiny odpoledne, obcí vyzdobenouvlajkami a slavobránou projížděl výborně vyzbrojený oddíl SS s pancéřo-vými pěstmi a třemi tanky. Kolem tanků a vozů kráčeli esesmani s puškamipod paží a nevraživě hleděli na československé vlajky zdobící domy. Lidébyli včas varováni, aby se schovali a nevycházeli z domů. Pouze na roz-cestí poblíž návsi stála skupina mladíků. Jakmile spatřili esesmany, rychleodcházeli na náves. Zde se u domu č.p. 4 chtěli rozejít. Esesáci je však za-stavil a zahájili osobní prohlídky. U prvního z mladíků, jedenatřicetiletéhoAloise Kalivody - bratrance Jaromíra Kalivody - nalezli revolver. Esesákse jej okamžitě pokusil popravit střelou do hlavy. Přestože dvakrát stiskl,rána nevyšla. Teprve pohotový soukmenovec vražedné dílo dokončil. Pakpokračovali esesmani ve vraždění v Dobřívě a jeho okolí po celé odpo-ledne. Vynucovali si jídlo. Nakonec byli rozprášeniamerickými vojáky. Lojzík byl spolu s dalším za-střeleným kamarádem pohř-ben dne 10. května 1945. Vuniformě spontánně obnove-ného Sokola nesl jeho rakevbratranec Jan Kalivoda.

Záhadnou postavu na fo-tografii s Marií Kalivodo-vou (stojící vlevo) dnesnedokáže nikdo z rodinyrozpoznat. Je pravděpo-dobné, že se jedná o po-slední fotografii MelanieKohnové s přítelkyní vDobřívě

Vila v Dobřívě, kde MarieKalivodová ukrývala pocelou válku Věrčin deník.

11. května 1945 vstoupily do Dobříva jednotky Rudé armády. Týž den tuopravovala skupina sovětských vojáků auto a při tom osvoboditelé rozdá-vali místním lidem tlačenku. Dva dobřívští občané – V. Čermák a Jan Ka-livoda (bratranec Aloise a bratr Jaromíra Kalivody) jim přispěchali napomoc. Vděční sovětští vojáci jim dali připít vodky obsahující dřevitý líh.V. Čermák podlehl metylalkoholu v ½ 7 večer. Jan Kalivoda byl odvezens potížemi do plzeňské nemocnice, kde zemřel v 10 hodin večer. Po tétotragédii se stal Jaromír Kalivoda poručníkem Janových tří nezletilých dětí.Bezdětná Marie později navíc adoptovala jednu z dcer svého bratra Jiřího,Janu Poncarovou.

Po komunistickém převratu v roce 1948 vyloučil akční výbor Sokolav Dobřívě všechny přeživší příslušníky rodiny Kalivodovy ze svých řad.Sokol však byl nakonec ve své původní podobě zcela zakázán. Jednotabratrská v Dobřívě zůstala. V dubnu 1968 přišel do Dobříva šestačtyřice-tiletý kněz Miroslav Matouš, který pravidelně docházel do místních bratr-ských rodin. Paní Marie Kalivodová, již sedmdesátiletá, k němu pojalavelkou důvěru a svěřila mu Věrčin deník, který za okupace dostala od ro-diny Kohnovy.

Miroslav Matouš v Dobřívě působil poté, co mu byl jako kazateli Če-skoslovenské církve husitské odňat státní souhlas a nemohl se dlouho vě-novat své původní profesi. Na druhé straně měl za sebou přátelství s řadouslavných osobností – skladatelem J. B. Foerstrem, spisovateli Petrem Bez-ručem a Fráňou Šrámkem, herečkou Růženou Naskovou či zachráncemžidovských dětí Přemyslem Pittrem.

Narodil se v roce 1921 ve východních Čechách. Po maturitě odešelna počátku války do Prahy, kde od roku 1941 do roku 1942 studoval an-gličtinu. V roce 1942 byl v Praze bezprostředním svědkem heydrichiády.V době stanného práva unikl v podstatě „o fous“ zatčení a popravě. Jakojedenadvacetiletý mladík seděl ve svém podnájmu za stolem a bodal peremdo fotografie Heydricha na novinách, když tu kdosi vzal za kliku. Mirekměl zcela výjimečně zamčeno, a tak se ozvalo bušení do dveří. Otevřel aza dveřmi stáli příslušníci gestapa – ptali se po sousedovi. Mirek s novi-nami narychlo složenými v náprsní v kapse cosi vykoktal, a když zavřeldveře, vytrhl z novin titulní stranu s fotografií, roztrhal ji a spláchl do zá-chodu. Celé odpoledne se ze zážitku vzpamatovával. Ve stejném roce muzemřel tatínek. Na druhé straně se v té době ve věku 20 let zamiloval dosvé budoucí ženy, tehdy patnáctileté půvabné krajanky Jarmilky. Stala sejeho životní inspirací a pramenem pro psaní poezie, kterou tvoří dodnes.

Ve stejné době se díky přátelům vyhnul totálnímu nasazení v Říši. Závěrválky trávil Miroslav u rodiny své milé Jarmily v Ostroměři. Zde se takésetkal s americkými vojáky, kteří jeli k jednání do Schörnerova štábu vLázních Velichovky. Američané se v Ostroměři setkali u železničního pře-jezdu s německou hlídkou a Miroslav, který uměl německy i anglicky, bylpožádán, aby jim tlumočil.

V roce 1946 se Miroslav Matouš oženil a po válce začal studovat fi-lozofickou fakultu v Praze. Nicméně po roce 1948 školu opustil a stal seučitelem náboženství. Když začal nový komunistický režim působit veškolách a omezovala se výuka náboženství, stal se M. Matouš roku 1953kazatelem Československé husitské církve v Praze a v Mělníku. V prosinci1958 mu byl odňat státní souhlas, protože dovolil, aby se v jeho sboru schá-zela náboženská skupina, jež také neměla státní souhlas.

V dalších letech se od Miroslava církev odvrátila a on vykonával ma-nuální povolání – byl dělníkem na stavbě cementárny, řidičem multikárya později skladníkem topenářské provozovny. Pracoval i jako strážný vpražském podniku Kablo. Dodnes toto období považuje za obohacenísvého života. V době politického uvolnění, roku 1967, požádal o opětovnépřijetí do husitské církve. Zatímco církev husitská nereagovala, dostal Mi-roslav Matouš r. 1968 nabídku od Jednoty bratrské – aby působil v zápa-dočeském Dobřívě. Této práci se pak věnoval až do roku 1987. Ve zdraví,ale se Státní bezpečností v zádech se zde dožil odchodu na odpočinek.Tajní policisté věnovali důkladnou pozornost veškeré jeho činnosti – ká-zání, divadlu i stykům. V místní škole byl na třídních schůzkách označenza nebezpečného člověka a rodiče před ním byli varováni. Na druhé straněse s ním ředitel školy přátelil, což musel nejednou na patřičných místechvysvětlovat. Státní bezpečnost se pokoušela neúspěšně infiltrovat i do sa-motného sboru Jednoty bratrské. Neúspěšně.

Celoživotní družka Jarmila opustila Miroslava Ma-touše roku 2006. V témže roce nechal publikovatDeník Věry Kohnové. Přes svůj úctyhodný věk jepan Matouš dodnes velice aktivní a činorodý člověk.V současné době se věnuje publikační činnosti, ve

které navazuje na setkání se známými osobnostmi ze40.-50. let. Deníček z plzeňské Koperníkovy ulice, při-rovnávaný k slavnějšímu deníku Anny Frankové, jednes v držení pražského Židovského muzea.

Miroslav Matouš

V osmdesátých letech minulého století byl vydán de-moliční výnos a zdálo se, že zchátralý statek na

prudké stráni pod Vinicemi nic nezachrání. K demo-lici nakonec nedošlo, snad nebyly finance, možná děl-níci, možná se jen na to v socialistickém plánovánízapomnělo… Nakonec statek přečkal dobu, kdy sestaré památky spíše bořily, než opravovaly. Ke znovuz-rození došlo v roce 2000. Dnes se statek Lüftnerka mo-derně nazývá enviromentálním centrem plzeňskézoologické zahrady a slouží jako vzdělávací objekt. Na-bízí interaktivní expozici domácích zvířat a pro vícenež 400 exponátů historických zemědělských strojů anářadí. Patří k nejoblíbenějším místům v zoo.

Lüftnerka

(enviromentální centrum zoologické zahrady)

Strmésvahy pod Vinicemi začínali

Plzeňané osídlovat už v před-husitských dobách a v obdobírenesance. Ale ještě dávnopředtím byly tyto svahy, tyčícíse až padesát metrů nad údo-lím Mže, pro svoji dobroustrategickou polohu obývány.Svědčí o tom archeologickénálezy – například na políchnad Lüftnerkou byla roku1889 nalezena neolitická se-kyrka s nedovrtaným otvorem.

Příznivé klimatické pod-mínky na jižní straně lákaly poz-ději hlavně pěstitele vína a chmele.Zdejší vinice pak daly název celé lo-kalitě. Místo si vybírali bohatí Plzeňané i prostavbu svých letních sídel. Z původních staveb senedochovalo nic, jako památky na starou zástavbu zů-stalo jen několik klasicistních objektů. Například z velkého statku západněod vily Terezy zbyly jen obvodové zdi stodoly a sklepy, vytesané do skály.Pod touto vilou ale dodnes stojí starý viničný domeček, který byl součástípůvodního výstavného areálu s vilou, který tady vybudovala bohatá rodina

Klotzů na přelomu 19. a 20. století. Zahradní a parkové cesty ji spojovalys Lüftnerkou, která byla také v majetku této rodiny.

Na pozemcích dnešní zoologické zahrady bývaly malé vinice a chmel-nice, které často měnily majitele. Na místě, kde dnes stojí část Lüftnerky,bývala vinice zvaná Redrovská. Od sirotků Redrovských ji koupil jejichotčím jirchář (kožešník) Matěj Šiller. Od něho ji za 53 zlatých v roce 1723získala Anna Barbora Kieszlová a spojila ji se svojí vinicí v sousedství vjeden celek. Pozemky pak mnohokrát změnily majitele, ať už dědictvímči prodejem. Když je získal bohatý sladovník Jan Kieszl, spojil je dál se

sousedními parcelami a jeho po-zemky nakonec sahaly až k vo-

zové cestě meziLochotínem a

Radčicemi.Kieszl asi

h l u -

Klotzův statek Na Vinicích mezi léty1879 -1898.

Mapa Lochotína v 17. a 18. století

boko do kapsy neměl – v roce 1763 koupil za 1 860 zlatých v dražbě hos-tinec U černého orla v Saské (Rooseveltově) ulici.

Na pozemcích hospodařili manželé Kieszlovi až do začátku 19. století.V roce 1805 zemřela nejprve Kieszlova manželka Alžběta a pár měsícůpoté i samotný sladovník. Zůstala po nich jediná dcera Josefa, provdanáza Hynka Pytlíka, člena staré plzeňské sladovnické rodiny, která od roku1673 měla v majetku dům se sladovnou v Říšské (Prešovské) ulici. Obamanželé kupovali další pozemky v sousedství své vinice a podstatně roz-šířili majetek. Po smrti Hynka Pytlíka ale začala vdova v roce 1829 všerozprodávat. Zajímavé je, že některé pozemky i s budovou č.p. 64 zakoupilpurkmistr „hlavního města moravského“ Brna Jan Ritschl. Nehodlal tamhospodařit, jen si chtěl do pozemků výhodně uložit peníze. V roce 1841 jemožná potřeboval jinak využít a tak všechny své pozemky i s obytnou bu-dovou prodal Josefu Lüftnerovi a jeho manželce Rosálii. Jejich jméno nesestatek dodnes. Lüftner za vinici s třemi kusy polí a pastvinou, budovouč.p. 64, ovčínem, paloukem, polem nad vinicí a pozemky pod vinicí za-platil 7000 zlatých. Lüftner nebyl spekulant, svoje pozemky koupil proto,aby na nich hospodařil a podnikal. Od roku 1825 vlastnil dům č.p. 71 sesladovnou a sklepem pro pálení lihovin v Saské (Rooseveltově) ulici. Odvacet let později přikoupil i dům č.p. 72. Podnikání se mu dařilo a svůj

majetek stále rozhojňoval – měl chalupu na Palackého náměstí, pole u Ko-terova, louku u Račic a hlavně rozsáhlá pole na Lochotíně u Kalikovskéhomlýna.

Podnikatel Josef Lüftner vařil svoje pivo v tzv. Panském pivovaře,který město Plzeň založilo po roce 1517. Byl vystavěn zhruba v místech,kde dnes stojí hotel Courtyard v sadech 5. května. Zrušen a zbořen byltento pivovar v roce 1857. Lüftner měl s právovárečnými měšťany dlou-hodobé spory a proto se rozhodl, že si bude pivo vařit ve vlastním pivovaře.V roce 1846 tak začal plánovat výstavbu pivovaru na svých pozemcích„Na vinicích“. Už předtím postavil na statku další budovu s č.p. 98. Podalžádost na magistrát, ale právováreční měšťané se tvrdě postavili proti. Bylby to už pátý pivovar v Plzni – v té době už vařil pivo Měšťanský pivovar,ještě fungoval zmíněný Panský a dále také Kostelní a Obecní pivovar. Žá-dost byla zamítnuta. Na velkorysé pivovarské plány tak zůstala jen pa-mátka v podobě rozsáhlých sklepů, vytesaných do skály u Lüftnerky. Nastatek tak podnikatel alespoň přestěhoval z vnitřního města výrobu pá-lenky.

Zamítnutí stavby pivovaru Lüftnera finančně ale příliš nezasáhlo.Stále kupoval další pozemky a nemovitosti a neúnavně rozšiřoval svůj ma-jetek. Zařídil si na Lochotíně cihelnu a stal se majitelem původně klášter-

Dnešní expozice venkovského statku z 19. století umístěná na LüftnerceNově zrekonstruovaný statek září do dáli a je nepřehlédnutelnou dominantou ZOO.

klášterního lesa dominikánů

i s budovou č, p. 68

(dnešní Zámeček u

cesty k Radčicům).

Josef Lüftner zemřel

v roce 1877.

O dva roky poz-

ději dědicové prodali

bývalou vinici s domem

č.p. 64, ovčínem, loukou

pod polem i nad vinicí,

cihelnu a další lochotín-

ské pozemky Janu Klot-

zovi. Ten byl synem

plzeňského kupce Josefa

Klotze, který bydlel a obcho-

doval ve svém domě č.p. 137

na jižní straně náměstí.

Do podoby, jak jej známe

z návštěv zoologické zahrady,

byl statek přestavěn v roce 1898.

Vypadal trochu jinak, než dnes.

Hlavní částí byla budova č.p. 64,

která byla postavena před rokem 1829. Někdy v letech 1844 nebo 1845

byla přistavěna další obytná budova ve tvaru U, která dostala č.p. 98. Obě

stavby tak vytvořily uzavřený objekt. Ještě v padesátých letech obě budovy

stály, ale do současnosti se dochovala jen ta mladší s pavlačí. Na místě,

kde stával dům č.p. 64 je dnes výběh pro koně.

Nová kapitola statku se začala psát v roce

1915, kdy Emil Klotz prodal celý objekt okresnímu plzeňskému zastupi-

telstvu za 210 korun pro školní účely. V roce 1927 byl statek připsán Vyšší

škole hospodářské. Studenti se tady učili základům zemědělství a chovu

hospodářských zvířat. Od šedesátých let minulého století patřila Lüftnerka

do areálu zoologické zahrady. Sloužila jako sklad nářadí i jako karanténa

pro nová zvířata. Až do chvíle, kdy bylo rozhodnuto o její renesanci a stala

se vyhledávanou expozicí venkovského života. Pracovníci zoo chovají na

statku české husy, koně haflingy, různá plemena králíků a holubů. Ve

chlévě stojí český strakatý skot a různé druhy koz. Plzeňská zahrada se po-

dílí pravidelnými odchovy i na záchraně plemene přeštického prasete.

Zdevastovaný statek v 80. letech 20. století

V roce 2000 proběhla rekonstrukce historického statku.

Večerní atmosféra na Lüftnerce,v oblíbené expozici plzeňské

ZOO, v současnosti

Když tramvaj podjede železniční viadukt, pomírném stoupání se před ní otevře prostor Mi-

kulášského náměstí. Možná se mělo spíše jme-nova Školní. Náměstí je ze dvou stran sevřenomohutnými školními budovami. A zvláště ta napravé straně se do historie města zapsala velmivýrazným písmem. Budova, ve které sídlí nynějšígymnázium, byla postavena původně pro potřebyII. české státní reálky v Plzni.

Gymnáziumna Mikulášském

náměstí

s „erárem“ o stavbě objektu pro českou průmyslovou školu vPlzni. Město se zavázalo i k placení výdajů na otop a údržbu a slíbilo,že hotovou budovu předá státu. O umístění školní budovy na Mikulášskénáměstí bylo rozhodnuto již v roce 1903. Od roku 1897 na náměstí už stálabudova prvních škol na tehdejším Pražském předměstí, ve které sídlily II.obecná chlapecká škola ve východním obvodě v Plzni a také II. obecnádívčí škola ve východním obvodě v Plzni. Společnou budovou těchto škol(dnešní Církevní gymnázium) se na jižní straně uzavřel volný prostor, kterýse od 27. ledna 1897 nazývá Mikulášské náměstí. Park na náměstí vzniklještě před výstavbou budovy dnešního gymnázia v roce 1902. Jednalo seo velmi reprezentativní veřejné prostranství a proto se o přesné umístěníbudovy reálky na náměstí vedly odborné spory. Vedoucí inženýr staveb-ního úřadu a projektantněkolika školníchbudov v Plzni ing.František Auer byl

do r. 1918: II. česká státní reálka v Plzni, Mikuláš-•ské náměstí1918 - 1931: II. česká státní reálka v Plzni, Masary-•kovo náměstí1931 – 1941: II. státní československá reálka v•Plzni, Masarykovo náměstí1941 - 1945: Realgymnasium in Pilsen, Nikolau-•splatz - Reálné gymnasium v Plzni, Mikulášské ná-městí1945 - 1949: Státní reálné gymnasium v Plzni, Mi-•kulášské náměstí1949 - 1953: Gymnasium v Plzni, náměstí Odborářů•1953 - 1961: I. jedenáctiletá střední škola (od 27. 4.•1956 J. Fučíka), Plzeň, nám. Odborářů1961 - 1969: Střední všeobecně vzdělávací škola J.•Fučíka, Plzeň, nám. Odborářů1969 - 1990: Gymnázium J. Fučíka, Plzeň, nám.•Odborářůod 1990: Gymnázium, Plzeň, Mikulášské náměstí •

Zaměření školy i samotná bu-dova zůstávaly po léta stejné.Co se však měnilo, byl jejínázev i adresa. Díky tomumůžeme dnes sledovat změnyjak ve školství, tak i v politic-kých poměrech.

Reálky, zakládané v Čechách v 19. století, byly novějším typem střed-ního školství. Vznikaly jako protiklad starších humanistických ústavů, pro-tože lépe vyhovovaly svým matematicko-přírodním zaměřením propřípravu žáků na studium na vysokých školách technického směru. II.česká státní reálka v Plzni byla založena po delších průtazích (i když obeco zřízení zažádala již v roce 1903) v roce 1906 a do nové budovy na Mi-kulášském náměstí se první studenti stěhovali až během školního roku1913/14.

Výrazná budova na Mikulášském náměstí nebyla ve své historii vy-užívána jen pro školní účely, ale v běhu času několikrát padla do oka vo-jenským pánům. Jen I. světovou válku škola přežila, aniž by byla využitak armádním účelům. Jen musela poskytnout prostory žákům I. reálky, je-jichž ústav zabrala armáda. Vyučovalo se, byť s obtížemi, i za německéokupace i když se II. reálka musela o budovu od dubna 1941 do května1945 dělit s reálným gymnáziem z Klatovské třídy. To sem bylo přestěho-váno, když jeho budova zabralo německé vojsko. V budově školy také síd-lilo od 1. dubna1942 místní velitelství protiletecké ochrany, které zabralopřízemí a tělocvičnu. Za náletu na plzeňské nádraží v dubnu 1945 bylaškola poškozena. Většina oken byla rozbita a částečně poškozen i vnitřekbudovy a střecha. V květnu 1945 byl ve škole umístěn zdravotnický oddílamerické armády. Po jeho odjezdu do září 1945 se tam usadil nově se tvo-řící československý dělostřelecký pluk č. 11. Několik místností na počátkuškolního roku 1945-46 užívala vojenská automobilová rota. Po odchodučeskoslovenských vojáků byla budova vrácena opět svému účelu, kterémuslouží dodnes.

I když školní budova byla státní, muselo se o ni postarat město Plzeň.To se k postavení školní budovy zavázalo dohodou učiněnou při jednání s

Mikulášské náměstí na počátku 20. století, ještě bez budovy Mikulášského gymnázia. Přidemonstraci za všeobecné hlasovací právo v roce 1905 se sem vešlo padesát tisíc lidí..

Plánek přízemí Druhé c.k. české reálky v Plzni

Následovalo ještě slavnostní vysvěcení, které proběhlo v neděli 22. února.Za necelých 1,5 roku byla škola plně funkční!

I když se v době stavby používal pro veřejné budovy, zvláště pakškolní, ve velké většině novorenesanční sloh, sáhli projektanti velmišťastně po novobaroku. Budova školy byla pojata opravdu velkoryse. Tří-podlažní cihelná budova má hlavní průčelí orientováno směrem do ná-městí, zatím co dvoupodlažní kolmá křídla směřují ke komunikaci jdoucíkolem historického Mikulášského hřbitova. Do podélné části, která včetněpřipojené obytné budovy měří úctyhodných 100 metrů, situovali projek-tanti učebny a šatny, do křídla naproti vchodu vsadili tělocvičnu a nad níkapli s kruchtou, z které je od roku 1918 školní aula. V druhém křídle bylyučebny fyziky a chemie, labo-ratoře a sbírky.

Hlavní vstup do budovyz Mikulášského náměstí je napravé straně průčelí. Je zdů-razněn předsunutou sloupo-vou síní (portikem), což byloblíbený prvek právě v ba-roku. Nad vstupem, uzavíra-telným ozdobnou mříží, jeřada obloukových oken ředi-telny, které od dalšího patraoken odděluje vlys s alegoric-kou plastikou vyučování. Re-liéf znázorňuje celkovýrozvoj žáků, o který škola od

nucen vypracovat celkem 13 variant, které byly poslány k posouzení doPrahy architektu Antonínu Balšánkovi, který si v Plzni získal uznání stav-bou divadla. Architekt Balšánek doporučil umístění proti Mikulášskémuhřbitovu v celé délce náměstí mezi Barrandovou a Rubešovou ulicí, s po-známkou, aby stavba byla realizována „s náležitě rizality členěným prů-čelím“ (rizalit je část budovy, vystupující po celé výšce z líce průčelí).Projekt vlastní stavby byl zadán ing. Ferdinandu Havlíčkovi, odborníkovina stavbu školních budov a profesoru české techniky prof. ing. RudolfuKříženeckému. Známými pracemi Kříženeckého jsou například rekon-strukce pražského letohrádku Amerika (dnes muzeum Ant. Dvořáka),úprava Rudolfina pro potřeby Poslanecké sněmovny Národního shromáž-dění ČSR nebo Tuberkulózní sanatorium Na Pleši.

Vedením stavby byl pověřen stavitel ing. František Němec, který vPlzni realizoval třeba budovu Městského divadla, Německé průmyslovéškoly, administrativní budovy pivovaru, rozšířil vodárnu i hlavní kanali-zační sběrače. Stavba postupovala velmi rychle. S výkopy se začalo 19.července 1912, v dubnu 1913 byl již dokončen krov a kolaudace se konala15. prosince téhož roku. Do lavic tak zasedli studenti již 18. února 1914.

Novobarokní budova Mikulášskéhogymnázia v podzimních měsících

Reliéf s alegorickou plastikou vyučování

V přízemí gymnázia

například Jana Husa v Doubravce či absolventa II. reálky Stanislava Vo-dičky, vůdce rumburské vzpoury, jehož pomník stojí v Plzni-Lobzích. Adalší slavný absolvent zdejší reálky je před budovou školy sochařsky zvěč-něn. V rohu parkové úpravy náměstí stojí bronzová busta Jiřího Trnky odžáka Otakara Španiela, akademického sochaře a mezinárodně uznávanéhomedailera Milana Knoblocha. Knoblochova díla jsou zastoupena napříkladv Britském muzeu v Londýně, Muzeu Pařížské mincovny, Státním muzeuv Berlíně nebo v petrohradské Ermitáži. Jednu z medailí, kterou vytvořilke stému výročí Trnkova narození, věnoval sochař městu Plzni.

Jiří Trnka (čestný občan Plzně), malíř, grafik, ilustrátor a tvůrce svě-toznámých kreslených a loutkových filmů, je patrně nej-známějším absolventem II. reálky. Jeho výtvarný talentobjevila a rozvíjela další velká osobnost školy, otec Spejblaa Hurvínka, profesor kreslení, modelování a deskriptivnígeometrie Josef Skupa, rovněž čestný občan Plzně. Nasvého profesora a svůj vzor vzpomínal Jiří Trnka: „Kdyžjsem se dostal na reálku, měl jsem z počátku na kreslenípana profesora Josefa Skupu. Byla nás malá parta kluků ata si pokládala za čest, že ji pan profesor každý den odpo-ledne vzal do kabinetu a tam nás jako v dílně zapřáhl dopráce. Dělali jsme rekvizity a různé předměty pro di-vadlo…“

Skupa se take věnoval loutkovému divadlu feriálníchosad. Feriální (prázdninové) osady spravoval Dámský spo-lek, který posílal děti z nemajetných rodin na ozdravné po-byty do přírody a pro financování této činnosti sloužil i ziskz loutkového divadla. S profesorem Skupou, respektivě sjeho spolupracovníkem Novákem, souvisí hraní loutkovéhodivadla v budově školy. V divadélku, umístěném v aule,bylo až 500 míst a loutkové divadlo zde hrál Novákův sou-bor od sezóny 1954/55. Poslední představení „Honza uKrakonoše“ se odehrálo 2. dubna 1966.

Dalším známým výtvarníkem, vzešlým ze zdejší školy,byl akademický malíř Bohumil Konečný, přezdívaný

svého založení usiluje. Vlevo „Umění“ představují dětské postavy, zachy-cené při malování a modelování, uprostřed je znázorněna „Výuka přírod-ních věd“, nad kterou dlí moudrá sova, vpravo pak „Výchova tělesná“.Mansardovou střechu této nárožní části budovy zakončuje věžice, kteráještě zdůrazňuje velkolepost školní budovy. Vedle vchodu je umístěna pa-mětní deska s bustou PhDr. Karla Farského, patriarchy a zakladatele církvečeskoslovenské, učitele zdejší školy (paradoxně byla tato busta osazenana fasádu v padesátých letech – tedy v době nejtvrdší komunistické perze-kuce). Druhé – jihovýchodní - nároží tvoří obytný objekt. Tato připojenáčást s byty pro zaměstnance je nižší než vlastní budova školy. Architekturatéto stavby opakuje ve zjednodušené formě úpravu křídel školy, je všakozvláštněna nárožní lodžií a arkýřem. Střední část hlavního průčelí je mírněvypouklá, což zdůrazňuje pseudobarokní ráz stavby. Nad římsou, ukonču-jící střední rizalit, vystupují dvě barokizující plastiky – putti s vázami. Za-střešení celého objektu tvoří složitou kompozici mansardových střech sčetnými štíty, vikýři a věžičkami.Sochařská výzdoba budovy je dílem sochařů Františka Hergessela ml. aJosefa Pekárka. Z Hergesslových prací je v Plzni k vidění výzdoba domuna nám. Republiky č. 11. Známější z této dvojice je Josef Pekárek, žákCeldy Kloučka a Josefa Václava Myslbeka. Ten v Plzni vytvořil plastikyna fasádě Měšťanské besedy - figury tančící dvojice a dudáka. NejznámějšíPekárkova práce je ale socha Vltavy a jejích přítoků na špici Dětského (Ži-dovského) ostrova v Praze u plavebních komor na Smíchově. Uvnitř bu-dovy stojí na mezaninu schodiště busta J. K. Tyla. Tyl je zde připomínánpatrně proto, že je pohřben na nedalekém Mikulášském hřbitově.

Celý objekt je památkově chráněn, neboť: „Řešení interiérů je ná-ročné s celou řadou hodnotných uměleckořemeslných detailů a architek-tonických prvků, v některých prostorách jsou uplatněny klenby, vtělocvičně kazetový strop, dochovala se původní dlažba“. Potřebné zvýšenípočtu učeben tak muselo být realizováno půdní vestavbou, aby se nenarušilvzhled budovy. Jedná se o klimatizované odborné učebny pořízené pomocítřicetimilionové dotace z EU. Stejně citlivě jsou využity sklepy, kde vedlehospodářských prostor našly umístění i sprchy a šatna pro tělocvičnu a po-silovna.Sochařskou výzdobou se pyšní i samotné Mikulášské náměstí. Vseverním cípu náměstí, společně s fontánou, našel po „putování“ Plzní důs-tojné umístění pomník J. K. Tyla. Vytvořil ho, asi nejznámější plzeňskýsochař Vojtěch Šíp. Svérázný sochař (zakladatel známého plzeňského umě-lecko-recesistického spolku Mha) byl autorem i dalších pomníků v Plzni,

Výstava proslulého absolventa „Bimby“ v Západočeském muzeu

„Bimba“. Tohoto nadanéhoilustrátora připomíná ve školní sbo-rovně umístěná karikatura profesor-ského sboru, nazvaná „kulometnárota“, kterou nakreslil jako tehdejšímaturant.

Na svá studentská léta, strá-vená na II. reálce, často vzpomínaldalší čestný občan Plzně, herec aspisovatel Miroslav Horníček. Jaksám přiznává, nebyl nejlepším studentem. Do školního almanachu z roku1964 však napsal: „Mrzí mne, že jsem takovým byl. Myslím si dneska, žestačilo tehdy minimální úsilí a mohl jsem být dobrým žákem – pro většíradost svých profesorů a prostě proto, že být dobrý v jakémkoliv smysluje dobré.“

Do zdejší budovy chodil jako žák, v době kdy zde našla útočiště i I.reálka, (budova I. reálky byla dočasně zabrána pro válečné účely) pozdějšíkomunistický novinář Julius Fučík. Asi díky tomu nesla škola ve svémnázvu v letech 1956 až 1990 jeho jméno. Fučíkův pomník byl na Miku-lášském náměstí mnoho let, byl odstraněn v devadesátých letech 20. stoletía ztratil se. O jeho dalších osudech není nic známo. Autorkou tohoto pom-níku byla v Plzni narozená sochařka Irena Sedlecká. Umělkyně tvořící vsocialistickém realismu (např. sochy na střeše Leninova muzea v Praze),emigrovala v roce 1967 do Velké Británie, kde se jejím třetím manželemstal v Anglii velmi uznávaný český sochař František Bělský (oficiální por-trét královny Alžběty II., socha Churchila atd.). Dalších významných uči-telů a absolventů bylo velmi mnoho. Vždyť školou prošly za dobu jejíhopůsobení tisícovky osob a nelze tedy vzpomenout všechny, kteří po jejímopuštění ve svém oboru vynikli. Je však nutno zmínit se alespoň o dvoumužích, kteří se velmi zasloužili o plzeňskou historii. Jedním z nich jeprvní ředitel II. české reálky Josef Strnad, o kterém se mluví jako o otci

plzeňské historie. Tentoučitel dějepisu, s titulem

v l á d n í

rada, je autorem nespočetných studií ozaložení Plzně, o plzeňském znaku i opočátcích knihtisku v Plzni. Nejzná-mějším jeho dílem je „Listář králov-ského města Plzně a druhdy podanýchosad“. Velmi významným Strnadovýmpočinem bylo objevení a vydání Pamětíplzeňských M. Šimona. Za svou histo-ricko-badatelskou a učitelskou činnostbyl tento dopisující člen České akade-

mie věd a dopisující člen Královské české společnosti nauk jmenován čest-ným občanem města Plzně. Druhým člověkem, bez kterého bychom ohistorii Plzně věděli o mnoho méně, byl PhDr. Miroslav Bělohlávek, kterýnavštěvoval zdejší školu. Tento historik a dlouholetý ředitel Archivu městaPlzně napsal množství odborných publikací a článků. Veřejnosti nejzná-mější jsou „Dějiny města Plzně“ a „Plzeňské pověsti a legendy“.

I mnoho významných sportovců prošlo touto školou. Za všechny jme-nujme alespoň olympioničku Jarmilu Strejčkovou-Nygrýnovou, vynikajícískokanku do dálky a skvělého tenistu, vítěze mnoha turnajů a také Davi-sova poháru, Tomáše Šmída. Ten na svá školní léta vzpomínal slovy:„Musím na sebe také prozradit, jak jsem s několika spolužáky za trest na-tíral plot kolem gymnázia…“

Nedílnou součástí školy byla velká, oplocená zahrada. O botanickouzahradu reálka velmi usilovala, ale její umístění ke škole bylo v doběstavby nejčastěji kritizováno. Zahrada ale přesto vznikla a sloužila výuce.Podle pamětníků se však již v padesátých letech 20.století v ní nacházelojen několik zanedbaných ovocných stromů. Je zásluhou spolku alpinkářů,kteří zde pořádají své výstavy, že zahrada se znovu probrala k životu. Dnesmá okrasný charakter a je skutečnou ozdobou Mikulášského náměstí.

O významu školy pro Plzeň svědčí i skutečnost, že tři plzeňské ulicejsou pojmenovány po profesorech tohoto gymnázia - ulice Strnadova, Far-ského a Skupova.Škola je zaměřena na přípravu pro studium zejména tech-nických škol. Přesto se paradoxně jako na nejvýznamnější absolventyvzpomíná na ty, kteří se technice nevěnovali. Škola ale vychovala dlouhouřadu prvotřídních odborníků nejrůznějších odvětví.

Kulometná rota septimánaBimby

Tato pozvánka na maturitní večírek otevřelaKonečnému dveře do deníku České slovo anásledně i ke spolupráci s Jaroslavem Fo-glarem.

Jeden z mnoha Konečného reklamních plakátů,kterými vedle ilustrování Rychlých šípů proslul.