ZOOREKREACE
Vlasta Karásková
Tomáš Dohnal
Publikace vznikla v rámci řešení projektu „Podpora atraktivnosti nového studijního
oboru Aplikované pohybové aktivity“ CZ.1.07/2.2.00/15.0263.
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem
České republiky.
Prolog..............................................................................................................................4
1 Člověk, společnost, životní styl, životní způsob, kvalita života..................................5
1.1 Člověk a společnost...............................................................................................5
1.2 Životní styl, životní způsob, kvalita života.........................................................10
1.3 Pohybová aktivita, zdraví...................................................................................16
1.4 Volný čas.............................................................................................................22
2 Zvířata v životě člověka.............................................................................................24
2.1 Zooterapie...........................................................................................................24
2.2 Zoorekreace.........................................................................................................26
2.2.1 Zoorekreace v období dětství...........................................................................27
2.2.2 Zoorekreace v období dospělosti.....................................................................30
2.2.3 Zoorekreace v období seniorském...................................................................31
Závěr.............................................................................................................................34
Použitá literatura...........................................................................................................35
Prolog
Pro název této publikace jsme zvolili termín, který dosud není v kinatropologické
terminologii běžný. Vedla nás k tomu skutečnost, že v dnešní době plní zooterapie i některé
funkce pohybové rekreace a naopak a v rámci rekreačních aktivit je dnes využívání zvířat
naprosto běžné. Teoretických podkladů pro interdisciplinární přístup v tomto směru sice není
mnoho, avšak věříme, že vnímavý čtenář s námi bude po přečtení publikace jistě souhlasit, že
termín zoorekreace má právo na svoji existenci. V předložené publikaci se pokusíme tuto
skutečnost prokázat a v odborné terminologii zakotvit termín zoorekreace jako samostatnou
formu rekreace.
Jsme přesvědčeni o tom, že pedagogové, kteří se orientují na volnočasové aktivity
osob zdravých i s postižením, by se měli seznámit se základy zoorekreace. Měli by vědět o
možnostech kultivace osobnosti prostřednictvím zvířete i to, jakým přínosem je zvíře
pro životní styl a kvalitu života člověka.
Autoři
1 Člověk, společnost, životní styl, životní způsob, kvalita života
1.1 Člověk a společnost
Nejen naše společnost, ale společnosti vyspělých států se potýkají se stále narůstajícím
problémem a tím je nárůst neinfekčních nemocí jako je například obezita, kardiovaskulární
onemocnění nebo cukrovka. Tento stav velmi úzce souvisí se změnou (úrovní) životního stylu
člověka, ale také s pojetím (přístupem) společnosti k dané problematice – tedy odrazem
v životním způsobu dané společnosti. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že
neinfekční nemoci mají na svědomí více než 60 % úmrtí na světě (Word Health Organization,
2003).
Kalman (2005) konstatuje, že pohybová aktivita je nezbytná pro naše zdraví. Mnoho
experimentů a vědeckých důkazů potvrzuje, že adekvátní pravidelná pohybová aktivita přináší
lidem – mužům a ženám všech věkových skupin, v různých zdravotních stavech, včetně lidí
s psychických či fyzickým postižením – širokou škálu fyzického, sociálního a mentálního
užitku.
Autor tamtéž také zdůrazňuje, že být aktivní není jen názor či rozhodnutí, je to nutnost
k žití, tedy pokud chceme žít zdravý plnohodnotný život a upozorňuje na skutečnost, že
v polovině devadesátých let dvacátého století byl přijat mezinárodní konsensus o hodnotách
pravidelně prováděné pohybové aktivity mírné intenzity. Dále také konstatuje, že Světová
zdravotnická organizace, Mezinárodní federace pro sportovní medicínu a mnoho jiných
mezinárodních a národních organizací poukázalo na důležitost pohybové aktivity. Závěr
konsensu zní takto: „Denní pohybová aktivita by měla být přijímána jako základní kámen
zdravého životního stylu.“
Úkolem profesionálů (nebo těch, kteří se na profesní dráhu připravují) je hledat cestu a
vytvářet programy, které by vedli k pravidelné pohybové aktivitě – a v důsledku toho i ke
zlepšení kvality života - všech věkových a sociálních skupin v naší společnosti.
Nadpis první kapitoly tvoří pět termínů, které (mimo jiné) vnímáme jako klíčové pro
pochopení a přijetí obsahu výše naznačeného, ale i naší publikace. Máme na mysli fakt, že
příprava studentů – budoucích profesionálů – stojí na pochopení podstaty člověka a
společnosti a směřuje ke zvládnutí dovedností, nezbytných pro práci se všemi věkovými a
sociálními skupinami této společnosti.
Proto si postupně projdeme všechny termíny tak, abychom alespoň rámcově vnímali
nejen jejich obsah, ale také význam a roli, který (kterou) jim v naší publikaci přikládáme.
Vzhledem k frekvenci těchto pojmů v odborné literatuře konstatujeme, že se v některých
případech budeme odkazovat (používat) na naše literární poznatky.
Když slyšíme slovo (pojem) člověk tak nás napadne – základní stavební kámen
společnosti, jedinec, individuum, muž-žena v produktivním věku nebo celá řada dalších
možných vysvětlení.
Velký sociologický slovník (1996) hovoří o člověku jako o přirozené bytosti vybavené
rozumem či duchem, jež je současně článek společnosti.
Procházka (1962) v Příručním slovníku naučném člověka definuje jako společenskou
bytost nadanou rozumem, jenž je na nejvyšším stupni přirozeného vývoje živých organismů
na Zemi. Je schopný vytvářet nástroje a ovlivňovat jimi prostředí. Zahraniční autoři
charakterizují člověka podobně. Gehlen (1978), Weis (2000) uvádí, že lidé jsou společenské a
kulturní bytosti, které vstupují do kontaktu s ostatními bytostmi v rámci systému základních
vztahů.
Guinnessova encyklopedie (1992) uvádí, že současný člověk, homo sapiens, čili
člověk vyspělý, je jediným žijícím druhem zastupující celou biologickou rodinu nejvyšší
čeledi primátů. Tamtéž je konstatováno, že jeho anatomické vybavení k pohybu je stejné bez
ohledu na to, zda se jedná o špičkového sportovce nebo obyčejného člověka s jeho běžnými
starostmi. Můžeme tedy říci, že za normálních okolností se lidé rodí se stejným anatomickým
vybavením – kostmi, klouby a kosterními svaly zásobovanými téměř identickou sítí nervů a
krevních cév.
Ve Všeobecné encyklopedii (2002) je konstatován fakt, že člověk – živočišný druh,
žije ve společenství a vztahy mezi jedinci a lidskými skupinami jsou základem dějin a vývoje
kultury. Tamtéž je ale akcentováno, že člověk je sice společenská bytost, ale k její podstatě
náleží i to, že je individuem, osobností.
Bronowski (1985) zdůrazňuje, že člověk získává při narození svou lidskou podobu a
schopnosti, a v průběhu dalšího vývoje se tato individuální podoba a schopnosti rozvíjejí, ale
svým narozením nezíská člověk nic dalšího, takže jeho osobnost, jeho jednání a morálka,
společenské chování a charakter, celá jeho individualita se v něm utváří a realizuje teprve
v procesu jeho začleňování do společenského života a v průběhu jeho pracovní a
mimopracovní činnosti.
Z výše uvedeného můžete vyjít při úvaze o cíli a úkolech, které si v profesním životě
stanovíte a o roli, kterou při jejich naplňování sehrajete. V této souvislosti upozorňujeme, že
Bronowski (tamtéž) konstatuje, že nikoliv tedy jen díky své biologické, geneticky předané
individuální lidské podobě získává člověk svou lidskou podstatu: člověk se stává člověkem se
všemi základními atributy lidství teprve v procesu učení, výchovy, práce a společenských
činností, zvyků, vztahů, dále vtiskovaných vzorů chování atd. Stává se jím postupně, a to od
narození, neboť se rodí již do určitého fungujícího lidského prostředí, do určitých vztahů
rodinných a společenských a své vlastní lidské chování a svou osobnost si utváří teprve za
jejich pomoci.
Člověk jako člen společnosti je tedy na ni závislý, a však tento vztah není
jednostranný: společnost působí a formuluje lidské bytosti a zpětně i člověk působí a
ovlivňuje svou prací a tvůrčí činností lidskou společnost a její další vzestup.
Druhé slovo v pořadí je slovo společnost. Podíváme-li se na časovou osu vývoje
života na zemi, dojdeme jistě k závěru, že člověk – společnost – na této ose hraje minimální
roli. Evokuje to otázku: co umožnilo tak rychlý rozvoj – vzestup společnosti a člověka? Jako
první čtenáře napadne, že prostředí (klima a přírodní prostředí) bylo – a prozatím je - pro
rozvoj lidské společnosti příznivé. Z našeho úhlu pohledu musíme ale konstatovat, že tento
stav je také díky optimálnímu společenskému prostředí.
Charakteristika pojmu společnost Všeobecné encyklopedii (2002) vychází z
paradigmatu sociologie a definuje ji jako souhrn vztahů mezi lidmi vzniklý v průběhu
postupného vydělování člověka z přírody. Jejím základem je lidská potřeba sdružování se při
sledování společenských zájmů.
Tamtéž je také konstatováno (a v sociologické literatuře se s tímto názorem setkáte
často), že společnost je složitý a různě definovaný problém:
a) lidstvo jako celek; lidský rod jako největší společenská skupina, k níž může člověk
náležet;
b) celek společenských jevů, výsledek vzájemného působení lidí v určitém
historickém, prostorovém, kulturním a sociálním kontextu.
Srovnejte výše uvedené s filosofickým úhlem pohledu - společnost je každá trvalá,
působná, těsná sounáležitost lidí v uskutečňování společného cíle nebo hodnoty (Filosofický
slovník).
Výše bylo konstatováno, že definovat pojem společnost je obtížné a že ani v sociologii
(volně definováno: vědě o společnosti nebo vědě o společenských jevech) nenajdeme
jednoznačné pojmenování tohoto pojmu. Oporu pro toto konstatování také máme ve Velkém
sociologickém slovníku (1996), kde se konstatuje, že pojem společnost patří k pojmům, které
jsou nejspornější, nejméně jednoznačně definovatelné, a které proto mohou vyjadřovat
všechno a nic. Záleží na šířce chápání tohoto pojmu. Může být chápána jako skupina lidí
(třeba i velmi malá) mající nějaký společný znak, jako určitá společenská vrstva.
Jandourek (2001), ale i Velký sociologický slovník (1996) vnímají společnost jako
seskupení osob, které si vytvořily vlastní pravidla, instituce a kulturu, nebo ještě jako
synonymum (v nejširším slova smyslu) pro lidstvo jako celek, lidský rod, pro největší
společenskou skupinu, k níž jedinec může náležet. Tamtéž je uvedeno, že pojem společnost se
kryje (je nahrazováno) pojmem lidstvo a v nejužším smyslu společnost označuje soubor osob
žijících ve skupinách, jež jsou vzájemně propojeny na společném, vymezeném a ohraničeném
teritoriu, kontrolovaném politickou mocí sdílejících základní společné hodnoty, řídících se
stejnými základními normami a chovajících se podle ustálených kulturních vzorů. Toto pojetí
se blíží pojmu státu.
Položme si otázku: jaké znaky (faktory – tedy co) charakterizují – charakterizuje
společnost?
Když budeme vycházet z výše uvedených zdrojů, můžeme (volně) konstatovat, že se
jedná o následující:
skládá se ze skupin osob obou pohlaví a ze všech věkových skupin
je relativně soběstačná vzhledem k prostředí
plní všechny podstatné funkce, zejména funkce biologické reprodukce, výrobní,
sociální, politické a duchovně kulturní
je nositelem, tvůrcem i uživatelem kultury, její členové jsou spjati společnou
kulturou.
Pokusme se, z výše uvedeného, naznačit definici společnosti: skupina jedinců žijící na
vymezeném území (např. Česká republika, Grónsko, Kongo, ….).
Za relevantní tedy můžeme považovat tezi, že společnost tvoří jedinci a charakter i
úroveň společnosti je odrazem charakteru i úrovně jedinců.
Platí tedy vztah: člověk společnost
Nesmíme zapomenout na důležitý termín a tím je termín vývoj (v tomto kontextu se
zamyslete nad slovy bylo, je, bude). Například Slepičková (2000) konstatuje, že v současné
době dochází ve společnosti k výrazným proměnám. Na jedné straně dominuje v hodnotovém
měřítku materiální orientace lidí, kladoucí důraz na hmotnou stránku věcí, výkon a prosperitu,
na druhém pólu se objevuje důraz na hodnoty post materialistické, směřující k seberealizaci,
svobodě jednání a možnosti ovlivňování věcí veřejných s ohledem na životní prostředí.
Následující obrázek (Obr. 1) velmi dobře vystihuje tendence, kam se současná
společnost pohybuje nebo kde již je. Pro naše potřeby jsme zvolili (a níže uvádíme, Obr. 1)
pouze některé části zajímavého textu, který si můžete prostudovat v celém jeho znění (odkaz
najdete v seznamu literatury). Naše volba postojů byla postavena na dvou důvodech:
1. obecné tendence je nutné znát,
2. je nutné mít teoretická východiska pro stanovení filosofie a cíle práce profesionála
v oblasti rekreace – volného času.
Obr. 1: Vývoj postojů – od materialistického k post materialistickému
Materialistický postoj Post materialistický postoj
Tradiční představy výchovy (píle,
disciplinovanost, poslušnost)
Demokratická orientace
Rozdílné úlohy a očekávání každého
pohlaví
Partnerský lidský vzor, klesající
příprava a zařazování do předepsaných rolí
Přizpůsobivost, disciplinovanost,
poslušnost, podřízenost
Emancipace, nezávislost,
rovnocennost, kreativita, seberealizace,
seberozvíjení, sebeurčení
Normalizace Tendence k jedinečnosti
Účelnost, racionalita, výrobková
orientace
Potřebová orientace, individualita
Výkon, kariéra, moc, snaha o postup,
postojová orientace, snaha po větším příjmu
a s tím spojeného konzumu
Kvalita života
Pracovní orientace Orientace na soukromí
Důraz na pracovní oblast Stoupající důležitost volného času
Snaha po materiálních a sociálních
jistotách
Ochota riskovat
Pomíjení radosti Vychutnávání emocionálních potřeb
Askeze Prožitek ze života (hédonismus)
Sekularistický postoj Volnost vyznání
Vítězství člověka nad přírodou,
technolog
Humanizace, jednota člověka
s přírodou
Povrchní myšlení, poslušnost Participace, spoluúčast na politickém
dění
Zdroj: Diegel, H., 1986
Poznámka: vedle termínů materialistická - post materialistická se používají (jsou
považovány za identické) pojmy moderní a postmoderní.
Můžeme přepokládat, že pro budoucí společnost bude typický nárůst volného času,
lidé budou mít ochotu se scházet, volný čas trávit aktivitami různého charakteru, seberealizací
a osobnostním růstem. Budou usilovat o kvalitní život, bude převládat jejich holistický přístup
k přírodě, roli budou hrát názory skupin, lidé budou mít zájem o účast na společenském dění a
ochotu sebevyjádření; budou se zajímat o svoji minulost a budou ctít a využívat některé
tradiční hodnoty a zvyky. Musíme ale konstatovat, že tento vývoj se nikdy nebude týkat
společnosti jako celku. Kritériem rozdílnosti bud například věk, vzdělání, socioprofesní role
nebo ekonomické situace.
Profesionálové, kteří pracují, a budou pracovat s lidmi v takto utvářené společnosti,
musí mít na paměti, že každý člověk je individuum, je něčím určen a že proto jsou takoví, jací
jsou a s tím musí ve své práci počítat.
1.2 Životní styl, životní způsob, kvalita života
Životní styl a životní způsob patří v běžné komunikaci k frekventovaným
pojmům. Často ale bývají tyto pojmy mezi sebou zaměňovány, i když je mezi nimi zásadní
rozdíl. Jejich vztah – nadřazenost – můžeme graficky znázornit takto:
životní způsob - týká se určité skupiny, má tedy skupinový charakter –
např. Eskymáci, Češi, Jihoafričani, ale i skateboardisti,
fotbalisti, senioři, pejskaři…
životní styl - týká se jednotlivce (tedy je individualizován) a je
odvozen od životního způsobu
Čihovský (2002) konstatuje, že na oba pojmy je možné nahlížet z různých úhlů
pohledu (paradigmat) – například sociologického, ekonomického, filosofického, ale i
rekreologického.
Níže se budeme podrobněji zabývat oběma pojmy a to vzhledem k faktu, že jsou pro
naši práci velmi důležité. Při zpracování této části práce se (v některých případech) budeme
odkazovat se na již námi zveřejněné publikace.
Slepičková (2005, 41) životní styl charakterizuje jako paletu prakticky všech lidských
aktivit, od myšlení, přes chování až po jednání a to takových, které zaujímají v životě trvalejší
místo. Většinou se opakují, jsou typické a předvídatelné. Nejčastěji se posuzují podle názorů,
postojů a chování.
Junger a Kasa (1996) považují životní styl za souhru životních činností,
prostřednictvím kterých lidé reprodukují svoji existenci, uspokojují a rozvíjejí svoje potřeby,
vstupují do konkrétních ekonomických a sociálních vztahů, zaměřují se na určité cílové
hodnoty, při dodržování základních norem.
Autoři Velkého sociologického slovníku (1996, 1449) definují způsob života (životní
způsob) jako „pojem používaný v sociologii zvl. k vyjádření k rozmanitosti konkrétních,
historicky se vyvinuvších, relativně stabilních forem lidského života a současně k postižení
jejich souvislostí, tj. toho, jaký tvoří celek, jak vzájemně působí na svoji obměnu a změnu“
Zapamatujte si, že životní způsob vyjadřuje souhrn, strukturu a dynamiku všech jeho členů –
například Eskymáků….
V tomto okamžiku vás odkazujeme na publikaci Rekreologie (2008), kde se můžete
v kapitole 5.1 – autoři Hodaň, Čihovský - s touto problematikou seznámit podrobně. Pro vaši
lepší orientaci pouze shrneme (v kapitole podrobně rozvedené), že podmiňujících činitelů pro
utváření životního způsobů je velké množství, ale jsou to zejména tyto:
a) Historický vývoj – základní, podmiňující činitel. Aktuální podoba každé skupiny,
třídy, společnosti, je výsledkem nepřetržitého historického vývoje.
b) Úroveň dané kultury - souvisí s historickým vývoj společnosti. Přitom však dochází
k více méně významným rozdílům, které jsou výsledkem charakteristiky jednotlivých
společností.
c) Významné hodnoty – autoři konstatují, že hodnoty jsou spojeny s každou kulturou a
že hodnoty jsou odrazem momentálního stavu společnosti, filosofických názorů,
kulturní úrovně, životní úrovně apod.
d) Společenské tradice – každá společnost má ověřené způsoby chování, respektování
hodnot, udržování zvyku apod.
e) Změny výrobního procesu – nové informace, věda a výzkum jsou základem pro
změny ve výrobním procesu. Tím se mění (výrazně) charakter práce člověka a s ním
spojené dopady na člověka.
f) Vlastnické vztahy – na jejich základě se mění přístup k sobě samému i k okolí,
k vlastní zodpovědnosti za sebe, ale i za ostatní – tedy celá struktura chování a
činností.
g) Postavení socioprofesní skupiny – její charakteristika, tradice, pojetí života atd.
Souvisí se skupinovými tradicemi, úrovní skupinové kultury i životní úrovní dané
skupiny.
h) Životní úroveň dané skupiny – ta rozhoduje o vztahu (té skupiny) k různým činnostem
a možnostech jejich realizace.
i) Vliv různých druhů kultur a jiných skupin – tuto skutečnost považují autoři za
důsledek globalizace a globalizačních tendencí. Hovoří o přenášení různých druhů
kultur z jedné oblasti světa do druhé – důsledkem je multikulturní společnost.
j) Převažující filozofická orientace – patří k základním činitelům, protože určuje
orientaci nejen dílčích skupin, ale i celé společnosti.
Z výše uvedených definic lze shrnout, že životní styl se týká jednotlivce, jeho
hodnotového žebříčku, potřeb a způsobu jejich uspokojování, sociálních rolí, prostředí a
společnosti. Naproti tomu životní způsob souvisí se skupinou. Hodaň (2000) uvádí, že životní
způsob je termín určitým způsobem nadřazený v tom smyslu, že se týká skupiny či populace.
Má tedy skupinový charakter a může představovat určitou úroveň či dokonce normu, která je
typická pro danou skupinu. Životní styl se týká jednotlivce. Dle Hodaně (2005, 78) „Životní
styl je tedy vyjádřením konkrétní odchylky individua od skupinové ¢normy¢“. Životní styl se
více či méně blíží životnímu způsobu skupiny, jíž je jednotlivec součástí. Nutno podotknout,
že anglicky psaná literatura hovoří pouze o životním stylu (lifestyle), ekvivalent pojmu
životní způsob nemá.
Po vysvětlení pojmu životní způsob se budeme zabývat charakteristikou pojmu životní
styl. Chceme upozornit na skutečnost, že touto problematikou se podrobně zabývají jednak
výše již uvedené zdroje, ale i celá řada dalších, na které se autoři těchto publikací odkazují.
Z tohoto důvodu se zaměříme o formulování vašeho vhledu do problematiky a odkazujeme
vás na další studium literatury.
Jak již bylo výše konstatováno, životní styl se týká jednotlivce. Při formulování jeho
charakteristiky (definice) můžeme vycházet například z paradigmatu sociologického,
ekonomického, filosofického, ale nás bude nejvíce zaujímat paradigma rekreologické.
Musíme si uvědomit, že životní styl:
je individuální,
svým obsahem zasahuje do všech oblastí našeho života (např. sociální, volného
času, uspokojování potřeb atd.),
v průběhu života se nejprve formuje (dětství) a následně například vlivem věku,
vzdělání, socioprofesní role, žebříčku hodnot, ekonomiky se vyvíjí. Nesmíme zde
zapomenout ani na vliv životního způsobu dané skupiny. V souhrnu to znamená,
že životní styl není stálý, ale že se v průběhu života člověka mění.
Na základě výše uvedeného můžeme konstatovat, že změna v pozitivním
směru v jakémkoliv jednom faktoru životního stylu povede k jeho zkvalitnění a tím i k lepší
kvalitě života jedince. Ale pozor! Stejný dopad, ale se znamínkem mínus, má jakékoliv
negativní změna v životním stylu člověka. To potvrzuje Hodaň (1997), který uvádí, že životní
styl je závislý na zpětném působení životního stylu na kvalitu daného individua. Tedy
důsledky konkrétního životního stylu se projeví kupříkladu na zdraví, sociálním postavení,
zaměstnání a tyto změny ovlivní další sféry života a nezbytně i životní styl.
Provedeme si takové grafické znázornění výše uvedených myšlenek:
ZDRAVÍ
(fyzické, psychické, sociální)
Současný životní styl charakterizuje Dohnal et al. (1997) dle Opachowskeho
následovně:
Pracovně orientovaný životní styl
Profesionální činnost představuje centrální životní smysl. Volný čas je chápán jako
čistě zbytková kategorie a slouží především k fyzickému zotavení.
Hedonistický životní styl
Jasná tendence přesunu životních zájmů do sféry volného času, rodiny a soukromého
života.
Celistvý životní styl
Usiluje o novou jednotu všedního dne. Rád by zmenšil oddělení životních oblastí
práce a volného času.
Volnočasově kulturní životní styl
Změní nejen chování ve volném čase, ale i celkové životní zvyklosti a bude mít
zpětnou účinnost i na svět práce
Jak bylo výše konstatováno, člověk v průběhu své ontogeneze prochází různými
věkovými a vývojovými fázemi, ve kterých se jeho životní styl (na základě celé řady vnějších
a vnitřních faktorů) utváří, upravuje, formuje, doplňuje, pozměňuje nebo stabilizuje.
Vzhledem k faktu, že podstatou vaší práce je člověk a jeho život (a tudíž i jeho životní
styl), informujeme vás o jiném možném přístupu k práci s pojmem životní styl. Jedná se o
naši modifikaci Mitchellova (obdobný přístup najdeme i u Morrisona) třídění individuí do
Ž
S
Aktivní
trávení volného
času – pohybová
aktivita
skupin populace podle modelů jejich životního stylu, kterým se každá konkrétní podskupina
(na základě formulovaných vnějších a vnitřních faktorů) vyznačuje. Za zajímavý považujeme
(a koresponduje to s vaší profesí) fakt, že autor původní verzi svého dělení životních stylů
vytvořil na zakázku cestovní kanceláře, která (vzhledem ke svému marketingu) řešila
problém: proč si tematické zájezdy (například vysokohorská turistika se základy lezení)
nevybírají pouze mladí lidé (takovou cílovou skupinu si při sestavování nabídky cestovní
kancelář původně zvolila), ale i lidé středního a vyššího věku. Na jakém základě (když věk
není rozhodující) vytvářet programové nabídky?
Zamyslete se jednak nad níže uvedenými charakteristikami životních stylů (ŽVST 1 až
10) a jednak nad následným (možným) doplněním (upřesněním), včetně konkrétního příkladu.
Následně se zamyslete a vytvořte si charakteristiku životního stylu, který si zvolíte.
ŽVST 1 – „teenager”: mladý, zaměřený na svou osobu, impulzivní, hlučný, se sklony
k exhibicionismu, snadno zranitelný
ŽVST 2 - „empirický”: mladší (spíše) a střední věkové skupiny, s empirickým
přístupem k životu, vyhledávající zkušenost, orientovaný na vlastní růst, často s uměleckými
sklony
ŽVST 3 – „soupeřivý”: mladší (spíše) a střední věkové skupiny, snažící se
proniknout, uspět. Aktivní, ambiciózní, dravý
ŽVST 4 - „mladý rodič”: rodič s dítětem (dětmi) v předškolním a mladším školním
věku, orientovaný na jejich rozvoj, limitovaný často časovými a ekonomickými možnostmi
ŽVST 5 – „úspěšný”: střední věková skupina (převážně), úspěšný, prosperující,
zajištěný
ŽVST 6 - „integrovaný”: celkově vyzrálý, tolerantní, plný pochopení,
bezproblémový
ŽVST 7 - „uvědomělý”: jedinec s uvědomělým přístupem k životu, misionářsky
orientovaný, vyrovnaný. Věková skupina není přesně ohraničena, i když převažuje střední
a starší věku
ŽVST 8 – „zařazený”: představitel spíše střední (starší) věkové skupiny, stárnoucí,
konvenční, patriotický
ŽVST 9 – „žijící z podpory”: zdrojem jeho života je podpora. Převažují pocity
nepochopení, apatie, marnosti, pasivity, zloby vedoucí až k nenávisti. Patří do skupiny
s nízkým životním statusem
ŽVST 10 – „přežívající”: jeho charakteristiku vymezuje jedna věk (spíše starší),
jednak postoj k životu. Převažují pocity nespokojenosti, zloby na okolí, strach z nového
a neznámého, „odsunutí z životního proudu”
Při aplikaci tohoto dělení životních stylů v praxi (např. návrhy programů tělocvičné
rekreace v rámci komunální rekreace) jsme došli k závěru, že pro zvýšení účinnosti je musíme
doplnit o další charakteristiku. Volba padla na oblast motorickou, psycho-sociálních
předpokladů, zájmů, stanovení věkového rozmezí, ekonomické ukazatele a zdravotní stav.
Pohled na konkrétní skupinu jedinců se tak stal plastičtější a jeho výpovědní hodnota se
zvětšila.
Prohlédněte si obsah jednotlivých položek (pouze příklady):
Motorické předpoklady: převládá hrubá motorika, poměr hrubá-jemná se vyrovnává,
výborná úroveň, stagnace, pokles, nízká úroveň.
Psycho-sociální předpoklady: potřeba činnosti, potřeba „učit se“, egoismus, nízká
úroveň přizpůsobení se, velká míra přizpůsobení se, extrovert, introvert, nezájem o činnost
(předstíraný, skutečný), strach ze selhání, potřeba odlišovat se, vztah k druhému pohlaví.
Zájmy:žádné, konzervativní, o vše moderní (být inn), ano - ale pod vedením ano - ale
individuálně, široké, tvořit – budovat, novátorské.
Ekonomická charakteristika: zaopatření-peníze nehrají roli, zaopatření – ale peníze
hrají roli, nemajetní pravidelný zdroj financí – nutné přispívat, nevýdělečně činní – nutné
přispívat. Věková rozmezí (v letech, +, - ): 12 – 15, 16 – 19, 20 - 28, 29 - 50, 51 - 60, 61 –
70, 71 a více.
Zdravotní stav: důležité kritérium – proto (s přihlédnutím k charakteru aktivity)
vycházet nejen ze subjektivního posouzení klienta, ale i stanoviska lékaře.
Poznámka: jak jste jistě poznali, nepoužili jsme dělení podle vývojových fází člověka.
Uvedená věková rozpětí jsme zvolili (na základě zkušenosti z praxe) podle možností a zájmu
realizovat činnosti pohybového (tělocvičného) charakteru. Znaménka +, - v závorce říkají, že
hranice není stanovena přísně vzhledem k danému věku, ale že je vymezena rámcově a záleží
na úrovni konkrétního individua.
A nyní uvádíme příklad charakteristiky konkrétního životního stylu:
ŽVST 3 – „teenager”: mladý, zaměřený na svou osobu, impulzivní, hlučný, se sklony
k exhibicionismu, snadno zranitelný
Věk: převážně 12-15 let
Motorika: převaha hrubé (samá ruka, samá noha – druhé období růstu), tendence
k vyrovnání
Psycho-sociální: strach se selhání, potřeba odlišovat se, nezájem o činnost
(předstíraný)
Zájmy: o vše nové (módní), široké, individuálně, kontakt s opačným pohlavím
Ekonomická charakteristika: nevýdělečně činný – nutné přispívat
Zdravotní stav: individuální – nutné diagnostikovat
Závěrem (na základě naší praxe) konstatujeme, že toto členění umožňuje:
- větší diferenciaci mezi, ale i uvnitř konkrétních věkových skupin,
- vytvářet programy (cíl, obsah, metody-formy a prostředky jejich realizace) cílené nejen na
věkové období, ale i na „konkrétní životní styl“.
1.3 Pohybová aktivita, zdraví
Z našeho úhlu pohledu tyto dva pojmy pohybová aktivita a zdraví (ale je nutné je
vnímat v kontextu i těch ostatních) spolu úzce souvisí. Protože se v další části publikace
autorka zabývá významem chůze (relativně pravidelné – pes musí jít ven), vysvětlíme si oba
pojmy.
Při charakteristice pojmu zdraví můžeme mít na zřeteli dva úhly pohledu na jeho
výklad. Jeden (ten je asi bližší lékařům) říká, že zdraví je absence nemoci. Ten druhý výklad
(WHO, 2003) je charakterizuje jako individuální a subjektivní stav (proces) v oblasti tělesné
(fyzické), duševní a sociální pohody. Individuální je proto, že každý jsme jiný již svým
genetickým základem a subjektivní proto, že každý jinak vnímáme svůj zdravotní stav.
Z našeho profesního úhlu pohledu je také zajímavé, že vysvětlení pojmu se nesoustřeďuje
pouze na oblast fyzickou, ale také psychickou a sociální. Poslední větu si dejte do kontextu
s cílem a úkoly naší práce a propojte oboje s informacemi, které uvádíme v následujících
tabulkách (údaje uvádí výsledky šetření názorů a postojů obyvatel Moravskoslezského kraje,
ale výsledky v dalších šesti krajích jsou si velmi podobné). Zamyslete se, jaké názory
zaujímají lidé (všimněte si odlišnosti vzhledem k věku) na oblast pohybové a tělocvičné
aktivity (vzhledem k lepšímu pochopení pojmů širokou veřejností byl použit pojem sport)
v jejich životě. Jistě jste postřehli rozdíl mezi slovy (většina lidí řadí zdraví a pohybovou
aktivitu na přední místa v názorech na jejich důležitost a prospěšnost) a vlastní realitou života
(kolik jich opravdu pravidelnou pohybovou aktivitu provádí).
Tab. 1: Význam důležitosti tělesné výchovy a sportu z hlediska životního stylu
Význam životního
stylu / pořadí
Kraj BR FM KI NJ OP OV
Zdravý tělesný a duševní
vývoj v mládí
1. 2. 1. 2. 1. 1. 1.
Udržování tělesné
kondice
3. 7. 3. 5. 3. 4. 4.
Zachování a upevnění
zdraví
2. 1. 2. 1. 2. 2. 2.
Relaxace od jednostranně
namáhavé práce
4. 4. 5. 6. 5. 3. 3.
Získání schopnosti
překonat překážky (sám
sebe)
6. 5. 6. 9. 6. 8. 6.
Zvyšování sebevědomí 8. 8. 9. 8. 8. 7. 8.
Využívání volného času 5. 3. 4. 4. 4. 5. 5.
Možnost vyniknout 10. 10. 10. 10. 10. 10. 10.
Navázání a upevnění
společenských vztahů
9. 9. 8. 7. 9. 9. 7.
Získání peněz, dobrého
pracovního zařazení
7. 6. 7. 3. 7. 9.
Zdroj: Analýza MSK
Tab. 2: Pořadí motivů v jednotlivých okresech u sportujících
Sportuji pro
P o ř a d í
Celkem M Ž 15-30
let
31-45
let
46 a
více
∑
skóre
Pořadí
Udržení linie 3. 8. 3. 3. 3. 8. 28 3.-4.
Zlepšení nálady 1. 1. 1. 1. 1. 2. 7 1.
Povzbuzení 9. 7. 10. 8. 10. 10. 54 9.
Zlepšení, udržení
zdraví
2. 2. 2. 2. 2. 1. 11 2.
Lepší kondici 4. 5. 5. 6. 4. 4. 28 3.-4.
Odpočinek po práci 8. 9. 8. 9. 7. 5. 46 8.
Radost z pohybu 7. 6. 4. 7. 6. 3. 33 6.
Zálibu 5. 3. 7. 4. 8. 7. 34 7.
Redukci nadváhy 10. 10. 9. 10. 9. 9. 57 10.
Kontakt s přáteli 6. 14. 6. 5. 5. 6. 32 5.
Jiný důvod 11. 11. 11. 11. 11. 11. 66 11.
Zdroj: Analýza MSK
Tab. 3: Význam důležitosti tělesné výchovy a sportu dle pohlaví a věkových skupin
Význam životního stylu / pořadí Celkově Muži Ženy 15-30
let
31-45
let
46 a
více
Zdravý tělesný a duševní vývoj
v mládí
1. 1. 1. 1. 1. 1.
Udržování tělesné kondice 3. 3. 5. 6. 4. 3.
Zachování a upevnění zdraví 2. 2. 2. 2. 2. 2.
Relaxace od jednostranně
namáhavé práce
4. 4. 4. 5. 3. 4.
Získání schopnosti překonat
překážky (sám sebe)
6. 5. 8. 7. 6. 7.
Zvyšování sebevědomí 8. 7. 9. 9. 8. 8.
Využívání volného času 5. 6. 3. 3. 5. 5.
Možnost vyniknout 10. 10. 10. 10. 10. 10.
Navázání a upevnění
společenských vztahů
9. 9. 7. 4. 9. 9.
Získání peněz, dobrého
pracovního zařazení
7. 8. 6. 8. 7. 6.
Zdroj: Analýza MSK
Celkem průměr 15-30 letí 31-45 letí 46 letí a starší %
0
10
20
30
40
50
60
35.4
57.1
29.6
16.9
19.3
4.8
17.9
37
5.9
2.65.1
10.2
Vztah ke sportu - vliv věkuSportuji, cvičím ak-tivně a pravidelně alespoň 1x týdně
Občas cvičím, méně než 1x týdně
Nesportuji, ale rád bych sportoval
Dříve jsem cvičil, sportoval
O sport se zajímám jen jako divák
Sport a tělovýchova mě nikdy nezajímaly
%
Tab. 4: Pořadí motivů v jednotlivých okresech u sportujících (provozujících pohybovou – tělocvičnou – aktivitu)
Sportuji pro
P o ř a d í
Celkem M Ž 15-30
let
31-45
let
46 a
více
∑
skóre
Pořadí
Udržení linie 3. 8. 3. 3. 3. 8. 28 3.-4.
Zlepšení nálady 1. 1. 1. 1. 1. 2. 7 1.
Povzbuzení 9. 7. 10. 8. 10. 10. 54 9.
Zlepšení, udržení
zdraví
2. 2. 2. 2. 2. 1. 11 2.
Lepší kondici 4. 5. 5. 6. 4. 4. 28 3.-4.
Odpočinek po práci 8. 9. 8. 9. 7. 5. 46 8.
Radost z pohybu 7. 6. 4. 7. 6. 3. 33 6.
Zálibu 5. 3. 7. 4. 8. 7. 34 7.
Redukci nadváhy 10. 10. 9. 10. 9. 9. 57 10.
Kontakt s přáteli 6. 14. 6. 5. 5. 6. 32 5.
Jiný důvod 11. 11. 11. 11. 11. 11. 66 11.
Zdroj: Analýza MSK
Závěrem této části podkapitoly můžeme konstatovat:
Pohybová aktivita
Sport Tělocvičná rekreace TanecAktivní domácí práce Aktivní hraTělesná výchovaAktivní transport
Naše chování a jednání určuje (ovlivňuje) úroveň a stav našeho zdraví.
Většina okolností ovlivňujících zdraví je určena naším chováním, způsobem a stylem
našeho života. Tyto faktory můžeme zpravidla ovlivnit my sami. Můžeme si zvolit
cestu, po které půjdeme. Bez našeho zájmu a vlastní aktivní preventivní péče se naše
zdraví neobejde – takto je chápan aktivní životní styl v této práci.
Blaxter (1993) v úvahách o životním stylu a zdraví chápe životní styl jako výběr, který
lidé provádějí vzhledem k dané potřebě. Konkrétně to v životě člověka znamená rozhodnutí,
zda bude sledovat televizi nebo se půjde projít. Ve vztahu ke zdraví je tedy životní styl
charakterizován výběrem jídla, pití, kouření, způsobem využití volného času apod.
Stejskal (2004) konstatuje, že sedavý životní styl může být definován jako nedostatek
tělesné ho pohybu jak v zaměstnání, tak i během volného času. Tamtéž dále konstatuje, že
dokonce i manuálně pracující lidé se v zaměstnání pohybují měně, než tomu bylo dříve. Tato
redukovaná pohybová aktivita v zaměstnání se často přenáší i do volného času, kdy únava
způsobená psychickým napětím a nedostatkem pohybu v zaměstnání sníží aktivitu člověka
natolik, že je ochoten spíše konzumovat než vydávat, tedy více vysedávat u počítače a u
televize a méně číst, vyprávět nebo cvičit. Navíc část lidí řeší psychický stres zvýšeným
příjmem jídla, který je obvykle kumulován do večerních hodin. Tak vzniká a stále se
prohlubuje energetická nerovnováha, vznikají poruchy tělesného a duševního zdraví a
hromadné neinfekční nemoci (Stejskal, 2004).
Při čtení opětovně narážíte na pojem pohybová aktivita. Považujeme proto za nutné
provést základní vysvětlení (podrobné popsání pojmu a jeho vztahy a souvislostí s pojmy
dalšími najdete v publikacích Rekreologie - autoři Hodaň, Dohnal - a následně v tam
uvedených odkazech na další literární prameny), jak tento pojem chápeme a také to, jaké
podmínky mají vliv na její obsah, frekvenci a intenzitu.
Obr. 2: Obsah pohybové aktivity podle WHO 2004
V rámci Evropské Unie je termín pohybová aktivita jako komplex chování, které
způsobuje pohyb produkovaný kosterním svalstvem za využití energie. V roce 2004 WHO
tuto definici rozšířila, a v současné době uvádí, že pohybová aktivita je jakákoliv aktivita
produkovaná kosterním svalstvem způsobující zvýšení tepové a dechové frekvence. Jak tomu
máme rozumět? Kdyby lidé více chodili (třeba i se psy), jezdili na kole nebo místo výtahů
chodili po schodech (to je obsahem pojmu aktivní transport), rozhodně by přispěli k většímu
množství pohybové aktivity ve svém životním stylu. Obr. 2 vám přibližuje, co vše je vnímáno
jako pohybová aktivita člověka. Naopak Obr. 3 vám znázorňuje, co vše tvoří podmínky pro
realizaci pohybové (fyzické) aktivity člověka.
Obr. 3: Faktory ovlivňující realizaci pohybové (fyzické) aktivity ve společnosti
Zdroj: Physical aktivity and health in Europe, 2006
V krátkosti si všimněme jednotlivých segmentů, které obrázek vymezuje a popisuje.
Přírodní prostředí můžeme chápat jako zásadní faktor, který určuje nejen množství,
ale také frekvenci a intenzitu pohybové aktivity. Dáte nám za pravdu, že kopcovitý terén bude
náročnější na pohybový projev než rovina, ovzduší (jeho kvalita) nám nemusí ani dovolit vyjít
z bytu (vzpomeňte např. na kalamitu v Ostravě a okolí), voda se stále více stává oblíbeným
prostředím pro různé aktivity a hry.
Zastavěné prostředí vytváří lidem možnosti k pohybové aktivitě v jejich každodenním
životě. Pojmy územní zákonitosti či urbanistika se vztahují nejen k tomu, jak naše města či
obce vypadají, ale jaké podmínky pro pohybovou aktivitu vytváří. Zde máme na mysli
cyklostezky pro každodenní využívání (kolo jako dopravní prostředek do školy, práce, na
nákupy, atd.), klidné a bezpečné podmínky pro chůzi všech věkových skupin obyvatel a
zelené prostředí pro hru či jiné aktivity místo husté autodopravy, která sebou nese nebezpečí
úrazů a prašné a hlučné prostředí.
Sociální prostředí je vymezeno pojmy, které se vztahují bezprostředně k člověku.
Kultura (vnímejte jako kulturní prostředí) člověka kultivuje a určuje jeho hodnoty. Rovnost
zase signalizuje rovnost příležitostí pro všechny věkové a sociální skupiny a takto můžete
vnímat i pojmy sociální soudržnost a sociální podpora, která je nutná zejména u sociálně
(ekonomicky) slabších skupin obyvatel. Ve skutečnosti to znamená, že lidem, kteří nemají
dostatečné ekonomické zázemí, je nutné poskytnout podmínky pro realizaci pohybové
aktivity z jiných prostředků.
Na závěr této části podkapitoly se zamyslete nad výroky:
- všechno souvisí se vším
- člověk sám je strůjcem svého života
1.4 Volný čas
Sociologové konstatují, že volný čas je možné považovat za fenomén současnosti, ale
zejména budoucnosti. Jak tomuto konstatování máme rozumět? Dejte si své informace a
vědomosti do souvislosti (zkracování pracovní doby, růst nezaměstnanosti, delší dovolené,
atd.) a dojdete k závěru, že volný čas hraje a bude hrát v životě člověka (a tím i společnosti)
významnou roli, a to zejména v oblasti tvorby a rozvoje jeho zdraví, kultivace a socializace.
Proto je nutné vytvářet podmínky pro jeho aktivní trávení (viz. všechny formy
pohybové aktivity) a tím vytvářet podmínky pro seberealizaci člověka s cílem rozvoje jeho
životního stylu a zlepšení kvality jeho života ve všech věkových fázích.
V této oblasti můžeme za významný mezinárodní dokument (mimo dokumenty EU)
považovat Chartu volného času, která byla odsouhlasena World Leisure board of directors
v červenci 2000 a která vymezuje práva občana a povinnosti municipality v dané
problematice. Původní verze byla schválena International Recreation Association v roce 1970,
následně opravena World Leisure and Recreation Association v roce 1979. Jelikož se jedná o
stručný dokument, uvádíme jej (na závěr této části publikace) v plném znění. Jsme
přesvědčeni, že vám poskytne nejen dostatek informací, ale také základ pro zamyšlení se nad
daným problémem ve vztahu k cíli vaší odborné přípravy:
Úvod
Podle Mezinárodní deklarace lidských práv (článek 27), všechny kultury a společnosti mají do
určité míry právo na odpočinek a volný čas. Právě proto, že osobní svobody a volby jsou základními prvky
volného času, jednotlivec má právo volby aktivit a zážitků, které vedou k následnému užitku jak pro danou
osobu, tak pro celou společnost.
Články
Všichni lidé mají základní lidské právo na volnočasové aktivity, které jsou v souladu s normami a
hodnotami jejich krajanů. Všechny vlády jsou zavázány rozeznat a chránit toto právo všech občanů.
Ustanovení týkající se volného času jsou stejně důležitá jako ta o zdraví a vzdělání. Vlády jsou
povinny zajistit občanům dostatečné možnosti pro rekreaci a odpočinek nejvyšší kvality.
Nejlepším zdrojem rekreace a volného času je občan sám. Proto by měly vlády zajistit také
osvojování těchto dovedností nutných pro ideální odpočinek.
Jednotlivec může využít možností k odpočinku k seberealizaci, rozvíjení osobních vztahů,
zlepšování sociálního začleňování, k rozvíjení komunit a kulturní identity stejně jako k podporování
mezinárodního porozumění a spolupráce či k zvyšování životní úrovně.
Vlády by měly zajistit budoucí dostupnost dosažení rekreačních zážitků zajištěním jejich vlastní
země v oblasti fyzické, sociální a kulturní kvality prostředí.
Vlády by měly zajistit výcvik profesionálů, aby pomáhali jednotlivcům rozvíjet jejich osobní
dovednosti, objevovat a zdokonalovat jejich talent a rozšiřovat prostor k rekreačním příležitostem.
Občané musí mít přístup ke všem formám informací o volném čase a jejich možnostech, aby jich
mohli využít k rozvoji jejich znalostí a možnosti podílet se na místím a národní politice.
Vzdělávací instituce musí zajistit vzdělávání v oblasti podstaty a důležitosti volného času a ukázat,
jak začleňovat tyto znalosti do životního stylu.
2 Zvířata v životě člověka
2.1 Zooterapie
Mezi člověkem a zvířaty existuje od pradávna vzájemný vztah. Zpočátku existenční
závislost člověka na zvířeti se s rozmachem civilizace změnila a role zvířat v životě člověka
se začaly diferencovat. Vedle zdroje obživy, rolí hlídačů domova apod. se stala zvířata i
kooterapeuty a věrnými společníky. V současné době můžeme dělit zvířata na: chovaná doma
- domácí, v přírodě – divoká, užitková – hospodářská nebo zvířata chovaná v ZOO.
Zvířata jsou zvláštní tvorové. Vyvolávají v nás pocit bezpečí, pohody a přátelskou
atmosféru. Intuitivně cítíme, že již jen pozorování zvířat, např. v televizi, v ZOO, v přírodě,
má pozitivní vliv na naše vnímání a na naši náladu. V tomto směru byla realizována i řada
výzkumných šetření. Potvrdilo se, že zvířata prospívají fyzickému zdraví člověka, pozitivně
ovlivňují jeho chování a výrazně zlepšují kvalitu života. V sociologickém kontextu se
většinou hovoří o interakci člověk – zvíře pouze v souvislosti se zooterapii nebo
asistenčními zvířaty, zejména psy. Již méně se hovoří o tom, co se dnes a denně běžně
odehrává – zvíře se stává člověku partnerem pro rekreaci. Tyto myšlenky dlouhodobě
propaguje mezinárodní organizace IAHAIO (lnternational Association of Human-
Animallnteraction Organizations). IAHAIO sdružuje národní asociace, které se zabývají
výzkumem na poli interakce mezi člověkem a zvířaty, podporuje myšlenku jejich
harmonického soužití a odpovědného vztahu ke zvířatům.
Abychom lépe pochopili obtížně definovatelnou hranici mezi zoorekreací a zooterapií,
podívejme se společně, co dnes víme o zooterapii. Během konstituování zooterapie v průběhu
druhé poloviny minulého století se zformovaly samostatné oblasti, nazvané dle druhu
zapojeného zvířete:
Hipoterapie
První zaznamenané aktivity asistované zvířetem,
byly aktivity asistované koněm. Hipoterapie
(hiporehabilitace) je dnes nedílnou součástí fyzioterapie
jako léčebná metoda s přesně danou metodikou. Je
založena na pozitivním působení přenosu pohybu koně
na jezdce pod vedením kvalifikovaného hipoterapeuta.
Canisterapie
Mezi silné zvířecí individuality patří pes. Nepřekvapí proto, že
součástí rehabilitačních procesů je i canisterapie, v rámci které je
využíván speciálně vycvičený pes. U nás má velmi dobré výsledky tzv.
polohování, které využívá přenos energie psa v klidu na člověka. I
v tomto případě může canisterapii provádět pouze canisterapeut.
Felinoterapie
Součástí rehabilitace, zejména ve smyslu psycho-sociálním se stala i
felinoterapie, která je založena na kontaktu člověka s kočkou - symbolem
tepla a spokojenosti.
Ornitoterapie
Papoušci, andulky a další ptactvo se řadí ke zvířecím druhům,
vhodných k využití v zooterapii, zejména v oblasti psychorehabilitace
(barevnost, zpěv, pohyb).
Ve světě se dále etablovaly: delfinoterapie - využití delfína v rámci zooterapie,
lamaterapie - využití lamy, insektoterapie - využití hmyzu, u nás patří mezi oblíbená a doma
chovaná zvířata králík, morče, křečík, činčila, myš, želva, potkan, fretka, ale také rybičky,
pavouci, plazy, ovce, opice, šelmy atd., i zde jsou pokusy o léčebné využití.
Z výše uvedeného je zřejmé, jak široké je pole zdravotně orientovaného pojetí
kontaktu člověka se zvířetem. Souhrnně je terapeutický vliv zvířete na člověka označován
termínem zooterapie. Pravděpodobně je to důsledek skutečnosti, že prvními propagátory této
pozitivní vazby a také praktickými aplikátory byli lékaři.
Časem se ovšem ukázaly další možnosti využití zvířat a docházelo k diferenciaci na
základě rozdílných cílů, ovšem stále pod souhrnným označením zooterapie. V tomto
kontextu vzniklo mezinárodně známé dělení:
• AAT (Animal Assisted Therapy) – zvířaty asistovaná terapie
Terapie probíhá formou záměrných kontaktů speciálně cvičeného zvířete s klientem
pod vedením profesionálního terapeuta. Cílem je zlepšení zdravotního stavu klienta v rámci
léčby nebo rehabilitace.
• AAE (Animal Assisted Education) – zvířaty asistovaná výchova
Hlavním zaměřením intencionálního kontaktu člověka (žáka) a zvířete je zlepšení
podmínek vzdělávání a zvýšení motivace k učení se. Uplatnění je vhodné v oblasti vzdělávání
osob se speciálními vzdělávacími potřebami. V této oblasti má speciální pedagogika již jasně
vydefinované obdobné obory biblioterapie, arteterapie, muzikoterapie…
• AACR (Animal Assisted Crisis Response) – zvířaty asistovaná krizová intervence
Zvířata jsou využívána jako součást intervence u osob, které se ocitli v krizových
situacích a stresových situacích jako jsou oběti katastrof, násilných činů, trestných činů,
uživatelé návykových látek. Pozitivní efekt byl zjištěn např. u seniorů postižených tsunami
v Japonsku v roce 2011.
• AAA (Animal Assisted Activities) – zvířaty asistované aktivity
Zvířaty asistované aktivity spočívají v přirozeném kontaktu zdravého člověka a
libovolného zvířete. Cílem není léčba, nýbrž zlepšení kvality života člověka. Záměrně jsme
uvedli AAA jako poslední z dosud formálně uznávaných forem zooterapie. V dalším textu
chceme totiž navázat konkrétními fakty, které podporují nelogické zařazení AAA do skupin
terapii a naopak podporující samostatnou existenci zoorekreace.
2.2 Zoorekreace
Zvířaty asistované aktivity (AAA), dle našeho názoru nejsou jednoznačnou součástí
terapeutických procesů. Terapie – léčba je zaměřena na osoby nemocné, tj. osoby s nemocí
nebo jiným problémem zdravotního rázu s cílem léčit, rehabilitovat. Zvířaty asistované
aktivity jsou určeny běžné zdravé populaci, která nemá potřebu léčby. AAA - neléčí, protože
není koho léčit. Zvířata ale mohou zasahovat do životního stylu člověka, pozitivně ovlivňovat
kvalitu jeho života v rámci zoorekreace. Cílovou dimenzí není léčba, nýbrž zlepšení kvality
života, tj. záměr rekreační. Zoorekreace může probíhat jako:
a) Dlouhodobá forma – člověk má zvíře v trvalé péči, obvykle je jeho majetkem.
b) Pobytová forma – krátkodobý jednorázový nebo opakující se pobyt v prostředí,
kde se chovají a jsou k dispozici zvířata (tábory, ekofarmy apod.). Obvykle se
jedná o placenou formu.
c) Jednorázová forma – náhodný nebo záměrný kontakt s cizím zvířetem,
s variantou návštěvy zvířete u člověka nebo návštěvy člověka u zvířete.
Ale pozor! Zvíře není všelékem. Nutno také upozornit, že reakce lidí na jednotlivá
zvířata je vysoce individuální, neboť je ovlivněna výchovou i dosavadními zkušenostmi.
Pravděpodobně jiná reakce bude na vrčícího pitbula než na přítulnou kočku. Problémem
mohou být také dnes velmi rozšířené alergie na přítomnost některých zvířat.
V zásadě však můžeme říci, že kontakt člověka se zvířetem evokuje pozitivní reakce,
ať se jedná o dítě, dospělého nebo seniora. Pozitivní působení zvířete na člověka z pohledu
zoorekreace spatřujeme především v oblasti psychické, sociální, motorické. Rekreační účinky
kontaktu se zvířetem se mohou projevit v oblasti regenerace sil, relaxace a odreagování se,
jako náplň volného času, při formování žádoucích volních a morálních vlastností atd. Ovšem
efekty působení zvířete na člověka se projevují v jednotlivých případech v různých směrech a
v různé intenzitě. Proto se pokusíme specifikovat efekty zoorekreace v kontextu základních
fází ontogeneze člověka.
2.2.1 Zoorekreace v období dětství
V tomto věkovém období využíváme kontaktu dítěte se zvířetem zejména jako náplň
volného času, a nenásilnou formou i k výchovnému formování mladého člověka, k rozvoji
jeho motoriky. Dítě si se zvířetem hraje, stará se o něj a přirozeným způsobem je tak vedeno
ke zdokonalování žádoucích tělesných a psychosociálních dovedností i potlačování těch
nežádoucích.
Stále se ovšem můžeme setkat s názorem rodičů, že soužití dítěte a zvířete je ze
zdravotního a hygienického hlediska nevhodné. Tento názor vychází z dosud zakořeněných
předsudků v oblasti hygieny. Domníváme se, že obavy z přenosu nemocí ze zvířete na dítě
jsou přehnané, pokud budou respektována běžná pravidla hygieny a veterinární péče.
Nejoblíbenějším zvířetem dítěte je obvykle pes nebo kočka, kteří jsou často hlavními
hrdiny dětských filmů a dětských knih. Ale starat se dítě může také o křečka, želvu, králíka,
v poslední době umožňují rodiče stále častěji i kontakt dítěte s koněm.
Péče o zvíře by však nemělo znamenat pro dítě velké
zatížení – naopak, mělo by poskytnout více prostoru pro rozvoj
individuality dítěte. Být v přítomnosti zvířete, pozorovat jej, jak
si hraje, jak se krmí, jak spí atd. Děti by měly mít možnost
sledovat, jak zvířata vyvádějí mladé, povídat si, co potřebují,
krmit je, čistit jim pelíšek. Péče o domácího mazlíčka pomáhá
rozvíjet v dětech empatii a naučí je altruistickému a nenásilnému chování. Dítě se učí mít
někoho rádo, udělat někomu radost, byť by to bylo jen zvíře. Pozor, zvíře není plyšová
hračka, i vztah k živému tvoru se musí dítě nejprve naučit.
Přínos v oblasti kognitivní
Interakce se zvířetem nabízí vizuální, akustické a další smyslové podněty. Pojmenování
a porovnávání velikosti zvířat, barvy, rozdíly v pohlaví, stavby jeho těla, části těla
podporuje a rozvíjí myšlení a fantazii dítěte.
Pozorování chování zvířete, poznávání, co má rádo a co nemá, rozvíjí u dítěte
pozorovací schopnosti.
Již sama přítomnost zvířete motivuje ke konstruktivní a tvořivé činnosti. Dítě například
rádo ztvárňuje své prožitky se zvířetem malováním.
Zvíře je spoluvychovatel i partner ke komunikaci. Povídání se zvířetem stimuluje
verbální projevy dítěte, rozšiřuje se slovní zásoba a vyjadřovací schopnosti, usměrňuje
se rychlost řeči. Mnohdy je pro dítě lehčí mluvit se zvířetem než s dospělým.
Zvíře je tématem pro rozhovor či pro vyprávění s kamarády, s rodiči, což zlepšuje
komunikační dovednosti (tvorba vět, jazykový cit apod.).
Přínos pro životní styl
Kontakt se zvířetem nutí dítě respektovat jistá životní pravidla jako základ svého
vlastního životního stylu.
Čas strávený se zvířetem evokuje pocit příjemně stráveného volného času.
Ve společnosti zvířete zapomíná dítě na své starosti a problémy.
Dítě se učí plnit povinnosti, plynoucí s péče o zvíře, a to v rámci svého volného času.
I zvíře má jistý režim dne, musí jíst, odpočívat, spát. Pro dítě jsou jistě zajímavé pohyby
zvířete po spánku.
Zvíře potřebuje patřičnou výživu, klid při krmení, dostatek tekutin, což vede k
porovnávání potřeb s obdobnými potřebami u člověka.
Stejně jako u člověka je i u zvířete hygiena nedílnou součástí režimu dne.
Že si dítě po hraní se zvířetem umyje ruce, asi nemusíme připomínat.
Každé zvíře má potřebu pravidelného pohybu, kterou mu dítě může nabídnout.
Přínos v oblasti emoční a volní
Je neoddiskutovatelnou skutečností, že zvíře poskytuje dítěti emocionální podporu.
Stimuluje ho k dobré náladě, ke smíchu. Stálé pozitivní emoce jsou aktuální zvláště v dnešní
době, kdy se dítěti nemusí dostávat této pozornosti ze strany vytížených rodičů. Například,
když se pejsek zvědavýma očima podívá na dítě, anebo se dokonce dotkne dítěte čenichem,
olízne dítě. To je přímo exploze citů, které dávají dítěti pocit štěstí, tepla, pochopení.
Kontakt se zvířetem, dotyky, péče o něj zvyšuje sebevědomí dítěte. Stoupá jeho
sebedůvěra, pocit vlastní hodnoty a odpovědnosti. Tento vliv je o to vyšší, je-li dítě současně
vlastníkem zvířete.
Přínos v sociální oblasti
Dítě a zvíře vytváří zajímavou sociální diádu. Panuje mezi nimi zvláštní vztah a
komunikace, které je mnohdy obtížně porozumět. Každý, dítě i zvíře vkládá do tohoto vztahu
své specifické já při zachování vzácného souladu. Zvíře dává dítěti jistotu – není náladové,
nervózní ani unavené, chová se stále stejně.
Při pozorování zvířete, při hlazení, chování a krmení se nabízí množství sociálně
emočních podnětů.
Dítě se učí respektování potřeb jiných. Učí respektování potřeb jiných (odpočinek,
spánek, krmení psa).
Zvíře nabízí dítěti, ať je otylé nebo propadá, bezproblémové kamarádství.
Často se stává, že dítě vyhledává zvíře právě v okamžicích, kdy má nějaký problém a
potřebuje se někomu svěřit, aniž by bylo následně kritizováno.
V případě kontaktu s malým zvířetem se rozvíjí u dítěte ochranitelské a pečovatelské
postoje: něžnost, ohleduplnost, obětavost a řadu dalších postojů, které mu v dospělosti
budou ke cti.
I zvíře umí dítěti ledacos sdělit. Zvyšuje se empatie, nonverbální gramotnost a
schopnost dekódovat pocity ostatních (oční kontakt, pohyby, postoj zvířete, ale také
dýchání, změny teploty apod.).
Přínos v oblasti motoriky
Pohyb je nedílnou součástí života zvířete. Podle toho, o jaké zvíře se jedná, zapojíme
do pohybu i dítě s cílem zlepšit jeho motorických kompetencí. Protože samo dítě nemusí mít
dost nápaditosti ani odhadu při volbě činností vhodných a bezpečných, bude zpočátku třeba
dohledu dospělého.
Každodenní péče o zvíře poskytuje nepřeberné množství podnětů k hmatové stimulaci a
zlepšení jemné motoriky (krmení, nalití vody, úprava pelíšku apod.).
Dítě zvíře hladí, mazlí se s ním, šimrá ho, škrabe apod.
Se zvířetem se hraje, běhá, přenáší se.
Dítě napodobuje chování a pohyby zvířete.
Zvíře může být i nářadím, na kterém se jezdí (kůň, pes, koza, kráva apod.).
2.2.2 Zoorekreace v období dospělosti
Dospělý jedinec má jiný status a zastává diametrálně odlišné role než v období dětství.
Avšak i v životě dospělého člověka mají zvířata své místo. A to nejen v mimořádných
situacích, kdy trosečníkům, námořníkům i vojákům v misích dělala společnost zvířata.
Zvířata mají pro člověka v aktivním věku jednou velkou přednost – jsou stále k dispozici.
Proč je tedy nevyužít k zoorekreaci? V období dospělosti člověka zdůrazňujeme v rámci
zooterapie především funkci relaxační a zdravotní.
Relaxační funkce
Přítomnost zvířete, a stačí jen pozorování přímo nebo zprostředkovaně např.
v televizi, přitahuje, upoutá pozornost a je vyvolává pocit duševního uvolnění, relaxace a
zklidnění.
Hraní si se zvířetem rozveseluje, je zpestřením běžného pracovního dne člověka, odvádí
pozornost od starostí pracovních i osobních.
Intenzivní relaxace probíhá v bezprostředním dotyku se zvířetem např. v sedle koně
nebo se psem na klíně.
Interakce se zvířetem je smysluplným využitím času, zejména péče o zvíře nebo cvičení
některých (vhodných) zvířat.
Zvíře nabízí komunikační příležitost s dalšími lidmi, umožňují téma hovoru, usnadňuje
komunikaci mezi lidmi.
Upevňuje vztahy mezi členy rodiny společně prožívanou radostí nad zvířete v rodině.
V konfliktních situacích (např. v rodině) může být pozitivním katalyzátor mezilidských
vztahů.
Zdravotní funkce
Výzkumy naznačily, že majitelé psů a koček mají nižší tlak krve, nižší srdeční
frekvenci a sníženou hladinu cholesterolu, i když nikdo neví, proč tomu tak je. V každém
případě, však intuitivně cítíme, že zvíře přispívá ke zdraví člověka, a to jak psychickému, tak
i fyzickému.
Každá péče o zvíře je nutně spojena s pohybem člověka, což je pozitivní dimenze
zdravého životního stylu.
Pohyb zvířete motivuje člověka k pohybu a tím i k posilování vlastní fyzické kondice.
Zvíře slouží jako společník pro společný pohyb, ale i jako nářadí, na kterém se jezdí.
Při aktivitách se zvířetem venku dochází k otužování člověka. Např. u majitelů psů
prudce vzrůstá doba pobytu venku.
Kontakt se zvířetem působí jako prevence syndromu vyhoření. Nemůže zbavit stresu a
depresí, ale poskytuje oporu snížit je a tlumit. Některé výzkumy dokonce prokázaly, že
přítomnost milovaného zvířete snižovala stresové reakce více než přítomnost blízkého
člověka.
2.2.3 Zoorekreace v období seniorském
Status seniora se v porovnání s obdobím aktivního věku přirozeně změní. Důsledkem
toho mohou být tendence vedoucí k pocitu nepotřebnosti, k nostalgii, ztrátě chuti do života.
K těmto stavům se mohou přidružit i obtíže zdravotního charakteru. Je dobře, jestliže člověk
s odchodem do důchodu zatouží po návratu k přírodě, i když v předchozím období neměl na
tyto myšlenky dostatek času. Je dobře, jestliže si pořídí zvířátko.
Řada seniorů ztratí v seniorském věku svého partnera, ztrácí dřívější role v profesi i
rodině, a tím se výrazně sníží kvalita jejich života. Adaptovat se na nové podmínky života
může pomoci právě zvíře. Plnohodnotné lidské vztahy zvíře přirozeně suplovat nemůže, ale
může částečně nahradit potřebu kontaktů a lásky a posílit mezilidské vztahy.
Funkce zoorekreace v dospělosti a v seniorském věku
jsou v mnoha ohledech obdobné. Upozorníme proto jen na
typické aspekty v tomto věkovém období. Základní funkce
zoorekreace v seniorském věkovém období spatřujeme v
aspektu zdravotním a sociálním.
Zdravotní funkce
Stárnutí jako fyziologický proces je doprovázeno řadou negativních změn v orgánech
a jejich funkcích. Činnosti, které jsou spojeny s péčí o zvíře, mohou řadu těchto změn
příznivě ovlivnit.
Zvíře odvádí pozornost seniora od pozorování sebe sama, dokonce se u majitelů zvířat
ukazuje snížená spotřeba psychofarmak.
Senior musí respektovat jistý rytmus dne zvířete a dodržování určitého řádu.
Zvíře nutí majitele k pohybu, ať již ve spojení s péčí o něm, s krmením, případně
vycházkami.
K psychickému zdraví napomáhá zvíře zejména v oblasti pozitivního emočního
naplnění. Zvíře vyžaduje i opětuje lásku.
Hlazení, chování zvířete, nulová fyzická vzdálenost jsou významnou prevencí citové
karence a uspokojují potřebu člověka po pozitivním prožitku z dotyku.
Množství volného času, které může vést k depresím, zaplní čas věnovaný zvířeti.
Senior má pocit povinnosti a důležitosti, větší chuť do života, protože smysl života
našel ve zvířeti.
Kontakt se zvířetem uklidňuje, a stačí třeba jen pozorování rybek v akváriu.
Sociální funkce
Seniorský věk je i přechodem ze společenství pracovního kolektivu do izolace
soukromí. Chybí léty zafixovaný kontakt s lidmi a komunikace s nimi. Je příjemné strávit
seniorský věk v kruhu rodiny, avšak i zde není vždy dost prostoru pro seberealizaci seniora.
Zvíře naplňuje potřeby seniora po sociálním kontaktu, redukuje pocit osamění a izolace
od lidí.
Je to druh, společník, přítel, závislý na seniorovi.
I senior chce mít potřebu důležitosti, mít za něco odpovědnost. Je to právě zvíře, za
které převezme senior rád odpovědnost.
Zvíře není náladové, respektuje seniora, nabízí mu bezproblémové přátelství, nevadí mu
psychické či tělesné nedostatky seniora, akceptuje ho takového jaký je.
Zvířeti si senior může postěžovat i podělit se o radost.
Podporuje sociální kontakt s jinými lidmi, stimulací k navazování kontaktů s jinými
majiteli hovorem o zvířeti.
Při ztrátě blízké osoby, pomáhá zvíře jako živý partner.
Pokud žije senior v domácím prostředí, vystupují v kontextu zoorekreace další
specifika:
Na seniora může působit „syndrom čtyř stěn“, zejména pokud žije úplně sám. Zvíře
má antidepresivní účinek a účinně působí proti zhoubným účinkům osamění. Již samotné
rozhodnutí, pořídit si zvíře je znakem seniora uchopit řízení dalšího života do svých rukou.
Zvíře se stává středem pozornosti a motivaci k životu. Senior má odpovědnost za živou
bytost, které je na něm závislé. To mu zvyšuje sebevědomí. Za odměnu si může se zvířetem
kdykoliv povídat.
Jiná situace nastane, pokud je senior umístěn v zařízení. I v sebelepším zařízení se
jeho život se stává monotónním, s minimem vnějších podnětů. Při péči o zvíře však život
získá jinou dimenzi. Čas mezi vstáváním a uleháním je doplněn přitažlivou činností. Zvíře
budí úsměv ve tváři seniora, vyvolává vzpomínky na aktivní život, kdy sám choval zvíře.
Praxe ukazuje, že se zlepší mnohdy napjaté vztahy mezi obyvateli zařízení, zmírní se
ponorková nemoc.
Interakce mezi seniorem a zvířetem v zařízení (domov, penzion apod.) je možná
následujícími způsoby: Návštěvní programy, chov zvířat v zařízeních, přinesení zvířat do
zařízení z původních domovů obyvatel, přinesení zvířat do zařízení s návštěvami.
Návštěvní programy
Návštěvní programy spočívají v příchodu chovatelů se svými vlastními zvířaty na
krátké, ale pravidelné návštěvy do zařízení. Pro takové návštěvy se nejlépe hodí psi, lze použít
také koček a některá menší zvířata, jako jsou králíci, morčata, ochočené slepice aj.
Zvířata chovaná přímo v zařízeních
V zařízeních je možno chovat všechna běžná domácí zvířata: od akvarijních rybek,
malých ptáčků (andulky, kanárci) přes malé hlodavce až po psy a kočky. Výhodou chování
zvířat přímo v zařízení je, že péče o zvíře eliminuje syndrom závislosti seniora, tzn., že místo
závislosti na cizí pomoci je senior odpovědný za zvíře.
Zvířata přinesená z původních domovů obyvatel
V zařízeních většinou platí zákazy přinášet si s sebou z domova zvířata, zejména z
hygienických důvodů. Proto je tato interakce senior – zvíře málo frekventovaná. Pro seniora
však může tato praxe znamenat i zkrácení plnohodnotného života.
Zvířata přicházející do zařízení s návštěvami
Zvířata, která s sebou přivádějí do zařízení návštěvy, např. rodinní příslušníci, mají
pozitivní účinek na seniora. Umožňují mu navázat kontakt se živou přírodou a prolínání
vnějšího světa se světem zařízení. Současně se zvíře stává i zajímavým tématem rozhovoru. 1
1 Pokud si chcete přečíst něco milého o zvířeti v životě seniorů, doporučuji vaší pozornosti kapitolu „Pes v domově důchodců“ v knize Galajdová: Canisterapie (viz seznam použité literatury).
Závěr
Pokud jste dočetli až do konce, děkujeme vám za trpělivost. Troufáme si věřit, že se
nám podařilo přesvědčit vás o pozitivním vlivu plynoucím ze společnosti zvířete a člověka.
Snažili jsme se ukázat, že zvíře nemusí být přítěží, které potřebuje denně krmit. Může být
milým společníkem, který obohacuje život člověka v každém věku.
„Chceme-li proniknout k podstatě věcí, obvykle nám schází správná slova.“ Tuto
skutečnost jsme si ověřili při práci nad problematikou využití zvířete v rámci rekreace. Jsme
si vědomi, že předložený text není samozřejmě vyčerpávající, spíše se jedná o nástin možností
existence zoorekreace jako podklad pro další teoretické úvahy.
V případě, že se nám nezdařilo vás pro zoorekreaci nadchnout, doufáme, že jsme vás
alespoň přinutili k zamyšlení.
Použitá literatura
Aldington, E. H. W. (1999). O psí duši. České Budějovice: DONA. Blaxter, M. (1993). Health and lifestyle. London: Routledge.Bronowski, J. (1985). Vzestup člověka. Odeon: Praha.Burton, J. (1992). Pejsek. Bratislava: Champagne Avantgarde.Čihovský, J. (2002). K vývoji názorů na volný čas. (od Aristotela k Dumazedierovi.) InHodaň, B. (Ed.), Volný čas a jeho současné problémy, (s. 9 – 17). Olomouc: Hanex.Diegel, H. (1986). Uber den Windel der Werte id der Gesellschaft, Freizet und Sport. In K.
Hofmann (Ed.), Die Zukunft des Sports. Materialien zum Kongress „Menschen im Sport 2000“. Bonn: DSB.
Dohnal, T. (2002). Koncepce a metodika systému komunální rekreace na úrovni obce. Olomouc: Univerzita Palackého.
Dohnal, T., Čihovský, J., Hobza, V., Kotíková, H., Skoumal, M., Vaďurová, R., Svoboda, J., Hamřík, Z. (2006). Koncepce rozvoje tělovýchovy a sportu v Moravskoslezském kraji. Olomouc: FTK UP.
Filosofický slovník (1995). Olomouc: FIN.Fine, A. (2000). Handbook on Animal – Assisted Therapy. San Diego: Academic Press.Galajdová, L. (1999). Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie. Praha: Grada Publishing.Galajdová, L., & Galajdová, Z. (2011). Canisterapie. Praha: Portál.Gehlen, A. (1978). Der Mensch. Seine Natur und seine Stellung in der Welt. Weisbaden. Guinnessova encyklopedie. (1992). Mladá letá: Bratislava.Harper, D. (2000). Můj pes a já. Praha: Egmont.Hodaň, B. (1997). Úvod do teorie tělesné kultury. Olomouc: Univerzita Palackého.Hodaň, B. (2000). Tělesná kultura – sociokulturní fenomén: východiska a vztahy. Olomouc:
Univerzita Palackého.Hodaň, B., & Dohnal, T. (2008). Rekreologie. Olomouc: Univerzita Palackého. Hutin, J. P. (1993). Budeme mít dobrého psa. Praha: Magnet-Press.Jandourek, J. (2001). Sociologický slovník. Praha: Portál. Junger, J., & Kasa, J. (1996). Úvod do športovej kinantropologie. Prešov: PdF UPJŠ.Kalman, M. (2005). Analýza strategií podpory pohybové aktivity. Diplomová práce Olomouc:
FTK UP.Karásková, V., & Krausová, A. (2004). Pes a dítě s mentálním postižením. Olomouc:
Univerzita Palackého v Olomouci.Kol. (2007). Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona.Krausová, A. (2003). Zvíře jako opora v sociálních vztazích. Diplomová práce, Univerzita
Palackého, Pedagogická fakulta, Olomouc.Matějček, Z. (1999). Co, kdy a jak ve výchově dětí. Praha: Portál.Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. (2000). Evropská charta sportu. Praha.Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia. Nerandžič, Z. (2006). Animoterapie aneb Jak nás zvířata léčí. Praha: Albatros.Slepičková, I. (2000). Sport a volný čas. Praha: Univerzita Karlova.Slepičková, I. (2005). Sport a volný čas: Vybrané kapitoly. Praha: Univerzita Karlova.Stejskal, P. (2004). Proč a jak se zdravě hýbat. Břeclav: Presstempus.
Weis, O. (2000). Sport jako společenský jev. In Sport, stát, společnost. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta tělesné výchovy a sportu.
Velký sociologický slovník (1996). Praha: Karolinum.World Health Organisation. (2003). Process for a Global Strategy on Diet, Physical Aktivity
and Health. Geneva: Author. Retrieved 8. 12. 2006 from the World Wide Web: http://whqlibdoc.who.int/hq/2003/WHO_NMH_EXR.02.2_Rev.1.pdf
Všeobecná encyklopedie (2002), Praha: Diderot.Zouharová, M. (2002). Canisterapeutická kuchařka aneb metody canisterapie. SVOPAP.Zvířata v domovech nejen pro seniory. (1999). Praha: HESTIA. http://www.cantes.info