Číslo 1. 8. ledna 2017

Bůh nám opět dopřál prožít jeden rok. Při bohoslužbě na závěr roku jsem se v kostele ptal, jestli to byl dobrý rok. Jistě každý odpoví jinak, záleží na osudech konkrétního člověka, ale ptal jsem se v souvislosti se životem farnosti, a tak mě nepřekvapila kladná odpověď. Prožili jsme opravdu dobrý rok. Tolik krásných setkání, tolik společných zážitků, zbožných i méně zbožných. Sám jsem byl překvapen, když jsem je na Silvestra v kostele vypočítával. Když jsem si uvědomil, že například za každým z loňských 33 křtů jsou osobní setkání s lidmi, kteří projevili aspoň nějaký zájem o Boha. To je Boží chvála, nikoli sebechvála. Dobře víme, že jsme některé příležitosti promarnili. Jako jednotlivci i jako farnost. Vím, že jsem leckomu ublížil svou netrpělivostí, přehnanými nároky a prosím o odpuštění. S důvěrou však hledím do nového roku, protože věřím, že Boží milosrdenství nemá hranic. S nadějí hledím do nového roku, protože věřím, že své hranice, kterými omezujeme Boha, posuneme zase o kousek dál. Prosím o sílu, abychom otevřeli své oči a uši, svá srdce, abychom viděli, co nám Bůh nabízí v roce 2017.

Martin Janata

C o nás čeká v lednu? PoSoNeČt

9.1.21.1.22.1.2.2.

18.0018.3017.0018.00

Křtu Páně (sv. Petr)farní rada (fara)setkání nad Písmem svatým (fara)Uvedení Páně do chrámu (sv. Petr)

D ějiny farností Nový rok 2008 jsme zahájili v úterý 1. ledna obvyklým způsobem, jako jiná léta. Na první neděli, to je 6. ledna připadl svátek Zjevení Páně neboli Tří králů a na neděli 13. ledna svátek Křtu Páně a konec doby vánoční. Letos se uskutečnila sbírka starých a pro nás nepotřebných brýlí, pro misijní území v Africe.Dne 1. února v pátek se konala jako každý první pátek v měsíci hodinová adorace před vystavenou nejsvětější svátostí v kostele sv. Petra a Pavla. Na středu 6. února připadla „Popeleční středa“ začátek postní doby. Tento den bylo také zahájení semináře „Život v Duchu svatém“ první setkání připadlo právě na „Popeleční středu“. Další setkání vždy ve středu až do 16. dubna letošního roku. Po celou postní dobu se konaly v Poříčí v kostele sv. Havla v pátek pobožnost křížové cesty v 17. hodin. Dne 20. února odešla na věčnost p. Marta Pechová, která v naší farnosti měla na starosti setkávání dětí a práci s nimi. Rozloučení se konalo při mši svaté v kostele sv. Havla dne 4. března. Letošní velikonoční svátky započaly Květnou nedělí 16. března, pokračovaly Zeleným čtvrtkem 20. března, Velkým pátkem 21 března, Bílou sobotou 22. března a Hodem božím velikonočním 23. března.Od 30. března v Poříčí na faře probíhaly kurzy „Alfa“ vždy od 1830. hodin.Dne 19. dubna se uskutečnila františkánská pouť ke hrobu Dr. Františka Noska, začátek mše svaté kdy hlavní celebrant byl kardinál Miroslav Vlk. Po mši svaté na faře byla diskuse k současným problémům křesťanské výchovy.V měsíci květnu vždy v neděli v 17. hodin se konaly májové pobožnosti v kostele sv. Havla, mimo neděle 18. května kdy se v 1630 konala tradiční pouť do Mrače.V sobotu 10. května paní učitelka Apltauerová spolu s farností uspořádala poutní zájezd do Libice a Staré Boleslavi. Poutě se zúčastnilo celkem čtyřicet farníků.18. května na svátek Nejsvětější Trojice v 15. hodin sloužil mši svatou biskup Karel Herbst v kapli hospice v Čerčanech.

V neděli 25. května na slavnost Božího Těla se konala v kostele sv. Havla v 830 hodin s liturgickým průvodem k jednomu oltáři. Odpoledne v 15. hodin se tato slavnost opakovala s průvodem ke čtyřem oltářům v parku konopišťského zámku (tak jak se konala za časů arcivévody Ferdinanda de Este).V sobotu 14. června se konal úklid kostela sv. Petra a Pavla jako každý rok před poříčskou poutí, která se právě v tomto kostele konává.Letošního 29, června vyhlásil sv. Otec Benedikt XVI rokem sv. Pavla. Má nás povzbudit, abychom po příkladu sv. Pavla evangelizovali prostředí okolo nás.V neděli 6. července jsme se vydali na pouť k sv. Prokopu do Sázavy. Někteří jeli vlakem z Čerčan do Stříbrné Skalice a odtud pěšky do Sázavy. Hlavním celebrantem byl nuncius Giovanni Coppa.V Brně se ve dnech 9. až 13. července se konala charismatická konference, které se zúčastnilo několik farníků z  naší farnosti.V úterý 5. srpna se v našem kraji konala mimořádná událost. Byl položen základní kámen kláštera řeholnic trapistek v Poličanech na Neveklovsku. Základní kámen posvětil nuncius Diego Causero, Trapistky sem pozval z  Itálie pražský arcibiskup kardinál Miroslav Vlk. V tomto klášteře bude mimo přišlé trapistky také 16 novicek. V srpnu od 16. do 29. se konala rodinná dovolená tentokráte v Chorvatsku v obci Bibinje u města Zadaru. Opravdu krásné dny prožité v kempu na břehu moře za účasti našeho duchovního otce, kdy denně se konala mše svatá. Také výlety do blízkého okolí byly nádherné, tak že účastníkům přinesly nezapomenutelné zážitky.Protože P. Andrzej Grygiel 22. srpna slavil desáté výročí svěcení, byl v té době s námi na dovolené v Chorvatsku slavil

toto výročí zde ve farnosti dne 7. září za účasti p. biskupa Václava Malého. Po mši svaté bylo menší pohoštění s diskusí na faře. V sobotu 11. října se konal výlet pro děti od 6. let a rodiče na horu Sněžku. Počasí se vydařilo ke spokojenosti všech účastníků. Od 5. října do 11. prosince probíhal kurs „Alfa“ tentokráte v Čerčanech v hospici. V sobotu 25. října jsme společně oslavili narozeniny p. Andrzeje Grygiela. V sobotu 29. listopadu ve 14. hodin se uskutečnilo vázání adventních věnců v Poříčí na faře.V neděli 30. listopadu o první neděli adventní proběhlo ustanovení nového faráře pro Poříčí nad Sázavou a bývalé farnosti v okolí. Novým duchovním správcem byl ustanoven za přítomnosti p. kardinála Miroslava Vlka a jeho sekretáře p. Tomáše Roule P. Martin Janata, který před tím působil v Kostelci nad Černými lesy. Na jeho místo nastoupil p. Jaroslav Lízner, který zde v Poříčí před lety působil. Na místo p. Jaroslava Líznera, který působil v Benátkách nad Jizerou nastoupil náš P. Andrzej Grygiel. O půlnoční mši svaté 24. prosince zase z kůru zněla mše Jana Jakuba Ryby „Hej mistře“. Toho roku bylo:30. křtů a 4 svatby.

VM

S větice měsíce (4. leden) Svatá Alžběta Anna Bayley Seton(28. 8. 1774 – 4. 1. 1821)Patronka: Spojených států amerických

Alžběta se narodila v New Yorku 28. 8. 1774. Byla vychována v episkopální církvi. Její otec byl dobrým a váženým lékařem, matka během jejího dětství zemřela, což bylo pro Alžbětu hodně těžké. V 19 letech se vdala do rodiny bohatých obchodníků Setonových a přivykla na vysokou životní úroveň. S manželem měli mnoho přátel, kteří se počítali k zakladatelům Spojených států. Přesto Alžběta chodila do kostela a pomáhala chudým. S manželem Williamem měli 5 dětí a prožívali šťastné manželství. Jejich štěstí však netrvalo dlouho.

Těžké období pro ně začalo úmrtím Williamova otce. William musel převzít řízení obchodní činnosti, v níž se začaly množit neúspěchy. Došlo ke zkrachování, za které William nemohl, ale velmi si ho vyčítal. Jeho sebevýčitky, stres a nedostatek financí začaly poznamenávat celou jeho rodinu. Sám onemocněl tuberkulózou. Lékaři si s ním nevěděli rady a doporučili mu změnit klima. Alžběta se s ním a s jejich nejstarší dcerou Annou vydala lodí přes Atlantický oceán do Itálie. Po obtížné cestě dorazilido italského přístavu Livorno. Zde se dozvěděli, že z New Yorku odkud připluli se šíří žloutenka. Všichni měli nařízenou karanténu a i přes Williamovu nemoc museli nějakou dobu zůstat v opuštěném a Alžběta se zde s láskou starala o Williama, který už vykašlával krev, i o malou Annu. William brzy po skončení karantény zemřel a Alžběta s Annou zůstaly v špinavém vězení v Itálii samy.Před malou Annou nechtěla dát Alžběta najevo své obavy z budoucnosti. Útěchu chtěla hledat v protestantském kostele, ale v okolí žádný nebyl. S Annou bydlela u rodiny Felicci a jejich přátelé ji pozvali na mši svatou do katolického kostela. Alžběta začala srovnávat jeho krásu s prázdným a chladným protestantským kostelem v Americe. Paní Felicce Alžbětě také vysvětlila význam Eucharistie, ve které přebývá skutečně Kristus. Pro Alžbětu to bylo nepochopitelné, ale uvěřila a začala plakat. Tak začala její cesta do katolické církve.

Po návratu z Itálie do New Yorku za ostatními dětmi Alžběta začala vykonávat různé práce, které by dříve nedělala. Musela uživit celou velkou rodinu a z majetku Setonových nic nezůstalo. Pronajala malý domek, kam se s dětmi přestěhovala. V dopise svému příteli napsala, že jí nechybí ani společenské schůzky s posezením u čaje s přáteli ani veřejná činnost. To vše ji dříve vzdalovalo od rodiny. Alžběta se i přes všechny těžkosti snažila hledat Boha a Bůh byl s ní i v jejích pochybnostech. Přejít k jiné církvi bylo hodně těžké. Její pastor jí řekl, že ztratila hlavu. Přátelé, kteří Alžbětu neopustili při ztrátě majetku, ji opustili nyní, když se rozhodovala pro katolickou víru. V katolickém kostele nacházela vnitřní pokoj, ale když se přechod ke katolíkům snažila řešit rozumem, byla rozdvojená. I přes vnitřní problémy měla pro své děti i pro ostatní lidi na tváři vždy úsměv. Když své váhání odevzdala do Božích rukou, dozvěděla se o moudrosti otce Johna Cheverusova z Bostonu, který měl pověst svatosti. Napsala mu dopis, kde vysvětlila svůj problém. Jeho dopis byl pro Alžbětu útěchou, cítila, jako by viděl do jejího srdce. Kněz ji ujišťoval, že ve svém srdci je již katoličkou a mimo jiné psal: "Pochybnosti ve vašich myšlenkách neničí vaši víru. Nedávají pouze klid vaší mysli, kdo je však na tomto světě úplně osvobozen od podobných nepokojů?" A připomněl slova apoštola Pavla: "Nyní vidíme jen v zrcadle, jen v hádance... nyní poznávám částečně, ale potom poznáme plně, jako Bůh zná mne." (1 Kor 13,12) 15. 3. 1805 ve věku necelých 31 let dokončila svoji cestu do katolické církve. Cítila se spojená s Kristem a svou radost vyjádřila slovy: "Stalo se! Pocítila jsem lehkost, jako by mi padly okovy. Můj Bože, jak se změnil stav mé duše!" V souvislosti s prvním přijetím eucharistie pak napsala: "Budu spojena s tím, který řekl: Jestliže nebudete jíst mé Tělo a pít mou Krev, nebudete ke mně patřit." Za své obrácení vděčila Nejsvětější Svátosti. V ní měla zdroj své radosti a nic ji nedokázalo odradit od účasti na mši svaté. Chodila mezi chudé a nevzdělané lidi blízko kostela sv. Petra na ulici nu Barclay. Začala učit v malé škole, ale brzy musela odejít kvůli některým rodičům, kteří se dožadovali jejího vyloučení.Pro Alžbětu to byla těžká zkouška, protože učení ji bavilo. Bůh ji však brzy povolal k jejímu oblíbenému učení prostřednictvím kněze Williama Dabourga z Baltimore. Ten ji požádal, aby v Baltimore založila farní školu. Alžběta se s radostí tohoto úkolu ujala a brzy kolem sebe shromáždila skupinu obětavých učitelek. S těmito učitelkami založila kongregaci „Sisters of Charity“ s řeholí podle sv. Vincence z Pauly. Alžběta byla necelých 10 let představenou této kongregace milosrdných sester. Sestry brzy zakládaly další školy a sirotčince, kde se děti učily zdarma. Postupně zakládaly i nemocnice.

Alžběta zemřela na tuberkulózu ve věku 46 let v Emmitsburgu 4. 1. r. 1821. V r. 1963 ji blahořečil papež Jan XXIII. a 14. 9. r. 1975 ji svatořečil Pavel VI. Byla první světicí ze Spojených států amerických. Dnes je pohřbena v národní svatyni Saint Elizabeth Ann Seton v Emmitsburgu.

MODLITBAVelebím Tě Pane, za sestru Alžbětu Annu Bayley Seton, na jejímž životě mi opět ukazuješ svou velkou lásku, se

kterou chceš vést i každého z nás. Někdy se při pohledu na náročnost Tvých požadavků bráním jejich přijetí, protože zapomínám na Tvá slova: "...mé jho netlačí a břemeno netíží."(Mt 11,30) Pokud dáváme přednost kříži světa a pokud budeme na kříž, který Ty nabízíš, hledět jen očima světa, nikdy jej nepřijmeme. Naše naděje je jen v pohledu našeho srdce, když Tě do něj pozveme. Pak se všechny obtíže změní, protože kříž nesený z lásky s Tebou je mnohem lehčí.

Proto nás zveš: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším." (Mt 11,28-29) Amen. M.J.

K nižní zajímavosti

Knihu „S hořícím srdcem“ napsal Henri Jozef Machiel Nouwen (1932-1996) – nizozemský kněz, univerzitní profesor a autor knih. Její podtitul zní „Rozjímání o eucharistickém životě“. Kniha na základě biblického příběhu (Lk 24,13-35) putování dvou učedníků z Jeruzaléma do Emauz a zpět se zamýšlí nad slavením eucharistie. Slovo „eucharistie“ zde neznamená pouze svaté přijímání, ale zahrnuje celou mši svatou. Co pro nás znamená naše účast na mši svaté? Nechme promlouvat autora:

Slovo eucharistie znamená doslovně „díkůvzdání“. Eucharistický život je život prožitý ve vděčnosti. … Eucharistie – díkůvzdání – nakonec přichází shora. Je to dar, který si sami pro sebe neumíme vyrobit. Musí se přijmout. Je svobodně nabízen a žádá, aby byl svobodně přijat. … A to je eucharistický život, život, ve kterém se vše stává způsobem, jak říci tomu, kdo se k nám připojil na cestě, „děkuji ti“.

Eucharistie je ukončena posláním. „Jděte ve jménu Páně!“ V latině slova Ite, missa est (z missio), kterými kněz končil mši, doslova znamenají: „Jděte, toto je vaše poslání.“ Přijímání neznamená konec. Tím je poslání. Přijímání, posvátné spojení s  Bohem, není konečným okamžikem eucharistického života. Poznali jsme ho, ale není to poznání jen pro nás samé, abychom si je uchovávali jako tajemství. Stejně jako Marie z Magdaly, tak i tito dva přátelé v sobě slyšeli hlas: „Jděte a hlásejte.“ To je ukončení slavení eucharistie, a to je také konečné povolání eucharistického života. „Jděte a řekněte. Vše, co jste slyšeli a viděli, není myšleno jen pro vás. Je to pro všechny bratry a sestry a všechny, kteří jsou připraveni to slyšet a přijmout. Jděte, neotálejte, nečekejte, neváhejte, ale rozejděte se hned a vraťte se do míst, ze kterých jste vyšli, a oznamte těm, které jste zanechali v úkrytech, že se nemají čeho bát, že on vstal z mrtvých, byl vskutku vzkříšen.“

Když jsem to shlédl, pochopil jsem, co znamená zahájit eucharistii s kajícím srdcem, se srdcem, které se otevřelo, zlomilo, aby mohlo přijmout Boží milost.

Ale jak je možné začít slavit díkůvzdání se zlomeným srdcem? Cožpak nás neparalyzují uznání vlastní hříšnosti a vědomí spoluodpovědnosti za zlo ve světě? Cožpak není skutečné vyznání hříchů příliš oslabující? Ano, je! Ale žádnému hříchu nelze čelit bez určitého vědomí vděčnosti. Nelze projevit lítost nad ztrátou, aniž bychom cítili, že najdeme nový život.

Eucharisticky žitý život je vždy životem s posláním. Žijeme ve světě úpícím pod svými ztrátami: nemilosrdné války ničí lidi a jejich země, hlad a hladomor ničí celé populace, zločin a násilí udržují ve strachu miliony mužů, žen a dětí. Rakovina a AIDS, cholera, malárie a mnoho dalších nemocí ničí těla nespočetných lidí, zemětřesení, záplavy a dopravní neštěstí … to jsou příběhy běžného života, které zaplňují stránky novin a televizní obrazovky. Je to svět nekonečných ztrát a mnoho z našich bližních, pokud ne většina, jde s hlavou skloněnou k zemi. Nějakým způsobem říkají: „My však jsme doufali…“, ale ztratili jsme naději.

Do tohoto světa jsme vysláni, abychom žili eucharisticky, to znamená s hořícím srdcem a otevřenýma očima i ušima. Vypadá to jako nemožný úkol. Co může dělat tato malá skupinka lidí, která se s ním sešla na cestě, v zahradě nebo u jezera, v tak temném a krutém světě? Tajemství Boží lásky je v tom, že naše planoucí srdce, přijímající oči a uši budou schopny objevit, že Ten, se kterým jsme se sešli v soukromí svého domova, se nám dále zjevuje mezi chudými, nemocnými, hladovějícími, vězni, uprchlíky a všemi lidmi, kteří žijí ve strachu.

Potřebujeme, aby slovo bylo promluveno a vysvětleno tím, který se k nám přidává na cestě a dává nám na vědomí svou přítomnost – přítomnost, kterou nejdříve rozpoznáme v našem hořícím srdci. Je to přítomnost, která nám dodává odvahu, abychom nechali roztát svá zkamenělá srdce a stali se vděčnými. Jako vděční lidé můžeme pozvat toho, který naše srdce zapálil, do soukromí svého domova.

Dovolme, aby naše srdce hořelo. Děkujme Bohu za všechny milosti, které nám dává v  eucharistii. Nenechme tyto dary ležet ladem. Jděme a hlásejme.

Knihu vydalo nakladatelství Paulínky v Praze roku 2000.L

Z   historie liturgické hudby v   Poříčí nad Sázavou (pokračování)

Pamětní knihu jsme začali psát až v r. 1953; od tohoto data jsou přesně uvedeny provedené skladby. Od vánoc 1945 se pravidelně zpívalo: na Květnou neděli, Velký pátek, o velikonocích, o svátku Božího Těla, o

pouti sv. Petra, o posvícení (na sv. Havla), někdy o svatodušních svátcích a májových pobožnostech.Od r. 1946 řídí chrámový sbor a orchestr Jiří Pilát, narozený 4. dubna 1921 ve Lštění č. 9, syn Josefa a Boženy

Pilátové, po odchodu bratra Jaroslava do České Lípy.Varhanní doprovod provedených skladeb uskutečňoval Otakar Herda, narozený r. 1920 v Poříčí. Pamětní knihu

vede Jiří Pilát, narozený r. 1922 ve Lštění č. 8, který se sňatkem s Jaroslavou Topolovou dostal do Poříčí.Sbor zkouší pravidelně 1x týdně – buď v kostele sv. Havla, nebo u Josefa Doležala, nebo v bytě u sl. Marie

Schneibergové.U zrodu chrámového sboru byli (zpívali a hráli):

SOPRANI: Marie Schneibergová, Ludmila Maštalířová, Marie Reichlová, Marie Procházková, Aloisie ZachováALTI: Miluše Remková, Anna Maštalířová, Marie Nebušková, Jaroslava Hubínková, Anežka Pěkná, Zdena

HaškováTENORI: Václav Pilát (bratr) ze LštěníBAS: Josef DoležalORCHESTR: Vojtěch Pilát, kapelník a kolář z Mrače – housle I.

Jaroslav Pilát (bratr) bankovní úředník ze Lštění – housle II. Antonín Rod, kameník z Podmračí – contrabas

Josef Šach (bratranec) z Hradiště – trombon I.Karel Platil, zaměstnanec ČSD z Mrače – trombon II.Otakar Herda, učitel, varhany

Sbor se časem rozrůstal – největší jeho počet byl 35 členů; přicházeli a odcházeli zpěváci a hudebníci – jejich jména jsou uvedena v seznamu. Od r. 1951 – 1952 počet zpívajících klesal – příčiny byly různé: vstup do manželství – někdo se v té době bál dále v kostele zpívat – někteří se urazili a přestali zpívat, nebo přestali docházet do zkoušek (a tím zpívat) aniž bych se dověděl příčinu, kterou znají oni sami. Za vedení sboru a orchestru jsem nikomu nebránil, aby s námi zpíval (zpívali s námi i lidé jiného náboženského vyznání) a také jsem nikoho ze sboru nevyloučil – na příklad proto, že nemá vhodný hlas nebo z jiných důvodů.Nynějším i budoucím členům chrámového sboru a orchestru přeji, aby se stali pokornými; nechť si uvědomí, že jsou velkými boháči tím, že od svého Tvůrce obdrželi hlas, schopnost hrát na hudební nástroj a cit pro vnímání krásy hudby a zpěvu – a nechť tedy svým hlasem a hrou na nástroje oslavují svého Stvořitele.

Žijme jako bratři a sestry – nechť o nás platí slova pronášená o prvních křesťanech: pohleďte, jak se milují. Žijme tak, abychom po tomto pozemském putování, před trůnem Nejvyššího zazpívali společně nesčetněkrát

zpívaná slova:Sanctus, sanctus, sanctus DominusDeus Sabaoth, pleni sun coeli et terragloria tua. Hosanna in excelsis.

Tak jsem zde vypsal historii sboru, jak jsem jí viděl já. Měl jsem snahu získat informace o zpěvu a hudební činnosti v Poříčí n/S. i od jiných. Požádal jsem paní Vilmu Šachovou – dceru kapelníka p. Žáčka – (narozená r. 1900), aby mi napsala své vzpomínky na hudební produkce v Poříčí (jak na kůru, tak na koncertech, akademiích a pod.), neboť mi řekla: tady v Poříčí se dělaly věci … Nic mi však nenapsala. O totéž jsem se obrátil na paní Bertu Hrabánkovou (rozená Strnadová), která zpívávala v Poříčí; ta vyhověla mé prosbě a zaslala mi dopis, který zde cituji:

Milý Jiří,přál jste si, abych Vám, jako asi nejstarší dosud žijící členka Poříčského chrámového sboru, napsala své

vzpomínky na působení opravdu s velkou láskou v tehdejších malých poměrech působícího chrámového sboru v památném Poříčském kostele.

Mé vzpomínky se datují od r. 1906, kdy jsem se s rodiči přistěhovala do Čerčan. Jelikož jsem už rok zpívala ve studentském pěveckém kroužku v Benešově, vedeném panem profesorem Jirouškem v kostele sv. Anny, hned jsem se přihlásila do Poříčského chrámového sboru. Zpívala jsem zde o vánocích své první sólo „V čarovné noci děťátko …“ Měla jsem jistě velkou trému, ale dobře to dopadlo. Netušila jsem tehdy, že jednou budu zpívat ve velkých chrámových sborech v Praze sborově i sólově (Libeň, sv. Haštal, sv. Duch, Voršilky, sv. Antonín, sv. Jakub, u Panny Marie Sněžné, v Týnu atd.), celkem v kostelích přes 40 let.

Roku 1906 vedl Poříčský chrámový sbor za nemocného pana učitele Macháčka pan vikář P. Josef Beneš, tamější farář a potom pan řídící Bláha, jehož dcera Božena také zpívala a jeho manželka nás ve škole učila zpívat. Bylo nás několik děvčat, asi dvě z Mrače, pak z Poříčí, měly pěkné hlasy, ale myslím, že některé kromě mne, která jsem ve Znojmě chodila do hudební školy, neznaly ani řádně noty. Paní řídící Bláhová, rozená Benešová, byla velmi trpělivá a ještě dnes si pamatuji na onen velký pokoj s klavírem v poříčské škole, kde jsme opravdu poctivě a vytrvale cvičily i sóla pro májové pobožnosti, atd. Dávala se tehdy pěkná vánoční mše, taková Rybovská; pamatuji se, jak se na začátku zpíval text: „nejprve hříchů litovali, by se ráčil smilovati Ježíšek Bůh, ten věčný Bůh odpustil nám, odpustil nám velký dluh“. Hrál s  námi tehdy na housle virtuosně pan Janeba, úředník dráhy v Čerčanech. Jinak jsme zpívali dvě nebo tři české mše a jednu latinskou a pěkné vložky i sólově, zvláště mariánské o májových pobožnostech. To bylo vše ještě před první světovou válkou a pak též za světové války.

Pamatuji se, jak jsme smutně zpívali 1914 o svátku sv. Petra a Pavla v kostelíčku sv. Petra. Bylo nám všem velice smutno a čekalo se vypovězení války. Byla to hrozná doba. Za války jsme zpívaly písně s vlasteneckou thematikou hlavně k sv. Václavu a k Panně Marii a když jsem zpívala píseň k Panně Marii, která končila slovy „na Čechy Matko, na Čechy pamatuj, pamatuj“, lidé v kostele plakali. Tehdy vznikla, alespoň se začala zpívat píseň „Matko Páně přesvatá, bez poskvrny počatá, v nebi jasná denice, orodovnice“. Velice rádi ji lidé v kostele zpívali. (pokračování)

MH

A dventní duchovní obnova

Jako každým rokem jsem se vydala na adventní duchovní obnovu. Jela jsem vlakem do Mrače. Přišel ke mně průvodčí a zeptal se mě: „Vy se tak usmíváte. Jak to děláte?“ Tak jsem mu řekla, že mám radost, protože jedu na faru do Poříčí na duchovní obnovu. Že jsem věřící a v adventu se setkáváme jedno sobotní dopoledne, abychom si vyslechli slova hosta, kterého náš pan farář pozval. Že jsem zvědavá, co uslyšíme a že se těším na setkání s  farníky, které jsem dlouho neviděla. A také že je možné přijmout svátost smíření, která je vždy krásným setkáním s  Ježíšem Kristem a ke které jsem kdysi chodívala se stresem, ale jelikož mám skvělého zpovědníka, který mě vždy vítá s  radostí a s úsměvem, tak se na zpověď nyní již těším. Pak jsme mluvili o roztroušené skleróze, kterou mám. Ptal se mě, jak se mi změnil život. A já říkala, že k radosti, k pokoji a ke štěstí. Že tato nemoc je pro mě obrovskou milostí - skrz kterou mě Bůh vede. Dojela jsem do Mrače, rozloučila se s panem průvodčím a šla do Poříčí. Cestou jsem se zastavila u plotu, kde bydlel jeden starší pán. I když byl vážně nemocný, tak se radoval z krásného dne. Šel otevřít slepičky. Prohodili jsme jen pár slov, protože jsem nechtěla přijít pozdě.Na faru jsem přišla tak akorát. Otec Martin přivítal říčanského faráře, bratra Konstantina, velmi energického, radostného kněze. Promluvy otce Konstantina byly radostné a zároveň velmi na tělo. Jednoduše a názorně nám vysvětloval, jak postavit Krista doprostřed našich rodin.

Při popisování situací z každodenního života jsme se hodně nasmáli. Nabádal nás, abychom více mysleli na druhé než sami na sebe. Abychom počítali s tím, že když jsme unaveni my, tak stejně tak může být unaven ten, s  kým žijeme, či s kým se potkáme. Abychom svou únavu přemáhali a nepřenášeli ji na druhé. A také abychom v rodinách dělali práce, které máme dělat, z lásky ke své rodině a ne z povinnosti. Abychom svým bližním darovali svůj čas nikoliv dárky. Páter Konstantim nám svědčil, jak krásné je žít s Kristem – žít svůj život, své každodenní radosti i povinnosti s láskou. Pevně se opřít o Boha. Prosit o pomoc, protože jsme slabí a svou silou to nezvládneme. Máme vše, co k  tomu potřebujeme – modlitbu, Písmo svaté a svátosti. A tak postavme Krista doprostřed našich rodin a společně prosme Boha o pomoc.

Děkuji Bohu za tento sobotní den. Děkuji mu, že mi dal tu milost a ukázal mi, jak krásné a jednoduché je svědčit o Kristu. Stačí se nechat prozářit jeho světlem a radostí a otevřeně a pravdivě mluvit o životě s ním. Děkuji Bohu za otce Martina, který svým životem ukazuje na radost a pokoj Ježíše Krista. Děkuji Bohu za slova bratra Konstantina, za jeho svědectví, jak jednoduché a radostné je žít s Kristem.

L

P ro malé i větší děti Na začátku ledna si připomínáme, jak byl Pán Ježíš pokřtěn. Doplň správně slova do textu:

chce, hlas, Jordánu, holubička, pokřtít, Syn Boží, milovaný, Duch Svatý

Jan Křtitel žil na břehu řeky ________ a křtil lidi. Jednou šel kolem Pán Ježíš a zamířil k Janovi, aby se od něho nechal také _________.Jan Křtitel ale věděl, že Pán Ježíš je___________ a tak se bránil: „Ty bys měl pokřtít mě a ne já tebe.“ Pán Ježíš mu na to ale řekl: „Bůh________, abys mě pokřtil.“ Jan poslechl, sestoupil s  Pánem Ježíšem do Jordánu a pokřtil ho. Když Pán Ježíš vystoupil z vody ven, objevila se bílá_________. Byl to, ___________ který sestoupil na Pána Ježíše. Přitom se z nebe ozval Boží _________: „To je můj _________ Syn.“ (Srov. Mt 3,13-17)

KH

Uzávěrka pro zaslání příspěvků na měsíc únor je 29. leden 2017. Příspěvky můžete posílat na mail adresu redakce nebo pana faráře nebo předat osobně. Kontakt na pana faráře : P. Martin Janata, mobil: 605 704 526, begin_of_the_skype_highlighting E-mail: janata@c-box.czKontakt na redakci zpravodaje: Martin Čeljuska, mobil: 602 314 028, E-mail: m.celjuska@seznam.cz

"Mnozí spravedliví, proroci a králi, Spasitele viděti žádali." Tato píseň otvírá staročeské roráty. V Poříčí je zpíváme ve čtvrtek ráno už osmým rokem, ale dobře je známe od dětství. Patří k adventu už po staletí. Při slovech, která zpíváme, můžeme žasnout, jaké máme štěstí. Můžeme si uvědomit, kolik lidí od Abraháma po Jana Křtitele toužilo vidět Spasitele. Proroci, králové, obyčejní lidé. Jsme snad lepší než oni? Čím jsme si zasloužili, že známe Spasitele? Setkáváme se s ním v evangeliích, ve svátostech, ve společenství církve. Přichází k nám jako dar a my jej vnímáme jako samozřejmost. Co by za to dali mnozí spravedliví Starého zákona! Nemusíme možná vymýšlet kdovíjaká adventní předsevzetí. Docela postačí, když přijmeme Spasitele jako nesamozřejmý a nezasloužený dar. Náš advent se pak prozáří světlem, my se rozzáříme světlem. A lidé, kteří nás v předvánočním shonu potkají, si možná položí otázku: Proč jsou ti křesťané tak šťastní právě v této době? Jak to dělají?

Martin Janata

C o nás čeká v prosinci?

Ne

PoČtČtSoČtPoÚtSo

4.12.

5.12.8.12.

15.12.17.12.22.12.26.12.27.12.

7.1.

15.0017.0018.007.009.007.00

15.0017.0014.0018.00

sbírka na bohoslovceadventní koncert v Poříčí (sv. Havel)mikulášská pro děti (fara)Neposkvrněné početí P. Marie (sv.Petr)-ranní roráty nebudouroráty (sv. Havel)zpovědní den v Benešověroráty (sv. Havel)zpívání u jesliček (sv. Havel)vánoční koncert ve Vranověvánoční koncert v Teplýšovicíchvánoční koncert v Poříčí (sv. Havel)

D ějiny farností Nový rok 2007 jsme zahájili v pondělí mší svatou ke cti Panny Marie. Dne 6. ledna svátek sv. Tří králů v kostele při mši svaté se žehnala voda, křída a kadidlo. To si věřící odnášeli domů, aby i na dveře psali K + M + B.Dne 13. ledna se konal tříkrálový farní ples v kulturním domě v Čerčanech, začátek byl v 19. hodin. Dle ohlasu se ples vydařil.Dne 2. února svátek očišťování Panny Marie lidově zvané „Hromnice“ v ten den se v kostele světí svíčky zvané hromničky, které se rozsvěcovali při bouři, neb nějakém jiném nebezpečí.V tomto roce se dohodlo, že každou 1. neděli a 3. neděli v měsíci po mši svaté se budeme scházet na faře při malém pohoštění a budeme to nazývat „agape“.Na 21. února připadla letos „popeleční středa“ to znamená počátek postní doby. V ten den a následující neděli se při mši svaté uděluje popelec na znamení pokání.V postní době se každý pátek v 17. hodin v kostele sv. Havla konala pobožnost křížové cesty.Od 14. února započal v restauraci „Na Pyšelce“ probíhat kurz „Alfa“zaměřený pro lidi, kteří se chtějí seznámit s hodnotami víry v Boha.

Měsíc duben započal „Květnou nedělí“ a dále pokračoval bohoslužbami na Zelený čtvrtek, Velký pátek v 18. hodin a na Bílou sobotu ve 20. hodin. Dále potom Velikonoční nedělí v 8.30 a v pondělí u sv. Petra a Pavla v 10. hodin.V sobotu 14. dubna se konala františkánská pouť ke hrobu Dr. Františka Noska hlavním celebrantem byl p. Miroslav Fiala.V neděli 13. května při mši svaté jsme si připomněli svátek matek. Tu neděli se odpoledne konala pobožnost ke sv. Janu Nepomuckému a Panně Marii na návsi obce Mrač. Pobožnosti se účastnilo 35 lidí. Dne 7. června po téměř týdenním bezvědomí zemřel pan Jiří Pilát, dlouholetý regenschori ve farním kostele v  Poříčí nad Sázavou. O své práci od roku 1945 až 1999 napsal do farní kroniky (viz s.359-368). Rozloučení se konalo při zádušní mši svaté v kostele sv. Havla. Obřady a mši svatou sloužil synovec p. Tomáš Roule tajemník kardinála Miroslava Vlka.V neděli 17. června při mši svaté se konalo první svaté přijímání.Ve dnech 15. až 22. července se konal druhý letní tábor v severních Čechách v Bozkově. V sobotu dne 8. září jsme slavili svátek Narození Panny Marie a současně nás navštívili farníci z německého městečka Grossräschen asi 30 členů. Doprovázeli mši svatou svými zpěvy, potom následovalo posezení na faře.V neděli 16. září se uskutečnil výlet pro děti na letiště do Nesvačil, kterého se zúčastnilo 7 dětí a 3 vedoucí.Ve středu 3. října v 16. hodin se konalo biblické povídání pro děti na faře. V ten samí den v 17. hodin se konala přednáška sestry Veroniky Bártové . Ve čtvrtek 4. října ve 20 hodin se promítal film o sv. Františkovi z Asissi. Další čtvrtek 11. října se konalo ekumenické modlitební setkání.Dne 9. listopadu v rámci Podblanického podzimu se v 19 hodin konal v kostele sv. Havla koncert, Ferstrova komorního sdružení pod vedením Lukáše Vasila. Na programu byly skladby: J. D. Zelenky, B. Martinů, Vivaldi, P. Ebena, J. S. Bacha.V sobotu 2. prosince ve 14. hodin na faře se prováděla výroba adventních věnců. Dne 6. prosince nadílka sv. Mikuláše také na faře. V sobotu 22. prosince v 18 hodin vánoční koncert skupiny „Agnáta“.Dne 24. prosince o půlnoční zněla mše J. J. Ryby „Hej mistře“, tentokrát již bez regenschori Jiřího Piláta.V neděli 30. prosince svátek sv. Rodiny, při mši svaté obnova manželského slibu a požehnání manželům. V  pondělí 31. prosince v 17. hodin mše svatá s poděkováním za uplynulý rok.Toho roku bylo 18 křtů a 4 svatby.

VMS větec měsíce (3. prosinec)Svatý František Xaverský (7.4.1506 – 3.12. 1552)Patron: jezuitů, misionářů, námořníků, katolického tisku,Navarry, Indie, cestovního ruchu,vzýván za šťastnou smrt, proti bouři a proti epidemii moruAtributy: jezuita v řádovém hábitu, kříž, lilie, pochodeň, planoucí srdce, křtící miska, Ind, černoch

Obvykle bývá zobrazován, jak křtí příslušníky exotických národů, nebo jak jim káže.U nohou může mít symboly moře a plavby, skácené sochy bůžků a otevřenou knihu evangelií. František se narodil 7.4. 1506 na hradě Javier (Xavier) v baskické části království Navarra v severovýchodním Španělsku ve španělské šlechtické rodině. Byl nejmladší z pěti sourozenců. V období jeho dětství vedla Navarra boje se Španělskem a Francií o nezávislost. V těchto bojích zemřel otec rodiny Juan de Jasso. Dva bratři se také zúčastnili bojů. Opevnění hradu Javier bylo poškozeno a Františkova rodina přišla o velkou část majetku. (V r. 1521 asi 50 km od hradu Javier v Pamploně bojoval proti Francouzům také sv. Ignác z Loyoly, který byl vážně raněn, když ho zasáhla dělová koule do nohy.Při zotavování z těžkého zranění se obrátil a později měl velký vliv také na Františka). František studoval na univerzitě v Paříži, kde se seznámil se sv. Ignácem a se sv. Petrem Faberem. Každý měl jinou povahu, ale dobře se doplňovali a rozuměli si. Všichni tři patřili mezi prvních sedm jezuitů, kteří se zasvětili Bohu v r. 1534 v kapli sv. Dionýze na Montmartru. Složili slib chudoby, čistoty a služby. R. 1537 přijal František v Benátkách kněžské svěcení a pak pomáhal sv. Ignácovi při sestavování prvních řádových pravidel. Působil na univerzitě v Bologni, kde kázal a poskytoval duchovní služby. Pak se vrátil do Říma a spolupracoval se sv. Ignácem na apoštolské a charitativní činnosti. Usilovali o papežské schválení jejich řeholního společenství. Dočkali se r. 1540, kdy papež Pavel III. jezuitský řád schválil. Z pověření papeže Pavla III. a portugalského krále se František spolu s Portugalcem Šimonem Rodriguezem vydali 7.4. r. 1541 na misie do Indie. Po dlouhé cestě, která trvala 13 měsíců, přistáli v portugalském městě Goa. Zde dalších 7 let pracovali mezi lovci perel na jihovýchodním konci Indie, na Cejlonu, na Malajském poloostrově a na Molukách. Utrpení, které Portugalci působili domorodcům, i to, které si působili domorodci navzájem, „trvale ranilo Františkovu duši“, jak sám řekl. Otevřeně psal portugalskému králi o nespravedlivém vykořisťování domorodců Evropany a snažil se utrpení místních obyvatel zmírnit. Brzy byl znám jako zastánce utlačovaných. Jeho životním programem se stala spása duší. Uvádí se, že některý měsíc pokřtil až deset tisíc lidí. Měl velké misijní úspěchy. Učil se tamilštinu – místní jazyk domorodců, aby mohl učit katechismus. Některé základní modlitby, vyznání víry, desatero i katechismus překládal do místní tamilštiny, aby tomu lidé rozuměli. Vyučoval v ulicích Goa a domorodce na výuku katechismu svolával zvonečkem. Zakládal kostely a školy. Také se staral o nemocné a trpící. Pomáhal v městské nemocnici a ošetřoval pacienty i s nejtěžšími chorobami.

O své misijní činnosti psal sv. Ignácovi do Říma: „Vytrvale jsem chodil po vesnicích a všechny dosud nepokřtěné děti jsem omýval posvátnou křestní vodou. Křtem jsem tak očistil ohromné množství dětí, které takřka nerozeznaly pravou ruku od levé. Ty děti mě však nenechaly ani pomodlit breviář, dokonce ani najíst a vyspat, dokud jsem je nenaučil nějakou modlitbu. A tu jsem pochopil, že právě ony jsou těmi, kterým patří nebeské království... Z mnoha lidí se v této oblasti nestanou křesťané jen proto, že prostě není, kdo by z nich křesťany udělal. A tak se mi často vtírá myšlenka, že bych měl obejít všechny akademické instituce po celé

Evropě – a hlavně pařížskou univerzitu, a všude křičet jako smyslů zbavený, abych ty, v nichž je víc učenosti než lásky, vyburcoval voláním: Jak strašné je množství těch, kdo se vaší vinou nedostanou do nebe, a řítí se do pekel“ R. 1549 se odebral do Japonska. Když se v Kagošimě naučil trochu japonsky, vydal se se svými druhy do Kjóta a Jmaguči. Zde byli jako vyslanci portugalského krále dobře přijati a bylo jim dovoleno kázat. V Japonsku působil František dva roky. Potom nechal své věřící pod dohledem jednoho portugalského kněze a znovu navštívil indickou misii. R. 1552 se chtěl dostat do Číny, aby i tam mohl misijně působit. Čína však v této době pod přísnými tresty zakázala všem cizincům vstup do země. František však doufal, že se mu tajně podaří do Číny dostat, aby i zde mohl misijně působit. Portugalská loď ho vysadila na ostrově Sancian (San Čoan) poblíž Kantonu. Zde čekal na čínskou džunku (čínská pobřežní plachetnice), jejíž majitel souhlasil s tím, že ho tajně vysadí na břehu Číny. František však onemocněl, dostal zimnici a po 14 dnech zde v nuzné chatrči 3.12. r. 1552 zemřel. Bylo mu 46 let. Jeho tělo bylo o několik měsíců později převezeno do Goa a zde byl František pochován v kostele Bom Jesus. Dnes je možné vidět stříbrnou prosklenou rakev světce v kapli tohoto chrámu. R. 1615 generál jezuitského řádu dosáhl toho, že Františkova paže byla přenesena do Říma. Nachází se v kostele Il Gesu na oltáři sv. Františka Xaverského. Další část relikvie se nachází na Macau. Zachovala se i celá řada dopisů, které František posílal do Evropy ze svých misijních stanic.

Za blahoslaveného prohlásil Františka Xaverského papež Pavel V. v r. 1619. Svatořečen byl v r. 1622 papežem Řehořem XV. Papež Benedikt XIV. ho r. 1748 prohlásil ochranným patronem Indie a papež Pius XI. sv. Františka Xaverského v r. 1927 prohlásil za patrona všech misií. Stal se patronem misionářů. Modlitba

Bože, Tys povolal svatého Františka Xaverského, aby hlásáním evangelia ukázal mnohatisícovým zástupům cestu k Tobě; naplň srdce všech věřících horlivostí šířit světlo tvé pravdy, aby Tvá církev rostla a plnila ve světě své poslání. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře) MJ

K nižní zajímavosti Kniha „Země bez obzoru“ je součástí edice „Rozhovory nad Biblí“. Autor, Ladislav Heryán (*1960),

je salesiánský kněz, ale především skromný a pokorný člověk. Kniha vznikla jako přepis rozhlasových rozhovorů s autorem, které zazněly na různých stanicích Českého rozhlasu. Většina kapitol knihy je rozhovor nad daným úryvkem z Písma svatého. Odkazy jsou uvedeny v závorce.

„Boží odpuštění si můžeme představit stejně, jako když někomu je proveden výmaz trestů a on má teď čistý trestní rejstřík. Nedávno se objevila kauza jakéhosi lékaře, který zneužíval své asistentky a vymlouval se na to, že Bůh mu taky hříchy odpustí. To je vulgární snížení a poškození té úžasné skutečnosti, kterou Boží odpuštění člověku je. Podmínkou je však vždy to, že člověk si je svého hříchu vědom a touží se z něho vymanit. Pak jej Bůh skutečně přijme, protože jej miluje jako otec nebo matka miluje své dítě. To, i když se dostalo do problému, od svých rodičů slyší: „Milujeme tě navzdory všemu.“ Díky tomu se člověk může odpoutat od své minulosti a od svého hříchu a může brát svůj život jako nepopsaný, čistý list papíru. Jen je o něco zkušenější a moudřejší.“

„Jak se stane, že Hospodin postaví člověka navěky před svou tvář? Že ho má ve své mysli? (Pozn. Žl 41) Co je na tom nepochopitelného? Hospodin je přeci s námi stále, a pokud jsme stvořeni k životu věčnému a Bůh je věčný, pak v tom nevidím žádný problém.

„Nemáme se tedy spoléhat na mocné tohoto světa, nicméně svět nás zajímat musí.“ (Pozn. Žl 146)Ano, navzdory tomu, že nepatříme mezi mocné světa. V tomto světě však žijeme, a tak jsme za něj odpovědní.

„Jak je to vlastně podle Starého zákona s hodnotou člověka? Jsou si všichni rovni? Samozřejmě. Zpráva o stvoření není v bibli proto, aby nás informovala o tom, jak člověk vznikl, ale abychom pochopili, kdo člověk je. Na prvním místě se tam říká, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu, což znamená, že má pokračovat ve stvoření svou činností. Pak se dozvídáme, že je tělo, duše a duch. Znamená to, že je svázán se zemí, ale také to, že ke svému životu potřebuje vztahy. Navíc je zřejmé, že je duchovní bytost a ve svém životě musí zohledňovat transcendentní rozměr. Proto potřebuje mít vztahs Bohem. V těchto všech aspektech jsme všichni stejní a nikdo není víc nebo méně. ….“

„ Jak je možné, že učedníci Ježíše poslechli a po zbytečné celonoční dřině ještě jednou sítě do vody hodili? Muselo jim být přeci jasné, že zase nic nechytí. A to nevěděli, že je to Ježíš, kdo jim radí. Proč tedy poslechli? (Pozn. Jan 21,1-14)To by mě taky zajímalo. Zajímavé je také to, že ve chvíli, kdy Ježíše poslechli, jej poznávají.

„V této službě mi jde především o to, aby se bratři, o které se starám nebo kterým sloužím, cítili dobře jako lidé, jako křesťané i jako řeholníci. Cílem je, aby mohli dobře konat svoji práci, ke které jsou povoláni. … To by však bylo málo. Mou povinností je také pečovat o jejich duši a ducha. Znamená to, že jim v důležitých okamžicích řeknu, co by podle mého mínění měli slyšet. Můžeme to nazvat Božím slovem, ale třeba také povzbuzením nebo potěšením, dodáním odvahy a tak dále.“

„Během adventu si křesťané připomínají i očekávaný Kristův druhý příchod. O co se jedná?Pokud byl Ježíš Mesiáš, měl s jeho příchodem nastat nový věk, jak to bylo přislíbeno ve Starém zákoně. Jeho součástí měla být proměna světa a náprava věcí. Jenomže tento nový věk nenastal, došlo pouze k vnitřní proměně těch lidí, kteří Krista vědomě přijali jako svého Pána. Proto už první křesťané očekávali, že Ježíš přijde znovu a teprve při tomto jeho druhém příchodu dojde k naplnění všech proroctví týkajících se záchrany Božího lidu a potrestání svévolníků. Nastane nový věk a svět bude zcela proměněn. Církev postupně dospěla k tomu, že tento druhý Ježíšův příchod nemusí přijít v krátkém časovém horizontu, ale že to bude jakési završení dějin. …“

Písmo svaté je živé. Naučme se ho denně otvírat. Duch svatý nás povede, budeme-li ho prosit. Nechme Ježíše Krista promlouvat do našich životů.

Knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad v Praze roku 2015.L.

Z   historie liturgické hudby v   Poříčí nad Sázavou Hudba doprovází římsko-katolickou liturgii od nepaměti. Není pochyb o tom, že její podíl na vnímání krásy a důstojnosti liturgie je velmi podstatný. Uplatňování hudby při liturgii však v mnohém značně závisí jak na vnějších okolnostech a možnostech, tak jistě i všech těch, kteří jsou ochotni jí „dělat“. Poříčská farnost měla v druhé polovině 20. století to štěstí, že v osobnosti Jiřího Piláta (1921-2007) zde působil zanícený muzikant a milovník nejen barokní hudby, pro kterého se kostelní hudba (nejlepší ze všech, protože je psána srdcem, jak říkával) stala doslova osudem, kterému rád vše obětoval. Neodradily ho ani nekončící obtíže a nepříjemné vnější tlaky tehdejší nelehké a všemu náboženskému nepřátelské doby. Zdejší chrámový sbor a orchestr vedl neuvěřitelných 61 let. Několik let po vzniku sboru v r. 1945 založil Pamětní knihu pěveckého chrám. sboru Poříčí n./Sáz., do které zapisoval prováděné skladby. Popsal i historii zdejší liturgické hudby na základě vzpomínek pamětníků. Přinášíme doslovný přepis.

Martin Herda

V této pamětní knize jsou zapsány skladby, které byly provedeny chrámovým sborem a orchestrem v Poříčí n/S. jak v chrámech farnosti poříčské (kostel sv. Havla, sv. Petra, filiální kostely sv. Klimenta na Hradišti a Nanebevzetí P. Marie v Soběhrdech), tak i mimo farnost v blízkém i dalekém okolí.

Pamětní knihu jsem se rozhodl založit v r. 1953 – tedy v době, kdy sbor působil již osmý rok a je pořízena jednak pro nás, aby nám v pozdějších letech připomínala naši práci, aby nám oživila vzpomínky na uplynulá léta, abychom si nad ní mohli zavzpomínat a současně aby dala přehled o vykonané práci. Je však určena i pro budoucí generace, aby mohly posoudit a seznámit se s naším výběrem skladeb; budoucí generace prosím, aby v zápisech pokračovaly. Odpadnou tím zvídavé otázky, co se v Poříčí v minulosti zpívalo a na tyto otázky se pokusím odpovědět.

Které skladby tedy byly před námi v Poříčí provedeny? Toto jsem se snažil dovědět z rozhovorů s mým tatínkem Josefem Pilátem, který se narodil 23. 11. 1878. Je známo, že v minulosti působili na kruchtách jako regenschori učitelé. Poněvadž vždy bývali hudebníci, kteří si zakládali na tom, že ovládají hru na různé nástroje (zatím co se nyní kterýsi mladý učitel chlubil, že učí a přesto nehraje na žádný hudební nástroj) – lze usuzovat, že na kruchtách - tedy i v  Poříčí – hudbu určitě provozovali, avšak které autory a které skladby?

V Poříčí n./Sáz. se nedochoval hudební kostelní archiv, z něhož by bylo možno usoudit, jaké skladby byly zde provedeny; pravděpodobně každý zdejší učitel měl svůj archiv, který při odchodu nebo změně místa si vzal sebou a tím zůstává otázka, co se v minulosti na kruchtě v Poříčí zpívalo, nezodpověděna. Rozhodně však učitelé hudbu v Poříčí provozovali, neboť na kruchtě kostela sv. Havla bývaly různé dechové nástroje – pravděpodobně kostelní – které postupně z kruchty zmizely – buď si hráč nástroj půjčil domů a už jej neodevzdal – nebo nástroje byly rozkradeny. V Poříčí se zachovaly pouze tympány, které jsem našel na základě upozornění kostelníka Josefa Doležala na půdě kostela sv. Havla – tam také zůstaly, neboť byly bez kůže a značně zrezavělé a tedy pro praktickou potřebu nezpůsobilé.

Od svého tatínka jsem se dověděl toto: do r. 1918 hrál v Poříčí na varhany p. učitel Bláha – před ním p. učitel Macháček. Po vyhlášení samostatnosti české r. 1918 přestali učitelé v kostele působit; od té doby funkci varhaníka převzal v Poříčí tatínek. Jak se k tomu dostal? Tatínek byl zemědělec, bydlel ve Lštění čp. 9. Na vojně sloužil u vojenské hudby, kde hrál na trumpetu a zde se naučil hrát i na housle. Po návratu z vojny hrál v kapele p. Žáčka v Poříčí. Na varhany se naučil hrát sám ve svých čtyřiceti letech a to na domluvu p. vikáře Václava Tichého, když v r. 1918 přestal hrát na varhany p. učitel Bláha a nebylo nikoho, kdo by v kostele hrál. Za tím účelem P. Tichý zapůjčil tatínkovi domů harmonium – a tak po celodenní práci v zemědělství tatínek večer zasedl k harmoniu, aby se do neděle naučil některou kostelní píseň, takže varhany neumlkly, když je opustili kantoři. Tatínek jednoduchou harmonií doprovázel píseň, většinou zpaměti – málo preludoval (to bylo přání p. vikáře) a za mši přehrál i dvě písně se všemi strofami, takže lidé říkávali: dnes jsme si zase pořádně zazpívali. O vánocích, velikonocích a 28. října na závěr mše svaté vždy hrál všemi rejstříky národní hymnu – a to i v době okupace, kdy bylo zakázáno hrát hymnu; kostel bylo místo, kde lid čerpal útěchu a naději, že opět se stane svobodným. Tu víru vyslovoval ve svých kázáních p. vikář Tichý, zdůrazňoval, že žádný strom neroste do nebe – a že po bouřce bývá vždy jasno.Od doby, kdy varhaníkem se stal můj tatínek, již víme, co se v Poříčí zpívalo (od r. 1918). Byly to dvě skladby, které se každým rokem opakovaly: o vánocích – vánoční mše „Náš Spasitel s nebes trůnu …“ od P. Halíka – o pouti a posvícení mše „Spěj duše zbožně k výšinám …“ od stejného autora; poněvadž se zápisy nedochovaly, nelze sdělit, zda provedení uvedených skladeb bylo pravidelné každý rok. Tyto mše doprovázela na nástroje hudba p. Žáčka, kapelníka z Poříčí n/S. V době okupace o jedněch vánocích provedl mši „Náš Spasitel ..“ místní učitel p. Příborský, který se v té době staral o kulturu v obci a pořádal různé hudební akademie, na kterých hráli jeho žáci – rovněž řídil v Poříčí koncert – neznám však skladby, které na něm byly provedeny. Kromě uvedených mší se zpívaly v kostele různé vložky a to v době, kdy na varhany začal hrát bratr Jaroslav (narozen 1914) a později sólové vložky doprovázel student Otakar Herda z Poříčí.

Tyto vložky zpívala buď paní Berta Hrabánková (roz. Strnadová) z Čerčan, nebo má sestra Anna Pilátová (narozena 1915), která vynikala krásným sopránem a výslovností, nebo slečna Marie Schneibergová (narozená 1927) z Poříčí. Pokud si vzpomínám, byly to některé z Biblických písní Ant. Dvořáka, píseň „Já vždycky jsem se modlila k strážnému andělíčku“ od K. Bendla, „Beránku Boží, děťátko z ráje“ od Dr. Jaroslava Máchy a jiné.

Skončila válka – národ se stal opět svobodným. S rozmachem kulturního života vznikla myšlenka založit chrámový sbor a orchestr při kostele sv. Havla v Poříčí n/S.; na jeho založení měla nemalou zásluhu slečna Marie Schneibergová, která zpívávala různá sóla v kostele, navíc spolupracovala při veškerých kulturních událostech v Poříčí (hudební akademie, divadla, Sokol, choreografka scén o „Šibřinkách“ – prostě bez její účasti se žádná kulturní událost neobešla – neboť uměla zpívat, hrát na piano, uměla organizovat, měla iniciativu, uměla jednat s lidmi).

Jádrem sboru se stala děvčata z Poříčí, k nim se přidružila děvčata z Mrače, Městečka, Čerčan a s těma začal bratr Jaroslav Pilát, bydlící ve Lštění, nacvičovat pro vánoce r. 1945 II. vánoční mši „Čarovná chvíle velkých svátků …“ složenou Dr. Jaroslavem Máchou.

A tak o půlnoční mši svaté r. 1945 zazněla citovaná mše (upravená pro ženské hlasy) doprovázená varhanami a orchestrem z členů kapely p. Vojtěcha Piláta z Mrače čp. 25. Touto mší zahájil působení chrámový sbor a orchestr v Poříčí n. Sáz., aby uskutečňoval slova, která jsou vyřezána na varhanách, postavených r. 1868 na kůru kostela sv. Havla v Poříčí n. Sáz.

Chvalte Boha zpěvem a hudbou

Vypsal jsem zde kus historie, abych budoucím generacím prodloužil pohled do minulosti na chrámovou hudbu, provozovanou v Poříčí.

(pokračování)

P ro malé i větší děti Anděl Gabriel řekl Panně Marii, že se jí narodí miminko, kterému dá jméno Ježíš. Když najdeš všechna miminka, která jsou stejná jako to první, zjistíš, co znamená jméno Ježíš.

B __ __ __ __ __ __ __ __ __ __ __

KH

Pán posílá své anděleJeště teď mi jde mráz po zádech, když si vzpomenu na tuto příhodu a na to co se mohlo stát, kdyby nebylo andělů, kteří nás ochraňují a upozorňují na nebezpečné situace.Chodím každý den ráno v 7hodin na přechod, kde přecházejí děti do školy a také maminky s dětmi do školky a dohlížím na jejich bezpečí. Vcházím do silnice s plácačkou, a když je to nutné, zastavím provoz. Tento čas také využívám k modlitbě růžence, chválím Pána za všechno, co pro nás udělal a dělá, Ducha svatého za všechny dary a Jeho působení, pannu Marii za její přímluvy a také anděle za jejich ochranu. Zrovna jsem děkoval andělům, když přicházel malý chlapec. V tu chvíli jako bych slyšel hlas,“dej pozor na toho kluka. Už byl u přechodu, když přijížděl autobus. Byl tak blízko, že jsem řekl klukovi: “Počkej, až ten autobus přejede“ale on jako by neslyšel, se otočil a aniž by se rozhlédl, vkročil do silnice, když autobus zrovna projížděl. Okamžitě jsem skočil a strhl chlapce zpět na chodník. Nebyla to snad ani vteřina v jaké rychlosti se všechno odehrálo. Klučíka jsem zachránil. Myslím, že si to snad ani neuvědomoval, co se mohlo stát. Toto všechno viděla paní, která šla za ním. Byla šokovaná a říkala: “Vy musíte mít ale nervy.“ Já jsem hned věděl, že to byla boží pomoc. Jeho a mého anděla, který mě včas upozornil. Ve svém životě jsem těchto zázračných upozornění, kde se jednalo o život, zažil již několik. Myslím, že každý by si mohl vzpomenout na nějakou takovou situaci. Proto děkujme Bohu, že nám posílá ochránce, své anděle a andělům za jejich ochranu.

VlastikBetlémské světlo Betlémské světlo bude jako každý rok 24.prosince. mezi 13-13.30 hod. na faře v Poříčí a samozřejmě při Půlnoční mši v kostele.

MCTříkrálová sbírka Tříkrálová sbírka probíhá tentokrát již od 2. do 9. ledna. Rád bych pozval ke koledování, mimo již trvalých koledníků i další. Jen krátká informace. Koleduje se v tříčlenných skupinkách, v případě dětí, je třeba vedoucího staršího 15 let. Koledovat je možné v kterémkoliv dni a čase od 2. do 9. ledna. Budeme koledovat na několika místech v Čerčanech, Novém Městečku, Poříčí, Čtyřkolech, Mrači, Lštění. Každá skupinka dostane kasičku, se kterou buď obchází přímo domácnosti, což je nejlepší nebo se pohybuje na nějakém frekventovaném místě (u nádraží, obchodu,..). Přeje se lidem požehnání do nového roku, zazpívá a přizve k příspěvku pro potřebné, a zároveň informuje, na které projekty budou finanční prostředky použity. Více na www.trikralovasbirka.cz. Chcete-li s námi letos také koledovat. Dejte mi vědět nejlépe do 18. prosince. Martin Čeljuska tel.:602314028, mail: m.celjuska@seznam.cz

MCVšichni, kteří se Tříkrálové sbírky zúčastní, (vč. rodičů dětí, které budou koledovat) jsou zároveň zváni v   pátek 6. ledna 2017:

v 15.00 hodin: na Tříkrálovou bohoslužbu slova v kostele sv. Tomáše v Praze 1 (Malá Strana) Josefská ulice. Bohoslužbu povede kardinál Dominik Duka a požehná koledníkům.V 15.30 vyjde Tříkrálový průvod s velbloudy od kostela sv. Tomáše, půjde přes Karlův most na Staroměstské náměstí. Uzávěrka pro zaslání příspěvků na měsíc leden je 1. leden 2017. Příspěvky můžete posílat na mail adresu redakce nebo pana faráře nebo předat osobně. Kontakt na pana faráře : P. Martin Janata, mobil: 605 704 526, begin_of_the_skype_highlighting E-mail: janata@c-box.czKontakt na redakci zpravodaje: Martin Čeljuska, mobil: 602 314 028, E-mail: m.celjuska@seznam.cz

Vánoční bohoslužby 2016 Sobota

Neděle

Pondělí

Úterý Středa

Pátek Sobota Neděle

Středa

Pátek

Sobota

Neděle

24.12.

25.12.

26.12.

27.12.28.12.

30.12.31.12.

1.1.

4.1.

6.1.

7.1.

8.1.

20.30 hod.22.00 hod.24.00 hod.

8.30 hod.10.00 hod.11.30 hod.

8.30 hod.10.00 hod.11.30 hod.

8.30 hod.

16.00 hod.18.00 hod

18.00 hod

17.00 hod.

8.30 hod.10.00 hod.11.30 hod.17.00 hod.

16.00 hod.18.00 hod

10.00 hod.16.00 hod.17.30 hod.19.00 hod.

15.30 hod.17.00 hod.

8.30 hod.10.00 hod.11.30 hod.12.45 hod.

TeplýšoviceVranovPoříčí (sv. Havel)

Poříčí (sv. Havel)VranovKozmice

Poříčí (sv. Petr)SoběhrdyOstředek

Poříčí (sv. Petr)

ČerčanyPoříčí (sv. Petr)

Poříčí (sv. Petr)

Poříčí (sv. Havel)

Poříčí (sv. Havel)VranovKozmiceČerčany

ČerčanyPoříčí (sv. Petr)

Poříčí (sv. Petr)TeplýšoviceVranovPoříčí - adorace (s

SoběhrdyČerčany

Poříčí (sv. Havel)VranovKozmice (TeplýšOstředek

Štědrý den

Slavnost Narození Páně

sv. Štěpána

sv. Jana

sv. Mláďátek

sv. Rodiny

Zakončení občanského roku

Matky Boží Panny Marie

v. Petr)

Zjevení Páně

Zjevení Páně

ovice)

Všem farníkům přeji požehnané Vánoce plné radosti.Martin Janata, farář