Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy · Web viewPráce Pro Ministerio...

Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy

Slezská církev evangelická augsburského vyznání

Práce Pro Ministerio

Vztah Ježíše Krista k Písmu

Vypracoval: Ing. Michal Klus, M.Div.

1


P r o h l á š e n í

Prohlašuji, že práci pro ministerio na téma

"Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy"

jsem vypracoval samostatně.

Použitou literaturu a podkladové materiály

uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Třinci dne 13.června 2006.

2


Obsah:

KAPITOLA 1 - VÝZNAM STUDIA JEŽÍŠOVA VZTAHU K PÍSMU……………………....s.4

1.1 Proč je důležitý Ježíšův vztah k Písmu

1.2 Způsob studia Ježíšova vztahu k Písmu

1.3 Kritika aplikace Ježíšových postojů

1.4 Důvod pro studium významu Písma

KAPITOLA 2 - PÍSMO, KTERÉ JEŽÍŠ ČETL……………………………………………….s.11

2.1 Židovský kánon

2.2 Kopie a překlady Písma

2.3 Otázka Ježíšova citování textů Písma

KAPITOLA 3 – JAK JEŽÍŠ POUŽÍVÁ PÍSMO…………………………………….………..s.16

3.1 Ježíš používá celé Písmo

3.2 Ježíš používá pouze Písmo

3.3 Oblasti, ve kterých Ježíš používá Písmo

3.4 Způsob, jakým Ježíš používá Písmo

KAPITOLA 4 – ČÍM JE PRO JEŽÍŠE PÍSMO……………………………………..………...s.27

4.1 Názvy a tituly, které dává Ježíš Písmu

4.2 Slovo Boha

4.3 Slovo Boha sepsané lidmi

4.4 Neomylné a bezchybné Písmo

4.5 Autoritativní Písmo

4.6 Historicky přesné Písmo

4.7 Prorocké Písmo

4.8 Životodárné Písmo

KAPITOLA 5 - ODKAZ JEŽÍŠOVA POSTOJE V DNEŠNÍ DOBĚ…………………………s.50

5.1 Kristus ano či ne?

5.2 Církev ano či ne?

3


1 Význam studia Ježíšova vztahu k Písmu

1.1 Proč je důležitý Ježíšův vztah k Písmu

„Jako milované děti následujte Božího příkladu.“ (Ef 5:1) Apoštol Pavel vyzývá Efezské

k tomu, aby následovali Božího příkladu. Vyzývá je, aby svým chováním napodobovali chování

Boží. Tato výzva předpokládá, že známe Boží chování a Jeho charakter. Tento Boží charakter

nám nejvýrazněji odhaluje Boží slovo, a tak studiem Bible může člověk poznávat Boží chování

a napodobovat Jej. Nicméně musíme přiznat, že mezi námi a Bohem je zásadní rozdíl, a proto

pro nás není vždy jednoduché rozpoznat, jak ho máme napodobovat. Zdaleka nejjednodušší

cesta, jak napodobit Boží chování, je sledovat a následovat příklad Ježíše Krista. (1Tm 1:16; 1P

2:21) Je to totiž Ježíš Kristus, kdo je jak Bohem tak člověkem a kdo žil na této zemi. Právě

proto, že Ježíš je rovněž člověkem a že prožil situace, které prožíváme i my, je pro nás téměř

automatické, že se nejdříve snažíme učit od Něj. Je pro nás mnohem jednodušší následovat

Ježíšův příklad než obecně příklad Boží.

Co víc, Bůh nám dokonce dává příkaz, abychom Ježíše poslouchali v tom, co říká. Sám Bůh

Otec na hoře proměnění řekl: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho

poslouchejte.“ (Mt 17:5) Právě proto, když narazíme na jakýsi problém, ptáme se, zda se s tím

problémem setkal Ježíš, co o něm učil a jak jej řešil. Zajímá nás Ježíšovo učení o manželství,

o výchově dětí, učíme se od něj odpouštět, kázat, učit či evangelizovat. Přestože se tyto pravdy

učíme stejně věrohodně z celé Bible, často se zaměřujeme nejdříve či nejdůkladněji právě

na Ježíšovo učení v té či oné oblasti. Teolog John R.W. Stott je stejného názoru: „Od Ježíše

získáváme pochopení Boha, nás samých, dobra a zla, služby a cíle, času a věčnosti, nebe a pekla.

Naše chápání každé problematiky je závislé na Ježíšově učení. … A to platí také o Bibli.“1

1.2 Způsob studia Ježíšova vztahu k Písmu

Když se teda snažíme studovat, čím je Bible, jaký k ní máme mít vztah a jak ji používat,

logicky se nejdříve díváme na Ježíše. Můžeme očekávat, že právě u Ježíše najdeme odpověď

na otázku, čím Písmo opravdu je. Werner Gitt, profesor z Braunschweigu, konstatuje: „Kristus je

jedinečným klíčem k porozumění Písmu. Biblicky věrné porozumění Písmu je proto identické

1 Stott s.7

4


s Ježíšovým porozuměním Písmu.“2 Rozhodl jsem se proto vypracovat studium evangelií, kde

bych zkoumal, jaký byl Ježíšův vztah k Písmu.

Je mi samozřejmě jasné, že mnoho biblických učenců zastává názor, že není možné vědět, co

přesně Ježíš učil. Pokud by byla pravda, že z evangelií nedokážeme o Ježíšově učení zjistit nic

nebo téměř nic, pak tato práce nemá žádný význam. Pokud ovšem jsou historické záznamy

evangelií plně nebo alespoň částečně pravdivé, pak tato studie má smysl, neboť existuje opravdu

velké kvantum informací týkající se Ježíšova vztahu k Písmu.3 Vztah Ježíše k Písmu se budu

snažit vypozorovat ze všech čtyř evangelií a to bez jakékoli diskriminace. To znamená, že

veškeré pasáže týkající se Ježíšova vztahu k Písmu budou považovány za stejně hodnotné

a nebude brán ohled na kritické přístupy k jednotlivým pasážím. Jsem přesvědčen, že i ti,

pro které jsou mnohé pasáže evangelií zpochybnitelné, jistě naleznou spoustu důvěryhodného

materiálu zabývajícího se Ježíšovým vztahem k Písmu. Historicitu evangelií zde obhajovat

nebudu. To není obsahem této studie a rozsah této problematiky je tak závažný, že jej nelze

zmínit pouze okrajově.

Rozhodl jsem se taky, že se pro účely této práce budu snažit k evangeliím přistoupit pouze

jako k historickému záznamu z prvního století, kde očití svědkové zaznamenávají život Ježíše.

Kdybych pro účely této studie neomezil mé chápání evangelií na historický záznam, dostal bych

se do argumentační smyčky. Základem mé argumentace by totiž bylo tvrzení, že Bibli považuji

za Boží slovo, protože ona sama o sobě tvrdí, že je Božím slovem. A to je pro mnohé

nepřijatelné.

Proto pro účely tohoto studia k evangeliím přistupuji jen jako k historickému dokumentu,

který mi odhaluje historickou osobu Ježíše Krista.4 Tyto historické záznamy mne vedou

k přesvědčení, že Ježíš je Syn Boží. Jinak si totiž Jeho chování a učení nelze vyložit. Pokračuji

a učím se od Ježíše a hledám odpověď na otázku, zda mi tento historický záznam může ukázat

něco o Jeho vztahu k Písmu. Při samotném studiu a rozboru textů evangelií se řídím zásadou

Johna W. Montgomeryho, který řekl: „Při rozboru musíme naslouchat tomu, co říká text, a ne

2 Gitt s.173 Pozn. autora: Sám jsem přesvědčen o úplné pravdivosti všech záznamů evangelií. Ale chci tímto říci, že i pro ty, kdo nejsou přesvědčeni o jejich úplné pravdivosti, má studium Ježíšova vztahu k Písmu smysl. 4 Pozn. autora: Sám jsem přesvědčen, že evangelia jsou Božím slovem. Toto omezení činím, abych dokázal, že Ježíšův vztah k Písmu lze prokázat i bez toho, abychom vycházeli z předpokladu, že evangelia jsou Božím slovem.

5


předpokládat podvod nebo chyby, dokud se autor sám neusvědčí tím, že bude protiřečit sám sobě

nebo známým faktům.“5

1.3 Kritika aplikace Ježíšových postojů

Někteří teologové se snaží naznačit, že z Ježíšova učení nedokážeme přesně pochopit, co

ze Starého zákona Ježíš přijímá a co nikoli. Tvrdí, že fakt, že Ježíš mluví o osobách, které známe

z Písma, nezbytně neznamená, že věří v jejich historicitu. Saarnivaara vysvětluje přístup těchto

teologů k této problematice: „Liberální kritikové běžně vysvětlují, že se Ježíš buď přizpůsobil

názorům, jaké měli Jeho vrstevníci bez toho, aby se je pokoušel opravit nebo se vzdal své božské

moudrosti do té míry, že nebyl schopen posoudit otázky týkající se Starého zákona a jeho

historie.“6

První argument tvrdí, že Ježíš prostě nechtěl své posluchače nahněvat, a proto je vědomě

nechává věřit, v co věří, a navíc je utvrzuje v jejich přesvědčení. Toto však nemá velikou váhu

ve světle Ježíšovy ostré kritiky tradice, která byla přidávána k Písmu. Židé se sice nesnažili

přidat své tradice do kánonu, ale v realitě jim přiznávali téměř stejnou moc. Proto Ježíš velmi

ostře a často kritizuje cokoli, čemu se přisuzuje autorita srovnatelná s autoritou Písma. Dobře

viditelné je to právě při Jeho sérii kázání na hoře, kde vidíme, jak obezřetně Ježíš odděluje Boží

zákon od pozdějších dedukcí, které z tohoto zákona byly vyvozeny.

Snad nejmarkantnějším příkladem toho, že Ježíš tiše netoleroval chyby Jeho vrstevníků,

může být rozprava s farizeji a zákoníky tak, jak ji zaznamenal evangelista Marek: „Farizeové

a zákoníci se ho zeptali: "Proč se tvoji učedníci neřídí podle tradice otců a jedí znesvěcujícíma

rukama?" Řekl jim: "Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: 'Tento lid ctí mě

rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou

jen příkazy lidskými.' Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice."“ (Mk 7:5-8)

Ježíš tady nekritizuje nezbytně tradici samotnou, ale fakt, že lidé opustili „přikázání Boží“

a drží se „lidské tradice.“ Pomineme-li všechny další významné závěry, které z Ježíšova výroku

můžeme vyvodit, pak vidíme, že Ježíš nepřijímal automaticky všechno tehdejší učení, ale trval

5 Montgomery: History and Christianity s.296 Saarnivaara s.35

6


na následování a dodržování Písma. Písmu se nic nemůže vyrovnat a hlavně Písmo nemůže být

ničím nahrazeno.

Také vidíme, že Ježíš nedovoluje, aby byl spojován s jakýmikoli národnostními očekáváními

a tyto falešné představy rovněž potírá. Wenham píše: „Byl připraven jít na kříž za to, že se

vzpíral obvyklým nepochopením. Jistě by zřetelně oddělil směsici Boží pravdy a lidské chyby

v Písmu, pokud by si myslel, že existují.“7 Opak je pravdou. Nejen, že Ježíš nikde takový

problém ani nenaznačuje. Co víc, Jeho neustálé používání Písma ve všech důležitých situacích je

dosti zřetelným důkazem toho, že na něj absolutně spoléhal. Při tom všem navíc tvrdil: „Dokud

nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona.“ (Mt 5:18),

„Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona.“ (L 16:17), „Písmo nemůže být

zrušeno.“ (J 16:17, NBK) Wenham vysvětluje Ježíšovo naprosté přijetí starozákonního kánonu:

„Skutečnost, že to bylo Jeho vlastní stanovisko a ne pouze postoj ad hominem, který přijal tím,

že se přizpůsobil svým posluchačům, je vidět na Jeho používání Písma, když čelil ďáblu. Fakt,

že tento Jeho postoj nebyl pouze výsledkem Jeho lidského omezení, je vidět na tom, jak velký

důraz klade na Písmo po tom, co byl vzkříšen.“8

Představa, že by se Ježíš v otázce vztahu k Písmu přizpůsobil tendenčním názorům, je tedy

jen velmi těžce prokazatelná. Naopak, je velmi nelogická a nesystematická. Vidíme, že Ježíš

často kritizuje tendenční názory, používá Písmo jako mocný a autoritativní nástroj a nikdy Písmo

nekritizuje ani neopravuje. Toto jsou důkazy, které manifestují, že tento první argument kritiků

je nepřijatelný.

Druhý argument kritiků, který tvrdí, že Ježíš se vzdal své moudrosti vzhledem k historicitě

Písma, rovněž ztrácí svou váhu, když se zamyslíme nad tím, jak intenzivně a fundovaně Ježíš

používal Boží slovo. Když Ježíše pozorujeme, je nám jasné, že rozuměl Písmu mnohem více než

kterýkoli z lidí. Je naprosto nepředstavitelné, že by žil v ignoranci v otázkách historicity Písma

a byl obdařen takovou moudrostí v jeho výkladu. Tyto možnosti si odporují a nejsou slučitelné.

Pinnock si všímá: „Jeho (Kristovy) zmínky o učení Písma, přímé či nepřímé, zjevné či sotva

patrné, nám obstarávají neotřesitelný důkaz nejen o Jeho naprosté znalosti celého textu Písma,

ale také o Jeho vyhodnocení Písma jako božské pravdy.“9

7 Wenham s.148 Ibid. s.29 Montgomery: History and Christianity s.202

7


Když se tedy zamyslíme nad oběma kritickými přístupy, tak vidíme, že dokazují, že Ježíš

buď lidi podváděl vědomě a utvrzoval je v jejich falešném přesvědčení nebo prostě o sobě učil

něco, co nebyla pravda, protože neměl takové poznání, jaké tvrdil, že má. (J 3:11; J 18:6; J 14:6)

Obě dvě tyto varianty vedou k uznání toho, že Ježíš nebyl tím, kým se vydával být. Tak to

vyjádřil i Stott: „Tyto teorie představují Ježíše jako buď podvodníka nebo podvodníka.“10

A pokud by tedy tyto teorie byly pravdivé a dokazatelné, tak v tom případě nám Ježíš nemá co

nabídnout.

Nicméně, tuto diskuzi nelze ukončit jinak než prohlášením, že tyto teorie jsou pouhé

nepodložené a nedokazatelné pokusy zdiskreditovat Ježíšův postoj. Stejně se vyjadřuje i Stott:

„Ve světle těchto pomlouvačných spekulací musíme pokračovat v ujišťování, že Ježíš věděl, co

učil, že to mínil vážně a že to, co učil a jak to myslel, je pravda.“11

1.4 Důvod pro studium významu Písma

Hlavním důvodem pro toto studium je fakt, že v křesťanských kruzích, a to především mezi

teology a pastory, dochází k odklonu od tradiční víry ve verbální inspiraci, neomylnost a autoritu

Písma. To znamená, že dochází k diskuzi o samotném základu křesťanské víry. O to důležitější

je objektivně se touto problematikou zajímat a nalézt odpověď na palčivou otázku, zda Bible je

či není Božím slovem. Je třeba si odpovědět na otázku, zda tady dochází k odhalení zásadního

omylu a podvodu v historii lidstva nebo zda jde „pouze“ o další Satanův útok na církev.

V církvi nebylo doby, kdy by církev nebyla pod Satanovými útoky. Pokud však je toto další

Satanův útok, pak jej můžeme nazvat nejnebezpečnějším. Proč? Protože napadá samotný základ

křesťanské víry, Boží slovo. Doktrína Božího slova je nejdůležitější ze všech teologických

doktrín, protože všechny ostatní z ní vycházejí. Pokud dojdeme k závěru, že Bible není Boží

slovo, pak církev nemá důvod pro svou další existenci.

Připojme ještě krátké ohlédnutí do historie. Reformace v čele s Lutherem je známá tím, že

stavěla veškerá svá tvrzení na Bibli. Přesto v Augsburském vyznání ani v Lutherových

katechismech nenajdeme samostatné pojednání o Písmu. Příčina netkví ve faktu, že by to snad

nebylo důležité, ale v tom, že to, čím je Písmo, nebylo v tomto období vůbec diskutováno

a pozice Bible byla v tehdejším křesťanském světe neochvějná. Později, ve Formuli svornosti 10 Stott s.1311 Ibid. s.14

8


vidíme, že si reformní teologové uvědomili potřebu jednoznačně definovat, že Bible je

naprostým základem veškerého učení i života. Proto jako naprosto první větu ve Formuli

svornosti čteme: „Věříme, učíme a vyznáváme, že jedinečným pravidlem a vodítkem, podle

něhož mají být posuzovány a rozsuzovány jak všechny nauky, tak i učitelé, jsou sama prorocká

a apoštolská Písma Starého a Nového zákona. Jak stojí psáno: ‘Světlem pro mé nohy je tvé

slovo, osvěcuje moji stezku.‘ (Ž 119, 105) A u svatého Pavla: ‚Kdyby sám anděl z nebe přišel

hlásat jiné evangelium, budiž proklet!‘ (Ga 1,8) Zato jiné spisy, učitelů starých i nových, ať již

jakéhokoli jména, nemají být k Písmu svatému stavěny na roveň. Naopak mu mají být všechny

vespolek podrobovány …“12

Samozřejmě toto zásadní reformační učení bylo v minulosti opakovaně překrouceno

a deformováno. Z mnoha různých teologických směrů zmiňme alespoň jeden – neo-ortodoxii.

Zatímco klasický liberalismus popíral hodnotu Bible, neo-ortodoxní teologové mluví

o „znovuobjevení Bible.“ Za otce neo-ortodoxie je považován Karl Barth. Jeden ze základních

pilířů Barthovy teologie by se dal charakterizovat jeho citátem: „Odděleně od Ježíše Krista

a bez něj nemůžeme říci nic o Bohu a člověku a o jejich vzájemné vztahu.“13 Zde jasně zaznívá

návrat k Ježíši Kristu, nicméně už zde je viditelný Barthův problém s Biblí jako Božím slovem,

které nám objektivně předává poselství o Bohu, člověku a jejich vzájemném vztahu. Barth často

mluví o teologii Božího slova, ale teologie Božího slova je podle něj odlišná od teologie Bible.

Profesor David L. Smith definuje Barthovo trojí chápání Božího slova: „1.Zvěstované slovo –

kázání Božího zjevení; 2.Zapsané slovo – lidský záznam Božího zjevení; 3.Zjevené slovo – Bůh

se zjevil v Ježíši Kristu.“14 Podle Bartha Bible není Božím slovem, ale pouze svědkem o osobě,

o Ježíši Kristu; lidští autoři Bible píšou jako omylní a chybující lidé, jako jsme my; Bible není

Božím slovem, ale stává se Božím slovem, když Duch svatý působí na čtenáře.15 Jsme vděčni

za Barthovu tvrdou kritiku liberalismu a návrat ke studiu Bible, ale je tragické, že Barth takto

odmítl přiznat Bibli autoritu Božího slova. Lightner se ptá: „Pokud Božímu zjevení, tak jak je

zapsáno v Bibli, nemůžeme bezvýhradně důvěřovat, jak potom rozpoznáme, kdy mu můžeme

důvěřovat a kdy ne?“16 Chybí cokoli objektivního a Boží slovo je zamlžené, nedosažitelné

12 Kniha svornosti s.48713 Barth, Scottisch Journal of Theology s.22514 Smith s.2915 Barth, Church Dogmatics, 4/1.70; 1/2.507, 52916 Lightner s.3

9


a nejisté. A tak můžeme říct, že neo-ortodoxie není ortodoxní. Jak s oblibou říká můj profesor

systematické teologie Francis Monseth, neo-ortodoxie není ani nová ani ortodoxní.

Objektivně musíme konstatovat, že jisté kritické názory na konzervativní pohled vůči

doktríně Božího slova neminuly ani naši církev a neo-ortodoxie mnohé teology silně ovlivnila

a ovlivňuje. Nejeden bývalý či současný farář dává najevo, že nepřijímá konzervativní, ortodoxní

či chcete-li reformační pohled na Písmo, ale ve svém přístupu k Bibli je více či méně skeptický

a kritický. Není se co divit, protože právě tomu je většina našich studentů teologie s vědomím

naší církve vyučována na fakultách, kde studují. Nutno rovněž podotknout, že jisté kritické

názory se projevily i v oficiálních publikacích církve. Gustav Szurman ve své příručce

pro konfirmandy definuje vztah Bible a Božího slova po vzoru Bartha. Píše: „Bible obsahuje

Boží slovo.“17 Proto považuji toto studium za velmi důležité a zároveň vnímám obrovskou

potřebu, aby naše církev svůj vztah k Písmu jednoznačně definovala.

V současné době je mnoho těch, kdo zvěstují pravdy z Božího Slova, ale zároveň nepokládají

Bibli za bezchybnou a naprosto autoritativní. Lightner o takovém počínání říká: „Je to ryzí

teologická dvojsmyslnost a intelektuální nečestnost, když někdo neuznává autoritu Bible

a ve stejné době hledá útočiště v jejím učení ohledně jiných problémů, jakkoli důležité by mohly

být.“18 Ve skutečnosti existují pouze dva postoje. Buď Bibli přijmeme jako Boží slovo nebo ji

nepřijmeme vůbec. Jsem si jist, že Ježíš, který je Božím Synem, nás mnoho naučí a že chceme

sdílet Jeho názor. Jak řekl Jacob A. O. Preus: „Toužíme milovat, co On miloval, nenávidět, co

On nenáviděl, dělat, co On dělal, žít, jak On žil. A tyto touhy máme, protože Ježíš nás spasil

a protože je náš Pán.“19

17 Szurman s.518 Lightner s.419 Preus s.5

10


2 Písmo, které četl Ježíš

2.1 Židovský kánon

Když mluvíme o vztahu Ježíše k Písmu, musíme vědět, co držel Ježíš v ruce a o čem mluvil.

V době, kdy Ježíš Kristus chodil a učil v Judské provincii římského císařství, měli Židé ucelený

kánon Písma. Tento kánon byl pro Židy mnohem více než jen souhrn jednotlivých knih. Byl

vnímán jako Bohem inspirovaný celek. Dle svého obsahu bylo toto Písmo děleno do tří částí:

Zákon (Torah), Proroci (Naviim) a Spisy (Ketuvim). Sám Ježíš o těchto částech mluví a jednou

je zmiňuje dokonce všechny tři najednou (Lukáš 24:44).

Celé písmo se skládalo z 24 knih a jejich rozdělení mělo následující charakter:

A. Zákon (5 knih) - 5 knih Mojžíšových

B. Proroci (8 knih)

1. Přední proroci (4 knihy) - Jozue, Soudců, Samuel, Královská

2. Zadní proroci (4 knihy)

a) Velcí proroci (3 knihy) - Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel

b) Malí proroci (1 kniha) - Dvanáct proroků: Ozeáš, Joel, Ámos, Abdijáš,

Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Agens, Zacharjáš,

Malachiáš

C. Spisy (11 knih)

1. Poetické (3 knihy) - Žalmy, Přísloví, Job

2. Pět svitků (5 knih) - Píseň, Rút, Pláč, Kazatel, Ester

3. Historické (3 knihy) - Daniel, Ezdráš-Nehemjáš, Paralipomenon

Toto rozdělení bylo široce rozšířeno a akceptováno. Někteří autoři té doby, jako např.

Josephus, se zmiňují pouze o 22 knihách kánonu. Ale zde šlo pouze o jiné rozdělení týchž knih,

které obsahoval kánon o 24 knihách. Takže lze říct, že v tomto případě jde o naprosto stejný

kánon, který se liší pouze v rozdělení jednotlivých knih.

Nutno připomenout, že Septuaginta, řecký překlad Starého zákona, obsahuje kromě již

zmíněných 24 knih také apokryfní knihy. Někteří vědci tedy usuzují, že musel existovat

i rozšířený židovský kánon, který kromě zmíněných 24 knih obsahoval i knihy apokryfní.

Nicméně, neexistuje záznam, který by potvrzoval zařazení těchto knih do jakéhokoli kánonu.

11


Alfréd Edersheim vysvětluje: „Starozákonní kánon se prakticky vyskytoval pouze v Palestině.

Tento kánon byl přijat alexandrijskými překladateli a protože na rozdíl od Palestiny tito helénisté

měli volnější přístup k ‚inspiraci’ a chyběla jim přísná ostražitost vzhledem k textu, tak došlo

k přidávání a změnám textu a nakonec i k přidání apokryfních textů do řecké Bible.“20 Důležitým

faktem také zůstává, že Ptolemaios Filadelfos, který inicioval přeložení Písma, nebyl Židem a šlo

mu více o literaturu než o Boží slovo. To mohlo být významným důvodem pro zařazení apokryfů

do Septuaginty.

Zdá se tedy, že je poměrně jednoznačné, že Židé v Palestině v zásadě akceptovali pouze

kánon tvořený 24 knihami. G. Douglas Young studoval podrobně tuto problematiku a dochází

k závěru: „Neexistuje žádný důvod, abychom věřili, že by se sbírka knih, o kterých hovoří Ježíš

a které považuje za Písmo, lišila v čemkoli od sbírky knih, kterou měli Židé. … Když

porovnáme Josepha, starší Talmud a další zdroje, například písemnosti sardského biskupa

Melita, pak dokážeme přesně identifikovat rozdělení jednotlivých knih do tří částí židovského

kánonu v době Krista. … A tak sbírka knih tvořící židovský kánon rostla postupně v průběhu let

tak, jak byly jednotlivé knihy psány. Ale všichni Židé přijali pouze 24 knih, našich 39, jako

Písmo. Těchto 24 knih neobsahovalo žádné apokryfní knihy. Toto byl kánon Židů v době Krista,

kánon, který Kristus přijal, kánon, který přijala křesťanská církev.“21 Tímto citátem profesora

Younga můžeme zakončit tuto část s vědomím, že v době Ježíše Krista na území Palestiny

existoval jeden obsahově ucelený a sjednocený židovský kánon Písma.

2.2 Kopie a překlady Písma

Ježíš se ve své době mohl setkat se třemi základními texty. Tím prvním byl klasický

hebrejský text. Tento text byl nejuznávanější a v palestinských synagogách se používal pouze on.

Na druhé straně nutno říci, že tento text byl značně dražší než jiné texty a pro většinu Židů tedy

nedostupný, jelikož jeho manuální kopírování se řídilo velmi přísnými pravidly.

V Ježíšově době byl tomuto textu silným konkurentem již zmíněný řecký překlad Starého

zákona - Septuaginta. Je to první známý překlad Bible a vznikl někdy v období 250 - 160 př. Kr.

Cílem tohoto překladu bylo zpřístupnit Písmo zhelenizovaným Židům, kteří měli problém se

svou mateřštinou. Pravděpodobným místem vzniku byla Alexandrie v Egyptě. Pseudonymní 20 Edersheim s.1821 Henry s.180

12


Aristeasův dopis z druhého století před Kristem uvádí, že skupina 72 rabínů přeložila Písmo

do řečtiny na žádost řeckého vládce Egypta, Ptolemaia Filadelfa. Zjednodušeně můžeme říci, že

Septuaginta je překladem silně ovlivněným hebrejštinou. Velmi často jednoduše imituje

hebrejskou syntax. Přestože Septuaginta vznikla, aby sloužila Židům žijícím mimo území

Palestiny, rozšířila se velmi rychle i na jejím území. V době Ježíše to byla asi nejrozšířenější

verze Písma a to především proto, že byla podstatně levnější.

Třetí textem, se kterým se Ježíš mohl setkat, je takzvaný Samařský pentateuch. Byla to kopie

prvních pěti knih Mojžíšových, kterou si vytvořili Samařané v době, kdy jim byl odepřen přístup

k židovským náboženským obřadům. Kupodivu, Samařský Pentateuch se v některých místech

více podobá řecké Septuagintě než židovské texty. Je ale nepravděpodobné, že by Ježíš byl

v aktivním styku s tímto textem, jelikož byl jen řídce rozšířen a navíc pouze mezi Samařany.

2.3 Otázka Ježíšova citování textů Písma

Mohli bychom strávit spoustu času tím, že budeme studovat, jak Ježíš citoval Písmo. Na toto

téma bylo napsáno mnoho knih a není to cílem tohoto studia. Cílem této práce není lingvistické

studium Ježíšových citací, ale historické studium Jeho postoje k Písmu, a proto následuje jen

základní a zjednodušené vysvětlení této problematiky.

Evangelia nám ukazují Ježíše, jako osobu gramotnou, která uměla číst (Mt 5:18; L 4:16;

L 16:17). Nejsme však schopni určit, v jakých jazycích byl Ježíš schopen číst.

Nejen, že Ježíš byl schopen číst Písmo, On je také velmi dobře znal. Nemalou zásluhu na tom

určitě měli rodiče. Evangelia nám ukazují Marii, jako ženu, která rovněž znala Písmo. Snad

nejlépe je to viditelné na jejím chvalozpěvu (L 1:46-55). Zároveň je nezbytné podotknout, že

předávání znalosti Božího slova z rodičů na děti bylo vcelku zásadní součástí života

v židovských rodinách.

Ježíšova znalost Písma se projevila už v Jeho útlém věku při návštěvě Jeruzaléma

(L 2:41-52). Samozřejmě, ještě mnohem zjevnější se tato skutečnost stala v době Jeho služby,

která je doslova plná odkazů na Písmo. Není problém souhlasit s Lightnerem, který o Ježíši tvrdí:

„Byl dokonale obeznámený s celým Starým zákonem jak v jeho hebrejské tak i řecké formě

a bezpochyby znal velkou část Písma zpaměti.“22

22 Lightner s.28

13


A teď už k otázce Ježíšových citací. V prvé řadě je třeba připomenout, že evangelia jsou

napsána v řeckém jazyce, který se používal v prvním století a který se nazývá koiné. Je však

velmi nepravděpodobné, že by Ježíš používal tento jazyk ať už k vyučování nebo k rozhovorům.

Většina odborníků se přiklání k názoru, že Ježíš mluvil aramejsky. Nebylo by však neobvyklé,

kdyby texty citoval hebrejsky nebo dokonce řecky. To znamená, že Ježíšovy citace byly často

autory evangelií překládány.

Jednoduchým pozorováním citovaných textů lze zjistit, že Ježíš často necituje Písmo

doslovně. Tento fakt někteří kritikové rádi presentují k tomu, aby dokázali že ani Ježíš

neakceptoval verbální inspiraci Písma. Wayne A. Grudem nám však připomíná, na co nesmíme

zapomínat: „Musíme pamatovat, že existuje rozdíl mezi přesností a pravdivostí. Hájit naprostou

pravdivost Písma určitě není stejné jako hájit v každém bodě technickou přesnost, protože výrok

může být nepřesný a přesto kompletně pravdivý.“23 Grudem nám tímto ukazuje na to, co je

podstatné při těchto Ježíšových citacích. Důležitá není technická přesnost, ale pravdivost těchto

výroků.

Podívejme se na jeden příklad, kde Ježíš vynechává část textu. V Matouši 11:5 a dále Ježíš

vynechává část věty o Božím soudu nad pohany, který je ve starozákonním textu Izajáše 35:5-6

a 61:1 uveden. Toto je situace, kdy Ježíš opravdu necituje doslovně, ale to nic nemění

na pravdivosti Jeho výroků. Ježíš se v této situaci nezajímá o pohany, jde mu pouze o Židy,

a proto si dovolí vynechat část textu, který v dané situaci „nepotřebuje“. Jeho citace není přesná,

ale je pravdivá. Ježíš nic nemění a vynechání této části neznamená, že v Písmu je něco, co tam

nepatří.

Pinnock vysvětluje toto Ježíšovo jednání: „Neodhalujeme Ježíšův nízký náhled na Písmo, ale

spíše radikální interpretační metodu, která přetíná tradiční zažité čtení…Ježíš považoval

za nezbytné použít šokovou terapii, aby lidé uslyšeli zásadní Boží poselství, které bylo překryto

a zaměněno lidskou tradicí. Ježíše hněval přístup k textu, který lidem zastíral vnitřní principy

Božího zjevení a jeho mesiášského naplnění.“24

Roger Nicole uvádí šest základních důvodů, proč mnohé novozákonní citace Starého zákona

nejsou technicky přesné. Nicole nestudoval pouze citace Ježíše, ale citace pisatelů Nového

zákona a došel k těmto závěrům: „1. Pisatelé Nového zákona museli citáty překládat. 2. Pisatelé

23 Carson, Woodbridge s.5124 Montgomery: History and Christianity s.208

14


Nového zákona neměli stejná pravidla pro citace, jako ty, která jsou dnes nezbytná při pracích

vědeckého charakteru. 3. Pisatelé Nového zákona občas své citáty parafrázovali. 4. Pisatelé

Nového zákona často pouze připomínají texty Starého zákona bez záměru citovat je. 5. Autoři

Nového zákona někdy zaznamenávají citáty, které řekl někdo jiný. 6. Vyskytují se i další

principy, jejichž aplikace musí být omezená.“25

Mohli bychom tady psát dlouze o literárních faktorech, jako že novozákonní řečtina

nepoužívala uvozovky, že někdy Ježíš cituje z hebrejských textů, jindy z řeckých a jindy jde

o kombinaci obojího atd. Chci však uzavřít tuto kapitolu konstatováním Lightnera: „Všechna

slova koncového produktu jsou inspirována ať už jsou celkovými a přesnými citacemi nebo ne…

Duch Boží musí mít naprostou svobodu k tomu, aby měnil a vybíral výrazy, které použil

ve Starém zákoně.“26

25 Nicole s.142-147 26 Lightner s.9

15


3 Jak Ježíš používá Písmo

3.1 Ježíš používá celé Písmo

Ježíš vnímal Písmo jako celek a zcela tím přijal chápání Písma, které bylo v Palestině Jeho

doby rozšířeno a které bylo diskutováno v předchozí kapitole. V souladu s učením rabínů

nechápal Písmo jako množství jednotlivých knih jednotlivých autorů, ale jako jednotné

a jedinečné Boží slovo. To je zjevné především v tom, že když Ježíš cituje Písmo, tak se často

neodvolává pouze na autory jednotlivých knih nebo na názvy těchto knih, ale odvolává se

na Písmo (Mt 22:29; Mk 12:10; L 4:21; J 5:39) nebo na jeho části: zákon (Mt 12:5; L 2:23;

J 10:34), proroci (Mt 11:14; L 18:31, J 6:45).

Velice významným důkazem Ježíšova přijímání celého Písma, to znamená Starého zákona,

tak, jak jej známe dnes, je Jeho citace u Lukáše 24:44 „Řekl jim: ‚To jsem měl na mysli, když

jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně

Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.‘“ Zde vidíme, že Ježíš referuje ke všem třem částem Písma

tak, jak jej přijímali Židé Jeho doby a tím potvrzuje správnost jejich přístupu. Zároveň všechny

tři části Písma popisuje jako autoritativní prorocké texty, které vypovídají o Něm samém. Ježíš si

je naprosto jist, že se na Něm všechno vyplní tak, jak je to v každé části Písma zapsáno. Lightner

dochází ke stejným závěrům: „Jeho kánon (seznam knih) Písma byl identický s hebrejským

kánonem a On prohlašoval naprostý souhlas s jeho ohraničením tím, že o něm mluvil jako

o Zákoně, Prorocích a Žalmech (Lukáš 24:44). O tomto trojdílném rozdělení Starého zákona

mluvil jako o Písmech (Lukáš 24:45).“27

Ježíšova služba je naplněna prací s Písmem. Biskup Kotula uvádí, že Ježíš citoval Starý

zákon stotřicetkrát.28 Harry Rimmer zase vyhodnocoval verše a došel k závěru, že 179 veršů

v evangeliích jsou Kristovy citace Starého zákona. Rimmer uzavírá: „Deset procent všeho,

co Ježíš řekl, jsou doslovné citace Starého zákona.“29 Různí autoři ovšem uvádějí různá čísla,

jelikož je jen velmi těžké odhadnout, kdy Ježíš text cituje, kdy jej parafrázuje, kdy se k němu jen

odkazuje a kdy jde prostě o podobnost vyučovaných pravd, kde Ježíš neměl na mysli citaci

Starého zákona.

27 Lightner. s.1428 Kotula s.1929 Rimmer s.227

16


Uveďme alespoň několik základních příkladů toho, že Ježíš aktivně pracuje se všemi třemi

částmi Starého zákona. Začněme u Pentateuchu:

Knihy Starého zákona Příklady Ježíšových citací nebo referencí

1. Mojžíšova Mt 19:4-5; Mk 10:6-8

2. Mojžíšova Mt 5:21, 5:27, 15:4, 19:18-19, 22:32; Marek 7:10, 10:19, 12:26

3. Mojžíšova Mt 5:33, 5:43, 19:19, 22:39; Mk 12:31; L 10:27

4. Mojžíšova J 3:14

5. Mojžíšova Mt 22:37; Mk 12:29-30; L 10:27

Ježíš přímo cituje pět starozákonních proroků:

Knihy Starého zákona Příklady Ježíšových citací

Izajáš Mt 13:13-15, 15:8-9; Mk 4:11, 8:6-7; L 4:18-19, 8:10, 22:37

Jeremjáš Mt 21:13; Mk 11:17; L 19:46

Ozeáš M 9:13, 12:7

Zacharjáš Mk 14:27

Malachiáš Mt 11:10; L 7:27

Ježíš cituje i ze spisů. Nejčastěji je to z knihy Žalmů. Máme nejméně osm přímých citací

z knihy Žalmů: Mt 21:16, 21:42, 22:44, 27:46; Mk 15:34; L 23:46; J 13:18, 10:34.

A tak můžeme říci, že Ježíš přijal celé Písmo, protože celé Písmo používal a citoval. Lightner

opět zdůrazňuje, že Ježíš nikdy nekritizoval žádnou část Písma ani žádnou jeho knihu, jako tu,

která by tam neměla patřit. Lightner o Ježíši řekl: „Přijal Písmo bez jakéhokoli pokusu upravit

nebo diskutovat jeho obsah.“30 Naopak, Ježíš říká, že vše, co je v Písmu, až do příchodu Jana

Křtitele, je platné a naplňuje se. (L 16:16)

3.2 Ježíš používá pouze Písmo

Evangelia nám jednoznačně ukazují na fakt, že Ježíš nepoužíval žádné jiné autoritativní

zdroje než Písmo, které měl k dispozici. Tento fakt má určitě zásadní význam ve zkoumání

Ježíšova vztahu k Písmu. Ve všech situacích Ježíšovy služby Ježíš buď používá Písmo nebo staví

na základě svého vlastního slova. Ježíš mohl postupovat jinak.

Ježíš mohl jednoduše citovat jakékoli tradiční židovské texty vykládající Písmo. On to však

nečiní ani v jednom případě. Jednoznačně tak ukazuje na to, že tyto texty patří do naprosto jiné

skupiny textů. Ale Ježíš jde ještě dále, nejen že tyto texty a ústní tradice nepoužívá, On je velice

30 Lightner s.20

17


striktně napadá a kritizuje jejich používání. A to není jenom nějaká okrajová kritika. Tato kritika

se objevuje velice často a je zcela zjevná. Navíc je zřetelně viditelné, že když Ježíš mluví

o tradici, staví ji do kontrastu s Písmem. Vidíme zde, že Ježíš nezařazuje Písmo do soustavy

tradic, které kritizuje. Ježíš sám řekl, že nepřišel, aby zrušil Mojžíšův Zákon (Mt 5:17). Naopak,

Ježíš staví Písmo a tradici proti sobě jako dva zcela odlišné koncepty.

Uveďme si příklad. V předchozí kapitole jsme už zmínili rozhovor Ježíše s farizeji podle

záznamu Marka. Podívejme se na stejnou událost tak, jak ji zaznamenal Matouš, a rozeberme ji

podrobněji. Matouš zapsal: „Proč tvoji učedníci porušují tradici otců? Vždyť si před jídlem

neomývají ruce!" On jim odpověděl: "A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici?

Vždyť Bůh řekl: 'Cti otce i matku' a 'kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.' Vy však

učíte: Kdo řekne otci nebo matce: 'To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar', ten již to nemusí

dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. Pokrytci, dobře prorokoval

o vás Izaiáš, když řekl: 'Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marně mě

uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.'“ (Mt 15,2-9)

Farizeové a zákoníci vytýkají Ježíši to, že Jeho učedníci nedodržují tradice. O jaké tradice

šlo? Lenski vysvětluje, že je řeč o „celém souhrnu pravidel chování, které se předávalo ústně

skrze presbu,teroi, starší, ctihodné a vzdělané rabíny. Část této ‘tradice,’ která byla později

sebrána do Talmudu a Midráše, se skládala z haggady, výkladů a legendárních rozšíření

historických a prorockých knih Starého zákona, a z halachy, pravidel, která regulovala chování

do nejmenších detailů. V tomto textu je zmíněna halacha, která je ‘plotem‘ postaveným kolem

zákona. Šlo o pravidla, které z části pocházely osobně od Mojžíše a z části byly odvozeny z jeho

písemností. Pravidel bylo 613 (později k nim bylo přidáno 7 dalších) a vedla se velká diskuze,

zda tyto pravidla mají být považovány za podřadné, stejně hodnotné nebo nadřazené kánonu

Písma. V praxi však byla ‘tradice’ postavena výše než kánon.“31

Farizeové a zákoníci tedy obviňují učedníky z nedodržení tradice otců (v.2a), tzn. z porušení

celé halachy. Hned v zápětí (v.2b) přesně definují jejich prohřešek. Tím prohřeškem bylo, že si

neumyli před jídlem ruce. Lenski vysvětluje, proč bylo umývání rukou tak důležité:

„Zachovávání tohoto příkazu bylo považováno za zásadní a to ne z důvodů sanitárních nebo

31 Lenski s.582

18


prostě ze smyslu pro čistotu. Základním důvodem pro mytí rukou bylo to, že se tyto ruce mohly

dotknout něčeho, čeho se dotýkali pohané.“32

Ježíš tyto tradice okamžitě postavil do kontrastu s Božím slovem, aby ukázal na to, co je

opravdu důležité. Ježíš odsunuje jejich tradice do naprosto podřadné roviny pod Písmo. Písmo

v takovém rozsahu omývání nepřikazuje. Tento zákon byl pouhým rabínským učením. Ježíš

a Jeho učedníci dodržovali zákony zapsané v Písmu, ale ignorovali zákony rabínské. A činili to

nikoli proto, že lidské nařízení nepotřebujeme dodržovat, ale protože Židé považovali tuto

lidskou tradici za nadřazenou Písmu.

Ježíš tady dává farizeům a zákoníkům jasně najevo, že všechny oblasti lidského života jsou

podřízené Božímu slovu, nikoli tradici. Ježíš nemluví o tradici otců, ale o jejich tradici: th.n para,dosin u`mw/n. Tím je Ježíš činí přímo zodpovědnými za to, že tyto tradice

nadřadili nad učení Písma. Ježíš staví toto jejich učení do prudkého kontrastu s Božím učením.

Ve čtvrtém verši říká: „Bůh řekl“ (o` qeo.j ei=pen) a ve verši pátém kontruje: „Vy říkáte“

(u`mei/j le,gete). Určitě není bez významu, že při použití stejného slovesa Ježíš používá

v případě farizeů a zákoníků přítomný čas a poukazuje tak na jejich konstantní učení, které není

učením Písma. Ježíš tak ukazuje, že zde jde o rozpor mezi Božím slovem a jejich slovem a že oni

jsou přímo odpovědni za snížení Písma na úroveň lidského slova, co víc, pod jeho úroveň. Ježíš

má pro tyto farizeje a zákoníky pouze jedno pojmenování: pokrytci. Tímto Ježíš dává najevo, že

se farizeové pouze snaží, aby před lidmi vypadali tak, jak to Bůh vyžaduje, ale přitom takoví

nejsou. Hned v zápětí je Ježíš uzemňuje citátem z Izajáše: „Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich

je daleko ode mne; marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými, marně

mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.'“ (Mt 15:7-9) Podle Ježíše Bůh už

dávno skrze Izajáše popsal to, co dělají tito zákoníci a farizeové. Oni učí pouze ‘lidské příkazy‘ a

ne příkazy Boží, které jsou podle Krista příkazy Písma.

Ježíš nikdy nekritizoval Písmo. Ale velmi často kritizoval chování farizeů a zákoníků, kteří

silně dbali na dodržování Zákona. Nicméně, nikdy je nekritizoval za to, že poslouchají a dodržují

zákon. Většinou jim pouze dal najevo, že jsou velice selektivní a aplikují pouze to, co uznají

za vhodné. Naproti tomu Ježíš přijímal celé Písmo a farizeům řekl: „Běda vám, zákoníci

a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je 32 Lenski. s.582

19


v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní

nezanedbávat.“ (Mt 23:23) Ježíš tady říká, že i to, co farizeové a zákoníci už činí, se nemá

zanedbávat. Ježíš jde dokonce ještě dále a říká: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci

a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků

nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“ Ježíš tady vyzývá k poslušnosti vůči farizeům

a zákoníkům, jelikož oni vykládají Písmo, ale zároveň varuje před jejich pokryteckým stylem

života.

Jak je vidno z těchto veršů, Ježíš nikdy nekritizoval Písmo. Dokonce vyzýval lid k tomu, aby

poslouchal učení farizeů a zákoníků, protože oni lidu přinášeli Písmo. A činil to, přestože toto

slovo bylo farizeji a zákoníky interpretováno a aplikováno velmi uboze. Ježíš věřil v moc Písma,

které je Božím slovem a má moc měnit lidské životy.

Ježíš postavil hráz mezi slova Písma, které nazval slovy Boha, a mezi vše ostatní. Svým

učením dává najevo, že přijímá pouze akceptovaný kánon Písma.

Jak jsme zmínili, v Jeho době byla Písmem lidu Septuaginta, kterou Ježíš často citoval.

Nicméně Ježíš neakceptoval přítomnost apokryfních knih v ní obsažených. Fakt, že nikdy

necitoval ani jednou ani jednu z apokryfních knih je toho důkazem. Někteří namítají, že Ježíš

taky nikdy apokryfní texty nekritizuje. To je sice pravda, ale je potřeba si uvědomit, že Ježíš

neměl proč tyto texty kritizovat. Židé v Palestině totiž apokryfní texty také nebrali jako součást

kánonu. A to je právě důvod, proč nemáme žádný záznam toho, že by Ježíš tuto problematiku

diskutoval nebo že by kritizoval používání apokryfní literatury.

Uveďme zde jednu situaci, ze které vidíme, že Ježíš nikdy s apokryfy nepočítá. Lukáš

zaznamenal tato slova Ježíše: „Proto také Moudrost Boží promluvila: Pošlu k nim proroky

a apoštoly a oni je budou zabíjet a pronásledovat, aby tomuto pokolení byla připočtena vina

za krev všech proroků prolitou od založení světa, od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který

zahynul mezi oltářem a svatyní. Ano, pravím vám, tomuto pokolení bude přičtena vina.“

(L 11:49-51) V tomto textu Ježíš mluví o těch, o kterých Písmo mluví jako o mučednících víry.

Ježíš definuje prvního a posledního. Prvním byl v první knize Bible Ábel a posledním byl

v poslední knize židovského kánonu Zachariáš. Poslední kniha židovského kánonu byla

v Ježíšově době 2. Paralipomenon a tam čteme o vraždě Zachariáše (2 Pa 24) Apokryfní

literatura však mluvila o dalších mučednících víry. Tyto Ježíš do svého seznamu mučedníků

20


nezařazuje a ignoruje tak apokryfní knihy a dává nám tak jasný signál, abychom Jeho příklad

následovali.

F. F. Bruce, profesor biblické kritiky a výkladu na Manchesterské universitě, uzavírá celou

otázku Ježíšova vztahu k apokryfní literatuře následujícími slovy: „Odpovědí je, že jak Židé

z Palestiny tak Židé z Alexandrie nepovažovali tyto texty za kanonické a že náš Pán a Jeho

apoštolové akceptovali židovský kánon a potvrdili jeho autoritu tím, že jej používali. Na druhé

straně neexistuje žádný důkaz prokazující, že by považovali apokryfní texty (tolik z nich, kolik

jich v té době bylo) za podobně autoritativní.“33

Nejenže Ježíš citoval výhradně Písmo, ale On jej používal i tehdy, kdy mohl argumentovat

naprosto odlišným způsobem. Jeho použití Písma je opravdu všudypřítomné. Jako příklad

můžeme uvést příhodu, která se odehrála cestou do Emauz, jak ji popisuje Lukáš ve dvacáté

čtvrté kapitole. David Barnhard popisuje významnost této události: „Není to úžasné, že se Ježíš

neidentifikoval jednoduše tím, že by ukázal své jizvy jako důkaz fyzického vzkříšení? Místo

toho Ježíš používá stejný zdroj důkazů, jaký máme ty a já k dispozici dnes – Písmo svaté.“34

Uzavřeme tuto kapitolu slovy Lightnera: „Existovalo mnoho zdrojů, ke kterým měl (Ježíš)

přístup a mohl se na ně odkázat, ale On to neučinil. Spoléhal výhradně na starozákonní kánon

Písma.“35 Lightner pokračuje: „Záznamy evangelií dosvědčují, že Kristus citoval pouze z Písma,

někdy z existujících hebrejských kopií a někdy ze Septuaginty, řeckého překladu.“36

To, že Ježíš cituje pouze Písmo ukazuje na Jeho velký respekt k Písmu, ukazuje na to, že

Písmo je něco kategoricky jiného než ostatní texty. Ukazuje na to, že argumentace Písmem je

nadřazená jakýmkoli argumentacím včetně našeho logického úsudku.

3.3 Oblasti, ve kterých Ježíš používá Písmo

Důvodů, proč Ježíš používal Písmo, je spousta. Lightener píše, že tím obecným důvodem je

„Jeho touha a rozhodnutí potěšit Otce a činit Jeho vůli“ a také „Jeho zájem o dobro lidstva“.37

Nicméně Kristovo používání Písma můžeme rozdělit do několika konkrétních situací. Lightner

33 Bruce s.16434 Barnhart s.4435 Lightner s.1136 Ibid. s.1437 Ibid. s.20

21


rozděluje důvody pro použití Písma do tří zásadních skupin: „Některé z důvodů mají vztah

ke Kristu samému, některé k Jeho přátelům a další k Jeho nepřátelům.“38

Přestože Ježíš je vrcholem zjevení, tak se podrobuje psanému Božímu slovu a navíc v něm

hledá pomoc a útěchu. A to je zřejmě to zásadní použití Božího slova vzhledem ke Kristu

samotnému. Ježíš hledá v Písmu pomoc a povzbuzení a nejčastěji to činí tak, že cituje biblická

proroctví, která zrovna naplňuje. Nejmarkantnější je to v posledních minutách před smrtí

na kříži. Wenham píše: „V hodině největší krize a v momentu smrti přišla na Jeho rty slova

Písma.“39 Ježíš říká z kříže: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mt 27:46) Toto je citát

Žalmu 22:1. Důvodem pro tato slova není nic jiného, než že v době nejtěžší krize Ježíš cituje

slova proroctví a povzbuzuje se ve svém hrozivém utrpení slovem živého Boha. To stejné platí

o dalším Jeho výroku: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ (L 23:46) Zde Ježíš

cituje Žalm 31:6. Lightner vysvětluje tento způsob používání Písma: „Vidíme, že Kristus pojal

Písmo, jako svého životního vůdce. V Písmu také nacházel svoji duchovní stravu a výživu. Jeho

životní dílo bylo vykonáno v jeho autoritě, pokušením odolával díky jeho síle a životní krize

zvládal díky jeho životadárné moci.“40

Tímto svým jednáním Ježíš zanechává základní příklad všem svým následovníkům a ukazuje

na to, že Boží slovo má zcela zásadní význam pro naší osobní víru. Už u učedníků vidíme, že

následovali Ježíšova příkladu. Snad nejmarkantnějším příkladem může být Štěpán, který

dokonce vyslovil při své smrti slova totožná se slovy Ježíše.

Další použití Písma je ve vztahu k Jeho přátelům a to především k Jeho učedníkům. Ježíš

používá Písmo k Jeho osobitému vyučování a právě učedníkům svěřuje plnost svého učení. Byli

to právě učedníci, kdo nejednou uslyšeli více než jen samotné podobenství, uslyšeli i výklad

těchto podobenství. Učedníkům vrtalo hlavou, proč Ježíš používá tento ilustrativní jazyk

a nemluví přímo. Zeptali se tedy Ježíše: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ (Mt 13:10) Ježíš

jim v odpovědi dal najevo, že pouze ti, kdo budou chtít vědět více než příběh a doptají se, ti

od Ježíše uslyší i vysvětlení. Aby podpořil toto své tvrzení, citoval jim proroka Izajáše: „Budete

stále poslouchat a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce

tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem

38 Lightner. s.20-2139 Wenham s.1540 Lightner s.22

22


nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.'“ (Mt 13:14-15, Iz 6:9-10.) Po dalším podobenství,

které Ježíš řekl, učedníci Ježíše prosí sami: „Vylož nám to podobenství.“ (Mt 13:36). A tak

použitím Písma Ježíš otevírá učedníkům oči a oni touží po tom, aby chápali.

Ježíšovo použití Písma ve vyučování učedníků je nejmarkantněji viditelné na konci Ježíšovy

služby na zemi. Ježíš opakovaně ukazuje učedníkům na biblická proroctví a na jejich základě jim

vysvětluje, co ho čeká. Evangelista Lukáš zapsal Ježíšova slova: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a na

Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků. Neboť bude vydán pohanům a budou se

mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, zbičují ho a zabijí; a třetího dne vstane.“ (L 18:31-33)

Pinnock si všímá, že role Písma v Ježíšově vyučování graduje: „Je velice významné všimnout si,

že po vzkříšení, když se ukazoval učedníkům před svým nanebevstoupením, zabýval se téměř

výhradně výkladem Písma.“41 To je dáno především tím, že ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista

byla naplněna mnohá proroctví a Ježíš jim tedy ukazoval, že celé Písmo se zabývá tím, co oni

právě na vlastní oči viděli – spasení hříšníka skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista. V této chvíli

zároveň vidíme změnu v reakci na Ježíšovo učení. Před Jeho smrtí a vzkříšením bylo často jejich

reakcí to, že nepochopili, ale báli se zeptat. (Mk 9:32) Na Ježíšovy výklady Písma po vzkříšení

učedníci reagují jinak. Kleofáš se svým přítelem vyznávali: „Což nám srdce nehořelo, když

s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ (L 24:32) Učedníkům konečně události posledních

dnů začaly do sebe zapadat. A oni nejen že pochopili, ale tento výklad Písma v nich živí víru,

která se projeví jejich odhodláním stát se zvěstovateli Ježíše Krista, ať se děje cokoliv.

Tím třetím použitím Písma je to, kdy Ježíš používá Písmo ve vztahu k těm, kdo byli

proti němu nastaveni nepřátelsky. Lightner rozdělil i toto používání Písma do tří oblastí: Ježíš

obhajuje svoje chování, poukazuje na chyby a definuje svůj vztah k Bohu.42

Farizeové a zákoníci opakovaně napadali Ježíše a Jeho učedníky za to, že to, co dělají, není

v pořádku. Nejjednoznačnějším příkladem toho, jak se Ježíš v obhajobě obrací k Písmu, je

u Matouše 12. Učedníci procházejí obilným polem, mnou v rukou klasy a pojídají zrníčka obilí.

Farizeové napadají toto chování jako protizákonné, protože narušuje zákon týkající se sabatu.

Ježíšova reakce je příkladná: „Nečetli jste …“ (Mt 12:3) Tento Jeho odkaz na Písmo, na biblický

příběh krále Davida, protivníky umlčel. Už neměli co namítat. Ježíš Písmem obhájil chování své

41Montgomery, God’s Inerrant Word s.20442Lightner s.26

23


i svých učedníků. V evangeliích máme i další záznamy takového Ježíšova chování: Mt 12:10;

Luke 14:3; Mt 21:12-13.

Nejen že se Ježíš použitím Písma bránil, On jej také používal, aby poukazoval na chyby těch,

kteří se stavěli proti Němu. Mezi největší chyby, na které poukazoval, byl problém lidské tradice

jako kontrastu k Božímu slovu. Nejznámější příklad z Matouše 15 už byl rozveden. Jako jiný

příklad si můžeme vzít saduceje, kteří nevěřili ve vzkříšení. Ježíš si nebere servítky a říká:

„Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží.“ (Mt 22:29) A hned je volá k tomu, aby si vzpomněli

na slova Písma: „Nečetli jste, co vám Bůh pravil?“ (Mt 22:31) Ježíš cituje Písmo a rozepře je

ukončena. Lidé žasnou nad Jeho moudrostí, nad Jeho logickou aplikací Božího slova. Preus

k těmto veršům dodává: „Stojí za povšimnutí, že jak pro Ježíše tak pro ty, s kterými diskutoval,

neexistuje vyšší instance než Písmo Svaté.“43

Tím posledním, k čemu Ježíš používá Písmo, je to, aby těm, kdo se stavěli proti Němu,

poukázal, kým opravdu je. Ježíš opakovaně poukazoval na svůj vztah k Bohu Otci, dokonce

na svůj vztah k patriarchům víry. Dobrým příkladem je rozprava s Židy po uzdravení ochrnutého

u rybníka Bethesda. Ježíš velice nekompromisním způsobem dokazuje své božství a mluví

o svém vztahu k Bohu, jehož oni vyznávají. Ježíš nejprve mluví o činech a zázracích, které činí

a které by pro ně měly být dostatečně dobrým důkazem o tom, kdo Ježíš skutečně je. Nicméně,

vyvrcholením této rozpravy je Ježíšův odkaz na Písmo. Ježíš říká: „Zkoumáte Písma a myslíte si,

že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli

život.“ (J 5:39-40) Ježíš zde poukazuje na to, že Písmo je svědectvím o Něm, o Božím Synu.

Právě Písmo jim mělo pomoci identifikovat Ježíše s Mesiášem. Nestalo se tak a důvodem je fakt,

že nemají lásku k Bohu. Ježíš nakonec dodává: „Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste

i mně, neboť on psal o mně.“ (J 5:46) Kdyby Židé opravdu věřili Písmu, uvěřili by v Ježíše jako

Božího Syna. Jejich problém byl, že nepochopili a nepřijali Písmo. To byl rozhodující faktor.

3.4 Způsob, jakým Ježíš používá Písmo

Z předchozích podkapitol je zřejmé, že Písmo hrálo v životě a ve službě Ježíše zásadní roli.

Nicméně je nezbytné ověřit, jakým způsobem Ježíš Písmo používá. Z historie víme, že ti, kdo

k Písmu chovali velkou úctu, jej používali různými způsoby.

43 Preus s.24

24


Z Bible a i z jiných zdrojů víme, jakým způsobem používali Písmo Ježíšovi současníci.

Lightner poukazuje na jejich způsob interpretace Bible: „Převládající metodou interpretace

Kristových současníků byla doslovná metoda.“44 Doslovnou metodou chápeme, že biblický text

byl přijímán tak, jak byl čten. V textu se nehledalo žádné skryté poselství. Thomas Horne dále

vysvětluje: „Ačkoliv Sanhedrin a Ježíšovi posluchači se často odkazovali na Starý zákon, tak

nikde nenacházíme žádné známky alegorické interpretace.“45 Horne dále dokazuje, že alegorická

metoda interpretace Bible v Ježíšově době ještě neexistovala. Filón z Alexandrie je prvním, kdo

se o této metodě zmiňuje a mluví o ní jako o dosud neslýchané novince. Takže z toho je jasné,

proč se Ježíš o této metodě také nezmiňuje a o to více to vylučuje hypotézu, že by sám Ježíš tuto

metodu používal. To je ostatně vylučitelné už zběžným studiem Jeho citací a argumentací.

Na druhé straně musíme rozpoznat, že doslovná metoda interpretace v podání Židů šla

mnohem dále, než byl Ježíš ochoten jít. Lightner vysvětluje: „…doslovnost zákoníků a farizeů

byla dekadentní a to taková, že nabourali Písmo a překroutili jeho pravý význam. Židé Kristovy

doby zneuctili doslovnou metodu interpretace Písma. Vyvýšili písmeno do takové výše, že se

ztratil opravdový smysl.“46 Toto bylo zřejmé především v tom, že si zákoníci a farizeové z Písma

vybírali, co se jim hodilo. To, co jim bylo nepopulární, ignorovali. Jako příklad může posloužit

Ježíšova řeč k farizeům, jak ji zapsal Matouš: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!

Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo,

milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. Slepí vůdcové, cedíte

komára, ale velblouda spolknete!“ (Mt 23:23-24)

Ježíš učí, co se musí stát, aby lidé byli schopni chápat Boží slovo. Wenham říká: „Ježíš

vysvětluje, že takové pochopení nepřichází pouze ze studia Písma za pomocí lidského úsudku.

Ono přichází skrze znalost Písma, která byla osvícena Boží mocí.“47 Ježíš to ukázal saduceům při

jejich rozhovoru o vzkříšení a zároveň jim ukázal, čeho se jim nedostává. Ježíš řekl: „Mýlíte se,

neznáte Písmo ani moc Boží!“ (Mk 12:24)

Ježíš nikdy neodsuzuje ani Písmo ani používání rozumu k jeho pochopení. Wenham

vysvětluje, kde vidí Ježíš problém: „Jeho odsouzení přichází, když lidské zlo tak zpřevrací lidský

úsudek, že jsou lidé slepí k vnitřním principům Božího zjevení. Sám Ježíš věděl jak podněcovat

44 Lightner s.2945 Horne s.32446 Lightner s.3047 Wenham s.11

25


lidský úsudek a opakovaně povzbuzoval své posluchače, aby šli hlouběji než jen k jazyku Písma

a aby objevovali obecné principy. Tento přístup můžeme jasně vidět při Jeho vysvětlování

desatera.“48

Ježíš opakovaně kritizoval své vzdělané posluchače, že nepochopili Písmo. Na dvou místech

(Mt 9:13, 12:7 ) Ježíš cituje proroka Ozeáše: „Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je

nad zápaly.“ (Oz 6:6) Ježíš v obou dvou případech kritizuje farizeje, že nepochopili toto slovo.

Wenham vysvětluje: „Ježíš pokáral farizeje, že selhali v pochopení důsledku Ozeášových slov.

Ježíš vyžaduje více přemýšlení, ne méně. Ale toto přemýšlení musí být zakořeněno v pokorném

a učenlivém duchu, který je řízem samotným Bohem.“49 A Ježíš svým posluchačům připomíná,

že Bůh je opravdu bude vyučovat a cituje slova Izaiáše 54:13: „Všichni budou vyučeni

od Boha.“ (J 6:45)

Ježíš také dává najevo, že Písmo nelze vysvětlovat pomocí něčeho jiného a to specificky

pomocí tradice. Text Písma musí být naopak chápán v kontextu celého Písma. Pouze Písmo

může vysvětlit Písmo. Ježíš ukazuje, že složitější pasáže v Písmu musí být vysvětleny těmi

jasnými. Jako příklad můžeme uvést Ježíšovu diskuzi o rozvodu z Matouše 19. Farizeové

argumentují „rozlukovým lístkem,“ který dal lidu Mojžíš. Ježíš připomíná původní řád stvoření

a důvody pro vydání těchto „rozlukových lístků.“ Dalším příkladem by mohlo být Ježíšovo

pokušení, kde biblickým textem odpovídá na verš, který cituje satan. Text, který citoval Ježíš,

ohraničuje působení zaslíbení, které citoval satan. Ježíš vysvětluje Písmo Písmem.

Lightner uzavírá téma Ježíšovy interpretace konstatováním: „Opakované použití Písma

Ježíšem nikdy neodhaluje nic jiného, než interpretaci založenou na historicko-gramatickém

významu Písma.“50

48 Wenham. s.1249 Ibid. s.1250 Lightner s.34

26


4 Čím je pro Ježíše Písmo

4.1 Názvy a tituly, které dává Ježíš Písmu

John W. Wenham ukazuje na neustále citování Písma Ježíšem: „Máme stovky citací

a zmínek, které se spontánně objevují ve velkém množství různorodých situací. Ty nám často

o Ježíšových základních předpokladech ve vztahu k Písmu říkají více než Jeho specifické

vyučování.“51 Citacím Písma často předchází jisté „titulování“ Písma. Ježíš dává Písmu

nejrůznější názvy a přívlastky a i z těch se můžeme mnoho naučit. Mnohé z těchto názvů a titulů

byly v Jeho době běžné, ale to nijak nesnižuje jejich význam, neboť i tak nám říkají mnoho

o tom, čím bylo pro Ježíše Písmo. Lightner definuje význam těchto názvů a titulů: „Za prvé,

odhalují Kristův postoj ke Starému zákonu. Jeho technické termíny mluvily o autoritativním

Božím zjevení, jež se nachází ve Starém zákoně. … Za druhé, Kristovo používání těchto názvů

ukazuje Jeho znalost a důvěrnou známost nejen části Písma, ale celého Starého zákona. …

Za třetí, Jeho používání těchto názvů a titulů předpokládá existenci kompletní sbírky textů, které

se liší ode všech jiných.“52

Následující názvy a tituly jsou kompletním výpisem všech pojmů, kterými Ježíš označuje

Písmo.

Písmo, Písma (h` grafh,) Mt 21:42, 22:29, 26:54; Mk 12:10,24, 14:49; L 4:21; J 5:39,

7:38, 7:42, 10:35, 13:18, 17:12. Jde o Ježíšem nejčastěji používaný název pro psané Boží

slovo, který zaznamenávají všichni evangelisté. Ježíš jej používá v jednotném i množném

čísle. Když mluví o Písmu v jednotném čísle, mluví jak o Písmu jako celku (J 10:35) tak

i o specifické pasáži (L 4:21). Lightner vysvětluje, že nejde pouze o cokoli psaného, ale

o slova tehdy známého kánonu: „Kristus vždycky používal toto označení v přísně

ohraničeném smyslu tím, že vždy mínil posvátné texty, které odděloval od světských

textů.“53

Zákon, Mojžíšův zákon, Mojžíš, Mojžíšova kniha (o` no,moj; o` no,moj Mwu?se,w; Mwu?sh/j; h` bi,bloj Mwu?se,wj) Mt 5:18, 8:4, 12:5, 19:8, 23:23; Mk

1:44, 7:10, 10:3, 12:26; L 5:14, 10:26; 16:17; J 5:45-46, 7:19,23, 8:5,17, 10:34, 15:25.

51 Wenham s.252 Lightner s.19-2053 Lightner s.17

27


Všechny tyto pojmy mají společného jmenovatele a tím je Tóra – Mojžíšův zákon. Nicméně,

nejméně ve dvou případech má Ježíš na mysli i více než jen Tóru, má na mysli celé Písmo

(Mt 5:18; L 16:17). Jinak Ježíš používá tyto slova zaměnitelně. Lightner píše: „Ve většině

případů Ježíš omezuje pojem „zákon“ do Mojžíšovské legislativy a často ji identifikuje s

Mojžíšem, dárcem zákona (L 22:44; J 7:19, 23).“54

Přikázání (h` evntolh,) Mt 5:19; 15:3; Mk 7:8-9. Ježíš většinou používá toto slovo ve

vztahu k desateru Božích přikázání (tyto reference zde nejsou uvedeny.) Nicméně,

v některých případech je Jeho použití širší. V těchto případech má Ježíš na mysli celé Písmo

nebe alespoň tóru.

Zákon, proroci a žalmy (o` no,moj kai. oi` profh/tai kai yalmo,j) L 24:44.

Jediný výskyt rozšířeného trojitého rozdělení Písma. Není absolutně přesný, ale přesto je to

zásadní pro manifestaci toho, že Ježíš přijímá celé Písmo. Toto však už bylo diskutováno

v jedné z předešlých podkapitol.

Zákon a/nebo proroci (o` no,moj h' / kai. oi` profh/tai) Mt 5:17, 7:12, 11:13,

22:40; L 16:16. Zkrácená verze předchozího názvu. I farizeové používají toto označení pro

Písmo a zdá se, že bylo široce rozšířené. To, že Ježíš vypouští třetí část neznamená, že by ji

nepovažoval za součást Písma. Z Ježíšovy řeči je jasné, že má zase na mysli celý kánon

Písma, což je dnešní Starý zákon.

Mojžíš a proroci (Mwu?sh/j kai. oi` profh/tai) Lk 16:29, 31, 24:27. Pouze jiná

alternativa předchozího pojmenování, význam je stejný.

Proroci (oi` profh/tai) L 18:31, 24:25; J 6:45. I v tomto případě nemůžeme úzce

definovat, že Ježíš mluví o části Písma zvané proroci. Mnohem pravděpodobněji se vyjadřuje

k prorocké vlastnosti Písma a srovnává jejich proroctví s naplňující se realitou. Je jasné, že se

odvolává k písemným záznamům Božího slova, které byly vzdělaným Židům známé.

Kniha žalmů (h` bi,bloj yalmw/n) L 20:42. Toto je konkrétní odkaz na Davidův

Žalm 110 a na jeho specifické proroctví. Ježíš zde potvrzuje Davida jako autora tohoto

žalmu.

Prorok Daniel (Danih.l o` profh,thj) Mt 24:15. Další konkrétní odkaz, tentokrát

k proroku Danielovi 11:31. Jde znovu o potvrzení autorství.54 Ibid. s.17

28


Izajáš, proroctví Izajáše (VHsai<aj / h` profhtei,a VHsai<ou) Mt 13:14, 15:7;

Mk 7:6. Ježíš se odkazuje na proroka a proroctví Izajáše. Při tom všem má na mysli psaný

záznam těchto proroctví, který byl součástí kánonu.

David (Daui.d) Mt 22:43-45; Mk 12-36-37; L 20:42-44. Jeden výskyt zapsaný ve třech

synoptických evangeliích. Je zcela zásadní, že Ježíš říká o Davidovi, že to, co zapsal

v citovaném Žalmu, zapsal v Duchu. Podle Ježíše to byl Duch Boží, který vedl Davida, aby

napsal proroctví, které se naplňuje v Ježíši Kristu. Když Ježíš mluví o slovech Davida, mluví

o slovech Písma.

Boží slovo (o` lo,goj tou/ qeou/) Mt 15:6, Mk 7:13; L 8:11,21, 11:28; J 10:35.

Především u J 10:35 Ježíš identifikuje Písmo s Božím slovem. Kniha žalmů, o které je zde

řeč jako o součásti Písma, je pro Ježíše zapsané Boží slovo.

Stvořitel řekl (o` kti,saj ei=pen) Mt 19:4-5. Toto je další velmi významný Ježíšův

citát, protože Ježíš tady vkládá do úst Stvořiteli to, co řekl v knize Genesis vypravěč, tedy

Mojžíš. Ježíš tady znovu říká, že to, co řekl Mojžíš, řekl Bůh. Ježíš používá slova „Bůh“ a

„Písmo“ zaměnitelně. Z toho plyne, že to, co říká Písmo, říká Bůh.

Bůh pravil, Bůh přikázal (tou/ qeou/ le,gontoj) Mt 15:4, 22:31-32. Podobné

případy jako ten předchozí. Ježíš cituje starozákonní citace a prohlašuje je za Boží slovo.

Boží moudrost pravila (h` sofi,a tou/ qeou/ ei=pen) Lk 11:49. Moudrost

pocházející od Boha je spojena s autorstvím citátu z knihy Přísloví.

Je psáno (ge,graptai) Mt 4:4,7,10, 11:10, 21:13, 26:24,31; Mk 7:6, 9:12,13, 11:17,

14:21,27; L 4:4,8, 7:27, 10:26, 18:31, 19:46, 20:17, 21:22, 22:37, 24:44,46; J 6:31,45, 8:17,

10:34, 15:25. Toto slovo samo o sobě komunikuje nesmírně mnoho. Použité perfektum

dodává tomuto výrazu velikou moc. Toto slovo komunikuje, že Písmo bylo napsáno a je stále

platné. Ježíš tuto frázi používá opakovaně a i toto samotné oslovení poukazuje na autoritu

Písma v Jeho životě. Wenham vysvětluje, co vše Ježíš tímto jediným slůvkem komunikuje.

Říká: „Zde je trvalé neměnitelné svědectví o věčném Bohu zachováno pro naše vedení

ve psané formě.“55

55 Wenham s.15

29


Nečetli jste (ouvk / ouvde. / ouvde,pote avne,gnwte) Mt 12:3,5, 19:4,

21:16,42, 22:31; Mk 2:25, 12:10,26; L 6:3. Toto je další příklad toho, jaké slovní spojení

Ježíš používá, když uvádí záznam z Božího slova. Tento pojem Ježíš aplikuje většinou

v rozhovorech se vzdělanými v Písmu a gramatická forma naznačuje, že očekávaná odpověď

je pozitivní: ano, četli jsme. Ježíš zde mluví o pasážích, které Židé znali a přesto nepochopili.

Aby se naplnilo (plhro,w) Mt 3:15, 26:54,56; Mk 14:49; L 4:21, 24:44; J 13:18, 15:25,

17:12. Už samotný význam tohoto slova naznačuje, že tuto frázi Ježíš používal, když mluvil

o proroctvích, které se stávaly skutečností. Ježíš toto spojení používá jak u proroctví

vztahujících se na něj samotného, tak u proroctví týkajících se jiných osob.

Tohle byl výpis toho, jak Ježíš mluvil o Písmu, jak uváděl situace, kdy Písmo citoval a jak

mluvil, když chtěl, aby si Jeho posluchači vybavili slova Písma. Lightner nás upozorňuje, že

Ježíš cituje Písmo i bez použití těchto frází: „Spasitel nepoužíval vždy úvodní frázi, když citoval

Písmo. Bez pochyby často citoval nebo referoval ke Starému zákonu bez jakéhokoli speciálního

uvedení.“56

4.2 Slovo Boha

Nemáme žádný záznam o tom, že by se někdo někdy Ježíše ptal, zda Písmo pochází od Boha,

jinak řečeno, zda je inspirované Bohem. Tento fakt nebyl židovskými náboženskými učenci

v Ježíšově době nikdy zpochybněn. Příkladem může být třeba i fakt, že kdykoli se Ježíš obrátil

k Písmu, argumentace Jeho oponentů utichla.

To, že Písmo bylo pro Ježíše Božím slovem, dokazují všechny oblasti, které se týkají

Ježíšova vztahu k Písmu. A tak vše, co je popsáno v třetí a čtvrté kapitole této práce, je vlastně

důkazem pro to, že Ježíš byl přesvědčen, že autorem Písma je sám Bůh. Musíme dát za pravdu

Pinnockovi, který nám připomíná, že máme spoustu materiálů, které můžeme studovat, protože:

„Doktrínu inspirace neučí Ježíš náhodně nebo okrajově, ale opakovaně, důrazně a bezvýhradně

vysvětluje její závažnost.“57

Už i samotné pojmy, kterými Ježíš nazývá Písmo, nám dávají spoustu studijního materiálu,

který poukazuje na fakt, že Písmo pocházelo od samotného Boha. Tím velmi zásadním

56 Lightner s.1957 Montgomery: History and Christianity s.216

30


argumentem je to, že Ježíš nazývá lidmi sepsané texty kánonu Božím slovem. Tento fakt a také

odkazy na texty, kde to činí, už byly zmíněny v předchozí podkapitole. Podívejme se nyní

na některé z těchto textů podrobněji:

Mt 15: 1-9. Ježíšův incident s farizei, který započali farizeové tím, že se ptali, proč si

Ježíšovi učedlníci nemyjí ruce, už zde byl diskutován (viz kapitola 3.2). Nebudu jej proto tady

znovu podrobně rozebírat, nicméně je velmi vhodné začít tuto podkapitolu právě veršem z tohoto

dialogu. Ježíš farizeům říká: „A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží.“ (Mt 15:6) Ježíš to řekl

v době, kdy se spolu bavili o textu tóry a to znamená, že Ježíš zde mluví o Mojžíšově zákoně

jako o Božím slovu a tvrdě kritizuje farizeje za jejich omyl. Pochybili tím, že umísťovali

osvědčené tradice nad Mojžíšův zákon, nad Boží slovo. Z této diskuze vidíme, že Ježíš přijímal

minimálně Mojžíšův zákon, ale mnohem pravděpodobněji celý kánon Písma, za Boží slovo. Ale

tohle je pouze první příklad toho, jak Ježíš mluví o Písmu.

J 10:34-36. V desáté kapitole Janova evangelia vidíme Ježíše, který se prohlašuje

za „dobrého pastýře“ (v.11) a říká, že zná Otce a Otec Jeho (v.15). Potom dochází k rozmluvě

s Židy, kteří Ježíše obklopili v chrámu v době svátku posvěcení chrámu. Tam Ježíš prohlašuje:

„Já a Otec jsme jedno.“ (v.30) Židé jednoznačně pochopili, co Ježíš říká, a většina z nich se

chopila kamenů, aby Jej kamenovali. Ježíš se prohlásil za Boha. Ve své obhajobě se Ježíš

odvolává na Žalm 82:6 a tvrdí, že pokud soudcové Izraele byli nazýváni bohové, pak tím více

i On, Boží Syn, může být takto pojmenován, aniž by se dopustil rouhání. Je důležité všimnout si

už faktu, že Ježíš uvádí tento citát z Žalmu slovy: „Ve vašem zákoně je přece psáno.“ (v.34)

Ježíš určitě moc dobře věděl, že cituje žalm a ne Mojžíšův zákon. Udělal to vědomě. Warfield

vysvětluje význam takového počínání: „Ježíš to dělá, protože žalmy jsou součástí celého Písma.

Přisuzuje zde právní autoritu celému Písmu a to ve shodě s rozšířenou představou, která byla

běžná mezi Židy.“58

To zásadní, co nás zde tato Ježíšova rozprava učí, je, že Božím slovem nejsou jen nějaké

principy a koncepty, ale každé slovo Písma je pro něj Božím slovem. Ježíš je zastáncem verbální

inspirace Písma. Podívejme se, na čem staví Ježíš svůj argument. Staví jej na jednom jediném

slovu a to je slovo „bohové“. Jeho argumentace je založena na tomto jediném slovu, jehož

použití je v Písmu docela unikátní. O tomto slovu Ježíš prohlašuje, že je Božím slovem, a proto

58 Warfield s.138-139

31


„nemůže být zrušeno“ (J 10:35). Ekumenický překlad říká méně doslovně: „musí platit.“ Preus

připomíná legální význam tohoto slova: „V klasické řečtině má toto slovo význam anulování

zákona nebo jeho prohlášení za neplatné, anulování hlasování nebo zrušení závěti. Dále se

používalo ke zrušení právní dohody nebo smlouvy. … Ježíš tedy míní, že Písmo nemůže být

anulováno nebo obráno o svůj legální a závazný charakter. Neexistuje žádné odvolání a žádná

cesta kolem něj.“59

Ježíš to ovšem neprohlašuje jen o tomto jediném slovu, ale říká, že Písmo jako celek jako

unikátní sepsané Boží slovo nemůže být zrušeno. Young vysvětluje, že použití slova Písmo má

zásadní význam: „To, co říká tento verš z knihy Žalmů, je pravda, protože tento verš náleží

do skupiny písemností zvaných Písmo a toto Písmo má tak naprostou autoritu, že nemůže být

zrušeno. Když tedy Kristus používá slovo Písmo, nemá pouze na mysli jeden verš z knihy

Žalmů, ale celou skupinu písemností, do kterých tento verš náleží.“60

Mt 5:17-18. V tomto textu Ježíš jmenuje, kromě části Písma zvané Zákon, i část zvanou

Proroci. O obou těchto částech a tím o celém Písmu říká, že jsou nezrušitelné, tedy navždy

závazně platné. Ligtner tyto verše komentuje následujícími slovy: „Bezpochyby verš osmnáctý

uznává inspiraci i té nejmenší části Písma a tímto nám také důrazně ukazuje Kristův pohled

na inspiraci celku.“61 To, co ukazuje, je fakt, že rozhodně nejde jen o pouhou inspiraci pojmů

nebo konceptů, ale jde o inspiraci i těch nejméně významných gramatických částí či písmen.

Mt 19:4-5. Toto je jeden z příkladů, kdy Ježíš cituje Starý zákon a přitom jej uvádí tím,

že za autora citovaného textu prohlašuje Boha. V některých případech prohlašuje za Boží slovo

to, co Božím slovem nazývá i Starý zákon (Např. Mt 22:31-32). V tomto případě prohlašuje

za Boží slovo to, co ve Starém zákoně patřilo do úst autora textu, v tomto případě Mojžíše

(Gn 2:24).

Mt 22:23-33. Tento text popisuje dialog Ježíše se saducei, kteří se jej snažili přesvědčit

o tom, že neexistuje vzkříšení. Ježíšova odpověď a Jeho následná argumentace nám znovu

ukazují na to, jak zásadní význam mělo pro Něj Písmo. Ježíš totiž staví svůj argument o

vzkříšení na jednom jediném slově, co víc, na jeho gramatickém tvaru. Ježíš cituje Ex 3:6 a říká:

„Nečetli jste, co vám Bůh pravil: 'Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův?' On

59 Preus s.2760 Young s.5561 Lightner s.61

32


přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých.“ (Mt 22:32) Celý Ježíšův argument spočívá ve

slovíčku „jsem.“ To, že je zde použit přítomný a nikoli minulý čas, je podle Ježíše dostatečným

důkazem toho, že Abrahám, Izák a Jákob byli vzkříšeni a žijí. Nejen že Ježíš tímto potvrzuje

historicitu Mojžíše, On potvrzuje každé slovo, které je v tomto textu zaznamenáno a tím celé

Písmo. Podle Ježíše je každý detail Písma Božím slovem, na které se můžeme spolehnout.

Mohli bychom zmínit ještě mnoho dalších veršů, ale do jisté míry by už to bylo opakování

podobných textů nebo textů, které jsem už použil v jiných částech této práce. Vhodným

zakončením těchto výčtů by mohla být situace, kdy Ježíš mluví o tom, že David psal žalmy

pod vedením Ducha svatého (Mt 22:43-45; Mk 12:36-37). To je zcela zásadní. Podle Ježíše to

byl Duch svatý, kdo vedl lidské autory v psaní Písma.

Když se snažíme učit se od Ježíše, tak otázka inspirace Písma je zcela nejdůležitější. Lightner

vysvětluje, proč je tak podstatné, že Ježíš věřil, že Bible má božský původ: „Tento Kristův postoj

k Písmu je zásadní vzhledem k Jeho celkovému pohledu. Všechny ostatní koncepty a postoje,

které učil, jsou na inspiraci závislé a závisí na pravdivosti tohoto tvrzení.“62

Nakonec této podkapitoly je důležité říci, že kromě psaného slova Písma měl Ježíš ještě

jeden inspirovaný zdroj – své vlastní slovo. Toto zdůrazňoval především evangelista Jan. Ježíš

opakovaně dává najevo, že skrze Něho mluví Bůh (J 14:10,24, 17:8,24). Tímto Ježíš ukázal, že

On sám je vyvrcholením Božího zjevení, protože Slovo se stalo tělem. Tím zároveň položil

velmi pevný základ inspiraci Nového zákona, kterou zaslíbil a zároveň podpořil sesláním Ducha

svatého.

4.3 Slovo Boha sepsané lidmi

Ježíš tedy považuje Písmo za slovo Boha, ale přitom jasně rozpoznává lidské přičinění

v tomto procesu. Ježíš mluví o Mojžíši, Izaiáši, Davidovi a dalších jako o pisatelích Božího

slova. To je dostatečně manifestováno v kapitole 4.1. Jaký je tedy vztah Boha a těchto lidských

pisatelů? Už v předchozí kapitole jsme jednoznačně dokázali, že Písmo není lidskou knihou, ale

Božím dílem. Jakým způsobem tedy Bůh použil lidi? Možností není mnoho. Pokud je Písmo

v každém svém detailu Božím slovem, pak existují jen dvě další možnosti. První možností je, že

62 Lightner s.14

33


lidé byli jen příjemci poselství, které jim Bůh nadiktoval a oni je zapsali tak, jak je odebrali.

Druhou možností je to, že Bůh komunikoval své poselství skrze lidské autory a pod vedením

Ducha svatého použil jejich schopnosti a vlastnosti k tomu, aby lidstvu předal své dokonalé

poselství.

Ježíš rozhodně vidí lidskou zangažovanost v procesu vzniku Písma. Ale nikde nenajdeme

náznak toho, že by věřil, že Písmo bylo nadiktováno Bohem. Ano Bůh nejednou prorokům

diktoval slova, která mají zvěstovat, ale tyto slova tvoří jen nepatrnou část z celku. Wenham

píše: „Lidští autoři jsou skutečnými autory, nevidíme zde jediný náznak mechanického

diktátu.“63 Naopak, některé texty mají mnohem blíže k tomu, že lidští autoři tvořili sami, i když

inspirováni a vedeni Duchem svatým. K tomu nás vede způsob, jakým Ježíš popisuje Davidovo

psaní: „Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem…?“ (Mt 22:43) Byl to tedy

David, kdo je autorem diskutovaného textu, ale jeho slova jsou zapsána „v Duchu svatém.“ Ježíš

zde odhaluje to, co potom apoštolové vysvětlují podrobněji. Odhaluje, že lidští autoři psali pod

vedením Ducha svatého, který způsobil, že to, co je v Písmu, je Božím slovem.

Ježíš Kristus byl rozhodně a nezvratitelně zastáncem verbální inspirace a to ve smyslu, že

Bůh vedl lidi tak, aby pro lidstvo slovy svých spisů bezchybně uspořádali a zaznamenali Boží

poselství.64 Rozhodně zde nepoužívám pojem „verbální inspirace“ ve smyslu neo-ortodoxních

a liberálních teologů, kteří naše použití termínu „verbální inspirace“ vnímají jako pojem

znamenající, že lidští pisatelé nejsou ničím jiným než Božími psacími stroji.

Wenham na základě Ježíšova příkladu vyvrací ještě další chybný náhled na inspiraci:

„Mojžíš, proroci, David a další pisatelé Písma podle Ježíše dostali svá poselství od Ducha

Božího. Není zde žádná zmínka o moderní teorii, že pisatelé byli inspirováni, ale jejich spisy

nikoliv.“65 Wenham pokračuje a připomíná, že Písmo ukazuje na slabost a hříšnost jeho autorů.

To ale není překážkou tomu, aby toto Písmo bylo inspirované Bohem. To, co je pro Ježíše

autoritou, je Písmo, ne jeho autoři.

V této podkapitole by bylo rovněž vhodné zmínit se o tom, že Ježíš potvrzuje autorství

některých knih Starého zákona. Toto je zvláště důležité, protože tradiční autorství nejedné knihy

Starého zákona je mnohými zpochybňováno. Určitě není bez zajímavosti, že Ježíš mluví

63 Wenham s.1764 Ryrie s.7865 Wenham s.17

34


specificky o těch autorech, jejichž autorství je nejvíce zpochybňováno, tedy o Mojžíši a Izajáši.

Samozřejmě kritici se brání tím, že se Ježíš jednoduše přizpůsobil tomu, čemu věřilo Jeho okolí.

Tento jejich argument nemá velkou váhu, což jsme již vysvětlili a rozebrali v kapitole 1.3.

Zamysleme se nyní právě nad tím, co Ježíš učí o Mojžíšově a Izajášově autorství. Veršů, kde

Ježíš tyto osoby zmiňuje, je spousta, ale jsou některé specifické pasáže, které velmi silně

dokazují autorství knih nesoucí jména těchto osob.

Podívejme se tedy společně na Mojžíše. Kritická teologie upírá autorství Mojžíšových knih

Mojžíšovi a tvrdí, že byly tvořeny různými skupinami autorů. Naproti tomu Ježíš při už

mnohokrát zmiňovaném rozhovoru se saducei říká: „Nečetli jste v knize Mojžíšově,

ve vyprávění o hořícím keři, jak Bůh Mojžíšovi řekl: 'Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův

a Bůh Jákobův'?“ (Mk 12:26) Termín „Mojžíšova kniha“ může být použit dvěmi způsoby. Buď

jde o knihu, kterou Mojžíš vlastnil nebo o knihu, kterou napsal. Není pochyb o tom, že v tomto

případě platí ta druhá možnost.

Ježíš tady konkrétně mluví o výroku z knihy Exodus a tímto dává najevo, že jejím autorem je

Mojžíš. Ježíš zde mohl místo termínu „Mojžíšova kniha“ použít slovo Písmo, tóra, atd. On to

nedělá a specificky mluví o knize Mojžíšově. Tímto odvrací veškeré pochyby.

Dalším podobně významným textem by mohly být verše z Lukáše 16:29, 31. Zde Ježíš

vypráví podobenství o boháči a Lazarovi a říká, že pokud chce člověk strávit věčnost s Bohem,

musí poslouchat „Mojžíše a proroky“. Jelikož však tyto osoby v této době nežily, je jasné, že jde

o odkaz na dvě ze tří částí Písma. To samozřejmě neznamená, že třetí část je vyloučena. Ježíš

zde zjevně odkazuje na celé Písmo. Je však významné, že namísto slova zákon zde opět používá

jméno autora Mojžíše a skrývá za ním všechny části tóry, tzn. knihy Genesis až Deuteronomium.

Lidským autorem všech písemností obsažených v této pětidílné knize je podle Ježíše Mojžíš.

Podobná vyjádření Ježíše můžeme najít i v dalších evangeliích.

U knihy proroka Izajáše nemáme tolik různých textů, kde by Ježíš toto autorství potvrzoval

(o to více je potvrzují sami evangelisté). Jsou jen dvě situace, které evangelisté zaznamenávají.

V první z těchto situací Ježíš pomocí citátu z knihy Izajáše vysvětluje význam podobenství. Ježíš

říká: „Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší a nechápou.

A plní se na nich proroctví Izaiášovo: 'Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete

hledět a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli,

35


takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.'“

(Mt 13:13-15) Zde Ježíš cituje část z knihy Izajáše (Iz 6:9-10), která, podle knihy Izajáše, není

vyřčena Izajášem, ale samotným Panovníkem, čili Bohem. Takže podle textu z knihy Izajáš zde

nejde o proroctví Izajáše, ale o Panovníkovo slovo k Izajáši. Nicméně Ježíš tvrdí, že je to

proroctví Izajášovo. Jediné vysvětlení této situace je to, že toto Boží slovo zapsal Izajáš, který je

jako jediný také slyšel. A proto můžeme s určitostí říci, že text z šesté kapitoly knihy Izajáše byl

napsán Izajášem.

Úplně stejná situace je, když Ježíš kritizuje upřednostňování tradice otců nad Boží přikázání

(Mt 15:7-8). Ježíš zde opět cituje slova, která dle Starého zákona vyřkl Panovník nikoli Izajáš.

Závěr tedy musí být, že Izajáš zapsal slova, která nalézáme v dvacáté deváté kapitole. Ježíš takto

potvrzuje Izajášovo autorství minimálně těchto dvou zmiňovaných částí. Zpochybnit Izajášovo

autorství těchto dvou částí znamená zpochybnit Ježíše Krista.

Kromě Mojžíše a Izajáše Ježíš svým učením potvrdil také autorství knihy proroka Daniele

(Mt 24:15) a žalmy krále Davida (Mt 22:43-44).

4.4 Neomylné a bezchybné Písmo

Neomylnost Písma je velmi blízce spojena s původem Písma. Pokud přijmeme Písmo

za Bohem inspirované, tak z toho vyplývá, že je rovněž bez chyb. Bezchybnost a neomylnost

Písma je akceptována Ježíšem, církevními otci, reformátory i mnohými dnešními teology. Je

tady ovšem moderní trend, který chce od sebe oddělit neomylnost ve věcech zásadně

dotýkajících se křesťanské víry od bezchybnosti v ostatních okrajových záležitostech. Takovéto

oddělení je však nepřípustné a neslučitelné s inspirací. Wenham vysvětluje: „Problémem je, že

takové rozdělení nenajdete nikde v Ježíšově učení a zdá se, že je vyloučené Jeho svědectvím

o naprosto přesném záznamu historie a o inspiraci Starého zákona…Pokus o oddělení zásadního

od okrajového se jeví jako produkt devatenáctého a dvacátého století.“66 Ježíš používá Písmo

a často mluví o detailech, které by při takovémto rozdělení byly okrajové. Co víc, Ježíš na těchto

„okrajových“ situacích staví své doktrinální argumenty, což jsme ostatně rozebírali

v podkapitole 4.2. Lightner popisuje Ježíšův postoj: „Vykládat Kristovo učení o Písmu jako něco

méně než totální bezchybnost a absolutní neomylnost je jako obvinit Jej nebo autory evangelia

66 Wenham s.22

36


nebo je všechny dohromady z nejvyššího stupně nevědomosti a pokrytectví. … Bezchybnost

aplikoval nejen v oblasti etiky a morálky, ale také v oblastech historie a geografie.“67 Více

o historicitě Písma v očích Ježíše je v podkapitole 4.6.

Ježíš rozeznává, že Bůh daroval lidem Písmo skrze lidské pisatele, ale i tak dává svým

učením najevo, že tento lidský vliv neměl žádný negativní dopad na komunikaci Božího slova.

Bere Písmo jako dokonalé a bezchybné Boží slovo a ani v jediném případě ho nekritizuje nebo

neopravuje. To je zcela zásadní, když si uvědomíme, že velmi významná část Jeho služby byla

náprava mylného učení Jeho současníků.

Co víc, Ježíš nemá připomínky ani k různým překladům. Nikdy se nezmiňuje o tom, že by se

verze, kterou měli Židé k dispozici, až příliš lišila od originálních rukopisů. Nic takového se

neděje a tímto nejen potvrzuje bezchybnost Písma, ale rovněž důvěryhodnost kopií.

Zamysleme se opět nad známým textem z Marka: „Ježíš jim však odpověděl: 'Nebloudíte

snad proto, že neznáte Písma ani Boží moc? '“ (Mk 12, 24; NKB) Preus vysvětluje, co nám tento

text komunikuje: „Ve skutečnosti Ježíš říká, že pravé poznání Písma by ochránilo saducee

od chyb. V tomto případě to tedy vypadá, že Ježíš považoval Písmo za bezchybné, považoval ho

za neomylného průvodce.“68

Ježíšovo masivní používání Písma ve všech druzích diskuzí a argumentací poukazuje na to,

že mu bezmezně věřil. To, že v nejzásadnějších otázkách víry nebo ve chvílích nejtěžších krizí

důvěrně spoléhá na autoritu Písma, je zásadním důkazem toho, že naprosto důvěřuje jeho

obsahu. To platí také o prorockých pasážích Písma. Podle Ježíše to nebyly jen pokusy proroků

vlít do žil utrápených Izraelců naději. Naopak, Ježíš vehementně dokazuje, jak přesná

a bezchybná jsou tato proroctví a ukazuje učedníkům, jak se na něm naplňují. V L 24:44 Ježíš

připomíná, že všechno, co je psáno, se musí naplnit. Poukazuje tím na to, že Písmo pochází

z Boha a že důkazem toho je i fakt, že se naplňuje prorocký aspekt tohoto Písma. O prorockém

aspektu Písma bude pojednávat celá podkapitola 4.7.

Podívejme se nakonec na jeden příklad, který manifestuje Kristovu důvěru v bezchybnost

Písma. Jde o pokušení Ježíše na poušti. Ježíš cituje sám sebe a na první pokušení odpovídá slovy,

které již řekl Izraelcům na poušti: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem,

které vychází z Božích úst.“ (Mt 4:4) Ježíš říká, že člověk je živ každým slovem. Nejen

67 Lightner s.7468 Preus s.28

37


některými slovy, ale každým slovem. O tom, že je to odkaz na Písmo, zde není nejmenších

pochyb. Každé slovo Písma je tedy životodárné a to určitě znamená, že žádné slovo Písma tam

není omylem, ale pochází z Boha. Druhá část pokušení rovněž ukazuje na neomylnost Písma.

Satan tvrdí, že cituje Písmo, a říká: „Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys

nenarazil nohou na kámen.“ (Mt 4:6) V tomto citátu ale vynechal podstatnou část: „…aby tě

chránili na tvých cestách.“ (Ž 91:11-12) Tato vynechaná část mluví o tom, kdy je Boží ochrana

zajištěna. A z toho vyplývá, že Boží ochrana není zajištěna ve chvílích, kdy zbytečně riskujeme.

Ježíš se nenechal vyvést citátem vytrženým z kontextu, ale spoléhá na každé slovo Písma,

spoléhá na toto Písmo v jeho kontextu.

V dnešní době také často slyšíme tvrzení, že Bible není neomylné Boží slovo, ale že je

svědectvím a vede nás k neomylnému Ježíši Kristu. Tato teorie však také ztrácí ve světle

Ježíšových odpovědí na útoky satana smysl. Ježíš mimo jiné také říkal: „Je psáno“ (Mt 4:4,7,10)

a neříkal „Písmo svědčí.“

4.5 Autoritativní Písmo

Další důležitou otázkou, na kterou je nezbytné najít odpověď, je, zda Ježíš považoval toto

bezchybné Boží slovo za autoritativní a použitelné. Autoritou Písma rozumíme skutečnost, že

Písmo je konečným měřítkem pravdy a kritériem pro hodnocení a rozsouzení.

Ježíš velmi často mluví o své vlastní autoritě a často připomíná, že ji má od svého nebeského

Otce. Jeden příklad za všechny (více v kapitole 4.8): „A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní

je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.“ (Mt 7, 24) Slyšet

Ježíšova slova a plnit je znamená zajištění a bezpečí. Jeho slova jsou tedy užitečná

a autoritativní. D. Martyn Lloyd-Jones připomíná: „Evangelia byla napsána s definitivním

a jednoznačným cílem. Nebyly pouze psanými záznamy, pouze sbírkou faktů. Je naprosto

bez pochyb, že měly komunikovat zcela konkrétní sdělení. Všechna presentují Pána Ježíše Krista

jako Pána, jako konečnou autoritu.“69

O tom, jak je potvrzena Ježíšova autorita Jeho učením, Jeho skutky ale třeba i samotným

Bohem Otcem, se přesvědčujeme na mnoha stránkách Starého i Nového zákona. Existuje také

spousta knih, které se tímto tématem zabývají. Podstatné však je, že ruku v ruce s Ježíšovou

69 Lloyd-Jones s.16

38


vlastní autoritou jde autorita Písma. Lightner říká: „Autorita, kterou si Ježíš přisvojuje a autorita,

kterou přiřazuje Písmu jsou tak propojeny, že kdyby někdo zrušil jednu, zruší obě. Když někdo

přijímá jednu, přijímá obě.“70 Co je tím elementem, který dává jak Písmu tak Ježíšovým slovům

takovou autoritu? Na tuto otázku můžeme odpovědět vcelku jednoznačně. Podle Ježíše to byl

fakt, že původcem těchto „slov“ byl sám Bůh. Ježíš učedníkům hlásal to, co mu komunikoval

Bůh Otec. Ježíš tento fakt připomíná opakovaně. Zmiňme text z Jeho velekněžské modlitby:

„Slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali.“ (J 17:8) Wenham tedy shrnuje, proč je

Písmo autoritativní: „Písmo je autoritativní ne díky lidským autorům, ale protože Bůh je jejich

konečným autorem.“71

Písmo je tedy pro Ježíše autoritativní, protože pochází od Boha a nic na tom nemění ani fakt,

že bylo zapsáno lidmi, jak už to bylo probráno v předchozích podkapitolách. Zároveň na základu

studia v předchozí části vidíme, že Ježíš přijímá autoritu jako autoritu komplexní ne jen jako

autoritu některých myšlenek nebo doktrín. Edward J. Young popisuje Ježíšův vztah k Písmu

následovně: „Ježíš Kristus pohlížel na Starý Zákon jako na formovaný a organický celek, ale

také věřil, že jak tento celek, tak i jeho jednotlivé úseky, jsou konečnou a absolutní autoritou …

Nicméně, Ježíš nepřipisoval tuto autoritu pouze Písmu jako celku nebo také jednotlivým veršům

a výrokům, ale rozšířil ji i na jednotlivá slova a dokonce písmena.“72

V třetí kapitole bylo velmi zřetelné, že z toho, jak Ježíš toto Písmo používá, je vidět, že je pro

něj Písmem autoritativním. Vždyť jak jinak můžeme vysvětlit, že v něm Ježíš hledá pomoc,

povzbuzení a útěchu, že vyučuje a uvádí do poznání pravdy ostatní a že obhajuje svoje chování,

poukazuje na chyby a definuje svůj vztah k Bohu právě na základě Písma? Naprosto zásadním se

pak jeví fakt, že tímto Písmem argumentuje s Pokušitelem na poušti a jeho pokušení Písmem

úspěšně odráží. To je možné pouze tehdy, pokud je toto Písmo autoritativní.

Spolu s Packerem tedy můžeme uzavřít: „Fakt, kterému musíme čelit, je ten, že Ježíš

Kristus, vtělený Boží Syn, který přisuzoval božskou autoritu všemu, co dělal a učil, potvrdil

absolutní autoritu Starého zákona pro ostatní a sám se ji bezvýhradně podřídil.“73

Následující podkapitoly jsou dobrým důkazem toho, že Ježíš vnímal Písmo jako autoritativní

a to ve všech oblastech, kterých se Písmo dotýká.

70 Lightner s.8771 Wenham s.1772 Young s.56-5773 Packer s.55

39


4.6 Historicky přesné Písmo

Když se diskutuje Ježíšův názor na historicitu Písma, pak je nutné konstatovat, že existuje

obrovské množství situací, kdy Ježíš mluví o historických osobách a událostech zaznamenaných

v Písmu. Wenham tento fakt přijímá s vděčností: „Bohudík, máme hodně průkazného materiálu,

abychom zjistili pohled našeho Pána na historicitu starozákonních osob a událostí. … Vskutku,

je pravděpodobné, že když nejsme schopni znát Ježíšovo učení o této oblasti, pak nejsme

schopni znát vůbec nic z Jeho vyučování.“74

Máme spoustu starozákonních historických událostí, které Ježíš komentuje nebo používá

jako příklad svých tvrzení. V následující tabulce jsou vypsány jednotlivé události:

Stvoření člověka Gn 5:2 Mt 19:4Vražda Ábela Gn 4 Mt 23:35; L 11:51Doba Noeho Gn 7 Mt 24:37; L 17:26Potopa a archa Gn 7 Mt 24:38-39; L 17:27Doba Lota Gn 13 L 17:28Zničení Sodomy Gn 19 Mt 11:23; L 17:29Mojžíš u hořícího keře Ex 3:1-6 Mk 12:26; L 20:37Slovo Boží k Mojžíši Ex 3:6 Mt 22:32; L 20:37Manna na poušti 2M 16 J 6:31, 49Obřad obřízky Gn 17:10 J 7:22Získání Zákona Ex 20 J 7:19Boží přikázání Ex 20:12-16 Mt 19:18Zákon týkající se malomocenství Lv 14 Mt 8:4; Mk 1:44; L 5:14Vyvýšení bronzového hada na poušti Nu 21:9 J 3:14Mojžíš povoluje rozvod Deu 24:1-4 Mt 19:8Znesvěcení chrámu skrze kněžstvo Nu 28:9-10;

1Pa 9:30-32Mt 12:5

Davidovo požití posvěcených chlebů 1S 21 Mt 12:3-4; Mk 2:25-26; L 6:3-4Davidovo autorství žalmů Ź 110:1 Mt 22:43-45; Mk 12:35-37; L 20:41-44Nádhera Šalomounova 1Kr 10 Mt 6:29; L 12:27Příjezd královny ze Sáby

k Šalamounovi

1Kr 10 Mt 12:42; L 11:31Hlad za Eliáše 1Kr 17 L 4:25Vyslání Eliáše ke vdově v Sidónu 1Kr 17 L 4:26Elíša uzdravuje Naamána 2Kr 5 L 4:27Danielova znesvěcující ohavnost Da 9:27 Mt 24:15Jonáš v břiše ryby Jon 1:17 Mt 12:40

74 Wenham s.5

40


Jonášovo poselství v Ninive Jon 3:5 Mt 12:41; L 11:29-32Vražda Zachariáše 2Pa 24:21 Mt 23:35; L 11:51

Nejen, že se Ježíš odvolává na mnohé historické události, On navíc opakovaně mluví o už

zmíněných nebo o dalších historických osobách. Další tabulka uvádí kompletní výpis těchto

míst:

Lotova žena L 17: 32Jonáš Mt 16:4Izajáš Mt 13:14, 15:17; Mk 7:6Daniel Mt 24:15Ábel Mt 23:35; L 11, 51Zachariáš Mt 23:35Abiatar Mk 2:26David Mt 23:2, 24:15Mojžíš Mt 8:4; Mk 7:10, 10:3; (L 16:29-31, 24:44); J 5:46Abrahám Mt 8:11, 22:32; L 13:28, (16:22-30), 19:9; J 8:37,39-40,56,58Izák, Jákob Mt 8:11, 17:11-12, 22:32; L 13:28Šalamoun Mt 12:42Eliáš Mt 11:14; Mk 9:12-13Noé L 17:26ff

Máme-li tedy tak mnoho dat, pusťme se do jejich zhodnocení a zpracování. Při tom si

uvědomme, že nejde pouze o to, že Ježíš používal historická data, ale o to, jak je používal.

Samotné používání starozákonních příběhů by nebylo dostatečným důkazem. Vždyť duchovní

pravdy lze ilustrovat i na legendách nebo smyšlených historkách. A vskutku je pravdou, že Ježíš

by mohl v mnohých případech stejně dobře použít jak skutečnou historickou událost tak

legendární situaci. Na tom, co se snažil demonstrovat, by to v jistých situacích nic nezměnilo.

Nicméně pokud důsledně zvážíme některé z těchto situací, musíme nutně dojít k závěru, že

události popsané ve Starém zákoně Ježíš považoval za skutečné historické události.

Jako příklad nám může posloužit otázka rozvodu, kterou otevírají farizeové, jak ji zapsal

Marek 10 nebo Matouš 19. U Marka čteme: „Tu přišli farizeové a zkoušeli ho: ptali se ho, je-li

muži dovoleno propustit manželku. Odpověděl jim: "Co vám ustanovil Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš

dovolil napsat rozlukový lístek a propustit." Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal

toto ustanovení. Od počátku stvoření 'Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž

41


svého otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo'; takže již nejsou dva,

ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"“ (Mk 10:2-9) Argument, který Ježíš

používá by byl naprosto nesmyslný, pokud by stvoření světa a Mojžíšův zákon byly pouze

legendy. Zde jde o diskuzi o historických faktech a pouze na základě historicity těchto událostí

může Ježíš argumentovat a pouze proto nejsou farizeové schopni Jeho argumenty zpochybnit.

Pokud není stvoření člověka a Boží výrok o muži a ženě historicky pravdivý, pak veškerá

Ježíšova polemika o manželství a rozvodu nemá smysl.

Podobně bychom mohli mluvit o mužích z Ninive, kteří jednou povstanou, aby soudili zlé

a zpronevěřilé pokolení (Mt 12:41). Pokud tito mužové a tím i Jonáš a jeho kázání nejsou

historickou skutečností, pak je Ježíšovo kázání jen výstřelem do prázdna. A pokud je Ježíš tím,

kým tvrdí, že je, pak by určitě použil jiná slova, kdyby šlo pouze o legendy. To samé platí

o historicitě Šalomouna a královny ze Sáby, o kterých Ježíš mluví hned v následujícím verši

(Mt 12:42). Navíc tím, že tyto dvě historické události stojí hned vedle sebe, je nutné buď

zavrhnout obě nebo žádnou. Zavrhnout pouze nepravděpodobný příběh Jonáše a ponechat

historicky dokázané skutečnosti zapsané v Královských knihách je díky této spojitosti vskutku

nemožné.

Dalšími příklady by mohlo být prohlášení o podobnosti doby Noeho (Mt 24:37) a dnů před

Ježíšovým druhým příchodem, srovnání tvrdosti srdce obyvatel Sodomy a Kafarnau

(Mt 11:23-24) nebo odkaz na Lotovu ženu (L 17:32). Ještě tvrdší argument se skrývá v Ježíšově

prohlášení: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“ (J 8:58) Když to

řekl, chtěli Jej Židé kamenovat. Ježíš, stejně jako Židé, byl přesvědčen o historické existenci

Abraháma.

Ježíš také přidává několik plošných prohlášení, ve kterých prohlašuje starozákonní události

za historické. Říká: „Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně

pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ (Mt 5:12) V jiné souvislosti opět generalizuje

a říká, že „tomuto pokolení byla připočtena vina za krev všech proroků prolitou od založení

světa, od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který zahynul mezi oltářem a svatyní.“

(L 11:50-51)

Není určitě nezajímavé, že Ježíš se nejčastěji dotýká právě těch historických událostí, které

jsou v současnosti nejkontroverznější. Chronologicky bychom měli začít u Adama a Evy. Ježíš

42


byl přesvědčen o tom, že počátek lidstva byl u stvořeného muže a ženy (Mt 19:3-5) a tak

„potvrdil, že Adama a Evu stvořil Bůh, že oba byli živými, konkrétně jednajícími, lidskými

bytostmi a ne pouhými symboly mužství a ženství.“75

Další kontroverzní situací je již zmiňovaná potopa světa za dnů Noe. Ježíš o ní mluví a opírá

o ni zásadní doktrínu soudu a druhého příchodu (Mt 24:38-39; L 17: 26-27). Pro Ježíše je

konečný soud a Jeho druhý příchod stejně pravdivý jako to, že byla potopa, která zahladila celé

lidstvo, kromě rodiny Noeho. Pro Ježíše je dále stejně pravdivé to, že zemře a bude v hrobě jako

fakt, že Jonáš byl v břiše velké ryby (Mt 12:40). Přestože Ježíš nemusel, opírá nejzásadnější

doktríny o historické události, které jsou nejčastěji zpochybňovány. Pokud nebylo Adama a Evy,

potopy světa, Jonáše v břiše mořské obludy, pak narážíme na zásadní problém věrohodnosti

Ježíšova učení a musíme jej odmítnout. Pokud přijímáme Ježíšovo učení, nezbývá než přijmout

i historicitu Starého zákona.

Pinnock uzavírá diskuzi o Ježíšovu vztahu k historicitě Písma tímto prohlášením: „Není

přehnané tvrdit, že (Ježíš) přijal bez připomínek celou historickou konstrukci Starého zákona a to

včetně pasáží, které jsou tak problematické pro moderní mysl.“76 Obdobně se vyjadřuje rovněž

Preus: „Je naprosto bezpečné prohlásit, že když se v Novém zákoně Kristus nebo Jeho

následovníci odvolávají na nějakou historickou událost zaznamenanou ve Starém zákoně, a to

od stvoření světa po Malachiáše, pak zmíněné postavy i události berou jako historické, skutečné

a pravé.“77

4.7 Prorocké Písmo

Zcela zásadní část Písma, které měl Ježíš k dispozici, byla naplněna proroctvími

a předobrazy. Obrovská spousta těchto proroctví a předobrazů se naplňovala právě tím, že Slovo

se stalo tělem. Množství Ježíšova učení začne dávat smysl, když si uvědomíme, že se v něm

naplňují stará proroctví. A právě proto, že si to mnozí posluchači neuvědomovali, měli zásadní

problémy s pochopením Ježíšova učení a Jeho aplikací. R.T. France zapsal: „Podstata Jeho nové

aplikace byla v tom, že viděl naplnění předpovědí a předobrazů ze Starého zákona na sobě

a na svém díle.“78

75 Ryrie s.9576 Montgomery: History and Christianity s.20277 Preus s.3678 France s.223

43


Když se na Ježíšovo učení díváme z pohledu těch, kdo znají smysl Ježíšova příchodu na svět

a kdo ví o Jeho smrti na kříži a vzkříšení, tak mnohem jednodušeji chápeme také mnohá

proroctví. Stejně na tom byli i učedníci, kteří až po vzkříšení začali chápat Písmo, když jim ho

sám vzkříšený Kristus začal otevírat. Ještě před tím, než jim ho vysvětlil, tak se Ježíš podivoval,

že je proroctví zapsaná v Písmu ještě neosvítila. Řekl jim: „Jak jste nechápaví! To je vám tak

těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci!“ (L 24:25) Diví se tomu, že nepochopili. Vždyť poselství

proroků je tak jasné. Ježíš očekává, že Jeho následovníci pochopí, že celá Bible ukazuje na Něj

jako na Mesiáše. Ježíš očekává, že čtenáři proroctví v Něj uvěří, protože tato proroctví jsou

pravdivá a protože On sám jim věří.

Ježíš mluví o naplnění proroctví velice často. Jeho interpretace proroctví není zdaleka

jednoduchá a měřeno měřítky dnešní doby, asi bychom Jeho interpretace často odmítli. Ale

souhlasíme s Wenhamem, který píše: „Tyto exegetické problémy slouží k tomu, že se ještě více

ujišťujeme o tom, že celý soubor prorockých textů je darován Bohem, a že musí, díky Božské

nezbytnosti, být vyplněn.“79

Nejen že si Ježíš uvědomoval, že se Písmo naplňuje, On si také uvědomoval, že se mnohé

teprve v budoucnu naplní. Byl naprosto přesvědčen o pravdivosti těchto proroctví a neustále

na to poukazoval. Fakt, že se tyto věci naplňují, zatímco Ježíš o nich mluví, byl pro něj

a pro mnohé posluchače znamením jejich důvěryhodnosti. Preus o Ježíši v této souvislosti říká:

„Prohlášení Písma bere Ježíš jako pravdivá, protože odpovídají tomu, co se stalo, co se stane

nebo tomu, co se právě děje.“80 Ježíš opakovaně připomíná, že to, co se děje, se děje proto, „aby

se naplnilo“ to, co je zapsáno v Písmu.

Uveďme si tedy to, co Ježíš říká o naplňování proroctví. Nechme zaznít všechna Jeho

ohlášení o naplněných proroctvích: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“

(L 4:21). „To je ten, o němž je psáno: 'Hle, já posílám posla před svou tváří, aby ti připravil

cestu'“ (Mt 11:10) „Řekl jim: "Eliáš má přijít napřed a obnovit všecko. Jak to však, že je psáno

o Synu člověka, že má mnoho vytrpět a být v opovržení? Ale pravím vám, že Eliáš již přišel

a učinili mu, co se jim zlíbilo, jak je to o něm psáno"“ (Mk 9:12-13). „Hle, jdeme do Jeruzaléma

a na Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků. Neboť bude vydán pohanům

a budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, zbičují ho a zabijí; a třetího dne vstane“

79 Wenham s.1880 Preus s.26

44


(L 18:31-33). „Jsou to dny odplaty, v nichž se má naplnit vše, co je psáno“ (L 21:22) „Syn

člověka sice odchází, jak je o něm psáno; ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje“

(Mt 26:24). „Pravím vám, že se na mně musí naplnit to, co je psáno: 'Byl započten mezi

zločince.' Neboť to, co se na mne vztahuje, dochází svého cíle“ (L 22:37). „Vy všichni ode mne

této noci odpadnete, neboť jest psáno: 'Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda“ (Mt 26:31).

„Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií

andělů? Ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí být? …Vyšli jste na mne jako

na povstalce s meči a holemi, abyste mě zajali. Denně jsem sedával v chrámě a učil,

a nezmocnili jste se mne. Toto všechno se však stalo, aby se splnilo, co psali proroci“

(Mt 26:53-56). „A on jim řekl: "Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili

proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?" Potom začal od Mojžíše a všech

proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ (L 24:25-27) „Řekl

jim: "To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno,

co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby

rozuměli Písmu. Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých;

v Jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc

Jeruzalémem"“ (L 24:44-47). „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma

svědčí o mně … Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně.

Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?“ (J 5:39,46-47). „Nemluvím o vás

všech. Já vím, které jsem vyvolil. Ale má se naplnit slovo Písma: 'Ten, který se mnou jí chléb,

zvedl proti mně patu'“ (J 13:18). „To proto, aby se naplnilo slovo napsané v jejich zákoně:

'Nenáviděli mě bez příčiny'“ (J 15:25). „Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém

jménu, které jsi i dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl

zavržen, aby se naplnilo Písmo“ (J 17:12). Spolu těmito verši Wenham říká: „Náš Pán přijal

božský charakter prorockých Písem a činil to jasně, plně a důrazně.“81

4.8 Životodárné Písmo

Nakonec této kapitoly, která pojednává o tom, čím bylo pro Ježíše Písmo, je nutno zmínit asi

nejzásadnější charakteristiku Písma, kterou u Ježíše vidíme. Pro Ježíše je Písmo zdrojem života.

81 Wenham s.20

45


Preus tuto jedinečnou vlastnost Písma ještě rozděluje do dvou významných podskupin: „Za prvé

je zde koncept moci nebo schopnosti Písma a za druhé je zde koncept spásného účelu Písma.“82

Ale podívejme se teď na některé ze situací, které ukazují na tento Ježíšův přístup. Zaměřme

se tedy znovu na pasáž o pokušení Ježíše na poušti, jak ji zapsal Matouš. Na ďáblův návrh

k zázračnému opatření jídla Ježíš reaguje těmito slovy: „Je psáno: 'Ne jenom chlebem bude

člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. '“ (Mt 4:4) Těmito slovy Ježíš dává

najevo, že Boží slovo má moc nebo schopnost dát život či v tomto případě ještě konkrétněji

udržet při životě. A jelikož už jsme v jedné z předchozích kapitol dokázali, že Písmo bylo

pro Ježíše v celém svém rozsahu Božím slovem, pak je zjevné, že Ježíš říká, že Písmo je

životodárné.

V jakém smyslu je Písmo životodárné? I o tom není v Ježíšově učení žádných pochyb. Jako

příklad můžeme použít Ježíšovo podobenství o boháči a Lazarovi. Oba zemřou a boháč se ocitá

v pekle, Lazar je přenesen do „klína Abraháma“. Ve velkém soužení prosí boháč o pomoc,

a když se mu jí nedostává, tak prosí Abraháma, aby poslal Lazara do jeho rodného domu, aby

varoval jeho bratry. Jejich společný dialog končí takto: „Ale Abraham mu odpověděl: 'Mají

Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!' On řekl: 'Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo

z mrtvých, budou činit pokání.' Řekl mu: 'Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se

přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.'“ (L 16:29-31) Tímto rozhovorem dává Ježíš

najevo, v jakém smyslu dává Písmo život. Bratři boháče měli k dispozici Mojžíše a proroky

ve formě Písma. Fakt, že někdo nebere vážně slova tohoto Písma, způsobuje, že tento člověk

nemůže po smrti žít věčný život. Naopak, čekají ho pekelná muka. Z tohoto krátkého rozhovoru

vyplývá, že naděje člověka na věčnost strávenou s Bohem je úzce spojená s Písmem,

s „posloucháním Mojžíše a proroků.“ Písmo je zdrojem věčného života. A v očích Ježíše je tato

životodárná moc Písma významnějším nástrojem víry v životě člověka než jakékoli nadpřirozené

skutky, jako například to, že se někdo po smrti vrátí k životu a podá svědectví o tom, co zažil.

Tato příhoda nás zjevně učí, že lidé, kteří odmítají životodárnou moc Písma, protože to je

nevědecké, by určitě odmítli i výpověď člověka, který se vrátil ze záhrobí jako nevědeckou

a nehodnotnou. Ježíš dává znát, že člověk dříve příjme zvěst Písma než zvěst někoho, kdo by

tvrdil, že se vrátil ze záhrobí.

82 Preus s.41

46


Čím to tedy je, že je Písmo životodárné? Co mu dává takovou moc? I na tuhle otázku Ježíš

odpovídá a to v jedné z diskuzí s farizei. Židům nebylo cizí přesvědčení, že v Písmu je cesta

k věčnému životu. Farizeové opravdu spojovali spasení s Písmem. Ježíš s nimi souhlasil a řekl

o nich: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život…“ (J 5:39a) Nicméně, Ježíš

jim hned nato vytýká, že nevidí, co je centrem Písma. Řekl: „…a Písma svědčí o mně.“ (J 5:39b)

Centrem Písma je totiž On sám, Ježíš Kristus. Přestože farizeové byli dobří intelektuální studenti

Písma, uniklo jim to zásadní. Unikl jim Mesiáš. A tak tito učitelé nepochopili, proč je Písmo

životodárné. Nepochopili, že Písmo dává život, protože je to Boží slovo o plánu záchrany

hříšníka skrze Ježíše Krista. Farizeové nedokázali Písmo správně pochopit a proto jej nebyli

schopni ani správně vykládat těm, kdo byli závislí na jejich výkladu - především těm, kdo

nevlastnili Písmo nebo byli negramotní. A právě kvůli jejich ignorantství a kvůli jejich odmítání

přímého svědectví Božího Syna jim Ježíš říká: „Zavíráte lidem království nebeské, sami

nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.“ (Mt 23:13)

I v dnešní době je spousta těch, kdo Písmo znají velmi dobře. Ale mají stejný problém jako

farizeové – nevidí, že je to vše o Ježíši a odmítají dokonce i přímé svědectví Nového zákona.

Podle Ety Linnemannové jsou těmito novodobými příjemci tohoto Ježíšova varování zastánci

historicko-kritické teologie.83

Preus sumarizuje, proč je Písmo životodárné a mluví o Kristu: „On je jedinou cestou

ke spasení, ale Písmo, jako doručitel Krista, nám Krista přináší a jako takové je spásné. Stejně

tak pracuje i Duch Svatý, který Písmu dodává spásnou moc, ale Duch pracuje skrze Písmo, a tak

má Písmo spásnou a životodárnou moc.“84

Ale vraťme se k názorům Ježíše. Ježíš velmi často mluvil o svých slovech jako o slovech

životodárných. Zde jsou některé z Jeho výroků:

Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život

věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (J 5:24)

Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. (J 6:63)

Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky. (J 8:51)

83 Linnemannová s.4584 Preus s.41

47


Ježíš samozřejmě o sobě tvrdil, že je Božím Synem a že On a Otec jsou jedno. Kromě toho

zároveň opakoval, že Jeho slova mají původ u samotného Boha. Zde je několik veršů, které to

připomínají:

Sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec. (J 8:28)

Já mluvím o tom, co jsem viděl u Otce. (J 8:38)

Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit

a co říci. A vím, že Jeho přikázání je věčný život. Co tedy mluví, mluvím tak, jak mi

pověděl Otec. (J 12:49-50)

Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své

skutky. (J 14:10)

A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. (J 14:24)

Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal. (J 7:16)

Toto vše dokazuje, že Ježíš opakovaně tvrdí, že to, co říká, je životodárné, že Jeho slova mají

moc dát život a současně mluví o tom, že Jeho slova jsou slovy Boha. Proto i zde můžeme dojít

k závěru, že pro Ježíše je Boží slovo, ať už to, které bylo v Písmu Jeho doby, tak to, které On

sám vyslovil, životodárným Božím slovem.

Kromě toho, že Ježíš i těmito výroky potvrzuje životodárnost Písma, On také dokazuje to, že

Písmo není k užitku pouze pro ty, kým bylo Písmo adresováno přímo, ale všem, kteří jej slyší

nebo čtou. Lightner dodává: „Skutečnost, že Ježíš takto používá Písmo, odhaluje, že přestože

bylo Písmo napsáno, aby naplnilo potřeby lidí, kterým bylo originálně určeno, tak ono je rovněž

aplikovatelné do životních situací dalších lidí.“85 Pokud stovky let staré Písmo bylo pro Ježíše

životodárným Božím slovem, pak tady platí, že Písmo je životodárným Božím slovem

pro každého čtenáře či posluchače.

Předcházející část byla o tom, že Boží slovo má moc spasit, zachránit, dát život. Ale je

důležité si uvědomit, že celé Písmo má spásný účel. Písmo bylo napsáno především proto, aby

dávalo život. A to je viditelné právě ze slov a služby Ježíše Krista, protože toto je zároveň

zásadní účel Ježíšovy služby. Ježíš o účelu své služby řekl: „Já jsem přišel, aby měly život

a měly ho v hojnosti“ (J 10:10). Přijetí tohoto daru života Ježíš doprovází jednoduchou větou:

„Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy“ (M 9:2). Přestože Ježíš dokonce vzkřísil

85 Lightner s.35

48


několik osob a dal jim fyzický život, tak Jeho záměr je jasný – odpuštění hříchů a život věčný.

A právě o tom a k tomuto účelu bylo napsáno Písmo. Slyšení tohoto Písma totiž dává život, jak

to vyznali obyvatelé Sychar: „Sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa“

(J 4:42). Preus vidí tento spásný účel ve všem, co Kristus činí: „Všechno, co řekl, každé použití

Jeho Slova, má tento spásný účel. A Jeho slovo je schopno vykonat to, pro co bylo posláno

(Iz 55:11). Kristus přišel, aby 'hledal a spasil, co zahynulo' (L 19:10). Vše co dělal, myslel

a mluvil sloužilo přímo tomuto účelu. Stejně tak Písmo bylo darováno pro tento účel, totiž,

abychom mohli znát Krista jako našeho Spasitele.“86

86 Preus s.42

49


Kapitola 5 - Odkaz Ježíšova postoje v dnešní době

5.1 Kristus ano či ne?

Vztah Ježíše Krista k Písmu je nezpochybnitelný. Kristus považoval Písmo za neomylné,

autoritativní a historicky přesné Boží slovo. Kristus je přesvědčen, že každá čárka Písma je

důležitá a věčně platná. To je Kristův postoj. Stott nám připomíná, že „nemáme tu svobodu,

abychom vynechali cokoli z Ježíšova učení. … Nemáme žádnou kompetenci, abychom sami

sebe uvedli do pozice soudce a abychom rozhodovali, že přijmeme některé části Jeho učení,

zatímco jiné odmítneme.“87 Stott zároveň varuje: „Jak můžeme my, učedníci Ježíše, mít nižší

pohled na Písmo než měl náš Učitel? Jak můžeme my, služebníci Ježíše, dovolit, aby Písmo

zabíralo méně místa v našich životech, než mu dovolil náš Pán?“88

Když se tedy zamýšlíme nad otázkou našeho přístupu k Písmu, zamýšlíme se nad naším

přístupem k Ježíši. Pokud nepřijmeme Písmo tak, jak ho přijal Ježíš, pak odmítáme Ježíše jako

Spasitele. Pokud kriticky odmítneme některé pravdy Písma, pak odmítáme něco z Ježíše. Pokud

odmítneme něco z Ježíše, pak ztrácíme jakékoli jistoty a nemáme se absolutně o co opřít. Stejně

to vyjádřil i Packer: „Pokud odmítneme věřit části toho, co učí Kristus, pak tímto popíráme, že

On je Božím Mesiášem a to vše činíme svou vlastní autoritou. Otázka ‘Co si myslíš o Starém

zákoně?’ nachází řešení v otázce ‘Co si myslíš o Kristu?’ Naše odpověď na první otázku je

zároveň odpovědí na druhou.“89 Lightner vysvětluje, proč tyto otázky spolu tak souvisí: „Jak

Bible tak Kristus jsou nadpřirozeného původu. Mnozí lidé jsou ochotni přiznat, že Kristus byl

velice dobrým člověkem, tím, kdo byl Bohu blíže než kdokoli jiný. Ale On je více než to; je

Božím Synem. Stejně tak mnozí uznají, že Bible je opravdu dobrá kniha, kniha, která obsahuje

pravdu o Bohu. Ale Bible je mnohem víc než to; je Božím Slovem.“90 Vidíme zde dva podobné

koncepty Božího Slova a Božího Syna. Lightner vysvětluje důležitost rozpoznání obojího:

„Nemůžete mít Spasitele, pokud nepřijmete Jeho pohled na Písmo.“91

87 Stott s.788 Ibid. s.1389 Packer s.5990 Lightner s.191 Ibid. s.2

50


Takže naše rozhodnutí je rozhodnutím, zda Kristu věříme nebo nikoli. Profesor Tasker

o vztahu Ježíše k Písmu řekl: „Pokud se Ježíš mýlí v oblasti, které přiřazuje největší důležitost

vzhledem ke své osobě a své službě, pak je těžké si přesně představit, jak a proč bychom mu

mohli nebo měli důvěřovat v ostatních oblastech.“92

Své přesvědčení, které jsem popsal v této práci, bych shrnul slovy Clarka H. Pinnocka:

„Nejdůležitější důvod proč křesťané věří v božský původ a autoritu Bible je ten, že sám Ježíš

Kristus nepochybně vedl k této víře.“93

5.2 Církev ano či ne?

Podle Ježíše je chybné pochopení Boha a otázek spasení důsledkem neznalosti Božího slova

a Boží moci, která v tomto slově je obsažena. (Mk 12:24) Křesťanské církve jsou často tak slabé,

neaktivní a bezzubé právě proto, že ubraly moc Božímu slovu. Bible byla okradena a zařazena

do kategorie pouze nějaké lepší knihy. Až příliš často už není mocí ke spasení, už není zdrojem

života, už není tím Slovem, které proměňuje člověka. Bible už není pro mnohé církve Božím

slovem a učení takových církví a křesťanů je srovnatelné pouze s prázdným farizejským učením.

Přestože mnozí znají Písmo dokonale, čtou jej v originálních jazycích a píšou o něm spousty

knih, odebrali Bibli moc a jsou od Boha stejně daleko jak už zmínění farizejští učenci.

Toto odebrání se samozřejmě z počátku neprojevuje tím, že by Písmo bylo striktně napadáno.

Ale krok za krokem jsou zpochybňovány některé jeho části. Většinou to začíná kritikou

autorství, posléze je zpochybňována tradiční exegeze a to z důvodu, že není založena

na dostatečně „vědeckých poznatcích“. Aplikací historických a kulturních filtrů jsou mnohé

biblické pravdy rozmělňovány a zpochybňovány. Máme problém označit Bibli za bezchybnou

a tak se raději o doktrínách Božího slova nebavíme a necháváme všem, ať si věří čemu chtějí.

Dnešní křesťané jsou tlačeni k tomu, aby akceptovali skeptický postoj k Bibli a jsou

ujišťováni v tom, že to je ten správný postoj. Mnozí teologové tvrdí, že záznamy Písma nesmíme

brát jako historické, ale jako teologické. To znamená, že se nemáme zabývat otázkou

historičnosti, ale toho, co nás tyto texty učí. Wenham potom ukazuje na důsledky takového

přístupu: „Z toho plyne, že je možné přijmout nejextrémnější kritický přístup a stále tvrdit, že

uznáváme biblické pravdy. Proto musíme dávat pozor, abychom si uvědomovali, jak daleko nás 92 Tasker s.3793 Montgomery: History and Christianity s.201

51


může zavést nekritické přijetí biblického kriticismu. Je důležité, abychom nadále brali Písmo tak,

jak je brala a chápala prvotní a historická církev.“94

Otázkou tedy je, jak dlouho zůstaneme nekritičtí k devalvaci Písma? Jak dlouho budeme

mlčky přihlížet, jak jsou naši studenti teologie masírováni kritikou Bible? Jak dlouho budeme

přihlížet tomu, že se mnozí faráři už nebojí Písmo podřídit svému kriticky naladěnému rozumu?

Je na čase, abychom znovu aplikovali vyznání biskupa Kotuly: „Jako kniha, ve které se zjevil

sám Bůh a skrze kterou k nám promlouvají Jeho svědkové, proroci, apoštolové a především sám

Boží Syn, Ježíš Kristus, je pro nás Bible autoritou vyžadující jednoznačné uznání a poslušnost.“95

Znovu se potřebujeme podřídit Písmu. Znovu musíme hledat cesty, jak vrátit Písmo tam, kde

patří. Potřebujeme si uvědomit to, co vyznává Carson: „Vyznáváme, že Písmo učí neomylnou

pravdu a že tato víra je nejen trpělivá v odůvodněné obraně, ale je nesmírně důležitá pro

existenci církve.“96 Existence církve je opravdu závislá na vztahu církve k Písmu a na schopnosti

církve Písmo bránit. Jakou tedy máme budoucnost?

Uvědomme si znovu, jaký měl k Písmu přístup Ježíš. Jak nesmírně důležité pro něj bylo, že

Písmu může bezvýhradně důvěřovat a to do posledního písmenka. Znovu si uvědomme, jak

významné je vnitřní svědectví Písma. Jak říká Carson: „Příliš málo křesťanů si uvědomuje,

například, kolik zásadních důkazů ve vnitřním svědectví Písma poukazuje na vlastní pozici

Písma.“97 Vraťme se tedy k Písmu! Studujme jej a dovolme mu, aby nám ukázalo, čím je!

Zásadním úkolem každého kazatele Božího slova musí být to, aby vedl k lásce k Božímu

slovu, aby ukazoval jeho obrovskou hodnotu. Potřebujeme znovu ukázat, jaké bohatství leží

v Písmu. Potřebujeme, aby o nás i dnes platilo to, co platilo kdysi: „Evangelická církev

uznávající Písmo svaté za jediný zdroj pravdy, víry a vyučování vždy kladla velký důraz na čtení

a studium Bible. V evangelické církvi se zrodil obraz skutečného evangelíka. Je jím biblický

člověk, který zná Bibli a žije Biblí. Je smutné, že zvyk čtení Bible se čím dál více vytrácí

a definovaný typ skutečného evangelíka se vytrácí .“98

Musíme souhlasit s Montgomerym: „Dokud je v církvi Ježíš Kristus vyznáván, ctěn

a obdivován, tak můžeme jistě očekávat, že přetrvá vysoká autorita Písma. Ale z důvodu

94 Wenham s.495 Kotula s.1496 Carson, Woodbridge s.9 97 Ibid. s.1098 Kotula s.3

52


významného pokulhávání dnešních křesťanů v této oblasti, odvážně voláme po návratu

k řádnému přijímání Bible a to na základě podstatných faktů sledovaných v doktríně inspirace

Písma tak, jak ji učil náš Pán.“99

99 Montgomery: History and Christianity s.215

53


LiteraturaBARNHART, David R.: Contending for the Faith. Eagan: Abiding Word Publications, 1994

BARTH, Karl: “On Systematic Theology,” Scottish Journal of Theology 14. 1961

BARTH, Karl: Church Dogmatics. Edinburgh: T.andT. Clark, 1957

BRUCE, F.F.: The Books and the Parchments. London: Pickering nd Inglis Ltd., 1950

CARSON, D.A. a WOODBRIDGE, John D. ed.: Scripture and Truth. Leicester: Inter-Varsity

Press, 1983

EDERSHEIM, Alfred: The Life and Times of Jesus Christ the Messiah. Peabody: Hendrickson

Publishers, 2000

FRANCE, R.T.: Jesus and the Old Testament. Chicago: Inter-Varsity Press, 1971

GITT, Werner: Tak je psáno. Ostrava: A-Alef, 2004

HENRY, Carl F.H., ed: Revelation and the Bible. Grand Rapids: Zondervan Publishing House, 1958

HORNE, Thomas Hartwell: An Introduction to the Critical Study and Knowledge of the Holy

Scripture. London: Longman, Brown, Green, and Longmans, 1959

KNIHA SVORNOSTI: Kniha svornosti. Praha: Kalich, 2006

KOTULA, Karol: Co to jest Biblia - Istota, povstane i treść. Warszawa: Zwiastun, 1961

LENSKI, R.C.H.: Commentary on the New Testament, The Interpretation of St.Matthew’s Gospel.

Peabody: Hendrickson Publishers, 1998

LIGHTNER, Robert P.: A Biblical Case for Total Inerrancy. Grand Rapids: Kregel Publications, 1998

LINNEMANNOVÁ, Eta: Originál, nebo Padělek? Historicko-kritická teologie ve světle Bible.

Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o., 2004

LLOYD-JONES, D.Martyn: Authority. Trowbridge: Redwood Books, 1997

MONTGOMERY, John Warwick, ed.: God’s Inerrant Word. Minneapolis: Bethany Fellowship

MONTGOMERY, John Warwick: History and Christianity. Downers Grove: InterVarsity Press, 1971

NICOLE, Roger: New Testament Use of the Old, Revelation and the Bible. Grand Rapids, Baker Book

House, 1958

PACKER, J.I.: „Fundamentalism“ and the Word of God.. London: Inter-Varsity Press, 1958

PREUS, Jacob A.O.: It is Written. St. Louis: Concordia Publishing House, 1971

RIMMER, Harry: Internal Evidence of Inspiration. Grand Rapids: Eerdmans Publishing Co., 1938

RYRIE, Charles C.: Základy Teologie. Třinec: Biblos, 1994

SAARNIVAARA, Uuras: Can the Bible be Trusted? Minneapolis: Osterhus Publishing House

SMITH, David L.: A Handbook of Contemporary Theology. Wheaton: BridgePoint, 1992

54


STOTT, John R.W.: The Autority of the Bible. Chicago: Inter-Varsity Press, 1974

SZURMAN, Gustav: Zásady Víry. Praha: Slezská církev evangelická a.v., 1971

TASKER, R.V.G.: The Old Testament in the New Testament. London: SCM, 1954

WARFIELD, Benjamin Breckinridge: The inspiration and Authority of the Bible. Philadelphia: The

Presbyterian adn Reformed Publishing Company, 1948

WENHAM, John W.: Christ’s view of Scripture . In: Inerrancy. Grand Rapids: Zondervan Publishing

House, 1980

YOUNG, Edward J., Tha Autority of the Old Testament. Grand Rapids: Wm.B.Eerdmans Publishing

Company, 1953

55

Date post:	12-Feb-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	6 times
Download:	0 times

Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy · Web viewPráce Pro Ministerio...

Documents