Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

Přírodovědecká fakulta

ZOOGEOGRAFIE

KBI/P410

Jaromír Hajer

Ústí nad Labem 2013

Obor: B1501R001 – Biologie jednooborová

Klíčová slova: Zoogeografické oblasti, areály, endemismus, fauna

Anotace: Cílem kurzu zoogeografie je poskytnout studentům informace o

zoogeografii, tj. oboru, který se zabývá rozšířením živočichů na

Zemi a příčinami současného stavu rozšíření živočichů

v jednotlivých zoogeografických oblastech. Při formulování

obecných zákonitostí jsou východiskem jak poznatky všech

zoologických disciplin, tak poznatky botanických, geografických i

geologických oborů.

Projekt „Mezioborové vazby a podpora praxe v přírodovědných a technických studijních programech UJEP“ Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/28.0296 Tento projekt byl podpořen z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu České republiky.

© UJEP v Ústí nad Labem, 2013

Autor: Doc. RNDr. Jaromír Hajer, CS.

„ Zoogeografie studuje rozšíření živočišstva na zemském povrchu a

odhaluje zákonitosti, které podmiňují různé způsoby šíření a příčiny změn a

rozšíření jednotlivých druhů. Každý živočišný druh je rozšířen na určité části

naší planety (ať již jde o souš, nebo vodstvo), která se nazývá jeho areálem. Při

vymezování areálu druhu se vychází z údajů o konkrétních nalezištích jeho

představitelů. Při sestavování areálů vyšších taxonů slouží za podklad areály

druhové“ (Buchar, 1980).

Shora uvedená charakteristika zoogeografie byla převzata z jedné ze tří knižně

vydaných učebnic, doporučených na konci tohoto textu , jako základní literatura (

Buchar J. Základy zoogeografie. SPN Praha, 1983; Opatrný E. Zoogeografie. SPN

Praha. 1983; Opatrný E. Zoogeografie. Universita Palackého Olomouc, 1999). Jiné

učebnice knižního formátu v ČR vydány nebyly což neznamená, že by studenti

neměli dostatek jiných, převážně internetových (avšak nerecenzovaných) zdrojů,

které jim mohou studium tohoto předmětu usnadnit. Některé z nich jsou také v této

studijní opoře uvedeny jednak na jejím konci, jednak průběžně ve formě

hypertextových odkazů. .

Z celosvětového hlediska je za první učebnici zoogeografie považována kniha

německého zoologa a geografa Eberharda Augusta Wilhelma von Zimmermana

„Specimen zoologiae geographicae, quadrupedem domicilia et migrationes sistens“,

která obsahovala první mapy světa ukazující rozšíření savců. Kniha vyšla v Leidenu

roku 1777.

V roce 1876 vyšla kniha „ The Geographic Distribution of Animals“, jejímž autorem byl

Alfred Russell Wallace (1823 – 1913).

http://www.biodiversidad.gob.mx/v_ingles/region/biogeographicReg.html

Velmi kvalitní publikací je kniha „ A Classification of the Biogeographical Provinces of the

World“, jejímž autorem je M.D.F. Udvardy, vydaná za odpory UNESCO v roce 1975

International Union for Conservation of Nature and Natural Resources Morges, Switzerland.

http://cmsdata.iucn.org/downloads/udvardy.pdf

Jednou z posledních, moderně pojatých knih, pojednávajících o rozšíření rostlin a

živočichů na Zemi je publikace: Cox C.B. and Moore P.D. 2010. Biogeography: an

ecological and evolutionary approach. 8th ed., Wiley.

Rozšíření jednotlivých druhů je vázáno na celou škálu abiotických a biotických

faktorů. Tyto faktory se vzájemně ovlivňují a mají vliv na složení lokálních

společenstev.

Současné rozšíření fauny je zásadně ovlivněno historickým vývojem organismů.

http://bioweb.wku.edu/faculty/Lienesch/Vert3zoog.ppt#315

Zoogeografické oblasti jsou definovány především podle čeledí savců,

ptáků a primárně sladkovodních ryb. Ryby jsou patrně nejstarší a nejpočetnější

skupinou recentních obratlovců. Je známo více než 30 000 druhů ryb, z nichž je asi

43% sladkovodníc . Sladkovodní ryby se dělí na primárně sladkovodní a sekundárně

sladkovodní . Primárně sladkovodní druhy se vyvinuly ve sladké vodě a nejsou

schopny tolerovat brakickou vodu. Sekundárně sladkovodní druhy se vyvinuly z

mořských druhů a snášejí slabě brakickou vodu .

Mezi primárně sladkovodní ryby jsou tudíž řazeny takové, které nejen, že se vyvinuly

ve sladké vodě uvnitř pevnin, ale nemohou se také šířit mořským prostředním.

Proto se předpokládá, že jejich šíření z jednoho kontinentu na druhý muselo

předcházet nejenom propojení příslušných pevnin, ale i jejich říčních systémů.

V posledních letech však byly vysloveny hypotézy o možné migraci primárně

sladkovodních ryb z Eurasie do Ameriky tzv. příledovcovými úseky oceánů

v souvislosti se snížením jejich salinity v období intenzivního tání pleistocénních

ledovců.

Biosféru můžeme rozdělit na tři celky (biocykly):

1. mořský (71% rozlohy zemského povrchu),

2. limnický (0,3%)

3. suchozemský (28,7%).

Limnický biocyklus tvoří pevninské vodstvo, které se dělí na vodstvo jezer

a říčních systémů . Proti mořskému biocyklu je jeho úhrnný objem asi 7

600krát menší, je však mnohem rozmanitější a proměnlivější v čase. S

mořským biocyklem limnický biocyklus souvisí a navazuje na něj

prostřednictvím brakických vod. Rozmanitost limnického biocyklu spočívá v

různé salinitě, ve velkých výkyvech teploty i v rozdílném obsahu živin a

kyslíku. Žije zde asi 65 000 druhů živočichů (OPATRNÝ, 1999).

Zoogeografickou oblastí rozumíme část povrchu pevninského a

limnického biocyklu, která má specifický vývoj a strukturu fauny.

Definována je zejména endemickými taxony.

Klasické je posuzování podle endemických čeledí, protože vykazují větší

frekvenci, než endemické řády, nebo vyšší taxony.

O čeledích máme komplexnější informace než o rodech, druzích.

Charakteristika zoogeografických oblastí je založena na kompletním

souboru faunistických prvků.

Endemické čeledi zpravidla nevyplňují celé území zoogeografické oblasti.

Okrajová území oblastí – prolínání prvků sousedních oblastí. Je zde nižší

absolutní počet zastoupených čeledí (platí to i pro velké ostrovy (Madagaskar,

Nový Zéland...)

Zoogeografické oblasti mají většinou přirozené hranice okrajů svých biomů.

Těmito hranicemi jsou biocykly (moře,pevnina...)

http://kzr.agrobiologie.cz/natural/data/datazoogeo/7_Australis_zoogeo%20cle

neni.pdf

http://evolution.berkeley.edu/evolibrary/article/history_16

http://arxiv.org/pdf/0912.1009.pdf

Nezávislý, specifický vývoj každé zoogeografické oblasti je podmíněn také

nerovnoměrným vymíráním široce rozšířených čeledí.

Zoogeografických oblastí je celkem šest a jsou součástí čtyř

zoogeografických říší.

I. Říše: NOTOGEA . 1. Australská zoogeografická oblast

II. Říše: NEOTROPIS. 2. Jihoamerická zoogeografická oblast

III. Říše: PALEOTROPIS . 3. Etiopská zoogeografická oblast

4. Indomalajská zoogeografická oblast

IV. Říše : HOLARKTIS. 5. Nearktická zoogeografická oblast

6. Palearktická zoogeografická oblast

http://bioweb.wku.edu/faculty/Lienesch/Vert3zoog.ppt#314,6,

Snímek 6

http://bioweb.wku.edu/faculty/Lienesch/Vert3zoog.ppt#318,7,

Snímek 7

Zoogeografické oblasti se dále člení na podoblasti a ty následně hiearchicky

na provincie.

Hranice zoogeografických celků těchto nižších úrovní jsou méně zřetelné.

Např. z 893 druhů pavouků žijících v ČR je přibližně 85 % druhů

endemických pro palearktickou oblast, 30% druhů pro eurosibiřskou

podoblast a jen 12 % je endemických pro provincii listnatých lesů.

Australská zoogeografická oblast

http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/pedf/js13/australie/web/pages/09-

biogeograficke_cleneni.html

Australská zoogeografická oblast zahrnuje celý australský kontinent s přilehlými

ostrovy Celebesem (Sulawesi) a Novou Guineou na severu a jižně položenou

Tasmánií, které výrazněji vystupují ze šelfového území a mnohé další méně rozlehlé

ostrovy. Řazení hornatých ostrovů k Austrálii spočívá v tektonických souvislostech.

Zatopení rozlehlého kontinentálního šelfu a oddělení ostrovů proběhlo v průběhu

posledních 10 000 let. V oblasti Sundského moře (navazuje na Novou Guineu)

sousedí australská s indomalajskou oblastí. Na jednotlivých ostrovech se prolínají

prvky indomalajské oblasti s australasijskou v různé míře. Přesné stanovení hranice

není téměř možné. Bylo zde definováno několik hraničních linií – nejčastěji je

upřednostňována hranice ve smyslu tzv. Wallaceovy linie.

Dalším ostrovem, vývojově odděleným hlubokým oceánem, řazeným do australské

oblasti je Nový Zéland. Celková rozloha australské zoogeografické oblasti: 9 mil.

km2.

Wallaceova linie je hraniční, přechodové území se sousedící Indomalajskou

oblastí (odpovídá svojí lokalizací rozsahu souvislého okraje Asie při pleistocénním

kolísání mořské hladiny (souvislost se zaledněním, nižší hladina světového oceánu).

http://www.starfish.ch/dive/Wallacea.html

Wallaceova linie je neviditelnou hranicí dvou odlišných světů zvířat. Odděluje od

sebe faunu asijskou a australskou, respektive zoogeografické oblasti indomalajskou

a australskou. Pomyslná hraniční čára prochází mezi indonéskými ostrovy Bali a

Lombok, Borneo a Celebes (Sulawesi) a pokračuje východně od Filipín. Je známa od

padesátých let 19. století, kdy její průběh popsal Angličan Alfred Russel Wallace.

Vývoj fauny

Austrálie představuje ze všech kontinentů, které na počátku druhohor vznikly

z jižního prakontinentu – Gondwany, kontinent, který je nejdelší dobu

izolovaný. Projevilo se to v rozsáhlé adaptivní radiaci vačnatců (Marsupialia) u

nichž se zde, izolováním od progresivnější větve placentálních savců, vyvinula

zcela analogická přizpůsobení (myšovec, krtovec, kunovec, vakovlk atd.)

Indie se oddělila od Antarktidy a Austrálie před 130 miliony let (během křídy),

Antarktida od Austrálie před 53 miliony let (během paleocénu) a Austrálie od Nové

Guineje v raném eocénu před 45 miliony let.

Z původně celistvého prakontinentu Pangea se osamostatnily jednotlivé

světadíly. V severní části se rozpadla Laurasie na Severní Ameriku a Eurasii. Ve

shora uvedené jižní Gondwaně přetrvávalo spojení Austrálie, Antarktidy a Jižní

Ameriky. Jižní Amerika nebyla spojena se Severní Amerikou. Indie a Madagaskar se

zcela oddělily. V následujícím kontinentálním rozestupovém driftu se přerušují

spojovací mosty mezi Austrálií a Antarktidou a Antarktidou a Jižní Amerikou. Indie se

oddělila od Antarktidy a Austrálie před 130 miliony let (během křídy), Antarktida od

Austrálie před 53 miliony let (během paleocénu) a Austrálie od Nové Guineje

v raném eocénu před 45 miliony let .

Fauna Austrálie včetně Nové Guiney a Tasmánie se vyznačuje výrazným druhovým

zastoupením savců podtřídy vejcorodých a vačnatců z třídy živorodých. To je

výsledkem dlouhodobé izolovanosti kontinentu od ostatních. Vývoj fauny se zde

rozvíjel bez souvislostí s ostatními kontinenty, což se zřetelně projevilo v adaptivní

radiaci vačnatých savců neovlivňované progresivnějšími placentály. Výhradně v

této oblasti nacházíme zástupce vejcorodých savců: ptakopyska

podivného (Ornithorhynchus anatinus), ježury australské (Tachyglossus aculeatus)

a paježury. Jejich mláďata se líhnou z vajec, která ptakopysk zahřívá v hnízdě, avšak

ježury je nosí ve zvláštním vaku. Zatímco výskyt ptakopyska je pouze mozaikovitý

(sladké vody východní Austrálie a Tasmánie), ježury osidlují většinu biotopů

jmenované oblasti včetně Nové Guineje.

• Nápadně chudá je původní fauna Nového Zélandu a tichomořských ostrovů.

Až do příchodu civilizace tam nebyli nelétaví suchozemští savci.

Jen dva druhy netopýrů. Nejsou zde hadi. Vzhledem k nedostatku přirozených

nepřátel zde některé ptačí druhy ztratily schopnost letu a jsou vážně ohroženy

introdukovanými savci, včetně psů a koček.

Mnohé ostrovy australské oblasti mají faunu odlišnou od fauny

australského kontinentu.

Sulavesi (Celebes) (Sulawesi) je ostrov australské strany Walaceovy linie.

Vačnatci jsou zde zastoupeni kuskusovitými druhy (Phalangeridae). Míra zastoupení

placentálních savců je výrazně vyšší než ve zbytku australské oblasti – poloopice

jsou zde zastoupeny unikátním nártounem okatým (Tarsius spectrum), vyšší opice

makakem tmavým (Macaca nigra). Endemickými sudokopytníky jsou 1 m vysoký

buvol anoa (Bubalus depressicornis) a babirusa (Babyrousa babyrussa)

z příbuzenství prasat.

Na Nové Guineji jsou zastoupeni vejcorodí savci (ježura a paježury), výrazněji než

v předchozím případě i vačnatci (kromě kuskusů několik druhů bandikutů a klokanů).

Placentálové jsou omezeni na hlodavce, letouny a ze šelem psa pralesního (Canis

hallstromi), možné subspecie dinga. Hlavní centrum rozšíření zde mají rajky, lemčíci

a holubi-korunáči. Endemitním plazem je krokodýl novoguinejský (Crocodylus

novaeguineae), zatímco areál taipana (Oxyurans scutellus) zahrnuje Novou Guineu

i Austrálii. Taipan je rod hadů z čeledi korálovcovitých. Jeho zástupci jsou velcí

a prudce jedovatí hadi, kteří se řadí mezi nejjedovatější a nejnebezpečnější

hady světa. V současné době rozeznáváme tři druhy taipanů

Mnohé rosničkovité (Hylidae) a parosničkovité (Microhylidae) žáby jsou endemity

http://tolweb.org/Microhylidae/16954.

Fauna Tasmánie je velmi podobná australské.

Žije zde ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisi), http://www.iucnredlist.org/details/40540/0 , zatímco vakovlk psohlavý (Thylacinus cynocephalus) http://www.petermaas.nl/extinct/speciesinfo/tasmaniantiger.html

byl pravděpodobně vyhuben.

Ve fauně Nového Zélandu s přilehlými menšími ostrovy téměř chybí plazi

a savci (pouze několik druhů scinků a gekonů, hatérie novozélandská (Sphenodon

punctatus) http://www.arkive.org/tuatara/sphenodon-punctatus/

Mystacina novozélandská.

Mezi 1100 druhy netopýrů jsou jen dva, kteří před létáním dávají přednost pohybu na

zemi a dokáží skutečně chodit. Prvním je americký upír obecný (Desmodus

rotundus) a druhým netopýr mystacina novozélandská (Mystacina tuberculata), který

čiperně pobíhá pralesy a hledá hmyz a spadané ovoce nebo šplhá po stromech a

olizuje nektar z květů. Vědci se až dosud domnívali, že mystaciny, které na Novém

Zélandu představují jediné pozemní savce, schopnost létat ztratily kvůli nedostatku

potravní konkurence a ostrovní izolaci.

Nová studie to však vyvrací. Mystacinám při chůzi pomáhají speciálně uzpůsobená

křídla a končetiny, které biologové z Univerzity Nového jižního Walesu nyní objevili

také na kostrách jednoho pravěkého australského netopýra. Domnívají se proto, že

novozélandské mystaciny jsou jediným žijícím potomkem starobylé linie australských

netopýrů, která před létáním upřednostňovala chůzi po zemi a šplhání po stromech.

Na rozdíl od ptáků tedy u netopýrů neexistují důkazy o tom, že by ostrovní izolace

vedla ke ztrátě letových schopností.

Významnou složkou fauny jsou nelétaví ptáci – ze 3 endemických čeledí jsou

nejznámější kiviové (Apterygidae). Původní obyvatelé Nového Zélandu, Maorové,

vyhubili patrně již ve 12. – 14. století až 3 m vysoké nelétavé ptáky moa (Dinornithis

moa), stavbou těla připomínající pštrosy. Mezi endemické bezobratlé patří mimo jiné

i čeleď motýlů s kousacím ústním ústrojím Mnesarchidae.

• Endemitem na úrovni řádu (Rhynchocephalia) je plaz Sphenodon punctatus –

haterie novozélandská. Současník druhohorních dinosaurů (nikoliv potomek!).

Z druhohor pocházejí fosilní nálezy haterií z různých kontinentů. Temenní oko,

funkční diapsidní lebka, velmi pomalý metabolismus, nízké teplotní optimum –

kolem 12°C. Dožívají se až 130 let.

• Australští bahníci: patří do řádu jednoplicní – Ceratodontiformes. Nejvíce jsou

podobni fosilním předkům, mají nepárový plicní vak a velké šupiny. Larvy jsou bez

vnějších žaber, dospělci neupadají do letního spánku. Řád má 1 čeleď a je

zastoupen 1 druhem – Neoceratodus forsteri, bahník australský.

• Zoogeografické rozšíření dalších dvojdyšných, žijících mimo oblast Austrálie:

jde o řád Lepidosireniformes – dvouplicní. Mají dvě plíce, larvy jsou vybaveny

keříčkovitými žábrami, upadají do letního spánku.

Čeleď Lepidosirenidae – američtí bahníci s 1 druhem Lepidosiren paradoxa –

bahník americký.

Čeleď Protopteridae – afričtí bahníci , patří sem 4 druhy rodu Protopterus.

Do Australské oblasti patří také, jako podoblasti, Polynéská podoblast a Havajská

podoblast. Mají druhově chudou faunu , zejména Polynésie, např. na Nové Kaledonii

nežije žádný obojživelník, ani nelétavý savec.

Počet druhů bezobratlých živočichů na australském kontinentu je odhadován

na 190 – 200 tisíc druhů. Z odhadovaného počtu je známa asi polovina. Setkáme

se s nimi ve většině ekosystémů. V taxonech hmyzu a měkkýšů je 90 % hodnoceno

jako endemických. Z pavouků je endemický jeden z nejjedovatěších pavouků ,

sklípkan (Atrax robustus) žije pravděpodobně jen v oblasti Velkého Sydney.

Nejpočetnějším taxonem je hmyz (75 % známých australských živočichů).

Nediverzifikovanějšími řády jsou brouci a motýli (28 200 resp. 20 816 druhů).

JIHOAMERICKÁ ZOOGEOGRAFICKÁ OBLAST

(Neotropis, Neogea)

http://kzr.agrobiologie.cz/natural/data/datazoogeo/10_Neotropis.pdf

Rozloha: 15 % souše bez Antarktidy (někdy bývá přiřazována)

Neotropická oblast (Neotropis) zahrnuje Jižní Ameriku včetně Galapág a Střední

Ameriku s ostrovy v Karibském moři až po Tehuantepeckou šíji v Mexiku včetně

pobřežního pásma na sever po obratník Raka , Velké a Malé Antily. Název

v překladu znamená tropy Nového světa. Jižní Amerika byla součástí jižního

prakontinentu Gondwany a má proto některé skupiny shodné s Austrálií a Afrikou,

které byly rovněž částí tohoto celku (vačnatci, dikobrazočelistní). Po oddělení od

Gondwany až po vynoření Panamské šíje před 3 miliony let byla Jižní Amerika po

desítky milionů let zcela izolovaným ostrovním kontinentem, a proto její fauna vyniká

vysokým stupněm endemismu. Nejvíce společných taxonů sdílí s nearktickou oblastí,

neboť po propojení se Severní Amerikou došlo k invazi řady skupin ze severu, např.

šelem, které zde předtím vůbec nežily, dále jelenovitých aj. Proti této hlavní imigrační

vlně však některé druhy dokázaly proniknout i opačným směrem do Severní Ameriky

(vačice viržinská, urzon kanadský, pásovec devítipásý, z ptáků např. kolibříci). Pro

řadu taxonů (např. ptáky) má Neotropis ze všech zoogeografických oblastí nejvyšší

biodiverzitu (megadiverzita). Z endemitů lze jmenovat řád chudozubých, ploskonosé

opice, vačice, mnoho čeledí hlodavců.

Klima a vegetace: Tropy, nejrozsáhlejší deštné lesy (Amazonie, Yucatan), savany,

stepi, pampy (Argentina a Uruguay), pouště (Chille). Jihozápaní výběžek s vlhkým,

mírným klimatem (obdoba jihu Nového Zélandu), s listnatými a bukovými lesy.

Fauna: neobyčejně bohatá je fauna ptáků, primárně sladkovodních ryb a hmyzu .

Ptáci: 75 čeledí ptáků, z toho 23 endemických ( např. Formicariidae –

mravenčíkovcovití, http://www.vaicenbacher.estranky.cz/fotoalbum/ptaci-

ekvador/pevci--passeriformes-/mravencikovcoviti--formicariidae-/

Furnariidae – hrnčiříkovití, http://www.avespampa.com.ar/Furnariidae.htm, Pipridae

– pipulkovití http://www.oiseaux.net/birds/pipridae.html , Cotingidae - kotingovití

http://www.nhptv.org/wild/Cotingidae.asp )

Endemické čeledi savců:

Didelphidae – vačicovití.

http://kufs.ku.edu/libres/Mammals_of_Kansas/possum.html

Vačice se v současné době vyskytují po celé Americe, od Argentiny až do severních

částí Spojených států a v posledních letech pronikají severně až do Nové Anglie a ze

středního západu do Kanady. V USA běžná vačice opposum (Didelphis marsupialis)

je přistěhovalcem z Jižní Ameriky. V tropické Jižní Americe je však vačice opposum

pouze jedním druhem z čeledi vačicovitých, kam patří celkem 11 rodů. Nejhojnější

jsou příslušníci rodu Marmosa, kam patří 37 druhů.

Vačice vydří (Chironectes minimus), žije podél vodních toků. Je jediným recentním

vačnatcem, který má vyvinutý vak u obou pohlaví.

Caenolestidae. http://www.nhptv.org/wild/caenolestidae.asp

Jihoamerická čeleď vačnatců, jejíž příslušníci neobývají deštný prales, nýbrž

temperátnější lesy na svazích And. Jsou to malá zvířata podobná krysám, blízce

příbuzná některým vyhynulým formám. Jejich podrobná znalost by patrně mohla

objasnit původ a rozšíření vačnatců obecně.

Uvedených 11 rodů čeledi Didelphidae a tři rody čeledi Caenolestidae jsou poslední

pozůstatky kdysi obrovského a různorodého bohatství vačnatců, kteří se vyskytovali

prakticky ve všech typech prostředí Jižní Ameriky. Za to, že přežili invazi

pokročilejších placentálních savců se severu vděčí prostředí, ve kterém žijí, které jim

poskytuje úkryt před dravci a potravu.

Tři čeledi řádu chudozubí (Edentada): Myrmecophagidae – mravenečníci,

Bradypodidae – lenochodi, Dasypodiae – pásovci. Pásovci, stejně jako lenochodi,

mravenečníci a vačnatci souvisí zcela jistě s původní faunou savců v Jižní Americe,

která se vyvinula během dlouhého období izolace světadílu. Během 70 milionů let se

do Jižní Ameriky dostalo jen málo přistěhovalců, protože není mnoho pozemních

živočichů, kteří by byli schopni překonat překážku širokých mořských prostorů.

Přesto ale existují doklady , že se některým podařilo tuto cestu úspěšně vykonat.

Jsou to typy , které nepatří k původní populaci jihoamerických savců, a přece tam

byly zabydleny, ještě než se znovu vytvořil pevninský most do Severní Ameriky.

Takovým příkladem jsou opice a několik hlodavců, kteří v Jižní Americe tvoří velmi

charakteristické formy. Hlodavci se v Jižní Americe vyskytují již velmi dlouho, časově

přibližně 45 milionů let. Dostali se sem „přeskoky“ tj. postupně od ostrova na ostrov,

neboli stejným způsobem, jakým byly osídleny části Australasie. Dnešní jihoameričtí

hlodavci se dělí do 15 čeledí, z nichž 8 se nevyskytuje v žádné další zoogeografické

oblasti.

Primáti: Podle současného stavu znalostí existuje 64 amerických druhů opic,

zařazených do 16 rodů. Podle fosilních nálezů se zdá, že opice starého a nového

světa vyvíjely odděleně. Nejsou spolehlivé doklady o tom, že primáti žili v Jižní

Americe před její izolací. Avšak v Severní Americe nalezené zbytky zvířat podobných

lemurům a nártounům svědčí, že opice Nového světa se vyvinuly z těchto předků,

přešly na jih přes Střední Ameriku a izolovaného jižního světadílu dosáhly

stěhováním z ostrova na ostrov, což se stalo v oligocénu. Nasvědčují tomu

zkameněliny primátů z nejstaršího oliocénu nalezené v Patagonii.

Všichni primáti Nového světa mají tři třenové zuby, kdežto opice a lidoopi Starého

světa jen dva. Odlišná je stavba nosu: americké opice mají velmi širokou přepážku

mezi nozdrami, které proto směřují spíše do stran než dopředu a dolů, jako u druhů

Starého světa . Žádná opice Starého světa nemá chápavý ocas, kdežto několik

druhů z Nového světa jej má.

Dvě čeledi opic :

Cebidae – malpovití, http://www.primates.com/primate/cebidae.html

a Callithricidae – kosmanovití

Malpovití obývají Jižní a částečněně i Střední Ameriku kde jsou nejrozšířenějšími opicemi.

Malpy jsou velmi inteligentní a žijí ve všech typech lesa a v nejrůznějších rostlinných

společenstvech, od nížin až vysokohorské oblasti, přizpůsobily se deštným pralesům,

mangrovovým porostům, bažinatým oblastem i suchým lesům.

Kosmanovití jsou menší, naž malpovití, obvykle jim chybí třetí stolička, takže mají místi 36

jen 32 zubů. Na prstech rukou i nohou mají místo nehtů drápky s výjimkou krátkého palce na

noze, který má plochý nehet. Jejich pohyb je přirovnáván k pohybu veverek.

Cavidae – morčatovití, Dasyproctidae – agutiovití, Chinchillidae – činčilovití,

Octodontidae – osmákovití, Myocastoridae- nutriovití, Ctenomyidae – tukotukovití,

Echimyidae – korovití

Letouni: endemické čeledi Phillostomidae - listonosovití a Noctilionidae-

noktilionovití. Netopýři, čeledi Noctilionidae, se zaměřují na lov ryb či vodní hmyzu.

Sbírají je z tlamou hladiny, ale někteří navíc dokáží využít blánu svých křídel jako

jakousi síť. Jiní pak poletují i nad pobřežím oceánu.

Hlavní etapy vývoje fauny.

Dlouhodobá izolace této oblasti od všech kontinentů v terciéru, ve kterém se

odehrál hlavní vývoj savců i ptáků je hlavní příčinou značného endemismu. Propojení

Severní a Jižní Ameriky nastalo teprve před 5 miliony let! Po proniknutí savčích

čeledí a zejména predátorů, ze Severní Ameriky (tj. z Nearktis), vyhynula většina

vačnatců, chudozubých i kopytnatců a v Neotropis se naopak usídlily čeledi

Felidae, Canidae, Ursidae, Mustelidae, Leporidae, Tapiridea, Sciuridea,

Cricetidae, Camelidae, Cervidae. Vyhynuli zde i chobotnatci a koně (ti později také

na severoamer. kontinentu).

Podoblasti:

Středoamerická (přechodová) podoblast

Mimo plazů (21 čeledí!) je tato podoblast druhově chudší než Jižní Amerika i

severoamerický kontinent. Dochází zde k prolínání fauny. Z ptáků jsou takovým

příkladem kolibříci (Trochilidae), jichž z 321 druhu proniklo do Kalifornie a na Floridu,

které patří do Neaarktis.

Hlodavci čeledi pytlonošovití (Geomyidae) pronikli se severní Ameriky do Panamy.

Šelma Puma concolor pronikla ož na jižní okraj jižní Ameriky.

Brazilská podoblast.: u většiny tříd a řádů obratlovců nejbohatší druhové

zastoupení.

Chilsko-patagonská podoblast.: Andy od Ohńové země až po rovník (mírné

a chladné klima). Lama guanaco, Vicugna vicugna.

Antilská podoblast: poněkud chudá ostrovní fauna s několika endemickými

čeleděmi.)

ETIOPSKÁ ZOOGEOGRAFICKÁ OBLAST

Rozloha 24 mil. km2 (17,7 % pevniny)

Zeměpisné vymezení: Africký kontinent, jih Arabského poloostrova, Madagaskar a

další ostrovy, obklopující africké pobřeží

Vegetace: V podstatě tropická oblast s rozsáhlým masivem dešťového pralesa,

savany na severu, na jihozápadě je poušť

Na jihu Afriky je subtropický charakter klimatu

Důležité: v prostoru obratníku Raka oddělují pouštní ekosystémy etiopskou oblast od

palearktické (Sahara patří do Palearktu!!)

Faunistická charakteristika:

Značný počet endemických čeledí hmyzožravců:

Zlatokrtovití – Chrysochloridae http://tolweb.org/images/Chrysochloridae/16206

Vydříkovití – Potamogallidae

Bércounovití – Macroscelididae http://tolweb.org/Macroscelididae/15960

Z kopytníků: žirafovití (Giraffidae), hrochovití (Macroscelididae)

Endemický řád hrabáči –Tubulidentata, s jediným druhem (hrabáč kapský)

http://tolweb.org/images/Tubulidentata/15978

Damani – Hyracoidea, http://tolweb.org/Hyracoidea/15982

Ptáci – např. hadilovovití – Sagittariidae

http://tolweb.org/Sagittarius_serpentarius/26377

V Etiopské oblasti se nevyskytují jelenovití (Cervidae) a medvědovití (Ursidae).

Vývoj fauny:

- Třetihorní vývoj fauny je charakterizován částečnou izolací od severněji položených

oblastí mořem T e t h y s . http://cs.wikipedia.org/wiki/Tethys_(moře)

Nápadně se to projevilo u nejprimitivnějších placentálních savců – hmyzožravců.

- Nebyly zjištěny fosilní doklady vačnatců

- Byly nalezeny kosterní nálezy vyhynulých chobotnatců (Proboscidea), úzkonosých

opic (Catarhina), nosorožců (Rhinoceratidae) a cibetkovitých šelem (Viveridae).

- Teprve po vytvoření suchozemského přechodu přes moře Tethys (bylo to

v miocénu před 10 miliony let) pronikají do Afriky z Eurasie předkové typických

obyvatel dnešních savan a stepí , tj. velké kočkovité šelmy a antilopy.

Příbuzenské vztahy k ostatním oblastem:

Nejtěsnější kontakty je možné prokázat k fauně indomalajské oblasti, vzhledem

ke společným taxonům jsou obě oblasti sjednocovány do tzv. Paleotropické říše:

(luskouni – Pholidota), poloopice (Prosimiae), chobotnatci – Proboscidea, orangovití

– Pongidae, nosorožcovití – Rhinoceratidae)

Vztah k Palearktické oblasti: společná čeleď koňovití (Equidae), hyenovití

(Hyenidae). Levhart skvrnitý (Panthera pardus) obývá etiopskou a indomalajsou

oblast a zasahuje i do pakearktické části Asie po Kavkaz.

Samostatnou kapitolou je Madagaskar.

LIMNICKÝ biocyklus: velmi četná fauna primárně sladkovodních druhů ryb,

význačné zastoupení archaických druhů, např. Polypteridae – bichirovití, (13

druhů),Centrum výskytu (radiace) sladkovodních ryb je povodí řeky Zair, druhý

systém tvoří řeky: Nigeer-Čad-Nil.

Nezávislá je fauna východoafrických jezer. Např. jen v jezeře Nasa bylo zjištěno 174

endemických druhů ryb čeledi Cichlidae., Z 22 rodů je 20 rodů pro jezero

endemických!

Severoafrická fauna ale téměř postrádá primárně sladkovodní ryby

MADAGASKAR (madagaskarská podoblast):

Želvy rodu Podocnemis (1 druh na Madagaskaru a 7 druhů v Indomalajské oblasti)

Savci:: endemické čeledi: Tenrecidae – bodlínovití.

Endemičtí primátii: Lemuridae – lemurovití, Daubentoniidae – ksukolovití,

Indriidae – indriovití,

Cheirogaleidae – makiovití, čeleď nejprimitivnějších primátů, poloopic, které patří

mezi endemity vyskytující se jen na Madagaskaru. Čeleď má pět

rodů http://tolweb.org/Cheirogaleidae/16351

Dvě podčeledi cibetkovitých šelem: Calidiinae, Cryptoproctinae.

Naopak zde chybí: lichokopytníci, sudokopytníci, kočkodanovití apod.

Ptáci: 73 % afrických čeledí, 3 čeledi endemické. Naopak zde chybí: Picidae-

datlovití, Otididae- dropovití, Gruidae- jeřábovití, atd.

Aepyornithidae- nelétaví velcí ptáci, podobní běžcům, byli vyhubeni lidmi.

Fauna ostrova vznikala řadou postupných kolonizací, nejčastěji z Afriky:

Savci: Někteří z těch, kteří Madagaskar osídlili opět vyhynuli, např. prasata

Potamochoerus, hrošíci atd.

Lemuridae-Lemurovití, jejich předkové na Madagaskar přišli před 60 mil. lety a před

přibližně 2000 lety zde žilo 25 druhů. S příchodem člověka přežilo jen 10 druhů.

Izolace na Madagaskaru umožnila jedné čeledi Tenrecidae – bodlínovití, která ptří

řádu Afrosoricida vytvořit mnoho forem, které obsadily množství nik, které jinde

obsazují vzáleně příbuzní savci. Bodlín menší – Echinops telfairi připomíná díky

svým bodlinám, které jej chrání, vzhledem ježka. Mnohem větší bodlín bezocasý –

Tenrec ecaudatus, vyhrabává svýma silnýma nohama ze země hmyz a žířaly.

Druh Geogale arvita tráví svůj zimní spánek v norách na písčitém pobřeží.

Krtobodlín Oryzorictes hova žije podobně, jako krtek. Má silné přední nohy, ostré

drápy, zmenšené oči a boltce, což jsou typcké znaky podzemních savců. Bodlín

vodní – Limnogale mergulus se adaptoval k životu ve vodě, je dobrý plavec a

v potocích loví korýše.

Bodlíni jsou hlavní potravou endemické šelmy fanaloky (Fossa fossa).

INDOMALAJSKÁ ZOOGEOGRAFICKÁ OBLAST

http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/prif/ps10/biogeogr/web/index_book_4-4.html

Rozloha 8 milionů km2. Oblast zaujímá přibližně 6 % pevninského povrchu.

Zeměpisné vymezení: Indomalajská oblast zahrnuje Indický subkontinent a přilehlé

části jižní Asie resp. jihovýchodní cíp Asie a jižní svahy Himaláje. V Číně probíhá

hranice přibližně při obratníku raka.

Thaj-wan náleží do palearktické oblasti , nikoliv do indomalajské (!). Indomalajská

oblast hraničí s Australskou oblastí Wallaceovou linií.

Vegetace: Asi ½ plochy je pokryta tropickými deštnými pralesy. V západní části jsou

savany. Mlžné horské lesy v Burmě, jihovýchodní Číně (pozn. horský mlžný les lze

najít v nadmořských výškách okolo 2 000 m n. m., a to na všech kontinentech, kde

panuje tropické klima.

Na relativně malém území, se zde vyvinula vysoká diverzita savců .

Známými endemickými taxony jsou například čeleď gibonů (Hylobatidae),

orangutani (Pongo pygmaneus) a letuchy (Cynocephalidae). Některé druhy, které

náleží do Indomalajské oblasti mají příbuzné v Etiopské zoogeografické oblasti.

Jedná se např. o slona indického (Elephas maximus) a nosorožce indického

(Rhinoceros unicornis).

Indický tygr bengálský (Panthera tigris tigris) je taxonomicky úzce příbuzný s

tygrem sibiřským (Panthera tygris altaica), který se vyskytuje v jihovýchodních

regionech Asijské části Palearktické zoogeografické oblasti.

Z plazů je pro Indomalajskou biogeografickou oblast typický např. gaviál indický

(Gavialis gangeticus), z ptáků to jsou např. 3 endemické čeledi: irenovití (Irenidae),

brhlovcovití (Rhabdornithidae) a čeleď Megalaimidae. Ze savců jsou, kromě již

uvedených, typičtí např. tanovití (Tupaidae)

http://www.ksa.zcu.cz/studium/podklady/bia2/Primati_system_01_b%5B1%5D.pdf

nebo ostnoplši (Platacanthomyidae).

http://people.wku.edu/charles.smith/faunmaps/Platacanthomyidae.htm

http://www.nhptv.org/wild/platacanthomyidae.asp

Savčí fauna Indomalajské oblasti má úzký vztah k Palearktické a Etiopské

oblasti. V průběhu spodní křídy byla Indie a Madagaskar součástí Gondwany, tedy

ve spojení s jižními kontinenty. V průběhu svrchní křídy, v období před asi 90 mil. let

se Indický subkontinent oddělil od zbytku jižních kontinentů a začal se pohybovat

severně. Neexistuje žádný důkaz toho, že by na Indickém subkontinentu, před jeho

kolizí s Asijskou deskou, existovala savčí fauna jižních kontinentů zahrnující

vačnatce nebo placentály.

Indický subkontinent i s jeho jižní faunou a flórou přišel do kontaktu s Asií ve

středním miocénu, přibližně před 14 miliony let. Tento transport jižních druhů do Asie

prostřednictvím severně se pohybujícího Indického subkontinentu představuje

speciální typ mechanismu šíření a byl označen jako archa. Tento název je poetickou

poctou biblickému příběhu o Noemově arše. Oproti tomu, nejstarší fosílie savců

nalezené v Indii jsou datovány do miocénu a představují faunu Palearktické a

Etiopské oblasti.

V průběhu středního miocénu se Austrálie a Nová Guinea pohybovaly severně,

až se dostaly do těsného sousedství Malajského souostroví, avšak Austrálie nebyla

nikdy přímo spojena prostřednictvím pevninského mostu s Indomalajskou oblastí a

proto byla chráněna před kolonizací její savčí faunou (placentálů). To však

neznemožňovalo migraci mnoha jiných taxonů rostlin a živočichů. Například druhy

rostlinné čelediProteaceae se rozšířily z Austrálie a kolonizovaly jihovýchodní část

Asie. Opačným směrem se rozšířily některé čeledi krytosemenných rostlin, které se

vyvinuly v Asii, jako například Myrtaceae. Také některé další taxony jako např.

netopýři a ptáci využili v této době ostrovů jihovýchodní Asie a kolonizovali

Australasijskou oblast.

Mnoho indomalajských savců se vyvinulo v jihovýchodní Asii, neboť tento region

se přes 100 mil. let nacházel v nižších zeměpisných šířkách s příznivými klimatickými

podmínkami. To vyústilo v evoluci ojedinělé fauny a flóry odlišné od fauny a flóry

sousední Palearktické oblasti.

Mezi Palearktickou a Indomalajskou oblastí docházelo také ke vzájemným

výměnám organismů. Předkové dnešních asijských opic – gibonů a

orangutanů, se v průběhu třetihor rozšířili z Palearktické oblasti do

Indomalajské oblasti.

Obojživelníci: Endemická je čeleď Ichtyophiidae – červorovití (asi 40 druhů.).

http://amphibiaweb.org/lists/Ichthyophiidae.shtml

Paleotropický endemický výskyt má čeleď žab Rhacophoridae – létavkovití (220

druhů.)

http://tolweb.org/Rhacophoridae/16960

Savci:

Endemických čeledí je, ve srovnání s ostatními zoogeografickými oblastmi

výrazně méně, např. Tupaidae – tanovití, Hylobatidae – gibonovití,

http://tolweb.org/images/Hylobatidae/16300

Čeledi s paleotropickým rozšířením:: Pteropodidae – kaloni, Cercopithecoidea –

úskonosí primáti .

http://animaldiversity.ummz.umich.edu/accounts/Pteropodidae/pictures/

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0748300703000951

http://ebooks.cambridge.org/chapter.jsf?bid=CBO9780511542589&cid=CBO9780511

542589A011

Endemickým řádem jsou letuchy (Dermoptera).

Charakteristickým znakem letuch je jejich osrstěný kožní lem (patagium). Začíná

na krku, pokračuje mezi končetinami a dosahuje až na konec ocasu. Natažený je

také mezi prsty. Kožní lem umožňuje letuchám plachtit na relativně velkou

vzdálenost. Při skoku ze stromu, roztáhnou nohy a pomocí napnuté kožní blány

nehlučně přeplachtí z jednoho stromu na druhý. Letuchy jsou schopny překonat

klouzavým letem i vzdálenost až 130 m se ztrátou výšky pouhých 10 m. Směr letu

mění letuchy pomocí svaloviny v kožním lemu. Po dopadu k patě stromu letuchy

rychle vyšplhají do koruny odkud mohou pokračovat dalším skokem. Létací blána

letuch je pokryta hnědavou nebo šedou srstí s nepravidelnými skvrnami a pro

nehybné letuchy přitisknuté na větvích je výborným krycím zbarvením.

Letuchy jsou býložravé, živí se listím, pupeny, výhonky, květy i plody. Velké a

dopředu namířené oči, zabezpečující dokonalé prostorové vidění a orientaci v

prostoru. Tento typ očí je charakteristický pro většinu nočních živočichů. Den prospí

v dutinách, přitisknuty na kmenech, nebo zavěšeny na větvích. Letuchy jsou

vývojově blízké primátům. V současnosti známe jen dva druhy, které žijí v

jihovýchodní Asii.

Ptáci.

Endemická ptačí čeleď Irenidae- irénie.

http://creagrus.home.montereybay.com/fairy-bluebirds.html

Pavouci.

Pouze v jihovýchodní Asii se vyskytují pavouci infrařádu Liphistiomorpha (sklípkoši),

jejichž anatomie je podobná prvohorním vyhynulým druhům.

http://www.arkive.org/liphistius/liphistius-malayanus/

Tapiridae - tapírovití: čeleď lichokopytníků zahrnující jen jeden recentní

rod, tapír (Tapirus). Další rody vyhynuly. Recentní 4 býložravé druhy se

v současnosti vyskytují v tropických oblastech Asie a Jižní Ameriky. Ve třetihorách

žili tapíří mj. také ve střední Evropě.

Příbuzenské vztahy s etiopskou oblastí:

52 % společných čeledí

Savci: Proboscidea - chobotnatci, Pongidae - lidoopi, Megachiroptera - kaloni,

Lorisidae - outloňovití .

Plazi: Varanidae – varanovití (50 druhů), Chameleonidae - chameleonovití,

Agamidae - agamovití, Pythonidae- krajtovití

Obojživelníci: paleotropicky endemická je žabí čeleď: Rhacophoridae – létavkovití

(220 druhů.).

Paleo-neotropické rozšíření má čeleď Microhylidae- parosničkovit s 320 známými

druhy.

Příbuzenské vztahy s australskou oblastí:

28 % společných čeledí).

Savci: Tarsiidae-nártounovití,

Plazi: Agamidae – agamovití, Pythonidae- krajtovití

Příbuzenské vztahy s palearktickou oblastí:

58 % společných čeledí

Savci: krtkovití, poletušky, medvědi, jelenovití, a také Bovidae-turovití

Poletušky slovanské (Pteromys volans) z řádu Rodentia (hlodavci), žijí ve

smíšených lesích, tedy tam, kde rostou jehličnany a opadavé listnáče. Na ostrově

Hokkaidó poletušky přečkávají zimu v dutinách stromů, kde původně hnízdili ptáci.

Jako výstelku používají mech. Klouzavým letem resp. plachtěním jsou schopné

naráz překonat vzdálenosti sto metrů, přičemž dokážou vyvinout rychlost až deset

metrů za vteřinu.

NEARKTICKÁ ZOOGEOGRAFICKÁ OBLAST - NEARKTIS

21 mil. km2 (15 % souše)

Severní Amerika po střední Mexiko, na severu ostrovy včetně Grónska.

Podobné klima jako Palearktis - střední šířky pokrývají listnaté a smíšené lesy, na

západě jsou rozsáhlé prérie, na severu tajga přecházející v tundru. Jihozápad -

poušť.

Fauna: málo endemitů jen dvě endemické savčí čeledi - vidlorohovití a bobruškovití

(Aplodontidae), patří do řádu hlodavci (Rodentia), totéž platí u ptáků - jen krocani ,

čeleď Meleagrididae. Existují dva druhy krocana: severoamerický krocan divoký (M.

gallopavo) a středoamerický krocan paví (M. ocellata). Krocan divoký byl

domestikován už původními obyvateli Ameriky, domestikovaná forma se nazývá

krůta domácí.

Vidloroh americký Antilocapra americana (čeleď vidlorohovití, -Antilocapridae, řád

sydokopytníci – Artiodactyla) se vyvíjel v Severní Americe, kde je jedním z

nejstarších savců. Z toho důvodu nemá na ostatních světadílech žádné příbuzné.

Druhové bohatství od severu k jihu nápadně stoupá: Severní Aljaška 25 druhů

savců, Jižní Aljaška - San Francisko 92, San Francisko - Jižní Kalifornie 114 druhů

savců.

Vývoj:

• Existují doklady o opětovném propojení Severní Ameriky s Evropou a Asií

• Již z konce křídy jsou zde známi, podobně jako v Evropě - vačnatci. Vačice zde

existovaly nezávisle v obou Amerikách již před jejich propojením před 5 mil. let

(pliocén).

• V třetihorách (od eocénu) - nosorožci, tapíři, koně (vyvinul se zde rod Equus, který

se během pleistocénu rozšířil po všech kontinentech kromě Austrálie) - postupně

vyhynuli stejně jako chobotnatci, kteří sem během pleistocénu pronikli ze Starého

světa (= Paleotropis, tj. tropy střední a jižní Ameriky a jižní Asie) a rozšířili se až do

Již. Ameriky.

• Při posledním propojení nearktické oblasti s Asií (40. - 20. tis. př. n. l.) imigrovalo do

Nearktis mnoho sibiřských druhů, schopných čelit drsnému klimatu tohoto území -

vlk, rosomák, los, sob - i člověk.

Chobotnatci: Nejstarším rodem chobotnatců je rod Anthracobune jehož fosílie byly

nalezeny v Africe a Asii. Žil ve spodním eocénu, asi před 50 mil. lety. Eocénní

chobotnatci žili v bažinách, kde spásali vegetaci, neměli chobot ani kly a podobali se

spíše dnešním tapírům nebo hrochům. V průběhu evoluce docházelo k prodlužování

řezáků.

V oligocénu se objevili první chobotnatci, kteří již měli chobot a kly - na rozdíl od

dnešních zástupců měli kly čtyři. Dva kly vznikly z řezáků horní čelisti, spodní čelist

byla prodloužená a opatřená dalšími dvěma kly.

Chobot se vyvinul z horního pysku a z nosu, nozdry jsou umístěné na konci chobotu.

Je tvořen mnoha vrstvami svalů, konec je vyztužený chrupavkou.

Primelephas, druh žijící v pozdním miocénu, se již velmi podobný dnešním

chobotnatcům a je přímým předkem obou rodů dnešních slonů Loxodonta i Elephas,

a také vyhynulého rodu Mammuthus. Recentní je pouze jedna čeleď, slonovití. Slon

africký je největší suchozemské zvíře a drží také primát v délce březosti, která trvá

660 dní. Přestože chobotnatci obývali celý svět kromě Austrálie, dnešní druhy žijí

jen v Africe a v jižní a jihovýchodní Asii.

Vztahy k fauně ostatních oblastí:

Nejvíce má Nearktis společných savčích čeledí s Jihoamerickou zoogeografickou

oblastí (41 %).

35 % druhů má Nearktis společných s Palearktis. Příbuznost faun obou oblastí se

projevuje hlavně v nejsevernějších partiích (tajga, tundra) - PALEARKTIS +

NEARKTIS = HOLARKTIS.

PALEARKTICKÁ ZOOGEOGRAFICKÁ OBLAST – PALEARKTIS

HTTP://ETEXT.CZU.CZ/IMG/SKRIPTA/92/BIOGEOGRAFIE_II-1.PDF

Má největší rozlohu, přibližně 52 milionů km2 ( = 39% území pevniny).

Zeměpisné vymezení:

Evropa, včetně Islandu, Asie bez Indomalajské oblasti a Severní Afrika (včetně

Sahary a Kanárských ostrovů) s větší částí Arabského poloostrova.

http://etext.czu.cz/img/skripta/92/biogeografie_ii-1.pdf

Stručná charakteristika vegetace:

Palearktická oblast se rozprostírá převážně v zóně mírného klimatu se se

subtropickým jihem a arktickým chladným severem.

V nejvlhčích částech na východě (Čína, Japonsko) se vyskytují druhově bohaté

listnaté lesy. Většina vnitřních území Asie má charakter suchých, bezlesých území,

rozmístěných v širokém pruhu přes jihozápadní Asii do severní Afriky, na severu je

vroubí step.

V Evropě jsou také listnaté lesy, ale s menším druhovým bohatstvím.

Faunistická charakteristika:

Nízký endemismus a ochuzení fauny eurosibiřské podoblasti v důsledků glaciací;

• Vysoký podíl invazních druhů z okolních center šíření;

• Převažuje provincie listnatých lesů, 70 % druhů naší

fauny představuje arboreální faunistický prvek

mediteránního refugia listnatých lesů;

• Z hlediska (ochrany) světové biodiverzity nezaujímá ČR

významné postavení.

Endemické čeledi zahrnují velmi malý podíl druhů. Z řádu Rhodentia – hlodavci, jsou

to např. 2 čeledi, slepcovití a tarbíkovití.

Slepcovití – Spalacidae : 3 endemické druhy

Spalacidae – čeleď hlodavců přizpůsobených k podzemnímu životu. Mají

horizontálně zploštělou hlavu, silné hlodáky, na tvářích řadu pružných štětin oči pod

kůží ušní boltce chybějí. Ryjí chodby podobně jako krtek. Je známo 5 druhů. Žijí

v jihovýchodní Evropě, v Asii a Africe. V jihovýchodní Evropě žije slepec panonský,

Spalax leucodon. http://www.hlasek.com/spalax_leucodon_e2311.html

http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/2142147

http://link.springer.com/article/10.1007%2FBF00378667#page-1

Tarbíkovití– Dipodidae http://www.youtube.com/watch?v=Y7yXO5fckhg

Tarbíkovití jsou pouštní a polopouštní hlodavci, žijící na jihu palearktické oblasti. Mají

prodloužené zadní nohy se srostlými kostmi bérce (holeň + lýtko) a redukovaným

počtem prstů (3!). Živí se sukulentními rostlinami a jejich semeny. Jeden zástupce

žije na našem území:

Myšivka horská (Sicista betulina) je jediným zástupcem z čeledi tarbíkovitých na

našem území. Je považována za pozůstatek fauny z doby ledové. Jde o vzácného

savce žijícího většinou ve vyšších polohách. V ČR i v celé Evropě je chráněná jako

silně ohrožený druh. . Místa jejího výskytu zasahují přes střední Evropu až na Sibiř.

Dále na sever žije i v nižších nadmořských výškách, ve střední Evropě pouze v

horách.

Areál jejího výskytu bývá udáván v okolí rozmezí 500 m n. m. až 1900 m n. m. z

čehož vyplývá, že myšivka žije i nad horní hranicí lesa. Dává přednost vlhčím

místům, často ji tedy můžeme spatřit na rašeliništích a horských loukách. V ČR její

výskyt potvrzen poměrně nedávno (až ve 20. století). Vyskytuje se v Jeseníkách na

Králickém Sněžníku, nebo na Šumavě a v Novohradských horách. Hojnější je na

Slovensku.

http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/prif/ps10/biogeogr/web/index_zoo_Sic_bet.html

Ptačí čeleď pěvuškovití (Prunelliade) je možné považovat za endemický taxon.

Zasahuje ale také do tropické části arabského poloostrova. V ČR 2 druhy:

1. Pěvuška modrá – Prunella modularis

http://www.arkive.org/dunnock/prunella-modularis/

2. Pěvuška podhorní – Prunella colaris Stazione M. Terminillo Sordone.jpg

Tzv. subendemická je čeleď žab kuňkovití – Discoglossidae,

http://tolweb.org/Discoglossidae/16973

Jen jeden rod této čeledi – Barbourula žije mimo palearktickou oblast na Filipínách.

Barbourula_kalimantanensis.jpg

Palearktis je členěna na 4 podoblasti:

1) Eurosibiřská podoblast

Evropa (mimo Středomoří), Sibiř. Zaujímá v podstatě severní polovinu palearktu.

Toto území bylo pod vlivem několikanásobného pleistocénního zalednění, původní

(třetihorní) fauna byla proto velmi zdecimována. Řada invazních druhů, které se v

současnosti (holocén) šíří z teplejších oblastí .

4 provincie:

a) provincie tundry - se táhne podél mořského pobřeží od severního Norska až po

Beringovu úžinu na samém severovýchodě asijského kontinentu. Jižní hranice je

dána 10oC izotermou nejteplejšího měsíce v roce, což odpovídá severní hranici lesa

(3 mil. Km2). Pásmo tunder se rozšiřuje od západu k východu (na poloostrově

Tajmyru dosahuje šířky až 500 km) v důsledku teplých mořských proudů v severním

Atlantiku posunujících hranici lesa dále k severu.

• kromě tundry se zde vyskytují i holá skaliska s koloniemi ptáků . Fauna je jednotná

a ostře se liší od ostatních provincií podoblasti.

Arktoalpinní areály - bělokur horský (Lagopus mutus), kulík hnědý (Charadrius

morinellus). Řada druhů má cirkumpolární areály - liška polární... (Cirkumpolární

rozšíření je rozšíření některých organismů (rostlin, živočichů) v arktické a subarktické

zóně celé severní polokoule. Tento typ rozšíření má původ v dávném spojení

kontinentů, které se mezi Eurasií a Severní Amerikou oddělily v geologicky nedávné

době).

Ačkoliv se předpokládá, že většina druhů obývajících provincii tundry se vyvinula již

na konci třetihor a v rámci hypotetického, tehdy nejchladnějšího území nazývaného

Beringiana, lze u některých druhů se shora uvedeným rozšířením počítat také se

vznikem v rámci vnitrozemských pohoří. Takovým příkladem je kos horský (Turdus

torquatus). Značné rozšíření mají především ptáci vrubozobí vázaní na vodní

hladinu: polák chocholačka (Aythia fuligula), čírka obecná (Annas crecca), husa polní

(Anser fabalis) aj.

Nejrozsáhlejší rozšíření (bez ohledu na klimatická pásma) mají mezi obratlovci

některé šelmy: vlk (Canis lupus), lasice hranostaj (Mustela erminea) a lasice kolčava

(Mustela nivalis). Výjimku tvoří cirkumpolární areál lišky polární (Alopex lagopus).

b) provincie tajgy – je název pro biom který se vyskytuje především v severních

zeměpisných šířkách. Dominantními druhy stromového patra jsou jehličnaté lesy.

Nejvíce takových lesů se vyskytuje v Kanadě a především na Sibiři odtud pochází i

místní název tajga.

Základními podmínkami pro rozšíření jehličnatých lesů jsou klimatické podmínky –

především délka vegetačního období 1 – 4 měsíce. (Jde o období, v němž průměrná

teplota vzduchu přesahuje 10 °C.) Na sever pak severský jehličnatý les přechází

v tundru (přechodný pás s roztroušenou stromovou a keřovou vegetací se nazývá

lesotundra). Na jihu pak v biomu smíšených a listnatých opadavých lesů.

S jehličnatými lesy se setkáváme i často mimo jejich oblast přirozeného výskytu

(např. ČR, Švýcarsko, Rakousko), kde rostou ve vysokých nadmořských výškách,

jde o tzv. klimaxové smrčiny popř. v podmáčených oblastech rašelinné smrčiny a

podmáčené smrčiny. Někdy se tyto porosty označují i pojmem horská tajga.

V Evropě probíhá hranice na čáře Stockholm - Petrohrad - Gorkij. V Asii Tobolsk,

Tomsk. Za řekou Ob vyplňuje tajga na jihu prakticky celý prostor Eurosibiřské

podoblasti Z ptáků na uvedeném území hnízdí 200 druhů, ze kterých je 55 vázáno

výhradně na tajgu.

Reliktní subareály v horských klimaxových jehličnatých lesách střední Evropy (boreo-

montánní rozšíření) mají např. tetřev hlušec (Tetrao urogallus), jeřábek lesní

(Tetrastes bonasia), sýc rousný (Aegolius funereus), kulíšek nejmenší (Glaucidium

passerinum), datel černý (Dryocopus martius), hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula), křivka

obecná (Loxia curvirostra). V Alpách navíc puštík bělavý (Strix uralensis), datlík

tříprstý (Picoides tridactilus), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes), čečetka

zimní (Carduelis flammea), sýkora lužní (Parus montanus). Endemiti této provincie

jsou los, sobol (Martes zibellina), rosomák (Gulo gulo)..

c) provincie listnatých lesů - vše až po severní hranici podoblasti stepí (od

dunajské delty - Charkov - Saratov - Kujbyšev - Ural). Tuto provincii charakterizují

někteří ptáci spadající pod tzv. evropský typ avifauny - slavík obecný (Luscinia

megarhynchos), slavík tmavý (Luscinia luscinia) , holub doupňák (Columba oenas),

holub hřivnáč (Columba palumbus), špaček obecný (Sturnus vulgaris), žluva hajní

(Oriolus oriolus), pěnkava obecná (Fringilla coelebs) a kos černý (Turdus merula) -

směrem k severu a východu těchto druhů ubývá.

Původ „ evropské“ avifauny se formoval s největší pravděpodobností emigrací

z Mediteránu (Buchar, 1980)., kde dané druhy žijí i v současné době alespo%n

v horských polohách.

d) provincie stepí - od Dunajské delty až po Čínu.

Typičtí savci :

Tchoř světlý, http://oldcrowhair.blog.cz/0902/tchor-svetly-putorius-eversmanni

Křeček polní, http://www.biomonitoring.cz/druhy.php?druhID=256 Obývá území od

jihozápadní Sibiře (povodí Jeniseje) po Belgii a severovýchodní cíp Francie. Jako

stepní druh se do vnitrozemí Evropy rozšířil během rozsáhlého odlesňování výrazně

dříve než sysel, na našich archeologických nalezištích jsou jeho pozůstatky známé

už z neolitu (zhruba před 6000-7000 lety).

Slepec malý. spalax_leucodon_e2317.jpg

2) Mediteránní podoblast

Palearktická Afrika (+ Kanárské ostrovy), jižní Evropa, Přední Asie až po Kaspické

jezero a Perský záliv . Na mnoha místech si společenstva zachovávají pliocénní

charakter a místy dokonce oligocénní - množství endemitů.

Pliocén: Pliocén (5,3 Ma - 2,59 Ma) je geologická epocha v období třetihor.

Kontinenty byly téměř v současné poloze (max. rozdíl 250 km). Díky nižší hladině

oceánů spojovala Asii s Aljaškou pevninská šíje a Austrálie s Novou Guineou tvořily

jeden kontinent. Další pevninská šíje vznikla mezi Severní a Jižní Amerikou, což

umožnilo migraci živočichů směrem na jih.Ve střední Africe se objevuje první hominid

– Australopithecus, přímý předchůdce člověka.

Miocén: (23 Ma - 5,33 Ma) je geologická epocha v období třetihor. Jižní Amerika se

dostala do vlivu subdukce v Pacifiku. Tím vznikly Andy a na jižním okraji Severní

Ameriky se začal formovat poloostrov, který později vytvořil pevninskou šíji mezi

Severní Jižní Amerikou (dnešní Mexiko). Oceán Tethys zcela zmizel a změnil se v

poušť - Saharu, Indický subkontinent se srazil s Euroasijskou deskou, což zapříčinilo

vznik Himálají(asi 10 Ma).Pokračovalo ochlazování a asi před 15 milony let

Antarktida začala zamrzat. Lesy postupně řídly a byly nahrazovány stepí.

Oligocén: (33,9 Ma- 23 Ma) je geologická epocha v období třetihor. Africká deska se

přiblížila k Evropě, díky tomu začaly růst Alpy a moře Tethys se oddělilo od oceánu.

Jižní Amerika se oddělila od Antarktidy. Země se na konci epochy začala pomalu

ochlazovat.Po kontinentech se rozšiřuje tráva (do té doby se vzácně vyskytovala

poblíž vodních ploch a toků). Savci dorůstají do obřích rozměrů (Brontotherium,

Indrikotherium).

Eocén: (55,8 Ma - 33,9 Ma) je geologická epocha v období třetihor. Vyznačuje se

velmi vysokými teplotami. Většinu planety pokrývaly lesy (dokonce i na jižním pólu,

tropické deštné lesy zasahovaly až k 45° zeměpisné šířky. V této době se vyvinuli

přímí předchůdci dnešních savců. Dominantním suchozemským tvorem byl však pták

rodu Gastornis. http://spinops.blogspot.cz/2012/07/gastornis-giganteus.html

3) Středoasijská podoblast

Střední Asie, Afgánistán a větší část Íránu, Mongolska, Tibetu a severní Číny.

Bohatá endemická fauna.

• charakteristický vývoj přírodních podmínek - od konce křídy zde vznikají typické

suché (aridní) ekosystémy

• již od konce paleogénu (starší třetihory) - postupné vytváření dnešních pouští , s

tím souvisí vývoj specializované pouštní fauny.

4) Východopalearktická podoblast

Převážně vlhké klima - listnaté lesy a subtropická vegetace - jihovýchod Číny a vyšší

polohy Himaláje, Japonské ostrovy, Korea, Poamuří, tichomořské pobřeží Číny a

Tchajwanu, velehorské polohy jižního úbočí Himaláje. Relativně nejbohatší část

palearktu, nejvíce hmyzích řádů. Zasahuje sem řada prvků indomalajské oblasti. V

Himálaji je mnoho endemitů.

ZOOGEOGRAFICKÁ STRUKTURA FAUNY ČR

Území České republiky: Oblast Palearktická, Podoblast Eurosibiřská

Území se rozkládá převážně v provincii listnatých lesů, z menší části pak v provincii

stepí.

Faunistické prvky:

Jako faunistický prvek je označován soubor druhů, nebo poddruhů, jejichž

areály jsou sjednoceny společným územím, které je nazýváno jádrem areálů

daného faunistického prvku. Počet faunistických prvků dané oblasti do značné

míry odpovídá počtu jader areálů, které se na jejím území vyskytují (výjimku tvoří

euryekní a synantropní druhy překračující svým rozšířením hranici dané oblasti)

Sama existence zmíněných jader úzce souvisí se vznikem, nebo alespoň s určitou

vývojovou etapou areálů daných druhů. Jejich poloha vyznačuje, na kterém území

představitelé příslušného faunistického prvku přežili určité nepříznivé období.

Z tohoto důvodu bývají označována, jako refugia, neboli útočiště populací daných

živočišných druhů a z toho pak u mnoha druhů současně vyplývá, odkud se jejich

populace počaly šířit, aby dosáhly dnešního území. V takovém případě příslušná

jádra nazýváme centry šíření daných faunistických prvků, resp. jejich reprezentantů

(Buchar, 1980).

Endemičtí bezobratlí:

Střevlík Leistus montanus corconticus Farkač et Fassati, 1999

http://portal.nature.cz/publik_syst/nd_nalez-public.php?idTaxon=66987

Střevlík Leistus montanus kultianus Farkač et Fassati, 1999; Krkonoše;střední a sev.

Čechy (+Sasko) http://portal.nature.cz/publik_syst/nd_nalez-

public.php?idTaxon=66988

Okáč horský Erebia epiphron (Knoch, 1783). U nás je endemický poddruh E.

epiphron silesiana Meyer et Dür, 1852 – endemit Hrubého Jeseníku, odkud byl ve

30. letech 20. století úspěšně introdukován do

Krkonoš. http://www.lepidoptera.cz/index.php?id=156

A) Faunistické prvky arboreální – (arboreál = souhrnné označení pro oblasti

přírodních lesních porostů)

• převážná většina našich druhů živočichů

• vazba na lesní ekosystémy

• nepřízeň pleistocénu přežívaly jednotlivé druhy v různých typech refugií lesního

charakteru.

B) Faunistické prvky boreální

Zvířena, vyskytující se v chladném pásu severní polokoule.

Čečetka zimní, http://www.nasiptaci.info/?p=581

Datlík tříprstý

http://www.youtube.com/watch?v=ajBbyhVZyQQ&list=PLEl4YQlTPgoskYuEuB0WOc

NjashnvCGtx&index=1

Myšivka hroská http://www.rozhlas.cz/leonardo/zpravy/_zprava/900037

Často jsou pro tuto faunu charakteristickými stanovišti rašeliniště.

C) Faunistické prvky mediteránní

V nejširším slova smyslu sem náleží všechny arboreální druhy, jejichž areál zasahuje

na území mediteránního refugia třetihorní fauny. Při odvozování příslušnosti

současných reprezentantů tohoto prvku z jejich rozšíření na území mediteránního

refugia během glaciálů, je nutné vzít v úvahu, že byla ve starověku odlesněna

podstatná část pobřeží Středozemního moře.

Nápadným jevem je nesouvislé rozšíření populací těchto druhů při severní hranici

areálu. Často se proto mluví o reliktních subareálech teplomilné mediteránní zvířeny.

Nejnápadnější reliktní subareály leží v českém vnitrozemí, zejména v prostoru

vymezeném dolním tokem Vltavy, jižními svahy Českého středohoří a územím

Křivokládska a Karlštejnska. Šíření mediteránní fauny trvá dodnes.

Souvisí s mediteránním refugiem třetihorní fauny . Na našem území má tato zvířena

nejvzdálenější oblast svého rozšíření směrem k severu. Hlavním místem vnikání

zvířat přicházejících z jihu, pokud máme na mysli tažné ptactvo, které se stěhuje

každoročně, je jihomoravská brána, kterou tvoří k jihu otevřený úval řeky Moravy.

Touto cestou přichází do jihomaoravských teplých poloh křís krvavý (Tibicen

hematodes), velká cikáda z okolí Středozemního moře.

Kobylka bezkřídlá – Saga serrata, přichází z Balkánu Podunajím na Pouzdřanské

kopce.

Pakudlanka Mantispa pagana proniká až do okolí Brna

Lišaj smrtihlav – Acherontia atropos přilétá ze Středomoří a při svých schopnostech

létání může přeletovat po celých Čechách. Klade zde vajíčka na bramborovou nať a

housenky se vyvinou až do zakuklení. Přezimování však nepřežijí.

Lišaj oleandrový – Daphnis nerii létá do Čech až ze severní Afriky. Občas se nachází

jeho housenky na oleandrových keřích, avšak během zimy uhynou.

Poštolka jižní – Falco naumanni je domovem v mediteránní podoblasti, ale

v současné době již hnízdí na jižní Moravě.

Vlha pestrá – Merops apiaster, mediteránní druh, který hnízdí v koloniích v hlinitých

březích na jižní Moravě (obec Bulhary u Lednice na Moravě).

Zvonohlík zahradní - Serinus serinus. Zvonohlík zahradní měl původně

středomořský typ rozšíření, ale během 19. století se expanzivně rozšířil přes Alpy až

do střední Evropy. http://www.naturfoto.cz/zvonohlik-zahradni-fotografie-237.html

Jiřička obecná – Delichon urbica http://www.rozhlas.cz/hlas/pevci-ch/_zprava/jiricka-

obecna-video--28376

Zajímavým problémem je ještěrka zelená – Lacerta viridis. Jde vysloveně o

teplomilný (až „horkomilný“) druh, jehož výskyt nelze vysvětlit přicestováním

z Podunají přes jižní Moravu, protože její naleziště v Čehách jsou oddělena drsnými

výběžky Sudet a Českomoravské vysočiny. Buď je pozůstatkem doby předledové (?),

nebo sem pronikla v některém velmi teplém mezidobí, oddělujícím jednotlivé fáze

zalednění v době diluviální.

Absence pravé jeskynní zvířeny?

Podle prof. Jana Buchara v Čechách chybí pravá jeskynní zvířena, hojná a obecná

v jeskyních a podzemních úkrytech středomořské blasti. Ani v systému jeskyň tak

bohatém, jaký leží v Moravském krasu, v okolí Macochy, nebo v jeskyních ve

vápencovém útvaru podél Berounky tato fauna není. V Balkánském krasu, Bosně,

Dalmácii, jsou vidět velké jeskynní kobylky s dlouhými tykadly, macaráti jeskynní,

slepí brouci, či velcí, bílí blešivci, což bychom u nás hledali marně. Patrně byla

podobná fauna zničena v době ledové.

Živočichové podzemí se dají rozdělit podle vazby na prostředí do tří základních

skupin:

a) Troglobiont (z řeč. trogle = jeskyně, bioteuo = žiji): druh žijící výlučně

v jeskyni, kterou nikdy neopouští – v jeskyni se rozmnožuje – druh je většinou zcela

slepý a nepigmentovaný.

b) Troglofil (z řeč. filéo = miluji): druh žijící jak v jeskyních, tak v hlubokých vrstvách

půdy apod. – druh není extrémně morfologicky přizpůsobený – např. pouze částečná

redukce očí. V jeskyních se může i rozmnožovat.

c) Trogloxen (z řeč. xénos = cizí): druh, který v jeskyni pouze hostuje – v jeskyni

se nerozmnožuje a po čase hyne.

Nejčastější jsou v jeskyních živočichové bezobratlí. Ze suchozemských druhů

se jedná zejména o nejrůznější bizarní brouky, štírky, stonožky, mnohonožky,

pavouky a korýše ze skupiny stejnonožců (Isopoda). Četní jsou i drobní roztoči a

chvostoskoci. V oblastech tropů a subtropů žijí zástupci jeskynních kobylek, švábů,

vzácně i pravých štírů. Oživeny jsou rovněž podzemní vody, kde vynikají bíle

zbarvení korýši, často ze skupiny různonožců (Amphipoda). Příkladem může být rod

Niphargus. mohou žít i v podzemních studnách, kde vždy indikují čistotu vo

Druh Niphargus balcanicus popsal český profesor Absolon z jižní Hercegoviny.

V jeskyních jsou přítomni také vodní i suchozemští plži.

V daleko menší míře jsou zastoupeni obratlovci. Podzemnímu způsobu života se

přizpůsobili některé ryby a obojživelníci. Slepé ryby poznáme například ze Severní i

Jižní Ameriky, Afriky a Číny. Známý obojživelník je macarát jeskynní Proteus

anguinus, jehož domovem jsou krasové systémy Dinárského krasu. Dalším

příkladem může být subtilní mločík studňový Typhlomolge rathbuni popsaný

z artézského vrtu v San Marcos v Texasu.

Jeskyně České republiky, přesto že se nacházejí mimo hlavní oblasti s výskytem

troglobiontní fauny, jsou rovněž oživeny. Vedle řady troglofilních druhů (např. některé

druhy brouků z čeledi Leidodidae nebo Carabidae) se sporadicky vyskytují i

troglobiontní druhy. V jeskyních Moravského krasu byli popsáni například

chvostoskoci Arrhopalites ruseki, Onychiurus rauseri a Schaefferia emucronata.

Z Javoříčských jeskyní a Moravského krasu je znám roztoč Oribellopsis cavaticus.

Zajímavé jsou rovněž jeskyně, kde přežívají izolované populace horských či

severských druhů. Příkladem mohou být jeskyně s výskytem sezónního ledu (např.

Ledové sluje u Vranova nad Dyjí) nebo puklinové propasti navazující na hluboké

soutěsky (typický je systém Poseidon v Teplických skalách). Na těchto izolovaných

stanovištích se vyskytují především chladnomilné druhy bezobratlých, z nichž mnohé

lze považovat za glaciální relikty. Z pavouků se jedná o druhy Sisicus

apertus, Bathyphantes simillimus simillimus, Diplocentria bidentata a Oreonetides

vaginatus. Z brouků pak jde o horské střevlíky Trechus striatulus a Carabus

sylvestris sylvestris. Zcela mimořádný je i výskyt severského dravého

roztoče Rhagidia gelida.

Zdroj: http://www.jeskynecr.cz/cz/sprava/pece-o-jeskyne/vyzkum/?id=1451

Rovněž autochtonní terciérní relikty byly většinou vyhubeny ledovými dobami.

Dochovaly se jen druhy chladnomilné, které dříve žily ve vysokých polohách. Přežily

jen druhy vysokohorské, např. střevlíček Trechus striatulus.

Současný stav druhového bohatství fauny ČR

Na našem území žije přibližně přes 42 300 živočišných druhů (přibližně 3,3 %

známých druhů celosvětové fauny). Největší podíl připadá na členovce a to

přes 34 000 druhů (78 – 79 %), z toho hmyz (Insecta) tvoří 71 – 72 %, přičemž

na zbývajících 21 % se podílejí v největší míře hlísti (Nemathelminthes) – 5000

druhů , ploštěnci (Plathelminthes) – 1500 druhů, vířníci (Rotifera) – 550 druhů.

Měkkýši (Mollusca) jsou ve fauně ČR zastoupeni 243 druhy, kroužkovci

(Annelida) 250 druhy, želvušky (Tardigrada) 110 druhy, břichobrvky

(Gastrotricha), stejně jako vrtejši (Acanthocephala) 30 druhy, strunovci

(Nematomorpha) 15 druhy, houbovci (Porifera) 11 druhy, mechovky (Bryozoa)

10 druhy, žahavci (Cnidaria) 7 druhy a pásnice (Nemertini) 1 druhem. Strunatci

(Chordata) dosahují s 600 popsanými druhy zhruba 1,5 % podílu.

Vedle nízkého zastoupení mnoha kmenů kontrastuje neobyčejně vysoké zastoupení

některých řádů z třídy Insecta má největší podíl řád blanokřídlí (Hymenoptera)

(přibližně 8500 druhů v 60 čeledích, sama čeleď lumkovitých – Ichneumonidae

představuje okolo cca 2200 druhů), na druhém místě jsou brouci (Coleoptera) (7000

druhů, s nejpočetnějšími čeleděmi: drabčíkovití (Staphylinidae) – 2000 druhů ,

nosatcovití (Curculionidae) – 900 až 1000 druhů, střevlíkovití (Carabidae) – 550,

mandelinkovití (Chrysomelidae) – 490, vrubounovití (Scarabaeidae) – 150 druhů, pak

následuje řád dvoukřídlého hmyzu (Diptera) okolo 5 000 druhů, motýli (Lepidoptera) -

3200, stejnokřídlí (Homoptera) – 1600 druhů, ploštice (Heteroptera) – asi 850 druhů.

Ze třídy pavoukovci (Arachnida) jsou nejpočetnější roztoči (Acarina) , kterých u nás

žije asi 2 000 druhů, z toho jen pancířníků (Oribatei) přibližně 600 druhů. Pavouci

(Araneida) jsou v naší fauně zastoupeni 853 druhy, štírci (Pseudoscorpionida) 50

druhy, sekáči (Opilionida) 31 druhem, štíři (Scorpionida) 1 (vymizelým?) druhem,

štírenky (Palpiradi) 1 druhem.

Postavení členovců, resp. jejich četnost a druhová diverzita v ČR, odpovídá jejich

podílu na celosvětové fauně. Naopak u nás zcela scházejí představitelé 2 kmenů

(nebereme-li v úvahu kmeny vázané svojí přítomností výhradně na mořský

biocyklus): drápkovci (Onychophora) a mechovnatci (Kamptozoa), jejichž podíl na

světové fauně je však zcela zanedbatelný.

Zajímavá je otázka extrémně nízkého nebo nápadně vysokého podílu v zastoupení

některých skupin ve fauně ČR oproti celosvětovému stavu; většina uvedených

příkladů ilustruje do jisté míry poměry celé Eurosibiřské podoblasti, v níž území

České republiky tvoří sice malou, zato však typickou a díky tradicím zoologického

výzkumu, dobře prozkoumanou součást, která může být použita, jako modelové

území.

Příkladem je druhý druhově nejpočetnější kmen živočichů Mollusca (měkkýši) ,

který v naší fauně zaujímá šesté místo (v celosvětové fauně cca 100 000 druhů tj. 9

%, v naší s 243 druhy - 0,7 %).

Seznam měkkýšů v Česku obsahuje , kromě uvedených 243 druhů žijících ve volné

přírodě v Čechách, také 11 dalších druhů plžů, žijících ve sklenících..V naší přírodě

se jedná o 215 druhů plžů (50 druhů sladkovodních a 165 druhů suchozemských ) a

28 druhů mlžů.

Z Nepůvodních druhů měkkýšů je v Česku v přírodě 9 druhů plžů (z toho 5

sladkovodních a 4 suchozemské druhy) a 4 druhy mlžů.

Zdroj: Juřičková L., Horsák M., Beran L. & Dvořák L. (Last update: 30-May-2007)

Check-list of the molluscs (Mollusca) of the Czech Republic.

http://mollusca.sav.sk/malacology/checklist.htm

Příčina nízkého počtu druhů měkkýšů, v porovnání s typickými terestrickými

skupinami, spočívá v tom, že většina druhů měkkýšů je vázána na mořský biocyklus.

Dlouholeté faunistické výzkumy prokázaly, že na našem území zcela scházejí druhy

většiny suchozemských čeledí různých skupin živočichů (podobně, jako na území

celé Eurosibiřské podoblasti) a další jsou zastoupeny jen ojediněle: např. kudlanka

nábožná (Mantis religiosa) u nás zastupuje jedinou z 38 čeledí kudlanek, mezi něž

náleží asi 2000 druhů žijících v tropech a subtropech.

Pozoruhodná situace je v rozdílném složení naší a celosvětové fauny pavouků.

Ačkoliv oproti celosvětovým poměrům u nás schází veliké množství pavoučích

čeledí, přesto zde pavouci zaujímají stejně významný pocíl (2,5 %) v české fauně,

jaký mají pavouci na fauně světové (2 %) (Buchar & Růžička, 2002). Z toho plyne,

že nepoměrně méně zastupené, nebo zcela nezastoupené čeledi musí být v naší

fauně vyváženy čeleděmi (nebo jinými taxony), které jsou u nás zastoupené o to

větším počtem druhů. Právě tyto skupiny musí být jak způsobem života, tak

především povahou své vagility (vrozená schopnost druhu k přemisťování, která

mu umožňuje hledat vhodná stanoviště) adaptovány na nepříznivé kolísání klimatu

na území Eurosibiřské podoblasti během čtvrtohor. Dosavadní analýzy a závěry,

které jsou klíčem ke studiu vývoje jednotlivých faun jsou prozatím velmi kontraverzní.

Z řádu pavouků (Araneae) bychom mohli jako příklad uvést čeleď plachetnatek

(Linyphiidae), která má v naší fauně více, než 10 x vyšší zastoupení než ve

fauně celosvětové. Prof. Jan Buchar , známý česká arachnolog, vidí jako jednu

z hlavních příčin příčin miniaturní velikost většiny reprezentantů a schopnost

aktivního života i během chladných ročních období v lesní hrabance. Např.

plachetnatka pozemní (Lepthyphantes cristatus) běžně přede sítě ve stopách lesní

zvěře ve sněhu. Další příčinou je nepochybně dokonalé využívání aeronautického

způsobu šíření, při němž jsou, jako „ dopravní prostředek“ , využívána pouze pro tyto

účely zhotovovaná, hedvábná vlákna..

Z hmyzu je pozoruhodná sitace zejména u mšic (Aphidoidea), u kterých je

nápadný výskyt většiny druhů na území Holarktis. Jednou z příčin je nepochybně

způsob života, který se odehrává v podobě vysokého počtu krátkodobých cyklů,

odpovídajících postupným změnám klimatu a vegetace během kalendářního roku v

mimotropických zeměpisných šířkách.

Příklady otázek položených u zkoušky:

- Jakým způsobem jsou definovány zoogeografické oblasti?

- Zeměpisné vymezení Palearktické zoogeografické oblasti

- Jaké dvě čeledi ryb žijí výlučně v Bajkalském jezeře?

- Vysvětlete význam pojmu arboreál

- Charakterizujte Eurosibiřskou podoblast

- Co jsou to endemické taxony?

- Které druhy živočichů nazýváme invazními druhy a uveďte jejich příklady

z hlediska fauny ČR

- Vysvětlete význam pojmu „Faunistický prvek mediteránní“

- Charakterizujte faunu Madagaskaru

- Jaký význam má ze zoogeografického hlediska Wallaceova linie?

- Jaký je vztah fauny Indomalajské oblasti k fauně Jihoamerické a

Palearktické oblasti?

- Charakterizujte Jihoamerickou zoogeografickou oblast

- Kteří endemičtí savci žijí v Jižní Americe?

- Čím je charakteristické klima tundry?

- Charakterizujte klima savan

- Gondwana a teorie jejího rozdělení

- Oddělení Asie a Ameriky a vznik Beringovy úžiny

- Které tlakové níže a výše ovlivňují podnebí Evropy?

- Co jsou to pasáty a monsumy?

- Čím se liší migrační pohyb od každodenního pohybu?

- Co je to vagilita? Existuje závislost úspěšné migrace na stupni vagility?

- Co je to zoogeografický relikt a jak se nazývá areál reliktu?

- Kdy vzniklo moře Tethys a co se z něho dochovalo?

- Kdy vznikly Himaláje?

- Zařaďte suchozemskou faunu Nové Guineje.

- Zařaďte suchozemskou faunu Kerguelén.

- Zařaďte suchozemskou faunu Egypta.

- Zařaďte suchozemskou faunu Konga.

- Která říše suchozemské fauny je rozlohou největší?

- Do které podoblasti Palearktis náleží ČR?

- Do které podoblasti náleží Kavkaz?

- Žijí v Holarktis endemické řády savců?

Literatura

Základní:

Buchar J. Základy zoogeografie. SPN Praha, 1983

Opatrný E. Zoogeografie. SPN Praha. 1983

Opatrný E. Zoogeografie. Universita Palackého Olomouc, 1999

Doporučená:

Ložek V. Příroda ve čtrtohorách. Academia Praha.1973

Culek M. (ed.). Biogeografické členění České republiky. Enigma Praha. 244 s.

Culek M. (ed.). Biogeografické členění České republiky II. díl. AOPK ČR, Praha

800 s.

Biogeografie – Multimediální výuková příručka

http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/prif/ps10/biogeogr/web/index_book_5.html

Tento výukový materiál vznikl v rámci projektu

CZ.1.07/2.2.00/28.0296

„Mezioborové vazby a podpora praxe v přírodovědných a technických studijních programech UJEP“,

spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.