HINDUISMUS
- Nejstarší světové náboženství; pohanství v biblickém slova smyslu; nemisijní (hindem se rodíte, nikoliv stáváte)
I. předárijská kultura- archeologové nalezli města Harappa a
Mohendžo-daro.- Písmo těchto předárijských obyvatel Indie
zůstalo bohužel nerozluštěno.- sošky Bohyně Matky: uctívání ženského a
mateřského aspektu božství (později šaktismus, tantrismus)
- Období do 2000 př.n.l.
II. Árijci – Indoevropané- Cca 2000 – 1200 př.n.l. pronikají do Indie
z oblastí mezi Karpatami a Kavkazem- Potrojné myšlení: . Indická společnost se člení
na brahmány (kněží), kšatrie (válečníky resp. aristokracii) a vaišy (hospodáře).
- Podobně uvažují Řekové, Keltové i křesťanská Evropa
- Brahmán: odborník na Posvátno – podobně jako druid, nebo šaman; je mistrem ohně, a to jak vnějšího (Agni, tj. oltářního ohně stravujícího přinášenou oběť), tak vnitřního ohně lidského nitra (tapas), brahman je tedy mistrem extáze, askeze resp. transformace duchovní energie.
III. Védy
- Doslova „vědění“ (srov. Další podobnosti češtiny a sanskrtu: agni – oheň, jóga – jho, aj.)
- Prý zjeveny moudrým- Datace cca 1200 – 900 př.n.l., pozdější části až
cca do 200 př.n.l.- 4 základní védy: Rgvéd (hlavní skopus
náboženské mytologie, Jadžurvéd, Sámavéd, Atharvavéd
- Jadžurvéd se týká především provádění obětí, Samavéd obsahuje soubor posvátných melodií, Atharvavéd zaznamenává domácí obřady, kletby a zaklínadla.
- V rámci véd teologický vývoj: např. posun od osobního stvořitelského božstva Brahmy k filosofickému konceptu nadosobního
absolutna brahma, případně k monoteistickému konceptu jediného Boha Stvořitele
- V brahmánském obřadnictví byl kladen velký důraz na přesnost. Věřilo se, že kosmické řády jsou udržovány rituály. Chyba v recitaci posvátných formulí či v provádění obřadů mohla vážně narušit kosmickou harmonii. Proto brahmáni původně v obrovské úctě.
- Puruša – antropomorfní základ světa- Čas je zároveň materiálem, z něhož je svět; - cyklické chápání času- Rok v sobě tedy zahrnuje totalitu forem
skutečnosti, čas je vnímán cyklicky. - Obětní oltář má funkci osy světa, na které se
periodicky uskutečňuje kosmogonická Praoběť, kterou vznikl vesmír.
- Oběť jako pilíř a záruka existence světa: Při nejznámějším typu oběti (ašvamédha) se užívalo jako obětního zvíře koně (oběť purušamédha ovšem v roli obětované Prabytosti vyžadovala člověka).
- Po úpadku do vyprázdněného ritualismu: tři zásadní reformy hinduismu (6.-5. stol. př.n.l.)
- Součást tzv. axiální epochy
1.Buddha a jeho hnutí2.Mahavíra, zakladatel džinismu3.Upanišadová reforma
IV. Upanišády a jejich reforma
- přínáší filosofickou reinterpretaci starší védské tradice
- spiritualizované chápání oběti jakožto niterného úkonu, individualizace a existenciální zniternění náboženské praxe
- agni – obětní oheň už je chápán jako vnitřní oheň v srdci
- oběť z rituálního sakrálního provozu získává spíš niterný – morální charakter
- objevuje se koncept karma (kosmický zákon příčin a následků)
- korespondence mikrokosmu a makrokosmu – individualizace
- od obětí k poznání (džňána)- oslabena role brahmánů – kritika; dokonce
v roli moudrého občas nově ženy
- samsára – neblahý koloběh zrození, který je žádoucí rozetnout a vysvobodit tak individuálního člověka (átman) z tísnivého cyklu do ztotožnění s kosmickým duchem (brahma)
- mókšá – spása, vymanění se z vězení iluze, slepoty duše, jejíž podstatou je lpění na egoistickém životě
- avidjá – přirozený stav, slepota: základní problém člověka je tedy cosi jako spánek vědomí, klam, spoutanost iluzorní skutečností.
- tři cesty (márgy) směřující k vysvobození: cesta poznání - džňánamárga, cesta uctívání - bhaktimárga a cesta činů – karmamárga (syntézu těchto tří cest nabídne později Bhagavadgíta, viz níže).
- Tat twam asi = „to jsi ty!“: patří K nejznámějším vyjádřením indické spirituality vůbec, jde o konstatování identity atmanu a brahmy.
- Zároveň nesmí být Absolutno ztotožněno s ničím podmíněným a stvořeným; proto platí také: neti neti – „ani to, ani to“
- Uskutečnění identity atmanu a brahma bývá ilustrováno rozplynutím řeky (a její osobité identity) v oceánu, do kterého ústí.
- Dvě pozdější linie dotažení upanišádové reformy:
1.advaita védanta mudrce Šankary (asi 8. století n.l.), která ústí ve filosofii resp. intuici absolutního monismu (neduality)
2.monoteistická interpretace mudrce Ramanudžy (asi 11. století n.l.), která zachovává vztahovou polaritu mezi člověkem a Bohem: zastává se principu bhakti (uctívání osobního božstva), trvá na věčnosti atmanu (individuální duše) a na osobním charakteru Brahmy
V. Bhagavadgíta – klíčový svatý text hinduismu
- Bhagavadgíta (někdy se jí říká „Bible hinduismu“). Bhagavadgíta je součástí nejrozsáhlejšího eposu indické literatury, Mahábháraty (vznik 400 př. n. l. – 400 n. l.); cca 100 000 veršů
- na pozadí války Kuruovců a Pánduovců; rozhodující bitva na Kulikovském poli; rozhovor Ardžuny (kšátrij) s jeho vozatajem,
kterým není nikdo jiný než Krišna (avatár boha Višnua)
- Ardžuna je zasvěcován do tajemství cesty k cíli v životě na sklonku pozemského věku
- tajemství komplementarity a jednoty protikladů (coincidentia oppositorum): Višnua – udržovatele a Šivy - ničitele, ženského a mužského aspektu božství a také ovšem dobra a zla
- rovnost všech tří cest ke spáse: džňána, bhakti, karma
- zásadní je „odpočinout od ovoce svých činů“, odpoutání
- Cesta ke spáse vede přes niterné odpoutání se od vlastního angažovaného života a nalezení vnitřního klidu za současného zodpovědného setrvání v rodinných, občanských a společenských povinnostech, ovšem bez vnitřní účasti, bez lpění na výsledku.
VI. Další dějinný vývoj
- V období 200 př. n. l. – 200 n. l. vzniká druhý nejznámější indický epos Ramajana (velikostí odpovídá čtvrtině Mahábháraty)
- hlavním hrdinou je Ráma, po Kršnovi druhý nejdůležitější avatár boha Višnua
- 327-5 př. n. l. - proniká do Indie Alexandr Makedonský: pokouší se ji helenizovat (zachovala se o tom četná archeologická svědectví)
- umožňuje kontakt řeckých mudrců s duchovními tradicemi Indie
- král Ašóka, který bývá nazýván Konstantinem buddhismu
- prodělal dramatickou konverzi k buddhismu a posléze jej a jeho šíření v Indii a mimo ni všestranně podporoval
- od 8. století n.l. začíná období pronikání muslimských nájezdníků do Indie. V osmém
století jsou to Arabové (dochází pochopitelně k dramatickému střetu „modlářského“ hinduismu a přísně monoteistického islámu.
- V 8.-15. století n.l. přicházejí postupně jednotlivé vlny expandujících muslimských národů: Po Arabech jsou to Turci, Afghánci, Peršané, Mongolové.
- V 8. století působí filosof Šankara: otec patrně nejvlivnější indické filosofické školy absolutního monismu (advaita vedanta)
- v 11. století působí filosof Ramanudža, nejvlivnější zastánce monoteistické interpretace staršího hinduismu
- Ve 14. století získává vliv členění duchovních cest na opičí cestu (trvající na osobním úsilí o sebezdokonalování) a na kočičí cestu (která rozvíjí bhakti - spiritualitu směrem ke spoléhání na milost uctívaného božstva spíše než na vlastní zásluhy).
- Pokusy o syntézu islámu a hinduismu: 15. stol. - svatý muž Kabir jakousi syntézu monoteistické verze hinduismu a islámu, 16. stol. - guru Nanak s monoteistickým poselstvím kombinujícím prvky hinduismu a islámu, ale odmítajícím ztotožnění s nimi: zakládá tak novou náboženskou tradici, zvanou sikhismus.
- V 18.-19. století probíhá postupná kolonizace Indie Velkou Británií. V r. 1858 se Indie stává britskou kolonií. V období britské koloniální nadvlády se indičtí učenci vyrovnávají s kulturní, hospodářskou a politickou „převahou“ evropských zemí
- neohinduismus: v rámci kulturní emancipace od područí Západu se přiklánějí k vlastním kulturním a náboženským tradicím,
- selektivně ve svých reformách využívají některých prvků západní kultury
- Rámmohan Ráj (1772 – 1833) osvětové spolky, bojuje proti kastovnímu uspořádání
společnosti a za práva žen, usiluje o očištění hinduismu od „pohanských“ prvků (pravým hinduismem je pro něj hinduismus upanišadové reformy) a hlásá monoteismus
- Sarasvatí (1824-1883) prosazuje monoteistickou formu hinduismu
- Sri Aurobindo (1872-1950) bojuje za očistu hinduismu od kompromitujících přežitků minulosti; metoda integrální jógy; koncept komplexní evoluce, která má vyústění ve vznik nového vyššího druhu bytostí než je člověk; nikoliv technický, ale spirituální růst; původně politický aktivista, od r. 1910 opustil politiku pro duchovní cestu
- Poslední velký reformátor hinduismu Gándhí (1869-1948) se po letech příklonu k západní kultuře britského střihu vrací k domácí spiritualitě Indie, s důrazem na princip nenásilí, v jehož jménu úspěšně vede indickou
společnost k osvobození a politické nezávislosti na Velké Británii
- Hlavní úsilí reformátorů (stoupenců neohinduismu) směřovalo ke zrušení tradiční praxe satí (upalování vdov), dále proti tradici provdávání holčiček, proti mnohoženství, proti sociální diskvalifikaci tzv. nedotknutelných (jedinců mimo kastovní systém, odsouzených k ubohé existenci na okraji společnosti). V roce 1947 vyvrcholilo napětí a násilná konfrontace mezi indickými muslimy a hindy a došlo k vytvoření nezávislého státu Pákistán, tj. k definitivnímu politickému odtržení islámské části Indie
VII. Hlavní bohové Indie (a jejich ikonografie)
Brahma
- je stvořitel- má čtyři obličeje obrácené na čtyři světové
strany, což symbolizuje univerzální vládu- drží v ruce růženec tj. čas, dále drží nádobku s
vodou, symbolizující beztvarost prvotního chaosu, předcházejícího stvoření, dále třímá obětní nástroj (svět vznikl obětí), a také knihu, symbolizující zdroj poznání
- jede na divoké huse (symbol putující duše).
- dnes má jen jeden chrám, potkal ho osud zestárnuvšího, unaveného stvořitelského boha (deus otiosus). Zejména uctívání tvůrčí (ženské) energie šakti mu vzalo popularitu.
Višnu
- Višnu je bůh uchovatel, resp. udržovatel
stvoření, je to „ten, který proniká“, tj. imanentní; ve stvoření přebývající bůh.
- zobrazuje se jako tmavě modrý, což symbolizuje nekonečný prostor, a také barvu blahodárných dešťových mraků.
- na vyobrazeních stojí: má funkci axis mundi, tedy pilíře či osy světa.
- drží lasturu (což symbolizuje zdroj existence z vody), a troubí na ni.
- dále třímá disk, symbolizující kosmickou mysl, resp. nástroj osvobození.
- usekává hlavy démonům. - drží kyj, symbolizující sílu času, a také lotos,
znázorňující krásu nejvyšší reality, která ovšem tkví svými kořeny v bahnitých vodách (což je symbolem ubohosti hmotného světa, ze kterého ovšem také vyrůstá krása transcendentní skutečnosti).
Šiva
-
- je popisován jako ničitel, je to pán tance, který pulsuje rytmickou energií.
- oživuje vesmír, jeho síla vyvěrá z klidného centra.
- i Šiva má čtyři ruce, což je symbolický výraz univerzality.
- drží bubínek, což symbolizuje zvuk procesu stvoření, resp. kosmické vibrace, tj. rytmus vesmíru.
- drží také plamen, symbolizující zničení světa forem. Je to připomínka pomíjivosti.
- Šivova destruktivita je ovšem osvobozující, ničí pomíjivé tvary ve jménu nepomíjitelnosti.
- jeho dolní pravice vyjadřuje gesto: „neboj se“. - kolem paže se mu vine kobra, tj. symbol země
a plodnosti.- jeho dolní levice vyjadřuje gesto „slonního
chobotu“ (Šivův syn je božský slon Ganéša): gesto znamená slitování a laskavost.
- Šivova levá noha je ve vzduchu, a ukazuje k ní ruka vyjadřující gesto slonního chobotu, znamení spásy.
- pravá noha šlape po trpaslíkovi, který je symbolem duchovní zapomnětlivosti.
- Šivova hlava je dokonale vyvážená a jeho obličej je bez výrazu, tím je vyjádřen dokonalý
vnitřní klid jóginů, jejichž je Šiva (jakožto pán vnitřního ohně) patronem.
Šakti, tj. Velká bohyně (Mahadeví)
- je manželkou Šivy. Je to nesmírně populární ženské božstvo předárijského původu.
- bývá uctívána také jako nadosobní energie šakti (viz např. tantrický hinduismus).
- V Indii má dodnes nesmírný význam ženský princip vesmíru, který má komplementární, resp. ambivalentní aspekty, vyjadřující tajemství jednoty protikladů (matka a čarodejnice, laskavá a strašná atd.),
- v ikonografii jsou ženská božstva často vyobrazována jako strašlivé bojovnice (např. Kálí má lebky kolem krku, kape z ní krev, Durga jezdí na lvu, má divoké vzezření, bojuje s démony, v mnoha rukou má zbraně atd.).
- Bohyně bývá někdy chápána jako brahma (nadosobní absolutno) v ženské formě. Kult Velké bohyně je jedním z nejdůležitějších bhakti-kultů (dokonce vytlačila Brahmu-stvořitele z indické „Trojice“)
VIII. Náboženská praxe- Velká různorodost v závislosti na regionu a
čase- důležité tipy duchovní praxe: rodinné rituály,
přechodové rituály (samskara), meditace, jóga- v rodině: důležitost ohně, zpěvu, obrazů a
sošek (ikonodulie), meditace- přechodové rity: takové, kdy člověk přechází
z jednoho období života do druhého- mantry – písně vedoucí k prozření
jóga
- jho – znovusvázání rozdvojené, odcizené mysli a skutečnosti (mókša v probuzení do ta twam asi); kýžený stav se nazývá samádhi, potažmo nirvána (vyvanutí, rozplynutí átmanu v brahma)
- nejrozšířenější indická cesta individuální duchovní praxe
- kombinovatelná s jakýmkoliv světonázorem- Jejím cílem je vlastně dosáhnout duchovní
(„mystickou“) smrt, proto zde má své důležité místo symbolika oběti a také embryonální
symbolika (viz některé jógické polohy – ásany)
- 4 základní metody: jama a nijama – příkazy a zákazy, dále koncentrace mysli - ekagrata, jógické tělesné polohy - asany, a dechová cvičení - pránajáma
Literatura:
Knipe D., Hinduismus, Prostor, 1997Cross S., Hinduismus, Ikar, 2001Zbavitel D., Hinduismus, DharmaGaia, 1993Kung H., von Stietencron H., Křesťanství a hinduismus, Vyšehrad, 1997
Lesný V., Buddhismus, Samec, 1948Snelling J., Buddhismus, Ikar, 2000Lester R., Buddhismus, Prostor, 1997Kung H., Bechert H., Křesťanství a buddhismus, Vyšehrad, 1998
Eliade M., Dějiny náboženského myšlení I. – III., Oikumene, 1995 – 1997
BUDDHISMUS
- Vzniká jakožto cílená reforma tehdy již živého náboženství – hinduismu v období mladších véd (tři velké reformy: džninismus, upanišady, buddhosmus)
- Kolem postavy jediného osvíceného mistra
I. Buddha a jeho život
- Vlastní jménem Siddhártha Gótama- Asi 563 p.n.l. – narodil se v Lumbiní na svahu
Himaláje (Nepál)- Jeho matka se jmenovala Mahámaja- Legenda vypráví, že do ní vstoupil bílý slon, a
její syn se narodil zázračně, z boku (nikoli koncem pánevním). Novorozeně padlo do sítě, držené božskými bytostmi. Jeho narození bylo výsledkem soustředěného úsilí více než pěti set životů, o kterých (jakožto minulých životech Buddhy, které předcházely jeho osvícení) existují četné legendy.
- 32 a 8 unaků výjimečnosti: „narodil jsem se, abych pro dobrotu světa dosáhl osvícení“
- Otec se ho snažil chránit přepychem v král. Paláci
- V 16 letech se oženil, v 29 zplodily syna Ráhulu- snad 534 p.n.l. – rozhodující setkání za
branami paláce: nemocný, stařec, mrtvý člověk – otázka po životě tváří v tvář relaitě utrpení
- setkání s dvěma gurui – vždy odchází zklamán- uchýlení se k askezi; po čase prozření ke zlaté
střední cestě- pevné rozhodnutí k dosažení osvícení bez
pohybu- pokušení démona Máry: „Márovo vojsko se
rozkládalo na čtyřicet mil před ním a na
čtyřicet mil po obou stranách a vzadu až ke konci světa a bylo čtyřicet stop vysoké. A když zakřičelo, rachot a burácení jak při zemětřesení se nesly na tisíce mil daleko. A bohu Márovi, když nasedl na slona, který byl pět set mil vysoký a jmenoval se „Obklopen horami“, se na těle objevilo tisíc paží a těmi uchopil nejrůznější zbraně“.
- Svědectví o prozření: „S myslí soustředěnou, očištěnou, jasnou … jsem se zaměřil k poznání vzpomínek na své minulé životy. Rozpomenul jsem se na mnoho minulých životů …Nevědomost se rozptýlila, vzniklo poznání. … (Pak) jsem svou mysl zaměřil na umírání a opětné rození tvorů. Božským, jasným a nadlidským zrakem jsem spatřil, jak bytosti umírají a znovu se rodí, v postavení nízkém i vysokém, pleti dobré i špatné, v životě šťastném i ubohém, vše podle karmy … (Pak) jsem svou mysl zaměřil na poznání toho, jak zničit svazující vlivy (smyslové žádosti, žádosti po bytí a nevědomosti). Správně jsem si uvědomil (pravdy) „Toto je utrpení. … Toto je příčina utrpení. … Toto je zánik utrpení. Jak jsem to poznal a pocítil, má mysl se osvobodila. … Uvědomil jsem si, že znovuzrození už nepřijde. … Tento svět je pro mne poslední. Nevědomost byla
rozehnána, přišlo světlo. Tak je to s tím, kdo žije bděle, usilovně a cílevědomě“.
- 528 p.n.l. v Bódhgaji – dosáhl osvícení; 7 dní seděl v blaženosti, pak návrat k 5 druhům, které začal učit
- V prvním kázání v Benáres formuloval základní pravdy univerzálního zákona – dharmy:
„Mnichové, toto pak je vznešená pravda o utrpení: narození je utrpení, stáří je utrpení, nemoc je utrpení, odloučení od toho, co je milé, je utrpení, nedosáhne-li člověk toho, čeho si přeje, i to je utrpení, zkrátka patero skupin, jimiž pronikáme k světu jevů, je utrpení“
- Kázání v Benáres bylo symbolicky označeno jako „roztočení kola dharmy“
- Později se učedníci Buddhy ptali, kdo ho učil. Odpověděl, že on sám).
- Typický příběh obrácení Buddhova následovníka – kupec Jasó:
„Jasó, syn bohatého kupce, užíval hojně života. Měl tři paláce, jeden pro dobu zimní, jiný pro dobu horkých měsíců a jiný pro dobu dešťů. Jedenkráte
se Jasó probudil dříve než obvykle a uviděl družky svých rozkoší ještě ponořeny v hluboký spánek. Spatřil místo vypočítavého souladu přirozený nesoulad: ochablé údy, rozcuchané vlasy a sliny vytékající z úst. V té chvíli si uvědomil nicotnost svého života“
- Mnoho následovníků napříč společenským spektrem – Buddha narušil kastovní pořádek; rovnostářské pojetí bylo trnem v oku brahmánům, jejichž postavení bylo na kastovním systému založeno
- Soustředil se na praktickou životní cestu, nikoliv na filozofování o životě: metafora člověka zasaženého otráveným šípem
- O těch, kteří stále řeší filosofické otázky, pověděl následující podobenství: „jsou jako slepci, kteří nemajíce jasného názoru, přou se o tom, co pro člověka vidoucího je samozřejmé. V Sávatthi prý žil kdysi král, který dal svolati všechny slepce z města a poručil jim přivésti slona. I vešel k nim, jak tak stáli kolem slona a ohmatávali tu část jeho těla, u které stáli, a tázal se jich, jaký je slon a čemu se
podobá. A tu ti, kteří ohmatávali hlavu, přirovnávali slona k džbánu, ti, kteří ohmatávali uši, přirovnávali jej k opálce, kteří měli v ruce nohy, řekli, že se podobá sloupu, kteří měli konec ocasu, přirovnávali slona ke koštěti a jiní jej přirovnávali k jinému, podle toho co měli v ruce. A Buddha dodává: „Mnichové, zrovna tak jako tito kacíři, jsouce slepí a bez názoru, přou se mezi sebou říkajíce: Toto učení je pravdivé, každé jiné je klamné.“
- Buddha onemocněl úplavicí a r. 483 p.n.l. umírá
- Poslední Buddhova slova byla: „Nuže mnichové, pravím vám, pomíjející jsou složky, horlivě usilujte“
- 8 dílů jeho těla vytváří kult ostatků – mají povznést každého, kdo se s nimi setká k vnitřní radosti a štěstí
- Přesné obrysy Buddhovy historické postavy zůstávají nezřetelné, podle mínění většiny buddhistů to ale vlastně není důležité, protože
rozhodující je Buddhovo poselství, ne jeho životopis
II. Buddhismus: naukové základy
- Buddhovo učení je možné shrnout v tak zvaných „čtyřech vznešených pravdách“: 1) Vše je utrpení2) Příčinou utrpení je touha3) Vysvobození z utrpení je vyhasnutí touhy4) Cestou z utrpení je osmidílná stezka: pravé pochopení, pravé záměry, pravé mluvení, pravé jednání, pravá životospráva, pravé úsilí, pravá všímavost, pravé soustředění
- Některé pravdy převzaty z hinduismu (karma), některé polemicky vyhrocené (popření existence indiv. Duše – átmanu)
- Cíl života: Cílem duchovní stezky člověka je vysvobodit se z koloběhu znovuvtělování („z kola samsáry“) a to tak, že člověk splatí své karmické dluhy a zcela vykoření veškerou touhu (tj. veškeré lpění)
- tím se osvobodí od nutnosti návratu do nového vtělení
- Život je převtělování: šílený kolotoč žádostivosti, nenávisti a přeludu, které jsou jako kohout, had a vepř, semknutí v koloběh, protože se koušou vzájemně do ocasu
- Rozetnutí kola samsáry je stav nirvány = „vyvanutí“, „plamen, který vyhasl“; stav blaženosti nad protiklady existence a neexistence; tedy nikoliv nicota
- Daleko větší důraz než na filosofické principy ovšem Buddha klade na etické postuláty
- Pro všechny stoupence Buddhova učení platí pět základních pravidel: 1)neubližovat živým tvorům (tzv. „ahinsá“)2)zdržovat se nepovolených sexuálních aktivit3)zdržet se alkoholu4)zdržet se krádeží5)zdržet se lhaní
- Základním postojem buddhisty vůči všem živým tvorům má být univerzální soucit (tzv. „karuna“)
- Etika je v Buddhově učení jednoznačně nadřazena též náboženskému ritualismu, v tom také spočívá jeho kritika brahmánů jakožto kněží a obřadníků
- Spolupráce mnichů a laiků: „Ve vzájemné závislosti hospodáři i bezdomovci přispívají k rozkvětu dobré nauky. První jsou chráněni před nedostatkem, jelikož dostávají šat i vše ostatní; druzí, jelikož se v tomto světě řídili naukou, cestou vedoucí k dobrým podobám znovuzrození, se v plné blaženosti radují ve světě bohů“
III. Buddhismus – pozdější vývoj až dodnes
- Dvě základní podoby (větve) buddhismu:
1)Hínajána (Théraváda) – buddhismus malého vozu – do Barmy, Thajska, Kambodži, Srí Lanky
- Patrně původnější forma buddhismu vycházející z nauk formulovaných v pálijském kánonu
2)Máhajána – buddhismus velkého vozu; severní cesta z Nepálu – do Číny, Korei, Vietnamu, Japonska, atd.
- Postupně nabral zpětně vlivy hinduismu, více pestrá směsice tradic; více obřadních prvků, zobrazování Buddhy (původně nezobrazován)
- Ideál není arhata – světec oproštěný od tohoto světa; ideálem bódhisattva
„Bódhisattva je obdařen moudrostí, s níž na všechny tvory pohlíží jako na oběti jdoucí na porážku. A pojme ho nesmírný soucit. Jeho božské oko vidí … bezpočet tvorů a je velmi zkroušen tím, co vidí, protože mnozí vlečou břemeno minulých činů, které budou potrestány v očistci, jiní dojdou k nešťastným znovuzrozením, které je odloučí od Buddhy a jeho učení, další očekává brzká násilná smrt … jiní získali výhodné znovuzrození jen proto, aby o ně znovu přišli. Tak všechny tyto tvory zahrnuje láskou a soucitem a pečuje o ně s myšlenkou: „Stanu se spasitelem všech tvorů a vysvobodím je z jejich utrpení“
- Úplné odmítnutí askeze; zřeknutí se nirvány ve prospěch spásy druhých
- Dějinnost: S tím souvisí také víra v milost a naděje posmrtné blaženosti „v ráji“. Eschatologický výhled do budoucnosti je pro mahajánu důležitější než pro theravádu
- Mahajána také vyhlíží příchod Maitréji, buddhy příštího věku, který založí desetkrát větší obec než Gótama
- Úpadkové formy mahajány: mantrajána – magické postoje a praktiky – zaříkávadla, zaklínadla, talismany, čarodějnictví
- vadžrajána (buddhismus diamantové cesty) – prvky tantrismu a kultu bohyně matky z původního hinduismu – erotické a hedonistické prvky jako cesta ke spáse; znovuposvěcení tělesnosti
- živé formy mahajány ve světě:
- z Číny (1. stol. – misie mnichů) dál na východ a jih
Čchan (Zen) buddhismus
- Populární především v Japonsku – od 6. stol n.l.
- chce proniknout „za hranice myšlení a kázně“, nepěstuje studium starých textů, ani rituály či recitace súter, hledá přímý vhled.
- Původně nepěstuje meditaci vsedě, ale spíše „mystiku všedního dne“, tedy meditativní naladění v kombinaci s každodenním životem.
- Později se rozvíjí meditace vsedě jakožto adekvátní spirituální technika
- „… sedět pevně v meditaci a myslet ne-myšlením. Jak se myslí ne-myšlením? Tak, že se nemyslí! To je umění zazenu“
- Ideálem zenu je stav ataraxie, schopnost nedat se vyvést z míry, jak ilustruje tento příběh: „...armáda vzbouřenců vtrhla do jednoho korejského města, kde stál zenový klášter. Všichni mniši uprchli, jen představený zůstal. Když generál pyšně vkročil do kláštera, byl pobouřen, že před ním představený ihned nepadl na kolena. Začal na něho křičet: „Cožpak nevidíš, že máš před sebou muže, který tě bez mrknutí oka může probodnout?“ „A ty,“ opáčil představený kláštera, „máš před sebou muže, který se dá probodnout bez mrknutí oka.“ Generál byl ohromen. Po chvíli se uctivě uklonil a odešel“.
KMENOVÁ NÁBOŽENSTVÍ
Klasická moderní hypotéza: náboženství evoluje od nižších k vyšším formám
- Pouze jedna možnost, jak chápat náboženství- Rozhodně se nepotvrzuje, že by náboženskost,
tíhnutí člověka k posvátnu ustupovalo (náboženství se daří, dokonce i v ČR)
- Teze o postupném konci náboženství se objevuje opakovaně (např. Voltaire, Lenin, Marx)
- Tzv. přírodní náboženství: ostrůvky mytického myšlení typického pro pre-moderního / archaického člověka
Archaické / mytické / mystické myšlení
- Kosmocentrické (oproti logocentrickému myšlení antiky a antropocentrickému myšlení osvícenství)
- člověk participuje na bytí, celku: žízeň po Bytí (M.Eliade), náhrada instinktů
- polarita subjekt – objekt
- jevy jsou hierofanií – platónský trojúhelník
Mytologie
- výsostná důležitost vyprávění- „Pán Bůh stvořil člověka, protože miluje
příběhy“ (Nachman z Braclavi)- Svědectví: informace, evaluace, persuaze- Osoba se vynořuje v toku života
převypravováním- Mytologie je exemplární model skutečnosti,
ne legendy pro zaujetí, nýbrž poodkrytí závoje skutečnosti jaká je (in lilo tempore)
- Svět je plný bohů, je zakouzlený – myto- poetické dílo působí probuzení spícího / „věřícího“ vědomí
- Mýtus má blízko ke klasické pohádce- Dobrovolné potlačení nevíry (Lewis)- obnova, únik, útěcha (Tolkien)- rekonfigurace vidění světa skrze příběh
- archaická spiritualita je láva, náboženské systémy (texty, rituály, nauky, příkazy, svátky…) fosílie Ducha (F. Schleiermacher)
M. Eliade (1907 – 1986)
– rumunský religionista a spisovatel, esejista, diplomat
- dvě modality bytí: posvátné X profánní
- Hierofanie: akt manifestace posvátna
- Čas není homogenní
- Posvátný čas: střed, illud tempus, praminulost
- Zlom v kontinuitě času
- Rituál: zpřítomňuje mytické pravzory
- Svátek: vystupuje z toku času, vrací se do Pračasu
- Kostel: zlom v kontinuitě prostoru, mše: zlom v kontinuitě času; Templum = chrám – tempus = čas – je tam souvislost
- Svět – rok je vlastně věčný návrat, stále obnovované stvoření
- Svět se periodicky každoročně obnovuje, tedy Nový rok – nový začátek
- Předtím: dočasný návrat do chaosu – orgie, karneval (např. Silvestr)
- Potom: vše nové a čisté, čerstvé
- Archaický člověk chce bydlet ve Středu času a prostoru
- Rituální reaktualizace: regenerace, nevyčerpatelná zásoba sil
- Liturgický kalendář: obnova dění in illo tempore, vše má mytický archetyp – zemědělská práce,
sexualita, řád války, řemesla
