Univerzita Palackého v Olomouci

Právnická fakulta

Radka Maťašovská

Směřuje Západní Sahara k samostatnosti?

Diplomová práce

Olomouc 2013

2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Směřuje Západní Sahara k samostatnosti?

vypracovala samostatně a citovala jsem všechny použité zdroje.

V Olomouci dne 14. 1. 2013 ………………………………….

Radka Maťašovská

3

Poděkování

Děkuji JUDr. Pavlu Burešovi, Ph.D., DEA, vedoucímu mé diplomové práce, za zájem, cenné informace a za odborné připomínky při tvorbě a zpracování práce.

4

ObsahÚvod............................................................................................................................................5

1 Historické kořeny směřující ke vzniku konfliktu................................................................7

1.1 Situace na africkém kontinentu do začátku 20. století.................................................7

1.2 Období španělské kolonizace.......................................................................................8

1.3 Vznik Fronty Polisario.................................................................................................9

1.4 Dekolonizace a první zásahy OSN – poradní stanovisko MSD.................................11

1.5 Zelený pochod............................................................................................................14

2 Počátky konfliktu Maroko-Západní Sahara a právo Západní Sahary na sebeurčení........15

2.1 Madridské smlouvy....................................................................................................15

2.2 Saharská arabská demokratická republika a její vznik...............................................18

3 První kroky k samostatnosti..............................................................................................21

3.1 Mírový plán (Plán vypořádání)..................................................................................21

3.1.1 Sválení Mírového plánu OSN a jeho obsah........................................................23

3.1.2 Provádění Mírového plánu..................................................................................24

3.1.3 Kritéria ke splnění požadavků k účasti na referendu o sebeurčení.....................25

4 Nový směr a nová řešení OSN..........................................................................................28

4.1 Bakerův plán I............................................................................................................29

4.2 Bakerův plán II...........................................................................................................31

5 Autonomie jako jediné řešení...........................................................................................35

5.1 CORCAS....................................................................................................................35

5.2 Neúspěšný plán autonomie.........................................................................................36

5.2.1 Marocký návrh....................................................................................................36

5.2.2 Návrh Fronty Polisario........................................................................................36

6 Právo na sebeurčení..........................................................................................................39

6.1 Právo na sebeurčení v dokumentech OSN.................................................................39

6.2 Případ Západní Sahary...............................................................................................41

6.2.1 Kritéria státnosti v případě Západní Sahary........................................................44

Zavěr.........................................................................................................................................47

Seznam použitých zdrojů..........................................................................................................49

Shrnutí.......................................................................................................................................55

Seznam klíčových slov.............................................................................................................56

Přílohy

5

ÚvodKonflikt Západní Sahary se dostal do povědomí mezinárodního společenství

po odstoupení Španělska z tohoto území 14. listopadu 1975 a to prostřednictvím trojstranných

smluv podepsaných v Madridu, kdy území Západní Sahary bylo převedeno na Maroko

a Mauretánii. O čtyři roky později se Mauritánie vzdala oprávněného území a odstoupila jej

Maroku. Ze strategického hlediska má Západní Sahara významná ložiska fosfátu, ropy

a plynu a to především na moři. Navíc k ní patří loviště ryb na pobřeží, nedaleko města Dakla,

proto také je zájem Maroka o toto území již od dob dekolonizace nemalý.

Během 37 let, během nichž tento spor již trvá, došlo ke změně zúčastněných stran,

politické a diplomatické správy národa Saharawinců a ke změně vlády Maroka. Zatímco lid

Západní Sahary se snaží získat nezávislost a uznání své státnosti, Maroko se snaží přesvědčit

mezinárodní společenství o panství nad tímto územím. OSN v 50. letech vyjádřila svou jasnou

podporu nezávislosti kolonizovaných zemí a to vydáním, v tomto směru nejvíce uznávané

rezoluce Valného shromáždění 1514 z roku 1960, která ustanovuje, že „Všechny národy mají

právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut

a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj. Nedostatek přípravy

politické, hospodářské, sociální či vzdělávací nesmí být nikdy použito jako záminka pro

oddálení nezávislosti.“ OSN tedy uznala právo národů na sebeurčení a uznává, že sebeurčení

národa (z vůle lidu) musí bezpodmínečně zajistit integritu území. Spojené národy ale nikdy

neuznaly právo na nezávislost menšin nebo národností žijících na území suverénního státu,

aby tak nebyl porušen princip nezasahování do vnitřních záležitostí státu, pokud by tedy

těmto menšinám nebylo odepíráno právo na vyjadřování politických názorů nebo by

docházelo k diskriminaci.

Neústupná pozice Maroka a jeho návrh na autonomii, které se Maroko drží všemi

silami a pomocí svých dovedností a diplomacie, které v posledních letech vynaložilo

na podporu mezinárodního veřejného mínění ve svůj prospěch, přiměla OSN opustit Plán

vypořádání – Mírový plán, který obsahoval plán konání referenda. V případě, že se Maroku

podaří udržet jednotnost království a bude nadále úspěšné na poli mezinárodní politiky,

výsledkem bude, že OSN „odhodí“ všechna léta snahy o vyřešení konfliktu, kdy vydalo

množství rezolucí obsahujících zakotvení práva Západní Sahary na sebeurčení.

Kromě toho, Fronta Polisario není schopna zmírnit své požadavky a formulovat návrh,

který by Maroko teoreticky přijalo a také vedení Polisaria vede neúspěšnou strategii,

6

podporováno jen bezvýznamnými státy, což v konečném důsledku může vést jedině

k násilnému střetu.

Tato diplomová práce je rozdělena na šest částí. První kapitola přibližuje historické

kořeny konfliktu Západní Sahary a jeho vývoj zejména z pohledu mocensko-politických

aspektů. Druhá kapitola sleduje počátky konfliktu již mezi Marokem a Západní Saharou

a vznik Saharské arabské demokratické republiky. Tím se dostávám ke stěžejní otázce této

diplomové práce, kterou je případné budoucí dosažení samostatnosti Západní Sahary.

V následujících třech kapitolách se snažím o popsání dalšího vývoje situace v Západní

Sahaře. Důraz je přitom kladen na rozbor nejpodstatnějších mezinárodních dokumentů, smluv

a rezolucí OSN, které přímo obsahují možné řešení situace v Západní Sahaře nebo se dotýkají

práva národů na sebeurčení. Jen tak je totiž možné se podrobněji seznámit s přístupem

mezinárodního společenství k této problematice. V poslední části této diplomové práce se

zabývám konkrétním právem Západní Sahary na sebeurčení.

Cílem této práce je, na základě popsaných skutečností, dojít k odpovědi na otázku, zda

směřuje Západní Sahara k samostatnosti…

7

1 Historické kořeny směřující ke vzniku konfliktu

1.1 Situace na africkém kontinentu do začátku 20. stoletíPrvní kontakt Západní Sahary s  Evropou se objevuje v patnáctém století a to konkrétně

s Kastilií a Portugalskem. Avšak ani jedna z těchto zemí neprojevila skutečnou vůli

o vytvoření trvalé kolonie a svou přítomnost omezily jen na  stavbu obchodních přístavů

na pobřeží, založených zejména na obchodu s otroky.

Až do 19. století však žádná z krajin evropského kontinentu neprojevovala větší zájem

o území v Africe. Teprve až za poslední dekády 19. století se evropské mocnosti začaly

rozšiřovat i na  toto území. Berlínská konference konaná v  roce 1884 formalizovala expanzi

do Afriky a zvýhodnila zejména dva státy - Velkou Británii a Francii – a to tak, že jejich

územní vlastnictví zahrnovalo větší část Afrického kontinentu. Ostatní evropské státy, jako

Německo, Belgie, Portugalsko nebo Itálie, ale také obdržely poměrně široké nároky a to kvůli

tomu, aby došlo aspoň k  nějakému vyvážení sil.1

Španělsko, které v  roce 1867 právě vyšlo z  občanské války (3. Karlistická) a dočasně

tak v  roce 1878 vítězstvím ukončilo válku na  Kubě, zaměřilo svou pozornost na  africký

kontinent. Španělské zájmy se orientovaly zejména na  to, aby žádná jiná z evropských

mocností nevykonávala svou výkonnou moc nad územím blízko španělského pobřeží.

Španělská vláda se zaměřila na  ovládnutí dvou konkrétních teritorií:

jižní břeh úžiny Gibraltaru a africké pobřeží naproti Kanárským ostrovům. V  říjnu roku 1884

španělská vláda vyslala vojenskou výpravu s  cílem mít náskok před britskými společnostmi,

které se snažily zabrat tuto oblast pro její bohatství, které spočívalo v nesmírném množství

ryb. Tímto způsobem se Španělsko mohlo na  Berlínské konferenci, která měla začít

následující měsíc, prezentovat nevyvratitelným důkazem, že účinně obsadilo území mezi

Bílým mysem na  jihu (Bahía del Oeste, Ras Nuadhibú) a mysem Búdždúr 2. Toto území

Španělsko vyhlásilo svým protektorátem nazvaným Rio de Oro.3

Později, další dvě výpravy k  mysu Búdždúr a do emirátu Adrar dosáhly podepsání

smluv o  podřízení se domorodých obyvatel španělské nadvládě a tyto smlouvy byly

ze začátku ze strany domorodých kmenů vítány. Od roku 1886 se všechna tato území

začlenila do správy královského zmocněnce a později náměstka guvernéra Kanárských

1 FUENTE COBO, Ignacio a Fernando M MARIÑO MENÉNDEZ. El conflicto del Sahara Occidental. Madrid: Instituto de Estudios Internacionales y Europeos "Francisco de Vitoria", 2006, s. 21-242 ESPAÑA CARRERA, ABEL. EL SÁHARA, DE COLONIA A TERRITORIO OCUPADO. In: La cuestión.es: Revista de política internacional [online]. 30. 12. 2011 [cit. 2012-02-13]. Dostupné z: http://www.lacuestion.es/el-sahara-de-colonia-espanola-a-territorio-ocupado-por-marruecos/3 Španělsko. Real Decreto. In: Boletín Oficial del Estado. 26.12.1884.

8

ostrovů. V  roce 1886  byla také zahájena první jednání mezi Francií a Španělskem

o vymezení hranic mezi francouzskými a španělskými oblastmi. V té době už ale původní

obyvatelstvo podnikalo nepřátelské akce proti koloniální okupaci a v březnu 1884 zaútočilo

i na  první španělské sídlo. Později se mu ho podařilo obsadit ho a zničit.4

Nicméně, v  roce 1898 pro Španěly jedna tragická událost směřovala ke změně vztahů

mezi evropskými mocnostmi a k založení politického a právního rámce, který měl vymezit

španělské vlastnictví Západní Sahary. 3. července toho roku totiž severoamerická válečná

flotila zničila, v  ústí zálivu Santiago de Cuba, celou španělskou flotilu a Španělsko bylo touto

porážkou značně oslabeno. Toto ekonomické a vojenské oslabení Španělska využila Francie

k odejmutí některých afrických území, které si nárokovalo Španělsko. Francie se tak stala

dominantní mocností na  severu Afriky a to zabráním území Mauritánie, Alžírska a Maroka.

Snažila se dobýt také území Sahary, jelikož se zdálo, že Španělsko ji není schopné účinně

kolonizovat, ale útoky domorodého obyvatelstva se zvyšovaly a to také na francouzské

posádky v Tidjikja na území Mauritánie.

Na konci devatenáctého století, politický a náboženský vůdce, Ma el-Ainin,

založil a vybudoval Smaru, politické a duchovní centrum Západní Sahary. Nešlo mu jen

o vybudování strategického města, ale zejména o základnu, ze které by byly vysílány útoky

proti evropským kolonialistům, zejména Francii. V březnu roku 1905 se sešla v Las Palmas

delegace kmenových náčelníků ze Západní Sahary, aby jednala se španělskou korunou.5

1.2 Období španělské kolonizaceHranice Západní Sahary byly stanoveny v dohodách mezi Francií a Španělskem z let

1900, 1904 a 1912.

V této době měla Francie kontrolu nad Marokem, Alžírskem a Mauritánií, ale původní

marocké obyvatelstvo území intenzivně bránilo. Na pomoc v bojích proti francouzským

vojskům jim přišli i obyvatelé Sahary a to pod vedením syna Ma el-Ainina. Je zaznamenáno

125 válečných bitev mezi francouzským vojskem a saharawinským odporem v období

od března do září 1908. Později pak, v roce 1934 honorace Sahary podepsali se Španělskem

přátelskou dohodu o podřízení se, s tím, že začnou používat název „Španělská Sahara“. I když

Španělsko okupovalo některá území již 50 let, Západní Sahara se dostala pod efektivní

a kompletní správu Španělska až v roce 1936.

4 CANTÚS, Dolores García. Fernando Poo, una aventura colonial española en el África Occidental (1778-1900). València: Universitat de Valencia, Servei de Publicacions, 2004. ISBN 84-370-5473-7. Dostupné z: http://www.tesisenred.net/handle/10803/9956. Doktorandská práce. Universitat de València. Vedoucí práce Carmen García Monerris.5 Tamtéž

9

V roce 1955 se Španělsko stalo členem Organizace spojených národů. Následně

v roce 1960, Valné shromáždění Organizace spojených národů přijalo rezoluci 1514 (známou

jako Deklarace o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům), ve které bylo

vyhlášeno právo na sebeurčení a nezávislost koloniálním zemím a národům a potom, v roce

1963 Valné shromáždění zahrnulo Západní Saharu mezi neautonomní území, které mělo být

dekolonizováno. Poprvé v roce 1965 Valné shromáždění přijalo rezoluci vyzývající Španělsko

k zahájení procesu dekolonizace, která od Španělska vyžadovala, aby předkládalo pravidelné

zprávy o řešení této otázky. Španělská vláda ale neodpovídala požadavkům Valného

shromáždění a dekolonizaci se chtěla vyhnout tím, že staré kolonie Ifni a Saharu chtěla

prohlásit svými provinciemi. S tím však OSN nesouhlasilo a naléhalo, aby Španělsko jednalo

s Marokem a vzdalo se této kolonie. Nakonec Španělsko ustoupilo a v roce 1967, když její

obyvatelstvo žádalo o konání referenda, uznalo právo na sebeurčení Západní Sahary. 6

1.3 Vznik Fronty PolisarioBěhem celého procesu kolonizace se objevovaly projevy odporu proti této španělské

nadvládě, ale byly kvůli své nejednotnosti docela neúspěšné. Skutečné hnutí za nezávislost

vzniklo až po vyhlášení nezávislosti Maroka. K  té došlo v  březnu roku 1956 v  Paříži, kde

byla podepsána smlouva o nezávislosti, která ukončila protektorát Maroko uznáním

nezávislosti východního regionu. Avšak, území na jihu, které představovala provincie Tarfaja

nebyla Maroku vydána. Argumentem bylo, že tvoří část Sahary a proto se nemůže stát části

Marockého království, navíc maročtí představitelé by nebyli schopni zabezpečit bezpečnost

tohoto regionu v  případě, že by území patřilo Maroku.

V té době, velký představitel marockého nacionalismu a vůdce nacionalistické strany

Istiqlal, Allal al Fassi, zveřejnil svou mapu Velkého Maroka, od Tangeru po Senegal, kde se

spíše podle mytologie než podle historie, měly podle něj stanovit politické hranice Velkého

Maroka. Šlo o velkou část území Západní Afriky, která by z části zabírala také Alžírsko

a Mali, celé území Západní Sahary a Mauriánie, po hranice řeky Senegal.7 Tuto ideu později

převzal i král Hassan II.

„Oblast Západní Sahary, Mauretánie, západního Alžírska a severního Mali je potom

nazývána trab al-beidan. Požadavek Maroka na dvě západní alžírské provincie,

Tinduf a Béchar, vedl v říjnu 1963 ke krátkému marocko-alžírskému konfliktu, známému

jako Písečná válka. Maroko své územní nároky zdůvodňovalo tím, že až do roku 1952 byly

6 A. MARKS, Thomas. Spanish Sahara--Background to Conflict. African Affairs [online]. 1976, č. 298 [cit. 2012-02-17]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/7218637 Viz příloha č.1

10

obě provincie součástí Francouzského Maroka, které je spravovalo z města Agadir. Válka ale

pro Maročany skončila porážkou a v roce 1972 nakonec Maroko uznalo průběh svojí hranice

s Alžírskem.”8

Na začátku šedesátých let se začala ve Španělské Sahaře silná socioekonomická

transformace, jejímž výsledkem byla změna povahy saharawinského hnutí. Ve třicátých

letech dvacátého století se totiž začalo s vysíláním vědeckých expedic, které následně v  roce

1947 objevují velká naleziště fosfátů v severní části území, v Sakia al-Hamra. Samozřejmě se

tím zvýšila důležitost regionu. V  roce 1963 byl objeven důl v Bu Craa 9, jedno z největších

nalezišť fosfátu na světě, díky němuž se zóna stala klíčovou. Tyto ekonomické změny vedly

k  rychlé urbanizaci saharské společnosti, většina lidí upustila od krutého kočovného života

a usadila se ve velkých městech. Přechod od kočovného stylu života k životu

ve městě způsobil vznik nového nacionalistického hnutí, založeném novými vrstvami střední

třídy, a to zejména studenty ze Západní Sahary, kteří odešli studovat na vysoké školy

v zahraničí, kde byli ovlivňováni idejemi anti-imperialistů i stalinismu. Tak se v  roce 1968

zrodila první saharská organizovaná skupina za nezávislost. Toto Hnutí za nezávislost

Sahary10 zastřešovalo touhy velké části obyvatelstva po nezávislosti a jeho strategií byla

mírová cesta. Bohužel, v roce 1970 španělské jednotky brutálně potlačily demonstraci tohoto

nově vzniklého Hnutí za nezávislost Sahary, protože požadovalo dekolonizaci. Hnutí

za nezávislost Sahary je považováno za předchůdce Lidové fronty osvobození Sakía al Hamra

a Ria de Oro – Fronty Polisario11 a jeho vůdce Mohamed Sidi Ibrahim Bassiri byl údajně

zatčen a následně umučen k smrti. Stal se tak jedním z  mučedníků a symbolem odporu

saharawinského obyvatelstva. Studenti tvořící jádro hnutí byli ovlivněni radikálními idejemi

této doby a byli přesvědčeni, že proces dekolonizace a cesta, kterou vedly africké vlády,

nebude vést ke skutečnému řešení problémů původního obyvatelstva. I přesto, že vlády krajin

na  území severní Afriky hlásaly socialismus, byly mimořádně represivní proti odporům

ze strany dělnické třídy. Nová generace se stále více přikláněla ke stalinismu, zejména k  jeho

maoistické variantě, která byla vnímána jako radikální alternativa změny poměrů. Situace

byla nejhorší v Maroku, kde byl režim pod přísnou kontrolou monarchie. V Maroku vznikaly

mezi studenty zejména maoistické organizace, které následně dosáhly vzniku studentského

hnutí, které sehrálo klíčovou roli v  generální stávce proti marockému monarchovi. Tak

vznikla v  květnu roku 1973 Fronta Polisario, vedoucí lidový, vojenský, politický 8 BOSNEVI, Ahmed. Regionální aspirace Maroka v prostoru Maghrebu. In: Ahmed-bosnevi[online]. 11. 8. 2003 [cit. 2012-02-21]. Dostupné z: http://ahmed-bosnevi.eblog.cz/regionalni-aspirace-maroka-v-prostoru-maghrebu9 Francouzsky Boukraa, město na severu Západní Saahary10 Arabsky Harakat Tahrir, anglicky Movement for the Liberation of the Sahara (MFLS)11 Akronym španělského názvu hnutí: Frente Popular de Liberación de Saguía el Hamra y Río de Oro

11

a diplomatický boj za nezávislost. Jednalo se o  partyzánskou organizaci, jejímž záměrem

bylo osvobodit Západní Saharu od španělských kolonialistů a vytvořit Saharskou arabskou

demokratickou republiku. Ve  skutečnosti bylo osvobození Sahary nejprve pouze součástí

plánu „arabské revoluce”, která měla být proti-imperialistickou, proti-sionistickou revolucí

a také revolucí proti feudálním vládcům afrických krajin a měla vést ke sjednocení arabského

národa.12

Z toho důvodu měli zakladatelé Polisaria úzké kontakty s Libyí, která hnutí

podporovala. Polisario se snažilo také o získání pomoci od různých nacionalistických

organizací v samotném Maroku, ale bohužel, bez většího úspěchu. To bylo poprvé, co

nacionalistické hnutí v Sahaře přišlo s cílem vytvořit nezávislou Saharu namísto společného

boje proti imperialismu v Maroku, Alžírsku a Mauretánii. V té době však boj o integraci nebyl

zvlášť aktivní.

1.4 Dekolonizace a první zásahy OSN – poradní stanovisko MSDPro Španělsko byla sedmdesátá léta krizová. Muselo čelit čím dále tím silnějším

projevům saharawinského nacionalismu a mezinárodní společenství na Španělsko stále více

tlačilo, aby zahájilo proces dekolonizace. Totiž již od počátku šedesátých

let, Španělsko následovalo dvě různé strategie týkající se Západní Sahary. 

Na jedné straně režimu stála vláda Franca, zastoupená Carrerem Blancem, který chtěl

udržet kolonii Západní Sahara na dobu neurčitou a byl přesvědčen o loajalitě místního

obyvatelstva vůči Španělsku (na  základě modernizace, která tam byla Španělskem zavedena).

Navíc, na podporu svých zájmů vytvořil saharskou konzervativní politickou stranu, Partido de

la Unidad Nacional Saharaui (PUNS). Druhou část režimu tvořila silnější armáda, která chtěla

dosáhnout proces dekolonizace řízený pro-španělskými silami. Tyto by mohly kontrolovat

přírodní zdroje v regionu, hlavně fosfátové doly a bohaté rybářské vody. Obě tyto strategie se

však shodly na potřebě vytvořit samostatnou Saharawinskou identitu, která by vystoupila

do popředí a potlačila tak pro-marocké hnutí.

Smrt Luise Carrera Blanca v roce 1973, který byl předsedou španělské vlády

a hlavním zastáncem španělského kolonialismu, dala prostor tvrzením nové vlády, že zónu

nadobro opustí.

Tak došlo k  tomu, že v  roce 1973 španělský velvyslanec při OSN sdělil záměr

uspořádat začátkem roku 1975 referendum o sebeurčení a Španělsko by se tak stáhlo 12 HERNÁNDEZ DÍAZ, Lorena. Análisis de las implicaciones políticas para Marruecos frente al reconocimiento de Sahara Occidental como Estado por parte de la Unión Africana, 2002 - 2008 . BOGOTÁ D.C, 14.7.2011. Doktorantská práce. UNIVERSIDAD COLEGIO MAYOR DE NUESTRA SEÑORA DEL ROSARIO. s.17

12

ze Západní Sahary. Mauretánie a Maroko byly proti volebnímu právu obyvatel Sahary

a tvrdily, že mají nad tímto územím právo vykonávat svou svrchovanost a to na  základě

jejich historických nároků. Jedním z  důvodů (kromě přírodního bohatství Západní Sahary),

proč Marocká monarchie tolik usilovala o toto území, byla její vnitřní situace. Během 70. let

Maroko prožívalo sociální a ekonomickou krizi.13 Získáním nových zemí a územní expanzí by

Král Hassan II. opět získal úspěch a uznání. Již v polovině 50. let Allal El Fassi zastával ideu

Velkého Maroka, které by zahrnovalo všechny bývalé španělské državy v severní Africe (Ifni,

Villa Bens, Španělská Sahara, Ceuta a Melilla), celou Mauretánii, část Alžírska a Mali.

Ideologie Velkého Maroka pak byla oficiální doktrínou Hassana II. v jeho projevu učiněném

20. srpna 1961.14

Aby došlo ke zpomalení procesu, Maroko prohlásilo, že by Mezinárodní soudní dvůr

(MSD), měl vyjádřit svůj názor na vztahy mezi Marockým královstvím a Západní Saharou,

čímž došlo k  tomu, že referendum muselo být, až do vydání posudku15, odloženo.16

V poradním stanovisku Mezinárodního soudního dvora17, které bylo zveřejněno 16.

října 1976, bylo řečeno, že Západní Saharu nelze považovat za „terra nullius”, která předtím,

než došlo v  roce 1884 ke kolonizaci Španělskem, byla obydlena obyvateli, kteří sice byli

kočovným národem, ale byli společensky a politicky organizovanými kmeny pod vedením

příslušných velitelů, kteří je reprezentovali.18 A co se týká nároku Maroka a Mauretánie

na svrchovanost nad tímto územím, Mezinárodní soudní dvůr vydal stanovisko, že neshledává

žádnou spojitost mezi územní svrchovaností mezi těmito státy a Západní Saharou.19Dalším

vyjádřením Mezinárodního soudního dvora bylo, že sice důkazy, které Maroko předložilo, 13 Marocká monarchie prošla řadou velkých krizí provázených vznikem stále nových hnutí, masových stávek a utrpěla dva pokusy o státní převrat v  letech 1971/72.Vlna bojů v Maroku začala již v roce 1965. Potlačení studentských demonstrací konaných 22. března, vedlo následující den k  povstání v Casablance, a rychle se rozšířilo do ostatních velkých měst. Hnutí bylo potlačeno zavražděním stovek lidí armádou, více než 3000 lidí bylo zatčeno, parlament byl rozpuštěn a byl vyhlášen stav nouze. Tato represe neskončila jen konáním masového hnutí studentů, ale radikálně se začalo stávkovat v  celé zemi. Tak v  roce 1968 stávkovalo také 7000 horníků. V  zimě 1970/71 se konalo povstání rolníků v  regionech Gharb, Souš a Haouz. Navíc v  březnu 1973 došlo k  ozbrojenému povstání v  Khénifrě (Střední Atlas) a v  Goulmině (Vysoký Atlas). Současně monarchie čelila dvěma pokusům o  státní převrat v  roce 1971 a 1972.14 SPRINGEROVÁ, Pavlína. Dlouhé váhání mezinárodního společenství na Západní Sahaře. In: III. Kongres českých politologů. Praha a Olomouc: Eds. Jan Němec a Markéta Šůstková, 2006. s.215 Posudkové řízení před MSD iniciovalo v roce 1974 Valné shromáždění rezolucí č. 3292 (XXIX). MSD se měl zabývat otázkou nároků Maroka a Mauretánie vůči území Západní. 16 DÍAZ DEL RIBERO, Francisco-Lorenzo. El Sahara Occidental: pasado y presente. 1. ed. Madrid: [s.n.], 1975, 130 s. ISBN 84-738-5009-2.17 Toto stanovisko (viz. Advisory opinion of 16 october 1975: Western Sahara) bylo vydáno na základě výše zmíněné rezoluce č. 3292 (XXIX) Valného shromáždení OSN ze dne 13. prosince 1974, podle které měl MSD odpovědět na dvě otázky: 1. Bylo území Západní Sahary před rokem 1884 terra nullius? 2. Pokud ne, jaké vazby mělo s Marokem a s Mauretánií?18 Poradní stanovisko z 16. Října 1975: Západní Sahara, odst. 8119 HERNÁNDEZ DÍAZ, Lorena. Análisis de las implicaciones políticas para Marruecos frente al reconocimiento de Sahara Occidental como Estado por parte de la Unión Africana, 2002 - 2008 . BOGOTÁ D.C,

13

ukazují, že Marocké království (Mauretánie v té době nebyla organizovaným státem) se

zapojilo do určité státní činnosti v  Západní Sahaře (existovaly tzv. „legal ties“) a nicméně

v rozhodném období existoval vztah loajálnosti („allegiance“) mezi sultánem (Marokem)

a některými kočovnými kmeny, ale zdaleka ne všemi.20Soud také konstatoval, že Saharawinci

mají právo na  sebeurčení, které by bylo potvrzeno v referendu, kterého by se ale mohli

účastnit jen původní obyvatelé. Toto vyjádření Mezinárodního soudního dvora si jak Rabat,

tak i Fronta Polisario vyložila ve  prospěch svých záměrů.

V době, kdy Maroko oznámilo svůj zájem na vydání posudku MSD, byla do Západní

Sahary vyslána také pozorovatelská mise OSN. Závěrečná zpráva této mise byla publikována

téměř ve stejnou dobu jako poradní stanovisko MSD. V ní tato pozorovatelská mise

konstatuje, že „po návštěvě území pozorovatelská mise dochází k  závěru, že většina populace

španělské Sahary se staví jasně ve prospěch své nezávislosti”.21 Navíc, pozorovatelská mise

zjistila, že obyvatelstvo podporuje stranu PUNS a především Frontu Polisario, která se zdá

být vlivnou politickou sílou na  tomto území. Zpráva této mise také dodává několik úvah

o postoji opozice, která obhajuje Španělsko, Maroko, Alžírsko a Mauretánii, založených

na rozhovorech s vedoucími představiteli příslušných zemí.22 Vyšetřením situace s ohledem

na  plnění závazků vyplývajících z Deklarace o  poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím

a národům (Rezoluce 1514), byl pověřen Zvláštní výbor pro dekolonizaci23. Tento výbor přijal

na základě zprávy pozorovatelské mise 7. listopadu 1975 důležité rozhodnutí, ve kterém

kromě pozitivního přijetí zprávy pozorovatelské mise podporuje konání referenda

o sebeurčení.24 Nakonec tedy, jak zpráva pozorovatelské mise, tak i následné rozhodnutí

Zvláštního výboru pro dekolonizaci, představovaly pro Maroko silný diplomatický neúspěch.

1.5 Zelený pochodHassan II pokračoval v obraně svých cílů i navzdory  závažné „porážce“

na diplomatické půdě, kterou utrpěly marocké záměry způsobené vydáním poradního

stanoviska MSD. Rychlost, s jakou marocký král reagoval po jeho vydání, naznačuje, že tento

manévr byl plánován již dávno před jeho vydáním a to pro případ, že bude znít v neprospěch

Maroka. Hassan II totiž ve stejný den, jako bylo zveřejněno stanovisko MSD, oznámil konání 20 Poradní stanovisko MSD z 16. Října 1975: Západní Sahara, odst. 10721 Zpráva ad hoc výboru o situaci s ohledem na provádění Deklarace o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům A/10023/Rev.1 (1977), odst. 22922 Zpráva ad hoc výboru o situaci s ohledem na provádění Deklarace o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům A/10023/Rev.1 (1977), odst. 231-23723 Plný název zní Zvláštní výbor o  situaci související s plněním Deklaraceo poskytnutí samostatnosti koloniálním zemím a národům.24Zpráva ad hoc výboru o situaci s ohledem na provádění Deklarace o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům A/10023/Rev.1 (1977), odst. 33

14

mírového pochodu za „reintegraci“ území do Maroka. Tohoto pochodu, jehož jediným cílem

bylo získat Saharu, se zúčastnilo 350.000 lidí. Postoj Hassana II k otázce Západní Sahary je,

mezi jiným, možno vyvodit i z  jeho výroku „Nikdy jsem se netajil tím, že lidská práva končí

v  Maroku tam, kde začíná Západní Sahara. Každý, kdo tvrdí, že Maroko nemá na  toto území

nárok, nezaslouží požívat základní lidská práva“25 Tento pochod, který Hassan II inicioval, je

známý pod názvem Zelený pochod. Rada bezpečnosti OSN okamžitě reagovala a přijala

následně tři rezoluce, ve kterých naléhavě žádala Maroko, aby jej zastavilo.26 Marocká výzva

se objevila bohužel v  tom nejhorším momentu pro Frankův režim. Masové hnutí

ve Španělsku bylo pořád silnější a pak 17. října 1975 generál Franco smrtelně onemocněl.

Španělská vláda, která právě čelila choulostivé vnitřní situaci, kterou Frankovo onemocnění

bylo, zorganizovala jednání s  marockými autoritami. Oficiálně vysoce postavení španělští

funkcionáři ujišťovali veřejnost, že motivem těchto setkání je zastavení Zeleného pochodu

a zorganizování referenda o sebeurčení. Poté, 2. listopadu 1975, budoucí král Juan Carlos

navštívil Západní Saharu jako symbolický projev toho, že se Španělsko nadále drží svého

záměru. Generál Franco však 20. listopadu zemřel a diplomatické schůzky, které se konaly

před jeho smrtí, byly ukončeny podepsáním vzájemných dohod (byly dohromady tři), známé

pod názvem Madridské smlouvy.

25 HRUBÝ, Filip. Poslední africká kolonie. Literární noviny. 2003, roč. 14, č. 26. Dostupné z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=LitNIII/14.2003/26/6.png26 Rezoluci 377 a Rezoluci 379 ze dne 2. listopadu 1975 a Rezoluci 380 ze dne 6. listopadu 1975. Ani tyto však marockého krále nepřiměly odvolat pochod, protože spoléhal na to, že OSN používá ozbrojenou sílu jako donucující prostředek pouze v nejkrajějších případech.

15

2 Počátky konfliktu Maroko-Západní Sahara a právo Západní Sahary na sebeurčení

2.1 Madridské smlouvy14. listopadu 1975 byly v Madridu podepsány tzv. Madridské smlouvy a to mezi

Španělskem, Marokem a Mauretánií. Slabost Španělska při řešení situace ohledně Sahary byla

důsledkem jeho přechodu z diktatury na demokratický stát. V konceptu tehdejších událostí

problém Sahary nebyl tím nejnaléhavějším pro španělskou vládu Carlose Arias Navarry.

Na  základě těchto smluv Španělsko souhlasilo s dočasným sdílením správy Západní

Sahary s Mauretánií a Marokem. Nejpozději pak koncem února 1976 měla španělská vláda

definitivně odejít ze Západní Sahary. Výměnou za Západní Saharu Maroko mlčelo o Ceutě a

Melille. Španělsko navíc obdrželo 35% těžby fosfátů a získalo náhradu za zbývajících 65%

tím, že ve smlouvách byly zaručeny jeho rybolovné zájmy na marockém a saharském

pobřeží.27

Uvádí se však, že Madridské smlouvy jsou neplatné pro strany, které je uzavřely, jejich

obsah a také i účinky. Měly totiž za cíl zabránit obyvatelstvu Západní Sahary v  právu

na sebeurčení a nezávislost. Jejich sepsání očividně nevycházelo z  dobré vůle, čímž byla

porušena zásada dobré víry, kterou se řídí mezinárodní právní vztahy. To je možné

konstatovat i z článku 1, který tvrdí, že dekolonizace vlastně znamená „ukončení

odpovědností a pravomocí, které má Španělsko na tomto území jako správní moc“. Článek 3

uvádí, že „bude respektována vůle Saharawinského obyvatelstva vyjádřena prostřednictvím

Jemaah28“ zatímco to byly právě španělské orgány, které Jemaah vytvořili. Jeho členové sice

byli zvoleni lidem Saharawi, ale kandidáti byli vybráni španělskými koloniálními orgány,

které tyto volby také řídily. Článek 4 přesvědčuje, že jde o  mírové řešení mezinárodního

sporu, přičemž je zřejmé, že jde ve  skutečnosti o vyjednávání ohledně přírodních zdrojů

náležejících obyvatelům Sahary.29

Co se týče stran uzavírajících Madridské smlouvy, je možné shledat porušení článku 73

Charty OSN30. Ten neumožňuje státům, které mají, nebo přejímají správu nad daným územím, 27 SÁNCHEZ GONZÁLEZ, María. EL SAHARA OCCIDENTAL LA TITULARIDAD DE SUS RECURSOS NATURALES. Sevilla, 2009. ISBN 978-84-694-8908-6. Dostupné z: http://dspace.unia.es/bitstream/10334/1635/1/0219_Sanchez.pdf. Diplomová práce. Universidad Internacional de Andalucía. Vedoucí práce Eulalia W. Petit de Gabriel.28 Koloniální zákonodárný sbor, jehož fungování bylo ukončeno 27. února 1976 vyhlášením SADR29 Declaración de principios entre España, Marruecos y Mauritania sobre el sahara occidental. In: OSN, Sbírka smluv. 1975. Dostupné z: http://treaties.un.org/doc/publication/unts/volume%20988/volume-988-i-14450-other.pdf 30 Článek 73, Charty OSN ze dne 26. 6. 1945 uvádí, že „členové Organizace spojených národů, kteří mají nebo přejímají odpovědnost za správu území, jejichž lid ještě nedosáhl v  plné míře samosprávy, uznávají zásadu, že

16

se jednostranně vzdát nebo převést správu tohoto území na  jiné státy. Tento článek by mohl

souviset také s  článkem 103 Charty.31 Na druhé straně pak, ani u Maroka ani Mauretánie, jak

již bylo řečeno výše, MSD neshledává žádnou spojitost mezi územní svrchovaností mezi

těmito státy a Západní Saharou.

Navíc, španělské stažení se z území Západní Sahary vyžadovalo vytvoření  určité

správy tohoto území pod záštitou OSN.32 To totiž vyplývá z  článku 77 odst. 1 Charty OSN,

ve kterém je uvedeno, že „Poručenská soustava se vztahuje na území, která patří do těchto

kategorií a budou jí podřízena poručenskými dohodami: c) území, která budou dobrovolně

podřízena této soustavě státy odpovědnými za jejich správu„.33

Přístup OSN je však poněkud zarážející. 10. Prosince 1975 byly Madridské smlouvy

předneseny před OSN a Valné shromáždění OSN přijalo dvě rozporuplné rezoluce - Rezoluci

3458 A a 3458 B, které obě bez ohledu na různé formulace potvrdily právo Saharawinců

na sebeurčení. Rezoluce A zároveň potvrzuje všechny předchozí rezoluce OSN, týkající se

Španělské Sahary a znovu potvrzuje odpovědnost Španělska a OSN za dekolonizaci. Rovněž

vzala na vědomí poradní stanovisko Mezinárodního soudního dvora a zároveň zprávu

pozorovatelské mise OSN o území Západní Sahary. Naproti tomu rezoluce B rovněž

potvrzuje všechny předchozí rezoluce OSN týkající se Španělské Sahary, bere

na vědomí poradní stanovisko a zprávu pozorovatelské mise, ale navíc vzala na  vědomí

i „trojstrannou dohodu“ (Madriské smlouvy).34 Kromě toho Madridské smlouvy byly zapsány

v  registru smluv OSN v  souladu s  ustanovením článku 102 Charty.35 Proti platnosti smluv je

však možné argumentovat několika dalšími skutečnostmi. 

Za prvé, Valné shromáždění přijalo rezoluci, ve  které ignoruje trojstrannou dohodu

a poukazuje na Španělsko jako jediného vykonavatele území správy.36

zájmy obyvatel těchto zemí jsou nejpřednější, a přijímají za svou svatou povinnost závazek, že budou v  rámci soustavy mezinárodního míru a bezpečnosti, zřízené touto Chartou, co nejvíce podporovat jejich blahobyt a že za tím účelem: a) zajistí, náležitě dbajíce kultury lidu, o  nějž jde, jeho politické, hospodářské, sociální a výchovné povznesení, spravedlivé zacházení s ním a jeho ochranu před zneužíváním; b) budou rozvíjet samosprávu, náležitě přihlížet k  politickým tužbám lidu a pomáhat mu v  postupném rozvíjení jeho svobodných politických institucí…31 Článek 103 Charty OSN ze dne 26. 6. 1945 uvádí „V případě rozporu mezi závazky členů Organizace podle této Charty a jejich závazky podle kterékoli jiné mezinárodní dohody, mají přednost závazky podle této Charty.“32 GONZÁLEZ CAMPOS, Julio D. Los acuerdos nulos de Madrid. El país [online]. 1977, 18.9.1977 [cit. 2012-02-23]. Dostupné z: http://elpais.com/diario/1977/09/18/internacional/243381616_850215.html33 RUIZ MIGUEL, Carlos. Los Acuerdos de Madrid, inmorales, ilegales y políticamente suicidas. In: La ilustración liberal: revista española y americana [online]. 2005 [cit. 2012-03-07]. ISSN 1139-8051. Dostupné z: http://dialnet.unirioja.es/servlet/articulo?codigo=136842734 Rezoluce Zvláštního výboru pro politické otázky a otázky dekolonizace 3458 (1975) 35Článek 102, Charty OSN ze dne 26. 6. 1945 uvádí, že „Každá smlouva a každá mezinárodní dohoda, uzavřená kterýmkoli členem Organizace spojených národů po tom, kdy tato Charta nabude účinnosti, bude co nejdříve registrována u sekretariátu a bude jím uveřejněna.“ 36 Rezoluce Zvláštního výboru pro politické otázky a otázky dekolonizace 3458 A, body č. 3, 7 a 8, kde se hovoří o Španělsku jako o " vykonavateli územní správy ".

17

Za druhé, a v souvislosti s tím, co bylo řečeno výše, v souladu s  článkem 73 písm. e) Charty

OSN, musí správce území „pravidelně zasílat generálnímu tajemníkovi pro informaci

statistické a jiné informace odborného rázu o  hospodářských, sociálních a výchovných

poměrech území, za která odpovídají, kromě území, o  nichž platí kapitoly XII a XIII.“ Dále

také několik rezolucí OSN hovoří o  „pokračující okupaci“ Západní Sahary Marokem, což

znamená, že jeho přítomnost na  tomto území nemá právní titul. 37

Je tedy možné říci, Madridské smlouvy skutečně porušují právo národů na  sebeurčení,

které bylo důrazně provedeno v  rezolucích OSN a vyjádření MSD o otázce Západní Sahary

a lze jen stěží popřít, že toto právo je součástí současného pozitivního mezinárodního práva

veřejného.38

Skutečnost, že Valné shromáždění vzalo na  vědomí Madridské smlouvy,

vyvolalo mnoho otázek z mezinárodního práva, ale zdá se, že OSN se tak zachovalo

nejen kvůli zapojení Španělska jako jedné ze spravujících zemí, ale také a možná spíše

vzhledem k  vlivu USA a Francie jakožto stálým členům Rady bezpečnosti, kteří podporovali

Maroko.39 Přesto je důležité zdůraznit, že dohoda nepřenesla výkon svrchované moci  nad

Západní Saharu do  rukou Maroka a Mauretánie.40 To vysvětluje skutečnost, že ani OSN,

ani jakákoli země na  světě neuznala tvrzení Maroka o jeho  svrchovanosti nad územím.

2.2 Saharská arabská demokratická republika a její vznikDen poté, co se španělská vláda oficiálně stáhla ze Západní Sahary a potom, co

několik měsíců byli Saharawinci materiálně podporováni Alžírskem, Libyí a Kubou, Fronta

Polisario vyhlásila dne 27. února 1976 v  obci Bír Sahara Lehlu severně od Ain Ben Tili

samostatnost jako Saharská arabská demokratická republika - SADR. Otázkou však je, zda

SADR splňovala všechny teoretická kritéria státnosti.

Podle klasické státovědné teorie (G. Jellinek) se stát skládá ze tří prvků: obyvatelstva,

území a státní moci. To znamená, že je definován stav výkonem svrchované moci

nad populací na  daném území. Analýza každého z těchto tří prvků vede v případě Západní

Sahary k docela jednoznačnému závěru.37 Rezoluce Valného shromáždění A/RES/35/19 z 11. listopadu 1980 (Preambule a body č. 3 a 9), Rezoluce Valného shromáždění A/RES/34/37 ze 4. prosince 1979 (Preambule a body č. 5 a 6)38 CARRILLO SALCEDO, Juan Antonio. Libre determinación de los pueblos e integridad territorial de los Estados en el dictamen del Tribunal Internacional de Justicia sobre el Sáhara Occidental.Revista Española de Derecho Internacional. 1976, č. 29.39 Francie stála od počátku na straně Maroka (Maroko je bývalou francouzskou koloní a navíc se Francie obávala destabilizace magrebského regionu, ve kterém také soustřeďuje své politické a ekonomické zájmy). USA z počátku podporovaly právo Západní Sahary na sebeurčení, ale později se přiklonili na stranu Maroka a to především kvůli získání spojenectví na africkém kontinentu v probíhající studené válce. 40 Letter dated 29 January 2002 from the Under-Secretary-General for Legal Affairs, the Legal Counsel, addressed to the President of the Security Council, S/2002/161 (2002), odst. 6

18

Je zřejmé, že území SADR, je územím bývalé Španělské Sahary a to v  rámci hranic,

které byly definovány pravidlem uti possidetis. Toto území je v  současnosti rozděleno na dvě

části: jedna část obsazená Marokem (a Mauretánií, která má pod kontrolou - se souhlasem

Saharawinců - město La Guera), čímž se rozumí území na západ od zdi a která je tou větší

částí a osvobozená část, které vládne SADR, která se nachází na  východě od zdi.41 V  tomto

ohledu je zbytečné odkazovat na  status území, kde se usadily uprchlické tábory, nacházející

se na  území v  Alžírsku, které bylo SADR dočasně uvolněno.

Z objektivního hlediska má národ Saharawinců jasné charakteristické rysy a také

disponuje nepopiratelným subjektivním vědomím být národem. Tento národ, jehož sčítání

provedlo nejprve Španělsko a později Organizace spojených národů, je dnes rozptýlen

ve třech regionech, které byly již výše zmíněné: okupované území (na západ od zdi),

osvobozené území (na východ od marocké zdi) a Alžírskem dočasně propuštěné území

táborům uprchlíků. Samozřejmě je potřeba dodat, že malá část saharawinského obyvatelstva

žije i na  území jiných států (například ve  Španělsku a Mauretánií).42

Svrchovanost SADR je vyjádřena v  členění správně právní struktury předchozích

dvou kritérií: území a obyvatelstva. Je plně vykonávaná na  území osvobozené Západní

Sahary a přechodně na  území postoupeném k  hoštění uprchlických táborů a také veškeré

obyvatelstvo nacházející se na  tomto území (na východ od marocké zdi) podléhá bezesporu

svrchovanosti SADR.

Jenže hlavní argument pro odmítnutí uznání SADR právě je, že SADR postrádá

územní prvek jako jeden ze základních prvků státu a to proto, že SADR na území, které je pod

kontrolou Maroka nevykonává svrchovanost, což ale není přesné. Za prvé, samotná

Organizace spojených národů schválila rozdělení Západní Sahary na dvě oblasti: to je

na západ od zdi (okupované, obsazené území), na  kterém vykonává svou suverenitu Maroko

a na území které leží na  východ od bariéry (osvobozené území), nad kterým vykonává

svrchovanost SADR. Jak v několika dokumentech, ke kterým patří i Mírový plán, tak

i jednotkami OSN bylo ověřeno, že na osvobozených územích skutečně dominuje saharská

armáda.43

41 Již v roce 1980 Maroko začalo stavět více než 2500km dlouhou písečnou zeď, která rozděluje území Západní Sahary od severu k jihu. Tato zeď rozděluje území na dvě části – část kontolovanou Marokem a část kontolovanou Frontou Polisario (nazývanou také osvobozené území – jde o zónu, která pro Maroko, na rozdíl od té kontolované Marokem, kde se nacházají fosfátové ložiska, nebyla tak ekonomicky atraktivní)., viz Příloha č. 642 SÁNCHEZ GONZÁLEZ, María. El Sahara Occidental La Titularidad De Sus Recursos Naturales. Sevilla, 2009, s. 11-2543 RUIZ MIGUEL, Carlos. Recientes desarrollos del conflicto del Sahara occidental. In:Anuario mexicano de derecho internacional [online]. 2001 [cit. 2012-02-25]. ISSN 1870-4654. Dostupné z: http://dialnet.unirioja.es/servlet/articulo?codigo=819290

19

Fakticky jednou z podmínek Mírového plánu bylo, že saharští vojáci budou rozmístěni

v  šesti bodech na východ od zdi (Zug, Agüenit, Miyec, Mejeiris, Tifariti a Bir Lehlu), ale že

se budou nacházet na  území Západní Sahary. Samotná Organizace spojených národů byla

tedy svědkem, že v  těchto částech území Západní Sahary, není Maroko, ale SADR, tím kdo

vykonává svrchovanost nad Saharawinci. Toto jasné rozlišení mezi územím na  „západ“ a

na „východ“ od zdi se nachází v  mnoha dalších dokumentech OSN, především ve  zprávách

Generálního tajemníka o  situaci, které byly odsouhlaseny a schváleny Radou bezpečnosti.44

Za druhé - je známa a potvrzena mezinárodní praxe uznání státu také v  případě, že takovýto

stát nemohl ovládnout celé území odpovídající uznaným hranicím. Tak tomu bylo i v případě

balkánského konfliktu, který ukázal, že evropské země a i mezinárodní společenství (včetně

OSN) uznaly státy, které neovládaly celé území určené mezinárodními hranicemi (například

Chorvatsko a Bosna-Hercegovina).

Nově vzniklý stát byl uznán více než 80 různými státy všech pěti světadílů. Tento

proces byl mezníkem uznání přijetí státu národa Saharawiců jako plnoprávného člena v  rámci

summitu OAJ (Organizace africké jednoty) v Addis Abebě v  roce 1982.45 Hned na  to Fronta

Polisario začala partyzánskou válku a to na  dvou frontách: v Mauretánii a Maroku.

Mauretánie, zničená nákladnou válkou a příliš politicky oslabena po převratu, podepsala 5.

srpna 1979 - mír se  SADR. Avšak odchod Mauretánie z  území byl následován okupací

marocké královské armády. Kontrola nad tímto nově obsazeným územím byla pro armádu

a marocké hospodářství příliš nákladná a to i bez ohledu na vnější podporu Francie

a Spojených států. Na  základě jejich pomoci ale mohlo Maroko začít budovat obranné zdi

kolem obydlených oblastí, které měly zabránit útokům Polisaria.46

Již od samého počátku vyhlášení SADR se Maroko snažilo anulovat její státnost

a na všechny strany vyvíjelo intenzivní diplomatickou aktivitu. Marocká ofenziva se zaprvé

snažila zabránit jejímu uznání a zadruhé také usilovala o vyloučení SADR z  OAJ. Následně

pak Maroko - zakládající člen OAJ - z  něj v  roce 1984 vystoupilo s  cílem tlačit

na organizaci v  tom smyslu, že se znovu začlení pouze tehdy, pokud z  ní SADR (stát

mnohem menší váhy než Maroko) bude vyloučena. Tyto snahy ovšem nebyly úspěšné, a co se

44 Houstonské mírové smlouvy přijaté rezolucí Rady bezpečnosti S/RES/1133, dále S/1998/634, S/1998/775, S/1998/849, S/1998/997, S/1998/1160, S/1999/307, S/1999/483, S/1999/721, S/1999/954, S/1999/1098, S/1999/1219, S/2000/131, S/2000/461, S/2000/68345 MARIÑAS ROMERO, Gerard. Guerra en el disierto. Ejército: revista de las armas y de los servicios del ejército Español [online]. 1985, č. 551 [cit. 2012-02-27]. ISSN 0013-2918. Dostupné z: http://www.portalcultura.mde.es/Galerias/revistas/ficheros/RET_551.pdf46 GANGAS GEISSE, MÓNICA a HERNÁN SANTIS ARENAS. El conflicto del sáhara occidental. In: Revista electrónica de geografía austral [online]. 2011 [cit. 2012-02-25]. ISSN 0718-7130. Dostupné z: http://revistanadir.yolasite.com/resources/EL%20CONFLICTO%20DEL%20SAHARA%20OCCIDENTAL.pdf

20

týče snahy zabránit uznání SADR - v  průběhu sedmdesátých a osmdesátých let Maroko

nemohlo zabránit proudu mezinárodního uznávání, i když faktem bylo, že od přijetí Mírového

plánu marocká politika začala nést ovoce. Maroko totiž dosáhlo, že v devadesátých letech byl

téměř paralyzován proces uznávání (jen méně než pět států uznalo SADR) a dále pak, pokud

tedy nebylo možné zrušení uznání SADR, tak se Maroku aspoň podařilo „zmrazení“ procesu

sebeurčení a to až do výsledku referenda, jemuž se Maroko snaží ze všech sil zabránit. 47

47 RUIZ MIGUEL, Carlos. El Sahara Occidental y España…, s.215-240

21

3 První kroky k samostatnostiSamotný vojenský konflikt v  polovině 80. let dosáhl mrtvého bodu; obranné zdi

postavené Marokem silně oslabily schopnost ofenzivy osvobozenecké armády, rozmístění

bojových jednotek a vůbec, celkové ekonomické nároky na vedení tak široce rozložených

bojů požadovalo obrovské úsilí Maroka, co se týče ekonomických a lidských zdrojů. Situace

vyústila k  trvalému status quo, které silně ovlivnilo stabilitu celé severní Afriky. Africké

státy patřící do OAJ vyzvaly účastníky této války, aby zahájili přímá jednání. Naproti tomu,

OSN byla v  tom směru dále nečinná.

Od roku 1975 se Rada bezpečnosti OSN, ochromena konfrontací mezi stálými členy,

více nezaobírala otázkou Západní Sahary. Valné shromáždění však, v rámci čtvrtého Výboru

pro dekolonizaci, potvrdilo právo Západní Sahary na sebeurčení, přitom ze strany OSN

k žádnému konání nedošlo, pouze odkázala na  rozhodnutí OAJ. Umírnění napjatých vztahů

vyvolalo schopnost OSN zapojit se do procesu řešení navrženým OAJ. V roce 1985 tyto

organizace společně zahájily zprostředkovatelskou misi, která měla vést k přijetí mírového

řešení. To bylo předneseno v roce 1988 a schválené jeho stranami ve stejném roce. Podle něj

mělo být uzavřené příměří a uskutečněno referendum.48 Od tohoto původního mírového

plánu, který nebyl nikdy skutečně zrealizován se v  roce 2001, kdy byl usnadněn průchod tzv.

„třetí cestě“, definitivně odstoupilo.49

3.1 Mírový plán (Plán vypořádání)Na summitu OAJ, který se konal v  Nairobi v  roce 1981, král Hassan II souhlasil s  konáním

referenda v  Západní Sahaře. O  dva roky později, v  roce 1983, OAJ přijala Rezoluci 14050

obsahující mírový návrh a zároveň žádá OSN o spolupráci. Toto usnesení obsahovalo čtyři

hlavní body:

I. Zahájení přímých jednání mezi stranami

II. Příměří

III. Mírové a spravedlivé referendum ohledně sebeurčení národa Západní Sahary a to

pod záštitou OAJ a OSN

IV. Vytvoření pomocné jednotky Mírových sil z  příslušníků OSN, spolu s  OAJ

48 SOLÀ MARTÍN, Andreu. The Contribution of Critical Theory to New Thinking on Peacekeeping: Some Lessons from MINURSO. In: University of Bradford: Department of Peace Studies [online]. 2005 [cit. 2012-02-28]. Dostupné z: http://www.brad.ac.uk/acad/confres/papers/pdfs/CCR15.pdf49 FUENTE COBO, Ignacio a Fernando M MARIÑO MENÉNDEZ. El conflicto del Sahara Occidental. Madrid: Instituto de Estudios Internacionales y Europeos "Francisco de Vitoria", 2006, s. 10650 Text rezoluce je zahrnut v  Rezoluci Valného shromáždění A/RES/38/40

22

O dva roky později, Valné shromáždění přijalo a schválilo africký návrh51 a uvedlo, že

„otázka Západní Sahary je dekolonizační problém“ a že jeho vyřešení přináší naplnění

Mírového návrhu OAJ. VS OSN pak požádala generálního tajemníka Péreze de Cuellar

o zahájení zprostředkovatelské mise (mise „dobrých služeb“) ve  spolupráci s předsedou

Shromáždění hlav států a vlád OAJ (vrcholný orgán OAJ).52

Po dosažení mandátu Valného shromáždění se zprostředkovatelská mise začíná

v dubnu 1986, kdy začala kola nepřímých jednání za účasti pozorovatelů z Mauretánie

a Alžírska. Z jednotlivých konzultací konaných se zúčastněnými stranami a z informací

shromážděných technickou misí, která byla do Západní Sahary vyslána v  listopadu 1987,

Pérez de Cuellar vyhotovil několik mírových návrhů, které byly zpočátku přijímány Marokem

i Frontou Polisario. Tyto návrhy položily základ vyjednávání a přijetí afrického návrhu

prostřednictvím několika požadavků. Prvním z nich bylo konání referenda, ve  kterém by měli

volební právo všichni Saharawinci starší 18 let, zapsáni sčítáním lidu provedeným v roce

1974 španělskými orgány. Druhým požadavkem bylo jmenování zvláštního zmocněnce

generálního tajemníka OSN, kterému by asistovala podpůrná skupina tvořena jednou civilní

jednotkou, jednou vojenskou a jednou bezpečnostní jednotkou. Dále to bylo prohlášení

příměří a snížení vojsk na  území Maroka a rozmístění vojsk Fronty Polisario. Za čtvrté,

umožnění návratu uprchlíkům zpět do Západní Sahary a posledním (pátým) požadavkem bylo

rozmístění pozorovatelských skupin, které by dohlížely na  dodržování příměří.

Dohoda byla předložena Radě bezpečnosti, která se tak poprvé od roku 1975 zabývala

otázkou Západní Sahary a zavázala se k jejímu řešení. Rada bezpečnosti schválila jmenování

zvláštního zmocněnce, schválila také předložené mírové návrhy a požadovala zprávu o jejich

provedení. V lednu 1989 se poprvé konalo jednání mezi králem Hassanem II. a saharskou

delegací. Fronta Polisario vyhlásila jednostranné příměří, které mělo usnadnit přímá jednání,

ale ty už se vícekrát neopakovaly. V říjnu 1989 saharská armáda opět zaútočila na marocké

zdi Západní Sahary a pronikla do okupovaných oblastí.53

51 Rezoluce Valného shromáždění A/RES/40/5 (1985)52SEGURA, Antoni. Las dificultades del Plan de Paz para el Sáhara Occidental: 1988-1995. In: Cuadernos Bakeaz Bakeaz, Bakeari Buruzko Documentazio eta Ikerkuntzarako Zentroa = Bakeaz, Centro de Documentación y Estudios para la Paz[online]. 1996 [cit. 2012-03-28]. ISSN 1133-9101. Dostupné z: http://www.bakeaz.org/es/publicaciones/mostrar/337-las-dificultades53 SOROETA LICERAS, Juan. El Plan de Paz del Sahara Occidental, ¿viaje a ninguna parte?. In:  Revista electrónica de estudios internacionales [online]. 2005 [cit. 2012-03-28]. ISSN 1697-5197. Dostupné z: http://dialnet.unirioja.es/servlet/articulo?codigo=1302924

23

3.1.1 Sválení Mírového plánu OSN a jeho obsahNedostatek důvěry mezi stranami způsobil, že vypracování Prováděcího plánu nebylo

zcela úspěšné a až do června 1990 Rada bezpečnosti neschválila první návrh Mírového

plánu.54 V  něm generální tajemník rozvíjí realizaci řešení návrhů, ale bez nějaké podstatné

změny. V dubnu roku 1991 Rada bezpečnosti schválila konečnou verzi Mírového plánu, který

podrobně popisuje technické aspekty a časový rozvrh jeho realizace.55 Ten měl, jak bylo

uvedeno ve  zprávě generálního tajemníka, zahrnovat tři fáze:

V první řadě (a to ještě před příměřím) se měl rozmístnit civilní, vojenský

a bezpečnostní personál. Tato podpůrná skupina se měla jmenovat Mise OSN pro referendum

v Západní Sahaře (MINURSO). Souběžně s tím Komise pro identifikaci voličů v referendu

začne se sčítáním lidu56 a to podle kritérií dohodnutých mezi stranami v  roce 1988: „právo

volit mají všichni, kdo pochází ze Západní Sahary, jsou ve věku 18 let nebo starší, jsou

registrováni ve výsledcích sčítání lidu z roku 1974, a kteří se v současné době nachází

na území Západní Sahary nebo mimo ní jako uprchlíci anebo z  jiných důvodů“.57 V  tomto

počátečním období měly být dojednány s účastníky konfliktu podrobné podmínky o stanovení

příměří.

Ve druhé fázi, tzv. přechodném období se mělo konat referendum. Tato fáze měla

začít příměřím a ukončena měla být zveřejněním výsledků referenda.

A jako poslední měla během tohoto období proběhnout výměna vězňů, všech

zadržených, propuštění politických vězňů, rozmístnění vojska a snížení marockých jednotek

na  území.58

Generální tajemník OSN odhadoval, že fáze od příměří do odvolání MINURSO  bude

trvat nejvýše 35 týdnů.

29. dubna 1991 schválila Rada bezpečnosti Mírový plán ve znění, které navrhoval

generální tajemník. Na základě přijatého Mírového plánu byla Valným shromážděním

vytvořena skupina MINURSO a bylo rozhodnuto, že přechodné období má začít nejpozději

15 týdnů po schválení rozpočtu a vytvoření MINUSRO.59 Tak je 6. září 1991, a to i navzdory

54 Zpráva Generálního tajemníka S/21360 předložena Radě bezpečnosti OSN (18. června 1990)55 Zpráva Generálního tajemníka S/22464 předložena Radě bezpečnosti OSN (19. dubna 1991)56 S/22464, odst. č. 20 "pověřená Komise aktualizuje sčítání lidu z roku 1974 a jejím úkolem je a) odstranit ze seznamu jména lidí, kteří zemřeli od roku 1974 b) posoudit žádosti předložené osobami, které tvrdí, že mají právo na  účast v referendu, protože pochází ze Západní Sahary a kteří byli vynecháni ze sčítání lidu 197457 S/22464, odstavec č. 2058 LLORET, Jaume Ferrer. La aplicación del principio de autodeterminación de los pueblos: Sahara Occidental y Timor Oriental. San Vicente del Raspeig: Universidad de Alicante, 2002., s. 112-13059 Rezoluce 690 Rady bezpečnosti OSN (1991), viz Příloha č.II

24

marocké zadržovací taktice, dosaženo příměří a dochází k rozmístnění skupiny MINURSO

na území.

3.1.2 Provádění Mírového plánuJiž na začátku plnění první fáze Mírového plánu se však ukázalo, že nebudou splněny lhůty

předpokládané ve zprávě generálního tajemníka z 19. dubna 199160. Komise pro identifikaci

voličů byla zahlcena podáními žádostí od lidí, kteří i když nebyli uvedeni ve španělském

sčítání lidu z roku 1974, prohlásili, že pochází ze Západní Sahary a proto by měli být

považováni za způsobilé, aby v referendu hlasovali. To vedlo v bezprostřední protest Fronty

Polisario, která tento proces považovala za narušení dohodnutého Mírového plánu.

Problematickým bodem bylo stále nevyřešené zahrnutí 120.000 žádostí, které podle Maroka

byly oprávněnými žádostmi Sahrawinců, kteří aby unikli před kolonialismem a politickými

odvetami (mělo jít o  bývalé bojovníky z války v  letech 1957-1958), uprchli z území a žili

v Maroku v exilu již před rokem 1974.

Realizace Mírového plánu byla zablokována a časový harmonogram nebyl splněn, ani

co se týče výměny válečných zajatců. Rezignace zvláštního zmocněnce, Johannese Manze,

v polovině prosince a zveřejnění kontroverzní zprávy Péreze de Cuellar ve stejném měsíci jen

o několik dní později, přispěly k dalším komplikacím. Rezoluce Rady bezpečnosti stroze

„uvítala“ zprávu generálního tajemníka, vzala na  vědomí „potíže a zpoždění vyskytující se

při provádění Mírového plánu“, vyzvala účastníky k další spolupráci s generálním

tajemníkem a toho zároveň vyzvala, aby předložil novou zprávu „za každých okolností a to co

nejdříve, nejpozději do dvou měsíců ode dne přijetí tohoto usnesení“.61 Stručně řečeno, zpráva

skrytě nesouhlasila se zprávou generálního tajemníka, která pro některé státy znamenala

porušení Mírového plánu, zejména co se týče přijímání a identifikace voličů, kteří nebyli

zaregistrováni španělským sčítáním lidu z roku 1974. Přesto se poslední zpráva Péreze de

Cuellar stala podkladem pro jednání mezi stranami konfliktu navzájem, mezi nimi

a generálním tajemníkem a jeho zvláštním vyslancem, jimiž se podařilo sestavit kompletní

kritéria pro identifikaci voličů, kteří měli být oprávněni účastnit se referenda.62

60 S/2246461 Rezoluce 725 Rady bezpečnosti OSN (1991). Odmítnutí zprávy generálního tajemníka by bylo nepřiměřeně tvrdým opatřením, vzhledem k  tomu, že ve  stejný den vypršel mandát Péreze de Cuéllar.62 Identifikační kritéria navržená Perézem de Cuellar představila řadu nejasností, které hnutí Fronty Polisario a její následovníci interpretovali to jako manévr na podporu marocké pozice v konfliktu. Hlavní námitky se týkaly definice příslušníků kmene pocházejícího ze Západní Sahary (pro Polisario jsou jimi všichni, kteří jsou uvedeni ve  španělském sčítání lidu z roku 1974 a jehož členové žili hlavně na území Západní Sahary, které mimochodem, není vždy snadné zpětně přesně určit), dále namítali proti kritériu určení předků a potomků, proti podmínce nepřetržitého (6 let) nebo nesouvislého (12 let) pobytu a také proti možnosti Komise přijmout marocká potvrzení a ne jen ta, která byla potvrzena španělskou koloniální správu.

25

28. února 1992 nový generální tajemník (Boutros Ghali) předložil novou zprávu,

ve které pesimisticky vyjadřuje svůj názor na  možnost v přiměřené době uvolnit cestu

realizaci Mírového plánu. Boutros Ghali, poté co se vyjádřil k průběhu nasazení skupiny

MINURSO, došel k závěru, že mezi stranami stále existují zásadní rozpory ohledně přijetí

kritérií identifikace voličů a práva hlasovat v referendu, a proto nemůže navrhnout, ani

dokonce odhadnout, nový časový harmonogram provádění Mírového plánu.63

Generální tajemník - ve  snaze pokračovat v realizaci plánu - zahájil nepřímá jednání

s účastníky konfliktu v létě roku 1992, která poukazují na neshodu týkající se podmínek pro

určení osob oprávněných hlasovat v referendu. Konečně, v červnu 1993, hnutí Fronty

Polisario přijalo - sice s výhradami - podmínky stanovené předchozím generálním

tajemníkem, Pérezem de Cuellar. Nicméně, ty samozřejmě bylo potřeba ještě upřesnit

a vyložit. V květnu 1993 - a to i přes absenci dohody mezi stranami - se rozhodlo o urychlení

procesu provádění první fáze (sčítání lidu, přezkum a aktualizace španělského sčítání), která

neměla vliv na diskuzi o podmínkách volení. Komise tak začala poprvé pracovat a v listopadu

1993 končí revidování sčítání lidu.

Další fáze - identifikace osob oprávněných volit - se měla uskutečnit, jakmile strany

předložily žádosti o uznání nároku účastnit se referenda, v souladu s kritérii stanovenými

Pérezem de Cuellar v  roce 1991, nakonec přijatými hnutím Polisario.

3.1.3 Kritéria ke splnění požadavků k účasti na referendu o sebeurčeníCo se týče výkladu těchto kritérií - ten nebyl zcela vyřešen a pořád neexistovala

odpověď na  otázku „Kdo se považuje za Saharawince?“. Boutros Ghali navrhl kompromis64,

že kritéria zavedená v  prosinci 1991 jsou platná pouze pro saharské kmeny obsažené

ve sčítání lidu z roku 1974. Dále se navrhují písemné a ústní zkoušky jako prostředek

k prokázání příslušnosti k určité kmenové skupině. Maroko a Fronta Polisario souhlasily

s požadavkem, týkajícím se prokázání příslušnosti k saharawinským kmenům, ale jednání

selhávala, protože se ukázalo, že ověření vztahu ke kmeni a ústní zkouška závisí pouze

na svědectvích domorodých vůdců. Ve zprávě Radě bezpečnosti se generální tajemník

vyjadřuje k zmíněnému problému selhávajících jednání takto:

„Obě strany se dohodly, že členství v  jednom ze saharawinských podkmenů

existujícím na území Západní Sahary je nutnou podmínkou způsobilosti k  účasti na 

63 Zpráva Generálního tajemníka S/23662 předložena Radě bezpečnosti OSN (28. února 1992)64 Zpráva Generálního tajemníka S/26185 předložena Radě bezpečnosti OSN (28. července 1993)

26

referendu, pokud dále splňují jedno z pěti kritérií.65 Nicméně, neshodují se v  tom, které kmeny

nebo kmenové celky jsou „jednoznačně ustanoveny" na  tomto území nebo na  něm „existují“.

Zatímco spojitost několika saharawinských kmenů s  územím je podle obou stran nesporná,

není tomu tak v  souvislosti s několika dalšími. Maroko je toho názoru, že v  důsledku

historických vztahů, které existovaly mezi saharawinskými kmeny v  regionu, zejména

na území Západní Sahary a Maroka, musí být členové všech podkmenů určitého

saharawinského kmene v zásadě považováni za účastníky na referendu, včetně podkmenů,

které nebyly zastoupeny v roce 1974 ve  sčítání lidu. Fronta Polisario zastává názor, že pokud

většina členů daného podkmene nebyla zaregistrována v roce 1974 ve  sčítání lidu, tak

takovýto podkmen nemůže být považován jako podkmen existující na  tomto území, a jeho

jednotliví členové, kromě těch, které již byli počítáni sčítáním lidu v  1974, by tedy neměli být

způsobilí k  účasti v  referendu.“66

Podle Maroka, pokud jeden z členů kmene byl uveden v censu z roku 1974, obdržel

tak automaticky volební právo pro celý kmen. Podle Fronty Polisario mohly mít právo volit

jen ty kmeny, jejichž většina členů byla zapsána sčítáním lidu v roce 1974. Jinak by se

na seznam voličů dostaly i ty kmeny, které nepatří k obyvatelstvu Západní Sahary.

Boutros Ghali upřednostňuje marockou alternativu a navrhuje zahrnout „všechny

členy domorodých kmenů Západní Sahary, ale pouze těch kmenů, které byly započítány

do sčítání lidu z roku 1974, bez ohledu na počet jedinců tohoto podkmene, kteří byli

zaznamenáni při sčítání lidu v  roce 1974“.67

Opět došlo k  tomu, že proces zamrzl a nebylo možné definování a výklad kritérií, takže

generální tajemník Radě bezpečnosti předložil možnosti dalšího jednání:68

I. Konání referenda bez souhlasu stran, jako kompromis

II. Pokračování v práci Komise na identifikaci a v dalších jednáních k získání spolupráce

obou stran.65 Podle zprávy Generálního tajemníka Javiera Péreze de Cuellar S/23299 předložené Radě bezpečnosti OSN (19. prosince 1991), (nejde o  doslovné znění) : 1. Populace obsažená v roce 1974 ve sčítání lidu, která prošla předchozí identifikací a má ústní potvrzení nebo písemnýdoklad.2. Lidé, kteří v  roce 1974 měli bydliště v  Západní Sahaře, ale z různých důvodů nemohli být zaznamenáni sčítáním lidu, a proto do něj nejsou zahrnuti.3. Předci (otcové, matky) nebo potomci (děti) osob uvedených v  roce 1974 ve  španělském censu.4. Děti narozené v  Západní Sahaře, které jsou dětmi rodičů narozených v  Západní Sahaře, ale nejsou uvedeny v  cenzu z  roku 1974.5. Členové saharawinských kmenů, kteří mají bydliště na  území Západní Sahary po dobu šesti po sobě následujících let nebo po dobu 12 let v  případě přerušení.66 Zpráva Generálního tajemníka S/26797 předložena Radě bezpečnosti OSN (24. listopadu 1993)67 S/2679768 Zpráva Generálního tajemníka  S/1994/283 předložena  Radě bezpečnosti OSN (10. března 1994)

27

28

4 Nový směr a nová řešení OSNRada bezpečnosti zvolila druhou možnost a v létě roku 1994 Komise začala pracovat

na identifikaci voličů. Souběžně s tím generální tajemník obnovil jednání, ale proces se opět

zpomalil na konci roku 1995, kdy Maroko předložilo více než 130.000 žádostí od osob

žijících mimo území Západní Sahary. Boutros Ghali informoval Radu bezpečnosti, že

vzhledem k  neshodě bude nejlepší možností pozastavit proces identifikace a snížit počet

vojenské složky MINURSO o 20%. Rada bezpečnosti přijala toto doporučení dne 29. května

1996.69

Proces tak byl opět zablokován a otevřel cestu pro hledání dalších alternativ

k vypořádání se promarněným Mírovým plánem. Ostatní možnosti, které byly navrhnuty

Boutrosem Ghalim v březnu 199470, nezískaly podporu Rady bezpečnosti. Ale 27. listopadu

1996 požádala Rada bezpečnosti ve své rezoluci (S/RES/1084) generálního tajemníka, aby

navrhl další opatření, v případě, že nedojde k  žádnému významnému pokroku, i když zároveň

potvrzuje konečný cíl uspořádat referendum. Tímto mandátem je pověřen Kofi Annan, jako

nástupce Boutrose Ghaliho od ledna 1997.

Jmenování Kofiho Annana bylo pozitivně přijato všemi příznivci konečného vyřešení

konfliktu. Zdálo se, že nový generální tajemník, státní příslušník země, která dosáhla

nezávislosti v procesu dekolonizace v  polovině dvacátého století, přinese změnu přístupu

a určitou empatii při vypořádávání se s blokací Mírového plánu. Prvním krokem Kofiho

Annana, pověřeného vypořádáním plánu bylo jmenování Jamese Bakera, bývalého

amerického ministra zahraničí USA, jako zvláštního vyslance. Jeho úkolem mělo být studium

otázek, které Kofi Annan vznesl ve své první zprávě o Západní Sahaře: „Je možné realizovat

Mírový plán v jeho současné podobě? Pokud ne, je možné upravit Mírový plán, tak aby byl

přijatelný pro obě strany a aby byl použitelný? Pokud ne, jakým jiným způsobem by

mezinárodní společenství mohlo stranám pomoci vyřešit jejich konflikt?“71

Baker potvrdil, že chybí dohoda stran o kritériích pro identifikaci voličů a tak

zorganizoval jednání za přítomnosti Mauretánie a Alžírska, které přineslo ovoce v  podobě

tzv. Houstonských smluv. V následujících jednáních, konaných v Londýně, Lisabonu

a Houstonu, mezi červnem a zářím 1997, Maroko a Fronta Polisario podrobně popsaly

technické problémy a zavázaly se k  jejich odstranění a zároveň k zajištění plného provedení

Mírového plánu, a to jak v procesu identifikace voličů, tak i ve snižování počtu vojáků

69 Rezoluce 1056 (1996) přijatá Radou bezpečnosti dne 29. května 199670 Zpráva Generálního tajemníka  S/1994/283 předložena Radě bezpečnosti OSN (10. března 1994)71 Zpráva Generálního tajemníka S/1997/166 předložena Radě bezpečnosti OSN (27. února 1997), odst. 17

29

na obou stranách. Komise obnovila první fázi identifikace voličů, která byla však pozastavena

v prosinci roku 1995 se závazkem, že strany nebudou přímo ani nepřímo podporovat nebo

žádat o identifikaci žádného voliče z příslušníků určitých domorodých seskupení72, který

nebyl zahrnut do španělského sčítání lidu z roku 1974 anebo nebyl bezprostředním příbuzným

někoho takového, aniž by kterákoli ze stran byla povinná aktivně žádat členy těchto

domorodých kmenů, aby se sami dostavili ke Komisi.

Postup Komise byl ale velmi pomalý. I když bylo dosaženo dohody, metoda pro

identifikaci voličů prostřednictvím ústního svědectví náčelníků kmenů byla složitá a velice

zpomalila ověřování žádostí. Registrace voličů skončila v prosinci 1999 a mezi lednem

a únorem 2000 byl vydán předběžný seznam. Zdálo se, že tedy v roce 2000 bude možné konat

referendum o sebeurčení. Pak ale následovalo období odvolání, kdy Maroko předložilo

130,000 žádostí s úmyslem zablokovat poslední fázi konání referenda. Identifikační Komise

však již nikdy nepřezkoumávala tyto nároky Maroka.73

Marocké orgány tentokrát již otevřeně přiznaly, že odmítají realizovat Mírový plán

a to si opět vyžádalo iniciativu Generálního sekretariátu OSN.74

4.1 Bakerův plán I75

Ve své zprávě, z  dubna 2001, Kofi Annan uvedl, že „Maroko jako vykonavatel

územní správy76 je ochotné přistoupit k přenesení pravomocí.“77 Tato tendence zavedení

autonomní cesty, což by znamenalo integraci Západní Sahary do Maroka, byla evidentní

v textech a návrzích generálního sekretariátu. Jeden takový návrh, předložen jako Rámcová

dohoda o statusu Západní Sahary (Framework Agreement on the Status of Western Sahara),

znám jako Bakerův plán I, byl předložen v  červnu 2001.78

Návrh Rámcové dohody požadoval v podstatě následující:

I. přechodné období 5 let (namísto šesti měsíců ode dne Mírového plánu), během

kterého by území bylo autonomní, ale zůstalo by pod svrchovaností Maroka,

72 Šlo o „severní kmeny“ a „kmeny pobřežního jihu“ (seznam těchto kmenů je uveden ve španělském sčítání lidu z roku 1974 jako kategorie H a J), zejména ty, známé jako H41 a H61 a J51/52. 73LLORET, Jaume Ferrer. La aplicación del principio de autodeterminación de los pueblos: Sahara Occidental y Timor Oriental. San Vicente del Raspeig: Universidad de Alicante, 2002.., s.13074 Zpráva Generálního tajemníka S/2002/178 předložena Radě bezpečnosti  (19. února 2002) odst.48 75 Příloha č. 376 Generální tajemník definuje Maroko jako „vykonavatele územní správy“, přičemž, podle mezinárodního práva je „okupující mocností na teritoriu očekávajícím dekolonizaci“, jehož správa de iure je nadále v rukou španělské vlády. Podle názoru J.Sorotea použití tohoto „právního nesmyslu“ není zanedbatelné, když jej i navíc zavrhl Úřad pro právní otázky OSN. SOROETA, Juan: “El Plan de Paz …, s. 877 Zpráva Generálního tajemníka  S/2001/398 předložena Radě bezpečnosti (24. dubna 2001)78 Zpráva Generálního tajemníka  S/2001/613 předložena Radě bezpečnosti (20. června 2001)

30

zatímco by byla vybrána Legislativní rada a Výkonný výbor  pro vyřizování

místních záležitostí.

II. Na konci tohoto období, by se v referendu rozhodlo o budoucnosti území,

ve kterémž by mohl volit každý, kdo pobýval na tomto území v průběhu roku,

který předcházel roku konání referenda.79

Vzhledem k údajům, které obsahovala tato Rámcová dohoda, bylo zřejmé, že šlo o návrh,

který zcela ignoroval doktrínu a dekolonizační praxi OSN, zejména v tak důležitém

okamžiku jako bylo rozhodování populace o jejím vlastním osudu, protože se měl týkat ne

jen Sahrawinců ale i Maročanů. Navíc, mocenské pravomoci patřící výhradně  Maroku byly

otevřeně proti obsahu rezoluce VS A/RES/2625/XXV, nazvanou jako Deklarace zásad

mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu

s Chartou OSN, která zakotvila  samostatné a odlišné právní postavení autonomního území

od metropole.

Fronta Polisario v rámci vyjádření se k tomuto návrhu zopakovala, že jediným

způsobem, jak vyřešit konflikt nadále zůstává Mírová smlouva podepsaná oběma stranami,

znovu potvrdila své pevné odhodlání přijmout výsledek referenda, a připomněla odpovědnost

OSN a samotné Rady bezpečnosti při prosazování jeho výsledků. Naopak Maroko návrh

Rámcové dohody výslovně přijalo.

Tato patová situace vedla generálního tajemníka  k předložení nové zprávy Radě

bezpečnosti80, ve které nastínil čtyři varianty řešení konfliktu:

1. Mírový plán. Tato možnost počítala s pokračováním v mírovém plánu a to i bez

souhlasu obou stran.

2. Přijetí Rámcové dohody, která by byla prozkoumána a upravena zvláštním

vyslancem generálního tajemníka a která by pak následně byla uložena oběma

stranám.

3. Rozdělení území. V tomto případě generální tajemník navrhoval, „aby se jeho

osobní vyslanec pokusil se stranami, prostřednictvím přímých nebo nepřímých

jednání, dohodnout na případném rozdělení území. Pokud by se Rada bezpečnosti

rozhodla pro toto řešení a v případě, že by se strany nedohodly na rozdělení území k 1.

listopadu 2002, osobní vyslanec by jim prezentoval určitý návrh, který by byl zároveň

předložen Radě bezpečnosti. Rada bezpečnosti by tak předložila stranám konfliktu

79 Toto ustanovení způsobilo, že seznam voličů byl složen zejména z  marockých obyvatel a ti tak měli rozhodovat o budoucnosti území, které nebylo jejich.80 S/2002/178

31

návrh s tím, že již není subjektem vyjednávání.“81 Generální tajemník navrhoval vzít

v potaz toto možné řešení, které by následovalo precedent z  roku 1976, kdy došlo

k rozdělení území na základě dohody mezi Mauretánií a Marokem.82

4. Jako poslední možnost, Kofi Annan navrhoval zrušení MINURSO a tak uznat, že

po více než 11 letech a po utracení částky, která se blíží 500 milionům dolarů,

Organizace spojených národů nebyla schopna vyřešit konflikt Západní Sahary bez

toho, obě dvě strany přistoupily k jednání, které by udělaly z vlastní vůle. 83

Prostřednictvím Rezoluce S/RES/1429 (2002) Rada bezpečnosti odmítla všechny tyto čtyři

návrhy a rozhodla se podpořit úsilí zvláštního vyslance pro dosažení politického řešení.

Výsledkem jeho práce byl Mírový plán pro sebeurčení lidu Západní Sahary, známý jako

Bakerův plán II, který zahrnoval určité prvky z  Mírového plánu, Rámcové dohody a také

Houstonských dohod a na rozdíl od Mírového plánu nevyžadoval souhlas obou stran v každé

jednotlivé fázi jeho provádění.84

4.2 Bakerův plán IISamotný obsah tohoto plánu počítal s marockou politickou nadvládou nad velkou části území,

s nesporným právním nárokem Sahary na právo na sebeurčení a dále také se situací

v uprchlických táborech, která byla a je stále napjatá a existuje vážné riziko vypuknutí nových

nepřátelských akcí nekontrolovanými saharawinskými jednotkami. Nicméně, prudký odpor

Maroka a snaha o vnucení návrhu stranám, vedl ke změně a novému (a konečnému) znění.

Tato verze přiznala Sahaře autonomii na dobu 4 let jako „zkušební dobu“, po které by se mělo

konat referendum o konečném statusu. Bakerův plán II sice měnil některé detaily Rámcové

dohody, i když si zachovával velmi podobnou konstrukci:

V tom smyslu zachovával výhradní rozdělení pravomocí mezi obyvatelstvem Západní

Sahary a Marokem, i když s několika změnami. Budoucí Sahrawinská vláda by měla

mít stejné složení, jako bylo navrženo v Rámcové dohodě, tedy moc výkonnou,

legislativní i soudní, a měla by výlučnou pravomoc  místní státní správy, správy územních

rozpočtů, daní, vnitřní bezpečnosti, sociální péče, kultury, vzdělávání, obchodu, dopravy,

zemědělství, hornictví, rybolovu, průmyslu, politiky životního prostředí, bydlení a rozvoje

měst, vody a elektřiny, silnic a další infrastruktury.

81 S/2002/178, odst. 5082 Je třeba podotknout, že je zcela nevhodné, aby byla takováto mezinárodní dohoda, která by byla neplatná pro porušení práva na sebeurčení národů, navržena zástupcem OSN, jako způsob vyřešení konfliktu…83 Baker resigns quits as UN envoy on W. Sahara. Middle East Online [online]. 2004, 2004-06-14 [cit. 2012-03-06]. Dostupné z: http://www.middle-east-online.com/english/?id=1028284 FUENTE COBO, M. MARIÑO MENÉNDEZ: El conflicto del Sahara Occidental., s. 135

32

Zákonodárná moc by měla být vykonávána prostřednictvím Shromáždění, které by

mělo prakticky stejné pravomoci jako v předchozím plánu.85 Stejný cenzus by volil

i výkonnou moc, v jejímž čele by stál vládní představitel (Chief executive), který by měl

pravomoci podobné těm, které navrhoval Bakerův plán I. Volby by se měly konat do jednoho

roku od vstupu tohoto plánu v platnost, na dobu čtyř let anebo dokud by vládní orgán Západní

Sahary nebyl změněn podle výsledku referenda o konečném statusu. A konečně, soudní moc

by měla být vykonávána Nejvyšším soudem Západní Sahary, spolu s ostatními nižšími soudy

(v případě, že by byly zřízeny). Jeho členové by byli voleni vládním představitelem a to se

souhlasem zákonodárného sboru. Nejvyšší soud by byl příslušný k rozhodování o slučitelnosti

jakéhokoli práva Západní Sahary s Bakerovým plánem II, s výjimkou těch zákonů, které by se

týkaly pravomocí vyhrazených Maroku. V tomto případě by byl příslušný marocký Nejvyšší

soud v tomto státu. Kromě toho by Nejvyšší soud Západní Sahary byl poslední instancí,

ve věcech týkajících se výkladu zákonů platných na území Západní Sahary.

Pravomoci udělené Maroku Bakerovým plánem II byly velmi podobné těm, které mu

udělovala Rámcová dohoda. Měnily se pravomoci týkající se výroby, prodeje, vlastnictví

nebo užívání zbraní. Otázky vnějších vztahů týkající se území Západní Sahary musely být

Marokem rozhodnuty ve spolupráci s úřadem Západní Sahary, pokud by šlo o otázky přímo

ovlivňující zájmy tohoto území. V této souvislosti bylo uváděno, že Maroko může povolit

účast zástupců Sahary ve svých delegacích a to v případě diplomatických mezinárodních

jednáních o ekonomických a dalších otázkách, které by byly v přímé souvislosti se Západní

Saharou.

Plán předpokládal přechodné období autonomie, během kterého měly být rozděleny

odpovědnosti mezi stranami, a to před referendem o sebeurčení, které mělo poskytnout

„obyvatelům dobré víry“ Západní Sahary možnost rozhodnout o své budoucnosti. Fakticky se

v tomto plánu opouští myšlenka referenda samotných Saharawinců (nebo řečeno jinak –

„obyvatelů Západní Sahary“), jedinečných a jediných adresátů práva na sebeurčení a připisuje

se „obyvatelům v dobré víře“. Podle toho plánu se tak mohou účastnit referenda osoby starší

než 18 let, které jsou:

i. obsažené v prozatímním seznamu voličů ze dne 30. prosince 1999, který byl sestaven

Komisí pro identifikaci voličů skupiny MINURSO (bez nároku na odvolání nebo

námitky)

85 Voliči měli být osoby starší 18 let věku, a jejichž jména se objevily buď na prozatímním seznamu voličů ze dne 30. prosince 1999 (bez možnosti odvolání nebo jiných námitek) nebo na repatriaci seznamu vypracovaném UNHCR 31. října 2000. Oprávnění voliči měli být určeni OSN, jejíž rozhodnutí mělo být konečné a nebylo by možné odvolání.

33

ii. zahrnuty v seznamu repatriace vypracovaného UNHCR do 31. října 2000, nebo

iii. nepřetržitě bydlely na území od 30. prosince 1999.

OSN měla určit, které osoby mají právo volit a její rozhodnutí mělo být konečné a závazné.

Přidáni mohli být pouze noví voliči v případě trvalého pobytu na území od 30. prosince 1999

a to jen za podmínky, že to „potvrdí svědectví nejméně třech důvěryhodných osob nebo

spolehlivé listinné důkazy“, což bude analyzováno OSN, která konečně a závazně rozhodne.86

Rada bezpečnosti se v Rezoluci S/RES/1495 ze dne 24. Července 2003 „jednajíc podle

VI. kapitoly Charty OSN“ rozhodla podpořit Bakerův plán II jako optimální politické řešení

založené na dohodě mezi stranami. Mezitím generální tajemník vyzval Maroko „aby se

chopilo příležitosti a podílelo se na tomto procesu přijímání a provádění plánu“.87 Přesto

marocká delegace informovala generálního tajemníka, že „plynutím let navrhované

referendum již není možné uskutečnit tak, jak bylo zamýšleno a tak ztratilo svůj smysl“,

protože by z něj stejně nakonec vyšel „jen jeden vítěz a jeden poražený“.88

Dalším důvodem pro odmítnutí přijetí nového mírového plánu bylo pro Maroko to, že

podle něj je v rozporu s jeho Ústavou. Ale pokud by tento argument měl mít nějaký skutečný

význam, pak by mnoho dekolonizačních procesů nemohlo být završeno, protože většina ústav

koloniálních mocností považuje koloniální zemi za součást svého území. Ze stejného důvodu,

Maroko považovalo své právní předpisy za neslučitelné s decentralizací navrženou

Bakerovým plánem II.

Generální tajemník zveřejnil dne 11. června 2004 rezignaci Jamese Bakera, který

se v důsledku marocké neústupnosti vzdal postu zvláštního vyslance poté, co udělal „vše co

bylo v jeho silách“, aby našel řešení konfliktu.89

Fronta Polisario ve svém vyjádření k Bakerovu plánu II90 zmínila mnoho důvodů,

které by mohly vést k jeho odmítnutí, i když jej nakonec přijala. V první řadě vyjádřili lítost,

že přijetí nového plánu by znamenalo upuštění od původního Mírového plánu. Původní

Mírový plán byl totiž, jako jediný, dobrovolně přijatý oběma stranami konfliktu bez toho, aby

nový plán přinesl jasné odpovědi na nevyřešené otázky. Těmi byly mj. otázky, týkající se

rozmístění vojenských jednotek, doby a záruk pro návrat uprchlíků, propuštění válečných

86 Zpráva Generálního tajemníka S/2003/565 předložena Radě bezpečnosti OSN (23. května 2003), příloha II87 Zpráva Generálního tajemníka S/2003/1016 předložena Radě bezpečnosti OSN (16. října 2003), odst. 27.88 Pozorování Marockého království nového návrhu pana Jamese Bakera s názvem „ Mírový plán pro sebeurčení lidu Západní Sahary“ (S/2003/565, příloha III).89 Zpráva generálního tajemníka S/2004/492 ze dne 11. června 2004. Později se Baker vyjádřil, že vinu za neúspěch na mírovém procesu nese výslovně Maroko a proto kvůli neústupnosti Maroka nepochybuje o možnosti nového ozbrojeného boje ze strany Fronty Polisario.90 S/2003/565, příloha III - Dopis směřován generálnímu tajemníku OSN od generálního tajemníka Fronty Polisario

34

vězňů a potřeby zabránit budoucím „Zeleným pochodům“. Fronta Poliasrio také připomněla,

že nový plán nezajišťuje dodržování výsledků referenda.

I když jednotlivé aspekty Bakerova plánu II byly jasně v rozporu s ustanoveními

původního Mírového plánu a přikláněly se k požadavkům Maroka, na začátku července 2003

(4 měsíce po té, co jej nejdříve odmítla) se Fronta Polisario rozhodla tento plán přijmout.

Naproti tomu, Maroko nepřijalo možnost získání nezávislosti Západní Sahary v referendu

o konečném statusu.91

Jak bylo zmíněno výše, Bakerův plán se nikdy nestal platným. Důvody, proč Maroko

odmítlo tento návrh, jsou různé. Jedním z důvodů mohl být strach z toho, že poskytnutí tak

rozsáhlé autonomie (na území, které Maroko považuje za „jižní provincie“) by se mohlo stát

spouštěcím mechanismem vlny obdobných peticí jiných marockých regionů, zejména vždy

neklidného Rifu.92 To by mohlo způsobit proces žádostí o autonomii, který by mohl vést

marockou vládu až ke ztrátě kontroly. Za druhé, marocké úřady si nemohly být jisté, že

plánovaná autonomie Sahary, spravované Frontou Polisario a to včetně jejích ekonomických

zdrojů, zaručí konání plánovaného referenda a vlastní marocké vítězství v něm. Marocké

orgány měli totiž vážné pochybnosti o loajalitě marockých osadníků, kteří se usazovali

na tomto území od roku 1976, při hlasování o případné integraci Sahary do Marockého

království a kterým by nezávislá Sahara mohla poskytnout mnohem atraktivnější ekonomické

podmínky.

Marocké odmítnutí Bakerova plánu II vedlo opět k zastavení jakéhokoliv vývoje

situace. Po tomto úspěšném zablokování marocká vláda tvrdila, že je nadále ochotna

poskytnout Západní Sahaře autonomii po tu dobu, co bude respektovat marockou územní

celistvost. Jinými slovy, nezávislost byla mimo okruhu zvažování.93

91 V referendu se mělo hlasovat o možnosti autonomie a tedy integraci do Maroka anebo o úplné nezávislosti.92 EL OUALI, Abderrahim. Demands for Autonomy Spread. In: Inter Press Service: News Agency [online]. 2011 [cit. 2012-03-08]. Dostupné z: http://ipsnews.net/news.asp?idnews=10509593 H. ZOUBI, Yahia. Stalemate In Western Sahara: Ending International Legality. Middle East Policy [online]. 2007, XIV, č. 4 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: http://humansecuritygateway.com/documents/ISA_stalemateinWesternSahara.pdf

35

5 Autonomie jako jediné řešeníV srpnu 2005, nizozemský diplomat Peter Van Walsum převzal roli Jamese Bakera

jako zvláštního vyslance Kofiho Annana, zatímco Ital Francesco Battagali se stal zvláštním

zmocněncem generálního tajemníka v Al-´Ajúnu, administrativního centra Západní Sahary.

Po své první cestě do regionu Van Walsum označil stanoviska stran jako „kvazi-

nesmiřitelné“. V tomto smyslu a vzhledem k upuštění Rady bezpečnosti od Bakerova plánu

II94, navrhl generální tajemník ve své zprávě z dubna 2006, že spor by mohl být vyřešen

prostřednictvím „přímých rozhovorů bez stanovení předchozích podmínek“ mezi stranami

k dosažení „politického řešení, které by bylo spravedlivé, trvalé a vzájemně přijatelné“95. I

když podle Rady bezpečnosti si strany neměly klást podmínky před samotnými rozhovory,

sama Rada bezpečnosti položila dvě specifické podmínky – právo na sebeurčení

saharawinského národa a dokončení rozhovorů pod záštitou generálního tajemníka.96

5.1 CORCASJak bylo zmíněno na konci předchozí kapitoly, Maroko mělo zájem na autonomii

Sahary, ale jen v tom rozsahu, v jakém by si nad ní zachovalo bezpečnou kontrolu. Proto dne

20. března 2006 marocký král vycestoval do Al-´Ajúnu a oznámil vytvoření CORCAS97

(Královská poradní rada pro saharské záležitosti). Tento orgán byl složený ze 141 členů,

většinou etnického saharawinského obyvatelstva se znalostmi sociálními, ekonomickými,

kulturními a se znalostí lidských práv, kteří ale ve skutečnosti neměli téměř žádné skutečné

pravomoci. Jejím hlavním představitelem byl Khalihenna Ould Rachid. Během koloniálních

časů to byl vůdce Sahrawi National Union Party jmenovaný do jejího čela Španělskem

a později věrný Hassanovi II. Toto jmenování bylo široce kritizováno protože Rachid

měl svou temnou minulost  jako španělská loutka v pokusu o opětovnou

kolonizaci  vytvořením hnutí přívrženců v Západní Sahaře, které mělo podporovat Španělsko.

Charakter tohoto orgánu, který tvořili nevolení členové a jeho ne zcela demokratické

fungování, bylo sice terčem kritiky, ale byl hlavním článkem procesu přípravy dokumentu

týkajícího se marocké nabídky samostatnosti. 98

94 Rezoluce RB 1541 (2004)95 Zpráva Generálního tajemníka S/2006/249 předložena Radě bezpečnosti OSN (19. dubna 2006), odst. 296 S/2006/24997 z fran. Conseil royal consultatif pour les affaires sahariennes98FISAS, Vicenç.El proceso de paz del Sáhara Occidental: El proceso de paz del Sáhara Occidental: Una propuesta de salida negociada. In: Escola de cultura de pau:QUADERNS DE CONSTRUCCIÓ DE PAU [online]. 18. vyd., 2011 [cit. 2012-03-17]. Dostupné z: http://escolapau.uab.es/img/qcp/sahara_salida_negociada.pdf, s. 6

36

5.2 Neúspěšný plán autonomie

5.2.1 Marocký návrhO rok později, 11. dubna 2007, Maroko přišlo s novým návrhem s názvem „Marocká

iniciativa pro jednání o statutu autonomie Sahary“, který byl odevzdán novému generálnímu

tajemníkovi OSN Ban Ki-Moonovi.99 Tento návrh popisuje pravomoci autonomní oblasti

Sahary a tak jako i pravomoci království, podobně jako v návrhu Rámcové dohody,

s rozšířením na některé body Mírového plánu. Uvádí, že v čele regionální vlády bude stát

osoba zvolena regionálním parlamentem složeným z členů volených kmeny, na základě

všeobecného volebního práva náležejícím všem obyvatelům regionu, který se stane

„zástupcem státu v tomto regionu“. Ten jmenuje svou vládu, která bude odpovědná

parlamentu. Vrchní zemský soud bude rozhodovat o výkladu regionálních zákonů a také bude

nejvyšším soudním orgánem s výhradou k Nejvyššímu soudu a Ústavnímu soudu v Maroku.

Jako záruka tohoto procesu měla sloužit změna marocké Ústavy, která by začlenila postavení

Západní Sahary do marockého právního pořádku. V návaznosti na dohodu mezi stranami by

měla být zavedena Přechodná rada, jmenovaná oběma stranami, která by dohlížela

na repatriaci uprchlíků, odzbrojení, reintegraci ozbrojených složek a volby.

5.2.2 Návrh Fronty PolisarioFronta Polisario rovněž předložila generálnímu tajemníkovi, dne 10. dubna 2007,

„Návrh na vzájemně přijatelné politické řešení, které zajišťuje sebeurčení lidu Západní

Sahary“100 V tomto dokumentu bylo uvedeno, že referendum o sebeurčení je jedinou cestou

k řešení konfliktů, protože jde o věc dekolonizace, v souladu s návrhem Mírového plánu

z roku 1990, Hustonských dohod z roku 1997 a Bakerova plánu II z roku 2003. Polisario bylo

připraveno jednat s Marokem o způsobech konání referenda s tím, že bude akceptovat jeho

výsledky a chtělo s Marokem také vyjednávat o zárukách pro marocké obyvatelstvo v regionu

(to včetně poskytnutí státní příslušnosti Západní Sahary v případě, že v referendu bude

rozhodnuto o nezávislosti). Navíc Polisario navrhovalo způsoby hospodářské spolupráce

s Marokem, včetně kompenzace za „materiální destrukci“, která byla způsobena konfliktem.

Rozdíl byl v tom, že Fronta Polisario navrhovala jednat až po referendu, zatímco

Maroko chtělo dohodnout podmínky ještě před jeho konáním. Zpráva generálního tajemníka

OSN vzala na vědomí oba dva návrhy, aniž by je nějak analyzovala nebo na ně odpověděla.

Předtím, než bylo možné dojít k jednotnému řešení schůdnému pro obě strany, nabízely se

99 Znění návrhu je přílohou zprávy Generálního tajemníka  S/2007/20 předložené Radě bezpečnosti OSN (13. dubna 2007) 100 Znění návrhu je k dispozici na http://www.arso.org/PropositionFP100407.htm#en

37

dvě možnosti jak konflikt řešit: zachovat status quo nebo zahájit přímá jednání. Rada

bezpečnosti se přiklonila k druhému způsobu řešení a to se odrazilo v její poslední rezoluci ze

dne 30. dubna 2007 (S/RES/1754). Šlo o velmi kontroverzní text, který nebylo jednoduché

překonat vzhledem k odlišným postojům členů Rady bezpečnosti. Spojené státy a Francie

podpořily marockou iniciativu jako základ pro vyjednávání mezi stranami, na rozdíl od Ruska

a Velké Británie. Nakonec byla rezoluce jednomyslně přijata a v ní Rada bezpečnosti „vyzývá

strany, aby jednaly v dobré víře bez předem stanovených podmínek, s ohledem na události

posledních měsíců a s cílem dosáhnout spravedlivého, trvalého a vzájemně přijatelného

řešení, které by vedlo k sebeurčení lidu západní Sahary“.101

Na základě podmínky, kterou stanovila Rada bezpečnosti zprávou S/ 2006/249102, bylo

iniciováno třetí kolo jednání známé jako Manhasset III (New York), které se konalo v lednu

2008. Závěry z těchto jednání shrnuje generální tajemník ve své zprávě,103 ve které

poznamenává, že „proběhlo několik výměn názorů, které ale lze stěží označit za jednání.“104.

V roce 2008 selhalo čtvrté kolo jednání a Fronta Polisario odmítla vyslance Organizace

spojených národů Petera Van Walsuma, kterého obvinila, že napomáhá Maroku a byl tak

v roce 2009 nahrazen americkým diplomatem Christopherem Rossem.105

Nový zástupce generálního tajemníka OSN po mnohých obstrukcích dosáhl setkání

Maroka s Frontou Polisario v prosinci 2010, tedy po dvou letech neshod a neschopnosti

společně jednat. Existovala možnost, že ještě dojde k uskutečnění nadějných návrhů

předložených v říjnu 2010 králem Mohammedem VI, který ve svém projevu k 35. výročí

Zeleného pochodu nastínil budoucí strategii Maroka definovanou: za prvé „pokročilou

regionalizací“, chápanou jako jakési ztělesnění autonomie s širokými pravomocemi, za druhé

restrukturalizací Královského poradního sboru pro saharské záležitosti (CORCAS)

a posledním, technickým cílem, byla restrukturalizace Organizace pro podporu

hospodářského a sociálního rozvoje jižních provincií.106 Marocký král však toto nikdy

nezamýšlel skutečně provést, což si Fronta Polisario (také na základě jiného projevu krále 101Rezoluce RB 1783(2007)102 S/ 2006/249, odst. 34 : „Požadavek přímých jednání, která by se neměla konat za předem stanovených podmínek kladených stranami. Cílem těchto jednání mělo být dosaženo toho, co nebylo možné dosánout žádným „plánem“, zejména dojít ke kompromisu mezi mezinárodní a politickou skutečností, který by vytvořil jasné, trvající a oboustranně přijatelné řešení, které by poskytlo národu Západní Sahary právo na sebeurčení.“103 Zpráva generálního tajemníka S/2008/45 „o stavu a pokroku jednání o Západní Sahaře předložena“ Radě bezpečnosti  OSN (25. ledna 2008)104 S/2008/45, odstavec č. 4105 SHELLEY, Toby. Sáhara Occidental: un año de impotencia de las Naciones Unidas. In: Institut europeu de la mediterrania [online]. 2009 [cit. 2012-03-21]. Dostupné z: http://www.iemed.org/anuari/2009/earticles/174.pdf 106 Mohamed VI reivindica parte del Sahara Occidental al este del muro marroquí. In:Público.es: Internacional [online]. 2010 [cit. 2012-03-23]. Dostupné z: http://www.publico.es/internacional/345386/mohamed-vi-reivindica-parte-del-sahara-occidental-al-este-del-muro-marroqui

38

Mohammeda VI) vyložila jako absolutní nezájem Maroka o řešení situace a tak další jednání,

která proběhla v následujících měsících, byla zcela bezvýsledná.

Rada bezpečnosti na základě pověření uděleného v jedné své rezoluci (S/RES/1979)

obnovila v dubnu 2011 mandát skupiny MINURSO o další rok - v této rezoluci uznává

potřebu zlepšit situaci dodržování lidských práv v Západní Sahaře, ale tím nepředpokládá

vytvoření mechanismu pro jejich sledování. Spolu s prodloužením působení MINURSO

zahajuje i další kolo rozhovorů v Manhassetu, v červnu 2011, zaměřené na druhořadé aspekty,

které bohužel skončilo bez hmatatelných výsledků a tak se zdá, že budoucnost Západní

Sahary vstoupila do nové fáze stagnace…

39

6 Právo na sebeurčení„Všechny národy bez rozdílu mají právo svobodně rozhodovat, bez zasahování zvenčí,

o svém politickém statusu a volit si svobodně cesty svého hospodářského, společenského

a kulturního rozvoje. Každý stát má přitom povinnost respektovat toto právo všech národů.“107

Je však nutno říci, že mezinárodní právo postrádá přesnou definici práva na sebeurčení a

dochází k pokusům o jeho rozšiřováni nebo zužováni (a to podle vůle subjektů, kterých se

týká).108 To je také - jak již bylo výše zmíněno a následně bude přiblíženo - jedním ze

základních problémů konfliktu Západní Sahary.

6.1 Právo na sebeurčení v dokumentech OSNO zrodu práva na sebeurčení se většinou hovoří v souvislosti s programem amerického

prezidenta Woodrow Wilsona. Ten v pátém bodu tohoto programu vyzýval k „dobrovolné,

nepředpojaté a naprosto nestranné úpravě veškerých koloniálních požadavků, při níž bude

přísně zachovávána zásada, že při rozhodování o všech takových otázkách svrchovanosti musí

zájmy národů, o které jde, míti stejnou váhu jako spravedlivé požadavky vlád, jejichž nárok

má býti vymezen“.109

Bezprostřední původ práva na sebeurčení však shledáváme v  Chartě OSN, která v čl.

1 odst. 2 a článcích 55 a 76 (b) Charty uznává a zakotvuje toto právo, aniž by upřesnila jeho

obsah. 110

Prvním právním textem OSN, který rozvíjí princip sebeurčení je Deklarace

o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům (A/RES/1541 (XV) ze dne 14.

prosince 1960). V této deklaraci Valné shromáždění uznává, že „všechny národy mají právo

na sebeurčení“, že „závislé národy usilují o svobodu a že mají samy rozhodující úlohu

107 POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 4., dopl. a rozš. vyd. Praha: C.H. Beck, 2003. s. 9 108 „Obsah zásady nečerpá svou normativitu z jasně vyjádřených smluvních pravidel, ale hlavně z doporučujících aktů VS a mezinárodní praxe, která s nimi občas nekoresponduje a v nemálo ohledech nevykazuje uspokojivou míru jednotnosti. Proto není normativní obsah zásady sebeurčení jednoznačný ani ustálený.“ MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému . 4. opr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s.103109 US. President's Annual Message. In: Annals of Congress. Senate, 1823. Dostupné z: http://memory.loc.gov/cgi-bin/ampage?collId=llac&fileName=041/llac041.db&recNum=4110 Článek 1 vyhlašuje jako jeden z účelů Spojených národů “rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, a činit jiná vhodná opatření k posílení světového míru”Článek 55 uvádí, “Aby se vytvořily poměry stability a blahobytu, jež jsou nutné pro pokojné a přátelské styky mezi národy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, Organizace spojených národů bude podporovat:…”Článek 76(b) stanovuje, jako jeden ze základních cílů poručenství, “podporovat politický, hospodářský a sociální pokrok obyvatel poručenských území, rozvoj jejich vzdělání a jejich postupný vývoj k samosprávě nebo nezávislosti, s přihlédnutím k zvláštním okolnostem každého území a jeho lidu a svobodně vysloveným tužbám tohoto lidu”

40

při dosažení své nezávislosti“ a také, že „národy celého světa vřele touží skoncovat se všemi

formami kolonialismu,“. Deklarace dále v článku 6 ustanovuje, že „jakýkoli pokus částečně

nebo úplně narušit národní jednotu a územní celistvost země je neslučitelný s cíli a zásadami

Charty OSN“.

O deset let později, když byl proces dekolonizace již v pokročilém stádiu, se OSN

vrací k uplatnění nároku na právo na sebeurčení a to v Deklaraci zásad mezinárodního práva

týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy (A/RES/2625/XXV ze dne 24. října

1970), která stanoví povinnost každého státu, aby podle „zásady rovných práv a sebeurčení

národů“ přispěl k „urychlenému skoncování s kolonialismem“ protože „podrobení národů cizí

nadvládě, panství a vykořisťování představuje porušení této zásady“.

Oficiální vyjádření práva na  sebeurčení se dále objevuje ve dvou mezinárodních

úmluvách přijatých Valným shromážděním OSN v roce 1966. Jde o Mezinárodní pakt

o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Mezinárodní pakt o občanských

a politických právech.111 K těmto paktům postupně přistoupila většina států světa a vstoupily

v platnost na začátku roku 1976. Článek 1 je pro oba pakty identický a ten ve  svém prvním

odstavci uvádí:

„Všechny národy mají právo na  sebeurčení. Na  základě tohoto práva svobodně určují

svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj.”

Na základě výše zmíněného je tedy možné právo na sebeurčení národa definovat jako

komplexní princip, který v sobě zahrnuje právní, politické, kulturní, ekonomické a sociální

aspekty a je uznán Organizací spojených národů prostřednictvím jejích orgánů v několika

jejich rozhodnutích a i v jiných různých mezinárodních úmluvách o lidských právech. Dále

také Rezoluce 3382 VS OSN ze dne 10. listopadu 1975 (A/RES/3382(XXX)) „potvrzuje

právo národů na sebeurčení, národní suverenitu a územní integritu a rychlé poskytnutí

nezávislosti koloniálním zemím a koloniálním národům jako podmínku dodržování lidských

práv, a dále potvrzuje legitimitu boje národů za nezávislost, územní celistvost a osvobození

od koloniální nebo zahraniční nadvlády a to všemi prostředky, včetně ozbrojeného boje.“

Všechny tyto dokumenty tak potvrzují právo národů na sebeurčení. Problém ale

nastává při výkladu pojmu národ. Je možné považovat obyvatelstvo Západní Sahary za národ,

který má právo na sebeurčení?

111 Mezinárodní pakt o hospodářských sociálních a kulturních právech a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966)

41

6.2 Případ Západní SaharyVe světě existuje 16 nesamostatně vládnoucích zemí (např. Kajmanské ostrovy,

Gibraltar, Americká Samoa) 112 jako pozůstatek z koloniálních časů. Poslední z těchto zemí,

která dosáhla své nezávislosti a byla uznána jako stát v rámci mezinárodního společenství, byl

Východní Timor. Současnými mocnostmi, které spravují tato území, jsou Spojené státy

americké, Francie, Nový Zéland a Velká Británie. Organizace spojených národů ustanovila,

že právo na sebeurčení musí být chráněno a proto přijala prostřednictvím Valného

shromáždění několik rezolucí. V těch žádá státy o pomoc při hledání řešení koloniální otázky.

Jde zejména o již zmíněnou Deklaraci o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím

a národům, ve které je vyjádřeno udělení nezávislosti koloniálním zemím a národům. Právo

na sebeurčení lze vnímat ve dvou podobách. Tou první je tzv. vnitřně realizované právo na

sebeurčení, které je vyjádřeno v právech menšin uvnitř existujícího státu a tzv. vnější

sebeurčení, které zahrnuje také secesi.113

S principem sebeurčení také úzce souvisí pojem národ, jak již bylo výše zmíněno.

Právní dokumenty OSN sice přiznávají národům právo na sebeurčení, ale tento pojem není

nikde definován. To způsobuje problémy při určování adresátů práva na sebeurčení. Odpověď

na otázku, „Kdo je adresátem práva na sebeurčení?“ z části nalezneme v rezolucích Valného

shromáždění, posudcích MSD a dalších dokumentech, ve kterých je toto právo přiznáno

jedině kolonizovaným národům. Jenže dekolonizační proces byl na začátku 90. let 20. století

ukončen, a pokud bychom se striktně drželi názoru, že právo na sebeurčení náleží jen

kolonizovaným národům - tedy těm, které jsou spravovány jiným státem - bylo by tak právo

na sebeurčení vlastně vyčerpáno. Zda náleží právo na sebeurčení i etnickým skupinám nebo

menšinám, které tvoří část obyvatelstva určitého státu je předmětem mnohých sporů.

Odpověď na tuto otázku je o to náročnější, že uplatnění práv vyplývajících z práva národů

na sebeurčení „již nejsou nutně podložena dekolonizací a jejich mezinárodněprávní obsah je

spornější a zamlženější, neboť nejsou podložena dostatečným počtem stejnorodých

precedentů, které by jim (národům) mohly případně vtisknout závaznost z titulu obyčejových

pravidel obecného mezinárodního práva.“114

112 OSN. The United Nations and Decolonization: Non-Self-Governing Territories. New York, 2010. Dostupné z: http://www.un.org/en/decolonization/nonselfgovterritories.shtml113 BORGEN, Christopher J. Kosovo's Declaration of Independence: Self-Determination, Secession and Recognition. In: ASIL Insights [online]. American Society of International Law, 2008 [cit. 2012-06-16]. 12, 2. Dostupné z: http://www.asil.org/insights080229.cfm114 MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 4. opr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 104

42

Princip sebeurčení pro koloniální národ znamená, že mu náleží právo vyjádřit

svobodně svůj názor o tom, jak bude chtít přizpůsobit své politické a ekonomické postavení,

aby se stal suverénním a nezávislým státem. Podle Deklarace o poskytnutí

nezávislosti koloniálním zemím a národům je právo na sebeurčení charakterizováno jako

základní princip mezinárodního práva a všech národů. V této souvislosti byly přijaty

i následující články Všeobecné deklarace práv národů, podepsané v Alžírsku dne 4. Července

1976115:

Článek 5 - Každý národ má nezadatelné a nezcizitelné právo na sebeurčení. Ten si

určí svůj politický statut a to svobodně, bez jakéhokoli vnějšího zásahu.

Článek 6 - Každý národ má právo být osvobozen od koloniální nebo cizí, přímé nebo

nepřímé nadvlády, a od všech rasistických režimů.

Část 7 - Každý národ má právo na demokratickou vládu reprezentující všechny

občany bez rozdílu rasy, pohlaví, vyznání nebo barvu pleti, která je a schopná zajistit účinné

dodržování lidských práv a základních svobod pro všechny.

Mezinárodní právo uznává právo národů na jejich existenci, odsuzuje činy prováděné

se záměrem zničit národní, etnické, rasové nebo náboženské skupiny. V případě Západní

Sahary vyniká zejména napětí mezi právem a politikou a mezi tím, co by mělo být a mezi tím,

co je. V tomto případě je totiž porušováno právo na sebeurčení Saharawinců prostřednictvím

politického řešení mimo mezinárodní právo a právo na jeho uznání jako státu, které je

podmíněno dlouhým a neúspěšným procesem (ne)směřujícím k referendu vedeným OSN.

Problém Západní Sahary je příkladem dekolonizace sebeurčením národa. Proces dekolonizace

se liší podle důvodu, který je dominantní. Pokud je hlavním důvodem národní jednota

a územní celistvost státu a kolonie je tak považována za součást územní celistvosti státu, pak

k dekolonizaci musí dojít prostřednictvím vyjednávání mezi oběma státy (mezi tím státem,

kterému kolonie patří a samotnou kolonií). Avšak pokud je hlavním důvodem právo

na sebeurčení a předpokládá se, že kolonie je „národem“ jako takovým, pak proces

dekolonizace probíhá se souhlasem kolonizovaného národa. Valné shromáždění Spojených

národů však brzy došlo k názoru,116 že případ Západní Sahary není případem dekolonizace

k obnovení údajné ztráty územní celistvosti státu (tedy v tomto případě Maroka), ale že šlo

115 Universal Declaration of the Rights of Peoples (1976), viz Příloha č. 5116 Na základě poradního stanoviska MSD ze 16.10.1975, blíže kapitola 1.4

43

o případ dekolonizace odlišného národa, která by měla proběhnout na základě rozhodnutí

Saharawinců o jejich právu na sebeurčení. Od prvního usnesení v tomto duchu, tedy od roku

1966 až do dnes, je možné sledovat kontinuitu usnesení opakujících právo na sebeurčení

národu Saharawinců.117

V tomto smyslu je třeba zdůraznit, že existence práva národů na sebeurčení vytváří

povinnost všech států jej uznat a podpořit. Toto právo není podmíněno splněním podmínek

nebo požadavků, například, že národ nedosáhl určitého stupně vývoje, který by umožňoval

samostatnou existenci (…). Organizace spojených národů v mnoha rezolucích uznala boj

národů pod koloniální a cizí nadvládou jako boj po právu.118

Často se stává, že boj národů za jejich právo na sebeurčení vyvolává mezinárodní

ozbrojené konflikty, a to i navzdory tomu, že i další deklarace Valného shromáždění

(Deklarace o nepřípustnosti vměšování do vnitřních záležitostí států a ochraně jejich

nezávislosti a svrchovanosti, 1965) prohlašuje, že „všechny státy musí respektovat právo

na sebeurčení a nezávislost národů, aby mohlo být svobodně vykonáváno bez jakéhokoli

cizího nátlaku“.119 Také v další své rezoluci Valné shromáždění vyzvalo k „vyvinutí veškerého

úsilí a přijmutí veškerých nezbytných opatření, které usnadňují s ohledem na výkon práva na

sebeurčení národů pod koloniální nadvládou, snížení mezinárodního napětí, posílení míru

a podporu přátelských vztahů a spolupráci mezi státy“.120

Z právního hlediska, národu Saharawinců bylo uznáno právo na sebeurčení. Nicméně,

skutečné uznání Saharské arabské demokratické republiky je ještě daleko. Za prvé proto, že

jde o problém mezinárodní politické vůle, která je docela oslabena a za druhé proto, že ne

zcela jasně splňuje všechna čtyři kritéria podmiňující existenci státu. Co se toho týče, ačkoli

území Západní Sahary je jasně identifikováno, to samé nelze říci o jeho obyvatelstvu, které je

neustálým sporem, jak je patrno ze všech iniciativ vyvinutých ke sčítání lidu a určení

následných potencionálních voličů v referendu. Stejně tak vláda SADR, přesto, že je

sestavena a potvrzena, nevykonává skutečnou svrchovanost nad rozhodným územím, navíc,

není ani mezinárodně uznána121 žádným ze států hrajícím hlavní roli na mezinárodní úrovni.117 RUIZ MIGUEL, Carlos. Sáhara Occidental 1975-2005: cambio de variables de un conflicto estancado. In: Real Instituto Elcano [online]. [cit. 2012-03-26]. Dostupné z: http://www.realinstitutoelcano.org/wps/portal/rielcano/contenido?WCM_GLOBAL_CONTEXT=/elcano/elcano_es/zonas_es/mediterraneo+y+mundo+arabe/ari+40-2005118 MONROY CABRA, Marco Gerardo. Derecho internacional público. 4. ed. Santa Fe de Bogotá, Colombia: Editorial Temis, 1998, s. 236119 Potočný, M.: Deklarace zásad mírového soužití, Univerzita Karlova, Praha 1972, s.35120 Rezoluce Valného shromáždění A/RES/2160/21 (Strict observance of the prohibition of the threat or use of force in international relations, and of the right of peoples to self-determination)

121 „Mezinárodněprávní institut uznání lze definovat jako volní akt státu, kterým výslovně nebo mlčky reaguje na vznik nového státu, nové vlády, vlády v exilu, povstalců, válčící strany, národa nebo orgánů

44

6.2.1 Kritéria státnosti v případě Západní SaharyJak už bylo zmíněno v kapitole o vzniku SADR, podle obecné teorie státu a práva se

uvádí tři podmínky, které jsou nevyhnutné splnit k tomu, aby určitý politický nebo právní

subjekt mohl být považován za stát. K těmto základním tradičním státovědným kritériím

(stálá populace, definované území a vláda) se řadí i obecně přijatá podmínka v mezinárodním

45

právu, sepsaná v Montevideiské úmluvě, schopnost subjektu vstupovat do mezinárodních

46

vztahů.122

Nasledující analýza se týká nároku národa Saharawinců jako národa uplatňujícího

právo na sebeurčení a ne jen vyhlášené SADR.

Pokud se zabýváme prvním požadavkem státnosti, kterým je území, je nevyhnutné jej

definovat. Po tom, co začal proces dekolonizace, Západní Sahara byla v OSN identifikována

jako závislé území o ploše zhruba 266.000 kilometrů čtverečních, 1062 kilometrů pobřeží

a 2045 kilometrů pozemních hranic, z toho 1570 hraničí Mauritánii a 475 s Marokem

a Alžírskem. Hlavní právní argument na obranu práva na sebeurčení Západní Sahary tak

47

vychází z principu uti possidetis iuris - respektování koloniálních hranic.123 Mezinárodní

soudní dvůr ve svém poradním stanovisku z října 1975 uvedl, že neexistují pochybnosti

o hranicích území. Tato územní celistvost však zmizela v momentě, kdy Španělsko postoupilo

území Maroku a Mauretánii a byla obnovena po tom, co Mauretánie opustila část území,

kterou na základě Madridských dohod zabrala. Saharawinci odmítli uznat Maroko jako

spravující moc, ale považovali jej za zemi, která napadla jejich území, zatímco některé

rezoluce OSN ji označili za správce nesamosprávného území. Západní Sahara je z 80-ti

48

procent obsazena Marokem a jen zbylých 20 procent náleží pod správu Fronty Polisario.124

Toto územní je rozděleno obrannými zdmi.

Druhým kritériem je populace, kde jednou z hlavních nevýhod je neschopnost

přesného určení toho, kdo skutečně jsou Saharawinci. K tomu je nutno poznamenat, že

dohromady proběhly dvě sčítání lidu na tomto území:

a. Španělské sčítání lidu, které proběhlo v roce 1974, jehož výsledkem bylo 74.000 osob,

z toho 20.000 bylo Španělů.

b. Sčítání lidu, které proběhlo pod záštitou OSN v roce 1991, které se potýkalo s mnoha

problémy a proti kterému bylo vneseno obrovské množství odvolání ze strany Maroka.

Pokud hovoříme o obyvatelstvu Západní Sahary, je třeba konstatovat, že (zejména po

Zeleném pochodu) se původní obyvatelstvo rozptýlilo. Těmi hlavními územími, kde v dnešní

době žijí Saharawinci je území okupováno Marokem, území obsazeno Frontou Polisario

a uprchlické tábory v Alžírsku, kde žije zhruba 200.000 osob. Maroko považuje obyvatelstvo

49

na jím okupovaném území za marocké, zatímco zbytek populace žijící na východ od zdi je

50

Marokem považováno za povstalce příslušející k Frontě Polisario.125

V případě kritéria, kterým je vláda, spravuje Sahrawinskou populaci, žijící na území

obsazeném Frontou Polisario a na uprchlických územích, Saharská arabská demokratická

republika. SADR je tvořena šesti provinciemi, vládou (v jejímž čele stojí prezident a tvoří ji

předseda vlády a Rada Ministrů), parlamentem (nazvaným Saharská národní rada) a také

51

soudnictvím.126Posledním kritériem je schopnost vstupovat do mezinárodních vztahů.

Z hlediska Saharawinců, je tento požadavek splněn vládou SADR, která je nyní uznána

52

přibližně 55 zeměmi127 a která udržuje aktivní mezinárodní vztahy prostřednictvím svého

ministerstva zahraničních věcí. Kromě těchto zemí dalších 30 států nejdříve uznalo SADR

jako stát, ale poté s ní byly mezinárodní vztahy úplně „zmraženy“ nebo „zrušeny“ a to během

devadesátých let a 21. století.

Podle toho, co bylo uvedeno výše lze konstatovat, že v současnosti se Západní

Sahara nachází v opravdu složité situaci. I když byla uznána celkově přibližně 80 zeměmi,

není SADR jako samostatný stát podpořena ani OSN ani žádnou západní zemí. Maroko její

existenci také neuznává a navíc se nadále dožaduje připojení území Západní Sahary k území

svému. Dnes se tak Západní Sahara nachází v tzv. právním vakuu, protože nepatří do žádného

státu a ani není sama o sobě nezávislým samostatným státem.

53

ZavěrKonflikt v Západní Sahaře je nejstarším africkým konfliktem, který vznikl při převodu

tohoto území z rukou Španělska do moci Maroka a Mauretánie, bez toho, aby bylo uznáno její

postavení jako nesamostatně vládnoucího území, deklarované Organizací spojených národů.

OSN tento proces doprovázela zejména normativně a prostřednictvím skupiny MINURSO.

Tuto podporu dokládá více než 170 právních nástrojů, mezi nimi rezoluce a zprávy, které i tak

dosud neumožnili efektivní řešení konfliktu.

Problém Západní Sahary pomalu upadl do zapomnění, přestože stále nevyvolává

potřebnou odezvu mezinárodní scény. Vojenské řešení se nezdá být vhodným, vzhledem

k tomu, že vojenský odpor ze strany Západní Sahary by pravděpodobně vytvořil jen

regionální konflikt a v případě, že by Maroko zaútočilo na uprchlické tábory v Alžírsku (jako

nejslabší článek), výsledek by byl nesen v duchu porušení lidských práv. Na druhé straně,

dosavadní diplomatická cesta řešení konfliktu prošla Bakerovými plány, stejně tak jako

několika pokusy konání referenda a i to bylo neúspěšné.

Podle mého názoru, vzhledem ke všem informacím, které byly v mé diplomové práci

zmíněny, lze dojít k závěru, že pro Západní Saharu není možné dosáhnout samostatnosti. A to

i navzdory tomu, že Fronta Polisario, která se snaží o referendum o sebeurčení pro tuto

bývalou španělskou kolonii (která byla připojena k Maroku v roce 1975) má na své straně

mezinárodní právo. Problémem je, že Polisario vždy trvalo na tom, aby Rada bezpečnosti

dříve nebo později uznala, že se musí respektovat mezinárodní právo a třeba i sílou přinutila

Maroko, aby přijalo konání referenda, které by poskytlo nezávislost jako jednu z možností.

Rada bezpečnosti, ale samozřejmě může jednat jen v souladu s mezinárodním právem.

V článku 24 Charty OSN členské státy svěřují Radě bezpečnosti základní odpovědnost

za udržování míru a bezpečnosti, ale na to, aby Rada bezpečnosti jednala v souladu s tímto

článkem, v mezích svých pravomocí a v souladu s mezinárodním právem, je potřebné, aby

respektovala i politickou situaci. To Radě bezpečnosti nedovoluje dojít k tak razantnímu

řešení.

V případě konfrontace států Rada bezpečnosti samostatně rozhoduje, zda se má

přistoupit k řešení sporu podle kapitoly VI Charty (Mírové řešení sporů) nebo podle kapitoly

VII (Možnost použití síly v případě ohrožení míru nebo aktů agrese) a její rozhodnutí nemůže

být vyvráceno žádným jiným orgánem. V mezinárodním právu však neexistuje žádný

prostředek, který by zavazoval Radu bezpečnosti, aby využila všech pravomocí, které má

k dispozici, k realizaci usnesení Valné hromady a už vůbec v žádném případě neexistuje

54

prostředek k vynucení obsahu poradního stanoviska Mezinárodního soudního dvora, který

nestanovuje žádnou povinnost.

V současné době sledujeme, jak Polisario trvá na svém a vyžaduje referendum

ke zvýšení možnosti získání nezávislosti, ale toto Maroko odmítá a Rada bezpečnosti nadále

trvá na dosažení oběma stranami přijatelného řešení, zatímco zbytek mezinárodního

společenství si zvyká na tento status quo.

Existuje možnost, jak dojít k ukončení sporu mezi Marokem a Západní Saharou, ale to

se zdá v momentální situaci absolutně nemožné. Pokud by totiž Fronta Polisario uvažovala

o diplomatickém řešení, kterým by nebyla úplná nezávislost, našla by tak, dle mého názoru,

bezbřehou podporu mezinárodního společenství a jeho bezpečnostní záruky, že dohodnuté

ústavní uspořádání nebude moci být v budoucnu zrušeno a jeho lidská práva budou

dodržována. Snaha Polisaria by tedy měla vést k vlastnímu návrhu autonomie a nebýt

odkázaná jen na návrhy ze strany marockého království. Bohužel, nelze očekávat, že by

Polisario v blízké době učinilo krok tímto směrem.

Za těchto podmínek tedy nezbývá, než zopakovat již vyjádřený závěr, že Západní Sahara

samostatnosti v nejbližších nadcházejících letech (pravděpodobně) nedosáhne.

55

Seznam použitých zdrojů

Primární zdroje:

Dokumenty OSN

1. Charta Organizace spojených národů, 1945

2. Zpráva ad hoc výboru o situaci s ohledem na provádění Deklarace o poskytnutí

nezávislosti koloniálním zemím a národům A/10023/Rev 1 (1977)

3. Rezoluce Zvláštního výboru pro politické otázky a otázky dekolonizace 3458 (1975)

4. Rezoluce Valného shromáždění A/RES/3382/30 (1975)

5. Rezoluce Valného shromáždění A/RES/34/37 (1979)

6. Rezoluce Valného shromáždění A/RES/35/19 (1980)

7. Rezoluce Valného shromáždění A/RES/38/40 (1983)

8. Rezoluce Valného shromáždění A/RES/40/5 (1985)

9. Rezoluce Rady bezpečnosti 725 OSN (1991)

10. Rezoluce Rady bezpečnosti 1541 (2004)

11. Rezoluce Rady bezpečnosti 1783(2007)

12. Rezoluce Rady bezpečnosti 1979 (2011)

13. Zpráva Generálního tajemníka S/21360 předložena Radě bezpečnosti OSN (18. června

1990)

14. Zpráva Generálního tajemníka S/22464 předložena Radě bezpečnosti OSN (19. dubna

1991)

15. Zpráva Generálního tajemníka S/23662 předložena Radě bezpečnosti OSN (28. února

1992)

16. Zpráva Generálního tajemníka S/26185 předložena Radě bezpečnosti OSN (28. Července

1993)

17. Zpráva Generálního tajemníka S/23299 předložena Radě bezpečnosti OSN (19. prosince

1991)

18. Zpráva Generálního tajemníka S/26797 předložena Radě bezpečnosti OSN (24. listopadu

1993)

19. Zpráva Generálního tajemníka  S/1994/283 předložena Radě bezpečnosti OSN (10.

března 1994)

56

20. Zpráva Generálního tajemníka S/1997/166 předložena Radě bezpečnosti OSN (27.února

1997)

21. Zpráva Generálního tajemníka S/2002/178 předložena Radě bezpečnosti OSN (19. února

2002)

22. Zpráva Generálního tajemníka  S/2001/398 předložena Radě bezpečnosti OSN (24. dubna

2001)

23. Zpráva Generálního tajemníka  S/2001/613 předložena Radě bezpečnosti OSN (20.

června 2001)

24. Zpráva Generálního tajemníka S/2003/565 předložena Radě bezpečnosti OSN (23. května

2003)

25. Zpráva Generálního tajemníka S/2003/1016 předložena Radě bezpečnosti OSN (16.

října 2003)

26. Zpráva Generálního tajemníka S/2006/249 předložena Radě bezpečnosti OSN (19. dubna

2006)

27. Zpráva Generálního tajemníka  S/2007/20 předložená Radě bezpečnosti OSN (13. dubna

2007)

28. Zpráva generálního tajemníka S/2008/45 „o stavu a pokroku jednání o Západní Sahaře“

předložena Radě bezpečnosti OSN (25. ledna 2008)

Mezinárodní smlouvy, jiné právní dokumenty

1. Španělsko. Real Decreto. In: Boletín Oficial del Estado. 26. 12. 1884

2. US. President's Annual Message. In: Annals of Congress. Senate, 1823. Dostupné z:

http://memory.loc.gov/cgi-bin/ampage?collId=llac&fileName=041/llac041.db&recNum=

4

3. Mezinárodní pakt o hospodářských sociálních a kulturních právech a Mezinárodní pakt o

občanských a politických právech (1966)

4. Montevidejská úmluva o právech a povinnostech států (1933)

5. Universal Declaration of the Rights of Peoples. In: Algiers Declaration. 1976. Dostupné

z: http://www.algerie-tpp.org/tpp/en/declaration_algiers.htm

57

6. Advisory opinion of 16 october 1975: Western Sahara. In: Reports of judgments, advisory

opinions and orders. International Court Of Justice, 1975. Dostupné z: http://www.icj-

cij.org/docket/files/61/6195.pdf

7. Declaración de principios entre España, Marruecos y Mauritania sobre el sahara

occidental. In: OSN, Sbírka smluv. 1975. Dostupné z:

http://treaties.un.org/doc/publication/unts/volume%20988/volume-988-i-14450-other.pdf

8. Letter dated 29 January 2002 from the Under-Secretary-General for Legal Affairs, the

Legal Counsel, addressed to the President of the Security Council, S/2002/161 (2002)

Publikace

1. CARRILLO SALCEDO, Juan Antonio. Libre determinación de los pueblos e integridad

territorial de los Estados en el dictamen del Tribunal Internacional de Justicia sobre el

Sáhara Occidental.Revista Española de Derecho Internacional. 1976, č. 29.

2. DÍAZ DEL RIBERO, Francisco-Lorenzo. El Sahara Occidental: pasado y presente. 1.

ed. Madrid: [s.n.], 1975, 130 s. ISBN 84-738-5009-2.

3. FUENTE COBO, Ignacio a Fernando M MARIÑO MENÉNDEZ. El conflicto del

Sahara Occidental. Madrid: Instituto de Estudios Internacionales y Europeos "Francisco

de Vitoria", 2006, 222 s. ISBN 84-978-1253-0.

4. HERNÁNDEZ DÍAZ, Lorena. Análisis de las implicaciones políticas para Marruecos

frente al reconocimiento de Sahara Occidental como Estado por parte de la Unión

Africana, 2002 - 2008. BOGOTÁ D. C, 14.7.2011. Doktorantská práce. UNIVERSIDAD

COLEGIO MAYOR DE NUESTRA SEÑORA DEL ROSARIO. Vedoucí práce

Margarita María Cadavid Otero.

5. JENSEN, Erik. El Sáhara Occidental: anatomía de un punto muerto. Las Palmas de Gran

Canaria: Universidad de Las Palmas de Gran Canaria, 2006. ISBN 84-967-1836-0.

6. LLORET, Jaume Ferrer. La aplicación del principio de autodeterminación de los

pueblos: Sahara Occidental y Timor Oriental. San Vicente del Raspeig: Universidad de

Alicante, 2002. ISBN 84-790-8685-8.

7. LICERAS, Juan Soroeta. El conflicto del Sáhara Occidental: reflejo de las

contradicciones y carencias del derecho internacional. Bilbao: Universidad del País

Vasco, Servicio Editorial, 2001. ISBN 978-848-3733-134.

8. MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k

vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 4. opr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova

58

univerzita, 2004, 467 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně,

č. 339. ISBN 80-723-9160-7.

9. MONROY CABRA, Marco Gerardo. Derecho internacional público. 4. ed. Santa Fe de

Bogotá, Colombia: Editorial Temis, 1998, 654 s. ISBN 95-835-0170-0.

10. MORILLAS, Javier. Sahara occidental, desarrollo y subdesarrollo. 1. ed. Madrid:

Prensa y Ediciones Iberoamericanas, c1988, 319 s. ISBN 8486568250.

11. OBIETA CHALBAUD, José A. El derecho humano de la autodeterminación de los

pueblos. Madrid: Tecnos, 1985, 251 s. Colección Ciencias jurídicas (Tecnos (Firm)). 

12. MRÁZEK, Josef. Dokumenty ke studiu mezinárodního práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005,

444 s. Dokumenty (Aleš Čeněk). ISBN 80-868-9808-3.

13. POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 4., dopl.

a rozš. vyd. Praha: C.H. Beck, 2003, xxii, 460 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN

80-717-9801-0.

14. RUIZ MIGUEL, Carlos. El Sahara Occidental y España: historia, política y derecho :

análisis crítico de la política exterior española. Madrid: Dykinson, 1995, 231 s. ISBN

84-815-5117-1.

15. SÁNCHEZ GONZÁLEZ, María. EL SAHARA OCCIDENTAL LA TITULARIDAD DE

SUS RECURSOS NATURALES. Sevilla, 2009. ISBN 978-84-694-8908-6. Dostupné z:

http://dspace.unia.es/bitstream/10334/1635/1/0219_Sanchez.pdf. Diplomová práce.

Universidad Internacional de Andalucía. Vedoucí práce Eulalia W. Petit de Gabriel.

16. SPRINGEROVÁ, Pavlína. Dlouhé váhání mezinárodního společenství na Západní

Sahaře. In: III. Kongres českých politologů. Praha a Olomouc: Eds. Jan Němec a Markéta

Šůstková, 2006, 111–124.

Sekundární prameny

Internetové zdroje

1. ESPAÑA CARRERA, Abel. El sáhara, de colonia a territorio ocupado. In: La

cuestión.es: Revista de política internacional [online]. 30.12.2011 [cit. 2012-02-13].

Dostupné z: http://www.lacuestion.es/el-sahara-de-colonia-espanola-a-territorio-ocupado-

por-marruecos/

2. CANTÚS, Dolores García. Fernando Poo, una aventura colonial española en el África

Occidental (1778-1900). València: Universitat de Valencia, Servei de Publicacions, 2004.

59

ISBN 84-370-5473-7. Dostupné z: http://www.tesisenred.net/handle/10803/9956.

Doktorandská práce. Universitat de València. Vedoucí práce Carmen García Monerris.

3. FISAS, Vicenç. El proceso de paz del Sáhara Occidental: El proceso de paz del Sáhara

Occidental: Una propuesta de salida negociada. In: Escola de cultura de

pau:QUADERNS DE CONSTRUCCIÓ DE PAU [online]. 18. vyd., 2011 [cit. 2012-03-

17]. Dostupné z: http://escolapau.uab.es/img/qcp/sahara_salida_negociada.pdf

4. BORGEN, Christopher J. Kosovo's Declaration of Independence: Self-Determination,

Secession and Recognition. In: ASIL Insights [online]. American Society of International

Law, 2008 [cit. 2012-06-16]. 12, 2. Dostupné z: http://www.asil.org/insights080229.cfm

5. BOSNEVI, Ahmed. Regionální aspirace Maroka v prostoru Maghrebu. In: Ahmed-

bosnevi[online]. 11.8.2003 [cit. 2012-02-21]. Dostupné z: http://ahmed-

bosnevi.eblog.cz/regionalni-aspirace-maroka-v-prostoru-maghrebu

6. RUIZ MIGUEL, Carlos. Recientes desarrollos del conflicto del Sahara occidental.

In:Anuario mexicano de derecho internacional [online]. 2001 [cit. 2012-02-25]. ISSN

1870-4654. Dostupné z: http://dialnet.unirioja.es/servlet/articulo?codigo=819290

7. RUIZ MIGUEL, Carlos. Los Acuerdos de Madrid, inmorales, ilegales y políticamente

suicidas. In: La ilustración liberal: revista española y americana [online]. 2005 [cit.

2012-03-07]. ISSN 1139-8051. Dostupné z: http://dialnet.unirioja.es/servlet/articulo?

codigo=1368427

8. GANGAS GEISSE, MÓNICA a HERNÁN SANTIS ARENAS. El conflicto del sáhara

occidental. In: Revista electrónica de geografía austral [online]. 2011 [cit. 2012-02-25].

ISSN 0718-7130. Dostupné z: http://revistanadir.yolasite.com/resources/EL

%20CONFLICTO%20DEL%20SAHARA%20OCCIDENTAL.pdf

9. SOLÀ MARTÍN, Andreu. The Contribution of Critical Theory to New Thinking on

Peacekeeping: Some Lessons from MINURSO. In: University of Bradford: Department

of Peace Studies [online]. 2005 [cit. 2012-02-28]. Dostupné z:

http://www.brad.ac.uk/acad/confres/papers/pdfs/CCR15.pdf

10. SEGURA, Antoni. Las dificultades del Plan de Paz para el Sáhara Occidental: 1988-

1995. In: Cuadernos Bakeaz Bakeaz, Bakeari Buruzko Documentazio eta Ikerkuntzarako

Zentroa = Bakeaz, Centro de Documentación y Estudios para la Paz[online]. 1996 [cit.

2012-03-28]. ISSN 1133-9101. Dostupné z:

http://www.bakeaz.org/es/publicaciones/mostrar/337-las-dificultades

11. SOROETA LICERAS, Juan. El Plan de Paz del Sahara Occidental, ¿viaje a ninguna

parte?. In: Revista electrónica de estudios internacionales [online]. 2005 [cit. 2012-02-

60

28]. ISSN 1697-5197. Dostupné z: http://dialnet.unirioja.es/servlet/articulo?

codigo=1302924

12. Baker resigns quits as UN envoy on WSahara. Middle East Online [online]. 2004, 2004-

06-14 [cit. 2012-03-06]. Dostupné z: http://www.middle-east-online.com/english/?

id=10282

13. EL OUALI, Abderrahim. Demands for Autonomy Spread. In: Inter Press Service: News

Agency [online]. 2011 [cit. 2012-03-08]. Dostupné z: http://ipsnews.net/news.asp?

idnews=105095

14. H. ZOUBI, Yahia. Stalemate In Western Sahara: Ending International Legality. Middle

East Policy [online]. 2007, XIV, č. 4 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z:

http://humansecuritygateway.com/documents/ISA_stalemateinWesternSahara.pdf

15. SHELLEY, Toby. Sáhara Occidental: un año de impotencia de las Naciones Unidas.

In:Institut europeu de la mediterrania [online]. 2009 [cit. 2012-03-21]. Dostupné z:

http://www.iemed.org/anuari/2009/earticles/174.pdf

16. Mohamed VI reivindica parte del Sahara Occidental al este del muro marroquí.

In:Público.es: Internacional [online]. 2010 [cit. 2012-03-23]. Dostupné z:

http://www.publico.es/internacional/345386/mohamed-vi-reivindica-parte-del-sahara-

occidental-al-este-del-muro-marroqui

17. OSN. The United Nations and Decolonization: Non-Self-Governing Territories. New

York, 2010. Dostupné z: http://www.un.org/en/decolonization/nonselfgovterritories.shtml

61

ShrnutíCílem mé práce je zodpovězení otázky, zda Západní Sahara, vzhledem k dosavadnímu

vývoji, směřuje k dosažení samostatnosti.

V první řadě jsem se zaměřila na popis událostí, které byly stěžejní pro národ Západní

Sahary na cestě k dosažení nezávislosti. Tato práce popisuje nejdůležitější momenty

a překážky, které se objevily sice už v době kolonizace Západní Sahary, ale zaměřuje se

zejména na období od roku 1974 dodnes, ve kterém došlo k následujícím událostem: sčítání

lidu konanému ještě Španělskem, mírovému plánu (plánu vypořádání), vytvoření seznamu

voličů. OSN přitom po celou dobu požadovalo konání referenda.

Jedním z hlavních témat mé práce je také pojem sebeurčení a tím se zabývám jak

v teoretické, tak i v praktické rovině. Celou prací se prolíná otázka práva na sebeurčení

Západní Sahary, které zastřešuje mezinárodní právo a ve svých dokumentech také proklamuje

Organizace spojených národů.

AbstractThe aim of my thesis is to answer the question whether Western Sahara, given its

previous development, heads towards the independence or not.

At first I focused on the description of events that were fundamental to the nation of

Western Sahara on its path to achieve its independence. This thesis describes the most

important moments and obstacles that have emerged since the time of colonization of Western

Sahara. It mainly focuses on the period since 1974 until today, in which the following events

took place: the census taken by Spain, conclusion of the Peace Plan (Settlement Plan),creation

of the list of voters and demand of United Nations for referendum.

One of the main topics of my work is the concept of self-determination. I tried to

explore this term in both theoretical and practical manner. The idea of the people‘s right of the

self-determination penetrates all my work because this right is also stipulated in the

international law and the United Nations it particulary proclaims in its documents.

62

Seznam klíčových slov

Seznam klíčových slov v českém jazyce

Samostatnost, nezávislost, sebeurčení, Západní Sahara, Madridské smlouvy, Bakerův

plán I, Bakerův plán II, uznání státu, Organizace spojených národů, Maroko, Fronta Polisario,

kritéria státnosti

Seznam klíčových slov v anglickém jazyceAutonomy, independence, self-determination, Western Sahara, Madrid Accords, Baker

Plan I, Baker Plan II, state recognition, the United Nations, Morocco, Polisario Front, criteria

of statehood

1

Přílohy

národněosvobozeneckého hnutí.“ Viz. POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 4., dopl. a rozš. vyd. Praha: C.H. Beck, 2003.s. 21122 Montevidejská úmluva o právech a povinnostech států z r. 1933123 Tento princip uznává neporušitelnost stanovených hranic, a proto by měly být zachovány v původní podobě. Jde o princip mezinárodního práva zakotveného v různých rezolucích OSN, včetně Rezoluce1514 (XV) známé jako Deklarace OSN o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům, kde se v článku 6 objevuje aplikace uti possideti. Ten spočívá v tom, že v procesu dekolonizace nebo při formování nových státu by měly být respektovány vnitřní hranice existující ještě před dekolonizací. S principem uti possidenti iuris se setkáváme také na africké regionální úrovni, neboť je přijat a vyhlášen v Chartě OAJ, ve které je článek 3 vyjádřením uti possideti a považuje ho za jeden z jejich hlavních principů, kterým by měly být upravovány vzájemné vztahy mezi africkými státy. 124 Příloha č.6125 La Población Saharaui: La Población Saharaui Tras la Marcha Verde. Asociación Rioja Baja Solidaria [online]. 14.5.2009 [cit. 2012-03-26]. Dostupné z: http://riojabajasolidaria.wordpress.com/la-poblacion-saharaui-tras-la-marcha-verde/126 Právě ale v případě kritéria vlády jde o problém, který způsobuje negativní přístup ostatních států k  otázce uznání (podobně tak i kritéria populace, které již bylo popsáno). Vláda SADR totiž nevykonává svrchovanost nad svým územím. Jde o vládu v exilu a navíc ne všechny její úřady vykonávají plně své funkce, což ovlivňuje ústavní role těchto institucí.127ASSOCIATION DE SOUTIEN À UN RÉFÉRENDUM LIBRE ET RÉGULIER AU SAHARA OCCIDENTAL. States recognizing the SADR. (Western Sahara), 2012. Dostupné z: http://www.arso.org/03-2.htm

2

Sezanam příloh

Příloha č. 1 – Mapa Velkého Maroka....................................................................................2

Příloha č. 2 – Text rezoluce Rady bezpečnosti č. 690...........................................................3

Příloha č. 3 – Bakerův plán I (Framework agreement on the Status of Western Sahara).....4

Příloha č. 4 – Bakerův plán II (Peace plan for self-determination of the people of Western Sahara)...................................................................................................................................6

Příloha č. 5 − Universal Declaration of the Rights of Peoples, Algiers, 4 July 1976 .........10

Příloha č. 6 – Mapa Západní Sahary....................................................................................13

3

Příloha č. 1

Mapa Velkého Maroka128

128 Středně šedá zóna byla plánem Velkého Maroka

4

Příloha č. 2

Text rezoluce Rady bezpečnosti č. 690

5

Příloha č. 3

Bakerův plán I (Framework agreement on the Status of Western Sahara)

The authority in Western Sahara shall be as follows:

1. The population of Western Sahara, through their executive, legislative and judicial bodies shall have exclusive competence over local governmental administration, territorial budget and taxation, law enforcement, internal security, social welfare, culture, education, commerce, transportation, agriculture, mining, fisheries and industry, environmental policy, housing and urban development, water and electricity, roads and other basic infrastructure.

2. The Kingdom of Morocco will have exclusive competence over foreign relations (including international agreements and conventions) national security and external defence (including determination of borders, maritime, aerial or terrestrial and their protection by all appropriate means) all matters relating to the production, sale, ownership or use of weapons or explosives and the preservation of the territorial integrity against secessionist attempts whether from within or without the territory. In addition, the flag, currency, customs, postal and telecommunication systems of the Kingdom shall be the same for Western Sahara. With respect to all functions described in this paragraph (2) the Kingdom may appoint representatives to serve it in Western Sahara.

3. In Western Sahara the executive authority shall be vested in an Executive, who shall be elected by a vote of those individuals who have been identified as qualified to vote by the Identification Commission of the United Nations Mission for the Referendum in Western Sahara, and whose names are on the United Nations provisional voter lists (completed as of 30 December 1999) without giving effect to any appeals or other objections. To qualify as a candidate for Executive, one must be an individual who has been identified as qualified to vote as aforesaid and whose name is on said provisional voter lists. The Executive shall be elected for a term of four years. Thereafter, the Executive shall be elected by majority vote of the Assembly. The Executive shall appoint administrators in charge of executive departments for terms of four years. The legislative authority shall be vested in an Assembly, the members of which shall be directly elected by voters for terms of four years. The judicial authority shall be vested in such courts as may be necessary, the judges of which shall be selected from the National Institute for Judicial Studies but shall be from Western Sahara. Such courts shall be the authority on territorial law. To be qualified to vote for members of the Assembly, a person must be 18 years or older and either

(i) a continuous resident of the territory since 31 October 1998, or (ii) a person listed on the repatriation list as of 31 October 2000.4. All laws passed by the Assembly and all decisions of the courts referred to in

paragraph 3 above must respect and comply with the constitution of the Kingdom of Morocco, particularly with respect to the protection of public liberties. All elections or referenda referred to in this agreement shall be conducted with all appropriate guarantees and in keeping with the Code of Conduct agreed to by the parties in 1997, except where to do so would be inconsistent with the terms hereof.

5. Neither the Kingdom nor the executive, legislative, or judicial bodies of the Authority of Western Sahara referred to above may unilaterally change or abolish the status of Western Sahara. Any changes or modifications of this agreement has to be approved by the Executive and the Assembly of Western Sahara. The status of Western Sahara will be submitted to a referendum of qualified voters on such date as the parties hereto shall agree, within the five year period following the initial actions to implement this agreement. To be

6

qualified to vote in such a referendum a voter must have been a full time resident of Western Sahara for the preceding one year.

6. The Secretary-General of the United Nations will offer his mediation and good offices to assist the two parties hereto in the implementation or interpretation of this agreement.

7. The parties agree to implement this agreement promptly and request the assistance of the United Nations to this end. 

Executed this ______ day of _____________ 2001.___________________     ___________________Kingdom of Morocco           Frente POLISARIO

WITNESSED:

__________________     __________________     __________________    Government of Algeria    Government of Mauritania    Secretary-General of the

United NationsIn order to promote an agreed resolution of the dispute over Western Sahara, the

Governments of France and the United States of America hereby guarantee performance of this agreement by the parties hereto.*

__________________      __________________Government of France         Government of the United States of America

(*neither country has committed to do this, but both have agreed to consider it, if it were necessary to achieve an agreement)

7

Příloha č. 4

Bakerův plán II (Peace plan for self-determination of the people of Western Sahara)

I. Purpose1. The present peace plan for self-determination of the people of Western Sahara is an agreement by and between the Kingdom of Morocco and the Frente POLISARIO (which are the interested parties), joined by the People's Democratic Republic of Algeria and the Islamic Republic of Mauritania (which are the neighbouring countries) and the United Nations. The purpose of the plan is to achieve a political solution to the conflict in Western Sahara that provides for selfdetermination, as contemplated in paragraph 1 of Security Council resolution 1429 (2002), of 30 July 2002. The effective date of the plan is the date when all interested parties, neighbouring countries and the United Nations have signed it. The final status of Western Sahara shall be determined by a referendum conducted in accordance with part II of the plan. During the period between the effective date of the plan and the implementation of the results of the referendum on final status, governmental authority shall be exercised in Western Sahara in accordance with part III of the plan.

II. Self-determination referendum2. A referendum to determine the final status of Western Sahara shall be held no earlier than four and no later than five years after the effective date of the plan. The options or ballot questions to be included in the referendum will include: (a) those previously agreed to in the settlement plan; and (b) any additional options or ballot questions agreed to by the Kingdom of Morocco and the Western Sahara Authority (as defined in para. 8 (a) below).3. A referendum option or ballot question shall be deemed to have been adopted if it receives more than 50 per cent of the votes cast in the referendum. If more than two options or ballot questions are presented and none receives a majority of the votes cast in the first round, a second round shall be held in which the two options or ballot questions that received the most votes shall be presented to the voters.4. The referendum shall be organized and conducted by the United Nations and monitored by international observers accredited by the United Nations.5. Those eligible to vote in the referendum are those persons who are at least 18 years of age and: (a) who have been identified as qualified to vote by the Identification Commission of the United Nations Mission for the Referendum in Western Sahara (MINURSO), as reflected on the provisional voter list of 30 December 1999 (without giving effect to any appeals or other objections); (b) whose names appear on the repatriation list drawn up by the United Nations High Commissioner for Refugees (UNHCR) as at 31 October 2000; or (c) who have resided continuously in Western Sahara since 30 December 1999. Those eligible to vote shall be determined by the United Nations, whose decision shall be final and without appeal.6. The addition to the list of qualified voters of any person whose name does not appear either on the provisional voter list of 30 December 1999 or on the repatriation list drawn up by UNHCR as at 31 October 2000 can occur only if the status of that person as a continuous resident of Western Sahara since 30 December 1999 is supported by testimony from at least three credible persons and/or credible documentary evidence. The United Nations shall: (a) determine the credibility and legal sufficiency of all such testimony and other evidence; and (b) based on that testimony and other evidence, determine who is (and is not) entitled to be added to the list of qualified voters under this paragraph. These determinations by the United Nations shall be final and without appeal.

8

7. All interested parties and neighbouring countries agree to accept and respect the results of the referendum.

III. Authority in Western Sahara8. Governmental authority in Western Sahara between the effective date of this plan and such time as a new government shall take office in implementation of the result of the referendum on final status shall be as set forth in this plan, and in particular in the present paragraph: (a) The population of Western Sahara, acting through the executive, legislative and judicial bodies established under the plan - herein sometimes referred to as the Western Sahara Authority - shall be responsible for and have exclusive competence over local government, the territorial budget, taxation, economic development, internal security, law enforcement, social welfare, cultural affairs, education, commerce, transportation, agriculture, mining, fisheries, industry, environment, housing and urban development, water and electricity, roads and other basic infrastructure; (b) Morocco shall be responsible for and have exclusive competence over foreign relations (including international agreements and conventions), national security and external defence (including the determination of borders - maritime, aerial, and terrestrial - and their protection by all appropriate means), all matters relating to the production, sale, ownership and use of weapons and explosives (except for the duly authorized use of weapons by the law enforcement authorities of the Western Sahara Authority) and the preservation of territorial integrity against secessionist attempts, whether from within or outside the Territory, provided, however, that the right to preserve territorial integrity shall not authorize any action whatsoever that would prevent, suppress, or stifle peaceful public debate, discourse or campaign activity, particularly during any election or referendum period. In addition, the flag, currency, customs, postal and telecommunication systems of Morocco shall be the same for Western Sahara. With respect to all functions described in this subparagraph, Morocco may appoint representatives to serve it in Western Sahara.9. The authority of Morocco for the foreign relations of Western Sahara shall be exercised in consultation with the Western Sahara Authority on matters that directly affect the interests of Western Sahara. Morocco may authorize representatives of the Authority to serve as members of the Kingdom's diplomatic delegations in international meetings concerned with economic issues and other issues of direct interest to Western Sahara.10. The executive authority of the Western Sahara Authority shall be exercised by a Chief Executive elected by the people of Western Sahara in accordance with paragraphs 15 to 17 of the present plan. The Chief Executive may appoint such administrators as may be necessary to exercise the powers reserved to the Authority by the plan.11. The legislative authority of the Western Sahara Authority shall be exercised by a Legislative Assembly elected by the people of Western Sahara in accordance with paragraphs 15 to 17 of the present plan. The Legislative Assembly shall be responsible for the enactment of all laws applicable in Western Sahara, with the exception of any relating to the authorities reserved to Morocco under paragraph 8 (b) above.12. The judicial authority in Western Sahara shall be vested in a Supreme Court of Western Sahara and such other lower courts as may be established by the Western Sahara Authority. Members of the Supreme Court and lower courts shall be appointed by the Chief Executive, with the consent of the Legislative Assembly. The Supreme Court (a) shall have jurisdiction to adjudicate the compatibility of any law of Western Sahara with this plan (except any relating to the authorities reserved to Morocco by paragraph 8 (b) above, in which case the highest court of Morocco shall have that jurisdiction), and (b) shall be the final authority in interpreting the law of Western Sahara. The Supreme Court shall have the authority to declare

9

null and void any law, regulation or other act of the Western Sahara Authority that contravenes this plan or exceeds the competence of the Authority, as provided in the plan.13. All laws, regulations and acts of the Western Sahara Authority shall be consistent with internationally recognized human rights standards (including human rights standards in any treaties to which Morocco is a party). In no event shall human rights in Western Sahara be protected to a lesser extent than is provided for in the constitution and laws of Morocco.14. All laws and regulations now in force in Western Sahara shall continue in force until they are amended or repealed by action of the Legislative Assembly and Chief Executive of the Western Sahara Authority, except any relating to the authorities reserved to Morocco by paragraph 8 (b) above.15. The election for the Legislative Assembly and Chief Executive of the Western Sahara Authority shall be held within one year of the effective date of this plan. Voters shall vote separately (in a single election) for the Chief Executive and members of the Legislative Assembly, who shall hold office for a period of four years or until governmental authority in Western Sahara is changed pursuant to the final status referendum. Sole and exclusive authority over all matters relating to any and all elections and referendums called for in this plan, including their organization and conduct, shall be vested in the United Nations.16. Those eligible to vote in the election for the Legislative Assembly and Chief Executive of the Western Sahara Authority are persons who are at least 18 years of age and whose names appear either on the provisional voter list of 30 December 1999 (without giving effect to any appeals or other objections) or on the repatriation list drawn up by UNHCR as at 31 October 2000. Those eligible to vote shall be determined by the United Nations, whose decision shall be final and without appeal.

IV. Other matters17. Campaigns for the election and referendum referred to in this plan shall be conducted in a manner consistent with international human rights standards and in keeping with the principles of the Code of Conduct agreed to by Morocco and the Frente POLISARIO in 1997 (the Houston accords), except where to do so would be inconsistent with this plan. In particular, the interested parties agree not to hinder the ability of persons to campaign peacefully for or against any person standing for election or any option or ballot question offered to the voters in the referendum on final status.18. Neither Morocco nor the Western Sahara Authority may unilaterally change or abolish the status of Western Sahara, except for the adoption of such laws as may be necessary to conform to the results of the referendum on final status. No change to this plan may be made without the agreement of the King of Morocco and the Chief Executive and the Legislative Assembly of Western Sahara.19. Immediately after the effective date of this plan, all political prisoners and prisoners of war shall be released, and the obligation of each party in this regard is not dependent upon performance by the other. The interested parties agree that they shall continue their full cooperation with relevant international bodies until the completion of the repatriation process.20. Within 90 days after the effective date of this plan, the armed forces of Morocco and the Frente POLISARIO will be reduced, confined, contained and thereafter maintained in all respects strictly in accordance with the provisions of the 1997 Houston accords. This provision is without prejudice to the deployment of Moroccan armed forces in purely defensive positions pursuant to the responsibility of Morocco for external defence under paragraph 8 (b) above or the creation and normal functioning of law enforcement personnel in Western Sahara under the authority of the Western Sahara Authority.21. The United Nations will assist the interested parties, in particular the Western Sahara Authority, in fulfilling their responsibilities under this plan. The Security Council undertakes

10

to amend the name and mandate of MINURSO to enable it to assist in the implementation of this plan, in particular during the period between the plan's entry into force and the holding of the election for the Chief Executive and the Legislative Assembly of the Western Sahara Authority.22. The Secretary-General will use his good offices to assist the interested parties in the implementation of this plan. The interested parties agree that the Secretary- General shall have the authority to interpret this plan and that in the event of any disagreement about the meaning of the plan, the Secretary-General's interpretation shall be binding on the interested parties.23. By signing the present document, the interested parties, the neighbouring countries and the United Nations agree to the terms of the plan, effective on the date on which all of them have signed the document.

11

Příloha č. 5Universal Declaration of the Rights of Peoples, Algiers, 4 July 1976

PreambleWe live at a time of great hopes and deep despair; a time of conflicts and contradictions; a time when liberation struggle have succeeded in arousing the peoples of the world against the domestic and international structures of imperialism and in overturning colonial systems; a time of struggle and victory in which new ideals of justice among and within nations have been adopted; a time when the General Assembly of the United Nations has given increasing expression, from the Universal Declaration of Human Rights to the Charter on the Economic and Social Rights and Duties of States, to the quest for a new international, political and economic order.But this is also a time of frustration and defeat, as new forms of imperialism evolve to oppress and exploit the peoples of the world. Imperialism, using vicious methods, with the complicity of governments that it has itself often installed, continues to dominate a part of the world. Through direct or indirect intervention, through multinational enterprises, through manipulation of corrupt local politicians, with the assistance of military regimes based on police repression, torture and physical extermination of opponents, through a set of practices that has become known as neo-colonialism, imperialism extends its stranglehold over many peoples.Aware of expressing the aspirations of our era, we met in Algiers to proclaim that all the peoples of the world have an equal right to liberty, the right to free themselves from any foreign interference and to choose their own government, the right if they are under subjection, to fight for their liberation and the right to benefit from other peoples' assistance in their struggle.Convinced that the effective respect for human rights necessarily implies respect for the rights of the peoples, we have adopted the Universal Declaration for the Rights of Peoples.May all those who, throughout the world, are fighting the great battle, at times through armed struggle, for the freedom of all peoples, find in this Declaration the assurance of the legitimacy of their struggle.

Section I. Right to ExistenceArticle 1Every people has the right to existence.Article 2Every people has the right to the respect of its national and cultural identity.Article 3Every people has the right to retain peaceful possession of its territory and to return to it if it is expelled.Article 4None shall be subjected, because of his national or cultural identity, to massacre, torture, persecution, deportation, expulsion or living conditions such as may compromise the identity or integrity of the people to which belongs.

Section II. Right to Political Self-determinationArticle 5Every people has an imprescriptible and unalienable right to self-determination. It shall determine its political status freely and without any foreign interference.Article 6

12

Every people has the right to break free from any colonial or foreign domination, whether direct or indirect, and from any racist regime.Article 7Every people has the right to have democratic government representing all the citizens without distinction as race, sex, belief or colour, and capable of ensuring effective respect for the human rights and fundamental freedoms for all.

Section III: Economic Rights of PeoplesArticle 8Every people has an exclusive right over its natural wealth and resources. It has the right to recover them if they have been despoiled, as well as any unjustly paid indemnities.Article 9Scientific and technical progress being part of the common heritage of mankind, every people has the right to participate in it.Article 10Every people has the right to a fair evaluation of its labour and to equal and just terms in international trade.Article 11Every people has the right to choose its own economic and social system and pursue its own path to economic development freely and without any foreign interference.Article 12The economic rights set forth shall be exercised in a spirit of solidarity amongst the peoples of the world and with due regard for their respective interests.

Section IV. Right to CultureArticle 13Every people has the right to speak its own language and preserve and develop its own culture, thereby contributing to the enrichment of the culture of mankind.Article 14Every people has the right to its artistic, historical and cultural wealth.Article 15Every people has the right not to have an alien culture imposed upon it.

Section V. Right to Environment and Common ResourcesArticle 16Every people has the right to the conservation, protection and improvement of its environment.Article 17Every people has the right to make use of the common heritage of mankind, such as the high seas, the sea-bed, and outer space.Article 18In the exercise of the preceding rights every people shall take account of the necessity for coordinating the requirements of its economic development with solidarity amongst all the peoples of the world.

Section VI. Rights of MinoritiesArticle 19When a people constitutes a minority within a State it has the right to respect for its identity, traditions, language and cultural heritage.Article 20

13

The members of a minority shall enjoy without discrimination the same rights as the other citizens of the State and shall participate on an equal footing with them in public life.Article 21These rights shall be exercised with due respect for the legitimate interests of the community as a whole and cannot authorise impairing the territorial integrity and political unity of State, provided the State acts in accordance with all the principles set forth in this Declaration.

Section VII. Guarantees and SanctionsArticle 22Any disregard for the provisions of this Declaration constitutes a breach of obligations towards the international community as a whole.Article 23Any prejudice resulting from disregard for this Declaration must be totally compensated by whoever caused it.Article 24Any enrichment to the detriment of the people in violation of the provision of this Declaration shall give rise to the restitution of profits thus obtained. The same shall be applied to all excessive profits on investments of foreign origin.Article 25Any equal treaties, agreements or contracts concluded in disregard of the fundamental rights of peoples shall have no effect.Article 26External financial charges which become excessive and unbearable for people shall cease to be due.Article 27The gravest violations of the fundamental rights of the peoples, especially of their right to existence, constitute international crimes for which their perpetrators shall carry personal penal liberty.Article 28Any people whose fundamental rights are seriously disregarded has the right to enforce them, specially by political or trade union struggle and even, in the last resort by the use the force.Article 29Liberation movements shall have access to international organisations and their combatants are entitled to the protection of the humanitarian law of war.Article 30The re-establishment of the fundamental rights of peoples, when they are seriously disregarded, is a duty incumbent upon all members of the international community.

14

Příloha č. 6Mapa Západní Sahary