Praha 2015

ZÁVOD LÁSKY

Barbara Cartland: Závod láskyVydání prvníCopyright © 2005 Cartland Promotions all rights reserved

Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1914. publikaciPřeloženo z anglického originálu Love Drives In vydaného nakladatelstvím Barbaracartland.com Ltd., (UK) v roce 2005Český překlad © 2015 Kristina VolnáOdpovědná redaktorka Jana MarkusováKorektorka Zdeňka GrigarováIlustrace na přebalu © 2015 Jon PaulPřebal a vazba © 2015 Ricardo a BaronetSazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín

Veškerá práva vyhrazena.Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírovánači jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsanéÚřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.

ISBN 978-80-269-0069-6

BARONETPraha 2015

Přeložila: KRISTINA VOLNá

Barbara Cartland

ZÁVOD LÁSKY

Láska cestuje rychlostí světla.

Barbara Cartland

9

Kapitola 1.

1895

Dorina Radfordová pohlédla k síti, pak na míček a připravila se k podání.

Zápas smíšených dvojic byl velice vyrovnaný. První set získala Dorina se svým spoluhráčem, jímž byl Pierre Laforge. Druhý patřil jejich soupeřům.

Dorina měla nyní podání. Počkala, dokud si nebyla jistá, že má úder plně

pod kontrolou.Ano, byl to jen přátelský zápas na kurtu, který

byl součástí panství manželů Laforgeových sever-ně od Paříže. Soupeři i diváci patřili ke společnos-ti, kterou monsieur a madame Laforgeovi sezvali, a partnerem Doriny byl jejich syn.

Nic z toho jí však nezabránilo, aby do svého po-dání nedala vše. Dorina byla zvyklá cele se oddat čemukoli, do čeho se pustila. I zcela bezvýznamné utkání odehrála plně soustředěná a se vším odhod-láním.

Jen tak mohla dosáhnout úspěchu.Takhle jí to řekl otec – a ten o tom vskutku ně-

co věděl. Přestože začínal od nuly, dokázal vybu-dovat průmyslové impérium. Průmysl byl v Anglii na vzestupu a on patřil k jeho hnacím silám.

10

Dorina švihla paží a s uspokojením sledovala, jak míček přeletěl přes síť přímo mezi oba soupe-ře.

Eso!„Hru, set a zápas vyhrává monsieur Laforge

a mademoiselle Radfordová.“Obecenstvo propuklo v jásot a potlesk. Pierre

s Dorinou si potřásli rukama a pak vykročili k síti, aby potřásli rukama i svým protivníkům.

Jeden z diváků si Dorinu uvážlivě změřil pohle-dem.

„Je to výtečná tenistka,“ poznamenal. „Vysoká, štíhlá a silná sportovkyně. Zkrátka – nový typ že-ny.“

„Hmm!“ řekl jeho společník. „Mně tenhle nový typ ženy až příliš připomíná muže. Kam se poděla její ženskost, křehký půvab, zájem o módu – věci, které činí ženu ženou? Co její…“

Rukama vykreslil do vzduchu osmičku.„Pravda,“ připustil jeho přítel. „Ničím takovým

příliš neoplývá.“Pohlédli na sebe a pokrčili rameny.„Její otec je však nesmírně bohatý,“ uznal jeden

z druhů.Pokývali hlavami.Dorina, která právě procházela kolem, zachytila

jejich pokrčení ramen i pokývnutí. Okamžitě jí bylo vše jasné.

Byla zvyklá na to, že ji lidé považovali za poně-kud výstřední. Vlastně si to o sobě myslela i ona sama.

Protože její otec neměl syna, rozhodl se, že až se odebere na odpočinek, v jeho šlépějích se vydá ona. Celé to bylo ještě těžší o to, že nebyla z obyčejné

11

rodiny. John Radford se stal jedním z nejbohatších a nejvlivnějších mužů ve světě obchodu a průmyslu – a to v celé Anglii.

Oproti mnoha svým současníkům se ovšem ne-soustředil pouze na svou domovinu, ale uvědomo-val si možnosti, které jeho společnost získá, když bude své zboží vyvážet do zahraničí. Protože v Do-rině viděl budoucnost svého podniku, nechal ji učit se cizím jazykům už v deseti letech.

Jak rostla, učila se stále více – někdy doma v An-glii, ale často také cestovala do zahraničí, aby své znalosti jazyků prohloubila.

Byla velmi pyšná na to, že se dokázala domlu-vit ve Francii, Španělsku, Itálii, v Německu a v Ho-landsku.

Věděla, že otec je na ni hrdý, ale byla by s ním ráda trávila více času. Občas ji sice přijel do zahra-ničí navštívit, ale i tehdy se zdálo, že jeho myšlenky ubíhají k práci, kterou zanechal doma.

Minulý rok, když spolu byli v Římě, jí řekl: „Když jsem byl ještě velmi mladý, usmyslel jsem si, že budu nejen velmi bohatý, ale dokonce ten nej-bohatší člověk v celé zemi.“

„Papá!“ zvolala.„Není důvod tvářit se pohoršeně, drahoušku.

V obchodě se úspěch měří množstvím vydělaných peněz. Chtěl jsem být nejbohatším mužem v Anglii a řekl bych, že jsem se jím skutečně stal.“

„Ale kromě práce ze života nic nemáte,“ namí-tala. „Mamá už přes deset let není naživu, a tak si myslím, že byste se měl znovu oženit. Pak byste se snad dočkal syna, kterého byste vychoval tak, aby mohl převzít vaši říši.“

„Ne,“ řekl rozhodně. „To nikdy. Své srdce jsem

12

dal tvé matce, stejně jako ona mně to své. Ani sám anděl z nebes ji nikdy nemůže nahradit.“

Chvíli se tvářil smutně, pak se však na ni usmál. „Krom toho, k čemu by mi byl syn? Mám přece te-be.“

Nebylo mnoho mužů, kteří by svoji dceru viděli v takovém světle. Dorinu zahřálo u srdce, že o ní má otec tak vysoké mínění.

Záhy nato ji však měl opět opustit a vrátit se do Londýna. Když se proti tomu ohrazovala, řekl jí: „Mou práci nikdo neudělá tak dobře jako já sám, i když jsem si jistý, že časem budu mít co dělat, abych ti stačil. Pochop proto, má nejdražší, že se musím vrátit domů. Musím dohlédnout na své za-městnance, aby si nedělali, co se jim zlíbí.“

Dorina se rozesmála a políbila ho. „Pracujete pří-liš, papá,“ kárala ho. „Jakmile odsud odjedu, na-učím se obchodu tak dobře, že si budete moci dát nohy na stůl a odpočívat.“

Když byla v Anglii, brával ji do svých tová-ren a sléváren. Ukazoval jí železárny a ocelárny, ve kterých se vyrábělo zboží pro železnici – kole-je, traverzy, vagony i lokomotivy. Dorina byla tím vším nadšená od prvního okamžiku, všechno bylo obrovské, hlučné a z pecí šlehaly plameny. Možná to nebylo příliš „ženské“, ale něco ji na té řvoucí, divoké – a člověkem ovládané – síle přitahovalo.

Naučila se vše, co mohla, a protože ji to dooprav-dy zajímalo, učila se rychle. Otce těšilo, jaké dělá pokroky, i když ji nabádal: „Asi si myslíš, že už se ve firmě vyznáš, ale když se nad tím opravdu za-myslíš, uvědomíš si, že se musíš naučit ještě stovku dalších věcí.“

„Nemohu se dočkat,“ řekla mu odhodlaně.

13

A nyní byla konečně na cestě domů, aby zaujala místo po boku svého otce, jak o tom oba už dlouho snili. Vracela se přes Itálii, Německo a Francii a je-jí cesta byla svým způsobem rozlučkou se životem plným radovánek.

Hostili ji rodiče dívek, které byly přibližně v je-jím věku a s jejichž otci měl pan Radford v minu-losti jednání.

„Myslím, že jste nejen nejchytřejším mužem v Evropě,“ napsala mu jednou Dorina, „ale také tím nejšarmantnějším, neboť ať přijedu kamkoli, krá-lovsky se o mne starají.“

Otec jí na oplátku odepsal, že je velmi pyšný, když dostává dopisy od jejích hostitelů, ve kterých píší, že ona je nejen krásná a okouzlující, ale také chytrá a vzdělaná, jak se na jeho dceru sluší.

Věděla, jak moc na tom otci záleží. Měla tedy štěstí, že jistým důvtipem oplývala.

Až odsud odjede, zamíří nejprve do otcova lon-dýnského domu, odkud spravoval společnost a sta-ral se o své vládní kontakty, které se mu čas od ča-su hodily. Pak odjede do jejich skutečného bydliště v Birminghamu, kde otec vlastnil dům nedaleko svých hlavních továren. Tam budou společně pra-covat.

Drahý papá, pomyslela si. Měli se tak rádi, a při-tom trávili tak málo času společně. V budoucnu však bude všechno jinak.

Když mířila zpět z tenisových kurtů, připojila se k ní Sophie Laforgeová a zeptala se, jaké šaty si ob-leče na večerní ples.

„Bude to velká událost,“ vykládala jí francouzská dívka. „Papá bude slavit vítězství svých koní, kteří minulý měsíc vyhráli hned tři dostihy.“

14

„Pak se musím obléci slavnostně,“ odvětila Dori-na. „Pro jistotu si vezmu šaty, které jsem si koupila v Paříži.“

„To budeš jistě elegance sama,“ řekla Sophie a obě dívky se rozesmály.

Když vešly do domu, služebná jim sdělila, že v jednom ze salonů čeká jistý pán z Anglie, který si přeje vidět mademoiselle Radfordovou.

Dorina na ni překvapeně pohlédla.Pak přítelkyni beze slova opustila a chvátala

dovnitř.Jakmile otevřela dveře, poznala pana Johnsona,

otcova zástupce. Když k němu přikročila, starší muž povstal a sevřel v dlaních její ruku.

„Slečno Dorino, obávám se, že vám přináším špatné zprávy,“ řekl.

Dorina na něj zírala. „Copak papá onemocněl?“ vysoukala ze sebe po chvíli.

Muž se na okamžik odmlčel a pak řekl: „S nej-hlubším zármutkem jsem vám přišel říci, že váš otec před dvěma dny zemřel. Dostal infarkt. Dokto-ři už pro něho nemohli nic udělat.“

V Dorině by se krve nedořezal.Chvíli nebyla mocna slova a jen se mlčky svezla

na pohovku. „Je mi líto, že vám přináším tak špatné zprávy,“

pokračoval pan Johnson a posadil se vedle ní. „Jak si jistě dokážete představit, ztratili jsme nejen skvě-lého obchodníka, ale také přítele, který nám vždy ze všech sil pomáhal.“

„Jak mohl papá zemřít tak nečekaně?“ povzdechla si Dorina. „A právě teď, když jsem byla na cestě za ním?“

„Doktoři mi vysvětlili, že jeho srdce nevydrže-

15

lo neustálé pracovní vypětí. Nenechal si to po ce-lý život vymluvit,“ odvětil pan Johnson. „I kdyby to přežil, byl by tak slabý, že by dál pracovat ne-mohl.“

„Nicnedělání by nedokázal snést,“ řekla Dorina takřka pro sebe.

„To je pravda. A teď vám musím povědět, co mi řekl jen krátce před svou smrtí.“

„Copak?“ zeptala se Dorina.„Myslím, že musel mít nějakou předtuchu, neboť

se zdálo, že se připravuje na smrt.“„Jak to myslíte?“„Poslal pro mne a pro pár dalších zaměstnanců

z vedoucích pozic. Řekl nám, že kdyby se s ním něco stalo, musíme pokračovat v jeho práci, jako by ji dělal on sám. Osobou, která zdědí jeho peníze a – jak se jasně vyjádřil – jeho postavení, bude jeho dcera.“

Dorina na něho mlčky zírala.„Všichni jsme souhlasili, že vám budeme

ve všem nápomocni a uděláme vše pro to, aby spo-lečnost fungovala dál, jak si přál.“

„Ale jak mohu zaujmout otcovo místo? Chtěl mne zaučit, ale nedostal k tomu příležitost. O jeho práci vůbec nic nevím.“

„Všichni vám budeme plně k dispozici. Váš otec nikdy nepochyboval o tom, že to zvládnete. Kdy-byste ho jen slyšela. Byl na vás tak pyšný.“

V ten okamžik Dorina propukla v pláč. Až dosud své zoufalství dokázala skrývat, ale když pan John-son mluvil o tom, jak na ni byl otec pyšný, už to ne-vydržela. Schovala tvář do dlaní a rozvzlykala se.

Starý pán na ni chvíli užasle hleděl, pak ji objal a položil si její hlavu na rameno.

16

„No tak, má drahá,“ konejšil ji, „cítíme se tak všichni.“

Zaslechli, jak se otvírají dveře. Oba spěšně vzhlédli a spatřili před sebou jejich hostitelku.

Pan Johnson kvapně vyskočil na nohy. „Omluv-te mne, madam. Přijel jsem z Anglie, abych slečně Radfordové sdělil, že její otec onemocněl a že by se měla bez meškání vrátit domů.“

Dorině se ihned dostalo soucitu a pozornosti. Ma-dame Laforgeová trvala na tom, že pan Johnson musí něco pojíst, než komorná sbalí Dorině zavaza-dla. Ten její pozvání s povděkem přijal.

Dorina zamířila nahoru a cestou přemítala, proč pan Johnson předstíral, že otec je stále ještě naživu. Neuniklo jí, že jí dával znamení, aby ho neprozra-dila.

V tuto chvíli byla tak otupělá, že necítila hluboký žal, ale věděla, že mu brzy bude muset čelit. Otec, kterého navzdory jejich odloučení tolik milova-la a toužila být opět s ním, byl navždy pryč. Sen o společné práci se nyní rozplynul. Nikdy už neu-vidí, jak je pyšný, že ona pokračuje v jeho snažení.

Ještě si však nemohla dovolit truchlit. Na to bude čas později, až bude o samotě.

Seběhla dolů k panu Johnsonovi, který se s nad-šením věnoval jídlu.

„Byl jsem na cestě dva dny,“ řekl. „Vyrazil jsem bez meškání přímo do Calais, abych vás vyhledal.“

„Proč jste jim neřekl, že je papá mrtev?“ zeptala se.

„Protože musíme pár věcí probrat a učinit určitá rozhodnutí dříve, než bude znát pravdu příliš mno-ho lidí. Naštěstí váš otec zemřel v Birminghamu, v Londýně by bylo mnohem těžší udržet jeho smrt

17

v tajnosti. Všichni kromě jeho lékařského personá-lu věří, že je pouze vážně nemocen.

Jeho tělo převezeme do nedaleké márnice, ale ošetřovatelky zůstanou ve službě, jako by byl stále ve své posteli.“

„Ale nač takové tajnosti?“„Váš otec byl tak významnou osobou, že jakmile

se zpráva o jeho skonu provalí, začnou kolem krou-žit supi.“

„Ano, chápu,“ zašeptala Dorina. „Tomu musíme zabránit. Cestou do Anglie nás nesmí spatřit spolu. Všem řeknete, že jsem odjela příliš daleko a nedo-stihl jste mě, ale napsal jste mi, jak jsou věci vážné, a tak se bezpochyby vrátím do Anglie tak rychle, jak jen to bude možné. Do té doby se o obchod bu-dete starat vy.“

„A pak společnost převezmete, jak si váš otec přál,“ řekl.

„Ano, ale ne hned. Napřed se chci naučit něco o obchodu, a tak prozatím nechám firmu ve vašich rukou – jako by byl otec stále naživu.“

„Co máte v úmyslu udělat?“ zeptal se.„Povím vám to cestou domů,“ odpověděla. „Měli

bychom brzy vyrazit.“Monsieur Laforge jim na cestu do Paříže půj-

čil vlastní kočár. Všichni jim přišli zamávat na rozloučenou a popřáli jim hodně štěstí.

Zajistili si místa v lůžkovém voze v nočním vla-ku z Paříže do Calais. Po večeři v jídelním voze šli spát. Když teď Dorina překonala prvotní šok, za-plavil ji smutek. Nebylo jí do řeči a nechtěla už ani na nic myslet.

Když ji komorná uložila a popřála jí dobrou noc, Dorina se posadila na posteli.

18

Zkrátka to musím zvládnout, řekla si v duchu. I když jsem si jistá, že lidé, kteří pracovali pro mého papá, si budou myslet, že jsem moc mladá, pohled-ná a hloupá na to, abych ho nahradila.

Věřím, že mi bude pomáhat z nebes, a já použiji veškerý svůj důvtip, o kterém vždycky mluvil. Pak budu pokračovat v jeho práci a nic z toho, čeho do-sáhl, nepřijde nazmar.

Vstala z postele, přešla k oknu a sledovala ubíha-jící potemnělou venkovskou krajinu.

Vzhlédla k nebi.Prosím, papá, pomozte mi, modlila se. Ať jste

kdekoli, povězte mi, co mám dělat. Proč jste jen chvilku nepočkal, abyste mne přivítal doma? Už teď mi tolik chybíte.

Příštího rána si dali s panem Johnsonem rychlou snídani, protože vlak do Calais polykal poslední míle.

„V řadě věcí váš otec uspěl proto, že byl prvním, kdo se do toho pustil,“ řekl jí. „Vyrábíme teď vlak, který předčí vše, co je dosud na trhu. A pak je tu sa-mozřejmě jeho miláček.“

Dorina se chápavě usmála. „Myslíte ten nápad se samohybným kočárem? Drahý papá byl tou myš-lenkou úplně posedlý. Nic na světě ho nepřesvědči-lo, že to zkrátka není možné.“

„Vždycky říkal, že právě v tom tkví budoucnost,“ namítl pan Johnson, „a v tom byla jeho síla – doká-zal odhadnout, v čem je budoucnost strojírenství.“

„Nechcete snad říci, že své továrny zasvětil hon-bě za tím bláznivým snem?“ zeptala se Dorina zdě-šeně.

„Kdepak, stále vyrábíme základní zboží, které je

19

pro firmu klíčové. Samohybný kočár je jen pokus-ný výzkum v továrně v Birminghamu. Je to ovšem přísně tajné, neboť na tom pracují i jiní a váš otec chtěl být první.“

„Ale něco takového se přece sestrojit nedá.“„Lidé kdysi říkali, že ani cestování po železni-

ci není možné,“ připomněl jí pan Johnson. „A teď se na nás podívejte – uháníme po světě za parními lokomotivami rychlostí třicet mil za hodinu. Stěží byste tomu uvěřila, ale když před šedesáti lety vyjeli vlakem první cestující, našli se i tací, kteří tvrdili, že lidské tělo rychlost třiceti mil nevydrží. Říkali, že prý vybouchneme. A my nic. Kdo ví, co všechno je ještě možné?“

„Kdo ví?“ zašeptala Dorina. „Pro mnoho lidí bu-de ostatně podobným překvapením, že v otcově obchodu pokračuji já, přestože jsem žena.“

Zasmála se a dodala: „Řada lidí – a zvláště Ang-ličanů – si myslí, že ženy jsou jen takové pěkné vě-cičky bez mozků.“

„A vy jim chcete dokázat, že se mýlí?“ zeptal se s obdivem.

„Napřed se musím naučit, co jsem měla vědět už dávno – jak obchodník přemýšlí, plánuje a rozho-duje se.“

„Nebude pro vás takový život příliš náročný?“ uvažoval. „Jste ve věku, kdy by se mladá dáma mě-la bavit, kupovat si krásné šaty a mít kolem hroma-du nápadníků.“

„Nemyslím, že bych se mohla dobře bavit, když je papá mrtev. Ale vím, co máte na mysli. Takový život ale není pro mne. Možná se nikdy nevdám. Papá ve mne vložil svou důvěru a já ho nezkla-mu.“

20

Jemná tvář jí na okamžik ztvrdla tak železným odhodláním, že se pan Johnson polekal.

Když pluli přes Lamanšský průliv, zeptal se jí: „Co přesně hodláte podniknout, až dorazíme do An-glie?“

„Naučit se vše, co bude v mých silách, abych mohla převzít společnost.“

„Nebude stačit, když vás zaučím já?“„Samozřejmě že budu potřebovat vaši radu a po-

moc, ale napřed potřebuji vše vidět z jiného úhlu pohledu. Kdo jsou otcovi největší rivalové? Mám-li je porazit v jejich vlastní hře, musím o nich vědět všechno.“

„Tím nejvýznamnějším byl hrabě z Kenningto-nu.“

„Ano, papá se o něm zmiňoval. Vždycky mě pře-kvapovalo, že v obchodu může působit i hrabě.“

„Jeho otec získal titul za své služby vlasti.“„Aha. On titul získal, a papá ne?“„Myslím, že ho mohl získat také, kdyby o to stál.

Objevily se jisté náznaky, že štědrý dar jisté poli-tické straně by mu titul mohl zaručit. Jeho to však nezajímalo. Řekl, že tituly jsou jen ztráta času a že své peníze dokáže využít lépe.“

Zasmála se. „Jako bych ho slyšela.“„Už jsme skoro tu,“ řekl a pohlédl na přibližující

se bílé útesy v Doveru.„Nezapomeňte – vůbec si mě nevšímejte,“ připo-

mínala mu. „Novináři vás znají, a kdyby nás viděli spolu, začali by se ptát, co je s otcem. Tady se roz-dělíme – vy pojedete do Birminghamu a já do otco-va londýnského domu.“

„Ach ano, londýnský dům,“ upomenul se. „Ne-zapomeňte, že služebnictvo o jeho skonu neví. Bu-