ZEMĚ HŘÍŠNÍKŮDobrodružná novela z časů Ježíše Krista

Druhá verze (první korektura)

Jakub Brdíčko

1

I. ZNEČIŠTĚNÍ

JÁ, ABNÉRJá, Abnér, syn Nérův, začínám diktovat tento tajný svitek. A ty, kdo ho otvíráš, dobře uvaž,

zdali miluješ Adonaje celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Jestli tak nečiníš a chybí ti srdce přímé, smotej svitek zpět a nečti ho. Má slova ať slyší jen stateční synové Izraele, kteří pro Adonajovu Tóru horlí ve dne v noci.

Sloužil jsem svému králi Saulovi a jeho domu po mnoho let, cvičil jsem jeho vojska, pochodoval po jeho boku a spával vedle něho na pouštích i v jeskyních. Ale on nenaslouchal mým slovům. Vstoupil do něho nečistý duch, a můj král se více radil s čarodějnicemi než se mnou.

A když jsem vystoupal na horu Gilboa a viděl naprostou zkázu Saulova vojska, stalo se mi Slovo Adonajovo a já jako prorok slyšel hlas, který pravil: „Uchovej toto poselství pro dobu příští. Cožpak Gedeon neporazil Midjánce jen s třemi sty muži? Hrstka stačí.“ Padl jsem na kolena a prosil, aby tu zkázu od nás odvrátil.

Zanikl, zanikl Saulův dům, ale nebudu nad ním kvílet. Nezemře statečnost Benjamínova pokolení. A nezemřel jsem ani já, jak mylně napsali písaři krále Davida. Odešel jsem, kam mě vedl Adonajův duch, jen s poslušným sluhou, abych sepsal tato slova a uchoval je pro hrstku v dobách příštích.

Zmužte se, poražená srdce! Napřimte se, podlomená kolena! Recitujte všechna tato slova a učte jim své žáky! Neboť kdo bude vykonávat věci, o kterých píše tento svitek, zachrání Izraele ode všech nepřátel! Kdo bude žít jako válečníci z rodu Benjamínova, postaví se do armády Adonajova Mesiáše! Kdo zvedne svůj meč, jak mu radí tento tajný svitek, spatří vítězství a jeho jméno nebude zapomenuto!

Vyjděte, synové těchto dnů, vystoupejte na mou horu, kam mě zavedl sám Adonaj, vstupte sem do zahrady jeho posilující útěchy a učte se ode mě umění války, vždyť pouhá hrstka postačí.

OLIVYV měsíci tišri už nebylo takové horko. Snad právě proto Mirjám sklizeň oliv milovala.

Tentokrát ani necukla koutkem úst, když jí otec podával žebřík. Muži i ženy, silní i slabí, ti všichni jsou povoláni k mnohadenní dřině. Vyšplhala až do koruny stromu a holí bušila, dokud jí zcela neumdlely ruce. Ale i tehdy se nezapomněla podívat tam nahoru, mezi protější svahy údolí, k překrásné hoře Tábor. Sestoupila dolů, podala hůl bratrovi a hned se sklonila k plátnu.

Tady v Nazaretě rostou vlastně jenom olivy. Město oliv. Celé řeky oleje vytékají z těchto prahů. Snad v každé uličce se roztáčí jeden kamenný lis, a kdyby se nechali kněží přemluvit, mohl by maličký Nazaret zásobit olejem celý jeruzalémský Chrám po mnoho let. Posvátný olej, při té myšlence se Mirjám zachvěla. Vzpomněla si na Božího Mesiáše, který se jednou narodí v této zaslíbené zemi.

Přebírala olivy vedle otce. Bosýma nohama sem tam nějakou rozšlápla, zelené a černé kuličky se jí lepily na kůži. Ale tady v Nazaretě snad každý voní po olivách. Dokonce i její otec, který se už zítra o šabatu promění v přísného správce synagogy, bude mezi svícny vonět jako čerstvá oliva. Nikoho nezbaví této vůně a tohoto zápachu ani předepsaná lázeň, do níž se noří každýspravedlivý Izraelec, aby mohl o šabatu stát před Adonajem v dokonalé čistotě.

Mirjám přesypala posbírané plody do většího koše a znovu se s ošatkou sklonila nad plátno. Jehuda stále ze stromů shazoval další a další olivy, ale pak najednou z výšin přiletěl malý lístek a přistál na jejím šátku jako stříbrná spona. Ne, ta bosá holka nemyslela na krásu. Myslela na to, že se za chvíli už bude muset ponořit do lázně, že vstoupí do toho malého domečku, který jim všem zbudoval její předobrý otec.

Tu na ni dopadl stín. Kožená rukavice se natáhla pro několik oliv.„Fuj,“ uslyšela hned za zády. Ten římský voják jí připadal jako obr, když shora vyplivoval

vodopád pecek.

VODA„Hej, člověče,“ zařval jako pán celého světa. „Máte tady ňákou vodu?“Jehuda řečtině příliš nerozuměl. Nenáviděl ji skoro stejně jako latinu. Hydór nebo aqua, co

2

na tom? Jazyk pohanů, kteří neznají Boží Jméno.Proto do Římanova stínu musel vkročit jejich otec. Ubohý chazan, s rukama zalepenýma od

oliv, třesoucí se starý muž, Šlomo - syn Zacharjášův, jejich tatínek a zoufalý vdovec. Představil se jim jako rovný rovným.

„Vodu vám dáme rádi. Jako hostitelé ale očekáváme, že nám řeknete své jméno.“Zbrojnoš si ho chvíli pobaveně prohlížel. Byl to již starý protřelý voják s pichlavýma očima,

zřejmě centurion. Po boku mu sekundoval jakýsi mladík. Ten si prohlížel vyděšenou Mirjám, snad proto, že držela v ruce hůl na setřásání oliv. A vzadu u zdí Nazareta čeká dalších šest pěšáků.

„Maximus, myslím, že o mně ještě uslyšíte,“ uchechtl se centurion. „A tady mladej, to je slavnej Valerián.“

Podivné představování. Náš zbožný otec vítá špinavé psy a ptá se jich na jméno.„Tak kde máš tu vodu?“Starý Šlomo si všiml krátkého meče. Houpal se u setníkova boku jako tichá výhrůžka. Jeho

syn Jehuda jen skřípal zuby, tolikrát už se spolu hádali, zdali se pohostinnost synů Izraele vztahuje také na Římany.

„Ano, voda,“ řekl stařec zamyšleně. „Hned tady je naše lázeň, ale tam nesmíte, je posvátnáa není určena k pití. Vy spíše chcete studnu, že?“

Syn vykročil směrem k otci. Mirjám ho však zachytila za paži. Teď není vhodná chvíle bouřit se proti rodičům.

„Ta studna je až tam za těmi domy. Sám vás tam dovedu.“Mladý voják už udělal krůček tím směrem. Setník Maximus se však ani nepohnul.„Na tohle nemáme čas!“„Ta studna není daleko...“„Neslyšels? Jdem do tý tvý lázně!“„Prosím, nedělejte to, tím byste ji znesvětili!“Ale Jehuda jen viděl, jak osm vojáků vstoupilo do brány Nazareta. Jako ve snu sledoval, jak

hledají dům Šloma, syna Zacharjášova, jak otvírají jejich mikve a chlemtají vodu z kamenných džbánů. Co dalo Jehudovi práce vyhloubit kanál k blízkému prameni, aby se mohli před každým svátkem ponořit do předpisově svěžích proudů! A teď si tady umývají pot tito nečistí gójové, nepřátelé Izraele. Copak jim nestačí, že znečišťují tuto zem už svou přítomností?

STARÝ ŽIDNa toho starého chazana zapomněli. Krčil se u dveří do lázně a jenom cosi mumlal. Dravý

vlk z pokolení Benjamínova se ponižoval před psy. A když si optio Valerián nasazoval na dvorku přílbu s chocholem, chytil se za jeho zbroj jako tonoucí.

„Co to děláš!“ vykřikl voják a odhodil starce na zem.Když zoufalý Šlomo ležel v prachu svého dvora, už vůbec nevypadal jako vlk. Jako červ,

a ne člověk, se svíjel bolestí těla i duše. A stála tam jeho dcera Mirjám, ještě s olivovým lístkem na šátku, dotkla se otcových zad a marně se ho snažila zvednout. Ale Jehuda byl daleko, nehodlá se dívat na tuto hanbu, zůstal na ulici a jenom svírá pěst.

„Ty seš docela hezká ženská,“ pokýval uznale centurion. Chytil Mirjám za bradu, jako by kupoval koně.

„Máš zdravý zuby, jo. A sílu. Nechtěla bys jít s náma do Caesareje?“Neznala jejich hroznou řeč. Je možné, že by byli taková zvířata a laškovali by nad ležícím

tělem strážce synagogy?A neodpověděla by jim, ani kdyby rozuměla.Naříkal bolestí. Snad mu tím pádem zlomili nějakou kost, snad se mu zatočila hlava

nárazem. Na nohy ho nedokázala postavit, klečela u střevíců strašlivých vojáků, sama se zraněným tatínkem.

Ten, jemuž setník říkal Valerián, se pak prodral dopředu a hned se k ní sklonil.„Nechtěl jsem mu nic udělat. Vrhl se na mě.“A pak muž v drátěné košili s kohoutí přílbou na hlavě zvedl jejího otce.„Kam ho mám odnést?“ snažil se zeptat a Mirjám mu otevřela dveře domu.Stáli spolu v šeru místnosti. Zapálila olejovou lampu a sledovala, jak Valerián pozorně

3

vyšetřuje nemocného. Chochol přílby se mu otíral o strop.

MOJE MATKANe, opravdu mu nerozuměla. To zjevení z jiného světa, z obrovského Impéria, zbrojnoš

a hromotluk, k ní stále něco mluvilo. Valerián popocházel mezi lůžkem a jí, snad se chtěl omluvit, snad se mu líbila. Byla s ním sama bezbranná, služka Sára utekla, Jehuda ji v tom zanechal, chlap a dědic utekl, tahleta žena si musí poradit, i když je o tři hlavy menší a její za zády sevřená pěst vypadá jako směšný oříšek.

A ve světle lampy se mu něco zalesklo v dlani. Vypadá to jako mince, ale není to mince. „Mater mea, mater mea,“ drmolí krutý voják, snad mu ten medailon dala jeho matka, „moje matka, moje matka…“ Medailon na zavěšení kolem krku, s obrázkem veliké ryby, pohani nosí takových cetek spoustu, tohle je ale asi od maminky toho zabijáka, i zabijáci mají maminky a nosí si obrázky ryb jako vzpomínku.

Nechala ten kus kovu ležet. Bála se ho vzít do ruky. My, dcery Izraele, nesmíme sahat na něco nečistého. Zde odpočívá ctihodný strážce synagogy, před kterým nespadne na zem ani ta nejmenší micva Zákona. Římani nám znečistili celý dům, celou lázeň, a teď naše rodina bude musetkrůček po krůčku, kousek po kousíčku navracet všechno, co jsme a co máme, spravedlivému Adonajovi.

Mirjám viděla ztuhlou tvář svého otce a nad ní vojákův úsměv. Potom k ní přistoupil a smetllístek olivy z jejího šátku. Ještě před několika okamžiky by v tom pohybu spatřovala jen další imperiální přezíravost, dotkl se jí jako pán celého světa, avšak tady, v místnosti, kde si hrála jako holčička, to vyznělo docela jinak. Jako péče a něha.

Mohli by se římští vojáci o někoho opravdu zajímat? Copak mají také citlivé srdce? A jak bymohli bez Adonajovy Tóry vůbec rozpoznat levou ruku od pravé? Vždyť její tatínek pořad říkává, že nám je Adonaj poslal jen proto, aby ztrestali hříchy synů a dcer Izraele. Ale Všemohoucí a Nejvýš milosrdný stvořil také tyto pohany.

Chtěla se na něho ještě podívat, uvidět někoho jiného než páchnoucího psa. V pokoji ale už stála sama s ležícím otcem a na stole svítil medailon legionářovy matky.

GOELStarý chazan Šlomo byl pohřben ve svahu hory, v jedné z mnoha vytesaných hrobek. Olivy

už dávno lidé sklidili a vylisovali, teď sadům vládnou jenom ptáci. Vápencový kámen už navždy ukryl všechno to, co pro ně jejich otec znamenal. Plačkám došla zásoba slz. Jako by s touto smrtí vyschla i nazaretská studna.

Mirjám teď neplakala. Měla by se vdát. Nebo alespoň zasnoubit s tím starým obchodníkem ze Seforis, měla by už patřit jinam než do otcovského domu, je jí šestnáct let a na celém světě má jenom toho zamračeného Jehudu. Ach, tatínku, umřel jsi kvůli posvátné lázni, banda Římanů tě potrápila víc než syn a dcera!

Nebyl jsi nemocný tělem. Zavázaná hlava tě přestala bolet po prvních dnech. Proč jsi nechtěl znovu posvětit mikve? Pořád jsi říkal, že nás znásilnili. Že nemá smysl obnovovat od věků daný řád synů Izraele. Proč jsi jen seděl na zápraží, poslouchal mlýnky žen a koukal daleko za město, tam, kde se zdvihá vysoká hora Tábor?

Mirjám si vzpomněla, co říkal, když jednou stáli nad kamenem maminčina hrobu. „Ona bude žít v tobě, Mirjám. A ve tvých dětech.“ A dnes už tatínek Šlomo navěky leží vedle své ženy Rút. Až uplyne čas, posbírají jejich kosti a uloží je do malé truhličky. Ale v jakých dětech budou Šlomo a Rút navěky žít?

Jehuda dávno vymyslel, komu svěří svou sestru. Řekne jí to dnes večer a zítra se vypraví do Seforis, dohodnout smlouvu. A on bude jako jeho otec a děd otvírat a zavírat malou nazaretskou synagogu, přemlouvat toho líného rabína, aby usedl na osla a také zde, v zapadlém městečku, chválil Adonaje a jednou třeba pozvedl obřízkový nůž nad jeho vlastním synem.

Ale není on goel? Není tohle ještě větší úkol? Vždyť neobřezanci znečistili naši lázeň, celý dům a zabili otce! Co jsou proti tomu sestřiny nebo jeho zásnuby? Ta poskvrna musí být zaplacenaa on, bar Šlomo, má teď tu největší synovskou povinnost, povinnost pomstít zemřelého otce, očistit jeho památku, život za život.

4

Zabít ty Římany. Probodnout toho Valeriána, probodnout setníka Maxima. A pak je všechny vyhnat z naší země.

DVANÁCT KMENŮ IZRAELEJá, Abnér, syn Nérův, ti nyní odhalím veliká tajemství boje proti nepřátelům Adonajovým.

Jen hrstka stačí k tomu, aby padly jejich pyšné hlavy. Jen trocha tvé síly, a zbytek dokoná on sám. Vždyť pastýři Davidovi jen pouhý prak postačil, aby porazil obra.

Vystoupej na horu Megido, nehleď jinam než do sebe a poznej, kým jsi. Neboť tě stvořil mocný Adonaj a dal ti sílu, které nelze odolat. Postav se na výšinu jako náš otec Jákob, z jehož beder pochází všech dvanáct kmenů Izraele. A jediný člověk, jenž se zasvětil Mocnému, založil neporazitelný národ. Nuže, opevní svá kolena, posilni bedra a postav se nepřátelům.

Jako přetékající Rúben, voda nezdolná, jež se valí proti hradbám a zdem, ovládni své nohya opři se do svých chodidel.

Jako zuřivý Šimeón, urputný býk, skloň hlavu, vezmi palici a bij, tluč a zabíjej.Jako Lévi padni před Adonajem s posvěcenou kadidelnicí, copak tvým mečem není jeho

Slovo?A jako Jehuda, chvála Boží, zavolej lvím řevem a mečem předlouhým se ponoř do jejich

boků.Jako Zabulón, děsivější než Livjatán, semkni své prsty a udeř do nadutého břicha.Jako Isachar hýkej oslím hlasem, ubírej se horskými stezkami s holí a pak jí zamávej před

očima.Jako onen Dan, který se plazí ve skalinách, můžeš kousnout hadím útokem a zranit

otrávenou dýkou.Jako Gád vpadni do týla, s krátkým mečem u pasu, propliž se do tábora zlovolníků, jsi přeci

krutý leopard.Jako Ašer, ten tlustý a pomalý medvěd, kolébáš se k nim, a hle, sekera už je podtíná.Jako neviditelná laň Neftalí vyskoč na vysoký pahorek, ukryj se mezi stromy a odtud vrhej

svá kopí.A ty, Josefe, vypadáš jako krysa, ale jsi dikobraz, jenž z luku rozesílá zkázonosné šípy.Jako Benjamín, vlk s ostrými tesáky, švihej šavlí ze strany na stranu, abys spatřil mnoho

krve.Můj synu, toto jest zaznamenáno na tajném svitku, a ty na hoře Megido, poznáš, kým jsi.

Zapomeň na svůj otcovský dům, pohlédni, jakou sílu ti dal mocný Adonaj, a nepřestávej mu sloužit. Kdo jemu slouží bojem, za toho bude bojovat Adonaj zástupů.

ŽENA SPRAVEDLIVÉHO MUŽESkončily dny smutku a ona proti němu stála jako přísná výčitka.„Ty mě chceš opravdu provdat za Jónu?“„Už jsem ti to přece řekl.“„A mám vůbec na vybranou?“„Vždyť jsi s tím přece souhlasila.“„Ale to ještě žil náš otec.“„A co se tím změnilo?“„Všechno.“Mirjám to náhle ucítila. Její srdce se opravdu změnilo. Ale ne kvůli otci. Ne kvůli jeho

tichým očím. Ne kvůli těžkému balvanu na jeho hrobě. Ale kvůli podivnému pohanskému psu, gójovi, který jí podal stříbrný medailon s rybou.

„Já chci ještě počkat. Je to moc brzo.“„Na co chceš čekat?“„Nevím. Musím si být opravdu jistá, že to chci.“„A právě kvůli tomu za ním jedu.“„Co?“„Pozvu ho k nám na šabat, a ty uvidíš, že je to spravedlivý muž.“Mirjám se zachvěla. Cadik, který se už při první návštěvě ptal na věno, rozhlížel se po

5

domě, jako by ho kupoval spolu s ní. Cadik, který viděl do člověka a poznal i jeho nejskrytější touhy. A věděl také to, co si oni sami nechtěli přiznat - že Jehuda tento dům nenávidí.

„Já tomu nevěřím.“„Nevěříš, že by ti otec vybral dobrého muže?“„Ten Jóna si je jistý, že mu bude patřit náš dům.“„To sis vymyslela!“„Už tady byl. Se mnou nepromluvil ani slovo. Jenom se všude rozhlížel.“„Chtěl vědět, z jakého jsi rodu.“„Ne, je to obchodník.“

POTOK

Vždycky rád chodil podél ciporského potoka. Začínal nedaleko památné studny, jen pár kaluží ve vymletém korytu, ale všude kolem stromy a keře, tady se dalo sedět a žít. Popohnal osla, už chtěl být na kopečku a mít celý Nazaret jako na dlani. Jak by bylo krásné nechat to tady svému osudu a ujíždět ještě dál, než je to hrozné a naduté Cipori, někam do Gileádu nebo pod libanonské cedry! Vždyť i ten potok je chudokrevný jako všechny ženy, co vysedávají na dvorech a stále znovuroztáčejí ruční mlýnky. Jako celý Izrael, který ztratil všechnu svou vláhu pod vysušujícím úpalem gojim. Když stál na břehu strouhy, padaly mu větve vrb do očí, ale on to snad ani necítil: fascinovaně sledoval protější břeh, stržený nějakou dřívější záplavou, stále okusovaný, rok po roce narušovaný. Hlína tohoto břehu byla postupně odnášena vodou do moře. A takový byl i život dobrého Šloma, vytrvalého ctitele Boží Tóry, jenž sloužil oddaně a se zápalem, i když se kolem něho množily nečisté národy a odnášely ho pryč. Minulý rok jim začal prodávat i olej. A už nelze počítat roky, kdy začal putovat do Jeruzaléma vedlejšími cestičkami, aby se náhodou neposkvrnil pohledem na tyto rouhače. Ach, ubohý otče, který ses modlil za návrat Davidova království, a dočkal ses jen rozkladu a smrti! A co bude s tvými dětmi? Což mohou v tomto zajetí sloužit Adonajovi? K čemu je naše dodržování příkazů, když se na Hoře usídlili Adonajovi nepřátelé? Nesl jsi jméno Šlomo, ale pokoj jsi nikdy nepoznal. Zabil tě Říman, zabilo tě rouhání.

Jehuda seznal, že klečí nad potokem a hledí k Jeruzalému. „Buď požehnán, Pane, náš Bože, králi celého světa, nechci žít jako můj otec, nechci si navlékat talit, a nermoutit se nad zkázou Izraele, nechci si navlékat tfilin šel róš, a neplakat nad ohavností v srdci Judy. Už dávno fíkovník nevypučel, už dávno zklamal výnos oliv, ale já dál nechci jen usedat před svatostánkem a naslouchat hlasu Tóry. Nechci provdávat sestru a hledat i pro sebe nějakou čistou ženu, už nechci sklízet na poli a volat: „Chvalte Pána.“ Neboť nadchází den hněvu a ty, Adonaji, povstaneš a zničíš národy, které ani národy nejsou. Dal jsi nám svá přikázání a my se jim učíme od svých otců. Ale nyní přichází tvůj Pomazaný, on sám bude živá Tóra, on zničí všechen chámec v Izraeli.“

TAJNÁ MEGILA„Hle, toto je skutečný spravedlivý!“Vedle Jehudy stál nenápadný muž. V hnědé látce, se dvěma brašnami u boku, se zlehka

opíral o hůl a usmíval se. Mohl být jen o něco starší než Jehuda, ale v každém pohybu nezvykle hbitý. Vždyť neměl ani osla, po prašné cestě musel ujít už mnoho mil, a přece přešlapoval z místa na místo, jako by nikde neměl stání. Pod šátkem ho pozorovala tvář moudrá a vědoucí, nikoli však tvář kněze nebo znalce Tóry, pro které bylo poznání tíhou. Tento človíček znal tajemství svobody.

„Jehudo ben Šlomo, netrap se nad mrtvými,“ zavelel jako vojevůdce. „Slyšel jsem o všem, co ti způsobili pohané. Ale zármutek tě jen oslabuje.“

Jehuda se zamračil. Raději by teď pil víno u obchodníka Jóny, než poslouchal toho chytráka.Bude mu dávat rady jako ti starci, co jen vysedávají u bran měst. Pak ale uslyšel větu, která všechnozměnila.

„Je třeba bojovat.“Když se k němu celý otočil (a nechal břehy Cipóru svému osudu), zdál se mu ten poutník

jako malý chlapec, Jehuda ho téměř o hlavu převyšoval.„Buď požehnán, Pane, náš Bože, králi celého světa, který jsi vysvobodil svůj národ

z egyptského zajetí. Jmenuju se Jochanan a mám pro tebe dobré pozvání. Je třeba bojovat a právě

6

tebe si k tomu Adonaj vyvolil.“Už dvakrát zaznělo to slovo. Bojovat. A pokaždé se přitom v Jehudovi něco projasnilo. To

slovo mu do jeho hledání zapadlo jako pečlivě otesaný kámen. Jako by se najednou díky jedinému kamenu přestala celá zeď naklánět. Bojovat.

„Jehudo! Slyšel jsi někdy o Tajném Abnérově svitku? Abnér nezemřel, ale vydal se na horu Megido a tam ho sepsal.“

Na Abnéra si hrál jako chlapec. O dost starší Jošua byl vždycky David a spolu vyráželi proti Pelištejcům, než je někdo z nazaretských uliček zahnal domů. O nějaké takové megile nikdy neslyšel, s otcem čítávali pouze Tóru a několik proroků. Proto byl překvapen, když Jochanan onen svitek vytáhl a hned z něho začal předčítat: „Vyjděte, synové těchto dnů, vystoupejte na mou horu, kam mě zavedl sám Adonaj, vstupte sem do zahrady jeho posilující útěchy a učte se ode mě umění války, vždyť pouhá hrstka postačí.“

„Je třeba bojovat proti Římanům,“ dodal poutník a mávl opět smotaným svitkem k jihu, jakoby to byl strašlivý meč. „Půjdeš se mnou na horu Megido a tam ti bude předána celá tajná Abnérovanauka.“

Ještě se otočil k potoku. Ne, nechtěl skončit jako otec. Jen slepě plnit přikázání pod dohledem Říma.

„Stačí jen pár dobře vyučených válečníků. Jako byli Jozue, Gideón a Abnér...“ pokračovals nadšením člověk, podal Jehudovi svitek a před jeho užaslými zraky jediným pohybem ruky přerazil kmen stromu. Teprve teď se Šlomův syn zmohl na slovo. Dlaní pohladil megilu a vědom si závažnosti situace promluvil jako při přísaze.

„Ano, půjdu na horu Megido.“

7

II. V DOMĚ

ZIMAZačalo pršet. Už se jí nechtělo mlít, obilí schovala do spíže a zůstala stát na prahu. Celý

měsíc jen na to čeká. Jehuda zmizel a teď tu na ni a na starou služku občas dohlédne strýc. Ale to všechno se změní.

Voda stékala po dvoře malým kanálkem a odnášela všechnu nečistotu. Tohle už je zima, bude muset zůstávat v domě bez jediného okna, se Sárou, která nikdy nepromluví ani slovo. Bude jen pročítat svitky, šít a čekat, až si pro ni přijdou.

První zimu mohla strávit ještě s bratrem, mohli to zkusit, jako by tu byl otec ještě s nimi, vyprávět si příběhy o slavných předcích, potom se na Chanuku vypravit do Jeruzaléma a věřit, že Adonaj provede stejný zázrak také dnes.

Dolila olej do lampy a poslouchala. Sára se hned ráno vydala pro dřevo, za chvíli už uslyší její funění u vrat. Bude nadávat, že všude už je vysbírané, že musí daleko do kopců. Samotnou ji aleven nepustí, vždyť každou chvíli si už musí pro Mirjám přijít ženich a nevěsta se nemůže toulat.

Letos tedy bude o svátku Posvěcení doma. Jehuda se tu tehdy jen zastavil a přísně na ni křikl, že se vrátí na Chanuku s Jónou a že podepíšou ktubu. „A to už, moje drahá sestro, posbíráš jenpár věcí a postěhuješ se za ním do Cipori.“

Déšť ještě zesílil. Plamen se v lampě trochu zachvěl, nechala otevřené dveře a do místnosti vlétl studený vzduch. Nevšimla si, že jí po tváři stékají slzy. Slyšela venku dopadat kapky. A pak tam někdo zabušil na dveře.

Tohle nemohla být Sára. Za těmi kroky také dusala oslí kopyta. A někdo naříkal na tento hrozný nečas. Vstala, raději si nasadila šátek a vykročila ven.

NAZÍRJehuda vypadal jako vyměněný. Vůbec se nesmál. Jako kdyby se chtěl jen zastavit na

předlouhé cestě. Stále mluvil o Římanech, o nebohém otci, který se nedočkal příchodu Mesiáše. „Nenalévej mi víno. Já jsem teď nazír, má drahá sestro, zasvětil jsem se Adonajovi a kráčím po jehostezkách.“

Když mu se Sárou podávaly čerstvě upečený chléb, přikusoval si z bylin a vážným hlasem jim oznamoval, že se zasvětil boji proti pohanům. „Ne, já nebudu mít ženu a děti. Tento rod nebude mít pokračování. Tento dům už nebude patřit Šlomovým dětem.“ Stará služka, jež pamatovala ještě jejich dědečka, vzlykla, ale Jehuda pokračoval nelítostně dál.

„Ve válce musíme nést oběti všichni. Jste jenom ženy, ale i s vámi Adonaj počítá. Možná už tady ani nebudete bydlet.“ Napil se vody, kterou dnes ráno načerpaly z nazaretské studny. Tehdy ještě měly naději, že se do tohoto domu jednou vrátí život. Ale každé jeho slovo jim oběma znělo jako šlehnutí mečem.

Ani na ně nepohlédl, pořád jen mluvil s očima upřenýma na prastarý chanukový svícen. „Ažzítra nebo pozítří přijede Jóna, prodám mu celý tento dům. Dostane s tebou, moje drahá sestro, také olivový háj a k němu půjde i Sára. Slíbil mi, že ji nechá v pokoji dožít. Povede se vám dobře, ten muž ctí Adonaje a je dobrý hospodář. “

V Mirjám se cosi zlomilo. Od otcovy smrti už neznamená nic. Jen břímě. Jehuda se jí chce zbavit. Kdyby otec věděl, že plody jeho života má sklidit jakýsi šejdíř z pohanského města Cipori, vzal by na syna hůl. Copak toto není dům jejich předků? Copak pro nás pracovali jen proto, aby z toho všeho Jehuda získal jen měšec plný denárů?

„Ne, tak to nebude.“ Nečekala, že to udělá. Její bratr Jehuda sice občas propadal návalům strachu, ale nikdy se

nevztekal.Mirjám se chytila bolestí za tvář. Než se jí oči zalily slzami, ještě stačila vyběhnout do

blátivého dvora.

MIRJÁM TESAŘOVABylo to jen pár okamžiků, kdy se krčila v deštivé ulici, u zdí jejich prastarého domu,

schoulená do klubíčka jako zraněný had, rozhodnutá utéci a už se nikdy nevrátit, k smrti pokořená

8

tak, že už neměla proč dál žít. Ale potom ji někdo pohladil po rameni.„Neboj se, Mirjám, pojď dál do našeho domu.“Mlčky se nechala vést jako zatoulaná ovce. Dvůr vypadal stejně, jen pod malou stříškou

ležely naskládané kusy dřeva.„Kenema,“ řekla ta žena, jako by si v duchu položila nějakou otázku. Posadila ji na lůžko

v rohu místnosti a otočila se zády. Do pruhu látky zabalila několik listů. Mirjám si nechala na tvář upevnit hojivý šátek a skrze slzy zvolna poznávala svou sousedku.

„Ty jsi Mirjám tesařova?“ zaznělo pokojem a její jmenovkyně přikývla.„Zdá se, že přece jen nebudu slavit Chanuku sama...“Mirjám, dcera Šlomova, přijala toto nečekané útočiště s podivuhodnou samozřejmostí.

Dostala jenom pouhou ránu na tvář, ale nechala o sebe pečovat, jako by utrpěla vážný úraz. Napila se vína, okusila chleba a pozorovala.

„Můžeš tady být, jak dlouho chceš.“Znala tu ženu už léta. Potkávala ji každého rána u studny, někdy k ní kráčely i spolu,

s nádobami na hlavách vždy prohodily pár slov, o novém rabínovi, o tom, že se už musí opravit lis na olivy nebo o svatbách či pohřbech. Když zemřel její otec, Mirjám tesařova ji u studny pohladila po ruce a řekla jedinou větu: „Podobáš se mamince.“ Ale ona moc dobře věděla, že maminka zemřela jen kvůli ní, její vinou, Mirjám svým narozením připravila matku o všechnu krev. A mohla se podobat matce jen zjevem, ne však duší, neboť ji nikdy neviděla.

Mirjám tesařova měla o zeď opřený rám tkalcovského stavu. Člunek se jí kmital v ruce jako blesk. Neříkala nic, ale pohybovala se sladce, se zvláštní tichou radostí. Dívka viděla jen červený šátek na hlavě, spadající až na ramena, rovná záda v tmavém oděvu a z rukávu se natahující dlaně, hubené a dosti křehké, jiné než tvrdé dlaně jejich služky Sáry.

Tady v Nazaretě ji znal každý. Vdova po tesařovi Josifovi, matka Jošuova, skvělá tkadlena, zbožná a tichá a víc nic. Byla všude, ale málokdo si jí všiml. Stařenky v synagoze jen občas zavrtěly hlavou, že v tolika letech nemá ani vrásku, ale pak už hned našly jiné téma hovoru. A ona mezi nimi procházela téměř bez povšimnutí, s rychlým pozdravem spěchala do domu, kde kdysi žilitaké její rodiče.

„Byla jsem s tvou matkou stejně stará. Spolu jsme si hrály tady před domem. Spolu jsme se učily znát Tóru. Obě jsme se vdaly do Nazareta a pomáhaly si s domácností. Tvoje matka mi občas hlídala syna. A když se narodil Jehuda, hlídala jsem jí zase jeho.“

Maminka. Mirjám na ni nikdy nemyslela. Vždyť byla příčinou její smrti. Nikdy si nepřipouštěla, že by se matka mohla na ni těšit, či dokonce snít o tom, jaká žena jednou z tohoto dítěte vyroste. U nich doma se o Rút nikdy nemluvilo. Jen o jejích narozeninách je vždy otec zavedlk náhrobnímu kamenu, aby nezapomněli.

„Tvoje matka byla docela jako ty. Jestli chceš, budu ti o ní vyprávět. Měly jsme spolu hodně různých tajemství. Nahoře nad olivovým hájem jsme našly malou jeskyni a tam jsme měly tajný úkryt. Možná tam ještě zůstalo schováno několik našich pokladů. Tvoje matka ale ze všeho nejvíc milovala ptáky. Rodiče nám přikázali, abychom je chodili plašit, tak jsme obcházely olivový háj a křičely. Ale Rút jim pak udělala před naší jeskyní krmítko, kam sypala zrní. Říkala, že potom už nebudou létat na olivovníky ani do vinic.“

Teď se vdova otočila a na Mirjám hleděly dvě hluboké hnědé oči. Do čela se zatoulal pramínek stejně tmavých vlasů, ale ze všeho nejvíc se obdivovala té pravidelnosti, jako by výstupkylícních kostí a rovný nos vyřezal zručný řezbář. Ano, mohla působit přísně, jako vznešená Debora nebo Júdit, ale kdykoli něco řekla, malinko se skláněla na stranu či se přiblížila přímo k dívce, jako by od ní chtěla slyšet něco nesmírně zajímavého. Nemluvila pro sebe, ale pro ni. Nebyla tady pro sebe, ale pro ni.

„Opravdu tady mohu zůstat?“

RÚBENOVY NOHYJá Abnér, syn Nérův, píšu nyní pro tebe, Rúbene, synu můj. Tvou zbraní nebude dřevo ani

kov. Svou zbraň si poneseš stále s sebou - jsou to tvé nohy. Naučíš se jimi bojovat, tajnému umění kopnout. Ale dříve, než započneš s učením, pamatuj, že kdo chce zvednout svou patu proti nepříteli, musí pevně vrůst do skály.

9

Můj otec, Nér, syn Abielův, mě povolal, abych hlídal jeho stáda. Nu, já ještě chlapec, hnal jsem stáda koz po kopcích, ale zapomněl jsem na jeho příkaz. Vždyť než jsem vyrazil z Gibeonu, opakoval mi, abych nechodil do Mispy, abych se nevydal do rukou pelištejských pohanů. Ale já zapomněl na otcův příkaz a klidně jsem pásl jeho stáda až na horách před Mispou.

A hle, přijeli na koních tři Pelištejci, ozbrojení zvědové, se štíty a meči. Avšak pamatoval jsem na učení Adonaje zástupů, nijak jsem se jich nelekl a věděl jsem, že musím útočit jako první. Neměl jsem žádnou zbraň, jenom své bosé nohy. A tak jsem vrostl do země, abych se nezakymácel, a pozvedl svou patu proti prvnímu nepříteli. Má pata ho udeřila do ledví. Když se s bolestí sklonil, mohl jsem mu snadno vytrhnout dýku a bodnout. Druhého jsem kopl pouze do přední kosti lýtka,a on jenom sykl a neměl ani chvíli, aby si povšiml mého nože.

Ale ten třetí zvěd se stále vypínal v sedle koně a mně už nezbývalo mnoho času. Až se vzpamatuje, pozvedne meč a já neobstojím. Ale stál jsem vysoko na malé zídce proti němu. Proto jsem se odhodlal ke třetímu odvážnému kopnutí: Prudce jsem vyskočil proti hlavě koně a chřípí zvířete zasáhl patou. Dopadl jsem mezi zmítající se kopyta, ale ještě s dýkou v ruce. Musel jsem se rychle vztyčit a hned několikrát bodnout zvěda do stehen a slabin.

Tak ve chvilce leželi v krvi tři pohané, které stačilo jen dobít. Stejně jednej i ty, můj synu Rúbene. Pohleď na svá chodidla a na své paty! Copak nejsou jako těžký kámen, který z tvých beder vylétá jako smršť? A když jedna pata letí, druhá vroste do skály jako kořen, aby ses nekymácel. Nenapínej nohy, jen zlehka rychle švihni a hned vrať své chodidlo zpět. Cvič se v boji neúnavně, kopej do skal, až budeš lámat žebra a pláty zbrojí.

DOŠEL NÁM OLEJJako dvě dobré přítelkyně žily spolu Mirjám tesařova a Mirjám, dcera Šlomova, v jednom

domě. Jedly z jedné mísy, pily z jednoho hrnku. A pronásledovaná se už druhého dne přestala ohlížet ke dveřím. Pravda, byla si jistá, že ji Jehuda hledá, ale stačilo sedět na opačné straně zdi, slyšet jeho nadávky kdesi za ní, aby z jejích zad spadla poslední tíseň. Dokonce se po dlouhé době začala smát.

„Dej Jehudovi čas. A vlastně i sama sobě,“ řekla jí jednou, když dozpívaly Davidovy písně. A Šlomova dcera tomu nerozuměla. Vždycky přece měla dávat čas Adonajovi a jeho přikázáním. Rodině a domu. Polím a olivovému háji. Ale sama sobě? Jakmile však pohlédla na tesařovu vdovu stojící u stavu, ucítila, že v ní něco pomalu dorůstá, nezvyklý plod, který opravdu potřebuje čas.

Dnes večer jí podala maličký devítiramenný svícen. „Oslavíme spolu Svátek světel,“ hlesla jen. V té tmavé místnosti se hned po těchto slovech rozjasnilo. Chazanova dcera si vzpomněla, že její otec obhajoval svátek proti starým rabínům. A doma jim s nadšením vypravoval hagadu o tom, jak zbožní Adonajovi válečníci nenašli ve zničeném Chrámu zásobu posvátného olivového oleje, kromě jediné nádobky. Ale Adonaj učinil zázrak a tento olej postačil na celých osm dní.

Maličká Mirjám pohladila svícen. „Podle tradice by měl mít každý člen domácnosti svůj vlastní,“ připomenula hostitelka. „Tenhle je mého syna Jošuy.“ Mirjám se vybavil dobrý Jehudův přítel, obratný tesař, ale ještě známější cadik, který nevynechal žádnou pouť do Jeruzaléma. Seděla na patách před tím kouskem kovu a myslela na domov. Z rohu místnosti se však ozval smích.

„Představ si, Mirjám, došel nám olej!“

DODRŽOVAT PŘIKÁZÁNÍStalo se to asi před dvěma roky. Mirjám už bylo čtrnáct let a olej v lampách, to byla vždycky

její starost. Ale tenkrát zapomněla. Vždyť stačilo ujít jen pár kroků na dvůr, sejít po několika schodech do sklepa a odlít trochu oleje. Měli ho přece tolik, že jim přebýval. Dávali ho snad do každého jídla.

„Tys zapomněla donést olej?“Otec vstal od stolu. Svícen se mu kymácel v ruce jako zbraň.„Ano, tatínku. Zapomněla. Už pro něj běžím!“Zadržel ji jediným pohybem.„Ty neznáš Mošeho slova? Nic k tomu, co vám nařizuji, nepřidáte a nic z toho neuberete,

budete však dodržovat micvót Adonajovy, vašeho Elohima, tak, jak vám je nařizuji.“„Moc mě to, tatínku, mrzí.“

10

Uznala otcovu výtku, i když pochybovala, že příprava chanukového oleje patří k neměnným příkazům Tóry.

„Copak jsi zapomněla, že dnes večer musíme zapálit první kahan?“Jak by mohla zapomenout? Už jako děti se učily počítat zapálené kahany, prvního dne

hořely jen dva (první a prostřední, od kterého se zapalují ostatní), postupně vždy přidávali jeden, dokud o samotném svátku osmého dne nehořelo všech devět světel chanukije.

„Nezapomněla. Jen jsem si neuvědomila, že nemám v lahvičce už dost oleje.“„Tak neuvědomila?“Dnes ji Šlomo nezbil. Nebylo to tak hrozné, jako když při Pesachu spatřil na podlaze malý

kousek kvašeného chleba. Jediný drobek, ale chámec, který se musí zničit jako hřích Izraelův. A otec tehdy plakal nad svými dětmi, že ani po tolika letech Mirjám ani Jehuda nedodržují svatá přikázání. Musel je potrestat holí, šli potom do synagogy a sykali bolestí, nedokázali se už radovat, že Adonaj zachránil svůj lid a vyvedl ho z egyptského otroctví.

Mirjám utíkala na dvůr, slzy se jí hrnuly na kamennou podlahu sklepa, ale i tam dole slyšela,že za zdí jejich domu zpívají Jošua a jeho matka celý Halel, radostně a možná přitom i tančí. Až se vrátí nahoru do místnosti, budou sice také zpívat, jenže v úzkosti a obavách, aby nezarmoutili Adonaje chybným přednesem.

MATKATa osamocená matka se nemohla přemoci. I ona slzela, když držela v náručí svou maličkou

dceru, ubohou Mirjám Šlomovu.„Dovol mi, abych ti byla matkou...“ řekla a potom jen tiše zpívala či spíše pobrukovala slova

svého oblíbeného žalmu. „Tvá přikázání mi jsou slastí, velice jsem si je zamilovala.“A tyto nové micvót, jakási dětská ukolébavka, už najednou netížily, nedopadaly na dívčí

bedra jako těžká Šlomova hůl, ale tato přikázání jí dávala křídla holubice a ona poprvé pocítila, že jiněkdo miluje.

„Každá Adonajova slavnost pro tebe musela být jako břímě.“Řekla to a postavila před ní na stůl prázdnou nádobku na olej. Mirjám se zdálo, že v tesařově

domě se žije docela jinak. Že každý předpis přichází jako další důvod k radosti.„Děkuji ti, že jsi mi vyprávěla o tvé příhodě s olejem. Vidíš, nám tady také chybí olej, hned

ho přinesu. To přece nevadí...“

VÍCE NEŽ OLEJJosif a Mirjám měli jen jediné dítě. Do očí jim to nikdo neřekl, ale většina sousedů je kvůli

tomu považovala za prokleté. K čemu je ta jejich veselá zbožnost, když jim nebesa odmítají požehnat?

Jednou (o Svátku světel) chtěli zapálit svícen, jenže matka Mirjám přinesla Josifovi jen prázdný džbánek. „Došel nám olej, skoro jako tehdy v Jeruzalémě.“

Josif se nerozzlobil. Ale něco v něm přece jen zahrozilo, v malých očích, jež vykukovaly nad prokvetlými vousy, prolétl stín. Snad to není špatné znamení? Není to v tuto posvátnou dobu nějaká předzvěst? Nechce je Adonaj potrestat? Vždyť už měsíc nesehnal žádné dřevo, a to ještě musí udělat dva nové pluhy!

A vzpomněl si, jak se zbožnému Tobitovi proměnila slavnostní hostina ve smutek, jak místo hodování musel kopat hrob. Tolik jsme se na Chanuku těšili, a teď budeme klepat u sousedů, zdali by nám trochu neodlili.

Ale už tehdy se jejich dvanáctiletý syn Jošua zachoval jako rabín. Mirjám a Josifovi se zdálo, že jeho vztyčená ruka chce něco zaplašit. Snad se Jošua obával, že se svátek kvůli chybějícímu oleji pokazí a že zapomenou na nevýslovné činy Pána Izraele. Nebo že chce svému tatínkovi dokázat, jak zbytečné je hledat v takové drobnosti nějaké varování.

„Více než olej je láska. Rozlévající se olej je tvé jméno, Adonaji, proto tě milujeme. Tatínku, ať nám třeba přestanou plodit olivové háje, ať se nám v pohárech přestane rozlévat víno, ať vyschnenazaretská studna, ale ať nepřestáváme milovat Adonaje, našeho Boha. Chválou a oddaností mu budeme sloužit více než olejem. Naše radost se k němu ponese více než vůně lampy.“

Chvíli bylo ticho. Jošua jen zřídka mluvil ve chvílích, kdy se spíše očekávalo moudré slovo

11

otcovo. Ale Josif mu dovoloval promlouvat, ačkoli se trochu styděl, že by přece i on sám měl tohle všechno vědět, například - že milovat Boha je více než všechny chrámové oběti. „Amen,“ řekl jen místo odpovědi a pozoroval synovu rozjasněnou tvář. Ano, v něm, jedině v Jošuovi, přichází do tohoto domu, do celého našeho rodu, veškeré požehnání.

Matka jen vstala, uchopila džbánek, ale v okamžiku se zase otočila nazpět. Ukázala ho s údivem otci.

Byl plný vonícího oleje.

MAMINKO„Chtěla si moje matka vzít mého otce? Nebo ji také donutili?“„To nevím, zrovna jsme se vraceli z Egypta, když se Rút zasnoubila.“„A byla šťastná?“„To vím docela jistě, Mirjám: byla. U studny jsme si dlouho povídaly. Vždycky toužila mít

zbožného muže.“„Maminko... Omlouvám, se, že ti tak říkám... Co myslíš, mám si vzít toho Jónu?“„To už přece sama víš.“„Co vím?“„Vidím, že už si někoho nosíš v srdci.“„Já?“„Ken, jestli nechceš, nemusíš o tom mluvit.“

CVIČ SE V SÍLECo myslíš, synu můj? Proč si mě první král dvanácti kmenů Izraele, Saul, vyvolil za velitele

svého vojska? Myslíš, že to bylo pro naši příbuznost? Cožpak po Gibeji neběhalo mnoho jeho bratranců, synovců či strýců?

Aha, ty jistě říkáš, že to učinil pro mou zdatnost. Ano, tak to bylo. Vždyť jsem ve svých sedmnácti letech už ovládal každou zbraň a znal jsem i tajemné umění vedení bitev. Ale znovu se tě musím ptát, synu můj.

Jak jsem tuto zdatnost získal? Proč jsem byl z celého království jediným mužem, který nenašel nikoho, kdo by ho přemohl? Odkud pochází všechna má síla? Díky čemu jsem si osvojil takovou moc?

Chválím tě, synu můj, když říkáš, že to vše bylo mocí velikého Adonaje zástupů, udatného Hrdiny ve válce, jenž porazil faraona a celé jeho vojsko, jenž zničil svou paží krále Sichona i Oga.

Ale to není vše, co bych ti chtěl prozradit ze svého tajemství. I tobě dal Adonaj obrovskou sílu. I ty jsi veliký rek Izraele, šófét jako Gideón a nazír jako Samson. Buď rozhodný a udatný, vždyťtobě Adonaj žehná.

Tuto milost však musíš pěstovat a tříbit. Zdali se Tóra ukládá na hrubého a neopracovanéhodřeva? Zdali se Bohu dává za oběť nemocný býk? Zdali Adonaj zástupů udílí svou milost bezbožníkům?

Nuže, cvič se v síle. Po ranní modlitbě utíkej pro svou zbraň a cvič se v ní. Je to tvé hlavní poslání, synu můj: zápolit. Tak tedy cvič se na hoře Megido neustále! Ať tvé ruce nezahálí! Ať tvé nohy nezahálí! Patříš Adonajovi!

Zapomeň na svůj otcovský dům. Nepij víno. Nepřibližuj se k ženě. Skrývej se a celou svou mysl, celé své tělo ponoř do Adonajovy války proti pohanům! Skrze krev nepřátel se přebrodíš k Mesiáši.

Už tedy, synu můj, alespoň tušíš, jak jsem se stal nepřemožitelným silákem? Tu sílu mi dal Adonaj, ale musel jsem ji od útlého věku stále tříbit a tříbím ji doposud. Proto i dnes, v tak zralém věku, nemám nikoho, kdo by mě přemohl.

NEDOKÁŽU TI POMOCI„Ty ten medailon nosíš stále u sebe?“„Vlastně ano,“ odpověděla Mirjám, překvapená sama sebou. „A máš ho od římského vojáka jménem Valerián?“„Ano. Asi se tak opravdu jmenuje...“

12

Mirjám tesařova jen vážně pohlédla k polici s nádobami, ve kterých bylo smotáno mnoho posvátných svitků. Tam často sedával její syn nad jejich jediným bohatstvím: slovem samotného Pána.

„Holčičko, já ti nedokážu pomoci. Ale můj syn ano. Musím tě za ním poslat.“„Samotnou?“„Slíbíš mi, že uděláš všechno, co ti řekne?“Dcera Šlomova nikdy neputovala sama. Čas od času bylo sice možné potkat osamělou

poutnici, ale nikdy to nebudilo příliš důvěry. Žena se má držet svého muže. A proč vlastně cestovat za jakýmsi moudrým tesařem?

Přesto mlčky přikývla.

13

III. ZASVĚCENÍ

UČITELMóré byl vysoký a hubený. Obvykle seděl na kamenu a pomalým monotónním hlasem

vysvětloval. Ani na jeho oblečení nebylo nic zvláštního, mnohokrát vyspravovanou košili asi nikdy nepral. Neholil se ani nestříhal. Krčil se před nimi jako prazvláštní pavouk a zdálo se jim, že ho stačí jen jediným dupnutím zašlápnout. Nejraději k nim promlouval až docela vzadu, na samém konci Eliášovy jeskyně. Někdo ze služebníků dvanáctkrát přečetl úryvek z Abnérova svitku a všichni žáci ho museli nahlas opakovat. Teprve potom Móré promluvil. Tiše a rozvláčně rozebíral každé Abnérovo slovo, takže ani teď se posluchači neměli z čeho radovat, jen přežvykovali stále stejný tvrdý chléb. A aby se přece jen někdo v srdci nepotěšil, vkládal do svých řečí nečekané nadávky.

„Vy zbabělci, jste jako šakali, kteří se přiblíží, až když kráva chcípne. To se v Izraeli nenajdou lepší válečníci než taková chamraď?“ Když cvičili sílu svalů, neváhal je kopnout do hýždínebo jim podrazit nohy. Pokud někdo při jeho promluvě usnul, mohl si být jistý krutým trestem, zpravidla ho Móré zavřel do temnice. Jednou se zastavil uprostřed věty a obrátil se na mladíka, který se trochu usmál. „Pojď sem!“ A pak mu nařídil, aby ho kopl. Než se užaslý hoch rozmáchl patou, Móré ho uchopil za nataženou nohu a odhodil přes několik řad posluchačů.

Ano, Učitel klamal tělem. V těch útlých údech se skrývala neporazitelná síla. Jistě to tak chtěl: aby ho považovali za slabého a hloupého. Ale pak nečekaně vyrazil a během chvíle položil doprachu jakoukoli přesilu protivníků, byť daleko mohutnějších. Prý ovládal všech dvanáct zbraní stejně dobře, až se nakonec zdálo, že by těch několik desítek cvičených válečníků k ničemu nepotřeboval. Ale v jeho přísném nasazení tušili, jak závažný úkol na ně čeká a že bez nich by Mesiáš asi ani nemohl v Izraeli obnovit království.

NAHÝ„Tak ty jsi ten Jehuda?“ zeptal se před jeskyní, aniž by čekal na odpověď. Adonajovi

bojovníci nemají co mluvit.„Svlékni se!“Už při cestě na horu Karmel, které však tady všichni říkali podle Abnéra Megido, ho

Jochanan připravoval na to, že první dny bude muset prožít zcela bez šatů. Prý je to nutné, bez tohoto opatření by se žák ještě nějak vázal ke svému předchozímu životu. Takto ale opustí i svou vlastní představu o důstojnosti či soukromí. Stane se z něho Adonajův ebed.

Móré se před Jehudovou nahotou uchechtl. Ukázal na nováčka a zvolal: „Tvůj pyj je jako slimák!“

Ostatní oblečení žáci se dali do smíchu. Učitel ukázal na Jehudu ještě jednou: „Chce bojovatproti Římanům, a přitom nám nepřinesl žádné peníze! Takhle si mnozí z vás představují službu Adonajovi. Přijmete nauku a výcvik, ale neodevzdáte se až posledního haléře! Chcete si něco schovat pro sebe!“

Jehuda zavrtěl hlavou a za zády Učitele se pokusil o obhajobu.„Ale já přece ještě celý dům prodám! Moje sestra zmizela, ale až ji najdu, tak to všechno

vyřeším a odevzdám vám hodně peněz...“Když ho Móré udeřil do tváře, na chvíli ztratil vědomí. Byla to mnohem větší rána, než

kterou před několika týdny dostala jeho umíněná sestra Mirjám. Taková, že by za jiných okolností mohla i zabít. Před bojovníky leželo bezvládné bílé tělo. Pozorovali, jak se začíná třást, buď ponížením, nebo zimou.

Každý večer sestupoval z hory dolů do Jokneámu, malé osady, kde ovšem měli několik hliněných domků se synagogou, jakési skryté městečko pro Učitelovy žáky. Říkali si jednoduše Abnérovci. Někdy však o sobě mluvili jako o Adonajových bojovnících. Neměli jednotné jméno.

Ti nejzdatnější už nebydleli dole, ale v blízkosti jeskyně. Ve svazích hory se nacházelo mnoho větších či menších slují, přetvořených do tajných obydlí. Zde žilo rovněž dvanáct nejlepších válečníků, při náročnějších výcvicích (například když pro ně Móré připravil téměř skutečné bitvy) ale museli zůstávat na Karmelu všichni. Sám Učitel je vždy ponechával v nevědomosti, kde a jak dlouho budou bydlet. „Na stezkách války není nic jistého. Zvykejte si,“ říkával jim v takových

14

chvílích.Mužíček Jochanan se rychle vytratil, Jehuda ho vlastně od svého příchodu vůbec neviděl.

Ale mezi muži bylo známo, že tento člověk stále chodí po městech, slídí a hledá nové bojovníky. A tak mu v Jokneámu musel pomáhat zkušený Moše. Stál nad jeho lůžkem a snažil se mu dodat odvahu.

„Já bych ti, hochu, neměl vůbec nic říkat. Tady si každý musí pomoci sám. Ale mně taky jeden pomáhal. Začátek je vždycky nejhorší. Taky tě napadlo, že utečeš domů?“

Jehuda si přikryl bedra pokrývkou a kývl.„Tak to je ze všeho ten nejhorší nápad. Odsud nikdo neodejde bez svolení. Je to vězení. Ale

každý to chápe. Nesmíme být vyzrazeni Římanům. Jenom Učitel tě může někam poslat, když se osvědčíš.“

„A dá se tady vůbec vydržet?“„Jo, jo. Ono tě to pořád někam táhne. Chceš být lepší a lepší.“Jehuda pohlédl na své holé břicho. Už věděl, co mu dá sílu vydržet všechnu námahu

a utrpení. Při té myšlence náhle pocítil změnu: přestalo mu vadit, že byl zbit a ponížen.„Musím zabít Římana Valeriána.“

KLUKOVSKÁ HRA„Tak co? Zkusíme ještě tu hru na Abnéra a Davida? Určitě tě v ní porazím, Jošuo!“Jehuda s Jošuou ben Josifem byli jako chlapci nerozluční přátelé. Až do jednoho jarního

odpoledne, kdy si opět hráli ve stínu starých olivovníků. Jejich hra spočívala na jednoduchém principu: ukořistit tomu druhému koš naplněný fíky. Stačilo ho jen zvednout nad hlavu. Jako zbraň sloužil kožený míček. Jehuda vystupoval jako válečník Abnér, generál krále Saula. A Jošua si oblíbil postavu divošského Davida, zatím ještě jen zbojníka, který se ukrýval kdesi v En-gedi.

Každý si přinesl košík. Posadili se na pobořenou zídku. Jehuda si vylosoval horní konec háje, to bylo výhodné místo, mezi skalami, odkud mohl nepřítele snadno uvidět. Jošua se musel spokojit s planinou nedaleko brány.

Měli začít, až Jehuda zavolá. Už cestou na kopec si Šlomův syn vymýšlel nový způsob boje.Už nebude čekat u svého koše a hlídat ho. Už nebude trpělivě poslouchat, zdali se Jošua neplíží někde v bodláčí. Ale hned jak zavolá, rozběhne se po hraně kopce dolů a vpadne zezadu do jeho tábora. Pak už jen chytí košík a zvedne ho nad hlavu. A to všechno bez boje. Jošua bude zatím slíditněkde v úpatí kopce a marně přemýšlet, za kterým kamenem na něho Abnér číhá.

Bohužel měli oba stejný nápad.Jehuda upaloval v tom strašném horku po druhé straně kopce, došlapoval opatrně, aby tam

dole nebylo slyšet padající kamení, pak se hnal jako lavina, a už zbývalo jen několik řad stromů, když tu najednou uslyšel zavolání. Jošua totiž zatím vyběhl tou nejkratší cestou přímo k jeho košíku, nijak se neskrýval, rovnou nahoru a teď tam vysoko stojí a křičí na poraženého Abnéra.

„Tys taky chtěl rychle doběhnout pro košík?“ řekl Jošua a bylo to možná spíše oznámení nežotázka. Seděl vedle vonících fíků a rukama si objímal kolena.

Udýchaný Jehuda se zmohl jen na skřípání zubů. „Ale já jsem se tvého košíku nedotkl.“„Cože? Tak to tě ještě můžu zabít!“Jehuda hodil po Jošuovi zlostně míček.„Proč kazíš hru? Byls tu přece první, tak proč jsi nevzal ten košík?“Zabitý David se smutně usmál.„Omlouvám se ti, Jehudo. Chtěl jsem ti tvůj košík darovat. Vzpomínáš si přece, co kdysi

udělal David? Nejdříve v En-gedi a potom v Zifu? Jak se připlížil až k samotnému Saulovi, a přestoproti němu nepozvedl meč? A já jsem teď David.“

„Seš blázen. To je jenom příběh. Kdyby takhle jednal každý, hned by byl poražen.“„Ty nevěříš Písmům?“„Teď už jsme ale větší. Už nemůžeme všemu věřit. A navíc se to týkalo jen Davida. Ten si to

mohl dovolit.“„Nezlob se, Jehudo, já už tu naši hru nedokážu hrát. Už nad tebou nechci zvítězit.“Už nad tebou nechci zvítězit. O osm let později se Adonajův válečník Jehuda převaluje na

15

lůžku v Jokneámu, první noc mezi Abnérovci, a v neklidném spánku ho pronásleduje tento soused Jošua, pohodlný tesař, který raději vyrábí nářadí a pluhy, než aby pozvedl meč proti lupičům posvátné země. „Už nad tebou nechci zvítězit,“ zní Jošuův hlas ve snu, Jehuda musí poslouchat takového zbabělce, stydí se, že i Nazaret ukrývá ve svých zdech zrádce a že se mu o první noci zdá právě o něm. Táhni, Jošuo, přijde Mesiáš, a budeš zavržen!

PŘEDČÍTÁNÍSeděli v jeskyni, protože venku zase pršelo. Karmel se proměnil v bahnitou spoušť, ráno se

k modlitbě a čtení z Tóry hrabali mezi rozvodněnými potoky, a potom museli všechno podstoupit celí mokří a špinaví.

To však Učiteli nijak nevadilo. Znovu jim vyprávěl, jak uslyšel hlas samého Elohima a vypravil se na tuto horu. Po několika dnech bezradnosti našel jeskyni, skutečnou jeskyni proroka Eliáše. Ale ještě dříve to byla jeskyně Abnérova. A docela vzadu, za kameny v malém výklenku, byla po tisíc let ukrytá váza. Učitel z ní vytáhl pečlivě zabalený svitek.

„Představte si to! Patříte k lidem, kterým Adonaj zástupů svěřil skutečná a pravá slova vojevůdce Abnéra! Psaná rukou jeho písaře. Abnér nebyl poražen v boji. Po strašném pádu krále Saula, jemuž vytrvale sloužil, poznal, že pro něho David nemá žádný úkol. Odebral se tedy sem, na horu Megido, aby sepsal tajný svitek a ukryl ho. Věděl, že je nejlepší válečník všech dob. Ale toto umění musí zůstat na určitý čas skryto, až do časů Mesiášových. Tehdy se Abnérovy nauky chopí nejstatečnější muži Izraele. Přijdou a porazí Římany.“

Jehuda spolu s desítkami bojovníků vydal zvláštní hrdelní výkřik. Bylo to zvolání beze slov, řev lva z Judské pouště, který se nadšeně vrhá na kořist. Co záleží na tom, že jeho sestra Mirjám kamsi utekla? Za nějakou dobu ho Móré pustí do Nazareta, aby prodal dům a všechno Jónovi. Co záleží na tom, že jeho otec nepřežil znesvěcení lázně? Vždyť to byla poslední kapka hněvu, která Jehudu podnítila k opravdové válce! Co záleží na tom, jestli Jehuda v tomto boji zemře? Po jeho klesajících zádech vyšplhají další udatní hrdinové!

Učitel podal Jehudovi megilu. Nadešel čas přečíst dnešní úryvek. Jehuda se postaví na kámen, aby ho bylo slyšet, a bude předčítat tolikrát, kolik je kmenů Izraele, kolik je Abnérových zbraní a kolik je nejoddanějších žáků našeho Móré.

„Slyš, synu můj, zdalipak už víš, co znamenají slova: celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou? Že ne? Ty odříkáváš tato slova ráno a večer, ale nechápeš je?

Ach, běda národu, který nezná přikázání svého Boha!Milovat musíš Adonaje celou svou silou, to jest všemi schopnostmi. Pro koho sklízíš své

plody? Pro koho obděláváš zem? Komu prodáváš své výrobky? Chraň se, aby tvou sílu používali modloslužebníci.

Milovat musíš Adonaje celou svou duší, to jest svým rozumem. Na něho mysli v každé chvíli. Neuvažuj o bohatství, On sám budiž tvým bohatstvím ve všech tvých myšlenkách. Připoutej se k Adonajovi. Jako osel stále točí lisem, i ty se stále musíš točit kolem svého Boha.

Milovat musíš Adonaje celým svým srdcem, to jest, kdo miluje něco jiného, zradil svého Boha. Proto ses zasvětil. Proto nepiješ opojný nápoj. Proto nemáš ženu. Neboť patříš jen Adonajovi, jsi jeho majetek a on je tvůj Pán.

Synu můj! Kde je tvá krása? Kde skončil krásný oděv? Proč nevoníš olejem? Proč bydlíš jako divoké zvíře v pustinách? Ty nemáš dům ani syny či dcery? Proč se nesytíš medovými koláči? Proč je tvá číše prázdná?

Tvou odměnou bude Adonaj zástupů.“Jehuda svinul megilu a bylo ticho. Všichni tento úryvek už znali, někteří asi i zpaměti.

Slušelo se ale nejdřív mlčet na znamení úcty. A jen sám Móré může toto přísné ticho prolomit. A to jen proto, aby svitek promlouval ne jenom k uším, ale aby též zasáhl celého posluchače. Učitel seděl schoulený jako nejnepatrnější z nepatrných, skrýval se v hustém zástupu. Nikdo z příchozích by v něm nepoznal samotného vůdce.

Konečně promluvil. Ne však, aby vysvětloval.„Kde je ten tlusťoch Filip?“Přistoupil jeden snědý hoch, spíše obyčejný než tlustý. Jako jediný stál, zatímco venku tiše

šuměl déšť.

16

„Včera jsi při cvičení mluvil o chlebu a o jednom dobrém pekaři. Tvé srdce nepatřilo Adonajovi.“

To stačilo jako obvinění. Všichni věděli, že takové selhání nemůže projít jen tak. Nenápadněse sunuli stranou, báli se, že na ně dopadne Filipovo tělo.

Filip se ani nezachvěl. Už se uměl postavit strachu. Ano, bude to bolet. Avšak musí tu ránu podstoupit, aby ho vyléčila. A díky ní možná už zapomene na potěšení jídla.

„Trest vykoná Jehuda!“ přikázal Móré.Aha, včera se Jehuda učil udeřit z těsné blízkosti. Bez váhání přistoupil k Filipovi. Otočil se

k němu zády, a najednou prudce trhl hlavou dozadu. Při tomto pohybu se musí krk zavlnit jako had, lebka se uvolní jako nějaká palice a zasáhne nepřítele do obličeje. Obvykle zlomí nos a někdy také nepřítele omráčí.

Když se Filip opět zvedl na nohy, měl už tvář odulou, jako by ho popíchaly včely. Ano, slzám se neubránil, ale zůstal pevný jako dřív. Znetvořený se posadil na své místo.

ČAS LOVUV měsíci šebát nastal čas lovu. Nováčci dostali kopí a měli se vydat vysoko do skal. Móré

trval na tom, že lovit musí každý sám, že je nebude posílat společně. Vždyť ve válce proti Římu musí každý spoléhat především sám na sebe. Až po této zkoušce budou moci zažít skutečný boj, teprve až skolí divoké zvíře, budou moci spatřit krev opravdových nepřátel.

„Jsou nesmírně plaší,“ prozradil mu už před několika dny Moše. „Podařilo se mi ulovit jednoho až potřetí.“

Jehuda věděl, že mezi Abnérovci nesmí existovat podpora a pomoc, ale přesto si Učitelovi žáci tajně dávali užitečné rady. Vznikala tak skrytá spojenectví.

„Nejdůležitější je dostat se co nejblíž k nim. Hlavně pomalu a proti větru, aby tě neucítili. A pak čekej, dokud se k tobě jedna ta potvora nepřiblíží sama.“

V Izraeli byl lov zvěře něčím dosti vzácným. Jen vysoko v některých horách ještě žila velká divoká zvířata, která by za tu námahu stála. Už dávno se v zaslíbené zemi nevyskytovali lvi. A srna či jelen patřili k téměř k pohádkovým zjevům. Ale byl to Móré, kdo tady na Karmelu vystopoval stádo kozorožců. A tak toho hned využil k výcviku. Většina z nich ještě nepoznala ten zvláštní pocit, když jejich zbraň proniká do živého těla.

Nováček měl na splnění úkolu tři dny. Bez jídla a vody, jen s tornou (v ní hrst fíků) a kopím.Jehuda zažíval to, co při této zkoušce zakoušel každý: jak by mohl dostihnout tak rychlé zvíře obut v sandálech, kopím ho skolit jediným bodnutím? Postupoval pomalu mezi borovicemi a nespouštěl oči ze země. Ano, mohl by zjistit, kudy kozorožci chodí, podle stop, ačkoli si nebyl jistý, zda je odliší od stop jiných zvířat. Několikrát mrštil kopím ke vzdálenému stromu, aby si potvrdil svou obavu, že dál než pár kroků nedohodí.

Večer si sedl na vrchol vápencového skaliska. Vysypal si ze sandálů červenou hlínu. Měl žízeň a tam dole pod sebou slyšel potok. Když se naklonil přes sráz dolů, viděl jen koruny stromů, ale někde tam musela protékat voda. Vrátil se kousek zpět do lesa a hledal nějakou schůdnou cestu do rokle. Kráčel pomalu, nespěchal. Stráň byla plná květů, opatrně podlézal keře, zachytával se o kmeny borovic. Překvapilo ho, jak je udýchaný navzdory několika měsícům výcviku. Pod nohamamu zaskřípaly kameny. A už ucítil vlhký vzduch dna údolí, pach tlejícího listí, blízkost vody. Potok byl jen maličký, místy přecházející v bahnité louže. Jehuda však padl na zem a položil hlavu k hladině. Až teď pochopil, jak moc ho sužovala žízeň.

Ležel v hluboké strži, snad propasti. Kolem potoka rostly vrby, sem tam i nějaký nizoučký dub. A za nimi se prudce vzhůru zvedaly bílé vápencové stěny, někde žíhané svislými tmavými pruhy. V jedné z nich se černal vchod do jeskyně. Očistil si nohy od bláta. Začal se škrábat až pod sráz. Když zmizel ve stínu pod klenbou skal, opět si lehl a jenom vychutnával příjemný chlad. Jeskyně se ztrácela ve tmě, Jehudovi však stačilo odpočívat u vchodu a pozorovat odlesky zapadajícího slunce. Nadešel čas modlitby Šema Izrael. Pak si natrhal trávu, v hlíně vyhrabal důlek a v tomto jednoduchém lůžku usnul.

Brzy ráno spatřil kozorožce.

17

JAELKdyž byl Jehuda chlapec, musel den co den podstupovat mnoho zkoušek. Vždyť jeho otec

obdržel posvátné poslání nazaretského chazana. Šlomovy děti musely znát Adonajovu Tóru, proroky a spisy nejlépe z celého městečka i širokého okolí. Jehudova bar micva se musela stát velkolepou slavností, přehlídkou toho, jak dobře je otec naučil všem micvót Izraele.

A tak otec zkoušel svého syna při každé možné příležitosti. Už od pěti let ho vyučoval čtení a psaní, znalostem Tóry, příkazům a svátkům, naučil ho velmi brzy, jak si správně upevňovat modlitební řemínky, jak se modlit s krabičkou na čele, co všechno se nesmí vykonávat o šabatu. Aletaké byl Jehudovi pokušitelem, dával mu záměrně úkoly, jež protiřečily Adonajovým předpisům, a doufal, že je Jehuda odmítne splnit.

Několik dní před slavností Jehudovy plnoletosti opět společně seděli u rodinného stolu a poslouchali, zdali mladík podrobně zná všechny příběhy vyvoleného národa.

„A co Jael? Byla i ona šófét?“Jehuda se zarazil. To nebyla jednoduchá otázka. Rozhlédl se po místnosti. Vzadu v rohu

seděla Mirjám, tehdy ještě malá holčička. Teprve se učila některým domácím pracím, ale přesto na Jehudu kývla, jako by si byla jistá, že Cheberova žena Jael byla skutečným soudcem Izraele, bojovnicí proti nepřátelům i vůdkyní národa.

„Jael určitě nebyla šófét,“ prohlásil nejistě. „Vždyť jenom využila situace, pozvala do svého stanu poraženého krále Siseru, a když usnul, probodla mu lebku skrz naskrz stanovým kolíkem.“

Šlomo si pohladil vous, chvíli jen mlčel.„A nevšiml sis, můj synu, že Jael při tomto činu porušila jeden Adonajův příkaz? Který?“Jehuda zamžikal očima. Mirjám se však k němu nenápadně naklonila a on uslyšel tichou

nápovědu: Lot v Sodomě, stařec v Gibeji.„Vzpomněl jsem si, jak Lot v Sodomě chránil své hosty před zlovůlí místních. A totéž se

snažil udělat také jeden dobrý stařec v Gibeji, když chtěli obyvatelé znásilnit manželku jeho hosta. To je zákon pohostinnosti, který předepsal Elohim.“

„Správně,“ pokýval otec. „Takže Jael porušila micvu pohostinnosti. Bylo to správné? Neměla raději Siseru chránit?“

Tento typ otázek měl Šlomo nejraději. Když dva příkazy stály proti sobě.Ale i tentokrát mu Mirjám napověděla. Stačilo špitnout jediné slůvko: Matatiáš.„Ne... Vzpomněl jsem si na Matatiášovu válku. On se tehdy rozhodl porušit šabat, aby

porazil nepřátele.“A po těchto slovech se Šlomo ben Zacharjáš rozzářil. Ukázal k Jeruzalému a v posvátném

úžasu pronášel slova jako nějaké proroctví.„Když jde o svatou válku proti nepřátelům Izraele, může bojovník odložit micvót stranou.

A proto byla Jael skutečný šófét. Sám Nejvyšší ji vybral k tomuto úkolu.“Najednou bylo ticho. Šlomo jen nepatrně vzdychl, uvnitř však vytrvale prosil, aby Adonaj už

konečně vybral takového soudce - i dnes, copak není erec ha kodeš znesvěcována pohany? Vždyť Izrael je utlačován, u Siónu sídlí neobřezaní vojáci, králové staví modly a vyvolený lid zapomíná natradice otců!

A Jehuda si v duchu představil, že pozvedá meč. Za ním armáda statečných synů Izraele, všichni zpívají Davidovy válečné písně. Když tu náhle před nimi na bílém koni vyjíždí sám Pomazaný, melek, strašlivý Mesiáš. Tato bitva už je vyhraná, sám Adonaj povstal a rozpráší nepřátele. Tato svatá země od této chvíle bude opět náležet jen Jemu!

Do toho mlčení Mirjám pozvedla oči od jehly, rozhlédla se po obou mužích a poněkud vyděšená položila jedinou otázku.

„Proč vlastně musíme vyhnat ty Římany?“

JAELKarmel, to nebyla jediná hora, ale spíše dlouhý horský hřbet, táhnoucí se od moře až

k Jokneámu. Chodec ho mohl projít za jediný den, pokud se vyhnul skalním žlebům, soutěskám či roklinám. Lidé ovšem neměli důvod drát se do těchto borových lesů, vždyť mohli pohodlně putovatúdolím Jizreel, podél klidného potoka Kišon. Tak skalnatý vrchol sloužil po staletí za domov rozličným vyhnancům, kteří si budovali skrýše v hlubinách jeskyní a doufali, že alespoň zde

18

naleznou útočiště. Někteří z těchto vyhnanců milovali sluje vysoko nad pobřežím, odkud mohli pozorovat, jak se mění obloha, jak přicházejí deště, či někdy i ucítit slanou vlhkost mořského živlu. Jiní se raději ukrývali v odlehlejších částech Karmelu, jako poustevníci spoléhali na dobrodiní vysychajících potoků a studánek, odříkávali své modlitby a doufali, že jednou od Adonaje obdrží požehnání.

Prvního kozorožce zahlédl hned po probuzení. Byl to mohutný beran se zahnutými rohy. A za ním pokračovalo stádo několika kusů. Jehuda téměř zapomněl na lov. Vzpomněl si na noční sen o soudkyni Jael. Vždyť Jael znamená v jazyku Posvátných písem Izraele totéž co kozorožec! Zabít kozorožce může jen ten, kdo je stejně záludný jako Jael!

Popadl kopí a bez rozmyšlení jím vrhnul po nejbližším zvířeti.Ostří jen zaskřípělo o kámen. Kozorožci se rozběhli po svahu dolů, slyšel, jak se brodí

vodou, a za pár okamžiků zmizeli jako sen.Jehuda zvedl kopí a ani se nesnažil zvěř pronásledovat. Tyto skalní kozy dokázaly

překonávat všechny kopce s neuvěřitelnou lehkostí. Utíkající člověk se vedle nich podobal neohrabanému medvědu. Ve vzduchu po nich zůstal jen těžký zápach, připomínající chlév.

Když se pak Jehuda vydrápal na protější stráň, uslyšel nějaké zabečení. Znělo docela blízko, vlévalo mu do žil naději, a on se s touto novou silou odvážil až za vrcholek skály. A tam nahoře uviděl v jakési jámě, v závrtu, který patrně kdysi vymlela dešťová voda, lapeného kozorožce. Byl tourčitě týž vůdce stáda. Přestal bečet a tlačil se ke stěně díry, aby unikl Jehudovu pohledu. Ten však měl něco mocnějšího - kopí. Dobře odměřeným pohybem vrhl smrtící zbraň proti kozorožci. Snad se to stalo kvůli trhnutí ruky nebo čirou náhodou, ale kozorožec útok patrně rozpoznal a uskočil.

Jehuda se změnil v krutou Jael. Chtěl spatřit krev. Nepřemýšlel, zul si boty a začal se škrábatdolů ke zvířeti. Zachytával se rukama o výčnělky, nohama balancoval na kamenech a tam kdesi podsebou cítil vystrašené zvíře, soka, jehož musí porazit, válečníka, který čeká jen na to, až mu Jehuda vrazí ostří mezi žebra.

Kozorožec mu nedal žádný čas. Než se lovec natáhl pro kopí, uviděl skloněné rohy, tak obrovské, že mu zakrývaly celý obzor.

A potom už nic.

KIDÓNKidón bude tvou nevěstou. Ukládej ho vedle svého lůžka. Svou ranní modlitbu pronášej

s ním v ruce. Nechť je tvou součástí, více než oděv, více než hůl. Bez něho se staneš ničím, jako bez Adonaje se svatý národ mění v prach.

Tato zbraň rodu Benjamínova je tvým modlitebním řemínkem, tvou Tórou, tvou modlitbou. Budeš se modlit touto šavlí. Když pozvedneš tento posvěcený kidón, bude to více než chrámová oběť, více než celopaly a kouře kadidla.

Jak malé a nepatrné ostří! A přece švihne dříve, než stačí mrknout oko nepřítele. Nauč se sekat, mávat do všech stran, skákat a tesat, neboť rychlost je tajemstvím kidónu. Buď oblý jako on sám, hbitě se toč, a zvítězíš.

Vydej se do lesa, tiše kráčej mezi stromy po hoře Megido. A hle, toto není les, nýbrž bojiště.A kdykoli zazní volání koroptve, jiného ptáka nebo zašumí vítr, otoč se v pase a setni nejbližší větev jako krk góje.

Běda, pokud ti nestačí jediné máchnutí. Musíš být rychlý a silný. Přesekávej větve, jako lámeš chléb. A neustávej v potulkách lesem, cvič se v pozornosti, nepolevuj, a budeš neporazitelný jako tvůj učitel Abnér.

S krátkou šavlí se nesmíš rvát jako při dlouhém vyčkávání. Musíš útočit. Nedovol štítům a mečům, aby před tebou tvořily hradbu. Odraz je jednou nebo dvakrát, a hle - potřetí se skloníšaž k zemi, podetneš jeho nohy a čtvrtým sekem již bude bez hlavy.

Tak jednoduše jsem zdolával zástupy Pelištejců, že se mi jejich hlavy nevešly do vozů. Ti ubozí služebníci modly s rybí hlavou mi nedokázali odolat, ani když vytáhli kopí. Vždyť stačilo jen odrazit jejich zbraň do strany a druhým máchnutím oddělit krk.

POŽEHNANÁ MEZI ŽENAMIJehuda se doma nejraději oblékal do hnědé košile, dlouhé až na zem. Na hlavu si uvazoval

19

světle modrý šátek. Po Nazaretě chodil každý bos, kožené sandále si navlékal jen do synagogy. Jehootec s radostí pozoroval, že si začal pěstovat krátký vous. Vždyť jednou to bude úctyhodný vous chazana tohoto města. To vše se v Jokneámu změnilo. Móré jim přikázal, aby nosili jen vybledlou košili a šátek. Nic jiného. Abnérovci se tak ničím navenek nelišili, snad jen zbraní, kterou si museli s sebou všude brát, a rozličnými skvrnami či dírami na látce. Jehuda za několik měsíců připomínal divokého vousáče. Vlasy mu trčely do všech stran a zbytky jídla ve vousech byly spíše ozdobou, než aby vzbuzovaly odpor. Z tohoto zjevu se postupně stávala jakási maska všech Abnérovců. Pouze oči, skrývající se v černých houštinách, mohly prozradit, že tam uvnitř stále ještě žije člověk, který má myšlenky a city. Jen když se vydávali za splněním nějakého úkolu, museli se upravit a převléct.

Kdo by náhodou pohlédl do jednoho opuštěného závrtu v pohoří Karmel, spatřil by na jeho dně ležet dvě zvířata. Vysíleného kozorožce a Jehudu. Asi by se tohoto výjevu zalekl a hned by pospíchal na nějaké přívětivější místo, než je tato krajina plná rozervaných skal. Po několika hodinách se však Jehuda probudil. Sáhl si na hruď, která ho nesmírně bolela. Útok kopytníka mu asinezlomil žádné žebro, ale celý hrudník tvořila jediná velká pohmožděnina. S každým nádechem pocítil ostrou bolest, sykal jako zmlácený pes. Marně se snažil zvednout na nohy. Jako by ho obléklido strašlivé zbroje s hřebíky obrácenými dovnitř. Konečně se trochu přemohl a, nedbaje všeho píchání, se opřel o kopí jako o hůl. Kozorožec jen klidně ležel, s nohama složenýma pod tělem, snad už jen čekal na smrt.

Jehuda se dopotácel ke zvířeti. Snažil se nedívat na rohy, které mu způsobily tolik bolesti. Tělo samce se ani nepohnulo. Ostří kopí mu sjelo do boku co nejhlouběji. Jehuda nedbal na svou únavu, jen tlačil do masa oběti, aby se kopí ponořilo až do samého srdce. Kozorožec to přijímal pokorně jako beránek. Nespouštěl oči z vraždícího Jehudy v jakémsi němém úžasu. A Jehuda vytáhlkopí z rány a bořil tu zbraň do odevzdaného těla, které se pouze chvělo, ale nebránilo. Jakmile se celý kozorožec zabarvil rudou krví, lovec pochopil, že splnil Učitelův úkol: zabil toto divoké zvíře.

A tehdy v díře mezi jeskyněmi začal zpívat drsnou Debořinu píseň. Požehnaná mezi ženami budiž Jael, která prorazila stanovým kolíkem Siserovu lebku. Mrtvolu svírala mezi stehny, žena- kozorožec, vraždící Jael, jež zahubila svého hosta. A takhle, Adonaji zástupů, zahyne Říman Valerián!

VÍTĚZSTVÍUběhla Adonajova Pascha, hod beránka a svátek nekvašených chlebů, začalo sucho

a z Jehudy se stal skutečný válečník. Ačkoli pocházel z rodu Benjamín, z rodu Saulova a Abnérova, nemohl předpokládat, že mu bude svěřena právě zbraň vlků - šavle zvaná kidón. Učitel se nezajímalo to, kdo je z jakého rodu. To, že Jehuda v sobě nosil krev největších izraelských bojovníků, tady nic neznamenalo. Záleželo na obratnosti, síle či tvaru těla, podle toho Učitel vybíral zbraň. Ale přesto mu jednoho dne Móré podal šavli, do které bylo vyryto jméno Požehnaného. Políbil ji a od téchvíle nepustil z ruky.

„Nejde jen o to, zdali se s ní naučíš mlátit,“ řekl mu po týdnech cvičení Móré. „Především musíš vědět jak ji použít proti nepříteli!“

Dnes se cvičilo na náhorní planině, odkud se nabízel pohled na celý Jokneám, na údolí Kišonu, a dokonce v dálce bylo možné spatřit zeď příkrých hor nad Jordánem. Jehuda si svou šavli zamiloval, radostně poslouchal ono typické zasvištění, se kterým rozráží vzduch, liboval si v rychlých pohybech zápěstí, jež stačily k tomu, aby uletěla tlustá větev.

Bylo to poprvé, kdy bojoval proti samotnému Učiteli. Abnérovci měli několik římských zbraní, i zbroj, vždyť neustále útočili na skupiny legionářů, číhali na osamělce, a tak si jako trofej odnášeli vše, co jim patřilo. Móré si navlékl celou plátovou zbroj. Zavázal si řemínky, nasadil přílbu. Rudá tunika se houpala nad jeho obnaženými koleny. Jehuda se však nejvíce bál obrovskéhoštítu. Mnohokrát slyšel vyprávění o tom, jak se legionář schoval za tuto červenou hradbu se zlatými perutěmi, odkud pak snadno podnikal útoky svým krátkým mečem, dokud soka neubodal k smrti. Bojovat pouhou šavlí proti legionáři v plné zbroji, to se rovnalo šílenství. Jehuda však už věděl, že právě svaté šílenství je cestou k úspěchu.

Když proti němu stál Říman s napřaženým gladiem, Jehuda se pomodlil v srdci. Vybavil se mu Adonaj jako mocný hrdina ve válce. Jako ten, kdo vládne nad mořem a z nebe sesílá blesky.

20

Jeho síle nelze vzdorovat. A také nelze vzdorovat tomu, kdo se Adonajovi zasvětil.Všiml si, že slunce svítí Učiteli do očí. Voják se schoval za scutum, ale snaží se vidět.

Výhružně mlátí mečem do štítu, budí hrůzu svou nezasažitelností, ale nedokáže se zdaleka pohybovat tak rychle jako on, jen v košili a s lehkou šavlí. Nemůže mít přehled o každém jeho pohybu.

„Ave Caesar!“ řval ten bezbožný gój a přibližoval se k Jehudovi. Gladius mu nebezpečně vylétával zpoza štítu, několik pohybů, a jistě by ho zasáhl.

Syn Šlomův však bez hnutí čekal.Ano, Říman si jistě myslel, že je to projev čirého zoufalství. Ubohá myš čeká před hadí

tlamou. Strnula hrůzou, už teď je víc mrtvá než živá.Teď pocítil, jak mu výpad legionářského ostří zavadil o košili. Jen kousek před srdcem. A to

byla ta pravá chvíle. Proč by se jinak učil všem těm bleskovým přesunům?Jehuda se vymrštil.Prolétne vzduchem podél štítu, kidón jako pokračování pravé ruky. A hned se otočí v bocích,

ruka se bleskově mihne.Legionář nestačí zareagovat, je na okamžik odkrytý a bezbranný.A Jehuda ho plácne plochou šavle přes hýždě.Ve skutečném boji by to byl smrtící úder. Proto se Móré převalí přes štít, to těžké dřevo

zaduní o kameny, a Jehuda mu může stoupnout na plechová záda a přiložit ostří kidónu ke krku. Nyní by už jen stačilo přetnout krční obratel, rozhodně ne se pokoušet setnout vojákovi hlavu, neboť jejich helmice mají kovový límec, který zakrývá velkou část krku. Nejde o to být výrazný, dělat působivé útoky, jen ho rychle zabijte a ještě rychleji zmizte. Tak jim to Učitel ukazoval na mnoha příkladech.

„Bene,“ smál se Móré ještě na zemi. Stále v roli Římana mluvícího latinsky si pomalu svléklpřílbu a uznale přikývl.

Jehuda byl první, kdo Učitele porazil. Nebo si to Učitel sám přál? Kdo se v něm vyzná?„Jsi udatný šermíř. Ani uprostřed boje nepřestáváš naslouchat hlasu Elohima.“Přítomní žáci uznale pokývali. Mezi Abnérovci se pochvalami vždy šetřilo, až tak, že

pochvalu neslyšeli mnoho měsíců. Jehuda ben Šlomo rázem vyrostl v respektovaného válečníka. Všichni měli na paměti, jak v měsíci šebát přinesl na zádech lebku kozorožce s ještě krvavými cáry masa. Byl celý rozlámaný, musel se s tím beranem mlátit tváří v tvář jako v aréně, avšak zvítězil. Nestávalo se tak často, že by to nováček dokázal hned při prvním pokusu. Není vyloučeno, že jednou bude patřit k Dvanácti, kteří stojí po boku Učitele.

Móré se před zraky všech vysvlékl ze zbroje. Odhodil ji vedle sebe jako něco nečistého. Nahé tělo plné šlach, jizev a modřin se před nimi rozkročilo.

„Jehudo,“ ukázal na něho prstem. „Teď budeš muset zabít svého prvního Římana!“

21

IV. ŽENA V POUŠTI

V GINEJIŽe je zamilovaná do římského vojáka, si uvědomila hned na začátku cesty. Když rychle

nasedala na osla před branou Nazareta, ještě to mohla zamluvit, snadno mohla tvrdit, že utíká před zásnubami s majetnickým Jónou nebo že odmítá, aby její rodný dům přešel do cizích rukou. Ale po první noci už nemohla sama sobě lhát: kdyby tu nebylo setkání s podivným Valeriánem, docela poslušně by souhlasila se vším, co by jí Jehuda nařídil. Asi by to pro ni představovalo veliké sebezapření, jenže to se přece od izraelské ženy čeká, musí sloužit mužům a doufat, že Adonaj na nilaskavě shlédne a dá jí požehnané potomstvo.

Ta vesnice se jmenovala Ginea. Obchodníci seskočili ze svých zvířat, zajeli do zájezdního hostince, což byl rozlehlý dům s nádvořím. Tam pro ni, jako jedinou ženu z karavany, zavěsili do rohu společné místnosti závěs, a to bylo vše. Její první noc mimo domov. Zatímco se muži sesedli do kruhu, popíjeli víno a vyprávěli si rozličné historky, Mirjám se snažila usnout. Byla k smrti vyčerpaná, a ještě víc vyděšená z toho, co udělala a kam se to vlastně vydala.

„Slíbíš mi, že uděláš všechno, co ti řekne?“ Tak se jí před několika dny zeptala její nová matka, Mirjám tesařova. A dcera Šlomova jen přikývla a pak řekla, že se opravdu vydá na dalekou cestu, přes hory a pouště k ústí Jordánu, kde u proroka Jochanana bude i její tajemný syn Jošua. Ale jak by jí tento ubohý tesař, byť moudrý a znalý Písem, mohl pomoci? Copak může znát jakéhosi Valeriána, který dostal od maminky medailon s delfínem? Mirjám o něm víc neví a nikdy vědět nebude. A ten Jošua jistě není vševědoucí.

„Ničeho se neboj. Sama jsem poznala, že cesta za mým synem je vždy plná překvapení. Mirjám, dceruško, připrav se na všechno. Půjdeš dál, než si myslíš.“

Odpočívala v té hrozné samařské Gineji, na slámě jako dobytek, za závěsem se smějí vousatí obchodníci s olivovým olejem, a ona si počíná jako poběhlice. Kdyby ji tak viděl její bratr. A na otce, toho dobrého a přísného cadika, raději vůbec nemyslela.

Náhle si všimla, že vedle ní leží na slámě meč. Krátký římský gladius. A opodál přílba s dlouhým černobílým chocholem. Mirjám se v hrůze zvedla z lůžka. Před zdí sedí nějaký římský voják, vysoká záda v plášti.

„Valeriáne?“Tak hloupá otázka. Jak by to mohl být on? Tady ve špinavém hostinci! Ale už to řekla a ten

služebník Impéria se otáčí a ona znovu hledí vzhůru do stejných modrých očí, do tváře s počínajícím strništěm vousů, je to Valerián, poznala ho hned, tentokrát se dívá přímo na ni a chce jí něco říct v její vlastní aramejské řeči.

„Dokázala bys milovat Římana?“Sklonila oči. On ji opravdu miluje. A tam dole na slámě, ten meč není položený, Valerián ho

tam odhodil, svléká si plášť i zbroj, všechno to leží na zemi jako v hnoji, to všechno dělá kvůli ní, odhazuje to těžké císařovo břímě, opustí kohortu a bude tady jen pro ni. Ujme se nazaretského hospodářství lépe než Jehuda, bude sklízet olivy, lisovat olej a plodit syny, obřezané syny Izraele.

„Chceš se mnou odplout do Říma?“Držel ji za lokty, cítila jeho dech, vůni podivných zemí daleko za mořem, Taršíše, Kaftóru,

Jávanu, bude žít raději tam, se zběhem Valeriánem, a ne ve svaté zemi s Jónou, který vše poměřuje jen měšcem denárů. Popluje lodí nad propastnou tůní, avšak vedle něho jí neublíží ani livjatán.

Políbila ho na znamení souhlasu.Chuť mořské soli, usazené na jeho rtech, cítila ještě ráno, když se protahovala na lůžku.

Mirjám věděla, že to byl sen, jenže sny pro ni neznamenaly pouhou představu. Přicházely z hlubin ducha.

Nad jejím lůžkem vcházelo do místnosti světlo. Slyšela, že venku zase prší. Vyhlédla na dvůr, ale pak si všimla, že na římse okna leží její medailon s delfínem.

ZNÁSILNĚNÍZa zájezdním hostincem se rozkládala nekonečná kamenitá step. Sem tam ještě zůstával keř,

odolávající ovcím. Ale v tomto zimním dešti se kopyty vydupané cestičky měnily v bažinu. Mirjám sice cupitala v sandálech, ale kotníky už měla špinavé. Nechtěla vykonávat potřebu někde na ulici,

22

za zády spících obchodníků, schovala se za strom a vykasala si šaty.„Je to dost zvláštní, že galilejská žena odchází sama na tak pusté místo...“Tato slova zněla v typickém samařském nářečí. V nenáviděné řeči zrádců Izraele. Pronesená

vítězně a cynicky. Ten muž ji sem sledoval až z hostince, počkal si, až dojde někam daleko od lidí, a nyní si s ní může dělat, co chce.

Postavila se před strom a pozorovala ho. Letitý chlap, v šedivém turbanu, ukazuje mezery mezi svými zuby a nedokáže zastřít touhu. Nevadí mu, že prší, že mezi kameny protékají mělké proudy, vždyť dávno se zapomněl vyhýbat všem těm výmolům a loužím. Co znamená všechna ta špína proti krásné izraelské panně?

„Ty jsi sem šla schválně, viď? Chtělas mě vylákat, viď?“Svírala v ruce medailon. Mohl by ji dnešní sen klamat? Opravdu tady skončí jako ubohá

děvka, znásilněná v blátě, znásilněná Samařanem? A nechá ji potom vůbec žít? Tak k tomu ji povolala ta nazaretská sousedka, Mirjám tesařova, k tomu, aby přišla o poslední zbytek své lidské důstojnosti?

„Že ty jsi pořádná povětrnice? Ty si to chceš se mnou pořádně užít! Viď!“Svírala v ruce medailon jako jedinou zbraň proti jeho obrovitým pažím. Měla s sebou tornu,

ale jen s kusem chleba a malým váčkem denárů. Mohla by mu nabídnout peníze, ale ty si vezme stejně, ať už dřív či později.

Ptala se sama sebe, zdali může člověk tak páchnout. On se jistě nechodí ponořit do mikve, neklaní se v knesetu, spí někde s dobytkem a spolu s ním se krmí u žlabu. Teď už ji obejme, přiloží špinavé vousy k její tváři, teď už ji povalí do kalužiny a beze slova vyhrne šaty až nahoru.

Pak ho však udeřila hranou medailonu do čela.

HORA GILBOADoma se jí zdálo, že dějiny Izraele jsou nádherné. Otec jim u rodinného stolu připomínal

veliké postavy, Abrahama, Mošeho a Davida. „Tato země je svatá,“ opakoval jim a ona po večerní modlitbě usínala plná radosti, vždyť může žít ve středu celého světa a patří k jedinému národu, který si Adonaj vyvolil jako svůj majetek. „Ano, Bůh na svou zemi nezapomněl, znovu se jí ujme, erec ha kodeš, jeho země a jeho národ,“ opakovala si jako malá holčička, doufajíc, že se zítra ráno probudí už jako statečná žena Izraele, jako prorokyně Mirjám, jako Júdit nebo Ester. Ach, býval to krásný a jednoduchý svět mého dětství, tatínku, dojít ke studni, na pole nebo do synagogy, všechno vonělo olivami a já jsem se těšila, až nade mnou rozprostřou svatební chupu.

V jedné vesnici vysypala celý svůj váček denárů. Nasedla na starou oslici a drkotala se v dešti dál, pryč, pryč. Byla mokrá až na kost, klepala se zimou, přesto však všude cítila zápach odporného Samařana. Připadala si znásilněná, ačkoli se jí ani nestačil dotknout. Slyšela jeho proklínání, když si stíral krev z čela. Jen utíkala, a kdyby se ohlédla, jistě by ho spatřila, jak za ní utíká s rozpaženýma chlupatýma rukama. Tam už se nikdy nevrátí. Mířila zpět ke galilejským kopcům, raději bude v Cipori otročit Jónovi než jako poběhlice hledat přemoudřelého Jošuu.

„Kde to jsem?“ houkla na stařenu, která se vracela s náručí nalámaných křovin.„Kde bys byla? To je hora Gilboa.“A Mirjám ani nepoděkovala, hnala oslici vzhůru podél potoka, snad tam, kde tušila vydatný

pramen. Hora Gilboa, hora Gilboa.Nahoře u pramene přestalo pršet. Sedla si na kámen, u jakési strouhy, nikde se nezvedal ani

keřík, všude jen balvany a občas nízká tráva a mech. Přeleze tuhle horu a potom uvidí Tábor, a to užbude krajina jejího domova. Počká na Jehudu, dostane další ránu a všechno bude jako dřív.

Mirjám, bét Šlomova, odtud viděla snad celou zem. Hora Gilboa. A když pochopila, na jakou horu ji vynesl hřbet unaveného zvířete, musela se trpce zasmát. Tak tady Pelištejci zvítězili. Tak tady se král Saul probodl mečem. Tady zemřel předobrý Jonatan. A kde jsi byl, Abnére, žes nechal svého krále potupně zemřít? Prokletá hora Gilboa, hora, na kterou nepadá déšť ani rosa, neboť ji proklel David, melek. Hora znesvěcení.

Seděla tam už jiná Mirjám. Nemohla se zvát Šlomovou dcerou. Alespoň ne dcerou toho poctivého chazana, pro něhož byla Adonajova přikázání životem. Stala se dcerou zlomeného starého Šloma, který zemřel na zoufalství z poskvrny lázně, z poskvrny této země. Což ji však poskvrnili jenom Římané? Neradil se Saul s čarodějnicí? Nevrhal po Davidovi kopí? Neukradl

23

vojevůdce Abnér Rispu - ženu svého krále? A nebyly Davidovy ruce plné krve, a to natolik, že nemohl pro Adonajův Chrám pozvednout ani nejmenší cihlu?

Na Mirjám dopadly paprsky slunce, hřály. Vylouply se na chvíli z mraků, a zatímco oslice okusovala nacucaný mech, dívka se přestala bát. Připadala si náhle o něco starší. Pod ní ležela zem hříšníků. Přímo dole Samařsko s odpadlíky, kteří si kdysi postavili vlastní Chrám. Napravo Karmel, kde stával oltář boha Bála. Dole údolí Megida, kde tak bídně zahynul zbožný král Jóšijáš. Všechno zde plné bitev a krve. Dokud tudy neprojede Mesiáš a se svou armádou nevymýtí hřích z Izraele a Judy. Ale najde alespoň deset spravedlivých?

Chtěla se zbavit toho nesnesitelného zápachu. Potok, který vytékal ze skály, nějací lidé kdysipřehradili. Voda tvořila nehluboký rybníček, sahala jí sotva pod kolena. Nejprve si do té vody jenom sedla, jen tak ve své dlouhé košili neboli tunice. Ale potom se ponořila celá. Nakonec si potopila i hlavu.

A když už z ní crčela voda na vyhřátém kameni, neohlížela se po tom kalu, který po ní zůstalv potoce na hoře Gilboa.

Ještě to zkusí. Pojede za tím tesařem.

SYNOVÉ ZATRACENÍUbohý Šlomo patřil ke straně perušim. Miloval Tóru více než svůj život. Natahoval ruce

k Adonajovým přikázáním. A jako vzorný cadik také nenáviděl nečisté pohany. Vedle synagogy vybudoval malou místnost, které říkal midráš, a tam vyučoval nazaretské chlapce všem svatým naukám, a když správně přeříkali naučený text, posadil se blízko k nim, aby jim s otcovskou láskou vypravoval o svatém Jeruzalému. O Městě Davidově, postaveném na hoře Sión, která je středem světa. Na této hoře kdysi bývala rajská zahrada Eden. Na této hoře Abraham obětoval svého syna Izáka. Na této hoře je někde dosud ukrytá zlatá Archa Adonajovy smlouvy a jednou v pravý čas opětzazáří před syny Izraele. A dnes zde stojí Chrám, jediný chrám Izraele, překrásná stavba, veliká a mocná, jako je mocný Elohim zástupů.

Jen některým chlapcům z Nazareta se podařilo vidět Chrám ještě před slavností dospělosti, vždyť cesta do Jeruzaléma jim trvala tři dny. A ještě méně často tam mohly zavítat dívky. Ovšem Mirjám byla dcera chazana, tak i ona, oproti jiným batim, naslouchala domácímu vyučování, neboť do midráše vkročit nesměla. A proto viděla Jeruzalém už vícekrát v životě, měla to štěstí, že ji otec asi třikrát nenechal doma pečovat se služkou o dům, ale vyzval ji k pouti o některém z velkých svátků. Jako omámená se nechala vést strmými oklikami podél řeky Jordánu, aniž by se rozhlížela po skalách a kopcích. Nevěděla, kudy jedou, jen zpívala.

O to víc ji překvapilo, když jim Šlomo začal vyprávět přísloví o Samařanech. „Dva národy si má duše oškliví, třetí národem není: obyvatele pohoří Edómu, Pelištejce a hloupý lid, jenž bydlí v Šekemu.“ Nejprve to před nimi tajil. Ani Jehuda to dlouho nesměl vědět. Že se ten hloupý lid odmítal klanět Adonajovi na Siónu. Že uvěřil hloupé lži o Mošem a jejich hoře. Že ti hlupáci mají svou vlastní horu, ten jejich Gerizim, kde kdysi stával jejich vlastní chrám. A dnes, když hledí na trosky toho, co zbudovali, škodí pravému Izraeli, jak jenom mohou. Jejich synagogy jsou prokleté. Jejich děti drzé. Oddávají se smilstvu, opustili studnice živých vod a napájejí se ze svých vlastních otrávených kalužin.

Jednou dokonce Samařana spatřila. Putoval Nazaretem do Šekemu. Poznali ho už z dálky podle bílé košile a kulaté čapky na hlavě. Neměl žádné třásně. Matky zavíraly děti do domů. Starší chlapci házeli kameny a posmívali se. Mirjám se schovala pod starý olivovník, musela být ještě opravdu malá, nespouštěla z toho muže oči, kráčel pomalu vedle naloženého osla a zarputile hleděl k zemi. „Takhle vypadá syn zatracení,“ říkala si Mirjám. Jakmile přešel kolem ní, vylezla z úkrytu a postavila se doprostřed prostranství. „Zmiz!“ šeptala. Připadala si silná, proklínala jeho záda, vyháněla ho z čistého Nazareta. Ztratil se v zatáčce pod městem a ona prosila Boha Izraele, aby vymýtil ze světa nečisté Samařany, kvůli kterým trpí všichni počestní potomci praotce Jákoba.

SAMAŘANKA„Cos tam dělala?“Mirjám stěží otevřela oči. Viděla jen tmu.„Kde?“

24

„No našla jsem tě u zdi naší vinice. Tvůj osel nám žral keře. Cos tam dělala?“„Jsem na cestě,“ řekla Mirjám do tmy.„Máš horečku. Jen blázen cestuje v takové zimě.“„Kde to jsem?“„No přece u nás, v Bemesilis.“„Kde?“Ta stará žena jí podala něco k pití. Mirjám se zvedla na lůžku a pozřela tu hořkou tekutinu.

Bylo to víno smíšené s nějakým kořením.„Kam jedeš?“„U Jordánu je nějaký divný prorok Jochanan. Tam jedu.“„Tak tedy zbožná poutnice. Nebo kajícnice. Tys něco provedla, že? Utíkáš?“Když už dokázala sedět, viděla jen obličej pokrytý vráskami, žena se jmenovala Jochana

jako ten prorok, muž jí zemřel už dávno, teď ještě pomáhala s výrobou vína, ale většinou jen posedávala doma.

„Ty jsi Samařanka?“Hlava zbrázděná rýhami jen přikývla.„Ale my Samařani nejsme takoví bezbožníci, jak o nás tvrdíte. Dneska je svátek Purim, jdu

do synagogy. Buď tady hodná. Jestli budeš mít hlad, na stole je placka. Ale být tebou, radši bych zůstala ležet.“

„Počkej ještě. Já se jmenuju Mirjám a jsem z Nazareta. Ať ti Adonaj žehná za to, co jsi pro mě udělala!“

Když se Jochana vrátila ze synagogy, svítila v jejím hliněném domečku olejová lampa. Mirjám jí podala misku s jídlem, ale Jochana se od ní odvrátila. „Dnes je přece Esteřin půst.“ Přestousedly na zem ke stolu a stařena odkudsi vytáhla svitek. „Vy byste nás asi taky nejradši vyvraždili jako Haman?“ Mirjám si vzpomněla, jak kdysi proklela samařského muže. Teď však viděla pouze laskavou ženu. Bez její pomoci by přece zemřela.

„Proč mi tedy pomáháš?“„Už mám slabé oči. Přečti mi tenhle kousek.“Mirjám opatrně uchopila svitek.„Nevydávej, Pane, své žezlo těm, kteří nejsou. Ať nezní výsměch nad naší zkázou,“ četla

z knihy Ester, dcera chazana proradné Samařance.Dotlačila ji zpátky do lůžka. Nad ležící dívkou se uchechtla, jako by ji napadl nějaký žert.

Má tady v domě nafoukanou Galilejku. Ochraňuje zbloudilou pýchu Izraele.„Já ti, Mirjám, řeknu, proč to dělám,“ smála se. „Musím tě přece zachránit, abys konečně

poznala, že spása nepřijde z Jeruzaléma. Goel se ukáže na hoře Gerizim a vy všichni poznáte, jak jste se mýlili. Budete všichni putovat do Šekemu a budete se tu klanět.“

Ubohá zesláblá Mirjám! Poslední slova jí zaznívala už jenom jako sen, budete se tu klanět, zmožená nemocí se zachumlala do deky a usnula. Jochana přiložila do malých kamínek, vyšla ještě do chléva, aby se postarala o osla, potom se vrátila do domu s jedinou místností, usedla nad spící Izraelitkou a mumlala, „však uvidíš, však uvidíš, ty se toho dožiješ, pak si vzpomeneš, co ti povídala stará Jochana z Horní vinice, žádný prorok od Jordánu tohle neví, nikdo z vás neví, že už brzy spatříte posvátné Mošeho nádoby na hoře Gerizim, nastane mír a bude tu nový Chrám, krásnější než ten u vás, uvidíte, že to tak bude, přijde mocný Tábéh a ...“

NAHOTAV místnosti bylo docela teplo. Malá kamna hřála a těch několik žen se nebálo převléci do

bílé samařské košile, určené pouze pro tento zbožný účel. Dnes večer začne šabat Adonajův, je nutné odít tělo i duši do posvátné čistoty a zapálit svíce s oddaností, jakou může mít jen člověk zbavený všech poskvrn.

Ačkoli čerstvá potoční voda řezala svým chladem, ženám se v lázni líbilo. Stará Jochana se tlačila vedle Sáry, vzrostlé matky tří synů, a ubohá malá Mirjám musela stát až v rohu, kam ji dotlačila svrasklá záda jakési Míkal. Nešlo jen o to svatě prožít den Božího odpočinku, to by se přece jen potopily a hned vylezly, nýbrž chtěly tu zůstat a sdělovat si svá všední tajemství.

Doma v Nazaretě se do jejich mikve mohla ponořit jen jediná žena, ostatní čekaly před

25

dveřmi, oproti tomu lázeň v Bemesilis překvapovala krásně obroušenými kameny, bylo rozkoší sestupovat po schodech do vody a opírat se o dřevěné zábradlí. A těm tvrdým ženám, zdá se, ta trocha zimy nevadila, smály se a tlachaly.

„Ten můj chlap už zase pořád mluví o tom, že se přidá k zélótům. Už ho to zase popadlo a nejradši by vymlátil celý Řím i s tím císařem. A já mu povídám, máš šest dětí, tři syny, tak se radšioháněj, abychom měli co do huby, ale on si pořád mele svou, že jako stejně všichni umřeme, že nás zabijí Římani, aby měli to naše skvělé samařské víno, a že se proti nim musí jít s mečem v ruce, jinak to prý špatně dopadne.“

Sára by pokračovala stále dál, pochybovala, že by zdejší víno předčilo ty úžasné nápoje, co protékají hrdly kdesi v Římě, ale to už se zavrtěla Míkal (Mirjám jí neviděla do obličeje, ale musela to být silná upracovaná žena) a hlubokým hlasem se pokusila o ještě závažnější stížnost.

„To ten můj je na nějaké bojování pěkně líný. Ale představte si, že se na mě vrhá skoro každý večer a že mu musím být po vůli, je mu jedno, že jsem zničená z pole, prostě na mě skočí a játo musím vydržet...“

„Já jsem na toho svého, když ještě žil, používala jednoduchou lež. Jednoduše jsem mu řekla,že mám svoje dny, a byl pokoj,“ zavzpomínala si vdova Jochana.

„To na toho mého vůbec neplatí. Představte si, že je mu to úplně jedno. Jako prase, nida pro něho nic neznamená, klidně si jde potom do synagogy, obleče talit a tváří se jako kdovíjak zbožný muž.“

„To bych do toho tvého vůbec neřekla, vždycky se mi zdál takový jemný.“„Měla bys ho vidět večer, je jako dravec.“„Nepovídej! To ten můj si mě ani nevšimne. Když mluví s ostatními chlapy, tak to je pořád

samý meč, samý boj, ale jak přijde domů, jenom se drbe na zadku a žere.“„Buď ráda, ono není o co stát. Ale já nevím, jestli vůbec můžeme takhle mluvit, vždyť je

tady s námi Mirjám z Galileje, tu si ještě žádný ženich neodvedl, že jo?“Mirjám už stála na schůdku a svlékala se z mokré látky. Starší ženy ji pozorovaly s tichou

závistí. Měla krásnou podlouhlou tvář, s plnými rty, a její bílé tělo se před nimi zavlnilo jako rychlý pstruh.

„Prosím, mluvte, jak jste zvyklé. Já jsem tady přeci jen na chvíli.“Nyní už viděla, že Míkal zepředu vyhlíží velice tvrdě. Snad je usoužená prací, dětmi

a krutým manželem.„A nechtěla bys zůstat tady u nás? Můj syn má už věk na ženění, určitě by se ti líbil.“Stará Jochana se rozchechtala.„Ani náhodou. Jestli je ten tvůj Jošua po tátovi, tak to bys měla dost divoké manželství.

Radši si vezmi toho Josifa z vedlejšího domu, to je pořádný kluk.“„Ale ona se přece za nás stydí. Nemůže si vzít Samařana!“Mirjám si navlékla suché šaty, které dostala od Jochany. Položila dlaň na rameno své

hostitelky, jako by jí chtěla poděkovat.„Ne, takhle to není. Nevadilo by mi vzít si někoho od vás. V Nazaretě mě už stejně nic

dobrého nečeká.“„Co dobrého by tě taky mohlo čekat v Nazaretě?“ smály se jedna přes druhou.„Ale já opravdu musím jít tam dolů k Jordánu, k tomu prorokovi. Slíbila jsem, že tam půjdu,

a to musím dodržet.“„No když jsi to slíbila, tak tam jdi. Třeba tam najdeš ženicha. Dobře si ho prohlédni, až se

bude koupat v řece.“Mirjám se s Jochanou vracela do domu beze slova. To ji dosud nenapadlo. Vždyť tady kdesi

v kopcích u Šekemu by mohla začít nový život! Sice nedokáže do nové rodiny nic přinést, Jehuda by ji určitě proklel, ale i v takovém postavení by jí bylo lépe. Má vůbec toho Valeriána ráda? Nic o něm neví, možná vraždí židovské děti, vykrádá domy vdov a znásilňuje dívky. Proč by se měla trmácet někam do pouště jen kvůli mlhavé vidině, snu a šílenství? Nejsou snad samařští chlapci daleko skutečnější? Kučeraví a veselí hoši, kteří si na poli zpívají.

TALÍŘEJochana a Mirjám zahájili erev šabat s olejovými lampami. Dcera Šlomova se tomu vzpírala,

26

vždyť sobotu má vždy vítat jen paní domu, a tou je jen a pouze Jochana. Ale vdova si byla jistá, „přivítáme šabat jako dvě olivy, každá se svým světlem,“ a tedy Mirjám sklopila hlavu, přivoněla k lampě a odříkávala beraku o kráse sobotních světel.

Smála se v duchu sama sobě. Kdyby před rokem věděla, že bude slavit šabat se Samařankou, která očekává Mesiáše na hoře Gerizim! Tehdy žil ještě její otec, tehdy zapalovala lampy v jejich krásném nazaretském domě, tehdy se Jehuda tvářil, že převezme hospodářství, tehdy ještě byli Adonajem požehnaná rodina.

Na stole leželo připravené jídlo. Ani Samařané v sobotu nepracují, vše si musí předem připravit. Mirjám očima těkala po stole, těšila se na čtení v bejt knesetu, na slavnostní (i když skromnou) večeři, na tu atmosféru Boží posvátnosti, jež se dotýká každého syna a každé dcery Izraele.

Ale pak si povšimla jednoho talíře. Znovu a znovu si ho prohlížela. Nevěřila vlastním očím, ale bylo to tak. Ta malá prasklina vlevo, ten nerovný okraj! Nemohla si pomoci, chtělo se jí plakat.

„Jochano, vždyť já jsem včera jedla z této misky... Určitě, je to ta stejná!“Stará žena se patrně této otázky obávala. Smutně pokývala hlavou.„A co má být?“„Vy Samařané nepoužíváte o šabatu jiné zvláštní nádobí?“„Haha, my Samařané, drahá Mirjám, používáme o šabatu jiné nádobí. Známe Tóru stejně

dobře jako vy.“Po této větě následoval povzdech. Stařena si vzpomněla, jak před lety přišla za tím

moudrým chazanem a s úzkostí se ho ptala, zdali je nutné, aby sama udržovala ten náročný zvyk, nač tolik hrníčků, talířů, misek, nožů a kdovíčeho pro osamělou vdovu! A Josif jí řekl, ať odejde v pokoji, ať se nebojí prodat, co je zbytečné, ať slaví šabat se stejným nádobím a potom, že se domluví, aby mohla Adonajovy svátky slavit v sousední rodině, vždyť svatý lid je jediná rodina. Nu,ale pak na vdovu Jochanu zapomněli, koneckonců si vystačila sama, dvě dcery měla provdané až v Gofně.

„Ale nevíš, jak by chudá vdova mohla mít tolik nádobí? Ty nevíš, co je to za práci? Nechápeš, kolik peněz a námahy se musí vynaložit, aby se dodržely všechny micvót? A já jsem sama. Už jsem stará.“

„Ale příkazy o šabatu jsou nejdůležitější. Podle nich na tebe Adonaj hledí,“ odpověděla Mirjám a snažila se skrýt zklamání.

„Když jsem tě přivlekla domů, byla taky sobota. Abych ti pomohla, musela jsem porušit šabat,“ odpověděla Jochana a dál už o tom odmítala mluvit.

Dnes Mirjám neprožije šabat, jak by měla. S tou ošklivou mísou bude do svátečního dne pronikat všednost. Vznešené Adonajovo spočinutí se znesvětí. Mirjám se vlekla do synagogy v pláči, ta hliněná nádoba jí svítila před očima, ať se podívala kamkoli. Samařané. Otec měl pravdu.Je jim líto peněz a námahy na to, aby se oslavil samotný Elohim, král soboty, král Izraele.

Neposlouchala, co se právě čte z posvátného svitku. Stála tam vzadu a zlobila se.„Můj syn říkával, že člověk není pro sobotu, ale sobota pro člověka. V sobotní den se

vracíme do náruče milujícího Boha.“Neslyšela, že se právě čte z proroka Jeremjáše. V uších se jí stále připomínala nová matka,

Mirjám tesařova, a ten její spravedlivý syn, který se netrápil, když došel chanukový olej.„Můj syn Jošua říkával, že člověk není pro sobotu, ale sobota pro člověka. V sobotní den se

vracíme do náruče milujícího Boha.“Šlomova dcera skřípala zuby. Jošua by touhle myšlenkou mohl obhájit i lajdáctví staré

Samařanky. Proč to všechno vlastně dodržovat?„Můj syn Jošua říkával, že člověk není pro sobotu, ale sobota pro člověka. V sobotní den se

vracíme do náruče milujícího Boha, a ty se trápíš pro jedinou mísu?“Pokud nezáleží na nádobách, na oleji v lampě, pak také nemusí záležet na obřízce. Stačí mít

obřezané srdce, napadlo ji a sevřela pohanský medailon v dlani.

NEČISTÁPrvního dne po sobotě nasedla na starou oslici, poděkovala za šaty a jídlo, a jela. Jochana ji

doprovodila až k bráně, a tím to skončilo. Mirjám se snažila co nejrychleji opustit území Šomrim,

27

kde si nepřipadala jistá. V duchu myslela na dcery této ubohé stařeny, na proradné bezbožnice, jež zapomněly na přikázání úcty k rodičům. Projížděla městem Šekem, ale jen se sklopenýma očima, aby nespatřila tu proradnou Har Gerizim, spěchala do údolí Tirza, podél hory Zatracení, hory Ebal, která tu bude až do onoho dne oznamovat budoucí osud všech Šomrim. Ale také osud Mirjám, která utekla z otcovského domu, zavrhla otcovy rady, uchopila nečistou modlu, ponořila se do lázně s nečistými ženami, znesvětila šabat a která nyní spěchá k Jordánu, jen aby spáchala další hřích. „Tame! Tame!“ To slyší Mirjám z kopců, jede podél potoka, mezi stále se sypajícími skalami, míjí bodláčí, oslice překračuje ještěrky a hady. „Tame! Tame!“ Ano, to křičí její srdce, rozdrásané až k smrti, zmatené nenávistí a láskou. „Nečistá! Nečistá!“ Mirjám je nečistá, co na tom, že ji chlap neznásilnil, opustila ochranná křídla domova, toulá se v pouštním údolí, vydaná jako laciná kořist lupičům. „Ničeho se neboj. Sama jsem poznala, že cesta za mým synem je vždy plná překvapení. Mirjám, dceruško, připrav se na všechno. Půjdeš dál, než si myslíš.“ A tam v kopci je malý domeček, křičí tam asi dvanáct malomocných, kulhají k cestě, jeden už nemá nos, a jenom natahují ruce a křičí. „Nečistý! Nečistý!“ Popožene to zvíře, pryč jenom pryč, nemá nic, co by jim dala, žádná almužna pro nemocné leprou, žádný pohled na chatrč pozvolna se rozpadajících dětí Jákobových, nesnese to, pryč od nich a od lidí, i já jsem nečistá, hříšnice jede vstříc smrti.

MUŽ S KRÁSNOU TVÁŘÍ„Šalom, můžeš mi, prosím, povědět, kudy se dostanu k proroku Jochananovi?“Odvážila se hovořit s mužem jen proto, že měl tak krásnou tvář. Ten maličký poutník,

spěchající proti proudu Jordánu, nemůže být zlý.Když jí přál Adonajovův pokoj, opravdu se cítila požehnaná.„Co dělá žena sama v poušti? Nechceš, abych tě k Jochananovi sám dovedl?“V těch slovech poznala řeč svého domova. Takhle mluví všichni ti poctiví rolníci, sadaři

a řemeslníci jejího vzdáleného kraje.„Ať ti Adonaj žehná, já ale nehledám toho proroka, co lidi noří do vody. U něho má být také

jeden moudrý muž, jmenuje se Jošua ha Nocri, bar Josif.“Za poutníkem jelo ještě několik mužů. Jakmile uslyšeli to jméno, seskočili ze svých zvířat

a obklopili ji, jako by pronesla tajné heslo.„Odkud znáš rabína Jošuu z Nazareta?“Mirjám pokrčila rameny. Nechápala, proč jsou tak překvapeni.„Poslala mě za ním jeho matka. Já jsem taky z Nazareta.“Ti podivní mužové se otočili. Něco si mezi sebou šeptali. Možná je sem poslal sám

jeruzalémský velekněz, aby zkoumali každého, kdo jede za prorokem. A je-li to žena, tím lépe, aspoň víme, že to musí být falešný nabi.

„My jsme žáci proroka Jochanana ben Zecharja. A on nám řekl, že rabín Jošua je Mesiáš...“Chvíli bylo ticho. Slunce pronikalo do Jordánu s novou silou, vody se rozlévaly až skoro

k silnici, bude tu měsíc nísan a s ním zase jaro, sklizeň ječmene a pečení macót.Mirjám si nestačila uvědomit závažnost jejich tvrzení. Chtěla jen už konečně ukončit tu

cestu plnou překvapení. A Jošua, ať už tesař, rabín nebo Mesiáš, byl její cíl.„To nevím. Jenom ho chci najít. Řekněte mi, kde je.“Poutník s laskavou tváří se zachmuřil. Zdálo se, že by nejraději před Mirjám něco zatajil.

Nejen proto, že jde o těžkou pravdu, ale též protože oni sami mají potíže takové sdělení přijmout.„Chtěli jsme klečet u jeho nohou. Chtěli jsme poznat, zdali je to skutečně Pomazaný...“Jakýsi vousatý muž ho rázně odstrčil.„Jedeš sem zbytečně, nazaretská ženo. Rabín Jošua odešel v Jerichu do pouště. A my se

vracíme do Galileje rybařit.“

ŽENA V POUŠTINeviděla všechnu tu nádheru. Odmítala se podřídit skutečnosti, že nazaretský tesař zmizel

kdesi v poušti. Prošla Jerichem jako slepá. Když už ji oslice nechtěla nést, seskočila dolů a pokračovala vedle zvířete.

Krásné Jericho s divadly a akvadukty ji nezajímalo. Mirjám se cítila být přitahována pouští. Zamířila do úzkého údolí a snad tady chtěla i skončit. Nebohé zvíře se zmítalo, tušilo, že tam čeká

28

jen smrt. Slabá Mirjám pustila uzdu a nechala oslici běžet.Opravdovou poušť už znala z poutí do Jeruzaléma. Tehdy by ji ani nenapadlo opustit cestu

a běžet, šplhat po svazích někam na hřeben, teď však jako by ani neměla jinou možnost. Ta způsobná Jákobova dcera!

Údolí se zařezávalo do kamenitých svahů. Pozorovala, že písek smíchaný s oblázky se vrší jako klády položené na sebe, svahy byly totiž tvořeny vodorovnými vrstvami, jako by někdo veškerou hmotu postupně udupával a pak na ni opět nasypal další stupeň.

Vypadalo to jako schody a ona cítila, že je zvána, aby po nich stoupala vzhůru do končin, kam by se odvážil jen naprostý šílenec. Neboť údolím ji stále ještě vedlo koryto zimního potoka, s posledními kalužemi vody, ale tam nahoře již přestal plynout čas.

A kde neplyne čas, není bolesti. Odhodila boty do bláta a bosýma nohama se zabořila do stěny. Po každém kroku jí chodidlo sjelo po písku, zůstávala za ní lavina stržených kamenů, přesto se nevzdávala a ještě pevněji zatínala prsty do dalších a dalších stupňů.

Kdyby pohlédla pod sebe, jistě by se jí zatočila hlava. Avšak ona už chtěla být nahoře, mokrá potem, zaprášená a zcela zničená. Těšila se, že si na temeni kopce lehne do písku, bude jen přijímat slunce a pozorovat, jak umdlévá.

Po chvíli se ostré schody změnily. Svah se zaoblil, jako čepec na hlavě se mírně zvedal a proMirjám už nebylo těžké postupovat k vrcholu. Oprášila si písek z krvácejícího kolena. Potom se dokonce usmála, tam za balvanem se už totiž konečně zastaví.

Slunce ji oslnilo, ale věděla, že tam někdo stojí. Ocitla se jen pár kroků od nahé ženy. Ta snědá bytost s dokonalou kůží k ní stojí zády. Havraní vlasy stékají až dolů k hýždím. Jako pohanská socha se tyčí uprostřed pouště.

Mirjám se zapotácí. Žena se k ní otočila čelem. Dokonalá tvář, ale s výrazem dravce, usmíváse na Mirjám jako na kořist, napřahuje ruku jako kdysi ginejský násilník, jde k ní, silná i v naprosté nahotě, smrt.

Když se ta žena proměnila v chuchvalec hadů, Mirjám začala zvracet.

29

V. NEKTAR TVÝCH GRANÁTŮ

Usednout u Abnéra, syna Nérova, patřilo k těm událostem, jimiž se každý syn Izraele mohl chlubit v branách měst. Obvykle se ostatní začali vyptávat, co bylo na stole nebo co se pilo, a když už se taková řeč rozproudila, došlo i na otázku nejdůležitější, která se musela položit docela tiše: „A jaké ženy tam u Abnéra byly?“ Neboť generál Saulova vojska udával způsob jídla a pití, ale zejména ovlivňoval to, co se v Izraeli považovalo za ženskou krásu. V takovém okamžiku musel očitý svědek promlouvat pomalu, líčit všemožné podrobnosti, i když ani to zpravidla posluchačům nestačilo. Vyprávěl, avšak ponechával dlouhé přestávky, jinak by vážení mužové města neměli dost času, aby před jejich zraky vyvstaly podoby oněch podivuhodných dívek a žen.

David, syn Jišajův, ovšem o svých návštěvách u Abnéra nikdy (ani později) nehovořil. Byly mu jakousi tíží. Vcházel do toho domu s nechutí. Vždyť se ještě zdaleka nepovažoval za dospělého muže a raději by ještě nějaký ten rok pásl u Betléma ovce. Ale Adonaj ho vyvolil, nechal ho zabít obrovitého Goliáše a nyní mu bylo uloženo žít v Saulově paláci, učit se od jeho válečníků, zpívat tehilim, a především zabíjet další a další Pelištejce. Snad se musel Abnérovi něčím zalíbit, že ho tak často zval do svých komnat a tam ho hostil tím nejlepším ze svých komor. Snad v něm Abnér viděl svého syna, že mu neváhal odkrývat svou mysl a prozrazoval mu ukrytá tajemství.

Saulův palác se podobal spíše vojenské pevnosti. Marně by si někdo představoval ty zdobené budovy, kterými se tolik chlubí Egypt. Za dvojími hradbami a jednou branou se tísnilo několik domů s rovnými střechami, a jen samotný králův dvůr měl dvě patra. V Gibeji chyběla dokonce i studna, vodu museli sbírat do cisteren z občasných dešťů a pro případ obléhání král nařídil vytesat podzemní chodbu až k nejbližšímu prameni, ta ale dosud nebyla dokončena. Ani Abnérova část paláce na první pohled ničím nevynikala, tísnila se až u samých hradeb, a jenom její důmyslný vnitřek dával poznat, že zde nežije drsný voják, nýbrž kultivovaný hostitel. Zatímco u Saula bylo vše podřízeno strohé účelnosti, Abnér nešetřil na cedrovém dřevu a slonové kosti. Z jeho zdí zněla hudba, i on sám se přidával zpěvem.

„Znají mě jako vojevůdce, a je to dobře,“ začal a napil se z číše granátové šťávy. „Ale já bojuju jinak než Saul. Vítězství se nedobývá na bojišti. Ne s mečem, kopím a jezdci. Ne ve skalách a úžlabinách. Ne před hradbami pelištejského města. Vítězství se získává tady u mého stolu. Ty přece víš, že jen málokdy vyjíždím do bitev. Sedím tady a čekám, až to moji vojáci vykonají. Ležímzde na lůžku, a vítězím. Sluhové mi nalévají víno, rozkrojím granátové jablko, nechám si vlasy potřít olejem, a hle, přijdou poslové a vypravují o dalším vítězství. Poslouchej, Davide, jsi tak mladý: Nebylo třeba, abys bojoval s Goliášem. Jistě by zemřel později, aniž bys musel vyjít do pole.“

Vždycky ho viděl jen ležet. Rozvaloval se na nízkém lehátku, pohrával si s něčím v ruce, s hrozny vína nebo jablky, nedíval se do očí, pásl se jen na tom, co právě bude jíst nebo pít, sledovalotrokyni, její břicho a nohy, radoval se z bohatství svého domu, z toho, že Adonaj žehná rodu Benjamínovu, že si oblíbil svého pokorného služebníka Abnéra, jenž pro něho hubí uctívače model, ničí škůdce Izraele. Měl jenom krátké vousy, dlouhé by mu překážely v pití vína a nektarů, na hlavěbílý turban s čerstvým květem marhaníku. Jeho gesta, tak lehká a nedbalá, stále jen Davidovi dokazovala, že bohatství je darem Adonajovým, a tak stačí jen natáhnout ruku s prstenem a zmocnit se ho, jako když se odlomí pečená jehněčí kýta.

„Počátkem všeho je milování, Davide,“ při této větě najednou na okamžik pozvedl zrak, zakoulel očima a pokračoval: „Jedině milování žen z tebe učiní muže. Jedině milování krásných ženv tobě probudí sílu. Láska je jako boj, poslouchej svou vnitřní touhu po ženě, poslouchej v sobě onuvášeň, povede tě a s ní a kvůli ní budeš slavit vítězství. Neboj se, že tě touha po útrobách ženy povede divokými stezkami. Ano, kvůli milování musíš překonávat překážky, někdy i zabít, někdy také porušit zvyklosti a přísahy. Toho se však neobávej. Vítězí jen ten, kdo to víc chce. Hlavu nepřítele a břicho ženy bude držet jen ten, kdo dá větší průchod své touze.“

Mladíček David ho neposlouchal. Upíjel z poháru, ale nevnímal chuť té šťávy. Ovčí mléko by mu vonělo domovem, pastvinami a vlnou, tak rád by se vrátil do těch judských kopců, kudy se hnal jako svobodný pastýř, zpěvák a strážce stáda. Raději by byl se postavil lvu, hladovým tesákům šelmy, než aby poslouchal Abnérovy opilecké řeči. Ale jeho hostitel to rychle poznal, mladíčka nepobaví stařeckými průpovídkami, slyšel mnoho různých mašal, je třeba přivést mu chochmu

30

přímo před oči, aby viděl, cítil, aby se dotýkal. Pověřil tedy otroka, ať vstoupí do vojevůdcova harému, do jeho domu žen, ať přivede Mirkahat, dceru Chofního, ať ha iša odkryje svou krásu před synem Jišajovým.

Abnér věděl, že než si otrokyně dovolí přijít, bude se muset velmi dlouho připravovat. A tak miláčku Davidovi zatím vyprávěl. Jak jako malý chlapec potkával Mirkahat nedaleko svého domu,o deset let starší a protřelou ženu. Jak jeho bratr Saul raději vrhal kopím, ale Abnér vrhal více a vícesvé srdce do této ženy, ač neznal její hlas, ač nevěděl nic o jejím otci, o její rodině, pořád jí kráčel v patách, dokud se jednou neotočila, nesňala nádobu ze své hlavy a neoslovila ho. „Kdybys tak viděl, Davide, jak byla tenkrát krásná! Saul mi o ní říkával, že je to žena cizinka, která se prodává mužům, ale já jsem jen viděl její štíhlou postavu, vlnící se boky a bosé nohy, dopadající na prach cesty jako do měkkých podušek.

„Co mi chceš, chlapče?“ zeptala se mě, a já nevěděl, jak má muž hovořit se ženou. Neměl jsem ještě ani vousů, tak jsem se rozklepal a mlčel. Avšak ona, Adonaj jí požehnej, poznala skryté touhy mého srdce. Usmála se na mě, ne coby matka, ale jako žena. Spatřil jsem bílé zuby a připomínaly mi mraky plynoucí za sebou nad Hermónem, spatřil jsem rudý jazyk a ucítil její dech,horký jako sodomský oheň, a tehdy jen stačilo jediné slovo a byl jsem její. Řekla, „pojď,“ neptala se na jméno, neřekla mi své jméno, toho není milencům třeba. A já šel ulicí Gibeje, hoch za ženou.“

„Mám pokračovat, co bylo dál?“ otázal se významně. Davidovi se zdálo, že jeho pohyby mají jakýsi další význam, Abnér totiž uchopil nůž a nařízl jím konec granátového jablka. Do otevřených úst mu zvolna vytékala červená šťáva. Nevšiml si, že mu na bradě zůstal čůrek. Pomalu vybíral zrníčka z otevřeného plodu, strkal si je na jazyk, mlaskal. Mluvit začal až ve chvíli, kdy na cedrovém stolku ležela jen prázdná slupka jablka, pečlivě vysátá, mrtvá a nezajímavá. „Mám pokračovat o tom, co bylo dál?“ zeptal se ještě jednou, aniž by se na Davida podíval. Možná chtěl vyprávět jen sám pro sebe a mladíčka potřeboval jen k tomu, aby měl zdání, že ho někdo napjatě poslouchá.

„Hned za dveřmi mi ukázala úplně všechno. Takto jsem ženu nikdy neviděl, a Mirkahat bylaještě něco víc než žena. Byl jsem překvapen, co to se mnou udělalo. Netušil jsem, že milostná vášeňje jako strašlivá nezadržitelná bouře. Ano, nechal jsem se strhnout. Ale poslyš: to není docela přesné, Mirkahat strhla mě. Věděla, že takový hošík jako já ještě nemůže ženu ovládnout jako svéhokoně, tak tedy ovládla mě. Ne, nevrhla se na mě. Jenom mě svlékla, stáli jsme vedle sebe nazí a onase mě všude dotýkala a pak mi dovolila, abych se zase já dotýkal jí... A když jsem ležel na jejích prsou, teprve tehdy promluvila. Řekli jsme si svá jména, a to stačilo.“

Syn Jišajův, zoufalý pastýř betlémský uvězněný v paláci krále, mohl jen předstírat obdiv. Jeho srdce dosud nevzplálo touhou po ženě. Nechápal, proč mu to vše Abnér povídá. Občas kdesi v sadech za hradbami, uviděl tajné milence, ale nezajímal se o ně. Patřili do krajiny tak jako jeho ovce nebo nesčetní ptáci. David se marně snažil poznat, proč v Gibeji všichni počítají své zabité Pelištejce a své svedené ženy. Jestliže on sám musel zabít nepřítele, byla to nutnost přežití. A jestliže jednou uvede do svého lože nějakou ženu, bude to čin jeho lásky. V oné hlouposti venkovana, který je doma jen v kamenných ovčích ohradách, si ani nepředstavoval, že by mohl existovat člověk, který by sáhl na ženu jen ze zvědavosti, z náhlého vzplanutí, bez toho, že by znal její jméno, slyšel, jak ševelí její hlas, viděl, jak dlouhými prsty spřádá len.

„Mirkahat, dcera Chofního!“ pronesl otrok a po mozaikové dlažbě zazněly téměř neslyšné kroky. První, co z ní David uviděl, byly nohy. Prošla kolem něho tak blízko, že na tváři ucítil vánek.Odvážil se zvednout hlavu. Před Abnérem klečela droboučká žena, jistě ne mladá, ale vědomá si svého půvabu. Oblékla se po způsobu Egypťanek do lehké řízy, spíše závoje, který více odkrýval, než zahaloval zákoutí jejího těla. I ta lehkost pohybů Davidovi připomněla egyptskou pouštní kočku- nepatrnou velikostí, ale nesmírně dravou. Mirkahat jistě nebyla slabá, jistě uměla kousnout nebo seknout drápem hluboko do těla. Zezadu mohl obdivovat černou paruku, křivku páteře a hýždě, jež se neustále pohybovaly jako mořský příboj.

„Zde jsem, můj pane,“ pronesla hlasem, který byl stejně vábivý jako její pronikavá vůně. Abnér ji nechal dlouho čekat, klečela mu u nohou a on poklidně upíjel z poháru. „Dobře si ji prohlédni, Davide. Je stejně okouzlující jako tehdy. A byla to první žena, kterou jsem jako vrchní velitel vojska uvedl do svého harému. Vždyť jí vděčím za to, že mě naučila milovat.“ Obrátil se k níaž po tomto představení. Uchopil ji za bradu a řekl: „Drahá Mirkahat, otoč se prosím tak, aby si tě

31

David mohl prohlédnout.“ A Mirkahat se otočila a zpod bílého šatu zasvítily dva plné prsy, potom se k němu přiblížila ještě blíž, až na dotek, a tak pastevec dýchal vzduch rodící se přímo v jejím nitru, pozoroval holý klín, připravený jako miska.

„Sáhni si na ni, neboj se!“ volal nadšený voják. Jenže mladíček David slezl ze židle, posadil se na dlažbu a chvěl se. Abnér i kráska se začali smát, Abnér krutě, Mirkahat soucitně. „Ty se jí opravdu bojíš? Ty, který jsi stál před obrem beze strachu? To není možné! Budu ti muset věnovat jednu dívku, aby ses naučil milovat, hochu... Ale teď dobře poslouchej, je to můj příkaz. Natáhni ruku a pohlaď ji.“ Ta žena se k němu shýbla, vyhrnula řízu a David musel pohladit to, co mu nastavila - to kulaté jako granátové jablko. Sáhl na to jako na jedovatého hada, ruku si pak schoval za zády a doufal, že to tím pro něho skončilo.

Ale Abnér nechtěl ustat s výukou. „Zdá se, že se ti Mirkahat nelíbí? Nu, nevadí...“ Jediným nataženým prstem ji propustil ze sálu. „Asi máš v oblibě jiné ženy, co?“ Rozřízl druhé granátové jablko, tentokrát na dvě půlky. Vůně se nesla až k Davidovi. Vzal si ze stolu také jeden plod, nejprve pil jeho šťávu a potom rychlými pohyby sbíral sladká zrníčka. „Mám tady totiž jednu takovou, která by tě mohla přece jen zajímat. Takovou Dalilu. Je to nefalšovaná divoká Pelištejka, chytili jsme ji teprve před měsícem u Šálemu. Ještě nám neřekla svoje jméno. Třeba ho řekne tobě. Mě nemůže ani cítit, zabil jsem jí otce. Když se ti bude líbit, tak ti ji dám!“

David předstíral, že ho mnohem víc zajímá šťavnaté jablko. Dostal se až ke slupce, když s údivem zjistil, že je zevnitř pokrytá plísní. Poslední semena musel nenápadně vyplivnout do misky. „Aha, ty myslíš toho proroka, toho Samuela,“ zasmál se Abnér. Pohladil si vydouvající se břicho a dal rozkaz, aby přivedli zajatou otrokyni. „Samuel opravdu nemá rád, když se synové Izraele spojují s pohanskými ženami. Prý je to toeba. Smilstvo a nečistota, fuj.“ Abnér pokračoval ve smíchu. „Počkej, Davide, až uvidíš tu krásku! Potom zapomeneš na Samuela a jeho řeči. Ale ještě ti řeknu jednu věc - v boji i v milování zvítězí jen ten, kdo se nezalekne příkazů a zákazů. Protože válka i milování jsou svatá věc a jsou samy sobě zákonem!“

Pelištejka přežila jako jediná z celé rodiny. Abnér se před měsícem vydal na lov nepřátel. Před Šalemem se ponořili do jakéhosi lesa. Projeli ho a na druhém konci na ně čekala nevelká tvrz, zřejmě vesnice obyvatel zabývajících se kováním železa. Byli tak zaskočeni, že nestačili zavřít bránu. Abnér a jeho třicet mužů vtrhli dovnitř a nejprve vrhali kopí na všechny, které spatřili. Pak užjen zbývali děti, ženy a starci. Všichni zemřeli mečem, kromě této mladice, ukrývala se ve sklepě před sochou boha Dagona, stvůry s rybí hlavou. Zatím musí být spoutaná, nemluví a vypadalo to, žeraději umře hlady.

„Zůstala oblečena pořád jen v tom svém pohanském oděvu, ale aspoň ji můžeš poznat takovou, jaká skutečně je. Přiznám se, že mě baví objevovat různé podoby ženské krásy.“ Tentokrát se David bál něčeho jiného. Tato žena mu nebude ukazovat svá ňadra. Spíše popadne nůž a na místěho probodne. Ocitla se mezi lidmi, které nenávidí. Nechali si ji živou jako divoké zvíře, aby se mohli pobavit nad jejím zármutkem. Tři dobře ozbrojení vojáci stáli vedle ní. Ležela na dlažbě se spoutanýma nohama, dovlekli ji jako těžký pytel, odmítala kráčet se stráží. Jenom jakýsi nehybný chuchvalec, změť čehosi, co bývalo člověkem, dívkou, která se možná měla vdávat, která nosila dřevo ke kovářské výhni a věřila v pomoc svých bůžků.

Vojevůdce si utřel vlhká ústa, s odfukováním se zvedl z pohovky a udělal několik kroků kolem zajatkyně. „Budu jí asi říkat Dagana,“ řekl zamyšlen. Byla snědá, oblečena ve zvláštním koženém obleku. Kolem výstřihu měla modré vyšívání, pod ním ještě bílé spodní roucho sahající ažvysoko ke krku. Betlémský pastýř se divil, že jí Abnér ponechal všechny drahé šperky, snad chtěl, aby navzdory jejímu ponížení vynikal tělesný půvab? Na uších jí tedy dosud visely dlouhé náušnice, kolem krku se vinul perlový náhrdelník. Napadlo ho, že s takovými ozdobami to musí býtnejméně pelištejská princezna.

Ale to všechno přestal vidět, ucítil, že se ta Dagana na něho dívá, černé oči uprostřed bílého bělma, vybrala si ho jako pomstu, pohrdlivě sevřela rty do úsměvu, vlastně ho litovala, ubožáka. Abnér ji mohl kdykoli zničit, ale David, tak nezkušený, se pro ni stal snadným terčem, svými úsměšky ho ponižovala, vítězila nad ním, a jakmile to poznala, přidala nějaké magické kletby. Svolávala na Saulův trůn zkázu, proklínala dům Abnérův a chrlila jed i do nitra čistého Davida, který se už nedokázal ukrývat za slupkou granátového jablka. Na zemi se kroutila skutečná čarodějnice, nebezpečná i v porážce.

32

Toho se však velitel Saulova vojska nebál. Sáhl do mísy, vytáhl nůž a mlčky přistoupil k ženě. Vtom se otočil, něco ho napadlo. „To je přece úkol pro tebe, Davide. Musíš se učit.“ David se ptal, zdali má zajatkyni zabít (k tomu se ovšem tento nůž na ovoce nehodil). „Nebyla by to škoda? Pořád věřím, že se s ní dají dělat daleko zajímavější věci. Rozpárej jí šaty, ať se potěšíme nad jejími půvaby.“ Budoucí král Izraele váhal, nechtělo se mu zneuctít neznámou nepřítelku. Snad by ji radši hned zahubil a pak by na ni zapomněl. Může ctitel Adonaje obnažit cizí ženu? A není už tohle nečistota, jak o ní povídal Samuel? Takové jednání přece Adonaj trestá!

„Vidím, Davide, že jsi pořád ještě malé dítě. Dovol, udělám to sám. Dobře se dívej, aby ses naučil, jak jednat se ženami. Bůh nám je dal k naší potěše, jsou znamením jeho chesed.“ Po těchto slovech jediným pomalým tahem řezal bílou látku pod krkem ženy, pokračoval dál a přesně ostřím pronikal do kůže vzácného oděvu, přes hruď a břicho až dolů k dlouhé suknici. Oděv pořád držel pohromadě. Abnér se proto zmocnil rozřezaných kusů a odtrhl je od sebe. Dívka se nehýbala, nezápasila s přemožitelem, jen pozorovala trámy stropu a mumlala své kletby. Davida napadlo, že oni dva jsou možná první muži, kteří ji vidí obnaženou.

„Dovol mi okusit nektar tvých granátů,“ zpíval si Abnér. „Ty divoká mořská štiko, byl jsem to já, kdo tě vylovil z hlubokých vod. Dovol mi počítat tvé ostré zuby. Dovol mi čichat tvou myrhu. Vstaň, neboť je tu tvůj ženich, jemu se vzdej, budeš mu patřit a budeš mu kvést. Zapomeň na svůj domov, budeš žít v mých komnatách, nosit mé drahokamy, má zdobná roucha, sedět u mého stolua zahřívat mě v loži. Budeš se jmenovat Dagana, rybí žena, a jako chycená ryba se budeš klouzat v mých dlaních, šťastná, že mohla z hlubin propasti vyjít na světlo tvá krása. Dal jsem ti život, a ne smrt. Dal jsem ti radost, a ne záhubu, dívko šálemská. Dal jsem ti svůj vlastní lesk, vytáhl jsem tě z pelištejských močálů.“

Vždyť i pastýř David rád zpíval. V Baale klečel před Velesvatyní, kde se za oponou ukrývalaAdonajova Archa. A tam tváří v tvář Schráně vznikla jedna z jeho posvátných písní, volal a tančil, Archa je žena, jež musí být milována. A světlo vycházející z ní ho oslepovalo tak jako půvaby ženy,zamiloval se navěky do ní, Áron ha brít, svatá skříň, naplněná Boží Přítomností. Ale Davida jeho vášeň nespalovala, dvořil se Přítomnosti, celé jeho nitro chválilo, přetékalo radostí, jako hořící keř se nestravovalo na popel, svatá a čistá radost před trůnem Věčného, jenž si vybral toto místo ke svému přebývání. Nemusel jíst a pít, tělo ženy ho nezajímalo, měl ještě mnoho dní ten milující oheňv sobě, nechtěl se poskvrnit něčím, co je méně než sám Elohim. A už navždycky bude každé potěšení srovnávat s ohněm Boží Přítomnosti.

„Hladil jsi už někdy dravou šelmu?“ Abnér se zlehka dotkl dívky, nejprve jen jediným prstem přejel po tmavém obličeji. Potom rozevřel dlaň, doširoka rozevřenými prsty projel její kšticí,nořil se do černých vlasů jako do nočního moře. A byl to mladíček David, kdo vydal dlouhý povzdech, a posadil se vedle bezmocné Pelištejky. Pod vlivem neznámé síly, z nezadržitelného popudu se také k ní sklonil a svou ruku položil na ženin pupek. Cítil, jak se její útroby pohybují v rychlém dýchání, cítil, že ona bytost dýchá a žije, že je plná života a že by mu mohla také darovat dosud nepoznanou slast. Zatočila se mu hlava.

„Tak vidím, že ses přece jenom něco naučil,“ prohlásil Saulův generál Abnér a vrátil se na pohovku. Vytáhl z mísy další jablko, řízl do něho a s chutí vypil celý šťavnatý obsah. „Tu holku ti daruju, myslím, že se ti bude hodit, Davide.“

33

VI. Z LÁSKY K OTCI

DŮLEŽITÉ POSLÁNÍValerianus Clodius Niger, optio Desáté římské legie, zvané Úzká, z města Caesarea

Přímořská, píše své matce Caecilii Andronice, vdově Clodiově v Nové ulici u Apollonova chrámu.Tento list ti píši přímo z naší vojenské posádky. Dnes ti nebudu psát o provincii Judea jako

v minulém listu, ale přiblížím ti svého velitele, centuriona Maxima Flavia Robusta. Právě on je důvodem mých nadějí. Ty už víš, že mi tato odlehlá provincie nedává mnoho příležitostí dokázat lásku k císaři, musíme totiž kvůli Židům zůstávat většinou v kasárnách. Ale můj centurion je znamenitý muž, stal se mi druhým otcem a učí mě, jak může být oddaný voják užitečný své vlasti, i když právě nebojuje.

Maximus pochází z Neapole, už v mládí však sloužil v Římě v blízkosti rodiny Claudiů. Je pověstný svou silou, k vojákům tvrdý a nikdy je nenechá zahálet. Ale především: Mám tu čest mu pomáhat v důležitém poslání, na kterém závisí pozice Impéria v Judeji. Vybral si mě jako svého pomocníka, protože v Římě znal mého otce. Nemohu vše svěřit této voskové destičce, alespoň ti tedynaznačím, v čem toto poslání spočívá: Maximus pátrá po činnosti skrytých nepřátel Říma, kteří chystají povstání. Jistě chápeš, o jak závažný úkol jde. Už za několik dní se s ním vydám do sousední Galileje, abychom tam odhalili zpravodajce těchto rebelů.

Buď zdráva, matko! Jsem od tebe odloučen, ale je mi útěchou, že se o tebe v Římě starají moji dva bratři. I jim, prosím, vyřiď mé pozdravy! Ujišťuji tě, že tvůj ochranný medailon nosím stále u sebe. Věřím, že jeho moc nespočívá jenom v pomoci našeho oblíbeného boha, ale zároveň také v tom, že mi připomíná tebe, která denně za mne prosíš v jeho chrámu. Děkuji ti za to a jsem si jist, že se brzy šťastně shledáme v Římě.

Tvůj syn Valerianus, měsíce septemberu čtrnáctého roku vlády císaře Tiberia.

AVE, CAESAR!„Tak a teď zdvihni pravou ruku a řekni Ave, Caesar!“„To doopravdy musím dělat?“„A jak se chceš jinak dostat blízko k Římanům?“„Pořád myslím na to, že by stačilo se k nim jenom přiblížit někde na ulici a bodnout.“„To je tak akorát dobré pro sikárie. Ale jak by ses třeba mohl dostat k tomu svému

Valeriánovi? Nepřítele musíš znát lépe než on sám sebe.“„Nezapomínej ale, Šimone, na jednu věc. Vždycky je tady hrozba hříchu. Čím víc se učíme

ten jejich proradný jazyk, čím víc si osvojujeme jejich modlářské zvyky, tím méně dáváme místo našemu Adonajovi. Copak se už nestalo, že kdo chtěl proti nim bojovat, se nakonec stal jedním z nich?“

„Ano, to se opravdu už stalo, Jehudo. Perese jsme proto museli zabít, jinak by nás prozradil. Od té doby mohou chodit mezi Římany jen ti, kteří milují Adonaje vskutku celým srdcem a celou duší. Ty si myslíš, že za pár dní už zapomeneš na svou obřízku?“

„Kdybych, Šimone, zapomněl, přísahej mi, že mě okamžitě probodneš.“„Na to ti nemusím přísahat. A dokonce věřím, že jsi pravý cadik, který má všechny příkazy

pevně vryty do svého srdce. A proto ti mohu prozradit, koho budeš muset zabít. Móré pro tebe vybral obdivuhodný cíl.“

„Poklekám na znamení toho, že přijímám jakékoli rozhodnutí Učitele.“„Ještě stále platí, že pro nás prodáš svůj dům?“„Samozřejmě. K tomu jsem se zavázal.“„Peníze potřebujeme. Tak ti tedy mohu říci, co tě čeká. Nikomu to neříkej, je to jenom tvoje

tajné poslání.“„Neřeknu.“„Půjdeš do Galileje a zavraždíš muže, který vymýšlí rouhavé divadlo. Víš, co je divadlo?“„V Cipori jsem jedno viděl. Nikdy bych se však neodvážil sledovat ta vystoupení. Jsou pro

Adonaje ošklivostí.“„Teď je budeš muset sledovat. Jinak se k němu nepřiblížíš. Musíš projevit zájem o to, co

dělá. Je jako každý pohan nesmírně pyšný. A když uvidí, že jsi Žid, máš vyhráno. Lidé od divadla

34

se netěší dobré pověsti. Každý projev přízně je pro ně něco vzácného. Tím spíše od Žida. Nemusíš se bát mu přinést nějaký štědrý dárek, něco ti pro něho dáme.“

„A jak ho mám zabít?“„To už bys měl vědět sám. Já tě mohu učit jen o jejich zvycích.“„Dobře. Asi si vezmu dýku.“„Ten tvůj Říman se jmenuje Publius Calvinus Laetus. Umí trochu aramejsky. Bydlí

v Tiberias hned u divadla. Dobře si to pamatuj. Až ho zabiješ, můžeš se vrátit do Nazareta a prodat dům. Do tří šabatů budeš zpátky v Jokneámu, rozumíš?“

„Rozumím. Zavraždím Publia Calvina Laeta.“„Tak a teď zdvihni pravou ruku a řekni Ave, Caesar.“„Ave, Caesar!“

AGRICOLAPublius Calvinus, zvaný Veselý, držel v jedné ruce talíř s fíky a druhou se škrábal na břiše.

Posadil se na okraj nádrže, bloudil očima po překrásných mozaikách, ale nedokázal se z nich těšit. Několik týdnů pracuje na nové hře „Samson a Dalila“, předložil hercům vynikající scénky a dialogy, jenže od počátku ho pronásleduje překážka za překážkou. Nemají peníze na paruku pro Samsona. Žádná herečka nechce hrát Dalilu. A dnes mu došla zpráva, že by novou hru rád viděl i král Herodes. Ponořil se celý do horké vody, dokonce i hlavu, doufal, že až vyplave zase ven, budesvět daleko snesitelnější, už ho nebudou trápit tisíceré starosti.

„Za tři dny to vypukne,“ řekl si sám pro sebe, když polykal další zralý fík.Publius byl už starší dramatik. Jeho hry neměly v Římě úspěch, a tak se před dvěma lety

vydal do tohoto nového města Tiberias, kde ho nikdo neznal. Hladká tvář, laskavý úsměv i vybraná řeč mu vždy otvíraly cestu k mocným, i když zpočátku jen málokdy diváci zůstali v theatronu až dokonce. Stačilo mu však několik návštěv u Heroda Antipy, aby bystře pochopil, že král Židy nenávidí, že se děsí jejich přehnané zbožnosti. A začal tedy psát výsměšné hry o Židech. Chvíli trvalo, než našel odvážné herce, aby vystupovali v jeho mímech, vždyť za takovou roli by se jim mohli někteří i pomstít. V Tiberias se ale shromažďovali ti, kteří milovali vše římské a pohrdali vším židovským. Nakonec se mu sešlo asi deset lidí, se kterými secvičil dostatek zábavných kousků, vtipných a provokujících, že se o nich mluvilo až v Caesareji Přímořské. Chodili se na ně dívat odpadlí Židé, drsní legionáři, členové vznešených rodů, ba někdy i sám Herodes, jehož palác se rozkládal hned pod zdmi theatronu.

Po takovém úspěchu musel putovat po mnoha atriích, navštěvovat bohaté večeře, a hlavně přijímat dary. Co na tom, že si před každou hrou rval poslední vlasy, když nakonec následovaly ovace a on musel hru opakovat ještě v dalších dnech? Chodit na Calvina se stalo ve městě módou, jakož i posmívat se těm pravověrným Judejcům. To ovšem také znamenalo závazek - že ani další hra diváky nezklame, že pýcha Tiberias je nesmrtelná a že Herodes svého chráněnce neživí nadarmo. „Proč nám nestačí všechny ty starší hry? Proč zase vymýšlíš něco nového?“ křičeli na něho herci a Calvinus jim vysvětloval, že se sice tragédie mohou hrát stále dokola, ale žánr komediírychle přestává bavit, a že je tedy nezbytné psát další a další obměny, aby úspěch mohl pokračovat.

Nejslavnější komedie „Šalamoun nezkrotný“ se ovšem musela hrát několikrát ročně, zejména při různých oslavách. Diváci chtěli znovu a znovu vidět nahý zadek milovaného herce Maria. Znovu a znovu se smáli opilému králi Šalamounovi, který nedokáže udržet svou potřebua močí přímo na zeď Jahvova Chrámu. „Rouhání!“ vykřikl vždy někdo v davu, ale když se k nim Mario otočil zadkem, ozýval se ze všech stran jen nekonečný smích. „Tohle by v Římě nepochopili,“ kýval vždy smutně hlavou Calvinus. „Ty židovské kulty jsou tak směšné samy o sobě,že do komedií vlastně nemusím nic vymýšlet. Tady v Tiberias je snadné být dramatikem.“

Na to vše si vzpomněl, když zíral na holý zadek jednoho urostlého muže. Koupal se s nímv minerálních pramenech a bylo vidět, že je to obřezaný Žid. Získat tak do souboru skutečného Žida, to by přineslo další slávu!

„Vidím, že jste Žid,“ začal Calvinus aramejsky. „Vám nezakazuje náboženství chodit sem dolázní?“

Slovo „náboženství“ ale pronesl latinsky. Religio.Muž si vytřepal z vousů zbytky vody.

35

„To víte, že mi to religio zakazuje. Tady mě ale nikdo nevidí.“„Tak pán je vlastně také herec?“„Dá se to tak říct.“Divadelník se za svou nahotu nestyděl. Něco, co by pro ctitele jediného Jahva znamenalo

neodpustitelné provinění, se tady v římské lázni stávalo přirozeností. Naopak neznámý Žid stále projevoval rozpaky. Zakrýval se rukama. Aby mu dramatik pomohl, představil se.

„Jmenuju se Publius Calvinus a píšu komedie.“Obřezanec na okamžik strnul. Potom se rozesmál. Ve zdobené místnosti se to rozléhalo jako

počínající bouře.„Jmenuji se Jehuda ben Šlomo a jsem obyčejný agricola.“

SAMSONMěsto Tiberias se Jehudovi vylouplo za ohybem skal jako zázrak. Nikdy by si nepřiznal, že

každému cestovateli chystalo daleko větší ohromení než svatý Jeruzalém, tak neuspořádaný a tak plný rozbitých domů. Oproti němu nemělo město postavené Herodem na počest císaře Tiberia ani nejmenší poskvrnu. Vyrostlo během několika mála let. Stavitelé by nenašli na břehu moře lepší místo. Měli tu přece onu prudkou skálu, která vlastně už před stavbou vypadala jako hradba. Kosti ze starého hřbitova nikoho nezajímaly, ať se třeba skrývají pod dlažbou ulic, ať po nich jezdí vozy, tohle je město, kde budou platit jiné zákony než Tóra, to bude malý Řím.

A tak Jehuda poprvé vstoupil do nečistých bran, kam by jinak nikdy nemohl ani pohlédnout. Rázem ho pohltila ulice Cardo Maximus, rušná, za každým sloupem se skrýval nějaký obchodník, s hrůzou hleděl na tolik přepychu, záplavu jídel a šperků, na prodavače lamp, kamenných mlýnků, voňavek a vín, ale ani cesta do přístavu mu nepřinesla pokoj. Vedla přímo do obrovské basiliky, jednoho přepodivného tržiště, kde se nedalo pro množství zápachů ani dýchat. A tam v jednom rohustály také nalíčené nevěstky a jejich úsměvy se před ním šklebily jako ústa zmije. Chtělo se mu utíkat, ale kam?

Kdyby se otočil a běžel by nazpět, narazil by na zdi Herodova paláce. A za nimi by dýchaly jeho zahrady, krásné navenek, ale uvnitř zpustlé jako ostatně každá neřest. A zde v přístavu, u tolikalodí (Jehuda jich napočítal asi třicet), na břehu moře, které už také nese jméno prokletého císaře, se námořníci vrhali do taverny, do náručí děvky, místo aby chválili Adonaje, že jim dopřál šťastnou plavbu. V jedné uličce rozpoznal synagogu, ale usednout do lavic rouhačů se zdráhal. Přesto nahlédldo prázdného sálu, seděl tam jen stařičký chazan, a čistil olejovou lampu. Svatostánek, v němž spočíval Boží Zákon, byl pokrytý pavučinou, jako by ho nikdo ani neotvíral. A nebylo to spíše jen znamení, že v této synagoze Elohim neslyší modlitby a nežehná? „Vy nejste můj lid!“

Chazan mu vyprávěl, jak syny Izraele, ubohé a bezbranné obyvatele pobřežních vesnic, Herodes přestěhoval do města hříchu (přece Adonaj zakázal žít na mrtvolách!), aby nezelo prázdnotou. Začali tady proti své vůli bydlet, modlit se, lovit ryby, prodávat. Postupně se přestávali cítit jako vězni. Mezi cizinci se styděli za svou obřezanou předkožku. Jedli jejich jídla, oblékali si jejich šaty a nakonec se s těmi gojim spojovali do smilných manželství. Jen my staří ještě čekáme, až přijde Mesiáš. Tady se neslaví svátky, tady se nedodržují přikázání. Nenajdeš na dveřích mezuzu, nepotkáš člověka, který si oblékl modlitební šál talit. Odejdi, člověče, než i ty se oddáš ohavnostem! Tak mu radil vetchý muž, a Jehuda raději hned opustil dům modlitby, než aby se mu prořekl, že sem přišel jen s tím modlářstvím bojovat.

Vlastně tedy byl rád, když mu Publius Calvinus nabídl, že může bydlet v jeho domě, který přiléhal k divadlu. Ta budova stála až ve skalách nad městem, a nebýt toho, že zde také pobývali hluční herci, mohl se tu docela dobře v tichosti modlit. Nepočítal příliš s tím, že by tu strávil mnohonocí, pokud vůbec nějakou. Calvina našel hned, každý věděl, kam v poledne chodí. Teď jen stačilo vybalit z vaku dýku, počkat na vhodný okamžik a po činu nenápadně zmizet (nejlépe v jiných šatech s rybáři po moři). V Jokneámu mu dovolili používat při této cestě vlastní jméno, bude to koneckonců naposledy. Po této vraždě už bude někým jiným. Nic ho nebude spojovat se starým Jehudou, který lisoval olivy kdesi v Nazaretě. Calvinova smrt bude pro Jehudu znamenat nový začátek. Z jeho krve povstane život dalšího Adonajova bojovníka.

„Vypadáš jako Samson,“ řekl Calvinus a zmáčkl mu paži, aby se přesvědčil o pevnosti jeho svalů. Vedl ho do triclinia, nastal totiž čas večeře. Za chvíli přijdou herci, budou probírat

36

podrobnosti představení a ještě dnes po soumraku si zkusí přehrát několik scén.„Víš, Jehudo, my bychom tě do té hry opravdu potřebovali. Nikdo z našich herců nemá

takové tělo. A navíc - ty jsi - ehm - obřezaný...“

STARÝ ŽIDValerianus Clodius Niger, optio Desáté římské legie, zvané Úzká, z města Caesarea

Přímořská, píše své drahé matce Caecilii Andronice, vdově Clodiově v Nové ulici u Apollonova chrámu.

Včera jsme se vrátili z výpravy do Galileje. Centurion nám dal volno, proto ti mohu psát. Jak už víš z minulého listu, vydali jsme se na území Heroda Antipy, abychom vystopovali zpravodajce vzbouřenců. Ačkoli se nám nepodařilo nějaké chytit, víme už o nich tolik, že je to otázka několika dnů. Můj milovaný Maximus Flavius nás ještě navíc cvičil v rychlém pochodu na dlouhou vzdálenost.

Právě při tomto pochodu jsme dorazili do jedné vesnice jménem Nazaret. Zde jsme místní obyvatele požádali o vodu. Chtěli nás poslat ke vzdálené studni, a přitom měli plnou nádrž hned vedle domu. Jakýsi starý Žid nám chtěl v použití té vody bránit, nepochopil jsem proč, byla křišťálově čistá, pocházela z malého pramene, odkud přitékala úzkým kanálem. Tak tedy jistě pochopíš, proč jsem ho musel odstrčit.

Ten venkovan se asi musel při pádu zranit. Překvapilo mě to, netušil jsem, že je tak křehký. Odnesl jsem ho do domu a položil na zem, Židé totiž spí v tmavých místnostech na hliněné podlaze, jen si tam položí něco měkkého. A to je také důvod, kvůli kterému ti celou záležitost tak podrobně popisuji. Zraněný stařec ve mně vyvolal vzpomínku na otce.

Nemohu zapomenout, jak přišla zpráva o tom, že u Portuenské brány spadl z koně. Jeli jsme pro něho a já jsem ho pak opatrně vynesl z vozu a položil na lůžko. Vzpomínáš, jak nás stále volal, aby se ujistil, že ještě neleží v Hádu? A tak jsem v tom ubožákovi uviděl otce. Pochopil jsem, že takéjistě brzo umře a že jeho dcera, taková špinavá holka v šátku, bude sirotek.

Nezlob se na mě, drahá matko, za to, co jsem udělal. Byla to chyba, já vím, toho se římský voják nesmí dopustit. V pohnutí smyslů se mi totiž dívky zželelo a daroval jsem jí tvůj posvátný stříbrný medailon. Zdálo se mi, že ho bude potřebovat více nežli já.

Za to, že jsem nesl Žida a vstoupil do domu, mě centurion spravedlivě potrestal. Musím se toho tolik učit. A jestliže se na mě zlobíš, uznávám svou vinu a slibuji, že ti budu nadále poslušným synem. Chci tady sloužit císaři také kvůli otci. Sama jsi mi říkala, že by si to přál - abych potvrdil čest a slávu našeho rodu, vždy tolik oddaného Impériu.

Stále čekám na tvůj list. Prosím tě, abys za mě obětovala Apollónovi a Martovi, abych v této službě obstál a pomohl zastavit hrozící vzpouru Židů.

Tvůj syn Valerianus, měsíce octoberu čtrnáctého roku vlády císaře Tiberia.

JEHUDOVA MILENKANěco takového Juda ještě nezažil. Šimon mu zapomněl říci, že Římané jedí v posteli.

Calvinus ho dovedl do malé místnosti s kamennou podlahou. Uprostřed stál kulatý stůl, na který otrok položil hrozny vína, poháry, chléb a zeleninu. Kolem stolu byla připravená tři docela vysoká lůžka. Jehuda se bál na jedno vylézt, ale hostitel na něho naléhal. Calvinus se omlouval, že jedí tak skromně, beztak všechno mají jen díky přízni několika dárců.

„Čekáme ještě na třetího stolovníka!“Jakmile to řekl, vstoupila mladá žena. Tělo jí těsně obemykala bílá tóga, Jehuda se musel

odvrátit, neboť v tom necudném oděvu odhalovala ramena i dokonale tvarovaná lýtka. Svou pečlivěnalíčenou tváří zanechávala nezapomenutelný dojem, vlichocovala se do srdce každému muži.

„To je Drusilla, nejslavnější herečka Tiberiady, miláček publika.“Jehudovi se zdálo, že po této ženě musí zatoužit každý muž. A také si byl jistý, že už prošla

mnoha takovými roztouženými náručemi.„Asi chápeš, Jehudo, proč jsem tě pozval na tuhle soukromou cenu. A proč je s námi

Drusilla...“Herečka se napila vína, ale nepřestávala svýma očima sledovat Jehudu. Líbil se jí? Nebo tu

byla proto, aby ho polapila? Kdyby teď Abnérovec vzal ze stolu nůž, trvalo by dlouho, než by

37

Calvina ubodal. Jehuda musí čekat, musí vydržet tu prodejnou ženu.„Mohl bys zachránit naši hru. Potřebujeme nějakého siláka, který by hrál Samsona. Náš

herec, který ho měl představovat, Livius, je droboučký pusio, nikdo by tomu neuvěřil.“„S Liviem hrát nebudu, to ti povídám!“ vykřikla ta žena a rozmáchla se nahou rukou, jako

by chtěla odstrčit celý stůl.„A tady s Jehudou bys hrála?“Snesl ty temné vášnivé oči. V duchu volal k Adonajovi jako Daniel v jámě lvové. Ochraň

mě, Bože, před ženou - cizinkou, jejíž nohy sestupují do šeolu.„Jehudovu milenku si zahraju s radostí.“

SAMSON A DALILAVšechny Calvinovy hry se vyznačovaly jednoduchým schématem. Dramatik se naučil číst

aramejské texty, s pomocí dvou Židů přelouskal několik targumů a takto pomalu prošel celou Tóru a hbitě se pustil do Spisů. Jako málokdo z Římanů si osvojil to, čemu říkal „židovská mytologie“. A pak už měl vyhráno - vždy vzal nějaký tradiční biblický příběh, zvýraznil určité rysy, až se původní námět proměnil do komické frašky. Calvinus si dobře spočítal, že u Římanů, okupujících tuto zemi, sklidí bouřlivé ovace, u Herodiánů získá poněkud váhavou podporu (vždy vykládali přikázání velice volně), u odpadlých Židů, kteří se zamilovali do římské civilizace, najde množství přátel a podporovatelů (tyto hry budou léčit jejich špatné svědomí) a od pravověrných ctitelů jediného Boha Jahva může s jistotou očekávat nepřátelství na život a na smrt, což je pro nepříliš zdatného autora vždy ta nejlepší reklama.

První úspěch ho nestál mnoho sil. Už při čtení Mošeho předpisů mu bylo jasné, že musí napsat krátký mímos o člověku, který se vinou dodržování šabatových zákazů ocitne v nepřekonatelných potížích. Marius si tehdy s chutí zahrál postavu nesmírně tlustého správce synagogy, kterého na začátku sobotního dne (tedy v pátek večer) postihnou závažné střevní problémy. Už první scéna (tak plytká, že se za ni styděl) sklidila laviny smíchu: chazan nemůže kvůli svým větrům zapálit šabatové svíce. Ale to vše jako dramatik vedl dál, až k urputnému průjmu, páchnoucímu oděvu, takto zaneřáděnému domu, který ovšem majitel nemůže kvůli zákazu práce uklidit, nesmí si odvázat pás, aby se převlékl, nesmí si natrhat na zahradě léčivé byliny, nesmísi očistit ani šaty na těle, ohřát vodu, zapálit vonný olej a tak dále. V závěrečné scéně důstojného starce navštíví honorace města a následuje několikeré pohoršení ze stavu příbytku i jeho obyvatele. Zbožní spravedliví mužové odcházejí do svých domovů s příznaky stejné choroby. To vše zavinilo jen dodržování soboty.

„Samson a Dalila“ mělo být už přece jen závažnější dílo. Laetus se rozhodl, že je třeba zesměšnit také horlivé bojovníky proti Římu, všechny ty zélóty a sikárie, kteří vraždí dýkou ukrytouv záhybech oděvu, všechny ty obdivovatele Judy Makabejského a jiných rebelů, co si myslí, že tunyuříznutých předkožek oslaví toho jejich Boha. Protože měl více herců a lepší vybavení divadla, učinil podstatou hry zázračnou proměnu - Samsona budou hrát dva herci, první bude slabý a vychrtlý, druhý silný.

Nejprve se tedy představí ubožáček Samsonek, slaboučký a bázlivý. Obleče ho jako typického Římana, nechá ho napodobovat pohyby a mluvu vybrané aristokracie. Ale pak se objeví svůdná Židovka jménem Dalila. Slíbí mu, že z něho udělá skutečného muže. Vypráví mu o tom, že existuje jediný pravý Bůh a jenom ten dává ženám krásu a mužům sílu. Na důkaz, že je to pravda, mu ukáže svá vyvinutá prsa (Calvinus Drusille přísně nařídil, aby to učinila zády k divákům, byl si však jist, že ho herečka neposlechne).

Scénu milostného lože Samsona a Dalily považoval za obzvlášť důležitou. Aby se Samson stal skutečným mužem, Dalila uchopí obrovský nůž a obřeže ho. Potom své lůžko zakryjí závěsem, uběhne nějaká doba a z postele vstane Dalila se zcela novým Samsonem - mohutným a plným síly. Pro tuto chvíli (mělo jít o samotný závěr komedie) si připravil dlouhý zpěv - ódu na prospěšnost obřízky. Při poslední sloce budou Dalila a Samson (polonahý jako Herkules) vystupovat vzhůru k divákům a naznačovat jim, že je také všechny obřežou.

Když Jehuda toto vyslechl, tvářil se, že se náramně baví, ačkoli nerozuměl zdaleka všemu. Ano, byl připraven na hrozná rouhání, na sochy postavené lidem, modly bohů, kteří jsou mrtvým kusem kamene, očekával nevěstky a pokleslé krčmy, nikoli však smích. Jak by mohla být Tóra

38

směšná? Jak by mohl být Adonaj směšný? Vždyť on sám se vysmívá záměrům pohanů! Vrátil se do společné ložnice (cubicula) a zápasil s pláčem. Tu vraždu musí provést co nejdříve!

Než si však stačil vybalit dýku, poplácal ho Publius Calvinus Laetus po rameni.

HAR MEGIDOValerianus Clodius Niger, optio Desáté římské legie, zvané Úzká, z města Caesarea

Přímořská, píše své vážené matce Caecilii Andronice, vdově Clodiově v Nové ulici u Apollonova chrámu.

Děkuji ti, matko, za dlouhý list, čtu si ho stále znovu a nosím ho na srdci. Jak jsem rád, že jsizdráva! A stejnou radost mám i z toho, že jsi mi odpustila. Při nejbližší příležitosti se pokusím tvůj medailon získat zpět. Nesluší se, aby ho měli takoví sprostí lidé. Vyřiď také mé pozdravy svým synům, i na ně tady v Judeji nepřestávám myslet a těším se, až uvidím, jak zesílili. Možná mě konečně porazí v zápase.

My se tady zabýváme všední každodenní prací. Na tvůj dotaz ohledně jídla mohu jen odpovědět, že máme denně čerstvé ryby a dobře propečený chléb. Judea je země bohatá vínem, olivami, fíky. Takto posilněni zde upevňujeme postavení Říma, a konečně také slavíme úspěchy. Představ si, že se nám podařilo dopadnout velmi nebezpečného špeha. Jsme si jisti, že připravoval povstání.

Už tě vidím před sebou, jak se na toho nešťastníka vyptáváš. Nu, mohu ti svěřit, že už nežije. Když ho Maximus přistihl v jednom domě, jak zase rekrutuje další odbojníky, zloduch se sám zabil dýkou. To je tu docela časté, rebelové se obávají, že by prozradili místo, kde se tajně cvičí v boji. Jednou se nám dokonce stalo, že si špeh sám vyřízl jazyk. Alespoň chápeš, jak moc jsou tito Židé zaslepení.

Tenhle (prý si říkal Johanan) nám ale přesto něco prozradil. V jeho zavazadlu jsme našli knihu psanou hebrejsky. Nechali jsme ji přeložit. Je to ubohé propagandistické dílo, které se dovolává postavy z jejich hrdinských mýtů a které dosti naivně vybízí k válce s nepřáteli jejich boha. Ale především: stále se v něm zmiňuje jedno místo, Har Megido. Domníváme se, že symbolicky označuje úkryt vzbouřenců. Překladatelé sice opakují, že Megido není hora, jak se zde píše, ale já věřím, že máme pátrat někde poblíž na nějakém kopci.

Tím se tedy zabýváme v naší kohortě. Maximus tomuto úkolu připisuje nejvyšší význam. Ale nemysli, že naše dny ubíhají jen v tak vážné práci. Například včera pro naše vojáky sehráli v divadle úžasný žertovný kus o židovském Chrámu, byli to herci, kteří přijeli až z Tiberias. Ještě teď se směji některým povedeným výstupům.

Jak vidíš, daří se mi dobře. Stále mám v mysli světlou památku otce, jeho ušlechtilé úsilí o to, aby se sláva Říma rozšířila do celého světa. Věřím, že se tak jednou stane. Pro tento cíl chci žíti já. Mám toho nejlepšího učitele - centuriona Maxima Flavia Robusta.

Tvůj syn Valerianus, měsíce novemberu čtrnáctého roku vlády císaře Tiberia.

PROČ TO DĚLÁM?„Proč to všechno dělám?“Publius Calvinus ho vedl do rozlehlého divadla. Stáli na plošině pro herce a nad nimi se

vzhůru tyčily prázdné řady sedadel. Scéna byla připravena pro večerní zkoušku, za jejich zády už čekalo lůžko pro dva milence, na stolku ležel dlouhý nůž, kterým za chvíli Dalila učiní ze Samsona pravého muže.

Mluvil do těch prázdných řad, jako by tam seděli zvědaví diváci, jako by to všechno byla nějaká nesmírně vzrušující komedie.

„Proč to všechno dělám? Proč vlastně píšu takové naivní hry? Myslíš, Jehudo, že mám kdovíjakou radost z řehotu opilých vojáků? Nemám. A nepíšu to ani pro peníze, abys věděl. Sic, máme pěknou vilu, máme co jíst, ale to jenom z darů našich mecenášů. Musíme pořád něco hrát, aby nás nadále podporovali. Non, moje psaní je boj, už v Římě jsem se rozhodl bojovat. Já jsem vlastně taky miles nebo legionář, jenom bojuju svými komediemi.“

Jak se rozohňoval, postupně přecházel z aramejštiny do latiny. Chodil s tváří obrácenou k neviditelným divákům, zády k Jehudovi, který se snažil ve večerním šeru odhadnout, jak ostrá je čepel položené rekvizity. Byli tu jen oni dva.

39

„Já totiž bojuju proti stultitia, hlouposti. A ta je u Římanů stejná jako u vás Židů. Vy jste plnítěch svých superstitiones, my máme zase svoje corruptiones. Hochu, kdybys věděl, jak nás kazí peníze. Já vás Židy vlastně obdivuju, máte tu svou ideu, ženete se za ní, a na ostatní kašlete. Peníze nebo pocty na vás neplatí. Stačí vám něco žbleptnout o Mesiášovi, a můžete se přetrhnout. Nebojíte se ani smrti. Jenže je to taky stultitia. Ničíte se tím. Přišli jste kvůli tomu o rozum. A já vám predikuju, že to bude i váš finis, vy na to dojedete. Řím vás úplně vyhladí. A nás Římany zase jednou vyhladí peníze, pro ně přestáváme dělat moudré věci, žijeme jenom pro osobní zisk. Možná jsou všechny nationes stejné, jako je stejná stultitia...“

Jehuda se rozhodl. Jen stěží by našel lepší okamžik. I Calvinus musí být hloupý, když se s neznámým člověk vypravil na osamělé místo. I tupým nožem ho může postupně ubodat. Nebude to čistá a poctivá práce, ale ve válce se musí využít jakékoli výhody.

„Moje komedie jenom odkrývají lidskou hloupost. Myslíš, Jehudo, že by se dalo psát o něčem jiném? Vy tomu říkáte hřích, peccatus. A ty vaše posvátné knihy přece nejsou o ničem jiném. Lidská hloupost je prostě všude a my umělci ji musíme odhalovat. Je možná lepší vidět ji tady v divadle a smát se, než kvůli ní podřezávat krky, nemyslíš?“

Jehuda přejel bříškem palce po ostří. Nebylo tak tupé, jak očekával. Nechal Calvina mluvit a zvažoval, kam povede první ránu. Ta je podle Učitele rozhodující. Musí oběť ochromit, zaskočit, aby další útoky už bez překážky dokonaly zkázu.

„Líbí se ti ten nůž, Jehudo? Nechal jsem ho trochu nabrousit. Máte vy Židé podobné dýky? Čím vlastně zabíjíte nepřátele? Já jenom píšu hry, o zbraních toho moc nevím. A divákům je to jedno.“

Calvinus rychlými pohyby přiběhl k Jehudovi. Postavil se přímo před špičku dýky.„Tak už mě bodni, Jehudo! Na co ještě čekáš?“Jehuda sklonil zbraň. Zíral na Calvina Veselého. Ten chlap mu od počátku připadal jako

neškodný hlupák, jako obvyklý pohan, jemuž postačí klín ženy a plná číše. Jak může číst zabijákovy myšlenky? Copak je ještě navíc kouzelník?

„Jehudo, hochu! Jsi ještě moc mladý, poznal jsem tě už v lázni. Vždyť je přece jasné, že na mě musíte poslat vraha. Chodím den co den do lázně, abych tam na něho počkal. Všude rozhlašuju, že je to můj pravidelný zvyk, a to jen proto, abych věděl dopředu, kdy umřu, abych si sám takřka vybral dobu a místo. Ta sica je připravená pro tebe, tak dělej!“

„Ty se nebojíš smrti?“Calvinus se hořce zasmál.„To víš, že bojím. Ale víc mi záleží na mých hrách, na mých hercích. Podívej, tam nahoře už

křičí Drusilla a Marius! Posadil jsem je do poslední řady, aby něco viděli. Uvidí mou smrt. A pozítříse tady bude hrát komedie Samson a Dalila, přijde celé město na hru, kvůli které její autor položil život. Já zemřu, ale moje hra bude nesmrtelná. To je můj boj s vaší hloupostí!“

Aby ho už Jehuda nemusel poslouchat, otočil ostří nože vzhůru a pohybem zespoda mu pronikl do břicha. Jak se Publius Calvinus Laetus hroutil k zemi, páral mu útroby až k hrudníku.

KREVBylo to tak snadné. Než dramatik dokrvácel, než vyděšení svědkové doběhli na jeviště,

stačil doběhnout pro svůj vak a vyšplhat se na nejbližší kopec. Rozhodl se, že se nebude snažit projít branou, ale že pod rouškou tmy zdolá skálu, která se tyčí nad divadlem. Věděl, že je tam nízká zeď, možná i střežená hradba, neboť královský palác stál nedaleko. Móré by ho patrně potrestal, kdyby mu Jehuda řekl o své neomluvitelné liknavosti - vždyť si dopředu za denního světlaneprohlédl celé město, neposoudil možnosti úkrytu a útěku. Jenže syn Šlomův se kvůli tomu netrápil. Pocítil zvláštní úlevu. Jako by už splnil svou povinnost a pomstil otcovu smrt.

Proto hned zamířil do stále strmějších svahů, bez známek únavy dolezl až ke zdi, a když zjistil, že je to jen vlastně jen nepatrná a spíše nedostavěná zídka, nahlas se zasmál. Po měsících výcviku se nezdráhal ihned zapřít chodidla do kamenů, zarýt prsty do výčnělků a jako ještěrka se přenést přes tak snadnou překážku. V té naprosté tmě (město přece leželo dole u moře) se mohl procházet údolím pryč, dokud ho nedovedlo až na náhorní planinu nad Tiberiadským mořem. Ještě naposled pohlédl na město hříchu. Pronesl zbožnou kletbu a od té chvíle si byl jistý, že Tiberias skončí. Už zítra nebo pozítří přijde Mesiáš a zničí toto nečisté doupě, jako kdysi hněv Adonajův

40

spálil Sodomu a Gomoru.Jak se trmácel nocí do Nazareta (a vyhýbal se všem obydleným místům), stále více se mu

před očima objevovala otcova tvář. V Jokneámu mu ji zřejmě nahrazoval Učitel, to pro něho podstupoval tolik námahy, teď však opět začal být bar svého tatínka, jeho goel, který musí dokončitotcovo dílo. Šlomo přece zemřel kvůli lásce k Adonajovým přikázáním, miloval je více než svůj život, stejně tak celý Izrael, navzdory hříchům, miluje svatou Tóru a raději by zemřel, než aby viděljejí porušení. Jen z lásky k otci, z lásky k jeho lásce se Jehuda postavil do vojska Abnérovců, aby mnohem dokonaleji naplnil to, o co Šlomo usiloval. Až přijde Mesiáš, vstanou také všichni mrtví spravedliví a mezi nimi Šlomo, syn Zacharjášův, správce synagogy v nepatrném městečku.

Čím víc se blížil k Nazaretu, tím víc se mu do srdce vkrádala ještě další tvář. Už na návrších,zvedajících se před údolím jeho rodiště, viděl a slyšel svou oběť Calvina. Bylo to tak snadné - nechal se zabít sám. Kdyby ho nezabil Jehuda, přišli by další. Ale Calvinus mu řekl, že mu víc než na životě záleží na něčem jiném - na jeho hrách. Opravdu zemřel jako mučedník, sám nastavil své tělo dýce. Jehuda toho o gojim věděl docela dost, neslyšel však, že by byli ochotni pro něco umírat. Raději hýčkali svá těla, vysávali porobené národy, klaněli se modlám, ovšem postrádali smysl pro oběť, nic důležitějšího než svůj malý chajin neznají.

Když už slyšel štěkat toulavé psy v ulicích Nazareta, zdálo se mu, že mezi jeho otcem a veselým divadelníkem není rozdíl. Calvinus a Šlomo. Každý z nich žil jen ve svých vlastních zdech, ale Calvinus četl i Písma, která svěřil Adonaj Mošemu. Oba odmítali hřích, nejen slovem, nýbrž i činem, Šlomo učil syny Izraele, Calvinus vkládal poučení do divadla. Oba žili pro vznešené poslání, pro ně také položili život. Ale kdyby spolu ulehli k jedinému stolu, nemohli by najít společnou řeč. Jako rozzuření medvědi horlili proti tomu, co jeden z nich nazýval hříchem a druhý hloupostí.

Jehuda vytáhl těžký klíč od domu. Ještě se rozhlédl, zdali ho někdo nespatřil. Už bude svítat a ulicemi se pohrnou všichni ti dobří rolníci, utahané ženy s nádobami, řemeslníci, kteří za sebou potáhnou těžký vůz. Odemkl a vstoupil do opuštěného dvora. „Proč byl vlastně jeho otec lepší než Calvinus?“ zeptal se nahlas. Neuvědomoval si, jak je unavený, nechtěl zmizet v domě, dokud nepřesvědčí sám sebe. „Kde je ten rozdíl, kvůli němuž musel spáchat vraždu?“ Dvůr se zalil růžovým světlem jitřenky, a tu náhle stejně jasně Jehuda pochopil: „Můj otec uctíval pravého Elohima. Calvinus horlil pro falešné bohy,“ řekl si sám pro sebe a pak se rozhlédl.

Teprve teď vidí, že ušel dlouhou cestu v zakrvácené košili, dlouhé proudy krve, táhnoucí se mu po látce k nohám jako krutá ozdoba, jsou ještě rudější než toto vycházející slunce. Oděv smrti bude už navždy nečistý pohanskou krví zvrhlého Římana. A sáhne také do vaku pro předlouhý římský nůž, až po rukojeť obalený zaschlým nánosem.

Když tu se otvírají venkovní dveře, jakási žena se shýbne do nízkého vchodu, do dvora vstoupí dívka v pruhovaném přehozu, růžová samým sluncem.

„Nebylo zamčeno... Bratře, ty jsi doma!“ křikne radostí Mirjám, utíká dvorem, ale před prahem domu se náhle zastaví.

„Ty jsi zraněný? Co se ti stalo?“ Klečí pod ním, aby našla tu bolestnou ránu, aby ho vyléčila a zachránila.

„Sestro, neměla jsi sem chodit. Neměla jsi mě vidět. Odpusť mi, co teď udělám, ale to vše jepro dobro Izraele a uspíší to příchod Mesiáše. Ty tomu nemůžeš rozumět.“

Přitlačí krvavou dýku na její prso.

41

VII. MESIÁŠ UŽ PŘIŠEL

KAFARNAUMMěstečko se jí líbilo. Už z dálky připomínalo Nazaret. Na břehu moře se krčily kamenné

domečky, stěsnané k sobě, takže mezi nimi zůstaly uličky tak úzké, že lidé se o sebe museli téměř otírat. Žádná náves, tu zde postrádali, tím opravdovým středem, plným ruchu a života, byl jen a jen přístav. Ráda tam chodila, bosýma nohama cupitala po dlouhém kotvišti, které vybíhalo hluboko do moře. Pozorovala rybáře, jak perou sítě, odnášejí ryby do kádí, ale oni pak na ni křičeli, ať jim nepřekáží, že je tady málo místa. Potom většinou stála dál na břehu, nedaleko stánku celníků. Odtudmohla vidět jemně rozčeřené vlny a za nimi v tajemné dálce divoký a strašidelný druhý břeh, pohanskou Dekapolis a její strmé skály. Do lodi by nikdy nevstoupila, věřila totiž, že v mořských hlubinách žijí nečisté obludy. A navíc skutečnými námořníky mohli být pouze muži, neboť jedině jejich drsné ruce a ošlehaná čela dokázaly obstát v boji s tímto zrádným živlem.

Z přístavu to k synagoze bylo jen pár kroků. Měli tu mnohem větší budovu než u nich doma.Když se s překvapením ptala, proč je tak krásná, odpověděli jí, že v Kafarnaumu žije bohabojný legionář, který z úcty k Adonajovi nechal zbořit předchozí chatrnou stavbu a hned zaplatil nový, výstavný kneset. Zbudovali ho z černých kamenů, stejně jako všechny domy v tomto městě. I ona sama bydlela v takovém. Oproti Nazaretu, kde žili v jediné místnosti se dvorem, se zde stavěly zvláštní veliké rodinné dvorce. Obešla synagogu, chvíli procházela podél dlouhé kamenné zdi a poté otevřela nízké dveře.

Dům rybáře Šimona sdílelo asi šest menších rodin, teď tu však žili také žáci rabína Jošuy. Kdo vstoupil na nádvoří, musel nejprve odehnat hejna slepic, posadit se k ženám sedícím na zápražíu mlýnků a zeptat se, ve kterém z domků právě sídlí slavný rabín. Mirjám však už dobře věděla, že je to ten největší, dvoupatrový, ten totiž patřil Šimonovi, jeho ženě, tchyni a dětem. Mistr se svými nejbližšími žáky obvykle spal v patře, nebo ještě raději přímo na střeše. Někdy ho viděla, když šla na dvůr nakrmit zvířata, stačilo chvíli postát u nádrže na pitnou vodu, a mohla zahlédnout Jošuova záda, skloněný hřbet modlícího se rabína, jenž se vždy otáčel směrem k Jeruzalému.

Jednou připravovala večeři s Šimonovou tchyní, hovořily spolu o mnoha věcech a nebylo ani nutné se ptát, zdali přítomnost divotvorného Nazareťana nenarušuje pokojný život této rodiny, vždyť každý jen zářil tichou i hlasitou radostí, že tento muž si vybral právě jejich dům. Zdali teď není dům rybáře Šimona důležitější než synagoga a přístav? Cožpak u jejich dveří nepostává celé město, aby naslouchalo jeho příběhům? Ne, Kafarnaum díky Jošuovi znamená více než Jeruzalém, a v Kafarnaumu znamená nejvíc dům Šimonův! A Jošua před večerem uzdravoval nemocné, konal neslýchané zázraky, poroučel zlým duchům a odpouštěl hříchy. Co proti tomu představuje ustavičnápráce? Péče o hosty, jídlo a úklid? Navěky se bude hovořit o tomto domě, o Chaně, které jedním pohybem vyhnal horečku, o Šimonovi, který na jeho slovo ulovil záplavu ryb, ...

Postřehla, že lidé tu začali mluvit o Kafarnaumu jako o Jošuově městě. Přivlastnili si ho, stali se jeho sousedy, ačkoli to mohla po právu říci o sobě jen Mirjám, která jediná z nich měla kořeny ve stejném městě jako on, ba strávila celý svůj život za stejnou zdí jako on, byla vlastně jehobesar, stejného těla a stejné krve, znala ho ještě coby mládence, co si hrál s jejím bratrem kdesi mezi olivovníky. Ale Mirjám mlčela. Po tolikerém putování spočinula v tomto domě, spala na stejnérohoži s jinými ženami, pracovala a jedla, a každého odpoledne čekala, až na dvůr přijde on a bude vyprávět. To jí stačilo. A brzy to bude stačit také Jehudovi. Co nejdřív mu řekne, že jejich soused Jošua je Mesiáš, ten Pomazaný samotným Adonajem.

Přijít k Ježíšovi a zeptat se, co má dělat dcera Izraele, když zatoužila po římském vojákovi, ach, k tomu dosud nenašla troufalost.

ZALÉVÁM A ROSTUValerianus Clodius Niger, optio Desáté římské legie, zvané Úzká, z města Caesarea

Přímořská, píše své vážené matce Caecilii Andronice, vdově Clodiově v Nové ulici u Apollonova chrámu.

Moje milovaná matko, v každém listu se mě vyptáváš, zdali jsem v legii šťastný. A pokaždé timusím odpovědět, že sloužit císaři v armádě považuji za své největší štěstí. Vím, že sis zprvu nepřála, abych kráčel ve stopách tvého drahého manžela a mého otce. Raději bys mě viděla v Římě,

42

někde nablízku, se ženou a dětmi. Ale nestrachuj se, prosím, vždyť tento (podle tebe šťastnější) úděl si již vybrali moji bratři Silvanus a Modestinus a ty se můžeš radovat z jejich rodinného štěstí. Ptáš se mě, zdali dokážu žít bez ženy. A odpovídám ti s otevřeností, na jakou jsi u mne zvyklá: můj žold mi dovoluje, abych si platil ženskou společnost, a tedy mi nic neschází ani po této stránce.

Nu, budu psát o tom, čím zde žiji a co mě zcela stravuje: bojem proti nepřátelům Impéria. Centurion Maximus, vědom si památky mého ušlechtilého otce, si mě jednoho dne zavolal a svěřil mi mimořádné poslání. Když jsem mu totiž sdělil, že chci pátrat po sídle Abnerim (tak nazýváme vzbouřence), a to v Karmelském pohoří, velice se zaradoval. Poté mě vedl k přísaze, abych s nikým nehovořil o všem, co mi dále řekne. Tak jsem se stal nejbližším důvěrníkem tohoto svého druhého otce. Zasvětil mne do celého plánu, podle kterého už brzy zničíme hnízdo odporu.

Čekají mne týdny soustředěné práce. Nemusíš se bát, že bych musel teď v zimě pochodovat po rozbahněných cestách. Maximus se v tomto ohledu liší od otce, neboť stále opakuje, že nepřítele neporazíme na bojišti, ale zavření v kasárnách: samotné bojování je prý pouhým plodem dlouhého růstu a zalévání. A jak mi říká, tak konám: zalévám a rostu. Víc ti říct nemohu.

Pokud ti po několik měsíců bude scházet můj list, věř, milovaná matko, že to jen právě sklízím bohaté plody své práce. Nezapomeň za mě obětovat. Jsem šťastný a bojuji v této provincii, aby mohlo trvat vaše rodinné štěstí.

Tvůj syn Valerianus, měsíce decemberu čtrnáctého roku vlády císaře Tiberia.

MAŠAL O VÁLCEPrvní Jošuovu promluvu uslyšela až na začátku měsíce ijaru. Jošua seděl na přeplněném

nádvoří, lidé stáli i daleko v ulici, tlačili se na dveře Šimonova domu a předávali si každé rabínovo slovo. Jen málokdo ho mohl vidět, jeho postava se mezi nimi ztrácela a jenom kovový hlas vycházelodkudsi ze středu. Ani se nepohnuli, nezavrtěli, aby nepřeslechli žádný zvuk.

Mirjám však seděla docela blízko. Mohla vidět i prsty Mistrových nohou, ruce, jež objímají kolena, konečky hnědých vlasů, sahajících až hluboko pod ramena. Mluvil k tolika lidem, a přece setéměř zmenšoval, choulil se do sebe, zatímco pravda slov rostla, až byla větší než tento dům, než jeho městečko.

„Král Naram měl království. Na svazích zrálo víno, na loukách se pásla stáda ovcí a koz. Vedlo se mu dobře, tuze dobře. Adonaj žehnal jeho lidu, v branách měst usedali starci, na náměstíchkřičely děti. Tu k němu do srdce přišel Nepřítel a řekl: Copak tvůj soused král Narat nemá dvakrát více vína, dvakrát více ovcí a koz? A není jeho království dvakrát větší nežli tvé?“

Syn tesařův rozevřel dlaně jako dva listy. Chvíli do nich hleděl, takže to vypadalo, že z nich čte. Jeho tvář zvážněla, lícní kosti mu vystouply z kůže, a dál mluvil tak pomalu a zdráhavě, že se bolest toho hlasu přenášela až k poslednímu člověku, který stál v ulici před synagogou.

„Král Naram se zamyslel. Proč bych měl mít méně vína, méně ovcí a méně koz než můj soused Narat? A proč by mělo být moje království menší než jeho? Povolal tedy všechny muže a shromáždil deset tisíc vojáků. Pak s nimi vytáhl do boje proti králi Naratovi a těšil se, že ho porazía bude mít více vína, ovcí a koz a jeho království bude ještě větší.“

„Ubohý Narame!“ vykřikl rabín tak hlasitě, že se v domě rozplakalo dítě. Byl to pláč všech dětí od stvoření světa, které hledaly otce. Ale nebylo jich: zahynuli, padli v bitvách, hádkách a přepadeních. A brekot už neustal až do samého konce.

„Ubohý Narame! Stojíš před hradbami krále Narata se svými deseti tisíci, a hle, je tu dvacet tisíc vojáků! Pošetilý Narame, jak bys chtěl porazit dvakrát větší vojsko? Ty blázne, měl jsi víno, ovce, kozy a velké království, a hle, nemáš nic, koruna spadla z tvé hlavy, nejsi král, nýbrž otrok, svůj lid jsi uvrhl do poroby, tvým jménem se bude zlořečit.“

Mirjám pohladila Šimonovu ženu po zádech. Vzrostlá rybářka si totiž utírala slzy. To se přece nikdy nestalo, netřeba ronit slzy pro vymyšlené mašal, je to jen rabínův mravoučný příběh, historka pro pobavení. Ale Šošana se trápila dál, jako by tím Naramem musel být její muž.

„Co myslíte? Může slabší porazit silnějšího? Může vrabec zabít orla? Proč padl hloupý král?Kdo máš uši k slyšení, poslouchej: Což neměl král Naram nejprve usednout a spočítat, zda jeho deset tisíc mužů postačí, aby porazil dvakrát větší vojsko? Což neměl nejprve pozvat své rádce, spočítat meče, koně, obilí a teprve potom rozhodnout?“

Dítě přestalo plakat. Ve stejnou chvíli Jošua, syn Josifův, vstal a doširoka rozevřel ruce.

43

Usmíval se, snad viděl něco krásnějšího, radostnějšího než utrpení vyryté do dlaní. Tehdy chtěla Mirjám vstát spolu s ním, musela se držet, aby ho nechytila za ruku, tak moc zatoužila, aby ji pozvedl.

„Adonajovo království je větší než všechna království světa. Nebuďte jako Naram, který dopředu neuvážil, kolik ho bude stát. Nemůžete jít za mnou, dokud se nezřeknete svých domů, otců a matek. Musíte prodat svá pole a vinice. A nakonec prodáte Adonajovi i sami sebe. Neponecháte si vůbec nic, ani sandály, ani vak, ani jediný peníz. Budete na tomto světě úplně nejmenší. A můj Otecvám dá své království.“

Mirjám si vzpomněla na Jehudu. „Já jsem teď nazír, má drahá sestro, zasvětil jsem se Adonajovi a kráčím po jeho stezkách. Ve válce musíme nést oběti všichni.“ Tak je to. Jehuda vytáhl do stejné války. Nebude mít rodinu, chce prodat dům.

Nazaretský tesař pohlédl na Mirjám.„Radujte se, vy opuštění a chudí, neboť můj Otec vstane a bude vás obsluhovat ve svém

království!“

PYTHO„Co to schováváš, ženo?“Mirjám sebou trhla. Na zápraží však stál jen Šimon ben Kána, Mistrův žák, dobrosrdečný

mladík, kterého vždycky ráda viděla.„Nikomu to neříkej. Lidé by se na mě mohli zlobit.“Šimon se pousmál. Hladil medailon v dlani jako velikou vzácnost. Prohlížel si každý detail,

znovu a znovu se kochal vynikající prací jakéhosi umělce. „To je stříbro. To má velikou cenu,“ začal pomalu a doufal, že mu Mirjám sama něco řekne.

Když však mlčela, musel i on sám přiznat něco temného ze svého života.„Ty víš, že si Mistr nevybírá jen cadiky. Nevadí mu, že jsme hříšníci. A já ti tedy řeknu, co

jsem dělal dřív a proč znám tajemství tvého stříbrného šperku.“Mirjám se nechápavě rozhlédla. Jak by mohl galilejský rolník rozumět stříbru?„Já jsem byl dříve vzbouřenec,“ řekl Šimon, ale Mirjám nerozuměla. Vždyť jenom ti

stateční bojovníci, kteří přepadají zpupné pohany, nám mohou zaručit klid. Díky nim nás Římané ještě nepohltili. Díky nim ještě trvají oběti v Chrámu. Bojovat proti legiím není hřích.

„Víš, Mirjám, náš Učitel chce, abychom Římany milovali. Je to zvláštní, že? Já jsem byl dříve Abnérovec, schovával jsem se v horách a cvičil jsem se v zabíjení. Museli jsme vědět o Římanech všechno, když s nimi vedeme válku. Proto jsem poznal, co je na tvém medailonu.“

„A co na něm je?“Šimon z Kány zamával předmětem, jako by se styděl o něm mluvit.„Gojim nosí spoustu takových věcí, věří, že je to chrání, že jim přinesou požehnání od

nějaké jejich modly. Tohle je třeba kouzelný přívěšek modly Apolla, na jedné straně je vyrytý jako jeden druh ryby, delfín. A na druhé straně Apollo zabíjí Pythona, draka.“

Věděla přece, že u sebe nosí nečistou věc. Nebo ne?„Pytho totiž nejprve pronásledoval Letonu, když čekala dítě. Chtěl to dítě zabít. Ale Letona

utekla. A pak se narodil ten Apollo a tu obludu zabil.“Schovala si medailon do šatů. Už nesmí být tak neopatrná. Možná by ho měla zahodit.„Já jsem ti řekl, co jsem dřív dělal. A ty mi zase pověz, odkud to máš.“Rozhlédla se. V domě špinavých rybářů, ve špinavé Galileji, u špinavých celníků, mezi

špínou všech podivných nemocí a posedlostí, tady mezi žáky rabína Jošuy, jenž svou vlastní přítomností očišťuje špínu Izraele, ano, tady by mohla odkrýt své podivné srdce.

„Já jsem ho neukradla. Dal mi ho jeden římský voják.“„Cože?“„Vtrhli k nám do Nazareta. A ten voják zranil mého otce. A dal mi to asi jako omluvu.

A ještě vím, jak se jmenoval. Valerián.“„Opravdu zvláštní. Proč to, Mirjám, nosíš u sebe? Vždyť je to špína.“„Nevím.“Víc mu nedokázala říct. Ale nebylo třeba. Učedník všechno poznal z chvění těla. Třásla se,

záleželo jí na této záležitostí víc, než bylo obvyklé. Žádná zlodějka.

44

„Jak vypadal ten Valerián?“Musela se zarazit, aby hned nevyhrkla. Vždyť o jeho rukou, tváři, očích by dokázala hovořit

celé hodiny. Ale není to spíše jenom sen? Jak vůbec vypadal? Nepřetvořila si jeho obraz ve svém srdci?

„Vysoký, velmi vysoký, asi světlé vlasy, sundal si přílbu…“„Ne, mě zajímá, jakou měl uniformu, válečný oděv, rozumíš? Jak vypadala ta přílba?“„Měla takový dlouhý chochol, jako hřeben kohouta.“„Červený?“„Ne, ne. Byl hnědý, s nějakými pruhy.“Šimon zvaný Horlivec zvážněl. Nešlo tedy o bezvýznamného vojáka.„Ten tvůj Valerián je asi optio. To je dost vysoká hodnost v legiích. Pomáhá centurionovi.

Ten má zase červený chochol.“„Někdo s červeným chocholem tam chodil. Jmenoval se Maximus.“Jakmile zaznělo to slovo, muž se proměnil. Nebyl to pokorný ctitel Adonaje, nýbrž

nenávistný válečník. Ta tam zmizel všechen klid. Mirjám se lekla, bála se, že zuřivý Šimon vezme dýku a na místě ji probodne za to, že nosí nejen prokletou věc, ale že vyslovila prokleté jméno.

„Maximus. To je největší nepřítel Židů. Buď ráda, že ublížili jenom tvému otci. Ten pozabíjíi celou vesnici. Zahoď medailon. A zapomeň na nějakého Valeriána. Je to vrah.“

PODSVĚTÍTehdy strávila noc v přístavu. Jako nečistá žena, zonah, stála u kotviště, jako by čekala na

sprosté rybáře, jako větřící fena, zavržená a zrůdná.Už zpočátku musela vědět, že ji posedl démon. Ten medailon byl začarovaný. Připoutal ji

k Valeriánovi, omotaly ji provazy šeolu.Mirjám toho prožila již mnoho. Od chvíle, kdy ji Jošuova matka nazvala svým dítětem, stále

před něčím utíká a něco hledá.Ne, do otcovského domu se už nikdy nevrátí. A snad se vytrhla i ze společenství Izraele.

Mohla by tady skočit do moře a zůstat navěky v hlubinách.Na hladině se zachvělo několik hvězd. Tvořily velký kruh, možná síť. Mirjám se ještě může

očistit. Ještě ji shromáždění neodsoudilo. Dosud se může nazývat Jákobovou dcerou.Valerián je vrah. Medailon je modla. Od moře začala stoupat těžká mlha, hvězdy pohasly

a nyní nastal čas očisty.Nejprve musí odhodit modlářské stříbro. Potom musí do oné temnoty odhodit také své srdce,

které si nechala zaplnit vrahem. A nakonec musí odhodit sama sebe.Uslyšela, jak zasténalo dřevo lodi. Vlny zalomcovaly bárkami a kdesi v dálce vyskočila

ryba. Moře najednou ožilo, kapky a šplouchání, prapodivní mořští tvorové.Z mokrých par se vynořila jakási postava, jde podél břehu, přímo k ní, noční bytost,

neslyšná, pouhý stín nad vodou.„Neboj se, Mirjám! To jsem já, Jošua, tvůj soused z Nazareta!“

ZA SVOU MATKOUV Kafarnaumu se vědělo, že rabbi odchází na osamělá místa, aby se tam modlil. Jen těžko

ho však mohl kdokoli vyhledat. Objevoval se na kopcích, v přístavu i na střeše domu, aniž by se z toho dalo usuzovat na nějaký zvyk. Někteří rybáři dokonce tvrdili, že se vynořuje jako přízrak nebo že chodí po vodě. Neboť ho nikdo neviděl vstávat, stoupat večer do skal, plavit se na druhou stranu moře, a přece ho tam ráno zahlédli.

Kdo chtěl s Jošuou promluvit, nezbývalo mu než čekat na vhodnou příležitost. Proklestit si cestu davem až přímo k němu, to se jevilo jako zhola nemožné. Posluchači byli ochotni se o své místo rvát. Pouze farizeové a znalci zákona si dokázali vynutit úctu, před nimi se rybáři, rolnícia prodavači zboží rozestupovali, aby jim udělali místo.

Jestliže se tedy Mistr ukázal uprostřed noci vedle Šlomovy dcery, bylo to nanejvýš mimořádné. Ano, opravdu se ho lekla, i když věděla, kdo to je. Jošuova blízkost udivovala, jako by u ní stál lev z pouště, Jošua ben Josif se zdál tak jiný, zvláštní a nepředvídatelný. Mlha ustoupila, viděla jen obrys vousů, lesk očí, a bála se ho docela stejně jako tehdy u Jericha.

45

„Šalom,“ řekl ještě jednou měkce. Potom jí rozevřel dlaň a pohladil Valeriánův prokletý přívěšek.

„Slepí vidí, hluší slyší, hříšníci poslouchají poselství o radosti, a ty si hraješ s tímhle?“Mirjám se podlomila kolena. Jen cosi zakoktala.„Vrať tu věc, kam patří, pak přijď a následuj mě.“Nazaretská dívka si rychle schovala medailon do šatů. Nevěděla, co dělá, jen padla k zemi

před obrovskou mocí a objala Mistrovy nohy.„Rabbuni, tvá matka mě nazvala svou dcerou. Potom jsem tedy tvá sestra?“„Mirjám, ty chceš být mou sestrou?“„Chci, chci,“ vykřikla v náhlém návalu pláče.„Mou sestrou může být jen žena, která koná vůli mého Otce v nebesích.“Rozplakala se ještě víc. Drtila Mistrovy nohy, aby se už nad ní smiloval, nad nečistou

Samařankou, zrádkyní Izraele, nevěrnou psicí, na niž čeká temnota propastné tůně.„A co mám dělat?“Zvedl ji za lokty. Tak si vzájemně hleděli do očí. Náhlý paprsek měsíce ozářil jeho tvář a ona

se do ní vpila a čerpala odtud celý svůj život.„Jdi za svou matkou a všem vypravuj, že se přiblížilo Adonajovo království.“

POPRVÉJošua jí nikdy nestál ani za pohled. Obyčejný tesařův syn. Potkávala ho denně, aniž by si ho

nějak zvlášť všimla. Příliš nemluvil, hleděl si jen svého dřeva, mlčky pracoval, odříkával modlitby v synagoze. Teprve na poušti to pochopila. Jeho neviditelnost. Jošua, syn zesnulého Josifa a pokojné Mirjám, žil ve skrytosti a zázračně se umenšoval. Ale i tam – nad údolím vyschlého potoka – se krčil za zády nahé Lilit a zcela se jí nechal zastínit. Zpočátku ho vůbec neviděla, byl tu jen rozevřený klín démona, a kdesi vzadu také Mistr, za balvanem schovaný poustevník.

Obrátil se v ní žaludek. Co bylo strašnější – žena, nebo hadi? Obé ji naplnilo hnusem. Klečela v horoucím prachu. Avšak ještě dříve, než si stačila uvědomit, koho potkala, k ní přišel sám rabín. Trhla sebou v hrůze, považovala ho za další zrůdu, ačkoli si rozvázal šátek a tiše k ní promlouval svým oblíbeným šalom. Odstrčila ho, potácela se k hraně rokle, jen aby mu unikla, byť třeba smrtí. Přesto neustával v řeči, dokud nezačala vnímat.

„Copak mě nepoznáváš? Já jsem ten rabín, kterého hledáš!“ uslyšela mluvit tu postavu zuboženou strádáním. A tehdy vlastně potkala Jošuu poprvé, poprvé doopravdy. V těch nuzných šatech se ukrýval on, nazaretský soused i vážený rabín.

Tehdy se to zdálo jako správná věc, v souladu s pravidly Tóry. Objala ho a on ji klidně držel v náruči. Tehdy se svět zase napravil, vše se vrátilo na své místo, svět jejího dětství, rodinných obřadů, Halelu a světel menory. To slovo, Mistrem mnohokrát vyslovované, objímalo nejenom maličkou Mirjám, ale každé zrnko písku. To slovo porazilo i pouštního démona a odkrylo jeho pravý vzhled.

Pokoj.A pak se ho už mohla ptát, jako by se v tu chvíli stali blízkými přáteli, kteří se nemusí

ohlížet na zdvořilost.„Co to bylo?“„Lidé bydlí v domech, divocí psi obcházejí za hradbami a v zoufalství Adamových synů

a dcer se usídlují démoni.“ „Ty jsi Mesiáš?“„Mirjám, já jsem přišel na svět, abys měla světlo. Věříš mi?“Chazanova dcera přikývla. Každý zvuk jeho hlasu sestupoval až kamsi do hloubek, do nitra,

do tak závratných hlubin, že o nich ani netušila. A tam dole, v ledví, se slova proměňovala v pravdu,Jošua jako mara, více než rabín, více než manžel.

„Udělám, co mi řekneš!“„Jdi do Jericha ke starému fíkovníku. Tam sedí Jochanan bar Zibadija. Jeď s ním a staň se

mou učednicí.“Když to dořekl, sklonila se znovu k zemi, aby políbila prach u jeho nohou. Pochopila jako

Moše v posvátné zemi, erec ha kodeš.

46

NÁVRATOd té chvíle byla docela jiná. Když si hledala cestu zpátky do údolí, počínala si opatrně,

neboť jí život najednou připadal vzácný. Litovala, že pustila oslici. Vracela se po vyhlazených oblázcích v suchém korytu, ale každý kámen měl barvu zlata. I bezmračná obloha se náhle stala blankytem. Dívala se na svá kolena, ještě pokrytá zaschlou krví, a v duchu za ně děkovala, chválila Adonaje, že jí dal nohy a ruce. Při útěku z Nazareta ještě váhala, syn Mirjám tesařovy se zdál jen vratkou nadějí, jež mohla zklamat. Ale dnes už mu věří, Jošua ji celou objal, bude se opírat o jeho učení a také o něho. Ano, tohle je skutečná poušť, s divokými zvířaty a smrtící Lilit, Mirjám tu všakbude kráčet v bezpečí jako po hliněné podlaze rodného domu.

Ještě než dorazila k bráně Jericha, zaslechla pod jedním z fíkovníků známý hlas. V odpoledním stínu tu kdosi ležel vedle svého zvířete a ona už předem věděla, kdo to na ni volá, neboť Mistrovo slovo neselhává.

„Počkej, ženo, tebe já znám, tys hledala rabína!“„A také jsem ho našla,“ řekla Mirjám a usedla vedle Jochanana na zem. Už se nebála, že ji

budou považovat za ženštinu.„Tys za ním šla do pouště?“„Tak se na mě podívej, Jochanane. Nemáš trochu vody?“I učedník s krásnou tváří, bývalý Křtitelův žák, si povšiml, že mluví s trochu jinou ženou.

Když se ho před několika hodinami ptala na rabína, byla zoufalá. A teď z jeho džbánu pije špinavá poutnice s krvavýma nohama, sice bez osla a sandálů, ale radostná. Určitě našla, co hledala.

„A co ti Jošua řekl?“„Že mám jít s tebou a stát se jeho učednicí.“Jochanan strnul. Talmida. Co byl svět světem, nikdy si žádný rabín nezvolil učednici. Sem

tam dal Adonaj svému lidu nějakou prorokyni, jako třeba Mošeho sestru Mirjám nebo jeruzalémskou Chuldu, ale v žádném domu knihy nemohla usednout dívka či žena, žádný farizej nenechal u svých nohou sedět žákyni, neboť kahal Izraele patří výhradně mužům.

„Tohle ti řekl?“„Tak co, vezmeš mě sebou?“A Zibadijův syn přivolal osla, a zatímco ona seděla a on ji vedl proti proudu Jordánu,

vyprávěl, co se jim dnes stalo. Jen co se prý od nich vzdálila, zastavili se k polední modlitbě, a tehdy zjistili, že nemají svitek proroka Jesajahu. Jistě ho zanechali na poslední zastávce pod fíkovníky u města Jericha. Ostatní pokračovali ke Galilejskému moři, jenom mladý Zibadija musel otočit osla a vrátit se zpět pro ztracenou megilu. „Teď už vím, že to tak řídil moudrý Adonaj, abych tě tady našel a mohl ti pomoci.“ Vyhnuli se několika lidem na úzké stezce a potom Jochanan otočil svou krásnou tvář k oné tajemné ženě, protože se už nedokázal zbavit jediné otázky.

„Myslíš, že je to Mesiáš?“„Mistr Jošua řekl, že přišel na svět, aby mi dal světlo. A že mám v něho věřit. Já jsem také

poznala jeho matku. A ta mi zase řekla, že mám udělat všechno, co mi Jošua řekne. A já jsem jí to slíbila a vlastně i jemu. Já nevím, jestli je to Mesiáš. Jenom vím, že ho tam v poušti pokoušel ďábel a on nad ním zvítězil. Proto ho budu poslouchat.“

Její průvodce nic neodpověděl. Když se tedy tato podivná dívka má stát Mistrovou učednicí a když on ji má vést až nahoru k moři, pak tedy Mistr přijde z pouště k nim. Budou dál se Šimonem lovit ryby a budou čekat. Až se Mistr vrátí z pouště, půjde za nimi do Galileje.

Na skalnaté údolí padal soumrak.

MEZI RYBÁŘIJmenovali se Šimon, Andreas, Jochanan a Jakov, křižovali moře na svých lodích a vraceli se

do Kafarnaumu s plnými sítěmi. Milovali proroka Jochanana, který křtil u Jordánu, a stále rozmlouvali o Jošuovi, na kterého prorok ukázal. Mirjám se usadila v Šimonově domě, jeho žena ji přijala jako dobrou pomocnici, a uprostřed těch prací v domě, na dvoře i na poli všechny ženy tušily, čím se ti dobří mužové zaobírají a proč stále hledí na silnici.

A za několik týdnů tu byl. Ukázal se na břehu jako jeden z mnoha obchodníků, ale neprodával zboží, nýbrž své slovo. Usedl na zídku a vyprávěl všem o jakémsi malku, kde vládne jeho milosrdný Otec. A svým rybářům hned řekl, aby ho následovali. A tak se Jošua ocitl ve stejném

47

domě (Mirjám mu někdy podala misku s jídlem), Šimonův dům se stal domem Pomazaného, Mesiáše, jenž svému lidu otvírá dveře do království Adonajova.

Všechny ty ženy se většinou skrývaly za dveřmi. Když však Mistr učil, vycházely k němu nadvůr a poslouchaly. Jak by se Mirjám mohla stát jeho talmidou? Trpělivě čekaly, až se muži vrátí z Jeruzaléma, z hodů beránka, a jednou stará Chana prozradila, že podle proroka je také Mistr jakýsiberánek, obtížený hříchy této země. A jestli je on opravdu Mesiáš, pak i ony, unavené rybářky s bolavýma nohama, uvidí království tohoto beránka a jejich mužové v něm budou kralovat.

TAMUZDo Nazareta to bylo jen kousek. Nedávno začal horký měsíc tamuz, proto vyšla hned za

svítání, rozloučila se a šla, jak jí řekl sám Mistr, „jdi za svou matkou a vypravuj, že se přiblížilo Adonajovo království.“

Klíč od Šlomova (vlastně už Jehudova) domu nepotřebovala, žila tu přece ještě dýchavičná služka Sára. Nejprve však zabušila na sousední dveře, koneckonců tam měla svou novou matku, a toto byl její nový dům, dům Mirjám tesařovy.

„Přiblížilo se Adonajovo království!“ vyhrkla místo pozdravu. „Ty už tedy znáš mého syna,“řekla tiše matka a políbila dceru. „Poslal mě za tebou! Mám prý být jeho učednice a následovat ho...“ Ale žena jen zavřela vrata a uvedla ji do místnosti.

Seděly opět u olejové lampy. Rabínova matka vážně poslouchala. Do řeči nijak nezasáhla, podávala své dceři čerstvý chléb a ovoce, pokyvovala černými vlasy. „Do svého domu se podíváš zítra. Sára vstává brzy, chodíme spolu pro vodu.“

Šlomova dcera zatím nic nepověděla o Valeriánovi, o nečistém stříbru, které nosí v oděvu, o tom, že ho má vrátit svému majiteli. Matka Mirjám to však přesto věděla. Když jí vytahovala lůžko, začala sama. „Já vím, že tě čeká ještě cesta za římským vojákem. Ale neboj se, Jošua bude stále s tebou.“

Ráno se dívka hned vydala za Sárou. S překvapením zjistila, že služka zapomněla dveře na noc zavřít závorou.

Na dvoře stojí nějaký muž.„Bratře, ty jsi doma!“Rázem zapomněla, že ji chce provdat za Jónu. Že ji uhodil do tváře. Už dávno mu odpustila.

Utíká k němu opilá radostí.Ale on má na sobě krev.„Ty jsi zraněný? Co se ti stalo?“

To přece nemůže být Jehuda. Proč mu tak svítí oči? Copak by její starší bratr mohl zabíjet? Krčí se tady jako záludný vlk.

„Sestro, neměla jsi sem chodit. Neměla jsi mě vidět. Odpusť mi, co teď udělám, ale to vše jepro dobro Izraele a uspíší to příchod Mesiáše. Ty tomu nemůžeš rozumět.“

Na srdci ucítila ostří nože. Byli tu sami. Sára nevyšla z domu. Mirjám tesařova ještě kdesi hledá veliký džbán.

Kamenná dlažba dvora je rudá sluncem, krví tohoto jitra.„Jehudo, Mesiáš už přišel!“ stačí ještě říct, než ji tady probodne a ona na těchto domovských

kamenech vykrvácí jako beránek.

48

VIII. PRAVDA

ŽENA SE STANE MUŽEMŠimon zvaný Petr mu řekl: „Ať Marie od nás odejde, neboť ženy nejsou hodny věčného

života.“Ježíš řekl: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka ji povede a bude více mužem, než jste vy.

Pro své evangelium ji povedu na poušť, budu hovořit k její duši a ona uprostřed pohanů rozbije svůjstan.“

A když se učedníci podivili, řekl jim: „ Amen, amen, pravím vám, každá žena, která se pro mne stane mužem, bude mít mnoho synů a dcer a za podíl dostane život věčný.“

ZVĚDValerián vybral nenápadný kopec, který se zvedal kousek od silnice. Sedl si tam do stínu

vzrostlého dubu, záda si opřel o kmen a čekal. Dole pod ním už zlátl ječmen, slunce se opíralo do klasů a jenom šelestění listí kdesi nad ním ho rušilo. Chtěl spát, uniknout této trapné chvíli, tomu, že se převlékl za hloupého Judejce, že si navlékl hrubou košili a tváří se, jako by se narodil někde tady. A přitom neumí ani slovo z toho barbarského jazyka. Jenom se musí mračit jako všichni ti špinaví ubožáci, co uctívají boha schovaného v truhle. Tolik mu tady chyběla jeho milovaná helmice. Ani gladius si nesměl vzít. Jen maličký nůž osamělých vrahů.

Kdyby tak raději ležel někde na březích Tibery! Za zády by mu hučely nesčetné uličky města, možná by cítil vůni chleba a především by mohl rychle vstát, procházet se po mostech nebo mezi sloupy a stále by zdravil přátele. Zavrtěl hlavou, aby to pokušení co nejrychleji setřásl. Je tady v Judeji, aby splnil své vznešené poslání. Ne aby se litoval. V takových chvílích vždy zatřásl hlavou, jako by z ní chtěl vytřepat nevhodné myšlenky. Ve válce se nevzpomíná. Opři se o své povinnosti jako o kůru stromu, na všechno zapomeň, Valeriáne!

Muž, na kterého čekal, přijel na koni. Uvázal ho ke stromu a jen pomalu a podezíravě se blížil. Byl vysoký, ale na první pohled šlachovitý, z holých rukou mu vystupovaly klouby jako mumii. Valerián si hned uvědomil, že tento zvěd už musí být docela starý, snad čtyřicet let nebo možná i víc. Přesto se na vršek plížil mrštně, bez náznaku kulhání, takže každému Římanu by se vybavila šelma připravující se k útoku na nějakého venatiora.

„Proč tohle místo?“ zařval na něho dokonalou latinou.Teprve teď se Valerián vztyčil. I při své výšce mu sahal sotva po ramena.„Kdo jsi?“„Paulus,“ zamumlala postava. Na jejích rukou se černaly pruhy jizev.„Kde ses naučil tak dobře latinu?“Paulus se uchechtl.„Býval jsem římský otrok. A vlastně pořád jsem.“Valerián se uklidnil. Muž odpovídal popisu. Setník mu nařídil čekat u této silnice, dokud

nepřijde zvěd, Žid, jehož před časem Maximus uvedl do otroctví, vycvičil ho a udělal z něho skvělého zrádce, čistokrevného Judejce, k nerozeznání od jiných barbarů, obřezance a uctívače té jejich knihy a jejich mrtvých předpisů, oddaného Římu a dokonale poslušného.

PRAVDA„Proč tohle místo?“ znovu se otázal, tentokrát už bez úsměvu, ale s podivnou nejistotou

a záští.„A proč ne? Je nedaleko cesty, skryté za stromy. Kdo tady stojí, má dokonalý přehled

o svém okolí. Sám jsem ho vybral po důkladném průzkumu…“Paulus tiše mumlal jakousi židovskou modlitbu. Jeho tenký hlas Valeriána rozčiloval. Pískal

mu v uších jako protivný komár.„Tak jdeme. Ještě dnes tě musím dovést tajnou cestou do Caesareje. Centurion je už

nedočkavý, co mu řekneš.“Dlouhán se na něho podíval s neskrývaným pohrdáním.„Vy Římani šlapete po téhle posvátné zemi a je vám jedno, že tudy prochází střed světa. Co

o nás víte? Kdo z vás si přečetl naše Písma?“

49

Odplivl si a pokračoval v kletbách.„Jinak bys přece věděl, že tady kdysi stála Bálova vesnice, Bál Chasór, tady se začali

vraždit Davidovi synové, tady Abšalóm zabil Amnóna, tady tekla vyvolená krev Jišajova rodu, tady se dovršil Davidův hřích, a běda, zkáza pokračovala až k Rechabeámovi, který se odvrátil od Adonaje.“

„Nevím, kdo je to David.“„Na tohle místo žádný Žid nesmí vstoupit.“„Ale ty přece patříš k Římu, a až to skončí, dostaneš občanství.“„Ale narodil jsem se jako syn Jákobův.“„Copak vy Židi nedokážete zapomenout na všechny ty vaše báby a dědky, o kterých vám

někdo napsal spoustu krásnejch pohádek? Drž se, Žide, toho, co je a co bude. Pak přežiješ a císař ocení tvou moudrost.“

„Ty to opravdu nechápeš, hochu?“Valerián si vzpomněl na slova svého otce. Vždy se dívej na svět očima Říma.„Já že to nechápu? Tak se rozhlídni! Stojíme na kopečku. Možná tady kdysi někdo žil. Ale

všude někdo někdy žil. Teď je to pahorek s keři a stromy, dub je skoro jako úkryt nebo rozhledna. Jetady stín a pohoda. A teď, co vidíš ty: přijdeš a hned začneš řvát, co je to za místo, že tady někdo někdy chcípl a hned řveš a úpíš. Ty nechceš vidět veritas, pořád máš ty svoje bludy z těch židovských blábolů, co vám cpou do hlavy, jen co se narodíte. Tohle je kopec, tam je pole, a to je všechno. Začněte už žít tady, přestaňte si vymýšlet ty svoje příběhy, tohle je pravda, a tím to hasne.“

Paulus se pousmál. Měl Valeriána za řadového tupce, který jen slepě plní rozkazy. Jeho lekce se mu líbila, třebaže s ním nesouhlasil.

„Tak mě doveď do kasáren,“ přikázal mu jako vojevůdce a šel svým pomalým krokem ke koni.

POKLAD V POLIJežíš jim řekl toto podobenství:„Boží království se podobá člověku Jakubovi, který měl veliké pole a v něm zakopaný

poklad, o němž ale nikdo nevěděl.Každé ráno se procházel po poli a obdivoval ho. Říkal si: „Jak je veliké! Jak jsem bohatý!“Potom ten člověk zemřel a pole zanechal svému synu Judovi. I syn po něm pyšně kráčel

a chlubil se sousedům, jaké má veliké pole a jak je bohatý. Ale neobdělával ho.Přišla však jeho sestra Marie a řekla: „Proč neobděláváš to veliké pole?“Juda jí řekl: „Stačí mi, že ho mám. Ale ty, ženo, jestliže chceš, vezmi voly a orej.“ Marie vzala voly, a když orala, našla poklad. Koupila dům a vinici, postavila stodoly

a ohrady pro ovce, najala mnoho služebníků a pracovala s nimi. Urodilo se jí mnoho vína a mnoho obilí, měla hojnost ovcí a dobytka.

Tu k ní přišel její bratr Juda a řekl: „Ženo, vezmi mě do svého domu, abych s tebou užíval bohatství!“

Ale Marie mu řekla: „Nemohu tě vzít do svého domu. Nakonec bychom všichni zemřeli.“A zavřela před ním dveře.Tak bude s každým, kdo dostal klíče od Božího království, ale neodemkl a nevešel.“

MAXIMUS FLAVIUS ROBUSTUSVlastně se ho báli všichni. Ne pro jeho mohutné tělo, ne pro neobyčejně tlusté ruce nebo

kvůli obrovské hlavě s vysokým čelem. Příčinou toho byly oči. Jakmile se na někoho upřely, už vznášely obvinění, které mohlo znamenat jen trest a bolest. On takto hleděl na každého, dokonce i na dobré přátele, je-li možné u něho použít toto slovo. Možná chtěl někdy být milý, prokázat laskavost, odměnit, ale oči ho vždy zradily. Tak dlouho se cvičil v ostražitosti, až se mu podezírání stalo druhou přirozeností. Avšak právě díky ní jeho jméno zářilo v celé desáté legii. Nevěřil nikomu a ničemu.

„Ty jsi více než můj syn!“ řekl při prvním setkání Valeriánovi. Zkušení vojáci ho před centurionem varovali, že prý je nadmíru záludný, a tak se mladý legionář neuklidnil ani po této přívětivé větě. Maximus mu přesto dál vyprávěl, jak se hluboce přátelil s jeho zesnulým otcem

50

Clodiem, jak bok po boku bojovali proti Germánům, společně jedli z jedné misky, používali společné scutum a v nebezpečí stáli při sobě. „Titus byl radostí mého života, a když byl zraněn a musel opustit legie, velice jsem se rmoutil. Nyní mám však tebe, Valeriáne, a budeš mi více než synem!“

Valerián se nechal touto láskou přemoci. Leží na pohovce v čtyřsloupém atriu, které si Maximus vybudoval ve své vile, vedle něho zubožený Paulus, nechají si otrokem nalít domácí víno,čekají, až pán domu konečně začne hovořit o válce a míru.

„Nestyďte se, přátelé, užívat luxusu. Všichni tři žijeme povětšinou na prašných silnicích tétozemě, proto se neváhejme občerstvit tak, jako bychom se právě radovali v srdci samotného Říma.“

Paulus se však poháru ani nedotkl. Na lectu spíše seděl, než ležel.„Příteli,“ zvolal Maximus. „Neboj se přijmout mé pohostinství! Už jsme na konci naší

práce! Už za pár dní tě propustím ze služby, už nebudeš můj servus, nýbrž amicus.“Stařec tedy střídmě upil vína a vděčně se uklonil.Potom setník pronesl několik obecných slov o římské válce proti Židům, o proradnosti

tohoto národa, o všem dobrém, co pro Židy Řím vykonal. Valerián se tomu usmíval, neboť věděl, žejeho učitel mistrně ovládá umění konverzace stejně jako nízkou řeč legií.

„Tak tedy, můj Paule, řekni nám, za kolik dní Abnerim povedou útok na Caesareu!“Pro optia to byla šokující věta. Netušil, že má k útoku dojít tak brzo. Popravdě ani příliš

nevěřil, že k němu vůbec někdy dojde.„Abnérovci zaútočí za osm dní. Bude to ihned po setmění,“ prozradil Paulus.„A kolik mužů?“„Rovných sto dvacet.“„A kudy povedou útok?“„Bude to akvadukt.“Maximus Robustus chvíli mlčel. Přemýšlel jako počtář. Posléze spolkl několik kuliček vína

a zvesela zatleskal.„Tak je to jasné. Na to postačí moje centurie. Slyšel jsi všechno dobře, můj synu Valeriáne?“„Ano.“„Tak tedy připrav vojáky na útok. Je to od této chvíle tvůj jediný úkol.“„Ano.“„A teď můžeš jít.“Valerián položil číši na stolek, svižně se zvedl a rychle odcházel z atria. U sloupu se ještě

otočil s malou úklonou, vyjadřující jeho vojenskou poslušnost, a pak už zanechal oba muže spolu o samotě.

DELFÍNIKdyž optio Valerián odcházel se skloněnou hlavou, spatřil na podlaze v chodbě překrásnou

mozaiku. Skládala se z několika skákajících delfínů, pouze na jediném z nich seděl veselý bůh Cupido.

Stejný obraz už znal z Říma. Viděl ho ve slavném Apollově chrámu na Palatinu, v tom bílémchrámu s portálem ze šesti sloupů, který nechal vybudovat božský císař Augustus. S matkou nejraději chodili uctívat Apolla tam.

Tolik milovali onoho vznešeného Apolla, jenž stál vysoko v apsidě, ve zřaseném rouchu, s lyrou v ruce, Apolla mírného a laskavého, jak dokáže být jenom ten, který zabíjí draky a mění se v delfína.

Bůh umění ve vile drsného legionáře jasně prokazoval, že praví Římané sice pozvednou kopí, ale vzápětí usednou na lectus a s pohárem vína naslouchají zpěvu. Valeriánovi se vybavilo čtyřverší z Ovidiových Proměn a v duchu začal recitovat.

Opět se s těmito slovy ocitl doma, v atriu jejich vlastního domu. „Hunc deus arcitenens, numquam letalibus armis ante nisi in dammis capreisque fugacibus usus, mille gravem telis exhausta paene pharetra perdidit effuso per vulnera nigra veneno.“

Ten bůh s lukem dosud zabíjel pouhopouhé kozorožce, ale teď už zčernala hruď příšerného Pytha, prostřílená tisícerými střelami z téměř bezedného toulce, už nás nebudeš strašit, Pythone, Apollo krásný zhubil tě svými šípy.

51

„Tak si klidně vožer držku, Paule,“ uslyšel náhle z dvorany. Byl to zase Maximův hlas, tentokrát ovšem už v tónu drsného legionáře. „Tak to bude všecko za náma a budeme mít u prefektazařízenej návrat do Říma. Už mě to tady nebaví.“

Valerián nespustil oči z delfínů.Jejich vznešená něha narážela na skalnatý břeh skutečnosti. Zaražen poslouchal, o čem ti

dva spolu hovoří.„Tohleto víno se nedá vůbec srovnávat se zdejšíma břečkama. Židi nemaj smysl pro kulturu.

Tak si to nejlepší víno nechám vozit až z Pompejí. Počkej, až se tam spolu podíváme. Skončíme službu v armádě a usadíme se právě tam, co říkáš, chlapče? Ale nejdřív si připijem na naše vítězství!“

„Ještě jsme nezvítězili,“ odpověděl temně Paulus.„Moje rodina tam má zemědělskou usedlost, myslím, že by se ti docela líbilo pracovat někde

v našich kopcích, okopávat keře a večer klidně polehávat s vínem a krásnou otrokyní.“„Ještě jsme nezvítězili!“„Ale ano. Vždyť všechno to, cos udělal, je vítězství. Nejdřív jsi napsal tu blbost o tom

Abnérovi. Ten Tajný svitek nebo co. A pak stačilo hvízdnout a začali se ti sbíhat mladí kluci, aby se cvičili v zabíjení Římanů, jak je to prý učíš podle prastaré moudrosti, chacha.“

Další slova zanikla v setníkově smíchu. „No nebyl to tenkrát ode mě chytrý nápad? Než abysme čekali, až nás začnou vzbouřenci

zabíjet, tak si tu vzpouru radši vymyslíme sami. Ještě než vytáhnou ty svoje kudličky, tak už víme všechno dopředu. Já to vím, milý Paule, jenom díky tvým schopnostem se to mohlo podařit.“

„Ještě jsme přece nezvítězili...“„Pozabíjíme je dřív, než sem přijdou. Ten Valerián to zvládne. A zbytek, co zůstane na

Karmelu, pochytáme a přibijeme na kříž. A vznešený Pontius Pilatus oznámí do Říma další porážkuvzbouřenců. Jak jednoduché. Vždycky je lepší vítězit z pohodlí domu, než abych se hnal do nejistých bitev. Abnérovci jsou naše děti, chacha.“

Valerián se zachvěl. Tohle jistě nebylo určeno jeho uším. Přikrčil se jako vystrašený zajíc. Už už chtěl potichu vyklouznout z domu, když znovu zaznělo jeho jméno.

„Představ si, Paule, že ten můj Valerián dokonce sám vypátral, kde mát tábor. No asi jste nebyli dost opatrný. Za chvíli bych se musel před ním vykrucovat, proč vlastně netáhneme na Karmel. Chlapče, nerad bych ho zabíjel, už jsem mu musel zlikvidovat otce. Věděl toho o mně až moc, vždyť jsem byl na straně Seiana... Tak jsem poslal jeden dopis do Říma...“

Hejno ryb mu poskakovalo před očima. Už to však nebyli laskaví delfíni, nýbrž proradní žraloci.

TITUS CLODIUS FRONTINUSValeriánův otec se jmenoval Titus. Narodil se v Římě do velice vážené rodiny. Jeho rodičům

se však zazdálo, že by větší cursus honorum mohl zakusit v armádě (než v neklidných vodách politiky). Zařadil se tedy do osmnácté legie a brzy se vypracoval až na centuriona. Vyznamenal sev mnoha bitvách proti Germánům, táhl s generálem Marcem Viniciem až daleko za Alpy, a jednou mu dokonce zachránil život. Právě tato příhoda zkazila Valeriánovu otci celou kariéru - když v setnině odhalil spiknutí proti generálovi, zrádci se mu rozhodli pomstít, v noci na něj nečekaně udeřili, ale podařilo se jim ho pouze zmrzačit. Tak se jednoruký Titus Frontinus musel vrátit do Říma. Zde si však užíval slávy. Oženil se s bohatou Caecilií Andronicou a účastnil se veřejného života.

Valerianus se narodil jako nejstarší syn v nejsmutnějším roce otcova života. Mnohokrát ho slyšel vyprávět, že přijít o zápěstí pro něho nebylo tak strašné jako zjistit, že všichni jeho přáteléa spolubojovníci jsou mrtvi. V tom roce totiž Germáni zahubili tři římské legie. A tak Titus Clodius kráčel po Palatinu a ptal se Apolla, zdali je spravedlivé, aby užíval darů života a plodil syny, zatímco jeho druhové ve válce za Řím položili své životy. Kéž by alespoň jeho syn prokázal hrdinské skutky a dokončil, co začal on sám! Valerián nepochyboval, že smyslem jeho života bude válka.

Zatímco se tedy cvičil v boji, otec pracoval v Senátu. Od počátku podporoval Tiberia a jeho pochvalné řeči rozhodně nebyly úlitbou mocnému, jak se dalo předpokládat u ostatních senátorů.

52

V těch dobách se Valerián s otcem už příliš nevídal, ani se svými dvěma bratry, kteří si na venkově zařídili hospodářství, ale alespoň několikrát ročně se s ním sešel ve vile na Palatinu, když se konala nějaká slavnost. Při takových příležitostech se Titus nejstarším synem chlubil, chtěl, aby přede všemi vypravoval o svých vynikajících jezdeckých schopnostech či o úspěchu, jehož dosáhl při lukostřelbě. Střílel prý lépe než Parthové. Sám otec si nejvíc cenil jízdy na koni, vždyť v daleké Germánii strávil v sedle celé dny a dobrý kůň pro něho někdy znamenal víc než dobrý přítel.

„Jsem na tebe hrdý,“ tak mu při těchto vzácných schůzkách stále opakoval. „Až budeš povolán do vzdálených provincií, připomínej si, že Imperium je jediné sídlo kultury a ctnosti. Uvidíš mnoho barbarského zla, ale všechny ty nízké národy budou jednou zkroceny Římem, jako rozum krotí vášně těla. A naše jména, synu můj, budou uložena do základů velikého státu, který přinese všem národům mír, udusí pověry a rozvine síly ducha. Ano, tomu nepřestávej věřit, čti veliké básníky, zejména Vergilia, abys obstál jako hrdina Aeneas a vytvořil důstojné dílo.“

Valerián byl právě doma, aby se rozloučil před svou první cestou, když tu přiběhl posel a už z dálky volal, že jeho otec Titus spadl z koně. Ten starý jednoruký voják si přece nemohl odepřít potěšení z jízdy a elegantně se několikrát týdně projížděl po římských silnicích. Nedaleko Tibery však neudržel koně a spadl. Valerianus požádal o dovolení starat se o nemocného, proto mohl být otci nablízku až do posledních okamžiků. Ubohý Titus opravdu říkával, že by nikdy z koně nespadl,že muselo jít o nějakou past, jenže Valerián tomu nepřikládal váhu, neboť utrpení se postiženému snáší lépe, pokud z něho může někoho obvinit.

Otce přece nezavraždili jeho političtí nepřátelé.

ŽENA SE DŽBÁNEMJežíš jim řekl toto podobenství:„Království Boží se podobá dvěma ženám, které šly na trh a za všechny peníze koupily

pšeničnou mouku a nasypaly ji do džbánů.Ta první se jmenovala Rivka a byla pošetilá. Šla dlouhou cestou domů a všem ženám

vypravovala, jak dobře nakoupila. Nepoznala však, že džbán praskl a mouka se vysypala na cestu. Když došla domů, postavila džbán na zem a teprve zjistila, že je prázdný.

Ta druhá se jmenovala Marie a byla prozíravá. Šla dlouhou cestou domů, a když viděla, jak je mouka těžká, držela džbán v ruce, aby nepraskl a obilí se nevysypalo. Přišla v noci domů, džbán byl plný a ona vzbudila celý dům: „Radujte se se mnou, protože jsem koupila drahou mouku!“

Kdo poslouchá má slova a neuchová je ve svém srdci, nemůže být mým učedníkem.

LUPA LARTIACaesarejský vojenský tábor se nacházel hned za agorou, blízko přístavu. Akvadukt vedl

přímo k pevnosti. Ještě před okamžikem by se nejprve optio důkladně rozhlédl a pak by s několika vojáky prošel celé jeho vedení až daleko za hradby. Teď se však nechtěl vrátit ke své kohortě, jak mu Maximus nařídil. Otočil se a rychle kráčel na opačnou stranu, k malým domkům, k domečkům, které obývaly výhradně jen dívky a ženy, někdy i pár dětí, k budovám pohostinným a vlídným. Chodíval tam vždy (stejně jako jiní vojáci), když na něho doléhal stesk, když se mu nedařilo nebo ho jen pojala mužská touha.

„Tak už tě tady zase mám, můj sladkej Valeriánku!“ zvolala Lartia a okamžitě za svým hostem zavřela dveře.

„Jak to budeš chtít dneska?“ otázala se veselým hláskem a zdálo se, že ani na odpověď nečekala. Poznala dobře, v jakém naladění legionář přišel, a proto se ho už dál nevyptávala, sňala mu galeu, položila ji na stůl, rozvazovala mu pláty zbroje a ani na chvíli se nepřestala usmívat. Anižby postřehl, že žena něco činí, už měl tvář přiloženou k jejím překrásným prsům.

„Dneska jsi ňákej smutňoučkej…“ politovala ho spíše jako matka než milenka. On, neschopen slova ani myšlenky, jen vdechoval její uklidňující vůni, nechával se svlékat, dokud zcela nahý neulehl vedle ní na lůžko.

„Lehni si tady, můj chlapečku,“ opakovala Lartia, když si rozvazovala drdol, a vtom se nad Valeriánem otevřel závoj černých vlasů, ukrýval se pod ním jako pod bezpečnou střechou, a ty konečky ho hladily po hrudi a břichu, Lartia se nad ním vznášela a on pod ní obdivoval všechnu tu krásu, oděnou do sněhobílé pleti, dávala mu svá ňadra a ukazovala mu své lůno, Lartia pro tuto

53

chvíli byla jen pro něho, útočiště, něha a domov.„Tak vidím, že dneska s tebou nic nebude,“ řekla bez náznaku zklamání.„Omlouvám se ti, lásko, zaplatím ti jako obvykle.“„Nemusíš se mi omlouvat a rozhodně mi nic neplať, ty přece víš, že tě mám jako svého

miláčka, pro radost a potěšení.“„Mně to vlastně stačilo, Lartio. Potřeboval jsem u někoho chvíli být.“Navlékal si těžké oblečení válečníka. Najednou před sebou neviděl krásnou lupu, ještě

dosud svítící svou nahotou, ale maminku a za ní na posteli otce, který se snažil nenaříkat bolestí. Zavazoval si zbroj, ale duchem vzpomínal, jak mu jednou před setníkem Maximem vyklouzlo, že ho považuje za svůj životní vzor a že by jednou chtěl být stejně moudrý jako on.

Lartia mu ještě podala pohár vína, on to však nepostřehl. Pila tedy sama a její miláček si už dávno představoval někoho jiného, stál ve svých myšlenkách před pichlavým centurionem, vytahoval gladius, protože jenom tak může syn odčinit vraždu otce.

CENTURIONSetníkův dům v táboře byl daleko prostší než jeho honosná vila. V tom šeru seděl za

dřevěným stolem a četl jakýsi dokument. Byl si jist, že za chvíli rozrazí dveře vzteklý optio a vyzve ho na čestný souboj. Pro jistotu však nechal svého podřízeného sledovat, do rohů místnosti postavil spolehlivé vojáky, a sám si ještě připravil jedno další dobře naostřené pilum.

„Tak jak sis to užil u sladké Lartie? Že je úchvatná?“ přivítal Valeriána dříve, než on sám otevřel ústa.

„Já jsem byl sledován?“Maximus Robustus vstal jako mohutný obr a přistoupil až těsně k Valeriánu Nigerovi.„A ty si myslíš, že bych nechal běhat po městě někoho, kdo poslouchal, co jsem říkal

Paulovi?“Mladík se nezmohl na slovo. I tentokrát byl jeho velitel o krok napřed.„No, neměls k ní chodit,“ pokračoval obr. „Právě teď je už asi mrtvá. No, necukej se,

nemůžu si bejt nikdy jistej, jestlis jí něco neřek… Je jí ale fakt škoda, byla skvostná…“Valeriánovi se podlomily nohy. Těžce dosedl na stoličku, viditelně se zmenšil. Proti tomuhle

člověku nelze bojovat. Má v moci všechno. Všechno.„A teď zbejváš ty, synu můj. Je to na tobě. Rozhodni se. Nabízím ti spojenectví. Byla by tě

taky škoda, ještě tě budu potřebovat. Když to necháš bejt, vezmu si tě s sebou do Říma. Jinak je to jasný.“

Ten malý chlapec se krčil v temnotě. Zdálo se mu, že už je mrtev. Ve světě beze cti. Ve světě,kde je ctnost docela směšná. Ve světě ovládaném lží, v barbarském Hádu každý skrývá pravou tvář, tam nemáš přítele, tam není láska ani žádný cit.

„Tys mi zabil otce!“„Jojo. Užs přece slyšel, o co mi jde. Musím se dobře zapsat u Tiberia. A já jsem pod jeho

nepřítelem Seianem táhl až do Arménie. Vždycky jsem se Seiana zastával. Jojo, tvůj táta byl poctivec, ten na mě věděl věcí! Měl mě v hrsti, no, nedalo se nic dělat.“

„To tys mu určitě usekl ruku!“Pro centuriona to vyznělo jako pochvala.„Proti tvýmu tátovi bych v Germánii určitě nešel. Zničil by mě. Byl mnohem lepší voják.

Ale máš pravdu, že tam naše přátelství jednou provždy skončilo. Každej z nás byl na jiný straně.“ Maximus Flavius se otočil zády. Nabízel teď dokonalý terč. Celá věc tím mohla rychle

skončit, legionáři by Valeriána propíchli z mnoha stran, jakmile by sáhl na rukojeť meče. On se však nepohnul, sledoval, jak velitel prohlíží mapu Caesareje, jako by snad ani netušil, že se tu rozhoduje o životě a smrti.

„Synku, máme teď jiný problémy. Abnérovci tady budou za pár dní, musíme to dát do kupy a pořádně je přivítat. Není důležitý, co bylo kdysi. Tak už se rozhodni, nemám čas.“

„Na Abnérovcích mi nezáleží. Ty sis je vymyslel. Udělaj, co budeš chtít.“„Tys asi neposlouchal dobře. Vymyslel si je Paulus. Udělal ze sebe velkýho Učitele, nechá si

říkat Móré nebo tak.“„Takže římský voják vymýšlí odboj proti Římu?“

54

„Ty seš snad hluchej? To vymyslel můj otrok, Paulus!“ „Takže Řím balamutí Židy, aby se bouřili? Místo toho, aby je zbavoval pověr, ještě jim sám

vyrábí nový? Tohle je naše poslání?“„Jsme ve válce. Je lepší mít rebely pod kontrolou, než je nechat dělat, co se jim líbí.

Praefectus nás pochválí, že jsme ubránili město.“„Hlavně jsme lidi,“ zašeptal chlapec sám pro sebe.Maximovi to zřejmě už stačilo. Nechtělo se mu s tím usmrkancem dál bavit. Tolikrát mu už

přece vysvětloval, že ctnostný člověk musí nutně prohrát. Postačí jen chvíli vypadat ctnostně, a potom rychle vytáhnout zbraň. Titus zemřel kvůli své ctnosti. A její vinou zemře rovněž Valerianus Niger.

„Jsme ve válce.“Pak už jen pokrčil ukazovák ve vzduchu.Nejbližší legionář rázným pohybem otočil kopí a praštil Valeriána po lebce.

PROTI POHANŮMPřišel k němu Šimon Kananejský a zeptal se ho:„Mistře, je dovoleno, aby tvoji učedníci bojovali proti pohanům?“Ježíš mu řekl toto podobenství:„Jeden člověk měl dvě děti, syna a dceru. Tu do města přišli lupiči, zabili otce a jeho dům

vyplenili. Syn Juda prodal pole a koupil meč. Shromáždil kolem sebe mnoho mužů a vydal se hledat lupiče po celé zemi. Zabil mnoho nepřátel, ale nakonec byl zavražděn i on sám. Když v noci zemřel,tu stál před Synem člověka a byla po něm vyžádána jeho duše. Ale Juda ji nemohl zvednout, neboť byla plná krádeží a vražd, pýchy a lsti. Syn člověka mu řekl: „Blázne, k čemu jsi získal tolik vítězství, když jsi zmařil svou vlastní duši?“ A Juda odešel do propasti, kde byl pláč a kde skřípěly zuby, a uviděl Abraháma, Izáka, Jakuba a všechny proroky v Božím království, ale sebe vyvrženého ven.

Když zabili toho otce, vstala také jeho dcera Marie. A hle, v celém městě plakalo mnoho sirotků a vdov. Vzala džbán a šla ke studni. Obešla všechny domy, dala napít sirotkům i vdovám. Potom ve svém domě uspořádala hostinu. Pozvala všechny z města, všechny od lupičů zraněné, mrzáky, žebráky, sirotky a vdovy. Lámala chléb hladovým a řekla: „Přijměte tento chléb požehnání našeho Boha, abychom znovu vysadili vinice, zaseli obilí a opravili domy.“ Tu však Marie v noci zemřela a stála před Synem člověka. Podala mu svou duši a on jí řekl: „Marie, blahoslavené srdce, které si vybralo nejlepší úděl a rozlámalo se jako chléb.“ A Marie vešla v radost svého Pána.“

A ještě mu řekl:„Chraňte se před každou zlobou. Všichni, kdo sahají po meči, mečem také zahynou. Běda

těm, kdo jsou silní před lidmi, ale slabí před Bohem.“

55

IX. VÁLKA ZAČALA

NA KOPCINad pobřežím, nedaleko Caesareje Přímořské, se tyčí vysoký pahorek. Až téměř k vršku jej

pokrývají olivové háje, k velkému statku zdejšího hospodáře, který v něm shromažďuje celou úrodua pak ji lisuje v několika kamenných žernovech. I dnes se sem opírá spalující slunce, jež mění kámen v rozžhavenou pec, ale pod korunami olivovníků lze poklidně kráčet a děkovat Adonajovi zajeho milosrdný stín.

Veletucet dobře ozbrojených mužů zasedl hned vedle usedlosti. Napili se z měchů a nyní čekají, až se slunce skloní k hladině moře. Jenom dva z nich stále stojí, obcházejí kopec ze všech stran a pozorují jakýsi bod v dálce. Za jistou dobu se jeden z hubených mužů vyšplhá do větví olivovníku. Odtud sleduje mraky, moře a silnici.

„Je to tak, jak jsem si myslel.“„Co?“„Vylez tam taky a uvidíš. Ten akvadukt je kousek od kasáren. Jen co tam vlezeme, máme na

krku celou legii.“„Móré nám řekl, že se tam máme dostat akvaduktem.“Jehuda si vybral kidón. Podle Abnérovy knihy to je zbraň Benjamínovců. A držet se tradic

otců, poslouchat je, pokračovat v jejich moudrosti jako rozrůstající se pramen, to bylo Jehudovi vždy věcí cti. Dnes bude válčit jako jeho otec Šlomo. Jako on válčil dodržováním všech micvót, tak Jehuda uchopí šavli a bude jí sekat do pohanských psů.

Pokýval hlavou směrem k Filipovi.„Máš pravdu. Měli bychom dodržet, co nám Móré nařídil. Už tam na nás jistě čeká. Ale

možná vidí, že z akvaduktu je zbytečné útočit. I na tu dálku se to tam hemží těmi jejich červenými štíty.“

„A ty máš lepší plán?“ vyjekl Filip. Učitel jim přece slíbil, že na jejich straně bude bojovat sám Bůh Izraele. A buď dnes, nebo v nejbližších dnech rozrazí oblohu jeho Mesiáš, přijde jako blesk a postaví se do čela armády svých věrných.

Jdou tedy do předem vyhrané bitvy. Kdo by byl řekl, že to začne v Caesareji, a nikoli ve svatém Jeruzalému? Mesiáš se objeví dnes, nebo zítra. Porazí nepřátele dechem svých úst. Ubozí Abnérovi učedníci se promění v královské vojsko. Zemře prokurátor. Zemře odporný Herodes. A někde mezi nimi také to psí lejno, nějaký Valerián.

ŠPINAVÝ MESIÁŠŘekla mu to skoro jako pozdrav. Chtěl ji zapíchnout rychle, hbitě, jak se naučil. Přes

pruhovaný plášť do ní bořil ostří. K jeho překvapení však pronesla hrozivou větu. Zablýskla před ním stejně jako čepel se zaschlou krví římského komedianta. Věta, která jeho sestře zachránila život.

„Jehudo, Mesiáš už přišel!“Chytila se za srdce, ano, už krvácela. Sedla si k jeho nohám na práh domu a vypravovala, že

byli slepí a nepoznali souseda Jošuu. Nepoznali, že v synu tesařově nalezl Požehnaný zalíbení. Viděli jen špinavého tesaře. Potkávali jsme ho u studny. Hráli jsme si s ním na náměstí. Jehudo, pralses v olivovém háji s králem Izraele, Davidovým synem, který usedne na trůn ve svatém Jeruzalémě! A já jsem o něho ani nezavadila okem, stála jsem v knesetu s neprovdanými dívkami, a ani jednu z nás nenapadlo, že by se o ni ucházel Jošua ben Josif, nemluva a snílek, co si mezi hoblinami čte z posvátných svitků. Poslyš, Jehudo, zanech těch svých bojů, jenom on porazí Římany, buď jeho nazírem, a naučíš se takové moudrosti, která se v této zemi nevyskytla od stvoření světa! Mluví lépe než Šalomoun, pronáší výroky jako prorok a koná divy jako Eliáš.

„Jehudo, ty jsi vrah!“Mirjám, dcera Šlomova, zvedla ze země dýku. To nebyla její krev. A ve stejném okamžiku se

otevřely dveře, ten křik vzbudil starou služku, Sára se vynořila na dvoře a poslouchá, že chlapec, jehož chovala na kolenou, se zasvětil dobrému Adonajovi jen proto, aby týral a vraždil.

„Jehudo, tvůj dávný přítel Jošua nám řekl, že nemáme Římany zabíjet. Řekl, že máme

56

milovat své nepřátele, že máme na zlo odpovídat dobrem a každému jeho křivdy odpouštět! Slyšíš mě, Jehudo? Nemáme zabíjet. A tys někoho zabil! Koho? Ne, neříkej mi to, máš na rukou krev, ale ještě s tím můžeš něco dělat, můžeš činit pokání, padnout na zem, rozdat pozůstalým všechno, co máš, padnout před Ježíšem a říci mu, jsem vrah, zabil jsem, ať mi Pán odpustí, je to horší než malomocenství, ale prosím věř, ještě máš naději, dovedeme tě k rabínu Jošuovi, řekne ti, co máš udělat, on má pro hříšníky slitování, uvidíš, neboj se, jednou zase budeš čistý a zbavený Kainova znamení, Adonaj ti stvoří nové srdce...“

Jehuda ji uchopil pod krkem a zvedl do výše.„Tak už dost, ty rozhýkaná oslice! Nebudu to poslouchat!“Nikdy by ji nenapadlo, že bratr má takovou sílu. Dopadla hned vedle Sáry. Stařena se ji

pokusila zvednout, leč zbytečně. Mirjám se raději přikrčila přede dveřmi, přitáhla si kolena k bradě a plakala.

„A teď mě poslouchejte, ženské!“Zatímco mluvil, hrabal se uvnitř domu ve skříni. Vytahoval kusy látky, dokud nenašel

vhodnou košili. Nůž polil vodou ze džbánu a pečlivě ho otřel.„Mohl jsem vás obě zabít a nebyla by to žádná škoda. Určitě mě prozradíte. Ale brzo to

všecko skončí. Já jsem válečník Adonajův, rozumíte? A abyste věděly, tak ten Jošua byl vždycky blázen. Došlo mi to už dávno. Nechal se porazit při hře, dobrovolně prohrál. Ten špinavý Mesiáš je dílo démonů, přišel jenom pro to, aby nás před rozhodující bitvou odvedl od Pána. Jenom kvůli takovým rouhačům po nás mohou šlapat pohani. Copak si, Mirjám, nepamatuješ, jak umřel náš otec?“

Než stačila zvednout hlavu z kolen a něco říci, zaštěkal jí do uší mocné proroctví.„Za pár týdnů dojde k veliké bitvě v Caesareji. Konečně našeho otce pomstím

a vlastnoručně rozseknu toho Římana Valeriána. A potom přijde opravdový Mesiáš a bude šlapat po národech jako v lisu.“

UČITELŮV PŘÍKAZ„Měli bychom dodržet, co nám Móré nařídil,“ zopakoval Filip a pohlédl na své odložené

kopí.Jehuda se zatím posadil do suché trávy. Nad mořem zvolna plynul mráček. Vzpomněl si na

proroka. V duchu odříkával modlitbu Šema, jež mu vždy pomáhala najít směr. Úplným středem všeho je Adonaj. Nikoli proroci, rabíni, chazani, ba dokonce ani sám jejich Učitel, třebaže zachránilpro Izraele tajné umění Abnérovo. V korunách stromů nepřestávali štěbetat vrabci, jejich křik mu doléhal do hlavy jako dotěrnost pohanů, jako nepokrytá drzost, která si pochutnává na ušlechtilé olivě. Ani tleskáním se nenechali vyhnat. Aby překonal všechnu tu hořkost, vybavil si v paměti tichý hlas učitele, jeho pomalé převalování slov, mráček jen zvolna plynoucí, slibující bohatou žeň, požehnání deště a blesky skloněné k hříšníkům.

„Jehudo a Filipe, vzdejte chválu Bohu a poslouchejte. Válka začala. Povedete bojovníky do Caesareje Maritimy. A až budete zápolit zbraněmi uprostřed města, uslyšíte hlas Adonajův a poznáte, že Adonaj je velký hrdina ve válce. Pošle vám svého Pomazaného a uvidíte mnoho krve pohanů.“

Když se Jehuda vrátil z Nazareta, na prodej domu se jaksi pozapomnělo. Místo oslav smrti Publia Calvina Laeta se připravoval útok na sídlo římského prokurátora Piláta. Abnerim nejprve trávili čas v jeskyních, kde prosili o poznání té správné zbraně. Učitel jim nakreslil na stěnu prostorné sluje podrobný plán města a vyznačil jim, kudy je nejsnazší do něho proniknout. Znovu a znovu pročítali Abnérův svitek, dodávali si odvahu, posilovali se ve víře v příchod Mesiáše.

„Válka začala. Nejprve proniknu do Caesareje já. Převléknu se za římského vojáka. Devátého dne, přesně v den bikurim, kdy se do Chrámu odnáší sklizeň ovoce, stanete na Hoře olivovníků a budete čekat, dokud se nesetmí. Po západu slunce sestoupíte z Hory a půjdete do Ceasareje stezkou mezi kopci. Potok vás přivede až k římskému vodovodu. Po něm se vyšplháte do hradeb města.“

Jehuda a Filip museli dlouho klečet v Abnérově jeskyni, v místech, kde vojevůdce ve skrytosti prožíval poslední roky svého života. Hleděli na svitek Tóry ukrytý v aron ha kodeš, prosilio sílu nezbytnou pro vedení svatého vojska. Učitel jim svěřil tuto přetěžkou úlohu, ale budou-li

57

poslušní, a nesejdou tedy z pravé stezky, Adonaj na ně vloží svou ruku a spatří Mesiáše.„Válka začala,“ šeptal opět Móré. „Až vstoupíte do města, půjdete přímo do samého středu,

přímo do srdce pohanské nečistoty. Neboť právě tam nechal zrůdný Herodes postavit chrám, aby uctíval smrtelného člověka, prach a popel povýšil na roveň jedinému Bohu, císařovi postavil modlu a každý, kdo se jí bude klanět, se stane nepřítelem pravého Boha. Tam se postavte a ničte. Tam předchrámem smilstva zabíjejte. Neútočte na vojáky, útočte na syny a dcery modly, vyžeňte ze země Izraele modloslužebníky, ať zmizí každá památka na ně. Útočte na lidi v ulicích, Římany, Řeky i Židy, všichni totiž zapomněli na Jákobova Boha a odpadli k modlám. A právě tam se za vašimi zády vynoří Mesiáš a za ním všechny zástupy Boha Sabaoth. Zvítězíte, i když je vás jenom hrstka!“

Filip mlčky zvedl kopí. I on se už nemohl dočkat. Nechtělo se mu plazit vodovodem, když teď jsou ještě brány otevřené a ve městě vládne ruch všeho smilstva. Kdo by v noci stál před Augustovým chrámem? Copak tam budou slavit sklizeň? Nebo pro ně Móré uchystal nějaké další překvapení? Filip se usmál, ano, jistě to tak bude, Učitel totiž na něco své žáky připraví, aby to tajnězměnil, a naučil je moudré pozornosti. Tak tomu bude i v této poslední době. Modláři asi přiběhnou k chrámu, budou hledat útočiště před tváří zuřícího Mesiáše, ale jeho svatí bojovníci tam již budou s napřaženými zbraněmi a bez milosti je pobijí. Amen. Staniž se.

Jehuda se rozhlédl po ležících postavách.„Nebudeme už vyčkávat,“ řekl téměř slavnostně. „Je to přání samotného Učitele. To on

promluvil do mého nitra. Zaútočíme za bílého dne. Skryjeme zbraně pod oděv, přijdeme různými branami a sejdeme se před chrámem modly.“

„Ale Učitel nám nařídil čekat…“„Ne. Učitel nám nařídil poslouchat Adonaje Sabaoth. Nahlédněte do svého srdce a uslyšíte

jeho hlas.“Vojáci se začali zvedat.

VÁLKA ZAČALAPrvní, koho potkal na širokém prostranství pod šesti sloupy templu Caesara Augusta, byla

malá holčička. Seděla na nejvyšším stupni pod šestým sloupem. V dlani držela hrst kamínků a házela je dolů. Pak seběhla ze schodů, spočítala, kolik jich dopadlo do vyznačeného kruhu. Někdyzavýskla, jindy povzdechla, pak pokračovala ve své práci, a to pořád dokola.

„Jmenuju se Flora,“ řekla Jehudovi, který zpod pláště vytáhl šavli. Na náměstí se začali objevovat další a další Abnerim. Flora se po nich bystře rozhlédla, zamrkala a s očima upřenýma na špičku kidónu pronesla krátkou větu.

„Ty seš vrah?“Adonajovi služebníci nebyli vrazi. Calvinova smrt byla požehnáním pro syny Izraele.

A každý zabitý Říman, jehož krev skanula do prachu zaslíbené země, nebyl zavražděn, nýbrž odstraněn jako nečistý chámec.

Asi šestiletá Flóra s kamínky nebude obětí vraha.A tak v den bikurim Jehuda ben Šlomo zahájil útok na templum ohavných model. Překročil

krvácející trup holčičky a jako po zaznění šofaru se vyřítily desítky bojovníků, jejich tucet zbraní, tvrdé paty, palice, ryk, dlouhý meč i sevřené pěsti, hole, nože, mečíky a sekery, kopí, luky s ostrými šípy a svištící šavle.

Dovnitř vstoupil nenápadně a pomalu. Sandály mu dopadaly na mramor, vypadal jako chuďas, který se pokojně prochází podél sloupořadí. Kdo by si ho všímal o trochu víc, určitě by se zarazil před jeho vztyčenou hlavou, tolik odlišnou od pokory mužů a žen v bílých tógách. Nepřišel obětovat. Nepřišel se klanět. Pod bělostnou sochou božského Augusta opět pozvedl ostří.

Sek kidónem je nejúčinnější proti břichu. Starší mater familias si ho zkusila zakrýt rukou, a jakmile ji zkroutila pod ostrým úderem, máchl znovu, aby jí proťal zákruty střev. Ještě rozsekal pár mužů, stáli tam ztuhlí v nevýslovné hrůze, a potom hnal všechny návštěvníky svatyně ven ke vchodu. Byli v dokonalé pasti. Jejich těla se vršila jako zvířecí oběti v Jeruzalémě.

Jehuda se postavil za jeden ze sloupů. Několik pohanů se totiž chtělo vrátit k nečistému oltáři. Na okamžik vystoupil ze stínu a rychlým švihem zajel do ledví tlustému rozmařilci. Jeho žena se rozběhla ke stěně, dostihl ji a mlčky pozoroval její padající hlavu. Taková je cesta bezbožníků, na soudu bezbožník neobstojí.

58

Skokem přelétl hradbu mrtvol a se skloněným kidónem se zastavil před vraty, pohlédl dolů, všude na schodech rudé cákance. A teď, nyní a dnes, přijde Mesiáš a dokoná svou očistu.

Místo něho se však na náměstí zaleskly zbroje legionářů.

MESIÁŠ NIKDY NEPŘIJDEMaximův otrok si zapnul poslední přezku. Kolem honosné vily pobíhal splašený kůň.

Jednomu povstalci se podařilo přes zeď přehodit další hořící poleno. Když členové stráže otevřeli bránu, vhrnulo se do dvora asi pět ozbrojenců. Paulus se jimi příliš nezabýval, několikrát pozvedl pilum, a hned měl cestu volnou. Jeho zuřivost nesnesla odkladu.

Caesarejské forum zaplavila bitva. K tělům obyčejných lidí, Římanů i Řeků, dopadala rovněž těla Židů, neboť vojáci už stačili ovládnout bojiště. Dobře rozmístění legionáři vrhali svá kopí do řad útočníků. Abnérovci se naneštěstí semkli do kruhu uprostřed náměstí, a tedy jim poskytovali snadný terč. Zbylí se skrývali mezi bohatými vilami, ale také jim už byli vojáci v patách.

Paulus se konečně zastavil. Musel se rozhlédnout. V uniformě římského vojáka ho mohl stěží někdo poznat. Při pohledu na množství zabitých mu bylo jasné, že plán nevyšel. Takto jeho pán nebude pochválen. Nezbývalo nic jiného než dopadnout viníky, neposlušného Filipa a toho tupce Jehudu, kteří se neřídili pokyny.

Procházel se v té vřavě, lehce a jistě, jako by snad kolem neumírali lidé a nelétaly šípy. Usmíval se, ale byl to úsměšek smrti, rozsudek nad nevěrnými služebníky, nad těmi, co mysleli svojí hlavou a kráčeli po stezkách svých úmyslů, a přitom zapomněli, že jejich hlavou je pouze on, Móré, zasvěcený do Mesiášových tajemství.

Bílý mramor sloupů pokryly pardálí skvrny, na schodišti ještě naříkalo několik zraněných, jakýsi muž se vlekl po zemi s pahýlem uťaté nohy, a Učitel ve zbroji římského vojáka uchopil do rukavice trup mrtvé holčičky, držel ji za nohu proti zapadajícímu slunci, přemýšlel, zdali takto neskončí i on sám po boku centuriona Maxima Flavia zvaného Robustus.

Překvapilo ho, že necítí ani teď žádný smutek. Mrtvá Římanka, která se patrně narodila okupantům této země. A jeho mrtví učedníci, všechny je cvičil, dřel se s nimi v Jokneámu, ve dne i v noci je učil zápolit, pokořovat se a číst Abnérovu megilu. Ale ani jejich smrt ho nedojímala. Byli jen figurkami v jakési stolní hře, tak jako tak je musel obětovat.

Jen jediné dvě figurky se mu vymkly ze hry a chtěly si hrát tu svoji. I ty budou obětovány. Ne, Móré neprohrál, dříve či později se osvobodí, jeho pán udělá před velením vítězství i z těchto jatek, možná se spolu dostanou do Říma později, ale dostanou. Zatím bude Judea dál hnít v nesmyslných povstáních, dokud Římani neukřižují posledního Žida.

Teprve nyní se v něm pohnulo srdce.Filipa připíchl kopím ke stěně chrámu. Sejmul si přilbu, aby ho ten ubožák alespoň nyní

mohl poznat. „Učiteli! Proč? Proč? Proč?“ šeptal umírající, ale jím milovaný Mistr mu neodpověděl. Nestál mu za slovo, je válka a ve válce se slovy neplýtvá. Vyrval kopí z hrudi, nasadil si galeu a pokračoval do uliček, kudy utíkali poslední žijící Abnérovci.

Jehuda se ještě stále držel na nohou. Právě sťal dotírajícího legionáře a vyšvihl se na zídku, jež lemovala setníkovu vilu. Učitel musel ocenit dravost žáka. Móré prošel branou a postavil se za Jehudova záda. Zatímco mladý válečník uhýbal před vrženými oštěpy, znovu si rozvázal tkanice přílby a tiše čekal, až si ho Šlomův syn všimne a seskočí k němu.

„Učiteli, kdy už přijde Mesiáš? Vždyť umíráme!“Paulus smutně pokýval hlavou. Vychoval z nich tupé stádo. Ani na samém konci nic

nepochopí.„Mesiáš nikdy nepřijde!“Vrazil do něho železným ramenem. Nechal ho padnout na zem. Pak si Jehudu vzal na záda

a nesl ho ke dveřím dobře známé vily.„Nikdy,“ zafuněl ještě na prahu.

JMÉNO NA RTECHJednou Jehuda spadl do hluboké cisterny. To byl ještě docela malý, zkrátka zlobivý kluk,

který využil každé příležitosti a utíkal ze dvora na náměstí, ba dokonce ještě dál, třeba až za zdi

59

Nazareta. Tenkrát ho hned před domem někdo chytil za ruku. Byl to sousedovic Jošua.„Utečeme!“ navrhl mu, aniž by naznačil kam. Ale to slovo stačilo samo o sobě, nezáleželo

na směru či místě. Utečeme, to znamenalo: osvobodíme se, budeme sami sebou, unikneme z přísných pohledů našich otců.

Tak se stalo, že Jehuda spadl do hluboké cisterny. Dávno o ní nikdo nevěděl, ukrývala se v kamenité suti a jen nepatrný otvor se z ní otvíral na povrch. Snad jen dědové dědů by o této jímce na dešťovou vodu mohli vyprávět, když sem posílali své ženy, vyprávěli by o spravedlivých mužích, o několika cadicích, co vyhloubili tuto díru v tvrdém vápenci, aby se už nemuseli obávat, že vyschne jejich prastará studna.

Jehuda však spadl jen do mělké kaluže. Dlaní nahmatal něco měkkého, musel poodstoupit, aby v kuželu světla rozpoznal hnijícího psa. U skály se zavlnil had. Dvě myši, které přežily pád, se běžely ukrýt pod mršinu.

Chlapec se dal do pláče.Volal svoji maminku, která však už dva roky ležela ve skalním hrobě za městem. Volal tu, na

jejíž teplou náruč nikdy nezapomněl. Volal maminku, vždyť se mu pořád o ní zdálo, jak ho zve ke svému lůžku a dává mu poslední požehnání, volal ji, aby ho ukonejšila sladkou vůní, chovala na kolenou a dala mu spočinout v lásce.

„Immááááh!“Pochopil, že je mrtvá. Ale nepřestával křičet, rukama bušil do stěn, až se mu sypaly na vlasy.

Nechtěl tu zcepenět jako páchnoucí pes, řval do toho světýlka vysoko nad sebou.Potom zavolal sousedovic Jošuu.A jakmile to jméno vstoupilo na jeho rty, spatřil v otvoru dvě ruce, jež se skláněly až přímo

k němu do hlubin a něžně ho vynášely vzhůru.

DVĚ TVRDÉ LEBKY„Ó Apollo slunný, světlo mé rodiny, lukostřelný krasavče, tvé šípy neminou, léčiteli

a mudrci nad všechny bohy, delfíne modrých vod, zaháněči a zhoubce, božský ochraniteli mých kroků, ty zářící, ty osvětlující, ty projasňující, dveřníku pokojných příbytků, zabil jsi zrůdu vod, odháníš mory a draky, bijče Pythonů, který se skláníš s lyrou k městu Římu, laskavý a nadmíru milýdobrodinče svých ctitelů, ukazující cestu, odpovídající, skrytý v tajemných nápovědách, odhalený s napřaženou pravicí, synu boha nejvyššího, přijmi má slova, přijmi mé klanění, tucet bílých ovcí ti položím na oltář v tvém lesklém chrámu...“

Valerián se modlil, jak jenom mohl. Když potom strážce jménem Helios otevřel dveře a hodil na podlahu tělo jakéhosi člověka, myslel si, že právě toto je odpověď slunečného boha. Stačilo však jen přistoupit ke spoluvězni, aby svou předčasnou radost okamžitě zavrhl. Ležel tam totiž zakrvácený Žid, polomrtvý rebel, troska, která kdysi mohla být člověkem. Bývalý optio jen smutně pokýval hlavou, na chvíli se zaposlouchal do zvuků doznívající bitvy a zase jen dlouho odříkával nekonečné lichotky a sliby.

Protože venku stále ještě zuří boj, snad by se dalo toho zmatku využít. Na chvíli otevřené dveře vnesly do cely přece jen trochu kouře. Možná někdo zapálil vilu? Ale vězňové by byli ti poslední, komu by se podařilo vyběhnout z požáru ven. Toto není hliněný židovský domek, nýbrž důkladná římská vila s tlustými zdmi. I kdyby útočníci ovládli město (což je však vyloučené), sem by nepronikli, nebo až dosti pozdě. Římského vojáka by beztak okamžitě popravili. Jedinou nadějí by tedy mohl být Helios, ještě téměř chlapec, dobrotivé tváře a doufejme, že i soucitný…

Zatřásl ležícím mužem. Pochopil, že krev nepochází z jeho ran, kromě několika šrámů neměl viditelné zranění, cloumal teď dalším judejským vrahem, který kvůli bohu bez tváře vraždil nevinné lidi.

„Surge, surge, amice!“Pohladil ho po vlasech v náhlém přívalu něhy. Toho muže mu poslal přece Apollo! Zatahal

ho za černé vousy. Proč by Maximus věznil obyčejného povstalce?„Probuď se, příteli, musíme odtud utéci!“Žid se trochu vzepřel na loktech. Jako had sledoval Valeriánovy oči. Trvalo to dlouhou

chvíli, než ho přestal soustředěně pozorovat a odpověděl špatnou latinou.

60

„Quis es?“„Chlape, ty mluvíš latinsky? Ty asi nebudeš jen tak obyčejný špinavý rebel, co?“Vězeň se pomalu narovnal. Přidržel se zdi, aby mohl stát, zavrávoral, avšak teď už opravdu

stál. Sahal mu po bradu.„Quis es?“ ptal se znova s jakousi umanutostí.A proto se Valerianus zvaný Niger legračně uklonil, jako by rozhovor neprobíhal v cele, ale

při nějaké římské hostině. Vyprávěl o své význačné rodině, o poslání optia v římských legiích, avšak už po několika větách sebou Žid trhl a špičkou sandálu ho kopl do holeně.

„Homicidus!“ zařval.Než si Valerián mohl všimnout gramatické chyby, zkroutil se bolestí. Ovšem jako zkušený

voják neztratil duchapřítomnost. Žid se po tom kopnutí musel chytit za hruď, snad měl nějaké zranění, jež ho zabolelo. Říman toho využil.

Ze své snížené pozice mu skočil po nohách. Jedním trhnutím ho převrátil na dlažbu. Judejský rebel opět zaúpěl, jako by ho mučilo zlomené žebro, stačilo tedy, aby ho Valerián množstvím kopanců zbavil posledních sil.

Nestačil vstát, od Žida mu do tváře přilétla pěst, srazila ho jako smrtící balvan a zatemnila mu mozek.

Oba se zmítali v bolestech. Valerián už začal rozumět, že má před sebou zdatného válečníka.Proti takovému lze použít jen nejtvrdší prostředky. Ještě stále ochromen se zachytil zdi a předstíral, že se chce odplazit do bezpečí.

Pak však skočil k nepříteli a začal ho kopat do lebky, rána za ranou do tvrdé palice tvrdého Žida.

Nakonec mu Valerián omlátil hlavu o zeď.

JOŠUA„Jošua!“ zavolala Mirjám nadšením.Mistr sedí vedle ní na lůžku. Otočil se k ní jako oddaný milenec a ona znovu hledí vzhůru do

oněch nejhlubších očí, do tváře porostlé moudrými rabínskými vousy, je to Jošua, poznala ho hned, spíše však podle bušení svého srdce než podle tváře.

„Mirjám, dokázala bys mne milovat?“Sklonila oči. Proč se jí na to ptá? Copak si ji vybral jako ženu? Než to však stačila říct,

přistoupil až těsně k ní. Na tu vůni nikdy nezapomene, byla sladší než drahá aromata prodávaná v ulicích Jaffy a Jeruzaléma. Nikoli vůně muže, nýbrž posvátný olej, dým rostoucí z chrámového nádvoří, vůně oběti stoupající až k Bohu.

Znovu ji objímá, jako tam zdrcenou v poušti. Nevidí, zavřela oči, položila je do látky jeho pláště, a ty slzy mu zalévají hruď, pláče za sebe a za krvavého Jehudu, za pohřbeného otce a pohřbenou matku, za jakéhosi římského vojáka, který jí kdysi podal kus stříbra, a nejvíc pláče za tuto zemi, zemi hříšníků, zemi svatou.

„Chtěla bys jít kvůli mně do Caesareje?“Držel ji za lokty, cítila jeho dech, vůni dřeva a vůni ryb, kvůli němu půjde třeba i do Říma,

bude sloužit svému rabínovi až na konci světa, mezi pohany a národy temného jazyka, popluje kvůliJošuovi nad propastnou tůní, kvůli němu překročí behemóta a nechá na sebe dopadat vlny rozvířenéocasem obrovského livjatána. Být učednicí Mesiáše je mnohem lepší než nosit vodu šejdíři Jónovi, než se nechat bít do tváře vlastním bratrem nebo manželem, je to lepší než snít o krásném Římanovi, který ji potom zavraždí spolu se všemi Židy.

Sklonila se k jeho nohám na znamení souhlasu.„Mirjám, sestro, oblékni se do mne jako do šatů a jdi do Caesareje!“Nad jejím lůžkem vcházelo do místnosti světlo. Slyšela, že se její druhá matka už obléká.

Zvedla hlavu, ale pak si všimla, že na pokrývce leží medailon s delfínem.

AMEN„Viděla jsem ve snu Mistra. Mluvil ke mně…“ hlesla Mirjám Šlomova ještě dříve, než

zazpívaly Šema Izrael.Mirjám tesařova na to zprvu neřekla nic. Jen při slově „echad“ se jí nepatrně zachvěl hlas.

61

„Víš, já svého syna vidím jen málo. Nemluví se mnou ve snu. Jenom ho někdy cítím tady v srdci. A tak vím, že mne neopustil. Že je stále se mnou.“

„Maminko! Nenapadlo mě, že ti tolik chybí.“„Je stále se mnou.“„Matko, on mi říkal, že mám jít na nějakou cestu.“„A ty víš kam?“„Jak to mám poznat?“Chvíli bylo ticho.A potom jeho matka řekla: „Je to jako oheň. Touha, která v tobě přetéká jako pramen brzo na

jaře. A ty pak jdeš, ženeš se vpřed sama od sebe a víš, že je to tak správné.“„To možná opravdu v sobě mám.“„Tedy půjdeš do Caesareje?“Bét sebou trhla. Pohlédla překvapeně na matku, a najednou cosi pochopila. Kdesi pod

srdcem se jí zrodila odpověď. Poznala ji podle přívalu pokoje.„Jak víš, že tam půjdu?“„Holčičko, sama jsi to říkala. Tvůj bratr Jehuda bude v Caesareji bojovat. A možná tam taky

potkáš Valeriána.“„A já mám jít za nimi do války?“„Nevím, zdali do války. Ale do Caesareje tě posílá můj syn.“„On mě posílá do války? Mám tam zemřít?“„Nevím.“Matka Mesiáše a malé vyděšené Mirjám opět pohlédla směrem k Jeruzalému. Usedla na

paty, sklonila hlavu. Zdálo se, že naslouchá neznámému hlasu. Po okamžiku mlčení se uklonila k zemi a pronesla jediné slovo.

„Amen.“„Dceruško, když budeš do Caesareje kráčet ve jménu mého syna, zazáří ti sláva

Adonajova!“Mirjám Šlomova se posadila vedle matky. Zkřížila ruce na prsou a uklonila se ke svatému

městu.„Amen,“ vydechly současně obě ženy.

NA TROSKÁCHKdyby věděla, že na stejném místě ještě před několika dny čekal Valerián, její Valerián,

určitě by se už ani nepodivila. Vzala na sebe Mesiáše, jako se navléká oděv. Už nešla sama za sebe. Byla šaliach.

Netušila ani, že právě sedí v Bálově vesnici, v místě, kde se začali vraždit synové krále Davida. Rozbalila placky chleba, odříkala modlitbu a nalámala si několik kousků. Jedla s pohledem obráceným do sebe.

Pod ní tisíc let stará vesnice, kde kdysi bečely stříhané ovce, kde si hrály děti a kudy branou vstupoval ženichův průvod. Ale tam na troskách stále jen viděla a slyšela svého Mistra. „Dovolte, aby se mé slovo ve vás uchytilo!“ řekl kdysi v Kafarnaumu Jošua.

Už zase Mirjám pochoduje po silnici, nevšímá si mužů, které překvapila osamělá žena, opírající se o hůl jako poutnice, pospíchá ke svému cíli s Jošuou uvnitř, neboť si v srdci opakuje každé jeho slovo, přeříkává si každé jeho mašal.

Kdo slyší Mistrova slova a jedná podle nich, podobá se úrodnému poli. Jde a kolem ní jsou pole sklizená, ječmen ve stodolách a večer slavnost plodů této země, Šavuot. Ona sama spěchá do města jako první plod sklizně, jako posel Mesiášův.

„Nedívej se nalevo ani napravo,“ mluvila k sobě, aby ji neochromil strach. Bál se i Šimon, když kráčel po hladině moře. „Proč ses bál?“ řekl mu tehdy Mistr. A Mirjám se už bála jenom hříchu, že by totiž přestala sloužit muži, jenž sebe nazývá bar enaša. Syn člověka.

Už se netřásla, že by mohla být nečistá jako ti malomocní pod horou Gerizim. Už se netřásla, že by jí někdy chyběl olej. Omýval ji dech Božího Mesiáše, nesla se v jeho proudu jako olivový lístek na vlnách ciporského potoka.

Kam ji ponese? Na troskách vesnic, po kostech pohřbených hříšníků Mirjám spěchá do

62

města pohanů, za hříšným bratrem, který je vrah, a za hříšným legionářem, který zahubil jejího otce,avšak nekráčí sama, jde se svým Mistrem, jehož miluje.

A teď už v ní všechna ta přijatá a zakořeněná mašal začala růst, ten nezdolný kořen jí prochází krkem a v samých ústech se zaostřuje v meč. Jošuovo slovo na jejím jazyku, nabroušené tak, aby bodalo, sekalo a odřezávalo.

Jošuovo milující srdce, tepající až k zalknutí, se v ní napřahovalo a neomylně nacházelo opuštěné sirotky a opomíjené vdovy, nemocné a špinavé, rostlo do dálek až k neznámým pohanům, strašlivým, ale toužícím po království pokorného Adonaje.

„Seberte odvahu a ukažte, že jste srdnatí!“ sváděl Abšalóm vrahy svého bratra Amnóna, ale její nohy se nehnaly za smrtí, ale za životem. Jsou to nohy nazaretského Jošuy, napjaté až k prasknutí, aby přišly včas, ještě dříve, než Jehuda udeří šavlí do holčičky Flóry.

A Jošuovy ruce, plné modřin a třísek, se už nemohou dočkat, až se natáhnou po všech chataim, až se jich dotknou, až je sevřou tak, jako právě teď svírají poutnickou hůl, a pak z nich poplyne láska bar enaša.

Mirjám není Mirjám, je šaliach.

PRYČKdyž stála před šesti iónskými sloupy, nijak se nerozhlížela. Přišla pozdě. Na agoře už

nikdo nekřičel, těla se přestala hýbat, sem tam přiběhl z vedlejší ulice nějaký voják. Otevřela se dechu z Mistrových úst a cosi v ní stále opakovalo jméno Jošua. A potom zakopla o mrtvou dívku, bezhlavé torzo se překulilo z posledního schodu, Mirjám však nezaplakala, pronesla nad ní jméno Mesiášovo, jako by se tím naráz vyřešil celý bezhlavý život. Krev stačila zaschnout, pozorovala otisk nohy, sandál legionáře, špička ukazovala z nádvoří pryč a dcera Šlomova pochopila, že v té krvi promlouvá sám Mistr a to jméno (ukryté kdesi v ní) ji z tohoto tratoliště vedlo pryč. Nad nejbližší honosnou vilou stoupal oblak černého kouře.

DIANA„Tohle neuhasíme, tohle neuhasíme!“ křičel sluha Helios a vůbec mu nevadilo, že Mirjám

nedovoleně vstoupila až do atria. Několik otroků tu bezradně pobíhalo, kdežto kolem vily se jiní potáceli se džbery plnými vody.

„To zapálili povstalci!“ úpěl bez ustání Helios a doufal, že mu ta mladá žena pomůže. Jeho pán nebyl přítomen, celá odpovědnost ležela na bedrech prostého Řeka.

Mirjám však nemluvila žádnou pohanskou řečí. Rozpřáhla tedy ruce, aby ukázala koncem hole do všech koutů tohoto podivného domu. To stačilo, sluha se plácl do čela a rychle utíkal z atria.

„Téměř jsem zapomněl, že tady máme dva vězně! Mohli by uhořet!“Do místnosti vstoupila hned za ním. Jakmile překročila práh vězení, padl jí někdo k nohám

a opakoval slovo „Diana“. Nerozuměla mu, nechápala, že vypadá jako bohyně lesů, divoká Apollova sestra, avšak ihned poznala, že ten potlučený legionář je Valerián.

Vzpomněla si na jedno latinské slůvko, a tak ho spěšně řekla, s nečistým stříbrem na dlani.„Mater. Mater. Tvoje matka?“Valerianus Clodius Niger vstal. Položil si šperk na srdce, viděl zas zoufalého Žida, v jehož

lázni se vykoupalo osm vojáků, osm upocených těl, a nakonec tuhle holku, která sem vtrhla jako božská Diana. Tenkrát měla na šátku nějaký lístek.

Když už chtěl děkovat Apollovi a bohům celého Palatina, druhý vězeň ho popadl za nohy.Ta troska ještě nemá dost?Rozpřáhl se k úderu. Holka se ale postavila před Žida jako štít, zamávala výhružně holí, a to

stačilo.„Mirjám, to je vrah našeho otce, podej mi ten klacek, já ho zabiju, pomstím tátu, pomoz mi

s ním, je to silnej chlap,“ sípal ze sebe Jehuda, lesknoucí se bezedným vztekem.Potom se zhroutil na zem.

63

X. JERUZALÉM

SMETIŠTĚMirjám, dcera Šlomova, byla už v Jeruzalémě mnohokrát. Znala toto město jako každá

zbožná poutnice. A proto ho i milovala. Dosud přec nespatřila něco krásnějšího než Chrám, zlatě se třpytící palác na hoře všech hor, hoře Sión. Sluneční dehab, ir ha kodeš, hora, na níž spočinul samotný Adonaj, jeho spalující sláva a velebnost. Stoupat do Jeruzaléma, cítit bušení srdce, omdlévat přítomností Neviditelného. Počítala jeho brány a věže, zakláněla hlavu pod vysokými zdmi, klečela na tvrdých kamenech uprostřed posvátného nádvoří, vážila vodu z pramenů spásy, zpívala tefilim, chválila a prosila Věkovitého, natahovala ruce k debiru, vyprošovala šalom, padala a padala do oné náruče, kterou král David nazýval Skála.

Seskočila z koně před Jaffskou branou. Nenechala si pomoci, klesla na osamělý kámen u hradeb a mrtvýma očima se dotýkala poutníků, karavan, lidí i zvířat. Tudy se ubíral někdejší Jehuda, a když hleděl na dva sloupy Velesvatyně, žádal Adonaje, aby už seslal svému lidu Mesiáše.Aby už cadikové nepotkávali v ulicích nečisté zlovolníky, aby byl zlomen meč pohanů a synové Izraele tudy mohli kráčet s hlavou vztyčenou. A takto žádala i tehdejší Mirjám, vyžeň, Pane, pohany, rozdrť o skálu jejich lebky. Mirjám vidí v suché trávě hada, ale nezvedá nohy strachem, neboť je už dávno uštknutá, zasažená jedem, hřích ji prožral až do morku kostí, všichni jsou prožraní v branách Jeruzaléma.

Jehuda zemřel. Ten, koho Jehuda chtěl zahubit, teď přivazuje koně ke starému fíkovníku a snaží se ukrýt ve stínu. Zoufalý Jehudo, bratře, doma čeká na smrt už jenom vysušená Sára, tvá sestra utíká s římským vojákem, a tys propadl vzteku, stal ses vztekem, všechno na tobě bylo meč: nohy, ruce i ústa, jenom vraždit, a tak jsi, bratře můj, jenom vraždil muže, ženy a děti a jako posledního jsi zabil sám sebe. Nepřinesla jsem ti oběť, nepomazala tvé šlachy olejem, nepoložila jsem tě do hrobu, protože musím uprchnout, protože nechci padnout do šeolu, protože já znám Mesiáše!

Než dorazili k bráně Essénů, museli projít smetištěm. V údolí Syna Hinóma se odpradávna hromadil všechen hřích Izraele. Oč krásnější byl zlatý vrcholek Chrámu, tím více ohyzdnosti se tady skrývalo ve skalnaté průrvě pod hradbami. Kůň klopýtal, marně se vyhýbal mrtvým zvířatům, marně se oháněl ocasem, aby zaplašil mračna dotěrných much. Odmítala se na něj posadit, tak ho tedy Valerián vedl uprostřed, zmatený doprovod bláznivé Židovky, té holky, které nemůže rozumět a která ho odvádí jako poslušného koně do nějakého zapomenutého dvora. Avšak ona ví, klopýtá tam, kde stály modly Izraele, uprostřed neřádů, odpadlého malomocného masa, mezi zdechlinami, v odpadu svatého města, v samém středu světa. A právě zde si vyhrnula kolena a položila je do hliněných střepů a otočila se ke zdi a mluví.

Milovaný, slyšíš mě ještě? Chtěla jsem zachránit bratra, ale on sám sebe zničil. Chtěla jsem zvěstovat tvého Mesiáše, ale nikdo o něm nechce slyšet. Chtěla jsem hlásat pokoj, ale přišla jsem doválky. A také jsem si zamilovala tohoto vojáka, co tady drží koně, ale je to jen mrtvý kámen bez citu. Rozhlédni se, Bože, po své zemi hříšníků - ať pohlédneš kamkoli, najdeš jen plané naděje, prázdné tužby. Zemřela má matka, zemřel můj otec, zemřel můj bratr, a já klečím před tebou a volám tě, Bože! A tady na smetišti Izraele zvedám dlaně před mrtvým kamenem a říkám jen, že tovšechno, všechnu bolest, chci od Tebe přijmout, vzít ji, amen, amen, jen když mi dáš svého Mesiáše, když budu Mesiášova, když budu mít Mirjám za matku a Jošuu za bratra, když mě pošle jako sebe.

A já pak překročím vyprahlé kosti svého rodu, podám ruku Tomu, jehož jsi pomazal, koncem hole rozhrnu obratle a žebra, udělám si úzkou cestičku roklí smrti, půjdu Gehennou, ale to všechno jen a jen s Pomazaným, za vůní jeho olejů, za lemem jeho zlatého pláště, smrt, smrt, on však přede mnou, hřích nad hřích, ale budu mít Pomazaného, a když uschnou všechny olivy a zahrady se změní v poušť, já přece budu vyvyšovat Pomazaného, třeba na peckách a v prachu, budu znát jen Toho, který zachraňuje navěky, Jošua je Pomazaný, objal mě jako sestru a dceru, oblékl mne do sebe a řekl, abych šla, bude mě posílat navěky na smetiště a pouště, nečistou a čistou jenom jím samým.

Když ji bývalý optio Valerián pozoruje, jak klečí a pláče, zdá se mu nesmírně krásná.

64

ÚTĚKValerián se ukázal jako dovedný muž. Ještě ve vile ze sebe svlékl zbytky legionářské zbroje.

Ve vedlejší místnosti přes sebe hodil tu nejobyčejnější lněnou košili (sahala mu až k nohám). Vycvičeným pohybem chytil za uzdu pobíhajícího koně. Bylo mu jasné, že teď pro něho bude nejlepší, když odjede s tou holkou, ona se vyzná ve všech těch chudých barácích, kde se může kdokoli snadno schovat. Maximus za ním co nejdříve někoho pošle. Ale Judejka zase mávala klackem, táhla po zemi toho vousáče, až nakonec Valerián pochopil, že slovo „achi“ znamená patrně něco jako bratr nebo příbuzný a že bez něho ta ženská z Caesareje neodejde. Nechali Helia běsnit (střecha se začala propadat), dovedli koně k bráně, Valerián mu na hřbet přivázal nehybného chlapa a jeli. Každý je považoval za postižené obyvatele, kteří si odvážejí mrtvolu jedné z mnoha obětí.

Mirjám za branou Caesareje uchopila Jehudu za ruku. Ale byla to tuhá ruka nebožáka, ani senepohnula. Mačkala jeho dlaň, aby se ujistila, že žije, odpověděl však jen nepatrným záchvěvem. Teprve po soumraku ho odvázali a položili do trávy. Napil se vody, něco zamumlal, volal Mesiáše a zase zvrátil hlavu. Byla sice tma, přesto viděla, že Valeriánovi její bratr nestál za pohled. A něco jí říkalo, že pro toho válečníka je už Jehuda mrtvý, snad to poznal z oteklé hlavy, z modřin, ze zkroucených rukou. Mirjám to však nechtěla poznat, odříkávala zoufalé prosby, modlila se za toho, který již nedokázal zvednout hlavu k nebi.

Pochodovali celou noc. Za svítání Valerián zastavil koně. Zdvihl paži do výše prsou, kam si už dříve zavěsil Apollonův amulet. Chvíli stál bez pohnutí. A jedním pohybem strhl zvíře za nejbližší keř. Silnicí zaduněla kopyta, řada jezdců, les napřažených kopí. „Jdou po nás,“ zašeptal latinsky a snažil se rozpoznat rudý chochol prohnaného centuriona. Raději pak klopýtali přes posečené pole, i když zraněný dvakrát zaúpěl bolestí. Až po dlouhé době se zastavili. Mezi vysokými vápencovými skalisky, za kamennou ohradou pro ovce si Valerián lehl do stínu a okamžitě usnul. Jehudovo tělo spočívalo v prachu, nechtělo pít, oddychovalo jako mátožný stařec.A Mirjám mu stírala pot, rovnala ho, až nakonec ani nevěděla, že sama spí, že si položila hlavu na rameno římského vojáka.

Jehuda ben Šlomo z Nazareta vydechl naposled ve staré emauzské vinici. Ano, Mirjám už rozuměla – kdyby ho znovu připoutali ke koňskému hřbetu, ihned by umřel. A tak jen čekali poblíž jakési studánky. Valerián se rozhlédl po krajině, spoléhal, že brzy už zmizí v labyrintu jeruzalémských uliček a Maximus Robustus ho nikdy neobjeví. Nejdříve se však museli zbavit vzbouřence. Ještě se zkusil napít vody, ale brzy se rozkašlal. Mirjám mu podepřela hlavu svým vakem, a tak její bratr klouzal očima po keřích révy a sbíral sílu k poslední otázce. Umíral, pochopilto, ale zároveň ještě nemohl umřít, dokud se nepřesvědčí. Byla to jediná otázka jeho života.

„Přišel? … Mesiáš?“Mirjám ho pohladila po čele. Vpíjel se do její tváře, chtěl z ní všechno vyčíst, a když se po

tom slůvku rozjasnila, usmál se také on.„Ano, Mesiáš přišel.“Tak přišel, pomyslel si Jehuda. Moje smrt nebude marná, Adonajovi válečníci přivedli

Mesiáše z nebe na zem, nastane šalom, země rozkvete, na těla gojim už přistávají supi, zanikne veškerá vzpomínka na hříšníky, na horu Sión budou putovat všechny národy a Abnérovi dědicové vstanou z mrtvých a budou s Mesiášem kralovat, melech ha olam, na věky věků a navždy.

Ale pak spatřil Valeriána a zachroptěl. Vzepřel se z posledních sil, napřáhl prsty proti Římanovi, ale dokázal mu jen utrhnout přívěšek. Prsty se sevřely kolem prokletého stříbra, Jehuda zavíral oči, umíral.

Jeho tělo nechali ležet pod keřem.Ale medailon mu už zůstal v pěsti - jako dar těm, kteří ho milosrdně pohřbí.

HNĚV„Seš jenom moje věc, můžu si s tebou dělat, co chci…“ prohlásil Maximus klidným hlasem.

Vzal nůž a přiložil ho k hlavě bezmocného sluhy. Počínal si přitom s nečekanou něhou, jako lazebník či holič, a ne jako ten, kdo mu hodlá seškrábat kůži z lebky.

Helios, nahý a se zády krvavými od biče, jen smutně přikývl. Přivázali ho k pranýři doprostřed vojenského dvora, spíše kus masa než člověk.

65

„Ti dva ujeli na koni… to byl ten Valerianus… a nějaká žena, měla hůl a přišla ke mně… báljsem se, že vězni uhoří… všude hořelo… vzali toho rebela, toho Žida… a odjeli…“

„Už ho nech,“ řekl Paulus, spíše přítel než otrok. „Když ho zabiješ, nic tím nezískáš.“Ale setníkův hněv byl nezadržitelný. Za pár dní se bude setník zodpovídat před prefektem,

bude muset vysvětlit, proč legie zbytečně čekaly u vodovodu a proč rebelové mohli tak dlouho zabíjet nevinné. Bude muset vysvětlit, jak nepřátelé v přestrojení pronikli branami Caesareje. A dozví se, že prefekt Pilatus pošle stížnost do Říma. A to všechno jen proto, že nějaký tupec Jehuda zaútočil jinak a jinudy, než měl, a tenhle otrok Helios ho ještě k tomu pustil z vězení, jako by to byl nějaký zájezdní hostinec.

Paulus, nedávno ještě nazývaný Móré, ale věděl jak utišit zlobu svého pána. Dotkl se ho na rameni, mluvil tiše a pomalu.

„Na toho olizovače slabin budeš ještě mít mnoho času. Ale nejdříve musíme chytit oba uprchlíky.“

Velitel setniny se beze slova odebral do tábora.„Řekni mi, co je ten tvůj Jehuda zač? Rebel mezi rebely? Tys ho nechal, aby si dělal, co

chce?“„Sám jsi ho obdivoval. To je ten, co zabil Calvina. Pamatuješ, jak jsi chválil tu dokonalou

vraždu, teatrální a přesnou? Zmizel beze stopy, nechytilo ho ani čtyřicet vojáků.“„Takže je to pěknej lišák. A ještě se k tomu dal dohromady s dalším lišákem.“„Ten optio je tedy podle tebe také nebezpečný?“„Nebezpečný, to nevím. Ale je to blázen, pomatenej představama o vznešenosti Impéria.

Buď si jistej, že nás udá.“Paulus se odhodlal ještě k další otázce. Pohlédl zamyšleně ven do tábora.„A ta žena? Co tam vůbec dělala? Někdo ji poslal?“Maximus Robustus znovu ztratil rozvahu. Udeřil koženou rukavicí do stolu.„To je na tom to nejhorší! Voni to na nás přichystali už dopředu. Nikdo tu ženskou nezná,

není to žádná Valeriánova milenka, není vůbec z Caeasareje, viděli ji na agoře a na schodech před císařovým chrámem, jenže pak šla najisto, šla rovnou do vily, někdo jí to řek, byla s nima spolčená, chápeš? A ten blbec Helios ji pustil do baráku. Nic mu za to nedala, prostě jí otevřel dveře vězení. Chápeš to?“

„Ne,“ řekl stručně Paulus. Potom se natáhl po zbrani.„Pojedeme sami. Už za noci. Vezmeme ještě třicet vojáků. Ale v té tmě mnoho nadějí

nemáme. Ať nám přeje sama Fortuna, ať nám pomáhá sama Nemesis!“„Ale kam jeli?“„Jedině do Jeruzaléma. Nahoru na Karmel se neodváží, o Jokneámu přece víme. Tak se bude

chtít ztratit mezi Židama, se kterejma je spolčenej.“Setník a jeho otrok vykročili do kasáren.

REBEL„Neleží tady moc dlouho. Ještě nevystydl.“„Kdo ho našel?“„Tady Silvanus, všiml si, že něco leží pod keřem.“„Paule, je to moc divný. Proč ho zabili? Má pěkně rozmlácenou hlavu. Museli se porvat. Že

by se náš přítel Valerianus nepohodl s rebelem? Ještě ho prohledej.“„Hm, nemá nic... Ale, v ruce něco drží!“„To je moc divný. Víš, co to je?“„Ne. Možná jsem to už někde viděl. To je Valeriánův medailon. Dostal ho od velectěné

matky jako ochranný amulet.“„A asi ho opravdu ochránil, když je ten Žid mrtvý.“„Ale Valerián by mu ho nenechal, už jednou ho někomu věnoval, a dost toho litoval. Je to

rodinná památka. Nene, tady něco nehraje...“„Centurione, nemáme čas na přemýšlení, musíme je chytit, jsou už jenom dva.“„Obávám se, že jich bude mnohem víc. Proč to tady asi Valerián nechal? Ty to nechápeš?

Opravdu ne?“

66

„Ne.“„Valerián je Žid, a ne Říman. Přidal se k rebelům. A tohodle tvého Jehudu nebo koho zlákalo

stříbro, chtěl odměnu. Dali se do rvačky. A když ho Valerián zabil, tak mu ten amulet boha Apolla nechal. Už neposlouchá římské bohy. Je z něho Žid, co se klaní vzduchu a jenom vzduchu!“

„Moc tomu nevěřím. Jehuda nebyl nijak záludný. Obyčejný kluk z Nazareta.“„To říkáš až teď? Z Nazareta?“„Takže je to jasné. Ten amulet dal tenkrát někomu z Nazareta! Rozumíš? Byl to asi vzkaz

nebo nějaký heslo, Jehuda a Valerián se znali už dříve!“„Opakuju jen, že Jehuda byl na to příliš jednoduchý. Ale teď už musíme jet dál. Možná se už

schovali v Jeruzalémě!“

PŘED TÍM DOMEMBylo to před tím domem, domem, ve kterém vyučoval Mistr Jošua. Valerián seskočil z koně,

a jakmile stál na jeruzalémské dlažbě, musel neklidně vrtět hlavou, musel se zarazit, protože koutkem oka něco zahlédl. Nebo někoho. Jistě k tomu došlo v tak krátké chvíli, že by v ní ani divoká pouštní kočka nestačila zasunout jediný svůj dráp. Ale Valerián něco viděl.

Vedla ho do Jeruzaléma také proto, že skončil svátek Šavuot, a tedy Učitel se svými žáky možná ještě pár dní zůstane v domě Jochanana Marca, v Dolním městě nedaleko čvrti Essejců. Pak by už bylo snadné s nimi doputovat zpátky do Galileje.

Když Jehuda zemřel, Mirjám se ponořila do smutku. Vstoupila s Valeriánem do Svatého Města, a tu si vzpomněla na medailon boha Apolla. Připadalo jí zvláštní, že se ho prchající legionář tak snadno vzdal. A proč ho vlastně na podzim daroval jí? Jako útěchu? A není to útěcha i teď, útěcha pro mrtvého, k jehož smrti Valerián přispěl? Copak má ten Říman otevřené srdce?

Valerián však něco viděl. Nechal koně koněm, popadl Mirjám a přitiskl ji k sobě tak, aby se skryli ve výklenku dveří. Na křižovatce se zastavilo několik vojáků. Už si byl jistý, koho viděl. V sedle černého koně tam seděl Paulus. Poznal by ho i v gladiátorské přilbě: jeho neklidné oči, trhané pohyby.

„Quare iratus es?“To mohl říci jen Maximus. Když mluví, zní to jako bručení medvěda. Valerián se však

nevyklonil.„Vidi quendam.“Takže Paulus je uviděl. Valerián rukou obtočil bok dívky a ještě pevněji ji tlačil k sobě.

Leckterá by v takové situaci vyjekla, vytrhla by se násilníkovi nebo by ho udeřila, naproti tomu dcera Šlomova poslušně spočinula, poznala, že hrozí nebezpečí, nechala na sebe dýchat pohanskéhovojáka, nechala ho dotýkat se jí, věřila mu. A on jen doufal, že se jejich kůň zastavil někde ve vedlejší uličce a neprozradí je. Mirjám a Valerián tak setrvali ještě dlouho.

A pak jeden druhému pohlédli do očí.„Malum! Solum visum mihi videbatur,“ zašeptal starý muž na hřbetě koně, pohnal zvíře

a klapot nesčetných kopyt se ztratil kdesi v Dolním městě.

JERUZALÉMJošua seděl na konci dlouhého stolu. Nikde nebyla okna. Několik olejových lamp ozařovalo

horní místnost jen spoře, tváře žáků i tvář samotného rabína se chvěly ve zlaté záři plamínků. Oči všech se otáčely jedním směrem, jako by jenom odtud pocházelo veškeré světlo. Nikoho nezajímalynalámané chlebové placky, nikdo si nedoléval ze džbánu. Jošua mluvil svým jásavým hlasem, skláněl se k lampě a míse s olivami, pozoroval je a viděl jakousi vzdálenou budoucnost těchto chudých žáků.

Valerián se nerozpakoval jíst, nabíral si všeho dosyta, polykal sousta, mlaskal jako neobřezaný pohan a poživačník. Mirjám však zapomněla, že poslední sousto spolkla před caesarejskými zdmi, upínala se na Mistra a zdálo se jí, že on o nich ví, že ví o mrtvém Jehudovi, se kterým si kdysi hrával, zdálo se jí, že tento Mistr ví vše, aniž by k nim pozdvihl zrak. A zatímco se Šimon z Kány zlobně otáčel na drzého příchozího, Mistr mluvil o budoucí slávě svých vyslanců. Stanou se sloupy v novém Chrámu Adonajově.

Teprve po dlouhé době se napila. Potom si všimla, že Šimon sedí vedle Valeriána a snaží se

67

s ním promluvit. Spolykala několik soust zeleniny a chleba, a v té zdola ozářené tváři chvíli spatřovala svého bratra, chvíli otce, až posléze všechny syny a dcery praotce Jákoba. A ta tvář, pořád slavnostně schýlená, svítila jako svatý Jeruzalém. Mirjám z ní pila jako z pramene Gíchon, naslouchala spíše melodii jeho hlasu, vždyť Mistr zpíval, unášel celý její rod jako uzdravující řeka, unášel také ji, nevěděla kam, plula.

Vtom Jošua z Nazareta pozvedl hlavu, rozevřel hnědé oči a rozhlédl se po svých talmidim. Něco z onoho světla dopadlo i na ně. Mirjám hned napadlo, že oni všichni jsou posvěcováni Mistrovou přítomností. Za takové rouhání by ji otec Šlomo bezpochyby potrestal. A přece jeho neposlušná dcera chce vyslovit ještě strašnější myšlenku, takovou, která by měla být potrestána jen smrtí: Mistr sám sebou posvěcuje tento ubohý Jeruzalém hříšníků! Složila si hlavu do dlaní a dál poslouchala, zatímco celý její rod v těch slovech odplouval, odplouvaly i kameny Chrámu, zdi, hradby, celé město Jeruzalém.

POJĎ„Je tady hnusnej Říman, je to vrah, vrah!“ přerušil Mistrův hlas jeho žák. Pak se Šimon

z Kány postavil k Valeriánovi a vlekl ho za paži. Obviněný se tomu nijak nebránil. Ač byl o dost vyšší a patrně i silnější než Šimon, nechal se přivléci až na druhou stranu nízkého stolu. Tam zůstal rozpačitě stát. V onom šeru vypadal jako skutečný vrah, neoholený, rozcuchaný, s modřinou na levétváři.

Ta vyplašená dívka, co přiběhla až téměř k Jošuovi a mávala rukama do stran, byla Mirjám. Ano, je to sice neobřezanec a pohan, ale nikdo se ho nemusí bát, pomohl nám k útěku z Caesareje Přímořské, ukryla jsem ho tady před pronásledovateli, nic nám od něho nehrozí. A sotva se Šimon znovu rozkřikl, a ještě přidal obvinění, že se stala milenkou vraha, odpověděla jen pláčem.

„Pojď!“ Celá místnost se znovu vrátila k Mistrovu zářícímu obličeji. Jochanan Zibadija si položil

hlavu na desku stolu, jako by se hluboce kál, že pominul něco svatého. Rybář Šimon, v jehož domě Mirjám žila, se vyděšeně rozhlédl. A divoký válečník Kananejský jen otvíral a zavíral ústa jako polapená ryba.

Ale Mistr to zopakoval. „Pojď!“ A otevřel náruč směrem k Římanovi. Zdálo se jim, že se ten mohutný legionář najednou zmenšil. Ještě chvíli váhal, avšak

nakonec se přikrčil, přistoupil k Mistru, chlapec k obrovskému otci, vstoupil mezi dvě natažené paže, nechal se jimi sevřít a přitáhnout, a nyní už se tiskne k Mistrovu srdci, a Mistr sám ze své hlavy stahuje talit a přikrývá jím hlavu a ramena tohoto dítěte, ukrývá ho pod svůj plášť, ovečku chrání před vlky, zahaluje láskou.

Mirjám se odvážila zvednout oči. Nenapadlo ji, že sem Valeriána neměla brát. Že to může být zvěd. Že to může být jenom další past na spravedlivé. Ten Šimon měl pravdu, svedla ji nečistá vášeň, podivné sny o muži, který jí kdysi podal modlu.

A přesto vidí a slyší, že se nezmýlila. Mistr si přál, aby ho přivedla. Pověřil ji, aby šla do Nazareta a potom snad i do Caesareje, chtěl, aby vyprávěla, že Mesiáš už přišel. Ten ubohý Valeriánbyl už předem uložen v Mistrově záměru – podle vůle Adonajovy sem Valerián mezi ně přišel, aby poznal pravdu.

Dosud ještě schoulená žena se usmála.

KONECV hroznu už zbývala jen jediná kulička. Maximus ji lačně utrhl a spolkl. Nechtělo se mu to

říci, ale nic jiného mu patrně nezbývalo. „Tak jsme s tím Jokneámem skončili, co?“ Paulus se nadechl k odpovědi. Načež se ale zarazil, nemohl ještě přijmout doznání, že je to

konec. Tolik let plánů, psaní Abnérova svitku, budování základny, ty roky námahy, po kterých však nenásledoval vavřínový věnec. To přece ještě nemůže jen tak skončit, jako když se sfoukne svíčka.

„Ne tak docela…“ „Tak co ještě?“ udeřil na něho centurion.

68

Oba seděli kolem jediného talíře, v malé kamenné cele jeruzalémské pevnosti Antonia. Připadala jim jako vězení.

„Stále ještě Valerián nepromluvil. Můžeme čekat udání. Že jsme sami řídili povstání proti Římu. Za to je smrt.“

Maximus však nabyl své původní jistoty. Zasmál se, roztočil talíř po desce stolu jako dětskou hračku, ne, tohoto muže nikdo neporazí.

„Myslíš, že to bude Valeriánovi někdo věřit? Má vůbec nějaký důkazy? A koho bude mít na svý straně? Je proti nám sám. Zběhl z armády, a ještě k tomu se Židama. Ne, jeho se bát nemusíme. Ten nás neohrozí. My teď musíme přejít na novej plán.“

Paulus se nahrbil. Jako by mu na hřbet dopadlo těžké břemeno. Ale Maximus Robustus znovu roztočil svůj talíř a mluvil dál, aniž by svého otroka a druha uznal za hodna pohledu.

„Víš, Paule, už jsme toho spolu moc prožili. Ale vypadá to, že tě nebudu dál potřebovat. Tvůj ksicht už všichni znaj, budeš se muset odklidit. Pošlu tě moc daleko, neboj, tam tě nikdo nepozná. Navíc ten novej plán vyžaduje úplně nový lidi, neokoukaný a ne tak zjizvený.“

Setníkův otrok sevřel pod stolem pěst. Nemohl popřít, že neúspěch zavinil především on. Zaslouží si trest. Kdyby ho chtěl jeho pán popravit, nebylo by to nespravedlivé. Vždycky věděl, že prohra znamená smrt. Proč je tedy tak rozechvělý? Copak s touto možností nepočítal?

Ale místo rozkazu strážím ho centurion poplácal po rameni. „Neboj, chlapče, já tě teď pošlu do Říma. Zabiješ tam pro mě pár lidí, to pro tebe bude

hračka, seš už přece jen starouš a zasloužíš si klidnější život než chrápat někde na Karmelu v jeskyni. Tak mi jenom zabiješ Valeriánovu mámu a jeho bráchy. Pro jistotu. Mohl by jim poslat zprávu, něco vyžvanit. A ta jeho máma dokáže bejt pěkně vostrá, rozumíš?“

Paulus se mírně uklonil. Nečekal takovou odměnu. V Římě se každý vrah dobře ukryje. A život je tam samá sladkost.

„Ty stejně víš, že mám i jiný pomocníky než seš ty…“ pokračoval Maximus Flavius Robustus. „A ten novej plán počítá se zcela novým nepřítelem…“

Teprve nyní na něho pán pohlédl. Nastalo ticho, Maximus na něco čekal, snad se chtěl ujistit, že nikdo za dveřmi neposlouchá, nebo si jenom počínal jako obratný dramatik.

„Kam asi zmizel náš přítel Valerián? Myslíš, že tady nemám svoje lidi?“ „Kam?“ „No je teďka u jednoho toho jejich rabína. I s tou ženskou. Ten rabín se jmenuje Jošua nebo

tak. A kolem něj začíná bejt dost rušno. Toho rabína mají za krále, kterej svrhne Římany…“ „Ale ten je docela neškodný. Já ho znám.“ „Tak už ne. A navíc to není tvoje starost. Mám tam svýho člověka…“ „U rabína Jošuy?“ vykřikl Paulus údivem.

JEN JEJICH KOSTIŠimon, nazývaný též Kananejský, necítil žádné pokoření. Upozornil Mistra na podezřelého

člověka, varoval před vším, co tento optio představoval, ale jestliže ho sám Jošua přijal a nasadil mu svůj vlastní modlitební šál, nebyla to Šimonova prohra. Vždyť u Mistra se neprohrávalo, jakákoli slabost se měnila v sílu, nevědomost v poznání a hřích ve chválu Adonajovu. Ani žáci mu nemohli tento výstup vyčítat; kdyby Valeriána poznali, zachovali by se stejně. Před gojim se musíme držet stranou, jsou jako nakažlivý jed a znesvěcují nás. Ale věděli také, že Mistr boří jednu zeď za druhou, počíná si jako nepředvídatelný vítr, vždy je o mnoho dál než učenci a znalci Tóry, nikdo ho nemůže poučovat. A pokud vzal na svá prsa Římana, něco to znamená.

„Nedomnívejte se, že jsem přišel uvést na zem pokoj, ne ne, nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“

Lekli se, neboť Mistr prudce sekl ukazováčkem. Mirjám se dokonce zdálo, že se mu v ruce zablýskla čepel machairu.

„Já jsem totiž přišel na svět, abych proti sobě postavil člověka a člověka, syna proti jeho otci, dceru proti matce, sestru proti bratru. To vše kvůli mně!“

Proto tedy přikryl svým tělem římského vojáka? Chce se poučit z příkladu těchto zabijáků? Připadalo jim, že právě dnes, v Jeruzalémě po Letnicích, Mistr založí svou novou armádu, už ne žáci nebo vyslanci, nýbrž legie pravého Boha, Adonaje zástupů. Ale Mistr je nenechal přemýšlet.

69

„Povím vám podobenství,“ začal pomalým hlasem vypravěče na tržišti. To, co bude následovat, určitě všechny pobaví, neboť není nic zábavnějšího než poslouchat příběhy o válce, když sedíte u stolu plného hroznů, fíků a oliv.

„Do jednoho království vtrhli lupiči. Zabili mnoho lidí, zapálili pole a vinice, vzali zásoby ze stodol, a když v té zemi nastal hlad, vrátili se domů a užívali bohatství. Král zpustošené země zaplakal. Lidé jedli listí stromů a kořeny bylin.“

Dívce se v očích zalesklo. Vždyť takhle to vypadalo u nich doma, tatínek se po odchodu vojáků pohroužil do sebe, nevzali mu peníze ani jídlo, jen vstoupili do posvátné lázně, vzali mu svatou přítomnost Adonajovu, čistotu Mošeho přikázání, znesvětili dům, a nejvíc jeho, starého chazana. Nikdy pak neobnovil slávu domu. Adonaj opustil jejich zdi, jejich dvůr, a nakonec i jeho samého. A Šlomo, syn Zacharjášův, z rodu Benjamínova, zemřel.

Mistr měl jeho tvář. Plačtivou, skleslou. Vyhlížel jako zbědovaný stařec, naříkal, trpěl každým zmarněným životem, jako by umíral on sám, a nikoli jeho poddaní a otroci.

„Král si nechal předvolat svého syna a svou dceru. A pravil jim: Hleďte, jak trpí celá tato zem. A jak trpím já, král této země. Kdo je vinen tímto neštěstím? Kdo způsobil, že pole rodí jen bodláčí a hloží? Kdo zavinil, že ženy přestaly rodit? V našich zdech není slyšet hlas ženicha a nevěsty. Proč nasloucháme jen pláči sirotků a vdov? Ach, tuto přetěžkou vinu nese zlořečené pokolení našich nepřátel, pokolení lupičů a vrahů, kteří se potulují po horách a hledají, koho by zahubili…“

Mluvil s takovou vážností, že toto už nebyl dům Jochanana Marca v Dolním městě, tady se nacházel dvůr pohaněného krále, jsou ve městě zaplaveném krví, ve městě, kudy dupali nečistí hříšníci a ponechali v něm jen sutiny a kosti.

„A tehdy se král obrátil na svého syna a svou dceru a pravil jim: Vydejte se na cestu válečnou. Pomstěte zavražděné. Pomstěte mé jméno. Pomstěte křivdu, jež dopadla na děti království. Nelitujte námahy a času. Pomstěte se. A až uběhnou tři roky, vrátíte se ke svému otci a řeknete mu, že zlořečené pokolení našich nepřátel zaplatilo trest.“

Valerián se v Mistrově náruči otočil. Zvedl k němu tázavě tvář, chtěl se zeptat, nemohl však,celá horní místnost z něho nespouštěla oči, Mirjám toužila vstát a dojít až k němu, slyšela něčí volání, volání otcovo.

„Syn a dcera slíbili, že učiní, jak jim král nařídil. Vzali meče a vyrazili na cestu. A tu spatřili stany lupičů. Poslouchali jejich rouhavé řeči. Dotýkali se špinavých dětí. Až nakonec pozvedli své meče, aby je zabili.“

Po těchto slovech se Jošua zastavil. Talmidim ale znali ony vypravěčské způsoby, pamatovali si pouliční prodavače historek a ty příšerné, neskutečné pomlky, když se z bažin na mladé milence vyřítil behemót nebo když loď s pokladem narazila na skalisko. Jenomže takové povídání nestálo ani za měďák, zatímco Mistrova slova se dala vážit záplavou perel.

„Syn a dcera smutného krále však najednou poznali, že se proti nim obrátilo jejich vlastní srdce. Nedokázali prolít krev lupičů. Proto si v jejich středu postavili suku, vyšli před ni a mluvili o svém otci. Učili ty lupiče a neřestníky, co je to právo. Naučili je obdělávat pole a budovat kamenné domy.“

Mirjám udělala několik kroků. Zatoužila být k němu co možná nejblíž. „A přece toto není konec podobenství,“ pokračoval rychle Mistr. „Neboť starší tohoto

lupičského národa zasedli ve velikém kruhu a promluvili: Nezradíme zvyky našich otců. Copak našiotcové měli nějaké právo? Zdali oni seděli v domech z kamenů? Slyšel někdo, že by naši otcové seliobilí a mleli mouku? To se nestane. Tak poslali silné muže, aby syna a dceru smutného krále hned připravili o hlavu.“

Nazaretská dívka už seděla na patách vedle Mistra a Valeriána. A ani Šimon z Kány se proti tomu nebouřil. Mistr jim něco odkrýval. Vždyť i on sám byl Odkrytím toho, co dosud vězelo v temnotách.

„Uběhly tři roky. A smutný král ve vyprahlé zemi čekal na návrat svých dětí. Ale přinesli mujen jejich kosti, ohlodané od toulavých psů. Všem vypravovali o tobě, králi, řekli mu poslové. Pak král vzal kosti, vystoupil na vysokou horu, zhotovil oltář a na jeho desku položil kosti obou milovaných dětí, svého syna a své dcery, a obětoval je Nejvyššímu Bohu, El Šadajovi.“

70

SVĚTELNÁ TVÁŘNičemu nerozuměli. Patrně už si však zvykli, že tato slova v nich musí dozrát jako sklizené

fíky. Nyní postačí jen otvírat uši, mysl a srdce, nechat se jimi prokvasit a jednoho dne se probudit jako někdo jiný.

Mistrova tvář znovu zářila. Jako slunce prosvětlovala tuto místnost. Desítky žáků se otáčely za tímto světlem. K němu se obrátil i zpocený a špinavý Říman.

„Netuším, jak se to stalo. Vím jenom, že ti říkají Jošua. Já jsem nikdy nemluvil vaší barbarskou řečí, ale jakmile se dotkla tvá slova mých uší, zašumělo mi v hlavě a já jsem jakýmsi zázrakem rozuměl všemu, co říkáš! A hle, teď se mi rozvázal jazyk a já mluvím jako vy všichni, vím, co znamená ajin a co elah, a vy mě můžete slyšet. Já jsem tě už poznal, Jošuo. Ty jsi mocný divotvůrce, myslím, že jsi sám Apollo. Neboť kdo se dokáže proměnit v delfína, proč by se neproměnil také v Žida?“

Ani teď se Šimon z Kány nepohoršil. Domácí pán, Jochanan Marcus, dokonce uznale pokýval hlavou. A rybář Šimon ben Jóna se přátelsky usmál, když si Mirjám přisedla až k Valeriánovi a v návalu radosti ho uchopila za ruku.

„Tahle puella, dívka,“ řekl Valerián s pohledem na dceru Šlomovu, „se v mém životě objevila dvakrát a vždycky jako posel nějaké změny. Nejdříve v Nazaretě. Právě tam jsem pochopil,že vy Židé rovněž máte své posvátné předměty, své bohy. A že je ani Řím nesmí ničit. Právě to jsmetotiž udělali jejímu otci. Tak jsem jí věnoval náš rodinný amulet – zasvěcený tobě, Apollo!“

Mirjám se zachvěla. „A podruhé… To bylo ve chvíli, kdy jsem zjistil, jak my, byť vojáci Desáté římské legie,

děláme z vás Židů otroky. Jošuo, řekni jim, ať mi to odpustí. Já jsem Valerianus Clodius Niger, já jsem optio, id est pravá ruka svého centuriona Maxima Robusta. A já jsem zjistil, že jsme to byli my Římani, kdo řídil a vedl židovskou válku. Chtěli jsme vás mít pod dohledem, pokoušeli jsme vás, abyste s námi chtěli bojovat, dali jsme vám učitele boje a vymyšlenou knihu vzpoury. A pak všechny povstalce… vyvraždit…sklidit za to slávu…“

Ale Jošua nic neodpovídal. Vodopád Valeriánových slov se řítil místností, to všechno způsobil Jošua, ale mlčel, dovolil oné síle ruach, aby v mladíkovi nadále pracovala, uvolnila jeho svázané uzly, osvobodila ho k pravdě. Jen tiše sklízel úrodu.

„Slyšíte mě, vy všichni?“ volal na ně Niger. „Já jsem vás Židy všechny nenáviděl! Slyšíš to, Jošuo? Všechny jsem vás chtěl vybít, zničit, vyhladit do jednoho! Já jsem poznal leckterý národ, Řeky, Germány, Kelty, Egypťany, ale vy Židé jste mi vždy připadali jako nicotná chamraď!“

Poslední slova pak byla určena dívce. Ponechal její dlaň ve své, promlouval k ní šeptem, stále ještě jazykem této požehnané země.

„Mirjám! Já jsem ti asi zahubil otce. Srazil jsem ho k zemi, jako jsem srážel každého Žida. A také jsem ti zabil bratra. Ve vězení jsem mu rozbil lebku. Ale tys mě za to vyvedla z vězení ven, ukázala jsi mi cestu v jeruzalémských uličkách a přivedla mne až k bohu Apollovi, jemuž tady říkáte rabbi Jošua.“

CHUPAMuseli čekat až na tuto chvíli. Na Jeruzalém se snesla tma, zavřely se brány, ženy zavíraly

domy na těžké závory, synové Izraele si četli z posvátných svitků a Velekněz odříkával předepsanoumodlitbu.

Mistr se vztyčil nad Mirjám a Valeriána. Zůstali sedět jako přimrazení, pocítili jen zvláštní závan vzduchu, jako kdyby jim nad hlavami prolétla obrovská holubice.

A na hlavy se jim snesl Mistrův šedý závoj, schovali se pod ním oba, ten příkrov je spojil vedle sebe jako v jednom domě, jako ženicha a nevěstu.

Žáci věděli, že je to svatba, Mistrův mocný čin, jímž tvoří novou skutečnost, on řekne, a stane se, jako se voda pod jeho rozkazem promění ve víno.

I oni oba, dívka a mladík, poznávali, že se s nimi něco změnilo, více však z vlastního nitra pod srdcem, než aby jim to prozradil důvtipný rozum.

Aniž by se jakkoli připravili, Jošua z nich udělal manžele, sám jim uchystal prazvláštní chupu, postavil jim baldachýn, ve kterém jim bylo opravdu dobře, chránil je svou mocí a silou, mocí a silou Adonajova Mesiáše.

71

Kdosi jim podal kalich vína, a když se spolu napili, pojala je nesmírná závrať, každá kapka jim totiž rozevřela hlubinu, pod dlažbou Jeruzaléma zela propast, padali do ní stále rychleji.

Slyšeli, že Mistr pomalu odříkává slova věštby, prorokoval, co nastane, nebo spíše to, co jimmladým manželům uchystal, aby je to zmocnilo a uchvátilo.

Valerianus, zrozený z vod Tibery, jež se točí pod sedmi pahorky, a Mirjám, co upíjela jen z obyčejné galilejské studny, budou Mistrovými vyslanci.

Slavnostním voláním jim ukázal, že budou svědčit o jediném pravém Mesiáši, syn Titův a dcera Šlomova budou vypravovat o svém Mistru.

Již za pár týdnů nastoupí na loď, poplují přes moře na daleké ostrovy, do míst, kam Mistrův sandál nikdy nevstoupí.

A oni budou první, kdo v obrovském Městě Římě vypoví, Jošua ha Nocri ha Mašiach, že tento Jošua tesařův byl pomazán samým Adonajem a je větší než modly Apollo a Jupiter.

Budou první, kdo naučí syny a dcery tohoto pohanského národa, že není boha kromě Adonaje a že jeho Mesiáš Jošua je král milostivý a odpouštějící.

A také budou prvními, kteří v zemi pohanů počnou zvěstovat Mistrovo království, Mistrovu Tóru a Mistrovy mocné skutky.

Budou manželé, ale Valerián nikdy neuslyší, buď dobré mysli, narodilo se ti dítě, neboť připlují do Říma jen proto, aby se stali setbou k životu věčnému.

Zemřou v Římě na tržišti, tělo vedle těla, dva svědkové, první jako začátek všech, přikrytí jedním rubášem jako chupou svatební.

Až vytáhnou z díry za hradbami jejich kosti, dobří a oddaní zastánci Mistrovy cesty je položí na oltář, Mirjám a Valerián spolu.

Nikdo už neurčí, čí byla která kost, stali se tělem jedním, tělem Pomazaného.

OLIVYMatka mladého Jochanana Marca položila na stůl chleby a její dcery přinesly ještě mísy plné

zeleniny. „Je čas večeře,“ pronesl Mistr a ponořil zápěstí do nádoby s vodou. Poděkoval za tuto vznešenou micvu. A žáci ho následovali.

Požehnal chlebu. Pozvedl talíř oliv: „Baruch ata Adonaj Elohejnu melech ha-olam, bore pri ha-adama.“ Mirjám je nabrala a zabalila do chlebové placky. Podala ji Valeriánovi jako dar, už zasepřestal rozumět slovům, ale rozuměl tomu pohybu. Opatrně se zakousl do nezvyklého jídla, mezi bílými zuby zvolna drtil kuličky oliv a s nimi do něho vstupovaly opuštěné nazaretské olivové háje, kamenné zídky, bosé nohy dívek, které šplhají po žebříku až do korun a klackem setřásají plody země.

Uslyšela, jak rozkousl zapomenutou pecku, lámala se jako její ubohý bratr Jehuda, jako Abnérovci, na které si už nikdo nevzpomene, jako rodina starého vdovce Šloma, jemuž byla Tóra cennější než život. A někde v těch olivách plakaly i uvězněné duše, jakýsi probodený Calvinus a holčička Flóra bez hlavy, v lesku plodů se zrcadlila unavená a stará Samařanka Jochana, naříkali malomocní a litovali hříšníci.

Mistr se na ni usmál. Položil jí ruku na hlavu, pohladil ji a potom se z jejích vlasů vynořil malý zelený lístek, zatočil se ve vzduchu a dopadl Valeriánovi na špičku nohy.

První verze dokončena 26. listopadu 2016. Psáno od zimy r. 2015.

Jakub Brdíčko

72