Občasník Nadace sv. Františka z Assisi

č. 21, květen 2014

Zdarma. Neprodejné.

Prosíme, půjčujte lidem dobré vůle. Chybějí-li Vám starší čísla Občasníku, rádi Vám je zašleme.

Svatá Kateřina Sienská, Učitelka Církve

„Má bytost je oheň“ -

svatá Kateřina Sienská

Světlo dobrého příkladu

Povzbuzení papeže Františka

Marián Kuffa a Boží dílo v Žakovciach

Matka Tereza o kněžství

2

OBSAH

Úvod......................................................................................................................................................................................... 3

1. Svatá Kateřina Sienská, Učitelka Církve ............................................................................................................................. 4 Životopis ............................................................................................................................................................................. 4 Láska svaté Kateřiny k bližním........................................................................................................................................... 4

2. Blahoslavená Matka Tereza - její osobnost, život a dílo .................................................................................................... 12 Matka Tereza o kněžích .................................................................................................................................................... 12 Myšlenky Matky Terezy na každý den v měsíci, 7. pokračování - červenec .................................................................... 12

3. Papež František nás povzbuzuje......................................................................................................................................... 16

4. Marián Kuffa - kněz na svém místě, kněz s duší chlapce................................................................................................... 20 Kde začíná naděje.............................................................................................................................................................. 22 Přednáška P. Mariána o oběti ............................................................................................................................................ 23

5. Duchovní poezie – svatá Terezie z Lisieux ........................................................................................................................ 27

6. Svatý Alfons o úctě k Panně Marii..................................................................................................................................... 27

7. Počuli sme slovo Pánovo ................................................................................................................................................... 28 Po tom ma poznajú všetci, že ste moji (Jan 13,33-35) ..................................................................................................... 28

8. Ochrana života ................................................................................................................................................................... 29 Patnáctiprocentní tabulková šance .................................................................................................................................... 29 O babyboxech.................................................................................................................................................................... 29

Zamysleme se nad sebou….................................................................................................................................................... 29

Nadace sv. Františka z Assisi, Brno Nadace byla založena v roce 1993 v Brně s cílem pomáhat těm nejchudším z chudých. Spolupracuje s indickou

řeholí Misionářky lásky, kterou v Kolkatě založila blahoslavená Matka Tereza roku 1948. Sestry a bratři jsou známi velkou obětavostí a láskou, s jakou zdarma pracují pro chudé, a také důslednou evangelijní chudobou.

Od roku 1999 poslala Nadace Misionářkám lásky do Kolkaty 28 velkoobjemových kontejnerů s 303 tunami darů v hodnotě přes 80 milionů Kč. Kontejnery vždy obsahují zdravotnický materiál : léky, léčiva, infúzní soupravy, obvazy, gázu, vatu, injekční jehly a stříkačky, invalidní vozíky, podpažní berle atd. Tohoto zdravotnic-kého materiálu využívají Misionářky lásky k léčení malomocných a k záchraně umírajících. Další oblastí činnosti Nadace sv. Františka je ochrana života člověka od početí do přirozené smrti. Nejchudším z chudých pomáháme podle vzoru Matky Terezy bezplatně, naopak přidáváme k příspěvkům dárců vše, co dokážeme uspořit. V Nadaci pracuje 5 absolventů katolické Cyrilometodějské teologické fakulty univerzity Palackého v Olomouci.

Za dárce, dobrodince a podporovatele díla Matky Terezy necháváme každou neděli sloužit mši svatou.

Kontaktní informace Adresa: Nadace svatého Františka z Assisi, ul. Elišky Krásnohorské 59, 618 00 Brno-Černovice mobil 721 550 623 (Mgr. Dana Jarošová), mobil 608 879 663 (Ing. David Cichra) e-mail: nadace.svfr@seznam.cz, internetové stránky: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/ Bankovní spojení: Česká spořitelna, č. ú. 2028869399/0800 - misie; účet č. 1346868389/0800 - nenarozený život

Odeslané kontejnery, svou práci a sv ůj život sv ěřujeme do ochrany svatému archand ělu Michaelovi: „Svatý Michaele archand ěli, bra ň nás v boji proti zlob ě a úklad ům ďáblovým. Ty, kníže nebeského vojska, svrhni božskou mocí do pekelné propasti satana a jiné zlé duchy, kte ří obcházejí sv ětem ke zkáze duší. Amen .˝

28. kontejner jsme odeslali 15. 7. 2013

3

Úvod Vážení přátelé, milí dobrodinci, dárci a spolupracovníci, dostává se Vám do rukou další číslo našeho časopisu Občasník. Věříme, že nás všechny povzbudí dobré příklady velkých duší, ve kterých se Bůh daroval Církvi i světu – svaté Kateřiny Sienské, blahoslavené Matky Terezy, papeže Františka a slovenského kněze Mariána Kuffy.

Z činnosti Nadace

Misionářky lásky poslaly z Indie dopis, v němž Vám vyjadřují svou vděčnost za 28. kontejner, který v Kolkatě převzaly 3. října 2013. Uvádíme výňatek z dopisu:

2. února 2014, Kolkata Drahá Dano, Petro a přátelé z Nadace svatého Františka z Assisi, Pokoj, láska, radost našeho Pána Ježíše Krista ať je s Vámi po celý rok 2014! Díky za Váš e-mail z 22. ledna 2014. Byly jsme tak zaneprázdněné všemi našimi pracemi, že

naše sestry neměly čas otevřít e-mail. Proto tedy zpožděná odpověď… Využívám této příležitosti a děkuji Vám a všem, kteří se zapojili do sbírání, nákupu i zabalení léků a

zdravotnického materiálu, které jste poslali s takovou láskou. Představují pro nás velkou pomoc v našich domovech pro nemocné, umírající a opuštěné, trpící malomocenstvím, podvyživené a nemocné děti a dospělé, kteří navštěvují naše bezplatné ošetřovny. Jakmile dokončím přehled rozdělení zásilky, pošlu Vám jeho kopii.

Nepotřebujeme toho více, abychom mohli být vděční. To, co potřebujeme, je být vděčnější za to, co už máme. Druzí vidí, co děláme, ale Bůh vidí, proč to děláme. Chudí a potřební jsou všude předmětem Boží lásky a péče, ale budou poznávat Jeho starostlivost lépe, když budeme hledat cesty ke sdílení lásky. A tak, moji drazí přátelé, Bůh je opravdu s Vámi všemi, když připravujete zásilky těchto léků a zdravotnického materiálu pro naše chudé.

Naše vděčnost je naší modlitbou o Boží požehnání pro Vás pro všechny po celý tento nový rok 2014. Vaše v Ježíši Sestra M. Camillus, M. C.

Začátkem února jsme začali připravovat další, 29. kontejner, se zdravotnickým materiálem pro nejchudší svěřence Misionářek lásky. Rádi bychom jej odeslali do Indie letos v červenci. Srdečně děkujeme učitelům a žákům Cirkevnej spojenej školy sv. Cyrila a Metoda ze slovenského Humenného, kteří v adventu 2013 uskutečnili akci „Pomoc pre Indiu“, kde ze sbírky a vánočních trhů získali 600 eur (tj. 16 475 Kč). Tento příspěvek použijeme na nákup léků a zdravotnického materiálu pro indické potřebné.

Uskutečnili jsme přednášku o životě a díle blahoslavené Matky Terezy pro farníky z Rapotic.

Co si můžete v tomto Občasníku přečíst?

Z řady církevních Učitelů Vás seznámíme s životem a skutky milosrdenství pro tělo i duši svých bližních, které konala svatá Kateřina Sienská.

Pokračujeme ve zveřejňování duchovního bohatství Matky Terezy z knihy „Matka Tereza - myšlenky na každý den.“

Od papeže Františka se nám dostane povzbuzení pro řadu našich životních situací. Ve slovenských Žakovciach už 24 let vzrůstá Boží dílo, které s viditelným požehnáním uskutečňuje obětavý

katolický kněz Marián Kuffa . Stará se o bývalé vězně, děvčata z ulice, narkomany, alkoholiky, mládež z výchovných ústavů a další, kteří u něj nacházejí skutečný domov a postupně i smysl života.

Z Evangelia podle svatého Jana si připomeneme Ježíšovo přikázání, abychom se milovali navzájem tak, jako On miloval nás.

V části ochrany života uvádíme příběh statečné slovenské maminky, která si nenechala vnutit umělý potrat svého pátého dítěte, a základní informace o babyboxech.

„Zbožnost pravá a bez poskvrny p řed Bohem Otcem je tato: Ujímat se sirotk ů a vdov v jejich soužení a zachovat se neposkvrn ěným od tohoto sv ěta.“ ( Jak 1,27)

Přednáška v Rapoticích.

4

1. Svatá Kateřina Sienská, Učitelka Církve Životopis

Narodila se v Sieně v Itálii v roce 1347. Její otec se jmenoval Jakub Benincasa; byl zámožný barvíř a měl na venkově statek. Matka Lapa, rozená Viaganti, byla žena rozšafná, ale prostá; ze všech svých dvaceti pěti dětí milovala nejvíce Kateřinu. Kateřina projevovala již v dětském věku velké nadání a něžnou zbožnost; zatoužila po tichém životě; brzy si umínila zasvětit svůj život Bohu v ustavičném panenství. V šesti letech se jí nad městem zjevil na trůnu Pán Ježíš a požehnal jí.

Rodiče mínili Kateřinu provdat; matka jí poručila, aby se vkusně oblékala. Ona odpověděla: „Pozoruji, že mne chcete provdat stůj co stůj. Ještě jsem dosud nesdělila své předsevzetí, ale nyní vám musím otevřít své srdce. Učinila jsem slib ustavičného panenství, ale dřív by se kámen obměkčil, než bych se dala od svého předsevzetí odvrátit. Nemohu vyhovět vašemu přání a vyvolit si ženicha, neboť jsem si již ženicha vyvolila, Ježíše Krista. Chcete-li mi dovolit, abych jako služebná zůstala v domě, nuže, budu vám sloužit. Chcete-li mne však jako neužitečného člena rodiny vyloučit, ať se stane vůle Boží! Bůh mi pomůže.“ Otec řekl: „Žij tedy podle svého přesvědčení!“

Kateřina konala mnoho skutků tělesného i duchovního milosrdenství, postila se a konala pokání za druhé. Bůh ji obdaroval mnoha milostmi, měla dar vidění a extází, velkou moudrost, její modlitby za hříšníky bývaly vyslyšeny.

Kateřina, útlá panna chatrného zdraví, pracovala v tehdejších rozervaných dobách na urovnání sporů a povznesení Církve. Neobyčejnými dary svého ducha a hrdinskými ctnostmi získala velkou vážnost v celé Itálii. V roce 1375 obdržela Kristovy rány - stigmata, na její přání neviditelná.

Jejím působením se papež Řehoř XI. vrátil r. 1377 z francouzského Avignonu k trvalému pobytu do Říma. Rok poté zemřel a byl zvolen Urban VI. Nový papež byl muž učený a čistých mravů; reformu církevního života prováděl s větší přísností a energií než opatrností. Kateřina ihned vystihla tento rys jeho povahy a napsala mu list, v němž ho zapřísahala, aby vedle spravedlnosti a přísnosti dbal i na shovívavost a lásku. Bohužel, Urban neposlechl těchto slov; ihned po korunovaci vytkl kardinálům, proč pobývají v Římě, místo aby byli ve svých diecézích! A vytkl jim to příkrými slovy. Odbojní kardinálové zvolili protipapeže Klementa VII., který se opět usadil v Avignonu. Tak vznikl rozkol, který naplnil Kateřinu hlubokou bolestí. Odebrala se k papeži do Říma a domlouvala mu.

Jednou nastal spor mezi kněžími, má-li Kateřina častěji přijímat Tělo Páně či nikoliv. Jeden z nich se dovolával svatého Augustina, který říkal, že nemíní častější přijímání ani hanět, ani doporučovat. Kateřina dala rozmluvě žertovný směr a odpověděla: „Když ani svatý Augustin mne nehaní, proč vy byste mne haněli?“

Kateřina přivedla mnoho lidí na cestu ctnosti; přiměla je, aby se zpovídali. Kdosi namítal, že půjde za pokání do Říma nebo do Compostelly. „A řeknu-li ti, proč se zdráháš, půjdeš pak ke zpovědi?“ – „Ano.“ – „Hleď! Tys ten a ten hřích spáchal tehdy, na tom a tom místě, a to je důvod, proč se vyhýbáš zpovědi.“

V lednu r. 1380 napsala své poslední listy papeži Urbanovi VI. a svému zpovědníku Raimundovi z Kapuy. Přestože byla vysílená, chodila každodenně do chrámu. Dne 29. dubna 1380 svolala svou družinu a rozloučila se s ní. Vyznala se všem přítomným ze svých hříchů a dodala, že byla Bohu nevděčná a v jeho službě liknavá. Přijala požehnání od své plačící matky. Potom vyřkla slova: „Konečně mne voláš, Bože můj, s radostí spěchám k tobě.“ Tak

zemřela, když jí bylo teprve třiatřicet let.

Láska svaté Kate řiny k bližním

„Raději chci být bez pláště než bez lásky“ Oknem ve své komoře Kateřina jednoho dne spatřila jakéhosi ubožáka,

spícího na rohu ulice. Žalostný pohled na něho ji dojal, ale poněvadž se právě musila modlit hodinky, odstoupila od okna a počala číst své oficium. Mezi černými řádky veršovaných žalmů a miniaturními obrázky světců v umělecky kreslených iniciálách chtíc nechtíc viděla chvílemi znovu a znovu chuďasa, ležícího na pouliční dlažbě. Konec konců už nemohla vydržet u knihy – zavřela ji, došla nahoru do kuchyně pro chléb a zadními dveřmi se odkradla ven, chtějíc nepozorovaně položit chléb nedaleko spícího, aby jej spatřil, jakmile se probudí a případně si myslel, že je to dar od andělů. Muž se však probudil dřív, než k němu přišla Kateřina s chlebem, a zeptal se jí, jestli by neměla pro něho nějaké odložené šatstvo. Kateřina si zpočátku nevěděla rady, ale – jak se později vyjádřila za obdobné příležitosti – rozhodla se, že bude

Kateřina si v přítomnosti dominikánského kněze stříhá vlasy

na znamení zasvěcení se Ježíši.

5

sama raději bez pláště, než bez lásky k bližnímu. A tak darovala chuďasovi svůj mantello, černý řádový plášť, na nějž byla tak hrdá a z něhož měla skutečnou radost. Riskovala i svou čest, protože žena bez pláště na ulici v té době byla považována za nevěstku.

Ale v noci se jí zjevil Kristus a řekl jí: „Dcero, mne jsi dnes oblékla a mou nahotu jsi přikryla, a proto tě obdaruji svou milostí v plném jejím rozsahu.“ A od této chvíle nebylo Kateřině nikdy chladno, ba mohla i v nejtužší zimě chodit lehce oblečena.

Jednou k ní přišel v kostele žebrák, a poněvadž neměla u sebe nic jiného než stříbrný křížek na růženci, dala mu jej. A opět se jí za nočního vidění zjevil Kristus. Držel v ruce křížek, tentýž křížek, který darovala žebrákovi, avšak nyní tento křížek zářil drahokamy a byl mnohem krásnější. „Toto drahé kamení,“ pravil Pán, „znamená lásku, s jakous mi darovala tento křížek, a slibuji ti, že v den posledního soudu, až se lidem zjeví v oblacích znamení Syna člověka, tebe znamení tohoto kříže vyzve k věčnému spasení, nikoli k sou-du!“

Ale Kateřině nestačilo, že obdarovávala chudé a že nikdy neodvrátila ucho od žebráka, ale také navštěvovala lidi, trpící nouzí. Když spali, přicházela potichu – jako za starých časů svatý Mikuláš z Bari – pokládala za dveře chléb, pytlík mouky nebo košíček s vejci a láhev vína, a v témž okamžiku zase tiše odchvátala, aniž kdo zpozoroval její přítomnost. Od otce dosáhla plného svolení, že si může doma vzít vše, cokoli chce darovat chudým. Ostatní členové domácnosti však nesouhlasili s tímto pořádkem, a když se jednou přihodilo, že Kateřina vzala košili služebné, všichni si začali zamykat skříň a zásuvky. Kateřinina dobročinnost měla zřejmé Boží požehnání – víno, z něhož odtočila pro svou chudinu, chutnalo lépe než jiné a vystačilo po každé na delší dobu, než na kterou se s ním počítalo. Z jednoho sudu se dokonce točilo a točilo kupodivu dlouho, jako by byl nevyčerpatelný – točila z něho Kateřina, točila z něho matka Lapa, ale vystačilo se s ním až do nového vína.

Důsledkem moru byly vždycky hlad a bída. Kateřina a její přítelkyně Alessia byly jednoho dne pilně zaměstnány v Alessiině domácnosti pečením chleba pro chudé. Avšak Kateřina napekla pětkrát tolik chleba z téhož množství co Alessia, a ačkoli mouka byla špatná, takže Alessia měla původně v úmyslu ji vyhodit na smetiště, neměl upečený chléb ani stín špatné příchuti. Kateřina později přiznala svému zpovědníkovi Raimundovi, že jí pomáhala při práci svatá Panna Maria s anděly, takže chvála, kterou sklidila za chléb, nepříslušela jí.

Pečovala o nemocné V Sieně žila ubohá žena, která trpěla malomocenstvím. V nemocnici La Scala ji nikdo nechtěl obsluhovat

z bázně před nákazou. Když se o tom Kateřina dověděla, denně tu ženu navštěvovala a pečovala o ni. Avšak nemocná se jí za lásku odměnila nevděkem. Když jí něco nebylo po vůli, nadávala Kateřině a dělala jí výčitky. Svě-tice se laskavými slovy omluvila a prosila za odpuštění, jako by nemocná byla nějaká královna.

Kateřina vstoupila do třetího řádu svatého Dominika. Jedna ze sester toho řádu, jménem Palmerina, se velmi mnoho modlila, i svůj majetek obětovala na zbožné účely, byla však pyšná a zlomyslná. Měla takovou závist a nenávist vůči Kateřině, že se již rozčilovala, i když ji jenom viděla nebo slyšela její jméno. Kateřina se snažila laskavostí a upřímností získat její srdce, avšak marně. Palmerina onemocněla. Kateřina se nabídla, že ji bude ošetřovat. Nemocná však zlostně žádala, aby okamžitě opustila dům. Blížila se smrt; aniž byla zaopatřena svatými svátostmi, ležela Palmerina tři dny a tři noci bez vědomí ve smrtelném zápasu. Co udělala Kateřina? Tři dny a tři noci se vroucně modlila, aby Pán té duši odpustil. Bůh její prosbu vyslyšel: umírající nabyla vědomí, poznala svou vinu, srdečně jí litovala a smířena s Bohem zemřela.

Jiná sestra třetího řádu, Andrea, onemocněla rakovinou. Pro zápach k ní nikdo nechtěl. Kateřina ji ošetřovala. Jednou ji zlý duch pokoušel: naplnil ji takovou ošklivostí proti nemoci, že se jí udělalo špatně, když vkročila do světničky nemocné. Avšak Kateřina se hrdinsky potrestala za tuto slabost: přes všechen odpor políbila hnisající ránu.

Když ji zlý duch takto nepřemohl, pokusil se jiným způsobem: nemocná cítila větší a větší odpor proti svaté Kateřině a ten se stupňoval až k nenávisti a podezřívání nejhoršího rázu. A nespokojila se jenom myšlen-kami, svoje lži vyslovovala i před lidmi a jejím slovům se věřilo; sestry třetího řádu se od světice odvrátily. Marné bylo ujišťování, že je nevinná. Kateřina se obrátila k Pánu a stěžovala si mu, že to již nesnese. Spasitel jí ukázal dvě koruny: zlatou a trnovou a řekl: „Obě koruny dostaneš, vyvol si, kterou chceš v tomto životě; druhá ti zůstane po smrti.“ Kateřina odpověděla: „Pane, svou vůli jsem ti již obětovala, když si však přeješ, abych volila, chci ti být podobná v bolestech.“ Chytila trnovou korunu a tak silně ji vtiskla na svou hlavu, že ještě dlouho cítila bolest. - Když matka slyšela o pomluvách, trpce vyčítala Kateřině: „Neříkala jsem ti, že tam nemáš chodit? Teď máš za to odměnu. Zakazuji ti, abys ještě jednou vkročila do domu této osoby.“ Avšak světice prosila: „Hle, i nám Pán činí dobré přes všechen náš

Kateřina darovala chudákovi místo

almužny svůj stříbrný křížek na růženci.

Kateřina krmí nemocného.

6

nevděk. Kdybych nemocnou opustila, zahynula by. Když jí však pomohu, možná, že se obrátí.“

Dni plynuly, s nemocnou to šlo s kopce. Jednoho rána se jí na prsou otevřel velký rakovinný nádor, z něhož se šířil odporný zápach. Kateřina se však nedala odradit od skutků milosrdenství. Jednoho dne nashromáždila do sklenice velké množství hnisu z rány, kterou vymačkala – při pouhém pohledu na obsah sklenice jí bylo na zvracení. V tom se jí však zmocnila tak silná nenávist k vlastnímu já, že přiložila sklenici k ústům a vypila ji. Andrea, ona ubohá nemocná, zlomyslná Andrea zvolala: „Dcero, dcero, nenič sama dobrovolně svůj život!“ A propukla v usedavý pláč. Prosila Kateřinu za odpuštění a dala k svému loži povolat představenou mantelatek, v jejíž přítomnosti pak odvolala všechno špatné, co napovídala o své mladé ošetřovatelce.

Mnohdy Kateřina přenocovala v sienské nemocnici proto, aby mohla být nápomocna, kdyby toho bylo třeba. Často si brávala noční hlídku, bděla v nejhor-ších nočních hodinách. A se zvláštní zálibou ošetřovala nejtěžší nemocné, jmenovitě ty, s nimiž se těžko dalo něco pořídit. Tak byla v nemocnici například žena, která mnoho let žila nezřízeným a nedovoleným životem, až posléze byla nucena zakotvit v nemocnici. Samozřejmě tam pro ni nebylo nic dost dobré; chvíli si naříkala, chvíli zuřila, hned zase plakala ze soucitu nad sebou a nad svým osudem, někdy hněvivě hodila donesené jídlo ošetřovatelce na hlavu. Nebylo radno k ní přijít s náboženstvím – pak zuřila, až jí pěna tekla z úst samou

nenávistí ke Kristu. Byla to smyslná a pověrčivá žena, zlomyslná až hrůza. Kateřina ji ošetřovala s úžasnou pokorou a trpělivostí. Sama časem připravovala jídlo této bývalé nevěstce a

skutečně ji dovedla uspokojit. Potom se snažila pomalounku a opatrně ťukat na její zarputilou duši. Nevíme sice, jak asi Kristova nevěsta hovořila ke své nešťastné sestře Evě v sienském špitálu. Ale z poněkud pozdějších let Kateřinina života se dochoval dopis, v němž Kateřina píše „jedné veřejné hříšnici v Perugii,“ a není pochyby, že tón tohoto dopisu byl tentýž.

Použila v tomto dopisu silných slov – „p řipadá mi to, jako bys byla sviní a válela ses v bahně“ píše a důtklivě jí připomíná smrt, poslední soud, příšerné útrapy věčného života u ďábla. „Neočekává tě nic než oheň, sirný pach, skřípění zubů, ledový chlad, dusné vedro a palčivé hryzení zlého svědomí.“

Avšak to je jen úvod dopisu. Po hřímavých fanfárách pozounů vytahuje velká umělkyně slova jiný rejstřík – vox humana, vox angelica – čisté, stříbrně jasné tóny, stoupající vzhůru k zářivému světlu v závratných výškách, tóny, jež jsou s to, aby i nejtemnější duši přiměly k naslouchání a rozechvěly k pláči i nejtvrdší lidskou povahu. Kateřina se jen mírným způsobem zmiňuje o hříšnici z Magdaly, o masti, která osvěžila Kristovy nohy v domě farizeově – a o Ježíšově krvi, která na ni za odplatu kanula, když klečela u Mistrových nohou po druhé, na Golgotě, příšerné tři hodiny … Mírně vede hříšnici k Madoninu trůnu: „Maria sama poprosí Ježíše o milost pro tebe … a ty se potom skryj v ráně Syna Božího, ponoř se co nejhlouběji do ohně lásky, který stráví všechnu tvou bídu, všechny tvé hříchy… Tam je připravena pro tebe lázeň v Jeho krvi, abys mohla ze sebe smýt malomocenství smrtelného hříchu a očistit se od vší špíny. Nebuď už déle údem ďáblova těla a léčkou k chytání duší. Ale miluj Ukřižovaného, a mysli na to, že musíš umřít, ač nevíš, kdy; žij v lásce k Bohu. Nic víc ti nebudu povídat, pouze ještě jedno na konec: Ježíš je láska naše! Maria, naše Matka dobrotivá!“ Snad nedosáhla Kateřina pranic u žádné z hříšnic, které se snažila přivést na lepší cestu, a je také možné, že její snahy sklidily jenom nevděk a potupu. Nemocní totiž často cítí takřka nenávist k těm, kdo je ošetřují – k této zkušenosti dospěla Kateřina nejednou.

Obrácení františkána Lazzarina

Obtížným a nebezpečným kritikem byl františkán Lazzarino z Pisy. Byl lektorem teologie ve františkánském klášteře v Sieně a oblíbeným kazatelem v S. Francesco. Možná, že stará rivalita mezi řádem františkánským a dominikánským byla příčinou toho, že počal Kateřinu pronásledovat, a to často až vášnivě a nesmyslně – mluvil o ní špatně jak v klášteře, tak ve městě a tropil si posměch z každého, kdo pro ni horoval. Obzvláště napadal otce Bartolomea di Dominici, jenž tehdy přednášel o Lombardových Sentencích. Snažil se od něho odvrátit studenty a nakonec přednesl mnoho kázání proti Kateřině a její straně. Hledaje látku k těmto kázáním, rozhodl se, že ji navštíví; byl totiž pevně přesvědčen, že Kateřina za rozhovoru lehko prozradí, že není zbožná, ale naopak, že je spíše kacířka…

Kateřina daruje chudému poutníkovi šaty.

Ježíš nabídl Kateřině dvě koruny, zlatou a trnovou (znak utrpení). Vybrala si trnovou.

7

Jednoho večera – bylo to právě večer před Kateřininým svátkem 25. listopadu – zašel františkán k otci Bartolomeovi a požádal ho, aby ho uvedl ke Kateřině. Dominikán byl tak naivní, že si pomyslil, že františkán už konečně zjistil, jakého bezpráví se na Kateřině dopouští, a běžel honem k bratru Tommasovi della Fonte, dosáhl od něho svolení a chutě uvedl protivníka do Via dei Tintori. Hosté vstoupili do cely, již silně zšeřené, a Kateřina jim nabídla sedadlo. Františkán usedl na truhlu, dominikán na lavici, ona sama si sedla jako obvykle na podlahu, k nohám františkána.

Chvíli bylo hluboké ticho, ani Kateřině ani Pisanovi se nechtělo začít. Posléze se františkán ujal slova. „Slyšel jsem už mnoho povídat o tvé svatosti a o tom, že ti Pán propůjčil schopnost chápání a vykládání Písma. Proto jsem tedy přišel k tobě v naději, že od tebe uslyším slova povzbuzení a útěchy!“

Vlastní Kateřininy svémocné výklady Písma svatého byly právě léčky, do nichž mohla nejsnáze upadnout a dát se chytit. …Kateřina vycítila nastraženou léčku a odpověděla: „Náramně mě těší, že jste ke mně přišel! Vy znáte Písmo svaté znamenitě, denně je vykládáte k stravě a k osvěžení duší. Jistě jste sem přišel, abyste posílil a poučil mou ubohou duši, a prosím vás také o to!“

Toto byla ozdobná výměna slov a po chvíli začali spolu hovořit učenými replikami jako dva rovnocenní odpůrci, kteří se srazili v šermu, aby vyzkoušeli své kordy. Kateřina znamenitě odrážela útoky sudičského teologa – a posléze se rozezvučelo klekání, jež oběma duchovním připomnělo, že je čas, aby se zdvihli. „Přijdu ještě jindy, ve vhodnější dobu,“ řekl lektor, zdvihnuv se z truhly. Kateřina ho vyprovázela, na rozloučenou před ním poklekla a poprosila ho o požehnání, doporučivši se jeho modlitbě. Lazzarino jí udělal křížek a dodal – jak to vyžadovala tehdejší zdvořilost: „I ty se za mne modli, sestro!“ a odešel s pocitem zklamání, hraničícím s rozpaky. Nepochopil, že ho Kateřina prohlédla. „Docela slušná dívenka, jenže málo nadaná!“ pomyslil si cestou k domovu. A s tímto úsudkem ulehl na lože – příštího dne dopoledne měl mít přednášku, na kterou se hodlal připravit časně zrána…

Ale příštího rána se probudil nijak svěží a veselý. Nebyl spokojen se sebou ani se svým životem jako obvykle, nýbrž hluboce zklamán a zasmušilý. Oblékl se – ale pocit sklíčenosti ho neopouštěl – a bezděky, aniž si to uvědomoval, se pojednou zčista jasna rozplakal. Lektor byl mužem, který pohrdal jakoukoli citlivostí, a proto si rozzlobeně utřel slzy s očí a snažil se pláč potlačit. Jeho úsilí však bylo marné – posléze počal přecházet sem a tam po své cele, chvílemi byl nucen se opřít o obílenou stěnu a popustit uzdu pláči.

Jelikož otec Lazzarino byl mužem rozumu, jal se rozebírat věc metodicky. Řekl si, že přece musí existovat nějaký důvod tohoto podivného pláče, a počal po něm pátrat. Zprvu v přirozeném světě… Čas plynul, pláč mu stále seděl v hrdle i v očích a propukal chvíli co chvíli. Musel odříci přednášku a po celý den nevyšel z cely. A počal pátrat po příčině své sklíčenosti v světě nadpřirozeném. „Není tento nenadálý, nevysvětlitelný duševní stav znamením, že mě potká co nejdřív nějaké velké neštěstí? – Zdalipak mi neumřela matka náhle? Nebo bratr, nepadl nepřítelovým mečem?“ ptal se sebe sama v duchu. „Anebo jsem snad nějak těžce urazil Boha?“

Den se chýlil ke konci, a otec Lazzarino byl ještě i za soumraku neutěšitelný ve svém neodůvodněném zármutku. Zešeřilo se – a tu si vzpomněl, kde byl v tuto dobu minulého dne… Spatřil před sebou komůrku, v níž lampa tiše blikala před křížem, a na podlaze, na lýkové rohoži u svých nohou útlou Kateřinu malé drobné postavy v bílém rouchu, hubenou dívku bledé tváře, temných tázavých očí, upřených k němu… viděl, jak se její bledé rty otvírají, jak hovoří…

A tu pojednou si uvědomil, čím se provinil. Pochopil, kdo je ta Kateřina a jaká je – že je milovnice pravdy, že je ta, jež skutečně náleží Bohu, ta, jež žije podle své hluboké víry… A uvědomil si zároveň, kdo je on a jaký je – že je milovník nepravdy, prázdný kazatel, jenž nežije podle toho, co hlásá, že je muž horkých slov, ale chladného srdce, že je ten, kdo v hloubi nitra nevěří, protože ani věřit nemůže, neboť v hloubi nitra ustavičně hledá své vlastní já… Porozhlédl se po své pohodlné cele se stojanem plným knih, s širokou postelí a s pohodlnými stolicemi – a pomyslil si, jaká to byla opovážlivost od něho, že zle posuzoval ze svého blahobytu tu, která žila v poctivé chudobě a v pravém Kristově pronásledování – ji, která se tak upřímně a tak pokorně poručila jeho modlitbě, prosíc ho o požehnání – načež on jí udělal znamení kříže třemi tlustými, nadutými prsty a prohodil nedbale: „Také se pomodli za mne, sestro!“ Jakmile otec Lazzarino uznal všechno toto, polevil pláč v jeho hrudi – jako když se dítě vypláče v matčině klíně nebo na otcových kolenou a pozdvihnuvši tvář, opět se zahledí do dvojice usměvavých očí. Cítil se blažený jako dítě, utřel si slzy a toužil už pak jen po jedné věci – aby znovu mohl jít ke Kateřině. Povědět jí, jak se cítí malý a směšně sebevědomý. Ba měl pevný úmysl, že ji požádá, aby mu odpustila, že se odvážil ji soudit…

Kněz nechtěl Kateřině podat svaté přijímání.

Ježíš sám jí podal svatou Hostii.

8

Za časného jitra, ještě než se rozbřeskl pošmurný listopadový den, stál otec Lazzarino za Kateřininými dveřmi. Kateřina sama mu přišla otevřít – a on klesl k jejím nohám. Potom i Kateřina poklekla, prosíc ho, aby konečně povstal. Oba se zdvihli se země a vešli do cely; a otec Lazzarino už nechtěl usednout na truhlici jako na katedru, nýbrž posadil se na rohožku na podlaze vedle Kateřiny. A zde, v cele sebepoznání, učený teolog odevzdal celou svou duši do Kateřininých rukou. „Až doposud jsem znal pouze slupku křesťanství,“ zvolal. „Ty máš zrno!“ Hluboký klid zalil jeho nitro, a z očí mu opět vyhrkly slzy, avšak tentokrát to byly slzy radosti. Pozorně naslouchal Kateřininým slovům. Kateřina – „matka duší“ – laskavě, ale s důtklivostí mu připomněla, co znamená jeho hnědá kutna, bosé nohy a provaz se třemi uzly, a poukázala mu na cestu k duchovnímu vůdci, v jehož stopách by kráčel, kdyby poslouchal slavnostní slib z mládí – ve stopách Františka z Assisi, chudáčka Božího. Opustil však svého duchovního vůdce a zradil ho! „Pro své věčné spasení,“ řekla dominikánka, „pohrdněte veškerou světskou nádherou, obraťte se zády ke světu, zahoďte peníze a všechno zbytečné jmění a v chudobě pokorně následujte Ukřižovaného Krista i svého otce, svatého Františka!“

Bratr Lazzarino se vrátil domů, do velkého krásného kláštera, vzal všechno, co měl na penězích i na zbytečných kusech oděvu a rozdal to chudým; ze své knižní sbírky si ponechal pouze několik svazků kázání. Tak se stal opět z Šavla Pavel – z pronásledovatele učedník.

Avšak za toto chvatné a neočekávané obrácení byl otec Lazzarino nucen mnoho vytrpět. „Včera jsi Kateřinu napadal, dnes o ní pěješ chvalozpěvy,“ říkali mu mnozí pohrdavě. Později se uchýlil zcela do ústraní od bratří svého řádu a žil

v poustevně, z níž vycházel, jen když měl mít kázání někde v okolí. Ale jeho kázání byla lepší a hlubší než kdy předtím, Kateřina ho posilovala a těšila v protivenstvích, jež ho stíhala, a on měl radost ze své potupy a považoval si za čest, když za ním volali: „Hle, tu jde il Caterinato (Kateřinovec)!“

Přispěla k obrácení šlechtice Tchán Kateřininy přítelkyně Alessie, Francesco Saracini, 80letý stařec, byl zbloudilým Božím synem. Za celý

život byl jen jednou u svaté zpovědi, a to tehdy, když vážně stonal, a nyní se smál, jakmile mu někdo začal domlouvat. Veškeré Alessiino napomínání vyznělo naprázdno, a tudíž Alessia nevědouc si už rady, poprosila Kateřinu, aby se ubytovala v jejím domě a pobyla v její rodině přes zimu; Alessia si myslela, že v denním styku se naskytne Kateřině snáze příležitost k tomu, aby mohla starému hříšníkovi náležitě domluvit.

Večer co večer sedaly Kateřina a Alessia u krbu se zatvrzelým starcem. Stařec se netajil velkou nenávistí ke kněžím, nenáviděl „šílené mnichy“, poněvadž „všechno, na čem mniši budují, o čem mluví a co tvrdí, je valnou většinou lež!“ Bezbožně vyprávěl před Kateřinou s vášnivou tvrdošíjností o hříších, bujících mezi kněžstvem – obzvláště na jistého převora měl spadeno. „Toho nemohu ani vidět, a může se stát, že ho někdy skolím, sejdu-li se s ním za dobré příležitosti,“ byl obvyklý refrén bezbožných řečí tohoto hněvivého starce.

Kateřina mu dávala celkem za pravdu – ponenáhlu počala tušit, že mezi kněžstvem je mnoho býlí, které jednou způsobí v Církvi rozkol. Ale vždycky hned navázala jinou nit rozhovoru – o silném rytíři a kapitánu Ježíši Kristu, jenž jel na kříži, místo na bujném oři do boje se Satanem – a o krvi, kterou prolil a smísil s ohněm lásky, čímž vybojoval našim duším vítězství nad našimi nepřáteli, jimiž jsou neřesti a svádějící ďáblové…

A tuto svatou Krev má pod svou ochranou a ve své moci jedině Církev, pouze kněží mají k ní klíče, bez kněží bychom nemohli být účastni na milosti, plynoucí z této Krve … Nechme je tudíž, ať jsou tací, jací jsou – nechme je, byť byli třebas vtělenými ďábly – jsou pomazanými Páně, nemáme právo je soudit, soud nad nimi patří jen samotnému Pánu! Síla Svátosti oltářní se o nic nezmenší, třebas ruce těch, kteří je spravují a udělují, jsou nečisté a nehodné; kvůli Svátosti oltářní jsme povinni mít všechny kněze v úctě, jak špatné, tak dobré!

Asi tímto způsobem hovořívala Kateřina se starým Francescem Saracinim. Byl to tentýž názor, který František z Assisi hlásal před půldruhým stoletím – „a všechny kněze budu milovat, všech si budu vážit a všech se budu bát jakožto svých pánů a nebudu na nich vidět žádnou chybu, poněvadž v nich vidím Syna Božího… a to proto, že na tomto světě nevidím v ničem jiném spojení se Synem Božím než v Jeho Těle a v Jeho Krvi, které nám mohou poskytnout a podávat pouze kněží.“

Toto učení Kateřina vytrvale vštěpovala zatvrzelému starci – a jednoho dne už nemluvila k hluchým uším. „ Řekni mi, co mám dělat!“ „Jděte tedy,“ odvětila Kateřina, „a především se usmiřte s převorem, jenž vám učinil to

Kateřina přecházela po kostele a modlila se breviář. Najednou

zpozorovala, že někdo chodí těsně vedle ní - byl to Ježíš.

Kateřina bojuje s démony.

9

velké bezpráví a jehož tak ukrutně nenávidíte! Odpusťte mu – a Ježíš Kristus odpustí vám!“ Starý Saracini jí to přislíbil a s absolutní italskou zbožností si posadil svého nejmilejšího loveckého sokola na ruku, jsa ochoten ho darovat svému nepříteli. Se sokolem na ruce vstoupil do kostela, kde převor právě zpovídal. Ale převor, jakmile spatřil nového příchozího, prchl z kostela, jsa si jistý, že nastala jeho poslední hodinka. Francesco Saracini vyslal k převorovi posla se vzkazem, že naopak přichází s mírem – a převor v nelíčeném údivu, ještě se třesa strachy, přijal z ruky doposud nesmiřitelného nepřítele sokola jako přátelský dárek. S radostným srdcem spěchal pak starý válečník ke knězi Bartolomeovi di Dominici, vyzpovídal se mu ze všech hříchů, jež napáchal ve svém životě, dostal rozhřešení a s radostnou myslí se vrátil do Palazzo Saracini. Po celý rok, který mu ještě zbýval k životu, ho potom den co den časně zrána bylo vidět na mši svaté v ka-pitulním chrámu – v rukou růženec, na němž se denně modlil 100 Otčenášů a 100 Zdrávasů.

Povzbuzuje papeže Řehoře k odchodu z Avignonu do Říma „Nejsvětější a nejblaženější Otče v Sladkém Ježíši Kristu,“ píše mu, „Vaše nehodná a bídná dcera Kateřina Vás

posiluje silou, která je v Jeho drahocenné Krvi, a přeje si, abyste už jednou byl prost veškeré otrocké bázně. Poněvadž bázlivec nemá žádnou sílu k provedení svých záměrů a svých svatých předsevzetí, proto jsem pro Vás vyprosila na sladkém Ježíši, že Vás zbaví vší otrocké bázně a světské úzkostlivosti, aby Vám zůstala jenom ta pravá, svatá bázeň, bázeň před Ním. Rozhoří se ve Vás oheň svaté lásky, takže už nebudete dbát hlasu vtělených ďáblů, kteří - jak jsem se dozvěděla – Vás chtějí zastrašit a zabránit Vám v cestě do Itálie, tvrdíce Vám, že Vás to bude stát život. A já Vám pravím jménem Ukřižovaného, že se nemusíte ani v nejmenším ničeho obávat, protože k bázni nemáte žádný důvod. Klidně se vydejte na cestu a spolehněte se na Ježíše Krista; budete-li konat, co je Vaší povinností, bude Bůh s Vámi, a nikdo proti Vám nezmůže ani nejmenší. Staňte se mužem, otče, vzmužte se! Pravím Vám, že nemáte se čeho obávat. Ovšem, nebudete-li konat svou povinnost, pak ano, potom budete mít důvod ke strachu! Je Vaší povinností se odebrat do Říma, vydejte se tedy na cestu. Vstupte tam s laskavou mírností, ale také bez bázně.“

Matce Lapě vyprosila zázračné uzdravení Převelikou radost měla Kateřina, když se konečně i její stará matka Lapa

připojila ke kruhu jejích přátel. Pokrevní pouto nebývá vždy také poutem duchovním – snad jím bývá dokonce zřídkakdy. Ti, kdo si jsou nejblíže tělem, se velmi často spolu rozcházejí založením a názorem na život. Ježíš to měl na mysli, když prohlásil, že přinesl meč a nikoli mír a pokoj; „přišel jsem, abych vnesl svár mezi syna a jeho otce, mezi dceru a její matku… a nejbližší příbuzní si budou nepřáteli.“

Lapa a Kateřina byly učiněné protiklady co do povahy, jedna byla prostě na té straně, druhá na oné. Obou se však zmocnilo velké zoufalství, když Lapa (v říjnu 1370, jak praví Raimund z Kapuy) vážně onemocněla. Bylo zřejmé, že to s ní jde ke konci – avšak Lapa nechtěla za nic na světě umřít. Marně jí dcera domlouvala, aby k sobě pustila kněze a přijala Svátost oltářní – „ne, ani slyšet o tom nechci,“ odbyla ji Lapa – „ale, jsi-li doopravdy tak svatá, jakou tě lidé vykřičeli, tedy jdi a pros Pána, aby mě uzdravil!“ S těžkým srdcem Kateřina od ní odešla – a mezitím co klečela ve své cele, pohřížena v modlení, zhoršil se najednou matčin stav. A v přítomnosti snachy Lisy Colombini, Kateřiny di Ghetto a pak ještě jedné řádové sestry jménem Agnola di Vannino vydechla Lapa Benincasová naposled…

„Je toto splnění slibu, kterýs mi dal, Pane, že nikdo z mých příbuzných neupadne do věčného zatracení?“ zvolala Kateřina, když se dozvěděla, co se stalo. Na svatého Agapita téhož roku jí přece Ježíš toto výslovně přislíbil, zpečetiv tento slib bolestivým přitisknutím své pravé ruky, probodnuté hřebem, k jejím rtům – na důkaz závaznosti tohoto slibu. A opět Kateřina bojovala s Bohem v modlitbě…

Zvítězila; Lapa se navrátila do života – a žila poté dlouho, mnohem déle, než si nakonec přála. Děti a vnukové umírali kolem ní, až posléze osaměla nadobro ve svých světnicích na Via Romana, daleko od Fontebranda, opuštěna a zapomenuta všemi, ba i smrtí. „Myslím, že se mi duše vzpříčila v těle, takže nemůže ven,“ říkávala…

Avšak s Lapou se stala velká změna po zázračném uzdravení ze smrtelné nemoci. Dokonce se také stala sestrou dominikánkou jako Kateřina a podle možností a schopností sdílela s dcerou její bohulibý život. Také ji doprovázela na cestě do Říma. Zachovalo se několik zcela krátkých dopisů dceřiných matce; dva z nich jsou zřejmě odpovědí na matčiny stesky na opuštěnost, a dcera v nich poukazuje na vzorný příklad Panny Marie, jež po Kristově nanebevstoupení ponechala apoštolům na vůli, aby se rozešli a hlásali Evangelium, a sama zůstala v Jeruzalémě. Kateřina matce napsala: „Také Kristovi učedníci by zůstali rádi u Marie, ale volalo je povolání, k němuž byli určeni. Jakožto opravdoví učedníci Páně se i my musíme vzájemně opustit a myslit jen na Boží slávu a na spásu duší – k tomu si mě vyvolil sám Stvořitel. Nejsem tu na zemi pro nic jiného, drahá matko!“

Kateřinina matka Lapa je po dceřině modlitbě uzdravena.

10

Cela sebepoznání „Já, Kateřina, Tvá nehodná, ubohá matka,“ píše v jednom dopise spolusestře Alessii, „si přeji, abys dosáhla

dokonalosti, k níž si Tě Bůh vyvolil. Ale zdá se mi, máš-li se dostat tak daleko, tedy že si musíš počínat s mírou – a zároveň s přemírou … s přemírou musíš milovat Boha, neboť láska k Bohu nesmí znát míru ani hranici… Ale chceš-li dospět k dokonalé lásce, musíš uvést do pořádku svůj život. A tady nejpřednější ze všeho je, aby ses vyhýbala styku s lidskými tvory výlučně pro zábavu, nevyžaduje-li toho láska – miluj všechny, avšak stýkej se s málokterými! A rovněž i vůči těm, které miluješ duchovní láskou, musíš umět zachovávat míru… Nedokážeš-li to, pak se Ti obrátí láska, jež náleží jen Bohu, od Něho k lidským stvořením; budeš-li je pak milovat bez míry – což bude na překážku Tvé dokonalosti…“

„Buď jako konev, kterou plníš u pramene a z které čerpáš a piješ, dokud stojí v prameni. Dejme tomu, že Tvé srdce je plno lásky Boží, ale nesetrvá-li v Bohu, brzy se vyprázdní. A toto Ti budiž znamením, že nepiješ plně v Bohu, jestliže Ti člověk, jehož miluješ, způsobil bolest, a Ty se rmoutíš pro to z jiného důvodu než z toho, že ten člověk tím urazil také Boha – ano, pak tedy je Tvá láska ještě nedokonalá a stojí mimo pramen…“

„Ptáš se mne, jak se nedokonalá láska může stát dokonalou? Takto: trestej a bičuj hnutí svého srdce opravdovým sebepoznáním, nenávistí k své nedokonalosti, nevolí nad tím, žes špatná a že lásku, která náleží Bohu, dáváš lidským tvorům, a že Boha miluješ s mírou, kdežto lidské tvory miluješ bez

míry … Pečuj také o to, abys všechno a všechny milovala v Bohu a snaž se opravit každý svůj nepořádný cit…“ „Zbuduj si, dcero, dvě cely. Jedna budiž skutečná cela, v níž budeš setrvávat, a nebudeš zbytečně pobíhat po

okolí s všelijakým povídáním, kromě nejpotřebnějšího, k němuž jsi nucena z nařízení představené nebo z lásky k bližnímu. A kromě této cely si vybuduj duchovní celu, kterou si budeš moci s sebou vzít, kamkoli půjdeš; a to bude ta opravdová cela sebepoznání. V ní dosáhneš poznání Boží dobroty k sobě. Vlastně to teď budou dvě cely v jedné, a budeš-li přebývat v jedné, budeš nucena zároveň bydlit také v druhé, jinak by se tvá duše buď ocitla v beznaději anebo by byla příliš opovážlivá. Kdybys setrvávala jenom v cele sebepoznání, musila by sis koneckonců zoufat, a zase kdybys prodlévala výhradně v poznávání Boha, byla bys pokoušena k opovážlivosti, a tudíž jedno musí jít zároveň s druhým, a jen tímto způsobem dospěješ k dokonalosti. Vždyť, jak víš, ze sebepoznání načerpáš nenávist k své smyslné přirozenosti a s mečem nenávisti usedneš pak na soudnou stolici svědomí a budeš soudit své city.“

„Z tohoto sebepoznání vyvěrá tak velká přemíra pokory, že trpělivě a s radostí přečkáš veškerou potupu, nedostatek útěchy i veškeré utrpení, ať přijde na tebe z kterékoliv strany. Pokorná duše se cítí osvěžena z pronásledování a hanobení se jí zdá ctí, protože se raduje z toho, že vidí, jak je potrestána převrácená smyslná vlastní vůle, jež se vždycky vzpouzela proti Bohu, a ona sama že se ztotožnila s Kristem Ukřižovaným, jenž je cesta pravdy.“

„Avšak v poznání Boha najdeš také oheň božské lásky. Kde jinde bys chtěla dojít pravé radosti? Na kříži s Beránkem, který hlesu nevydá! Hledej Jeho čest a spásu duše ve vytrvalé a pokorné modlitbě! Ještě jiné věci ovšem musíš mít na zřeteli, ale modlitba je věc nejhlavnější. Vždyť v modlitbě získáváme světlo, jež nám svítí, takže nebloudíme v méně významných věcech, které provázejí to hlavní…“

„Budiž ti radostí, milá dcero, můžeš-li se ztotožnit s Kristovou potupou. Dej si pozor na jazyk, aby nemluvil zlomyslné zbytečnosti tvého srdce! Roztav všechno, co máš v srdci, a smis to s nenávistí k sobě a s pohrdáním sebe samou. Buď nejmenší z nejmenších, v trpělivé pokoře buď poddána každému pozemskému tvoru, a to nikoli s omluvami, ale s výslovným přiznáním mea culpa … má je vina…“

Kateřinino poselství lidem V člověku jsou dvě lásky – láska k Bohu i k bližnímu a láska k světu.

V člověku jsou také dvě vůle – Boží vůle a vlastní vůle. Jedna z těchto dvou mocí – láska k světu a vlastní vůle – způsobuje vnitřní neklid, vede k hříchu, vede do neštěstí, je příčinou veškerého zla a věčného zatracení. Druhá – láska k Bohu a k bližnímu – vede k vnitřnímu míru, k duchovní blaženosti, k veškeré ctnosti a k věčnému životu. Toto je velké poznání, které se stalo základem celého Kateřinina myšlení a života. Z čisté lásky k sobě musíme odložit svou vlastní vůli a přijmout vůli Boží – neboť svět, který bychom tak rádi měli ve svém majetku, pomine; pozemský život je jen jako sklenice z křehkého skla, jako tekoucí voda, která utíká zpod

mostu. Musíme svléci se sebe všechno, co nás dělá starým pozemšťanem, a obléci na sebe to nové, nebeské – musíme

Panna Maria vložila Kateřině do rukou Ježíška.

Kateřina diktuje v extázi (vytržení) knihu „Dialog s Boží Prozřetelností“.

11

odložit se sebe Adama a vzít na sebe Krista, sundat se sebe maso a vzít na sebe Ukřižovaného (vyjádření ještě silnější než apoštola Pavla, z něhož toto vyplynulo).

S těmito myšlenkami odešla Kateřina z domova, tyto myšlenky se probouzely v jejím nitru co chvíli v jejím pozdějším životě. Těmito myšlenkami byl ovládnut celý její život. Tyto myšlenky jsou jejím poselstvím lidstvu.

„Sluha nesmí putovat jinou cestou než cestou Páně,“ vysvětluje, „a cesta požitků není cesta Ukřižovaného Krista.“ „Nic jiného nás nesmí těšit kromě toho, že neseme Kristovu pohanu a Kristovo utrpení.“ „Ukřižuj se s Kristem, s Ukřižovaným,“ píše v jednom dopise, „následuj ho cestou kříže, ztotožni se s ním, měj radost z pohany a z utrpení, z posměchu a ze zlých slov, vydrž až do poslední chvíle a neposiluj se ničím jiným než krví, která kane s kříže…“ „Postihne-li vás trápení, neuhýbejte ani neklesejte, nýbrž přijměte je s uspokojením ve tváři, ba jděte mu vstříc s radostí a s touhou a řekněte: ,Vítám tě!‘ Potom se vám hořkost promění v sladkost a

v rozkoš a koncem svého života spočinete sladce na dřevu kříže, na němž byl ukřižován Spasitel.“ „ Jako dítě saje mateřský prs, tak duše, která miluje Boha, Ukřižovaného Krista, a ustavičně putuje v jeho stopách, následujíc ho na cestě pohany, utrpení a posměchu, nebude sát rozkoš z ničeho jiného… duše se přimkne k přesvatému dřevu kříže a bude vzhlížet vzhůru s posvátnou toužebností a s vroucí, spalující láskou, jejíž krev proudí ze všech otevřených ran. Taková duše je trpělivá v každé tísni, protože se z lásky a dobrovolně zřekla veškeré útěchy světa a utrpení, a bolest a pronásledování se jí staly dobrými přáteli. Vždyť viděla, že takto chodil oblečen Syn Boží, vyvoliv si nejkrásnější šat, jaký kde vůbec mohl najít.“ „Proto oblečte na sebe Krista, sladkého Krista! On je tak silným šatem, že žádný ďábel ani nikdo z lidí vám jej nemůže sundat z těla, nepřejete-li si to vy. On je ta nejvyšší a věčná sladkost, ve které se rozplývá veškerá hořkost. V Něm duše sílí a nasycuje se, aby všechno, co je mimo Boha, považovala jen za bláto, a přitom aby se radovala z pronásledování, z potupy a z nactiutrhání a aby nechtěla nic jiného, než se podobat Ukřižovanému Bohu.“

„Sebeláska je příčinou všeho zla a zhouby všeho dobrého… Ale doopravdy duchovně založený člověk miluje pouze Boha, pro Něho si přeje spásu duší… a všechno posuzuje podle vůle Boží“ (tj. z Božího hlediska), „nikoli podle vůle lidské. Přihodí-li se mu, že je oloupen, anebo se mu stane jiné neštěstí, ihned si pomyslí: ,Stalo se to z dopuštění Božího, podle Prozřetelnosti Boží.‘ Ať se mu přihodí cokoli, každá tíseň, kterou sešle na něho Boží Prozřetelnost, má za účel jednu jedinou věc: má ho udělat svatým!“ A tato myšlenka dělá všechno hořké sladkým.

Poslední modlitba Kateřiny, kterou pronesla ve své dlouhé předsmrtné bezmocnosti, v neděli Sexagesima (2. neděle před Popeleční středou) r. 1380:

„V ěčný Bože, dobrý Mistře, ty jsi stvořil nádobu těla svého stvoření, z hlíny země jsi ji vytvořil. Nejsladší Lásko, z tak bídné hmoty jsi zformoval toto tělo, a přece jsi mu propůjčil tak velký poklad, jako je duše, která v sobě nese tvůj obraz, věčný Bože. Ty, má sladká lásko, jsi mistr, který tuto schránku ničí a opět vytváří, jak se tvé dobrotě zlíbí. Tobě, věčný Otče, nabízím, já ubohá, znovu své tělo pro milovanou Nevěstu (Církev). Vytrhni mě, kolikrát uznáš za vhodné, z mého těla a pokaždé mě s ještě větším utrpením do něho vrať, jen když budu smět vidět Církev znovu v kráse a čistotě jejích dřívějších dnů.

Prosím tě, věčný Bože, za tuto tvou Nevěstu, a také ti poroučím své milé děti a prosím tě, Nejvyšší, věčný Otče, až se tvému milosrdenství a tvé dobrotě zlíbí navždy mě vzít z nádoby mého těla, nenech je osiřelé, navštěvuj je svou milostí. Nech je, sobě odumřelé, žít v záři pravého, dokonalého světla. Sjednoť je navzájem sladkým poutem lásky, aby jednou, stravujíce se láskou, zemřeli v náruči této Nevěsty. Nenech žádné z nich vytrhnout z mých rukou, oni jsou přece mé vlastní já.“

Zdroje: Walter Nigg. Učitelka Církve Kateřina Sienská. Přátelé, 1984, str. 48 Johanes Jörgensen: Svatá Kateřina Sienská. Ladislav Kuncíř v Praze, 1946 Rudolf Schikora, CSsR. Naše světla. Exerciční dům ve Frýdku Místku, 1947

Socha svaté Kateřiny ve Vatikánu.

Nad hlavou modlící se Kateřiny uviděl jednou její otec létat holubici.

12

2. Blahoslavená Matka Tereza - její osobnost, život a dílo

Matka Tereza o kn ěžích „Sestry a bratři v naší řeholní společnosti pracují v mnoha různých zemích po celém světě. Všude, kam

přijdeme, nacházíme lidi se stejnou obrovskou touhou - říkejme tomu hlad po lásce, hlad po slitování, hlad po Bohu - a tento hlad po Bohu může utišit jedině kněz tím, že jim dá Ježíše. Lidé očekávají, že skrze kněze přijde do jejich života pravá něha a láska Ježíšova. Potřebují kněze, aby jim zprostředkoval dotyk s vůní a milosrdenstvím Boží

lásky. Jeden mladý kněz mi vyprávěl, že se setkal s mužem, který

už dlouho nebyl u zpovědi; v tom se něco v něm hnulo - přímo tam na ulici ho požádal: „Otče, chci se vyzpovídat“. A tak na ulici - zpověď, udělení rozhřešení - taková krása! Ten muž odcházel úplně proměněný! Co může dát kněz, nemůže dát nikdo jiný.

Pamatuji si, jak jsme před pár lety jely do Jemenu. Jemenský prezident mě požádal, abych do země poslala sestry. Odpověděla jsem, že je to velmi obtížné; řekla jsem: „Dám vám sestry s podmínkou, že nám dovolíte mít s sebou kněze, protože bez Ježíše přijet nemůžeme.“ Znáte Jemen, není tu Církev, nic. A povolili nám to. Jel s námi tedy kněz - a měli jsme oltář, byla mše svatá, svatostánek: byl tu Ježíš! A všechny ty roky předtím -

nic. Nikdo jiný by tady takový hrozný nedostatek nemohl nahradit. Kněz nám dává Eucharistii, bez kněze nemůžeme přijímat Ježíše ve svátosti. Ať je člověk jakkoli svatý, nemůže

dávat Ježíše, pokud není kněz. Ať je to kdokoli, nemůže dát rozhřešení. To může jenom kněz. Jak tedy musí mít čisté srdce, jak čisté a neposkvrněné ruce, aby byl hoden říkat ta slova nad chlebem a přinášet nám Boží odpuštění.“

Myšlenky Matky Terezy na každý den v m ěsíci, 7. pokra čování - červenec Na pokračování pro Vás otiskujeme knihu „Matka Tereza – myšlenky na každý den“, kterou uspořádal

bratr Angelo Devananda, MC. Rádi Vám ji zapůjčíme. V každém dalším čísle Občasníku pro Vás otiskneme jeden měsíc z této knihy. Tyto vzácné myšlenky Vám doporučujeme číst rozjímavým způsobem (modlitba, četba textu z jednoho dne, uvažování, předsevzetí, závěrečná modlitba.)

Červenec 1. července: Naším povoláním je náležet Ježíši, náležet mu z přesvědčení. Ne snad proto, že mým povoláním je

práce s chudými nebo kontemplace, nýbrž proto, že jsem povolána a tedy přesvědčena, že mě nemůže nic odloučit od jeho lásky. Toto přesvědčení – náležet jemu – z vás udělá kontemplativní lidi. Toto přesvědčení je vyjádřeno ve slibech – v čistotě, v dobrovolné chudobě a ve vaší svobodné nerozdělené službě těm nejchudším, kterým pak ze svého srdce zvěstujete Boží slovo.

2. července: Všechny náboženské kongregace – sestry, bratři, kněží i papež – všichni mají totéž povolání, náležet Ježíši. „Vyvolil jsem si vás, abyste byli moji.“ To je naše povolání. Způsob, jak trávíme čas, může být různý. Naše láska k Ježíši, projevovaná službou, je pouze jeden ze způsobů lásky, asi tak jako náš způsob oblékání. Ty nosíš to, já ono, podle způsobu života. Ale povolání není způsob. Pro křesťana je povoláním Ježíš.

3. července: Naši činní bratři a sestry slouží prací, kontemplativní bratři a sestry vkládají svou láskyplnou činnost do modlitby, do pokání, do adorace, do kontemplace a do hlásání Slova, o kterém meditovali a kterému se klaněli. Činný a kontemplativní život nejsou dva rozdílné

životy. Jeden je vírou, která se projevuje činy, druhý je vírou, která se projevuje modlitbou.

4. července: Víra projevovaná modlitbou, víra projevovaná činností, službou – to je stále totéž, táž láska, týž soucit. Je třeba, abychom my všichni hlásali víru, i vy sestry, i vy bratři. Mělo by nás posilovat vědomí, že se navzájem cele doplňujeme. Potřebujeme toto rozlišení a rozdělení, tato různá pojmenování, protože jsme lidské bytosti; ale pro duše, mysl a srdce se jedná o jedno: úplné odevzdání se Bohu. A od okamžiku, kdy jsme to udělali, jsme mu k dispozici, a pak už není žádných rozdílů.

5. července: Obě kongregace, Misionářky lásky a Společenství bratří Božského Slova, přinášejí svým životem Boží lásku do světa. My sestry přinášíme Boží lásku činností, vy, Bratři Slova, přinášíte Boží lásku evangelizací, ale

Chudá rodina v jemenském slumu.

13

obě naše kongregace mají misijní poslání, a to hlásat Krista činností a slovy. Je to však jedno jediné poslání, poslání lásky a soucitu. Pro zjednodušení jsou názvy kongregací různé, ale to je pouze z vnějších důvodů. Ve skutečnosti jde o totéž: obě kongregace hlásají Boží království.

6. července: Snažte se, bratři, hned od počátku pozorně naslouchat Božímu hlasu v modlitbě, v adoraci a v kontemplaci. Vyjdete možná do ulic a nemáte co říci. Uvidíte ale možná stát na rohu muže a půjdete k němu. Třeba vás odmítne, ale jste tam, je tam ona přítomnost. Vy musíte vyzařovat tuto přítomnost, která je ve vás, a tak oslovíte onoho muže s láskou a úctou. Proč? Protože věříte, že to je Ježíš. Ježíš vás nemůže přijmout, proto musíte najít způsob, jak jít k němu. On se skrývá v osobě toho muže. To je náš čtvrtý slib. Vy jste vázáni stejným slibem. U nás sester se jedná především o tišení hladu tělesného, u vás bratří se jedná o hlad duchovní, o duchovní nahotu, duchovní vyděděnost. Věřte mi, bratři, že považuji práci s lidmi, jejichž srdce je plné hořkosti a strachu, s lidmi, kteří jsou odmítaní, nemilovaní, o které se nikdo nestará, za daleko těžší.

7. července: Podstata musí být stejná; týž duch úplného odevzdání se, totéž tišení Ježíšovy žízně, stejné hlásání, stejná přítomnost, tatáž chudoba, táž čistota. Čtyři sliby nesmí být rozdílné. To, co děláte vy - vaše láska ke Kristu, vaše přítomnost a vaše hlásání Božího slova, to my vyjadřujeme konkrétním jednáním. Je to totéž. Vy máte být znamením jeho přítomnosti skrze slovo a my projevujeme jeho přítomnost činností.

8. července: Od samého začátku se musíme učit poslouchat ve svém srdci Boží hlas. Bůh mluví v tichosti srdce. Pak budou naše ústa mluvit z plnosti srdce. To je ono spojení. Tak vypadá Bratr Slova. V tichosti srdce mluví Bůh a vy musíte naslouchat. Potom budou mluvit vaše ústa z plnosti vašeho srdce, neboť je plné Boha, plné lásky, plné soucitu, plné víry. – To je pravý Bratr Slova. Naslouchejte v mlčení, protože je-li vaše srdce plné jiných věcí, nemůžete slyšet Boží hlas. Jestliže jste však naslouchali Božímu hlasu v tichosti svého srdce, pak je vaše srdce naplněno Bohem, tak jako Maria byla plná milosti. A z této plnosti srdce pak promluví vaše ústa.

9. července: Možná, že budete psát a pak plnost vašeho srdce přejde také do vašich rukou. Vaše srdce bude mluvit skrze vaše ruce a bude také mluvit vašima očima. Vy víte, že by lidé měli vidět Boha ve vašich očích, když se na ně díváte. Budete-li rozptýleni, nebudou schopni vidět ve vás Boha. Plnost našeho srdce se projevuje v našem pohledu, je cítit v našem doteku i v tom, co píšeme, co říkáme, i ve způsobu naší chůze, v tom, jak lidi přijímáme nebo co potřebujeme. Plnost našeho srdce se projevuje mnoha různými způsoby. Tímto způsobem by měl Bratr Slova žít, to by měl chápat.

10. července: Nestačí prostě jít a stát se členem naší komunity. To nestačí. Ale je pro nás velmi důležité, abychom dovolili Ježíšovi, aby v nás žil svůj život lásky, modlitby a jednoty s Otcem. Bůh mluví v tichosti srdce a my nasloucháme. A potom mluvíme z plnosti svého srdce a Bůh naslouchá. Modlitba by měla být nasloucháním a mluvením zároveň. Okamžikem jednoty s Bohem, s Ježíšem.

11. července: Jako rozjímaví lidé musíte mít velmi čistá ústa, abyste mohli stále mluvit o Bohu, právě tak, jako my musíme mít v našem činném životě velmi čisté ruce, když se dotýkáme Kristova těla. To je v našem životě podstatné. Jinak bychom mohli mluvit o mnoha věcech a učit se mnoho věcí zpaměti a znát všechnu možnou moudrost i celou teologii a vše o Bohu, ale nedovedli bychom zapálit oheň v srdcích lidí – vyslovovali bychom pouze slova, ale nežili je. Proto je pro nás nutné, aby naše slova byla ovocem našich modliteb, plodem našeho pokání a vyvrcholením naší adorace.

12. července:V Indii žije velmi významný teolog, velmi svatý kněz, jeden z nejlepších v Indii. Znám ho velmi dobře a kdysi jsem mu řekla: „Otče, hovoříte celý den o Bohu. Jak musíte být Bohu blízko, když o něm stále hovoříte!“ Víte, co mi odpověděl? Řekl: „Možná, že mluvím mnoho o Bohu, ale možná, že mluvím velmi málo s Bohem.“

14

A pak vysvětlil: „Možná, že vyslovím mnoho slov a řeknu možná i mnoho dobrých věcí, ale hluboko ve svém nitru nemám čas naslouchat. Bůh mluví v tichosti srdce.“

13. července: Je velmi důležité, bratři, abychom hned od počátku žili Evangelium prostě. Žijte Evangelium v modlitbě, žijte Evangelium ve slovech. Neztrácejte odvahu, když nedosáhnete ihned vrcholu. Nemáme důvod, abychom byli netrpěliví a postrádali odvahu, ale jedna věc je důležitá. Možná, že je tato věc, ve srovnání s tím, co od vás lidé očekávají, nepatrná, a přece, jestliže nepřidáte do svého života a do svého srdce onu malou kapku

modliteb a pokání, pak lidi podvedete. Nemůžete jim dát, co nemáte.

14. července: Plnost našeho srdce se projeví v našem jednání: jak ošetřuji malomocné, jak pečuji o onoho umírajícího, jak se chovám k bezdomovcům. Někdy je těžší zabývat se lidmi na ulici než pečovat v našich domech o umírající, protože umírající jsou plni míru a očekávání; jsou připraveni jít k Bohu. Můžete se dotýkat nemocného nebo malomocného a věřit, že se dotýkáte Kristova těla, ale jsou-li lidé opilí a hulákají, pak je daleko těžší věřit, že je v nich skrytý Ježíš. Jak čisté a láskyplné musí být naše ruce, aby na ně přenesly náš soucit.

15. července: Vy na Západě máte daleko více duchovně chudých než fyzicky chudých. Mezi bohatými bývá velmi často mnoho duchovně chudých lidí. Nemyslím, že je těžké dát hladovějícímu talíř rýže nebo připravit lůžko pro někoho, kdo nemá, kam by hlavu složil; ale potěšit nebo odstranit hořkost, hněv nebo osamocenost, to je daleko těžší a trvá to delší dobu.

16. července: Ježíš se stal chlebem života, aby nasytil můj hlad po něm a zároveň se stal hladovým, abych já mohl nasytit jeho lásku ke mně. Hladoví po nás právě tak, jako my hladovíme po něm. Bratři, pochopte, že Slovo se musí stát ve vašem životě nejprve tělem, musí přijít mezi vás v lásce, jednotě, pokoji a radosti, a pak teprve budete schopni je dávat duchovně nejchudším. Dávat je třeba tomu, kdo vysedává v parku, je opilý a zabývá se

jen sám sebou.

17. července: Jste Bratři Slova proto, abyste byli Slovem. Byli jste vyvoleni zvláštním způsobem, abyste vstoupili do Nazareta. Ježíš vás povolal právě tam, abyste věřili ve Slovo jeho Otce. To Slovo je život, a vy budete schopni dávat tento život – Ježíše – všem, které potkáte. Začněte nejprve ve vaší komunitě, protože láska začíná doma. Ptáte se jak? Společnou modlitbou. Rodina, která se společně modlí, drží při sobě.

18. července: Máte být rodinou, být jeden druhému Ježíšem. Milujte se něžně, jako Ježíš miluje každého z vás. V tom spočívá svatost Bratří Slova: vzájemná něžná láska mluví hlasitěji než všechno ostatní, co můžete říci. Milujte, až to bolí; hlásání Božího slova vyžaduje hlubokou oběť. Nikdy nikoho nezraňujte slovem, které je

v našem životě tak posvátné. Žijte opravdu to, co říkáte! Mladší bratři, kteří přicházejí, se učí pozorováním, ne posloucháním. Mladí lidé dnes nechtějí poslouchat, chtějí vidět.

19. července: Jak čisté musí být vaše srdce, bratři, kteří jste přijali Slovo Boží, abyste mohli mluvit z plnosti svého srdce! Dříve však, než promluvíte, je nutné, abyste naslouchali, neboť Bůh mluví v tichosti srdce. Je třeba, abyste naslouchali a teprve potom mluvili z plnosti svého srdce. Vy budete hovořit a Bůh bude poslouchat.

20. července: Kontemplativní bratři, vy musíte přinášet svojí přítomností světlo. Kristus musí být oním světlem, které z vás září, aby lidé, kteří se na vás dívají, viděli jen Ježíše. Nesnažte se být něčím jiným. Přijměte od Ježíše tuto výzvu pro svou práci. On rozžíhá světlo a vy jej ponesete, abyste zapálili každé srdce, které potkáte. Nebudete pracovat ve velkých skupinách nebo s velkým počtem lidí, ale na ulicích, v nemocnicích, ve věznicích: všude, kde jsou lidé obklopeni temnotou, tam máte přinést světlo.

21. července: Bůh je velmi pokorný. Sklání se k lidem, jako jsme my a činí závislým na nás, zda něco bude žít, růst a přinášet plody. Mohl by to udělat docela jednoduše bez nás. Ale on se k nám sklonil, uchopil každého z nás a vyzval, abychom společně vytvořili toto bratrství. Kdybyste se byli bránili, nebyl by to mohl učinit. Mohli jsme říci ne. Každý z nás mohl říci ne! Bůh

15

by trpělivě čekal na někoho, kdo by řekl ano. Z toho poznávám, že říká-li Ježíš: „U čte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29), pak opravdu myslí, že bychom měli pochopit, že povolání je dar přímo od Boha.

22. července: Toto je Boží vůle pro Vás: BUĎTE SVATÍ. Svatost je největší dar, který nám Bůh může dát, neboť proto nás stvořil. Proto jste se stali Bratry Slova. Nepřišli jste sem z dlouhé chvíle, ani ne proto, abyste se modlili. Přišli jste sem, abyste projevovali jeho lásku, jeho soucit. Byli jste posláni…

23. července: Boží vůlí pro váš i můj život je, abychom byli kontemplativními lidmi. To znamená, že máme být užiteční tím, že hlásáme Slovo Boží, že přinášíme lásku Božího slova lidem. Jak čisté a jasné musí být vaše srdce, neboť máte mluvit z plnosti svého srdce.

24. července: Co je to kontemplace? Žít Ježíšův život. Tím chci říci: milovat Ježíše tak, že žijeme v něm a on v nás. To je kontemplace. K tomu, abychom mohli vidět Boha, potřebujeme čisté srdce: žádná žárlivost, hněv, hádky a zvláště žádná nešlechetnost! Pro mne neznamená kontemplace být uzavřená někde v temné místnosti, ale znamená to dovolit Ježíšovi, aby v nás prožíval své utrpení, svou lásku, svou pokoru, aby se s námi modlil, byl mezi námi a skrze nás vedl lidi ke svatosti.

25. července: Miluj, buď opravdu kontemplativním člověkem v srdci světa. Cokoliv děláš, i když třeba převádíš někoho přes ulici, děláš to pro Ježíše, když dáváš někomu sklenici vody, děláš to pro Ježíše. Je to prosté poučení, ale je důležité.

26. července: Bratři, smyslem vašeho života je rozdávat Slovo Boží, být pro všechny lidi Božím slovem. Ale toto Slovo nemůžete dát, ani ho hlásat, nebudete-li ho žít a meditovat jej v modlitbě. Abyste mohli dávat, musíte mít. Zůstaňte proto svatí, abyste pochopili, co chce Ježíš žít skrze vás a ve vás.

27. července: Dnešní svět nehladoví jen po chlebě, ale hladoví také po lásce, po tom být přijímaný a milovaný. Hladoví po Kristově přítomnosti. V mnoha zemích mají lidé vše – kromě jeho přítomnosti. Proto je třeba žít životem modlitby a sebezáporu, abychom lidem mohli tuto lásku zprostředkovat. Protože jste kontemplativními lidmi, máte být onou přítomností, máte být tím Božím chlebem, který se pro ně láme.

28. července: Lidé hladovějí po Božím slově, které přináší mír, jednotu a radost. Nemůžete však dát to, co sami nemáte. Musíte proto prohloubit svůj život modlitby. Dovolte Ježíši, aby se vás zmocnil, aby se s vámi a skrze vás modlil – a pak budete skutečnými pravými kontemplativními lidmi v srdci světa.

29. července: Naším povoláním je milovat svět. A Bůh tak miloval svět, že dal Ježíše. Dnes Ježíš miluje svět tak, že dává tebe, dává mne, abychom byli jeho láskou, jeho soucitem. Máme být jeho přítomností v životě modlitby, oběti, odevzdání se. A to je důležité, bratři. Odpověď, kterou od vás Bůh žádá, je kontemplativní život. Ve skutečnosti je každý křesťan, každý katolík sjednocený s Ježíšem v eucharistii, kontemplativním člověkem.

30. července: V Americe v New Yorku – v jižní části Bronxu – máme dům kontemplativních sester. Sestry nevěděly, že přijedu, a já jsem tam musela jet taxíkem. Taxikář tam se mnou odmítl jet. Řekla jsem mu: „Ale my tam bydlíme, naše mladé sestry tam žijí.“ Řekl: „Ne!“ Já jsem mu navrhla: „Dobře, sednu si vedle vás a uvidíte, že se nic nestane ani vám, ani mně.“ Nastoupila jsem tedy a jeli jsme. Byl velmi překvapený, když viděl, jak lidé mávají a jak mě sestry radostně zdraví. Bylo tam dokonce i pár alkoholiků a i ti mě poznali, volali na mne a smekali klobouky. Řidič to nemohl pochopit. Pro mne je to cosi velmi krásného.

31. července: Vzpomínám si, když šly mladé sestry kontemplativního života v New Yorku poprvé do parku. Měly bílé oblečení a modlily se růženec. Když je spatřil jeden muž, řekl: „Ach, nejsem ještě připraven, ještě nejsem připraven.“ Sestry se k němu přiblížily a řekly mu: „My jsme řeholní sestry. Ježíš vás miluje.“ Ale on znovu opakoval: „Nejsem ještě připraven.“ A dodal: „Vy jste pro mne přišly z nebe, jste andělé z nebe, abyste mě odvedly. Nejsem ještě připraven.“ Myslel, že přišli andělé, aby ho odvedli. Vidíte, co od vás lidé očekávají.

16

3. Papež František nás povzbuzuje Snoubencům, manželům

„Žít společně, to je umění, cesta trpělivá, krásná a okouzlující. Nekončí tím, že získáte jeden druhého. Naopak, právě tam to začíná! Toto každodenní putování má svá pravidla, která se dají shrnout do třech slov, která jsem už mnohokrát opakoval rodinám: ,s dovolením‘ – tedy ,mohu?‘, ,děkuji‘ a ,promiň‘.

Mohu – Smím? To je ohleduplná prosba, abychom mohli vstoupit do života někoho jiného s úctou a pozorností. Je třeba se naučit poprosit: smím udělat toto? Bude se ti líbit, když to uděláme takto? Že se pustíme do této věci, že budeme takto vychovávat děti? Chceš, abychom dnes večer šli ven? Zkrátka, prosit o dovolení znamená umět vstoupit s uctivostí do života druhých. Dobře si to uvědomte: umět s úctou vstoupit do života druhých! Není to lehké. Není to jednoduché!

Občas používáme i hrubých způsobů, jako v nějakých horských bagančatech. Pravá láska se neprosazuje tvrdostí a agresivitou. V Kvítcích svatého Františka najdeme takové vyjádření: ,Věz, že zdvořilost je jednou z Božích vlastností... a zdvořilost je sestrou dobročinnosti, která zháší nenávist a udržuje lásku‘ (kap. 37). Ano, zdvořilost udržuje lásku. A dnes v našich rodinách, v našem světě, často násilném a arogantním, potřebujeme mnoho zdvořilosti. A toto může začít doma.

Děkuji. – Zdá se lehké vyslovit toto slovo, ale víme, že to tak není ... Je to však důležité! Učíme ho děti, ale potom na něho zapomínáme! Vděčnost je důležitý cit! Jedna stařenka v Buenos Aires mi jednou řekla: ,Vděčnost je květ, který vyrůstá z jemné země‘. Je potřebná tato jemnost duše, aby rostl tento květ. Vzpomínáte si na Lukášovo Evangelium? Ježíš uzdraví deset malomocných, ale jen jeden z nich se potom vrátí, aby Ježíši poděkoval. A Pán říká: „A kde je těch zbývajících devět?‘ To platí i pro nás: umíme poděkovat? Ve vašem vztahu, a brzy ve vašem manželském životě, je důležité mít živě na paměti, že ten druhý je darem Božím a na Boží dary se odpovídá: ,Děkuji!‘ Na Boží dary se odpovídá ,Děkuji!‘ A s tímto vnitřním postojem si máme vzájemně děkovat za každou věc. Není to jakési zdvořilostní slovo, které používáme vůči cizím jako projev vychovanosti. Je třeba si umět vzájemně děkovat, aby se společnému manželskému životu dobře dařilo.

Třetí slovo: Promiň. – V životě děláme mnoho, mnoho chyb. Děláme je všichni. Je tady snad někdo, kdo nikdy neudělal chybu? Zvedněte ruku, jestliže je tu někdo takový, člověk, který nikdy neudělal chybu. Všichni je děláme! Všichni! Není snad dne, v němž bychom neudělali nějakou chybu. Písmo svaté říká: ,Ten nejspravedlivější hřeší sedmkrát za den.‘ A tak i my chybujeme...Tady je vidět nevyhnutelnost používat to jednoduché slůvko: ,promiň‘. V principu, každý z nás je schopen obviňovat druhého, aby sám sebe omluvil a nemusel říci ,promiň‘. To začalo u našeho otce Adama, když se ho Bůh zeptal: ,Adame, ty jsi jedl z toho ovoce?‘ ,Já? Já ne! To ona mi ho dala!‘ Obvinit druhého, abychom nemuseli říci ,promiň‘, ,odpusť‘. Je to starý příběh! Je to instinkt, který stojí při zrodu tolika katastrof. Učme se umět uznat naše pochybení a prosit o odpuštění. ,Promiň, že jsem dnes zvýšil hlas‘, ,promiň, že jsem přešel bez pozdravu‘, ,promiň, že jsem se opozdil‘, ,promiň, že jsem tento týden příliš nemluvil‘, ,promiň, jestliže jsem mnoho mluvil a vůbec neposlouchal‘, ,promiň, zapomněl jsem‘, ,promiň, byl jsem nazlobený, a tak jsem se s tebou pohádal‘... Tolik těch ,promiň‘ můžeme denně říci. I takto roste křesťanská rodina.

Víme všichni, že neexistuje ideální rodina a ani ideální manžel anebo ideální manželka. Nemluvíc o ideální tchýni! (smích) Existujeme my, hříšníci. Ježíš, který nás dobře zná, nás učí tajemství: nikdy neskončit den bez slova usmíření, bez toho, aby se pokoj vrátil do našeho domu, do naší rodiny. Je to běžné mezi manželi, že se vyskytnou sváry, vždy se něco najde: pohádali jsme se... Možná jste se nahněvali, možná letěl talíř, ale prosím vás, pamatujte na jedno: nikdy neskončete den bez udobření. Nikdy, nikdy, nikdy! Toto je to tajemství, tajemství udržení lásky. A k udobření netřeba dělat krasořeči ... Nejednou stačí gesto... a pokoj je na světě. Nikdy neskonči den v hněvu, protože jestli ho skončíš bez usmíření, to, co v sobě budeš mít druhý den, bude chladné a tvrdé, a bude těžší se usmířit. Pamatujte si to dobře: nikdy neskončete den bez usmíření! Jestliže se naučíme prosit o odpuštění a odpouštět si navzájem, manželství vytrvá a bude se mu dařit. Když přicházejí na audience anebo na mši svatou sem do Domu svaté Marty starší manželé, kteří slaví 50 let manželství, ptám se: ,Kdo koho snášel?‘ A to je krásné, dívají se na sebe, dívají se na mě a říkají: ,Oba navzájem!‘ A toto je krásné! To je krásné svědectví!“ (Z promluvy na setkání se snoubenci, 14.2. 2014) Žehná nastávající mamince.

Papež pokřtil 14. ledna v Sixtinské kapli 32 dětí. Rodičům řekl: „Myslete na to, myslete stále na to, jak předávat

dětem víru.“

17

Hledejme pomoc u Boha „V Buenos Aires byl jeden kněz, proslulý zpovědník. Byl to eucharistián a byl svatý. Skoro všichni kněží se u

něho zpovídali. Když během svých dvou návštěv Jan Pavel II. chtěl na nunciatuře zpovědníka, přišel on. Byl starý, velmi starý. Byl provinciálním představeným své řehole, profesor..., ale stále zpovídal, vždycky. A vždycky u něho byla fronta v kostele Nejsvětější Svátosti. Já jsem byl v té době generálním vikářem a bydlel jsem na kurii. Každý den brzo ráno jsem šel k faxu, abych viděl, jestli něco nepřišlo. A jednou ráno o Velikonocích jsem četl fax představeného komunity: ,Včera před Velikonoční vigilií zemřel otec Aristi...‘, myslím že v 94 či 96 letech, ,pohřeb bude tehdy a tehdy ...‘ A na Velikonoce jsem měl jít na oběd s kněžími v kněžském domově, jako obvykle, a po obědě jsem si řekl, že půjdu do toho kostela. Byl to velký kostel, velmi prostorný, s krásnou kryptou. Sestoupil jsem dolů a tam byla rakev, pouze dvě stařenky, které se modlily, ale žádný květ. Pomyslel jsem si: Tento muž, který odpouštěl hříchy všem kněžím z Buenos Aires, včetně mne, tady nemá žádnou květinu. Vyšel jsem nahoru a šel do květinářství, protože v Buenos Aires jsou na křižovatkách ulic květinářství a koupil jsem růže... A vrátil jsem se, abych ozdobil jeho rakev květinami... A spatřil jsem, že drží v rukou růženec...

A hned mne to napadlo – toho lotra, kterého všichni nosíme v sobě – a zatímco jsem upravoval květy, uchopil jsem křížek toho růžence, trochu jsem zabral a odtrhnul jej. A v té chvíli jsem se na kněze podíval a řekl jsem: ,Dej mi polovinu svého milosrdenství.‘ Pocítil jsem něco silného, co mi dalo odvahu to učinit a říci tu prosbu! A potom jsem ten křížek vložil sem do kapsy. Hábity papeže nemají kapsy, ale já s sebou vždycky nosím takový malý měšec a od toho dne až dodnes s sebou tento křížek nosím. A když mne napadne nějaká špatná myšlenka proti někomu, ruka mi zajede sem. A pocítím milost! Cítím, že mi to prospívá. Příklad milosrdného kněze, který se umí přiblížit ranám, velice prospívá...“

(Z promluvy ke kněžím římské diecéze, 6. 3. 2014)

Milujme skutky, nikoliv slovy „Skutečná láska je konkrétní a tato konkrétnost se zakládá na dvou kritériích: První kritérium je mít rád pomocí

skutků, nikoli slovy. Slova odvane vítr! Dnes jsou a zítra už nejsou. Druhé kritérium je, že v lásce je důležitější dávat než dostávat. Kdo miluje, dává, dává... Dává věci, dává život,

dává se Bohu a druhým. Kdo však nemiluje, je sobec, stále hledá, co by mohl dostat, snaží se mít věci, mít výhody. Mějme tedy srdce otevřené. Zůstávejme v Bohu a Bůh zůstane v nás. Zůstávejme v lásce.“

(Z kázání při mši svaté, 9. ledna 2014)

Četba Písma svatého „Náš Otec řekl apoštolům a říká také nám: Poslouchejte Ježíše, protože je to můj milovaný Syn. Mějme tento

týden na mysli i v srdci tato slova: ,Poslouchejte Ježíše‘! Nezapomeňte! Následujme Ježíše a tak Jej poslouchejme, ale poslouchejme také Ježíše v Jeho psaném Slovu, v Evangeliu.

Zeptám se vás: Čtete si každý den v Evangeliu? Ano, ne… Ano, ne (opakuje papež po zvoláních zdola). Půl na půl. Někteří ano, někteří ne. Je to však důležité! Čtěte Evangelium! Je dobré nosit Evangelium s sebou v kapse, v tašce a kdykoli během dne si z něj kousek přečíst. Kdykoli během dne si vytáhnu z kapsy Evangelium a kousek si přečtu; jen krátkou pasáž. Tam k nám promlouvá Ježíš, v Evangeliu. Pamatujte na to! Není to těžké a nemusejí být ani všechna čtyři evangelia. Stačí mít jedno malé Evangelium. Mějme je u sebe, protože je to Slovo Ježíšovo a můžeme Ježíše tak poslouchat.“ (Z promluvy před modlitbou Anděl Páně, 16. 3. 2014)

Dotýkat se trpícího Kristova těla

„Dnes – a říci něco takového bolí u srdce – nalézt mrtvého bezdomovce, který zmrznul, nebudí rozruch. Dnes vyvolá rozruch možná nějaký skandál. Ano, skandál, to je zpráva! Pomyšlení na to, že množství dětí nemá co jíst, nezpůsobuje žádný rozruch. A to je vážné, toto je vážné! Nemůžeme zůstat klidní! Tak se ale věci mají. Nemůžeme se stát naškrobenými, převelice vzdělanými křesťany, kteří jen mluví o teologii a klidně popíjejí čaj. Nikoli! Musíme se stát odvážnými křesťany a jít hledat ty, kteří jsou Kristovým tělem. Tělem Krista. Když jdu zpovídat – ale tady nemohu, protože odtud nelze odejít, že (potlesk) - ale to je jiný problém. Když jsem v předchozí diecézi chodíval zpovídat, přicházeli někteří takoví křesťané, a vždycky jsem se jich ptal: ,Dáváte almužnu?‘ – ,Ano, otče!‘ ,Dobře.‘ A potom: ,A když dáváte almužnu, díváte se

Papež umyl a políbil nohy 12 mladým vězňům.

(Řím, Zelený čtvrtek, 2013)

Papež s dětmi na světovém setkání rodin. Heslem setkání bylo: „Rodino, prožívej radost

z víry!“ ( Řím, říjen 2013)

18

do očí tomu, komu ji dáváte?‘ – ,Ach, to nevím, nepamatuji se.‘ A potom další otázka: ,Když dáváte almužnu, dotknete se ruky toho, komu ji dáváte, anebo jen hodíte peníz?‘ – ,Cože?‘ Toto je problém: Kristovo tělo, dotknout se Kristova těla, vzít na sebe něco z utrpení chudých.“ (Z promluvy na setkání s církevními hnutími 20. 5. 2013)

Svátost pokání

„Někdo by mohl říci: Já se zpovídám pouze Bohu.‘ Ano, můžeš říci Bohu ,odpusť mi‘ a přiznat svoje hříchy, ale naše hříchy jsou také proti bratřím, proti Církvi. Proto je nezbytné žádat o odpuštění Církev, bratry v osobě kněze. ,Ale, otče, když já se stydím…‘ Také zahanbení je dobré, je zdravé se stydět, protože zahanbení je léčivé. Když se někdo nestydí, říká se v mé vlasti, že je nestyda, (sin verguenza). Zahanbení však prospívá, protože nás činí pokornějšími. Kněz přijímá toto vyznání s láskou a jemnocitem a odpouští ve jménu Božím. I z lidského hlediska je dobré promluvit s bratrem, ulevit si a říci knězi ony věci, které nás tíží na srdci. Každý může pocítit úlevu před Bohem, s Církví a s bratrem.

Nemějte strach ze zpovědi! Kdo stojí ve frontě na zpověď, cítí všechny tyto věci, včetně zahanbení, ale potom, když zpověď skončí, vychází jako osvobozený, ušlechtilý, krásný, omilostněný, nevinný a šťastný. Taková je krása zpovědi! Zeptám se vás, ale neodpovídejte nahlas, jen ve svém srdci: Kdy ses naposledy zpovídal, kdy ses zpovídala? Každý ať se zamyslí… Jsou to dva dny, dva týdny, dva roky, 20 let, 40 let? Každý ať si to spočítá a řekne si, kdy se naposledy zpovídal. A uběhlo-li hodně času, neztrácej už ani den a jdi. Kněz bude hodný, ale je tam i Ježíš a ten je hodnější než kněží. Ježíš tě přijme s nesmírnou láskou. Osměl se a jdi ke zpovědi!“ (Z promluvy na generální audienci 19. 2. 2014)

Vyjděme na periferie

„Zvěst Evangelia je určena chudým; těm, kterým často chybí to, co je nezbytné k důstojnému životu. Jim je nejprve zvěstováno radostné poselství, že si je Bůh zamiloval a přichází je navštívit ve skutcích činorodé lásky, kterou jim Kristovi učedníci prokazují Jeho jménem. Nejprve tedy jít za chudými, to je priorita. Ve chvíli Posledního soudu, jak můžeme číst ve 25. kapitole Matoušova evangelia, budeme všichni souzeni podle toho.

Jít k chudým neznamená, že máme zchudnout nebo se stát nějakými duchovními bezdomovci. Nikoliv. Znamená to, že máme přistoupit k Ježíšovu tělu, které trpí, a to i v těch, kteří jej nepoznali při svém studiu svou inteligencí a ve své kultuře ... Tam musíme jít! Proto se mi líbí výraz ,jít na periferie‘, existenciální periferie. Všude, všude, kde je skutečná materiální chudoba, i ta intelektuální. A rozsévat tam Evangelium slovem a svědectvím.

Periferie jsou místa, ale především to jsou lidé v obtížných životních situacích. A to je případ diecéze, kterou jsem měl dříve, totiž Buenos Aires. Jedna periferie mi působila velkou bolest. Potkával jsem v rodinách střední třídy děti, které neuměly udělat znamení kříže. Toto je periferie! A já se vás ptám: jsou tady, v této diecézi, děti, které se neumějí přežehnat? Myslete na to. Pravé existenciální periferie jsou ty, kde není Boha. Jsou však také lidé fakticky

vytlačovaní na okraj a pohrdaní. Jsou to možná lidé, kteří se fyzicky nacházejí ve středu, ale duchovně jsou vzdáleni.

Na Zelený čtvrtek jsem žádal kněze, aby byli pastýři, kteří jsou cítit ovcemi. Vám, drazí bratři a sestry, říkám: neste Slovo života do všech našich čtvrtí, na pracoviště a kamkoli, kde jsou lidé a pěstují vztahy. Musíte jít ven. Nechápu křesťanská společenství, která jsou uzavřena ve farnosti ...

Ale ještě jedno vám chci říci. V Evangeliu je krásná pasáž o pastýři, který si všimne, že mu chybí jedna ovce, opustí těch 99 a jde hledat tu jedinou. My však, bratři a sestry, máme tu jednu a chybí nám jich 99! (bouřlivý potlesk) Musíme jít za nimi! V této kultuře, řekněme si po pravdě, je pouze jediná ovce, jsme menšinou, a nepociťujeme zápal, apoštolskou horlivost vydat se, jít a najít těch devětadevadesát?“ (Z promluvy na sympoziu římské diecéze 18. 6. 2013)

Modlitba činí zázraky, avšak musíme tomu věřit

„V jedné argentinské rodině náhle onemocnělo sedmileté děvčátko a lékaři mu předpověděli pouze několik hodin života. Tatínek – elektrikář a muž víry – jako by se pominul, nasedl na autobus a jel asi 70 kilometrů do mariánské svatyně v Luján.

Přijel tam už po deváté hodině večer a všechno bylo zavřeno. Začal se modlit k Panně Marii a rukama se přitom držel za železná vrata. A tak se tam modlil a plakal celou noc. Nebyly to ale jen pláč a modlitba, ten muž bojoval s Bohem. Skutečně bojoval o to, aby Bůh uzdravil jeho dceru. Potom v šest hodin ráno šel na autobusové nádraží a kolem deváté hodiny dojel do nemocnice. Tam našel plačící manželku a ihned pomyslel na nejhorší. ,Co se stalo?‘ ptal se. A žena mu odpověděla: ,Přišli lékaři a řekli mi, že horečka zmizela, že dítě dobře dýchá a nic mu není.

Papež dal příklad a sám se při kající bohoslužbě 28. 3. před věřícími v bazilice svatého

Petra první vyzpovídal.

19

Nechají si ji tu ještě dva dny, ale vůbec nechápou, co se mohlo stát ...‘ Takové věci se tedy ještě dnes dějí. Zázraky existují. Je však nezbytné modlit se srdcem.

Modlit se s odvahou, bít se o to, aby se stal zázrak. Nikoliv takové ty zdvořilostní modlitby – ,Jistě, pomodlím se za tebe.‘ Pak odříkáme jeden Otčenáš a jeden Zdrávas a na vše zapomeneme. Je třeba se modlit odvážně, jako Abrahám, který zápasil s Pánem, aby zachránil Sodomu a Gomoru; jako Mojžíš, který měl zdviženy ruce k modlitbě, až se unavily; jako mnozí lidé, kteří mají víru a s vírou se vytrvale modlí. Modlitba činí zázraky, avšak musíme tomu věřit. Myslím, že se dnes můžeme k Pánu modlit a říkat mu celý den: ,Věřím, pomoz mé slabé víře ...‘. A pokud nás žádají, abychom se pomodlili za lidi trpící ve válkách, za uprchlíky, za všechny dramatické situace, učiňme to.“

(Z kázání při mši svaté 20. 5. 2013) Středem života musí být člověk a ne modla- peníze

„Nyní je v tomto systému bez etiky středem modla a svět se stal modloslužbou bůžka-peněz. Poroučejí peníze! A k čemu dochází? Na obranu této modly se všichni shlukují do středu a ti, co jsou na okraji, padají. Odpadávají staří, protože pro ně není místo. Někdy se mluví dokonce o praktikování ,skryté eutanázie‘… Odpadávají však také mladí, kteří nenacházejí práci a důstojnost… A my musíme této skartační kultuře říci svoje NE. Musíme říci: ,Chceme

spravedlivý systém, který všem umožní jít vpřed.‘ Musíme říci: ,Nechceme tento globalizovaný ekonomický systém, který nám tolik škodí. Středem musí být muž a žena, jak to chce Bůh, a nikoli peníze.‘

Pomáhejme si solidaritou, foukáním do popela, aby se oheň opět rozhořel. Naděje nás ponese vpřed. Naděje není optimismus, ale něco jiného. Naděje není vaše a naše věc, je věcí všech. Proto vám říkám: Nenechte si ukrást naději! Buďme chytří, protože Pán nás upozorňuje, že modly jsou chytřejší. Pán nás vyzývá, abychom byli opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice. Mějme tuto chytrost a nazývejme věci pravým jménem. V této chvíli je modla středem našeho ekonomického systému, našeho globalizovaného životního stylu. A to nelze! Bojujme všichni společně, aby středem alespoň našeho života byl muž a žena, rodina, my všichni, aby naděje postupovala.“

(Z promluvy při návštěvě Sardinie 22. 9. 2013)

Když odpouštíme, nestáváme se chudšími „Jak tedy milovat své nepřátele? Ježíš k tomu poznamenává dvě věci - především máme hledět na Otce, který

dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré. Bůh miluje všechny. A druhá věc: Ježíš říká, že máme být dokonalí jako je dokonalý nebeský Otec. Ježíš odpouští svým nepřátelům. Mstít se není křesťanské. Jak ovšem dokázat tuto věc, která jde proti lidské logice? – S modlitbou. Modlit se! Právě to nám Ježíš radí: ,Modlete se za své nepřátele! Modlete se za ty, kdo vás pronásledují!‘ Modlete se! Prosit Boha: ,Proměň mu srdce. Má srdce z kamene, ale proměň ho, dej mu srdce z masa, aby dobře cítilo a aby milovalo.‘ Svěřuji tuto otázku každému z nás, aby odpověděl ve svém srdci: ,Modlím se za své nepřátele? Modlím se za ty, kdo mě nemají rádi?‘ Pokud odpovíme ,Ano‘, nezbývá než říci: ,Pokračuj, modli se víc, to je správná cesta.‘ Pokud odpověď zní ,Ne‘, Pán říká: ,Chudáku, i ty jsi nepřítelem bližních!‘ …

My, kteří jsme na mši svaté, mysleme na své nepřátele, na ty, kdo nás nemají rádi. Bylo by pěkné obětovat tuto mši svatou právě za ně: Ježíšovu oběť za ty, kdo nás nemají rádi. A také za nás, aby nás Pán naučil této obtížné, leč krásné moudrosti, která nás připodobňuje našemu Otci a dává vycházet slunci pro všechny, pro dobré i zlé.“ (Z kázání při mši svaté 18. 6. 2013) O modlitbě růžence

„Modlit se růženec je duchovní lék dobrý pro srdce. Pro mne je každý den největší posilou modlitba růžence. Cítím velkou sílu, protože jdu k Panně Marii a cítím se silným.“

(Z promluvy na setkání s církevními hnutími 20. 5. 2013)

Maria je vzorem v lásce „Jakým způsobem je Maria pro Církev živým příkladem lásky? Pomysleme na její

ochotu ve vztahu k příbuzné Alžbětě. Svou návštěvou jí přinesla nejenom hmatatelnou pomoc, ale také Ježíše, který už v jejím lůně žil. Alžběta a Zachariáš byli šťastní z toho, že čekali dítě, což se v jejich věku zdálo nemožné, ale dívka Maria jim přinesla plnou radost, která vychází z Ježíše a Ducha svatého a vyjadřuje se nezištnou láskou, sdílením, pomocí a porozuměním.

Matka Boží chce také nám všem přinést tento obrovský dar, jímž je Ježíš, a s Ním Jeho lásku, pokoj a radost. Taková je také Církev, jako Maria. Církev není obchod, Církev není humanitární nadace, Církev není nevládní organizace. Církev je poslána, aby všem přinášela

Papež s mladými při návštěvě italského ostrova Sardinie.

20

Krista a Jeho Evangelium. Toto je Církev. Nepřináší sebe samu. Ať už je malá či velká, silná či slabá, Církev přináší Ježíše. A Církev má být jako Maria, která šla navštívit Alžbětu. Co přinesla? Ježíše! Církev přináší Ježíše. To je jádro Církve, přinášet Ježíše. Pokud by se hypoteticky stalo, že by Církev nepřinášela Ježíše, pak by byla mrtvá. Je to jasné? (potlesk) Musí přinášet Ježíše a musí přinášet Ježíšovu dobročinnost, lásku, sílu.

A jakou lásku přinášíme druhým my, kteří jsme Církví; každý z nás? Je to Ježíšova láska, která se sdílí, odpouští a provází anebo je to láska poněkud rozředěná jako víno rozředěné tak, že se stává vodou? Je taková naše láska? Je to silná láska anebo tak slabá, že následuje jen sympatie a hledá odměnu? Zištná láska? A jedna otázka: Ježíši se zištná láska líbí nebo nelíbí? Líbí? Zdá se, že si nejste moc jistí. Líbí nebo nelíbí? (hromadné zvolání „Ne“) Nelíbí! Láska musí být nezištná, jako byla Ježíšova láska. Jaké jsou vztahy v našich farnostech, v našich komunitách? Jednáme spolu jako bratři a sestry? Anebo se posuzujeme, mluvíme špatně jedni o druhých?... Pečujeme každý jen o svoji „zahrádku“ anebo se staráme jeden o druhého? To jsou otázky týkající se lásky.“ (Z promluvy na generální audienci, 23. 10. 2013)

Papež posílá týdně až sto šeků chudým

Papež podepisuje týdně na sto šeků v hodnotě 200 až tisíc eur (5 500 až 27 tisíc Kč) chudým lidem, kteří se na něj obrátili s naléhavou prosbou o pomoc. V italských médiích o tom informoval polský arcibiskup Konrad

Krajewski, který má ve Vatikánu na starosti dary a sociální záležitosti, tj. papežský almužník.

Zároveň novinářům prozradil, že při nástupu do této funkce mu papež řekl: „Psací stůl v kanceláři není nic pro tebe, zapomeň na něj. Nečekej, až ti na dveře zaklepou chudí, a běž za nimi.“

Proto večer Krajewski chodí do vývařoven polévek pro chudé a podobných zařízení, aby si vyslechl názory lidí, pomodlil se s nimi a také snědl uvařené jídlo.

Denně dostává od papeže dopisy věřících, kteří ho prosí o pomoc. Přes vatikánské zahrady tak v rukách členů švýcarské gardy putují obálky s Františkovými ručně psanými přípisy jako ,víš, co máš dělat‘, ,najdi je‘ nebo ,promluv s nimi‘. Ve jménu papeže pak navštěvuje třeba seniory, vypisuje šeky pro chudé rodiny nebo míří na místa, kde se stala nějaká tragédie. Například rozdával almužny

na ostrově Lampedusa, u nějž se v říjnu potopila loď se stovkami afrických přistěhovalců. Přeživším rozdal 1600 telefonních karet, aby mohli dát vědět svým blízkým, že nehodu přežili.“

(Zdroj: Reflex z 2. 12. 2013, http://www.reflex.cz/clanek/zpravy/53159/chodi-papez-tajne-mezi-chude-jeste-ho-nechytili-ale-nikdo-to-ani-nepoprel.html)

4. Marián Kuffa - kn ěz na svém míst ě, kněz s duší chlapce Mgr. Ing. Marián Kuffa, Dr. h. c., se narodil 24. 12. 1959 ve slovenském Kežmarku. Pochází z pěti dětí. Po

ukončení gymnázia vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Nitře. Věnoval se horolezectví, sportovnímu karate, myslivosti, chtěl pracovat v Horské službě. Při výstupu na Gerlachovský štít se chytil kamene, který byl uvolněný.

Padal 20 metrů. Bůh mu zachránil život, vyvázl „jen“ se zraněním. V popradské nemocnici se začal vážně zamýšlet nad svým životem. Rozhodl se vrátit ho Bohu posvěcený – stát se knězem a sloužit nejubožejším bližním. Jeho povolání ovšem postupně zrálo. Trvalo ještě několik let, než Pánu Bohu řekl své definitivní „ano“. Nejtěžší a také nejhodnotnější obětí, kterou Pánu přinesl, bylo zřeknutí se touhy po rodinném štěstí, která jeho srdce takřka zcela naplňovala. Ve 30 letech (r. 1989) vstoupil do semináře ve Spišském Podhradí. Na kněze byl vysvěcen r. 1994. Působil nejdříve jako kaplan v Žakovciach (okres Kežmarok), v roce 1995 byl ustanoven správcem farnosti Žakovce.

Ještě jako seminarista se začal (se svolením svých církevních nadřízených) apoštolsky věnovat mravně i zdravotně ohroženým lidem ve svém okolí. Začal také opravovat opuštěnou, rozpadlou a zatopenou faru v Žakovciach. Na začátku měl jen starou Oktávii, pět set korun dluhů a chuť něco dělat. Zprvu tu sotva přežívali (za bídných životních podmínek, pro běžného člověka stěží představitelných) se dvěma chlapci, z nichž jednoho propustili z polepšovny, druhého z věznice. Postupně k jeho chlapcům (jak jim sám říká)

začali přibývat další bývalí vězňové, alkoholici, narkomani, mládež z nápravných zařízení a z dětských domovů. Posílali je tam sociální pracovníci i policie, přiváděly je zoufalé matky. Byli to lidé, kteří potřebovali jídlo, střechu nad hlavou, ale zvláště pevnou pomocnou ruku, aby dokázali v životě znovu začít. Marián Kuffa se jich ujal. Žije s nimi podle své zásady - „Pokud jsou moji chlapci hladoví, i já jsem hladový. Pokud bych je opustil, jsem obyčejný

Papež při oslavě svých 77. narozenin posnídal se třemi muži bez domova.

21

teoretik.“ Pod jeho vedením opravili svépomocí faru a pustili se do výstavby domova pro tělesně postižené, který byl uveden do provozu na přelomu roku 1999/2000. „Tento areál i s kaplí vybudovali vězni a bezdomovci bez pistolí, obušků a dozorců,“ zdůrazňuje pan farář Kuffa. „Když se mě ptají, co je moje, odpovím – přišel jsem v šusťácích, teniskách a vytahaném tričku. Kdyby mě přemístili, sbalím si celý svůj majetek do jedné igelitky, a jak jsem přišel, tak odejdu.“ V 6,5 km vzdálené Ľubici dokončili r. 1998 domov pro ženy a dívky z dětských domovů, ženy propuštěné z vězení, léčené ze závislostí. V Žakovciach r. 2001 postavili domky pro osamělé, týrané, zneužívané a těhotné matky, které sociální tíseň nutila k umělému potratu. V poslední době se začal P. Marián navíc starat o nejchudší Romy v devíti romských osadách.

Dnes tuto „rodinu“ tvoří 300 lidí. Společně žijí v duchovní komunitě, v charitativní větvi sekulárního institutu biskupského práva s názvem „Inštitút Krista Veľkňaza.“ Ten byl zřízen biskupským dekretem Eduarda Kojnoka v roce 1990. Jeho posláním je rozvíjet a šířit lásku ke Kristu Veleknězi a Panně Marii, apoštolát laiků a charitativní činnost. Institut má kontemplativní větev v Osušie u Dolnej Strehovej; generálním představeným je P. Marián Kuffa.

Pro všechny svěřence v Žakovciach platí přísný režim, který lze shrnout do tří vět: „Žádný alkohol a drogy. Žádný trestný čin od chvíle, kdy jsi přišel. Každý musí pracovat podle svých schopností a možností pro společné dobro těch druhých.“ Pan farář všechny předchází svým příkladem. Sám rozděluje práci ostatním a společně s nimi pracuje. Práce je to těžká, mechanizace se používá jen v nezbytných případech. A přesto se celé dílo neustále rozrůstá. Proč? Pan farář to sám hodnotí takto: „V base je větší pořádek a disciplína a lidé tam být nechtějí.“ Proč? „Protože to není postavené na lásce, ale na síle. V base je největší trest, že tě zavřou, u mě, že tě pustím - jdi se nadýchat čerstvého vzduchu. Ale kdo jednou vejde do mé fary, vchází do mého srdce, a kdo z mé fary odejde, z mého srdce neodchází. Je stále tam.“ Zde je zřejmý vliv působení Boží milosti. Požehnání se projevuje především na zásadní změně života bývalých problémových mužů a žen. Učí se dávat druhým, děkovat Bohu za přijatá dobrodiní, a stávají se tak sami příkladem i pro nás.

Vyjma maminek s dětmi se muži i ženy účastní resocializačního programu, založeného na přijetí duchovních hodnot, pracovní terapii a dodržování vnitřního řádu. Denně se účastní mše svaté a 4x denně modlitby svatého růžence v kapli, kterou si sami postavili. Každý podle svých sil a schopností pracuje - ženy perou, vaří, uklízejí, pečují o tělesně postižené, muži pracují na stavbě, starají se o dobytek, pěstují obilí, pečou chléb, opravují, topí, zahradničí, vyrábějí na prodej dřevěné hračky. O tělesně postižené, kteří společenství podporují modlitbou a obětováním svého utrpení, se starají i někteří bývalí vězni. Vzájemně si prokazují skutky tělesného i duchovního milosrdenství. Celá práce je zaměřena na spásu duší těch, kteří pomoc přijímají, i těch, kteří se o ně starají a jim slouží. „Na prvním místě jde o uzdravení duší, o obnovení vztahů: k Bohu, k životu; o vybudování nových postojů.“ Marián Kuffa je stále s nimi, pomáhá jim 7 dní v týdnu, 24 hodin denně. Je jim otcem, bratrem, přítelem. Je velmi skromný, pokorný. Říká: „Pán Bůh nás nebude soudit za to, co jsme nemohli udělat, ale za to, co jsme mohli, a neudělali jsme. A já jsem toto udělat mohl.“ Heslem Institutu je: „Milujte lidi takové, jací jsou. Čím méně si to zaslouží, tím více je milujte. Nemilujte je podle velikosti jejich zásluh, ale podle velikosti jejich potřeb.“

V Žakovciach bylo zřízeno odloučené pracoviště Trnavské univerzity pro výuku studentů sociální práce. Do Institutu přijíždějí dobrovolníci ze Slovenska i z ČR a učí se lásce při každodenní pomoci potřebným. U nás v ČR byla zřízena pobočka v Bílé Vodě u Javorníka a v Choryni u Valašského Meziříčí.

Celé dílo Institutu nese známky svatosti: vyznačuje se velkou důvěrou v Boha, krajní obětavostí, evangelijní chudobou, pokorou, moudrostí. Je uskutečňováno s omezenými materiálními prostředky; podchycuje prakticky všechny problémové skupiny obyvatel Slovenska; pečuje komplexně o duši i tělo svěřených lidí; společný život s lidmi rozmanitých charakterů, někdy i velmi problémových, přináší P. Mariánovi i řeholním sestrám velkou zátěž, ale zároveň vědomí nadpřirozené Boží pomoci. Bez zvláštní ochrany Panny Marie by jejich služba nebyla možná.

Podrobnější informace naleznete na těchto internetových stránkách: www.ikv.sk, http://www.ikv.sk/bila-voda-dum-s-m-stanislavy-ernstove.phtml?id3=37095, http://www.ikv.sk/choryne-dum-panny-marie-kralovny.phtml?id3=37094

V článku jsou použity fotografie z jednotlivých domovů Institutu v Žakovciach, Bílé Vodě a v Choryni.

Dokumentární filmy o službě P. Mariána Kuffy potřebným: - „Kde končí naděje, začíná peklo“, - „Podnikateľ s dušami“, - „Marian Kuffa zo Žakoviec“.

Dům Neposkvrněného Srdce Panny Marie pro tělesně postižené v Žakovciach.

Kaple v Žakovciach, v níž se scházejí na mši svatou a k modlitbě růžence.

22

Svěřenci P. Mariána při práci – na stavbě, při úklidu.

Kde začíná naděje... (Výňatek z článku Viery Krajčovičovej)

Na začátky práce s muži bez domova na žakoviecké faře vzpomíná přítel P. Mariána, bývalý kaplan a spolupracovník, P. Ján Buc.

Maťo Maťo přišel do Žakoviec před třemi lety (pozn. redakce: asi r. 1995). Bylo to právě na Mikuláše a měl pouze

jednu nohu. Druhou mu už amputovali. Přišel zanedbaný, páchnoucí, neoholený. Hned následujícího dne dostal vysoké teploty a museli ho převézt do nemocnice. Tam se ukázalo, že je nutné amputovat i druhou nohu. A tak byl najednou v Žakovciach první vozíčkář bezdomovec. Maťa ovládala neudržitelná touha po alkoholu. Když dostal peníze, dokázal jet 15 km na vozíčku ze Žakoviec do Popradu jen kvůli tomu, aby si vypil. V zimě dokázal přespávat ve stáncích na prodej květin. Vozík si tehdy postavil vedle, boudu si vystlal papírem a tak v ní přespával. Na faru přicházel občas opilý. Lidé z Institutu mu udělili výjimku. Dostával každý den „pleskačku“ jen proto, aby zůstal v Žakovciach a aby mu zachránili ještě ten zbytek zdraví, které měl. Avšak Maťo ani to nedokázal. Neváhal dokonce i v zimě jet na vozíku po zaváté cestě do Popradu. Mnohokrát s ním bylo potřeba začínat.

P. Ján Buc o něm říká: „Často jsme si v noci povídali. Maťo vzlykal: ,Nemám na to sílu, nemám na to sílu…‘ Alkoholismus je nemoc a on ji skutečně nedokázal překonat. Jednou se vrátil asi po měsíci celý zbídačelý, vyhublý, zarostlý, utrápený. Tak jsem se ho ptal, jak mu je. A Maťo: ,Špatně.‘ ,Dáš si kávu? Chceš jíst?‘ ,Ne.‘ ,A co chceš?‘ ,Cigaretu.‘ Dal jsem mu jednu a ptal jsem se ho, co ho bolí. Řekl, že noha. Nechápal jsem. Napustil jsem vanu a šel ho vykoupat. Přinesl jsem mu nové věci, sundal kalhoty a ucítil jsem hrozný zápach. Ten pahýl, který měl, mu začal znovu hnít. Jeho nemoc postupovala a já už jsem viděl, že je to velmi špatné. Tak jsem ho zaopatřil, vyzpovídal. Maťo přijal Pána Ježíše a jeli jsme do nemocnice. Nejdříve ho nechtěli přijmout, protože neměl kartičku, znovu ji ztratil. Byl jsem mu ji vyřídit a ve zdravotní pojišťovně mi řekli, že to už je sedmá, tak jsem jim řekl, že to bude poslední. Když jsme opět přijeli do nemocnice, brali ho tam už jako známý případ, protože mu v průběhu několika let amputovali obě nohy. Prohlédli ho a přijali. A on už tam zemřel. Krásné však na tom bylo, že jsme za ním chodili do nemocnice, zpovídali jsme ho, přijímal Pána Ježíše a já věřím, že mu Pán ukázal své milosrdenství. Mnoho ve svém životě prožil a ukončil ho ve velkých bolestech, ale s Ježíšem v srdci. To bylo krásné.

Je to úžasné, že jeden z nás je už u Pána. A dobré bylo i to, že chlapci zakusili a mnozí si uvědomili, že nikdo z nás tady není věčně. Tak dostali velký impulz, aby začali přemýšlet nad svým nitrem a nad duchovním životem. Přemýšlet o tom, že se vyplatí žít s Kristem, neboť věčnost je opravdu věčná. A stojí za to se i potrápit. Nyní chlapci chodí kdykoliv ke svaté zpovědi, i jednou za tři dny, prostě je tam vidět boj. Oni tak velmi chtějí, a jsou tak slabí, ale chtějí. A Bůh velmi oceňuje, když člověk chce. Potom mu dává požehnání a sílu.“

V Žakovciach jsem dostala neopakovatelnou životní lekci. Viděla jsem nesmírnou pokoru, velkou víru a obrovskou lásku k těm nejubožejším, kterými mnozí z nás opovrhují, ke kterým se nechceme snížit, abychom se neposkvrnili, a kterým se proto raději zdálky vyhneme. Náš Pán miluje maličké. Nesnažme se vyvyšovat se nad ně. Mohlo by se nám stát, že přijdeme o to nejcennější, o Jeho lásku. Viera Krajčovičová

Zdroj: článek V. Krajčovičové: Kde začína nádej…,“ celý text na http://www.kaplnka.sk/dimenzie/nov98/6zakov.htm

V současnosti je P. Marián opravdovým otcem 300 svěřenců, o které se stará s mimořádnou péčí a láskou. Jak

velký příklad lásky nám jeho služba dává! Buďme Bohu za něj vděčni tím, že se za něj a jeho „děti“ budeme modlit a snažme se jeho příklad lásky následovat i ve svém každodenním životě.

23

Přednáška P. Mariána o ob ěti

(Přednáška přepsaná z audio nahrávky, mezititulky přidány)

Milosrdenství chci, a ne oběť Pochválený buď Ježiš Kristus! No, pozrite sa. Keď chceme vedieť, či robíme niečo dobré, alebo zlé, no tak najdôležitejšie v prvom rade je

pozrieť sa, ako nás to učí sám Pán Ježiš, alebo Písmo sväté. Ako to chce Pán Boh od nás. V Písme svätom je napísaná takáto vec: „Milosrdenstvo chcem, a nie obetu.“ Je to tam, tak? Je to tak, však? Teraz sme domotaní načisto. Tak, jak to? Máme sa obetovať alebo nie? „Milosrdenstvo chcem, a nie obetu.“ Jak teraz z toho von? Či Pán Boh nechce od nás obetu? No, poďme sa pozrieť na tie slovíčka.

Abelova a Kainova oběť

Najprv: Milosrdenstvo a obeta. Obeta ako taká, tá, na ktorú myslí alebo mieri Pán Ježiš - ta je v Starom zákone. Viete dobre, že nemali svätú omšu ako takú, ale skôr tá obeta sa podobala, dneska keby sme

to tak ľudovo povedali, taký bitúnok (pozn. jatka), však? Tak to bolo: Zabili býka, doniesli býka, obetovali, spálili. Prvý Boží príkaz Desatora hovorí čo? ,Ja som Pán Boh tvoj. Nebudeš mať iných bohov okrem mňa, aby si sa im klaňal, ja som Bohom žiarlivým.‘ Tak to Pán Ježiš, alebo Pán Boh, tak to povedal, často čítame v Písme svätom. A teraz, ako to poskladať? Obeta. Jedna z prvých obiet, ktorú poznáme z Písma svätého, je ktorá? Kain a Ábel. Vieme, ako to dopadlo, nebudem to opakovať. Kain - len kratučko, aby sme sa mohli odraziť - Kain dal plody svojej poľnohospodárskej časti a Ábel dal z tej živočíšnej, by sme povedali. Ábel bol pastierom. Ábelova obeta sa zapáčila Pánu Bohu, dym stúpal hore. A Kainova nie. Pretože Ábel dával z lásky k Pánu Bohu, preto sa páčila Pánu Bohu. Dával z lásky, obetoval z lásky, a preto Pán Boh prijal jeho obetu. Kain bol špekulant. Nechcel to mať až také zle hore, ale bol lakomý, no, tak nemal srdce také dobré. Tak obetoval čosi, ale neobetoval to z lásky. A na túto obetu, presne na túto obetu, mieri Pán Ježiš, keď hovorí: „Milosrdenstvo chcem, a nie obetu.“

Milosrdenství Boží

Milosrdenstvo. Viete dobre aj z Písma svätého o tej hriešnici, ktorú pristihli pri cudzoložstve, a viete dobre, ako to skončilo. Obkľúčili Pána Ježiša spolu s tou cudzoložnicou a mali kamene v rukách a teraz povedali farizeji: „A už ho máme, paráda. Mojžiš nám kázal takéto ženy ukamenovať. Čo hovoríš ty?“ Ak povie Pán Ježiš: Ukameňujte ju, stratí povesť milosrdného a povedia: „Aha, kukajte, aký milosrdný, kameňuje, káže ju kameňovať.“ Ak povie: Ale nezabíjajte ju, pusťte ju, tak povedia: „Aha, protizákonne koná, proti Mojžišovi.“ Farizeji, zákonníci obkľúčili Ježiša, mali kamene v rukách a tešili sa: „Konečne ťa máme.“ Ježiš nemohol ani doprava, ani doľava, ani hore, ani dole, však, tak čupol a písal si prstom do piesku. Čo písal? Niektorí sa nazdávajú - cirkevní otcovia -, že písal hriechy tých, ktorí mali kamene v rukách. Napísal: Ty si bol vtedy tam a tam, s tou a s tou. Ten momentálne pustil kameň, červený, a zmizol. Ty si bol vtedy tam a tam a tak si sa zachoval. Pustil kameň, zmizol. Každému písal a presne vedel, kto sa zhora pozerá. Ježiš čupel a písal do piesku hriechy. Všetci pustili kameň a všetci zmizli. Čo sa stalo? Žena sa triasla, nemohla veriť ani vlastným očiam, ušiam. To nie je možné! „Ježišu! Ty, Ty si ma zachránil!“ A tá žena sa skutočne obrátila. Čiže vidíte, toto je milosrdenstvo a tamto je obeta. Aká obeta? Obeta, ktorá nie je vykonávaná z lásky, tak tú kritizuje Pán Ježiš. Farizejom teda vyhadzuje na oči: „Kladiete alebo dávate desiatky z mäty, kôpru, a ja neviem, z rasce (kmín), a desiatky dávate neviem z čohovšetkého, ale nemeníte svoje srdce.“ A toto, a tu je vysvetlenie toho výroku milosrdenstva „Milosrdenstvo chcem, a nie obetu“.

Měřítkem lásky je oběť, ale oběť z lásky

Obetu Pán Ježiš chce, aj prijíma, ako prijímal Ábelovu obetu, ale neprijal Kainovu, ktorá bola bez lásky. Alebo presnejšie by to bolo tak: Nechcem obetu bez lásky. Chcem, a je mi príjemná vôňa obety s láskou. Čiže, tak by sme si to mohli upresniť. Či dneska chce Pán Ježiš, aby sme sa obetovali? Áno, chce to. Dokonca merítkom lásky je, koľko sa človek vie obetovať.

Mladým ľuďom vždycky takto radím - a neviem, či sme o tom nerozprávali už minule - chceš zistiť, ako ťa má tvoj chlapec rád? Chceš to vedieť? Dievčatá to väčšinou nechcú vedieť, lebo majú ružové okuliare a potom až v manželstve vytriezvejú, až potom si ich dajú dolu: „Toho som si ja vzala? Hiíí, to si ty? Takého som si ja vzala?!“ Však? No, ale keď majú kamaráta, úprimného priateľa, alebo kamarátku, ktorá im povie: „Počúvaj, daj si dolu tie okuliare a pozri sa triezvo na vec.“ Len tak ťa miluje, koľko je schopný kvôli tebe obetovať, len toľko.

Merítkom lásky je práve obeta, ale obeta z lásky. Napríklad hrá sa futbal. Vyskúšaj si ho. Tvoj Fero, také oči pulí a pozerá na televízor, všetko by spolknul tam

Krmení nemocného v Domově pro postižené.

24

aj s rozhodcom, tak pozerá na ten televízor a ty mu povieš: „Fero, poď, ideme k babičke.“ „Daj pokoj!“ „Poď.“ „Daj pokoj teraz, počkaj!“ No, tak prosím pekne, tu máš odpoveď, tvoj Fero ťa má tak rád ako futbal. Menej, menej ako futbal. Dievčatá to nerady počúvajú. Vyskúšaj svojho chlapca, never na jeho rečičky. Skús, vyskúšaj. Koľko je schopný obetovať, toľko ťa miluje. Nie koľko o tebe rozpráva, a čo všetko ti narozpráva.

Neviem, čo sme tu minule rozprávali, možno niektoré veci zopakujem. Keby som sa zopakoval, mi to pripomeňte, však? To znamená, ako ten mladý človek, čo písal, som to asi spomínal, však, tej svojej zamilovanej: „Milujem Ťa tak vrúcne. Kvôli Tebe vyjdem aj na Mont Everest, tak vrúcne Ťa milujem. Aj Stredozemné more preplávam kvôli Tebe, tak vrúcne Ťa milujem. Cez prales prejdem hustý…“ a tak. V závere, keď všetko vyspomínal – „Keď nebude dnes večer pršať, idem ku vám.“ Vidíte. Jeden dážď a už ho zastavil. To znamená, keď tam nie je lásky, tak jednoducho tá obeta nie je pravá, je tam dačo falošné.

Keby sme mali záľubu v obete samej, pre obetu samú, tak je to úchylka, hedonismus. To znamená mať záľubu v tom, že trpím, alebo že pre samotné utrpenie. To je úchylka, to nie je správne.

Ale správny postoj je aký? Znova, keď to mladým ľuďom vysvetľujem, chlapci, keď sú tu chlapci, predstavte si: Máš dievča, však; máš dievča, dobré dievča, vynikajúce, máš ju rád, máš ju silno rád. Chlapci moji - keď mám takých pätnásť- šestnásťročných - len pozerám naňho, on pozerá na stenu, usmieva sa na stenu, usmieva. Kukám: „Čo je?“, doňho štuchnem. „Ale nič farár.“ Tak už viem, asi koľko bije. Zamilovaný, však? Taký šestnásť- sedemnásťročný má rád, má ju úprimne rád. Mať rád nie je hriech, nebojte sa. Tí, čo vás pletú, povedia, že nemôžeš mať rád. To nie je pravda. Láska dáva zmysel všetkému. Ale mať rád neznamená okradnúť to dievča.

Mít rád znamená obohatit druhého

Mať rád znamená obohatiť to dievča. Mať rád, ale ju, nie seba. Egoista, ten má rád seba. Ale takýto človek, si predstavte, ktorý je zamilovaný, miluje to svoje dievča, povedzme - má osemnásť, ona má sedemnásť, tak nejako, približne. A teraz, čo sa stane? Idú na huby. Ona stúpi. Tak zle stúpi na ten peň, že jednoducho zostane tam plakať.

Slzy ako krokodíl veľké. A teraz koniec. Nedá sa pohnúť ani tak, ani tak. No, čo ten Fero spraví? Zoberie Marienku na ruky. „Nie, netreba, čosi“ - hoci ona nechce, že je ťažká. „Nie, čosi!“ „V poriadku.“ Ale on sa pučí, však, len tak fučí, spotený, celý mokrý, a vidíte, ale predsa to robí. Prečo? Moje bremeno je ľahké, hovorí

Pán Ježiš. Prečo je ľahké? Pre toho chlapca, ten chlapec tomu rozumie. Prečo je ľahké? Čo hovorí? „Moje bremeno je ľahké, je to moje dievča, ktoré milujem, ja ju mám veľmi rád. Teším sa, že ju môžem nosiť na rukách.“ No, ako to bude v manželstve, to je druhá vec, však? Ale hovorím o čistom, krásnom vzťahu tých dvoch mladých ľudí, ktorí sa majú radi. Mať rád nie je hriech, nebojte sa. Keď niekoho máš rád, to nie je hriech. To je iba pomýlené, popletené, keď niekto toto myslí. Nenávisť je hriech. Mať rád nie je hriech. Ale mať rád, niekedy znamená aj vzdať sa. Milujem dievča, mám ju rád a teraz mám len jeden záchranný pás, alebo - ako sa to volá, vestu - a loď sa potápa. Aha, čo teraz? Štopnem (strčím) ju dolu? Keď ju mám naozaj rád, oblečiem jej tu vestu a končím. Ja idem, odlučujem sa od nej. Čiže, niekedy je prejav lásky aj to, že viem opustiť to dievča. Viem, že by to bola skaza pre nás obidvoch, a preto sa jej vzdávam. To je čistá a krásna láska. Čiže, takú lásku Pán Boh požehnáva. Je to tak. Čiže vidíte, tá obeta má zmysel a význam vtedy, ak to robím z lásky. Ak miluješ to svoje dievča, darmo je ťažšia a ty ledva fučíš, ale robíš to rád a nesieš ju rád, lebo ju máš rád. To znamená - keď sa vrátim naspäť - obeta má význam a má zmysel iba vtedy, ak bude vykonávaná z lásky.

Oběť bez lásky

A tvoje bremeno bude ľahké a jarmo príjemné iba vtedy, ak budeš mať čistú lásku. Ak nebudeš mať čistú lásku, tak sa ti stane ťarchou (zátěží). Ja si pamätám ešte z gymnázia, že som mal jednu profesorku, učila nás ruštinu. Mali sme dakedy ruštinu. Ona si urobila takú švandu: Ja som bol štvrták, gymnazista. Štvrtáci - to sme boli majstri sveta. A ona teraz prišla a pred všetkými - to sme šli spoločne kdesi do kina, spoločne celé gymnázium - mi dala nosiť kabelku. Joj, viete, to bolo také potupenie! Ja som sa tak hanbil a spolužiaci sa mi všetci vysmievali. Rozkrútil som kabelku a pomyslel som: Keď ju pustím kdesi, niekam vyhodím, však. Prečo? Lebo som bol napálený, však. Nie, že by mi bol problém nosiť kabelku, to bola ľahká kabelka, ale jednoducho som to ťažko prežíval, však, dospievajúci mladík, mladý človek, keď niečo také má. Tak som tú kabelku šmaril (prásknul jsem s ní), však? No, vidíte. Niekedy, keby som aj batoh mal niesť, ťažký batoh, ale keď milujem toho, koho batoh nesiem, je to ľahké. Čiže, vidíte. Tu

Děti maminek, které nalezly útočiště v Domě Marie Magdalény v Žakovciach.

25

máme odpoveď aj zo zdanlivo zamotanej vety: „Milosrdenstvo chcem, a nie obetu.“ Obetu bez lásky, bez srdca, farizejskú obetu, to znamená len takú navonok, aby som vyzeral, no a potom je to ťarcha. Aj pre rehoľné sestry je to ťarcha, ak tam nie je z lásky. „Jednoducho toto sa mi nepáči, tamto sa mi nepáči, joj, keby som len bola predstavená, ja by som to tu zmenila raz dva“, však. „Ja, keby som tu bol farár tejto farnosti, to by to tu išlo, pánečku, nastúpené, keby som atď.“

Sjednocení s Boží vůlí

Nehovor keby. Tam buď svätý, kde si. Ani jeden svätý sa nevyhováral na svojho predstaveného, čítajte životopisy svätých, ani jeden svätý sa nevyhováral. Bol svätý tam pri tých predstavených, kde ho Pán Boh postavil. Tam buď svätý, kde ťa Pán Boh postavil.

Byť dobrým otcom rovná sa byť dobrým kňazom, rovná sa byť dobrou matkou. To nie je ani viac ani menej. Tam je - rovná sa. Nešpekuluj: „Keby som bol farárom, joj, keby som bol otcom, joj, keby som bola matkou.“ Nie si. Mne spolužiačka raz hovorila: „Vieš čo, Maroš? To je nespravodlivé.“ „Prečo?“ „Vy muži môžete byť kňazi a my ženy nemôžeme byť.“ Zamyslel som sa, fakt, má pravdu. A teraz rozmýšľam, pánečku, Duchu Svätý, osvieť mi rozum. Čo to, čo jej teraz povedať? Hovorím: „Vieš čo? Ale to je nespravodlivé.“ A ona: „A čo?“ „Vy ženy môžete rodiť deti a my nie. Ja chcem byť tiež matka, a nemôžem.“ Nechcem byť, ale jej som tak povedal. No a vidíte, Pán Boh to nechce odo mňa, preto ma nestvoril ženou. Toto musíme brať normálne.

Tři pokušení

Ja tak zvyknem povedať, že ten život beriem ako futbal. Raz dostanem gól, raz dám gól. Nemôžem furt len dávať góly, to by bola nuda. Musím aj dostať gól, ale neprišiel som faulovať, ale prišiel som si zahrať. Zahrať a vyhrať. Nie pre seba, ale pre tých ľudí, ktorých mi Boh dal do opatery. Neprišiel som s úmyslom faulovať, a keď som v zápale boja, človek aj zfauluje. Zdvihne ruku v spovedelnici, povie: „Pane, faul bol z mojej strany.“ To znamená - znovu sa vraciame naspäť k tomu, čo sme pred rokom rozprávali o pokore a o pýche - kto chce nasledovať Pána Ježiša, a kto ho nasleduje, aj musí počítať s tým, že skôr-neskôr príde do pokušenia. Príde do pokušenia! Stavte (vsaďte) sa so mnou, ako chlapcom hovorím, o liter mlieka - u nás sa nesmie piť, takže len mlieko môžeme. Ale stavte sa so mnou. Keď chceš nasledovať Ježiša a budeš ho nasledovať a rozhodneš sa zmeniť svoj život, stav sa tu so mnou, že jednoducho do pokušenia prídeš. Diabol sa o to postará a pozrite sa, aký je prefíkaný. On neprišiel Pána Ježiša pokúšať na začiatku, keď bol 40 dňový pôst. Ale kedy ho prišiel pokúšať? Ku koncu, vtedy keď bol vysilený, vyslabnutý. Presne tak to robí aj s tebou. Vieš, kedy príde diabol ku tebe? Keď si vyšťavený, úplne do nuly. Dolu keď si, úplne. Pán Boh ti vtedy dá pokoj, ale diabol nie. Presne vtedy ťa zdvihne a pokúša ťa.

A tri pokušenia, ktoré sú také najväčšie, najsilnejšie - prvá je pýcha, to sme minulého roku spomínali. Smradľavá, hnusná pýcha, matka všetkých hriechov. Iné meno neviem pre to, hej, tá hnusná pýcha, z ktorej všetky hriechy povstávajú. Komplet všetky. Povedzte mi hocaký hriech, odvodím vám ho z pýchy. Pýcha, hnusná pýcha, je diablov hriech. „Non serviam.“ Nebudem slúžiť. Tu začalo peklo. Hej, a toto je diablov hriech. Hnusná, ale nechcem tu už v kostole nadávať, prašivá pýcha. Jednoducho, z nej povstáva všetko.

Potom druhé také pokušenie a silné, sú peniaze, lakomstvo. Brat brata nepozná, naozaj, pri dedičskom konaní na súd sa dávajú. Pozor, to lakomstvo a peniaze, to bol hriech Judášov. Judáš, takto však hrešil peniazmi. Jak nachytal diabol Judáša, ako? Hovorili sme si, Judáš nekradol tak, aby to všetci poznali. Judáš kradol tak prefíkane, že nikto o tom nevedel, okrem Pána Ježiša. Kradol tajne, pomaly, v kúskoch. Daj pozor, keď kradneš pomaly v kúskoch. V obchode, však, otočia sa, robím v mäsiarni, režem salámu, tam pozerá ešte zákazník, fuk - máličko priťažím tú váhu, však? Máličko ty môžeš kradnúť, ale nebezpečenstvo malých hriechov je v tom, jak presne na tom pohorel Judáš. Čo sa totiž stalo? Judáš sa naučil na malých hriechoch hovoriť: Áno. Áno, áno, áno, áno, až ho diabol uspal a Judáš si zvykol kývať: Áno, áno, áno, áno. Prišla veľká skúška a on? Bum! - spadol. Prečo? Lebo si pripravil dušu malými dobrovoľnými hriechmi na veľkú zradu. To, vidíte, bola prefíkanosť diablova. On by ho na začiatku nedostal, on si ho potreboval pripraviť. A v tom je nebezpečenstvo práve malých hriechov. Dávajte na to pozor! Čiže, vidíte to druhé pokušenie. Prvá je pýcha, sme povedali. Každý bude pokúšaný na pýchu, každý jeden, čo ste tu. Sme tu všetci, komplet. Každý jeden sme pokúšaný na pýchu. No a druhá vec je peniaze. Hovorím to: Judáš tam pohorel na tom. Prišla veľká skúška, on neobstál, pretože už v maličkých veciach dával súhlas.

A tretie veľké pokušenie: tvoje vlastné telo, pohodlnosť, žiadostivosť, zmyselnosť atď.

Posezení nemocných s ošetřovateli.

P. Marián s romskou rodinou.

26

Žádostivost hrabe k sobě, láska tlačí od sebe Hovorili sme si asi minulého roku, aký je rozdiel medzi láskou a žiadostivosťou? V televízore žiadny. Žiadny,

žiadny rozdiel. Aký rozdiel? „Juj, ako sa majú radi, juj, ako sa majú radi.“ Dajte na to pozor, najmä mladí ľudia! Žiadostivosť a láska - obrovský rozdiel, obrovský. Aký? Podobný jak vajce vajcu. Aj toto biele, aj toto biele. Aj to oválne, aj to oválne. Aj to rovnako ťažké, aj to. Aj to je rovnako veľké, aj to. Ktoré? To je jedno. To nie je jedno! Toto je smradľavé, a toto je živé. Keď toto zješ, posilní ťa. Keď zješ toto smradľavé, otrávi ťa. Žiadostivosť a láska,

takýto je rozdiel. Takýto je rozdiel medzi žiadostivosťou a láskou, jak živé vajce a smradľavé. A ako rozoznáš, čo je žiadostivosť a čo je láska? Myslím, že sme si spomínali - žiadostivosť hrabe k sebe a láska tlačí od seba. Jednoduchá poučka. Žiadostivosť hrabe: „Čo som ešte tomu dievčaťu nevzal? Čistotu? Daj! Pokoj z duše? Daj! Dobré meno? Daj!“ Tvoj chlapec ťa nemiluje, toto nie je láska, z fleku ti to hovorím, dávam ti dolu okuliare, to boli ružové. Tvoj chlapec má k tebe len žiadostivosť. Láska? Presne naopak. „Čo som ešte nedal svojmu dievčaťu? Pokoj duše, dobré meno, zachovám jej tú čistotu, všetko. Čo by som jej ešte mohol dať? Ja mám tak rád to svoje dievča, čo by som jej mohol dať? Bože, čo by som jej ešte mohol dať?“ Toto je otázka toho, kto naozaj miluje. Vidíte, naozaj mať rád znamená obetovať. Toto Matka Tereza hovorí: „Láska naozajstná musí bolieť.“ Ak nebolí, nie je naozajstná. Matku to musí bolieť, ona sa zrieka toľkých vecí. Mladé matky sa zriekajú postavy, všeličoho, však? Aby vychovala len tie deti, hej, povedzme, pri mužovi sa musí vzdať mnohých koníčkov, mnohých zábav, záľub. Aby sa

mohla venovať manželovi, hryznúť sa toľkokrát do jazyka. Manžel - koľkých vecí sa musí zrieknuť; kamarátov, keď je dobrý manžel a keď má manželku rád. To znamená láska, povedali by sme, rovná sa obeta.

Láska rovná se oběť

Koľko si schopný obetovať, len toľko miluješ. Aby si si príliš veľa nenamýšľal, no tak Pán Boh ti zošle do cesty takých ľudí, ktorých ty ešte nechápeš, alebo nerozumieš, prečo ti ich zosiela. Mne konkrétne našu pani starostku (pozn. byla příčinou mnoha problémů, které způsobila panu faráři), však? Vidíte, veľa vecí ma na nej naučil, od nej som sa veľa naučil. Keď chlapcom hovorím, keď sa modlievame ruženec - o 12 vždycky prerušíme prácu cez deň a modlievame sa ruženec. Ráno máme o štvrť na osem sv. omšu. To mám len pre nich, pre chlapcov a pre dievčatá, problémové dievčatá mám v Ľubici, to dochádzajú ku nám každý deň, tam robíme niečo, pracujeme. No a o 12 prerušíme, modlíme sa ruženec. A potom o ôsmej večer ešte máme ruženec. - A minule som na ruženci povedal: „Chlapci, za našu pani starostku.“ Jeden z chlapcov, čo jedenásť rokov bol v base, ten, normálne mu to dych vyrazilo: „Čo, farár? Ja, luterán, evanjelik, ja tu na ruženec idem ledva, a za starostku? Nikdy! Alebo dobre. Radšej: Večné odpočinutie, daj jej, Pane!“ (smích) Takže vidíte, tak, aj také sú.

Prišla redaktorka. Možno ste si čítali „7 plus“, ja som to len jedným okom prezrel. Napísali to tam dobre, zamastili, čo všetko ja som už videl a nevidel na tom lane. Čo to navymýšľali hlúpostí, že ja som vraj, čo som spadol z Gerlachu. To je pravda. Že som visel na lane. Tiež pravda, však? Že som mal v nohaviciach (kalhotách), je, však, pravda. Poviem vám rovno, keď som pozeral dolu, všelijako bolo a na jednej skobe sme zostali visieť traja. Čiže trinásť hodín ma dávali dolu. Ale nikdy som nespomínal, ani som s ňou nediskutoval o tom, že ja som z lana spoznal Pána Boha, alebo, že som ho tam zbadal. V iných novinách zas písali, že som sa udrel o hlavu pri tom páde a začal sa venovať šesťdesiatim narkomanom, alkoholikom a pritom sám sa liečim. Keby ste videli všelijaké grotesky, čo to všetko som už urobil a neurobil. Aká bola jej prvá otázka, tej redaktorky, tej z tých „7 plus“? To nedala samozrejme

tú prvú otázku. Hovorí: „Pán farár.“ Hovorím: „Prosím.“ „Čo vy máte proti erotickým salónom?“ Viete čo, mne skoro dych vyrazilo: „Čo?“ Ja mám brata takého prudkého, on mi hocikedy rozpráva: „Vieš čo, farár? Maroš, čo ty vysvetľuješ dve hodiny, ja za dve minúty vysvetlím,“ a každý pochopí. Brat, keď som videl, že už sa postavil: „Bože nedovoľ, aby jej to on začal vysvetľovať.“ Brat sa postavil, ja hovorím: „Posaď sa, ja to vysvetlím.“ Redaktorka sa na mňa usmievala: „ Tak čože pán farár, čože máte proti erotickým salónom?“ Hovorím: „Nič.“ „Čože?“ Hneď zosílila ten magnetofón, či čo to mala. Dala ho ku mne. „Jak nič? Mohli byste to vysvetliť?“ „Áno. Proti erotickým domom a salónom nemám nič. Zväčša sú to pekné domy. Najmä zvonku. Zvnútra som ešte nebol. Zvonka sú to pekné domy, ale namietam proti ovociu týchto domov.“ „Ako to myslíte, pán farár?“ „Každý detský domov je ovocie nezriadeného sexu, ovocie nezriadenej lásky, nenávisti, egoizmu. A prosím, detské domovy. Nech sa páči, prostitútka je pre vás zaujímavá, kým je v pracovnom pomere. Pre mňa, keď je tehotná, keď má plno chorôb, príde s plačom zasvrabená: ,Farár, prosím ťa, pomôž mi.‘ Toto namietam proti erotickým salónom.“ Samozrejme, že to neuverejnila, nedala a urobila: „Pfff,“ pokrútila hlavou, však? Čiže, vidíte.

Podávání svatého přijímání nemocné ženě (Domov pro

seniory, Bílá Voda.)

Stařenky z Domu Panny Marie Královny v Choryni.

27

Tvé srdce nevinnost dává i chrání, má důvěra nedojde oklamání! Jsi nadějí, že až opustím svět, budu tě moci v nebi uvidět... Když cítím, že mi v srdci bouře vzplane, pokorně zvedám hlavu k tobě, Pane, a čítávám v tvém zraku soucitném: „Pro tebe dítě nebe stvořil jsem.“ Já vím, že vzdech a slzy na mé tváři čistě a líbezně v tvém nebi září, kde andělé se koří před tebou, zatímco ty žebráš o lásku mou!... Chceš srdce mé. - Já ti je, Pane, dávám, pro tebe ráda přání svých se vzdávám, však těch, jež miluji, se nelze vzdát, pro tebe, Králi, chci je milovat.

Štěstí, láska a klid, jež mám, jsi, Spasiteli, jen ty sám! Ty všech mateřských srdcí Stvořiteli, jsi pro mne otec laskavý a bdělý, Ježíši, Boží Slovo jsi a Syn, nad srdce mateřské tvé srdce ctím! Neustále mě sleduješ a chráníš, a když tě volám, nikdy neotálíš, mám-li kdy pocit, že jsi ukrytý, pak pomůžeš mi hledat tě vždy ty. Jen tobě, Ježíši, chci blízko dlívat a jenom ve tvé náruči se skrývat. Jak malé dítě chci tě ráda mít a jako chrabrý voják zápasit. Jak sladké dítě v lásce neskrývané něžnostmi chci tě zahrnovat, Pane, a v poli, jímž můj apoštolát je, statečně chci se vrhat do boje.

5. Duchovní poezie – svatá Terezie z Lisieux Na prosbu karmelitky sestry Marie od Nejsvětější Svátosti k jejímu svátku a prvému výročí vstupu na Karmel

napsala Terezie báseň „Jenom Ježíš“. Jako v mnoha jiných básních mluví i zde Terezie nejen ve jménu sestry, která o báseň prosila, ale též za sebe samu. Možná by ráda dvěma posledními verši oprostila sestru Marii od Nejsvětější Svátosti (svou sestřenici) od přílišné lásky k rodině; nečiní to však radou, ale příkladem vlastní velkomyslné lásky k Ježíši. „Jenom Ježíš“

Mám srdce, aby se vždy rozdávalo, aby svou vroucí něhu prokázalo. Kdopak by moji lásku pochopil, Kdo by ji stejnou mincí oplatil? Darmo je volat po opětování; jen ty, Ježíši, splníš duši přání. Nic neuvede mě zde v nadšení, to pravé štěstí není na zemi.

Zdroj: Básně svaté Terezie z Lisieux. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2003.

6. Svatý Alfons o úct ě k Panně Marii Svatý Alfons z Liguori, Učitel Církve uvádí v knize „Vznešenosti Panny Marie“ příklad, jak se odvděčuje

Matka Boží svým vytrvalým ctitelům. Sestra Dominika z Ráje se narodila chudým rodičům ve vesnici Paradiso (Ráj) u Florencie. Už jako dítě začala

ctít Matku Boží. K její cti se postila každý den, v sobotu rozdávala chudým jídlo, které si sama odepřela, každou sobotu také trhávala v otcově zahradě nebo v blízkých polích množství květin a zdobila jimi doma obraz blahoslavené Panny s Ježíškem v náručí.

Poslyšme, jakými milostmi se odměnila nejvděčnější Královna této své služebnici za její pocty. Jednou stála desetiletá Dominika u okna a uviděla na cestě krásnou paní s chlapečkem. Oba vztahovali ruku, jako by prosili o almužnu. Dominika běžela hned pro chléb. Najednou je však uviděla před sebou, i když neotevřeli dveře. Spatřila, jak měl chlapeček na rukou, na nohou a na prsou rány. Zeptala se paní: „Kdo poranil toto dítě?“ Paní odpověděla: „Láska.“ Dominika uchvácená krásou a skromností hošíka se ho ptala, jestli ho bolí ty rány, ten však odpověděl jen úsměvem. Zatím přistoupila krásná paní s chlapečkem k obrazu Rodičky Boží s Děťátkem a zeptala se Dominiky: „Řekni mi, dítě, pročpak zdobíváš kvítím tento obraz?“ Dominika řekla: „Dělám to z lásky k Ježíši a k Marii.“ – „A jak je miluješ?“ – „Miluji je, jak jen mohu.“ – „A jak hodně je můžeš milovat?“ – „Tak, jak mi sami pomohou.“ Paní řekla: „Jen je miluj i dále, jednou v nebi ti to odmění.“

Svatá Terezie z Lisieux (1873-1897)

28

Když Dominika ucítila nebeskou vůni, vycházející z hošíkových ran, zeptala se paní, čím maže ty rány a je-li možné koupit tu mast. Paní odpověděla: „Tuto mast je možné koupit vírou a dobrými skutky.“ Dominika jim pak nabídla chleba. Ale matka řekla: „Pokrmem mého synáčka je láska. Řekni mu, že miluješ Ježíše, a způsobíš mu největší radost.“ Při slově láska hošík zazářil radostí, obrátil se k Dominice a zeptal se jí, jak miluje Ježíše. „Miluji ho tak velice,“ odpověděla Dominika, „že na něho neustále myslím dnem i nocí a netoužím po ničem jiném, než abych se mu líbila, jak je mi to jen možné.“ – „Dobře, miluj ho, a láska tě poučí, čím se mu nejvíce zalíbíš.“ Když byla vůně vycházející z ran stále silnější, zvolala Dominika: „Můj Bože, tato vůně způsobí, že zemřu láskou. Je-li vůně dítěte tak libá, jaká vůně bude asi v nebi!“

Náhle se všechno změnilo. Matka dítěte zazářila nebeským světlem a byla oblečena jako Královna. Hošík se skvěl krásou jako slunce, vzal květiny a sypal je na Dominičinu hlavu, ta teď poznala Marii a Ježíše, padla na kolena a klaněla se svému Spasiteli. Nato zjevení zmizelo. Později vstoupila Dominika do řádu dominikánek a zemřela jako světice r. 1553.

Zdroj: Alfons z Liguori. Vznešenosti Panny Marie. Exerciční dům ve Frýdku, 1939, str. 207-208.

7. Počuli sme slovo Pánovo Po tom ma poznajú všetci, že ste moji (Jan 13,33-3 5)

„Dítky, ještě maličko jsem s vámi! Budete mě hledat, ale jak jsem řekl židům, tak pravím nyní vám: Kam já jdu, vy nemůžete přijít. Přikázání nové vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, abyste se i vy milovali navzájem. Podle toho poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“

Aj týmto čítaním nám Pán pripomína svoje nové prikázanie. Ktovie koľký raz už v živote …! A hovorí nám doslovne toto: „Milujte sa navzájom, ako som vás ja miloval.“

Ak nadviažeme s ním vnútorný dialóg a opýtame sa ho: „Pane, ako si nás ty miloval?“ dostaneme približne takúto odpoveď: „Brat, sestra, opravdivo, dôsledne, úprimne, bez miery až do konca.“

Vošiel som ako Boh do života Panny, odtiaľ do betlehemskej maštale. Po nazaretskej chudobe som sa dal zavesiť na potupné drevo a na koniec vložiť do kúska chleba, kde môžete so mnou zaobchádzať, ako sa vám páči.

A tak som sa rozhodol, aj keď som vedel, že sa mi odvďačíte len nevšímavosťou, duchovnou ospalosťou, chladom, ba i zlobou.

A keď ste sa už stali ženami cudzoložnými, ja som nehodil do vás opovržlivý kameň. A keď ste ma zradili pre kariéru, za striebro ako Judáš, ja som vo vernosti voči vám nezlyhal. Aj potom som vás

nazýval priateľmi. A keď ste sa báli a hanbili verejne sa ku mne priznať – ako môj apoštol Peter – ja som vám odpustil. A prosil som za vás aj pri najväčších urážkach: Odpusť im, Otče!“

Brat, sestra, jeho nový príkaz znie: Tak sa vzájomne milovať, ako on nás miloval. Ak ho splníme, ak túto jeho lásku presadíme do svojho života, objaví sa v nás najprv ako úprimná snaha všetkým všetko odpúšťať a potom ako ochota slúžiť tým, ktorí nás môžu potrebovať, nevynímajúc ani nepriateľov.

Nikto netvrdí, že je to malichernosť. Nikto nebagatelizuje tento Spasiteľov nárok. Veď ani on sám sa neodvážil žiadať od nás niečo také, kým nám nedal v premenenom chlebe seba a v sebe svoju

silu. Toto jeho prikázanie je naozaj nové. Najprv preto, že nebolo dosiaľ počuť, aby Boh požadoval od krehkého človeka, čo sám od seba. A potom aj

preto, že nám nikdy neznie rovnako. V každej situácii sa ním žiada od nás niečo iné. Raz je to: Odpusť, poslúž! Inokedy: Zabudni na to, čo bolo! Usuš slzy, usmej sa! Alebo: Podaj ruku! Prihovor sa! Alebo: Odopri si kúsok času! Zriekni sa toho, čo potrebuješ, lebo tvoj blížny to viac potrebuje! A je konečne nové aj preto, prečo je nové slnko po temnej noci a teplá jar po chladnej zime. Každý prejav tejto lásky pôsobí vo svete, plnom nenávisti, ako novosť, ako svetlo a teplo.

Ak by sa nás pri počúvaní tohto veľkého Kristovho príkazu zmocňoval strach a malomyseľnosť, spomeňme si na sviatosť, v ktorej nám dáva svoju silu – seba. Ak ju použijeme, tak ako si prial, všetci sa presvedčia, že sme naozaj jeho, že On je v nás a my v Ňom. (A. Faudenom, Počuli sme slovo Pánovo, str. 986 - 988)

29

8. Ochrana života Patnáctiprocentní tabulková šance

Chci se s Vámi rozdělit o svůj zážitek. Jsem maminkou 5 dětí (10, 8, 6, 4 a 1 rok). Náš poslední Petr Dominik měl být podle lékařů po narození velmi nemocným dítětem a tak mně navrhli potrat. Když jsem odmítla „nabídku“, poslal mě pan doktor k druhému lékaři a ten ke třetímu, neboť ani tomu jsem ve 24. týdnu těhotenství (6. měsíc) neřekla ano na zabití našeho synáčka, který kopal a prosil o život. Bylo to těžké těhotenství, ale modlitby mnoha lidí, odsloužené mše svaté za naše počaté děťátko Pán Bůh vyslyšel a Petříček se narodil zdravý. Jeho ledvina, která byla po porodu extrémně velká, fungovala a od 5. měsíce, kdy ho operovali, slouží ke cti a chvále Pánu.

Péťovi je nyní 1 rok, je to šikovný a bystrý chlapeček, který nejeví známky postižení, spíše hyperaktivity, a dělá nám radost.

Je těžké náporu a argumentům lékařů „odolat“, pokud žena a rodina nemají víru, nemá někoho, kdo ji podpoří, kdo jí řekne, že naděje umírá naposled, že tabulkové hodnoty jsou zavádějící. Nám vyšel triple test na Downův syndrom 1:2 (riziko 1:2, že se dítě narodí s Downovým syndromem), 15% šance na zdravé dítě. Lékař řekl, že děťátko má hypoplastický (méně vyvinutý) nosík, ledvinu, která po porodu stejně nebude fungovat a mám 20 týdnů na to, abych se smířila s tím, že pokud si ho nechám, bude to velké utrpení. Bohu díky, že se nad námi Bůh smiloval.

Můj švagr má dvě, 7 a 1 roční, postižená děvčátka a berou to jako požehnání. Slovensko, Betka a Peťo Dubjelovci, březen 2013

Zdroj: http://www.25marec.sk/pribehy/patnastpercentna-tabulkova-sanca/

O babyboxech Babyboxy jsou odložné schránky, kam mohou

zcela anonymně, beztrestně matky odložit své dítě, o které se nemohou z důvodu nejrůznější tísně postarat. Zřizuje je pražské sdružení Babybox – Statim; v současné době funguje 61 schránek v 59 městech ČR. Od roku 2005 v nich bylo nalezeno 107 dětí: 65 děvčátek a 42 chlapečků. Nejvíce dětí bylo odloženo v Praze, Brně a Ostravě. Většinou se jedná o děti staré několik hodin. Celkový počet odložených dětí je dost vysoký, z čehož zakladatel babyboxů Ludvík Hess nemá radost, avšak uznává, že je lepší živé dítě položené do babyboxu než mrtvé pohozené v kontejneru nebo v řece. Více informací naleznete na internetových stránkách www.babybox.cz

Je lepší dítě donosit a odložit do babyboxu než usmrtit umělým potratem.

Zamysleme se nad sebou… „Proto vás zapřísahám, bratři, při milosrdenství Božím, abyste podávali své tělo v oběť živou, svatou a Bohu

milou! To budiž vaše duchovní bohoslužba!“ Tak k nám promlouvá Písmo svaté. Vidíme tedy, že my všichni jsme povoláni ke kněžské úloze, i když jiným způsobem než svěcení kněží. Že ovšem našemu Pánu nejde jen o naše těla, ale především o naše duše, dosvědčuje hned následující verš: „A nepřipodobňujte se tomuto světu, nýbrž přeměňujte se obnovou své mysli, abyste tak rozpoznávali, co je vůle Boží, co je totiž dobré, co příjemné a co dokonalé.“ (Řím 12, 1-3)

Toto číslo občasníku nám postavilo před oči jako vzor dva vynikající kněze současnosti a dvě svaté řeholnice historie Církve. Svatá Kateřina Sienská i blahoslavená Matka Tereza z Kolkaty naplnily své životy činnou láskou k bližnímu, a dokázaly tak, že přivádět duše k Bohu není jen úkolem kněží. Také náš milý papež František vybízí všechny křesťany k dobrým skutkům ve prospěch nejpotřebnějších, k horlivému apoštolátu. Každý křesťan je povolán být světlem - apoštolem. Ale světlo, aby dávalo život, musí i hřát - jako slunce. Tak i náš život ať je naplněn dobrými skutky, aby nám lidé uvěřili, že Spasitel přišel na tento svět. Když už ne pro naše slova, tak pro naše skutky lásky. Amen.

Kačenka, nalezená v šumperském babyboxu

30

Jak můžete s námi spolupracovat

1. Finančním příspěvkem na účet 2028869399/0800 (viz níže Upozornění dárcům). Vašich příspěvků využijeme na nákup zdravotnického materiálu podle požadavků Misionářek lásky v Indii a odešleme jim jej 1x ročně ve velkoobjemovém kontejneru.

2. Účastnit se přípravy kontejnerových zásilek – pravidelně se scházíme (mimo školní prázdniny): * v Brně – každou středu mezi 17. až 19. hodinou v suterénu fary kostela svatého Jakuba, Rašínova 5, Brno –

střed; bližší informace získáte na telefonním čísle 608 879 663, Ing. David Cichra. * v Praze – jednou za 14 dní ve středu od 17 do 20 hodin v klášteře Šedých sester III. řádu svatého Františka,

Bartolomějská 9a, Praha 1- Staré Město; bližší informace získáte na telefonním čísle 732 858 163, RNDr. Petra Štěpančíková, Ph.D.

3. Nabídnutím informativních letáků s misijní tématikou nebo tohoto časopisu dalším lidem dobré vůle, vyvěšováním vzdělávacích materiálů na vývěskách.

4. Věcnými dary – zdravotnický materiál po předchozí domluvě. 5. Překladatelskou prací ze španělského, polského, portugalského a dalších jazyků do češtiny, případně obráceně. 6. Podporou osvěty k záchraně nenarozených dětí před umělým potratem (nabízením letáků, textů, fotografií, filmů

lidem dobré vůle). 7. Pomocí nastávajícím matkám, které lékaři nebo příbuzní nutí k zabití dítěte, aby tyto matky dostaly sílu obhájit

život svých dětí (povzbuzení, konkrétní pomoc, poskytnutí našeho telefonního čísla 776 781 066). 8. Seznamováním lidí dobré vůle s tragickou životní situací nejubožejších ve třetím světě – prostřednictvím

literatury, fotografií, filmů, které Vám na Vaše přání zašleme. 9. Nabídněte některou z našich přednášek – „O životě a díle Matky Terezy a Misionářek lásky v Indii“; nebo

„O ochraně nenarozeného života a o boji proti eutanázii“. Přednášky jsou naprosto zdarma a je možné je nabídnout jak jednotlivcům, tak skupinám nebo kolektivům.

Upozorn ění dárc ům

Poděkování, které dárcům posíláme, je podle zákona č. 586/92 Sb. o daních z příjmů dokladem k ročnímu daňovému zvýhodnění:

- zaměstnancům se za uplynulý rok část daru vrátí snížením daně, pokud si o ně zažádají do poloviny února ve své mzdové účtárně;

- podnikatelé si mohou o darovanou částku snížit základ daně v přiznání k dani z příjmů.

1) Abychom Vám mohli písemně potvrdit přijetí daru, prosíme Vás o vyplnění adresy a částky na poštovních poukázkách typu „A“ HŮLKOVÝM PÍSMEM a výraznou černou barvou. Ve zprávě pro příjemce nám vždy, prosíme, uveďte, pokud nechcete, abychom Vám písemně odpovídali, nebo jiné Vaše požadavky. 2) Potřebujete-li potvrzení u příspěvků zasílaných z Vašeho účtu nebo u příspěvků zasílaných složenkou přes vlastní účet u některého peněžního ústavu, sdělte nám, prosíme, svou adresu, datum zaslání, způsob zaslání a výši Vašeho příspěvku, a to buď e-mailem, dopisem, telefonicky nebo textovou zprávou na příkazu k úhradě. Potvrzení Vám rádi vystavíme, abyste mohli získat daňovou úlevu.

Všechna dosud vydaná čísla Občasníku Nadace svatého Františka z Assisi si můžete stáhnout z našich internetových stránek,

adresa: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/obcasnik.php

Kontakt: Nadace svatého Františka z Assisi, Elišky Krásnohorské 59, 618 00 Brno - Černovice mobilní telefony 608 879 663, 721 550 623, e-mail: nadace.svfr@seznam.cz

www: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/